Sun alláh Ibráhím. Všechno se mění hodnoty priority způsob života

Joseph Roth

Pro lidi bych zemřel, ale žít s nimi nemohu

Sun´alláh Ibráhím (narozen 1937 v Káhiře)

Sonallah Ibrahim se narodil roku 1937 v Káhiře. Bývá nazýván egyptským Kafkou – ideálním antihrdinou. „Nechtěl jsem se stát spisovatelem – chtěl jsem být politickým aktivistou – prostě jsou věci, o nichž je třeba mluvit, k nimž se potřebuji vyjádřit.“ Ibrahim – tento rebel z Heliopolisu – již ve své první knize – napsané ve vězení merkurochromovou dezinfekcí místo inkoustu a s obálkou z papírových krabiček od jídla a hřbetem slepeným chlebovou střídkou – kritizuje nastupující globalizaci. Jako pravý současník píše Ibrahim o korupci, finančních skandálech, mučení, zahraničních dluzích a sociálních problémech a do svých textů vkládá novinové titulky, články, popisky k fotografiím, úmrtní oznámení i reklamy. „V minulosti všechny režimy přesvědčovaly lidi osvědčenými způsoby: vězněním a mučením. Dnes přidal pokrok další sofistikované metody počínaje vyhlazováním, přes televizní propagandu až po rozpravy v parlamentu.“

Z bohaté prozaické tvorby Sonallaha Ibrahima – Šaraf; Zprávy o vězení v oáze; Srpnová hvězda; Dhát; Bejrút, Bejrút; Růže; Byla to má věc; Ve skrytu; Turban a klobouk; Led – vyšla česky novela Komise. Sonallah Ibrahim žije v Káhiře.

www.pwf.cz

17. - 19. dubna 2013 | Nová scéna Národního divadla | Senát PČR

23. Festival spisovatelů Praha

„Všechno se mění – hodnoty – priority – způsob života.“

© Nadační fond Festival spisovatelů Praha | Prague Writers’ Festival Foundation 2013 www.pwf.cz | www.literarni.cz

Joseph Roth


Ukazka: Komise knihu v překladu Ondřeje Beránka vydalo nakladatelství Dar Ibn Rushd v roce 2005 Do sídla Komise jsem vešel v půl deváté ráno. O půl hodiny dřív, než jsem měl. Zasedací místnost jsem pak našel už celkem snadno. Byla v jedné tiché, matně osvětlené postranní chodbě. Před dveřmi stál starý hlídač v nažehleném žlutém saku. Jeho výraz vypovídal o vyrovnanosti, která se většinou zračí ve tváři člověka, který když zjistí, zeje na konci své cesty, smíří se se svým osudem a zřekne se horečnosti života a neustálého pachtění se po jeho pomíjivých radostech. Hlídač mi oznámil, že členové Komise většinou nechodí dřív než v deset. I když mi to připadalo normální, nemohl jsem potlačit rozčilení. Bylo mi líto, že jsem kvůli tomu, abych přišel včas, musel vstávat dost brzo ráno a nemohl se pořádně vyspat. Na chodbě byla jenom jedna židle a na té seděl hlídač. Stoupl jsem si tedy vedle něj a položil svou aktovku Samsonite na zem. Nabídl jsem mu cigaretu a sám jsem si taky zapálil. I když jsem se ze všech sil snažil udržet nervy v klidu, srdce mi celou dobu bilo jako o život. Dokola jsem si opakoval, že pokud nebudu schopný stoprocentně se soustředit, moje rozčilení mě v blížícím se setkání připraví o naskytnutou příležitost.

Dál jsem tedy přecházel chodbou sem a tam a co chvíli se zahleděl na hodinky. Ručičky se už blížily k půl jedenácté, když si hlídač položil cigaretu na zem vedle židle a vstal. Pak stiskl kliku dveří, opatrně otevřel a vešel dovnitř. Rychle jsem se vrátil na své místo vedle židle a srdce mi bilo ještě rychleji než předtím. Čekal jsem, že až se ukáže, pošle mě dovnitř, ale to se nestalo. Posadil se zase na židli, zvedl cigaretu a beze slova začal znovu kouřit. Chtěl jsem vědět, na čem jsem, a tak jsem se ho zdvořile zeptal, jestli už členové Komise dorazili. „Zatím jenom jeden.“ „Ale já jsem nikoho neviděl,“ podivil jsem se. „Jsou tam další dveře, těmi vcházejí.“ Zůstal jsem vedle něj stát další půlhodinu, během níž se zřejmě druhými dveřmi dostavovali zbylí členové Komise. Hlídač totiž několikrát odešel do bufetu a přinášel kávu. V těch okamžicích jsem se vždycky snažil nahlédnout dovnitř, ale on pokaždé otevřel jenom natolik, aby se protáhl dovnitř a já nemohl nic zahlédnout.

www.pwf.cz



Po chvíli jsem už nevydržel stát, a tak jsem zvedl aktovku a pomalu došel až na konec chodby. Tam jsem se obrátil zase nazpět a zahleděl se na dveře místnosti. Bál jsem se, jestli třeba Komise mezitím nedorazila a nezavolala si mě dovnitř. Ale hlídač dál seděl na místě, pohyboval bezzubými ústy, jako by něco přežvykoval, a pokojně se díval před sebe.

Pak jednou vyšel z místnosti a v ruce nesl kožené boty. Zavolal na čističe, který stál © Nadační fond Festival spisovatelů Praha | Prague Writers’ Festival Foundation 2013 www.pwf.cz | www.literarni.cz

Joseph Roth


na konci chodby, a podal mu je. Když si chtěl čistič sednout na zem vedle dveří, obořil se na něj a rukou mu naznačil, ať jde zase na konec chodby. Začal jsem se znovu procházet po chodbě a pohazoval si přitom aktovkou z jedné ruky do druhé. Byl jsem unavený, protože se mi v noci na dnešek nespalo dobře. A to jsem si vzal i prášek na spaní! Teď jsem kvůli tomu ale cítil jen lehkou bolest vzadu v hlavě. S takovýmhle vývojem jsem nepočítal, i když jsem vlastně celý rok strávil přípravami na vše, co by se dnešní den mohlo přihodit. Neodvážil jsem se proto vzdálit ani o krok a dojít si pro nějaký tišící prostředek ze strachu, že by si mě mezitím Komise zavolala. Během chůze jsem se pomalu blížil k čističi, který horlivě čistil komisní boty (takhle jsem si je v duchu pojmenoval a tak se mi to zalíbilo, že jsem se až rozesmál). Právě nablýskal vršek boty a teď se pustil do podrážky. Znovu jsem se vydal směrem k hlídačovi, položil si aktovku vedle jeho židle, nabídl mu další cigaretu a sám si taky jednu vzal. Stál jsem vedle něj a kouřil. Netrvalo dlouho a čistič byl se svou prací hotov. Donesl boty hlídačovi, který je opatrně vzal a šel s nimi dovnitř. Po chvíli se opět objevil a odnášel do bufetu podnos s prázdnými hrnky od kávy. Pak se zase posadil na své místo.

Přesně v poledne vešel hlídač znovu do místnosti. Po chvíli se ale vrátil, zeptal se mě na jméno a pak mě nechal vejít.

www.pwf.cz



Zřejmě jsem byl ten den jediný, koho měla Komise přijmout, protože bylo už skoro půl dvanácté a nikdo jiný nepřišel. Napadlo mě, že Komise musí právě projednávat moji záležitost, což byla dost zneklidňující myšlenka, protože to jednoduše znamenalo, že si o mně předem udělá základní představu. A pokud by to byla představa negativní, což bylo z mnoha důvodů celkem pravděpodobné, mohlo by to snížit váhu mého vystoupení. Věděl jsem, že o mně mají dostačující zprávy, a přesto mi bylo jasné, že můj osud závisí na tomto setkání. To ale neznamená, že jsem to byl já, kdo o ně usiloval. Bylo mi řečeno, že nemám na výběr. Proto jsem přišel.


Joseph Roth

Maria Golia: Ve svém románu Ve skrytu píšete o svém dětství. Proč jste zvolil tento název? Sonallah Ibrahim: Je to věc překladu. Já bych ho spíš nazval Čumil, protože je o klukovi, který pořád šmíruje zpoza rohu a skrz škvíry ve dveřích. MG: Co jste objevil na cestě do minulosti? SI: Ve skrytu není kniha vzpomínek. Je to fikce založená na některých faktech. Objevil jsem řadu věcí, které se staly základem románové fikce. Například si vzpomínám na jednu ženu, se kterou jsem prožil zvláštní situaci. Bylo mi tenkrát osm let, jí pětadvacet, byla manželkou jednoho mého příbuzného. Měl jsem u nich strávit noc a ona mě uložila k sobě do postele. Dnes si uvědomuji, co jsem tehdy netušil, totiž sexuální napětí mezi námi, které se odráží i ve způsobu, jakým jsem o tom napsal. Nebo jiný příklad: měli jsme doma služebnou, mladou dívku. Můj otec se k ní choval něžně a já jsem žárlil. Teprve když jsem byl stejně starý jako tehdy on, začal jsem ho chápat. Ve světle svého nového porozumění jsem si domyslel detaily otcova vztahu ke služebné. Když v mém věku vzpomínáte na minulé události, získává minulost nový rozměr. MG: Strávil jste pět let ve vězení – od roku 1959 do roku 1964. Musel jste těžce nést, že vás stát připravil o pět let mládí. SI: Nevzpomínám na tu dobu ve zlém, protože mě mnohému naučila. Byla to moje škola. Spolu s ostatními členy komunistické strany jsem byl vězněn v několika věznicích v Káhiře a Alexandrii, odkud nás převezli do jedné z pouštních oáz. Prvních pár let bylo těžkých, zažili jsme mučení a pořád nás honili z místa na místo. Ke konci v poušti to bylo lepší. Pěstovali jsme si vlastní plodiny a uváděli divadelní hry. Ve vězení bylo několik set lidí a ti se dělili na dvě skupiny. V jedné byli komunisté, v druhé členové muslimského bratrstva. [Sonalláh se směje; Muslimské bratrstvo nyní této zemi vládne.] MG: Ve vězení jste začal psát. Řekněte něco o své první knize, kterou jste si sám vyrobil.

www.pwf.cz




Musíte se rozhodnout, co má cenu, a bojovat za to

SI: To mělo svůj vývoj. Než jsme se dostali do věznice v oáze, nesměli jsme mít žádné psací potřeby. V oáze jsme si je dokázali vyrobit. Nejdřív jsme psali kousky uhlí na pytle od cementu nařezané na kusy, které nám sloužily jako papír. Pak jsme přešli na cigaretové papírky. Dokázali jsme do vězení tajně propašovat knihy a zápisníky. Někteří z nás se věnovali přepisování knih a my jsme jim za to platili cigaretami. Další se zabývali vázáním knih do desek z kartonových krabic od potravin. Ve vězení psal snad každý! Bylo to pro nás v té době velmi povzbuzující. Dodnes mám přátele z té doby, ale jeden © Nadační fond Festival spisovatelů Praha | Prague Writers’ Festival Foundation 2013 www.pwf.cz | www.literarni.cz

Joseph Roth


po druhém umírají. Jeden z nich zemřel před dvěma týdny, bylo mu devadesát let. MG: Nějakou dobu jste strávil v Berlíně a v Moskvě. SI: Ano. Poté co jsem vyšel z vězení, jsem nějakou dobu pracoval v knihkupectví a pak jsem si našel místo u agentury Middle East News. Seznámil jsem se s dopisovatelem východoněmecké tiskové agentury ADN. Vydávali denní bulletin překládaný z angličtiny do arabštiny, a když jednoho dne onemocněl jejich překladatel, požádali mě, abych ho zaskočil. Jsem mimochodem dobrý překladatel a také dobrý novinář. Dal jsem si záležet a chodil do práce přesně v osm, ani o minutu dřív nebo později. Němcům se to líbilo, protože byli toho názoru, že Egypťané neumějí být přesní. Když otevírali v Berlíně Arabskou sekci, zeptali se mě, zda bych tam jel. Zůstal jsem v Berlíně tři roky. MG: Navštívil jste tehdy i Prahu? SI: Ano, v roce 1969 a lidé mi připadali nesmírně sklíčení a smutní. Atmosféra byla šedivá, všechno bylo šedivé. Měl jsem tam přítelkyni a i ta byla smutná. Potom jsem v Moskvě studoval kinematografii. Dostal jsem tříleté stipendium. V Moskvě se mi moc nelíbilo. Líbilo se mi v Berlíně: německá čistota a pořádek, ale vždycky je tu nějaké „ale“. Nevyhovovalo mi tamní podnebí, v Evropě je na mě moc zima. MG: V roce 1974 jste se vrátil do Egypta.

MG: Co se od té doby ve světě nejvíc změnilo? SI: Všechno. Hodnoty. Priority. Způsob života. MG: Je něco nového pod sluncem? SI: Ano, místo jednoho typu vozu si můžete vybrat ze čtyřiceti. Přeplněné ulice [davy lidí v přelidněném Egyptě] jsou něčím novým, ekonomický život podléhá podnikatelům, kteří mají jen jeden cíl: co nejrychleji vydělat peníze bez dlouhého strategického výhledu na budování průmyslu nebo aktivity, které slouží společnosti. MG: V románu Komise popisujete autoritářský stát, jeho neprůhlednou byrokracii a tuhou hierarchii. Hlavní hrdina se ocitá ve slepé uličce, stává se obětí šikany a pronásledování a začne pojídat či pohlcovat sám sebe. Je to absurdní drama, ale zároveň velmi skutečné. Řekl byste, že se tahle zoufalá situace, kterou popisujete, od povstání v roce 2011 zlepšila nebo zhoršila?

www.pwf.cz



SI: Potřeboval jsem slunce. Netoužil jsem po návratu v tradičním slova smyslu ať se děje co se děje. Tomu nevěřím. Bylo v tom něco fyzického. Toužil jsem po slunci a také mě lákalo zajít si na pivo do káhirského baru, kde můžete dostat k pití talíř ful nabbit [naklíčené velké fazole], chyběly mi drobnosti, které v Evropě nenajdete.

SI: Nalézáme se v přechodném období a já prožívám zklamání, když slyším názory islamistů a pozoruji jejich způsob myšlení a jejich cíle. Od ministra školství zazněl barbarský výrok, že není proti tělesným trestům dětí ve školách, pokud nebudou příliš tvrdé. Islamisté mluví také o snížení věku pro uzavření manželství, protože pan Mohamed měl mladou ženu... Přesto jsem optimista. Myslím, že současný vývoj je přirozenou reakcí na minulost © Nadační fond Festival spisovatelů Praha | Prague Writers’ Festival Foundation 2013 www.pwf.cz | www.literarni.cz

Joseph Roth

MG: Jak se dnes v Egyptě projevuje sexualita? SI: V řadě rovin. Jednou je manželství, které je spojeno s materiálním zajištěním a většinou skončí špatně, jak je zřejmé z vysokého počtu rozvodů. Znám spoustu mužů mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti lety, kteří se nechtějí ženit, nechtějí mít odpovědnost. Tvrdí, že svoje sexuální potřeby vyřeší nezávazným sexuálním stykem. Takových mužů je značný počet, většinou ze střední třídy. Když se podíváme na nižší sociální vrstvy, myslím, že většina sociálně slabších Egypťanů se trvale ukájí masturbací, co jiného jim také zbývá? Jako by žili v jakémsi paralelním světě, sní o ženách, o penězích, o velkém úspěchu. Fantazie je způsob života pro mnoho lidí. MG: V románu Dhát [ženské jméno značící „já“, „podstatu“] napsaném v roce 1992 popisujete, jak se závoj stává ve vztahu muže a ženy symbolem pokory a věrnosti. O tomto trendu směřujícím k náboženství jste psal již v minulosti. SI: Na románu Dhát jsem pracoval osm let. Závoj byl reakcí na novou roli žen v Egyptě, na možnosti společenské emancipace, které jim dal Násir v roce 1960, na vzdělání, zaměstnání, vyšší pozice, na to, že v sedmdesátých letech ženy úspěšně zvládaly spoustu věcí a vychovávaly děti, zatímco muži byli pryč za prací a výdělkem v bohatých ropných státech Perského zálivu. Závoj byl jakousi reakcí. Muži ženám říkali, „vezmi si závoj“, aby je měli pod kontrolou. Zatímco muž žije léta v Saúdské Arábii a má plnou hlavu nových představ o staré, nábožensky dané roli žen, jeho manželka doma v Egyptě vodí děti do školy, chodí do banky, zastává různé ekonomické a sociální role a má tak možná i jakousi příležitost vyjádřit svoji sexualitu. A pak, když se muž vrátí domů, najde ženu, která je jako muž. Mluví o všem, chce s ním spolurozhodovat, má odlišné názory na svoje vlastní tužby a možnosti. Muž se s tím nemůže smířit a jediný způsob, jak se s tím vypořádat, je prohlásit, že Alláhovi se to nelíbí, Alláh chce to, Alláh chce ono. MG: Einstein nazval nacionalismus „dětskou nemocí lidstva“. Co si o tom myslíte? SI: Tak docela nesouhlasím. Co třeba kolonialismus? Měli bychom bojovat proti imperialismu na nacionální bázi nebo ne? Budu bojovat za svoje právo rozhodovat o svém myšlení, o svém náboženství. Představte si, že někdo vezme moji knihu a řekne, že je špatná, že musím něco změnit, něco vynechat. Musím bojovat... A co třeba země, kterou jsme šedesát let v potu tváře budovali a kterou nám seberou a darují nějakým západním kapitalistům? MG: Co je Egypt?

www.pwf.cz




a že se z něj přece jen zrodí něco nového. Rozhodl jsem se být optimistou, jinak bych musel spáchat sebevraždu.

SI: Věřím do jisté míry v ideu národa, ale zároveň věřím, že celý svět je jedna vesnice, a nemám pocit národní hrdosti na to, že jsem Egypťan... Před dvaceti lety bych Egypťanovi, který by chtěl emigrovat za prací, aby využil svůj talent, řekl, aby nikam nejezdil, že je to vlastizrada, že má zůstat tady a své místo ve společnosti si vybojovat. Dnes si ale začínám myslet, že lidstvu mohu sloužit kdekoli. Dám vám jiný příklad. Mluví se o manželství mezi Egypťankami a cizinci [odkaz na nedávný ústavní dodatek, že prezidentský kandidát musí mít za manželku Egypťanku] a já bych řekl, že je v pořádku vzít si kohokoli, protože svět se stává jedním národem. Ale bude to pozvolná záležitost. Je dobře zachovávat národní tradice a rozvíjet je – ne je udržovat neměnné v čase, jak by si přáli někteří fundamentalisté, ale zároveň je neustále zkoumat a hodnotit. Některé © Nadační fond Festival spisovatelů Praha | Prague Writers’ Festival Foundation 2013 www.pwf.cz | www.literarni.cz

Joseph Roth


tradice jsou dobré, nemůžete se jich jen tak zbavit. Musíte se rozhodnout, co má cenu, a bojovat za to. Vidím, jak se to děje u nových politických stran, dělají to mladí lidé, diskutují o tom, co máme a co nechceme ztratit, nejenom o tom, co chceme. MG: Co demokracie? SI: Demokracie je cosi abstraktního a vidíme, že je uplatňována různými formami. Nemyslím, že někde existuje skutečná demokracie. Obvykle je tu nějaká skupina nebo strana, která má pod kontrolou všechno dění a ohání se fanglí s nápisem „demokracie“. Vývoj je otevřený na všechny strany. Celý kapitalistický systém má potíže. Měl je vždycky a dokázal se přizpůsobit, ale dospěli jsme asi do bodu, kdy se v celém světě očekává skutečná změna. MG: Je taková změna možná? SI: Ano, někdy se sice vzedme vlna reakce, která na čas získá vrchu, ale pak ustoupí jiným proudům. MG: Co teď čtete? SI: Thriller Davida Granta. MG: Píšete něco? SI: Píšu, ale neřeknu vám o čem.

www.pwf.cz



Káhira, říjen 2012


Sun alláh Ibráhím. Všechno se mění hodnoty priority způsob života

Recommend Documents