Syndrom vyhoření v pracovní činnosti

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomických a sociálních věd

Syndrom vyhoření v pracovní činnosti Bakalářská práce

Autor:

Jolana Kühnel Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Ingrid Matoušková, PhD.

Červen, 2009

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně, pod vedením vedoucí práce Mgr. Ingrid Matouškové, PhD., a s použitím uvedené literatury.

V Praze dne 10.6.2009

Jolana Kühnel

Poděkování:

Ráda bych tímto vyjádřila poděkování Mgr. Ingrid Matouškové, PhD., za inspirativní a trpělivé vedení mé bakalářské práce.

Anotace:

Bakalářská práce se zabývá problematikou syndromu vyhoření. Vymezuje základní pojem syndromu vyhoření, zabývá se příčinami jeho vzniku, jeho projevy, vývojem, terapií a prevencí. Závěrem jsem do bakalářské práce začlenila doporučení pro praxi, která by měla tvořit obecná východiska pro minimalizaci možností vzniku syndromu vyhoření. Fenomén syndromu vyhoření je v současné době velmi aktuálním tématem.

Klíčová slova: Syndrom vyhoření, vznik syndromu vyhoření, zdroje syndromu vyhoření, rizikové faktory, příznaky syndromu vyhoření, ohrožené skupiny zaměstnanců, prevence syndromu vyhoření, stres.

Annotation:

This Bachelor thesis deals with the burn-out syndrome issue. The thesis explains the main terminology of burn-out syndrome, what causes its start, how it works and proceeds. It also shows the possibilities of therapy and prevention. This burn-out syndrome phenomenon remains to be very serious and present problem the tutors have to deal with every day.

Keywords: Burn-out syndrome, inception of burn-out, source of burn-out, risk factors, symptoms of burn-out, vulnerable groups of employees, prevention of burn-out, stress.

Obsah: Úvod ........................................................................................................................................6 1.

Syndrom vyhoření .........................................................................................................7

1.1 Mechanismus vzniku syndromu vyhoření, zdroje vyhoření..................................10 1.1.1 Osobnostní předpoklad ..................................................................................12 1.1.2 Pracovní podmínky, organizace práce a vliv prostředí..................................13 1.1.3 Zátěž a přetížení.............................................................................................14 1.1.4 Frustrace (neuspokojení našich potřeb a očekávání).....................................15 1.1.5 Negativní vztahy mezi lidmi .........................................................................16 1.1.6 Přílišná emocionální zátěž .............................................................................16 1.2 Rizikové faktory ....................................................................................................16 1.2.1 Vnější rizikové faktory ..................................................................................17 1.2.2 Vnitřní rizikové faktory.................................................................................19 1.3 Fáze syndromu vyhoření .......................................................................................20 1.4 Příznaky syndromu vyhoření.................................................................................24 1.4.1 Diagnostika....................................................................................................24 1.4.2 Příznaky.........................................................................................................26 1.4.3 Pocity při vyhoření ........................................................................................28 1.4.4 Dotazníkové metody zjišťování syndromu vyhoření ....................................29 2. Ohrožené skupiny zaměstnanců, profese ..................................................................32 3.

Prevence syndromu vyhoření .....................................................................................35

3.1 Interní vlivy ...........................................................................................................35 3.2 Externí vlivy ..........................................................................................................36 3.2.1 Sociální opora ................................................................................................36 3.2.2 Mezilidské vztahy..........................................................................................38 3.2.3 Pracovní prostředí..........................................................................................39 4. Doporučení pro praxi ..................................................................................................43 4.1 Techniky umožňující zvládání vyhoření ...............................................................45 4.2 Praktické rady předcházení syndromu vyhoření ...................................................48 4.3 Odborná pomoc .....................................................................................................51 Závěr .....................................................................................................................................54 Použitá literatura.................................................................................................................55

5

Úvod „Bez práce celý život ztrouchniví, ale když je práce bezduchá, život se dusí a umírá.“

Albert Camus

Mnozí z nás vstupujeme do zaměstnání s velkou mírou energie. Jsme plni ideálů, očekávání, těšíme se na nové výzvy a jsme připraveni zvládat i nelehké situace. Oplýváme motivací. Máme představu o tom, že pokud se budeme cílevědomě snažit a dobře odvádět svou práci, budeme v kariérním životě úspěšní a věříme, že se nám podaří dosáhnout vytyčených cílů. Z počátku nás práce baví a zvládáme všechny úkoly, to nás motivuje a povzbuzuje k stále lepším výsledkům. Postupně úkoly přibývají, stávají složitější a velké množství informací, které musíme každý den přijmout a zpracovat, nás nutí zrychlovat naše životní tempo. Vysoké požadavky na výkon, kvalitu práce a stoprocentní nasazení se stávají standardem dnešní doby, málokdo z nás se spokojí s průměrným výkonem, snažíme se dosáhnout lepších výsledků než ostatní. Soutěživý charakter naší společnosti nás nutí podávat stále vyšší výkony. Soutěžíme již prakticky ve všech oblastech života. Soutěživost může být motivací k úspěchu, ale i podnětem k vyhoření. Při střetu s realitou většinou naše nadšení opadá. Často pak ztrácíme důvěru ve své schopnosti a neúspěchy stále více prožíváme jako osobní porážku. Smysl vykonávané práce se ztrácí a dostavují se negativní pocity. Začínáme si pokládat otázku, co je vlastně smyslem našeho života, zda-li je to to, co jsme od života očekávali. Může nastat situace, kdy vytyčené cíle už nejsou hlavním důvodem, kvůli kterému se každý den do zaměstnání vracíme. Toto jsou první příznaky syndromu vyhoření.

Cílem této práce je popsat syndrom vyhoření, vznik, jeho příčiny, následky a možnosti, jak vyhoření předcházet.

6

1. Syndrom vyhoření Termín burn-out byl původně používaný pro označení stavu alkoholiků a později i toxikomanů, lidí kteří zcela propadli své droze a o vše ostatní ztratili zájem. Později se burn-out začal používat i pro tzv. „workoholiky“ – jedince pro které se stala práce drogou a nic jiného je nezajímalo, stejně jako u alkoholiků, i u nich docházelo k depresím, ke stranění se druhých lidí, celkovému vyčerpání a osamění.1

Avšak stav, který pojem burn-out popisuje, je znám od nepaměti. Jaro Křivohlavý ve své knize Jak neztratit nadšení, (Křivohlavý, s. 45, 1998), uvádí, že „syndrom vyhoření – jev (fenomén) celkového vyčerpání, tj. vyčerpání fyzického, psychického (emocionálního a mentálního) i duchovního nebyl neznám v kolébce evropského křesťansko-antického myšlení. Setkáváme se s ním např. v bibli, kde v knize nazvané „Kazatel“ čteme to, co vyjadřuje termín burn-out (vyhoření): „Marnost nad marností, všechno je marnost“. Ve starém Řecku se zrodila pověst o Sysifovi, která též vyjadřuje, co je to totální vyčerpání. Sysifos byl odsouzen k tomu, aby dovalil na vysokou horu velký kámen. Kámen valil nahoru, když se však blížil vrcholu, kámen se mu vždy vysmekl, spadl a Sysifos musel začít znovu. Není divu, že se takovému trápení, kterému není konce, říká „Sysifova práce“.“

Burn-out, jako odborný termín, ve smyslu slova jak jej používáme dnes, tedy v souvislosti s pracujícími lidmi, u kterých se objevilo zoufalství a bezmoc, byl poprvé v psychologii a psychoterapii popsán v 70. letech minulého století ve Spojených státech americkým psychoanalytikem Herbertem J. Freudenbergerem.2

Freudenberger se po večerech staral jako dobrovolník na Free Clinic v newyorském Harlemu o mladistvé narkomany a prostitutky a pracovní přetížení jej přivedlo do těžké krize. Ve své knize Burn-out: The Cost of High Achievment, burn-out syndrom definoval jako vyhasnutí motivace a stimulujících podnětů v situaci, kdy péče o jedince a neuspokojivý vztah jsou následkem toho, že práce nepřináší očekávané výsledky. Tímto

1, 2

JEKLOVÁ, Marta; REYTMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. 2006. ISBN 80-86991-74-1

7

termínem tak označil jev, který byl již dlouhou dobu znám, avšak do té doby nebyl pojmenován.3

Fraudenberger popsal z vlastní zkušenosti i příznaky, kterými jsou úzkost, deprese, apatie, snížení sebedůvěry, výpadky paměti, potíže se zažíváním, dýcháním, sexuálním životem a kardiovaskulárním systémem.4

Od 70. let minulého století se stal syndrom vyhoření předmětem neustále rostoucího zájmu a bylo o něm uveřejněno mnoho odborných pojednání. Lékaři a psychologové se více než třicet let zabývají stavy celkového vyčerpání, motivace a emocí, stavy vyhaslosti, tj. stavy syndromu vyhoření. Americký psycholog Faeber uveřejnil seznam 1500 odborných pojednání, článků a knih popisujících burn-out v období od roku 1974 do 1983. Od roku 1983 do 1990 publikování prací zabývajících se syndromem vyhoření sledovali američtí psychologové Kleiber a Enzman a opět uváděli, že počet publikací byl roven 1500.5 Burn-out ovlivňuje nejen psychické oblasti, ale ovlivňuje podstatně i kvalitu života lidí, kteří jsou jím postiženi. Burn-out vykazuje některé podobné charakteristiky s příznaky a důsledky různých duševních onemocnění a poruch, proto v něm spatřujeme i velmi aktuální medicínský problém,6 což dokazuje i to, že je zařazen do Mezinárodní klasifikace nemocí.7

Definice syndromu vyhoření Definic syndromu vyhoření je celá řada, některé definují syndrom vyhoření jako proces s vlastním vývojem, jiné jsou zase orientovány na konečný stav, stav vyhoření, tj. emočního, fyzického a psychického vyčerpání.

„Burn-out efekt – z angl., vyhoření, vypálení, vyčerpání fyzických, psychických sil, ztráta zájmu o profesi, eroze profesionálních postojů, které se především projevují u pracovníků 3

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. 2001. ISBN 80-7178-551-2 JEKLOVÁ, Marta; REYTMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. 2006. ISBN 80-86991-74-1 5 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3 6 KEBZA, Vladimír.; ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření – funkční duševní porucha. 1998. ISBN 80-7071-099-3 7 Internetové stánky Monster. Burn-out. [online]. [cit. 2009-03-05]. Dostupné z WWW: 4

8

tzv. pomáhajících profesí (sociální pracovníci, poradci, pedagogové, zejména speciální). Značný podíl na tomto jevu mají stres, časová náročnost povolání, administrativní zásahy, které rušivě ovlivňují práci apod. Prevencí je osvojení si technik prevence snižování stresu, plánování a management času, oddělení práce od osobního života, snaha o profesionální růst apod.“ 8 Pedagogický slovník

„Burn-out je konečným stádiem procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení (svůj entusiasmus) a svou motivaci (své vlastní hnací síly).“ Henrich Freudenberger

„Burn-out je výsledek procesu, v němž lidé velice intenzívně zaujati určitým úkolem (ideou) ztrácejí své nadšení.“ Cary Cherniss

„Burn-out je proces, při němž dochází k vyčerpání fyzických a duševních zdrojů (energií), k vyplenění celého nitra, k „utahání se“ tím, že se člověk nadměrně intenzívně snaží dosáhnout určitých subjektivně stanovených nerealistických očekávání nebo že se snaží uspokojit takováto nerealistická očekávání, která mu někdo jiný stanoví.“ Edelwich a Richelson

„Burn-out je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým zabýváním se situacemi, které jsou emocionálně těžké (náročné). Tyto emocionální požadavky jsou nejčastěji způsobeny kombinací dvou věcí: velkým očekáváním a chronickými situačními stresy.“ Agnes Pines a Elliott Aronson

8

PRŮCHA, J.; WALTEROVÁ, E.; MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 3. doplněné a aktualizované vydání. 2001. ISBN 80-7178-579-2

9

„Burn-out je syndromem emocionálního vyčerpání, depersonalizace a snížení osobního výkonu. Dochází k němu tam, kde lidé pracují s lidmi, tj. tam, kde se lidé věnují potřebným lidem.“ Maslach a Jakson

Všechny uvedené definice mají několik společných znaků: -

přítomnost negativních emocionálních příznaků, např. deprese, únava, emocionální vyčerpání;

-

příznaky burn-outu jsou nejčastěji spojovány s určitými druhy profesí, popisují jej jako tzv. syndrom pomáhajících profesí, např. zdravotnictví, školství;

-

snižující se efektivita práce není následkem špatných pracovních schopností, ale s negativně vytvořenými postoji a z chování z nich vyplývajícího;

-

zaměřují se převážně na psychické příznaky a prvky chování, nežli na fyzické příznaky vyčerpání;

-

syndrom vyhoření se vyskytuje u lidí jinak psychicky zdravých, nesouvisí tedy s psychickou nemocí.9

Burn-out ve většině případů vylučuje stavy, které jsou spojeny s psychiatrickou diagnózou. Většinou jej také nelze spojovat s problémy, které nesouvisejí s výkonem zaměstnání nebo s monotónností práce, zde se sice může jednat o únavu a znechucení, avšak tento stav není spojen s pocity neschopnosti, jak je tomu u syndromu vyhoření.

1.1 Mechanismus vzniku syndromu vyhoření, zdroje vyhoření Jak již bylo uvedeno v definici A. Pines a E. Aronsona, burn-out je stav fyzického, psychického a emocionálního vyčerpání, který je způsoben dlouhodobým pobýváním v mimořádně

9

náročných

emocionálních

situacích,

spojením

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3

10

velkého

očekávání

s chronickými situačními stresy. V důsledku těchto emocionálně náročných situací syndrom vyhoření vzniká a dále se vyvíjí.10

Avšak nejen dlouhodobé pobývání ve velmi náročných emocionálních situacích způsobuje syndrom vyhoření, každý člověk je jinak přizpůsoben k zvládání nepříznivých životních podmínek, velkou roli zde hraje jeho osobnostní předpoklad. Dalším důležitým zdrojem vyhoření je i zaměstnání, tedy vliv konkrétních pracovních podmínek a organizace práce.

Ke stresovým situacím dochází především v pracovním prostředí, přesto se se syndromem vyhoření můžeme setkat i v prostředí mimopracovním. U mimopracovního prostředí bývají zdrojem stresu chronické denní nepříjemnosti, mikrostresy a životní události, např. nemoci, rodinné problémy, finanční problémy, ztráta zaměstnání apod.

Vedle emocionálně náročných situací a opakujících se stresů mají na syndrom vyhoření podstatný vliv ještě vnější okolnosti a podmínky, tj. další zátěžové situace, kterými jsou frustrace, konfliktní situace, traumata, psychická krize a deprivace.

Zdroje vzniku syndromu vyhoření: -

osobnostní charakteristiky postiženého jedince;

-

zaměstnání jedince, konkrétní pracovní podmínky;

-

vnější okolnosti a podmínky.11

Okolnosti příznačné pro burn-out: -

zátěž a přetížení;

-

neuspokojení našich potřeb a očekávání;

-

negativní mezilidské vztahy;

-

přílišná emocionální zátěž;

-

vliv prostředí, pracovních podmínek a organizace práce.12

10

JEKLOVÁ, Marta; REYTMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. 2006. ISBN 80-86991-74-1 SPURNÝ, Jožo. Syndrom vyhoření. (nepublikovaná přednáška). Praha: Policejní akademie 2007. 12 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3 11

11

1.1.1 Osobnostní předpoklad Burn-out nejvíce postihuje osoby, které vstupují do zaměstnání plni ideálů. Na počátku jsou nadšeni a těší se na novou práci, na nové úkoly, těší se na tým spolupracovníků. Nové zaměstnání berou jako výzvu a jsou připraveni udělat maximum, aby byli úspěšní. Jsou vysoce motivovaní. Práce je těší, protože dává smysl a naplňuje jejich ideály. Jejich život má smysl. Avšak, po určité době, kdy se začnou setkávat s nelehkými situacemi a narážet stále častěji na těžkosti a neúspěchy, začne jejich počáteční nadšení polevovat a začnou ztrácet energii. Přestávají věřit ve své schopnosti, neúspěchy začínají prožívat jako osobní porážku, smysl vykonávané práce se ztrácí a dostavují se negativní pocity, jejich život ztrácí smysl a často si kladou existenční otázku „proč vůbec žít“. Důsledkem zničené motivace je pak neschopnost zmobilizovat vlastní zájem a schopnosti pro vykonávání pracovní činnosti. V životě se setkáváme s mnoha překážkami a těžkými situacemi, každý člověk tyto překážky a nelehké situace zvládá jiným způsobem. Míra odolnosti zvládat zátěžové situace je závislá na osobních předpokladech jedince. Co je pro jednoho jedince zvládnutelná situace, která jej může i posílit, je pro druhého situace příliš náročná a nezvládnutelná. Náchylné k syndromu vyhoření bývají osoby nadměrně zodpovědné, úzkostlivé a s rysy perfekcionalismu. Dále jsou to lidé, kteří na sebe kladou vysoké nároky a nesplnění vytyčených cílů cítí jako osobní porážku. Naopak u lidí, kteří znají svou hranici, dokáží nejen pracovat ale i odpočívat a kteří se nesoustředí jen na jeden životní cíl, se vyskytuje syndrom vyhoření méně často.

Syndrom vyhoření bývá také označován jako tzv. syndrom pomahače. Vyskytuje se u člověka, který má potřebu pomáhat ostatním, často upřednostňuje potřeby jiných lidí před vlastními potřebami. Tito lidé většinou volí takové zaměstnání, kde mohou být prospěšní ostatním.

12

Zdrojem syndromu vyhoření může být i neschopnost požádat druhé o pomoc, z důvodu představy, že člověk musí všechno zvládnout sám, nebo pramenící ze srovnávání se s druhými lidmi, kteří všechno sami zvládají a stíhají.

Stejně tak jako míra zvládání zátěžových situací je u každého člověka jiná, tak i forma zvládání těchto situací nebývá stejná, záleží opět na osobní charakteristice člověka, na tom, jaké má např. zkušenosti z předchozích situací a dalších ovlivňujících faktorech.

1.1.2 Pracovní podmínky, organizace práce a vliv prostředí Jak již bylo zmíněno, příčiny vzniku syndromu vyhoření je třeba hledat nejen v osobnostních charakteristikách postiženého, tak i v konkrétních pracovních a životních podmínkách.

Velmi negativně v zaměstnání působí jak extrémní míra svobody, tak i extrémní míra kontroly. Přílišná kontrola omezuje člověka v tom, co dělá, avšak je-li ponechán jen sám sobě, má naopak tolik volnosti, že neví co s ní, jak s ní naložit.

Mezi další nejvýraznější podmínky, které mají za následek psychické vyčerpání je nesmyslnost požadavků, tj. nesmyslnost toho, co má člověk dělat. Je-li člověk nucen dělat to, co považuje za nesmyslné, radost z práce vystřídá jen čistě finanční motivace.

Příčinou vzniku syndromu vyhoření může být i problém s autoritou, vysoká míra odpovědnosti, neplnění úkolů, již zmiňované očekávání, sociální komunikace a přílišné požadavky kladené na jedince. Nejrizikovější jsou ta pracoviště, kde výdej převažuje nad příjmem, tam, kde zaměstnanci pracují s vysokým osobním nasazením a dostává se jim jen málo ocenění a uznání a nebo výsledky jejich práce jsou pro ně samotné málo uspokojivé. Vladimír Kebza a Iva Šolcová dělí pracovní stres do několika oblastí: -

konflikty rolí;

-

pracovní zatížení a odpovědnost; 13

-

organizace práce, nejasně vymezené kompetence;

-

profesní perspektiva;

-

fyzické prostředí na pracovišti. (Kebza, Šolcová, 1998).

Nejvýznamnějším stresorem, z výše uvedených rizikových faktorů, vedoucím ke vzniku různých onemocnění jsou přílišné nároky na kvalitu a přílišná odpovědnost a nízká možnost pracovníka rozhodovat o podmínkách své práce (autonomie).13

1.1.3 Zátěž a přetížení Stres (napětí, zátěž) je jedením z významných zdrojů vzniku syndromu vyhoření. Stres bývá často definován jako nerovnováha mezi hodnocením požadavků na straně jedné a hodnocením zdrojů a rezerv k jejich zvládnutí na straně druhé,14 jde tedy o vztah mezi dvěma silami působícími protikladně. Převažují-li stresové situace, kdy to, co na nás působí negativně, nad našimi schopnostmi a možností tyto negativní vlivy úspěšně zvládat, dochází ke stresu. Požadavky na nás kladené již není možné plnit, protože došlo k vyčerpání rezerv a zdrojů potřebných ke zvládání stresu. Tam, kde se člověk dlouhodobě pohybuje ve stresové situaci, se dostává do distresové situace (patologicky působícího stresu), existuje pravděpodobnost nebezpečí psychického vyhoření.15 Jednotlivé zátěžové situace mohou mít, mimo syndromu vyhoření, i význam pro vznik a rozvoj psychických poruch.

Znaky stresových situací (podle Atkinsonové 1995 a Vágnerové 2004):

13 14 15 16

-

pocit neovlivnitelnosti situace;

-

pocit nepředvídatelnosti stresové situace;

-

pocit nezvládnutelnosti stresové situace;

-

nepříjemný tlak okolností vyžadujících příliš mnoho změn.16

KEBZA, Vladimír.; ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření – funkční duševní porucha. 1998. ISBN 80-7071-099-3 KEBZA, Vladimír.; ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření – funkční duševní porucha. 1998. ISBN 80-7071-099-3

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. 2001. ISBN 80-7178-551-2 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3

14

Reakcí na stres je proces probíhající ve třech fázích, během nichž se jedinec snaží postupně zvládnout stresovou situaci (Vágnerová 2004): -

fáze aktivace obranných reakcí a uvědomění si zátěže – fyziologické i psychické;

-

fáze hledání účelných strategií, které vedou ke zvládnutí, nebo alespoň ke zmírnění účinků stresu;

-

fáze zvládnutí stresu či fáze rozvoje stresem podmíněných poruch – projev zvládnutí či selhání obranných reakcí.17

Proti stresovým situacím se člověk nejčastěji brání aktivním útokem, agresí vůči sobě i ostatním a nebo únikem. Jde o opak reakce agresí či útokem, člověk se snaží z náročné situace uniknout. Neboli jinak řečeno, člověk se může adaptovat, tj. smířit se se vzniklou zátěžovou situací a nebo s ní bojovat, tzv. coping. Člověk tedy volí buď aktivní, nebo pasivní strategii zvládání zátěžových situací. Aktivní postoj přestavuje boj se zátěží, čímž je např. změna životního stylu, vyhledání odborníka pro pomoc tuto situaci zvládnout, osvojování si asertivního chování, snaha nenechat se odradit neúspěchem. Oproti tomu pasivní strategie pak spočívá ve vyčkávání toho, jak se věci vyřeší samy, nepřipouštění si vzniklého problému, rezignace.

1.1.4 Frustrace (neuspokojení našich potřeb a očekávání) Jako frustraci označujeme situaci, kdy je člověku znemožněno dosáhnout kladného uspokojení z toho, co očekával, ačkoli byl přesvědčen, že tomu tak bude. Po dokončení práce očekáváme nejen finanční odměnu ale i společenské uznání, respekt a ocenění naší námahy druhými lidmi. Není-li toto očekávání naplněno, dostavuje se pocit zklamání a vyvolává reakce zaměřené na vyrovnání této nepříznivé situace, touto reakcí bývá omezení pozitivních očekávání. Dochází k neočekávané ztrátě šance na uspokojení.

17

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3

15

1.1.5 Negativní vztahy mezi lidmi Konflikt, stejně jako frustrace patří mezi každodenní potíže. Konflikt mezi lidmi začíná mít negativní vliv tehdy, jestliže je opravdu závažný, dlouho trvající a zahrnuje osobně důležitou oblast a jestliže jej člověk není schopen řešit. Nedorozumění, spory, hádky, urážky, napadání jednoho člověka druhým, přehnaná asertivita, agresivita a nepřátelství ukazují na malou míru vzájemného respektu a kladného hodnocení jedněch druhými, nedostatek vzájemné důvěry a často i snahy o zneužití moci. O špatných vztazích hovoříme tam, kde nejsou dodržovány nejzákladnější etické normy lidského soužití.18

1.1.6 Přílišná emocionální zátěž K vyhoření dochází i tam, kde bývají na člověka kladeny příliš velké nároky na kladné emocionální vztahy mezi lidmi, opakované řešení těchto psychicky náročných situací vede k emocionálnímu vyčerpání, projevuje se tím, že člověk už nemá chuť a sílu podobné situace zvládat, vžívat se do pocitů jiných lidí, nechce slyšet další utrpení a sdílet s nimi jejich starosti. Vytrácí se u něj radost z kontaktu s lidmi, chuť jim pomáhat, tak jak tomu bylo dříve.

1.2 Rizikové faktory Existují určité profese, které jsou ke vzniku syndromu vyhoření náchylnější. Je tomu tak nejvíce u lidí, kteří přicházejí v zaměstnání do styku s ostatními lidmi. Postihuje širokou škálu profesí, především pracovníky zdravotnictví, pedagogy, duchovní a další. Tito lidé mají neustálý, náročný a intenzivní kontakt s lidmi a jejichž práce je neadekvátně ohodnocena.

18

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3

16

Avšak nikdo není imunní vůči pracovnímu vyhoření, a proto profese není jediným klíčovým bodem, rozhodujícím o tom, zda syndrom vyhoření vznikne či ne.19

Příčiny vzniku syndromu vyhoření je třeba hledat jak v osobnostních charakteristikách postiženého, tak i v konkrétních pracovních podmínkách. Rizikové faktory způsobující vyhoření lze rozdělit na vnější a vnitřní.20

1.2.1 Vnější rizikové faktory Vnější rizikové faktory se týkají převážně situací a podmínek, v kterých se ohrožený člověk nachází., např. v zaměstnání, v rodině a v osobním životě. Zaměstnání Pracovní prostředí může působit jako stresor téměř v každém povolání. Důvodů bývá mnoho: -

dlouhodobý a opakovaný styk s lidmi;

-

dlouhodobé pracovní přetěžování, kladení mimořádných požadavků na pracovníka, příliš velké množství úkolů;

19 20

-

nedostatečné oceňování práce ze strany vedení, kolegů či klientů nebo pacientů;

-

necitlivost vedení k potřebám podřízených;

-

nutnost čelit chronickému stresu;

-

náročné pracovní podmínky;

-

monotonie práce;

-

přílišná soutěživost na pracovišti;

-

příliš mnoho pravidel nebo příliš tvrdě vyžadovaná pravidla;

-

dlouhodobá neúspěšná snaha o postup na profesním žebříčku;

-

omezování tvůrčího rozvoje pracovníků, stagnace rozvoje;

-

nedostatek příležitosti k odpočinku;

POTTEROVÁ, Beverly A. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. 1997. ISBN 80-7198-211-3 JEKLOVÁ, Marta; Eva REYTMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. 2006. ISBN 80-86991-74-1

17

-

nedostatek úcty k lidem;

-

dlouhodobé trvání nepříznivých podmínek.21

Podmínky na pracovišti jsou jedním z nejvýznamnějších rizikových faktorů a příčin pro vznik syndromu vyhoření. Podle Oldřicha Matouška22 se jedná zejména o ta pracoviště: -

kde není věnována pozornost potřebám zaměstnanců;

-

kde noví zaměstnanci nejsou zacvičování staršími, zkušenými pracovníky;

-

kde neexistují plány osobního rozvoje;

-

kde chybí supervize;

-

kde pracovník nemá příležitost sdělit někomu kompetentnímu, že ve své činnosti narazil na nějaké potíže a poradit se s ním;

-

kde vládne soutěživá atmosféra;

-

kde jsou časté konflikty;

-

kde je silná byrokratická kontrola chování zaměstnanců (Matoušek, 2003).

Rodina

Dobře fungující rodina poskytuje člověku sociální oporu v mnoha nelehkých životních situacích, přesto se i v rodině můžeme setkat s projevy syndromu vyhoření. Příčinou mohou být např.:

21 22

-

přehnaná pozornost ostatních;

-

nevyhovující bytové nebo finanční podmínky;

-

dlouhodobá nemoc v rodině;

-

dlouhodobé partnerské problémy;

-

opakující se mezigenerační konflikty.

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3 MATOUŠEK, Oldřich; Kolektiv. Metody a řízení sociální práce. 2003. ISBN 978-80-7367-502-8

18

Společnost

Naše společnost klade na jedince vysoké nároky, nutí je stanovovat si stále vyšší cíle, které často začnou překračovat jejich fyzické nebo emoční možnosti, jsou jimi tyto faktory: -

zrychlující se tempo přinášených informací;

-

přechod na moderní techniku a stres z jejího používání;

-

měřítkem společenského úspěchu jsou peníze a prestižní postavení;

-

snaha nezaostávat za ostatními;

-

tlak na ženy zvládat jak zaměstnání, tak domácnost i výchovu dětí.

1.2.2 Vnitřní rizikové faktory Vnitřními faktory jsou osobní charakteristiky dané osoby, stav organismu, způsoby chování a reagování v různých situacích:23

23

-

počáteční veliké nadšení pro práci;

-

původně vysoká empatie, obětavost a zájem o druhé, senzitivita;

-

příliš kladení vysokých nároků na sebe sama, např. při práci, studiu, sportu, apod.;

-

původně vysoký pracovní entuziasmus, angažovanost, zaujetí pro věc;

-

posedlost soupeřením;

-

původně vysoký perfekcionalismus, pedantství, odpovědnost;

-

kritické sebehodnocení;

-

jestliže člověk stále více dává, nežli přijímá;

-

přílišná soutěživost, srovnávání se s ostatními;

-

silné vnímání neúspěchu, člověk jej vnímá jako osobní porážku;

-

nezvládání konfliktů;

-

snaha všechno zvládnout sám, neschopnost požádat druhého o pomoc pro sebe;

-

neschopnost odpočinku a relaxace, nabrání nové energie;

-

workoholismus;

-

přílišná touha po penězích a moci;

JEKLOVÁ, Marta; Eva REYTMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. 2006. ISBN 80-86991-74-1

19

-

špatný fyzický stav;

-

nízká úroveň asertivity, neschopnost říci NE;

-

při nadměrné akumulaci obtížných životních podmínek.

Vznik syndromu vyhoření se stává o to pravděpodobnější, čím více rizikových faktorů se u člověka vyskytuje.

1.3 Fáze syndromu vyhoření Burn-out je dynamickým procesem, tj. dějem, který má svůj začátek, průběh a výsledný stav. Můžeme dokonce hovořit o fázích jeho vývoje. Tento proces může trvat několik měsíců, avšak většinou je syndrom vyhoření vyvrcholením procesu trvajícího řadu let.

Burn-out se může projevovat různými způsoby v závislosti na tom, v jakém stádiu se právě jedinec nachází.

Nejjednodušším modelem procesu syndromu vyhoření je model podle Christiny Maslach:

1. idealistické nadšení a přetěžování; 2. emocionální a fyzické vyčerpání; 3. dehumanizace druhých lidí jako obrany před vyhořením; 4. terminální stadium: stavění se proti všem a proti všemu a objevení se syndromu burn-out v celé jeho pestrosti („sesypání se“ a vyhoření všech zdrojů energie).24

24

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3

20

Obr. č. 1. Fáze procesu burn-out. Model podle Christiny Maslach.

Fáze procesu burn-out 1.

2.

3.

4.


t nadšení

přetížení

napadání druhých lidí

„proti všem“

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. Str. 61. 1998. ISBN 80-7169-551-3

Hlubší pohled na průběh procesu syndromu vyhoření přináší model podle Alfrieda Laenglea, 1997:

1. fáze nadšení: Člověk se pro něco cele nadchl, má před sebou konkrétní cíl, který mu připadá smysluplný. Má pro co pracovat. Má pro co žít; 2. fáze vedlejšího zájmu: Z prostředku se začíná stávat cíl, motivací už není samotný cíl a jeho dosažení, ale vedlejší produkt, prostředky, které za práci dostane. Člověk postupně přestává dělat to, co dělá z důvodu naplnění smyslu života, ale jen proto, že mu to něco přináší. Vzdaluje se tak neustále od svého prvotního cíle, prvotní motivace je tedy neuspokojena. Alfried Laengle říká: „Je to život bez života a vlastní život tím ztrácí cenu“ (1997). Původní nadšení začíná pohasínat;

21

3. fáze popela: Člověk ztrácí úctu k druhým lidem. Na lidi se dívá jako na věci. Jeho chování je necitlivé, plné cynismu, ironie a sarkasmu. Ztrácí úctu k sobě samému, k vlastnímu životu. Ničeho si neváží, nemá žádný cíl, jeho život nemá smysl.25

Obr. č. 2. Fáze procesu burn-out. Model podle A. Laengle.

3 fáze procesu burn-out Podle A. Leangle I.

II.

III.


t nadšení

utilitární zájem

popel

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. Str. 65. 1998. ISBN 80-7169-551-3

Velmi často užívané je názorné dělení podle Edelwiche a Brodského:

1. nadšení na počátku má člověk ideály a práce je pro něj nejdůležitější součástí života; 2. stagnace člověk slevuje ze svých očekávání, podmínky ke své práci již nevidí tak idealisticky, ale reálně;

25

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3

22

3. frustrace člověk začíná pochybovat o smyslu své práce, která se pro něj stává velkým zklamáním, v této fázi se začínají objevovat první výraznější psychické a fyzické potíže, začínají vznikat problémy ve vztahu k jiným lidem; 4. apatie projevuje se trvalou frustrací, člověk dělá jen to nejdůležitější, vyhýbá se novým úkolům, pracuje jen tak, jak je to nezbytně nutné; 5. stádium intervence přerušení procesu vyhořívání, formou změny zaměstnání nebo přehodnocení situace a vyčlenění více času pro svoje vlastní zájmy. Nedojde-li k přerušení tohoto procesu, dochází k vyhoření.26

Jednotlivé vývojové fáze, přecházejí jedna do druhé tak pozvolna a plynule, že mnohdy jedinec ani nepostřehne co se s ním vlastně děje a celý problém si uvědomuje až v okamžiku, kdy už je pozdě.

Existuje více modelů popisujících vývoj syndromu vyhoření. Nejčlenitější model je model publikovaný Johnem W. Jamesem v roce 1982. Obsahuje dvanáct po sobě následujících fází procesu vyhořívání:

1. snaha kladně se osvědčit v pracovním procesu; 2. snaha vše udělat sám; 3. zapomínat na sebe a své osobní potřeby; 4. práce, úkol, cíl je to jediné, o co jedinci jde; 5. nevnímá co je v práci podstatné a co nikoliv; 6. snaha popírat rodící se vnitřní napětí, jako projev obrany před tím, co se děje; 7. dezorientace, ztráta naděje, cynismus; útěk od všeho a hledání útěchy např. v alkoholu a drogách; 8. podstatné změny chováni, postupná sociální izolace; 9. depersonalizace – ztráta kontaktu se svým já, se svými životními cíly a hodnotami;

26

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3

23

10. prázdnota – pocit zoufalství ze selhání, touha po smysluplném životě; 11. deprese – ztráta sebehodnocení, sebedůvěry; 12. totální vyčerpaní – fyzické, emocionální, duševní, pocit marnosti dalšího žití.27

Všechny uvedené modely prezentují postupný vývoj syndromu vyhoření. Zatímco na začátku je nadšení pro práci, idealismus, smysluplný pocit a smysluplný cíl, na konci procesu je po té, co nadšení opadne, ztráta zájmu o práci a často dokonce i ztráta pracovní schopnosti.

1.4 Příznaky syndromu vyhoření Syndrom vyhoření není jen pouhým vyčerpáním, i když jej doprovází příznaky fyzického, psychického a emocionálního vyčerpání. Je důsledkem chronické emocionální zátěže. Příznaky, které se vyskytují u osob postižených syndromem vyhoření, vykazují některé podobné, či téměř shodné charakteristiky, jaké mají příznaky různých psychických poruch a onemocnění. Na syndrom vyhoření tedy můžeme pohlížet jako na závažné onemocnění. V Mezinárodní klasifikaci nemocí sice není syndrom vyhoření považován za samostatnou chorobu, ale je považován za faktor ovlivňující zdravotní stav pacienta. Stav vyčerpanosti se může projevovat různě od hučení v uších přes závratě, bolesti hlavy, depresi nebo naopak hyperaktivitu, poruchy koncentrace a spánku nebo sexuální potence.28

1.4.1 Diagnostika Negativní pocity únavy, frustrace, vzteku, deprese, úzkosti a nespokojenosti se občas vyskytují u každého jedince, ale tyto negativní projevy ještě nemusejí znamenat vyhoření. Po fyzickém vyčerpání či intelektovém výkonu přichází únava, ale i určitý pocit

27 28

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3 Internetové stánky Monster. Burn-out. [online]. [cit. 2009-03-05]. Dostupné z WWW:

24

sebeuspokojení, syndrom vyhoření se namísto toho pojí s pocity marnosti a selhání, zde běžný odpočinek na odstranění únavy nepostačí.29 U člověka, který prochází stádiem vyhoření, jsou tyto prožívané negativní emoce velice silné a stávají chronickými. Je důležité rozlišit, které negativní jevy jsou příznaky syndromu vyhoření a které ne.

Stres

Stres se může objevit u každého člověka a při různých činnostech, avšak syndrom vyhoření vzniká jen u lidí, kteří si kladou vysoké cíle, jsou pro svou práci zapálení a mají i velká očekávání. Obvykle se objevuje při práci s lidmi. Chronický stres může v burn-out přecházet.

Deprese

Deprese může být jak vedlejším příznakem syndromu vyhoření, tak i samostatným jevem. Na rozdíl od syndromu, je deprese často důsledkem nepříjemných prožitků v dětství. Burnout bývá provázen myšlenkami a pocity týkající se profesního výkonu. Poruchy spánku jsou u syndromu vyhoření spojeny spíše s usínáním, u deprese to bývá časté buzení. Při syndromu vyhoření jde většinou o obviňování okolí než sama sebe, jak tomu bývá u deprese. Depresi je možné léčit farmakologicky, burn-out nikoliv.

Únava

Po fyzickém výkonu či intelektuální práci často přichází pocit uspokojení, při syndromu vyhoření pocit marnosti a selhání.

29

JEKLOVÁ, Marta; Eva REYTMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. 2006. ISBN 80-86991-74-1

25

Odcizení

Vyskytuje se u lidí, pro které jejich činnost nebyla smyslem života, v případě syndromu vyhoření tomu bývá přesně naopak.

Existenciální neuróza

Tento stav můžeme charakterizovat jako pocit naprosté existenční beznaděje, kdy člověk nemá pro co žít, život nemá smysl, člověk má pocity bezmoci a beznaděje. Podobné příznaky můžeme u syndromu vyhoření pozorovat na konci tohoto procesu.30

1.4.2 Příznaky U člověka, který se dostává do stavu vyhoření se projevuje celá řada psychických i fyzických příznaků. Jedinci, kteří trpí syndromem vyhoření, bývají často nemocní, objevují se u nich pocity nevolnosti, bušení srdce, bolesti hlavy a zad. Bývají často unaveni a trpí poruchami spánku. Nastávají u nich změny v tělesné hmotnosti. Nezřídka kdy hledají útočiště v alkoholu, cigaretách, jídle či drogách, to však jejich problém neřeší a pocit zoufalství a beznaděje se prohlubuje.

Symptomy lze rozdělit podle úrovní, v kterých se vyskytují. V Mezinárodní klasifikaci nemocí (10. revize) uvádí následující dělení:

Příznaky na psychické úrovni •

Rovina poznávací a rozumová: -

30

ztráta nadšení, schopnosti pracovního nasazení, zodpovědnosti;

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3

26

•

-

nechuť, lhostejnost k práci;

-

negativní postoj k sobě, k práci, k instituci, ke společnosti, k životu;

-

únik do fantazie;

-

potíže se soustředěním, zapomínání.

Rovina emocionální: -

sklíčenost, pocity bezmoci, popudlivost, agresivita, nespokojenost;

-

pocit nedostatečného uznání.

Emocionálně vyčerpaný člověk má pocit beznaděje a bezmoci a neví jak z takové situace ven, nemá sílu tento problém řešit. Často takový stav může vést ke vzniku závažného duševního onemocnění, v extrémních případech může člověka dovést až k sebevražedným úmyslům.

Příznaky na fyzické úrovni: -

poruchy spánku, chuti k jídlu, náchylnost k nemocem, vegetativní obtíže (srdeční činnost, dýchání, zažívání);

-

rychlá unavitelnost, vyčerpanost, svalové napětí, vysoký krevní tlak.

Příznaky na úrovni sociálních vztahů:

31

-

ubývání angažovanosti, snahy pomáhat klientům;

-

omezení kontaktu s klienty a jejich rodinami;

-

omezení kontaktů s kolegy;

-

přibývání konfliktů v oblasti soukromí;

-

nedostatečná příprava k výkonu práce.31

Internetové stránky Středočeský kraj. Syndrom vyhoření. [online]. [cit. 2009-04-02]. Dostupné na WWW:

27

U člověka postiženého syndromem vyhoření se objevují nejen negativní postoje k sobě samému, ale také ke svému okolí, k lidem s kterými žije a pracuje. Kolegové, klienti, ale i rodina mu bývají na obtíž, protože pro něj představují jen další nároky.32

1.4.3 Pocity při vyhoření Vyhořelý člověk má pocit, ztratil veškerou sílu, energii a nadšení do života. Nemá pro co žít, utápí se pouze ve vlastních problémech. Často se u takového člověka projevuje nerozhodnost, ztráta aktivity, iniciativy, věci pro něj ztrácejí smysl a vše vede k beznaději a úzkosti. Jde o pocity tíživé, bezvýhledné a vždy negativní.

Pocity člověka, který prožívá syndrom vyhoření:

32

-

cítí se emocionálně vyčerpán, citově chladný a prázdný;

-

cítí se v tísni;

-

cítí se duševně „na dně“;

-

cítí se psychicky vyčerpán;

-

cítí se fyzicky vyčerpán;

-

cítí se z každé činnosti velmi unaven;

-

cítí, že brzy už danou situaci již dlouho nevydrží;

-

cítí se neschopným, „k ničemu“;

-

cítí se zbytečný;

-

cítí se jako by byl „z kola venku“;

-

cítí se jako „v pasti“;

-

cítí se nedůležitým;

-

tíží jej starosti;

-

prožívá neustále napětí a stres;

-

je již bez ideálů a plánů;

-

je zklamaný;

-

je nešťastný;

JEKLOVÁ, Marta; Eva REYTMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. 2006. ISBN 80-86991-74-1

28

-

je smutný a pesimistický;

-

je úzkostlivý a pln strachu;

-

je vnitřně neklidný a nervózní;

-

nemá sílu a chuť pouštět se do nových věcí;

-

nechce se dále vzdělávat;

-

neví co má dělat dál, je bezradný;

-

má dost starostí sám se sebou a přestává se zajímat o ostatní lidi;

-

k jiným lidem se chová emocionálně chladně;

-

nezajímají jej problémy jiných;

-

nemá chuť pomáhat jiným lidem;

-

styk s lidmi je mu nepříjemný, obtěžuje jej, straní se jich.

1.4.4 Dotazníkové metody zjišťování syndromu vyhoření Metody diagnostikování syndromu vyhoření jsou různé, člověk může negativní změny pozorovat sám na sobě a nebo u jiných lidí. Mezi nejpraktikovanější metody diagnostiky patří dotazníky založené na posuzovacích škálách.

Nejpoužívanější metodou je dotazník MBI (Maslach Burnout Investory), který byl vytvořen dvojicí psycholožek Christiny Maslach a Susan Jackson. Autorky se syndromem vyhoření intenzivně zabývají již několik let. Jejich dotazník byl původně vytvořen pro jedince, kteří poskytovali své služby jiným. Rozlišily v rámci burn-out tři dimenze a to:

1. Emocionální vyčerpanost Nejsměrodatnější ukazatel přítomnosti burn-out, může se vyskytovat jako ztráta chuti k životu, apatie, minimální motivace k práci. 2. Depersonalizace Odosobnění, které znamená ztrátu emocí a soucítění s druhými.

29

3. Osobní výkonnost Bývá snížena a to zvláště u lidí, kteří mají nízké sebevědomí, sebehodnocení, sebedůvěru.33

První verze MBI byla koncipována tak, že dotazovaný jedinec měl odpovídat na určité množství otázek a měl je hodnotit podle frekvence a intenzity v sedmibodové škále. Postupně byly vytvářeny další a další varianty.

Tošnerová a Tošner (2002) uvádějí dotazník, který má 24 otázek, respondent provádí hodnocení v pětibodové škále (vždy – často – někdy – zřídka – nikdy). Dotazy se týkají právě čtyř zjišťovaných rovin – emocionální, tělesné, sociální, duševní (psychické).

Jednoduchý a pro autodiagnostiku velmi vhodný dotazník vytvořili autoři Hawkins, Maier, Minirth a Trusman. Jde o orientační dotazník, respondent odpovídá na 24 otázek kladně nebo záporně. Převažující počet kladných odpovědí varuje před možností vzniku syndromu vyhoření.

Často používaným dotazníkem je BM – Burn-out Measure, metoda Ayaly Pinesové a Elliota Aronsona. Jejich dotazník je zaměřen na tři oblasti celkového vyčerpání organismu:

I. pocit fyzického vyčerpání; II. pocit emocionálního vyčerpání; III. pocit duševního vyčerpání. 34

Jožo Spurný (Spurný, 2007) ve své nepublikované přednášce uvádí BM dotazník včetně návodu k jeho vyhodnocení.

33 34

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3

30

Respondent vyhodnocuje 21 tvrzení v sedmibodové škále: •

škála: 1. nikdy; 2. jednou za čas; 3. zřídkakdy; 4. někdy; 5. často; 6. obvykle; 7. vždy.

•

vyhodnocovaná tvrzení: 1. byl jsem unaven; 2. byl jsem v depresi (tísni); 3. prožíval jsem krásný den; 4. byl jsem tělesně vyčerpán; 5. byl jsem citově vyčerpán; 6. byl jsem šťasten; 7. cítil jsem se vyřízen (zničen); 8. nemohl jsem se vzchopit a pokračovat dále; 9. byl jsem nešťastný; 10. cítil jsem se uhoněn a utahán; 11. cítil jsem se jako by uvězněn v pasti; 12. cítil jsem se jako bych byl nula; 13. cítil jsem se utrápen; 14. tížily mne starosti; 15. cítil jsem se zklamán a rozčarován; 16. byl jsem sláb a na nejlepší cestě k onemocnění; 17. cítil jsem se beznadějně; 18. cítil jsem se odmítnut a odstrčen; 19. cítil jsem se plný optimismu; 20. cítil jsem se plný energie; 21. byl jsem plný úzkosti a obav. 31

•

vyhodnocení:

A = sečíst hodnoty uvedené u otázek: 1, 2, 4, 5, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 21 B = sečíst hodnoty uvedené u otázek: 3, 6, 19, 20 C = 32 – B D=A+C BQ = D : 21 BQ je hodnota psychického vyhoření. •

výsledek:

BQ 2 a nižší znamená dobrý stav; BQ 2,1 až 3

uspokojivý stav;

BQ 3,1 až 4

doporučuje se, ujasnit si žebříček hodnot;

BQ 4,1 až 5

je možné považovat přítomnost syndromu psychického vyčerpání za prokázanou;

BQ 5,1 a více havarijní signál, je třeba se okamžitě obrátit na psychologa či psychoterapeuta (Spurný, 2007).

K tomu, aby měl dotazník vypovídající hodnotu, musí být vyplněn upřímně, tak, jak se člověk opravdu cítí. 35, 36

2. Ohrožené skupiny zaměstnanců, profese Burn-out byl nejdříve spojován jen s tzv. pomáhajícími profesemi (lékaři, zdravotní sestry, ošetřovatelé, pedagogové), tj. s profesemi u kterých jsou na zaměstnance kladeny velké emocionální nároky. Pozdější výzkumy však ukázaly přítomnost syndromu vyhoření i u jiných profesí, např. u úředníků, pojišťovacích agentů apod., ale i u lidí, u kterých kontakt s lidmi není předmětem zaměstnání, ale přicházejí do styku s lidmi mimo pracovní proces.

35 36

SPURNÝ, Jožo. Syndrom vyhoření. (nepublikovaná přednáška). Praha: Policejní akademie 2007. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3

32

Jsou jimi např. pacienti, umělci, manželé. I tito lidé mohou být vystaveni působení každodenního chronického stresu, který právě bývá jednou z příčin syndromu vyhoření.

Určující charakteristikou činnosti, která může vést k vyhoření je především práce s lidmi, ale i stále se zvyšující požadavky na výkon, nekompromisní dodržování předpisů, nemožnost úlevy, absolutní netolerování chyb a omylů a přetěžování. Snaha za každou cenu dostát požadavkům dnešní náročné doby stojí mnoho úsilí a často výsledný efekt tomuto úsilí neodpovídá.

Riziko vzniku syndromu vyhoření je vysoké u těchto profesí: • lékaři, obzvláště pracující na JIP, LDN, v hospicech, onkologii, chirurgii, psychiatrii, neonatální péči; • zdravotní sestry; • zdravotnický personál, např. ošetřovatelé, rehabilitační pracovníci, laboranti; • psychoterapeutové a psychologové; • sociální pracovníci a sociální poradci; • učitelé a pracovníci ve školství již jsou např. vychovatelé; • policisté; • pracovníci nápravněvýchovných zařízení; • dispečeři záchranné služby, letecké dopravy apod.; • operátoři, tj. pracovníci tzv. help-desků, zákaznických linek; • duchovní a řádové sestry; • právníci a advokáti; • politici; • novináři a pracovníci zpravodajství; • vrcholoví sportovci; • vojáci z povolání; • vedoucí pracovníci, manageři; • administrátoři; • pojišťovací agenti; 33

• úředníci, obzvláště pak přepážkoví pracovníci; • piloti, stewardi; • zaměstnanci veřejné hromadné dopravy; • podnikatelé; • obchodníci; • prodavači; • umělci a další.37 Se syndromem vyhoření se nejčastěji setkáváme ve zdravotnictví. Burn-out byl poprvé popsán u dobrovolných ošetřovatelů v hospicech, kde se zaměstnanci každý den setkávají se smrtí a umíráním. Následně pak na onkologických odděleních, na jednotkách intenzivní péče. Práce zdravotní sestry je klasickým příkladem profese, kde jsou na zaměstnance kladeny velké emocionální nároky. Často se dostávají do situací, kdy jsou svědky lidského utrpení, bolesti, smrti a umírání a nemohou pomoci. Náročné je i projevování soucítění s pacienty a jejich utěšování. Přestože se snaží pomoci pacientům zlepšit jejich zdravotní stav, setkávají se s nevděkem. Burn-out je hlavní příčinou změny zaměstnání ve zdravotnictví.

Další profesí, kde dochází velice často k výskytu syndromu vyhoření, je školství. Postihuje pedagogy na všech stupních škol. Největší zátěž pociťují učitelé speciální pedagogiky, kteří pracující s psychicky postiženými dětmi. Učitelé přicházejí do zaměstnání s ideou, že budou pomáhat dětem se vzdělávat, získávat nové vědomosti avšak realita často bývá jiná, setkávají se s nezájmem žáků a s kázeňskými problémy. Často narazí na překážky ze strany kolegů a vedení, chtějí-li např. změnit stávající procesy nebo zavádět nové výukové prvky.

Jak již bylo zmíněno, ne ve všech případech se týká syndrom vyhoření pracovní činnosti. S burn-outem se můžeme velice často setkat v rodině, v soužití manželů, generací, příbuzných. I zde se můžeme setkat s každodenními problémy a konflikty, soupeřením, ponižováním a urážkami, přestože původní představa soužití byla naprosto jiná. 37

KEBZA, Vladimír.; ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření – funkční duševní porucha. 1998. ISBN 80-7071-099-3

34

3. Prevence syndromu vyhoření Jak již bylo uvedeno, zdrojem vyhoření jsou osobnostní předpoklady jedince, jeho zaměstnání a další vnější okolnosti, proto i při předcházení a léčení syndromu vyhoření je potřeba se zaměřit na oblast individuální (interní) a oblast, která je tvořena negativními vlivy prostředí, v kterém se postižený jedinec nachází, tj. žije, pracuje a tráví volný čas.

3.1 Interní vlivy Jeden z hlavních faktorů vedoucí k vzniku syndromu vyhoření je selhání při uspokojování základní existenciální potřeby a smyslu života a to jak už smysluplnosti vykonávané práce, tak smyslu života celkově. Spokojenost ze smysluplné práce je sice jen jednou ze složek smysluplnosti celého bytí, zato však složkou, patřící mezi nejdůležitější.

Je-li životní hodnotou jen jeden velice úzce definovaný cíl, je zde velká pravděpodobnost možnosti vyhoření. Často se totiž stává, že snahu žít pro určitý životní cíl, přeženeme, přeceníme své možnosti a fyzicky a psychicky se zcela vyčerpáme.38 Lidé, kteří bývají v životě úspěšnými a dosahují svých cílů, mívají společné charakteristiky:

1. neupínají se jen na svůj cíl, ale určují si i možnosti, jak stanoveného cíle dosáhnout; 2. jejich hlavním cílem není úspěch, ale činnost, kterou provádějí; 3. zdravě, přiměřeně riskují; 4. plánují krátkodobě i dlouhodobě, jejich krátkodobé plány zapadají do dlouhodobých plánů; 5. je pro ně důležitá zpětná vazba.

Tito lidé, u kterých je úspěch vedlejším produktem jejich činnosti a nikoli jejich cílem jsou odolní vůči syndromu vyhoření.

38

RUSH, Myron D. Syndrom vyhoření. 2003. ISBN 80-7255-074-8

35

Predispozice k vyčerpání z důvodu přecenění svých schopností při dosahování cíle mají převážně lidé označovaní s charakteristikou typu A podle Friedmana a Rosemana, tj. lidé mimořádně energičtí, soutěživí, pilní, v jednání s druhými lidmi asertivní až nepřátelští, mající vysoké cíle, za kterými jdou tvrdě až bezohledně. Lidé řadící C. G. Jung do typu osobnosti, u nichž převládá myšlení nad emocemi. Tito lidé mají jasno v tom, co dělají a proč, vyznačují se sníženou sociální inteligencí a k potřebám druhých lidí jsou necitliví, jejich chování je emocionálně chudé a strohé. Pokud se tito lidé často setkávají s neúspěchem, hrozí postižení vyhořením. A lidé s osobnostní charakteristikou, kterou Mihaly Czikzentmihalyi nazval „flow“ a rozumí se jí psychický stav člověka mimořádně zaujatého pro určitou věc, takto zaujatý může být vrcholový sportovec, vědec, umělec atp. Jakmile takový člověk ztratí „flow“, pravděpodobnost vyhoření je vysoká. Přestože lidé s určitými osobnostními charakteristikami jsou predisponováni k syndromu vyhoření více než druzí, v životě se však člověk setkává s tak náročnými situacemi, že se do stavu vyhoření může dostat každý, i ten, kterého jeho osobnostní charakteristiky k syndromu vyhoření nepředurčují.39

3.2 Externí vlivy Z vnějších vlivů působících na vznik syndromu vyhoření je třeba největší pozornost věnovat vlivu sociální opory. Důležitou roli hrají i dobré vztahy mezi lidmi, kladné hodnocení druhých lidí a pracovní podmínky.

3.2.1 Sociální opora Sociální opora má hlavní zdroje v rodině, od spolupracovníků v zaměstnání, od přátel a dobrých známých, s kterými můžeme trávit volný čas. V problematice týkající se burn-out má největší význam opora poskytovaná spolupracovníky, kteří mají stejné pracovní postaveni. Nedostatek sociální opory pozitivně ovlivňuje rozvoj syndromu vyhoření.40 39 40

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3 JEKLOVÁ, Marta; Eva REYTMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. 2006. ISBN 80-86991-74-1

36

Velice výstižné jsou uvedené citace dvou myšlenek Ayala Pines a Elliot Aronson z jejich výzkumné práce: „Sociální faktory hrají prvořadě důležitou roli jak v souboru příčin, tak i v souboru terapeutických faktorů burn-out. Ukazuje se, že čím lepší vztahy daný člověk k druhým lidem má, tím má i relativně nižší úroveň psychického vyhoření. Lidé, kteří připisují druhým lidem poměrně vyšší hodnotu nežli věcem, si více váží sociální opory a vytvářejí kolem sebe podpůrnou sociální síť přátelských vztahů. Čím více se určitému člověku dostává sociální opory, tím méně příznaků syndromu burn-out je u něho možno zjistit.“41

Za sociální oporu považujeme vztahy člověka ke skupině lidí, na kterou se může spolehnout, poskytuje mu emocionální, ale i materiální pomoc v případě potřeby. Je mu oporou v těžkých životních situacích. V této skupině člověk vždy může najít útočiště, ocitne-li se v nouzi.

Uveďme několik funkcí sociální opory: 1. projevuje účast; 2. projevuje uznání; 3. povzbuzuje v dosažení svých cílů ale i při zdolávání nelehkých situací; 4. naslouchá, umožňuje „vypovídat se“, postěžovat si a „na někoho něco někomu říct“; 5. poskytuje zpětnou vazbu; 6. dává člověku najevo, že mu věří a nepřestane věřit; 7. dává člověku najevo, že nevadí, když se mu něco nepovede; 8. soucítí, emocionálně sdílí dobré i zlé; 9. prokazuje člověku přízeň; 10. nepoučuje, ale nenásilně radí; 11. spolupracuje; 12. nezištně pomáhá. Nejsou to však jen krizové situace, kdy člověk tuto skupinu potřebuje. Potřebuje ji i pro potěšení, pro to, aby se měl s kým podělit nejen o strasti ale také o své radosti. Dobře

41

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3

37

fungující sociální skupina a její opora funguje jako důležitý faktor při prevenci stresů a syndromu vyhoření a pokud k vyhoření dojde, pak pomáhá při jeho zvládání a terapii.

Výsledky studií ukázaly, že lidé, kteří si sociální opory neváží a upadnou do syndromu vyhoření, mění svůj postoj a začínají si jí vážit, začínají si uvědomovat, jak je pro ně důležitá v těchto životně nepříznivých situacích.

Závěrem k sociální opoře uveďme výstižný citát S. Cohena a T. H. Willse, který uvádí ve své knize Jaro Křivohlavý: „Systém sociální opory je chápán jako určitý „nárazníkový“ či „tlumící“ systém, který chrání lidi proti potencionálnímu škodlivému vlivu stresových událostí. Ti, kteří disponují takovýmto silným systémem sociální opory, se proto jeví lépe vybaveni ke zvládání závažných životních změn i každodenních běžných mrzutostí“ S. Cohen a T. H. Wills 42

3.2.2 Mezilidské vztahy Dobře fungující vztahy mezi lidmi na pracovišti nejvýrazněji ovlivňují spokojenost či nespokojenost jedince při práci. Za dobré vztahy můžeme označit ty, které plní funkci sociální opory. Při dobře fungujících vztazích spolu lidé vycházejí a bezproblémově spolupracují. Na rozdíl od dobrých vztahů, vztahy, kde dochází často ke konfliktům, kde se člověk setkává s nedorozuměním, spory, hádkami a urážkami. Takové prostředí, kde jeden člověk napadá druhého a kde panuje přehnaná asertivita a agresivita, můžeme označit jako jeden z příčin vzniku syndromu vyhoření.

Při spolupráci se dobré vztahy projevují vzájemných chápáním, vstřícností a ohleduplností. Spolupracující člověk bere ohled na druhého, bere v potaz jeho názory a připomínky. Jeden druhému důvěřuje a oba nepochybují o tom, že se na sebe v těžkých situacích mohou spolehnout. Jeden druhému nikdy neodmítne pomoc, protože pomáhat si navzájem je pro

42

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. 2001. ISBN 80-7178-551-2

38

ně samozřejmostí. Radost z úspěchu dosažená druhým a jeho úspěch pak jedinec považuje za společný úspěch a upřímně jej druhému jedinci přeje.

Avšak dochází k tomu, že i přestože vztahy mezi kolegy stejného pracovního zařazení jsou dobré, nefungují dobře vztahy mezi nadřízenými a podřízenými. Kladně proti syndromu vyhoření působí, jestliže vztah mezi nadřízeným a podřízeným je pravidelný, kdy se nadřízený začleňuje do pracovních aktivit podřízených. Zajímá se o jejich názory, hovoří s nimi o cílech a obchodních záměrech společnosti, dává podřízeným pocit, že jejich práce je stejně důležitá jako ta jeho, děkuje za dobře odvedenou práci a chyby netrestá, ale snaží se je společně napravovat.

Dobré mezilidské vztahy, na pracovišti i doma, jsou nejzákladnější etickou normou lidského soužití a hrají jednu z nejdůležitějších rolí v prevenci proti syndromu vyhoření.

3.2.3 Pracovní prostředí Úroveň psychického vyhoření není ve všech pracovních organizacích stejná. Větší pravděpodobnost vzniku na pracovišti ovlivňuje několik faktorů, jeden z nejdůležitějších faktorů, vztah mezi nadřízeným a podřízeným, byl již zmíněn, mezi další důležité vlivy patří pracovní podmínky.

Noví pracovníci přicházejí do zaměstnání motivováni a plni očekávání, proto aby u nich po střetu s realitou nedošlo ke ztrátě motivace, měli by být informováni o tom, jak se mají bránit stresu a syndromu vyhoření a jak postupovat, pokud se u nich první příznaky syndromu vyhoření objeví. Stejně tak jako každý pracovník by si měl hned na počátku pracovního vztahu ujasnit, jaké preventivní opatření může on sám učinit, aby u něj pravděpodobnost vzniku syndromu vyhoření byla co nejmenší, tak i zaměstnavatel by měl dbát na preventivní opatření, např. změnou jeho organizace a kultury. V důsledku syndromu vyhoření se snižuje pracovní produktivita a úsilí zaměstnance a jeho spokojenost

39

se zaměstnáním, mimo to, má také ekonomické důsledky. I z tohoto důvodu by mělo být v zájmu zaměstnavatele, aby se prevencí syndromu vyhoření aktivně zabýval.43

Organizace práce

Dobrá organizace práce, vhodné pracovní podmínky a pracovní prostředí hrají z hlediska prevenčních opatření významnou roli.

Jaro Křivohlavý ve své knize „Jak neztratit nadšení“ (Křivohlavý, s. 108, 1998) uvádí několik bodů prevence v souvislosti s pracovním prostředím:

1. Co nejpřesněji si ujasnit, co se od jedince očekává Tedy vyjasnit si povinnosti a kompetence. Člověk, který má v těchto věcech pochybnosti se necítí ve své nové pozici dobře, není si jistý, co může a co nemůže dělat, k čemu má pravomoci.

2. Brát při stanovování úkolů ohled na možnost jejich splnění Pracovník by neměl být přetěžován. Nadřízený by vždy měl být seznámen s každým zaměstnancem osobně. Znát jeho schopnosti a možnosti a neúkolovat jej nad rámec jeho schopností ať již psychických či fyzických, tak nad rámec jeho kompetence.

3. Zpětná vazba Zpětná vazba je důležitá v každém vztahu, má-li fungovat dobře. Pracovník by měl být seznámen s výsledky své práce, nadřízený by s ním měl prodiskutovat případně nedostatky a pochválit za dobře odvedenou práci.

4. Flexibilita Míra flexibility je u každého člověka jiná, někdo se přizpůsobuje novým věcem hůře, někdo lépe a proto by i v tomto případě měl s tímto vedoucí pracovník počítat, přistupovat

43

KEBZA, Vladimír.; ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření – funkční duševní porucha. 1998. ISBN 80-7071-099-3

40

ke každému podřízenému individuálně a volit pro něj pracovní zařazení právě s ohledem na míru jeho flexibility.

5. Kompletizace Je důležité, aby člověk viděl odváděnou práci jako celek, ne jen část, kterou odvádí on sám.

6. Uznání Každý člověk potřebuje uznání za dobře odvedenou práci a nemusí vždy jít jen o projev uznání finančním ohodnocením. Veřejná pochvala či pracovní postup dokáží mnohdy člověka povzbudit více, nežli peněžitá odměna.44

Podmínky na pracovišti

K tomu aby se člověk v zaměstnání cítil dobře, přispívá i vhodná úprava pracovních podmínek a samotného pracovního místa. Příliš složité pracovní postupy a složitá administrativa pracovníka spíše odradí, nežli jej úspěšně provede pracovním procesem. Stejně tak tomu může být i u nevhodného pracoviště.

Uvedený úryvek je dotaz adresovaný internetové poradně, přesně vystihuje to, jak se člověk může cítit na nevyhovujícím pracovišti a jak může být tímto negativně ovlivněna jeho výkonnost: „Sdílím open-space s kolegy, kteří mezi sebou stále hlasitě mluví a téměř nepřetržitě jim zvoní telefon, na němž téměř vždy mají nastavené hlasité vyzvánění. Jejich hovory mě ruší, nemohu se soustředit. Ztráta soukromí má negativní vliv na mou výkonnost. Co mám dělat?“ Odpověď redaktora: „Při vhodné příležitosti řekněte svým kolegům, že vás nadměrný hluk ruší, popřípadě co vás ruší, přičemž se vyvarujte jakékoli podrážděnosti či přikazování. Pokud by to nebylo vzhledem k okolnostem vhodné nebo to nefungovalo, promluvte si o tomtéž se svým nadřízeným, protože řešení je i v zájmu zaměstnavatele, navíc asi nebudete s takovým problémem sám/sama. Například je možné stanovit pravidla pro chování v 44

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3

41

kanceláři, změnit uspořádání kanceláře nebo pro vás šéf může najít klidnější místo. Když by ani toto nefungovalo, můžete zkusit relaxační či koncentrační techniky, v horším případě přicházejí v úvahu podle vašich možností ucpávky do uší či změna zaměstnání.“45

Hluk, časté vyrušování, absence soukromí, to vše může po čase vést ke vzniku syndromu vyhoření.46 Pokud zaměstnavatel není schopen či ochoten změnit nevyhovující podmínky, měl by si jedinec uvědomit, že je třeba hledat nové zaměstnání a již při jeho výběru, na vstupních pohovorech, se informovat o pracovním prostředí, které pro něj hraje důležitou roli a donutilo jej zaměstnání změnit.

Jako praktický příklad toho, že pozornost věnovaná zaměstnancům se zaměstnavateli vrací v podobě dobře fungující a prosperující společnosti, si uvědomoval a praktikoval Jack Welsch, velice úspěšný generální ředitel společnosti General Electric. Zmiňme některá z pravidel tzv. tajemství úspěchu Jacka Welsche, citovaná v knize „Tajemství úspěchu Jacka Welsche“ Roberta Slatera:

-

„Ujistěte se, že každý v organizaci má dostatek informací k tomu, aby mohl provádět kvalifikovaná rozhodnutí“.

-

„Vytvořte ve společnosti systém, který zaměstnancům umožní osobní a kvalifikační růst a z něhož budou moci čerpat nové zkušenosti.“

-

„I ten nejlepší úředník vypadal hloupě, bez svého podpůrného aparátu.“

-

„Způsob, jak plně využít schopností svých lidí, spočívá v tom, že je budete chránit, a ne jim rozkazovat, že jim dáte svobodu – sejmete z jejich beder zátěž hierarchického členění moci, zbavíte je pout byrokracie a odklidíte jim z cesty funkční a organizační bariéry.“

-

„Vytvořte takovou atmosféru, v níž se zaměstnanci nebudou bát vyjádřit svůj názor.“ 47

45

Internetové stránky E15. Zaměstnání: Radíme, jak řešit kritické situace. 2008. [cit. 2008-12-15]. Dostupné z WWW: 46 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. 2001. ISBN 80-7178-551-2 47 SLATER, Robert. Tajemství Jacka Welche, muže, který změnil General Electric. 1999. ISBN-80-7261-000-7

42

V dnešní době si již mnoho společností uvědomuje, že investice do svých zaměstnanců se jim zúročí, a proto štědře investují do kondičních programů, které snižují fyzický i psychický stres a tím i výdaje na nemocenské a fluktuaci pracovníků.48

4. Doporučení pro praxi Byla zde uvedena řada faktorů ovlivňujících vznik a vývoj syndromu vyhoření a řada rad, jak proti psychickému vyhoření bojovat. Každý člověk by si v první řadě měl uvědomit svá omezení, protože každý z nás je schopen dělat jen něco a pouze po určitou dobu.49

Jako prevenci syndromu vyhoření je dobré vštípit si několik zásad, které jsou pro úspěšnou prevenci syndromu vyhoření nezbytné: -

pokud je nárok nějaké situace prožíván jako ztráta (ať už energie nebo času) spíše nežli přínos, jde o situaci stresující;

-

důležité je problémy vidět ve vztahu k jiným, již překonaným problémům;

-

neúspěch hodnotit z hlediska snahy – udělal jsem vše, co bylo v mých silách, neprožívat neúspěch jako tragédii;

-

vyhnout se osobnímu prožívání problémů, vztahování k vlastní osobě;

-

rozhodující význam při řešení životních situací má aktivní přístup k životu, schopnost a chuť bojovat se životními obtížemi.50

Vladimír Kebza a Iva Šolcová ve své publikaci Syndrom vyhoření – funkční duševní porucha (1998) uvádějí zásady aktivního přístupu k životu: -

otevřenost k tomu, co se kolem nás děje, zájem o okolí a snaha chápat veškeré události a jevy v okolí jako zajímavé a smysluplné;

-

nebát se změn, chápat a přijímat je jako něco naprosto běžného, přirozeného, obvyklého a považovat je za příležitost k tomu, ukázat to, co dovedu;

48

KEBZA, Vladimír.; ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření – funkční duševní porucha. 1998. ISBN 80-7071-099-3 49 RUSH, Myron D. Syndrom vyhoření. 2003. ISBN 80-7255-074-8 50

KEBZA, Vladimír.; ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření – funkční duševní porucha. 1998. ISBN 80-7071-099-3

43

-

při setkání se stresujícími událostmi nebýt pasivní, ale aktivně hledat způsoby a kroky jak životní situaci čelit – odhodlat se k podniknutí rozhodné protiakce;

-

počítat se stresujícími situacemi. Je třeba uvědomit si, že stresujícím situacím se v dnešním světě nevyhneme a při jejich hodnocení je potřeba z tohoto vědomí vycházet. Zejména v postavení, ve kterém jsou napjaté situace každodenním chlebem;

-

umět izolovat stres od ostatních životních aktivit – sem zahrnujeme např. umění uzavřít své pracovní starosti za dveřmi kanceláře, stejně jako schopnost nepřinášet s sebou do práce partnerské a rodinné starosti;

-

dbát na dobré vztahy s ostatními lidmi, mít dobré sociální zázemí, které nám pomáhá při zvládání stresu. Pocit opory ze strany ostatních, pocit přináležení k někomu, možnost probrat s někým své problémy – to vše pomáhá lépe se vyrovnat s životními těžkostmi;

-

vytvořit si kolem sebe příznivé prostředí – zaměřit se na zdroje stresu, už, jejichž vzniku je člověk sám – najít si uspokojivou práci, aktivně, vstřícně, s rozvahou řešit průběžné problémy s životním partnerem a dětmi – udržovat harmonický rodinný stav;

-

osvojit si zdravý životní styl, mít aktivní přístup k životu, dodržovat správnou životosprávu, dostatek spánku, dostatek pohybové aktivity, vyloučení škodlivých návyků.

Nejen zaměstnanci, ale i zaměstnavatelé by si měli uvědomit závažnost problému burn-out. Jako praktický příklad toho, že pozornost věnovaná zaměstnancům se zaměstnavateli vrací v podobě dobře fungující a prosperující společnosti, si uvědomoval a praktikoval Jack Welsch, velice úspěšný generální ředitel společnosti General Electric. Zmiňme některá z pravidel tzv. tajemství úspěchu Jacka Welsche, citovaná v knize „Tajemství úspěchu Jacka Welsche“ Roberta Slatera (1999): -

„Ujistěte se, že každý v organizaci má dostatek informací k tomu, aby mohl provádět kvalifikovaná rozhodnutí“.

-

„Vytvořte ve společnosti systém, který zaměstnancům umožní osobní a kvalifikační růst a z něhož budou moci čerpat nové zkušenosti.“

-

„I ten nejlepší úředník vypadal hloupě, bez svého podpůrného aparátu.“ 44

-

„Způsob, jak plně využít schopností svých lidí, spočívá v tom, že je budete chránit, a ne jim rozkazovat, že jim dáte svobodu – sejmete z jejich beder zátěž hierarchického členění moci, zbavíte je pout byrokracie a odklidíte jim z cesty funkční a organizační bariéry.“

-

„Vytvořte takovou atmosféru, v níž se zaměstnanci nebudou bát vyjádřit svůj názor.“ 51

V dnešní době si již mnoho společností uvědomuje, že investice do svých zaměstnanců se jim zúročí, a proto štědře investují do kondičních programů, které snižují fyzický i psychický stres a tím i výdaje na nemocenské a fluktuaci pracovníků.52

4.1 Techniky umožňující zvládání vyhoření Existuje řada technik, které pomáhají vyrovnat se se syndromem vyhoření a zvládání stresových situací. Mezi nejúčinnější obranu proti vyhoření jsou řazeny následující: -

supervize;

-

psychoterapeutická péče, tj. nalezení a řešení příčin a příznaků burn-out syndromu a rozvoj obranných mechanizmů;

-

duševní hygiena, relaxace a další.

Supervize

Supervize je zprostředkování nezatíženého náhledu na činnost, kterou člověk vykonává, s cílem vyvarovat se chyb, s cílem osobního a profesního růstu nebo s cílem potvrzení kvality této činnosti. Supervizor je ten, kdo pomáhá zprostředkovat pohled "shora", vede k cíli, poskytuje důvěru, bezpečí a respekt.

51

SLATER, Robert. Tajemství Jacka Welche, muže, který změnil General Electric. 1999. ISBN-80-7261-000-7 52 KEBZA, Vladimír.; ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření – funkční duševní porucha. 1998. ISBN 80-7071-099-3

45

Základní atributy supervize: -

pomoc v činnosti – práci;

-

umožnění náhledu na práci;

-

osobní vztah;

-

dohoda o tom, co chce supervidovaný od supervize získat;

-

obsah supervize řídí supervidovaný, nikoli supervizor.

Psychoterapeutická a psychologická péče

Téměř každý člověk se v životě občas dostane do situace, kdy potřebuje pomoc odborníka, který pomůže najít řešení, způsob, jak se s danou situací vyrovnat nebo jak vidět vše z nadhledu a správně se rozhodnout.53

Relaxace

Relaxovat znamená záměrně se uvolnit, a to jak v oblasti psychické, tak i fyzické. Nejde o jednorázovou záležitost, ale o trénink zaměřený na uvolňování jednotlivých skupin svalů. Člověk je veden k tomu, aby uvolňování svalů cítil a uvědomoval si ho. Toto uvědomované uvolňování svalů se projevuje i v psychickém uvolnění.

Meditace

Meditace patří do skupiny relaxačních cvičení. Určité slovo se opakuje nepřetržitě např. 20 minut, a to tak, že na každý dech se pomalu řekne jednou. Člověk se soustředí na pomalé vyslovování daného slova a nemá možnost myslet na své problémy a tím si od nich odpočine.54

53

Internetové stránky Syndrom vyhoření. [cit. 2009-02-25]. Dostupné z WWW: 54 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. 2001. ISBN 80-7178-551-2

46

Dechová cvičení

Provádí se, cítí-li jedinec, že se dostává do psychického napětí. Spočívá v přerušení práce, je třeba zavřít oči, hluboce vydechnout a pak se pomalu nadechnout. Tento způsob dýchání se opakuje několikrát po sobě 3x – 5x.

Odpočinek a tělesný pohyb

Každá práce vyžaduje odpočinek. Někdy stačí jen pár minut relaxace. Nejjednodušší formou je dýchání, nebo odpočinek formou krátké procházky, protažení se nebo pár cviků po předchozí sedavé práci. Tělesný pohyb pak dodává novou energii a odstraňuje stres.

Plnohodnotná strava

Lidé ve stresu mají tendence přejídat se nebo naopak vynechávat jídlo. Dalším problémem je stravování se ve spěchu a nepravidelně. Vše je špatné. Strava by měla obsahovat dostatečné množství ovoce a zeleniny, jíst by se mělo v klidu, častěji a menších dávkách. Vychutnávat si to, co člověk jí a mít na paměti zásadu “všeho s mírou”.

Kvalitní spánek

Spánek znamená pro uklidnění napjatých nervů balzám. Obnovuje naši vitalitu, dodává kondici.

Humor

Nebránit se humoru! Lidé, kteří nemají smysl pro humor, vyhořívají podstatně rychleji, nežli ti, kteří smysl pro humor v praxi používají.

47

Obr. č. 3. Nebránit se humoru!

JIRÁNEK, Vladimír. Knížka pro blázny. 2006. Str. 15. ISBN 80-7185-807-2

4.2 Praktické rady předcházení syndromu vyhoření Uvedené praktické rady jsou rady autorů, kteří se problematikou syndromu vyhoření intenzivně zabývají. Jaro Křivohlavý (2001, s. 119) doporučuje následující rady: 1. buďte k sobě mírní, vlídní a laskaví; 2. uvědomte si, že vaším úkolem je jen pomáhat druhým lidem, a ne je zcela změnit. Změnit můžete jen sami sebe, a ne druhého člověka; 3. najděte si své „útočiště“, kam byste se mohli uchýlit do klidu samoty v případě naléhavé potřeby uklidnění; 4. druhým lidem – svým kolegům/yním i vedení – buďte oporou a povzbuzením. Nebojte se je pochválit, když si to i jen trochu zasluhují; 5. snažte se změnit způsoby, jak to či ono děláte. Zkuste to, co děláte, dělat pokud možno jinak;

48

6. zkuste poznat, jaký je rozdíl mezi dvěma druhy naříkání: mezi tím, které zhoršuje beztak již těžkou situaci, a tím, které bolest a utrpení tiší; 7. když jdete z práce/školy domů, soustřeďte se na něco pěkného a dobrého, co se vám podařilo vzdor všemu dnes v práci/škole udělat; 8. snažte se sami sebe neustále povzbuzovat a posilovat. Jak? Například tím, že nebudete vykonávat jen ryze technické práce a nic víc, ale že se z vlastní iniciativy (z vlastní vůle – nikým nenuceni) někdy pokusíte něco řešit tvořivě, asi tak, jak to dělá výtvarný umělec; 9. využívejte pravidelně povzbuzujícího vlivu přátelských vztahů v pracovním kolektivu i v jeho vedení jako zdroje sociální opory, jistoty a nadějného směřování života; 10. plánujte si předem chvíle „útěku“ během týdne. Nedovolte, aby vám něco či někdo tuto radost překazil; 11. naučte se říkat raději „rozhodl/a jsem se“ než „musím“ nebo „mám povinnost“ či „měl/a bych“. Podobně se naučte říkat raději „nechci“ než „nemohu“. Pomáhá to; 12. naučte se říkat nejen „ano“, ale i „ne“. Když nikdy neřeknete „ne“, jakou hodnotu má pak asi vaše „ano“?; 13. netečnost a rezervovanost ve vztazích k druhým lidem jsou daleko nebezpečnější a nadělají více zla než připuštění si skutečnosti, že více, než děláte, se již dělat nedá; 14. radujte se, smějte se – často a rádi – a hrajte si. Další užitečné rady uvádí dvojice autorů Tošner a Tošnerová (Tošnerová, Tošner, 1999, s. 110): 1. snižte příliš vysoké nároky. Kdo na sebe i druhé klade neustále příliš vysoké nároky, vystavuje se nebezpečí stresu. Přijměte skutečnost, že člověk je nedokonalý a chybující. 2. nepropadejte syndromu pomocníka. Vyhněte se nadměrné citlivosti k potřebám druhých lidí. Pohybujte se v rozmezí mezi soucítěním a emocionálním odstupem. Nesnažte se být zodpovědní za všechny a za všechno. Čím více budete klientům pomáhat, tím více budou bezmocní. Můžete je tak udržovat pod jejich potenciálem samostatnosti.

49

3. naučte se říkat NE. Nenechávejte se přetěžovat. Řekněte ne, pokud budete cítit, že je toho na vás nakládáno příliš. Myslete někdy také na sebe. 4. stanovte si priority. Nemusíte být všude a vždy. Nevyplýtvejte svou energii na nesčetné aktivity. Soustřeďte se na činnosti, které si vyberete jako podstatné. 5. dobrý plán ušetří polovinu času. Zacházejte rozumně se svým časem. Rozdělte si rovnoměrně práci. Větší úkoly si rozdělte na dílčí etapy, které budete schopni zvládnout. Snažte se vyhnout odkládání práce. 6. dělejte přestávky. Uvědomte si, že vaše zásoba energie je omezená. Nežeňte se z jedné činnosti do druhé. 7. vyjadřujte otevřeně své pocity. Pokud se vás cokoliv dotkne, dejte to najevo. Udělejte to tak, abyste sami necitlivě nezasáhli druhého. 8. hledejte emocionální podporu. Sdělená bolest, poloviční bolest. Najděte si „vrbu“, důvěrníka, kterému můžete otevřeně vylíčit svoje problémy. 9. vyvarujte se negativního myšlení. Jakmile zabřednete do hloubání a sebelítosti, řekněte si „stop“. Položte si otázku: „Co je na mně dobrého?“ Radujete se z toho, co umíte a dokážete. Užívejte také pozitivních stránek života. Vychutnávejte všechno, co má podle vás v životě nějakou hodnotu. 10. v kritických okamžicích zachovejte rozvahu. V konfliktní situaci se nenechávejte svést prvním negativním pocitem k impulsivnímu jednání. Uvědomte si váš manévrovací prostor a přiměřené způsoby řešení konfliktu. Konfliktní situaci můžete vyřešit paradoxní reakcí nebo humorem. 11. následná konstruktivní analýza. Projděte si zpětně kritické situace. Analyzujte svoje chování, navrhněte alternativy řešení. Zapojte do rozboru kolegyně a kolegy. 12. doplňujte energii. Vyrovnávejte pracovní zátěž potřebnou mírou odpočinku. Věnujte se činnostem a vztahům, při kterých se cítíte dobře a které vás naplňují. Osvojte si relaxační techniky. 13. vyhledávejte věcné výzvy. Buďte otevření novým zkušenostem, dále se učte a vzdělávejte. Rozšiřování obzoru a repertoárů komunikačních technik zlepšuje schopnost zvládat stres.

50

14. zajímejte se o své zdraví. Berte vážně varovné signály vašeho těla. Zmírněte pracovní nasazení, dopřávejte si dostatek spánku, zdravě se stravujte, sportujte, udělejte si radost. 55

4.3 Odborná pomoc V dnešní době už je syndrom vyhoření známým problémem a na pomoc postiženým jedincům se orientuje mnoho specialistů a odborných zařízení. Každý, kdo na sobě shledá příznaky burn-out syndromu by měl svůj problém konzultovat s odborníkem. Nejsnazší cestou k vyhledání pomoci je internet. Je možné zde nalézt nejen inzerci odborných služeb, ale i jejich reference. Lze využít internetovou poradnu a nebo si v diskusních skupinách poradit s lidmi, které trápí stejný problém.

55

Internetové stránky Centrum praktických studií. Jak se bránit syndromu vyhoření. [online]. [cit. 2009-03-01]. Dostupné na WWW:

51

Obr. 4. Kde hledat na internetu pomoc při syndromu vyhoření – ukázka.

Internetové stránky Syndrom vyhoření. Kde hledat pomoc. [online]. [2009-03-02]. Dostupné z WWW:

52

Obr. 5. Kde hledat na internetu pomoc při syndromu vyhoření – ukázka.

Internetové stránky Poradna: Syndrom vyhoření. [online]. [2009-03-02]. Dostupné z WWW:

53

Závěr Cílem této bakalářské práce bylo popsat syndrom vyhoření, jeho vznik, příčiny, následky a možnosti, jak vyhoření předcházet. Podařilo se mi poukázat na závažnost tohoto jevu a to nejen pro jedince samotného, ale i pro zaměstnavatele a celou společnost. V úvodní části jsem vymezila pojem burn-out. Každý odborník vymezuje syndrom vyhoření trochu jinak, a proto jsem ve své práci uvedla více definic od různých autorů. V následující části jsem popsala mechanismus vzniku burn-out, zdroje a rizikové faktory způsobující syndrom vyhoření. Syndrom vyhoření není jediným negativním emocionálním jevem v životě jedince, a proto jsem, v rámci části popisující příznaky, poukázala i na odlišnosti mezi těmito jevy a burn-out. Vymezila jsem, které skupiny profesí jsou tímto syndromem nejvíce ohrožené a na závěr své práce jsem uvedla možnosti prevence a doporučení pro praxi v boji s burn-out. Přestože již v dnešní době existuje velké množství informačních zdrojů, z kterých se můžeme s problematikou syndromu vyhoření seznámit, a mnohým z nás pojem burn-out není cizí, přibývá jedinců, u kterých se příznaky syndromu vyhoření objevují. Na jedné straně zaměstnavatelé vyžadují od svých zaměstnanců vysoké nasazení a perfektní výkon a na straně druhé si neuvědomují, že přehnané nároky a přetěžování svých pracovníků, mohou naopak vést k neuspokojivým výsledkům, vyšší nemocnosti a fluktuaci zaměstnanců. Nejen zaměstnavatel, ale i zaměstnanec sám, by si měl být vědom těchto rizik. Každý by měl pamatovat na svá omezení, snažit se, aby jeho život byl vyvážený a nebyl zaměřený jen na jeden cíl. V praxi se stále jen zřídka kdy setkáváme s případy, kdy si zaměstnavatelé závažnost syndromu vyhoření uvědomují a vyvíjejí preventivní činnost v této oblasti. Možností prevence je mnoho, počínaje osobním přístupem nadřízených k pracovníkům až po různé vzdělávací kurzy a semináře o syndromu vyhoření, které seznamují s možností obrany proti syndromu vyhoření, formou pozitivních návyků životního stylu.

54

Použitá literatura Tištěná monografie 1. BROCKERT, Siegfried. Ovládání stresu. 2003. ISBN 80-7023-159-9 2. JEKLOVÁ, Marta; REYTMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. 2006. 3. ISBN 80-86991-74-1 4. JIRÁNEK, Vladimír. Knížka pro blázny. 2006. ISBN 80-7185-807-2 5. KALLWASS, Angelika. Syndrom vyhoření v práci a osobním životě. 2007. ISBN 978-80-7367-299-7 6. KEBZA,Vladimír.; ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření – funkční duševní porucha. 1998. ISBN 80-7071-099-3 7. KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese. 2000. ISBN 80-7367-181-6 8. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1998. ISBN 80-7169-551-3 9. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. 2001. ISBN 80-7178-551-2 10. MATOUŠEK, Oldřich; Kolektiv. Metody a řízení sociální práce. 2003. 11. ISBN 978-80-7367-502-8 12. NEKONEČNÝ, Milan: Psychologie téměř pro každého. 2004. ISBN 80-200-1198-6 13. POTTEROVÁ, Beverly A. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. 1997. 14. ISBN 80-7198-211-3 15. PRŮCHA, J.; WALTEROVÁ, E.; MAREŠ, J. Pedagogický slovník: 3. doplněné a aktualizované vydání. 2001. ISBN 80-7178-579-2 16. RUSH, Myron D. Syndrom vyhoření. 2003. ISBN 80-7255-074-8 17. SCHMIDBAUER, Wolfgang. Psychická úskalí pomáhajících profesí. 2000. 18. ISBN 80-7178-312-9 19. SLATER, Robert. Tajemství Jacka Welche, muže, který změnil General Electric. 1999. ISBN-80-7261-000-7

55

Elektronické monografie, webovská sídla 20. Internetové stránky Centrum praktických studií. Jak se bránit syndromu vyhoření. [online]. [cit. 2009-03-01]. Dostupné z WWW: 21. Internetové stránky E15 On line. Zaměstnání: Radíme, jak řešit kritické situace. 2008. [online]. [cit. 2008-12-15]. Dostupný z WWW: 22. Internetové stránky ICN (International council of nurses) [online]. [cit. 2009-0310]. Dostupné z WWW: 23. Internetové stánky Monster. Burn-out. [online]. [cit. 2009-03-05]. Dostupné z WWW: 24. Internetové stránky Poradna: Syndrom vyhoření. [online]. [cit. 2009-02-25]. Dostupné z WWW: 25. Internetové stránky Středočeský kraj. Syndrom vyhoření. [online]. [cit. 2009-0402]. Dostupné na WWW: 26. 27. KUPKA, Martin. Paliativní péče a riziko syndromu vyhoření. E-psychologie [online]. 2(1), 23−35. [cit. 2008-12-20]. Dostupný z WWW: . ISSN 1802-8853

56