TÁBOŘENÍ. 2. Znalost stavby různých typů stanů a táborových staveb, bezpečnostní rizika provozu tábora a vybraného místa pro táboření

LŠ Stříbrná řeka, Zbyněk Jiroušek - Jerry

TÁBOŘENÍ 1. Vývoj táboření z historického hlediska Historický vývoj táboření a táborových staveb, jejich konstrukce a účel, rozdíly v účelu, konstrukci a použití Táboření nemá v dějinách našich zemi ještě ani stoletou tradici. Počátky táboření a tábornického hnutí vůbec můžeme hledat na počátku 20. století, v době kdy vznikal skauting a hnutí lesní moudrosti a posléze i odtud později vyčleněné divoké táboření – tramping. Ještě v 19. století panovaly předsudky o nezdravém životě pod širým nebem, který je dobrý pouze pro kočovné cikány apod. Díky české povaze se postupem doby stal z táboření fenomén, jaký nemá v Evropě obdoby a mnohdy ani v pravlasti indiánů. Avšak právě od indiánů a dalších přírodních národů jsme převzali (zásluhou E.T.Setona a jeho knih) pravzory většiny táborových staveb, které pak byly postupem doby upravovány a vylepšovány dle místních podmínek. Českým fenoménem zcela jistě je stan na podsadě. Na prvních táborech byly podsady stloukány přímo na místě z drobné kulatiny a sloužily pouze na ten jeden tábor, později byly využívány krajinky (v podstatě levný odpad z pily) a dnes se většinou vyrábějí podsady z hoblovaných palubek, jednoduše se skládají a používají se po mnoho let (věnuje-li se jim patřičná péče). Na podsady se zprvu stavěly jehlanovité stany, později stany tvaru A. Ty mají mnohem více využitelného vnitřního prostoru. Původně dřevěné konstrukce na stanová plátna byly nahrazeny kovovými konstrukcemi skládanými z tenkých trubek. Jsou pevnější a stabilnější. Vývojem prošlo i samo stanové plátno, tak přes původní lněné a bavlněné stanovky dnes používáme i na podsady stanovku umělých vláken – z polyamidu, jako na běžné stany pro turistiku. Tyto stanovky jsou mnohem výhodnější, lehčí, je snadnější údržba, pouze je nebezpečné v nich svítit otevřeným plamenem. Ovšem svícení svíčkou je na našich táborech také pomalu na ústupu. Táborové stavby podle konstrukce se vyvíjely jako vázané, spojované hřebíky a sroubené. Sroubené se používají vždy na stavby trvalejšího charakteru a na letních táborech nejsou příliš využívány. Jejich stavba není jednoduchá a je časově náročná. Konstrukce vázaných i spojovaných staveb je stejná a bylo vydáno mnoho obrazových příruček. Při stavbě se používají základní tři vazby – kolmá, šikmá a prodlužovaní. Na tom není z historického hlediska co měnit. Vždy platí zásada minimálně tří, většinou více opěrných bodů a zabránění destrukce stavby šikmým zavětrováním. Podle účelu a použití můžeme táborové stavby rozdělit na: a) obytné – stany, chatky, srub apod. b) hospodářské – kuchyň, jídelna, hangár, dřevník, spíž, sklípek, umyvárna, latrína, studánka c) účelové a dekorativní – vlajkový stožár, táborová brána, hlídková věž, různé mostky a lávky, táborové oznamovatele, stavby v táborovém kruhu, totemy, polní oltáře aj.

2. Znalost stavby různých typů stanů a táborových staveb, bezpečnostní rizika provozu tábora a vybraného místa pro táboření Na trhu je dnes velký výběr stanů vhodných pro skautskou činnost. U držitele OČK se předpokládá, že bude ovládat stavby různých typů stanů – jehlan, áčko, tunelové stany i samonosné kopule, dále ovládá stavbu podsadového stanu, větších vojenských stanů a indiánského tee-pee. Dále se předpokládá zvládnutí základních táborových staveb (konstrukce kuchyně, jídelny, táborové brány, hlídkové věže, latríny, umyvárny, lavic a křesel k táborovému kruhu). Ví do jaké hloubky zapouštět kůly při stavbě vyšších konstrukcí (hlídková věž, vlajkový stožár) a jak bezpečně je vztyčovat. Zná i použití vázaných staveb, druhy vazeb a nutnost zavětrování. Z bezpečnostních rizik provozu tábora zná zejména rizika: - při použití nástrojů a strojů - při použití rizikových chemikálií - při jízdě hromadnými prostředky a přesunech po komunikacích - při koupání - při použití pitné vody a potravin, případně sběru lesních plodů Z hlediska bezpečnosti je potřeba zajistit hlavně vhodné místo k táboření tak, aby nemohlo dojít k úrazu. V našich podmínkách se nemusíme obávat divoké zvěře, takže snad není nutná celonoční hlídka u hořícího ohně. Kde je nevhodné nebo nebezpečné tábořit? Na nechráněných vyvýšených místech, kde hrozí silnější vítr. To se netýká kopulovitých stanů, které jsou do extrémních podmínek stavěny. Nestavět stany a přístřešky pod vysoké, popřípadě osamělé stromy, kde v létě hrozí nebezpečí při bouřce úderem blesku. Také není vhodné stavět stany ve vysokém

smrkovém lese, neboť v něm za větru hrozí nebezpečí vývratů a polomů. Přímo u břehů potoků a říček v jejich horních tocích při náhlém dešti rychle vzedmutá hladina hrozí vyplavením. Skalní převisy jsou velmi oblíbeným místem na přenocování. Je však potřeba prohlédnout skálu, aby nebyla příliš zvětralá a nehrozilo padání kamenů, totéž platí i o jeskyních a skalních výklencích. Oblíbené místo na spaní je i na skalních plošinkách. Jsou totiž pěkně vyhřáté denním sluníčkem, ale v noci při spánku a převalování hrozí pád do hlubiny.

3. Architektura a stavba tábora Způsoby uspořádání táborů, jejich estetická i praktická stránka, začlenění tábora do krajiny, pořadí táborových staveb

Začlenění tábora do krajiny, estetická stránka Výtvarná stránka uspořádání tábora je stejně důležitá jako dobře vyřešený provoz tábořiště, který nemusí být na první pohled patrný. Naopak výtvarné záměry, vhodné začlenění tábora do krajiny a citlivá úprava celého prostoru tábořiště vzbuzují v účastníku i návštěvníku tábora estetické zážitky a jsou výchovnými prvky. Jen tím, že jsme cokoliv v přírodě umístili nebo postavili, ovlivnili jsme přírodní prostor a vytvořili nové prostředí. Jestli dobré, nebo špatné, o tom rozhoduje právě schopnost vnímat krajinu a cit pro estetiku. Našimi tábory chceme přírodní rámec krášlit, nebo alespoň nepoškodit, proto se musíme o výtvarnou stránku našeho tábořiště v celku i v podrobnostech zajímat a hledat stále cesty, jak ji zdokonalovat. Jisté je, že tyto souvislosti jsou jedny z nejobtížnějších a že je zapotřebí řešit je více citem než rozumem, spíše zkusmo než rázným rozhodnutím, protože se jim nedá naučit. Získávají se teprve dlouhou zkušeností, bedlivým a častým pozorováním různých táborů. Některé z poznatků byly již vyzkoušeny na mnoha táborech a mohou se téměř všude uplatnit: • Ubytovací stany umisťujeme vždy tak, aby za nimi byl už jen les nebo jiná zeleň. Stanová plátna a jejich rytmus proti zeleni vytváří krásný prvek velmi příbuzný obrysu jehličnatého lesa proti obloze, čímž se tyto motivy k sobě vážou. • Kuchyni a velký společný stan jako stavby odlišné umisťujeme vždy dál od stanů. • Při volbě výšky vlajkového stožáru pamatujeme na to, aby byla vlajka viditelná i ze vzdálenějších prostor tábořiště. O významu tohoto pohledu na vlajku se není třeba rozepisovat. Vezměme také v úvahu velikost vlajky k výšce stožáru. Vlajka je také mnohem hezčí a výraznější proti lesu nebo proti obloze. • Velkou výtvarnou úlohu na tábořišti hrají tzv. pohledové osy. Máme určitá místa, na kterých se často zdržujeme a pracujeme. Z nich bychom chtěli vidět to nejhezčí, co na táboře máme. Zkusme proto umístit vlajkový stožár, aby na něj bylo vidět z příchozí cesty, nebo z průseku, aby totem u táborového kruhu byl vidět nějakým průhledem z kuchyně, nebo ze středu tábora, pootočme stěny kuchyně nebo jídelny, abychom se dívali při jídle ze stínu na řeku, rybník, nebo sluncem ozářenou louku. • Hlavní vstupní bránu postavme tak, aby nejen vábila ke vstupu do tábora a označovala ho příchozím, ale aby také pohled zezadu na ni byl příjemný, protože pohled z táborového náměstíčka je vlastně častější než pohled zepředu. • Odmítněme jakékoliv ohraničení nebo oplocení tábora. Uzavřenosti dosahujeme jinými způsoby, například postavením stanů a vzdálenostmi mezi nimi. • Máme-li na tábořišti roztroušenou zeleň, stromky, keříky, pokusme se jí výtvarně využít a tábor do ní vhodně zastavět. Naprosto neskautské je získávání volného prostoru jejich vymýcením. • A na závěr, jedna z podmínek, aby byl náš tábor krásný a přitažlivý, je všeobecná úprava, výzdoba a úklid tábořiště.

Výstavba tábora, pořadí staveb Nejdříve je potřeba říci, že je velký rozdíl jedeme-li na tábořiště stálé kde se táboří každý rok a takováto tábořiště dnes u většiny středisek a oddílů převládají, nebo na tábořiště úplně nové. Na stálých tábořištích většinou máme některé stálé stavby třeba tzv. dřevěněný sklad, ze kterého se po vystěhování podsad stává kuchyň a pod. Jiná situace nastává jedeme-li na tzv. zelenou louku. Vždy je nejlépe vyslat tzv. předvoj. Jeden den před odjezdem skupina starších RS a skautů s vůdcem, u menších dětí za pomoci rodičů, odjedou na tábořiště. Předvoj vyměří prostor pro stany, kuchyň, zásobovací stan, sklípek, odpadovou jámu, latrínu, bránu, věž. Obecně by mohl platit následující postup: Po příjezdu na tábořiště postavíme velký stan – hangár a složíme do něho všechny věci, které by neměly zmoknout hlavně kufry, spacáky a matrace do lůžek táborníků, sportovní náčiní a potraviny. Potom začneme s výstavbou vlastních stanů. Na tom se mohou již podílet sami táborníci, kteří mezitím mohou dojet. Současně začínáme ihned s výstavbou nejnutnějších užitkových staveb. Provedeme zemní práce – vykopeme jámy na latrínu, vsakovací jímku a odpadní jámu. Zemní práce může také vykonat předvoj, má-li na to dostatek času. Začínáme stavbu kuchyně jako nejdůležitější společné stavby tábora. Kuchyň musí být zastřešená, chráněná

2

nejméně ze dvou stran, kamna postaveny tak, aby na ně nepršelo s dostatečně dlouhými kouřovými rourami. Dále zde musí být pracovní stoly, výdejní pult, police na nádobí, bedny, kout na mytí rukou. Kuchyň může být půdorysně čtverec nebo obdélník, rozměry minimálně 5 x 5 m pro cca 40 lidí. Nosná konstrukce je většinou ze smrkové kulatiny. Kůly zapuštěny 70 cm do země aby se neviklaly, jsou obloženy v základech většími kameny a hlína kolem důkladně upěchovaná. Střechu děláme buď z plachty nebo z dehtového papíru. V těsné blízkosti kuchyně umístíme kotel na ohřev teplé vody, dřezy na mytí nádobí poblíž předem vykopané vsakovací jímky. V sousedství kuchyně vybudujeme přístřešek na dřevo, zásobovací stan pro uskladnění trvanlivých potravin a jídelnu. Jídelna je opět z kulatiny nebo je postaven velký hangár. V něm však bývá v létě dost teplo. Uvnitř musíme mít lavice a stoly alespoň z hoblovaných prken. Velikost jídelny závisí na velikosti tábora – všichni musí u jídla sedět. Sklípek postavíme nejlépe ve svažitém terénu. Použijeme tenčí kulatinu, zvenku obložíme mechem a zasypeme hlínou. Je možné stavět i z kamenů a jako pojivo použít lepkavou hlínu. Dobré je mít uzamykatelná dvířka a nebo vyložit sklípek bedýnkou s uzamykatelným víkem. Ideální je muže-li sklípkem protékat voda, která se stará o chlazení. Současně s kuchyní je nutné začít stavět latrínu. Konstrukce z kulatiny, na sezení hoblovaná prkna, uzpůsobit na výšku dětí a vhodně zastřešit a zakrýt. Jáma na latrínu musí být dostatečně hluboká, aby vydržela po celou dobu konání tábora. Někde se začínají používat i ekologické záchody například od firmy Camping Gaz. Jsou sice nákladnější na pořízení a provoz, ale odpadá nutnost kopat hlubokou jámu a stavět latrínu. Eko WC funguje tak, že ve spodní nádobě o obsahu 50 l je nalita speciální chemikálie, která během 48 hodin dokáže rozložit fekálie na neškodný roztok, který je možno vylévat do přírody. Podmínkou je ještě používání speciálního toaletního papíru. Používání těchto WC je pro děti snadné a mnohem hygieničtější. Poslední stavbou je umývárna. Nejlepší je na potoce kde voda rychle odtéká. Nezapomeneme na uzavřený prostor pro hygienu dívek. Dobrým zlepšením může být vojenská polní sprcha původně určená pro hygienickou očistu při napadení zbraněmi hromadného ničení. Soupravu sice musí obsluhovat osoba starší 18 let, ale to nemusí být na táboře problém, neboť při hygieně by měl stejně někdo z vedení na děti dohlížet. V tlakovém kotlíku se poměrně rychle ohřívá voda, stačí na 40°C. Je výhodné, když můžeme zajistit z výše položeného potoka přítok studené vody. Není-li to možné, musíme použít přítok ze soudku umístěného na podstavci z kulatiny. Teplou vodu ženeme pumpováním do sprchy a současně dočerpáváme vodu studenou. Je to jednoduchý princip jako u domácího boileru. K této sprše je možné použít i jednoduché skládací vojenské kabinky a tím zajistit intimitu i pro děvčata. Spojování kulatiny provádíme buď hřebíky nebo vážeme. U hřebíkových spojů musí být stejná délka hřebíků v obou kusech dřeva! Vázané stavby jsou vyšší školou táboření a svědčí o vyspělosti oddílu. Teprve po zvládnutí těchto staveb můžeme přistoupit i k stavbám dekorativním. To již nám naplno běží táborový program a tak to bývá i jeho součástí. Z dekorativních staveb určitě nejdříve vztyčíme stožár na vlajku a špalek na zasekávání sekery, případně stojan na družinové a oddílové vlajky, respektive tyto dekorativní stavby budujeme současně s hospodářskými. Nejdéle druhý den by již měl být zahájen pravidelným ranním nástupem se vztyčením státní vlajky a zaseknutím sekery do špalku. Dále stavíme táborovou bránu a případně hlídkovou věž. Při všech stavbách vždy zajistíme přítomnost dospělého činovníka a dodržujeme všechna pravidla bezpečnosti práce. Vztyčování vysokých sloupů a stavbu výškových konstrukcí svěřujeme vždy nejvyspělejším a nejzkušenějším táborníkům většinou roverům. Nakonec postavíme sportovní stavby – hřiště na volejbal, branky na fotbal, kůly, terče na lukostřelbu apod. Nakonec vybudujeme táborový kruh – křesla, sedátka, ohniště případně totem. To již bývá součástí táborového programu, soutěže družin a podobně. Totem je záležitost poměrně časově náročná a mnoho oddílů vozí svůj totem s sebou.

4. Výbava a výstroj Co rozumíme pod pojmem výstroj a výzbroj? Výstroj jsou v podstatě všechny součásti oblečení chránící člověka před nepřízní počasí a pomáhající udržet tzv. tepelný komfort. Výzbroj je veškerý materiál, který pro pobyt v přírodě nutně potřebujeme k určitému druhu prováděné činnosti, který nám usnadňuje pohyb i pobyt a současně zajišťuje naši bezpečnost. Kvalitu a typ výstroje a výzbroje určují především podmínky, ve kterých se činnost uskutečňuje. Záleží na tom, zda podnikáme jednodenní nebo dvoudenní výpravu nebo náročnější vícedenní expedici, např. do hor, případně v zimních podmínkách. Co ale vlastně je tepelný komfort ? Každý lidský organizmus prochází od klidového stavu až po vrcholný výkon několika různými režimy. Každý režim má svoji minimální a maximální hranici tepelného komfortu. Pro naše potřeby pohybu, táboření a nocování „outdoor“ stačí znát minimální hodnoty tepelného komfortu ve třech základních stavech organizmu: Ekonomický režim je takový stav organizmu, který umožňuje dlouhodobý pohyb bez přehřátí organizmu nebo jeho prochladnutí. Minimální hodnota je 5 0C, rozuměj na povrchu těla Klidový režim nastává v okamžiku zastavení, kdy provádíme na tábořišti lehčí práce a přípravu na nocleh. Minimální hodnota je 20 0C. Režim spánku s minimální hodnotou 25 0C.

3

Nedodržením spodní hranice TK dochází k rychlému úbytku sil, organizmus prochladne a při delším působení těchto nepříznivých podmínek člověk rychle umírá. Z výše uvedeného vyplývá, že největší teplotní skok je z přechodu ekonomický - klidový režim, kde se samozřejmě dělá nejvíce chyb. Co všechno si vzít na sebe a sebou vypočítáme velmi jednoduše - od hodnoty min. TK pro určitý režim odečteme hodnotu nejnižší předpokládané teploty. Je jasné, že tohle budeme počítat hlavně pro režim spánku, protože pro ostatní režimy se to léty praxe stane věcí instinktu. Takže, když je venku -20 0C a na spaní potřebuji 25 0C izolační schopnost mého oděvu a spacáku musí být (+25) - (-20) = 45 0C. Oblečení Tábornické oblečení I když budeme mluvit převážně o moderních materiálech, nemůžeme dost dobře tuto kapitolu přeskočit. Patří sem všechno oblečení, většinou z tradičních materiálů, které slouží všem skautům, ale i trampům, táborníkům, woodcrafterům, všem, kteří propadli kouzlu přírodního táboření. Materiálem tohoto oblečení bývá přírodní vlákno, bavlna a plátno, většinou laděné do zelena, khaki, maskáčoviny. Dnes převládá styl US ARMY, se širokou škálou doplňků. Tento styl oblékání sahá svými kořeny více jak 80 let do minulosti, má obrovskou tradici a je výhradně českým fenoménem, který nemá ve světě obdoby, tak jako trempské a tábornické hnutí vůbec. Moderní oblékání (outdoor) Spodní prádlo má za úkol transportovat vlhkost od těla a udržovat suchou pokožku, nasátou vlhkost rozprostřít na co největší plochu, aby měla šanci se rychle vypařit, hřát a být příjemná na tělo. Čistá bavlna tohle nemůže splnit, je sice příjemná, ale po zvlhnutí funguje jako studený obklad, vlhkost saje do vláken a poměrně dlouho schne. Moderní materiály jsou již Climatex, Moira, Meraklon, Craft, Rhovyl, Capilene, Trevira. Tyto materiály mají lepší tepelně-izolační vlastnosti a přijímají vlhkost až 20x méně než bavlna. Setkáme se i se síťovaným spodním prádlem. To překryté další vrstvou vytváří na povrchu těla uzavřené ostrůvky vzduchu, a jak si řekneme dále, uzavřený vzduch je nejlepší izolant. Fleece není pouze ovčí vlna, ale také kvalitní oblečení pro druhou vrstvu z polyesterových vláken, tzv. !drtič mrazu“. Kvalitní flís má skvělé vlastnosti, je lehký, neabsorbuje vlhkost, tepelně izoluje, vzhledově uspokojí i náročné horačky, je to téměř zázrak, který s námi dýchá a s vodou není kamarád, promoklý stačí trochu provětrat a je vbrzku suchý. Nejčastější materiály jsou: Polarfleece, Polarplus, Polarlite, Polartec, BiPolar, Thermovelours, Synchylla. Co však rozhodně flís drtit neumí, to je vítr. Můžeme sáhnout po flísovém obleku s větruvzdornou membránou Windstopper. Membrána je velmi lehká, udržuje tepelný komfort, odolává nepříznivým povětrnostním vlivům a zároveň odvádí tělesnou vlhkost. Vrchní oblečení se musí oblékat na předchozí vrstvy, a proto jej kupujeme dostatečně velké. Toto oblečení by mělo být nepromokavé a současně prodyšné. Jde to vůbec dohromady? Za určitých okolností ano, ale nečekejme zázraky. Nejlepší obleky jsou opatřeny zátěrem nebo ještě kvalitnější membránou. Důležitý ukazatel je nepromokavost – udávaná jako výška vodního sloupce v mm a prodyšnost – udává kolik gramů vodní páry je schopno se odpařit za 24 h. přes m2 měřené látky. Je také nutno si uvědomit, že membránové obleky fungují jen směrem z tepla do zimy, jinými slovy za suchého mrazivého počasí. Při dešti je povrch bundy mokrý a je tím snížena schopnost propouštět pot. Také nošení batohu tuto vlastnost snižuje. Přesto k těmto materiálům neexistuje alternativa a jejich komfort a funkčnost byly před dvaceti lety nepředstavitelné. Další důležitá věc je, že pod oblečení s klimatickou membránou se musíme oblékat co nejméně, na spodní hranici TK. Proč? Za normálních podmínek se pot vypařuje do volného prostoru, jinak musí prostoupit oblečením. To tvoří překážku. Problém je v tom, že když je toho oblečení moc, pára může zkondenzovat ve vodu - vychladnout dřív než dorazí k membráně a ta ji nepustí dál a my vlhneme a vlhneme. Ztráty tepla mokrou cestou jsou až 30x vyšší. Samozřejmě stejná hloupost by byla vzít si pod superbundu nebo kalhoty bavlněné triko nebo flanelku košili, ty pot dál nepustí a nasají ho do sebe. Švy musí být přelepeny speciální páskou. Nejčastější materiály jsou: Pertex, Aquatex, Sympatex, Entrant HR, Gelanots, Dermizax a Gore-Tex. Jak mají vypadat jednotlivé součásti oblečení? Spodní prádlo nemá být těsné, dostatečné dlouhé a nesající pot. Trika bavlněná opravdu jen na léto, jinak z materiálu typu Climatex, Moira atd. dlouhá až pod zadek a volnější, ne těsná na tělo. Kalhoty volného střihu, umožňující jakýkoliv pohyb. A zase - plátěné kalhoty do teplých oblastí, jinak použijeme flísové materiály. Vlněné kalhoty nelze doporučit, seškrcují krevní oběh a rychle filcovatí. Proti větru můžeme použít i tzv. fukéráky. Jsou z poměrně levné šusťákoviny, v pase i dole do gumy, ale tak, aby šly přetáhnout přes boty. V klidovém režimu v extrémních podmínkách se používají péřové kalhoty. Jsou dost drahé a jejich zhotovení svépomocí je dost obtížné. Aby splnily svůj účel, musí být jako dobrý spacák šity komorovým způsobem. Turistické kalhoty by měly mít kšandy, nejlépe napevno našité, protože knoflíky a patenty vždycky někde tlačí. Kalhoty pro VHT by měly mít zipy po celé délce nohavic, aby šly oblékat a svlékat i přes boty případně i s nasazenými mačkami. Nohavice mohou být dole upraveny jako kamaše proti vnikání sněhu s upevněním k botě

4

nebo pod botu. Dále mají mít vyztužená kolena a zadek případně vyteplená kolena, zvýšený pas a šikovné zapínací kapsy. Suché zipy jsou lepší než kovové. Košile, roláky, halenky používejte z moderních materiálů. Svetry - když je nechcete nahradit flísovou mikinou, tak raději slabé, shetlandské z jemné česané vlny, volné, přiléhající ke krku. Silné svetry ze surové vlny jsou těžké, i když odolné proti oděru. Angorské svetry zase nic nevydrží. Větrovka chrání před nepřízní počasí. Materiál musí být nejméně silná šusťákovina, nebo dražší materiály se zátěrem. Má být dlouhá nad kolena, rukávy dlouhé tak, aby se do nich schovaly ruce i při napjatých pažích. Rukávy i spodek jsou opatřeny všitou gumou. Na prsou má být našitá velká kapsa se suchým zipem. Bunda je dostatečně velká a volná, aby šla obléknout přes všechny vrstvy pod sebou, a aby neomezovala pohyb. Je dlouhá, sahá nejméně do poloviny stehen. Lze ji stáhnout dole v pase a u krku. Šňůrky v tunýlcích musí jít lehce protahovat. Rukávy musí být dlouhé ke konečkům prstů a je možno je stáhnout suchým zipem. V podpaží musí mít rukávy dostatečnou rezervu pro pohodlné vzpažení. Kapsy musí jít uzavřít, aby z nich nic nevypadlo a zip musí být překrytý, aby do nich nepršelo. Límec s kapucí musí vytvořit kuklu, která ochrání spolehlivě krk, bradu, tváře a čelo. „Chomout“ musí jít stáhnou tak, aby kolem brady nezatékalo. Nepromokavé bundy musí mít zalepené švy. Zapínání musí být dvojité, druhé zapínání musí překrýt první, jinak vzniká studený šev. Pod légou, která zip kryje, má být „odvodňovací žlábek“, který nepustí vodu k zipu, ale nutí ji odtékat dolů z bundy. Lepší je oboustranně rozpínací zip, jezdci zipu mají být opatřeny šňůrkami, do zipu se nesmí dostávat látka. Šňůrky v okolí hlavy mají být zajištěny tak, aby při větru nešlehaly do obličeje. O péřových bundách platí v podstatě to samé, nejsou zpravidla v nepromokavé úpravě vzhledem k jejich použití v extrémních suchých mrazivých podmínkách. Pokrývka hlavy slouží buď v létě k ochraně proti slunečnímu záření a má být maximálně prodyšná. V zimě je nutno sáhnout po čepici nebo kulichu. Ty však nedokáží spolehlivě ochránit obličejovou část hlavy. Dobrá je dvojitá vojenská šála. Lze ji natáhnout jako kuklu přes hlavu, použít jako pružné obinadlo nebo jako náustek při dýchání. Vyrábějí se speciální celoobličejové kukly. Občas se zanášejí ledovými krystaly okolo úst. Rukavice, v prstových rukavicích jsou prsty obratnější, ale rychle promrzají. V palčácích se prsty hřejí o sebe a palec lze zasunout k prstům na ohřátí. Vhodné jsou nepromokavé a větruodolné. Mají mít zvonovitý vstup pro snadné nasazení. Péřové rukavice poskytují vynikající komfort, ale jsou neohebné. Kožešinové a koženkové rukavice jsou nevhodné, rychle se v nich sráží vlhkost a tvrdnou. Dobrým východiskem jsou rukavice z dutých vláken. Ponožky jsou velmi důležitou součástí oblečení a chrání nohy před omrznutím. Bavlněné ponožky se hodí jen v letním období. Použití vlněných ponožek v zimě je dnes diskutabilní. Když dáte vlněné ponožky do moderních membránových bot, opět zabráníte průchodu potu k membráně a tím boty naprosto znehodnotíte. Vyrábějí se proto speciální trekingové ponožky s vlastnostmi podobnými dříve popsanému prádlu a tepelně izolační schopnosti jsou na úrovni vlny. Počet ponožek musíte stanovit podle venkovní teploty. Zhruba na každých 10 stupňů pod nulou přidat jeden pár. Ponožky je dobré mít vzestupné velikosti, nesmí se v botě shrnovat, vznikají pak puchýře a odřeniny. Podkolenky nejsou vhodné protože stahují krevní oběh. Teplo končetin je přímo závislé na kvalitě krevního oběhu. Návleky neboli kamaše slouží jako ochrana proti vnikání sněhu svrchu do boty i jako tepelná izolace. Mají sahat pod kolena a materiál je pevná nepromokavá látka. Potom mohou sloužit i ve vlhké trávě. Mohou být vázané nebo na gumu a nesmí být přiliž volné aby nepřekážely chůzi a nezpůsobily zakopnutí končící pádem. Pláštěnka je nutná při boji proti vlhkosti a funguje i za větru jako ochrana. Velkou nevýhodou je, že se zevnitř potí a vše na nás vlhne. Navíc voda z pláštěnky stéká do bot. Pláštěnka tudíž najde uplatnění za deště, ale jen při klidovém režimu. O něco lepší vlastnosti má nepromokavé pončo. Vždy má být tak velké a dlouhé, aby se pod něj schoval i batoh. Brýle - jako ochrana před účinky slunečního záření hlavně na horách v zimě jsou naprostou nutností. Je-li záření zesíleno odrazem od sněhových polí, může dojít rychle k prudkému zánětu spojivek a někdy k přechodné sněžné slepotě. Brýle chrání i účinně proti tvrdým sněhovým krystalkům ve sněhové bouři. Nejideálnější jsou brýle s UV filtrem a se sklem, které dokáže měnit barvu podle intenzity osvětlení. Přehled materiálů používaných na outdoorové oblečení Climatex - je to dvouvrstvá integrovaná pletenina polypropylénových vláken a bavlněné vrstvy. POP vlákna nesají pot a transportují ji do BA vrstvy. Climatexové výrobky jsou o 30-40 % lehčí než celobavlněné a mají lepší tepelně-izolační schopnosti. Meraclon, Craft - spodní prádlo, které vyrábějí severské země. Je to 100% polyester (PES). Vynikající tepelnou ochranu zajišťuje minimální tepelná vodivost vláken PES. Moira - syntetické vlákno z USA, odvádí vlhkost od pokožky tzv. knotovým efektem, je velmi lehká. Technowarm Microfleece – velmi příjemný ultralehký materiál s elastickými schopnostmi, chrání proti tělesným pachům, je antibakteriální. Polartec - je velký balík materiálů z PES vláken s vynikajícími tepelně-izolačními schopnostmi. Polartec je prodyšná tkanina, která neabsorbuje vlhkost, někdy mívá voduodpudivou úpravu.

5

Capilene, Trevira - tkaniny z PES vláken. Pertex - mikrovlákenná tkanina. Speciální mikrovlákno je utkáno do neuvěřitelné hustoty 4 000 vláken na cm2. Různé Pertexy se liší silou a zátěrem. Pro odolnost velkému namáhání je používána ripstop struktura, tzn. každé X-té vlákno je zesíleno. Tkanina je lehká a dobře sbalitelná. Není zcela nepromokavá ani větruvzdorná, ale velmi prodyšná. Výhoda je, že lze velmi přesně stanovit vlastnosti Pertexu při výrobě,a tím získat ideální tkaninu pro určitý výrobek. Activent - vysokou větruvzdornost a přiměřenou voduodolnost při zachování maximální prodyšnosti zajišťuje několik velmi tenkých zátěrů. Aquatex – technická látka vyrobená z vláken Tactel Gore-Tex - je mikroporézní teflonová membrána, která pracuje na principu rozdílu velikosti molekul páry a vody. Její póry jsou 20 000x menší než molekuly vody a 700x větší než molekuly páry. Je nejprodyšnější ze všech současných vysoce nepromokavých materiálů. Jako membrána může existovat samostatně, může být mezi tkaninu a podšívku vložena, může být na tkaninu nalaminována. Gore-Tex XCR (eXtended Comfort Range) – dvou nebo třívrstvý laminát, nová membránová konstrukce, 25% prodyšnosti navíc, určen do nejextrémnějších podmínek. Helsapor - je membrána od firmy Edelweis a pracuje na stejném principu jako Gore-Tex. Gelanots – polyuretanová membrána od Japonců. Laminuje se na různé vrstvy vrchního materiálu (PAD, PES) nebo je volně vložena. Velmi elastická, vysoce nepromokavá, prodyšná a větruodolná. Dermizax membrána z vláken Memotex od fi. Toray Industries. Jemné materiálové póry se při stoupající teplotě otvírají, aby mohly propustit víc vzduchu a tělesných par, při klesajících teplotách se póry uzavírají a udržují tělo v teple. Paměť memotexové membrány má schopnost přizpůsobovat se daným teplotám a vytvářet optimální podmínky pro vysoký tělesný výkon. Speciální oblečení - oblečení určené pro specifickou činnost, v našem případě pro cykloturistiku a vodáctví. Jdeme-li na kole, materiály našeho oblečení zůstávají stejné jako u turistiky, mají však trochu jiné provedení. Trika jsou dlouhá, vepředu na krátký zip ke krku, vzadu mají našity kapsy. Kalhoty se používají spíš těsnější, dlouhé nad kolena a se zesílenou oblastí sedu (odírání o sedlo). V chladnějším období se používají tzv. čapáky. To jsou dlouhé k noze přilehající kalhoty, něco jako byly lyžařské šponovky. Volné kalhoty by se pletly do řetězu kola. Kalhoty nemívají kapsy. Cyklistické rukavice jsou prstové a „ustřižené“ - konečky prstů z nich koukají ven. Větrovky bývají kratší než turistické a pláštěnka má jiný tvar, aby utvořila jakýsi zvon od hlavy přes sedlo a řidítka Co se týče oblečení na vodu, mám na mysli jízdy na jaře a v extrémnějších podmínkách. V létě na Lužnici totiž vystačím s dříve popsaným turistickým oblečením. Tzv. mokré oblečení jsou v podstatě neopreny, které se dělají v tloušťkách 2-7 mm. Na vodu je vhodná tloušťka 3-4 mm, silnější jsou pro potápěče. Neopren funguje tak, že voda, která do něj vnikne se ohřeje na tělesnou teplotu, a tím vytlačí pocit chladu. Neopreny se používají většinou bez rukávů s krátkými i dlouhými nohavicemi. Zip může být vepředu nebo vzadu, případně zapínací ramena. Výhodou jsou vyztužená kolena a zadek. Přes tuto kombinézu se dá použít neoprénový kabátek s krátkými rukávy nebo i s dlouhými, většinou vyrobenými z nepromokavé tkaniny. Rukavice se dají s úspěchem použít vlněné a využít právě toho, že vlna hřeje i mokrá. Vyrábějí se samozřejmě i neoprénové, ve střihu již mají ohnuté prsty, aby se lépe drželo pádlo - jsou méně ohebné. Jako pokrývku hlavy použijeme při slunci čepici proti úžehu, při dešti se uplatní klobouk se širokou krempou, aby nepršelo za krk a samozřejmě do extrému neoprénovou čepičku, která najde uplatnění hlavně u milovníků eskymáckých obratů. Turistická obuv Naše vlastní nohy jsou stále nejdůležitějším prostředkem k přesunům, a proto se vyplatí věnovat jim patřičnou péči. Vhodné a dobré boty jsou zcela zásadní pro jejich pohodlí, natož pak zdraví. Historie vniku dobrých bot sahá do roku 1937, kdy milánský horolezec Vitale Bramani přišel s nápadem opatřit horskou obuv podešví z profilované gumy. To jen odkud pochází název VIBRAM. Poprvé byly vyrobeny boty použitelné v jakémkoliv druhu terénu - ve skále, ve sněhu, je na ně spolehnutí i na zrnitém ledu i na travnatých svazích. Ve světě se dělí náročnost turistických podniků na zhruba pět kategorií, hiking, trekking, adventure, mountain a expedition. Podle toho jsou vyráběny i turistické boty. Pohorkové sandály: Před časem se objevily poměrně jednoduché a velmi pohodlné sandály s gumovou podrážkou a pásky se suchým zipem, které se daly jednoduše doladit přesně na konkrétní nohu. Chůze je v nich bezpečná i v náročnějším terénu a můžeme je použít v létě na přezutí, při brodění, a do lodi jako „vasrboty“. Pohorkové sandály jsou vlastně robustní modifikací s vibramovou podešví. Objevily se i sandály pro cykloturisty dokonce s úchytem pro nášlapné pedály (Shimano). Trekingové polobotky: Jsou určeny převážně jen pro chůzi. Mají vibramovou podešev, svršek je tužší, podpírá chodidlo. Mohou být celokožené, ale spíš se setkáme s nylonovými materiály jako je Cordura v kombinaci se semišem a kůží. Jsou určeny pro krátké až celodenní výlety po cestách a pěšinách. Trekingové pohorky: Existují mnoha značek. Jsou většinou kotníkové, s vibramem, a jsou určeny pro víkendové výpravy od jara do podzimu, a také na lehčí vícedenní horské túry se středním batohem. Svršek bývá kombinací

6

syntetických tkanin se semišem nebo kůží, některé modely jsou doplněny Gore-Texem nebo Sympatexem, který zvyšuje voduvzdornost, ale sníží prodyšnost a zvýší podstatně cenu. Někteří výrobci se i v této třídě drží osvědčeného celokoženého provedení. Při porovnání je třeba říci, že bota z kůže má mnohokrát delší životnost při správné údržbě, ze syntetických látek je zase lehčí, trochu levnější a rychleji schne. Pohorky: Jsou stále nejlepšími botami pro vícedenní putování s velkým batohem, pro VHT v náročném a vlhkém terénu i chladných podmínkách. Tuhá vibramová podešev zajišťuje dobrou stabilitu i s batohem i v nepevném terénu, v suti. Některé typy mají mezi podešví a mezipodešví kovovou (plastovou) výztuhu, která zajišťuje příčné vyztužení a dají se používat i v horolezectví (lezení po úzkých hranách, policích a římsách). Kožené pohorky se dělají z kvalitní hověziny (Nubuku), ideálně z jednoho kusu - mají co nejméně švů. Na exponovaných místech boty bývá kůže až 5 mm silná. Dobře upravená kůže zaručuje značnou voděvzdornost při zachování vysoké míry prodyšnosti. Někteří výrobci vkládají mezi dvě vrstvy kůže membránu Gore-Tex. Tyto boty pak musíte ošetřovat výhradně prostředky k tomu určenými, které nesnižují prodyšnost boty. Jsou to převážně přípravky firmy NIKWAX a ATSKO. Zimní pohorky: Supertěžké zimní kožené pohorky bývaly v dobách před příchodem duplexů dlouho jedinými vhodnými botami do zimních velehor, do těch nejtvrdších podmínek. Své postavení si udržují dodnes, i když jsou výrobně složité a drahé. Jedná se většinou o ruční práci. Moderní zimní pohorky jsou hybridem mezi plastovým skeletem a koženou botou. Mají tuhou podešev, která má vždy drážku na horní hraně na špičce a patě na upevnění maček. Některé jsou již řešeny jako duplexy s vnitřní vyjímatelnou botičkou. Jsou určeny především na túry na sněhu, případně za použití maček. Skelety: hovorově duplexy jsou celoplastové skořepiny s vnitřní botičkou, podobně jako lyžařské přeskáče. Používají se výhradně do zimních podmínek včetně lezení v ledu. Jejich použití mimo sníh a mimo zimu je chybou, jsou pro chůzi „nasucho“ zcela nevhodné a nepohodlné. Turistické holínky: Při speciálních akcích jako ranní výpravy za zvěří, ornitologické pozorování ptáků na březích rybníků v rákosí, les po dešti, do vřesovišť na Šumavě nebo ve Finsku, či hledání impaktů na pobřeží Antarktidy tam všude se sebelepší pohorky nehodí. Také jeskyňáři používají téměř výhradně holínky. Musí mít ale vibramovou podešev, tvarovanou vložku zúženou u kotníků, aby se nevyzouvaly při chůzi (to obyčejné zahradnické holínky s oblibou dělají), nejlepší jsou se šněrováním a khaki zelené. Boty pro turistiku na lyžích: Běžecké boty vybíráme podle typu vázání a na turistiku bereme vysoké nad kotníky, žádné závodní polobotky. Boty pro vodní turistiku: Buď již zmíněné vasrboty, to mohou být ony sandály, staré kecky, botasky. Slouží k ochraně nohy před poraněním při vystupování u břehu, při přenášení jezů, při vystupování na mělčině i při nuceném opuštění lodi z vůle Čochtanovy. Řeky jsou dnes zaneřáděny střepy a jiným odpadem a rozříznout si chodidlo není terno. Také existují speciální neoprénové boty, jako doplněk k neoprénovému oblečení. Cykloturistické boty: Měly by umožňovat i chůzi bez kola v lehkém terénu. Nelze tedy doporučit cyklistické boty s tvrdou hladkou podrážkou. Ty jsou výhradně pro silniční cyklistiku. Mají mít podrážku vroubkovanou, ale dostatečně tvrdou, aby se nevytlačovaly rýhy od pedálů. Jsou to většinou polobotky, kožené nebo z tuhých syntetických tkanin. Zimní mrazové boty: tzv. Sorelky podle firmy Sorel, která je jejich největším výrobcem v Americe. Vyrábí je také Dachstein. Jsou odolné proti vodě a mrazu. Mají velmi silnou vyjímatelnou vnitřní botičku. Jsou ideální pro klidové aktivity v zimních podmínkách např. přezutí z běžeckých bot při zimních přejezdech pohoří. Tyto boty se nehodí pro dlouhou chůzi. Nohy vás zábst nebudou. Dachsteiny mají atest do -35oC a Sorelky slibují neuvěřitelných -64oC. Prostě pro zlatokopy na Klondike. Kanady a farmářky: oblíbené boty táborníků a trempů mají dlouho zakořeněnou tradici, ale nejsou zrovna vhodné na turistiku. Na potlachu, kde se moc nechodí, a na vandru s lehkou usárnou od jara do podzimu najdou své využití. Jsou z jednoduché kůže. Existují také zimní gore-texové kanady, určené speciálním jednotkám. To je jiné kafe, ale těžko se shánějí. Konstrukce boty • Podešev musí zajišťovat co největší tření na všech podkladech a být trvanlivá a odolná proti oděru. Nejlepší jsou gumové směsi s přírodním kaučukem. Nejvíc používaný vzorek je již zmíněný Vibram. Mezery mezi výstupky, jejich sklon a tvar jsou dělány tak, aby měly samočistící schopnost a nezanášely se blátem , kamínky a klacíky. • Mezipodešev je důležitá izolační vrstva od studené země. V mezipodešvi jsou různé tlumiče dokroku z pěnového polyuretanu (PUR) ale také různé gely, elastické kuličky, váčky se speciální tekutinou, kterou při každém dokroku přetlačujeme z váčku do váčku. V mezipodešvi jsou také vložky, které rozhodují jak bude bota tuhá, ohebná, jaké torzní namáhání vydrží špička a pata navzájem. • Vložka kvalitní a anatomicky tvarovaná se podílí na tlumení dokroků a tepelně izoluje. Dále odvádí pot z ponožek do další vrstvy, která ho absorbuje. Proto musí jít lehce vyndat a usušit. • Pata a špička - čím těžší terén, tím pevnější musí pata a špička být

7

•

Svršek a odolnost proti vodě - nepropustné jsou jen plastové boty a holínky. Kvalitní a dobře udržovaná kůže odolává vodě dost dlouho. Boty s Gore-Texem patří mezi to nejlepší, co se dnes vyrábí. Tyto výrobky musí mít předepsanou visačku a mívají označení „Guaranteed to keep you dry“. Údržba bot: umělé tkaniny je možné impregnovat přípravky Nikwax Fabric Leather Footwear Proofing nebo Atsko Silicone Tater Guard. Suché kožené boty ošetřujeme prostředky na bázi vosku - Nikwax Waterproofing Wax nebo Atsko Sno-Seal. Během túry na vlhké boty je impregnace na bázi vody - Aqueous Nikwax. Speciální přípravek pro impregnaci švů je Atsko Welt-seal. Ten se dá nahradit měkkým lyžařským voskem, který je nutno zažehlit. Při koupi bot je nejdůležitější velikost. Na akce od jara do podzimu by měly být o číslo větší, než normálně nosíme. Noha nabude za pochodu s batohem na objemu, musí se vejít ponožka navíc a noha nesmí být v botě těsná. Na zimní a náročné akce kupujeme boty o dvě čísla větší. Jen zdánlivě obrovská velikost chrání spolehlivě před omrzlinami. Musí se tam vejít více párů zimních ponožek a bota opět nesmí být těsná. Při zkoušení se projdeme nejen po rovině, ale snažíme se simulovat chůzi při sestupu, výstupu a traverzu. To se nejlépe zkouší na nakloněné rampě. Nakonec prohlédneme všechny spoje, háčky, očka, vložky a porovnáme obě boty co do velikosti a stejnosti páru. Spací pytle Spánek obecně je důležitou částí našeho života. Všechny tělesné funkce se minimalizují a díky tomu dokážeme regenerovat síly ztracené při denní zátěži. Pokud si chceme opravdu odpočinout, spánek musí být klidný, nerušený a dostatečně dlouhý. Spacák patří k nejdůležitějším částem výzbroje. Má chránit ospalého turistu, táborníka, horolezce, cyklistu i vodáka před chladem, větrem a vlhkosti vzduchu. Než koupíte spacák, je třeba vědět, v jakých podmínkách chcete přespávat. Z teplotního hlediska je jedno, jestli je ve spacáku příšerné horko, nebo velká zima. Solidní výrobce udává tři, případně čtyři teplotní údaje např. +19/-12/-250C nebo +19/+5/-15/-25°C. První údaj je tzv. horní extrém, druhý spodní hranice tepelného komfortu (při čtyřech údajích jsou druhá a třetí hodnota rozmezím komfortu) a poslední údaj znamená spodní extrém, tedy teplotu okolí, při které ve spacáku nezmrznete. Typy spacáků podle konstrukce: Dekáč má pravoúhlý tvar, většinou studené švy a méně kvalitní náplň. Rozepnutím se změní na deku. Je vhodný jen pro letní kempování a do vytápěných místností. Mumie vychází z tvaru lidského těla, má teplé švy a kvalitní náplň. Kvalitní mumie se hodí i do extrémních podmínek. Tzv. severská mumie, která je dnes nejpopulárnější má pohodlný vstup díky dlouhému a dobře zateplenému zipu, zateplení ramen stahováním, zateplení hlavy stahovací kapucí. To vše minimalizuje ztráty tepla a dělá nejlepší poměr mezi hmotností a izolačními schopnostmi. Někteří výrobci, ve snaze jít dál, vymýšlejí různá vylepšení. Mezi poslední novinky patří tzv. rozšířené spacáky, které mají umožnit spáči pohodlné obracení z boku na bok, aniž by se otáčel i se spacákem. Stojí za úvahu, zda tato relativní výhoda předčí to, že je potřeba vyhřát větší množství vzduchu ve spacáku. Sloní noha: je v podstatě náhrada péřového spacáku, sahá od nohou nad ledviny a je použitelná jen ve spojení s péřovou bundou. Šití spacáku: Dnes se spacáky šijí různými komorovými způsoby. Znamená to použití mezivrstvy, která je střídavě přišita na vrchní a spodní látku. Komory musí být konstruovány tak, aby nedocházelo k přesýpání náplně. Tvar spacáku má být dole zakončený jako velká, dobře naplněná bačkora pro obě nohy. Náplň: Dělí se na přírodní a syntetickou. Přírodní náplně: husí peří nebo to nejkvalitnější získané z mořských ptáků, převážně z Kajky mořské. Drané peří se skládá ze dvou frakcí, jednak je to prachové peří, a jednak drobná pírka. Kvalita peří se označuje poměrem těchto složek. Právě poměr prachu a drobných pírek určuje, do jakých teplot se dá spacák použít, ale také jeho trvanlivost. Nejlevnější a trvanlivé spacáky mají poměr 50 : 50. Tady je ale lepší použít spíš duté vlákno. Kvalitní, středně lehké a dostatečně trvanlivé spacáky se plní v poměru 70 : 30. Hmotností a objemem po sbalení jsou srovnatelné s kvalitními spacáky z dutých vláken. Extrémní, velmi lehké spacáky mají poměr 80 : 20. Tato směs má optimální poměr plnivosti a životnosti. Velmi obtížně je nahradíte i nejkvalitnějším dutým vláknem. Ultralehké a extrémně stlačitelné spacáky se plní 90 : 10, či dokonce 95:5. Ty už se nedají nahradit ničím, mají omezenou životnost a ceny nad 15 000,- Kč. Spacák plněný kajčím peřím bychom asi nezaplatili. Výhody a nevýhody peří: • o malinký kousek vede v tepelně-izolačních vlastnostech • má velmi dobrou tvarovou stálost • má velkou vzduchovou kapacitu a vynikající stlačitelnost • při zachování špičkových parametrů nízkou hmotnost

8

• absorbuje vlhkost, jako každý přírodní materiál a špatně se vysouší • při navlhnutí se výrazně zhoršují jinak vynikající tepelně-izolační vlastnosti • při praní a čištění se peří odmašťuje, křehne a postupně znehodnocuje • podléhá stárnutí, škodí mu UV záření, může způsobovat alergie • údržba péřových spacáků je poměrně obtížná. Syntetické náplně: Jsou to umělá vlákna dutá nebo mikrovlákna. Nejznámějšími výrobci umělých vláken pro tyto účely jsou firmy DuPont, která vyrábí dutá vlákna a 3M, vyrábějící mikrovlákna. Syntetické vlákno se vyrábí vstřikováním a jeho průměr je menší než lidský vlas. Vynikající vlastnosti jsou dány vzduchovou dutinou uvnitř vlákna, jejíž rozměr je menší než molekula vody. Tělem ohřátý vzduch v dutině necirkuluje a nemůže být vodou vytlačován a to je princip izolační schopnosti vzduchové kapacity vláken. Mezi dobré vlastnosti patří, že hřejí i mokrá a lehce se vysouší. To je způsobeno tzv. silikonizací, která zabraňuje v kapilární vzlínavosti vody mezi vlákny. Je to v podstatě nesmáčivá vrstvička na povrchu vlákna, kterou je voda odpuzována a kapky, které se tím vytvoří se nemají kde zachytit a lehce se odstraní mechanickým vytřepáním. Jednoděrová dutá vlákna se nazývají Hollowfibre a Thermofil. Zmenšení cirkulace ohřátého vzduchu v dutinách dosáhli výrobci zvýšením počtu kanálků v jednom vlákně. Víceděrová vlákna se nejčastěji nazývají Hollowfil a sedmiděrové supervlákno Quallofil. Další vlákna od DuPontu jsou Euroloft, Terraloft, Ultraloft, Micraloft. Mikrovlákno od firmy 3M se jmenuje Lite Loft nebo Thinsulate. Mikrovlákno je chaotická spleť nekonečného vlákna se silikonovou úpravou. Oproti dutým vláknům jsou lehčí s poměrně vysokou izolační schopností. Výhody a nevýhody dutých vláken a mikrovláken: • tepelně-izolační vlastnosti se jen u těch nejlepších vyrovnají kvalitnímu peří • mají vysokou tvarovou stálost až 15 let • vzduchová kapacita se u těch nejkvalitnějších přibližuje peří • neabsorbuje vlhkost a teoreticky by měla hřát i mokrá stejně jak suchá • dá se velmi rychle vysušit a snadno se udržuje praním • ani při častém praní se náplň neznehodnocuje • nezpůsobuje alergie • má oproti peří menší stlačitelnost a zabírá v batohu více místa. Obecně tedy můžeme říct, že peří by mělo dostat přednost do velkých suchých mrazů, tam kde jde o každý gram hmotnosti, kde se požaduje vysoký tepelný komfort a tomu, kdo se bude o svůj spacák pečlivě starat. Duté vlákno pak všude jinde, do vlhčího prostředí, pro vodní turistiku, na vandry a táboření, na cykloturistiku. Je potřeba zdůraznit, že špičkové spacáky od norské firmy Ajungilak ze syntetikou snesou extrémně i –50°C. Vnitřní a vnější tkanina: Je neméně důležitá pro kvalitu spacáku jako náplň. Vnější látka musí zabránit prolézání náplně, musí chránit před větrem a přitom umožnit průchod tělesných výparů. Nejvýhodnější jsou materiály bez zátěrů, kde se nepropustnosti pro výplň dosahuje vysokou hustotu tkaní. To vše dohromady a ještě určitou voduodpudivost splňuje Pertex. Používá se na oba druhy náplně. Firma Gore nabízí na špičkové péřáky vynikající Dry Loft. Jako vnitřní materiál se občas používá i bavlna. Nedoporučuji, bavlna je sice příjemná na spaní, ale je těžší, saje vlhkost a mnohem rychleji se špiní. Izolační podložky Mnoho lidí si může myslet, že když si pořídí superspacák má vystaráno. Vrstva spacáku, která je naším tělem stlačována k zemi nestačí izolovat a tak v chladných podmínkách se bez podložky neobejdeme. Klasické karimatky jsou lehké, poměrně neskladné, snesou drsné zacházení. Díry a škrábance neubírají nic z dobrých izolačních vlastností. Někdy jsou dvouvrstvé a je důležité zjistit jestli je to jen na ozdobu a nebo jestli jedna vrstva je tvrdší a odolnější proti kamínkům a klacíkům. Alumatky jsou slaboučké a lehoučké. Jsou vhodné jen do letního počasí, protože jejich izolační schopnost je malá. Navíc se chybuje, že se dává hliníkovou vrstvou k zemi, ta patří nahoru, aby odrážela vyzářené tělesné teplo. Také se po ní ve svahu dost vozíte. Karimatky z EVA materiálu: pěnový plast etylenvinilacetát má uzavřené póry, nepřijímá vlhkost, je velmi odolný a pružný (nekřehne) v minusových teplotách. Je potřeba počítat s vyšší cenou. Profilované karimatky mají tvar rohožky nebo vlnité valchy. Důvodem je snaha udržet mezi studenou zemí a tělem co nejvíce vzduchu, jako dobrého izolantu. Nejznámější je podložka Ridge Rest od firmy Therm-A-Rest. Nafukovací matrace: dnes se vyrábějí odlehčené a rozměrově přijatelné. Musí se na ně dávat větší pozor, můžeme je o ostrý předmět prorazit a můžou nám přefouknuté taky prasknout na sluníčku. Dobré nafukovačky mají několik oddělených komor. Dobře izolují od studené země, jsou dobré do vlhka, hmotnost 900-1000 g. Samonafukovací matrace: Jsou o třídu lepší než všechno ostatní. Mají výhody pěnové a nafukovací matrace dohromady. Speciální pěnový plast je uzavřen do neprodyšného obalu z houževnatého vrstveného nylonu. Švy jsou

9

svařovány a oba materiály plast a nylon svým povrchem spojeny pevně dohromady. Po otevření ventilu pěna uvnitř sama nasává vzduch a rozpíná se. Tloušťky 25 - 50 mm poskytují skvělý komfort za cenu vyšší váhy 800 - 1600 g. Velmi dobře se balí. Cena je vysoká ,ale úměrná kvalitě. Solidní firma dává na tyto výrobky 3 roky záruku. Jsou vhodné do nejextrémnějších podmínek. Nejznámější je Comfortmat, Skinmat od Artiachu dále Therm a Rest a Coleman. Stany Stany slouží na ochranu proti větru a vlhkosti, slunci i hmyzu a jako ochrana při zamezení velkých ztrát při vaření v nepříznivých povětrnostních podmínkách. Ideální stan má být navíc ještě lehký, nepromokavý, jednoduchý na postavení, má se dobře balit a zabírat co nejmenší objem. Universální typ stanu, který by vyhovoval všem těmto rozporuplným podmínkám neexistuje. Stále je nutné vybírat podle účelu a cíle výpravy nebo expedice, respektive podle toho, jaká činnost u vás převládá. Stany dělíme: a) podle účelu na lehké, útočné pro horolezce, postupové univerzální a těžké kempové pro převoz autem b) podle architektury na jehlan, áčko, tunel, kopuli a hybrid c) podle konstrukce na jednovrstvé, vícevrstvé, samonosné a kotvené. Lehký útočný stan: Je to nejednodušší lehký stan bez konstrukce. Říká se mu taky bivakovací. Má kruhový stahovací vchod, je nepohodlný, ale účelný a jednoduchý. Má jen jednu vrstvu tkaniny, která je prodyšná, ale vytváří ochranu před větrem a sněhem. Také se setkáme s názvem Žďárského pytel, neboli Žďárák. Není to stan, ale bivakovací vak. Bývá to obyčejný obdélníkový pytel z nepromokavé látky, nebo dnes už z Gore-Texu, do něhož se vejde i více lidí. Má poutka pro zavěšení na skálu a otvor pro odvětrávání. Jehlan: Je stan pro romantické letní táboření nebo pro nouzové přenocování. Jsou to v podstatě spojené dvě kosočtverečné celty. Zkušený táborník ocení genialitu vojenských návrhářů, neboť z celt lze postavit různá obydlí od jednoduchého hrobečku až po velký hangár z dvaceti i více celt. Výhoda je, že se o přístřeší mohou podělit oba spolubydlící, tyč a kolíky se vyrobí na místě. Nevýhodou je velká váha celty, a když namokne tak dlouho schne. Také skýtá nejvíce „mrtvého“ prostoru. Áčko: Je kotvený stan jedno i dvouplášťový. Ten jednoplášťový je na ústupu, je to vlastně stanovina z přírodních materiálů (len) a vzhledem k váze je dnes vytlačována PAD materiály. Používá se prakticky už jen na podsadových stanech. U dvouplášťových stanů je nevýhodou příliš velká plocha tropika mezi opěrnými body - tyčemi. PAD se vlhkem roztahuje a při větru dochází ke styku tropika s vnitřním stanem, k plácání a izolační vrstva vzduchu je pak nulová. Při vichřici vám stan nafackuje. Další nevýhodou je, že se musí vždy kotvit a ještě stále má moc mrtvého prostoru. Výhodu má především v nízké pořizovací ceně, jednoduchosti a malé poruchovosti konstrukce a nemá žádné vodorovné plochy, na kterých by se usazoval sníh nebo voda. Tunel: Má maximálně využitý vnitřní prostor vzhledem k půdorysu. Základna je obdélníková. Odstraňuje nepříjemné lepení vlhké stěny na spacák, obličej a věci. Svým tvarem je mnohem odolnější větru než áčko. Vyžaduje však většinou kotvení a na velké ploše vodorovné střechy se rád usazuje sníh. Kopule: Bývají samonosné a nesamonosné. O samonosné kopuli platí, že je to zatím nejlepší stan do nejextrémnějších podmínek. Kopule mají velký vnitřní využitelný prostor, odpadá nutnost kotvení (skalnatý terén), není nutno stavět s ohledem na směr větru - nárazová odolnost ze všech stran, jednotlivé díly střechy jsou malé a neplandají a nedotýkají se vnitřního stanu za větru a deště, dají se postavit i jedním člověkem. Jen malinkatou nevýhodu mají v tom, že na malé plošce vodorovné střechy se může usazovat sníh, ale daleko méně než na tunelu. Geodetické kopule (od klasických se liší tím, že se tyče kříží na více místech, nejen nahoře) jsou obecně nejstabilnější, je však složitější stavba. Hybridy: Jsou to vlastně nesamonosné kopule nebo stany vycházející tvarem z kopule. Jsou tzv. účelově deformovány. Uvnitř vznikají různé prostory pro zablácené boty a pro vaření. Vnitřní prostor se však paradoxně zmenší víc než se může zdát. Většinou se musí kotvit. Ministany: Je to malinká rakvička s jedním ohnutým prutem pro jednu osobu. Cyklostan: Superlehký účelový stan jehož konstrukci tvoří kolo. Ušetří se na tyčích a lesklý miláček je na noc v suchu. Materiály: Na tyče se dnes používají buď duralové trubky nebo sklolaminátové tyče. Ideální jsou takové, které jsou spojeny opletenou gumou a sesazují se do sebe. Nedochází pak ke ztrátám spojek. Platí, že stany určené do extrémních povětrnostních podmínek mají více duralových prutů, které se kříží v co nejvíce místech (geodetická kopule). Celá konstrukce je pevnější a vytváří menší jednotlivé segmenty, které pak ve větru „neplácají“. Je to na úkor hmotnosti, ale to je cena za bezpečnost. Z toho vyplývá, že ne vždy můžeme hodnotit stan jen podle váhy. Podlaha bývá ze syntetiky, většinou PAD s několikavrstvým, voduodpudivým a oboustranným zátěrem PVC nebo PUR. Vnitřní stan je nástavba nad podlahou a je z lehké prodyšné tkaniny aby nedocházelo ke kondenzaci par uvnitř stanu. Hmotností je nejvýhodnější PES nebo prodyšný PAD - nylon. Vnější stan - tropiko bývá z PAD nebo PES, se zátěrem. PAD, jak známo, se navlhnutím vytahuje a někdy se může lepit na vnitřní stan. V tomto ohledu je lepší PES s PUR zátěrem. Moderní tropika mívají nanesenou aluminiovou vrstvu z vnitřní nebo vnější strany. Švy a

10

podlážka musí být zabezpečeny proti pronikání vlhkosti. Solidní výrobce tudíž dodává ke stanu speciální PUR lepidlo, nebo jsou švy přelepeny páskou jako u oblečení z Gore-Texu. Materiál na kolících bývá buď hliník nebo UH. Umělohmotné jsou jen do měkké půdy, jinak jsou k ničemu. Do tvrdého terénu jsou nejlepší tenké kolíky, průřezu silnějšího drátu. Do štěrku zase kolíky pravoúhlého profilu. Na měkký písek zase kolíky „lopatičky“. V materiálech úmyslně neuvádím klasické stanoviny a celtoviny, které se hodí na stálé tábory a na nošení na zádech jsou dávno překonány. Jaký by tedy měl být nejlepší stan: • materiál podlážky odolný proti oděru a spolehlivě zadržující vodu • tropiko spolehlivě zatřené, řešené tak, aby se nemohlo dotýkat vnitřního stanu • materiál tropika odolný proti UV záření • celý stan dostatečně prostorný pro předpokládaný počet nocležníků včetně batohů a bot • měl by jít snadno a lehce postavit i po paměti, ve tmě • stabilní ve větru ve všech směrech • měl by umožňovat dobré odvětrávání i za deště • měl by být co nejlehčí, nevyžadovat vypínání a dodatečné kotvení velkým počtem šňůr • měl by jít postavit i na podkladu, kde nejdou natlouci kolíky - samonosnost • měl by mít možnost postavit samostatně tropiko a pak vnitřní stan - stavba za deště • měl by mít dostatečně pohodlný vchod, případně dva protilehlé, to neplatí u zimních stanů s rukávovým vchodem, který zamezuje vnikání sněhu • na léto by měl mít moskytiéru • měl by mít předsíňku na vaření a odložení špinavých věcí • měl by jít sbalit do několika dílů, aby stan nemusel nést jen jeden z trojice. Vařiče Jsou jednou z nejdůležitějších součástí výzbroje. V místech, kde nelze rozdělat oheň, v zimě na sněhových pláních a na ledovci jsou jediným prostředkem k získání vody. Jíst sníh samotný je smrtelně nebezpečné, protože dochází k pomalému podchlazování organizmu. V teplých oblastech jsou zase nezbytným sterilizátorem vody. Plynové vařiče: Bývají lehké, skladné a nejsou moc drahé. Na trhu je dostatek náhradních bombiček neboli kartuší. Využívají směs propan-butan. Čistě propanové náplně jsou určeny do nízkých zimních teplot. Bod varu propanu je -420C. Při plusových teplotách jsou silně explozivní. Naopak firma Primus plní své kartuše čistým butanem. Ten má bod varu -10C a taková náplň se pak hodí v létě. V mrazech by nám špatně hořela. Ale i v létě nesmíte takovou náplň vystavovat teplotám vyšším jak 500C. Velmi rychle dosáhnou plného výkonu, nešpiní dno ešusu. Nevýhodou je častý zákaz přepravy v hromadných prostředcích a v žádném případě nedostanete kartuši do letadla. Některé vařiče mají piezoelektrické zapalování. Bombičky se připojují buď závitem, nebo drapáky. Někteří výrobci dodávají redukce k připojení na dvoukilovou bombu MEVA. Přehled vařičů na plyn: Z českých výrobků je to VAR 1 a VAR 2. VAR 1 má spíš bodový plamen a hodí se na malé nádoby. Dvojka je vynikající svými parametry a směle se může měřit se světovou špičkou. Je velmi lehký, 110 g, velmi výkonný, není moc stabilní. Americký Coleman k nám dodává vařiče COLEMAN MICRO, lehký, skladný a spolehlivý, do mírně náročných podmínek, se zajímavou konstrukcí šikmých nosičů nádoby na vaření. Hmotnost 158g. COLEMAN BACKPACKING AUTOMATIC je doplněn kruhovým závětřím plamene a má piezoelektrický zapalovač. Hmotnost 280g. COLEMAN POCKET je standardní vařič do nenáročných podmínek. Hmotnost 216 g. COLEMAN ALPINE STOVE je určen do extrémních podmínek. Spojení kartuše s tělesem vařiče je totiž hadičkou a tím se stává tento vařič velmi stabilním i v nerovném terénu, na skále apod. Francouzská firma CAMPING GAZ k nám dodává známé BLEUETY. BLEUET 270 TURBO je vynikající univerzální vařič pro všechny druhy turistiky i do nejnáročnějších podmínek. Má velký výkon, kruhové závětří, jemnou regulaci plamene, hmotnost 222g. BLEUET 270 MICRO je lehký vařič pro turistiku v běžných podmínkách. Švédská firma PRIMUS má jako tradičně vařiče z velmi kvalitních materiálů a se širokým příslušenstvím. PRIMUS BRUNO je univerzální vařič i do náročných podmínek. Má velký výkon, křížový větrolam, piezoel. zapalování. Hmotnost 191 g. PRIMUS SPIDER určen do nízkých teplot, do drsné přírody. Má velký výkon, ale i velkou spotřebu, kruhové závětří, velmi dobrou stabilitu díky trojnožce, piezoel. zapalování. Je dost těžký 378 g. PRIMUS WILD LIFE je univerzální vařič i do náročných podmínek. Má křížový větrolam a dík velkému výkonu postačí pro vícečlennou skupinu. Většina ostatních vařičů je uvažována pro dvojici. PRIMUS ULTRALIGHT TITAN je v současnosti nejlehčím vařičem světa, váží pouhých 95 g. Benzinové vařiče: Mají vysokou výhřevnost až 38 000 KJ/kg. Oproti plyňákům dosahují plného výkonu až po určitém nahřátí. . Palivo je explozivní statickou elektřinou a nesmí se přepravovat v UH nádobách. Výkon vařiče stoupne jeho

11

natlakováním, proto moderní benziňák musí mít pumpičku. Další zlepšení je vedení trubky s palivem nad hořákem, kde se předhřívá palivo. Takový vařič při plusových teplotách není potřeba nahřívat a po natlakování se rozjede sám. Nejlepší typy jsou pak opatřeny samočinnou jehlou, umístěnou v trysce a ovládanou regulátorem paliva. Jsou 3 - 6x dražší než plyňáky. Některé mají speciální lahve na palivo, lehké, bezpečné a perfektně těsnící. Nejsou poruchové, většina selhání je způsobena „neodbornou obsluhou“. Benziňák vyžaduje trochu zkušeností a používají je většinou profíci. Palivem je benzin technický nebo bezolovnatý. Přehled benzinových vařičů: Německá firma ENDERS vyrábí vařič BIWAK. Konstrukčně připomíná nestárnoucího klasika JUWELA hořák se musí nahřívat tuhým lihem. Z amerických výrobců je to COLEMAN. Všechny vařiče COLEMAN mají předehřívání paliva a tlakování. UNLEADED FEATHER STOVE už má sklápěcí nožičky a je vybaven integrovaným krytem proti větru a regulací výkonu. Palivo bezolovnatý benzin. Použití i do drsnějších podmínek. PEAK 1 MULTIFUEL STOVE je vařič, z názvu vícepalivový, a sice benzin/petrolej. Patří ke světové špičce, je lehký a určen do nepříznivých povětrnostních podmínek. APEX II STOVE je vařič s oddělitelnou nádržkou paliva což zvyšuje bezpečnost jak při vaření, tak při přepravě. Americká firma MSR vyrábí špičkové WHISPER LITE INTERNATIONAL 600 STOVE - vařič pro všechny outdoorové aktivity i do drsných podmínek, spaluje benzin a petrolej, hmotnost 400 g a XKG II SHAKER JET STOVE - asi to nejlepší co můžete u nás koupit, vařič do extrémních podmínek, hoří i při - 180C a do výšky 4 800m. Spaluje skoro všechna kapalná paliva, dokonce i naftu. Váží i s nádržkou, která je pochopitelně oddělitelná 450g. Hybridní vařiče: Jsou takové, které dokáží spalovat rozdílná paliva. SYNCHROFLAME od firmy MARKIL funguje na benzin, plyn, petrolej a naftu. Ideální je start plynem, přechod při vaření na benzin a závěrečné pročištění trysek opět plynem. Podobně funguje i HIMALAYA MULTI FUEL od PRIMUSU. Vařiče na tekutý líh: Nejznámější je TRANGIA. Jsou bezporuchové, netoxické. Hodí se na krátké akce. Výhřevnost asi 26 000 Kj/kg. Vařiče na tuhý líh: Známý VAŘÍK - skládací krabička, ve které se spalují kostky lihu. Jedinou předností je bezporuchovost, jinak je jen jako rezerva nebo na letní romantické čmudění pod šálkem kafe. Vařiče bez plamene: Francouzská firma CAMPING GAZ, vyrábí vařič TREK 270. Pracuje na principu katalytického hoření. Ke spalování plynu dochází průchodem přes speciální mřížku, na které je nanesena vrstva katalyzátoru. Teplo je přenášeno infrazářením a ne plamenem. Protože není otevřený plamen, je daleko bezpečnější. Také vítr nemá na provoz a na dobu vaření žádný vliv. Pracuje na běžně dostupné ventilové kartuše. Vařič na dřívka: Je jakási minikovářská výheň od Markillu. Ve spodní části je vrtulka, která žene vzduch do ohniště. Vrtulku pohání solární článek nebo tužková baterie. Otáčky se dají plynule regulovat. Výkon vařiče je překvapivě srovnatelný s nejlepší plynovou a benzínovou konkurencí. Spaluje větvičky, dřívka a šišky. Výhody a nevýhody - palivo, kyslík a sluneční energie jsou zadarmo, skvělý výkon i v mrazivém počasí, minimální poruchovost, nic se netěsní, nic se neucpe, nic nemůže bouchnout, ale vysoko v horách není čím topit, ve stanu by byl kouř a špiní dna nádob. U nás ho začala vyrábět firma Condor Ochrana proti zimě a větru K vaření na studeném větru slouží různé spořiče tepla, které si můžeme zhotovit i sami třeba z karimatky a profesionálně vyráběné větrolamy dodané výrobcem k vařiči. Některé větrolamy navíc zajišťují převod tepla z hořáku na bombičku s plynem - jsou to ty určené do extrémních mrazů. Obecně platí, že v mrazu musí jít vařič vždy na plný výkon, aby se nestalo, že nám voda v ešusu zamrzne. Vařiče, které v podmínkách místnosti neuvedou do varu litr vody do 5 minut se do mrazu nehodí. Nádobí Na vaření se hodí lehké hliníkové nádoby. Ešusy jsou na vaření tak pro dva lidi, v zimě nezamezí tepelným ztrátám. Poměrně slušnou nabídku v této oblasti má firma PRIMUS se svými TREKKING STOVE SETS. Tyto sety jsou z lehoučkého nerezu. Víme, že dlouhodobé používání hliníku může škodit zdraví. Ruksaky, torny, krosny a batohy Torna: klasika, která se hodí pro letní táboření a nenáročnou turistiku. Dobře sbalená torna vypadá velni esteticky. Dnes je překonána. Vejde se do ní opravdu málo a spacák se musí balit do tzv. bandalíru a karimatku na ní nedáte vůbec. Sloužily v době, kdy se spalo na dekách a pod dekami. Americká torna: ueska, usárna či uzda, je romantickým symbolem trempingu. Originály jsou dnes velmi ceněny. Uzda se musí umět zabalit, na rozdíl od batohu tam nemůžete věci nahrnout a jít. Balí se tak, že do celty se uloží spacák a všechny náhradní součástky oblečení, vytvoří se svinutím válec, který se zapne do torny. Všechny další věci se upevňují řemínky na povrch (čutora, ešus, sekerka, baterka). Potraviny se nosí v chlebníčku žracáčku.Je to nepraktické - abych se dostal na náhradní svetr, musím rozbalit celou uesku.

12

Tele: Pochází od německé armády a už se vyskytuje minimálně. Je nejméně praktické. Vnitřní prostor je miniaturní, všechno je třeba balit na povrch včetně spacáku, tele je těžké, kožené popruhy dřou, háky na zavěšení bedniček s náboji jsou pro nás k ničemu. Dále jsou na trhu k dostání další typy toren kanadského, italského nebo zálesáckého stylu, které jsou o dost větší než tele, ale přesto nemohou konkurovat moderním batohům. Krosny: Původně transportní prostředek horalů nachází i dnes uplatnění hlavně při horských vynáškách materiálu, pro transport krabic, sudů a jiného harampádí potřebného pro provoz takových chat , kam jiná cesta než horská pěšinka nevede. Výkonný horský nosič dokáže na krosně vynést 60 - 90 kg nákladu. Jsou zaznamenány rekordy i vyšší. Krosna je v podstatě konstrukce, původně dřevěná, dnes z duralových trubek, s popruhy. Na konstrukci se upevňuje náklad buď přímo nebo je na ní upevněn nylonový vak, který slouží jako batoh. Ve VHT jsou dnes vytlačeny anatomickými batohy. Osvědčily při přenášení PET soudků s bagáží při vodáckém putování. Batohy: Pro turistiku, VHT i horolezce se osvědčil nejlépe kletrový typ batohu. Původní kletráky (z německého klettersack) byly jednokomorové se stahováním šňůrkou a pevně našitým víkem a kapsou. Pro svou nepraktičnost při potřebě věcí ze dna batohu byly postupně vyvinuty kletrové typy s vnitřní přepážkou, odepínatelnou zipem, s odnímatelným víkem. A to už byl první krůček k moderní konstrukci anatomického batohu dnešních dnů. Jak takový dobrý batoh vypadá? Záda jsou vyztužená, lisovaná z plastů a zabraňují otlakům od tvrdých předmětů. Výztuha jde u některých typů vytáhnout za účelem snadného vyprání batohu. Záda musí také zajistit dostatečné odvětrávání. Může nebo nemusí být rozdělený do komor. Každá komora musí být samostatně přístupná. Některé batohy mají překrytý zip po celé délce sucháčem a dají se rozepínat odspoda i svrchu. Kapsy jsou dobré, když jsou dvě boční, případně i odepínatelné. Jedna či dvě mohou být i ve víku a jedna má být přístupná, aniž by se musel batoh otevírat. Dole na bocích jsou šikovné malé kapsičky na zastrčení třeba tyček od stanu nebo lyží. Úplně dole bývají poutka na připevnění maček nebo cepínu. Dobrý batoh má i systém kompresních pásků, kterými se dá regulovat objem i vzhled ne plně narvaného batohu. Také se jimi dají z boku upevnit různé věci, které mají být po ruce (sekerka, teleskopické hole apod.). Nosné popruhy musí být široké, pohodlné, dostatečně měkčené, s možností výškového posouvání popruhů na zádech. Samozřejmostí je i prsní popruh umožňující sepnutí nosných popruhů vpředu. Tím se zabraňuje sklouzávání popruhů z ramen ve složitém terénu, při jízdě na běžkách apod. Balanční dotahy musí jít dotáhnout při nahozeném batohu. Víko batohu musí jít odepnout a pomocí pásků vysunout nahoru tak, aby přikrylo naplněnou horní komoru - nástavec, který je jinak ukryt v batohu. Bederák musí zajistit stabilní polohu a zabránit kymácení. Musí být schopen odlehčit nosným popruhům a potažmo i našim ramenům. Musí mít boční dotahy, aby šel seřídit na tělo. Jeho rychlospojka se nesmí samovolně rozepínat. Spony musí umožnit rychle se batohu zbavit v životu nebezpečných situacích, ale to neznamená, že se mohou samovolně rozepínat. Dno batohu je dobré z nepromokavé látky, zesílené, abychom ho mohli postavit i do mokré trávy, sněhu atd. Materiály Musí splňovat následující podmínky: částečnou nepropustnost, pevnost, oděruvzdornost a lehkost. Dobrým domácím materiálem je Plastex z Technolenu. Zahraniční materiály jsou Padnis, Cortex a Cordura, která je materiálem většiny výrobců. Rozdíly v jejich vlastnostech nejsou velké, na pomyslném žebříčku vede Cordura. Špičkovou tkaninou na batohy je Technora Aramid od firmy SALEWA - PES materiál s nízkou hmotností. Velikost (objem) batohu Samozřejmě je lepší vždy batoh větší, který se dá zmenšit. Problém je, že velký batoh svádí k tomu brát si zbytečnosti. Pro nenáročné výlety a víkendovky stačí batoh do 40 l. Pro náročné třídenní akce a putování do 60 l. Pro vícedenní putování mimo dosah civilizace a pro zimní podmínky musíme sáhnout po pořádném hřbetolamu 70 - 80 l. Zásady balení Při rovnání věcí do batohu střídejte stlačitelné a pevné věci, svetr - konzerva. Těžké věci blízko k zádům a do horní poloviny batohu - těžiště. Neplný batoh upravit kompresními řemínky a rozložit náklad po celé délce zad. Batůžky pro cyklisty: Jsou malé a končí v úrovni kapes cyklistického dresu. Nosný systém pavouk rozkládá hmotnost batůžku na celou plochu zad. Měla by na něj jít upevnit cyklistická přilba, mívá na bocích pásky s odrazky. Nedokážu posoudit jeho praktičnost. Dle mého názoru jsou mnohem lepší cyklistické brašny. Jsou vyrobeny z podobných materiálů jako batohy a nezatěžují záda, jako batoh, hlavně při delších jízdách. Bývají různých typů. Ať jsou dost objemné, aby se vám všechny věci vešly. Nejlepší je, když jsou na zadním nosiči dvě boční a jedna horní a dvě boční na předním nosiči To už je dostatečný objem i na vícedenní cykloturistiku. Vodácké pytle, vaky, soudky: Lodní pytle se uzavírají rolováním horního okraje kolem tvrdší lišty nebo pásku. Vyrábějí se od velikosti 3 l až do 150 l. Jsou z těžších a odolných tkanin, některé mají i batohové popruhy s bederákem, některé jen ucha. Existují i nafukovací loďáky, které nejen že pozřou bagáž, ale pomáhají udržet loď nad hladinou při převržení. Některé loďáky mají protinárazové vyztužení. Na našich řekách se stále používají a ještě dlouho budou různé PET soudky a sudy a lahve unifasky, které jsou sice méně skladné, zato však spolehlivě těsnící, pružné při nárazech o kámen a mají snahu plavat i s bagáží. Dají se také pořídit mnohem levněji, než dobrý loďák.

13

Transportní prostředky Lyže: Běžky se vyrábějí závodní, univerzální a turistické. Turistické běžky jsou širší a těžší. Je to proto, že robustnější konstrukce vydrží relativně drsnější zacházení a namáhání. Mají na skluznici pod patou tzv. rybí šupiny, nebo stoupací pásky. Vázání je dnes mnoho typů, ale vybíráme takové, které umožňuje upnutí vysokých kotníčkových turistických bot. Délky běžek turistických by měly být tak o 10 cm delší než postava. Do velké obliby se dnes znovu dostávaní tzv. telemarkové lyže a telemarský styl lyžování vůbec. Mazání běžek je to malá věda a chce to nějakou zkušenost. Na voscích je většinou napsáno na jaký sníh jsou určeny, problém je v určení jaký ten sníh právě teď je a jaký bude v poledne, za dvě hodiny, nahoře na hřebeni a tak. Zásadou je, že čím větší mráz, tím tvrdší vosk musím použít. Vosky jsou ve třech základních typech - tvrdé, tekuté a parafíny. Tvrdé vosky jsou na nový sníh, tekuté na starý a parafíny jsou tvrdé vosky, určené pro sjezd. Sněžnice: Sněžnice se vyplatí místo lyží, když je více jak 50 cm prašanu. Tlakové poměry vycházejí u sněžnic, při stejné ploše o 50 % lépe než u lyží. Tato více jak 6 000 let stará pomůcka severských přírodních národů prožívá v posledních letech revoluční znovuzrození hlavně v USA, kde se tomu říká „Snowshoeing“. Původní sněžnice eskymáků byly dřevěné, vycházely tvarem z medvědí tlapy nebo bobřího ocasu, a byly až 2 m dlouhé, tedy dost těžkopádné. Výplet sněžnic byl ze surové kůže. Moderní sněžnice jsou velmi lehké, stabilní, lehce ovladatelné, pohodlné a mají dlouhou životnost. Dva základní tvary zůstaly zachovány dodnes. Bobří chvost - okrouhlý tvar, podobný slze se v zadní části sbíhá do delšího konce. Medvědí tlapa je kratší, okrouhlejší a širší forma. Klasický rám sněžnice je ze dřeva, nebo moderní z extrémně lehkého a pevného legovaného hliníku, nebo odolného plastu. Výztuž rámu je klasická kůže, různě pevné popruhy nebo vysoce efektivní neopren. Záleží na tom, zda si potrpíte více na tradici, nebo na účelnost. Nedílnou součástí je vázání a zatahovací pásy, umožňující upevnění boty. Moderní sněžnice mají drapáky, které oceníte hlavně při chůzi zledovatělým terénem. Tvar bobřího ocasu se pak hodí na rovnější pláně a hluboký sníh, medvědí tlapa naopak do prudších stoupání a do členitého terénu. Kvalitní plastové sněžnice vyrábějí americká firma MSR a francouzská TSL. Lyžařské hole: Jsou nedílnou součástí lyží a využívají se také často při chůzi ve sněžnicích. Správná délka běžeckých holí je po rameno stojícího lyžaře. Materiál dnes už bývá převážně dural. Pro zimní VHT a chůzi ve sněžnicích se dnes stále více prosazují hole teleskopické. Jsou vyráběny z kvalitního legovaného hliníku, který se používá při výrobě letadel. Úplnou špicí jsou hole z karbonových vláken, lehčí a pevnější než hliník. Skvělou výhodou teleskopických holí je jejich délková nastavitelnost a hlavně skladnost. Hole se užívají i v létě pro odlehčení při chůzi se zátěží. Trojdílné hole mají horní dva díly rovné a spodní kónického tvaru. Proto musíte spodní díl vždy úplně vytáhnout a až potom pevně přitáhnout. Potřebná délka hole se tedy nastavuje vždy na jejím horním konci! Saně: Používáme je výjimečně k přepravě těžkých nákladů. Jeden člověk uveze na saních až 100 kg nákladu. Když už saně tak s co nejnižším těžištěm, aby nedocházelo k převrhnutí s nákladem. Kola Silniční kolo se dříve používalo hojně pro cykloturistiku. Bývá vybaveno blatníky a osvětlením. Šířka plášťů také nebývá vhodná do terénu. Dnes se vyrábějí extremně tenké pláště 622-18, které mají jízdní vlastnosti téměř jako galuska, s výhodou nezašité duše, lehčeji opravitelné. Řidítka „berany“ také nejsou po delší době pohodlná. Částečně pomůže „koza“- nástavec na řidítka, na kterém opřené ruce odpočívají. Převodové poměry jsou podobné závodnímu kolu. Trekingové kolo je přechodem mezi kolem silničním a horským a je nejuniverzálnějším kolem současnosti. Je nejlepší kombinací pro jízdu silnice/terén. Má blatníky, předepsané osvětlení a nosič. Je ho možné doplnit i nosičem nad přední kolo a tak lépe rozložit bagáž. Střední síla plášťů 622-32 a 18 až 21 převodů umožňují jak rychlou jízdu po silnici, tak prudké stoupání v poměrně členitém terénu. Nejlehčí převod bývá až 1:1. Převodové páčky umístěné na rozdíl od závodních kol na řidítkách zvyšují bezpečnost při jízdě v náročném terénu. Horské kolo je určeno převážně pro jízdu mimo silnice. Celková konstrukce, robustnost a převody jsou uzpůsobeny k jízdám ve velmi náročném terénu. Mají většinou 21 rychlostí. Nejlehčí převod jde do pomala (0,9 : 1) a vyjedete s ním skoro všechno. Kdo jezdí jen v terénu, vybere si horské kolo s lehkým hliníkovým rámem a odpruženou přední i zadní vidlicí. Plavidla Lodě můžeme rozdělit na pevné a nafukovací. Podle konstrukce na kajaky, kanoe, pramice a rafty. Materiály: ♦ Dřevo - je nejstarším, klasickým a ještě i dnes používaným materiálem. Dobře ošetřované dřevo je velmi trvanlivý materiál, lehký a pevný, přirozeně pružný, je lehčí než voda, plave, pohlcuje zvuk, jízda je tichá.

14

Kromě velkých nároků na údržbu, uskladnění a ceny, je nevýhodou nízká odolnost proti nárazům. Nelze vzít na divokou vodu. ♦ Hliník - nejstarší umělý materiál. U našich vodáků, na rozdíl od jiných zemí, se netěší oblibě. Hliník je velmi pevný a trvanlivý materiál, který nepotřebuje údržbu. Hliníkové lodě jsou ale těžké, hlučné a studené a bez vzduchových vaků jdou po zvrhnutí se ke dnu. ♦ Sklolaminát - je u nás stále nejrozšířenější a relativně nejlevnější materiál ke stavbě lodí. Je to polyesterová nebo epoxidová pryskyřice, vyztužená skelnou tkaninou. Dobře se opravuje, dobře tepelně izoluje. Laminát je křehký a jeho trvanlivost závisí na zpracování, množství výztuží apod. Lodě bez výztuže by se ve vlnách rozlámaly. Dobrá loď musí zvonit při poklepu. Vzduchové vaky jsou nutné. ♦ Kevlar - vlákno má zlatavou barvu a používá se podobně jako skelná tkanina. Výhodou kevlaru je jeho velká pevnost při nižší hmotnosti. ♦ Carbon - název podle výztuže, látky z uhlíkových vláken. Uhlík je ještě lehčí než kevlar, ale křehčí. Většinou se používá v kombinaci s kevlarem. ♦ Royalex - sendvičový materiál na bázi Akryl - Butadien - Styrol a tvrzeného pěnového PUR (polyuretan). Je to pružný, pevný materiál s tvarovou pamětí. Deformace a trhliny se po zahřátí vrátí do původního tvaru. Je nenáročný na údržbu, díky pěnové vrstvě uprostřed dobře tepelně izoluje, tlumí a plave. Materiál je poddajný a sklouzne lehce po kamenech v řece bez poškození. Je měkčí než předešlé kompozity, proto musí být skořepina silnější a je to na úkor váhy. ♦ Polyetylén - je dnes nejpoužívanějším materiálem pro lodě na divokou vodu. Jednovrstvý PET je homogenní, houževnatý a levný materiál. Musí být ale silný a ještě vyztužen, aby dosáhl potřebné pevnosti. Jednovrstvý PET sám o sobě neplave. Výhodou lineárního PET je jeho snadná opravitelnost. Crosslink je PET se síťovou strukturou molekul. Je pevnější, avšak nelze ho opravovat svařováním.. Extralineární PET mechanicky předčí Crosslink a navíc se dá svařovat. Nevýhodou těchto PET je , že se snadno poškrábou a deformují se teplem, jednostrannou zátěží i UV zářením. Vícevrstvý sendvičový PET je složen ze tří vrstev různých vlastností. Obě vnější vrstvy z obyčejného PET jsou spojené pěnovým jádrem. Jsou cenově srovnatelné s lineárním PET, jsou pevnější, lehčí, plavou, dobře izolují, tlumí. Jsou těžší než laminát, poškrábatelné, díky pěnovému jádru je nutná velká tloušťka materiálu, vadí jim UV záření a jsou těžko opravitelné svařováním. ♦ PAD,PUR,PVC - materiály používané k výrobě nafukovacích lodí. Jsou buď dvouplášťové, obal z PAD a duše z PVC, nebo jednovrstvé lepené a svařované z tkanin nánosovaných gumou, PVC, PUR a dalšími plasty. ♦ HYPALON - je PUR materiál s vynikající pevností. Jsou velmi kvalitní a nemá na ně vliv změna teploty. Turistické lodě Pramice jsou velké, široké, poměrně stabilní, těžké. Používají je s oblibou vodní skauti, protože se do nich vejde celá družina - posádka. Je to bezpečná loď i pro menší děti. Pohání se pádly z obou stran a vzadu sedí kormidelník. Nevýhodou je nesnadná přepravitelnost, je potřeba mít vlastní odvoz, je těžké přenášení přes překážky na řece, jezy, stromy atd. Kanoe Otevřená - skořepina bez jakéhokoliv krytí, často zvýšené špičky (indiánský tvar), okraj zpevněný dřevěněnou lištou. Polokrytá - částečné zakrytí přídě a zádi, otvor zakrytý límcem s možností připevnění špricky (nepromokavá krycí zástěra). Zavřená - má krytou palubu se dvěma, lépe se třemi otvory (prostřední pro bagáž , s límci pro špricku). Kupujeme-li kanoi, zajímají nás tři parametry: Délka, která ovlivňuje rychlost a ovladatelnost, šířka rychlost a stabilitu a tvar dna rychlost, ovladatelnost a stabilitu dohromady. Délka: Krátké s délkou 400-450 cm, dobře točivé, snadno ovladatelné, špatně vedou, jsou pomalejší, hůře se udržují v přímém směru. Nehodí se také pro dlouhé túry, nevejde se vám bagáž. Naopak se velmi hodí na krátké akce na úzkých klikatých říčkách, kterých je u nás bezpočet. Střední délka 450 - 500 cm - univerzální. Ještě dobře točí, ale už drží směr. Bez potíží zvládnete týdenní putování a se zkušenostmi sjedete i WW II. Dlouhé nad 500 cm jsou u nás vzácností. Jsou rychlé, dobře vedou, ale špatně točí. Je tu dostatek místa pro bagáž na delší dobu i pro tříčlennou posádku. Jízdní vlastnosti určuje i kýlová linie. Kýl může být rovný s plochým dnem nebo podélně prohnutý se zaobleným dnem. Ten druhý tvar zvyšuje točivost lodi. Šířka: Čím je loď širší a plošší dno, tím je stabilnější a naopak. Normální šířka je 90 cm (uprostřed), široké jsou nad 95 cm a pod 85 cm jsou úzké Tvar dna:

15

Ploché - loď je stabilní, dobře točivá, pomalejší. Má tzv. ostře ohraničený bod zvratu. Při překročení určitého náklonu rychle ztrácí stabilitu. Výhodou je velký vnitřní prostor pro dlouhé cesty a když se nebudete moc nahýbat . Oblé dno - lodě jsou vratší, točivější a rychlejší. U nás se vyskytuje nejčastěji. Je pro sportovní lodě na mírně divoké vody. Dno do V - nejrychlejší, nejlépe vede, vratké, ale při náklonu stabilnější, málo točivá. U turistických lodí je toto dno neobvyklé a málo používané. Kajaky délky se pohybují mezi 4 - 5,2 m a šířky kolem 60 cm. Dvoumístné kajaky bývají široké 70 - 80 cm. O tvarech platí všeobecně to, co jsme si řekli o kanoích. Cestovní kajak musí mít prostor pro náklad. Je buď oddělený od kokpitu jezdce a má vlastní vstup nebo se bagáž cpe otvorem kokpitu. Oddělené komory jsou výhodnější. Lépe se nakládá a vykládá, když se cvaknete opustíte loď jenom vy na rozdíl od nákladu, který si zůstane hovět ve vodotěsně uzavřené komoře, která vám ještě udrží lodičku na hladině. Nevýhodou je, že do takovýchto otvorů nedostanete soudek nebo unifasku, náklad musíte rozdělit do několika menších loďáčků. Cestovní kajaky mívají někdy flosnu (kormidlo), která se dá řídit i nohama a pomáhá udržet loď v přímém směru na vodních plochách. Turistický kajak by měl mít opěrky nohou a zad, měkce vypolstrované, sedačka by neměla tlačit do boků. Lodě na divokou vodu Kajaky jsou univerzální (allround), klasické baculaté stabilní lodě (bambule, banány), playboat pro dovádění ve vlnách, rodeové speciály pro akrobacii bývají účelově deformovány pro různé příležitosti a naprosté zázraky lze předvádět na sguirtboats Kanoe jsou odvozeny od závodních slalomových typů. Z Ameriky se sem občas dostane otevřená kanoe pro divokou vodu. Je sice otevřená, ale vycpaná velkými nafukovacími vaky, které zabraňují zalití. Nafukovací plavidla Kajaky jsou jednomístné, některé vybavené šprickou a lze je použít i na divokou vodu. Dvoumístné slouží spíš pro rekreaci. Kanoe nafukovací jsou vyráběny jen dvoumístné. Jsou ve tvaru minipramic nebo taky indiánek. Jízdní vlastnosti jsou dobré, pokud jsou správně natlakovány. Loď se pak na vlnách nebortí a „nekopíruje je“ Rafty běžně 4 až 12-ti místné. Rafty s nafukovacím dnem mají větší výtlak a menší stabilitu. Dno na mělčích vodách dost trpí. Rafty se pohání pádly nebo vesly, na rozdíl od všech ostatních lodí, kde se pouze pádluje. Katamarány jsou dva válce spojené rámem. Konstrukce bývá jednoduchá, rychle smontovatelná, loď je pevná. Plavidla jsou dvou až čtyřmístná. Výhodou této lodi bez dna je lepší manévrovací schopnost, stejná nosnost jako raftu a je lehčí. Pádla Kajakářská pádla: Mají dva listy, symetrické pro krátkou loď a divokou vodu nebo asymetrická, delší pro hluboké vody. Listy pádla jsou pootočeny o 60 až 90 0. Žerď je rovná nebo zalomená, kulatého či oválného průřezu. Aby se pádlo nepřetáčelo v ruce a neprokluzovalo, je žerď opatřena tzv. soft-gripem. Kanoistická pádla: Mají jeden list, buď slalomový - krátký, široký, symetrický, prohnutý, nebo rychlostní - dlouhý úzký, asymetrický, prohnutý. Prohnutý list je určen pro slalom, dlouhé listy jsou do hlubokých vod, asymetrické se používají v rychlostních disciplínách. Spodek listu je vyztužen kováním, zpravidla hliníkovým nebo mosazným. Žerď je v místě uchopení oválná a je zakončena hlavičkou. U kanoistických pádel se nepoužívá soft-grip. Hlavičky jsou buď téčkové (u našich vodáků naprosto převažují), tzv. T-Grip nebo tzv. Palm-Grip používán převážně u dřevených pádel. Palm-grip je výhodný pro dlouhé cesty, protože se pohodlně drží a umožňuje klasickou techniku pádlování, kdy se pádlo otáčí po každém záběru o 1800 - indiánský způsob. Délka pádla má být asi po ramena postavy. Materiály: • Dřevo - je osvědčený klasický materiál a stále se těší největší oblibě. Kvalitní pádlo je z dobrého a správně zpracovaného dřeva kombinovaného z několika druhů. Používá se jasan, smrk, javor, třešeň. Dřevěné pádlo vyžaduje údržbu a šetrné zacházení. • Plasty - Pádla jsou levná a nepotřebují údržbu. Většinou se jedná o kombinaci duralová žerď – plastový list. • Kompozity - sklolaminát se téměř nepoužívá, používá se dražší laminát s uhlíkovými vlákny Carbon nebo aramidovými vlákny Kevlar. Pádla jsou dost drahá. Jsou pevná, tvrdá a lehká, naopak uhlík je křehký. Použití najdou ve výkonnostní kanoistice. Pro univerzální pádla jsou nejlepší kompozity na bázi tvrzené PUR pěny. Vyrábí se tlakovým litím a lisováním. Jádrem listu je PUR pěna se skelnou výztuží nebo sendvič dřevo-laminát. Kování je zapuštěno po celém obvodu listu. Jsou střední cenové třídy, kvalitní, odolná a nenáročná na údržbu. Než koupíte pádlo, musíte vědět kam a jak často budete jezdit. List pádla musí být nejlehčí, těžiště pádla by mělo být v místě uchopení. Pádlo položte na hranu ruky a vyzkoušejte balanc, bude-li se list převažovat, není to dobré.

16

Prostředky pro zajištění bezpečnosti Horolezecké lano: Jsou vyrobeny ze speciálně upravených PAD vláken, o průměru 9 mm pro použití jako lano dvojité a 11 mm jako jednoduché, v délkách 30, 40, 45, 50, 60, 80 m. Moderní lano má schopnost zachytit měkce pád. Je to dosaženo přiměřenou průtažností. Průtažnost je běžně 20 %, ale k přetržení lana dochází až po prodloužení o 50 - 60 % délky. Horolano musí mít visačku CE/UIAA a ta nejlepší s úpravou everdry. Horolana mají nosnost okolo 1200 DaN (dekaNewton, odpovídá zhruba 1200 kg). Nosnost lana se zmenšuje ostrými ohyby, nebo zachycením pádu přes ostré kameny a skálu. Také záleží na technice jištění. Horolezecké reep šňůry: Používají se na úvazky, jsou od 3 do 7 mm průměru a nosnost mají 196 až 980 DaN. Horolezecký úvaz: Vždy používejte kombinaci prsního a sedacího úvazku nebo úvazek celotělový. Nikdy ne jen prsní nebo jen sedací, je to nebezpečné. Samostatný prsní úvazek je při pádu relativně, ale jen relativně, bezpečnější, použití jen sedacího úvazku může mít za následek i zlomení páteře. Opět hledat visačku CE/UIAA. Karabiny: Duralové s atestem CE/UIAA mají nosnost až 2000 DaN. Pro VHT jsou nejlepší tzn. Klettersteig , velké s velkým rozvorem a vždy s pojistkou., nejlépe automatickou (Expres, Twistlock, Shell Lock), bez pojistky nejsou bezpečné. Některé jsou vybaveny hrazdičkami, které drží provázané lano stále tam, kde má být a nelze je nechtěně vycvaknout. Šplhadla: Nejsou nutnou výzbrojí, i když na extrémních zajištěných cestách jsou pohodlné. Měly by při uklouznutí zablokovat ihned pohyb směrem dolů. Cepín: Pro účely VHT postačí cepín s certifikátem UIAA kategorie B (basic). Cepín s dřevěněnou násadou je již zastaralý. Ideální je celoduralový, lehký okolo 250g . Délka cepínu by měla být 70-80 cm. Kratší jsou pro horolezecké účely v kolmé skále. Mačky: Turistické celoduralové modely, kvalitní značky s certifikátem, váha asi 500 g. Mají odpovídat botě. Na skelety nebo pohorky s drážkou lze použít mačky s rychloupínáním (New Matic). Na obyčejné pohory musíte použít mačky s řemínkovým upínáním (New Classic). Mohou být kloubově spojené nebo rámové jednodílné. Na mírnější svahy stačí 8-10 hroté s hroty kolmo dolů. Pro pohyb ve strmém terénu je potřeba maček 12 hrotých. Vhodnost maček pro různý terén se řídí délkou, tvarem a sklonem předních hrotů a druhého páru. Pro nás je důležité, že mačky pro led a sníh mají hroty delší, druhý pár směřuje šikmo dopředu, jsou dále od sebe, usazené více do šíře. Mačky pro terén skála/led mají hroty kratší a jejich druhý pár směřuje kolmo dolů. Lyžařské hole: Jsou dobrou pomůckou při chůzi v lehčím až středním terénu. Použít se dají i v létě, odlehčují zádům. To už bylo řečeno. Pro VHT teleskopické, vzhledem k jejich skladnosti v batohu. Přilba: Opět se doporučuje horolezecká s certifikátem, ultralehká váží okolo 250 g. Jsou stavěny tak, aby tlumily nárazy a jejich postroj zaručuje správnou polohu na hlavě za všech okolností. Ty lehoučké mají vystýlku z pěnového polystyrénu. Slaňovací osma: Celoduralová je lehká a může se vám hodit. Je vždy bezpečnější, než použití tzv. Dülferova sedu. Tlumič pádu: Vkládá se mezi úvaz a závěsné lano. Lano jím prochází cik-cak, a při zachycení pádu dojde k prokluzu a ztlumení „tvrdé pecky“. Tlumič je kovový a musí být „kalibrován“ na tloušťku používaného lana. Prostředky pro cykloturistiku Cyklistické přilby jsou dnes sklolaminátové, vyplněné pěnovým polystyrénem, lehké a dostatečně větrají hlavu. Dále je možné použít různých chráničů kolen a loktů. Prostředky pro speleologii Téměř se neliší od prostředků pro horolezce mimo lan. Lana se používají speciální speleologická, která mají vyšší odolnost proti oděru a nízkou tažnost. Je to dáno tím, že v jeskyňářství, při sestupech do propastí se nezachycují pády, po lanech se většinou spouští a nahoru se jde po šplhadlech. Lana se vyrábějí v kombinaci materiálu PAD/PES o průměru 10 a 10,5 mm, v délkách 50, 60,100, výjimečně 200 m. Baterky Jsou důležité vždy za snížené viditelnosti, ať jste na horách, vodě nebo v jeskyni. Nejlepší jsou čelovky, protože mám volné ruce a kam se podívám tam svítím. V současné době jsou asi nejlepší baterky značky PETZL. Fungují

17

na baterie nebo nabíjecí akumulátor, některé mají zoom nebo kombinaci žárovka – LED diody a další svítí i 50 m pod vodou. Plovací vesty: Je částečnou ochranou vašeho života. Nezachrání vás při bezvědomí, ale pomáhá plavaní, chrání proti ostrým nárazům a tepelně izoluje. Pro děti a mládež je povinná a jinak bych neradil jezdit bez ní WW 3 a výše a také uprostřed rozlehlé vodní plochy by se mohla hodit. Tvar vesty musí být takový, aby dobře seděla na těle, neškrtila, nebránila pohybu a zároveň nesmí v žádném případě spadnout nebo sklouznout z těla. Jako nosná výplň se používá Polystyrén, Airex a Poreten. U vesty je vhodný límec. Materiál se používá PAD nebo PES. Z hlediska bezpečnosti jsou lepší výrazné barvy, které jsou ve vodě vidět. Vodácké helmy: Jsou potřeba v balvanitých peřejích a kaňonech. Ochrání od případného upadnutí do bezvědomí po nárazu hlavou o kámen. V helmě musí být slyšet, nesmí zakrývat výhled, musí krýt hlavu i na spáncích a v zátylku. Je možné ji doplnit chráničem obličeje (nezapomenout sundat při líbání). Materiál helmy může být z POP, PVC nebo PET, případně Kevlaru a Carbonu. Vnitřní výplň bývá z popruhů PAD nebo PET, nebo je napevno vlepen pěnový PUR, používá se i polystyrén. Chránič obličeje je připevněn šroubky nebo je integrovaný. Házecí pytlík: Je to kus lana, které plave na vodě, sbaleno do vaku kónického tvaru, aby se lépe odvíjelo. Materiál lana je POP, síla 10 mm. Tento materiál má nulovou nasákavost. Tkanina pytlíku je převážně PAD. V pytlíku je materiál zajišťující plavání konce hozeného lana na hladině, je stejný jako u vest. Prostředky k orientaci Kompasy, buzoly: Nekupujte buzoly přiliž laciné, snadno pak zjistíte, že podle mapy jste na protějším kopci. Mapy: Dnes se dají běžně koupit mapy v měřítku 1:50 000 a dokonce i 1:25 000. Podle nich už můžete chodit cestou necestou a nejste-li chronickými kopáči do bludných kořenů, tak na 99 % dojdete tam kam jste si naplánovali. GPS (Global Position System) Neboli přístroj pro satelitní navigaci. Není zatím tak rozšířen, i pro svoji cenu, ale jsou situace, kdy je orientace velice složitá a buzola není spolehlivá, když to přeženu tak třeba cestovateli přes arktické pláně. GPS plní několik funkcí. Určí přesnou polohu, pochodový azimut a vzdálenost ke zvolenému cíli. Není potřeba znát magnetickou deklinaci, přístroj ji bere v úvahu a ukáže na stupnici, jaký azimut si máte nastavit na buzole. Práci s GPS zvládne i dítě. Je potřeba zmáčknout knoflík a vyčkat pár minut. Přístroj zachytí signály minimálně 3 družic k určení polohy a 4 družic k určení nadmořské výšky. V kategorii outdoor jsou ve světě nejoblíbenější značky GARMIN a MAGELLAN. Nářadí K tábornickému i turistickému nářadí patří i obyčejná souprava na šití. Rozhodně se v přírodě neobejdete bez nože. Měl by být z kvalitní oceli. Vždy by měl být v pouzdru. Při táboření, kde se vaří na otevřeném ohni se neobejdete bez dobré sekery. Asi nejlepší současné sekerky s topůrkem z pevnostního plastu jsou od finské firmy Fiskars. Pouzdro na sekeru by mělo být samozřejmostí. Dnes se dají koupit i lehké, případně skládací pilky např. od firmy Sandvik. Na zahlazení stop po našem táboření se hodí polní lopatka. Nejlepší je asi po zkušenostech armádní lopatka US ARMY, která se nadvakrát dá složit do pouzdra a připevnit k pasu. Je ostrá a dá se použít i jako motyčka i jako sekera. Je ale dost těžká, ale lehké lopatky jsem ještě neviděl. Když stavíte iglú v zimě, je dobré si zhotovit z duralového plechu síly 3 mm pilu na sníh.

5. Typy táborů, jejich zabezpečení a provoz Rozdíly mezi různými typy táborů (stálý, putovní, vodácký, zimní), rozdíly v zabezpečení, bezpečnosti, výbavě. Postup při výběru tábořiště, povolení tábora, hlášení tábora, povolení hygienika a další harmonogram přípravy a vedení tábora. Zajištění po provozní a organizační stránce. Způsoby a možnosti stravování na táboře, potravinami a pitnou vodou, uskladnění potravin, likvidace odpadů Chceme-li s oddílem dětí, nocovat v přírodě a není nyní důležité zda pod stanem nebo pod širákem, musíme my sami mít nějakou tu zkušenost, mít to vše vyzkoušené ve své vlastní praxi. Všechny tábornické příručky nám mohou jen napomoci a ukázat cestu a sami poznáme, co je v praxi možné a co ne. První zásadou je celkový zdravotní stav dítěte, jeho tělesná zdatnost a míra otužilosti. Přiznejme si, že všechny tři vyjmenované předpoklady nejsou u dnešních dětí z měst žádnou samozřejmostí. Lépe než panelákové děti jsou na tom bezesporu děti z venkova, které mají blíž k přírodě, i když vesnický skauting se zase potýká s jinými problémy.

18

Předpisy platné pro zotavovací akce dětí a mládeže, o kterých bude ještě řeč v souvislosti se stálými tábory, nám zakazují nocovat ve stanu s dětmi mladšími sedmi let. O přespávání v přírodě bez stanu se v nich nehovoří vůbec, neboť takovouto činnost tvůrci vůbec nepředpokládají. Budeme-li to dodržovat, znamená to, že s nejmladší věkovou kategorií smíme na výpravách přespávat jen v pevných objektech jako jsou chaty, chalupy, turistické noclehárny, skautské klubovny a základny, tělocvičny atd. To se v praxi většinou děje ve vlčáckých a světluškovských oddílech. Při spaní pod širákem, nebo bivakování se zvyšují nároky na kvalitu výstroje a zkušenosti táborníků. Doporučoval bych tuto činnost provozovat s dětmi od 11 – 12 let. Je totiž nutné, aby si výzbroj na přespávání sami nesli na zádech. Některé oddíly to řeší tak, že proviant a výzbroj jim doveze na místo táboření auto. To je možné u mladších dětí tolerovat. V druhém případě nastupuje hledisko přípustné zátěže, která musí být přiměřená věku. (viz TVS) Malé děti nesmějí nosit těžké batohy a denní dávky pěšího putování v kilometrech jsou také malé. Dnešní moderní stany se sice dají rozdělit mezi tři táborníky (vrchní stan – vnitřní stan – tyče a kolíky), takže na každého vyjde něco přes kilogram zátěže, ale kvalitní spacák váží cca 2 kg, k tomu přičtěme váhu karimatky, náhradního oblečení a hlavně jídla, které je vždy nejtěžší. U mladších dětí se často setkáme s nevhodnými batohy, respektive nepřesvědčíme rodiče těchto dětí, aby jim v útlém věku lepší batoh koupili. Táboření na výpravách a spaní pod širákem jsou podniky určené pro skauty a skautky. Nesnažme se do něho pouštět s vlčaty a světluškami. S těmi mladšími můžeme ve stanech přespávat od května do konce září když přeje počasí. S těmi staršími a RS si to můžeme, při dodržení určitých pravidel, dovolit i celoročně. Ve stanech bychom měli přespávat jen na povolených místech. Problém je v tom, že tábořiště a kempy bývají otevírány jen na sezónu letní tj. od června do září. V nich je, kromě dříve jmenovaných negativních jevů, možnost topení otevřeného ohně a tím i možnost vaření na otevřeném ohni, v kotlíku. Avšak okolí takovýchto tábořišť většinou tvoří dokonale vyčištěný les, ve kterém nenajdete ani větvičku. Problémové bývá umístění tábořišť. Mimo atraktivní turistické oblasti, umístěné většinou v nějaké CHKO, kempy většinou nebývají. I když většina našeho území kam stojí za to jet se nachází právě v CHKO, stále je dost pěkných míst mimo ně a tady se již dostáváme do konfliktu se zákonem. Oheň se smí rozdělávat nejméně 50 m od okraje lesa a tábořit se nesmí vůbec. Plánujeme-li výpravu do rezervace, CHKO, do listnatých lesů a do míst, kde není čím topit, je potřeba mít ve vybavení i vhodný přenosný vařič. Druhy jídel volíme jednoduché, nenáročné na přípravu a dlouhé vaření. Bereme v potaz nutriční i kalorickou hodnotu stravy. V zimě má být strava kaloričtější. Vhodné jsou práškové polévky, instantní strava, extrudovaná strava, suché salámy, tvrdý sýr, čokoláda, různé sušené kaše. K pití je nejlepší čaj nebo pramenitá voda. Sladké pití žízeň nezažene. Dále potřebujeme následující vybavení: na každé tři lidi lehký přenosný stan, na 6 lidí jeden kotlík, vaří-li se na vařičích jeden ešus na 2 lidi, na skupinu sekerku nebo malou pilku, otvírák, zápalky, každý musí mít spacák a karimatku, náhradní suché oblečení na noc, oblečení a obuv dle ročního období, baterku do stanu. Nouzové přespávání – bivakování a spaní pod širákem nacvičujeme nejlépe na letním stálém táboře. Jak stavět nouzové přístřešky z větví, pod vývraty, pod převisy apod. vám řekne každá zálesácká příručka. Trend je ale vozit sebou igelit, celtu nebo tropiko od stanu áčka, které napneme mezi dva stromy pomocí šňůry, než pracně shánět chvojí na stříšku atd. Je to zdlouhavé a nepraktické a lámat chvojí ze stojících stromů by snad žádného skauta a skautku nenapadlo. Pamatujeme, že nouzovým přespáváním se zase dostáváme do rozporu se zákonem. Ovšem při spaní pod širákem a zachování ticha nás stejně nikdo v noci v lese nenajde. Zimní tábor a zimní táboření je podnik velmi náročný jak na přípravu tak na výběr táborníků. Zde musíme provádět přísný výběr samozřejmě starších dětí. Doporučuji věk nejméně 14 let, vybírat děti podle jejich schopností, stupně otužilosti, kterou lze vypozorovat i na letních táborech, prostě toho, kdo na to má. Tábor nestavíme v lavinami ohrožených územích, na zamrzlých vodních plochách, které svojí rovinou přímo lákají, při mokrém sněžení pod stromy – hrozí lámání větví. V zimě se dá tábořit ve stanech, nejlépe samonosných kopulích nebo tunelech. Stan v zimě nikdy nemůžeme stavět na povrchu sněhové pokrývky. Musíme ho zapustit do terénu. Záleží na síle sněhové pokrývky, ideální je hloubka zapuštění 80 – 100 cm. Tím stan účinně chráníme proti bočním nárazům větru a nemusíme stavět ochranné zítky ze sněhu. Sníh pod stanovou podlahou upravíme lyžemi do roviny a pokud to dovoluje struktura sněhu, zpevníme ji udupáním. Pamatujme, že pro postavení stanu potřebujeme upravit plochu cca dvojnásobných rozměrů, než je jeho podlahová plocha. Komfortní táboření je v tee-pee, nejméně však šestimetrovém, doporučuji sedmimetrové, kde se dá zatopit otevřený oheň a máme-li i lining, respektive v zimě bychom ho měli mít, rozdíl mezi vnitřní a venkovní teplotou bývá vysoký. Je-li dostatek sněhu můžeme zkusit postavit iglú – obydlí eskymáků. Předem upozorňuji, že stavba iglú je náročná a zdlouhavá. Proč ho tedy stavět? Když pomineme možnost si to prostě jen vyzkoušet, tak iglú má oproti stanu v zimě nesrovnatelné výhody. Je mnohem teplejší, sušší, tišší a prostornější. Poskytuje nejlepší ochranu v mrazu, větru i sněhové bouři. Ač je to k nevíře, rozdíl mezi venkovní a vnitřní teplotou v iglú může být až neuvěřitelných 60°C! Protože vchod je pod úrovní podlahy, studený vzduch do iglú prakticky nemůže a celý prostor funguje jako bublina teplého vzduchu. A sníh je vynikající izolant. Polárníci naměřili při venkovní teplotě –45°C pod stropem iglú +16°C. Co ke stavbě potřebujeme? Jediné nutné speciální nářadí je sněhová pila. Pila musí být dostatečně dlouhá, protože určuje délku řezaného kvádru. Z malých kvádříků se špatně staví. Ideální je délka okolo 50 cm. Nejlepším materiálem je tvrdý,

19

alespoň 3mm silný duralový plech. Můžete mít i sněhovou lopatu, která se ale dá nahradit lyžemi. Na práci musíte mít vhodné oblečení abyste po dokončení stavby nezjistili, že jste mokří až na spodní prádlo a nemáte se kde usušit (pokud jste opravdu na zimním táboření a nehrajete si na něj někde v okolí zděné, vytápěné chalupy). Větrovka a kalhoty z nepromokavé látky, kvalitní zimní obuv, návleky neboli kamaše a na teplých rukavicích navlečené gumové (které se používají na úklid) jsou jediné vhodné vybavení na tuto legraci. Nakonec pamatujme, že iglú není vhodné stavět při teplotách 0°C a více. Ne každý sníh je dobrý na stavbu, i když prý odborník postaví iglú z jakéhokoliv druhu sněhu. Nejlepší je ufoukaný a udusaný sníh. Když po něm jdete a nepropadáváte se, můžete rovnou krájet kvádry. Kyprý sníh je potřeba ušlapat lyžemi, sněžnicemi, nakonec botami. Upravenému sněhu dáme půl hodinky času, aby si sedl a vytvořil nové struktury. Místo na iglú nemusí být na rovině, ale začátečníkům rovinu doporučuji. Na sníh nakreslíme kruh o průměru asi dva metry. Nakreslíme si i vstupní chodbu, která musí být v pravém úhlu k převládajícím směru větru. Bloky začneme vyřezávat v místě budoucího vchodu a postupně se prořezáváme do kruhu budoucího iglú. Kvádry se musí uvolňovat pouze odříznutím. Páčením nebo vylamováním vám popraskají a jsou nepoužitelné. Než začnete kvádr zvedat zkontrolujte, že je opravdu po všech stranách odříznut. Bloky začínáme usazovat podle základního principu, že může držet v jakékoliv poloze když podepřeme dva úhlopříčně protilehlé rohy. Bloky se dají na místě usazení opracovávat na patřičný tvar sněhovou pilou. Musíme je hned od začátku naklánět dovnitř, jinak se bloky kácejí, nebo se vám nepodaří iglú nahoře včas uzavřít. Horní hranu první řady bloků odřízněte k vytvoření spirály, stačí tak pět bloků. Jakmile máte základ, stavba jde rychle. Nezapomínejte na zvětšování náklonu bloků. Vrchlík iglú uzavřeme větším blokem, který opatrně upravujeme pilou až zapadne. Zvenčí ucpeme sněhem všechny mezery. Je-li hluboký sníh, vchodový tunel zastřešíme dvěma bloky do A. Někdy je nutné použít bloky tři, dva šikmo, třetí svrchu zaklenbovat. Stavíme-li iglú jako ochranu proti silné vichřici respektive očekáváme-li ji, musíme ještě postavit stěnu proti větru. Ledové částice hnané větrem se totiž chovají jako smirkový papír. Zevnitř iglú uhladíme, aby odtávající voda po hladkých stěnách stékala dolů kde zmrzne nebo se vsaje do sněhu. V iglú je pak krásně sucho. Chceme-li v iglú vařit, musíme vytvořit ventilační otvor ve stěně, který potom ucpáváme sněhovou koulí. Ve dne je v iglú dost světla, v noci stačí svíčka, protože bílé stěny krásně odrážejí světlo. Když je sněhu hodně nebo narazíme na sněhovou závěj a sníh je suchý můžeme zkusit vyrobit sněhový záhrab. V záhrabu je také teplo a zaručeně v něm nezmrzneme. Při krizových situacích za mlhy a silné sněhové vánici v horách může být jediným prostředkem k přežití, proto je dobré ho natrénovat když o nic nejde. Záhrabové stavby jsou také fyzicky náročné, většinou nemohou pracovat společně více než dva až tři lidé. Při hloubení záhrabu je uvnitř dost vlhko a teplo takže se moc neoblékáme. Vybavení na zimní táboření je poměrně nákladné a je možné používat vybavení oddílové. Každý musí mít vhodné a teplé zimní oblečení pro pobyt venku, dále vhodné teplé převlečení na spaní, kvalitní zimní spacák péřový nebo z nejkvalitnějších dutých vláken, silnou karimatku, náhradní ponožky a rukavice. Strava musí být kalorická a stále mít k dispozici teplou tekutinu. Spotřeba tekutin za mrazu je dvakrát až třikrát vyšší než za běžných podmínek. Strava je nejdůležitějším prostředkem k znovuzískání vydané energie. Dnes je možné si vybrat ze široké nabídky potravin pro outdoorové aktivity. Výsledkem dlouholeté páce potravinářských technologů jsou výrobky, které mají dostatečný obsah minerálních látek, vitamínů, tuků a pod. Mají současně vysoký kalorický objem, nízkou váhu, dobře se balí a rychle se připraví k požití. Prostě různé sáčky s koncentrovanou stravou se staly nepostradatelným doplňkem náročných turistů vždy tam, kde je potřeba pečlivě sledovat váhu batohu. U každého člověka i v úplném klidu dochází ke spalování energie, jejíž příjem a výdej se měří v kilokaloriích nebo v kilojoulech (1 kcal = 4,186 kJ). Minimální spotřeba člověka v klidu je asi 1 560 kcal/den. Při běžném režimu se spotřeba pohybuje mezi 2000 až 3000 kcal. Při velkých tělesných výkonech jako VHT, pobyt v extrémních podmínkách a tak, může se hodnota zvednout až k 8 000 kcal/den. Přitom dochází ke zvýšenému pocení a tím k rychlé ztrátě tekutin a soli. Proto je důležité hodně pít, minimální denní dávka je 3 litry, v extrémních podmínkách se může zvednout až na 10 litrů. Nápoje mají obsahovat minerální látky ve zvýšené koncentraci (kalcium, kalium, magnézium), jsou to ty známé ionťáky a jim podobné. Také strava má být více solena. Při výběru potravin na zimní pobyt tedy dbáme zejména na jejich kalorickou a nutriční hodnotu, trvanlivost, přepravitelnost, stravitelnost, hmotnost, a přihlížíme i k ceně a dostupnosti nákupu. Dnes je k dostání sušená strava, vakuově balená (dvouletá záruka) a má slitování i s největším nešikou. Připravuje se vždy v teplé nebo studené vodě nebo mléku. Pokud není voda, dá se jíst i nasucho, namazat na chléb apod. Mnoho z vás se už naučilo vyrábět si lehkou stravu doma. Jsou to ty různé „kolovací pytlíky“ naplněné směsmi vloček, rozinek, kousků čokolády, kokosu atd. Závěrem: • Zvlhlé a mokré věci je možno dát na noc ven vymrznout, mráz vysušuje! • Vybavení táborníků je potřeba zkontrolovat ještě před odjezdem. • Táboříme-li poprvé, je vhodné zajistit zázemí v blízké vytápěné chatě nebo chalupě, kde se dá uvařit a kam se dá v případě nouze ustoupit. • Nikdy neriskujme táboření poprvé naostro. Putovní tábor je akce, která vyžaduje od vedoucího obrovské zkušenosti a hlavně pevné nervy a trpělivost. Přesto jsou oddíly, které raději jezdí na putovní tábory, než na tábory stálé. To platí hlavně o vodních skautech. Zde je však třeba říci, že putovní tábor po řece na lodích je poměrně snazší. Neberu teď v úvahu materiální přípravu

20

takového tábora a velikou zodpovědnost vedoucího za děti na lodích kde hrozí větší nebezpečí úrazu a utonutí než na souši. Ale plout na lodi a vézt si vybavení sebou není tak fyzicky namáhavé jako chodit pěšky a vše nosit na zádech. Také podél známějších řek jsou často umístěny tábořiště a kempy kde se dá přenocovat a případné nouzové táboření na březích řek, pokud se nejedná o soukromý pozemek, je tolerováno. Pěší puťák klade nároky na perfektní znalost terénu. Vůdce nikdy nemůže nebo by neměl naplánovat puťák do míst, kde ještě nebyl jen za pomoci mapy a odhadu terénu. To si můžeme dovolit na expedici s partou dospělých roverů. Jak už jsem řekl, je potřeba si předem zajistit možnosti přespání na trase. Při plánování rozpočtu vezměte v úvahu, že nocování v kempech není dnes nijak levná záležitost. Výhoda je pouze, že tu je pitná voda, WC, někdy i sprchy. Dále musíme zajistit doplnění proviantu po cestě. Většinou není možné nést všechnu stravu na celou dobu puťáku hned z domova. Tady musíme brát v úvahu situaci v obchodech na menších vesnicích, kde je dost zboží na objednávku pro místní obyvatele a někdy bývá nedostatek základních druhů třeba pečiva, mléka apod. Nároky jsou kladeny i na samotné táborníky. Děti musí být trénované, zvyklé delší chůzi se zátěží, mít patřičné vybavení. Denní dávky by neměly být delší jak 15 až 20 km, dle věku. Puťák můžeme uspořádat i v zimě. Zimní puťák může být pěší, nebo na lyžích. Drsné roverské puťáky využívají spaní pod stany, jinak si lze zajistit ubytování například na horských chatách a boudách. Tak lze pořádat i zimní přechody pohoří se zajištěním teplé večeře a snídaně a možnosti usušení mokrých věcí hlavně bot a dodržením všech hygienických zásad. Takováto akce však bude náročná na finance. Na tomto místě je třeba zmínit i roverské puťáky, kde bych spíš používal název expedice. Tyto podniky jsou již svojí náplní a náročností určeny právě nejstarší věkové kategorii - RS. Vyžadují nejen značné zkušenosti, získané několikaletým členstvím v oddíle, ale také kvalitní přípravu. Kladou nemalé nároky na fyzickou a psychickou přípravu účastníků. Vyžadují také zkušené vedoucí se zkušenostmi pobytu v přírodě ve všech ročních obdobích. Současně jsou však vyvrcholením naší činnosti s mládeží a pro ně samé zážitky na celý život. K vybavení se již znovu vracet nebudeme, spíš bych upozornil na některá nebezpečí a rizika, se kterými se můžeme při těchto podnicích setkat Pěší putování Tato forma přesunu a pohybu v krajině má jako jediná velkou výhodu - lze se takto pohybovat v jakémkoliv druhu terénu a v jakékoli roční době. Nároky na vybavení jsou obdobné jako u vícedenních výprav. Jen toho vybavení je poněkud více a vyžaduje to velkoobjemový batoh. V určitých místech je pro nedostupnost civilizace nutné mít několikadenní zásoby stravy a o něco více náhradního oblečení. V zimním období jsou k pěšímu putování téměř nezbytné sněžnice. Když je více jak 50 cm čerstvého sněhu, stává se chůze bez nich velmi namáhavou a vyčerpávající. Cykloturistika Základním požadavkem je dobré a spolehlivé kolo. To už dnes není problém na našem trhu sehnat, výběr je velký. Jaké kolo zvolit jsem uvedl v třetí kapitole. Nezapomeneme na základní nářadí a soupravu na lepení duší s vteřinovým lepidlem. Při jízdě na kole nelze jet s batohem na zádech. Docházelo by k nadměrnému zatížení páteře, zvláště při delších jízdách. Je zcela nezbytné mít nosič a nepromokavé cyklistické brašny. Je-li jen jeden nosič, dochází k nadměrnému přetěžování zadního kola s následným častým praskáním zadních drátů. Výhodné je mít nosič i nad předním kolem a hmotnost nákladu tím rozkládat na obě kola. Řízení je malinko těžší, ale výhody převažují. Nosič na přední kolo se už dá dnes koupit, nebo si ho necháme zhotovit. Na kolo se oblékáme lehce většinou se jezdí v létě. Triko dobře sající pot, větrovku, krátké cyklistické kalhoty těsně nad kolena, při chladnějším počasí čapáky - dlouhé cyklistické kalhoty s úzkými nohavicemi, které se nechytají do řetězu. Na obutí se prodává přímo cykloturistická obuv. Proti dešti se chráníme specielní cyklistickou pláštěnkou. Počítáme s vyšší spotřebou tekutin. Vodní turistika Nemusí být doménou vodních skautů a kovaných vodáků, ale může být s úspěchem využita v programu normálního skautského oddílu a v kmeni RS obzvlášť. Vodáctví je krásná věc, ale náročná na materiální vybavení a také na fyzickou kondici jednotlivce, viz kapitola 3. Od dubna do konce září se dají lodě do 35 kg přepravovat po železnici jako spěšnina do sítě vybraných stanic, kterých je dost po celé republice. Lze tedy naplánovat vícedenní sjetí řeky a není nutno se vracet na začátek pro auta. Určitou výhodou jízdy na lodi je, že nemusíme tak pečlivě sledovat váhu bagáže. Oblékáme se podle ročního období, avšak většina expedic se koná v teplých letních měsících. Máme víc náhradního oblečení než při pěším putování. Při slunečném počasí je nutná ochrana hlavy čepicí, kloboukem, jedeme-li v plavkách ochrana kůže opalovacím krémem. Sluneční záření na vodní ploše je daleko účinnější. Vždy je nutné mít na nohou tzv. vasrboty, staré kecky, které se mohou namočit. Při vystupování na mělčině nebo před jezy pak nemusíte mít strach o úraz nohy řekách plných různých odpadků. Suché boty vezeme v soudku a oblékáme je až po ukončení denní jízdy. Že musí být každý kdo sedne na loď dobrým plavcem nemusím zdůrazňovat. Ale i dobrý plavec by měl mít při splouvání těžších úseků plovací vestu, pro děti a mládež je povinná . Při splouvání kamenitých peřejí i laminátovou přilbu. Uhození hlavou o kámen při zvrhnutí lodi může mít za následek ztrátu vědomí a utonutí i

21

velmi dobrého plavce. Zásoby pitné vody vozíme v PET kanystrech 3 - 5 l. Nároky na stravu se neliší od běžné expedice. Vždy sebou vezeme soupravu na opravu lodí. Nakonec o nebezpečí na vodě. Předpokládá se, že na vodu jede již trochu zkušený vodák nebo začátečník se zkušeným kormidelníkem. Začátečníci by měli jet max. WW I, zkušenější WW II až III. Toky od WW IV už nejsou běžnou záležitostí a patří spíš specialistům s příslušným vybavením a tréninkem. Záludným nebezpečím jsou jezy. Relativně bezpečný je jez s otevřenou propustí nebo takový, pod nímž se tvoří vlny a voda rychle odtéká. Při převrhnutí totiž vyplavete a voda vás vynese. Pozor na propusti s retardéry, které mají na dně kamenné výstupky na zpomalení vody, při zvrhnutí přímo v propusti hrozí pohmoždění těla. Nejzákeřnější a mimořádně nebezpečné jsou jezy bez propustí pod nimiž se tvoří vývary. Voda se pod nimi vrací zpět pod přepad a uvádí se, že cesta od jezu je možná jen tak, že se potopíte až na dno a několikametrovým plaváním po dně se dostanete z dosahu zpětného proudu. Jenomže jak se v tom vodním válci s provzdušněnou světlou vodou zorientujete a najdete dno, když bojujete o vzduch a život? Pomoc ze břehu topícím se pod jezem je bez speciálního vybavení téměř nemožná. Vždy tyto jezy přenášejte! Dále se vyhněte všem vtokům a náhonům, které jsou v provozu. Voda do nich silně táhne. Neznámou část toku, která vypadá obtížněji si nejdříve prohlédněte ze břehu. Pěšky, na lyžích, na kole i v horách můžete v obtížném místě zpomalit, obejít ho, vrátit se. Na vodě tahle možnost není. Jak tam jednou vjedete, musíte to místo projet celé, nemůžete zastavit, i když si to budete toužebně přát. V nepřehledných meandrech jezděte v nejpomalejším proudu tj. vnitřkem oblouku. V peřejích, nenajedete-li do nich bokem, vám převržení zas tolik nehrozí. Horší je přehlédnutý kámen. Když se dostanete do situace „metr před šutrem“ je nejlepší najet to do něj špicí. Je až k nevíře co loď čelním nárazem vydrží. Pozor na padlé stromy v řece, ty nízko nad hladinou vás spolehlivě převrhnou. Když se zvrhnete v silném proudu, který táhne ke břehu, držte loď vždy před sebou. Loď plná vody má i při působení Archimédova zákona hmotnost cca 400 kg, a být přitlačen ke břehu těmito kily není příjemné. Nikdy po převrhnutí nezkoušejte loď vrátit do původní polohy. Utopíte ji. V lodi dnem vzhůru zůstane vždy nějaký vzduch, který ji udržuje nad hladinou. Otáčíme ji až u břehu a s pomocí přispěchavších kamarádů. Při přistávání a odrážení od břehu je zásada vždy špičkou proti proudu. Nikdy a za žádných okolností se nechytat větví stromů chcete-li zůstat v lodi a suší. Krasová turistika Pravděpodobně půjde o nejexotičtější výpravy v činnosti skautských oddílů a RS kmenů vůbec. Nicméně jsou možné. Prosím nezaměňovat se speleologií. Speleologie je totiž věda a jeskyňáři jsou organizováni v České speleologické společnosti, která vydává i závazná bezpečnostní pravidla pro pohyb v podzemí. V ČR téměř nejsou veřejně nepřístupné jeskyně, které by neměly zamřížovaný vchod. To ale neplatí v cizině, např. krasová pohoří v Rumunsku, kde jsou volně přístupné poměrně rozsáhlé podzemní prostory. Protože výpravy do podzemí patří k těm nejvíce rizikovým, je potřeba důsledně dodržovat několik zásad. Do jeskyní lezeme za doprovodu zkušeného vedoucího. Vždy musíme mít sebou kvalitní světlo! Největším nebezpečím jsou propasti a propástky spojující jeskynní patra. Jeskyňáři používají i karbidové lampy. Do práškového karbidu kape voda a vyvíjí se acetylén, který přes hořáček s parabolou tvoří silný světelný zdroj. Je to také spolehlivý indikátor dýchatelného ovzduší v jeskyni. Co říci k oblečení? Nejlepší je montérková kombinéza, protože je vcelku a při prolézání nízkých plazivek nelezou záda apod. Nejčastější obuví jsou obyčejné holínky, v nouzi jiné vodovzdorné boty. Naprosto nutná je přilba na hlavě. Při sestupu do některých propasťovitých jeskyní potřebujeme lana a osobní úvazky. Jistící technika se používá podobná jako v horolezectví, pouze lana jsou speleologická. Jeskyňáři používají i provazové žebříky. Nyní k jeskyním nebezpečím, která mohou ohrozit naše životy. Prvním jsou závaly. Závaly jsou z balvanů, které tlačí mnohatunová váha nadloží. Někdy stačí vyjmout jeden jediný a celá masa se dá do pohybu. Nikdy si neuvolňujte cestu vyndáváním zaklíněných balvanů, na to nemáte dostatečné znalosti a zkušenosti. Dále pak nenápadně se zužující místa, která jsou na hranici průleznosti člověkem. Je tu nebezpečí uvíznutí nebo nemožnosti se otočit a to pak znamená lézt zpět celý úsek nohama napřed což je dost namáhavé. Mnohem nebezpečnější by bylo, stalo-li by se to v sestupu do propasti. V kolmém zúžení uvízlý člověk je odkázán na pomoc ostatních, sám se rozhodně z toho nedostane. V krasu i když zřídka se můžeme setkat s kysličníkem uhličitým. Je velmi zrádný, protože se drží u země a vytváří tzv. plynová jezera. Další obrovské nebezpečí jsou náhlé přívaly vod. Jeskyně jsou přirozenou kanalizací zemského povrchu a voda se dostává do podzemí nejen řádnými ponory, ale i tzv. hltači, to jsou krasové závrty uzavírající komíny jeskyní. Tudy je za velkých dešťů rychle odváděna voda do podzemí, nízké chodby jsou zatopeny, prolézačky se stávají sifóny. Všechna tato nebezpečí ještě znásobuje věčná tma. Vysokohorská turistika Patří bezesporu mezi nejnáročnější formu expedice. VHT je pohyb v horském terénu nad 2 000 m, pohyb ve skalnatém terénu, který je ještě schůdný bez použití horolezecké techniky nebo je zajištěný fixními pomůckami jako jsou řetězy, lana a kramle. Klade nároky na fyzickou zdatnost a odvahu. Pro nás se navíc bude vždy jednat o expedici zahraniční, neboť Česká republika velehory nemá. Výstroj a výzbroj najdete v kapitole 3. I v létě musíme počítat s náhlou změnou počasí. Za pochodu se oblékáme co nejméně, ale musíme nést v batohu rezervní svetry, větrovku, pláštěnku, kulicha, rukavice, fofrovačky. Skupina by měla být vybavena fixním lanem pro zajištění bezpečného přechodu exponovaných míst. Pro případ zabloudění nebo úrazu je potřebná silná píšťalka.

22

Kromě silného větru ( při rychlostech okolo 100 km/h už nedovoluje vzpřímený pohyb) se můžeme v letních horách setkat s dalšími dvěma vážnými nebezpečími, mlhou a bouří. V mlze téměř vždy zabloudíme a to i v terénu, který dobře známe. Zásada je nezmatkovat, okamžitě se navázat na lano a buď se zajištěním sondovat další cestu tzv. tykadlo, např. na hřebeni s jednoznačným směrem postupu nebo se obléci a vyčkat zlepšení viditelnosti v lehčím, členitějším terénu, kde je zabloudění pravděpodobnější. Bouře je snad nejhorší atmosférická porucha, která vás může na túře potkat. Ochrana proti blesku je v horách problematická a nejistá. Ohlašovatelem elektrického napětí v atmosféře bývají tzv. tiché výboje - Eliášův oheň ( jiskří ostré předměty, ježí se vlasy ). Ten ještě není nebezpečný. Nesmíme jednat ukvapeně , nicméně velmi rychle. Co nejdříve opustíme vrcholy, hřebeny a jiná vyčnívající místa a dbáme, aby při ústupu nevyčnívaly naše postavy nad okolí. Ve skalním terénu se šíří proud z výboje mokrými plochami lišejníku, trhlinami a žlábky. Proud tato místa přeskakuje, takže musíme dávat pozor, abychom nevytvořili svým tělem most. Nejlépe je co nejméně se dotýkat země a ještě se odizolovat. Jako izolace poslouží suchý oděv, gumová podložka, karimatka. Pozor na jeskyně. Pokud nejsou dostatečně hluboké, aby vchod proud přeskočil, prochází většinou skalou po obvodu dutiny a my svým tělem vytvoříme most. Nejlépe je dostat se do suti, ze které nevyčníváme a odizolovat se od země. Kovové předměty, pokud nejsou velké, nebo vodivě spojené se zemí, nebo nevyčnívají nad okolí, blesky nepřitahují. Lidské tělo naplněné ze 70% vodou je z hlediska přímého zásahu výhodnější, než několik skob a karabin. Ale pozor, kam blesk určitě uhodí, to jsou dlouhé kovové řetězy a řebříky, kterými jsou některé výstupové cesty zajištěny. Zásadně je tedy nepoužívejte při ústupu k jištění. Via Ferrata, ( Sentiero Atrezzato, Klettersteig) Ta slova jsou mezinárodně vžitým výrazem v italštině nebo němčině pro slézání horských zajištěných cest. Tyto extrémní horské cesty jsou opatřeny fixními ocelovými lany nebo řetězy, které slouží k sebezajištění a tam, kde chybí přirozené stupy a chyty i k postupu. Na některých místech bývají i žebříky a kramle. Nejvíc ferrat je v Dolomitech, ale i v celých Alpách v Rakousku a Slovinsku. Na ferratách hrozí při pádu i se zajištěním mnohonásobně větší nebezpečí než při pádu horolezce. Ač se to zdá jako paradox celé tajemství tohoto tvrzení spočívá v tzv. pádovém faktoru. Pádový faktor je zlomek, kde v čitateli je hodnota délky pádu a ve jmenovateli hodnota délky aktivního úseku lana. Při jištění horolezeckým způsobem není do jisté míry rozhodující z jaké výšky padáme, protože s výškou roste i činná délka lana, které přejímá úměrně vyšší množství pádové energie. Proto horolezci budují tzv. postupové jištění. Tím neříkám, že horolezectví je procházka růžovou zahradou, přistupuje tady možnost poranění při dlouhých pádech o skálu. Rozdíl je v tom, že horolezec většinou s pádem počítá, kdežto turista obvykle ne. Čím je vyšší pádový faktor, tím je větší „pecka“ při zachycení pádu. Zde je nutno říci, že lidské tělo je schopno vydržet přetížení max. 1 200DaN. U horolezců může být faktor maximálně 2. „Pecka“ na ferratách může dosáhnout smrtelných hodnot až 2 000 DaN a na to nejsou stavěny ani zajišťovací pomůcky. Lano - 1 200 DaN, karabiny max. 2 000 DaN a to jen v podélném směru. Na ferratách jsou zatěžovány páčením napříč na což nejsou stavěny.. K nutnému sebejištění tedy potřebujete horolezecký úvaz, 3 ks horolezeckého dynamického lana ,2 karabiny a tlumič pádu. Je to tzv. Klettersteig Set, který se dá již koupit zkompletovaný. Prsní a sedací úvaz spojíte krátkým kusem lana, který nejprve svažte nad sedákem a pak nad prsákem osmičkovým uzlem. K vzniklé spojce přivažte tlumič. Pod tlumičem musí být průvěs lana 1 - 1,2 m. Volné konce uzlů po dotažení musí být dostatečně dlouhé, aby nedošlo při zatížení k jejich rozvázání! Na frekventované cesty vezměte horolezeckou přilbu. Karabiny je nutné cvakat na fixy obě. Při přepínání u ukotvení se přepínají postupně na vyšší úsek a nezůstanete nikdy nezajištěni, byť jen na sekundu. Zásadně smí být mezi dvěma ukotveními fixu zapojen jen jeden lezec! Lana, jejich ukotvení, stav řetězů prověřte, nemusí být vždy v pořádku. Ten z vás, kdo si oblíbí horský bandží džamping, nechť si hned po průletu ovzduším nasouká špagát v tlumiči do původní polohy. Jinak je další „pecka“ natvrdo se všemi výše popsanými důsledky. Bržděním přes tlumič se lano pálí a je potřeba ho včas vyměnit. Z toho vyplývá jedno - nepadat, všechno popsané je jen pojistkou, která neochrání před ohrožením života nebo újmou na zdraví. Firnové svahy: Můžeme se s nimi setkat i v letních Tatrách. Mírný firnový svah svádí k falešnému dojmu bezpečí. Jak to vlastně je ve skutečnosti? Představme si mírný firnový svah o sklonu 200, výškový rozdíl asi 40 m, končící v suti. Vědci měřením zjistili, že na mírném tvrdém firnu dosáhnete po uklouznutí až 95 % rychlost volného pádu. Na měkkém firnu to vychází o „něco lépe“, jen 67 %. Na tvrdém tedy přistanete v hromadě kamení rychlostí 90 km/h! Se vzrůstajícím sklonem svahu se smazávají rozdíly mezi tvrdým a měkkým firnem. Při 400 už to je plných 98 % volného pádu, 125 km/h. Takže je naprosto nutné mít nacvičenou techniku brždění cepínem a bleskem zareagovat. Když se to rozjede, tak nemáte šanci. Technika brždění se liší podle toho, zda jsou na botách mačky. Mačky slouží k neuklouznutí a když se přesto stane tak jsou ke škodě, protože se postarají o jízdu v nekontrolovatelných saltech s možností nabodnutí se na cepín. Je potřeba ihned ohnout nohy a tyhle reflexy musíte nacvičit! Když už musíte překonat firn bez výbavy, musíte to udělat pomocí lana, které bude dobíráno ze zajištěného štandu. O způsobech jištění se dočtete v učebnici horolezectví, viz odkaz na literaturu na konci. Údolní ledovec: S ním se setkáte třeba v Alpách. Sklon ledovce bývá mírný a chůze nečiní potíže. Nebezpečí se skrývá v trhlinách, které nejsou nebezpečné když jsou vidět. Na ledovci však bývá často sníh, který zrádné trhliny kryje. Přítomnost

23

trhlin lze odhadnout z tvaru terénu. Vyskytují se na nerovnostech. Ledovec totiž „teče“ do údolí, i když jen třeba 5 -10 m za rok. Na hřbetu ledovce jsou trhliny podélné, na prahu a pod ním příčné. V jámovitém profilu mají trhliny tvar písmene A - rozšiřují se z vrchu ke dnu a přes vydutá místa se lámou do tvaru V - dole se zužují. Trhliny A jsou zrádné, protože jsou zamaskovány sněhem. Trhliny V jsou horší, protože pád do nich znamená zaklínění a zranění. V trhlině A většinou stačí rychle kamaráda vytáhnout nahoru. Nejhorší jsou místa kde je ledovec zúžen přírodní překážkou a kde dochází vlivem obrovských tlaků k vyzdvihování ledových ker - séraků. Takovým místům se říká ledopády. Séraky se mohou kdykoliv zřítit. Ze všeho vyplývá, že na zasněženém ledovci musíme být vždy navázáni na lano. Z hlediska schopnosti zachytit pád kamaráda do trhliny a zajistit jeho rychlé vytažení je nejmenší počet 3 členné družstvo. Jeden z dvojice druhému nepomůže. A 5 lidí dokáže zareagovat rychle a vzít lano rovnou „do teplejch“. Znamená to být stále ve střehu a připraveni kdykoliv „zaseknout“. Na laně se doporučuje uvázat vůdcovské uzly v odstupech max. 1,5 m. Ty výrazně zlepší zaseknutí lana do hrany trhliny v případě pádu a sníží riziko stržení ostatních. Musíme mít i rezervní lano na vytažení z trhliny. Také je potřeba znát prusíkování nebo mít šplhadla. Ale vždy je potřeba, než začneme zachraňovat, napnuté lano, na kterém visí spadnuvši, nejdříve zafixovat ať už zaraženým cepínem nebo jinými možnými způsoby. Opět odkazuji na učebnici horolezectví. Nakonec jedno základní pravidlo. V zájmu zachování toho nejcennějšího, všechno výše uvedené nacvičte pod dohledem odborníka a nikdy se nepouštějte do velehorských dobrodružství nadupaní jen teoretickými vědomostmi. Zimní přejezdy pohoří Jedná se o náročné akce kdy se v horském terénu pohybujeme na běžkách. Vybavení je podobné jako na zimní expedice, navíc přibývají běžky a boty na ně. Trochu specifické je ale jak se oblékat. Na běžkách totiž je největším nepřítelem vlhko. Prádlo se při pohybu zapotí, hlavně do kopce, při jízdě z kopce je nám zase zima, boty sebelépe naimpregnované a chráněné návleky zvlhnou. Je tedy nutné mít náhradní boty, které vezeme v batohu. Vyplatí se lehké, teplé sněhule. Pohory jsou v tomto případě zbytečné a těžké. Dále teplé oblečení pro případ delšího odpočinku a hlavně kompletní suché oblečení na noc. Samozřejmě pokud máme noclehy zajištěny na chatách s možností usušení, tyto starosti nám odpadají. Já mám však na mysli nocování pod stanem nebo bivak. Je-li mrazivo, dáváme zvlhlé věci přes noc vymrznout. Mráz je také suší. K sušení můžeme využít i ohně, pokud ho můžeme rozdělat. V některých horách je možné využít k přenocování i opuštěné salaše, sruby lesních dělníků a neobsazené útulny. Největším nebezpečím zimních hor jsou kromě větru a mlhy zřejmě laviny. Lavina je náhlý, rychlý pohyb sněhové masy dolů svahem. Laviny nevznikají na mírných svazích do dvaceti stupňů a na strmých svazích nad padesát, neboť z nich čerstvý sníh stále opadává. Na vznik lavin má primární vliv počasí. K lavinovým situacím dochází v období velkého sněžení, za deště, při oblevách, ale i za jasných slunečných dnů a při dlouhotrvajících mrazech. Hlavní příčinu vzniku lavin tvoří nevýhodné struktury sněhu a jeho uložení. To nejsme schopni ani na základě zkušeností odhadnout, k tomu jsou potřeba hlubší znalosti a přístroje. Dbáme tedy pokynů horské služby a lavinovým místům se vždy vyhýbáme. Není třeba zdůrazňovat, že každá lavina je životu nebezpečná. V lavině z prachového sněhu hrozí udušení a v lavinách z těžkých sněhů působí váha a tlak hromadících se vrstev. Dále je třeba vědět, že rychlé laviny z prachového sněhu vyvolávají místní pohyb vzduchu, který dosahuje vysokých rychlostí a působí v okolí mohutným tlakem a sáním. To může být ve svých důsledcích nebezpečné i pro pozorovatele na místě lavinou nezasaženém a relativně vzdáleném.

Výběr vhodného tábořiště pro letní tábor Tábořiště je přírodní prostor, poměrně snadno dopravně dosažitelný, ale relativně vzdálený civilizaci, v blízkosti většího lesního porostu, dobře osluněný, s dostatkem pitné i užitkové vody, s dobrými zásobovacími podmínkami, a kde lze umístit následující nezbytné zařízení: • ubytovací stany s dostatečné velkým prostorem před nimi • polní kuchyni, jídelnu a dřevník • umývárnu s tekoucí vodou a latrínu • kruh táborového ohně s přidruženým prostorem • místo na koupání • dostatečně velké hřiště. V první řadě chceme vždy tábořit v krásné krajině, v přírodě nedotčené příliš civilizací podle hlavního výchovného cíle tábora – pozorování zákonů a krás přírody. Pitná a užitková voda je podmínkou trvalejšího pobytu v přírodě. Každá větší vodní plocha mírní výkyvy teploty zvlhčováním vzduchu přirozeným odparem. Dále vytváří důležitou přírodní kulisu tábořiště – šumění řeky, bublání potoka, žabí koncerty, lesk západu slunce ve vodě rybníka. Důležitá je i nadmořská výška. Zemědělsky a průmyslově využívaná území o výškách 200 – 400 m n. m. jsou naprosto nevhodná. Nejvýhodnější pásmo pro táboření obecně je ve výškách 400 – 700 m n. m. Krajina má ráz pahorkatiny nebo vysočiny s údolími, řekami a potoky. Řeky ve svých středních tocích nejsou tak znečištěny,

24

souvislejší lesy jsou smíšené, je tu větší množství pramenů jako zdrojů pitné vody. Výjimku tvoří krasová území, kde voda teče většinou v podzemí a povrch bývá velmi suchý. Protože však krasová území bývají zároveň rezervace, nemusí nás tento problém trápit. Průměrná teplota se pohybuje v rozumných mezích a vzduch je tu svěží a zdravější. Pásmo 700 – 1000 m n. m. se hodí už jen pro zvláštní horské tábory. Má sice všechny výhody pásma předchozího a mnoho dalších kladů – řeky a potoky v horních tocích velmi čisté, mimořádně členitý terén, více lesů, převážně jehličnatých. Průměrná teplota je nižší, jsou větší srážky a tvořivost mlh a někdy i přizemni mrazíky. To jsou zase některé nevýhody. Na našem území se nachází mnoho přírodních rezervací a CHKO. V přírodních rezervacích je táboření zakázáno a my to respektujeme. Na druhé straně blízkost rezervace našemu tábořišti může být přínosem. Poloha tábora bývá v mnoha případech buď u řeky nebo u rybníka. Obojí má své výhody i nevýhody. Tábor u řeky: • Výhody – proudící voda, snadné umývání, stejnoměrná teplota, voda nekvete, okolí romantičtější, zajímavější, v proudícím vzduchu je méně much a komárů. • Nevýhody – složitější doprava a zásobování většinou svahovými cestami, mlhy, studené větry, stékání studeného vzduchu do údolí, nebezpečí povodní po dlouhých deštích, kalná voda, víry, voda mnohdy zdravotně závadná, obyčejně menší možnost provozovat větší hry – strmé stráně, husté lesy, často chatové oblasti, menší oslunění ráno a pozdě odpoledne, ráno dlouhá rosa. Tábor u rybníka: • Výhody – méně zvlněný terén, snazší doprava a zásobování, zpravidla větší celky lesů, lepší možnosti her, sběru lesních plodin, tichá, klidná, méně navštěvovaná zákoutí, teplejší a čistší voda (podmínkou je, aby rybník měl řádný přítok a odtok, je-li napájen jen srážkovou a spodní vodou je nevhodný a v suchém létě často vysychá), u rybníka je méně mlh a tepleji, voda je obyčejně zdravotně nezávadná. • Nevýhody – stojatá voda s vrstevnatou teplotou, někdy kvete, v některých rybnících je zakázáno koupání, více komárů, znečištění některých rybníků tzv. hnojením a krmením ryb odpadky z jatek. Při vyhledávání vhodného tábořiště je důležitá i osa tábořiště ke světovým stranám. Hlavní osou rozumíme nejdelší rozměr tábořiště nebo nejdelší řadu stanů. Říční a potoční údolí často tuto osu již svou polohou předurčují. V údolí otevřeném směrem východ - západ s převládajícím severním a severozápadním větrem je proudění vzduchu údolím ještě zesilováno. Ranní slunce včas ozařuje tábořiště a vysouší rosu. V poledne je ale hlavní osa vystavena kolmo slunečním paprskům, avšak pobřežní zeleň může zaručovat dostatek stínu pro kuchyň a jídelnu. Údolí otevřená sever - jih mnohdy trpí pozdním ranním sluníčkem, pobřežní stromy vrhají dlouhé stíny. V poledne stromy nedávají dost stinných míst, ale ani hlavní osa nepřijímá tolik slunečních paprsků jako v předešlém případě. Jazýčkem na misce vah bývá ochrana proti severním a severozápadním větrům. Vždy však musí být údolí dostatečně široká vzhledem k výšce úbočí. V úzkých údolích se tvoří mlhy. Při umisťování tábora u rybníka máme větší možnosti. Někdy jsme nuceni rozhodnout mezi časným ranním sluncem, které vysuší stany a rosu nebo podvečerním sluncem, které prohřeje stany a zem před nadcházející nocí. Nelze-li to sloučit volíme druhou možnost. Vyhřátá zem je schopna vydávat sáláním velké množství tepla až dlouho do noci. U řek je nutno zjistit nejvyšší stav vody buď u domorodců nebo pozorným sledováním koryta a okolí. Pozor na mrazové kotliny – údolí uzavřená souvislou, hustou stěnou zeleně. Stéká sem studený vzduch bez možnosti odtoku. Pamatujeme na přirozenou ochranu tábora proti větru přírodními větrolamy – les, husté keře a porost. Tábor se nedoporučuje stavět v těsné blízkosti vysokého lesa. Zvláště ve smrkovém lese hrozí za větru vývraty. Z listnatých stromů jsou bleskem obzvláště ohroženy osamělé duby, topoly a břízy, z jehličnanů jedle. Naopak buky blesky nepřitahují. Na okrajích hlubších vysokých lesů se tvoří více mlh. Pokud se týká druhu lesů volíme raději jehličnaté. Důležité je odhadnout stupeň vlhkosti louky. K tomu nám slouží i indikace rostlinným porostem: • Louka vyprahlá – schází spodní voda nebo je nezvykle hluboko. Půda je na skalním nebo jalovém podkladu. Indikace – kostřava, vřes, netřesk, rozchodník, hvozdík, mateřídouška. Pro tábor nevhodné. • Louka suchá – spodní voda není, nebo je nezvykle hluboko. Indikace – kavyl, kostřava, psineček, třeslice, ovsík, hvozdík, jitrocel, devaterník, světlík luční. Pro tábor vhodná. • Louka svěží – spodní voda ještě dost hluboko, vysoký porost vytrvalé husté trávy. Indikace – lipnice, bojínek, jílek ozimý, psárka, jetel, zvonek, pryskyřník. Pro tábor nejlepší. • Louka vlhká – spodní voda vysoko, půda nedostatečně odvodňovaná. Indikace – trávy husté, mechaté, drn trsnatý, medyněk, rákos, hojně pryskyřníku, a kohoutku lučního, pomněnka, blatouch, vstavač, suchopýr, tolije bahenní. Pro tábor nevhodná. • Louka bažinatá – spodní voda na povrchu, velké mokro. Indikace – drn houpavý, mezi drny voda, ostřice, rákos, přeslička bahenní, mechy, rosnatka okrouhlistá. Pro tábor naprosto nevhodná. Na OHS zjistíme informace o výskytu infikovaných klíšťat. Voda je jedním ze základních činitelů při hledání tábořiště. Dovážení vody z větší vzdálenosti je nákladné. Je-li voda dále jak 400 metrů je to na hranici přijatelnosti. Rozbor vody nám udělá OHS. Dále musíme zjistit vydatnost pramene a to i v letních vedrech. Užitková voda na

25

umývání je nejlepší v tekoucím potoku. Možnost koupání je základní podmínkou každého tábořiště. Nemusí to však být nutně velké vodní plochy. Značnou úlohu hrají i dopravní možnosti. Důležité je kam až zajede nákladní auto. Pro vnější spojení tábořiště je nutno zjistit nejbližší poštu, policejní stanici, lékaře, telefon, autobusovou a železniční zastávku a prodejny nejen potravin. Při zjišťování informací o možnosti získání tábořiště se obracíme na místní úřady, správy CHKO, lesní správy a další instituce, případně na místní obyvatelstvo. Vybavení pro stálý tábor Většina výstroje jsou osobní věci táborníků. Vedoucí většinou vyhotoví seznam povinných a doporučených věcí, který může vypadat takto: Spací pytel, karimatka, oblečení jen na noc, několik triček s krátkým i dlouhým rukávem, dva svetry, bundu, pláštěnku, tepláky nebo jiné sportovní oblečení, dlouhé i krátké kalhoty, dostatek spodního prádla, několik párů ponožek, kapesníky, sportovní boty, holínky, boty do nepříznivého počasí, hygienické potřeby, ručník, utěrku, hřeben, jídelní misku, hrneček, lžíci, zavírací nůž, baterku, tužku, zápisník, skautský kroj, dále může doporučit některé věci vztahující se k táborovému programu a některé věci naopak zakázat. Další výzbroj je většinou oddílová nebo středisková. • Dostatečný počet stanů pro děti, vedení, marodku, izolaci a rezervu pro hosty. Společenský stan, buď hangár nebo dostatečně velké tee-pee. Plachty nebo dehtový papír na kuchyň, zásobák, jídelnu a latrínu. • Dostatečné množství hřebíků různých délek, aspoň deset skob do kuchyně na zavěšování nádobí, karabinky a kroužky na státní vlajku, zavrtávací kroužky na vedení lanka na stožáru, dostatek provázků, lanko na vlajkový stožár. • Nezbytné nářadí: několik obloukových pil, několik jednoručních pilek, několik malých sekyrek, dvě velké sekery dřevorubecké nebo na štípání, kleště štípačky i kombinačky, poříz, dřevěnou palici, perlík, hoblík, plochý pilník, trojhranný pilník, brousek, sadu šroubováků, kolovrátek se sadou vrtáků, sada truhlářských nebo řezbářských dlát, skládací metry, lopaty, krumpáče, rýč, polní lopatky, kovové hrábě, brusný papír. • Vybavení táborové kuchyně: • kotle nebo smaltované hrnce 20l s poklicemi, desetilitrový hrnec s poklicí, 20l hrnec na svařování mléka, várnice s kohoutkem na čaj, pánve s pokličkami, pekáče, kotlíky pro družiny, nádoba na zadělávání těsta, barely s UH na pitnou vodu, mlýnek na maso, sběračky, drátěná sběračka, velký cedník na těstoviny, malý cedník, drátěný šlehač bílků, struhadlo s malými i velkými oky, mačkadlo na brambory, vařečky různé velikosti, váleček na těsto, prkénko na krájení zeleniny, vál, několik kuchyňských nožů, vidličky, otvíráky na konzervy, otvírák na lahve, kráječ chleba, kráječ knedlíků, zápalky, utěrky, ručníky, mýdlo, jar, sapon. • Podle toho, jaká stavíme nebo používáme na táboře kamna – potřeby pro jejich stavbu, tedy pláty, kouřové roury, kolena, rošt dvířka, trouba na pečení. Velmi výhodná je vojenská polní kuchyně, ve které shoří kdejaké dřevo, jídlo je rychle uvařeno a současně se na bocích ohřívá voda na mytí nádobí. Při dnešním nedostatku dřeva v některých lokalitách se začínají na táborech používat i sporáky na propan-butan. Jestli to je nebo není skautské je filosofická otázka, někde není zbytí. • Na ukládání potravin v zásobovacím stanu musíme mít několik dřevěných bedniček a bednu na pečivo. • Dopravní prostředky: ruční vozík, raději větší, táborové jízdní kolo, hustilka, nářadí, souprava na opravu duší. • Podrobné mapy okolí, nejlépe 1 : 50 000. • Z kancelářských potřeb koupíme: čisté i barevné papíry, čtvrtky, pastelky, tempery, štětce, redispera, fixy, propisovačky, tužky, gumu, peněžní deník a další doklady, připínáčky, nezapomeneme vzít oddílové razítko. • Sportovní vybavení: míče na volejbal, fotbal, basket, házenou, malé míčky na hry, krikeťáky, granát, benbington, líný tenis, volejbalovou síť, přenosné hřiště na ringo a kroužky, luk a šípy, vzduchové pušky a pistole, terče, létající talíře, lakrosky, pásmo, stopky, případně lodě a pádla, plovací vesty, signalizační praporky, lana na přetahy, slaňování, lanové lávky, karabiny, úvazek horolezecký, slaňovací osma. • Táborová knihovnička má obsahovat: základní skautské příručky, atlasy květin, hub, zvířat, ptáků, nerostů, stromů a keřů, hvězd, motýlů a brouků. • Technika: fotoaparát, mikroskop, triedr, hvězdářský dalekohled, teploměr (tlakoměr, vlhkoměr – dnes digitální vše v jednom), budík, služební baterka, případně videokamera. • Nepostradatelná je táborová lékárnička, jejíž obsah je dán vyhláškou. • Státní vlajka, oddílová a družinové vlajky. Balení a přeprava Přípravu a balení osobních věcí zajišťují rodiče. My musíme zajistit přípravu všeho ostatního. Znamená to: • zkontrolovat základní táborové vybavení. Zkontrolovat stanová plátna, veškeré plachty, hangáry, tee-pee, podsady a všechny spojovací díly. • zkontrolovat nářadí, naostřit pily a sekery, vyměnit polámané násady

26

• • • •

zkontrolovat kamna, roury, sporáky, a veškeré vybavení kuchyně zkontrolovat sportovní vybavení a náčiní podle plánu a rozpočtu dokoupit chybějící nářadí, nádobí a ostatní inventář zkontrolovat obsah táborové lékárničky a doplnit předepsanými čerstvými léky – pozor na záruky a trvanlivost některých léků, hygienici je kontrolují • nakoupit dostatečné množství hřebíků různých velikostí • nakoupit spotřební materiál pro provoz tábora, materiál pro táborový program • obstarat, nejlépe z velkoobchodu základní koloniál, trvanlivé potraviny, konzervy apod. Následuje balení společných věcí a příprava k dopravě. Drobnější věci zpravidla balíme do táborových beden, které se dají pořídit ve vojenských výprodejích. Bedny rozdělujeme a popisujeme podle druhů výzbroje. Zvlášť balíme nářadí, zvláště ostré jako pily, sekery, dláta, hoblíky, pořízy a drobné nářadí. Velké nářadí jako palice, krumpáč, lopata, hrábě apod. nakládáme většinou volně. Hřebíky a spojovací materiál ukládáme roztříděné podle velikostí do různých plechových krabic. Další bedny jsou určeny pro kuchyňské vybavení, hlavně zase drobné, jako nože, otvíráky, prkénka, naběračky, cedníky, strojky na maso aj. Hrnce, plechy, poklice, kbelíky a umyvadla jsou opět volně. Jedna bednička je vyhrazena pro táborovou lékárnu a zřetelně označena červeným křížem. Další bedny budou obsahovat sportovní nářadí, oddílovou knihovničku a společné křehké věci (mikroskop, hvězdářský teleskop, hodiny, aj.) Podsady, pokud je nemáme uloženy v místě tábořiště, nakládáme první, dále pak těžké věci, kamna, sporáky, táborové bedny. Na ně ukládáme volně přepravované věci, molitany, stanová plátna, plachty, hangár. Část auta vyhradíme trvanlivým potravinám, které máme uloženy většinou v papírových kartonech, které se po spotřebování na tábořišti spálí v kamnech. Na pevné bedny pak nakládáme kufry táborníků a spací pytle. Na tábořišti opět uskladňujeme věci podle druhů. Osobní věci do stanů táborníků, potraviny do zásobovacího stanu nebo sklípku, sportovní náčiní do hospodářského stanu, lékárnu na marodku – stan zdravotníka, nářadí do dřevníku a hospodářského stanu, nádobí a kuchyňské náčiní do kuchyně. Během tábora provádíme běžnou údržbu nářadí tedy pravidelné čištění nářadí od hlíny a trávy, zavěšování pil a sekerek na určená místa, případně jejich přibrušování. Kontrolujeme stav pneumatik u táborového vozíku. Sportovní náčiní necháváme před uložením do beden řádně uschnout. Pravidelné mytí nádobí je snad samozřejmost.

Stravování a jídelníček Dřív než začneme sestavovat táborový jídelníček, musíme vzít v úvahu zvláštní podmínky skautského tábora. V přírodě nebudeme mít dokonale zařízenou a vybavenou kuchyni. Na otevřeném ohništi nebo v primitivních táborových kamnech kde nebývá trouba nemůžeme připravovat časově náročná jídla. Některé druhy jídel hygienické předpisy zakazují. Co tedy na skautském táboře vařit? Obvyklá jídla české kuchyně jako guláš, roštěnky, karbanátky, houskové knedlíky, brambory, krupicová kaše apod. Hlavní zásady při sestavování táborového jídelníčku: 1. volit jídla jednoduchá, jejichž příprava netrvá dlouho, střídat jídla masitá a bezmasá 2. dbát na co nejpestřejší skladbu potravin 3. zajistit dostatek kvalitních bílkovin, nerostných látek a vitamínů 4. denně ovoce a zeleninu 5. zajistit dostatek tekutin po celý den Na snídani připravujeme většinou chléb s máslem, džemem, medem, pomazánkou, paštikou apod. a čaj. Oběd vždy začínáme polévkou, kterých se dá uvařit spousta druhů, pokračujeme hlavním jídlem bezmasým nebo masitým s přílohou. K odpolední svačině dáváme především ovoce nebo jogurt, pribináček apod. Večeři můžeme dělat i teplou a využíváme střídání sladký oběd – slaná večeře a naopak. K večeři se hodí různé kaše, brambory na loupačku, bramborový guláš, luštěniny, těstoviny. Deset pravidel proti nákaze: 1. již při nákupu zvážit zda jsou potraviny vyrobeny technologií zajišťující zdravotní nezávadnost 2. potraviny je nutno důkladně povařit 3. připravené jídlo sníst hned po uvaření 4. uchovávat potraviny i po uvaření odpovídajícím způsobem, aby se nemohly snadno zkazit 5. dříve připravené jídlo je třeba před spotřebováním znovu důkladně prohřát 6. je nutno zabránit styku mezi syrovými a již uvařenými potravinami 7. opakovaně si při vaření umývat ruce 8. udržovat všechno kuchyňské zařízení v čistotě 9. chránit potraviny před hmyzem, hlodavci a jinými zvířaty 10. při vaření používat pouze pitnou vodu. Potraviny zakázané: mletá a sekaná masa z distribuční sítě a výrobky z nich, jitrnice, prejty, jelítka, tlačenka, krevní tučnice, syrová masa typu tatarský biftek, nekonzervované rybí výrobky, veškeré výrobky s huspeninou a rosolem, majonéza a

27

výrobky z ní, tepelně neopracovaná vejce a vejce naměkko, šlehačka a smetana bez tepelné úpravy, zmrzlina, houby, tvaroh domácí výroby, játrový sýr, játrovky, čajovky máslovky apod. Podmínečně použitelné potraviny: - pomazánky z čerstvých surovin snědené nejdéle do 3 hodin - mléko a mléčné výrobky do dne spotřeby uvedeném na obalu - měkké salámy a uzeniny pouze k tepelnému zpracování v den nákupu - tepelně zpracované mleté maso, které si sami umeleme. Příklad několika dnů táborového jídelníčku 1 den snídaně: chléb, máslo, marmeláda, čaj přesnídávka: mrkvička oběd: zeleninová polévka, luncheon meat smažený, brambor, obloha svačina: rohlík, chléb, sýr večeře: špageti milánské 2. den snídaně: chléb s paštikou, čaj přesnídávka: rohlík , mléko oběd: vločková polévka, čína, rýže,okurkový salát svačina: puding s piškotem večeře: chléb ve vajíčku 3.den snídaně: chléb, máslo, med, kakao přesnídávka: chléb s rybí pomazánkou, čaj oběd: hovězí, rajská, knedlík svačina: sušenka večeře: houbová polévka, rohlík 4.den snídaně: chléb, máslo, sýr, čaj přesnídávka: oplatky nebo perník oběd: francouzská polévka, čočka na kyselo s uzeninou nebo vajíčkem, okurka svačina: rohlík, mléko večeře: krupičná kaše 5.den snídaně: rohlík s marmeládou, čaj nebo bílá káva přesnídávka: chléb s máslem, rajče oběd: hovězí polévka, rybí filé, brambor svačina: loupáček, sladká houska večeře: zapékané těstoviny s masem Zálesácká kuchyně je věcí praxe. Na první pohled poznáte zkušeného táborníka. Pro ohřátí jídla například stačí jen větší plochý kámen odvalený z ohniště. Hřeje jako plotna a nezašpiní misku. Takto můžeme ohřát i jídlo zabalené do alobalu. Chceme-li opéci maso jako v troubě a nepřijít o tuk, položíme ho na misku a přiklopíme kotlíkem. Kotlík zasypeme žhavým popelem, který jsme si předem připravili na blízkém ohništi. Občas přisypeme další popel a věřte, že za dvě hodiny je kilové kuře dozlatova, šťavnaté a odpadává od kosti. Pečeme-li maso na rožni, pečeme ho žárem, ne plamenem. Jinak máme po povrchu maso spálené dočerna a uvnitř syrové. Na rožnění se hodí spíše tvrdé dřevo z listnáčů – suché dubové, bukové, jasanové či habrové větve. Rožeň musí být seříznutý naplocho aby se pečeně na něm neprotáčela. Rožeň umisťujeme na té straně ohně kam jej žene vítr a podkládáme miskou, do které zachytáváme odkapávající šťávu a tuk. Pamatujme, že najednou urožníme jen drobnou pečeni – kuře, králíka, kachnu apod. Při rožnění třeba prasete, berana a podobných větších kusů je to záležitost většinou celodenní a povrchové vrstvy masa se musí postupně odřezávat když jsou dostatečně upečeny, aby bylo umožněno působení žáru na vrstvy spodní. Tedy rožní a jí se postupně plynule. Zajímavý je i tzv. cikánský způsob – pečení v popelu. Drůbež, králíka nebo rybu obalíme kopřivami a jitrocelem a nakonec jílem. Vrstva jílu nesmí být příliš silná. Jíl se vypálí podobně jako cihla, maso uvnitř se upeče a jíl se rozklepnutím krásně odloupne. Velmi oblíbený je také Setonův hrnec. Prošpikované maso, obalené kopřivami a případně pergamenem, ne alobalem, pečeme v jámě mezi rozpálenými kameny pod vrstvou udusané hlíny. Všeobecně známý postup je následující: Vyhloubíme dostatečně hlubokou jámu, nejméně 60 až 80 cm, vložíme do ní předem rozpálené kameny – nejméně dvě hodiny v ohni, na ně položíme maso, navrch můžeme dát drobnější rozpálené kameny nebo rošt z drobné kulatiny (větví). Na bok vložíme špičatý kůl, průměru nejméně 5 cm a celé to zasypeme hlínou kterou udusáme. Podotýkám, že je potřeba pracovat rychle. Poté kůl opatrně vytáhneme aby nám do vzniklého otvoru nenapadala hlína a nalijeme do něj vodu, cca 2 litry, podle velikosti a množství masa a kamenů. Ihned kůlem znovu utěsníme a ušlapeme hlínu

28

kolem kůlu, aby neucházela pára. a ona nám asi za dvě hodiny obstará dokonalé udušení masa. Pozor, stává se z neznalosti, že tam maso necháváme déle a pak se divíme, že po čtyřech hodinách je maso sice měkké, ale zato již studené. Na stálém tábořišti si můžeme postavit i táborovou troubu nebo i udírnu. K tomu se hodí svažitý terén. Kouřovod do udírny musí být dostatečně dlouhý, aby kouř vychladl. Udí se v kouři asi 60°C teplém. Dřevo se hodí z ovocných stromů, švestka třešeň višeň apod. Je ale možno použít i tvrdé dřevo z listnáčů. V hlinitém břehu můžeme zkusit upéci chléb nebo buchty v kovbojské peci. Zhotovenou pec důkladně vyhřejeme (rozžhavíme) ohněm, pak rychle popel vyhrabeme, vložíme těsto a všechny otvory (přikládací i kouřový) důkladně ucpeme. akumulované teplo upeče pokrm tak za 1 až 2 hodiny. Všemi těmito způsoby asi nebudeme vařit táborová jídla, může to však být zpestření programu nebo i součást hry. Měli bychom při tom dbát základních hygienických pravidel. Provoz tábora Z praktických, výchovných, estetických i propagačních důvodů by měl být na táboře vždy pořádek. Ochrana přírody: Zatížení přírody je přímo úměrné délce a velikosti tábora, počtu jeho běhů i jeho umístění, úrovní tábořících a zvoleným typem stanů. • stany na nožičkách – jen díry v zemi, poškození trávy prakticky nulová • podsadový stan bez podlážky – tráva zlikvidovaná až ke kořenům se zregeneruje nejdříve na jaře příštího roku, tento způsob je v rozporu s vyhláškou o zotavovacích akcích • podsadový stan s vyvýšenou podlážkou – tráva slehlá a zažloutlá, většinou se stačí zregenerovat během podzimu • stan s podlážkou se používá jen na puťáku a většinou nestojí na stejném místě dlouho, na stálém táboře opět vyhláškou nepovolený • tee-pee – zde záleží na velikosti, počtu bydlících, typu louky, obecně poškozují méně než druhý a třetí případ Z hlediska ochrany přírody jsou vhodnější tábory do 30 lidí a 1 – 2 běhy, max. 30 dnů. Nejlepší způsob ochrany louky je prevencí: • omezíme přístup na choulostivá místa • maximálně omezíme příjezd motorových vozidel na tábořiště • vybíráme louky suché nebo svěží, viz. kap. 8 • včas posekáme trávu Zdroj pitné vody: zajistíme rozbor v laboratoři, neplýtváme a neznečišťujeme. Kanystry a nádoby na pitnou vodu udržujeme v čistotě. Přírodní zdroj – studnu nebo studánku zabezpečíme a udržujeme v čistotě i jeho okolí. Uskladnění potravin: v zásobovacím stanu, v regálech, nenecháváme přímo na zemi, potraviny napadnutelné hlodavci a hraboši ukládáme do dřevěněných beden. Potraviny vyžadující uskladnění v chladu dáváme do sklípku. O vsakovací jímce jsme již hovořili. Je to jáma v zemi asi 1 x 1 x 1 m . Velmi záleží na půdě v dané lokalitě. Vzhledem k umístění táborů do středních nadmořských výšek však vsakovačka sama o sobě nebude dostatečně účinná. Voda z mytí nádobí a praní obsahuje velké množství tuků a mýdla a půda přestane brzy vodu vsakovat. Je vhodné zachycovat hrubé nečistoty jednoduchými lapači – filtry z vrstvy suché trávy nebo jehličí. Je nutné je dost často vyměňovat, ale staré lapače i se zachycenými nečistotami je možné likvidovat v kompostu nebo odpadovce. Likvidace odpadů: Spalováním pouze čistý dřevěněný odpad, dále jen papír, celofán, hadříky z bavlny, zbytky tuků z kuchyně vsáklé do pilin, či papíru. Nikdy se nesmí spalovat plasty. Při jejich nedokonalém hoření vzniká množství toxických látek a karcinogenů, které se akumulují v tkáních organizmů. Ve spalovnách se odpadky spalují za velmi vysokých teplot s přívodem kyslíku a následným čištěním spalin. Nepalme zbytečně ani starou trávu a listí. Raději je kompostujme. Kompostovat lze biologický odpad z kuchyně, papír bez příměsi plastů, třísky, piliny, kůru, shrabanou trávu, zbytky rostlin, vychladlý popel. To samé lze zneškodnit i v odpadovce. Zákon takový způsob nevylučuje, je nutné dbát hygienických zásad a volit místo, kde nebude ohrožena kvalita pozemních vod průsakem. Zbytky z kuchyně raději nabízíme místním chovatelům, popel ze dřeva lze nabídnout místním zahrádkářům jako výborné hnojivo. Někde se může stát, že vlastník pozemku nebo správa CHKO nám vykopání odpadovky nepovolí, pak to musíme respektovat. Další odpad třídíme do pytlů a odvezeme do města kde jej dáme do kontejnerů. Jedná se o železo, hlavně konzervy a tuby, sklo, veškeré obaly z plastů. Nebezpečný odpad jako jsou baterie s vysokým obsahem těžkých kovů vracíme výhradně do sběru. Petrolej, motorový olej, barvy a ředidla nesmějí v žádném případě přijít do půdy. Obaly od nich odvádíme do sběru dokonale suché. Technika na táboře: Používání rádia omezíme na nutné minimum, přehrávače a walkmany raději předem zakážeme. Auto stačí jedno pro případ úrazu, parkujeme v dosahu tábora, ne přímo v něm. Je diskutabilní zda tolerovat na táboře motorovou

29

pilu, případně sekačku na trávu. Na nákupy používáme ruční vozík nebo nosíme v batohu. Je dobré všechny trvanlivé potraviny přivézt najednou s věcmi na začátku tábora, nehledě na to, že nákupem předem ve velkoobchodě ušetříme značné částky peněz. Hygiena na táboře: Mýdlem se myjeme v umyvadlech a použitou vodu rozptylujeme po okolí. V potoce nebo řece mýdlo nepoužíváme. Při čištění zubů pastu nepliveme do vody ani po okolí. Nepoškozuje to sice přírodu, ale je to neestetické. Raději vyhloubíme plivátko, které pak zasypeme, nebo pliváme na určené místo a splachujeme pravidelně kbelíkem vody. Prádlo pereme ekologickými pracími přípravky a použitou vodu opět rozptylujeme na větší ploše Mýdlo a soda, prostředky snadno odbouratelné a v malém množství naprosto neškodné, mohou ve velké koncentraci poškozovat prostředí nebo vegetaci a to zásaditou reakcí a odmašťovací schopností. Je potřeba rozumného dávkování. Dnes vyráběné saponáty se také snadno odbourávají. Jejich škodlivé účinky pro vodu jsou dány hlavně obsahem fosforečnanů, které přispívají k nadměrnému růstu řas, jejichž odumírající těla spotřebovávají kyslík a mohou zapříčinit úhyn veškerého života ve vodě. Při mírném používání a rozptýlení do půdy je příroda dobře zužitkuje a není třeba se použití jaru obávat. Zásady bezpečnosti při činnosti skautských oddílů na táboře: Plavecký výcvik: • Místo pro plavecký výcvik a koupání, pokud se neprovádí v bazénu nebo rekreačním rybníku, musí být schváleno okresním hygienikem. • Voda musí mít teplotu nejméně 18 °C. • Doba výcviku a koupání je závislá na počasí a teplotě. Při teplotě 20°C doba 10-15 min. u dětí do 13-ti let, 1525 min. pro starší a dospělé, při teplotě 23°C a vyšší 15-20 min. do 13-ti let a 20-40 min. pro ostatní. • V prostoru výcviku a koupání je nutno zabezpečit naprostou kázeň. • Výcvik a koupání je možno provádět nejdříve jednu hodinu po hlavním jídle nebo intenzivním cvičení. • Provádí-li se výcvik nebo koupání mimo bazény a rekreační rybníky je nutno prostor prověřit, vytyčit pro plavce a neplavce. • Stanovit službu, která má k dispozici loďku, záchranný pás a 10 m lana – platí pro větší vodní toky a hlubší řeky. • Do vody vstupují děti po skupinách nejvýše po deseti za vedení dospělého člena, který je dobrým plavcem, a který je po celou dobu se skupinou ve vodě. Výcvik na nemotorových plavidlech: • Výcviku se mohou zúčastnit pouze plavci. • Posádka musí mít plovací vesty. • Nedovoluje se stání na lodi. • Při zvýšeném stavu vody je zákaz výcviku. Přesuny kolektivů: • Pěšky chodí chodci po krajnici nebo při okraji vozovky a nejvýše dva vedle sebe, pokud neohrožují silniční provoz. • Vozovku přecházíme kolmo ke směru silničního provozu, rychle a na místech bezpečného přechodu. • Organizovaná skupina smí jít nejvýše ve dvojstupu po pravé straně vozovky a musí být doprovázena osobou starší 15-ti let, která je schopna zajistit řádný dohled. • Vozovku lze použít jedině tehdy, nemůže-li jít útvar po chodníku nebo po krajnici na levé straně vozovky. • Při pochodu po silnici platí pro útvar dopravní předpisy. • Při snížené viditelnosti je útvar označen zepředu a po obou stranách bílým, neoslňujícím světlem a vzadu červeným. Při denním světle stejnobarevnými praporky. • Vedoucí pochodujícího útvaru má právo při přecházení vozovky zastavovat vozidla. • Při nastupování do vlaku, autobusu, MHD zajistit ke každému vchodu, kterým se nastupuje osobu starší 15-ti let ke kontrole urychleného nástupu a výstupu, nástup pokud možno do jednoho vagónu. • Zajistit, aby děti nevystoupily mimo výstupní stanici. • Zajistit klid a pořádek při cestě. Práce se stroji: • Je dovoleno pracovat jen se stroji, které jsou v dokonalém technickém pořádku. • Žádné úpravy nebo opravy není dovoleno provádět za chodu stroje. • Práce s vadnými stroji je zakázána. • Je povinností pracovníka používat předepsané ochranné pomůcky. • Jakákoliv elektrická zařízení smí opravovat pouze osoba k tomu oprávněná, nestačí osoba poučená. • S motorem poháněnými stroji je zakázáno pracovat osobám mladším 18 let, s motorovou pilou pak i ženám bez ohledu na věk.

30

Nástroje: • Všechny přenášíme v bezpečných obalech. • Nástroj musí být vždy dostatečně ostrý, proto se neužívá k jiným účelům, než ke kterým je určen a řádně upevněn např. na topůrko nebo násadu. • Nožem řežeme vždy ve směru od sebe. • Sekerou sekáme tak, aby nedošlo k poranění. • Sekeru ani nůž nedáváme nikdy do ohně. Chemikálie: • Při práci se ředidly, lepidly, barvami apod. je nutno pracovat pouze v místnostech s přímým větráním. • Při práci nesmí být používán otevřený oheň. • Po skončení řádně umýt ruce. Všechny práce s nástroji a chemikáliemi provádět jen pod dohledem dospělé osoby a také používat ochranné pomůcky.

Zacházení s ohněm Jako každý vynález je i oheň nositelem pokroku i zkázy. Už naše babičky říkaly, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. V polních ohništích, krbech, kamnech a kotlích a v slavnostních táborových kruzích, tam všude oheň dobře slouží, zlým pánem je ve stodolách, na polích, v lese, na střechách chalup, vždy, když ničí majetek lidí a mnohdy i samotné lidské životy. Není náhodou, že v minulosti byly žhářům ukládány ty nejtěžší tresty. Aby se nám skautům nestal oheň zlým pánem, hlavně v přírodním prostředí, v lese, musíme dodržovat několik zásad. Kde tedy nesmíme nikdy rozdělávat oheň? • Přímo v lese, na kořenech stromů a na jehličí, vždy, když je sucho. Oheň se v lese šíří i pod zemí, v hrabance, a je velmi záludný. • Na suché trávě, nijak neohraničený, aby se nemohl šířit. Hořící tráva, zvláště za větru se nesnadno hasí. • V blízkosti polí s obilím v létě a pokosených luk se sušícím se senem. • V blízkosti stanů a jiných hořlavých materiálů. • Při dlouhotrvajících suchách a vedrech. Oheň rozděláváme na předem určených místech, která nejdříve dobře připravíme. Základním předpokladem je dobré ohniště. Nejdříve odstraníme polní lopatkou drn, který uschováme. Při delším táboření ho občas zavlažujeme, aby zůstal zelený. Po likvidaci ohniště kdy vybereme popel, ho vrátíme zpět a zahladíme po sobě stopy. Při tvorbě nového ohniště zajistíme dobrou podložku nebo nehořlavý podklad, ohraničíme ohniště kameny proti rozšíření ohně. Než oheň rozděláme, zkontrolujeme zda v zemi není spleť kořenů. Většina lesních požárů vznikla z této neznalosti. Z kořenů se může oheň rozšířit právě do suché, ještě neprohnilé hrabanky z jehličí. Kameny na ohraničení sbíráme po povrchu, nikdy nevybíráme kameny z potoka. V páru přeměněná voda kameny trhá a bývá to dost nebezpečné. Střílí i opuka a tak se ji raději vyhýbáme. Tam, kde kameny nejsou si můžeme poradit tak, že smísíme hlínu s vodou a vytvoříme ochranný val okolo budoucího ohniště. Zkušený táborník dokáže předem odhadnout kam budou sahat plameny budoucího ohně, kam požene vítr kouř a jiskry. V blízkosti ohně je dobré mít připravenu vodu či písek nebo jiný materiál k případnému uhašení ohně. Dále zajistíme stálou kontrolu hořícího ohně. I v užitkových ohništích topíme vždy jen čistým dřevem. Shnilé dřevo špatně hoří, hodně čoudí a v ohni zapáchá. Také bývá nešvarem házet do užitkových ohňů spalitelný odpad. Vaříme-li na tomto ohni je to nehygienické. Oheň zakládáme jen tak veliký jaký ho nezbytně potřebujeme. Není pravda, že bříza hoří i mokrá jak se píše v příručkách. Bříza hoří sice syrová – to je rozdíl, ale syrové hoří i smrkové dřevo když je již oheň dostatečně rozpálený. Naopak je dobré mít zásobu suché březové kůry. V dešti se také dá rozdělat oheň, vždy se totiž najde suché dřevo těsně u kmenů starých stromů, spodní uschlé větve smrků, nebo klacíky pod kameny, skalními převisy a podobně. V příručkách se píše i o rozdělávání ohňů v nepříznivých podmínkách a uvádí se tam, že oheň v dešti hoří v rozpůleném polenu. Je to tzv. dřevorubecký oheň. Jak ale na výpravě bez klínů nebo motorové pily rozpůlíme dostatečně silné poleno. V silném větru kdy je zvýšené nebezpečí létání jisker, lze oheň rozdělat ve vyhloubené jámě obložené kameny. Pokud rozděláváme oheň v zimě na vyšší sněhové pokrývce vyrobíme si rošt. Na sníh položíme nejdříve kameny a na ně rošt z polen narovnaných vedle sebe. Takto tající sníh oheň neuhasí. Neuděláme-li to, oheň se nám i na zmrzlém tvrdém podkladu pomalu propadne do sněhu a zhasne. O tom jak zavěsit kotlík ví každý skaut z praxe. Máme-li po ruce větší kameny, postavme kotlík nebo jídelní misku na ně a neřežeme zbytečně vidlice a tyč ze dřeva. Je to projev šetrnosti k přírodě, neboť na závěs musíme použít syrové dřevo – suché by nám brzy přehořelo.

31

Likvidace tábora Blížící se konec tábora nejdříve „zasáhne“ kuchyni a hospodaření. Nákupy potravin již omezujeme na nejnutnější, abychom téměř všechny zásoby spotřebovali. Dobrý hospodář již také ví jak je na tom s financemi, dokáže dopředu odhadnout provozní výdaje spojené s likvidací tábora a může případně dokoupit i táborový inventář. Na vlastní bourání stačí 1 – 2 dny. Záleží na stylu tábora a množství táborových staveb. Důležité je, zda bouráme a odvážíme všechno (zelená louka), či zda máme na tábořišti legální trvalé (z hlediska stavebního zákona tzv. dočasné) stavby (dřevěnou uzamykatelnou stavbu sloužící jako sklad podsad, kamen a dalšího vybavení). Bourání provádíme většinou v opačném pořadí stavby tábora. Nejdříve zbouráme všechny dekorativní stavby (totem, táborový kruh, oznamovatel, bránu, strážní věž). Dále všechna sportovní zařízení. V den odjezdu bouráme obytné stany (vždy záleží také na počasí), latríny, umývárnu, jídelnu a kuchyň (většinou se vaří již jen snídaně a připravuje jídlo na cestu). Vše co nesmí zmoknout ponecháme v posledním hangáru nebo velkém tee-pee. Po zbourání všech dočasných staveb zasypeme latrínu a dokonale zahladíme stopy. To samé platí o odpadovce na bioodpady a vsakovací jímce a dalších případných terénních úpravách. Zahladíme všechna dočasná ohniště. Nakonec vše naložíme na nákladní auto i s plátnem posledního tee-pee a odvážíme domů. Pro každý skautský oddíl by mělo být samozřejmostí, že opouští tábořiště ve stejném ne-li lepším stavu, než bylo při příjezdu na počátku tábora. Samozřejmě se nelze ubránit sešlapání trávy, při deštivém počasí určitého rozbahnění. Je-li tábořiště dobře vybráno vzhledem k typu půdy a podloží, příroda si s tím sama rychle poradí a v ranném podzimu po několika deštích jsou stopy téměř zahlazeny. S čím si však příroda neporadí a co bychom měli udělat obzvlášť pečlivě je odvezení a úklid všech odpadků s vysbíráním i nepatrných papírků v tábořišti a okolí. Případné zkrášlení okolí bychom neměli nechávat na poslední den Likvidace tábora je ukázkou jak umí vůdce řídit a organizovat, protože o tom to je. Samozřejmě dobrý vůdce umí nejen řídit a organizovat, ale ještě sám přiložit ruku k dílu. Abychom předešli případným nedorozuměním, předáme tábořiště po skončení tábora těm kdo jeho využití povolují, nejlépe majiteli pozemku, zástupcům OÚ, případně správě CHKO. Na chování každého skautského oddílu záleží jaké jméno si získá celá organizace a to samozřejmě ovlivní i možnosti táboření v budoucnosti. Po příjezdu z tábora musíme: • Předat rodičům dítě a příslušná zavazadla • Vrátit zdravotní a očkovací průkaz, skautskou průkazku a další průkazy, kartičku zdravotní pojišťovny • Vrátit léky, které mělo dítě k užívání a informovat o jejich spotřebě • Informovat o zdravotním stavu během tábora a případných potížích nebo úrazech • Vrátit zbytek kapesného, pokud bylo v úschově u vedení tábora (asi zřídka) Pro vedení tábora však povinnosti předáním dětí nekončí. Po příjezdu do klubovny je potřeba vyložit a uskladnit všechen inventář. Všechna stanová plátna a plachty je potřeba případně dosušit a pak teprve uložit do skříní. Bývá nutné znovu umýt nádobí, vrátit zapůjčené věci,a zkontrolovat výzbroj, inventář a nářadí a zajistit jejich případné opravy, nabroušení apod. Po hospodářské stránce je nutné provést konečné vyúčtování tábora a odevzdat ho hospodáři střediska a nahlásit mu k zavedení do evidence všechen nově zakoupený inventář. S oddílovou radou je dobré provést hodnocení tábora a s rodiči potáborovou schůzku (většinou začátkem září) a předložit jim hospodaření tábora.

6. Právní předpisy Zákon o ochraně přírody a krajiny 114/1992Sb., Zákon o lesích 289/1995Sb., a Vyhlášky MZ ČR 185/1990Sb. a 445/1992Sb. Touto otázkou se dostáváme na velmi tenký led. Budeme-li striktně dodržovat legislativu – hlavně zákon o lesích, nesmíme kromě autokempů a veřejných tábořišť tábořit, přespávat a bivakovat vůbec nikde. Diametrálně se také liší podmínky při stálém letním stanovém táboře s podmínkami při výpravě nebo puťáku. Letní tábor pořádáme na předem vyhlédnutém pozemku, kde si souhlas s povolením k táboření vyžádáme předem od vlastníka pozemku, součástí bývá hlášení o pobytu na OÚ a policii, povolení k odběru palivového dříví z lesa a rozdělávání ohně na povolených místech. Stálé tábory také povoluje správa té které CHKO, v níž se tábořiště nachází. To se týká většiny táborů, protože pohledem do mapy ČR zjistíme, že všechna atraktivnější a romantická místa se nacházejí právě na území některé CHKO. Chceme-li však na výpravě tábořit mimo oficiální tábořiště, kde ostatně ani nejsou vhodné výchovné podmínky (v noci hluk, opilci vracející se z kiosků), musíme si předem zajistit místo a souhlas majitele pozemku. To se nám může podařit spíše na pozemcích, patřících soukromé osobě. Lesní správa nám asi povolení k jednorázovému táboření ve státních lesích nedá a v CHKO to ani nepřipadá v úvahu. V přísněji chráněných krajinných celcích ani nesmíme chodit mimo turisticky značených cest – ani po širokých lesních cestách, nevede-li po nich turistické značení! Z toho všeho vyplývá, že při našich podnicích, zvláště se staršími dětmi a RS, se velmi často pohybujeme na hranici zákona.

32

Jiná situace by nastala při tzv. nouzovém přespání – bivaku. Rozhodně nelze dodržovat pravidla v chráněných územích při nestandardních situacích, které mohou ve svých důsledcích vést k ohrožení života. O jaké situace se jedná? Při špatně odhadnutém časovém plánu nemusíme dojít na určené místo do setmění a pochod v noci, vzhledem k terénu může být nebezpečný. Při zabloudění a nedostatku fyzických sil. Při náhlých nepřízních počasí, hlavně mlze, kdy je velmi snížená viditelnost. V létě při ústupu z vyvýšených míst za náhlé bouřky. V zimě při náhlé sněhové vánici spojené se silným větrem. V takovýchto situacích je často nejlepším řešením vyčkat zlepšení podmínek a to i tak, že nouzově přenocujeme na vhodném místě při použití všech prostředků k udržení tepelného komfortu a bez ohledu na to, kde se právě nacházíme. Když již se rozhodneme, nebo jsme okolnostmi donuceni takto na divoko tábořit či bivakovat, musíme se podle toho chovat. Nebýt hlučný a neupozorňovat na sebe (to neplatí v případě, že naopak chceme být nalezeni), nezapalovat zbytečně oheň (není-li ho potřeba k zahřátí omrzlin apod.) a raději využívat turistické vařiče. Zahladit po sobě stopy by mělo být samozřejmostí pro každého táborníka. Plná znění zákonů, kterými by se měl každý vůdce řídit najdeme ve Sbírce zákonů nebo na internetu. Uvedu zde jen stručný výtah. Zákon o lesích č. 289/95Sb: Tento zákon vymezuje základní lesnické pojmy, definuje pozemky určené k plnění funkcí lesa a rozčleňuje lesy do jednotlivých kategorií. Pro nás nejdůležitější částí je Hlava třetí: Obecné užívání lesů § 19 Užívání lesů (1) Každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní spotřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest. Přitom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka lesa, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců (3) Určuje, že orgán státní správy může rozhodnout o dočasném omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, nejvýše však na dobu tří měsíců. §20 – zákaz některých činností v lesích: a) rozdělávání ohně mimo vyhrazená místa a v době zvýšeného vzniku požárů kouřit, odhazovat hořící nebo doutnající předměty b) vjíždět a stát s motorovými vozidly c) pást dobytek, umožňovat hospodářským zvířatům výběh do lesních porostů d) zakládat skládky, znečišťovat les odpady a odpadky e) provádět terénní úpravy, stavět ploty a budovat chodníky f) rušit klid a ticho g) narušovat půdní kryt lesa h) vstupovat do lesních školek a oplocenek i) těžit stromy a keře j) narušovat vodní režim a hrabat stelivo k) vstupovat do porostu, kde se provádí těžba, manipulace nebo doprava dříví l) mimo lesní cesty a vyznačené trasy jezdit na kole, na koni, na lyžích nebo na saních (2) Rozdělávat nebo dodržovat otevřené ohně je zakázáno také do vzdálenosti 50 m od lesa. (4) Vlastník lesa může povolit výjimku za zákazů uvedených v odstavci I a) až k) (5) Organizované nebo hromadné akce lze v lese konat za základě oznámení orgánům státní správy lesů. Oznámení musí být předloženo nejméně 30 dnů před konáním akce. Co je lesní stráž? Fyzická osoba, která zajišťuje ochrannou službu v lesích. Lesní stráž se prokazuje odznakem nebo průkazem a je oprávněna:: • zjišťovat totožnost osoby, která při užívání lesa porušuje ustanovení lesního zákona • ukládat a vybírat pokuty v blokovém řízení • předvést osobu, kterou přistihne při přestupku policejnímu orgánu, nelze-li jinak zjistit totožnost osoby O velkoplošných a maloplošných chráněných územích (NP, CHKO, NPR, NPP, PR, ) se dozvíte více v příručce č.9 k VZ Příroda a ekologie. Zde uvedu jen hlavní omezení pro velkoplošná chráněná území: V CHKO je zakázáno: • odkládat odpadky mimo určená místa • tábořit, parkovat s mot. vozidly a rozdělávat ohně mimo vyhrazená místa • provádět horolezeckou činnost a výcvik VHT mimo vyhrazená místa V NP, krom výše uvedeného je dále zakázáno: • organizovat hromadné sportovní akce • provádět horolezectví a létání na padácích a závěsných kluzácích • sbírat planě rostoucí rostliny a odchytávat živočichy

33

• v 1. zóně NP je zakázán pohyb mimo vyznačené cesty • je třeba se seznámit s návštěvním řádem NP, který může stanovit další podmínky a omezení Zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/92 Sb Tento zákon je poměrně obsáhlý. Jsou v něm vymezeny některé základní pojmy, řeší obecnou ochranu přírody a krajiny. Dále stanoví základní povinnosti při obecné ochraně přírody, kategorizuje tzv. zvláště chráněná území, řeší přístup do krajiny pro turisty a vyjmenovává orgány ochrany přírody. Doporučuji každému vůdci povšechnou znalost tohoto zákona. V současné době se připravuje rozsáhlá novela zákona 114/92 o ochraně přírody a krajiny. Nedávno prošel návrh vládou a účinnost novely se předpokládá od 1. 1. 2003. Nevím, zda bude mít tento zákon stejné číslo. Je rovněž pravděpodobné, že dojde i ke změně prováděcí vyhlášky 395/92 Sb. Každopádně se přepokládá, že stávající podmínky pro návštěvníky CHÚ zůstanou stejné, pouze přibudou další 2 kategorie chráněných území (v souladu s příslušnými směrnicemi EU). Vyhláška č. 395/92 Sb k zákonu o ochraně přírody a krajiny 114/92 Sb Tato vyhláška provádí konkretizaci zákona (tzv. prováděcí předpis). Uvádí se zde zejména: • vymezení a hodnocení územního systému ekologické stability krajiny • ochrana významných krajinných prvků • ochrana dřevin a povolování jejich kácení • náležitosti oznámení o záměru vyhlásit zvláště chráněná území • v příloze seznam a stupeň ohrožení zvláště chráněných rostlin a živočichů Zákon o životním prostředí č. 17/92 Sb V tomto zákoně jsou definovány základní pojmy jako je ekosystém, ekologická stability, únosné zatížení, trvale udržitelný rozvoj atd. Zákon se globálně týká oborů lidské činnosti, které mají vliv na životní prostředí jako je zemědělství, lesní a vodní hospodářství, potravinářství, těžební průmysl, energetika, kovoprůmyl, dřevařství, papírenství a další odvětví. Zákon o vodách č. 254/2001 Sb. Pro nás je důležitý hlavně z hlediska vodní turistiky. Uvádí že k užívání povrchových vod k plavbě a plavení dřeva není třeba povolení ani souhlasu vodohospodářského orgánu. Přitom se nesmějí poškozovat břehy, vodohospodářská díla a zařízení pro chov ryb. Pojednává i o ochraně vodních zdrojů a jímání povrchových vod. Jednotlivá omezení v pásmech ochrany vodního zdroje nebo jímání vod nejsou stanovena obecně a je nutné dodržovat konkrétní omezení stanovená vodoprávním úřadem. Obvykle není v 1. pásmu ochrany dovoleno: • koupání ani rybolov • provádět rekreaci, vodní sporty, sportovní rybaření, myslivost • vstupovat nebo vjíždět bez povolení Zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb. Naší činnosti se dotýká pouze okrajově. Obecně samozřejmě platí, že každý kdo vstupuje se svou činností do přírody, si musí počínat tak, aby nedocházelo ke zbytečnému ohrožování nebo zraňování zvěře a k poškozování jejích životních podmínek. Významný je pak zejména § 9, podle kterého může orgán státní správy myslivosti (zpravidla obec) nařídit v případě nutnosti omezení či zákaz vstupu do lesa (v myslivecké terminologii do honitby) a omezení jiných sportovních či zájmových činností. Toto omezení či zákaz může znamenat i zákaz provozování a činnosti letního tábora v blízkosti. Důležité je, že pravomoc vydat tento zákaz má pouze orgán státní správy myslivosti (obec, případně krajský úřad nebo ministerstvo) a nikdo jiný. Na dodržování podmínek daných zákonem o myslivosti dohlíží myslivecká stráž.

Vyhláška MZ ČR 106/2001 Sb. O hygienických požadavcích na zotavovací akce pro děti. Nebudeme zde citovat vyhlášku celou, podstatná část se týká totiž zotavovacích akcích v pevných budovách. My se zaměříme jen na stanové a putovní tábory. §2 říká, že k pozemku, na kterém je umístěn tábor, s výjimkou putovního, musí vést přístupová cesta §3 říká, že stany musí mít pevnou nepromokavou plachtu, a musí být od země izolovány proti vlhku a chladu podložkou. Dále prostory pro stravování může být přístřešek, nebo velký stan, skládají se z jídelny, kuchyně, umývárny nádobí a skladovacího prostoru. Prostory musí být vždy zastřešené, včetně bočního zakrytí stěn, s výjimkou ohniště. V kuchyni musí být čisté a nečisté činnosti časově odděleny, aby nedocházelo ke křížení provozu, a zajištěn dostatek pracovních ploch. Musí být zajištěno oddělené mytí kuchyňského i jídelního nádobí

34

v pitné vodě. Dále se mluví o umývárnách – u stanových táborů se zřizuje na 5 dětí jeden výtokový kohout s odtokovým žlabem. Lze zajistit denní umývání dětí přímo ve vodoteči, která odpovídá hygienickým limitům ukazatelů jakosti vody ke koupání. Alespoň jednou za týden musí být možnost mytí nebo osprchování v teplé vodě. Záchody se zřizují vždy odděleně podle pohlaví. Na prvních 20 dětí dva záchody, na každých dalších 20 jeden. V blízkosti záchodů musí být možnost umýt si ruce v tekoucí vodě. Ošetřovna a izolace se umisťují v oddělených stanech. Povinnosti zdravotníka jsou uvedeny v příloze vyhlášky a jsou tématem VZ. Platí to i o vybavení lékárničky. §4 Ubytování se zřizuje oddělené podle pohlaví. Ve stanech musí počet ubytovaných splňovat podmínku zachování odpovídajícího prostoru pro uložení osobních věcí a možnost pohybu mezi jednotlivými lůžky. Vždy před použitím lůžka jiným dítětem zabezpečit provětrání, vyčištění, případně dezinfekci použitých matrací, přikrývek a polštářů. Děti se mohou účastnit úklidu prostor, ne však záchodů. Prostory a vybavení musí být uzpůsobeny tak, aby nebylo ohroženo zdraví a bezpečnost dětí. §5 řeší zásobování vodou. Akce musí být zabezpečena dostatečným množstvím pitné vody. Při dovážení a donášení pitné vody musí být zajištěno minimálně 20 l na osobu a den. Pitná voda musí odpovídat hygienickým limitům. Pitnou vodu lze dovážet nebo donášet pouze u zotavovacích akcí nepřesahujících kapacitu 50 účastníků. K účelům osobní hygieny s výjimkou čištění zubů a k úklidu lze používat vodu vyhovující hygienickým limitům vody ke koupání. §6 řeší odstraňování odpadků a nakládání se splaškovými odpadními vodami. §7 řeší stravování. Denně musí být zajištěna snídaně, přesnídávka, oběd, svačina a večeře. Součástí snídaně musí být teplý nápoj. Jedno z hlavních jídel musí být teplé. Nápoje musí být pro účastníky k dispozici celý den. Na táborech do 50 účastníků se mohou děti podílet na celé přípravě stravy, jsou-li pod dozorem osoby činné při stravování. Na putovních táborech se stravují děti v provozovnách stravovacích služeb nebo si stravu připravují sami způsobem zaručujícím zdravotní nezávadnost podávaných pokrmů. §8 řeší režim dne. V režimu dne musí být pevně vymezena doba pro spánek, musí činit nejméně 9 hodin s výjimkou noci, kdy se pořádá noční hra. Fyzická a psychická zátěž dětí musí být přiměřená jejich věku, schopnostem a možnostem. Koupat se děti smějí nejdříve 1 hodinu po hlavním jídle. Koupání dětí smí být pouze na místech k tomu vyhrazených. §9 závěrečná ustanovení – touto vyhláškou se ruší předchozí vyhlášky 185/1990 Sb. a 445/1992 Sb. V příloze č. 3 je seznam zakázaných potravin a podmínečně použitelných potravin, které jsem vypsal v kapitole 5 Typy táborů a jejich provoz a není třeba je zde znovu opakovat. Celkově lze říci, že tato vyhláška už nepožaduje některé věci, které dřív skautské tábory téměř vylučovaly. Přesto je v ní několik požadavků přísných a někdy těžko splnitelných. Tak například požadavek podávat každé 3 hodiny jídlo vylučuje zkoušku Tří orlích per. Na skautské tábory se také nehodí pojem, s kterým se zde operuje – zotavovací akce. Hlavním úkolem a cílem našich táborů je výchova a s tou vyhláška vůbec nepočítá. Většina požadavků, které se týkají hlavně pitné vody a potravin, má ovšem své opodstatnění a moudrý vůdce je respektuje. V posledních letech nás v přírodě ohrožují především ty infekční nemoci, které před půlstoletím u nás buď vůbec nebyly, nebo se vyskytovaly velmi vzácně. Úzkostlivé dodržování základních hygienických požadavků se tedy jistě vyplatí

7. Program a vedení skautského tábora Příprava kvalitního programu libovolného typu skautského tábora (stálý, putovní, zimní). Přizpůsobení programu tábora neočekávaným podmínkám Skautský tábor je vyvrcholením celoroční činnosti oddílu a to by mělo odlišovat naše tábory od jiných. Při sestavování programu tábora vycházíme z celoroční činnosti oddílu. Táborový program by měl být intenzivní, promyšlený, soustavný, pestrý, zábavný a s novými nápady. Když připravujeme program letního skautského tábora pamatujeme především na to, že bychom měli využívat možností, které nám místo a roční doba nabízejí, možností, které nemáme na výpravách a v jiných ročních obdobích. Program tábora vlastně vzniká po celý rok. Během něj zjišťujeme co se nám daří, jaké jsou přednosti a slabiny družin i jednotlivců. Musíme si včas stanovit programové cíle chystaného tábora: ♦ co chceme udělat s oddílem ♦ co chceme udělat s družinami ♦ co chceme udělat s jednotlivci ♦ co by měl tábor přinést nám ♦ co chceme naučit, procvičit, vytvořit, jaké zkoušky složit ♦ jaké nešvary chceme odstranit, čemu zamezit ♦ o co probudit zájem, které vlastnosti rozvíjet, které dovednosti podporovat atd.

35

Když toto vše uvážíme, vyplyne z toho jak sestavit program, jaké připravit hry, jaký program na jednotlivé dny tábora. Program tábora doporučuji chystat písemně, aby bylo jasno. Program sestavujeme podle následujících obecných kritérií: ♦ Co sám umím a co ne, jaké situace zvládám, kdy mohu selhat, na co se musím připravit, čeho se vyvarovat. ♦ Kolik bude na táboře dětí, jak starých, jak zkušených, s jakými dovednostmi a zájmy. Na koho je spoleh, kdo je samostatný. Jak budou asi fungovat družiny a rádci, jak mí zástupci, jak si rozdělíme práci, jak jsme zastupitelní. ♦ Jaké cíle si stanovím. Budu pracovat s celým oddílem nebo podporovat samostatnost družin. Jaké dovednosti chci vytvářet, které vlastnosti dětí budu podporovat, kolik stupňů zdatnosti a jiných zkoušek by mělo být na táboře splněno. ♦ Proč jsem si tyto cíle stanovil. ♦ Jak budu stanovené cíle převádět do táborového života. Jak si vše rozepsat do jednotlivých dnů, čím začít, jak pokračovat, co zařadit na konec tábora, kdy budou táborové ohně, kdy velká hra atd. ♦ Jaké zvolím postupy. Jak budu bodovat, jak připravím nováčky ke slibu, jaké hry zvolím, jak posílím vztahy mezi dětmi. ♦ Zvážím časový rozvrh tábora a sled programů v jednotlivých dnech. ♦ Vezmu v úvahu i změny programu, které se mohou vyskytnout, např. dlouhotrvající deštivé počasí, selhání družiny. Na některé varianty se mohu připravit, jindy musím mít schopnost improvizace. ♦ Proč se chci vyhnout některým jevům, umět to vysvětlit sobě i dětem. Čím proměnlivější programy připravujeme tím více povzbuzujeme zájem a motivaci, tábor je pestřejší a děti se lépe přizpůsobují novým podmínkám. Na všech táborech se hrají dlouhodobé hry na pokračování. Hra by neměla být samoúčelná a na úkor ostatních táborových programů, respektive celkového skautského programu. Měli bychom si ujasnit co v etapách sledujeme, jak na sebe navazují, jestli jich není moc. Velkým rizikem je nevhodné hodnocení. Vůdce hry se musí snažit, aby nevyhrávala stále stejná družina, aby nevznikaly příliš velké rozdíly, neboť pak se těžko udržuje motivace. Nejlépe je, když do poslední chvíle mají všechny družiny šanci zvítězit. Velmi důležitá je legenda hry. Měla by navodit tu správnou atmosféru. Zájem o hru musíme stále udržovat a povzbuzovat. Vyhlášení výsledků by mělo být stejně slavnostní jako zahájení. Stálé diskusní téma je táborové bodování. Co bodovat, jak bodovat, koho bodovat, či nebodovat vůbec. Na toto téma se vedou nekonečné a vášnivé diskuse. Zvolíme-li bodování, musí platit několik zásad: ♦ Při bodování musí být jasná a pochopitelná pravidla, hlavně pro děti. ♦ Bodování by nemělo být stereotypní. ♦ Nevytvářet skupinu stále vyhrávajících a těch druhých. Dát šanci každému, aby mohl v něčem vyhrát K čemu přihlížíme při tvorbě programu? • k účastníkům – jinak bude složen program pro skauty, skautky, vlčata, světlušky, RS, tábory smíšené nebo tábory koedukované • k typu a době trvání tábora – je rozdíl mezi táborem klasickým, táborem indiánským v tee-pee a táborem putovním a dále táborem čtrnáctidenním nebo měsíčním • k množství lidí, kteří se podílejí na tvorbě programu a jejich zkušenostem, zda zapojíme do tvorby programu i rádce, či starší RS • k prostředí, ve kterém se tábor pořádá. Okolí tábora bychom měli znát a nespoléhat se na pohled do mapy. Jen tak můžeme využít nejzajímavější místa pro hry a další táborové programy. Znalost širšího okolí nám umožní naplánovat zajímavé výpravy do okolí. • K vybavení, které máme k dispozici. Formy programu: Práce – prolíná se celým táborem - stavba stanů, budování kuchyně a jídelny, hloubení sklípku a odpadovky, kácení soušek a příprava dřeva do kuchyně, vaření, nákupy a spousta dalších denních povinností. Vůdce musí umět úkoly dobře rozdělit a správně motivovat táborníky, aby pro ně byly spíše hrou než tíživou povinností a sám musí jít příkladem Hry - hodně času věnujeme hrám. Hrajeme všude kde se dá – v lese, na louce, za stany, ve vodě. Zařazujeme hry krátké i takové, které trvají celé odpoledne. Používáme hry nové, které ještě nikdo nehrál. Na táboře uplatníme téměř všechny druhy her. Jejich přípravě musíme věnovat velkou pozornost, špatně připravená hra může leccos pokazit. Sport - součástí programu jsou zvláštní formy tělesné výchovy přizpůsobené přírodnímu prostředí a mentalitě skautů. Na loukách, v lese i ve vodě pěstujeme různé sporty a sportovní hry, zejména málo známé. Poznávání přírody - téměř denně podnikáme kratší či delší vycházky do okolí. Poznáváme na nich okolní krajinu, přírodu, jaké tu rostou stromy a keře, jací tu žijí ptáci, motýli, brouci, můžeme stopovat plachá zvířata, navštěvujeme zajímavá místa, přírodní rezervace, ale i kulturní a historické památky.

36

Kreativní programy, výtvarno, dramatika, zpěv - dlouhé letní dny dávají příležitost k výtvarným hrám s přírodními materiály, vyřezávání, modelování z hlíny, kreslení. Hodně zpíváme za doprovodu kytary nebo táborové kapely. Nacvičujeme dramatické scénky, případně divadlo dle vyspělosti táborníků. Táborové ohně – připravujeme alespoň jednou týdně, viz následující kapitolu Vzdělávání, stezka, odborky – do programu zařazujeme skautskou teorii i praxi, nejlépe formou hry. Skládáme různé táborové zkoušky, plníme podmínky skautských stupňů zdatnosti a odborek i zvláštních zkoušek. Tábor je jedinou příležitostí k plnění zkoušky Tří orlích per. Diskuze, čtení, večerní programy – je vhodné, když se před večerkou celý tábor či jen zájemci sejdou a společně si čtou, zpívají nebo diskutují o různých tématech. Brigády – v lese pomoc lesníkům, ochráncům přírody, na poli zemědělcům. Jedna odpolední brigáda ani těm nejmladším neublíží, ale zcela jistě zajistí přízeň těch, kteří nám budou příští rok znovu konání tábora povolovat. Celotáborová (dlouhodobá) hra – bývá nosným prvkem táborového programu. V jejím duchu se tábor nese, nebo také vyvrcholí v případě celoroční hry. Celotáborovou hru rozdělíme do etap, aby se střídaly obtížné etapy s lehčími, etapy s velkou fyzickou zátěží s etapami klidnými kde se uplatní rozumové schopnosti. Etapy zařazujeme pokud možno do odpoledního programu, kdy jsou táborníci po poledním klidu odpočatí a vedoucí hry má dostatek času etapu připravit. Také v případě, že se etapa neplánovaně protáhne, je jednodušší časově posunout odpolední svačinu než oběd. V případě noční etapy nebo i noční hry je potřeba přizpůsobit program na druhý den. Rituály a táborový oheň Kapitola o rituálech je odlišná od ostatních částí této příručky. Jakýkoliv rituál se nelze jen naučit, je potřeba jej pochopit (podobně jako myšlenkové základy skautingu). Nelze zde uvést návody na rituály, nelze je všechny uvést. Existuje jich nepřeberné množství a v každém oddíle nebo středisku bychom našli možná jiný, originální. Co vlastně je rituál? Je to určitý obřad, který má předem dán pevná pravidla. Může to být soubor úkonů, proslovů či předem daných otázek a odpovědí. Nezasvěceným zpravidla připadá rituál nepochopitelný a chování při něm nelogické. Skautské rituály patří k těm složitějším a pro neskauta k obtížněji pochopitelným. Někdy bývá rituál jednoho oddílu obtížně pochopitelný pro hosty z jiných oddílů. Tato různorodost není na škodu a cizí rituály, ctíme-li je a snažíme-li se jim porozumět, nás mohou jen obohatit. Rituály tvoří velmi důležitý výchovný prostředek (viz příručka č. 4 Metodika), s velikým dopadem na duchovní, citový a estetický rozvoj dívek a chlapců a nesmazatelně se vrývají do lidské duše. Jaké rituály obecně vykonáváme na našich skautských táborech? Budíček I ten může být rituálem, pokud je pro táborníky příjemnou, radostnou záležitostí, která nemá nic společného s necitlivým vytržením ze spánku pískáním, pokřikováním, počítáním do třinácti a podobnými rádobyvojenskými metodami, které jsou dnes ze zdravotního hlediska nepřijatelné. Rozcvička O ní to platí obdobně. Rozcvičky typu vítání slunce, koupání v kapkách rosy, pro starší i různá cvičení tibetského typu můžeme směle zařadit mezi rituály. Nástupy Slavnostní nástupy jsou také rituálem spojeným s úctou ke státním a junáckým symbolům. Na táboře provádíme pouze ráno a večer při vztyčování a snímání statní vlajky a oddílových vlajek. Provádíme vždy v krojích, důstojně s pozdravy a patřičnou úctou. Vedeme děti k tomu, aby účast ve vlajkové četě byla pro ně ctí. Zpíváme skautskou, případně i státní hymnu. Jídlo I zde můžeme mít rituál. Křesťané se například před jídlem krátce pomodlí. Může to být písnička, krátký proslov, citát, úvaha nebo jen popřání si dobré chuti. Večerka Nejlepší je určitě skautská večerka zpívaná nebo hraná. Někde se zpívá jiná píseň nebo vedení obejde stany a popřeje všem táborníkům dobrou noc. Skautský slib Kol tohoto nejvýznamnějšího okamžiku v životě každého skauta existuje nepřeberné množství rituálů. téměř každý oddíl má nějaký svůj tradiční. Skautský slib se koná téměř vždy u slibového ohně a tam si o něm řekneme více. Mezi další oddílové rituály může patřit vyhlašování vítězů, udílení pochval a vyznamenání, ale i různé veselé rituály. Vytváření nových rituálů Vymyslet a vytvořit nový rituál patří k nejobtížnějším úkolům, před které se může vůdce postavit. Rituály mají většinou velmi starou tradici a proto bychom měli k vytváření nových přistupovat jen zřídka a jen z vážných důvodů. Může se totiž stát, že některé věci budeme cítit jinak, že nám nebude stávající tradice z nějakého důvodu vyhovovat, že budeme chtít zakotvit tradici novou nebo se některé věci přežijí a dnešní mladé generaci by mohly připadat směšné.

37

Pro vytváření nového rituálu si odpovězme na následující otázky: a) Proč chceme nový rituál, jaký výchovný cíl tím sledujeme? b) Co má být jeho duchovním a společenským obsahem, o čem má vypovídat? c) Navazujeme na existující rituál, máme se o co opřít? d) Jakou symboliku použijeme, vlastní nebo nějakou již existující? e) Pro jakou věkovou kategorii rituál připravujeme, budou mu rozumět nebo naopak nebude příliš jednoduchý? f) Cítíme i my, že v něm vyjadřujeme upřímně své pocity, budou se tak cítit i ostatní? Při tvorbě nových rituálů uplatníme hlavně fantazii, umění a znalost psychologie. Využít můžeme hluboké odvěké instinkty člověka jako druhu (atavismus – fascinace ohněm). Nejdůležitější je prostředí (hluboký les, půlnoční obloha, západ slunce nad hladinou), ve kterém se zážitek vryje hluboko do duše, o to jde především. Táborový oheň Patří bezesporu k nejvýznamnějšímu rituálu českých skautů a táborníků vůbec. Většina zahraničních skautských organizací pojem slavnostní táborový oheň nezná, natož pak nepsané zákonitosti chování okolo něho. Tento fenomén jsme převzali z woodcraftu E.T. Setona, kterého také jako jedni z mála pokládáme vedle B.P. za zakladatele skautingu. Chci zdůraznit, že co oddíl, to jiné pojetí táborového ohně a vše, co bude dále uvedeno opět nemůže být dogmatem, avšak některé zvyklosti mají obecnou platnost. Proč my lidé konce druhého tisíciletí žijící v přetechnizované době znova a znova propadáme kouzlu hořícího ohně a dokážeme dlouho hledět zamyšleně do jeho plamenů? Kde se v nás berou ony atavistické pudy? Odpověď na tuto otázku musíme hledat hluboko v historii člověka. Objev ohně a následně umění ho rozdělat patří v historii člověka k nejvýznamnějším okamžikům. Bezpochyby první skutečně lidská společenská jednotka vznikla v kruhu ohně. V kruhu ohně se vyvinuly všechny společenské zvyky, vznikala řeč, umění, věda, zrodila se první vláda – vše co dělá člověka člověkem. Oheň člověku sloužil a člověk začal oheň uctívat. Oheň symbolizuje barvu života. Oheň očišťuje a spaluje vše zlé a odumírající. V žáru ohně se čistí nejcennější kov, ohni se svěřují nejcennější předměty, které dosloužily. U táborových ohňů platí nepsaná pravidla pro stavbu, zapalování a chování. Hranice – je nejslavnostnější tvar ohně, i když většina oddílů dává přednost pagodě pro její ladnější tvar. Avšak již staré národy používali hranici třeba k pohřbívání významných zemřelých. Chceme-li důstojně spálit státní vlajku, která již dosloužila, měli bychom použít hranici. Hranice vydává největší žár. Pagoda – je nejvíce používaným tvarem slavnostního ohně. Stavíme ji pro ohně zahajovací i závěrečné, slibové i některé zvláštní. Pagoda se dá postavit jako čtyřboká, nebo šestiboká. Šestiboká má výhodu, že se nemusí dělat záseky aby se nerozjížděla, po zapálení vytvoří vysoký, štíhlý plamen, nevýhodou je možnost zapálení jen ze tří stran. Pyramida – je nejjednodušší slavnostní tvar ohně. Používá se nejvíce na intimnější typy ohňů jako jsou slibové, orlích per, nebo oheň vigilie. Též se staví k besednímu ohni a také jako Světla k Setonovu čtyřnásobnému ohni lesní moudrosti. Všechny táborové ohně stavíme ze suchého, zdravého dřeva. Dřevo na přikládání (jeho množství volíme podle předpokládané délky programu) rovnáme poblíž. Porušením pravidel by bylo během táboráku odbíhat do lesa pro chybějící dřevo. V táborovém ohni nespalujeme dřevo použité na táborové stavby např. s hřebíky apod. Kolem ohně sedíme vždy v kruhu. 1. Stejně jako život nemá kruh začátek ani konec. 2. Je symbolem rovnosti a souladu. 3. Je symbolem demokracie, protože se všemi se v kruhu stejně jedná. 4. Všichni hledí do středu a cítí, že jsou součástí celku. 5. Každý může komukoli pohlédnout do tváře. 6. Chování každého je vidět před celým shromážděním. Nepsaná pravidla chování okolo ohně ♦ Ohniště pro slavnostní oheň je tvořeno vždy dvěma kruhy. V menším kruhu z velkých kamenů hoří vlastní oheň. Druhý, větší z drobnějších kamenů vyznačuje území, které je po zapálení ohně tabu. Do kruhu smí vstupovat jen ten kdo oheň staví, ti kdož jsou vybráni k jeho zapálení a posléze ten kdo bude hořící oheň udržovat. ♦ Je ctí zapálit slavnostní oheň. Zapalování se má svěřovat vždy těm nejlepším. ♦ Nejvyšší poctou je funkce toho kdo se o oheň stará kdo má právo přikládat. Jména se používají různá nejčastěji ohnivec, ohnivák, někdy také obřadník, nebo po indiánsku wagamed. ♦ Do kruhu okolo hořícího ohně se nesmí vstupovat. To je dovoleno pouze ohnivci, těm kteří zapalují a při zvláštních ohních například slibujícím, orlím skautům, při roverském obřadu a podobně. ♦ Kolem ohně můžeme sedět přímo na zemi, nebo na zhotovených lavicích z přírodního materiálu. Pro významné členy se staví i křesla. Je naprosto nevkusné nosit k ohni lavice z jídelny, skládací židličky a podobné vynálezy. ♦ K ohni se nikdy neotáčíme zády.

38

♦ Do ohně nesmíme nic strkat, házet, rozfoukávat ho, opékat na něm špekáčky. ♦ Táborový oheň se vždy nechává dohořet, nikdy ho nehasíme ani vodou ani ničím jiným. Kontrolovat dohasínající oheň je úkolem nočních hlídek. ♦ Druhý den jak popel vychladne ihned ho odstraňujeme, ohniště vymeteme a je hezkým zvykem položit do vyčištěného ohniště zelenou smrkovou snítku jako znamení toho, že je připraveno pro další použití. Místo kolem táborového ohně se nazývá táborový kruh. Ten bývá vizitkou táborníků. V táborovém kruhu udržujeme pořádek, během dne tu nepořádáme žádný program vyjma duchovna a vážných rozprav. Součástí kruhu bývají družinové lavice, vůdcovská křesla a tichým strážcem bává oddílový totem. Zapalování ohně a rituály Zapalování táborového ohně má být vážnou a slavnostní chvílí a k této příležitosti existuje mnoho různých rituálů. Pokusím se zde uvést ty nejznámější a nejpoužívanější. K zapalování jakéhokoliv táborového ohně nejsou vhodné zápalky. Oheň by měl být vždy donesen do kruhu. K tomu se nejlépe hodí fakule neboli pochodně. Je mnoho způsobů výroby fakulí. Dá se použít na kulatinu namotané suché chrastí, které ale rychle shoří. Dobře a dlouho hoří fakule, jakýsi ježek, vyrobený ze „smoláku“. Nejhezčí a nejdéle hořící fakule jsou ze smůly. Na klacek buďto namotáme suchou trávu, nebo opět drobné suché chrastí a namáčíme v roztavené smůle. Tuhnoucí smůlu můžeme ještě obalit v suchém jehličí a vytvarovat. Nemáme-li smůlu, a to se může stát třeba tam kde převažují listnaté lesy, můžeme použít roztavenou kalafunu. Nikdy nepoužíváme i v nepříznivých podmínkách lihu a jiných podpalovačů. Fakule musí hořet tak dlouho jak dlouho bude trvat zapalovací obřad a případná řeč k ohni. Nejrozšířenější zapalování ohně je ze čtyř světových stran. Tzv. Dakotský kříž větrů nás může inspirovat k různým obměnám při zapalování. Indiáni uctívali vítr, neboť v něm viděli vanutí dobrých i zlých duchů. Panují spory o tom ze které strany se má oheň zapalovat první. V našich krajích se většinou zapaluje od severu nebo od východu. Chceme-li však dodržet indiánskou tradici, oheň se zapaluje od západu přes sever, východ a jih. Má to spojitost se čtyřmi syny Velkého ducha. „Má Mannitou čtvero synů, první zve se Kitche-Nodin a pochází ze západních rovin, druhý je Keeway-Din toť bílý severu syn, třetí Wabani-Nodin sobě říká přichází, když den se noci zříká a čtvrtý Shawani-Nodin z jihu jest tam dělá otci slunci velkou čest.“ Ze Setonova ohně lesní moudrosti vycházejí čtyři cesty – cesta Těla, Mysli, Ducha a Služby, které jsou zakončeny Světly Krásy, Pravdy Síly a Lásky. Vždy prosím v tomto pořadí, které je jediné správné. Právě ve jménu Krásy, Pravdy, Síly a Lásky se nejčastěji naše ohně zapalují. Přitom je možné odříkávat zákony lesní moudrosti v plném nebo zkráceném znění. Z každého Světla vyzařují právě tři zlaté paprsky, které symbolizují oněch 12 zákonů lesní moudrosti. Zmínil jsem se již o stavbě šestiboké pyramidy, která se dá zapalovat jen ze tří stran. Zde se zdá nejvhodnější zapalovaní ve jménu Víry, Lásky a Naděje, které mohou použít i oddíly věřících. Různé druhy ohňů podle významu mohou být zapalovány různými způsoby. Některé oddíly mají i své tradice a zvláštnosti. Jen je potřeba dbát na to aby obřadnost a úcta k ohni při jeho zapalování nebyly mylně nahrazovány teatrálností. Vždy by však měl být oheň uveden krátkou řečí a zapalován alespoň jednou fakulí jednoduchého provedení. Ohně podle významu Táborové ohně mají různý ráz a význam a podle toho je vyžadováno určité chování všech zúčastněných. Zde bych zvláště zdůraznil – pozor na pozvané hosty. Zveme-li k táboráku hosty, musíme je předem poučit o našich zvycích a chování kolem ohně abychom předešli případným trapasům. Besední oheň Tak by se dal nazvat nejjednodušší táborový oheň, který již není ohněm užitkovým tedy takovým, na němž se předtím nevařilo. Tvarem stačí jednoduchá pyramida a i zapalování bude jednoduché. Takovýto oheň můžeme dělat na táboře každý den venku i v tee-pee, na výpravách s přenocováním. Při dodržení základních pravidel úcty k ohni se většinou u takovéhoto ohně vypráví a zpívá, případně se vyprávějí vtipy, koření se veselými příhodami, plánuje se na další den. Veselý táborový oheň Bez něho se neobejde žádný náš tábor. Stavíme většinou pagodu a dodržujeme obřadné zapálení. Místo proslovu je možné okolo sedící uvítat a popřát jim příjemnou zábavu. Tím předznamenáme veselý ráz ohně jako takového. Program si připravují družiny i jednotlivci. Mohou to být veselé výstupy a scénky, veselé vyprávění, legrační hry a soutěže. Zpěv okolo ohně ladíme do nálady táboráku, vybíráme písničky živé, veselé, rychlejší. Slibový oheň Slibový oheň by měl být oddílovou slavností a pro slibující se stát vyvrcholením jejich nováčkovské stezky. Je vhodné, když má každý oddíl své místo nejlépe mino tábor. Slibový oheň vyžaduje dobrou myšlenkovou přípravu nejlépe pohovor vůdce oddílu se slibujícími o závažnosti skautského slibu a o jeho celoživotní platnosti. Také jim musí vysvětlit hodnoty skautského zákona a říci jak podle nich žít. Slibový oheň musí být předem nachystán aby po příchodu na místo mohl být hned zapálen. Záleží na zvyklostech oddílu zda si slibový oheň chystají ti kdož chtějí

39

slibovat nebo zda ho pro ně nachystají třeba rádci družin. Slibový oheň je celý slavnostní, nepatří sem žádné scénky a výstupy. Ke slibovému ohni chodíme za naprostého mlčení čímž jen podtrhujeme slavnostní náladu. Slibový oheň nesmí být příliš dlouhý aby neztratil své kouzlo okamžiku. Když se oheň dostatečně rozhoří, přecházíme k samotnému aktu slibu. Vůdce přichází na své místo v kruhu doprovázen svými zástupci nebo RS případně rádci nesoucími státní vlajku, Základy junáctví a oddílovou vlajku. Předem zvolený zástupce vůdce nebo rádce družiny přivádí do kruhu slibující, které vůdci představí a požádá jej aby přijal jejich slib. Vůdce se může slibujících zeptat zda se cítí dostatečně silní aby mohli plnit jednotlivé body slibu. Poté přistupují jednotlivě ke slibu. Je zvykem vztyčovat pravici ke státní vlajce při prvním bodu, k Základům junáctví při druhém a při třetím k rameni jako při pozdravu vůdci, který slibujícímu tiskne levici a vzájemně se dívají přímo do očí. Vůdce slibujícímu poděkuje, případně ho přivítá do skautské rodiny a připne mu na košili slibovou lilii. Poté mohou novým členům pogratulovat ostatní členové oddílu. Poté je možno setrvat u ohně ve vážné debatě nebo ponechat nově slibující u ohně do jeho vyhasnutí aby si naplno prožili svůj velký den. Bývá zvykem uchovat si uhlíky ze slibového ohně jako památku a připomínku svého závazku na celý život. Roverský slibový oheň Může být jakousi obnovou skautského slibu na prahu dospívání. Může být konán hluboko v noci nebo za úsvitu nového dne. Oheň musí být opět nachystán den dopředu. Většinou ho chystá vůdce se stávajícími RS. Večer vůdce promluví s každým budoucím RS hochem či dívkou o roveringu, o smyslu hesla sloužím. K roverskému slibovému ohni mají přístup pouze činovníci a stávající RS. Celý obřad může mít např. tuto podobu. Vůdce vyzve ty kdož se rozhodli věnovat svůj život službě aby přistoupili k ohni. Poté přistupuje jednotlivě ke každému chlapci či děvčeti a položí mu několik rituálních otázek. Ty se mohou samozřejmě lišit v každém společenství. Vůdce se ptá: „Sestro (bratře) jakým zákonem se řídíš?“ Odpověď je skautským. „Zachoval-a jsi čistotu myšlenek, slov i skutků do dnešního dne?“ Odpověď – ano nebo zachoval-a. „Slibuješ, že budeš věrný-věrná našim ideálům až na práh věčnosti?“ Odpověď: „Ano slibuji na svou čest a svědomí.“ Poté vůdce požádá slibujícího, aby poklekl k pasování a řekne: „Milá sestro (milý bratře) dnešním dnem vstupuješ do Řádu lesní moudrosti a stáváš se RS.“ Nakonec může být předána jmenovací listina, označení RS a červené šňůry. Poté jsou noví RS ponecháni chvíli o samotě u ohně se svými myšlenkami. To vše zarámováno vycházejícím sluncem bývá velmi silným emotivním zážitkem. Slibový oheň činovníků Málokde jsem se s tím setkal (pominu-li naši LŠ Stříbrná řeka), ale je hlubší zážitek pro mladé úspěšné absolventy VZ složí-li činovnický slib u hořícího ohně, kde jim jsou předány vůdcovské odznaky, dekrety a absolventům VLK šátky ve srovnání s tímto aktem při nástupu před klubovnou, či dokonce v místnosti? Ještě by bylo možné k tomu slavnostně předat i bílé činovnické šňůry. Oheň Tří orlích per Tři orlí pera jsou bezesporu jednou z nejoblíbenějších i nejtěžších zkoušek, kterou mohou podstoupit skauti a skautky na konci své skautské stezky než se z nich stanou roveři a rangers. Na složení zkoušky není nárok, o složení musí uchazeč požádat vůdce oddílu, který rozhodne zda uchazeč je dostatečně skautsky a morálně vyspělý aby se mohl o zkoušku pokusit. Je to proto, že orlí skauti a skautky by měli být vždy ti nejlepší z oddílu. Zapalování ohně by mělo již vyjadřovat, že se jedná o zvláštní oheň k této příležitosti. Samotný obřad má ustálenou podobu, kterou není potřeba příliš měnit. Uchazeč je vyzván, aby přistoupil k ohni. S sebou má tři tenké lískové proutky. Zlomí přes koleno první a vhodí jej ohni se slovy: „ Tento první prut lámu a obětuji ohni aby mi nikdy neuškodil.“ Zlomí druhý a vhodí jej do ohně se slovy: „Druhý prut lámu na znamení, že jsem překonal úskalí zkoušky Tří orlích per.“ Třetí prut předá vůdci se slovy: „Tento třetí prut předávám tobě bratře (sestro) abys vykonal obřad. Vůdce může symbolicky namočit prut v ohni a lehce švihne orlího skauta či skautku (tu obzvlášť jemně) přes záda a vhodí jej také do ohně. Poté má nový orlí skaut zvolit si své orlí jméno. Zde je totiž možnost zbavit se například nevhodné přezdívky získané v dětském věku. Pokud se rozhodne pro nové jméno, staré se symbolicky spaluje napsané na březové kůře v ohni. Od této chvíle již nikdo nesmí staré jméno používat. Nakonec je orlímu skautovi předán odznak Tři orlích per a pamětní dekret. Oheň Tří orlích per by vždy měl být intimní oddílovou záležitostí tedy zásadně bez hostů a bez veřejnosti. Výjimkou nechť jsou vůdce střediska či orlí skauti a skautky z řad vyšších činovníků. Oheň vigilie Je nejposvátnějším druhem ohně vůbec. Staví si ho jedinec, nejlépe ve tvaru pyramidy a setrvá u něho od západu slunce do jeho východu. Říká se, že v jeho svitu má člověk dost času pro své myšlenky, že je blíže Bohu. Přísná pravidla přikazují nevzdalovat se od ohně a neodvádět tak svou pozornost. Ten kdo zkusí celou noc bdít u hořícího ohně, tomu se poprvé naskytne příležitost uvažovat o tom na co ve shonu všedního života nezbývá čas. Přemýšlet především sám nad sebou, nad svou povahou, chybami i schopnostmi, nad tím co by chtěl v životě dokázat. Neznám mnoho bratří a sester, kteří podstoupili tuto posvátnou zkoušku, ale určitě vím, že to pro ně byl jeden z nejsilnějších zážitků. Věčný táborový oheň Je zapalován pouze na táboře. Hoří v poradním tee-pee po celou dobu co oddíl táboří, ve dne i v noci. Strážci ohně se pravidelně střídají a starají se o jeho udržování. Zhasnutí takového ohně je velkou hanbou pro celý oddíl a někde

40

dokonce jdou až tak daleko, že předčasně končí tábor. Udržování Věčného ohně je obtížné a symbolizuje pevné odhodlání a společné úsilí všech účastníků tábora. Od tohoto ohně se pak zapalují všechny ostatní slavnostní ohně na táboře. Věčný oheň se nechává slavnostně vyhasnout za přítomnosti všech táborníků poslední den tábora. Setonův čtyřnásobný oheň Stavíme ho při zvlášť významných událostech, setkáních nebo na ukončení významných akcí. Ústřední oheň stavíme ve tvaru pagody, ještě lépe šestiboké pagody a čtyři Světla, čtyři malé ohníčky na čtyřech světových stranách ve tvaru pyramidy. Vždy nejdříve zapalujeme ústřední oheň ze kterého vycházejí čtyři cesty, cesta těla, cesta mysli, cesta ducha a cesta služby. Všichni lidé, kteří chtějí být opravdovými lidmi, musí jít současně všemi čtyřmi cestami. Tyto cesty jsou zakončeny Světlem – malým ohníčkem, který je zapalován z ústředního ohně. Jsou to Světla Krásy, Pravdy, Síly a Lásky. Vždy prosím v tomto pořadí. Z těchto čtyř Světel vyzařují vždy tři zlaté paprsky, které symbolizují dvanáct zákonů lesní moudrosti. Je tedy naprosto mylný výklad a nepochopení Setonovy myšlenky zapalovat nejdříve malé ohníčky a od nich teprve velký ústřední oheň. Zapalování čtyřnásobného ohně je náročný obřad. Potřebujeme k němu pět fakulí a čtyři vybraní, kteří zapalují jednotlivá Světla, musí umět přednést jednotlivé zákony lesní moudrosti. Nejdříve nejvýznamnější osoba zapálí ústřední oheň, zpravidla vůdce či významný host. Potom zapalují svoji fakuli od ústředního ohně postupně zapalující Světla. Při tom odříkávají stručné, zkrácené nebo plné znění zákonů lesní moudrosti. To záleží na příležitosti a vyspělosti shromáždění. Všechna znění zákonů najdete v Knize lesní moudrosti E.T.S. Symboly a symbolika Symbol je jazykem symboliky a obsahuje určité sdělení. Pokud užíváme určitého symbolu, měli bychom toto sdělení znát a rozumět mu. Proto si vždy zjistíme historii, původ a význam symbolu, který chceme užívat. Na táboře využíváme několika druhů symboliky, které se vzájemně mísí: • Státní symboly - především státní vlajka, kterou vztyčujeme každé ráno na stožár uprostřed tábora a nesmí chybět u slibových ohňů. Již řidčeji je slyšet na nástupech státní hymnu a téměř nepoužíváme státní znak. • Junácké symboly - kroje by měly být na táboře naprostou samozřejmostí. Skautská hymna je často používaná, dále pak lilie a trojlístek a večerka. • Indiánskou symboliku využíváme hlavně při výzdobě táborového kruhu, výrobě totemů. Totem je němým strážcem táborového kruhu. Zhotovení totemu je časově náročná práce. Aby totem byl vkusný, musíme nejdříve proniknout do významu totemových symbolů. Totem by měl vždy vyjadřovat nějakou myšlenku. • Křesťanské oddíly užívají své symboliky – kříž, modlitebna, táborová kaple. • Oddílová symbolika – znak, vlajka oddílu a družin, osobní znaky táborníků atd. • Herní symbolika – hlavně z celotáborových her. Toto vše tvoří svérázný kolorit a klade nároky na náš vkus a soudnost, aby výsledek nepůsobil pouťově až směšně. Zde platí nejvíce – všeho s mírou a méně je někdy lepší než více. Tábory podle typu z hlediska programového Letní tábor Bývá vyvrcholením celoroční činnosti oddílu a je takto i koncipován. Trvá nejméně 14 dní. Náplní bývá jak běžná skautská činnost a praxe tak možnost využití přírodního prostředí k celé paletě různých výchovných her. Je zde příležitost k plnění některých bodů stezky a také některých prestižních odznaků, které se mimo tábor plnit nedají např. Tři orlí pera. Tábor bývá příležitostí k plnění různých zkoušek, k vykonání všech druhů slibů. Okolí tábora umožňuje poznávání přírody – ekologickou výchovu a poznávání kulturních památek – estetickou výchovu. Je příležitostí k aktivní sportovní činnosti. Osou tábora bývá etapová hra buď připravená jen pro tábor, nebo její celoroční vyvrcholení. Vůdce má na táboře více možností působit výchovně na děti než při běžných schůzkách během roku a i sami děti mají možnost se lépe poznat a zjistit co v kom je. Miloš Zapletal uvádí sedm charakteristických znaků, které činí tábor skautským. 1. Tábor prodchnutý skautským duchem, který žije podle zákona a slibu. Vládne v něm opravdové přátelství mezi dětmi i vedoucími. 2. Skautský program tábora je dobře připravený a velmi intenzivní. Tábor kde se děti často bezcílně potloukají mezi stany není skautským táborem. 3. Soběstačnost – znamená, že všechny práce spojené se stavbou a provozem tábora vykonávají chlapci a děvčata sami. Soběstačnost ale nesmí znamenat fyzické a duševní zničení vůdce tábora a jeho zástupců. 4. Prostota a jednoduchost – také nesmíme chápat tak, že se úplně vzdáme všech technických prostředků a nastolíme primitivizmus. To bychom pak nemohli mít na táboře hvězdářský dalekohled, mikroskop atd. Auto je také velice výhodné, když se stane úraz a je potřeba odvézt dítě rychle do nemocnice. 5. Dostatečná délka tábora. 6. Pěkné přírodní prostředí je znakem úplně samozřejmým. 7. Čistota a pořádek je důležitou podmínkou pro skutečně skautský tábor.

41

Zimní tábor Bývá kratší, většinou týden, je náročnější na přípravu a organizaci. Výchovné využití může být velmi podobné táboru letnímu. Při příznivých podmínkách k tomu přistupuje sportovní činnost v zimě na lyžích, poznávání zimní přírody, stopování zvěře, ale třeba i pomoc při dokrmování zvěře aj. Samo sebou, že na zimní tábor nemůžou jet všichni členové oddílu, ale to již bylo řečeno. Letní putovní tábor Může být koncipován jako pěší, cykloturistický nebo vodácký. Jakým způsobem budou přesuny prováděny záleží vždy na možnostech oddílu. Relativně nejednodušší je příprava pěšího puťáku. Při cykloturistickém puťáku je nutné mít buď dobře vybavená kola – třeba nosiče nad předním i zadním kolem, aby bylo možno veškerou výzbroj převážet a být absolutně nezávislý nebo zajistit doprovodné vozidlo, které bude hlavní výzbroj převážet a sloužit jako zázemí. Při putování vodáckém je dvojí možnost řešení. Můžeme si předem do vybraných stanic ČD zaslat lodě spěšninovými vozy. Je však třeba počítat, že doprava lodě na 100 tarifních kilometrů přijde cca na 120 Kč a start i cíl plavby musíme plánovat podle dopravní obslužnosti. Nebo si zajistíme dopravu lodí po silnici tam i zpět a máme širší pole pro výběr. Jak je to s náplní puťáků? Klasické hry a mnoho dalších programových bodů stálých táborů nemůžeme použít. Při pěším putování s denními dávkami max. 15 až 20 km se věnujeme pozorování přírody a poznávání krajiny, zhotovujeme nákresy, pochodové plány, v praxi ověřujeme orientaci podle mapy a buzoly. Ve chvílích volna hrajeme hry bez pomůcek, hry za pochodu, pozorovací hry, slovní hry apod. Samozřejmě můžeme využívat některé body stezky, provádět něco ze skautské praxe a večerními debatami rozvíjet duchovní výchovu. Při putování na kole odpadají hry za pochodu, ale další činnost může být obdobná. Při poznávání krajiny máme výhodu možnosti poznání daleko většího území. Při putování vodáckém jsme odkázáni na řeku, pozorujeme život kolem břehů a na zajímavých místech si můžeme udělat přestávku s pěší prohlídkou atraktivního místa. Večerní programy mohou být podobné jako v předchozích případech. Zimní putovní tábor Velmi náročný podnik jak na přípravu tak na samotné účastníky. Přesuny se pravděpodobně budou uskutečňovat na běžkách nebo sněžnicích, které se dají i vypůjčit v některých sportovních půjčovnách. Během dne mnoho programových možností nemáme kromě pozorování zimní přírody. Večery trávené v ubytovnách nebo horských chatách využíváme k programu jaký provozujeme v klubovně. Pořádáme-li „drsný“ puťák se spaním pod stany, večerní program se pravděpodobně smrskne na přípravu stravy a pití a příprav na přenocování. Při takto náročné akci však jde hlavně o podnik samotný a ne doprovodné programy. Program při extremních podmínkách Počasí a jeho rozmary jsou nevyzpytatelné. Dobrý a zkušený skautský vůdce jede na tábor s klasickým programem a s variantou programu pro nepříznivé počasí. Je pravda, že mnoho z naplánovaného klasického programu se dá dělat, a také se většinou dělá i za nepříznivého počasí, protože se prostě udělat musí. Program pro deštivé počasí nemůže být naplánován přesně na dny, neboť dopředu nevíme kdy začne pršet a kdy skončí. Je dobré mít připraven soupis akcí, her, závodů, soutěží, cvičení a zábav, které lze operativně kdykoliv do programu zařadit. Schopnost improvizace je zde k nezaplacení. Příklady programových bodů pro nepříznivé počasí: a) mimo tábor 1. Krátké vycházky do okolí, spojené s nějakým úkolem, průzkumem neznámých míst. Překonání nějaké vzdálenosti v časovém limitu. Hledání samorostů a jiných přírodních rarit. Průzkum neznámých míst a hledání pěkných zákoutí. 2. Pozorování přírody. Co dělají zvířata a rostliny když prší. Kde se schovávají. Co dělají za deště mravenci, včely, vosy. Které květiny se zavírají, které zůstávají otevřené. 3. Tábornická praxe za ztížených podmínek, rozdělávání a udržování ohně za deště, vaření na volném prostranství, cvičení ve vyhledávání bivaků a míst k přespání. 4. Navazování kontaktů s místními pamětníky, demografický průzkum. 5. Výprava do muzea, zámku, hradu v okolí. b) Ve společném stanu, hangáru, tee-pee. 1. Zpívání. 2. Hry, závody a soutěže nevyžadující velký prostor. 3. Vyprávění, při kterém se střídají všichni táborníci. 4. Četba na pokračování. 5. Debaty na různá témata. 6. Skautská teorie. c) Ve stanech 1. Rukodělné práce. 2. Psaní deníků, kronik, dopisů. 3. Cvičení signalizace třeba píšťalkou ze stanu do stanu. 4. Luštění šifrovaných zpráv.

42

5. Výtvarné hry. 6. Deskové hry pro stanové dvojice. 7. Hlavolamy. 8. Vázání uzlů. Při nepříznivém počasí se výrazně ukazuje výhoda tábora postaveného z tee-pee kde je ubytováno podle velikosti 4 – 6 táborníků a lze tu provádět i družinový program. V případě extrémně horkého počasí lze provádět klasický suchý program. Je třeba omezit pobyt na přímém slunci, hlavně okolo poledne, nepořádat běžecké hry a závody, omezit fyzicky namáhavé práce, máme-li v okolí vodní plochu více ji aktivně využívat i k vodním hrám. Konání tábora za nepříznivého počasí přináší zvýšená zdravotní rizika. Při deštivém počasí hlavně nachlazení a prostydnutí. Malé děti musíme hlídat, aby nechodily v mokrém oblečení. V kuchyni musí být stále teplé nápoje, někdy přidáváme dětem vitamíny. Dlouhotrvající deště působí depresivně na lidskou psychiku, tak nezapomínejme na udržování dobré nálady. Při extrémně horkém počasí hrozí zejména úžeh a úpal. Děti hlídáme aby nosily pokrývku hlavy a dodržovaly pitný režim. Opět musí být k dispozici dostatek pitné vody nebo čaje.

8. Metodika VZ Držitel OČK dokonale ovládá příslušné body VZ, je schopen provést přednášku na VLK a připravit čekatele ke zkoušce. Je schopen být členem zkušební komise a objektivně zkoušet.

43