• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • 11. III ••••••••• ,. ' .
t·
•
CEN A 1 K
-•-
ČSR O čNí K
~
.
V III •
•---.. •
p
-•• •
-I
-•
.. ••
•
•• •-
-• •
••-
--•
---
••
'
•• •
•• •• •• •••-••-• ••
•• -••-
..
-•-
.~~~,I, .
...
'\f.c .t
-.~
.\r
r.
--
~ ~
•; -••• •••
.,.... . ';, 'V ~, '.f.'\ "ll,.
'.
••
•
••• •••
.....
!
••-
••-
:i,!t
'\
..'J~l ., ,
Dělnický průvod zůstal stát, by jiný mohl se k nim pfidat, a všichni dali na kabát, když průvod náhle zůstal stát do dírky rudý karafiát.
Z
básně
\\
Den 'májov(j, den májový, vroubějí cestu čerstvé květy, co můžem ztratit? Okovy! Den májový, den májový, a získat mů žem celé světy!
Jaroslava Seiferta Máj o v á k r a j i n a.
•
= !! •
_
~ ~
~f• • _ •• _ ............. 11• • • • • • • • • • • ,.~
•• I I I
I
I
I
I I
I I I •• •
I
•
I I
255 let bude tento měsíc Leningradu. Založil jej v r. 1703 ruský car Petr Veliký. A sovětský spisovatel Ilja Erenburg tíká: "Je to nejkrásnější město světa a jenom veliký národ je mohl postavit. Všechno je v něm jedinečné, i kámen i voda, mlha i vánice, poesie i práce." Na snímku vidite krásný pomnik Petra Velikého.
I I •
•
I I ••
I
hradi§tě
nebo do Bezručova údol/. Pokaždé se musil ptát občanú z Chomutova nebo z okol/o Teď se v§ak dověděl, že děti z celého chomutovského (jkresu se rozhodly obl1óvit turistické znač ky na v§ech cestách. Pěkně si to rozdělily, každá §kola si vybrala j.ednu. To budou pak výlety!
inž. Jan Kašpar, kterého vidite na obrázku, se narodil 20. května 1883: tedy před 75 lety. Jeho letadlo je vám možná k smíchu. Inu, tenkrát ještě nebylo skvostné TU 104. Letadlo si inž. Kašpar sám vyrobil. Snímek je z prvního letu z Pardubic do Prahy dne 13. května 1911.
•••
I
•
I
I
Hnuti za svobodu a sociálni spravedlnost zachvacuje jeden porobený národ za druhým. Na ostrově Kuba bojuje lid už pět let proti diktátoru Batistovi. Ten dává zatýkat tisice vlastencll, vypaluje pokojné vesnice, ale kubánští dělnici, rolníci i studenti bojují v horách dál, nevzdávaji ·se. Vede je Fidel Castro, kterého lid uctivá jako hrdinu. Pohleďte na obrázek: v takových chatrčích bydli dosud spousta děln!kll z plantáž! cukrové třtiny. A nedivte se, že právě oni nenávidí dnešn! vykořisťovatelskou vládu nejvic.
I • I • ••
I
JeKU v zimě Užko hledal cestu
na hrad Hasi§tejn, na Slovanské
NA KUB SE BOIUJl :
••
• • •
:NÁf·PRV.NflE1EC ,·
I I I I
oBRUS
L
Libí se vám tyhle panenky? Už jsme napověděli, kam jely. - A chcete vědět, kde se vyrábějí? V lidovém výrobním družstvu Jas ve Stráži nad Nežárkou. - A mysl1te si, že hračky jely odtud poprvé do ciziny? Už dlouho jsou posUány do Holandska, Austrálie, Anglie, USA, Turecka, Kanady. a to ještě jsme nevypočitali všechny státy. - A co je ještě na panenkách zvláštního? Jsou mechanické, dovedou tančit. Proto jsou vystavovány na Světové výstavě.
-
I • I • • •
I
I• • •
•
I
•
I I I ••
I
Z historie Prvnfch' mdjíJ
PRVNÍ MÁJ
R"~.IáHb"tW k"~ ...
1890
V
BRATISLAVĚ JOZEF HORÁK
m',"k,"
ho kapitána zastavili se jednoho dubnového dne roku 1890 tři mužI. Chviličku se ' o něčem radili, pak ten vysoký energický zaklepal. Vyšel vyšňořený hajduk. Poněkud se zarazil, když spatřil ve dveřich trojici mužfi, rychle se však vzpamatoval. Napřímil se a ptal se, co si přeji. "Jsme delegace. Chceme si pohovořit s panem kapitánem." Hajduk udělal přísný obličej. Pozorněji se na pHchozí zahleděl, jako by chtěl vyzkoumat, co jsou zač a co panu kapitánovi chtěji. Zároveň si však uvědomil, že nemá žádný r-ozkaz, aby je neohlásil. Neřekl nic, otočil se a vešel do kanceláře. Vzápětí se vrátil a pokynul těm třem, ať vstoupi. Kapitán seděl u stolu a hleděl na příchozí stejně nechápavě jako před , chvili hajduk. Ale když si je prohlédl, zeptal se: "Copak jste mi přinesli,lldlčky?" Neřekl to však stroze, suše, kapitánsky, naopak, otázal ~e téměř přívětivě. Všem třem bylo to přivítání příjemné. Dodalo jim sebeduvěry. Nejvyšší z mužfi, který byl vedoucím delegace, postoupil ke stolu. "Jsme delegáti bratislavských dělní k6.," řekl rozvážně a zřetelně. Kapitinova tvář se zachmuřila. Prudce zdvihl hlavu, krátce pohlédl mluvčímu do tváře, jako by jeho slovfim nerozuměl. "Přišli jsme vám oznámit, pane kapit áne, že se dělnictvo rozhodlo uspořádat oslavu Prvního máje. Bude to společná lavnost všech bratislavských pracujících." Kapitán pomalu vstával. "Hm, hm," mumlal, "společná oslava Prvního máje? To se mi libí, to se mi l bi. Víte, lidičky, v Bratislavě se už bezmála třicet let oslavuje tento den, ale že ':ly se dělníci účastnili té oslavy tak spoečně ... ?" Delegáti zneklidněli, na jejich tvářích e objevil zvláštní úsměv. "My, 'pane policejní kapitáne, vime těch oslavách: veselice, zábava, tanec, udba, divadla, kde se ovšem mfiže bavit nom ' ten, kdo má ' penize. Ale dělníci mají peněz nazbyt a, to vy dobře vite. -e, my chceme uspořádat svou vlastní, :llnickou oslavu. Víte, pane kapitáne, :.tm není moc do tance." "No, no, no, •. A jak si to předsta 'ete?" "Dělníci ze všech závodfi přejdou po stě a sejdou se na náměstí. Tam sl Jmeme, co znamená První máj pro :.tlniky, a ta~y si promluvime o našich adavcích vflči zaniěst:nav:atelflm." ,.A proč takovéhle ty. '.. " nezlrá«el -pitán dobrou náladu. ,Chceme napřlklad pohovořit o osmi-
hodinové pracovní době," řekl vysoký delegát, Kapitán se usmál, pohodil rukou. "To je stará písnička, jenže bez konce, bez konce, lidé moji. Nu, a pokud jde o ty oslavy," obrátil náhle a ;l:ároveň jako by ožil, začal hovořit tvrdším, pevnějším hlasem: "Oslavy nelludete moci uspořá dat. Ministerstvo je zakázalo. 2ádné oslavy, žádné prfivody po ulicích, žádné manifestať~, žádné demonstrace!" "Ručíme vám za to, že Jiedojde k té nejmenší výtržnosti." "Zaručovat se mfižete, ale jak říkám, rozkaz je rozkaz. Já jsem jej nevydal a nemohu jej- taky zrušit."
"To víme a věříme vám, ale i tak byste mohl slavnost povolit, když se vám zaručíme, že bude pořádek. Všechno proběhne v úplném klidu." ~apitán jako by poněkud zaváhal. Přešel k oknu, zadíval se ven a přemýšlel. ,Potom se vrátil ke stolku, otevřel zásuvku, přehraboval 'se chvili ve spisech, jeden vytáhl, zač'al jej pozorně pročltat. Pak vzhlédl k delegátflm. "Rikáte, že pořádek zaručíte?" "Zaručíme," řekli všichni tři jakoby jedněmi ústy. "Neslibuji nic, ale pokusím se vyhovět vám." Kapitán se skutečně rozhodl vyhovět. Domníval se, že by bylo lepši manifestaci povolit, než aby se potom dělnictvo shlukovalo přes zákaz. Znal tyhle lidi dobře a věděl, že nemají ve zvyku ustupovat; provedou svoje stfij co , stfij.' Delegáti odešli spokojeni, věřili, že oslavy Prvního máje budou moci usku-
Co ted? Scházeli se zástupci závodfi, ra'dili se, ale najít východisko bylo těžké. A dny utíkaly. Nakonec se tedy rozhodli, že svátek pracujících oslavl' někde venku. Na rakouské straně Dunaje stoji obec Hainburg, tam se upřely jejich zraky. Od člověka 1< člověku se šířila výzva: "Všichni pfijdeme do Hainburgu." NesÍlilo se tak. Vláda se o úmyslu dělníkfi dověděla, silné hUdky , vojska a policie obsadily všechny přechody a mosty přes Dunaj, střežily lodi i plavidla, na nichž by manifestanti mohli přejet na druhou stranu. Jenže dělnictvo neustoupilo ... Manifestace tedy přesto bude .. . '1 Ano, nedaleko města, na lamačské silnici ... Zvěst o tom se nesla z dHny do dHny, přeskako vala jako jiskry ze závodu do závodu. V nocí však obsadila policie a vojsko i cesty k tomuto místu. NeziomiJi však vl1li dělnictva. Zástupy pracujících putovaly Prvního máje k Suchému mlýnu, vzdálenému asi hodinu cesty od Bratislavy. Radost a potěšení zářilo ze všech tváři. :I)e stovek a tisícl1 vyrostl počet pracujících, kteří přece jen uctili památku dělníkl1 umuče ných na demonstraci v Chicagu v Americe roku 1886. I bratislavští dělníci se přidali k milionflm na celém světě, kteří v tento den manifestovali za osmihodinový pracovni den. Avšak jejich nadšení se nakrátko zkalilo. Na obzoru se objevily bodáky. Vojsko a policie postupuje za dělnictvem. Mysleli, že narazí na rozbouřenou masu neuvědo mělých lidi, že budou mít záminku manifestaci rozehnat ... Ti však, co je vyslali, se zklamali. Disciplinovaní pracujicí stáli bok po boku, pevni, odhodlani, klidni. Nad zástupy povívaly prapory. K obloze se nesl bojovný zpěv. A v té písni byla radost, byla v ní sHa a houževnaté odhodlání bojovat a vitězit. Dělnická třída se dala na pochod. Přeloleno ze sloven§ti ny OBR
A Z K Y
],
K R A S L A
teČnit.
Do jejich radostné nálady zavál však studený vitr. Ministr vnitra návrh policie zamitl. 2ádné oslavy nepovolil. nečekaně
3
SETKÁNÍ
NAPSAL MILAN DANEK
příchodu
visela sti'íbrná mlha, N adoj krajemsmrky stály lněné
jako
nehybně křemencových sněhu pokrýval
vytesány z Poprašek cestu. Nedobrá, krutá, hladová zima byla roku 1805. Od PřI boru táhly přes Mlstek pluky ruské armády. Postupovaly krajem k TěšInu a odtamtud po východu slunce k Petrohradu. Vojáci se objevili znenadánl, ačkoliv mlstecký hejtman věděl, že Rakousko má vojenský spolek s Ruskem a proto ,musl trpět průchod ruských armád. O vojác1ch šly zvěsti, že prý seberou vše, nač přijdou, že jsou hrozně vousatí a polykají oheň. Útvary, které připochodovaly od mlsteckého lesa úvozem v kopci Štandlu, pověděly pravdu. Ruská armáda byla sice po několikaletém válčeni vyčerpána a špatně vyzbrojena, než vojáci oplývali vtipy a plsněm,i. Z chalup vykukovaly zvědavé hlavy. Viděly, Že většina vojáků má nohy zatočeny v hadry, výzbroj kvádrťt.
4
ošuntělou,
vousy na prsa. To že jsou italských generálťt? Tito lidé přešli nebetyčné Alpy prťtsmykem sv. Gottharda, přes Švýcarsko až sem? My mysleli, že uvidlme junáky na vranlc1ch! Mistecký hejtman Achtlinger dal obyvatelstvu vybubnovat, aby vojáky podle možnosti ubytovalo, ale zdrželo se všech projevů. Rakousko trpělo armádu neochotně; vnikla hluboko do země i do městských pokladen. Obyvate1stvo stejně nic k uvltáni nemělo. Neúroda a podzimni deště přinutily lidi i'oa:e'milat na zimu žaludy i kaštany a míchat je s hrubou moukou. Teď navlc seberou vojáci posle dnI zásoby a seno. Jaký div, že lidé vítali ruskou armádu zvědavě, ale s obavami. Ono prosincové odpoledne zastavili se před chalupou na pokraji lesa dva muži. Zabušili na dveře. Vešli. Ve světnici, která sloužila i za kuchyň, seděly u pece tři děti. Na prostém lůžku odpočlvala žena. Při slavnlpřemožltelé
dvojice schoulily se děti do kouta. Zena těžce vstala. Měla na sob ě hnědou kazajku, tmavou suknici a nohu v obvazu. Vy'strašeně chránila děti svým tělem . "Ničevó, nic se neboj, matičko," zazněl kuchyní chraptivý hlas",jsme lidé jako vy. Můžeme se u tebe ohřát ?" Cizinec mluvil smíšeninou ruských, polských i německých slov. Byl to menši stařik s vousiskem jak Krakonoš. "Jsme kozáci generála Suvorova. Jmenuji se Vasil, tohle je Štěpán. Neboj se, nekrademe ani ne mordujeme." Zena je plaše pozvala k ohni. Druhý muž měl kolem padesátky, zdravé zuby a přes čelo jizvu. Otlučené pušky pfedovky postavili ke zdi. Děti si je zpovzdálí prohlížely. "Ale já nic nemám, nic vám nedám," vyhrkla žena, "muže mi zabili v lesích. .. špatně se hospodaří. .. " Pak ukázala prstem na ovázanou nohu. "Sami vidíte - uklouzla mi sekyrl
v bitvě na řece Trebii spletla cestu. Mám s sebou kořínky až z taliánské země. Prima primissimo!" Trvalo dlouho, než žena svolila. Rána mokvala hnisem. "Vždyť ztratíš nohu, matičko. Uvidime, co se dá dělat. A vy, haranti, připravte teplou vodu! Šupito presto!" 'Usedl na stoličku, ránu vyčistil a přiložil na ni obklad z nastrouhaných kořínků. Potom podal ženě čutoru.
"Tak - napij se, to ti udělá dobře. Pěkně se vyspíš a ráno poznáme, jestli obklad pomohl. Spi - a na nic nemysli!" Vojáci usedli za stůl. Pozvali děti a pustili se do režných placek, které vysoukal Štěpán z pytliku. Vasil vytáhl odřenou faječku a brzy bylo ve světnici načouzeno. "Povídám, děcka, víte vůbec, kde leží Ural? Tam jsem se narodil. Znáte Alpy? Bod.ejť byste, kuřátka, znali! Dobývali jsme jich v největší zimě - brrr, ta výška, ten mráz ... !" Smál se krátkým, chraptivým smíchem. Povědělo slavném vojevůdci Suvorovovi, jak se nemohl dohodnout s carevnou Kateřinou, protože od základu měnil zaostalou bojovou taktiku z dob Petra I. Vyprávěl, jak před sedmatřiceti roky dobýval turecké pevnosti Turtukaie, jak dobyl lzmailu, jak je Suvorov vedl od vitězství k vítězství. Dobyl i samým Napoleonem obsazených území v Itálii. Řekl také, že rakouská vojska zradila ruské spojence, takže se Suvorov s vojáky musel za třiceti stupňového mrazu probíjet zimními Alpami. Když Vasil seznal, že hospodyně spí, ztišil hlas. Děti poslal za pec a sám si lehl se Štěpánem vedle nich. Usnuli ...
Právě se mu zdálo o křupavém stehýnku, ale vtom jej vzbudilo bouchání. Rozespale promnul oči. Hospodyně zažehla lojůvku a otvírala dveře. Dovnitř vrazil tlustý člověk v kožichu se stříbrnými přez kami. Panský úředník HofIbauer. "Aby jeden zmrzal před tvou chajdou! . Co chodíš tak 'brzy na kutě?" rozčiloval se a založil ruce v bok. "Z příkazu hejtmana jdu si pro seno. Víš, že je ' musi'tne dávat těm přivandrovalcům. Zádné výmluvy. Za hodinu ti pošlu povoz. Dáš drábovi tři nůše sena a fertig!" Zeně se třásla brada. Opírala se o hranu postele. Vypasený Ho ffbauer rozepjal kožich, pod kterým měl bičík.
"Co stojíš? Neslyšíš -?" Zena bezmocně pohodila rameny. "Prosím vás'- má\II1jenom trošku sena ... potřebuji seno pro bratrovy koně ... na jaře mi obdělá pole ... slitování ... " "Nekňourej! Tři nůše, jinak tě zavolám do zámku!" Hospodyně věděla, že panský úředník vymáhá od lidí na vlastní pěst fůry sena a prodává je ruským dragounům. Okrádá chudáky a sám bohatne. "Dáš nebo ne -?" křičel pisklavě Hoffbauer. "Nedám ... " Muž v kožichu švihl bičíkem. 2ena zaúpěla. Najednou Hoffbauer poděšeně uskočil. Z šera světnice postavily se proti němu dvě postavy. Jedna z nich držela v rukou pušku. "Pro koho seno potřebuješ?" ozval se důrazný bas, "pro naše koně? Pro jaké, panáčku? Jsme tu samí pěšáci. Dragouni už dávno odjeli. Mluv! A presto! Rychle!" Vylekaný Hoffbauer začal koktat.
Dostal opravdový strach. Obrátil se vrazil do dveří byl pryč. ' "Toho už neuvidíš, matičko" pomáhal Vasil znovu ženě do post~ le, "klidně spi. Musíme nohu vyhojit. " Za chvili všech šest spáčů spokojeně oddychovalo. Ráno se vojáci rozloučili. Vasil ' ještě důkladně prohlédl ránu. Když mu nemocná radostně sdělovala, že bolestivé trhání v noze ustalo, za-
a
mručel povzbudivě: "Do měsíce budeš
skákat jako srnka. Nechám ti tady něco kořeni. A děckám památku ... " Podal nejstaršímu chlapci minci s vyraženou hlavou a napudrovanou parukou carevny Kateřiny a jejího syna Pavla. "Bylo nám u vás dobře. Vlastně _" zarazil se vousáč a pohladil ženinu ruku, "jsme na tom všichni stejně. Patří námjenom to, co máme . na sobě, a potom už jen země pod nohama. Já jsem se také nenarodil na prachových peřinách!" A odcházeli. Zenin hlas je však zadržel. "Počkejte -tady máte na cestu!" Podávala jim kousek slaniny, kterou schovávala v komíně. Oba vojáci se vrátili a znOVll stiskli nemocné ruku. Ještě jednouštipli děti do tvářiček a ztratili se v mrazivém ránu . . "Vždyť oni jsou to lidé jako my," zašeptala pro sebe žeria a prohližela si peníz. Pak ' ho šla uschovat do přístěnku za trám, kde jí zóstalo tolik potřebné seno. Bylo prosincové ráno roku 1805 , ' rano nezapomenutelného setkání našich lidí se Suvorovovými vojáky, které obdivoval celý svět ... OBR A.z KYJ o SB FA P A U K BRT A
5
A KONĚ DO KLUSU PŘIDALI FRANTISKA SEMERÁKOVÁ
Když já si vzpomenu na tvoje oči, ni modré oči, jak se jen veselost kolem nich toči, chlapecké šibalstvi, radostná slova, mluvil jsi, charašó, znova a znova, smál jsi se, jako když připijiš vina, a všecko vyprávěls očima svýma, už jedeš domů, k Uralu, domů, ale jak povědět radóst svou? Komu? Jelo vás bez konce, radost jsem měla, a třeba kousek jen, s vámi bych jela, ve vaši feči všeho je málo, pole i vesnice, jeřábky u cesty, . lesíky, stráně, bor, všecko se smálo,
č6rvnové
obili - tam boršč jste vařili, tam na polni cestě, kde skfivan zpival. N a plachtě sedim a jedu s vámi, než - tvrdá silnice na mne se spikla, drnči vůz, třese se, spadnu, já spadnu, směješ se, é, to nět, brzo bys zvykla, jeden den, za dva dny měkce je všude a jízda k domovu nejměkčí bude na ruské kolesce fečí jsme měli, v chvilce jsme oba si tak rozuměli, vyprávělo mámě a věfil tomu, válka je u konce, jede k ni domů. Když jsem mu popřála na cestu šUsti, on ještě zamával v ohybu cesty . Pak už se rozejel k domovu do dáli, koně hned do klusu přidali. Obrázky Karla -Franty
6
00
00
.. . ,
1'4
S
'"
II
_e e
~
•
~
Lidé už před několika tisici lety ' na tuto porážku. Zvláště ne proto, psali své dějiny; zvláštními kUny že Bedřich Hrozný vždy psal s'\Ié ryli do hliněných nebo kamenných jméno s ·typickým českým "ý" a ,10ta bulek rťlzné příhody, popisovali máhal se, aby tak bylo tištěno i na vyhláškách fakulty. Chtěli ho proto přirvdní katastrofy, zaznamenávali odstrčit daleko od vědeckého živola pohádky, báje i básně. Jejich písmo však bylo jiné, než je a nabidli mu místo pomocného učite naše. Proto jsme mu nerozuměli, a le na koUnském gymnasiu. mladý badatel odmm a vrátil se do .0 'byla velká škoda, neboť se v něm skrývaly osudy našich dávných Vidně, musel přijmout mIsto v tamějši knihovně jako bezplatný prak~ předkťl. A tu si někteři učenci umínili, že tikant. Psal se rok 1914, který byl pozáhadn .starých písemných záznamťl rozlušti. Jedním z nkh byl český čátkem prvni světové války. Pro Bedřicha Hrozného však byl vývědec Bedfich Hrozný, derý se narodil 6. května 1879 v Lysé nad choz1J'n rok~m k jeho prvnimu světo Labem. Bylo to v době, kdy česká vému objevu. Nedlo'uho před vypuknuUm válKY navštívil Cařihrad, věda si t~žce razila cestu do světa, protože rakouská vláda a německá aby zde studoval . písmo Hethitťl, které bylo pro všechny učence šlech"ta li utlačovaly. Celý život Bedřicha Hrozného byl úplnou záhadou. S nadšením se dal prodchnut zápasem za pravdu, jak do řešeni. sám řekl, když se po prvé chytil do Dlouho přemýšlel, než si vybral k studiu jednu větu psanou hethitkřižku s nevědomosti: "Vim,že-budu napadán, ale mám pravdul" štinou. Zněla: "nu NINDA-an ezateUž v mladých letech musel těžce ni vadarma ekuteni. " Věděl, že slovo prosazovat svou touhu po vědě. Je- NINDA znamená v babylónštině ho otec chtěl, aby se stal knězem. "chléb". "Vyskytuje-li se ve větě Mladého Hrozného ale neodolatelně slovo chléb," uvažoval, "b\lde tu lákalo tajemství kUnového písma, také slovo jIsti." Pečlivým studiem jež bylo v dávné minulosti dorozu- zjistil, že tomuto pojmu odpovidá mivacim prostředkem lidi v Asýrii, slovo ezateni. A tehdy vyslovil smě Babylónii a v celé Pře dni Asii, která lou domněnku, že kořen slova ezaje považována za kolébku lidstva. teni - ez - je příbuzný s latinským Bylo mu teprve dvaadvacet let, edo, německýmessen a českým jIstí. když napsal svou první vědeckou Totéž odhalil u slova vadarma, kde práci. A hned v ni se postavil proti kořen slova odpovidal anglickému názoru většiny učencťl, že staré water a našemu voda. A tak přeložil celou větu slovy: asyrské nápisy jsou náboženskými "Tu chléb budete jisti, vodu pak zpěvy. Po úmorné práci dokázal, že jde o veliké básně na oslavu Slunce budete piUl" Tajemstvi hethického písma bylo a jeho vlivu na přirodu. Tento výklad potvrdil značné zemědělské odkryto. Byl to skvělý objev, který znalosti Asyřanťl, kteři bedlivě sle- také potvrdil společný prapťlvod dovali přirodu, aby mohli dobře ob- všeho lidstva. Strašlivá světová válka skončila. dělávat pťldu, sft a slcl1zet. Bedřich Hrozný se vrací do své miBedřich Hrozný vyhrál prvni vě deckou při a s ni ukončil i svá lované Prahy a nastupuje jako profesor na Karlově universitě. To už studijni léta. RakoušU vládci však nezapomněli .nen1 neznámý videňský docent, ale
~~~h(.a ',j{u1tority
se do-
';I~~;~~~"~'l.~.& •."." světa. ~
nezpychl. Lákala ho pťlvodnich Rozluštěni
nebylo ani pismo, ani Bedřichu Hroznému se to podařilo. , Poslcdni tvrzí, vzdorujici dOSUlI všem pokusťlm vědy, bylo pIsmo krétské. S po moci sovětských /učen cťl i je Bedřich Hrozný rozluštil. Druhá světová válka přinesla Bedřichu Hroznému jen trpkost. Okupace rodné země, uzavřeni vysokých škol, jež byly jeho vědeckou .t ribunou, a nakonec snaha vyvraždit českou inteligenci II mládež to vše neblaze pťlsobilo najeho zdravi. Kolik však bylo sily v tomto člověku, který dovedl řIci své NEl na nabidku nacistťl, aby vstoupil do protektorátni vlády jako ministr školstvl, a který srdnatě odmítl všechny přednášky na universitách v řIší. Osvobozeni Sovětskou armádou uvital jako každý poctivý Čech. A přesto, že jeho zdravi bylo otře seno, dává ihned své sily do služeb budovtinl nového života. Bylo jenom potvrzenlm toho, jak si náš lid váži objevného dila, když slavný jeho spis "Nejstarši dějiny Předni Asie a Indie" byl po zásluze odměněn stát ni cenou. Bedřich Hrozný byl přikladem vědce, který sloužil svému lidu a všechny své vědomosti dal pro slávu české vědy. Byl přikladem vědce, který splnil nejvznešenějši úkol badatele: BOJOVAT ZA V:E:DECKOU PRAVDU! Smrt, která zastihla Bedřicha Hrozného 12. prosince 1952, býla velikou ranou naši kultuře. Ale ani ona nemohla přervat myšlenky, jimiž tento slavný badatel obohatil naši i světovou vědu.
7
JAN MAREŠ ( Dokončeni) Spal jsem na kraji. a proto jsem tiše vyhlédl ze stanu. Ubývajici měsic se často ztrácel v mracich. ale přl's moratou tmu Jsem uviděl Cvrčka u stožáru s vlnjkou. Málem jsem st: překotil smichem. Cvrček nejenže objímal žerď oběma rukama. ale povolil si opasek a ten teď nedržel jen jeho kalhoty. ale navíc ho při poutával k dřevu stožáru. Zalezl jsem zpátky a povídám klukt)m: "Pánové. kdyby nám pardálové chtěli odnést vlajku. budou ji muset sebrat s žerdi i se Cvrčkem. Cvrnda se k ní při montoval. " Než jsem jim to dopověděl ozval se zuřivj pískot dvojhlasné píšťaly. křik "StťiJ!" a praskot v houstině nad potokem. Kdepak. tam hUdá fUmbuch' tomu neujde ani mravenec. Rychle jsm; obuli sandály. dopnuli opasky ven! Běželi
jsme horempádem po zvuku. Šramot se ozýval v houšt1 nad srázným břehem potoka. "Heršoft. stťij. když jsem tě viděl." supěl fUmbuch na neviditelného nepřitele. "Stťij. řikám ti. nebo t~ vemu tou holi." Ale, než protivníka "vzal". ozvalo se zoufalé zaječeni. dvoji mohutné špláchnuU do vody a hned prosebný pokřik "pom66c" a meziHm frkání. bubláni a zase "pom66c". To už jsme byli na mistč všichni a pomáhali jsme z· tťiňky Zlámaného potoka dvěma pardálťim. kterým se výprava za naši vlajkou nepovedla. Vypadali hrozně směšně. Svítili jsme na ně baterkami a v ostr.ém světle byli ještě legračnějš1. MhouřilI-oči. odfukovali z nosťi kapky vody; listky žabince. které jim přilnuly na čelo a na tváře. z nich udělaly zeleně . p:ho·... até šašoury. Přitom nevěděli kam ·ma. jak se styděli. me znali. Jeden byl Riša Kobr\\ . 'ta Kocián. Jeden jako druhý silou a jistě je vťidce hválně na lup vlaj ký. _ bychom je chytili. byla nic platná.
protože nestáli proti osamělé hUdce ale proti celému oddilu. • Pih se nemohl udržet a povykoval: "Cerný pardál si to říká. a teď vypadá jako kropenatá slepice." ,,!llavně jako zmoklá slepice." přidal Srazllvaz. "B.rečí ti nos." posmival se Kapraď. "TIcho. chytří lišáci." okřikl nás Kos. "Teď se zeptáme černých pardálťi. proč st' nekoupou doma v neckách a radši lezou v noci do studeného potoka. Povidejle, mokré tváře. co vás vedlo k broděni za svitu luny?" zeptal se Kos jako prav)' indiánský náčelník. "Zabloudili jsme." ozval se mezi popot ahováním Riša. kterému se muselo řikat Ursus. jinak nás trestal. . "Ale. ale." podivil se Kos. "A kam Jste kráčeli temným lesem? Cožpak pardál někdy zabloudí? Noc je přece jeho živlem." "My jsme se opozdili za oddílem a ted jsme nemohli trefit," vysvětloval Vojta Kocián-Buran. "A kdepak táboří váš kmen?" ptal se dále Kos. "Tady někde pod splavem." zakňoural Ursus. "Na Ztracené mýtině. Ale prosím vás. nechte nás osušit a ohřát. Je nám hrozná zima." "To je první kousek pravdy. který sklouzl s tvého jazyka." řekl vážně Kos. "Když řeknete celou pravdu. necháme vás hned usušit." Ursus s Buranem se na sebe podívali a pokrčili rameny. Teprve po chvilce ze sebe vysoukal Ríša: ,,~y ~o nesmíme prozradit. ale když nám Je zIma ... My jsme vám měli sebrat vlajku. abychom ... " "Cháchacha." zavřiskal ze sUnu Cvrček. "takovýhle dva medvědi nám chtěli nenápadně odnést vlajku! Vždyť chodíte po lese jako sloni. Chácharacha!" Kos se na ten posměšný chechtol obrátil. naslouchal do tmy a pak vyjel na Cvrčka: "Copak ty tu děláš? Kdo Iilá být u vlajky?" "Já." hr(,l.ě odpověděl Cvrček a vy~toupil do světla baterek. aby ho oba zaJatci dobře viděli. "Já. ale teď už tam nemusi být nikdo. když tady ti dva vodnici jsou v pasti." "Za mnou!" zavelel náhle Kos a rozběhl se do středu tábora. Všichni jsme se pustili za ním a já s Plhem jsme postrkovali zajatce. aby nám náhodou neutekli. Když jsme přiběhli k žerdi vedle táboráku. bylo pozdě. Na stožáru byl při píchnut l1steček z notesu: Lišáci. na vás by vyzrála 1 kuřata. Ten prcek. co hl1dal.vlajku. by si nechal sebrat nos mezi očima. Pro Vlajku sl mťižete přijít k nám do klubovny. Výkupné - poclnovaný kot Ií\, . Buď připraven!
Cerní pardálové.
oddílu. Hned jsme si něho začali vymýšlet a hulákali jsme u že bychoml ~~~~~~~~!J lesní zvěř. n mravence. Kos nás musel napomenout. a tak jsme ztiehli a dali hlavy dohromady. Co teď? Kotlfk je drahý špás' museli bychom se dlouh~ uskrovňovat a odevzdáva hubené úspory na výkupné pardálům.
"Máme zajatce!" vypálil kdosi radostně. "No a co?" zeptal jiný pochybovačně. Pesimistu hned podepřel svým hlasem Ursu!!': "Vťidce nám povídal. že ~dybyste nás nechtěli pustIt. nebude zle. Zivit nás musíte a my máme stejně málo proviantu. Mťižeme s vámi jít třeba až domťi. To jako kdybyste nás chtěli držet v zajeti." Zase jsme zesmutněli. Pardálové mají pravdu1 Přikrývky jsme jim museU pťijč.it. aby nenastydli. krmIt je budeme muset a to máme zrovna k snld~ni ~akao. Kdepak. pardálové. vyženeme vás Ještě před svítáním. Ko~ však dostal nápad. I když měl čelo Ještě plné starostlivých vrásek. usmál se a poručil: "Zajatce do Cvrčkova stanu! Pih a :Rimbuch jako osobní stráž! Při pokusu o útěk. odebrat kalhoty a oddllový odznak! Jinak všechno ke mně!" Zajatci byli odvedeni na své místo a my ostatní jsme se srazili kolem Kosa. Za chvilku bylo všechno jasné. Kromě dvou strážcťi u zajatých a čtyř táboro~ch hlidek jsme všichni dostali úkoly mImo tábor. Když uplynula nsi hodina. zavelel Kos: "Cíňanova skupina - odchod!" ~Iňan. to Jsem byl já a byl jsem hrdý. že Jsem dostal nejdťildltějši úkol. Jen
b"a.'Olllt""!e olf vlajky ani nehnuli, ale s'"/J!Jě jsme moc jisti nebyli. Bodejť, r-lI~m'i1eK
mysli, že je po všem, výprava tak se jde radovat ~,IS.t:an~Hrli. Nedá se nic dělat, tentokrát a basta! kolem dokola zašumělo a na krajinu se snesl drobný deštík. to už v aprllu bývá, začal cedit z ničeho nic, ale my jsme si z toho nic nedělali, protože dubnové přeháňky nemaj! dlouhého trvání. A nám to celkem vyhovovalo. Hlídka pod strži si zvedla límec u bundy a hbitým krokem přešla na druhý konec tábora. Společně s druhým strážcem si přehodili přes hlavu stanový dllec, takže dohromady vypadali jako neforemná bábovka nebo velikánské mraveniště na pokraji louky.
- -.....
jsem litoval, -že se mnou nemitže PIh. Ale ten ·měl také odpovědnou funkci. Vyrazili jsme do černého lesa jako pfedzvědná hUdka, abychom zjistili, jestli zajatci mluvili pravdu, co se týkalo umistěni tábora pardálit. Šli jsme opatrně, tiše, ale jak n~jrychleji jsme mohli. Dostat vlajku zpět a ještě se pomst1t, to nás popohánělo, zrychlovalo dech a sladce sviralo srdce. Plán byl dokonalÝ. Ted ,se, pardálové, těšte! Aha, nepfitel nepočital s odvetou! Tábor maji opravdu na místě, které,označili Ursus s Buranem. Šest jehlanit stoji v kruhu vchody k sobě. Maji, jako obvykle, kuchyňský stan, vlastně jen pitlku, opodál za vyhaslým ohništěm. Stožár u prostřed mezi stany, ale bez vlajky. Tu si pro jistotu asi schovali někam dozadu do stanu. Jedna hUdka přecházi po stezce, kde se les ni úžlabina otevirá do lučin a druhá pod-sesutým srázem, který kolmo -spadáma mýtinu. Nad stany -se šikmo naklániletitý dub, jehož'usohlé kořeny vyčnivaji do ,prázdna a ted v noci pflpominajih'ochu chobotnici z "Dělnikfl moře". Poslal jsem do tábora ke Kosovi Frida-Ježka se zprávou a my ostatni jsme zatím ze skrytu pozorovali tábor a povíůali jsme si. Nejdflve jsme nemohli pardálitm přijit na jméno, jaci jsou záludnici, ale pak jsme přece jen přiznali, že to byla od nich dobrá lest;. Jistě dlouhým pozorovánim zjistili, že ze stožáru, který objimá · Cvrček, nedostanou, a proto ' "\IIJ1Il<'"! všechno na jednu kartu. známým odvážllvcflm a slMktun za úkol udělat rámus a im, aby se nechali odlákaji Cvrčmaji vyhráshodnout, než jsme t-vrdili,
"Psst," ozvalo se za námi. A z mokrého na nás zakýval Kos. "Všechno
křovi
v
pořádku'/"
Kývli jsme a pak jsme podrobně vysituaci pardáUho tábora. "Tak rychle,než přestane pršet/' nařidil šeptem Kos a strčil mi do ruky dva pytle. Ukázal jsem své družině směr a hnuli jsme se kolem vývratu na ten konec tábora, kde se černala šikmá stěna celty nad proviantem a kuchyňskými potřeba mi pardálit. Zatím Kaprad vzal do ruky .konce provazi\., které předtím Kos pře ,hodil přes tlustou větev nakloněného .dubu. Tichounce se sešoupl mezi stany. My jsme zatím s největši opatrností cpali do pytlit konservy, dva bochniky chleba, sběračku, skládaci třinožku nad oheň, kotllk, věnec buttit, krabici s polévkovými kostkami a promaštěný baliček uzc- . náM. Dva a dva jsme pak uchopili nadité pytle a 'po vlhkém listí jsme stoupali ke s~ý:m. "Hotovo?" zeptal se Kos, ale nepatřilo to nám. Vitdce oddUu se s tajeným smichom díval dQ šera pod vývratem, kde Kaprad vázal už posle dni provaz na koženou špičku jelllariu. Teď to vypadalo, jako kdy~y dub velikán měl na jedné větvi šest jehlanovitých plodfl, které na tenkých stopkách svisly až k zemi. Kapraď se už škrábal zpátky k nám a Kos, který si všiml, že jsme se svou praci také hotovi, řekl: "Pytle uložte tamhle za metry, až budeme ustupovat, vezmeme je s s,ebou. Ted jim popřejeme rosičky." Všichni jsme uchopili konce provazfl, jako kdyby šlo o přetahováni lanem, a na Kosovo "hééj rup" jsme najednou zabrali. To jste meli vidět, co se delo. Stany se napjaly a najednou jako střelené to jak povolily koliky odpoutaly od země a splihle zflstaly na provazech pod- větvi. světlili
houni, jini zase přikrývali hlavy á ne a ne se probudit. "Kdo otvirá stan'/" "Nedělejte pitomosti! " "Kdo to cáká '/" "Ježkovy brejle, kde máme stany?" Na pokřik se vybatolili z celty i oba strážcové a jako by nic začali přecházet po vykázaných úsec1ch. Kos nechal pardály povyskakovat ze svých pelíškit a pak teprve se ozval jeho silný hlas, který v noci zněl, jako kdyby mluvil sám Manitou: "Cerni pardálové! Přelstili jste nás a odnesli jste nám vlajku přimo z našeho tábora. Cest vám za tol Pak jste však usnuli uspokojením a nemysleli jste na to, že lišáci mají také rozum v hlavách a ne v měděném katl1ku. Stany máte mezi mraky a zemí. Ted mťtže'te dokázat, jak umite stavět za noci a nepohody. Za ranniho úsvitu nechť přinesou dva vaši rádci do našeho tábora vlajku lišákit a . . .'1 "Chochó, chachá, hledme chytráky, to se načekáte ... " ozvalo se na ta slova z pardáliho tábora. "Vyslechhěte mě do konce, křiklaví pardálové," vážně je okřikl Kos. "Za vl-ajku vydáme dva vaše zajatcc a také ži.voby II , které jsle hlídali stej n ě jako své wigwamy. Nyni jsou vaše ukTyt-y v na m táboře a hlidky ztrojl1ásobeny. Dobrou noc, zmokli pardálové! Ať vase sny jsou plné suchého pohodli a sytých h&chl~echodte prosit před zvukem budičkut" Na ·to jsme pokřik . lišákfi:
"Huáá uáá chytrým živol S Um js k našemu Cestou pytlfl a měl tak krás litm a usadil
My jsme iinlltilllw
"'~Irt'n,,,,I(lo
Jen bud, pa~:ilt. jestli ti
• A došlo to talL\f1atcKQ, oddll černých Dal'MIlI která se odehlráJ.j~t.l'te,se Ale o jindy.
A dole nastalo n~~ť:~ťlr: každý zamotaný do svijet a zase; natahovat
senky.
Někteří
~ ::~b."~! se rozmotávlli ze "
9
tých .a naoranžovělých petrkliči\.. Karafiáty jsem poznal podle uzounkých, modravě našedivělých listi\.: ještě nekvetly. Zato bylo všude plno fialek. Skláním se, abych si přivoněl k té 'jarní kráse - a vtom nad sebou slyším přísný hlas: " Copak tu děláš 1" Otočím se za mnou soudruh ředitel s houfem děti. Některé začínaly čistit skalku od plevele, jiné běžely s konví pro vodu. Hned jsem se vzpamatoval. "Já jsem Ziváček z Oh~íčku," povídám. "Z Ohníčku? To by mohl říci každýl" oni na mne. "Takový špunt? Máš vůbec novinářskou legitimaci? Nemáš, vidíš. Kdybys byl větší, tak si myslime; že nám jdeš dávat injekce nebo prohližet zuby. Ale takh!p. to vypadá, jako bys nám šel krást fialkyl" "K nám. do Skalice ještě nikdy nepříše žádný redaktor, natož takový Ziváčekl" křičely děti. • Co mi zbylo: sedli jsme si na trávník, ydal jsem se na "Padesát jarnich kUometri\.", a protože mám rád zajimavosti, vybral jsem si za cil národni školu v kopcich Ceského středohoři. Školu ve Skalici jsem poinal hned. Pěkná, čistá budova a jaká hezká zahrada u nil Trochu jsem se polekal psa u boudy, ale byl to moc hezký pejsek: jen trošku zaštěkal, ale spiš jako na pozdrav. (Potom jsem se dověděl, že pejsek má všechny děti Zt školy moc rád a dokonce s nimi hraje fotbal.) Přiznám se vám, že jsem si nejdřive začal prohližet zahradu. Hned pod okny bylo malé pařeniště. V něm měly děti vyseta nějaká serninka, vedle zakořeňo valy rostlinky. Byly tam zapíchány výhonky karafiáti\., begonii a ještě někte rých jiných rostlinek. Nedalo mi - a je-
kopci\., na vysokanánskou Solanskou horul Ale rozhled stál za to. A těch zajimavých rostlinl Při cestě v listi vidím tuhé, lesklé listy, tvarem podobné kopyti\.m. "Však se jmenuje kopytnfkl" vysvět luji kluci. "Zrovna kvete." Kvete? Kde?! Ale opravdu: musíte odhrnout suché listi. Nenápadný květ je schován v něm, nizoučko u ze~ě. Na samotném vršku jsem uviděl v trávě krásnoú, světle ftalovou kytičku, celou bile chlupaťoučkou. Chtěl jsem ' si ji utrhnout jako ten kopytník. "Tak pr!" křičeli kluci jeden přes druhého, "to je koniklec, chráněná rostlina. Tady je, Ziváčku, přírodní reservace, chráněné území, ani ten kopytník jsi neměl trhat." "A my tu reservaci hlidáme!" dodává Toník. Dovedli mě k vě-
V
den z nich jsem povytáhl: vidá, měl už docela pěkný kořínek. Dál se táhly dlouhé záhon:)': na jednom byly jahody, na druhém rybíz a maliník, vedle maličké ovocné stromečky, na čtvrtém záhoně bylo něco právě zaseto, na pátém se zrovna rylo a kypfiIo. Všechno ve vzorném pořádku. Zahrada končila doli\. k silnici stráňkou. Tam byla skalka; Ani nedovedu vyjmenova.t. všechny rostliny, co jsem jich tam viděl. V pozadí rozkvétaly vysoké 'kamzičníky, které vypadají jako jásavě žluté k?pretiny. Za kameny byla hnízda žlu-
10
povídal jsem jim o našem časopise. Teprve když jsem jim vyzradil nějaká tajemstvi z redakčnilaboratoře, uvěřili. To jsem .se podivili Houf děti byla totiž celá škola. Asi jedenáct děti. Jeden špuntik z první třidy, asi dva tři druháčci, jen jedno děvčátko ze třetiho roč níku - a zbytek byli čiperní kluci ze čtyrky a pětky. To byla celá škola, celá třída a nejen to: taky pionýrská dru-
žičce
trigonometrického bodu na vršku - a tam byla skutečně plechová zelená tabule: "Státní přírodní reservace." "Když jsme byli na Solanské hoře po prvé," vykládal Jirka, "tabuli jsme našli v trávě. Pepík o ni zakopl. Nějaký kazisvět tabuli shodil. My jsme ji očistili a dali na horu, aby každý věděl, že na Solanské hoře je reservace - a choval se podle tohol" Tak jsem pochopil, že děti ze školy ve Skalici mají jakýsi "patronát" nad So' lanskou norou i nad všemi pěknými a vzácnými květinami v celém okoli v kraji přfrodních reservaci. Nohy mě pořádně bolely, ale nedal jsem nic znát. Pepík se na mne zkoumavě podíval] a povídá: "A jsi opravdu z Ohníčku, z Prahy, Ziváčku?" Skoro jsem se urazil. "Už zase mi nevěříte?" "lnu, věříme, nevěříme, oni totiž Pražáci pttce nežina, oddí1, i skupina, umějí lézt po koptechnický, přírodově7 cích jako tyl" decký a turistický krouTo už tedy bylo žek a sportovní klub. uznáni. Pročež douVšechny ty vzorné záhony, pařeniště fám, že jsem podmínky "Padesáti jarních i skalka - to byla jejich práce. Soukilometri\." přiměřeně k svému věku a druh ředitel mi prozradil, že chtěj i zapostavě čestně splnil. ložit na druhé části zahrady, za školou, velkou ryblzovnu. Tak hodně zdaru! A že hezky svitilo sluníčko, vypravili jsme se s kluby odpoledne ven. I plánovaZiváčkovo vyprávěni (je§tě ve vlaku né utkání v kopané odložili. Ti mi dali! Lovosice -Pra.ha-.~tted) zapsal Škrábali jsme se na jeden z těch strmých . Jan Cetovský.
•
• 1.
Ráno ve škole, těsně před zvoněním. V třeti lavici sedí Elinka, drobné, něžné děvčátko. S nikým nemluví. Plaše zavadl pohledem o dveře a zas o prázdné míSto vedle sebe. 'Z voní. Marta nejde. Ta statná, veselá, sebejistá Marta, která nikdy nezastt\ně, zrovna dnes chybL Elinka klopl polekané oči. Odpoledne je přehUdka Soutěže tvořivosti. Nepřijde-li Marta, musl Elinka přednášet sama. Cožpak Elinka umí i Martin text .. ". ale, .. zkrátka: nepfÍjde-li Marta, ať třída 'nepočítá ani s Elinkoul Co by všechno ode mne nechtěli, mysU si Elinka, abych všechno za celou třídu odřela jál Neptljde tam za nic za světě I A když o pře stávce děti Elinku přemlouvají, v rozčile'nl utiká ze školy.
jenom litost: "Já sama nic neumíml" "Jakpak neumíš?" zlobí se Ziváček. "Všichni ve vaší třldě básničku jen oddrmoli, ale když přednášíš ty nebo Marta, to třída oněmí a jenom poslouchá a div! se, jak to, že jim dffv byla básnička k smíchu a teď jí najednou naslouchají, jako by někdo vyhrával na housle! A právě proto musíš přednášet sama I" A hleďme, Elinka je zas ' uražena! "Nebudul Nic nemusím!" - "Tak?" A teď už ,Ziváček nemluví konejšivě: "Poslouchej, Elinko: mysli si, že jsi někdo docela jiný, a že pozoruješ někde z koutku jednu umíněnou, ustrašenou a hloupou Elinku,
II.
Ticho v dopoledním parku. Několik maminek pohupuje kočárky, přicházejí babičky a pomalu usedají na lavice pod lipami, kde nejvíc hřeje sluníčko. Elinka běží na samý konec parku, vrhá se k opuštěné lavičce, pokládá žalostně hlavu na její opěradlo. Zoufale vzlyká. Tolik se na dnešek těšila - ',a teď si Marta nepřijde! Udělala to schválně, aby zkazila Elince radosti Po kmeni břízky se svezl Ziváček. Pozoruje Elinku: Tahá ji za rukáv. "Elinko, copak tak vyvádíš?" Elinka mrkne jedním okem, kdo to na ni mluvi - a pak , pláče ještě, zoufaleji. "Když já jsem tak nešťastná, Ziváč ku ... " - ,;~linko," hlas Ziváčkň.v k ni mluvi tiše a něžně - "Elinko, ty máš strach, viď?" - S Utostivo~ vzdorovitosti pohodila Elinka hlavou. Je to tak"Elinka má strach a místo aby se s nim potýkala, sedí a brečí. "Elinko," domlouvá H Ziváček, "cožpak bez Martý nic nedokážeš?" Elinčin vzdor vyprchal a zň.stala už
libl se ti?" - Elinka zas jenom trhla hlavou a nic. "Dobrá, Elinko. Poslouchej po druhé: A já o téhle Elince napíši do Ohníčku, jak se bála poručit sama sobě, jak zkazila radost celé třídě, že je jako nemluvňátko. A všichni si to přečtou, všichni se budou smát .. ." Elinka pros!: "Ziváčku, to neudělአ... neee ... když já mám takový strrr ... 1" "Pssst!" nařizuje Ziváček a už se nezlob!. "Pssstl To slovo vň.bec neznám, nemluv o 'něm, Elinko! Utři si oči," Ziváček sám už pře jíždí Elince kapesníkem po tvářích, "při hlaď si vlasy," a Ziváček sám Elinku při česává, "a teď půjdeme spolu do školy. Ty řekneš paní učitelce pravdu a slíbíš, že budeš přednášet sama!" Elinka obráti oči k nebi, v bázni pokládá dlaň na ústa, ale Ziváček si toho nevšímá. "Já budu sedět za kořenáčem poděnky v koutku živé přírody. Kdybys náhodou nevěděla, jak dál, pomohu ti\" Elinka idráhavě vykročila ke škole ...
III. Samozřejmě
- dobře to dopadlo. Paní se nezlobila. Líbilo se jl, že Elinka našla odvahu přiznat se. To vite, Elince se při tom třásl hlásek a slib se ji nemohl nějak vydrat z hrdla. Ale Ziváček za poděnkou se na ni usmál tak teple, že Elinka zas mluvila dál. O velké přestávce se n'áhle zjevila ve škole Marta. Bolel ji ráno zub a musila na středisko. Elinka přece jen s ulehčením Martu objala: , "Ach Marto, kdybys tušila, co jsem prožila!;' Po vyučováni běžela Elinka ke koutku přírody: "Ziváčku, tys věděl, že Marta přij de ... a přece i si mě nutil ... " Ale za bujnou poděnkou nikdo. "Ziváčku, pověz aspoň, jak při STM dopadneme?" pros! Elinka. Ale poděnka se zelená, zelená, o Ziváčkovi neví. Zmizel. Už ho tu není učitelka
Obrázky Josefa Palečka
třeba.
11
J. ZVEDÁ VEK A o. ZV[DAVÁ nám nikdy do redakce nenapsali a o.bě jména jsme si pro. dubno.vý Ohnlček vymysleli. A jistě jst~ po.znali, že ato.mo.vá kamna k vařeni, tak jak jsme je po.psali, zatim jeltě nemo.ho.u být sestro.jena a že by se nemo.hla vyplácet, pro.to.že jejich stavba a pro.vo.z by byl velmi drahý. Dnes se teprve ko.naji prvni po.kusy se setro.jenlm malých ato.mo.vých reakto.rů, které by mo.hly po.mo.ci při výro.bě tepla pro. o.bytná sldmU. Ale ato.mo.vá kamna na vařeni zatim nikdo. ne-
sestro.juje. Také o.dpo.věď O. Zvldavé o. to.m , že bycho.m hnali celo.u zeměko.uli jakýms i mo.to.rem na cestu do. vesmlru a bllže ke slunci, je smyllená fantasie, pro.to.že tak silný mo.to.r, který by vylinul Zemi z její dráhy ve slunečnl so.ustavě, nenl a nebude dlo.uho. sestro.jen. Děkujeme vlem so.utUlcim za jejich do.pisy. Byly vesměs zcela správné. Teď zbývá jen vylo.so.vat z nejlepllch o.dpo.vědl vltěze, o.tiskno.ut jejich jména v pf/ltlm Ohnlčku a po.slat jim o.dměny.
PRO -.-.--1
~ €l@J
nylo to navlas jako detektivka. \' zámku zacbrastll kliě. Dveře se rol'!letěly. V mistnostl se nic nezměnilo, ale Ilřece jsme všlcbnl měli pocit, že tu někdo byl. Hle: na stole ležel papir, přlpícbnutý kapesnim nožem. A na tom papiru strašlivými, kostrbatými pismeny stálo:
MINULÝ dsfc BYL ,,APRíL" V minulém čísle Ohníčku nu léto. dvo.ustránce byla vypsána aprl/o.vá So.utU: měli jste napsat CO a P ROC bylo. v no.lich článcich nesprávné. Odpovědi se nám už seUo. mno.ho. a jména výherců budo.u o.tiltěna v pfmlm člsle Ohnlčku. Dnes vlak maslme stručně vysvětlit úmyslné chyby z minulé dvo.ustránky "Pro. zvědavé i pro. zvldavé".
STROJ PRO SKLADATELE neexistuje. Do.sud nikdo. nevynalel způso.b, jak stro.jem zaznamenávat melo.dii plsně na paplr. Je to. pfedevMm pro.to., že no.to.ll!í zápis hudebnl skladby je tak slo.titý a tak závislý na myllence skladatelo.vě, že není mo.žné no.ty zapiso.vat na paplr stro.jem. A v žádném připadě je sebedo.ko.nalejM dnelní mechanismus nezaplle po.dle plskané nebo. hrané melodie. PODM01'<SKÝ TUNEL mezi Ameriko.u a Anglii pro cho.dce je nesmyslný projekt, který by žádný o.dbo.rnlk na světě nenavrho.val v době, kdy letadlo dopravl cestujlci přes Atlantický oceán za hěkolik ho.din bez přistáni. (Vzpomeňte si na slavný let so.větského. tryskového letadla TU 104 Z Moskvy do New Yorku v Io.ňském ro.ce!) Stavba tunelu by byla desmlrně drahá a chodec by tuto vzdálenost urazil přibližně za 4 měslce, kdyby denně ulel asi JO km! Stavba by se nikdy nemohla vyplatit a nemá žádný smysl. DUHA NA SAHA1'<E podivného tvaru (pflmá, vodorovně letlcl nad zemi a slo.žená ze dvo.u barev) je smyllenka, která o.dporuje vlem pf/rod nim záko.nům. Duha vzniká lomem slunečnlch paprsků v kapič kách ddtě. Musl vždy mlt tvar oblo.uku a vždy o.bsahuje vlechny barvy spektra. O duze a spektru si na žádost několika čte nářů podrobněji povlme v pf/ltim člsle a bllže si to.to vlechno. vysvětlime. Nu - a může být duha na Sahaře, v po.ulti bez de§(ů?
SPOUTANÁ SOPKA je také aprllový L'ýmysl. Dosud se niko.mu nepodaří IQ zjístit, jak by bylo možné o.vládat výbuchy sopek. Chytáni plynů, popela a lávy a jejich Po.užití pro průmysl je fantasie, kterd nemá dnes nejmenlich předpokladů k uskuteč něni. K nápadu napsat tento článeéek do. aprflového. Ohnlčku nás přivedly po.kusy so.větských vědců , ktef/ se po.uze sna!l využit ho.rkých pramenů v sopečné oblasti na Kamčatce k vy/ápěnl domů a k vyrobě elektřiny. Avlak i tyto. po.kusy jsou zatim v úplných začátclch a na spoutáni so.peč ných výbuchů zatim nikclo nepomým.
12
_
" 01 • •
if.~,;~~~~~~~m~.
ť~!:.::~~~~~~~~::~~.\
t
.Jestli si tcn pan Černohouskn myslil, že Zlváěka vyleká nebo vytrestá, to se tedy mýlili - Kluci, tohle Je nápad! blýskl oělma Zlváěek. - Já moe rád ukazuJi, co umím! - A vrbl se mezi záplavu dopis..... Dyebtl\'ě Je ěetl, listoval, zas se poAkrabal za uchem, zasmál, svraštil ěelo, nasedl do svého tryskáěku ft bleskl.rycble se vracel zkrátka eboval S4' jako ělovék, který má napilno. A tak dnes pb prvé budete ěist ZlváČoo kovy odpovědi v rubrlee "PteJte se odpovíme". A vy, kteJi Jste se JeAtě nezeptali - ptejte se! Vidy( pro Zlváěka JI? to braěka!
Pavla Hokelo.vá z Prahy ve svém dopise pile: "Proč nás páll o.Čí, když krájíme
cibuli?"
Bývá to směšný pohlcd, řckl biolog Jan Toman, když člověk oloupe cibuli a začne ji na stole krájet. Za chvfli se mu začnou z oči řinout slzy, štípe to, kuchařka se zlobí, ale nic platno: cibule sUpe a šUpe. Vysvětleni je prosté. Při krájení rozdrUme ostřím nože velké množstvi drobnýcb buněk cibule. V buň kách jsou obsaženy lehce těkavé látky -silice. Ihned se vypařují a stoupaji v po době par vzh~ru, do našich oči. Silice podráždi naše sliznice a oči začinaji slzet· Proto vás cibule "štípe" jen při krájeni, kdy jsou buňky rostliny drceny a silice z nich unikaji. Tak vidíA, Pavlo. S cibuli je zkrátka potiž. Ale těcb pár slz pro nic za nic nikomu neuěkodi - a cibule to "štipáni" vynabradí na zdraví •
t""'--_-.:
Eedfoich Skála z Uherského HradilU: bych vědět, zda opravdu žiji v Himdlaji sněžní mutl vysoci přes dva metrll."
"Chtěl
Kolem roku 1930 se ve světovém tisku objevila poprvé zajimavá zpráva, že výprava v Himálaji našla stopy neznámého tvora, který se pohyQuje po dvou nobách jako člověk a domorodci mu ři kaji sněžný muž. Zprávy nebyly tehdy potvrzeny a za čas se na ně zapomnělo. Pověsti o sněžném muži se znovu objevily pře_d několika lety, kdy byly do
Himálaje podniknuty nové vědecké výpravy. Znovu byly nalezeny neznámé stopy, které zřejmě nepatřily ani člo věku, ani medvědu, ale jinému tvoru. Vědci zahájili pátrání, zda je možné, aby v nepřístupných oblastech velehor žil skrytě tvor podobný člověku, který by přežil tisíce let v té pod~bě jako první lidé na Zemi. Vědecký problém není ještě rozřešen. Studují ho badatelé ~_... angličtí i sovětští, kteří v horách Pamiru také našli stopy podobného tvora. V. Cernickij sestavil zajímavé porovnáni stop gorily, pravěkého člověka a sněž~ ....J"II- ného člověka, angličtí badatelé nalezli v himálajských klášteř!ch v Pangboče a Khimdžungu dva skalpy, uschovávané zde asi 300 let jako relikvie; jsou prý to skalpy sněžného člověka. A konečně nedávno prohlásil sovětský vědec, že při výpravě v Pamiru spatřil tvora, který by mohl být sněžným mužem. Neměl však možnost zkoumat tento objev, a tak dosud nebyl sněžný muž ani chycen, ani vyfotografován. Kdo rozřeší tuto záhadu?
•••
Jana Obořilová z Vyškova: "Velmi ml zajlmajl kaktusy. Moje teta jich má nlkoUk druhů. Ráda bych vldlla, odkud kaktus pochází a jak se k nám dostal."
CH RAŇTE JEJ/ CH I-ÍN(ZDA
I
jak hIzi2clL ,
hmyz usedne na pestík a snaží se vysát nektar z květu, musí se lehce dotknout tyčinek s prašníky. Tyčinky se naráz stočí a udeří do hmyzu prašníky naplně nými pylem. Přitom je hmyz zasypán pylem, který pak přenáší na svém těle do jiných květO nopálu a opyluje je. 1Jám taky rád kaktusy, Jano, a řeknu tl: nejlepši je založit si doma sbfrku kaktusi'1. Pěstovat je a pozorovat. Jak se to dělá, o tom se doěteš v knfžce N. Verzlllna: "Putováni s okrasnými rostlinami." Knížku vydalo Státni nukladatelstvf dětské knihy, a když jl nedostutneš v prodejně "Kniha", objeviš jl možná někde v knihovně.
Domov kaktusť/ je na mexické náhorní plošině ve výši 2500 metrť/ nad mořem v poušti Jornado del Muerto. Václav Rada z Bratčic: "Velmi ml zajlmaji planety. Která je nejvltšl a která V osmnáctém století bylo známo jen asi nejmenší? ' Jak veliké je Slunce a Zeml?" dvanáct druhť/ kaktusť/ a dnes jich známe na tis!c pět set druhť/! K nám se Přivádfš mě do rozpakť/, Vašku! K1ukaktusy dostaly jako okrasné rostlinyapě deš hned několik otázek najednou. A prostují se v botanických zahradách celé tože se tyhle otázky v dopisech stále opaEvropy nebo jako pokojové rostliny. kuji, odpovim na ně podrobněji, i když Však jsou pro pěstováni v bytě velmi mnoho už budete znát z uěebnlc. Provděčné: nepotřebují mnoho místa, jsou hlédněte sl tuhle tabulku: skromné, nenáročné, otužilé a mají pře krásné květy. Planeta J e11 prtlměr Vzdálenost Počet od Slunce . měs1ctl Ve své vlasti dosahují kaktusy velmi značných velikostí. Nápříklad sloupovité Merkur 4700 km 58 mU10ntl km kaktusy rodu Cere us mají v prť/měru pOl Venule 12300 km 108 mWontl km 12756 km 149,5 mWontl km Země metru a dosahují výšky až 15 metrO! 1 Mars 6900 km 227 mWontl km 2 Staré vy~chlé kaktusy velmi dobře hoti. Jupiter 142000 km 778 miliontl km 11 Poutníci na pouštích si je zapalovali a Saturn 120000 km 1429 mlllontl km 10 svítili si jimi v noci na cestu. Proto také • Uran 50 700 km 2873 niiliontl km 4 Neptun 54400 km 4501 mlllontl km tento druh kaktusť/ dostal jméno ce1 Pluto 8 000 km 5920 mWontl km ? reus - což česky značí "svice". - Středo americký kaktus Cereus nycticalus má Největší planeta je tedy Jupiter, který ze všech kaktus O nejkrásnější květ, ale má také nejvice měsícť/ - jedenáct. kvete pouze v noct Květ je bělozlatý, Nejmenší je Merkur, planeta, která je v prť/měru měří asi 25 cm a voní jako vanejblíže Slunci. A jak veliké je Slunce? nilka. Kaktus nopál má zase zvláštní zaří Jeho prť/měr měří 1 391 000 kml Kdyzení, kterým si zajišťuje opylení: jakmile bychom si Slunce představili jako míč o prť/měru jeden a pť/l metru, pak by se Merkur a Mars podobali třešňové pecce, Země, Venuše a Pluto by byly veliké asi jako třešně, Uran a Neptun jako jablko a Jupiter a Saturn jako kokosové
•
. de t kO
A tohle hn ~ l u -
nepatři ~takklo sech -
na obtlru ch
ořechy.
Na shledanou -
MoYctilJldt!plc. ~
2av~sl: hf'l i zC/.u vlu,znu:h leSlch ,
za
měsic!
,
mlJ~ dr obnO. ,
ZIVÁCEK
13
A B
-
C O E F G H I
1
\
:'0f -_ \.
"-
2
""-
3
"-
4
NEŽ VYJEDOU
5
"OrYWErfl
6
"-
-
-
....
\
l \
\
)
I
I
)
/
/ I'",
/
-- . - - ~~ .- - a,~ fl
,l.
I
/ , /
I
I /
-'
,
.-
,
7
~ ~~
8
I·
II
Tatry inženýrů Hanzelky a Zikmunda nebudou prvními československými vozy, I které se zllstaví v hlavnhn městě Tibetu - Lhase. V roce 1956 tam dojely nákladni vozy Tatra 111 a Praga V 3 S. Dojely, řeknete si, co je na tom divného? Jely cestou, k t erou pojedou i naši cestoCopak jsem to dneska jenom vatelé. A co je čeká? Tisice kilometrů chtěla . •• ? jizdy pustými horami, které ani v nejprudšim létě neztrácejí ledovou a sněho, vou pokrývku. Ty hory jsou přes 5000 m , KŘrŽOVKA S TAJENKOU vysoké I Spatně se tam dýchá, motory Vod o r o vně: 1. Přitok Irtyše v SSSR; mužské jméno; souhlásky slova "taví". vozů těžko pracuji. Celá tisicileti byla - 2. Cestovni průkaz; úhoz širočinou; koncovka ženských příjmenl. -C.. 3. Hluboký cesta do Tibetu velice neschůdná. Teprve ženský zpěvní hlas; čidla zraku; ptačí potrava. - 4. Anglický títul; vizI; bezkmenné když se v roce 1951 stal Tibet součásti dřeviny. - 5. Otázka při sázce; těžký kov; značka india. - 6. Stejné hlásky; mužské Činské lidové republiky, začaly se stavět jméno; podřadná spojka. - 7. Kujný nerost; stáři; ostrov v Jaderském moři. silnice, přistálo i prvni letadlo ve Lhase. 8. Označeni na místě pečeti; psovitá šelma; římská čtyrka. - 9. Název řeckého pismene Bylo to v ,roce 1956. Čínská vláda se "e"; vření; zával' do polévky. - 10. Bllý lesklý kov; zadní část chodidla. stará o rozvoj země, která do nedávna S v i s I e: A. Pás slovensky; druh javoru. - B. Prvni část tajenky. - 9. Pffkrý byla zapomenutým koutem světa. Před skalní výběžek do vody; varovné citoslovce. - D. Účelně uložená sláma; vyvřelina sopky; římskými čísly 45. - E. Předložka; /fetl část tajenky. - F. Největši světadíl; dvěma lety bylo v Tibetu už 1600 lé.kařů, tvar chleba; zkratka pro opakováni. - G. Roztržka; ovčí srst. - H. Druhá tást tajenky. zatím co dříve se tu léčilo pouze bylinami ' - J. Lákané; druh jelena, žijící v Čině. a zaříkávánim. Tibetský lid často trpěl Pomůcka k luštěni: 4. Sir. 9. Eta. - 1. Sika. epidemiemi neštovic, na které umiraly 'TJJfiaol~ loa!~ l,/oal Ils0JfmTJJ'{ :lIJ[uarll.L spousty lidí. VšimU jste si podivné stavby na horním obrázku? Tam, v přepychu, sídlili vládci Tibetu - tibetšti mnichové. Představte si, že střecha tohoto paláce je z ryzího zlatal
~I' !\
9 10
1I(Ji~ SPOIlTU
První letadla pfistála v Lhase. Vile, jak vysoko je toto letiště? 3600 m nad mořem!
14
Znáte ji? Je to naše úspěšná parašutistka Jo!ka Maxová. Teď jsme as i urazili všechny "pány kluky,". Skákat padákem přece mMe jenom odvá!ný muU A hle, statečná dovedou být i děvčata. Jo!ka Maxová to přece dokazuje. A vile vůbec, !e padák je asi starší ne! letadlo? Ne sice takový, jaký známe dnes, dochovaly se však kresby slavného italského umělce Michelangela, který snil o jakýchsi plachtách, jet by unesly člověka. O padáku se v§ak začalo pfemýšlet teprve pří počát cích letectvf. Lidé se chtěli zachránit, kdy! se letoun porouchal. A. tak vznikl padák, který se stal později i podnětem k vytvofeni celého sportovního odvětvl.
PIONÝRSKÝ VďALČfK Slova: Karel Baroch
Hudba: Milo! Smatek
Va.tč,lcov-*
Provedli jsme vás již okresními i krajskými koly STM, popřáli vám mnoho úspěcM a nynl nám zbývá ještě hodnocenI literárnlch a fotografických přl spěvktJ., rukodělných prac1 a výstavy dět ských kreseb a maleb. Výstavy kreseb a maleb jsou v každém krajském městě zahájeny spolu s krajský~ kolem STM. Jděte se na ně ještě v květnu podlvat - a pak, v přlštím čísle si o tom popovidame. Ústřednl kolo STM bude koncem červ na v Bratislavě. Mnoho dětí bude mlt tak i př1ležitost podlvat se do slavného města na Dunaji. Soubory a jednotlivci, kteřl se "probojovali" až do ústřednlho kola STM majl před sebou "tuhou" přlpravu. PřipravujI nejen svá soutěžnl vystoupení, ale učl se i společným pionýrským plsnIm, kterými za všechny československé děti vyzplvaji- do celého světa touhu po míru, kráse a radostil Zplvat budou nejen soubory a bratislavští diváci, ale i pionýři a děti v celé republice. Proto se naučíme ve třldách a pionýrských odd1lech společným písnlm všech československých děti - a těmito písněmi oslavlme i 1. červen, Mezinárodnl den děti. (V dnešním člsle uveřejňujeme "Pionýrský valčlk", od M. Smatka. Další společné plsně pro účastnlky ústřednlho kola STM jsou: Dobiáš: "Zltřek je náš", Kardoš: "Pieseň šťastných deti" (uveřej nili jsme v Ohnlčku č. 12 (a lidová píseň "Tancuj, tancuj".)
PIONÝRSKÝ VALCfK 1. Pisnilku smělou, veselý smich neseme v Mtctch svých pionýrských. V§em dětem světa chceme je dát, ráj s nimi na zemi vybudovat. 2. K práci i tanci plsnilka zni, radost a odvahu najdeme v ni: Pilně se ulit, §fastně se smát, rodnou zem proměnit v kvelouct sad. 3. Nedojde nikam, kdo by §el sám, chlapci a děvčata, do kola k nám, a,by zpěv k slunci nad mraky vzlét, rudými !átky až rozkvete svět. Refrén (po každé sloce): Z na§ich tváti úsměv zátl, tanči s námi, kdo život má rád, kdo se chce radostně, radostně smát, tanči s námi ten, kdo je mlád.
,,~
I
8
I
tempo
.'fU J Ir
F I IJWj1r- 1 v-e-se-Zý
i ne
" r
se - ml!
". I
'.1
'
v sQ,'tcu:n svych
J Ir
r
s""!-ta
p" - o -
sm":cn
~t I ;: ,/
1IJ'1"
SlcÝCh.
J 1[1 I cl,u-me je
mZtJ.d. ! PRO DOVEDNÉ RUCE V tuto dobu se už jistě chystáte na první výlety. Domluvte se se svým vedouc1m a uspořádejte si závody balóntJ.. Pře dem si ovšem musíte balóny zhotovit. Připravte si 8 list tJ. silnějšího hedvábného nebo jiného pevného lehkého papíru, kousek měkkého drátu a spolehlivé ' lepidlo - na něm závisí úspěch vaší práce. Na jednom listu papíru si nakreslete podle obrázku část balónu s okraji k při lepeni. Pozor na přesné rozměry, jinak nebudou d1ly balónu k sobě přiléhat! Podobné d1ly obkreslete i na další listy papíru (8 kustJ.) a vystřihněte. Pozorně a pečlivě d1ly slepte, na vrcholu balónu pře lepte papírovým kolečkem a dole vyztužte drátěným kroužkem. Ještě před slepením móžete díly balónu omalovat a opatřit nápisem (jménem balónu). Pod otvorem balónu přidrží vedouc1 skupiny opatrně hořlcí svlčku (pozor na zapálení balónu! Nepr.ovádějte bez ve-
douc1ho!) a balón se naplní teplým vzduchem. Jak víte, teplý vzduch je lehčí a balón po vypuštěni začne stoupat do výše. Komu doleti nejdále? ZM
... ...................................................................... . _
51
k'oOPlLl LoS
~PAm~fli o HNI C E
K" měsičnlk československých dětI. - Vydává ÚV CSM - Mladá fronta. - Odpovědný redaktor Jifí Blnek. - TechnlckA redaktorka M. Lapáčková. - Redakce v Praze 3, nám. M. Gorkého 24. Telefon 22-10-41. - Administrace v Praze 3 - Nové Město. Telefon 22-41-41. Tiskne ,Svoboda, grafický závod, n. p., Praha-Smlchov. Cena 1 Kčs. - Rozšiřuje Poštovní novinová sluwa. A-01192 ' Toto číslo vyšlo dne 15. května 1958.
J< PODJ'VUHODNt PRfB[HY
ARONA PRÁŠIL
A v té stra§né turecké vojně se mi stala, pfátelé, ta nejhrozněj§t věc, která se vojákovi mů!e pfihodil. Vzdor mému válelnému §Ustl, mé hbitosti a chytrosti - padl jsem do zajetll
.Nanejvý§ poni!ujtct postavenl! Já - voják, lovec, já - baron Prá§il - po celý den h/tdám sultánovu neposednou vlell havU a veler ji zas shántm do ůlů.
Zvtfata uprchla - ale sekyrka - u copu mého dědečka! - letl jako vystřelený .~tp přímo k Městci. Vrátit se bez nt znamená ztratit hlavu. Takový Md panuje u sultá· nova dvora.
Ch!JIrosti má, jenom mě neopust! Ááááá v hlavě mi jiskřt nápad! Zasazuji fazoli ujala se. Zalévám ji - roste. Roste, roste, uptná se na Městc. Barone Prá§ile -
Vida - dobré zafizenl! MěstMané zpra· vidla nost svou hlavu pod pravou palí. Chlaptci odejdou do práce, hlava si hovl doma, prozpěvuje, žvatlá, dokonce na dálku myslt a radt svému pánovi!
A tu vidtm! Na jednu z vlel se vrhajt dva !ddná, jen po. mém boku
medvědi. Zbraň
se tfpytt znak sultánových otroků -stftbrná sekyrka. Nadlidskou silou ji vrhám po medvědech.
vzhůru!
oli pfed oslnivou zářt Městce . Obletujt mě obrov§tl MěstMané na tfthlavých supech. Nemohu si stllovat, chovajt se mtrumi/ovně, ba zdá se, !e jsem se jim dokonce za/tbi/l
Nemám však lasu nazbyt, na Zemi se po sekyrka jako by se Stalt však jediný pronikavý pohled - vidtm ji! Zablýskla se oslnivě tam na útesu skály!
Fazole zatím uvatilu. Splétám proto provaz z řezanky a plev, šplhám dolů. Kdykoli se dostanu na konec, useknu provaz nad sebou a dole naváli. B/tžím se Zemi. Copak asi podivuhodného mě tam dole leká?
mně jisU sháněji. Ale do Městce propadla!
Přivtrám
OBRÁZKY EMILA KOTRBY
