Studijní opora P1 pro kurz politologie - denní studium letní semestr 2011
CO je to Politika? společenský nástroj k vytváření, ochraně, a měnění obecných společenských pravidel politika je to co se týká státu – studium vládnutí (Easton) polity o společnost politicky organizovaná, tj. pomocí uplatňování autority tato definice je však zastaralá a platí hlavně pro národní státy, dnes se spíše politika chápe ne jako government ale jako governance, coţ je správa věcí veřejných. antipolitika o politika vnímaná jako prostředek dosaţení vlastních sobeckých cílů o datuje se od Machiavelliho a jeho spisu Vladař governance o dělí se na veřejnou a soukromou sféru o veřejná je financovaná z daní a slouţí všem o soukromou sféru si financují sami občané a sledují tak vlastní cíle další dělení jde ještě dál a povaţuje i některé občanské sdruţení za veřejné, neboť do nich občané vstupují 1948 – Paříţ -politologie jako obor klíčová idea – umění vládnout > to viděli jako zlo Nietzsche a Schoppenbauer, jako dobro Locke a Smith a ve středu stojí Tomáš Akvinský a Churchill
ÚVOD DO POLITOLOGIE co je to stát? o stát je politická organizace, která v jasně stanovených územních hranicích vykonává svrchovanou jurisdikci o Na rozdíl od vlády , která je pouze jednou jeho součástí, zahrnuje stát všechny veřejné organizace a neosobní autoritu uplatňuje na základě předpokladu, ţe reprezentuje trvalé zájmy společnosti, nikoli jen stranické zájmy kterékoliv skupiny politiků. 3 přístupy chápání státu: o idealistické pojetí pocházející od Hegela> stát jako vzájemná sympatie jeho občanů, probouzí nekritickou úctu ke státu, nedokáţe jasně odlišit instituce o funkcionalistický přístup > zaměřen na účel a funkci státních institucí, hlavní funkce státu je udrţování pořádku
o organizační přístup > nejčastější, rozlišuje stát a občanskou společnost nejzřetelněji, stát zde zahrnuje rozmanité instituce od armády aţ po soudy nebo systém sociálního zabezpečení Z tohoto přístupu vychází 5 hlavních rysů státu : 1.stát je suverénní 2.státní instituce jsou jasně veřejné 3.stát je a priori legitimní 4.stát je nástrojem ovládání 5.stát je územní organizace o Jaké jsou teorie státu? to je zásadní problém i současné politologie, pohled na stát se dost mění v závislostech na ideologiích. o 4 základní teorie státu: A> PLURALISTICKÝ STÁT > stát působí ve společnosti jako rozhodčí, je zde patrná snaha stát ignorovat, to však platí jen pro angloamerický způsob myšlení, protoţe je v základu myšlenka neutrality státu, coţ nemusí být vţdy pravda, stát můţe být ve sféře vlivu někoho jiného. Jako teorie pluralismus tvrdí, ţe v liberárních demokraciích je moc široce a rovnoměrně rozptýlena. B> KAPITALISTICKÝ STÁT > teorie vznikla na základě učení Karla Marxe, který stát charakterizoval jako prostředek vládnoucí vrstvy(tedy v tomto případě burţoazie) k ovládání niţších tříd(proletariát). Podle něj v dokonalém komunismu není místo pro stát jako takový, protoţe uţ nebude jedna třída vykořisťována druhou. Přesto jeho teorie nebyla koncipována příliš jasně, coţ dalo prostor neomarxistům k rozvinutí teorie státu. Např. v jedné teorii je stát postaven do role agenta bohatých, a zdůrazňuje ţe k moci se dostává jen skupina privilegovaných. C> STÁT LEVIATHAN > tato teorie vychází z přesvědčení, ţe stát je parazit, který ohroţuje jak individuální svobodu, tak ekonomickou bezpečnost. Místo aby byl soudcem, je spíše jakýmsi pečovatelem. Stát v této teorii sleduje jiné zájmy neţ zájmy společnosti, v tomto modelu se stát snaţí zvyšovat své pravomoce a sféru působení. Nejčastěji je tato teorie spojena se stranami Nové pravice. Tyto strany kritizují tzv. nadměrnou nabídku ze strany vlády, coţ znamená, ţe při snaze získat co nejvíce voličů strany slibují pořád víc a víc a tím pádem dochází k zadluţování. Je to vlastně na bázi státní byrokracie versus zbytek. PATRIARCHÁLNÍ STÁT> feministické teorie státu. 5 základních atributů státu: - 1. atribut – území - 2. atribut – obyvatelstvo - 3. atribut – vláda - 4. atribut – nezávislost, svrchovanost - 5. atribut – schopnost + ochota počínat si jako nezávislý aktér v MZV - Karl Deutsch – krize státu – stát není schopen zajistit bezpečnost občanů - složení státu: 1. Ozbrojené sloţky (vojenské síly, policie) 2. Vládci tvořící rozhodnutí
3. 4. 5. 6.
Civilní pracovníci (administrativa, soudy) Zaměstnanci vytvářející veřejné statky (např. silnice) Zaměstnanci veřejných sluţeb (vzdělání, zdravotnictví) Obyvatelstvo o funkce státu: udrţení pořádku ve společnosti vykonávání očekávané moci tak, abysme bohatli koordinace aktivit a postojů ve společnosti podpora naučit se nové přístupy (ekologie, obnovitelné zdroje) specifické (právo šaría)
MOC o Max Weber – snaţil se najít ideál-typy, které by objasnily podstatu politického vládnutí o 3 druhy vládnutí (autorit) dle Maxe Webera: 1. tradiční autorita – opírá se o zavedené zvyky a tradice, opírá se o to, ţe existuje odevţdy. Funguje podle určitého souboru konkrétních pravidel. Dnes je spjata se systémy, kde se moc a autorita dělí > dynastie v Saúdské Arábii, Maroku...zároveň i v VB nebo Belgii, pomáhá totiţ formovat politickou kulturu, jelikoţ udrţuje při ţivotě hodnoty jako jsou úcta, respekt a povinnost 2. charismatická autorita – opírá se o sílu jednotlivcovy osobnosti. Funguje na principu ovlivňování, tj. to jak daná autorita ovlivňuje své spojence a podřízené. Moderní političtí vůdcové jsou např. Napoleon, Hitler, Fidel Castro nebo Kaddáfí. Systémy osobní moci jsou podpírány kultem osobnosti, jehoţ účelem je vyrábět charisma. To ţe legitimita vyvěrá zčásti nebo zcela z moci a síly vůdcovy osobnosti, má dva důsledky > 1. charismatická autorita, právě proto ţe se neopírá o formální pravidla nebo postupy, je často bezbřehá. 2. autorita je natolik spjata s konkrétním jednotlivcem, ţe systém osobní moci jen stěţí přeţije svého zakladatele 3. právně racionální autorita – váţe se na jasně stanovený soubor pravidel. Je příznačná pro většinu moderních států. Moc všech orgánů je dána formálními, ústavními pravidly, které vymezují, co můţe činit ten, který danou funkci zastává. Spíše neţ s osobou je tak spjata s funkcí, a tím je menší pravděpodobnost zneuţití, coţ je zároveň předností oproti předchozím dvěma. Tato forma tedy zachovává omezenou vládu a racionální dělbu práce, čímţ zvyšuje výkonnost. Odvrácenou tváří pak je vznik odosobněného a nelidského sociálního prostředí, pro které je příznačný neustálý růst byrokratických forem organizace
Krize legitimity - s alternativou weberovského přístupu přišli neomarxisté, kteří uznali ţe kapitalismus se drţí zvláště proto, ţe se opírá o politickou podporu. Habermas v knize Krize legitimity pojmenoval řadu krizových tendencí v kapitalistických společnostech , které působí, ţe tyto společnosti jen obtíţně udrţují politickou stabilitu pouze pomocí souhlasu. Toto napětí vyvěrá z rozporů a konfliktů mezi logikou kapitalistické
akumulace na jedné straně a demokratickou politikou vyvolávanými tlaky na straně druhé. -to vedlo k závěru ţe kapitalistické ekonomiky jsou nuceny k neustálé expanzi, kterou jim diktuje touha po zisku. Na druhé straně demokratický proces vedl ke stupňování požadavků co do sociální struktury. Takto rostly daně a veřejné výdaje, coţ omezilo kapitalistickou akumulaci, protoţe sniţovaly zisky. Tyto společnosti tak budou muset čelit tlaku veřejnosti anebo hospodářskému zhroucení , a udrţet legitimitu bude stále těţší - dalším problémem byla nadměrná vytíženost vlád –(A.King a R. Rose)- vlády jsou vystaveny příliš velké poptávce. To se stalo proto, ţe se politici a jejich strany musely přebíjet ve volebních slibech. Schopnost vlády tyto poţadavky uspokojovat byla oslabena i celkovým posunem ke korporatismu, který vedl ke stále větší vzájemné závislosti vládních resortů a organizovaných skupin. Teoretikové tohoto problému proto volali po odhození koncepce velkého všeobjímajícího státu. -fiskální krize sociálního státu - strana Nové pravice - psali o ekonomických rozporech demokracie- snaţili se převést zodpovědnost ze státu na jednotlivce. Nová pravice zavrhovala pečovatelský stát a velebila tvrdý individualismus. Politickou kulturu, která předtím zdůrazňovala sociální spravedlnost, sociální a hospodářská práva a odpovědnost veřejné sféry, náhle vystřídala politická kultura, v níţ do popředí vystoupily volba, podnikavost, konkurence a individuální odpovědnost.
Vůdcovství o určitý vzorec chování nebo jako určitou vlastnost člověka o Je to vliv, který jednotlivec nebo skupina má na nějaký širší kolektiv a který vyuţívá k tomu, aby směroval nebo organizoval jeho úsilí, jímţ se má dosáhnout ţádoucích cílů o existují 4 různé teorie vůdcovství : 1. vůdcovství jako osobní nadání - od Aristotela aţ po fašismus, Nietzscheova představa Nadčlověka, vţdy se jedná o charismatické osoby s určitými schopnostmi. 2. vůdcovství jako sociologický fenomén – podle tohoto názoru je vůdce vytvářen socio-historickými silami. Nejde tedy o to, ţe by vůdci světu vnucovali svoji vůli, ale spíše jsou nástrojem, jehoţ prostřednictvím se prosazují dějinné faktory. 3. vůdcovství jako nástroj byrokracie – podle tohoto názoru je vůdcovství organizační nezbytností. Vůdcovství je neosobní a opírá se o formálně vyjádřená pravidla. Moc je tak spojena spíše s funkcí neţ s funkcionářem. 4. vůdcovství jako politická dovednost – něco co se lze naučit a posléze praktikovat. V tomto smyslu je politické vůdcovství hlavně o schopnosti manipulovat. V dnešní době důleţitá součást.
Různé vůdcovské styly o určitá strategie a vzorec chování, kterým se vůdce snaţí dosáhnout svých cílů. 1. vůdcovství laissez-faire – vůdce se zdráhá zasahovat do věcí, za které osobně nezodpovídá. K přednostem patří svěřování větší zodpovědnosti podřízeným a ţe můţe tudíţ navozovat harmonii, iniciovat týmovou spolupráci a vůdcům umoţňovat, aby se soustředili na věci politické a volební, protoţe je zbavuje břemene manaţerských úkolů. Na druhou stranu můţe vést k malé
koordinovanosti vládní politiky, jelikoţ ministrům a úředníkům je dán aţ příliš velký prostor ke sledování vlastních zájmů a záměrů. 2. vůdcovství transakční – vůdcové se staví pozitivně k tvorbě politiky pragmatické. Nejdůleţitější je udrţet jednotu strany a soudrţnost vlády, získávání stále větší podpory veřejnosti a posilování důvěryhodnosti před voličstvem. Sjednávají kompromisy a vyvaţují konkurující si zájmy transformační. Záporem můţe být, ţe takoví vůdci mohou být chápáni jako podvodníci, kteří postrádají pevné zásady a vlastní názory. 3. vůdcovství– vůdce je spíše inspirátorem a vizionářem. Je motivován jasnými ideologickými postoji a názory, a má dostatečnou vůli převést je do praxe. Úspěšnost tak stojí na jeho schopnostech. o Základní Lukesův náhled na moc vychází z díla Community Power Structure, kterou napsal Floyd Hunter a ze studie Who governs? od Roberta Dahla
DEMOKRACIE typy demokracie: o klasická demokracie systém vládnutí v polis v Řecku Prezentuje se jako ideální systém participace lidu Nelze aplikovat v moderním světě Funkce se střídaly, volilo se losem, scházeli se ve shromáţdění ecclesia. Také u vikingů, Ting – shromáţdění, král musel dodrţovat zákony, které vydal Ting-na Islandu pak vznikl Alting, nadřazený všem Tingům o demokracie jako ochrana v 17.-18.stol. demokracie se chápala jako nástroj, pomocí něhoţ by se občané mohli chránit před zásahy státu Tento názor přitahoval hlavně představitele raného liberalismu, kterým šlo o co největší míru individuální svobody Podporována tak byla např. Lockem, který vyjádřil znepokojení nad ničím neřízenou politickou mocí. Tvrdil, ţe základem volebního práva je existence přirozených práv, zejména práva vlastnit majetek. Takţe jestli stát ţádá daně, mají občané právo jej kontrolovat. Demokracie tak začala znamenat systém vládnutí se souhlasem ovládaných. Utilitaristé jako Mill pak šli ještě dál a řekli, ţe cílem všech je štěstí, a jedinou cestou jak jej zajistit toto štěstí je dát lidem všeobecné volební právo. Jde také o to udělat dělbu moci, vytvořit oddělenou exekutivu, legislativu a soudnictví, jen tak můţou být dodrţována lidská práva a svobody. V moderní politice láká především stoupence Nové pravice o demokracie jako nástroj rozvoje nejradikálnější z těchto modelů vypracoval Rousseau.
Jeho myšlenky se odklánějí od liberální demokracie a později ovlivnily marxisty a anarchisty. Demokracie pro něj byla nástrojem, pomocí něhoţ lidé dosáhnou svobody, čili autonomie ve smyslu poslušnosti zákonu, který si člověk sám stanoví. Je to vlastně radikálnější model přímé demokracie. Svoboda znamená být poslušný obecné vůli. Obecná vůle je skutečnou vůlí kaţdého občana, která se liší od jeho vůle soukromé čili sobecké Je to co by skutečně chtěl kdyby nejednal sobecky. Tento typ demokracie vyţaduje i vysoký díl ekonomické rovnosti. Ţádný občan nesmí být natolik bohatý, aby si mohl koupit jiného, ani natolik chudý, aby se musel sám prodávat. Nová levice se těchto myšlenek chytila a chtěla vytvořit participativní společnost, ve které se kaţdý občan můţe podílet na rozhodnutích, která ovlivňují jeho ţivot. Přesvědčením je ţe by politická moc měla být co nejvíc dole. J.S. Mill vypracoval mírnější formu rozvojové demokracie. Podle Milla je hlavní předností demokracie, ţe pomáhá rozvíjet schopnosti jednotlivce. Svou účastí na politickém ţivotě občané věci více chápou, stávají se vnímavějšími a dosahují vyšší úrovně svého osobního rozvoje. Demokracie tak měla výchovný podtext. Mill chtěl také dát volební právo ţenám. Byl si však vědom i nebezpečí, nebyl proto pro politickou rovnost, např. vysokoškolák měl víc hlasů neţ nekvalifikovaný dělník. Také se obával tzv. tyranie většiny a potlačení práv jednotlivce, podporoval tudíţ demokracii diskutující čili parlamentní. o lidová demokracie odvozen z ortodoxních komunistických reţimů Jedná se o jasný protiklad liberálně demokratických modelů Šlo v ní o sociální demokracii, tedy rovnost všech ve všem narozdíl od politické demokracie, která rovnost jen předstírá Marx nazval tuto demokracii jako demokracii proletariátu v současné době je přednostně pouţívána liberální demokracie, tvořená především těmito hlavními rysy : nepřímá a zastupitelská demokracie, pravidelné volby s formální politickou rovností zaloţena na konkurenci a voličském výběru – politický pluralismus stát je jasně odlišen od občanské společnosti přesto je tento typ vykládán různě : 1) PLURALISTICKÝ POHLED – James Madison, R.Dahl – ten tvrdil, ţe neomezené demokratické vládnutí můţe vést k majoritarismu, k popření individuálních práv a k vyvlastňování. Madisonův model označovaný jako madisonovská demokracie označoval vládnutí systémem mnoha menšin. Nejvýznamnějším moderním představitelem je R.Dahl- podle něj volební soutěţ politických stran a moţnost
2)
3)
4)
5)
zájmových skupin svobodně vyjadřovat své názory vytváří spolehlivou vazbu mezi vládou a ovládanými a umoţňuje mezi nimi komunikaci. ELITISTICKÝ POHLED –V.Pareto, R. Michels - kritika rovnostářských idejí. Demokracie je pro ně iluzí, neboť moc vţdy vykonává privilegovaná elita. Ve všech společnostech nacházíme dvě vrstvy – tu co vládne a tu co je ovládaná. Soudrţná menšina pak dokáţe s masami manipulovat. Tvrdili, ţe i v demokracii se moc soustředí spíše do rukou méně jedinců neţ mezi apatické řadové členy. Vznikla také teorie demokratického elitismu, kdy je elit více a navzájem si konkurují. Voliči tak můţou rozhodnout, která elita vládne, ale je faktem ţe vţdy nějaká vládne. KORPORATISTICKÝ POHLED – snaha zapojit všechny vrstvy obyvatelstva do vládnutí, od dělníků po manaţery. To vedlo ke vzniku vlád, ve kterých se vládne prostřednictvím organizací, jeţ umoţňují úřadům, skupinám zaměstnavatelů a odborům se dohodnout. Je to snaha začlenit ekonomické zájmy do mechanismu vládnutí, coţ vedlo ke státním zásahům do ekonomiky. Stát se snaţil řídit ekonomický ţivot a zajišťovat stále širší spektrum veřejných sluţeb. POHLED NOVÉ PRAVICE – teoretikové jsou propagátory volného trhu. Kritizují korporatistický pohled. Pohlíţejí na demokracii jako na ochranu, obávají se problému nadměrného zatíţení vlád MARXISTICKÝ POHLED
