TÁBOŘENÍ 1. Vývoj táboření z historického hlediska

TÁBOŘENÍ 1. Vývoj táboření z historického hlediska Historický vývoj táboření a táborových staveb, jejich konstrukce a účel, rozdíly v účelu, konstrukci a použití Táboření nemá v dějinách našich zemi ještě ani stoletou tradici. Počátky táboření a tábornického hnutí vůbec můţeme hledat na počátku 20. století, v době kdy vznikal skauting a hnutí lesní moudrosti a posléze i odtud později vyčleněné divoké táboření – tramping. Ještě v 19. století panovaly předsudky o nezdravém ţivotě pod širým nebem, který je dobrý pouze pro kočovné cikány apod. Díky české povaze se postupem doby stal z táboření fenomén, jaký nemá v Evropě obdoby a mnohdy ani v pravlasti indiánů. Avšak právě od indiánů a dalších přírodních národů jsme převzali (zásluhou E.T.Setona a jeho knih) pravzory většiny táborových staveb, které pak byly postupem doby upravovány a vylepšovány dle místních podmínek. Českým fenoménem zcela jistě je stan na podsadě. Na prvních táborech byly podsady stloukány přímo na místě z drobné kulatiny a slouţily pouze na ten jeden tábor, později byly vyuţívány krajinky (v podstatě levný odpad z pily) a dnes se většinou vyrábějí podsady z hoblovaných palubek, jednoduše se skládají a pouţívají se po mnoho let (věnuje-li se jim patřičná péče). Na podsady se zprvu stavěly jehlanovité stany, později stany tvaru A. Ty mají mnohem více vyuţitelného vnitřního prostoru. Původně dřevěné konstrukce na stanová plátna byly nahrazeny kovovými konstrukcemi skládanými z tenkých trubek. Jsou pevnější a stabilnější. Vývojem prošlo i samo stanové plátno, tak přes původní lněné a bavlněné stanovky dnes pouţíváme i na podsady stanovku umělých vláken – z polyamidu, jako na běţné stany pro turistiku. Tyto stanovky jsou mnohem výhodnější, lehčí, je snadnější údrţba, pouze je nebezpečné v nich svítit otevřeným plamenem. Ovšem svícení svíčkou je na našich táborech také pomalu na ústupu. Táborové stavby podle konstrukce se vyvíjely jako vázané, spojované hřebíky a sroubené. Sroubené se pouţívají vţdy na stavby trvalejšího charakteru a na letních táborech nejsou příliš vyuţívány. Jejich stavba není jednoduchá a je časově náročná. Konstrukce vázaných i spojovaných staveb je stejná a bylo vydáno mnoho obrazových příruček. Při stavbě se pouţívají základní tři vazby – kolmá, šikmá a prodluţovaní. Na tom není z historického hlediska co měnit. Vţdy platí zásada minimálně tří, většinou více opěrných bodů a zabránění destrukce stavby šikmým zavětrováním. Podle účelu a pouţití můţeme táborové stavby rozdělit na: a) obytné – stany, chatky, srub apod. b) hospodářské – kuchyň, jídelna, hangár, dřevník, spíţ, sklípek, umyvárna, latrína, studánka c) účelové a dekorativní – vlajkový stoţár, táborová brána, hlídková věţ, různé mostky a lávky, táborové oznamovatele, stavby v táborovém kruhu, totemy, polní oltáře aj.

2. Znalost stavby různých typů stanů a táborových staveb, bezpečnostní rizika provozu tábora a vybraného místa pro táboření Na trhu je dnes velký výběr stanů vhodných pro skautskou činnost. U drţitele OČK se předpokládá, ţe bude ovládat stavby různých typů stanů – jehlan, áčko, tunelové stany i samonosné kopule, dále ovládá stavbu podsadového stanu, větších vojenských stanů a indiánského tee-pee. Dále se předpokládá zvládnutí základních táborových staveb (konstrukce kuchyně, jídelny, táborové brány, hlídkové věţe, latríny, umyvárny, lavic a křesel k táborovému kruhu). Ví do jaké hloubky zapouštět kůly při stavbě vyšších konstrukcí (hlídková věţ, vlajkový stoţár) a jak bezpečně je vztyčovat. Zná i pouţití vázaných staveb, druhy vazeb a nutnost zavětrování. Z bezpečnostních rizik provozu tábora zná zejména rizika: - při pouţití nástrojů a strojů - při pouţití rizikových chemikálií - při jízdě hromadnými prostředky a přesunech po komunikacích - při koupání - při pouţití pitné vody a potravin, případně sběru lesních plodů Z hlediska bezpečnosti je potřeba zajistit hlavně vhodné místo k táboření tak, aby nemohlo dojít k úrazu. V našich podmínkách se nemusíme obávat divoké zvěře, takţe snad není nutná celonoční hlídka u hořícího ohně. Kde je nevhodné nebo nebezpečné tábořit? Na nechráněných vyvýšených místech, kde hrozí silnější vítr. To se netýká kopulovitých stanů, které jsou do extrémních podmínek stavěny. Nestavět stany a přístřešky pod vysoké, popřípadě osamělé stromy, kde v létě hrozí nebezpečí při bouřce úderem blesku. Také není vhodné stavět stany ve vysokém

smrkovém lese, neboť v něm za větru hrozí nebezpečí vývratů a polomů. Přímo u břehů potoků a říček v jejich horních tocích při náhlém dešti rychle vzedmutá hladina hrozí vyplavením. Skalní převisy jsou velmi oblíbeným místem na přenocování. Je však potřeba prohlédnout skálu, aby nebyla příliš zvětralá a nehrozilo padání kamenů, totéţ platí i o jeskyních a skalních výklencích. Oblíbené místo na spaní je i na skalních plošinkách. Jsou totiţ pěkně vyhřáté denním sluníčkem, ale v noci při spánku a převalování hrozí pád do hlubiny.

3. Architektura a stavba tábora Způsoby uspořádání táborů, jejich estetická i praktická stránka, začlenění tábora do krajiny, pořadí táborových staveb

Začlenění tábora do krajiny, estetická stránka Výtvarná stránka uspořádání tábora je stejně důleţitá jako dobře vyřešený provoz tábořiště, který nemusí být na první pohled patrný. Naopak výtvarné záměry, vhodné začlenění tábora do krajiny a citlivá úprava celého prostoru tábořiště vzbuzují v účastníku i návštěvníku tábora estetické záţitky a jsou výchovnými prvky. Jen tím, ţe jsme cokoliv v přírodě umístili nebo postavili, ovlivnili jsme přírodní prostor a vytvořili nové prostředí. Jestli dobré, nebo špatné, o tom rozhoduje právě schopnost vnímat krajinu a cit pro estetiku. Našimi tábory chceme přírodní rámec krášlit, nebo alespoň nepoškodit, proto se musíme o výtvarnou stránku našeho tábořiště v celku i v podrobnostech zajímat a hledat stále cesty, jak ji zdokonalovat. Jisté je, ţe tyto souvislosti jsou jedny z nejobtíţnějších a ţe je zapotřebí řešit je více citem neţ rozumem, spíše zkusmo neţ rázným rozhodnutím, protoţe se jim nedá naučit. Získávají se teprve dlouhou zkušeností, bedlivým a častým pozorováním různých táborů. Některé z poznatků byly jiţ vyzkoušeny na mnoha táborech a mohou se téměř všude uplatnit:  Ubytovací stany umisťujeme vţdy tak, aby za nimi byl uţ jen les nebo jiná zeleň. Stanová plátna a jejich rytmus proti zeleni vytváří krásný prvek velmi příbuzný obrysu jehličnatého lesa proti obloze, čímţ se tyto motivy k sobě váţou.  Kuchyni a velký společný stan jako stavby odlišné umisťujeme vţdy dál od stanů.  Při volbě výšky vlajkového stoţáru pamatujeme na to, aby byla vlajka viditelná i ze vzdálenějších prostor tábořiště. O významu tohoto pohledu na vlajku se není třeba rozepisovat. Vezměme také v úvahu velikost vlajky k výšce stoţáru. Vlajka je také mnohem hezčí a výraznější proti lesu nebo proti obloze.  Velkou výtvarnou úlohu na tábořišti hrají tzv. pohledové osy. Máme určitá místa, na kterých se často zdrţujeme a pracujeme. Z nich bychom chtěli vidět to nejhezčí, co na táboře máme. Zkusme proto umístit vlajkový stoţár, aby na něj bylo vidět z příchozí cesty, nebo z průseku, aby totem u táborového kruhu byl vidět nějakým průhledem z kuchyně, nebo ze středu tábora, pootočme stěny kuchyně nebo jídelny, abychom se dívali při jídle ze stínu na řeku, rybník, nebo sluncem ozářenou louku.  Hlavní vstupní bránu postavme tak, aby nejen vábila ke vstupu do tábora a označovala ho příchozím, ale aby také pohled zezadu na ni byl příjemný, protoţe pohled z táborového náměstíčka je vlastně častější neţ pohled zepředu.  Odmítněme jakékoliv ohraničení nebo oplocení tábora. Uzavřenosti dosahujeme jinými způsoby, například postavením stanů a vzdálenostmi mezi nimi.  Máme-li na tábořišti roztroušenou zeleň, stromky, keříky, pokusme se jí výtvarně vyuţít a tábor do ní vhodně zastavět. Naprosto neskautské je získávání volného prostoru jejich vymýcením.  A na závěr, jedna z podmínek, aby byl náš tábor krásný a přitaţlivý, je všeobecná úprava, výzdoba a úklid tábořiště.

Výstavba tábora, pořadí staveb Nejdříve je potřeba říci, ţe je velký rozdíl jedeme-li na tábořiště stálé kde se táboří kaţdý rok a takováto tábořiště dnes u většiny středisek a oddílů převládají, nebo na tábořiště úplně nové. Na stálých tábořištích většinou máme některé stálé stavby třeba tzv. dřevěněný sklad, ze kterého se po vystěhování podsad stává kuchyň a pod. Jiná situace nastává jedeme-li na tzv. zelenou louku. Vţdy je nejlépe vyslat tzv. předvoj. Jeden den před odjezdem skupina starších RS a skautů s vůdcem, u menších dětí za pomoci rodičů, odjedou na tábořiště. Předvoj vyměří prostor pro stany, kuchyň, zásobovací stan, sklípek, odpadovou jámu, latrínu, bránu, věţ. Obecně by mohl platit následující postup: Po příjezdu na tábořiště postavíme velký stan – hangár a sloţíme do něho všechny věci, které by neměly zmoknout hlavně kufry, spacáky a matrace do lůţek táborníků, sportovní náčiní a potraviny. Potom začneme s výstavbou vlastních stanů. Na tom se mohou jiţ podílet sami táborníci, kteří mezitím mohou dojet. Současně začínáme ihned s výstavbou nejnutnějších uţitkových staveb. Provedeme zemní práce – vykopeme jámy na latrínu, vsakovací jímku a odpadní jámu. Zemní práce můţe také vykonat předvoj, má-li na to dostatek času. Začínáme stavbu kuchyně jako nejdůleţitější společné stavby tábora. Kuchyň musí být zastřešená, chráněná nejméně ze dvou stran, kamna postaveny tak, aby na ně nepršelo s dostatečně dlouhými kouřovými rourami. Dále zde musí být pra-

2

covní stoly, výdejní pult, police na nádobí, bedny, kout na mytí rukou. Kuchyň můţe být půdorysně čtverec nebo obdélník, rozměry minimálně 5 x 5 m pro cca 40 lidí. Nosná konstrukce je většinou ze smrkové kulatiny. Kůly zapuštěny 70 cm do země aby se neviklaly, jsou obloţeny v základech většími kameny a hlína kolem důkladně upěchovaná. Střechu děláme buď z plachty nebo z dehtového papíru. V těsné blízkosti kuchyně umístíme kotel na ohřev teplé vody, dřezy na mytí nádobí poblíţ předem vykopané vsakovací jímky. V sousedství kuchyně vybudujeme přístřešek na dřevo, zásobovací stan pro uskladnění trvanlivých potravin a jídelnu. Jídelna je opět z kulatiny nebo je postaven velký hangár. V něm však bývá v létě dost teplo. Uvnitř musíme mít lavice a stoly alespoň z hoblovaných prken. Velikost jídelny závisí na velikosti tábora – všichni musí u jídla sedět. Sklípek postavíme nejlépe ve svaţitém terénu. Pouţijeme tenčí kulatinu, zvenku obloţíme mechem a zasypeme hlínou. Je moţné stavět i z kamenů a jako pojivo pouţít lepkavou hlínu. Dobré je mít uzamykatelná dvířka a nebo vyloţit sklípek bedýnkou s uzamykatelným víkem. Ideální je muţe-li sklípkem protékat voda, která se stará o chlazení. Současně s kuchyní je nutné začít stavět latrínu. Konstrukce z kulatiny, na sezení hoblovaná prkna, uzpůsobit na výšku dětí a vhodně zastřešit a zakrýt. Jáma na latrínu musí být dostatečně hluboká, aby vydrţela po celou dobu konání tábora. Někde se začínají pouţívat i ekologické záchody například od firmy Camping Gaz. Jsou sice nákladnější na pořízení a provoz, ale odpadá nutnost kopat hlubokou jámu a stavět latrínu. Eko WC funguje tak, ţe ve spodní nádobě o obsahu 50 l je nalita speciální chemikálie, která během 48 hodin dokáţe rozloţit fekálie na neškodný roztok, který je moţno vylévat do přírody. Podmínkou je ještě pouţívání speciálního toaletního papíru. Pouţívání těchto WC je pro děti snadné a mnohem hygieničtější. Poslední stavbou je umývárna. Nejlepší je na potoce kde voda rychle odtéká. Nezapomeneme na uzavřený prostor pro hygienu dívek. Dobrým zlepšením můţe být vojenská polní sprcha původně určená pro hygienickou očistu při napadení zbraněmi hromadného ničení. Soupravu sice musí obsluhovat osoba starší 18 let, ale to nemusí být na táboře problém, neboť při hygieně by měl stejně někdo z vedení na děti dohlíţet. V tlakovém kotlíku se poměrně rychle ohřívá voda, stačí na 40°C. Je výhodné, kdyţ můţeme zajistit z výše poloţeného potoka přítok studené vody. Není-li to moţné, musíme pouţít přítok ze soudku umístěného na podstavci z kulatiny. Teplou vodu ţeneme pumpováním do sprchy a současně dočerpáváme vodu studenou. Je to jednoduchý princip jako u domácího boileru. K této sprše je moţné pouţít i jednoduché skládací vojenské kabinky a tím zajistit intimitu i pro děvčata. Spojování kulatiny provádíme buď hřebíky nebo váţeme. U hřebíkových spojů musí být stejná délka hřebíků v obou kusech dřeva! Vázané stavby jsou vyšší školou táboření a svědčí o vyspělosti oddílu. Teprve po zvládnutí těchto staveb můţeme přistoupit i k stavbám dekorativním. To jiţ nám naplno běţí táborový program a tak to bývá i jeho součástí. Z dekorativních staveb určitě nejdříve vztyčíme stoţár na vlajku a špalek na zasekávání sekery, případně stojan na druţinové a oddílové vlajky, respektive tyto dekorativní stavby budujeme současně s hospodářskými. Nejdéle druhý den by jiţ měl být zahájen pravidelným ranním nástupem se vztyčením státní vlajky a zaseknutím sekery do špalku. Dále stavíme táborovou bránu a případně hlídkovou věţ. Při všech stavbách vţdy zajistíme přítomnost dospělého činovníka a dodrţujeme všechna pravidla bezpečnosti práce. Vztyčování vysokých sloupů a stavbu výškových konstrukcí svěřujeme vţdy nejvyspělejším a nejzkušenějším táborníkům většinou roverům. Nakonec postavíme sportovní stavby – hřiště na volejbal, branky na fotbal, kůly, terče na lukostřelbu apod. Nakonec vybudujeme táborový kruh – křesla, sedátka, ohniště případně totem. To jiţ bývá součástí táborového programu, soutěţe druţin a podobně. Totem je záleţitost poměrně časově náročná a mnoho oddílů vozí svůj totem s sebou.

4. Výbava a výstroj Co rozumíme pod pojmem výstroj a výzbroj? Výstroj jsou v podstatě všechny součásti oblečení chránící člověka před nepřízní počasí a pomáhající udrţet tzv. tepelný komfort. Výzbroj je veškerý materiál, který pro pobyt v přírodě nutně potřebujeme k určitému druhu prováděné činnosti, který nám usnadňuje pohyb i pobyt a současně zajišťuje naši bezpečnost. Kvalitu a typ výstroje a výzbroje určují především podmínky, ve kterých se činnost uskutečňuje. Záleţí na tom, zda podnikáme jednodenní nebo dvoudenní výpravu nebo náročnější vícedenní expedici, např. do hor, případně v zimních podmínkách. Co ale vlastně je tepelný komfort ? Kaţdý lidský organizmus prochází od klidového stavu aţ po vrcholný výkon několika různými reţimy. Kaţdý reţim má svoji minimální a maximální hranici tepelného komfortu. Pro naše potřeby pohybu, táboření a nocování „outdoor“ stačí znát minimální hodnoty tepelného komfortu ve třech základních stavech organizmu: Ekonomický reţim je takový stav organizmu, který umoţňuje dlouhodobý pohyb bez přehřátí organizmu nebo jeho prochladnutí. Minimální hodnota je 5 0C, rozuměj na povrchu těla Klidový reţim nastává v okamţiku zastavení, kdy provádíme na tábořišti lehčí práce a přípravu na nocleh. Minimální hodnota je 20 0C. Reţim spánku s minimální hodnotou 25 0C. Nedodrţením spodní hranice TK dochází k rychlému úbytku sil, organizmus prochladne a při delším působení těchto nepříznivých podmínek člověk rychle umírá.

3

Z výše uvedeného vyplývá, ţe největší teplotní skok je z přechodu ekonomický - klidový reţim, kde se samozřejmě dělá nejvíce chyb. Co všechno si vzít na sebe a sebou vypočítáme velmi jednoduše - od hodnoty min. TK pro určitý reţim odečteme hodnotu nejniţší předpokládané teploty. Je jasné, ţe tohle budeme počítat hlavně pro reţim spánku, protoţe pro ostatní reţimy se to léty praxe stane věcí instinktu. Takţe, kdyţ je venku -20 0C a na spaní potřebuji 25 0C izolační schopnost mého oděvu a spacáku musí být (+25) - (-20) = 45 0C. Oblečení Tábornické oblečení I kdyţ budeme mluvit převáţně o moderních materiálech, nemůţeme dost dobře tuto kapitolu přeskočit. Patří sem všechno oblečení, většinou z tradičních materiálů, které slouţí všem skautům, ale i trampům, táborníkům, woodcrafterům, všem, kteří propadli kouzlu přírodního táboření. Materiálem tohoto oblečení bývá přírodní vlákno, bavlna a plátno, většinou laděné do zelena, khaki, maskáčoviny. Dnes převládá styl US ARMY, se širokou škálou doplňků. Tento styl oblékání sahá svými kořeny více jak 80 let do minulosti, má obrovskou tradici a je výhradně českým fenoménem, který nemá ve světě obdoby, tak jako trempské a tábornické hnutí vůbec. Moderní oblékání (outdoor) Spodní prádlo má za úkol transportovat vlhkost od těla a udrţovat suchou pokoţku, nasátou vlhkost rozprostřít na co největší plochu, aby měla šanci se rychle vypařit, hřát a být příjemná na tělo. Čistá bavlna tohle nemůţe splnit, je sice příjemná, ale po zvlhnutí funguje jako studený obklad, vlhkost saje do vláken a poměrně dlouho schne. Moderní materiály jsou jiţ Climatex, Moira, Meraklon, Craft, Rhovyl, Capilene, Trevira. Tyto materiály mají lepší tepelně-izolační vlastnosti a přijímají vlhkost aţ 20x méně neţ bavlna. Setkáme se i se síťovaným spodním prádlem. To překryté další vrstvou vytváří na povrchu těla uzavřené ostrůvky vzduchu, a jak si řekneme dále, uzavřený vzduch je nejlepší izolant. Fleece není pouze ovčí vlna, ale také kvalitní oblečení pro druhou vrstvu z polyesterových vláken, tzv. !drtič mrazu“. Kvalitní flís má skvělé vlastnosti, je lehký, neabsorbuje vlhkost, tepelně izoluje, vzhledově uspokojí i náročné horačky, je to téměř zázrak, který s námi dýchá a s vodou není kamarád, promoklý stačí trochu provětrat a je vbrzku suchý. Nejčastější materiály jsou: Polarfleece, Polarplus, Polarlite, Polartec, BiPolar, Thermovelours, Synchylla. Co však rozhodně flís drtit neumí, to je vítr. Můţeme sáhnout po flísovém obleku s větruvzdornou membránou Windstopper. Membrána je velmi lehká, udrţuje tepelný komfort, odolává nepříznivým povětrnostním vlivům a zároveň odvádí tělesnou vlhkost. Vrchní oblečení se musí oblékat na předchozí vrstvy, a proto jej kupujeme dostatečně velké. Toto oblečení by mělo být nepromokavé a současně prodyšné. Jde to vůbec dohromady? Za určitých okolností ano, ale nečekejme zázraky. Nejlepší obleky jsou opatřeny zátěrem nebo ještě kvalitnější membránou. Důleţitý ukazatel je nepromokavost – udávaná jako výška vodního sloupce v mm a prodyšnost – udává kolik gramů vodní páry je schopno se odpařit za 24 h. přes m2 měřené látky. Je také nutno si uvědomit, ţe membránové obleky fungují jen směrem z tepla do zimy, jinými slovy za suchého mrazivého počasí. Při dešti je povrch bundy mokrý a je tím sníţena schopnost propouštět pot. Také nošení batohu tuto vlastnost sniţuje. Přesto k těmto materiálům neexistuje alternativa a jejich komfort a funkčnost byly před dvaceti lety nepředstavitelné. Další důleţitá věc je, ţe pod oblečení s klimatickou membránou se musíme oblékat co nejméně, na spodní hranici TK. Proč? Za normálních podmínek se pot vypařuje do volného prostoru, jinak musí prostoupit oblečením. To tvoří překáţku. Problém je v tom, ţe kdyţ je toho oblečení moc, pára můţe zkondenzovat ve vodu - vychladnout dřív neţ dorazí k membráně a ta ji nepustí dál a my vlhneme a vlhneme. Ztráty tepla mokrou cestou jsou aţ 30x vyšší. Samozřejmě stejná hloupost by byla vzít si pod superbundu nebo kalhoty bavlněné triko nebo flanelku košili, ty pot dál nepustí a nasají ho do sebe. Švy musí být přelepeny speciální páskou. Nejčastější materiály jsou: Pertex, Aquatex, Sympatex, Entrant HR, Gelanots, Dermizax a Gore-Tex. Jak mají vypadat jednotlivé součásti oblečení? Spodní prádlo nemá být těsné, dostatečné dlouhé a nesající pot. Trika bavlněná opravdu jen na léto, jinak z materiálu typu Climatex, Moira atd. dlouhá aţ pod zadek a volnější, ne těsná na tělo. Kalhoty volného střihu, umoţňující jakýkoliv pohyb. A zase - plátěné kalhoty do teplých oblastí, jinak pouţijeme flísové materiály. Vlněné kalhoty nelze doporučit, seškrcují krevní oběh a rychle filcovatí. Proti větru můţeme pouţít i tzv. fukéráky. Jsou z poměrně levné šusťákoviny, v pase i dole do gumy, ale tak, aby šly přetáhnout přes boty. V klidovém reţimu v extrémních podmínkách se pouţívají péřové kalhoty. Jsou dost drahé a jejich zhotovení svépomocí je dost obtíţné. Aby splnily svůj účel, musí být jako dobrý spacák šity komorovým způsobem. Turistické kalhoty by měly mít kšandy, nejlépe napevno našité, protoţe knoflíky a patenty vţdycky někde tlačí. Kalhoty pro VHT by měly mít zipy po celé délce nohavic, aby šly oblékat a svlékat i přes boty případně i s nasazenými mačkami. Nohavice mohou být dole upraveny jako kamaše proti vnikání sněhu s upevněním k botě nebo pod botu. Dále mají mít vyztuţená kolena a zadek případně vyteplená kolena, zvýšený pas a šikovné zapínací kapsy. Suché zipy jsou lepší neţ kovové. Košile, roláky, halenky pouţívejte z moderních materiálů.

4

Svetry - kdyţ je nechcete nahradit flísovou mikinou, tak raději slabé, shetlandské z jemné česané vlny, volné, přiléhající ke krku. Silné svetry ze surové vlny jsou těţké, i kdyţ odolné proti oděru. Angorské svetry zase nic nevydrţí. Větrovka chrání před nepřízní počasí. Materiál musí být nejméně silná šusťákovina, nebo draţší materiály se zátěrem. Má být dlouhá nad kolena, rukávy dlouhé tak, aby se do nich schovaly ruce i při napjatých paţích. Rukávy i spodek jsou opatřeny všitou gumou. Na prsou má být našitá velká kapsa se suchým zipem. Bunda je dostatečně velká a volná, aby šla obléknout přes všechny vrstvy pod sebou, a aby neomezovala pohyb. Je dlouhá, sahá nejméně do poloviny stehen. Lze ji stáhnout dole v pase a u krku. Šňůrky v tunýlcích musí jít lehce protahovat. Rukávy musí být dlouhé ke konečkům prstů a je moţno je stáhnout suchým zipem. V podpaţí musí mít rukávy dostatečnou rezervu pro pohodlné vzpaţení. Kapsy musí jít uzavřít, aby z nich nic nevypadlo a zip musí být překrytý, aby do nich nepršelo. Límec s kapucí musí vytvořit kuklu, která ochrání spolehlivě krk, bradu, tváře a čelo. „Chomout“ musí jít stáhnou tak, aby kolem brady nezatékalo. Nepromokavé bundy musí mít zalepené švy. Zapínání musí být dvojité, druhé zapínání musí překrýt první, jinak vzniká studený šev. Pod légou, která zip kryje, má být „odvodňovací ţlábek“, který nepustí vodu k zipu, ale nutí ji odtékat dolů z bundy. Lepší je oboustranně rozpínací zip, jezdci zipu mají být opatřeny šňůrkami, do zipu se nesmí dostávat látka. Šňůrky v okolí hlavy mají být zajištěny tak, aby při větru nešlehaly do obličeje. O péřových bundách platí v podstatě to samé, nejsou zpravidla v nepromokavé úpravě vzhledem k jejich pouţití v extrémních suchých mrazivých podmínkách. Pokrývka hlavy slouţí buď v létě k ochraně proti slunečnímu záření a má být maximálně prodyšná. V zimě je nutno sáhnout po čepici nebo kulichu. Ty však nedokáţí spolehlivě ochránit obličejovou část hlavy. Dobrá je dvojitá vojenská šála. Lze ji natáhnout jako kuklu přes hlavu, pouţít jako pruţné obinadlo nebo jako náustek při dýchání. Vyrábějí se speciální celoobličejové kukly. Občas se zanášejí ledovými krystaly okolo úst. Rukavice, v prstových rukavicích jsou prsty obratnější, ale rychle promrzají. V palčácích se prsty hřejí o sebe a palec lze zasunout k prstům na ohřátí. Vhodné jsou nepromokavé a větruodolné. Mají mít zvonovitý vstup pro snadné nasazení. Péřové rukavice poskytují vynikající komfort, ale jsou neohebné. Koţešinové a koţenkové rukavice jsou nevhodné, rychle se v nich sráţí vlhkost a tvrdnou. Dobrým východiskem jsou rukavice z dutých vláken. Ponoţky jsou velmi důleţitou součástí oblečení a chrání nohy před omrznutím. Bavlněné ponoţky se hodí jen v letním období. Pouţití vlněných ponoţek v zimě je dnes diskutabilní. Kdyţ dáte vlněné ponoţky do moderních membránových bot, opět zabráníte průchodu potu k membráně a tím boty naprosto znehodnotíte. Vyrábějí se proto speciální trekingové ponoţky s vlastnostmi podobnými dříve popsanému prádlu a tepelně izolační schopnosti jsou na úrovni vlny. Počet ponoţek musíte stanovit podle venkovní teploty. Zhruba na kaţdých 10 stupňů pod nulou přidat jeden pár. Ponoţky je dobré mít vzestupné velikosti, nesmí se v botě shrnovat, vznikají pak puchýře a odřeniny. Podkolenky nejsou vhodné protoţe stahují krevní oběh. Teplo končetin je přímo závislé na kvalitě krevního oběhu. Návleky neboli kamaše slouţí jako ochrana proti vnikání sněhu svrchu do boty i jako tepelná izolace. Mají sahat pod kolena a materiál je pevná nepromokavá látka. Potom mohou slouţit i ve vlhké trávě. Mohou být vázané nebo na gumu a nesmí být přiliţ volné aby nepřekáţely chůzi a nezpůsobily zakopnutí končící pádem. Pláštěnka je nutná při boji proti vlhkosti a funguje i za větru jako ochrana. Velkou nevýhodou je, ţe se zevnitř potí a vše na nás vlhne. Navíc voda z pláštěnky stéká do bot. Pláštěnka tudíţ najde uplatnění za deště, ale jen při klidovém reţimu. O něco lepší vlastnosti má nepromokavé pončo. Vţdy má být tak velké a dlouhé, aby se pod něj schoval i batoh. Brýle - jako ochrana před účinky slunečního záření hlavně na horách v zimě jsou naprostou nutností. Je-li záření zesíleno odrazem od sněhových polí, můţe dojít rychle k prudkému zánětu spojivek a někdy k přechodné sněţné slepotě. Brýle chrání i účinně proti tvrdým sněhovým krystalkům ve sněhové bouři. Nejideálnější jsou brýle s UV filtrem a se sklem, které dokáţe měnit barvu podle intenzity osvětlení. Přehled materiálů pouţívaných na outdoorové oblečení Climatex - je to dvouvrstvá integrovaná pletenina polypropylénových vláken a bavlněné vrstvy. POP vlákna nesají pot a transportují ji do BA vrstvy. Climatexové výrobky jsou o 30-40 % lehčí neţ celobavlněné a mají lepší tepelně-izolační schopnosti. Meraclon, Craft - spodní prádlo, které vyrábějí severské země. Je to 100% polyester (PES). Vynikající tepelnou ochranu zajišťuje minimální tepelná vodivost vláken PES. Moira - syntetické vlákno z USA, odvádí vlhkost od pokoţky tzv. knotovým efektem, je velmi lehká. Technowarm Microfleece – velmi příjemný ultralehký materiál s elastickými schopnostmi, chrání proti tělesným pachům, je antibakteriální. Polartec - je velký balík materiálů z PES vláken s vynikajícími tepelně-izolačními schopnostmi. Polartec je prodyšná tkanina, která neabsorbuje vlhkost, někdy mívá voduodpudivou úpravu. Capilene, Trevira - tkaniny z PES vláken. Pertex - mikrovlákenná tkanina. Speciální mikrovlákno je utkáno do neuvěřitelné hustoty 4 000 vláken na cm2. Různé Pertexy se liší silou a zátěrem. Pro odolnost velkému namáhání je pouţívána ripstop struktura, tzn. kaţdé X-té vlákno je zesíleno. Tkanina je lehká a dobře sbalitelná. Není zcela nepromokavá ani větruvzdorná, ale velmi

5

prodyšná. Výhoda je, ţe lze velmi přesně stanovit vlastnosti Pertexu při výrobě,a tím získat ideální tkaninu pro určitý výrobek. Activent - vysokou větruvzdornost a přiměřenou voduodolnost při zachování maximální prodyšnosti zajišťuje několik velmi tenkých zátěrů. Aquatex – technická látka vyrobená z vláken Tactel Gore-Tex - je mikroporézní teflonová membrána, která pracuje na principu rozdílu velikosti molekul páry a vody. Její póry jsou 20 000x menší neţ molekuly vody a 700x větší neţ molekuly páry. Je nejprodyšnější ze všech současných vysoce nepromokavých materiálů. Jako membrána můţe existovat samostatně, můţe být mezi tkaninu a podšívku vloţena, můţe být na tkaninu nalaminována. Gore-Tex XCR (eXtended Comfort Range) – dvou nebo třívrstvý laminát, nová membránová konstrukce, 25% prodyšnosti navíc, určen do nejextrémnějších podmínek. Helsapor - je membrána od firmy Edelweis a pracuje na stejném principu jako Gore-Tex. Gelanots – polyuretanová membrána od Japonců. Laminuje se na různé vrstvy vrchního materiálu (PAD, PES) nebo je volně vloţena. Velmi elastická, vysoce nepromokavá, prodyšná a větruodolná. Dermizax membrána z vláken Memotex od fi. Toray Industries. Jemné materiálové póry se při stoupající teplotě otvírají, aby mohly propustit víc vzduchu a tělesných par, při klesajících teplotách se póry uzavírají a udrţují tělo v teple. Paměť memotexové membrány má schopnost přizpůsobovat se daným teplotám a vytvářet optimální podmínky pro vysoký tělesný výkon. Speciální oblečení - oblečení určené pro specifickou činnost, v našem případě pro cykloturistiku a vodáctví. Jdeme-li na kole, materiály našeho oblečení zůstávají stejné jako u turistiky, mají však trochu jiné provedení. Trika jsou dlouhá, vepředu na krátký zip ke krku, vzadu mají našity kapsy. Kalhoty se pouţívají spíš těsnější, dlouhé nad kolena a se zesílenou oblastí sedu (odírání o sedlo). V chladnějším období se pouţívají tzv. čapáky. To jsou dlouhé k noze přilehající kalhoty, něco jako byly lyţařské šponovky. Volné kalhoty by se pletly do řetězu kola. Kalhoty nemívají kapsy. Cyklistické rukavice jsou prstové a „ustřiţené“ - konečky prstů z nich koukají ven. Větrovky bývají kratší neţ turistické a pláštěnka má jiný tvar, aby utvořila jakýsi zvon od hlavy přes sedlo a řidítka Co se týče oblečení na vodu, mám na mysli jízdy na jaře a v extrémnějších podmínkách. V létě na Luţnici totiţ vystačím s dříve popsaným turistickým oblečením. Tzv. mokré oblečení jsou v podstatě neopreny, které se dělají v tloušťkách 2-7 mm. Na vodu je vhodná tloušťka 3-4 mm, silnější jsou pro potápěče. Neopren funguje tak, ţe voda, která do něj vnikne se ohřeje na tělesnou teplotu, a tím vytlačí pocit chladu. Neopreny se pouţívají většinou bez rukávů s krátkými i dlouhými nohavicemi. Zip můţe být vepředu nebo vzadu, případně zapínací ramena. Výhodou jsou vyztuţená kolena a zadek. Přes tuto kombinézu se dá pouţít neoprénový kabátek s krátkými rukávy nebo i s dlouhými, většinou vyrobenými z nepromokavé tkaniny. Rukavice se dají s úspěchem pouţít vlněné a vyuţít právě toho, ţe vlna hřeje i mokrá. Vyrábějí se samozřejmě i neoprénové, ve střihu jiţ mají ohnuté prsty, aby se lépe drţelo pádlo - jsou méně ohebné. Jako pokrývku hlavy pouţijeme při slunci čepici proti úţehu, při dešti se uplatní klobouk se širokou krempou, aby nepršelo za krk a samozřejmě do extrému neoprénovou čepičku, která najde uplatnění hlavně u milovníků eskymáckých obratů. Turistická obuv Naše vlastní nohy jsou stále nejdůleţitějším prostředkem k přesunům, a proto se vyplatí věnovat jim patřičnou péči. Vhodné a dobré boty jsou zcela zásadní pro jejich pohodlí, natoţ pak zdraví. Historie vniku dobrých bot sahá do roku 1937, kdy milánský horolezec Vitale Bramani přišel s nápadem opatřit horskou obuv podešví z profilované gumy. To jen odkud pochází název VIBRAM. Poprvé byly vyrobeny boty pouţitelné v jakémkoliv druhu terénu - ve skále, ve sněhu, je na ně spolehnutí i na zrnitém ledu i na travnatých svazích. Ve světě se dělí náročnost turistických podniků na zhruba pět kategorií, hiking, trekking, adventure, mountain a expedition. Podle toho jsou vyráběny i turistické boty. Pohorkové sandály: Před časem se objevily poměrně jednoduché a velmi pohodlné sandály s gumovou podráţkou a pásky se suchým zipem, které se daly jednoduše doladit přesně na konkrétní nohu. Chůze je v nich bezpečná i v náročnějším terénu a můţeme je pouţít v létě na přezutí, při brodění, a do lodi jako „vasrboty“. Pohorkové sandály jsou vlastně robustní modifikací s vibramovou podešví. Objevily se i sandály pro cykloturisty dokonce s úchytem pro nášlapné pedály (Shimano). Trekingové polobotky: Jsou určeny převáţně jen pro chůzi. Mají vibramovou podešev, svršek je tuţší, podpírá chodidlo. Mohou být celokoţené, ale spíš se setkáme s nylonovými materiály jako je Cordura v kombinaci se semišem a kůţí. Jsou určeny pro krátké aţ celodenní výlety po cestách a pěšinách. Trekingové pohorky: Existují mnoha značek. Jsou většinou kotníkové, s vibramem, a jsou určeny pro víkendové výpravy od jara do podzimu, a také na lehčí vícedenní horské túry se středním batohem. Svršek bývá kombinací syntetických tkanin se semišem nebo kůţí, některé modely jsou doplněny Gore-Texem nebo Sympatexem, který zvyšuje voduvzdornost, ale sníţí prodyšnost a zvýší podstatně cenu. Někteří výrobci se i v této třídě drţí osvědčeného celokoţeného provedení. Při porovnání je třeba říci, ţe bota z kůţe má mnohokrát delší ţivotnost při správné údrţbě, ze syntetických látek je zase lehčí, trochu levnější a rychleji schne.

6

Pohorky: Jsou stále nejlepšími botami pro vícedenní putování s velkým batohem, pro VHT v náročném a vlhkém terénu i chladných podmínkách. Tuhá vibramová podešev zajišťuje dobrou stabilitu i s batohem i v nepevném terénu, v suti. Některé typy mají mezi podešví a mezipodešví kovovou (plastovou) výztuhu, která zajišťuje příčné vyztuţení a dají se pouţívat i v horolezectví (lezení po úzkých hranách, policích a římsách). Koţené pohorky se dělají z kvalitní hověziny (Nubuku), ideálně z jednoho kusu - mají co nejméně švů. Na exponovaných místech boty bývá kůţe aţ 5 mm silná. Dobře upravená kůţe zaručuje značnou voděvzdornost při zachování vysoké míry prodyšnosti. Někteří výrobci vkládají mezi dvě vrstvy kůţe membránu Gore-Tex. Tyto boty pak musíte ošetřovat výhradně prostředky k tomu určenými, které nesniţují prodyšnost boty. Jsou to převáţně přípravky firmy NIKWAX a ATSKO. Zimní pohorky: Supertěţké zimní koţené pohorky bývaly v dobách před příchodem duplexů dlouho jedinými vhodnými botami do zimních velehor, do těch nejtvrdších podmínek. Své postavení si udrţují dodnes, i kdyţ jsou výrobně sloţité a drahé. Jedná se většinou o ruční práci. Moderní zimní pohorky jsou hybridem mezi plastovým skeletem a koţenou botou. Mají tuhou podešev, která má vţdy dráţku na horní hraně na špičce a patě na upevnění maček. Některé jsou jiţ řešeny jako duplexy s vnitřní vyjímatelnou botičkou. Jsou určeny především na túry na sněhu, případně za pouţití maček. Skelety: hovorově duplexy jsou celoplastové skořepiny s vnitřní botičkou, podobně jako lyţařské přeskáče. Pouţívají se výhradně do zimních podmínek včetně lezení v ledu. Jejich pouţití mimo sníh a mimo zimu je chybou, jsou pro chůzi „nasucho“ zcela nevhodné a nepohodlné. Turistické holínky: Při speciálních akcích jako ranní výpravy za zvěří, ornitologické pozorování ptáků na březích rybníků v rákosí, les po dešti, do vřesovišť na Šumavě nebo ve Finsku, či hledání impaktů na pobřeţí Antarktidy tam všude se sebelepší pohorky nehodí. Také jeskyňáři pouţívají téměř výhradně holínky. Musí mít ale vibramovou podešev, tvarovanou vloţku zúţenou u kotníků, aby se nevyzouvaly při chůzi (to obyčejné zahradnické holínky s oblibou dělají), nejlepší jsou se šněrováním a khaki zelené. Boty pro turistiku na lyţích: Běţecké boty vybíráme podle typu vázání a na turistiku bereme vysoké nad kotníky, ţádné závodní polobotky. Boty pro vodní turistiku: Buď jiţ zmíněné vasrboty, to mohou být ony sandály, staré kecky, botasky. Slouţí k ochraně nohy před poraněním při vystupování u břehu, při přenášení jezů, při vystupování na mělčině i při nuceném opuštění lodi z vůle Čochtanovy. Řeky jsou dnes zaneřáděny střepy a jiným odpadem a rozříznout si chodidlo není terno. Také existují speciální neoprénové boty, jako doplněk k neoprénovému oblečení. Cykloturistické boty: Měly by umoţňovat i chůzi bez kola v lehkém terénu. Nelze tedy doporučit cyklistické boty s tvrdou hladkou podráţkou. Ty jsou výhradně pro silniční cyklistiku. Mají mít podráţku vroubkovanou, ale dostatečně tvrdou, aby se nevytlačovaly rýhy od pedálů. Jsou to většinou polobotky, koţené nebo z tuhých syntetických tkanin. Zimní mrazové boty: tzv. Sorelky podle firmy Sorel, která je jejich největším výrobcem v Americe. Vyrábí je také Dachstein. Jsou odolné proti vodě a mrazu. Mají velmi silnou vyjímatelnou vnitřní botičku. Jsou ideální pro klidové aktivity v zimních podmínkách např. přezutí z běţeckých bot při zimních přejezdech pohoří. Tyto boty se nehodí pro dlouhou chůzi. Nohy vás zábst nebudou. Dachsteiny mají atest do -35oC a Sorelky slibují neuvěřitelných 64oC. Prostě pro zlatokopy na Klondike. Kanady a farmářky: oblíbené boty táborníků a trempů mají dlouho zakořeněnou tradici, ale nejsou zrovna vhodné na turistiku. Na potlachu, kde se moc nechodí, a na vandru s lehkou usárnou od jara do podzimu najdou své vyuţití. Jsou z jednoduché kůţe. Existují také zimní gore-texové kanady, určené speciálním jednotkám. To je jiné kafe, ale těţko se shánějí. Konstrukce boty  Podešev musí zajišťovat co největší tření na všech podkladech a být trvanlivá a odolná proti oděru. Nejlepší jsou gumové směsi s přírodním kaučukem. Nejvíc pouţívaný vzorek je jiţ zmíněný Vibram. Mezery mezi výstupky, jejich sklon a tvar jsou dělány tak, aby měly samočistící schopnost a nezanášely se blátem , kamínky a klacíky.  Mezipodešev je důleţitá izolační vrstva od studené země. V mezipodešvi jsou různé tlumiče dokroku z pěnového polyuretanu (PUR) ale také různé gely, elastické kuličky, váčky se speciální tekutinou, kterou při kaţdém dokroku přetlačujeme z váčku do váčku. V mezipodešvi jsou také vloţky, které rozhodují jak bude bota tuhá, ohebná, jaké torzní namáhání vydrţí špička a pata navzájem.  Vloţka kvalitní a anatomicky tvarovaná se podílí na tlumení dokroků a tepelně izoluje. Dále odvádí pot z ponoţek do další vrstvy, která ho absorbuje. Proto musí jít lehce vyndat a usušit.  Pata a špička - čím těţší terén, tím pevnější musí pata a špička být  Svršek a odolnost proti vodě - nepropustné jsou jen plastové boty a holínky. Kvalitní a dobře udrţovaná kůţe odolává vodě dost dlouho. Boty s Gore-Texem patří mezi to nejlepší, co se dnes vyrábí. Tyto výrobky musí mít předepsanou visačku a mívají označení „Guaranteed to keep you dry“. Údrţba bot: umělé tkaniny je moţné impregnovat přípravky Nikwax Fabric Leather Footwear Proofing nebo Atsko Silicone Tater Guard. Suché koţené boty ošetřujeme prostředky na bázi vosku - Nikwax Waterproofing Wax

7

nebo Atsko Sno-Seal. Během túry na vlhké boty je impregnace na bázi vody - Aqueous Nikwax. Speciální přípravek pro impregnaci švů je Atsko Welt-seal. Ten se dá nahradit měkkým lyţařským voskem, který je nutno zaţehlit. Při koupi bot je nejdůleţitější velikost. Na akce od jara do podzimu by měly být o číslo větší, neţ normálně nosíme. Noha nabude za pochodu s batohem na objemu, musí se vejít ponoţka navíc a noha nesmí být v botě těsná. Na zimní a náročné akce kupujeme boty o dvě čísla větší. Jen zdánlivě obrovská velikost chrání spolehlivě před omrzlinami. Musí se tam vejít více párů zimních ponoţek a bota opět nesmí být těsná. Při zkoušení se projdeme nejen po rovině, ale snaţíme se simulovat chůzi při sestupu, výstupu a traverzu. To se nejlépe zkouší na nakloněné rampě. Nakonec prohlédneme všechny spoje, háčky, očka, vloţky a porovnáme obě boty co do velikosti a stejnosti páru. Spací pytle Spánek obecně je důleţitou částí našeho ţivota. Všechny tělesné funkce se minimalizují a díky tomu dokáţeme regenerovat síly ztracené při denní zátěţi. Pokud si chceme opravdu odpočinout, spánek musí být klidný, nerušený a dostatečně dlouhý. Spacák patří k nejdůleţitějším částem výzbroje. Má chránit ospalého turistu, táborníka, horolezce, cyklistu i vodáka před chladem, větrem a vlhkosti vzduchu. Neţ koupíte spacák, je třeba vědět, v jakých podmínkách chcete přespávat. Z teplotního hlediska je jedno, jestli je ve spacáku příšerné horko, nebo velká zima. Solidní výrobce udává tři, případně čtyři teplotní údaje např. +19/-12/-250C nebo +19/+5/-15/-25°C. První údaj je tzv. horní extrém, druhý spodní hranice tepelného komfortu (při čtyřech údajích jsou druhá a třetí hodnota rozmezím komfortu) a poslední údaj znamená spodní extrém, tedy teplotu okolí, při které ve spacáku nezmrznete. Typy spacáků podle konstrukce: Dekáč má pravoúhlý tvar, většinou studené švy a méně kvalitní náplň. Rozepnutím se změní na deku. Je vhodný jen pro letní kempování a do vytápěných místností. Mumie vychází z tvaru lidského těla, má teplé švy a kvalitní náplň. Kvalitní mumie se hodí i do extrémních podmínek. Tzv. severská mumie, která je dnes nejpopulárnější má pohodlný vstup díky dlouhému a dobře zateplenému zipu, zateplení ramen stahováním, zateplení hlavy stahovací kapucí. To vše minimalizuje ztráty tepla a dělá nejlepší poměr mezi hmotností a izolačními schopnostmi. Někteří výrobci, ve snaze jít dál, vymýšlejí různá vylepšení. Mezi poslední novinky patří tzv. rozšířené spacáky, které mají umoţnit spáči pohodlné obracení z boku na bok, aniţ by se otáčel i se spacákem. Stojí za úvahu, zda tato relativní výhoda předčí to, ţe je potřeba vyhřát větší mnoţství vzduchu ve spacáku. Sloní noha: je v podstatě náhrada péřového spacáku, sahá od nohou nad ledviny a je pouţitelná jen ve spojení s péřovou bundou. Šití spacáku: Dnes se spacáky šijí různými komorovými způsoby. Znamená to pouţití mezivrstvy, která je střídavě přišita na vrchní a spodní látku. Komory musí být konstruovány tak, aby nedocházelo k přesýpání náplně. Tvar spacáku má být dole zakončený jako velká, dobře naplněná bačkora pro obě nohy. Náplň: Dělí se na přírodní a syntetickou. Přírodní náplně: husí peří nebo to nejkvalitnější získané z mořských ptáků, převáţně z Kajky mořské. Drané peří se skládá ze dvou frakcí, jednak je to prachové peří, a jednak drobná pírka. Kvalita peří se označuje poměrem těchto sloţek. Právě poměr prachu a drobných pírek určuje, do jakých teplot se dá spacák pouţít, ale také jeho trvanlivost. Nejlevnější a trvanlivé spacáky mají poměr 50 : 50. Tady je ale lepší pouţít spíš duté vlákno. Kvalitní, středně lehké a dostatečně trvanlivé spacáky se plní v poměru 70 : 30. Hmotností a objemem po sbalení jsou srovnatelné s kvalitními spacáky z dutých vláken. Extrémní, velmi lehké spacáky mají poměr 80 : 20. Tato směs má optimální poměr plnivosti a ţivotnosti. Velmi obtíţně je nahradíte i nejkvalitnějším dutým vláknem. Ultralehké a extrémně stlačitelné spacáky se plní 90 : 10, či dokonce 95:5. Ty uţ se nedají nahradit ničím, mají omezenou ţivotnost a ceny nad 15 000,- Kč. Spacák plněný kajčím peřím bychom asi nezaplatili. Výhody a nevýhody peří:  o malinký kousek vede v tepelně-izolačních vlastnostech  má velmi dobrou tvarovou stálost  má velkou vzduchovou kapacitu a vynikající stlačitelnost  při zachování špičkových parametrů nízkou hmotnost  absorbuje vlhkost, jako kaţdý přírodní materiál a špatně se vysouší  při navlhnutí se výrazně zhoršují jinak vynikající tepelně-izolační vlastnosti  při praní a čištění se peří odmašťuje, křehne a postupně znehodnocuje  podléhá stárnutí, škodí mu UV záření, můţe způsobovat alergie  údrţba péřových spacáků je poměrně obtíţná.

8

Syntetické náplně: Jsou to umělá vlákna dutá nebo mikrovlákna. Nejznámějšími výrobci umělých vláken pro tyto účely jsou firmy DuPont, která vyrábí dutá vlákna a 3M, vyrábějící mikrovlákna. Syntetické vlákno se vyrábí vstřikováním a jeho průměr je menší neţ lidský vlas. Vynikající vlastnosti jsou dány vzduchovou dutinou uvnitř vlákna, jejíţ rozměr je menší neţ molekula vody. Tělem ohřátý vzduch v dutině necirkuluje a nemůţe být vodou vytlačován a to je princip izolační schopnosti vzduchové kapacity vláken. Mezi dobré vlastnosti patří, ţe hřejí i mokrá a lehce se vysouší. To je způsobeno tzv. silikonizací, která zabraňuje v kapilární vzlínavosti vody mezi vlákny. Je to v podstatě nesmáčivá vrstvička na povrchu vlákna, kterou je voda odpuzována a kapky, které se tím vytvoří se nemají kde zachytit a lehce se odstraní mechanickým vytřepáním. Jednoděrová dutá vlákna se nazývají Hollowfibre a Thermofil. Zmenšení cirkulace ohřátého vzduchu v dutinách dosáhli výrobci zvýšením počtu kanálků v jednom vlákně. Víceděrová vlákna se nejčastěji nazývají Hollowfil a sedmiděrové supervlákno Quallofil. Další vlákna od DuPontu jsou Euroloft, Terraloft, Ultraloft, Micraloft. Mikrovlákno od firmy 3M se jmenuje Lite Loft nebo Thinsulate. Mikrovlákno je chaotická spleť nekonečného vlákna se silikonovou úpravou. Oproti dutým vláknům jsou lehčí s poměrně vysokou izolační schopností. Výhody a nevýhody dutých vláken a mikrovláken:  tepelně-izolační vlastnosti se jen u těch nejlepších vyrovnají kvalitnímu peří  mají vysokou tvarovou stálost aţ 15 let  vzduchová kapacita se u těch nejkvalitnějších přibliţuje peří  neabsorbuje vlhkost a teoreticky by měla hřát i mokrá stejně jak suchá  dá se velmi rychle vysušit a snadno se udrţuje praním  ani při častém praní se náplň neznehodnocuje  nezpůsobuje alergie  má oproti peří menší stlačitelnost a zabírá v batohu více místa. Obecně tedy můţeme říct, ţe peří by mělo dostat přednost do velkých suchých mrazů, tam kde jde o kaţdý gram hmotnosti, kde se poţaduje vysoký tepelný komfort a tomu, kdo se bude o svůj spacák pečlivě starat. Duté vlákno pak všude jinde, do vlhčího prostředí, pro vodní turistiku, na vandry a táboření, na cykloturistiku. Je potřeba zdůraznit, ţe špičkové spacáky od norské firmy Ajungilak ze syntetikou snesou extrémně i –50°C. Vnitřní a vnější tkanina: Je neméně důleţitá pro kvalitu spacáku jako náplň. Vnější látka musí zabránit prolézání náplně, musí chránit před větrem a přitom umoţnit průchod tělesných výparů. Nejvýhodnější jsou materiály bez zátěrů, kde se nepropustnosti pro výplň dosahuje vysokou hustotu tkaní. To vše dohromady a ještě určitou voduodpudivost splňuje Pertex. Pouţívá se na oba druhy náplně. Firma Gore nabízí na špičkové péřáky vynikající Dry Loft. Jako vnitřní materiál se občas pouţívá i bavlna. Nedoporučuji, bavlna je sice příjemná na spaní, ale je těţší, saje vlhkost a mnohem rychleji se špiní. Izolační podloţky Mnoho lidí si můţe myslet, ţe kdyţ si pořídí superspacák má vystaráno. Vrstva spacáku, která je naším tělem stlačována k zemi nestačí izolovat a tak v chladných podmínkách se bez podloţky neobejdeme. Klasické karimatky jsou lehké, poměrně neskladné, snesou drsné zacházení. Díry a škrábance neubírají nic z dobrých izolačních vlastností. Někdy jsou dvouvrstvé a je důleţité zjistit jestli je to jen na ozdobu a nebo jestli jedna vrstva je tvrdší a odolnější proti kamínkům a klacíkům. Alumatky jsou slaboučké a lehoučké. Jsou vhodné jen do letního počasí, protoţe jejich izolační schopnost je malá. Navíc se chybuje, ţe se dává hliníkovou vrstvou k zemi, ta patří nahoru, aby odráţela vyzářené tělesné teplo. Také se po ní ve svahu dost vozíte. Karimatky z EVA materiálu: pěnový plast etylenvinilacetát má uzavřené póry, nepřijímá vlhkost, je velmi odolný a pruţný (nekřehne) v minusových teplotách. Je potřeba počítat s vyšší cenou. Profilované karimatky mají tvar rohoţky nebo vlnité valchy. Důvodem je snaha udrţet mezi studenou zemí a tělem co nejvíce vzduchu, jako dobrého izolantu. Nejznámější je podloţka Ridge Rest od firmy Therm-A-Rest. Nafukovací matrace: dnes se vyrábějí odlehčené a rozměrově přijatelné. Musí se na ně dávat větší pozor, můţeme je o ostrý předmět prorazit a můţou nám přefouknuté taky prasknout na sluníčku. Dobré nafukovačky mají několik oddělených komor. Dobře izolují od studené země, jsou dobré do vlhka, hmotnost 900-1000 g. Samonafukovací matrace: Jsou o třídu lepší neţ všechno ostatní. Mají výhody pěnové a nafukovací matrace dohromady. Speciální pěnový plast je uzavřen do neprodyšného obalu z houţevnatého vrstveného nylonu. Švy jsou svařovány a oba materiály plast a nylon svým povrchem spojeny pevně dohromady. Po otevření ventilu pěna uvnitř sama nasává vzduch a rozpíná se. Tloušťky 25 - 50 mm poskytují skvělý komfort za cenu vyšší váhy 800 - 1600 g. Velmi dobře se balí. Cena je vysoká ,ale úměrná kvalitě. Solidní firma dává na tyto výrobky 3 roky záruku. Jsou vhodné do nejextrémnějších podmínek. Nejznámější je Comfortmat, Skinmat od Artiachu dále Therm a Rest a Coleman.

9

Stany Stany slouţí na ochranu proti větru a vlhkosti, slunci i hmyzu a jako ochrana při zamezení velkých ztrát při vaření v nepříznivých povětrnostních podmínkách. Ideální stan má být navíc ještě lehký, nepromokavý, jednoduchý na postavení, má se dobře balit a zabírat co nejmenší objem. Universální typ stanu, který by vyhovoval všem těmto rozporuplným podmínkám neexistuje. Stále je nutné vybírat podle účelu a cíle výpravy nebo expedice, respektive podle toho, jaká činnost u vás převládá. Stany dělíme: a) podle účelu na lehké, útočné pro horolezce, postupové univerzální a těţké kempové pro převoz autem b) podle architektury na jehlan, áčko, tunel, kopuli a hybrid c) podle konstrukce na jednovrstvé, vícevrstvé, samonosné a kotvené. Lehký útočný stan: Je to nejednodušší lehký stan bez konstrukce. Říká se mu taky bivakovací. Má kruhový stahovací vchod, je nepohodlný, ale účelný a jednoduchý. Má jen jednu vrstvu tkaniny, která je prodyšná, ale vytváří ochranu před větrem a sněhem. Také se setkáme s názvem Ţďárského pytel, neboli Ţďárák. Není to stan, ale bivakovací vak. Bývá to obyčejný obdélníkový pytel z nepromokavé látky, nebo dnes uţ z Gore-Texu, do něhoţ se vejde i více lidí. Má poutka pro zavěšení na skálu a otvor pro odvětrávání. Jehlan: Je stan pro romantické letní táboření nebo pro nouzové přenocování. Jsou to v podstatě spojené dvě kosočtverečné celty. Zkušený táborník ocení genialitu vojenských návrhářů, neboť z celt lze postavit různá obydlí od jednoduchého hrobečku aţ po velký hangár z dvaceti i více celt. Výhoda je, ţe se o přístřeší mohou podělit oba spolubydlící, tyč a kolíky se vyrobí na místě. Nevýhodou je velká váha celty, a kdyţ namokne tak dlouho schne. Také skýtá nejvíce „mrtvého“ prostoru. Áčko: Je kotvený stan jedno i dvouplášťový. Ten jednoplášťový je na ústupu, je to vlastně stanovina z přírodních materiálů (len) a vzhledem k váze je dnes vytlačována PAD materiály. Pouţívá se prakticky uţ jen na podsadových stanech. U dvouplášťových stanů je nevýhodou příliš velká plocha tropika mezi opěrnými body - tyčemi. PAD se vlhkem roztahuje a při větru dochází ke styku tropika s vnitřním stanem, k plácání a izolační vrstva vzduchu je pak nulová. Při vichřici vám stan nafackuje. Další nevýhodou je, ţe se musí vţdy kotvit a ještě stále má moc mrtvého prostoru. Výhodu má především v nízké pořizovací ceně, jednoduchosti a malé poruchovosti konstrukce a nemá ţádné vodorovné plochy, na kterých by se usazoval sníh nebo voda. Tunel: Má maximálně vyuţitý vnitřní prostor vzhledem k půdorysu. Základna je obdélníková. Odstraňuje nepříjemné lepení vlhké stěny na spacák, obličej a věci. Svým tvarem je mnohem odolnější větru neţ áčko. Vyţaduje však většinou kotvení a na velké ploše vodorovné střechy se rád usazuje sníh. Kopule: Bývají samonosné a nesamonosné. O samonosné kopuli platí, ţe je to zatím nejlepší stan do nejextrémnějších podmínek. Kopule mají velký vnitřní vyuţitelný prostor, odpadá nutnost kotvení (skalnatý terén), není nutno stavět s ohledem na směr větru - nárazová odolnost ze všech stran, jednotlivé díly střechy jsou malé a neplandají a nedotýkají se vnitřního stanu za větru a deště, dají se postavit i jedním člověkem. Jen malinkatou nevýhodu mají v tom, ţe na malé plošce vodorovné střechy se můţe usazovat sníh, ale daleko méně neţ na tunelu. Geodetické kopule (od klasických se liší tím, ţe se tyče kříţí na více místech, nejen nahoře) jsou obecně nejstabilnější, je však sloţitější stavba. Hybridy: Jsou to vlastně nesamonosné kopule nebo stany vycházející tvarem z kopule. Jsou tzv. účelově deformovány. Uvnitř vznikají různé prostory pro zablácené boty a pro vaření. Vnitřní prostor se však paradoxně zmenší víc neţ se můţe zdát. Většinou se musí kotvit. Ministany: Je to malinká rakvička s jedním ohnutým prutem pro jednu osobu. Cyklostan: Superlehký účelový stan jehoţ konstrukci tvoří kolo. Ušetří se na tyčích a lesklý miláček je na noc v suchu. Materiály: Na tyče se dnes pouţívají buď duralové trubky nebo sklolaminátové tyče. Ideální jsou takové, které jsou spojeny opletenou gumou a sesazují se do sebe. Nedochází pak ke ztrátám spojek. Platí, ţe stany určené do extrémních povětrnostních podmínek mají více duralových prutů, které se kříţí v co nejvíce místech (geodetická kopule). Celá konstrukce je pevnější a vytváří menší jednotlivé segmenty, které pak ve větru „neplácají“. Je to na úkor hmotnosti, ale to je cena za bezpečnost. Z toho vyplývá, ţe ne vţdy můţeme hodnotit stan jen podle váhy. Podlaha bývá ze syntetiky, většinou PAD s několikavrstvým, voduodpudivým a oboustranným zátěrem PVC nebo PUR. Vnitřní stan je nástavba nad podlahou a je z lehké prodyšné tkaniny aby nedocházelo ke kondenzaci par uvnitř stanu. Hmotností je nejvýhodnější PES nebo prodyšný PAD - nylon. Vnější stan - tropiko bývá z PAD nebo PES, se zátěrem. PAD, jak známo, se navlhnutím vytahuje a někdy se můţe lepit na vnitřní stan. V tomto ohledu je lepší PES s PUR zátěrem. Moderní tropika mívají nanesenou aluminiovou vrstvu z vnitřní nebo vnější strany. Švy a podláţka musí být zabezpečeny proti pronikání vlhkosti. Solidní výrobce tudíţ dodává ke stanu speciální PUR lepidlo, nebo jsou švy přelepeny páskou jako u oblečení z Gore-Texu. Materiál na kolících bývá buď hliník nebo UH. Umělohmotné jsou jen do měkké půdy, jinak jsou k ničemu. Do tvrdého terénu jsou nejlepší tenké kolíky, průřezu silnějšího drátu. Do štěrku zase kolíky pravoúhlého profilu. Na měkký písek zase kolíky „lopatičky“.

10

V materiálech úmyslně neuvádím klasické stanoviny a celtoviny, které se hodí na stálé tábory a na nošení na zádech jsou dávno překonány. Jaký by tedy měl být nejlepší stan:  materiál podláţky odolný proti oděru a spolehlivě zadrţující vodu  tropiko spolehlivě zatřené, řešené tak, aby se nemohlo dotýkat vnitřního stanu  materiál tropika odolný proti UV záření  celý stan dostatečně prostorný pro předpokládaný počet nocleţníků včetně batohů a bot  měl by jít snadno a lehce postavit i po paměti, ve tmě  stabilní ve větru ve všech směrech  měl by umoţňovat dobré odvětrávání i za deště  měl by být co nejlehčí, nevyţadovat vypínání a dodatečné kotvení velkým počtem šňůr  měl by jít postavit i na podkladu, kde nejdou natlouci kolíky - samonosnost  měl by mít moţnost postavit samostatně tropiko a pak vnitřní stan - stavba za deště  měl by mít dostatečně pohodlný vchod, případně dva protilehlé, to neplatí u zimních stanů s rukávovým vchodem, který zamezuje vnikání sněhu  na léto by měl mít moskytiéru  měl by mít předsíňku na vaření a odloţení špinavých věcí  měl by jít sbalit do několika dílů, aby stan nemusel nést jen jeden z trojice. Vařiče Jsou jednou z nejdůleţitějších součástí výzbroje. V místech, kde nelze rozdělat oheň, v zimě na sněhových pláních a na ledovci jsou jediným prostředkem k získání vody. Jíst sníh samotný je smrtelně nebezpečné, protoţe dochází k pomalému podchlazování organizmu. V teplých oblastech jsou zase nezbytným sterilizátorem vody. Plynové vařiče: Bývají lehké, skladné a nejsou moc drahé. Na trhu je dostatek náhradních bombiček neboli kartuší. Vyuţívají směs propan-butan. Čistě propanové náplně jsou určeny do nízkých zimních teplot. Bod varu propanu je -420C. Při plusových teplotách jsou silně explozivní. Naopak firma Primus plní své kartuše čistým butanem. Ten má bod varu -10C a taková náplň se pak hodí v létě. V mrazech by nám špatně hořela. Ale i v létě nesmíte takovou náplň vystavovat teplotám vyšším jak 50 0C. Velmi rychle dosáhnou plného výkonu, nešpiní dno ešusu. Nevýhodou je častý zákaz přepravy v hromadných prostředcích a v ţádném případě nedostanete kartuši do letadla. Některé vařiče mají piezoelektrické zapalování. Bombičky se připojují buď závitem, nebo drapáky. Někteří výrobci dodávají redukce k připojení na dvoukilovou bombu MEVA. Přehled vařičů na plyn: Z českých výrobků je to VAR 1 a VAR 2. VAR 1 má spíš bodový plamen a hodí se na malé nádoby. Dvojka je vynikající svými parametry a směle se můţe měřit se světovou špičkou. Je velmi lehký, 110 g, velmi výkonný, není moc stabilní. Americký Coleman k nám dodává vařiče COLEMAN MICRO, lehký, skladný a spolehlivý, do mírně náročných podmínek, se zajímavou konstrukcí šikmých nosičů nádoby na vaření. Hmotnost 158g. COLEMAN BACKPACKING AUTOMATIC je doplněn kruhovým závětřím plamene a má piezoelektrický zapalovač. Hmotnost 280g. COLEMAN POCKET je standardní vařič do nenáročných podmínek. Hmotnost 216 g. COLEMAN ALPINE STOVE je určen do extrémních podmínek. Spojení kartuše s tělesem vařiče je totiţ hadičkou a tím se stává tento vařič velmi stabilním i v nerovném terénu, na skále apod. Francouzská firma CAMPING GAZ k nám dodává známé BLEUETY. BLEUET 270 TURBO je vynikající univerzální vařič pro všechny druhy turistiky i do nejnáročnějších podmínek. Má velký výkon, kruhové závětří, jemnou regulaci plamene, hmotnost 222g. BLEUET 270 MICRO je lehký vařič pro turistiku v běţných podmínkách. Švédská firma PRIMUS má jako tradičně vařiče z velmi kvalitních materiálů a se širokým příslušenstvím. PRIMUS BRUNO je univerzální vařič i do náročných podmínek. Má velký výkon, kříţový větrolam, piezoel. zapalování. Hmotnost 191 g. PRIMUS SPIDER určen do nízkých teplot, do drsné přírody. Má velký výkon, ale i velkou spotřebu, kruhové závětří, velmi dobrou stabilitu díky trojnoţce, piezoel. zapalování. Je dost těţký 378 g. PRIMUS WILD LIFE je univerzální vařič i do náročných podmínek. Má kříţový větrolam a dík velkému výkonu postačí pro vícečlennou skupinu. Většina ostatních vařičů je uvaţována pro dvojici. PRIMUS ULTRALIGHT TITAN je v současnosti nejlehčím vařičem světa, váţí pouhých 95 g. Benzinové vařiče: Mají vysokou výhřevnost aţ 38 000 KJ/kg. Oproti plyňákům dosahují plného výkonu aţ po určitém nahřátí. . Palivo je explozivní statickou elektřinou a nesmí se přepravovat v UH nádobách. Výkon vařiče stoupne jeho natlakováním, proto moderní benziňák musí mít pumpičku. Další zlepšení je vedení trubky s palivem nad hořákem, kde se předhřívá palivo. Takový vařič při plusových teplotách není potřeba nahřívat a po natlakování se rozjede sám. Nejlepší typy jsou pak opatřeny samočinnou jehlou, umístěnou v trysce a ovládanou regulátorem paliva. Jsou 3 - 6x draţší neţ plyňáky. Některé mají speciální lahve na palivo, lehké, bezpečné a perfektně těsnící. Nejsou poruchové,

11

většina selhání je způsobena „neodbornou obsluhou“. Benziňák vyţaduje trochu zkušeností a pouţívají je většinou profíci. Palivem je benzin technický nebo bezolovnatý. Přehled benzinových vařičů: Německá firma ENDERS vyrábí vařič BIWAK. Konstrukčně připomíná nestárnoucího klasika JUWELA hořák se musí nahřívat tuhým lihem. Z amerických výrobců je to COLEMAN. Všechny vařiče COLEMAN mají předehřívání paliva a tlakování. UNLEADED FEATHER STOVE uţ má sklápěcí noţičky a je vybaven integrovaným krytem proti větru a regulací výkonu. Palivo bezolovnatý benzin. Pouţití i do drsnějších podmínek. PEAK 1 MULTIFUEL STOVE je vařič, z názvu vícepalivový, a sice benzin/petrolej. Patří ke světové špičce, je lehký a určen do nepříznivých povětrnostních podmínek. APEX II STOVE je vařič s oddělitelnou nádrţkou paliva coţ zvyšuje bezpečnost jak při vaření, tak při přepravě. Americká firma MSR vyrábí špičkové WHISPER LITE INTERNATIONAL 600 STOVE - vařič pro všechny outdoorové aktivity i do drsných podmínek, spaluje benzin a petrolej, hmotnost 400 g a XKG II SHAKER JET STOVE - asi to nejlepší co můţete u nás koupit, vařič do extrémních podmínek, hoří i při - 180C a do výšky 4 800m. Spaluje skoro všechna kapalná paliva, dokonce i naftu. Váţí i s nádrţkou, která je pochopitelně oddělitelná 450g. Hybridní vařiče: Jsou takové, které dokáţí spalovat rozdílná paliva. SYNCHROFLAME od firmy MARKIL funguje na benzin, plyn, petrolej a naftu. Ideální je start plynem, přechod při vaření na benzin a závěrečné pročištění trysek opět plynem. Podobně funguje i HIMALAYA MULTI FUEL od PRIMUSU. Vařiče na tekutý líh: Nejznámější je TRANGIA. Jsou bezporuchové, netoxické. Hodí se na krátké akce. Výhřevnost asi 26 000 Kj/kg. Vařiče na tuhý líh: Známý VAŘÍK - skládací krabička, ve které se spalují kostky lihu. Jedinou předností je bezporuchovost, jinak je jen jako rezerva nebo na letní romantické čmudění pod šálkem kafe. Vařiče bez plamene: Francouzská firma CAMPING GAZ, vyrábí vařič TREK 270. Pracuje na principu katalytického hoření. Ke spalování plynu dochází průchodem přes speciální mříţku, na které je nanesena vrstva katalyzátoru. Teplo je přenášeno infrazářením a ne plamenem. Protoţe není otevřený plamen, je daleko bezpečnější. Také vítr nemá na provoz a na dobu vaření ţádný vliv. Pracuje na běţně dostupné ventilové kartuše. Vařič na dřívka: Je jakási minikovářská výheň od Markillu. Ve spodní části je vrtulka, která ţene vzduch do ohniště. Vrtulku pohání solární článek nebo tuţková baterie. Otáčky se dají plynule regulovat. Výkon vařiče je překvapivě srovnatelný s nejlepší plynovou a benzínovou konkurencí. Spaluje větvičky, dřívka a šišky. Výhody a nevýhody - palivo, kyslík a sluneční energie jsou zadarmo, skvělý výkon i v mrazivém počasí, minimální poruchovost, nic se netěsní, nic se neucpe, nic nemůţe bouchnout, ale vysoko v horách není čím topit, ve stanu by byl kouř a špiní dna nádob. U nás ho začala vyrábět firma Condor Ochrana proti zimě a větru K vaření na studeném větru slouţí různé spořiče tepla, které si můţeme zhotovit i sami třeba z karimatky a profesionálně vyráběné větrolamy dodané výrobcem k vařiči. Některé větrolamy navíc zajišťují převod tepla z hořáku na bombičku s plynem - jsou to ty určené do extrémních mrazů. Obecně platí, ţe v mrazu musí jít vařič vţdy na plný výkon, aby se nestalo, ţe nám voda v ešusu zamrzne. Vařiče, které v podmínkách místnosti neuvedou do varu litr vody do 5 minut se do mrazu nehodí. Nádobí Na vaření se hodí lehké hliníkové nádoby. Ešusy jsou na vaření tak pro dva lidi, v zimě nezamezí tepelným ztrátám. Poměrně slušnou nabídku v této oblasti má firma PRIMUS se svými TREKKING STOVE SETS. Tyto sety jsou z lehoučkého nerezu. Víme, ţe dlouhodobé pouţívání hliníku můţe škodit zdraví. Ruksaky, torny, krosny a batohy Torna: klasika, která se hodí pro letní táboření a nenáročnou turistiku. Dobře sbalená torna vypadá velni esteticky. Dnes je překonána. Vejde se do ní opravdu málo a spacák se musí balit do tzv. bandalíru a karimatku na ní nedáte vůbec. Slouţily v době, kdy se spalo na dekách a pod dekami. Americká torna: ueska, usárna či uzda, je romantickým symbolem trempingu. Originály jsou dnes velmi ceněny. Uzda se musí umět zabalit, na rozdíl od batohu tam nemůţete věci nahrnout a jít. Balí se tak, ţe do celty se uloţí spacák a všechny náhradní součástky oblečení, vytvoří se svinutím válec, který se zapne do torny. Všechny další věci se upevňují řemínky na povrch (čutora, ešus, sekerka, baterka). Potraviny se nosí v chlebníčku ţracáčku.Je to nepraktické - abych se dostal na náhradní svetr, musím rozbalit celou uesku. Tele: Pochází od německé armády a uţ se vyskytuje minimálně. Je nejméně praktické. Vnitřní prostor je miniaturní, všechno je třeba balit na povrch včetně spacáku, tele je těţké, koţené popruhy dřou, háky na zavěšení bedniček s náboji jsou pro nás k ničemu.

12

Dále jsou na trhu k dostání další typy toren kanadského, italského nebo zálesáckého stylu, které jsou o dost větší neţ tele, ale přesto nemohou konkurovat moderním batohům. Krosny: Původně transportní prostředek horalů nachází i dnes uplatnění hlavně při horských vynáškách materiálu, pro transport krabic, sudů a jiného harampádí potřebného pro provoz takových chat , kam jiná cesta neţ horská pěšinka nevede. Výkonný horský nosič dokáţe na krosně vynést 60 - 90 kg nákladu. Jsou zaznamenány rekordy i vyšší. Krosna je v podstatě konstrukce, původně dřevěná, dnes z duralových trubek, s popruhy. Na konstrukci se upevňuje náklad buď přímo nebo je na ní upevněn nylonový vak, který slouţí jako batoh. Ve VHT jsou dnes vytlačeny anatomickými batohy. Osvědčily při přenášení PET soudků s bagáţí při vodáckém putování. Batohy: Pro turistiku, VHT i horolezce se osvědčil nejlépe kletrový typ batohu. Původní kletráky (z německého klettersack) byly jednokomorové se stahováním šňůrkou a pevně našitým víkem a kapsou. Pro svou nepraktičnost při potřebě věcí ze dna batohu byly postupně vyvinuty kletrové typy s vnitřní přepáţkou, odepínatelnou zipem, s odnímatelným víkem. A to uţ byl první krůček k moderní konstrukci anatomického batohu dnešních dnů. Jak takový dobrý batoh vypadá? Záda jsou vyztuţená, lisovaná z plastů a zabraňují otlakům od tvrdých předmětů. Výztuha jde u některých typů vytáhnout za účelem snadného vyprání batohu. Záda musí také zajistit dostatečné odvětrávání. Můţe nebo nemusí být rozdělený do komor. Kaţdá komora musí být samostatně přístupná. Některé batohy mají překrytý zip po celé délce sucháčem a dají se rozepínat odspoda i svrchu. Kapsy jsou dobré, kdyţ jsou dvě boční, případně i odepínatelné. Jedna či dvě mohou být i ve víku a jedna má být přístupná, aniţ by se musel batoh otevírat. Dole na bocích jsou šikovné malé kapsičky na zastrčení třeba tyček od stanu nebo lyţí. Úplně dole bývají poutka na připevnění maček nebo cepínu. Dobrý batoh má i systém kompresních pásků, kterými se dá regulovat objem i vzhled ne plně narvaného batohu. Také se jimi dají z boku upevnit různé věci, které mají být po ruce (sekerka, teleskopické hole apod.). Nosné popruhy musí být široké, pohodlné, dostatečně měkčené, s moţností výškového posouvání popruhů na zádech. Samozřejmostí je i prsní popruh umoţňující sepnutí nosných popruhů vpředu. Tím se zabraňuje sklouzávání popruhů z ramen ve sloţitém terénu, při jízdě na běţkách apod. Balanční dotahy musí jít dotáhnout při nahozeném batohu. Víko batohu musí jít odepnout a pomocí pásků vysunout nahoru tak, aby přikrylo naplněnou horní komoru - nástavec, který je jinak ukryt v batohu. Bederák musí zajistit stabilní polohu a zabránit kymácení. Musí být schopen odlehčit nosným popruhům a potaţmo i našim ramenům. Musí mít boční dotahy, aby šel seřídit na tělo. Jeho rychlospojka se nesmí samovolně rozepínat. Spony musí umoţnit rychle se batohu zbavit v ţivotu nebezpečných situacích, ale to neznamená, ţe se mohou samovolně rozepínat. Dno batohu je dobré z nepromokavé látky, zesílené, abychom ho mohli postavit i do mokré trávy, sněhu atd. Materiály Musí splňovat následující podmínky: částečnou nepropustnost, pevnost, oděruvzdornost a lehkost. Dobrým domácím materiálem je Plastex z Technolenu. Zahraniční materiály jsou Padnis, Cortex a Cordura, která je materiálem většiny výrobců. Rozdíly v jejich vlastnostech nejsou velké, na pomyslném ţebříčku vede Cordura. Špičkovou tkaninou na batohy je Technora Aramid od firmy SALEWA - PES materiál s nízkou hmotností. Velikost (objem) batohu Samozřejmě je lepší vţdy batoh větší, který se dá zmenšit. Problém je, ţe velký batoh svádí k tomu brát si zbytečnosti. Pro nenáročné výlety a víkendovky stačí batoh do 40 l. Pro náročné třídenní akce a putování do 60 l. Pro vícedenní putování mimo dosah civilizace a pro zimní podmínky musíme sáhnout po pořádném hřbetolamu 70 80 l. Zásady balení Při rovnání věcí do batohu střídejte stlačitelné a pevné věci, svetr - konzerva. Těţké věci blízko k zádům a do horní poloviny batohu - těţiště. Neplný batoh upravit kompresními řemínky a rozloţit náklad po celé délce zad. Batůţky pro cyklisty: Jsou malé a končí v úrovni kapes cyklistického dresu. Nosný systém pavouk rozkládá hmotnost batůţku na celou plochu zad. Měla by na něj jít upevnit cyklistická přilba, mívá na bocích pásky s odrazky. Nedokáţu posoudit jeho praktičnost. Dle mého názoru jsou mnohem lepší cyklistické brašny. Jsou vyrobeny z podobných materiálů jako batohy a nezatěţují záda, jako batoh, hlavně při delších jízdách. Bývají různých typů. Ať jsou dost objemné, aby se vám všechny věci vešly. Nejlepší je, kdyţ jsou na zadním nosiči dvě boční a jedna horní a dvě boční na předním nosiči To uţ je dostatečný objem i na vícedenní cykloturistiku. Vodácké pytle, vaky, soudky: Lodní pytle se uzavírají rolováním horního okraje kolem tvrdší lišty nebo pásku. Vyrábějí se od velikosti 3 l aţ do 150 l. Jsou z těţších a odolných tkanin, některé mají i batohové popruhy s bederákem, některé jen ucha. Existují i nafukovací loďáky, které nejen ţe pozřou bagáţ, ale pomáhají udrţet loď nad hladinou při převrţení. Některé loďáky mají protinárazové vyztuţení. Na našich řekách se stále pouţívají a ještě dlouho budou různé PET soudky a sudy a lahve unifasky, které jsou sice méně skladné, zato však spolehlivě těsnící, pruţné při nárazech o kámen a mají snahu plavat i s bagáţí. Dají se také pořídit mnohem levněji, neţ dobrý loďák.

13

Transportní prostředky Lyţe: Běţky se vyrábějí závodní, univerzální a turistické. Turistické běţky jsou širší a těţší. Je to proto, ţe robustnější konstrukce vydrţí relativně drsnější zacházení a namáhání. Mají na skluznici pod patou tzv. rybí šupiny, nebo stoupací pásky. Vázání je dnes mnoho typů, ale vybíráme takové, které umoţňuje upnutí vysokých kotníčkových turistických bot. Délky běţek turistických by měly být tak o 10 cm delší neţ postava. Do velké obliby se dnes znovu dostávaní tzv. telemarkové lyţe a telemarský styl lyţování vůbec. Mazání běţek je to malá věda a chce to nějakou zkušenost. Na voscích je většinou napsáno na jaký sníh jsou určeny, problém je v určení jaký ten sníh právě teď je a jaký bude v poledne, za dvě hodiny, nahoře na hřebeni a tak. Zásadou je, ţe čím větší mráz, tím tvrdší vosk musím pouţít. Vosky jsou ve třech základních typech - tvrdé, tekuté a parafíny. Tvrdé vosky jsou na nový sníh, tekuté na starý a parafíny jsou tvrdé vosky, určené pro sjezd. Sněţnice: Sněţnice se vyplatí místo lyţí, kdyţ je více jak 50 cm prašanu. Tlakové poměry vycházejí u sněţnic, při stejné ploše o 50 % lépe neţ u lyţí. Tato více jak 6 000 let stará pomůcka severských přírodních národů proţívá v posledních letech revoluční znovuzrození hlavně v USA, kde se tomu říká „Snowshoeing“. Původní sněţnice eskymáků byly dřevěné, vycházely tvarem z medvědí tlapy nebo bobřího ocasu, a byly aţ 2 m dlouhé, tedy dost těţkopádné. Výplet sněţnic byl ze surové kůţe. Moderní sněţnice jsou velmi lehké, stabilní, lehce ovladatelné, pohodlné a mají dlouhou ţivotnost. Dva základní tvary zůstaly zachovány dodnes. Bobří chvost - okrouhlý tvar, podobný slze se v zadní části sbíhá do delšího konce. Medvědí tlapa je kratší, okrouhlejší a širší forma. Klasický rám sněţnice je ze dřeva, nebo moderní z extrémně lehkého a pevného legovaného hliníku, nebo odolného plastu. Výztuţ rámu je klasická kůţe, různě pevné popruhy nebo vysoce efektivní neopren. Záleţí na tom, zda si potrpíte více na tradici, nebo na účelnost. Nedílnou součástí je vázání a zatahovací pásy, umoţňující upevnění boty. Moderní sněţnice mají drapáky, které oceníte hlavně při chůzi zledovatělým terénem. Tvar bobřího ocasu se pak hodí na rovnější pláně a hluboký sníh, medvědí tlapa naopak do prudších stoupání a do členitého terénu. Kvalitní plastové sněţnice vyrábějí americká firma MSR a francouzská TSL. Lyţařské hole: Jsou nedílnou součástí lyţí a vyuţívají se také často při chůzi ve sněţnicích. Správná délka běţeckých holí je po rameno stojícího lyţaře. Materiál dnes uţ bývá převáţně dural. Pro zimní VHT a chůzi ve sněţnicích se dnes stále více prosazují hole teleskopické. Jsou vyráběny z kvalitního legovaného hliníku, který se pouţívá při výrobě letadel. Úplnou špicí jsou hole z karbonových vláken, lehčí a pevnější neţ hliník. Skvělou výhodou teleskopických holí je jejich délková nastavitelnost a hlavně skladnost. Hole se uţívají i v létě pro odlehčení při chůzi se zátěţí. Trojdílné hole mají horní dva díly rovné a spodní kónického tvaru. Proto musíte spodní díl vţdy úplně vytáhnout a aţ potom pevně přitáhnout. Potřebná délka hole se tedy nastavuje vţdy na jejím horním konci! Saně: Pouţíváme je výjimečně k přepravě těţkých nákladů. Jeden člověk uveze na saních aţ 100 kg nákladu. Kdyţ uţ saně tak s co nejniţším těţištěm, aby nedocházelo k převrhnutí s nákladem. Kola Silniční kolo se dříve pouţívalo hojně pro cykloturistiku. Bývá vybaveno blatníky a osvětlením. Šířka plášťů také nebývá vhodná do terénu. Dnes se vyrábějí extremně tenké pláště 622-18, které mají jízdní vlastnosti téměř jako galuska, s výhodou nezašité duše, lehčeji opravitelné. Řidítka „berany“ také nejsou po delší době pohodlná. Částečně pomůţe „koza“- nástavec na řidítka, na kterém opřené ruce odpočívají. Převodové poměry jsou podobné závodnímu kolu. Trekingové kolo je přechodem mezi kolem silničním a horským a je nejuniverzálnějším kolem současnosti. Je nejlepší kombinací pro jízdu silnice/terén. Má blatníky, předepsané osvětlení a nosič. Je ho moţné doplnit i nosičem nad přední kolo a tak lépe rozloţit bagáţ. Střední síla plášťů 622-32 a 18 aţ 21 převodů umoţňují jak rychlou jízdu po silnici, tak prudké stoupání v poměrně členitém terénu. Nejlehčí převod bývá aţ 1:1. Převodové páčky umístěné na rozdíl od závodních kol na řidítkách zvyšují bezpečnost při jízdě v náročném terénu. Horské kolo je určeno převáţně pro jízdu mimo silnice. Celková konstrukce, robustnost a převody jsou uzpůsobeny k jízdám ve velmi náročném terénu. Mají většinou 21 rychlostí. Nejlehčí převod jde do pomala (0,9 : 1) a vyjedete s ním skoro všechno. Kdo jezdí jen v terénu, vybere si horské kolo s lehkým hliníkovým rámem a odpruţenou přední i zadní vidlicí. Plavidla Lodě můţeme rozdělit na pevné a nafukovací. Podle konstrukce na kajaky, kanoe, pramice a rafty. Materiály:  Dřevo - je nejstarším, klasickým a ještě i dnes pouţívaným materiálem. Dobře ošetřované dřevo je velmi trvanlivý materiál, lehký a pevný, přirozeně pruţný, je lehčí neţ voda, plave, pohlcuje zvuk, jízda je tichá. Kromě

14

velkých nároků na údrţbu, uskladnění a ceny, je nevýhodou nízká odolnost proti nárazům. Nelze vzít na divokou vodu.  Hliník - nejstarší umělý materiál. U našich vodáků, na rozdíl od jiných zemí, se netěší oblibě. Hliník je velmi pevný a trvanlivý materiál, který nepotřebuje údrţbu. Hliníkové lodě jsou ale těţké, hlučné a studené a bez vzduchových vaků jdou po zvrhnutí se ke dnu.  Sklolaminát - je u nás stále nejrozšířenější a relativně nejlevnější materiál ke stavbě lodí. Je to polyesterová nebo epoxidová pryskyřice, vyztuţená skelnou tkaninou. Dobře se opravuje, dobře tepelně izoluje. Laminát je křehký a jeho trvanlivost závisí na zpracování, mnoţství výztuţí apod. Lodě bez výztuţe by se ve vlnách rozlámaly. Dobrá loď musí zvonit při poklepu. Vzduchové vaky jsou nutné.  Kevlar - vlákno má zlatavou barvu a pouţívá se podobně jako skelná tkanina. Výhodou kevlaru je jeho velká pevnost při niţší hmotnosti.  Carbon - název podle výztuţe, látky z uhlíkových vláken. Uhlík je ještě lehčí neţ kevlar, ale křehčí. Většinou se pouţívá v kombinaci s kevlarem.  Royalex - sendvičový materiál na bázi Akryl - Butadien - Styrol a tvrzeného pěnového PUR (polyuretan). Je to pruţný, pevný materiál s tvarovou pamětí. Deformace a trhliny se po zahřátí vrátí do původního tvaru. Je nenáročný na údrţbu, díky pěnové vrstvě uprostřed dobře tepelně izoluje, tlumí a plave. Materiál je poddajný a sklouzne lehce po kamenech v řece bez poškození. Je měkčí neţ předešlé kompozity, proto musí být skořepina silnější a je to na úkor váhy.  Polyetylén - je dnes nejpouţívanějším materiálem pro lodě na divokou vodu. Jednovrstvý PET je homogenní, houţevnatý a levný materiál. Musí být ale silný a ještě vyztuţen, aby dosáhl potřebné pevnosti. Jednovrstvý PET sám o sobě neplave. Výhodou lineárního PET je jeho snadná opravitelnost. Crosslink je PET se síťovou strukturou molekul. Je pevnější, avšak nelze ho opravovat svařováním.. Extralineární PET mechanicky předčí Crosslink a navíc se dá svařovat. Nevýhodou těchto PET je , ţe se snadno poškrábou a deformují se teplem, jednostrannou zátěţí i UV zářením. Vícevrstvý sendvičový PET je sloţen ze tří vrstev různých vlastností. Obě vnější vrstvy z obyčejného PET jsou spojené pěnovým jádrem. Jsou cenově srovnatelné s lineárním PET, jsou pevnější, lehčí, plavou, dobře izolují, tlumí. Jsou těţší neţ laminát, poškrábatelné, díky pěnovému jádru je nutná velká tloušťka materiálu, vadí jim UV záření a jsou těţko opravitelné svařováním.  PAD,PUR,PVC - materiály pouţívané k výrobě nafukovacích lodí. Jsou buď dvouplášťové, obal z PAD a duše z PVC, nebo jednovrstvé lepené a svařované z tkanin nánosovaných gumou, PVC, PUR a dalšími plasty.  HYPALON - je PUR materiál s vynikající pevností. Jsou velmi kvalitní a nemá na ně vliv změna teploty. Turistické lodě Pramice jsou velké, široké, poměrně stabilní, těţké. Pouţívají je s oblibou vodní skauti, protoţe se do nich vejde celá druţina - posádka. Je to bezpečná loď i pro menší děti. Pohání se pádly z obou stran a vzadu sedí kormidelník. Nevýhodou je nesnadná přepravitelnost, je potřeba mít vlastní odvoz, je těţké přenášení přes překáţky na řece, jezy, stromy atd. Kanoe Otevřená - skořepina bez jakéhokoliv krytí, často zvýšené špičky (indiánský tvar), okraj zpevněný dřevěněnou lištou. Polokrytá - částečné zakrytí přídě a zádi, otvor zakrytý límcem s moţností připevnění špricky (nepromokavá krycí zástěra). Zavřená - má krytou palubu se dvěma, lépe se třemi otvory (prostřední pro bagáţ , s límci pro špricku). Kupujeme-li kanoi, zajímají nás tři parametry: Délka, která ovlivňuje rychlost a ovladatelnost, šířka rychlost a stabilitu a tvar dna rychlost, ovladatelnost a stabilitu dohromady. Délka: Krátké s délkou 400-450 cm, dobře točivé, snadno ovladatelné, špatně vedou, jsou pomalejší, hůře se udrţují v přímém směru. Nehodí se také pro dlouhé túry, nevejde se vám bagáţ. Naopak se velmi hodí na krátké akce na úzkých klikatých říčkách, kterých je u nás bezpočet. Střední délka 450 - 500 cm - univerzální. Ještě dobře točí, ale uţ drţí směr. Bez potíţí zvládnete týdenní putování a se zkušenostmi sjedete i WW II. Dlouhé nad 500 cm jsou u nás vzácností. Jsou rychlé, dobře vedou, ale špatně točí. Je tu dostatek místa pro bagáţ na delší dobu i pro tříčlennou posádku. Jízdní vlastnosti určuje i kýlová linie. Kýl můţe být rovný s plochým dnem nebo podélně prohnutý se zaobleným dnem. Ten druhý tvar zvyšuje točivost lodi. Šířka: Čím je loď širší a plošší dno, tím je stabilnější a naopak. Normální šířka je 90 cm (uprostřed), široké jsou nad 95 cm a pod 85 cm jsou úzké

15

Tvar dna: Ploché - loď je stabilní, dobře točivá, pomalejší. Má tzv. ostře ohraničený bod zvratu. Při překročení určitého náklonu rychle ztrácí stabilitu. Výhodou je velký vnitřní prostor pro dlouhé cesty a kdyţ se nebudete moc nahýbat . Oblé dno - lodě jsou vratší, točivější a rychlejší. U nás se vyskytuje nejčastěji. Je pro sportovní lodě na mírně divoké vody. Dno do V - nejrychlejší, nejlépe vede, vratké, ale při náklonu stabilnější, málo točivá. U turistických lodí je toto dno neobvyklé a málo pouţívané. Kajaky délky se pohybují mezi 4 - 5,2 m a šířky kolem 60 cm. Dvoumístné kajaky bývají široké 70 - 80 cm. O tvarech platí všeobecně to, co jsme si řekli o kanoích. Cestovní kajak musí mít prostor pro náklad. Je buď oddělený od kokpitu jezdce a má vlastní vstup nebo se bagáţ cpe otvorem kokpitu. Oddělené komory jsou výhodnější. Lépe se nakládá a vykládá, kdyţ se cvaknete opustíte loď jenom vy na rozdíl od nákladu, který si zůstane hovět ve vodotěsně uzavřené komoře, která vám ještě udrţí lodičku na hladině. Nevýhodou je, ţe do takovýchto otvorů nedostanete soudek nebo unifasku, náklad musíte rozdělit do několika menších loďáčků. Cestovní kajaky mívají někdy flosnu (kormidlo), která se dá řídit i nohama a pomáhá udrţet loď v přímém směru na vodních plochách. Turistický kajak by měl mít opěrky nohou a zad, měkce vypolstrované, sedačka by neměla tlačit do boků. Lodě na divokou vodu Kajaky jsou univerzální (allround), klasické baculaté stabilní lodě (bambule, banány), playboat pro dovádění ve vlnách, rodeové speciály pro akrobacii bývají účelově deformovány pro různé příleţitosti a naprosté zázraky lze předvádět na sguirtboats Kanoe jsou odvozeny od závodních slalomových typů. Z Ameriky se sem občas dostane otevřená kanoe pro divokou vodu. Je sice otevřená, ale vycpaná velkými nafukovacími vaky, které zabraňují zalití. Nafukovací plavidla Kajaky jsou jednomístné, některé vybavené šprickou a lze je pouţít i na divokou vodu. Dvoumístné slouţí spíš pro rekreaci. Kanoe nafukovací jsou vyráběny jen dvoumístné. Jsou ve tvaru minipramic nebo taky indiánek. Jízdní vlastnosti jsou dobré, pokud jsou správně natlakovány. Loď se pak na vlnách nebortí a „nekopíruje je“ Rafty běţně 4 aţ 12-ti místné. Rafty s nafukovacím dnem mají větší výtlak a menší stabilitu. Dno na mělčích vodách dost trpí. Rafty se pohání pádly nebo vesly, na rozdíl od všech ostatních lodí, kde se pouze pádluje. Katamarány jsou dva válce spojené rámem. Konstrukce bývá jednoduchá, rychle smontovatelná, loď je pevná. Plavidla jsou dvou aţ čtyřmístná. Výhodou této lodi bez dna je lepší manévrovací schopnost, stejná nosnost jako raftu a je lehčí. Pádla Kajakářská pádla: Mají dva listy, symetrické pro krátkou loď a divokou vodu nebo asymetrická, delší pro hluboké vody. Listy pádla jsou pootočeny o 60 aţ 90 0. Ţerď je rovná nebo zalomená, kulatého či oválného průřezu. Aby se pádlo nepřetáčelo v ruce a neprokluzovalo, je ţerď opatřena tzv. soft-gripem. Kanoistická pádla: Mají jeden list, buď slalomový - krátký, široký, symetrický, prohnutý, nebo rychlostní - dlouhý úzký, asymetrický, prohnutý. Prohnutý list je určen pro slalom, dlouhé listy jsou do hlubokých vod, asymetrické se pouţívají v rychlostních disciplínách. Spodek listu je vyztuţen kováním, zpravidla hliníkovým nebo mosazným. Ţerď je v místě uchopení oválná a je zakončena hlavičkou. U kanoistických pádel se nepouţívá soft-grip. Hlavičky jsou buď téčkové (u našich vodáků naprosto převaţují), tzv. T-Grip nebo tzv. Palm-Grip pouţíván převáţně u dřevených pádel. Palm-grip je výhodný pro dlouhé cesty, protoţe se pohodlně drţí a umoţňuje klasickou techniku pádlování, kdy se pádlo otáčí po kaţdém záběru o 1800 - indiánský způsob. Délka pádla má být asi po ramena postavy. Materiály:  Dřevo - je osvědčený klasický materiál a stále se těší největší oblibě. Kvalitní pádlo je z dobrého a správně zpracovaného dřeva kombinovaného z několika druhů. Pouţívá se jasan, smrk, javor, třešeň. Dřevěné pádlo vyţaduje údrţbu a šetrné zacházení.  Plasty - Pádla jsou levná a nepotřebují údrţbu. Většinou se jedná o kombinaci duralová ţerď – plastový list.  Kompozity - sklolaminát se téměř nepouţívá, pouţívá se draţší laminát s uhlíkovými vlákny Carbon nebo aramidovými vlákny Kevlar. Pádla jsou dost drahá. Jsou pevná, tvrdá a lehká, naopak uhlík je křehký. Pouţití najdou ve výkonnostní kanoistice. Pro univerzální pádla jsou nejlepší kompozity na bázi tvrzené PUR pěny. Vyrábí se tlakovým litím a lisováním. Jádrem listu je PUR pěna se skelnou výztuţí nebo sendvič dřevo-laminát. Kování je zapuštěno po celém obvodu listu. Jsou střední cenové třídy, kvalitní, odolná a nenáročná na údrţbu. Neţ koupíte pádlo, musíte vědět kam a jak často budete jezdit. List pádla musí být nejlehčí, těţiště pádla by mělo být v místě uchopení. Pádlo poloţte na hranu ruky a vyzkoušejte balanc, bude-li se list převaţovat, není to dobré.

16

Prostředky pro zajištění bezpečnosti Horolezecké lano: Jsou vyrobeny ze speciálně upravených PAD vláken, o průměru 9 mm pro pouţití jako lano dvojité a 11 mm jako jednoduché, v délkách 30, 40, 45, 50, 60, 80 m. Moderní lano má schopnost zachytit měkce pád. Je to dosaţeno přiměřenou průtaţností. Průtaţnost je běţně 20 %, ale k přetrţení lana dochází aţ po prodlouţení o 50 - 60 % délky. Horolano musí mít visačku CE/UIAA a ta nejlepší s úpravou everdry. Horolana mají nosnost okolo 1200 DaN (dekaNewton, odpovídá zhruba 1200 kg). Nosnost lana se zmenšuje ostrými ohyby, nebo zachycením pádu přes ostré kameny a skálu. Také záleţí na technice jištění. Horolezecké reep šňůry: Pouţívají se na úvazky, jsou od 3 do 7 mm průměru a nosnost mají 196 aţ 980 DaN. Horolezecký úvaz: Vţdy pouţívejte kombinaci prsního a sedacího úvazku nebo úvazek celotělový. Nikdy ne jen prsní nebo jen sedací, je to nebezpečné. Samostatný prsní úvazek je při pádu relativně, ale jen relativně, bezpečnější, pouţití jen sedacího úvazku můţe mít za následek i zlomení páteře. Opět hledat visačku CE/UIAA. Karabiny: Duralové s atestem CE/UIAA mají nosnost aţ 2000 DaN. Pro VHT jsou nejlepší tzn. Klettersteig , velké s velkým rozvorem a vţdy s pojistkou., nejlépe automatickou (Expres, Twistlock, Shell Lock), bez pojistky nejsou bezpečné. Některé jsou vybaveny hrazdičkami, které drţí provázané lano stále tam, kde má být a nelze je nechtěně vycvaknout. Šplhadla: Nejsou nutnou výzbrojí, i kdyţ na extrémních zajištěných cestách jsou pohodlné. Měly by při uklouznutí zablokovat ihned pohyb směrem dolů. Cepín: Pro účely VHT postačí cepín s certifikátem UIAA kategorie B (basic). Cepín s dřevěněnou násadou je jiţ zastaralý. Ideální je celoduralový, lehký okolo 250g . Délka cepínu by měla být 70-80 cm. Kratší jsou pro horolezecké účely v kolmé skále. Mačky: Turistické celoduralové modely, kvalitní značky s certifikátem, váha asi 500 g. Mají odpovídat botě. Na skelety nebo pohorky s dráţkou lze pouţít mačky s rychloupínáním (New Matic). Na obyčejné pohory musíte pouţít mačky s řemínkovým upínáním (New Classic). Mohou být kloubově spojené nebo rámové jednodílné. Na mírnější svahy stačí 8-10 hroté s hroty kolmo dolů. Pro pohyb ve strmém terénu je potřeba maček 12 hrotých. Vhodnost maček pro různý terén se řídí délkou, tvarem a sklonem předních hrotů a druhého páru. Pro nás je důleţité, ţe mačky pro led a sníh mají hroty delší, druhý pár směřuje šikmo dopředu, jsou dále od sebe, usazené více do šíře. Mačky pro terén skála/led mají hroty kratší a jejich druhý pár směřuje kolmo dolů. Lyţařské hole: Jsou dobrou pomůckou při chůzi v lehčím aţ středním terénu. Pouţít se dají i v létě, odlehčují zádům. To uţ bylo řečeno. Pro VHT teleskopické, vzhledem k jejich skladnosti v batohu. Přilba: Opět se doporučuje horolezecká s certifikátem, ultralehká váţí okolo 250 g. Jsou stavěny tak, aby tlumily nárazy a jejich postroj zaručuje správnou polohu na hlavě za všech okolností. Ty lehoučké mají vystýlku z pěnového polystyrénu. Slaňovací osma: Celoduralová je lehká a můţe se vám hodit. Je vţdy bezpečnější, neţ pouţití tzv. Dülferova sedu. Tlumič pádu: Vkládá se mezi úvaz a závěsné lano. Lano jím prochází cik-cak, a při zachycení pádu dojde k prokluzu a ztlumení „tvrdé pecky“. Tlumič je kovový a musí být „kalibrován“ na tloušťku pouţívaného lana. Prostředky pro cykloturistiku Cyklistické přilby jsou dnes sklolaminátové, vyplněné pěnovým polystyrénem, lehké a dostatečně větrají hlavu. Dále je moţné pouţít různých chráničů kolen a loktů. Prostředky pro speleologii Téměř se neliší od prostředků pro horolezce mimo lan. Lana se pouţívají speciální speleologická, která mají vyšší odolnost proti oděru a nízkou taţnost. Je to dáno tím, ţe v jeskyňářství, při sestupech do propastí se nezachycují pády, po lanech se většinou spouští a nahoru se jde po šplhadlech. Lana se vyrábějí v kombinaci materiálu PAD/PES o průměru 10 a 10,5 mm, v délkách 50, 60,100, výjimečně 200 m. Baterky Jsou důleţité vţdy za sníţené viditelnosti, ať jste na horách, vodě nebo v jeskyni. Nejlepší jsou čelovky, protoţe mám volné ruce a kam se podívám tam svítím. V současné době jsou asi nejlepší baterky značky PETZL. Fungují na baterie nebo nabíjecí akumulátor, některé mají zoom nebo kombinaci ţárovka – LED diody a další svítí i 50 m pod vodou.

17

Plovací vesty: Je částečnou ochranou vašeho ţivota. Nezachrání vás při bezvědomí, ale pomáhá plavaní, chrání proti ostrým nárazům a tepelně izoluje. Pro děti a mládeţ je povinná a jinak bych neradil jezdit bez ní WW 3 a výše a také uprostřed rozlehlé vodní plochy by se mohla hodit. Tvar vesty musí být takový, aby dobře seděla na těle, neškrtila, nebránila pohybu a zároveň nesmí v ţádném případě spadnout nebo sklouznout z těla. Jako nosná výplň se pouţívá Polystyrén, Airex a Poreten. U vesty je vhodný límec. Materiál se pouţívá PAD nebo PES. Z hlediska bezpečnosti jsou lepší výrazné barvy, které jsou ve vodě vidět. Vodácké helmy: Jsou potřeba v balvanitých peřejích a kaňonech. Ochrání od případného upadnutí do bezvědomí po nárazu hlavou o kámen. V helmě musí být slyšet, nesmí zakrývat výhled, musí krýt hlavu i na spáncích a v zátylku. Je moţné ji doplnit chráničem obličeje (nezapomenout sundat při líbání). Materiál helmy můţe být z POP, PVC nebo PET, případně Kevlaru a Carbonu. Vnitřní výplň bývá z popruhů PAD nebo PET, nebo je napevno vlepen pěnový PUR, pouţívá se i polystyrén. Chránič obličeje je připevněn šroubky nebo je integrovaný. Házecí pytlík: Je to kus lana, které plave na vodě, sbaleno do vaku kónického tvaru, aby se lépe odvíjelo. Materiál lana je POP, síla 10 mm. Tento materiál má nulovou nasákavost. Tkanina pytlíku je převáţně PAD. V pytlíku je materiál zajišťující plavání konce hozeného lana na hladině, je stejný jako u vest. Prostředky k orientaci Kompasy, buzoly: Nekupujte buzoly přiliţ laciné, snadno pak zjistíte, ţe podle mapy jste na protějším kopci. Mapy: Dnes se dají běţně koupit mapy v měřítku 1:50 000 a dokonce i 1:25 000. Podle nich uţ můţete chodit cestou necestou a nejste-li chronickými kopáči do bludných kořenů, tak na 99 % dojdete tam kam jste si naplánovali. GPS (Global Position System) Neboli přístroj pro satelitní navigaci. Není zatím tak rozšířen, i pro svoji cenu, ale jsou situace, kdy je orientace velice sloţitá a buzola není spolehlivá, kdyţ to přeţenu tak třeba cestovateli přes arktické pláně. GPS plní několik funkcí. Určí přesnou polohu, pochodový azimut a vzdálenost ke zvolenému cíli. Není potřeba znát magnetickou deklinaci, přístroj ji bere v úvahu a ukáţe na stupnici, jaký azimut si máte nastavit na buzole. Práci s GPS zvládne i dítě. Je potřeba zmáčknout knoflík a vyčkat pár minut. Přístroj zachytí signály minimálně 3 druţic k určení polohy a 4 druţic k určení nadmořské výšky. V kategorii outdoor jsou ve světě nejoblíbenější značky GARMIN a MAGELLAN. Nářadí K tábornickému i turistickému nářadí patří i obyčejná souprava na šití. Rozhodně se v přírodě neobejdete bez noţe. Měl by být z kvalitní oceli. Vţdy by měl být v pouzdru. Při táboření, kde se vaří na otevřeném ohni se neobejdete bez dobré sekery. Asi nejlepší současné sekerky s topůrkem z pevnostního plastu jsou od finské firmy Fiskars. Pouzdro na sekeru by mělo být samozřejmostí. Dnes se dají koupit i lehké, případně skládací pilky např. od firmy Sandvik. Na zahlazení stop po našem táboření se hodí polní lopatka. Nejlepší je asi po zkušenostech armádní lopatka US ARMY, která se nadvakrát dá sloţit do pouzdra a připevnit k pasu. Je ostrá a dá se pouţít i jako motyčka i jako sekera. Je ale dost těţká, ale lehké lopatky jsem ještě neviděl. Kdyţ stavíte iglú v zimě, je dobré si zhotovit z duralového plechu síly 3 mm pilu na sníh.

5. Typy táborů, jejich zabezpečení a provoz Rozdíly mezi různými typy táborů (stálý, putovní, vodácký, zimní), rozdíly v zabezpečení, bezpečnosti, výbavě. Postup při výběru tábořiště, povolení tábora, hlášení tábora, povolení hygienika a další harmonogram přípravy a vedení tábora. Zajištění po provozní a organizační stránce. Způsoby a možnosti stravování na táboře, potravinami a pitnou vodou, uskladnění potravin, likvidace odpadů Chceme-li s oddílem dětí, nocovat v přírodě a není nyní důleţité zda pod stanem nebo pod širákem, musíme my sami mít nějakou tu zkušenost, mít to vše vyzkoušené ve své vlastní praxi. Všechny tábornické příručky nám mohou jen napomoci a ukázat cestu a sami poznáme, co je v praxi moţné a co ne. První zásadou je celkový zdravotní stav dítěte, jeho tělesná zdatnost a míra otuţilosti. Přiznejme si, ţe všechny tři vyjmenované předpoklady nejsou u dnešních dětí z měst ţádnou samozřejmostí. Lépe neţ panelákové děti jsou na tom bezesporu děti z venkova, které mají blíţ k přírodě, i kdyţ vesnický skauting se zase potýká s jinými problémy. Předpisy platné pro zotavovací akce dětí a mládeţe, o kterých bude ještě řeč v souvislosti se stálými tábory, nám zakazují nocovat ve stanu s dětmi mladšími sedmi let. O přespávání v přírodě bez stanu se v nich nehovoří vůbec,

18

neboť takovouto činnost tvůrci vůbec nepředpokládají. Budeme-li to dodrţovat, znamená to, ţe s nejmladší věkovou kategorií smíme na výpravách přespávat jen v pevných objektech jako jsou chaty, chalupy, turistické noclehárny, skautské klubovny a základny, tělocvičny atd. To se v praxi většinou děje ve vlčáckých a světluškovských oddílech. Při spaní pod širákem, nebo bivakování se zvyšují nároky na kvalitu výstroje a zkušenosti táborníků. Doporučoval bych tuto činnost provozovat s dětmi od 11 – 12 let. Je totiţ nutné, aby si výzbroj na přespávání sami nesli na zádech. Některé oddíly to řeší tak, ţe proviant a výzbroj jim doveze na místo táboření auto. To je moţné u mladších dětí tolerovat. V druhém případě nastupuje hledisko přípustné zátěţe, která musí být přiměřená věku. (viz TVS) Malé děti nesmějí nosit těţké batohy a denní dávky pěšího putování v kilometrech jsou také malé. Dnešní moderní stany se sice dají rozdělit mezi tři táborníky (vrchní stan – vnitřní stan – tyče a kolíky), takţe na kaţdého vyjde něco přes kilogram zátěţe, ale kvalitní spacák váţí cca 2 kg, k tomu přičtěme váhu karimatky, náhradního oblečení a hlavně jídla, které je vţdy nejtěţší. U mladších dětí se často setkáme s nevhodnými batohy, respektive nepřesvědčíme rodiče těchto dětí, aby jim v útlém věku lepší batoh koupili. Táboření na výpravách a spaní pod širákem jsou podniky určené pro skauty a skautky. Nesnaţme se do něho pouštět s vlčaty a světluškami. S těmi mladšími můţeme ve stanech přespávat od května do konce září kdyţ přeje počasí. S těmi staršími a RS si to můţeme, při dodrţení určitých pravidel, dovolit i celoročně. Ve stanech bychom měli přespávat jen na povolených místech. Problém je v tom, ţe tábořiště a kempy bývají otevírány jen na sezónu letní tj. od června do září. V nich je, kromě dříve jmenovaných negativních jevů, moţnost topení otevřeného ohně a tím i moţnost vaření na otevřeném ohni, v kotlíku. Avšak okolí takovýchto tábořišť většinou tvoří dokonale vyčištěný les, ve kterém nenajdete ani větvičku. Problémové bývá umístění tábořišť. Mimo atraktivní turistické oblasti, umístěné většinou v nějaké CHKO, kempy většinou nebývají. I kdyţ většina našeho území kam stojí za to jet se nachází právě v CHKO, stále je dost pěkných míst mimo ně a tady se jiţ dostáváme do konfliktu se zákonem. Oheň se smí rozdělávat nejméně 50 m od okraje lesa a tábořit se nesmí vůbec. Plánujeme-li výpravu do rezervace, CHKO, do listnatých lesů a do míst, kde není čím topit, je potřeba mít ve vybavení i vhodný přenosný vařič. Druhy jídel volíme jednoduché, nenáročné na přípravu a dlouhé vaření. Bereme v potaz nutriční i kalorickou hodnotu stravy. V zimě má být strava kaloričtější. Vhodné jsou práškové polévky, instantní strava, extrudovaná strava, suché salámy, tvrdý sýr, čokoláda, různé sušené kaše. K pití je nejlepší čaj nebo pramenitá voda. Sladké pití ţízeň nezaţene. Dále potřebujeme následující vybavení: na kaţdé tři lidi lehký přenosný stan, na 6 lidí jeden kotlík, vaří-li se na vařičích jeden ešus na 2 lidi, na skupinu sekerku nebo malou pilku, otvírák, zápalky, kaţdý musí mít spacák a karimatku, náhradní suché oblečení na noc, oblečení a obuv dle ročního období, baterku do stanu. Nouzové přespávání – bivakování a spaní pod širákem nacvičujeme nejlépe na letním stálém táboře. Jak stavět nouzové přístřešky z větví, pod vývraty, pod převisy apod. vám řekne kaţdá zálesácká příručka. Trend je ale vozit sebou igelit, celtu nebo tropiko od stanu áčka, které napneme mezi dva stromy pomocí šňůry, neţ pracně shánět chvojí na stříšku atd. Je to zdlouhavé a nepraktické a lámat chvojí ze stojících stromů by snad ţádného skauta a skautku nenapadlo. Pamatujeme, ţe nouzovým přespáváním se zase dostáváme do rozporu se zákonem. Ovšem při spaní pod širákem a zachování ticha nás stejně nikdo v noci v lese nenajde. Zimní tábor a zimní táboření je podnik velmi náročný jak na přípravu tak na výběr táborníků. Zde musíme provádět přísný výběr samozřejmě starších dětí. Doporučuji věk nejméně 14 let, vybírat děti podle jejich schopností, stupně otuţilosti, kterou lze vypozorovat i na letních táborech, prostě toho, kdo na to má. Tábor nestavíme v lavinami ohroţených územích, na zamrzlých vodních plochách, které svojí rovinou přímo lákají, při mokrém sněţení pod stromy – hrozí lámání větví. V zimě se dá tábořit ve stanech, nejlépe samonosných kopulích nebo tunelech. Stan v zimě nikdy nemůţeme stavět na povrchu sněhové pokrývky. Musíme ho zapustit do terénu. Záleţí na síle sněhové pokrývky, ideální je hloubka zapuštění 80 – 100 cm. Tím stan účinně chráníme proti bočním nárazům větru a nemusíme stavět ochranné zítky ze sněhu. Sníh pod stanovou podlahou upravíme lyţemi do roviny a pokud to dovoluje struktura sněhu, zpevníme ji udupáním. Pamatujme, ţe pro postavení stanu potřebujeme upravit plochu cca dvojnásobných rozměrů, neţ je jeho podlahová plocha. Komfortní táboření je v tee-pee, nejméně však šestimetrovém, doporučuji sedmimetrové, kde se dá zatopit otevřený oheň a máme-li i lining, respektive v zimě bychom ho měli mít, rozdíl mezi vnitřní a venkovní teplotou bývá vysoký. Je-li dostatek sněhu můţeme zkusit postavit iglú – obydlí eskymáků. Předem upozorňuji, ţe stavba iglú je náročná a zdlouhavá. Proč ho tedy stavět? Kdyţ pomineme moţnost si to prostě jen vyzkoušet, tak iglú má oproti stanu v zimě nesrovnatelné výhody. Je mnohem teplejší, sušší, tišší a prostornější. Poskytuje nejlepší ochranu v mrazu, větru i sněhové bouři. Ač je to k nevíře, rozdíl mezi venkovní a vnitřní teplotou v iglú můţe být aţ neuvěřitelných 60°C! Protoţe vchod je pod úrovní podlahy, studený vzduch do iglú prakticky nemůţe a celý prostor funguje jako bublina teplého vzduchu. A sníh je vynikající izolant. Polárníci naměřili při venkovní teplotě –45°C pod stropem iglú +16°C. Co ke stavbě potřebujeme? Jediné nutné speciální nářadí je sněhová pila. Pila musí být dostatečně dlouhá, protoţe určuje délku řezaného kvádru. Z malých kvádříků se špatně staví. Ideální je délka okolo 50 cm. Nejlepším materiálem je tvrdý, alespoň 3mm silný duralový plech. Můţete mít i sněhovou lopatu, která se ale dá nahradit lyţemi. Na práci musíte mít vhodné oblečení abyste po dokončení stavby nezjistili, ţe jste mokří aţ na spodní prádlo a nemáte se kde usušit (pokud jste opravdu na zimním táboření a nehrajete si na něj někde v okolí zděné, vytápěné chalupy). Větrovka a kalhoty z nepromokavé

19

látky, kvalitní zimní obuv, návleky neboli kamaše a na teplých rukavicích navlečené gumové (které se pouţívají na úklid) jsou jediné vhodné vybavení na tuto legraci. Nakonec pamatujme, ţe iglú není vhodné stavět při teplotách 0°C a více. Ne kaţdý sníh je dobrý na stavbu, i kdyţ prý odborník postaví iglú z jakéhokoliv druhu sněhu. Nejlepší je ufoukaný a udusaný sníh. Kdyţ po něm jdete a nepropadáváte se, můţete rovnou krájet kvádry. Kyprý sníh je potřeba ušlapat lyţemi, sněţnicemi, nakonec botami. Upravenému sněhu dáme půl hodinky času, aby si sedl a vytvořil nové struktury. Místo na iglú nemusí být na rovině, ale začátečníkům rovinu doporučuji. Na sníh nakreslíme kruh o průměru asi dva metry. Nakreslíme si i vstupní chodbu, která musí být v pravém úhlu k převládajícím směru větru. Bloky začneme vyřezávat v místě budoucího vchodu a postupně se prořezáváme do kruhu budoucího iglú. Kvádry se musí uvolňovat pouze odříznutím. Páčením nebo vylamováním vám popraskají a jsou nepouţitelné. Neţ začnete kvádr zvedat zkontrolujte, ţe je opravdu po všech stranách odříznut. Bloky začínáme usazovat podle základního principu, ţe můţe drţet v jakékoliv poloze kdyţ podepřeme dva úhlopříčně protilehlé rohy. Bloky se dají na místě usazení opracovávat na patřičný tvar sněhovou pilou. Musíme je hned od začátku naklánět dovnitř, jinak se bloky kácejí, nebo se vám nepodaří iglú nahoře včas uzavřít. Horní hranu první řady bloků odřízněte k vytvoření spirály, stačí tak pět bloků. Jakmile máte základ, stavba jde rychle. Nezapomínejte na zvětšování náklonu bloků. Vrchlík iglú uzavřeme větším blokem, který opatrně upravujeme pilou aţ zapadne. Zvenčí ucpeme sněhem všechny mezery. Je-li hluboký sníh, vchodový tunel zastřešíme dvěma bloky do A. Někdy je nutné pouţít bloky tři, dva šikmo, třetí svrchu zaklenbovat. Stavíme-li iglú jako ochranu proti silné vichřici respektive očekáváme-li ji, musíme ještě postavit stěnu proti větru. Ledové částice hnané větrem se totiţ chovají jako smirkový papír. Zevnitř iglú uhladíme, aby odtávající voda po hladkých stěnách stékala dolů kde zmrzne nebo se vsaje do sněhu. V iglú je pak krásně sucho. Chceme-li v iglú vařit, musíme vytvořit ventilační otvor ve stěně, který potom ucpáváme sněhovou koulí. Ve dne je v iglú dost světla, v noci stačí svíčka, protoţe bílé stěny krásně odráţejí světlo. Kdyţ je sněhu hodně nebo narazíme na sněhovou závěj a sníh je suchý můţeme zkusit vyrobit sněhový záhrab. V záhrabu je také teplo a zaručeně v něm nezmrzneme. Při krizových situacích za mlhy a silné sněhové vánici v horách můţe být jediným prostředkem k přeţití, proto je dobré ho natrénovat kdyţ o nic nejde. Záhrabové stavby jsou také fyzicky náročné, většinou nemohou pracovat společně více neţ dva aţ tři lidé. Při hloubení záhrabu je uvnitř dost vlhko a teplo takţe se moc neoblékáme. Vybavení na zimní táboření je poměrně nákladné a je moţné pouţívat vybavení oddílové. Kaţdý musí mít vhodné a teplé zimní oblečení pro pobyt venku, dále vhodné teplé převlečení na spaní, kvalitní zimní spacák péřový nebo z nejkvalitnějších dutých vláken, silnou karimatku, náhradní ponoţky a rukavice. Strava musí být kalorická a stále mít k dispozici teplou tekutinu. Spotřeba tekutin za mrazu je dvakrát aţ třikrát vyšší neţ za běţných podmínek. Strava je nejdůleţitějším prostředkem k znovuzískání vydané energie. Dnes je moţné si vybrat ze široké nabídky potravin pro outdoorové aktivity. Výsledkem dlouholeté páce potravinářských technologů jsou výrobky, které mají dostatečný obsah minerálních látek, vitamínů, tuků a pod. Mají současně vysoký kalorický objem, nízkou váhu, dobře se balí a rychle se připraví k poţití. Prostě různé sáčky s koncentrovanou stravou se staly nepostradatelným doplňkem náročných turistů vţdy tam, kde je potřeba pečlivě sledovat váhu batohu. U kaţdého člověka i v úplném klidu dochází ke spalování energie, jejíţ příjem a výdej se měří v kilokaloriích nebo v kilojoulech (1 kcal = 4,186 kJ). Minimální spotřeba člověka v klidu je asi 1 560 kcal/den. Při běţném reţimu se spotřeba pohybuje mezi 2000 aţ 3000 kcal. Při velkých tělesných výkonech jako VHT, pobyt v extrémních podmínkách a tak, můţe se hodnota zvednout aţ k 8 000 kcal/den. Přitom dochází ke zvýšenému pocení a tím k rychlé ztrátě tekutin a soli. Proto je důleţité hodně pít, minimální denní dávka je 3 litry, v extrémních podmínkách se můţe zvednout aţ na 10 litrů. Nápoje mají obsahovat minerální látky ve zvýšené koncentraci (kalcium, kalium, magnézium), jsou to ty známé ionťáky a jim podobné. Také strava má být více solena. Při výběru potravin na zimní pobyt tedy dbáme zejména na jejich kalorickou a nutriční hodnotu, trvanlivost, přepravitelnost, stravitelnost, hmotnost, a přihlíţíme i k ceně a dostupnosti nákupu. Dnes je k dostání sušená strava, vakuově balená (dvouletá záruka) a má slitování i s největším nešikou. Připravuje se vţdy v teplé nebo studené vodě nebo mléku. Pokud není voda, dá se jíst i nasucho, namazat na chléb apod. Mnoho z vás se uţ naučilo vyrábět si lehkou stravu doma. Jsou to ty různé „kolovací pytlíky“ naplněné směsmi vloček, rozinek, kousků čokolády, kokosu atd. Závěrem:  Zvlhlé a mokré věci je moţno dát na noc ven vymrznout, mráz vysušuje!  Vybavení táborníků je potřeba zkontrolovat ještě před odjezdem.  Táboříme-li poprvé, je vhodné zajistit zázemí v blízké vytápěné chatě nebo chalupě, kde se dá uvařit a kam se dá v případě nouze ustoupit.  Nikdy neriskujme táboření poprvé naostro. Putovní tábor je akce, která vyţaduje od vedoucího obrovské zkušenosti a hlavně pevné nervy a trpělivost. Přesto jsou oddíly, které raději jezdí na putovní tábory, neţ na tábory stálé. To platí hlavně o vodních skautech. Zde je však třeba říci, ţe putovní tábor po řece na lodích je poměrně snazší. Neberu teď v úvahu materiální přípravu takového tábora a velikou zodpovědnost vedoucího za děti na lodích kde hrozí větší nebezpečí úrazu a utonutí neţ na souši. Ale plout na lodi a vézt si vybavení sebou není tak fyzicky namáhavé jako chodit pěšky a vše nosit na zádech. Také podél známějších řek jsou často umístěny tábořiště a kempy kde se dá přenocovat a případné nouzové táboření na březích řek, pokud se nejedná o soukromý pozemek, je tolerováno. Pěší puťák klade nároky na perfekt-

20

ní znalost terénu. Vůdce nikdy nemůţe nebo by neměl naplánovat puťák do míst, kde ještě nebyl jen za pomoci mapy a odhadu terénu. To si můţeme dovolit na expedici s partou dospělých roverů. Jak uţ jsem řekl, je potřeba si předem zajistit moţnosti přespání na trase. Při plánování rozpočtu vezměte v úvahu, ţe nocování v kempech není dnes nijak levná záleţitost. Výhoda je pouze, ţe tu je pitná voda, WC, někdy i sprchy. Dále musíme zajistit doplnění proviantu po cestě. Většinou není moţné nést všechnu stravu na celou dobu puťáku hned z domova. Tady musíme brát v úvahu situaci v obchodech na menších vesnicích, kde je dost zboţí na objednávku pro místní obyvatele a někdy bývá nedostatek základních druhů třeba pečiva, mléka apod. Nároky jsou kladeny i na samotné táborníky. Děti musí být trénované, zvyklé delší chůzi se zátěţí, mít patřičné vybavení. Denní dávky by neměly být delší jak 15 aţ 20 km, dle věku. Puťák můţeme uspořádat i v zimě. Zimní puťák můţe být pěší, nebo na lyţích. Drsné roverské puťáky vyuţívají spaní pod stany, jinak si lze zajistit ubytování například na horských chatách a boudách. Tak lze pořádat i zimní přechody pohoří se zajištěním teplé večeře a snídaně a moţnosti usušení mokrých věcí hlavně bot a dodrţením všech hygienických zásad. Takováto akce však bude náročná na finance. Na tomto místě je třeba zmínit i roverské puťáky, kde bych spíš pouţíval název expedice. Tyto podniky jsou jiţ svojí náplní a náročností určeny právě nejstarší věkové kategorii - RS. Vyţadují nejen značné zkušenosti, získané několikaletým členstvím v oddíle, ale také kvalitní přípravu. Kladou nemalé nároky na fyzickou a psychickou přípravu účastníků. Vyţadují také zkušené vedoucí se zkušenostmi pobytu v přírodě ve všech ročních obdobích. Současně jsou však vyvrcholením naší činnosti s mládeţí a pro ně samé záţitky na celý ţivot. K vybavení se jiţ znovu vracet nebudeme, spíš bych upozornil na některá nebezpečí a rizika, se kterými se můţeme při těchto podnicích setkat Pěší putování Tato forma přesunu a pohybu v krajině má jako jediná velkou výhodu - lze se takto pohybovat v jakémkoliv druhu terénu a v jakékoli roční době. Nároky na vybavení jsou obdobné jako u vícedenních výprav. Jen toho vybavení je poněkud více a vyţaduje to velkoobjemový batoh. V určitých místech je pro nedostupnost civilizace nutné mít několikadenní zásoby stravy a o něco více náhradního oblečení. V zimním období jsou k pěšímu putování téměř nezbytné sněţnice. Kdyţ je více jak 50 cm čerstvého sněhu, stává se chůze bez nich velmi namáhavou a vyčerpávající. Cykloturistika Základním poţadavkem je dobré a spolehlivé kolo. To uţ dnes není problém na našem trhu sehnat, výběr je velký. Jaké kolo zvolit jsem uvedl v třetí kapitole. Nezapomeneme na základní nářadí a soupravu na lepení duší s vteřinovým lepidlem. Při jízdě na kole nelze jet s batohem na zádech. Docházelo by k nadměrnému zatíţení páteře, zvláště při delších jízdách. Je zcela nezbytné mít nosič a nepromokavé cyklistické brašny. Je-li jen jeden nosič, dochází k nadměrnému přetěţování zadního kola s následným častým praskáním zadních drátů. Výhodné je mít nosič i nad předním kolem a hmotnost nákladu tím rozkládat na obě kola. Řízení je malinko těţší, ale výhody převaţují. Nosič na přední kolo se uţ dá dnes koupit, nebo si ho necháme zhotovit. Na kolo se oblékáme lehce - většinou se jezdí v létě. Triko dobře sající pot, větrovku, krátké cyklistické kalhoty těsně nad kolena, při chladnějším počasí čapáky - dlouhé cyklistické kalhoty s úzkými nohavicemi, které se nechytají do řetězu. Na obutí se prodává přímo cykloturistická obuv. Proti dešti se chráníme specielní cyklistickou pláštěnkou. Počítáme s vyšší spotřebou tekutin. Vodní turistika Nemusí být doménou vodních skautů a kovaných vodáků, ale můţe být s úspěchem vyuţita v programu normálního skautského oddílu a v kmeni RS obzvlášť. Vodáctví je krásná věc, ale náročná na materiální vybavení a také na fyzickou kondici jednotlivce, viz kapitola 3. Od dubna do konce září se dají lodě do 35 kg přepravovat po ţeleznici jako spěšnina do sítě vybraných stanic, kterých je dost po celé republice. Lze tedy naplánovat vícedenní sjetí řeky a není nutno se vracet na začátek pro auta. Určitou výhodou jízdy na lodi je, ţe nemusíme tak pečlivě sledovat váhu bagáţe. Oblékáme se podle ročního období, avšak většina expedic se koná v teplých letních měsících. Máme víc náhradního oblečení neţ při pěším putování. Při slunečném počasí je nutná ochrana hlavy čepicí, kloboukem, jedeme-li v plavkách ochrana kůţe opalovacím krémem. Sluneční záření na vodní ploše je daleko účinnější. Vţdy je nutné mít na nohou tzv. vasrboty, staré kecky, které se mohou namočit. Při vystupování na mělčině nebo před jezy pak nemusíte mít strach o úraz nohy řekách plných různých odpadků. Suché boty vezeme v soudku a oblékáme je aţ po ukončení denní jízdy. Ţe musí být kaţdý kdo sedne na loď dobrým plavcem nemusím zdůrazňovat. Ale i dobrý plavec by měl mít při splouvání těţších úseků plovací vestu, pro děti a mládeţ je povinná . Při splouvání kamenitých peřejí i laminátovou přilbu. Uhození hlavou o kámen při zvrhnutí lodi můţe mít za následek ztrátu vědomí a utonutí i velmi dobrého plavce. Zásoby pitné vody vozíme v PET kanystrech 3 - 5 l. Nároky na stravu se neliší od běţné expedice. Vţdy sebou vezeme soupravu na opravu lodí. Nakonec o nebezpečí na vodě. Předpokládá se, ţe na vodu jede jiţ trochu zkušený vodák nebo začátečník se zkušeným kormidelníkem. Začátečníci by měli jet max. WW I, zkušenější WW II aţ III. Toky od WW IV uţ nejsou běţnou záleţitostí a patří spíš specialistům s příslušným vybavením a tréninkem. Záludným nebezpečím jsou jezy. Relativně bezpečný je jez s otevřenou propustí nebo takový, pod nímţ se tvoří vlny a voda rychle odtéká. Při pře-

21

vrhnutí totiţ vyplavete a voda vás vynese. Pozor na propusti s retardéry, které mají na dně kamenné výstupky na zpomalení vody, při zvrhnutí přímo v propusti hrozí pohmoţdění těla. Nejzákeřnější a mimořádně nebezpečné jsou jezy bez propustí pod nimiţ se tvoří vývary. Voda se pod nimi vrací zpět pod přepad a uvádí se, ţe cesta od jezu je moţná jen tak, ţe se potopíte aţ na dno a několikametrovým plaváním po dně se dostanete z dosahu zpětného proudu. Jenomţe jak se v tom vodním válci s provzdušněnou světlou vodou zorientujete a najdete dno, kdyţ bojujete o vzduch a ţivot? Pomoc ze břehu topícím se pod jezem je bez speciálního vybavení téměř nemoţná. Vţdy tyto jezy přenášejte! Dále se vyhněte všem vtokům a náhonům, které jsou v provozu. Voda do nich silně táhne. Neznámou část toku, která vypadá obtíţněji si nejdříve prohlédněte ze břehu. Pěšky, na lyţích, na kole i v horách můţete v obtíţném místě zpomalit, obejít ho, vrátit se. Na vodě tahle moţnost není. Jak tam jednou vjedete, musíte to místo projet celé, nemůţete zastavit, i kdyţ si to budete touţebně přát. V nepřehledných meandrech jezděte v nejpomalejším proudu tj. vnitřkem oblouku. V peřejích, nenajedete-li do nich bokem, vám převrţení zas tolik nehrozí. Horší je přehlédnutý kámen. Kdyţ se dostanete do situace „metr před šutrem“ je nejlepší najet to do něj špicí. Je aţ k nevíře co loď čelním nárazem vydrţí. Pozor na padlé stromy v řece, ty nízko nad hladinou vás spolehlivě převrhnou. Kdyţ se zvrhnete v silném proudu, který táhne ke břehu, drţte loď vţdy před sebou. Loď plná vody má i při působení Archimédova zákona hmotnost cca 400 kg, a být přitlačen ke břehu těmito kily není příjemné. Nikdy po převrhnutí nezkoušejte loď vrátit do původní polohy. Utopíte ji. V lodi dnem vzhůru zůstane vţdy nějaký vzduch, který ji udrţuje nad hladinou. Otáčíme ji aţ u břehu a s pomocí přispěchavších kamarádů. Při přistávání a odráţení od břehu je zásada vţdy špičkou proti proudu. Nikdy a za ţádných okolností se nechytat větví stromů chcete-li zůstat v lodi a suší. Krasová turistika Pravděpodobně půjde o nejexotičtější výpravy v činnosti skautských oddílů a RS kmenů vůbec. Nicméně jsou moţné. Prosím nezaměňovat se speleologií. Speleologie je totiţ věda a jeskyňáři jsou organizováni v České speleologické společnosti, která vydává i závazná bezpečnostní pravidla pro pohyb v podzemí. V ČR téměř nejsou veřejně nepřístupné jeskyně, které by neměly zamříţovaný vchod. To ale neplatí v cizině, např. krasová pohoří v Rumunsku, kde jsou volně přístupné poměrně rozsáhlé podzemní prostory. Protoţe výpravy do podzemí patří k těm nejvíce rizikovým, je potřeba důsledně dodrţovat několik zásad. Do jeskyní lezeme za doprovodu zkušeného vedoucího. Vţdy musíme mít sebou kvalitní světlo! Největším nebezpečím jsou propasti a propástky spojující jeskynní patra. Jeskyňáři pouţívají i karbidové lampy. Do práškového karbidu kape voda a vyvíjí se acetylén, který přes hořáček s parabolou tvoří silný světelný zdroj. Je to také spolehlivý indikátor dýchatelného ovzduší v jeskyni. Co říci k oblečení? Nejlepší je montérková kombinéza, protoţe je vcelku a při prolézání nízkých plazivek nelezou záda apod. Nejčastější obuví jsou obyčejné holínky, v nouzi jiné vodovzdorné boty. Naprosto nutná je přilba na hlavě. Při sestupu do některých propasťovitých jeskyní potřebujeme lana a osobní úvazky. Jistící technika se pouţívá podobná jako v horolezectví, pouze lana jsou speleologická. Jeskyňáři pouţívají i provazové ţebříky. Nyní k jeskyním nebezpečím, která mohou ohrozit naše ţivoty. Prvním jsou závaly. Závaly jsou z balvanů, které tlačí mnohatunová váha nadloţí. Někdy stačí vyjmout jeden jediný a celá masa se dá do pohybu. Nikdy si neuvolňujte cestu vyndáváním zaklíněných balvanů, na to nemáte dostatečné znalosti a zkušenosti. Dále pak nenápadně se zuţující místa, která jsou na hranici průleznosti člověkem. Je tu nebezpečí uvíznutí nebo nemoţnosti se otočit a to pak znamená lézt zpět celý úsek nohama napřed coţ je dost namáhavé. Mnohem nebezpečnější by bylo, stalo-li by se to v sestupu do propasti. V kolmém zúţení uvízlý člověk je odkázán na pomoc ostatních, sám se rozhodně z toho nedostane. V krasu i kdyţ zřídka se můţeme setkat s kysličníkem uhličitým. Je velmi zrádný, protoţe se drţí u země a vytváří tzv. plynová jezera. Další obrovské nebezpečí jsou náhlé přívaly vod. Jeskyně jsou přirozenou kanalizací zemského povrchu a voda se dostává do podzemí nejen řádnými ponory, ale i tzv. hltači, to jsou krasové závrty uzavírající komíny jeskyní. Tudy je za velkých dešťů rychle odváděna voda do podzemí, nízké chodby jsou zatopeny, prolézačky se stávají sifóny. Všechna tato nebezpečí ještě znásobuje věčná tma. Vysokohorská turistika Patří bezesporu mezi nejnáročnější formu expedice. VHT je pohyb v horském terénu nad 2 000 m, pohyb ve skalnatém terénu, který je ještě schůdný bez pouţití horolezecké techniky nebo je zajištěný fixními pomůckami jako jsou řetězy, lana a kramle. Klade nároky na fyzickou zdatnost a odvahu. Pro nás se navíc bude vţdy jednat o expedici zahraniční, neboť Česká republika velehory nemá. Výstroj a výzbroj najdete v kapitole 3. I v létě musíme počítat s náhlou změnou počasí. Za pochodu se oblékáme co nejméně, ale musíme nést v batohu rezervní svetry, větrovku, pláštěnku, kulicha, rukavice, fofrovačky. Skupina by měla být vybavena fixním lanem pro zajištění bezpečného přechodu exponovaných míst. Pro případ zabloudění nebo úrazu je potřebná silná píšťalka. Kromě silného větru ( při rychlostech okolo 100 km/h uţ nedovoluje vzpřímený pohyb) se můţeme v letních horách setkat s dalšími dvěma váţnými nebezpečími, mlhou a bouří. V mlze téměř vţdy zabloudíme a to i v terénu, který dobře známe. Zásada je nezmatkovat, okamţitě se navázat na lano a buď se zajištěním sondovat další cestu tzv. tykadlo, např. na hřebeni s jednoznačným směrem postupu nebo se obléci a vyčkat zlepšení viditelnosti v lehčím, členitějším terénu, kde je zabloudění pravděpodobnější. Bouře je snad nejhorší atmosférická porucha, která vás můţe na túře potkat. Ochrana proti blesku je v horách problematická a nejistá. Ohlašovatelem elektrické-

22

ho napětí v atmosféře bývají tzv. tiché výboje - Eliášův oheň ( jiskří ostré předměty, jeţí se vlasy ). Ten ještě není nebezpečný. Nesmíme jednat ukvapeně , nicméně velmi rychle. Co nejdříve opustíme vrcholy, hřebeny a jiná vyčnívající místa a dbáme, aby při ústupu nevyčnívaly naše postavy nad okolí. Ve skalním terénu se šíří proud z výboje mokrými plochami lišejníku, trhlinami a ţlábky. Proud tato místa přeskakuje, takţe musíme dávat pozor, abychom nevytvořili svým tělem most. Nejlépe je co nejméně se dotýkat země a ještě se odizolovat. Jako izolace poslouţí suchý oděv, gumová podloţka, karimatka. Pozor na jeskyně. Pokud nejsou dostatečně hluboké, aby vchod proud přeskočil, prochází většinou skalou po obvodu dutiny a my svým tělem vytvoříme most. Nejlépe je dostat se do suti, ze které nevyčníváme a odizolovat se od země. Kovové předměty, pokud nejsou velké, nebo vodivě spojené se zemí, nebo nevyčnívají nad okolí, blesky nepřitahují. Lidské tělo naplněné ze 70% vodou je z hlediska přímého zásahu výhodnější, neţ několik skob a karabin. Ale pozor, kam blesk určitě uhodí, to jsou dlouhé kovové řetězy a řebříky, kterými jsou některé výstupové cesty zajištěny. Zásadně je tedy nepouţívejte při ústupu k jištění. Via Ferrata, ( Sentiero Atrezzato, Klettersteig) Ta slova jsou mezinárodně vţitým výrazem v italštině nebo němčině pro slézání horských zajištěných cest. Tyto extrémní horské cesty jsou opatřeny fixními ocelovými lany nebo řetězy, které slouţí k sebezajištění a tam, kde chybí přirozené stupy a chyty i k postupu. Na některých místech bývají i ţebříky a kramle. Nejvíc ferrat je v Dolomitech, ale i v celých Alpách v Rakousku a Slovinsku. Na ferratách hrozí při pádu i se zajištěním mnohonásobně větší nebezpečí neţ při pádu horolezce. Ač se to zdá jako paradox celé tajemství tohoto tvrzení spočívá v tzv. pádovém faktoru. Pádový faktor je zlomek, kde v čitateli je hodnota délky pádu a ve jmenovateli hodnota délky aktivního úseku lana. Při jištění horolezeckým způsobem není do jisté míry rozhodující z jaké výšky padáme, protoţe s výškou roste i činná délka lana, které přejímá úměrně vyšší mnoţství pádové energie. Proto horolezci budují tzv. postupové jištění. Tím neříkám, ţe horolezectví je procházka růţovou zahradou, přistupuje tady moţnost poranění při dlouhých pádech o skálu. Rozdíl je v tom, ţe horolezec většinou s pádem počítá, kdeţto turista obvykle ne. Čím je vyšší pádový faktor, tím je větší „pecka“ při zachycení pádu. Zde je nutno říci, ţe lidské tělo je schopno vydrţet přetíţení max. 1 200DaN. U horolezců můţe být faktor maximálně 2. „Pecka“ na ferratách můţe dosáhnout smrtelných hodnot aţ 2 000 DaN a na to nejsou stavěny ani zajišťovací pomůcky. Lano - 1 200 DaN, karabiny max. 2 000 DaN a to jen v podélném směru. Na ferratách jsou zatěţovány páčením napříč na coţ nejsou stavěny.. K nutnému sebejištění tedy potřebujete horolezecký úvaz, 3 ks horolezeckého dynamického lana ,2 karabiny a tlumič pádu. Je to tzv. Klettersteig Set, který se dá jiţ koupit zkompletovaný. Prsní a sedací úvaz spojíte krátkým kusem lana, který nejprve svaţte nad sedákem a pak nad prsákem osmičkovým uzlem. K vzniklé spojce přivaţte tlumič. Pod tlumičem musí být průvěs lana 1 - 1,2 m. Volné konce uzlů po dotaţení musí být dostatečně dlouhé, aby nedošlo při zatíţení k jejich rozvázání! Na frekventované cesty vezměte horolezeckou přilbu. Karabiny je nutné cvakat na fixy obě. Při přepínání u ukotvení se přepínají postupně na vyšší úsek a nezůstanete nikdy nezajištěni, byť jen na sekundu. Zásadně smí být mezi dvěma ukotveními fixu zapojen jen jeden lezec! Lana, jejich ukotvení, stav řetězů prověřte, nemusí být vţdy v pořádku. Ten z vás, kdo si oblíbí horský bandţí dţamping, nechť si hned po průletu ovzduším nasouká špagát v tlumiči do původní polohy. Jinak je další „pecka“ natvrdo se všemi výše popsanými důsledky. Brţděním přes tlumič se lano pálí a je potřeba ho včas vyměnit. Z toho vyplývá jedno - nepadat, všechno popsané je jen pojistkou, která neochrání před ohroţením ţivota nebo újmou na zdraví. Firnové svahy: Můţeme se s nimi setkat i v letních Tatrách. Mírný firnový svah svádí k falešnému dojmu bezpečí. Jak to vlastně je ve skutečnosti? Představme si mírný firnový svah o sklonu 20 0, výškový rozdíl asi 40 m, končící v suti. Vědci měřením zjistili, ţe na mírném tvrdém firnu dosáhnete po uklouznutí aţ 95 % rychlost volného pádu. Na měkkém firnu to vychází o „něco lépe“, jen 67 %. Na tvrdém tedy přistanete v hromadě kamení rychlostí 90 km/h! Se vzrůstajícím sklonem svahu se smazávají rozdíly mezi tvrdým a měkkým firnem. Při 400 uţ to je plných 98 % volného pádu, 125 km/h. Takţe je naprosto nutné mít nacvičenou techniku brţdění cepínem a bleskem zareagovat. Kdyţ se to rozjede, tak nemáte šanci. Technika brţdění se liší podle toho, zda jsou na botách mačky. Mačky slouţí k neuklouznutí a kdyţ se přesto stane tak jsou ke škodě, protoţe se postarají o jízdu v nekontrolovatelných saltech s moţností nabodnutí se na cepín. Je potřeba ihned ohnout nohy a tyhle reflexy musíte nacvičit! Kdyţ uţ musíte překonat firn bez výbavy, musíte to udělat pomocí lana, které bude dobíráno ze zajištěného štandu. O způsobech jištění se dočtete v učebnici horolezectví, viz odkaz na literaturu na konci. Údolní ledovec: S ním se setkáte třeba v Alpách. Sklon ledovce bývá mírný a chůze nečiní potíţe. Nebezpečí se skrývá v trhlinách, které nejsou nebezpečné kdyţ jsou vidět. Na ledovci však bývá často sníh, který zrádné trhliny kryje. Přítomnost trhlin lze odhadnout z tvaru terénu. Vyskytují se na nerovnostech. Ledovec totiţ „teče“ do údolí, i kdyţ jen třeba 5 -10 m za rok. Na hřbetu ledovce jsou trhliny podélné, na prahu a pod ním příčné. V jámovitém profilu mají trhliny tvar písmene A - rozšiřují se z vrchu ke dnu a přes vydutá místa se lámou do tvaru V - dole se zuţují. Trhliny A jsou zrádné, protoţe jsou zamaskovány sněhem. Trhliny V jsou horší, protoţe pád do nich znamená zaklínění a zranění. V trhlině A většinou stačí rychle kamaráda vytáhnout nahoru. Nejhorší jsou místa kde je ledovec zúţen přírodní překáţkou a kde dochází vlivem obrovských tlaků k vyzdvihování ledových ker - séraků. Takovým místům se říká ledopády. Séraky se mohou kdykoliv zřítit. Ze všeho vyplývá, ţe na zasněţeném ledovci musíme být

23

vţdy navázáni na lano. Z hlediska schopnosti zachytit pád kamaráda do trhliny a zajistit jeho rychlé vytaţení je nejmenší počet 3 členné druţstvo. Jeden z dvojice druhému nepomůţe. A 5 lidí dokáţe zareagovat rychle a vzít lano rovnou „do teplejch“. Znamená to být stále ve střehu a připraveni kdykoliv „zaseknout“. Na laně se doporučuje uvázat vůdcovské uzly v odstupech max. 1,5 m. Ty výrazně zlepší zaseknutí lana do hrany trhliny v případě pádu a sníţí riziko strţení ostatních. Musíme mít i rezervní lano na vytaţení z trhliny. Také je potřeba znát prusíkování nebo mít šplhadla. Ale vţdy je potřeba, neţ začneme zachraňovat, napnuté lano, na kterém visí spadnuvši, nejdříve zafixovat ať uţ zaraţeným cepínem nebo jinými moţnými způsoby. Opět odkazuji na učebnici horolezectví. Nakonec jedno základní pravidlo. V zájmu zachování toho nejcennějšího, všechno výše uvedené nacvičte pod dohledem odborníka a nikdy se nepouštějte do velehorských dobrodruţství nadupaní jen teoretickými vědomostmi. Zimní přejezdy pohoří Jedná se o náročné akce kdy se v horském terénu pohybujeme na běţkách. Vybavení je podobné jako na zimní expedice, navíc přibývají běţky a boty na ně. Trochu specifické je ale jak se oblékat. Na běţkách totiţ je největším nepřítelem vlhko. Prádlo se při pohybu zapotí, hlavně do kopce, při jízdě z kopce je nám zase zima, boty sebelépe naimpregnované a chráněné návleky zvlhnou. Je tedy nutné mít náhradní boty, které vezeme v batohu. Vyplatí se lehké, teplé sněhule. Pohory jsou v tomto případě zbytečné a těţké. Dále teplé oblečení pro případ delšího odpočinku a hlavně kompletní suché oblečení na noc. Samozřejmě pokud máme noclehy zajištěny na chatách s moţností usušení, tyto starosti nám odpadají. Já mám však na mysli nocování pod stanem nebo bivak. Je-li mrazivo, dáváme zvlhlé věci přes noc vymrznout. Mráz je také suší. K sušení můţeme vyuţít i ohně, pokud ho můţeme rozdělat. V některých horách je moţné vyuţít k přenocování i opuštěné salaše, sruby lesních dělníků a neobsazené útulny. Největším nebezpečím zimních hor jsou kromě větru a mlhy zřejmě laviny. Lavina je náhlý, rychlý pohyb sněhové masy dolů svahem. Laviny nevznikají na mírných svazích do dvaceti stupňů a na strmých svazích nad padesát, neboť z nich čerstvý sníh stále opadává. Na vznik lavin má primární vliv počasí. K lavinovým situacím dochází v období velkého sněţení, za deště, při oblevách, ale i za jasných slunečných dnů a při dlouhotrvajících mrazech. Hlavní příčinu vzniku lavin tvoří nevýhodné struktury sněhu a jeho uloţení. To nejsme schopni ani na základě zkušeností odhadnout, k tomu jsou potřeba hlubší znalosti a přístroje. Dbáme tedy pokynů horské sluţby a lavinovým místům se vţdy vyhýbáme. Není třeba zdůrazňovat, ţe kaţdá lavina je ţivotu nebezpečná. V lavině z prachového sněhu hrozí udušení a v lavinách z těţkých sněhů působí váha a tlak hromadících se vrstev. Dále je třeba vědět, ţe rychlé laviny z prachového sněhu vyvolávají místní pohyb vzduchu, který dosahuje vysokých rychlostí a působí v okolí mohutným tlakem a sáním. To můţe být ve svých důsledcích nebezpečné i pro pozorovatele na místě lavinou nezasaţeném a relativně vzdáleném.

Výběr vhodného tábořiště pro letní tábor Tábořiště je přírodní prostor, poměrně snadno dopravně dosaţitelný, ale relativně vzdálený civilizaci, v blízkosti většího lesního porostu, dobře osluněný, s dostatkem pitné i uţitkové vody, s dobrými zásobovacími podmínkami, a kde lze umístit následující nezbytné zařízení:  ubytovací stany s dostatečné velkým prostorem před nimi  polní kuchyni, jídelnu a dřevník  umývárnu s tekoucí vodou a latrínu  kruh táborového ohně s přidruţeným prostorem  místo na koupání  dostatečně velké hřiště. V první řadě chceme vţdy tábořit v krásné krajině, v přírodě nedotčené příliš civilizací podle hlavního výchovného cíle tábora – pozorování zákonů a krás přírody. Pitná a uţitková voda je podmínkou trvalejšího pobytu v přírodě. Kaţdá větší vodní plocha mírní výkyvy teploty zvlhčováním vzduchu přirozeným odparem. Dále vytváří důleţitou přírodní kulisu tábořiště – šumění řeky, bublání potoka, ţabí koncerty, lesk západu slunce ve vodě rybníka. Důleţitá je i nadmořská výška. Zemědělsky a průmyslově vyuţívaná území o výškách 200 – 400 m n. m. jsou naprosto nevhodná. Nejvýhodnější pásmo pro táboření obecně je ve výškách 400 – 700 m n. m. Krajina má ráz pahorkatiny nebo vysočiny s údolími, řekami a potoky. Řeky ve svých středních tocích nejsou tak znečištěny, souvislejší lesy jsou smíšené, je tu větší mnoţství pramenů jako zdrojů pitné vody. Výjimku tvoří krasová území, kde voda teče většinou v podzemí a povrch bývá velmi suchý. Protoţe však krasová území bývají zároveň rezervace, nemusí nás tento problém trápit. Průměrná teplota se pohybuje v rozumných mezích a vzduch je tu svěţí a zdravější. Pásmo 700 – 1000 m n. m. se hodí uţ jen pro zvláštní horské tábory. Má sice všechny výhody pásma předchozího a mnoho dalších kladů – řeky a potoky v horních tocích velmi čisté, mimořádně členitý terén, více lesů, převáţně jehličnatých. Průměrná teplota je niţší, jsou větší sráţky a tvořivost mlh a někdy i přizemni mrazíky. To jsou zase některé nevýhody. Na našem území se nachází mnoho přírodních rezervací a CHKO. V přírodních rezervacích je táboření zakázáno a my to respektujeme. Na druhé straně blízkost rezervace našemu tábořišti můţe být přínosem. Poloha tábora bývá v mnoha případech buď u řeky nebo u rybníka. Obojí má své výhody i nevýhody.

24

Tábor u řeky:  Výhody – proudící voda, snadné umývání, stejnoměrná teplota, voda nekvete, okolí romantičtější, zajímavější, v proudícím vzduchu je méně much a komárů.  Nevýhody – sloţitější doprava a zásobování většinou svahovými cestami, mlhy, studené větry, stékání studeného vzduchu do údolí, nebezpečí povodní po dlouhých deštích, kalná voda, víry, voda mnohdy zdravotně závadná, obyčejně menší moţnost provozovat větší hry – strmé stráně, husté lesy, často chatové oblasti, menší oslunění ráno a pozdě odpoledne, ráno dlouhá rosa. Tábor u rybníka:  Výhody – méně zvlněný terén, snazší doprava a zásobování, zpravidla větší celky lesů, lepší moţnosti her, sběru lesních plodin, tichá, klidná, méně navštěvovaná zákoutí, teplejší a čistší voda (podmínkou je, aby rybník měl řádný přítok a odtok, je-li napájen jen sráţkovou a spodní vodou je nevhodný a v suchém létě často vysychá), u rybníka je méně mlh a tepleji, voda je obyčejně zdravotně nezávadná.  Nevýhody – stojatá voda s vrstevnatou teplotou, někdy kvete, v některých rybnících je zakázáno koupání, více komárů, znečištění některých rybníků tzv. hnojením a krmením ryb odpadky z jatek. Při vyhledávání vhodného tábořiště je důleţitá i osa tábořiště ke světovým stranám. Hlavní osou rozumíme nejdelší rozměr tábořiště nebo nejdelší řadu stanů. Říční a potoční údolí často tuto osu jiţ svou polohou předurčují. V údolí otevřeném směrem východ - západ s převládajícím severním a severozápadním větrem je proudění vzduchu údolím ještě zesilováno. Ranní slunce včas ozařuje tábořiště a vysouší rosu. V poledne je ale hlavní osa vystavena kolmo slunečním paprskům, avšak pobřeţní zeleň můţe zaručovat dostatek stínu pro kuchyň a jídelnu. Údolí otevřená sever - jih mnohdy trpí pozdním ranním sluníčkem, pobřeţní stromy vrhají dlouhé stíny. V poledne stromy nedávají dost stinných míst, ale ani hlavní osa nepřijímá tolik slunečních paprsků jako v předešlém případě. Jazýčkem na misce vah bývá ochrana proti severním a severozápadním větrům. Vţdy však musí být údolí dostatečně široká vzhledem k výšce úbočí. V úzkých údolích se tvoří mlhy. Při umisťování tábora u rybníka máme větší moţnosti. Někdy jsme nuceni rozhodnout mezi časným ranním sluncem, které vysuší stany a rosu nebo podvečerním sluncem, které prohřeje stany a zem před nadcházející nocí. Nelze-li to sloučit volíme druhou moţnost. Vyhřátá zem je schopna vydávat sáláním velké mnoţství tepla aţ dlouho do noci. U řek je nutno zjistit nejvyšší stav vody buď u domorodců nebo pozorným sledováním koryta a okolí. Pozor na mrazové kotliny – údolí uzavřená souvislou, hustou stěnou zeleně. Stéká sem studený vzduch bez moţnosti odtoku. Pamatujeme na přirozenou ochranu tábora proti větru přírodními větrolamy – les, husté keře a porost. Tábor se nedoporučuje stavět v těsné blízkosti vysokého lesa. Zvláště ve smrkovém lese hrozí za větru vývraty. Z listnatých stromů jsou bleskem obzvláště ohroţeny osamělé duby, topoly a břízy, z jehličnanů jedle. Naopak buky blesky nepřitahují. Na okrajích hlubších vysokých lesů se tvoří více mlh. Pokud se týká druhu lesů volíme raději jehličnaté. Důleţité je odhadnout stupeň vlhkosti louky. K tomu nám slouţí i indikace rostlinným porostem:  Louka vyprahlá – schází spodní voda nebo je nezvykle hluboko. Půda je na skalním nebo jalovém podkladu. Indikace – kostřava, vřes, netřesk, rozchodník, hvozdík, mateřídouška. Pro tábor nevhodné.  Louka suchá – spodní voda není, nebo je nezvykle hluboko. Indikace – kavyl, kostřava, psineček, třeslice, ovsík, hvozdík, jitrocel, devaterník, světlík luční. Pro tábor vhodná.  Louka svěţí – spodní voda ještě dost hluboko, vysoký porost vytrvalé husté trávy. Indikace – lipnice, bojínek, jílek ozimý, psárka, jetel, zvonek, pryskyřník. Pro tábor nejlepší.  Louka vlhká – spodní voda vysoko, půda nedostatečně odvodňovaná. Indikace – trávy husté, mechaté, drn trsnatý, medyněk, rákos, hojně pryskyřníku, a kohoutku lučního, pomněnka, blatouch, vstavač, suchopýr, tolije bahenní. Pro tábor nevhodná.  Louka baţinatá – spodní voda na povrchu, velké mokro. Indikace – drn houpavý, mezi drny voda, ostřice, rákos, přeslička bahenní, mechy, rosnatka okrouhlistá. Pro tábor naprosto nevhodná. Na OHS zjistíme informace o výskytu infikovaných klíšťat. Voda je jedním ze základních činitelů při hledání tábořiště. Dováţení vody z větší vzdálenosti je nákladné. Je-li voda dále jak 400 metrů je to na hranici přijatelnosti. Rozbor vody nám udělá OHS. Dále musíme zjistit vydatnost pramene a to i v letních vedrech. Uţitková voda na umývání je nejlepší v tekoucím potoku. Moţnost koupání je základní podmínkou kaţdého tábořiště. Nemusí to však být nutně velké vodní plochy. Značnou úlohu hrají i dopravní moţnosti. Důleţité je kam aţ zajede nákladní auto. Pro vnější spojení tábořiště je nutno zjistit nejbliţší poštu, policejní stanici, lékaře, telefon, autobusovou a ţelezniční zastávku a prodejny nejen potravin. Při zjišťování informací o moţnosti získání tábořiště se obracíme na místní úřady, správy CHKO, lesní správy a další instituce, případně na místní obyvatelstvo. Vybavení pro stálý tábor Většina výstroje jsou osobní věci táborníků. Vedoucí většinou vyhotoví seznam povinných a doporučených věcí, který můţe vypadat takto:

25

Spací pytel, karimatka, oblečení jen na noc, několik triček s krátkým i dlouhým rukávem, dva svetry, bundu, pláštěnku, tepláky nebo jiné sportovní oblečení, dlouhé i krátké kalhoty, dostatek spodního prádla, několik párů ponoţek, kapesníky, sportovní boty, holínky, boty do nepříznivého počasí, hygienické potřeby, ručník, utěrku, hřeben, jídelní misku, hrneček, lţíci, zavírací nůţ, baterku, tuţku, zápisník, skautský kroj, dále můţe doporučit některé věci vztahující se k táborovému programu a některé věci naopak zakázat. Další výzbroj je většinou oddílová nebo středisková.  Dostatečný počet stanů pro děti, vedení, marodku, izolaci a rezervu pro hosty. Společenský stan, buď hangár nebo dostatečně velké tee-pee. Plachty nebo dehtový papír na kuchyň, zásobák, jídelnu a latrínu.  Dostatečné mnoţství hřebíků různých délek, aspoň deset skob do kuchyně na zavěšování nádobí, karabinky a krouţky na státní vlajku, zavrtávací krouţky na vedení lanka na stoţáru, dostatek provázků, lanko na vlajkový stoţár.  Nezbytné nářadí: několik obloukových pil, několik jednoručních pilek, několik malých sekyrek, dvě velké sekery dřevorubecké nebo na štípání, kleště štípačky i kombinačky, poříz, dřevěnou palici, perlík, hoblík, plochý pilník, trojhranný pilník, brousek, sadu šroubováků, kolovrátek se sadou vrtáků, sada truhlářských nebo řezbářských dlát, skládací metry, lopaty, krumpáče, rýč, polní lopatky, kovové hrábě, brusný papír.  Vybavení táborové kuchyně:  kotle nebo smaltované hrnce 20l s poklicemi, desetilitrový hrnec s poklicí, 20l hrnec na svařování mléka, várnice s kohoutkem na čaj, pánve s pokličkami, pekáče, kotlíky pro druţiny, nádoba na zadělávání těsta, barely s UH na pitnou vodu, mlýnek na maso, sběračky, drátěná sběračka, velký cedník na těstoviny, malý cedník, drátěný šlehač bílků, struhadlo s malými i velkými oky, mačkadlo na brambory, vařečky různé velikosti, váleček na těsto, prkénko na krájení zeleniny, vál, několik kuchyňských noţů, vidličky, otvíráky na konzervy, otvírák na lahve, kráječ chleba, kráječ knedlíků, zápalky, utěrky, ručníky, mýdlo, jar, sapon.  Podle toho, jaká stavíme nebo pouţíváme na táboře kamna – potřeby pro jejich stavbu, tedy pláty, kouřové roury, kolena, rošt dvířka, trouba na pečení. Velmi výhodná je vojenská polní kuchyně, ve které shoří kdejaké dřevo, jídlo je rychle uvařeno a současně se na bocích ohřívá voda na mytí nádobí. Při dnešním nedostatku dřeva v některých lokalitách se začínají na táborech pouţívat i sporáky na propan-butan. Jestli to je nebo není skautské je filosofická otázka, někde není zbytí.  Na ukládání potravin v zásobovacím stanu musíme mít několik dřevěných bedniček a bednu na pečivo.  Dopravní prostředky: ruční vozík, raději větší, táborové jízdní kolo, hustilka, nářadí, souprava na opravu duší.  Podrobné mapy okolí, nejlépe 1 : 50 000.  Z kancelářských potřeb koupíme: čisté i barevné papíry, čtvrtky, pastelky, tempery, štětce, redispera, fixy, propisovačky, tuţky, gumu, peněţní deník a další doklady, připínáčky, nezapomeneme vzít oddílové razítko.  Sportovní vybavení: míče na volejbal, fotbal, basket, házenou, malé míčky na hry, krikeťáky, granát, benbington, líný tenis, volejbalovou síť, přenosné hřiště na ringo a krouţky, luk a šípy, vzduchové pušky a pistole, terče, létající talíře, lakrosky, pásmo, stopky, případně lodě a pádla, plovací vesty, signalizační praporky, lana na přetahy, slaňování, lanové lávky, karabiny, úvazek horolezecký, slaňovací osma.  Táborová knihovnička má obsahovat: základní skautské příručky, atlasy květin, hub, zvířat, ptáků, nerostů, stromů a keřů, hvězd, motýlů a brouků.  Technika: fotoaparát, mikroskop, triedr, hvězdářský dalekohled, teploměr (tlakoměr, vlhkoměr – dnes digitální vše v jednom), budík, sluţební baterka, případně videokamera.  Nepostradatelná je táborová lékárnička, jejíţ obsah je dán vyhláškou.  Státní vlajka, oddílová a druţinové vlajky. Balení a přeprava Přípravu a balení osobních věcí zajišťují rodiče. My musíme zajistit přípravu všeho ostatního. Znamená to:  zkontrolovat základní táborové vybavení. Zkontrolovat stanová plátna, veškeré plachty, hangáry, tee-pee, podsady a všechny spojovací díly.  zkontrolovat nářadí, naostřit pily a sekery, vyměnit polámané násady  zkontrolovat kamna, roury, sporáky, a veškeré vybavení kuchyně  zkontrolovat sportovní vybavení a náčiní  podle plánu a rozpočtu dokoupit chybějící nářadí, nádobí a ostatní inventář  zkontrolovat obsah táborové lékárničky a doplnit předepsanými čerstvými léky – pozor na záruky a trvanlivost některých léků, hygienici je kontrolují  nakoupit dostatečné mnoţství hřebíků různých velikostí  nakoupit spotřební materiál pro provoz tábora, materiál pro táborový program  obstarat, nejlépe z velkoobchodu základní koloniál, trvanlivé potraviny, konzervy apod.

26

Následuje balení společných věcí a příprava k dopravě. Drobnější věci zpravidla balíme do táborových beden, které se dají pořídit ve vojenských výprodejích. Bedny rozdělujeme a popisujeme podle druhů výzbroje. Zvlášť balíme nářadí, zvláště ostré jako pily, sekery, dláta, hoblíky, pořízy a drobné nářadí. Velké nářadí jako palice, krumpáč, lopata, hrábě apod. nakládáme většinou volně. Hřebíky a spojovací materiál ukládáme roztříděné podle velikostí do různých plechových krabic. Další bedny jsou určeny pro kuchyňské vybavení, hlavně zase drobné, jako noţe, otvíráky, prkénka, naběračky, cedníky, strojky na maso aj. Hrnce, plechy, poklice, kbelíky a umyvadla jsou opět volně. Jedna bednička je vyhrazena pro táborovou lékárnu a zřetelně označena červeným kříţem. Další bedny budou obsahovat sportovní nářadí, oddílovou knihovničku a společné křehké věci (mikroskop, hvězdářský teleskop, hodiny, aj.) Podsady, pokud je nemáme uloţeny v místě tábořiště, nakládáme první, dále pak těţké věci, kamna, sporáky, táborové bedny. Na ně ukládáme volně přepravované věci, molitany, stanová plátna, plachty, hangár. Část auta vyhradíme trvanlivým potravinám, které máme uloţeny většinou v papírových kartonech, které se po spotřebování na tábořišti spálí v kamnech. Na pevné bedny pak nakládáme kufry táborníků a spací pytle. Na tábořišti opět uskladňujeme věci podle druhů. Osobní věci do stanů táborníků, potraviny do zásobovacího stanu nebo sklípku, sportovní náčiní do hospodářského stanu, lékárnu na marodku – stan zdravotníka, nářadí do dřevníku a hospodářského stanu, nádobí a kuchyňské náčiní do kuchyně. Během tábora provádíme běţnou údrţbu nářadí tedy pravidelné čištění nářadí od hlíny a trávy, zavěšování pil a sekerek na určená místa, případně jejich přibrušování. Kontrolujeme stav pneumatik u táborového vozíku. Sportovní náčiní necháváme před uloţením do beden řádně uschnout. Pravidelné mytí nádobí je snad samozřejmost.

Stravování a jídelníček Dřív neţ začneme sestavovat táborový jídelníček, musíme vzít v úvahu zvláštní podmínky skautského tábora. V přírodě nebudeme mít dokonale zařízenou a vybavenou kuchyni. Na otevřeném ohništi nebo v primitivních táborových kamnech kde nebývá trouba nemůţeme připravovat časově náročná jídla. Některé druhy jídel hygienické předpisy zakazují. Co tedy na skautském táboře vařit? Obvyklá jídla české kuchyně jako guláš, roštěnky, karbanátky, houskové knedlíky, brambory, krupicová kaše apod. Hlavní zásady při sestavování táborového jídelníčku: 1. volit jídla jednoduchá, jejichţ příprava netrvá dlouho, střídat jídla masitá a bezmasá 2. dbát na co nejpestřejší skladbu potravin 3. zajistit dostatek kvalitních bílkovin, nerostných látek a vitamínů 4. denně ovoce a zeleninu 5. zajistit dostatek tekutin po celý den Na snídani připravujeme většinou chléb s máslem, dţemem, medem, pomazánkou, paštikou apod. a čaj. Oběd vţdy začínáme polévkou, kterých se dá uvařit spousta druhů, pokračujeme hlavním jídlem bezmasým nebo masitým s přílohou. K odpolední svačině dáváme především ovoce nebo jogurt, pribináček apod. Večeři můţeme dělat i teplou a vyuţíváme střídání sladký oběd – slaná večeře a naopak. K večeři se hodí různé kaše, brambory na loupačku, bramborový guláš, luštěniny, těstoviny. Deset pravidel proti nákaze: 1. jiţ při nákupu zváţit zda jsou potraviny vyrobeny technologií zajišťující zdravotní nezávadnost 2. potraviny je nutno důkladně povařit 3. připravené jídlo sníst hned po uvaření 4. uchovávat potraviny i po uvaření odpovídajícím způsobem, aby se nemohly snadno zkazit 5. dříve připravené jídlo je třeba před spotřebováním znovu důkladně prohřát 6. je nutno zabránit styku mezi syrovými a jiţ uvařenými potravinami 7. opakovaně si při vaření umývat ruce 8. udrţovat všechno kuchyňské zařízení v čistotě 9. chránit potraviny před hmyzem, hlodavci a jinými zvířaty 10. při vaření pouţívat pouze pitnou vodu. Potraviny zakázané: mletá a sekaná masa z distribuční sítě a výrobky z nich, jitrnice, prejty, jelítka, tlačenka, krevní tučnice, syrová masa typu tatarský biftek, nekonzervované rybí výrobky, veškeré výrobky s huspeninou a rosolem, majonéza a výrobky z ní, tepelně neopracovaná vejce a vejce naměkko, šlehačka a smetana bez tepelné úpravy, zmrzlina, houby, tvaroh domácí výroby, játrový sýr, játrovky, čajovky máslovky apod. Podmínečně pouţitelné potraviny: - pomazánky z čerstvých surovin snědené nejdéle do 3 hodin - mléko a mléčné výrobky do dne spotřeby uvedeném na obalu - měkké salámy a uzeniny pouze k tepelnému zpracování v den nákupu - tepelně zpracované mleté maso, které si sami umeleme.

27

Příklad několika dnů táborového jídelníčku 1 den snídaně: chléb, máslo, marmeláda, čaj přesnídávka: mrkvička oběd: zeleninová polévka, luncheon meat smaţený, brambor, obloha svačina: rohlík, chléb, sýr večeře: špageti milánské 2. den snídaně: chléb s paštikou, čaj přesnídávka: rohlík , mléko oběd: vločková polévka, čína, rýţe,okurkový salát svačina: puding s piškotem večeře: chléb ve vajíčku 3.den snídaně: chléb, máslo, med, kakao přesnídávka: chléb s rybí pomazánkou, čaj oběd: hovězí, rajská, knedlík svačina: sušenka večeře: houbová polévka, rohlík 4.den snídaně: chléb, máslo, sýr, čaj přesnídávka: oplatky nebo perník oběd: francouzská polévka, čočka na kyselo s uzeninou nebo vajíčkem, okurka svačina: rohlík, mléko večeře: krupičná kaše 5.den snídaně: rohlík s marmeládou, čaj nebo bílá káva přesnídávka: chléb s máslem, rajče oběd: hovězí polévka, rybí filé, brambor svačina: loupáček, sladká houska večeře: zapékané těstoviny s masem Zálesácká kuchyně je věcí praxe. Na první pohled poznáte zkušeného táborníka. Pro ohřátí jídla například stačí jen větší plochý kámen odvalený z ohniště. Hřeje jako plotna a nezašpiní misku. Takto můţeme ohřát i jídlo zabalené do alobalu. Chceme-li opéci maso jako v troubě a nepřijít o tuk, poloţíme ho na misku a přiklopíme kotlíkem. Kotlík zasypeme ţhavým popelem, který jsme si předem připravili na blízkém ohništi. Občas přisypeme další popel a věřte, ţe za dvě hodiny je kilové kuře dozlatova, šťavnaté a odpadává od kosti. Pečeme-li maso na roţni, pečeme ho ţárem, ne plamenem. Jinak máme po povrchu maso spálené dočerna a uvnitř syrové. Na roţnění se hodí spíše tvrdé dřevo z listnáčů – suché dubové, bukové, jasanové či habrové větve. Roţeň musí být seříznutý naplocho aby se pečeně na něm neprotáčela. Roţeň umisťujeme na té straně ohně kam jej ţene vítr a podkládáme miskou, do které zachytáváme odkapávající šťávu a tuk. Pamatujme, ţe najednou uroţníme jen drobnou pečeni – kuře, králíka, kachnu apod. Při roţnění třeba prasete, berana a podobných větších kusů je to záleţitost většinou celodenní a povrchové vrstvy masa se musí postupně odřezávat kdyţ jsou dostatečně upečeny, aby bylo umoţněno působení ţáru na vrstvy spodní. Tedy roţní a jí se postupně plynule. Zajímavý je i tzv. cikánský způsob – pečení v popelu. Drůbeţ, králíka nebo rybu obalíme kopřivami a jitrocelem a nakonec jílem. Vrstva jílu nesmí být příliš silná. Jíl se vypálí podobně jako cihla, maso uvnitř se upeče a jíl se rozklepnutím krásně odloupne. Velmi oblíbený je také Setonův hrnec. Prošpikované maso, obalené kopřivami a případně pergamenem, ne alobalem, pečeme v jámě mezi rozpálenými kameny pod vrstvou udusané hlíny. Všeobecně známý postup je následující: Vyhloubíme dostatečně hlubokou jámu, nejméně 60 aţ 80 cm, vloţíme do ní předem rozpálené kameny – nejméně dvě hodiny v ohni, na ně poloţíme maso, navrch můţeme dát drobnější rozpálené kameny nebo rošt z drobné kulatiny (větví). Na bok vloţíme špičatý kůl, průměru nejméně 5 cm a celé to zasypeme hlínou kterou udusáme. Podotýkám, ţe je potřeba pracovat rychle. Poté kůl opatrně vytáhneme aby nám do vzniklého otvoru nenapadala hlína a nalijeme do něj vodu, cca 2 litry, podle velikosti a mnoţství masa a kamenů. Ihned kůlem znovu utěsníme a ušlapeme hlínu kolem kůlu, aby neucházela pára. a ona nám asi za dvě hodiny obstará dokonalé udušení masa. Pozor, stává se z neznalosti, ţe tam maso necháváme déle a pak se divíme, ţe po čtyřech hodinách je maso sice měkké, ale zato jiţ studené. Na stálém tábořišti si můţeme postavit i táborovou troubu nebo i udírnu. K tomu se hodí svaţitý terén. Kouřovod do udírny musí být dostatečně dlouhý, aby kouř vychladl. Udí se v kouři asi 60°C teplém. Dřevo se hodí z ovocných stromů, švestka třešeň višeň apod. Je ale moţno pouţít i tvrdé dřevo z listnáčů. V hlinitém břehu můţeme zkusit upéci chléb nebo buchty v kovbojské peci. Zhotovenou pec důkladně vyhřejeme (rozţhavíme) ohněm, pak rychle popel

28

vyhrabeme, vloţíme těsto a všechny otvory (přikládací i kouřový) důkladně ucpeme. akumulované teplo upeče pokrm tak za 1 aţ 2 hodiny. Všemi těmito způsoby asi nebudeme vařit táborová jídla, můţe to však být zpestření programu nebo i součást hry. Měli bychom při tom dbát základních hygienických pravidel. Provoz tábora Z praktických, výchovných, estetických i propagačních důvodů by měl být na táboře vţdy pořádek. Ochrana přírody: Zatíţení přírody je přímo úměrné délce a velikosti tábora, počtu jeho běhů i jeho umístění, úrovní tábořících a zvoleným typem stanů.  stany na noţičkách – jen díry v zemi, poškození trávy prakticky nulová  podsadový stan bez podláţky – tráva zlikvidovaná aţ ke kořenům se zregeneruje nejdříve na jaře příštího roku, tento způsob je v rozporu s vyhláškou o zotavovacích akcích  podsadový stan s vyvýšenou podláţkou – tráva slehlá a zaţloutlá, většinou se stačí zregenerovat během podzimu  stan s podláţkou se pouţívá jen na puťáku a většinou nestojí na stejném místě dlouho, na stálém táboře opět vyhláškou nepovolený  tee-pee – zde záleţí na velikosti, počtu bydlících, typu louky, obecně poškozují méně neţ druhý a třetí případ Z hlediska ochrany přírody jsou vhodnější tábory do 30 lidí a 1 – 2 běhy, max. 30 dnů. Nejlepší způsob ochrany louky je prevencí:  omezíme přístup na choulostivá místa  maximálně omezíme příjezd motorových vozidel na tábořiště  vybíráme louky suché nebo svěţí, viz. kap. 8  včas posekáme trávu Zdroj pitné vody: zajistíme rozbor v laboratoři, neplýtváme a neznečišťujeme. Kanystry a nádoby na pitnou vodu udrţujeme v čistotě. Přírodní zdroj – studnu nebo studánku zabezpečíme a udrţujeme v čistotě i jeho okolí. Uskladnění potravin: v zásobovacím stanu, v regálech, nenecháváme přímo na zemi, potraviny napadnutelné hlodavci a hraboši ukládáme do dřevěněných beden. Potraviny vyţadující uskladnění v chladu dáváme do sklípku. O vsakovací jímce jsme jiţ hovořili. Je to jáma v zemi asi 1 x 1 x 1 m . Velmi záleţí na půdě v dané lokalitě. Vzhledem k umístění táborů do středních nadmořských výšek však vsakovačka sama o sobě nebude dostatečně účinná. Voda z mytí nádobí a praní obsahuje velké mnoţství tuků a mýdla a půda přestane brzy vodu vsakovat. Je vhodné zachycovat hrubé nečistoty jednoduchými lapači – filtry z vrstvy suché trávy nebo jehličí. Je nutné je dost často vyměňovat, ale staré lapače i se zachycenými nečistotami je moţné likvidovat v kompostu nebo odpadovce. Likvidace odpadů: Spalováním pouze čistý dřevěněný odpad, dále jen papír, celofán, hadříky z bavlny, zbytky tuků z kuchyně vsáklé do pilin, či papíru. Nikdy se nesmí spalovat plasty. Při jejich nedokonalém hoření vzniká mnoţství toxických látek a karcinogenů, které se akumulují v tkáních organizmů. Ve spalovnách se odpadky spalují za velmi vysokých teplot s přívodem kyslíku a následným čištěním spalin. Nepalme zbytečně ani starou trávu a listí. Raději je kompostujme. Kompostovat lze biologický odpad z kuchyně, papír bez příměsi plastů, třísky, piliny, kůru, shrabanou trávu, zbytky rostlin, vychladlý popel. To samé lze zneškodnit i v odpadovce. Zákon takový způsob nevylučuje, je nutné dbát hygienických zásad a volit místo, kde nebude ohroţena kvalita pozemních vod průsakem. Zbytky z kuchyně raději nabízíme místním chovatelům, popel ze dřeva lze nabídnout místním zahrádkářům jako výborné hnojivo. Někde se můţe stát, ţe vlastník pozemku nebo správa CHKO nám vykopání odpadovky nepovolí, pak to musíme respektovat. Další odpad třídíme do pytlů a odvezeme do města kde jej dáme do kontejnerů. Jedná se o ţelezo, hlavně konzervy a tuby, sklo, veškeré obaly z plastů. Nebezpečný odpad jako jsou baterie s vysokým obsahem těţkých kovů vracíme výhradně do sběru. Petrolej, motorový olej, barvy a ředidla nesmějí v ţádném případě přijít do půdy. Obaly od nich odvádíme do sběru dokonale suché. Technika na táboře: Pouţívání rádia omezíme na nutné minimum, přehrávače a walkmany raději předem zakáţeme. Auto stačí jedno pro případ úrazu, parkujeme v dosahu tábora, ne přímo v něm. Je diskutabilní zda tolerovat na táboře motorovou pilu, případně sekačku na trávu. Na nákupy pouţíváme ruční vozík nebo nosíme v batohu. Je dobré všechny trvanlivé potraviny přivézt najednou s věcmi na začátku tábora, nehledě na to, ţe nákupem předem ve velkoobchodě ušetříme značné částky peněz. Hygiena na táboře: Mýdlem se myjeme v umyvadlech a pouţitou vodu rozptylujeme po okolí. V potoce nebo řece mýdlo nepouţíváme. Při čištění zubů pastu nepliveme do vody ani po okolí. Nepoškozuje to sice přírodu, ale je to neestetické. Raději vyhloubíme plivátko, které pak zasypeme, nebo pliváme na určené místo a splachujeme pravidelně kbelíkem

29

vody. Prádlo pereme ekologickými pracími přípravky a pouţitou vodu opět rozptylujeme na větší ploše Mýdlo a soda, prostředky snadno odbouratelné a v malém mnoţství naprosto neškodné, mohou ve velké koncentraci poškozovat prostředí nebo vegetaci a to zásaditou reakcí a odmašťovací schopností. Je potřeba rozumného dávkování. Dnes vyráběné saponáty se také snadno odbourávají. Jejich škodlivé účinky pro vodu jsou dány hlavně obsahem fosforečnanů, které přispívají k nadměrnému růstu řas, jejichţ odumírající těla spotřebovávají kyslík a mohou zapříčinit úhyn veškerého ţivota ve vodě. Při mírném pouţívání a rozptýlení do půdy je příroda dobře zuţitkuje a není třeba se pouţití jaru obávat. Zásady bezpečnosti při činnosti skautských oddílů na táboře: Plavecký výcvik:  Místo pro plavecký výcvik a koupání, pokud se neprovádí v bazénu nebo rekreačním rybníku, musí být schváleno okresním hygienikem.  Voda musí mít teplotu nejméně 18 °C.  Doba výcviku a koupání je závislá na počasí a teplotě. Při teplotě 20°C doba 10-15 min. u dětí do 13-ti let, 1525 min. pro starší a dospělé, při teplotě 23°C a vyšší 15-20 min. do 13-ti let a 20-40 min. pro ostatní.  V prostoru výcviku a koupání je nutno zabezpečit naprostou kázeň.  Výcvik a koupání je moţno provádět nejdříve jednu hodinu po hlavním jídle nebo intenzivním cvičení.  Provádí-li se výcvik nebo koupání mimo bazény a rekreační rybníky je nutno prostor prověřit, vytyčit pro plavce a neplavce.  Stanovit sluţbu, která má k dispozici loďku, záchranný pás a 10 m lana – platí pro větší vodní toky a hlubší řeky.  Do vody vstupují děti po skupinách nejvýše po deseti za vedení dospělého člena, který je dobrým plavcem, a který je po celou dobu se skupinou ve vodě. Výcvik na nemotorových plavidlech:  Výcviku se mohou zúčastnit pouze plavci.  Posádka musí mít plovací vesty.  Nedovoluje se stání na lodi.  Při zvýšeném stavu vody je zákaz výcviku. Přesuny kolektivů:  Pěšky chodí chodci po krajnici nebo při okraji vozovky a nejvýše dva vedle sebe, pokud neohroţují silniční provoz.  Vozovku přecházíme kolmo ke směru silničního provozu, rychle a na místech bezpečného přechodu.  Organizovaná skupina smí jít nejvýše ve dvojstupu po pravé straně vozovky a musí být doprovázena osobou starší 15-ti let, která je schopna zajistit řádný dohled.  Vozovku lze pouţít jedině tehdy, nemůţe-li jít útvar po chodníku nebo po krajnici na levé straně vozovky.  Při pochodu po silnici platí pro útvar dopravní předpisy.  Při sníţené viditelnosti je útvar označen zepředu a po obou stranách bílým, neoslňujícím světlem a vzadu červeným. Při denním světle stejnobarevnými praporky.  Vedoucí pochodujícího útvaru má právo při přecházení vozovky zastavovat vozidla.  Při nastupování do vlaku, autobusu, MHD zajistit ke kaţdému vchodu, kterým se nastupuje osobu starší 15-ti let ke kontrole urychleného nástupu a výstupu, nástup pokud moţno do jednoho vagónu.  Zajistit, aby děti nevystoupily mimo výstupní stanici.  Zajistit klid a pořádek při cestě. Práce se stroji:  Je dovoleno pracovat jen se stroji, které jsou v dokonalém technickém pořádku.  Ţádné úpravy nebo opravy není dovoleno provádět za chodu stroje.  Práce s vadnými stroji je zakázána.  Je povinností pracovníka pouţívat předepsané ochranné pomůcky.  Jakákoliv elektrická zařízení smí opravovat pouze osoba k tomu oprávněná, nestačí osoba poučená.  S motorem poháněnými stroji je zakázáno pracovat osobám mladším 18 let, s motorovou pilou pak i ţenám bez ohledu na věk. Nástroje:  Všechny přenášíme v bezpečných obalech.  Nástroj musí být vţdy dostatečně ostrý, proto se neuţívá k jiným účelům, neţ ke kterým je určen a řádně upevněn např. na topůrko nebo násadu.  Noţem řeţeme vţdy ve směru od sebe.  Sekerou sekáme tak, aby nedošlo k poranění.  Sekeru ani nůţ nedáváme nikdy do ohně.

30

Chemikálie:  Při práci se ředidly, lepidly, barvami apod. je nutno pracovat pouze v místnostech s přímým větráním.  Při práci nesmí být pouţíván otevřený oheň.  Po skončení řádně umýt ruce. Všechny práce s nástroji a chemikáliemi provádět jen pod dohledem dospělé osoby a také pouţívat ochranné pomůcky.

Zacházení s ohněm Jako kaţdý vynález je i oheň nositelem pokroku i zkázy. Uţ naše babičky říkaly, ţe oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. V polních ohništích, krbech, kamnech a kotlích a v slavnostních táborových kruzích, tam všude oheň dobře slouţí, zlým pánem je ve stodolách, na polích, v lese, na střechách chalup, vţdy, kdyţ ničí majetek lidí a mnohdy i samotné lidské ţivoty. Není náhodou, ţe v minulosti byly ţhářům ukládány ty nejtěţší tresty. Aby se nám skautům nestal oheň zlým pánem, hlavně v přírodním prostředí, v lese, musíme dodrţovat několik zásad. Kde tedy nesmíme nikdy rozdělávat oheň?  Přímo v lese, na kořenech stromů a na jehličí, vţdy, kdyţ je sucho. Oheň se v lese šíří i pod zemí, v hrabance, a je velmi záludný.  Na suché trávě, nijak neohraničený, aby se nemohl šířit. Hořící tráva, zvláště za větru se nesnadno hasí.  V blízkosti polí s obilím v létě a pokosených luk se sušícím se senem.  V blízkosti stanů a jiných hořlavých materiálů.  Při dlouhotrvajících suchách a vedrech. Oheň rozděláváme na předem určených místech, která nejdříve dobře připravíme. Základním předpokladem je dobré ohniště. Nejdříve odstraníme polní lopatkou drn, který uschováme. Při delším táboření ho občas zavlaţujeme, aby zůstal zelený. Po likvidaci ohniště kdy vybereme popel, ho vrátíme zpět a zahladíme po sobě stopy. Při tvorbě nového ohniště zajistíme dobrou podloţku nebo nehořlavý podklad, ohraničíme ohniště kameny proti rozšíření ohně. Neţ oheň rozděláme, zkontrolujeme zda v zemi není spleť kořenů. Většina lesních poţárů vznikla z této neznalosti. Z kořenů se můţe oheň rozšířit právě do suché, ještě neprohnilé hrabanky z jehličí. Kameny na ohraničení sbíráme po povrchu, nikdy nevybíráme kameny z potoka. V páru přeměněná voda kameny trhá a bývá to dost nebezpečné. Střílí i opuka a tak se ji raději vyhýbáme. Tam, kde kameny nejsou si můţeme poradit tak, ţe smísíme hlínu s vodou a vytvoříme ochranný val okolo budoucího ohniště. Zkušený táborník dokáţe předem odhadnout kam budou sahat plameny budoucího ohně, kam poţene vítr kouř a jiskry. V blízkosti ohně je dobré mít připravenu vodu či písek nebo jiný materiál k případnému uhašení ohně. Dále zajistíme stálou kontrolu hořícího ohně. I v uţitkových ohništích topíme vţdy jen čistým dřevem. Shnilé dřevo špatně hoří, hodně čoudí a v ohni zapáchá. Také bývá nešvarem házet do uţitkových ohňů spalitelný odpad. Vaříme-li na tomto ohni je to nehygienické. Oheň zakládáme jen tak veliký jaký ho nezbytně potřebujeme. Není pravda, ţe bříza hoří i mokrá jak se píše v příručkách. Bříza hoří sice syrová – to je rozdíl, ale syrové hoří i smrkové dřevo kdyţ je jiţ oheň dostatečně rozpálený. Naopak je dobré mít zásobu suché březové kůry. V dešti se také dá rozdělat oheň, vţdy se totiţ najde suché dřevo těsně u kmenů starých stromů, spodní uschlé větve smrků, nebo klacíky pod kameny, skalními převisy a podobně. V příručkách se píše i o rozdělávání ohňů v nepříznivých podmínkách a uvádí se tam, ţe oheň v dešti hoří v rozpůleném polenu. Je to tzv. dřevorubecký oheň. Jak ale na výpravě bez klínů nebo motorové pily rozpůlíme dostatečně silné poleno. V silném větru kdy je zvýšené nebezpečí létání jisker, lze oheň rozdělat ve vyhloubené jámě obloţené kameny. Pokud rozděláváme oheň v zimě na vyšší sněhové pokrývce vyrobíme si rošt. Na sníh poloţíme nejdříve kameny a na ně rošt z polen narovnaných vedle sebe. Takto tající sníh oheň neuhasí. Neuděláme-li to, oheň se nám i na zmrzlém tvrdém podkladu pomalu propadne do sněhu a zhasne. O tom jak zavěsit kotlík ví kaţdý skaut z praxe. Máme-li po ruce větší kameny, postavme kotlík nebo jídelní misku na ně a neřeţeme zbytečně vidlice a tyč ze dřeva. Je to projev šetrnosti k přírodě, neboť na závěs musíme pouţít syrové dřevo – suché by nám brzy přehořelo.

Likvidace tábora Blíţící se konec tábora nejdříve „zasáhne“ kuchyni a hospodaření. Nákupy potravin jiţ omezujeme na nejnutnější, abychom téměř všechny zásoby spotřebovali. Dobrý hospodář jiţ také ví jak je na tom s financemi, dokáţe dopředu odhadnout provozní výdaje spojené s likvidací tábora a můţe případně dokoupit i táborový inventář. Na vlastní bourání stačí 1 – 2 dny. Záleţí na stylu tábora a mnoţství táborových staveb. Důleţité je, zda bouráme a odváţíme všechno (zelená louka), či zda máme na tábořišti legální trvalé (z hlediska stavebního zákona tzv. dočasné) stavby (dřevěnou uzamykatelnou stavbu slouţící jako sklad podsad, kamen a dalšího vybavení). Bourání provádíme většinou v opačném pořadí stavby tábora. Nejdříve zbouráme všechny dekorativní stavby (totem, táborový kruh, oznamovatel, bránu, stráţní věţ). Dále všechna sportovní zařízení. V den odjezdu bouráme obytné stany (vţdy záleţí také na počasí), latríny, umývárnu, jídelnu a kuchyň (většinou se vaří jiţ jen snídaně a

31

připravuje jídlo na cestu). Vše co nesmí zmoknout ponecháme v posledním hangáru nebo velkém tee-pee. Po zbourání všech dočasných staveb zasypeme latrínu a dokonale zahladíme stopy. To samé platí o odpadovce na bioodpady a vsakovací jímce a dalších případných terénních úpravách. Zahladíme všechna dočasná ohniště. Nakonec vše naloţíme na nákladní auto i s plátnem posledního tee-pee a odváţíme domů. Pro kaţdý skautský oddíl by mělo být samozřejmostí, ţe opouští tábořiště ve stejném ne-li lepším stavu, neţ bylo při příjezdu na počátku tábora. Samozřejmě se nelze ubránit sešlapání trávy, při deštivém počasí určitého rozbahnění. Je-li tábořiště dobře vybráno vzhledem k typu půdy a podloţí, příroda si s tím sama rychle poradí a v ranném podzimu po několika deštích jsou stopy téměř zahlazeny. S čím si však příroda neporadí a co bychom měli udělat obzvlášť pečlivě je odvezení a úklid všech odpadků s vysbíráním i nepatrných papírků v tábořišti a okolí. Případné zkrášlení okolí bychom neměli nechávat na poslední den Likvidace tábora je ukázkou jak umí vůdce řídit a organizovat, protoţe o tom to je. Samozřejmě dobrý vůdce umí nejen řídit a organizovat, ale ještě sám přiloţit ruku k dílu. Abychom předešli případným nedorozuměním, předáme tábořiště po skončení tábora těm kdo jeho vyuţití povolují, nejlépe majiteli pozemku, zástupcům OÚ, případně správě CHKO. Na chování kaţdého skautského oddílu záleţí jaké jméno si získá celá organizace a to samozřejmě ovlivní i moţnosti táboření v budoucnosti. Po příjezdu z tábora musíme:  Předat rodičům dítě a příslušná zavazadla  Vrátit zdravotní a očkovací průkaz, skautskou průkazku a další průkazy, kartičku zdravotní pojišťovny  Vrátit léky, které mělo dítě k uţívání a informovat o jejich spotřebě  Informovat o zdravotním stavu během tábora a případných potíţích nebo úrazech  Vrátit zbytek kapesného, pokud bylo v úschově u vedení tábora (asi zřídka) Pro vedení tábora však povinnosti předáním dětí nekončí. Po příjezdu do klubovny je potřeba vyloţit a uskladnit všechen inventář. Všechna stanová plátna a plachty je potřeba případně dosušit a pak teprve uloţit do skříní. Bývá nutné znovu umýt nádobí, vrátit zapůjčené věci,a zkontrolovat výzbroj, inventář a nářadí a zajistit jejich případné opravy, nabroušení apod. Po hospodářské stránce je nutné provést konečné vyúčtování tábora a odevzdat ho hospodáři střediska a nahlásit mu k zavedení do evidence všechen nově zakoupený inventář. S oddílovou radou je dobré provést hodnocení tábora a s rodiči potáborovou schůzku (většinou začátkem září) a předloţit jim hospodaření tábora.

6. Právní předpisy Zákon o ochraně přírody a krajiny 114/1992Sb., Zákon o lesích 289/1995Sb., a Vyhlášky MZ ČR 185/1990Sb. a 445/1992Sb. Touto otázkou se dostáváme na velmi tenký led. Budeme-li striktně dodrţovat legislativu – hlavně zákon o lesích, nesmíme kromě autokempů a veřejných tábořišť tábořit, přespávat a bivakovat vůbec nikde. Diametrálně se také liší podmínky při stálém letním stanovém táboře s podmínkami při výpravě nebo puťáku. Letní tábor pořádáme na předem vyhlédnutém pozemku, kde si souhlas s povolením k táboření vyţádáme předem od vlastníka pozemku, součástí bývá hlášení o pobytu na OÚ a policii, povolení k odběru palivového dříví z lesa a rozdělávání ohně na povolených místech. Stálé tábory také povoluje správa té které CHKO, v níţ se tábořiště nachází. To se týká většiny táborů, protoţe pohledem do mapy ČR zjistíme, ţe všechna atraktivnější a romantická místa se nacházejí právě na území některé CHKO. Chceme-li však na výpravě tábořit mimo oficiální tábořiště, kde ostatně ani nejsou vhodné výchovné podmínky (v noci hluk, opilci vracející se z kiosků), musíme si předem zajistit místo a souhlas majitele pozemku. To se nám můţe podařit spíše na pozemcích, patřících soukromé osobě. Lesní správa nám asi povolení k jednorázovému táboření ve státních lesích nedá a v CHKO to ani nepřipadá v úvahu. V přísněji chráněných krajinných celcích ani nesmíme chodit mimo turisticky značených cest – ani po širokých lesních cestách, nevede-li po nich turistické značení! Z toho všeho vyplývá, ţe při našich podnicích, zvláště se staršími dětmi a RS, se velmi často pohybujeme na hranici zákona. Jiná situace by nastala při tzv. nouzovém přespání – bivaku. Rozhodně nelze dodrţovat pravidla v chráněných územích při nestandardních situacích, které mohou ve svých důsledcích vést k ohroţení ţivota. O jaké situace se jedná? Při špatně odhadnutém časovém plánu nemusíme dojít na určené místo do setmění a pochod v noci, vzhledem k terénu můţe být nebezpečný. Při zabloudění a nedostatku fyzických sil. Při náhlých nepřízních počasí, hlavně mlze, kdy je velmi sníţená viditelnost. V létě při ústupu z vyvýšených míst za náhlé bouřky. V zimě při náhlé sněhové vánici spojené se silným větrem. V takovýchto situacích je často nejlepším řešením vyčkat zlepšení podmínek a to i tak, ţe nouzově přenocujeme na vhodném místě při pouţití všech prostředků k udrţení tepelného komfortu a bez ohledu na to, kde se právě nacházíme. Kdyţ jiţ se rozhodneme, nebo jsme okolnostmi donuceni takto na divoko tábořit či bivakovat, musíme se podle toho chovat. Nebýt hlučný a neupozorňovat na sebe (to neplatí v případě, ţe naopak chceme být nalezeni), nezapa-

32

lovat zbytečně oheň (není-li ho potřeba k zahřátí omrzlin apod.) a raději vyuţívat turistické vařiče. Zahladit po sobě stopy by mělo být samozřejmostí pro kaţdého táborníka. Plná znění zákonů, kterými by se měl kaţdý vůdce řídit najdeme ve Sbírce zákonů nebo na internetu. Uvedu zde jen stručný výtah. Zákon o lesích č. 289/95Sb: Tento zákon vymezuje základní lesnické pojmy, definuje pozemky určené k plnění funkcí lesa a rozčleňuje lesy do jednotlivých kategorií. Pro nás nejdůleţitější částí je Hlava třetí: Obecné uţívání lesů § 19 Uţívání lesů (1) Kaţdý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní spotřebu lesní plody a suchou na zemi leţící klest. Přitom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka lesa, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců (3) Určuje, ţe orgán státní správy můţe rozhodnout o dočasném omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, nejvýše však na dobu tří měsíců. §20 – zákaz některých činností v lesích: a) rozdělávání ohně mimo vyhrazená místa a v době zvýšeného vzniku poţárů kouřit, odhazovat hořící nebo doutnající předměty b) vjíţdět a stát s motorovými vozidly c) pást dobytek, umoţňovat hospodářským zvířatům výběh do lesních porostů d) zakládat skládky, znečišťovat les odpady a odpadky e) provádět terénní úpravy, stavět ploty a budovat chodníky f) rušit klid a ticho g) narušovat půdní kryt lesa h) vstupovat do lesních školek a oplocenek i) těţit stromy a keře j) narušovat vodní reţim a hrabat stelivo k) vstupovat do porostu, kde se provádí těţba, manipulace nebo doprava dříví l) mimo lesní cesty a vyznačené trasy jezdit na kole, na koni, na lyţích nebo na saních (2) Rozdělávat nebo dodrţovat otevřené ohně je zakázáno také do vzdálenosti 50 m od lesa. (4) Vlastník lesa můţe povolit výjimku za zákazů uvedených v odstavci I a) aţ k) (5) Organizované nebo hromadné akce lze v lese konat za základě oznámení orgánům státní správy lesů. Oznámení musí být předloţeno nejméně 30 dnů před konáním akce. Co je lesní stráţ? Fyzická osoba, která zajišťuje ochrannou sluţbu v lesích. Lesní stráţ se prokazuje odznakem nebo průkazem a je oprávněna::  zjišťovat totoţnost osoby, která při uţívání lesa porušuje ustanovení lesního zákona  ukládat a vybírat pokuty v blokovém řízení  předvést osobu, kterou přistihne při přestupku policejnímu orgánu, nelze-li jinak zjistit totoţnost osoby O velkoplošných a maloplošných chráněných územích (NP, CHKO, NPR, NPP, PR, ) se dozvíte více v příručce č.9 k VZ Příroda a ekologie. Zde uvedu jen hlavní omezení pro velkoplošná chráněná území: V CHKO je zakázáno:  odkládat odpadky mimo určená místa  tábořit, parkovat s mot. vozidly a rozdělávat ohně mimo vyhrazená místa  provádět horolezeckou činnost a výcvik VHT mimo vyhrazená místa V NP, krom výše uvedeného je dále zakázáno:  organizovat hromadné sportovní akce  provádět horolezectví a létání na padácích a závěsných kluzácích  sbírat planě rostoucí rostliny a odchytávat ţivočichy  v 1. zóně NP je zakázán pohyb mimo vyznačené cesty  je třeba se seznámit s návštěvním řádem NP, který můţe stanovit další podmínky a omezení Zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/92 Sb Tento zákon je poměrně obsáhlý. Jsou v něm vymezeny některé základní pojmy, řeší obecnou ochranu přírody a krajiny. Dále stanoví základní povinnosti při obecné ochraně přírody, kategorizuje tzv. zvláště chráněná území, řeší přístup do krajiny pro turisty a vyjmenovává orgány ochrany přírody. Doporučuji kaţdému vůdci povšechnou znalost tohoto zákona. V současné době se připravuje rozsáhlá novela zákona 114/92 o ochraně přírody a krajiny. Nedávno prošel návrh vládou a účinnost novely se předpokládá od 1. 1. 2003. Nevím, zda bude mít tento zákon stejné číslo. Je rovněţ pravděpodobné, ţe dojde i ke změně prováděcí vyhlášky 395/92 Sb. Kaţdopádně se přepokládá, ţe stávající pod-

33

mínky pro návštěvníky CHÚ zůstanou stejné, pouze přibudou další 2 kategorie chráněných území (v souladu s příslušnými směrnicemi EU). Vyhláška č. 395/92 Sb k zákonu o ochraně přírody a krajiny 114/92 Sb Tato vyhláška provádí konkretizaci zákona (tzv. prováděcí předpis). Uvádí se zde zejména:  vymezení a hodnocení územního systému ekologické stability krajiny  ochrana významných krajinných prvků  ochrana dřevin a povolování jejich kácení  náleţitosti oznámení o záměru vyhlásit zvláště chráněná území  v příloze seznam a stupeň ohroţení zvláště chráněných rostlin a ţivočichů Zákon o ţivotním prostředí č. 17/92 Sb V tomto zákoně jsou definovány základní pojmy jako je ekosystém, ekologická stability, únosné zatíţení, trvale udrţitelný rozvoj atd. Zákon se globálně týká oborů lidské činnosti, které mají vliv na ţivotní prostředí jako je zemědělství, lesní a vodní hospodářství, potravinářství, těţební průmysl, energetika, kovoprůmyl, dřevařství, papírenství a další odvětví. Zákon o vodách č. 254/2001 Sb. Pro nás je důleţitý hlavně z hlediska vodní turistiky. Uvádí ţe k uţívání povrchových vod k plavbě a plavení dřeva není třeba povolení ani souhlasu vodohospodářského orgánu. Přitom se nesmějí poškozovat břehy, vodohospodářská díla a zařízení pro chov ryb. Pojednává i o ochraně vodních zdrojů a jímání povrchových vod. Jednotlivá omezení v pásmech ochrany vodního zdroje nebo jímání vod nejsou stanovena obecně a je nutné dodrţovat konkrétní omezení stanovená vodoprávním úřadem. Obvykle není v 1. pásmu ochrany dovoleno:  koupání ani rybolov  provádět rekreaci, vodní sporty, sportovní rybaření, myslivost  vstupovat nebo vjíţdět bez povolení Zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb. Naší činnosti se dotýká pouze okrajově. Obecně samozřejmě platí, ţe kaţdý kdo vstupuje se svou činností do přírody, si musí počínat tak, aby nedocházelo ke zbytečnému ohroţování nebo zraňování zvěře a k poškozování jejích ţivotních podmínek. Významný je pak zejména § 9, podle kterého můţe orgán státní správy myslivosti (zpravidla obec) nařídit v případě nutnosti omezení či zákaz vstupu do lesa (v myslivecké terminologii do honitby) a omezení jiných sportovních či zájmových činností. Toto omezení či zákaz můţe znamenat i zákaz provozování a činnosti letního tábora v blízkosti. Důleţité je, ţe pravomoc vydat tento zákaz má pouze orgán státní správy myslivosti (obec, případně krajský úřad nebo ministerstvo) a nikdo jiný. Na dodrţování podmínek daných zákonem o myslivosti dohlíţí myslivecká stráţ.

Vyhláška MZ ČR 106/2001 Sb. O hygienických poţadavcích na zotavovací akce pro děti. Nebudeme zde citovat vyhlášku celou, podstatná část se týká totiţ zotavovacích akcích v pevných budovách. My se zaměříme jen na stanové a putovní tábory. §2 říká, ţe k pozemku, na kterém je umístěn tábor, s výjimkou putovního, musí vést přístupová cesta §3 říká, ţe stany musí mít pevnou nepromokavou plachtu, a musí být od země izolovány proti vlhku a chladu podloţkou. Dále prostory pro stravování můţe být přístřešek, nebo velký stan, skládají se z jídelny, kuchyně, umývárny nádobí a skladovacího prostoru. Prostory musí být vţdy zastřešené, včetně bočního zakrytí stěn, s výjimkou ohniště. V kuchyni musí být čisté a nečisté činnosti časově odděleny, aby nedocházelo ke kříţení provozu, a zajištěn dostatek pracovních ploch. Musí být zajištěno oddělené mytí kuchyňského i jídelního nádobí v pitné vodě. Dále se mluví o umývárnách – u stanových táborů se zřizuje na 5 dětí jeden výtokový kohout s odtokovým ţlabem. Lze zajistit denní umývání dětí přímo ve vodoteči, která odpovídá hygienickým limitům ukazatelů jakosti vody ke koupání. Alespoň jednou za týden musí být moţnost mytí nebo osprchování v teplé vodě. Záchody se zřizují vţdy odděleně podle pohlaví. Na prvních 20 dětí dva záchody, na kaţdých dalších 20 jeden. V blízkosti záchodů musí být moţnost umýt si ruce v tekoucí vodě. Ošetřovna a izolace se umisťují v oddělených stanech. Povinnosti zdravotníka jsou uvedeny v příloze vyhlášky a jsou tématem VZ. Platí to i o vybavení lékárničky. §4 Ubytování se zřizuje oddělené podle pohlaví. Ve stanech musí počet ubytovaných splňovat podmínku zachování odpovídajícího prostoru pro uloţení osobních věcí a moţnost pohybu mezi jednotlivými lůţky. Vţdy před pouţitím lůţka jiným dítětem zabezpečit provětrání, vyčištění, případně dezinfekci pouţitých matrací, přikrývek a polštářů.

34

Děti se mohou účastnit úklidu prostor, ne však záchodů. Prostory a vybavení musí být uzpůsobeny tak, aby nebylo ohroţeno zdraví a bezpečnost dětí. §5 řeší zásobování vodou. Akce musí být zabezpečena dostatečným mnoţstvím pitné vody. Při dováţení a donášení pitné vody musí být zajištěno minimálně 20 l na osobu a den. Pitná voda musí odpovídat hygienickým limitům. Pitnou vodu lze dováţet nebo donášet pouze u zotavovacích akcí nepřesahujících kapacitu 50 účastníků. K účelům osobní hygieny s výjimkou čištění zubů a k úklidu lze pouţívat vodu vyhovující hygienickým limitům vody ke koupání. §6 řeší odstraňování odpadků a nakládání se splaškovými odpadními vodami. §7 řeší stravování. Denně musí být zajištěna snídaně, přesnídávka, oběd, svačina a večeře. Součástí snídaně musí být teplý nápoj. Jedno z hlavních jídel musí být teplé. Nápoje musí být pro účastníky k dispozici celý den. Na táborech do 50 účastníků se mohou děti podílet na celé přípravě stravy, jsou-li pod dozorem osoby činné při stravování. Na putovních táborech se stravují děti v provozovnách stravovacích sluţeb nebo si stravu připravují sami způsobem zaručujícím zdravotní nezávadnost podávaných pokrmů. §8 řeší reţim dne. V reţimu dne musí být pevně vymezena doba pro spánek, musí činit nejméně 9 hodin s výjimkou noci, kdy se pořádá noční hra. Fyzická a psychická zátěţ dětí musí být přiměřená jejich věku, schopnostem a moţnostem. Koupat se děti smějí nejdříve 1 hodinu po hlavním jídle. Koupání dětí smí být pouze na místech k tomu vyhrazených. §9 závěrečná ustanovení – touto vyhláškou se ruší předchozí vyhlášky 185/1990 Sb. a 445/1992 Sb. V příloze č. 3 je seznam zakázaných potravin a podmínečně pouţitelných potravin, které jsem vypsal v kapitole 5 Typy táborů a jejich provoz a není třeba je zde znovu opakovat. Celkově lze říci, ţe tato vyhláška uţ nepoţaduje některé věci, které dřív skautské tábory téměř vylučovaly. Přesto je v ní několik poţadavků přísných a někdy těţko splnitelných. Tak například poţadavek podávat kaţdé 3 hodiny jídlo vylučuje zkoušku Tří orlích per. Na skautské tábory se také nehodí pojem, s kterým se zde operuje – zotavovací akce. Hlavním úkolem a cílem našich táborů je výchova a s tou vyhláška vůbec nepočítá. Většina poţadavků, které se týkají hlavně pitné vody a potravin, má ovšem své opodstatnění a moudrý vůdce je respektuje. V posledních letech nás v přírodě ohroţují především ty infekční nemoci, které před půlstoletím u nás buď vůbec nebyly, nebo se vyskytovaly velmi vzácně. Úzkostlivé dodrţování základních hygienických poţadavků se tedy jistě vyplatí

7. Program a vedení skautského tábora Příprava kvalitního programu libovolného typu skautského tábora (stálý, putovní, zimní). Přizpůsobení programu tábora neočekávaným podmínkám Skautský tábor je vyvrcholením celoroční činnosti oddílu a to by mělo odlišovat naše tábory od jiných. Při sestavování programu tábora vycházíme z celoroční činnosti oddílu. Táborový program by měl být intenzivní, promyšlený, soustavný, pestrý, zábavný a s novými nápady. Kdyţ připravujeme program letního skautského tábora pamatujeme především na to, ţe bychom měli vyuţívat moţností, které nám místo a roční doba nabízejí, moţností, které nemáme na výpravách a v jiných ročních obdobích. Program tábora vlastně vzniká po celý rok. Během něj zjišťujeme co se nám daří, jaké jsou přednosti a slabiny druţin i jednotlivců. Musíme si včas stanovit programové cíle chystaného tábora:  co chceme udělat s oddílem  co chceme udělat s druţinami  co chceme udělat s jednotlivci  co by měl tábor přinést nám  co chceme naučit, procvičit, vytvořit, jaké zkoušky sloţit  jaké nešvary chceme odstranit, čemu zamezit  o co probudit zájem, které vlastnosti rozvíjet, které dovednosti podporovat atd. Kdyţ toto vše uváţíme, vyplyne z toho jak sestavit program, jaké připravit hry, jaký program na jednotlivé dny tábora. Program tábora doporučuji chystat písemně, aby bylo jasno. Program sestavujeme podle následujících obecných kritérií:  Co sám umím a co ne, jaké situace zvládám, kdy mohu selhat, na co se musím připravit, čeho se vyvarovat.  Kolik bude na táboře dětí, jak starých, jak zkušených, s jakými dovednostmi a zájmy. Na koho je spoleh, kdo je samostatný. Jak budou asi fungovat druţiny a rádci, jak mí zástupci, jak si rozdělíme práci, jak jsme zastupitelní.  Jaké cíle si stanovím. Budu pracovat s celým oddílem nebo podporovat samostatnost druţin. Jaké dovednosti chci vytvářet, které vlastnosti dětí budu podporovat, kolik stupňů zdatnosti a jiných zkoušek by mělo být na táboře splněno.

35

 Proč jsem si tyto cíle stanovil.  Jak budu stanovené cíle převádět do táborového ţivota. Jak si vše rozepsat do jednotlivých dnů, čím začít, jak pokračovat, co zařadit na konec tábora, kdy budou táborové ohně, kdy velká hra atd.  Jaké zvolím postupy. Jak budu bodovat, jak připravím nováčky ke slibu, jaké hry zvolím, jak posílím vztahy mezi dětmi.  Zváţím časový rozvrh tábora a sled programů v jednotlivých dnech.  Vezmu v úvahu i změny programu, které se mohou vyskytnout, např. dlouhotrvající deštivé počasí, selhání druţiny. Na některé varianty se mohu připravit, jindy musím mít schopnost improvizace.  Proč se chci vyhnout některým jevům, umět to vysvětlit sobě i dětem. Čím proměnlivější programy připravujeme tím více povzbuzujeme zájem a motivaci, tábor je pestřejší a děti se lépe přizpůsobují novým podmínkám. Na všech táborech se hrají dlouhodobé hry na pokračování. Hra by neměla být samoúčelná a na úkor ostatních táborových programů, respektive celkového skautského programu. Měli bychom si ujasnit co v etapách sledujeme, jak na sebe navazují, jestli jich není moc. Velkým rizikem je nevhodné hodnocení. Vůdce hry se musí snaţit, aby nevyhrávala stále stejná druţina, aby nevznikaly příliš velké rozdíly, neboť pak se těţko udrţuje motivace. Nejlépe je, kdyţ do poslední chvíle mají všechny druţiny šanci zvítězit. Velmi důleţitá je legenda hry. Měla by navodit tu správnou atmosféru. Zájem o hru musíme stále udrţovat a povzbuzovat. Vyhlášení výsledků by mělo být stejně slavnostní jako zahájení. Stálé diskusní téma je táborové bodování. Co bodovat, jak bodovat, koho bodovat, či nebodovat vůbec. Na toto téma se vedou nekonečné a vášnivé diskuse. Zvolíme-li bodování, musí platit několik zásad:  Při bodování musí být jasná a pochopitelná pravidla, hlavně pro děti.  Bodování by nemělo být stereotypní.  Nevytvářet skupinu stále vyhrávajících a těch druhých. Dát šanci kaţdému, aby mohl v něčem vyhrát K čemu přihlíţíme při tvorbě programu?  k účastníkům – jinak bude sloţen program pro skauty, skautky, vlčata, světlušky, RS, tábory smíšené nebo tábory koedukované  k typu a době trvání tábora – je rozdíl mezi táborem klasickým, táborem indiánským v tee-pee a táborem putovním a dále táborem čtrnáctidenním nebo měsíčním  k mnoţství lidí, kteří se podílejí na tvorbě programu a jejich zkušenostem, zda zapojíme do tvorby programu i rádce, či starší RS  k prostředí, ve kterém se tábor pořádá. Okolí tábora bychom měli znát a nespoléhat se na pohled do mapy. Jen tak můţeme vyuţít nejzajímavější místa pro hry a další táborové programy. Znalost širšího okolí nám umoţní naplánovat zajímavé výpravy do okolí.  K vybavení, které máme k dispozici. Formy programu: Práce – prolíná se celým táborem - stavba stanů, budování kuchyně a jídelny, hloubení sklípku a odpadovky, kácení soušek a příprava dřeva do kuchyně, vaření, nákupy a spousta dalších denních povinností. Vůdce musí umět úkoly dobře rozdělit a správně motivovat táborníky, aby pro ně byly spíše hrou neţ tíţivou povinností a sám musí jít příkladem Hry - hodně času věnujeme hrám. Hrajeme všude kde se dá – v lese, na louce, za stany, ve vodě. Zařazujeme hry krátké i takové, které trvají celé odpoledne. Pouţíváme hry nové, které ještě nikdo nehrál. Na táboře uplatníme téměř všechny druhy her. Jejich přípravě musíme věnovat velkou pozornost, špatně připravená hra můţe leccos pokazit. Sport - součástí programu jsou zvláštní formy tělesné výchovy přizpůsobené přírodnímu prostředí a mentalitě skautů. Na loukách, v lese i ve vodě pěstujeme různé sporty a sportovní hry, zejména málo známé. Poznávání přírody téměř denně podnikáme kratší či delší vycházky do okolí. Poznáváme na nich okolní krajinu, přírodu, jaké tu rostou stromy a keře, jací tu ţijí ptáci, motýli, brouci, můţeme stopovat plachá zvířata, navštěvujeme zajímavá místa, přírodní rezervace, ale i kulturní a historické památky. Kreativní programy, výtvarno, dramatika, zpěv - dlouhé letní dny dávají příleţitost k výtvarným hrám s přírodními materiály, vyřezávání, modelování z hlíny, kreslení. Hodně zpíváme za doprovodu kytary nebo táborové kapely. Nacvičujeme dramatické scénky, případně divadlo dle vyspělosti táborníků. Táborové ohně – připravujeme alespoň jednou týdně, viz následující kapitolu Vzdělávání, stezka, odborky – do programu zařazujeme skautskou teorii i praxi, nejlépe formou hry. Skládáme různé táborové zkoušky, plníme podmínky skautských stupňů zdatnosti a odborek i zvláštních zkoušek. Tábor je jedinou příleţitostí k plnění zkoušky Tří orlích per. Diskuze, čtení, večerní programy – je vhodné, kdyţ se před večerkou celý tábor či jen zájemci sejdou a společně si čtou, zpívají nebo diskutují o různých tématech.

36

Brigády – v lese pomoc lesníkům, ochráncům přírody, na poli zemědělcům. Jedna odpolední brigáda ani těm nejmladším neublíţí, ale zcela jistě zajistí přízeň těch, kteří nám budou příští rok znovu konání tábora povolovat. Celotáborová (dlouhodobá) hra – bývá nosným prvkem táborového programu. V jejím duchu se tábor nese, nebo také vyvrcholí v případě celoroční hry. Celotáborovou hru rozdělíme do etap, aby se střídaly obtíţné etapy s lehčími, etapy s velkou fyzickou zátěţí s etapami klidnými kde se uplatní rozumové schopnosti. Etapy zařazujeme pokud moţno do odpoledního programu, kdy jsou táborníci po poledním klidu odpočatí a vedoucí hry má dostatek času etapu připravit. Také v případě, ţe se etapa neplánovaně protáhne, je jednodušší časově posunout odpolední svačinu neţ oběd. V případě noční etapy nebo i noční hry je potřeba přizpůsobit program na druhý den. Rituály a táborový oheň Kapitola o rituálech je odlišná od ostatních částí této příručky. Jakýkoliv rituál se nelze jen naučit, je potřeba jej pochopit (podobně jako myšlenkové základy skautingu). Nelze zde uvést návody na rituály, nelze je všechny uvést. Existuje jich nepřeberné mnoţství a v kaţdém oddíle nebo středisku bychom našli moţná jiný, originální. Co vlastně je rituál? Je to určitý obřad, který má předem dán pevná pravidla. Můţe to být soubor úkonů, proslovů či předem daných otázek a odpovědí. Nezasvěceným zpravidla připadá rituál nepochopitelný a chování při něm nelogické. Skautské rituály patří k těm sloţitějším a pro neskauta k obtíţněji pochopitelným. Někdy bývá rituál jednoho oddílu obtíţně pochopitelný pro hosty z jiných oddílů. Tato různorodost není na škodu a cizí rituály, ctíme-li je a snaţíme-li se jim porozumět, nás mohou jen obohatit. Rituály tvoří velmi důleţitý výchovný prostředek (viz příručka č. 4 Metodika), s velikým dopadem na duchovní, citový a estetický rozvoj dívek a chlapců a nesmazatelně se vrývají do lidské duše. Jaké rituály obecně vykonáváme na našich skautských táborech? Budíček I ten můţe být rituálem, pokud je pro táborníky příjemnou, radostnou záleţitostí, která nemá nic společného s necitlivým vytrţením ze spánku pískáním, pokřikováním, počítáním do třinácti a podobnými rádobyvojenskými metodami, které jsou dnes ze zdravotního hlediska nepřijatelné. Rozcvička O ní to platí obdobně. Rozcvičky typu vítání slunce, koupání v kapkách rosy, pro starší i různá cvičení tibetského typu můţeme směle zařadit mezi rituály. Nástupy Slavnostní nástupy jsou také rituálem spojeným s úctou ke státním a junáckým symbolům. Na táboře provádíme pouze ráno a večer při vztyčování a snímání statní vlajky a oddílových vlajek. Provádíme vţdy v krojích, důstojně s pozdravy a patřičnou úctou. Vedeme děti k tomu, aby účast ve vlajkové četě byla pro ně ctí. Zpíváme skautskou, případně i státní hymnu. Jídlo I zde můţeme mít rituál. Křesťané se například před jídlem krátce pomodlí. Můţe to být písnička, krátký proslov, citát, úvaha nebo jen popřání si dobré chuti. Večerka Nejlepší je určitě skautská večerka zpívaná nebo hraná. Někde se zpívá jiná píseň nebo vedení obejde stany a popřeje všem táborníkům dobrou noc. Skautský slib Kol tohoto nejvýznamnějšího okamţiku v ţivotě kaţdého skauta existuje nepřeberné mnoţství rituálů. téměř kaţdý oddíl má nějaký svůj tradiční. Skautský slib se koná téměř vţdy u slibového ohně a tam si o něm řekneme více. Mezi další oddílové rituály můţe patřit vyhlašování vítězů, udílení pochval a vyznamenání, ale i různé veselé rituály. Vytváření nových rituálů Vymyslet a vytvořit nový rituál patří k nejobtíţnějším úkolům, před které se můţe vůdce postavit. Rituály mají většinou velmi starou tradici a proto bychom měli k vytváření nových přistupovat jen zřídka a jen z váţných důvodů. Můţe se totiţ stát, ţe některé věci budeme cítit jinak, ţe nám nebude stávající tradice z nějakého důvodu vyhovovat, ţe budeme chtít zakotvit tradici novou nebo se některé věci přeţijí a dnešní mladé generaci by mohly připadat směšné. Pro vytváření nového rituálu si odpovězme na následující otázky: a) Proč chceme nový rituál, jaký výchovný cíl tím sledujeme? b) Co má být jeho duchovním a společenským obsahem, o čem má vypovídat? c) Navazujeme na existující rituál, máme se o co opřít? d) Jakou symboliku pouţijeme, vlastní nebo nějakou jiţ existující? e) Pro jakou věkovou kategorii rituál připravujeme, budou mu rozumět nebo naopak nebude příliš jednoduchý? f) Cítíme i my, ţe v něm vyjadřujeme upřímně své pocity, budou se tak cítit i ostatní?

37

Při tvorbě nových rituálů uplatníme hlavně fantazii, umění a znalost psychologie. Vyuţít můţeme hluboké odvěké instinkty člověka jako druhu (atavismus – fascinace ohněm). Nejdůleţitější je prostředí (hluboký les, půlnoční obloha, západ slunce nad hladinou), ve kterém se záţitek vryje hluboko do duše, o to jde především. Táborový oheň Patří bezesporu k nejvýznamnějšímu rituálu českých skautů a táborníků vůbec. Většina zahraničních skautských organizací pojem slavnostní táborový oheň nezná, natoţ pak nepsané zákonitosti chování okolo něho. Tento fenomén jsme převzali z woodcraftu E.T. Setona, kterého také jako jedni z mála pokládáme vedle B.P. za zakladatele skautingu. Chci zdůraznit, ţe co oddíl, to jiné pojetí táborového ohně a vše, co bude dále uvedeno opět nemůţe být dogmatem, avšak některé zvyklosti mají obecnou platnost. Proč my lidé konce druhého tisíciletí ţijící v přetechnizované době znova a znova propadáme kouzlu hořícího ohně a dokáţeme dlouho hledět zamyšleně do jeho plamenů? Kde se v nás berou ony atavistické pudy? Odpověď na tuto otázku musíme hledat hluboko v historii člověka. Objev ohně a následně umění ho rozdělat patří v historii člověka k nejvýznamnějším okamţikům. Bezpochyby první skutečně lidská společenská jednotka vznikla v kruhu ohně. V kruhu ohně se vyvinuly všechny společenské zvyky, vznikala řeč, umění, věda, zrodila se první vláda – vše co dělá člověka člověkem. Oheň člověku slouţil a člověk začal oheň uctívat. Oheň symbolizuje barvu ţivota. Oheň očišťuje a spaluje vše zlé a odumírající. V ţáru ohně se čistí nejcennější kov, ohni se svěřují nejcennější předměty, které doslouţily. U táborových ohňů platí nepsaná pravidla pro stavbu, zapalování a chování. Hranice – je nejslavnostnější tvar ohně, i kdyţ většina oddílů dává přednost pagodě pro její ladnější tvar. Avšak jiţ staré národy pouţívali hranici třeba k pohřbívání významných zemřelých. Chceme-li důstojně spálit státní vlajku, která jiţ doslouţila, měli bychom pouţít hranici. Hranice vydává největší ţár. Pagoda – je nejvíce pouţívaným tvarem slavnostního ohně. Stavíme ji pro ohně zahajovací i závěrečné, slibové i některé zvláštní. Pagoda se dá postavit jako čtyřboká, nebo šestiboká. Šestiboká má výhodu, ţe se nemusí dělat záseky aby se nerozjíţděla, po zapálení vytvoří vysoký, štíhlý plamen, nevýhodou je moţnost zapálení jen ze tří stran. Pyramida – je nejjednodušší slavnostní tvar ohně. Pouţívá se nejvíce na intimnější typy ohňů jako jsou slibové, orlích per, nebo oheň vigilie. Téţ se staví k besednímu ohni a také jako Světla k Setonovu čtyřnásobnému ohni lesní moudrosti. Všechny táborové ohně stavíme ze suchého, zdravého dřeva. Dřevo na přikládání (jeho mnoţství volíme podle předpokládané délky programu) rovnáme poblíţ. Porušením pravidel by bylo během táboráku odbíhat do lesa pro chybějící dřevo. V táborovém ohni nespalujeme dřevo pouţité na táborové stavby např. s hřebíky apod. Kolem ohně sedíme vţdy v kruhu. 1. Stejně jako ţivot nemá kruh začátek ani konec. 2. Je symbolem rovnosti a souladu. 3. Je symbolem demokracie, protoţe se všemi se v kruhu stejně jedná. 4. Všichni hledí do středu a cítí, ţe jsou součástí celku. 5. Kaţdý můţe komukoli pohlédnout do tváře. 6. Chování kaţdého je vidět před celým shromáţděním. Nepsaná pravidla chování okolo ohně  Ohniště pro slavnostní oheň je tvořeno vţdy dvěma kruhy. V menším kruhu z velkých kamenů hoří vlastní oheň. Druhý, větší z drobnějších kamenů vyznačuje území, které je po zapálení ohně tabu. Do kruhu smí vstupovat jen ten kdo oheň staví, ti kdoţ jsou vybráni k jeho zapálení a posléze ten kdo bude hořící oheň udrţovat.  Je ctí zapálit slavnostní oheň. Zapalování se má svěřovat vţdy těm nejlepším.  Nejvyšší poctou je funkce toho kdo se o oheň stará kdo má právo přikládat. Jména se pouţívají různá nejčastěji ohnivec, ohnivák, někdy také obřadník, nebo po indiánsku wagamed.  Do kruhu okolo hořícího ohně se nesmí vstupovat. To je dovoleno pouze ohnivci, těm kteří zapalují a při zvláštních ohních například slibujícím, orlím skautům, při roverském obřadu a podobně.  Kolem ohně můţeme sedět přímo na zemi, nebo na zhotovených lavicích z přírodního materiálu. Pro významné členy se staví i křesla. Je naprosto nevkusné nosit k ohni lavice z jídelny, skládací ţidličky a podobné vynálezy.  K ohni se nikdy neotáčíme zády.  Do ohně nesmíme nic strkat, házet, rozfoukávat ho, opékat na něm špekáčky.  Táborový oheň se vţdy nechává dohořet, nikdy ho nehasíme ani vodou ani ničím jiným. Kontrolovat dohasínající oheň je úkolem nočních hlídek.  Druhý den jak popel vychladne ihned ho odstraňujeme, ohniště vymeteme a je hezkým zvykem poloţit do vyčištěného ohniště zelenou smrkovou snítku jako znamení toho, ţe je připraveno pro další pouţití. Místo kolem táborového ohně se nazývá táborový kruh. Ten bývá vizitkou táborníků. V táborovém kruhu udrţujeme pořádek, během dne tu nepořádáme ţádný program vyjma duchovna a váţných rozprav. Součástí kruhu bývají druţinové lavice, vůdcovská křesla a tichým stráţcem bává oddílový totem.

38

Zapalování ohně a rituály Zapalování táborového ohně má být váţnou a slavnostní chvílí a k této příleţitosti existuje mnoho různých rituálů. Pokusím se zde uvést ty nejznámější a nejpouţívanější. K zapalování jakéhokoliv táborového ohně nejsou vhodné zápalky. Oheň by měl být vţdy donesen do kruhu. K tomu se nejlépe hodí fakule neboli pochodně. Je mnoho způsobů výroby fakulí. Dá se pouţít na kulatinu namotané suché chrastí, které ale rychle shoří. Dobře a dlouho hoří fakule, jakýsi jeţek, vyrobený ze „smoláku“. Nejhezčí a nejdéle hořící fakule jsou ze smůly. Na klacek buďto namotáme suchou trávu, nebo opět drobné suché chrastí a namáčíme v roztavené smůle. Tuhnoucí smůlu můţeme ještě obalit v suchém jehličí a vytvarovat. Nemáme-li smůlu, a to se můţe stát třeba tam kde převaţují listnaté lesy, můţeme pouţít roztavenou kalafunu. Nikdy nepouţíváme i v nepříznivých podmínkách lihu a jiných podpalovačů. Fakule musí hořet tak dlouho jak dlouho bude trvat zapalovací obřad a případná řeč k ohni. Nejrozšířenější zapalování ohně je ze čtyř světových stran. Tzv. Dakotský kříţ větrů nás můţe inspirovat k různým obměnám při zapalování. Indiáni uctívali vítr, neboť v něm viděli vanutí dobrých i zlých duchů. Panují spory o tom ze které strany se má oheň zapalovat první. V našich krajích se většinou zapaluje od severu nebo od východu. Chceme-li však dodrţet indiánskou tradici, oheň se zapaluje od západu přes sever, východ a jih. Má to spojitost se čtyřmi syny Velkého ducha. „Má Mannitou čtvero synů, první zve se Kitche-Nodin a pochází ze západních rovin, druhý je Keeway-Din toť bílý severu syn, třetí Wabani-Nodin sobě říká přichází, kdyţ den se noci zříká a čtvrtý Shawani-Nodin z jihu jest tam dělá otci slunci velkou čest.“ Ze Setonova ohně lesní moudrosti vycházejí čtyři cesty – cesta Těla, Mysli, Ducha a Sluţby, které jsou zakončeny Světly Krásy, Pravdy Síly a Lásky. Vţdy prosím v tomto pořadí, které je jediné správné. Právě ve jménu Krásy, Pravdy, Síly a Lásky se nejčastěji naše ohně zapalují. Přitom je moţné odříkávat zákony lesní moudrosti v plném nebo zkráceném znění. Z kaţdého Světla vyzařují právě tři zlaté paprsky, které symbolizují oněch 12 zákonů lesní moudrosti. Zmínil jsem se jiţ o stavbě šestiboké pyramidy, která se dá zapalovat jen ze tří stran. Zde se zdá nejvhodnější zapalovaní ve jménu Víry, Lásky a Naděje, které mohou pouţít i oddíly věřících. Různé druhy ohňů podle významu mohou být zapalovány různými způsoby. Některé oddíly mají i své tradice a zvláštnosti. Jen je potřeba dbát na to aby obřadnost a úcta k ohni při jeho zapalování nebyly mylně nahrazovány teatrálností. Vţdy by však měl být oheň uveden krátkou řečí a zapalován alespoň jednou fakulí jednoduchého provedení. Ohně podle významu Táborové ohně mají různý ráz a význam a podle toho je vyţadováno určité chování všech zúčastněných. Zde bych zvláště zdůraznil – pozor na pozvané hosty. Zveme-li k táboráku hosty, musíme je předem poučit o našich zvycích a chování kolem ohně abychom předešli případným trapasům. Besední oheň Tak by se dal nazvat nejjednodušší táborový oheň, který jiţ není ohněm uţitkovým tedy takovým, na němţ se předtím nevařilo. Tvarem stačí jednoduchá pyramida a i zapalování bude jednoduché. Takovýto oheň můţeme dělat na táboře kaţdý den venku i v tee-pee, na výpravách s přenocováním. Při dodrţení základních pravidel úcty k ohni se většinou u takovéhoto ohně vypráví a zpívá, případně se vyprávějí vtipy, koření se veselými příhodami, plánuje se na další den. Veselý táborový oheň Bez něho se neobejde ţádný náš tábor. Stavíme většinou pagodu a dodrţujeme obřadné zapálení. Místo proslovu je moţné okolo sedící uvítat a popřát jim příjemnou zábavu. Tím předznamenáme veselý ráz ohně jako takového. Program si připravují druţiny i jednotlivci. Mohou to být veselé výstupy a scénky, veselé vyprávění, legrační hry a soutěţe. Zpěv okolo ohně ladíme do nálady táboráku, vybíráme písničky ţivé, veselé, rychlejší. Slibový oheň Slibový oheň by měl být oddílovou slavností a pro slibující se stát vyvrcholením jejich nováčkovské stezky. Je vhodné, kdyţ má kaţdý oddíl své místo nejlépe mino tábor. Slibový oheň vyţaduje dobrou myšlenkovou přípravu nejlépe pohovor vůdce oddílu se slibujícími o závaţnosti skautského slibu a o jeho celoţivotní platnosti. Také jim musí vysvětlit hodnoty skautského zákona a říci jak podle nich ţít. Slibový oheň musí být předem nachystán aby po příchodu na místo mohl být hned zapálen. Záleţí na zvyklostech oddílu zda si slibový oheň chystají ti kdoţ chtějí slibovat nebo zda ho pro ně nachystají třeba rádci druţin. Slibový oheň je celý slavnostní, nepatří sem ţádné scénky a výstupy. Ke slibovému ohni chodíme za naprostého mlčení čímţ jen podtrhujeme slavnostní náladu. Slibový oheň nesmí být příliš dlouhý aby neztratil své kouzlo okamţiku. Kdyţ se oheň dostatečně rozhoří, přecházíme k samotnému aktu slibu. Vůdce přichází na své místo v kruhu doprovázen svými zástupci nebo RS případně rádci nesoucími státní vlajku, Základy junáctví a oddílovou vlajku. Předem zvolený zástupce vůdce nebo rádce druţiny přivádí do kruhu slibující, které vůdci představí a poţádá jej aby přijal jejich slib. Vůdce se můţe slibujících zeptat zda se cítí dostatečně silní aby mohli plnit jednotlivé body slibu. Poté přistupují jednotlivě ke slibu. Je zvykem vztyčovat pravici ke státní vlajce při prvním bodu, k Základům junáctví při druhém a při třetím k rameni jako při

39

pozdravu vůdci, který slibujícímu tiskne levici a vzájemně se dívají přímo do očí. Vůdce slibujícímu poděkuje, případně ho přivítá do skautské rodiny a připne mu na košili slibovou lilii. Poté mohou novým členům pogratulovat ostatní členové oddílu. Poté je moţno setrvat u ohně ve váţné debatě nebo ponechat nově slibující u ohně do jeho vyhasnutí aby si naplno proţili svůj velký den. Bývá zvykem uchovat si uhlíky ze slibového ohně jako památku a připomínku svého závazku na celý ţivot. Roverský slibový oheň Můţe být jakousi obnovou skautského slibu na prahu dospívání. Můţe být konán hluboko v noci nebo za úsvitu nového dne. Oheň musí být opět nachystán den dopředu. Většinou ho chystá vůdce se stávajícími RS. Večer vůdce promluví s kaţdým budoucím RS hochem či dívkou o roveringu, o smyslu hesla slouţím. K roverskému slibovému ohni mají přístup pouze činovníci a stávající RS. Celý obřad můţe mít např. tuto podobu. Vůdce vyzve ty kdoţ se rozhodli věnovat svůj ţivot sluţbě aby přistoupili k ohni. Poté přistupuje jednotlivě ke kaţdému chlapci či děvčeti a poloţí mu několik rituálních otázek. Ty se mohou samozřejmě lišit v kaţdém společenství. Vůdce se ptá: „Sestro (bratře) jakým zákonem se řídíš?“ Odpověď je skautským. „Zachoval-a jsi čistotu myšlenek, slov i skutků do dnešního dne?“ Odpověď – ano nebo zachoval-a. „Slibuješ, ţe budeš věrný-věrná našim ideálům aţ na práh věčnosti?“ Odpověď: „Ano slibuji na svou čest a svědomí.“ Poté vůdce poţádá slibujícího, aby poklekl k pasování a řekne: „Milá sestro (milý bratře) dnešním dnem vstupuješ do Řádu lesní moudrosti a stáváš se RS.“ Nakonec můţe být předána jmenovací listina, označení RS a červené šňůry. Poté jsou noví RS ponecháni chvíli o samotě u ohně se svými myšlenkami. To vše zarámováno vycházejícím sluncem bývá velmi silným emotivním záţitkem. Slibový oheň činovníků Málokde jsem se s tím setkal (pominu-li naši LŠ Stříbrná řeka), ale je hlubší záţitek pro mladé úspěšné absolventy VZ sloţí-li činovnický slib u hořícího ohně, kde jim jsou předány vůdcovské odznaky, dekrety a absolventům VLK šátky ve srovnání s tímto aktem při nástupu před klubovnou, či dokonce v místnosti? Ještě by bylo moţné k tomu slavnostně předat i bílé činovnické šňůry. Oheň Tří orlích per Tři orlí pera jsou bezesporu jednou z nejoblíbenějších i nejtěţších zkoušek, kterou mohou podstoupit skauti a skautky na konci své skautské stezky neţ se z nich stanou roveři a rangers. Na sloţení zkoušky není nárok, o sloţení musí uchazeč poţádat vůdce oddílu, který rozhodne zda uchazeč je dostatečně skautsky a morálně vyspělý aby se mohl o zkoušku pokusit. Je to proto, ţe orlí skauti a skautky by měli být vţdy ti nejlepší z oddílu. Zapalování ohně by mělo jiţ vyjadřovat, ţe se jedná o zvláštní oheň k této příleţitosti. Samotný obřad má ustálenou podobu, kterou není potřeba příliš měnit. Uchazeč je vyzván, aby přistoupil k ohni. S sebou má tři tenké lískové proutky. Zlomí přes koleno první a vhodí jej ohni se slovy: „ Tento první prut lámu a obětuji ohni aby mi nikdy neuškodil.“ Zlomí druhý a vhodí jej do ohně se slovy: „Druhý prut lámu na znamení, ţe jsem překonal úskalí zkoušky Tří orlích per.“ Třetí prut předá vůdci se slovy: „Tento třetí prut předávám tobě bratře (sestro) abys vykonal obřad. Vůdce můţe symbolicky namočit prut v ohni a lehce švihne orlího skauta či skautku (tu obzvlášť jemně) přes záda a vhodí jej také do ohně. Poté má nový orlí skaut zvolit si své orlí jméno. Zde je totiţ moţnost zbavit se například nevhodné přezdívky získané v dětském věku. Pokud se rozhodne pro nové jméno, staré se symbolicky spaluje napsané na březové kůře v ohni. Od této chvíle jiţ nikdo nesmí staré jméno pouţívat. Nakonec je orlímu skautovi předán odznak Tři orlích per a pamětní dekret. Oheň Tří orlích per by vţdy měl být intimní oddílovou záleţitostí tedy zásadně bez hostů a bez veřejnosti. Výjimkou nechť jsou vůdce střediska či orlí skauti a skautky z řad vyšších činovníků. Oheň vigilie Je nejposvátnějším druhem ohně vůbec. Staví si ho jedinec, nejlépe ve tvaru pyramidy a setrvá u něho od západu slunce do jeho východu. Říká se, ţe v jeho svitu má člověk dost času pro své myšlenky, ţe je blíţe Bohu. Přísná pravidla přikazují nevzdalovat se od ohně a neodvádět tak svou pozornost. Ten kdo zkusí celou noc bdít u hořícího ohně, tomu se poprvé naskytne příleţitost uvaţovat o tom na co ve shonu všedního ţivota nezbývá čas. Přemýšlet především sám nad sebou, nad svou povahou, chybami i schopnostmi, nad tím co by chtěl v ţivotě dokázat. Neznám mnoho bratří a sester, kteří podstoupili tuto posvátnou zkoušku, ale určitě vím, ţe to pro ně byl jeden z nejsilnějších záţitků. Věčný táborový oheň Je zapalován pouze na táboře. Hoří v poradním tee-pee po celou dobu co oddíl táboří, ve dne i v noci. Stráţci ohně se pravidelně střídají a starají se o jeho udrţování. Zhasnutí takového ohně je velkou hanbou pro celý oddíl a někde dokonce jdou aţ tak daleko, ţe předčasně končí tábor. Udrţování Věčného ohně je obtíţné a symbolizuje pevné odhodlání a společné úsilí všech účastníků tábora. Od tohoto ohně se pak zapalují všechny ostatní slavnostní ohně na táboře. Věčný oheň se nechává slavnostně vyhasnout za přítomnosti všech táborníků poslední den tábora. Setonův čtyřnásobný oheň Stavíme ho při zvlášť významných událostech, setkáních nebo na ukončení významných akcí. Ústřední oheň stavíme ve tvaru pagody, ještě lépe šestiboké pagody a čtyři Světla, čtyři malé ohníčky na čtyřech světových stranách ve tvaru pyramidy. Vţdy nejdříve zapalujeme ústřední oheň ze kterého vycházejí čtyři cesty, cesta těla, cesta mysli, cesta ducha a cesta sluţby. Všichni lidé, kteří chtějí být opravdovými lidmi, musí jít současně všemi čtyřmi cesta-

40

mi. Tyto cesty jsou zakončeny Světlem – malým ohníčkem, který je zapalován z ústředního ohně. Jsou to Světla Krásy, Pravdy, Síly a Lásky. Vţdy prosím v tomto pořadí. Z těchto čtyř Světel vyzařují vţdy tři zlaté paprsky, které symbolizují dvanáct zákonů lesní moudrosti. Je tedy naprosto mylný výklad a nepochopení Setonovy myšlenky zapalovat nejdříve malé ohníčky a od nich teprve velký ústřední oheň. Zapalování čtyřnásobného ohně je náročný obřad. Potřebujeme k němu pět fakulí a čtyři vybraní, kteří zapalují jednotlivá Světla, musí umět přednést jednotlivé zákony lesní moudrosti. Nejdříve nejvýznamnější osoba zapálí ústřední oheň, zpravidla vůdce či významný host. Potom zapalují svoji fakuli od ústředního ohně postupně zapalující Světla. Při tom odříkávají stručné, zkrácené nebo plné znění zákonů lesní moudrosti. To záleţí na příleţitosti a vyspělosti shromáţdění. Všechna znění zákonů najdete v Knize lesní moudrosti E.T.S. Symboly a symbolika Symbol je jazykem symboliky a obsahuje určité sdělení. Pokud uţíváme určitého symbolu, měli bychom toto sdělení znát a rozumět mu. Proto si vţdy zjistíme historii, původ a význam symbolu, který chceme uţívat. Na táboře vyuţíváme několika druhů symboliky, které se vzájemně mísí:  Státní symboly - především státní vlajka, kterou vztyčujeme kaţdé ráno na stoţár uprostřed tábora a nesmí chybět u slibových ohňů. Jiţ řidčeji je slyšet na nástupech státní hymnu a téměř nepouţíváme státní znak.  Junácké symboly - kroje by měly být na táboře naprostou samozřejmostí. Skautská hymna je často pouţívaná, dále pak lilie a trojlístek a večerka.  Indiánskou symboliku vyuţíváme hlavně při výzdobě táborového kruhu, výrobě totemů. Totem je němým stráţcem táborového kruhu. Zhotovení totemu je časově náročná práce. Aby totem byl vkusný, musíme nejdříve proniknout do významu totemových symbolů. Totem by měl vţdy vyjadřovat nějakou myšlenku.  Křesťanské oddíly uţívají své symboliky – kříţ, modlitebna, táborová kaple.  Oddílová symbolika – znak, vlajka oddílu a druţin, osobní znaky táborníků atd.  Herní symbolika – hlavně z celotáborových her. Toto vše tvoří svérázný kolorit a klade nároky na náš vkus a soudnost, aby výsledek nepůsobil pouťově aţ směšně. Zde platí nejvíce – všeho s mírou a méně je někdy lepší neţ více. Tábory podle typu z hlediska programového Letní tábor Bývá vyvrcholením celoroční činnosti oddílu a je takto i koncipován. Trvá nejméně 14 dní. Náplní bývá jak běţná skautská činnost a praxe tak moţnost vyuţití přírodního prostředí k celé paletě různých výchovných her. Je zde příleţitost k plnění některých bodů stezky a také některých prestiţních odznaků, které se mimo tábor plnit nedají např. Tři orlí pera. Tábor bývá příleţitostí k plnění různých zkoušek, k vykonání všech druhů slibů. Okolí tábora umoţňuje poznávání přírody – ekologickou výchovu a poznávání kulturních památek – estetickou výchovu. Je příleţitostí k aktivní sportovní činnosti. Osou tábora bývá etapová hra buď připravená jen pro tábor, nebo její celoroční vyvrcholení. Vůdce má na táboře více moţností působit výchovně na děti neţ při běţných schůzkách během roku a i sami děti mají moţnost se lépe poznat a zjistit co v kom je. Miloš Zapletal uvádí sedm charakteristických znaků, které činí tábor skautským. 1. Tábor prodchnutý skautským duchem, který ţije podle zákona a slibu. Vládne v něm opravdové přátelství mezi dětmi i vedoucími. 2. Skautský program tábora je dobře připravený a velmi intenzivní. Tábor kde se děti často bezcílně potloukají mezi stany není skautským táborem. 3. Soběstačnost – znamená, ţe všechny práce spojené se stavbou a provozem tábora vykonávají chlapci a děvčata sami. Soběstačnost ale nesmí znamenat fyzické a duševní zničení vůdce tábora a jeho zástupců. 4. Prostota a jednoduchost – také nesmíme chápat tak, ţe se úplně vzdáme všech technických prostředků a nastolíme primitivizmus. To bychom pak nemohli mít na táboře hvězdářský dalekohled, mikroskop atd. Auto je také velice výhodné, kdyţ se stane úraz a je potřeba odvézt dítě rychle do nemocnice. 5. Dostatečná délka tábora. 6. Pěkné přírodní prostředí je znakem úplně samozřejmým. 7. Čistota a pořádek je důleţitou podmínkou pro skutečně skautský tábor. Zimní tábor Bývá kratší, většinou týden, je náročnější na přípravu a organizaci. Výchovné vyuţití můţe být velmi podobné táboru letnímu. Při příznivých podmínkách k tomu přistupuje sportovní činnost v zimě na lyţích, poznávání zimní přírody, stopování zvěře, ale třeba i pomoc při dokrmování zvěře aj. Samo sebou, ţe na zimní tábor nemůţou jet všichni členové oddílu, ale to jiţ bylo řečeno. Letní putovní tábor Můţe být koncipován jako pěší, cykloturistický nebo vodácký. Jakým způsobem budou přesuny prováděny záleţí vţdy na moţnostech oddílu. Relativně nejednodušší je příprava pěšího puťáku. Při cykloturistickém puťáku je nut-

41

né mít buď dobře vybavená kola – třeba nosiče nad předním i zadním kolem, aby bylo moţno veškerou výzbroj převáţet a být absolutně nezávislý nebo zajistit doprovodné vozidlo, které bude hlavní výzbroj převáţet a slouţit jako zázemí. Při putování vodáckém je dvojí moţnost řešení. Můţeme si předem do vybraných stanic ČD zaslat lodě spěšninovými vozy. Je však třeba počítat, ţe doprava lodě na 100 tarifních kilometrů přijde cca na 120 Kč a start i cíl plavby musíme plánovat podle dopravní obsluţnosti. Nebo si zajistíme dopravu lodí po silnici tam i zpět a máme širší pole pro výběr. Jak je to s náplní puťáků? Klasické hry a mnoho dalších programových bodů stálých táborů nemůţeme pouţít. Při pěším putování s denními dávkami max. 15 aţ 20 km se věnujeme pozorování přírody a poznávání krajiny, zhotovujeme nákresy, pochodové plány, v praxi ověřujeme orientaci podle mapy a buzoly. Ve chvílích volna hrajeme hry bez pomůcek, hry za pochodu, pozorovací hry, slovní hry apod. Samozřejmě můţeme vyuţívat některé body stezky, provádět něco ze skautské praxe a večerními debatami rozvíjet duchovní výchovu. Při putování na kole odpadají hry za pochodu, ale další činnost můţe být obdobná. Při poznávání krajiny máme výhodu moţnosti poznání daleko většího území. Při putování vodáckém jsme odkázáni na řeku, pozorujeme ţivot kolem břehů a na zajímavých místech si můţeme udělat přestávku s pěší prohlídkou atraktivního místa. Večerní programy mohou být podobné jako v předchozích případech. Zimní putovní tábor Velmi náročný podnik jak na přípravu tak na samotné účastníky. Přesuny se pravděpodobně budou uskutečňovat na běţkách nebo sněţnicích, které se dají i vypůjčit v některých sportovních půjčovnách. Během dne mnoho programových moţností nemáme kromě pozorování zimní přírody. Večery trávené v ubytovnách nebo horských chatách vyuţíváme k programu jaký provozujeme v klubovně. Pořádáme-li „drsný“ puťák se spaním pod stany, večerní program se pravděpodobně smrskne na přípravu stravy a pití a příprav na přenocování. Při takto náročné akci však jde hlavně o podnik samotný a ne doprovodné programy. Program při extremních podmínkách Počasí a jeho rozmary jsou nevyzpytatelné. Dobrý a zkušený skautský vůdce jede na tábor s klasickým programem a s variantou programu pro nepříznivé počasí. Je pravda, ţe mnoho z naplánovaného klasického programu se dá dělat, a také se většinou dělá i za nepříznivého počasí, protoţe se prostě udělat musí. Program pro deštivé počasí nemůţe být naplánován přesně na dny, neboť dopředu nevíme kdy začne pršet a kdy skončí. Je dobré mít připraven soupis akcí, her, závodů, soutěţí, cvičení a zábav, které lze operativně kdykoliv do programu zařadit. Schopnost improvizace je zde k nezaplacení. Příklady programových bodů pro nepříznivé počasí: a) mimo tábor 1. Krátké vycházky do okolí, spojené s nějakým úkolem, průzkumem neznámých míst. Překonání nějaké vzdálenosti v časovém limitu. Hledání samorostů a jiných přírodních rarit. Průzkum neznámých míst a hledání pěkných zákoutí. 2. Pozorování přírody. Co dělají zvířata a rostliny kdyţ prší. Kde se schovávají. Co dělají za deště mravenci, včely, vosy. Které květiny se zavírají, které zůstávají otevřené. 3. Tábornická praxe za ztíţených podmínek, rozdělávání a udrţování ohně za deště, vaření na volném prostranství, cvičení ve vyhledávání bivaků a míst k přespání. 4. Navazování kontaktů s místními pamětníky, demografický průzkum. 5. Výprava do muzea, zámku, hradu v okolí. b) Ve společném stanu, hangáru, tee-pee. 1. Zpívání. 2. Hry, závody a soutěţe nevyţadující velký prostor. 3. Vyprávění, při kterém se střídají všichni táborníci. 4. Četba na pokračování. 5. Debaty na různá témata. 6. Skautská teorie. c) Ve stanech 1. Rukodělné práce. 2. Psaní deníků, kronik, dopisů. 3. Cvičení signalizace třeba píšťalkou ze stanu do stanu. 4. Luštění šifrovaných zpráv. 5. Výtvarné hry. 6. Deskové hry pro stanové dvojice. 7. Hlavolamy. 8. Vázání uzlů. Při nepříznivém počasí se výrazně ukazuje výhoda tábora postaveného z tee-pee kde je ubytováno podle velikosti 4 – 6 táborníků a lze tu provádět i druţinový program.

42

V případě extrémně horkého počasí lze provádět klasický suchý program. Je třeba omezit pobyt na přímém slunci, hlavně okolo poledne, nepořádat běţecké hry a závody, omezit fyzicky namáhavé práce, máme-li v okolí vodní plochu více ji aktivně vyuţívat i k vodním hrám. Konání tábora za nepříznivého počasí přináší zvýšená zdravotní rizika. Při deštivém počasí hlavně nachlazení a prostydnutí. Malé děti musíme hlídat, aby nechodily v mokrém oblečení. V kuchyni musí být stále teplé nápoje, někdy přidáváme dětem vitamíny. Dlouhotrvající deště působí depresivně na lidskou psychiku, tak nezapomínejme na udrţování dobré nálady. Při extrémně horkém počasí hrozí zejména úţeh a úpal. Děti hlídáme aby nosily pokrývku hlavy a dodrţovaly pitný reţim. Opět musí být k dispozici dostatek pitné vody nebo čaje.

8. Metodika VZ Drţitel OČK dokonale ovládá příslušné body VZ, je schopen provést přednášku na VLK a připravit čekatele ke zkoušce. Je schopen být členem zkušební komise a objektivně zkoušet .

43