SVOBODA A ROVNOST V LIBERÁLNÍM POJETÍ

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie

SVOBODA A ROVNOST V LIBERÁLNÍM POJETÍ Bakalářská práce

Kamil Vařeka

Vedoucí práce: Mgr. Pavel Dufek UČO: 64531 Obor: PL – ZUR Imatrikulační ročník: 2002/2003

Brno, 2006

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

………………………………….. podpis autora práce 2

Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucímu diplomové práce Mgr. Pavlu Dufkovi za odborné vedení, cenné rady a doporučení.

3

OBSAH 1. Úvod I. DESKRIPTIVNÍ ČÁST 2. Historický exkurz za počátky liberalismu 3. Pnutí uvnitř liberalismu: rovnost versus svoboda 4. Základní pojmy a koncepty 4.1 Svoboda 4.1.1 Negativní svoboda 4.1.2 Pozitivní svoboda 4.1.3 Účinná versus formální svoboda 4.2 Rovnost 4.2.1 Formální rovnost 4.2.2 Rovnost příležitostí 4.2.3 Rovnost výsledků II. ANALYTICKO-KOMPARATIVNÍ ČÁST 5. Úvodní poznámky k analyticko-komparativní části 6. Vztah mezi svobodou a rovností u klasického liberalismu 6. 1 Klasický liberalismus z hlediska rovnosti 6. 2 Klasický liberalismus z hlediska svobody 7. Vztah mezi svobodou a rovností u Nové pravice 7. 1 Nová pravice z hlediska rovnosti 7. 1. 1 Neoliberalismus z hlediska rovnosti 7. 1. 2 Neokonzervatismus z hlediska rovnosti 7. 2 Nová pravice z hlediska svobody 7. 2. 1 Neoliberalismus z hlediska svobody 7. 2. 2 Neokonzervatismus z hlediska svobody 8. Vztah mezi svobodou a rovností u moderního liberalismu 8. 1 Moderní liberalismus z hlediska rovnosti 8. 2 Moderní liberalismus z hlediska svobody 9. Vztah mezi svobodou a rovností u moderní sociální demokracie 9. 1 Moderní sociální demokracie z hlediska rovnosti 9. 2 Moderní sociální demokracie z hlediska svobody 10. Vztah mezi svobodou a rovností u Třetí cesty 10. 1 Třetí cesta z hlediska rovnosti 10. 2 Třetí cesta z hlediska svobody 11. Výsledky komparace a shrnutí 11. 1 Srovnání jednotlivých verzí liberální doktríny z hlediska rovnosti (shrnutí) 11. 1. 1 Pojetí rovnosti u klasického liberalismu 11. 1. 2 Pojetí rovnosti u liberální Nové pravice (neoliberalismu) 11. 1. 3 Pojetí rovnosti u konzervativní Nové pravice (neokonzervatismu) 11. 1. 4 Pojetí rovnosti u moderního liberalismu (sociálního liberalismu) 11. 1. 5 Pojetí rovnosti u moderní sociální demokracie 11. 1. 6 Pojetí rovnosti v politice Třetí cesty 11. 2 Srovnání jednotlivých verzí liberální doktríny z hlediska svobody (shrnutí) 11. 2. 1 Pojetí svobody u klasického liberalismu 11. 2. 2 Pojetí svobody u liberální Nové pravice (neoliberalismu) 11. 2. 3 Pojetí svobody u konzervativní Nové pravice (neokonzervatismu) 11. 2. 4 Pojetí svobody u moderního liberalismu (sociálního liberalismu) 11. 2. 5 Pojetí svobody u moderní sociální demokracie 11. 2. 6 Pojetí svobody v politice Třetí cesty 12. Závěr Seznam pramenů a literatury Počet znaků: 83 859

5 9 10 11 11 12 13 14 15 17 18 20 21 21 21 23 24 25 25 26 26 26 27 27 27 28 31 31 32 33 34 35 36 36 36 36 37 37 37 38 38 38 39 39 39 40 40 41 43

Motto

Isaiah Berlin ve svém textu zmiňuje německého básníka Heineho, který před více než sto lety varoval Francouze, aby nepodceňovali moc idejí, když uvedl, že „filosofické pojmy vypěstované v klidu profesorské učebny mohou zničit civilizaci“.1 Berlin upozornil, že filozofové se zdají být podivuhodně nevědomí, co se týče zničujících účinků jejich činnosti. Podle Berlina nejlepší filozofové, kteří jsou opojeni svými velkolepými výkony v abstraktních sférách, pohlížejí s despektem na oblasti, kde jsou málo pravděpodobné nějaké významné objevy, a také kde schopnost brilantní analýzy nebude tolik oceňována. Berlin k tomuto poznamenal: „Jestliže zanedbáme oblast politického myšlení proto, že její předmět, nestálý díky svým neurčitým hranicím, nelze uchopit pevnými pojmy, abstraktními modely a jemnými instrumenty vhodnými pro logickou nebo lingvistickou analýzu…, jestliže takto zanedbáme oblast politického myšlení, znamená to pouze, že se sami vydáváme na milost primitivním a nekritickým politickým představám… Možná, že bez tlaku společenských sil zůstanou politické ideje jalové: určitě však tyto síly zůstanou slepé a neřízené, jestliže se jejich šatem nestanou ideje.“2

1 2

Viz Berlin, I.: Dva pojmy svobody, in: Kis, J.: Současná politická filozofie, s. 48. Tamt.

1. Úvod Tématem diplomové práce je otázka dvou významných hodnot – svobody a rovnosti – a jejich významu v kontextu liberalismu, respektive jejich pojetí, jak se vyrýsovalo v různých verzích liberální doktríny. Jedná se na první pohled o velmi abstraktní téma, které se pohybuje na pomezí subdisciplín politické vědy jako je politická teorie3, politická filozofie4 a politické ideologie5, ale ve skutečnosti má tato problematika velmi praktické důsledky na fungování a uspořádání společnosti. V posledním období v této souvislosti probíhá na prakticko-politické rovině vášnivá diskuze například o sociálním státu6, která s problematikou rovnosti a svobody významně souvisí. Liberalismus se člení do mnoha verzí liberální doktríny, jejichž deskripce je důležitou součástí práce. Jak k tomuto poznamenal Fritz Machlup: „historie liberalismu obsahuje některé vnitřní rozpory, které daly vzniknout diametrálně odlišným vývojovým směrům.“7 Cílem bakalářské práce je srovnání pojetí pojmů svobody a rovnosti, jak se vyrýsovalo v rámci různých verzí liberální doktríny. Vzájemný poměr mezi svobodou a rovností a jeho proměnnost je imanentní součástí a červenou nití, která se vine jednotlivými verzemi liberální doktríny. A právě tento vztah mezi svobodou a rovností v jednotlivých verzích liberální doktríny je jádrem bakalářské práce. Práce je rozdělena do dvou základních částí: 1. části teoretické a 2. části analytickokomparativní. V první teoretické části jsou vysvětleny základní pojmy a koncepty, se kterými se pracuje v druhé analyticko-komparativní části. Samotným jádrem práce je druhá analyticko-komparativní část, jejímž cílem je provést deskripci a komparaci vybraných verzí liberální doktríny se zaměřením na, v teoretické části vymezené, hodnoty rovnosti a svobody. Samotná definice a analýza pojmů svobody a rovnosti by vydala na rozsáhlou knihu, proto jsou dané pojmy vymezeny v teoretické části poněkud úžeji. Pojem svoboda je vymezen

3

Cílem politické teorie je zejména vysvětlení politických fenoménů na základě tvrzení obecnějšího rázu, než jaký poskytuje čistá deskripce faktů. Politická teorie je odlišná od politické filozofie a lze ji zařadit podobně jako např. sociologickou teorii k sociálním vědám (viz Cabada, L., Kubát, M.: Úvod do politické vědy, s. 113). 4 Jak uvádí Berg-Schlosser a Stammen, od počátku byly předmětem politické filozofie podmínky lidského soužití v politickém společenství a politický řád (viz Berg-Schlosser, D., Stammen, T.: Úvod do politické vědy, s. 146). 5 K pojmu ideologie viz Šaradín, P.: Historické proměny pojmu ideologie, Brno, CDK 2001. 6 Viz např. Kučera, R.: Sociální stát a svoboda. Český rozhlas 6 [online]. 20. 5. 2006 [cit. 2006-12-21]. Dostupné na WWW: . 7 Viz Machlup, F.: Liberalismus a volba svobod, in: Ježek, T. (ed.): Liberální ekonomie: kořeny euroamerické civilizace, s. 97.

6

v rámci dvou pojetí, která definoval ve své vlivné stati Dva pojmy svobody8 Isiah Berlin. Jedná se o negativní pojetí svobody a pozitivní pojetí svobody. Negativní a pozitivní pojetí svobody lze pro účely práce považovat za významné indikátory, kterými lze vymezit rozdíly mezi jednotlivými liberálními doktrínami.9 V další sekci teoretické části práce je věnován prostor pojmu rovnost. K rovnosti lze opět, podobně jako ke svobodě, přistupovat mnohými způsoby. V textu práce je pojednáno o třech přístupech k rovnosti, od nejslabšího přístupu – formální rovnosti, přes rovnost příležitostí, která je široce akceptována napříč různými politickými ideologiemi, až k rovnosti výsledků, jež je charakteristická spíše pro ideologii klasického socialismu. Významnou součástí druhé analyticko-komparativní části bakalářské práce je pojednání o jednotlivých verzích liberální doktríny z hlediska v úvodu definovaných pojmů svobody (negativní a pozitivní svobody, formální a účinné svobody) a rovnosti (formální rovnosti, rovnosti příležitostí, rovnosti výsledků). V textu práce se zmíníme o přístupu ke svobodě a k rovnosti

u

klasického

liberalismu,

neoliberalismu,

neokonzervatismu,

moderního

liberalismu, moderní sociální demokracie a Třetí cesty.10 Závěrečná pasáž druhé analytickokomparativní části práce je zaměřena na shrnutí výsledků komparace a vydefinování nejdůležitějších a distinktivních přístupů ke svobodě a rovnosti u jednotlivých v textu pojednávaných verzí liberální doktríny. Výzkumnou otázkou a problémem našeho zkoumání bude tedy oblast vzájemného vztahu a srovnání jednotlivých verzí liberální doktríny se zaměřením na dvě významné hodnoty, kterými jsou svoboda a rovnost. Naším výzkumným cílem bude snaha o nalezení společného jmenovatele mezi jednotlivými, v textu pojednávanými, verzemi liberální doktríny ve vztahu k těmto dvěma významným hodnotám. 8

Viz Berlin, I.: Dva pojmy svobody, in: Kis, J. (eds.): Současná politická filozofie, s. 47-99. V bakalářské práci budeme užívat pojem „negativní svoboda“ ve smyslu svobody od vnějšího donucování a pojem „pozitivní svoboda“ ve smyslu svobody k dosažení určitých cílů. Jsme si vědomi skutečnosti, že s Berlinovými pojmy negativní a pozitivní svoboda mohou být určité problémy. Swift tuto pojmovou nejednoznačnost vysvětloval mj. tím, že Berlin pod pojem „pozitivní svoboda“ zahrnul mnoho různých věcí. Jedním z nejznámějších kritiků Berlinovy koncepce pozitivní a negativní svobody byl americký filozof Gerald MacCallum, který tvrdil, že se Berlin mýlí, když tvrdí, že existují tyto dva druhy svobody, a že mezi „svobodou k“ a „svobodou od“ je nějaký rozdíl. MacCallum se domníval, že svoboda je triadickým vztahem mezi třemi proměnnými: 1. subjektem; 2. překážkou, 3. cílem. Podle MacCalluma, každé tvrzení o svobodě bude obsahovat myšlenku, že nějaký subjekt je od něčeho osvobozen, aby mohl něco uskutečnit nebo se něčím stát. Proto rozčleňovat svobodu pouze do dvou skupin na negativní nebo pozitivní je velkým zjednodušením (viz Swift, A.: Politická filozofie, s. 5772). 10 Moderní sociální demokracii a Třetí cestu nelze ve skutečnosti považovat za „čistokrevné“ verze liberální doktríny. V práci jsou tyto ideologické směry uvedeny vedle vybraných verzí liberální doktríny zejména z důvodu jejich blízkosti k modernímu liberalismu. 9

7

Práce si neklade za cíl být vyčerpávajícím pojednáním na téma liberalismu a jeho všech verzí či variant. Práce také nemá ambici zmínit všechny liberální autory a jejich příspěvky k liberální doktríně se zaměřením na hodnoty svobody a rovnosti. To by ani ve striktně vymezeném rozsahu bakalářské práce nebylo uskutečnitelné. Práce si spíše klade za cíl postavit vedle sebe vybrané verze liberální doktríny a vydefinovat klíčové rozdíly mezi jejich jednotlivými verzemi se zaměřením na svobodu a rovnost. To je také důvodem, proč v práci není kladen důraz na počet citací jednotlivých liberálních autorů a jejich děl, to ani nebylo hlavním cílem práce. Hlavním cílem autora práce byla snaha o bližší uchopení pojmů svobody a rovnosti, snaha o koherentní a strukturované uchopení tématu a v neposlední řadě úsilí o hlubší pochopení a vhled do oblasti, která souvisí s aktuálními a někdy pouze notně povrchními diskusemi týkajícími se problematiky sociálního státu, jeho budoucnosti či jeho demontáže. Výše uvedené skutečnosti a zájem o tuto problematiku jsou také hlavním motivem autora k sepsání bakalářské práce na zvolené téma. V bakalářské práci použijeme kombinaci metod. Z hlediska metodologické stránky bakalářské práce se budeme držet empiricko-analytického přístupu. V rámci empirickoanalytického přístupu bude užita idiografická metoda, v jejímž rámci se zaměříme zejména na fenomenologickou metodu.11 Metodickým postupem bude deskriptivní a komparativní metoda a konkrétní výzkumnou technikou bude analýza dokumentů a textu. Berg-Schlosser a Stammen k fenomenologické metodě poznamenávají: „Na vysvětlení smyslu a podstaty fenomenologické metody lze ihned navázat úvahami o pojmu hermeneutiky… v politické vědě se často setkáváme s pojmy, které symbolicky zastupují určité principy nebo struktury řádu. Hermeneutickou metodu lze tedy při prvním přiblížení chápat jako učení o výkladu, vysvětlení a porozumění. Její smysl tedy spočívá v úsilí správně vyložit vypovídající význam nějakého znaku, což odpovídá její jazykově-filozofické a filologické složce.“12 Berg-Schlosser a Stammen dále pokračují: „Takovýto postup může začít synchronně, diachronně nebo obojím způsobem zároveň. V prvním případě se zkoumá a vykládá význam a smysl nějakého znaku – v našem případě nějakého politického symbolu jako například svobody, rovnosti – v určitém vymezeném časovém prostoru. V druhém případě se nějaký pojem vypracovává v jeho historické dimenzi, v jeho vzniku a modifikacích během časového vývoje. Protože se v politické realitě stále setkáváme s historicky vzniklými

11 12

Viz Berg-Schlosser, D – Stammen, T.: Úvod do politické vědy, s. 88. Tamt., s. 122.

8

symboly a ty také téměř vždy mají vazbu na současnou životní praxi, zdá se, že nejvhodnější je smíšená diachronně-synchronní interpretace.“13

I. DESKRIPTIVNÍ ČÁST 2. Historický exkurz za počátky liberalismu Detmar Doering uvádí, že v současnosti se jenom málokterý politický směr vyznačuje tak proslulou intelektuální tradicí jako liberalismus. Liberalismus je imanentně spjat s průmyslově vyspělým Západem a je v podstatě jeho nosnou ideologií.14 Jak připomíná Heywood, někdy je liberalismus vydáván za meta-ideologii, která v sobě propojuje širokou škálu vzájemně soupeřících hodnot a názorů. Teorie a principy konstitující liberalismus se formovaly v období posledních tří století. Samotný liberalismus rozpracovaný jako politické krédo se zrodil o něco později – počátkem 19. století.15 Jak poznamenává Machlup, termín liberál má svůj původ ve Španělsku v roce 1812, když tehdejší konzervativci použili výroku „vosotros liberales“ ve smyslu konstituční strany.16 Ludwig von Mises připomíná, že termín liberalismus byl odvozen od pojmu svoboda.17 Liberalismus se stal produktem zhroucení feudálního zřízení a nástupu kapitalistické společnosti, která následovala feudalismus. Jak připomíná Heywood, v raném liberalismu byly přítomny aspirace přicházející průmyslové střední třídy a v tomto období jsou také přítomny zárodky těsného propojení kapitalismu a liberalismu.18 Machlup19 uvádí, že otcem politických, ekonomických a společenských principů, ze kterých vzešel liberalismus 19. století, byl John Locke.20 Podstatou liberalismu byl individualismus, který kladl důraz na odstranění donucujících omezení ze strany státu. Podle liberálů stát omezoval svobodu jednotlivce v mnoha oblastech a činnostech, a tím narušoval

13

Viz Berg-Schlosser, D – Stammen, T.: Úvod do politické vědy, s. 122. Viz Doering, D.: Liberalismus v kostce, s. 7. 15 Viz Heywood, A.: Politologie, s. 63. 16 Viz Machlup, F.: Liberalismus a volba svobod, in: Ježek, T. (eds.): Liberální ekonomie: kořeny euroamerické civilizace, s. 97. 17 Viz Mises, L.: Liberalismus, s. 28. 18 Viz Heywood, A.: Politologie, s. 63-66. 19 Na tomto místě je nutné učinit poznámku k osobě Fritze Machlupa, který se sám řadil mezi obhájce klasického liberalismu. Pokud využívám citace z Machlupa, jsem si této skutečnosti vědom a snažím se využívat pouze jeho nenormativní myšlenky. 20 Viz Locke, J.: Obhajoba tolerance, in: Doering, D. (eds.): Liberalismus v kostce, s. 20-23. 14

9

jeho spoléhání se na vlastní schopnosti, jeho osobní odpovědnost a respekt k sobě samému. Liberalismus tedy ve své rané fázi zdůrazňoval zejména svobodu od státních zásahů.21 Liberalismus ve svém počátečním stadiu byl politickou doktrínou, která byla namířena proti feudálním privilegiím. Liberalismus prosazoval ústavní a později zastupitelský stát. Ve své nejranější podobě byl liberalismus zastáncem ekonomické doktríny lasissez-faire a byl namířen proti jakýmkoliv státním zásahům. V pozdějším období od konce 19. století a během celého 20. století se začala prosazovat odlišná forma liberalismu, která měla mnohem pozitivnější vztah k sociálním reformám a státním zásahům do ekonomiky. Tato forma liberalismu je označována pojmy jako moderní liberalismus, liberalismus 20. století či sociální liberalismus22.23 K základním hodnotám a principům liberalismu a liberálního myšlení patří víra v individualismus, soukromé vlastnictví, svobodu, racionalitu, právní a politickou rovnost, toleranci, pluralismus a rozmanitost. Liberalismus také klade důraz na dělbu moci, ústavní a zastupitelský stát a tržní hospodářství. Jakkoliv jsou všechny tyto hodnoty a principy pro liberalismus významné, bakalářská práce zaměřuje své ohnisko pozornosti zejména na dvě vybrané hodnoty, kterými jsou svoboda a rovnost.

3. Pnutí uvnitř liberalismu: rovnost versus svoboda Jak připomíná Palle Svensson24, svoboda a rovnost jsou dvě významné demokratické hodnoty. Některé politické teorie upřednostňují a zdůrazňují svobodu, jiné politické teorie kladou důraz spíše na rovnost. V kontextu západního pojetí liberální demokracie je pro demokratický režim významná jak svoboda, tak i rovnost. Podle Svenssona se jedná o to, do jaké míry jsou tyto dvě hodnoty vzájemně slučitelné a do jaké míry se musí upřednostnit jedna před druhou. Svensson upozorňuje, že někteří teoretikové nazírají na vzájemný vztah mezi svobodou a rovností jako na hru s nulovým součtem: „Čím více máte jednoho, tím méně můžete mít druhého.“25 Pojmy svoboda a rovnost jsou tedy považovány vzhledem k liberalismu za částečně komplementární, ale částečně i protikladné. Machlup upozorňuje, že propojovat oba tyto

21

Viz Machlup, F.: Liberalismus a volba svobod, in: Ježek, T. (ed.): Liberální ekonomie: Kořeny euroamerické civilizace, s. 97. 22 Viz Social liberalism. Answers [online]. 2005 [cit. 2006-12-20]. Dostupné na WWW: . 23 Viz Heywood, A.: Politologie, s. 63-66. 24 Svensson, P.: Teorie demokracie: Brněnské přednášky, Brno, CDK 1995. 25 Viz Svensson, P.: Teorie demokracie, s. 80.

10

ideály (svobodu a rovnost) do jednoho politického programu, aniž by došlo k upozornění na skutečnost, že se mohou tyto pojmy dostat do vzájemného konfliktu, a bez stanovení toho, který z těchto pojmů má v případě konfliktu prioritu, je velmi neprozíravé.26 Machlup, který se sám řadil ke klasickým liberálům, také kritizuje situaci, kdy oba pojmy (svoboda a rovnost) začnou koncepčně splývat. V tomto případě tak dochází k záměně koncepce svobody ve smyslu nezasahování za koncepci svobody ve smyslu „účinné moci“. Machlup poznamenává, že hlavní rozkol v rámci liberalismu nastal, když se po počátečním impozantním úspěchu individualistického liberalismu (klasického liberalismu), začal prosazovat tzv. organický liberalismus (moderní liberalismus).27

4. Základní pojmy a koncepty 4.1 Svoboda Jak poznamenává Adam Swift28, můžeme-li považovat Rawlsovu Teorii spravedlnosti29 za nejvýznamnější knihu z hlediska soudobé politické filozofie, potom Berlinovu esej Dva pojmy svobody30 lze považovat za nejvýznamnější stať soudobé politické filozofie.31 Berlin ve své práci nastínil teorii o rozdílu mezi pozitivním a negativním pojetím svobody. Jak připomíná Swift, Berlin ve své stati uvedl důvody, proč by mělo být pozitivní pojetí svobody chápáno jako chybná cesta. Berlin ve své stati popisuje, jak se dva způsoby přemýšlení o svobodě začaly postupně od sebe vzdalovat a nakonec stanuly na protichůdných pozicích, i přes skutečnost, že si byly na svém počátku velmi blízké. Berlin ve svém eseji mnoha způsoby popisuje odlišnosti mezi negativním a pozitivním pojetím svobody.3233 Isaiah Berlin k pojmu svoboda uvádí, že se jedná o slovo, jehož význam je značně pohyblivý a nejasný a že lze s obtížemi nalézt takovou interpretaci, která by této nejasnosti mohla vzdorovat. Berlin také poznamenává, že historikové idejí zaznamenali více než dvě stě

26

Viz Machlup, F.: Liberalismus a volba svobod, in: Ježek, T. (eds.): Liberální ekonomie: Kořeny euroamerické civilizace, s. 98-99. 27 Tamt. 28 Viz Swift, A.: Politická filozofie, s. 57-72. 29 Rawls, J.: Teorie spravedlnosti, Praha, Victoria Publishing 1995. 30 Viz Berlin, I.: Dva pojmy svobody, in: Kis, J.: Současná politická filozofie, s. 47-99. 31 Viz Swift, A.: Politická filozofie, s. 57. 32 Tamt. 33 Viz Carter, I.: Positive and Negative Liberty. Stanford Encyklopedia of Philosophy [online]. 27. 2. 2003 [cit. 2006-12-11]. Dostupný na WWW: .

11

významů tohoto pojmu, ale že se bude věnovat zejména dvěma pojetím či významům pojmu svoboda – svobodě v negativním smyslu a svobodě v pozitivním smyslu.34 Berlin k negativnímu a pozitivnímu pojetí svobody uvedl: „První z těchto politických smyslů volnosti a svobody (budu užívat obou slov ve stejném významu), který… budu nazývat ‚negativním‘ smyslem, je obsažen v odpovědi na otázku: „Jaký prostor je subjektu – ať je jím osoba nebo skupina osob – ponechán nebo by měl být ponechán, aby v něm dělal to, co je schopen dělat, nebo byl tím, čím je schopen být, bez vměšování ze strany jiných osob?“ Druhý smysl, který budu nazývat ‚pozitivním‘, je obsažen v odpovědi na otázku: „Co anebo kdo je zdrojem řízení nebo vměšování, které může někoho přimět k tomu, aby dělal spíše to než něco jiného nebo byl spíše tím než něčím jiným?“35 Svoboda v negativním smyslu je tedy neovlivňování ze strany druhých lidí, proto čím větší je prostor nezasahování, tím je větší i negativní svoboda. Svoboda v pozitivním smyslu je svoboda k dosahování určitých cílů.36 Jak připomíná Swift, pojem svoboda je používán v mnoha rozličných významech a pojetích a „různí teoretici a představitelé různých tradic si pod ním představují zcela odlišné věci.“37 Podle Swifta to vede k určitému zmatku, který příliš nerozptyluje ani Berlinova stať Dvě pojetí svobody. Swift také poznamenává, že v centru mnohých politických diskuzí, ve kterých se apeluje na hodnotu svobody, stojí problémové otázky, které mají co dočinění s majetkem a přerozdělováním.38

4.1.1 Negativní svoboda Berlin k negativnímu pojetí svobody poznamenává: „Běžně říkám, že jsem svobodný natolik, nakolik se žádný člověk nebo lidské těleso nevměšuje do mé činnosti. Politická svoboda v tomto smyslu je jednoduše prostor, v němž člověk může jednat bez překážek ze strany druhých lidí.“39 Berlin upozorňuje, že pokud člověku ostatní brání dělat, co by jinak dělat mohl, je do té míry nesvobodný. Jestliže je prostor člověka ze strany druhých lidí omezen na určité minimum, lze konstatovat, že takový člověk byl přinucen a může být ve svém důsledku zotročen. Berlin ale upozorňuje na to, že přinucení zahrnuje záměrné vměšování ze strany jiného člověka uvnitř prostoru, ve kterém by jinak mohl svobodně jednat. Proto pouhá neschopnost dosáhnout cíle, způsobená například chudobou nebo nedostatkem 34

Viz Berlin, I.: Dva pojmy svobody, in: Kis, J.: Současná politická filozofie, s. 49-50. Tamt. 36 Carter, I.: Positive and Negative Liberty. Stanford Encyklopedia of Philosophy [online]. 27. 2. 2003 [cit. 2006-12-11]. Dostupný na WWW: . 37 Viz Swift, A.: Politická filozofie, s. 89. 38 Tamt., s. 89-90. 39 Viz Berlin, I.: Dva pojmy svobody, in: Kis, J.: Současná politická filozofie, s. 50. 35

12

vrozených schopností, není nedostatkem svobody. Berlin k tomuto poznamenává: „Kdyby má chudoba byla nějakým druhem nemoci, která by mi zabránila, abych si koupil chleba nebo zaplatil cestu kolem světa nebo byl slyšen u soudu, stejně jako mi invalidita brání, abych běhal, potom by tato nemohoucnost přirozeně nebyla označena za nedostatek svobody…“40 Hloušek41 ve své poznámce připomíná, že negativně pojatá svoboda je svoboda od něčeho. Negativní pojetí svobody předpokládá, že svobodný jedinec disponuje určitým prostorem pro svou aktivitu, do kterého nesmí bez jeho výslovného souhlasu zasahovat ostatní jedinci, instituce či stát. Hloušek připomíná, že negativní vnímání svobody vede k tendenci omezovat roli státu v ekonomice a životě společnosti.42

4.1.2 Pozitivní svoboda John Gray43 k pozitivnímu pojetí svobody poznamenává: „Nejpřesvědčivější formou pozitivního pojetí je chápání svobody jako neomezování možností volby – ať už překážkami ze strany ostatních lidí, nebo působením vlastních vnitřních faktorů člověka, jako je slabost vůle, iracionální představy či zábrany, nebo nekritické přijímání konvenčních norem. Idea svobody jako neomezované volby je spojena s ideou autonomního jedince – jedince, který není ovládán druhými a který vládne sám sobě.“44 Gray dále připomíná, že tato idea autonomního individua hrála důležitou roli v Kantově i Spinozově filozofii a patří mezi ústřední pojmy liberálního myšlení.45 Isaiah Berlin k pojmu pozitivní svoboda uvedl: „Druhý smysl, který budu nazývat ‚pozitivním‘, je obsažen v odpovědi na otázku: „Co anebo kdo je zdrojem řízení nebo vměšování, které může někoho přimět k tomu, aby dělal spíše to než něco jiného nebo byl spíše tím než něčím jiným?“46 Pozitivní pojetí svobody je charakteristické pro sociální (moderní) liberály. Pozitivní svoboda vyjadřuje svobodu něco reálně konat. Jak uvádí Hloušek, vyjádřením pozitivní svobody je neustálé rozšiřování okruhu lidských sociálních práv mezi která např. zařazujeme právo na určitou míru blahobytu, právo na práci apod. Jak ale dále Hloušek poznamenává, problém s pozitivními svobodami a právy spočívá v tom, že jejich zajištěním pro určitou 40

Viz Berlin, I.: Dva pojmy svobody, in: Kis, J.: Současná politická filozofie, s. 50-51. Viz Hloušek, V.: Klasická liberální teorie demokracie, in: Hloušek, V. – Kopeček, L.: Demokracie: Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, s. 57. 42 Tamt. 43 Viz Gray, J.: Liberalismus, Praha, Občanský institut 1999. 44 Tamt., s. 69. 45 Tamt. 46 Viz Berlin, I.: Dva pojmy svobody, in: Kis, J.: Současná politická filozofie, s. 49-50.

41

13

skupinu jedinců, dojde téměř automaticky k porušení negativní svobody nějaké jiné skupiny jedinců.47 Gray se ve svém textu pokouší formulovat, „co je oním pozitivním pojetím svobody“.48 Jak poznamenává, u Hegela a jeho pokračovatelů je to názor, že pojem individuální svoboda v sobě obsahuje a předpokládá dosažení seberealizace jedince: „Politickým obsahem pozitivního pojetí je přesvědčení, že jestliže jsou k dosažení seberealizace potřebné jisté zdroje, síly nebo schopnosti, pak mít tyto prostředky musí být považováno za součást svobody samotné.“49 Gray také připomíná, že právě na základě takového pozitivního pojetí svobody hájí moderní liberálové zaopatřovací stát jako instituci, jež zajišťuje svobodu, poskytuje jedincům potřebné prostředky, které jim umožňují účinnější dosažení svobody. Gray připomíná, že tito moderní liberálové nemusejí být nutně následovníky Hegela50, ale sdílejí s ním názor, že pozitivní svoboda znamená více než pouze zákonné právo jednat. „Znamená především mít prostředky a příležitosti jednat, abychom co nejlépe využili svého života“.51 Gray také poznamenává, že moderní liberálové se také často domnívají, že pozitivní svobody lze dosáhnout pouze v harmonické a integrované společnosti.52

4.1.3 Účinná versus formální svoboda Swift připomíná, že existuje rozdíl mezi účinnou a formální svobodou. Tento rozdíl spočívá mezi naší mocí jednat určitým způsobem a pouhým nezasahováním do našeho konání: „To, že vám nikdo nebrání něco dělat, ještě nemusí nutně znamenat, že to skutečně dělat můžete.“53 Swift výše uvedené tvrzení ilustruje na příkladu, zda mohou všichni britští občané svobodně strávit dovolenou na Bahamách. Poznamenává, že neexistuje žádný zákon, který by takové chování britských občanů zakazoval. Ve skutečnosti je ale zjevné, že ne všichni britští občané mají dostatečné finanční prostředky, aby se mohli takové dovolené zúčastnit. Tito občané sice disponují formální svobodou, ale účinnou svobodu zúčastnit se

47

Viz Hloušek, V.: Klasická liberální teorie demokracie, in: Hloušek, V. – Kopeček, L.: Demokracie: Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, Brno, Mezinárodní politologický ústav 2003, s. 57. 48 Viz Gray, J.: Liberalismus, s. 67. 49 Tamt., s. 67-68. 50 Viz Carter, I.: Positive and Negative Liberty. Stanford Encyklopedia of Philosophy [online]. 27. 2. 2003 [cit. 2006-12-11]. Dostupný na WWW: . 51 Viz Gray, J.: Liberalismus, s. 68. 52 Tamt. 53 Viz Swift, A.: Politická filozofie, s. 61.

14

dovolené na Bahamách postrádají. Swift upozorňuje, že takové úvahy o svobodě nabývají v současné politice na významu.54 Swift poznamenává, že podle pravice je podstatou svobody nezasahování a nejsvobodnější je tedy stát, jenž zasahuje co nejméně. Levice ale upozorňuje na skutečnost, že svoboda obnáší více než pouhé nezasahování, skutečně účinnou svobodou je podle zástupců levice pouze svoboda v pozitivním smyslu.55 „Skutečné a účinné svobody občanů nelze dosáhnout pouze tím, že se nebude do jejich života nijak zasahovat, ale tím, že se lidem umožní dělat to, „co nedělají, třebaže jim k tomu nechybějí schopnosti.“56 Swift uvádí, že pravice usiluje o omezení role státu až k roli minimálního státu „nočního hlídače“. Naopak levice usiluje o mnohem aktivnější stát, který zasahuje, přerozděluje a vytváří možnosti. Levice, která je zastáncem pozitivně chápané svobody, se domnívá, že pravice obhajuje pouze zúžený a zjednodušující se pohled na svobodu. Levice se domnívá, že pokud se lidem dají k dispozici formou přerozdělování finanční prostředky, zvýší to jejich účinnou svobodu. Podobným způsobem funguje vzdělání i zdravotní péče, protože pokud jsou lidé vzdělaní a zdraví, mohou využívat příležitostí, které by jim byly jinak odepřeny, respektive nabízely by se jim pouze formálně. Levice se tak domnívá, že určité skupiny lidí potřebují zásah státu, který jim umožní využívat skutečně a účinně všech příležitostí, které společnost poskytuje. Isaiah Berlin takto pojatou svobodu, která je svobodou účinnou, řadí mezi pozitivní koncepci svobody. Na rozdíl od formální svobody, která má blízko k Berlinově negativnímu pojetí svobody.57

4.2 Rovnost Existuje jen málo politických principů tak sporných, jako je rovnost. Myšlenka rovnosti se objevila až v moderním politickém myšlení. V období starověku či středověku byla hierarchie a nerovnost zcela přirozená a pokládala se za samozřejmost.58 Až moderní politické myšlení přijalo za vlastní skutečnost, že lidé mají stejnou morální hodnotu.59 Heywood poznamenává, že většina moderních autorů se hlásí k různým formám rovnosti – ve vztahu k právům, životním příležitostem, politické participaci apod. Podle Heywooda tedy současný boj o rovnost neprobíhá mezi zastánci a odpůrci rovnosti. Souboj probíhá spíše mezi 54

Viz Swift, A.: Politická filozofie, s. 57-72. K pojmu pravice a levice viz Bobbio, N.: Pravice a levice: důvod a smysl rozdělení politické scény, Brno, CDK 2003. 56 Viz Swift, A.: Politická filozofie, s. 61. 57 Tamt., s. 61-62. 58 Viz Scruton, R.: Slovník politického myšlení, s. 133-134. 59 Viz Heywood, A.: Politická teorie, s. 243.

55

15

názory na to, kde a v jakém rozsahu by se měla rovnost uplatňovat. V této souvislosti bývá někdy chápáno tradiční politické spektrum pravice-levice jako odraz různých postojů k rovnosti.60 Otázka rovnosti se začala intenzivně diskutovat zejména v souvislosti s problematikou sociální spravedlnosti, tedy spravedlivým rozdělováním bohatství a příjmů ve společnosti. Podle jakých pravidel by se měly rozdělovat zdroje, kterými disponuje společnost? Zatímco jedna skupina politických myslitelů se domnívá, že by bylo žádoucí rovné či alespoň poněkud rovnější rozdělování příjmů a odměn, druhá skupina se domnívá, že by bylo spravedlivé, aby se přirozené rozdíly mezi lidmi projevily i v nerovné distribuci příjmů a odměn. Rovnost nemá za cíl potlačit různost a nastolit uniformitu a stejnost. Zastánci rovnosti se domnívají, že každý člověk je jedinečnou bytostí a uznávají, že lidé přicházejí na svět s různým nadáním, dovednostmi a vlastnostmi. Zastánci rovnosti usilují o nastolení takových právních, politických a sociálních podmínek, které by umožnily všem lidem prožít stejně kvalitní a uspokojující životy. Úsilí o dosažení rovnosti v tomto pojetí neznamená pokus o nastolení všezahrnující uniformity, ale jedná se spíše o snahu o vyrovnání těch podmínek existence člověka, které jsou pro člověka fundamentální z hlediska jeho štěstí. Otázkou tedy zůstává, jakou nastolit rovnost, v čem by si lidé měli být rovni, v jakém rozsahu, za jakých podmínek, v jakých případech a proč vlastně by si měli být rovni.61 Pojem rovnosti je pojmem komplikovaným a mnohovrstevnatým. Často se hovoří například o rovnosti politické, právní, sociální, rovnosti pohlaví či rovnosti rasové.62 Existuje mnoho přístupů k rovnosti a právě tyto různé přístupy k pojmu rovnosti jsou příčinou principiálních politických střetů.63 V další

části

textu

se

budeme

věnovat

zejména

třem

1. rovnosti formální; 2. rovnosti příležitostí a 3. rovnosti výsledků.

60

Viz Heywood, A.: Politická teorie, s. 243-251. Tamt. 62 Viz Miller, D.: Blackwellova encyklopedie politického myšlení, s. 433-437. 63 Viz Heywood, A.: Politická teorie, s. 243-251. 61

16

pojetím

rovnosti:

4.2.1 Formální rovnost Formální rovnost vychází z představy, že všem lidským bytostem náleží rovná práva.64 Formální rovnost má své kořeny v teoriích přirozených práv politického myšlení 17. a 18. století, které prohlašovaly, že všichni lidé se rodí sobě rovni a jsou si rovni i před Bohem. V tomto období počátku modernity se formální rovnost rozhodně nespojovala s konceptem rovných příležitostí nebo dokonce materiální rovností a rovností společenského postavení. Raný liberál John Locke65 zastával stanovisko, že všichni lidé byli stvořeni sobě rovni. V Lockově pojetí se ale jednalo o rovnost lidí jako lidských bytostí, které jsou nadány totožnými přirozenými právy. Ve skutečnosti byla v tomto období přiznána práva pouze vlastníkům nemovitého majetku a pouze mužům, což bylo v souladu s Lockovou představou obhajoby absolutních vlastnických práv.66 Princip formální rovnosti je ve své podstatě negativně vyjádřeným principem, který se pokusil eliminovat zvláštní výsady. Princip formální rovnosti byl používán jako zbraň v počátcích etablování nových společenských vrstev, které tak bojovaly proti aristokratickým výsadám a privilegiím vyvolených vrstev. Princip formální rovnosti tak získal široký souhlas většiny ideových proudů od konzervativců, liberálů, až po socialisty. Formální rovnost se tedy setkává se všeobecným přijetím a nepotřebuje žádné zvláštní ospravedlnění, protože v dnešní době se privilegia získaná na základě náhody zrození jako je rasa, třída či pohlaví všeobecně chápou jako iracionální předsudek.67 Nejvýznamnějším projevem formální rovnosti je princip rovnosti před zákonem (právní rovnost) a politická rovnost. Podle tohoto principu by se mělo zacházet s každým člověkem stejně, bez ohledu na jeho rasu, etnicitu, sociální původ či náboženství. Právní rovnost je nezbytným základem právního státu a vlády práva. Konzervativní myslitel Roger Scruton ale zmiňuje určitý nedostatek rovnosti před zákonem a tvrdí, že plná rovnost před zákonem nikdy neexistuje: „Rovnost de iure musí se pak odlišit od rovnosti de facto: jak bohatí, tak chudí mají podle zákonů stejná práva, ale bylo by pochybné tvrdit, že mají také stejnou moc k tomu, aby si je dokázali vynutit.“68 Podobný, i když ne tak závažný problém zmiňuje Scruton v souvislosti s rovností politickou: „Taková rovnost v různé míře na různých místech existuje, ale zdá se, že nikdy neexistuje absolutně. Například ve Spojeném království nejsou určité

64

Viz Miller, D.: Blackwellova encyklopedie politického myšlení, s. 433. Viz Purdy, E. Locke, John (1632–1704), in: Rodney, C. (eds.): Encyclopedia of Politics, s. 286-288. 66 Viz Heywood, A.: Politická teorie, s. 244-245. 67 Tamt. 68 Viz Scruton, R.: Slovník politického myšlení, s. 133-134.

65

17

úřady přístupny všem – zejména úřad panovníka a ostatní úřady, u nichž to, co se k jejich zastávání vyžaduje, je dědičné.“69

4.2.2 Rovnost příležitostí Výše uvedená formální rovnost se často považuje za velmi omezenou a neschopnou nastolit skutečnou rovnost.70 Rovnost příležitostí71 je pojetí rovnosti, které je oproti formální rovnosti posunuto do dalšího stádia. Formální rovnost se zaměřuje zejména na rovnost lidí jako lidských bytostí a na rovnost před zákonem, ale již nepřihlíží k šancím a okolnostem, ve kterých se tyto bytosti nacházejí. Rovnost příležitostí postupuje mnohem dále, než se odvážilo pojetí formální rovnosti. Rovnost příležitostí se koncentruje zejména na rovnost výchozích podmínek na počátku života člověka.72 Rovnost příležitostí se pokouší ustavit jakousi rovnou startovní čáru pro všechny. Tato rovnost se pokouší odstranit překážky, jež jsou postaveny do cesty osobnímu rozvoji a seberealizaci lidí.73 Koncept rovných příležitostí je široce akceptován téměř všemi moderními ideologiemi i stranami napříč celým politickým spektrem. Například sociální demokraté i moderní liberálové se domnívají, že koncept rovných příležitostí je základním kamenem a podstatou sociální spravedlnosti. Také moderní konzervativci, kteří podporují společnost založenou na úsilí jednotlivců, se domnívají, že rovnost příležitostí je důležitým principem.74 Ve skutečnosti omezení rovnosti na rovné výchozí podmínky a rovnou startovní čáru pro všechny, může mít v konečném důsledku pro jedince výrazně nerovné dopady.75 Lidé mají různé schopnosti a nadání, a proto i když začínají za stejných výchozích podmínek, nakonec dosáhnou různých výsledků. Koncept rovných příležitostí tedy v sobě imanentně skrývá a legitimizuje nerovnost výsledků, ke které dochází vlivem přirozené nerovnosti v pracovitosti, osobním nadání, dovednostech apod. Koncept rovných příležitostí bývá spojován s tzv. meritokratickou společností76, ve které je úspěch či naopak neúspěch osobním výsledkem každého jedince. O tom, zda jedinec 69

Viz Scruton, R.: Slovník politického myšlení, s. 133-134. Viz Swift, A.: Politická filozofie, s. 104-106. 71 Viz Kymlicka, W.: Contemporary political philosophy, s. 53-75. 72 Viz Miller, D.: Blackwellova encyklopedie politického myšlení, s. 434. 73 Viz Heywood, A.: Politická teorie, s. 247-248. 74 Tamt. 75 Viz Giddens, A.: Třetí cesta a její kritici, s. 92. 76 Meritokratická společnost je založena na principu, že úspěch jedince závisí zejména na jeho schopnostech, talentu a úsilí. Meritokratický princip je v rozporu s děděním statusu, který byl charakteristický pro feudální společnost. Meritokracie uznává princip, že by se do vedoucích pozic ve společnosti měli dostávat ti nejschopnější jedinci ze všech společenských vrstev. 70

18

uspěje, nebo neuspěje, jednoduše rozhodují jeho schopnosti, talent a pracovitost.77 Tímto způsobem je tedy i morálně zdůvodněna případná nerovnost ve výsledku, která je navíc významným motivačním faktorem podporující individuální úsilí lidí, aby se pokusili uplatnit veškeré schopnosti, kterými disponují. Určitá komplikace v pojetí meritokratické společnosti vzniká tím, že nelze snadno rozlišit přirozené příčiny nerovnosti od sociálních a kulturních faktorů, jež by se mohly na nerovnosti také podílet. Podle některých kritiků meritokratického principu, není-li možné spolehlivě oddělit přirozené nadání od sociálních faktorů, měla by se tak zavrhnout celá představa přirozené nerovnosti. A pokud tedy ve skutečnosti nelze bohatství a společenské postavení připisovat osobnímu úspěchu, ale spíše jiným faktorům, měl by se aplikovat ještě radikálnější princip rovnosti založené na rovnosti výsledků (viz kapitola 4. 2. 3).7879 Problém rovnosti příležitostí úzce souvisí s problematikou tzv. pozitivní diskriminace80, která se často užívá ve prospěch znevýhodněných menšin. Princip pozitivní diskriminace vychází z představy, že pokud jsou některé menšiny znevýhodněny například sociálně, potom pouze formální rovnost jim neposkytuje možnost, jak tento svůj handicap překonat. Proto je nutné ve prospěch těchto skupin použít princip pozitivní diskriminace, jehož cílem je zajistit rovnou soutěž nerovných hráčů. Ve svém důsledku ale pozitivní diskriminace může znamenat výrazný zásah do principů formální rovnosti a porušení zásady rovných práv, kdy jsou v podstatě hendikepováni schopnější jedinci, aby bylo dosaženo rovné soutěže.81 Při důsledné aplikaci zásady rovnosti příležitostí může docházet k výrazným zásahům státu do společenského i osobního života.82 Může dojít až k omezení a ohrožení svobody jednotlivce ve jménu rovných příležitostí. Snaha o dosažení rovnosti příležitostí tak může mít paradoxně za následek omezení formální rovnosti, které jsme se věnovali výše. Na tomto příkladu lze spatřit vzájemný vztah mezi svobodou a rovností, kdy požadavek na zvýšení rovnosti vede zároveň ke zmenšení svobody některých jednotlivců. Při aplikování principů rovnosti je proto velmi důležité respektovat jakousi vyváženost mezi požadavkem na rovnost příležitostí a potřebou ochrany individuálních práv a svobody jednotlivců.

77

Viz Miller, D.: Blackwellova encyklopedie politického myšlení, s. 496. Viz Swift, A.: Politická filozofie, s. 105-106. 79 Viz Heywood, A.: Politická teorie, s. 247-251. 80 Viz McBride, D.: Affirmative action, in: Rodney, C. (eds.): Encyclopedia of Politics, s. 7-10. 81 Viz Heywood, A.: Politická teorie, s. 249. 82 Viz Scruton, R.: Slovník politického myšlení, s. 134-135. 78

19

4.2.3 Rovnost výsledků Koncepce rovnosti výsledků představuje rovnost ve své nejkrajnější podobě.83 Zatímco výše uvedená koncepce rovných příležitostí požaduje, aby byla přijata opatření ve prospěch rovných příležitostí na počátku, koncepce rovnosti výsledků je mnohem radikálnější. Koncepce rovnosti výsledků ve svém absolutní pojetí usiluje o nastolení materiální a sociální rovnosti. Přívrženci koncepce rovnosti výsledků nejčastěji argumentují tím, že rovnost ve výsledcích je nejdůležitější rovností, protože bez této rovnosti jsou všechny ostatní rovnosti pouze formální a neúčinné. K docílení rovnosti, která usiluje o vyrovnání výsledků, jsou zapotřebí výrazné zásahy státu. A v tomto bodě právě dochází k zásadní dělící linii mezi jednotlivými moderními ideologiemi: socialismem a komunismem na jedné straně a liberalismem a konzervatismem na straně druhé. Základním cílem socialistů a komunistů je dosažení právě rovnosti ve výsledcích. Naproti tomu liberálové a konzervativci považují rovnost ve výsledcích za nepřirozený a v podstatě špatný koncept.84 Podle odpůrců a kritiků koncepce rovnosti výsledků, takové pojetí rovnosti vede k celkové stagnaci, sterilitě a nehybnosti ve společnosti. Lidé jsou připraveni o motivy k usilovné práci a podnikavosti. Například někteří zástupci Nové pravice jako například Friedrich Hayek85 se domnívali, že za takové pojetí rovnosti se platí nejenom ekonomickou ztrátou, ale ve skutečnosti mnohem závažnějšími ztrátami morálními. Zástupci Nové pravice se domnívají, že všichni lidé nedokáží být stejně výkonní, někteří lidé jsou přirozeně schopnější než jiní. Proto lze dosáhnout rovnosti výsledků jen výraznými zásahy státu do fungování společnosti.86 Snaha o nastolení rovnosti tak ve svém důsledku vede k omezení svobody jednotlivce. Podle zástupců Nové pravice tak snaha o rovnostářství má hrozivé důsledky, protože je provázena růstem diskriminace schopnějších, donucováním, státní reglementací.87 Sociální demokraté již od požadavků absolutní rovnosti výsledků také značně ustoupili. Spíše se pokoušejí přerozdělováním majetku od bohatých k chudým zmenšovat sociální nerovnosti a nastolit tak spíše distributivní rovnost88. Určitý problém v pojetí rovnosti ve výsledcích zejména ve vztahu k motivaci vyplývá ze skutečnosti, kdy všichni dosáhnou v podstatě stejných cílů a výsledků bez ohledu na svůj výkon. Proto moderní sociální demokraté uznávají, že určitá nerovnost je žádoucí právě kvůli motivaci k práci. 83

Viz Swift, A.: Politická filozofie, s. 106. Viz Heywood, A.: Politická teorie, s. 249-251. 85 Viz Hayek, F. A.: Cesta do otroctví, Brno, Barrister & Principal 2004. 86 Viz Miller, D.: Blackwellova encyklopedie politického myšlení, s. 496. 87 Viz Heywood, A.: Politická teorie, s. 249-251. 88 Viz Lamont, J.: Distributive justice. Stanford Encyklopedia of Philosophy [online]. 8. 8. 2003 [cit. 2006-12-11]. Dostupný na WWW: . 84

20

II. ANALYTICKO-KOMPARATIVNÍ ČÁST 5. Úvodní poznámky k analyticko-komparativní části Analyticko-komparativní část je samotným jádrem bakalářské práce. V této části je nejdříve provedena deskripce vybraných verzí liberální doktríny (klasického liberalismu, neoliberalismu, neokonzervatismu, moderního liberalismu, moderní sociální demokracie a Třetí cesty) se zaměřením na, v teoretické části vymezené, hodnoty rovnosti (formální rovnosti, rovnosti příležitostí, rovnosti výsledků) a svobody (negativní a pozitivní svobody, formální a účinné svobody). Následně je uskutečněna samotná komparace a shrnutí, kde jsou strukturovaně uvedeny jednotlivé distinkce s ohledem na svobodu a rovnost mezi pojednávanými verzemi liberální doktríny.

6. Vztah mezi svobodou a rovností u klasického liberalismu 6. 1 Klasický liberalismus z hlediska rovnosti Klasický liberalismus uznává zejména formální rovnost, která se zaměřuje na rovnost lidí jako lidských bytostí, ale již nepřihlíží k příležitostem a okolnostem, tedy ke kontextu, ve kterém se tito lidé nacházejí. Jedná se o požadavek principiální bytostné rovnosti, jenž vychází z individualismu, kdy se k lidem přistupuje jako k rovným v tom smyslu, že se rodí jako sobě rovni a mají totožnou morální hodnotu. Tato skutečnost je reflektována v problematice přirozených a lidských práv. Formální rovnost usiluje o to, aby jednotlivci disponovali totožným formálním a společenským statusem vzhledem k distribuci práv a nároků. Klasičtí liberálové byli zaměřeni proti všem společenským výhodám a privilegiím, kterými někteří jedinci disponovali, ale jiným byla tato privilegia upírána na základě takových kritérií, jako je světový názor, náboženská příslušnost, příslušnost k odlišné sociální vrstvě apod. Klasičtí liberálové se domnívali, že práva by neměla být výsadou nějaké zvláštní skupiny. Nejzřetelnějším projevem formální rovnosti je rovnost před zákonem, tedy právní rovnost, a také politická rovnost. Právní rovností se myslí skutečnost, že všechny mimoprávní faktory by ve vztahu k rozhodování o právech neměly hrát žádnou roli. Politickou rovností89

89

Rober Dahl vyjádřil kritéria ideální politické rovnosti do pěti bodů: 1. Rovnost hlasů; 2. aktivní účast – každý občan musí mít v celém procesu příležitost vyjádřit svoji představu o výsledku rozhodování; 3. posouzení na podkladě dostatečných informací; 4. věcné určení projednávaných záležitostí – jedině lid má rozhodovat o tom, které záležitosti se budou a které se nebudou projednávat za dodržení prvních třech bodů; 5. kompletnost či úplnost – lid musí zahrnovat všechny dospělé občany (viz Svensson, P.: Teorie demokracie, s. 17).

21

se myslí stav, že každý člověk disponuje stejným hlasem, jenž má totožnou hodnotu jako ostatní hlasy (všeobecné rovné volební právo).90 Klasické liberály lze také zařadit mezi zastánce koncepce rovnosti příležitostí ve smyslu možnosti rovné šance k sociálnímu vzestupu, ale i sestupu. Klasičtí liberálové nejsou ale rozhodně zastánci rovnosti životních podmínek či sociálního postavení, tedy sociální rovnosti, protože se podle nich lidé nerodí stejní z hlediska schopností či dovedností. Někteří lidé jsou ochotni pracovat mnohem usilovněji a tvrději, a proto tato jejich snaha musí být náležitě oceněna. Klasičtí liberálové z ekonomického hlediska zdůrazňují nezbytnost motivace, proto se domnívají, že sociální rozdíly a nerovnosti jsou významným motivačním podnětem, jak pro chudší lidi, kteří se pokoušejí vymanit ze své situace, tak pro majetné lidi, kteří touží své jmění ještě více rozmnožit. Podle klasických liberálů je výsledná distribuce bohatství spravedlivá, pokud lidé své majetky získali spravedlivě nebo je spravedlivě převedli. A to i v případě, že výsledná distribuce bohatství je značně nerovná.91 Kořeny taková teorie spravedlnosti lze vystopovat v 17. století v teorii Johna Locka.92 V poslední třetině 20. století tuto teorii spravedlnosti oživil libertarián Robert Nozick, jehož myšlenkami se inspirovali neoliberálové.93 Podle klasických liberálů by rovnost měla jednotlivcům poskytnout stejnou možnost k potenciálnímu rozvinutí svých nerovných schopností a dovedností. Klasičtí liberálové jsou tedy zastánci meritokratického principu a meritokratické společnosti. Klasičtí liberálové věří, že nerovné bohatství a nerovné sociální postavení je důsledkem nerovné distribuce schopností, štěstí a náhody. Jedinci v meritokratické společnosti jsou posuzováni na základě nadání a pracovitosti, proto je takové uspořádání společnosti spravedlivé. Klasičtí liberálové proto tvrdí, že sociální rovnost není spravedlivá, protože k nestejným lidem přistupuje totožným způsobem.94

90

Viz Heywood, A.: Politické ideologie, s. 48-50. Tamt. 92 John Locke je pokládán za hlavního myslitele raného liberalismu. Locke se domníval, že lidé jsou od přírody svobodní a rovní. Nicméně za prioritu pokládal vlastnické právo, a proto nebyl zastáncem demokracie a politické rovnosti v moderním smyslu. 93 Viz Robert Nozick. The Columbia Electronic Encyclopedia [online], Columbia University Press, 2003 [cit. 2006-12-20]. Dostupné na WWW: . 94 Viz Heywood, A.: Politické ideologie, s. 49. 91

22

6. 2 Klasický liberalismus z hlediska svobody Klasičtí liberálové jsou stoupenci negativního pojetí svobody, jehož necharakterističtějším vyjádřením je nepřítomnost vnějších omezení člověka. Jednotlivec je svobodný pouze do té míry, pokud do jeho života nikdo nezasahuje a pokud ho ostatní lidé do ničeho nenutí. Každý jedinec by měl být nechán na pokoji a do jeho jednání by neměl nikdo intervenovat. Jednotlivec tak bude moci konat zcela podle své vlastní vůle. Podle klasických liberálů jsou jedinými a skutečnými právy, které si jednotlivec může nárokovat, práva negativní, která vycházejí z omezení státní moci. Klasičtí liberálové jsou zastánci takových základních práv, jako je svoboda projevu, svoboda shromažďování, svoboda náboženského vyznání. Podle klasických liberálů jsou tato práva součástí soukromé sféry člověka, do které by neměl stát v žádném případě zasahovat. Podle klasických liberálů jsou sociální práva právy pozitivními, protože je lze realizovat pouze za aktivní asistence státu. Těmito pozitivními právy jsou podle klasických liberálů různé dávky, důchody a podpory, které vyplácí stát.95 Klasičtí liberálové se domnívají, že v důsledku rozšiřování a uplatňování pozitivní svobody a pozitivních práv u některých lidí, dochází k narušování negativní svobody jiných lidí.96 Jak uvádí Swift, existuje rozdíl mezi formální a účinnou svobodou. Tento rozdíl spočívá mezi naší mocí či možností jednat určitým způsobem a pouhým nezasahováním do našeho konání. Swift upozorňuje na skutečnost, že pokud nám někdo nebrání něco konat, ještě to neznamená, že to skutečně konat můžeme. Swift uvedl příklad britských občanů, kteří mohou všichni formálně trávit dovolenou na Bahamách, protože neexistuje žádný zákon, který by takové chování britských občanů zakazoval. Swift ale připomíná, že ve skutečnosti je zřejmé, že ne všichni britští občané mají dostatečné finanční prostředky, aby mohli na takovou dovolenou odjet. Britští občané tedy disponují formální svobodou na dovolenou odjet, ale skutečně účinnou svobodu někteří britští občané postrádají.97 Z tohoto hlediska jsou tedy klasičtí liberálové stoupenci formální svobody, která souvisí s vírou liberálů ve formální rovnost zmíněnou výše. Formální rovnost se zaměřuje na rovnost lidí jako lidských bytostí, ale již odhlíží od konkrétní situace, ve které se tito lidé nacházejí. Víra ve formální svobodu u klasických liberálů také úzce souvisí s jejich vírou v meritokratickou společnost, kde distribuce statků souvisí s nadáním a pracovitostí jedinců. Z tohoto hlediska jsou klasičtí liberálové odpůrci sociální rovnosti, tedy rovnosti životních podmínek a sociálního postavení. 95

Viz Heywood, A.: Politické ideologie, s. 71. Viz Hloušek, V.: Klasická liberální teorie demokracie, in: Hloušek, V. – Kopeček, L.: Demokracie: Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, s. 57. 97 Viz Swift, A.: Politická filozofie, s. 61-64.

96

23

Formální svoboda je podle klasických liberálů ta hranice, za kterou již nejsou dále ochotni postoupit.

7. Vztah mezi svobodou a rovností u Nové pravice Myšlenky Nové pravice se vyrýsovaly v rámci liberalismu a konzervatismu v 70. letech 20. století.98 Nová pravice v sobě propojuje dva základní ideové proudy, které jsou do jisté míry protichůdné. První proud, který se v Nové pravici projevil, vychází z klasické liberální ekonomie a obhajuje myšlenku volného trhu. Tento proud ostře vystoupil proti státním zásahům do ekonomické i sociální oblasti. Jedná se o liberální Novou pravici neboli neoliberalismus. Druhým proudem je konzervativní Nová pravice či neokonzervatismus.99 Tento druhý proud je zastáncem sociální konzervativní teorie, která obhajuje řád, autoritu a hierarchii. Nová pravice se ostře vymezila proti keynesiánství, které převládalo v poválečných dvaceti letech. Nová pravice se nejdříve prosadila ve Spojeném království a USA, později se projevila i v dalších západních evropských zemích a jinde např. v Austrálii či Novém Zélandu. Myšlenkami Nové pravice byly nejvíce ovlivněny dvě vlády – vláda Margaret Thatcherové ve Spojeném království a administrativa Ronalda Reagana v USA. Obě vlády byly určitou kombinací jak liberální, tak konzervativní Nové pravice. 100 Zůstává však otevřenou otázkou, do jaké míry lze skutečně sladit neoliberalismus s neokonzervatismem. Novou pravici tak nelze považovat za zcela koherentní ideologický či politický směr. Neoliberalismus je postaven na hodnotách jako je svoboda, právo či soutěž. Neoliberálové zdůrazňují individualismus a spoléhání na sebe sama. Neokonzervatismus upřednostňuje hodnoty jako je autorita, kázeň, respekt a povinnost. Neokonzervativci chápou člověka jako slabé a křehké stvoření, zdůrazňují jeho omylnost a závislost na společnosti. Neoliberální

obhajoba

neregulovaného

kapitalismu

je

v přímém

konfliktu

s neokonzervativním apelem na sociální soudržnost a autoritu ustavených institucí. Nelze také zabránit tomu, aby se neoliberálně chápaná individuální odpovědnost a svoboda volby na trhu rozšířila i do oblasti morálky, kterou se snaží neokonzervativci tak úzkostlivě chránit.101

98

Viz Miller, D. (eds.): Blackwellova encyklopedie politického myšlení, s. 337. Viz Neoconservatism. Encyclopedia of American History [online]. Answers Corporation, 2006 [cit. 2006-12-20]. Dostupné na WWW: . 100 Viz Heywood, A.: Politické ideologie, s. 99-107. 101 Tamt. 99

24

7. 1 Nová pravice z hlediska rovnosti Konzervativní i liberální Nová pravice vychází v přístupu k rovnosti z tradičních konzervativních postulátů. Tradiční konzervativci se domnívali, že společnost je založena na tradicích, přirozené hierarchii a vyznačuje se přirozenou sociální stupňovitostí.102 Z tohoto důvodu konzervativci odmítají společenskou rovnost jako nedosažitelnou a také nežádoucí. V akceptaci přirozené nerovnosti lze konzervativce zařadit na roveň klasickým liberálům, kteří také uznávají, že někteří lidé se rodí se schopnostmi a nadáním, které jsou jiným lidem odepřeny.103 V tomto bodě ale již další podobnost mezi konzervativci a klasickými liberály končí. Zatímco klasičtí liberálové jsou zastánci meritokratického principu, který je založen na principu schopností, zásluh a pracovitosti. Jedinci v takovém systému směřují nahoru nebo dolů na základě svých schopností a přičinlivosti. Konzervativci naproti tomu argumentují tím, že kořeny nerovnosti tkví mnohem hlouběji v organickém uspořádání společnosti a ne pouze v rozdílech mezi jednotlivými lidmi: „Musí existovat vůdci a musí existovat ti, kteří vůdce následují; musí existovat manažeři a musí existovat dělníci. Obdobně musí existovat ti, kdo odcházejí do práce a ti, kteří zůstávají doma a pečují o děti.“104 Konzervativci se tedy domnívají, že skutečná společenská rovnost je mýtus, protože ve skutečnosti existuje přirozená nerovnost v bohatství a společenském postavení. Tato nerovnost je zároveň ospravedlněna odpovídající nerovností společenské odpovědnosti.

7. 1. 1 Neoliberalismus z hlediska rovnosti Neoliberálové jsou v přístupu k rovnosti velmi blízko klasickým liberálům, kteří akceptují formální rovnost, tedy rovnost před zákonem a politickou rovnost. Neoliberálové podobně jako klasičtí liberálové přijímají principiální bytostnou rovnost lidí, která vychází z individualismu. V tomto případě se k lidem přistupuje jako k sobě rovným v tom smyslu, že disponují stejnou morální hodnotou. Neoliberálové jsou také daleko více, na rozdíl od neokonzervativců, ochotni akceptovat koncepci rovnosti příležitostí ve smyslu rovné šance k sociálnímu vzestupu či sestupu. Neoliberálové se ale ostře staví proti rovnosti životních podmínek či sociálního postavení. Podobně jako klasičtí liberálové se domnívají, že někteří lidé jsou ochotni pracovat mnohem usilovněji, a proto musí být jejich snaha náležitě oceněna.

102

Viz Fellows, R.: Edmund Burke, in: Žegklitz, J. (eds.): Velké postavy politické filosofie, s. 71-80. Viz Mises, L.: Liberalismus, s. 34. 104 Viz Heywood, A.: Politické ideologie, s. 89. 103

25

7. 1. 2 Neokonzervatismus z hlediska rovnosti Neokonzervativci

z hlediska

rovnosti

mají

mnohem

blíže

k názoru

tradičních

konzervativců, kteří uznávali přirozenou společenskou hierarchii a odmítali společenskou rovnost jako nepřirozenou a škodlivou z hlediska organického přístupu ke společnosti. Pokud bychom měli konzervativní Novou pravici zařadit z hlediska v teoretické části definovaných přístupů k rovnosti (formální, rovnosti příležitostí, rovnosti výsledků), můžeme konstatovat, že neokonzervativci akceptují nejslabší verzi rovnosti, tedy rovnost formální jako rovnost před zákonem a rovnost politickou.

7. 2 Nová pravice z hlediska svobody 7. 2. 1 Neoliberalismus z hlediska svobody Stoupence liberální Nové pravice105 lze považovat za obhájce negativního pojetí svobody. Neoliberálové do značné míry vycházejí z myšlenek klasického liberalismu, který byl obhájcem minimálního státu. Z tohoto hlediska je liberální Nová pravice antietatistická, protože stát chápe jako sféru donucování a nesvobody.106 Liberální Nová pravice se domnívá, že jednotlivci by se měli spoléhat sami na sebe. Neoliberalismus tedy obhajuje negativní koncepci svobody jako svobody od vnějšího omezování a vnějšího zasahování. Liberální nová pravice se snaží o odstranění všech prvků, kterými jsou jedinci omezováni zvnějšku. Podle zastánců liberální Nové pravice lze vyšší míry negativní svobody dosáhnout jedině tak, že dojde k výraznému omezení státních zásahů do všech oblastí. Stoupenci liberální Nové pravice jsou výraznými zastánci omezení sociálního zabezpečení garantovaného státem. Jako svůj argument uvádějí nejenom ekonomické důvody (snížení výdajů), ale i důvody morální. Podle liberálů Nové pravice vytvořil sociální stát tzv. kulturu závislosti, která snižuje iniciativu jednotlivců a lidi zbavuje soběstačnosti a tedy i sebeúcty.107

105

Viz Neoliberalism. Answers [online]. 2005 [cit. 2006-12-20]. Dostupné na WWW: . 106 Viz Mises, L.: Liberalismus, s. 39-41. 107 Viz Heywood, A.: Politické ideologie, s. 103.

26

7. 2. 2 Neokonzervatismus z hlediska svobody Konzervativní Nová pravice (neokonzervatismus) vychází v otázkách pojímání svobody spíše z tradičního konzervatismu.108 Tradiční konzervativci se zdráhali chápat svobodu jako negativní, kde je jednotlivec nechán na pokoji. Pro konzervativce představuje svoboda spíše přijímání společenských závazků. Podle konzervativců je součástí svobody i to, že si jedinci musí plnit své povinnosti vůči společnosti. Konzervativci se domnívají, že společnost, ve které jednotlivci znají pouze svá práva a neuznávají své povinnosti, by byla atomistická a bez kořenů. Podle konzervativců je společnost držena pohromadě pouty povinnosti a zavázanosti. Z tohoto hlediska stoupenci konzervativní Nové pravice (neokonzervatismu) obhajují pozitivní pojetí svobody.109

8. Vztah mezi svobodou a rovností u moderního liberalismu 8. 1 Moderní liberalismus z hlediska rovnosti Na rozdíl od klasických liberálů, kteří jsou přívrženci zejména formální rovnosti, jsou moderní liberálové přívrženci koncepce rovných příležitostí.110 Pro moderní liberály je formální rovnost nedostatečnou zárukou plné realizace jedince. Moderní liberálové se domnívají, že silnější verze rovnosti, než je pouze formální rovnost (politická, před zákonem) – koncepce rovnosti příležitostí, je mnohem účinnějším nástrojem, kterým lze vyrovnat nerovné podmínky jedinců na jejich počáteční startovní čáře. Zásadní rozdíl mezi klasickými liberály a liberály moderními spočívá na skutečnosti, že moderní liberálové věří v jistou míru sociální rovnosti, která je podle nich nezbytnou podmínkou sociální spravedlnosti. Moderní liberálové tedy obhajují intervenující stát, který své zásahy provádí za účelem napravení některých společenských nerovností. Pokud se jedná o podmínky, za kterých lze dosáhnout spravedlivé společnosti, tak se v konfrontaci pohledů klasického a moderního liberalismu na sociální spravedlnost, ztělesňuje fundamentální názorový rozpor či neshoda v rámci celého liberalismu. Podle klasických liberálů, v momentě kdy došlo k nahrazení feudalismu kapitalistickou společností, vznikly společenské podmínky k tomu, aby každý mohl prosperovat podle vlastních zásluh. Moderní liberálové ovšem

108

Viz Neoconservatism. Encyclopedia of American History [online]. Answers Corporation, 2006 [cit. 2006-12-20]. Dostupné na WWW: . 109 Viz Heywood, A.: Politické ideologie, s. 87. 110 Viz Swift, A.: Politická filozofie, s. 99-106.

27

upozorňují na skutečnost, že ničím neregulovaný kapitalismus vytvořil nové formy sociální nespravedlnosti, které jednu skupinu lidí zvýhodňují a jinou hendikepují.111 Moderní liberálové (sociální liberálové) se domnívají, že spravedlivá je taková společnost, kde se bohatství přerozděluje (redistribuuje) směrem od majetných k méně majetným. Kupříkladu John Rawls ve svém díle Teorie spravedlnosti112 uvedl, že ekonomickou nerovnost lze ospravedlnit pouze v takovém případě, pokud z ní mají užitek i ti, kteří jsou ve společnosti nejchudší.113 V průběhu 20. století se ve většině západních zemí rozšiřovala působnost státu zejména v oblasti sociální péče. Pokud můžeme konstatovat, že pro 19. století byl charakteristický stát minimální, potom pro století 20. byl charakteristický stát sociální. V rámci liberální doktríny obhajují sociální péči moderní liberálové, naproti tomu konzervativní liberálové jsou stoupenci individuální odpovědnosti a svépomoci.114 Moderní liberálové jsou podobně jako klasičtí liberálové zastánci meritokratické společnosti, ve které je úspěch či neúspěch považován za osobní výsledek jednotlivce, který záleží na jeho schopnostech a úsilí. Moderní liberálové jsou však ochotni aktivními zásahy kompenzovat některé rozdíly na počátku, které mohou být způsobeny sociálním prostředím a dalšími faktory, které na jedince působí. V tomto směru se odlišují od klasických liberálů, kteří nejsou ochotni tyto nerovnosti kompenzovat a považují je za přirozené a prospěšné.

8. 2 Moderní liberalismus z hlediska svobody Moderní liberálové115 jsou přívrženci pozitivního pojetí svobody, ve smyslu potenciality být autonomní a být vlastním pánem. Aby jedinec mohl takového stavu dosáhnout, musí mít možnost rozvíjet své schopnosti a rozšiřovat své vědomosti. Pozitivní pojetí svobody je úzce propojeno s možností seberealizace jednotlivce.116 Moderní liberálové se domnívají, že negativně a formálně pojatá svoboda není zárukou skutečné svobody jednotlivce. Teprve

111

Viz Heywood, A.: Politické ideologie, s. 67-68. Viz Rawls, J.: Teorie spravedlnosti, Praha, Victoria Publishing 1995. 113 Viz Swift, A.: Politická filozofie, s. 30-37. 114 Viz Heywood, A.: Politické ideologie, s. 71. 115 Viz Social liberalism. Answers [online]. 2005 [cit. 2006-12-20]. Dostupné na WWW: . 116 Myšlenky související se seberealizací jednotlivců ve svém díle rozvinul John Stuart Mill, který se domníval, že za pomocí vzdělávání a výchovy je možné rozvíjet člověka i celou společnost – viz například Mill, J. S.: Úvahy o vládě ústavní, Praha, Svoboda 1992. John Stuart Mill je považován za myslitele, jenž se podílel na rozrůznění liberálního myšlení na dvě varianty – klasickou (neoklasickou) variantu liberalismu a variantu sociálního (moderního) liberalismu. 112

28

pozitivní svoboda vyjadřuje svobodu něco reálně konat.117 Proto se moderní liberálové zasazují o takové pozitivní svobody, jako je právo na určitou míru blahobytu či právo na práci apod. Moderní liberálové se domnívají, že pokud ve společnosti existují jednotlivci, kteří jsou znevýhodněni svou výchozí situací, je nutné tyto hendikepy či nerovnosti odstranit a kompenzovat. Moderní liberálové se domnívají, že takové rozšíření odpovědnosti státu individuální práva jednotlivců nejenom neumenší, ale naopak je podstatně rozšíří. Lidé tak získají mnoho nových sociálních práv – jako je například právo na bydlení, právo na vzdělání, právo na práci, právo na zdravotní péči apod.118 Svoboda by měla být schopností jedince rozvíjet svou individualitu. Jedinec by měl mít možnost skrze pozitivní svobodu realizovat svůj potenciál, rozvíjet se a plně se uplatnit. Ničím neomezovaný tržní řád neposkytuje všem lidem rovné podmínky se plně seberealizovat. Pozitivní pojetí svobody se pokouší posílit jednotlivce a ochránit ho před sociálními zly.119 Víra moderních liberálů v pozitivní svobodu také úzce souvisí s jejich vírou ve svobodu účinnou. Jak již bylo zmíněno výše, Swift120 definoval rozdíl mezi formální a účinnou svobodou jako rozdíl mezi účinnou mocí určitým způsobem jednat a pouhým nezasahováním do našeho konání. Je tedy rozdíl disponovat pouze formální svobodou něco konat a skutečnou možností a mocí něco konat. Z tohoto pohledu jsou moderní liberálové zastánci účinné svobody, která úzce souvisí se svobodou pozitivní. Moderní liberálové se domnívají, že pokud kapitalistická společnost neposkytuje jedincům rovné šance k rozvoji a důstojnému životu, musí zasáhnout stát kolektivní akcí, aby tyto podmínky vyrovnal. Stát má podle moderních liberálů etickou zodpovědnost za své občany. Na stát tedy nelze pohlížet jako na potenciální ohrožení svobody jednotlivce, ale naopak jako na záruku svobody. Moderní liberálové tedy na stát pohlíželi veskrze pozitivně, protože se domnívali, že plní mnoho sociálních a ekonomických funkcí.121 Moderní liberálové se v určitých oblastech dostali až za hranici, která odděluje liberalismus od socialismu. Tento přesah se zřetelně projevil se vznikem sociálně demokratického liberalismu ve druhé polovině 20. století například v díle Johna Rawlse.122 Rawls ve své knize Teorie spravedlnosti123 představil obhajobu redistribuce a sociální péče, 117

Viz Gray, J.: Liberalismus, s. 43. Viz Social liberalism. Answers [online]. 2005 [cit. 2006-12-20]. Dostupné na WWW: . 119 Viz Heywood, A.: Politické ideologie, s. 71. 120 Viz Swift, A.: Politická filozofie, s. 61. 121 Viz Heywood, A.: Politické ideologie, s. 67-74. 122 Viz Swift, A.: Politická filozofie, s. 16. 123 Rawls, J.: Teorie spravedlnosti, Praha, Victoria Publishing 1995. 118

29

která byla založená na myšlence „rovnosti jako férovosti.“ Rawls tvrdil, že pokud by lidé předem nic nevěděli o svém sociálním postavení, považovali by rovnostářskou společnost za férovější, než společnost nerovnostářskou.124 Rawls představil princip diference, který byl založen na myšlence, že případné sociální a ekonomické nerovnosti by se měly upravit tak, aby z nich měli prospěch ti nejméně majetní.125 Rawls souhlasil s tím, že určitá míra nerovnosti je nutná kvůli motivaci. I přes výše uvedené Rawlsovy myšlenky, je teorie spravedlnosti více liberální než socialistická, protože upřednostňuje spíše individuální svobodu a egoismus jedince, než naprosté ztotožnění se s vírou v sociální solidaritu.126 Klasičtí liberálové se však nedokázali úplně smířit s ústupem z pozic, které se týkaly minimálního a neintervenujícího státu. Klasičtí liberálové se domnívali, že moderní liberalismus se již přestal slučovat s liberálními doktrínami a principy. Podle klasických liberálů tím, že se moderní liberalismus zřekl striktního individualismu, se de facto přiklonil ke kolektivismu. Moderní liberálové ovšem na svou obranu uváděli, že v žádném případě liberální hodnoty nezradili, ale že je naopak rozvinuli.127 Moderní liberálové ve svém učení revidovali mnoho myšlenek klasického liberalismu, nicméně se nevzdali klíčových liberálních postulátů. Třebaže se moderní liberálové přiblížili socialistickým myšlenkám, v žádném případě neupřednostnili společnost před jednotlivcem. Moderní liberálové se sice pokusili proměnit poměr mezi státem a jednotlivcem, ale základní věrnost zájmům individua zachovali. Moderní liberálové tak stejně jako liberálové klasičtí dávají přednost jednotlivcům, kteří jsou odpovědni za své životy a spoléhají zejména sami na sebe. Moderní liberálové se ale domnívají, že jedinci mohou převzít plně odpovědnost za své životy jedině tehdy, pokud jim to umožní sociální poměry.128 Moderní liberálové se tak snaží pomoci jednotlivcům takovým způsobem, aby si následně tito jedinci mohli pomoci sami.

124

Rawlsova kniha je považována za nejvýznamnější dílo z oblasti filozofie politiky, které bylo po druhé světové válce napsáno. Teorie spravedlnosti ovlivnila jak moderní liberály, tak stoupence sociální demokracie. 125 Pod „závojem nevědomosti“ by se většina lidí vyslovila pro dva principy: 1. svobodu každého jedince musí být možné sladit se stejnou svobodou všech ostatních; 2. sociální nerovnosti jsou přípustné pouze tehdy, pokud jsou ve prospěch těch nejchudších. 126 Viz Swift, A.: Politická filozofie, s. 122. 127 Viz Heywood, A.: Politické ideologie, s. 59-74. 128 Viz Social liberalism. Answers [online]. 2005 [cit. 2006-12-20]. Dostupné na WWW: .

30

9. Vztah mezi svobodou a rovností u moderní sociální demokracie 9. 1 Moderní sociální demokracie z hlediska rovnosti Moderní sociální demokraté jsou stoupenci koncepce rovnosti příležitostí, která spočívá v upravení výchozích podmínek jednotlivců, tak aby měli rovnou startovní čáru. Moderní sociální demokracie přijala tržní ekonomiku jako jedinou možnou a uznala její legitimitu v oblasti vytváření bohatství a ekonomického růstu. Přesto však usilovala o nastolení větší sociální spravedlnosti a distributivní rovnosti. Sociální demokraté tedy již neusilovali o celkovou sociální přeměnu společnosti, ale zároveň se nevzdali některých metod sociálního inženýrství. Někteří sociální demokraté začali již plně akceptovat liberální zásadu rovných příležitostí při současném respektování pozitivní svobody. V tomto ohledu došlo ke značnému přiblížení moderních sociálních demokratů ke stoupencům moderního (sociálního) liberalismu a v některých ohledech došlo ke značnému prolnutí těchto dvou ideových směrů. Moderní sociální demokraté jsou samozřejmě i stoupenci rovnosti formální, ve smyslu rovnosti před zákonem. Formální rovnost lze v oblasti rovnosti považovat za nejmenšího společného jmenovatele, na kterém se shodnou stoupenci většiny ideových proudů od konzervativců, přes liberály, až po socialisty. Formální rovnost se tedy dnes všeobecně přijímá a nevede se o ní diskuze. Koncepce formální rovnosti však bývá často obviňována kvůli své omezenosti a nedostatečnosti, protože není zárukou nastolení skutečné rovnosti. Podobným způsobem proti formální rovnosti argumentují i sociální demokraté, kteří ji obviňují právě z této neschopnosti. Koncepce formální rovnosti se sice zastává rovnosti lidí jako lidských bytostí a usiluje o jejich rovnost před zákonem, ale již se nezabývá reálnými okolnostmi, ve kterých se tito lidé nacházejí. Moderní sociální demokraté jsou zastánci koncepce rovnosti příležitostí, která se zabývá rovnými podmínkami na počátku života jedince. Jedná se tedy o pokus o nastolení jakési rovné startovní čáry pro všechny. Z tohoto důvodu je koncepce rovných příležitostí také široce akceptována všemi moderními ideologickými směry. V tomto ohledu jsou zastánci koncepce rovných příležitostí jak sociální demokraté, tak i moderní liberálové. Obě skupiny se domnívají, že koncepce rovných příležitostí je fundamentálním prvkem a podstatou sociální spravedlnosti.

31

Jak upozorňují někteří autoři129, koncepce rovných příležitostí se svou rovnou startovní čarou, může mít ve svém důsledku pro jedince značně nerovné dopady. Úspěch či neúspěch toho daného jedince je závislý na jeho schopnostech, nadání či pracovitosti. Někdy však vznikají problémy při rozlišení přirozené nerovnosti od sociálních či kulturních faktorů daných prostředím, ve kterém se jedinci nacházejí. Někteří sociální demokraté proto upozorňují na skutečnost, že pokud takovéto faktory nelze rozlišit, potom i koncepce rovných příležitostí ve své snaze o rovnou startovní čáru selhává. Potom nezbývá nic jiného, než aplikovat mnohem účinnější pojetí rovnosti – koncepci rovnosti výsledků, která je ale charakteristická spíše pro stoupence ideologie klasického socialismu.

9. 2 Moderní sociální demokracie z hlediska svobody Moderní sociální demokraté jsou stoupenci koncepce pozitivní svobody. Sociální demokraté se v průběhu 20. století velmi přiblížili k přívržencům sociálního liberalismu a plně uznali kapitalismus a tržní ekonomiku jako jediný legitimní způsob tvorby bohatství a ekonomického růstu. Sociální demokraté nicméně kritizují nerovný způsob rozdělování bohatství v kapitalismu, a proto jsou stoupenci státních zásahů a sociálního inženýrství, kterými lze tyto nerovnosti kompenzovat. Z tohoto hlediska jsou sociální demokraté přívrženci pozitivní a účinné svobody. Pozitivní svobody ve smyslu možnosti reálně něco konat. Pozitivní svobody, která umožní rozšíření sociálních práv, jako je právo na garanci určité míry blahobytu. Sociální demokraté jsou zastánci účinné svobody, nestačí jim tedy pouze garance formální svobody. Jak jsme uvedli v úvodu práce, Swift definoval rozdíl mezi formální a účinnou svobodou tím, že se jedná o rozdíl mezi pouhým nezasahováním do našeho konání a naší mocí určitým způsobem jednat.130 Levice obecně upozorňuje na skutečnost, že svoboda obnáší více, než pouhé nezasahování. Skutečně účinnou svobodou je podle sociální demokracie tedy svoboda v pozitivním smyslu. Sociální demokraté také usilují o mnohem aktivnější stát, který zasahuje, přerozděluje a produkuje možnosti. Pokud se lidem dostanou formou redistribuce finanční prostředky, zvýší se tím jejich účinná svoboda. Stejným způsobem funguje podpora v oblasti vzdělání, zdravotní péče, protože podle sociálních demokratů jenom pokud jsou lidé zdraví a vzdělaní, mohou plně využívat možnosti, které by jim jinak nebyly dostupné. 129 130

Viz Giddens, A.: Třetí cesta a její kritici, s. 92. Viz Swift, A.: Politická filozofie, s. 61.

32

10. Vztah mezi svobodou a rovností u Třetí cesty Od 80. let procházely reformistické sociálně demokratické strany na celém světě další transformací. Jejich výsledný ideologický postoj je prezentován jako Třetí cesta či nový střed. Tato poslední transformace sociální demokracie čerpá inspiraci z více ideových pramenů. Kromě sociálně demokratických myšlenek, ovlivňoval transformované sociálně demokratické strany sociální liberalismus, ekonomický liberalismus, sociální konzervatismus či komunitarismus. Podle Heywooda se nejedná o žádný nezávislý koherentní ideologický proud, ale spíše o syntézu konkurujících a někdy zdánlivě si odporujících idejí a hodnot.131 Jak uvádí Anthony Giddens v předmluvě své knihy: „Třetí cesta vyšla krátce poté, co vyvrcholila tzv. Asijská krize, která zasadila ránu pravicovému smýšlení. Taktéž konzervativní politika, alespoň na určitou dobu, zažila období útlumu. Politika třetí cesty byla do jisté míry reakcí na tuto situaci… Levicově orientovaná politika se dlouhou dobu zabývala především tím, jak se vymezit vůči neoliberalismu, přičemž její úsilí by bylo možné označit jako defenzivní. Nyní ale přichází okamžik, kdy se levicová politika začíná ubírat pozitivnějším směrem. Jak se pokusím dokázat, politika třetí cesty není soubor efemérních myšlenek.“132 Giddens dále poznamenává, že vždy budou existovat její kritici, ale je přesvědčen, že „… bude ústředním tématem politické diskuse nadcházejícího období – a to mnohem více než před tím neoliberalismus nebo ještě dříve sociální demokracie.“133 Třetí cesta vyjadřuje určitou alternativu jak vůči socialismu, tak vůči kapitalismu. Jedná se o určitou kombinaci tradiční sociální demokracie a neoliberalismu. Třetí cesta vyjadřuje názor, že tradiční socialismus v podobě státních zásahů jako příkazů shora dolů je překonán a vyjadřuje tak plnou podporu tržnímu hospodářství. Politika třetí cesty se také začala distancovat od tradičního sociálnědemokratického přístupu, ve kterém snaha o dosažení sociální spravedlnosti byla ztotožňována s důrazem na rovnost příjmů. Třetí cesta akceptovala probíhající globalizační trendy, začala upřednostňovat trh před státem a také reflektovala proměnu společnosti vlivem nových technologií na jakousi „informační společnost“ či „znalostní ekonomiku“, jejímž základem je vzdělaná a flexibilní pracovní síla. Tyto trendy naznačují, že Třetí cesta v podstatě navázala na neoliberální revoluci, která proběhla v 80. a začátkem 90. let.134 131

Viz Heywood, A.: Politické ideologie, s. 149. Viz Giddens, A.: Třetí cesta a její kritici, s. 7. 133 Tamt. 134 Tamt., s. 14, 150. 132

33

Giddens zmiňuje určitou terminologickou nejasnost ohledně pojmů modernizovaná levice, modernizovaná sociální demokracie a Třetí cesta. Připomíná však, že pojem „Třetí cesta“ je dobré zachovat. Politika Třetí cesty nabízí řešení, jak rekonstruovat překonanou doktrínu sociální demokracie takovým způsobem, aby byla schopná se vyrovnat „s globalizační smrští a proniknout do znalostní ekonomiky“.135

10. 1 Třetí cesta z hlediska rovnosti Giddens upozorňuje, že „… současná levice by si měla osvojit dynamický a životaschopný postoj k rovnosti. V první řadě se musí zaměřit na rovnost příležitostí.“136 Giddens dále připomíná, že koncepci Třetí cesty nezbude nic jiného, než připustit, že „liberálové měli pravdu, když tvrdili, že konflikt mezi svobodou a rovností doopravdy existuje.“137 V této souvislosti, ale Giddens poznamenává, že rovnost příležitostí vede ve svém důsledku k nerovnosti výsledků a tedy k prohloubení nerovnosti. „Místo abychom se pokoušeli tuto situaci násilím změnit, měli bychom se raději snažit se s ní vyrovnat.“138 Politika Třetí cesty se tedy již neorientuje na rovnost v tradičním socialistickém smyslu (rovnost výsledků), ale klade důraz na liberální víru v rovnost příležitostí a meritokratický princip. Stoupenci Třetí cesty odmítají neoliberální zdůrazňování soběstačnosti, ale i socialistickou všeobjímající péči „od kolébky do hrobu“. Sociální péče by měla mít takovou formu, která je plně v souladu s liberální tezí: „pomáhat lidem, aby si pomáhali sami“.139 Z tohoto pohledu Třetí cesta obhajuje koncepci rovnosti příležitostí s ohledem na rovnou startovní čáru. Na rozdíl od klasických liberálů či neoliberálů zdůrazňuje Třetí cesta určité zásahy ve prospěch vyrovnání sil a příležitostí. Oproti tradičním socialistům neusiluje o nastolení sociální rovnosti, tedy rovnosti ve výsledcích. V přístupu k rovnosti má třetí cesta nejblíže k moderním liberálům, kteří také usilují o kompenzaci nerovností způsobených nerovnými výchozími podmínkami. Ve vztahu k rovnosti Giddens poznamenává: „Třetí cesta je přístupem, jehož cílem je podporovat vývoj diverzifikované společnosti postavené na rovnostářských principech. Sociální diverzita se ale neslučuje s pevně definovanou rovností celkových výsledků, a tak se politika Třetí cesty soustřeďuje na to, jak vytvořit podmínky pro maximální rovnost

135

Viz Giddens, A.: Třetí cesta a její kritici, s. 33, 162. Tamt., s. 89. 137 Tamt. 138 Tamt. 139 Tamt. 136

34

příležitostí, ovšem za současné regulace nerovnosti výsledků.“140 Giddens také připomíná, že rovnost příležitostí může mít ve výsledku za následek nerovnost bohatství a příjmů. Aby došlo ke zmírnění této konečné nerovnosti, musí se použít dodatečné redistribuce, jež zajistí všem jedincům spravedlivou šanci na kvalitní život i bez ohledu na jejich rodinný původ.

10. 2 Třetí cesta z hlediska svobody Třetí cesta odmítá negativní koncepci svobody, kterou obhajují klasičtí liberálové, respektive neoliberálové. Třetí cesta je zastáncem pozitivního pojetí svobody ve smyslu neomezování možností volby141, ať již překážkami ze strany ostatních jedinců, nebo působením vnitřních faktorů člověka. Lze však spatřit určitý rozdíl v chápání pozitivní svobody mezi moderními liberály a stoupenci Třetí cesty. Zatímco moderní liberálové například obhajovali přístup ke vzdělání jako možnost rozvoje člověka, stoupenci Třetí cesty chápou přístup lidí ke vzdělání jako rozvoj pracovní síly sloužící k rozvoji ekonomiky. Zatímco pro neoliberály je ideálem minimální stát „noční hlídač“, pro tradiční socialisty je to všeobjímající stát, který kompenzuje všechny nespravedlnosti a nerovnosti, jež vytváří kapitalismus. Třetí cesta zdůrazňuje myšlenku tzv. „konkurenčního státu“, jehož role spočívá ve vytváření prosperity národa v kontextu zostřující se globální konkurence. Konkurenční stát by se měl zaměřit zejména na sociální investice, jako je zkvalitňování ekonomické infrastruktury a také na podporu vzdělanosti lidí, tedy na zvyšování znalostí a dovedností pracovních sil v zemi. Prioritou vlády uplatňující politiku Třetí cesty by měla být podpora vzdělání, které zvyšuje zaměstnatelnost lidí a prospívá ekonomice jako celku. Ne tedy vzdělání sloužící rozvoji osobnosti člověka, které prosazovali moderní liberálové. Jedná se zejména o podporu oblastí, které zvyšují konkurenceschopnost země. Podle Giddense politika Třetí cesty překračuje hranice levice a pravice.142 Politika třetí cesty klade důraz na konsens ve společnosti. Dochází ke zdůrazňování vzájemných pout a potlačování či zakrývání třídních rozdílů a ekonomických nerovností. Politikové obhajující politiku Třetí cesty se tak staví za podnikání a slušnost, příležitosti pro každého, za spoléhání se na sebe sama, vzájemnou závislost a jistoty. Z tohoto hlediska bývá Třetí cesta někdy označována za reálně neuskutečnitelnou.143

140

Viz Giddens, A.: Třetí cesta a její kritici, s. 57. Viz Gray, J.: Liberalismus, s. 69. 142 Viz Giddens, A. Třetí cesta a její kritici, s. 43. 143 Viz Heywood, A.: Politické ideologie, s. 149-152. 141

35

11. Výsledky komparace a shrnutí Tato sekce obsahuje určitý souhrn výše uvedených faktů. Cílem této části práce nebylo přinést nové myšlenky a skutečnosti, ale spíše provést závěrečné shrnutí výše uvedených informací ve stručnější a strukturovanější podobě, která by předcházela samotnému závěru práce.

11. 1 Srovnání jednotlivých verzí liberální doktríny z hlediska rovnosti (shrnutí) 11. 1. 1 Pojetí rovnosti u klasického liberalismu Z hlediska v teoretické části pojednávaných přístupů k rovnosti (rovnosti formální, rovnosti příležitostí, rovnosti výsledků) můžeme konstatovat, že klasický liberalismus respektuje především formální rovnost, která se projevuje zejména rovností před zákonem a politickou rovností. Klasičtí liberálové uznávají rovnost lidí jako lidských bytostí bez ohledu na okolnosti, ve kterých se tito lidé nacházejí. O klasických liberálech lze také prohlásit, že jsou zastánci koncepce rovnosti příležitostí ve smyslu možnosti rovné šance k sociálnímu vzestupu a k potenciálnímu rozvinutí svých nerovných schopností. Jedná se o přijímání meritokratického principu. Klasičtí liberálové ovšem nedůvěřují sociální rovnosti, která se projevuje rovností sociálního postavení a životních podmínek, protože se lidé nerodí stejní, co do svých talentů, schopností a dovedností. Podle klasických liberálů není sociální rovnost spravedlivá, protože k různým lidem přistupuje obdobným způsobem.144

11. 1. 2 Pojetí rovnosti u liberální Nové pravice (neoliberalismu) Neoliberálové se z hlediska v teoretické části pojednávaných přístupů k rovnosti přibližují nejvíce klasickým liberálům. Neoliberálové přijímají koncepci formální rovnosti jako rovnosti před zákonem a politické rovnosti. Neoliberálové jsou ochotni akceptovat rovnost lidí jako lidských bytostí se stejnou morální hodnotou, jež má své kořeny v individualismu. Neoliberálové jsou, na rozdíl od neokonzervativců, ochotni také přijmout koncepci rovných příležitostí, která vychází z meritokratického principu, jako rovnosti příležitostí k sociálnímu vzestupu, ale i sestupu. Neoliberálové podobně jako klasičtí liberálové odmítají sociální rovnost, protože se domnívají, že ti, kteří jsou ochotni pracovat mnohem usilovněji, by měli

144

Viz Mises, L.: Liberalismus, s. 34-37.

36

být také více oceněni. Neoliberálové podobně jako klasičtí liberálové odhlížejí od výchozích podmínek a příležitostí, tedy od kontextu, ve kterém se lidé nacházejí.

11. 1. 3 Pojetí rovnosti u konzervativní Nové pravice (neokonzervatismu) Neokonzervativci se v přístupu k rovnosti přibližují do značné míry klasickým konzervativcům, kteří jsou zastánci přirozené společenské hierarchie. Neokonzervativci odmítají společenskou rovnost jako nepřirozenou a škodlivou. Z hlediska v teoretické části pojednávaných přístupů k rovnosti lze o neokonzervativcích prohlásit, že jsou ochotni akceptovat nejslabší verzi rovnosti, tedy rovnost formální ve smyslu rovnosti před zákonem a politické rovnosti.

11. 1. 4 Pojetí rovnosti u moderního liberalismu (sociálního liberalismu) Z hlediska v teoretické části pojednávaných přístupů k rovnosti (rovnosti formální, rovnosti příležitostí, rovnosti výsledků) můžeme konstatovat, že moderní liberálové jsou stoupenci koncepce rovných příležitostí. Moderní liberálové samozřejmě akceptují i koncepci rovnosti formální, ale ta pro ně není dostatečnou zárukou pro plnohodnotnou realizaci jedince. Pro moderní liberály je koncepce rovnosti příležitostí mnohem účinnějším nástrojem, kterým lze kompenzovat nerovné podmínky jedinců na jejich startovní čáře. Moderní liberály nejvíce odlišuje od klasických liberálů jejich víra v jistou míru sociální rovnosti, která je pro ně nutnou podmínkou sociální spravedlnosti. Z tohoto hlediska jsou moderní liberálové vstřícní k intervenujícímu státu, který svými zásahy kompenzuje některé společenské nerovnosti. Pro moderní i klasické liberály je společná víra v meritokratickou společnost, kde úspěchy či neúspěchy lidí závisí na jejich schopnostech a úsilí. Moderní liberálové jsou však na rozdíl od klasických liberálů ochotni kompenzovat některé nerovnosti na počátku, které mohou být způsobeny různými faktory, jako je například sociální prostředí, ze kterého jedinec vychází.

11. 1. 5 Pojetí rovnosti u moderní sociální demokracie Pro sociální demokraty je charakteristická snaha o spravedlivé rozdělování bohatství ve společnosti a úsilí o dosažení větší míry rovnosti. Z hlediska v teoretické části pojednávaných přístupů k rovnosti (rovnosti formální, rovnosti příležitostí, rovnosti výsledků) můžeme konstatovat, že moderní sociální demokraté začali akceptovat liberální zásadu rovných příležitostí při současném respektování pozitivní svobody. Sociální demokraté se tak značně přiblížili moderním liberálům a v mnoha ohledech došlo k prolnutí těchto dvou ideových

37

směrů. Moderní sociální demokraté se podobně jako moderní liberálové domnívají, že koncepce rovných příležitostí je podstatou sociální spravedlnosti.

11. 1. 6 Pojetí rovnosti v politice Třetí cesty Stoupenci Třetí cesty odmítají socialistickou všeobjímající péči „od kolébky do hrobu“, která je charakteristická pro tradiční socialisty, ale zároveň odmítají zdůrazňování soběstačnosti, které je charakteristické pro klasické liberály a neoliberály. Z hlediska v teoretické části pojednávaných přístupů k rovnosti (rovnosti formální, rovnosti příležitostí, rovnosti výsledků) můžeme konstatovat, že stoupenci Třetí cesty obhajují koncepci rovnosti příležitostí. Třetí cesta tedy zaujímá k rovnosti „dynamický a životaschopný postoj“.145 Sociální péče by podle politiky Třetí cesty měla mít takovou podobu, která by umožnila lidem, aby si pomáhali sami. Třetí cesta tak plně akceptuje rovnost příležitostí, jehož projevem je víra v meritokratický princip. Oproti klasickým liberálům a neoliberálům obhajuje některé zásahy ve prospěch vyrovnání příležitostí, oproti klasickým socialistů Třetí cesta neusiluje o nastolení tak silné sociální rovnosti. V přístupu k rovnosti má koncepce Třetí cesty velmi blízko k moderním liberálům, kteří jsou také ochotni kompenzovat nerovné výchozí podmínky jedinců.

11. 2 Srovnání jednotlivých verzí liberální doktríny z hlediska svobody (shrnutí) 11. 2. 1 Pojetí svobody u klasického liberalismu Z hlediska v teoretické části pojednávaných koncepcí svobody (negativní svobody, pozitivní svobody, formální a účinné svobody) je pro klasický liberalismus charakteristický příklon k negativnímu a formálnímu pojetí svobody. Pro koncepci negativní svobody je určující nepřítomnost vnějších omezení člověka. Jedinec je svobodný do té míry, pokud ho nikdo k ničemu nenutí a nikdo nezasahuje do jeho života. Klasičtí liberálové proto odmítají zásahy státu, které by se pokoušely intervenovat do osobní sféry jedinců. V tomto smyslu odmítají i péči sociálního státu, který podle nich narušuje jejich negativní svobodu. Pro klasické liberály je proto ideálem minimální stát, jenž zabezpečuje pouze základní nezbytné funkce, zejména ochranu života a majetku. Klasičtí liberálové odmítají pozitivní koncepci svobody, protože se domnívají, že rozšiřováním práv u jedné skupiny jedinců, dochází k porušování negativní svobody jiné skupiny jedinců. 145

Viz Giddens, A.: Třetí cesta a její kritici, s. 89.

38

11. 2. 2 Pojetí svobody u liberální Nové pravice (neoliberalismu) Neoliberálové jsou podobně jako klasičtí liberálové stoupenci negativní koncepce svobody, tedy svobody od vnějšího zasahování a usilují o odstranění všech prvků, jimiž jsou jedinci omezováni zvnějšku. Tohoto cíle lze podle neoliberálů dosáhnout jedině omezením státních zásahů do všech oblastí. Neoliberálové se domnívají, že jedinci by měli spoléhat sami na sebe a stát chápou jako sféru donucování a nesvobody. Neoliberálové tak podobně jako klasičtí liberálové chápou sféru sociálního zabezpečení jako pokus o zasahování státu do negativní svobody, proto jsou zastánci výrazné redukce sociálního zabezpečení.

11. 2. 3 Pojetí svobody u konzervativní Nové pravice (neokonzervatismu) Pro neokonzervativce je určující, že v přístupu ke svobodě vycházejí spíše z tradičního konzervatismu, který se zdráhal chápat svobodu pouze v negativním smyslu, kdy je jedinec ponechán na pokoji. Konzervativci se domnívali, že svoboda obnáší přijímat společenské závazky a jedinci by si měli plnit své povinnosti vůči společnosti. Společnost je podle neokonzervativců

držena

pohromadě

v důsledku

povinnosti

a

zavázanosti

celku.

Neokonzervativci jsou tedy z hlediska v teoretické části pojednávaných koncepcí svobody (negativní svobody, pozitivní svobody, formální a účinné svobody) stoupenci pozitivního pojetí svobody, jako svobody k dosahování určitých cílů.

11. 2. 4 Pojetí svobody u moderního liberalismu (sociálního liberalismu) Z hlediska v teoretické části pojednávaných koncepcí svobody je pro moderní liberalismus charakteristický příklon k pozitivnímu pojetí svobody, jako možnosti být autonomní a být schopný realizovat vlastní potenciál. Pro moderní liberály je negativně pojatá svoboda nedostatečnou zárukou skutečné svobody jednotlivce. Teprve až pozitivní svoboda umožňuje něco reálně konat. Moderní liberálové jsou proto ochotni rozšiřovat odpovědnost státu na mnoho nových sociálních práv. Rozšířením odpovědnosti státu se podle moderních liberálů individuální práva jednotlivců neumenší, ale naopak rozšíří. Z tohoto hlediska moderní liberálové věří ve svobodu účinnou, jako účinnou moc určitým způsobem jednat. Klasičtí liberálové kritizovali moderní liberály z toho, že se moderní liberalismus již přestal slučovat se základním principem liberalismu, kterým je individualismus. Moderní liberálové ale oponovali tím, že liberální hodnoty nejenom nezradili, ale navíc je ještě rozšířili.

39

11. 2. 5 Pojetí svobody u moderní sociální demokracie Moderní sociální demokraté se v průběhu 20. století velmi přiblížili k moderním liberálům. Z hlediska v teoretické části pojednávaných koncepcí svobody je pro moderní sociální demokracii charakteristický příklon ke koncepci pozitivní svobody ve smyslu možnosti reálně něco konat. Pozitivní svoboda garantuje rozšíření sociálních práv, jako je například právo na určitou míru blahobytu, právo na bydlení, na práci, na lékařskou péči, vzdělání apod. Z tohoto hlediska se jedná o účinnou svobodu, která rozšiřuje možnosti jedince. Sociální demokraté usilují o posílení státu, který intervenuje, přerozděluje a produkuje nové možnosti. Sociální demokraté se domnívají, že pokud se k lidem dostanou pomocí redistribuce finanční prostředky, dojde tak i ke zvýšení jejich účinné svobody.

11. 2. 6 Pojetí svobody v politice Třetí cesty Politika třetí cesty je z hlediska v teoretické části pojednávaných koncepcí svobody (negativní svobody, pozitivní svobody, formální a účinné svobody) stoupencem pozitivního pojetí svobody, které usiluje o zvýšení účinné svobody jedince, tedy možnosti reálně něco konat. Z tohoto hlediska lze spatřovat významné paralely mezi moderním liberalismem, moderní sociální demokracií a politikou Třetí cesty. Všechny tyto tři koncepce uznávají pozitivní svobodu jako způsob, kterým lze rozšířit možnosti jednotlivců. Giddens upozornil na určitou terminologickou nejasnost, kdy se často zaměňují pojmy modernizovaná levice, modernizovaná sociální demokracie a Třetí cesta. Giddens připomíná, že pojem Třetí cesta by bylo dobré zachovat jako zvláštní a samostatnou koncepci.146 V přístupu k pozitivní svobodě mezi moderními liberály a politikou Třetí cesty lze spatřit určitý rozdíl. Zatímco moderní liberálové chápou koncepci pozitivní svobody jako možnost rozvoje člověka a jeho osobnosti, Třetí cesta chápe pozitivní svobodu pragmatičtějším způsobem, zejména jako rozvoj jedinců ve vztahu k ekonomice a k jejich uplatnitelnosti na trhu práce.

146

Viz Giddens, A.: Třetí cesta a její kritici, s. 33.

40

12. ZÁVĚR Cílem práce bylo srovnat pojetí pojmů svobody a rovnosti, jak se vyrýsovalo v jednotlivých verzích liberální doktríny. Práci jsme rozčlenili do dvou základních částí – 1. části teoretické; 2. části analyticko-komparativní. V první teoretické části jsme vymezili pojmy svobody a rovnosti, se kterými jsme dále pracovali v druhé analyticko-komparativní části. V druhé analyticko-komparativní části jsme provedli vzájemné srovnání vybraných verzí liberální doktríny (klasického liberalismu, neoliberalismu, neokonzervatismu, moderního liberalismu, moderní sociální demokracie, Třetí cesty) s ohledem na, v teoretické části vymezené, pojmy svobody a rovnosti. Samotná definice a vymezení pojmů svobody a rovnosti by vydalo na samostatnou práci, proto jsme tyto pojmy museli vymezit poněkud úžeji, abychom je mohli lépe uchopit a pracovat s nimi dále. Proto jsme využili vymezení svobody na svobodu pozitivní a svobodu negativní, se kterými pracoval Isaiah Berlin ve své stati Dvě pojetí svobody.147 Jak již bylo uvedeno výše v poznámce pod čarou, jsme si vědomi některých diskuzí, které o Berlinově negativním a pozitivním pojetí probíhají (např. MacCallumova kritika). V bakalářské práci jsme užívali pojem „negativní svoboda“ ve smyslu svobody od vnějšího donucování a pojem „pozitivní svoboda“ ve smyslu svobody k dosažení určitých cílů. Domníváme se, že pozitivní a negativní svobodu lze považovat za významný indikátor, kterým je možné vymezit jednotlivé rozdíly mezi, v textu pojednávanými, verzemi liberální doktríny. K rovnosti lze přistupovat také mnohými způsoby, v práci jsme se zaměřili na tři základní přístupy k rovnosti. Od nejslabšího pojetí rovnosti – rovnosti formální, přes rovnost příležitostí, až k rovnosti v nejradikálnějším pojetí – rovnosti výsledků. V analyticko-komparativní části jsme vybrané verze liberální doktríny poměřovali z hlediska v teoretické části definovaných přístupů ke svobodě a k rovnosti. Právě vzájemný poměr mezi svobodou a rovností a vzájemný vztah těchto významných hodnot je červenou nití, která se vine různými verzemi liberální doktríny. V úvodu práce jsme si položili výzkumnou otázku, která se týkala vzájemného vztahu a srovnání jednotlivých verzí liberální doktríny se zaměřením na dvě významné hodnoty, kterými jsou svoboda a rovnost. Definovali jsme si cíl práce, kterým byla snaha o nalezení společného jmenovatele mezi jednotlivými v textu pojednávanými verzemi liberální doktríny ve vztahu k těmto dvěma hodnotám. Z hlediska rovnosti lze za společného jmenovatele jednotlivých verzí liberální doktríny považovat koncepci formální rovnosti, tedy rovnosti před zákonem a politické rovnosti. Na 147

Berlin, I.: Dva pojmy svobody, in: Kis, J. (eds.): Současná politická filozofie, s. 47-99.

41

této koncepci rovnosti se shodnou všechny pojednávané verze liberální doktríny od klasického liberalismu, neoliberalismu, neokonzervatismu, moderního liberalismu, moderní sociální demokracie až po Třetí cestu. Všechny verze liberální doktríny dnes přijímají do určité míry i koncepci rovných příležitostí, ve smyslu uznávání meritokratického principu, kdy jsou jedinci odměňováni podle svých schopností, svého úsilí a výkonu. Klasičtí liberálové a stoupenci Nové pravice však v žádném případě nedůvěřují sociální rovnosti, která podle nich není spravedlivá, protože k různým lidem přistupuje totožným způsobem. Klasičtí liberálové a neoliberálové také nepřihlížejí ke kontextu, ze kterého jedinci vycházejí, a přistupují k lidem z tohoto hlediska rovným způsobem. Pro moderní liberály, moderní sociální demokraty a stoupence Třetí cesty je koncepce rovnosti příležitostí mnohem účinnějším nástrojem, kterým chtějí vyrovnat původně nerovné podmínky na startovní čáře. Moderní liberály, moderní sociální demokraty a stoupence Třetí cesty nejvíce odlišuje od klasických liberálů a neoliberálů jejich úsilí o určitou míru sociální rovnosti, která je pro ně i nezbytnou podmínkou sociální spravedlnosti. Proto jsou moderní liberálové, moderní sociální demokraté a stoupenci Třetí cesty ochotni kompenzovat některé nerovnosti, které jsou způsobené kontextem, ze kterého jedinci vycházejí. Domnívají se, že jedinci mohou převzít plně odpovědnost za své životy jedině tehdy, pokud jim to umožní sociální poměry, proto se snaží o takovou formu podpory, aby si následně tito jedinci mohli pomoci sami. O nastolení nejradikálnější verze rovnosti – rovnosti ve výsledcích žádná z verzí liberální doktríny neusiluje. Individuální svoboda je pro liberály nejdůležitější a konstitutivní hodnotou, nicméně ne vždy se liberálové shodnou na tom, co se touto svobodou vlastně myslí a co pro jednotlivce znamená být svobodný. Z hlediska přístupu ke svobodě existuje poměrně jasné dělítko mezi klasickými liberály a neoliberály, kteří obhajují negativní koncepci svobody a mezi moderními liberály, moderními sociálními demokraty a stoupenci Třetí cesty, kteří jsou zastánci pozitivní koncepce svobody jako účinné svobody, jež rozšiřuje možnosti. Určitá nejasnost může vzniknout při hodnocení konzervativní Nové pravice a při jejím přiřazení ke konkrétní koncepci svobody. Neokonzervativci mají ve vztahu ke svobodě daleko blíže ke klasickým konzervativcům, kteří se domnívali, že jedinci by si měli plnit své povinnosti vůči společnosti jako celku, a proto neusilovali o negativní pojetí svobody, ale naopak o pozitivní pojetí svobody, jako svobody k dosažení určitých cílů. Ač se tedy jednotlivé verze liberální doktríny liší v přístupu ke svobodě z hlediska její negativní a pozitivní varianty, lze na závěr konstatovat, že obecně individuální svoboda je pro

42

liberály nejvýznamnější hodnotou a je také hlavním jednotícím principem všech verzí liberální doktríny.

Seznam pramenů a literatury Monografie, sborníky, články ve sbornících:

1. Berg-Schlosser, D – Stammen, T.: Úvod do politické vědy, Praha, ISE 2000.

2. Berlin, I.: Čtyři eseje o svobodě, Praha, Prostor 1999.

3. Berlin, I.: Dva pojmy svobody, in: Kis, J.: Současná politická filozofie, Praha, Oikoymenh 1997, s. 47-99.

4. Boaz, D. Liberalismus v teorii a politice, Praha, Liberální institut 2002.

5. Bobbio, N.: Pravice a levice: důvod a smysl rozdělení politické scény, Brno, CDK 2003.

6. Cabada, L. – Kubát, M. a kol.: Úvod do studia politické vědy, Praha, Eurolex Bohemia 2004.

7. Doering, D.: Liberalismus v kostce, Jinočany, H & H 1994.

8. Dworkin, R.: Svoboda, rovnost a společenství, in: Kis, J.: Současná politická filozofie, Praha, Oikoymenh 1997, s. 273-299.

9. Fellows, R.: Edmund Burke, in: Žegklitz, J. (eds.): Velké postavy politické filosofie, Praha, Občanský institut 1996, s. 71-80.

10. Giddens, A. Třetí cesta a její kritici, Praha, Mladá fronta 2004.

11. Giddens, A. Třetí cesta: obnova sociální demokracie, Praha, Mladá fronta 2001.

43

12. Gray, J.: Liberalismus, Praha, Občanský institut 1999.

13. Hayek, F. A.: Cesta do otroctví, Brno, Barrister & Principal 2004.

14. Hayek, F.: Rovnost, hodnota a zásluha, in: Kis, J.: Současná politická filozofie, Praha, Oikoymenh 1997, s. 101-121.

15. Heywood, A.: Politická teorie, Praha, Eurolex Bohemia 2005.

16. Heywood, A.: Politické ideologie, Praha, Eurolex Bohemia 2005.

17. Heywood, A.: Politologie, Praha, Eurolex Bohemia 2004.

18. Hloušek, V. – Kopeček, L.: Demokracie: Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, Brno, Mezinárodní politologický ústav 2003.

19. Hloušek, V.: Klasická liberální teorie demokracie, in: Hloušek, V. – Kopeček, L.: Demokracie: Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, Brno, Mezinárodní politologický ústav 2003, s. 57-83.

20. Ježek, T. (ed.): Liberální ekonomie: Kořeny euroamerické civilizace, Praha, Prostor 1993.

21. Kis, J.: Současná politická filozofie, Praha, Oikoymenh 1997.

22. Kymlicka, W.: Contemporary political philosophy, New York, Oxford University Press 2002.

23. Locke, J.: Obhajoba tolerance, in: Doering, D. (eds.): Liberalismus v kostce, Jinočany, H & H 1994, s. 20-23.

24. Machlup, F.: Liberalismus a volba svobod, in: Ježek, T. (ed.): Liberální ekonomie: Kořeny euroamerické civilizace, Praha, Prostor 1993, s. 93-128. 44

25. Mill, J. S.: Úvahy o vládě ústavní, Praha, Svoboda 1992.

26. Miller, D.: Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Brno, Barrister & Principal 2000.

27. Mises, L.: Liberalismus, Praha, Ekopress 1998.

28. Narveson, J.: Rovnost versus svoboda: Prospěch, svoboda, in: Kis, J.: Současná politická filozofie, Praha, Oikoymenh 1997, s. 239-271.

29. Rawls, J.: Teorie spravedlnosti, Praha, Victoria Publishing 1995.

30. Scruton, R. (ed.): Konzervativní myslitelé, Brno, CDK 1994.

31. Scruton, R.: Slovník politického myšlení, Brno, Atlantis 1999.

32. Sen, A.: Etika a ekonomie, Praha, Vyšehrad 2002.

33. Strauss, L.: Eseje o politické filosofii, Praha, Oikoymenh 1995.

34. Svensson, P.: Teorie demokracie: Brněnské přednášky, Brno, CDK 1995.

35. Swift, A.: Politická filozofie, Praha, Portál 2005.

36. Šaradín, P.: Historické proměny pojmu ideologie, Brno, CDK 2001.

37. Žegklitz, J. (ed.): Velké postavy politické filosofie, Praha, Občanský institut 1996.

45

Elektronické zdroje:

1. Carter, I.: Positive and Negative Liberty. Stanford Encyklopedia of Philosophy [online]. 27. 2. 2003 [cit. 2006-12-11]. Dostupný na WWW: . 2. Kučera, R.: Sociální stát a svoboda, Český rozhlas 6 [online]. 20. 5. 2006 [cit 200612-21]. Dostupné na WWW: . 3. Lamont, J.: Distributive justice. Stanford Encyklopedia of Philosophy [online]. 8. 8. 2003 [cit. 2006-12-11]. Dostupný na WWW: < http://plato.stanford.edu/entries/justice-distributive>. 4. McBride, D.: Affirmative action, in: Rodney, C. (eds.): Encyclopedia of Politics, s. 710. 5. Neoconservatism. Encyclopedia of American History [online]. Answers Corporation, 2006 [cit. 2006-12-20]. Dostupné na WWW: . 6. Neoliberalism. Answers [online]. 2005 [cit. 2006-12-20]. Dostupné na WWW: . 7. Purdy, E. Locke, John (1632–1704), in: Rodney, C. (eds.): Encyclopedia of Politics, s. 286-288. 8. Robert Nozick. The Columbia Electronic Encyclopedia [online], Columbia University Press, 2003 [cit. 2006-12-20]. Dostupné na WWW: . 9. Rodney, C.: Encyclopedia of Politics, Thousand Oaks, Sage Reference 2005. (Elektronická kniha, dostupné na WWW: .) 10. Social liberalism. Answers [online]. 2005 [cit. 2006-12-20]. Dostupné na WWW: .

46