Studijní opora P2 pro kurz politologie - denní studium letní semestr 2011
Konzervatizmus Geneze konzervatizmu „konzervativní“: umírněné nebo opatrné jednání konvenční a konformistický životní styl odmítání změn nebo opatrnost vůči změnám
samotný odpor ke změnám či snaha zachovat status duo však ještě neznamená konzervativní politický postoj (× odpor konzervativních stalinistů vůči reformám, snaha socialistů zachovat sociální stát) samotní konzervativci ve svém odporu ke změnám nejsou jednoznační – řada z nich určité změny připouští či přímo považuje za nutné (E. Burce – tvrdohlavý odpor francouzské monarchie ke změnám přispěl k revolučnímu převratu × britská monarchie – zajistila si své trvání, když se smířila s ústavním omezením svých pravomocí) jeden z prvních výkladů klasických konzervativních principů podal Edmund Burce: Úvahy o revoluci ve Francii (1790) jako ideologie se konservatismus formuje během 18. st. – reakce na ok., soc. a polit. změny („doktrína domu“ – samostatné vesnické komunity, autorita státu se jich příliš nedotýkala) reakce na VFR, liberalismus, socialismus → obrana ancien régime, tradičního společenského řádu (autorita, hierarchie) kritika osvícenství a racionalismu – opomíjí emocionální stránku člověka, vyřazením citu se člověk stává nebezpečným, jsou nutné určité hodnoty (empatie, solidarita – kladná role náboženství) → E. Burce: politik bez citu není schopný komunikace jedna ze dvou hlavních ideologií 19. st. – konservatismus × liberalismus 20. st. – socialismus × konservatismus, liberalismus problém ideologie – konservatismus je spíše označován jako „způsob myšlení“ nebo „životní postoj“ („přirozené rozpoložení lidské duše“ – lord Huga Cecil) konzervativci odmítají abstraktní ideje a doktríny, soustředí se na realitu a praxi přesto vychází z určitého souboru politických názorů na lidi, na společnost, vyznává určité hodnoty – je možné ho nazývat ideologií
není však striktní ideologií, nenechal se nikdy svázat pevným ideovým systémem – důraz na vše zažité, prověřené tradicí (tradice je v každé zemi jiná)
od počátku různé formy konzervatizmu:
kontinentální Evropa – autokratický a reakční – hájil monarchii a odmítal jakékoli změny a reformy (Joseph de Maistre) → až po druhé světové válce se konzervativci smířili s politickou demokracií a soc. reformami VB – pružnější, úspěšnější – E. Burke: „ke konzervování je zapotřebí změny“ – ochota měnit v zájmu zachování → 50. léta 20. st. (VB) – Konzervativní strana – keynesiánské principy → 70. léta 20. st. – nástup Nové pravice (spojení konzervatizmu a klas. liberalismu) USA – zakořeněné liberální a pokrokové hodnoty (republikáni i demokraté) → konzervativní názory se prosazují až v 60. letech 20. st. – demokraté z jihu a jedno křídlo republikánů (podpora Reagana v 70. a 80. letech)
obsahuje celou škálu tradic: 19. st. – autoritativní konzervatizmus – spojen s obranou monarchie a aristokracie → dnes: autoritářsko-populistická hnutí v rozvojových zemích 20. st. – rozdělení na paternalistický konzervatizmus (vyváženost trhu a státních zásahů) a libertariánský konzervatizmus (důraz na volný trh) → Nová pravice
Principy konzervatizmu 1. tradice hlavní téma konzervatizmu „touha konzervovat“ – úcta k tradicím, zvykům a institucím, které přetrvaly dlouhý čas, jsou prověřené časem (přetrvaly, protože fungují: „Neměň to, to funguje“) někteří fundamentální konzervativci věří, že tradice jsou dány od Boha většina konzervativců považuje tradice za nashromážděnou moudrost minulosti – je třeba ji využít a zachovat budoucím generacím (Burke: „společnost je společenstvím živých, mrtvých a ještě nenarozených“) přináší stabilitu a bezpečnost, vědomí sounáležitosti, identity, pocit „kořenů“ 2. lidská nedokonalost pesimistický (hobbsovský) pohled na člověka a jeho přirozenost – omezené schopnosti, závislost, strach z izolace, touha po jistotě, řádu, stabilním společenství sobeckost, závist, touha po moci → nutný silný stát, přísné zákony a tresty (právo nemá za úkol podporovat svobodu, ale zachovávat pořádek) i rozumové schopnosti člověka jsou omezené – svět je příliš složitý, než aby ho byl člověk schopen pochopit, natož zlepšit → konzervativci příliš nevěří v pokrok
× liberalismus: člověk – svobodný, soběstačný, podnikavý, víra v lidský rozum 3. pragmatismus nedůvěra k abstraktním principům a myšlenkovým systémům (složitost světa – meze lidské racionality) důraz na realitu, zkušenost a praxi důvěra k tomu, „co funguje“ jednání je třeba přizpůsobit reálným okolnostem a cílům odmítání reforem a přetváření světa na základě vznešených politických principů („práva člověka“, „rovnost“, „sociální spravedlnost“…) a utopických snů konzervativci chtějí mít vždy jistotu, že „léčení nebude horší než nemoc“ (Michael Oakshott) odmítání konzervatizmu jako ideologie → „stav mysli“, „postoj k životu“ 4. organické pojetí společnosti společnost = organický celek, živý organismus (síť vztahů a pospolitostí), který vzniká zcela přirozeně (na základě přirozených instinktů) × liberalismus – společnost (stát) vzniká na základě vědomé a dobrovolné smlouvy („stroj“ sestavený racionálními jedinci) celek je více než jen soubor jednotlivých částí každá část (rodina, škola, církev, vláda…) má svou roli, vzájemně se doplňují a spolupracují → fungování společnosti jako celku společnost je více než jedinec, protože pomáhá formovat jeho charakter a osobnost rodina – základní jednotka společnosti, vzor pro ostatní společenské instituce, je produktem přirozených instinktů (láska, starostlivost, odpovědnost), poskytuje bezpečí a jistotu, učí respektovat druhé a smyslu pro povinnost ve společnosti lidé sdílí určité společné hodnoty a kulturu – „sociální tmel“ (důraz na roli náboženství) mravní otázky nejsou věcí osobní volby jedince, jsou záležitostí sociální a morální zásady by měly podporovat i právní normy (určitá cenzura) národ – přirozený pocit sounáležitosti (společný jazyk, historie, kultura, tradice…), patriotismus je přirozeným a prospěšným instinktem → nedůvěra a podezřívavost k cizímu, k internacionalismu, multikulturalismu 5. hierarchie konzervativci odmítají sociální rovnost – lidé mají různé schopnosti a nadání (liberalismus) a také různé role a povinnosti ve společnosti odstupňování společenského postavení je přirozené a nevyhnutelné nepřináší konflikty, ale naopak drží společnost pohromadě (vzájemné závazky) z velké části vyplývá ze štěstí a náhody zrození → bohatí a privilegovaní se mají starat o ty, kteří měli menší štěstí 6. autorita autorita vzniká přirozenou cestou a je vždy do jisté míry uplatňována „shora“ (× liberalismus – „zdola“ skrze smlouvu)
poskytuje vedení a orientaci těm, kteří nemají dostatek zkušeností, vědomostí nebo výchovy, aby mohli moudře jednat (rodiče – děti) dříve myšlenka „přirozené aristokracie“ (talent a vůdcovství je dědičné/vrozené), nyní dostatek zkušeností a odborné přípravy dává lidem jasně najevo, kdo jsou a co se od nich očekává důraz na vůdcovství (udává směr) a disciplínu (prospěšný respekt k autoritě) svoboda musí jít ruku v ruce s odpovědností a přijetím závazků a povinností idea silného státu (občané = děti, které potřebují vedení a kázeň; stát/vláda = otec), ale s jasně vymezenými pravomocemi 7. majetek mystický význam – majetek zrcadlí zásluhy (majetek se vydělává) vlastnictví majetku poskytuje lidem bezpečnost, pocit sebedůvěry a jistou nezávislost na státu, zároveň vede lidí k tomu, aby ctili cizí majetek vlastníci majetku mají zájem udržovat právo a pořádek ve společnosti (respekt k zákonům a autoritě) majetek je prodloužením osobnosti jedince – lidé se realizují a vidí v tom, co vlastní, ve svém domově (vloupání = těžký zločin) → hrůza konzervativců ze znárodňování a společného vlastnictví (vytváří odosobněnou společnost) k vlastnictví patří práva i povinnosti – jedinec nemá neomezené právo užívat majetek, jak se mu zlíbí („národní bohatství“ – půda, domy, umělecká díla… → správa majetku pro generace, které přijdou
Autoritativní konzervatizmus
tradice silná především v kontinentální Evropě (19. st.) podpora absolutní a nezpochybnitelné autority (Platón – vládci/filosofové) – opírá se o vyšší rozum a poznání Joseph de Maistre – kritika VFR, snaha obnovit absolutistickou moc dědičného monarchy, nepřipouštěl žádnou reformu režimu, prosazoval slepé uznávání tradiční autority (i v případě, kdyby tato autorita byla krutá a nerozumná – nesmí se zpochybnit → rozpad společnosti) 20. st. – autoritářsko-populistická hnutí v rozvojových zemích – mobilizace mas na podporu diktátorské vlády (Perón – poslušnost, pořádek, národní jednota; Chomejní) v Evropě po druhé světové válce převládly paternalistické ideje a definitivně padly zbytky autoritářského konzervatizmu svržením portugalské a španělské diktatury
Paternalistický konzervatizmus
pružnější angloamerická tradice vycházející z E. Burka – určité změny jsou přirozené a zákonité – nemělo by se jim odporovat („stát, který nelze změnit, nelze ani udržet“) principy: organická společnost, autorita, řád, hierarchie, povinnost, odpovědnost, umírněný pragmatický styl – důraz na to, co funguje (ochota měnit, aby se zachovalo), rovnováha mezi občanem a státem
Benjamin Disraeli (1804-1881) – obavy ze sociální revoluce (Spojené království se rozdělí na „dva národy: bohaté a chudé“) → „reforma shora“ je lepší než „revoluce zdola“ → princip sociální odpovědnosti - „šlechtictví zavazuje“ (noblesse oblige) – povinnost postarat se o ty, kterým se tak dobře nedaří 1867 – Disraeli prosadil Zákon o druhé reformě (rozšíření hlasovacího práva na pracující vrstvy) + sociální reformy (zlepšování hygieny, podmínek bydlení) toryovský konzervatizmus – konzervatizmus „jednoho národa“ - soudržná a stabilní hierarchie (organická společnost) sklon k sociálním reformám pragmatický postoj v ekonomice – „střední cesta“ – vyhýbá se dvěma extrémům: kapitalismu laissez-faire – naprostá volnost znemožňuje společenskou soudržnost a těžce dopadá na chudé a zranitelné státnímu socialismu (centrálnímu plánování) – vytváří monolitní stát a ničí samostatnost a podnikavost spojení tržní konkurence a státní regulace - „soukromé podnikání bez sobeckosti“ - Harold Macmillan (1894-1986) – Střední cesta (1938) 50. léta – keynesiánské sociálně demokratické principy - VB i kontinentální E (CDU – sociálně-tržní principy)
Libertariánský konzervatizmus
tradice soupeřící s paternalistickým konzervatizmem vliv klasických liberálních idejí – volný trh, konkurence, co největší ekonomická svoboda a co nejmenší zásahy státu volný trh je přirozený a zcela kompatibilní s konzervativními hodnotami (tradice, autorita, řád, odpovědnost, povinnost) liberalismus v ekonomice propojený s konzervatizmem v sociální a politické rovině konzervativci: tržní ekonomika udržuje sociální stabilitu a řád × liberálové: tržní ekonomika chrání svobodu jednotlivce a svobodu volby libertariánské ideje konzervatizmus rozpracovává již od konce 18. st. (E. Burke), ale naplno se projevují v 70. a 80. letech 20. st. – Nová pravice
Nová pravice
široký pojem – zahrnuje požadavky na snížení daní i přísnější cenzuru či kampaně proti přistěhovalectví 2 hlavní témata/proudy, které se často překrývají: klasická liberální ekonomická teorie (volný trh) → neoliberalismus tradiční konzervatizmus 19. st. – autorita, řád, disciplína → neokonzervatizmus 70. léta – neúspěch keynesiánské sociální demokracie, konec ekonomické konjunktury, krize státu blahobytu, obavy ze zhroucení společnosti a úpadku autority 80. léta – VB (thatcherismus), USA (reaganismus) odklon od státního intervencionismu, příklon k trhu silný, ale (svými funkcemi) minimální stát „svobodná ekonomika a silný stát“ (Andrew Gable)
Neokonzervatizmus sociální principy konzervatizmu 19. st. – obnovit autoritu a vrátit společnost k tradičním hodnotám (rodina, náboženství, stát, pořádek) autorita = záruka sociální stability (vede k disciplíně a úctě) sdílené hodnoty a kultura → soudržnost ostře proti permisivitě – povolnost, ochota dovolit lidem, aby se v otázkách morálky rozhodovali sami (neexistují žádné autoritativní hodnoty) proti kultu vlastního „já“ a myšlence, „ať si každý dělá, co chce“ (60. léta) nacionalismus – obavy z rostoucího vlivu nadnárodních útvarů (OSN, EU) a z nástupu multikulturních a multireligiozních společností – nestabilní, konfliktní USA – neokonzervativci = liberálové rozčarovaní pokrokářskými reformami z dob Kennedyho a Johnsona Irving Kristol, Norman Podhoretz (USA), Roger Scruton (VB)
Liberalismus
kontroverzní pojem – neexistuje shoda v tom, jakou má ideologie povahu ani jakou hraje roli Definice: soubor idejí a názorů, jakýsi intelektuální rámec (paradigma), který nabízí určité vidění světa, hodnocení reality a také vizi žádoucí budoucnosti → světonázor → nelze ho označit za pravdivý či nepravdivý (poskytuje stanovisko, z něhož se svět poznává a vysvětluje) Martin Seliger: Politics and Ideology (1976) – „Ideologie je soubor idejí, kterými člověk postuluje, vysvětluje a zdůvodňuje cíle a prostředky organizovaných sociálních akcí, bez ohledu na to, zda se tyto akce snaží zachovat, změnit, svrhnout či přebudovat daný společenský řád.“ Politické ideologie: liberalismus, konzervatizmus, socialismus, komunismus, fašismus, nacismus, feminismus, anarchismus… často negativní význam, kritika, zavrhování ideologií → jsou protikladem pravdy, vědy, racionality, objektivity, filozofie (K. Marx, M. Oakshott, T. Parsons) 1796 – Destutt de Tracy (1754-1836) – poprvé termín „ideologie“ – věda o idejích (idea-logie) – odhalit původ vědomého myšlení a idejí Marx: ideologie = ideologie vládnoucí třídy → šíří „falešné vědomí“ (zakrývá proces třídního vykořisťování, slouží k zachování kapitalismu), Marx zdůrazňoval vědu (× Lenin: socialistická ideologie, proletářská ideologie) Karl Popper, Jacob Leib Talmon, Hannah Arendtová: ideologie = uzavřený myšlenkový systém, nástroj sociální kontroly, nárokuje si monopol na pravdu → liberalismus, konzervatizmus – nejsou ideologie, požadují svobodnou diskusi, opozici a kritiku Michael Oakeshott: ideologie = abstraktní myšlenkové systémy, které politickou realitu překrucují (vysvětlují něco, co vysvětlit nelze) → konzervatizmus = myšlenkový postoj (není ideologií!), důraz na pragmatismus (praktický politický styl) politické ideje a ideologie jsou vždy obaleny sociálními a historickými okolnostmi, za nichž vznikly, i politickými cíli, kterým slouží politické ideologie bývají spojovány s určitými společenskými třídami: liberalismus se střední třídou, konzervatizmus s pozemkovou šlechtou, socialismus s dělnickou třídou (vyjadřují zkušenosti a zájmy těchto tříd) ideologie mohou působit pozitivně jako jednotící tmel ve společnosti (podpora sociální stability) – např. liberálnědemokratické hodnoty ve většině západních zemí nebo islám v muslimských zemích přirozený vývoj politických idejí × vnucení shora (ideologická manipulace) ideologie není náboženské dogma → každá ideologie má svůj charakteristický soubor idejí a názorů, ale tyto ideje se neustále revidují a znovu definuje → politické ideologie se vyvíjely a vyvíjejí pod tlakem měnících se okolností, v diskusích a argumentacích
Liberalismus
„metaideologie“ = ideologie vyššího stupně – formuluje základ, na kterém může probíhat ideologická diskuse → je schopen zahrnout široké spektrum hodnot a názorů
Geneze liberalismu spjat s industrializací, zhroucením feudalismu a nástupem kapitalismu – liberální ideje odrážely aspirace neurozené střední třídy termín „liberál“ již ve 14. st. (mnoho významů - třída svobodných lidí, „štědrý“…) liberální principy se uplatňují již v době Anglické revoluce (17. st.), Americké a Francouzské revoluce (18. st.) 1812 – „liberalismus“ poprvé použit v politickém smyslu – španělská ústava 1812 běžně se používá od 40. let 19. stol. – raný liberalismus spíše doktrína než propracovaná ideologie – liberálové zpochybňovali absolutní moc monarchů (Božské právo vládnout), kritizovali privilegia pozemkové šlechty a autoritu církve, prosazovali ústavní a později zastupitelský stát počátek 19. st. – ekonomický liberalismus – laissez-faire – tržní ekonomika, svobodný obchod (odsuzuje zásahy státu do ekonomiky) – Adam Smith konec 19. st. – revize idejí raného liberalismu → vznik sociálního liberalismu: vláda má garantovat sociální a zdravotní péči, bydlení, penze, vzdělání obyvatel včetně zásahů do ekonomiky (welfare state) → 2 tradice uvnitř liberalismu (rozdílný pohled na úlohu státu):
klasický liberalismus (raný) moderní liberalismus (20. st.)
liberální demokracie – politické systémy usilující o omezení státní moci, zabezpečení občanských svobod (svoboda slova, vyznání, právo na vlastnictví majetku), fungující na principu zastupitelské vlády (soutěživé volby)
Principy liberalismu 1. individualismus nejdůležitější je člověk-jedinec a jeho zájmy – prvotnost jedince všichni lidé mají svou hodnotu a jedinečnou osobní identitu – v tom jsou si rovni (nikdo není hodnotnějším člověkem) pád feudalismu otevřel lidem možnost volby (× nevolník připoutaný k půdě)
17., 18. st. vznik teorií „přirozených práv“ – J. Locke: „právo na život, svobodu a majetek“ (T. Jefferson: právo na „život, svobodu a úsilí o štěstí“) lidé mají právo se rozvíjet – každý si může jít za svým cílem dle svých schopností v rámci stanovených pravidel má každý právo dělat svá rozhodnutí a nést za ně odpovědnost → liberálové chtějí vytvořit společnost, ve které se každý jedinec může rozvíjet a realizovat svůj potenciál 2. osobní svoboda nejvyšší hodnota a jednotící princip liberalismu má přednost před rovností, spravedlností nebo autoritou „svoboda v rámci zákona“ – svoboda jednoho může ohrožovat svobodu druhých → jednotlivec má mít takovou svobodu, kterou lze sladit se svobodou ostatních J. S. Mill: O svobodě (1859) – „Moc smí být oprávněně uplatněna na kterémkoli příslušníku civilizované společnosti proti jeho vůli jen za jediným účelem, a tím je zabránit mu, aby škodil jiným.“ → neplatí pro způsobení újmy sobě samému – radikální libertariáni odmítají omezující zákony typu: povinnost připoutání v autě, nošení přilby na motorce, zákazy užívání drog apod. pojetí svobody (Isiah Berlin): negativní – jedinec není omezován či k něčemu nucen (klasický liberalismus) pozitivní – jedinec má možnost být autonomní, rozvíjet své schopnosti, realizovat se (J. S. Mill) 3. racionalismus liberálové jsou přesvědčeni, že struktura světa je racionální a jedinec je schopen jí svým rozumem odhalit (osvícenství) člověk dokáže sám dospívat k rozumným závěrům, je nejlepším soudcem svých vlastních zájmů víra v pokrok a schopnost lidí řešit spory diskusí 4. rovnost příležitostí a sociální spravedlnost přesvědčení, že jedinci se rodí jako sobě rovni (mají stejnou morální hodnotu – univerzalizmus) – rovnost v přirozených právech rovnost chápou především jako rovnost před zákonem a rovnost politickou (jeden člověk = jeden hlas = jedna hodnota) jedinci však nemají stejné nadání a nejsou ochotni stejně pracovat → nelze prosazovat sociální rovnost (rovnost výsledků) prosazují rovnost příležitostí (společenských podmínek) – stejné možnosti rozvíjet své nerovné schopnosti princip meritokracie (merit = zásluha → odměňovat za zásluhy: schopnosti + práce) sociální spravedlnost: John Rawls – ekonomická nerovnost je zdůvodnitelná jen, když je ku prospěchu nejchudších (obhajuje přerozdělování, sociální péči) × Robert Nozick – sociálně spravedlivé
rozdělení majetku je takové, když jsou dodržena určitá pravidla (majetek byl nabyt „řádně“) 5. občanská společnost – tolerance, konsensus jedinci žijí ve společnosti a vstupují do vzájemných vztahů jedině vstupem do vzájemných vztahů a vzájemnou spoluprací mohou jedinci sledovat své zájmy koncepce smlouvy – dobrovolné ujednání na podmínkách spolupráce – obě strany uzavírají smlouvu z vlastního rozhodnutí a sledují své zájmy → jedinci se mohou sdružovat bez toho, aby obětovali svou svobodu víra v přirozenou rovnováhu zájmů – nepřipouštějí nesmiřitelný konflikt (dělníci potřebují pracovat a zaměstnavatelé potřebují pracovní sílu) neobává se pluralismu a konkurenčních zájmů, naopak je podporuje a považuje je za prospěšné → přispívají ke vzájemnému obohacení, podněcují diskusi a toleranci ve vzájemných vztazích brání se cenzuře – svoboda projevu (J. S. Mill: „Společnost nemá větší právo měnit názor jedince, než je právo jedince měnit názory ostatních členů společnosti.“) tolerance, ale ne ve smyslu shovívavosti či extrémní liberálnosti, právo na svobodný názor, ale zároveň na kritiku ostatních – Voltaire: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až k smrti budu bránit vaše právo to říkat.“ meze tolerance – tolerance by se neměla vztahovat na názory, které jsou samy netolerantní (rasismus) konsensus – společenské vztahy i vláda by se měly zakládat na vzájemném konsensu (souhlas ovládaných s vládou → zastupitelství, legitimita) 6. liberální stát rovnovážná a liberální společnost nevznikne přirozeně jako výsledek svobodného jednání jedinců → svobodu lze lehce zneužít, je třeba ji chránit ochranu svobody je schopen zajistit jen liberální stát – svoboda může existovat jen na základě zákona (Locke: „Kde není zákon, není svoboda.“) → záruka řádu a stability teorie společenské smlouvy – Hobbes, Locke (17. st.) – obětování části svobody ve prospěch stability a bezpečí (vytvoření právního systému) → politická moc vychází „zdola“ – stát vytvářejí jedinci pro sebe a existuje proto, aby sloužil jejich potřebám a zájmům → politická moc je zákonná – musí být oprávněná a přijatelná pro ty, kteří jí jsou podřízeni → občané nejsou povinni akceptovat jakoukoli formu vlády → lid má právo vzbouřit se: J. Locke: Dvě pojednání o vládě (1690) – zdůvodnění Slavné revoluce (1688) T. Jefferson: Deklarace nezávislosti (1776) – „Když se vláda uchýlí k absolutnímu despotismu, lid má právo ji změnit nebo svrhnout“. → stát jako „neutrální soudce“ – zasahuje jen, když jsou porušeny smluvní podmínky nebo dojde ke sporu mezi občany)
× Hobbes: lépe silná vláda než riziko návratu do „necivilizovaného stavu“ („jen silná vláda (nejlépe monarchie) je schopna zavést pořádek“, „i represivní vláda je lepší než žádná vláda“) 7. ústavní vláda (konstitucionalismus) liberálové si uvědomují potřebu vlády a zároveň i rizika, která v sobě nese vláda vykonává suverénní moc – hrozba pro svobodu jedince, riziko tyranie zaměřené proti jednotlivci vláda (moc) má sklony k despotismu a diktátorství - lord Acton (18341902): „Moc má tendenci korumpovat, a absolutní moc korumpuje absolutně.“) zavedení principu omezené vlády – „ústavní vláda“ (jasné vymezení pravomocí státních institucí a definice vztahů mezi státem a jednotlivcem – Ústava vládne vládě) rozdělení státní moci mezi několik institucí – princip brzd a protivah (Montesquieu)
Klasický liberalismus
„liberalismus 19. století“ důsledný individualismus (osobní svoboda!) lidé jsou egoisté, sledují své zájmy a spoléhají především na sebe lidé jsou vlastníky svých osobností a schopností, nic nedluží společnosti ani ostatním jednotlivcům → atomistický pohled na společnost negativní pohled na svobodu – nezasahování do sféry jednotlivce (absence vnějších omezení) minimální stát („noční hlídač“) – nastoluje bezpečnost a řád, chrání občany před zásahy spoluobčanů ekonomický liberalismus: víra v samo-regulační mechanismy volného trhu (laissez-faire – nechat být) – garantuje prosperitu, stvrzuje svobodu jednotlivce, zajišťuje sociální spravedlnost – umožňuje vzestup i pád jednotlivců dle jejich schopností Thomas Hobbes (předchůdce) John Locke: Dopis o toleranci (1689), Dvě pojednání o vládě (1690) Thomas Paine (1737-1809): „stát je nutné zlo“ – zajistí řád, ale vnucuje kolektivní vůli Thomas Jefferson
oživení klasického liberalismu ve 2. polovině 20. st., zejména od 70. let (USA,
VB) – reakce na stále silnější zásahy státu do ekonomiky a společenského života, na ekonomickou krizi v 70. letech a stagnaci v 80. letech návrat k prosazování volného trhu a hodnot osobní odpovědnosti Milton Friedman: Kapitalismus a svoboda (1962), Svoboda volby (1980) Friedrich Hayek: Cesta do otroctví (1944) Nová pravice: konzervativci ve VB (Thatcherová), republikáni v USA (Reagan)
Moderní liberalismus „liberalismus 20. století“ připouští státní zásahy do ekonomiky i sféry jednotlivce uznání skutečnosti, že průmyslový kapitalismus s sebou přinesl určité formy nespravedlnosti vliv J. S. Milla: O svobodě (1859), Úvahy o zastupitelské vládě (1861), O poddanství žen (1869) → spojovací článek mezi klasickým a moderním liberalismem: nedůvěra ke státnímu intervencionismu, ale důraz na kvalitu života (volební právo žen, dělnická družstva) Thomas Hill Green (1936-1882) Leonard T. Hobhouse (1864-1929) John Atkinson Hobson (1858-1940) John Rawls – vliv jeho „teorie spravedlnosti“ (spravedlnost jako slušnost) pozitivnější vidění svobody – svoboda k něčemu → rozvoj osobnosti, schopnost dospět k seberealizaci sociálně orientovaný liberalismus (liberalismus státu blahobytu – welfare state) – státní zásahy (sociální zabezpečení, přerozdělování) rozšiřují svobodu, protože chrání jednotlivce před sociálními zly (William Beveridge – „5 obrů“: nemajetnost, nevědomost, nepohyblivost, nečistota, nemoc) ekonomika – prosperitu zajistí systém regulovaného kapitalismu (J. M. Keynes) → za ekonomiku má odpovědnost stát welfarismus, keynesianismus (dominují do 70. let 20. st.)
Neoliberalismus aktualizovaná verze klasické politické ekonomie (Adam Smith) F. Hayek, M. Friedman, R. Nozick volný trh a jednotlivec „posunout zpět hranice státu“ neregulovaný tržní kapitalismus zajistí efektivitu, růst a prosperitu „mrtvá ruka“ státu škrtí iniciativu a odrazuje od podnikání přednost soukromému podnikání („soukromé je dobré, veřejné je špatné“) tvrdý individualismus - „Nic takového jako společnost neexistuje, existují jedině jednotlivci a jejich rodiny“. (M. Thatcherová) pečovatelský stát plodí kulturu závislosti a podrývá svobodu svépomoc, individuální odpovědnost, podnikavost
AUTORITÁŘSTVÍ - narozdíl od totality postihuje pouze politické aspekty Machiavelli - Vladař – jak pevně vládnout atd. - oproti diktatuře nezaložena na jedné vládě, také nemusí jít o ideologii, ale o náboženství atd. - postaveno na vazbě příkaz – uposlechnutí Aristotelés - O demokracii a tyranii – tyran má zájem na tom, aby lidé byli hloupí a potlačuje vzdělání a poznání. Snaží se potlačit i komunikaci, zasévat semínko nedůvěry Hobbes - jedině s pomocí vladaře je možno zajistit stabilitu - hlavní povinností je zajistit zajistit bezpečí Ernst Hubert - Ústavní právo Velkoněmecké říše – hl. architekt nacistické ideologie - 3 pilíře moci – LID VŮDCE NSDAP - LID=STÁT LID=STRANA vůle lidu je vyjádřena VŮDCEM > zahrnuje veškerou moc v zemi – stát od něj dostává pouze část - fašismus – organicky sjednocené národní společenství, kde jednotlivec není ničím. Klade důraz na boj, vůdcovství, moc, heroismus a válku - ideálem fašismu je nový člověk, hrdina, motivovaný povinností, ctí a ochotou k sebeobětování, odhodlaný zasvětit svůj život slávě svého národa nebo rasy - absolutní loajalita vůči totalitnímu státu vyjádřená slovy fašistického filozofa Gentila: „Vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát“
KOMUNISMUS Marx - Komunistický manifest = lidské dějiny jsou soubojem tříd. - doporučuje radikální řešení > > revoluci. Přechodnou fází by měla být diktatura proletariátu. - historický materialismus – ekonomický systém determinuje politickou nadstavbu. Historický vývoj společnosti tak lze vysvětlit pomocí ekonomických a třídních faktorů - třídní boj – hlavní rozpor kapitalistické společnosti pramení ze soukromého vlastnictví. Vzniká jím totiž buržoazie a proletariát. Buržoazie je třída vládnoucí, a prostřednictvím státního mechanismu vykonává i moc vládnoucí
proletářská revoluce – krize z nadvýroby přivede proletariát ke třídnímu vědomí, kdy dojde ke spontánní revoluci a zabrání výrobních prostředků Lenin – ortodoxní komunismus - Co dělat?, Krok dopředu, dva kroky vzad - Stát a revoluce – řešil vztah strany a proletariátu - budování strany zezdola nahoru je falešnou demokracií, musí to být naopak - strana = uvědomělá část proletariátu s pravdivou a správnou ideologií - strana musí být hlavním motorem revoluce, protože buržoazie může snadno ovlivňovat proletariát. V této straně musí být tzv. profesionální revolucionáři, kteří proletariát ideologicky povedou. Z diktatury proletariátu tak vytvořil diktaturu komunistické strany Stalin – ortodoxní komunismus - kult osobnosti – SSSR jeho osobní diktaturou - vznik nomenklatury – ti, kteří získávají výhody díky komunistické straně - druhá revoluce – prohlásil, že SSSR dokáže vybudovat socialismus sám, aniž by k tomu bylo zapotřebí revoluce v mezinárodním měřítku. - ekonomický stalinismus – na bázi pětiletek – totální likvidace soukromého podnikání, následná kolektivizace zemědělství, vytvořen systém centrálního plánování -
dva tábory socialismu – revoluční socialisté řídící se příkladem Lenina a bolševiků a reformističtí socialisté(revizionisté), kteří sledovali víceméně ústavní politiku > dnes sociální demokracie(socialismus nechápali podle principů společného vlastnictví a plánování a socialismus začali definovat v pojmech sociálního zabezpečení, přerozdělování a řízení ekonomiky) Moderní marxismus - Frankfurtská škola – patřili do ní Theodor Adorno, Herbert Marcuse > přišli s kritickou teorií, která mísila marxistickou politickou ekonomii, hegelovskou filosofii a freudovskou psychologii.
