Konflikty v manželství Úvod Motto: „Každý se může rozzlobit, to je lehké. Ale zlobit se na toho správného člověka ve správné míře, v pravý čas, z pravého důvodu a přiměřeným způsobem, to není lehké.“ Aristoteles „Hněvejte se, ale nehřešte.“ Ef.4,29 Mnozí křesťané si myslí, že by ke konfliktům nemělo docházet. Vždyť se milujeme. Ale kvůli tomuto názoru je mnohem víc pocitů viny, studu, lidé nechtějí mluvit nebo přiznat, že k něčemu došlo. To je ale zbytečné. Konflikt je nevyhnutelný a biblický. Žijeme v padlém světě a mezi Gen.3 a Zj.20 bude docházet ke konfliktům. Jsme nedokonalí hříšníci, z toho plynou konflikty. Je třeba se na to připravit. Konflikt může být zdravý – jeho výsledek přinese uzdravení. Nevěřící lidé ví často o konfliktech víc než křesťané – jak růst skrze konflikt, jak ho obrátit ve svůj prospěch. Církev se mnohdy chová jako pštros, i když Bible je plná popisů konfliktů. Když i Pán Ježíš měl konflikty, proč si myslet, že my je nebudeme mít? Je lepší se naučit, jak je řešit a používat. Příčiny konfliktů: 1/ Lidské ego. Moje hříšná porušenost, úzkost, předstíraná dokonalost. 2/ Nenaplněné potřeby. Potřeba přijetí, bezpečí, podpory, ocenění, významu. Únava, frustrace, hlad, žízeň atd 3/ Tíseň, stres. Konfliktní situace vyvolává přepracovanost, potřeby druhých lidí, úzkost, a strach, vina, nejistota, nedostatek prostoru a intimity. 4/ Očekávání. Nevyjádřené nebo nereálné. 5/ Neochota naslouchat. Neochota spolupracovat, přisoudit význam druhému člověku. Snaha hájit své postoje za každou cenu a vůbec neuvažovat o tom, jestli se náhodou nemýlím. Zlehčování služby a významu druhých lidí. 2.K 10 – 12. 6/ Neuspořádané priority. Manželství a rodina proti zaměstnání či službě ve sboru. Úzká rodina kontra široké příbuzenstvo, snacha kontra tchyně atd. 7/ Temperament a mentalita 8/ Satan. Ten není původcem všech konfliktů – jak se to někdy snažíme tvrdit. Tady se podepisuje naše hříšná přirozenost. Ale on je podněcuje a raduje se z nich. Máme zde dvě krajní možnosti reagovat a obě dělají satanovi radost: a) svádíme všechno na satana a nic proti tomu neděláme b) podceňujeme jeho působení a nevedeme modlitební zápas. Co je to zlost? Je dobrá nebo špatná? Když ze zvládání zlosti učiníte záležitost vašeho rozhodnutí, říkáte tím: „Ačkoli můj svět být stálý nemusí, já stálý být mohu.“ Co můžeme dělat, abychom uměli svoji zlost ovládat? 1) Nevymýšlejte si pro svoji zlost logické důvody 2) Uznejte, že se potřebujete změnit 3) Zbavte se zlosti (pokání, moc Ducha sv.) 4) Chopte se iniciativy – Možná, že místo abyste ostatním svojí zralostí dokazovali, jak se musí změnit, bude to na vás, abyste se chopili iniciativy při uzdravování zranění.
Jak reagovat na vzteklého člověka? Na dětský vztek? Přijmout Boží zmocnění a sílu vyžaduje zaměřit se na Boha a ne na člověka. Můžeme si vybrat: buď budou naše pocity ovládány lidskými názory, nebo názory Božími. 6 kroků konstruktivního řešení konfliktu 1) Vstoupit (zasáhnout) do konfliktu rychle (v prvních fázích se to řeší snáz). Vyučovat účastníky, aby byli ochotni včas definovat problém. (dřív než se někdo pořádně zlobí). 2) Soustředění na téma konfliktu, ne na osoby. Musí to být věcné. 3) Dát najevo, že jsme v konfliktu a že je to normální. (konflikt se nemůže řešit, dokud si neumožníme nesouhlasit a klást otázky. Je důležité nevyhýbat se , nepopírat skutečnosti, které se nám nelíbí nebo nehodí – Duch sv. je Duch pravdy.) Pokud se má konflikt vyřešit, musí obě strany cítit určitou moc. Jen tak obě strany promluví a budou ochotny přijmout výsledek. (Někdo by třeba druhou stranu snadno „umluvil“. Ale pokud chce skutečné řešení, musí umět zmlknout a dát druhé straně šanci se zorientovat a vyjádřit – někdo je lepší v písemném projevu). Pokud se tato možnost nevytvoří, můžeme narazit na agresi a neschopnost ustupovat. Lidé se cítí bezpeční, mají-li záruku slušného jednání (bez nátlaku, manipulace, zesměšňování, snižování atd.) Pravidla neútočné komunikace. 4) Dát stranám v konfliktu možnosti. Bývá mnoho možných řešení. Čím déle však konflikt trvá, tím méně je řešení. Je dobré zapojit třetí stranu do konfliktu. Když jsou jen dvě, vidí jen jedno nebo dvě řešení, třetí strana vidí víc možností . Př.24,6: „Boj veď s rozvahou, ve množství rádců je vítězství. Př.15,22: „Plány selžou bez společné porady, kdežto při množství rádců se uskuteční. Př.11,14: „Pro nerozvážné vedení padá lid, kdežto ve množství rádců je záchrana.“ 5) Zahrnout všechny zúčastněné dořešení konfliktu. Řešení, na němž jsem spolupracoval, budu nejvíc podporovat. 6) Je třeba vést lidi k tomu, aby usilovali o řešení. Vztah a konstruktivní nesouhlas Jak 1,19:“Každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu.“ Ef.4,29:“ Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo…“ Sk.15,36-41: (spor Pavla a Barnabáše o Jana Marka) 2.Tm4,11: (Marek opět Pavlovým pomocníkem – smíření) Nesouhlas je ve zdravém vztahu normální.Problém je v tom, jak s ním zacházíme. Probojovat se nesouhlasem konstruktivní cestou prohlubuje důvěru a vypůsobí to často ty nejuspokojivější momenty ve vztahu. Konflikty se dají buď prohovořit nebo vyjádřit činem. Záměr agresivní reakce je druhého ovládnout a zranit. Prostě vyhrát místo řešení. Etický kód konfliktu 1) Dovol druhému mluvit bez přerušení – není to obvyklé. Důvody přerušování: předsudky – neberu to vážně popírání toho, co říkáš (já to vidím jinak a musím ti to říct hned). Útok 2) Postavit hranice diskuzi Nesmí se: a) mluvit o minulých poraněních – to nechat na další kolo, po vyřešení první etapy c) přecházet na další problém – čas na odpočinek, jinak je vztah jen konfliktní a namáhavý d) obviňovat a zraňovat druhého 3) Vyberte si vhodný čas k diskuzi Nediskutujte když: reagujete okamžitě výbuchem Útočíte a snižujete druhého nebo dovolíte narůstání hněvu – to pak
bouchne. Reagujete silně citově 4) Cíleně se vyhnout zranitelným místům toho druhého, opačný postup ničí důvěru. Nepřipomínat mindráky, selhání, nechtít víc než je možné. 5) Nezapomínejme na vzájemné ocenění. Ze dvou vítězů se líp buduje dobrý vztah. 6) Spojit naše lidské možnosti s těmi, které nabízí Pán Bůh. 7) Růst v ovoci Ducha svatého 8) I v konfliktu můžeme být chválou Jeho slávy – On je vítěz, my nejsme poražení, ale obdarovaní. Pravidla konstruktivní hádky Základní postoj: Nebojujeme proti sobě, ale jsme ve stejném týmu proti našemu společnému nepříteli – problému. 1) Vyjasněte si, o co vlastně jde. 2) Držte se jednoho problému. 3) Vyberte si vhodný čas (např. ne večer po 22. hodině). 4) Vyberte si vhodné místo, (ne na veřejnosti, v autě, před dětmi …). 5) Začni pozitivním slovem. 6) Nepoužívej hrubá slova. 7) Nedávej druhému negativní jména, mluv v 1. osobě, za sebe. 8) Nebuď pasivní ani agresivní. 9) Nezatahuj do sporu další osoby (výjimečně neutrální autoritu). 10) Nikdy se neptej na důvody chování a příčiny pocitů. 11) Vyhněte se slovům „nikdy“ a „vždycky“. 12) Neodvolávej se na minulost, nepřipomínej odpuštěné věci. 13) Nedávej rány pod pás (zraňující věci). 14) Neopakujte zaběhnuté scénáře (nátlak, manipulace, mlčení, odcházení z místnosti…). Manželské mýty Mýtus = falešné očekávání černobílého charakteru 1) Pohádkový – „a žili šťastně až do smrti“. Ten druhý je zlatá rybka na spoustu mých přání. Pán Bůh chce ale opak – princip služby – být partnerovi obrazem Boží lásky. 2) Perpetuum mobile – hodnotu má jen ten vztah, kde po počáteční investici všechno funguje samo. 3) Blíženecký – jedno tělo, jedna duše, (běda kde jsou rozdíly). Ale Pán Bůh nás stvořil rozdílné, ale máme se naučit se doplňovat. 4) Pygmalionský – budu tě milovat, dokud budeš vyhovovat mým představám – mírou správnosti jsem já, (napravuji, co Bůh stvořil). 5) Mýtus perfekcionalismu – nezasloužíš si mou lásku, dokud nejsi dokonalý. (Já nemusím být dokonalý, on to musí nahradit. 6) Mýtus krásy – je to nutnost, základ vztahu 7) Jasnovidecký – „kdybys mě miloval, vycítil bys moje potřeby“, nelibost se projevuje neverbálně, „máš poznat, co se děje“. Prevence: komunikace. 8) Domácí pečivo – co si upečeme, to si sníme – nebudeme nikam chodit na rady. (Bývá to tam, kde aspoň jeden z manželů nechce přiznat chybu). 9) Justiční – je-li někde problém, najdeme viníka a potrestáme ho. 10) Andělský – hlavně když jsou věřící a mají se rádi. (Nesmí se objevit ani mráček). 11) „Tak tohle pro nás neplatí“ – nedají si poradit ani pomoci – nežijí v pravdě. Schéma obnovy Je jako fontána, která začíná tryskat u mne a jejím zdrojem je Boží milost, odpuštění a moc. Pak se její kapky šíří dál do mého manželství, na partnera, dál na církev a pak na okolní svět.
Konflikty ve sboru Zdroje konfliktů ve sboru: 1) nereálná očekávání – církev nemusí být dokonalá, abychom ji mohli milovat 2) přílišný důraz na rozdíly a nepodstatné věci (dělení věcí na podstatné, služebné a případné) 3) nedostatečné nebo špatné nastavení priorit 4) více kritiky než povzbuzování 5) naslouchání pomluvám nebo soudům a jejich šíření 6) nerespektování a nepodporování vedení sboru (boj o moc), nemusí to nutně znamenat naprostý souhlas se vším, někdy je podpora vhodná ve formě laskavého rozhovoru a přímluvných modliteb 7) nové důrazy v učení spojené s nadřazeností 8) elitářství – přijímání osob podle společenského postavení a rodinné příslušnosti (církevní klany) 9) soutěživost ve službě (boj o moc) 10) pověření neobdarovaných služebníků 11) nedostatek milosrdenství 12) nedostatečná komunikace (vznik „dojmologií) 13) zvláštní osobnosti ve společenství, které: - a) manipulují (obvykle se soustředí na vedoucí pracovníky sboru a ovlivňují je pomocí kritiky nebo chvály, aby tak získali vliv) - b) neustále připomínají možnosti práce a organizují druhým i náročné projekty, ale jejich realizace se pak neúčastní, nebo jen zlehka na začátku, pak se už zas věnují vymýšlení dalších úkolů - c) považují se za „sloupy sboru“, o jejichž názorech a nápadech se nesmí diskutovat, to považují téměř za hřích - d)lidé, kteří sice obětavě slouží, ale nikdy se nezapomenou pochválit, popřípadě politovat, kolik je to stálo úsilí (demoralizují tím spolupracovníky, kteří by za normálních okolností sloužili s radostí) - silně zamindrákovaní - nesnesou ani mírnou konstruktivní kritiku, pokládají jakoukoli kritiku za útok, současně snadno „shazují“ ostatní, pořád potřebují povzbuzovat – spotřebují hodně lásky a tolerance a mívají malý duchovní výkon (jsou snadno manipulovatelní) Cyklus konfliktu 1) Vývoj napětí - neklid (když si včas položím otázky, nebudu tak zraněn) 2) Dilema – zraněnost (když si přiznám zraněnost, nebude nespravedlnost) 3) Kumulace nespravedlnosti – hněv (když si přiznám hněv a nepřátelství, konfrontace nebude tak tvrdá) 4) Konfrontace – zloba, nenávist (jejich přiznání usnadní pokání a přehodnocení, vede ke smíření a odpuštění.) 5) Přehodnocení – vede ke smíření a odpuštění. Často ignorujeme své pocity a pokud je nakonec chceme vyřešit, musíme si je přiznat. Křesťané si myslí, že by neměli cítit hněv, být ve střetu, nemít nenávist. To může vést k tomu, že si je nepřiznáme, i když je máme – to nemá řešení. Musíme zjistit, jak vypadají „v našem balení“ a přiznat si je. City jsou důležité a když se negativní city neřeší, jsou jako rakovina. Narůstá to, až to bouchne nebo je z toho deprese. Je nutno si to přiznat, vyznat a prosit o očištění srdce. Jenom tak je možné uzdravení. Pořád vidíme, jak Duch svatý jako Duch pravdy je ten, který nás vede skrze pravdu k uzdravení a obnovení lásky.
Řešení konfliktu 2 základní přístupy k řešení. Podle statistiky první přístup používá 95% lidí, druhý přístup jen 5%. 1. metoda: (95 %) a) každý se snaží zvítězit b) snaha získat víc moci, aby se ovlivnilo rozhodování o vítězství (nátlak, vytváření klik ve skupině – „gangoví bojovníci) c) snaha vyhnout se otevřenému konfliktu, předstírání, že se nic neděje (nepravdivost) d) přehlíží se city, ignoruje se intuice, která napovídá, co je správné, snaha potlačit emoce – (útlak, nespravedlnost) 2. metoda: (5%) a) snaha získat pravdivé informace, o co vlastně jde (v konfliktu se věci snadno pokřiví – co kdo řekl, co se stalo – je třeba naslouchat a stavět na faktech) b) Umožnit lidem svobodnou volbu- zjistili jsme, o co jde a sdělíme to lidem, necháme je vybrat. Tato metoda se dělí o moc se všemi. c) Spolu se všemi zápasit o konstruktivní řešení konfliktu. Osobnostní rozdíly a typy řešení podle priorit V každém konfliktu jsou dvě priority. Musíme rozhodnout, co je důležitější – vztahy nebo cíle. Želva a) Silná reakce – dovede ve vhodnou dobu věci moudře odložit, odlehčit situaci, má k tomu cit i konverzační dovednost. b) Slabá reakce – v konfliktu se „zatáhne do krunýře“, dokud to nepřejde, nechce nic řešit, jde se dívat na televizi, číst nebo jíst atd. Nezáleží jí na vztazích, chce se hlavně schovat. Medvídek a) Silná reakce – je schopen velkých obětí pro kvalitní řešení, nehledí na svůj prospěch. b) Slabá reakce – „prosím, nebojujte, udělám všechno k uzavření míru.“ Preferuje vztahy, nezáleží mu na cíli. Povzbuzuje lidi k agresivitě (nechá si to líbit), ale uvnitř mu narůstá hněv. Žralok a) Silná reakce – např. Pán Ježíš vyhnal penězoměnce z chrámu – pohotová a intenzivní reakce ve správnou chvíli pro správný cíl b) Slabá reakce – jediná možnost je zvítězit, má vždy pravdu, vítězí za každou cenu. „Když vás zraním nebo vyženu, nevadí. Hlavně, že je po mém.“ Cíle je dosaženo, ale ničí se vztahy. Žralok dokáže být v práci úžasně obětavý, ale jen za podmínky, že on bude vedoucí. Když není ve vedení, ztrácí zájem a hledá jinou aktivitu. Liška „Tak se nějak domluvíme.“ Kompromisy. Cíle a vztahy napůl. Je to lepší než želva, ale problém je v tom, že v každém kompromisu polovinu ztrácím. Po kompromisu je nejdřív spokojenost, ale po nějaké době narůstá pocit ztráty za tu půlku, kterou jsem vzdal. (Je to dobré, když není dost času – je to rychlé. Později je možno navázat způsobem sovy – např. Titus v Korintu, nejdřív urovnal konflikt, ale když tam přišel pak Pavel, propuklo to znovu.)
Moudrá sova Záleží jí velmi na vztazích, ale také na cíli. Její řešení je, „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Např. Pán Ježíš a žena přistižená při cizoložství, nebo Šalamoun a dvě ženy. Když se lidé sejdou a hledají taková řešení, dokážou přijít na neuvěřitelné věci. Ale většinou to chce čas. Všechny typy jsou v pořádku (v těch silných podobách), záleží na situaci. Máme umět zaujmout každý z těchto postojů. Pozor na správnou aplikaci! Nezralé reakce na konfliktní situace: agrese nebo únik, (útok nebo útěk) Techniky odvozené od agrese: 1) sobectví – snaha být neustále středem pozornosti, chce rozhodovat (ve svůj prospěch) 2) identifikace – ztotožnění se s osobou, ke které mám citový vztah – přelévání konfliktu na další lidi, skupiny, kliky (např „musíš držet s rodinou“) atd. 3) projekce – přisuzování svých negativních vlastností druhým, svalování viny na druhé 4) kompenzace – náhradní uspokojení (úspěch v jiné oblasti) 5) racionalizace – zdůvodnění vlastního jednání s uvedením pouze kladných motivů, záporné jsou zamlčeny. Jde o zkreslení skutečnosti. Techniky odvozené od úniku: 1) izolace – stažení se do samoty, vyhnutí se konfliktu, ale současně omezení možnosti naučit se způsobu chování potřebnému pro vztah. (Láska je aktivní). 2) Regrese – dočasný návrat k vývojově nižšímu stupni jednání – dětská nezodpovědnost, sobectví 3) Fixace – stereotypní vybavování určitých reakcí v situacích, které by vyžadovaly jiné chování – např. při podráždění vždy křičí nebo vždy odchází, dlouhé sebeobhajoby, hra na „nemáme žádný problém“. 4) Negativismus – vzdor, člověk odmítá vykonat, co je žádoucí a naopak dělá to, co nemá. (neschopnost odprosit, projevit vděčnost za lásku atd) 5) Bagatelizace – zlehčování problému Různé typy negativních reakcí: 1) Rachejtle – malinký doutnáček – velká rána. U hodně lidí je to pravidelná reakce. 2) Ticho - odmítnutí jakkoli reagovat (např. ze strachu nebo z nedostatku úcty ke druhému – neberu tě vážně) 3) Kronikář – zápis do paměti – pečlivý seznam všech minulých nesouhlasů. Když se to hodí, všechno vytáhne. 4) Probodnutí druhého – počkáme, až je u toho víc lidí, pak slovní útok – zranění 5) Uštvat druhého – oháníme se skutečnostmi, na kterých vlastně nezáleží, štveš druhého malichernostmi, abys schoval skutečný problém. Důvod podráždění je jinde. 6) Pomsta – místo vyrovnání se s problémem na partnera vybafneme a říkáme mu věci, které ho trápí. 7) Gangový bojovník – získává další lidi na svou stranu. 8) Provokatér – „vím, co tě štve, tak to použiju „. Jediné zdravé řešení je, když se pak oba cítí dobře. Získali, co potřebují. (S Boží revizí těch potřeb.) Občasný nesouhlas je normální a zdravá forma komunikace, která umožňuje osobní růst a pomáhá ve vztahu. Na druhé straně se někdy můžeme dohodnout, že se vzdáme řešení a nebudeme pokračovat, když je na jedné straně příliš těžká citová reakce nebo ji ten druhý začne zneužívat. Nejde to tím do autu, jen se to odsune na později.
Odpuštění a smíření Odpuštění v rodině Jaképak odpouštění? U nás je přece všechno v pořádku. A že už nejsme tak zamilovaní, to je přece normální. Snadno se v rodině zabydlí spěch, vyčerpanost a z toho už je jen krok k chladu ve vztazích, nezájmu a sobectví. Kdysi jsme se v sobě přímo viděli, ale teď jsme někdy radši, když se nevidíme. Je namáhavější být spolu než každý sám. Kdysi jsme se na sebe moc těšili, měli jsme spoustu krásných představ, jaká to bude nádhera, když už budeme pořád spolu a pak jsme zjistili, že ten druhý je trochu jiný, než jsme si představovali, že nesplňuje, co jsme čekali. „Nevím, co by pořád chtěla. Kdo ví, jestli to ví sama. Ale nedá pokoj, dokud to nedostane. A pořád se jí něco nelíbí.“ „Vůbec se mi nevěnuje tak jak to potřebuji! Nezajímá ho, jak se cítím. Je pořád plný té svojí práce a svých pocitů a na mne už nezbývá kapacita. Když se mu připomínám, tak ho to viditelně obtěžuje. Už jsem to vzdala. Přece takhle dopadne většina párů a taky to nějak přežijí, tak nebudu vyvádět“. Tohle je časté hodnocení vztahu. Na Manželských setkáních jsme také často slýchali od muže, že manželství je „docela dobré“, ale jejich ženy ho hodnotily jako krizové. Z toho vyplývá, že muži bývají na vztahu v manželství často méně závislí než jejich ženy. Odreagují se v práci a domů si jdou odpočinout. A když něco není úplně „nej“, tak to prostě přeskočí. Ženy mívají většinou větší potřebu blízkého vztahu a když ho postrádají, snášejí to hůře. Proto zkouší různé strategie, jak upoutat manželovu pozornost a když se to nedaří, nakonec to vzdají. Výsledkem jsou ovšem negativní pocity – hněv, zatrpklost, odpor, pýcha, rozčarování, zoufalství. Někdy si myslíme, že trochu větší vzdálenost přece jen ubírá konfliktů a tak je všechno vlastně docela v pořádku. A se svými pocity přece už dávno nechodíme na trh. Z toho už nás mimochodem naši bratři a sestry ve sboru možná vyléčili svou nediskrétností. Když své pocity ale takto uskladníme, nevyřeší to nic. Jen to tam někde dole kvasí a čeká to na svou příležitost. Pak někdy stačí málo a nezúčastněný pozorovatel by se divil, proč pro takovou maličkost taková reakce. A pak teprve může dojít k válce na domácím území. Nebo: Můj partner prostě nemá vyřešený postoj k flirtu, snad ani neví, co to je nebo to nechce vědět, aby to nemusel omezit. Ale nemusí to být tak jednoduché. Tak třeba léta zanedbávané manželce se stane, že ji někdo ocení, umí jí to říct, prostě jen vyjádří kladné hodnoty, které ona odjakživa měla a jen její muž už je nevidí. A pak je pokušení k velmi blízkému vztahu, který může přerůst dál, velmi silné. Nebo muž, kterého manželka neustále jen kritizuje a i kdyby měla v mnoha věcech pravdu, není v tom už láska a ona nedokáže vidět, natož pak vyjádřit, v čem je dobrý a co ona oceňuje.
Fáze odpouštění 1) Nejdřív dominuje bolest a je potřeba si ji přiznat. Nedělat ze sebe „neprůstřelného siláka“, který všechno zvládne, protože jsme přece vychováváni, abychom ovládali svoje city. Někdy může ale dojít k tomu, že je z dobrého úmyslu spíš úplně popřeme a pak není ovšem šance, že bychom se v nich někdy mohli vyznat. Proto musíme bolest přiznat, pojmenovat ji, označit, kdo nám ji způsobil a čím. (Pozor, nepouštějme se do označování motivů toho člověka. Nebydlíme v jeho hlavě.) Pokud pak ale bolest vypustíme směrem k tomu, kdo ji způsobil, je naše reakce pro většinu lidí nezpracovatelná a my se pod vlivem bolesti dopouštíme dalších křivd a působíme jen víc bolesti. To nám ten druhý obvykle nezůstane dlužen a tak to může jít do nekonečna. 2) Proto musíme bolest správně usměrnit. Jediný funkční směr té první bolesti je směrem k Pánu Bohu. A jemu také můžeme vylíčit všechny svoje pocity tak, jak jsou a nemusíme se snažit je „učesat“ do lepší formy. Před Pánem Bohem můžeme vykřičet svou bolest i svůj hněv třeba i tvrdě; prostě tak, jak to cítíme. Požalujme si Jemu, co nám ten druhý udělal. Tím se nám částečně uleví. 3) Pak už jsme zase schopni myslet trochu střízlivě a můžeme dostat z hlavy a Bible až do pocitů, že „naše bojování není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem“. Takže vlastně pak dochází k přejmenování toho, kdo tu bolest způsobil. A proto se nám vyjasní, že zahojit ji může jen Bůh a nic jiného. Někdy se nám poštěstí, že ten člověk, který nám ublížil, nám vyjádří svou lítost a prosí o odpuštění a snaží se nám usnadnit naše odložení bolesti. Ale úplné uzdravení duše přináší jen Pán Bůh. A i když ten druhý člověk svou vinu nevidí nebo nechce vidět, nemusí náš boj být namířen proti němu. Minuli bychom v tom případě cíl. Pomsta náleží Bohu. Ne nám. 4) U Mat.10,29-31 čteme o tom, jak Pánu Bohu na nás záleží a že zná i počet našich vlasů. Jak si to srovnáme s tou bolestí, kterou jen těžko snášíme? Jsou snad v našem životě věci, které se Pána Boha netýkají a musíme je tedy řešit sami? Rozhodně ne. Kdyby Pán Bůh tu bolest nedopustil, nemohlo by k ní dojít. Proto ji můžeme brát z Jeho ruky a ne z té lidské. To nás nejdřív vede k podezření, že to možná s námi Pán Bůh nemyslí tak dobře. Protože Ho ale přece jen už trochu známe, dojde nám, že nás chce něco naučit nebo nás prostě jen přiblížit k sobě. To často není možné, dokud máme všechno co chceme. V této fázi je jediné konstruktivní řešení: říct – Pane, já to beru tak jak to dopouštíš, ale ty to prosím požehnej. Ve mně a třeba i pro někoho dalšího. Dej ať výsledkem není pomsta nebo boj, ale požehnání. – A toho se týká to slovo „Když vám zlořečí, žehnejte.“ 4) Je dobře si uvědomit, že v opravdovém nebezpečí není Boží dítě, kterému je ubližováno, ale ten, který ubližuje. Utrpení trpícího je pod Boží regulací a přináší požehnání. Ale hněv nebo svévole toho, kdo křivdí, přináší vzdálenost od Boha, nepožehnání a může končit až ztrátou spásy. A to je v nepoměru k tomu, co se nám stalo. Protože o věčný život nás nemůže připravit nikdo z lidí ani okolnosti. Takže, se probuďme a starejme se tam, kde je větší ohrožení. Přimlouvejme se za ty, kteří nás trápí, aby nepropásli svou šanci a nepromarnili spásu. Vždyť i my potřebujeme hodně milosrdenství a přímluv, tak s nimi sami nešetřeme jen proto, že se jedná o nepříjemného člověka, který si naši lásku nezaslouží. Vždyť ani my si nezasloužíme Boží lásku a přesto ji máme v hojnosti. Takže máme z čeho dát.
5) Denně se modleme o naše vnitřní uzdravení. Odpuštění je většinou proces, ne jednorázová záležitost. 6) Na začátku odpuštění je rozhodnutí odpustit. Mnoho křesťanů to vnímá tak, že když řeknou „já ti odpouštím“, je to tím celé hotové. Ale není to tak. Všimněme si, že po vzájemných zraněních přetrvává často určitý chlad, odstup, podezření, co bude zase příště. To pramení z obav z dalšího zranění. 7) Proto je nutno to přehodnotit. Rozhodnutí je jen první krok. Pak následují
každodenní upřímné modlitby za úplnost našeho odpuštění a za úplnost citového uzdravení. Nemusí nás vyvádět z rovnováhy, že se to nestane většinou hned. Jistě že Pán Bůh může dát zázrak a pak je to jako blesk z nebe – hned a úplně. Ale tam, kde Pán nedá zázrak, prostě jen věrně a trpělivě pokračujme v prosbách. A nepřestaňme, dokud to není hotové. Teprve až je to tak daleko, že když na toho člověka a na to, co nám udělal, pomyslíme a už vůbec nic necítíme, ani stopu bolesti, jen soucit a obavu o jeho duchovní prospěch, pak je hotovo. 8) A když se dostaneme takto až na konec, pak můžeme říct, že jsme prožili mnoho požehnání, i když to hodně stálo. Ale uvědomme si, že jsme tím nahlédli do Boží dílny! Milosrdenství a odpouštění je Boží dílo.( Proto se také dá jen slabě napodobit, ale ne nahradit.) A my jsme si ho mohli zblízka prohlédnout! Jak je to úžasné. Jak potom z celého srdce můžeme souhlasit s žalmistou, že Pán Bůh „milosrdenstvím vzbuzuje bázeň“. Je to jedno z obrovských Božích tajemství a přináší tomu úměrné požehnání. A my vycházíme z tohoto procesu silnější než jsme byli předtím. Protože i ten poslední následek zranění – strach z toho člověka, obava, co udělá zase příště – je pryč. Nahradí ho jistá otužilost a schopnost přijmout a zpracovat ve víře v Boží pomoc to, co ten člověk zase udělá. Už nám pak nic nebrání vytvářet mu rozumné a skutečné možnosti k růstu. Dokonce se jakýmsi tréninkem zrychluje doba, kterou potřebujeme na odpuštění. Je to zřejmě nejen naše Bohem daná
možnost, ale také určitá křesťanská dovednost, kterou je dobré cvičit ke stále větší dokonalosti, protože tím víc uvidíme Pána Boha při díle. A když Ho vidíme při díle v naší rodině, pak je to dvojnásobné požehnání. Protože ho přenášíme i na děti. 9) A tak na závěr by se dalo říct: „Nebojme se tolik zranění, když máme tak obrovskou možnost v pěstování milosrdenství a vzájemného odpouštění. Nebuďme kvůli
obavám ze zranění nebo zneuznání odsouzeni k chudému duchovnímu životu. Pán Bůh má dost milosti pro nás, kteří také snadno někoho zraníme, i pro ty, kteří zraní nás. Mějme tu odvahu a neústupnost víry bušit na ty Boží dveře, dokud nás nezahrne svým bohatstvím.“ Francouzský kněz M.D. de Molinie říká ve své knize „Odvaha mít strach“, že církev je na světě patrně proto, aby se křesťané naučili odpouštět, než přijdou do nebe. A protože církev je koncipována jako rodina, pak je logické, že i ty naše malé rodiny jsou nám dány mezi jiným i pro tento svatý účel.
Smíření Mezi odpuštěním a smířením je určitý rozdíl. Odpuštění musí přijít první, bez něho se nemůžeme s nikým opravdu smířit, to by bylo maximálně příměří. Odpuštění je také především moje záležitost, není závislé na tom, jestli ten, kdo mi ublížil, o ně žádal. Jistě prosba o odpuštění usnadňuje a asi tím i urychluje celý proces, ale není bezpodmínečně nutná. Já mohu odpustit, i když ten druhý o nic nežádal a třeba si odmítá připustit, že by bylo něco špatně. Když chci mít v srdci pokoj a žít v Boží blízkosti, pak rád složím pod kříž i toto břemeno. Samozřejmě se tím nevyřeší náš vzájemný vztah, protože je to jen z jedné strany. Také tu nebývá důvod k obnovení důvěry. Tam, kde je ale snaha o urovnání vztahu na obou stranách, pak obě strany pracují na odpuštění, dojde k pokání a prosbě o odpuštění a pak může následovat konstruktivní rozhovor o tom, jak budeme řešit problém, který vyvolal křivdu. Nemusíme do toho příliš spěchat, pokud to není nutné. Někdy je dobře, když city trochu vychladnou pod Boží hojivou rukou. Obnova důvěry může přijít buď hned jako dar poškozené strany a pak ji viník musí utvrzovat tím, že prokazuje, že si ji zaslouží. ( to bývá většinou při první kolizi). Nebo přichází postupně tím, že pokání viníka bylo opravdové a poškozený vidí, že už obavy nejsou na místě. Protože náš Bůh je Bohem naděje, nedíváme se na toho druhého svrchu, jestli bude zase takové nemehlo nebo mizera jako naposled, nebo se nebudeme tetelit strachy, co zas bude. (nemůže být nic, co by Bůh nedopustil a v tom případě to přece má také pod svojí kontrolou – třeba se máme učit milosrdenství apod.) Jestli chceme mít takový postoj jako má Pán Bůh, tak tomu druhému musíme fandit, aby se mu to už povedlo líp, aby se z něj radovalo nebe (ne ze sobeckých důvodů, abychom my měli o problém méně). Je nutné se o smíření snažit a vložit do toho úsilí tak dlouho, dokud to není hotové. Smíření je proces, jako odpouštění. A nejde to bez přímluv a Boží pomoci. Ale protože je to Boží dílo lásky, nemusíme se bát, že by nás v tom Pán Bůh nechal samotné. A potom také můžeme být posly smíření nejen na té naší lidské rovině, ale i v duchovním světě, jak o tom píše apoštol Pavel ve 2K 5,19: V Kristu usmířil Bůh svět se sebou … a nám uložil zvěstovat toto smíření. K tomu nám dopomáhej Bůh!
