ROVNOST A DISKRIMINACE NA ZÁKLADĚ VĚKU

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra ústavního práva a politologie

Diplomová práce

ROVNOST A DISKRIMINACE NA ZÁKLADĚ VĚKU

Hana Mičeková 2010/2011

-1-

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Rovnost a diskriminace na základě věku zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“.

……………………………

V Brně dne 29. března 2011

Hana Mičeková -2-

Ráda bych zde poděkovala JUDr. Kateřině Šimáčkové, Ph.D. za laskavé vedení této práce, za cenné rady a odborné konzultace v průběhu vyhotovování práce. -3-

Obsah 1. Úvod ………………………………………………………………………………... 5 2. Co je to diskriminace ………………………………………………………............. 7 2.1 Druhy diskriminace ………………………………………………….…………..... 7 2.2 Oblasti a důvody diskriminace …………………………………………………… 9 3. Diskriminace na základě věku ……………………………………………………..11 3.1 Ageismus ...……………………………………………………………………….12 3.2 Právní úprava ochrany proti diskriminaci na základě věku v právním řádu ČR… 15 3.3 Právní úprava ochrany proti diskriminaci z důvodu věku v komunitárním právu. 18 3.4 Přípustné formy rozdílného zacházení ...………………………………………... 20 4. Diskriminace na základě věku v judikatuře Ústavního soudu ...………………….. 21 4.1 Zhodnocení přístupu Ústavního soudu k dané problematice……………………..34 5. Postoj veřejného ochránce práv k problematice nedovolené diskriminace na základě věku …………………………………………………………………………… ……. 36 6. Diskriminace na základě věku v judikatuře Soudního dvora Evropské unie …….. 40 6.1 Zhodnocení přístupu Soudního dvora Evropské unie k problematice diskriminace na základě věku ……………………………………………………………………... 75 7. Porovnání přístupu Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie k problematice diskriminace na základě věku.………………………………………. 76 8. Závěr ……………………………………………………………………………… 78 9. Summary ...…………….…………………………………………………………..80 10. Seznam pouţité literatury………………………………………………………... 82

-4-

1. Úvod Rovnost a diskriminace na základě věku – toto téma jsem si zvolila jako téma své diplomové práce. Diskriminace jako taková je téma, které je aktuální jiţ několik let, přesto zde můţeme nalézt nové poznatky o přístupu k této problematice, jejím řešení a názory laiků i odborníků. Avšak rovnost a diskriminace na základě věku je téma, které nabylo aktuálnosti teprve nedávno. Cílem práce je nastínění problematiky diskriminace, objasnění pojmu diskriminace na základě věku a ageismus. Ačkoliv je rovnoprávnost na základě věku vnímána jako samozřejmost, není tomu tak. Velice často se setkáváme se stíţnostmi lidí, kteří jsou přesvědčeni, ţe se stali obětí diskriminačního jednání kvůli svému věku. Někteří vidí nevýhodu ve svém mládí, jiní v pokročilém věku. Ageismus a diskriminace z příčiny věku představují v našem prostředí poměrně zásadní problém, neboť právní ochrana je komplikovaná, a to hlavně z důvodu důkazní nouze, neboť se nejedná o tradiční právní institut, velice obtíţně dochází k prosazování této problematiky právními prostředky a nesmíme opomenout i obtíţnost prokazování. V diplomové práci bych dále ráda zmapovala judikaturu českého Ústavního soudu týkající se dané problematiky a dané oblasti diskriminace a zhodnotila přístup a rozhodovací činnost soudu v této oblasti. Tento krok bych zopakovala i u významné judikatury Soudního dvora EU a následně porovnala přístupy těchto dvou soudů a vyvodila patřičné závěry o rozhodovací činnosti těchto institucí. Přijetím zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) byl učiněn značný pokrok v oblasti ochrany před diskriminací. I přesto není systém ochrany před negativní diskriminací dostatečně propracován, a to především v dovolávání se svého práva při jeho porušení. V naší společnosti stále přetrvává rozdílné vnímání jednotlivců na základě jejich příslušnosti k určité věkové skupině, coţ sniţuje moţnost uplatnění těchto porušených práv, zároveň se většina takto diskriminovaných osob neodváţí dovolávat se svých práv, protoţe pokládají tento boj za předem prohraný. -5-

Většina výzkumů a prací týkajících se diskriminace je zaměřena přímo na určitou oblast diskriminace, hlavně na diskriminaci na základě pohlaví, rasy, národnosti či náboţenství. Věková diskriminace byla dlouhou dobu opomíjena a ke zlomu došlo teprve v posledních letech. Věk jako důvod diskriminace ani není uveden v ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, coţ svědčí o skutečnosti, ţe věk jako příčina rozdílného zacházení začal být povaţován za závaţný teprve nedávno.

-6-

2. Co je to diskriminace Co je to diskriminace? Slovník cizích slov nám napoví, ţe pojem diskriminace vyjadřuje rozlišování či rozdílný přístup k různým skupinám. Výraz diskriminace společnost vnímá převáţně negativně. Lidé chápou slovo diskriminace jako znevýhodnění či odlišování jednotlivce z důvodu, ţe patří k určité skupině osob, tento jedinec tedy není posuzován samostatně, ale na základě hodnocení celé skupiny, jejímţ je příslušníkem. „Diskriminace má ovšem negativní význam nejen v právní mluvě, ale stejně tak i v jazyce obecném. Z hlediska teorie rovnosti tedy zdaleka ne každé rozlišování je diskriminací, když podstatou legislativy je naopak rozlišování (samozřejmě rozlišování činěné obecným způsobem). Hovoříme-li tedy o diskriminaci, nerozumíme tím jakékoliv rozlišování, ale rozlišování nějakým způsobem negativní, rozlišení zatěžující určitou skupinu osob, ať již s ohledem na zakázané kritérium, nebo s ohledem na způsob, jakým je tohoto rozlišování dosahováno nebo jak je v praxi realizováno (zakázaný účel, svévolnost, atp.).1Avšak nesmíme zapomenout na skutečnost, ţe kaţdé rozdílné zacházení je zároveň nedovolenou diskriminací, protoţe i legislativa obsahuje mnoho případů rozlišování, kdyţ toto rozlišování není bráno jako diskriminační. Slovo diskriminace přesto vzbuzuje negativní pocity, ve společnosti je chápáno pouze jako znevýhodnění a s jeho negativním významem se operuje daleko častěji.

2.1 Druhy diskriminace Zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (dále jako antidiskriminační zákon či zákon o rovném zacházení, zák. č. 198/2009 Sb.) dělí diskriminaci na přímou, nepřímou, sexuální obtěţování a pronásledování. Za diskriminaci je dle tohoto zákona povaţován téţ pokyn a navádění k diskriminaci. Osobně bych uvedla i další dělení diskriminace, a to na pozitivní a negativní.

1

Srov. Kühn, Z. Diskriminace v teoretickém a srovnávacím kontextu. Právní fórum (Wolters Kluwer ČR, a.s.). 2007, č. 4. Pouţito systémem ASPI [cit. 2010-11-28].

-7-

Přímá diskriminace2 značí takové jednání či opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází za identické situace méně výhodným způsobem neţ s osobou jinou, a to na základě důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona. Těmito důvody jsou rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace, věk, zdravotní postiţení, náboţenské vyznání, víra a světový názor. Výše uvedený zákon také v ustanovení § 2 odst. 4 uvádí, ţe „za diskriminaci na základě pohlaví se považuje i diskriminace z důvodu těhotenství, mateřství nebo otcovství a z důvodu pohlavní identifikace.“3 Nepřímou diskriminací označujeme takové jednání či opomenutí, kdy je jedinec znevýhodněn na základě důvodů uvedených v ustanovení § 2 odst. 3 antidiskrimačního zákona, a to z podstaty zdánlivě neutrálních ustanovení, měřítek či praxe. Naproti tomu nesmíme zapomenout na skutečnost, ţe diskriminací není takové ustanovení, kritérium či praxe, které je řádně a nezaujatě odůvodněno, má legitimní cíl a prostředky k tomu potřebné jsou pouţity v míře přiměřené a nezbytné. Nepřímá diskriminace je oproti přímé diskriminaci koncepčně daleko sloţitější a obtíţe představuje i její aplikace. Obtěžování reprezentuje takové neţádoucí chování, které je v souvislosti s diskriminačními důvody uvedenými v ustanovení § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona, a to jednání dle ustanovení § 4 odst. 1 téhoţ zákona: „a) jehož záměrem nebo důsledkem je snížení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího, pokořujícího nebo urážlivého prostředí, nebo b) které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí ovlivňující výkon práv a povinnosti vyplývajících z právních vztahů.“4 2

Srov. Bobek, M. Boučková, P. Kühn, Z.(eds.) Rovnost a diskriminace. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2007. s. 43. „Přímou diskriminací rozumíme takovou regulaci, kdy je s určitou osobou nebo skupinou osob zacházeno ve srovnatelné situaci méně výhodným způsobem než s osobami jinými, pokud se tak děje z důvodů právně neospravedlnitelných, tedy a) na základě nepřípustného kritéria (rasa, pohlaví, národnost, víra atp.), ledaže je rozdílné zacházení na základě takového kritéria věcně odůvodněno oprávněným účelem a prostředky k jeho dosahování jsou přiměřené a nezbytné, nebo se tak děje b) svévolně, tedy bez možného rozumného zdůvodnění takové regulace.“ 3

Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých předpisů (antidiskriminační zákon). 4

Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých předpisů (antidiskriminační zákon).

-8-

Sexuální obtěžování je takové obtěţování, které obsahuje sexuální podtext. Pronásledování značí takové jednání a nepříznivé zacházení, znevýhodnění či postih, ke kterému došlo na základě uplatnění práv dle zákona o rovném zacházení. Pokynu k diskriminaci se dopustí ta osoba, která zneuţije svého nadřízeného postavení k tomu, aby se jí podřízená osoba dopustila diskriminačního jednání v neprospěch třetí osoby. Podnět k diskriminaci tkví v tom, ţe jedna osoba podněcuje, utvrzuje či přesvědčuje jinou osobu, aby se dopustila diskriminace vůči třetí osobě. Antidiskriminační zákon neobsahuje rozlišení rozdílného zacházení na diskriminaci negativní a pozitivní. V rámci dané problematiky však vnímám toto rozdělení jako poměrně zásadní. Negativní diskriminací je takové rozdílné jednání, které způsobuje znevýhodnění jednotlivce z příčiny, ţe náleţí k určité skupině osob, které spojuje jeden nebo více diskriminačních důvodů uvedených v ustanovení § 2 odst. 3 zákona o rovném zacházení. Naproti tomu tzv. pozitivní diskriminace se projevuje chováním, při němţ je jedinec zvýhodňován či protěţován z důvodu, ţe patří ke skupině osob, jejímţ definičním znakem je diskriminační důvod. Pozitivní rozdílné zacházení však není tolik běţné, ale vyskytuje se i v našem právním prostředí. Při tomto rozdělení diskriminace bych zmínila také tzv. pozitivní opatření. Pozitivní opatření tkví ve „zvýhodněném zacházení za účelem odstranění důsledků diskriminace, předcházení či vyrovnávání nevýhod, které vyplývají z důvodů příslušnosti k rase, pohlaví, etnickému původu, věku, zdravotního postižení, sexuální orientace, politického přesvědčení, náboženství a víry.“5

2.2 Oblasti a důvody diskriminace Oblasti diskriminace představují sféry, v nichţ dochází k diskriminaci, tedy znevýhodnění jedince nebo skupiny obyvatel. Těmito oblastmi jsou:

5

Web proti diskriminaci [online]. Základní pojmy [cit. 2010-12-20]. .

-9-

Dostupné

z

-

zaměstnání a přístup k zaměstnání, povolání, sluţebnímu poměru

-

odměňování v zaměstnání

-

přístup ke zboţí

-

přístup ke sluţbám

-

přístup k podnikání či jiné výdělečné činnosti

-

bydlení

-

přístup ke zdravotní péči či jejímu poskytování

-

výkon veřejné správy Důvody jsou v podstatě příčiny, na jejichţ základě dochází k diskriminaci. Důvody diskriminace jsou:

-

etnická příslušnost, původ, rasa, jazyk

-

pohlaví

-

věk

-

zdravotní postiţení

-

národnost, státní příslušnost

-

náboţenské vyznání, víra, světový názor

-

sexuální orientace

-

politické smýšlení

- 10 -

3. Diskriminace na základě věku Diskriminaci z důvodu věku dělíme na dovolené a nedovolené rozlišování. Povolenou věkovou diskriminací je např. stanovení věkové hranice trestní odpovědnosti, volebního práva či důchodového věku. Obecně však diskriminací na základě věku rozumíme znevýhodnění jednotlivce v závislosti na jeho věku. Za věkovou diskriminaci povaţujeme takové jednání, kdy je s někým zacházeno znevýhodňujícím způsobem, a to na základě jeho věku. Jak jiţ bylo uvedeno výše, věk je jedním z diskriminačních důvodů. V případě věkové diskriminace se nebere ohled na další kvality posuzovaného jedince – celkové schopnosti, vzdělání, kvalifikaci, zkušenosti, ale téţ jiná práva jednotlivce. Tímto chováním dochází k nezákonnému jednání, tedy nedovolené diskriminaci. Přesto nesmíme zapomínat na skutečnost, ţe prostřednictvím věku stanovuje zákonodárce hranice pro zánik práva nebo jeho nabytí, příkladem je nabytí zletilosti, zisk aktivního či pasivního volebního práva. Avšak tyto hranice či omezení nejsou povaţovány za nedovolenou diskriminaci. Věk jako diskriminační důvod je zároveň zcela specifický a odlišný od jiných důvodů, protoţe věk se během ţivota člověka mění. Jak jedinec prochází jednotlivými fázemi ţivota, tak se na časově omezenou dobu dostává do různých skupin, které mohou být na základě věku diskriminovány. Povaţuji za nutné zmínit, ţe ve většině případů nejsou pevně stanoveny věkové hranice mezi diskriminovanou a nediskriminovanou skupinou. Příkladem je diskriminace na základě věku u pracovníků. Kde jsou hranice, které stanoví neznevýhodňovanou či znevýhodňovanou skupinu? Do kolika let je člověk příliš mladý na to, aby danou profesi mohl vykonávat, a kdy je uţ příliš starý, aby na své pozici jiţ nemohl setrvat či na daný post nemohl být přijat? Osoby, které mohou být diskriminovány z důvodu věku, však můţeme rozdělit do dvou skupin. Jednu skupinu tvoří osoby příliš mladé, pro které je nevýhodou jejich nedostatek zkušeností, v druhé skupině nalezneme jedince, pro které je nevýhodou jejich pokročilý věk, avšak nelze tvrdit, ţe jsou staří v rámci sociologického vnímání. V oblasti pracovněprávních vztahů je často u první skupiny – mladých pracovníků – kladen důraz na praxi a zkušenosti, nehledí se ale na to, ţe daný jedinec má na danou pozici potřebnou kvalifikaci, vůli a elán tuto práci vykonávat, zároveň je pro něj důleţité, aby někde vyţadovanou praxi získal. Naopak v druhé skupině hrozí, ţe je dán poţadavek perspektivní a dlouhodobé spolupráce, ale jsou - 11 -

opomíjeny zkušenosti starších pracovníků, které mohou být pro zaměstnavatele daleko důleţitější, neţ dlouhodobý vzájemný pracovní vztah. „Tato diskriminace na základě věku bývá často ospravedlňována tím, že je spravedlivé po starších pracovnících, aby uvolnili místo mladším.“6 Zároveň ale dochází k situacím, kdy jsou naopak mladší pracovníci diskriminováni, aby bylo vyhověno zájmům starších pracovníků. Věkovou diskriminaci mladých a starších osob nelze srovnávat. Diskriminace kvůli mládí je dočasná. Po nějaké době mladí z této znevýhodňované skupiny „vyrostou“ a dostanou se do skupiny, která je nediskriminovaná a ve společenských vztazích vítaná.

7

Oproti tomu nevýhodou starších lidí je, ţe budou čím dál tím více

typickými představiteli své skupiny, coţ nese za následek stigmata spojená s vyšším věkem a stereotypy stáří, hmotné znevýhodnění a sociální vyloučení. 8

3.1 Ageismus Ageismus je pojem, který bývá s diskriminací na základě věku velice často spojován a který mnozí vnímají jako synonymum. Pro tento pojem však nalezneme mnoho definic. Americký sociolog R. N. Butler uvádí: „Ageismus můžeme chápat jako proces systematického stereotypizování a diskriminace lidí pro jejich stáří, podobně jako se rasismus a sexismus vztahují k barvě pleti a pohlaví. Staří lidé jsou kategorizováni jako senilní, rigidní ve svém myšlení a způsobech, staromódní v morálce a dovednostech. Ageismus dovoluje mladším generacím vidět starší lidi jako odlišné od nich samých, a proto jim brání, aby se se staršími lidmi identifikovali jako s lidskými bytostmi. Ageismus je manifestován širokým spektrem fenoménů jak na individuální, tak na institucionální úrovni: stereotypy a mýty, otevřené opovržení a 6

Fredman, S. Antidiskriminační právo. Přeloţila Tereza Kodičková. 1. vyd. Praha : Multikulturní centrum Praha, 2007. s. 58. 7

Je zde nutné uvést, ţe dopad diskriminace z důvodu příliš nízkého věku můţe způsobit negativní situace v ţivotě jedince. Pokud například absolvent nezíská po ukončení studia kvůli nedostatečné či nulové praxi zaměstnání, můţe dojít k situaci, kdy vůbec nedosáhne potřebné praxe a současně nenabude pracovních návyků, které jsou důleţité v rámci pracovní morálky a celkově pro kvalitní výkon dané profese. 8

Srov. Vidovićová. L. Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 136 a násl.

- 12 -

averze nebo jednoduše vyhýbání se kontaktu, diskriminační praktiky v bydlení, v zaměstnání a službách všeho druhu, přídomky, kreslené seriály a vtipy. Někdy se ageismus stává účelnou metodou, jakou společnost propaguje pohledy na starší osoby, s cílem setřást část vlastní zodpovědnosti vůči nim. Jindy ageismus slouží jako vysoce osobní objektiv, chránící osoby mladší (obvykle ve středních letech) – často za vysokou emocionální cenu – před přemýšlením o věcech, kterých se bojí (stárnutí, nemoc, smrt.)“9 Sám R. N. Butler později usoudil, ţe tato definice ageismu je natolik problematická a komplikovaná, ţe jej definoval pomocí tzv. předsudečných postojů, diskriminačních praktik a institucionálních politik. Na přepracovanou definici a závěry R. N. Butlera navázal další sociolog E. B. Palmor a označil ageismus jako „jakýkoliv předsudek nebo diskriminace proti nebo ve prospěch věkové skupiny, předsudky vůči věkové skupině jsou negativní stereotypy vůči této skupině nebo negativní postoje založené na stereotypu, diskriminace vůči věkové skupině je nepatřičné, nemístné negativní zacházení se členy dané věkové skupiny.“10 Tato definice je významná tím, ţe E. B. Palmor aplikuje pojem ageismus na všechny věkové skupiny, ale ve skutečnosti je pod tímto pojmem spatřováno znevýhodnění osob na základě jejich vyššího věku, ačkoliv je dnes znevýhodňující jednání s osobami z důvodu jejich mladšího věku také povaţováno za diskriminační.11 Osobně se ztotoţňuji s definicí L. Vidovićové, která ageismus vysvětluje takto: „Ageismus je ideologie založená na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu, manifestovaná skrze proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité kohortě/generaci:“12 9

Butler, R.N. Why Survice? Being Old in America. New York : Harper and Row Publisher, 1975. Pouţito překladem Vidovićová, L. Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 111. 10

Palmor, E.B. Ageism: Negative and Positive. New York : Springer, 1999. Pouţito překladem Vidovićová, L. Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 112. 11

Srov. Vidovićová, L. Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 112. 12

Vidovićová, L. Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2008, s. 113.

- 13 -

Sama se přikláním k názoru, ţe ageismus není synonymem k výrazu diskriminace na základě věku. Dle mého úsudku můţe být ageismus diskriminující, ale také nemusí. Pod tímto pojmem si představíme rozlišování na základě chronologického věku a fází lidského ţivota, nemusí být tato diferenciace nijak negativní, natoţ diskriminující. Přirozeností člověka a kaţdého ţivého organismu je stárnutí, které je u kaţdého stejné, nelze se mu bránit. Lidé se běţně odlišují dle věku, sám zákonodárce povaţuje v mnoha případech stanovení věkových hranic za nutné – např. stanovení věkové hranice pro získání řidičského oprávnění13 a následně lékařské prohlídky, které u starších osob podmiňují zachování tohoto oprávnění v důsledku bezpečnosti, dosaţení určitého věku k získání plné způsobilosti k právním úkonům, zisk dalších subjektivních práv – být volen do obecních a krajských zastupitelstev, Poslanecké sněmovny či Parlamentu, prezidentem republiky. Společnost přesto tyto hranice nepovaţuje za diskriminační. Diskriminujícím faktorem je aţ takové rozlišování, které vede ke znevýhodnění jedince v situaci, ve které by znevýhodněn nebyl, pokud by spadal do jiné věkové kategorie. Diskriminační jednání zaloţené na věku znevýhodňované osoby či skupiny je z výše uvedených důvodů velice odlišné od jiných forem rozdílného zacházení také proto, ţe se postupem času můţe týkat všech osob, neboť kaţdý z nás bude procházet různými věkovými skupinami, z nichţ některé jsou poměrně často cílem diskriminace právě na základě věku. Diskriminace dle věku není problém pouze v pracovněprávních vztazích, i kdyţ zde se vyskytuje nejčastěji. Dalšími oblastmi, kde se forma tohoto znevýhodnění objevuje, je např. oblast sociálního zabezpečení a rodinné právo. Na konkrétní případy bude poukázáno v rozboru judikatury v následujících kapitolách.

13

Srov. Kohn, Z. Diskriminace v teoretickém a srovnávacím kontextu. Právní fórum (Wolters Kluwer ČR, a.s.). 2007, č. 4. Pouţito systémem ASPI [cit. 2010-11-28].

- 14 -

3.2 Právní úprava ochrany proti diskriminaci na základě věku v právním řádu ČR Zákaz diskriminačního jednání nalezneme v ústavních zákonech, zákonech, mezinárodních smlouvách, komunitárním právu a judikatuře Ústavního soudu. Jak je jiţ patrno z názvu podkapitoly, ráda bych zde poukázala na vybraná ustanovení, která se týkají dané problematiky. Základní vymezení obsahuje jiţ ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále jako Listina). Ta jiţ v článku 1 stanoví, ţe lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody Listina v článku 3 odstavci 1 zaručuje všem a bez rozdílu. Zakázáno je rozlišování na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboţenství, dále dle politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jinému postavení. Toto ustanovení však neobsahuje taxativní výčet, pod pojmem „jiná postavení“ si představujeme další diskriminační důvody, tedy i věk či zdravotní postiţení. V odst. 3 téhoţ ustanovení pak Listina garantuje právo na uplatňování základních práv bez rizika újmy na právech. 14 Zákoník práce přímo reaguje na princip zákazu diskriminace ustanovení § 16 odst. 2 takto: „V pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace. Pojmy přímá diskriminace, nepřímá diskriminace, obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci a případy, kdy je rozdílné zacházení přípustné, upravuje antidiskriminační zákon.“15 V tomto ustanovení je významným pojmem výraz „jakákoliv diskriminace“ a odkaz na antidiskriminační zákon, vyplývá mi tedy, ţe je zde obsaţen všeobecný zákaz diskriminace na základě věku v pracovněprávních vztazích, a to se zřetelem na přípustné formy rozdílného zacházení. Z antidiskriminačního zákona jsem vybrala základní ustanovení § 2 a § 3. V ustanovení § 2 je definováno, co se rozumí právem na rovné zacházení, coţ je právo nebýt diskriminován z důvodů, které tento zákon stanoví. Téţ zde nalezneme 14

Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.

15

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce.

- 15 -

rozdělení na diskriminaci přímou a nepřímou a jako diskriminace je označeno téţ obtěţování, sexuální obtěţování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci.16 Za přímou diskriminaci tento zákon povaţuje: „takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru.“17 V tomto ustanovení se poprvé setkáváme s přímým uvedením věku jako diskriminačního důvodu v rámci českých zákonů. Antidiskriminační zákon za nedovolenou diskriminaci z důvodu pohlaví nadále povaţuje diskriminaci z důvodu těhotenství, mateřství či otcovství a znevýhodnění z důvodu pohlavní identifikace. Zvýšeného významu nabývá toto ustanovení téţ označením za diskriminaci takové jednání, kdy je s osobou zacházeno méně příznivě na základě domnělého důvodu podle ustanovení § 2 odst. 3. V ustanovení § 3 antidiskriminačního zákona pak nalezneme definici nepřímé diskriminace, kterou se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v ustanovení § 2 odst. 3 osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou zakázanou diskriminací však není, pokud je toto ustanovení, kritérium nebo praxe objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky, které jsou pouţity pro jeho dosaţení, jsou přiměřené a nezbytné. Pod nepřímou diskriminací z důvodu zdravotního postiţení tento zákona také spatřuje: „odmítnutí či opomenutí přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, aby mohla využít pracovního poradenství, nebo se zúčastnit jiného odborného vzdělávání, nebo aby mohla využít

16

Blíţe rozvedeno v kapitole 2. Co je to diskriminace, podkapitole 2.1 Druhy diskriminace.

17

Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon).

- 16 -

služeb určených veřejnosti, ledaže by taková opatření představovala nepřiměřené zatížení.“18 Přijetím zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací došlo k ucelenější úpravě ochrany proti diskriminaci v rámci vnitrostátní právní úpravy. Do té doby byla obecná úprava uvedena pouze v Listině a odkaz na neúčinný antidiskriminační zákon v zákoníku práce. Z tohoto důvodu měla velký význam v ochraně proti nedovolené diskriminaci rozhodovací činnost soudů. Právní úprava ochrany proti diskriminaci je velice sloţitá a komplikovaná. Lze téměř s jistotou říct, ţe ţádný právní předpis upravující ochranu proti nedovolené diskriminaci neobsahuje taxativní výčet všech případných důvodů diskriminace, proto je činnost soudů v dané oblasti velice důleţitá a přínosná v oblasti ochrany základního lidského práva – nebýt diskriminován.19 Další právní úpravu ochrany proti diskriminaci nalezneme v zákoně č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, který v ustanovení § 1 odst. 5 stanoví, ţe ochránce vykonává působnost ve věcech práva na rovné zacházení a ochrany před diskriminací. Dle ustanovení § 21b veřejný ochránce práv působí v oblasti ochrany práva na rovné zacházení poskytnutím metodické pomoci obětem diskriminace při podávání návrhů na zahájení řízení z důvodu diskriminace, dále provádí výzkum, zveřejňuje zprávy a vydává doporučení k otázkám souvisejícím s diskriminací a zajišťuje výměnu dostupných informací s příslušnými evropskými subjekty. Ombudsman se tedy schválením antidiskriminačního zákona stal orgánem, který pomáhá obětem diskriminace. Zde bych ráda připomněla návrh novelizace zákona o soudech a soudcích a zákona o státním zastupitelství, která sniţuje hranici pro zánik funkce soudce či

18

Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). 19

Srov. Kohn, Z. Diskriminace v teoretickém a srovnávacím kontextu. Právní fórum (Wolters Kluwer ČR, a.s.). 2007, č. 4. Pouţito systémem ASPI [cit. 2010-11-28].

- 17 -

státního zástupce ze současných 70 let na 65. Jedná se o velice diskutabilní návrh, který vyvolal řadu ohlasů mezi odbornou veřejností.20

3.3 Právní úprava ochrany proti diskriminaci z důvodu věku v komunitárním právu Základním pilířem ochrany proti diskriminaci v rámci komunitárního práva je článek 13 (nyní článek 19) Smlouvy o zaloţení Evropského společenství (dále jako Smlouva o ES). V tomto článku je zakotven poţadavek na jednomyslné přijetí vhodných opatření k boji proti diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboţenského vyznání nebo světového názoru, zdravotního postiţení, věku nebo sexuální orientace.

21

Zákaz diskriminace na základě věku se

v rámci systematiky řadí pod tento obecný zákaz nedovoleného rozlišování uvedeného v článku 13 Smlouvy o ES. Vzhledem ke skutečnosti, ţe boj s diskriminací je jedním z cílů Evropské unie, byla v důsledku obavy o ohroţení dosaţení cílů Smlouvy o ES, „zejména dosažení vysoké úrovně zaměstnanosti a sociální ochrany, zvyšování životní úrovně a kvality života, hospodářské a sociální soudržnosti, solidarity a volného pohybu osob“22 přijata Směrnice Rady č. 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. Účelem této směrnice je dle ustanovení čl. 1 vytvoření obecného rámce v boji s nedovolenou diskriminací „na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného

20

Srov. Šimíček, Vojtěch. Jiné právo. Tahle justice není pro starý. [citováno 2011-03-20]. Dostupný z: . 21

Srov. Smlouva o zaloţení Evropského společenství.

22

Směrnice Rady č. 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání.

- 18 -

zacházení“23. Tato směrnice je zaměřena na oblast pracovněprávních vztahů a věk je zde uveden jako jeden z moţných diskriminačních důvodů. Článek 6 směrnice je zaměřen přímo na opodstatněnost rozdílů v zacházení na základě věku. Tento článek zakládá právo členských států, aby stanovily, ve kterých případech nedochází k diskriminaci z důvodu věku, tyto situace však musí být objektivně a rozumně odůvodněny legitimními cíli, v rámci směrnice hlavně cíli politiky zaměstnanosti, trhu práce a oblasti vzdělávání. Dle článku 6 směrnice jsou oblastmi, v nichţ můţe členský stát stanovit zákonné rozdílné zacházení. Jsou to – přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání, právní úprava zaměstnání a povolání včetně podmínek propouštění a odměňování pro mladé pracovníky, starší pracovníky a osoby s pečovatelskými povinnostmi. Dalšími oblastmi jsou stanovení minimální podmínky věku, odborné praxe či rokům sluţby či výhodám v rámci zaměstnání. Poslední oblastí je stanovení maximálního věku pro přijetí, pokud je pro pracovní pozici nutná odborná příprava či nutnost určité doby zaměstnání před odchodem do důchodů.24 Odstavec 2 článku 6 směrnice nadále uvádí, ţe stanovení věkových hranic členskými státy v oblasti sociálního zabezpečení není diskriminační, pokud zde nedochází k diskriminaci z důvodu pohlaví. V rámci komunitárního práva si velmi vysoce stojí rozhodovací činnost Soudního dvora Evropského společenství v dané oblasti. Rozbor judikatury českého Ústavního soudu, tak judikatury Soudního dvora ES je předmětem následujících kapitol. V Evropské unii v oblasti ochrany lidských práv a s nimi spojené moţnosti znevýhodňujícího rozlišování působí také Agentura Evropské unie pro základní práva (FRA), problematikou rovnosti muţů a ţen se zabývá Evropský institut pro rovnost ţen a muţů (EIGE).

23

Směrnice Rady č. 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. 24

Srov. Rady č. 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání.

- 19 -

3.4 Přípustné formy rozdílného zacházení České vnitrostátní právo, stejně tak komunitární právo, připouští rozdílné formy zacházení. Takové rozlišování však musí být přípustné pouze v případech vymezených zákonem. Takovéto jednání tedy není povaţováno za diskriminační. Relevantním ustanovením

v českém

vnitrostátním

právu

je

ustanovení

§

6

odst.

1

antidiskriminačního zákona. Toto ustanovení povaţuje za přípustné formy rozdílného zacházení na základě věku v přístupu k zaměstnání či povolání takové jednání, které vyţaduje podmínku minimálního věku, odborné praxe anebo doby zaměstnání, která je pro řádný výkon zaměstnání nebo povolání, stejně tak přístup k určitým právům a povinnostem spojeným se zaměstnáním nebo povoláním, nezbytná. Dále je dovoleno: „pro řádný výkon zaměstnání nebo povolání potřebné odborné vzdělání, které je nepřiměřeně dlouhé vzhledem k datu, ke kterému osoba ucházející se o zaměstnání nebo povolání dosáhne důchodového věku podle zvláštního zákona (§ 32 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů).“25 V rámci komunitárního práva dochází k výčtu přípustných forem rozdílného zacházení v ustanovení článku 6 Směrnice Rady č. 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, viz kapitola 3. Diskriminace na základě věku, podkapitola 3.3. Rozdílné formy zacházení jsou tedy přípustné pouze v případě, ţe jsou upraveny zákonem a musí být objektivně a rozumně obhájeny legitimními cíli, které jsou v dané situaci nadřazeny cíli zákazu nedovolené diskriminace.26

25

Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). 26

Srov. Kohn, Z. Diskriminace v teoretickém a srovnávacím kontextu. Právní fórum (Wolters Kluwer ČR, a.s.). 2007, č. 4. Pouţito systémem ASPI [cit. 2010-11-28]. „Podle ESLP je odlišnost v zacházení diskriminační, jestliže „postrádá objektivní a rozumné ospravedlnění“, tj. jestliže nesleduje „legitimní cíl“ nebo neexistuje „rozumný poměr mezi použitými prostředky a sledovaným cílem“. Stát má určitý prostor k posouzení, zda a v jaké míře rozdíly mezi jinak analogickými situacemi ospravedlňují odlišnosti v zacházení.“

- 20 -

4. Diskriminace na základě věku v judikatuře Ústavního soudu V této kapitole bych ráda shrnula judikaturu Ústavního soudu, která se týká problematiky. Jako první však uvádím nález Pl.ÚS 37/04 – Důkazní břemeno v diskriminačních sporech – návrh na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 občanského soudního řádu, neboť se domnívám, ţe tento judikát je velice významný pro veškeré spory týkající se diskriminace, tedy i diskriminace na základě věku, a to z hlediska důkazního břemene.

Pl.ÚS 37/04 – Důkazní břemeno v diskriminačních sporech – návrh na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 občanského soudního řádu Ačkoliv je ustanovení § 133a občanského soudního řádu jiţ novelizované, význam tohoto judikátu pro oblast diskriminačních sporů je velmi důleţitý. V rámci těchto sporů je tzv. otočeno důkazní břemeno. V ostatních sporech ţalobce dokazuje, ţe k dané situaci došlo, pokud náleţitě podloţí svá tvrzení, která protistrana není schopna vyvrátit, má se za to, ţe ţalobce unesl důkazní břemeno a právo je na jeho straně. V diskriminačních sporech však platí, ţe důkazní břemeno musí unést obţalovaný, tzn. musí prokázat, ţe z jeho strany k ţádnému diskriminačnímu jednání nedošlo, pokud toto neprokáţe, má se za to, ţe se ţalovaný dopustil diskriminačního jednání. Návrh na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 občanského soudního řádu byl odůvodněn tím, ţe přesunem důkazního břemene je ţalující strana nespravedlivě zvýhodněna, neboť jí pouze stačí tvrdit, ţe byla diskriminována. Ústavní soud však v tomto nálezu vyloţil napadené ustanovení tím způsobem, ţe nestačí, aby ţalobce, tj. osoba pokládající se za diskriminovanou, pouze tvrdil, ţe se stal obětí diskriminačního jednání, ale zároveň musí i prokázat, ţe s ním nebylo zacházeno obvyklým způsobem, tedy ţe nebyl neznevýhodňován. Pokud neprokáţe toto tvrzení, nemůţe v daném řízení uspět. Současně musí tvrdit, ţe „znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací na základě rasového nebo etnického původu (v dané věci se jednalo o rasovou diskriminaci). Tuto motivaci ovšem prokazovat nemusí, ta se v případě důkazů - 21 -

odlišného zacházení předpokládá, je však vyvratitelná, prokáže-li (dokazováním) opak. Ostatně požadavek, aby strana musela prokazovat, že byla diskriminována právě a výlučně pro svůj rasový (etnický) původ, a nikoli z důvodu jiného, je zcela zjevně nesplnitelný, neboť prokázat motivaci (pohnutku) žalované strany je z povahy věci vyloučeno.“27

Pl.ÚS 12/94 – Zásada solidarity a ekvivalence uplatňované v systémech sociálního zabezpečení Skupina poslanců podala k Ústavnímu soudu návrh na zrušení vybraných ustanovení z. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, která se týkají poţivatelů starobního důchodu. Konkrétně ke zrušení navrhovali ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) a odst. 2, § 5 odst. 2 větu 1. a větu 3. slovy „starobního nebo“ a ustanovení § 14a odst. 2 věta 1. a odst. 5 věta 3. slovy „starobní nebo“. Dle návrhu nejsou napadená rozhodnutí v souladu s čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, ustanovením čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. V návrhu skupina poslanců uvádí, ţe „pojistné na sociální zabezpečení zahrnuje jednak pojistné na důchodové zabezpečení, jednak pojistné na nemocenské pojištění. Pojmovým znakem pojištění je podle návrhu skutečnost, že v případě, kdy nastane pojistná událost, mají být dávkou pojistného kryty nebo kompenzovány následky s touto událostí spojené. Poživatel starobního důchodu výdělečně činný však podle návrhu nárok na jakékoli pojistné plnění – pokud jde o oblast důchodového zabezpečení – nemá. Pobírá pouze starobní důchod, který mu byl již dříve přiznán a který se při další výdělečné činnosti dále nezvyšuje.“28 Úprava dle návrhu nemá charakter pojistného, poněvadţ nemá ekvivalentní protiplnění a jedná se tedy o skrytou daň. Navrhovatelé doporučili zrušení placení pojistného na sociální 27

Nález Ústavního soudu ze dne 26.4.2006, sp. zn. Pl.ÚS 37/04.

28


- 22 -

zabezpečení pro všechny kategorie poplatníků pojistného. Obávali se situace, kdy by došlo ke zrušení placení pojistného pracujícími důchodci, došlo by k nerovnosti mezi zaměstnavateli, kteří zaměstnávají seniory a kteří nikoliv. Pokud by však došlo k takovému zrušení, nastala by situace, kdy by ţádná výdělečně činná osoba neplatila pojistné na sociální zabezpečení, ale jejich nároky na výplatu dávek by zůstaly zachovány. Ústavní soud zaujal názor, ţe „ve všech existujících systémech sociálního zabezpečení jsou v různém poměru zastoupeny zásady solidarity a ekvivalence. Každý systém sociálního zabezpečení nese s sebou zvýhodnění určitých sociálních skupin, podle toho, je-li preferováno spíše hledisko solidarity nebo upřednostňována zásada ekvivalence. Tato úprava je vyhrazena zákonodárci, který nemůže postupovat libovolně, ale při stanovení preferencí musí přihlížet ke sledovaným veřejným hodnotám.“29 Zákonodárce se snaţil, aby pro všechny výdělečně činné osoby platila stejná pravidla, jde-li o placení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku nezaměstnanosti. Ústavní soud se neztotoţnil s návrhem skupiny poslanců a návrh zamítl. Soud nesouhlasil s názorem, ţe poţivatel starobního důchodu nezískává za své platby adekvátní protiplnění, neboť má za splnění dalších předpokladů nárok na invalidní důchod, důchod pozůstalého při úmrtí manţela, či zvýšení důchodu pro bezmocnost. Zároveň soud tvrdil, ţe tato osoba má téţ nárok na výplatu nemocenských dávek jiţ od prvního dne pojištění. Ústavní soud neshledal rozpor s čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny, neboť tato ustanovení neuvádí jednotlivě samostatná základní práva, lze se jich dovolávat pouze s navázáním na další ustanovení Listiny. Čl. 11 odst. 3 téhoţ právního předpisu soud také nepovaţuje za rozporný, neboť nepovaţuje toto ustanovení pro posouzení věci jako právně relevantní. Ústavní soud nedovodil ani rozpor s čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, protoţe toto ustanovení zakazuje diskriminaci pouze v souvislosti s jednotlivými právy uvedenými v tomto právním dokumentu. K tomuto nálezu byla učiněna dvě odlišná stanoviska. V prvním z nich ústavní soudci JUDr. Vladimír Paul, JUDr. Antonín Procházka a JUDr. Vlastimil Ševčík 29


- 23 -

nesouhlasí s postupem přijetí nálezu a posléze vystupují proti důvodům zamítnutí návrhu. Tito soudci dospěli k závěru, ţe „se při aplikaci pojistného jedná o právní institut pojištění, protože odráží právní situaci, v níž občan přenáší své riziko za úplatu na jiný subjekt a tento subjekt toto riziko přejímá a je zavázán k určitým plněním.“30 K přenosu rizika dochází v okamţiku, kdy se nositel pojištění doţije stanoveného věkového limitu. Povinnost starobního důchodce platit nadále pojistné na důchodové zabezpečení, ačkoliv je jiţ poţivatelem starobního důchodu, je zcela neoprávněné. Stejně jako příspěvky na státní politiku zaměstnanosti se jedná o platbu k jinému účelu a cíli, neţ k jakému byla určena, neboť tento starobní důchodce jiţ nezískává za své odvody adekvátní protiplnění. V daném případě jsou napadená ustanovení diskriminační, neboť nerozlišují, ţe „jedna skupina občanů v uvedených vztazích poskytuje platby, aby bylo z ní sňato riziko zajištění životních podmínek (důchodu i ochrany zdraví), zejména po dosažení určité věkové hranice, zatímco druhá skupina, která již tohoto zajištění dosáhla a v tomto směru již riziko nemá, je nucena poskytovat platby, aniž by to mělo vliv na její další životní podmínky.“31 Zákon o pojistném tedy znevýhodnil skupinu pracujících uţivatelů starobního důchodu oproti občanům, kteří zatím platí pojistné a důchod nepobírají. S tímto souvisí i nemocenské pojištění. Pracující starobní důchodce sice má nárok na nemocenské dávky, ale v podstatně menší, tedy v diskriminační míře. V tomto odlišném stanovisku dle výše zmíněných důvodů soudci shledávají rozpor napadených ustanovení s čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 odst. 1 téhoţ zákona a čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a s čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Ve druhém odlišném stanovisku se soudci JUDr. Vladimír Čermák a JUDr. Eva Zarembová připojují k odlišnému stanovisku svých kolegů. Obě skupiny soudců mají za to, ţe napadená ustanovení měla být zrušena. Tento judikát je velice zajímavý. Ve svém názoru se přikláním k odlišným stanoviskům, neboť nelze, aby občan, který v rámci svého zaměstnání před tím, neţ se stal pobíratelem starobního důchodu, řádně platil pojištění a dosaţením důchodového 30


31

Tamtéţ.

- 24 -

věku získal nárok na starobní důchod, nadále platil výše uvedená pojištění. Tento občan by do budoucna jako protiplnění jiţ nezískal další starobní důchod, po ukončení zaměstnání by se nestal nezaměstnaným, nebylo by mu za tyto odvody poskytnuto adekvátní protiplnění.

Pl.ÚS 6/96 – Osvojení zletilého dítěte v českém právu z hlediska rovnosti Ústavní soud v daném případě dostal návrh Krajského soudu v Brně, aby zrušil ustanovení § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, které zní: „Osvojit lze nezletilého, a to jen je-li mu osvojení ku prospěchu.“ Krajský soud vedl odvolací řízení ve věci nezrušitelného osvojení zletilé. Během řízení však dospěl k závěru, ţe napadené ustanovení je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, konkrétně s článkem 3 odst. 1 a 3, dále i s článkem 1 v návaznosti na ustanovení Deklarace práv dítěte. V odůvodnění uvádí, ţe napadené ustanovení je ustanovením kogentním, není tedy moţné osvojit dítě zletilé, tedy osobu starší 18 let, proto je toto ustanovení v rozporu s předpisem vyšší právní síly, a to s Listinou v souvislosti s Deklarací práv dítěte. Napadená právní úprava je formulována jako výlučné právo nezletilce na osvojení, avšak toto právo není obsaţeno v mezích tzv. zvláštní právní ochrany dítěte, a proto jej navrhovatel shledává v rozporu s ústavním principem rovnosti občanů v právech dle čl. 1 LZPS. Navrhovatel dále uvádí, ţe současná úprava institutu osvojení vychází z předpokladu, ţe jím jsou nahrazeny zpřetrhané rodinné vztahy a má chránit práva nezletilého dítěte, především práva na zajištění řádné výchovy, odpovídající výţivy a řádný a zdravý vývoj dítěte v dospělého jedince. Navrhovatel zde upozorňuje na fakt, ţe se mohou vyskytovat i jiné důvody, které vedou jednoho jedince k tomu, aby si osvojil jiného zletilého jedince, a zároveň druhého jedince, aby byl osvojen jiným jedincem zletilým. Těmito důvody mohou být např. majetkoprávní vztahy, bytové a především společenské vztahy. Navrhovatel poukazuje na právní úpravu jiných vyspělých okolních států, které institut osvojení zletilého umoţňují. Poukazuje tedy na to, ţe napadené ustanovení umoţňuje diskriminaci na základě věku, neboť tím, ţe se jedinec stává zletilým, ztrácí právo být osvojen. - 25 -

Ústavní soud tento návrh zamítl. V odůvodnění uvedl, ţe je nutné na institut osvojení nahlíţet komplexně v rámci zákona o rodině. Jedná se o dvoustranný vztah, kdy na jedné straně stojí osvojenec a na druhé straně osvojitel či osvojitelé. „Z hlediska zachování principu rovnosti je proto třeba především posuzovat postavení osvojitelů. Je to totiž vůle budoucího osvojitele, která je nejen nezbytným, ale také určujícím a prvotním předpokladem vzniku osvojení. Právě z tohoto důvodu je třeba právo na osvojení (chápáno z pohledu teorie práva jako právo subjektivní) vztáhnout především k osvojitelům. Ve vztahu k nim pak porušení principu rovnosti rozhodně dovozovat nelze. Postavení všech osvojitelů je z hlediska platné úpravy stejné, všichni mohou osvojit pouze dítě nezletilé.“32 Při posuzování nerovnosti postavení nezletilých osob a osob zletilých v pozici potenciálních osvojenců je zjevné, ţe toto postavení je nerovné. Avšak Ústavní soud neshledal tuto nerovnost natolik intenzivní, aby byla nerovností protiústavní. Odlišnost, kterou stanovil zákonodárce, je stanovena na důvodu naléhavé potřeby nezletilce zajistit náhradní rodinné vztahy. Toto rozdílné postavení tedy nelze chápat jako diskriminující. Zároveň byla k tomuto nálezu učiněna dvě odlišná stanoviska, se kterými si dovoluji souhlasit. V prvním z nich soudce prof. JUDr. Vladimír Klokočka, Dr.Sc. oponuje, ţe mohou existovat takové důvody a zájem na osvojení zletilé osoby a omezení institutu osvojení pouze na nezletilé osoby je radikálním zásahem do osobního a rodinného ţivota jednotlivce. Dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má stát právo zasahovat do rodinného a osobního ţivota jen v nezbytných případech veřejného zájmu a v daném případě zákaz osvojení není tímto nezbytným veřejným zájmem. Zároveň je v tomto stanovisku uvedeno, ţe u osob zletilých lze předpokládat schopnost právně jednat a rozpoznat své zájmy, proto povaţuje za vhodné volnější úpravu osvojení zletilých osob oproti institutu osvojení osob nezletilých, ne zákaz této moţnosti. Ve druhém odlišném stanovisku JUDr. Vladimír Paul uvádí, ţe „lze omezovat lidskou svobodu jen tehdy, je-li na tom zřetelný a dostatečně silný veřejný zájem a jsou-li dodrženy ostatní zákonné záruky, takový veřejný zájem zde však není, nelze jej

32


- 26 -

zjistit ani vykonstruovat.“33 Soudce zde téţ poukazuje na skutečnost, ţe zákon o rodině neuvádí zákaz osvojení zletilých osob, tato adopce není nepřípustná. Proto vychází z Listiny základních práv a svobod, konkrétně čl. 2 odst. 3, ve kterém je stanoveno: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“34 Zamítnutím návrhu tedy došlo k porušení práv zletilých osob jak v postavení osvojenců, tak osvojitelů. Dále soudce klade důraz na skutečnost, ţe osvojení nezletilého jedince nezaniká dovršením jeho zletilosti, ale jedná se o institut trvalý. Toto zjištění vede k tomu, ţe zákon o rodině osvojení zletilých osob neupravuje, ale zároveň jej ani nezakazuje. V daném případě plně souhlasím s oběma odlišnými stanovisky, neboť se domnívám, ţe adopce zletilých osob můţe mít svá opodstatnění – jak jiţ bylo uvedeno zájem majetkový, bytový, ale především společenský, kdy se osvojenec stává členem rodiny osvojitele a naopak. Zároveň neshledávám ţádný důvod, proč by osvojení zletilé osoby bylo pro společnost nepřijatelné, naopak by byla dána další moţnost, aby vznikaly nové rodinné vazby zaloţené v dospělosti na jiném základě neţ manţelství či registrované partnerství. Nemohu souhlasit s Ústavním soudem v tvrzení, ţe se má v prvé řadě posuzovat postavení osvojitelů. Za současné právní úpravy jsou si rovni, neboť všichni osvojitelé mohou adoptovat pouze dítě nezletilé, ale za situace, kdy by bylo umoţněno osvojení jak osoby nezletilé, tak osoby zletilé, nebylo by nijak narušeno postavení a rovnost osvojitelů, neboť všichni by měli právo přijmout za vlastní osobu nezletilou i zletilou, nebyl by zde dán ţádný diskriminační důvod. Současně v tomto nálezu Ústavní soud uvedl své stanovisko ohledně zásady rovnosti v právech zakotvenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod takto: „Ústavní zásadu rovnosti, v právech zakotvenou v čl. 1 Listiny, nelze pojímat absolutně a rovnost chápat jako kategorii abstraktní. Již Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání rovnosti v uvedeném článku zakotvené, jako rovnosti relativní, jak ji mají na mysli všechny demokratické ústavy, požadující pouze odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět také tak, že právní

33

Nález Ústavního soudu ze den 5.11.1996, sp. zn. Pl.ÚS 6/96.

34

Tamtéţ.

- 27 -

rozlišování v přístupu k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo.“35

Pl.ÚS 46/97 – Příspěvek na koupi a provoz motorového vozidla – vyhláška, kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení Skupina poslanců podala návrh na zrušení ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) a části ustanovení § 36 odst. 1 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí ČR č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon ČNR o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 138/1997 Sb. Tématu této práce se týká pouze návrh na zrušení ustanovení § 35 odst. 1 písm. c), proto se budu věnovat pouze této části nálezu. Skupina poslanců navrhla zrušení ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) výše citovaného zákona. Zákon o sociálním zabezpečení dle navrhovatelů neobsahuje zmocnění pro Ministerstvo práce a sociálních věcí upravit vyhláškou podmínky pro poskytování příspěvku, který se týká koupě a provozu motorového vozidla občanů s těţkými vadami nosného nebo pohybového ústrojí. Před novelizací prováděcí vyhlášky byl tento příspěvek poskytnut občanovi výlučně na základě objektivních a zdravotních kritérií, která byla definována v příloze vyhlášky. Novelizací prováděcí vyhlášky č. 138/1997 Sb. bylo však stanoveno, ţe nárok na tyto dávky mají pouze ti občané, kteří trpí těţkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí a zároveň nedosáhli věku 62 let. „Administrativní stanovení horní věkové hranice pro uplatnění zákonného nároku občanů s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí na věcnou dávku, spočívající v příspěvku na zakoupení, celkovou úpravu a zvláštní úpravu motorového vozidla, je podle navrhovatelů v rozporu nejen se zásadami lidskosti, ale též s principy právního státu, k nimž patří též princip právní jistoty a ochrany a důvěry občanů v práva a se zákazem diskriminace za jakéhokoliv důvodu, včetně věkového podle čl. 3 ve spojení s čl. 30 Listiny základních práv a svobod.“36 Ministerstvo práce a sociálních 35

Nález Ústavního soudu ze den 5.11.1996, sp. zn. Pl.ÚS 6/96.

36

Nález Ústavního soudu ze dne 2.12.1998, sp. zn. Pl.ÚS 46/97

- 28 -

věcí ve svém stanovisku k návrhu uvedlo, ţe účelem tohoto příspěvku je přispět k překonání zdravotních obtíţí tím, ţe občanům, kteří jsou na základě svého zdravotního stavu odkázáni na individuální dopravu, vytvoří částečné finanční zázemí. Za důvod stanovení věkové hranice pro obdrţení tohoto příspěvku se chtějí vyhnout zneuţívání těchto sociálních dávek, neboť ve skupině uţivatelů vyššího věku není vozidlo pouţíváno k dopravě tohoto postiţeného uţivatele, tím tedy ztrácí tato dávka na významu, neboť neplní svůj účel, tedy dopravu postiţeného. Ministerstvo proto označuje věk jako nezanedbatelné hledisko, protoţe osoby mladší 62 let vyuţívají osobního automobilu převáţně k dopravě do školského zařízení či do zaměstnání, naopak 62 let je hranice pro odchod do starobního důchodu. Ministerstvo dále uvádí, ţe ţadatel starší 62 let, který ztratil nárok na příspěvek na koupi a provoz motorového vozidla, můţe poţádat o jinou formu pomoci. Navrhovatelé postavili svou argumentaci převáţně na rozporu napadeného ustanovení s principy právního státu a zákazem diskriminace dle čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojitosti s čl. 30 Listiny a čl. 25 Všeobecné deklarace lidských práv. Dle Ústavního soudu však tato argumentace neposouvá právo na pomoc při překonávání nepříznivých ústavněprávní

ţivotních roviny,

podmínek neboť

způsobených „z

textu

zdravotním

uvedeného

postiţením

odstavce

do

Listiny

i zmíněného článku Deklarace plyne, že právo na poskytování přiměřeného hmotného zabezpečení je třeba spojovat se sociálními situacemi, postrádajícími právě zmíněný atribut přiměřenosti. Posuzovaná problematika se však týká sociální péče o těžce zdravotně postižené občany, kdy přímým důvodem poskytování tohoto druhu sociální péče ze strany státu - jak je možno dovodit z dikce ustanovení § 73 odst. 1 i ustanovení § 86 až § 89 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, který je právě tím zákonem, na který odkazuje odst. 3 čl. 30 Listiny - není nedostatečné

hmotné

zabezpečení,

ale

nezbytnost

pomoci

při

překonávání

nepříznivých životních podmínek vyvolaných zdravotním postižením. Potřeba takové pomoci však neposunuje nároky těžce zdravotně postižených občanů do roviny ústavně zaručených práv, takže dovolávání se čl. 30 a v souvislosti s ním ani čl. 3 a čl. 4 Listiny neobstojí, navíc vzhledem k ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny je možno práv z tohoto článku vyplývajících domáhat se pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení

- 29 -

provádějí.“37 Ústavní soud se tedy zaměřil na zkoumání souladu napadené vyhlášky se zákonem,

k jehoţ

provedení

byla

vydána. Soud dospěl

k tomuto závěru:

„Novelizovaný prováděcí předpis však v ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) omezuje pomoc poskytovanou formou příspěvku na zakoupení nebo celkovou opravu motorového vozidla občanům s těžkou vadou nosného a pohybového ústrojí nově stanovenou podmínkou věku zdravotně postiženého občana – nedosažením věku 62 let, přitom tuto omezující věkovou podmínku právě v poměru k sociálním právům nelze považovat za natolik nepodstatnou, že by mohla být stanovena bez vlivu zákonodárce. Naopak, stanovení věkové hranice je podstatnou náležitostí tohoto práva samého, nebo´t vymezuje skupinu občanů, kteří vůbec mohou právo uplatnit a právě proto jde o věc, jejíž úprava přísluší zákonu a nikoliv normě jen zákon provádějící. Ostatně ve všech případech stanovení věku, jichž se v této souvislosti dovolává Ministerstvo práce a sociálních věcí, je věková hranice stanovena zákonem, nikoliv předpisem prováděcím. Je tedy třeba shrnout, že jestliže předmětem ochrany základní zákonné normy bylo poskytnutí sociální pomoci občanům s indikovaným těžkým zdravotním postižením, a to nejen při pracovním zařazení a uplatnění, ale také při vytváření podmínek pro jejich začlenění do společenského a veřejného života, pak prováděcí podzákonná norma vykročila z mezí zákona směrem, kterým neměla, a zavedením podmínky věku tak stanovila meze sociální pomoci, kterou zákonná norma neobsahuje.“38 Z těchto důvodů Ústavní soud napadené ustanovení zrušil. V tomto případě nemohu jinak neţ souhlasit s rozhodnutím Ústavního soudu. Ministerstvo práce a sociálních věcí se stanovením věkové hranice pro nárok tohoto příspěvku dopustilo hrubého porušení svých pravomocí. Jak bylo uvedeno ve stanovisku ministerstva, z jeho průzkumu vyplývá, ţe příspěvek osob starších 62 let není vyuţíván k dopravě postiţených osob. Toto tvrzení je z mého pohledu velice diskutabilní a zjištění ministerstva nelze paušalizovat, jistě se tak neděje vţdy a ti, kteří tento příspěvek vyuţívají v souladu s jeho účelem, nemohou být diskriminováni. Naopak nesouhlasím s úsudkem Ústavního soudu ohledně nezařazení nezbytné pomoci při překonávání nepříznivých ţivotních podmínek vyvolaných zdravotním 37


38

Tamtéţ.

- 30 -

postiţením do ústavně právní roviny. Domnívám se, ţe snaha co nejlépe integrovat osoby jakkoliv postiţené do společnosti, moţnost dosaţení určitého společenského standardu a odstranění překáţek, ať pomocí různých společenských programů, či formou sociální pomoci, by měly být zařazeny do ústavněprávní roviny, aby nedocházelo k moţným nerovnostem mezi tzv. zdravými a postiţenými jedinci.

II. ÚS 635/01 Stěţovatel byl propuštěn ze sluţebního poměru dle ustanovení § 106 odst. 2 zák. č. 186/1992 Sb., o sluţebním poměru příslušníků Policie ČR. Dle oznámení stěţovatel v době propuštění splňoval nárok na starobní důchod. Odvolání stěţovatele proti tomuto rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správy hl. města Prahy zamítl a původní rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí stěţovatel napadl ţalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl, neboť dle výše citovaného ustanovení je umoţněno, aby sluţební funkcionář v případě splnění podmínky nároku na starobní důchod rozhodl o propuštění policisty ze sluţebního poměru, a to pouze na základě volné úvahy. Soud dále poukázal na zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, který „zapovídá odepřít občanovi právo na zaměstnání mimo jiné z důvodu věku, s výjimkou případů, kdy to stanoví zákon nebo je pro to věcný důvod spočívající v předpokladech, požadavcích a povaze zaměstnání, které by měl občan vykonávat a který je pro výkon tohoto zaměstnání nezbytný.“39 Dle soudu se jedná právě o takový případ, podotýká, ţe sluţební poměr policisty se odlišuje od běţného pracovního poměru, neboť klade zvýšené nároky na fyzickou a psychickou zdatnost policisty, s čímţ úzce souvisí jeho věk. Stěţovatel však povaţuje tato rozhodnutí za diskriminační a má za to, ţe odporují Listině, zákonu o zaměstnanosti, Úmluvě MPO č. 111 o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání a čl. 14 Úmluvy. Dle návrhu na propuštění byl stěţovatel v době propuštění schopen plnohodnotného výkonu sluţby, a to dle tvrzení sluţebního lékaře. I před propuštěním byl po pracovní stránce dobře hodnocen. Dále je v materiálech uvedeno, ţe důvodem propuštění stěţovatele nebyla volná úvaha, ale 39

Usnesení Ústavního soudu ze den 3.9.2003, sp. zn. 635/01.

- 31 -

plnění pokynů nadřízených sluţebních orgánů. Dle stěţovatele však obecný soud ve svém rozhodnutí nevzal v potaz zákaz diskriminace obsaţený v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána a které mají dle čl. 10 Ústavy ČR přednost před zákonem. Ústavní soud však návrh odmítl pro zjevnou neopodstatněnost s tímto odůvodněním: „Při chápání ústavního principu rovnosti se Ústavní soud zejména ztotožnil [a to především v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl.ÚS 16/93, Pl.ÚS 36/93 (nález ze 17. května 1994 č. 132/1994 Sb., svazek 1 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 175 a násl.), Pl.ÚS 5/95 (nález z 8. listopadu 1995 č. 6/1996 Sb., svazek 4 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 205 a násl.), Pl. ÚS 9/95 (nález z 28. února 1995 č. 107/1996 Sb., svazek 5 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 107 a násl.)] s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (Pl. ÚS 22/92, nález z 8. října 1992, částka 96, str. 2791 Sbírky zákonů z roku 1992, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, str. 37 a násl.). Ústavní soud odmítl absolutní chápání principu rovnosti. Konstatoval: „rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy“ (Pl. ÚS 36/93). Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje tudíž ve vyloučení libovůle. Jak bylo výše uvedeno, v postupu správních orgánů libovůli spatřovat nelze. Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v nálezu ve věci pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (nález ze 7. června 1995 č. 168/1995 Sb., svazek 3 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 209 a násl.): „nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti.“ To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva. Ani k takovému závěru však Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.“40

40

Usnesení Ústavního soudu ze dne 3.9.2003, sp. zn. 635/01.

- 32 -

II.ÚS 1609/08 – K diskriminaci z důvodu věku při ukončení pracovního poměru výpovědi z organizačních důvodů Stěţovatel dostal v dubnu roku 2004 výpověď z organizačních důvodů. Do té doby pracoval na Úřadu vlády a jeho odchod byl spojen s příchodem a organizačními změnami Martina Jahna. Stěţovatel od počátku namítal, ţe se stal obětí diskriminace na základě věku, neboť mu v době výpovědi bylo 59 let, zároveň v rámci organizačních změn byli propuštěni převáţně zaměstnanci starší 50 let a na nově vzniklé pracovní pozice nastoupili noví pracovníci s průměrným věkem 28 let. Obvodní soud ţalobu zamítl a městský soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Tyto soudy vycházely ze statistik celého úřadu vlády, ze kterých vyplývalo, ţe věkový průměr zaměstnanců není tak nízký a k diskriminaci tedy dojít nemohlo. Nejvyšší soud stěţovatelovo dovolání odmítl, protoţe v něm neshledal důleţitý právní význam. Dále Nejvyšší soud konstatoval, ţe stěţovatel nesplňoval kvalifikační poţadavky, které byly nutné pro přijetí na nově vzniklá místa na Úřadu vlády. Zároveň konstatoval, ţe stěţovatel dle ustanovení § 133a odst. 1 občanského soudního řádu neunesl důkazní břemeno. Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil, protoţe dospěl k závěru, ţe obecné soudy špatně aplikovaly ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř., neboť nepřenesly důkazní břemeno. Obecné soudy namítaly, ţe dle průměrného věku zaměstnanců Úřady vlády k diskriminaci dle věku dojít nemohlo, avšak stěţovatel po celou dobu namítal, ţe ke znevýhodňování docházelo pouze na úseku vedeném Martinem Jahnem, tedy soud nemůţe poukazovat na data v rámci celého Úřadu vlády, ale pouze tohoto konkrétního úseku. Stěţovatel dále doloţil, ţe 80 % propuštěných zaměstnanců bylo starších 50 let, zatímco 93 % nově přijatých bylo mladších 28 let. Stěţovatel dále uváděl, ţe splňoval kvalifikační poţadavky v dostatečné míře, aby mohl nadále pracovat na úseku vedeném novým místopředsedou Martinem Jahnem. Ústavní soud tedy konstatoval, ţe obecné soudy nepřenesly důkazní břemeno, ačkoliv stěţovatel dle zákona uvedl skutečnosti, ze kterých šlo dovodit, ţe ze strany ţalované docházelo k diskriminaci na základě věku, zároveň tyto soudy nelogicky pouţily statistiku celého úřadu vlády, nikoliv pouze konkrétního úseku.

- 33 -

„Tvrzenou diskriminaci z důvodu věku nelze vyvracet celkovou statistikou věkové struktury všech zaměstnanců vedlejšího účastníka, neboť v rámci celého úřadu se vzhledem k poměru jejich počtu zcela logicky stanou do očí bijící čísla zcela přirozenými, když – a v tom je nutno samozřejmě s obecnými soudy souhlasit – nelze v rámci provádění organizační změny reálně dosáhnout absolutní vyváženosti věkové struktury zaměstnanců. Jistě, vypovídací hodnotu předmětné statistiky úzce vázané na úsek pod Martinem Jahnem by eliminovalo, pokud by počet jeho zaměstnanců, resp. počet těch, kterých by se dotkla organizační změna, byl příliš nízký. Tak tomu ale nebylo a stěžovatelem uvedené údaje jsou dostačující k tomu, aby podporovaly tvrzení o zřejmé snaze dosáhnout generační obměny příslušného pracoviště. Zde je podle názoru Ústavního soudu nebezpečí, že tato obměna bude vedena podle diskriminačních kritérií, reálné a dokonce velmi pravděpodobné. Již samo o sobě toto zjištění činí postup vedlejšího účastníka vůči stěžovateli problematickým a v rozporu se sílícím trendem, který Ústavní soud podporuje, podle něhož hraje věk v pracovněprávních vztazích svou roli jen tehdy, je-li to motivováno potřebou ochrany zaměstnance či třetích osob.“41 Tento judikát je v oblasti věkové diskriminace vnímám jako malé vítězství.42 Bohuţel z něj však nevyplývá, zda k dané diskriminaci došlo či nikoliv, upozorňuje však na skutečnosti, ţe špatnou aplikací ustanovení § 133a odst. 1 občanského soudního řádu můţe dojít k nezjištění případné diskriminace a porušení práva jednotlivce.

4.1 Zhodnocení přístupu Ústavního soudu k dané problematice Na základě prostudované judikatury týkající se diskriminace na základě věku spatřuji v přístupu Ústavního soudu jakousi opatrnost. Jak jiţ bylo výše citováno, tento soud vnímá zásadu rovnosti jako rovnost relativní a poţaduje pouze odstranění nedůvodných rozdílů. Rozlišování tedy nesmí být projevem libovůle, ale zároveň 41

Nález Ústavního soudu ze dne 30.4.2009, sp. zn. II.ÚS 1609/08.

42

Srov. Kühn, Zdeněk. Jiné právo. Nález ÚS ve věci věkové diskriminace. [citováno 2011-02-10]. Dostupný z: .

- 34 -

připouští rozdílný přístup, který je řádně odůvodněn a existují rozumné a objektivní důvody k takovémuto rozdílnému zacházení. „Současně však musí být naplněn vztah přiměřenosti mezi cílem sledovaným oním postupem a prostředky, které jsou užívané k dosažení takového cíle. Cíl sledovaný rozdílným zacházením musí být legitimní, v opačném případě nelze mluvit o rozdílném přístupu ospravedlnitelném.“43 Ve výše uvedených rozhodnutích se Ústavní soud nápadně vyhýbal rozhodnutí či konstatování, zda se o diskriminaci na základě věku jedná či nikoliv, a zaměřil se na jiné body a náleţitosti návrhu, jinou moţnost, proč danému návrhu vyhovět nebo jej zamítnout či odmítnout. Domnívám se, ţe Ústavní soud se bojí vyslovit takový závěr, kterým by připustil nedovolené rozlišování na základě věku. Otázkou je, proč tak činí. Zde však můţeme jen polemizovat. Příčinou můţe být strach z vytvoření precedentu, obava z následné situace, kdy by došlo k zahlcení soudů návrhy ohledně věkové diskriminace, důvod můţe být však i úplně jiný.

43

Pláničková, Z. a kol. Soudní praxe v oblasti diskriminace na trhu práce. 1. vyd. Český Krumlov : ICOS Český Krumlov, 2008. s. 35.

- 35 -

5.

Postoj

veřejného

ochránce

práv

k problematice

nedovolené diskriminace na základě věku Jak jiţ bylo uvedeno výše, přijetím antidiskriminačního zákona došlo ke změně zákona o veřejném ochránci práv. Ombudsman se stal orgánem, který by měl napomáhat obětem nedovolené diskriminace. Veřejný ochránce práv zaujal stanovisko k dané problematice v případě ustanovení § 74a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Ve svém stanovisku ze dne 12. února 2010 se ombudsman nejprve celkově vyjádřil k problematice věkové diskriminace. Přiklání se zde k myšlence, ţe „důvody rozlišování nelze posuzovat stejně, ale je na místě odstupňovat je podle závažnosti. Nejzávažnějším porušením práva na rovné zacházení by byla rozlišování založená na rase (příp. i etnicitě), Evropský soud pro lidská práva mezi podezřelé důvody dále zařazuje i pohlaví, sexuální orientaci, rodinný původ, náboženství a národnost. Pokud budeme respektovat tuto škálu, věk mezi podezřelé důvody nepatří, resp. patří mezi důvody časově nejmladší. Tato skutečnost má praktické následky v tom, že není nutné tak podrobně a striktně zkoumat, zda se dané rozlišování zakládá na rozumných a objektivních důvodech a zda zachovává rozumný poměr přiměřenosti mezi sledovaným cílem a zvolenými prostředky, jako je tomu u prima facie podezřelých důvod.“44 Veřejný ochránce práv dále odkazuje na účinky doktríny margin of appreciation, která stanovuje poměrně rozsáhlou diskreční pravomoc státu v oblasti sociálních práv. Dochází tedy k situaci, kdy je přezkoumání znevýhodňujícího jednání ztíţené širokou moţností uváţení členských států v tom, k jaké sociální politice se přikloní, dále ke skutečnosti, ţe věk nepatří mezi primárně podezřelé důvody znevýhodňujícího rozlišování. V daném případě, jehoţ se týká stanovisko ombudsmana, se jedná o posouzení souladu ustanovení § 74a odst. 2 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění ve znění pozdějších předpisů s ústavním pořádkem České republiky. Veřejný ochránce práv se zaměřil na moţnost, zda je zkoumané ustanovení v rozporu s principem

44

Stanovisko veřejného ochránce práv k posouzení ust. § 74a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění ze dne 12. února 2010 [cit. 2011-02-24], s. 1. Dostupné z: .

- 36 -

neakcesorické rovnosti či nikoliv. „Obsahem principu neakcesorické rovnosti je vyloučení libovůle ze strany zákonodárce v rozlišování subjektů a práv. Projevem libovůle ze strany zákonodárce v rozlišování subjektů a práv. Projevem libovůle zákonodárce je, pokud je s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zacházeno rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.“45 Napadené ustanovení § 74a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění zní: „U pojištěnců, kteří vykonávali před 1. lednem 1993 aspoň po dobu 10 let zaměstnání při těžbě, průzkumu a zpracování uranové rudy, které bylo podle předpisů účinných před tímto dnem zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní kategorie zakládající nárok na starobní důchod při dosažení věku aspoň 55 let, činí důchodový věk 55 let, pokud tohoto věku dosáhli po 30. červnu 2006 a nesplňují podmínky uvedené v odstavci 1. Za zaměstnání při těžbě, průzkumu a zpracování uranové rudy se pro účely věty první nepovažuje zaměstnání v hornictví vykonávané pod spodní úrovní nadloží a na skrývce v povrchových dolech (lomech) na radioaktivní suroviny.“46 V tomto případě došlo ke zkoumání napadeného ustanovení v souvislosti s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 dost. 3 LZPS, dále s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, také s čl. 30 odst. 1 a čl. 41 Ústavy ČR. Veřejný ochránce práv odkazuje na skutečnost, ţe zákonem o důchodovém pojištění se Ústavní soud zabýval ohledně zrušení ustanovení § 78, a to ve svém nálezu Pl.ÚS 15/02. Zde se však nejednalo o moţnost negativního rozlišování na základě věku, ale problematikou poskytování výhod pracovníkům v hornictví oproti ostatním pojištěncům. Výše citované ustanovení určuje podmínky, za nichţ můţe pojištěnec odejít do starobního důchodu jiţ v 55 letech. Problematická je však ta část daného paragrafu, kde se uvádí, ţe tento nárok vzniká pouze pojištěncům, kteří věku 55 let dosáhnou aţ po 30. červnu 2006. Dochází tedy k nerovnému postavení osob, které se vyskytly 45

Stanovisko veřejného ochránce práv k posouzení ust. § 74a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění ze dne 12. února 2010 [cit. 2011-02-24], s. 5. Dostupné z: . 46

Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

- 37 -

v identické situaci, v důsledku data jejich narození. V tomto případě dochází ke vzniku jistého paradoxu, neboť se jedná o vznik nároku na starobní důchod, ale znevýhodňovány jsou osoby starší oproti mladším, ačkoliv dotčené osoby splňují všechny ostatní poţadavky. Ochránce opět upozorňuje na dva pohledy interpretace zákazu diskriminace, prvním je „vyloučení libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhým je pak dán požadavkem akceptovatelnosti hledisek odlišování.“47 Z těchto pohledů tedy vyplývá, ţe nelze bezdůvodně znevýhodňovat jedny před druhými. Cílem ustanovení § 74a je rozšíření skupiny osob, jimţ nárok na starobní důchod vzniká dříve, neţ skupinám dalších pojištěnců. Probírané ustanovení nabylo účinnosti 1. července 2006 a mělo upravovat situace, které vzniknou následně. „Tvrdost zákona, ke které v tomto případě došlo ve vztahu ke starším pojištěncům, by mělo odstraňovat přechodné ustanovení.“48 V rámci přechodného ustanovení však došlo pouze k úpravě ustanovení § 74a odst. 1. Na základě výše uvedených skutečností dospěl ombudsman k tomuto závěru: „Dochází k rozlišování mezi pojištěnci založeném pouze na věku. Není možné identifikovat legitimní cíl, který by mohl starším pojištěncům upřít právo na dřívější odchod do důchodu, tak, jak je tomu u pojištěnců, kteří dosáhli věku 55 let po 1. červenci 2006. Co se týče práva na přiznání důchodu, došlo k porušení principu rovnosti v právu zakotveném v čl. 30 odst. 1 Listiny.“49 V tomto případě plně souhlasím se závěrem veřejného ochránce práv. Situace je o to víc zajímavá, ţe v problematice vzniku nároku na starobní důchod dochází k věkové diskriminaci starších pojištěnců oproti mladším, kteří jsou jinak ve srovnatelné situaci. Domnívám se, ţe vytvoření této nerovnosti nebylo primárním cílem zákonodárce, spíš se jedná o omyl, který by však bylo nutné odstranit, neboť

47

Stanovisko veřejného ochránce práv k posouzení ust. § 74a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění ze dne 12. února 2010 [cit. 2011-02-24], s. 9. Dostupné z: . 48

Tamtéţ.

49

Tamtéţ.

- 38 -

stále jsou v naší společnosti jedinci, kteří by v případě, ţe by nebyla vytvořena tato věková diskriminace, jiţ splňovali podmínky vzniku nároku na starobní důchod. Jak jiţ bylo uvedeno výše, k problematice znevýhodňujícího rozlišování na základě věku vydal veřejný ochránce práv zatím pouze toto stanovisko, ale domnívám se, ţe ombudsman se k dané problematice bude vyjadřovat čím dál častěji.

- 39 -

6. Diskriminace na základě věku v judikatuře Soudního dvora Evropské unie Cílem této kapitoly je zhodnocení vybrané judikatury Soudního dvora Evropské unie. Některé judikáty jsou rozebrány podrobněji, další, kde dochází k opakování předběţných otázek, jsou shrnuty pouze krátce.

Věc C-144/04 Werner Mangold proti Rüdigerovi Helmovi Spor byl veden mezi W. Mangoldem a R. Helmem a předmětem sporu byla pracovní smlouva na dobu určitou, kdy byl W. Mangold zaměstnán u R. Helma. V rámci práva Společenství byla pouţita následující ustanovení Rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou (dále jen Rámcová dohoda): Ustanovení 1 Rámcové dohody: „Účelem této rámcové dohody je: a) zlepšit kvalitu práce na dobu určitou zajištěním uplatňování zásady zákazu diskriminace; b) vytvořit rámec, který zabrání zneužití vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou.“50 Ustanovení 2 této Rámcové dohody upravuje oblast působnosti rámcové dohody: „1. Tato dohoda se vztahuje na zaměstnance s pracovním poměrem na dobu určitou, kteří mají pracovní smlouvu nebo jsou v pracovním poměru vymezeném platnými právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi v každém členském státě.“51 Ustanovení 5 Rámcové dohody obsahuje opatření k předcházení zneuţití: 50

Směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o Rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené organizacemi UNICE, CEEP a EKOS. 51

Tamtéţ.

- 40 -

„1. K předcházení zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, pokud žádná právní opatření pro předcházení zneužití neexistují, zavedou členské státy po konzultaci se sociálními partnery, v souladu s vnitrostátními právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi, nebo sociální partneři, způsobem, který přihlédne k potřebám specifických odvětví nebo kategorií zaměstnanců, jedno nebo více z následujících opatření: a) objektivní důvody ospravedlňující obnovení těchto pracovních smluv a poměrů; b) maximální celkové trvání po sobě jdoucích pracovních smluv a poměrů na dobu určitou; c) počet obnovení těchto smluv a poměrů.“52 Posledním dotčeným ustanovením Rámcové dohody v dané věci je ustanovení 8 bod 3.: „Provádění této dohody neodůvodňuje snížení obecné úrovně ochrany poskytované zaměstnancům v oblasti působnosti této dohody.“53 Další dotčenou směrnicí je Směrnice Rady 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (dále také jako antidiskriminační směrnice) konkrétně článek 6 odst. 1: „Bez ohledu na čl. 2 odst. 2 mohou členské státy stanovit, že rozdíly v zacházení na základě věku nepředstavují diskriminaci, jestliže jsou v souvislosti s vnitrostátními právními předpisy objektivně a rozumně odůvodněny legitimními cíli, zejména legitimními cíli politiky zaměstnanosti, trhu práce a odborného vzdělávání, a jestliže prostředky k dosažení uvedených cílů jsou přiměřené a nezbytné. Tyto rozdíly v zacházení mohou zahrnovat zejména a) stanovení zvláštních podmínek pro přístup k zaměstnání a odbornému vzdělávání, pro zaměstnání a povolání včetně podmínek propuštění a odměňování, a to pro mladé

52

Směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o Rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené organizacemi UNICE, CEEP a EKOS. 53

Tamtéţ.

- 41 -

pracovníky, starší osoby a osoby s pečovatelskými povinnostmi za účelem podpory jejich pracovního začlenění nebo zajištění jejich ochrany; b) stanovení minimálních podmínek věku, odborné praxe nebo roky služby pro přístup k zaměstnání nebo k určitým výhodám spojeným se zaměstnáním; c) stanovení maximálního věku pro přijetí, který je založen na požadavcích dotyčného pracovního místa na odbornou přípravu nebo na potřebě přiměřené doby zaměstnání před odchodem do důchodu.“54 Směrnice v článku 18 uvádí, ţe státy jsou povinny provést nezbytné úpravy pro uskutečnění souladu s touto směrnicí nejpozději do 2. prosince 2003. S přihlédnutím ke zvláštním podmínkám, je však moţné poskytnout dodatečnou tříletou lhůtu, celkem mají státy na provedení právních k ustanovení o diskriminaci na základě věku a zdravotnímu postiţení 6 let. Německo poţádalo o tuto dodatečnou lhůtu. Dle vnitrostátní úpravy, konkrétně zákona na podporu zaměstnanosti, jsou pracovní smlouvy na dobu určitou max. v rozsahu dvou let a během těchto dvou let můţe být smlouva obnovena pouze třikrát. Bez splnění těchto podmínek je umoţněno uzavírat pracovní poměr na dobu určitou u pracovníků starších 60 let, pokud tohoto věku pracovníci dosáhnou při uzavírání takovéto smlouvy. Takový vztah není moţné uzavřít, pokud měl zaměstnanec se stejným zaměstnavatelem pracovní smlouvu na dobu určitou či neurčitou v době do čtyř měsíců před uzavřením nové pracovní smlouvy na dobu určitou. Zákon o práci na částečný pracovní úvazek a smlouvách na dobu určitou a o změnách a zrušení pracovněprávních předpisů (Gesetz über Teilzeitarbeit und befristete Arbeitsverträge und zur Änderung und Aufhebung arbeitsrechtlicher Bestimmungen, dále jako TzBfG) je provedením Směrnice Rady 1999/70/ES provádějící Rámcovou dohodu a vstoupil v platnost 1. ledna 2001. Tento zákon podporuje práci na částečný úvazek, stanovuje podmínky pro uzavření pracovních smluv na dobu určitou a měl by chránit pracovníky před diskriminací. Dále uvádí objektivní důvody, za nichţ je moţné uzavřít pracovní smlouvu na dobu určitou (čl. 14 54

Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání.

- 42 -

odst. 1), jinak udává maximální lhůtu dvou let a obnovu v tomto období nanejvýše třikrát (čl. 14 odst. 2). Dále uvádí, ţe není nutný objektivní důvod k uzavření pracovní smlouvy na dobu určitou, pokud pracovník v době uzavření pracovního poměru na dobu určitou dosáhl 58 let věku, pokud pracovník v období šesti měsíců před uzavřením této smlouvy neměl se zaměstnavatelem uzavřenou pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Pracovní smlouva na dobu určitou musí být uzavřena písemně. Změnou zákona však došlo k situaci, kdy do 31. prosince 2006 platí identické podmínky pro osoby, které v době uzavření pracovního poměru na dobu určitou dosáhly věku 52 let (čl. 14 odst. 3). W. Mangold uzavřel pracovní smlouvu s R. Helmem 26. června 2003. V době uzavření smlouvy bylo W. Mangoldovi 56 let. Smlouva byla uzavřena k 1. červenci 2003 a na dobu určitou do 28. února 2004. Vzhledem k situaci, ţe zaměstnanec je osoba starší 52 let, stanovení délky pracovního poměru se opírá o ustanovení zákona TzBfG, jedná se o jediný důvod, který strany vede ke sjednání pracovního poměru na dobu určitou. W. Mangold se domníval, ţe ustanovení pracovní smlouvy, které určuje, z jakého důvodu je uzavřen pracovní poměr na dobu určitou, je v rozporu s Rámcovou dohodou a antidiskriminační směrnicí, ačkoliv je v souladu s čl. 14 odst. 3 TzBfG. R. Helm naopak oponuje, ţe ustanovení 5 rámcové dohody „ukládá členským státům přijmout opatření k předcházení zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou tím, že zejména požaduje objektivní důvody ospravedlňující obnovování těchto smluv nebo stanoví maximální celkovou délku trvání pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou a dále omezuje počet obnovení takových pracovních smluv nebo poměrů.“55 Tvrdí, ţe ustanovení čl. 14 odst. 3 TzBfG není natolik restriktivní, ale tuto moţnost nabízí ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody, a to vzhledem k situaci, jakou mají starší uchazeči o zaměstnání na trhu práce. Na základě těchto skutečností dospěl Pracovní soud Mnichov k pochybnostem, zda je slučitelný čl. 14 odst. 3 věta první TzBfG s právem Společenství. 55

Rozsudek soudního dvora (velkého senátu) ze dne 22. listopadu 2005, Věc C-144/04 Werner Mangold proti Rüdigeru Helmovi.

- 43 -

Soud vznáší k Soudnímu dvoru tři otázky. V první se soud zamýšlí nad tím, ţe dochází k rozporu se zákazem sníţení ochrany, který je obsaţen v ustanovení 8 bodě 3 rámcové dohody, a to z důvodu, ţe „při provádění směrnice 1999/70 snížilo z 60 na 58 let věk osob vyloučených z ochrany před využíváním pracovních smluv na dobu určitou bez objektivního důvodu, a v důsledku toho i obecnou úroveň ochrany této kategorie pracovníků. Takové ustanovení je rovněž v rozporu s ustanovením 5 rámcové dohody, jež má zabránit zneužívání takových smluv, neboť nestanoví žádné omezení pro jejich uzavírání řadou pracovníků, kteří spadají do kategorie charakterizované pouze věkem.“56 Druhou otázku soud pokládá ohledně slučitelnosti čl. 14 odst. 3 TzBfG s článkem 6 antidiskriminační směrnice, a to ohledně sníţení věkové hranice, za níţ lze uzavřít pracovní poměr na dobu určitou, na 52 let z původních 58, které provedl zákon z roku 2002, aniţ by k tomu byl dán objektivní důvod, čímţ není zaručena ochrana starších pracovníků a není dodrţena zásada proporcionality. Soud připomíná, ţe v době novelizace zákona neuplynula ještě lhůta, v níţ měla být provedena antidiskriminační směrnice, ale odkazuje na rozsudek, který uvádí, ţe „členský stát, jemuž je směrnice určena, se má během lhůty pro její provedení zdržet opatření, jež by mohla vážně ohrozit výsledek stanovený touto směrnicí.“57 Soud konstatuje, ţe novela vstoupila v platnost v době, kdy jiţ byla zveřejněná směrnice v Úředním věstníku ES. Ve třetí otázce se Pracovní soud Mnichov zamýšlí nad tím, „zda je vnitrostátní soud povinen ve sporu mezi jednotlivci nepoužít pravidla vnitrostátního práva, jež jsou neslučitelná s právem Společenství. V tomto ohledu se domnívá, že by přednost práva Společenství měla vést k závěru, že čl. 14 odst. 3 TzBfG se v celém rozsahu nepoužije, a že se tudíž musí použít základní pravidlo uvedené v odstavci 1 téhož článku, podle nějž musí pro uzavření pracovní smlouvy na dobu určitou existovat objektivní důvod.“58 56

Rozsudek soudního dvora (velkého senátu) ze dne 22. listopadu 2005, Věc C-144/04 Werner Mangold proti Rüdigeru Helmovi. 57

Tamtéţ.

58

Tamtéţ.

- 44 -

Nejprve Soudní dvůr řešil otázku přípustnosti ţádosti o rozhodnutí o předběţné otázce. Německo namítalo nepřípustnost z důvodu, ţe je spor fiktivní či uměle vytvořený, neboť R. Helm v minulosti taktéţ namítal protiprávnost čl. 14 odst. 3 TzBfG. ESD však upozornil na skutečnost, ţe soud členského státu, který rozhoduje ve věci, je oprávněn podat ţádost o rozhodnutí o předběţné otázce, pokud toto rozhodnutí povaţuje za bezpodmínečné k vydání rozhodnutí. V případě, ţe se tato otázka či otázky týká práva Společenství, je Soudní dvůr povinen vydat rozhodnutí o předběţné otázce. V této věci soud dospěl k závěru, ţe otázka je přípustná, neboť je mezi účastníky dané, ţe pouţití smlouvy vede ke vzniku otázky na výklad Společenství a nemá na to vliv ani shodný názor účastníků sporu na výklad článku 14 odst. 3 TzBfG. V rámci předběţných otázek se soud nejdříve zaměřil na otázku první písm. b), upozorňuje, ţe ustanovení 5 bod 1 Rámcové smlouvy má bránit zneuţití, ke kterému by mohlo dojít opakovaným uzavíráním pracovních smluv či pracovních poměrů na dobu určitou. Soud došel k závěru, ţe toto ustanovení nelze aplikovat, neboť smlouva mezi účastníky sporu je první, nedochází tedy k opakovanému uzavírání smluv na dobu určitou. Následně se ESD zabýval otázkou první. Napadená smlouva byla uzavřena 26. června 2003, coţ spadá do období, kdy jiţ byla novelou TzBfG sníţena věková hranice pro opakované uzavírání pracovních smluv a poměru na dobu určitou na 52 let a kdy W. Mangoldovi bylo 56 let. Soud, který předloţil předběţné otázky, povaţuje za nutné výklad ustanovení 8 bodu tři, a to z toho důvodu, „aby mohl posoudit legalitu čl. 14 odst. 3 TzBfG v jeho původním znění, neboť pokud by toto posledně uvedené ustanovení nebylo v souladu s právem Společenství, mělo by to za následek neúčinnost jeho změny provedené zákonem z roku 2002.“59 Tím, ţe došlo ke sníţení věku, který je rozhodný pro moţnost opakovaného uzavírání pracovního poměru a smlouvy na dobu určitou, byla dle W. Mangolda sníţena ochrana pro pracovníky, jichţ se toto sníţení týká. Vláda Spolkové republiky Německo však oponovala, ţe sníţením této věkové hranice byla zvýšena šance uplatnění se na trhu práce pro dotčené zájemce a zisk dalších sociálních záruk. Soud následně upozornil na to, ţe prováděním směrnice není 59


- 45 -

členskému státu dán ţádný důvod, aby došlo ke sníţení obecné úrovně ochrany, která byla zaručena před prováděním této směrnice. Dále soud konstatuje, ţe můţe dojít ke sníţení takové ochrany, pokud toto sníţení nesouvisí s prováděním Rámcové dohody. Německá vláda ve svém vyjádření uvádí, ţe sníţení věkové hranice pro moţnost uzavírat pracovní smlouvy na dobu určitou opakovaně a bez omezení je odůvodněno potřebou podpory zaměstnanosti ve skupině obyvatel, jeţ spadají do této věkové skupiny. V odpovědi na první otázku tedy soud uvádí, ţe „ustanovení 8 bod 3 rámcové dohody je třeba vykládat v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která z důvodů souvisejících s nezbytností podpory zaměstnanost a nezávisle na provádění uvedené dohody snížila věk, při jehož překročení lze uzavírat pracovní smlouvy na dobu určitou bez omezení.“60 Poté se soud zabýval druhou otázkou. Soud upozorňuje na záměr, za jakým byla přijata Směrnice Rady 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, a tedy stanovení obecného rámce pro boj s diskriminací v zaměstnání a povolání. Článek 14 odst. 3 TzBfG však stanovuje podmínky pro moţné rozdílné zacházení, a to na základě věku. Čl. 6 odst. 1 antidiskriminační směrnice uvádí podmínky, kdy vnitrostátní právní úprava dané problematiky neznamená nedovolenou diskriminaci, a to objektivní a rozumné odůvodnění, legitimní cíl a přiměřenost a nezbytnost prostředků, které jsou k dosaţení těchto cílů pouţity. Dle spisu předkládajícího soudu je jasné, ţe cílem sníţení věkové hranice na 52 let bylo snazší uplatnění na trhu práce pro starší uchazeče o zaměstnání. Legitimita tohoto cíle je evidentní. Otázkou však zůstává přiměřenost a nezbytnost prostředků, jeţ k tomuto cíly vedou. Pracovní soud v Mnichově jako předkládací soud totiţ upozorňuje na skutečnost, ţe pracovníci starší 52 let, kterých se týká moţnost opakovaného a neomezeného uzavírání pracovních poměrů a smluv na dobu určitou, jsou po poměrně dlouhou dobu své kariéry vystaveni nejistotě a nestabilitě zaměstnání, čímţ by mohlo dojít k porušení rámcové dohody. V rámci této předběţné otázky došel soud ke zjištění, ţe „takové právní předpisy, pokud berou věk dotyčného pracovníka jako jediné kritérium pro použití pracovní smlouvy na dobu určitou, aniž 60


- 46 -

by bylo prokázáno, že stanovení věkového prahu jako takového, bez ohledu na jakékoli další úvahy spojené se strukturou dotčeného trhu práce a osobní situací dotčené osoby, je objektivně nezbytné k dosažení cíle profesního začlenění starších nezaměstnaných pracovníků, musejí být považovány za předpisy, jež jdou nad rámec toho, co je vhodné a nezbytné pro dosažení sledovaného cíle.“61 Na přijetí takového předpisu nelze vztahovat čl. 6 odst. 1 antidiskriminační směrnice. V době přijetí tohoto předpisu nemělo vliv, ţe ještě neuběhla lhůta k provedení směrnice do vnitrostátního práva. Vrátíme-li se k původnímu řízení, sníţení věkové hranice z 58 na 52 let by tedy bylo platné aţ do prodlouţené lhůty k provedení směrnice, tedy do 31. 12.2006. Předpokládá se, ţe pokud členský stát vyuţije této prodlouţené lhůty k provedení směrnice, bude v jejím průběhu přijímat pouze taková právní opatření, která povedou ke sblíţení s cílem konkrétní směrnice, nikoliv naopak. Generální advokát ve svém stanovisku také upozornil na skutečnost, ţe po uplynutí prodlouţené lhůty k provedení směrnice dosáhne většina pracovníků či uchazečů o zaměstnání, na něţ se vztahuje sníţená věková hranice pro moţnost opakovaného uzavírání pracovního poměru na dobu určitou, včetně W. Mangolda, věku 58 let, který toto povoluje na základě směrnice. „Samotná směrnice 2000/78 zadruhé a především nezakotvuje zásadu rovného zacházení v zaměstnání a povolání. Podle jejího článku 1 je totiž jediným cílem této směrnice „stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace“, přičemž zdrojem samotné zásady zákazu těchto forem diskriminace jsou, jak vyplývá z prvního a čtvrtého bodu odůvodnění uvedené směrnice, různé mezinárodně právní instrumenty a ústavní tradice společné členským státům.“62 ESD upozorňuje, ţe zásada zákazu diskriminace na základě věku patří mezi obecné zásady práva Společenství, není tedy nutné, aby tuto zásadu zakládala jiţ konkrétní směrnice. Soud dále uvádí, ţe dodrţení této obecné zásady by nemělo být narušenou lhůtou k provedení směrnice, která tuto zásadu dále rozvádí, tj. stanovuje obecný rámec pro boj s tímto druhem diskriminace. Vnitrostátní soud v takovém případě zajišťuje právní ochranu, která náleţí procesním subjektům na základě práva Společenství, a to tím

61

Rozsudek soudního dvora (velkého senátu) ze dne 22. listopadu 2005, Věc C-144/04 Werner Mangold proti Rüdigeru Helmovi. 62

Tamtéţ.

- 47 -

způsobem, ţe neaplikuje takové vnitrostátní ustanovení, které by mohlo být v rozporu se zásadami Společenství. Na základě výše uvedených skutečností Soudní dvůr Evropské unie rozhodl následně: 1) Ustanovení 8 bod 3 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999 a provedené směrnicí Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, je třeba vykládat v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která z důvodů souvisejících s nezbytností podpory zaměstnanosti a nezávisle na provádění uvedené dohody snížila věk, při jehož překročení lze uzavírat pracovní smlouvy na dobu určitou bez omezení. 2) Právo Společenství, a zejména čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 2000/78/ES zde dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, je třeba vykládat v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která povoluje uzavírání pracovních smluv na dobu určitou bez omezení, pokud pracovník dosáhl věku 52 let, ledaže existuje úzká spojitost s předchozí pracovní smlouvou na dobu neurčitou uzavřenou s týmž zaměstnavatelem. Je věcí vnitrostátního soudu, aby zajistil plný účinek obecné zásady nediskriminace na základě věku tím, že nepoužije žádné ustanovení vnitrostátního práva, jež je s touto zásadou v rozporu, a to i v případě, že lhůta k provedení uvedené směrnice ještě neuplynula.“63 V tomto případě souhlasím s rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie. Německo novelou zákona, která sniţovala věk pro moţnost opakovaného uzavírání pracovního poměru na dobru určitou na 52 let, dočasně znevýhodnilé skupinu osob, které v inkriminované době od novely zákona a provedením směrnice Rady 63


- 48 -

2000/78/ES patřily do věkové skupiny 52 – 58 let věku. Tímto zásahem došlo poměrně k zásadnímu znevýhodnění těchto osob, neboť ačkoliv v tomto věku nalezli vhodné zaměstnání, jsou vystaveni nejistotě, zda s nimi budou smlouvy uzavírány opakovaně, či jejich pracovní poměr skončí. Zároveň povaţuji časový úsek od dosaţení věku 52 let do období odchodu do starobního důchodu za velice dlouhé na to, aby tito zaměstnanci byli natolik diskriminováni. Argument, ţe sníţením věkové hranice byla zvýšena šance těchto uchazečů na získání zaměstnání, obstojí dle mého názoru pouze u osob vyššího věku, tedy u těch uchazečů o zaměstnání, kteří v dohledné době, dle mého názoru pěti let, dosáhnou důchodového věku.

Věc C-411/05 Félix Palacios de la Villa v. Cortefiel Servicios SA V dané věci se ESD zabývá předběţnou otázkou, kterou podal Juzgado de lo Social n^(o) 33 de Madrid, stát Španělsko dne 14. listopadu 2005. Ţádost byla podána na základě sporu, v němţ se nachází F. Palacios de la Villa se svým zaměstnavatelem Cortefiel Servicios SA a který se týká automatického ukončení pracovní smlouvy dosaţením věkové hranice, která stanovuje povinný odchod do důchodu, a to na základě vnitrostátního práva. Předběţná otázka se dotýká odůvodnění směrnice Rady 2000/78/ES, konkrétně bodu 4, 6, 8, 9, 11-14, 25 a 36. Soud dále upozorňuje na dotčená ustanovení směrnice, přesněji čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 6, čl. 8, čl. 16 a čl. 18. Španělsko pouţívalo v letech 1980 – 2001 právní úpravu, která umoţňovala povinný odchod do důchodu u těch pracovníků, kteří dosáhli důchodového věku, a to z důvodu sníţení nezaměstnanosti. Rozhodným byl věk 69 let. V roce 2001 došlo ke zrušení tzv. povinného odchodu do důchodu na základě dobré hospodářské situace Španělska a byl zaveden tzv. systém pruţného odchodu do důchodu. Směrnice Rady 2000/78/ES byla do španělského práva provedena zákonem 62/2003, tzv. zákonem o postavení pracovníků. Tento zákon nabyl účinnosti 1. ledna 2004 a reguluje zásadu zákazu diskriminace, kam patří i diskriminace věková.

- 49 -

Zákonem č. 14/2005 o doloţkách kolektivních smluv týkajících se dosaţení obvyklého věku pro odchod do důchodu došlo ke znovuzavedení institutu povinného odchodu do důchodu. Tento zákon nabyl účinnosti dne 3. července 2005. Důleţité je, zda se jedná o reţim přechodný či konečný. V případě, ţe dojde k uzavření kolektivní smlouvy po nabytí účinnosti tohoto zákona, mohou tyto smlouvy „obsahovat doložky, které umožňují ukončení pracovní smlouvy na základě toho, že pracovník dosáhl obvyklého věku odchodu do důchodu stanoveného v předpisech práva sociálního zabezpečení, za předpokladu, že jsou splněny následující podmínky.“64 Těmito podmínkami je spojení opatření s politikou zaměstnanosti, uvedení v kolektivní smlouvě, dovršení minimální doby účasti pracovníka nebo doba delší, zároveň musí splňovat podmínky, které vedou k nároku na starobní důchod příspěvkového typu dle právní úpravy. Jedná-li se však o kolektivní smlouvy, které byly uzavřeny před nabytím účinnosti zákona č. 14/2005 o doloţkách kolektivních smluv týkajících se dosaţení obvyklého věku pro odchod do důchodu, stačí splňovat pouze podmínku, ţe pracovník dovršil minimální dobu účasti nebo dobu delší a splňuje podmínky pro vznik nároku na starobní důchod, a to na základě přechodného ustanovení: „Doložky v kolektivních smlouvách uzavřených před nabytím účinnosti tohoto zákona, které stanoví ukončení pracovní smlouvy, jakmile pracovníci dosáhnou obvyklého věku odchodu do důchodu, jsou platné za předpokladu, že dotyčný pracovník dovršil minimální dobu účasti a splňuje ostatní podmínky nároku na starobní důchod příspěvkového typu stanovené právní úpravou v oblasti sociálního zabezpečení. Předcházející pododstavec se nevztahuje na právní situace, které nastaly před nabytím účinnosti tohoto zákona.“65 Nyní se vrátíme ke sporu v původním řízení. Pracovněprávní vztahy mezi účastníky řízení byly upraveny kolektivní smlouvou ze dne 10. března 2005. Platnost smlouvy byla stanovena do konce roku 2005. Na základě výše uvedeného se na smlouvu vztahuje pouze citované přechodné ustanovení. V článku 19 třetím 64

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 16. října 2007 ve věci C-411/05, Félix Palacios de la Villa v. Cortefiel Servicios SA. 65

Tamtéţ.

- 50 -

pododstavci kolektivní smlouvy je uvedeno: „V zájmu podpory zaměstnanosti bylo dohodnuto, že věk odchodu do důchodu bude 65 let, kromě případu, že by dotčený pracovník nedovršil dobu pojištění vyžadovanou pro nárok na starobní důchod, v takovém případě může pracovník pokračovat ve výkonu zaměstnání až do dovršení této doby.“66 F. Palacios de la Villa se narodil 3. února 1940 a od 17. srpna 1981 byl zaměstnancem společnosti Cortefiel. Společnost tomuto zaměstnanci zaslala dne 18. července 2005 dopis, kterým jej informovala o ukončení pracovního poměru na základě kolektivní smlouvy a právní úpravy, která zakládá tzv. povinný odchod do důchodu. F. Palacios de la Villa v této době splňoval veškeré podmínky pro vznik nároku na starobní důchod. Navrhovatel podal ţalobu k Juzgado de lo Social n^(o) 33 de la Madrid, a poţadoval zrušení přechodného ustanovení zákona č. 14/2005 o doloţkách kolektivních smluv, neboť se na základě tohoto ustanovení cítí diskriminován právě z důvodu věku. Cortefiel Servicios SA však namítl, ţe ukončení pracovního poměru je v souladu s čl. 19 třetím pododstavcem kolektivní smlouvy a zároveň i s přechodným ustanovením, současně není přesvědčen o tom, ţe by tato ustanovení byla v rozporu s právem Společenství. Předkládající soud je však na pochybách, zda první pododstavec přechodného ustanovení zákona č. 14/2005 o doloţkách kolektivních smluv je či není v rozporu s právem Společenství, neboť zakládá moţnost zachování doloţek kolektivních smluv, které jsou platné k době nabytí účinnosti tohoto zákona, a které umoţňují povinný odchod do důchodu, aniţ by byly odůvodněny politikou zaměstnanosti daného členského státu, zatímco kolektivní smlouvy vzniklé aţ po nabytí účinnosti zákona o doloţkách kolektivních smluv toto vyţadují. Nesmíme opomenout směrnici Rady 2000/78/ES, která téţ vyţaduje nutnost poţadavků politiky zaměstnanosti při určování výjimek ze zákazu diskriminace. Na základě výše uvedeného dochází k rozdílnému zacházení s osobami ve věku 65 let a více, a to z důvodu, zda byla kolektivní smlouva, která se jich týká, uzavřena před či po nabytí účinnosti zákona č. 14/2005 o doloţkách kolektivních smluv. Mohlo by tak dojít k rozporu s čl. 6 odst. 1 antidiskriminační směrnice. „Předkládající soud dodává, že článek 13 ES a čl. 2 odst. 1 směrnice 66

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 16. října 2007 ve věci C-411/05, Félix Palacios de la Villa v. Cortefiel Servicios SA..

- 51 -

2000/78 představují přesná a bezpodmínečná ustanovení, která v souladu se zásadou přednosti práva Společenství zavazují vnitrostátní soud, aby nepoužil vnitrostátní právo, které je s nimi v rozporu, jako je tomu v případě jediného předběžného ustanovení.“67 Předkládající soud také upozornil na předchozí rozhodnutí ESD ve věci C-15/96, kdy soud zrušil doloţku kolektivní smlouvy, která odporovala právu Společenství, neboť ta zakládala diskriminaci, s tím, ţe vnitrostátní soud je povinen pouţít na diskriminovanou skupinu ta ustanovení, která se pouţívají pro skupiny ostatních pracovníků. Z výše uvedených důvodů poloţil Juzgado de lo Social n^(o) 33 de Madrid Soudnímu dvoru předběţné otázky. V první se zabývá otázkou, zda zásada rovného zacházení obsaţená v článku 13 ES a v čl. 2 odst. 1 antidiskriminační smněrnice není v rozporu s prvním pododstavcem přechodného ustanovení zákona č. 14/2005 o doloţkách kolektivních smluv. Pokud by Soudní dvůr na první otázku odpověděl kladně, přidává předkládající soud další otázku, a to, zda výše uvedená zásada zavazuje vnitrostátní soud k tomu, aby ve sporované věci nepouţil sporné přechodné ustanovení. Soudní dvůr se nejprve zabýval otázkou, zda se na daný spor vztahuje směrnice Rady 2000/78/ES. Soud připomněl, ţe daná směrnice je aplikovatelná na všechny osoby v případě, ţe se jedná o jakékoliv pracovní podmínky. Dále upozorňuje, ţe směrnice se netýká těch vnitrostátních předpisů, které stanovují věk pro odchod do důchodu, tedy věk, kdy vzniká nárok na starobní důchod, avšak vztahuje se na podmínky, za nichţ dochází k ukončení pracovního poměru při dosaţení tohoto věku. Přechodné ustanovení zákona 14/2005 o doloţkách kolektivních smluv však upravuje délku trvání pracovního poměru v případě, kdy pracovník dosáhne věku 65 let, tedy věku, kdy lze pouţít institutu automatického odchodu do důchodu, čímţ je zaměstnanci znemoţněno vést nadále profesní ţivot. Tím se tento zákon dotýká čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice 2000/78/ES a tedy se tato směrnice vztahuje na původní spor.

67

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 16. října 2007 ve věci C-411/05, Félix Palacios de la Villa v. Cortefiel Servicios SA.

- 52 -

Následně se soud zaměřil na výklad článků 2 a 6 směrnice 2000/78/ES. Soud připomněl cíle této směrnice a v jejím rámci vysvětlil, co se rozumí zásadou rovného zacházení. Soud došel k závěru, ţe napadené ustanovení vnitrostátního zákona vede k rozdílnému zacházení na základě věku dle čl. 2 odst. 1 a odst. 2 písm. c) směrnice. V této situaci se soud zaměřil na skutečnost, zda rozdílné zacházení nespadá mezi výjimky ze zákazu diskriminace. „V projednávaném případě je nutné podotknout, jak uvedl generální advokát v bodě 71 svého stanoviska, že jediné přechodné ustanovení, které umožňuje zařazení doložek o povinném odchodu pracovníků do důchodu do kolektivních smluv, bylo přijato na podnět sociálních partnerů v rámci vnitrostátní politiky na podporu přístupu k zaměstnání zlepšením mezigenerační zaměstnanosti.“68 Je tedy důleţité zjistit cíle, na jejichţ základě bylo přijato přechodné ustanovení zákona o doloţkách kolektivních smluv. Zákon 14/2005 jako svůj cíl uvádí právě nabídku příleţitostí na trhu práce uchazečům o zaměstnání. „Cílem jediného přechodného ustanovení, zasazeného tak do jeho kontextu, je tedy regulace vnitrostátního trhu práce, a to zejména za účelem omezení nezaměstnanosti.“69 ESD tedy nezpochybnil legitimitu cíle zákona o doloţkách kolektivních smluv a připomíná, ţe vysoká úroveň zaměstnanosti je i jedním z cílů Evropské unie i Společenství. Nyní se soud uchýlil ke zkoumání toho, zda prostředky, kterých bylo pouţito k výše uvedenému legitimnímu cíli, jsou k jeho dosaţení přiměřené a nezbytné. Soud upozornil na fakt, ţe členské státy a sociální partneři mají poměrně velký prostor volného uváţení při stanovení cílů a prostředků, na jejichţ základě má být těchto cílů dosaţeno. Tyto cíle a prostředky se liší dle konkrétní situace v tom kterém členském státě. Soud upozorňuje, ţe napadené ustanovení není zaloţeno pouze na stanovení věku, kdy je moţné pouţít institut automatického odchodu do důchodu, ale vyţaduje také splnění té podmínky, ţe zaměstnanci musí vzniknout nárok na starobní důchod, coţ je finanční kompenzací. Skutečnost, ţe zaměstnavatel můţe institutu automatického odchodu do důchodu vyuţít cestou kolektivní smlouvy, je dle soudu zaručeno, ţe se úprava přizpůsobuje situaci zaměstnanosti v daném regionu a

68

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 16. října 2007 ve věci C-411/05, Félix Palacios de la Villa v. Cortefiel Servicios SA. 69

Tamtéţ.

- 53 -

zaměření. Soud tedy dospěl k závěru, ţe napadené ustanovení je v souladu se směrnicí Rady 2000/78/ES a nepovaţuje tedy za nutné odpovídat na druhou předběţnou otázku. Na základě výše uvedeného vydal Soudní dvůr toto rozhodnutí: „Zákaz jakékoliv diskriminace na základě věku, jak jej zavedla směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jaká je dotčena v původním řízení, která považuje za platné doložky o povinném odchodu do důchodu obsažené v kolektivních smlouvách, jež jako jediné podmínky stanoví to, aby pracovník dosáhl věkové hranice pro odchod do důchodu stanovené vnitrostátním právem na 65 let a aby splňoval ostatní podmínky nároku na starobní důchod příspěvkového typu stanovené v oblasti sociálního zabezpečení, pokud -

uvedené opatření, i když je založeno na věku, je v souvislosti s vnitrostátními právními předpisy objektivně a rozumně odůvodněno legitimním cílem souvisejícím s politikou zaměstnanosti a trhem práce a

-

prostředky zavedené k dosažení tohoto cíle obecného zájmu se nezdají být pro tento účel nepřiměřené, a nikoli nezbytné.“70 V dané věci souhlasím s rozhodnutím Soudního dvoru. Tím, ţe moţnost vyuţití institutu automatického, dalo by se říct i povinného odchodu do důchodu je zaloţena na doloţkách kolektivních smluv. Vzhledem k tomu, ţe kolektivní smlouvy jsou uzavírány na poměrně krátkou dobu, je moţné se v nich přizpůsobovat aktuálním potřebám politiky zaměstnanosti daného členského státu, či přímo konkrétního regionu tohoto státu. Domnívám se však, ţe by bylo vhodné, aby tyto kolektivní smlouvy byly vţdy vypracovány v souladu s politikou zaměstnanosti daného státu, aby nedocházelo k vyuţívání institutu automatického odchodu do důchodu ke zbavování se starších pracovníků.

70

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 16. října 2007 ve věci C-411/05, Félix Palacios de la Villa v. Cortefiel Servicios SA.

- 54 -

Věc C-388/07 The Queen, ala demande de: The Incorporated Trustees of the National Council for Ageing (Age Concern England) proti Secretary of State for Business, Enterprise and Regulatory Reform Předmětem věci C-388/07 je rozhodnutí o předběţné otázce podané Soudnímu dvoru High Court of Justice, Queen’s Bench Division. Ţádost se týká výkladu směrnice Rady 2000/78/ES. V původním sporu byla podaná ţaloba, která napadá provedení této směrnice do vnitrostátního práva Spojeného království. Ţalobu podal The Incorporated Trustees of the National Council on Ageing proti Secretary of State for Business, Enterprise and Regulatory Reform (v překladu státní tajemník pro obchod, podnikání a reformu právní úpravy). Ţaloba se dotýká odůvodnění antidiskriminační směrnice, konkrétně bodů 14 a 25, dále čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 6 odst. 1. Před provedením směrnice do vnitrostátního práva neexistovala ve Spojeném království právní úprava, která by měla za cíl zákaz diskriminace dle věku v oblasti zaměstnání a povolání. Fungovala zde taková praxe, ţe zaměstnavatelé mohli propustit zaměstnance, kteří dosáhli důchodového věku, který byl stanoven přímo zaměstnavatelem, nebo nebyl-li takový věk zaměstnavatelem stanoven, ve věku 65 let zaměstnance. Na základě článků 109 a 156 Employment Rights Act 1996 nepříslušelo takto propuštěným zaměstnancům právo na odškodnění. Dne 1. října 2006 vstoupilo v platnost nařízení z roku 2006 o rovnoprávnosti v oblasti zaměstnání Employment Equality (Age) Regulations 2006. V tomto nařízení bylo stanoveno, za jakých podmínek dochází k zakázané diskriminaci na základě věku (čl. 3), jsou zde přímo definovány protiprávní okolnosti, ale uvádí i výjimky, kdy k zakázané diskriminaci nedochází. Tyto výjimky jsou stanoveny v čl. 30 nařízení následovně: „1) Tento článek se vztahuje na zaměstnance ve smyslu čl. 230 odst. 1 zákona z roku 1996, osoby ve státní službě, relevantní zaměstnance Poslanecké sněmovny, jakož i relevantní zaměstnance Sněmovny lordů.

- 55 -

2) Žádné ustanovení částí 2 a 3 nečiní protiprávním propuštění osoby, která dosáhla věku 65 let a na kterou se vztahuje tento článek, pokud je důvodem propuštění odchod do důchodu. 3) Pro účely tohoto článku se určí, zda je důvodem propuštění odchod do důchodu, či nikoli, v souladu s články 98 ZA až 98 ZF zákona z roku 1996.“71 V přílohách nařízení jsou dále vyjmenovány případy, kdy se jedná o propuštění z důvodu odchodu do důchodu a stanovení kritérií pro tento odchod, tedy dosaţení věku 65 let zaměstnance, či tzv. běţného věku odchodu do důchodu, který určuje zaměstnavatel. Nařízení dále uvádí, ţe vyuţije-li zaměstnavatel tohoto institutu, je povinen dát zaměstnanci výpověď s výpovědní lhůtou 6 – 12 měsíců, během této lhůty můţe zaměstnanec poţádat o přezkum výpovědi dané zaměstnavatelem s tím, aby nebyl propuštěn, zaměstnavatel je povinen tuto ţádost přezkoumat, není však zavázán jí vyhovět. Soud, který poloţil předběţnou otázku, dále upozorňuje, ţe na základě čl. 7 odst. 4 a čl. 30 nařízení umoţňuje zaměstnavatelům diskriminovat osoby, které dosáhly věku 65 let tím, ţe není těmto uchazečům povinen nabídnout zaměstnání, je oprávněn jejich ţádost odmítnout a stanovit si taková pravidla pro výběr zaměstnanců, která znevýhodňují tyto osoby (čl. 7 odst. 4 nařízení). K danému sporu. The National Council on Ageing (Age Concern England) patří mezi charitativní organizace, konkrétně se zabývá ochranou starších osob. Tato organizace v ţalobě rozporuje legalitu čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 4 a čl. 30 nařízení. Domnívá se, ţe došlo k chybnému provedení směrnice Rady 2000/78/ES a k porušení čl. 6 odst. 1 této směrnice, dále také namítá narušení principu proporcionality. Spojené království naopak odkazuje na odůvodnění směrnice, přesněji jeho bod 14, nevidí tedy rozpor nařízení se směrnicí. Z důvodů výše uvedených přerušil High Court of Justice (England and Wales), Queen’s Division (Administrative Court) řízení a podal k Soudnímu dvoru následující otázky ohledně antidiskriminační směrnice. V první otázce se předkládající soud tázal, zda do její působnosti spadají předpisy stanovující, ţe zaměstnavatel můţe propustit 71

Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 5. března 2009 ve věci C-388/07, The Queen, a la demande de: The Incorporated Trustees of the National Council for Ageing (Age Concern England) proti Secretary of State for Business, Enterprise and Regulatory Reform.

- 56 -

zaměstnance ve věku 65 let z důvodu odchodu do důchodu. Druhá otázka je stejná jako první s tím, ţe vnitrostátní předpisy vznikly aţ po přijetí výše uvedené směrnice. Ve třetí otázce se vnitrostátní soud zajímá, zda články 109 a 156 z roku 1996 a články 30 a 7 nařízení ve spojení s přílohami 8 a 6 nařízení spadají do bodu 14 odůvodnění antidiskriminační směrnice. Ve čtvrté a páté otázce se soud tázal na vymezení pojmu „přímá diskriminace na základě věku“ a kritéria odůvodněnosti přímé a nepřímé diskriminace. Soudní dvůr se rozhodl prozkoumat první tři předběţné otázky společně, neboť jejich podstatou je, zda spadají do působnosti směrnice Rady 2000/78/ES. Zde odkazuji na výše uvedené rozhodnutí ve věci C-411/05, Félix Palacios de la Villa v. Cortefiel Servicios SA. Stejně jako v předchozím rozhodnutí je nutné posoudit, zda povolení propouštět zaměstnance v důsledku dosaţení věku 65 let z důvodu odchodu do důchodu je přiměřeným prostředkem, který je zaveden za účelem dosaţení legitimního cíle. Soud tedy na první tři otázky odpovídá, ţe dotazovaná ustanovení a právní předpisy spadají do účinnosti směrnice Rady 2000/78/ES. Následně se soud vyjádřil k otázce č. 4. Opět vyloţil cíle a účel antidiskriminační směrnice dle jejího čl. 1 a na základě čl. 2 odst. 2 připomněl zásadou rovného zacházení. Článek 3 nařízení zavádí moţnost diskriminujícího zacházení se zaměstnanci, kteří dosáhli věku 65 let, neboť je můţe zaměstnavatel propustit z důvodu odchodu do důchodu. Dochází tedy k rozdílnému zacházení oproti zaměstnancům, kteří do této věkové kategorie nespadají, a to na základě čl. 2 odst. 1 a odst. 2 písm. a) směrnice, stejně jako v případě F. Palacios de la Villa v. Cortefiel Servicios SA. Je tedy nutné zjistit, zda je čl. 3 nařízení odůvodněn legitimními cíli politiky zaměstnanosti a pouţité prostředky jsou přiměřené. Navrhovatel se v původním sporu domnívá, ţe zákonodárce Společenství uloţil prostřednictvím čl. 6 odst. 1 druhý pododstavec směrnice Rady 2000/78/ES členským státům povinnost, aby při provádění směrnice vytvořily přesný seznam rozdílů v zacházení, které nejsou v rozporu se zásadou zákazu diskriminace. ESD připomíná, ţe pro členské státy jsou při provádění směrnic závazné jejich cíle, ne forma a prostředky, které státy při provádění zvolí, čímţ názor navrhovatele vyvrací. Soud dále upozorňuje, ţe stanovení legitimních cílů při moţnosti rozdílného zacházení - 57 -

představuje

obecný

zájem,

nejedná

se

o

individuální

zájem

jednotlivých

zaměstnavatelů. Soudní dvůr také upozorňuje na fakt, ţe úkolem právě vnitrostátních soudů je posoudit, zda jsou stanovené legitimní cíle a jejich prostředky adekvátní k situaci zaměstnanosti toho kterého členského státu. Nakonec se ESD vyjádřil k otázce č. 5. V této otázce Age Concern England namítá překrývání se čl. 2 odst. 2 a čl. 6 dost. 1 směrnice Rady 2000/78/ES, neboť v čl. 6 odst. 1 jsou přípustné odchylky postavené pouze na objektivním a rozumném odůvodnění opatření, která byla na základě tohoto článku přijata. Je však nutné uvést, ţe nedochází k překrývání se působností těchto článků, neboť čl. 2 odst. 2 se týká diskriminace na základě všech jejích moţných důvodů (náboţenské vyznání, víra, zdravotní postiţení, věk, sexuální orientace) v zaměstnání a povolání, avšak čl. 6 odst. 1 upravuje moţnost rozdílného zacházení v této oblasti pouze z důvodu věku. Z výše uvedených důvodů vydal Soudní dvůr následující rozhodnutí: „1) Taková vnitrostátní právní úprava, jako je úprava stanovená v článku 3, čl. 7 odst. 4 a 5, jakož i v článku 30 nařízení z roku 2006 o rovnoprávnosti v oblasti zaměstnání (věku) Employment Equality (Age) Regulations 2006 spadá do působnosti směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. 2) Článek 6 odst. 1 směrnice 2000/78 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátnímu opatření, které podobně jako článek 3 nařízení dotčeného v původním řízení, neobsahuje přesný výčet cílů odůvodňujících možnou odchylku od zásady zákazu diskriminace na základě věku. Uvedený čl. 6 odst. 1 však umožňuje odchýlit se od dané zásady pouze opatřením odůvodněným legitimními cíli sociální politiky, jako jsou například cíle spojené s politikou zaměstnanosti, trhu práce nebo odborného vzdělání. Vnitrostátnímu soudu přísluší ověřit, zda právní úprava dotčená v původním řízení odpovídá takovému legitimnímu cíli a zda se vnitrostátní zákonodárný nebo výkonný orgán mohl s ohledem na prostor pro uvážení, kterým disponují státy v oblasti sociální politiky, legitimně domnívat, že zvolené prostředky byly přiměřené a nezbytné k dosažení uvedeného cíle. 3) Článek 6 odst. 1 směrnice 2000/78 umožňuje členským státům stanovit v rámci vnitrostátního práva určité formy rozdílného zacházení na základě věku, - 58 -

jestliže jsou „objektivně a rozumně“ odůvodněny legitimním cílem, jako například politikou zaměstnanosti, trhu práce nebo odborného vzdělávání, a jestliže jsou prostředky pro dosažení tohoto cíle přiměřené a nezbytné. Ukládá členským státům povinnost prokázat legitimitu cíle uplatněného coby odůvodnění v rámci vysoko nastavených důkazních požadavků. Okolnosti, že pojem „rozumně“ použitý v čl. 6 odst. 1 směrnice není uveden v jejím čl. 2 odst. 2 písm. b), není třeba přikládat zvláštní význam.“72 Tento případ je velice podobný věci C-411/05 Félix Palacios de la Villa v. Cortefiel Servicios SA. ESD se nyní také drţel odůvodnění a odpovědí na předběţné otázky z tohoto případu. Osobně se domnívám, ţe španělská úprava je

více

podrobnější a stanovuje další podmínku pro moţnost automatického odchodu do důchodu, a to nutnost nároku na finanční dávku, která ve starobním důchodu představuje pravidelný příjem.

Věc C-427/06 Birgit Bartsch proti Bosch und Siemens Hausgeräte (BSH) Altersfürsorgane GmbH Předmětem této věci je ţádost o rozhodnutí o předběţné otázce, která se týká směrnice Rady 2000/78/ES, konkrétně čl. 1, čl. 6 a čl. 18 prvního pododstavce. Spolková republika Německo vyuţila moţnosti k prodlouţení lhůty k provedení směrnice, ta tedy měla být provedena nejpozději 2. prosince 2006. Dotčeným ustanovením, které ve své ţalobě napadla Birgit Bartsch, je § 6 odst. 4 pokynů BSH Péče o staré lidi ze dne 1. ledna 1984 ve znění k 1. dubnu 1992. Dotčené ustanovení uvádí, ţe na důchod má nárok vdova či vdovec po pracovníkovi, který zemřel během pracovního poměru, vznikl mu nárok na pozůstalostní důchod a splnil stanovenou čekací lhůtu. Podmínkou je, aby mezi vdovou či vdovcem a bývalým zaměstnancem nebyl vyšší věkový rozdíl neţ 15 let.

72

Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 5. března 2009 ve věci C-388/07, The Queen, a la demande de: The Incorporated Trustees of the National Council for Ageing (Age Concern England) proti Secretary of State for Business, Enterprise and Regulatory Reform.

- 59 -

Navrhovatelka Birgit Bartsch se narodila v r. 1965 a její manţel M. H. Bartsch v roce 1944. M. H. Bartsch pracoval u firmy Bosch-Siemens Hausgeräte GmbH od roku 1988 do své smrti v roce 2004. Po smrti manţela poţádala B. Bartsch o vyplácení pozůstalostního důchodu dle pokynů BSH Péče o staré lidi. Ten však její ţádost zamítl s odůvodněním, ţe nesplňuje podmínky pro výplatu dávek, neboť je o více neţ patnáct let mladší neţ její zesnulý manţel a bývalý zaměstnanec. B. Bartsch tedy podala ţalobu na pracovní soud, který ji zamítl. Následně se odvolala k zemskému pracovnímu soudu, došlo k potvrzení rozsudku pracovního soudu. Dále tedy paní Bartsch podala opravný prostředek k Spolkovému pracovnímu soudu, který přerušil řízení a Soudnímu dvoru poloţil několik otázek. V první se dotazoval, zda zákaz diskriminace na základě věku obsahuje primární právo ES. V případě záporné odpovědi, jestli tento zákaz vyplývá z článku 13 ES nebo z antidiskriminační směrnice, u které ještě neuplynula lhůta k jejímu provedení. Ve druhé otázce se předkládající soud zajímal, zda se zákaz diskriminace aplikuje i na vztah soukromého zaměstnavatele a jeho zaměstnance či jeho pozůstalého. Pokud by se na daný vztah zákaz pouţil, vztahoval by se i na ustanovení systému podnikového důchodového zabezpečení, kdy stanovuje max. věkový rozdíl mezi manţeli? V případě, ţe ano, můţe zaměstnavatel toto znevýhodnění odůvodnit omezením rizik, které

úprava

podnikového

důchodového

zabezpečení

přináší?

Nakonec

se

předkládající soud zabýval otázkou, má-li zákaz diskriminace z důvodu věku neomezenou zpětnou účinnost, pokud ne, jakým způsobem dochází k jejímu omezení. Soudní dvůr nejprve reagoval na první poloţenou otázku. Soudní dvůr uvedl, ţe je povinen podat výklad nezbytný k tomu, aby vnitrostátní soud mohl posoudit soulad napadené právní úpravy s úpravou Společenství, pouze tehdy, spadá-li napadená právní úprava do rozsahu působnosti práva Společenství. Vzhledem k tomu, ţe napadené pokyny neprovádějí směrnici Rady 2000/78/ES a M. H. Bartsch zemřel před uplynutím lhůty, která je stanovena k provedení směrnice, nespadá tato úprava do práva Společenství. K dalším otázkám se jiţ ESD nevyjadřoval a vydal následující rozhodnutí: „Právo Společenství neobsahuje zákaz diskriminace na základě věku, jehož ochranu musí soudy členských států zajistit, jestliže případné diskriminační zacházení - 60 -

nevykazuje žádnou souvislost s právem Společenství. Taková souvislost nevyplývá ani z článku 13 ES, ani – za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení – ze směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, před uplynutím lhůty stanovené dotčenému členskému státu k jejímu provedení.“73 Ačkoliv Soudní dvůr Evropské unie v dané věci nerozhodl, neboť shledal, ţe daná úprava nespadá do úpravy práva Společenství, jsem toho názoru, ţe napadené ustanovení pokynů je diskriminační. Diskriminačním důvodem je zde věk, kdy je stanoven maximální věkový rozdíl mezi manţeli pro vznik nároku na vyplácení důchodu, čímţ dle mého názoru nepřiměřeně zasahuje do práva zaměstnanců na rodinný ţivot, kdy nárok na dávku podmiňuje „výběrem vhodného partnera v určitém věkovém rozptylu“, coţ osobně povaţuji za nepřípustné.

Věc C-555/07 Seda Kücükdeveci proti Swedex GmbH & Co. KG Soudní dvůr byl v této věci poţádán o odpověď na předběţnou otázku, která se týká ustanovení čl. 6 SEU, článků 267 a 288 SFEU, článků 1, 2 a 6 směrnice Rady 2000/78/ES. Seda Kücükdeveci napadla u Pracovního soudu Mönchengladbach výpověď, kterou dostala od svého zaměstnavatele – společnosti Swedex GmbH & Co. KG na základě ustanovení § 622 odst. 2 německého občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch). Ten zavádí odstupňovanou délku výpovědní doby na 1 – 7 měsíců, a to na základě délky pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Druhý pododstavec však uvádí, ţe není brán zřetel na délku tohoto pracovněprávního vztahu před 25. rokem věku zaměstnance. Seda Kücükdeveci byla u Swedex GmbH & Co. KG zaměstnána od 4. června 1996, kdy jí bylo 18 let. 19. prosince 2006 dostala výpověď s účinností od 31. ledna 2007. Zaměstnavatel se řídil ustanovením § 622 odst. 2 druhý pododstavec německého 73

Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 5. března 2009 ve věci C-388/07, The Queen, a la demande de: The Incorporated Trustees of the National Council for Ageing (Age Concern England) proti Secretary of State for Business, Enterprise and Regulatory Reform..

- 61 -

občanského zákoníku. Ačkoliv paní Kücükdeveci pracovala u zaměstnavatele deset let, výpovědní lhůta byla určena tak, jako by zde pracovala pouhé tři roky. Z tohoto důvodu Seda Kücükdeveci výpověď napadla, neboť se domnívá, ţe výše uvedené ustanovení občanského zákoníku je diskriminační na základě věku a odporuje tak právu Evropské unie. Ve věci v druhém stupni rozhodoval Landesarbeitsgericht Düsseldorf, který uvedl, ţe v době podání výpovědi paní Kücükdeveci bylo jiţ po prodlouţené lhůtě, kterou měla Spolková republika Německo k provedení směrnice Rady 2000/78/ES. Tento soud měl za to, ţe napadené ustanovení zakládá moţnost rozdílného zacházení na základě věku, avšak nebyl zcela přesvědčen protiústavnosti tohoto ustanovení. Soud tedy přerušil řízení a podal k Soudnímu dovru následující otázky: „1. a) Porušuje vnitrostátní zákonná úprava, podle níž se výpovědní doby, které musí zaměstnavatel dodržet, s přibývající dobou trvání zaměstnání postupně prodlužují, avšak doby zaměstnání zaměstnance, dosažené před dovršením 25. roku života přitom zůstávají nezohledněny, zákaz diskriminace na základě věku práva Společenství, jmenovitě primární právo ES nebo směrnici 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000? b) Může být odůvodnění pro to, že zaměstnavatel je u výpovědi dané mladším zaměstnancům povinen dodržet jen základní výpovědní dobu, spatřováno ve skutečnosti, že zaměstnavateli se přiznává podnikový zájem na flexibilitě hospodaření v personální oblasti, který delší výpovědní doby narušují, a mladším zaměstnancům se nepřiznává ochrana současného stavu a ochrana dispoziční volnosti (poskytnutá prostřednictvím delších výpovědních dob starším zaměstnancům) například proto, že je od nich s ohledem na jejich věk nebo menší sociální, rodinné a soukromé povinnosti možné očekávat vyšší pracovní a osobní flexibilitu a mobilitu? 2. V případě kladné odpovědi na otázku č. 1a a záporné odpovědi na otázku č. 1b: Je soud členského státu v případě právního sporu mezi soukromoprávními subjekty povinen nepoužít zákonnou úpravu, která je jasně v rozporu s právem Společenství, nebo musí být důvěra, kterou mají adresáti právních norem v použití platných vnitrostátních zákonů, zohledněna v tom smyslu, že důsledek nepoužití - 62 -

nastává teprve poté, co existuje rozhodnutí Soudního dvora Evropských společenství o inkriminované nebo v zásadě podobné právní úpravě?“74 Soudní dvůr se nejprve zaměřil na určení, zda se daná otázka týká primárního práva Evropské unie či směrnice Rady 2000/78/ES. Stejně jako ve výše uvedených rozhodnutích soud připomíná, ţe zásada rovného zacházení je obecnou zásadou Evropské unie, stejně tak zásada zákazu diskriminace na základě věku. Přijetím směrnice dochází pouze ke zpřesnění této zásady. Soud dále upozorňuje na fakt, ţe zákaz diskriminace, včetně té z důvodu věku, je uveden i v Listině základních práv Evropské unie, která má stejnou právní sílu jako Smlouvy. Přímo k případu pak konstatuje, ţe k porušení došlo aţ po lhůtě dané k přijetí směrnice Rady 2000/78/ES (na rozdíl od případu B. Bartsch). Občanský zákoník byl tedy zahrnut do působnosti práva Evropské unie a napadené ustanovení upravuje podmínky pro ukončení pracovního poměru zaměstnanců. Je nade vší pochybnost jasné, ţe napadená vnitrostátní úprava znevýhodňuje mladší pracovníky a kritériem pro tuto zakázanou diskriminaci je pouze věk. Nyní je nutné zjistit, zda napadené ustanovení nespadá mezi výjimky ze zakázané diskriminace na základě čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78/ES. Na základě vyjádření předkládajícího soudu a vysvětlení vlády Spolkové republiky Německo došel ESD ke zjištění, ţe napadené ustanovení má své kořeny v zákoně z r. 1926 a úvahou zákonodárce při tvorbě tohoto ustanovení byl fakt, ţe mladí zaměstnanci lépe shánějí nové zaměstnání a kratší výpovědní lhůty zvyšují flexibilitu řízení lidských zdrojů, čímţ dochází k podpoře zaměstnanosti těchto pracovníků. Jedná se tedy o legitimní cíl, na jehoţ základě vzniklo ustanovení § 622 odst. 2 druhý pododstavec, otázkou však zůstává přiměřenost a nezbytnost prostředků, které k tomuto cíli vedou. Vzhledem k tomu, ţe napadené ustanovení diskriminuje pouze mladé pracovníky, kteří začali pracovat v poměrně nízkém věku, tedy aniţ by měli odborné, nebo pouze krátké odborné vzdělání, neshledal Soudní dvůr tento prostředek za přiměřený a způsobilý k dosaţení cíle, za jehoţ účelem byl vydán.

74

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze den 19. ledna 2010 ve věci C-555/07 Seda Kücükdeveci proti Swedex GmbH & Co. KG.

- 63 -

Ke druhé předběţné otázce Soudní dvůr opět uvedl, ţe je-li vnitrostátní úprava v rozporu s právem Evropské unie, je vnitrostátní soud povinen hájit zájmy jednotlivců, které jsou zaloţeny na právu Unie. Soud dále uvádí, ţe zásada rovného zacházení v oblasti zaměstnání a povolání je zakotvena v primárním právu Evropské unie a směrnice Rady 2000/78/ES tuto zásadu pouze konkretizuje. Vnitrostátní soud, který rozhoduje spor, je povinen zajistit ochranu jednotlivce, která mu náleţí na základě práva Unie, coţ má za následek, ţe nepouţije vnitrostátní úpravu, která je s tímto právem v rozporu. Soudní dvůr Evropské unie také upozorňuje, ţe vnitrostátní soud má moţnost v případě nejasností se obrátit na ESD s předběţnou otázkou, která se týká výkladu práva Evropské unie, není mu však uloţen povinnost tak činit. Na základě výše uvedeného vydal Soudní dvůr (velký senát) následující rozsudek: „1. Právo Unie, a konkrétně zásadu zákazu diskriminace na základě věku, jak je konkretizována směrnicí Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, je nutno vykládat v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která stanoví, že se účely výpočtu výpovědní doby nepřihlíží k dobám zaměstnání dosaženým zaměstnancem před dovršením věku 25 let. 2. Vnitrostátnímu soudu, jenž rozhoduje spor mezi jednotlivci, přísluší zajistit dodržování zásady zákazu diskriminace na základě věku, jak je konkretizována směrnicí 2000/78/ES, tím že případně nepoužije žádné ustanovení vnitrostátní, jež by bylo s touto zásadou v rozporu, nezávisle na využití možnosti obrátit se v případech uvedených v článku 267 druhém pododstavci SFEU na Soudní dvůr s předběžnou otázkou týkající se výkladu této zásady.“75 V této věci se plně ztotoţňuji s rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie. Tento případ je ukázkou nedovolené diskriminace z důvodu nízkého věku, čehoţ je případ Sedy Kücükdeveci ukázkovým příkladem. Toto rozhodnutí vyvolalo řadu 75

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 19. ledna 2010 ve věci C-555/07 Seda Kücükdeveci proti Swedex GmbH & Co. KG.

- 64 -

ohlasů, kladných i záporných, neboť toto rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie zakládá přímý účinek obecných zásad Evropské unie a tím i směrnic, které tyto zásady rozvíjejí. „Postupem nastíněným ve věci Kücükdeveci Soudní dvůr opět posiluje postavení vnitrostátních soudů členských států. Činí tak hned ve dvou směrech. Jednak posiluje postavení vnitrostátních soudů ve vztahu k národním vrcholným soudům, případně k národnímu zákonodárci, a to tím, že s principem přímého účinku směrnic ve vztazích mezi jednotlivci tyto směrnice nabývají rovněž kvalit aplikační přednosti vůči rozporným ustanovením vnitrostátního práva, které tak nemusí být zrušeno národním zákonodárcem či ústavním soudem. A jednak Soudní dvůr posiluje postavení vnitrostátních soudů členských států vůči sobě samotnému, neboť uvádí, že tyto soudy se k němu v těchto situacích mohou, nikoliv musí obrátit s žádostí o zodpovězení předběžné otázky.“76 Zároveň však cesta, kterou tímto rozhodnutím ESD nastínil, je kritizovaná z mnoha důvodů. Jedním z nich je otázka, které zásady budou povaţovány za obecné zásady práva Evropské unie. Soudní dvůr však v rozhodnutí neurčuje, na jakém základě tak bude určováno. Rozhodnutí ve věci Sedy Kücükdeveci je po rozhodnutí ve věci W. Mangolda (viz výše) poměrně diskutovaným rozhodnutím, a z těchto dvou rozsudků můţeme odvozovat, jakým směrem se bude ubírat rozhodovací činnost Soudního dvora Evropské unie v podobných případech.77

Věc C-88/08 David Hütter proti Technische Univerzität Graz Ţádost o rozhodnutí o předběţné otázce se opět týká směrnice Rady 2000/78/ES. Soud opět připomněl bod 25 odůvodnění směrnice a dále její čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 6 a čl. 18. 76

Doleţalová, M. Z judikatury ESD: Seda Kücükdeveci v. Swedex GmbH & Co. KG. Bulletin advokacie. 2010, č. 7, str. 62. Pouţito systémem ASPI [cit. 2010-11-28]. 77

Srov. Doleţalová, M. Z judikatury ESD: Seda Kücükdeveci v. Swedex GmbH & Co. KG. Bulletin advokacie. 2010, č. 7, str. 62. Pouţito systémem ASPI [cit. 2010-11-28]. Šlosarčík, I. Kücükdeveci: Expanze doktríny přímého účinku směrnic. Jurisprudence. 2010, č. 2, str. 32. Pouţito systémem ASPI [cit. 2010-11-28].

- 65 -

Spor mezi Davidem Hütterem a Technische Univerzität Graz je zaloţen na zařazení pana Hüttera do platového stupně smluvního zaměstnance ve veřejných sluţbách a správě při jeho přijetí do zaměstnání. V dané věci poloţil Nejvyšší soud Soudnímu dvoru tuto předběţnou otázku: „Musejí být články 1, 2 a 6 směrnice 2000/78 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě […], která ze započitatelné doby služby relevantní pro účely stanovení data rozhodného pro postup do vyššího platového stupně vylučuje doby zaměstnání absolvované před dovršením věku osmnácti let?“78 Soudní dvůr nejprve opět ověřil, zda napadená vnitrostátní právní úprava spadá do působnosti směrnice Rady 2000/78/ES. Opět vyloţil články 2, 3 a 6 této směrnice. Zároveň usoudil, ţe cíle, jeţ byly sledovány touto vnitrostátní úpravou, jsou cíle legitimní. ESD však napadenou právní úpravu nepovaţuje za přiměřenou a v důsledku toho vydal následující rozsudek: „Články 1, 2, a 6 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která za tím účelem, aby neznevýhodňovala obecné vzdělávání oproti vzdělávání odbornému a aby napomáhala začlenění mladých učňů na trhu práce, vylučuje započítávání dob zaměstnání absolvovaných před dovršením věku osmnácti let pro účely stanovení platového stupně, do něhož budou zařazeni smluvní zaměstnanci ve veřejných službách a správě členského státu.“79

Věc C-229/08 Colin Wolf proti Stadt Frankfurt am Main V této věci Soudní dvůr opět odpovídá na otázku týkající se výkladu směrnice Rady 2000/78/ES. Předmětem sporu je situace, kdy Město Frankfurt nad Mohanem

78

Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 18. června 2009 ve věci C-88/08 David Hütter proti Technische Universität Graz. 79

Tamtéţ.

- 66 -

odmítl ţádost C. Wolfa o přijetí na pracovní místo ve střední technické sloţce hasičů, neboť nesplňoval kritérium věku, která je stanovena na max. 30 let. C. Wolf napadl právní úpravu spolkové země Hesensko, která v nařízení o sluţebním poměru v zásahových sloţkách profesionálních hasičů spolkové země Hesenska stanovuje jako podmínku pro přijetí věk maximálně 30 let. Vzhledem k pochybnostem, zda je vnitrostátní právní úprava v souladu s čl. 6 a 17 směrnice, podal Verwaltungsgericth Frankfurt am Main k Soudnímu dvoru předběţné otázky, které se týkaly výkladu čl. 6 odst. 1 druhý pododstavec písm. c), čl. 6 odst. 1 první pododstavec a čl. 17 směrnice, konkrétně zda je stanovení maximálního věku pro přijetí do sluţebního poměru v zásahových sloţkách a stanovení minimální doby sluţby v souladu s právem Společenství. Soudní dvůr opět odkázal na odůvodnění směrnice – body 9, 11, 18 a 25. Dále odcitoval čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 6 odst. 1 a čl. 17 antidiskriminační směrnice. Soud se zabýval legitimním cílem úpravy a přiměřeností prostředků, které byly k tomuto cíly zavedeny a vydal tento výrok: „Článek 4 odst. 1 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musí být vykládán tak, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jakou je právní úprava dotčená v původním řízení, která stanoví maximální věk pro přijímání na pracovní místa ve střední technické složce hasičů na 30 let.“80

Věc C-341/08 Domnica Petersen proti Berufungsausschuss für Zahnärzte für den Bezirk Westfalen-Lippe Podobně jako v předcházející věci se Soudní dvůr zabýval předběţnou otázkou týkající se směrnice Rady 2000/78/ES, konkrétně napadeným vnitrostátním

80

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 12. ledna 2010 ve věci C-229/08 Colin Wolf proti Stadt Frankfurt am Main.

- 67 -

předpisem, který stanovil maximální věkovou hranici pro výkon činnosti smluvního zubního lékaře na 68 let. Domnica Petersen pracovala jako smluvní zubní lékařka od 1. dubna 1974. Roku 2007 dosáhla věku 68 let. Komise, která rozhoduje o přidělení povolení pracovat jako zubní lékař pro okres Westfalen-Lippe, ukončila platnost povolení D. Petersen k 30. červnu 2007. Zubařka proti tomu podala stíţnost s odůvodněním, ţe rozhodnutí o ukončení

platnosti

povolení

odporuje

jak

antidiskriminační

směrnici,

tak

vnitrostátnímu právu. Stíţnost byla zamítnuta, proto následovala ţaloba k Sociálnímu soudu v Dortmundu. Sociální soud Dortmund podal k Soudnímu dvoru tři předběţné otázky. Nejprve se ptal na objektivitu a přiměřenost opatření, které vede k ochraně legitimního cíle, stanovení maximální věkové hranice pro povolení k výkonu povolání stomatologa ve smyslu čl. 6 antidiskriminační směrnice. Pokud by byla odpověď na první otázku kladná, táţe se předkládající soud ve druhé otázce na fakt, jestli lze připustit legitimní cíl dle čl. 6 antidiskriminační směrnice v případě, ţe tento cíl nebral vnitrostátní zákonodárce při vytváření napadené právní úpravy v potaz. Nakonec se sociální soud tázal na přednost práva Společenství v případě, ţe byl napadený zákon vytvořen před přijetím Směrnice Rady 2000/78/ES. Soudní dvůr se nejprve zabýval otázkou, zda daná problematika spadá do působnosti směrnice Rady 2000/78/ES, a dospěl k závěru, ţe ano. Sociální soud Dortmund odůvodnil vnitrostátní úpravu, která stanovuje věkovou hranici pro moţnost výkonu povolání smluvního zubního lékaře veřejným zájmem, a to ochranou veřejného zdraví, přístupem k zaměstnání pro mladší zubní lékaře a tím dosaţení rovnováhy zaměstnanosti, a nakonec účelné vyuţití finančních prostředků zákonného zdravotního pojištění. Soudní dvůr však oponoval, ţe ţádné dokumenty související se stanovením věkové hranice neuvádějí důvody, které k tomu vedly, proto ponechává na posouzení vnitrostátnímu soudu, zda dotyčné ustanovení zachová a určí tak cíl, jakého jím má být prostřednictvím tohoto ustanovení dosaţeno. ESD dále posoudil soulad napadeného ustanovení s odůvodněním směrnice – přesněji jeho body 9, 11 a 25, poté s čl. 2, čl. 3 odst. 1 písm. a) a c), čl. 6 odst. 1 a čl. 18 směrnice a dospěl k tomuto rozhodnutí: - 68 -

„1) Článek 2 odst. 5 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovému vnitrostátnímu opatření, jaké je dotčeno ve věci v původním řízení, které stanoví maximální věkovou hranici pro výkon povolání smluvního zubního lékaře, v projednávaném případě 68 let, pokud cílem tohoto opatření je pouze ochrana zdraví pacientů před poklesem výkonnosti těchto zubních lékařů po dovršení tohoto věku, pokud se stejné věkové omezení nepoužije na zubní lékaře, kteří stojí mimo smluvní režim. Článek 6 odst. 1 směrnice 2000/78 musí být vykládán v tom smyslu, že takovému opatření nebrání, pokud má toto opatření za cíl rozdělení pracovních příležitostí mezi generace v rámci povolání smluvního zubního lékaře, jestliže s ohledem na situaci na příslušeném trhu práce je toto opatření přiměřené a nezbytné k dosažení tohoto cíle. Je na vnitrostátním soudu, aby zjistil cíl sledovaný opatřením, které stanoví uvedené věkové omezení, a posoudil důvod zachování tohoto opatření. 2) V případě, že takové právní předpisy, jaké jsou dotčené ve věci v původním řízení, budou z hlediska cíle, který sledují, v rozporu se směrnicí 2000/78, přísluší vnitrostátnímu soudu, kterému byl předložen spor mezi jednotlivcem a takovým správním orgánem, jakým je Berufungsausschuss für Zahnärtze für den Bezirk Westfalen-Lippe, nepoužít tyto právní předpisy, třebaže tyto právní předpisy vyly vydány před vstupem v platnost směrnice a vnitrostátní právo neupravuje možnost uvedené právní předpisy nepoužít.“81 Jak rozhodnutím ve věci Domnici Petersen, tak ve věci Colina Wolfa Soudní dvůr zdůvodnil, ţe je moţné stanovit věkové hranice, které omezují přístup k určitým povoláním či zaměstnání, čímţ dochází k zavedení znevýhodnění osob, které spadají to dané věkové skupiny, ale pouze za situace, ţe zavedení těchto hranic sledují legitimní cíl a tento cíl je řádně a dostatečně odůvodněn. ESD opět poukazuje na

81

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 12. ledna 2010 ve věci C-341/08 Domnica Petersen proti Berufungsausschuss für Zahnärzte für den Bezirk Westfalen-Lippe.

- 69 -

důleţitost vnitrostátních soudů, které mají posoudit, zda zvolené cíle a prostředky k jejich dosaţení jsou adekvátní situaci.82

Věc C-45/09 Gisela Rosenbladt proti Oellerking Gebäudereinigungsges. mbH Soudní dvůr v této věci opět rozhodoval o předběţné otázce týkající se směrnice Rady 2000/78/ES. Ţádost ESD předloţil Pracovní soud Hamburg – Německo. Stejně jako ve věci Félix Palacios de la Villa se spor týká doloţky kolektivní smlouvy, která zakládá moţnost automatického odchodu do důchodu, Soudní dvůr sám na toto rozhodnutí odkazuje a rozhodnutí ve věci Gisely Rosenbladt je velice podobné, vede ke stejnému závěru: „1) Článek 6 odst. 1 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, je třeba vykládat v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu ustanovení, podle něhož jsou doložky o automatickém skončení pracovního poměru z důvodu, že zaměstnanec dosáhl důchodového věku, považovány za platné, pokud je jednak uvedené ustanovení objektivně a rozumně odůvodněno legitimním cílem politiky zaměstnanosti a trhu práce a jednak jsou prostředky k dosažení tohoto cíle přiměřené a nezbytné. Provedení tohoto povolení prostřednictvím kolektivní smlouvy není samo o sobě vyňato ze soudního přezkumu, ale v souladu s požadavky čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice musí rovněž sledovat legitimní cíl a být přiměřené a nezbytné. 2) Článek 6 odst. 1 směrnice 2000/78 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému opatření, jako je doložka o automatickém skončení pracovního poměru zaměstnanců, kteří dosáhli důchodového věku stanoveného na 65 let, upravená v § 19bodu 8 obecně závazné kolektivní smlouvy pro osoby zaměstnané v oblasti úklidu budov.

82

Srov. Lyčka, M. Petersen a Wolf: Kde leţí hranice věkové diskriminace? Jurisprudence. r. 2010, č. 3, str. 22. Pouţito systémem ASPI [cit. 2010-11-28].

- 70 -

3) Články 1 a 2 směrnice 2000/78 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát prohlásil kolektivní smlouvu, jako je kolektivní smlouva dotčená v původním řízení, za obecně závaznou, za předpokladu, že takováto smlouva nezbavuje pracovníky spadající do její působnosti ochrany před diskriminací na základě věku, kterou jim tato ustanovení poskytují.“83

Věc C-246/09 Susanne Bulicke proti Deutsche Büro Service GmbH Soudní dvůr se opět zabývá předběţnou otázkou, která souvisí se směrnicí Rady 2000/78/ES. Předkládajícím soudem je Zemský pracovní soud Hamburg – Německo. Věc se týká výkladu článků 8 a 9 směrnice, které zní: „Článek 8 1. Členské státy mohou přijmout nebo zachovat ustanovení, která jsou příznivější pro ochranu zásady rovného zacházení než ustanovení této směrnice. 2. Provádění této směrnice nesmí být v žádném případě důvodem pro snížení úrovně ochrany proti diskriminaci, kterou členské státy již poskytují v oblastech upravených touto směrnicí. Článek 9 1. Členské státy zajišťují, aby soudní nebo správní řízení, včetně, považují-li to za vhodné, dohodovacích řízení, směřující k dodržování povinností podle této směrnice byla dostupná všem osobám, které se cítí poškozeny nedodržováním zásady rovného zacházení, i když vztahy, ve kterých mělo dojít k diskriminaci, již skončily.“84 Susanne Bulicke ve svých 41 letech reagovala v listopadu 2007 na inzerát společnosti Deutsche Büro, ve kterém byl jako jeden z poţadavků uveden věkový 83

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 12. října 2010 ve věci C-45/09 Gisela Rosenbladt proti Oellerking Gebäudereinigungsges. mbH. 84

Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání.

- 71 -

rozptyl 18 aţ 35 let. Ţádost paní Bulicke byla zamítnuta, na nabízená místa byly přijaty osoby ve věku 20 a 22 let. V následujících měsících došlo opět ke zveřejnění identických inzerátů společnosti. V lednu 2008 podala paní Bulicke ţalobu k Pracovnímu soudu Hamburg, kde se doţadovala odškodnění za újmu, neboť tvrdila, ţe byla diskriminována při zájmu o zaměstnání. Soud tuto ţalobu zamítl s tím, ţe se paní Bulicke měla nejprve obrátit přímo na ţalovanou společnost ve lhůtě stanovené vnitrostátním právem. Následně bylo podáno odvolání k Zemskému pracovnímu soudu Hamburg. Tento soud podal k ESD následující otázku: „Je vnitrostátní právní předpis, podle něhož lhůta pro písemné uplatnění práva na odškodnění nebo náhradu škody z důvodu diskriminace při přijímání do zaměstnání činí dva měsíce od doručení odmítnutí – nebo podle jednoho z výkladů tohoto ustanovení od doby, kdy se osoba o diskriminaci dozvěděla – v rozporu s primárním právem Společenství (zaručujícím účinnou soudní ochranu) nebo se zákazem jakékoli diskriminaci na základě věku stanoveným právem Společenství, se směrnicí Rady 2000/78/ES, pokud se ve vnitrostátním právu na rovnocenné nároky vztahují tříleté promlčecí doby, nebo se zákazem zhoršování postavení zakotveným v článku 8 téže směrnice,

stanovovalo-li

dřívější

ustanovení

vnitrostátního

práva

v oblasti

diskriminace na základě pohlaví delší prekluzivní lhůtu?“85 Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku nejprve připomněl čl. 1 antidiskriminační směrnice, který stanovuje její účel, dále odkázal na body 28 – 30 jejího odůvodnění. Následně odcitoval přímo čl. 8 a čl. 9 směrnice. Z poloţené otázky vyplývá, ţe dotazující se soud zjišťuje, zda stanovení lhůty, ve které se domnělá oběť diskriminace má obrátit na jejího původce, není v rozporu s právem Evropské unie. Z článku 9 směrnice vyplývá, ţe lhůty k zahájení řízení nejsou unijním právem stanoveny. Je tedy věcí členských států, aby tyto procesní lhůty stanovily samy, a tím zajistily ochranu práv vyplývající jednotlivcům z práv Evropské unie. ESD upozorňuje na zásadu rovnocennosti, kdy takto zavedená pravidla se uplatní jak při porušení práva Evropské unie, tak při ţalobách na porušení práv plynoucích z vnitrostátní úpravy. 85

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 8. července 2010 ve věci C-246/09 Susanne Bulicke proti Deutsche Büro Service GmbH.

- 72 -

Na základě posouzení souladu čl. 8 a čl. 9 směrnice s vnitrostátní úpravou vydal ESD následující rozhodnutí: „1) Primární právo Unie a článek 9 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní procesní normě, podle níž se oběť diskriminace na základě věku při přijímání do zaměstnání musí obrátit na původce této diskriminace se žádostí za účelem dosažení náhrady majetkové i nemajetkové škody ve lhůtě dvou měsíců, s výhradou: -

Zaprvé, že tato lhůta není méně příznivá než lhůta vztahující se k obdobným vnitrostátním žalobám v pracovním právu,

-

zadruhé, že stanovení okamžiku, kterým dotčená lhůta počíná běžet, neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje výkon práv přiznaných směrnicí. Je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda jsou tyto dvě podmínky splněny 2) Článek 8 směrnice 2000/78 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní procesní normě přijaté za účelem provedení dotčené směrnice, která má za následek změnu předchozí právní úpravy zakotvující lhůtu k požadování odškodnění v případě diskriminace na základě pohlaví.“86

Spojené věci C-250/09

a C 268/09 Vasil Ivanov Georgiev proti Tehničeski

universitet – Sofia, filial Plovdiv Jako ve všech rozhodnutích byla i v této věci předmětem ţádosti o předběţnou otázku směrnice Rady 2000/78/ES. Ţádost byla podána bulharským soudem prvního stupně – Rayonen sad Plovdiv. V dané věci je veden spor mezi Vasilem Ivanovem Georgievem a Tehničeski universitet – Sofia, filial Plovdiv. Věc je podobná věci W. Mangolda a Félixe Palacios de la Villa. V době, kdy docent Georgiev dosáhl důchodového věku 65 let, byly s ním 86

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 8. července 2010 ve věci C-246/09 Susanne Bulicke proti Deutsche Büro Service GmbH.

- 73 -

na základě vnitrostátní právní úpravy postupně uzavřeny pracovní smlouvy na dobu určitou v trvání vţdy jednoho roku. V roce 2009 nyní jiţ profesor Georgiev dosáhl věku 68 let a na základě zákoníku práce s ním byl ukončen pracovní poměr. Následně profesor podal dvě ţaloby – jednou napadal první smlouvu uzavřenou na dobu určitou a ţádal její překvalifikování na smlouvu na dobu neurčitou, v druhé ţalobě napadl rozhodnutí ředitele o ukončení pracovního poměru. Předkládající soud Rayonen sad Plovdiv podal k ESD předběţné otázky týkající se výkladu čl. 6 směrnice Rady 2000/78/ES. Soudní dvůr Evropské unie reagoval podobně jako ve věcích Mangold a Palacios de la Villa následovně: „Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, a zejména její čl. 6 odst. 1, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která pro univerzitní profesory, kteří dosáhli věku 68 let, stanoví povinný odchod do důchodu a umožňuje jim po dosažení věku 65 let pokračovat v činnosti pouze prostřednictvím smluv na dobu určitou uzavřených na dobu jednoho roku, které je možné prodloužit maximálně dvakrát, pokud tato právní úprava sleduje legitimní cíl spojený zejména s politikou zaměstnanosti a trhu práce, jako například zabezpečení kvality vzdělávání a optimálního rozdělení profesorských míst mezi generace, a pokud umožňuje dosáhnout tohoto cíle přiměřenými a nezbytnými prostředky. Je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda jsou tyto podmínky splněny. Pokud jde o spor mezi veřejným zařízením a jednotlivcem, musí vnitrostátní soud v případě, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, nesplňuje podmínky uvedené v čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78, ponechat tuto právní úpravu nepoužitu.“87

87

Rozskudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 18. listopadu 2010 ve spojených věcech C250/09 a C-268/09 Vasil Ivanov Georgiev proti Tehničeski universitet – Sofia, filial Plovdiv.

- 74 -

6.1

Zhodnocení

přístupu

Soudního

dvora

Evropské

unie

k problematice diskriminace na základě věku Soudní dvůr Evropské unie měl moţnost zabývat se problematikou diskriminace na základě věku pouze v souvislosti se směrnicí Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. Předběţné otázky se z toho důvodu týkaly problematiky pracovněprávních vztahů. Členské státy se ve svých ţádostech nejvíce zajímaly o výklad článku 2 odst. 2 a článku 6 odst. 1 antidiskriminační směrnice. Řešily se otázky ohledně tzv. výjimek ze zákazu diskriminace – kdy je povolené rozdílné zacházení, stanovení legitimního cíle a prostředků k jeho dosaţení. ESD se ve svých rozhodnutích nevyhýbal odpovědi na otázku, zda se jedná či nejedná o diskriminaci. Posouzení stanovení legitimního cíle a přiměřenost prostředků však ve většině případů ponechal na vnitrostátním soudu, který ve věci rozhoduje. Soudní dvůr Evropské unie vydal poměrně ambiciózní rozhodnutí ve věci W. Mangold, kde dotčené směrnici přisoudil přímý účinek a v této cestě pokračoval i v rozhodnutí ve věci S. Kücükdeveci. Z mého pohledu se jedná o poměrně přelomové rozsudky a můţeme jen čekat, zda ESD bude v této cestě pokračovat, nebo zda se jedná pouze o ojedinělá ambiciózní rozhodnutí. V ostatních případech byl soud spíše zdrţenlivý a zaměřil se na odůvodnění, proč přenechává poměrně rozsáhle pravomoci soudům členských států, které mají samy posoudit, zda cíle a prostředky jejich dosaţení, které vedou k vytvoření jisté nerovnosti, jsou dostatečně legitimní a přiměřené. Zároveň jsou zajímavá rozhodnutí ve věci D. Petersen a C. Wolfa, kdy Soudní dvůr neoznačil za diskriminační stanovení věkové hranice vhodné pro výkon určitého povolání. V podstatě věcí s rozhodnutím ESD souhlasím, ale domnívám se, ţe vnitrostátní úpravy by mohly na základě pevně stanovených kritérií připustit výjimku. Např. ve věci V. i. Georgieva mi povinný odchod do důchodu týkající se univerzitních profesů přijde celkem kontraproduktivní. Domnívám se, ţe profesor, ať starší 68 let věku, můţe být poměrně velkým přínosem pro vědu a výzkum - 75 -

7. Porovnání přístupu Ústavního soudu a Soudního dvoru Evropské unie k problematice diskriminace na základě věku Na základě výše uvedených judikátů lze poměrně dobře posoudit názor a přístup obou soudů k dané problematice. U Ústavního soudu si jistě všimneme určité zdrţenlivosti, kdy se soud zdráhá vyslovit, zda se o diskriminaci vůbec jedná či nikoliv. Místo toho se zabývá tím, jestli ve věci nedošlo k nějakému pochybení, např. špatné posouzení důkazů, mylný výklad ustanovení apod. Zajímavá je skutečnost, ţe ačkoliv Ústavní soud rozhodoval v malém počtu případů s podezřením na věkovou diskriminaci, je zde poměrně velká rozmanitost oblastí, ve kterých by k negativnímu znevýhodňování mělo docházet. Případy se týkají jak pracovního práva, tak práva rodinného i práva sociálního zabezpečení. Celkově hodnotím přístup Ústavního soudu jako opatrný. V podstatě v jediném judikátu, ve věci II.ÚS 1609/08 – K diskriminaci z důvodu věku při ukončení pracovního poměru výpovědi z organizačních důvodů, připustil, ţe by se mohlo jednat o případ věkového znevýhodnění, ale jasné stanovisko nevyslovil, odkázal pouze na nevhodné posouzení důkazů. Domnívám se, ţe by soud měl nastínit cestu, jakou se v dané problematice bude do budoucna ubírat. Ústavní soud by měl dle mého názoru dát najevo, ţe připouští moţnost a existenci diskriminace na základě věku v naší společnosti a nebude toto znevýhodňování tolerovat, pokud se taková nerovnost prokáţe. Naopak Soudní dvůr Evropské unie ve svých rozhodnutích jasně určuje, zda se o diskriminaci na základě věku jedná či nikoliv. Ve svých významných rozhodnutích W. Mangold a S. Kücükdeveci se také uchyluje k přímé horizontální aplikaci Směrnice Rady 2000/78/ES, coţ poměrně vyvolalo rozruch u odborné veřejnosti. V ostatních případech soud sice nepopírá, ţe se o diskriminaci jedná, ale vţdy upozorňuje a zkoumá fakt, zda by se nemohlo jednat o výjimku z nedovoleného znevýhodňování. ESD tedy vţdy posuzuje legitimitu cíle a přiměřenost prostředků, ale zároveň ponechává konečné posouzení na vnitrostátním soudu, který v dané věci rozhoduje. Zajímavá je skutečnost, ţe oproti Ústavnímu soudu Soudní dvůr posuzuje pouze pracovněprávní spory, které se týkají Směrnice Rady 2000/78/ES. Pouze ve věci B. Bartsch napadená úprava jednoznačně zasahuje do práva na rodinný ţivot a práva na - 76 -

svobodnou volbu partnera, kde svým způsobem stanovuje ultimátum, ale ESD bohuţel ještě nemá prostředky, jak takovému jednání zabránit. Jistě bude zajímavé nadále sledovat případy z oblasti diskriminace na základ věku, které se u Soudního dvora Evropské unie budou projednávat v budoucnu, neboť po přijetí Listiny základních práv Evropské unie lze očekávat prudký nárůst ţádostí o rozhodnutí o předběţné otázce na toto téma. V práci zmiňuji pouze rozhodnutí Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie. V rámci Evropského soudu pro lidská práva nedošlo k ţádnému zásadnímu rozhodnutí týkajícího se dané problematiky. Významným rozhodnutím tohoto soudu, které se týká diskriminace a České republiky, je rozhodnutí ve věci Augustin Anderle proti České republice, kdy je předmětem sporu rozdílný věk odchodu do důchodu pro ţeny a muţe za situace, kdy se muţi stejnou měrou podílejí na výchově dětí jako ţeny. Ačkoliv je zde věk jako stanovení hranice pro odchod do důchodu, nejedná se v dané věci o diskriminaci na základě věku, ale o znevýhodnění z důvodu pohlaví. Podobně pak případy tzv. slovenských důchodů, které řešil Ústavní soud a nyní jsou u ESLP, se nevyznačují věkem jako diskriminačním důvodem, ale příčina znevýhodnění spočívá v místě bydliště. Proto tato rozhodnutí nejsou předmětem této práce.

- 77 -

8. Závěr Rovnost a diskriminace na základě věku je velkým problémem v současné společnosti. Cílem práce bylo stručně objasnit a vymezit základní pojmy, ale hlavně zmapovat rozhodovací činnost Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie a posoudit přístup těchto institucí ke zpracovávané problematice. Věk je v současné době uznán jako jeden z důvodů nedovolené diskriminace. Nesmíme však zapomínat, ţe určité rozlišování na základě věku je pro fungování společnosti podstatné a nezbytné. Důleţité je proto posoudit, kdy je tato diskriminace povaţována za ještě přínosnou a důvodnou, a kdy uţ došlo k překročení pomyslné hranice. Na základě rozebraných judikátů lze poměrně snadno posoudit, jak oba soudy přistupují k problematice. Ústavní soud se vyznačuje jakousi zdrţenlivostí aţ opatrností, zdráhá se jasně určit, zda k nedovolenému znevýhodňování na základě věku dochází či nikoliv. Ačkoliv je záběr oblastí, v nichţ měl soud moţnost posoudit, zda k diskriminaci dochází či nikoliv, na české poměry celkem velký, soud se vyhýbá jasnému rozhodnutí. Otázkou zůstává, proč tak činí. Rozhodovací činnost soudu se moţná změní po přijetí antidiskriminačního zákona, který stanovuje poměrně jasná pravidla a přesně vymezuje důvody diskriminace. Většinu případů týkajících se znevýhodňování na základě věku Ústavní soud posuzoval před přijetím tohoto zákona. Můţeme se tedy dohadovat, proč je judikatura celkem nejasná. Osobně se domnívám, ţe je v naší společnosti horší sociální přístup k této problematice, rozhodovací činnost soudu je jistě i projevem určité státní politiky. Ústavní soud by se však měl projevit, kterým směrem se v této oblasti, která v poslední době nabývá na intenzitě a důleţitosti, hodlá ubírat, měl by dát jasně najevo, ţe nedovolenou diskriminaci na základě věku vnímá jako problém dnešní společnosti, který nebude tolerovat, pokud bude jasně prokázán. Soudní dvůr Evropské unie je v otázce, zda se o znevýhodňování na základě věku jedná či nikoliv, daleko rozhodnější. Nebojí se říct: ano, jedná se o diskriminaci. Českému Ústavnímu soudu se však podobá ve finálním rozhodnutí. Ačkoliv připouští, ţe se o diskriminaci jedná, konečný verdikt o moţnosti zařazení této diskriminace - 78 -

mezi výjimky z jejího zákazu, ponechává na vnitrostátním soudu. Tímto dává najevo, ţe ponechává členským státům poměrně rozsáhlý prostor pro vnitrostátní právní úpravu v této problematice, zvolení legitimního cíle a přiměřenost prostředků, pomocí kterých má být daného cíle dosaţeno. V porovnání s Ústavním soudem je překvapivě niţší rozmanitost, v jakých oblastech ESD řeší moţnou diskriminaci na základě věku, a to pouze v oblasti pracovněprávní, neboť se na tuto instituci obrací vnitrostátní soudy pouze na základě Směrnice Rady 2000/78/ES. Je to způsobeno tím, ţe Evropská unie nemá jinou právní úpravu zabývající se diskriminací z důvodu věku v jiných oblastech, pokud opomeneme obecnou zásadu zákazu diskriminace z této příčiny, coţ je poměrně zaráţející, ţe v dané oblasti neexistuje bliţší právní úprava. Soudní dvůr Evropské unie ale na sebe upozornil rozhodnutími ve věci W. Mangold a S. Kücükdeveci, kdy dal jasně najevo, ţe neimplementování směrnic či jejich nedostatečnost a nesprávnost nebude tolerovat, a pro dosaţení jednoho z cílů Evropské unie, kterým jistě je obecná zásada zákazu diskriminace, pouţije i přímého horizontálního účinku směrnic. Přestoţe proti těmto dvěma rozhodnutím vystoupila celá řada odpůrců, domnívám se, ţe ESD dal tímto najevo svůj nekompromisní postoj k diskriminaci z důvodu věku, ale i diskriminaci jako takové, která je značným soudobým problémem.

- 79 -

9. Summary Discrimination belongs to the issues, which have been seen as actual for several years. However, there are many new ideas, solutions and knowledge about it coming from non-specialists and specialists as well. Nevertheless, the equality and discrimination based on the age is a topic, which has begun to be important only recently. The equality and discrimination based on the age is a considerable problem of the current society. Although the equality based on the age is usually seen as a matter of fact, it is not so. We are often confronted with complaints coming from people, who are convinced to be the victims of discriminating dealing in terms of their age. Some of them can see the disadvantage in their young age, the others in their advanced age. At our surroundings, the ageism and discrimination based on the age mean a rather crucial problem as the legal protection is complicated, especially for the failure of evidence. As it is not seen as a traditional legal institution, it is with difficulties enforceable in the means of law only with difficulties. In addition, difficulties of proving must not be forgotten. On the present, the age is acknowledged as one of the ways of the forbidden discrimination. However, it must not be forgotten, that a specific differentiation based on the age is essential and fundamental for the function of society. Therefore it is important to qualify, when this discrimination could be seen as still beneficial and reasonable and when the imaginary border could be crossed. The discrimination based on the age had been neglected for a long time. The situation has only changed during the last years. The age as a discrimination reason is even not introduced in the Charter of Fundamental Rights and Basic Freedoms, Chapter 3, Article 1, which evidences the fact that the age as a reason of different dealing has started to be perceived as important only recently. The aim of the theses is to outline the issue of discrimination and to enlighten the concept of the discrimination based on the age and the ageism. The judicature of The Constitutional Court and The European Court of Justice is dealt there as well, so as the evaluating of the courts’ attitude to this issue. Based on the analysed judgements, it is relatively easy to qualify, how the both courts approach the problem. The - 80 -

Constitutional Court´s approach is quite reserved, almost careful, unwilling to define it clearly, if the not allowed discrimination based on the age is happening or not. Although the sphere, where there was a possibility for the court to judge, whether the discrimination is happening or not, is rather large for Czech conditions, the court keeps avoiding a clear judgement. The question remains, why. The judgement function will be possibly changed after adopting The Antidiscrimination Law, which provides relatively clear rules and defines the discrimination reasons exactly. Most cases referring the discrimination based on the age had been judged at The Constitutional Court before this law was adopted. Therefore we can only suppose, why the judicature is so unclear. The European Court of Justice is by far more definite with the question, if the discrimination based on the age is happening or not. It is willing to say: yes, the discrimination is happening there. However, it is similar to The Czech Constitutional Court in its final decisions. Though it acknowledges that the discrimination is happening, the final verdict about the possibility of involving this kind of discrimination in the exceptions of its forbidding is left for a national court. It is shown by this, that the countries are left rather wide space for their national legal regulation of the issue, choosing a lawful goal and appropriate means, which should lead to meeting the goal given. There is a surprisingly lower diversity of cases in comparison to The Constitutional Court, where The ESD deals a possibility of the discrimination based on the age, especially in the labour-law sphere, as this institution is asked by national courts only on the basis of the Court Instruction 2000/78/E. It is caused by the lack of any other legal regulation dealing the discrimination based on the age in other spheres in The European Union, if we leave out of the consideration of the conventional principal of forbidding the discrimination based on the age. This is rather startling, that another more concrete legal regulation does not exist. The European Court of Justice drew attention on itself by the decisions concerning W. Mangold and S. Kücükdeveci, when it indicated, that the not implementation of the instructions and the incorrectness of the instructions will not be tolerate, and that it will use even the direct horizontal effect of the instruction for meeting one of The European Union´s goals, which the conventional principal of forbidding the discrimination definitely is. Although these two decisions have met many opponents, I suppose, that the ESD showed by this, that the discrimination based on the age and the discrimination on itself, is taken as a current society´s problem, which will not be tolerated. - 81 -

10. Seznam použité literatury Použité knižní prameny • Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z.(eds.) Rovnost a diskriminace. 1. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2007. • Boučková, P. Rovnost a sociální práva. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Auditorium, 2009. • Fredman, S. Antidiskriminační právo. Přeloţila Tereza Kodičková. 1. vyd. Praha : Multikulturní centrum Praha, 2007. • Grygar, J. Ochrana základních práv v Evropské unii. 1. vyd. Praha : Nakladatelství IFEC, 2001. • Pláničková, Z. a kol. Soudní praxe v oblasti diskriminace na trhu práce. 1. vyd. Český Krumlov : ICOS Český Krumlov, 2008. • Sborník z mezinárodní konference. Postavení a diskriminace seniorů v České republice. 1. vyd. Praha : Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2006. • Sbortník textů. Antidiskriminační zákon pomoc slabším, nebo převrácení práva? Ekonomika, právo, politika č. 49/2006. 1. vyd. Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku • Vidovićová, L. Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2008.

Použité zahraniční knižní prameny • Bell, M., Choudhury, T., De Schutter, O. et. al. Non-Diskrimination Law. 1. vyd. Oxford, Hurt Publishing, 2007. • Bell, M. Anti-Diskrimination Law and the European Union. 2. vyd. New York, Oxford University Press, 2004.

- 82 -

• Cousins, M. The European Convention on Human Rights and Social Security Law. 1. vyd. Antwerp. Intersentia. 2008.

Použité články • Barancová, H. Zákaz diskriminace z důvodu věku v judikatuře Soudního dvora ES. Jurisprudence. 2009, č. 6, str. 15. • Doleţalová, M. Z judikatury ESD: Seda Kükükdeveci v. Swedex GmbH&Co. KG. Bulletin advokacie. 2010, č. 7, str. 62. • Kühn, Z. Diskriminace v teoretickém a srovnávacím kontextu. Právní fórum (Wolters Kluwer ČR, a.s.). 2007, č. 4, str. 53-68. • Lyčka, M. Petersen a Wolf: Kde leţí hranice věkové diskriminace? Jurisprudence. 2010, č. 3, str. 22. • Šlosarčík,

I.

Kükükdeveci:

Expanze

doktríny

přímého

účinku

směrnic.

Jurisprudence. 2010, č. 2, str. 32.

Elektronické prameny • ASPI • Codexis Academia, Právní informační systém, dostupný z: http://codexisacademia.cz • EUR-Lex Přístup k právu Evropské unie, dostupný z: www.europa.eu • Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu, dostupné z: http://nalus.usoud.cz • Web proti diskriminaci, dostupné z: http://antidiskriminace.romea.cz • www.jinepravo.blogspot.com • www.ochrance.cz

- 83 -

Použité právní předpisy • Listina základních práv a svobod • Listina základních práv Evropské unie • Směrnice Rady č. 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o Rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené organizacemi UNICE, CEEP a EKOS • Směrnice Rady č. 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání • Smlouva o zaloţení Evropského společenství • Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce • Zákon č. 198/2009 Sb. zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon)

Použitá judikatura Ústavního soudu • Nález Ústavního soudu ze dne 12.4.1995, sp. zn. Pl.ÚS 12/94 • Nález Ústavního soudu ze dne 5.11.1996, sp. zn. Pl.ÚS 6/96 • Nález Ústavního soudu ze dne 2.12.1998, sp. zn. Pl.ÚS 46/97 • Nález Ústavního soudu ze dne 26.4.2006, sp. zn. Pl.ÚS 37/04 • Nález Ústavního soudu ze dne 16.10.2007, sp. zn. Pl.ÚS 50/05 • Usnesení Ústavního soudu ze dne 3.9.2003, sp. zn. II.ÚS 635/01 • Usnesení Ústavního soudu ze dne 30.4.2009, sp. zn. II.ÚS 1609/08

Použitá judikatura ESD

- 84 -

• Rozsudek Soudního dvora ES ze dne 22. 11.2005, ve věci C-144/04, Werner Mangold proti Rüdigeru Helmovi • Rozsudek Soudního dvora ES ze dne 16.10.2007, ve věci C-411/05, Félix Palacios de la Villa proti Cortefiel Servicios SA. • Rozsudek Soudního dvora ES ze dne 23.9.2008, ve věci C-427/06, Birgit Bartsch proti Bosch und Siemens Hausgeräte (BSH) Altersfürsorge GmbH. • Rozsudek Soudního dvora ES ze dne 5.3.2009, ve věci C-388/07, The Queen, a la demande de: The Incorporated Trustees of the National Council for Ageing (Age Concern England) proti Secretary of State for Business, Enterprise and Regulatory Reform. • Rozsudek Soudního dvora ES ze dne 18.6.2009, ve věci C-88/08, David Hütter proti Technische Universität Graz. • Rozsudek Soudního dvora ES ze dne 12.1.2010, ve věci C-229/08, Colin Wolf proti Stadt Frankfurt am Main. • Rozsudek Soudního dvora ES ze dne 12.1.2010, ve věci C-341/08, Domnica Petersen proti Berufungsausschuss für Zahnärzte für den Bezirk Westfalen-Lippe. • Rozsudek Soudního dvora ES ze dne 19.1.2010, ve věci C-555/07, Seda Kükükdeveci proti Swedex GmbH & Co.KG. • Rozsudek Soudního dvora ES ze dne 8.7.2010, ve věci C-246/09, Susanne Bulicke proti Deutsche Büro Service GmbH. • Rozsudek Soudního dvora ES ze dne 12.10.2010 ve věci C-45/09, Gisela Rosenbladt proti Oellerking Gebäudereinigungsges. mbH. • Rozsudek Soudního dvora ES ze dne 18.11.2010, ve spojených věcech C-250/09 a C-268/09, Vasil Ivanov Georgiev proti Tehničeski universitat – Sofia, filial Plovdiv.

- 85 -

Použitá stanoviska • Stanovisko veřejného ochránce práv k posouzení ust. § 74a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění ze dne 12. února 2010 [cit. 2011-02-24], s. 1. Dostupné z: . • Stanovisko generálního advokáta Antonia Tizzana přednesené dne 30. 6.2005 ve věci C-144/04, Werner Mangold proti Rüdigerovi Helmovi. • Stanovisko generálního advokáta Jána Mazáka přednesené dne 15.2.2007 ve věci C411/05, Félix Palacios de la Villa proti Cortefiel Servicios SA. • Stanovisko generální advokátky Eleanor Sharpston přednesné dne 22.5.2008 ve věci C-427/06, Birgit Bartsch proti Bosch und Siemens Hausgeräte (BSH) Altersfürsorge GmbH. • Stanovisko generálního advokáta Jána Mazáka přednesené dne 23.9.2008 ve věci C388/07, The Incorporated Trustees of the National Council for Ageing. • Stanovisko generálního advokáta Yvese Bota přednesené dne 3.9.2009 ve věci C299/08, Colin Wolf proti Stadt Frankfurt am Main. • Stanovisko generálního advokáta Yvese Bota přednesené 3.9.2009 ve věci C-341/08, Domnica Petersen proti Berufungsausschuss für Zahnärzte für den Bezirk WestfalenLippe. • Stanovisko generálního advokáta Yvese Bota přednesené 7.7.2009 ve věci C-555/07, Seda Kükükdeveci proti Swedex GmbH & Co.KG. • Stanovisko generální advokátky Verici Trstenjak přednesené dne 28.4.2010 ve věci C-45/09, Gisela Rosenbladt proti Oellerking Gebäudereinigungsges. mbH. • Stanovisko generálního advokáta Yvese Bota přednesené dne 2.9.2010 ve spojených věcech C-250/09 a C-268/09, Vasil Ivanov Georgiev proti Tehničeski universitat – Sofia, filial Plovdiv.

- 86 -

- 87 -

ROVNOST A DISKRIMINACE NA ZÁKLADĚ VĚKU

Recommend Documents