SUVERENITA ČLENSKÉHO STÁTU EVROPSKÉ UNIE - FIKCE, PŘÁNÍ NEBO SKUTEČNOST? Ondrej Hamuľák Katedra evropského práva Právnické fakulty Univerzita Palackého v Olomouci Anotace: Od okamžiku, kdy se Česká republika stala součástí Evropské unie, u nás postupně opadá euforie z „návratu do Evropy“ a integrace se stává buď terčem vtipů (například internetová anketa o nejabsurdnější unijní předpis), nebo naopak strašákem, který údajně „požírá“ naši suverenitu a ohrožuje českou státnost. Evropská integrace je jako z kopce padající sněhová koule, která neustále přebírá více a více pravomocí od států a stává se jejich konkurentem. Právě na tento proces reaguje předkládaná přednáška.
Diskuse o tom, zda státy přicházejí o svou suverenitu nebo zda se jejich suverenita členstvím v Evropské unii oslabuje a navazující otázka, zda se Unie stává novým suverénem, doprovází evropskou integraci v podstatě od jejího počátku. Lze říci, že tato diskuse je logickým důsledkem formy a metody, která byla zvolena v 50. letech jako základ evropské integrace. Původní Evropská společenství (a dnes Evropská unie jako jejich nástupce) byly vytvořeny jako samostatné subjekty, jako noví mocenští hráči, jež získali prostor a nástroje pro spravování určitých (původně především ekonomických) otázek. A pokaždé, když se rozsah jejich oprávnění navyšoval, rostla i intenzita debaty o možných zásazích do suverenity členských států.
1. Proč se o Evropské unii mluví jako o hrozbě pro suverenitu? Evropská integrace je díky své základní organizační metodě – přenosu pravomocí od jednotek (státy) k centru (Unie) – v podstatě naprogramována k tomu, aby ukrajovala z oprávnění členských států mocensky působit (regulovat) v určitých oblastech, a tak v podstatě materiálně zužuje jejich suverenitu. V tomto procesu platí, že státy samy o sobě neustále „mohou méně“, čímž se oslabuje jejich moc, vliv, a tudíž i suverenita v jejím klasickém chápání. Evropská společenství a později Evropská Unie jako jejich nástupce získaly se supranacionalitou především dostatečnou autonomii a prostor pro to, aby spravovaly věci spadající do jejich pravomoci komplexně a bez ingerence členských států. Zde si na přednášce doplníte, v jakých otázkách je EU činná, jaké jsou její pravomoci, co „menežuje“?
Supranacionální organizace, která je jako subjekt práv samostatná a nezávislá na svých zakládajících členech, se do jisté míry postavila „nad“ tyto státy. Tato „nadřazenost“ vůči státům se projevuje ve všech stadiích procesu tvorby a působení evropského práva, a to v podobě nezávislosti právotvorných institucí, jejich autonomní rozhodovací pravomoci, v samostatném provádění jednotlivých rozhodnutí a dosahování jimi stanovených cílů, a nakonec v dopadech tohoto práva na právní status jednotlivců, kterým mohou být na základě unijních norem přiznána práva nebo stanoveny povinnosti. Evropská unie disponuje uceleným institucionálním, politickým a právním systémem, který ji připodobňuje státnímu uspořádání a představuje ústavní rámec jejího fungování. Unie je tak chtě nechtě v jisté konkurenci vůči svým zakládajícím jednotkám – státům. Zde si na přednášce doplníte základní argumenty pro závěr, že Evropská unie je konkurentem států.
V souvislosti s problémem „ohrožování suverenity“ členských států postupující evropskou integrací nelze opomenout nejnovější „road map“ Komise, která volá po federalizaci Evropské unie. 12. září 2012 José Barroso, předseda Evropské komise, přednesl na půdě Evropského parlamentu projev o stavu Unie, ve kterém zazněla mimo jiné tato slova: „Prohloubená a skutečná hospodářská a měnová unie, politická unie se soudržnou zahraniční a obrannou politikou v konečném důsledku znamená, že současná Evropská unie musí postoupit dále. Nebojme se těch slov: musíme postoupit směrem k federaci národních států. To je to, co potřebujeme. To je naším politickým horizontem. To je to, co musí být vodítkem pro naši práci v nadcházejících letech. Volám dnes po federaci národních států. Nikoliv však po superstátu. Po demokratické federaci národních států, která může pomocí sdílené suverenity řešit naše společné problémy tak, aby každá země a každý občan měli více možností, jak řídit svůj vlastní osud. Jde o Unii s členskými státy, a nikoliv proti nim. V éře globalizace přináší sdílená suverenita více síly, a nikoliv méně.“
Z uvedených slov je patrné, že proces evropské integrace není u konce. Proto nejsou u konce ani dohady o jeho vlivu na suverenitu (jakéhokoliv) členského státu. Dynamika integrace za posledních 20 let i v posledních letech spojených s finanční a dluhovou krizí prokazuje, že rozbor jejího vlivu na suverenitu státu je aktuálním tématem. Aktuálnost lze podložit též faktem, že na onu dynamiku opět reagoval i jeden z největších kritiků integrace, tehdejší prezident České republiky, Václav Klaus. Ve svém projevu proneseném na Pražském hradu u příležitosti státního svátku 28. října 2012 varoval před naznačenými federalizačními plány Komise:
„Sešli jsme se na tomto historickém místě, abychom si připomněli, že novodobému českému státu přibyl další rok. Od vzniku naší republiky zanedlouho uplyne již sto let. V té chvíli se jistě budeme ptát: – co tato, z hlediska historie relativně krátká doba, navíc přerušená nacistickým protektorátem a poté faktickým područím Sovětskému svazu, našemu národu přinesla; – a co jsme svému státu přinesli my, kteří jsme v této době žili? Aby takové otázky vůbec měly smysl, musíme v té době svoji republiku ještě mít. Samozřejmé to není. Pokušení využít současných potíží v Evropě k radikální centralizaci kontinentu a k dalšímu oslabení suverenity historických evropských států – potíží, které by bez chybně koncipovaného zavedení společné evropské měny v této podobě nevznikly – je veliké a už neskrývané.“
Slova prezidenta republiky, sice s negativními implikacemi, ale o to naléhavěji, prokazují, že se vliv integrace na suverenitu musíme brát vážně a věnovat mu pozornost.
2. Jak vlastně chápat suverenitu v integrované Evropě? [teoretické konstrukce] Suverenita je ve svých klasických definicích vyjádřením nejvyšší, jediné, nezávislé a nepodmíněné moci, ovládající určité území a obyvatelstvo na něm žijící. Tato tradiční široká definice vychází z potřeb doby, ve které se suverenita jako právní a politická kategorie začala objevovat. Jednalo se o období raného novověku (2. polovina 16. století), kdy koncepce suverenity panovníků umožnila jejich vymanění se zpod papežské i císařské moci. Právní konstrukce absolutní a trvalé suverenity krále byla předpokladem existence státu, podmínkou jeho vnitřního uspořádání a stability. V době, kdy došlo k oslabení moci duchovní a ztrátě původního (božského, přirozeněprávního) odůvodnění pozice státní moci, byla suverenita panovníka předpokladem jeho schopnosti ovládat určité území a zabezpečit přežití státu. Negativním aspektem této široce chápané suverenity je nezávislost, nepodmíněnost na jakékoliv jiné moci. Pozitivní aspekt suverenity je představován její výlučností, tj. eliminováním jakékoliv další moci, resp. jejího působení, na stejném území. Suverenita je považována za základní atribut státu. Ústava ČR hned ve svém prvním článku stanoví, že: „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“ Svrchovanost republiky neboli její suverenita je základním východiskem existence České republiky jako samostatného státu. Jaký je konkrétní obsah tohoto pojmu, co si lze pod prohlášením České republiky za svrchovaný stát představit, však Ústava blíže nespecifikuje. Otevírá tak možnost pro různá chápání suverenity. Významné je to hlavně ve spojení s členstvím České republiky v Evropské unii. Zde se nám nabízejí v podstatě dvě odlišné cesty jak chápat suverenitu: a) jako nedělitelnou kvalitu. Suverenita je absolutní, suverénem je vždy jediná entita (nové státy při rozdělení; federace při spojení). Toto chápání vychází z existence vítězů a poražených. Akceptování nového (dalšího) suveréna je zároveň akceptací zániku původního suveréna. Aplikováním této varianty chápání suverenity na podmínky evropské integrace můžeme dojít pouze ke dvěma na sebe navazujícím a poněkud nepřijatelným výsledkům. Toto chápání je na první pohled černo-bílé. Pokud bychom v rámci tohoto konceptu uznali, že Unie je novým suverénem, na kterého státy přenesly svou suverenitu, zároveň bychom museli negovat státnost a další samostatnou existenci členských států. Tento pohled je samozřejmě nepřípustný. Unie doposud není superstátem, který by pohltil své členské státy. Pokud bychom naopak v rámci popsaného pohledu přesun suverenity ze států (tradičních nositelů) na Unii (nového nositele) nepřipustili, implicitně bychom popírali skutečnost, že Evropská unie již není pouhou mezinárodní mezivládní organizací, ale samostatným subjektem s vlastním ústavním příběhem.
b) státní suverenitu můžeme chápat i jako dělitelné jmění, jako flexibilní kategorii. Když připustíme její dělení a přesuny jejích částí, dostáváme se k akceptaci sdílení suverenity a k vytváření její slité podoby v útvarech, které obsahují více prvků. V krajním případě přecházíme již do prostoru (kon)federalizačních koncepcí. K tomuto modernímu pojetí suverenity se přiklonil i náš Ústavní soud, když ve svých nálezech ve věci Lisabonské smlouvy připustil, že suverenita již nemůže být chápána staticky, ale naopak je nutné uznat, že oprávněním suveréna je i možnost se svou suverenitou nakládat, a tudíž ji i dělit a propůjčovat jiným subjektům.
„Strašák Lisabonské smlouvy.“ Přečtěte si následující úryvek z vystoupení prezidenta republiky Václava Klause na jednání Ústavního soudu o Lisabonské smlouvě (Ústavní soud, Brno, 25. listopadu 2008). Lisabonská reforma Evropské unie vyvolala do té doby největší diskuze o tom, zda účast České republiky v integračním projektu je, nebo není, ohrožením suverenity našeho státu. Ukazuje na to, jak zásadní dopady na suverenitu byly zvažovány i při poslední velké změně fungování Unie.
Lisabonská smlouva tak zahajuje proces, na jehož konci bude suverénem Evropská unie, která bude nařízeními či jinou jednostrannou formou stanovovat normy a pravidla jak jednotlivým členským státům, tak i občanům těchto států. Ústavy států již nebudou ohnisky právních řádů jednotlivých členských států. Naopak, tyto právní řády budou v takové situaci svoji existenci odvozovat od ústavy Evropské unie (ať již se bude nazývat jakkoli) a budou s ní muset být v souladu. Obzvláště alarmující je to, že toto zásadní omezení svrchovanosti České republiky a dalších členských států Evropské unie není v textu Lisabonské smlouvy jasně a otevřeně zformulováno a že není výslovně označeno jako záměr a cíl uspořádání, které má tato smlouva přinést. Omezení svrchovanosti je nastoleno skrytě, implicitně, je zašifrováno v nepřehledných článcích a ustanoveních. Lisabonská smlouva, vstoupí-li v platnost, zmocní – aniž by to evropská veřejnost tušila – orgány Evropské unie, aby svým rozhodováním libovolně omezovaly svrchovanost členských zemí…
Nález Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. Pl. ÚS 19/08 Lisabonská smlouva I V tomto nálezu představil Ústavní soud svůj pohled na chápání suverenity na pozadí integrace. Institut suverenity státu podle Ústavního soudu prošel jistým přerodem a získal nové významy a proporce. Nejedná se již jenom o pouhý atribut národního státu a vyjádření jeho moci nad ovládaným územím. Dnešní koncept suverenity je nutně spojený s ochotou a vůlí státu podílet se na mezinárodní spolupráci a užívat své kompetence ve spojení s ostatními subjekty mezinárodního společenství. Suverenita je slovy Ústavního soudu „projevem nového řádu globalizovaného světa.“ V tomto globalizovaném prostoru dochází nejen k propojování ekonomik a rozhodovacích procesů, k přesunům odpovědnosti a řídících center, ale také k vytváření nových přístupů ke klasickým pojmům. Jeden z nich, suverenita státu, nabývá nového rozměru právě v souvislosti s evropskou integrací, kde sdílení společných cílů, ale hlavně sdílení pravomocí, dalo podle Ústavního soudu za vznik koncepcím sdílené či slité suverenity. Ústavní soud na proces evropské integrace nehledí jako na proces postupného ztrácení originálních pravomocí České republiky. Naopak hledá v něm možnost pro posílení postavení státu a pojem suverenita chápe jako schopnost státu určovat svou budoucnost,
schopnost užívat, sdílet, přesouvat a společně realizovat určitou část pravomocí, což vede k jednoduššímu a efektivnějšímu dosahování cílů státu. Ústavní soud doslovně uvádí, že: „Evropská unie pokročila zdaleka nejvíce v konceptu sdílené – „slité“ – suverenity (pooled sovereignty) a již dnes vytváří entitu sui generis, která těžko snese zařazení do klasických státovědných kategorií. Je spíše otázkou jazykovou, zda lze proces integrace označovat za „ztrátu“ části suverenity, resp. kompetencí, nebo přiléhavěji např. za „propůjčení, postoupení“ části kompetencí suveréna. Může se jevit jako paradoxní, že klíčovým projevem svrchovanosti státu je i možnost se svou svrchovaností (její částí) dále nakládat, resp. určité kompetence dočasně či trvale postoupit.“
Platí tedy, že přistoupením k Evropské unii neztratila Česká republika postavení svrchovaného státu. V souvislosti s evropskou integrací je potřebné akceptovat posun v chápání pojmu suverenita státu od statického pojetí k otevřenému, dynamickému konceptu, který je nástrojem sladění požadavku zachování suverenity státu a jeho účasti na evropském integračním projektu.
3. Jak se projevuje suverenita státu v integrované Evropě? [praxe] Když platí, že je Česká republika i nadále suverénní státem, je otázkou, jak se táto její suverenita projevuje ve vztahu k Evropské unii a tlaku jejích rozhodnutí? Zde poukážeme na 3 výrazné prvky, které zdůrazňují suverenitu státu i v situaci, kdy je připuštěno dělení a sdílení suverénních pravomocí. a) Státy jsou tzv. „Masters of the Treaties“ = pány smluv a tudíž drží osud Unie ve svých rukou! Evropská integrace je založena na dohodě členských států, která je obsažena v tzv. zakládajících (nebo též zřizovacích) smlouvách. V rámci hierarchie pramenů práva Evropské unie tvoří tyto smlouvy nejvyšší patro – určité ústavní právo Evropské unie (označováno jako primární právo Evropské unie). I když je Evropská unie samostatným subjektem, s vlastní vůlí, institucemi a nástroji působení na každodenní život, nemá možnost sama měnit své zakládající dokumenty. Primární právo Evropské unie je výsledkem dohody členských států. A členské státy nesou také hlavní odpovědnost za jeho změny a revize. Vzhledem k tomu bývají označované jako „páni smluv“. Postup přijímání změn primárního práva stanovuje čl. 48 SEU. Existují tři druhy postupů měnění smluv. 1. Řádný postup pro přijímání změn je obecnou formou revize smluv a měl by být užíván pro všechny podstatné zásahy do obsahu primárního práva. Tento postup je spojen s nejsložitějším vyjednáváním (běžně se svolává speciální konvent a mezivládní konference) a změny Smluv zde mohou vstoupit v platnost teprve po ratifikaci všemi členskými státy. 2. Zjednodušený postup k přijímání změn týkajících se vnitřní politiky a činnosti Unie, který ale nesmí vést k rozšíření pravomocí svěřených Evropské unii. O změnách zde rozhoduje Evropská rada a v platnost vstupují po schválení všemi členskými státy. 3. Zjednodušený postup k přijímání změn týkajících procedur rozhodování v Radě a postupů přijímání právních aktů Radou a Evropským parlamentem. U tohoto postupu se každá iniciativa předkládá vnitrostátním parlamentům. Každý z nich má právo ve lhůtě šesti měsíců vyjádřit svůj nesouhlas, čímž zablokuje další postup změny SFEU = blokační oprávnění vnitrostátních parlamentů bývá označováno jako právo „červené karty“.
Článek 48 SEU 1. Smlouvy mohou být změněny řádným postupem pro přijímání změn. Mohou být rovněž změněny zjednodušeným postupem pro přijímání změn. Řádný postup pro přijímání změn 2. Vláda kteréhokoli členského státu, Evropský parlament nebo Komise mohou Radě předkládat návrhy na změnu Smluv. Tyto návrhy mohou mimo jiné směřovat k rozšíření nebo omezení pravomocí svěřených Unii ve Smlouvách. Tyto návrhy předá Rada Evropské radě a oznámí se vnitrostátním parlamentům. 3. Přijme-li Evropská rada prostou většinou po konzultaci s Evropským parlamentem a Komisí kladné rozhodnutí ve vztahu k posouzení navrhovaných změn, svolá předseda Evropské rady konvent složený ze zástupců vnitrostátních parlamentů, hlav států nebo předsedů vlád členských států, Evropského parlamentu a Komise. Institucionální změny v měnové oblasti jsou rovněž konzultovány s Evropskou centrální bankou. Konvent přezkoumá návrhy změn a konsensem přijme doporučení pro konferenci zástupců vlád členských států podle odstavce 4. Evropská rada může po obdržení souhlasu Evropského parlamentu prostou většinou rozhodnout, že konvent nesvolá, pokud to není odůvodněné rozsahem navrhovaných změn. V tom případě vymezí Evropská rada mandát pro konferenci zástupců vlád členských států. 4. Konferenci zástupců vlád členských států svolá předseda Rady, aby se společně dohodly změny, které mají být ve Smlouvách provedeny. Změny vstoupí v platnost po ratifikaci všemi členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy. 5. Pokud smlouvu pozměňující Smlouvy po dvou letech od jejího podpisu ratifikovaly čtyři pětiny členských států a jeden nebo více členských států se při její ratifikaci setkalo s obtížemi, bude se touto otázkou zabývat Evropská rada. Zjednodušený postup pro přijímání změn 6. Vláda každého členského státu, Evropský parlament nebo Komise mohou předložit Evropské radě návrhy na změnu všech nebo části ustanovení části třetí Smlouvy o fungování Evropské unie, která se týkají vnitřních politik a činností Unie. Evropská rada může přijmout rozhodnutí o změně všech nebo části ustanovení části třetí Smlouvy o fungování Evropské unie. Evropská rada rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem a Komisí a, v případě institucionálních změn v měnové oblasti, s Evropskou centrální bankou. Toto rozhodnutí vstoupí v platnost až po schválení členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy. Rozhodnutí podle druhého pododstavce nesmí rozšířit pravomoci svěřené Unii Smlouvami. 7. Stanoví-li Smlouva o fungování Evropské unie nebo hlava V této smlouvy, že Rada rozhoduje v určité oblasti nebo v určitém případě jednomyslně, může Evropská rada přijmout rozhodnutí, které Radě umožní v této oblasti nebo v tomto případě rozhodovat kvalifikovanou většinou. Tento pododstavec se nepoužije na rozhodnutí související s vojenstvím nebo obranou. Stanoví-li Smlouva o fungování Evropské unie, že Rada přijímá legislativní akty zvláštním legislativním postupem, může Evropská rada přijmout rozhodnutí, kterým umožní přijímat tyto akty řádným legislativním postupem. Každá iniciativa Evropské rady na základě prvního nebo druhého pododstavce se oznámí vnitrostátním parlamentům. Vysloví-li některý vnitrostátní parlament ve lhůtě do šesti měsíců od tohoto oznámení svůj nesouhlas, rozhodnutí uvedené v prvním nebo druhém pododstavci se nepřijme. Není-li nesouhlas vysloven, může Evropská rada toto rozhodnutí přijmout. Evropská rada rozhoduje o přijetí rozhodnutí uvedených v prvním nebo druhém pododstavci jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu, který se usnáší většinou hlasů všech svých členů.
b) Státy jsou i nadále pány svého vlastního osudu! Od účinnosti Lisabonské smlouvy je možnost státu vystoupit z Evropské unie již výslovně upravena, a to v čl. 50 Smlouvy o Evropské unii. Vystoupení státu z Unie má být v prvé řadě konsenzuálním procesem. Stát, který hodlá vystoupit z Unie, musí svůj záměr oznámit Evropské radě. Ta přijme pokyny pro jednání Unie o uzavření dohody o podmínkách vystoupení. Toto jednání vede za Unii pověřený vyjednavač (čl. 218 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie) a po jednáních uzavírá dohodu o vystoupení za Unii Rada se souhlasem Evropského parlamentu. Orgány Unie tedy mají možnost ovlivnit proces vystupování státu, ne však samotné vystoupení. To zůstává jednostranným, autonomním rozhodnutím vystupujícího státu. Dohoda o vystoupení není absolutní podmínkou zániku členství. V případě, že nedojde k jejímu
dojednání nebo přijetí, totiž zanikne členství ve lhůtě dvou let od okamžiku, kdy stát oznámil Evropské radě svůj záměr. Vystoupení státu postupem podle čl. 50 Smlouvy o Evropské unii je jediným způsobem ukončení členství, který právo Evropské unie upravuje. Je nutné mít na paměti, že právo Evropské unie neumožňuje vyloučení státu. Přistoupení i vystoupení z Unie jsou autonomními oprávněními států, jejich setrvání je pak jistým privilegiem, které nemůže být odňato rozhodnutím nějaké instituce či rozhodnutím ostatních členských států. Článek 50 SEU
1. Každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit. 2. Členský stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. S ohledem na pokyny Evropské rady Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Tato dohoda se sjednává v souladu s čl. 218 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. Jménem Unie ji uzavře Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. 3. Smlouvy přestávají být pro dotyčný stát použitelné dnem vstupu dohody o vystoupení v platnost, nebo nedojde-li k tomu, dva roky po oznámení podle odstavce 2, nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně po dohodě s dotyčným členským státem o prodloužení této lhůty. 4. Pro účely odstavců 2 a 3 se člen Evropské rady nebo Rady, který zastupuje vystupující členský stát, nepodílí na jednáních ani rozhodnutích Evropské rady nebo Rady, která se jej týkají. Kvalifikovaná většina je vymezena v souladu s čl. 238 odst. 3 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie. 5. Pokud stát, který z Unie vystoupil, požádá o nové přistoupení, podléhá tato žádost postupu podle článku 49.
c) Unie má povinnost respektovat národní identitu svých členských států! I když je Evropská unie samostatným subjektem a její právo má vůči členským státům dominantní povahu, její aktivity nejsou neomezené. Limitem činnosti Evropské unie (a tudíž i limitem aplikace a účinků jejího práva) představují hodnoty tvořící národní identitu členských států, které musí Unie respektovat. Čl. 4 Smlouvy o Evropské unii totiž kodifikuje oboustrannou loajalitu, tedy stav, kdy nejen členské státy nesou povinnost loajálně přispívat k dosahování cílů integrace (čl. 4 odst. 3 SEU), ale rovněž Unie musí ctít jejich důležité hodnoty (čl. 4 odst. 2 SEU). Toto pravidlo lze objevit i v názorech českého Ústavního soudu, který nepovažuje delegaci pravomocí z České republiky na Evropskou unii za trvalou a neomezenou. Ústavní soud vychází z předpokladu podmíněného přenosu pravomocí na Evropskou unii, zvedá varovný prst a připomíná, že přenos pravomocí není definitivní a že ho hodlá respektovat, a tím akceptovat i účinnost práva Evropské unie na našem území jenom dotud, dokud je tento výkon slučitelný s výchozími hodnotami českého ústavního systému. I když Ústavní soud respektuje právo Evropské unie jako autonomní právní systém, připomíná, že hodlá působit jako konečný strážce nedotknutelných hodnot české ústavnosti, které nemohou být dotčeny ani působením autonomního supranacionálního právního řádu. Nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2006, sp. zn. Pl. ÚS 50/04 Cukerné kvóty III “[Dle Ústavního soudu] delegace části pravomocí vnitrostátních orgánů může trvat potud, pokud tyto pravomoci jsou orgány ES vykonávány způsobem slučitelným s uchováním základů státní suverenity České republiky a způsobem, jenž neohrožuje samotnou podstatu materiálního právního státu. […]“
Článek 4 SEU
1. V souladu s článkem 5 náležejí pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, členským státům. 2. Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu. 3. Podle zásady loajální spolupráce se Unie a členské státy navzájem respektují a pomáhají si při plnění úkolů vyplývajících ze Smluv. Členské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie. Členské státy usnadňují Unii plnění jejích úkolů a zdrží se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie.
