Světová próza
Jean-Claude Izzo Totální chaos
Jean-Claude Izzo První díl legendární Marseilleské trilogie
fra.cz
fra
Světová próza
Jean-Claude Izzo Totální chaos
fra
fra
Jean-Claude Izzo Totální chaos
4
Jean-Claude Izzo Totální chaos Přeložila Milena Fučíková
fra
Tato kniha vychází s laskavou pomocí francouzského Ministerstva zahraničních věcí, Velvyslanectví Francouzské republiky v České republice a Francouzského institutu v Praze v rámci podpůrného programu F. X. Šalda. Cet ouvrage, publié dans le cadre du programme d’aide a` la publication F. X. Šalda, bénéficie du soutien du minist`ere fra¸ des Affaires étrang`eres et européennes, de l’Ambassade ncais ¸ de de France en République tch`eque et de l’Institut francais Prague.
Edice světové prózy Jean-Claude Izzo Totální chaos Z franzouzského originálu Total Khéops (Éditions Gallimard, Paris 1995) přeložila Milena Fučíková Doslov Milena Fučíková Fotografie na obálce Radeq Brousil Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2,
[email protected], www.fra.cz, roku 2008 jako svou 52. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Náklad 1000 výtisků Czech edition © Agite/Fra, 2008 Text © Editions Gallimard, 1995 Translation © Milena Fučíková, 2008 Afterword © Milena Fučíková, 2008 Cover photo © Radeq Brousil, 2008 Author photo © Sophie Bassouls, 1995 ISBN 978-80-86603-55-1
BB010
Obsah Prolog: Ulice des Pistoles po dvaceti letech 15 1. Kde se člověk musí umět prát i kvůli tomu, aby prohrál 2. Kde vsadit si a nemít řešení znamená ještě naději 32 3. Kde ti, co přežili, musej přežít, aby neztratili čest 63 4. Kde koňak zdaleka není tím nejhorším zlem 77 5. Kde si člověk v neštěstí znova uvědomí, že je vyhnanec 91 6. Kde svítání jsou jen pouhou iluzí krásy světa 105 7. Kde je lepší na rovinu říct, co člověk zakouší 119 8. Kde se nedostatkem spánku nic nevyřeší 133 9. Kde nebezpečí bere ženám smyslnost 148 10. Kde je pohled druhýho smrtonosnou zbraní 161 11. Kde věci najdou svůj přirozenej řád 176 12. Kde se člověk setkává s minivzorkem hnusu světa 190 13. Kde jsou věci, který se prostě nemůžou nechat jenom tak 203 14. Kde je lepší, když je člověk živej v pekle než mrtvej v ráji 215 15. Kde neexistuje jinej scénář než nenávist 229 Epilog: Nic se nezměnilo a je novej den 241 Kdyby byla Marseille ženou, byl by Izzo jejím věrným milencem (Milena Fučíková) 247 7
8
poznámka autora Příběh, který budete číst, je celý smyšlený. To je dobře známé tvrzení. Ale nikdy není zcela zbytečné si je znovu připomenout. Postavy tohoto románu nikdy neexistovaly a události se, kromě veřejných informací z tisku, nikdy nestaly. To platí i pro samotného vypravěče. Jen město je skutečné. Marseille. A všichni ti, kteří v ní žijí. Se zápalem, jenž náleží jen jim. Tento příběh je jejich příběhem. Ozvěnou a vzpomínkami.
9
10
Sebastienovi
11
12
Pravda neexistuje, existují pouze příběhy. jim harrison
13
14
Prolog Ulice des Pistoles po dvaceti letech Jediný, co měl, byla její adresa. Ulice des Pistoles ve starý čtvrti. V Marseille už léta nebyl. Teď už ale neměl na vybranou. Bylo 2. června a pršelo. I přes ten déšť ho ale taxikář odmítl hodit nahoru do těch uliček. Vysadil ho pod Montée-des-Accoules. Do ulice des Pistoles mu ještě zbejvalo přes sto schodů a nekonečná spleť ulic. Po zemi se válely roztrhaný igelitky plný odpadků a ulicemi se linul pronikavej zápach, kterej připomínal moč, vlhkost a plíseň. Jedinou změnou bylo, že se ve čtvrti začlo s opravama. Některý domy už nestály. Jiný měly novou fasádu, okrovou a růžovou, se zelenejma nebo modrejma okenicema jako v Itálii. Ulice des Pistoles byla jednou z těch nejužších, stála z ní už jenom polovina se sudejma číslama. Protější stranu strhli stejně jako domy v ulici Podillac. Místo nich parkoviště. Bylo to to první, co uviděl, hned jak došel na roh ulice du Refuge. Tady si zřejmě stavební inženýři udělali pauzu. Domy byly zčernalý a olezlý, obrostlý okapovou vegetací. Věděl, že je moc brzo. Ale nechtělo se mu nikam do bistra, pít jedno kafe za druhým a hlídat čas, jestli už nastala vhodná doba k tomu, aby mohl Lole konečně probudit. Toužil po kafi v opravdovým bytě, v pohodlí. To už pár měsíců nezažil. Když mu otevřela dveře, namířil si to rovnou k jedinýmu křeslu, který v tý místnosti stálo, jako by to dělal běžně. Pohladil opěradlo, pomalu se posadil a zavřel přitom oči. Teprve pak se na ni podíval. Po dvaceti letech. 15
Zůstala stát. Držela se rovně jako vždycky. Ruce měla v kapsách slámově žlutýho županu. Ta barva dodávala její kůži tmavější tón než obvykle a vlasy, který teď nosila střižený nakrátko, tím vynikaly ještě víc. Možná měla širší boky, to přesně nevěděl. Stala se z ní žena, ale pořád to byla ona. Lole, cikánka. Krásná, tak jak ji vždycky znal. – Rád bych si dal kafe. Kejvla. Beze slova. Bez úsměvu. Zrovna ji probudil. Ze spánku. Ze snu, ve kterým se s Manuem řítili k Seville jako dva blázni, bez starostí a s kapsama plnejma peněz. Ten sen se jí musel zdát každou noc. Jenže Manu je mrtvej. Už čtvrt roku. Udělal si v křesle pohodlí a natáhnul si nohy. Pak si zapálil cigaretu. Takhle už si dlouho žádnou nevychutnal. – Čekala sem tě. (Lole mu podala hrnek kafe.) Ale ne tak brzo. – Přijel sem nočnim vlakem. Vlakem pro legionáře. Míň policajtů. Víc bezpečí. Byla duchem jinde. Myslela na Manua. – Ty si nesedneš? – Kafe piju vždycky vestoje. – Pořád nemáš telefon? – Ne. Konečně se usmála. Spánek se jí na chvíli vytratil z tváře. Sen byl pryč. Dívala se na něj smutně. Byl unavenej a neklidnej. Ty jeho starý úzkosti. Líbilo se mu, že Lole neplýtvá slovy a vysvětlováním. Mlčení vracelo do jejich života řád. Jednou provždy. Kolem se vznášela vůně máty. Rozhlídnul se po místnosti. Byla prostorná, zdi byly bílý a holý. Žádný poličky, ozdůbky a knihy. Jen základní vybavení, od každýho kus, kterej se zbytkem nešel dohromady, stůl, židle, příborník a postel pro jednoho pod oknem. Dveře do další místnosti, ložnice. Vykukoval 16
kousek postele. S modrým neustlaným povlečením. Už zapomněl i vůni noci. Vůni těl. Vůni Lole. Při milování jí podpaždí vonívalo bazalkou. Zavíraly se mu oči. Znova se podíval na postel pod oknem. – Můžeš tady přespat. – Rád bych si lehnul teď. Potom ji znova uviděl, když prošla místností. Nedokázal odhadnout, jak dlouho spal. K tomu, aby se kouknul na hodinky, by se musel pohnout. A to se mu nechtělo. Bylo mu milejší dívat se na Lole, jak chodí sem a tam. Zpod přivřenejch víček. Vyšla z koupelny zabalená do velkýho ručníku. Nebyla moc vysoká. Ale měla všechno na pravým místě. A nádherný nohy. Potom znova usnul. Bez jediný úzkosti. Den byl tentam. Lole si oblíkla černý šaty bez rukávů. Střízlivý, ale dost slušivý. Jemně obkreslovaly linku jejího těla. Znova se jí podíval na nohy. Tentokrát ten pohled ucejtila. – Necham ti tady klíče. Kafe je v termosce. Udělala sem ti čerstvý. Říkala samozřejmý věci. Všechno ostatní by taky u ní působilo nemístně. Vstal z postele. Vytáhnul cigaretu a pořád se na ni díval. – Vrátim se pozdě v noci. Takže na mě nečekej. – Pořád děláš animírku? – Hostesku. Ve Vampingu. Nechci, abys tam chodil. Vzpomněl si na Vamping nad Katalánskou pláží. Neuvěřitelnej dekor, jak ve Scorcesových filmech. Se zpěvačkou a naleštěným orchestrem. Tango, bolero, čača, mambo. – To taky nemam v úmyslu. Pokrčila rameny. – Nikdy nevim, co máš přesně v úmyslu. (Usmála se tak, že se na to nedalo nic odpovědět.) Půjdeš se podívat za Fabiem? Tušil, že se ho na to zeptá. Taky se na to sám sebe 17
ptal. Ale řekl si, že ne. Fabio byl policajt. A to bylo jak tlustá čára za jejich mládím, za jejich přátelstvím. Stejně by ho ale rád viděl. – Jo, možná pozdějc. Jak se má? – Pořád stejně. Stejně jako my. Stejně jako ty a jako Manu. Ztracenej. Ani jeden z nás nevěděl co se životem. Takže ať děláš policajta, nebo zloděje… – Tys ho měla ráda, to je fakt. – Jo, mam ho ráda. Cejtil, jak ho to bodlo u srdce. – Vy ste se viděli? – Naposled před čtvrt rokem. Vzala si tašku a lněnej bílej kabát. Ještě pořád se na ni díval. – Máš to pod polštářem, řekla nakonec. (Bylo jí vidět na očích, že jí to překvapení přišlo vtipný.) A zbytek je v zásuvce v příborníku. Odešla a nic víc už neřekla. Nadzvednul polštář. Ležela tam pistole řáže 9 mm. Než odjel z Paříže, poslal to Lole v balíku. Na nádraží a v metru byly mraky policajtů. Republikánská Francie se rozhodla, že se vypere doběla. Nula přistěhovalců. To byl novej francouzskej sen. Nechtěl mít problémy, až ho budou kontrolovat. Aspoň ne s tímhle. Už i tak měl falešný papíry. Pistole. Byl to dárek od Manua k jeho dvacátejm narozeninám. Tou dobou už Manu začal blbnout. Měl ji pořád u sebe, ale nikdy ji nepoužil. Člověk nemá zabíjet jen tak. Ani v ohrožení ne. Párkrát už na to došlo, na různejch místech. Ale vždycky se to dalo řešit jinak. To byl jeho názor. A dobrej, protože byl pořád na světě. Jenže dneska ji bude potřebovat. Dneska bude zabíjet. Bylo něco po osmý. Déšť ustal, a když vyšel z domu, praštil ho do tváře teplej vzduch. Nejdřív si dal po18
řádnou sprchu, pak si oblíknul černý kalhoty, černý třičko a džínovou bundu. Nazul si mokasíny jen tak na boso. Vyšel ven ulicí du Panier. To byla jeho čtvrť. Narodil se tady. V ulici des PetitsPuits, o dvě chodby dál než Pierre Puget. Když jeho otec přišel do Francie, nastěhoval se nejdřív do ulice de la Charité. Utekli sem tenkrát před bídou a Mussolinim. Bylo mu dvacet a táhnul s sebou svý dva bráchy. Říkalo se jim tady nabosáci, Italové z Neapole. Další tři bratři odpluli do Argentiny. Dělali práci, která Francouzům nevoněla. Jeho otec se nechal zaměstnat za mizernej plat jako dokař. „Přístavní pes“ mu říkali. Matka prodávala datle čtrnáct hodin denně. Navečer se nabosáci scházeli na ulici s babisákama, Italama ze severu. Vytáhli si ven židle. Bavili se z okna. Jako v Itálii. Zkrátka báječnej život. Když došel ke svýmu domu, ani ho nepoznal. Taky zrekonstruovanej. Šel dál. Manu pocházel z jednoho vlhkýho a tmavýho domu v ulici Baussenque. Jeho matka se sem nastěhovala se dvěma synama, když čekala Manua. Josého Manuela, jeho tátu, zastřelili frankisti. Všichni, ať už přistěhovalci, nebo vyhnanci, se nastěhovali jednoho dne do jedný z těchhle uliček. Lole sem přišla se svou rodinou, když už s Manuem byli dospělí. Bylo jim šestnáct. Teda takhle se aspoň tenkrát vytahovali před holkama. Bydlet v Panier byla hanba. Od minulýho století. Byla to čtvrť námořníků a kurev. Vřed města. Velkej lunapark. Nacisti ji označili za hnízdo bastardizace západního světa a snili o tom, že ji zničí. Jeho rodiče tady zakusili ponížení. Rozkaz k vyklizení čtvrti přišel v noci 24. ledna 1943. Dvacet tisíc lidí. Naložit si pár věcí na vozejk vytaženej kdovíodkud. Násilí francouzskejch četníků a posměch německejch vojáků. Zrána pak vozejk tlačit po Canebi`ere za pohledů lidí mířících do práce. Na gymplu si na ně ukazovali prstem. 19
A to i synové dělňasů z Belle-de-Mai. Ale jen chvíli. Protože jinak by o ty prsty přišli! On a Manu moc dobře věděli, že od hlavy k patě smrděj plísní. Byli tím zápachem nasáklí. První holka, kterou políbili, ho cejtila až dole v krku. Ale jim to bylo putna. Byli rádi na světě. Byli krásní. A uměli se prát. Scházel ulicí du Refuge. Dole na rohu se vybavovalo šest arabskejch kluků, kterým bylo tak něco mezi čtrnácti a sedumnácti. Měli s sebou motorku. Zářila novotou. Sledovali, jak k nim přichází. Byli ve střehu. Novej člověk ve čtvrti znamenal nebezpečí. Polda nebo špeh. Nebo novej majitel rekonstrukcí, co si chodí pravidelně stěžovat na radnici na nedostatek bezpečí. To pak přijedou policajti. A s nima kontroly. Zadržení. Možná i rány. Zkrátka průsery. Když došel až k nim, vrhnul pohled na toho, co jim zřejmě šéfoval. Přímej a upřímnej pohled. Krátkej. A pak zas pokračoval v cestě. Nikdo se ani nepohnul. Pochopili se. Prošel opuštěným náměstím de Lenche a vzal to dolů do přístavu. U první telefonní budky se zastavil. Ozval se Batisti. – Sem Manuův přítel. – Nazdar, g`ari. Hele, stav se zejtra v Péanu, dáme si skleničku. Kolem jedný. Rád tě poznam. Tak čau, kámo. A zavěsil. Není moc ukecanej, ten Batisti. Ani mu nestihnul říct, že by šel radši jinam. Kamkoli jinam, jen ne tam. Jen ne do Péana. Do baru malířů. Ambrogiani tam vystavoval svý první plátna. A v závěsu za ním další. Včetně mizernejch patlalů. Chodili tam i novináři. Celý politický spektrum najednou. Le Pro¸ La Marseillaise, A.F.P., Libération. Pastis stavěl vencal, mezi lidma mosty. Večer se čekalo na poslední zpravodajství, a pak byl v zadním sále jazz. Jednou tam hráli oba Petruccianiové. S Aldem Romanem. A těch 20
nocí, co tam strávil. Přemejšlením o životě. Tenkrát večer seděl u klavíru Harry. – Lidi stejně rozuměj jenom tomu, co se jim zrovna hodí, řekla Lole. – Jasně, jenže já si nutně potřebuju osvěžit mozek. Manu se vrátil s další rundou. Od půlnoci jsme je přestávali počítat. Tři dvojitý skotský. Sednul si, pozvednul skleničku a usmál se pod fousy. – Tak na zdraví, hrdličky. – Ty buď zticha, řekla Lole. Prohlížel si vás jak dvě exotický zvířátka a za chvilku na vás zapomněl, ponořenej do hudby. Lole se na tebe dívala. Tys pil tu skotskou. Pomalu. Důkladně. Rozhodnul ses. Že odjedeš pryč. Vstal jsi a vyvrávoral ven. Odcházel jsi. Odešel jsi. A Manuovi si nic neřeknul. Neřeks nic jedinýmu příteli, kterej ti zůstal. A neřeknul jsi nic Lole, který zrovna táhlo na dvacet. Kterous miloval. Kterou ste milovali. Káhira. Džibuti. Aden. Harare. Cesta opožděnýho puberťáka. Pak ztracená nevinnost. Z Argentiny do Mexika. A do Asie, aby ti snad nezbyly nějaký iluze. A na krku mezinárodní zatykač za pašování uměleckejch děl. Do Marseille ses vrátil kvůli Manuovi. Abys vyrovnal účet s tím hajzlem, kterej Manua zabil. Když vycházel od Félixe, bistra v ulici Caisserie, kam chodil na oběd. Lole ho čekala u svý matky v Madridu. Měl shrábnout pořádnej balík peněz. Za perfektně provedený vloupání k Éricu Brunelovi, jednomu známýmu marseilleskýmu advokátovi z bulváru Longchamps. Chtěli spolu odjet do Sevilly. A hodit všechno za hlavu. Hodit za hlavu Marseille a celej ten zavšivenej život. Neměl jsi vztek na toho chlapa, co to udělal. Beztak nějakej nájemnej vrah. Anonymní. Bezcitnej. Dojel sem z Lyonu nebo z Milána. Stejně bys ho nenašel. Měls vztek na tu svini, co si ho zaplatila. Aby oddělal 21
Manua. Důvody tě nezajímaly. Nepotřebovals je. Ani jeden. Zabít Manua bylo jako zabít tebe. Vzbudilo ho slunce. Bylo devět. Ležel na zádech a kouřil první ranní cigaretu. Spal tak hlubokým spánkem, jako už dlouho ne. V noci se mu vždycky zdávalo, že spí jinde než tam, kde zrovna byl. V hararským bordelu. Ve vězení v Tijuaně. V rychlíku z Paříže do Říma. Všude možně. Ale vždycky někde jinde. Dneska v noci se mu zdálo, že spí u Lole. A skutečně u ní byl. A cejtil se tam jako doma. Usmál se. Ani neslyšel, že se vrátila a zavřela za sebou dveře do pokoje. Spala v modrý posteli a skládala dohromady rozbitej sen. Pořád z něj kus chyběl. A tím kusem byl Manu. Ledaže by jím byl on. Tu myšlenku už dávno zatratil. Přidělil si tak moc pěknou roli. Dvacet let, to bylo víc než nešťastná láska. Vylezl z postele, postavil na kafe a šel do sprchy. Teplá voda. Udělalo se mu mnohem líp. Pod proudem vody zavřel oči a začal si představovat, že za ním Lole přijde. Jako dřív. Že se k němu přitiskne. Pohlavím o pohlaví. Sjede jí rukou po zádech až na zadek. Začal mít erekci. Vykřiknul a pustil na sebe studenou. Lole zapla Azuquitu, jednu z prvních desek. Pura salsa. Měla pořád ten samej vkus. Naznačil pár tanečních kroků a Lole se rozesmála. Vyšla mu naproti, aby ho políbila na pozdrav. Tím pohybem se jí rozevřel výstřih. Prsa jako dvě hrušky, jen je utrhnout. Nestačil uhnout pohledem. Zarazila se, pevně si utáhla pásek županu a zamířila do kuchyně. Připadal si jako kretén. Uběhla věčnost. Vrátila se se dvěma šálky kafe. – Včera večer se tady na tebe vyptával nějakej chlápek. Jestli seš tady. Nějakej tvuj kámoš. Malabe se jmenoval. Franckie Malabe. Žádnýho Malabeho neznal. Že by polda? Spíš nějakej špicl. Nelíbilo se mu, že otravujou už i Lole. Zá22
Fabio Montale je poněkud zvláštní inspektor. Z jeho klidného života policisty ho náhle vytrhne dvojnásobná vražda. Staré přátelství vypluje na povrch a zabrání mu v řádném plnění policejních povinností. Síla vzpomínek na vlastní mládí se projeví intenzivněji než únava z vlastního života… Kultovní Marseilleská trilogie právě začíná. Všechny tři díly jsou dobře známé i divákům České televize, kde miniseriál nazvaný Fabio Montale již několikrát běžel. I přes nesporné charisma Alaina Delona v hlavní roli však filmová verze nedosahuje kvalit knižní předlohy. Vášniví příznivci Izzovy trilogie prý dokonce vyšli po jejím uvedení do ulic, aby tak dali najevo nesouhlas s „przněním“ kultovního díla.
www.fra.cz
9 788086 603551
Cover © Radeq Brousil, 2008
Photo © Sophie Bassouls, 1995
Fabio Montale je poněkud zvláštní inspektor. Z jeho klidného života policisty ho náhle vytrhne dvojnásobná vražda. Staré přátelství vypluje na povrch a zabrání mu v řádném plnění policejních povinností. Síla vzpomínek na vlastní mládí se novinky projeví intenzivněji než únava z vlastního života… Dorota Masłowská, Královnina šavle Kultovní Marseilleská Orhan Pamuk, Nový život trilogie právě začíná. Všechny tři díly jsou dobře známé i divákům připravujeme televize, kde miniseriál nazvaný PetrČeské Borkovec, Berlínský sešit/Zápisky ze Fabio Saint-Nazaire Montale jižSvětla několikrát Jakub Řehák, mezi běžel. prkny I přes nesporné charisma AlainaKohout, Delona lišák v hlavní Sławomir Mrožek, a jároli však filmová nedosahuje kvalit knižní předlohy. Vášniví Guyverze Viarre, Bílé předání příznivci Izzovy trilogie Václav Durych, Černé tečkyprý dokonce vyšli po jejím uvedení do ulic, aby tak dali najevo nesouhlas Jonathan Crary, Techniky pozorovatele s „przněním“ kultovního díla.moderna Georges Didi-Huberman, Ninfa John Berger, O pohledu
Cover © Radeq Brousil, 2008
Photo © Sophie Bassouls, 1995
fra
www.fra.cz
9 788086 603551
