Světec jako klíčník Starých českých dějin

002_sv vaclav_novy_01_001-332 25.8.2014 14:45 Stránka 7

pŘEDmLUVa

Světec jako klíčník Starých čeSkých dějin

kníže svatý Václav je velké, slavnostní a přitažlivé téma. Dávný panovník vystupující z doby „evropského temna“ (tak je často označováno 10. století), jehož inspirace k nám zaznívají přes šumy řady staletí… mladý ušlechtilý světec, jak ho alespoň známe z obrazů a soch, ochránce české země, ale také historický český panovník (921–935) v náročných časech. pokud se zamýšlíme nad naší národní a jazykovou identitou, nad jejími kořeny a nejstarší duchovní podobou, možná i nad smyslem politické existence českého národa ve středu Evropy, dojdeme chronologicky vždy až k místům a památkám spojeným se svatým Václavem. a samozřejmě také o něco dále, v případě panovnické moci a křesťanství na Velkou moravu, odkud přemyslovci převzali svou víru (jak připomíná pozdní legenda o mariánském palladiu země české, měděné plastice s příměsí zlata, údajně darované metodějem svaté Ludmile, Václavově babičce). Žádná studie věnovaná identitě českého národa nemůže pominout reflexivní hymnus Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, který je svým způsobem i novodobou obranou jeho existence (nedej zahynouti nám, ni budoucím). můžeme nadhodit, že Čechové (a moravané) měli ještě několik podobných písní, které reflektovaly jistou nesamozřejmost či náročnost českého bytí – Hospodine pomiluj ny jako kulturní most k velkomoravskému cyrilometodějskému vkladu, Ktož jsú boží bojovníci jako program radikálního křesťanského aktivismu nebo Kde domov můj jako výraz procitnutí novověkého občanského národa. Všechny tyto „hymnové“ hodnoty jsou však nutně kolektivní citovou zkratkou. patří do oživlých pohádek, svátků či výchovy dětí. spo-

7 pŘEDmLUVa


jují lidi zcela rozličných charakterů, vyznání, profesních mentalit, neboť představují kontrast vůči pomíjivosti našich generačních problémů. můžeme se přitom držet solidárně za ruce, ale pro porozumění je třeba jít dále, k náročnějším dějinným zdrojům, které jsou pro nás neméně poučné. svatý Václav před námi obvykle vyvstává s ideálními vlastnostmi, bez nějakých zátěží a vad. Vedle něj ustupuje do pozadí nejen jeho bratr, ale i jejich babička, svatá Ludmila, byť rovněž oběť otevřené vraždy. Vzniká trochu paradoxně vize „svaté rodiny přemyslovců“, kterou si česká společnost vybírá k úctě, a to vzdor faktu, že Ludmila a Václav byli vlastně v rámci příbuzenské konfrontace právě těmi zabitými a momentálně poraženými (polehčující okolnosti bychom však našli také pro „divokou“ Drahomíru a nezralého Boleslava). Drama Václavova životního zápasu v hodnocení středověku nastínili staří legendisté – jeho prolitá krev posvětila cestu k duchovnímu vítězství nad brutálními emocemi (konkrétně pak Čechů, divějších než jejich šelmy, komentuje kontrastním způsobem vzdálenější pozorovatel). V očích doby byl Václav světcem, martyrem (mučedníkem), který svou obětí a s Boží přízní pozvedá „své Čechy“ na vysoký status z hlediska dějin spásy a vytváří pro ně stálý závazek etické odpovědnosti, tak trochu jako alter Christus. pohledy na svatého knížete z raného středověku nepochybně musí být dnes rozličné. Jiné očekávání mají křesťané uznávající Václava například jako patrona symbolizujícího étos pomoci a ochrany domova, zatímco zarytým skeptikům bude podezřelé každé patetické vzývání (ovšem snad je zaujme Václav jako člověk, jako idealista sražený silou moci, kterou sám reprezentoval). svatému Václavovi nelze z moderního pohledu upřít revoluční i konzervativní prvky; můžeme ho nazvat jak politickým stratégem, tak snílkem. Václav se nám přibližuje nejen ve vysokém stylu, ale rovněž na úrovni předností přirozeného života, jako dobrotivý patron vinařů a podzimních hodů. Český Václav prostě patří do uvážlivého společenství, avšak rozpoznáváme ho i pod jménem Wenzel u našich vypuzených německých krajanů (třeba ještě na zapomenutých hřbitovních kamenech). konečně samotný „zneuznaný génius“ Jára (da) cimrman ukončil svou řadu divadelních her schůzí historických osobností v českém nebi, kde tomu „šéfuje“ svatý Václav. Nikoli jen náhodně občas vstupuje „náš světec“ aktualizačně do veřejného prostoru (nelze ho vymazat z dalších vývojových vazeb), když například ve staré Boleslavi německý papež Benedikt požehná staré kněze a před statisíci lidí upozorní prezidenta klause také na jeho vlastní symbolické jméno, nebo ve svatovítské katedrále, kde se poblíž světcova hrobu naposledy setkají dva rozdílní „prezidentští Václa-

8 sVatÝ VácLaV. paNoVNÍk a sVĚtEc V raNÉm stŘEDoVĚkU


vové“ nedávné minulosti, kdy politizujícímu ekonomovi Václavu klausovi nezbývá před televizními zraky světa než vzdát hold „nepolitickému politikovi“, občanu, spisovateli a státníkovi havlovi… Bylo by proto laciné vnímat svatého Václava jednostranně nacionálním způsobem. ačkoli svatý Václav na bílém koni s kopím v ruce se jeví být symbolem vojenské pomoci a objevuje se v této roli po celý středověk, podstatou jeho činů i genia českých zemí nebylo xenofobní uzavírání za pohraniční hory, nýbrž cesta kulturní výstavby. omezené marginální stereotypy spíše spatřujeme v kontextu boleslavského atentátu, pro někoho možná „zdravé reakce“ na cizácké úskočné vlivy. Dynamický rozvoj našich odborných znalostí o Václavově době otevřela legenda Kristiánova, paradoxně mimo jiné proto, že byl zpochybňován její původ z časů episkopátu biskupa Vojtěcha, kam se sama autorsky hlásí.1 Legendu rehabilitoval (po předchozí odmítavé osvícenské kritice) historik Josef pekař2 v atmosféře, kdy se sám hlásil v rámci kritické vlny české historiografie (jako oblíbený žák Jaroslava Golla) k odpůrcům do té doby uctívaných Rukopisů – podvržených, údajně staročeských básnických skladeb (rukopisu Zelenohorského a Královédvorského). pekař oprávněně poukazoval, a to nejen v případě svých studií o václavských legendách, že samotné české dějiny jsou i bez vlasteneckého falzátorství dostatečně bohaté a fascinující, byť ovšem nikoli jen v té podobě, jak by si to vždy představovala momentální veřejná „poptávka“. mimochodem řečeno, občas se zdá, že historie (moderní i ta starší) by mohla jako určitá komplexní výpověď poučně korigovat také úroveň dnešního politického myšlení. Česká politická kultura má velmi zajímavé kořeny, které přesahovaly pouhé utilitární kmenové či mocenské zájmy. Vraťme se však k historiografii. Vědecké polemiky kolem časového zařazení Kristiánovy legendy se rozproudily v několika vlnách. různými autory bývá situována nejen do 10., ale rovněž do 11., 12. nebo 14. století. Lze s určitou nadsázkou říci, že každý, kdo chtěl prokázat kritického ducha, přispěl do urputné „bitvy o kristiána“. to mělo od jednotlivých harcovníků těchto turnajů (kteří obvykle trvali na své pravdě) možná až nezamýšlené důsledky. probíraly se všechny možné detaily, reálie, jazykové projevy, pojmy, které byly zkoumány komparativním způsobem u dalších historických svědectví či památek, včetně archeologických. tyto polemiky nám pomohly lépe pronikat do reality minulosti. Zároveň byly díky pekařovi doceněny a zařazeny i další staré prameny, bez nichž si nelze pohled na starou českou minulost představit. Byla to především První staroslověnská legenda o svatém Václavu, rozšířená ve středověkém rusku (a také v chorvatsku), ale vykazující

9 pŘEDmLUVa


detailní znalosti českého knížecího prostředí, včetně osobních jmen aktérů boleslavské vraždy. pekař dále určil legendu Crescente fide jako nejstarší latinský václavský „život“ (vita) a rozlišil její dvě redakce (bavorskou a českou). Crescente fide je propojena s bavorským Řeznem a předchází květnatou legendu Gumpoldovu, pokládanou do té doby za nejstarší. pekař rovněž tematizoval pro další inovace václavské úcty ve vrcholném středověku (13.–14. století) významné legendy Oriente iam sole a Ut annuncietur, které jsou dochovány každá ve dvou redakcích.3 Dosti triumfálně pro státotvornost českého národa vyznívalo první václavské milénium v roce 1929 (jedno z rekonstruovaných dat Václavovy smrti je 929; pravděpodobnější je však datum 935), které přineslo také řadu jubilejních a polemických statí předních historiků.4 Zpravidla se řešila otázka, zda byl Václav spíše knížetem nebo světcem, a jeho poměr k tehdy vznikající římsko-německé říši. Již právní historik Josef kalousek vystoupil v roce 1872 s proslulým (je třeba říci detailně fundovaným a pokrokářsky vybroušeným) spisem, že Václava jako bojovného panovníka zcela pozměnila církev tím, že jej v legendách vykreslila jako mnicha. Nyní by měl být navrácen sebevědomému národu, ale nikoli jako nábožný světec, tvrdil tehdy kalousek.5 pekař sice později upozornil, že mnišský ideál byl pro středověk vysokým vzorem,6 ale Václav je přesto občas podezříván z údajného slabošství – vůči církvi a Říši, ovšem bez bližšího poznání a docenění historické funkce těchto universalistických sil. Lesk svatováclavských Čech, evokovaný i krásnou literaturou a sentimentálně laděnými obrázky, mohl časem působit kýčovitým až falešným dojmem, ale to ještě nebyly odkryty poklady rezidencí Velké moravy ani další nálezy ze staré kouřimi či z okolí pražského hradu, které odhalily dobový lesk panovnických dvorů mojmírovců a přemyslovců. i z tohoto důvodu systematicky vystupoval proti „pravosti“ Kristiánovy legendy rudolf Urbánek, který ji označil v práci o několika svazcích za kompilátorský projev historismu ze 14. století. Zásadní obranu Kristiánovy legendy jako jednotného díla, doloženého v dílčích kapitolách již od 12. století, provedli filologové Bohumil ryba, Jan Vilikovský a Jaroslav Ludvíkovský. překvapivou – lze říci, že pro historiky až šokující – výkladovou alternativou byla však teorie Záviše kalandry, který v obsáhlé knize České pohanství prohlásil celé nejstarší české dějiny za předkřesťanský mýtus.7 ačkoli nám může znít tento záměr poněkud svatokrádežně, ve skutečnosti se jednalo o kultivovanou a humanisticky laděnou srovnávací analýzu, která kombinuje metody folkloristiky a předznamenává studie z oboru kulturní antropologie. kalandra se připojil ke kritikům starého původu „kristiána“ a za jeho předlohu pokládal zejména legendu Oriente iam sole vzniklou po polovině 13. století. sám



ve svých literárních analýzách vycházel z kosmovy kroniky (jejíž autor zemřel v roce 1125) a v ní zachovaných starých pověstí českých. k jejich známým bájným hrdinům (praotec Čech, soudce krok, sestry kazi, tetka a Libuše, přemysl oráč, pohanská knížata, hrdina tyr), které kronikář kosmas ještě „poznal“ podle svých slov z méně věrohodného báječného podání starců, kalandra přiřadil také následující úsek nejstarších přemyslovců až po Václava (tj. knížete Bořivoje i., Ludmilu, Václava i. svatého a Boleslava i.), které měl kosmas již poznat z hodnověrného podání, tedy písemně ověřeného, hlavně z legend. podle kalandrova názoru však legendy nejsou dostatečně spolehlivé a rovněž tyto první přemyslovce je prý třeba typově zařadit do skupiny bájných postav (ve skutečnosti legendy usilují o zachycení určitého historického jádra, ovšem vnímaného jako svědectví pro víru, a mnohé z nich jsou precizními „reportážemi“ či esejemi, což naštěstí právě platí o legendách týkajících se českých dějin v 9. a 10. století). Ve „starých pověstech“ se nemělo jednat o skutečné osobnosti, nýbrž o pohanské božské postavy, jejichž znalost byla dále tradována v rámci zavedených mýtů a rituálů. V období ústupu jejich uctívání pak dochází k určité racionalizaci, k procesu euhemerizace (podle antického autora Euhémera z messény), přenesení božských postav, jmen či magických sil na údajně historické jedince, kteří podle Euhémerova výkladu byli pouze tak slavní, že v očích lidu přerostli v bohy. tím kalandra odůvodňuje různé – podle jeho názoru nelogické – prvky v jednání mýtických osob nebo prvních světců. ani bratrovražda se podle kalandry ve staré Boleslavi nekonala, toliko pohanské božstvo Zimy rituálně vystřídalo božstvo Léta. podle kalandrových názorů žije Václav v lidové tradici autentičtěji jako mladý a krásný bůh plodnosti. Výsledkem historizující euhemerizace u hagiografů a kronikářů by byla také svatá Ludmila, původně tedy nikoli babička Václavova, ale spolu s ním obyvatelka blíže neznámého českého pohanského olympu, dárkyně požehnaného deště. ačkoli Václav svatý je historicky doložen v německých análech a saský kronikář Widukind dokonce zachycuje ve své zmínce proměnu vládce Čechů v kultovní osobnost, kalandra vnesl nové světlo do způsobu uvažování o dávných dějinách. stopy předkřesťanských kmenových náboženských vizí se přirozeně prolínají s adaptací křesťanských kultů světců a přesahují rovněž do kolektivní identifikace Čechů. Nová generace poválečných marxistů přicházela s postojem, který ještě umírněně formuloval František kavka: svatováclavská tradice nám nemá co říct. přesto bych zde charakterizoval určitý rozdíl: v české historiografii měly být pro budoucnost vymýceny „pekařovština“ a „kalandrovština“, ale samotný svatý Václav nebyl terčem útoku. Jeho exis-

11 pŘEDmLUVa


tence – lze říci „pozice“ mezi obyvatelstvem – byla zřejmě neoddiskutovatelná. studenti jej měli vnímat spíše s útrpným úsměvem jen jako nějaký vzdálený bod na horizontě. mladý František Graus soustředil vcelku vhodně pozornost na opomíjené sociální aspekty Václavova kultu. hagiografové předkládali obraz knížete, který zmírňuje tresty, boří šibenice, otevírá vězení a nesouhlasí dokonce s trestem smrti. idealizace Václava však podle Grause směřovala k zakrytí třídní podstaty státu a posílení podřízenosti lidí.8 historie se začala převyprávět znovu; kombinovala (mnohdy nesystematicky a bez autorských odkazů) starší znalosti s ideologickou rétorikou. obhajobu pravosti Kristiánovy legendy převzal Dušan třeštík, jenž se mohl opírat o analýzy filologa Jaroslava Ludvíkovského. stojaté vody později ještě čeřil skeptický Zdeněk Fiala,9 který navázal na dílo rudolfa Urbánka a snažil se poukazovat na modernismy v Kristiánově legendě. Fiala prosadil dnes historiky uznávané roční datum Václavova zavraždění (935). třeštík se v rámci obratné polemiky soustředil na kompletizaci starších i novějších argumentů (došel k závěru, že „kristián“ pochází buď z doby, kam se hlásí, nebo z 11. století, z časů po roce 1039, po převezení ostatků svatého Vojtěcha do prahy z hnězdna), ale vypracoval také rekonstrukci života prvních generací přemyslovců na základě srovnání údajů legend a kronik.10 Na slabá místa v diskusích o václavských legendách podnětně upozorňoval olomoucký literární historik oldřich králík. Vznik staroslověnských textů v Čechách vysvětloval misijními plány slavníkovců, Vojtěcha i radima, na konci 10. století.11 tento názor však není dostatečně podložený, detailní dobové legendy tak výraznou iniciativu nezachycují – kromě Vojtěchových „ekumenických“ zájmů, vyvolaných předchozí cyrilometodějskou tradicí, jak ji oceňoval také hagiograf kristián. Vraťme se ještě k otázce „bratrského sváru“ a tragédie ve staré Boleslavi. při identifikaci se zakladatelskými postavami raného středověku nebyla pro mentalitu éry „reálného socialismu“ příliš vítaná koncepce křesťanského státu, začleňující staré moravany a Čechy do „západní“ Evropy. Naproti tomu se mimořádně hodil právě Václavův nesentimentální bratr Boleslav. ten měl být skutečným tvůrcem českého státu, zatímco zbožný Václav (jak to formuloval třeštík) se stal překážkou a zátěží. teprve zavražděním Václava byl založen český stát, to byla progresivní zlomová událost českých dějin, vyhrocoval svůj postoj ještě nedávno Dušan třeštík. kníže Václav svatý zůstal nakonec v jeho pojetí „trčet“ jako oběť v základech českého státu, kdesi mezi historií a mýtem.12



světec „kopí potěžkal“ v listopadu 1989. pádem komunismu se atmosféra kolem Václava vyčistila, ale snad až příliš hladce. Napětí a zájem společnosti se po prvním nadšení začaly banalizovat, se zdárným podílem médií, protože kritické myšlení prý není v zájmu volného trhu. Nyní bylo jen „na nás“, jak naše spravedlnost, naše české země – s nadsázkou řečeno „svatováclavské dědictví“ – budou vypadat. a zdá se, že bájní blaničtí rytíři v čele se svatým knížetem budou mít ještě mnoho práce. Nikoli však s cizími nepřáteli… o nové zhodnocení přínosu svatého Václava pro soudobou českou společnost se pokusilo od roku 1990 několik esejistických úvah. Náročněji působí knížka katolického myslitele petra piťhy, který soudí, že národ do světce vkládal ovoce poznání svých omylů.13 k posilování kultu svatého Václava přispěl i díky svému historickému školení pražský arcibiskup miloslav Vlk a světcova lebka tehdy navštívila mnohé venkovské kostelíky i s vlastním zasvěcením. ale debata o Václavovi jako spravedlivém vládci měla být na veřejnosti počátkem devadesátých let podstatně odborněji akcentována, neboť z ní vychází také nejstarší výklad smyslu českého státu jako součásti evropského společenství. historiografie raného středověku dostala s politickým uvolněním a příchodem mladých historiků řadu dílčích impulsů. Již dříve vznikla práce Zdeňka Uhlíře, sledujícího měnící se sociálně-politický kontext václavských legend ve 13. a 14. století, a studie Jiřího hošny o literárních frázích (topoi) dokládajících projevy panovnické ideologie ve václavských legendách.14 Uhlíř se poté zaměřil na „hagiografický diskurs“, lze říci na formy náboženské komunikace, kdy životy svatých (vitae) je třeba vztahově studovat s liturgií a kazatelstvím (homiletikou), případně zachytit jejich literární určení. Uhlíř vypracoval soupis svatováclavských textů podle středověkých kodexů uložených v knihovnách či archivech převážně střední Evropy a specifikoval také další vývoj hagiografických typů václavského kultu na pomezí vrcholného a pozdního středověku.15 od devadesátých let vycházejí četné práce ve sbornících věnovaných sv. Ludmile, sv. Václavu, knížeti Boleslavovi i. (v rámci milénia roku 1000 ve střední Evropě) nebo sv. Vojtěchovi.16 Zdařilou komparativní monografii o svaté Ludmile napsala archeoložka Naďa profantová.17 mezigenerační kontinuitu bádání v oblasti křesťanské archeologie u nás představuje činnost petra sommera a dochází i k revizi znalostí o hradištích. proběhla rovněž menší polemika kolem snahy petra kubína předatovat „kristiána“ do 12. století (podobně již o tři generace dříve Václav Novotný nepříliš úspěšně v polemice s pekařem). Četné zajímavé studie související s kristiánovou kronikou a dobou prvních přemyslovců napsal David kalhous. světci Václavovi a václavské (event. ludmilské) hagiografii věnovala pozornost také zahraniční odborná literatura. Václav se jeví být typem

13 pŘEDmLUVa


špičkového evropského světce.18 Latinské rukopisy jsou početně zachovány na německém území, staroslověnské v mimořádném množství na staré rusi.19 Václav získal uznání německých autorů jako symbol české kulturní státnosti kooperující s Říší,20 ruští badatelé sledovali vlivy českých legend na politické myšlení rurikovské rusi.21 U polských sousedů se těšil úctě z českých světců hlavně sv. Vojtěch, ale nejnovější polská literatura věnuje narůstající pozornost sv. Václavovi a prvním přemyslovcům.22 příkladem hledání nového porozumění Václavově roli je nedávno vydaná knížka Václav, kníže Čechů od petra charváta, jenž zhodnotil svým oblíbeným komparativním způsobem zejména archeologické poznatky. Václav se mu jeví být vládcem, který dovršuje kulturně duchovní proměnu Čech, jak to lze pozorovat jeho výstavbou na pražském hradě, v magickém středu české země – kmene Čechů. Zhojené stopy zranění na Václavově zachované lebce zase ukazují, že dokázal plnit své válečné povinnosti a čelil možná vraždnému útoku již dříve. přemyslovec Václav je především knížetem odvahy a dárcem naděje, uzavírá svůj hodnotící pohled autor.23 předkládaná monografie o svatém Václavu se neomezuje na triviální příručku o světci jako „celebritě“. obrací pozornost na dobu raného středověku, na její starší kořeny a postupné vyzrávání v širším kontextu od 9. do sklonku 12. století. svatý Václav se mi jeví v těchto různých kontextech jako klíčník, který díky svému postavení v linii prvních přemyslovců, christianizačnímu vzorovému působení a skvělým legendám náročné dějiny staré doby otevírá. omlouvám se, že čtenář se může občas v některých částech textu „ztrácet“, řadu souvisejících témat či jmen může objevit poprvé; lze však myslím zachytit širší kontinuitu a opět se ve výkladu orientovat. autenticitu doby přibližují obšírnější citace velmi kvalitní dobové vyprávěcí literatury (kroniky, legendy, kázání). V díle orientovaném na kulturní veřejnost se nelze vyhnout vysvětlujícím postřehům nebo diskusním reflexím. stále snad ještě platí, že čtenářům se nelíbí plytké výklady bez uvedení problémových kontextů. tato kniha je v mnoha argumentech, myšlenkách a pracovním úsilí nutně závislá na dílech celé řady více či méně známých autorů. mé názory se vytvářely dlouhodobě v diskusích s historiky a archeology již od studentských let, ale také v reakci na moderní (snad neméně poučné) historické zvraty české společnosti a paradoxní proměny střední Evropy. rozvoj současného bádání jsem konzultoval s Janem klápštěm (ředitelem Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou Filosofické fakulty University karlovy), text kriticky přehlédl David kalhous. Za upozornění na soudobé diskuse v polsku děkuji markovi cetwińskému a Wojciechu mischkemu.24



Výklad knihy je dokumentován ilustracemi různého typu – od zbraní až po relikvie světců. Jejich výběr jsem konzultoval s pracovníky archivů či muzeí; za vstřícný přístup bych zejména poděkoval mileně Bravermanové (kurátorka, správa pražského hradu), Luboši polanskému (vedoucí numismatického oddělení Národního muzea v praze) a Jiřímu koštovi (kurátor, Národní muzeum). snímky z archeologických výzkumů v praze a staré Boleslavi (s detailním objasněním) mi ochotně nabídla ivana Boháčová. souhlas s publikováním ilustrací daly církevní instituce (především arcibiskupství pražské a metropolitní kapitula u sv. Víta); další materiály nám poskytly Národní knihovna Čr a Národní archiv Čr, v menším rozsahu také herzog august Bibliothek ve Wolfenbüttelu, Zemský archiv v opavě, archeologický ústav aV Čr v Brně a praze či regionální muzeum v kolíně. přípravu knihy pozitivně ovlivnili moji další přátelé a spolupracovníci (magdalena hennerová a Ladislav horáček z nakladatelství paseka; Václav Liška, vedoucí katedry společenských věd Fakulty stavební ČVUt). Fotografický materiál mi pomáhal profesionálně kompletovat miloš sedláček. Nikoli jen formálně děkuji rovněž své rodině za příjemné prostředí k práci, která mě těšila.

15 pŘEDmLUVa

Světec jako klíčník Starých českých dějin

Recommend Documents