Survival cesta mýma očima ,,Nikdy bych si nemyslel, že mi ovladač od televize v ruce změní postoj k přírodě a že vše přehodnotím“
Poděkování Chtěl bych tímto poděkovat skvělým lidem, ať už to jsou lidé, kteří mi pomáhají na této cestě nebo lidé, které nosím neustále v srdci. Konkrétně mé matce, která mi odjakživa dávala najevo podporu jak psychickou tak i finanční. Bez tebe by mi to šlo mnohem obtížněji. Mé přítelkyni, která i přesto že není nadšená z toho co dělám, mě podporuje a díky které vím že musím být opatrný. Jsem rád za to, že tě mám a jsi pro mě to nejdůležitější v mém srdci. A mému nejlepšímu příteli a zároveň parťákovi, který mě doprovází na každém kroku. Jsem Ti velice vděčný za veškerou pomoc.
OBSAH 1. Jak to začalo 2. Les a my 3. Rozhodnutí, které vše změnilo 4. Afrika a Mt. Kilimanjaro 5. Když se splní jeden ze snů 6. Nejvzácnější člověk 7. Příliš adrenalínu 8. Dovětek
Jak to začalo . . . Jako první chci říct, vím že jsem mladý člověk a že mám toho hodně před sebou, ale i tak jsem se rozhodl napsat to co cítím a jak se mi jeví to, co dělám. Od malička mě to nějakým způsobem táhlo k přírodě i když je fakt že jako malý nad tím většinou moc nepřemýšlíte. Taky sem měl sny jako každý malý kluk být policistou, hasičem, pilotem apod. Postupem času se ve mně začala vyvíjet záliba k přírodě a dodnes si pamatuju jak jsme s mým nejlepším přítelem jako uplně malý zachraňovali mládě vlaštovky. Jenže tehdy nás ještě nenapadlo, co budeme dělat o pár let později. Oba jsme bydleli ve městě, takže jako malím nám byla příroda docela vzdálená. Říkám jako malým proto, protože pár kilometrů od města jsou lesy ale jako malí jsme o nich neměli ponětí, tedy aspoň já. S mým nejlepším přítelem a parťákem jsme se znaly úplně od dětství. Bydleli jsme oba ve stejném vchodu panelového domu, takže když jsme chtěli jít ven nebyl problém. Vždy jsem cítíl, že je ochotný člověk, který vždy pomůže a nikdy jsem o tom něměl pochyby. Většinu času venku jsme různě pobíhali kolem panelového domu apod. Je jasné, že jako malí bychom jsme si těžko mohli jít, kam chceme. Jednoho dne nás ale parťákova mamka vzala někam, kde jsme na náš mladý věk byli uchvácení. Došli jsme k řece, do které tekl menší potůček a s pravidelnými intervaly z něj vystřelil pramen vody a tak se to opakovalo pořád dokola. Hodně vzdáleně to připomínalo gejzíry, ale pro nás to bylo něco úžasného a protože tryskající voda se nám zalíbila, pravidelně jsme se k ní vraceli. Dodnes nevím přesně, proč že ta voda vlastně tryskala. Jen to, že to co pro nás bylo v dětství uchvacující, bylo obyčejné vodovodní potrubí obrostlé trávou. I tak ale rád na tyto zážitky vzpomínám a vždy když procházím kolem tohoto potrubí, které dnes už přes keře a trávu nejde ani vydět, vzpomenu si, jak jsme jako malí byli šťastní z naválu vody z potrubí do řeky. Jednoho dne se však stalo něco, co pro mě byla docela tvrdá rána na můj mladý věk. Stěhování – něco co jsem si nedokázal představit a popravdě nechtěl jsem si to ani připustit. Byl to pro mě docela šok, protože jsem předem nic neveděl a ani netušil. První co mě napadlo, když jsem se to dozveděl bylo, že to musím jít říct mému kámošovi. Doma jsem tedy řekl, že jdu za kámošem, vlezl jsem do výtahu a jel o tři patra výš, kde můj nejlepší kamarád bydlel. Poté co jsem mu vše vysvětlil jsme chvíli jen seděli a mlčky se dívali na sebe. Myslím si, že pro něj to byl nejspíš taky dobrý šok. Ani jednoho z nás by nic takového nenapadlo a ani jsme nad tím nikdy nepřemýšleli. Po chvíli sedění, kamarád nadzvedl hlavu, a řekl „třeba se nakonec stěhovat nebudete“ a já ho jenom ujistil, že už vím určitě, že ano. Ten den jsme ani nepřemýšleli, jestli půjdeme ven. Celý den jsme u nich proseděli a řešili stěhování. I když, vlastně nebylo co řešit. Večer se mi nechtělo ani zpátky domů, protože jsem veděl, že další den ráno to stěhování nastane. Rozloučil jsem se s kamarádem a pomalu šel zpátky domů. Celý večer jsem doma přemýšlel, ale bylo to spíše přemýšlení do prázdna. Rozhodl jsem se teda, že půjdu spát a po chvilce dívání se do stropu, jsem zaspal. Ráno jsem se vzbudil a hned sem veděl, že příjemný den to nebude ani trochu. Ještě těsně před odjezdem jsem se šel rozloučit s kamarádem. V té době jsem si myslel, že už spolu ven nejspíš nikdy nepůjdeme. Nevím proč jsem si to myslel, ale nejspíš úvaha malého kluka. Jel jsem tedy opět o tři patra výš, zazvonil u kamaráda a čekal až přijde někdo otevřít. Po chvilce otevřela jeho mamka a aniž bych něco řekl, usmála se a řekla ať jdu dál. Vevnitř na chodbě mě už čekal kamarád. Chvilku jsme na sebe zase jenom zírali a pak jsem řekl „no nic, nedá se nic dělat, jdu se rozloučit “ s kamarádem jsme si podali ruku, rozloučili se a řekli jsme si že si budem psát. Jeho mamka mi popřála hodně štěstí a já se vydal výtahem do přízemí, kde mě čekala mamka a pak jsme šli do auta. Vzpomínám si, jak jsem se ohlédl a kamarád na mě mával z okna, zamával jsem mu tedy nazpátek a odjeli jsme. Odstěhovali jsme se do města vzdáleného deset kilometrů, což jsem samozřejmě nevěděl. Myslel jsem si, že je to rozhodně větší dálka. Ale pak jsem byl šťastný za to, že je to jen deset kilometrů. S kamarádem jsme byli neustále v kontaktu. Ze začátku dopisama, později smskama a pak i maily apod. Když jsme se přestěhovali, tak jsem se s kamarádem neviděl. Pouze jsme si psali, ale později
když jsme zjistili, že trochu bokem mezi městy kde bydlíme je les, jsme se jednoho víkendu domluvili, že si tam dáme sraz na kolách. Byl jsem šťastný, že ho po dlouhé době uvidím. Dojel jsem tam o něco dřív než on, protože jsem to měl o něco blíž. A asi po deseti minutách dojel i on. Z dálky jsem ho nepoznal, ale jak dojel blíž bylo jasné, že je to on. Rozzářily se nám oběma úsměvy. A byl jsem natolik šťastný, že jsem kamaráda musel obejmout. Nevyděl jsem ho dva roky a konečně jsme se dočkali. I když jsme si uplynulé dva roky psali, měli jsme toho tolik, co jsme si chtěli říct, že jsme si neustále skákali do řeči. Po celodenních projížďkách a zkoumání lesa jsme se dohodli, že do zdejšího lesa budeme jezdívat častěji a tak jsme skoro každý víkend vyráželi do lesa. A tak to začalo . . .
Les a my . . . V lese jsme tedy trávili skoro každý víkend, až na malé vyjímky. Většinou jsme se jen tak projížděli a postupem času jsme les poznávali víc a víc. Blížila se zima což přinášelo i nevýhody. Zima sama o sobě není pro mě příjemná, mám radši léto. A znamenalo to i časově náročnější cestu do lesů, hlavně pokud bylo hodně sněhu. Cesta která obvykle trvala kolem půl hodiny se teď protáhla až na hodinu. Ale když jsme byli na místě tak jsme byli rádi, protože bych řekl, že v zimě jsme měli víc zábavy a to na rybníku který byl za lesem. Po každé když klesla teplota na nulu a přijeli jsme tam, tak jsem jako první lezl na led jestli se to tak dalo nazývat. Led byl tolikrát tak křehký, že pokud jste na něj hodily jen zlehka kámen, hned se prolomil, ale i tak jsem to musel zkoušet. V té době jsem nějak začal docházet na to, co je to adrenalin. Jednoho dne jsme se rozhodli, že půjdeme na led a vydáme se k rákosí které rostlo opodál. Kamarád mě upozorňoval, že ten led nevypadá zrovna nejlíp a že nejlepší bude, když to nebudeme riskovat. To jsem ale já nechtěl ani slyšet a tak jsme se pomalými šoupavými krůčky vydali k rákosí. Trvalo nám snad deset minut než jsme se dostali do poloviny rybníka. Led nebyl ani zasněžený, takže jsme nádherně vyděli co máme pod sebou, ale myslím, že by jsme byli oba radši kdybychom to co máme pod sebou neviděli. Pomalu jsme se blížili k tomu rákosí a prohlíželi si praskliny v ledu, které jsme procházeli. Některé byli dost široké, takže po chvilce jsem si řekl, že už se na ně dívat nebudu. Stejně jsem to ale udělal ještě mnohokrát a podíval se pod sebe. Když jsme došli k rákosí, připadalo nám to jako labyrint. Procházeli jsme rákosové cestičky, když v tom jsme slyšeli zadunění. Je jasné, že nás to oba pěkně znervoznilo, ale po chvilce jsme pokračovali dál. Zadunění se ale zopakovalo a tentokrát mnohem silněji, že jsme to i pocítili. Ze začátku jsme jenom stáli a čekali. Po chvilce opětovného zadunění jsme se ale hodně rychle vydali zpátky na břeh. Byli jsme tak v polovině na cestě zpátky z rybníka a kamarád se otočil a všiml si praskliny v ledu, která tam asi před pěti minutama nebyla. V tom momentě v nás tak hrklo, že jsme zrychlili ještě víc, ale každý si asi dokáže představit jak vypadá běh na ledu. Kdyby nás zrovna někdo pozoroval, tak si myslím, že by měl pěknou show u které by se určitě nenudil. Po chvilce jsme se dostali na břeh a můj kamarád nechtěl ani slyšet o tom, že se na led vrátíme, ale to bych nebyl já. Obešel jsem si rybník a opět jsem tam lezl z druhé strany. Kamarádovi jsem se snažil přesvědčivě vysvětlit, že ten led je pevný, ale oba jsme dobře věděli, že to byla blbost. Ale i tak po chvilce přemlouvání se kamarád vydal za mnou. Potom už jsme žádné praskání neslyšeli, ale k místu kde jsme byli předtím jsme se už neodvážili. Jakmile skončila zima a nastalo jaro, tak se začal sníh vytrácet a to takovou rychlostí, že v lese nastaly záplavy. Veděli jsme, že to kam jezdíme jsou lesy lužní, tudiž jsou často zaplavovány, ale ještě jsme je zaplavené neviděli. Jednoho dne na jaře, když jsme přijeli na místo kde jsme si dávali sraz jsme se nestačili divit. Dál než za místo kde si dáváme sraz bychom se dostali jedině tak na člunu. Nevěřili jsme vlastním očím. Tam kde obyčejně jezdíme po cestě bylo dva metry vody. Dostali jsme se pouze na most přes řeku, která tama tekla ale za most jsme se už nedostali. Dodnes nevím jak je možné, že cesta před mostem je suchá a cesta za mostem je pod vodou. Jediné vysvětlení je, že za mostem je cesta položena níže, ale pokud jste na místě a díváte se na to, nepřipadá vám to tak. Tak jsme tedy stáli na mostě a dívali se jak se řeka vylévá do lesů a polí. Most nevypadal zrovna pevně. Pilíře měl betonové ale zbytek byl ze dřeva, takže se tlakem vody docela pohyboval na stranu a zpět. Byl to docela zážitek, jen jsme si museli hodně dobře hlídat s kamarádem tu suchou stranu,aby jsme na mostě neuvízli. Když se začalo stmívat vydali jsme se domů a když jsme na druhý den odpoledne přijeli, už jsme se nedostali ani k tomu mostu.
Rozhodnutí, které vše změnilo . . . Jeden podzimní víkend, když docela dost pršelo jsme se s kamarádem domluvili, že nikam nepojedeme, že v dešti to nemá cenu. Tak jsme oba zůstali doma. Ten den se mi ani nějak zvlášť nechtělo na počítač, tak jsem si pustil televizi. V ten moment mě ještě ani zdaleka nenapadlo, že po chvilce se mi určitým způsobem změní život. Přepínal jsem mezi různými kanály, ale v televizi pro mě nic zajímavého nebylo, až jsem po chvíli narazil na pořad v přírodě. Ze začátku jsem nevěděl o co jde, ale pořad se mi zalíbil, tak jsem se díval nadále. Později mi to začalo docházet. Pořad byl o tom jak přežít v přírodě pokud se v ní ztratíte. V ten moment jsem si vybavil zpětně všechny myšlenky. Jak jsem říkal, že bych chtěl dělat něco s přírodou, ale něco víc akčnějšího a jak jsem pořád přemýšlel co a vůbec nic mě nenapadalo. A najednou to přišlo, věděl jsem přesně, čemu se chci začít věnovat. Jako uplně první následovalo sledování již zmíněného pořadu s názvem Man vs Wild, který uváděl Bear Grylls. A právě tento člověk se stal pro mě velkým vzorem. Sledoval jsem každý díl a pozorně naslouchal všem zajímavostem a radám. Později jsem si na internetu dohledával více a více informací a to hlavně o Bearovi. Žasl jsem nad tím co vše zažil. A pak nastala doba, kdy jsem se o přežití v přírodě jiným slovem survival začal zajímat. Četl jsem mnoho a mnoho příruček o přežití v přírodě až po rostlinstvo a zvěř, ale jak je známo z knížek se všechno člověk nenaučí. Vydal jsem se tedy do lesa abych si to vyzkoušel v praxi a začalo se mi to líbit. Stavění přístřešků a podobných věcí mě začalo bavit natolik, že jsme se s kolegou rozhodli založit web na toto téma a prezentovat na něm tyto věci. Ze začátku jsme si videa natáčeli pro sebe, ale postupem času jsme došli na to, že nahrávat si videa pro sebe nemá skoro žádný smysl, že lepší bude nahrávat videa na internet, aby nám je mohli ostatní lidé hodnotit. Nejprve jsme natáčeli hodně krátká videa, která byla poněkud nezáživná, až mě jednou napadlo, že si vymyslíme vlastní název. Automaticky nás oba začali napadat různé názvy, ale v angličtině. Nakonec jsme došli k závěru, že nejlepší název bude Way in The Wild – Cesta divočinou. Bylo potřeba ještě vyřešit jednu věc a to tu, jak to nazývat. Nazývat to seriálem by byla docela blbost až jsme se rozhodli říkat tomu projekt a to platí dodnes. Ve videích jsme se snažili ukazát co nejvíce věcí a říct co nejvíce užitečných rad. Začalo nás to bavit víc a víc a časem jsme si začali troufat i na větší výzvy. Natáčeli jsme i hodinové video, které jsme točili několik dnů. Bylo to docela náročné na fyzičku i psychiku. Říká se, že není tak důležitá fyzická kondice jako ta psychická a já osobně si myslím, že je to pravda. Já si myslím, že pokud člověk nemá dobrou psychickou kondici, tak mu nemá co posilovat tu fyzickou. Hodněkrát jsme natáčeli a byl jsem natolik unavený, ale vždy mě hnalo dopředu to, že v té situaci nejsem sám, že můj kolega je v této situaci taky a že nejsem tedy jediný koho bolí nohy, nebo mu je zima. Někdy ale byli takové situace, že kolega byl na tom daleko líp a to už jsem se musel spoléhat na psychiku. Vzpomínám si na jedno natáčení videa, kde jsem se s kolegou domluvil na něčem s čím zrovna dvakrát nesouhlasil, ale nakonec na to přikývl. Natáčeli jsme v -15 stupních a já se rozhodl uprostřed zamrzlého rybníka, že ze sebe sundám propocené oblečení, udělám si pár kliků na zahřátí, protože jsem byl docela zmrzlý a oblečení si opět obleču. Nebyl jsem na to nijak přiraven a kolega to taky dopředu nevěděl. Řekl jsem mu to chvilku před tím, než jsme ten záběr chtěli natočit. Jakmile jsme se domluvili, začalo se natáčet. Docela jsem se přecenil a jakmile jsem začal dělat kliky na zasněženém ledě uprostřed rybníka jenom v tričku s dlouhým rukávem, bez bot a ponožek začal jsem pociťovat že to nedopadne dobře. Po deseti klikách jsem to vzdal a okamžitě jsem se začal co nejrychleji oblékat zpět, už to moc nepomáhalo a tak jsem zbytek natáčení videa musel mrznout a tehdy jsem se musel spoléhat na psychiku a slova mého kolegy, který mě povzbuzoval. Proto si myslím že dobrá psychika v drsných podmínkách je důležitá.
Afrika a Mt.Kilimanjaro Od malička mě nějakým způsobem fascinovala Afrika. Dodnes přesně nedokážu říct čím. Nejspíš ale přírodou a kmeny, které se tam nachází. Afrika ve mně vyvolává pocit naprosto nedotknutelné přírody, což bohužel začíná být vzdálené. Zmenšování přirozeného prostředí slonů je natolik závažné, že sloni musí napadat lidi, aby si udrželi prostor a když slon napadne člověka tak to většinou dopadne tak, že slon je zastřelen. Krokodýli jsou zabíjeni pro kůži a nosorožci pro jejich roh. To neprospívá nám a určitě ani zvířatům. Četl jsem mnoho článků kde bylo řečeno, že za pár let budou zvířata v Africe jen v kráteru Ngorongoro jestli to tak půjde dál. Naštěstí existujou různé organizace, které se snaží slonům navrátit více přirozeného prostředí a další různé organizace, které ochraňují africkou zvěř, nebo se snaží ji navrátit do africké divočiny. Jak už jsem jednou řekl, afrika mě táhla už od dětství. Svým způsobem se mi líbily všechny takové země, kde je rozlehlá divočina, ale Afrika asi nejvíc. Vždy jsem cítil nějaký respekt vůči domorodým obyvatelům. Nevím jak to vysvětlit, když cítim respekt k někomu, s kým jsem nemluvil ani jsem neměl tu čest ho potkat, ale je to tak. Pokaždé když někde vidím jak domorodí obyvatelé dokáží z toho, co je okolo nich přežít, uchvacuje mě to. Člověka z města by nejspíš nenapadlo, že nějaké listy jsou užitečné na střechu malé chýše z bláta, ale domorodcům nic jiného nezbývá. Říká se, že jediný majetek domorodců má většinou nohy, což je pravda. Zvěř je pro domorodce nesmírně důležitá, ale někteří domorodci nemají ani zvěř. V dnešní době se snaží hodně organizací pomoct domorodcům jakýmkoliv způsobem. Někteří domorodci to s radostí přijmou, ale někteří pomoc odmítají. Nedostatek škol je dalším problémem. Neuvěřitelně mile mě překvapil můj kolega, který mi před nedávnem řekl, že by jednou chtěl letět do Afriky a postavit tam školu. Myslím si, že takové odhodlání si zaslouží respekt a proto sem mu okamžitě nabídl svou pomoc. I já mám sen se podívat do Afriky. Pomoc kterou jsem nabídl kolegovi u mě platí, ale mám ještě jeden sen. Sen mezi Tanzánií a Keňou. Asi před 4 lety mě začali zajímat hory. Přečetl jsem si mnoho informací o Mount Everestu, ale jednoduše řečeno, veděl jsem, že nad něčím takovým nemusím uvažovat. Jsem toho názoru, že když člověk chce, dokáže všechno, stačí jenom odhodlání. Ale výstup na Mount Everest není jenom o odhodlání, ale i o štěstí. Mám obrovský respekt k této hoře i když jsem o ní jenom četl a obrovský respekt k horolezcům, kteří měli tu čest podívat se na její vrchol. Jednou při čtení jsem narazil na Kilimanjaro. Africkou nejvyšší horu. Říká se nejvyšší hora, ale ve skutečnosti se jedná o kráter. Kilimanjaro s jeho výškou 5895 m n. m. je nejvyšší vrchol Afriky. Protože nemám žádné skušenosti s horolezectvím, tak mě ještě víc překvapilo, že na Kilimanjaro se dá vylézt bez jakýchkoliv horolezeckých pomůcek a zkušeností. V ten moment jsem veděl, že to je to, co chci. Řekl jsem si, že na vrchol Kilimanjára se chci podívat. Po přečtení všech možných věcí o Kilimanjaru jsme se domluvili s kolegou, že jakmile to bude možné a dovolí nám to finance, odletíme do Afriky a natočíme výstup na vrchol Kilimanjara. Dočetl jsem se, že na vrchol Vás pustí pouze s domorodci, kteří Vás budou na vrchol doprovázet. Byl bych nesmírně šťastný, protože bych chtěl vedět vše o jejich životě, náboženství apod. Kilimanjaro je zatím pro mě a kolegu vzdálené, ale ne vzdálené natolik, jak když jsem o něm poprvé četl.
Když se splní jeden ze snů... Po dvou letech šetření nastala chvíle, na kterou jsem se těšil pěkně dlouho. S kamarádem jsme se pomalu ale jistě chystali na odlet do Anglie. Náš sen byl Londýn. Památky a celkově Londýn nás zaujal natolik, že jsme šetřili, až se náš sen pomalu začínal měnit ve skutečnost. Původní myšlenka navštívit Londýn vznikla tak, že jsem se rozhodl si našetřit a s kamarádem navštívit Beara Gryllse osobně. Později jsme však začali zjišťovat, že návštěva nebude natolik jednoduchá a nakonec jsme se rozhodli, že návštěva by byla nejspíš téměř nemožná, tak že ji nepodnikneme. Ale na tom, že navštívíme Londýn se nic neměnilo. Ze začátku mě to štvalo. Dva roky jsem si šetřil právě na toto a nakonec to hlavní budeme muset vynechat. Po tom co jsme si s kamarádem promluvili, jsme se dohodli, že jakmile bude mít Bear živou show v Londýně, koupíme si vstupenky a na tu show poletíme. Náš odlet se blížil čím dál víc a začalo shánění všech věcí, vyřizování pojištění atd. Před odletem jsem se mnohokrát denně díval do mapy a četl si důležité informace i když jsem je četl denně nejmín třikrát, neustále jsem si hledal nové a nové věci o Anglii. Hrozně jsem se těšil na to, že uvidím to, co jsem vyděl zatím jen na fotografiích. Večer před odletem jsem strávil se svou přítelkyní a slíbil jsem jí, že se vrátím v pořádku. Ten večer jsem šel spát docela brzo, protože jsem i brzo měl stávat. Usínal jsem s tím, že další den ráno to všechno začne. Sen na který jsem dva roky čekal. Ráno jsem se vzbudil asi o půl hodiny dříve, než mi měl zazvonit budík. Byl jsem docela nervozní, aby se něco na poslední chvíli nepokazilo. Šel jsem se tedy chystat. Vše jsem měl sbalené už od večera, ale ještě jsem vše kontroloval, abych měl jistotu, že mám vše. Zbývalo mi asi dvacet minut času a já už jsem jenom pochodoval po místnosti tam a zpět. Pak jsem se rozhodl, že půjdu pomalu na autobus, že tam aspoň dojdu dřív. Dojel jsem autobusem do města, kde bydlí kolega a jelikož bydlí blízko autobusového nádraží, už z dálky jsem vyděl jak čeká v okně. V tu chvíli jsem si řekl ,,výlet začíná´´. S kolegou jsme se vydali na vlakové nádraží, abychom odjeli do města, kde nastoupíme do letadla. Vlak měl dvacet minut zpoždění, ale stím jsme počítali, proto jsme jeli radši dřív. Po dvaceti minutách vlak přijel a mi jsme se jen šťastně dívali z okna vlaku a říkali si jak se blížíme našemu snu. Po příjezdu do města nám zbývalo nastoupit na městskou hromadnou dopravu, která jela až přímo na letiště a to jsem se začal náramně bavit. Kolega přišel k automatu aby si vyjel lístek na autobus k letišti, ale po vhození peněz do automatu a vybrání příslušné zóny, se mu ukázalo že žádné peníze do automatu nevhodil a lístek mu nevyjel, to byl kolega ještě v pohodě, ale jak zjistil že automat mu jeho vhozené peníze nevrátí ani náhodou, začal nadávat a zároveň se smát, že si z něj snad dělá ten automat srandu. Když jsem automat šel zkusit já, tak automat nefungoval už vůbec ale po vhození peněz se mi aspoň vrátili, na což kolega jen mávl rukou a mně bylo opět do smíchu. Blížil se odjezd autobusu na letiště a my jsme stále neměli jízdenku, tak jsme spěchali si ji koupit k nejbližší trafice. Po příjezdu na letiště jsme měli ještě tři hodiny času, tak jsem vytáhl notebook a chvíli jsme se dívali na nějaký film. Po chvilce nás ale film přestal bavit, tak jsme šli před letiště, kde bylo vyhrazené místo pro ty, kteří se chtějí dívat na odlet letadel. Když zrovna jedno letadlo odlétalo tak kolega řekl ,, To je neuvěřitelné, že za chvilku tam budeme sedět taky´´ , jenom jsem přikývl a díval se na odlet letadla. Po tom co letadlo zmizelo s dohledu, tak jsme šli na odbavení zavazadel a zbytek času jsme čekali v odbavovací hale na letadlo. Když na letišti oznámily, že letadlo právě přistálo a že za chvíli bude připraveno k odletu, šli jsme se nachystat a tentokrát se kolega pořádně smál mně. Začali jsme se bavit o tom jak jsme si naplánovali program v Londýně a najednou jsme se nějak neshodli. Kolega prohlásil totiž větu, že nám to akorát vyjde na čtyři dny, že pátý den budeme muset být stejně brzo na letišti a v ten moment sem se na něj díval jak vyjevený. Když jsme totiž plánovali kolik dnů tam budeme, nějak jsme se nejspíš neshodli a já si myslel, že tam budeme čtyři dny a kolega mě půl hodiny před odletem letadla ujišťoval, že jsme se domluvili na pět dnů. Samozřejmně se nic nestalo, byl jsem
jedině rád že budeme v Londýně trávit o den dél, ale kolega mi ještě týden předhazoval, že letím pryč a ani nevím na jak dlouho. Nastoupili jsme do letadla a teprve při pohledu z okýnka mi začalo pořádně docházet, že konečně poletíme tam, na co jsme si dva roky šetřili. Byl to pro mě úžasný zážitek protože to bylo poprvé, co jsem měl letět letadlem. Strach z toho, že poletím, jsem neměl ani trochu což mě samotného překvapilo. Kolega mi říkal jak je vzlétání nepříjemné, ale i tak jsem byl v pohodě. Možná to bylo tím, že jsem se už nemohl dočkat až doletíme do Londýna, nebo jsem se jednoduše nebál toho, že poprvní poletím. Všechno bylo ok a letadlo se pomaličku rozjíždělo, aby se mohlo otočit na vedlejší dráhu. Já celý nedočkavý jsem jenom čekal s kamerou v ruce, až vzlétneme. Letadlo dojelo na vedlejší dráhu a zastavilo. V tu chvíli mi kolega řekl: ,,A teď se drž !´´. Motory letadla se slyšitelně rozjeli naplno a letadlo se bleskurychle rozjelo po dráze. Nabíralo hodně rychle na rychlosti a po chvilce jsme vzlétli. Okamžitě jsem veděl co se mi kolega snažil vysvětlit. Ten pocit, že letadlo vzletělo poznáte hodně dobře. Začala se mi točit hlava, ale po chvilce to přešlo a já šťastný, jsem zapl kameru a začal nahrávat z okýnka. Letěli jsme dvě a půl hodiny, když pilot řekl, že budeme asi za deset minut přistávat. Připravoval jsem se na další věc, co mi kolega říkal. Na přistání. Řekl mi, že je to pro něj osobně horší než vzlétání a měl pravdu, ale vyzkoušeli jsme si nakonec dva v jednom. Když šlo letadlo na přistání a my jsme byli skoro na zemi, letadlo natolik zrychlilo a tak rychle se zvedlo zpátky do vzduchu, že se to nedalo porovnat se startem. Bylo to o hodně horší a kolega se už taky netvářil zrovna nejlíp. Po chvilce nám pilot řekl, že byli špatné podmínky na přistání, že tedy letiště obletí a přistane znova. Za pár minut jsme tedy přistávali znova a tentokrát jsme přistáli a vystoupili jsme z letadla na anglické zemi. Jakmile jsme se dostali z letiště, zbývalo se dostat do centra a pak na hotel. Všechno šlo podle plánu a o dvě hodiny později jsme už byli na hotelu. Bylo už pozdější odpoledne, ale rozhodli jsme se nemarnit čas a jet se podívat do nějakých obchodů do centra, abychom si nakoupili potraviny. Jeli jsme asi půl hodiny metrem a dojeli jsme až přímo ale opravdu přímo do centra. Vystoupili jsme z metra, vyšli schody a oba jsme se nestačili divit. Dívali jsme se s úžasem na Big Ben. Okamžitě mě napadlo, že naproti Big Benu přece musí být Londýnské kolo. Podíval jsem se na kolegu a zrychlil tempo, aniž bych si všiml, že jsme prošli kolem potravin. A při příchodu na křižovatku jsem vyděl most přes Temži a kus za ním směrem doleva jsem spatřil to, na co jsem se ohromně těšil, Londýnské kolo. Kolega napsal: První den, jelikož jsme měli jízdenku na metro, která platila až do půlnoci, jsme se rozhodli navštívit ještě centrum města, poté co jsme se ubytovali. Jako vhodná stanice se nám jevila "Westminster station". Jaké bylo naše překvapení, když jsme vystoupili přímo před Big Benem. Musím říct, že já i Tom jsme oněměli překvapením. Naše překvapení, a zvláště Tomovo, ještě narostlo, když po levé straně, na druhém břehu řeky se pomalu otáčela jedná z nejznámějších Londýnských atrakcí s názvem "London Eye". Vzpomněl jsem si, jak mi Tomáš vyprávěl o tom, jak má fotku tohoto kola vystavenou doma na ledničce a jak dlouho už toužil jej spatřit na vlastní oči. Samozřejmě, že jsme museli jít blíž. Tomáš si kolo prohlížel ze všech stran a jediné co říkal bylo: "Tak to je neuvěřitelné. Tak dlouho jsem se na to díval na obrázcích a teď ho vidím opravdu." A tak jsme chvíli jenom stáli a zírali. Musím říct, že i pro mě to byl zážitek. Za pár dní jsme kolo navštívili podruhé, tentokrát i zevnitř a pěkně jsme se projeli. Nejprve Tomáš nemohl najít kameru, takže jsme se dobře lekli, ale poté ji našel a začalo běhání z jedné strany na druhou s foťákem a kamerami. Nezapomenu na Tomův nadšený obličej při pohledu na rozsvícený noční Londýn. Hehe, taky nezapomenu na jeho naštvaný pohled, když nám den před tím kolo před nosem zavřeli. Šli jsme tedy blíž, ale po pár krocích jsme se zastavili, že se vrátíme zpět do těch potravin a pak půjdeme ke kolu. Po chvilce jsme z potravin vyšli a docela rychlou chůzí, jsme šli ke kolu. Neustále
jsem kolegovi opakoval, že to není možné, že ráno jsem se na to kolo díval na fotce na ledničce doma a teď stojím přímo před ním. Byl jsem uchvácený ještě dlouho po tom. U kola jsme byli asi hodinu, než jsme se rozhodli, že pojedeme zpátky do hotelu. Druhým dnem jsme se vzbudili akorát na snídani. Nasnídali jsme se a vydali se do centra. Před cestou metrem jsme si museli v automatu zakoupit lístek, jinak se do metra bez lístku nedostanete. Výběr příslušných zón nám vždycky zabral trošku času, ale postupem času jsme si zvykli a šlo to poměrně rychle. Po příjezdu do centra jsme se drželi našeho plánu a ještě jsme stíhali i věci navíc. Ale jelikož jsme byli z tolika věcí nadšení, tak se nám hodně často stávalo, že jsme se plánu ani nedrželi. Ten den jsme měli v plánu navštívit většinu muzeí a galerií. Pamatuji si kolegův nadšený výraz, když v jednom z muzeí zahlédl v prosklené vitríně samurajskou výzbroj. Veděl jsem, že se zajímá o Japonsko a podobné věci a okamžitě jsem na něm poznal vlnu nadšení. Celý druhý den jsme tedy prochodili většinu muzeí a galerií a večer, protože nám zbyl ještě čas, jsme se rozhodli jet opět k Londýnskému kolu, kde jsme si sedli na lavičku, povečereli a dívali se na noční Londýn. S kolegou jsme měli v plánu jít na Londýnské kolo, ale až bude tma abychom vyděli noční Londýn. Bylo už přítmí, ale mi jsme se dohodli, že ještě chvilku počkáme. Nakonec jsme však čekali zbytečně. U kola se řada lidí začala zmenšovat a po chvilce tam nebyl nikdo. Po chvilce nám došlo, že kolo už zavřeli a já ne moc nadšený jsem řekl, ať si to jdem ještě nějak obejít a že můžeme jet na hotel. Třetí den jsme měli v plánu navštívit památky jako je Tower Bridge, Buckinghamský palác atd. Po první za celou dobu nás třetí den zastihlo typické anglické počasí a ne jednou. Od rána až do odpoledne nás v pravidelných intervalech, asi každých dvacet minut zastihl pořádný déšť. Ze začátku mi to lezlo nesnesitelně na nervy, ale pak jsem si zvykl a nevadilo mi to. Za celý den jsme obešli většinu známých památek a navečer jsme tak jako každý večer dodrželi naši tradici a jeli ke kolu. Tentokrát jsme nečekali a hned jak bylo přítmí, šli jsme si koupit vstupenky na Londýnské kolo. Byli jsme hrozně šťastný, když jsme si všimli, že za námi zavírají a mi jsme to tak tak stihli. Koupili jsme si tedy lístky a šli na kolo, kde nám před nástupem do kabiny zkontrolovali batoh. A potom nás čekala asi půlhodinová vyhlídka na Londýn. Nejprve jsem nemohl najít kameru, ale pak jsem ji našel hluboko v batohu a s kolegou jsme nevěděli jestli dřív fotografovat nebo natáčet. Kabina se blížila pomalu zpátky na zem a já byl šťastný, že jsem se mohl podívat na Londýn z ptačí perspektivy. Po tom co jsme vystoupili s kabiny jsme se rovnou vydali zpátky na metro a směr hotel. Čtvrtý den, který byl pro nás poslední, jelikož pátý den jsme dopoledne odletáli domů, nám zbývalo navštívit tři věci které jsme měli v plánu. O2 arénu, Nultý poledník v Greenwichi a Olympijský stadion. Vše bylo docela mimo Londýn, takže ten den jsme se hodně najezdili ve vlaku a metru. Jako první jsme jeli k Nultému poledníku. Po tom co jsme se dostali až na místo nás čekalo menší zklamání. K základnímu poledníku jsme se nemohli dostat, protože bylo vše uzavřeno z důvodů konání Olympijských her. Ale po chvíli hledání jsme našli Nultý poledník vyznačený na vedlejší ulici. Takže sice jsme neviděli ten základní,ale nultý poledník jsme přece jen našli. Než jsme se vydali na cestu k O2 aréně dali jsme si přestávku v malinkatém parku, kde jsme si ještě ani nesedli na lavičku a byli u nás holubi. Naštěstí nebyli nijak drzí, takže jsem si mohl v klidu vychutnávat anglické sušenky s kousky čokolády, které mi natolik zachutnaly, že jsem si je v Londýně kupoval denně. Po menší přestávce jsme se vydali zpátky na vlak. Po zhruba půlhodině jízdy vlakem jsme přesedli na metro a jeli jsme k O2 aréně. Když jsme tam dorazili, hned jsme se šli podívat dovnitř, kde bylo mnoho obchodů než se vejde do hlavní haly. Po tom co jsme si vše prohlédli jsme vyšli ven a myslel jsem, že mám nějak mimo smysly. Zdálo se mi, že jsem vyděl lanovku, říkal jsem si, že to není možné ale i tak jsem se šel podívat za budovu, která stála vedle. A nic se mi nezdálo. S kolegou jsme nechápavě zírali, protože ani jeden z nás neměl ponětí, že kus za Londýnem je lanovka. Po tom co jsme se chvíli dívali udiveně na lanovku nám zbývala poslední věc a to byl Olympijský stadion. Od O2 arény byl nádherně vydět, protože byl přímo naproti, ale když jsme došli na metro, tak jsme s kolegou neměli absolutně ponětí, kam že vlastně máme jet. Po chvilce přemýšlení jsme se shodli, že pojedeme na uplně poslední zastávku a měli jsme šteští. Když
jsme dorazili skoro až ke stadionu, přemýšleli jsme, jestli bude nějaká šance podívat se dovnitř, ale ani jeden z nás jsme tomu moc nevěřili. Kolega po chvíli uviděl nějakého dělníka a šel se ho zeptat. Dělník mu ale řekl, že na stadion nás pustí jedině tehdy, jestli máme vystavený Olympijský průkaz, takže jsme měli smůlu. Ani jsme nevěděli kde se Olympijský průkaz vystavuje, pouze jsme věděli jak vypadá, protože ho poměrně dost lidí mělo na krku. Olympijský stadion jsme si tedy prohlédli aspoň z venku a vydali se zpátky do centra Londýna. Když jsme dorazili do centra měli jsme poměrně ještě dost času, tak jsme si procházeli různé obchody. Večer jsme se rozhodli, že se půjdeme ještě naposled podívat k Londýnskému kolu. Můj kolega dojídal naše poslední zásoby jídla a já si prohlížel střídavě Parlament, Temži a Kolo. Po tom co kolega dojedl, jsem šel přítelkyni vybrat dárek, který se mi pro ni líbil. Chvíli jsme se ještě u kola dívali na dva lidi, kteří předváděli různé triky s ohněm. Po deseti minutách to ale vzdali, protože nikdo kromě nás dvou se na ně nedíval. Nastal čas, abychom se vydali zpátky na hotel. S kolegou jsme se tedy vydali na metro a po přecházení mostu jsme se naposled podívali na Kolo a Big Ben. Když jsem se naposled podíval na Londýnské kolo a Big Ben řekl jsem ,,Tady nejsme naposled, sem se ještě vrátíme´´. Po příjezdu do hotelu jsme začali balit všechny věci. Vstávat jsme měli ve dvě ráno takže jsme chtěli mít už všechno sbalené. Ale ještě nás čekalo jedno překvapení. Po tom co jsme měli vše sbalené a chtěli jsme jít spát se vyskytl technický problém. Když jsem chtěl zatáhnout závěsy a chytl je, spadli mi na hlavu i s tyčí která je držela. Kolega se v tom momentě začal natolik smát, že to muselo jít slyšet i před pokoj. Další půlhodinu jsme řesili, jak nasadit tyč se závěsem na okno, aniž by nám opět spadla na hlavu. Po asi deseti spadnutí z toho každému z nás dvakrát na hlavu se nám to podařilo a pak jsme šli konečně spát. Ve dvě ráno jsme vstávali pěkně nevyspaní. Na probírání jsme moc času neměli. Za dvacet minut nám jel totiž autobus. Rychle jsme se tedy převlékli a vydali se na autobus. Autobusem jsme dojeli až na místo, odkud jel další autobus až přímo na letiště. Nastoupili jsme tedy do autobusu a čekala nás hodinová cesta na letiště. V autobusu jsme se s kolegou střídali ve spaní a po hodině jsme dorazili na letiště. Na letišti jsme měli ještě čtyři hodiny čas, takže kolega spal i tam. Já jsem si většinu času procházel letiště a přemýšlel nad zážitky, které jsme zažili. Byl jsem docela smutný že už odlétáme, ale zároveň jsem se těšil hrozně domů. Jakmile jsme nastoupili do letadla a vzlétli jsme, začal jsem natáčet a po dvou hodinách letu jsme byli zpátky v Česku. Hned po tom co jsme vystoupili z letadla a vešli do haly letiště, tak jsme s kolegou vytáhli mobily a začali psát. Kolega matce a já matce a přítelkyni, že jsme v pořádku přiletěli. Zbývalo pouze vlakem dojet domů. Jakmile jsme dorazili ke kolegovi domů, přivítala nás jeho mamka s babičkou a já se po chvilce rozloučil a jel taky domů. Doma mě přívitala taky mamka a neveděl jsem, jakým zážitkem začít první.
Nejvzácnější člověk Zhruba před rokem a pár měsíci od napsání tohoto projektu se mi stala věc, která mi změnila život. Do té doby jsem se věnoval přežití v přírodě dalo by se říct bezhlavě. I když jsme natáčeli menší věci, riskoval jsem u nich více než dost a někdy jsem chtěl pokračovat v natáčení i nad moje síly. Pak se to však změnilo. Našel jsem si přítelkyni a dodnes ji jsem vděčný za to, že mi odpoveděla, že to spolu můžeme zkusit. Když jsme šli poprvé ven, byl jsem z toho dost nervózní. Myslím ale, že jsem nebyl jediný, kdo byl nervózní. Dohodli jsme se, že pojedeme do města, kde shodou okolností bydlí kolega. Celý večer jsme se procházeli po městě až jsme došli ke splavu jedné řeky, kde jsme se zdrželi. Později večer jsme jeli domů a domluvili se, že si druhý den ráno napíšem. Ještě ten samý večer mi přítelkyně napsala sms, která se mi natolik líbila, že si ji pamatuju doslovně dodnes. Co se týče mých zájmů neměla nejprve přítelkyně ani ponětí, ale postupem času jsem jí to vysvětlil a moc nadšená nebyla. Veděl jsem, že má o mě strach, aby se mi něco nestalo, takže jsem ji slíbil, že na sebe budu dávat pozor. První kdo se dozveděl o mé přítelkyni byla matka. Ta se o přítelkyni dozveděla asi po dvou dnech a o týden později i kolega. Samozřejmě jsem se nevyhl otázkám jak přítelkyně vypadá apod., ale nevadilo mi to. Otázky jsem bral s humorem a odpovídal s úsměvem. Po tom co jsme s kolegou vyrazili do lesa mi řekl, že jsem mu pár dnů připadal divný, že veděl že se něco z mé strany děje. Tomu jsem se jenom pousmál. Přítelkyně mi z určitého pohledu změnila život i když ona sama říká, že to není pravda. Jelikož jsem cestovatelská povaha, začal jsem jí předkládat návrhy na výlety. Pokud si teď moje přítelkyně bude toto číst, určitě se pousměje nad slovem Maledivy. Jednoho dne jsme se s přítelkyní domluvili, že pojedeme do lesa, kam jezdíme s kolegou. Navrhla mi to sama přítelkyně s čímž mi udělala obrovskou radost. Byl jsem rád, že ji můžu ukázat místa, kam jezdíme s kolegou. Přítelkyně mi později děkovala za krásný den, na což jsem jí odpoveděl, že děkovat mám já, ne ona. Jsem hrozně rád za to, že mám takovou úžasnou přítelkyni. I když není nadšená z mých zájmů, snaží se je tolerovat, za což jí moc děkuji a protože je pro mě to nejvzácnější co mám, může si být jistá, že na sebe budu dávat pozor. Jsem vděčný za to, že jsem mohl potkat takového úžasného človíčka jako je přítelkyně. Zážitky, které jsem s přítelkyní zažil budu nosit neustále v srdci. Nikdy nezapomenu na první den, kdy jsem ji potkal, ani na první pusu. Přítelkyně bude vždy v mém srdci na prvním místě. ,, Děkuji za to, že jsi “.
Příliš adrenalínu Určitě mnoho lidí zažilo co je to adrenalín. Je to hormon, který připravuje tělo na výkon. Jinými slovy je to něco, co váš žene dopředu i přesto, že máte strach. Když jsme s kolegou začali natáčet, většinou jsme se riskantním věcem vyhýbali. Postupem času jsme však začínali i riskovat a někdy už to bylo pomalu nad naše síly. Pamatuji si jak jsme přelézali kmeny spadlých stromů přes nějakou bažinu. Ze začátku jsme kmeny ani přelézat nechtěli, ale jedna moje část říkala, ať to udělám. V prostředku kmene už to tak příjemné nebylo. Kmen byl docela úzký a jít po něm bylo skoro nemožné. V jednu chvíli jsem na kmeni zastavil, že si vydechnu. Jakmile jsem se rozešel znovu ujela mi noha a skoro jsem sklouzl do bažiny. V ten moment se mi natolik rozbušilo srdce, že jsem po kmeni skoro začal klusat, i když byl tak úzký. Bylo to dáno strachem a adrenalínem. Později jsme s kolegou natáčeli něco, u čeho se mi riskování nevyplatilo. Rozhodl jsem se skákat z jednoho dřevěného žebříku, abych ukázal jednu techniku dopadu. Byl jsem v polovině žebříku a chystal se na skok. Po chvilce jsem si to však rozmyslel, protože se mi seskok zdál moc nízký. Vylezl jsem tedy uplně navrch a aniž bych si to zkusil dopředu, nachystal jsem se ke skoku a skočil. Bylo to na mě moc vysoko, takže jsem nedopadl tak, jak jsem chtěl a zlomil si pravé zápěstí. Necelé dva měsíce jsem měl zápěstí v sádře. Od té doby jsem si dával velký pozor na to, co ještě zvládnu a co ne. Docela velký risk se mi stal nedávno od napsání tohoto projektu, když jsme s kolegou jeli natáčet na vápencové skály. Došli jsme na místo, kde byly asi dvacet metrů vysoké skály. Měly docela dobrý sklon, takže jsme se rozhodli, že zkusíme vylézt nahoru i bez lan. Kolega lezl první a já chvilku čekal, kdyby si to třeba rozmyslel. Po chvilce jsem lezl taky, ale to už byl kolega nahoře, takže jsem ho nevyděl. Když jsem byl skoro v polovině, stoupl jsem jednou nohou na kámen, který pod mojí váhou spadl až dolů. V ten moment jsem se zrovna držel jednou rukou a stál na jedné noze, což je chyba. Vím, že člověk který leze po skále by měl mít tři pevné body a já v tu chvíli měl dva. Zničeho nic se mě chopila naprostá panika. Neveděl jsem, kam dát druhou nohu, protože sem neměl žádný záchytný bod. Začínal jsem být nervózní víc a víc. Kolega byl dávno nahoře a ani na mě nevyděl, takže neměl ponětí co se děje. Stál jsem na mrtvém bodě. Nemohl jsem ani nahoru ani dolů. Pomalu mi docházely síly a já veděl, že bych měl něco urychleně vymyslet. Od malička jsem věřil v Boha tak půl na půl, ale postupně jsem díky určitým událostem začal věřit naplno. V ten moment jsem začínal být natolik nervózní, že jsem se začal modlit. Po chvilce mě napadlo udělat jeden riskantní krok. Ze skály kus ode mě rostl nějaký keř. Napadlo mě, natáhnout se rukou po něm, ale nebyl jsem si vůbec jistý jestli mě udrží. Já osobně si myslel, že moji váhu i když jsem lehký neudrží, ale nic jiného mi nezbývalo. Natáhl jsem se tedy po keři a chytl se ho. Od keřu jsem pomalu začal slézat a přechytil se zpět na skálu a začal pomalu slézat ze skály. Až jsem slézl měl jsem jediné vysvětlení, to že jsem se pomodlil. Myslím si, že kdybych to neudělal, tak bych tomu keři nějak zvlášť pozornost nevěnoval. Po chvilce sem začínal mít ale ještě jednu starost. Kolega byl nahoře nějak moc dlouho. Domlouvali jsme se, že po chvilce sleze zpátky, kdybych se náhodou nedostal až navrch, ale on byl nahoře už dvacet minut. I když chvilku předtím jsem měl na mále, přemýšlel jsem jestli mám lézt znovu nahoru. Přemýšlel jsem, co když se něco stalo? Když už jsem se chystal, že polezu opět nahoru, kolega se vynořil a začal slézat. V ten moment se mi ulevilo, že se nic nestalo. Jakmile kolega slézl až dolů, řekl jsem mu jen to, že jsem měl nějaké problémy. Nevím proč, ale byl jsem docela ještě zaražen z toho, co se mi stalo, takže jsem víc nic k tomu co se stalo neříkal. Kolega se mi hned po tom omluvil, že byl nahoře déle, než jsme se domluvili. Od této zkušenosti si dávám ještě větší pozor, protože člověk nikdy neví.
Dovětek Přežití v přírodě je pro mě něco, co se nedá naučit nazpamět. Je mnoho způsobů, jak postavit přístřešek, rozdělat oheň apod., ne vždy však člověk může mít dostupný materiál. Pokud chce člověk přežít v přírodě musí improvizovat a nevzdávat se. Někteří tvrdí, že jim napomohl k přežití v přírodě bůh. Je na každém z nás, jestli tomu bude věřit nebo ne. V tomto projektu sem se snažil napsat jak se mi jeví mé zájmy a podobné věci. Jsem vděčný za to, že mám úžasnou matku, nejvzácnější přítelkyni a spolehlivého kolegu.
Copyright © Tomáš V. 2012/2013 www.wayinthewild.ic.cz Všechna práva vyhrazena
