Božena Němcová Božena Němcová (4.2.1820), vlastním jménem Barbora Panklová byla dcerou české služky a panského kočího, rakouského Němce. Jako sedmnáctiletá byla provdána za Josefa Němce, který byl úředníkem finanční stráže a byl dvakrát starší než Němcová. Oba manželé v manželství nenašli naplnění. Vlastenectví manželům Němcovým přinášelo nemalé problémy, tajná policie je stále sledovala. Za nástupu Bachova absolutismu se jejich situace ještě zhoršila, protože Němcová se nebála říkat nahlas své názory. Z malých honorářů za její literární činnost se jí i dětem žilo bídně. Němcová dokázala těžkým dobám čelit vždy s velkou odvahou a hrdostí. V její těžké době po smrti syna vznikalo její největší dílo Babička. Zemřela v lednu 1862. Byla vážně nemocná, chudá a opuštěná… Jaká tedy byla? Žena s pohnutým osudem, kterému čelila prací, nadaná, s vysokou sociální inteligencí, chápající rozdíl mezi opravdovým vlastenectvím a opatrným vlastenectvím měšťáků. Vlastenka, statečná žena, prezentující svoje otevřeně svoje názory, uvědomělá vůči době a národu, využívající svoje nadání pro osvětu lidí v duchu rovného postavení ženy, sociálního cítění a postavení člověka ve svém národě. Skoro celý život prožila v chudobě. Její povzdech: "Těžko povznésti ducha, když starost o chléb vezdejší jej tíží". Korespondence ukazuje, že byla nucena opakovaně žádat o pomoc v českých vlasteneckých kruzích. Neúčinnost této pomoci kontrastuje s velkolepým pohřbem, který jí vlastenci uspořádali a s posmrtnou slávou, které se jí dostalo. Pohřbena je na Vyšehradě. „Žena musí být povýšena na stolec panovnický vedle muže, ne aby soudila, ne aby trestala, ale co anděl míru mezi ním a světem.“ „Láska je nemoc, která se nedá vyléčit.“ „Zdárná rodina je ten nejkrásnější dar Boží. Já bych ji přirovnala k naladěné lyře: každá struna jiný tón, a přece v spolku nejčistší souhlas.“ „O lásku nebudu prosit nikoho, ani své vlastní dítě ne.“ „Žena musí vrátit lidstvu ztracený ráj, onu drahocennou perlu; dřív však musí vědět, že spočívá na dně vlastního srdce, tam že se musí pro ni ponořit!“ „Manželství musí být rovnost smýšlení a citu, stejná vzdělanost, obapolná důvěra a neomezená svoboda.“ „Písmo sebemoudřejší nenahradí živé slovo.“ www.hu-man.cz
Jan Hus „Křesťan má být stálý ve víře a v rozjímání této trojí pravdy: té, která je obsažena v Písmu, té, kterou poznáváme smysly a té, jíž dosahujeme neomylným rozumem. Je lépe za tuto trojí pravdu vytrpět smrt než získat obročí pochlebováním. Boje se ublížiti svědomí svému, býti lhářem před Bohem a dáti pohoršení posluchačům a učedníkům svým, nemohu učení a spisů svých odpřisáhnouti ani odvolati! „ Mistr Jan Hus (kolem r. 1370, Husinec – 6. červenec 1415, Kostnice) byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, vysokoškolský pedagog, reformátor a kazatel. Hus byl, po Johnu Wycklefovi, jehož myšlenkami a argumentací byl inspirován, jedním z prvních reformátorů církve, který téměř o jedno století předběhl své následníky - reformátory Luthera, Kalvína a Zwingliho. Přes výrazné ohrožení nejen svého poslání, ale i svobody Hus ve svých kázáních nepřestal. Kázal i proti věcem politickým. Spor se přiostřoval, když vystoupil proti vyhlášení křížové výpravy vyhlášené roku 1412 Janem XXIII. proti králi Ladislavu Neapolskému. V této bule papež vyhlásil odpustky každému, kdo se bojů zúčastní; ve viklefovských kruzích byl odpor proti odpustkům již delší dobu zakořeněn. Hus 17. června napadl odpustkovou bulu a nazval papeže antikristem. Následovaly lidové bouře, které znepokojily i krále a na Husa zaostřily pozornost. Závěr procesu s Husem, Husovo odsouzení a odezva v Čechách Jan Hus si připravil řeč ke koncilu, tzv. Řeč o míru (Sermo de pace). Koncil namísto disputace s ním rozhodoval, zda Husovy nauky souhlasí s naukou římskokatolické církve, či nikoli. Hus nabídl formulaci: "Dosvědčené bludy jsem nikdy nekázal, nedržel a netvrdil. Nebudu je kázat ani držet ani tvrdit". Ta ale nebyla přijata. Král Zikmund, zastupující svého bratra Václava, odevzdal Husa místnímu pánu, který jej vydal k provedení rozsudku radě města Kostnice. Popraviště mělo být za městskou branou na cestě k hradu Gottlieben. Hus cestou zpíval a přesvědčoval lid, že neučil bludům. Husovi ještě nabídli z králova rozkazu odvolání, aby si zachoval život, ale odmítl. Husův popel byl po upálení vhozen do řeky Rýna, aby si jeho přívrženci neudělali z hrobu poutní místo. U Husových přívrženců v Čechách způsobila zpráva o upálení hněv a odpor vůči těm, kdo jej vydali na smrt, tj. ke koncilu. Převládlo mínění, že byl odsouzen především pro svou kazatelskou činnost, protože hájil pravdu a neodchýlil se od učení církve. Jeho odsouzení bylo chápáno i jako odsouzení Českého království a jeho pořádků. 30. května 1416 byl upálen i mistr Jeroným Pražský. Smrt dvou českých kazatelů způsobila eskalaci napětí uvnitř Českého království, která posléze vedla k husitské revoluci. Mistr Jan Hus bývá hodnocen jako předchůdce protestantské reformace. www.hu-man.cz
Odkaz Jana Husa českému národu Jan Hus ho píše z Kostnického vězení, v předtuše vývoje událostí. „Mistr Jan Hus, jak doufám, služebník Boží, vzkazuje svou prosbu všem věrným Čechům, kteří milují a budou milovat Pána Boha, aby jim dal Pán Bůh přebývat ve své milost i skonat a přebývat na věky v radosti nebeské. Amen. Věrní a v Bohu milí páni, paní, bohatí i chudí! Prosím vás a napomínám, abyste Pána Boha poslouchali, jeho slovo velebili a rádi slyšeli a plnili. Prosím vás, abyste se drželi té pravdy Boží, kterouž jsem kázal a psal z Božího zákona a ze spisu svatých. Prosím také, kdyby snad kdo ode mne na kázání nebo soukromě slyšel co proti pravdě Boží, nebo že bych tak kde psal – čehož, doufám Bohu, není – aby toho nedržel. Prosím také, viděl-li kdo mé lehké obyčeje v řeči nebo v činech, aby se jimi neřídil, ale aby prosil za mě Boha, aby mi ráčil odpustit. Prosím, abyste milovali a velebili kněží dobrých povah a ctili je, zvláště ty, kteří káží slovo Boží. Prosím, abyste se varovali lstivých lidí a zvláště kněží nehodných, o nichž praví Spasitel, že mají roucho ovčí, ale jsou vlci hltaví. Prosím pány, aby byli milostiví ke svým chudým a nakládali s nimi spravedlivě. Prosím měšťany, aby vedli své obchody poctivě. Prosím řemeslníky, aby své dílo konali věrně a z něho žili. Prosím služebníky, aby věrně sloužili svým pánům a paním. Prosím mistry, aby dobře žili a věrně učili své žáky, nejprve, aby milovali Boha, učili se pro jeho chválu a pro prospěch obce a své spasení, nikoli však pro zisk ani pro světské povýšení. Prosím studenty i jiné žáky, aby své mistry poslouchali i následovali v dobrém a aby se pilně učili pro Boží chválu a pro spasení své i jiných lidí. Prosím všechny společně, abyste poděkovali pánům, panu Václavovi z Leštna, panu Janovi z Chlumu, panu Jindřichovi z Plumlova, panu Vilémovi Zajícovi, panu Myškovi a jiným pánům z Čech i z Moravy i věrným pánům království polského a byli vděčni za jejich péči, že se jako stateční obránci Boží a pomocníci pravdy postavili častokrát proti celému koncilu důvody i odpověďmi, a usilovali o mé vysvobození. A zvláště pan Václav z Dubé a pan Jan z Chlumu. Jim věřte, co budou vypravovat, neboť byli ve shromáždění, když jsem po několik dní odpovídal. Oni vědí, kteří Čechové a jak mnoho a nehodných věcí na mě žalovali, jak celý koncil proti mně křičel a jak jsem odpovídal, na co se mne tázali. www.hu-man.cz
Prosím vás také, abyste prosili Pána Boha za královskou milost krále římského a českého a za svou královnu i za pány, aby milý Pán Bůh přebýval s nimi i s vámi v milosti nyní a potom u věčné radosti. Amen. Tento list psal jsem vám v žaláři v okovech a čekal nazítří odsouzení na smrt, mám však plnou naději v Bohu, abych neopustil pravdu Boží a nesouhlasil s bludy, které na mě svědčili křiví svědci. Až se u Boha shledáme v radosti s jeho pomocí, poznáte, jak milostivě se mnou činí Pán Bůh a je se mnou v divných pokušeních. O Mistru Jeronýmovi, mém milém druhu, nic neslyším, než že je v těžkém vězení, a čeká smrt jako i já, a to pro svou víru, kterou statečně Čechům ukazoval. A Češi, nejukrutnější naši nepřátelé, dali nás jiným nepřátelům pod moc a do vězení. Prosím, abyste za ně Boha prosili. Také prosím vás, zvláště Pražané, abyste byli laskavi na Betlém, aby v něm kázali slovo Boží, dokud Pán Bůh popřeje. Kvůli tomu místu se ďábel rozhněval a popudil proti němu faráře i kanovníky, když spatřil, že se v tom místě rušilo jeho království. Doufám Pánu Bohu, že zachová to místo do své vůle a učiní v něm skrze jiné ještě větší prospěch, než učinil skrze mě nestatečného. Také prosím, abyste se milovali, nedali dobrých tlačit násilím a každému přáli pravdu. Posílám tento list v noci, v pondělí před sv. Vítem, po dobrém andělu.“ www.hu-man.cz
Karel Čapek Narodil se v Malých Svatoňovicích (9. 1. 1890 - 25. 12. 1938). Studoval na gymnáziu v Hradci Králové, 1915 ukončil studium na Filosofické fakultě UK v Praze a získal doktorát. Po ukončení studia krátce pracoval jako vychovatel, brzy však přešel k novinařině. Působil jako redaktor v Národních listech (1917–1921), Nebojsa (1918–1920), Lidových novinách (od r. 1921). V letech 1921 - 1923 byl dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla. Oženil se s herečkou a dlouholetou přítelkyní Olgou Scheinpflugovou. Předválečné období - snažil se o ospravedlnění vládních a prezidentových kroků v situaci, která podle něj nenabízela jiná ospravedlnitelná řešení. Jako nemístné viděl v tehdejší situaci hledání viníků. Snažil se svou činností zabránit rozdělení národa a usiloval o jeho jednotu. Po abdikaci prezidenta Beneše se však stal jediným viditelným symbolem první republiky a často plnil roli „obětního beránka“. Součástí této kampaně se tak stávaly nejen četné urážlivé anonymní dopisy a telefonáty, ale i vytloukání oken Čapkova domu. V reakci na útoky na svou osobu zveřejnil úvahu „Jak to bylo“, otištěnou 26. listopadu 1938 v Lidových novinách, kde se pokusil vysvětlit své aktivity v roce 1938. Psychicky otřesený, se špatným zdravotním stavem odešel z Prahy a poslední tři roky svého života žil ve Staré Huti u Dobříše. Zemřel na plicní edém několik měsíců před plánovaným zatčením gestapem. Byl pohřben na vyšehradském hřbitově v Praze. Svými postoji a humanistickým dílem se Čapek staví na přední místa v naší kulturní historii. •
Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.
• • • •
Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí. Děsím se davu, je nejkrutější a nejhloupější ze všech přírodních živlů. Fantazie, to není představovat si, čím by věci mohly být, ale udělat to z nich. Jednou z největších civilizačních pohrom je učený hlupák.
Tomáš Garrigue Masaryk Tomáš Garrigue Masaryk (1850 - 1937) byl státník, politik, filozof a pedagog, poslanec rakouské říšské rady a univerzitní profesor. V roce 1918 se stal prvním prezidentem Československa. Po návratu z Vídně si v českém prostředí (provinčnost, nacionalismus) vytvořil mnoho odpůrců a to jak svým otevřeným, rovnostářským přístupem ke studentům a přísně věcně vědeckým přístupem k vykládanému tématu, tak u konzervativních katolíků a představitelů www.hu-man.cz
katolické církve; tam zase svými názory na ni. Kritizoval centralismus a dogma neomylnosti katolické církve. Viděl nutnost náboženství pro moderní společnost, ale požadoval po katolictví radikální reformu. Spor o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského - stal se celonárodní aférou, využívanou i politicky. Masaryk se postavil na samém počátku sporu 1877 za vědecké prozkoumání jejich původu a tak se pro velkou část českých vlastenců (např. Jan Neruda nebo Eliška Krásnohorská) stal dokonce "vlastizrádcem". Bylo to poprvé, kdy se dostal do rozporu s obecným názorem a šel i proti názoru "Otce národa" Františka Palackého. Masaryk celkově na Češích odsuzoval omezený rozhled a okruh zájmů, příčil se mu český nacionalismus a vystupoval proti antisemitským názorům. V roce 1899 se zasazoval o obnovení procesu se Židem Hilsnerem, který byl odsouzen za vraždu mladé Češky. Tuto vraždu část veřejnosti považovala za tzv. rituální. Podobně jako u sporů o Rukopisy byl opět vystaven ostré kritice, dokonce uvažoval o odchodu do země své ženy. „Kde není důslednost a určitost, nastává i mravní úpadek, neboť není mravnosti bez pevného přesvědčení. Kdo se pozorněji dívá na náš veřejný život, neuvidí pouze to slabošské žebrání, ale potká se se zvláštním typem intrikánů – protože nedovedou být lvy, stávají se liškami, protože nedovedou být hrdiny, stávají se lokaji a pomáhají si lokajským chytráctvím.“ Mezinárodně zastával stanovisko nezávislosti národů a vystoupení českého národa ze svazku Rakouska - Uherska. Ospravedlňoval nutnost lepšího státoprávního uspořádání ve východní Evropě, a navázal na tradici názorů o možných svazcích v Evropě (z dnešního pohledu předjímající i některé aspekty budoucí spolupráce mezi státy Evropy), ve formě federace demokratických států. „Otrok nikdy a nikde nepracuje rád a úspěšně.“ „Humanita je náš poslední cíl národní a historický, humanita je program český.“ Po svém zvolení prezidentem podporoval budování letectva i armády. Účastnil se manévrů, přehlídek, navštěvoval letiště a výcvikové prostory, podporoval obranyschopnost národa. Při příležitosti přehlídky legií ve Francii, kde se setkal s francouzským prezidentem, řekl ve svém projevu: „Bratři, Vy jste to vyhráli, dejme teď jen pozor, když jsme na kopečku, abychom tam zůstali!“. O tom, jak byl Masaryk svými současníky vnímán, svědčí i to, že se všeobecně říkalo: „…dokud bude žít Masaryk, Hitler nezačne válku“. Masaryk vysoce oceňoval potřebu a význam skutečného vzdělání. K pedagogickým záležitostem například říkal: „Tolik svobody, kolik je možno; tolik řádu, kolik je nutno.“ V roce 1919 podepsal zákon, kterým byla v Brně zřízena druhá česká univerzita, která dostala jméno po svém zakladateli – Masarykova univerzita v Brně. Věnoval se osvětě a povzbuzování občanských aktivit podílejících se na překonávání „polovzdělání“, to je nedostatečného lidského a občanského uvědomění, neschopnosti vidět komplexnější souvislosti a pohrdání jakýmikoli obecnějšími a nadosobními ideály. Veřejnost musí být pravdivě informovaná, dostatečně vzdělaná a „osvícená“, neboť jinak je snadno manipulovatelná. www.hu-man.cz
„Diletantismus je rakovina nejen rozumová, ale i mravní, má špatný vliv na charakter.“ „Nesmíme se stydět usilovat pozitivně o zvýšení veřejné a všeobecné mravnosti. Bez mravných, bez charakterních jedinců, bez zdravých rodin, bez věrného přátelství, bez solidnosti v naší činnosti nemůže být silné republiky.“ Masaryk si uvědomoval, že co se svobodně rozhodne, musí se někdy nesvobodně uskutečnit – podle Rousseaua je svoboda též „poslušností vůči zákonu, který jsme si stanovili“. „Vím, že lidé si nejsou rovni; nikde na zemi, v lidech ani v přírodě není rovnosti – je rozmanitost; opravdu rovnocenní jsme jen jako nesmrtelné duše. Bez individualismu, bez nadaných a vynalézavých jedinců, bez schopných vůdců, bez géniů práce pro společnost se nedá rozumně a spravedlivě organizovat.“ „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“ Masaryk měl rád jedno orientální rčení: „Člověk má jednat, jako by záleželo na všem. Ale v jeho nitru sedí malý Buddha, kterému nezáleží na ničem.“ „Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“ Motivovaní TGM nás napadají otázky… Díky jakým jeho vlastnostem, postojům, dovednostem a akcím se mu podařilo prosadit samostatné Československo? Jak by věci podobného charakteru mohly pomoci naší současné společnosti? Jan Amos Komenský Jan Amos Komenský (1592 - 1670) byl poslední biskup Jednoty bratrské a jeden z největších českých myslitelů, filosofů a spisovatelů. Už během svého života si získal renomé především jako pedagog, resp. teoretik pedagogiky. Je považován za zakladatele moderní pedagogiky a vysloužil si přízvisko Učitel národů. Ačkoli strávil Komenský většinu svého života v nucené emigraci, vždy hluboce miloval svoji vlast. „Na tebe národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti nemohu, nýbrž tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, dědicem činím.“ „Základem zdraví a štěstí je střídmost ve všem, v jídle, v pití i v jiných požitcích. To je tajemství dlouhověkosti.“ Komenský vysoce oceňoval význam výchovy. Podle něj by žádné dítě nemělo být vyloučeno z výchovy, protože i to nejméně nadané dítě lze nějak vychovat. www.hu-man.cz
Výchova dítěte má podle něj tři hlavní cíle: •
poznat sebe a svět – vzdělání ve vědách, uměních a řemeslech
•
ovládnout sebe – výchova mravní
•
povznést se k Bohu – výchova náboženská
Po ukončení vzdělávání by měl člověk cestovat. Zdůrazňoval ale, že vzdělávání nikdy nekončí, že je neustálé. „Komukoli prospěti můžeš, prospívej rád, možno-li celému světu. Sloužiti a prospívati je vlastnost povah vznešených.“ „Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval na minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost.“ Díky jakým Komenského vlastnostem, myšlenkám a akcím se mu podařilo získat proslulost a vliv? Jak by jeho vlastnosti, myšlenky a akce podobného charakteru mohly pomoci naší společnosti? Jak lze aplikovat tři cíle výchovy dítěte na osobní růst člověka: jak by měl poznat sebe a svět, ovládnout sebe a „povznést se k Bohu“? Co to může znamenat v dnešním světě a dnešním jazyce? Prof.PhDr. Jan Patočka Největší český moderní filosof (1. 6. 1907 - 19. 3. 1977). „V podstatě nedovedu říci, co mne vlastně k filosofii přitáhlo; jistě jsem si při ní představoval něco docela jiného, než čím opravdu jest, něco úchvatného, silou fantazie a ducha vůbec. Jako u jiných tehdejších mladých, ztělesňovala mi filosofie v počátcích jakési duchovní centrum, stojící někde mezi uměním, vědou a snad i náboženskou oblastí.“. Po studiích, ve 30. letech byl redaktorem časopisu Česká mysl, po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 učí na gymnáziích. Pokud to lze, publikuje, překládá, snaží se filozoficky pracovat (zachovaly se fragmenty konceptů úvah a pokusů o vlastní fenomenologickou koncepci, filosofii dějin, práce o mýtu v naší romantické poezii aj.). V roce 1945 se vrátil na Universitu Karlovu. Studenty - i z řad komunistů – byl oblíben. Ti se za něho postavili, když byl hned v první vlně vyhazovů nepohodlných profesorů v únoru 1948 z univerzity vyloučen. Roku 1968 se podruhé vrátil na Universitu Karlovu a byl jmenován profesorem filosofie. V rozhovoru pro Večerní Prahu z 29. 8. 1968, řekl často připomínaná slova: „Je-li nám zabráněno říkat, co je pravda, neříkat aspoň to, co je nepravda. Je-li nám zakázáno konat, co www.hu-man.cz
je správné, nekonat aspoň to, co je nesprávné. Ke všem výkladům shora se stavět se skepsí, odhalující zájmy, které je diktují. Neoddávat se krátkodechým nadějím, ale neztrácet celkovou zásadní víru. Vyhledávat stejně smýšlející, být jim nablízku a vytvářet řetěz důvěry. Odvracet se od těch, kteří toto smýšlení naleptávají, nepustit je mezi sebe, živit se poctivou prací a ne kolaborací.“ Opět byl z fakulty propuštěn, v roce 1972 byl penzionován. Na filozofickém kongresu ve Varně roku 1973 se mu podařilo soukromě informovat západní filosofy o ničení naší kultury, o normalizačních opatřeních apod. Po návratu mu byla odebrána policií doložka k občanskému průkazu a nikdy se už za hranice nedostal. Patočkovy přednášky v bytových seminářích byly významnými událostmi 70. let. Stal se duchovní a morální autoritou zejména pro mládež různých společenských vrstev; přiznávali to i jeho odpůrci. Na konci života byl postaven jako občan před těžký úkol. Stal se signatářem Charty 77 a jedním z prvních mluvčích. Zůstal nakonec ze všech mluvčích sám a ležela na něm obrovská tíha a často se dostával do stresu. Ukázalo se, že komunistická moc a policie se přepočítala, když ho považovala za neškodného snílka; svou neobyčejnou inteligencí naopak svou roli splnil lépe než profesionální politik; bohužel tak dokázal, že je pro režim nebezpečný. Po jednom zcela vyčerpávajícím výslechu byl hospitalizován a zemřel na mozkovou mrtvici v nemocnici Na Strahově. Prof. Dr. Jan Patočka - největší český moderní filosof - zanechal rozsáhlé dílo, jehož hlavní část je věnována fenomenologii. Rozvinul Platónovu myšlenku péče o duši, která je podle něho vlastním jádrem evropské identity a jedinečnosti. Pokusil se vytvořit novou filosofii dějin a Kacířské eseje o filosofii dějin se staly jeho nejznámějším a nejčastěji překládaným dílem. Patří mezi významné komeniology; zařadil Jana Amose Komenského do kontextu světové filosofie. Jeho zájmy a znalosti byly široké - psal o českých dějinách, kultuře, literatuře, divadle a umění vůbec. Byl vynikající překladatel filosofických spisů i beletrie. Jako občan se zasloužil o boj za lidská práva v Československu, a tedy i o jeho svobodu.
www.hu-man.cz
