Instruktivní texty z hlediska pragmalingvistického

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav českého jazyka Český jazyk

Mgr. Martina Vohralíková

Instruktivní texty z hlediska pragmalingvistického Disertační práce

Školitelka: doc. PhDr. Milada Hirschová, DSc.

2014

Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracovala samostatně a s využitím uvedených pramenů a literatury.

.......................................................................

Na tomto místě bych ráda v chronologickém pořadí poděkovala několika osobám, bez kterých by tato práce nikdy nevznikla. Předně děkuji panu profesoru PhDr. Petru Karlíkovi, CSc., že mě před lety při zadání tématu diplomové práce nasměroval k problematice vyjadřování direktivů v češtině, jež se mi stalo odborným i osobním zájmem a z nějž vyplývá i tematika této disertace. Velký a upřímný dík dále patří mé školitelce docentce PhDr. Miladě Hirschové, DSc., za odborné vedení a cenné rady, jež mi poskytovala po celou dobu doktorského studia, ale také za velkou míru trpělivosti a důvěry. Za nesmírnou trpělivost, podporu a pochopení děkuji též všem svým blízkým, a především svému partnerovi, jehož motivační kroky značně přispěly k tomu, že byla tato práce nakonec dokončena. Často totiž výzva k provedení nějaké akce sama nepostačuje k tomu, aby bylo požadované jednání opravdu uskutečněno.

OBSAH Úvod ....................................................................................................................................................1 1 Základní pojmy ................................................................................................................................3 1.1 Instrukce ....................................................................................................................................3 1.2 Jazyková funkce ........................................................................................................................5 1.2.1 Funkce v pojetí Pražského lingvistického kroužku ............................................................6 1.2.2 Funkce komunikační (ilokuční) .........................................................................................8 1.3 Instruktivní text – návod k použití ..........................................................................................10 1.3.1 Vymezení návodu k použití..............................................................................................10 1.3.2 Textový materiál ..............................................................................................................12 1.3.3 Normativní požadavky na návody k použití.....................................................................14 1.3.4 Tvorba návodů k použití ..................................................................................................16 1.4 Pragmalingvistika a související obory.....................................................................................18 1.4.1 Pragmalingvistika, pragmatika .........................................................................................18 1.4.2 Stylistika ...........................................................................................................................20 1.4.3 Textová lingvistika, teorie textu .......................................................................................22 2 Vznik konceptu ilokučních funkcí, jejich první třídění a kooperace při dialogu ...........................23 2.1 Austin (2000): Jak udělat něco slovy ......................................................................................23 2.2 Searle (1969, 1971, 1979): mluvní akt ....................................................................................25 2.3 Grice (1975): kooperační princip a konverzační maximy .......................................................30 3 Zapojování konceptu komunikačních (ilokučních) funkcí do gramatických popisů češtiny .........33 4 Instruktivní funkce .........................................................................................................................44 4.1 Teorie ......................................................................................................................................44 4.1.1 Searle (1969, 1979): rada na pomezí tvrzení a výzvy ......................................................44 4.1.2 Hindelang (1978): nezavazující výzva s preferencí adresáta ...........................................45 4.1.3 Grepl (1998): návod, recept, instrukce .............................................................................46 4.1.4 Möhn, Pelka (1984): funkce instruktivní vs. direktivní ...................................................46 4.2 Vlastní vymezení instruktivní funkce......................................................................................48 5 Instrukce jako řečové jednání.........................................................................................................57 5.1 Autor a adresát instruktivního textu ........................................................................................57 5.1.1 Stopy autora v textu..........................................................................................................58 5.1.2 Stopy adresáta v textu ......................................................................................................59 5.1.3 Vztah mezi autorem a adresátem......................................................................................63 5.2 Strukturace obsahu instruktivní výpovědi ...............................................................................67 5.2.1 Instrukce a konverzační maximy......................................................................................67 5.2.2 Čas a platnost instrukcí ....................................................................................................72

5.3 Zdůvodnění instrukcí .............................................................................................................. 75 5.3.1 Teorie ............................................................................................................................... 78 5.3.2 Analýza ............................................................................................................................ 91 6 Instrukce jako výpověď ................................................................................................................. 98 6.1 Predikát instruktivní výpovědi................................................................................................ 98 6.1.1 Direktivnost instruktivních výpovědí .............................................................................. 98 6.1.2 Negace a dokonavost imperativního predikátu v instruktivních výpovědích ................ 110 6.2 Slovosled imperativních instrukcí ........................................................................................ 120 6.2.1 Teorie ............................................................................................................................. 121 6.2.2 Analýza .......................................................................................................................... 131 7 Instrukce jako slohový útvar........................................................................................................ 143 7.1 Odborný popis pracovního postupu ...................................................................................... 143 7.2 Mistrík (1985): příznakovost slohových postupů ................................................................. 146 7.3 Bečka (1960, 1992): rozvíjení myšlenkové linie .................................................................. 147 7.4 Světlá (2001 a násl.): návod jako komunikační funkce i slohový postup............................. 148 8 Instrukce jako text ....................................................................................................................... 150 8.1 Koherence a koheze instruktivního textu ............................................................................. 150 8.2 Opakování výrazu namísto jeho substituce .......................................................................... 152 8.3 Vyjadřování předmětu řeči ................................................................................................... 153 8.4 Tematické posloupnosti ........................................................................................................ 157 8.5 Rematické posloupnosti........................................................................................................ 161 Závěr ............................................................................................................................................... 163 Seznam použité literatury ............................................................................................................... 175 Seznam použitých zdrojů ............................................................................................................... 188 Seznam tabulek............................................................................................................................... 189 Seznam obrázků.............................................................................................................................. 190 Přílohy ............................................................................................................................................ 191 Příloha 1: Přehled analyzovaných textů ..................................................................................... 191 Příloha 2: Přehled zastoupení jednotlivých výpovědních typů v analyzovaných textech .......... 195 Příloha 3: Obsazování iniciální větné pozice v imperativních pokynech analyzovaných textů jednotlivými větnými členy ........................................................................................................ 196 Příloha 4: Ukázka z návodu k pračce značky Ariston (PAF) ..................................................... 197

ÚVOD Jak již napovídá název této práce, za její hlavní předmět jsme si zvolili instruktivní texty. Předznamenejme, že se konkrétně zaměříme na české návody k použití, a to navíc jen na jejich poměrně úzce vymezený okruh – na návody k použití vybraných elektrických přístrojů. Přesto zde volíme obecný název instruktivní texty, neboť předpokládáme, že řadu závěrů, ke kterým při studiu tohoto typu návodů dospějeme, bude možné vztáhnout na instrukce obecně nebo z nich v budoucnu bude možné vyjít při analýzách dalších konkrétních textů ze sféry instruktivnosti, jako jsou písemně fixované návody k výrobě, návody k provádění různých činností nebo i jen jednoduché pracovní pokyny předávané ústně. Zároveň též předpokládáme, že některé ze závěrů, jež v této práci zformulujeme, budou moci být obecně vztaženy i k výpovědím výzvovým, s nimiž instruktivní výpovědi v češtině sdílejí svoji primární jazykovou formu – imperativní větu – a k nimž mají také funkčně velmi blízko. Uvedli jsme, že se naším materiálovým východiskem stanou české návody k použití. Za návod běžně označujeme texty zastřešené intuitivně vnímanou návodovou či instruktivní komunikační funkcí. Tato jejich funkce se zjevně manifestuje jednak v jejich titulcích (Návod k použití), jednak v sebereferenčních výpovědích (v návodu: Přečtěte si tento návod.), a jednak – jak jsme také již v tomto úvodu několikrát učinili – ve výpovědích, kterými o těchto textech běžně hovoříme. V první řadě se však projevuje v jejich vnitřní jazykové struktuře, a to jak na úrovni celého textu, tak na úrovni dílčích výpovědí. Poté, co se v této práci pokusíme v obecnosti teoreticky uchopit charakter samotného instruování, bude naším cílem postihnout specifické rysy těchto textů, jež vyplývají z jejich funkce sloužit jako instrukce. Funkční hledisko bude pro nás při analýze každého jazykového jevu tím primárním a také bude podmiňovat, na jaké jevy se v této práci postupně zaměříme. Nebudeme tedy například provádět obecný rozbor souvětných typů, jež se ve zvolených textech převážně uplatňují, ale podíváme se na to, kolik pokynů je výpověď s instruktivní komunikační funkcí schopna unést, jaký sémantický vztah může být mezi souřadně spojenými pokyny nebo jakými prostředky se v textu realizuje jejich zdůvodnění. Návody k použití jako jedním z příkladů popisu pracovního postupu se dosud zabývala převážně stylistika, my na ně nahlédneme z hlediska pragmalingvistického. Co se týká pojetí gramatiky, na jejímž pozadí budeme sledovat, jak komunikační funkce těchto textů podmiňuje jejich formu, vyjdeme především z popisů češtiny, jež reprezentuje Skladba češtiny (Grepl, Karlík, 1998), Příruční mluvnice češtiny (Karlík, Nekula, Rusínová, ed., 2001) a akademická Mluvnice češtiny 3 (Daneš, Hlavsa, Grepl a kol., 1987). Okruh dílčích témat, která v této práci postupně představíme, vyplynul z prováděných textových analýz. Například otázka vidu imperativního predikátu v instruktivní výpovědi (kapitola 6) se objevila 1

zcela přirozeně s tím, když jsme si vedle sebe postavili pokyny k akci či k zdržení se nějakého konání (pokyny kladné/záporné). Téma zdůvodňování instrukcí (kapitola 5), jež nakonec z hlediska jejich uplatnění v řečovém jednání považujeme za zcela principiální, vyvstalo z analýzy účelových a příčinných vět rozvíjejících imperativní pokyny. A k tématu tvorby návodů (kapitola 1) jsme se dostali, když jsme si položili otázku, čím může být způsobena na jedné straně jejich nekonzistence (např. přecházení od oslovování skupiny osob, příp. od vykání, k tykání singulárnímu adresátovi v návodu k pračce Ariston) a na straně druhé jejich částečná homonymie (některé pasáže mají některé z návodů doslova shodné). Tematický plán práce bude tedy následující: V první kapitole se zaměříme na vymezení pojmů instrukce a funkce a provedeme obecnou charakteristiku návodů k použití i lingvistických disciplín, z nichž budeme vycházet. V kapitole druhé ve stručnosti teoreticky představíme koncept ilokučních funkcí a principy kooperace při komunikaci. Kapitolu třetí věnujeme historickému kontextu rozlišování komunikačních (ilokučních) funkcí v češtině. V kapitole čtvrté provedeme vlastní charakterizaci komunikační funkce instruktivní. V kapitole páté na instrukce nahlédneme jako na specifický typ řečového jednání, které má svého autora i adresáta, svoji vnitřní strukturu a jež je v některých případech užitečné zdůvodnit. V kapitole šesté se budeme věnovat slovosledu imperativní instrukce, sémantice jednotlivých doplnění imperativního predikátu a také vlastnostem predikátu instruktivní výpovědi obecně – jeho direktivnosti, kladu/záporu a vidu. V kapitole sedmé zařadíme instruktivní texty do kontextu bádání stylistických teorií. A nakonec, v kapitole osmé, dospějeme k signifikantním aspektům návodů z hlediska jejich textovosti.

2

1 ZÁKLADNÍ POJMY Ústředním pojmem celé této práce je instruktivní text. Rozumíme jím text s dominující instruktivní funkcí. Z řečeného vyplývá, že nepředpokládáme, že by tyto texty byly vždy funkčně homogenní. Je to však právě komunikační funkce instruktivní, která nad nimi dominuje a zastřešuje je jako celek. V této úvodní kapitole se postupně zaměříme na jednotlivé složky konceptu instruktivního textu. V první řadě popíšeme rozsah pojmu instrukce v češtině i to, jak s ním budeme zacházet v této práci, a také dvě pojetí pojmu jazykové funkce, jichž se naše práce týká. Dále se podíváme, jaké texty mohou být do sféry instruktivních textů zahrnovány, představíme obecně žánr návodu k použití a uvedeme, jaké z nich jsme si zvolili pro analýzu a proč. Zaměříme se i na normativní požadavky kladené na návody. Na závěr kapitoly načrtneme obecné teoretické souvislosti této práce – z jakých hledisek budeme na instruktivní texty nahlížet.

1.1 INSTRUKCE Pojem instrukce pochází z latinského īnstrūctiō („(za)řízení, (u)spořádání“) od slovesa īnstruere („sestavit, poučit“) a svým latinským kořenem je příbuzný mj. českým slovům konstrukce a struktura, viz Rejzek (2001, s. 239), Šenková (1999, s. 63). Slovník spisovného jazyka českého (Havránek et al., 1960, s. 738), který u výrazu instrukce zachycuje i jeho tehdejší expresivní a hovorovou podobu inštrukce, vysvětluje jeho význam jako •

„návod“, „pokyn“, „poučení“ (služební, vládní instrukce; tajné instrukce) 1

a jako druhý, byť už zastaralý význam uvádí •

„vyučování“ (živí se instrukcí v muzice).

Příruční slovník jazyka českého (1935–1937, s. 1131) vyděloval u tohoto výrazu i speciální význam vojenský: •

„poučení, které dává nadřízený podřízenému o svých úmyslech (při operaci, manévrech)“.

Naproti tomu Nový akademický slovník cizích slov (Kraus a kol., 2005, s. 354) uvádí vedle přetrvávajícího významu „návodu“, „pokynu“ a „poučení“ u instrukce i jeho význam •

„předpis“, „směrnice“

Z předložkových vazeb substantiv návod, pokyn, poučení, jimiž lze význam instrukce jako výrazu cizího původu v češtině vysvětlit, ostatně vyvozuje Antonín Tejnor (1975, s. 111) vazby pro jeho uplatnění v českých textech (návod k obsluze stroje, pokyny pro vedení záznamů, poučení o předávacím protokolu → instrukce k/pro/o). Na základě dat z Českého národního korpusu (SYN2010) můžeme dnes k těmto vazbám doplnit i v tomto kontextu frekventovanou předložku ohledně (instrukce ohledně dalšího postupu). 1

3

a v rámci výpočetní techniky také význam •

„posloupnost symbolů předpisující provedení jedné operace nebo dílčí části nějakého procesu“, tj. součást počítačového algoritmu.

Vojenské pokyny i zastaralý význam „vyučování“ v této práci necháme zcela stranou, připojíme však pár poznámek k častému významu „předpisu“ či „směrnice“ a k počítačovým instrukcím. Směrnice, nebo také interní normativní instrukce, jsou vnitřními předpisy v širokém smyslu, které se mohou vztahovat a)

na celé organizace veřejné správy (např. Normativní instrukce č. 2/2013: Realizace aktivní politiky zaměstnanosti v roce 2013, vydané Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR),

b)

na podřízené osoby v soukromých firmách (např. předpis o postupu při porušení povinnosti zaměstnancem),

c)

na osoby v jiném vztahu k subjektu, který tyto předpisy vydal (např. smluvní přepravní podmínky v hromadné dopravě, školní řád, vnitřní řád nemocnice).

Nejedná se tedy o prameny práva a na rozdíl do zákonů nemusejí být tyto předpisy veřejně písemně vyhlášeny. Postačí, když jsou vhodným způsobem sděleny těm, kterých se týkají. Nemohou však být v rozporu s právními předpisy (Boguszak, Čapek, Gerloch, 2003). 2 Interní normativní instrukce jsou tedy pro dotčené osoby závazným předpisem, přičemž jejich závaznost vyplývá z autority vydavatele, vůči kterému je jejich adresát v určitém právním vztahu. Obsah instruktivních textů, které se stanou předmětem naší práce, tedy konkrétně návodů k použití, je rovněž pro dotčené adresáty závazný, ovšem ne do takové míry jako u instrukcí normativních. Nedodržením předepsaných pokynů adresát „pouze“ riskuje, že by mohlo být ohroženo jeho vlastní zdraví nebo i zdraví dalších osob, že by mohlo dojít ke škodám na předmětu, k jehož užívání je návod určen, ke škodám na dalším majetku nebo na životním prostředí, a také dává v sázku, že pokud se jeho nepředepsaným jednáním výrobek nějak poškodí, nebude mu uznána záruka výrobku. Instrukce ve výpočetní technice je jednoduše řečeno příkaz, kterému počítač „rozumí“ a podle kterého vykoná definovanou činnost (Hrubina, Taufer, Taufer, 2001). Potřeba převést obsah pokynů do podoby, jíž by „rozuměly“ stroje, předpokládá jednak formalizaci jazyka, ale též naprostou jednoznačnost a detailnost postupu, který zahrne i řešení všech možných problémů, jež by při vykonávání jednotlivých kroků mohly nastat a s nimiž by si člověk na základě svých zkušeností poradil. Je však pravda, že i počítače jsou už dnes schopny učit se samy, takže možná v budoucnu porozumějí i neformalizovaným návodům v přirozeném jazyce. Na druhou stranu lze uvažovat Jak poznamenávají uvedení autoři (Boguszak, Čapek, Gerloch, 2003, s. 74n.), řízení pomocí interních instrukcí dosahovalo velkého rozsahu zejména v totalitně socialistických systémech, včetně ČSSR, kdy jimi bylo spravováno v podstatě veškeré hospodářství opírající se o státní vlastnictví. 2

4

i opačný postup, tj. že se běžné návody určené lidem přizpůsobí algoritmu programovacího jazyka. To prorokoval Jiří Kraus již roku 1965 v souvislosti s výsledky svého kvantitativního rozboru pracovních návodů – dosud však tendenci k formalizaci běžných instruktivních textů nepozorujeme. 3 K rozsahu pojmu instrukce, jímž se zde zabýváme, je třeba doplnit ještě jeden podstatný terminologický fakt. Instrukcí v singuláru (řiď se instrukcí) můžeme totiž pojmenovat jak komplexní útvar typu směrnice, tak jednotlivý pokyn – dílčí krok, jenž může být součástí instrukcí v plurálu popisujících celý postup nějakého jednání (řiď se instrukcemi). Této dvojznačnosti se snažíme vyvarovat a přikláníme se k užívání pojmu instrukce ve smyslu buď jednoho dílčího pokynu, nebo jedné výpovědi s instruktivní komunikační funkcí (tj. instruktivní výpovědi). Pokynem přitom rozumíme výzvu, aby adresát provedl jeden krok pracovního postupu – jednu činnost, a to ať už bude vyjádřena imperativem, či jinak. Jedna instruktivní výpověď (a také jedna instrukce) tedy v našem pojetí může obsahovat buď jeden pokyn, nebo i více pokynů, např. dva. 4 (1)

Nepřezouvejte kola na hlíně nebo trávě, najděte si místo s pevným a rovným podkladem.

1.2 JAZYKOVÁ FUNKCE Ústřední téma celé této práce – instruktivní text – jsme definovali na základě jeho dominující funkce, jíž je funkce instruktivní. Co myslíme pojmem instrukce, jsme již ve stručnosti nastínili. Věnujme se nyní funkci, konkrétně dvěma přístupům k funkcím jazyka, jichž se tato práce dotýká. Jedná se o •

funkce v pojetí Pražského lingvistického kroužku, které byly v pracích Bohuslava Havránka podkladem pro vznik české (funkční) stylistiky jako teoretické disciplíny a v pozdějším rozpracování Romana Jakobsona zanechaly trvalou stopu ve světové lingvistice i sémantice obecně, a o

•

funkce komunikační (ilokuční), jejichž vymezování se od 70. let 20. století promítá do české pragmatické syntaxe výpovědi.

Zda k nějaké algoritmizaci pokynů přirozeného jazyka opravdu nedochází, by bylo možné odhalit diachronní srovnávací studií, která by se zaměřila např. na vyjadřování podmínkových a časových okolností daných pokynů (jestliže… potom… jinak…). Právě ty totiž mají klíčovou pozici v programovacích algoritmech a je tedy otázkou, jestli jejich vyjadřování v běžných návodech pomalu neprochází vývojem směrem k formalizaci, jejž ze synchronního pohledu není možné sledovat.

3

Jsme si vědomi, že navržené vymezení pojmu instrukce jako jednak synonyma k pokynu (výzvě k jednomu pracovnímu kroku), jednak k instruktivní výpovědi (syntaktické jednotce s určitou komunikační funkcí) není příliš elegantní. Přistupujeme k němu z praktického důvodu potřeby stylistické disimilace v dalších výkladech. K nejasnostem, o který z obou významů v konkrétním kontextu jde, by však nemělo docházet. 4

5

1.2.1 FUNKCE V POJETÍ PRAŽSKÉHO LINGVISTICKÉHO KROUŽKU Členové Pražského lingvistického kroužku, kteří si jako svůj program vytkli pojetí jazyka jako funkčního systému a také pojem funkce často užívali, podle zjištění Naděždy Svozilové (1988) ve svých zakládajících pracích z konce 20. let a první poloviny 30. let 20. století zprvu vůbec nevymezovali, co výrazem funkce myslí, a zacházeli s ním v jeho všeobecně širokém smyslu. Teprve později nacházíme v jejich textech explicitnější vyjádření ztotožňující funkci s úkolem. Tento úkolový a účelový význam ale i tak nebyl v rámci pražské školy tím jediným. Uplatňoval se podle Svozilové při externím užití tohoto pojmu (externí jazykové funkce), kdy se sledovaly různé funkce jazyka jako celku (funkce spisovného jazyka, funkce jazykového projevu; funkce apelová, estetická apod.). Zatímco při užití ve smyslu interním (interní jazykové funkce) nesl především význam „významu“ a „platnosti“ jazykových jednotek v systému (funkce předložek, spojek, subjektu apod.). Z obou uvedených významů se pro účel této práce zaměříme jen na ten první – externí či úkolový. V tezích Pražského lingvistického kroužku, předložených roku 1929 prvnímu sjezdu slovanských filologů v Praze, čteme: „Zkoumání jazyka vyžaduje, aby se přesně dbalo rozmanitosti funkcí jazykových a způsobů, jak se realizují v daném případě. Bez ohledu na tyto funkce a způsoby je synchronická i diachronická charakteristika kteréhokoliv jazyka zkreslená a do značné míry i fiktivní. Podle těchto funkcí a způsobů se mění hlásková i gramatická struktura jazyka i jeho lexikální složení.“ (Pražský lingvistický kroužek, 1970, s. 42n.) V rámci třídění různých druhů „řeči“ 5 se už v těchto tezích objevuje rozlišení podle jejich vztahu k mimojazykové skutečnosti na a)

řeč s funkcí sdělovací, která „je namířena na předmět vyjádření“, a na

b)

řeč s funkcí poetickou, jež „je namířena na vyjádření samotné“.

Řeč s funkcí sdělovací se pak dále dělí na a)

řeč praktickou, která „spoléhá na doplnění mimojazykovými prvky“ a je vázána na konkrétní promluvovou situaci, a na

b)

řeč teoretickou, formulační, jež se „snaží tvořiti co nejuzavřenější celek se snahou po úplnosti a přesnosti, po slovech-termínech a po větách-soudech“ (tamtéž, s. 43).

Každá z uvedených „funkčních řečí“ má dále svůj systém vyjadřovacích konvencí, svůj vlastní jazyk (langue). Autorství jednotlivých kapitol tezí není v jejich textu nikde signalizováno, neboť se jednalo o kolektivní lingvistický program. Podle zastoupených témat a způsobu argumentace však Řeč vnitřní/projevená, intelektuální/emocionální, ústní/psaná, dialogická/monologická a řeč podle vztahu mezi účastníky komunikace. 5

6

v citovaných myšlenkách poznáváme Bohuslava Havránka. Ten ve svém rozlišení dvou hlavních funkcí jazyka (sdělovací a poetické) navázal na svého kolegu Romana Jakobsona a jeho vymezení poetické funkce v duchu ruského formalismu (Nekula, 2002b). Koncepci funkcí jazyka a funkčních jazyků rozvinul později Havránek (1932) ve své přednášce Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, k níž vztahujeme i zrod moderní české stylistiky (viz dále kapitoly 1.4.2 a 7). Souvislost se spisovným jazykem, zmíněným v názvu této přednášky, je v Havránkově pojetí jazykových funkcí klíčová. Hodnotit projev je totiž podle Havránka možné jen podle toho, zda vhodně plní danou funkci, tj. zda je adekvátní pro určitou sféru komunikace. 6 Pro každou sféru komunikace (funkci) je tedy třeba mít i příslušnou sféru spisovného jazyka, který je ve svých funkcích bohatší než jazyk „lidový“. S měnícími se požadavky na funkce/úkoly spisovného jazyka musí podle Havránka držet krok i jeho vyjadřovací možnosti, které proto nelze historizovat ani konzervovat. Jazykovědec však může přispívat k jejich stabilizaci. Z rozlišení funkce poetické a sdělné vyšel i Roman Jakobson (1995) ve své závěrečné přednášce na konferenci o stylu pořádané roku 1958 Univerzitou státu Indiana, ovšem tehdy již v jiném dobovém i místním kontextu. V návaznosti na Bühlerův (1934) popis tří současně realizovaných sémantických funkcí jazykového znaku (vzhledem k mluvčímu: funkce expresivní/emotivní, vzhledem k příjemci: funkce apelová/konativní, vzhledem k označované skutečnosti: funkce zobrazovací/poznávací) 7 představil Jakobson schéma šesti základních činitelů řečové komunikace a jim odpovídajících funkcí, viz obrázek 1. KONTEXT funkce poznávací MLUVČÍ funkce emotivní

SDĚLENÍ funkce poetická

ADRESÁT funkce konativní

KONTAKT funkce fatická KÓD funkce metajazyková

Obrázek 1: Schéma jazykových funkcí podle Jakobsona (1995)

Tyto komunikační sféry Havránek (1932) rozlišoval zprvu především co do jejich nároků na sdělnost (versus poetičnost) a odbornost. 6

Jak podotýká Milada Hirschová (2006, s. 10), pozdější práce dokázaly, že takto chápané jazykové funkce nelze přisuzovat izolovanému jazykovému znaku, nýbrž větě.

7

7

Na rozdíl od stylistického přístupu Havránkova, který uvažoval o funkcích jazyka jako o jeho úkolech v životě společnosti, a to především v rámci celých jazykových projevů (textů), Jakobson v 50. letech 20. století vymezil funkce podle toho, na kterou složku komunikační události je sdělení (tj. výpověď nebo i celý text) převážně zaměřeno, která v ní dominuje. Myšlenka dominance a dominantnosti je přitom zásadní – jen těžko bychom totiž podle Jakobsona hledali jazykové sdělení, jež by v tomto smyslu plnilo pouze jedinou funkci. S touto Jakobsonovou úvahou se plně ztotožňujeme a s pojmem dominantnosti pracujeme také v této práci. Nahlížíme však na ni v rámci funkcí komunikačních (ilokučních).

1.2.2 FUNKCE KOMUNIKAČNÍ (ILOKUČNÍ) Ač i Jakobson by možná řekl, že jím popsané jazykové funkce jsou vlastně také funkcemi komunikačními, jelikož komunikace s druhými, případně sám se sebou, je smyslem užívání jazyka, pojem funkcí komunikačních zde používáme ve shodě s Miroslavem Greplem v jeho užším významu „cíle či záměru, se kterým byla výpověď vůči adresátovi pronesena“. Pojem komunikační funkce v tomto smyslu vychází z předpokladu, že mluvčí svou výpovědí nejenom o světě něco říká (vyjadřuje nějaký propoziční obsah), ale zároveň se také snaží u adresáta dosáhnout určitého efektu (jeho výpověď má určitou funkci) – např. chce jej o něčem informovat nebo ho přimět k nějakému jednání. Jelikož je tento záměr mluvčího na vyjádřený propoziční obsah jaksi nabalen navíc, byť je od něj neoddělitelný (většinou má naše řečové jednání nějaký smysl, nebo to alespoň náš komunikační partner očekává), lze pochopit, o co mluvčímu při vyjádření dané výpovědi jde, jen vzhledem ke komunikační situaci, ve které se výpověď realizovala. Tento záměr může být dokonce nabalen i na „poloprázdnou schránku“, ve které je obsah výpovědi upozaděn a rozhodující je zejména její funkce (např. konvenční pozdrav Dobrý den). Jedna a táž věta může nabývat v závislosti na okolnostech různých komunikačních funkcí. Na druhou stranu, téhož záměru můžeme u adresáta dosáhnout výpověďmi s rozličnou formou, ale také i s rozličným obsahem. Pojem komunikační funkce se v našem smyslu kryje s pojmem funkce ilokuční v pojetí zakladatelů teorie mluvních aktů Johna Langshawa Austina a Johna R. Searla, jíž se budeme blíže věnovat ve druhé kapitole. Na úvod však zmiňme jednu potíž, která v souvislosti s užíváním termínů mluvní akt a ilokuční funkce vyvstává. Podle Austina a Searla představoval ilokuční akt pouze jednu ze složek komplexního aktu mluvního. Dalšími složkami byly u Austina akt lokuční (pronesení smysluplné výpovědi, která má význam a potenciální referenci) a perlokuční (důsledky jednání mluvčího a jeho vliv na adresáta). Searle pak nahradil Austinův koncept aktu lokučního dvojicí aktů promluvového (užití řetězce slov a vět) a propozičního (akt reference a predikace), přičemž ilokuci a perlokuci zachoval.

8

Široká pozornost, která byla v rámci této teorie věnována právě aktu ilokučnímu, vedla k pojmovému ztotožňování ilokučních aktů s celými akty mluvními. 8 V české lingvistice se navíc od 80. let ujalo pro funkci ilokuční synonymum funkce komunikační (nebo také komunikativní), a to zejména prostřednictvím textů zmíněného Miroslava Grepla. Jak však upozorňuje Milada Hirschová (2006, s. 95n.), jako komunikační funkce by mohla být na různém stupni abstrakce chápána jakákoliv funkce výpovědi v komunikaci (udržování kontaktu, zahajování a ukončování řečové interakce, předstírání, lhaní apod.), a tak by bylo přesnější hovořit o ilokučních funkcích výpovědi jako jen o jednom z typů komunikačních funkcí, založeném na jednom specifickém pohledu na jazyk. S vědomím této skutečnosti se i přesto v této práci přidržíme na domácí půdě tradičního pojmu funkce komunikační ve výše popsaném smyslu a i při užití prostého označení funkce budeme mít na mysli právě tento její význam. Pokud budeme psát o jiném typu jazykových funkcí, explicitně to uvedeme. Rozlišování komunikačních (ilokučních) funkcí bylo v počáteční fázi teorie prováděno zejména v rámci jednotlivých a také poměrně jednoduchých výpovědí realizovaných zpravidla v mluvených rozhovorech. Pokud uvažujeme přítomnost adresáta, je možné zároveň předpokládat i jeho přímou reakci na pronesenou výpověď. Zároveň se ale ukázalo, že jednou komunikační funkcí lze zastřešit i celou sekvenci promluv mluvčího (např. osobní žádost o půjčku v rozhovoru) nebo i celý písemný text (např. oznámení o přerušení dodávek elektřiny). Tedy projevy, které mohou obsahovat i výpovědi s dalšími komunikačními funkcemi – zvláště s těmi, které připravují či zdůvodňují vyřčení záměru dominujícího. 9 U dílčí výpovědi na druhou stranu předpokládáme kumulaci více komunikačních funkcí jen v tom případě, že se jedná o souřadné souvětí s několika větami hlavními, z nichž každá je nositelkou jen jedné své komunikační funkce. (2)

Ostří nástrojů udržujte nabroušené a čisté, docílíte tím bezpečnější provoz a vyšší výkonnost. (SSBD) 10

V souvětí (2) tedy první věta (Ostří nástrojů…) nese funkci instrukce, zatímco druhá věta (docílíte tím…) funkci oznámení (funkci obecně asertivní). Vedlejším větám ani větným členům v platnosti zapuštěných propozic, např. určení účelu (3), v našem pojetí samostatnou komunikační funkci nepřisuzujeme. Původní sféře lokuce se věnují jiné jazykovědné disciplíny a sféru perlokuce lze zatím jen těžko teoreticky postihnout. 8

Jak postřehl Teun A. van Dijk (1977b, 1980), makrofunkce (makroakty) zastřešující celý text či jeho část jsou analogické textovým makropropozicím, tj. shrnutí celé řady propozičních obsahů jednotlivých výpovědí propozičním obsahem výpovědi jediné (např. shrnutí celého příběhu jednou větou). 9

Zkratka SSBD, a stejně tak i VYZ u následujícího příkladu, odkazují ke zdrojům těchto příkladových vět v rámci našeho korpusu analyzovaných návodů. O principu tohoto kódování viz dále kapitola 1.3.2.

10

9

(3)

Pytlík z polyetylénu (PE, PE-HD, PE-LD) odevzdejte do sběren PE k opětnému zužitkování. (VYZ) = Pytlík z polyetylénu […] odevzdejte do sběren PE, aby mohl být opět zužitkován.

Obě výpovědi v příkladu (3), tj. jak ta s větněčlenským vyjádřením účelu pokynu, tak ta s účelem ve formě vedlejší věty, tedy mají platnost instruktivní, aniž bychom na úrovni komunikačních funkcí mohli rozlišit jejich vnitřní strukturu. 11 Pokud u jedné výpovědi tvořené jednoduchou větou můžeme rozlišit více různých funkcí (např. zároveň funkci oznámení i zdůvodnění související instrukce), chápeme je jako funkce různých řádů a jako komunikační funkci v našem smyslu označíme jen jednu z nich (v tomto případě funkci oznámení). Tak také může být výše uvedená obecně asertivní výpověď … docílíte tím bezpečnější provoz a vyšší výkonnost zdůvodněním pro předcházející výpověď instruktivní, a to při zachování své vlastní asertivní komunikační funkce. I když tedy na vyšší úrovni abstrakce můžeme hovořit u příkladu (2) o souvětí s dominující instruktivní funkcí, na úrovni dílčích komunikačních funkcí lze u obou spojených vět jejich funkci stále identifikovat. Bližší charakteristice instruktivní komunikační funkce se budeme věnovat v kapitole 4.2. Zde pouze zjednodušeně předznamenejme, že spočívá v informování adresáta, jak by mohl podle názoru mluvčího dosáhnout nějakého požadovaného stavu.

1.3 INSTRUKTIVNÍ TEXT – NÁVOD K POUŽITÍ Máme-li alespoň ve stručnosti vymezeno, v jakém smyslu budeme užívat pojem instrukce i pojem instruktivní komunikační funkce, můžeme přikročit k vymezení instruktivního textu – návodu k použití – jako celku a k představení konkrétních textů, jež budeme v této práci analyzovat.

1.3.1 VYMEZENÍ NÁVODU K POUŽITÍ Pokud bychom vyšli z obecné roviny instruování, máme dle Rolanda Pelky (1982, s. 76–78) co do komunikačního kanálu a zvolených prostředků v zásadě čtyři možné způsoby komunikace, jež se liší svou oblastí použití:

Opačný názorový proud u nás zastupoval například Karel Svoboda (1961), který i na úrovni vět vedlejších uvažoval o „záměrové modálnosti“, jíž se tyto věty podílejí na modálnosti celého podřadného souvětí (na rozdíl od souvětí souřadného, které mohlo být podle Svobody „modálně smíšené“). O celkové modálnosti pak u podřadného souvětí rozhodovala buď věta hlavní, nebo vedlejší. S pozdějším vývojem české syntaktické teorie dospěl Svoboda (1972) ke stanovisku, že o modálnosti podřadného souvětí může rozhodovat jen věta hlavní, ale některým typům vedlejších vět modálnost stále přiznával. S ilokuční funkcí větného členu či vedlejší věty z jiného úhlu pohledu pracuje též Margareta Brandtová et al. (Brandt et al., 1983) a Inger Rosengrenová (Rosengren, 1983), viz kapitola 5.3.1. 11

10

a)

Demonstrace činnosti pomocí ukazovacích gest: Zpravidla bývá uvedena jazykovým pokynem (Dávejte pozor, co máte dělat), ale dále už u ní řeč není principiálně nutná, byť je předváděnou činnost možné také komentovat. S čistě demonstrativními instrukcemi se setkáváme zejména v hlučném prostředí.

b)

Instruování pomocí symbolů a nákresů: Pokud předávání návodu není přítomen instruktor osobně, musí být instruovaný již předem obeznámen s užívanými znaky a symboly. Nebo je lze v návodu jazykově okomentovat. Již jednou vytvořené nákresy lze používat opakovaně. Výhodou této formy předávání instrukcí je sdělnost pro uživatele různých jazyků, proto se podle Pelky často uplatňuje v podnicích s velkým počtem zahraničních dělníků.

c)

Instruování mluvenou jazykovou formou: Instruktor i instruovaný se musejí nacházet na shodném místě, nejedná-li se o telefonický hovor. Slovní instrukce jsou často doprovázeny názornou demonstrací. Jako příklad uvádí Pelka kurzy k obsluze složitých technických zařízení.

d)

Písemně fixované jazykové instrukce: Mohou být přenášeny v čase a prostoru a opakovaně užívány.

K uvedeným formám předávání instrukcí Pelka dále poznamenává, že jen zřídkakdy bývají užívány v čisté podobě. Obvykle se navzájem doplňují a kombinují. Dnes bychom k nim mohli připojit i instruování pomocí videohovorů přenášených po internetu nebo různé videonávody, zpravidla s mluveným komentářem, které lze používat opakovaně, leč bez přímého kontaktu s instruktorem, jemuž by případně bylo možné klást doplňující otázky. Z představených obecných forem, které u předávání instrukcí přicházejí v úvahu, se v této práci omezíme na jazykové instrukce písemně fixované s jistým podílem symbolů a nákresů, tj. na instruktivní texty. Tyto nákresy v nich však plní pouze funkci doplňkovou – převážnou sumu informací nese text. Pojem instruktivní text přitom budeme vztahovat ke shodnému okruhu komunikátů, jež bývají také označovány jako texty návodové či jednoduše návody. V jejich klasifikaci vycházíme z koncepce Jindry Světlé (2002a, s. 190), podle které mohou návody směřovat buď k tomu, a)

aby se adresát naučil s něčím zacházet (návod k použití, návod k obsluze, k ovládání nějakého předmětu apod.),

b)

aby se dozvěděl, jak má něco vyrobit/připravit, smontovat či uvařit (návod k výrobě či přípravě, montážní návod, kuchařský recept apod.), nebo

c)

aby obecně došel na základě postupných kroků k nějakému cíli (návod k vyplnění formuláře, návod ke hře či jiné činnosti).

Z uvedených typů instruktivních textů se zaměříme zcela výhradně na návody k použití, a to konkrétně na návody k použití elektrických přístrojů, které bývají součástí dodávky přístroje zákazníkovi. 11

Povinnost opatřit každý přístroj prodávaný v České republice českým návodem ostatně vyplývá i ze zákona. Co se související terminologie týká, autorem těchto textů budeme tradičně myslet jejich původce a jejich adresátem osobu, které je návod určen. Od adresáta je třeba odlišit případného náhodného čtenáře, jemuž se text může dostat do rukou, ač sám není jeho adresátem (např. děti), viz dále kapitola 5.1.

1.3.2 TEXTOVÝ MATERIÁL Jako textový materiál, který v této práci hodláme podrobit analýze, jsme si zvolili celkem 35 návodů k použití elektrických přístrojů, jež jsou běžně používány v českých domácnostech. Do tohoto textového korpusu jsme zahrnuli jak manuály k domácím elektrospotřebičům (sendvičovače, automatické pračky, vysavače a kuchyňské mixéry), tak i návody k běžným elektrickým nářadím pro dům a zahradu (vrtačky, strunové sekačky a řetězové pily). Od každého typu přístrojů jsme přitom vybrali hned několik návodů zaštítěných různými značkami (Bosch, Hyundai, Rowenta, Zelmer, Black & Decker atd.). Pro úplnost je třeba dodat, že řada analyzovaných návodů obsahovala popis hned několika typů daného přístroje a příslušné instrukce pro každý z nich, pokud se tyto přístroje ve své obsluze liší. 12 Rozhodnutí pracovat zároveň s více návody k jednomu druhu přístroje (tj. např. k vysavači) bylo motivováno snahou nepřikládat přílišnou váhu tematickým specifikům obsluhy jednotlivých typů přístrojů a přitom získat více dokladů popisu podobných činností, které by bylo možné porovnat. Na straně jedné domácí spotřebiče a na straně druhé elektrická nářadí zas reprezentují přístroje, jež se liší v potenciálních rizicích hrozících jejich uživateli. Přece jenom při obsluze vysavače a při užívání vrtačky, ač jsou to oba elektropřístroje, u kterých hrozí nebezpečí úrazu elektrickým proudem, jenž může končit až smrtí, předpokládáme rozdílnou míru rizik. Tato jejich odlišná „rizikovost“ se potom odráží i v množství bezpečnostních pokynů, které musí autor v návodu uvést. Celkem náš textový materiál obsáhl 9214 výpovědí. Přehled všech analyzovaných návodů, zachycuje tabulka v příloze 1. Ta též u každého z textů uvádí jeho písmenný kód, jímž jsou citace z něho dokládány. Podle těchto kódů lze jednotlivé výpovědi v textech také zpětně dohledat. Primárně však kódy slouží jako tematické orientátory naznačující kontext, v němž se citovaný příklad vyskytuje. Tvorba kódů byla provedena následujícím způsobem:

Například v návodu k použití vrtačky jsou dle dvou konkrétních typů výrobku uvedeny dvoje instrukce k nastavení hloubky vrtání.

12

12

•

První jedno či dvě písmena kódují druh výrobku: M = mixér, P = pračka, ŘP = řetězová pila, S = sendvičovač, V = vrtačka, VY = vysavač, SS = strunová sekačka.

•

Další jedno nebo dvě písmena kódují značku: M = Moulinex, B = Bosch, BD = Black & Decker, R = Ryobi/Rowenta, P = Philips/Perles 13 atd.

•

Kód MM tak například značí mixér Moulinex, zatímco ŘPB řetězovou pilu Bosch.

Co se týká vnitřní jazykové struktury analyzovaných textů, 37 % všech výpovědí ze zvoleného korpusu bylo imperativních a jednalo se tedy o prototypický případ imperativních instrukcí, na něž se v této práci zaměříme především, 14 29 % výpovědí tvořily neimperativní věty (popisy vlastností a fungování přístrojů, neimperativní instrukce, zdůvodnění instrukcí apod.) a 34 % všech výpovědí pokryly výpovědi nevětné (tj. nadpisy, popisky, heslové specifikace přístrojů apod.). Čistě číselné obecně asertivní výpovědi obsažené v tabulkách parametrů jednotlivých přístrojů jsme do textového korpusu nezahrnuli, tj. ani je nepočítali a neanalyzovali. Jen těsná většina imperativních vět v součtu všech výpovědí se ukázala jako překvapující jev. Předpokládali jsme totiž, že jich v návodech najdeme mnohem více. Popisy vlastností výrobků a jejich parametrů však mají v instruktivních textech též důležitou roli. Zároveň se ukázalo, že v zastoupení uvedených tří výpovědních typů se jednotlivé texty značně liší, takže z nich pro dílčí skupiny návodů nelze vyvozovat žádné obecné závěry, např. ve smyslu, že u praček je akcentován heslovitý popis funkcí, zatímco u sekaček dominují imperativní pokyny. Poměr zastoupení jednotlivých větných typů v celém souboru textů znázorňuje obrázek 2. Podrobný graf s údaji o rozložení uvedených výpovědních typů v jednotlivých textech, který zároveň obsahuje informaci o rozsahu těchto textů, uvádíme jako přílohu 2.

I přes užívání jednoho písmene pro dvě značky přístrojů (např. R = Ryobi/Rowenta) by nemělo dojít k nedorozumění, jelikož se nám mezi texty nesetkávají dva výrobky téhož druhu od obou značek na R. Od značky Ryobi např. analyzujeme jen návod k pile (ŘPR), zatímco od značky Rowenta jen vysavač (VYR). Písmenný kód, který jsme pro třídění návodů vytvořili, je opravdu pro každý text jedinečný. 13

Jakmile se ve větě či v souvětí objevil imperativní predikát, označili jsme dotčený syntaktický celek za výpověď imperativní, a to bez ohledu na to, kolik imperativních vět takové souvětí obsahovalo či zda se v něm pojila věta imperativní s větou neimperativní.

14

13

Celkový počet analyzovaných výpovědí: 9214 Neimperativní věty 29 %

Imperativní věty 37 %

Nevětné výpovědi 34 % Imperativní věty (3373)

Neimperativní věty (2706)

Nevětné výpovědi (3138)

Obrázek 2: Souhrnné zastoupení jednotlivých výpovědních typů v analyzovaných textech

Jelikož pro náš záměr sledovat výpovědi v jejich kontextu a s ohledem na jejich význam nebylo možné ve větší míře použít automatických nástrojů, zpracování textů jsme prováděli převážně ručně prostřednictvím jejich anotování a výpisků. Pro tuto formu práce jsme se rozhodli odhlédnout od pravopisných a dalších zjevných jazykových chyb zvoleného textového materiálu, a tyto chyby jsme v citovaných příkladech opravili. Jednalo se především o překlepy, chybějící diakritiku, chybějící čárky oddělující vedlejší větu, chybnou shodu podmětu s přísudkem, morfologické chyby (by jste měli) a také o chybnou sazbu českých znaků. Uvedenou šíři spektra těchto chyb a také jejich množství jednoznačně přisuzujeme absenci kvalitní pravopisné korektury. Existence uvedených chyb nás navíc utvrdila v přesvědčení, že u tohoto typu textů je třeba brát v úvahu i obecný proces jejich vzniku, který podmiňuje některé jejich vlastnosti.

1.3.3 NORMATIVNÍ POŽADAVKY NA NÁVODY K POUŽITÍ Každá kategorie výrobků vyžaduje existenci příslušných norem a zákonných opatření předepisujících, co všechno musí být uvedeno v návodech k jejich použití. Tím ovšem dochází k situaci, kdy jsou požadavky na návody rozptýleny do řady předpisů nahlížejících na produkty z různých hledisek. Pro potřebu rámcového sjednocení všeobecných zásad tvorby návodů, a to k předmětům všeho druhu (tj. od jednoduchých, jako je např. plechovka barvy, až po složité, jako jsou průmyslové instalace), byla vypracována evropská norma EN 62079:2001 Zhotovování návodů – Strukturování, obsah, 14

prezentace, která se roku 2001 zařadila do soustavy českých technických norem jako norma ČSN EN 62079 a je v platnosti dodnes. Ve stručnosti si ji představme. Návod je v této normě chápán jako nedílná součást dodávky produktu, která má umožnit a podpořit jeho správné používání. 15 Musí proto obsahovat popis všech provozních funkcí a výkonových charakteristik, které uživatel očekává, a zároveň „poskytovat informace, jak zabránit nepřijatelnému riziku pro uživatele, poškození produktu a chybné funkci nebo neefektivnímu provozu“ (ČSN EN 62079, s. 14). Za tímto účelem by měli autoři návodů vycházet z tzv. „přiměřeně předvídatelného nesprávného použití“ daného výrobku, tj. „použití produktu, procesu nebo služby způsobem, který sice dodavatel nezamýšlel, ale který může být výsledkem snadno předvídatelného lidského chování“ (tamtéž, s. 13). Každý návod musí podle normy obsahovat základní identifikační údaje daného výrobku, popis zamýšleného rozsahu jeho použití, informace o záruce, ale také určení typu uživatele (osoba znalá / laik – od jeho znalostí a schopností se odvíjejí požadavky na formu návodů, zejména na použitou terminologii). Dále zde musí být uvedena všeobecná bezpečnostní upozornění, bezpečnostní upozornění k využívání konkrétního produktu a popis celého jeho životního cyklu, tj. instrukce k přípravě výrobku před použitím (skladování, instalace apod.), instrukce pro normální provoz, pokyny pro mimořádné situace (řešení závad a problémů, základní údržba), ale také pokyny, jak postupovat při jeho vyřazení z provozu a při jeho likvidaci. Co se týká uspořádání informací v návodech, měly by kopírovat pravděpodobný sled událostí při používání daného výrobku, a to „krok za krokem“. Vysoké nároky na jasnost a srozumitelnost jsou na návod kladeny především v situacích, kdy je podle nich adresát nucen jednat rychle (například při použití hasicích přístrojů), a kdy mu tedy musí k porozumění instrukcím postačit pouze minimální myšlenkové úsilí. Protože neexistuje přímá zpětná vazba mezi autorem návodového textu (dodavatelem) a adresátem (uživatelem), je také třeba, aby návody předvídaly adresátovy otázky Kde?, Kdo?, Co?, Kdy?, Jak?, Proč? a také na ně dávaly odpovědi. Požadavek používání stále stejné terminologie, a to jak na produktu samotném, tak na jeho obalu a v průvodních dokumentech, se jeví být samozřejmostí, leč praxe nás mnohdy vyvádí z omylu. Styl návodových textů musí být jasný, přímý a jednoznačný. K tomu má přispět i dodržování následujících pravidel:

Terminologicky norma rozlišuje mezi „návodem (k použití)“, tj. souborem informací („instrukcí návodů“) od výrobce pro bezpečné a efektivní využití produktu, a mezi „manuálem/příručkou“, tj. dokumenty, ve kterých jsou tyto informace obsaženy. Toto rozlišení se jeví výhodné zejména s ohledem na rozmanité formy, kterými mohou být návody uživateli předávány, tj. např. prostřednictvím grafických značek na produktu samotném, pomocí instrukcí na obalu či v průvodní dokumentaci, ale také pomocí počítačového systému uživatelské nápovědy, který může obsáhnout i varovná akustická a vizuální znamení. 15

15

•

Slovesa mají být užívána v činném rodě (Vypněte elektrický proud.) namísto rodu trpného (Ujistěte se, že je vypnut elektrický proud.).

•

Je třeba být důrazný a místo slabších forem (Neměli byste odstraňovat kovové návlačky.) používat raději příkazů (Neodstraňujte kovové návlačky.).

•

Místo abstraktních podstatných jmen, a to zejména dějových (užití, údržba, vyhnutí se), se doporučuje používat spíše akční slovesa (užívejte, udržujte, vyhněte se).

•

A v neposlední řadě je autorům návodů doporučováno, aby promlouvali přímo k uživatelům (Přitáhněte k sobě černou páku.), namísto rad a popisů, co by měli uživatelé dělat (Uživatelé odtáhnou černou páku od stroje.).

Z uvedených pouček tedy pro návody k použití jednoznačně vyplývá požadavek preference imperativu v instrukcích. Norma se také vyjadřuje k počtu příkazů, které mohou být obsaženy v jedné větě. Smí to být buď jen jeden příkaz, nebo nanejvýš malý počet úzce souvisejících příkazů. Pro sdělování důležitých zpráv, jako je varování nebo výstraha, je doporučováno použití bezpečnostních nebo grafických značek. Druh, velikost i barva písma v celém návodu musejí být voleny s ohledem na co nejlepší čitelnost. Bezpečnostní pasáže musí být navíc zdůrazněny oproti ostatním částem textu. To však nemůže být provedeno pouze barevnou odlišností textu, neboť je třeba brát ohled i na osoby s poruchou barevného vidění. Pro výstražná upozornění dále platí, že mají být opakována jen v přiměřené míře, neboť příliš často opakované výstrahy a falešné poplachy přestávají být efektivní. Text je vhodné podpořit ilustrací, ovšem jedině tak, že bude nákres umístěn co nejblíže textu, ke kterému se vztahuje. Popisují-li text i ilustrace posloupnost nějakých operací, musejí mít tedy stejný sled. U ilustrací je dále podstatné, aby vždy podávaly pouze takové informace, které jsou k danému účelu potřebné. Pro záznam složitých operací lze využít i vývojových diagramů.

1.3.4 TVORBA NÁVODŮ K POUŽITÍ Za jednotlivými návody k použití elektrických přístrojů, jimiž se v této práci zabýváme, obvykle nemůžeme hledat jednoho jejich konkrétního autora. Tyto texty totiž zpravidla vznikají skládáním a úpravou pasáží z již existujících manuálů k výrobkům podobného typu. Návody určitého výrobce/dodavatele tím získávají jednotnou formu, a to i po své grafické stránce, která přispívá k identitě dané značky. Shodnost textů či jejich částí v návodech k použití pak také může pomoct identifikovat společného dodavatele různých výrobků, jež se na trhu objevují pod různými značkami. Možnost používat v různých návodech tytéž pasáže přispívá i k urychlení, a tudíž také ke zlevnění jejich překládání do dalších jazyků, zvláště když je využito překladatelských softwarových nástrojů, tzv. CATů (CAT = computer-aided translation). Tyto nástroje pracují na principu vytváření překladových pamětí. Pokud je textový segment (zpravidla na úrovni výpovědi) již jednou přeložen, je 16

možné jej uložit do paměti, z níž může být opět použit, jestliže se vyskytne v totožném, ale i v jiném textu téhož typu (obvykle jde o překladovou paměť jednoho výrobce/dodavatele). Eva Labudková a Marek Voltner (2009) uvádějí, že takto lze ušetřit až 70 % z běžné ceny překladů. Překladatel tak překládá každý segment pouze jednou – pokud lze vyvolat z paměti již dříve přeložené segmenty a použít je, doplní k nim pouze překlad segmentů nových. Další výhodou využití překladatelských softwarů je možnost udržení terminologické konzistence textu. Vedle pamětí celých výpovědí v nich lze totiž snadno vytvářet i překladové slovníky termínů, které se překladateli samy nabízejí, když se pojem či slovní spojení v textu vyskytnou opakovaně. Na druhou stranu, skládání textů ze segmentů, jejichž autorem jsou různé osoby, může vést ke stylistické nekonzistenci. Využití softwarových nástrojů tedy samo o sobě nemůže zaručit, že výsledný překlad bude kvalitní a přesný. Přítomnost jazykově vzdělaného a odborně způsobilého technického překladatele je nezastupitelná. Pro uživatele je totiž například zásadní rozdíl mezi „škrticí klapkou“ a „plynovou pákou“, i když se obojímu v angličtině říká „throttle“ (viz Korbel, Kočička, 2011). V některých případech by dokonce bylo velmi užitečné, pokud by návody nebyly jen překládány, ale také tzv. lokalizovány do prostředí země, pro kterou je překlad určen. Požadavek této lokalizace se týká např. přepočtu údajů do měrných jednotek používaných v cílové zemi. 16 Z čistě jazykového hlediska je dále třeba, aby překladatel respektoval strukturní rozdíly mezi výchozím a cílovým jazykem textu a při překladu nepostupoval příliš doslovně. Všechny výše uvedené požadavky na jazykovou formu překladu vycházejí z předpokladu, že výrobce/dodavatel má alespoň minimální zájem poskytnout uživateli kvalitní návod. V praxi se však setkáváme také s případy, kdy požadavek na stlačení ceny překladu na absolutní minimum vede k využívání automatických překladačů, a tudíž nezřídka i ke vzniku zcela nesrozumitelného textu. Viz např. „surrealistické“ doklady nalezené Petrem Korbelem a Pavlem Kočičkou (2011, s. 38) v návodu k použití DVD přehrávače Proline (4). Cílem níže uvedených pokynů bylo varovat, aby malé děti nespolkly baterii. A pokud by k tomu došlo, měl adresát vyhledat lékařskou pomoc. (4)

Zadržte uvolněné knoflíkové baterie z mladých dětí. Vyhledejte lékařskou, jestli vy věříte, že buňka byla vlaštovčí.

Jak již bylo uvedeno, jako textový materiál pro analýzu v této práci jsme si zvolili 35 návodů k použití elektrických přístrojů. Až na jednu výjimku v podobě návodu k vysavači Eta (VYE) se jedná o výrobky zahraničních značek, jejichž návody tedy pravděpodobně prošly překladem. 17 Jak upozorňují Josef Kratochvíla a Bedřich Friedecký (2011), k vážným problémům s chybějící lokalizací dochází např. u „ne-SI“ jednotek typu mg%, g%, dl% apod., jež mají v systémech pro měření glykovaného hemoglobinu HbA1c používaných v USA jiné hodnoty než v systémech používaných u nás.

16

I když byly jinojazyčné verze textů přiloženy k českému návodu jen v některých případech, vzhledem k zahraničnímu původu daných značek lze předpokládat, že česká verze textu vznikla až sekundárně jako překlad jinojazyčného originálu. 17

17

Mezijazyková srovnání sice provádět nehodláme, i tak je ale třeba mít stále na paměti zmíněné okolnosti procesů, jimiž návody obvykle procházejí, než se dostanou k uživateli výrobku a adresátovi instruktivního textu. Mohou nám totiž pomoci pochopit jazykové jevy, se kterými bychom se v nepřekládaném textu nesetkali – například, jak se mohla objevit polská věta ve výčtu českých pokynů v návodu k vysavači značky Zelmer (VYZ).

1.4 PRAGMALINGVISTIKA A SOUVISEJÍCÍ OBORY Na instruktivní texty, jež jsme již ve stručnosti představili, jsme se v této práci rozhodli nahlížet převážně z hlediska pragmalingvistického. Vedle oblastí a témat, které tradičně studuje pragmalingvistika, však zamíříme i do stylistiky, která uchopuje návod jako žánr s určitou funkcí založený na určitých kompozičních pravidlech, a provedeme analýzu některých zákonitostí výstavby návodů, jimiž se zabývá teorie textu. Náhled pragmalingvistický, který v souvislosti s předmětem našeho zkoumání obecně spočívá v tom, jak komunikační funkce projevu ovlivňuje jeho formu, bude však primární. Také výběr studovaných jazykových jevů bude podmíněn tím, které z nich jsou podle našeho názoru pro texty vzhledem k jejich dominující instruktivní funkci signifikantní. V rámci úvodu do problematiky nejprve všechny tři dotčené disciplíny, a zvláště jejich vzájemné vztahy ve stručnosti představíme.

1.4.1 PRAGMALINGVISTIKA, PRAGMATIKA Co se týká samotného oboru pragmalingvistiky, předně je třeba učinit jednu terminologickou poznámku. O pragmalingvistickém hledisku, které jsme si zvolili i pro název celé práce, bychom v tomtéž smyslu mohli hovořit také jako o hledisku pragmatickém. Adjektivum pragmatický však mimo jazykovědu nese i řadu významů jiných, které s naším pojetím souvisejí jen volně: tj. „dbající příčinné, vnitřní souvislosti“; „dbající užitečnosti“; „zaměřený na věcné, praktické jednání“; „účelově přizpůsobivý, vypočítavý“ atd., viz Nový akademický slovník cizích slov (Kraus a kol., 2005, s. 644). Abychom tedy nezavdali příčinu nějakým nedorozuměním, přiklonili jsme se k termínu pragmalingvistický. To však nic nemění na tom, že s ním nakládáme jako se synonymem k adjektivu pragmatický, a rovněž pragmatika se v našem pojetí kryje s pragmalingvistikou. Podněty směřující k uvažování o jazyce takovým způsobem, jak to dnes činí pragmalingvistika neboli pragmatika, lze podle Brigitte Nerlichové a Davida D. Clarka (Nerlich, Clarke, 1994) mapovat již od počátku 19. století. První užití termínů pragmatika/pragmatický v jazykovědném smyslu pak autoři nacházejí ve 30. letech 20. století. A sice již před slavnou Morrisovou definicí pragmatiky z roku 1938 jako takového odvětví sémiotiky (sémiózy, teorie znaků), která zkoumá vztah znaků k jejich uživatelům a na jeho pozadí i to, jak znaky vznikají, jak se používají a jaký je jejich účinek (Morris, 18

1970). 18 Rozsah pragmatiky byl přitom Morrisem koncipován značně široce – měla obsáhnout všechny psychologické, biologické i sociální jevy související s fungováním znaků. Jako další odvětví sémiotiky vymezil Morris sémantiku, studující v širokém smyslu vztah znaků k objektům, k nimž mohou být vztaženy, a syntaktiku (syntax), zaměřující se na vztahy jednoho znaku k druhému a na tvorbu složených znaků. Do širšího užívání v lingvistickém kontextu se pojem pragmatiky dostává ale až od 70. let 20. století v souvislosti s německým a francouzským překladem přednášek, se kterými roku 1955 vystoupil John Langshaw Austin na Harvardově univerzitě (viz dále kapitola 2.1). A to i přesto, že sám Austin pojem pragmatika neužíval. Na definici (lingvistické) pragmatiky ani na rozsahu jevů, které se do ní řadí, neexistuje všeobecná shoda (viz např. Levinson, 1983). Souhrnně lze však říci, že se zabývá vztahy mezi znaky, uživateli a mimojazykovou skutečností, a to především v podobě témat reference a deixe, presupozic, konverzačních implikatur, mluvních aktů, zdvořilosti nebo třeba struktury konverzace. My se v souvislosti s tématem instruktivních textů zaměříme zvláště na teorii mluvních aktů a dále se dotkneme implikatur a zdvořilosti. V čem se pragmatické teorie všeobecně shodují, je fakt, že si již ze své podstaty nekladou ambice konstruovat nějakou samostatnou pragmatickou rovinu jazykového systému. Naopak vycházejí z toho, že svou pragmatickou dimenzi (pragmatickou perspektivu), která spočívá „v náhledu na jazykové jevy (hláskové, morfologické, syntaktické) nikoliv primárně z hlediska jejich formy a pozice v gramatice daného jazyka, nýbrž z hlediska jejich užívání v řečové komunikaci“ (Hirschová, 2006, s. 8), může mít v různém rozsahu každá gramatická kategorie. Jan Kořenský (1983, s. 257) tuto dimenzi charakterizuje jako „ty jazykové prostředky a jejich funkční vlastnosti, které jsou bezprostředně účastny komunikačního reagování přirozeného jazyka jako systému prostředků na objektivní (mimojazykovou) skutečnost“. Popisem takových prostředků se v češtině systematicky zabývá např. již zmíněná Milada Hirschová (2006, 2012 atd.). Jako ukázkové příklady gramatických jevů s pragmatickou dimenzí můžeme podle ní v češtině doložit užívání 1. a 2. osoby slovesné označující účastníky komunikace, slovesnou kategorii času, rod u jmen osob vázaný na jejich pohlaví, užívání singuláru či plurálu u jmen s ohledem na jejich referenci nebo třeba tzv. volné dativy. S širokým záběrem pragmatické dimenze a její akcentace v gramatikách, které se snaží popsat všechny „možnosti užití“ nějakého jevu, a tedy

Jak uvádí Vilmos Voigt (1981), sémiotika jako věda o znacích měla podle Morrise sehrát důležitou roli pro překlenutí propasti mezi humanitními a přírodními vědami. Citovaná Morrisova publikace (1970, Základy teorie znaků) byla dokonce vydána jako součást encyklopedické řady studií, které měly zkoumat formy poznání z hlediska zmíněné unifikace věd. Připravovali ji členové tzv. jednotné vědecké teorie (Unified Science nebo Unity of Science), především vědci Otto Neurath, Rudolf Carnap a Philipp Frank, kteří se inspirovali velkou francouzskou Encyklopedií z 18. století. Přes velmi ambiciózní plány však z této nové encyklopedie nakonec vyšlo jen několik titulů. 18

19

s jejich pragmatizací, však podle Hirschové (2012, s. 645) zároveň přichází nebezpečí rozmělnění a relativizace poznatků o stavbě jazyka a zákonitostech, které tuto stavbu vytvářejí. Teoretické pokusy o vymezení hranic mezi pragmatikou a gramatikou (tj. morfologií a syntaxí) tedy nepozbývají nic na své aktuálnosti (viz např. v přehledu Meibauer, 1999). 19 My se v zásadě přikláníme k charakteristice jejich vztahu, kterou uvádí Hirschová (2006, s. 21): „Vztah gramatiky a pragmatiky může být nahlížen […] obecně, jako vztah ‚type‘ vs. ‚token‘, tedy vztah mezi modulární jazykovou doménou, která je typizovaná a v níž platí obecně popsatelná a formalizovatelná pravidla produkování gramaticky správných vět (gramatika), a na druhé straně doménou funkčně (záměrově) motivovaných jedinečných případů užití typizovaných jazykových prostředků, v níž se ono užívání řídí více či méně volnými principy a strategiemi, které připouštějí zobecnění jen do jisté míry, formalizaci pak téměř vůbec ne.“

1.4.2 STYLISTIKA Pozicí mimo gramatiku i svým zájmem o vliv situačních faktorů na volbu jazykových prostředků i na jejich organizaci v textu se pragmatika překrývá se stylistikou. Tato disciplína měla zprvu zaměření zcela praktické a jako teoretický vědní obor se začala ustanovovat až na počátku 20. století – u nás konkrétně od 30. let v dílech Bohuslava Havránka. 20 Přestože se definice předmětu studia stylistiky (podobně jako u pragmatiky, ale i dalších lingvistických oborů) v různých koncepcích liší, většinou podle slov Marie Krčmové (2007, s. 320) „akceptují tradiční obecné chápání stylu jako ‚způsobu výběru a uspořádání jazykových prostředků v textu‘ a toto pojetí dále rozpracovávají, a to již z různých hledisek, buď s akcentem na možnosti jazyka, nebo se snahou postihnout obecné zákonitosti procesu stylizace a jeho výsledku“. Výběrové chování mluvčího (autora) a vůbec už samotná možnost výběru z potenciálně pluralitních sémanticky identických, avšak pragmaticky diferencovaných prostředků je podle Jana Kořenského (2001, s. 34) také tím, co vymezuje stylistiku oproti gramatice: „Tam, kde existuje pro jakýkoli text daného jazyka pouze jediný prostředek, tedy tam, kde jde o pravděpodobnost výběru 1, tam nejde – při

Jako další styčný bod i pro vlastní charakteristiku pragmatiky se nabízí její vymezení oproti sémantice, k tématu viz např. Kent Bach (1997). 19

Není proto náhodou, že prvními soubornými gramatikami, v nichž se pojednání o stylistice objevilo alespoň v podobě dodatku, byly dle Marie Krčmové (2007, s. 317) Česká mluvnice (cit. 2. vydání, Havránek, Jedlička, 1963) a pozdější Stručná mluvnice česká autorů Havránka a Jedličky, vydávané v postupně vyvíjejících se podobách od 50. let 20. století (viz např. 26. vydání, Havránek, Jedlička, 2002). Tzv. akademická Mluvnice češtiny (Daneš, Hlavsa, Grepl a kol., 1987) oddíl o stylistice pro její pozici mimo gramatiku neobsáhla, byť v rámci jejího oddílu o syntaxi textu najdeme i třídění textů podle funkčních stylů. A jak dále poznamenává Krčmová, zahrnutí oddílu Stylistika do Příruční mluvnice češtiny (Karlík, Nekula, Rusínová (ed.), 2001), který napsal Milan Jelínek a jenž představuje samostatnou autorovu koncepci oboru, bylo věcí spíše technickou. 20

20

klasickém pojetí stylistiky – o její předmětovou oblast. Kdyby se stylistika zabývala i výběrem prostředků a pravděpodobností hodnotou 1, stala by se gramatikou.“ Nad provázaností jazykovědy a stylistiky, do lingvistiky tehdy nezahrnované, se zamýšlel např. i František Kopečný (1958, s. 19), jehož slova bychom mohli vztáhnout také na tehdy se pomalu rodící pragmatiku: „Je-li jazykověda vědou o jazyce jakožto o jistém dorozumívacím nástroji, je stylistika vědou o užívání tohoto nástroje. Ale mezi ‚nástrojem‘ a jeho užíváním je tu úzká souvztažnost: 1. nástroj se tu mění užíváním a 2. nelze popisovat vlastnosti tohoto nástroje bez ohledu na jeho užívání.“ V souvislosti s pragmatizací lingvistiky, kterou můžeme sledovat od 70. let 20. století, dochází dle Kořenského (2001) i k pragmatizaci stylistiky. Nejedná se však podle něj o pragmatizaci disciplíny ze své podstaty nepragmatické (stylistika předpokládá sémiotiku, jejíž je pragmatika v obecném smyslu součástí, a výběr jazykových prostředků je součástí pragmatiky), ale o narůstání její pragmatické orientace. Ta spočívá ve zvýšeném zájmu o osobu adresáta a o interaktivitu komunikace (zejména u projevů dialogických). S tím souvisí podle Kořenského i to, že „se předmětem stylistických uvažování stávají spíše než třídy textů, jednotlivé texty s jejich hic et nunc situačně-personickými charakteristikami, jinak řečeno texty v ryze procesuálním, dynamickém smyslu, tedy nikoliv texty jako již dané artefakty, ale jako procesy komunikace“ (tamtéž, s. 35). Silná pragmatizace v podobě důsledného interakcionismu a důsledně pojatého herního přístupu ke komunikaci by však mohla být podle Kořenského pro stylistiku nebezpečím, a sice pokud by narušila představu „fixní potenciality systému prostředků“ a nahradila by ji „‚pouze‘ vysokým stupněm pravděpodobnosti řešení sémiotické interakce“. Na hranici mezi stylistikou a pragmatikou lze také vydělovat pragmatickou stylistiku v užším smyslu jako samostatnou disciplínu (Hoffmannová, 2002) 21, jak ale poznamenává Michal Křístek (2003, s. 41), moderní česká stylistika tradičně vycházející z funkčního pojetí stylu, jak ji prezentuje Stylistika současné češtiny (Čechová et al., 2003), je natolik propracovaná, že lze do jejího rámce bez problémů začlenit také novější obory včetně pragmatické lingvistiky, neboť „jde prostě o větší důraz na působení slohotvorných činitelů“. Rozsah zájmu stylistiky je tedy širší než zájem pragmatiky (viz i Mistrík, 1985, s. 33).

„P.s. [Pragmatická stylistika] v užším smyslu slova se zaměřuje na to, jak uživatelé jaz. vyjadřují – vedle významů ‚doslovných‘ – významy zamýšlené, implikované; jaký vliv na jejich vyjadřování mají presupozice, sugerované závěry, implikatury a inference, zda se vyjadřují přímo n. nepřímo, explicitně či implicitně; jaké ilokuční akty si vybírají (podle situace např. prosbu, žádost, výzvu, příkaz n. rozkaz) a jak je realizují; jak je styl projevu ovlivněn dodržováním resp. porušováním pragmatických principů a maxim.“ (Hoffmannová, 2002, s. 465) 21

21

Stylistickému pohledu na instruktivní texty se budeme věnovat v sedmé kapitole této práce. V ní se ovšem omezíme jen na doménu tradiční české stylistiky, ve které jsou návody nahlíženy jako texty určitého objektivního funkčního stylu vytvořené na základě určitého slohového postupu.

1.4.3 TEXTOVÁ LINGVISTIKA, TEORIE TEXTU Teorie textu, disciplína zabývající se obecnými principy výstavby textů, vzniká v 2. polovině 60. let 20. století a podle Marka Nekuly (2002h) v kontextu české lingvistiky navazuje jednak na koncepci aktuálního členění výpovědi, jednak na stylistiku a rétoriku. Při určitém zjednodušení můžeme říct, že tyto dva výchozí body zároveň předurčily i dva základní směry, kterými se u nás teorie textu ubírala: •

Textově gramatický směr vychází z nadvětné syntaxe (syntaxe textu), „která v analogii k tomu, jak se ze slov skládají věty, ukazovala, jak se ze sledu vět skládají nadvětné útvary“ (tamtéž, s. 251), a pro text počítala se samostatnou textovou rovinou ve smyslu langue. Oblastí zájmu tohoto směru je studium koherence, koheze, anafor/katafor, aktuálního členění, tematických posloupností apod. V českém prostředí jej zastupuje např. závěrečný oddíl Mluvnice češtiny 3 (Daneš, Hlavsa, Grepl a kol., 1987) – Textová syntax.

•

Komunikačně-pragmatický směr nahlíží text jako nástroj jednání. Komunikační funkci (intenci textu) se podřizuje výběr jazykových prostředků i jejich uspořádání. Toto pojetí u nás reprezentuje Milada Hirschová, která ve svém Úvodu do teorie textu (1989) polemizuje s textově syntaktickým přístupem Mluvnice češtiny 3 a dokládá, že text náleží do oblasti parole, neboť pravidla týkající se jeho stavby nejsou závislá na konkrétních jazycích, ale především na potřebách a zájmech mluvčího.

V této práci se přikláníme ve shodě s Hirschovou převážně ke směru komunikačně-pragmatickému, a i když se budeme zabývat i tématy tradičně studovanými v rámci syntaxe textu (aktuální členění – viz kapitola 6.2; koherence, koheze a tematické posloupnosti – viz kapitola 8), budeme tak činit z komunikačního hlediska, tj. sledovat, jak je struktura instruktivních textů podmíněna jejich funkcí. Pokud bychom mohli vzhledem k šíři studovaných témat při určitém zjednodušení zařadit pragmatiku jako součást stylistiky, lze analogicky říci, že zájem teorie textu je ještě širší a stylistický rámec v sobě zahrnuje. Rozdíl mezi stylistikou a teorií textu spočívá však tradičně v přístupu k textu. Zatímco stylistické teorie se podle Kořenského (1994) zaměřují na výběrové chování mluvčího na bázi schématu „jazyk – výběr prostředků mluvčím – text jako výsledek výběru“, teorie textu primárně studují text jako „artefakt, rezultát“. Se vzrůstající pozorností k produkci a recepci textu lze však na poli teorie textů pozorovat i sbližování s teoriemi komunikace, jež studují proces řeči v nejširších souvislostech, a jak Kořenský upozorňuje (tamtéž, s. 31): „Často o užití pojmů stylistika, teorie komunikace, teorie textu rozhodují spíše určité myšlenkové tradice, zvyklosti a nejrůznější další intelektuální okolnosti.“ 22

2 VZNIK KONCEPTU ILOKUČNÍCH FUNKCÍ, JEJICH PRVNÍ TŘÍDĚNÍ A KOOPERACE PŘI DIALOGU

Jako ústřední pojem této práce jsme stanovili pojem komunikační funkce a zároveň jsme uvedli, že se v našem pojetí kryje s termínem funkce ilokuční v teorii mluvních aktů, za jejíž zakladatele považujeme Johna Langshawa Austina a Johna R. Searla. Nutno dodat, že o nové třídění ilokučních funkcí se pokusila i řada autorů dalších (nejvlivnější koncepce shrnuje Hirschová, 2006). Podávat přehled jejich návrhů už však není naším cílem. Neusilujeme totiž o formulování žádné vlastní klasifikace těchto funkcí, přičemž ke všem klasifikacím, s nimiž jsme se dosud seznámili, můžeme mít jisté výhrady. Jsme navíc skeptičtí, že by vůbec bylo možné takovou výstižnou a zároveň jednoduchou klasifikaci vytvořit. Naše ambice v dalších kapitolách (a zvláště v kapitole 4) se proto omezí jen na pokus vymezit dílčí komunikační funkci instruktivní, a to bez ohledu na to, kolik dalších položek by pak muselo obsahovat funkční paradigma a které by to byly, kdyby mezi nimi měla mít právě funkce instruktivní svou samostatnou pozici. Pro úvod do problematiky však považujeme představení alespoň základních myšlenek zmiňované teorie mluvních aktů za podstatné. A stejně tak je třeba představit také kooperační pravidla uplatňovaná v běžném dialogu i v každé mezilidské interakci obecně, jak je popsal Herbert Paul Grice.

2.1 AUSTIN (2000): JAK UDĚLAT NĚCO SLOVY Za otce teorie mluvních aktů (nebo také aktů řečových, speech acts) je tradičně považován britský filozof John Langshaw Austin. Myšlenky této teorie představil v inspirativním cyklu přednášek, se kterými roku 1955 vystoupil na Harvardově univerzitě a jež už ale za svého života nestihl zpracovat do ucelené formy. Vyšly tedy posmrtně a nezrevidované, ale i tak sklidily značný ohlas. Nesly název How to do Things with Words (cit. česky Jak udělat něco slovy, Austin, 2000). Jak poznamenávají Brigitte Nerlichová a David D. Clarke (Nerlich, Clarke, 1994), Austinovy přednášky se mohly zdát v jeho době revoluční proto, že stoupenci rodící se teorie mluvních aktů ignorovali, co bylo napsáno před nimi. Byť mezi autory není možné vždy doložit přímou návaznost, směřování k myšlenkám, jež daly vzniknout této teorii, lze ve filozofii sledovat již od počátku 19. století. Kolem roku 1850 ji pak v zásadě zformuloval francouzský filozof Adolphe Garnier (1801– 1864), který v ní sledoval zejména vztah mezi záměrem mluvčího a porozuměním adresáta. Jeho práce však dle Nerlichové a Clarka zůstala nepovšimnuta. Nutno také podotknout, že principiální rozdíl mezi konstativy a performativy (viz dále) zaregistroval dokonce již Aristoteles ve spisu O vyjadřování (1959, s. 27). V rámci rozboru všech možných aspektů pravdivosti a nepravdivosti soudů a jejich typů došel k závěru, že existují i výpovědi („řeči“, logos), 23

které nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé (např. prosba), a které tedy mezi soudy nemůžeme zařadit. Takovými typy výpovědí se však rozhodl dále nezabývat a vykázal je spíše do oblasti rétoriky nebo poetiky. Od sledování hodnot pravda/nepravda vyšel i Austin. Toho však existence a velká rozšířenost výpovědí, jež z hlediska jejich pravdivosti nelze vůbec hodnotit (např. sázky, ale třeba i zmíněné prosby), naopak velmi zaujala. Uvědomil si totiž, že na rozdíl od těch výpovědí, jimiž pravdivě, či nepravdivě popisujeme nějaký stav věcí, tj. podle Austina konstativů (5), u výpovědí typu sázky, tj. u performativů (6), nic nepopisujeme, nýbrž přímo jednáme. 22 (5)

Zítra bude pršet.

(6)

Sázím se s tebou o šestipenci, že bude zítra pršet.

I vyřčení promluvy tedy může být nahlíženo jako lidské jednání a jako o každém jednání je také možné o něm rozhodnout, zda bylo zdařené, nebo nezdařené (proběhlo chybně). Pro zdar mluvního aktu je totiž třeba, aby bylo splněno několik podmínek: a)

Musí existovat konvenční procedura s konvenčním účinkem – vypovídání určitých slov určitými osobami za určitých okolností. A zároveň musejí být jednotlivé osoby v dané situaci kompetentní a okolnosti přiměřené k tomu, aby mohla být daná procedura provedena. (Podmínky přípravné.)

b)

Procedura musí být provedena správně a úplně. (Podmínky prováděcí.)

c)

Procedura musí být provedena s takovými myšlenkami a city, jaké jsou v ní deklarovány (např. upřímný slib), a osoba, která ji provedla, se následně musí podle svých slov chovat. (Podmínka upřímnosti.)

V rámci „konání něčeho“ jazykem také Austin terminologicky vyčlenil tři složky mluvního aktu: a)

Akt lokuční: pronesení smysluplné výpovědi, která má význam a potenciální referenci. Tento akt je dále složen z aktu fonetického (pronášení zvuků), fatického (vypovídání slov) a rhetického (použití slov s určitým smyslem, referencí).

b)

Akt ilokuční: mluvčí jím něco koná.

c)

Akt perlokuční: důsledky jednání mluvčího a jeho vliv na adresáta.

Už v průběhu svých přednášek však Austin inspirativní rozdíl mezi konstativy a performativy zase zrušil a konstatování pojal jako jeden z druhů performativních aktů (součást expozitivů). 22

24

Ilokuční akty rozdělil Austin (2000, s. 148) do pěti obecných tříd: a)

Verdiktivy: učinění rozhodnutí o něčem, vynesení verdiktu.

b)

Exercitivy: uplatnění moci, práva nebo vlivu (jmenování do funkce, nařizování, varování, udílení rady apod.).

c)

Komisivy: přijímání závazků a stanovisek.

d)

Behabitivy: akty, které jsou založeny na postojích a sociálním chování (omluva, blahopřání, kondolování apod.).

e)

Expozitivy: akty, jež „objasňují, jak se naše výpovědi vřazují do průběhu debaty nebo konverzace“ (konstatování, popírání, odpovídání, dokazování apod.).

2.2 SEARLE (1969, 1971, 1979): MLUVNÍ AKT Na Austinovy posmrtně vydané a bohužel autorsky nezrevidované texty mezi jinými navázal další z filozofů – Američan John R. Searle. Podrobil je kritické reflexi a Austinovy myšlenky rozpracoval. Co se terminologie týká, nutno poznamenat, že Searle opouští Austinův pojem lokuce a naopak uvažuje dvojici aktů promluvového (užití řetězce slov a vět) a propozičního (akt reference a predikace). Austinovy pojmy ilokuce a perlokuce však zachovává a největší pozornost věnuje právě třídění ilokučních aktů, jež bývají mylně Searlovými vykladači ztotožňovány s celým mluvním aktem (toho je však dle Searla jen součástí). Všechny uvedené akty (tj. promluvový, propoziční, ilokuční a perlokuční) probíhají v Searlově pojetí při vyslovení výpovědi simultánně. Totožný propoziční akt může být přitom společný různým aktům ilokučním (7) a jeden ilokuční akt může být realizován různými propozičními a samozřejmě i promluvovými akty. (7)

i.

Sam kouří.

ii.

Kouří Sam?

iii. Same, kuř! iiii. Kdyby tak Sam kouřil! Na druhou stranu lze podle Searla realizovat akt promluvový bez toho, že by byly zároveň provedeny akty propoziční a ilokuční – pokud například užijeme slova, aniž bychom jimi cokoliv řekli. Další myšlenkou, kterou Searle inspirován Austinem rozpracoval, byla klasifikace základních podmínek, jež musejí být splněny, abychom mohli o nějakém ilokučním aktu tvrdit, že byl úspěšný. K Austinově přípravné podmínce a podmínce upřímnosti doplnil podmínku propozičního obsahu a podmínku podstatnou. Podmínka propozičního obsahu vyplývá podle Searla z toho, že není možné jakýkoliv ilokuční akt kombinovat s jakýmkoliv obsahem – například u aktu slibu musí být jeho obsahem budoucí činnost mluvčího. V případě podmínky podstatné jde naopak o to, že mluvčí musí 25

mít záměr dosáhnout toho, co svým řečovým jednáním činí. Uvedeným vymezením se podmínka podstatná velmi blíží tomu, co jsme u Austina označili podmínkou upřímnosti. Rozdíl mezi oběma podmínkami však dle Searla (1969, s. 62) opravdu existuje – lze jej demonstrovat na příkladu ilokučního aktu slibu. Podmínkou upřímnosti je u slibu závazek mluvčího vykonat to, co svou promluvou slibuje, zatímco podmínkou podstatnou je samotný fakt, že vyslovením určité promluvy se mluvčí zavazuje provést slib. Pokud záměr slibu v jeho výpovědi chyběl, k žádnému slibu nedošlo. Uvedená čtveřice podmínek, které lze také formulovat jako pravidla, slouží Searlovi (tamtéž, s. 66–67) k tomu, aby pomocí nich charakterizoval jednotlivé ilokuční akty. Činí tak na příkladu aktů prosby, tvrzení, otázky, poděkování, rady, varování, pozdravu, blahopřání, a zejména zmíněného aktu slibu, který je jeho ústředním příkladem (viz i Searle, 1971). My si Searlovy podmínky úspěšnosti představíme na jím vymezených ilokučních aktech prosby a rady, které jsou instrukcím, jimiž se zde zabýváme, z uvedených aktů nejblíže. Podmínkou propozičního obsahu je u prosby to, aby jejím obsahem byla budoucí činnost adresáta. Přípravnými podmínkami je zde předpoklad mluvčího o schopnosti adresáta požadovanou činnost vykonat a zároveň fakt, že by se adresát do ní sám od sebe nepustil. (Pokud bychom uvažovali o příkazu či nařízení, bylo by třeba doplnit přípravnou podmínku v podobě autoritativní pozice mluvčího vůči adresátovi.) Podmínkou upřímnosti je u prosby skutečnost, že mluvčí (speaker, S) skutečně chce, aby adresát (hearer, H) vykonal, co je po něm požadováno (tj. act, A): „S wants H to do A.“ A podmínkou podstatnou, která je podmínce upřímnosti velice blízká, je u prosby to, že se mluvčí svou promluvou skutečně snaží, aby adresát něco vykonal: „Counts as an attempt to get H to do A.“ V řadě podmínkových rysů se s prosbou shoduje ilokuční akt rady. Také u ní je propozičním obsahem budoucí činnost adresáta, přičemž je adresátovi i mluvčímu zřejmé, že by se do ní adresát sám od sebe nepustil. Zároveň je tu však specifický přípravný aspekt prospěšnosti (mluvčí má důvod věřit, že dané jednání je v zájmu adresáta), který se promítá i do podmínky upřímnosti a podmínky podstatné. Později se Searle (1979, s. 2n.) 23 snaží o větší systematizaci a klasifikuje rozdíly mezi ilokučními akty pomocí sady dalších dvanácti rozdílů, jimiž se tyto akty od sebe navzájem odlišují: a)

rozdíly v účelu daného typu aktu, v záměru mluvčího (odpovídají podstatné podmínce v předchozí Searlově klasifikaci);

b)

rozdíly ve směru přizpůsobení mezi propozičním obsahem výpovědi a mimojazykovou skutečností (tj. mezi slovy a světem);

c)

rozdíly ve vyjadřování psychických stavů (odpovídají podmínce upřímnosti);

Citovaný Searlův spis z roku 1979 (tj. Expression and Meaning: Studies in the theory of speech acts) v sobě obsáhl několik studií zveřejněných již v předchozích letech.

23

26

d)

rozdíly v síle či intenzitě, s jakou je ilokuční záměr prezentován;

e)

rozdíly v postavení či pozici mezi mluvčím a adresátem;

f)

rozdíly v tom, jak se výpověď vztahuje k zájmům mluvčího a jak k zájmům adresáta;

g)

rozdíly ve vztahu ke zbytku diskursu;

h)

rozdíly v propozičním obsahu, které jsou podmíněny ilokuční silou výpovědi;

i)

rozdíly mezi akty, které mohou být realizovány pouze jako akty řečové, a mezi akty, které mohou být realizovány i jiným způsobem;

j)

rozdíly mezi akty, jež jsou vyžadovány institucionálně, a těmi, jež se na žádnou instituci nevážou;

k)

rozdíly mezi akty, které mohou být realizovány performativním užitím ilokučního slovesa, a těmi, které takto být realizovány nemohou;

l)

rozdíly ve stylu realizace ilokučního aktu.

Rozhodující roli přitom dle Searla hrají první tři z uvedených rozdílů – ty další slouží spíše k vnitřní diferenciaci ilokučních aktů zahrnutých k jednomu typu. Rozdíl v pozici mezi mluvčím a adresátem se projeví například mezi příkazem a prosbou. Jestliže bude chtít velitel po vojácích, aby si uklidili pokoj, jeho výzva bude z pozice autority příkazem, zatímco pokud by něco takového chtěli vojáci po svém nadřízeném, jejich výpověď může být zpravidla jedině prosbou či návrhem. Pomocí stanovených kritérií potom Searle rozlišuje pět základních typů ilokučních aktů: a)

Asertivy: výpovědi oznamovací, sdělovací.

b)

Direktivy: výpovědi výzvové (včetně výpovědí tázacích).

c)

Komisivy: výpovědi závazkové.

d)

Expresivy: výpovědi vyjadřující kladné, nebo záporné stanovisko mluvčího k jednání adresáta (výtka/pochvala, děkování, gratulování, kondolence).

e)

Deklarativy: výpovědi měnící stav světa (jmenování do funkce, oddávání manželů apod.).

Vlastnosti uvedené pětice ilokučních aktů popsané Searlem (tamtéž, s. 12n.) si můžeme pro přehlednost znázornit ve formě tabulky 1, kde M označuje mluvčího, A adresáta a PROP propoziční obsah. Ke zmíněným třem hlavním rozdílům mezi akty přiřadil autor i rysy propozičního obsahu.

27

Tabulka 1: Charakteristika ilokučních aktů podle Searla (1979)

Asertivy

Direktivy

Komisivy

Expresivy

Deklarativy

Účel daného aktu

M tvrdí PROP.

M se snaží přimět A, aby udělal PROP.

M se zavazuje udělat PROP.

M chce vyjádřit svůj psychický stav.

M činí PROP skutečností.

Směr přizpůsobení mezi PROP a skutečností

PROP se shoduje se skutečností.

Skutečnost má být přizpůsobena PROP (slovům), což má provést A.

Skutečnost má být přizpůsobena PROP (slovům), což má provést M.

Přizpůsobení mezi PROP a skutečností se neuvažuje.

V okamžiku vykonání aktu splývá PROP se skutečností.

M věří, že PROP platí (je pravdivý).

M vyjadřuje vůli, aby A realizoval PROP.

M vyjadřuje úmysl sám realizovat PROP.

M vyjadřuje svůj psychický stav (např. vděčnost děkováním).

Psychický stav zde není relevantní.

Může být pravdivý, nebo nepravdivý.

Budoucí činnost A.

Budoucí činnost M.

Vztažen k M nebo k A.

Vztažen k nějaké instituci.

Vyjádřený psychický stav

PROP

Další významnou Searlovou myšlenkou, která v lingvistice našla odezvu, byla koncepce nepřímé realizace mluvních aktů. Searle (1979) si v ní všímá případů, kdy mluvčí vysloví větu s indikátory určité ilokuční síly, ale přitom chce docílit jiného záměru a často i s jiným propozičním obsahem – např. když je otázka (8)

Dosáhneš na sůl?

míněna jako výzva (9)

Podej mi sůl.

Doslovný ilokuční akt otázky však i v takové situaci zůstává v platnosti a adresát na ni může reagovat odpovědí, např. (10) Ano, dosáhnu. Searle se pak dále ptá, jak je možné, aby adresát za takovým nepřímým mluvním aktem odhalil akt zamýšlený. Jasným faktem už na straně mluvčího je, že existují určitá omezení pro tuto

28

reinterpretovatelnost. 24 Cokoliv v jakékoliv situaci může jen stěží znamenat cokoliv jiného. Mezi doslovným a zamýšleným ilokučním aktem i mezi doslovnou a zamýšlenou propozicí musí existovat nějaká

souvislost. Mluvčí

tedy

vždy

vychází

z předpokládaných

společných

jazykových

i nejazykových znalostí, které jej podle jeho soudu s adresátem pojí, stejně jako z všeobecných pravidel společenského chování (např. zdvořilosti) či z předpokladu, že od něj adresát očekává v dané situaci relevantní řečové jednání, a pokud se dle doslovného významu promluvy a manifestovaného ilokučního aktu jeho promluva nebude jako relevantní jevit, že bude adresát schopen za řečeným zamýšlené odhalit. Searle dokonce rekonstruuje ve formě jednotlivých kroků celý předpokládaný inferenční proces (odhalování zamýšleného), který by mohl u adresáta v modelových situacích proběhnout. (Viz i dále Griceův kooperační princip.) Jako nepřímé mluvní akty, zvláště u direktivů, pak často v praxi slouží tematizace Searlem popsaných podmínek, jež musejí být splněny pro úspěšnost zamýšleného ilokučního aktu. Tak například nepřímou výzvou (11) Mohl bys mi půjčit stovku? ověřujeme přípravnou podmínku a adresátovu schopnost požadovanou činnost (půjčení peněz) vykonat, a formule Můžeš… / Mohl bys… je v angličtině, jak Searle upozorňuje, dokonce obecným konvencializovaným prostředkem vyjádření tohoto typu indirektnosti. 25 Často bývá tematizována i podmínka upřímnosti – např. v případě nepřímé výzvy skutečnost, že záměrem mluvčího je opravdu to, aby adresát udělal, co se na něm vyžaduje. (12) Byl bych rád, kdybys mi přišel naproti a pomohl mi s tím kufrem. Na rozdíl od podmínky přípravné lze však podmínku upřímnosti tematizovat jen ve formě věty oznamovací, neboť o svém vlastním záměru může mluvčí pouze vypovídat, nemůže se na něj ptát. Searlova klasifikace ilokučních aktů byla inspirací mnoha různým koncepcím dalším, jejichž cílem dle Miroslava Grepla (2002c) bylo „buď relativizovat jeho klasifikační kritéria, případně zpochybnit jejich hierarchickou aplikaci při klasifikační proceduře, nebo dominovat některé z jiných méně závažných kritérií“. Důsledkem těchto cílů pak byly podle Grepla tendence: a)

rozmnožit počet typů ilokučních aktů,

b)

prohloubit jejich vnitřní diferenciaci,

c)

přesunout některé dílčí druhy ilokučních aktů do jiného typu,

Obecné náležitosti, jež musejí v češtině splňovat oznamovací a tázací věty, aby mohly být adresátem reinterpretovány jako nepřímé výpovědi výzvové, jsme se pokusili popsat v naší diplomové práci (Vohralíková, 2006), i když pouze s přihlédnutím k Searlově koncepci. 24

V češtině se k nim přidává i záporná otázka typu Nemůžeš… / Nemohl bys…?, která svou sugerovanou anticipací záporné adresátovy reakce manifestuje ještě větší míru zdvořilosti.

25

29

d)

osamostatnit některé druhy ilokučních aktů jako samostatný typ.

Zapojování konceptu ilokučních funkcí do popisů češtiny a jejich domácímu třídění se věnujeme v kapitole 3.

2.3 GRICE (1975): KOOPERAČNÍ PRINCIP A KONVERZAČNÍ MAXIMY Zatímco Austin a mezi jinými i jeho americký následovník Searle akcentovali ve svém uvažování o jazyce myšlenku pravidel a konvencí, jimiž se používání jazyka řídí, Herbert Paul Grice, a podobně i někteří další představitelé oxfordské školy (J. Bennet, D. Lewin a další, viz Oravcová, 1992), se na význam promluvy naopak zaměřili vzhledem k záměru mluvčího. Grice (1975) tedy konkrétně navrhuje vysvětlovat význam promluvy tím, co jí mluvčí v dané situaci zamýšlel říci. Adresát pak promluvě porozumí tehdy, pokud rozpozná cíl mluvčího. Významem promluvy je ale jen primární záměr mluvčího. Pokud chceme, aby někdo něco udělal na základě informací, které mu poskytneme, pak popis toho, co má udělat, nelze považovat za relevantní pro význam této promluvy. Linie filozofických teorií významu zastupovaná Austinem a linie, kterou představuje Grice, spolu v průběhu let nejenom soupeřily, ale také se navzájem ovlivňovaly. Jak upozorňuje Marianna Oravcová (1992), například Searle (1971) se pozastavuje nad zmíněnou Griceovou myšlenkou hledání významu, a i když ji hodnotí jako inspirativní, vyčítá jí, že nebere v úvahu jazyková pravidla a konvence a nediferencuje mezi různými druhy účinků promluvy. Griceův mluvčí by měl podle Searla vyslovením promluvy vyvolat účinek právě tím, že adresát pozná pravidla, jimiž se řídí použití výpovědi, neboť porozumění vzniká za spolupůsobení konvencí používání jazyka. 26 Jako nejvlivnější (alespoň pro vývoj jazykovědných zkoumání) je z Griceových děl uváděna nedlouhá studie Logic and Conversation (1975), v níž Grice prověřuje případy, ve kterých míníme něco jiného, než co doslovně říkáme, a tedy tím porušujeme nepsaná pravidla efektivní komunikace. Do běžného rozhovoru totiž zpravidla vstupujeme s očekáváním, že bude mít nějaký více či méně určitý směr a že náš komunikační partner s námi bude kooperovat. Tato očekávání lze podle Grice zformulovat jako tzv. kooperační princip (cit. česky Hirschová, 2006, s. 139n.) 27:

Spor mezi přístupy k uchopení významu má však podle Oravcové (1992, s. 24) kořeny mnohem hlubší: „Tento dialóg teórií významu je […] akoby návratom pôvodných sporov o východiská teórií významu: či sa obmedziť na to, čo veta znamená v jazyku nezávisle od zámerov hovoriaceho, teda od aktuálneho použitia, alebo nehľadať tento invariant a interpretovať ju pomocou toho, čo sa výpoveďou mieni.“

26

Griceův kooperační princip, uvedený v jeho anglickém textu (1975, s. 45n.) a komentovaný v mnohých českých publikacích, jsme se rozhodli vlastními slovy znovu nepřekládat, protože bychom už tím stejně nepřinesli nic nového. Přebíráme překlad Milady Hirschové (2006) a stejně tak i autorčino shrnutí Griceových konverzačních maxim (viz dále). 27

30

•

„Tvůj příspěvek k rozhovoru má být takový, jak to v daném bodě (okamžiku) vyžaduje přijatý (zřejmý) účel nebo zaměření rozhovoru, jehož se účastníš.“

Kooperační princip pak Grice rozvádí dalšími čtyřmi kategoriemi, pod něž lze zařadit dílčí zásady, které povedou k výsledkům v souladu s kooperačním principem. Jedná se o tzv. konverzační maximy – maximu kvality, kvantity, relevance a způsobu: „1. maxima kvality Tvůj příspěvek k rozhovoru má být pravdivý, a proto zejména: a) neříkej nic, o čem víš, že to není pravda b) neříkej nic, pro co nemáš dostatek důkazů 2. maxima kvantity a) tvůj příspěvek k rozhovoru má být natolik informativní, jak je nutné pro daný rozhovor b) neposkytuj víc informací, než je vyžadováno 3. maxima relevance ‚buď relevantní‘ (= mluv k věci) 4. maxima způsobu mluv jasně, a zejména: a) vyhni se nejasnosti vyjádření b) vyhni se dvojznačnosti c) vyhni se (zbytečné) mnohomluvnosti d) uspořádej promluvu“. (tamtéž Hirschová, 2006) 28 Zformulováním uvedených maxim, jež přes svou imperativní formu nebyly autorem míněny jako preskripce pro úspěšnou komunikaci, se Griceovi podařilo upozornit na jev s velmi širokým dosahem. Předpoklady o chování druhého komunikačního partnera v rozhovoru totiž mají svou paralelu i ve vzájemných očekáváních účastníků jakékoliv jiné nejazykové interakce. Například pokud opravujeme auto a někdo nám s tím pomáhá, předpokládáme, že nám náš partner v situaci, kdy budeme potřebovat čtyři šroubky, skutečně právě čtyři kusy podá, a ne třeba dva nebo šest (maxima kvantity). Nebo když promícháváme přísady na koláč, neočekáváme, že nám náš pomocník podá chňapku pro vytahování

Oproti pořadí konverzačních maxim, které uvádí Hirschová, řadí Grice maximu kvantity hned na první místo uvedených kategorií a maximu kvality uvádí až po ní. Jejich pořadí a vůbec i vymezení právě této čtveřice vychází z Kantových čtyř hledisek forem vztahů mezi pojmy, tj. na základě kvantity, kvality, relace a modality, formulovaných v Kritice čistého rozumu (viz Störig, 1996, s. 288n.). A byť by se mohlo podle Grice (tamtéž, s. 46n.) zdát, že maxima kvality by se neměla začleňovat na roveň dalším třem, protože jim je nadřazena, jelikož ostatní maximy vstupují v platnost, jen když je maxima kvality splněna, rozhodl se Grice s ní „aspoň prozatím“ zacházet jako s jednou z čtyřčlenného seznamu. Uspořádání Griceových konverzačních maxim sice není pro naši práci rozhodující, ale i tak zde pro přesnost upozorňujeme, že bývá reprodukováno ve dvou verzích, tj. v původní Griceově a ve verzi s maximou kvality na prvním místě. 28

31

formy z trouby – oceníme ji však v pozdějším stadiu své činnosti (maxima relevance, Grice, 1975, s. 47). Předpoklad, že se naši komunikační partneři přirozeně řídí kooperačním principem, nám umožňuje porozumět i výpovědím, v nichž dochází k zjevnému porušování konverzačních maxim. Pokud není daná výpověď na úrovni doslovného významu zjevně dostatečně informativní, pravdivá nebo relevantní a my zároveň předpokládáme, že příspěvek do konverzace našeho partnera je takový, jak to vyžaduje účel tohoto rozhovoru, začneme pátrat, co nám touto výpovědí vlastně zamýšlí sdělit. Reaguje-li tedy například partner na naše vyjádření pronesené na čajovém dýchánku (13) Paní X je stará škatule výpovědí (14) Myslím, že letos v létě bylo velice příjemné počasí, jež je vzhledem k tématu naší promluvy nerelevantní, patrně nám tím chce dát najevo, že se o paní X nehodlá bavit. Tohoto významu se však dobereme až vyvozením z explicitně řečeného – konverzační implikaturou. 29 Své předpoklady pro vzájemnou kooperaci formuloval Grice s ohledem na rozhovor, jehož účelem je maximálně efektivní výměna informací. Sám si však uvědomoval, že jiné účely rozhovoru vyžadují ještě další zásady, např. požadavek být slušný. Tuto myšlenku rozvinul následně Geoffrey Leech (1983) v podobě tzv. zdvořilostního principu a sady šesti dvojic zdvořilostních maxim postavených nad princip kooperační. Neboť pokud k sobě partneři nejsou vzájemně zdvořilí, kooperace se nemůže uplatnit a komunikace selhává. (O zdvořilosti v návodech k použití viz dále kapitola 5.1.3.)

Jak dokládá uvedený příklad, porušování konverzačních maxim nás sice často může vyvést z úzkých, když nechceme nebo nemůžeme být v dané situaci explicitní, na druhou stranu ale také může komunikaci ztěžovat (viz Pala, 1999, s. 76–77). 29

32

3 ZAPOJOVÁNÍ KONCEPTU KOMUNIKAČNÍCH (ILOKUČNÍCH) FUNKCÍ DO GRAMATICKÝCH POPISŮ ČEŠTINY Na počátku předchozí kapitoly jsme prohlásili, že naším cílem není podávat přehled klasifikací ilokučních funkcí, které reagovaly na Searlův návrh. To je sice pravda, leč ne tak úplně. Rádi bychom totiž učinili exkurz do starších i novějších popisů češtiny a sledovali, jak se koncept ilokučních funkcí postupně zapojil do českých gramatik a doplnil v nich tradiční třídění vět podle postoje mluvčího k obsahu výpovědi, tj. zpravidla na věty oznamovací, tázací, rozkazovací a přací. Tedy třídění druhů vět, jež je jistě výhodné pro vstupní informaci žákům, kteří se učí číst a psát (za tázací větou píšeme otazník, za rozkazovací větou může stát vykřičník apod.), ale které bez popisu komunikačních funkcí, jež tyto formy mohou vyjadřovat, pro pochopení jejich úlohy v jazyce nestačí. 30 Nutno ovšem přiznat, že jádro tohoto třídění vět – rozlišování tří slovesných modů: indikativu, imperativu a kondicionálu – se podle Karlíka (1981) v české lingvistické tradici i ve školské praxi rozšířilo až ve formě, jak jej postuloval Jan Gebauer. Jeho předchůdci totiž mezi mody zahrnovali i přechodník či infinitiv a kategorii slovesného modu nechápali jen čistě morfologicky. Gebauerem proto přehled integrace konceptu komunikačních funkcí do popisů češtiny zahájíme. Na základě uvedených tří slovesných modů, ale i pomocí rysů dalších (tázací slova, intonace apod.), vyčleňuje Jan Gebauer (1890, s. 29n.) v druhé části své Mluvnice české pro školy střední a ústavy učitelské, tj. ve Skladbě, dle „myšlenkového obsahu“ následující typy vět: a)

Věty oznamovací: Vyslovují úsudek „způsobem tvrdícím“ (sloveso je v indikativu).

b)

Věty tázací: Vyslovující otázku (sloveso je buď v indikativu, nebo v kondicionálu).

c)

Věty rozkazovací: Vyslovující rozkaz nebo prosbu (sloveso je zpravidla v imperativu, ale může mít i formu příčestí minulého, které rozkaz zmírňuje: Vzal to ďas! Šel sem! – místo Pojď sem!). 31

d)

Věty podmiňovací a přací: Vyslovují úsudek způsobem podmíněným (např. Přítel by mi poskytl pomoci.). Tento podmiňovací způsob však zároveň nemusí být u přacích vět vždy přítomen (Kéž mi přítel poskytne pomoci!).

Od Gebauera toto třídění druhů vět v zásadě přebírá František Trávníček, který Gebauerovu mluvnici opakovaně přepracoval a šestkrát vydal. Rozvedl jej ve své vlastní Mluvnici spisovné češtiny, 2. díl Skladba (1949), byť se v celkové koncepci gramatiky od svého předchůdce a vůbec tradičního pojetí Na problémy s tradičním školským tříděním čtyř druhů vět podle postoje mluvčího, které si žáci třetích a pátých ročníků základní školy nedokázali usouvztažnit s aktuálními komunikačními funkcemi, upozornila ve své studii i Jana Svobodová (1991). 30

31

U formy Šel jsem! ve funkci výzvy hovoříme o onkání.

33

mluvnictví svým „vciťováním se do jazyka“ odklonil. Ač lze mít k Trávníčkovu přístupu jisté výhrady (viz např. Karlík, 2007, s. 67), nutno uznat, že se mu podařilo postihnout emocionálně motivované aktualizace výpovědí, jimž se poté v popisech češtiny dostalo pozornosti až v 60. letech 20. století v rámci širší sémantizace syntaxe. Zmíněné aktualizace spočívaly podle Trávníčka, ale i podle pozdějších studií, ve změnách v intonaci, v přidávání částic, citoslovcí, zájmen nebo také v užití odlišného slovesného modu, než který je pro vyjádření daného postoje primárně vyhrazen, srov. citové věty rozkazovací: (15) i. ii.

Mlčíš! Ať se neumažeš!

iii. Snad by ses pro to nezlobil! Vladimír Šmilauer ve své Novočeské skladbě (1947, s. 15n.) zasazuje třídění vět podle stanoviska mluvčího do kontextu psychologických teorií, jež se zabývají tím, která duševní stránka mluvčího, tj. zda intelekt, vůle nebo cit, v projevu převažuje. 32 Z toho pak podle Šmilauera vyplývají tři typy jazykových projevů: a)

Řeč jako zobrazení – převažuje stránka intelektuální (vyjadřujeme své chápání světa).

b)

Řeč jako výraz – převažuje stránka citová, afektivní (dáváme výraz zážitkům).

c)

Řeč jako výzva – převažuje stránka volní (působíme na své živé okolí).

Uvedené tři typy duševních stránek Šmilauer znázorňuje jako tři vrcholy trojúhelníku, na jehož stranách a v jehož rozích se nacházejí konkrétní druhy vět, viz obrázek 3.

Obrázek 3: Druhy vět podle převahy duševních stránek mluvčího (Šmilauer 1947, s. 15)

Ač Šmilauer na žádného konkrétního autora neodkazuje, domníváme se ve shodě s Hirschovou (2006, s. 10), že se zde inspiroval modelem znaku Karla Bühlera (1934), z něhož později vyšel i Roman Jakobson (1995) ve svém návrhu šesti základních jazykových funkcí (viz kapitola 1.2.1).

32

34

Podle vnitřního stanoviska mluvčího tedy Šmilauer (tamtéž, s. 16) získává věty: a)

Vypovídací (enunciativní): intelektuální.

b)

Zvolací (exklamativní): intelektuálně-citové, které vyjadřují citové zabarvení zvláště vět oznamovacích.

c)

Tázací (interogativní): intelektuálně-volní.

d)

Rozkazovací (imperativní): volní; přací (desiderativní): volně-citové.

Věty rozkazovací a tázací Šmilauer společně shrnuje do skupiny vět žádacích. Pro každý z větných typů dále uvádí jeho obecnou charakteristiku i jeho obvyklé vyjadřovací formy, a to včetně prostředků mimojazykových – mimických a gestických. Oznamovací postoj totiž může mluvčí signalizovat i kývnutím hlavou značícím souhlas nebo pohybem rukou. Zvolací postoj je možné naznačit ohrnutím nosu a tázací postoj otevřením očí do široka. Pro vyjádření postoje rozkazovacího zas může sloužit běžné pohrožení prstem a pro postoj přací zamrkání. Ve druhém a zároveň přepracovaném vydání své skladby (1966) Šmilauer od popisu těchto mimojazykových prostředků upustil, ač jinak jeho třídění a charakteristika vět podle postoje mluvčího zůstaly téměř beze změn. Základy české skladby Františka Kopečného (1958) jsou první skladbou v našem přehledu, která třídění vět podle postoje mluvčího (neboli u Kopečného „podle povahy sdělení“) včleňuje do sféry modality, kam podle něj patří i klasifikace vět podle způsobu jejich platnosti (tzv. „podle modality v užším smyslu“) na věty kladné/záporné a na věty vyjadřující skutečnost/možnost/nutnost. Podle zaměření sdělení tedy Kopečný vymezuje jednak věty vypovídající, zvolací a přací, jednak (ve shodě se Šmilauerem) věty žádací, tj. tázací a rozkazovací. Při popisu rozkazovací povahy sdělení nabídl Kopečný i jistou formalizaci zápisu výzvové situace, leč bez rozvedení, jak by jej bylo možné aplikovat na jiné větné typy. 33 Dále je třeba zmínit, že autorův zájem o český vid, který vyústil ve vznik monografie Slovesný vid v češtině z roku 1962, se projevil také v oblasti pozorování role vidu v českých kladných a záporných imperativních větách, jíž se v této práci zabýváme v kapitole 6.1.2. Česká mluvnice Bohuslava Havránka a Aloise Jedličky, jež poprvé vyšla v roce 1951, o dvanáct let později byla vydána ve značně rozšířené verzi a po dalších úpravách a doplněních vychází v podobě Stručné mluvnice české dodnes (např. 2002, 26. vydání), přistupuje k třídění vět ve shodě s výše popsanou tradicí. Tedy vymezuje typy vět oznamovacích, tázacích, žádacích (tj. rozkazovacích a přacích) a zvolacích, a to aniž by její klasifikace v pozdějších vydáních doznala jakýchkoliv teoreticko-metodologických změn. Zároveň přitom zůstává poslední českou gramatikou deklarovanou jako preskriptivní (viz Karlík, 2007, s. 64–65). Kopečný (1958, s. 267): „V neapelové (neaktivující) podobě vyjadřuje na př. věta Dones vody!: ‚já‘ (subjekt 1 = S1) ‚si přeji‘ (predikát 1 = P1), abys ‚ty‘ (S2) ‚donesl vody‘ (P2); jinak též: Ty (S2) doneseš (P2) vody (a to podle mé, S1 vůle).“ Vnější volní podnět subjektu se podle Kopečného projeví ve zvláštní apelové (tj. imperativní) podobě predikátu P2. 33

35

Po představení šesti autorských přístupů ke klasifikaci vět z hlediska postoje mluvčího se dostáváme k vlivné linii českých skladeb a mluvnic, jež pojí jméno Miroslava Grepla a na nichž můžeme pozorovat vývoj komunikačně orientované syntaktické teorie tohoto autora. Na počátku této řady stojí vysokoškolská skripta Skladba spisovné češtiny, která Grepl napsal společně s Jaroslavem Bauerem (Bauer, Grepl, 1964). Dle slov autorů měla jejich skladba navázat na Českou mluvnici Havránka a Jedličky, ale jelikož autoři nechtěli opomenout novější bádání v syntaxi, zahrnuli do ní i kapitoly, jež by dosud náležely spíše do teorie promluvy. Co se týká klasifikace vět podle postoje mluvčího ke sdělované skutečnosti, Grepl zde vymezil pouze čtyři jejich typy – věty vyjadřující postoj konstatování, otázky, rozkazu a přání. Pro každý z těchto typů však uvažoval hned dva soubory jejich ustálených vyjadřovacích prostředků: a)

formy pro realizaci v citově neutrálních projevech,

b)

formy pro realizaci v projevech emocionálních.

To Greplovi také umožnilo „zrušit“ zvolací věty jako samostatný funkční typ, jelikož zvolací intonaci může nabývat v citových výpovědích jakýkoliv z větných typů. Svůj zájem o emocionalitu projevu následně rozvinul ve své monografii Emocionálně motivované aktualizace v syntaktické struktuře výpovědi (1967). Téma komunikačních aspektů výpovědi tehdy rezonovalo také tvorbou dalších autorů. Zahraniční i česká syntax se začala sémantizovat a pragmatizovat, což u nás podnítilo zájem o modalitu věty obecně. Dokládá to např. vznik monografie Čas a modalita v češtině autorské trojice Jarmila Panevová, Eva Benešová a Petr Sgall (1971) nebo uspořádání dvou mezinárodních slavistických sympozií v Brně na toto téma v letech 1971 a 1976. 34 Další milník v reprezentativním teoretickém uchopení druhů vět podle postoje mluvčího v češtině spatřujeme v knižním vydání přepracovaných skript Skladba spisovné češtiny Jaroslava Bauera a Miroslava Grepla (1980). 35 Druhy vět podle postoje mluvčího v této skladbě pojednává Grepl jako modalitu komunikačně intenční a v jeho popisu lze již pozorovat inspiraci dílem Austina i Searla, ačkoliv na ně přímo neodkazuje. V každé výpovědi Grepl zřetelně odlišuje její propoziční komponent a komponent postojový, který může být buď explicitní (explicitní performativní formule), nebo implicitní (ustálená schémata pro vyjadřování postojů mluvčího). Podle záměru, s nímž mluvčí formuluje svou výpověď vzhledem k adresátovi (tj. podle komunikační funkce výpovědi), pak Grepl Přesněji řečeno, tyto mezinárodní konference byly uspořádány v Brně celkem čtyři. Roku 1961 se uskutečnila konference o historickosrovnávacím studiu slovanské syntaxe a o studiu skladby nářečí, na kterou v roce 1966 navázala konference na téma „Strukturní typy slovanské věty a jejich vývoj“. Roku 1971 se tématem zmíněného sympozia stala „Modální výstavba výpovědi v slovanských jazycích“ a v roce 1976 se konference zaměřila na „Aktualizační (pragmatické) složky výpovědi v slovanských jazycích“. Výstupy z těchto sympozií byly publikovány ve sbornících Otázky slovanské syntaxe. 34

35

Konkrétně zde vycházíme z třetího knižního a opět upraveného vydání této skladby.

36

stále v souladu s tradicí vymezuje čtyři základní typy výpovědí: konstataci, otázku, výzvu a přání. Výslovně však již předpokládá jejich vnitřní diferenciaci na řadu dílčích hodnot a odstínů.36 Tyto základní typy jsou pak strukturalisticky charakterizovány pomocí přítomnosti nebo nepřítomnosti dvou distinktivních rysů R a A, což Greplovi umožňuje zachytit vzájemné souvislosti těchto typů, viz tabulka 2. Tabulka 2: Vztah mezi základními druhy komunikačně intenčních postojů na základě distinktivních rysů (Bauer, Grepl, 1980, s. 21–22)

Rys R

Rys A

Mluvčí usiluje o realizaci/ /nerealizaci obsahu výpovědi

V intenci mluvčího je způsobit reakci adresáta

Postoj konstatace (oznamování, deklarativ)

–R

–A

Postoj otázky (tázání, interrogativ)

–R

+A

Postoj přání (optativ, deziderativ)

+R

–A

Postoj výzvy (apelativ)

+R

+A

Strukturalistické pojetí modality u nás tehdy nebylo novinkou. Jednu z prvních strukturalistických analýz slovesného modu provedl Roman Jakobson již roku 1932 (cit. 1971). Na Jakobsonovy myšlenky navázal roku 1967 Miloš Dokulil, když představil charakterizaci slovesných modů pomocí tří sémantických rysů: volitivnosti, apelovosti a fiktivnosti. Na Dokulilův návrh pak roku 1973 reagovala Helena Křížková a nabídla svůj vlastní koncept s využitím pouze dvou rysů: apelovosti a fiktivnosti. Obdobně téma v téže době pojal také Adolf Erhart (1972) při popisu modality v indoevropských jazycích. Helena Křížková (1973) však nezůstala jen u popisu modů, nýbrž zároveň zpracovala i charakterizaci celých modálních rámců komunikačních typů výpovědí (tj. vět tázacích, 36 Toto vnitřní členění základních typů pak Grepl představil v dalším přepracovaném vydání Skladby spisovné češtiny, které po smrti Jaroslava Bauera připravil společně s Petrem Karlíkem (Grepl, Karlík, 1986). V této skladbě je opět zřetelnější příklon autorů ke sledování užívání vět jako komunikačních jednotek (výpovědí) a v obecné charakterizaci komunikačních funkcí se Grepl ještě více nechal inspirovat Searlem. (Podrobné vnitřní členění základních komunikačních funkcí bylo také dalším krokem k nové Greplově klasifikaci, následně představené v Mluvnici češtiny 3 (Daneš, Hlavsa, Grepl a kol., 1987), viz dále.) Vymezené funkční varianty základních funkcí byly ve Skladbě spisovné češtiny (Grepl, Karlík, 1986) následující: a) výpovědi s komunikační funkcí (KF) oznámení (námitka, nesouhlas, protest, ohrazení, odmítnutí; slib, závazek, souhlas; nabídka; výtka, výčitka), b) výpovědi s KF otázky (otázky zjišťovací, otázky presumptivní; otázky doplňovací; otázky deliberativní; otázky nepravé, tj. podivové a řečnické), c) výpovědi s KF výzvy (rozkaz/zákaz, povel; prosba; vybídnutí; výzva; varování, výhrůžka, výstraha; návrh, rada; dovolení), d) výpovědi s KF přání (přání splnitelné; přání nesplnitelné). Nutno sice přiznat, že zájem o vnitřní typologii otázek měli autoři tradičně již dříve a různých funkčních odstínů rozkazovacích vět si všímal např. i Vladimír Šmilauer (1947), avšak teprve až Grepl k tomuto členění přistoupil systematicky.

37

oznamovacích, přacích a výzvových) podle přítomnosti či nepřítomnosti rysů: „chci, abys věděl X“, „chci vědět X“, „je možné X“, „považuji za žádoucí X“ a rysu „apel“ (Křížková, 1973). 37 S originálním návrhem tehdy přišel také Roman Mrázek (1968) – spočíval v uplatnění sémantických rysů voluntativnosti a reálnosti při konstituování syntaktického modu voluntativu, jenž v jeho koncepci zahrnul jak funkci výzvy, tak funkci přání a mohl být vyjádřen jak prostým imperativem, tak paradigmatizovanými formami s indikativem či kondicionálem (ať přijde, kéž by přišel, abyste už raději šli). 38 Všechny podobné popisy implikují tezi, že v nějakém aspektu nepříznakový (méně specifikovaný) člen určité opozice lze užít ve funkci členu příznakového, zatímco naopak to možné není. Například indikativ, který je nepříznakový vůči rysu apelovosti, lze užít pro vyjádření výzvy namísto imperativu, jenž rys apelovosti nese. Dokonce se domníváme, že podobné snahy jsou i přímo motivovány snahou vysvětlit sekundární užití určitých forem. Ať tak, či onak, je třeba k nim přistupovat jen jako k popisu strukturních jazykových potencí k takovému použití, jelikož v konkrétních situacích do hry vstupuje řada komunikačních faktorů dalších, jak je naznačil například Searle v souvislosti s nepřímými mluvními akty. Mluvnice češtiny 3 – Skladba, poslední díl rozsáhlé tzv. „akademické“ mluvnice češtiny, vytvořený kolektivem autorů pod vedením Františka Daneše a Zdeňka Hlavsy a s výrazným redakčním podílem Miroslava Grepla (Daneš, Hlavsa, Grepl a kol., 1987), je první českou gramatikou, do které byl zavrnut i popis komunikačních složek výpovědi, stručně představených již ve zmíněných Skladbách spisovné češtiny. Nyní se ale Grepl necítil již tolik svázán tradičním vymezováním čtyř základních funkčních typů a formuloval vlastní šestičlennou klasifikaci. K výpovědím s funkcí oznamovací, tázací, žádací a přací nově vyčlenil samostatnou skupinu výpovědí s funkcemi námitky, nesouhlasu, protestu, ohrazení a odmítnutí a potom skupinu výpovědí s funkcemi výtky a výčitky. 39 Všechny komunikační funkce se přitom pokusil popsat pomocí „elementárních smyslových komponentů“, jež jsou v jejich struktuře implikovány. Jednalo se (opět v návaznosti na Searla) o uvažované poznatky či předpoklady mluvčího o adresátovi nebo o situaci, o postoj mluvčího k obsahu výpovědi a též samozřejmě o komunikační záměr mluvčího. Ze sféry výpovědí s funkcí žádací Grepl v této mluvnici Například výzvové věty v tomto systému nesou následující rysy: [+ chci, abys věděl X], [+ je možné X], [+ považuji za žádoucí X], [+ apel]. Tématu, a to nejenom v češtině, ale komparativně i v dalších slovanských jazycích, se pak autorka věnovala i později (např. Běličová, 1983, 1997, 1998). 37

Svůj příspěvek k funkčnímu i formálnímu popisu syntaktických modů v rámci české gramatiky později představil také Petr Karlík (1981) a termín syntaktického modu se ve stručnosti objevil i v Mluvnici češtiny 2 (Komárek et al., 1986). V dalším vývoji popisu komunikačních funkcí u nás však již snahy o popis jejich paradigmatizovaných syntaktických forem ustoupily do pozadí. V pojetí Miroslava Grepla už šlo spíše jen o popis ustálených vyjadřovacích forem bez ambicí na jejich systémovou paradigmatizaci. 38

Ve Skladbě spisovné češtiny z roku 1986 (Grepl, Karlík, 1986) byly ještě jak funkce typu námitky, tak funkce typu výtky zahrnuty mezi výpovědi s funkcí oznamovací.

39

38

podrobně popsal rozkaz, povel, prosbu, vybídnutí (např. (16)), výzvu ke společensky opodstatněné činnosti (např. (17)), varování, výhrůžku, návrh, radu a dovolení. 40 (16) Posaďte se u nás. (17) Neplýtvejte vodou! Paralelně s Greplovým rozpracováváním typologie komunikačních funkcí v češtině vzniká monografie Milady Hirschové Česká verba dicendi v performativním užití (1988). Autorka se v ní zabývá českými slovesy, která označují řečovou činnost a jež je zároveň možné užít performativně, tj. tak, že jejich pronesením mluvčí zároveň realizuje tu činnost, kterou právě popisuje. 41 Na základě analýzy všech sloves mluvení, které Hirschová excerpovala ze Slovníku spisovné češtiny, dospěla k sedmi otevřeným skupinám predikátorů: a)

predikátory sdělovací (sdělovat, oznamovat, popírat, přiznávat, upozorňovat apod.),

b)

predikátory direktivní (rozkazovat, zakazovat, navrhovat, radit, prosit, varovat, tázat se apod.),

c)

predikátory závazkové (zavazovat se, slibovat, přísahat, sázet se apod.),

d)

predikátory závazkově direktivní (nabízet, zvát, hlásit se, objednávat, zamlouvat apod.),

e)

predikátory konvenčních obratů společenského styku (blahopřát, děkovat, omlouvat se, zdravit apod.),

f)

predikátory realizující výpovědi – skutky, v užším smyslu (jmenovat, odvolávat, dávat výpověď, udělovat pochvalu, protestovat, vznášet námitku apod.).

Zástupce jednotlivých skupin pak autorka podrobně popsala z hlediska jejich valenčních vlastností, z hlediska sémantiky a také obecně z hlediska jejich fungování ve výpovědích. Tématu ilokučních sloves a jejich performativního užití později Hirschová věnovala také řadu studií dalších. Z hlediska „zdomácnění“ teorie mluvních aktů v českém prostředí je též třeba připsat autorce zásluhu za jejich první ucelené představení v češtině. Provedla jej ve skriptech Úvod do teorie textu (1989). Významná je i její pozdější publikace Pragmatika v češtině (2006), ve které autorka české

V 80. letech 20. století se na funkční oblast výzvy pod Greplovým vedením podrobně zaměřila i Jana Svobodová (Nečasová 1980, Svobodová 1985, 1987a, 1987b). 40

Performativně naopak nelze podle Hirschové užít následující typy sloves: říci, mluvit, povědět; breptat, mumlat, koktat; křičet, řvát, mručet; telefonovat; začít, navázat, pokračovat, dodat, odpovědět. Na to, že není možné hrozit a vyhrožovat performativně (*Vyhrožuji ti tímto, že…), upozornil již Searle (1979). 41

39

čtenáře v přehledu seznámila se všemi zásadními tematickými okruhy domácích i zahraničních pragmatických zkoumání, a to jak teoreticky, tak prostřednictvím českých jazykových dat. 42 Jako další z mluvnic, které zachycují vývoj klasifikace komunikačních funkcí v češtině, je třeba zmínit Příruční mluvnici češtiny (1. vydání 1995; cit. 2., opravené vydání: Karlík, Nekula, Pleskalová, ed., 2001), v níž se oddílu syntaxe ujali Petr Karlík (kapitola o větě), Miroslav Grepl (kapitola o výpovědi) a Marek Nekula (kapitola o textu). 43 Oproti klasifikaci představené v Mluvnici češtiny 3 (Daneš, Hlavsa, Grepl a kol, 1987) provedl Grepl v členění a charakterizaci komunikačních funkcí další revize. Změna spočívá především v zavedení rysu „vztah slov ke světu“ (ve shodě se Searlem, 1979), který je specifický pro každou komunikační funkci či pro jejich skupinu, a to vedle základního klasifikačního rysu jednotlivých funkcí, jímž je „záměr (úmysl, cíl), který mluvčí vůči adresátovi výpověďmi sleduje, tj. pokouší se dosáhnout“ (Grepl, 2001, s. 588). Co se týká členění komunikačních funkcí, z předchozích šesti skupin bylo učiněno osm – viz tabulka 3 na následující straně, kde M značí mluvčího, A adresáta a PROP propoziční obsah výpovědi. V širším tematickém kontextu i s mnoha odkazy na související zahraniční literaturu Miroslav Grepl tuto klasifikaci představil i ve Skladbě češtiny, kterou napsal společně s Petrem Karlíkem (Grepl, Karlík, 1998). Grepl se zde opět ujal oddílu o výpovědi, zatímco Karlík zpracoval oddíl o větě. 44 Co se týká forem výše uvedených komunikačních funkcí, Grepl uvažuje jednak o jejich přímém performativním vyjádření (18), jednak o ustálených výpovědních formách (19), na nichž se společně podílejí prostředky lexikální, gramatické, prozodické i syntaktické, a jednak (ve shodě se Searlem) o jejich nepřímé realizaci, při které lze tematizovat některou z podmínek úspěšné realizace daného mluvního aktu (20). (18) Ptám se vás, kolik je hodin. (19) Kolik je hodin? (20) Vy asi budete vědět, kolik je hodin…

42 Z dalších přehledových publikací, v nichž byl český čtenář postupně uváděn do problematiky teorie mluvních aktů, zmiňme učební text Sémantika a pragmatika jako lingvistické disciplíny Svatavy Machové a Milany Švehlové (1996) a příslušné kapitoly v knížce Stylistika a… (Současná situace stylistiky) Jany Hoffmannové (1997). Dílčími pragmatickými otázkami se zabývá i publikace příznačně nazvaná Pragmatické aspekty češtiny (Čmejrková, Kaderka, 2013), která vyšla jako první díl Studií k moderní mluvnici češtiny.

Jelikož jednotlivé části této mluvnice obsahují silný autorský rukopis, kapitoly, z nichž v této práci vycházíme, citujeme pod jmény jejich autorů, tj. Grepl, 2001 (Komunikační funkce výpovědi); Nekula, 2001a (Aktuální členění), 2001b (Text); a rovněž i Jelínek, 2001 (Stylistika) v kapitole 5.2.1. 43

I když i ve Skladbě češtiny nesou jednotlivé kapitoly rukopis svých autorů, rozhodli jsme se tuto publikaci citovat jako celek. Vždy však při zmínce o ní uvedeme, kdo z autorské dvojice zpracoval téma, jímž se právě budeme zabývat. 44

40

Tabulka 3: Klasifikace komunikačních funkcí podle Grepla (2001)

Komunikační funkce

Záměr M vůči A

Vztah „slov k světu“

Funkční podtypy

Asertivní

Obohatit vědomí A o nějakou informaci, tj. o PROP.

Snaha přizpůsobit slova světu.

Sdělení, oznámení, tvrzení, hlášení aj.

Direktivní

Způsobit, aby A vykonal, co M říká jako PROP.

Snaha přizpůsobit svět slovům.

Rozkaz, příkaz, návod, recept, instrukce, povel, prosba, nabídka, návrh, rada, doporučení aj.

Interogativní

Získat informaci o světě, kterou M v okamžiku promluvy postrádá a potřebuje.

Zjištění (potvrzení/popření) souladu slov se světem.

Otázky zjišťovací, doplňovací, nepravé (řečnické a podivové), deliberativní aj.

Komisivní (závazková)

Zavázat se k vykonání něčeho, co je (zpravidla) v zájmu A.

Ochota M přizpůsobit svět slovům.

Slib, závazek, nabídka aj.

Permisivní a koncesivní (dovolení a souhlasu)

Odstranit překážky, které brání A vykonat to, co si sám přeje.

Umožnění, aby A přizpůsobil svět slovům.

Dovolení/nedovolení, souhlas/nesouhlas, svolení, odmítnutí, zamítnutí, námitka aj.

Varování

Způsobit, aby se A vystříhal takového jednání, které by mohlo mít negativní následky (příp. i sankce).

Snaha zabránit přizpůsobení světa slovům.

Varování, výhrůžka, výstraha aj.

–

Expresivní a satisfaktivní

Dát A najevo kladné nebo záporné stanovisko M k jeho jednání či stavu.

Výtka, výčitka, pokárání, pochvala, uznání, poděkování, blahopřání, kondolence.

Deklarativní

Změnit stav světa.

(Hledisko vztahu „slov k světu“ je u této funkce irelevantní.) Konstituování vztahu mezi slovy a světem.

Křest, jmenování odsouzení; zahájení, ukončení diskuse aj.

Rok po prvním vydání Příruční mluvnice češtiny brněnských autorů, tj. roku 1996, vyšla také mluvnice Čeština – řeč a jazyk autorského kolektivu reprezentovaného Marií Čechovou, ve které kapitolu Výpověď a věta zpracoval Josef Hrbáček (cit. 3., rozšířené a upravené vydání: Hrbáček, 2011). I on pracoval s pojmem komunikační funkce výpovědi, ale na rozdíl od Grepla její problematiku natolik zjednodušil, že lze z jeho výkladu vyjít i při výuce pro studenty základních a středních škol, ač se u této mluvnice nejedná o učebnici. Výčet všech možných komunikačních funkcí totiž ponechal do značné míry na intuici čtenářů a pracoval opět jen se čtyřmi zobecněnými 41

základními funkcemi: oznamovací, tázací, rozkazovací a přací. Jeho oznamovací funkce přitom pokrývá i výpovědi, jimiž mluvčí s něčím souhlasí, nesouhlasí, něco slibuje, proti něčemu protestuje. Podobně mezi výpovědi rozkazovací řadí i výhrůžku, výstrahu a dovolení. Z hlediska vyjadřovacích forem vymezených komunikačních funkcí rozlišuje Hrbáček: a)

vyjádření přímé, tj. u oznamovací výpovědi větou oznamovací atd.,

b)

vyjádření opisné, tj. explicitní performativní formule, byť autor tento pojem neužívá, a

c)

vyjádření situační (nepřímé), při němž může mluvčí použít zcela jinou formu, než která je dané funkci příslušná.

Zakotvenost takového nepřímého užití v konkrétní situaci dokládá Hrbáček např. následujícím názorným příkladem: „Vyslovím-li, když bloudím po budově, výpověď oznamovací formy Slečno, hledám osobní oddělení, zareaguje oslovená patrně stejně, jako kdybych jí položil otázku, a nikoliv např.: proč mi to říkáte; a co je mi do toho apod.“ (tamtéž, s. 274) Se značným zjednodušením, byť na pozadí vědomí složitější problematiky, přistupuje k tématu třídění komunikačních funkcí i nová Akademická gramatika spisovné češtiny z pera autorského kolektivu pod vedením Františka Štíchy, který se také stal tvůrcem kapitoly o komunikačních funkcích a o modalitě věty (Štícha, 2013). Tato gramatika si klade za cíl být praktickou příručkou pro celou kulturní veřejnost, a proto teoretické výklady omezuje na minimum a uvádí bohatý doprovod příkladových vět z literatury, publicistiky i z Českého národního korpusu. 45 Ačkoliv tedy Štícha souhrnně upozorňuje na řadu zajímavých dat ze současné jazykové praxe (např. živé doklady explicitních performativních formulí), dílčí témata z oblasti komunikačních funkcí pojímá značně eklekticky. 46 Jako základní komunikační funkce jsou vymezeny (tamtéž, s. 755n.): a)

Funkce kontaktová: Promluva má „verbalizovat normy sociálního jednání“ (konverzační formule pozdravu, představení, gratulace, kondolence).

b)

Funkce sdělovací: Promluva má „někoho o něčem informovat“ (v širším smyslu sem podle Štíchy patří i slib a dovolení).

c)

Funkce zjišťovací/tázací: Promluva má „od někoho získat informaci“.

Nutno dodat, že z korpusových dat vyšla, a byla na nich dokonce přímo založena, také další česká gramatika poslední dekády – Mluvnice současné češtiny autorského kolektivu pod vedením Václava Cvrčka (Cvrček a kol., 2010). Ta se však tříděním vět podle postoje mluvčího ani tříděním komunikačních funkcí nijak nezabývá. Ostatně do samotné syntaxe obsahuje tato publikace jen velice stručný úvod – syntaktické problematice by měl být věnován až připravovaný druhý díl mluvnice. 45

To je podmíněno zaměřením celé mluvnice i jejím rozsahem. Na tuto jednosvazkovou a stručnou gramatiku by totiž měla v dalších letech navázat velká vícesvazková akademická gramatika češtiny kolektivu autorů opět pod Štíchovým vedením. (Zmíněnou stručnost mluvnice spatřujeme vzhledem k šíři dotčených témat, nikoliv k počtu stran, neboť těch má mluvnice téměř tisíc.)

46

42

d)

Funkce výzvová/apelová: Promluva má „někoho k něčemu vyzvat“ (výzva, prosba, příkaz, rada, návrh, omluva, námitka, výčitka, varování atd.).

e)

Funkce expresivní: Promluva má vyjevit emoci mluvčího (manifestuje se především intonací a partikulemi, např. To je ale výborný pivo!).

Podrobnější rozbor je proveden jen u tradiční ústřední trojice funkcí (sdělovací, zjišťovací, apelové), ke kterým pak autor doplňuje ještě komunikační funkci přací. Vzhledem ke sledovanému vývoji přístupu ke třídění vět dle postoje mluvčího se jeví jako pozoruhodné vyčlenění samostatné funkce expresivní. V té by totiž bylo možné spatřovat následovníka dříve uvažovaných vět zvolacích, jejichž pozice samostatného funkčního typu v klasifikaci byla zrušena vliv převažujícího názoru, že svou emocionálně zabarvenou formu mohou mít všechny komunikační funkce. Podrobněji bohužel funkce expresivní není Štíchou v mluvnici pojednána a zmínka o ní je víceméně vyčerpána informací, kterou jsme uvedli výše v odrážkách u bodu e). Z představených koncepcí třídění komunikačních funkcí v této práci vycházíme zejména z návrhu Miroslava Grepla podrobně představeného ve Skladbě češtiny (Grepl, Karlík, 1998) a této publikace se přidržujeme rovněž i v otázkách větné syntaxe, kterou zde zpracoval Petr Karlík. Čerpáme ale i z řady dalších monografií a dílčích studií, jež jsme zde zmínili a časově a tematicky usouvztažnili. A samozřejmě nejenom z nich. Teorii pro každé z témat, jimiž se budeme postupně zabývat, uvádíme proto až v jeho konkrétní souvislosti.

43

4 INSTRUKTIVNÍ FUNKCE Ústřední pojem celé této práce – instruktivní komunikační funkce – vyrůstá z teorie mluvních aktů, jejíž základy jsme v předchozích kapitolách nastínili. Načrtli jsme též, jak byl její koncept postupně zapojován do gramatických popisů češtiny, a představili několik návrhů klasifikací komunikačních (ilokučních) funkcí. Jelikož je předmět našeho zájmu poměrně úzký a zastřešený právě jen jednou funkcí, nemáme ambice, jak jsme již uvedli, postulovat vlastní ucelenou klasifikaci komunikačních funkcí, do níž by byly instrukce začleněny. Jsme ostatně skeptičtí, že by takové univerzální a zároveň jednoduché třídění, na němž by byl obecný lingvistický konsenzus, bylo vůbec možné vytvořit. Všechny naše teoretické poznámky charakterizující instrukce jako specifickou komunikační funkci jsou proto motivovány snahou popsat právě jen tuto úzkou funkční oblast, tj. odhalit principy, na nichž se instruování zakládá, a pravidla, za kterých se realizuje.

4.1 TEORIE Před vlastním vymezením instruktivní komunikační funkce uveďme některé z inspirativních koncepcí, které s instrukcemi jako se specifickou komunikační funkcí počítají (Hindelang, 1978; Grepl, Karlík, 1998; Möhn, Pelka, 1984) nebo v nichž jim lze najít jejich místo (Searle, 1969, 1979).

4.1.1 SEARLE (1969, 1979): RADA NA POMEZÍ TVRZENÍ A VÝZVY Pokud bychom se snažili zařadit instruktivní funkci do přehledu ilokučních aktů, ve kterém John R. Searle (1969) tyto akty charakterizoval pomocí podmínek pro jejich úspěšnost a jenž obsáhl prosbu, tvrzení, otázku, poděkování, radu, varování, pozdrav, blahopřání a slib (viz kapitola 2.2), umístili bychom ji patrně pod ilokuční akt rady, u něhož je propozičním obsahem výpovědi budoucí činnost adresáta, o které mluvčí soudí, že jistě adresátovi prospěje (a dokonce na sebe bere závazek, že se tak stane), ale zároveň také předpokládá, že by ji adresát sám od sebe nevykonal. Není zde tedy již podstatný aspekt, že by mluvčí chtěl, aby adresát něco vykonal, jak tomu bylo u podmínky upřímnosti pro prosbu, ale právě to, aby byl adresát informován o tom, co je pro něho samotného (podle názoru mluvčího) dobré. Je proto možné označit radu za podtyp tvrzení, jak naznačuje Searle (tamtéž, s. 67): „Advising you is not trying to get you to do something in the sense that requesting is. Advising is more like telling you what is best for you.“ Protipólem rady je potom varování, při němž mluvčí adresátovi předává informaci o budoucí události či o adresátově činnosti, jež však pro adresáta nebude příznivá, a která je tedy podle Searla spíše radou než výzvou. Nemáme-li v klasifikaci k dispozici samostatný ilokuční akt rady, je možné instruktivní výpovědi bezesporu přiřadit spíše mezi Searlovy (1979) výzvy (propoziční obsah se neshoduje se skutečností 44

a adresát ji má teprve přizpůsobit slovům) než mezi tvrzení (dochází ke shodě mezi propozicí a skutečností, nebo v to mluvčí alespoň věří; případně je možné pravdivost tvrzení ověřit). Samotná rada bývá ostatně řazena mezi komunikační funkce direktivní i v klasifikaci Greplově (viz Grepl, Karlík, 1986, a násl.).

4.1.2 HINDELANG (1978): NEZAVAZUJÍCÍ VÝZVA S PREFERENCÍ ADRESÁTA Götz Hindelang věnoval výpovědím s funkcí výzvy celou monografii (1978), ve které tento výpovědní typ vnitřně rozčlenil a také popsal jeho obvyklé vyjadřovací formy v němčině. V prvním kroku vydělil dvě skupiny výzvových výpovědí: výzvy zavazující a nezavazující. Tedy ty, jimiž se adresát musí řídit (např. příkaz), neboť v opačném případě jej čeká nějaká sankce (vyplývající z právního podkladu či jiná), a ty, u nichž záleží pouze na adresátovi, zda jich uposlechne (např. prosba, doporučení). Nezavazující výzva pak může být podle Hindelanga vzhledem k osobám mluvčího a adresáta celkem trojího typu: buď je v zájmu adresáta (preference adresáta), nebo v zájmu mluvčího (preference mluvčího), anebo v zájmu obou (oboustranná preference). Podrobnější Hindelangovo třídění nezavazujících výzev na základě uvedených preferencí shrnuje tabulka 4. Tabulka 4: Třídění nezavazujících výzev podle Hindelanga (1978, s. 121n.)

návod (Anleitung)

V adresátově zájmu je dozvědět se, jak postupovat v určité situaci.

rada (Ratschläge)

Mluvčí říká adresátovi, co by měl dělat, aby vyřešil nějaký praktický problém.

pokyn (Anweisung)

Týká se neproblematických aspektů společné činnosti, zejm. pracovní pokyny.

s preferencí adresáta

Nezavazující výzva

s preferencí oboustrannou

Návrh na řešení praktického problému. návrh (Vorschlag)

Podnět (Anregung) k nějaké společné, často zájmové činnosti.

symetrická prosba (symmetrische Bitte)

Mluvčí i adresát jsou vzhledem k požadované činnosti ve stejné nebo podobné situaci (Mohl byste mi laskavě podat sůl?).

asymetrická prosba (asymmetrische Bitte)

Vykonání požadované činnosti je schopný provést jen adresát, daná činnost je mimo možnosti mluvčího, např. prosba o zvýšení platu.

s preferencí mluvčího

45

Instruktivní výpovědi (i instruktivní texty) bychom podle Hindelangovy klasifikace zařadili mezi návody, tedy mezi nezavazující výzvy s preferencí adresáta.

4.1.3 GREPL (1998): NÁVOD, RECEPT, INSTRUKCE Ve shodě s Hindelangem chápe také Miroslav Grepl (Grepl, Karlík, 1998, s. 456) instrukce jako jeden podtyp výpovědí výzvových. Přesněji řečeno, o tento jeden podtyp se v jeho pojetí dělí instrukce s návody a recepty. Čím se mezi sebou tyto tři komunikační funkce liší, to ale už Grepl neuvádí. Jen dodává, že se ve všech z nich místo imperativu užívá indikativu, a to obvykle v 1. osobě plurálu prézentu 47, a upozorňuje, že bychom se touto formou neměli nechat zmást, neboť v uvedených výpovědích jde opravdu o druhy výzvy. K této stručné informaci přidává Grepl tři ilustrativní příklady: (21) Maso čtvrt hodiny dusíme a pak přidáme dvě vejce. (Z kuchařky) (22) Ve vaně ležíme s hlavou mírně zakloněnou. (Z lázní) (23) Sednete na tramvaj číslo deset, pojedete na náměstí Republiky, tam přesednete na trolejbus… První výpověď dokumentuje bezesporu recept, druhá návod a třetí instrukci. Je ale třeba uznat, že pojem instrukce se v obecném užití s návodem překrývá, jak jsme již uvedli v kapitole 1.1 v rámci slovníkových definic tohoto pojmu. Na závěr Grepl věnuje zmínku intonaci – užití indikativu nebývá podle něj u těchto výpovědí doprovázeno „zvolací“ intonací, i když v určitých komunikačních situacích tato intonace není vyloučena: (24) Tento lék chráníme před dětmi!

4.1.4 MÖHN, PELKA (1984): FUNKCE INSTRUKTIVNÍ VS. DIREKTIVNÍ Dieter Möhn a Ronald Pelka přistoupili k třídění komunikačních funkcí – a mezi nimi také k vymezení funkce instruktivní – v rámci studia jazyka odborných textů. Ve své monografii (1984) uvažují sedm základních jazykových funkcí: deskriptivní, instruktivní, direktivní, metajazykovou, kontaktovou a izolativní, přičemž v odborných textech nacházejí zejména první tři z nich. Každou z těchto funkcí pak popisují pomocí čtyř rysů: co jednotlivá funkce vykonává, v jakých situacích se obvykle vyskytuje, v jakých projevech převládá a jaké jazykové prostředky jsou pro ni příznačné.

47

Doplňme: respektive futura u sloves dokonavých.

46

Jako celek je klasifikace Möhna a Pelky nesystematická a do značné míry intuitivní, parafrázujeme z ní tedy pouze vymezení funkce instruktivní a direktivní. Základní odlišnost mezi těmito dvěma funkcemi spočívá, podobně jako u Hindelanga, ve stupni závaznosti. •

Instruktivní projevy podávají adresátovi návody, rady a doporučení, co by mohl dělat. Stále mu ale nechávají možnost volby, zda se jimi bude řídit. Typickými instruktivními žánry jsou návod k použití či k obsluze, kuchařský recept, turistický průvodce, ale třeba i osobní rada či poradní rozhovor.

•

Direktivní projevy naproti tomu striktně vymezují adresátovi prostor jednání, předepisují (rozkazují/zakazují) a adresát nařízené nesmí porušit. Často jsou tyto projevy institucionálně zaštítěné. Mezi typické žánry s direktivní funkcí patří předpis, nařízení, rozkaz a zákon.

Zmínili jsme, že autoři charakterizují jazykové funkce i pomocí standardních prostředků, jimiž bývají tyto funkce vyjadřovány. U obou funkcí je to v první řadě imperativ, dále se však projevy podle své závaznosti liší v užívaných modálních výrazech (možnost/nutnost). Vymezování prostoru k jednání se podle autorů manifestuje u instrukcí formami typu když… tak / jestliže / v případě, že, zatímco platnost direktivů je přesně dána (platí v každém případě / platí s výjimkou apod.). V konkrétních textech se však podle autorů jazykové funkce zpravidla kombinují, přičemž jedna z nich bývá tou dominující. A tak v návodech a rádcích můžeme kromě dominující funkce instruktivní najít i výpovědi deskriptivní, jež se spolu s těmi instruktivními promítají i do projevů direktivních, jako jsou nařízení a předpisy. Později Dieter Möhn (1991) mísení funkcí v jednom instruktivním textu ještě více propracovává a spatřuje v nich kombinaci nejen funkce apelativní a informativní (tj. asertivní), ale také kontaktové, jíž se výrobce snaží získat si adresáta (uživatele produktu) pro svou značku. Podle Möhna lze totiž i na návod k použití nahlížet jako na marketingový text, který přispívá k příjemnému používání výrobku a může obsahovat i čistě reklamní kontaktové výpovědi. (25) Přejeme vám mnoho radosti s touto moderní ledničkou Siemens. Nejenže se totiž autor v této výpovědi obrací na adresáta s přáním radostného pocitu, ale zároveň kladně hodnotí svůj výrobek jako moderní.

47

4.2 VLASTNÍ VYMEZENÍ INSTRUKTIVNÍ FUNKCE Ve vlastním vymezení instruktivní funkce se pro potřebu zkoumání návodů k použití vracíme k popisu rady, kterou John R. Searle (1969) přidělil spíše mezi tvrzení než mezi výzvy. A to proto, že u ní podle autora jde spíše o to, sdělit adresátovi, co je pro něj podle mluvčího dobré, než jej k odpovídajícímu jednání přímo vyzvat. Samotná rada se pak v našem pojetí stává jedním ze dvou základních typů instrukcí – tím druhým je varování. Tímto krokem se odkláníme od zařazení rad i instrukcí mezi výpovědi direktivní, jak to provedli Götz Hindelang i Miroslav Grepl, a rovněž i od vydělení varování jako samostatné komunikační funkce na úrovni výpovědí direktivních apod. Nutno sice předznamenat, že instrukce s výzvami úzce souvisejí a že aspekt požadavku, aby se adresát skutečně zachoval podle slov mluvčího, je u instrukcí zpravidla také přítomen. Principiálně však u nich podle našeho názoru nutný není. Instruktivní komunikační funkce výpovědi (ale i textu) spočívá v tom, sdělit adresátovi, jak má postupovat pro dosažení nějakého potřebného stavu. A to buď v reakci na prosbu o radu (reaktivní instrukce), nebo z vlastní iniciativy mluvčího (iniciativní instrukce). Cílový stav, jehož má být dosaženo, tedy může být požadován buď adresátem (co si adresát přeje), nebo mluvčím (co bude podle mluvčího pro adresáta dobré), přičemž obě dvě skupiny cílových stavů se nemusejí překrývat. Adresát totiž může po mluvčím žádat radu, jak dosáhnout něčeho, o co by podle mluvčího vůbec neměl usilovat, a mluvčí mu přesto může onu informaci poskytnout. Například když chce poradit, jak by mohl provést nějaký podvod. Pro upřímně myšlenou instrukci není podmínkou, aby byl mluvčí přesvědčen, že výsledný stav bude pro adresáta dobrý, ale to, že popsaná cesta k němu je tou nejlepší, jakou může adresátovi vzhledem k dané situaci doporučit. 48 Cíl, jehož má být instrukcí dosaženo, může být explicitně vyjádřen (26), ale také nemusí, pokud ho lze vyrozumět z kontextu (27). (26) Pro vyzvednutí odměny se stavte v kanceláři. (27) Použij otvírák. Pro to, abychom nějakou výpověď označili za instruktivní, také není důležité, kolik kroků má postup pro dosažení požadovaného cíle obsahovat – zda je to jen jeden, viz např. (26) a (27), sedm (28) či zda jej lze popsat 685 výpověďmi, kolik jich obsahuje například nejrozsáhlejší text, který v této práci analyzujeme – návod k použití pračky PL. 49

Z paradoxu, že mluvčí může instrukcemi vést adresáta i k cíli, který není společensky žádoucí, vyplývají parodie návodů kolující zvláště internetem, např. Návod, jak zůstat šíleným: „Pokaždé, když vás někdo o něco požádá, zeptejte se, zdali si k tomu přeje hranolky. […] Pokud možno co nejčastěji místo chůze poskakujte. […] Pokaždé, když spatříte koště, zvolejte: ‚Miláčku, tvá maminka přijela!‘“.

48

Samozřejmě u takto rozsáhlých instruktivních textů je třeba uvažovat o celém komplexu dílčích požadovaných cílů na různé rovině abstrakce (instalace pračky, připojení do elektrické sítě, připojení vody, příprava prádla, 49

48

(28) 1. Sejměte sluchátko telefonního automatu. 2. Vložte kartu. 3. Volte číslo – pro opravy stiskněte (C). 4. Volejte. 5. Zavěste. 6. Vyjměte kartu. (O2, Návod k telefonování s kartou O2 Trick) Pro charakteristiku výpovědi jako instruktivní je naopak podstatný aspekt potencionální opakovatelnosti doporučeného postupu. Pokud znovu nastane situace analogická té, pro kterou byla instrukce původně vyslovena či napsána, mělo by být možné popsaný postup opět realizovat. Opakovanost samozřejmě nelze dodržet u destruktivních činností, jež zcela přetvoří daný předmět předmětů, např. (29). Pokud bychom však měli dva totožné vstupní předměty, mělo by být možné znovu popsaný postup realizovat. (29) Pokud uvažujete automatickou pračku zlikvidovat, vytáhněte síťovou zástrčku ze zásuvky, zničte zámek dveří, odřízněte elektrický přívodní kabel a odstraňte i zástrčku se zbytkem kabelu. Pouze při takto upraveném spotřebiči se nemohou hrající si děti v pračce zavřít, a nevystavují se nebezpečí ohrožení života. (PL) Pro zmíněnou opakovanost je také výhodné, i když ne nezbytně nutné, aby byly instrukce písemně fixovány. Písemný zápis je zvláště potřebný u velmi složitých postupů, které nelze okamžitě krok po kroku provádět v přímé návaznosti na to, jak je mluvčí aktuálně sděluje. Jednoduché instrukce a krátké postupy lze naopak uchovávat také jen v paměti – v tom případě se mohou pro zapamatování a vybavování využívat různé mnemotechnické pomůcky (postup vázání dračí smyčky jako pohádka, veršovaná mluvnická pravidla – Viták (1874), Čonková (2004) apod.). 50 Instrukce chápané jako asertivní (sdělovací, informativní) výpovědi odlišujeme od výpovědí direktivních (výzvových), u kterých ve shodě s obecně přijímaným pojetím předpokládáme snahu mluvčího, aby adresát realizoval, co je propozičním obsahem výpovědi. Pro odlišení obou komunikačních funkcí je podstatné zdůraznit, že i výzvy mohou mít stejně jako instrukce trvalou planost, jako např. (30), podstatné ale u nich je, že mluvčí opravdu chce, aby adresát konal ve shodě s jeho slovy. (30) Před každou jízdou v autě si zapni bezpečnostní pás.

vlastní praní, servis, likvidace) a zároveň všechny obsažené výpovědi nemusejí být pouze instruktivní. Předpokládaný zastřešující cíl, jehož má adresát dosáhnout, je však jeden – efektivní a bezpečné používání přístroje. Veršovaný text na rozdíl od neveršovaného usnadňuje uchování instrukcí v paměti i s jejich původní jazykovou formou. Viz například úryvek z návodu k určování větných členů: „I když se nám někdy zdá, / že se o předmět jedná, / napřed zvažte, vážení, / příslovečné určení.“ (Čonková, 2004, s. 57) U neveršovaných instrukcí předpokládáme, že se v paměti uchovává především jejich obsah (jaký je doporučený postup), nikoliv forma (jak mluvčí instrukci vyjádřil).

50

49

Stejně jako instrukce (31) mohou i aktuální výzvové výpovědi (32) obsáhnout postup o více krocích. Potenciální funkční rozdíl mezi nimi spočívá opět pouze v záměru mluvčího. (31) Nejdřív vypni jistič a pak vyšroubuj žárovku z objímky. (32) Nejdřív kup chleba a pak vyzvedni Janičku ze školky. Uvedli jsme, že na realizaci cíle popsané činnosti nemusí být mluvčí nijak osobně zainteresován – dokonce s ním může také nesouhlasit. Doplňme, že mluvčí nemusí mít zájem ani na realizaci popsaného postupu. Pro upřímně míněnou radu je pouze rozhodující, aby byl mluvčí přesvědčen, že je daný postup vzhledem k dosažení určitého cíle pro adresáta tím nejlepším možným. Pokud se nás někdo na ulici zeptá, jak se dostane na nádraží, a my mu cestu popíšeme, nemusíme mít žádný zájem na tom, že opravdu půjde, kudy jsme mu řekli, a zpravidla už vůbec nám nezáleží na tom, jestli zamýšlený cíl své cesty nakonec ještě nezmění. Pokud se tak stane a instruovaný se rozhodne na nádraží vůbec nejít, lze u instruujícího přepokládat spíše rozmrzelost, že jeho energie a čas, které do instruování věnoval, přišly vniveč. Na druhou stranu, má-li instruující k instruovanému osobní vztah, má také obvykle zájem, aby instruovaný skutečně realizoval, co je obsahem rad, které mu udělil, např. (31), byť tento zájem není součástí podstaty instrukcí jako lingvistického pojmu. Souvislost instrukcí s výzvovými výpověďmi se projevuje také ve formě. Všechny příklady instruktivních výpovědí, které jsme v této podkapitole uváděli, měly formu imperativní věty. A imperativní větu také považujeme za jejich formu nepříznakovou a primární, na níž lze bez změny funkčního dopadu všechny neimperativní instrukce převést. (33) Spotřebič zapnete tak, že zmáčknete regulační knoflík ve směru šipky až na doraz a uvolníte ho. (VYB) = Pro zapnutí spotřebiče zmáčkněte regulační knoflík ve směru šipky až na doraz a uvolněte ho. Tuto převoditelnost můžeme použít i jako test, zda se v tom kterém případě jedná o výpověď instruktivní, či o výpověď s jinou komunikační funkcí (zvláště obecně asertivní), u které tento převod není možný. Při tomto testování užíváme jeden z testů, jež navrhl Miroslav Grepl (1979a) pro ověřování, zda výpověď v tom kterém případě spadá do postojové sféry direktivnosti („imperativnosti“), či nikoliv. U direktivní výpovědi je převod na imperativní větu možný, u nedirektivní nikoliv. Dalším Greplovým testem byla nutná přítomnost futurální perspektivy, kterou mají všechny výzvové výpovědi již ze svého principu. 51 I z tohoto testu instrukce vycházejí s kladným výsledkem. Pro teoretické odlišení Nutno poznamenat, že oběma uvedeným Greplovým testům obecně vyhovují i výpovědi optativní. Ty se však od výpovědí direktivních liší tím, že u nich jde o výzvu k něčemu, co buď není v adresátových možnostech (srov. přání Brzy se uzdrav a výzvu Brzy se vrať), nebo se dokonce apel adresuje neživému subjektu (Tak už chytni – při zapalování ohně či startování auta). S optativními výpověďmi se však v analyzovaných textech nesetkáváme. K tématu imperativu ve funkci přání zmiňme studii Mirka Čejky (1994). 51

50

výpovědí výzvových a instruktivních proto zavádíme další test. Domníváme se, že instrukcím nelze dát formu tázací věty, zatímco u výzev toto, byť za cenu jejich oslabení, možné je. I u původně kategorických příkazů a povelů lze totiž uvažovat o jejich tázací podobě. I když tedy budou pokyny velitele v armádě adresované vojákům (34) i. ii.

Postavili byste se čelem vzad? Mohli byste upažit?

vyznívat jako ironie, implikovaný zájem na provedení dané akce zůstane podle našeho názoru zachován. Zatímco pokud učiníme z instrukce (35) 1 nálevový sáček zalijte 250 ml vroucí vody a nechte 10 min. vyluhovat. otázku (36) Mohl bys zalít 1 nálevový sáček 250 ml vroucí vody a nechat ho 10 min. vyluhovat?, oproti výchozí výpovědi buď zpravidla navíc signalizujeme i svůj zájem, aby adresát vykonal popsaný děj, a jedná se tedy o prosbu (tematizuje se zde přípravná podmínka v Searlově smyslu), nebo jde o otázku, v níž pouze ověřujeme adresátovu schopnost či ochotu tento děj provést. Další tázací forma, která zde přichází v úvahu: (37) Co kdybys zalil 1 nálevový sáček 250 ml vroucí vody a nechal ho 10 min. vyluhovat?, zase značí spíše návrh, tedy komunikační funkci rovněž tradičně zahrnovanou mezi výpovědi výzvové. V našem úzkém chápání direktivů bychom sice i návrhy přiřadili spíše mezi asertivní výpovědi (mluvčí sděluje adresátovi nějaký nápad, který se týká adresátovy budoucí činnosti), na rozdíl od instrukcí je ale u nich jasně patrný zájem mluvčího, aby se tato akce opravdu uskutečnila. Principiální absence zainteresovanosti mluvčího na provedení popsaného postupu je tedy u instrukcí v rozporu s jejich ústřední imperativní formou. Přímá výzva se u instruktivních výpovědí totiž pouze předstírá. Použití imperativů simuluje bezprostřední přítomnost autora při přehrávání scénáře předepsaných činností. Jako by autor byl teď a tady a říkal adresátovi, co má dělat. Zda těchto pokynů adresát uposlechne, je ale už jen na něm. Vedle imperativních vět je dále možné pro vyjádření instrukcí využít i modální formy konkretizující různé odstíny záhodnosti (38), které mluvčí popisovanému ději přisuzuje. Nebo objektivně popsat, pomocí jakých kroků adresát k danému cíli dospěje (39). (38) 1 nálevový sáček musíte / je třeba / byste měli zalít 250 ml vroucí vody a nechat 10 min. vyluhovat. (39) Pro přípravu čaje zalijete 1 nálevový sáček čaje 250 ml vroucí vody a necháte 10 min. vyluhovat.

51

Větné formy s modálně intenčním predikátorem vyjadřujícím prostou možnost (40), jež bývají také v instrukcích užívány, reprezentují doporučení alternativního či doplňujícího jednání k jinému či hlavnímu postupu. (40) 1 nálevový sáček můžete / lze / byste mohli zalít 250 ml vroucí vody a nechat 10 min. vyluhovat. Pokud bychom jim chtěli dát funkčně ekvivalentní imperativní formu, bylo by třeba ji uvést podmínkou (např. Jestli chcete / Když budete chtít) značící volitelnost pokynu. (41) Jestli chcete / Když budete chtít, zalijte 1 nálevový sáček 250 ml vroucí vody a nechte 10 min. vyluhovat. S přímou a jednoduchou imperativní formou (35) tyto věty zpravidla funkčně zcela ekvivalentní nebývají. Potencialita jednání zůstává stále přítomná. Přece jen ale nějaká potenciální převoditelnost na imperativ, viz (41), svědčí u konkrétních výpovědí o tom, že se jedná o instrukce, nikoliv o výpovědi neinstruktivní, jež mají mezi formami s modalitou prosté možnosti v návodech rovněž časté zastoupení. Instruktivní komunikační funkci pokynu je možné vyjádřit také explicitně. (42) Radím / Doporučuji ti zalít 1 nálevový sáček 250 ml vroucí vody a nechat 10 min. vyluhovat. Všechny výše uvedené pokyny reprezentovaly jeden ze dvou základních instruktivních typů – v úvodu této části zmíněnou radu. Druhým typem instrukcí jsou v našem pojetí varování, jež tvoří radám zrcadlový protějšek. 52 U obou typů jde o to, sdělit adresátovi, jak má postupovat pro dosažení nějakého požadovaného stavu. Nejen u rady, ale i u varování nemusí být mluvčí z principu nijak zainteresován na provedení popsaného postupu ani na dosažení tohoto stavu, pokud jde o informaci, jak dosáhnout něčeho, co mluvčí adresátovi neschvaluje. Rozdíl mezi radou a varováním spočívá v implikovaných důsledcích, které z uposlechnutí, či neuposlechnutí instrukcí pro adresáta vyplývají. U rady je implikováno, že pokud adresát provede popsaný postup, dosáhne daného žádoucího stavu. Varování implikuje, že jestliže adresát děj neprovede, žádoucího stavu nedosáhne. (Nic se už neříká o tom, že tohoto stavu nakonec adresát nemusí dosáhnout z úplně jiných důvodů.) Charakteristiku instruktivní komunikační funkce a jejích dvou základních typů – rady a varování – pomocí sady interakčních podmínek zachycuje tabulka 5 na následující straně.

Náš výklad téma duality rady a varování pouze nastiňuje, a to navíc jen z hlediska, ze kterého na instruktivní texty nahlížíme. Z logicko-sémantického hlediska se jejich vztahem na materiálu českých podmínkových vět podrobně zabýval Karlík (1995). 52

52

Tabulka 5: Charakteristika instruktivní komunikační funkce pomocí interakčních podmínek Instrukce 1.

2.

3.

4.

Existuje stav,

Mluvčí je přesvědčen, že

Mluvčí

a)

kterého chce adresát dosáhnout nebo

b)

o kterém si mluvčí myslí, že by ho adresát měl dosáhnout.

a)

zná postup, jak by adresát tohoto cíle mohl svým přičiněním dosáhnout (co by adresát mohl udělat), a že

b)

právě tento postup bude pro adresáta tím nejlepším.

a)

ví, že adresát by rád od mluvčího získal informaci, jak tohoto cíle dosáhnout, a/nebo

b)

je přesvědčen, že bez jeho přičinění by adresát tohoto cíle nedosáhl, a tak mu chce v dosažení tohoto cíle pomoci.

Mluvčí chce informovat adresáta o postupu, který povede k dosažení tohoto cíle, tj. sděluje mu, co má podle něj adresát udělat. Rada

Je implikováno, že pokud adresát tento postup vykoná, dosáhne požadovaného stavu.

Varování Je implikováno, že pokud adresát tento postup nevykoná, nedosáhne požadovaného stavu.

Jelikož je mezi radou a varováním rozdíl jen v perspektivě, lze tutéž instrukci, kladnou i zápornou, formulovat jako radu (43), (45) i jako varování (44), (46). 53 (43) Vezmi tu práci, můžeš si slušně vydělat. (44) Vezmi tu práci, lepší už neseženeš. (45) Neber tu práci, aspoň ti zbude trochu času na koníčky. (46) Neber tu práci, jen se dostaneš do problémů. Pozitivní a negativní motivace, kterou by měl mít adresát pro provedení popsané akce a jež slouží jako zdůvodnění instrukce, ovšem nemusí být vůbec vyjádřena. Zda se jedná o radu, či naopak o varování, lze potom vyvozovat z obsahu instrukce a jejího širšího jazykového i mimojazykového kontextu. Pozitivní i negativní konsekvence mohou být navíc u konkrétních instrukcí smíšené. Takto obecně chápané rady se v analyzovaných návodech k použití převážně kryjí s instrukcemi, které označujeme jako pokyny pracovního postupu (při jejich dodržení je implikováno, že adresát bude s přístrojem zacházet správně). Varování naopak spadají do sféry bezpečnostních pokynů (je

Přes tuto potencialitu kladu a záporu u obou funkcí však bývá v jazykové praxi pro vyjádření rady zpravidla užíváno kladného pokynu, zatímco pro varování pokynu záporného. 53

53

implikováno, a obvykle i explikováno, že při jejich nedodržení hrozí nějaké nebezpečí). Tak jako nejsme schopni vždy rozhodnout, zda se v konkrétním případě jedná o radu, či o varování, pokud nejsou vyjádřeny konsekvence adresátova budoucího jednání, nejsme bohužel schopni vést ani přesnou hranici mezi pokyny pracovního postupu a pokyny bezpečnostními. U bezpečnostních pokynů každopádně předpokládáme větší míru závažnosti. Nacházíme je jak v částech instruktivních textů s explicitním názvem Bezpečnostní pokyny, Všeobecná varovná upozornění pro elektronářadí, Všeobecné pokyny pro bezpečnou práci apod., tak i v oddílech věnovaných konkrétní manipulaci s přístrojem, tj. mezi pokyny pracovního postupu, k nimž se tato varování vztahují. V takových případech však bývají od okolního textu graficky zvýrazněny – tučným písmem, výstražnou značkou nebo titulkem Pozor, Varování, Výstraha, Nebezpečí apod. Příklady prolínání obou typů pokynů zachycují ukázky z návodů k použití na obrázcích 4 a 5. Rozdíly v jazykové formě mezi oběma typy pokynů se zabýváme v kapitole 6.1.1.

Obrázek 4: Prolínání bezpečnostních pokynů a pokynů pracovního postupu (VYZ)

Obrázek 5: Prolínání bezpečnostních pokynů a pokynů pracovního postupu (SSB)

54

Vedle pokynů pracovního postupu a pokynů bezpečnostních obsahují výše uvedené ukázky i výpovědi neinstruktivní. Jedná se konkrétně o poslední dvě výpovědi na obrázku 5 (47), heslovitou poslední výpověď na obrázku 4 (48) a rovněž o obecně asertivní nevětné výpovědi v titulcích (49) a v popisku nákresu (50). (47) Tento speciální vývoj má vylepšené střižné a zaváděcí vlastnosti. Jiné střižné nože vedou k horšímu pracovnímu výkonu. (48) „+“ zvyšuje sací sílu; „-“ snižuje sací sílu (49) Údržba nože, Uvedení vysavače do provozu, Upozornění (50) Úchyt vysavače Společně přitom všechny výpovědi v obou ukázkách vytvářejí text s dominující funkcí instruktivní, tj. konkrétně návod k použití. Pojmem návod lze o celém textu referovat a zpravidla jej jeho autor jako návod v jeho titulku či v úvodních výpovědích (51) také sám označuje. (51) Abyste omezili riziko úrazu, je nezbytně nutné dobře si přečíst bezpečnostní pokyny uvedené v tomto návodu a uvědomit si jejich význam. (ŘPR) Co se výpovědí s dalšími komunikačními funkcemi týká, v zásadě nacházíme jejich podobné spektrum jako Dieter Möhn (1991). Jedná se zejména o následující: a)

Výpovědi obecně asertivní: 54 popis vlastností a fungování přístroje (i.), argumenty zdůvodňující potřebu provedení jednotlivých instrukcí (ii.). i.

Tato elektrická příklepová vrtačka je opatřena přepínačem pro volbu počtu otáček. (VC)

ii.

Neostřikujte vnější plášť automatické pračky vodou. Hrozí nebezpečí zasažení obsluhy elektrickým proudem. (PL)

b)

Výpovědi navazující kontakt s adresátem: děkování adresátovi za koupi výrobku, blahopřání mu k této volbě či doufání, že bude adresát/uživatel s výrobkem spokojen. i.

c)

Doufáme, že vám toto zařízení přinese mnoho let radosti z práce. (VD)

Explicitní vyjádření závazku, tj. slibu či záruky. i.

Zaručujeme, že zařízení DWT odpovídají zákonným předpisům / předpisům jednotlivých zemí (jako doklad o zakoupení slouží faktura nebo dodací list). (VD)

Jelikož i instruktivní výpovědi náležejí do rámce výpovědí asertivních, hovoříme o nevyhraněných asertivních výpovědích neinstruktivních jako o výpovědích obecně asertivních.

54

55

d)

Otázky uvádějící dílčí téma návodu. i.

Jaké množství pracího a ošetřovacího prostředku použít? (PL)

Ze stylistického hlediska můžeme u jednotlivých částí textu pozorovat i uplatnění různých slohových postupů (popisný, informační, výkladový, nebo i speciální návodový, viz kapitola 7.4). Rádi bychom tvrdili, že všechny uvedené komunikační funkce, jež můžeme u jednotlivých výpovědí instruktivních textů identifikovat, nějakým způsobem podporují jejich zastřešující funkci instruktivní. To bezesporu platí o výše uvedených výpovědích obecně asertivních, ale též o vyjádření autorova závazku vzhledem k danému předmětu a adresátovi. Pro správnou manipulaci s výrobkem musíme být informováni o jeho vlastnostech a k motivaci pro řádné zacházení s ním je vhodné, aby byl adresát uvědomen také o důvodech popsaného postupu. Jak ale uchopit výpovědi, ve kterých autor navazuje kontakt s adresátem? Také ty přispívají k řádné práci s výrobkem? Domníváme se, že tento jejich úkol je přinejmenším diskutabilní. V každém případě se jimi autor zastupující výrobce/dodavatele pokouší navodit pozitivní vztah adresáta k výrobku, jeho značce a rovněž k výrobci/dodavateli, čímž tyto výpovědi, jak uvádí Möhn (1991), dostávají i funkci reklamní. K tématu vztahu mezi autorem a adresátem instruktivního textu viz dále v kapitole 5.1.

56

5 INSTRUKCE JAKO ŘEČOVÉ JEDNÁNÍ Vymezili jsme, co je to instruktivní výpověď, a uvedli jsme, co rozumíme pojmem instruktivní text. V této kapitole se na instrukce zaměříme jako na řečové jednání. Obecně řečeno, budeme je sledovat na jejich cestě od autora, který jimi zachycuje nějaký sled jednání (pracovní postup), směrem k adresátovi. Přičemž předpokládáme, že autor má zájem, aby adresát v první řadě akceptoval, že tento postup je pro něj dle mluvčího vzhledem k požadavku dosažení daného cíle tím nejlepším, a v druhé řadě, aby jej případně také provedl. Celý tento proces si rozdělíme na tři složky a jim příslušná témata: •

autor a adresát (jak se jejich subjekty v textu projevují a jaký je mezi nimi vztah),

•

strukturace obsahu instruktivních výpovědí (jak se do instrukcí otiskují požadavky na standardní mezilidskou komunikaci – Griceovy konverzační maximy – a jaká je platnost pokynů),

•

zdůvodnění instrukcí (co to je zdůvodnění a jak se v návodech uplatňuje).

5.1 AUTOR A ADRESÁT INSTRUKTIVNÍHO TEXTU Autorem instruktivního textu myslíme v této práci tradičně jeho původce a adresátem osobu, které je návod k danému přístroji určen. Jak jsme ale již uvedli, zásluhu na autorství jednoho návodu může mít i více osob, což je dáno způsobem tvorby zvláště složitějších instruktivních textů. Ty totiž vznikají zpravidla skládáním a doplňováním pasáží z existujících návodů k výrobkům podobného typu. Při jejich překládání se zase využívá již dříve přeložených textových segmentů, ke kterým se jen doplňuje překlad segmentů nových, jež se v témže textu, ale třeba i v dalších textech jednoho výrobce/dodavatele ještě neobjevily. Necháme-li stranou skutečnost, že u tohoto typu odborných textů autorská individualita ustupuje do pozadí, nelze tedy u nich z popsaných důvodů o nějakém jednotném autorském stylu ani uvažovat. Zodpovědnost za celé návody k použití je ovšem daná – jako jejich autor vystupuje výrobce/dodavatel výrobku, k němuž návod přináleží. Co se týká adresátů instruktivních textů, tj. uživatelů dotčených přístrojů, je třeba dle normy ČSN EN 62079 zřetelně odlišit, zda se jedná o návod pro osoby znalé (např. pro pracovníka údržby či školeného technika), nebo pro laické uživatele. Např. zda jde o dílenskou příručku pro servisní organizaci, nebo o příručku k údržbě automobilu běžným uživatelem. Obsah obou manuálů bude rozdílný a zejména lze předpokládat odlišné požadavky na odborné znalosti a schopnosti obou skupin osob. Texty, s nimiž pracujeme, předpokládají laického uživatele, jímž je slovy zmíněné normy (s. 14) „osoba nebo organizace, která je schopna uvést do provozu a/nebo použít produkt tak, aby poskytoval požadovanou funkci, včetně řady činností od čištění až po odstavení z provozu na konci doby života produktu“. 57

Tento laický uživatel běžných přístrojů bývá zpravidla i jejich majitelem. Z funkce vlastníka pak pro něj vyplývá zodpovědnost za jakékoliv používání přístroje dalšími osobami – majitel musí zajistit, aby se přístroj dostal do rukou rovněž jen kompetentním uživatelům, kteří se nejprve seznámí s návodem. Viz např. následující instrukce: (52) Nikdy nedovolte, aby řetězovou pilu používali nezkušení uživatelé, kteří nejsou vyškolení nebo seznámení s obsluhou řetězové pily. Tento pokyn platí jak pro soukromé uživatele, tak i pro firmy pronajímající nářadí. (ŘPR) Od uživatelů těchto přístrojů a adresátů instruktivních textů můžeme z lingvistického hlediska odlišit případné náhodné čtenáře návodů. Konkrétně jde o osoby s „omezenými fyzickými a duševními schopnostmi nebo nedostatkem zkušeností“, které přístroj samy používat nemohou (53), a zvláště pak děti, v jejichž dosahu by přístroj vůbec neměl být, aby si s ním nemohly hrát (54). (53) Osoby (včetně dětí) s omezenými fyzickými a duševními schopnostmi nebo nedostatkem zkušeností by neměly s přístrojem manipulovat, pokud nebyly o používání přístroje předem instruovány nebo nejsou pod dohledem osoby zodpovědné za jejich bezpečnost. (SP) (54) Děti nejsou často schopné rozpoznat nebezpečí, jež jim hrozí při manipulaci s elektrickými spotřebiči. Postarejte se proto o potřebný dohled během provozu pračky a nedovolte dětem, aby si s automatickou pračkou hrály. (PL) Přestože nevíme, kdo všechno se za autory a adresáty analyzovaných instruktivních textů v mimojazykovém světě skrývá, v této kapitole se je pokusíme na základě jejich stop v textech vypátrat. Následně pak představíme i jejich vzájemný vztah, jak se v textech manifestuje.

5.1.1 STOPY AUTORA V TEXTU Uvedli jsme, že vzhledem ke způsobu vzniku instruktivních textů, s nimiž pracujeme, se o jejich autorství dělí zpravidla více osob, včetně překladatelů. Nad těmi všemi ovšem stojí zastřešující role výrobce/dodavatele daného přístroje, zpravidla jazykově stylizovaná jako 1. osoba autorského plurálu (tzv. exkluzivní my nezahrnující adresáta), která se v návodech odráží zejména v explicitních výpovědních formulích vyjadřujících radu, v nichž subjekt autora adresátovi něco doporučuje, či nedoporučuje (55), ve formulích, ve kterých vyjadřuje své závazky vzhledem k výrobku (56), nebo v kontaktových výpovědích, v nichž adresátovi za nákup výrobku děkuje (57), nebo mu dokonce k nákupu blahopřeje (58). 55

U poděkování a blahopřání by bylo možné uvažovat i o „hlasu“ kolektivního autora, který nepíše z pozice výrobce/dodavatele, je vně a pouze oceňuje kvality výrobku. 55

58

(55) i.

Před prvním použitím doporučujeme kápnout na toastovací desky několik kapek jedlého oleje a rozetřít je měkkou utěrkou. (STM)

ii.

Nedoporučujeme prát tkaniny, které nasávají velké množství vody, např. koberce. (PA)

(56) i.

My, výrobce, zaručujeme, že jestliže během 24 měsíců od data zakoupení tohoto spotřebiče Electrolux se tento spotřebič nebo jakákoli jeho část ukážou jako vadné pouze z důvodu vadného zpracování nebo vadného materiálu, provedeme podle našeho uvážení buď opravu, nebo výměnu téhož bez placení za práci, materiál nebo přepravu za předpokladu, že […]. (PZ)

iii. Za případné poškození záclon nemůžeme převzít záruku. (PL) (57) Děkujeme vám, že jste si zakoupili výrobek značky Ryobi. (ŘPR) (58) Blahopřejeme Vám ke koupi tohoto kvalitního výrobku Black & Decker. (VBD, ŘPBD, SSBD) 56 Stopu této osoby nacházíme i v osobních a přivlastňovacích zájmenech – my, naše (59). (59) i.

Pomozte nám, prosím, a zlikvidujte obaly s ohledem na životní prostředí. (PB)

ii. Zařízení dodané naší společností je kryto zárukou o délce 24 měsíců, počínaje dnem zakoupení (doklad o zakoupení). (MC) Na druhou stranu se autor textu může od subjektu výrobce/dodavatele i distancovat, když ho označí 3. osobou. (60) i.

Společnost DWT je přesvědčena o kvalitě svých výrobků a nabízí vynikající záruční podmínky. (VD)

ii.

Také společnost Black & Decker poskytuje možnost sběru použitých výrobků nebo jejich recyklaci. (ŘPBD)

5.1.2 STOPY ADRESÁTA V TEXTU Výše charakterizovaní autoři se v instruktivních textech obracejí k celé množině kompetentních uživatelů přístrojů a jejich majitelů, a to tak, že se návodem má řídit osobně každý z nich. Podle Götze Hindelanga (1978, s. 30) se zde jedná o výzvu distributivní, již ilustruje např. výpověď (61), zatímco v případě pokynu (62) by šlo o výzvu kolektivní. (61) Vezměte si sešity. (62) Postavte se do kříže. Uvedená výpověď je společná návodu k vrtačce, řetězové pile i strunové sekačce téže značky, tj. Black & Decker. 56

59

Protože autor nemůže znát všechny skutečné adresáty svého písemného textu, konstruuje si tzv. modelového adresáta – předpokládaný typ uživatele a majitele daného přístroje, na nějž text směruje. Při užití pojmu modelový adresát odkazujeme k termínu modelový čtenář v pracích Umberta Eca (např. 1997, 2010). 57 Eco jím označuje „jakýsi ideální typ [čtenáře], kterého text nechápe jen jako spolupracovníka, ale snaží se ho zároveň tvořit“ (1997, s. 17). Podle něj tedy např. „existuje modelový čtenář knihy Plačky nad Finneganem, ale také modelový čtenář jízdního řádu, a tyto texty vyžadují od každého z nich jiný způsob kooperace“ (tamtéž, s. 27). 58 Stejně tak lze předpokládat rozdílného modelového adresáta zmíněné dílenské příručky a návodu pro běžného uživatele automobilu. Na rozdíl od Eca, pro něhož je modelový čtenář pouze abstraktním konstruktem vytvářeným textem, předpokládáme, že skupina osob, která nese rysy modelového adresáta analyzovaných návodů k použití, skutečně ve světě existuje. Tyto rysy můžeme rekonstruovat z textu samého podle požadavků, jež z něj pro adresáta vyplývají. Modelovým adresátem analyzovaných instruktivních textů je tedy člověk, který má dostatečnou schopnost porozumět odbornému technickému komunikátu, dokáže se v něm orientovat a pracovat s ním a zároveň má i určitou míru technických dovedností potřebných k tomu, aby např. dokázal bez dodatečných informací provést pokyn (63) Ochranný kryt zajistěte šrouby. (SSBD), poradil si v situaci, kdy mu návod předepisuje (64) Před vrtáním do zdí, podlah nebo stropů zjistěte polohu elektrických vedení a vodovodních, plynových a jiných potrubí. (VBD), nebo zvládl správně a bezpečně jednat v případě, kdy je vyzýván (65) Nikdy se nepokoušejte sevřenou pilu uvolnit pomocí běžícího motoru. Použijte dřevěné klíny okolo pilového řetězu. (ŘPB). Při konstrukci modelového adresáta svých instruktivních textů by jejich autoři měli být každopádně realističtí a nedělat si velké iluze o technických schopnostech uživatelů daných přístrojů. 59

Z dalších literárněvědných přístupů, v nichž má ústřední roli pojem čtenáře, zmiňme vlivný směr recepční estetiky a jednoho z jejích tvůrců, Wolfganga Isera. 57

Plačky nad Finneganem jsou posledním dílem Jamese Joyce. Jsou napsány těžko srozumitelným „snovým jazykem“, obsahují mnoho slovních hříček a neologismů a jen stěží v nich lze rozpoznat děj. Pro svou komplikovanost nebyly do češtiny dosud přeloženy a obecně je jejich přeložitelnost diskutabilní. 58

Zbyněk Urban, soudní znalec v oboru elektrotechniky, v souvislosti s vážnými úrazy způsobenými elektrickým proudem doslova poznamenává (2004, s. 16): „Technické vědomí uživatelů je většinou minimální a o jejich znalosti technických norem je lépe neuvažovat vůbec. Z hlediska rizikovosti by bylo namístě použít dokonce termín ‚technické bezvědomí‘.“

59

60

Každý skutečný adresát návodu je jeho autorem instruován nejenom k provádění pokynů, jež jsou na něj přímo směrovány (66), ale i k zajištění dalších skutečností, které se v textu předepisují (67). Funkce původce děje je mu dále přisuzována i v infinitivních pokynech, např. (68); viz dále kapitola 6.1.1. (66) i.

Nikdy nevkládejte do nádoby mixéru prsty ani jiné předměty, když je přístroj v chodu. (MP)

ii.

Spoj povolíte tak, že stisknete odjišťovací kolík a teleskopickou trubku za lehkého otáčení vytáhnete. (VYB)

iii. Filtr nesmíte přeplňovat. (MP) (67) i.

Plocha pro umístění pračky musí být čistá a suchá, nesmí na ní být zbytky vosku na parkety a jiných nanesených podlahových krytin, aby pračka po nich neklouzala! (PL)

ii.

Po použití se nádobka musí zcela vyprázdnit. (MG)

iii. Při sekání vysoké trávy je nutné sekat shora dolů. (SSR) (68) Nesušit v sušičce. (PZ) Nad uvedenými instruktivními formami s anonymizovaným původcem modality nutnosti však v textech jednoznačně dominuje vyjádření pokynů imperativem. Alespoň z tohoto hlediska by tedy mohl být Karel Čapek (1969) s dnešními návody k použití spokojen. V době před rokem 1920, kdy poprvé souborně vyšla jeho sbírka fejetonů Kritika slov, publikovaných dříve převážně v Národních listech, by v nich totiž tento bytostný humanista nalezl onen tak žádaný demokratický princip, který na rozdíl od neosobních výzvových forem, např. (69), počítá s adresátem a respektuje ho. 60 (69) Tohoto nařízení budiž dbáno. Na svého modelového adresáta se autoři v textu obracejí vesměs jako ke skupině osob zastoupené tzv. všeobecným podmětem, u něhož nastupuje gramatická shoda podle plurálu rodu mužského životného (70). (70) i.

Při čištění nožových jednotek se nedotýkejte čepelí nožů. Jsou velmi ostré a mohli byste se snadno pořezat. (MP)

„‚Tohoto nařízení budiž dbáno‘ je obrat čistě úřadní; jeho pasívum vyjadřuje neradostnou a neosobní povinnost a stanoví naprostou, skoro metafyzickou nutnost, která se k nikomu přímo a důvěrně neobrací. ‚Dbejte tohoto nařízení‘ je naproti tomu zcela neúřadní; je to osobní, živá výzva k činnému dbání, k činnému životu, výzva, jež s vámi mluví, na vás se obrací a s vámi počítá. ‚Nebudiž pliváno na podlahu‘ je výron čiré autority, visící v absolutnu. ‚Nenahýbati se z oken‘ je příkaz neuznávající vaši individualitu. ‚Psi buďtež voděni na šňůře‘, ‚nebudiž prodléváno na kolejích‘, ‚tato rubrika budiž náležitě vyplněna‘ – to vše posílá vaše ‚já‘ do oblasti věcí neexistujících. Oč demokratičtější by bylo ‚neprodlévejte na kolejích!‘ Jakou demokratickou účast by projevila rada ‚vyplňte náležitě tuto rubriku!‘“ Čapek (1969, s. 27n.) 60

61

ii.

Při používání elektrického přístroje byste měli vždy dodržovat základní bezpečnostní opatření pro snížení rizika vzniku ohně, úrazu elektrickým proudem a poranění. (ŘPBD)

U výpovědí, v nichž se shoda s přirozeným rodem nevyjádřeného subjektu na žádném konstituentu nevyjadřuje (66), by se mohlo jednat i o vykání singulárnímu adresátovi. S tykáním adresátovi se setkáváme jen v textu PAF (71), ale i zde jen ojediněle. (71) Dříve než se obrátíš na servisní službu, pročti si následující řádky. (PAF) V návodech jsme však překvapivě objevili i tři případy právoplatného vykání, jež pomocí shody zároveň odhalují přirozený rod modelového adresáta daných textů, a to buď na l-ové složce predikátu (72) nebo na doplňku (73). Ve všech těchto případech byl modelovým adresátem muž. (72) Jako uživatel řetězové pily byste měl udělat rozličná opatření, abyste pracoval bez úrazů a zranění. (ŘPB) (73) i.

Nedotýkejte se pračky, jste-li bosý nebo máte-li mokré nebo vlhké ruce či nohy. (PAF)

ii.

Než zavoláte servisní službu, přečtěte si tyto stránky: mnoho problémů můžete sám ihned vyřešit. (PAF)

O pohlaví modelového adresáta mohou svědčit i připojené nákresy, což dokládá např. návod k použití vysavače VYZ, ve kterém jsme zaznamenali obrázek nohy s dámskou botou, jež přepíná kartáč na podlahové hubici, viz obrázek 6.

Obrázek 6: Noha s dámskou botou přepíná kartáč vysavače (VYZ)

Charakterizaci modelového adresáta co do jeho pohlaví tak, jak to činí na svých obrázcích návod k pračce PAF, lze už ovšem označit za výrazně genderově nekorektní. Podle obrázků totiž pračku obsluhuje zcela výhradně žena (obrázek 7), zatímco muž je technik, který přichází pouze provést servis přístroje (obrázek 8).

62

Obrázek 7: Žena třídí prádlo a připravuje ho do pračky (PAF)

Obrázek 8: Muž jako specializovaný a autorizovaný technik (PAF)

5.1.3 VZTAH MEZI AUTOREM A ADRESÁTEM U instruktivního textu jako písemného komunikátu neexistuje možnost přímé zpětné vazby mezi autorem a adresátem. Veškeré informace potřebné k používání daného přístroje musejí být proto obsaženy v textu. Dále je obecným faktem, že autor návodu vůči adresátovi vystupuje jako autorita, a to a)

jako autorita odborná (ví víc než adresát, kterému v návodu radí) a 63

b)

jako autorita oficiální (uvádí pravidla, která by měla být dodržena, pokud adresát nechce, aby došlo k nějakým škodám na výrobku, na jeho zdraví, okolním prostředí apod., ale též pokud nechce přijít o záruku na daný produkt, jež je vázána na dodržení předepsaných instrukcí).

Fakt, že je autor adresátovi autoritou, ale také skutečnost, že jím poskytované informace jsou zamýšleny v adresátův prospěch, se odrážejí v míře zdvořilosti, kterou je v takovém případě adresátovi třeba prokázat. Jakýkoliv pokyn, byť je míněn jen jako rada, a ne přímo výzva, totiž s sebou nese příznak zasahování do adresátova osobního prostoru. Na druhou stranu přehnaná zdvořilost může výrazně narušit efektivnost komunikace, pokud není cílem rozhovoru či textu pouze ocenit komunikačního partnera a prokázat mu úctu. Problematika zdvořilosti byla pojednána v řadě pragmatických koncepcí, protože se ale, jak dále ukážeme, v našem analyzovaném materiálu projevuje jen v omezeném rozsahu, její téma zde pouze nastíníme. Vliv zdvořilosti na řečové jednání si uvědomoval už zmiňovaný Herbert Paul Grice (1975, viz kapitola 4.1.3), když formuloval svůj kooperační princip a kooperační maximy a požadavek „Buď zdvořilý“ označil za jeden z důvodů porušování kooperace. Na tuto myšlenku navázal Geoffrey Leech (1983), který Gricem popsaná vzájemná očekávání komunikačních partnerů rozšířil o princip zdvořilostní, a dokonce jej postavil až nad ně. Nejsou-li totiž vůči sobě partneři zdvořilí, komunikace podle Leeche selhává. Podobně jako Grice rozvedl i Leech svoji myšlenku do šesti dvojic maxim zdvořilostních. Jejich podstatu lze shrnout jako požadavek maximalizace prospěchu a pozitiv v komunikaci pro adresáta (nebo spíše minimalizace jeho nákladů a negativ), kterou vyvažuje maximalizací nákladů a negativ mluvčího/autora. 61 Jako na vzájemný kalkul komunikujících nahlížejí na zdvořilost i Penelope Brownová a Stephen C. Levinson (Brown, Levinson, 1987), kteří za ústřední pojem své koncepce volí pojem tváře (face), tj. sebehodnocení účastníků komunikace, o které žádný z nich nechce přijít, tj. „ztratit tvář“, přičemž zároveň zpravidla nechtějí ani „ohrozit tvář“ toho druhého. Tato tvář je podle autorů u každého z komunikantů dvojí: negativní a pozitivní. Negativní tvář zahrnuje svobodu jednání, nezávislost i právo každého nebýt ohrožen. Pokud respektujeme tuto negativní tvář svého komunikačního partnera a máme ho v úctě, projevujeme mu tím v terminologii autorů negativní zdvořilost. Pozitivní zdvořilost naopak vyplývá z respektu k partnerově pozitivní tváři, tedy z toho, že každý má o sobě a svém jednání dobré mínění, o němž předpokládá, že jej s ním bude sdílet i jeho okolí. Leechův (1983, s. 130n.) zdvořilostní princip zahrnuje: a) maximu taktu: minimalizuj to, co tvůj partner na základě komunikace může ztratit (jeho náklady) – maximalizuj jeho prospěch; b) maximu velkorysosti: minimalizuj svůj prospěch z komunikace – maximalizuj své náklady; c) maximu ocenění (uznání): minimalizuj nedostatky svého partnera – maximalizuj jeho přednosti; d) maximu skromnosti: minimalizuj své vlastní pozitivní hodnocení – maximalizuj to negativní; e) maximu shody: minimalizuj neshodu mezi sebou a partnerem – maximalizuj shodu mezi vámi; f) maximu účasti (souladu): minimalizuj svou neúčast na tom, co se stalo tvému partnerovi – maximalizuj na tom svoji účast (gratulace/kondolence). 61

64

Jak shrnuje Jana Hoffmannová (1997, s. 101), pozitivní zdvořilost „je motivována tím, abychom si vzájemně své ‚tváře‘, svá image ještě vylepšili, utvrdili; je motivována potřebou solidarity, tím, abychom si vzájemně rozuměli, sdíleli své postoje a svá přání, abychom se vzájemně uznávali, chválili, obdivovali, měli se rádi…“, zatímco ta negativní „je zaměřena spíše na vyjadřování nepřímé, neosobní, uctivé, opatrné, vyhýbavé, na udržování určité sociální distance“. Vedle popsaného jednání zdvořilého, a zároveň i vedle jednání záměrně nepřímého (metafory, ironie, řečnické otázky apod.), jež zde necháváme stranou, však podle Brownové a Levinsona existuje ještě jedna často užívaná komunikační strategie, a to jednání přímé, které zároveň nemusí být vůbec nezdvořilé. K přímému jednání přistupujeme zejména v případech, kdy je naléhavost a potřeba ihned jednat přednější než projevování respektu (74), pokud má mluvčí s adresátem blízký vztah (75), v případě mluvních aktů, které směřují jednoznačně k adresátovu prospěchu (76), ale i když je třeba se efektivně domluvit při nějaké společné činnosti (77) nebo také vyjádřit instrukce v písemném návodu či receptu. (74) i. ii.

Pomoc! Pozor!

iii. Uteč! (75) i. ii.

Pošli mi pohled. Ozvi se mi.

(76) i.

Dávej na sebe pozor.

ii.

Přijď někdy na kafe.

(77) i. ii.

Podej mi hřebík. Chyť to tady.

Přestože tedy v návodu není třeba adresátovi projevovat zdvořilost, texty, s nimiž pracujeme, jsou o ni i tak obohaceny. Stopy negativní zdvořilosti nacházíme zejména v pokynech, à la prosbách, s výrazem prosím, a to i v kontextech, kdy adresát vykonáním požadované činnosti neprovádí autorovi žádnou laskavost a tato akce je standardně v adresátův prospěch. (78) Při delší době nepoužívání odpojte prosím nabíječku od sítě. (VB) Dále se s ní setkáváme v opakovaném přivlastňování přístroje adresátovi (navíc v převážné míře za nerespektování gramatického pravidla o užívání zájmena svůj, přivlastňujeme-li podmětu), a to vše v kontextu, kde by bylo možné psát o přístroji bez zdůrazňování jeho vlastnické příslušnosti. 62 (79) Udržujte vaši řetězovou pilu v čistotě. Nedovolte, aby se na vaší řetězové pile hromadila špína, piliny a olej. Zvláštní pozornost věnujte otvorům pro vstup a výstup vzduchu, tyto Tento fakt je nejspíše způsoben doslovným překladem návodu z angličtiny, která přivlastňovací zájmena používá častěji než čeština. 62

65

nesmějí být ucpané. Vaši řetězovou pilu čistěte suchou látkou, nepoužívejte žádná rozpouštědla nebo čisticí kapaliny. (ŘPBD) Pozitivní zdvořilost projevuje autor adresátovi již výše zmiňovaným děkováním za koupi výrobku (57), ale také jeho oslovováním (80) nebo užíváním velkého počátečního písmene v zájmenech referujících k adresátovi: Vaše, případně Vy (81). (80) Vážená zákaznice, vážený zákazníku, uschovejte tento návod k použití se spotřebičem. (PL) (81) Ujistěte se, že hodnota napětí Vaší elektrické sítě odpovídá hodnotám elektrického proudu a napětí, které jsou uvedené na spodní části přístroje. (ST) Tímto způsobem autor textu simuluje osobní kontakt s adresátem, a i když se fakticky obrací k mase, vytváří dojem, že každého z jejích členů bere jako individuum. 63 Uvedené prostředky přitom neslouží ke sdělnému cíli předat adresátovi informace a pokyny, jak má s přístrojem manipulovat. Autor jejich prostřednictvím usiluje zpravidla o to, aby adresát získal k produktu a k jeho značce pozitivní vztah. Jedná se tedy o prvky reklamy. Za ty můžeme považovat i obecně asertivní výpovědi kladně hodnotící daný přístroj (82) nebo i služby jeho výrobce (83). (82) Naše vysavače jsou vyráběny již řadu let a těší se velké oblibě. Při využití nejlepších řešení použitých u dřívějších modelů a v souladu se současnými světovými trendy jsme pro Vás vyrobili vysavač, který Vám, díky zcela novému filtračnímu systému, usnadní péči o domácnost. (VYZ) (83) Spokojenost zákazníka s výrobkem a servisem je náš nejvyšší cíl. Kdykoli budete potřebovat radu či pomoc, obraťte se s důvěrou na nejbližší servis Black & Decker, kde Vám vyškolený personál poskytne naše služby na nejvyšší úrovni. (VBD, ŘPBD, SSBD) Jako zcela extrémní případ strategie navazování pozitivního vztahu adresáta k danému výrobku už ovšem hodnotíme dva příklady ze zde již vícekrát citovaného návodu PAF. A ač jsou si svým obsahem velmi blízké, pro jejich vyhraněnost v celém textovém korpusu zde uvedeme oba. (84) i.

Vaše pračka je vaší přítelkyní: stačí jen trochu péče a ona se vám odmění svou věrností a spolehlivostí. (PAF)

ii.

Tvoje pračka je spolehlivou životní družkou. Udržovat ji ve formě je mimořádně důležité. Také pro tebe. (PAF)

63

Norman Fairclough (1989) v tomto případě hovoří o tzv. syntetické personalizaci.

66

5.2 STRUKTURACE OBSAHU INSTRUKTIVNÍ VÝPOVĚDI Obsah instruktivního textu i dílčích instruktivních výpovědí je dán jeho hlavním tématem, jímž je elektrický přístroj a jeho používání. Požadavky na obsah návodů ke konkrétním výrobkům stanovují zákonné předpisy a obecně se shrnuje i zmíněná norma ČSN EN 62079 (viz kapitola 1.3.3). O tematických vztazích mezi jednotlivými výpověďmi, na nichž je mj. založena soudržnost instruktivních textů, pojednáme dále v kapitole 8. V této části se zaměříme na obecné náležitosti obsahu instruktivních výpovědí a jeho strukturace z hlediska základních Griceových konverzačních maxim, a poté i na to, jaký mají předkládané pokyny vztah k následnému adresátovu konání – kdy tyto pokyny vcházejí v platnost a jakou roli v nich hraje čas. A přestože budeme převážně pracovat s instrukcemi jako dílčími výpověďmi, řadu dále uvedených tvrzení bude možné vztáhnout i na instruktivní texty jako celek. Pro ozřejmění problematiky také uvedeme i několik nestandardních případů nad rámec vymezeného textového korpusu.

5.2.1 INSTRUKCE A KONVERZAČNÍ MAXIMY Griecovy konverzační maximy (1975), tj. soubor základních předpokladů, jejichž dodržování očekáváme od svého komunikačního partnera, jsme ve stručném přehledu představili v kapitole 2.3. Jedná se o maximu kvality, kvantity, relevance a způsobu. Nyní se tyto předpoklady, formulované tradičně jako pravidla, pokusíme aplikovat na instruktivní výpovědi a instruktivní texty. Jedná se totiž o aspekty, které musí v obecnosti zvážit každý autor jakéhokoliv instruktivního textu či jen jednoduchého pokynu. Již první maximu kvality („tvůj příspěvek k rozhovoru má být pravdivý“) musíme ovšem pro instrukce modifikovat, a to nejen z toho hlediska, že u nich nejde o jednu z replik rozhovoru. Pro instruktivní výpovědi jakéhokoliv typu je totiž i sama kategorie pravdivosti irelevantní. Můžeme však u nich uplatnit požadavek (interakční podmínku), aby byl mluvčí přesvědčen, že postup k dosažení nějakého cíle, jenž je obsahem instrukcí, je pro adresáta za daných okolností tím nejlepším možným. S maximou kvantity („neposkytuj víc ani míň informací, než je vyžadováno“), kterou můžeme vztáhnout zejména na pokyny pracovního postupu, přicházejí už větší komplikace. Každý adresát totiž podle svých kognitivních schopností, technických znalostí a praktických zkušeností potřebuje k provedení téže činnosti různě podrobnou sumu pokynů. Jak jsme již uvedli v předchozí kapitole, autor instruktivního textu si tedy nejprve musí zvolit, na jakého modelového adresáta bude své instrukce směrovat – jakého uživatele daného výrobku lze předpokládat. Z jiného úhlu pohledu může podle Milana Jelínka (2001, s. 723) podrobnost poskytovaných informací u jednotlivých autorů vyplývat i z jejich osobních psychických typů. Zde autor rozlišuje dva krajní komunikační póly, jež zakládají dva subjektivní styly: explicitní a implicitní. „Typ explicitní má 67

sklon sdělovat informace, které jsou v jeho vědomí, v co největší úplnosti, kdežto typ implicitní se omezuje na předávání informací jen nejnutnějších, nebo dokonce ohrožuje nedostatečným rozsahem podávaných informací dosažení cíle komunikace.“ Jako příklad Jelínek uvádí dvě varianty odpovědi na otázku, jak se tazatel dostane na nádraží – nejprve je to reakce explicitní (85), poté implicitní (86). (85) Jděte touto ulicí, kde teď jsme, pořád rovně. Ujdete asi dvě stě metrů a přejdete na křižovatku. Vidíte ji odsud. Je tam po levé straně žlutý dvouposchoďový dům. Na křižovatce se dáte doleva. Půjdete ulicí s vilami po obou stranách. Asi po sto metrech odbočuje úzká ulice vpravo s alejí lip. Ulice mírně stoupá a na jejím konci, kde se rozšiřuje v malé náměstí, uvidíte nádraží. (86) Touto ulicí rovně na nejbližší křižovatku, na ní doleva. Po sto metrech zabočit doprava a odtud už uvidíte nádraží. S takovým informačním rozptylem se v analyzovaných instruktivních textech nesetkáváme, neboť se jejich autoři přidržují svého standardizovaného modelu adresáta a rozhodně neposkytují více informací, než je vyžadováno. Příliš podrobný návod by totiž mohl ztratit na přehlednosti. A věříme, že jich nepodávají ani méně. To bychom ale ověřili až při pokusu skutečně s daným výrobkem podle popsaných postupů manipulovat. Požadavek informační přiměřenosti vyplývá i z potřeby dostatečně pružného postupu, na což v souvislosti s požadavky na dobrý a důkladný plán upozornil Tadeusz Kotarbiński (1972, s. 123). Dobrý plán by sice měl podle něj předvídat různé alternativní modifikace jednání pro případ různých okolností, ale i tak se situace může stejně nakonec vyvinout jinak: „Vždyť teprve v průběhu jednání vycházejí najevo okolnosti předtím neznámé, k nimž musí jednající přizpůsobit své počínání. Musí, jak se říká, ‚vědět si rady‘ v situaci, v níž se nachází a kterou nelze předvídat do všech podrobností. Jestliže plán pro danou fázi ve sledu projektovaných činů dává pokyn k jednoznačně určitému kroku, zatímco příslušný krok musí být takový či onaký v závislosti na okolnostech, které teprve v této době vycházejí najevo, je detailnost, a tedy i ‚důkladnost‘ předpisu jeho vadou, nikoli předností. Plán přestává být dostatečně pružný, dostatečně plastický.“ S maximou kvantity, očekávanou zejména u pokynů pracovního postupu, v instruktivních textech úzce souvisí maxima relevance („buď relevantní“). Tu naopak aplikujeme na pokyny bezpečnostní. Zde totiž již nejde o míru podrobnosti poskytovaných informací, ale o to, zda je nějaké pokyny vůbec třeba vyjadřovat, neboť jsou snad všeobecně zřejmé. To je případ i oblíbených „vtipných návodů“ kolujících nejen českým internetem, jako je např. varování na čínské košili (87), varování u golfového kočárku (88), varování v návodu ke klimatizační jednotce (89) nebo triviální alergologické informace – např. upozornění na obalu od arašídů (90). (87) Nežehlete košili, pokud ji máte zrovna na sobě! (88) Kočárek v žádném případě neskládejte, pokud v něm sedí dítě! 68

(89) Pozor, nenechejte klimatizaci vypadnout z okna. (90) Pozor, tento výrobek obsahuje arašídy! Obecně je ale třeba relevanci posuzovat vždy vzhledem ke konkrétní situaci, neboť i zdánlivě triviální pokyn (91) Pro otevření dveří používejte kliku. má svůj smysl v případě, že jsou dveře zároveň opatřeny i otevíracím madlem, viz obrázek 9.

Obrázek 9: Návod k otevření dveří (Brno 2013)

S výrazně nerelevantními bezpečnostními pokyny se v našem textovém korpusu nesetkáváme, výjimkou je snad jen instrukce (92), uvedená v návodu k mixéru. (92) Nepokládejte na přístroj otevřené nádoby s vodou, např. vázy. (MC) Rádi bychom zde ale zmínili ještě jeden případ instruktivního textu nad rámec námi zkoumaných návodů. A sice manuál k elektrickému ohřívači vody značky Ariston, který několik takových pokynů obsahuje jen v české verzi – v ostatních jazykových mutacích téhož textu zahrnutých do jedné společné brožury obsaženy nejsou. 64 Jedná se navíc o pokyny se sexuální tematikou, u tohoto typu výrobku zcela neočekávané. Tak například, když německá verze návodu podává pokyn (93) a anglická (94), přečteme si v té české (95). 64

Za upozornění na tento text děkuji kolegyni Kateřině Najbrtové.

69

(93) Nicht auf das Gerät steigen. (94) Do not climb onto the appliance. (95) Nestoupejte na zařízení, zvláště při souloži. Podobně je v české verzi návodu ve výčtu možných rizik při zacházení s nářadím vedle úrazů zapříčiněných nářadím, vdechnutí prachu a řezných ran uvedeno riziko useknutí pohlavního údu, zatímco v upozorněních je vedle výzvy k používání nářadí ve shodě s běžnými zvyklostmi připojen pokyn: (96) Nepoužívejte nářadí ke zvlášť zvrhlým milostným praktikám. Všechny výše uvedené bezpečnostní pokyny z návodu ke zmíněnému ohřívači by se snad ještě daly chápat jako upřesnění pro českého spotřebitele, které v jiných jazykových mutacích totožného textu není třeba uvádět. To ale není možné tvrdit o upozornění (97) Ověřte, že přenosné schůdky nebo žebříky jsou dobře stabilizované, pevné a že nášlapné stupně jsou celistvé a neklouzavé. Při tomto postupu se doporučuje účast dvou osob, nejlépe opačného pohlaví., ve kterém je již určení pohlaví osob zcela irelevantní. Domníváme se proto, že zmíněná obohacení návodů mohla vzniknout buď omylem jako pozůstatek překladu pokynů jiného textu, nebo spíše jako překladatelův vtípek, kterého si vydavatel návodu nevšiml, a tak i tyto pokyny publikoval. Maxima způsobu („mluv jasně“), podle níž očekáváme, že projev mluvčího bude jednoznačný a uspořádaný, míří vedle otázek koherence a koheze textu, jimiž se budeme zabývat v kapitole 8.1, a rovněž jeho přehledného grafického zpracování i k uvědomění si ustálenosti instruktivního textu jako žánru. Nejde zde jen o to, že jednoznačný a přehledný text lze snadněji vnímat, ale i o to, že se jedná o ustálený útvar odborného stylu, který má automatizovanou formu (neutrální spisovný jazyk, autorský subjekt je potlačen), tradičně strukturovaný obsah (obecné informace, popis výrobku, bezpečnostní pokyny, instalace a první použití, údržba, pokyny k likvidaci apod.), a tudíž „vypadá jako návod“. Jak poznamenává Iva Nebeská (1992, s. 61n.), pokud autor textu respektuje konvence žánru, usnadňuje to následnou adresátovu recepci: „Recipient ještě dříve, než začne text skutečně vnímat a mentálně reprezentovat, si zpravidla vytvoří na základě zkušeností s podobným typem textů, na základě zkušeností s týmž produktorem nebo produktorem ze stejného prostředí, na základě zkušeností s podobným typem komunikačních událostí určitou představu o obsahu a stavbě textu (někdy i o užitých komunikačních prostředcích) a s touto představou vstupuje do komunikační události, přistupuje k textu. […] Expektace tak tvoří jakýsi filtr, přes který recipient text a celou komunikační

70

událost vnímá. Jestliže je percipovaný text s jeho expektacemi v souladu, podstatným způsobem to jeho kognitivní zpracování usnadňuje.“ 65 Až na jednu výjimku všechny analyzované instruktivní texty konvence žánru respektují. Touto výjimkou je zde již vícekrát zmiňovaný návod k pračce Ariston (PAF), viz i příloha 4, s veselými ilustračními obrázky (např. obrázek 10), aktualizovanými nadpisy (98) a formátováním ve stylu článků v časopisech. (98) Když přichází nová pračka Ostatně, jak je uvedeno již v úvodu tohoto návodu, adresát se má při jeho čtení také pobavit. Všechny aktualizační prvky text oživují, a to (jak musíme uznat) při zachování jeho sdělnosti. Co sdělnosti ovšem neprospívá, je množství jazykových chyb, jazyková nekonzistence a nedostatečná kontrola textu před tiskem (např. chybějící řádek, který se „ztratil“ při sazbě), jimiž je text poznamenán.

Obrázek 10: Ilustrační obrázek k textu „Z pračky uniká voda“ (PAF)

Kromě vnější formy mohou autoři svůj instruktivní text aktualizovat i po jazykové stránce, což je zejména případ mnohých beletrizovaných kuchařek. 66 Z aktualizovaných instruktivních textů nad rámec stanoveného textového korpusu můžeme ocitovat návod k čističi sifónů Fredy Eco, ve kterém se lyrickým subjektem (mluvící osobou) stává samotný čistič. (99) Teď dávej bacha: Jestli chceš, abych makal fakt nejlíp, nalij do sifonu nejdřív konvici vařící vody a teprve pak jeď podle návodu. Až mě budeš zalévat, tak koukej použít vroucí vodu, abych se do toho mohl opřít, jak nejlíp umím. Nemám takovou sílu, abych ze sifonu vyhnal všechny ty starousedlíky a bakterie jednou za sto let, když mě tam nasypeš. Proto preventivně jednou měsíčně používej FREDY ECO, budeš šetrný k přírodě a uvidíš, že ti pak takový sifon bude sloužit navěky. Když nezvládnu vyčistit sifon napoprvé, neházej hned flintu do žita 65

Těmto očekáváním věnuje pozornost psycholingvistika a uchopuje je jako rámce, scénáře apod.

Jedné takové kuchařce věnuje pozornost i Alena Macurová (1982/1983), která podobně aktualizované texty doporučuje užít ve školní praxi ve srovnání s návodem standardním, čímž dospějeme k hlubšímu poznání konvencí žánru samého. 66

71

a zkus to se mnou znova, uvidíš, že napodruhé to bude lepší. Fredy použití: 1. Nasyp mě přímo do sifonu, 30 g (2 vnitřní uzávěry) pro preventivní čištění a 60 g pro akutní čištění. 2. Dej vařit 1 litr vody, mezi tím než se začne vařit, se připravím na čištění. 3. Na několikrát nalij do sifonu vroucí vodu a zbytek nechej na mě. Teoretickému uchopení návodu jako žánru a stylistického útvaru se budeme podrobněji věnovat v kapitole 7.

5.2.2 ČAS A PLATNOST INSTRUKCÍ Jak uvádí Jana Hoffmannová (1983, s. 57), jednotná časová perspektiva textu je „vedle prostorové jednoty a jednoty dané subjektem produktora a jeho komunikačním záměrem jedním z hlavních integrujících prvků slovesného komunikátu“. Standardní instruktivní texty, a též všechny návody z našeho souboru, se vyznačují perspektivou progresivní. Z jejich dalších obecných rysů souvisejících s časem jmenujme gnómičnost (Mistrík, 1985) a opakovatelnost. Autor instruktivního textu podává adresátovi takové pokyny, které je možné realizovat vícekrát, pokud v budoucnu nastane analogická situace, a jak poznamenává Josef V. Bečka (1992, viz kapitola 7.3), je to právě tato opakovatelnost a pravidelnost dějů, z níž vyplývá i absence napětí, co odlišuje popis pracovního postupu od vypravování. Dalším inherentním rysem standardních návodů je uspořádání pokynů v takovém sledu, jak mají být podle jejich autora za sebou prováděny. Očekávání, že mluvčí popisuje události v tom pořadí, v jakém se udály (není-li uvedeno jinak), je ostatně zcela běžné i pro ostatní typy komunikátů.67 Nedodržení předepsané posloupnosti a změna pořadí jednotlivých kroků mohou na jedné straně vést k nezdaru jednání (100), na straně druhé k ohrožení bezpečnosti (101). (100) Vidlici přívodní šňůry zapojte do zásuvky: kontrolní světlo se rozsvítí. Přístroj nechte po dobu několika minut nahřívat. (STM) 68 (101) Vytáhněte přívodní šňůru ze zásuvky a nechte otevřený přístroj vychladnout. Toustovací desky a plášť přístroje očistěte teplou vodou a tekutým čisticím prostředkem. (STM) 69

Podobně je vzhledem k času standardní i předpoklad, že pokud mluvčí minulou událost, o níž referuje, blíže časově nezařadí, udála se buď v blízké minulosti (Ukradli mi peněženku.), nebo má stále vazbu k současnému okamžiku (Umřel mi strýc.), příp. se vztahuje k časovému okamžiku, který je oběma komunikačním partnerům z předchozího kontextu známý. Pokud tomu tak není, dochází k nedorozumění, na němž je např. založen kreslený vtip citovaný Wallacem L. Chafem (1973, s. 262): „Otec: Ahoj Dennisi, co je nového? Dennis [známý jako „postrach okolí“, Dennis the Menace]: Stalo se něco strašného! Věděl jsi, že si pan Wilson zlomil ruku? Otec: Ne! Matka: Jak strašné! Dennis: Spadl ze schodů do sklepa. Matka: Chudák! Otec: Kdy se to stalo, Dennisi? Dennis: Když byl dítě jako já. Dnes mi o tom vyprávěl!“ Viz též Hoffmannová (1983, s. 90).

67

68

Pokud přístroj nepřipojíme ke zdroji elektrické energie, marně budeme čekat, až se nahřeje.

72

Z obou důvodů tedy může autor požadovanou posloupnost také explikovat určením času typu nejdřív – potom – nakonec. (102) Zásuvku přívodní šňůry zasuňte nejdříve do přívodky na přístroji a teprve potom zasuňte vidlici do zásuvky. (STM). Jak poznamenává Milada Hirschová (2006, s. 78), předepsaná následnost a ostatně ani tyto časové orientátory však nemají v instruktivních textech platnost situačně deiktickou, protože mají dosah jen v rámci příslušné textové jednotky – scénáře k jednání. „Situačně deiktickou platnost tato časová následnost dostává až v případě aplikace dané instrukce v reálné činnosti (‚přehrání scénáře‘), která může mít teoreticky neomezený počet opakování.“ Zmíněnou „zapouzdřenost“ časových významů v instruktivní situaci, o níž píše Hirschová, můžeme aplikovat i na platnost pokynů obecně. Ta se totiž vztahuje právě jen k této situaci a nelze ji zcela přebírat do našeho osobního života jako pokyn, kterým bychom se museli řídit vždy a všude. Jako příklad můžeme uvést následující instrukce, jež se vážou konkrétně k práci s řetězovou pilou. 70 (103) Nenoste široký plandající oděv. Noste dlouhé a silné kalhoty, vysokou obuv a rukavice. (ŘPR) V souvislosti se souřadně spojenými větami, mezi jejichž propozicemi se předpokládá vztah časové následnosti, aniž by byl explicitně vyjádřen, se v pragmatických teoriích často zmiňuje problematika spojky a. Ilustruje ji slavný příklad o (ne)manželském rodičovství (Levinson 1983, s. 35): (104) Vdát se a mít dítě je lepší než mít dítě a vdát se, který dokládá, že existuje sémantický rozdíl mezi „p a q“ a „q a p“. Do spojky a je zde vinterpretován význam „a pak“. Podle Götze Hindelanga (1978, s. 38n.) máme u pokynů spojených tímto konektorem v závislosti na kontextu přinejmenším ještě další dvě možná čtení. Všechny tři významy můžeme názorně představit na následujících příkladech. (105) Sešlápni spojku a zařaď dvojku. (106) Vyčisti vanu a umyj nádobí. (107) Bubnuj levou rukou tříčtvrteční takt a pravou rukou čtyřčtvrteční takt. Případ (105) zastupuje situaci reflektovanou i Stephenem C. Levinsonem – děje jsou vzájemně podmíněné (první činnost je podmínkou pro tu druhou). Souvětí tedy můžeme parafrázovat jako (108). Pokud budeme čistit vodou horký přístroj zapojený do zásuvky, může dojít ke zkratu a poškození přístroje i k našemu úrazu. 69

Nepochopení zamýšlené platnosti pokynů může vést i ke komickým situacím. Viz např. dva následující vtipy o blondýnách: Víš, jak zabavit blondýnku na celý den? – Dej jí papír, na kterém je napsáno z obou stran: „Otoč!“; Proč blondýnka otvírá krabici s mlékem už v obchodě? – Protože je na krabici napsáno: „Otevřít zde.“ 70

73

V případě (106) naopak mezi oběma ději neexistuje žádný přímý časový ani podmínkový vztah, posloupnost vykonání obou pokynů bychom proto mohli i zaměnit, viz (109). A v případě (107) je intendována časová souběžnost ve smyslu (110). (108) Sešlápni spojku a pak zařaď dvojku. (109) Umyj nádobí a vyčisti vanu. (110) Bubnuj levou rukou tříčtvrteční takt a zároveň pravou rukou čtyřčtvrteční takt. Všechny tyto typy souvislostí mezi pokyny nacházíme i v našich instruktivních textech. Představíme je na případu vztahů mezi složkami souřadných souvětí o dvou imperativních větách (pokynech), jež jsou v návodech nejčastějším typem souřadných souvětí s instruktivní funkcí. Jako méně frekventované alespoň zmiňme výpovědi o třech pokynech (111), zatímco ty se čtyřmi (112) a pěti pokyny (113) již patří mezi zcela řídké, což svědčí o jisté míře informační únosnosti jedné instruktivní výpovědi. 71 Konkrétně u citovaného příkladu s pěti pokyny (113) byla tato míra patrně již překročena. (111) Textilní filtr vyndejte, podržte ho nad odpadkovým košem a uvolněte zavírací sponku. Filtr vyprázdněte, vyčistěte a opět zavřete. (VYR) (112) Když strom začíná padat, odstraňte řetězovou pilu z řezu, vypněte ji, odložte a oblast nebezpečí opusťte plánovanou únikovou cestou. (ŘPB) (113) Zařízení za kabel netahejte ani nezvedejte, nepoužívejte kabel jako rukojeť, nepřivírejte kabel do dveří, ani jej neobtáčejte kolem ostrých hran nebo rohů. (VYH) Mezi obsahy jednotlivých pokynů souřadných souvětí tedy registrujeme následující vztahy co do jejich platnosti: a)

Podmíněnost, časová následnost pokynů: i.

Stiskněte záklapky po obou stranách zásuvky a vytáhněte ji nahoru. (PZ)

ii.

V průběhu činnosti vysavače nesundávejte kryt nádoby a nevytahujte vodní filtr. (VYZ)

b)

Paralelnost: Posloupnost činností není závazná, jen doporučená; pokyny platí paralelně. i.

Vyprázdněte všechny kapsy (mince, papírky, bankovky a jiné drobné předměty) a zkontrolujte knoflíky. (PAF)

ii.

Nářadí nikdy neponořujte do vody ani do jiné tekutiny ani ho neoplachujte proudem vody. (SSR)

Svým řídkým zastoupením instruktivních výpovědí o třech a více pokynech analyzované návody vyhovují také zmiňované normě ČSN EN 62079, která předepisuje, že jedna věta smí obsahovat pouze jeden příkaz nebo nanejvýš malý počet souvisejících příkazů. 71

74

c)

Současnost: Pokud mají oba děje probíhat současně, je to vždy explikováno (a zároveň, a přitom apod.). i.

Postupujte podle návodu výrobce konkrétního pracího prostředku a zároveň respektujte pravidla řečená v bodech 2.1 a 3.2 tohoto návodu. (PZ)

ii.

Akumulátorovou sekačkou pohybujte vlevo a vpravo a přitom ji držte v dostatečné vzdálenosti od těla. (SSB)

d)

Alternativy: Autor nabízí alternativy jednání podle konkrétní situace. i.

Nasaďte nový filtr nebo filtr vyčistěte. (VYH)

ii.

Podle modelu buď zvedněte kliku, nebo stiskněte tlačítko umístěné na přední straně zařízení. (PF)

c)

Konkretizace: Zpravidla kladný pokyn, kterým se vysvětluje zákaz, aby adresát věděl, co konkrétně má činit, nebo naopak pokyn vysvětlený zákazem. (O zákazech a negaci viz dále kapitola 6.1.2.) i.

Až přístroj doslouží, nevyhazujte jej do běžného komunálního odpadu, ale odevzdejte jej do sběrny určené pro recyklaci. (MP)

ii.

Dbejte na účel kabelu, nepoužívejte jej k nošení či zavěšení elektronářadí nebo k vytažení zástrčky ze zásuvky. (VB)

Při pohledu na typy vztahů mezi následnými pokyny z hlediska jejich platnosti může vyvstat otázka, kdy se jedná o pokyny paralelní, jejichž posloupnost lze zaměňovat, a kdy o pokyny k závazné posloupnosti kroků, není-li to jednoznačně jazykově explikováno. I my jsme k těmto dvěma typům vztahů mezi pokyny přidělili příklady pouze intuitivně, na základě svých mimojazykových znalostí. Obecně však můžeme postulovat předpoklad, že pokud budeme pokyny vykonávat v takovém pořadí, jak jsou v návodu uvedeny, neměli bychom udělat chybu. Samozřejmě s tím, že určitá bezpečnostní opatření budeme dodržovat po celou dobu používání i uchovávání výrobku. Časovými adverbiálními určeními, která v návodech rozvíjejí imperativní pokyny, se dále zabýváme v kapitole 6.2.2.1.

5.3 ZDŮVODNĚNÍ INSTRUKCÍ Pokud chceme informovat adresáta o tom, jak by mohl dosáhnout nějakého požadovaného stavu, je nejenom třeba, aby porozuměl našemu záměru a pochopil obsah instrukcí, co a jak má tedy za jakých okolností dělat, ale také aby byl srozuměn s tím, že právě tento postup je pro něho dle mluvčího v dané situaci tím nejlepším, tj. aby jej akceptoval, a případně i následně realizoval. Ke zvýšení akceptace instrukcí může posloužit jejich zdůvodnění. Podobně jako může zdůvodnění direktivní výpovědi posloužit ke zvýšení motivace adresáta, aby provedl akci, k níž je vyzýván. 75

Takové zdůvodnění se uplatňuje zejména u výzev nezavazujících, u nichž není mluvčí v striktně nadřazené pozici vůči adresátovi, a tedy adresát nemusí nutně jeho pokyny plnit. V některých situacích navíc ani není možné z časových a prostorových důvodů pokyny podrobně zdůvodňovat, jelikož je od adresáta očekávána rychlá akce (114) nebo protože by dlouhý popis ztratil na své důraznosti a jasnosti (115). (114) Stůjte! (115) V nebezpečí stiskni tlačítko! Domníváme se však, že pro vyšší šanci, že u adresáta nastane zamýšlený perlokuční efekt, je v zásadě vždy užitečné dotčené osoby ve vhodném čase o smyslu určitých nařízení a doporučených postupů informovat, aby pochopily jejich závažnost. Zdůvodněním pokynů ostatně jejich autor anticipuje adresátovu otázku „proč mám něco udělat?“, která je jednou z potenciálních otázek, na něž by měl autor návodu dle normy ČSN EN 62079 předem adresátovi odpovědět. Pokud mluvčí předpokládá, že je příčinná souvislost mezi zdůvodňovaným a zdůvodňujícím jevem adresátovi obecně známá nebo že ji adresát vyrozumí z kontextu, zpravidla ji explicitně nevyjadřuje. (116) Udržujte pracoviště čisté a dobře osvětlené. Tma a nepořádek mohou být příčinou úrazů. (VP) Pojmoslovím logiky v takových případech mluvčí zamlčuje některou z premis (předpokladů, důvodů) svého závěru. Na tento jev upozorňuje Blažena Švandová (1999, s. 103n.), která rozkládá příklady některých typů řečových aktů (zpravidla v souvětné podobě) na jejich premisy a závěr. Takovou zamlčenou souvislostí je například premisa (117) pro argument (118), který vyústí v závěr (119). 72 (117) Jestli se nebudeš učit, propadneš. (118) Uč se, ať nepropadneš. (119) Uč se.

V logicky platné podobě tento argument po převodu do indikativu podle Švandové (1999, s. 104) zní následovně (za větami uvádíme obecné schéma pro tento typ logického argumentu, tzv. modus tollens): Jestliže se nebudeš učit, propadneš. (Jestliže p, pak q.) Nepropadneš. (Není pravda, že q.) Proto se budeš učit. – Uč se! (Proto není pravda, že p.)

72

76

Podobně lze podle Švandové rozložit na premisy (120) a závěr (121) i varování (122). 73 (120) Když tam půjdeš, pak se ti něco stane. Ale nechceme, aby se ti něco stalo. (121) Proto tam nechoď. (122) Nechoď tam, mohlo by se ti něco stát. Aplikujeme-li tento rozklad na výpověď (116), získáme premisy (123) a závěr (124). (123) Když budete pracovat v nepořádku a ve tmě, může dojít k úrazu. Ale nechceme, aby k úrazu došlo. (124) Proto udržujte pracoviště čisté a dobře osvětlené. Vztah mezi zdůvodňovaným a zdůvodňujícím jevem může ovšem být v návodech také více či méně explicitně vyjádřen, a to ve formě vedlejší věty účelové (125) nebo příčinné (126) či ve formě větněčlenského určení účelu, které chápeme jako nominalizaci příslušné vedlejší věty (127). (125) Při vrtání často vytahujte vrták z otvoru, aby nedošlo k přehřátí nástroje. (VP) (126) Nikdy nepoužívejte hrubé látky, protože mohou poškodit povlak pečicích ploch. (SG) (127) Pro dozlatova opečené sendviče natřete opékané strany chleba máslem. (SL) = Abyste dosáhli dozlatova opečených sendvičů, natřete opékané strany chleba máslem. Příčinný vztah mezi oběma jevy může být navíc manifestován i v případě další formy zdůvodnění, se kterou se v instruktivních textech setkáváme, tj. zdůvodnění hlavní větou – či hned více hlavními větami zároveň. (128) Drobná zvířata mohou prokousnout elektrický přívodní kabel nebo vodní hadice. V takovém případě by hrozilo nebezpečí zasažení elektrickým proudem. Chraňte proto automatickou pračku před těmito zvířaty. (PL) Zdůvodněny mohou být, a také často bývají, i neimperativní instrukce, zvláště ty s modálně intenčním predikátorem signalizujícím nutnost či dovolení jen pro určitý případ. (129) i. ii.

Je-li napájecí kabel poškozen, musí být vyměněn, aby nedošlo k úrazu. (SZ) Za žádných okolností by tyto bezpečnostní přepínače neměly být obcházeny, ani by s nimi nemělo být manipulováno, protože by to mohlo mít za následek nebezpečí vystavení laserovému záření. (MC)

iii. Opravy automatických praček smějí provádět pouze odborníci. Neodbornou opravou pračky mohou vzniknout značná nebezpečí. (PL) 73

V podobě logicky platného argumentu (opět modus tollens) by tento argument zněl takto (tamtéž, s. 105): Jestliže tam jdeš, pak se ti něco stane. Nic se ti nestane. Proto tam nechoď.

77

Všechny výše uvedené doklady zdůvodňování pokynů v návodech k použití zastupovaly oblast bezpečnostních pokynů (varování), v níž se také zdůvodňování převážně uplatňuje. U pokynů pracovního postupu je použití této komunikační strategie spíše výjimkou. (130) i. ii.

Zdvihněte ovladač sytiče (E), abyste mohli sundat kryt válce (C). (ŘPR) Zatáhněte za jazýček, abyste zavřeli sáček, potom jej vyjměte a vyhoďte do odpadků. (VYR).

5.3.1 TEORIE Než přistoupíme k vlastnímu rozboru výše uvedených typů zdůvodňování instrukcí v návodech k použití, představme na úvod čtyři koncepce, které se jej týkají a z nichž můžeme vyjít. Jedná se o práce Petera Achinsteina (1985), Margarety Brandtové et al. (Brandt et al., 1983), Inger Rosengrenové (Rosengren, 1983), Petra Karlíka (1995) a Ondřeje Kleina (2007, 2009).

5.3.1.1 Achinstein (1985): pragmatická teorie vysvětlení Jelikož zdůvodnění úzce souvisí s vysvětlením, můžeme pro teoretické uchopení zdůvodnění v první řadě vyjít z teoretického rámce filozofie vědy, která vysvětlení věnuje značnou pozornost. Jmenovitě je pro nás inspirativní pragmatická teorie vysvětlení Petera Achinsteina akcentující konkrétního adresáta v konkrétní situaci, jemuž je vysvětlení určeno. V centru zájmu filozofů má otázka vysvětlení a vysvětlování své místo již od 40. letech 20. století, kdy na ni ve svých pracích upozornil Carl Gustav Hempel (1905–1997), a studována byla zvláště v 60. a 70. letech (viz Zeleňák, 2008). Vysvětlit nějaký jev tedy například podle zmíněného Hempelova modelu znamenalo podat deduktivní nebo induktivní úsudek s nějakým zákonem mezi premisami, jehož závěrem je tvrzení o vysvětlovaném jevu. 74 Proti takovému a mnohým dalším objektivně pojatým modelům vysvětlení abstrahujícím od kontextu komunikační situace, v níž se vysvětlení podává, i od adresáta, kterému je určeno, vystoupily pragmatické teorie vysvětlení, jež naopak tyto aspekty akcentovaly. A jednou z nich je i Achinsteinův návrh.

Jako ilustraci Hempelova modelu můžeme uvést příklad citovaný Eugenem Zeleňákem (2008, s. 18), ve kterém se vysvětluje, proč nějaká osoba dostala tuberkulózu: „Osoba O nebola proti tuberkulóze očkovaná a nemá voči nej ani prirodzenú imunitu. Osoba O sa v poslednom období pohybovala v nehygienickom a slabo vetranom prostredí, kde sa nachádzal jej príbuzný. Tento príbuzný trpí pľúcnou tuberkulózou a vykašliava hlieny takým spôsobom, že baktérie sa šíria v jeho okolí. Všetci ľudia, ktorí voči tuberkulóze nie sú imúnni a sú vystavení bacilom tuberkulózy v slabo vetranom a nehygienickom prostredí, sa ňou nakazia. Osoba O dostala tuberkulózu.“

74

78

Peter Achinstein (1985) v první řadě rozlišuje akt samotného vysvětlování (explanační akt), který je v jeho pojetí jedním z ilokučních aktů v Austinově smyslu, a vysvětlení jako výsledek tohoto aktu. Pro tento akt, stejně jako pro ostatní ilokuce, je pak možné vymezit podmínky nutné pro jeho uskutečnění. Jsou jimi zvláště následující: a)

Mluvčí při vysvětlování pronáší určitá slova se záměrem učinit vysvětlované adresátovi srozumitelným.

b)

Je přesvědčen, že jeho slova přinášejí správnou odpověď na adresátovu otázku (problém vyžadující vysvětlení).

c)

Chce, aby porozumění adresátovi přinesla právě tato jeho slova.

Vymezené podmínky nesou řadu konsekvencí, uveďme alespoň ty základní z nich. Předně je důležité, že je celé vysvětlování směrováno na konkrétního adresáta v konkrétní situaci, z čehož vyplývají příslušné nároky na odbornost a detailnost této explanace. Jiné vysvětlení očekává dítě, jiné vědecká komunita, přičemž obě dvě vysvětlení mohou být správná, neboť na každou otázku existuje celá řada správných odpovědí. Při svém vysvětlování tedy musí mluvčí dodržet i pro daný případ příslušná pravidla (instrukce, stanovující požadavky na odpověď na konkrétní otázku). Tradiční teorie vysvětlení se snaží navrhnout a popsat právě tyto univerzální instrukce – co vše by měla odpověď obsahovat a jak by měla být uspořádána – a to zejména pro vysvětlení v rámci vědy. Pragmatický přístup však navíc vtahuje do hry i zmíněného adresáta. Každá pravdivá odpověď na problém vyžadující vysvětlení nemůže být podle Achinsteina automaticky odpovědí správnou (tj. tím, co také chce adresát slyšet). Pokud např. na otázku (131) Jaká je funkce srdce? dostaneme odpověď (132) Funkci srdce objevil Harvey, je to sice pravda, ale funkci srdce jsme tím nevysvětlili. Správnou odpovědí by totiž byla např. reakce (133) Funkcí srdce je pumpování krve. Při vysvětlování by porozumění adresátovi měla přinést přímo slova mluvčího. Pokud mluvčí pouze odkáže na jiný zdroj informací, např. když na otázku (134) Proč koncem 19. století trpěli obyvatelé tehdejší Indonésie nemocí beri-beri? odpoví slovy (135) Nemoc beri-beri byla způsobená tím, co je popsané v každé učebnici o avitaminóze, o vysvětlení se nejedná, byť by tato odpověď byla pravdivá. O vysvětlení by naopak šlo v případě odpovědi 79

(136) Nemoc beri-beri způsobil nedostatek vitamínu B1 ve stravě. Ohled na adresáta, a tedy i jistá relativnost vysvětlení vůči dané situaci, na kterých stojí Achinsteinovy myšlenky, ale i další pragmatické teorie vysvětlení, a jež rovněž platí i pro zdůvodňování instrukcí, se staly také jádrem kritiky celého tohoto směru. Jak shrnuje Eugen Zeleňák (2008, s. 55), vysvětlení výskytu beri-beri či smrti Caesara by mělo být podle zastánců tradičního přístupu vždy stálé a neměnit se se změnou okolností. Tomu ale příznivci pragmatického směru oponují tím, že myšlenka univerzálně platného vysvětlení, tj. bez zohlednění toho, kdo, jak a komu ho podává, je jen iluzí. Jako východisko naznačených sporů se proto podle Zeleňáka nabízí pojímat pragmatiku jako doplněk tradičních nepragmatických teorií vytvářejících modely obsahové stránky vysvětlení.

5.3.1.2 Brandtová et al. (1983), Rosengrenová (1983): subsidiární ilokuce Autorský okruh Margarety Brandtové (Brandt et al., 1983) 75 se na zdůvodnění zaměřil v rámci studia ilokuční hierarchizace delšího psaného textu, konkrétně německých obchodních dopisů, jež si autoři k analýze zvolili pro jejich dialogickou interaktivnost mezi autorem a adresátem. Zmíněná hierarchizace textů spočívá podle autorů v tom, že v nich lze identifikovat jak výpovědi s dominujícími ilokucemi, jež charakterizují celý výpovědní sled, tak i výpovědi s ilokucemi vůči nim subsidiárními (pomocnými, podpůrnými). Jeden dominující cíl může být podepřen řadou cílů subsidiárních, které pak dále mohou být dominujícími pro své vlastní cíle subsidiární. Pro tento teoretický koncept je přitom příznačné, že autoři uvažují o subsidiárních ilokucích jak na úrovni samostatných výpovědí (137), tak na úrovni vedlejších vět (138) i předložkových frází (139). Jako příklady jsou v následujících výpovědích uvedeny kombinace prosby a tvrzení, které má vůči prosbě podpůrnou funkci. (137) Přines mi prosím zítra slovník. Potřebuji ho nutně kvůli zkoušce. (138) Přines mi prosím zítra slovník, protože ho nutně potřebuji kvůli zkoušce. (139) Přines mi prosím zítra kvůli zkoušce slovník. Na vzniku ilokuční hierarchie se podle autorů podílejí tři typy operací prováděné mluvčím: a)

Zdůvodnění: Adresát má něco udělat, a tak mu to je zdůvodněno.

b)

Vyvozování: Adresát má něco udělat, neboť to z něčeho samo o sobě vyplývá.

c)

Negativní zdůvodnění: Je založené na přípustkovém vztahu. i.

Přestože jsme již dříve s vaším návrhem souhlasili, musíme nyní navrhnout jeho zpřesnění.

75

Tj. Margareta Brandtová, Wolfgang Koch, Wolfgang Motsch, Inger Rosengrenová a Dieter Viehweger.

80

Autoři také rozlišují následující tři typy vztahů mezi jednou funkcí dominující a alespoň jednou funkcí subsidiární. (Překlad příkladových vět citujeme podle Hirschové (2002, s. 176).) a)

Propoziční struktura subsidiární ilokuce podporuje dominující jednotku jako celek. i.

Dovolujeme si Vás upozornit, že z Vaší strany dosud nebyla provedena žádná platba týkající se uskutečněné objednávky č. ... Vaši první splátku proto očekáváme do 15 t.m.

b)

Subsidiární ilokuce podporuje dominující ilokuci. i.

Velmi bychom uvítali, kdyby zakázka mohla být vyřízena v co nejkratším termínu. Vzhledem k tomu, že stavební práce jsou nyní v rozhodující fázi…

c)

Propoziční struktura subsidiární ilokuce podporuje ilokuční roli dominující ilokuce. i.

Zasíláme Vám nejnovější informace o produktech a službách naší společnosti. Podrobnosti najdete na druhé straně tohoto dopisu.

Uvedené typy vztahů mezi propozičními obsahy a ilokucemi lze znázornit v tabulce 6, kde IR značí ilokuční roli a PS propoziční strukturu.

Tabulka 6: Typy vztahů mezi subsidiárními a dominujícími funkcemi (podle Brandt et al., 1983, s. 123)

Propoziční struktura subsidiární ilokuce podporuje dominující jednotku jako celek

Subsidiární ilokuce podporuje dominující ilokuci

Propoziční struktura subsidiární ilokuce podporuje ilokuční roli dominující ilokuce

IR

IR

IR

IR

IR

IR

PS

PS

PS

PS

PS

PS

Výše uvedené příklady z konkrétních textů mohou vyvolat otázku, jak vlastně v komplikovaných případech poznat, jestli se jedná o vztah funkce dominující a subsidiární. K tomu autoři poznamenávají, že nejjasnější je situace u vět, v nichž je obsažena explicitní performativní formule a vztah mezi výpověďmi je vyjádřen adverbiálně nebo nějakou spojkou. (140) i. ii.

Proto vás prosíme, abyste… Vyzýváme vás, abyste…, neboť…

Jestliže v textu takový indikátor schází, musíme se spolehnout na kontextovou souvislost mezi oběma výpověďmi. Tu však lze otestovat: Pokud po dosazení performativního slovesa do potenciální dominující výpovědi a zároveň po explicitním vyjádření vztahu mezi nimi nedojde k žádné změně významu textu, máme co do činění s hierarchickým vztahem těchto výpovědí. 81

Z představených tří typů vztahů mezi funkcí dominující a funkcí vůči ní subsidiární se v návodových textech setkáváme u zdůvodňování zvláště s případem prvním, kdy propoziční struktura subsidiární ilokuce podporuje dominující jednotku jako celek. Jen v případě zdůvodnění nehovoříme o samostatné komunikační (ilokuční) funkci, viz dále. (141) i.

Nevystavujte spotřebič dešti nebo vlhkosti, abyste předešli vzniku požáru nebo úrazu elektrickým proudem. (SZ)

ii.

Překontrolujte, zda pračka stojí svisle, všemi 4 nožičkami pevně na podlaze. Jinak může při odstřeďování vznikat značný hluk a docházet k jejímu posunutí. (PB)

Koncept subsidiárních funkcí rozpracovala podrobněji ve vlastním příspěvku Inger Rosengrenová (Rosengren, 1983), a to rovněž na textovém korpusu obchodních dopisů. Pro Rosengrenovou, jež byla i spoluautorkou zmíněného článku Brandtové et al., je však obzvláště důležitá analýza sledu jednotlivých fází komunikační interakce a popis podmínek, za nichž se tyto fáze realizují. Důsledně totiž od sebe odlišuje ilokuce podařené (gelungen) a úspěšné (erfolgreich) a následně i úspěšné adresátovo jednání. Pokud byla ilokuce podařená, adresát podle Rosengrenové porozuměl, čeho u něho chtěl mluvčí svou výpovědí dosáhnout, a existuje zde předpoklad pro to, aby se ilokuce navíc mohla stát i úspěšnou. O úspěšné ilokuci hovoří Rosengrenová v případě, že se adresát rozhodne konat podle adresátova přání, tedy provést buď nějakou fyzickou činnost, nebo třeba i jen kognitivní operaci (u oznámení). Je však třeba mít na paměti, že to, že se adresát rozhodl k akci, ještě neznamená, že tak skutečně učiní a že i jeho následné jednání bude moci být úspěšné. Pro všechny tři uvedené komunikační fáze (ilokuce podařená, ilokuce úspěšná, úspěšné jednání) lze podle Rosengrenové stanovit podmínky, které musejí být pro jejich realizaci splněny. 76 Jistě by bylo zajímavé zaměřit se na tyto podmínky v obecnosti, pro nás je však podstatné, že se jimi Rosengrenová zabývá také v souvislosti s konkrétními případy, v nichž tematizování podmínkových okolností slouží jako subsidiární ilokuce pro svou ilokuci dominující. 77 Pokud adresátovi poskytneme další informace, proč jednáme právě tak, jak jednáme, o tom, jaký je vztah mezi skutečností a požadovaným adresátovým konáním, nebo o tom, že adresát vlastně může určitou operaci provést, zvýšíme tím šanci, že adresát pochopí, čeho u něho chceme dosáhnout, rozhodne se sám jednat a nakonec i jeho jednání bude úspěšné. 78 76

Viz Searlovy (1969) interakční podmínky, zde kapitola 2.2.

Z jiného úhlu pohledu může tematizace těchto podmínkových okolností sloužit také jako samotná indirektní realizace ilokučního aktu. 77

Kromě uvedeného typu subsidiárních ilokucí, které mají podpořit dosažení záměru mluvčího, zmiňuje Rosengrenová i subsidiární akty prostě vysvětlující skutečnost, o níž se vypovídá (Prší. Proto si obuji holínky.). Těmi se však zde zabývat nebudeme. 78

82

Nastíněným pragmatickým podmínkám podle Rosengrenové předchází tzv. podmínky sémantické, které vyplývají ze skutečnosti, že adresát musí nejprve porozumět tomu, k čemu se vztahuje propoziční struktura, a identifikovat její ilokuční roli. Subsidiárními ilokucemi explikujícími tento druh podmínek mohou být například výpovědi ujišťující adresáta o typu dominující ilokuční funkce – a to buď jako reakce na adresátovu otázku (142), nebo již při anticipaci možné adresátovy nežádoucí interpretace dominující ilokuční funkce (143). (142) A: Raději prozatím neodjíždějte! – B: Je to příkaz? – A: Ne, prosba, samozřejmě se sami můžete rozhodnout. (143) Stále ještě nemáme všechny podklady. Neberte to však jako výtku, nýbrž jen jako konstatování faktu. Při tematizaci podmínek pro podařenou ilokuci mluvčí pojmenovává skutečnost, která jej přiměla k příslušnému řečovému jednání. (144) V telefonickém rozhovoru z (určitého data) jste nám přislíbili, že obě zařízení by bylo možné dodat do (datum). Chtěli bychom Vás proto požádat o potvrzení tohoto termínu. Při tematizaci podmínek pro úspěšnou ilokuci vyjadřuje mluvčí vztah mezi skutečností a očekávaným adresátovým jednáním. Tuto explikaci předvádí Rosengrenová na názorných příkladech, v nichž se mluvčí různými strategiemi (vyjádření předpokladů, důvodů a konsekvencí očekávaného jednání) snaží argumentačně podepřít svůj požadavek, aby adresát posekal trávník: a)

Předpoklad pro jednání i.

b)

Můžeš posekat trávu (jestli chceš). Koupila jsem sekačku.

Důvod pro jednání i.

Musíš nyní posekat trávu (ať chceš, nebo nechceš). Je už alespoň 10 centimetrů vysoká.

c)

Důvod i předpoklad pro jednání i.

Tráva už je alespoň 10 centimetrů vysoká. Musíš ji nyní bezpodmínečně posekat. Dnes jsem koupila novou sekačku.

d)

Konsekvence požadovaného jednání i.

Posekej prosím trávník, abychom si mohli zahrát badminton. (Zde jde o přání ve prospěch mluvčího.)

Po úspěšné ilokuci mluvčí očekává, že adresát bude skutečně jednat v souladu s jeho záměrem. Pro to však musí být zároveň splněny i podmínky pro úspěšné jednání. A to, že jsou v daném případě podle názoru mluvčího splněny, mu může rovněž posloužit pro podepření dominující funkce. Jako příklad zde Rosengrenová uvádí následující promluvu: 83

(145) Žádáme vás o co nejrychlejší uhrazení pohledávky. Potřebné údaje naleznete v příloze dopisu. Tento příklad však může být nahlížen také jako explikace splněné podmínky pro úspěšnou ilokuci. Z toho tudíž vyplývá, že jednotlivé předpokládané kroky v myšlenkovém zpracování promluvy adresátem, které Rosengrenová vyčleňuje, nelze zcela striktně delimitovat. Z představených podmínek, jež lze tematizovat, abychom adresáta přiměli k požadované akci, se při zdůvodňování pokynů v návodech k použití prototypicky uplatňuje vyjádření důvodů pro jednání (tj. účelu či příčiny) nebo jeho široce chápaných konsekvencí.

5.3.1.3 Karlík (1995): vysvětlení proč, zdůvodnění, ospravedlnění Petr Karlík se v citované studii (1995) na zdůvodnění zaměřil v rámci rozboru českých příčinných souvětí, na která nahlédl právě i jako na jazykové realizace ilokučního aktu vyvození závěru. Předně se však v této souvislosti vymezil proti autorům, kteří pracují s funkcemi zdůvodnění apod. na úrovni nižší než samostatná výpověď (vedlejší věta, větný člen), jako je např. Brandtová et al. (Brandt et al., 1983) a Rosengrenová (Rosengren, 1983), a naopak deklaroval přisouzení obecné ilokuční funkce vyvození závěru právě onomu celému příčinnému souvětí. Jako východisko pro své pojednání o ilokučním aktu vyvození závěru si Karlík vzal model J. Kleina 79 rozlišující tři druhy ilokučních aktů, které jsou na tomto vyvození závěru založené. Jedná se o vysvětlení proč (Erklären-warum), zdůvodnění (Begründen) a ospravedlnění (Rechtfertigen). Pro každý z těchto aktů Karlík ve stopách Greplových (Grepl, Karlík, 1998), a tedy i Searlových (1969), vymezil dva typy komunikačních situací lišící se konstelací interakčních podmínek, za nichž se tyto akty mohou úspěšně realizovat. Komponenty ilokučních souvětí (dva propoziční obsahy) přitom označil jako explicans (vysvětlující, ospravedlňující, zdůvodňující – symbol e) a explicandum (vysvětlované, ospravedlňované, zdůvodňované – symbol f). Pod vysvětlením proč si lze podle tohoto náhledu představit odpověď na otázku „Proč se stalo, že f?“ a lze jej charakterizovat následujícími dvěma sadami interakčních podmínek. (M značí v tabulkách tradičně mluvčího a A adresáta.)

79

Klein, J., 1987. Die konklusiven Sprechhandlungen, Studien zur Pragmatik: Semantik, Syntax und Lexik von BEGRÜNDEN, ERKLÄREN-WARUM, FOLGERN und RECHTFERTIGEN. Tübingen.

84

Tabulka 7: Interakční podmínky pro vysvětlení proč (podle Karlíka, 1995, s. 37n.)

Vysvětlení proč – typ A M ví, že A nezná okolnost e, která povede/vede/vedla k nastání jevu f.

Interakční M ví, že A chce znát okolnost e. podmínky

Vysvětlení proč – typ B M ví (předpokládá), že A nezná okolnost e, která povede/vede/vedla k nastání jevu f. M se domnívá, že by A okolnost e měl znát nebo že by okolnost e chtěl znát.

M se domnívá, že zná okolnost e. M chce, aby A akceptoval e jako okolnost, která povede/vede/vedla k nastání jevu f.

Příklad

A: Pane ministře, proč v poslední době stoupá nezaměstnanost? B: Nezaměstnanost stoupá, protože neprosperující firmy vyhlašují bankrot. -

Reaktivní vysvětlení, proč nastal/nastává/nastane f.

Včera jsem byl v kavárně. Měli tam strašně zakouřeno, protože celou dobu nevětrali. -

Iniciační vysvětlení, proč nastal/nastává/nastane f.

Ospravedlnění má podpořit nárok na nikoliv negativní hodnocení nějakého jevu (f) adresátem a jsou pro něj příznačné následující interakční podmínky.

Tabulka 8: Interakční podmínky pro ospravedlnění (podle Karlíka, 1995, s. 38)

Ospravedlnění – typ A M ví, že A hodnotí f jako negativní. Interakční podmínky

Ospravedlnění – typ B M považuje za možné, že adresát hodnotí f jako negativní.

M se domnívá, že zná jev e, který bude A akceptovat jako okolnost podporující jeho nárok na nikoliv negativní hodnocení jevu f. M chce, aby A akceptoval e jako okolnost podporující jeho nárok na nikoliv negativní hodnocení f.

Příklad

A: Proč jsi nepřišel včas? B: Zpozdil jsem se, protože nejely tramvaje. -

Reaktivní ospravedlnění sebe / někoho jiného / něčeho před někým.

Já jsem vám lhal, protože jsem vás nechtěl zarmoutit. -

Anticipační ospravedlnění sebe / někoho jiného / něčeho před někým.

85

Jak sám Karlík konstatuje, po formálně syntaktické stránce není mezi vysvětlením a ospravedlněním žádný rozdíl. Po stránce obsahové tu však odlišnost existuje. Ospravedlnění se může týkat pouze něčeho, za co nese někdo odpovědnost. A tak tedy souvětí (146) Protože je sucho, nerostou houby. nebudeme rozhodně interpretovat jako ospravedlnění, nýbrž jako vysvětlení, jelikož na faktu, že nerostou houby, nikdo vinu nenese. Dalším rysem ospravedlnění je podle Karlíka to, že na akceptování u adresáta má mluvčí větší šanci spíše tehdy, užije-li jako argument nějaký obecně uznávaný ospravedlňující jev, než když bude za každou cenu mluvit pravdu. Srov. souvětí zachycující pravdivý stav (147) a v dané situaci nepravdivou výpověď (148). (147) Přišel jsem pozdě, protože jsem zaspal. (148) Přišel jsem pozdě, protože nejezdily tramvaje.

Zdůvodnění slouží jako podpora nároku mluvčího na pravdivost propozice f a vyjadřuje odpověď na otázku „proč myslíš, že“. Také pro něj Karlík popisuje dvě komunikační situace charakteristické svými interakčními podmínkami.

Tabulka 9: Interakční podmínky pro zdůvodnění (podle Karlíka, 1995, s. 39n.)

Zdůvodnění – typ A M ví, že A neakceptuje jeho nárok na pravdivost propozice f.

Zdůvodnění – typ B M nevylučuje možnost, že A neakceptuje jeho nárok na pravdivost propozice f.

Interakční M ví (je přesvědčen, domnívá se), že propozice f je/byla/bude pravdivá. podmínky

M se domnívá, že zná jev e, který A akceptuje jako okolnost podporující jeho nárok na pravdivost propozice f. M chce, aby A akceptoval e jako okolnost podporující jeho nárok na pravdivost propozice f.

Příklad

A: Za týden budete zdravý jako rybička. B: To si vážně nedovedu představit. A: Ale ano. Za týden budete zdravý, protože vám právě předepisuji antibiotika. -

86

Reaktivní zdůvodnění pravdivosti propozice f.

Za týden budete zdravý, protože vám právě předepisuji antibiotika.

-

Anticipační zdůvodnění pravdivosti propozice f.

Na rozdíl od ospravedlnění se zdůvodnění zpravidla neopírá o etické normy ani o vyšší moc, ale spíš, jak poznamenává Karlík (1995, s. 40), „o takové obvyklé obsahové souvislosti, o nichž mluvčí předpokládá, že je adresát dobře zná, a jejichž platnost považuje za nespornou“. Aplikujeme-li Karlíkovy interakční podmínky pro zdůvodnění na konkrétní případ zdůvodnění instrukcí, které jsme již dříve vymezili pomocí podmínek uvedených v tabulce 5, získáme následující sadu postojů mluvčího a předpokladů mluvčího o adresátovi.

Tabulka 10: Interakční podmínky pro zdůvodnění instrukcí

Zdůvodnění instrukcí 1.

Mluvčí je přesvědčen, že zná postup, jak by mohl adresát dosáhnout nějakého cíle, a že právě tento postup bude pro něj tím nejlepším.

2.

Mluvčí je přesvědčen / domnívá se, že adresát nebude akceptovat tento postup k dosažení daného cíle jako ten pro sebe nejlepší.

3.

Mluvčí je přesvědčen, že zná skutečnost, kterou adresát akceptuje jako okolnost podporující jeho nárok na to, že daný postup je pro něj tím nejlepším.

4.

Mluvčí chce, aby adresát akceptoval tuto skutečnost jako okolnost podporující jeho nárok na to, že tento postup je pro něj tím nejlepším.

K podmínce, kterou jsme v tabulce 10 uvedli jako třetí, je třeba doplnit, že na každého adresáta může „fungovat“ jiné zdůvodnění, jak na to také upozorňuje Peter Achinstein (1985). Takže když autor instruktivního textu doprovází své pokyny zdůvodněními, směruje je již na svého modelového adresáta. Srov. zdůvodnění instrukce z návodu k použití vrtačky (149) a zdůvodnění podobného pokynu, které bychom mohli adresovat malému dítěti (150). (149) Nevystavujte nářadí dešti a vlhku. Pokud do nářadí vnikne voda, zvýší se riziko úrazu elektrickým proudem. (VBD) (150) Nenechávej hračky na dešti. Hračky to nemají rády.

5.3.1.4 Klein (2007, 2009): vysvětlení vs. argument Jak upozorňuje Ondřej Klein (2009) v souvislosti se svým lingvistickým popisem argumentace, jeví se dále jako užitečné odlišit od sebe pojem vysvětlení a pojem argumentu – např. tak, jak to činí Mayes. 80

80

Mayes, G. R., 2000. Resisting Explanation. Argumentation, 14, s. 360–380.

87

•

Vysvětlení spočívá podle Mayese (v Kleinově interpretaci) v objasnění příčiny nějakého přijatého faktu. Smyslem předložení důvodů je pomoci adresátovi porozumět, jak nebo proč tento fakt nastal. Vysvětlení odpovídá na otázku: „Proč tomu tak je?“ V tom se Mayesovo vysvětlení shoduje s vysvětlením Achinsteinovým i Karlíkovým vysvětlením proč.

•

Na druhou stranu, u argumentu jde podle Mayese o to, předložit racionální oporu pro přesvědčení, že nějaký závěr je pravdivý. Testovací otázku pak reprezentuje dotaz: „Jak to víš?“ Takto pojatý argument můžeme ztotožnit s Karlíkovým i naším zdůvodněním.

Dále je třeba odlišit mezi uchopením argumentu z hlediska komunikačního a z hlediska logiky. Komunikační pohled zastupuje Mayesova definice a rovněž i pojetí samotného Kleina. •

Z hlediska komunikace jsou tedy dle Kleina (2007, s. 89n.) argumenty „takové výpovědi (či jejich části), které nějakým způsobem snižují předem danou spornost tvrzení či pochybnost o něm (resp. zvyšují míru přijatelnosti) a jsou důvodem, proč mluvčí něco o něčem tvrdí“.

•

Z „hlediska logiky se za argument zjednodušeně řečeno dají považovat jakákoli souvětí či dvě a více vět ve vztahu obvyklé obsahové souvislosti, které lze převést do apriorní platné logické formy (např. modus ponens)“.

Uvažujeme-li komunikační argumenty, zpravidla se stávají textovou realizací argumentu logického. Logické argumenty se ale stejně tak podle Kleina mohou stát podkladem pro Karlíkovo vysvětlení proč (151) nebo pro ospravedlnění (152). (151) Nezaměstnanost stoupá, protože neprosperující firmy vyhlašují bankrot. (152) Já jsem vám lhal, protože jsem vás nechtěl zarmoutit. Vztah mezi komunikačním argumentem, na který se převážně zaměřujeme, a vysvětlením není podle Kleina (2007, s. 62) nijak přímočarý. Můžeme však konstatovat, že vysvětlení jako objasnění existujících kauzálních vztahů může v textu plnit roli argumentu. Tak to mu je např. v případě argumentu vysvětlením (153). Argumentovat lze ovšem i tvrzením, které jev nijak nevysvětluje (154). (153) Předměty různé hmotnosti padají na zem stejně rychle, protože hmotnost tělesa nemá vliv na rychlost, s kterou je toto těleso přitahováno. (154) Předměty různé hmotnosti padají na zem stejně rychle, protože jsem to právě teď řekl. Chápeme-li tedy argument jako způsob využití vysvětlení či nějakého tvrzení v komunikaci, přikláníme se ve shodě s Kleinem k pojetí argumentu jako nadstavbové funkce, kterou přijímá výpověď ve vztahu k jiné výpovědi. Tato druhá výpověď se pak stává vůči svému argumentu tezí. 81 Přesněji řečeno, bylo by vhodné o tezi hovořit jen u výpovědí s funkcí asertivní. Pokud argument podporuje výpovědi s jinými komunikačními funkcemi (např. výzvu či otázku), o tezi v logickém smyslu se nejedná, což je

81

88

Každý argument může být zároveň tezí ve vztahu k nějakému dalšímu argumentu – argumentace může mít hierarchickou strukturu. Z toho vyplývá, že s funkcemi argumentu a teze nepracujeme na úrovni komunikačních funkcí, ale na úrovni vyšší, kterou můžeme označit za úroveň textovou. Každá výpověď nese nějakou svou komunikační funkci a textovou funkci argumentu přijímá navíc až ve vztahu k tezi, kterou má podpořit. Uvedli jsme, že textovou funkci argumentu, který ze své podstaty není komunikační funkcí, může plnit výpověď, jež objasňuje fungování kauzálních vztahů mimojazykového světa, tj. vysvětlení. Dále ale vyvstává otázka, zda tedy přidělit status samostatné komunikační funkce alespoň onomu vysvětlení (jak to ostatně činí Achinstein i Karlík), nebo zda na vysvětlení raději pohlížet jen jako na obecnou komunikační funkci asertivní (cílem výpovědi je předat adresátovi nějakou informaci, která v konkrétním případě zrovna vysvětluje podstatu nějakého jevu). 82 Jelikož se na materiálu návodů k použití nehodláme podrobně zabývat vnitřní strukturou argumentů, tak jak to činí teorie vysvětlení v rámci filozofie vědy, domníváme se, že pro naše účely postačí pojem vysvětlení nechat stranou a pracovat pouze obecně s argumentací pomocí nějakého tvrzení, ať už je argument založen na jakémkoliv principu. Nevydělení vysvětlení jako samostatné komunikační funkce nám také umožní uvažovat o textové funkci argumentu i na úrovni vedlejší věty či větného členu, které v rámci našeho přístupu stejně žádné samostatné komunikační funkce nabývat nemohou (na rozdíl od pojetí Brandtové et al. (Brandt et al., 1983) a Rosengrenové (Rosengren, 1983), dle kterého to možné je). Funkci argumentu pak také budeme přisuzovat právě jen té zdůvodňující informaci, a to ať už je vyjádřena hlavní větou, vedlejší větou nebo větným členem, a nikoliv celému souvětí, jak to na materiálu indikativních vět činí Karlík. Ten však s funkcemi vysvětlení proč, zdůvodnění a ospravedlnění pracuje jako s funkcemi komunikačními, jež tedy může přisoudit jedině celému podřadnému souvětí – na úrovni vedlejší věty ani větného členu o samostatných komunikačních funkcích neuvažuje, stejně jako my. Dalším tématem, které z díla Ondřeje Kleina (2007, s. 59n.) pokládáme za velmi inspirativní, je typologie situací, při nichž vyvstává potřeba argumentovat pro nějakou tezi. Ve shodě s některými teoretiky Klein předpokládá, že argument se realizuje tehdy, když vzniká nejistota o nepochybnosti vyjádřeného tvrzení, nebo u výpovědí direktivních (výzvových), jestliže může adresát pochybovat, zda má měnit stav světa ve shodě s vyjádřenou výzvou. Zkrátka když jsou tvrzení či výzva pro adresáta

dáno tím, že klasická logika je vystavěna právě na oznamovacích větách. Otázky preskriptivního jazyka se pokouší řešit metaetika, pomezní disciplína na rozhraní mezi logikou a etikou. O metaetice viz Kolář, Svoboda (1997). Karlíkovo ospravedlnění jsme navíc již označili za analogické Kleinovu argumentu, tedy za funkci výpovědi vzhledem k jiné výpovědi. 82

89

v konkrétní situaci nějakým způsobem méně přijatelné. Snížená míra přijatelnosti 83 pro adresáta nastává dle Kleina zejména tehdy, pokud se vyjadřuje: a)

Neznámá informace s platností faktu: Lidé jsou přirozeně nedůvěřiví vůči novým informacím, natož k těm, které jsou v rozporu s jejich dosavadními představami o stavu světa, a obzvlášť tehdy, když se k tomu připojuje i pochybnost, zda je mluvčí kompetentní tvrdit neznámý fakt.

b)

Neznámá informace s platností hypotetickou: Mluvčí argumentuje pro svou domněnku. i.

c)

Musí mít dost peněz, když jezdí autem.

Preferenční, hodnoticí a emocionální postoje mluvčího: i.

Rád bych, abys k nám v sobotu přišel. Už jsme se dlouho neviděli.

ii.

Bylo by dobré, aby ses mu omluvil. Svým výrokem jsi ho urazil.

iii. Jsem překvapen, že je tu uklizeno. Nikdo tu přece nebydlí. d)

Výzva směrem k adresátovi: Pokud je mezi mluvčím a adresátem hierarchický vztah (např. velitel a voják s nižší hodností), zpravidla u adresáta nevzniká pochybnost, zda má provést, co po něm mluvčí požaduje. Pokud jsou vztahy mezi komunikanty více vyrovnané, může být nutné předložit argumenty, proč by měl adresát jednat dle slov mluvčího (zda má mluvčí právo a přijatelný důvod toto po adresátovi požadovat).

Klein (2007, s. 76n.) dále předvádí některé metody, jak lze adresáta přimět k vykonání preferované činnosti. 84 Argumentovat lze v zásadě: a)

nežádoucím již existujícím stavem i.

Nekuř. (= non p) Vidíš, jaké máš problémy s dýcháním. (= q) Čiň non p, protože nastalo q. (Přičemž platí: Jestliže p, pak q.)

b)

žádoucím budoucím stavem i.

Nekuř. (= non p) Budeš na tom zdravotně lépe. (= non q) Čiň non p, protože pak nastane non q. (Přičemž platí: Jestliže p, pak q.) 85

Analogicky ke konceptu Brandtové et al. (Brandt et al., 1983) bychom zde mohli rozlišit sníženou přijatelnost buď propozičního obsahu výpovědi (např. u výzvy pochybnost adresáta, zda má vykonat opravdu to, co je obsahem výpovědi), sníženou přijatelnost její komunikační funkce (např. u výzvy pochybnost adresáta, zda má to, co je obsahem výpovědi, opravdu vykonat), nebo sníženou přijatelnost obou složek zároveň. 83

Fakticky se zde jedná o sémantické rozčlenění základních typů důvodů pro toto jednání v pojetí Rosengrenové (Rosengren, 1983), viz výše. Připomeňme, že dalšími typy argumentů (výpovědí podepírajících výzvu) bylo u Rosegrenové vyjádření předpokladů pro požadované jednání a vyjádření konsekvencí požadovaného jednání. 84

„Tento typ, v němž se argumentuje pro činnost slibem, že nastane adresátem preferovaný následek, je často využíván reklamou, kde bývá zpravidla podpořen rovněž argumentem z autority“, Klein (2007, s. 77). 85

90

c)

nežádoucím budoucím stavem i.

Nekuř. (= non p) Budeš mít problémy s dýcháním. (= q) Čiň non p, protože jinak nastane q. (Přičemž platí: Jestliže p, pak q.)

Na jiném místě, avšak v souvisejícím kontextu, Klein (2007, s. 84) poznamenává, že předložený argument může dokonce specifikovat komunikační funkci své teze. Pokud bychom se tedy z tohoto hlediska podívali na výše uvedené příklady, u bodu b) je argumentem podpořena rada, u bodu c) je to varování a u bodu a) to může být buď rada, nebo varování v závislosti na tom, zda argument implikuje spíše to, že při činění non p bude q odstraněno (adresátovy problémy s dýcháním se zlepší, tj. jde o radu), nebo to, že při pokračování v činění p se může q intenzifikovat (problémy s dýcháním se mohou zhoršit, tj. jde o varování). Máme-li u všech výše uvedených příkladů na mysli záměr mluvčího informovat adresáta, jak by mohl dosáhnout nějakého požadovaného stavu, a ne jej přímo vyzvat k popsané aktivitě, jedná se v našem pojetí o výpovědi instruktivní. Bylo-li by záměrem mluvčího adresáta skutečně vybídnout k provedení nějaké akce, šlo by o výzvu. I pro tu ale můžeme argumentovat analogickým způsobem. 86 (155) Nekuř. Vždyť jsou tu přece děti. (156) Nekuř. Počkej na Karla, on si s tebou chce taky zapálit. (157) Nekuř. Zapálíš stodolu.

5.3.2 ANALÝZA Již v úvodu této kapitoly jsme předznamenali, jakých forem nabývá zdůvodňování instrukcí v návodech k použití. Představme si je nyní podrobněji.

5.3.2.1 Zdůvodnění instrukcí ve formě určení účelu První z forem zdůvodnění instrukcí, na které se zaměříme, jsou obecně účelové cirkumstanty. Jako zdůvodnění však může fungovat jen jejich typ. Účel, jímž jsou rozvíjeny instrukce, lze totiž v češtině formulovat ze dvou perspektiv:

Pro příklady výzvy jsme na rozdíl od příkladů instruktivních (tj. vyjadřujících radu či varování), v nichž byl výsledný požadovaný stav v jednoznačném zájmu adresáta, zvolili argumenty směřující k prospěchu adresátova okolí. Zmíněný rozdíl se projeví v tom, že zatímco u instrukcí pokyn cílil k definitivnímu ukončení zlozvyku kouření, u příkladů výzev půjde o pokyny k aktuálnímu nekouření teď a tady. To totiž může být pro adresátovo okolí aktuálně více obtěžující než to, že adresát má dlouhodobě problémy s dýcháním nebo mu tyto problémy hrozí. Na tuto skutečnost upozorňujeme pouze pro přesnost, jelikož obě skupiny argumentací jsou fakticky analogické jen částečně. 86

91

a)

Jako potřebu, kterou bude chtít adresát podle předpokladu mluvčího někdy v budoucnu naplnit – v tom případě účel instrukci zpravidla slovosledně předchází. i.

Abyste zabránili vystřikování, neplňte nádobu mixéru větším množstvím tekutin než 1,25 l, a to zejména tehdy, používáte-li vyšší rychlost. (MP)

b)

Jako zdůvodnění instrukce – v tom případě účel instrukci zpravidla slovosledně následuje. i.

Před sestavením nádoby mixéru a nožové jednotky nezapomeňte vložit těsnicí kroužek na nožovou jednotku, abyste zabránili vytékání tekutin. (MP)

Zvolená perspektiva s sebou kromě uvedených slovosledných charakteristik nese i konsekvence další. Účelem pokynu z perspektivy adresátovy potřeby může být: a)

Konkrétní pracovní krok s obecným významem „když chcete něco udělat“. i.

Abyste odejmuli akumulátor z elektronářadí, uveďte spínač 9 na tak dlouho do chodu, až je akumulátor zcela vybit. (VB)

b)

Dosažení všeobecně prospěšného a bezpečného stavu s významem „když chcete, aby se něco stalo“, zpravidla jde o bezpečnostní pokyny. i.

Abyste ochránili děti před riziky spojenými s elektrickými přístroji, postarejte se o to, aby kabel nevisel dolů a děti na přístroj nedosáhly. (SG) 87

Tyto typy účelových určení vyjadřují okolnost, za níž pokyn platí, a jsou analogické určení časovému a podmínkovému (viz kapitoly 6.2.2.1 a 6.2.2.2). Není je tedy možné z výpovědi vypustit, aniž by tím nebyl ovlivněn její význam, respektive platnost pokynu. Na druhou stranu, zdůvodňující určení účelu (158) bychom z věty bez změny platnosti pokynu vypustit mohli. Patrně bychom však snížili šanci, že náš ilokuční akt instrukce bude úspěšný, tj. že adresát bude akceptovat, že právě daný postup k dosažení nějakého cíle je pro něj tím nejlepším možným. (158) i.

Po vyjmutí vypraného prádla nechte dvířka otevřená nebo pootevřená, aby se mohla odpařit přebytečná vlhkost. (PA)

ii.

Nekácejte stromy v blízkosti elektrického vedení a budov, aby na ně nespadl strom nebo větve stromu. (ŘPR)

Rozdíly mezi účelem jakožto adresátovou potřebou a účelem jakožto zdůvodněním pokynu dále nacházíme i v možnostech nominalizace takových určení. Náš textový materiál dokládá, že zdůvodňující účel bývá nominalizován jen zřídka (159), zatímco účelové určení s významem potřeby provedení určitého kroku pracovního postupu podléhá nominalizaci téměř výhradně (160). Musíme ovšem přiznat, že hranice mezi uvedenými typy účelových určení vyjadřujících adresátovu potřebu je prostupná, neboť můžeme najít řadu hraničních případů. 87

92

(159) i. ii.

Toustovač uzavřete pro uchování tepla pro další sendvič. (SL) Před použitím přístroje si důkladně přečtěte tuto uživatelskou příručku a uschovejte ji pro budoucí použití. (MP) 88

(160) i.

Pro prodloužení trubice stiskněte tlačítko na středovém spoji a vytáhněte vnitřní trubici ven. (VYH)

ii.

K uvedení elektronářadí do provozu stlačte spínač 9 a podržte jej stlačený. (PF)

V případě účelu, jímž je adresátova potřeba dosažení všeobecně prospěšného a bezpečného stavu, však toto určení zůstává obvykle ve formě vedlejší věty, i když se s její nominalizací se můžeme setkat např. v podobě nepůvodní předložky z důvodu. (161) Z důvodu bezpečné a správné funkce udržujte zařízení a ventilační štěrbiny v čistotě. (VD). Co se formy větněčlenského vyjádření účelu v první i v druhé funkci týká, zpravidla bývá v instruktivních výpovědích vyjádřen vazbou pro + 4. pád, případně na + 4. pád, k + 3. pád, a to ve spojení se substantivem popisujícím činnost, kterou chce adresát provést (pro vrtání, na čištění, k mytí), nebo stav, jehož chce dosáhnout (pro výběr, zpětný chod, optimální výkon, dozlatova opečené sendviče), či se substantivem označujícím objekt, k němuž se popisovaná činnost vztahuje (162), apod. (162) Pro krátké šroubovací nástavce používejte držáky šroubovacích nástavců (volitelné příslušenství). (VP) Podle charakteru zdůvodňujícího účelu, zda je jím okolnost pozitivní, či naopak nechtěná, pak o celé instrukci můžeme hovořit také jako o radě, nebo o varování, viz příklady u bodu (158). Za typické varovací účelové formy považujeme konstrukce typu aby ne... (aby nedošlo k…, aby nikdo nezakopl) a „zabraňovací“ formy typu abyste zabránili, předešli, eliminovali rizika apod.

5.3.2.2 Zdůvodnění instrukcí ve formě určení příčiny Druhým formálním typem zdůvodnění, jež doprovází instrukce v českých návodech k použití, je určení příčiny v užším smyslu. Podle standardní Karlíkovy definice (Grepl, Karlík, 1998, s. 303) označuje příčina „okolnost kauzující/motivující (p) a vyjadřuje ji tak, že tato okolnost platí; tedy ‚protože p, tak q‘. Odpovídá tedy na otázku proč // z jaké příčiny, za jakého důvodu se něco stalo?“ Pravidelnosti či obvyklosti (a tedy i příčinné souvislosti) mezi jevy je pak podle Petra Karlíka (1995, s. 21n.) možno rozčlenit do tří základních typů:

88

Vazbu pro budoucí použití zde můžeme považovat již za frazeologizovanou.

93

a)

Přírodní zákon: i.

b)

Sociální pravidla a zvyklosti jednání: i.

c)

Protože se náhle oteplilo, sníh do rána roztál.

Petr je občanem České republiky, protože jeho rodiče jsou Češi.

Logická nutnost: i.

Protože jsi zabil užovku, zabil jsi hada.

V našem případě se u zdůvodňování instrukcí vesměs jedná o příčinnost vyplývající z přírodních, konkrétně fyzikálních, zákonů. Stejně jako u určení účelu, a také u všech příčinných cirkumstantů v širším smyslu, se příčina v češtině primárně vyjadřuje vedlejšími větami, což dokládá i náš instruktivní materiál. Stranou přitom necháváme hlavní věty typu (163) Z tohoto důvodu prádlo v pračce neodbarvujte. (PB), ve kterých vyjádření příčiny (z tohoto důvodu) považujeme jen za navazující nevlastní spojku. (Viz o těchto případech dále.) Příčinné věty zdůvodňující instrukci stojí, stejně jako zdůvodňující věty účelové, v postponované pozici. Pojí se převážně se zákazy („nedělejte q, protože p“) a vesměs vyjadřují varování ať už ve formě explicitní (přesně pojmenovaná nežádoucí situace, (164)), či implicitní (165). (164) Při praní v pračce nepoužívejte prací prostředky pro ruční praní, protože by mohlo dojít k úniku bohatě vytvářené pěny pod vrchním krytem a ke škodám. (PA) (165) Dávejte pozor, protože řezací lopatky jsou mimořádně ostré. (MC) Z žádného varování však nikdy přímo nevyplývá, že pokud se adresát bude pokynem řídit, nežádoucí situace nenastane. Například, ad (164), k úniku pěny z pračky může dojít i při použití správného pracího prostředku, a sice při jeho nadměrném dávkování. Na tento jev nemožnosti obrácené implikace naráží i Karlík (1995, s. 24n.), když poznamenává, že ze souvětí •

„b, protože a“

spíše než vztah •

„kdyby non a, tak non b“

plyne vztah •

„kdyby non a, tak non b nebo b“.

V této souvislosti Karlík dále upozorňuje na fakt, že příčinná souvislost mezi jevy a a b v souvětí •

„b, protože a“, např. (166),

nemusí být pro vznik jevu b dostačující, neboť zpravidla existuje řada dalších nutných podmínek (a1–an), které musely být zároveň splněny. 94

(166) Požár vypukl, protože v pokoji x vznikl zkrat v elektrickém vedení. Ze souvětí •

„b, protože a“

pak tedy vyplývá •

„(jestliže a) a (jestliže a1–an), tak b“.

Tyto další podmínky sice při běžné konverzaci – vedeni Griceovým kooperačním principem, a to konkrétně maximou kvantity (viz kapitola 2.3) – zpravidla nekonkretizujeme. Jejich existence je však připuštěna v příčinných zdůvodněních se slovesem moci, příp. i s kondicionálem. (167) i.

Nikdy nepoužívejte hrubé látky, protože mohou poškodit povlak pečicích ploch. (SG)

ii.

Desek se nikdy nedotýkejte ostrými ani abrazivními předměty, protože by mohlo dojít k poškození jejich nepřilnavého povrchu. (SP)

Uvedli jsme, že příčinné zdůvodnění může být buď explicitní, nebo implicitní. Pro jejich odlišení lze užít test, který navrhla Iva Nebeská (1974) při zkoumání možností transformací mezi větami příčinnými, podmínkovými a účelovými. V uvedené studii došla mj. k závěru, že na souvětí s vedlejší větou účelovou lze převézt jen takové obecně příčinné souvětí (tj. příčinné v širším smyslu 89), které splňuje následující předpoklady: „(1) jedna z vět, ze kterých je primární souvětí složeno, musí vyjadřovat záměrnou činnost a (2) druhá z vět primárního souvětí musí vyjadřovat cíl, popř. jeden z cílů této záměrné činnosti“ (tamtéž, s. 276). Při jejich splnění je tedy možné podmínkové souvětí (168) Dáme-li chodcům jasně na srozuměnou, kam s vozidlem míříme (p), nebudou se cítit ohroženi (q), kde věta p vyjadřuje záměrnou činnost a věta q cíl této činnosti, transformovat na souvětí s vedlejší větou účelovou (169) Dáme chodcům jasně na srozuměnou, kam s vozidlem míříme (p), aby se necítili ohroženi (q). Zatímco pokud není v primárním souvětí vyjádřen cíl zamýšlené činnosti, nemůžeme souvětí s vedlejší větou účelovou vytvořit (170). 90

Příčina v širším smyslu zahrnuje u Nebeské (1974) vztahy podmínkové, příčinné, důsledkové, přípustkové a účelové.

89

Stranou necháváme fakt, jejž si i Nebeská uvědomuje, že rozhodnutí, zda lze obecně příčinné souvětí transformovat na souvětí s vedlejší větou účelovou, je do jisté míry subjektivní, neboť v každém případě musíme posoudit, „zda je záměrná činnost skutečně záměrná a zda jejím cílem je právě ten cíl, který se nám nabízí“ (1974, s. 278). 90

95

(170) Přijdeme-li do společnosti, zdravíme nejprve hostitelku. ≠ Přijdeme do společnosti, abychom pozdravili nejprve hostitelku. Aplikujeme-li test transformovatelnosti na příčinná zdůvodnění instrukcí, zjistíme, že jen explicitní varování lze převést bez ztráty významu na zdůvodnění účelové (171), zatímco u implicitních příčin (172) to možné není. (171) Nikdy nepoužívejte hrubé látky, protože mohou poškodit povlak pečicích ploch. (SH) = Nikdy nepoužívejte hrubé látky, aby nepoškodily povlak pečicích ploch. (172) Během činnosti pračky se nedotýkejte vypouštěné vody, protože by mohla mít velmi vysokou teplotu. (PA) ≠ Během činnosti pračky se nedotýkejte vypouštěné vody, aby neměla velmi vysokou teplotu. Tuto skutečnost lze vysvětlit tím, že u explicitních příčinných varování existuje přímá kauzální souvislost mezi propozicemi instrukce a jejího zdůvodnění (např. používání hrubých látek poškozuje povlak pečicích ploch sendvičovače), přičemž u varování implicitních je tato souvislost volnější. Při testování možností různých transformací příčinného zdůvodňování neinstruktivních pokynů (tj. skutečných výzev) jsme dále došli k závěru, že instruktivní i direktivní akt může být jen obtížně zdůvodnitelný příčinou v minulém čase, což dokládá jazyková praxe, v níž u zdůvodňování zcela dominují věty s perspektivou futurální (viz i uváděné příklady typu protože by mohlo dojít), nebo alespoň prézentní. Srov. „sílu“ následujících zdůvodnění: (173) Nedráždi toho psa, protože by tě mohl kousnout. (174) Nedráždi toho psa, protože kouše. (175) Nedráždi toho psa, protože tě už jednou kousnul. Domníváme se, že je tomu tak obecně proto, že je pro adresáta snazší „přebrat“ si od mluvčího varování před více či méně konkrétní hrozbou, jež na něj čeká v budoucnosti (173), než se poučit z toho, co se již stalo (175). Varování v podobě minulé události lze tedy již považovat za formu implicitní – očekává se od adresáta, že z minulosti vyvodí důsledky pro budoucnost. Futurální orientaci mají ze své podstaty i všechna zdůvodnění větou účelovou. Při sledování příčinných vedlejších vět reprezentovaných větami se spojkou protože jsme se zaměřili i na věty uvedené spojkou neboť, jež však přes svůj příčinný či důvodový význam mají stále charakter vět hlavních, a podílejí se tak na vytvoření souřadného souvětného spojení.91 Petr Karlík (2002b) k nim navíc výslovně poznamenává, že jsou společně s větami s vždyť a totiž přiřazovány mezi věty

I když, jak uvádí Karlík (Grepl, Karlík 1998, s. 305), „zatím se nepodařilo uspokojivě vysvětlit, jaký je rozdíl mezi strukturami Chtělo se nám do světa, neboť cizina nás vítala volností a Chtělo se nám do světa, protože nás cizina vítala volností“, a pokud víme, zůstává toto autorovo tvrzení platné i do dnešních dnů. 91

96

s „funkcí vysvětlovací“, které mohou být na rozdíl od příčinných vedlejších vět realizovány jedině v postponované pozici. Pro jejich řídký výskyt v analyzovaných soudobých instruktivních textech nelze o souřadném zdůvodnění se spojkou neboť vyvozovat žádné větší závěry. Je ovšem zřejmé, že jsou spíše jen stylovým příznakem konkrétního autora či překladatele, což dokládá např. jejich vyšší zastoupení v textu ŘPR. (176) i.

Řetězovou pilu nedržte nad úrovní hrudníku, neboť v tom případě lze jen těžko kontrolovat nářadí v případě zpětného vrhu. (ŘPR)

ii.

Pokud má terén sklon, stůjte vždy nahoře na svahu, neboť pokácený strom se může skoulet ze svahu dolů. (ŘPR)

5.3.2.3 Zdůvodnění instrukcí ve formě hlavní věty Kromě vedlejší věty (účelové a příčinné) a větného členu (určení účelu) může textové funkce zdůvodnění instrukcí nabývat i věta hlavní. V tom případě je k zdůvodňované instrukci připojována zpravidla na pozici buď těsně předcházející, nebo za ní těsně následující. Vztah mezi instrukcí a jejím zdůvodněním může být manifestován navazujícím konektorem proto (177) či nevlastní spojkou z tohoto důvodu (178) nebo zůstává nevyjádřen a pouze se vyrozumívá ze souvislosti (179). (177) Děti nejsou často schopné rozpoznat nebezpečí, jež jim hrozí při manipulaci s elektrickými spotřebiči. Postarejte se proto o potřebný dohled během provozu pračky a nedovolte dětem, aby si s automatickou pračkou hrály. (PL) (178) Odbarvovací prostředky mohou obsahovat síru nebo chlór. Tím mohou konstrukční části v pračce podlehnout korozi. Z toho důvodu prádlo v pračce neodbarvujte. (PB) (179) Víko nedávejte do myčky na nádobí, mohlo by se teplem zdeformovat. (MG) V případě nevyjádření vztahu mezi větami máme podle Františka Daneše (1988, s. 93) co do činění s „přemosťovacími“ inferencemi, které překlenují textové diskontinuity a jsou nezbytné pro naše vnímání textu jako koherentního. Příčinný typ zdůvodňujícího vztahu však můžeme otestovat spojením obou vět pomocí spojky protože (180). (180) Neostřikujte vnější plášť automatické pračky vodou. Hrozí nebezpečí zasažení obsluhy elektrickým proudem. (PL) = Neostřikujte vnější plášť automatické pračky vodou, protože hrozí nebezpečí zasažení obsluhy elektrickým proudem. Podobně jako u zdůvodnění ve formě vedlejší příčinné věty i zde navíc platí, že převážně varovací funkci podtrhuje prézentní či futurální orientace zdůvodňující výpovědi.

97

6 INSTRUKCE JAKO VÝPOVĚĎ Již v předchozí kapitole, ve které jsme na instrukce nahlíželi jako na komunikát rozkročený mezi autorem, adresátem, (propozičním) obsahem a jeho realizací v praxi, jsme reflektovali některé z vlastností instrukcí jako výpovědí. Nyní se zaměříme na ty jejich rysy, které jsou pro ně z hlediska jejich komunikační funkce nejpříznačnější a jež v zásadě rovněž přispívají k tomu, aby obsah instrukcí mohl být v budoucnu adresátem realizován. Konkrétně se bude jednat o dva velké okruhy témat: •

sémantické a pragmaticko-syntaktické rysy predikátu instruktivní výpovědi,

•

slovosled imperativní věty s instruktivní funkcí z hlediska jejího aktuálního členění.

6.1 PREDIKÁT INSTRUKTIVNÍ VÝPOVĚDI Prvním z velkých okruhů témat, která hrají roli při charakteristice instrukcí jako výpovědí, jsou obecné sémantické a pragmaticko-syntaktické vlastnosti jejich jádra, základního kamene, na němž tyto výpovědi stojí, tj. jejich predikátu. Z hlediska jasně určené funkce těchto výpovědí se jeví jako ústřední otázka, jak se vyjadřuje záhodnost pokynů, tj. že by je adresát podle mluvčího měl ve vlastním zájmu provést, pokud chce něčeho dosáhnout, a jakými formami se mohou sdělovat jednotlivé kroky tohoto postupu. V druhé řadě pak vyvstává otázka, jak se formuluje, že má adresát něco dělat, či naopak nedělat, tj. klad a negace pokynů, a spolu s tím i úzce související otázka ukončenosti

popisovaného

děje,

tj.

dokonavosti/nedokonavosti

predikátů

(konkrétně

těch

imperativních).

6.1.1 DIREKTIVNOST INSTRUKTIVNÍCH VÝPOVĚDÍ Uvedli jsme, že za nepříznakovou, primární formu instruktivních výpovědí lze považovat imperativní větu a že na tuto formu lze převést i všechny její další vyjadřovací formy, aniž by to na komunikační funkci instruktivní výpovědi mělo zásadní dopad. Zároveň jsme ale také poznamenali, že se tímto imperativem pouze předstírá přímá výzva, jelikož cílem instruktivních výpovědí primárně není, aby adresát jednal, ale aby věděl, jak má v případě potřeby podle mluvčího jednat. Direktivní forma simuluje přítomnost autora instruktivních pokynů, který právě teď a tady říká adresátovi, jak má postupovat. 92 O tomto aspektu instrukcí můžeme tedy hovořit jako o jejich direktivnosti. Vyjádření výzvy směrem k přítomnému singulárnímu adresátovi bylo původní funkcí indoevropského „praimperativu“, pro nějž se dle Adolfa Erharta (1972) užíval holý slovesný kmen (případně rozšířený Požadavek užívat v pokynech imperativ namísto jiných slabších forem stanovuje ostatně i norma ČSN EN 62079 (viz kapitola 1.3.3). 92

98

o částici -dhi) a který stál zprvu mimo modální a temporální systém sloves. Podle zjištění Leonida A. Birjulina a Viktora S. Xrakovského (2001) se navíc imperativ holým slovesným kmenem vyjadřuje v mnohých jazycích světa dodnes. Zůstaneme-li v indoevropském teritoriu, můžeme shrnout, že po mohutném rozvoji imperativních paradigmat, který souvisel obecně i s rozvojem slovesné morfologie jako takové, jež pojala i imperativní tvary pro 3. osobu singuláru i plurálu (např. klasická řečtina, latina, stará čeština), nebo dokonce i tvary pro 1. osobu singuláru (sanskrt), a v rámci níž se tvořil imperativ i od jednotlivých časů (např. v latině od prézentu i futura, v klasické řečtině od tří minulých časů), došlo postupně opět k zjednodušení slovesných systémů, přičemž dotčené imperativní významy se začaly vyjadřovat jinak než čistě morfologicky (např. výzva pro 3. osobu singuláru v češtině analytickou formou – ať přijde). 93 Z tvarů morfologického imperativu, jež rozlišuje současná čeština, nacházíme v analyzovaných návodech k použití až na jednu výjimku formy zcela výhradně 2. osoby plurálu, které chápeme buď jako instrukci směrem ke skupině osob nebo jako vykání singulárnímu adresátovi. Zmíněnou výjimkou jsou tvary 2. osoby singuláru imperativu (a stejně tak i 2. osoby singuláru indikativu) v některých částech všeobecně problematického návodu k obsluze pračky Ariston (PAF), ve kterém se bez zjevných důvodů přechází k tykání adresátovi (viz kapitola 5.1.2). Tuto nekonzistenci mluvnických osob v kontextu mnoha dalších jazykových chyb přičítáme ovšem na vrub ledabylému překladu. Co se týká dalších forem, kterými se instrukce v našich návodech realizují, lze mezi nimi rozlišit dvě skupiny prostředků podle toho, zda je signalizován spíše bezpečnostní pokyn (zpravidla varování), či pokyn pracovního postupu (zpravidla rada). Že se v té které výpovědi jedná o vyjádření instruktivní funkce, si lze ověřit zmíněným testem převodu na imperativ. Bezpečnostní pokyny bývají vedle primárního imperativu obvykle vyjadřovány indikativními či kondicionálními větami s modálně intenčním predikátorem vyjadřujícím nutnost (181) či dovolení jen pro určitý případ (182). (181) i.

Poškozený spotřebič nesmíte v žádném případě připojit. (PL) = Poškozený spotřebič v žádném případě nepřipojujte.

ii.

Návod k obsluze by měl být vždy po ruce. (ŘPB) = Zajistěte, aby návod k obsluze byl vždy po ruce.

(182) Vysavač se smí používat jen v případě, že v něm jsou originální filtrační sáčky […]. (VYB) = Vysavač používejte jen v případě, že jsou v něm originální filtrační sáčky […].

93

Z jiného úhlu pohledu hodnotil Roman Mrázek (1968) takové opisné imperativní formy jako tzv. syntaktický modus.

99

Pro pokyny pracovního postupu jsou vedle imperativu naopak příznačné formy 2. osoby plurálu indikativu futura, které popisují provádění nějaké činnosti (183), a zaznamenali jsme i velice řídký výskyt pokynů v 1. osobě plurálu indikativu futura sloves dokonavých (184). 94 (183) i.

Změnu kartáče na hubici (a opačně) provedete přepnutím příslušného tlačítka na hubici […]. (VYZ) = Pokud chcete změnit kartáč na hubici (a opačně), přepněte příslušné tlačítko na hubici […].

ii.

Otevřete sklíčidlo tak, že jednou rukou budete otáčet přední část (12), zatímco druhou rukou budete přidržovat zadní část (13). (VBD) = Pro otevření sklíčidla otáčejte jednou rukou přední část (12), zatímco druhou rukou přidržujte zadní část (13).

(184) Nářadí vypneme tak, že uvolníme stisk hlavního spínače s regulací otáček. (VBD) = Pokud chcete vypnout nářadí, uvolněte stisk hlavního spínače s regulací otáček. Pro vyjádření alternativních či volitelných pokynů (obou typů) bývají užívány explicitní výpovědní formule signalizující doporučení (185) nebo věty s intenčním modálním predikátorem značícím prostou možnost (186). (185) Doporučujeme pravidelnou kontrolu stavu vstupního filtru. (VYZ) = Provádějte pravidelnou kontrolu stavu vstupního filtru. (186) Mechanickým voličem převodů mohou být zvoleny dva rozsahy otáček. (VP) = Jestli chcete, zvolte mechanickým voličem jeden ze dvou možných rozsahů otáček. Pokud potenciální převod na imperativní větu není u výpovědi možný, aniž by se výrazně změnil její funkční dopad na adresáta, neuvažujeme v jejím případě o instruktivní funkci, ale o funkci jiné, např. obecně asertivní. Z výpovědí s modalitou možnosti obsažených v návodech k použití mohou tedy sloužit jako instrukce jen ty z nich, u nichž je implikovaným původcem děje sám adresát. O výpovědi s instruktivní funkcí se tedy rozhodně nemůže jednat v následujících případech: (187) i.

Volné oděvy, šperky nebo dlouhé vlasy mohou být zachyceny pohyblivými částmi stroje. (VP) ≠ Jestli chcete, zachyťte volné oděvy, šperky nebo dlouhé vlasy pohyblivými částmi stroje.

ii.

Jednotka motoru má vestavěnou bezpečnostní pojistku. (MG) ≠ Zajistěte, aby měla jednotka motoru vestavěnou bezpečnostní pojistku.

Nízké zastoupení forem 1. osoby plurálu indikativu futura dokonavých sloves vyjadřujících pokyny značí jejich ústup ve prospěch tvarů 2. osoby plurálu, který můžeme v tomto žánru odborných textů všeobecně pozorovat. Když Jiří Kraus (1965) prováděl kvantitativní rozbor technických návodů k použití z Meopty, zjistil v nich poměr pokynů v první osobě (Seřízení provedeme takto…) vůči pokynům v osobě druhé (Seřízení proveďte takto…) v počtu cca 1: 3. V jiných oblastech instruktivních textů (např. v kuchařkách či jim podobných návodech) si však obvyklá 1. osoba plurálu indikativu futura sloves dokonavých či indikativu prézentu sloves nedokonavých stále drží svou pozici. 94

100

Další neimperativní formou pro vyjadřování jak pokynů pracovního postupu, tak pokynů bezpečnostních, kterou v návodech nacházíme, jsou osamostatněné infinitivní konstrukce, např. (188). I ty lze rovněž snadno vyjádřit imperativní větou. Protože se však s nimi setkáváme jen ve třech oddílech analyzovaných textů, dále se jimi zde již nebudeme zabývat. 95 (188) Nesušit v sušičce. (PZ) = Nesušte v sušičce.

6.1.1.1 Neimperativní bezpečnostní pokyny Již jsme uvedli, že vedle primárního imperativu bývají bezpečnostní pokyny v návodech k použití vyjadřovány také modálně intenčními predikátory signalizujícími nutnost nebo dovolení jen pro určitý případ. Tato funkční konkurence imperativu a predikačních forem nutnosti je v češtině obecně rozšířeným jevem, který si zaslouží alespoň stručný komentář. Morfologická kategorie způsobu je syntakticky nezávislou predikační kategorií, jež aktualizuje predikační akt vzhledem k jeho platnosti. Při pokynu provedeném formou imperativu se původce modality (tj. ten, jehož záměrem je, aby adresát něco vykonal) shoduje s mluvčím, proto též bývá postoj mluvčího (autora) k obsahu výpovědi 96 v některých koncepcích (např. Šmilauer, 1966) označován jako tzv. modalita subjektivní. Naopak modalita nutnosti, možnosti a záměru bývá řazena pod hlavičku modality objektivní, ve které zůstává původce modality nespecifikován a např. nutnost vykonat nějaký děj je prezentována jako objektivní danost. 97 Ovšem stejně jako ani jednotlivé slovesné mody nejsou monofunkční, není tomu tak ani u prostředků modality objektivní. Vlastní modální slovesa se tak například podle Miroslava Grepla (Daneš, Hlavsa, Grepl a kol., 1987, s. 284) nepřímo stávají i „spoluukazateli různých komunikativních záměrů mluvčího“, zvláště výzvy (189), výtky (190) a přání (191), anebo „pomáhají signalizovat jeho různé subjektivní postoje k obsahu výpovědi (např. různou míru přesvědčení o platnosti obsahu výpovědi, nerozhodnost, zklamání aj.)“. (189) Měl bys Petra pozvat.

K tématu infinitivních pokynů viz náš dřívější text, Vohralíková (2009), a studii Rolanda Wagnera (2010), která mj. shrnuje další literaturu k tématu. Zatímco my jsme na infinitiv ve funkci výzvy nahlíželi zejména z hlediska pragmatiky a v rámci historických souvislostí vývoje češtiny, Wagner se věnoval strukturním rozdílům mezi českou a německou infinitivní větou s reflexivním predikátorem vyjadřujícím výzvu (srov. Nenahýbat se! X *Nenahýbat!; *Nicht sich hinauslehnen! Nicht hinauslehnen!). 95

Stručný přehled přístupů k třídění postojů mluvčího v tomto smyslu, který přešel v třídění výpovědí podle jejich komunikační funkce, jsme přinesli již v kapitole 3.

96

Při jiném členění jde v případě modálních hodnot nutnosti, možnosti a záměru o tzv. modalitu voluntativní. Přestože jsme si vědomi složitosti modální problematiky a různých přístupů k ní, přidržíme se v této práci uvedeného zjednodušeného pojetí, neboť naším záměrem je zejména rozbor konkrétních jazykových příkladů. 97

101

(190) Neměls tam chodit! (191) Už by mělo pršet! Tímto sekundárním užitím modálních konstrukcí, konkrétně ve výzvové funkci, jež je funkci instruktivní velmi blízká, se v českém i ruském kontextu zevrubně zabývala Helena Běličová (1983, s. 87n.). Nezbytnost, žádoucnost či možnost konat či nekonat jistý děj je v takových případech podle ní „prezentována mluvčím jako objektivně daná, vyplývající z objektivní skutečnosti. Mluvčí tedy adresátovi pouze ‚vsugerovává‘ vědomí o nezbytnosti, žádoucnosti, možnosti ap. konat jistý děj, aniž se pro jeho realizaci jakkoli angažuje tím, že projevuje vlastní volní postoj v podobě VV [výzvové věty], tj. aniž přímo tuto realizaci kauzuje. Osobnímu postoji pak dává maximálně objektivní podobu.“ Podle Běličové ovšem zároveň není možné říci, že by se deklarativní věty s modálním intenčním predikátorem (192) zcela funkčně překrývaly s větami výzvovými (193). Modální věty mají obecně širší platnost. (192) Musíš poslouchat tatínka. (193) Poslouchej tatínka. S tím patrně souvisí i tendence k jejich rozšiřování na úkor imperativních vět, kterou Běličová pozoruje a díky níž „normativní věty dostávají svým způsobem ‚neosobní‘ podobu“. K této širší platnosti konstrukcí s modalitou nutnosti se v instruktivních textech pojí i možnost konkretizace míry závažnosti jednotlivých pokynů. Srov. „sílu“ následujících instrukcí a jejich potencionálních imperativních verzí. (194) Před použitím a každých 10 minut při používání musíte zkontrolovat napnutí řetězu. (ŘPBD) = Před použitím a každých 10 minut při používání zkontrolujte napnutí řetězu. (195) Prádlo byste měli roztřídit podle druhu a značek pro způsob jeho ošetření. (PL) = Prádlo roztřiďte podle druhu a značek pro způsob jeho ošetření. Převodem na imperativní formu, který je u všech instruktivních výpovědí v zásadě možný, a imperativ v nich bývá též popisován jako žádoucí (viz i norma ČSN EN 62079), ztrácíme v těchto případech rozdíl v „síle“ obou výchozích pokynů. 98 Chceme-li popsat vzájemný vztah bezpečnostních pokynů vyjádřených imperativními větami a pokynů s modalitou nutnosti, je třeba se zaměřit na dva podstatné aspekty: kdo je v nich původcem modality a kdo jejím nositelem. Původcem modality rozumíme toho, z jehož vůle či od jehož existence se odvíjí nutnost něco vykonat. U imperativních vět je jím vždy mluvčí, zatímco u vět s modalitou nutnosti jím může být dle Evy Benešové (Panevová, Benešová, Sgall, 1971) buď Potřebu kontrolovat správné napnutí řetězu hodnotíme v tomto případě z hlediska bezpečnosti jako důležitější než potřebu správně roztřídit prádlo, ačkoliv oba děje nelze zcela srovnávat. 98

102

objektivní okolnost (196), živé individuum, které je zároveň nositelem modality (197), nebo živé individuum, jež nositelem modality není (198). (196) Musím pracovat, jinak umřu hlady. (197) Musím pracovat, protože mi to nedá (198) Musím pracovat, protože mi to přikázali. Nositelem modality (nebo také původcem děje) je ten, kdo má danou činnost provést. V této souvislosti se zpravidla konstatuje, že imperativním pokynem není možné přikázat si sám sobě, neboť se u něj původce modality nemůže shodovat s jejím nositelem. Tato shodnost, byť navíc jen částečná, je možná pouze v případech, kdy se mluvčí zahrne do kolektivu označeného 1. osobou plurálu imperativu. (199) Pojďme to odnést! Pokud mluvčí směřuje přímou výzvu sám k sobě (200), nahlíží na sebe zvnějšku jako na adresáta. (200) Vydrž! Dalším faktem je, že v současném českém jazyce nemáme imperativní tvary pro vyjádření výzvy 3. osobám. Tu je možné provést jen zmíněnými analytickými tvary typu „ať to odnese“, kde se ovšem původce modality již neshoduje s mluvčím. Nositelem děje u vět s modalitou nutnosti mohou být naopak všechny slovesné osoby bez omezení. Výše uvedené poznámky platí pro imperativní věty a věty s modalitou nutnosti obecně. Pokud se ovšem podíváme na bezpečnostní pokyny v instruktivních textech, celé spektrum možných původců a nositelů modality se radikálně zjednoduší. Původcem modality je v nich vždy mluvčí (autor), byť zpravidla zprostředkovává obecnou bezpečnostní zkušenost, a jejím faktickým nositelem je vždy adresát. Bez ohledu na vyjádřeného nositele nutnosti, ať už je jím celý přístroj (201), nějaká jeho část (202) či další přihlížející osoby (203) apod., vždy je implikováno, že je to právě adresát, kdo má danou činnost provést, nebo pokud toho není sám schopen, její provedení zajistit jiným způsobem (sehnat si k tomu kompetentní osobu nebo pomocníka apod.). (201) Během provozu musí pračka stát pevně na svých nožičkách […]. (PB) = Zajistěte, aby během provozu pračka zůstala stát pevně na svých nožičkách […]. (202) Rukojeti musí zůstat suché a čisté, bez stop po oleji a palivu. (ŘPR) = Zajistěte, aby rukojeti zůstaly suché a čisté, bez stop po oleji a mazivu. (203) Přihlížející osoby se musí zdržovat ve vzdálenosti alespoň 15 m od místa sekání. (SSR) = Zajistěte, aby se přihlížející osoby zdržovaly ve vzdálenosti alespoň 15 m od místa sekání. Co se týká členění modality nutnosti, přikláníme se ke Greplovu (Grepl, Karlík, 1998) rozlišování tří základních modálních významů: nezbytnosti, očekávanosti a záhodnosti. Jako standardní forma 103

signalizace nezbytnosti se uvádí kladné modální sloveso muset a záporné nemoci, u očekávanosti to je sloveso mít, typickou formou záhodnosti jsou slovesně-jmenné predikátory typu „je žádoucí“ či predikátory slovesné typu „nesluší se“. Bezpečnostní pokyny pokrývají oblast nezbytnosti a očekávanosti. Se záhodností, u níž jde o hodnocení nějaké činnosti mluvčím jako dobré či špatné, se v instruktivních textech nesetkáváme. K modalitě nutnosti můžeme ovšem přiřadit i dovolení jen pro určitý případ, které bývá tradičně pojímáno v rámci modální sféry možnosti. Každý z těchto modálních

významů

v kontextu

návodů

k použití

v následujících

podkapitolách

postupně

okomentujeme.

6.1.1.1.1 Nezbytnost Základním případem bezpečnostních pokynů ve formě vět s modalitou nutnosti je konstatování nezbytnosti, že adresát musí něco provést (204), či se naopak nějakého jednání zdržet (205). Všechny příklady lze přitom snadno převést na imperativní pokyny. (204) Před připojením přístroje musíte zkontrolovat, zda jsou elektrické charakteristiky kompatibilní s charakteristikami rozvodu […]. (PF) = Před připojením přístroje zkontrolujte, zda jsou elektrické charakteristiky kompatibilní s charakteristikami rozvodu […]. (205) Poškozený spotřebič nesmíte v žádném případě připojit. (PL) = Poškozený spotřebič v žádném případě nepřipojujte. Původce požadovaného děje bývá nezřídka anonymizován, a to ve formě opisného pasiva (206) nebo reflexivní formy slovesné (207). Tím, kdo má děj provést nebo jeho provedení zajistit, však zůstává stále adresát. (206) i.

Jakékoliv nářadí s nefunkčním hlavním vypínačem je nebezpečné a musí být opraveno. (VBD)

ii.

Spotřebiče určené pro připojení na studenou vodu nesmějí být připojeny na teplou vodu! (PL)

(207) i.

Elektrozařízení, které nelze zapnout či vypnout, je nebezpečné a musí se opravit. (VB)

ii. Vysavačem se nesmí vysávat materiály a nečistoty, jejichž složení může být zdraví škodlivé nebo mohou poškodit vnitřní části vysavače […]. (VYZ) Další formou anonymizace původce děje jsou modálně intenční predikátory pojící se s vedlejší větou (208) nebo její infinitivní nominalizací (209). (208) Pro správnou činnost pračky je nezbytné, aby se nacházela ve vodorovné poloze. (PAF) (209) Před seřizováním a opravami je nutné odpojit nářadí z elektrické sítě. (SSR)

104

Posledním vyjadřovacím typem bezpečnostních pokynů, jež ze sféry nezbytnosti v instruktivních textech registrujeme, jsou výpovědi, ve kterých je nutnost určitého děje, či zvláště stavu přisouzena nějakému neživému předmětu (210) nebo přihlížejícím osobám či dětem (211). (210) i. ii. (211) i. ii.

Po celou dobu řezání musí motor pracovat na plný výkon. (ŘPR) 99 Přístroj nesmí zůstat v provozu bez dozoru. (MG) Děti musí být pod dozorem, aby si s nářadím nehrály. (VBD) Při spouštění řetězové pily a při práci se nikdo, kromě obsluhy, nesmí zdržovat v blízkosti řetězové pily. (ŘPR)

Podobně považujeme adresáta za implikovaného původce děje ve výpovědích, v nichž se doslovně nezbytnost přisuzuje servisní firmě (212). Je to totiž opět adresát, kdo musí tuto skutečnost zajistit a např. předat přístroj k opravě. (212) Pokud by byla poškozena síťová šňůra, musí její výměnu provést společnost Philips, autorizovaný servis společnosti Philips nebo obdobně kvalifikovaní pracovníci, aby se předešlo možnému nebezpečí. (SP)

6.1.1.1.2 Očekávanost Věty s modální hodnotou očekávanosti mají v instruktivních textech nižší míru závaznosti a fungují jako doporučení. Nacházíme je zvláště ve formě kondicionálu (213). Indikativ se u vět vyjadřujících očekávanost objevuje jen zřídka (214). (213) Zásuvku na prací prostředky byste měli čas od času vyčistit, abyste odstranili případné zbytky pracích prostředků. (PL) (214) Umístění pračky do vodorovné polohy má být pravidelně kontrolováno. (PAF) Podobně jako u významu nezbytnosti bývá i u očekávanosti bývá nositel modality často anonymizován prostřednictvím opisného pasiva (215) či reflexivních forem slovesných (216). (215) i.

Před kácením by měla být plánována, a bude-li třeba, i uvolněna úniková cesta. (ŘPB)

ii.

Za žádných okolností by tyto bezpečnostní přepínače neměly být obcházeny, ani by s nimi nemělo být manipulováno, protože by to mohlo mít za následek nebezpečí vystavení laserovému záření. (MC)

Pokyny, ve kterých se neživému předmětu přisuzuje nutnost proběhnutí nějakého děje či nastání nějakého stavu, jsou výhodné zejména v situacích, kdy k dosažení tohoto cíle mohou vést různé cesty. Tak například pro dosažení cíle pokynu Po celou dobu řezání musí motor pracovat na plný výkon nestačí, abychom motor pustili na plný výkon, on na něj také musí při řezání pracovat. Této výpovědi je tedy v instruktivním textu ekvivalentní pokyn: Zajistěte, aby po celou dobu řezání motor pracoval na plný výkon. 99

105

(216) Při použití vody pro praní se střední až vysokou tvrdostí (od stupně tvrdosti II) by se měl použít přípravek pro změkčování vody. (PL) Provedení nějakého děje či nastání nějakého stavu lze očekávat i od neživého předmětu (217), příp. od přihlížejících osob (218), přičemž tím, kdo má daný úkol zajistit či provést, je ve všech těchto případech opět adresát. (217) i. ii.

Struna by měla vyčnívat přibližně 11 cm od uzávěru cívky. (SSBD) Hladina by neměla klesnout pod čtvrtinu plné nádržky. (ŘPBD)

(218) Osoby (včetně dětí) s omezenými fyzickými a duševními schopnostmi by neměly s přístrojem manipulovat, pokud nebyly o používání přístroje předem instruovány nebo nejsou pod dohledem osoby zodpovědné za jejich bezpečnost. (SP)

6.1.1.1.3 Dovolení jen pro určitý případ Věty s modalitou dovolení bývají standardně zahrnovány mezi modální hodnoty možnosti. Podle Miroslava Grepla (Grepl, Karlík, 1998, s. 162) se v nich jednak implikuje fakt, že někdo zrušil omezení platné pro realizaci/nerealizaci dané činnosti, a že tedy pro konatele vznikl předpoklad alternativního jednání, a jednak se v nich implikuje okolnost, že konatel měl zájem danou činnost realizovat/nerealizovat. Je-li tedy adresátovi daná činnost dovolena, může ji vykonat. Příznakově se dovolení vyjadřuje slovesem smět, nepříznakově moci (219). Negované formy zastupuje sloveso nemuset, které „ruší předpoklad ‚jediného řešení‘ a poskytuje konateli možnost volby“ (tamtéž, s. 157), např. (220). (219) Jako člen akademické obce o tom smím (mohu) hlasovat. (220) Začátek akademického roku nemusí být na všech školách jednotný. Navzdory uvedené a jinak námi přijímané Greplově klasifikaci modálních významů řadíme, jak jsme již uvedli, jeden typ dovolení rovněž mezi bezpečnostní pokyny. Jedná se o výpovědi, ve kterých se slovesa s modální hodnotou dovolení pojí s „vymezovacím“ adverbiem typu „pouze/jen“ (221). S jinými typy dovolení se navíc v instruktivních textech nesetkáváme. Pokud totiž dovolujeme adresátovi provést nějakou činnost jen za určitých okolností, např. (221) Opravy smí provádět pouze servisní služba nebo autorizovaní odborníci. (PB), implikujeme tím zároveň, že za jiných okolností ji rozhodně provádět nesmí – z druhého úhlu pohledu se tedy jedná o zákaz: (222) Opravy nesmí provádět nikdo jiný než servisní služba nebo autorizovaní odborníci. Tento typ výpovědí lze také snadno převést na věty imperativní, aniž by tím v kontextu instruktivního textu došlo ke změně významu a funkce výpovědi: 106

(223) Zajistěte, aby opravy prováděla pouze servisní služba nebo autorizovaní odborníci. Tendence k anonymizaci nositele modality je u dovolení jen pro určitý případ ještě silnější než u nezbytnosti a očekávanosti. V analyzovaných instruktivních textech jsme se nesetkali ani s jednou výpovědí, kdy by za požadovaného vykonavatele děje byl označen přímo adresát, tj. s formami typu „smíte pouze“. Evidujeme opět formy opisného pasiva (224), reflexivní formy slovesné (225) nebo výpovědi, v nichž je dovolení jen pro určitý případ adresováno nějaké třetí osobě, zvláště servisní firmě, příp. dětem (226). Ve všech uvedených typech je přitom opět implikováno, že děj má provést či zajistit adresát. (224) Pomocí řetězové pily smí být káceny pouze stromy, jejichž průměr kmenu je menší než délka lišty. (ŘPB) (225) Vysavač se smí používat jen v případě, že v něm jsou originální filtrační sáčky […]. (VYB) (226) i. ii.

Opravy zařízení může provádět pouze proškolený personál. (SZ) Děti smějí používat vysavač jen pod dozorem. (VYB)

Objevili jsme ovšem i jeden případ vymezení nutnosti jen pro určitý případ: (227) Víceúčelový gril se musí připojit pouze do zásuvky s ochranným kolíkem. (STM), ve kterém bychom ovšem podle kontextu očekávali sloveso smět namísto užitého muset, tj. (228) Víceúčelový gril se smí připojit pouze do zásuvky s ochranným kolíkem. Přestože je uvedený případ v našem textovém korpusu typově ojedinělý, v širší práci s texty se s podobnými formulacemi setkáváme poměrně často. Srov. následující příklady, které analogicky chápeme jako dovolení jen pro určitý případ. (229) i.

Všechny montáže plynových instalací musí být prováděny pouze autorizovanými a registrovanými montéry, kteří mají povinnost být pracovníky montážních společností, od kterých obdrží oprávnění k této činnosti.

i.

Topit se musí pouze doporučeným palivem (dřevem nebo dřevěnými briketami)!

ii.

Šatstvo a ostatní osobní věci se musí odkládat pouze do přidělené skříňky, kterou musí návštěvník uzamknout.

Na druhou stranu, jako dovolení nemůžeme paušálně interpretovat všechny výpovědi, v nichž registrujeme sloveso muset a adverbium typu „pouze“. Důležitým faktorem je skopus (dosah) tohoto adverbia, tj. zda jej lze vztáhnout na celou větu, nebo jen na její část – na nějaký větný člen.

107

Modelovou výpověď „Dělat se musí pouze X“ totiž lze chápat a)

ve smyslu dovolení jen pro určitý případ, tj. „Nic jiného se dělat nesmí“ (skopus na celou větu), nebo

b)

ve smyslu konstatování nezbytnosti „Nic jiného se dělat nemusí“ (skopus jen na větný člen).

Při zběžném náhledu se navíc zdá, že u všech výpovědí tohoto typu vždy existuje možnost dvojího čtení, 100 přičemž to čtení, které je v daném případě mluvčím zamýšleno, poznáváme až kontextu. Srov. následující případy, ve kterých skopus adverbia pouze vztahujeme na větný člen. (230) i. ii.

Hlásit se musí pouze změna údajů, které jsou zaznamenány v řidičském průkazu. Natírat se musí pouze klasické zinkové okapy, ale pokud chcete, aby vás vaše okapy přežily, musíte se starat i o ty z kvalitnějších materiálů.

iii. Zákon stanoví, že kolkem, případně potiskem, musí být označeny pouze cigaretové krabičky. Z jednotlivé cigarety nelze zjistit, zda pochází z krabičky označené, či neoznačené. Nastíněné téma odkazuje k rozsáhlé problematice dosahu větných příslovcí, kvantifikátorů, negace apod. a překračuje již záběr této práce. Na uvedená jazyková data zjištěná v instruktivních textech jsme však považovali za podstatné zde upozornit.

6.1.1.2 Neimperativní pokyny pracovního postupu U pokynů pracovního postupu je situace oproti pokynům bezpečnostním značně jednodušší. Imperativu v nich konkuruje tvar 2. osoby plurálu indikativu futura plnovýznamového slovesa popisující provádění nějaké činnosti. Neimperativní pokyny pracovního postupu figurují v instruktivních textech zejména v případech, kdy je pomocí imperativů popisována určitá akce a v indikativu autor už jen stručně zmíní akci zpětnou (231), anebo v pasážích návodů s obecnou tematikou manipulace s výrobkem (232). (231) Pro zapnutí vysavače stiskněte tlačítko hlavního vypínače P9. Vysavač vypnete opětovným stisknutím tlačítka P9. (VYH) (232) Složenou nádobu vložíte do přístroje tak, že nádobu otočíte dnem vzhůru a zarovnáte příchytkami na nádobě se žlábky na přístroji a potom ji otočíte směrem doprava, dokud neuslyšíte zacvaknutí. (MK)

Stranou necháváme kontexty, ve kterých sloveso muset vyjadřuje vysokou míru přesvědčení mluvčího o platnosti predikátu, např. Karel musí být (= je určitě) doma.

100

108

Forma takových neimperativních pokynů je modelově dvou typů: •

„X dosáhnete tak, že uděláte Y“ / „X dosáhnete, když uděláte Y“ i.

•

Délku kabelu nastavíte tak, že část navinete okolo držáku pro uložení kabelu. (SP)

„X dosáhnete uděláním Y“ i.

Stroj zapnete stisknutím spouštěcího spínače 4. (VP)

Oba typy lze bez změny významu i komunikační funkce převést na imperativní věty, ve kterých cíl pokynů přeformulujeme buď na jejich účel: •

„Pro dosažení X / Abyste dosáhli X, udělejte Y“ i.

Pro nastavení délky kabelu / Abyste nastavili délku kabelu, naviňte část okolo držáku pro uložení kabelu.

ii.

Pro zapnutí přístroje / Abyste zapnuli přístroj, stiskněte spouštěcí spínač 4.,

nebo na podmínku: •

„Pokud chcete dosáhnout X, udělejte Y“ i.

Pokud chcete nastavit délku kabelu, naviňte část okolo držáku pro uložení kabelu.

ii.

Pokud chcete zapnout přístroj, stiskněte spouštěcí spínač 4. 101

Vyjádření účelu i podmínky takového pokynu pak specifikuje jeho platnost (viz dále kapitoly 6.2.2.1 a 6.2.2.2). O každém výskytu dokonavého plnovýznamového predikátu v 2. osobě plurálu indikativu futura, který v návodech k použití objevíme, ovšem na druhou stranu nemůžeme automaticky tvrdit, že se u něj jedná o pokyn. Instrukce od výpovědí s jinými komunikačními funkcemi odliší zmiňovaný test převoditelnosti na imperativní větu. Viz např. následující obecně asertivní výpovědi, které na funkčně a obsahově ekvivalentní imperativ převést nemůžeme. (233) i.

Těsnicí kroužky jsou dodávány se spotřebičem, naleznete je v příslušenství nebo jako součást plastových matic. (PL)

ii.

Čím více otevřete otvor v ovladači, tím bude menší sací výkon. (VYH)

iii. Pro každý sendvič budete potřebovat dva plátky chleba a vhodnou náplň. (SH)

Analogicky je také možné imperativní pokyny pracovního postupu převést na pokyny neimperativní s týmž významem (Pro vyjmutí nástroje otáčejte objímkou v opačném směru. (VP) = Nástroj vyjmete tak, že jím budete otáčet v opačném směru.). Pokud je tento převod s ohledem na kontext možný jen s užitím modálních výrazů nutnosti (příp. dovolení jen pro určitý případ), máme v případě výchozí imperativní věty co dočinění s bezpečnostními pokyny (Sekačku, není-li používána, uskladňujte mimo dosah dětí. (SSB) = Sekačku, není-li používána, musíte uskladňovat mimo dosah dětí.; Filtr omývejte pouze vodou. (VYH) = Filtr smíte omývat pouze vodou.) 101

109

6.1.1.3 Pomezní případy Po analýze instruktivních textů musíme konstatovat, že nezbytnost provést nějaký děj nebo jeho očekávanost nefigurují pouze v bezpečnostních pokynech. S nezbytností se můžeme setkat i při popisu pracovního postupu (234), podobně jako s očekávaností v obecně asertivních výpovědích (235). (234) Při zpětném nasazování a zajišťování zásuvky pro prací prostředky musíte zavést boční přepážky do výřezu na víku pračky a vaničku potom vtlačit dolů. (PL) (235) Zabudované bezpečnostní přepínače by měly při otevření skříňky přístroje zabránit, aby byl uživatel vystaven nebezpečnému laserovému záření, které je pro lidské oko neviditelné. (MC) A ani dovolení jen pro určitý případ nelze hodnotit vždy jako bezpečnostní pokyn. Např. větu (236) totiž chápeme vzhledem ke kontextu spíše jako výpověď obecně asertivní. (236) Tato funkce může být použita pouze u programů „BAVLNA“ a „SYNTETICKÉ“ a „DENNÍ“. (PA) V jiném případě nám totiž přístroj použití dané funkce nejspíše stejně nedovolí. Nebo alespoň očekáváme, že nevhodné či nebezpečné kombinace funkcí jsou u přístrojů již v jejich továrním nastavení zablokovány. Analogicky pak spíše jako obecně asertivní výpověď než jako bezpečnostní pokyn (dovolení jen pro určitý případ) interpretujeme i větu (237) Trubicí je možné otáčet pouze jedním směrem. (SSBD), neboť předpokládáme, že druhým směrem otáčet trubicí snad ani nejde. Uvedené příklady svědčí o dvou skutečnostech, které je třeba mít stále na paměti: •

Popisujeme pouze vyjadřovací tendence a obvyklé formy jednotlivých jazykových funkcí.

•

Hranice mezi pokyny pracovního postupu a bezpečnostními pokyny není zcela ostrá a v některých případech můžeme diskutovat, zda jde ještě o dílčí kroky pracovního postupu, či o pokyny, jejichž neuposlechnutí má podstatný vliv na bezpečnost. A podobnou „prostupnost“ lze pozorovat i mezi instrukcemi a obecně asertivními výpověďmi.

6.1.2 NEGACE A DOKONAVOST IMPERATIVNÍHO PREDIKÁTU V INSTRUKTIVNÍCH VÝPOVĚDÍCH

Druhým významným aspektem predikátů instruktivních výpovědí, na který se zaměříme, je jejich klad, či naopak negace. Z tohoto hlediska však budeme sledovat jen prototypický případ instruktivních výpovědí, tj. pokyny vyjádřené imperativní větou, které jsou v souvislosti s negací v syntaxi češtiny hojně diskutovaným jevem. Podíváme se na ně zvláště v souvislosti s videm kladného či negovaného imperativu, který značí, zda se uvažuje děj s ohledem na jeho ukončenost, či bez tohoto ohledu.

110

6.1.2.1 Adhibitivní a prohibitivní instrukce obecně Obecně mohou instrukce (stejně jako výzvy) směřovat buď k tomu, aby adresát nějakou činnost vykonal, či aby se naopak nějakého jednání zdržel. První případ bývá označován jako aspekt adhibitivní, případ druhý jako aspekt prohibitivní (např. Grepl, Karlík, 1986, s. 69). O negativních pokynech, a to i těch instruktivních, můžeme hovořit také jako o zákazech. Zároveň je ale podle Miroslava Grepla (1979a, s. 170n.) třeba si uvědomit, že zákaz není negací příkazu, na což formálně ukazuje i to, že příkaz i zákaz mohou být vyjádřeny kladným performativem (238), zatímco při negaci těchto predikátorů máme co do činění s výpověďmi obecně asertivními (239). (238) i.

Přikazuji ti, abys to uklidil.

ii.

Zakazuji ti, abys to uklidil.

(239) i.

Nepřikazuji ti, abys to uklidil.

ii.

Nezakazuji ti, abys to uklidil.

Proto tedy Grepl (tamtéž) považuje příkaz a zákaz „za dva aspekty imperativního postoje a jeho hodnot, a to aspekty vycházející z různých presupozic. Zákaz vychází z předpokladu, že konatel už nějakou činnost koná nebo se chystá, připravuje, zamýšlí konat a cílem zákazu je tento ‚stav věcí‘ přerušit, zabránit konání nebo vykonání nějaké činnosti. Cílem ‚příkazu‘ je naopak adresáta (konatele) k nějaké činnosti přimět.“ Podobně v obecné rovině lze podle Leonida A. Birjulina a Viktora S. Xrakovského (2001, s. 11n.) rozlišit čtyři možné výzvové situace podle toho, co může mluvčí na adresátovi požadovat vzhledem k tomu, co adresát právě dělá: a)

Adresát nedělá p (tj. dělá non p, např. nekouří) + výzva ke změně činnosti = kladný imperativ (Kuř.).

b)

Adresát dělá p (kouří) + výzva ke změně činnosti = záporný imperativ (Nekuř.).

c)

Adresát dělá p (kouří) + výzva k pokračování v p = kladný imperativ (Kuř.).

d)

Adresát nedělá p (nekouří) + výzva k pokračování v p = záporný imperativ (Nekuř.).

Prostý pokyn Kuř/Nekuř tedy můžeme obecně interpretovat buď jako výzvu ke změně, nebo jako výzvu k pokračování v adresátově již započaté činnosti či nečinnosti. 102 K tomu autoři uvádějí, že interpretace ve smyslu změny bude tou příznačnější, neboť primární funkcí imperativu je vyvolat změnu v chování adresáta. Záleží ale vždy na konkrétní komunikační situaci. Obecná tvrzení uvedených autorů můžeme rozšířit o pozorování, že pokud vyzýváme adresáta k setrvání v již započaté činnosti, zpravidla naše výzva implikuje další významy nebo i další komunikační funkce. Další možné dvojí čtení imperativních výpovědí co do jejich aktuálnosti (Kuř/Nekuř v této chvíli. vs. Buď/Nebuď kuřákem.) zde necháváme stranou.

102

111

Výzva Kuř za situace, kdy adresát již kouří, tak může implikovat např. dovolení (Klidně kuř dál). Zatímco výzva Nekuř v situaci, kdy adresát nekouří, může značit výstrahu (Ani nezačínej kouřit!). Co se konkrétně instruktivních textů týká, jistě není překvapením, že mezi adhibitivními instrukcemi nacházíme jak bezpečnostní pokyny, tak i pokyny pracovního postupu. Na druhou stranu, instrukce prohibitivní spadají v návodech k použití zcela výhradně do oblasti bezpečnosti (obvykle se jedná o varování). Pracovní postup totiž již ze své podstaty může zahrnovat pouze pozitivní kroky, co dělat, chceme-li něčeho dosáhnout, a jakmile nám autor nějaké jednání zakazuje, činí to zpravidla z důvodu, který je v širokém smyslu bezpečnostní, tj. aby zabránil škodám na zdraví, majetku (včetně samotného přístroje) nebo i na životním prostředí. Nebo alespoň takové závažné pohnutky u autora neosobního a věcného textu, jakým návod je, na základě Griceovy maximy relevance očekáváme. Svou motivaci k takovým zákazům, ale i bezpečnostním kladným pokynům obecně, pak autor také nezřídka k instrukcím explicitně připojuje jako jejich zdůvodnění, viz i kapitola 5.3.2. (240) Nenechte stroj používat osobám, které se strojem nejsou seznámeny nebo nečetly tyto pokyny. Elektronářadí je nebezpečné, je-li používáno nezkušenými osobami. (ŘPB) Jak poznamenává Mirek Čejka (1978, s. 346) s odkazem na Stickela 103, obecně se liší pozitivní rozkazy „od negativních pragmaticky tím, že se z jejich významu dá přímo vyvodit nějaké jednání (srov. Běž do koupelny!), kdežto z negativních výzev se žádné určité jednání vyvodit nedá, neboť jejich cílem je právě zabránit jisté činnosti (srov. Nechoď do koupelny!)“. V případě negativních výzev se pouze implikuje, že adresát má udělat opak vyjádřeného. Co to však přesně je, můžeme z negativní výzvy usoudit jen v případě lexikálních jednotek, které jsou členy dvojic ve vztahu komplementární antonymie a u nichž tedy negace jednoho členu přímo implikuje člen druhý (Nespi = Bdi), viz Čejka (1992, s. 27). Aby bylo proto jasné, jaké jednání by v případě prohibitivních pokynů mělo být záhodné, doplňují je autoři návodů, zvláště u instrukcí se závažným bezpečnostním dopadem, dalším kladným explicitním pokynem, co tedy činit. (241) i. ii.

Nedotýkejte se horkých povrchů přístroje, dotýkejte se pouze držadel. (ST) Při odpojování kabelu se zástrčkou ze sítě netahejte v žádném případě za kabel, ale uchopte přímo za zástrčku. (PL)

iii. Nekácejte stromy při nepříznivém počasí – silném větru nebo prudkém dešti. Počkejte, dokud se počasí nezlepší. (ŘPR)

103

Stickel, G., 1972. Einige syntaktische und pragmatische Aspekte der Negation. Sb. Vorlage zum 6. Colloquium „Poetik und Hermeneutik“. Bad Homburg, s. 22.

112

Podobně může být kladný bezpečností pokyn explicitně doplněn zákazem svého opaku a upřesněním. (242) i.

Používejte pouze odpovídající typ sekací struny. Nikdy nepoužívejte kovové řezací lanko nebo rybářský vlasec. (SSBD)

ii.

Filtr omývejte pouze vodou, nepoužívejte čisticí prostředky ani mýdlo. (VYH)

Potřeba vyjádřit, která činnost je tedy žádoucí, když jedna je zakázaná, vyvstává také u neimperativních instrukcí. (243) Nikdy nesmíte ponořit jednotku motoru do vody, pouze ji zvenku otřete vlhkým hadříkem. (MG)

6.1.2.2 Imperativní instrukce a vid Před vlastní analýzou zastoupení dokonavosti/nedokonavosti u predikátů v imperativních instrukcích a jejich vztahu ke kladu/záporu pokynů proveďme nejprve stručný teoretický úvod do problematiky.

6.1.2.2.1 Teorie Co se týká dokonavosti a nedokonavosti kladných či záporných imperativních vět, standardně se tvrdí (Grepl, Karlík 1986, s. 69), že adhibitivní výzva se v češtině běžně vyjadřuje kladnými predikáty dokonavými, „neboť mluvčí má na zřeteli sám cíl (výsledek) děje“ (244), zatímco výzva prohibitivní zápornými predikáty nedokonavými. U zákazů totiž „mluvčí vychází z předpokladu, že konatel už danou činnost koná nebo se chystá (zamýšlí, připravuje) vykonat, a cílem jeho výpovědi je vykonávanou činnost přerušit nebo zabránit konateli v úmyslu ji vykonat“ (245). (244) i. ii. (245) i. ii.

Odložte si kabáty, je tady teplo. Odneste to, prosím. Kabáty si neodkládejte, je tady zima! Neodnášejte to, prosím.

Pokud je distribuce vidu u kladu a záporu opačná, příznakové užití naznačuje další specifikace požadovaného děje, jež Miroslav Grepl (Grepl, Karlík, 1998, s. 451n.) charakterizuje takto: „Má-li predikát při adhibitivním aspektu formu nedokonavou, pak se tím signalizuje: (a) pokračování v započaté činnosti: Zpívej (dál); Jen seďte; (b) okamžitý nástup realizace požadované činnosti: Vystupujte! Tak (už) pište; časté je opakování: Jeď, jeď!; (c) opakované nebo distributivní jednání: Umývej si obličej heřmánkem; Svolávej poradu na čtvrtek; Přecházejte po skupinách aj. Má-li predikát při prohibitivním aspektu formu dokonavou, pak se tím zpravidla signalizuje nikoliv ZÁKAZ, nýbrž VÝSTRAHA: Neshoď to!; Nezlom si nohu!“

113

Všechny čtyři možné kombinace dvou českých vidů a kladného či záporného predikátu (246)–(249) podrobili zkoumání Petr Karlík a Norbert Nübler (1998). (246) Napiš ten dopis. (247) Nepiš ten dopis. (248) Piš ten dopis. (249) Nenapiš ten dopis. Při interpretaci prvních dvou variant se v podstatě shodují s charakterizací uvedenou výše (Grepl, Karlík, 1986, s. 69), dále k ní však připojují rozbor druhé dvojice forem. Nižší frekventovanost užití kladných nedokonavých imperativů (248) oproti jejich kladným dokonavým protějškům (246) vyplývá podle autorů již ze samotné dvojznačnosti nedokonavého vidu, jenž může obecně vyjádřit jak děj bez ohledu na jeho výsledek (250), tak děj včetně jeho výsledku (251). (250) Karel píše dopis. (251) Ten dopis mi píše (= napsal) přítel z vojny. Analogicky dvojznačně je pak možné interpretovat i nedokonavé kladné výzvy. (252) Piš ten dopis. = Věnuj se psaní dopisu. / Věnuj se psaní dopisu a také ho dokonči. Záporný dokonavý imperativ (249) naopak neguje pouze samotný výsledek děje, jeho ohraničení, a tak je vyhrazen pro speciální kontexty varování či výstrahy – v tom se autoři shodují s Greplem (Grepl, Karlík, 1998). Jedná se o případy, kdy někdo již něco dělá či zamýšlí dělat a mluvčí chce zabránit dosažení výsledku tohoto děje nebo také tomu, aby došlo k výsledku jiného děje či stavu, který by adresátovým konáním mohl nastat. Jako příklad lze uvést výstrahu (253) Nezlom tu větev. v situaci, kdy již někdo leze na strom (Karlík, Nübler, 1998, s. 164). 104 Dušan Šlosar (2010) tento synchronní náhled rozšiřuje o aspekt diachronní a navíc o výsledky rozboru korpusových dat (SYN2009PUB). Z těch mu vyplývá, že i navzdory „tradovanému přesvědčení je množství ‚perfektivních‘ forem záporných imperativů fungujících vedle forem ‚imperfektivních‘ poměrně velké“ (tamtéž, s. 404). Záporné dokonavé imperativy tu však nemanifestují vid v pravém slova smyslu, jak je tomu u jiných určitých slovesných forem, ale spíše jednorázovost či individualizovanost daného děje, tedy způsoby dějové determinace, z nichž se gramatická kategorie vidu historicky vyvinula. Srov. následující příklady s jednorázovým či individualizovaným dějem vyjádřeným perfektivy a příklady s imperfektivy (254), (255). Názorný ilustrativní příklad záporného dokonavého imperativu, při jehož užití má mluvčí na mysli představu hrozícího neblahého výsledku, uvádí již František Kopečný (1958, s. 268): „nestáhni ten ubrus! (kdežto v zákaze: a ten starý ubrus nestahuj, ten se ještě prát nebude)“.

104

114

(254) i. ii. (255) i. ii.

Budou rozhodovat maličkosti, tak je nepodceňte. Nepodceňujte návštěvu lékaře. Moje jméno a firmu ale neprozraďte. Nezapisujte si hesla, nikomu je neprozrazujte.

„Významy výstrahy, varování, bránění apod., které se záporným imperativům dokonavých sloves často přičítají“, naproti tomu hodnotí Šlosar (tamtéž) jako „spíš nahodilé“, byť jeden z příkladů, jejž sám cituje (256), o významu výstrahy přímo svědčí. Aspekt jednorázovosti (obecně související s dokonavým dějem) je v něm však zahrnut také. (256) Místo neuklízejte, s ničím nemanipulujte, nepoškoďte stopy. Korpusovými daty dále Šlosar dokládá, že existují i slovesa, u nichž má záporný imperativ převážně perfektivní formu. Jako reprezentativní příklady uveďme imperativy nezapomeňte a nedopusťte / nedopusťte se. 105 A byť by i zde jejich význam výstrahy hodnotil Šlosar jako nahodilý, máme ho i zde. Celá problematika má však mnohem hlubší strukturní souvislosti, jež v této práci nejsme schopni vysvětlit, neboť alespoň jak je nám známo, dosud nebyly objasněny ani v soudobé aspektologii. Téma vidu zde navíc z prostorových důvodů pojednáváme vědomě pouze zjednodušeně. Příznaková nedokonavost u dějů, u nichž se předpokládá dosažení cíle, se realizuje v celé řadě konstrukcí s rysem [+ volitivnost], viz Nübler (2002), a zvláště v kontextech, kdy má mluvčí negativní volitivní vztah k pojmenovanému ději. Kromě zmiňovaných imperativů (257) se s ním setkáváme v explicitních performativních formulích (258) a podobně i při referování o proběhnutém výzvovém ilokučním aktu (259), ale též ve větách s modalitou nutnosti (260). (257) i. ii.

Zavři to. Nezavírej to.

(258) i.

Přikazuji ti, abys to zavřel.

ii.

Zakazuji ti, abys to zavíral.

(259) i.

Přikázal/Poručil mi, abych to zavřel.

ii.

Zakázal/Poručil mi, abych to zavíral.

(260) i. ii.

Musíš / Máš / Měl bys to zavřít. Nesmíš / Nemáš / Neměl bys to zavírat.

Podle Radka Šimíka (2007) je tu též souvislost se schopností kauzálních tázacích slov co a proč měnit vid slovesa rovněž směrem k nedokonavosti (261), zatímco ostatní tázací slova tuto schopnost postrádají (262). Dalšími téměř výhradně perfektivními imperativy, které Šlosar registruje, jsou frazeologizované nedej (téměř výhradně ve spojení nedej bože, příp. s infinitivem nedej zahynouti, nedej se odradit) a neuveď (neuveď nás v pokušení). 105

115

(261) Proč/Co jsi to zavíral? = Proč/Co jsi to zavřel? (262) Kdy jsi to zavíral? ≠ Kdy jsi to zavřel? I v těchto konstrukcích je přítomný, byť jen jako implikace, rys volitivnosti. Srov. nedokonavou formu (263) Proč jsi to zavíral?, která implikuje výtku (264) Neměl jsi to zavírat., s otázkou dokonavou (265) Proč jsi to zavřel?, u níž potenciální výtku nepociťujeme již tak silně. Implikované odmítavé stanovisko k obsahu výpovědi navíc nacházíme i v doplňujících otázkách užitých jako odmítavé reakce (266), viz Nübler (2002, s. 530). (266) A: Ty to opíšeš / Opiš to / Opíšeš to? – B: Proč bych to opisoval? Rys negativní volitivnosti mohou nést i případy s příznakovou nedokonavostí, které Miroslav Grepl (Grepl, Karlík, 1998) hodnotí jako signalizaci okamžitého nástupu realizace požadované činnosti. (267) Vystupujte! Také ty mohou implikovat výtku, že danou činnost adresát ještě nezačal realizovat. Podobné adhibitivní výzvy, kdy je vid nedokonavý vztažen na jedinečnou událost (268), totiž mohou být podle Marka Nekuly (2001b, s. 679) nejenom naléhavé, ale také nezdvořilé, či naopak důvěrné, zatímco dokonavý vid je ve stejných kontextech neutrální/zdvořilý (269). (268) i. ii. (269) i. ii.

Sedej. Nasedej. Posaď se / Sedni si. Nasedni.

Jelikož nejsme schopni odhalit strukturní podstatu popsaných dějů, jež v obecnosti daleko přesahují rámec této práce, omezíme svá pozorování vidu v imperativních instrukcích na jeho sémantické a pragmatické konsekvence.

6.1.2.2.2 Analýza Uvedli jsme, že adhibitivní (kladné) pokyny mohou mít v instruktivních textech buď funkci bezpečnostních pokynů, nebo funkci pokynů pracovního postupu. Zároveň ale také z předcházejících kapitol víme, že pokyny nemusejí vždy obsahovat imperativ – imperativnímu predikátu 116

v bezpečnostních pokynech konkurují výrazy vyjádření nutnosti (vč. dovolení jen pro určitý případ), zatímco pokyny pracovního postupu registrujeme v instruktivních textech i v 2. (případně 1.) osobě plurálu indikativu futura. Zajímá-li nás vid infinitivní složky predikátů vyjadřujících nutnost, lze konstatovat, že v nich dokonavost a nedokonavost jednoduše značí buď děj s ohledem na jeho završení (270), či bez tohoto ohledu, kdy jde zpravidla o opakovanou činnost (271). (270) Automatickou pračku je nutno před čištěním odpadního filtru vypnout. (PL) (271) Umělohmotné části zařízení a zvláště přístrojový panel je třeba čistit výhradně mokrým hadrem. (PAF) Oba typy pokynů mohou být také dále vyjádřeny osamostatněnými infinitivními konstrukcemi. Pro vyvození obecných závěrů o jejich dokonavosti/nedokonavosti ovšem nemáme dostatek dat. Dokonavý vid v imperativních pokynech pracovního postupu, jež mohou být, jak již bylo řečeno, pouze kladné, slouží k vyjádření jednotlivých pracovních kroků a v pracovních postupech tudíž dominuje. 106 (272) Otevřete horní víko a buben pračky. Vložte prádlo do bubnu a pečlivě uzavřete dvířka bubnu. (PA) Nedokonavý vid vyjadřuje buď opakovanou činnost (273), nebo činnost prováděnou po určitou dobu, a to zpravidla dokud se něco nestane (274), příp. s určenou délkou trvání (275). (273) i. ii.

Filtr čistěte klepáním, případně jemným kartáčkem. (VYH) Tlačítko „P“ pro jednorázové promíchání používejte pro opakované zapnutí a vypnutí přístroje. (MK)

(274) Tlačte na desku sáčku tak dlouho, až dojde k zacvaknutí elastického háčku. (VYZ) (275) Po dobu nejméně 2 sekund držte současně stisknuté tlačítko předpírka a tlačítko úsporný program. (PL) Rozdíl mezi oběma vidovými významy názorně ukazuje následující případ, ve kterém po déletrvajícím otáčení následuje jednoduchý pracovní krok otočení. (276) Otáčejte držadlem proti směru hodinových ručiček, až lze boční rukojeť (9) nasunout na přední část nářadí podle obrázku. Otočte boční rukojeť do požadované polohy. (VBD) Dokonavý vid v adhibitivních imperativních bezpečnostních pokynech vyjadřuje rovněž dílčí pracovní kroky, jež však mají významný dopad na bezpečnost a přinášejí instrukci, jak se zachovat v určité mimořádné situaci (277). 107

Podle Jany Hoffmannové (1983, s. 93) je zde dokonavý vid prostředkem stylizace obecně potenciálního děje, který je možné podle návodu mnohokrát opakovat, jako postupu jednorázového.

106

117

(277) i. ii.

Před čistěním vždy odpojte přístroj ze zásuvky. (VYH) Jestliže dojde k navlhčení nebo namočení přístroje, okamžitě vytáhněte zástrčku ze zásuvky. (MG)

iii. Ujistěte se, že máte někoho v blízkosti (ale v dostatečné vzdálenosti) pro případ nehody. (ŘPBD) I když většinu bezpečnostních pokynů můžeme vnímat jako varování (tj. instrukce, u nichž je implikováno, že při nedodržení předloženého postupu nebude moci být dosaženo nějakého požadovaného cíle), u některých z nich je implikace budoucí hrozby obzvlášť silná. Jedná se o situace, které Miroslav Grepl (Grepl, Karlík, 1998) označuje jako výstrahu. (278) Nezlom si nohu. V konkrétním případě návodů k použití se tyto výstrahy realizují také dokonavými kladnými pokyny, a to i přes to, že se jedná o instrukce s trvalou platností. (279) i.

Vyhněte se tělesným dotykům s uzemněnými díly, jako jsou trubky, topná tělesa, sporáky a ledničky. (VP) = Vyhýbejte se tělesným dotykům s uzemněnými díly, jako jsou trubky, topná tělesa a ledničky.

ii.

Zabraňte tomu, aby se na přístroj, kabel nebo zástrčku dostala voda. (MK) = Zabraňujte tomu, aby se na přístroj, kabel nebo zástrčku dostala voda.

iii. Zamezte přetěžování nářadí. (SSBD) = Zamezujte přetěžování nářadí. Uvedené příklady bychom sice mohli číst také jako jednorázový/dokonavý pokyn s významem vyhnutí se, zabránění a zamezení něčemu jednou provždy, domníváme se však, že si spíše nesou zmíněný rys výstrahy, která vystupuje i v příkladu (280) Provádějte řez směrem dolů, ale vyhněte se řezání do země, což rychle otupí vaši pilu. (ŘPBD), ve kterém po nedokonavém pokynu provádějte následuje pokyn dokonavý vyhněte se, a nikoliv vyhýbejte se, případně neřezejte. Nedokonavý vid imperativního predikátu se v adhibitivních bezpečnostních pokynech vztahuje k opakovaným činnostem. (281) i.

Zástrčku na přívodním elektrickém kabelu od vrtačky zasunujte do zásuvky elektrické sítě jen při vypnuté vrtačce! (VC)

Rozdíl mezi oběma typy pokynů, tj. bezpečnostními a pracovního postupu, které se v textech velmi často prolínají a navzájem se svými významy přibližují, si můžeme vždy otestovat převodem na neimperativní věty. Pokud lze výpověď snadno převést na větu s modalitou nutnosti, aniž by se zásadně změnil její význam, hovoříme o pokynu bezpečnostním (ad (277) i.: Před čistěním vždy musíte přístroj odpojit ze zásuvky.). Pokud ji však lze bez změny významu převést spíše na větu s indikativem futura plnovýznamového slovesa, jde v našem pojetí o pokyn pracovního postupu (ad (273) i.: Filtr vyčistíte klepáním, případně jemným kartáčkem.). 107

118

ii.

Sekačku, není-li používána, uskladňujte mimo dosah dětí. (SSB)

Využití obou vidů a zároveň vzájemné prolínání bezpečnostních pokynů a pokynů pracovního postupu dobře ilustruje návod ke vkládání nástrojů do sklíčidla vrtačky (VP), který zachycujeme v tabulce 11. Levý sloupec cituje původní návod, sloupec prostřední doplňuje potenciální neimperativní verzi původních pokynů, jež nám pomůže od sebe odlišit pokyny pracovního postupu a pokyny bezpečnostní, a sloupec pravý přidává jejich obecnou charakteristiku – k jaké akci je adresát pokynem instruován. Tabulka 11: Charakteristika pokynů pro vkládání nástrojů do sklíčidla vrtačky (VP)

Původní imperativní pokyny

Neimperativní pokyny

Charakteristika pokynů

 Otáčejte objímkou sklíčidla tak dlouho, až jde nástroj vsunout dovnitř.

= Nástroj vložíte do sklíčidla tak, že budete otáčet objímkou sklíčidla tak dlouho, až půjde nástroj vsunout dovnitř.

Pokyn pracovního postupu k vykonávání děje po určitou dobu

 Vložte nástroj.

= Vložíte nástroj.

Pokyn pracovního postupu k jednorázovému úkonu

 Silně utáhněte objímku.

= Silně utáhnete objímku.

Pokyn pracovního postupu k jednorázovému úkonu

 Vkládejte vrták nebo šroubovací nástavec 8 přímo do sklíčidla.

= Vrták nebo šroubovací nástavec 8 musíte vkládat přímo do sklíčidla.

Bezpečnostní pokyn k opakované činnosti

 Pro krátké šroubovací nástavce používejte držáky šroubovacích nástavců (volitelné příslušenství).

= Pro krátké šroubovací nástavce musíte používat držáky šroubovacích nástavců (volitelné příslušenství).

Bezpečnostní pokyn k opakované činnosti

 Pro vyjmutí nástroje otáčejte objímkou v opačném směru.

= Nástroj vyjmete tak, že budete otáčet objímkou v opačném směru.

Pokyn pracovního postupu k vykonávání děje po určitou dobu

Prohibitivní imperativní pokyny, jak již bylo uvedeno, spadají v zásadě do oblasti bezpečnosti. Ve své dokonavé formě nesou ve shodě s obecnými konsekvencemi užívání dokonavých záporných imperativů rys výstrahy (282), zatímco ve formě nedokonavé vyjadřují pokyn s trvalou platností pro opakované situace (283), nebo jsou případně nepříznakovou formou (tradiční záporný nedokonavý imperativ) pro zákaz jednorázové činnosti, kde by dokonavý imperativ fungoval jako výstraha (284).

119

(282) i. ii. (283) i. ii.

Nikdy nenechte přístroj pracovat bez dozoru. (MP) Nedovolte dětem hrát si s přístrojem. (VYH) Rozlité palivo za žádných okolností nezapalujte. (ŘPR) Sací trubici nebo konec trubky nepřikládejte k očím ani uším. (VYE)

(284) Jakmile zjistíte, že budete chtít provést výměnu nářadí nebo nebudete-li toto nářadí déle používat, nevyhazujte toto nářadí do domovního odpadu. (SSBD) Všechny výše uvedené poznámky o distribuci dokonavého a nedokonavého imperativu v určitých typech kontextů instruktivních textů jsou ale opět jen pozorovanými tendencemi, neboť k nim v našem textovém korpusu nacházíme i protipříklady. Srov. např. pokyny ve dvou níže uvedených odrážkách, ve kterých opozice dokonavost – nedokonavost (uskladněte – uskladňujte – uskladněte) patrně nenese žádný význam pro platnost těchto instrukcí. (285) i. ii.

Sekačku uskladněte na suchém a chráněném místě. (SSR) Nářadí uskladňujte na suchém místě, v dostatečné výšce a v uzamykatelném nábytku, aby nemohlo dojít k jeho zneužití nepovolanými osobami. Nářadí uskladněte mimo dosah dětí. (SSR)

6.2 SLOVOSLED IMPERATIVNÍCH INSTRUKCÍ Český slovosled je ovlivňován souhrou celé řady faktorů, jež lze rozdělit do tří základních typů. Jedná se o princip gramatický, který řídí především slovosled nominální skupiny, princip rytmický, jenž umísťuje v české větě příklonky, a o aktuální členění výpovědi, na něž se v souvislosti s instruktivními výpověďmi zaměříme především. Na druhou stranu, aktuální členění bývá v češtině manifestováno nejenom slovosledem, ale také různými aktualizačními částicemi (rematizátory) vyznačujícími jádro/téma výpovědi 108 nebo v mluveném projevu větným přízvukem a úsekovým předělem. S vědomím uvedeného budeme dále sledovat zejména zmíněnou dvojici: slovosled jako základní projev aktuálního členění – aktuální členění jako motivaci slovosledu. A to navíc pouze v prototypickém typu instruktivních výpovědí – v imperativních větách. Imperativní věty jsou pro nás zajímavé i z toho důvodu, že zůstávají mimo hlavní proud bádání v otázce aktuálního členění, který tradičně směřuje především do oblasti vět indikativních. V této práci provedeme vlastní analýzu slovosledných pozic imperativních pokynů a v souvislosti se zjištěnými slovoslednými tendencemi se

Jedná se například o částice, které signalizují předěl tematické a rematické části, a tedy počátek rématu, např. O tom plánu jsme přece už jednou mluvili; Honza koupil jenom BABIČCE kytku. (velká písmena značí intonační jádro věty) = Nikomu jinému kytku nekoupil. = Honza koupil kytku jenom babičce. (Nekula, 2002i, s. 374; Hajičová, 1995, s. 242) 108

120

dále zaměříme na ty sémantické rysy jednotlivých doplnění imperativního predikátu, jež jsou pro instruktivní texty příznačné. Samotné analýze ovšem musí nutně předcházet teoretický úvod.

6.2.1 TEORIE Pro úvod do problematiky vymezíme základní používané pojmy teorie aktuálního členění a uvedeme, jak v rámci ní její otec Vilém Mathesius nahlížel slovosled imperativních vět. Následně představíme teorii funkční větné perspektivy a její aplikaci na slovosled vět výzvových a shrneme výsledky výzkumu, který v této oblasti provedla Jana Svobodová (1987a). Nakonec doplníme několik obecných poznámek ke vztahu výpovědní dynamičnosti a sémantiky jednotlivých větných členů rozvíjejících predikát.

6.2.1.1 Aktuální členění Ač se myšlenky teorie aktuálního členění výpovědi 109 objevily již v 19. století (viz Černý, 1996, s. 159n.) a v prvních desetiletích 20. století bylo i u nás provedeno několik podrobných studií na téma slovosledu (Josef Zubatý, Václav Ertl, František Trávníček), větší ohlas sklidila až systémová koncepce Viléma Mathesia (1939). Ten došel k závěru, že hlavním principem, podle kterého se organizuje pořadí slov v češtině, je obecné zapojení výpovědi do věcné souvislosti, v níž tato výpověď vznikla. Pojem aktuálního členění tedy označuje obecné rozvržení každé výpovědi ve všech jazycích na dvě základní části: a)

na „to, co jest v dané situaci známo nebo alespoň nasnadě a od čeho mluvčí vychází“ (Mathesius, 1939, s. 171), příp. na „to, o čem se ve větě něco říká“ (Mathesius, 1942, s. 59), tedy na „východiště“/základ výpovědi, a

b)

na „to, co mluvčí o východišti výpovědi nebo se zřetelem k němu vypovídá“ (Mathesius, 1939, s. 171), tedy na jádro.

Uvedené definice z Mathesiových prací, jejichž různost („co je známo“ vs. „o čem se vypovídá“) dokumentuje změnu autorovy pozornosti v průběhu času, reflektují podle Františka Daneše (1964, s. 148) „dvojí pojetí aktuálního členění výpovědi: (1) pojetí, které bychom mohli označit za ‚kontextové‘ […] a v němž má své místo pojem ‚východiska‘ výpovědi; (2) pojetí, které se netýká věty (výpovědi) jakožto složky kontextu, nýbrž její samostatné obsahové (tematické) struktury, záležející ve vztahu mezi tématem (základem) výpovědi a vlastní výpovědí“. První náhled, který dělí Terminologická poznámka: V této práci vztahujeme aktuální členění vzhledem k pojmu výpovědi, a to ve shodě s pojetím reprezentovaným například Skladbou češtiny (Grepl, Karlík, 1998). Na druhou stranu, funkční generativní popis (viz dále) nahlíží na aktuální členění jako na část jazykového systému realizovanou na hloubkové významové rovině věty.

109

121

výpověď na část přinášející známé, kontextově zapojené informace, pro níž se vžil Mathesiův termín východisko, a na část přinášející informace neznámé, kontextově nezapojené, tj. jádro, nazývá Daneš (1985) informačním členěním výpovědi. Druhé hledisko vydělující ve výpovědi „to, o čem se mluví“, tj. téma, a „to, co se o tom říká“, tj. réma, označuje jako komunikativní artikulaci. I když se zpravidla téma částečně nebo zcela kryje s východiskem, je komunikativní artikulace, spočívající v přeměně nějaké myšlenkové struktury v lineární výpověď, obecně na kontextové zapojenosti výpovědi nezávislá. Za téma své výpovědi si totiž mluvčí může zvolit i objekt či jev, který není známý z předcházejícího kontextu, což dokumentují např. případy instrukcí s předmětem v iniciální větné pozici (viz dále v kapitole 6.2.2.7). O existenci nějakých zcela neznámých entit se však na druhou stranu dozvídáme zpravidla jen při čtení vědeckých textů, neboť běžně komunikujeme jen o skutečnostech, „které již náležejí do společné zásoby vědomostí autora a adresáta, a v tomto velmi širokém smyslu jsou tedy ‚známé‘“, a které jen uvádíme do nových souvislostí (Daneš, Hlavsa, Grepl a kol., 1987, s. 551). K uvedeným dvěma náhledům na členění výpovědi je třeba v kontextu české lingvistiky připojit ještě jeden, a to rozlišování stupňů výpovědní dynamičnosti (komunikačního dynamismu), které dle Daneše (1985, s. 197) „operuje v rámci dichotomického komunikativního a informačního členění“ a spočívá v předpokladu, že každý větný element přispívá jinou měrou k rozvoji sdělení, tj. má jinou komunikační/výpovědní dynamičnost. V české větě tato dynamičnost prototypicky stoupá zleva doprava. Téma výpovědní dynamičnosti rozvinul Jan Firbas v rámci své teorie funkční větné perspektivy (FSP) a v jistých modifikacích s ním pracuje i funkční generativní popis (FGP), rozvíjený okruhem autorů kolem Petra Sgalla. Z uvedených směrů, které se tématu aktuálního členění chopily, budeme v této práci vycházet z teorie funkční větné perspektivy, jelikož právě v jejím rámci byly učiněny i podnětné kroky k popisu slovosledu imperativních vět a protože také právě z něj vychází studie Jany Svobodové (1987a), na niž v tomto tématu můžeme navázat. Ve vlastní analýze imperativních instrukcí se zaměříme především na sledování jejich tematicko-rematického členění a na to, jak se konkrétně projevuje ve slovosledu výpovědi. Tematicko-rematickým vztahům přes hranici jedné výpovědi, které drží text pohromadě, se budeme věnovat v kapitole 8. Nejprve však, jak jsme již předznamenali, věnujeme zmínku původnímu Mathesiovu náhledu na slovosled imperativních vět, z jehož konkrétních postřehů také FSP vychází.

6.2.1.2 Mathesius (1942): subjektivní slovosled imperativních vět Podle uspořádání východiska (tj. toho, „co jest v dané situaci známo nebo alespoň nasnadě a od čeho mluvčí vychází“) a jádra (tj. toho, „o čem se ve větě něco říká“) mohou podle Viléma Mathesia nastat dvě možné situace: Pokud mluvčí nejdříve uvede východisko výpovědi a potom její jádro, hovoří

122

Mathesius (1942, s. 61) o tzv. pořadu objektivním (286), který je postupem přirozeným a který „umožňuje posluchači, aby snadno a hladce porozuměl pronášené promluvě“. (286) To jde tatínek! Zatímco pokud mluvčí nejprve uvede jádro a potom východisko výpovědi a „nedbá na to, že posluchač třeba s počátku ani neví, oč jde, a dává se zcela strhnout věcí, která se jemu samému zdá nejdůležitější“, jedná se o tzv. pořad subjektivní. (287) Tatínek jde! Pořad objektivní a subjektivní však nelze zcela paušálně přiřazovat na jedné straně k běžnému, a na straně druhé k nějakému „vzrušenému“ projevu, neboť jsou do značné míry vázány na určitý typ věty. Objektivní pořad je podle Mathesia standardním uspořádáním citově nezabarvených oznamovacích vět, zatímco široce výzvové věty, tj. tázací a rozkazovací, jsou obvykle stavěny na základě pořadu subjektivního, a obsahují tedy nejprve jádro a potom východisko. (288) Kam půjde tatínek? (Jádrem je tázací příslovce.) (289) Půjde teď tatínek na procházku? (Jádrem je predikát, jehož platnost nebo neplatnost mluvčí otázkou ověřuje.) 110 (290) i. ii.

Nechoď tam! Najdi mi tu knihu! (Jádrem je predikát vyjadřující výzvu.)

Jsou ovšem možné i rozkazovací věty s pořadem objektivním, jež Mathesius (tamtéž, s. 64) označuje za „úchylku od pravidla“ a které mají svůj vlastní význam: „Proti prostému příkazu Nechoď tam! zní věta Tam nechoď! spíše jako důtklivé varování a proti příkazu Najdi mi tu knihu! působí věta Tu knihu mi najdi! spíše jako naléhavé připomenutí nebo vybídnutí.“ Za standardní slovosled rozkazovacích vět tedy Mathesius považuje obsazení iniciální pozice imperativem.

6.2.1.3 Teorie funkční větné perspektivy Termín funkční větná perspektiva (functional sentence perspective, FSP) zavedl pro aktuální členění Jan Firbas, když o aktuálním členění potřeboval psát v angličtině. Jak už jsme uvedli, ústředním pojmem teorie funkční větné perspektivy je výpovědní dynamičnost (VD), tj. slovy Aleše Svobody (2002a, s. 120) „hnací síla, kterou v okamžiku promluvy přispívají jednotlivé složky výpovědi (nositelé VD) k rozvoji sdělení“. Každá lexikální, ale i morfologická jednotka výpovědi je nositelem jistého stupně výpovědní dynamičnosti, neboť má jistý stupeň komunikační důležitosti pro celou

Ale pozor, v případě zjišťovací otázky Tatínek teď půjde na procházku? se už jedná o pořad objektivní (Mathesius 1942, s. 64).

110

123

promluvu, jenž vyplývá ze souhry čtyř činitelů: linearity, sémantiky, kontextu a v případě mluvených projevů i intonace. Nejvyšší stupeň výpovědní dynamičnosti se přisuzuje informačnímu ohnisku věty. Na základě stoupající výpovědní dynamičnosti se vyčleňuje základní škála tzv. komunikativních jednotek (A. Svoboda, 1989): a)

vlastní téma – jednotka s nejnižším stupněm VD,

b)

diatéma – jednotka s nejvyšším stupněm VD v rámci tematických prvků,

c)

vlastní tranzit – funkční předěl mezi jednotkami tematickými a netematickými, „explicitní či implicitní signalizace temporálního a hlavně modálního zařazení sdělení“ (tamtéž, s. 26),

d)

vlastní réma – jednotka s nejvyšším stupněm VD, vlastní cíl/ohnisko sdělení.

S uvedenými jednotkami lze pracovat jak na úrovni věty, tak i na úrovni verbální či nominální fráze, a tudíž i v případě vět tvořených holým predikátem. Každý predikát, a to jak v jazyce analytickém (v angličtině), tak v jazyce flexivním (v češtině), je totiž v rámci teorie FSP možné rozčlenit na tři základní složky, jež nabývají různých funkcí. Těmito složkami jsou: a)

personálně-numerální exponent – obvykle plní funkci vlastního tématu;

b)

temporálně-modální exponent predikátu včetně modální signalizace v závěrečné větné interpunkci (tečka, otazník, vykřičník) či větné intonace (oznamovací, tázací) – plní funkci vlastního tranzitu;

c)

nocionální složka významu slovesa – obvykle plní funkci tranzitu.

Proměny výpovědní dynamičnosti zachycujeme v tabulce 12, a sice na příkladu čtyř imperativních vět odlišných svým přízvukem, tj. s normální (nepříznakovou) intonací (291)–(293) a s větným přízvukem na predikátu (294). (291) Zastav. (292) Zastav to. (293) Zastav vodu. (294) ZASTAV vodu. Dále je třeba upozornit, že personálně-numerální a temporálně-modální exponenty, stejně jako i nocionální složku významu (viz názvy sloupců v tabulce) vymezujeme jako samostatné funkční jednotky jen u predikátu.

124

Tabulka 12: Analýza FSP imperativních vět (podle A. Svobody, 1989)

personálně-numerální exponent

temporálně-modální exponent

nocionální složka významu

Zastav. Zastav. vlastní téma Zastav to.

Zastav vodu.

ZASTAV vodu.

vlastní tranzit

vlastní réma

Zastav vlastní téma

vlastní tranzit

to. vlastní réma

Zastav vlastní téma

vlastní tranzit

vodu. tranzit

ZASTAV vlastní téma

vlastní tranzit

vlastní téma

vlastní réma vodu.

vlastní réma

diatéma

Složkou věty tvořené holým predikátem (291) s nejvyšším stupněm výpovědní dynamičnosti (vlastním rématem) je nocionální význam slovesa, tj. vyjádření konkrétního děje. Pokud predikát doplníme předmětným deiktikem (292), na funkčním rozložení těchto predikátových složek se nic nezmění, pouze nám zde přibude jedno vlastní téma. Pokud ale budeme tento predikát rozvíjet kontextově nezapojeným předmětem (293), roli prvku s nejvyšší výpovědní dynamičností převezme již právě tento předmět a z nocionální složky významu predikátu se stane tranzit, tj. komunikativní jednotka, která má sice vysoký stupeň dynamičnosti, avšak přece jen nižší než vlastní réma. Vstupuje-li do hry u mluvených projevů i intonace a kladení větného přízvuku, je třeba brát v úvahu také tyto faktory. Pokud bychom měli větu (294) s hlavním přízvukem na predikátu, který signalizuje, že mluvčí po adresátovi opravdu požaduje, aby vodu zastavil, a nikoliv aby ji třeba ještě více pouštěl, rématem i přes predikátové doplnění zůstává nocionální složka významu slovesa a „vodě“ se dostane již jen funkce diatématu, tzn. funkce nejdynamičtější jednotky v rámci tematických složek výpovědi. 111

Kontextově nezapojené, a tedy informačně závažnější členy imperativních vět je možné, jak poznamenává Marek Nekula (2001a, s. 639n.), určit i pomocí jednoduchého testu, který spočívá v tom, že je s ohledem na kontext nelze beze ztráty smyslu výpovědi vynechat: „Např. vůči prodavačce v kiosku lze imperativní větu v promluvě Dobré odpoledne, dejte mi, prosím, jeden večerník a dvoje sparty beze změny významu redukovat na Dobré odpoledne, jeden večerník a dvoje sparty, zatímco redukce na dejte mi není beze změny významu možná. Z toho plyne, že výrazy jeden večerník a dvoje sparty jsou z hlediska aktuálního členění uvedené výpovědi kontextově nezapojené. Naopak např. v hostinci lze na výpověď mám tady poslední pivo beze změny významu reagovat pouhým Dejte mi (ho), kde kontextově nezapojené je sloveso dejte, zatímco kontextově zapojený člen ho (= poslední pivo) lze vypustit.“ 111

125

Pro naše účely je dále zajímavé, že uvedené typy komunikativních jednotek bývají v rámci teorie funkční větné perspektivy charakterizovány i z hlediska svých slovosledných pozic. Co se týká pozic integrovaných (tj. těch v rámci jedné věty), Aleš Svoboda (1984a, 1989) pracuje se čtyřmi jejich typy: pozice iniciální, postiniciální, mediální, finální. 112 Z tendencí v jejich obsazování jmenujme tři základní: a)

Tendence obsazovat postiniciální pozici vlastními tématy. i.

b)

Děda mu to přinesl domů.

Tendence obsazovat finální pozici vlastním rématem. Tato tendence není tak silná jako ta předchozí. i.

c)

Děda mu to přinesl domů.

Komplementární distribuce diatématu a vlastního tranzitu mezi pozicí iniciální a mediální (i., ii.). Pokud věta žádné diatéma neobsahuje, vlastní tranzit stojí rovněž v pozici iniciální (iii.). i.

V pěti minutách (diatéma) jsem se mu to tam snažil (nositel vlastního tranzitu) vysvětlit.

ii.

Snažil (nositel tranzitu) jsem se mu to tam v pěti minutách (diatéma) vysvětlit.

iii. Snažil (nositel tranzitu) jsem se mu to tam vysvětlit. Z dalších tendencí, jež mají dopad na slovosledné uspořádání imperativních instrukcí, doplňme ještě tři, které se vztahují k iniciální pozici věty: d)

Tendence umístit na začátek věty podmět (subjektové diatéma, i.) či v případě jeho nevyjádření alespoň určitý slovesný tvar (nositele vlastního tranzitu, ii.), který subjekt zároveň ve své morfologické formě spolusignalizuje.

e)

i.

Naše profesorka to Karlovi vysvětlila během pěti minut.

ii.

Vysvětlila to Karlovi během pěti minut.

Tendence zvýraznit na počátku věty kontextový kontakt a kontrast. i.

f)

Včera se smál a dnes pláče.

Tendence signalizovat v iniciální pozici druh věty (tázací, rozkazovací a přací).

Posledně jmenované tendence si povšiml již Vilém Mathesius (1942), když konstatoval, že české tázací a rozkazovací věty bývají zahajovány vlastním jádrem výpovědi (tázacím slovem, imperativem) a mají tedy v rámci teorie aktuálního členění tzv. subjektivní pořad. V návaznosti na Mathesia se potom touto obecnou tendencí zabýval Jan Firbas (např. 1976), a to na příkladu vět tázacích ve

Se skutečností, že celou uvedenou čtveřici pozic mají obsazeny jen některé české věty, se Svoboda vyrovnává tím, že pozice iniciální a finální stanovuje jako obligatorní a pozice postiniciální a mediální jako fakultativní. Pokud věta obsahuje pouze jeden syntaktický člen nebo i více členů, ale jen jeden větný člen přízvučný, hovoří o tzv. „kombinované pozici iniciálně-finální“ (např. Sláva! Loni v létě. Snídala. Zasmáli se mu.). 112

126

slovanských jazycích a v angličtině. Aleš Svoboda toto téma následně rozvinul na materiálu vět rozkazovacích a přacích (např. 1984b, 1989). Nepříznakovým slovosledem imperativní věty je tedy podle Svobody (2007, s. 39n.) takové uspořádání, ve kterém predikát obsazuje iniciální větnou pozici, a to zcela bez ohledu skutečnost, zda je tento predikát nositelem tématu (téma je tak na začátku (295)), nebo rématu (réma je tak na začátku (296)). (295) Najdi mi nejprodávanější knihu roku. (296) Najdi mi tu knihu. Zda bude predikát tématem, nebo rématem, závisí na dalších prvcích věty – jestli se v ní objeví něco, co bude mít vyšší výpovědní dynamičnost než predikát. Standardní uspořádání imperativní věty to však neovlivní. Příznakový slovosled by z tohoto hlediska měly následující výpovědi. (297) Nejprodávanější knihu roku mi najdi! (298) Tu knihu mi najdi! Uvedená tvrzení o nepříznakovém postavení imperativu na počátku věty potvrdila výsledky svého výzkumu Jana Svobodová (1987a).

6.2.1.4 Svobodová (1987a): slovosled výzvových vět Materiálovým východiskem zkoumání se Svobodové (1987a) stala excerpta všech vět náležejících do „funkční sféry imperativnosti“ z 16 literárních děl. 113 Při prověřování slovosledných pozic jednotlivých vět došla autorka k závěru, že více než polovina (52,4 %) imperativů v imperativních výzvových větách obsazuje iniciální pozici a takřka čtvrtina (23,2 %) imperativů pozici iniciálně-finální, např. (299). (299) i. ii.

Stůj! Nebav se s ním.

Zbývající imperativní výskyty pak byly rozloženy mezi pozici mediální (11,0 %) a finální (13,3 %).

Kromě výzvových vět s imperativem byly do výzkumu zahrnuty i tzv. opisné imperativy s ať/nechť (Ať se to do zítřka naučíš!), široce chápané výzvové neimperativní věty finitní (Přepíšeš to na stroji. Ne abyste se vymlouvali na počasí! Měli byste ho poslechnout.), výzvové věty infinitivní (Nastoupit.) a neslovesné (Psst!), jakož i elipsy imperativů ve výzvových větách (Ale pozor na razítko.). Pozornost byla rovněž věnována i imperativním větám v jiné než výzvové funkci, tj. ve funkci kontaktové (Podívejte, já na to přeci nemám.), v pozdravech a archaismech (Buď zdráv!) a v deklarativních větách (Pozvi ho a on ti udělá ostudu.). Nutno ovšem podotknout, že imperativních výzvových vět bylo z celkových excerpt všech uvedených typů vět zdaleka nejvíce (80,12 %).

113

127

V případě vět s imperativem na mediální a finální pozici se Jana Svobodová dále zaměřila na jednotky, které byly použity v iniciální pozici a o nichž se dá říci, že z tohoto prominentního místa imperativ vytlačily. Pokud imperativ zaujímal ve větě pozici mediální, iniciální pozice byla obsazena především různými partikulemi (49,6 %, (300)) nebo diatématy – nejdůležitějšími tematickými prvky věty (47,3 %, (301)), které vždy vyjadřovaly nějaký významový kontrast (viz výše tendence obsazovat iniciální pozici kontrastními výrazy formulovaná Alešem Svobodou). (300) Tak mluvte napřed vy. (301) Vy dva se vraťte zvlášť. Stál-li imperativ až na pozici finální, na pozici iniciální mu předcházely také partikule (57,6 %, (302)) a rovněž diatémata (39,2 %, (303)). (302) Jen si to přepočítej. (303) Ke mně se už nehlas! Zbývající výskyty na pozici iniciální v obou uvedených případech pak zaujímal malý počet rémat (304), o nichž lze tedy tvrdit, že jsou v této pozici silně příznakové. (304) i. ii.

Sem se pojďte podívat. Na děti mysli.

Když se Svobodová zaměřila na imperativní věty z hlediska aktuálního členění (funkční větné perspektivy), na základě své analýzy excerpovaných dat dospěla ke čtyřem funkcím, jichž mohou imperativy ve větách nabývat: a)

Imperativ je pouhým vlastním tranzitem věty – v případě, že samotný imperativ nemá nocionální složku, nebo ji má potlačenu. i.

b)

Nocionální složka predikátu v imperativu je tranzitem. i.

c)

Ten kabel si omotej okolo těla.

Nocionální složka predikátu imperativu je vlastním rématem. i.

d)

Buďte klidná.

Ke mně se už nehlas.

Ani na základě kontextu nelze rozhodnout, zda nocionální složka imperativu funguje jako tranzit, nebo vlastní réma. i.

Vzbuď toho novýho.

Nejvyšší zastoupení měly v příkladech Svobodové imperativy ve funkci vlastních rémat (39,7 %) a tranzitů (37,3 %). U 10,4 % případů nebylo možné rozhodnout, zda se jedná o vlastní réma, nebo tranzit.

128

Pro problematiku imperativních instrukcí, kterou sledujeme, vyplývají z analýzy Svobodové následující obecné závěry: •

Imperativní instrukce a obecně věty mohou být v základě dvou druhů: buď je jádrem sdělení samotná činnost, k níž je vyzýváno, nebo nějaké objekty či další okolnosti, k nimž se tato činnost vztahuje. Zastoupení pak mají podle zjištění Svobodové v rámci běžných výzvových vět takřka shodné.

•

Pokud je imperativ rématem, v naprosté většině zaujímá pozici finální (97,5 %). Jestliže nabývá funkce tranzitu, nachází se převážně v pozici mediální (74,1 %). Zcela nejsilnější je ovšem tendence umístit imperativ do pozice iniciální, kde potom obvykle nabývá funkce tranzitu, nikoliv vlastního rématu.

•

Nevyhovění těmto dvěma nejsilnějším slovosledným tendencím imperativních vět (tj. tendenci „signalizovat imperativnost na samém začátku věty“ a „umístit nocionální složku do pozice mediální či finální, a to podle toho, zda má funkci tranzitní či rematickou“ (Svobodová 1987a, s. 60)), vede k chápání takové věty jako příznakové.

6.2.1.5 Sémantika a výpovědní dynamičnost Vedle stanovení pozice predikátu v imperativních instrukcích, k němuž výklady uvedené výše směřovaly, jsme se rozhodli ve vlastní analýze sledovat i obsazování dalších slovosledných pozic syntaktickými doplněními imperativního predikátu, přičemž nás bude zajímat, pod vlivem jakých faktorů toto obsazování probíhá. Odhlédneme-li od činitelů gramatických a rytmických, roli zde hraje kontextová zapojenost či rozlišování informační závažnosti jednotlivých částí výpovědi. Kromě nich ale na slovosled věty působí také obecná sémantika větných složek. Zkoumání prováděná v 70. a 80. letech 20. století 114 dokládají, že určitá doplnění predikátu nabývají v neutrální kontextově nezapojené české větě jednotlivých slovosledných pozic obvykle na základě své schopnosti vyjádřit vždy jistý stupeň na škále výpovědní dynamičnosti. Při nejvyšší míře zobecnění tedy lze pro české věty formulovat dvě základní stupnice či škály výpovědní dynamičnosti, přičemž tato dynamičnost stoupá zleva doprava (Daneš, Hlavsa, Grepl a kol., 1987, s. 571n.): a)

scéna/kulisy – objevování se na scéně / existence na scéně / (z)mizení ze scény – jev na scéně,

b)

scéna/kulisy – agens / nositel vlastnosti – děj/stav/vlastnost – specifikace – další specifikace.

Např. Uhlířová (1974), Firbas (1982), výklady o aktuálním členění v Mluvnici češtiny 3 (Daneš, Hlavsa, Grepl a kol., 1987), jejichž autorkou je rovněž Uhlířová, apod. 114

129

První schéma je vázáno na široce chápaná „existenciální slovesa“ (305), schéma druhé na slovesa dějová (306). (305) i. ii.

Od srpna jezdí v Praze dvě linky metra. Po silnici jede auto.

iii. Ze dřeva se vyrábí papír. (306) i. ii.

Večer čte otec noviny. Listonoš přinesl dědečkovi balík.

Nejnižší stupeň výpovědní dynamičnosti má obecně vždy scéna/kulisy, pokud se ve větě vyskytuje (tj. časové, místní, okolnostní vztahy), stupně nejvyššího v případě prvním dosahuje jev na scéně, v případě druhém další specifikace. Specifikacemi přitom rozumíme další doplnění predikátu. Jednotlivé typy specifikací lze dále podrobněji řadit podle stoupající výpovědní dynamičnosti, čímž získáváme škálu: c)

čas – místo – prostředek – beneficiens – patiens – podmínka – příčina – účel.

„To znamená, že např. kontextově nezávislý větný element vyjadřující místo má vyšší stupeň VD než kontextově nezávislý element vyjadřující čas, element vyjadřující podmínku má vyšší stupeň VD než element vyjadřující čas nebo místo atd.“ (tamtéž, s. 571) Pro časové specifikace, jež je zde vzhledem k tématu této práce užitečné zmínit, pak byla dále formulována podrobnější stupnice: d)

kdy – odkdy – dokdy – jak často – jak dlouho.

Ve škále predikátových specifikací nebylo zahrnuto určení způsobu. Je tomu tak proto, že způsob, zvláště ve formě nevalenčního kvalifikujícího adverbia, má tendenci pozbývat samostatné role v aktuálním členění a stává se společně s predikátem, který je jím specifikován, součástí komplexního celku, tzv. sdělného pole nižšího řádu. To má pak dále vliv i na slovosled – oproti základní postpozici valenčních kvalifikujících adverbií (chovat se rozumně, vypadat dobře) převažuje u nevalenčních určení antepozice (jasně zářit, pilně malovat), viz Daneš, Hlavsa, Grepl a kol. (1987, s. 609). Vliv valenčnosti či nevalenčnosti adverbiálního doplnění predikátu na jeho postavení ve větě je patrně obecným

jevem.

Ve

svém

výzkumu

jednotlivých

adverbiálních

kategorií

českých

vět

z hlediska jejich fungování v aktuálním členění dospěla Ludmila Uhlířová (1974) k následující stupnici klesající tematičnosti, a naopak stoupající rematičnosti: e)

podmínka – přípustka – zřetel – čas – účel – příčina – omezení – místo – původ – prostředek – způsob – původce – míra – výsledek. 115

Tuto stupnici s vynecháním určení omezení, prostředku, původce a výsledku Ludmila Uhlířová prezentuje i v Mluvnici češtiny 3 (Daneš, Hlavsa, Grepl a kol., 1987, s. 574). Její původní podrobnější stupnice (Uhlířová, 1974) kopírovala zcela třídění příslovečných určení v Novočeské skladbě Vladimíra Šmilauera (1966). 115

130

Hranici mezi převažující funkcí tématu či rématu lze přitom postavit takřka doprostřed této stupnice – mezi určení příčiny a omezení. Přestože se tato stupnice nekryje se škálou predikátových specifikací podle stoupající VD, kterou jsme uvedli výše, 116 vyplývá z ní zřejmý vztah mezi sémantickým typem příslovečného určení a jeho spojitelností s různými slovesy: „Zhruba se ukazuje, že ty druhy Ad [tj. příslovečných určení], u nichž převažuje platnost tematická nad rematickou, se mohou vyskytovat u velkého množství rozmanitých sloves; významový okruh sloves, u nichž může stát např. Ad podmínky, přípustky, zřetele, času, ba i důvodu, účelu a omezení, se zdá být tak široký, že jej lze stěží blíže vymezit. Vztah těchto Ad k slovesu bývá volný, nevalenční. […] Vyjadřují různé vnější okolnosti, za nichž se slovesný děj realizuje, tzv. dějové ‚kulisy‘ v širokém slova smyslu, a to např. časové, zřetelové, příčinné atd., a považujeme je – ve shodě s J. Firbasem […] – za komunikativně méně důležité než děj sám. Naproti tomu Ad jako místo, prostředek, způsob, výsledek atd. slovesný děj často sémanticky obohacují, ‚specifikují‘ a jakožto dějové specifikace jsou komunikativně důležitější než děj sám. Bývají nutnými doplněními slovesa (konstitutivními větnými členy obligatorními nebo potenciálními), jejich užití často vyplývá z valence slovesa v dané výpovědi.“ (tamtéž, s. 105n.) Z toho podle Uhlířové plyne skutečnost, že valenční příslovečná určení „bývají častěji rématem než tématem výpovědi, zatímco volná (fakultativní) jsou obvykle tematická“ (tamtéž, s. 106).

6.2.2 ANALÝZA Slovosledné zkoumání jsme jako jediné z kruhu témat této práce pojali v prvním kroku kvantitativně, abychom mohli zjištěná data porovnat s výsledky analýzy Jany Svobodové (1987a). Protože je ale kvantitativní zpracování, při kterém musíme vyhodnotit každou větu samostatně, značně náročné, rozhodli jsme se jej provést jen u části stanoveného textového korpusu (na 19 návodech k použití praček, vrtaček a sendvičovačů o celkovém rozsahu 4631 výpovědí) a na zbývajících textech již jen ověřit zjištěné slovosledné tendence. Při rozboru jsme sledovali zejména naplnění následujících tendencí, jež spolu v textech navzájem soupeří a které si zde dovolíme formulovat jako pravidla. •

Imperativní predikát jako nosič modálního exponentu věty stojí na začátku věty.

•

Vyjádření obecných časových, místních a dalších okolností vyjadřovaného děje má nejnižší výpovědní dynamičnost, a proto jimi věta začíná.

Zejména podmínka, příčina a účel dramaticky změnily svou pozici a na určení místa zde nebylo nahlíženo jako na součást scény s nízkým stupněm výpovědní dynamičnosti, nýbrž jako na adverbiale s převažující rematickou platností. Na druhou stranu se obě řady shodují ve vzájemném poměru mezi časem, místem a prostředkem na ose stoupající výpovědní dynamičnosti i rematičnosti.

116

131

•

Predikát zaujímá ve větě pozici přechodu mezi tematickou a rematickou částí. Predikát je na druhé pozici ve větě, tj. za prvním konstituentem (pokud je téma složeno z více konstituentů, již nemůže mít funkci přechodu).

Jak jsme již uvedli v úvodu v souvislosti s obecným představením problematiky českého slovosledu, naší snahou bylo soustředit se na aktuální členění především v jeho tematicko-rematickém aspektu. Od bezprostředně předcházejícího kontextu, který by bylo třeba sledovat při vyhodnocování informací známých a neznámých, jsme se tedy rozhodli v kvantitativní fázi analýzy odhlédnout. To nám umožnilo chápat každou větu jako samostatnou jednotku. V rámci tohoto separatistického přístupu jsme byli dále nuceni vyrovnat se se souřadnými souvětími složenými z několika imperativních vět. I ty jsme si tedy rozdělili na samostatné imperativní pokyny a sledovali v nich jejich dílčí slovosledná uspořádání. Souvětí (307) Přečtěte si pokyny pro práci a bezpečné používání a striktně je dodržujte. (VP) jsme tak chápali jako dva samostatné pokyny: (308) i. ii.

Přečtěte si pokyny pro práci a bezpečné používání. Striktně je dodržujte.

Na dílčí části jsme si rozdělili i souvětí začínající určením času nebo podmínky a specifikaci platnosti pokynu jsme vztáhli k oběma imperativním predikátům. O souvětí (309) Před prováděním jakékoliv údržby nářadí vypněte a odpojte napájecí kabel od sítě. (VBD) jsme tak mohli uvažovat jako o dvojici pokynů s určením času nebo podmínky v iniciální pozici: (310) i. ii.

Před prováděním jakékoliv údržby nářadí vypněte. Před prováděním jakékoliv údržby odpojte napájecí kabel od sítě.

Na základě tohoto postupu jsme pak z 1392 zjištěných imperativních vět zvoleného segmentu kvantitativně zpracovávaných návodů získali 1484 pokynů. V prvním kroku analýzy jsme se zaměřili na obsazenost iniciální větné pozice. Naším cílem bylo ověřit, jak silnou tendenci jeví imperativ, aby byl užit právě na tomto místě. Jak jsme již uvedli, při zkoumání této otázky na materiálu výzvových výpovědí z literárních děl dospěla Jana Svobodová (1987a) k velmi vysokému počtu imperativů v iniciální pozici (52,4 %), k němuž je pak třeba přičíst i počet imperativů zaujímajících ve větách pozici iniciálně-finální (23,2 %). Pokud byl imperativ z úvodní větné pozice vytlačen, předcházely mu především partikule či diatémata vyjadřující významový kontrast. Po důkladném prověření imperativních vět zvolených instruktivních textů jsme dospěli k značně odlišným výsledkům, které dokládají specifičnost slovosledu tohoto typu textů. Je sice pravda, že jsme potvrdili nejsilnější slovoslednou tendenci umístit imperativní predikát rozkazovacích vět do 132

iniciální pozice, počet pokynů, v nichž byla tato tendence uplatněna, např. (311), však nedosáhl ani poloviny celkového počtu případů (48,2 %). (311) Neponořujte napájecí kabel, zástrčku nebo jakoukoliv jinou část opékače do vody nebo jiných kapalin, aby nedošlo k poranění proudem. (SZ) Zdárně mu totiž v této pozici konkurovala příslovečná určení (35,6 %, (312)), zatímco předmět byl „tím, o čem se mluví“ pouze v 16 % případů (313). (312) Nikdy neponořujte přístroj a síťový kabel do vody. (ST) (313) Přístroj nikdy neponořujte do vody. (SG) Zároveň se ukázalo, že uvedený poměr – v iniciální pozici je nejčastěji imperativ, druhým nejčastějším je adverbiale a třetím až objekt – rozhodně neplatí pro všechny texty. Domníváme se, že je to způsobeno územ autorů jednotlivých textů; obecné soupeření imperativu a adverbiale je ovšem neoddiskutovatelné. Značný počet příslovečných určení konkurujících v iniciální pozici imperativu nás dále přivedl ke zkoumání, o jaké druhy určení se v těchto případech jedná. 117 Zde se projevila poměrně silně následující tendence: Pokud se v iniciální pozici vyskytuje nějaké adverbiale, je to v 49 % určení času, v 26,5 % určení podmínky a v 11,9 % určení účelu. Dále jsme na počáteční pozici v našem textovém vzorku zaznamenali určení způsobu (4 %), prostředku (3,6 %), místa (2,8 %), větné konektory (1,3 %) a určení zřetele (0,8 %). Určení příčiny, jako další z významných typů adverbialií v instruktivních textech, nachází naopak své místo v podobě vedlejší věty zpravidla až za hlavní větou imperativní a má vůči pokynu funkci zdůvodnění, viz kapitola 5.3.2.2. Uvedené slovosledné tendence jsme následně ověřili na textech ostatních, ve kterých jsme zároveň zaznamenali další typy případů. V tomto druhém kroku jsme se také blíže zaměřili na sémantiku jednotlivých doplnění imperativního predikátu a přihlédli jsme i k jejich informační zakotvenosti. Komentáře k jednotlivým typům konstituentů uvádíme dále.

6.2.2.1 Určení času Jako nejfrekventovanější adverbiale vyskytující se na počátku imperativních instrukcí jsme zaznamenali určení času. Zatímco časové formy predikátu obecně orientují děj vzhledem k okamžiku promluvy a u imperativu, který se v češtině nezařazuje do systému časů, máme co dočinění s prostým futurálním významem (požadovaná akce se má budoucnu realizovat), připojená časová určení platnost pokynu blíže specifikují (kdy v budoucnu se má realizovat). Tato specifikace přitom může být: Při určování jednotlivých typů adverbialií jsme vycházeli z klasifikace představené ve Skladbě češtiny (Gerpl, Karlík, 1998), přičemž jsme pro zjednodušení rezignovali na rozlišování doplnění valenčních a nevalenčních.

117

133

a)

časově lokalizující (odpověď na otázku Kdy?),

b)

limitující (Odkdy?, Dokdy?, Jak dlouho?),

c)

frekventativní (Jak často?, Kolikrát?).

Jako nejčastější časové určení v souhrnu všech imperativních pokynů jsme zaznamenali určení odpovídající na otázku Kdy?, jež bylo též nejčastějším i v iniciální větné pozici. Jak uvádí Petr Karlík (2002a, s. 506), časově lokalizující adverbialia „časově zařazují události buď prostřednictvím jejich vztahu k jiným událostem: [Když vařila kávu, // Při vaření kávy] poslouchala rádio, n. jejich vztažením ke kalendářní chronometrii: [20. ledna] poslouchala rádio, n. k nějakému opěrnému bodu, buď momentu promluvy: [Včera / Před hodinou / Minulý týden] poslouchala rádio, n. momentu známému z kontextu: [Hodinu předtím] poslouchala rádio.“ V instruktivních textech, jež jsou obecnými opakovatelnými a písemně fixovanými scénáři, se však u pokynů setkáváme pouze s časovou lokalizací vzhledem k jiné události, které pokyn předchází (314), s níž se časově překrývá (315) nebo po níž má následovat (316). Případně s časovým určením vzhledem ke kontextu (317) 118 nebo i s explicitním specifikováním dějové posloupnosti (318), jemuž jsme se věnovali v kapitole 5.2.2. (314) Než spotřebič uvedete do provozu poprvé, desky otřete kuchyňskou papírovou utěrkou namočenou ve stolním oleji. (SM) (315) Během toastování ponechejte sendvičovač uzavřený. (SL) (316) Po použití přístroj vždy odpojte ze sítě. (SP) (317) Nyní položte kartón nového sáčku do drážek držáku sáčku. (VYR) (318) Pokud by se nože zablokovaly, nejprve odpojte přístroj ze sítě a pak vyjměte obsah, který zablokování nožů způsobil. (MP) Vztažení k jinému ději je typické i pro časová určení limitující, která vyjadřují odpověď na otázku Dokdy? (319). Určení odpovídající na otázku Odkdy? se nám v textech nepodařilo doložit. (319) i.

Dokud není pračka odpojena od elektrické sítě, neprovádějte žádnou její údržbu. (PZ)

ii.

Otáčejte šroubem (14) (obr. D) ve směru hodinových ručiček, až je řetěz napnut. (ŘPBD)

Pokyn k provádění určitého děje, dokud nenastane nějaký jiný děj či stav, je v instruktivních textech možné podat nejenom v očekávané formě imperativu nedokonavého slovesa, kterou dokumentují příklady u čísla (319), ale také ve formě dokonavé, kdy se i přes explicitní označení činnosti s ohledem na její ukončenost implikuje její trvání do stanoveného okamžiku. 118

Např. v uvedeném případě má adresát pokyn vykonat, jakmile provedl předchozí krok postupu.

134

(320) i. ii.

Lehce cívkou pootočte, až se usadí. (SSBD) = Lehce cívkou otáčejte, až se usadí. Zatlačte ohebnou hadici do sacího otvoru, až zapadne. (VYR) = Tlačte ohebnou hadici do sacího otvoru, až zapadne.

Limitující určení odpovídající na otázku Jak dlouho? délku trvání děje specifikuje zpravidla již konkrétním časovým údajem. (321) i. ii.

Nenechávejte přístroj v trvalém chodu déle než 3 minuty. (MP) Ponechte motor řezací pily běžet v této poloze asi 15 až 30 sekund podle teploty. (ŘPR)

iii. Zařízení na chvíli zapněte. (MG) Časové určení frekvence jako odpověď na otázku Jak často? bývá v instruktivních textech převážně absolutní, tj. vyjadřující, že je něco třeba konat buď vždy (322), nebo nikdy (323), příp. pravidelně (324), a vztahuje se tedy na oblast bezpečnostních pokynů. Zatímco určení odpovídající na otázku Kolikrát? míří zpravidla již do pokynů konkrétního pracovního postupu (325). (322) Vždy zavřete vodovodní kohoutek. (PA) (323) Nikdy nepoužívejte alkohol, rozpouštědla a podobné látky. (PZ) (324) Pravidelně kontrolujte přístroj a přívodní kabel z hlediska poškození. (VYR) (325) i. ii.

Spusťte několikrát intervalový provoz zmáčknutím tlačítka „Pulse“. (MM) Zatáhněte za rukojeť startéru tolikrát, dokud motor nenaskočí, maximálně však 5×. (ŘPR)

Pro vyjádření komplikovanějších časových vztahů se jednotlivá určení mohou v jedné výpovědi též kombinovat, přičemž v našem textovém materiálu potvrzujeme tendenci ke vzrůstající výpovědní dynamičnosti na stupnici kdy – odkdy – dokdy – jak často – jak dlouho. (326) i. ii.

Pokaždé (kdy?) vyčkejte, dokud led nespadne zpět na dno nádobky (dokdy?). (MG) Při práci (kdy?) vždy (jak často?) udržujte vhodný a pevný postoj. (VBD)

iii. Před dalším použitím vysavače (kdy?) vyčkejte alespoň 45 minut (jak dlouho?). (VYR) Protipříklady, v nichž by se tato tendence neuplatnila, jsou jen řídké, např. tento: (327) Vždy (jak často?) mějte při používání (kdy?) zavřené víko. (MG) Určení času, jež bývá zpravidla tematickou složkou výpovědi a kulisou děje, se může stát též rématem. (328) i. ii.

Nikdy nepřepínejte přepínač směru otáček za chodu elektrické vrtačky! (VD) Nezapomeňte vyjmout z oblečení mince, zavírací špendlíky, šroubky, a podobné předměty před vlastním praním. (PZ)

iii. Přístroj očistěte ihned po použití. (MK)

135

6.2.2.2 Určení podmínky Jako druhé nejfrekventovanější příslovečné určení v iniciální pozici imperativních pokynů se nám ukázalo určení podmínky, jež shodně jako určení času specifikuje situaci, v níž má být určitý pokyn vykonán. Ze základních typů podmínkových určení vymezených Petrem Karlíkem (Grepl, Karlík, 1998, s. 291) se jedná o tzv. otevřenou podmínku, která „označuje okolnost kauzující/motivující (p) a vyjadřuje ji tak, že na jejím uskutečnění závisí uskutečnění děje nebo stavu q; tedy ‚jestliže p, tak q‘ (aniž by se něco říkalo o platnosti q v případě opačném ‚jestliže non p‘)“. Ve většině případů mají podmínková určení v našem textovém souboru formu vedlejší věty (329), jež je také primární vyjadřovací formou u všech příčinných určení v širokém smyslu. Zaznamenali jsme ale i řadu vět s větněčlenskou podobou tohoto typu konstituentu (330). (329) Jestliže nebudete spotřebič delší dobu používat, zavřete vodovodní kohoutek a odpojte spotřebič od přívodu elektřiny. (PL) (330) Při poruše vytáhněte vidlici napájecího kabelu ze zásuvky a zavřete přívod vody. (PA) U obou forem konstatujeme silnou tendenci umístit hned po podmínce imperativní predikát. 119 Podobnost určení podmínky a času, jež společně označují okolnost, za níž má být pokyn vykonán, se manifestuje i jedním ze shodných vyjadřovacích prostředků těchto dvou určení ve spojení s pokynem. Je jím vazba při + 6. pád, která v instruktivních textech vyjadřuje: a)

prostou současnost dvou dějů („Když děláte jednu věc, dělejte u toho zároveň i nějakou další“, viz výše určení času při práci, při vrtání),

b)

eventualitu děje, který může a nemusí nastat („Pokud náhodou k něčemu dojde, potom udělejte…“, viz zde určení podmínky při poruše).

Srov. i další příklad, u něhož specifikaci platnosti pokynu označíme jako časovou: (331) Při vytahování vidlice napájecího kabelu ze zásuvky ve stěně netahejte nikdy za kabel ani za pračku, je to velmi nebezpečné. (PAF), a pokyn se specifikací podmínkovou (332), která se explicitně projeví v pokynu s vedlejší větou podmínkovou: (332) Při náhodném kontaktu [s vyteklou vodou z akumulátoru] opláchněte místo vodou. Pokud kapalina vnikne do očí, navštivte navíc i lékaře. (VB)

U vedlejších vět v iniciální větné pozici je ostatně umístění predikátu hned za podmínkovou větou obvyklým jevem, což na druhou stranu, jak zmiňuje Miroslav Grepl (Grepl, Karlík, 1998, s. 498), není možné vysvětlovat jen principem aktuálního členění. 119

136

Musíme ovšem uznat, že hranice mezi oběma významy konstrukce při + 6. pád je prostupná a v konkrétních případech může záležet na úhlu pohledu, z kterého situaci nahlížíme. Úzkou provázanost časových a podmínkových okolností dokládají i jejich souřadná slučovací spojení v rámci jediného pokynu (333) nebo se čas s podmínkou mohou navzájem specifikovat – viz např. (334), kde je podmínková situace ještě blíže určena časovým určením. (333) Před výměnou jakýchkoliv částí, příslušenství či jiných připojených součástí (kdy?), před prováděním servisu

(kdy?)

nebo pokud nářadí nepoužíváte

(za jaké podmínky?),

odpojte jej od

elektrické sítě. (VBD) (334) Pokud brzda řetězu ihned nezastaví řetěz přidržovat, aby se nesepnula sama

(za jaké podmínky?),

(za jaké podmínky?),

nebo je třeba brzdu řetězu

před dalším použitím pily

(kdy?)

nechte pilu

zkontrolovat a opravit v autorizovaném servisu. (ŘPR) Vyskytuje-li se v imperativním souvětí podmínková věta a nestojí-li na začátku ve funkci tématu a větného členu s nejnižší výpovědní dynamičností, má své místo zpravidla na konci a nese funkci rématu. (335) i. ii.

Elektronářadí okamžitě vypněte, pokud se nasazovací nástroj zablokuje. (VB) Nikdy nemíchejte suché ingredience (např. koření, ořechy) ani přístroj nespouštějte, pokud je prázdný. (MK)

iii. Řetězovou pilu nepoužívejte, pokud cítíte únavu. (ŘPR)

6.2.2.3 Určení účelu Jako třetí nejfrekventovanější adverbiale na počátku imperativních instrukcí jsme zaznamenali určení účelu, jež rovněž náleží mezi určení příčinná v jejich širokém smyslu. Mezi těmito určeními má však účel zvláštní pozici v tom, že slovy Petra Karlíka (Grepl, Karlík, 1998, s. 307) neoznačuje „kauzující/motivující“ (p), nýbrž „kauzované/motivované“ (q). „Účel je totiž zamýšlený výsledek (cíl), který je motivem nějaké záměrné činnosti, přičemž není řečeno, zda toho cíle bylo dosaženo; tedy ‚p aby q‘.“ Podobně jako určení času a podmínky nese i účelové určení v iniciální pozici příznak okolnosti, za níž pokyn vchází v platnost. Na rozdíl od předchozích jmenovaných je však tato okolnost formulována jako potřeba, kterou bude chtít adresát v budoucnu naplnit. (336) Abyste ochránili děti před riziky spojenými s elektrickými přístroji, postarejte se o to, aby kabel nevisel dolů a děti na přístroj nedosáhly. (SG) Pokud určení účelu dostává svou pozici až za predikátem, zpravidla v pozici rématu, nabývá obvykle funkce zdůvodnění (337), kterému jsme se věnovali v kapitole 5.3.2.1. 137

(337) Toustovač uzavřete pro uchování tepla pro další sendvič. (SL) K výše uvedeným slovosledným tendencím nacházíme ovšem i protipříklady. Jedná se o kontexty, kdy je adresátova potřeba formulována jako réma výpovědi v její finální pozici (338), a to většinou s významem účelu použití výrobku (339). (338) Nikdy nelezte na strom s řetězovou pilou za účelem řezání větví nebo prořezávání stromu. (ŘPR) (339) i.

Používejte tento přístroj výlučně pro soukromou potřebu a pro stanovené účely. (MG)

ii.

Mlýnek rovněž nepoužívejte pro zpracování tekutých směsí, jako jsou ovocné šťávy. (MP)

6.2.2.4 Určení způsobu Uvedli jsme, že určení způsobu, zvláště ve formě nevalenčního kvalifikujícího adverbia, jeví tendenci pozbývat samostatné role v aktuálním členění a vytvářet společně s predikátem jeden komplexní celek. Z hlediska jeho valenčnosti nebo nevalenčnosti můžeme dále hovořit o jeho prototypické pozici buď těsně za predikátem, nebo před ním (Daneš, Hlavsa, Grepl a kol., 1987, s. 609). Vliv valence se nám sice ve zkoumaném korpusu textů nepodařilo vysledovat, pozici před, nebo až za predikátem však můžeme potvrdit. Pokud tedy věta začíná určením způsobu, tj. určením obecně označujícím kvalitu dějů, pravděpodobně hned za ním bude stát predikát (340). Pokud věta začíná imperativním predikátem, který je specifikován určením způsobu, bude jej toto určení patrně následovat, spíše než aby se vyskytlo někde dále ve větné struktuře (341). 120 (340) Bezpečně upevněte zpracovávanou součást. (VD) (341) Přečtěte si pozorně informace v tomto návodu a uschovejte je. (SM) Dalším případem jsou věty s určením způsobu ve funkci rématu v koncové pozici. (342) i. ii.

Při práci držte stroj pevně. (VP) Se záclonami zacházejte obzvláště pečlivě. (PZ)

Tendence imperativních vět mít hned v iniciální pozici predikát a potom až jeho určení způsobu je patrná na dvojici výpovědí Sedni si klidně a Klidně si sedni. Zatímco první výpověď budeme nejspíše interpretovat jako výzvu ke klidnému způsobu posazení, u druhé výpovědi při neutrální intonaci pravděpodobně převládne význam dovolení či nabídky, aby se adresát posadil, přičemž výraz klidně zde nabude významu modální částice.

120

138

6.2.2.5 Určení místa U určení místa můžeme ve shodě s Petrem Karlíkem (Grepl, Karlík, 1998, s. 261) rozlišit následující typy: a)

určení statické (odpovídá na otázku Kde?) i.

Děti a jiné osoby udržujte při použití elektronářadí daleko od Vašeho pracovního místa. (VB)

b)

určení dynamická a.

b.

určení direktivní (Kam?, Odkud?) i.

Položte vrtačku na suchý povrch. (VP)

ii.

Suchýma rukama vytáhněte přívodní šňůru ze sítě. (PA)

určení nedirektivní (Kudy?) i.

Při přípravě rajčatového džusu rajská jablíčka nejprve rozkrájejte na čtyři díly a pak je vhoďte otvorem ve víku na rotující nože. (MP)

S určením místa jako s „tím, o čem se mluví“, tj. v iniciální pozici, jsme se v podrobně analyzovaném vzorku instruktivních textů setkali pouze v 15 pokynech z kvantitativně zpracovávaných 1484, a to v kontextech, v nichž již byl předmět, vůči němuž se děj lokalizuje, z předchozího textu znám, např. (343). (343) Otevřete sklíčidlo tak, že jednou rukou budete otáčet přední část (12), zatímco druhou rukou budete přidržovat zadní část (13). Do sklíčidla zasuňte dřík násady (11) a sklíčidlo pevně dotáhněte. (VBD) Tento nízký počet je dán zjištěnou tendencí umístit určení místa naopak až na konec věty jako sdělně nejdůležitější část výpovědi a obvykle též jako cíl pohybu, k němuž je adresát v imperativním pokynu vyzýván (jak to také ilustrují příklady uvedené výše), nebo alespoň až za imperativní predikát, pokud je rématem jiný větný člen (344). (344) i. ii.

Vkládejte prádlo do bubnu pračky rozložené. (PL) Nyní zasuňte vrták do rychloupínací hlavy až na doraz. (VC)

iii. Udržujte na pracovišti pořádek. (VD)

139

6.2.2.6 Určení prostředku a zřetele Příslovečná určení prostředku měla ve zkoumaném korpusu imperativních instrukcí jen nízké zastoupení, a to jak v iniciální pozici, kterou jsme primárně sledovali (345), tak na pozicích ostatních (346). (345) i. ii. (346) i. ii.

Pomocí vlhkého hadříku pravidelně čistěte kryt motoru. (VBD) Suchýma rukama vytáhněte přívodní šňůru ze sítě. (PA) Zkontrolujte pomocí vodováhy rovnost podlahy. (PF) Odšroubujte ve směru hodinových ručiček pomocí šroubováku přídržný šroub sklíčidla umístěný uvnitř. (VBD)

Podobně tomu bylo i s určením zřetele. Níže uvedené příklady zde tudíž uvádíme pouze pro ilustraci. (347) i. ii.

Podle toho, jaký stupeň opečení požadujete, nechte 3–4 minuty zapékat. (STM) Podle modelu buď zvedněte kliku, nebo stiskněte tlačítko umístěné na přední straně zařízení. (PF)

6.2.2.7 Předmět Předmětový komplement jsme v iniciální pozici imperativních pokynů podrobně analyzovaných textů zaznamenali jen v 16 % případů, a i když jich bylo méně než všech adverbiálních určení v jejich součtu, bylo jich jen o necelé 1,5 % méně než nejfrekventovanějších adverbialií na této pozici – určení času. Ač objekty a jevy, jež tyto předmětové komplementy na počátku věty či pokynu označují, souvisejí vždy více či méně se sémantickou oblastí používání daného výrobku, nelze na druhou stranu tvrdit, že by byly vždy již známy z předcházejícího kontextu, jak je tomu např. v následujícím příkladu. (348) Vytáhněte nástavec směrem nahoru. Vyčistěte nástavec pod tekoucí teplou vodou. Nástavec znovu nasaďte. (PB) Často totiž vnášejí do sledu pokynů nové téma, a to zvláště v odrážkách s bezpečnostními pokyny, které mají svou obsahovou samostatnost (349), příp. v textu bez odrážek (350). (349) i.

Nikdy nezapomeňte na nožovou jednotku mlýnku vložit těsnicí kroužek, aby obsah neprosakoval.

ii.

Hřebíček, badyán a anýz melte vždy současně s dalšími přísadami. (MP)

(350) Během činnosti pračky se nedotýkejte vypouštěné vody, protože by mohla mít velmi vysokou teplotu. Děti udržujte v bezpečné vzdálenosti od pračky. Dvířka pračky neotvírejte násilím, protože by se mohl poškodit bezpečnostní otvírací mechanismus zabraňující náhodnému otevření. (PAF) 140

Zpravidla je však předmět součástí rematické části výpovědi (351), příp. je jejím vlastním rématem (352). (351) Povolte mírně šrouby a otočte seřizovacím šroubem o čtvrt závitu doleva, tím se upraví napnutí řetězu. (ŘPR) (352) i. ii.

Do otvoru ve víku vložte odměrku. (MP) Nikdy nelijte do mixovací nádoby vařící tekutiny. (MM)

iii. Pro vrtání dlouhých děr do dřeva použijte speciální vrtáky. (VP)

6.2.2.8 Shrnutí V úvodu analýzy slovosledu imperativních instrukcí jsme si stanovili za cíl ověřit naplnění tří tendencí zjištěných v odborné literatuře, jež jsme pracovně formulovali jako pravidla: •

Imperativní predikát jako nosič modálního exponentu věty stojí na začátku věty.

•

Vyjádření obecných časových, místních a dalších okolností vyjadřovaného děje má nejnižší výpovědní dynamičnost, a proto jimi věta začíná.

•

Predikát zaujímá ve větě pozici přechodu mezi tematickou a rematickou částí. Predikát je na druhé pozici ve větě, tj. za prvním konstituentem (pokud je téma složeno z více konstituentů, již nemůže mít funkci přechodu).

Nyní po podrobné analýze 1484 imperativních pokynů a ověření zjištěných závěrů na dalších 1981 imperativních větách z našeho textového souboru můžeme tyto tendence ve značné míře potvrdit. Zároveň se ale ukázala také specifičnost imperativních pokynů právě s ohledem na typ textu, jejž vytvářejí – návod k použití. Opravdu jsme prokázali, že v převažujícím počtu zkoumaných případů je imperativní predikát jako nositel modální dispozice umístěn v iniciální větné pozici (48,2 %). Silně mu však v této pozici konkurují adverbiální určení (35,6 %), především času a podmínky, vyjadřující scénu/kulisy popisovaného děje. Na rozdíl od těchto určení, specifikujících platnost pokynu, netvoří určení místa imperativním pokynům v návodech dějovou kulisu, nýbrž spíše obsazuje roli jejich rématu. Značného zastoupení v pozici „toho, o čem se mluví“ pak dále dosáhlo určení účelu, jež objasňuje motivaci jednotlivých pokynů. Jako výraznou tendenci jsme dále prokázali snahu umisťovat určení způsobu buď těsně před predikátem, nebo hned za něj. Na základě svého zkoumání tedy můžeme shrnout, že nejsilnější tendencí je umístit do iniciální větné pozice imperativní predikát. Pokud věta navíc obsahuje i určení času či podmínky, tato určení mají rovněž tendenci tuto pozici obsadit. Pokud má být predikát specifikován i učením způsobu, jeví se tu tendence, aby určení způsobu stálo ještě před predikátem. Při tom všem nelze zapomínat ani na předmět, byť se v našem zkoumaném korpusu textů objevil v iniciální pozici méněkrát než určení 141

času. Není ovšem možné tvrdit, že by byl ve všech případech, kdy je „tím, o čem se mluví“, vždy znám z bezprostředně předcházejícího kontextu. V naznačeném slovosledném „souboji“ se pak podle našeho názoru jeví tendence predikátu být přechodem mezi tematickou a rematickou částí, a to ve větě nejlépe hned za prvním konstituentem, již jen jako méně významná. Nemůžeme ovšem též alespoň nezmínit případy, kdy se predikát stává sám rématem. (353) i. ii.

Zástrčku nikdy žádným způsobem neupravujte. (VBD) Pokud se nástroj zablokuje, ihned stroj vypněte. (VP)

iii. Po použití vždy přístroj vyčistěte. (SG)

142

7 INSTRUKCE JAKO SLOHOVÝ ÚTVAR Kromě toho, že jsou na návody k použití kladeny určité legislativní požadavky a že na základě svých dřívějších zkušeností s instruktivními texty od nich také jako jejich případní adresáti máme určitá očekávání (jak má návod vypadat a co v něm najdeme), bývá návod jako příklad popisu pracovního postupu tradičně vyučován na základních a středních školách jako klasický slohový útvar. Vlastní stylistický rozbor instruktivních textů v této práci zaměřené pragmalingvisticky sice provádět nebudeme, avšak konkrétní poznatky, k nimž na materiálu návodů k použití dospěla stylistika, by zde alespoň stručně být zmíněny měly. Můžeme z nich totiž vyjít při charakteristice instruktivních projevů jako textů.

7.1 ODBORNÝ POPIS PRACOVNÍHO POSTUPU Při jistém zjednodušení lze říci, že charakteristiky určitého slohového útvaru (typu textu, textového žánru) bývají ze stylistického hlediska založeny na průsečíku použitého slohového postupu (tj. základní tematické a jazykové linie výstavby textu) a použitého tzv. objektivního stylu, který vyplývá ze zobecněných stylotvorných faktorů situačních a funkčních (viz Jelínek, 2002a). Jako situační faktory, jež ovlivňují výběr jazykových prostředků a způsob jejich uspořádání v textu, se uplatňuje například to, zda se jedná o projev mluvený, či psaný, kdo je jeho adresátem a zda je projevu přítomen, zda jde o projev veřejný či soukromý, ale také třeba monologický nebo dialogický. K uvedeným situačním faktorům se však při charakteristice textu přihlíží zpravidla až v druhé řadě, neboť primární systematické třídění objektivních stylů probíhá, alespoň v rámci české funkčně orientované stylistiky, podle zmíněných faktorů funkčních. 121 Vznik klasifikace textů na základě tzv. funkčních stylů, tj. stylů vymezených funkcí daného textu (a stejně tak i vznik stylistiky jako teoretické disciplíny u nás, viz Krčmová, 2007), lze datovat do 30. let 20. století, kdy Bohuslav Havránek ve své přednášce Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura (1932) navázal na svoji koncepci naznačenou v tezích pražské školy z roku 1929 (Pražský lingvistický kroužek, 1970, viz kapitola 1.2.1) a rozlišil čtyři funkce spisovného jazyka a jim odpovídající čtyři funkční jazyky (soubory jazykových prostředků ustálené pro potřeby realizace těchto funkcí), tj. jazyk hovorový (konverzační), pracovní (věcný), vědecký a básnický. První tři z nich přiřadil k funkci sdělovací, zatímco jazyk básnický funkci estetické. Nutno ovšem dodat, že představený výčet podle Havránka nepředstavoval všechny funkce jazyka, nýbrž jen ty, které jsou nejdůležitější pro úkoly spisovného jazyka, jež byly v jeho přednášce pojednávány. Na úrovni parole, kde jazykové projevy Jsou to také výklady o funkčních stylech (viz dále), které jako koncepce s vyšší mírou abstrakce zaujaly podle Jana Chloupka (1993) první místo v slohové výuce na středních školách, zatímco výuce slohových postupů a žánrů dává přednost škola základní.

121

143

nabývají svého konkrétního účelu (cíle), pak podle tohoto účelu načrtnul pět funkčních stylů 122 a dále texty roztřídil i podle „způsobu projevu“ (intimní – veřejný, ústní – písemný). Klasifikace funkčních stylů v následujícím vývoji české stylistiky vychází z Havránkových funkčních jazyků a na základě různé míry zobecnění dospívá k jejich různému počtu. Těmi základními zůstávají: funkční styl prostě sdělovací, odborný, publicistický a umělecký, k nimž bývají přidávány styly administrativní, řečnický, esejistický, konverzační, učební nebo reklamní apod. 123 Objevil se i návrh vyčlenit ze stylu administrativního samostatný styl řídicí, který by studoval jazyk instrukcí pro řízení společnosti (norem a hlášení). Normy sice do okruhu analyzovaných textů nezahrnujeme, mají však s nimi společný aspekt předávání pokynů, kterými je třeba se z určitých důvodů řídit. Z tohoto hlediska je zajímavé, že autor zmíněného návrhu Lubomír Doležel (1962, s. 247) naznačoval i praktickou aplikaci příslušných lingvistických analýz, která by mohla být provedena i u návodů k použití: „[…] není možné se omezit jen na studium jazykové výstavby norem, nýbrž je třeba zkoumat také problémy příjmu a zpracování instrukcí řízeným objektem. Důležitou složkou takového zkoumání by byl statistický výzkum chyb, které se objevují při provádění instrukcí. Totéž platí o studiu zpětných informací, hlášení.“ Není nám však známo, že by byl takový výzkum z lingvistického hlediska u nás realizován. Tříděním textů podle postupů prezentace tématu věnovali pozornost již antičtí filozofové a zejména praktičtí rétoři. Dnes uvažujeme zvláště pětici základních slohových postupů, jimiž jsou postup informační, vyprávěcí, popisný, výkladový a úvahový, k nimž Jozef Mistrík (1985, viz dále) přiřazuje postup dialogický. Všechny vymezované postupy jsou přitom jen obecnými modely, které se modifikují v závislosti na stylu textu či na žánrových tradicích. Instruktivní text (návod k použití) bývá tradičně uváděn jako příklad postupu popisného, resp. jako jeden z typů popisu děje – popis pracovního postupu. Z funkčních stylů je zástupcem stylu odborného. Podle míry odbornosti bychom jednotlivé návody mohli obecně řadit na škále od vědeckého po populárně naučný a lze se s nimi setkat i v dalších funkčních stylech. Navíc je třeba zdůraznit, že i když se jedná o texty založené na popisu děje, skládají se zpravidla z částí o různých slohových postupech – vedle popisu se v návodech uplatňuje i postup informační (např. výčet součástí výrobku, základní informace o jeho fungování) či výkladový (to ale jen u velmi odborných návodů). Rovněž z hlediska funkce projevu nejde např. u návodů k elektrickým přístrojům pouze o předání přesného a jasného sdělení s dominující pojmovou složkou, jímž se vyznačuje funkční styl odborný, nýbrž zároveň i o to, přesvědčit adresáta, že koupě daného produktu byla dobrou volbou, a získat ho Tato pětice se vztahovala jen na funkční jazyky tzv. sdělovací, tj. nikoliv na jazyk básnický. Zahrnovala styly: a) praktické sdělení, zpráva; b) vybídnutí (výzva), přesvědčování; c) obecné poučení (populární); d) odborné poučení (výklad, dokazování); e) kodifikující formulace.

122

Např. tzv. sekundárních funkčních stylů, tj. stylů odvozených na základě různých aspektů od stylů základních, uvádí Jozef Mistrík (1985) celkem 72.

123

144

jako zákazníka i do budoucna. V návodech se tedy setkáváme i s funkcí persvazivní (přesvědčovací), jež je typická pro projevy publicistické a zvláště reklamní. Z jiného úhlu pohledu se nám tedy potvrzuje standardní skladba návodů zahrnující vedle výpovědí s dominující instruktivní funkcí také výpovědi s komunikační funkcí obecně asertivní a s funkcemi, které navazují kontakt s adresátem. Autoři Současné české stylistiky (Čechová a kol., 2003, s. 191) charakterizují pracovní návod jako „krátký, jasný, obecně srozumitelný popis pracovního postupu se zaměřením na adresáta (aby mohl podle něho pracovat)“. Jedná se o tradiční stylistický žánr, jehož praktický nácvik probíhá na školách v rámci výuky slohu. Samostatným pokusům o psaní návodů obvykle předchází analýza již hotových textů a učebnicové poučení o jejich obecných jazykových rysech. Např. Věra Martinková (2002, s. 38n.) píše: „Přesnost popisu je zajištěna užitím číslovek. Slovesa v popisu statickém většinou ustupují do pozadí, převažuje vyjadřování jmenné (častý je přísudek jmenný se sponou), v popisu dynamickém (a zejm. v líčení) se užívá sloves s plným dějovým významem (mají zde společně s podstatnými jmény nejvyšší důležitost).“ Žákům se však dostávají také praktické rady, které by šlo vztáhnout i na tvorbu textů jiných typů: „Je třeba dbát na to, aby snaha o vyčerpávající popis a spojení mnoha údajů nevedly k přetíženosti vět a nesrozumitelnosti.“ O ustálenosti žánru návodu svědčí také jeho parodie, jež mohou karikovat jak jeho standardní formu (např. veršované, nebo dokonce zpívané recepty), tak zejména jeho obvyklý obsah – pokud např. informují adresáta, jak dosáhnout cíle, který není společensky žádaný (např. návod, jak zůstat šíleným). 124 Žánrovou ustálenost dokládají též umělecké variace návodů, které lze dokumentovat básnickou sbírkou „návodů k upotřebení“ Jiřího Koláře (1965). 125 V rámci tohoto krátkého exkurzu do oblasti stylistiky představíme popis pracovního postupu •

prizmatem charakteristiky slohových postupů Jozefa Mistríka (1985),

•

v rámci studií rozvíjení myšlenkové linie Josefa V. Bečky (1960, 1992) a

•

v pojetí Jindry Světlé (2001 a násl.), která vymezuje návod jako žánr textů s návodovou funkcí založený na využití návodového slohového postupu.

Ukázku z tohoto návodu jsme uvedli v poznámce pod čarou č. 48. Parodiím návodů obecně se věnujeme v textu Vohralíková (2000). 124

Každý z textů této sbírky (Kolář, 1965) obsahuje sled pokynů, a je tedy skutečně návodem k přímé akci. Činnosti, ke kterým autor čtenáře vybízí, mají přitom zpravidla velmi daleko k racionálnímu jednání, jež naše společnost od jedince očekává. Je proto jen na odvaze čtenáře, zda bude s básníkem jeho poetickou hru hrát a skutečně pokyny provede. Viz např. úryvek z básně Ažažaž: „Až se doslechneš o nějakém zločinu / zlom tři nože / a zadupej je do země / daleko v lese nebo v polích“ (tamtéž, s. 25). Nebo úryvek z básně Vyvěs vyznač podej: „Vyznač na dveře: / PŘIJDU ZA STO LET / ZAMĚSTNANÝM VSTUP ZAKÁZÁN / VYRUŠUJTE / ZNEČIŠŤOVÁNÍ SE NETRESTÁ / PLIVEJTE NA ZEM / VSTUPTE BEZ VYZVÁNÍ“ (tamtéž, s. 46).

125

145

7.2 MISTRÍK (1985): PŘÍZNAKOVOST SLOHOVÝCH POSTUPŮ Jozef Mistrík (1985) slohové postupy charakterizuje pomocí deseti základních příznaků (distinktivních rysů) tvořících pět opozitních dvojic, a to tak, že přítomnost jednoho rysu této dvojice u jednoho slohového postupu vylučuje současnou přítomnost rysu druhého. Jedná se o následující rysy: a)

koheznost (soudržnost) / inkoheznost,

b)

explikativnost (výkladovost) / enumerativnost (výčtovost),

c)

komutabilita (zaměnitelnost) komponentů / sukcesivita (následnost) komponentů,

d)

aktualizovanost / gnómičnost (nadčasovost),

e)

subjektivnost / objektivnost.

Každý ze slohových postupů lze podle Mistríka popsat jako jedinečnou kombinaci uvedených příznaků. Pro popisný postup jsou zaznamenány rysy inkoheznost, enumerativnost, komutabilita, gnómičnost a subjektivita. Ty však instruktivním textům zcela neodpovídají. Návody k použití totiž nebývají subjektivní, což sám Mistrík také uvádí, a ani posloupnost jejich kroků nelze zaměňovat (je u nich nutná sukcesivita). Tento nesoulad je dán tím, že je zkrátka nemožné široké skupině textů založených na popisném postupu jednotně přiřadit sadu pěti znaků z představených dvojic, a pokud měl Mistrík (tamtéž, s. 351n.) při charakteristice popisu na mysli především „kresbu vlastností“, která vzniká tak, „že sa podávateľ sústredí na vlastnosti vecí alebo dejov a pritom ich zachytí tak, ako ich videl vlastným okom“, a je pro ni tedy typická „osobná angažovanosť podávateľa“, máme u návodu zjevně co do činění s jiným typem textu. Uvedenou Mistríkovu sadu příznaků připsaných popisu je ale možné modifikovat, a vymezit tak uvažovaný postup instruktivní jako podtyp postupu popisného s následující sadou rysů: inkoheznost, enumerativnost, sukcesivnost (následnost), gnómičnost a objektivnost. Souhrn charakteristik jednotlivých postupů znázorňuje Mistrík pomocí tabulky, my tak učiníme rovněž (viz tabulka 13) a instruktivní postup do ní vložíme jako samostatný sloupec. Šedou barvou pro vyšší přehlednost a zdůraznění souvislostí navíc vyznačujeme shodné rysy ostatních postupů s postupem instruktivním.

146

Tabulka 13: Charakteristika slohových postupů pomocí příznaků podle Mistríka (1985, s. 342) s vloženým sloupcem pro uvažovaný postup instruktivní

Slohový postup

informační vyprávěcí popisný instruktivní výkladový dialogický

Koheznost Inkoheznost

– +

+ –

– +

– +

+ –

– +

Explikativnost Enumerativnost

– +

+ –

– +

– +

+ –

+ –

Komutabilita Sukcesivita

+ –

– +

+ –

– +

– +

– +

Aktualizovanost Gnómičnost

+ –

+ –

– +

– +

– +

+ –

Subjektivnost Objektivnost

– +

+ –

+ –

– +

– +

+ –

Porovnáme-li tedy rysy dalších postupů s uvažovaným postupem instruktivním, můžeme souhrnně a zjednodušeně říci, že popis pracovního postupu je vlastně takový nesoudržný a výčtový výklad nebo nadčasový informační text s pevně daným pořadím komponentů.

7.3 BEČKA (1960, 1992): ROZVÍJENÍ MYŠLENKOVÉ LINIE Josef V. Bečka rozpracoval typologii slohových postupů z hlediska analýzy rozvíjení myšlenkové linie, a tedy i kompozice textů všeobecně. Při pohledu na popis akcentoval zejména čas, viz i jeho charakteristiku tzv. slohu popisného (Bečka, 1992, s. 35): „[…] látka je koncipována a sdělena jako statické vystižení skutečnosti nebo jako vystižení skutečnosti v časové změně bez příčinné souvislosti anebo jako vystižení zobecněné skutečnosti v pravidelné, opakující se časové změně“. Popis pracovního postupu (neboli odborný dějový popis) řadí Bečka mezi útvary, v nichž se vyjadřuje souvislost dějů spjatých časovým sledem, a to konkrétně mezi takové, ve kterých se popisují jevy pravidelně nebo zákonitě probíhající a jejichž pravidelnosti dosahuje člověk svou vůlí. V opakovanosti se popis pracovního postupu také odlišuje od vypravování, které vystihuje příběh jako dějový sled jedinečný a příčinně spjatý. Bečka (tamtéž, s. 336) k tomu přímo dodává, že dějové sledy, jež nejsou jedinečné (opakují se) nebo nejsou příčinně spjaty (mají jen sepětí vnější, místem nebo časem), nelze vypravovat, lze je jen popisovat. Popisná linie může být podle Bečky buď postupná (podrobný postup, věty na sebe navazují), nebo výčtová (výčet fází, jevy existují vedle sebe). Obě se také mohou v návodech kombinovat (za položkami výčtu následuje podrobnější popis děje). Je však důležité zdůraznit, že oproti vypravování 147

s postupnou linií schází u postupného popisu napětí – je v něm vystihována pravidelnost, nikoliv jedinečnost dějů. Příčinné sepětí jednotlivých fází v dějovém popisu může být naznačeno, většinou se ovšem vyrozumívá z postupnosti dějů a současnost či následnost dějů bývá vyjádřena zájmennými adverbii (pak, přitom, zároveň, nakonec) či přesnějšími časovými údaji (za hodinu, za den, za týden). Pokud jsou děje formulovány v „mimočasovém prézentu“ 126 (položíme, přeneseme, vložíme), bývá předčasnost vyjádřena v préteritu. U popisu pracovního postupu též dominuje tendence zdůrazňovat jednotlivé fáze děje, a to často na úkor dějové plynulosti, čehož se dosahuje nejenom například číslováním jednotlivých fází postupu nebo jiným grafickým členěním, ale i tím, jak si Bečka (1960, s. 37) všímá, že je často téměř v každé větě plně vyjádřeno východisko. (354) Podložené sklíčko položíme na bílou plochu po levé straně mikroskopu. Doprostřed podložního sklíčka přeneseme tyčinkou z lahvičky kapku vody. To ovšem způsobuje podle autora efekt na první pohled až paradoxní (tamtéž, s. 203): „Když je východisko v postupném rozvíjení výslovně vyjádřeno nad míru nezbytné nutnosti, je tím výslovně vyjádřeno i navázání jedné dějové složky na druhou; tím se každá složka stává formálně ‚soběstačnější‘ a do větší nebo menší míry se osamostatňuje. Tím se však zastírá sjednocovací účinek dějového sledu, jeho přirozená soudržnost.“

7.4 SVĚTLÁ (2001 A NÁSL.): NÁVOD JAKO KOMUNIKAČNÍ FUNKCE I SLOHOVÝ POSTUP Jindra Světlá pracuje s návodem jako se svébytným žánrem, který je založen na (dominující) návodové komunikační funkci a realizován návodovým slohovým postupem. Touto návodovou funkcí je záměr mluvčího „poskytnout příjemci textu informace, jak postupovat, jak dosáhnout cíle, a na základě postupných instrukcí jej přimět k nějaké činnosti“ (2002b, s. 122). Světlá tuto návodovou funkci uvádí jako jeden z příkladů funkce apelové (výzvové, direktivní, interakční). Dalšími funkčními třídami textů, jež autorka uvažuje, jsou texty informační, komisivní, deklarační a fatické. 127 Právě svou apelativností (a tedy i interakčností) se návod podle Světlé zřetelně odlišuje od popisu, vedle kterého je proto třeba jej chápat jako samostatný typ textu: „Jde o společenskou interakci mezi autorem a adresátem v rámci komunikačního aktu; interakční funkce je vázána na složku sdělovací, přičemž vyzdvihuje osobu adresáta jako cíl sdělení (apelu, návodu) a vztahuje se k jeho očekávanému

126

Z našeho hlediska bychom u následujících Bečkových příkladů hovořili raději o futuru dokonavých sloves.

V této klasifikaci vychází Světlá z typologie textů Juraje Dolníka a Eugénie Bajzíkové (1998), jež je založena na Searlově (1979) vymezení pěti základních ilokučních aktů.

127

148

chování. Podstatou interakční funkce je zaměřenost jazykové komunikace na aktivitu příjemce. Na rozdíl od vypravování, kde se děj rozvíjí jednáním postav, v návodu je děj orientován přímo na čtenáře, autor apeluje přímo na něj a vybízí ho k činnosti. Na rozdíl od popisu, který má funkci informační a popisnou, u návodu nejde o to, zda se děj pravidelně opakuje, ale o to, aby se opakováním činnosti podle autora realizoval konečný cíl, kterým je návod ukončen. Popis čtenáře informuje o tom, jak určitý proces vypadá, jak může probíhat nebo jak proběhl, jaké má fáze apod., kdežto u návodu jde o vyjádření toho, co má teprve učinit příjemce textu, i když se některé činnosti nepodávají formou přímé instrukce.“ Zmíněný návodový slohový postup, který se pro vyjadřování návodové funkce uplatňuje, je podle Světlé (2002b, s. 120) „založen na vystižení řady jednotlivých úkonů, jimiž má autor příjemce textu instruovat, jak má něco (u)dělat, aby dosáhl předem známého a očekávaného cíle“. Také Světlá ovšem uznává, že vedle návodového postupu a návodové funkce se mohou v textech kombinovat i slohové postupy a funkce další. Při jemnějším třídění textů s funkcí apelativní vyděluje Světlá (2003, s. 100) jako samostatný typ texty instruktivní, které staví po bok těm návodovým. 128 Charakterizuje je následovně: „[…] na první pohled vypadají jako texty informační či naopak návodové. Nemají však funkci návodovou, ale obecně apelativní, protože jejich cíl je jiný – mají čtenáře poučit, pobavit, informovat, zábavnou formou poradit, ale zároveň i nějaké zboží nebo služby propagovat. […] Snaží se různými prostředky adresáta ovlivnit, případně i přimět k nějaké činnosti.“ Mezi texty instruktivní náleží podle Světlé pokyny k vyplnění formulářů (zejm. daňového přiznání), texty v novinách a časopisech s návody a radami, jak se oblékat, jak šít, jak vyrobit něco do domácnosti, jak předělat koupelnu, jak se chovat asertivně, ale i horoskopy, popisy tras v turistických prospektech nebo pokyny na letácích, jak vyhrát zájezd apod. Tyto rady a doporučení mohou též vycházet v podobě samostatných knižních publikací, např. o fotografování. Kategorie textů návodových v užším smyslu pak dle autorky patrně pokrývá oblast rozsáhlejších a složitějších návodů k použití, k obsluze, k přípravě či k montáži.

V rámci apelativních textů rozlišuje Světlá vedle textů s funkcemi instruktivními a návodovými ještě další tři textové typy: a) texty s funkcí ovlivňovací, přesvědčovací (typ výkladový a reklamní); b) texty s funkcí získávací, uvědomovací (typ propagační); c) texty s funkcí direktivní, regulativní, operativní (typ normativní). 128

149

8 INSTRUKCE JAKO TEXT Každý instruktivní text musí již ze své podstaty naplňovat základní rysy „textovosti“. Ty můžeme definovat různě. Vedle rysů, jako je „situativnost (zapojení textu do určitého situačního kontextu), intertextovost (vázanost textu na obecné vědomosti, hodnoty, reálné texty), intenciálnost (zaměřenost textu k jistému obsahu a cíli) 129, akceptabilita (přijatelnost textu pro adresáta), informativnost (sdělnost textu)“ (Nekula, 2001b, s. 652n.), mezi nimi nemůže chybět koherence a koheze, na něž se v této kapitole v souvislosti s návody k použití zaměříme především.

8.1 KOHERENCE A KOHEZE INSTRUKTIVNÍHO TEXTU Na terminologickém vymezení koherence a koheze nepanuje v jednotlivých teoriích obecná shoda (viz Hoffmannová, 1993) a mnohdy se obsah těchto pojmů překrývá. My koherencí ve shodě s Markem Nekulou (2001b, s. 681) rozumíme obsahovou soudržnost textu, tj. „soudržnost dvou či více elementárních textových jednotek […] čili výpovědí nebo jejich částí, které – jsou-li splněny ostatní podmínky pro konstituování textu – společně tvoří text“. Očekávání, že výpověď nebo text, s nimiž se setkáváme, bude vnitřně koherentní, můžeme dokonce zahrnout pod široce chápanou Griceovu maximu způsobu (viz kapitola 2.3), neboť v případech, kdy koherence není zcela zřejmá, snažíme se ji jako adresáti doplnit „čtením mezi řádky“ či s využitím možných konotací a metaforických interpretací sděleného (Daneš, Hlavsa, Grepl a kol., 1987, s. 633). Nastupuje tedy proces konverzační implikatury. 130 Pokud se koherence projevuje v textu samostatnými lexikálními či formálními prostředky, hovoříme o kohezi. Takovými prostředky mohou být například pronominální substituce (anafora, katafora), ale i substituce plnovýznamovým substantivem za různého vzájemného významového poměru se substituovaným výrazem (synonymie, hyponymie/hyperonymie, parafráze, zástupné výrazy apod.). Dále může být koheze textu vyjádřena prostřednictvím paralelismu syntaktických konstrukcí nebo morfologických charakteristik (např. pádů ve výčtu), významových souvislostí lexikálních jednotek v následujících segmentech textu (izotopie), časových významů, ale i konektorů v nejužším smyslu, tj. spojek nebo vztažných zájmen. Projevuje se i ve formě tzv. tematických a rematických posloupností.

129

Tj. z jiného hlediska jedna zastřešující (dominující) komunikační funkce textu.

Milada Hirschová (1989, s. 22) tuto skutečnost ilustruje názorným příkladem z Beaugrandea a Dresslera (Introduction to Text Linguistics, Longman, 1986): „Jistá telefonní společnost zasílala stavebním organizacím upozornění tohoto znění: Zatelefonujte nám, než začnete kopat. Pak už třeba nebudete moci.“ Koherence obou výpovědí vyplyne až při jejich interpretaci: Při kopání mohou být poškozeny telefonní kabely vedoucí v zemi. Telefonní společnost tedy doporučuje, aby se stavbaři o jejich umístění informovali ještě před zahájením zemních prací, neboť po přerušení kabelů si už (v době před rozšířením mobilních telefonů) nezavolají.

130

150

Co se týká substituce jako jednoho z kohezních prostředků, můžeme ji využít nejenom u entit, „o kterých se mluví“, ale též u dějů a jejich dalších okolností nebo i celých propozic. Mezi základní typy substitucí, které se podílejí na kohezi instruktivního textu, patří pronominalizace, a sice anaforické (355), příp. kataforické (356), a elipsy (357). (355) Než začnete vysavač používat, zcela jej sestavte. (VYH) (356) Než jej odložíte, počkejte, až se elektronářadí zastaví. (VB) (357) Nezatěžujte stroj natolik, aby se [stroj] zastavil. (VD) Zaznamenali jsme ale i substituce založené na hyperonymicko-hyponymických vztazích, zvláště v relaci obecného a konkrétního označení předmětu, k jehož obsluze je návod určen (358), nebo když se hyperonymické pojmenování pojí s deiktikem odkazujícím k hyponymu (359). (358) i.

Zkontrolujte, zda z nářadí neuniká palivo. Pokud zjistíte únik paliva, okamžitě pilu vyřaďte z provozu a nechte ji odborně opravit, aby nedošlo k požáru nebo popáleninám. (ŘPR)

ii.

Nikdy nevkládejte do nádoby mixéru prsty ani jiné předměty, když je přístroj v chodu. (MP)

(359) i.

Nové barevné prádlo má často přebytek barvy. Proto perte takové kusy prádla poprvé raději samostatně. (PL)

ii.

Pokud vám není zcela jasný správný postup při ostření řetězu ani po přečtení následujících pokynů, svěřte tuto práci odborníkům v servisním středisku nebo řetěz vyměňte za doporučený typ řetězu s nízkou tendencí ke zpětnému vrhu. (ŘPR)

Substituce čistě synonymním výrazem jsou v návodech jen řídké, neboť pro jednoznačnost a přesnost tohoto typu textů je zásadní terminologická konzistence. Užití synonymních výrazů může vést k nejasnostem, zda tyto názvy referují k totožnému objektu, nebo ke dvěma objektům odlišným. Takovou pochybnost např. můžeme mít v následujících pokynech: (360) Zasuňte teleskopickou trubku do objímky trysky na podlahu tak, aby zaklapla. Spoj uvolníte tak, že zamáčknete uvolňovací objímku a teleskopickou rouru vytáhnete. (VYB) Referenční identitu trubky a roury zde potvrzuje jednoznačně až obrázek 11, na nějž se v textu návodu odkazuje. Na obrázku se jedná se o typ vysavače písmeno b, u kterého je znázorněno jak zasunutí, tak vysunutí trubky/roury.

151

Obrázek 11: Zasunutí trubky do objímky a její opětovné uvolnění (VYB)

Vedle uvedených kohezních prostředků jsou pro instruktivní texty typické i další jevy související s touto tematikou: •

opakování nominálních výrazů tam, kde bychom očekávali jejich pronominalizaci, elipsu či substituci jiným výrazem,

•

vyjadřování totožného předmětu řeči různými výrazy v závislosti na kontextu, v jakém tento předmět právě vystupuje (bezpečnostní pokyny vs. pokyny pracovního postupu),

•

tematické a rematické posloupnosti.

Podívejme se na ně podrobněji.

8.2 OPAKOVÁNÍ VÝRAZU NAMÍSTO JEHO SUBSTITUCE Uvedli jsme, že jedním z prostředků vyjadřování obsahové soudržnosti textu jsou pronominalizace výrazů referujících k „tomu, o čem se mluví“ či jejich elipsy nebo jiné substituce. Naopak opakování výrazů tam, kde bychom mohli použít některého z kohezních prostředků, a to zvláště ve výpovědích následujících za sebou, vede k rozdrobenosti textu, na což upozorňoval již Josef V. Bečka (1960). Jednotlivé výpovědi takového textu tak mohou do značné míry existovat nezávisle na ostatních, nebo dokonce můžeme za referent opakovaného výrazu považovat dvě samostatné entity (361), spíše než bychom tak učinili u pronominalizace (362). 152

(361) Cestou domů jsem potkala Janux. Janux/y jsem neviděla už několik let. (362) Cestou domů jsem potkala Janux. Neviděla jsem jix už několik let. Pronominalizace či jiná substituce nebo elipsa přes hranici odrážky či odstavce je v instruktivních textech jen výjimečným jevem. Každá odrážka (odstavec) tak funguje jako samostatná jednotka, ve které je třeba přesně pojmenovat daný předmět, s nímž se manipuluje. (363) i. ii.

Sítko vytáhněte a vypláchněte pod tekoucí vodou. Sítko nasaďte a připojte hadici. (PB)

Svou samostatnost ale nezřídka mají i pokyny v rámci jedné odrážky, zvláště ty bezpečnostní. (364) Nikdy nesmíte motorovou jednotku ponořit do vody nebo do jiné kapaliny, ani ji mýt pod tekoucí vodou. K čištění motorové jednotky používejte pouze navlhčený hadřík. (MP) Text tak získává charakter sledu samostatných pokynů, který je ještě více zvýrazněn členěním pomocí nadpisů, podnadpisů a grafických prvků. Situativnost a intenciálnost textu přitom zůstávají neporušeny. Ostatně i Jozef Mistrík (1985) přisuzoval popisnému slohovému postupu rysy inkoheznosti a enumerativnosti, jimiž se liší od postupu vyprávěcího. K opakování výrazů dochází i v rámci jediné výpovědi, což můžeme dokumentovat třemi příklady hypotaktických souvětí, v nichž vedlejší věta bez očekávané pronominalizace rozhodně žádnou samostatnost nezískává, jen se zvýrazňuje její explicitnost. (365) i.

Po týdnu obraťte řetěz, aby docházelo k opotřebení řetězu rovnoměrně z obou stran. (ŘPR)

ii.

Nářadí nepoužívejte, pokud je některý díl nářadí poškozený. (SSR)

iii. Nenechte stroj používat osobám, které se strojem nejsou seznámeny nebo nečetly tyto pokyny. (ŘPB) Otázkou ale je, zda se tímto opakováním může posílit i srozumitelnost výpovědi pro adresáta, nebo u něj spíše opět vzniká pochybnost, zda mají opakované výrazy týž referent, tj. zda jde stále o tentýž řetěz, stroj či nářadí.

8.3 VYJADŘOVÁNÍ PŘEDMĚTU ŘEČI Význačnou roli z hlediska prostředků koheze hraje v instruktivních textech též variantní označení samotného předmětu řeči a hlavního tématu – konkrétního přístroje, k jehož obsluze je návod určen. Variantnost přitom spočívá v míře „obecnosti“, kterou autor textu pro vyjádření daného předmětu volí. Srovnejme řadu pojmenování totožného předmětu například v textu PL (automatická pračka, pračka, spotřebič) nebo v textu ŘPR (řetězová pila, řezací pila, pila, nářadí, výrobek). Vedle obecného názvu přístroje (pračka, pila) se tedy v textech setkáváme jak s jeho specifikací, případně alternativním 153

pojmenováním, tak s jeho hyperonymickým označením, vyjadřujícím třídu, do níž předmět řeči instruktivního textu náleží (spotřebič, nářadí, výrobek). Když jsme se podrobně zaměřili na to, jakými různými názvy bývá daný předmět řeči v jednotlivých textech označován (viz tabulka 14), ukázala se nám pojmová blízkost mezi skupinou spotřebičů (tj. sendvičovače, pračky, mixéry, vysavače) 131 a mezi skupinou elektrických nářadí (tj. vrtačky, sekačky, pily).

Tabulka 14: Označení předmětu řeči v návodech k použití k jednotlivým elektrickým přístrojům

Obecný název

Specifikace nebo alternativní název

Hyperonymické pojmenování

spotřebič (SL, SM, SG, SZ), víceúčelový gril (STM), gril (STM) 132, opékač (SZ), toustovač 133 přístroj (SL, ST, SH, SP, STM, SZ, (SL, SH, SP, (SL) SG), výrobek (SM, SP, SL, SG) SZ, SG)

sendvičovač

pračka

mixér (MP, MK, MM, MC) vysavač (VYR, VYB, VYZ, VYH, VYE)

spotřebič (PB, PL, PZ, PA), přístroj (PA, PF), stroj (PAF), zařízení (PF, PAF), výrobek (PB)

univerzální mixér (MC), stolní mixér (MG)

spotřebič (MK, MG), přístroj (MP, MM, MC, MG), zařízení (MK, MC, MG), výrobek (MK, MC)

podlahový vysavač (VYH)

elektrický spotřebič (VYZ), elektrozařízení (VYZ), spotřebič (VYB, VYH, VYE), přístroj (VYR, VYZ, VYH, VYE), zařízení (VYH), výrobek (VYZ, VYE), produkt (VYE)

spotřebič

ekologická automatická pračka (PL), automatická pračka (PL, PZ), (PB, PL, PZ, elektronická pračka (PA), pračka PA, PF, plněná vrchem (PAF) PAF)

Jako domácí přístroj na elektřinu nebo plyn ostatně pojem spotřebič vysvětluje i Slovník spisovné češtiny (Filipec et al., 2007, s. 407).

131

132

Použití přístroje STM se neomezuje pouze na přípravu sendvičů, ale jedná se o typ zařízení víceúčelový gril.

Sendvičovač i toustovač označují v textu SL totožný přístroj, i když jejich užší význam je odlišný. Pojmenování sendvičovač bývá obvykle vztahováno k přístroji, jenž slouží k výrobě teplých sendvičů, tj. dvou plátků chleba např. s vloženou šunkou mezi nimi. Zatímco toustovač (toaster, touster) je kuchyňský přístroj k výrobě toastů, tj. tenkých, čerstvě bez tuku opečených krajíčků chleba nebo housky (Kraus a kol., 2005, s. 721, s. 805). Použití výrazu toustovač v textu SL bylo patrně motivováno užitím verbálního substantiva toustování ve významu činnosti sendvičovače, viz příklad: Během toustování ponechejte sendvičovač uzavřený. Doba toustování závisí na použitém typu chleba a osobních požadavcích. Po dokončení toustování toustovač otevřete a sendvič vyjměte plastovou nebo dřevěnou obracečkou. Toustovač uzavřete pro uchování tepla pro další sendvič. (SL) 133

154

Obecný název

Specifikace nebo alternativní název

Hyperonymické pojmenování

akumulátorový vrtací šroubovák (VB), elektrická příklepová vrtačka (VC, VP) (VC), příklepová vrtačka (VBD), vrtačka s příklepem (VD), elektrická vrtačka (VC)

elektrické ruční nářadí (VP), elektrické nářadí (VBD), elektronářadí (VB), elektrické zařízení (VD), elektrický výrobek (VC), nářadí (VP, VBD), přístroj (VBD), stroj (VB, VD, VP), zařízení (VD, VBD), výrobek (VC, VBD)

elektrická strunová sekačka (SSR), strunová sekačka (SSB, SSBD, (SSB, SSBD, SSR), akumulátorová sekačka SSR) (SSB), vyžínač trávy (SSBD), vyžínač (SSR)

elektrické nářadí (SSBD), elektronářadí (SSR), nářadí (SSBD, SSR), stroj (SSB), zařízení (SSBD), výrobek (SSBD)

řetězová pila (ŘPB, ŘPR, ŘPBD), řetězová pila s benzinovým (ŘPB, ŘPR, motorem (ŘPR), řezací pila (ŘPR) ŘPBD)

elektrický přístroj (ŘPBD), elektrický stroj (ŘPB), elektronářadí (ŘPB), nářadí (ŘPR), přístroj (ŘPBD), stroj (ŘPB), výrobek (ŘPR, ŘPBD)

sekačka

pila

elektrické nářadí

vrtačka

Co se distribuce jednotlivých variantních označení týká, lze v ní vysledovat jisté tendence, a sice s ohledem na kontext, ve kterém se tato pojmenování vyskytují, jak už jsme předznamenali výše. Hyperonymické výrazy typu „spotřebič“, „přístroj“, „zařízení“ volí autor instruktivního textu především v částech věnovaných obecným informacím o výrobku, o jeho určení (366), o záruce (367), o způsobech recyklace (368) apod., ale také v bezpečnostních pokynech, jejichž obsah vyplývá z obecných požadavků na obsluhu elektrických zařízení, a které by tedy měly být platné pro všechny výrobky daného typu (369). (366) Tento výrobek je určen pouze pro spotřebitelské použití. (VBD) (367) Na námi dodaný přístroj poskytujeme záruku v trvání 24 měsíců od data prodeje. (VYH) (368) Až přístroj doslouží, nevyhazujte jej do běžného komunálního odpadu, ale odevzdejte jej do sběrny určené pro recyklaci. (MP) (369) Než začnete s nářadím pracovat, zkontrolujte jeho stav. (SSR) Shoda obecných informací u různých přístrojů tedy umožňuje výrobcům či dodavatelům opatřovat různé výrobky návodem nejen s jednotnou strukturou, ale i se značným počtem naprosto totožných výpovědí. To na jedné straně usnadňuje jak tvorbu těchto textů, tak proces jejich překládání pomocí softwarových nástrojů, jímž jsme se zabývali v kapitole 1.3.4. 134 Značná formulační identita pokynů i jejich podobná struktura např. v našem souboru textů svědčí o totožném dodavateli výrobků a návodů SG (sendvičovač Gallet), SH (sendvičovač Hyundai), VYH (vysavač Hyundai) 134

155

Na druhou stranu, specifikovaný název předmětu řeči bývá užíván zejména v částech textu přinášejících základní informace o přístroji (370), zatímco pro pokyny, jak se zařízením manipulovat, je příznačné používání konkrétních jednoslovných názvů sendvičovač, pračka, pila (371). (370) Tato elektrická vrtačka je určena pro vrtání do různých materiálů, jako je kov, dřevo, kámen, umělohmotné materiály, nebo keramické předměty, a pro zašroubování nebo vyšroubování šroubů. (VC) (371) Umístěte otočnou rukojeť sekačky pod pravou paži, uchopte dolní trubku násady levou rukou a nasaďte horní trubku (10) na dolní trubku (9). (SSR) Zároveň musíme opět konstatovat, že k oběma uvedeným tendencím nacházíme také protipříklady. I pokyny konkrétního pracovního postupu vázaného na daný předmět mohou být formulovány s hyperonymickým označením (372) a obecné bezpečnostní pokyny lze zaměřit na konkrétní typ přístroje (373) nebo se v nich mohou obecná a konkrétní označení mísit, aniž by jejich užití bylo v tom kterém případě vždy zjevně kontextově nebo stylisticky podmíněno (374), (375). 135 (372) i.

Před prvním použitím přístroje nalijte kávovou lžičku rostlinného oleje na nepřilnavé pečicí plochy. (ST)

ii.

Z hlavy nářadí (14) odšroubujte šrouby (13). (SSBD)

(373) Nepoužívejte síťový kabel k nošení nebo přepravě vysavače. […] Při odpojování vysavače z elektrické sítě netahejte nikdy za přívodní kabel, ale za vidlici. (VYB) (374) i. ii.

Nepoužívejte nikdy vysavač s mokrýma rukama či nohama! Při vysávání schodiště nechávejte vysavač výše, než sami stojíte!

iii. Výrobek nenechávejte v chodu bez dozoru! iiii. Vysavač nikdy neponořujte do vody (ani částečně)! (VYE) (375) i. ii.

K přístroji používejte pouze dodané nože. Mixér používejte na bezpečném, suchém a rovném povrchu.

iii. Přístroj neumísťujte na horký plynový nebo elektrický hořák nebo do jeho blízkosti, nebo na místo, kde by mohl přijít do styku s horkým přístrojem. (MK) Pojmové rozrůznění na rovině hyperonymicko-hyponymické ale může být i matoucí, jak jsme to dokumentovali už v případě substituce synonymním výrazem v příkladu (360).

a MG (mixér Goddes). Je jím firma HP Tronic, která právě mj. značky Gallet, Goddes a spotřební elektroniku Hyundai na českém trhu zastupuje. S mokrýma rukama či nohama, ad (374) i., není možné z logiky věci používat žádný elektrický přístroj a stejně tak jej není možné ponořovat do vody. Na druhou stranu, ad (375) i., se dodané nože jako příslušenství vztahují konkrétně k mixéru, zatímco na bezpečném, suchém a rovném povrchu je třeba používat všechny přístroje, pokud to jejich určení dovoluje.

135

156

(376) i.

Uchopte spotřebič v prohlubních na levé a pravé straně pračky a na kolečkách popojeďte pračkou na požadované místo. (PB)

ii.

Nenechávejte děti a osoby, které nemají zkušenosti s manipulací tohoto nářadí, používat sekačku. (SSR)

8.4 TEMATICKÉ POSLOUPNOSTI K vnitřní souvislosti (koherenci) textu, jeho přehlednosti a ke snazší sledovatelnosti jeho obsahové stavby též značně přispívá, volí-li autor za téma své výpovědi „složku, která je objektivně vyvoditelná z kontextu“ (Daneš, 1985, s. 208). Toto vyvození může být několika druhů. Zjistíme-li sled všech po sobě následujících témat textu (tematickou trasu), můžeme jej podle Františka Daneše rozčlenit na dvojice tzv. tematických posloupností, jež lze charakterizovat podle povahy vztahu mezi tématem výpovědi a motivujícím předmětem řeči. Na základě něj pak získáváme různé typy tematických posloupností. Daneš vymezuje pět typů základních, k nimž pak přidává i některé další 136, my zde především vyjdeme z podrobněji členěné klasifikace Hrbáčkovy (1994, s. 47n.), která na Daneše navazuje. Jako základní typy tematických posloupností uvádí Josef Hrbáček Danešem terminologicky vymezené průběžné téma, tematizaci rématu a tematizaci celé předcházející výpovědi, jež mají dále řadu svých variant. Nejtypičtějším

příkladem

tematických

posloupností

instruktivních

textů

je

odvozování

z hypertématu. Hypertéma představuje jeden z typů průběžných témat a v návodech je jím vždy konkrétní předmět, k jehož obsluze je tento text určen. Všechny součásti tohoto předmětu, jakož i činnosti s nimi spojené, lze tedy považovat za témata od tohoto hypertématu odvozená. Například „prádlo“, „prací prostředek“, „víko a buben pračky“, „volič programů“ i samotný „prací program“ v případě hypertématu „automatická pračka“; „obrobek“, „akumulátor“, „spínač a přepínač směru otáčení“, „hloubková zarážka“ či „vrták“ v případě hypertématu „vrtačka“ apod. Ve všech analyzovaných instruktivních textech se pak dále stávají tématy jevy a předměty odvozené od obecného hypertématu „elektrický přístroj“. Zde se jedná o témata, jako např. „zásuvka“, „napájecí kabel“, „čištění“, „likvidace přístroje“ nebo i „děti“, jež by s žádným z těchto přístrojů neměly pracovat a měly by být „drženy z dosahu přístroje“, nebo by naopak „přístroj měl být uložen mimo dosah dětí“.

136

Základními typy tematických posloupností (TP), jež Daneš (1985, s. 208n.) uvádí, jsou a) návazná tematizace rématu a návazná derivační tematizace rématu, b) návazná tematizace výpovědi, c) tematická posloupnost s průběžným tématem a TP s derivací průběžného tématu, d) TP s tématem derivovaným z hypertématu, e) TP se shrnujícím tématem. Jako další vymezuje f) rozvíjení rozštěpeného tématu a g) lineární posloupnost s tematickým skokem.

157

Každý rozsáhlejší instruktivní text, tj. o rozsahu více stran, což splňují v našem korpusu všechny, je pak dále tematicky strukturován a členěn různými nadpisy a podnadpisy, jež vytvářejí další tematickou hierarchii. Zřetelně ji můžeme pozorovat například na obsahu uvedeném na úvodních stranách některých návodů (např. PZ, viz obrázek 12).

Obrázek 12: Tematická hierarchie v obsahu návodu k použití pračky (PZ)

Lze tak například uvažovat o (hyper)tematické hierarchii: „elektrický spotřebič“ – „pračka“ – „údržba a čištění“ – „odtokový filtr“. Téma „čištění odtokového filtru“ náleží pod hypertéma „údržba a čištění“. Nad tématem „čištění“ stojí hypertéma „pračky“, o jejíž obsluhu se jedná. A nad tématem „pračky“ pak dále stojí hypertéma „elektrického spotřebiče“. Na druhou stranu, jednodušší přístroje 158

mají i jednodušeji strukturované návody – jako například návod k použití sendvičovače ST, který se člení na pouhých pět oddílů: Instalace, Připojení, Příprava jídel, Recepty 137, Po použití. Dále bývá instruktivní text jemněji členěn do odrážek či do číslovaného nebo písmeny označeného seznamu s jednou nebo i více výpověďmi v každém bodu, ve kterém buď každý bod představuje jeden krok pracovního postupu, nebo mezi jehož složkami (jednotlivými výpověďmi) nacházíme úzkou obsahovou souvislost. Jednotlivé kroky pracovního postupu je přitom možno chápat šířeji i jako fáze – činnosti spolu spjaté a bezprostředně na sebe navazující. Jeden krok i jedna výpověď tak mohou obsahovat i více pokynů (viz kapitola 5.2.2). Ukázkový příklad třídění instruktivního textu do odrážek zachycuje obrázek 13.

Obrázek 13: Výměna řezné struny strunové sekačky (SSR)

Tematické posloupnosti přes hranici odrážek již dále v této práci nesledujeme. Vždy jsou ovšem spjaty alespoň společným hypertématem. Z dalších typů tematických posloupností můžeme na příkladu jednoho návodového textu (PL) dokumentovat následující: Oddíl s doporučenými kuchařskými recepty obsahují i další návody k sendvičovačům (SM, SP, SZ, STM) a též dva návody k mixérům (MK, MP). Tyto oddíly jsme však z našich rozborů vypustili, protože kuchařský recept je již jiným typem textu, byť je návodům k použití blízký.

137

159

a)

Průběžné téma a derivace průběžného tématu – Průběžným tématem je tu „buben pračky“. i.

Prací buben je vyroben z nerezové oceli. V bubnu se však mohou objevovat usazeniny rzi, pocházející z rezavějících cizích předmětů v prádle. Buben z nerezové oceli nečistěte odvápňovacími prostředky obsahujícími kyseliny, abrazivními čisticími prostředky s obsahem chlóru nebo železa, ani ocelovou drátěnkou. Vhodné prostředky pro čištění bubnu má k dispozici naše servisní služba. Rezavé usazeniny na bubnu je možno odstranit čisticím prostředkem pro nerezovou ocel. (PL)

b)

Rozvíjení rozštěpeného tématu – Tématem, které se štěpí, je „prádlo“. i.

Prádlo roztřiďte podle druhů a podle značek, které informují o tom, jak je nutné prádlo ošetřovat (viz odstavec „Druhy prádla a značky ošetření“). […] Oděvy z dvouvrstvých tkanin obraťte naruby (např. spací pytle, větrovky atd.). […] Malé choulostivé kusy prádla (dětské ponožky, punčochové kalhoty atd.) perte v prací síťce, v povlaku z polštáře se zdrhovacím uzávěrem nebo je vložte do větších ponožek. (PL)

c)

Tematizace rématu i.

Údaje o napětí elektrické sítě, druhu proudu a potřebném jištění jsou uvedeny na typovém štítku pračky. Typový štítek se nachází na zadní straně spotřebiče. (PL)

d)

Derivační tematizace rématu i.

Tlačítka přídavných funkcí slouží k tomu, aby byl prací program přizpůsoben stupni zašpinění prádla. Pro normálně zašpiněné prádlo nejsou přídavné funkce nutné. (PL)

e)

Tematizace celé předcházející výpovědi i.

Jestliže kontrolka KONEC zabliká 4krát a ozve se 4krát akustický signál, znamená to, že dvířka nejsou správně zavřena. V tomto případě pevně zaklapněte víko a stiskněte tlačítko START/PŘERUŠENÍ znovu. (PL)

Ve všech uvedených příkladech jsme dokumentovali tematické posloupnosti s návazností kontaktní, protože se v nich vždy jednalo o návaznost na složku výpovědi (případně na celou výpověď či sled výpovědí) bezprostředně předcházející. Setkáváme se však i s návazností distantní, „tj. s tematickým navázáním na složku textu, která nepředchází těsně, bezprostředně, nýbrž je oddělena jednou nebo několika (někdy i mnoha) jinými výpověďmi“ (Daneš, 1985, s. 209). Dále je nutno podotknout, že tematická struktura textů (tematická trasa) ani jejich oddílů nebývá typově homogenní – zpravidla se skládá z různých typů tematických posloupností.

160

V úvodu této kapitoly jsme citovali tvrzení, že k vnitřní souvislosti textu, jeho přehlednosti a ke snazší sledovatelnosti jeho obsahové stavby značně přispívá, volí-li autor za téma své výpovědi „složku, která je objektivně vyvoditelná z kontextu“ (Daneš, 1985, s. 208). Tuto myšlenku bychom dále mohli rozvinout a dodat, že ke snazší plynulosti textu přispívá i to, pokud autor volí za jádro či réma výpovědi informaci novou, či alespoň postavenou do nového kontextu. Není-li tomu tak, dochází k informační stagnaci, jejíž příklady můžeme rovněž nalézt v textech návodů k použití. (377) i.

Značky informující o vhodném ošetřování prádla pomáhají při volbě správného pracího programu. Prádlo byste měli roztřídit podle druhu a značek pro způsob jeho ošetření. (PL) 138

ii.

Před prvním použitím přístroje nalijte kávovou lžičku rostlinného oleje na nepřilnavé pečicí plochy. Rozetřete olej savým kuchyňským hadříkem a setřete jakýkoli přebytečný olej. (ST) 139

8.5 REMATICKÉ POSLOUPNOSTI Dosud používaný Danešův pojem tematické posloupnosti v sobě zahrnoval do značné míry i operace s přítomností rématu výpovědi, zvláště v případech jeho tematizace. Můžeme ovšem uvažovat i o posloupnostech čistě rematických. K nim je možno přistupovat minimálně dvěma značně odlišnými způsoby, jež můžeme označit jako rematickou posloupnost v užším a širším smyslu. První případ reprezentuje Aleš Svoboda (shrnuto 2002c), který rematickou posloupností označuje čistý řetězec vlastních rémat, tj. to, co si autor textu či mluvčí vybral jako „dílčí cíle sdělování“. (378) Karel přišel domů, sedl si k televizi, poslechl si zprávy, ale cítil se velice unavený, a tak se osprchoval a šel spát. Taková rematická posloupnost se pak podle Svobody blíží tomu, co si čtenář či posluchač obvykle zaznamenává jako opěrné body textu pro pozdější vybavení z paměti. Jako rematickou posloupnost v širším smyslu můžeme označit pojetí Danešovo (1985) a Hrbáčkovo (1994), v němž je na vztahy mezi rématy nahlíženo jako na reprezentanty obsahově sémantických vztahů mezivýpovědních či mezipropozičních. 140 Tyto vztahy pak bývají podle Hrbáčka (1994, 138

Téma první výpovědi se shoduje s rématem výpovědi druhé, aniž by přitom došlo k nějaké jeho aktualizaci.

Všechny výpovědi tohoto příkladu mají společný základ rématu – „olej“ – jenž by ve výpovědi druhé (Rozetřete olej savým kuchyňským hadříkem) i třetí (setřete jakýkoli přebytečný olej) jistě našel své vhodnější umístění v pozici tématu. V druhé výpovědi bychom navíc očekávali jeho pronominalizaci (Rozetřete jej savým kuchyňským hadříkem a jakýkoli přebytečný olej setřete.). 139

Daneš (1985, s. 214) k tomu poznamenává: „Potvrzuje se tedy, že postavení (úloha) rematických sledů ve výstavbě textu je zcela jiné povahy, než je tomu u sledů tematických, jako to samozřejmě vyplývá ze zcela odlišné povahy souvislostí, na nichž jsou tyto dva druhy sledů založeny, především z toho, že R [tj. réma] je

140

161

s. 52n.) čtyř základních druhů, tj. vztah enumerativní, explikativní, temporální a kauzální, z nichž všechny mohou být vyjádřeny buď explicitně konektory a jinými lexikálními prostředky, nebo implicitně pomocí poměru obsahů výpovědí. Všechny z těchto čtyř základních vztahů můžeme dokumentovat v instruktivních textech. Každý z nich je přitom příznačný pro některou z funkcí těchto textů. a)

Vztah enumerativní – popis vlastností výrobku i.

Odtokovou hadici je možno upevnit do svorek na zadní straně pračky. Síťový kabel lze navinout a se zástrčkou umístit do parkovací pozice na zadní straně pračky (viz Návod k montáži). (PB)

b)

Vztah explikativní – popis fungování výrobku i.

Ukazatel stavu nabití akumulátoru ukazuje postup nabíjení. Při nabíjecím procesu blikají žlutá a zelená LED-kontrolka, červená LED-kontrolka svítí. Když tyto 3 LED-kontrolky zhasnou, je akumulátor zcela nabitý. (VB)

c)

Vztah temporální – pokyny pracovního postupu i.

Před čištěním vždy vypněte napájení, vytáhněte zástrčku z elektrické zásuvky a ponechejte toustovač vychladnout. (SL)

d)

Vztah kauzální – zdůvodnění bezpečnostních pokynů i.

Se strojem nepracujte v prostředích ohrožených explozí, kde se nacházejí hořlavé kapaliny, plyny nebo prach. Elektronářadí vytváří jiskry, které mohou prach nebo páry zapálit. (ŘPB)

zpravidla spojeno s ‚novou informací‘. Zatímco zjištění sledů tematických vypovídá něco o textové kohezi (o ‚osnově‘ textu), zjištění sledů rematických, pojatých ve smyslu práce Zolotovové, říká něco o sémantickém charakteru jistých míst v textu […].“ V citátu se Daneš odkazuje na článek G. A. Zolotovové (1979, Roľ remy v organizacii i tipologii teksta. In: Sintaktis teksta, Moskva, s. 113–133), v němž podle jeho slov autorka pracuje s pojmem „sémantické dominanty“, tj. sémantické funkce, kterou mají rematické sledy neboli „fragmenty textů“. Takovými dominantami jsou pak podle autorky například dominanta předmětná, kvalifikační, akční nebo emocionální. Jako vlastní příklad vztahu mezi rématy však Daneš (s. 213) uvádí „zdůvodnění“, jež koresponduje s pojetím Hrbáčkovým (viz dále vztah vysvětlovací).

162

ZÁVĚR Jako cíl této práce jsme si v úvodu vytkli popis těch jazykových rysů z našeho souboru českých návodů k použití, jež jsou přímo podmíněny komunikační funkcí těchto textů. Rozbor dílčích témat vedl k zjištění řady poznatků. Shrňme nyní obsah jednotlivých kapitol a jejich závěry.

První kapitolu jsme věnovali představení základních pojmů práce. Jako instruktivní text jsme označili text s dominující instruktivní funkcí a uvedli jsme, že pojmem instrukce budeme dále nazývat buď jeden dílčí pokyn, nebo celou výpověď právě s onou instruktivní funkcí. Při užívání pojmu funkce jsme se přihlásili k jeho pojetí v rámci teorie mluvních aktů, konkrétně ke konceptu funkcí ilokučních, jimiž se označuje záměr či cíl, se kterým mluvčí pronesl nějakou výpověď či celou sekvenci výpovědí. Ve shodě s Miroslavem Greplem, autorem nejvlivnější české klasifikace ilokučních funkcí, jsme se ovšem rozhodli ve smyslu funkcí ilokučních dále užívat termín funkce komunikační. O takto chápané funkci komunikační jsme v této práci uvažovali na úrovni jednoduché věty, na úrovni souvětí nebo na úrovni celého textu. Vedlejším větám a větným členům v platnosti zapuštěných propozic (např. určení účelu či příčiny) jsme samostatnou komunikační funkci nepřisuzovali. Tím ovšem nevylučujeme, že by vedlejší věty a větné členy nemohly nést v textu funkce jiných typů. (Např. konkrétně účelové a příčinné specifikace predikátu slouží v instruktivní výpovědi často jako zdůvodnění.) Pokud jsme uvažovali o komunikačních funkcích na vyšších syntaktických úrovních, než je jednoduchá věta či souvětí s jednou větou hlavní, vycházeli jsme z předpokladu, že takový syntaktický celek nemusí být funkčně homogenní. Setkávají-li se v něm však výpovědi s různými komunikačními funkcemi (např. funkce instruktivní a obecně asertivní), zpravidla jedna z nich nad těmi ostatními dominuje, přičemž ostatní vůči ní získávají roli podpůrnou. Tak je také instruktivní text vymezen svou dominující instruktivní funkcí. Ze širokého spektra instruktivních textů, které lze obecně označit jako návody, jsme si za předmět jazykové analýzy zvolili návody k použití domácích elektrospotřebičů (sendvičovače, automatické pračky, vysavače a kuchyňské mixéry) a návody k použití běžných elektrických nářadí pro dům a zahradu (vrtačky, strunové sekačky a řetězové pily). Náš materiál zahrnul 35 návodů k použití o celkovém počtu 9214 výpovědí. 37 % výpovědí z tohoto textového korpusu bylo imperativních, 29 % výpovědí tvořily neimperativní věty (popisy vlastností a fungování přístrojů, neimperativní instrukce, zdůvodnění instrukcí apod.) a u 34 % všech výpovědí se jednalo o výpovědi nevětné (tj. nadpisy, popisky, heslové specifikace přístrojů apod.). Čistě číselné výpovědi jsme nepočítali a ani neanalyzovali. I tak se však ukázalo, že imperativní věty, jež považujeme za prototypický příklad instruktivních výpovědí, nemají v návodech tak silné zastoupení, jak by se z jejich dominující funkce mohlo zdát. 163

Pro vstupní ohledání textového materiálu jsme se ve stručnosti zaměřili i na obecné požadavky, jež na obsah i formu návodů k použití klade norma ČSN EN 62079 (Zhotovování návodů – Strukturování, obsah, prezentace). Nastínili jsme též standardní proces tvorby návodů. Uvedli jsme, že návody k použití, zvláště ty k elektrickým přístrojům, zpravidla vznikají skládáním a doplňováním pasáží z již existujících textů podobného typu – proto se také mohou v návodech téhož výrobce či dodavatele objevovat doslova tytéž výpovědi, či dokonce celé shodné textové úseky. Při překládání návodů pomocí softwarových nástrojů pak lze využít segmentů, jež byly už dříve přeloženy a uloženy do tzv. překladové paměti, a doplnit k nim překlad jen segmentů nových. Tato forma překladatelské práce na jedné straně umožňuje dodržet žádoucí terminologickou konzistenci, na straně druhé může vést k nekonzistenci stylistické. První kapitolu jsme uzavřeli usouvztažněním tří lingvistických disciplín, z nichž tato práce vychází: pragmatiky, stylistiky a textové lingvistiky. Přiklonili jsme se k pojetí, že pragmatickou dimenzi může mít každá gramatická kategorie. Zároveň jsme ale také upozornili, že obě dimenze je třeba rozlišovat. Gramatický systém jazyka obsahuje pravidla tvorby gramaticky správných jazykových jednotek, zatímco pragmatika popisuje obecné principy a strategie jejich užívání. Také stylistika se zaměřuje na způsob užívání jazykových prostředků – ovšem ta tradičně z hlediska jejich výběru z množiny prostředků, jež lze v daném široce chápaném kontextu použít. Textová lingvistika primárně studuje text jako rezultát, a to v širším záběru než stylistika. Se vzrůstajícím zájmem o proces komunikace se však stylistika i textová lingvistika (a stejně tak i gramatika) v průběhu vývoje v různých svých větvích pragmatizují, takže můžeme pozorovat prolínání všech těchto disciplín.

V druhé kapitole jsme představili základní myšlenky teorie mluvních aktů, jak je zformulovali ve svých pracích její otcové John Langshaw Austin a John R. Searle. Zároveň jsme připomněli, že ač se mohly zdát myšlenky o řečovém jednání, kterým můžeme měnit stav světa, v 60. a 70. letech 20. století pro filozofii jazyka revoluční, v zásadě jejich podstatu naznačil již Aristoteles. Jako třetího ze zahraničních autorů, z jejichž myšlenek v této práci opakovaně vycházíme a k nimž se hlásíme, jsme zmínili Herberta Paula Grice a jeho koncept kooperačního principu a jej rozvádějících konverzačních maxim (kvality, kvantity, relevance a způsobu).

Ve třetí kapitole jsme se stručně zaměřili na proces, jakým byl koncept komunikačních (ilokučních) funkcí postupně začleňován do gramatických popisů češtiny. Pro ozřejmění širšího historického kontextu jsme tento přehled zahájili mluvnicí Jana Gebauera (1890), od něhož se dle Petra Karlíka (1981) v české lingvistické tradici i ve školské praxi rozšířilo rozlišování tří slovesných modů (indikativu, imperativu a kondicionálu), jak je chápeme dnes. Slovesný modus predikátu se totiž

164

zároveň stal ústředním rysem pro gramatickou klasifikaci druhů vět podle postoje mluvčího, na niž později navázalo třídění výpovědí z hlediska jejich komunikační funkce. Postupně jsme věnovali zmínku náhledu na třídění druhů vět ve skladbách Františka Trávníčka (1949), Vladimíra Šmilauera (1947, 1966) a Františka Kopečného (1958) a v mluvnicích autorské dvojice Bohuslav Havránek a Alois Jedlička (1963, 2002). Na linii skladeb a mluvnic, na kterých se autorsky podílel Miroslav Grepl (Bauer, Grepl, 1964; Bauer, Grepl, 1980; Daneš, Hlavsa, Grepl a kol., 1987; Grepl, Karlík, 1998; Grepl, 2001), jsme pak mohli sledovat jak skutečné postupné zapojení teorie mluvních aktů do české gramatiky, tak vývoj vlastní klasifikace komunikačních funkcí, jímž Greplova teorie prošla v průběhu dvacetiletí. Jako alternativu ke Greplově klasifikaci jsme představili koncepci Milady Hirschové (1988), budovanou na základě analýzy performativně použitelných sloves mluvení. Z dalších současných českých mluvnic, které se zabývají tříděním komunikačních funkcí, jsme zmínili Češtinu – řeč a jazyk, v níž toto téma zpracoval Josef Hrbáček (2011), a Akademickou gramatiku spisovné češtiny, kde se oblasti komunikačních funkcí ujal vedoucí autorského kolektivu této mluvnice František Štícha (2013).

Po předchozích obecných výkladech jsme ve čtvrté kapitole přistoupili k vlastnímu vymezení komunikační funkce instruktivní. Na úvod kapitoly jsme nejprve představili čtyři inspirativní koncepce, jež s instrukcemi pracují jako se samostatnou komunikační funkcí nebo do kterých je lze snadno začlenit. Podle Götze Hindelanga (1978) bychom instrukce mohli zařadit mezi návody, a tedy i mezi nezavazující výzvy s preferencí adresáta. V začlenění instrukcí mezi výpovědi výzvové se s Hindelangem shoduje Miroslav Grepl (Grepl, Karlík, 1998), který instrukce (společně s návody a recepty) vymezuje jako jeden z podtypů výzev. Dieter Möhn a Ronald Pelka (1984) ve své klasifikaci jazykových funkcí proti sobě naopak staví projevy instruktivní a direktivní a vymezují je mírou jejich závaznosti – instruktivní texty (na rozdíl od těch direktivních) nechávají adresátovi možnost volby, zda se jimi bude řídit. Autoři navíc poznamenávají, že v reálných textech se jazykové funkce zpravidla kombinují, přičemž jedna z nich bývá tou dominující. John R. Searle ve svých klasifikacích ilokučních aktů s pojmem instrukce nepracoval. Z jím vymezených typů aktů (1969) je však instrukci blízká rada, o níž Searle uvádí, že je spíše tvrzením, co je pro adresáta podle mluvčího tím nejlepším, než že by byla výzvou, kterou by měl adresát podle přání mluvčího skutečně realizovat. Z této Searlovy myšlenky jsme vyšli i při vlastní definici funkce instruktivní, a odklonili se tak od zařazení instrukcí mezi direktivní výpovědi. Domníváme se totiž, že aspekt požadavku, aby se adresát zachoval podle pokynů mluvčího a realizoval je, není u výpovědí s touto komunikační funkcí principiálně nutný, byť u nich může být často přítomný. Instruktivní komunikační funkce výpovědi (či textu) spočívá podle našeho pojetí v tom, sdělit adresátovi, jak má podle mluvčího postupovat pro dosažení nějakého žádoucího stavu/cíle. Pro upřímně myšlenou instrukci přitom není podmínkou, aby byl mluvčí přesvědčen, že výsledný stav bude pro adresáta dobrý, ale to, že popsaná cesta k němu je 165

tou nejlepší, jakou může adresátovi vzhledem k dané situaci doporučit. Mluvčí totiž může, obecně vzato, instruovat adresáta i k dosažení cíle, o který by adresát podle názoru mluvčího vůbec neměl usilovat. Pro to, abychom nějakou výpověď označili za instruktivní, také není důležité, kolik kroků má postup pro dosažení daného cíle obsahovat. Instrukcí může být i jen jednoduchý pokyn. Pro charakteristiku výpovědi jako instruktivní je naopak podstatný aspekt potencionální opakovatelnosti doporučeného postupu. Pokud znovu nastane situace analogická té, pro kterou byla instrukce původně vyslovena či napsána, mělo by být možné popsaný postup opět realizovat. Byť mají instrukce blízko k direktivním výpovědím, odlišují se od nich tím, že mají adresáta pouze informovat, jak má něco udělat, zatímco u direktivů jde o to, adresáta k požadovanému jednání skutečně přimět. S tímto pojetím instrukcí je zdánlivě v rozporu jejich obvyklá jazyková forma. Za nepříznakovou (primární) formu instruktivních výpovědí totiž považujeme imperativní větu. Tuto skutečnost jsme se pokusili vysvětlit tím, že se použitím imperativů přímá výzva pouze předstírá, přičemž se simuluje bezprostřední přítomnost autora pokynů (mluvčího), který teď a tady adresátovi radí, co má dělat. Potenciální převoditelnost na imperativní větu jsme též označili za test, zda se v tom kterém případě jedná o výpověď instruktivní, či nikoliv. Instruktivní výpovědi jsme rozdělili na dva základní typy: rady a varování. Rozdíl mezi nimi jsme vymezili v implikovaných důsledcích, které z uposlechnutí, či neuposlechnutí instrukcí pro adresáta plynou. U rady je implikováno, že pokud adresát provede popsaný postup, dosáhne daného žádoucího stavu. Varování implikuje, že jestliže adresát popsaný postup neprovede, žádoucího stavu nedosáhne. Tyto důsledky mohou být rovněž i explikovány. Zůstanou-li ovšem nevyjádřené, nemusí být snadné rozhodnout, zda se v tom kterém případě jedná o radu, či o varování. Pozitivní i negativní konsekvence adresátova jednání mohou být navíc i smíšené. Přes tento fakt jsme takto pojaté rady v návodech k použití přisoudili v převážné většině k instrukcím z tematické oblasti pokynů pracovního postupu, zatímco o varování jsme uvažovali zejména u bezpečnostních pokynů. Kromě instruktivních výpovědí jsme v návodech identifikovali i výpovědi s dalšími komunikačními funkcemi. Byly jimi výpovědi obecně asertivní (popis vlastností a fungování přístroje, argumenty zdůvodňující potřebu provedení jednotlivých pokynů), výpovědi navazující kontakt s adresátem (děkování, blahopřání apod.), explicitní vyjádření závazku (slibu či záruky) nebo také otázky uvádějící dílčí téma návodu. S identifikováním uvedeného spektra dalších komunikačních funkcí v návodech vyvstala otázka, zda se u nich stále ještě jedná o výpovědi, které nějakým způsobem podepírají zastřešující instruktivní funkci celého textu. U výpovědí, jež přinášejí informace o výrobku nebo vyjadřují záruku výrobce, to bezesporu platí. Výpovědi navazující kontakt s adresátem však působí spíše jako prvek reklamy.

166

V páté kapitole jsme se na instrukce zaměřili jako na specifický typ řečového jednání, ve kterém jsme vyčlenili tři podstatné aspekty: a) autor a adresát instruktivního textu; b) strukturace obsahu instruktivní výpovědi; c) zdůvodnění instrukcí. a) Autor a adresát: S ohledem na popsaný předpokládaný způsob vzniku návodů k elektrickým přístrojům předpokládáme, že za jejich autorstvím stojí hned celá řada osob. Svým jménem – svou značkou – je pak zaštiťuje výrobce či dodavatel daného produktu, který v návodu obvykle promlouvá formou autorského plurálu (doporučujeme, zaručujeme, děkujeme). Na druhou stranu se autoři textu mohou od subjektu výrobce/dodavatele také distancovat, když ho označí 3. osobou (společnost DWT je přesvědčena…). Za adresáty analyzovaných návodů považujeme uživatele daných přístrojů, kteří mají dostatečné schopnosti a znalosti, aby s těmito zařízeními mohli manipulovat. Sumu těchto schopností ovšem musí autor návodu při tvorbě návodu dobře uvážit. Teoreticky lze také uvažovat, že si autor instruktivního textu konstruuje svého modelového adresáta. Na svého adresáta se autoři v textech obracejí vesměs jako ke skupině osob zastoupené tzv. „všeobecným podmětem“, u něhož nastupuje gramatická shoda podle plurálu rodu mužského životného (měli byste dodržovat). V jednom textu (PAF) jsme se však setkali i s tykáním singulárnímu adresátovi

a

objevili

jsme

také

tři

případy

vykání,

které

prostřednictvím

shody

na

l-ové složce predikátu nebo na doplňku vyjevily mužské pohlaví modelového adresáta daných pokynů. Doklady o tom, zda je v případě konkrétního návodu adresátem (a tudíž i modelovým uživatelem přístroje) muž, anebo žena, jsme nalezli i v několika nákresech či ilustracích uvedených v textu. V souvislosti s tím, jak se v textech manifestuje vztah mezi autorem a adresátem, jsme se krátce dotkli také otázky zdvořilosti v pojetí Geoffreyho Leeche (1983) a Penelope Brownové a Stephena C. Levinsona (Brown, Levinson, 1987). Signifikantní pro návody již z jejich podstaty je, že se v nich zdvořilostní strategie nemusejí vůbec nijak uplatňovat, neboť pro předání instrukcí, které jsou k adresátovi směrovány z pozice autority a navíc jsou v jeho prospěch (aby se dozvěděl, jak něco udělat), je nejefektivnější přímé řečové jednání. Přes tuto skutečnost jsme prvky zdvořilosti v analyzovaných textech nalezli. A sice ve zmiňovaných výpovědích navazujících kontakt s adresátem (poděkování za koupi výrobku, zdvořilé oslovení adresáta), v užívání velkého písmene na počátku zájmenných tvarů referujících k adresátovi (Vy, Vaše), v nadpočetném přisuzování vlastnictví výrobku adresátovi (vaše pila, váš vysavač; patrně vlivem překladu z angličtiny) nebo v pokynech formulovaných jako prosby s výrazem prosím, a to navíc v kontextu, kdy adresát vykonáním požadované činnosti neprovádí autorovi žádnou laskavost (odpojte prosím nabíječku od sítě). Všechny uvedené zdvořilostní formule jsme pro jejich potenciální nadbytečnost vyhodnotili jako reklamní prvky, které mají sloužit k tomu, aby adresát získal pozitivní vztah k danému výrobku, a zvláště k jeho značce. Příkladem vygradovaného reklamního působení jsou pak obecně asertivní výpovědi, v nichž autor návodu kladně hodnotí daný přístroj či služby jeho výrobce.

167

b) Strukturace obsahu: Každý autor instruktivního textu či jen jednoduchého pokynu se v zásadě musí nějakým způsobem vypořádat s obecnými předpoklady pro efektivní komunikaci, jež Herbert Paul Grice (1975) formuloval jako kooperační princip a jej rozvíjející konverzační maximy. Na strukturaci obsahu instruktivních výpovědí jsme proto nejprve nahlédli právě jejich prizmatem. V souvislosti s maximou kvality se u návodů k použití jeví jako zásadní očekávání, že jejich autor podává adresátovi právě takové pokyny, které jsou pro adresáta za daných okolností těmi nejlepšími možnými. Aby autor vyhověl maximě kvantity, musí adresátovi v instrukcích podat přesně jen tolik informací, kolik jich adresát potřebuje. Příliš podrobný návod by totiž jednak ztratil na své přehlednosti a jednak by přestal být dostatečně pružný. Problém je však v tom, že každý z adresátů může potřebovat k vykonání téže činnosti různou sumu pokynů. Autorovi návodu tedy nezbývá než si konstruovat zmíněného modelového adresáta. S maximou kvantity úzce souvisí maxima relevance a otázka, jaké pokyny jsou stále ještě vzhledem k předpokládanému způsobu použití výrobku relevantní, a co všechno by s ním adresáta napadlo provádět. (Je mu například potřeba mu sdělovat, že pokládání vázy s vodou na mixér je nebezpečné?) V souvislosti s maximou způsobu zase vyvstává otázka jazykové, ale i grafické formy, kterou návody k použití dostávají. Domníváme se totiž, že k tomu, aby podle návodu mohl adresát snadno postupovat, nepřispívá jenom jednoznačnost, přesnost a jasné uspořádání textu, ale také to, že návod „vypadá jako návod“ a jsou v něm dodrženy konvence žánru. Dalším aspektem strukturace obsahu návodů k použití, na který jsme se zaměřili, bylo uspořádání jednotlivých kroků pracovního postupu v instruktivních výpovědích a obecně i jejich platnost. Všechny analyzované návody měly časovou perspektivu progresivní, kterou také u tohoto typu textu považujeme za uspořádání standardní. Vzhledem k časové platnosti pokynů jsme též konstatovali gnómičnost a již zmíněnou opakovatelnost. Popsané sledy jednání by obecně měl adresát realizovat v tomtéž uspořádání, v jakém mu byly sděleny. Nebude-li se předepsanou posloupností řídit, může to vést k ohrožení jeho bezpečnosti, nebo naopak k nemožnosti danou akci vůbec provést. (Například nemůžeme nechat sendvičovač běžným způsobem nahřívat, aniž bychom ho připojili do zásuvky.) V závažných případech lze požadovanou posloupnost pracovních kroků i explikovat (nejdříve – potom – nakonec). Při analýze souřadně spojených pokynů v souvětí jsme se setkali i s dalšími případy uspořádání dějů, než je předepsaná časová následnost. Jednalo se o paralelnost (na pořadí činností nezáleží), současnost (vždy je explikována – a zároveň apod.), alternativy jednání (buď, nebo) nebo i o konkretizaci pokynu (pokyn vysvětlený zákazem, zákaz vysvětlený kladným pokynem). V souvislosti se souřadně spojenými instrukcemi jsme se též dotkli otázky běžné informační únosnosti jedné výpovědi – kolik pokynů může instruktivní výpověď obsahovat, aby byla stále ještě dobře srozumitelná. Jako nejčastější souřadná souvětí s více pokyny se jednoznačně ukázalo spojení pouhých dvou pokynů. Se

168

vzrůstajícím počtem instrukcí v jednom souvětí (tři, čtyři, pět) jejich frekvence v našem textovém korpusu prudce klesá. c) Zdůvodnění instrukcí: Poslední velké téma, na které jsme se zaměřili v rámci náhledu na instrukce jako na řečové jednání, bylo jejich zdůvodnění. Zdůvodňování totiž přispívá k tomu, aby adresát akceptoval, že právě daný postup je pro něho podle adresátova názoru vzhledem k dosažení daného cíle tím nejlepším, a pak jej také případně realizoval. V rámci teoretického úvodu do problematiky jsme zmínili pragmatickou teorii vysvětlení Petera Achinsteina (1985), ve které autor s vysvětlením pracoval jako s jedním z ilokučních aktů v Austinově smyslu a na rozdíl od tradičních filozofických teorií zaměřujících se na vztah mezi vysvětlujícím a vysvětlovaným akcentoval i celou komunikační situaci a přiměřenost vysvětlovaného vůči konkrétnímu adresátovi (např. dítě vs. vědecká komunita). Dále jsme představili klíčové myšlenky autorského okruhu kolem Margarety Brandtové (Brandt et al., 1983), jenž přišel s konceptem dominujících ilokučních funkcí a funkcí vůči nim subsidiárních (podpůrných). Z různých komunikačních strategií popsaných Inger Rosengrenovou (Rosengren, 1983), jimiž se může mluvčí (autor) snažit podepřít svůj požadavek, aby adresát něco učinil, jsme v případě instruktivních textů identifikovali vyjádření důvodů pro jednání (tj. účelu či příčiny), nebo jeho široce chápaných konsekvencí. Na základě interakčních podmínek pro realizaci vysvětlení proč, zdůvodnění a ospravedlnění popsaných Petrem Karlíkem (1995) jsme dále formulovali soubor interakčních podmínek pro zdůvodnění instrukcí. Ve shodě s Ondřejem Kleinem (2007, 2009) jsme se přihlásili k pojetí, které na zdůvodnění nahlíží jako na textovou, tj. nikoliv jako na komunikační funkci. Jak už jsme předznamenali v první kapitole, z tohoto hlediska přijímá nějaká výpověď funkci argumentu (zdůvodnění) až ve vztahu ke své tezi (k pokynu, který má podepřít), přičemž si zároveň ponechává svou vlastní komunikační funkci (např. funkci obecně asertivní). Všechny Kleinem uvedené obecné formy argumentace, kterými se mluvčí může snažit přimět adresáta k nějaké činnosti, jsme dále aplikovali na situaci zdůvodnění instrukcí. Jednalo se o formy zdůvodnění nežádoucím již existujícím stavem, zdůvodnění žádoucím budoucím stavem a zdůvodnění nežádoucím budoucím stavem. Při vlastní analýze návodů k použití jsme zjistili, že se v nich zdůvodnění jazykově realizuje buď jako určení účelu příslušného pokynu, jako určení jeho příčiny, nebo jako samostatná volně připojená hlavní věta s obecně asertivní komunikační funkcí. Zároveň se ovšem ukázalo, že textová funkce zdůvodnění (argumentu) není v návodech jedinou funkcí účelových cirkumstantů. Účel nějakého pokynu totiž může označovat i situaci, za níž instrukce platí. Pokud bude mít adresát potřebu dosáhnout určitého cíle, měl by pokyn provést (Abyste zabránili vystřikování, neplňte nádobu mixéru nad míru.). Pokud tuto potřebu mít nebude, pokynem se nebude řídit. Rozdíl mezi zdůvodňujícími účelovými určeními a účely jednání formulovanými jako adresátova potřeba jsme nalezli v jejich slovosledném postavení vůči predikátu instruktivní výpovědi (účel jako potřeba zpravidla pokyn 169

předchází, zatímco zdůvodnění následuje za pokynem), i v tendenci k jejich nominalizaci (účel jako adresátova potřeba bývá nominalizován často, účel jako zdůvodnění jen zřídka). Podle charakteru zdůvodňujícího účelu, zda je jím okolnost pozitivní, či naopak nechtěná, jsme pak celé instruktivní výpovědi označili buď jako radu, nebo jako varování. Pokud se zdůvodnění pokynu v návodech realizuje určením příčiny, jedná se o příčinnost vyplývající z přírodních, konkrétně fyzikálních, zákonů. Toto zdůvodnění pak zpravidla nabývá charakteru varování a dostává formu vedlejších příčinných vět, jež stejně jako zdůvodnění účelem stojí v postponované pozici. Dále jsme se zaměřili na rozdíl mezi varováním explicitním (přímé vyjádření hrozby) a implicitním (konkrétní hrozbu si adresát musí z řečeného vyvodit). Když jsme použili test Ivy Nebeské (1974), kterým ověřovala možnosti transformací mezi větami příčinnými, podmínkovými a účelovými, zjistili jsme, že jen explicitní příčinné varování lze bez ztráty významu snadno převést na varování účelové, zatímco u varování implicitního to možné není. Je to dáno tím, že u explicitních varování existuje přímá kauzální souvislost mezi propozicemi instrukce a jejího zdůvodnění, přičemž u varování implicitních je tato souvislost volnější. V rámci širších úvah o zdůvodňování instrukcí a výzev pomocí jejich příčiny jsme dále došli k závěru, že v jazykové praxi je pokyn snáze zdůvodnitelný příčinou orientovanou do budoucna (co by se mohlo stát) či do současného okamžiku než příčinou zaměřenou do minulosti (poučení z uplynulých událostí a minulých chyb). Co se týká zdůvodnění hlavní větou, v textech jsme se s ním setkali buď v těsně předcházející pozici před instrukcí, nebo za ní těsně následující, přičemž vztah mezi instrukcí a jejím zdůvodněním se pouze vyrozumíval z kontextu nebo byl vyjádřen navazujícím konektorem proto. Časová orientace takového zdůvodnění pak opět směřovala buď do současného okamžiku, nebo do budoucnosti.

Šestou kapitolu jsme věnovali sémantickým a pragmaticko-syntaktickým rysům instrukcí jako výpovědí. Konkrétně a) vlastnostem predikátu; b) slovosledu imperativních instrukcí. a) Predikát instruktivní výpovědi: Z vlastností predikátu instruktivní výpovědi jsme se v první řadě zaměřili na to, jakými dalšími formami bývají instrukce v návodech vyjadřovány, pokud nemají formu zmíněné prototypické imperativní věty. Z tohoto hlediska se ukázal zřetelný rozdíl mezi tematickým okruhem bezpečnostních pokynů a pokynů pracovního postupu. Zjistili jsme, že v bezpečnostních pokynech imperativním formám konkurují predikátory s modální hodnotou nutnosti, jejichž prostřednictvím se požadavek vykonat nějaký děj konstatuje jako objektivní danost. Ať už je však za nositele modality, tedy za toho, kdo má děj zrealizovat, v instruktivní výpovědi označen kdokoliv, či se konstatuje nutnost nastání nějakého stavu, je to vždy adresát návodu, kdo má tuto činnost provést nebo její provedení nějakým způsobem zajistit. Z dílčích modálních významů vyjadřujících nutnost jsme se v návodech setkali především s významem nezbytnosti a očekávanosti, ale také s dovolením jen pro určitý případ. Samotné dovolení bývá začleňováno do 170

oblasti modality možnosti, neboť vyjadřuje, že bylo zrušeno omezení pro vykonání či nevykonání nějaké činnosti, a tak již adresát může svobodně jednat. Dovolení jen pro určitý případ i přesto řadíme do sféry modality nutnosti, protože když adresátovi dovolujeme jednání jen za určitých okolností, zároveň tím implikujeme, že v jiných situacích toto dovolení neplatí – v jiných případech se něco vykonávat nebo nevykonávat nesmí. Co se týká neimperativních pokynů pracovního postupu, zaznamenali jsme u nich formy 2. osoby plurálu indikativu futura plnovýznamových sloves, které popisují provádění nějaké činnosti (otočíte, nastavíte, zapnete). Setkali jsme se s nimi zejména v částech návodů věnovaných popisu funkcí výrobku a v případech, kdy byla pomocí imperativů popisována určitá akce a v indikativu autor už jen stručně zmínil akci zpětnou. Zároveň jsme ale také poznamenali, že popsaná pravidla vyjadřování jednotlivých typů instrukcí je třeba chápat pouze jako tendence, neboť ani při nejvyšší snaze nejsme schopni vždy jednoznačně rozhodnout, zda se jedná ještě o běžný pokyn pracovního postupu, nebo již o pokyn bezpečnostní. Dalším tématem, na něž jsme se v souvislosti s predikátem instruktivní výpovědi zaměřili, bylo vyjadřování zákazů. Konstatovali jsme, že jakákoliv výzva obecně směřuje především k tomu, aby adresát provedl změnu ve své aktuálně vykonávané činnosti či v nějaké činnosti v budoucnu, kterou by bez zásahu mluvčího realizoval jinak, nebo ji nerealizoval vůbec. Výzva k pokračování v již započaté činnosti totiž zpravidla plní jiné komunikační funkce a zpravidla slouží buď jako dovolení, nebo výstraha. Dále jsme ve shodě s Mirkem Čejkou (1978) poznamenali, že ze samotných negativních výzev se nedá přímo vyvodit žádné určité jednání. To je také důvodem, proč bývají zákazy v návodech k použití standardně doprovázeny konkretizací v podobě kladného pokynu (instrukcí, co tedy dělat). Analogicky pak také závažné kladné bezpečnostní instrukce provází zákaz opačného jednání. Co se týká distribuce kladných (adhibitivních) a záporných (prohibitivních) instrukcí mezi zmíněnými dvěma okruhy pokynů (pokyny bezpečnostní, pokyny pracovního postupu), ukázalo se, že již ze své podstaty mohou být pokyny pracovního postupu pouze kladné (rady, co dělat), zatímco pokyny bezpečnostní mohou být buď kladné, nebo záporné. Dále jsme se na oba typy pokynů zaměřili z hlediska vidu predikátu v jejich imperativní formě. Vycházeli jsme z obecně přijímaného faktu, že kladná výzva se v češtině obvykle vyjadřuje dokonavými predikáty, zatímco výzva záporná predikáty nedokonavými. Tuto skutečnost jsme na základě analýzy návodů potvrdili, zároveň jsme ale také popsali několik případů pro tuto komunikační funkci speciálních. Pokud je v pokynu pracovního postupu nebo v kladném pokynu bezpečnostním použit nedokonavý vid, značí se jím buď opakovaná činnost, nebo činnost s trváním po určitou dobu (čistěte, držte). Pokud je v pokynu pracovního postupu použit nedokonavý vid, značí se jím buď opakovaná činnost, nebo činnost s trváním po určitou dobu (čistěte, držte). V zákazech z oblasti bezpečnosti vyjadřuje nedokonavost buď pokyn s trvalou platností (Rozlité palivo nezapalujte.), nebo zákaz pro jednorázovou činnost v kontextech, kde by dokonavý pokyn fungoval jako výstraha (Toto nářadí 171

nevyhazujte do domovního odpadu. – Toto nářadí nevyhoďte do domovního odpadu.). Na druhou stranu, dokonavý vid u kladných bezpečnostních pokynů i u pokynů pracovního postupu signalizuje jednotlivé pracovní kroky (připojte, zapněte) a u kladných bezpečnostních pokynů může opět značit zmíněnou výstrahu (Zamezte přetěžování nářadí.). b) Slovosled imperativních instrukcí: Problematiku slovosledu jsme sledovali z hlediska aktuálního členění výpovědi, a to na pozadí teoretických příspěvků k tematice slovosledu imperativních vět. Vilém Mathesius (1942) došel k závěru, že imperativní věty bývají stavěny na principu subjektivního slovosledu, tedy že postupují od jádra (něčeho nového – tím je zde imperativní predikát) k východisku (tomu, co je již známé a o čem se říká to nové). Aleš Svoboda (2007) zjistil, že nepříznakovým slovosledem imperativních vět je obsazení iniciální pozice predikátem, a to bez ohledu na to, zda je tento predikát aktuálně nositelem tématu nebo rématu. Neboť to, zda se predikát stane tématem či rématem, závisí na dalších prvcích věty – jestli se v ní objeví větný člen, který bude mít vyšší výpovědní dynamičnost než predikát. Tato skutečnost však podle Svobody už nemá na umístění imperativního predikátu na počátek věty žádný vliv. Dále jsme se teoreticky zaměřili na problematiku umísťování jednotlivých větných členů ve větě s ohledem na jejich sémantiku, jak ji pojala koncepce řad stoupající výpovědní dynamičnosti (Daneš, Hlavsa, Grepl a kol., 1987; Uhlířová, 1974). Obecně můžeme shrnout, že se v české větě přisuzuje nejnižší výpovědní dynamičnost, a také standardní umístění do iniciální pozice věty, větným členům, které vyjadřují scénu či kulisy děje, zatímco nejvyššího stupně nabývá buď jev objevující se na scéně, nebo další specifikace predikátu. Zvláštní pozici má podle tohoto přístupu způsobové určení, zvláště vyjádřené kvalifikujícím adverbiem, které jeví tendenci pozbývat samostatné role v aktuálním členění a stává se součástí komplexního celku s predikátem, vůči němuž pak stojí buď v postpozici, nebo v antepozici. Pro vlastní analýzu slovosledu imperativních instrukcí jsme vyšli ze závěrů, k nimž dospěla Jana Svobodová (1987a) na základě rozboru slovosledu výzvových výpovědí excerpovaných z literárních děl. Některé z jejích závěrů jsme na instruktivním materiálu potvrdili (např. silnou tendenci umístit na počátek věty imperativní predikát, postulovanou také Mathesiem a Svobodou), zároveň jsme však konstatovali specifičnost slovosledu právě tohoto typu textů. Predikát totiž neobsadil iniciální pozici ani v polovině analyzovaných případů. Silně mu zde konkurovala příslovečná určení – zvláště určení času, podmínky, případně účelu (ve významu adresátovy potřeby). Tedy predikátová doplnění vyjadřující jednak kulisy děje, jednak (a především) platnost pokynu. Naproti tomu určení místa převážně zaujímala pozici až na konci věty jako cíl pohybu, ke kterému je adresát vyzýván, nebo alespoň až za imperativním predikátem. Co se týká určení času, potvrdili jsme tendenci ke vzrůstající výpovědní dynamičnosti na stupnici kdy – odkdy – dokdy – jak často – jak dlouho, a tudíž i tendenci k tomuto jejich pořadí ve výpovědi. V podobném počtu jako určení času jsme v iniciální větné pozici zaznamenali také předmětový komplement. U něho nás zajímalo, na kolik je již v kontextu informačně 172

zakotven, když se stává „tím, o čem se mluví“. Z tohoto hlediska se ukázalo, že předměty na počátku věty obvykle vnášejí do sledu pokynů nové téma – toto téma však není zcela „odjinud“, neboť je vždy zakotveno alespoň v tematické oblasti používání daného výrobku.

V sedmé kapitole zaměřené na instrukce jako na slohový útvar jsme stručně shrnuli některé z poznatků, ke kterým při zkoumání instruktivních textů dospěla stylistika. Uvedli jsme, že návody k použití bývají tradičně pojímány jako realizace slohového postupu popisného v rámci funkčního stylu odborného, přičemž se v nich uplatňují i další slohové postupy (zvláště postup informační či výkladový) nebo další funkce (reklamní prvky). Dále jsme připomněli, že návod je tradičním slohovým žánrem, jehož tvorba bývá nacvičována na školách, a kterému se dostává variací i v umělecké literatuře. Z autorů, kteří se popisným slohovým postupem a návody zabývali, jsme zmínili Jozefa Mistríka (1985), jenž slohové postupy systematicky charakterizoval pomocí deseti dvojic základních příznaků. Jeho charakterizaci popisu jsme ovšem pro instruktivní texty mírně modifikovali – tím jsme získali sadu pěti rysů pro instruktivní texty signifikantních: inkoheznost, enumerativnost, sukcesivnost, gnómičnost a objektivnost. Vzhledem k dalším slohovým postupům jsme pak návod k použití vymezili jako nesoudržný a výčtový výklad nebo nadčasový informační text s pevně daným pořadím komponentů. Z díla Josefa V. Bečky (1960, 1992), jenž se věnoval typologii rozvíjení myšlenkové linie v textech, jsme upozornili na jím popsaný vztah popisu pracovního postupu a vypravování – dějové sledy, které nejsou jedinečné nebo nejsou příčinně spjaty, nelze vypravovat, ale jen popisovat. A zmínili jsme i jeho postřeh o silné tendenci v těchto textech jednak zdůrazňovat jednotlivé fáze děje a jednak opakovaně vyjadřovat východisko výpovědi. Obojí sice vede k přesnosti vyjádření, ale na druhou stranu se tím oslabuje soudržnost textu. Posledním z autorů, jejichž rozpracování problematiky návodů v rámci stylistiky jsme věnovali pozornost, byla Jindra Světlá (2001, 2002a, 2002b, 2003), která s návodem pracovala jako se samostatným žánrem založeným na návodové komunikační funkci a vystavěným na návodovém slohovém postupu.

V poslední, osmé kapitole jsme sledovali vybrané aspekty instruktivního projevu z hlediska jeho textovosti, a zejména jeho koheze. Když jsme se zaměřili na substituce jako na jeden z kohezních prostředků, ukázalo se, že nominální výrazy bývají v návodech jen zřídka substituovány synonymními výrazy (trubka – roura), neboť pro jejich přesnost a jednoznačnost je zásadní terminologická konzistence. Mnohem častější jsou u nominálních výrazů elipsy či pronominalizace, ovšem i to zpravidla jen v rámci jedné odrážky či odstavce. V další odrážce už totiž znovu vyvstává potřeba dané jevy konkrétně pojmenovat. Tato snaha o přesnost, jak již poznamenal Bečka, vede ovšem také k rozdrobenosti textu, který tak dostává charakter sledu samostatných pokynů. 173

Co se týká označování hlavního tématu (hypertématu) celého návodu – konkrétního přístroje, k jehož obsluze je návod určen – zjistili jsme výraznou odlišnost v tom, jak je tento předmět nazýván v jednotlivých částech textu. V pasážích s obecnými informacemi o výrobku (k čemu je určen, jakou má záruku apod.) a v obecných bezpečnostních pokynech, jež by měly být platné pro všechny přístroje daného typu, převládají hyperonymická označení (spotřebič, přístroj, zařízení), zatímco konkrétní hyponymické názvy (pračka, mixér, vysavač) registrujeme zejména v textových oddílech přímo tematicky spjatých s určitým typem přístroje. K popsaným tendencím nakládání s hyperonymií, jež umožňují výrobcům/dodavatelům používat totožné výpovědi či celé části textu v návodech k různým výrobkům, jsme však zároveň nalezli i několik příkladů, ve kterých se tyto tendence neuplatnily. V souvislosti s principy utváření instruktivních textů jsme se nakonec zaměřili na to, jak se v nich realizují tematické a rematické posloupnosti. Z tematických posloupností jsme v návodech identifikovali

jako

nejfrekventovanější

odvozování

tématu

z hypertématu

a u posloupností

rematických jsme doložili příznačnost čtyř druhů rematických vztahů popsaných Josefem Hrbáčkem (1994) pro čtyři typy tematických či funkčně vymezených částí instruktivních textů: S rematickým vztahem enumerativním se setkáváme především u popisu vlastností výrobku, se vztahem explikativním u popisu jeho fungování, vztah temporální jednoznačně dominuje pokynům pracovního postupu a vztah kauzální se realizuje u zdůvodňování pokynů.

Shrnutí: V úvodu této práce jsme vyjádřili předpoklad, že některé ze závěrů, k nimž na základě analýzy daného souboru návodů dospějeme, budou moci být vztaženy i na všechny další české instruktivní texty obecně nebo i na výpovědi výzvové, k nimž mají instrukce funkčně velmi blízko a s nimiž v češtině sdílejí svoji standardní jazykovou formu – imperativní větu. Jsme přesvědčeni, že tento předpoklad byl naplněn. Za příspěvek k obecné otázce instruování považujeme představený návrh vymezení instruktivní komunikační funkce, popis vztahu mezi autorem a adresátem instruktivního textu, upozornění na otázku vztahu instrukcí ke konverzačním maximám, popis aspektů platnosti instrukcí a jejich časového uspořádání, upozornění na otázky vyjadřování direktivnosti a rovněž i zjištění, jež vyplynula z analýzy slovosledu instruktivních výpovědí s imperativní formou. Do obecné roviny, na níž se instruktivní výpovědi setkávají s výpověďmi výzvovými, míří zjištění o kladu a záporu pokynů a také popis problematiky jejich zdůvodňování.

174

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ACHINSTEIN, Peter, 1985. The Nature of Explanation. New York: Oxford University Press. ARISTOTELES, 1959. O vyjadřování: Organon II. Přeložil Antonín KŘÍŽ. [Praha]: Nakladatelství československé akademie věd. AUSTIN, John Langshaw, 2000. Jak udělat něco slovy. Přeložil Jiří PECHAR a kol. Praha: Filosofia, 2000. BACH, Kent, 1997. The Semantics-Pragmatics Distinction: What It Is and Why It Matters. Linguistische Berichte, č. 8, s. 33–50. Dostupné také z: http://userwww.sfsu.edu/kbach/semprag.html. BAUER, Jaroslav, GREPL, Miroslav, 1964. Skladba spisovné češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. –, 1980. Skladba spisovné češtiny. 3. vydání, Praha: Státní pedagogické nakladatelství. BEČKA, Josef V., 1957. Stylistika a rozvíjení myšlenkové linie. Slovo a slovesnost, č. 4, s. 197–216. –, 1960. Základy kompozice jazykového projevu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. –, 1992. Česká stylistika. Praha: Academia. BĚLIČOVÁ, Helena, 1983. Modální báze jednoduché věty a souvětí: K porovnávací syntaxi češtiny a ruštiny. Praha: Ústav pro jazyk český ČSAV. –, 1997. Sekundární funkce komunikativních typů vět a výzva v současných slovanských jazycích. Slavia, č. 4, s. 386–400. –, 1998. Nástin porovnávací morfologie spisovných jazyků slovanských. Praha: Karolinum. BIRJULIN, Leonid A., XRAKOVSKIJ, Viktor S., 2001. Imperative sentences: Theoretical problems. In: XRAKOVSKIJ, Viktor S., ed. Typology of Imperative Constructions. München: Lincom Europa, s. 3–50. BOGUSJAK, Jiří, ČAPEK, Jiří, GERLOCH, Aleš, 2003. Teorie práva. Praha: Aspi. BRANDT, Margareta et al., 1983. Der Einfluss der kommunikativen Strategie auf die Textstruktur – dargestellt am Beispiel des Geschäftsbriefes. In: ROSENGREN, Inger, ed. Sprache und Pragmatik: Lunder Symposium 1982. Stockholm: Almqvist & Wiksell Internationals, s. 105–135. BROWN, Penelope, LEVINSON, Stephen C., 1987. Politeness: Some universals in language usage. Cambridge: Cambridge University Press. BÜHLER, Karl, 1934. Sprachtheorie. Die Darstellungsfunktion der Sprache. Jena: Gustav Fischer.

175

CVRČEK, Václav a kol., 2010. Mluvnice současné češtiny 1: Jak se píše a jak se mluví. Karolinum: Praha. ČAPEK, Karel, 1969. Žádné „vy“. In: ČAPEK, Karel. V zajetí slov. Praha: Svoboda, s. 27–28. ČECHOVÁ, Milada a kol., 2003. Současná česká stylistika. Praha: ISV nakladatelství. ČEJKA, Mirek, 1978. Rozkaz a negace. Slovo a slovesnost, č. 3–4, s. 341–348. –, 1992. Česká lexikologie a lexikografie. Brno: Masarykova univerzita. –, 1999. Přací imperativ. Slovo a slovesnost, č. 2, s. 117–122. ČERNÝ, Jiří, 1996. Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia. ČMEJRKOVÁ, Světla, 2007. Kulturní a jazykové zdroje persvazivnosti české reklamy. In: SRPOVÁ, Hana a kol. Od informace k reklamě. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, s. 161–198. ČMEJRKOVÁ, Světla, KADERKA, Petr, 2013. Studie k moderní mluvnici češtiny 1: Pragmatické aspekty češtiny. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ČSN EN 62079: Zhotovování návodů – Strukturování, obsah a prezentace. Praha: Český normalizační institut, 2001. DANEŠ, František, 1964. Téma//základ//východisko výpovědi. Slovo a slovesnost, č. 2, s. 148–149. –, 1985. Věta a text. Praha: Academia. –, 1988. Předpoklady a meze interpretace textu. Slavica Pragensia XXXII: Fungování textu ve společenské komunikaci. Praha: Univerzita Karlova, s. 85–109. DANEŠ, František, HLAVSA, Zdeněk, GREPL, Miroslav a kol., 1987. Mluvnice češtiny 3: Skladba. Praha: Academia. DIJK, Teun A. van, 1977a. Pragmatic macro-structures in discourse and cognition. In: MEY, M. de et al., eds. CC 77. University of Ghent, s. 99–113. Dostupné také z: http://www.discourses.org/OldArticles/Pragmatic%20macrostuctures%20in%20discourse%20and %20cognition.pdf. –, 1977b. Text and Context: Explorations in the semantics and pragmatics of discourse. New York: Longman. –, 1980. Macrostructures: An interdisciplinary study of global structures in discourse, interaction, and cognition. New Jersey: Lawrence Erlbaum Associates. DOKULIL, Miloš, 1967. K pojetí morfologické kategorie slovesného způsobu v češtině: Na příkladě morfologické kategorie slovesného způsobu v češtině. Jazykovedný časopis, č. 1, s. 13–36.

176

DOLEŽEL, Lubomír, 1962. Lingvistické problémy řízení socialistické společnosti. Slovo a slovesnost, č. 4, s. 244–248. DOLNÍK, Juraj, BAJZÍKOVÁ, Eugénia, 1998. Textová lingvistika. Bratislava: Stimul. ECO, Umberto, 1997. Šest procházek literárními lesy: Přednášky na Harvardově univerzitě. Olomouc: Votobia. –, 2010. Lector in fabula: Role čtenáře aneb Interpretační kooperace v narativních textech. Přeložil Zdeněk FRÝBORT. Academia: Praha. ERHART, Adolf, 1972. Der verbale modus im Indoeuropäischen. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity: A20. Brno: Filozofická fakulta brněnské univerzity, s. 21–38. –, 1980. Struktura indoíránských jazyků. Brno: Univerzita J. E. Purkyně. FAIRCLOUGH, Norman, 1989. Language and Power. London: Longman. FILIPEC, Josef et al., 2007. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia. FIRBAS, Jan, 1961. On the communicative value of the modern english finite verb. Brno Studies in English, č. 3, s. 79–100. –, 1976. A study in the functional perspective of the english and the slavonic interrogative sentence. Brno Studies in English, č. 12, s. 9–56. –, 1982. „Aktuální členění větné“, či „funkční perspektiva větná“? Slovo a slovesnost, č. 4, s. 282–293. GEBAUER, Jan, 1890. Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské: II Skladba. Praha: F. Tempský. GREPL, Miroslav, 1967. Emocionálně motivované aktualizace v syntaktické struktuře výpovědi. Brno: Univerzita J. E. Purkyně. –, 1973. K podstatě modálnosti. In: Otázky slovanské syntaxe III: Sborník symposia „Modální výstavba výpovědi v slovanských jazycích“. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, s. 23–38. –, 1979a. Imperativní postoje a imperativ. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity: A 27. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, s. 165–173. –, 1979b. Komunikativně pragmatické aspekty výpovědi. In: Otázky slovanské syntaxe IV/I: Sborník sympozia „Aktualizační (pragmatické) složky výpovědi v slovanských jazycích“. Brno: Univerzita J. E. Purkyně v Brně, s. 15–37. –, 2001. Komunikační funkce výpovědi. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, RUSÍNOVÁ, Zdenka, eds. Příruční mluvnice češtiny. 2., opravené vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 585–623. 177

–, 2002a. Funkce výpovědi komunikační (f. ilokuční). In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 145–146. –, 2002b. Funkce výpovědi komunikační. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 145–146. –, 2002c. Klasifikace komunikačních funkcí. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 212–213. –, 2002d. Realizace a indikace KF indirektní. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 368–369. –, 2011a. Problematika klasifikace ilokučních aktů (I), In: GREPL, Miroslav. Jak dál v syntaxi. Brno: Host, s. 113–120. –, 2011b. Problematika klasifikace ilokučních aktů (II). In: GREPL, Miroslav. Jak dál v syntaxi. Brno: Host, s. 121–127. –, 2011c. Problematika klasifikace ilokučních aktů (III), In: GREPL, Miroslav. Jak dál v syntaxi. Brno: Host, s. 129–134. GREPL, Miroslav, KARLÍK, Petr, 1986. Skladba spisovné češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. –, 1998. Skladba češtiny. Olomouc: Votobia. GRICE, Herbert Paul, 1975. Logic and Conversation. In: COLE, Peter, MORGAN, Jerry L., eds. Syntax and Semantics: Volume 3, Speech Acts. New York: Academic Press, s. 41–58. –, 1992. Mienenie a význam. Přeložila Mariana ORAVCOVÁ. In: ORAVCOVÁ, Mariana, ed. Filozofia prirodzeného jazyka. Bratislava: Archa, s. 170–179. HAJIČOVÁ, Eva, 1995. Postavení rematizátorů v aktuálním členění věty. Slovo a slovesnost, č. 4, s. 241–251. HAVRÁNEK, Bohuslav, 1932. Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: HAVRÁNEK, Bohuslav, WEINGART, Miloš, eds. Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha: Borový, s. 32–84. HAVRÁNEK, Bohuslav et al., 1960. Slovník spisovného jazyka českého I: A–M. Praha: Československá akademie věd. HAVRÁNEK, Bohuslav, JEDLIČKA, Alois, [1963]. Česká mluvnice. 2., upravené a rozšířené vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 178

–, 2002. Stručná mluvnice česká. 26. vydání. Praha: Fortuna. HINDELANG, Götz, 1978. Auffordern: Die Untertypen des Aufforderns und ihre sprachliche Realisierungsforman. Göppingen: Kümmerle-Verl. HIRSCHOVÁ, Milada, 1988. Česká verba dicendi v performativním užití: Příspěvek ke zkoumání komunikativních funkcí výpovědi. Olomouc: Univerzita Palackého. –, 1989. Úvod do teorie textu. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. –, 2002. Ilokuce subsidiární. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 176. –, 2006. Pragmatika v češtině. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. –, 2012. Gramatika v pragmatice a pragmatika v gramatice. In: ČMEJRKOVÁ, Světla, HOFFMANNOVÁ, Jana, KLÍNOVÁ, Jana, eds. Čeština v pohledu synchronním a diachronním: Stoleté kořeny Ústav pro jazyk český. Praha: Karolinum, s. 641–646. HOFFMANNOVÁ, Jana, 1983. Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu. Praha: Ústav pro jazyk český ČSAV. –, 1993. Koherence, koheze, konexe…? Slovo a slovesnost, č. 1, s. 58–64. –, 1997. Stylistika a…: Současná situace stylistiky. Praha: Trizonia. –, 2002. Stylistika pragmatická. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 465. HRBÁČEK, Josef, 1994. Nárys textové syntaxe spisovné češtiny. Praha: Trizonia. –, 2011. Výpověď a věta. In: ČECHOVÁ, Marie et al. Čeština – řeč a jazyk. 3., rozšířené a upravené vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 243–345. HROCH, Jaroslav, 2003. Soudobá anglo-americká a kanadská filosofie. Brno: Masarykova univerzita. HRUBINA, Kamil, TAUFER, Ivan, TAUFER, Jan, 2001. Algoritmy a algoritmizace: Vývojové diagramy: Sbírka řešených příkladů. Pardubice: Univerzita Pardubice. CHAFE, Wallace L., 1973. Language and Memory. Language, č. 2, s. 261–281. CHLOUPEK, Jan, 1993. Pochybnosti o funkčních stylech? In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity: A, č. 41. Brno: Masarykova univerzita v Brně, s. 61–71. JAKOBSON, Roman, 1971. Zur Struktur der russischen Verbums. In: JAKOBSON, Roman. Selected Writings II: Word and Language, s. 3–15. –, 1995. Lingvistika a poetika. In: JAKOBSON, Roman. Poetická funkce. Jinočany: H&H, s. 74–105. 179

JASTRZEMBSKÁ, Zdeňka, 2007. Co je to vysvětlení? In: HORYNA, Břetislav, KROB, Josef, eds. Cesty k vědě: Jak správně myslet a psát. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, s. 139–144. –, 2009. Aspekty vysvětlení: Hledání explanačních znalostí. Olomouc: Nakladatelství Olomouc. JELÍNEK, Milan, 1973. Podíl modálních prostředků na stylistické charakteristice textu. In: Otázky slovanské syntaxe III. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, s. 343–351. –, 2001. Stylistika. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, RUSÍNOVÁ, Zdenka, eds. Příruční mluvnice češtiny. 2., opravené vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 699–780. –, 2002a. Faktor stylotvorný (faktor slohový). In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 133. –, 2002b. Styl funkční. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 450–451. –, 2002c. Stylistika. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 463–464. KARLÍK, Petr, 1981. Morfologický a syntaktický modus. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity: A 29. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, s. 59–71. –, 1995. Studie o českém souvětí. Brno: Masarykova univerzita. –, 2002a. Určení času příslovečné. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 506–507. –, 2002b. Určení příčiny příslovečné. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 510–511. –, 2007. Mluvnictví od konce druhé světové války 1945 do prvních let 21. století. In: PLESKALOVÁ, Jana et al., eds. Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, s. 62–120. KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, RUSÍNOVÁ, Zdenka, eds., 2001. Příruční mluvnice češtiny. 2., opravené vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. KARLÍK, Petr, NÜBLER, Norbert, 1998. Negace a vid českého imperativu. In: KARLÍK, Petr, KRČMOVÁ, Marie, eds. Jazyk a kultura vyjadřování: Milanu Jelínkovi k pětasedmdesátinám. Brno: Masarykova univerzita, s. 159–166. KLEIN, Ondřej, 2007. Argumentace v komunikaci: Průzkum komunikačního pojetí argumentu. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta.

180

–, 2009. Argument vs. vysvětlení: Případ souvětí příčinného typu. Slovo a slovesnost, č. 2, s. 100–112. KOLÁŘ, Petr, SVOBODA, Vladimír, 1997. Logika a etika: Úvod do metaetiky. Praha: Filosofia. KOMÁREK, Miroslav et al., 1986. Mluvnice češtiny 2: Tvarosloví. Praha: Academia. KOPEČNÝ, František, 1958. Základy české skladby. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. KORBEL, Petr, KOČIČKA, Pavel, 2011. Surrealismus českých návodů. Ekonom, č. 10, s. 38–39. Dostupné také z: http://ekonom.ihned.cz/c1-51041980-surrealismus-ceskych-navodu. KOŘENSKÝ, Jan, 1979. Pojmy „sémantika“, „syntax“, „pragmatika“ ve vztahu k funkční hierarchizaci sémantických a gramatických prostředků jazyka. In: Otázky slovanské syntaxe IV/1. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, s. 39–45. –, 1983. Strukturace sémiotické triády se zřetelem k pragmatické dimenzi. Slovo a slovesnost, č. 4, s. 257–264. –, 1994. Co je předmětem stylistiky a co je předmětem teorií verbální komunikace? Stylistyczne konfrontacje. Opole: Instytut Filologii Polskiej, s. 27–31. –, 2001. Stylistika a pragmatika. In: WITOSZ, Bożena, ed. Stylistyka a pragmatyka. Katowice: Wydawnictwo Universytetu Śląskiego, s. 32–36. KOTARBIŃSKI, Tadeusz, 1972. Praxeologie. Academia: Praha. KOŤÁTKO, Petr, 1998. Význam a komunikace. Praha: Filosofia. KRATOCHVÍLA, Josef, FRIEDECKÝ, Bedřich, 2011. Problematika pracovních návodů výrobců IVD. Fons, č. 1, 2011, s. 28–30. Dostupné také z: http://web2.stapro.cz/bullfons/12011/kvalita2.pdf. KRAUS, Jiří, 1965. O stylu pracovních návodů: Kvantitativní rozbor. In: Informační bulletin pro otázky jazykovědné: Kvantitativní lingvistika. Praha: Ústav pro jazyk český ČSAV, č. 6, s. 38–45. –, 1966. Kvantitativní rozbor stylu pracovních návodů. Naše řeč, č. 4, s. 193–199. –, 1975. Jazyk a styl ve společenské interakci. Slovo a slovesnost, č. 4, s. 257–265. KRAUS, Jiří a kol., 2005. Nový akademický slovník cizích slov: A-Ž. Praha: Academia. KRČMOVÁ, Marie, 2002. Postup stylový. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 327. –, 2007. Stylistika. In: PLESKALOVÁ, Jana et al., eds. Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, s. 296–335.

181

KŘÍSTEK, Michal, 2003. Vybrané shody a odlišnosti českého a anglosaského pojetí stylu a stylistiky. In: Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě: Řada jazykovědná (D3): Prof. Milanu Jelínkovi k 80. narozeninám. Opava: Slezská univerzita v Opavě, s. 36–47. KŘÍŽKOVÁ, Helena, 1965. Pojetí neutralizace v morfologii. Slovo a slovesnost, č. 1, s. 14–23. –, 1973. Větná paradigmatika a modalita. Slavica slovaca, č. 1, s. 15–28. LABUDKOVÁ, Eva, VOLTNER, Marek, 2009. Bez návodu k použití není produkt kompletní. Automa, č. 12, s. 8–9. Dostupné také z: http://www.odbornecasopisy.cz/res/pdf/40127.pdf. LAMPRECHT, Arnošt, ŠLOSAR, Dušan, BAUER, Jaroslav, 1986. Historická mluvnice češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. LEECH, Geoffrey, 1983. Principles of Pragmatics. London: Longman. LEVINSON, Stephen C., 1983. Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press. MACUROVÁ, Alena, 1982/1983. Aktualizace pracovního návodu. Český jazyk a literatura, č. 9, s. 408–413. MACHÁČKOVÁ, Eva, 1984. K některým vyjadřovacím prostředkům pracovních předpisů v kuchařských knihách. Naše řeč, č. 4, s. 184–188. MACHOVÁ, Svatava, ŠVEHLOVÁ, Milena, 2001. Sémantika & pragmatická lingvistika. Praha: Univerzita Karlova. MARTINKOVÁ, Věra, 2002. Český jazyk 2 pro 2. ročník středních škol. Praha: Tripolia. MATHESIUS, Vilém, 1939. O takzvaném aktuálním členění věty. Slovo a slovesnost, č. 4, s. 171–174. –, 1941. Základní funkce pořádku slov v češtině. Slovo a slovesnost, č. 4, s. 169–180. –, 1942. Řeč a sloh. In: HAVRÁNEK, Bohuslav, MUKAŘOVSKÝ, Jan, eds. Čtení o jazyce a poesii. Praha: Vydavatelstvo Družstevní práce, s. 13–102. MEIBAUER, Jörg, 1999. Pragmatik: Eine Einführung. Tübingen: Stauffenburg Verlag. MEY, Jacob L., 2001. Pragmatics: An introduction. Oxford: Blackwell Publishers. MISTRÍK, Jozef, 1985. Štylistika. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo. MÖHN, Dieter, 1991. Instruktionstexte: Ein Problemfall bei der Textidentifikation. In: BRINKER, Klaus, ed. Aspekte der Textlinguistik. Hildesheim: Georg Olms Verlag, s. 183–212. MÖHN, Dieter, PELKA, Roland, 1984. Fachsprachen: Eine Einführung. Tübingen: Max Niemeyer. MORRIS, Charles, 1970. Základy teorie znaků. Přeložil Ladislav NEBESKÝ. In: MORRIS, Charles et al. Lingvistické čítanky I. Sémiotika sv. 2. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1970, s. 7–57. 182

MRÁZEK, Roman, 1968. Modus verbi v češtině z hlediska morfologie a syntaxe. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity: A 16. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, s. 25–35. NEBESKÁ, Iva, 1974. K sémantice souvětí s vedlejší větou účelovou. Slovo a slovesnost, č. 4, s. 275–286. –, 1992. Úvod do psycholingvistiky. Praha: H & H. NEČASOVÁ, Jana, 1980. K sémantickým hodnotám imperativnosti. In: Sborník prací Pedagogické fakulty v Ostravě: D-16. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 11–21. NEKULA, Marek, 2001a. Aktuální členění. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, RUSÍNOVÁ, Zdenka, eds. Příruční mluvnice češtiny. 2., opravené vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 633–651. –, 2001b. Text. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, RUSÍNOVÁ, Zdenka, eds. Příruční mluvnice češtiny. 2., opravené vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 652–698. –, 2002a. Druh textu (druh textový, žánr textový). In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 117–118. –, 2002b. Funkce jazyka. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 144–145. –, 2002c. Funkce. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 144. –, 2002d. Implikatura konverzační. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 117–178. –, 2002e. Intence textu (funkce textu). In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 182–183. –, 2002f. Koherence (spojitost). In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 217. –, 2002g. Koheze (konexe, spojitost textu). In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, 2002b, s. 217. –, 2002h. Lingvistika textová. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 251–252. –, 2002ch. Pragmalingvistika (pragmatická lingvistika). In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 332. 183

–, 2002i. Rematizátor. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 374–375. –, 2002j. Typologie textů (klasifikace textů). In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 504. NERLICH, Brigitte, CLARKE, David D., 1994. Language, action and context: Linguistic pragmatics in Europe and America (1800–1950). Journal of Pragmatics, č. 5, s. 439–463. NIEDERLE, Jindřich, NIEDERLE, Václav, VARCL, Ladislav, 1974. Mluvnice řeckého jazyka. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. NÜBLER, Norbert, 2002. Vid. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 527–531. ORAVCOVÁ, Marianna, 1992. Od metafyziky k filozofii jazyka. In: ORAVCOVÁ, Marianna, ed. Filozofia prirodzeného jazyka. Bratislava: Archa, s. 7–33. PALA, Karel, 1999. Základy pozitivní komunikace. In: JELÍNEK, Milan, ŠVANDOVÁ, Blažena a kol. Argumentace a umění komunikovat. Brno: Masarykova univerzita, s. 75–99. PALMER, F. R., 1995. Mood and Modality. Cambridge: Cambridge University Press. PANEVOVÁ, Jarmila, BENEŠOVÁ, Eva, SGALL, Petr, 1971. Čas a modalita v češtině. Praha: Univerzita Karlova. PELKA, Roland, 1982. Sprachliche Aspekte von Benienungsanleitungen technischer Geräte und Maschinen. In: GROSSE, Siegfried, MENTRUP, Wolfgang, eds. Anweisungstexte. Tübingen: Gunter Narr, s. 74–103. PĚŠIČKA, Ladislav, RÝMUS, Josef, 2004. Návod k produktu jako nedílná součást dodávky podle standardu Evropské unie. Praha: Český normalizační institut. PRAŽSKÝ LINGVISTICKÝ KROUŽEK, 1970. Teze předložené prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929. In: VACHEK, Josef, ed. U základů pražské jazykovědné školy. Praha: Academia, s. 35–65. Příruční slovník jazyka českého I: A–J. Praha: Státní nakladatelství, 1935–1937. QUITT, Zdeněk, KUCHARSKÝ, Pavel, 1972. Latinská mluvnice. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. REJZEK, Jiří, 2001. Český etymologický slovník. Voznice: Leda.

184

ROSENGREN, Inger, 1983. Die Struktur als Ergebnis strategischer Überlegungen des Senders. In: ROSENGREN, Inger, ed. Sprache und Pragmatik: Lunder Symposium 1982. Stockholm: Almqvist & Wiksell Internationals, s. 157–191. SEARLE, John R., 1969. Speech Acts: An essay in the philosophy of language. Oxford: University Press. –, 1971. What is speech act? In: SEARLE, John R. The Philosophy of Language. Oxford: Oxford University Press, s. 39–53. –, 1979. Expression and Meaning: Studies in the theory of speech acts. Cambridge: Cambridge University Press. SGALL, Petr, HAJIČOVÁ, Eva, BURÁŇOVÁ, Eva, 1980. Aktuální členění věty v češtině. Praha: Academia. STAŇKOVÁ, Jana, STANĚK, František, 1998. Vytváření a realizace algoritmů. Ostrava: Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava. STÖRIG, Hans Joachim, 1996. Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon. SVĚTLÁ, Jindra, 2001. Prolínání odborného a publicistického stylu v textech návodových. In: Termina 2000. Praha: Galén, s. 295–303. –, 2002a. K některým žánrům návodových textů. Naše řeč, č. 4, s. 190–198. –, 2002b. Návod jako slohový postup a typ textu. Naše řeč, č. 3, s. 119–129. –, 2003. K typologickým rozdílům mezi texty informativními a apelativními. Slovo a slovesnost, č. 2, s. 88–106. SVOBODA, Aleš, 1984a. České slovosledné pozice z pohledu aktuálního členění (I). Slovo a slovesnost, č. 1, s. 22–33. –, 1984b. České slovosledné pozice z pohledu aktuálního členění (II). Slovo a slovesnost, č. 2, s. 88–103. –, 1989. Kapitoly z funkční syntaxe. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. –, 2002a. Dynamičnost výpovědní. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 120. –, 2002b. Funkční perspektiva větná. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 149–150. –, 2002c. Posloupnost rematická. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 323.

185

–, 2007. Brněnská škola funkční větné perspektivy v pojmech a příkladech: E-learningový text pro posluchače výběrového semináře z funkční větné perspektivy. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. SVOBODA, Karel, 1961. Parataxe a hypotaxe z hlediska modální výstavby souvětí a z hlediska sledu vět. Slovo a slovesnost, č. 4, s. 241–254. –, 1972. Souvětí spisovné češtiny. Praha: Universita Karlova. SVOBODOVÁ, Jana, 1985. O systémových souvislostech imperativů a imperativních vět. In: Sborník prací Pedagogické fakulty v Ostravě: D-21. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 61–75. –, 1987a. Syntaktická charakteristika imperativu a vokativu v českých výzvových větách. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. –, 1987b. Výpovědi s komunikativní funkcí výzvy a jejich formální podoba. In: Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe. Praha: Univerzita Karlova, s. 171– 175. –, 1991. Výzva a školské pojetí druhů vět. In: Sborník prací pedagogické fakulty v Ostravě: D-28. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 17–21. SVOZILOVÁ, Naděžda, 1988. K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů: K vývoji pojetí funkce. Slovo a slovesnost, č. 1, s. 64–71. ŠENKOVÁ, Silva, 1999. Latinsko-český, česko-latinský slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc. ŠIMÍK, Radek, 2007. Co dokáže co: Interakce vidu a příčinných otázkových slov v češtině. Setkání mladých lingvistů, Olomouc, 16. 5. 2007. Dostupné z: http://www.sfb632.uni-potsdam.de/~simik/pdf/simik%5Bhandout%5Dco_dokaze_co.pdf. ŠLOSAR, Dušan, 2010. Záporný imperativ revidivus. In: BIČAN, Aleš et al., eds. Karlík a továrna na lingvistiku. Brno: Host, s. 402–405. ŠMILAUER, Vladimír, 1947. Novočeská skladba. Praha: Ing. Mikuta. –, 1966. Novočeská skladba. 2., přepracované vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. ŠTÍCHA, František, 2013. Komunikační funkce a modalita věty. In: ŠTÍCHA, František a kol. Akademická gramatika spisovné češtiny. Academia: Praha, s. 755–783. ŠVANDOVÁ, Blažena, 1999. Argumenty a logika. In: JELÍNEK, Milan, ŠVANDOVÁ, Blažena a kol. Argumentace a umění komunikovat. Brno: Masarykova univerzita, s. 101–133. TEJNOR, Antonín, 1975. Instrukce k něčemu, pro něco, o něčem. Naše řeč, č. 2, s. 110–111. Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny. Slovo a slovesnost, 1975, č. 1, s. 18–46. TRÁVNÍČEK, František, 1942. Mluvnice spisovné češtiny: Část II, Skladba. Praha: Melantrich. 186

UHLÍŘOVÁ, Ludmila, 1974. O vztahu sémantiky příslovečného určení k aktuálnímu členění. Slovo a slovesnost, č. 2, s. 99–106. –, 1984. Sloveso určité v aktuálním členění větném. Naše řeč, č. 1, s. 1–10. –, 1987. Knížka o slovosledu. Praha: Academia. –, 2002. Slovosled. In: KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 424–425. URBAN, Zbyněk, 2004. Specifika práce s elektrickým ručním nářadím. Elektro, č. 7, s. 16–17. Dostupné také z: http://www.odbornecasopisy.cz/index.php?id_document=25907. VEČERKA, Radoslav, 2007. Mluvnictví do konce druhé světové války 1945. In: PLESKALOVÁ, Jana et al., eds. Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, s. 11–62. VIEHWEGER, Dieter, 1977. Úvahy ke gramatice textu: Propoziční pojetí textu proti pojetí orientovanému k jednání. Přeložil František DANEŠ. Slovo a slovesnost, č. 1, s. 1–8. VOHRALÍKOVÁ, Martina, 2006. Reinterpretace významu indikativních a interogativních vět na výpovědi výzvové. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Dostupné také z: http://is.muni.cz/th/65040/ff_m/?id=252005. –, 2009. Infinitiv jako výzva. In: Bohemica Olomucensia 3: Filologica Juvenilia. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouc, s. 75–80. –, 2010. Stručné návodové texty z komunikačního pohledu. In: HLADKÝ, Juraj, REDNÁR, Ľubomír, eds. Varia XIX: Zborník plných príspevkov z XIX. kolokvia mladých jazykovedcov. Trnava: Trnavská univerzita v Trnave, s. 417–423. Dostupné také z: pdf.truni.sk/download?e-skripta/varia.pdf. –, 2012. Instruktivní text a jeho komický potenciál. In: MÚCSKOVÁ, Gabriela, ed. Varia XX: Zborník príspevkov z XX. kolokvia mladých jazykovedcov. Bratislava: Slovenská jazykovedná spoločnosť pri Jazykovednom ústave Ľudovíta Štúra SAV, s. 608–615. Dostupné také z: http://www.juls.savba.sk/ediela/varia/20/Varia20.pdf. VOIGT, Vilmos, 1981. Úvod do sémiotiky. Bratislava: Tatran. WAGNER, Roland, 2010. Nenahýbejte se z oken: Úvahy na cestě z Brna do Norimberku. In: BIČAN, Aleš et al., eds. Karlík a továrna na lingvistiku. Brno: Host, s. 450–467. ZELEŇÁK, Eugen, 2008. Moderné teórie vysvetlenia a príčinnosti. Ružomberok: Katolická univerzita v Ružomberku.

187

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ Přehled analyzovaných návodů k elektrickým přístrojům obsahuje příloha 1. V tomto seznamu uvádíme další zdroje, z nichž jsme čerpali jazykové příklady, nebo na které v textu odkazujeme.

Český národní korpus: SYN2010. Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK, 2010. Dostupné z: http://www.korpus.cz. ČONKOVÁ, Libuše, 2004. Pomocníček pro školáky: Veršovaná mluvnická pravidla. Olomouc: Rubiko. Návod, jak zůstat šíleným. Vtip.cz [on-line]. [cit. 2011-02-10]. Dostupné z: http://www.vtip.cz/vtipne-texty/vtipy-detail-kategorie.php?id=62&vid=9231. ARISTON. Návod k obsluze, použití a instalaci ohřívače vody [návod přiložený k výrobku]. Návody k použití. BGML [on-line]. [cit. 2009-09-07]. Dostupné z:http://www.bgml.chytrak.cz/vt_navody.htm. Telefonní automaty: Návod k použití: Návod k telefonování s kartou O2 Trick. O2.cz [on-line]. [cit. 2014-07-12]. Dostupné z: http://www.o2.cz/osobni/203298-volani/51252-telefonni_automaty.html. MICLÉN TRADING. Návod k použití čističe sifónů Fredy Eco [návod na obalu výrobku]. KOLÁŘ, Jiří, 1965. Návod k upotřebení. Praha: Dialog. VITÁK, Ant. Konst., 1874. Český pravopis ve verších. Brno: Ant. Konst. Viták.

188

SEZNAM TABULEK Tabulka 1: Charakteristika ilokučních aktů podle Searla (1979) ...........................................................28 Tabulka 2: Vztah mezi základními druhy komunikačně intenčních postojů na základě distinktivních rysů (Bauer, Grepl, 1980, s. 21–22) .......................................................................................................37 Tabulka 3: Klasifikace komunikačních funkcí podle Grepla (2001) .....................................................41 Tabulka 4: Třídění nezavazujících výzev podle Hindelanga (1978, s. 121n.) .......................................45 Tabulka 5: Charakteristika instruktivní komunikační funkce pomocí interakčních podmínek..............53 Tabulka 6: Typy vztahů mezi subsidiárními a dominujícími funkcemi (podle Brandt et al., 1983, s. 123) .....................................................................................................................................................81 Tabulka 7: Interakční podmínky pro vysvětlení proč (podle Karlíka, 1995, s. 37n.) ............................85 Tabulka 8: Interakční podmínky pro ospravedlnění (podle Karlíka, 1995, s. 38)..................................85 Tabulka 9: Interakční podmínky pro zdůvodnění (podle Karlíka, 1995, s. 39n.) ..................................86 Tabulka 10: Interakční podmínky pro zdůvodnění instrukcí .................................................................87 Tabulka 11: Charakteristika pokynů pro vkládání nástrojů do sklíčidla vrtačky (VP) ........................119 Tabulka 12: Analýza FSP imperativních vět (podle A. Svobody, 1989) .............................................125 Tabulka 13: Charakteristika slohových postupů pomocí příznaků podle Mistríka (1985, s. 342) s vloženým sloupcem pro uvažovaný postup instruktivní....................................................................147 Tabulka 14: Označení předmětu řeči v návodech k použití k jednotlivým elektrickým přístrojům ....154

189

SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázek 1: Schéma jazykových funkcí podle Jakobsona (1995) ............................................................ 7 Obrázek 2: Souhrnné zastoupení jednotlivých výpovědních typů v analyzovaných textech ................ 14 Obrázek 3: Druhy vět podle převahy duševních stránek mluvčího (Šmilauer 1947, s. 15) .................. 34 Obrázek 4: Prolínání bezpečnostních pokynů a pokynů pracovního postupu (VYZ) ........................... 54 Obrázek 5: Prolínání bezpečnostních pokynů a pokynů pracovního postupu (SSB) ............................ 54 Obrázek 6: Noha s dámskou botou přepíná kartáč vysavače (VYZ)..................................................... 62 Obrázek 7: Žena třídí prádlo a připravuje ho do pračky (PAF) ............................................................. 63 Obrázek 8: Muž jako specializovaný a autorizovaný technik (PAF) .................................................... 63 Obrázek 9: Návod k otevření dveří (Brno 2013) ................................................................................... 69 Obrázek 10: Ilustrační obrázek k textu „Z pračky uniká voda“ (PAF) ................................................. 71 Obrázek 11: Zasunutí trubky do objímky a její opětovné uvolnění (VYB) ........................................ 152 Obrázek 12: Tematická hierarchie v obsahu návodu k použití pračky (PZ) ....................................... 158 Obrázek 13: Výměna řezné struny strunové sekačky (SSR) ............................................................... 159

190

PŘÍLOHY PŘÍLOHA 1: PŘEHLED ANALYZOVANÝCH TEXTŮ Níže uvedené tabulky obsahují přehled všech návodů k použití, které byly v této práci podrobeny analýze. Texty jsou roztřízeny podle typu a značky přístroje, k němuž byl návod určen. Podle pravidel popsaných v kapitole 1.3.2 je každému z těchto textů přiřazen písmenný kód, který používáme při uvádění příkladů z tohoto návodu. Pomocí uvedených kódů je také možné všechny citované příklady zpětně dohledat. Tabulky též přinášejí informaci o zdrojích všech uvedených textů. Návody byly získávány z internetu v průběhu let 2009–2013 a v červenci 2014 byla znovu ověřena jejich dostupnost na uvedených adresách. Značka

Typ přístroje a zdroj návodu

Kód

Mixér (M) Clatronic

Goddes

Kenwood

UM 2248C http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/67281/CLAUM2248C_CZ.pdf FP 121SS http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/76230/FP121SS.pdf SB050, smoothie 2GO http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/78822/SB055.pdf

MC

MG

MK

Mixer Optiblend 2000 Moulinex

Philips

http://www.ceskynavod.cz/file2.phtml/68973/M_Mixer_AAV445_Optiblend_CZ+SK.pdf HR2011, HR2010, HR2004, HR2001, HR2000 http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/77481/HR2000.pdf

Značka

Typ přístroje a zdroj návodu

MM

MP

Kód

Pračka (P) Ardo

Ariston

Bosch

TL105S, TL105SX, TL85S, TL85SX http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/71234/TL_105_S.pdf ATD 104 Family Time http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/65614/navod.pdf WOL 1650 EU http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/66764/navod.pdf

PA

PAF

PB 191

2FET-96 Fagor

AEG

Zanussi

http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/66464/navod.pdf

Lavamat 42230 Electronic http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/71788/LAVAMAT42230.PDF TE 855 V http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/66433/navod.pdf

Značka

Typ přístroje a zdroj návodu

PF

PL

PZ

Kód

Řetězová pila (ŘP) Bosch

Black & Decker

Ryobi

AKE 30, AKE 35, AKE 40 http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/71000/AKE_35.pdf

ŘPB

GK1630, GK1635, GK1640 http://www.ceskynavod.cz/file2.phtml/78240/GK1630_1635_1640_CZSK_A4.pdf RCS-3540C, 4046C, 4450C http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/78528/navod_rcs4046c.pdf

Značka

Typ přístroje a zdroj návodu

ŘPBD

ŘPR

Kód

Sendvičovač (S) Gallet

Hyundai

Luxtronic

CRO 612 Sezanne http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/71322/GALCRO612.pdf SM 201W http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/71921/HYUSM201Wcz.pdf SM 101 W http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/71968/LUXSM101W_CZ+SK.pdf

SG

SH

SL

SM152233 Moulinex

Philips

192

http://www.ceskynavod.cz/file2.phtml/69595/M_SM152233_SM150234_ WD150212_all%20lang.pdf HD2384, HD2383 http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/77411/HD2384.pdf

SM

SP

SM300072 Tefal

http://www.ceskynavod.cz/file2.phtml/69179/T_SandwichMaker_SM300072_CZ+SK.pdf

ST

39615 Multisnack http://www.ceskynavod.cz/file2.phtml/69177/T_SandwichMaker_3961512_ Multisneck2in1_CZ+SK.pdf

Tefal

STM

26Z010, 26Z011 Zelmer

http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/74322/manual_26z01026z011.pdf

Značka

Typ přístroje a zdroj návodu

SZ

Kód

Strunová sekačka (SS)

Bosch

Black & Decker

Ryobi

Art 23Accutrim, Art 2300 Accutrim, Art 26 Acutrim, Art 26000 Accutrim http://www.ceskynavod.cz/file2.phtml/78169/ART23Accutrim_manual.pdf

SSB

GL701, GL716, GL720, GL741 http://www.ceskynavod.cz/file2.phtml/72948/GL701_716_720_741_CZSK_A4.pdf RLT-5030AH http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/78526/rlt5030ah.pdf

Značka

Typ přístroje a zdroj návodu

SSBD

SSR

Kód

Vrtačka (V) Bosch

Black & Decker

PSR 300 LI http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/71289/PSR_300_LI.pdf XTD91 http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/72320/XTD91_CZSK_A4.pdf

VB

VBD

123 55 Conrad

DWT

http://www2.produktinfo.conrad.com/datenblaetter/825000849999/826885-an-01-sk-Priklepova_vrtacka.pdf BM-400 VS, SBM-500VS, SBM-600 VS, SBM-750 VS, SBM-810 VS http://www.svarecky-obchod.cz/dokumenty/navod-vrtacky,BM,SBM.pdf

VC

VD

193

Perles

HBS5189, HBS5149, HB5148-20, HB5128-20, HB5148-13, HB512813, HB5127

VP

http://www.naradi-perles.cz/media/product/file/118.pdf

Značka

Typ přístroje a zdroj návodu

Kód

Vysavač (VY) Bosch

Eta

Hyundai

BSGL 42080 http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/78112/man_BSGL42080.pdf x460, O3 http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/76027/x460.pdf VC 870B, 870G http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/76497/HYUVC870.pdf

VYB

VYE

VYH

Ambia RO210, RO220 http://www.ceskynavod.cz/file2.phtml/69060/R_VacuumCleaner_RO210_ RO220_AmbiaCZ+SK.pdf

Rowenta

Zelmer

194

819 http://www.cesky-navod.cz/file2.phtml/73339/aquario_819.pdf

VYR

VYZ

PŘÍLOHA 2: PŘEHLED ZASTOUPENÍ JEDNOTLIVÝCH VÝPOVĚDNÍCH TYPŮ V ANALYZOVANÝCH TEXTECH

195

PŘÍLOHA 3: OBSAZOVÁNÍ INICIÁLNÍ VĚTNÉ POZICE V IMPERATIVNÍCH POKYNECH ANALYZOVANÝCH TEXTŮ JEDNOTLIVÝMI VĚTNÝMI ČLENY Podrobný kvantitativní rozbor slovosledu a obsazování iniciální větné pozice jsme prováděli pouze u imperativních pokynů v návodech ke třem typům přístrojů (pračky, sendvičovače a vrtačky) a na zbývajících textech ze stanoveného souboru jsme zjištěné tendence pouze ověřovali. Kvantitativně zpracované texty, jejichž údaje zachycuje níže uvedený graf, souhrnně obsahovaly imperativní predikát na iniciální větné pozici ve 48,2 % všech pokynů. Příslovečná určení tuto pozici obsadila ve 35,6 % pokynů a předmět v 16 %.

196

PŘÍLOHA 4: UKÁZKA Z NÁVODU K PRAČCE ZNAČKY ARISTON (PAF) Návod k pračce značky Ariston, který jsme v této práci analyzovali, má mezi ostatními instruktivními texty zvláštní pozici. Ačkoliv obsahuje všechny základní nezbytné informace nutné pro používání pračky a rovněž i popis jejích funkcí, přináší je neobvyklou formou. A to jak po stránce celkové kompozice textu a jeho grafické úpravy (členění textu, práce s nadpisy, ilustrativní obrázky), tak po stránce obsahové (adresát se má při čtení bavit, text navozuje familiární vztah mezi uživatelem a pračkou), ale také po stránce jazykové formy (text obsahuje aktualizační prvky, ovšem na druhé straně i řadu jazykových chyb). Uvedené aspekty jsme komentovali v příslušných kapitolách. Jako přílohu nyní uvádíme ukázku čtyř stran tohoto návodu.

197

198

199

200

201