Sýrie Obyvatelstvo: 21 906 000 obyv.; Arabi 92%; ostatní 8% (Kurdové, Arméni, Turci, Asyřané) Náboženství: muslimové 90,3% (sunnité, šíitští álevité asi 11%, ismajlíjovci asi 1%); křesťané 5,1% (pravoslavní 3,1%, katolíci 1,8%, protestanti 0,2%); nevěřící 2,9%; drúzové a jezídíjovci 1,5%; ostatní 0,2% Adventisté s.d.: oficiálně žádní adventisté v zemi nejsou Ještě před dvěma roky byla Sýrie zemí, kterou měli rádi čeští turisté hledající exotiku, památky, srdečné a pohostinné lidi, skvělou a levnou středomořskou kuchyni a autostopařský ráj. Rok od roku přibývalo už nejenom nezávislých batůžkářů, ale i cestovních kanceláří, kteří vozili Čechy do Damašku, do Halabu, do Palmyry nebo křesťanských vesnic. Dnes je Sýrie rozvrácená země, ve které se boj proti autoritářskému režimu čím dál víc mění v ohavnou sektářskou občanskou válku. Archeologické výzkumy v Ugaritu na pobřeží Středozemního moře a v Mari na Eufratu prokázaly, že osídlení v Sýrii patří k nejstarším na světě a nálezy z těchto míst mění učebnice dějepisu. Před 5 tisíci lety byl Ugarit první mezinárodní přístav světa a nejdůležitější město Středomoří s vodovody a kanalizací, jaké postrádala většina Evropy ještě před 200 lety. O majestátu Mari asi nejlépe vypovídá královský palác Zimrího-Lima, který už v Abrahámově době stál několik staletí, je 200 m dlouhý a 120 m široký. Mezi vládci Sýrie se za dávných tisíciletí vystřídali Akkaďané, Hyksósové nebo Mitánci, ale i z Bible známí Egypťané, Chetité a Pelištejci. Z Ugaritu, který právě Pelištejci okolo roku 1200 př. Kr. nadobro zničili, pochází nejstarší známá abeceda. Jméno Damašek se nachází už na destičkách z Ebly a Mari, starých 4500 let. Damašek se vedle rovněž syrského Halabu (Allepa) a palestinského Jericha považuje za nejstarší nepřetržitě osídlené město světa. Sýrie měla ve starší době bronzové takový vliv, že skleněné perly pocházející odtud se našly dokonce až v pohřebištích únětické kultury na našem území. Sýrii popisuje mnoho stránek Starého i Nového zákona. Ve velkoměstech dávnověku, jako byl výše zmíněný Ugarit a Mari, nechyběly chrámy Hospodinových biblických „konkurentů“ – Dágona, boha plodnosti, a jeho syna Bála, boha Kenaánců, Féničanů a Aramejců. Podle zdejších písemných dokumentů, hliněných destiček, které patří k největším pokladům světové archeologie, byl ale hlavním bohem Ugariťanů - stvořitelem všech ostatních bohů, světa i člověka – El. Právě tak označuje příbuzná hebrejština Boha v Bibli. Tisíc let před Kristem tvořila Sýrie součást říše Chetitů a nacházejí se tu chrámy chetitské bohyně Ištar, se kterou se také setkáváme na stránkách Starého zákona. Nedlouho před vyjitím Izraele z Egypta se poměry radikálně změnily. Nové uspořádání pak známe z biblických knih popisujících dějiny vyvoleného národa. Zatímco z moře zaútočily takzvané „mořské národy“ (mezi nimi Féničané a Pelištejci), které zničily Chetitskou říši, z pouští na jihu přišli Aramejci. Aram byl často ve válce s Izraelem, jak se dozvídáme z …. Král David Damašek dobyl a Aramejce si podmanil. V roce 732 př. Kr. dobyli město Asyřané, první z řady okupantů, kteří si spolu s Aramejci podmanili i Izrael. Následoval babylónský Nebúkadnesar, Peršané, Alexandr Veliký, Antiochos Epifanés a nakonec i krutí Římané. Náman byl generál syrské armády. Ben Hadad, Elijáš, Elíša Ž 126 Hamá známe ze Starého zákona jako Chamát, hlavní město aramejského království, které za Davida a Šalomouna obchodovalo s Izraelem a v roce 853 př. Kr. vedlo úspěšnou vzpouru proti asyrskému králi Salmanazarovi. Za Sargona II. ale Asyřané město znovu dobyli, srovnali se
zemí a odvedli jeho obyvatele stejně jako lid ze severního Izraelského království. Antiochos IV. Epifanés (175-164), který proslul znesvěcením jeruzalémského chrámu?, obnovil Chamát pod vlastním jménem jako Epifanii. Už před Kristem žila v Sýrii početná židovská diaspora a Hospodin byl dobře známý i domorodým obyvatelům. Za rozbrojů mezi Hasmoneovci utekli do azylu u Damašku esejci, autoři nejstarších nalezených rukopisů Starého zákona z Kumránu, a pokračovali i v nové domovině v přepisování Písma. Aramejština neboli syrština, blízce příbuzná s hebrejštinou i arabštinou, byla jazykem celé Asyrské říše, která spolu s dnešní Sýrií zahrnovala i sever Iráku a jihovýchod Turecka. Časem se dokonce stala dorozumívacím jazykem celého východního Středomoří. Syrština byla mateřským jazykem Ježíše, jeho apoštolů a prvokřesťanské církve v její kolébce od Jeruzaléma až po Antiochii. Ve významných syrských střediscích starověku potkáme svatyně tuctů božstev, se kterými se lze setkat v bibli i v antické mytologii. Tolerovaly se navzájem a tak vedle sebe stojí třeba v Dura Europos několik svatyní starobylého Bála, Mitry, Azzanatchony, Aflada, Atargatis, Dia, Artemidy, Adonise i chrám Dvou Gadů, který složil k uctívání celé plejády božstev podle vlastní chuti. Nechyběly tady ovšem ani místa určená k uctívání Hospodina – synagóga a později i křesťanský kostel. V roce 63 př. Kr. dobyli oblast Římané a přinesli vlastní kulturu. Ta syrská ovšem pro změnu ovlivnila je. Syrské a asyrské pohanské kulty, smíšené s řeckou a egyptskou mytologií, daly vznik velikému kultu slunce, který se ze Sýrie rozšířil na západ a stal se až do konstantinovského převratu oficiálním náboženstvím Říma. Císař Septimus Severus si v roce 187 dokonce vzal za manželku Julii Domnu, dceru syrského velekněze boha slunce v Emese (Homsu). V Novozákonní době byla Sýrie římskou provincií, odkud vzešli i dva římští císaři. Provincie Sýrie v sobě zahrnovala také Palestinu. Proto se evangelium zmiňuje o syrském správci Quiriniovi, zástupci césara, který byl nadřízený i jeruzalémskému králi a nařídil historicky doložené sčítání lidu a majetku, při kterém se narodil Ježíš. Hlavní město římské Sýrie bylo nejprve krátce v Latakii a potom v Antiochii. Ve velké mešitě v Halabu uchovávají lebku, která prý patří Zachariášovi, otci Jana Křtitele. O něm se píše nejenom v Bibli, ale také v Koránu. U Mat 4,24 je napsáno: „Pověst o něm se roznesla po celé Sýrii; přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a uzdravoval je.“ Mt 16, Mr 8. Petrovo vyznání u Cesareje Filipovy. Bylo to právě tady, za hranicemi Izraele, kam Ježíš dovedl svoje učedníky a kde je vyzval aby řekli, za koho ho pokládají. A právě tady Petr vyslovil vůbec první vyznání z lidských úst, že Ježíš je zaslíbený Spasitel, načež ho Ježíš varoval, aby to nikomu neříkal. Jestliže mají uši stěny, Ježíš raději svěřil největší tajemství svého poslání syrským zdem, za kterými nestáli farizeové. Sám fakt, že Ježíš vzal učedníky do tohoto města, je výmluvný. Židé považovali Cesareu Filipovu za nejšpinavější a nejoplzlejší místo na světě, místo kultu těla. Zdejší uctívání boha s kozlí hlavou a s ním spojené sexuální praktiky se staly reálným základem populární pomluvy, že ctitelé Krista se klanějí kozlí hlavě (a každý kdo pomluvu uslyšel už věděl co to znamená). Tento kult byl příčinou rabínského tvrzení, že Mesiáš nemůže přijít na zem, dokud bude stát Cesarea Filipova. Archeologové odkryli v Cesareji chrám zasvěcený Panovi (ano, hráči na flétnu, která nese jeho jméno). Jeho ctitelé přiřkli Panovi titul syn Boží. Chrám, který byl v Ježíšových časech v plném provozu, byl celý vytesán do obrovské skály. V jeho bezprostřední blízkosti byla
jeskyně, z níž vyvěral pramen. O tomto místě se tvrdilo, že je branou do pekla. Sem přivedl Ježíš svoje učedníky a zeptal se jich: „A za koho mně pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ (Mt 16,15.16). Ježíš říká Petrovi, že mu to nezjevilo tělo a krev, ale Otec v Nebesích a odpovídá na Petrovo vyznání víry: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ (Mt 16,18). Mesiáš stál navzdory tvrzení rabínů před Cesarejskou branou pekla a přemohl jí. Ani ta největší lidská zvrhlost nemohla jeho příchod a jeho vítězství zastavit. On sám je bezpochyby Skalou, na které stojí církev, ale tato slova pronesl blízko skály, která hostila lidskou ztracenost, židy pohrdané pohany kteří uctívali všechno, jen ne Boha. Chtěl říct, že jeho církev bude církev zavržených, opovrhovaných, odpadlých, církev pohanů? Že to co patřilo ďáblu, sama brána do pekla, se stane jeho církví? Syroféničanka. Apoštol Pavel se změnil z trýznitele křesťanů v Kristova apoštola na cestě u Damašku. Tam ho vyhledal bratr Ananiáš. Z města pak unikl v koši, ve kterém ho spustili jeho noví souvěrci. Ulice Přímá dodnes tvoří osu damašského starého města a v křesťanské čtvrti je kaple, jejíž sklepení je prý pozůstatkem Ananiášova domu. Na hradbách také stojí malá kaple sv. Pavla, v místě, kde měl být Pavel spuštěný v koši. Pavel se v Sýrii znovu objevuje ještě předtím, než ho oslovil Barnabáš a než se z pověření církve v Antiochii společně vydali na tzv. první misijní cestu. Ježíš vyzval svoje učedníky, aby kázali evangelium v Jeruzalémě, Judsku, Samaří a až na sám konec světa. V knize Skutků pak čteme o tom, jak křesťané tento úkol postupně naplňovali. Pronásledování přivádí Filipa z Jeruzaléma do Samaří. Dokonce ještě dřív čteme o letnicích, kdy se v Jeruzalémě obrátili po Petrově kázání židovští poutníci z mnoha krajů od Parthie až po Arábii a s největší pravděpodobností se vrátili se zprávou o Mesiáši do svých diasporních synagóg. Po zprávě o evangeliu v Samaří čteme o etiopském dvořanovi, kterého na mesiášský výklad Izajáše upozornil opět Filip. Víme tedy, že evangelium překročilo hranice Izraele velice krátce po ukřižování. Zatím jsme se ale s cizími vyznavači Krista setkávali jenom na izraelské půdě a jejich další osud je pro nás tajemstvím. Damašská obec Ježíšových vyznavačů, kterou se vydal pronásledovat Pavel, je tak vůbec první komunita křesťanů, nejstarší ovoce třetí části Ježíšova misijního poslání, o které se v Bibli dozvídáme. Antiochie byla v po-apoštolské době snad nejdůležitějším střediskem křesťanství na světě a privilegované postavení jí zůstalo až do středověku. Toto nejdůležitější středisko syrských křesťanů bylo ale v roce 1939 připojené k Turecku, proto se jím nebudeme podrobněji zabývat, kromě případů, kdy mělo dění v Antiochii přímý vliv i na území ležící uvnitř současných syrských hranic. Až do Sýrie dolehlo Neronovo šílené pronásledování křesťanů v roce 67. Život při něm podle staré křesťanské tradice spolu se svými souvěrci ztratil i tehdejší starší damašské církve, Ananiáš, muž který navrátil Pavlovi zrak a uvedl ho do Kristova učení. Mnoho židovských křesťanů přišlo do syrských měst po prohraném povstání Bar Kochby v roce 135, kdy byl všem židům zakázaný vstup do Jeruzaléma. Mnoho dalších židů v Sýrii přijalo Kristovo spasení po této události. Zdá se, že židé převažovali nad pohany v syrské církvi ještě dlouho do 2. stol. Proto také své učení a bohoslužebnou praxi odvozovala syrská církev od jeruzalémských apoštolů, a ne od koncilů, řízených autoritami v Římě nebo později v Konstantinopoli. Dlouho se také sami nazývali nazorejci nebo synové Izraele a ne křesťané, jak je pojmenovali pohanští obyvatelé Antiochie. Na začátku 4. stol. se už v Sýrii hlásila ke křesťanství většina obyvatelstva a víra v Krista se odtud šířila na západ, kde proměnila dějiny Evropy. S nemenší silou šířili Syřané víru od začátku na sever – na Kavkaz, i na východ - do Mezopotámie,
Persie, Indie i Číny. Ano, až ve střední Číně byl nalezený jeden z nejznámějších důkazů rozsahu syrské misie – kamenný pomník se syrskými a čínskými nápisy, vztyčený roku 781, který popisuje postup evangelia v říši Středu. Křesťané sv. Tomáše na jihozápadním pobřeží Indie jsou dodnes podřízení damašskému patriarchovi a při svých bohoslužbách používají prastaré syrské rukopisy Písma svatého. Svůj původ odvozují buď od Kristova apoštola Tomáše, nebo, což historici považují za pravděpodobnější, od syrského církevního otce Mar Thomy, který v tehdy nábožensky tolerantní Indii našel se svými souvěrci útočiště před pronásledováním v Římské říši. Východní brána starého města v Damašku nese až dodnes Tomášovo jméno. Právě takový význam jako v misijní práci mělo syrské křesťanství pro teologii. Archeologické nálezy ranných křesťanských nápisů v Sýrii ukazují, že zdejší křesťané hluboce ctili Boha Otce, Syna, někdy také Ducha svatého, ale nikdy svaté ani pannu Marii. Syrští křesťané patřili k takzvaným monofyzitům, to znamená, že věřili, že Kristovo lidství a božství byly oddělené, ačkoliv nepopírali ani jedno. Marii neuctívali už proto, že podle jejich chápání byla matkou Ježíše člověka, ale ne božského Krista. Po teologovi Nestoriovi, který byl hlavním představitelem tohoto věroučného postoje, jsou syrští křesťané také nazývaní nestoriány. Církev Východu, které se většinou přezdívá nestoriánská, přišla k tomuto jménu trochu neprávem, protože křesťanské učení o Kristově přirozenosti neodmítá, ale jenom koriguje. Její příslušníci byli z všeobecné církve v roce 431 exkomunikovaní a těžce pronásledovaní vládnoucí řeckou církví. To vedlo k velkému nábožensko-národnostnímu napětí mezi Řeky a Syřany. Opravdovými monofyzity jsou jakobité, nazvaní podle teologa Jakuba Baradeje, další větev syrského křesťanství. Ti věřili, že Ježíšovo lidství zcela zaniklo v jeho božství, že Kristus měl jenom božskou a nikoliv lidskou přirozenost. Jakub Baradej byl nejenom významný organizátor církve, ale také misionář, který kázal Krista na severu, na východě i mezi Araby v římsko-perském pohraničí. Jeho učení se dodnes drží syrská a arménská pravoslavná církev. Cestovatel Samuel Purchas, který navštívil jakobity na začátku 17. stol., píše ještě v tak pozdní době, že se shromažďují v sobotu k bohoslužbám a že tento den ctí jako svatý. Syrští křesťané obojího vyznání světili sobotu po staletí a proto byli Římem napadaní pro „judaizování“ evangelia. Ve svěcení soboty je následovali i věřící v zemích, do kterých syrští nestoriáni a jakobité rozšířili dobrou zprávu. Jak moc se učení syrských misionářů lišilo od učení Říma je patrné z toho, že v Indii museli portugalští jezuité v roce 1599 vynaložit všechnu lstivost a dokonce i násilí, aby představitele tomášovských křesťanů přinutili podpisem dekretu přijmout učení o transsubstanciaci hostie při Večeři Páně, katolické svátosti, odpustky, uctívání obrazů, ostatků, svatých a Panny Marie, víru ve věčný trest v pekle a v očistec a podobně. S pravoslavím pojilo tyto věřící učení o tom, že Duch svatý vychází jen z Otce – nauka, která přispěla k rozdělení Východní a Západní církve. Těm syrským křesťanům, kteří naopak už ve starověku zastávali a dodnes zastávají pozice řecké a římské církve, se říká melkité. Zdaleka ne všichni křesťané v Sýrii se řídili čistým světlem evangelia. Melkitská církev slepě poslouchala každého byzantského císaře, a to i tenkrát, když změnil náboženské příkazy svého předchůdce. Později, když už neexistovala Byzanc, se melkité podřídili papeži, ale podrželi si vlastní liturgii. V Sýrii kvetlo zbožňování ikon snad víc, než jinde v tehdejším křesťanském světě. K nezdravým větvím vývoje syrské církve patřilo ve starověku také hnutí poustevníků, populární na celém východě. Nejslavněji se do dějin zapsal poustevník Šimon, narozený v roce 392, který se už jako mladík rozhodl odejít do kláštera. Ten se mu ale nezdál dost asketický a tak se ve snaze uniknout všem pokušením pozemského světa stáhl do opuštěné jeskyně. Jeho oddanost askezi se ale stala tak pověstnou, že začal přitahovat celé zástupy poutníků, očekávajících od jeho přítomnosti zvláštní požehnání. Šimona jejich přítomnost obtěžovala a bál se, že ho jejich zbožné doteky odtahují od nebeských věcí. A tak se
rozhodl vztyčit třímetrový sloup, aby jim unikl. K stáru se stal stále víc nedůtklivým a tak stavěl stále vyšší a vyšší sloupy, až nakonec postavil jeden 18metrový. Aby nespadl, nosil stále kolem krku kovový kruh a řetězem byl přikovaný k vrcholu sloupu. Z vrcholu sloupu denně kázal a odpovídal poutníkům na jejich dotazy. Odmítal ale mluvit se ženami a ani jeho vlastní matka nesměla přijít do blízkosti sloupu. Celkem prý strávil na vrcholu, oddělený, jak doufal, od pozemských pokušení, až 40 let života. Jeho nechtěná popularita vzrostla do takové míry, že za ním na konci života cestovali poutníci až z Británie a Francie. Bazilika, kterou po Šimonově smrti postavili nad jeho sloupem, byla svého času největším křesťanským chrámem na světě. Okolo ní stály ještě tři další baziliky, aby pojmuly všechny poutníky a blízká obec Telanissos se vlivem proudu poutníků proměnila ze zemědělské vesničky v město se spoustou ubytovacích hostinců, velkých kostelů a se třemi kláštery. Trosky baziliky stojí dodnes, ze sloupu už ale moc nezbylo, protože si z něj poutníci tak dlouho odlupovali „svaté suvenýry“, až z něho skoro nic nezbylo. Šimon Stylita (stylos = řecky sloup) nastartoval ve své době módu a měl řadu následovníků. Jeho myšlenka dorazila až do střední Evropy, kde ale rychle narazila na chladné klima. Dodnes populární jsou ostatky svatých. V roce 1953 našli v syrském pravoslavném kostele v Homsu polorozpadlý pruh vyšívané látky z vlny a bavlny, Patriarcha ho prohlásil za pásek, který oblékala Panna Marie a dnes je cílem poutníků i turistů, kterým ho na požádání ukazují, i když většina z nich je cenností zklamaná. S nástupem křesťanství k moci v Římské říši se církev proměnila z utlačované v utlačující. Nestoriáni byli mezi těmi, kdo pocítili tlak císařovy politicko-náboženské moci nejsilněji. Byzantské pravoslaví nedráždilo jen Nestoriovo učení o Kristu. Zdrojem napětí byla i neochota východních křesťanů klanět se obrazům a sochám v kostelech a uctívat císaře, který se nerozpakoval stavět na Boží místo. V 6. stol., za císaře Justiniána, který na západě ustanovil světským vůdcem papeže, vyrostly v Sýrii stovky vznešených kostelů. Zároveň ale zesílilo pronásledování všech, kdo nebyli ochotní podřídit se absolutní moci císaře v náboženských otázkách. Justinián Syřany pro neochotu bezpodmínečně se mu podřídit a ctít ho jako božstvo nenáviděl. Dával jim to znát, kde mohl a zatížil Sýrii neúnosným daněmi a náboženským útlakem. Mnoho křesťanů uteklo do Persie a zanechali po sobě celá prázdná města, která se v neuvěřitelně dobrém stavu zachovala až dodnes a patří k velkým turistickým atrakcím Sýrie. V prostoru mezi Halabem a Antiochií je na šest set opuštěných křesťanských měst a vesnic. Když Peršané na začátku 7. století dobyli Sýrii, pro monofyzity nastaly zlaté časy. V roce 629 sice byzantský císař Héraklios znovu získal politickou moc nad celým východním Středomořím, ale obyvatelé jí naklonění nebyli, zvlášť když vydal dokument zvaný Ekthésis, který nařizoval všem občanům impéria věřit v Kristovu přirozenost tak, jak jí chápal on. Monofyzitizmus převládal všude od Černého moře až po údolí Nilu a tato část říše o nadvládu vnucované řecké víry nestála. Už brzy se mělo ukázat, jak málo stačí, aby Byzanc podmaněný východ ztratila. S obchodní karavanou svého strýce dvakrát navštívil Sýrii arabský sirotek jménem Muhammad. Nejdřív sem putoval už v osmi letech s karavanou svého strýce abú-Táliba, pak jako nájemný vůdce karavan pro bohaté obchodníky z Mekky, což mu doma vysloužilo přívlastek „alamín“ (důvěryhodný), a nakonec ve službách bohaté vdovy Chadídži, na kterou udělal takový dojem, že ho sama požádala o ruku a později se stala první muslimkou. Ve městě Bosra se chlapec Muhammad setkal s nestoriánským mnichem Boheirou. Podle tradice spolu vedli teologické diskuze a mnich měl prý předpovědět Muhammadovo budoucí poslání. Skutečnost, že v Koránu se to jenom hemží biblické příběhy, přičítají ne-muslimští historici hlavně tomuto setkání. Vypráví se, že když Muhammadova karavana projížděla okolo Damašku, díval se budoucí prorok celou cestu k poušti. Když se tomu jeho souputníci divili, řekl prý, že má strach,
že kdyby uviděl pověstnou krásu města posazeného mezi palmovými háji a úrodnými zahradami, oslabilo by to jeho touhu po ráji. Muhammadovi souputníci se vrátili roku 636, tentokrát už jako vojáci ve jménu islámu. Chálid ibn al-Walíd naprosto zaskočil byzantskou obranu, když nepozorovaně překročil poušť z Iráku a okamžitě zaútočil na Damašek. Muslimové byli syrskými křesťany vítaní jako vysvoboditelé a nabídli Kristovým následovníkům podmínky, o kterých si pod řeckou vládou mohli nechat jenom zdát. Náboženská svobodu a ochrana, kterou muslimové slíbili a skutečně ctili, byla takovým magnetem, že křesťané útočníkům sami otvírali brány a s radostí se zbavovali řeckého jha. 20 let po smrti proroka islámu byla Sýrie v muslimských rukách. Je zajímavé, že teologie islámu je v mnoha ohledech ze všech křesťanských učení nejbližší právě nestoriánskému. Monofyzité, jak jsme řekli, trpěli proto, že neuctívali modly a odmítali ctít „božského“ císaře. Muslimové jsou v odmítání model přísnější a opatrnější než křesťané a ani jejich nejpyšnější vůdci se nikdy neodvážili nechat se uctívat. Když se Arabi ujali moci, mnozí Syřené ani nepostřehli, že jim nevládnou křesťané. Islám za prvních chalífů nebyl, jak se s oblibou říká, šířený mečem. Tím se šířila jenom muslimská říše, ale noví vládci nežádali od židů ani křesťanů změnu víry. V prvních desetiletích, věrní učení proroka Muhammada a praxi prvních chalífů, vnímali muslimové islám jako specifické zjevení stejných Božích pravd, odhalených už předtím židovským prorokům, určené Arabům, potomkům Abrahámova syna Izmaele. Proto kázali islám pouze syrským Arabům a ostatní z něho vylučovali. Později, asi po 70 letech nadvlády, začali sice obrácení křesťanů k islámu přijímat, ale rozhodně ho nevyžadovali. Díky tomu představovali křesťané většinu obyvatel v mnoha částech Sýrie ještě stovky let po připojení k arabské říši, zatímco jinde byli ve většině židé a také oni žili s muslimy pokojně a svobodně. Sýrie byla od začátku nejenom důležitou součástí, ale brzy dokonce středem muslimského světa. Damašek byl od roku 658 namísto Medíny sídlem chalífy. Žel že právě tím začíná úpadek duchovní úrovně muslimského státu. Dynastii Umajjovců, která vládla říši proti pravidlům islámu, založil krutý panovník Mú’áwija, který se dostal k moci jako samozvanec a proti vůli pamětníků proroka Mohameda, proti kterému bojovali Mú’áwijovi předkové. Mú’áwija má lví podíl na rozkolu muslimské obce mezi sunity a šíity, kvůli kterému dodnes umírají lidé. Byl to on, kdo se kvůli vlastní moci nerozpakoval zabít Mohamedova milovaného zetě Alího i jeho syna Husajna, největší světce a mučedníky šíitů. Husajnova hlava se údajně nachází v Umajjovské mešitě v Damašku a je cílem mnoha poutníků z Íránu. Krutá povaha první dynastie chalífů nic nemění na tom, že umajjovská éra patří k nejslavnějším obdobím Sýrie, ani na výborném postavení křesťanů pod Umajjovci. Damašek se stal díky jejich nástupu hlavním městem muslimské říše, sahající od Španělska až po Indii a zatímco Mú’áwija a jeho neméně krutí potomci nemilosrdně pronásledovali šíitské muslimy, křesťané se pod jejich vládou měli nesrovnatelně lépe než za byzantských císařů. Získali nová práva a svobody a svoje záležitosti si spravovali sami. Mú’áwija sám se oženil s arabskou monofyzitskou křesťanku. Ještě ve 20. letech 8. stol. píše Michael Syrský že „křesťanští vedoucí stále řídí státní záležitosti ve městech i na venkově.“ Syrští křesťané možná získali pod muslimy větší svobodu, než měli za byzantské nadvlády, ale nelze nevidět, že církev postihl dlouhodobý a vlastně trvalý úpadek. V prvních staletích svojí existence se zvěst o Kristově kříži šířila po Sýrii i daleko za její hranice a každé pronásledování jí jenom posilovalo a přesvědčovalo o vážnosti jejího poslání ve světě. Mír s muslimy a ochrana, které se těšili, kombinovaná s přísným zákazem přestoupení ke křesťanství pro všechny muslimy, se ukázala být dokonalým umlčovacím prostředkem. Vděční křesťané
prvních generací byli muslimské říši hluboce loajální. Jejich potomci si pak už prostě zvykli. Přestože milióny křesťanů žily v každodenním kontaktu s muslimy, nikdy během 1300 let nevznikl jediný sbor Kristových vyznavačů muslimského původu. Křesťané se uzavřeli sami do sebe a přestali psát dějiny vlastní země. Už nebyli svědky vzkříšení, proměnili se v mrtvou náboženskou komunitu. Jak šla staletí, ubývalo jich a čím víc muslimové zapomínali na původní Muhammadovo učení, tím víc erodovaly i dobré vztahy obou náboženských skupin a přibývalo utlačování křesťanů. Dominantu Damašku tvoří Umajjovská mešita, posvátné místo s dlouhou historií. Před 3000 lety stál na jejím místě aramejský chrám boha Hadad-Rimóna, o kterém se píše v Královských knihách Starého zákona. Pozdější římský Jupiterův chrám přestavěli křesťané po konstantinovském zvratu na baziliku sv. Jana Křtitele. Když v roce 636 dobyli Damašek muslimové, změnili východní část baziliky na mešitu, ale západní část ponechali křesťanům. Přívrženci dvou náboženství pak po 70 let pod jednou střechou uctívali stejného Boha. Ctižádostivý chalífa Chálid ibn al-Walíd se ale rozhodl, že zde musí stát: „Mešita, které nikdy žádná jiná přede mnou nebyla a žádná jiná po mně nikdy nebude rovná.“. A tak v roce 705 zbořil původní stavbu a na jejím místě dal vystavět mešitu, ozdobenou nádhernými mozaikami, osázenou drahokamy a se stropem potaženým zlatem, se 600 zlatými svícny. Nedaleko místa, kam se chodí šíité klanět hlavě Husajna, je hrobka ze zeleného mramoru, ve které leží údajná hlava Jana Křtitele. Podle legendy jí tu prý našli při budování mešity v 8. stol. s netknutou kůží a vlasy. Jan, prorok, který jako první člověk označil Ježíše za Božího vyvoleného Beránka, je známý nejenom z Bible, ale píše o něm i Korán a hrobka je důležitým poutním místem pro křesťany i muslimy. Celé stavbě vévodí Ježíšův minaret. Sunitští muslimové věří, že Ježíš se zjeví v Den soudu právě na tomto místě. Damašek se díky této mešitě stal nejdůležitějším muslimským poutním místem po Mekce, Medíně a Jeruzalému (mimochodem, Omarova mešita a Skalní dóm v Jeruzalémě jsou také výtvorem damašských Umajjovců). Jestli je hlava Jana Křtitele pravá už asi těžko někdy někdo zjistí. V Halabu v severní Sýrii, v Abrahamově mešitě, mají jinou lebku, kterou také vydávají za Křtitelovu. Zdá se, že přes všechen důraz Koránu na odmítání model a pověr našel kult ostatků mezi muslimy stejně úrodnou půdu jako mezi křesťany. Ostatně dnešní muslimští Syřané nejsou nikdo jiný než potomci křesťanů prvního tisíciletí. Téměř stejný je i příběh Velké mešity v Hamá. Také zde stál křesťanský chrám na základech pohanské svatyně, dokud ho Umajjovci v 8. stol. nepřestavěli na mešitu. I katedrála v Apamei z 5. stol., kde prý kdysi byly uložené kusy Ježíšova kříže, stojí na místě pohanské předchůdkyně. V Halabu stojí madrasa Halawíja tam, kde Justinián postavil katedrálu sv. Heleny. Křesťanský chrám a muslimská náboženská škola tu pokojně stály v těsném sousedství až do roku 1124, kdy muslimové chrám zabavili v odpovědi na křižáky spáchaná zvěrstva. Kdo ví, jak by soužití obou náboženství vypadalo dnes, nebýt všeho toho otřesného násilí ve středověku. Bylo by lepší, nebo ne? Nejznámější postavou křesťanské církve pod vládou Umajjovců je Jan Damašský. Jeho dědeček sehrál klíčovou úlohu v kapitulaci Damašku do rukou muslimů. Jan sloužil na dvoře umajjovského chalífy Abd al-Málika jako vládní úředník. Později se úřadu vzdal a odešel do ústraní kláštera. Patří k prvním křesťanům, kteří se vážně teologicky zabývali islámem. Na rozdíl od evropských teologů uměl arabsky a dobře znal učení islámu o Kristu a křesťanech. Janův příběh plasticky vypovídá o míře náboženské tolerance vůči křesťanům, která v muslimské říši vládla, a o tom jak neuvěřitelně se liší od dnešní vyhrocené situace. Jan otevřeně psal o proroku Muhammadovi jako o Antikristu, obhajoval uctívání křesťanských ikon a mrtvých svatých, což je
v příkrém rozporu s prvním přikázáním islámu o uctívání jediného Boha. Přesto ho Abd al-Málik nejenom trpěl, ale povolal ho mezi své blízké spolupracovníky a obdaroval ho tučným příjmem. Svoje názory shrnul Jan v knize smyšlených dialogů mezi křesťanem a muslimem, ve které samozřejmě, i když, máme-li být upřímní, ne vždycky přesvědčivě, pokaždé vítězí křesťan. Církevní koncil v roce 754 odsoudil Jana Damašského, protože prý smýšlel příliš saracénsky. Jakoubek ze Stříbra se ho dovolával jako autority v souladu s Písmem, když argumentoval že hostie i po požehnání při mši zůstává chlebem. Církevní dějepisci často píší o Janovi jako o posledním syrském církevním otci. Nestoriáni a jakobité ale v učených debatách a sporech s islámem pokračovali na nábožensky snášenlivé půdě ještě dlouhá století po něm. Syrským křesťanům vděčíme za to, že dnes víme o existenci Platóna, Aristotela a řecké filozofie vůbec. Byli to oni, kdo z řečtiny a syrštiny přepsali antické spisy do arabštiny, přes kterou se po staletích středověkého temna dostaly přes Španělsko do západní Evropy. Za vlády chalífy al-Walída na začátku 8. stol. se vztahy vládnoucích muslimů a podmaněných židů a křesťanů začaly poprvé kalit. al-Walíd, kterého ve velké většině neměli rádi ani muslimové, poprvé přišel s politikou arabizace podmaněných národů, která se příčila všemu co prosazoval prorok islámu i jeho následovníci. Poprvé se objevila zvláštní daň pro náboženské menšiny a nově byli také zdanění křesťanští kněží, které doposud živil muslimský stát. Na Araby, kteří vyznávali Krista, začal být poprvé vyvíjený nátlak, aby přijali islám. V roce 750 ztratil Damašek své výsadní postavení, když po krvavé porážce Umajjovců nastoupili na trůn chalífů Abbásovci a přesunuli těžiště muslimské civilizace do Bagdádu. Sýrie už od té doby nikdy podobnou slávu a význam nezažila. V 10. stol. došlo k málo známému posunu hranic křesťanského světa, když Byzanc dočasně nabyla na síle a podmanila si severní a západní Sýrii. Na pořad dne se okamžitě vrátila otázka řeckého pravoslaví a syrského monofyzitizmu. Řekové použili cukr i bič, snahu o nápravu odpadlých Syřanů střídaly pokusy o dohodu a nalezení společné řeči, ale všechny byly marné a otázka soužití ztratila na aktuálnosti, sotva muslimové dobyli ztracené území zpět. V roce 1071, krátce po bitvě u Manzikertu, kterou srazili na kolena Byzantskou říši, obsadili Sýrii Seldžučtí Turci. O 6 let později dobyli Jeruzalém a zavdali příčinu ke vzniku takzvaných křížových výprav, které přepsaly dějiny zatím vcelku pokojného soužití tří náboženství hledajících svoje kořeny u Abrahama – židovství, křesťanství a islámu. Rány, staré už skoro tisíc let, se dodnes nezahojily. V roce 1095 přišel papež Urban II. s výzvou všem křesťanským národům, aby osvobodili Svatou zemi z rukou pohanů. Každý, kdo se ke křížové výpravě připojí, prohlásila církev, bude mít v nebi odpuštěné všechny hříchy. Následovalo téměř 200 let masakrů, ničení a rabování ve jménu Krista, jedna z nejostudnějších kapitol křesťanských dějin. Halab už před křižáckými válkami a pak v jejich průběhu přešel minimálně pětkrát přešel z křesťanských rukou do muslimských a zpět. Navíc ho ještě v 7. stol. dobyli zoroastrovští Peršané a ve 13. šamanističtí Mongolové. V prosinci 1098 přitáhli hladoví křižáci k městečku Ma’arat an-Nu’aman. Pobili tisíce jeho muslimských obyvatel, což už byla rutinní záležitost. Protože ale nenašli očekávané zásoby potravin, to nejhorší teprve následovalo. Jeden křižácký kronikář o tom otevřeně píše, jako by se jednalo o docela normální křesťanské mravy: „V Ma‘ara uvařili naši vojáci těla dospělých pohanů v kotlích. Děti napíchali na rožně a požírali je opečené.“ Křižáci si podmanili pobřeží Sýrie na necelých sto let, několikrát dobyli, vyplenili a zase ztratili Latakii, ale o Damašku si mohli nechat jenom zdát. Jejich útok za 2. křížové výpravy v roce 1148 muslimové snadno odrazili. Na územích, kde vládli křižáci byli muslimové často zajímaní jako otroci a trpěli řadu bezpráví. Potomci prvních křižáků, narození na východě, se
k nim chovali slušně a všemožně usilovali o mírové soužití, obchodovali spolu a vůbec žili jako sousedé. Nově příchozí fanatici z Evropy ale považovali za svojí křesťanskou povinnost porušit každou uzavřenou smlouvu a zabít každého muslima, kterého uvidí. Vítězství nad křižáky dobyl Núr ad-Dín a především jeho synovec a slavný vojevůdce Saláh ad-Dín, kteří si zvolili Damašek za hlavní město spojeného Egypta a Sýrie. I Evropané Saláh ad-Dínovi přiznávali šlechetnost, která ostře kontrastovala s primitivní krvelačností křižáků. V roce 1187 dobyl Jeruzalém, o 2 roky později vytlačil křižáky z Latakie. To vyprovokovalo 3. křížovou výpravu, vedenou legendárním anglickým králem Richardem Lví srdce. I jeho Salah ad-Dín zadržel a křižáci už nikdy nedobyli své někdejší území. S vyhnáním křižáků se do znovu dobytých částí Sýrie vrátila prosperita pod vládou Salah ad-Dínových potomků. Porážku posledních křižáků dokončil egyptský sultán Bejbars, nový mamlúcký vládce oblasti, který také zlikvidoval asasíny. Muslimům se ani po 3 velikých taženích nepodařilo dobýt výborně opevněnou Tortosu (Tartús), která po celou éru křižáků v Sýrii sloužila jako spojnice s Evropou, odkud připlouvaly zásoby i posily. Tortosa se udržela tak dlouho, že nakonec neměla už komu sloužit. Po pádu Týru a Akka zůstala tortoská pevnost jediným bodem na asijské pevnině v rukou katolických rytířů. Křižáci se v roce 1291 sami stáhli na protější ostrůvek Arwad a vzali s sebou jenom ikonu Marie z místní katedrály, která byla předmětem uctívání a poutí už od 4. stol. Roku 1302 pak opustili bez boje i Arwad, úplně poslední křižácké teritorium v Levantě. Dvousetletá éra křížových výprav k Božímu hrobu nadobro skončila. V Evropě se křížové výpravy představovaly jako boj za osvobození Svaté země a východních křesťanů. Jenže skutečnost vypadala jinak. Muslimové byli tenkrát v Sýrii ještě v malé menšině a nebýt strašlivé zkušenosti s křesťanskými křižáky, kdo ví, jestli by tomu tak nebylo dodnes. Obě náboženství žila spolu až do příchodu fanatických křižáků v pokoji. Harmonie, která mezi oběma náboženstvími na muslimském území vládla neměla nikde v tehdejším světě srovnání a byla daleko krásnější, než si lidé na západě dokázali připustit nebo dokonce představit. Početní syrští a arabští křesťané bojovali proti křižákům a v oblastech, které křižáci ovládali, jim odmítali být loajální. Křižáci na to odpovídali vypalováním a rabováním křesťanských vesnic. Ještě hůř na tom byli židé a muslimové, které přišli křižáci vyhladit ve jménu Krista z povrchu země. Není divu, že syrští křesťané oslavovali pád křižáckých států stejně, jako se kdysi jejich předkové radovali z vyhnání Byzantinců. Křížové výpravy nepřinesly mnoho dobrého. Katolické církvi krvavě dobytá území nezůstala, východní křesťany jen ještě víc popudily a v muslimech dodnes zůstala trpká vzpomínka na primitivní náboženské fanatiky posedlé touhou po moci, bohatství a krvi. Tato představa, podpořená kolonizací, bezohledným kapitalizmem a novodobými válkami a hrozbami, je dnes živá snad víc než v minulosti. Nejviditelnějším důsledkem křížových výprav v Sýrii jsou vedle kamenných hradů takzvané uniatské církve. Jsou to východní církve, které si podržely vlastní liturgii a bohoslužebný jazyk, ale přijaly autoritu papeže a zřekly se monofyzitského učení. Nejstarší z těchto církví je maronitská, převládající v Libanonu, která do unie s Římem vstoupila v roce 1215, ale nejpočetnější je syrská katolická církev s významnou obcí na severovýchodě a také v Homsu, Halabu a Damašku. Ke křížovým výpravám patří také „vynález“ rytířských řádů. Voják a mnich se tu spojil v jedno. Ani se nechce věřit, že na něco takového mohli přijít lidé, kteří se hlásili k odkazu Ježíše Krista. Obě povolání vyžadují sebeobětování a disciplínu, což jsou jistě chvályhodné vlastnosti, ale následování Ježíše se rytířům kříže proměnilo v dokonale organizované vraždění, ve kterém nebylo místo pro svědomí ani slitování. Pro křižáky neexistoval rozdíl mezi kostelem a pevností. Boží chrámy tvořily součást opevnění a přímo ve svatostánku byly rozmístěné rafinované střílny.
V syrských horách proti nim urputně bojovali asasíni. Byli to příslušníci nejradikálnějšího křídla ismajlíje, odnože šíitského islámu, kterou na konci 13. stol. připravil o politickou moc sultán Bejbars, ale která má na starých ismajlovských územích přívržence dodnes. Asasíni natolik prosluli svojí bojovností a výpady z fantasticky opevněných skalních hradů, že si v ničem nezadali s „Kristovými“ válečníky. Podobali se jim i lstivostí. Přestože je sunnitští chalífové jako „teroristy“ vždycky pronásledovali, doba náboženských válek jim vyhovovala, protože byli ve svém živlu a svoje sunnitské i katolické nepřátele se jim podařilo vhánět do vzájemných řeží, ve kterých byli asasíni ti přísloveční třetí, kteří se smějí. Úkladnými vraždami křesťanů, ale hlavně muslimů, kteří na jejich vkus nebyli dostatečně „správně věřící“, prosluli natolik, že se v Evropě vžil výraz pro úkladnou vraždu odvozený od jejich jména – asasinace. Pokoušeli se zabít i Núr ad-Dína a Salah-ad-Dína, dva největší muslimské vojevůdce, bojující proti křižákům a otráveným mečem zabili jeruzalémského krále Konráda z Montferratu. Původní význam slova asasín je ale jiný. K hledání Boha používali totiž tito ismajlíjovci mimo jiné drogy. Od slova hašiš se jim začalo říkat hašášínové, polatinštěním potom asasíni. Křižácí a asasíni, největší fanatici obou náboženství se zabíjeli na potkání, jedni i druzí ve jménu téhož Boha. Vraťme se na chvíli od chřestění mečů a brnění k teologii. Už jsme řekli, že východní křesťané utlačovaní Byzancí uvítali muslimy jako osvoboditele. O rozdílu mezi nimi a muslimy nemůže být vůbec pochyb, Jan Damašský a mnoho dalších duchovních a teologů o nich s muslimy vášnivě debatovalo. Přesto jsou postoje maronitů a egyptských Koptů islámu asi nejblíž na křesťanké teologické škále. Pohlcením východních křesťanů tak islám přispěl k svojí vlastní polarizaci a oddálení od učení Kristových vyznavačů. Zápas o pochopení Trojice a vtělení, který se dosud odehrával uvnitř křesťanské církve, se teď stal korouhví dvou čím dál víc antagonistických náboženství. Obě navíc v přemýšlení o věroučných otázkách vycházely z čím dál rozdílnějších pozic. Řecká teologie a filozofie, na které byly úvahy o Písmu formulované, stála uprostřed na pomyslné škále teologických názorů a argumentace. I její politickou základnu nalomil a trvale oslaboval vliv islámské říše. Těžiště křesťanského myšlení a formulace doktrín se tak přesunulo k dříve bezvýznamným západním barbarům, do latinského a ve středověku čím dál víc germánského světa. Tak se dostalo na půdu, která byla vůbec nejvíc vzdálená východnímu myšlení, ve kterém se rozvíjelo nejenom učení islámu, ale ve kterém byla především napsaná Bible. Aby té polarizace nebylo málo, podtrhl jí ještě navíc přesun střediska muslimské říše z Damašku do Bagdádu. Sýrie byla sice semitská, ale po tisíc let od výprav Alexandra Makedonského až do vítězství islámu byla součástí západního světa, ovládaného řeckým a římským myšlenkovým světem. Bagdád byl orientální a svým magnetizmem začal proměňovat východní Středomoří ležící pod muslimskou vládou. Křesťanství i islám byly v důsledku pohlcení východního křesťanství muslimy odsouzené k vzájemnému nedorozumění. Přes všechny bariéry nepřátelství a nenávisti, které křížové výpravy vytvořily na obou stranách, se křestané v Sýrii měli vesměs dál velmi dobře. Dokladem toho může být třeba alDždeida , nejromantičtější čtvrť Halabu, vzniklá na konci mamlúcké a na začátku otomanské epochy. Postavili jí bohatí obchodníci, téměř bez výjimky maronitští a arménští křesťané, těžící z téměř monopolního postavení Halabu v obchodu mezi Východem a Západem. Stojí tu nejvýstavnější halabské domy a nad nimi se tyčí pět křesťanských katedrál. Do roku 1516 Sýrii dobyli a na 4 století do své říše pohltili osmanští Turci. Jejich neoblíbená vláda, kterou Arabi ztotožňují s úpadkem muslimské civilizace, znamenala také zhoršení postavení křesťanů. Ti museli několikrát čelit pronásledování a výrazně se snížil nejen jejich počet, ale i vzdělanost a vliv. Starý trend uzavírání se do sebe nabyl ještě víc na síle. Křesťané museli nosit zvláštní oděv, aby se odlišili od muslimů a přestože mluvili stejným jazykem, sami si v průběhu staletí vytvořili náboženský slovník, který se záměrně lišil od
muslimského. Evangelizace, dech křesťanova života, se dočista vytratil a duchovní život se redukoval na přežití a neustálé bezmyšlenkovité opakování tradic předků. Zajímavou roli v muslimsko-křesťanských vztazích sehrál emír Abdu’l-Qádir. Alžírský učenec, súfí a vůdce povstání proti francouzské okupaci rodné země se dostal do zajetí a když mu bylo po propuštění zakázáno vrátit se domů, usadil se nejdřív v Turecku a potom v Damašku. V roce 1860 propukl spor mezi křesťany a drúzy. Mnoho křesťanů zaplatilo životem. Abdu’lQádir, který se v Alžírsku neváhal postavit se zbraní v ruce proti křesťanům, kteří přepadli jeho zemi, tentokrát zachránil mnoha křesťanům život, když je schoval ve svém domě a vyhlásil že každý, kdo by jim chtěl ublížit, pocítí ostří jeho meče. Dokonce i Francouzi museli přiznat jeho morální převahu a oficiálně svého někdejšího protivníka a zajatce prohlásili „přítelem Francie“. Abdu’l-Qádir zastával pozoruhodný názor na jinověrce, vzdálený nejenom tradičnímu křesťanskému, ale i muslimskému pohledu: „Náš Bůh a Bůh všech komunit, které stojí proti nám je ve skutečnosti Jediný Bůh...navzdory svým rozličným zjevením...Muhammadovu lidu se zjevil způsobem nad všechny jiné, ale zároveň zjevil sebe sama všemi způsoby...Křesťanům se zjevil v podobě Krista...a příslušníkům nejrůznějších skupin vyznavačů...způsoby jim vlastními. Nikdo neuctívá něco jen tak sám od sebe. Co uctívá je zjevení příslušných atributů skutečného Boha...ale to co všichni vyznavači uctívají je jeden a tentýž Bůh. Jejich jediný omyl je v tom, že ho definují z této ‚omezenosti ’. Turecká éra skončila souběžným útokem Arabů a Angličanů na konci 1. svět. války. V letech 1920 až 1946 byla Sýrie francouzským mandátním územím. Poslední léta turecké moci v Sýrii jsou spojená s jedním z nejodpornějších příběhů 20. stol. Turci, aby zabránili jejich spojení s Rusy, rozhodli se masově vyhostit Armény do syrské pouště. Když Turci území ztratili ve prospěch Francie, zůstalo v Sýrii několik set tisíc arménských vyhnanců. Mnoho z nich odešlo do Severní Ameriky nebo Francie, ale další zůstali a připojili se k už existující arménské diaspoře. V roce 1958, vedená ideálem panarabizmu a touhou posílit arabskou jednotu v boji proti Izraeli vytvořila Sýrie s Egyptem takzvanou Sjednocenou arabskou republiku. Izrael hrozbu přečkal, zato republika dlouho nevydržela a v roce 1961 se rozpadla. Po 18 měsících převratů se k moci dostala dodnes vládnoucí socialistická strana Baath. Tuto politickou stranu založil křesťanský učitel Michel Aflaq a jejím ideálem byl právě pan-arabizmus. Syrští, iráčtí a egyptští pan-arabisté, z velké části křesťané, se pokusili svoje země sloučit, ale nedokázali se dohodnout, jak. Další pan-arabský pokus měl sloučit Sýrii s Libyí, ale ani ten nedopadl dobře. Ne každému se pan-arabizmus a politický vývoj vůbec líbil. V roce 1964 vypuklo v Hama protivládní povstání, které bylo brutálně a krvavě potlačené. O tři léta později zaplatila Sýrie za zákeřné přepady židovských osad. Izrael zaútočil, Damašek i další města zažila bombardování a Golanské výšiny soused trvale okupoval. Z města Kunejtra izraelští vojáci vysídlili všech 37 tisíc Arabů, všechno až do poslední žárovky prodali židovským obchodníkům, vyloupené domy srovnali se zemí a nakonec ještě pootvírali, zneuctili a vyloupili hroby. Veškerou moc v zemi má od posledního převratu v roce 1970 v rukách dynastie Asadů. Portréty prezidenta Bášíra Asada a jeho otce Háfize jsou k vidění naprosto všude, ve všech velikostech a provedeních. Není snad v Sýrii náměstí, na kterém by nestála Asadova socha, a to nikdy nevěstí nic dobrého pro lidi, kteří mají rádi svobodu, ani pro ty, kteří chtějí poslouchat Boha. Prezident má právo rozhodovat téměř o všem a opoziční činnost nebo kritika prezidenta a vládních orgánů jsou zakázané. Lidé, kteří se kritiky odváží a politici, kteří si dovolí navrhnout reformy, končí ve vězení. Stovky Syřanů a Libanonců, kteří se podle všeho dostali do rukou syrských orgánů, jsou celá léta nezvěstní a jejich rodiny nedostávají žádné zprávy o jejich životě
nebo smrti. Mnoho lidí je ve vězení pro aktivitu v organizacích obhajujících lidská práva. Human Rights Watch nezískalo povolení k šetření porušování lidských práv od roku 1995, Amnesty International od roku 1997. Celá země je plná špehů. Politická klika, která je u moci, je spjatá s álevity, zvláštní sektou na okraji islámu, která má mnoho společného s křesťanstvím. Jméno álevitů odráží jejich exaltovanou úctu k Muhammadovu zeťovi Alímu, velikmu světci všech šíitských muslimů, od kterých se vydělili. Jejich věrouka není jimi samotnými nikde zapsaná, učitelé náboženství jí ústně předávají věřícím. Proto je také těžko říct, co z následujícího popisu jejich víry je pravda a co jsou pomluvy ze strany jinověrců. Álevité věří v jediného Boha, vedle kterého ale prý podle nich existuje celá řada božských bytostí, jejichž původ se od Boha odvozuje. Nemají mešity, jen modlitebny, místnosti, kde se scházejí k uctívání Boha. Neuznávají závaznost takzvaných pěti pilířů islámu, tedy jeho hlavních náboženských obřadů, ale vykonávají je, pokud by jim v opačném případě hrozilo pronásledování. Označení Ježíše Krista za Syna Božího, hlavní kámen úrazu v hledání společné řeči mezi křesťany a muslimy, nedělá díky tomu álevitům žádné problémy, i když je jejich pojetí Krista jiné než biblické. Večeře Páně, během křižáckých válek bojovali po boku křesťanů. 90% syrských álevitů žije v Džabal al-Nusajríja, kde tvoří naprostou většinu venkovského obyvatelstva. Ostatně i hory se jmenují po zakladateli aláwíje, kazateli z 9. stol. Mohamedu ibn Nusajrovi. Álevité se oddělili od ismajlíje. Byli po stovky let masakrovaní sunitskými vládci, nucení obrátit se k sunnitskému islámu nebo aspoň zatížení neúnosnými daněmi. Patřili k nejchudším z nejchudších, byli zahnaní na nejméně úrodnou horskou půdu nebo dělali nejšpinavější práci ve městech. Jejich osud se radikálně změnil ve 20.stol. Francouzi s nimi uzavřeli spojenectví a vyhradili pro ně autonomní oblast v horách okolo Latakie. Jejich politický vliv vzrostl natolik, že od nástupu Bášára Asada vládne miliónová menšina álevitů železnou rukou 16 miliónům syrských sunitů i ostatním obyvatelům Sýrie. Asad sice formálně konvertoval k sunnitskému islámu, aby byl přijatelnější pro většinu obyvatel. Álevité se ale díky němu dostali do všech klíčových pozic v armádě, tajných službách a na státních úřadech a úspěšně umlčují všechnu opozici. Sunnité obviňují álevity z ateismu a je pravda, že ti, kteří jsou u moci, jsou velice sekulární a v minulosti ochotně spolupracovali se Sovětským svazem. Od roku 1973 není islám státním náboženstvím a republika má pod socialisty sekulární charakter. Nespokojenost s režimem projevují hlavně sunitští muslimové, kterým se nelíbí světská vláda, útlak ani fakt, že jim vládnou álevité, kteří i podle nejvyšších odhadů představují jen asi 11,5% obyvatel. Sýrie spolupracuje s USA v boji proti teroristickým organizacím, ale zachází podstatně dál, k utlačování lidí pro jejich názory, které často nemají nic společného s podporou násilí, ale zkrátka se nehodí vládě. Režim urputně bojuje proti sebemenším náznakům muslimské náboženské propagandy. Paradoxně jsou tak v muslimské zemi pro víru ve vězení tisíce muslimů. V roce 1982 vypuklo v Hamá už druhé protivládní povstání. Ozbrojenci z Muslimského bratrstva pobili vládní ozbrojence ve městě a postavili se na odpor. Armáda odpověděla šokujícím způsobem. Rozbombardovala celý střed města a s povstalci zahynulo podle odhadů až 25 000 obyvatel. Od té doby leží ve středu Hamá krásný park, obdivovaný turisty, kteří neznají nedávné dějiny a po opozici není vidu ani slechu. Po přepadení Kuvajtu stála Sýrie na straně nepřátel Iráku. Přes toto gesto vůči Západu jí USA, zřejmě právem, vedou na seznamu zemí, podporujících mezinárodní terorizmus. Státem podporovaný terorizmus sice skončil v roce 1986, ale země poskytuje útočiště militantním palestinským organizacím a do roku 1999 také poskytovala azyl vůdci Strany kurdských pracujících Abdullahu Öcalanovi. Dodnes neuzavřela mír s Izraelem, který okupuje část jejího území a nic nenapovídá tomu, že by se na tom mělo něco změnit. Syrská armáda respektuje
příměří a chrání izraelskou okupační hranici před útoky radikálů, je ale zároveň podezřelá, že umožňuje pašování zbraní pro palestinské bojovníky. Křesťané mají v Sýrii svobodu vyznání a ve vládě i v úřadech mají významné postavení, převyšující jejich skutečné zastoupení ve společnosti. Jsou velice vlivní v některých profesích, v politice a v armádě. Jsou také tradičně bohatší než ostatní Syřané, patří jim nejvýstavnější domy v Damašku a rozhodně si nemůžou naříkat na útlak. Misijně smí působit jen mezi ostatními křesťany, pokud by se ale o evangelizaci zajímali, což se o většině z nich rozhodně říct nedá. Všechny veřejné křesťanské aktivity jsou přísně sledované vládními špióny. Křesťanské vánoce a velikonoce, stejně jako křesťanský Nový rok, se v Sýrii slaví jako oficiální státní svátky. Raritou v Sýrii je, že zákaz přestupu k jinému náboženství se vztahuje nejenom na muslimy, ale i na křesťany a ostatní uznané menšiny. Nejde prý ani tak o omezení jako o snahu udržet křehký mír v nábožensky rozdělené zemi v době, kdy je náboženství štítem za které se na Blízkém Východě schovává kdejaké zlo. Nejbolavějším místem Sýrie za posledních 60 let jsou vztahy s Izraelem. Protože Sýrie představuje ve svojí politice proti-izraelské cítění asi víc než kterákoliv jiná arabská země, stojí za to na chvíli se tu zastavit a podívat se na židovskou otázku arabskýma očima. Izrael vznikl po 2. světové válce na arabském území. Arabi se stali vyháněnými a pobíjenými obětmi sionizmu, který je přitom reakcí na antisemitizmus – produkt evropského křesťanství. Evropa si nekritickou a bezpodmínečnou podporou Izraele řeší vlastní pociti viny za holokaust. Ale proč jsou to právě Arabi, kdo má za to platit? Což jsou to oni, kdo zavinil 2. světovou válku a to co se dělo během ní? Syřané jsou ponížení a rozhněvaní, když vidí, jak Izrael okupací syrských Golan a východního Jeruzaléma porušuje už déle než 40 let rezoluci OSN, která mu nařizuje okupované území vrátit, a nic se neděje. Na druhém konci Sýrie byl Irák kvůli jiné rezoluci, kterou - jako se ukázalo - uposlechl, nemilosrdně vyhladovělý a sražený na kolena sankcemi OSN a následně přepadený a okupovaný USA a jeho spojenci. Není divu, že fanatičtí radikálové si zlost z bezmoci tváří v tvář novodobým křesťanským kolonizátorům vylévají na nejsnáze dostupném cíli – na místních křesťanech. S podivem je spíš to, že útoky proti křesťanům jsou velice vzácné a většinou jenom verbální. Přesto se postavení křesťanů zhoršuje, hlavně od prohrané války s Izraelem v roce 1967. Napjaté vztahy s Izraelem mají na svědomí nedůvěru muslimů ke křesťanům, kteří jsou, většinou neprávem, vidění jako přinejmenším potenciální spojenci Izraele. Je těžké být arabským křesťanem. Muslimové ho vnímají jako spojence Izraele a USA. Celníci i úředníci v Evropě nebo USA se zase nezabývají detaily a syrské křesťany ponižují a šikanují stejně jako všechny Araby, potenciální teroristy. Ve skutečnosti jsou alespoň arabští křesťané nadmíru loajální vlastní zemi. Vláda znárodnila 300 křesťanských škol. Křesťanů rapidně ubývá. Mnoho z těch, kteří zbyli, se snaží zavděčit úřadům a patří k nejochotnějším donašečům. Nerozpakují se donášet i na tu hrstku muslimů, kteří se obrátí ke Kristu. Tito Kristovi maličcí jsou zavrhovaní nejenom muslimy, ale i křesťany, kterým záleží především na tom, aby se sami vyhnuli problémům. Obrácené považují za špehy a straní se jich. Ti pak buď boj víry vzdají, protože místo podpory, kterou v tak těžkém boji potřebují, dostávají jen rány ze všech stran, nebo odjedou do ciziny. Místo svědků pro Krista ve vlastní zemi pak většinou splynou s proudem západního života a naučí se všem jeho neřestem a pohodlnosti. Počet křesťanů je nejistý, ještě nedávno se uvádělo až 13%. Statistiky ani nestíhají odrážet jejich odliv, podle odhadů je jich ale v současnosti nanejvýš 5% a ubývá jich čím dál rychleji. Je to dané tím, že většina z nich žije ve městech a mezi jejich obyvateli je nižší porodnost než na venkově. Vyšší průměrné vzdělání a větší bohatství vedou k tomu, že daleko víc křesťanů než
muslimů nachází uplatnění v Severní a Jižní Americe, Evropě a Austrálii, zatímco kostely v Sýrii jsou rok od roku prázdnější. Jistou posilu představují uprchlíci z Iráku. Sýrie poskytla obrovskou pomoc běžencům ze země trpící nekonečným násilím a odhaduje se, že tam žije nejméně 300 tisíc Iráčanů, možná i milión. Křesťané mezi nimi tvoří nepoměrně vysoké procento, protože v Iráku nemají vlastní bezpečnou zónu nebo milice, které by je chránily. Velká většina křesťanů je arabské národnosti, v zemi ale žije i početná arménská komunita a Aramejci. K víře se obvykle hlásí jen formálně. Proto také mají syrští muslimové velice povrchní a zkreslenou představu o křesťanství, přestože se s křesťany každodenně setkávají. Nejvíc křesťanů žije v Damašku a především v Halabu. Halab neopustili katolíci ani po skončení křižáckých válek. Vedla tudy hedvábná stezka, přicházely sem i karavany z Indie a proto tu měli stále zastoupení obchodníci z Venezie a Genovy, od 16. stol. i Francouzi a poprvé také Britové, se kterými poprvé, byť izolovaně, vstoupila na syrskou půdu evropská reformace. Halab (v Evropě známý jako Alepo) se dočkal takové proslulosti, že se o něm dvakrát zmiňuje i Shakespeare. Za tureckých genocid před sto lety utekly pod francouzskou ochranu v Halabu statisíce Arménů a další křesťanké menšiny z Turecka. Naposledy pak po rozpadu Sovětského svazu přišla do Halabu obrovská vlna imigrantů z jeho bývalých republik. Jsou mezi nimi opravdoví vyznavači Krista, ale také mafiáni, prostitutky a pašeráci, kteří zhoršují už tak mizernou křesťanskou reputaci na Blízkém Východě. Křesťané obývají celé čtvrti a nápisy v arménštině jsou ve městě stejně časté jako arabské. Křesťané dodnes tvoří 20 až 30% obyvatel třímiliónového Halabu a představují tak asi vůbec největší koncentraci křesťanů na Blízkém Východě. Výrazné zastoupení mají křesťané i v městečkách u libanonské hranice, v Homsu a v severovýchodní provincii Hasaka. Jsou ale i jinde, například městečko Maharde severozápadně od Hamá je celé křesťanské, známé především na místní poměry podezřele volnými vztahy mezi muži a ženami. Pokud ale bude trend odchodu pokračovat, za pár desítek let zmizí nejen ze Sýrie, ale z celého Blízkého Východu menšina, která tady úspěšně, a většinou v pokoji, přetrvala víc než tisíc let muslimské nadvlády. K nejčastěji navštěvovaným atrakcím v Sýrii patří křesťanská vesnice Ma’alúla, obývaná převážně řeckými katolíky. S okolními osadami Sidnája, Safita a Marmarita se jedná o poslední místo na světě, kde se ještě dnes používá k běžné komunikaci aramejština – jazyk Ježíše Krista a jeho učedníků. Režisér Mel Gibson zaangažoval zdejší vesničany při natáčení filmu Utrpení Ježíše Krista, který je celý namluvený aramejsky a latinsky. Magnetem vesnice Ma’alúla je klášter sv. Tekly. V Sidnáji se zase nachází klášter Panny Marie. O něco dál na sever, v hornaté poušti východně od silnice spojující Damašek s Homsem, leží klášter Mar Músá. Klášter není pojmenovaný podle Mojžíše, který vyvedl Izraelce z Egypta, ale podle etiopského lupiče z přelomu 4. a 5. stol., který se obrátil při přepadení jednoho kláštera a stal se sám mnichem. Syrští křesťané tvrdí, že přes Egypt a Palestinu se nakonec dostal až sem a založil klášter, který nese jeho jméno. Klášter Mar Músa je oravdovým prototypem odlehlosti, po které prahli eremité. Leží ve strmé skalní rozsedlině. Jediný vstup tvoří „ucho jehly“, sotva metr vysoká branka, který vstup umožní jenom pokorným. I dnes je klášter vzdálený 15 kilometrů od nejbližší silnice a cestu k němu si člověk musí sám najít v pustých horách. Jako by ani to nebylo dost, opouštěli mniši na různě dlouhou dobu izolovanou komunitu a odcházeli rozjímat do jeskyní, kterých je v okolních skalách spousta. Syrští pravoslavní mniši opustili klášter už v polovině 18. století, ale v roce 1991 se sem nastěhoval italský jezuita Paulu s několika přáteli a spontánně tady vznikla malá mezinárodní komunita mužů a žen, kteří vedle řeholních slibů usilují hlavně o upřímný dialog s muslimy.
Katolíci jsou v Sýrii rozdělení do 6 denominací – řecké, syrské, arménské, chaldejské, maronitské a římské. Každá z nich má v zemi vlastního patriarchu, ale všem je nadřízený papež ve Vatikánu. Protestantů je velice málo. Jsou to většinou konvertité z pravoslavných a katolických církví a jsou omezení na největší města. Do ostatních velkých měst, tím méně na venkov, neproniklo učení protestantů prakticky vůbec. Nedostává se kazatelů a evangelistů a výchova sborových činovníků vázne a čelí mnoha omezením. Evangelikálové přesto mluví a úspěchu a růstu svých církví, nejvíc v provinciích Latakia na západě, Hasaka na severovýchodě a Haurán na jihu. Konvertité jsou nejčastěji arménské národnosti. V celé Sýrii není přes výjimečně silnou křesťanskou přítomnost ani jeden sbor složený z bývalých muslimů, ani jeden sbor Kristových vyznavačů, který by zastupoval víc než devět desetin obyvatelstva. Všechna společenství slouží příslušníkům tradičně křesťanských menšin. Naprostá většina křesťanských sborů vůbec neuvažuje o misii mezi většinovou populací, evangelizace je totiž zakázaná a ani Kristovo slovo nedokáže věřící motivovat k následování. Dokonce i těch několik málo muslimů, kteří přijali biblické poselství, má kvůli předsudkům a nebezpečí problém najít společenství, které by je přijalo mezi sebe. Jejich počet je minimální, ale roste, spíš navzdory než díky aktivitám církví. Duch antiochijské církve vyvanul před mnoha stoletími a křesťanství se považuje spíš za kulturní dědictví než za sílu, která v době po Kristu změnila Sýrii a potom i svět. Islám a křesťanství žijí vedle sebe, ne spolu. Muslimové necítí potřebu zabývat se dialogem s křesťany. Mají přece pravdu a na křesťany se většinou dívají se směsí blahosklonné a pohrdavé tolerance. Křesťané jsou zase zahledění do sebe. Žijí často ve vlastních čtvrtích, chodí do křesťanských škol a nakupují výhradně u souvěrců. A vůči těm kdo se pravidly izolace neřídí, jsou velice nevraživí. V evropských médiích se vždycky dozvíme, když muslimové kvůli poskvrněné cti zabijí člena vlastní rodiny. Co u nás ale neuslyšíte je fakt že rukou bratrů a otců sešly v minulých letech i křesťanské dívky, které se zamilovaly do muslimů. Tento otřesný jev, který je v Sýrii i všude jinde v příkrém rozporu se zákonem, je tedy správnější vnímat jako kulturní a ne náboženský fenomén. Většina křesťanů – nejen v Sýrii, můžeme se zamyslet sami nad sebou – si neuvědomuje, že zatímco evangelizace je zakázaná a stíhaná, nikdo jim nemůže upřít svobodu podělit se o to, co Bůh dělá v jejich vlastních životech a co pro ně znamená. Není to ostatně právě to, co od nás Bůh očekává? Výraznou postavou syrské křesťanské obce v současnosti je Chawkat Moucarry. Přestože žije téměř třicet let v Západní Evropě, jeho srdce patří i nadále Blízkému Východu. Na Sorbonně vystudoval nejen křesťanskou teologii, ale získal tam i doktorát z islámských studií. Od roku 1994 učí na All Nations Christian College v Anglii. Snaží se probudit křesťany jak v Sýrii, tak na Západě, aby nezapomínali na poslání, které dal Ježíš svým učedníkům: zvěstovat evangelium. Učí křesťany dívat se na islám a muslimy upřímně, bez předsudků i růžových brýlí a zároveň připomíná Kristovo poučení o třísce v oku bližního. Vyzývá svoje spoluvěřící, aby se na muslimy, které považují za nepřátele, dívali Božíma očima, s láskou a touhou po spasení. Poukazuje na úžasné věci obsažené v Koránu. Protože o islámu říká tolik dobrého, dostává často otázku, proč pak vlastně vůbec dělat evangelizaci mezi muslimy. Bratr Moucarry na to odpovídá: „Zapomeňte na muslimy. Dívejte se na lidi, kteří neznají Boží lásku.“ Dalším, kdo si zaslouží zmínku je Mazhar Mallouhi. Mazhar se narodil v muslimské rodině v Sýrii a křesťanem se stal v dospělosti. Nyní žije v Bejrútu v Libanonu a vede asociaci, která se snaží především pomocí literatury představit muslimům Krista. Nejedná se o útočné
pamflety, ale odborné práce, založené na hlubokém poznání Bible i Koránu. Mallouhiho práce si získala mezi muslimy takové ocenění, že jeho knihy se legálně a veřejně prodávají po celém arabsky mluvícím světě včetně těch nejkonzervativnějších zemí. Mazharova manželka Christine je autorkou několika knih o islámu, určených křesťanům, z nichž nejznámější je Waging Peace on Islam (dalo by se snad přeložit jako Vyhlašme islámu mír). S týmem arabských spolupracovníků pracují manželé Mallouhiovi na biblických komentářích určených pro muslimské čtenáře Koránu. Na dalekém severu žije víc než 1,3 miliónu Kurdů. Podobně jako v okolních zemích, je i tady jejich život těžký. Zatímco v horách na severozápadě žijí po staletí jako usedlí farmáři, v severovýchodním cípu Sýrie na východ od Eufratu se postupně usadili a nad původním obyvatelstvem převážili Kurdové utíkající z Turecka. Po roce 1961 byli vystavení nesmyslnému šikanování ze strany syrské vlády, která dospěla k názoru, že „infiltrují zemi, aby narušili její arabský charakter“. 120 000 Kurdů ztratilo občanství a museli odejít ze země. Na jejich místa byli nastěhovaní Arabi. V roce 1963 vláda ještě přitvrdila, znemožnila jim získat vzdělání, odepřela jim přístup k lékařské péči a pokračovala v deportacích. K tomu se přidalo neustálé obtěžování úřady, policejní přepady, vyhazování z práce kvůli národnosti, konfiskace majetku. Vláda zakázala a zabavovala všechny kurdské knihy a kazety s kurdskou hudbou. Pronásledování skončilo v roce 1976, ale hořkost mezi Araby a Kurdy přetrvává dál a nenávist znovu propuká pod různými záminkami. V roce 2003 třeba propuklo etnické násilí při fotbalovém zápase ve městě Kámišlí. Naprostá většina Kurdů vyznává sunnitský islám, i když tajně se řada z nich hlásí k álevitům. Asi 1 400 severo-syrských Kurdů uctívá Krista, ale protože místní křesťané se misie příliš bojí a pro misijní společnosti jsou v podezíravé Sýrii těžko dostupní, hlásání evangelia vázne. Syrská poušť vypadá jako bezlidná pustina. Už v době Starého zákona to bylo obávané místo neslučitelné se životem, které poutníci i celé armády raději obcházeli velikým obloukem. Ve skutečnosti ale v poušti a na jejích okrajích žije okolo 1 miliónu beduínů. Tito drsní lidé, jejichž předkové vyznávali Krista ještě dlouho po přičlenění Sýrie k muslimské říši, jsou dnes hluboce oddaní islámu i kmenovým tradicím a je mezi nimi jen asi 180 křesťanů. Sýrie zažila složité náboženské štěpení nejen za křesťanské éry, ale velmi podobné rozdrobení postihlo i muslimy. V širokém okolí Hamá jsou soustředění příslušníci muslimské skupiny imámíja. V samotné provincii Hamá tvoří asi 15% obyvatel. Město Salámíja v téže provincii je centrem ismajlíovců, 10 tisíc dalších žije v horách provincie Latakia. Tam, stejně jako v okolí města Amuda na východě a v Džabal Simán žijí jezídíjovci, přezdívaní „uctívači ďábla“, kteří se do Sýrie rozšířili z pohoří Sindžár na opačné straně hranice s Irákem. Svéráznou náboženskou komunitu tvoří drúzové. Tato odnož šíitského islámu vznikla v 11. stol. v Egyptě, když učitel Darází prohlásil krvelačného fátimovského vůdce al-Hakíma za posledního imáma a zároveň samotného Boha. Po al-Hakímově smrti museli drúzové utéct z Egypta. Uchýlili se hlavně na Golanské výšiny, na přilehlé nehostinné hory Džabal al-Arab a do Libanonu, ale obývají také několik vesnic v jihosyrském Hauránu. Ve 120 syrských vesnicích žijí jenom drúzové. V Šahbá, Suweidě a Džabal al-Arab tvoří 90% obyvatel. Jejich víra je obestřená tajemstvím. Je zakázané nejenom opustit tuto víru, ale zakázané je také stát se drúzem, pokud se jím člověk nenarodil. Plné poznání učení, hikme, je navíc vyhrazené jenom pro takzvané uqqál – vědoucí, úzkou elitu mezi drúzy. Drúzům jejich učení dovoluje, aby v rámci vlastní bezpečnosti skrývali svojí náboženskou totožnost. Proto se v muslimském prostředí chovají jako muslimové, v křesťanském zase jako křesťané a na Golanských výšinách jsou loajální vůči židům. Týdenní svátek slaví drúzové ve čtvrtek. Pozůstatek židů, čítající méně než 3 tisíce lidí, kteří se neodstěhovali do Izraele, žije
v Halabu a okolí. Jsou to potomci vystěhovalců z dob Starého zákona i uprchlíků ze Španělska, kteří v 15. stol. po dobytí muslimského chalífátu katolíky našli v arabském světě ochranu i náboženskou toleranci. Dnes patří mezi nejvíc podezírané a sledované občany a narážejí na předsudky a nevraživost. Kromě toho, že je muslimská komunita rozdělená do sekt, existují veliké rozdíly v náboženském životě i uvnitř samotné sunnitské a šíitské komunity. Nemáme prostor zabývat se jimi dopodrobna, ale za zmínku jistě stojí lidové pověry a zvyky, na hony vzdálené učení Koránu. Mezi beduíny je běžné používání amuletů a zaklínadel na ochranu před duchy a před „zlým okem“. Úcta ke svatým mezi usedlými obyvateli nabyla téměř stejných rozměrů jako v křesťanství. Skoro každá vesnice má svého svatého, zpravidla místního obyvatele, který vedl obzvlášť příkladný život. Věřící, většinou ženy, navštěvují jeho hrob, aby si u něj vyprosily pomoc, štěstí a ochranu pro sebe a svoje nejbližší. Na překážku není ani to, že řada těchto svatých byli křesťané a k jejich hrobům se často chodí klanět modláři obou náboženství. Většina věřících vnímá Boha především jako prostředek k zajištění vlastních potřeb, vyřešení problémů a dosažení tužeb. Z tohoto pohledu pak logicky není důležité, jestli jim pomůže Bůh, svatí, nebo džinové. Přes svojí sekulární orientaci podporuje syrská vláda organizace Hamás a Hizballáh. Její důvody jsou politické, nikoliv náboženské. Sýrie je úhlavní nepřítel Izraele a neskrývá protiamerické postoje. Aktivně se podílí na boji proti fundamentalistům, kterými se sama cítí ohrožená. V syrském vězení sedí Mohammed Heydar Zammar, zapletený do teroristických útoků v USA 11. září 2001. Bojovné, nábožensky laděné nálady, směřující k nenávisti ke všemu západnímu a křesťanskému sílí, podporované nejvíc válkou v Iráku. Vláda se svými nespočetnými špióny je drží na uzdě, ale hrozby USA Asadovce se sunitskými militanty chtě nechtě sbližují a zlu, které pochází z obou stran, dávají punc hrdinné obrany národa a víry. Ti křesťanští misionáři, kteří věří, že misie je nejsnazší mezi sekulárními muslimy, by asi měli vědět, že nejliberálnějším městem Sýrie je Latakia, kde nakupují zboží Rusové a Řekové, ženy se procházejí v úzkých džínách a minisukních a kde se lze opít v tolika barech jako nikde jinde v zemi. Největší úspěch v práci s muslimy mají korespondenční kurzy. Film „Utrpení Krista“ prošel kiny a dodnes koluje převážně v pirátských kopiích po mnoha městech. K jeho popularitě přispělo nejvíc nařčení autora snímku, Mela Gibsona, z antisemitizmu. Lepší reklamu si film v Sýrii nemohl přát. Jedním z mála syrských muslimů, kteří přijali Krista jako Spasitele, je Ziád z Damašku a jeho rodina. Jeho svědectví, staré téměř 30 let, křesťané zveřejnili na internetu. Ziád pocházel ze zbožné muslimské rodiny a od dětství věrně zachovával pilíře islámu. Po několika letech práce stavebního inženýra ho v roce 1979 zaměstnavatel vyslal na roční postgraduální studium do Západního Německa. Tady těžce onemocněla jeho dcera Ghada a lékaři brzy vzdali léčbu v očekávání její blízké smrti. Ziád, který se dozvěděl zprávu v nemocnici, seděl bezmocně v čekárně, kde si všiml na stolku ležící Bible. Vzal jí do rukou a začal hledat pasáž, kterou si pamatoval od svých křesťanských přátel z Damašku. „John 14:13,14. Ochota, s jakou Ježíš nabízí svojí pomoc, Ziáda dojala. Začal se modlit k Bohu ve jménu Ježíše a prosit za tu jedinou věc – za uzdravení své umírající dcery. Naplnil ho nepopsatelný pokoj a radost a tak okamžitě běžel ke svojí dcerce, objal jí a řekl: „Ghado, miláčku, Bůh tě uzdraví.“ Sám byl zaražený svojí přímočarou jistotou, ale hluboko v srdci věděl, že Bůh vyslyšel jeho modlitbu. Dva dny nato propustili lékaři Ghadu domů. Neměli žádný důvod, aby jí dál drželi v nemocnici. Ziád i jeho žena změnili svoje životy a později se k nim připojila i jejich dcerka, která dnes také věří, že Ježíš je cesta, pravda i život. Jistá mladá žena z Damašku se obrátila poté, co jí Ježíš ve snu řekl, že bez něj zemře se
svými hříchy. Pozoruhodné je, že tato žena byla v ulici, kterou mnohokrát procházeli členové křesťanského modlitebního týmu. Přijeli do Sýrie, aby se modlili za spasení místních obyvatel. Chodili po ulicích a modlili se za lidi, kteří v nich bydlí. V tomto případě se pak jeden z modlitebníků s obrácenou ženou setkal. Většina jiných takové bezprostřední setkání nikdy nezažije, ale jejich modlitby tím neztrácejí na významu. Ježíš podobně navštěvuje mnoho lidí v Sýrii. Biblické poselství přijali i někteří syrští álevité. Už v minulosti, v letech 1856 až 1958, mezi nimi pracovali protestantští misionáři. Od té doby se situace vyhrocuje a někteří křesťané nebo jejich děti konvertovali zpátky k náboženství svých předků. Skupina zahraničních křesťanů založila iniciativu „Shout For Joy – Syria“ (Zaraduj se, Sýrie). Její jméno má původ v Žalmu 126. Celý rok 2004 strávili křesťané konkrétními modlitbami za Boží dílo v této zemi. Snažili se povzbudit tisíce křesťanů po celém světě, aby se přinejmenším jeden den v roce 2004 modlili a postili za Sýrii a aby se tak každý den po celý rok křesťané někde ve světě přimlouvali za tuto zemi. Zapojili se věřící z více než 40 zemí. Někteří z nich dokonce cestovali do Sýrie, procházeli se po Přímé ulici v Damašku a modlili se za ty, kteří nevědí, že Ježíš je cesta, pravda i život (J 14,6). U pozůstatků domnělého Ananiášova domu se modlili za milióny těch, kteří potřebují otevřít oči, aby pochopili dobrou zprávu o tom, kdo je Ježíš (Sk 26,18). Do Sýrie rovněž přiváželi Bible, materiály, kazety a DVD, které vyprávějí příběh evangelií a modlili se za jejich vliv. Některé Bible si našly cestu do muslimských knihoven. Modlete se za to, aby se stránky Písma proměnily v živé Boží slovo, které přináší věčnou záchranu. Joseph Wolff, známý adventistům z knihy Ellen Whiteové Vítězství lásky Boží, kázal v Sýrii místním muslimům, křesťanům a židům, a to jak arabsky, tak aramejsky a hebrejsky. Wolff kázal o Danielových proroctvích, o znameních doby, která ukazují na Kristův blížící se příchod, věřil, že Kristus při svém příchodu očistí svatyni v Jeruzalémě a ustanoví Tisícileté království. Z Halabu, který byl tenkrát součástí turecké říše, pocházel Zadour A. Bahraian. Jeho otec pronajal v Istanbulu pokoj chudému řeckému ševci Theodoru Antoniovi, prvnímu adventistovi v Turecké říši. Zadour začal číst knihy, které s sebou nevzdělaný švec přivezl z Ameriky a když ho v roce 1890 navštívil br. Holser z Německa, zjistil, že se v Bibli a učení adventistů vyzná lépe než jeho učitel. Baharian přijal křest i Holserovo pozvání ke studiu na semináři v Basileji. Ve Švýcarsku přeložil a ručně nacyklostyloval desítky tisíc stran literatury, které po návratu rozesílal do různých míst včetně Halabu. Při své návštěvě rodného města v roce 1893 tu vedl evangelizační přednášky a pokřtil první 4 adventisty. O rok později ho br. Holser ordinoval jako prvního domorodého adventistického kazatele na Blízkém Východě. Baharian byl velice vzdělaný muž, mluvil několika jazyky, měl mimořádný kazatelský dar a lásku všech adventistů v říši. První adventisté v Sýrii čelili silnému pronásledování, Baharian a jeho spolupracovníci mnohokrát poznali výslechy a vězení, ale nikdy neztratili odhodlání a nepolevili v práci. Stejně jako první Ježíšovi apoštolové se z vězení okamžitě vraceli ke kázání o Spasiteli. Při strašlivých masakrech Arménů v Turecku během prvních dvou desetiletí 20. stol. zahynulo 167 adventistů, mezi nimi i sám bratr Baharian. Prakticky všichni adventisté, kteří pogromy přežili, utekli za hranice Turecka. Velká část z nich našla nový domov právě v Sýrii, která se tenkrát dostala pod francouzský mandát. Turečtí uprchlíci založili první 2 sbory v Halabu a Damašku. V těchto největších městech Sýrie působilo mezi válkami i několik evangelistů, církev se ale věnovala práci téměř výlučně mezi křesťanskou menšinou a většinové muslimy opomíjela. Adventistům se podařilo otevřít dokonce vlastní školku v Damašku a po válce církevní školu v Bezaqu.
Ve 40. letech 20. stol. se k Církvi adventistů připojilo několik syrských křesťanů žijících v USA. Ti požádali prostřednictvím církve o návštěvu svých příbuzných. Návštěvy vedly ke studiu Bible a křtům těchto lidí. Do roku 1950 vznikly z této iniciativy 3 nové sbory. Adventisté také vlastnili v Sýrii 2 školy. V roce 1966 jsme měli v Sýrii 4 sbory se 176 členy. V zemi ale měla církev řadu nepřátel. Vláda na základě falešných obvinění opakovaně zavřela naše sbory, zabavila literaturu a biblické korespondenční kurzy, zakázala shromažďování adventistů, úředně zapečetila sbor v Bezaqu a několik biblických pracovníků dokonce skončilo ve vězení. V polovině 70. let zavřela vláda poslední dvě sborové budovy v Damašku, uvěznila zaměstnance církve i její laické pracovníky a zakázala činnost církve. Tento zákaz je v platnosti až dodnes a nikdo pořádně neví, co se stalo s několika rozptýlenými rodinami adventistů, které v Sýrii po zákazu zůstaly. Za zákazem nestojí ani tak činnost adventistů, jako jejich učení. V zemi, která je oficiálně stále ve válce s Izraelem, přitěžuje to, že se od ostatních křesťanů odlišuje svěcením soboty, což je jedna z nejviditelnějších známek židovství. Adventisté tak dnes čelí stejnému tlaku, jako ranní křesťané na stejných místech 19 století před nimi.. Blízkovýchodní unie církve, která je za misii v Sýrii zodpovědná, sice na tuto zemi nezapomněla, ale protože už tam řadu let nevyvíjí žádnou činnost, v současnosti neví, jak by mohla šířit dobrou zprávu do země s dokonalou sítí špiónů, kteří jsou vůči adventistům velmi ostražití. Administrátoři církve se několikrát pokoušeli jednat s vládními představiteli, ale bez jakýchkoliv výsledků. Na celém území je slyšitelné Rádio Awaha (oáza), nový program Blízkovýchodní unie Církve adventistů, který nenapodobuje západní programy, ale tvoří ho převážně Arabi pro Araby ve stylu šitém na míru. Z Argenty v Itálii vysílá adventistické rádio i v kurdštině? Novou naději přinášejí do země uprchlíci z Iráku. Nekonečné násilí rozehnalo Iráčany za hranice a zdecimovalo církev v jediné blízkovýchodní zemi, kde adventistů každoročně přibývalo, a kde se církev za staré diktatury těšila nebývalé svobodě a výhodám. Nejvíc iráckých adventistů odešlo právě do Sýrie. Kvůli zákazu církve tam sice nemůžou pořádat bohoslužby, ale v soukromí nepřestávají oslavovat Hospodina. Modlete se, aby mezi obyvateli země, která jim poskytla ochranu, mohli obnovit svědectví o tom, že Ježíš už brzo přijde obnovit mír a přinést vykoupení a věčný život všem, kdo ho přijmou. Křesťané z ciziny smějí v Sýrii svobodně mluvit o svojí víře v Krista a jejím prožívání. Místní muslimové s nimi na toto téma rádi mluví. Je nesmírně důležité, aby poznali, že lidé, kteří věří v Krista, prožívají opravdový vztah s Bohem a nejsou to jenom obhájci izraelské a americké politiky. Modlete se za co nejvíc křesťanů, kteří svoje svědectví Syřanům přinesou, pokud se těmi svědky rovnou nechcete stát sami. Sýrie patří s 3,4% ročního přírůstku obyvatel k zemím s nejrychlejším růstem obyvatelstva, které brzy dosáhne 20 miliónů. Po Saúdské Arábii je to nejlidnatější země na světě, kde oficiálně nejsou adventisté a kde církev nevyvíjí činnost. Modlete se, aby Bůh působil nadpřirozeně tam, kam naše církev nemá přístup a aby také svým lidským služebníkům otevřel dveře, aby v síle jeho Ducha pomohli připravit Sýrii na Kristův návrat. Syřané žijí díky socialistické minulosti našich zemí i v České republice a na Slovensku a jsou nám dostupní. Modlete se, aby si Bůh mohl použít i tuto příležitost pro větší slávu Ježíšova jména a pro to, aby zpráva o jeho blízkém příchodu opět zněla i v zemi tak úzce spjaté spjaté s počátky křesťanství a šíření dobré zprávy. U Mat 4,24 je napsáno: „Pověst o něm se roznesla po celé Sýrii; přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a uzdravoval je.“. To co platilo tenkrát dnes už neplatí. Mnoho Syřanů je v každodenním kontaktu s lidmi, kteří se hlásí ke křesťanství jako svému tradičnímu náboženství. A přece velmi málo z nich má
možnost setkat se s Ježíšem a prožít uzdravení. Jedině Bůh může způsobit, aby byla dobrá zpráva o Ježíši znovu slyšet po celé Sýrii. Proto tolik potřebuje modlitby těch, kdo s Bohem žijí. Shromáždili jsme v tomto článku mnoho negativních zpráv o Sýrii, její minulosti i vůdcích i o její slabé církvi. Zaslouží si vyzdvihnout, že je to krásné, klidné, bezpečné a přátelské místo. Kdykoliv teď řeknete „Maranatha“, „Přijď brzy“, můžete si vzpomenout, že to je syrské slovo a poprosit Ježíše, aby vedl svojí církev v dokončení zvěstování a přípravy na jeho příchod mezi obyvateli této země.
