Politologie Základy společenských věd Roman David
1.Politologie Název, charakteristika, vývoj a nejvýznamnější představitelé politologie – společenská věda o politice - předmětem je fungování státu, politických systémů, mocenských a vládních institucí, vztahy - nadřazenosti a podřízenosti, politické chování lidí, moc a autorita, vztahy mezi státy - jako věda se institucionalizovala koncem 19.stol. v USA kořeny: dříve byla politologie součástí filozofie sofisté – Protágorás a Gorgiás – zpochybňování platného (pozitivního) práva a objektivní morálky a dávání přednosti přírodnímu (přirozenému) právu Sókratés – vystupoval proti sofistům, proti relativismu jediná hodnota – idea nejvyššího dobra Platón – dílo – Ústava a Zákony - představa ideálního státu Aristoteles – dílo – Politika - kritika Platóna – jeho představ je stát založený na ústavě a zákonech – princip dělby moci křesťané – Augustinu Aurelius (354-430) - spis O obci Boží – 1) stát Boží – dokonalý a věčný 2) stát světský – je projevem zla a hříchů - vláda světská by se měla přibližovat vládě Boží -
Tomáš Akvinský (1225-1274) navazuje na Aristotela přejímá i zásady Aristotelské politické teorie
Niccoló Machiavelli (1469-1527) - spis Vladař
-
politika jako technologie moc
Jean Bodin (1530-1596) - spis – Šest knih o státu - francouzský právník - státní suverenita – neomezená, nedělitelná a trvalá moc Hugo Grotius (1583-1645) - spis – Tři knihy o právu válečném a mírovém - zakladatel mezinárodního práva - rozvíjel teorii přirozeného práva - stát vznikl jako důsledek smlouvy, kterou spolu lidé dobrovolně uzavřeli Thomas Hobbes (1588-1679) - spis Leviathan - stát vzniká jako důsledek smlouvy, ale tím, že se lidé podřídili absolutnímu vládci – ztratí svou suverenitu John Locke (1632-1704) - spis – Dvě pojednání o vládě - občané mají z titulu svého lidství určitá přirozená práva, tak mohou lidé odvolat svého panovníka, který tyto práva odmítá dodržovat Jean Jasques Rousseau (1712-1778) - spis – O společenské smlouvě, O příčinách a původu nerovností mezi lidmi - koncepce smluvní teorie a přímé demokracie Charles Montesquie (1689-1755) - spis – Duch zákonů - teorie státu založená na dělbě státní moci na tři složky : zákonodárnou, výkonnou a soudní Immanuel Kant (1724-1804) - spis – Metafyzika mravů, K věčnému míru - vyslovuje se pro společenství všech národů Georg W.F. Hegel (1770-1831) - spis – Filozofie práva - tvůrce tzv. organicismu (srovnání státu s organismem) - stát jako organismus je výše než jednotlivý člověk i celá občanská společnost. Svobodu může člověk získat jen tehdy, ztotožní-li se se státem, podřídí-li se jeho ideji Karl Marx (1818-1883) - spis – Komunistický manifest, Kapitál - autor myšlenek třídního boje, kritik zastupitelské demokracie
John Stuart Mill (1806-1873) - spis – O svobodě, Úvahy o vládě ústavní - zabývá se vztahem mezi nezadatelnou svobodou jednotlivce a zájmem demokratické většiny Sociologické kořeny politologie soc. větev politologické myšlení: August Comte (1798-1857) - měla by vládnout rada pozitivistických filozofů a hospodářských odborníků Ludwig Gumplowicz (1838-1909) - navazoval na teoretiky evoluce – sociálněvývojový proces – je charakterizován konflikty mezi autonomními skupinami – produktem je stát založený na síle a udržovaný mocí Max Weber (1864-1920) - položil základy politické sociologie - zabýval se analýzou autority a byrokracie politického systému Vilfredo Pareto (1848-1923) Gaetano Mosca (1858-1941) - patří mezi zakladatele teorie elit - schopná elita versus neschopná masa – společenský život je analyzován na základě dění v elitě Robert Michels (1876-1936) - spis – Strany a vůdcové - železný zákon oligarchie – demokracie vede k oligarchii Arthur F. Bentley - spis – Proces vládnutí (1908) - teorie zájmových skupin x teorie elit
-
Založení a vývoj politologie v USA vznikla jako samostatná disciplína zhruba souběžně v polovině 19.stol. v USA a Francii první katedra historické a politické vědy – 1857 na Kolumbijské univerzitě 1903 – vznik Asociace politických věd politologie 20.stol. – důraz na empirickou politologii, oproštěnou od hodnot a normativních aspektů
Chicagská škola – Charles E. Merriam
-
spis - Nové aspekty politiky (1925) politická analýza má být založena na empirickém pozorování s využitím statistiky
Herold Lasswell - spis – Moc a osobnost (1948) - zabývá se psychologickými otázkami moci
Vznik a vývoj politologie v Evropě 1871 – vznikla Škola svobodných politických věd ve Francii Paul Janet -
spis – Dějiny vědy politické
Raymond Aron (1905-1983) - dílo – Eseje O svobodách, Demokracie a totalitarismus 1895 – vznik – Londýnská škola ekonomiky a politických věd v Anglii současní představitelé politologie – J.N. Figgis, G.D.H.Cole, Harold Laski, Samuel Finer, Roger Scruton německá současná politologie – Klaus von Meyrne (nar. 1934), Fritz Scharpf (nar. 1935), Thomas Ellwein (nar. 1937) němečtí politologové světového významu – Leo Strauss (1899-1973), Hannah Arendtová (1906-1975) – oba pro svůj původ byli nuceni emigrovat do USA - , Jürgen Habermas, Ralf Dahrendorf rakouští političtí filozofové – Friedrich August Hayek (1899-1992) - spis – Cesta do otroctví, Právo zákonodárství a svoboda Karl Raimund Popper (1902-1994) - Otevřená společnost a její nepřátelé - Bída historicismu Joseph Alois Schumpeter (1883-1950) - dílo – Kapitalismus, socialismus a demokracie
-
České politické myšlení a jeho představitelé je rozděleno na tři fáze
Fáze první: Jan Hus (1371-1415) - požaduje právo na svobodný výklad Písma Petr Chelčický (asi 1390-1460) - dílo – O trojím lidu – kritizuje zde rozvrstvení středověké společnosti - bojovník proti násilí i proti Husovi Jiří z Poděbrad (1420-1471) - 1564 – navrhuje vytvoření mírové unie křesťanských panovníků – Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu Jan Ámos Komenský (1592-1670) - navrhuje vytvoření světové monarchie Bernardo Bolzano (1781-1848) - německy mluvící Čech - dílo – O nejlepším státě František Palacký (1798-1876) - stát má být založen na zásadách konstitucionalismu – svoboda, humanismus a demokracie
Fáze druhá: T.G.Masaryk (1850-1937) - humanismus vyúsťuje v demokracii - v demokracii nejde o panování jako o správu a samosprávu - dílo – Světová revoluce - nutnost politické teorie a politického vzdělání Edvard Beneš (1884-1948) - dílo – Demokracie dnes a zítra - pokračovatel masarykovských zásad humanitní demokracie Inocenc Arnošt Bláha (1879-1960) - představitel politické sociologie - zdůrazňoval mravní zásady politiky - Kultura a politika Josef Ludvík Fischer (1894-1973) - dílo – Krize demokracie - dílo - Kritické posouzení soudobé společnosti – nedostatek uznání kvalitativních diferencí - požadavek tzv. skladebné společnosti
František Weyr (1879-1973) - dílo – Československé právo ústavní, Teorie práva Zdeněk Neubauer - dílo – Státověda a theorie politiky (1946) Fáze třetí : po roce 1948 nastává likvidace zárodků vznikající politické vědy současní představitelé – Petr Pithart, Arnošt Gellner, Vladimír Klokočka, Božena Komárková, Miroslav Jodl, Jan Škaloud, Oskar Krejčí, Petr Fiala, Václav Bělohradský
Institucionalizace politologie. Periodika Česká společnost pro politickou vědu – předseda – Jan Škaloud časopisy: Politologický časopis, Politologická revue, Listy, Proglas, Mezinárodní politika, Mezinárodní vztahy
Definice, předmět, disciplíny a metoda politologie politologie – akademická disciplína, která se zabývá studiem vlády a politiky - její význam je akcentován do dvou oblastí – pozitivní a normativní pozitivní politologie: - zabývá se popisem politické (sociální) reality - konstatuje, že něco je - někdy nazývaná také empirická nebo deskriptivní – vychází z výzkumů a pozorování, které zobecňuje - zejména různé směry politické vědy v USA – Chicagská škola a behaviorismus - odpůrci jí vytýkají přílišný determinismus, neposkytuje dostatečný prostor pro spontánnost, jedinečnost a iracionalitu člověka normativní politologie: - vychází často z filozofie a aplikuje některé její metody nebo teorie na politickou realitu - postupuje spíše deduktivně, od obecného ke konkrétnímu - stanoví, co by být mělo – např. společnost by měla být založena na ideji rovnosti Hlavní disciplíny politologie: 1) politické teorie (dějiny politických teorií, politická filozofie, pol. ideologie)
2) politické instituce (teorie státu, ústava, státní správa) 3) politické systémy (obecně demokracie, fašismus, socialismus, aj.) 4) politická sociologie (teorie moci, politické strany, zájmové a nátlakové skupiny, protestní hnutí, politická participace, socializace, politika, veřejné mínění) 5) politická ekonomie (světová ekonomie, ekonomické teorie, dějiny ekon. teorií) 6) mezinárodní vztahy (mez. politika, mez. organizace, integrační seskupení, mez. právo, mez. ochrana lidských práv, pol. geografie, geopolitika) Metody politologie: 1) popis politických struktur a organizací (stran), procesů (volby), či událostí (Watergate) 2) historická metoda – historický vývoj nebo institucionální změny 3) srovnávání (komparace) podobností a rozdílů (politických systémů) další metody - empirický výzkum (s ním zejména pracuje sociologie) - statistika - veřejné volby - experimentální (využití výpočetní techniky)
Politologie a ostatní věd filozofie – politologie se vyčlenila z filozofie, která jí poskytuje obecné metody (např. dialektiku) i konkrétní teorie (vysvětlení vzniku státu) - politická filozofie – jedna z politologických disciplín (Vladimír Čermák, John Rawls, Hannah Arendtová) státověda – předmětem státovědy je studium státu, někdy politologie se se státovědou ztotožňována sociologie - politická soc. a politologie – zabývají se mocí, jejím dělením a strukturou, po.. stranami, volební chování (T.G.M., Edvard Beneš, I.A.Bláha), dnes – V.Bělohradský – zakladatelem politické soc. – Max Weber historie – zrod po. myšlenek a pol. událostí bývají podmíněny různými historickými okolnostmi – srovnávací analýze musí předcházet shromažďování historických faktů (P.Pithart, Aristoteles, Machiavelli) ekonomie – pol. rozhodnutí ovlivňují ekonom. růst – preference voličů – jednání politiků (J.A.Schumpeter, F.A.Hayek, P.Berger, M.Novak) právní věda - bez znalostí, mezinárodního, ústavní, správního práva se neobejde žádný politolog (F.Weyr, V.Klokočka, L.Gumlowicz) psychologie – zvláště sociální psychologie – při výzkumech politického chování se často uplatňují teorie psychoanalýzy, kterou používá Freudův žák E.Fromm, nebo behaviorismus – H.Lasswell
2.Politika -
umění řídit stát, resp. vztahy mezi státy, správa věcí veřejných spočívá v účasti politických subjektů na státních záležitostech
slovo politika - na jedné straně jako program , koncepce jednání, nebo samo jednání jednotlivců, skupin nebo vlády - v druhém smyslu – oblast, kde se programy střetávají Politický program: - forma politických představ, které vycházejí z ideologického (teoretického) základu, jednak reflektují momentální stav politiky Politika jako program 1) pragmatická – program v souladu s právy a se zájmy občanů, hlavní kritérium - užitečnost 2) antipolitická – založeno na morální, resp. náboženském základě, - dlouhodobé horizonty, jež se týkají lidstva jako celku (v naší tradici – Havlíček, Masaryk, - Bláha, Havel) 3) negativistická – politika chápána jako otázka moci - lidé pouze jako objekt manipulace k dosažení určitého „vyššího cíle“ (vítězství ve válce, - rasově „čistý stát“, budování „lepších zítřků“) - moc se stává prostředkem i cílem politického úsilí (Hitler, Machiavelli) 4) fundamentalistická – ultrakonzervativní směry, které dodržují samotní základy nějaké teorie nebo náboženství a odmítají jakoukoli jejich změnu (marxismus 20.stol.) Politika jako oblast střetů – - střet různých politických programů a protichůdných zájmů - dvě fáze – 1) konflikt – vzájemné napadání a manipulace veřejným míněním 2) kompromis – usmíření
Karel Čapek (1890-1938)
Říká se, že je veřejný život u nás přepolitizován: patrně ano, ale náš osobní život není ještě vůbec zpolitizován. Být občanem, už to je, nebo může být realizování jistých politických úkolů. Řekl bych, že při vší kritice nesmírně přeceňujeme politiky a velmi podceňujeme svou vlastní politickou funkci. Je-li vaše práce taková, že jí můžete rozmnožit úhrn statků nebo zvýšit úroveň života ku prospěchu hodně mnoha lidí, pak jste politicky velmi aktivní. Většina politických ideálů vyjadřuje naše očekávání toho, co má kdesi nahoře udělat vláda nebo parlament, ale celkem velmi slabou představu toho, co máme tady dole dělat my. Mluvím o zájmech společnosti, o společenském řádu, o veřejnosti a jiných takových věcech, ale společnost není něco mimo nás, společnost je především styk lidí, společnost je jméno pro všechny hodnoty, které mám společné s ostatními lidmi. Nikde není tak nelze vidět nepolitičnost našeho života jako v úpadku samosprávy. (K. Čapek – O věcech obecných čili Zóon politikon, Praha 1991, str. 85-89)
Niccoló Machiavelli (1469-1527) Je velký rozdíl v tom, jaký život je a jaký by měl být, a kdo nevidí, jak lidé jednají, ale jen to, jak by jednat měli, učí se spíš své zkáze než záchraně. Je proto nezbytné, aby se vladař pro vlastní spásu naučil, že nemusí být vždycky dobrý, ale podle potřeby někdy ano, někdy ne… Při posuzování lidské činnosti, zejména skutků vladařových, proti nimž není odvolání, se hledí na výsledek (Vladař, Odeon, Praha 1969)
Václav Havel (nar. 1936) Systém, ideologie a aparát vyvlastnily člověku – vládnoucímu i ovládanému – svědomí, přirozený rozum a přirozenou řeč, a tím i jeho konkrétní lidství, státy se připodobňují strojům Jedinou metodou politiky se stává účel a jedinou mírou objektivně verifikovatelný a tak říkajíc matematizovatelný úspěch Jsem příznivcem „antipolitické“ politiky, jako praktikované mravnosti, jako bytostně lidské a lidskými měřítky se řídící starosti o bližní. Ukazuje se, že politika zdaleka nemusí už navždy zůstat záležitostí profesionálů na techniku moci a že jeden prostý elektrikář, který má srdce na pravém místě, ctí cosi nad sebou a nebojí se, může ovlivnit dějiny svého národa.
-
Václav Bělohradský (nar. 1944) profesor na univerzitě v Terstu hostující profesor na FSV UK v Praze dílo: Přirozený svět jako politický problém Myslet zeleň světa Kapitalismus a občanské ctnosti Mezi světy, Mezisvěty
O politice politické a nepolitické Boj o vlastní identitu každého člověka se stal bází „antipolitické politiky“, protože moc, jako by nechtěla připustit, že je jen úzkým povrchem lidského života a že se tedy musí podřídit jeho hloubce…. Rozdíl mezi režimem a vládou. Režim je souhrn pravidel boje o moc a výkonu moci, která respektují všichni účastníci politické hry, takže vítězství jedné nebo druhé politické strany neohrožuje sama pravidla hry. Režim je nadpolitická kategorie, zakořeněná v kultuře, náboženství, mravní tradici národa, řeči. K režimu patří např. soudnictví, školství, ústava, armáda, které jsou nezávislé na střídání vlád. Výraz „antipolitická politika“ je legitimní jen tehdy, když označuje úsilí o změnu režimu, protože problémy, které se vynořily nejsou řešitelné střídáním vlád uvnitř starých pravidel hry. Taková antipolitická politika, takové vytlačování politiky kulturou, je legitimní jen za té podmínky, že její aktéři nechtějí vládnout, ale jen vytvořit režim. Režim říká, co je dobré a co zlé, co je lidské a co nelidské, co je nám vlastní a co cizí. Naopak demokracie znamená, že dobro, lidskost, a to, co je nám vlastní, nelze nalézt jinak než ve vzájemné=m sporu uvnitř toho, co je nám společné. Výraz „politika nepolitická“ označuje boj o režim, kritiku pravidel hry, způsoby jakým vidíme svět a věci v něm. Nositelé – intelektuálové a umělci. Musí přijít okamžik, kdy se režim ustaví, stane se sdílenými pravidly hry a tak se otevře prostor pro „politiku politickou“, pro politický provoz, pro boj o moc mezi politickými stranami nabízející ne dobro a lidskost, ale „jen“ řešení různých problému kolektivní existence. (Kapitalismus a občanské ctnosti, Čs. spisovatel, Praha, 1992, str. 31-33)
Petr Pithart (nar. 1941) Chvála politiky aneb návod, jak ji ostouzet
Politika je komplexní aktivita směřující k urovnání konfliktů jako projevů rozporných vůlí, resp. zájmů a to způsobem předem dohodnutým a viditelným. Politika neusiluje a ani nemůže usilovat o to, aby byla prostředkem při hledání řešení věcně správného, může usilovat jen o řešení možné, přijatelné. Politika je „umění možného“ nikoli „věděním a prováděním správného“, v tomto smyslu je sebeomezením moci. Politika musí zaručit nejen výsledky tj. kompromis, ale také to, že sám proces tohoto urovnání a dosahování kompromisů bude zjevný, pozorovatelný. (Obrana politiky, Panorama , 1990, str. 77-94)
Politický systém. Moc. Autorita. Politický systém – zahrnuje všechny aktivity, jež souvisejí s formulací a vykonáváním politiky, je tvořen souborem institucí, které zprostředkovávají vztah mezi lidmi a vládou Moc – studována zejména politickou sociologií - podle Webera především možnost člověka nebo skupiny lidí realizovat svou vůli o proti vůli těch, jichž se týká legitimní moc – autorita - podle Webera rozdělená na – tradiční – vychází z tradic a zvyklostí - racionální – založena na dohodě či smlouvě, nadřízený není ani tak politik, jako úřad, který zastává - charismatická – soubor mimořádných vlastností vůdčích osobností, které ji předurčují k vládnutí
Politická socializace - komplexní proces, při kterém si jedinec začíná uvědomovat politické jevy, začíná se učit politickým faktům a formovat vlastní politické postoje, faktory jsou : rodina, škola, společnost a vrstevníci rozhodující role náleží prvotní socializaci – - co je naučeno nejdříve, je naučeno nejlépe - co je naučeno nejdříve, strukturuje pozdější učení
Politická participace - aktivity soukromých osob, kterým se snaží ovlivnit nebo podpořit vládu a politiku 1) konvenční – hlasování ve volbách, účast na předvolebních setkáních, podepisování petic apod.
2) nekonvenční – účast na divokých stávkách, odmítání placení daní, srážky s policií, rozbíjení oken, apod.
Veřejné mínění. Masová média. veřejné mínění – soubor postojů a názorů veřejnosti na daný problém nebo otázku - je ovlivňován několika faktory : a) vlastní zájmy – lidé se rozhodují podle toho, co jim osobně vyhovuje; popřípadě podle morálního založení b) politické vzdělání – při nedostatečném politickém vzdělání – velká nestabilita, proměnlivost – snadná zmanipulovatelnost c) masová média – masová komunikace – proces, kterým individua nebo skupiny přenášejí informace do širší a heterogenního publika – tištěná – psané slovo a obrázky - elektronická - zvuk a obraz d) politikové – stoupenci některého politika se s jeho názorem mohou i plně ztotožnit
3.Stát stát – forma organizace lidské společnosti, vyznačující se sdružením obyvatel určitého území v právní celek státní moc je nezávislá a neodvozená od žádné jiné, omezená jen prostorově. Své vnitřní i vnitřní záležitosti si každý stát řeší sám – omezen pouze mezinárodním právem Pojmenování státu termín stát – vznikl v 15.stol. v Itálii = stato = status, ústava, řád - v politické teorii ho začal používat Machiavelli v 16.stol.
Vznik státu nejstarší teorie – a) náboženská teorie – vychází z božského původu státu, resp. panovníka, který vládl b) teorie patriarchální – stát vznikl z rodiny, jejím postupným rozšiřováním c) mocenské pojetí – inspirováno přírodou – stát jako vláda silnějšího nad slabšími. Předpokládá, že již od dětství jsou lidé náchylní k vládnutí nebo ovládání – vytvoření a trvání autority d) teorie smluvní - právní důvod vznik státu – smlouva mezi lidmi (H.Grotius, Locke,
Rousseau) - lidé na základě smlouvy zrušili přirozený stav, zorganizovali se a založili stát - přiznává každému člověku suverenitu, které se společně s ostatními lidmi zčásti (nebo zcela ) zřekne ve prospěch celku.
Podstata státu - politická organizace společnosti Stát je složen z několika prvků: - území - obyvatelstvo - státní organizace (vláda, státní moc, právní řád)
Vymezení státu podle obyvatelstva politické doktríny 1) individualismus – a) liberální (Locke,Hobbes) – opírá se o svobodu a přirozená práva jednotlivce – suverenita jednotlivce nad suverenitou celku b) liberálně demokratická 2) kolektivismus – a) socialistický (Marx, Engels) – model sociálně spravedlivého státu, stát budován na národním, resp. třídním principu, kdy tyto jsou nadřazeny jednotlivci b) organický (Aristoteles, Hegel, Herder) – analogie organismu a státu – každý jednotlivec musí mít nějakou funkci a nemá možnost ji změnit, nemá možnost svobodného výběru
Stát jako subjekt mezinárodního práva. Suverenita teorie právní suverenity pochází od francouzského právníka Jeana Bodina (16.stol.) Suverenita složena ze tří momentů : - neomezená moc vydávat zákony - nezcizitelná - nedělitelná (monopolní) trvalá a stálá suverenita – vnitřní – nezávislost státní moci na jiném politickém subjektu uvnitř státu
-
vnější – právo uzavírat mezinárodní smlouvy a dohody, navazovat a udržovat diplomatické styky apod.
kvalifikační předpoklady pro to, aby se stá stal subjektem mezi. práva – obyvatelstvo, území, vláda (stabilita), nezávislost a schopnost a ochota počínat si jako takový subjekt.
Funkce státu Cílem státu je vykonávat svěřené funkce na pozadí právního řádu. Stát plní několik funkcí: 1) vnitřní – garantovat základní práva a svobody občanů – chránit zemi před vnějším nepřítelem - zachovávat vnitřní řád a spravedlnost - přebrat funkce, ktré společnost z nejrůznějších důvdol není schopna zastávat 3) angažovat se při naplňování světového míru, mezinárodní bezpečnosti, vzájemné spolupráce a v případě pořby i pomoci, spolupráce na poli ekonomiky, vzdělávání, kultury a cestovního ruchu
Právní stát - stát, kde je vztah mezi občanem a vládou vymezen pomocí práva Materiální právní stát – právní stát, který je hodnotově vázán na dodržování lidských práv a dalších podstatných demokratických zásad. záruka fungování – systém nezávislého soudnictví Sociální stát - od 2.pol.19.stol. začaly některé evropské státy přebírat i funkce v sociální oblasti – do té doby obstarávané církévní charitou nebo mezinárodní solidaritou soc. stát vzniká – pol.19.stol. ve Francii, 70.léta 19.stol. v Německu a Velké Británii úkol – zabezpečit přijatelné existenční minimum pro nejchudší vrstvy, zajistit základní zdravotní péči a minimální vzdělání forma – odčerpává finanční prostřekdy vyšším příjmovým skupinám a ty pak prostřednictvím státního rozpočtu přerozděluje argumenty – a) solidarita – vzájemná odpovědnost mezi lidmi b) pragmatismus – zmírňováním chudoby se dá předejít sociálním otřesům c) idea pokroku – postupné smazávání soc. nerovností
- v poslední době se praxe sociálního státu dostává do krize – zejména díky tempu sociálních výdajů, které je větší nežli tempo ekonomického rozvoje, stárnutí populace, růst nákladů na byrokracii - nejvyhraněnější náhory na sociální stát – socialisté – rozšiřování blahobytu státu zejména – zdravotnictví a školství - liberálové – usilují o zmenšení míry přerozdělování – snižování soc. dávek kompenzované snižováním daní - environmentalisté – potřeba zredukovat dosaženou úroveň konzumu Formy státu typy státu můžeme rozdělit do několika kategorií: 1) podle počtu suverénů – monarchie (vláda jednoho) - oligarchie (vláda několika) - demokracie (vláda všech) 2) podle toho, kdo vládne – (podle Platóna) – a) monarchie (vláda krále) b) sofokracie (vláda filosofa) c) aristokracie (vláda několika urozených) e) timokracie (vláda nejsilnějších) f) oligarchie (vláda nejbohatších) špatné vlády podle Platóna – demokracie (vláda nevědomého lidu), která končí obvykle vládou tyranů - v moderní době – technokracie (vláda technické inteligence) - byrokracie (přemrštěná vláda úředníků)
3) podle toho, zda je funkce hlavy státu dědičná či volená: - monarchie – dědičná, doživotní vláda jednoho panovníka a) absolutní (neomezená) b) konstituční (omezená) - republika – neexistuje panovnický úřad existují tři základní složky státní moci, které by měly být navzájem nezávislé (parlament, vláda a prezident, soudy) 4) na základě formy režimu – podle způsobu, jakým stát používá své moci vůči občanům : a) diktatury – potlačují lidská práva a svobody, nepřipouštějí opoziční názory, neomezeně vládnou diktatura podle Franze Neumanna – jednoduchá – moc uplatňována tradičními nástroji vládypolicie, armáda, byrokracie, soudy - caesarická – je více osobní, diktátor usiluje o získání podpory mezi lidmi, aby mohl svůj režim legitimizovat.-
- totalitní – zanikají rozdíly mezi státem a společností – mezi veřejným a soukromým, právní stát se mění na policejní, moc se koncentruje v rukách monopolní vládní strany b) demokracie – jsou zde realizovány základní lidská práva a svobody, umožňují pravidelnou a pokojnou změnu vlády 5) podle politického systému – podle konkrétních ústavních řádů se od sebe liší všechny západní politické systémy 6) na základě územně správního členění – a) konfederace – volná smluvní sdružení samostatných států, centrální vláda má určitou moc nad vládami členských států, ale nikoli nad obyvatelstvem b) federace – sdružení států na základě společné ústavy, kde jako suverén vystupuje pouze celek c) unitární – jednotné, s jedinou vládou
Platón (427-347př.n.l.) - pravým tvůrcem obce je naše potřeba. První a největší z potřeb jest opatřování potravy, pak obydlí, oděv, apod. Obec, která má být vrcholem dokonalého zřízení, má mít společné ženy, společné děti i veškerou výchovu, rovněž tak společné činnosti ve válce a v míru, a králi mají být ti z nich, kteří se osvědčili nejlepšími ve filosofii a nejschopnějšími ve válce Vojáci budou ubytování v příbytcích, ve kterých nebude pro nikoho nic vlastního, nýbrž které budou všem společny. (Ústava, Praha, 1921, str. 81-84, 283)
Aristoteles (384-322př.n.l.) Pojem, vznik, význam a složky obce Každá obec je jakýmsi druhem společnosti a každé společenství je sestaveno za účelem nějakého dobra neboť všichni lidé všechno konají pro to, co se jim zdá dobrem. Je nutno, aby se nejprve sdružovali jednotlivci (např. muž a žena). Z těchto sdružení vzniká nejprve domácnost. První společnost, která se skládá z více domácností a která vzniká pro ukojení potřeby, jež přesahují zájem dne, jest dědina. Dovršená a dokonalá společnost utvořená z více dědin, jest obec, společenství, které takřka dosáhlo cíle veškeré soběstačnosti a které sice vzniklo pro zachování života, ale trvá za účelem života dobrého.
Obec je útvar přirozený, člověk je bytost přirozeně určená pro život v obci.
Thomas Hobbes (1588-1679) Leviathan U lidské přirozenosti shledáváme tři hlavní příčiny sporů. První je soutěžení, druhá nedůvěra a třetí touha po slávě. První žene lidi, aby se napadali pro zisk, druhá pro bezpečnost a třetí pro čest a vážnost. Z toho je zjevné, že když lidé nemají nad sebou společnou moc, jsou mezi sebou ve stavu, kterému říkáme válka. Je to válka všech proti všem….. Jediná cesta vede k zřízení takové moci jest, aby všichni veškerou svou moc svěřili jedinému muži, nebo jednomu sboru mužů. (Leviathan, Melantrich, 1941, str. 162,205-213)
John Locke (1632-1704) O stavu přirozeném Lidé jsou od přirozenosti ve stavu dokonalé svobody řídit svá jednání a nakládat se svým majetkem a se svými osobami, jak považují za vhodné v mezích přirozeného zákona, aniž žádají povolení nebo závisí na vůli kohokoli jiného. Je to také stav rovnosti, v němž všechna moc a pravomoc je vzájemná, aniž jeden má více než druhý….. Stav přirozený má zákon přirozený, který učí, že proto, že všichni jsou si rovni a nezávislí, nikdo nemá poškozovat druhého v jeho životě, zdraví, svobodě nebo majetku… O politické čili občanské společnosti Člověk má od přírody moc nejen zachovávat své vlastnictví, to je svůj život, svobodu a jmění, proti bezpráví a útokům jiných lidí, nýbrž i soudit a trestat porušení onoho zákona u jiných tak, jak to podle jeho přesvědčení přestupek zasluhuje, i samou smrtí zločinců, kde to ohavnost činu podle jeho mínění vyžaduje. Ale protože politická společnost nemůže existovat ani se udržet, aniž sama má moc chránit své vlastnictví a za tím účelem trestat přestupky všech členů oné společnosti, je politická společnost tam a pouze tam, kde se každý z členů vzdal této přirozené moci a odevzdal ji do rukou společenství ve všech případech, kde není vyloučen z toho, aby se odvolal pro ochranu k zákonu jím zavedenému. A protože tím je vyloučen veškerý soukromý soud každého jednotlivého člena, stává se společenství rozhodčím. A takto se stát dostává k moci stanovit tresty za jednotlivé přestupky spáchané mezi členy společnosti, jež považuje za trestuhodné. Rovněž má i moc trestat každé bezpráví spáchané na komkoli z jejich členů kýmkoli, kdo nepatří ke společnosti. (Což je moc války a míru) (Druhé pojednání o vládě, Svoboda, 1992, str. 30-32, 78-79)
Jean J. Rousseau (1712-1778) O společenské smlouvě neboli zásady státního práva Lidé dospěli ve vývoji k tomu bodu, kdy překážky, jež znemožňují jejich zachování v přirozeném stavu, jsou tak houževnaté, že vítězí nad silami, které může každý jedinec vynaložit, aby se v tomto stavu udržel. Tento prvotní stav tedy nemůže dále trvat a lidský druh musí změnit svůj způsob života, neboť by jinak zahynul. Lidé nemají proto jiného prostředku k záchově než sloučením utvořit takový souhrn sil, který by mohl vítězit nad odporem. Každý člen dává svou osobu a všechnu svou moc pod nejvyšší řízení obecné vůle a každý je také přijímán jako neoddělitelná část celku. Členové společnosti jako celek se nazývají nárokem, jako jednotlivci jsou občany, pokud mají účast na svrchované moci, a poddanými, jsou-li porobeni zákonům státu…. (Rozpravy, Svoboda, 1989, str. 226-231)
Vladimír I. Lenin (1870-1924) Stát a revoluce V kapitalistické společnosti máme demokracii okleštěnou, ubohou, falešnou, demokracii pro boháče, pro menšinu. Diktatura proletariátu, období přechodu ke komunismu, poprvé přinese demokracii pro lid, pro většinu, zároveň s nutným potlačením menšiny, vykořisťovatelů. Nakonec teprve komunismus vytváří stav, kdy stát je úplně zbytečný, neboť není koho potlačovat – „není koho“ ve smyslu třídy, ve smyslu soustavného boje proti určité části obyvatelstva. (Stát a revoluce, Svoboda, 1971, str. 120-121)
Robert Nozick (nar. 1938) Anarchie, stát a utopie Přirozený stav Pouze když se využijí všechny prostředky přirozeného stavu, konkrétně všechna dobrovolná opatření a dohody, mohou lidé dosáhnout toho, že budou jednat v rámci svých práv…. Ochranné sdružení
Skupiny jednotlivců mohou zakládat sdružení vzájemné ochrany: na výzvu kteréhokoliv člena sdružení bránit nebo prosazovat jeho práva reagují všichni…. Lidé většinou zapomínají na možnosti jednat nezávisle na státu. Dominantní ochranná sdružení Jestliže je „nezákonná“ organizace jednoduše a otevřeně agresorem, který plení a násilám vydírá bez spravedlivého požadavku, bude se jí vést hůře než státům. Požadavek legitimity ze strany státu totiž nutí jeho občany věřit, že je jakousi jeho povinností poslouchat jeho nařízení, platit mu daně, bojovat za něho atd. Vysvětlení pomocí neviditelné ruky Každý jednotlivec chce jen svůj zisk a přitom ho, tak jako v mnoha jiných případech vede neviditelná ruka, aby sledoval cíl, který nebyl součástí jeho záměrů. (Anarchie, stát a utopie, O slobode a spravodlivosti, Archa, 1993, str. 120-128)
Idea české státnosti 69 dní před vznikem samostatné České republiky se sešla naše vědecká a intelektuální elita, aby se v komisích historické, filosoficko teologické, politické a ústavní usnesla na těchto závěrech státnosti: Sekce historická: (jednala ve složení – D.Třeštík, T. Staněk, J.Forbelský, R.Malý, J.Válek, T.Brod, J.Dus, R.Kučera, M.Otáhal, P.Piťha a další) přestože existence českého státu je nepochybná, český stát vzniká vlastně nechtěně, především proto, že respektuje slovenské právo na sebeurčení jeho hodnoty nemohou být založeny na nacionalismu, ale především na demokracii, úctě k ústavním a právním principům český stát nemá ve vínku žádné zvláštní historické poslání a z jeho dějin také žádné jednoznačné poslání neplyne Filosofická a teologická sekce: (V.Bělohradský, T.Halík, I.Chvatík, Z.Kratochvíl, D.Kroupa, O.Mádr, M.Palouš, Z.Pinc, M.Rejchrt, J.Šimsa a další) stát stojí vždy na nějakém duchovním základě, z něhož jeho občané jednají. Vždy se opírá o určité hodnoty, tak či onak otevírá možnost pravdivé lidské existence praví nositelé státní ideje původní i jejího moderního přetvoření jsou svatý Václav, Karel IV., Jan Hus, J.A.Komenský, ale i T.G.M. a Jan Patočka dnešním filosofickým či teologickým úkolem je nutnost překonat určitý konflikt, který je příznačný pro náš vztah k minulosti, který lze shrnout jako nevyřešený spor o Jana Husa nejvlastnějším posláním evropského státu je klást meze sobě samému, neporušovat, ale naopak udržovat to, co je specifickým rysem evropské civilizace: ne hegemonita nadvldy jedněch nad druhými, ale rozrůzněnost, heterogenita, pluralita
Sekce politická (V.Benda, P.Hirš, L.Kudláček, J.Lux, E.Mandler, J.Schneider a další) stát vznikl jako „zbytkový“ po oddělení Slovenska od Československa Sekce ústavní (D.Burešová, V.Cepl, T.Ježek, V.Klokočka, O.Motejl, I.Palkoska, J.Payne a další) v diskusi vysvitlo, že neexistuje dostatek materiálních důvodů pro existenci druhé komory Parlamentu, Senátu, že jeho existence je založena je z formálních důvodů doporučení, aby byly promítnuty do preambule, pokud nebudou jinde v Ústavě, tyto principy: 1) Ústava českého státu je moderní ústavou občanské společnosti 2) svrchovaným úkolem státu je služba občanovi 3) Ústava navazuje na humanistické hodnoty 4) český stát hledá a vytváří přátelské vztahy zejména s demokratickými státy Evropy naléhavé doporučení, aby preambule Ústavy byla formulována tak, aby mohla být pramenem nejen Ústavy, ale i celého právního řádu (otištěno v Prostoru dne 03.11.1992, str. 7)
Státní symboly státní symboly ČR – velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta, státní pečeť a státní hymna – schváleny zákonem ČNR č. 3/1993 Sb. o státních symbolech znakem Českého království byl nejpozději od počátku 13.stol., ale snad už od druhé pol. 12.stol. korunovaný stříbrný dvouocasý lev ve skoku obě orlice ve velkém znaku ČR, moravská i slezská, jež jsou historicky doloženy od 13.stol., se znázorňují s rozepjatými křídly, což je jejich nejběžnější heraldická forma bílo-červeno-modrá kompozice vyjadřuje slovanský charakter našeho státu, protože tyto barvy jsou považovány do 19.stol. za barvy všeslovanské nápis Pravda vítězí na prezidentských vlajkách od roku 1920 v češtině, s výjimkou protektorátní prezidentské vlajky státního prezidenta z roku 1939, kde nebylo žádné heslo a prezidentské vlajky z roku 1990, kde lat. Veritas Vincit bylo přijato jako kompromis státní pečeť vznikla jakožto Pečeť království českého v letech 1429-1432 z původní pečeti Stavovského zemského soudu z poloviny 13.stol. hymna poprvé zazněla 21.12.1834 jako součást Fidlovačky neoficiální symboly – České korunovační klenoty – královská koruna- vyhotovená Karlem IV. roku 1346 na počest sv. Václava – korunováno jí 21 panovníků – poslední roku 1836 – Ferdinand V., královské jablko a žezlo je až ze 16.stol.
Preambule ČR preambule – úvodní část zákon, která obsahuje jeho obecnou charakteristiku a cíle, které si vytyčuje. Má i svůj právní význam. Slouží jako pramen pro výklad případných sporných ústavních momentů.
4.Demokracie demokracie – vláda lidu. Demokratické zřízení je založen na principu podřízení menšiny většině a uznání rovnosti, svoboda a politických práv občanů. Demokracie bývá chápana častěji dvojím způsobem: jako komplexní řád, jako jedna z forem vlády nebo jako názor člověka na život a svět. Stoupenci širšího pojetí demokracie – žádný systém formálních pravidel není schopen zajistit demokracii. Základem skutečné demokracie je člověk jako občan, jako demokrat. V širším smyslu tedy zahrnuje i postoje a názory člověka a občana ke světu, ostatním lidem, ke společnosti. Vymezení demokracie negativní vymezení – její odlišení od totalitních systémů pozitivní vymezení pomocí demokratického cíle – určení principů a hodnot, které jsou pro ni charakteristické Žádná z uvedených forem demokracie však nebyla zcela uskutečněna. Hledaným cílem by měl být jakýsi ideální typ demokracie. Každý politickým řád má své ideje a demokracie by mohla být chápána jako cesta k naplňování idejí svobody, spravedlnosti, rovnosti občanů, k realizaci základních lidských práv, práv hospodářských, sociálních a kulturních, případně i práv, která (dosud) nebyla kodifikována. Demokracie může být ohrožena pravicovými i levicovými totalitními formami. Z levé strany jsme omezeni přímou (plebiscitární) demokracií. Obecná vůle byla nahrazena podobně neurčitou vůlí lidu a lid byl identifikován s komunistickou stranou, která takřka neomezeně vládla. Nemožnost přímé demokracie vyplývá z několika faktů. Jedním z nich je nutná existence politické avantgardy. Ta vznikla zpravidla ze dvou důvodů: jednak z přirozené potřeby obecnou vůli vůbec formulovat, jednak díky oblastem života, jež vyžadují vyšší kvalifikaci. Avantgarda pak tuto vůli může jakkoli zneužít ve svůj prospěch.
Přímá demokracie dále nemůže trvat v důsledku tzv. železného zákona oligarchie, který formulovat Robert Michels. V důsledku rostoucího významu organizovanosti se nutně musí vytvořit určitá mocenská oligarchie, která celku postupně přestává sloužit a začíná mu vládnout. Zprava je potom demokracie ohrožena absolutní vládou. (Hobbes) – suverénní lidé tím, že spolu uzavřeli společenskou smlouvu se definitivně odevzdali panovníkovi a tím se vlastně své suverenity zřekli. I kdybychom požadovali vlády jednoho, byť osvíceného monarchy, nebylo by demokratických ideálů dosaženo (Mill). Není možné, aby jediný člověk věděl o všem, co se děje v zemi a v každém odvětví správy.
Aby došlo ke splnění stanovených pozitivních demokratických ideálů, jako požadavku suverenity lidí, občanských svobod, spravedlnosti atd., musí dojí k jejich skloubení v racionálně fungující řád.
Reálná demokracie
zásadní principy: - státní moc je odvozena od suverenity lidu - pravidelné svobodné volby založené na všeobecném, přímém a rovném hlasovacím právu (aktivní volební právo) , právo být volen (pasivní volební právo) - cílem státní moci je služba všem lidem, stát slouží lidem, nikoliv lidi státu - dodržování všech základních lidských práv a svobod, politická rovnost, rovnost před zákonem - právní stát, tzn. vztah mezi občanem a státem je vymezen pomocí práva, vláda práva - rozdělení státní moci na (vzájemně nezávislou) složku zákonodárnou, soudní a výkonnou - nezávislost soudní moci, spravedlnost, právo na soudní ochranu - politický systém založený na svobodném vzniku a konkurenci politických stran - vláda většiny, tzn. politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny - práva menšin, tj. možnost stát se většinou - fungující občanská společnost, tzn. společnost složená z plurality nestátních skupin a organizací, které se snaží převzít maximum státních funkcí (zdravotní pojišťovny, nadace, kulturní instituce, aj. ) - decentralizovaná státní správa a samospráva - ekonomický systém založený na svobodném podnikání - právo na soukromé vlastnictví - sociální spravedlnost v otázkách ochrany sociálně ekonomického zabezpečení starých, nemocných, nezaměstnaných - nezávislé veřejné mínění
Způsoby demokratické kontroly Každá demokracie potřebuje určitý mechanismus, kterým by občané mohli vtělit své názory do politiky vlády. Formální prostředky- efektivní ústavní mechanismy – volby, referenda, výjimečně iniciativy a odvolání Vláda je korigována rozhodnutím většiny občanů – většinová demokracie Neformální prostředky- zastánci se obávají zneužití všech forem obratnými demagogy – kontrola není prováděna všemi voliči, ale organizovanými skupinami (Rómská iniciativa, Duha, Důchodci za životní jistoty) - tyto skupiny nemají přímý institucionalizovaný kontakt s vládou, mohou však její rozhodování ovlivnit. - organizovaná skupina snažící se získat vliv na úrovni státních orgánů – zájmová skupina - jedná se o demokracii konsensuální
Občan a právo v demokratickém státě zásady vztahu občana a státu v demokracii : - primát jednotlivce před státem - nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná základní lidská práva a svobody - rovnost lidí v důstojnosti i právech - stát je založen na demokratických hodnotách, změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná - pravidelné volby založeném na všeobecném, přímém, rovném a tajném hlasovacím právu - výkonná moc je vázána na zákon - zákonodárná moc je vázána na Ústavu a mezinárodní smlouvy o lidských právech
Právo na soudní ochranu zásadní principy: - každý člověk má právo na soudní ochranu, jestliže byla porušena práva ze strany jiných lidí nebo nějakého státního orgánu - každý má právo odepřít výpověď, nikdo nesmí být nucen vypovídat proti sobě nebo osobě blízké - nikdo nesmí být zadržen bez písemného obvinění, občan má právo se s obviněním proti sobě seznámit - o vině a trestu může rozhodnout jedině soud
-
zákaz retroaktivity – nikdo nemůže být postižen budoucí právní normou, nesmí být přijat zákon se zpětnou účinností všichni účastníci v řízení jsou si rovni nikdo nesmí být za stejný čin trestán dvakrát policie nesmí vniknout do soukromého obydlí bez rozhodnutí soudu
Tomáš G. Masaryk (1850-1937) Demokracie ještě nikde není důsledně uskutečněna, všechny demokratické státy jsou dosud jen pokusem o demokracii. Demokratické státy, jeden více, druhý méně, podržely mnoho z ducha a zřízení starého režimu, z něhož se vyvinuly – na svobodě, rovnosti a bratrství, uvnitř a navenek, budou spočívat teprve státy opravdu nové, státy budoucnosti…. Ježíš – ne Caesar!! (Světová revoluce, Orbis-Čin, 1925, str. 532-534,568) Perikles (498-4329 př.n.l.) Epitaphios Máme státní zřízení, říká se mu demokracie, vláda lidu, protože se opírá o většinu, ne jen o několik málo jednotlivců – podle zákonů mají všichni stejná práva, když jde o soukromé zájmy, pokud však jde o společenský význam, má při vybírání pro veřejné úřady každý přednost podle toho, v čem vyniká, podle schopností, ne podle příslušnosti k určité skupině. (Thukydides, Dějiny peloponnéské války, Odeon, 1974, str. 121-125)
Robert A. Dahl (nar. 1915) -
americký politolog dílo: Úvod do demokratické teorie (1956) Demokracie v právním státě (1970) Demokracie a její kritici (1989) jeho pojem – polyarchie – zastupitelská demokracie, jak ji znám z praxe
Instituce polyarchie - aby se vláda označovala jako polyarchie, musí mí těchto sedm institucí: 1) volení vládní úředníci 2) svobodné a spravedlivé volby 3) všeobecné volební právo 4) právo ucházet se o úřad 5) svoboda projevu 6) alternativní informace 7) svoboda sdružování (Demokracie a její kritici, Victoria Publishing, 1995, str. 202)
-
Alexis de Tocqueville (1805-1859) francouzský historik a politik
Tyranie většiny Skutečnou výhodou demokracie není, jak bylo řečeno, že napomáhá blahobytu všech, nýbrž pouze to, že slouží blahu většiny…. Myslím tedy, že je třeba vždycky někde soustředit společenskou moc nadřazenou všem mocím jiným, ale jsem přesvědčen, že svoboda je v nebezpečí, pokud tato moc nemá před sebou žádnou překážku, která by mohla zadržet její postup a dát jí čas, aby sama sebe umírnila. Všemocnost jako taková se mi zdá být neblahá a nebezpečná. Její uplatňování podle mne přesahuje síly člověka, ať je jakýkoli. A co se mi na Americe nejvíce protiví, to není extrémní svoboda, která tam vládne, nýbrž málo záruk proti tyranii. (Demokracie v Americe I, Lidové noviny, 1992, str. 177,190-192)
-
Karl Raimund Popper (1902-1994) rakouský filosof představitel kritického nacionalismu
Uzavřená a otevřená společnost Magickou, kmenovou či kolektivistickou společnost budu také dál nazývat uzavřenou společností, zatímco společnost v níž se jednotlivci musí rozhodovat osobně, budu nazývat společností otevřenou. Uzavřená společnost ve své nejlepší podobě může být přirovnána k organismu. Je poloorganickou jednotkou, jejíž příslušníky drží pohromadě polobiologické vazby – příbuzenství, společný život, sdílení společných snah, společná nebezpečí, radosti a starosti…. K přechodu od společnosti uzavřené ke společnosti otevřené dochází tehdy, kdy společenské instituce jsou poprvé vědomě rozpoznány jako lidský výtvor a kdy se začne diskutovat o jejich vědomé změně pod zorným úhlem jejich vhodnost k dosažení lidských cílů či účelů. Prostě: uzavřená společnost se hroutí, když úžas z nadpřirozenosti, s nímž je nahlíženo na společenský řád, ustoupí aktivnímu zasahování a vědomému sledování osobních či skupinových zájmů. Hlava první Ústavy ČR
-
stanovuje, odkud pochází státní moc, jaký je poměr občana k této moci a na čem je založen náš politický systém Demokratický ekonomický systém
tři základní ekonomické otázky – Co?, Jak?, Pro koho? 1) otevírá problém, co se bude vyrábět, jaké výrobky, v jakém množství 2) jak vyrábět, z jakých zdrojů a jakým způsobem 3) problém rozdělování příjmu ekonomické systémy: - centrálně plánované ekonomiky (neboli příkazové systémy – o základních ekonomických otázkách rozhoduje administrativní stát - tržní ekonomika – kde o nich rozhoduje trh -
ani jeden z těchto forem nelze ve své čisté podobě nikde uskutečnit
standardním ekonomickým modelem vyspělých demokracií je smíšený systém - tržní ekonomika doplněná o rozhodování trh – uspořádání, při kterém vzájemně působí prodávající a nakupující, což vede ke stanovení cen a množství komodity tři základní subjekty: 1) domácnost 2) podnik 3) stát Trh je víceméně spontánní řád, ve kterém se na základě střetu nakupujících a prodávajících formuje cena výrobků Existence CPE (centrálně plánované ekonomiky) je v rámci demokracie prakticky vyloučen Petr L. Buger (nar. 1929) -
americký sociolog profesor na Bostonské univerzitě Dílo – Pozvání do sociologie - Kapitalismus, socialismus a demokracie
Nejistý triumf demokratického kapitalismu Kapitalismus je nezbytnou – i když ne postačující – podmínkou demokracie, ale demokracie není podmínkou pro kapitalismus. Vztah mezi demokracií a kapitalismem je asymetrický. Kapitalismus vytváří prostor a příležitost pro občanskou společnost. ( Nejistý triumf demokratického kapitalismu, Občanský institut, Praha, 1992, str. 3-7)
Michael Novak (nar. 1933) - americký filosof (rodiče pocházejí ze Slovenska) - působil krátce v diplomatických službách USA - dílo: Duch demokratického kapitalismu demokratický kapitalismus – sjednocení tří systémů: ekonomiky, která má převážně tržní charakter, politického zřízení, které respektuje právo jedince na život, svobodu a hledání osobního štěstí a systému kulturních institucí, jejichž činnost je motivována ideály Svobody a všeobecné spravedlnosti Politická demokracie je v praxi slučitelná jedině s tržní ekonomikou. Moderní demokracie i moderní kapitalismus se vyvíjejí z identických historických impulsů – Jejich cílem bylo: 1) omezit pravomoci státu a zabránit tím tyranii a stagnaci 2) dát volný průchod energii jednotlivců a nezávisle organizovaných komunit Přirozená logika kapitalismu vede k demokracii. Ekonomické svobody jsou totiž bez politických svobod vnitřně nestabilní. Občané, kteří dosáhnou svobody v ekonomické sféře, se začnou brzy dožadovat i svobod politických… Žádný spravedlivý a svobodný systém nemůže nikdy všem zaručit dosažený rovnocenných cílů. Legitimita demokratického systému nespočívá v tom, že by sliboval všem stejné úspěchy, ale v tom, že nabízí všem stejnou příležitost. Před člověka, který je posedlý touhou po moci jsou postaveny tři různé možnosti. Politikové mohou usilovat o věhlas na poli politiky, ekonomové na poli ekonomiky, náboženští aktivisté a intelektuálové v různých sekcích morálně kulturního systému. Ale vliv každého z těchto systémů na ostatní dva je zásadně omezen Ekonomický aktivista je v jedné= osobě občanem politického zřízení i hledačem pravd, krásy, ctnosti a smyslu života. (Duch demokratického kapitalismu, Občanský institut, Praha, 1992, str. 13-16,52-54)
Kritika demokracie Kritika zastupitelské demokracie míří nejčastěji k samotné podstatě zastupování. – Robespierre – reprezentativní despotismus -
jedni kritizují demokracii za to, že v ní vládne určitá uzavřená skupina lidí, mocenská elita druzí kritizují demokracii jako vládu většiny, jež může své názory a vize vnutí menšině demokratickým volbám se vytýká, že k moci se nedostanou odborníci, ale lidé, které navrhne stranická byrokracie, nebo ti, kdo na sebe strhnou pozornost mas demokratický režim však sám dává spoustu možností k odstraňování svých nedostatků. Je proto vhodnější odstraňovat tyto nedostatky než odstranit demokracii
Kritika demokracie : Teorie elit teorie elit vzniká na přelomu 19. a 20. stol. – (Italové Vilfredo Pareto, Gaetano Mosca) - vychází z představy, že společnost je rozdělena na dvě vrstvy: vyšší, tvořená elitou, která vládne nižší, tvořená masou, která je ovládána -
veškeré dění ve společnosti je redukováno na dění v elitě
Elitou jsou ti, kdo nejen v politice, ale i v kterékoliv jiné oblasti dokáží obsadit špičkové pozice. Jestliže elita ztrácí své vlastnosti, je vystřídána kontraelitou a veškeré dějiny jsou tak koloběhem elit. Síla, vůle, sebedůvěra a bystrost jsou předpoklady vládnutí. Charles W.Millse – Mocenská elita (1956) - elitu v USA tvoří velká trojka – úzká koalice představitelů politiky, ekonomiky a armády - svých cílů dosahuje prostřednictvím autorit a manipulace – autorita – moc, která se netají tím, že je mocí - manipulace – moc, která se tváří, jako by mocí nebyla Robert Dahl – tvrdí, že neexistuje skupina, která by disponovala neomezenou mocí. Naopak zde působí množství jiných skupin tak, že jedna vyvažuje druhou: bankéři jsou ovlivňováni politiky, podnikatelé odbory a všichni jsou ovlivňování veřejným míněním.
-
Muammar Al-Kaddáfí (nar. 1942) jako plukovník libyjské armády stál v čele převratu v roce 1969 vznikla Libyjská arabská republika dílo: Zelená kniha v roce 1977 zavedl džamahíriju – přímou vládu mas
Lidové kongresy a lidové výbory Vše, co masy potřebují nyní udělat, je bojovat za skoncování se všemi formami diktátorské vlády v dnešním světě, se všemi formami, které jsou klamně nazývány demokracií – od parlamentů po systémy sekt, kmenů, tříd, jedné strany, dvou a více stran. Není demokracie bez lidových kongresů. Náměty projednávané základními lidovými kongresy nebo lidovými výbory, odbory nebo svazy, nabudou své konečné podoby ve Všeobecném lidovém kongresu, kde se scházejí sekretariáty lidových kongresů, lidových výborů, odborů a profesionálních svazů. Lidové výbory, odpovědné základním lidovým kongresům, zahájí potom výkonnou činnost. Všeobecný lidový kongres není shromáždění členů nebo obyčejných osob, jak je tomu v případě parlamentů, je to shromáždění základních lidových kongresů, lidových výborů, svazů, odborů a všech profesionálních sdružení. Tento způsob je problém nástroje vlády ve skutečnosti vyřešen a diktátorské nástroje zmizí.
(Zelená kniha, Dialog, 1990, str. 35-39)
-
Joseph A. Schumpeter (1883-1950) narodil se v Třešti nedaleko Jihlavy v rodině německé menšiny profesor ekonomie v R-U, později přednášel v Bonnu a pak na Harvardu dílo: Kapitalismu, socialismus a demokracie
Některé závěrečné analýzy demokratického procesu Demokracie pouze znamená, že lidé mají možnost přijmout nebo odmítnou ty osoby, které jim vládnou. Demokracie je vláda politika. Jestliže se chceme tvářit opravdu poctivě, musíme uznat, že v moderních demokraciích kteréhokoliv typu bude politika nevyhnutelně kariérou. Politik se především zajímá jen o blízkou budoucnost, je pro něj těžké sloužit dlouhodobým zájmům národa, které vyžadují dlouhodobě důslednou práci, a tak je například ohrožena zahraniční politika úpadkem do politiky vnitřní. (Capitalism, Socialism and Democracy, G.Allen Unwin, London, 1979, str. 284-289)
Joseph L. Fischer (1894-1973) Skladebná demokracie Ukojením hospodářských potřeb je nezbytnou podmínkou trvání jakékoli společnosti. To vše je pouhou podmínkou, nikoli smyslem ať té či oné sociální existence. Proto hospodářské zřetele budou v každém společenském řádu tvořit předpoklad celé sociální stavby, ne však její vrchol. Jestliže se ukázalo, že statky nabývají svého sociálního významu teprve svým sociálním určením, jako pouhý předpoklad, umožňující vznik hodnot i výrazů, a jestli se v kapitalismu proti tomu byly zbaveny této své služebnosti, je pak s uskutečňovanou jejich nadřazeností vůči všem ostatním sociálním činnostem, došlo i k jejich osamostatnění, staly se samoúčelem, následkem toho stala se i výroba výrobou pro výrobu, ovládanou zřeteli krajní hospodářské vydatnosti, A hospodářská kvantita, symbolizovaná zkratkou peněžní jednotky, nastoupila jako svrchované kriterium hodnotící. V kapitalismu jsou hodnoty i výrazy fundovány statky. Skladebná společnost jest ta, v níž výrazu fundují hodnoty a takto fundované hodnoty statky.
I skladební pojetí bylo by označiti jako socialistické v jednom: v tom, že ruší dosavadní nadřazenost statků vůči hodnotám, dosazujíc na její místo právě opačný poměr nadřazenosti hodnot vůči statkům. (V socialismu hodnoty fundují statky a ty pak výrazy) (Demokracie, Zrcadlo doby, Abeceda skoro filosofická, Orbis, Praha, 1932, str. 26-42)
5.Ústava ústava – základní zákon státu, soubor právních norem, který upravuje ústavněprávní vztahy - základní zákon mající nejvyšší právní sílu rozdělení – psané ústavy – dokument, který má speciální uzákonění (schválení) - nepsané ústavy – vyvinula se více na základě zvyku -
rigidní (tuhé) – ke změně musí dojít zákonem ústavním flexibilní (pružné) – ke změně stačí pouze zákon
jádrem každé ústavy je princip dělby moci: aby státní moc nebyla zneužita proti občanům – musí být rozdělena na tři složky, jejichž pravomoci musejí být navzájem odděleny – moc zákonodárná, výkonná a soudní -
princip brzd a rovnováh – jednotlivé státní složky se navzájem vyvažují a omezují
legislativa – tvořena parlamentem exekutiva- vláda , prezident hlavní úkoly: 1) administrativní 2) diplomatické 3) vojenské 4) soudní (udělování milosti, vyhlašování amnestie, jmenování soudců 5) legislativní – zákonodárná aktivita, právo suspenzívního veta – právo odmítnout parlamentem schválený zákon – zákon může parlament odhlasovat, ale již vyšším počtem hlasů podle toho, komu je exekutiva bezprostředně odpovědna: - systém parlamentní - systém prezidentský jurisdikce – ústavní soud a dále systém nižších soudů
-
Charles Montesquieu (1689-1755) francouzský filosof
-
dílo : Perské listy Duch národů
O anglické ústavě Aby nikdo nemohl moci zneužívat, musí to být zařízeno tak,že jedna moc omezuje druhou. V každém státě je trojí moc: moc zákonodárná, moc výkonná v oboru práva mezinárodního a moc výkonná v oboru práva občanského. Taková je základní ústava státu, o kterém mluvíme: zákonodárný sbor se v něm skládá ze dvou částí, z nichž jedna drží na uzdě druhou tím, že mám moc pozastavovat zákony. Obě dvě jsou vázány mocí výkonnou, a ta je zase vázána mocí zákonodárnou. (O duchu zákonů, V.Linhart, Praha, 1947, str. 170-181)
Ústava USA (17.09.1787) - otcové zakladatelé – Thomas Jefferson, James Madison, Alexander Hamilton, John Jay
Český ústavní vývoj v českých zemích platily ústavy: 1) dubnová (1848) 2) březnová (1849) 3) únorová (1861) 4) prosincová (1867) 5) Prozatímní ústava (1918) 6) Ústavní listina ČSR (1920) 7) Ústava 9.května (1948) 8) Ústava ČSR (1960) 9) Ústava ČR (1993) tři etapy ústavního vývoje – 1) 1848-1918 – v rámci habsburské monarchie 2) 1918-1992 – v rámci Československa 3) 1993 – od vzniku ČR První etapa nejvýznamnější – prosincová ústava z roku 1867 – složena ze šesti zákonů – vznik říšské rady (poslanecká a panská sněmovna)m všeobecná práva občanů, říšský soud, nezávislost moci soudní, moc vládní podřízena kontrole, dualismus Rakouska a Uherska (společná zahraniční, finanční a vojenská politika) -
v roce 1907 – zavedeno všeobecné hlasovací právo (jen pro muže, od 24 let aktivní, od 30 let pasivní)
Druhá etapa řádná ústava – 29.02.1920 – vzor – Ústava Francouzské republiky po Mnichovské dohodě – vznik Protektorátu a Slovenského štátu srpen 1944 – E.Beneš vyhlašuje – obnovení ústavního pořádku (ústavní restituce), ve které definoval dobu nesvobody od 30.09.1938 do doby než bude určeno (04.05.1945) a zákony vydané v té době za neplatné Ústava 9.května (1948) – vznik SNR, národních výborů, omezení soukromého vlastnictví, plánovaná ekonomika Ústava ČSSR 1960 – komunisté se definovali jako vedoucí síla ve společnosti a ve státě ústavní zákon o Československé federaci – 1968 – upravoval vznik dvou rovnoprávných republik se svou vládou, národní radou a společným Federálním shromážděním, federální vládou a ústavním soudem. Ve FS platil tzv. zákaz majorizace – poslanci zvolení v jednotlivých republikách hlasovali oddělena, aby nedošlo k přehlasování zástupců jednoho národa zástupci druhého – FS=Sněmovna lidu, Sněmovna národů Třetí etapa Ústava ČR – má 8 hlav, které tvoří 113 článků Hlava II. – dvoukomorový parlament (Poslanecká sněmovna a Senát) III. – upravuje moc výkonnou – vláda a prezident IV. – vymezuje moc soudní V. – zavádí nezávislou moc kontrolní – Nejvyšší kontrolní úřad VI. – Česká národní banka – hlavní úkol – pečovat o stabilitu měny VII. – územní samospráva – dvoustupňová – základem obce a vyšší celky pak země nebo kraje
-
Vladimír Klokočka soudce Ústavního soudu dílo: Politická reprezentace a volby v pluralitní demokracii
Princip materiálního právního státu a hodnotová vázanost Ústavy Evropské předválečné ústavy vycházely povětšině z právního pozitivizmu Ústava ČR vyjadřuje princip materiálního právního státu jednoznačně v čl. 9, odst. 2, který stanoví, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Právní věda si musí uvědomit, že výše než zákon stojí právo přirozené, které je nad zákonem a pro které nespravedlnost zůstane nespravedlností i když se halí do pláště zákona. (Nové pojmy v Ústavě ČR I.,II., Politologický časopis č. 1 a 2, Brno, 1994)
-
Územní samospráva právo na samosprávu je jedním z charakteristických rysů moderních demokracie ústava rozlišuje dva stupně samosprávy – základními územními samosprávnými celky jsou obce a vyššími územně samosprávnými celky jsou kraje (země) obecní samospráva funguje od listopadu 1990, kdy se konaly první svobodné komunální volby
zvláštní typy obcí jsou: města a statutární města město – obec, ve které do 24.11.1990 působil MěNV nebo které určí předseda Poslanecké sněmovny statutární města: jsou stanovena výčtem – České Budějovice, Plzeň,Karlovy Vary, Ústní nad Labem, Hradec Králové, Pardubice, Brno, Zlín, Olomouc, Ostrava, Opava a Havířov - území statutárních měst se může dále členit na městské obvody nebo městské části Obce a kraje jsou veřejnoprávními korporacemi Korporace – sdružení osob, které tvoří samostatný právní subjekt se svými právy a povinnostmi samosprávné celky vykonávají dvojí působnost: samostatnou a přenesenou. zásady subsidiarity – stát by měl vykonávat jen ty funkce, které nelze přenést na kraj nebo na obec k vykonávání vlastní působnosti mohou obce a kraje vydávat obecně závazné vyhlášky a zřizovat vlastní orgány. kraje (země) budou mít navíc právo zákonodárné iniciativy, právo navrhnout Parlamentu ČR zákony. hlavním orgánem samosprávného celku – zastupitelstvo – orgán volený přímo lidem daného celku na základě všeobecného rovného a přímého volebního práva - počet členů zastupitelstva je závislý na počtu obyvatel - jednání zastupitelstva bývají veřejná výkonným orgánem obce je rada, která je volena a odvolávána zastupitelstvem, zastupitelstvo volí do čela rady starostu (ve statutárních městech – primátora) rada zřizuje komise a odbory obecního úřadu, jmenuje a odvolává tajemníka obecního úřadu Obecný úřad – tvoří starosta, zástupce starosty a tajemník - ve věcech přenesené působnosti je podřízen okresnímu úřadu
-
John S. Mill (1806-1873) anglický filosof (představitel utilitarismu), logik a ekonom dílo: Úvahy o vládě ústavní O svobodě (1859)
O místních zastupitelských sborech Vlastním účelem místního zastupitelstva zpravidla je, aby si ti, kdo mají nějaké společné zájmy, které s nimi velká část jejich spoluobčanů nesdílí, mohli tyto zájmy spravovat sami Největší nedokonalostí místních veřejných institucí a hlavní příčinou úpadu, který je tak často postihuje, je malý rozhled lidí, jimiž bývají skoro vždy spravovány. Autorita, která je nejvíce obeznámena s principy, měla by o nich rozhodovat, kdežto té, která zná nejlépe detaily, by měly být také ponechány na starosti, Hlavním úkolem ústřední autority by mělo být vydávání nařízení, úkolem místní autority by mělo být jejich uplatňování. Moc může být lokalizována, kdežto vědomosti, mají-li co nejprospěšněji působit, musí být soustředěny… (Úvahy o vládě ústavní, Svoboda, Praha, 1992, str. 194-202) Role státu v ekonomické oblasti. Hospodářská politika Hlavním úkolem státu v ekonomické oblasti je stanovit první rámec volného podnikání a pravidla ekonomické soutěže, provádět hospodářskou politiku, odstraňovat nedostatky trhu a prostřednictvím státního rozpočtu přerozdělovat zdroje. Nositelem hospodářské politiky je především stát. Cílem hospodářské politiky je dosažení ekonomického růstu, zajištění cenové stability, snížení nezaměstnanosti, rovnováha vývozů a dovozů a stabilita měnového kursu Hrubý národní produkt - v tržních cenách vyjádřené množství výrobků a služeb, která daná země vyrobí za určité období K uskutečnění cílů – čtyři hlavní nástroje: 1) monetární (měnová) politika – v rukou ji má ČNB, která ovlivňuje především nabídku peněž – stanovu výši tzv. diskontní sazby – úrok, za který půjčuje ostatním bankám 2) fiskální politika – rozpočtová politika vlády 3) důchodová politika – zahrnuje soubor přímých opatření vlády, např. administrativní kontrola mezd nebo cen 4) vnější obchodní politika – usiluje o dosažení rovnováhy vývozů a dovozů
6. Svoboda svoboda – stav bytosti jednající pouze ze své vlastní vůle, nezávisle na jakémkoli vnějším donucení - v politickém smyslu se svobody týkají různých oblastí, v nichž jedinec nemá podléhat kontrole státu, pokud zároveň respektuje zákony
Paradoxem svobody je, že ji musíme před svobodou (svévolí) chránit. Úkolem práva je zvyšování svobody všech prostřednictvím donucení a případného použití sankce pro ty, kteří by chtěli jednat svévolně. Svobody a práva jednotlivce jsou omezeny svobodou a právy ostatních lidí. Jde o to upravit vztahy jednak (v oblasti soukromé) mezi individui navzájem, jednak (v oblasti veřejné) mezi jednotlivcem a lidmi jako celkem – tedy státní autoritou. Kudy vést hranici „přirozené svobody“ – podle Locka – nechat větší prostor pro jednotlivce, protože žijí ve vzájemné harmonii nebo podle Hobbese – posílit vládu, protože lidé se navzájem chovají jako vlci Svoboda je rozlišována – negativní – osvobození od něčeho (politický útisk, ekonomický útisk) - pozitivní – možnost něčeho (svoboda mínění, náboženského vyznání, projevu, atd.) jiné rozlišení – (francouzský filosof Raymond Aron, Marx) – svobody reálné - svobody formální Podle Marxe jsou svobody poskytované demokratickou společností formální, protože jsou pro naprostou většinu lidí nedosažitelné. Proto Marx požaduje svobody reálné, jako faktické uskutečnění svobod formálních. Je to především požadavek po státu, který by byl vybaven rozsáhlými pravomocemi, jež by je umožňovaly. To je možné pouze v autoritativním režimu. Ideální stav společnosti je podle Arona ten, ve kterém jsou oba typy svobod částečně uskutečněny. Erich Fromm (1900-1980) -
německý psycholog žák Freuda představitel neopsychoanalýzy a neomarxismu frankfurtské školy v roce 1933 emigroval do USA, kde působil jako profesor na univerzitách v Michiganu a New Yorku dílo: Umění milovat Lidské srdce Mít nebo být Budete jako bohové Strach ze svobody
Vyčlenění individua a dvojznačnost svobody OD počátku své existence je člověk postaven před volbu mezi odlišnými směry aktivity. U živočichů existuje nepřetržitý řetěz reakcí, uvedený do chodu stimuly, jako je hlad a končící přesně určeným postupem činnosti, která ukončí napětí vytvořené stimulem. V člověku je
řetěz přerušen. Stimul existuje, ale způsob jeho ukojení „otevřený“, to znamená, že člověk musí volit mezi různými způsoby aktivity. Biblický mýtus o vyhnání z ráje: Člověk se požitím ovoce ze stromu poznání dobra a zla dopustil prvního aktu svobody. Jako akt svobody je akt neposlušnosti počátkem rozumu. Původní harmonie mezi člověkem a přírodou byla rozbita. Bůh mezi mužem a ženou a mezi člověkem a přírodou rozpoutal válku. Člověk se odloučil od přírody, udělal první krok k lidskosti tím, že se stal „individuem“. Mýtus zdůrazňuje, že z tohoto aktu vyplývá utrpení. Člověk shledává, že je nahý, stydí se. Je sám a svobodný, ale bezmocný a plný obav. Čerstvě získaná svoboda se jeví jako prokletí: je svobodný od sladkého nevolnictví ráje, není však svobodný k sebeovládání, k realizaci své individuality…. Důsledkem nepoměru mezi osvobozením od nějaké vazby a nedostatkem možností k pozitivní realizaci svobody a individuality došlo v Evropě k panickému útěku od svobody do nových vazeb nebo aspoň do úplné lhostejnosti.
-
Isaiah Berlin britský politický historik, filosof a spisovatel
Dva pojmy svobody: Pojem negativní svobody. Přinucení znamená vědomé ovlivnění ze strany jiné lidské bytosti v rámci prostoru, v němž by mohla jinak jednat. Politickou svobodu nebo volnost postrádáme pouze tehdy, když nám jiné lidské bytosti zabrání dosáhnout cíle. Pouhá nezpůsobilost dosáhnou cíle není nedostatkem svobody. Pojetí pozitivní svobody „Pozitivní“ smysl slova „svoboda“ vyplývá z přání individua být svým vlastním pánem. Uznávám za možné a někdy za oprávněné přinutit lidi ve jménu nějakého cíle (řekněme spravedlnosti nebo veřejného blaha), který by oni sami, když by byli osvíceni, přijali, ale nepřijímají jej, jelikož jsou slepí nebo neznalí nebo zkažení. Tento pohled mi usnadňuje, abych považoval sebe samého za toho, kdo může ostatní přinutit kvůli jim samotných, v jejich, nikoliv v mém zájmu. Tvrdím tak, že znám lépe než oni sami, co v pravdě potřebují. (Dva pojmy svobody, in Česká mysl, Jednota filosofická, Praha, 1993, str. 22 a násl.) Fjodor M. Dostojevskij (1821-1881) (Bratři Karamazovi, SNKLU, Praha, 1965, str. 291-299) Fritz Machlup (1902-1983) - americký ekonom, původem z Rakouska - dílo: Liberalismus a volba svobody
7. Spravedlnost spravedlnost – vztah mezi jedinci a státní mocí ve společnosti, v souladu se zákonem a bez porušení přirozených práv jedince sociální spravedlnost – ideální tendence společnosti – uspořádání, které zabezpečuje, že růst blahobytu bohatých je doprovázen růstem důchodu chudých vyrovnávací spravedlnost – vlastnost lidského chování. Vztahuje se k jednání jednotlivců, které se dotýká jiných lidí. Různí mají různé vědomí spravedlnosti a zvláště subjektivní jsou dvě svářící se strany. Proto je nutné, aby ve společnosti existovaly nezávislé nestranné instituce, které by o tom, co je spravedlivé, podle práva rozhodovaly. Tyto instituce tvoří systém soudní moci v každém státě. Vynucovací spravedlnost se uplatňuje ve sféře práva soukromého a trestního. Spravedlnost rozdělovací – je především vlastností stavu věcí. Hlavním argumentem pro sociální spravedlnost je udržení společenského řádu. Patří do oblasti veřejného práva (kromě práva trestního) Veřejné právo upravuje vztahy mezi státem a fyzickými a právnickými osobami.
Kritika sociální spravedlnosti Sociální spravedlnost se dnes zakládá především na nezadatelném „právu“ obdarovávaných dostávat, než na morálních kvalitách a ochotě, kteří dávají. A také samozřejmě na „vševědoucnosti“ a „spravedlnosti“ toho, kdo rozděluje. (František Mikš, Proglas 3/92, str. 51)
Platón (427-347 př.n.l.) O původu a podstatě spravedlnosti Když lidé vespolek si činí bezpráví a je snášejí a takto poznávají obé zkušeností, zdá se těm, kteří nejsou schopni tomuto uniknout, ono pak si zvolit, že by bylo prospěšné, učinit navzájem smlouvu, že nebudou bezpráví ani činit ani trpět. A odtud prý počali dávat si zákony a uzavírat mezi sebou smlouvy a nazvali nařízení, dané zákonem, zákonným a spravedlivým.
(Ústava, Laichter, Praha, 1921, str. 71-73)
-
Sofisté poměřovali morálku a platné právo měřítky danými přírodou – tím položili základy právního dualismu (právo pozitivní a přirozené)
Od přírody je ošklivější všechno, cokoli je také horší, tedy bezpráví snášet, podle zákona však bezpráví činit. Avšak podle mého mínění, zákony dávávají lidé slabí a množství. Podle mého mínění sama příroda ukazuje, že je spravedlivo, aby lepší měl více než horší a mocný než méně mocný. (Platón, Gorgiás, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1992, str. 62-63
-
Aristoteles jako první rozlišil spravedlnost rozlišovací a vyrovnávací
Spravedlnost rozdílecí a opravná Jedním druhem spravedlnosti jest ten, který se týká rozdělování poct nebo peněz, anebo ostatních statků, které lze rozdělit účastníkům občanství, jiný její druh jest opravný ve směnách. Směny jsou buď dobrovolné nebo nedobrovolné. Opravná spravedlnost bude asi středem mezi ztrátou a ziskem. (Nikomachova etika, Laichter, Praha, 1937, str. 105-108)
-
Friedrich A. Hayek (1899-1992) původem rakouský filosof a ekonom v roce 1976 dostal Nobelovu cenu za ekonomii dílo: Právo, zákonodárství a svoboda
Zásady spravedlnosti Pravidla správného chování mohou od jednotlivce požadovat, aby bral ve svých rozhodnutích v úvahu jen takové důsledky svého jednání, které může sám předvídat. Nemá smysl označovat způsob, kterým trh rozdělil dobré věci tohoto světa mezi jednotlivé lidi, za spravedlivý nebo nespravedlivý. Žádné jednotlivé jednání člověka není plně určeno, chybí-li konkrétní cíl, jehož chce člověk dosáhnout. Pravidla správného chování pouze vymezují prostor přípustných jednání, avšak neurčují jednotlivá jednání, která nějaký člověk v určité chvíli musí podniknout. (Existují však vzácné výjimky – jednání na záchranu nebo ochranu života apod.)
Nespravedlností, která je zakázána pravidly správného chování je jakékoli narušení chráněné oblasti jiných jednotlivců, a tato pravidla nám tudíž musejí dát možnost zjistit, co je to chráněná sféra druhých. O spravedlnosti žádného jednotlivého pravidla chování nelze rozhodnout mimo rámec celého systému takovýchto pravidel, většina z nich musí být proto považována za nesporná – hodnoty mohou být testovány vždy jen jazykem hodnot. (Principy liberálního společenského řádu, Prostor, Praha, 1993, str. 61-63)
John Rawls (nar. 1921) -
americký filosof profesor na Harvardské univerzitě dílo: Teorie spravedlnosti navazuje na Kantovu a Rousseauovu tradici univerzalistické smlouvy
Hlavní idea teorie spravedlnosti Jednou z charakteristik spravedlnosti jako férovosti je, že posuzuje jednotlivé účastníky výchozí situace jako racionální a vzájemně si lhostejné bytosti. Chápou se jako individua, která se nezajímají o zájmy jiných. Pojem racionality musíme chápat v co možná nejužším smyslu – běžném v ekonomické teorii, jako nejefektivnější způsob dosahování daných cílů….. Není nespravedlivé někoho znevýhodňovat, pokud se tím zlepšuje postavení osob méně šťastných. Jestliže blahobyt každého závisí na kooperačním schématu, bez kterého by život pro nikoho nemohl být uspokojivý, pak by rozdělování výhod mělo být takové, aby napomáhalo dobrovolné kooperaci všech účastníků, včetně těch, jejichž situace je méně příznivá. (Teória spravodlivosti, Archa, Bratislava, 1993, str. 75-78)
8. Rovnost z politického i mravního hlediska – rovnost formální čili právní a rovnost skutečná čili materiální (všichni mají stejný majetek, znalosti, moc, atd.) za relevantní se v demokracii považuje politická rovnost a rovnost před zákonem. Legitimně požadovanou je rovnost příležitostí požadavek rovnosti výsledků – ústí v totalitní společnosti Rovnost před zákonem – všichni lidé mají mít stejná práva a povinnosti Politická rovnost – právo volit a být volen
Rovnost příležitostí – všichni lidé mají mít stejné výchozí podmínky pro získání postavení ve společnosti Sociální stratifikace (vrstvy = straty) vertikální členění společnosti na skupiny lidí, kteří mají přibližně stejné postavení (status) a kteří jsou si podle určitých kritérií rovni sociální mobilita – možnost změnit své místo ve společnosti sociální mobilita – horizontální – člověk se může volně pohybovat, stěhovat – jeho sociální postavení se nemění - vertikální – společenský vzestup nebo sestup nejstarším systémem sociálního rozvrstvení je znám z Indie – kasty – příslušnost ke kastě byla dědičná – společnost z hlediska sociální mobility uzavřená stav- skupina lidí, mající stejný status –tvořen souborem privilegií, práv a povinností, které byly uznávány veřejností i soudní instancí. Zanikly vlivem tržního systému. s nástupem kapitalismu vznikly třídy – podle Marxe existují dvě třídy v kapitalistickém světě mezi nimiž vládne antagonismus (vzájemně nepřátelský vztah) Člověk náleží ke třídě podle toho, který výrobní faktor může nabídnout na trhu, zda kapitál nebo práci. Ve 20.stol. bývají společnosti rozdělovány do vrstev (5-7 někdy i více) – nejčastěji podle ekonomických kritérií Výše příjmu a velikost majetku má vliv na určitou životní úroveň a využívání volného času. Existují i jiná kritéria – podle věku, vzdělání, náboženského vyznání Jean J. Rousseau (1712-1778) Rozprava o příčinách a původu nerovností mezi lidmi Konkurence a soupeření, rozpor zájmů a vždy skryté přání získávat na újmu druhých, všechna tato zla jsou následkem vlastnictví a nerozlučným doprovodem rodící se nerovnosti. (Rozprava o příčinách a původu nerovností mezi lidmi, Rozpravy, Svoboda, Praha, 1989, str. 115 a násl.) Alexis de Tocqueville (1805-1859) Politické důsledky společenského zřízení Angloameričanů
Bylo by nepochopitelné, kdyby rovnost nepronikla nakonec i do politického světa stejně jako jinam. Bylo by nemožné, aby lidé byli trvale nerovni v jednom jediném bodě a rovni v ostatních, musí dojít nutně k tomu, že po určité době budou rovni ve všem. Znám pouze dva způsoby jak nastolit rovnost v politickém světě: buď dát práva všem občanům nebo nikomu. Svoboda není hlavním a trvalým cílem národů, jejichž společenské zřízení je demokratické, to, k čemu chovají nepomíjející lásku je rovnost. (Demokracie v Americe I, LN, Praha, 1992, str. 44) George Orwell (1903-1950) (Farma zvířat, Práce, Praha, 1991, str. 64-67)
9. Lidská práva
lidská práva – práva fyzických osob, zvlášť jednotlivců, zejména právo na život a osobní svobodu a bezpečnosti, svobodu pohybu, pobytu, projevu, svědomí, spolčovací a shromažďovací, rovnost lidí, zákaz mučení, nelidského zacházení při výkonu trestu, nucených prací a další významný dokument ve vývoji lidských práv – Magna charta libertatum (Velká listina svobod) z roku 1215 – omezení pravomocí krále anglickými barony - reformační hnutí – požadavek na svobodný výklad Písma a později na svobodu náboženského vyznání a svědomí V osvícenství se začala rodit myšlenka nezcizitelných přirozených práv, která náležejí všem lidem již z titulu jejich lidství nejvýznamnější přirozenoprávní teoretik – J. Locke přirozený zákon= právo na život, zdraví a majetek ovlivnil 2 listiny – Deklarace nezávislosti USA (1776) - Deklarace práv člověka a občana (1789) – Francie - zásady: svoboda vlastnictví, bezpečnost a odpor proti útlaku jsou nepromlčitelné - Svoboda spočívá v možnosti činit vše, co neškodí druhému - presumpce neviny, svoboda vyznání, projevu, tisku apod. 1791 – ústava USA doplněna o 10 dodatků – Bill of Rights – Listina práv - svoboda náboženství, Svoboda projevu, tisku, shromažďování a petiční 10.12.1948 – Všeobecná deklarace lidských práv – právo na život, osobní bezpečnost, rovnost před zákonem, právo pohybu a pobytu, vlastnické právo, právo na svobodu myšlení, svědomí, náboženského vyznání, projevu, volební právo a zákaz otroctví, krutého trestání a nedůstojného zacházení
Objevuje se zde i právo na práci, na spravedlivou odměnu a odpočinek, na minimální životní úroveň, na podporu v nezaměstnanosti a ve stáří, atd. Listina měla až do Teheránské konference o lidských právech v roce 1968 deklarativní charakter Mezinárodní pakt o občanských právech - 1966 Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech – v roce 1966 - normativní závaznost pro členské země OSN součástí byl i tzv. Opční protokol – který umožňuje jednotlivcům, aby se v prostředí mezinárodního práva mohli dožadovat svých práv – tento protokol byl ratifikován ČSFR až v roce 1991 Orgány OSN Komise pro lidská práva (se sídlem v Ženevě) – sleduje dodržování lidských práva Rada Evropy (se sídlem ve Štrasburku) – její Evropská úmluva o lidských právech z r. 1950 dala základ pro vytvoření Evropského soudu pro lidská práva a Evropské komise pro lidská práva – ratifikována ČSFR v r. 1992 Stížnosti se adresují komisi – která je prošetří a pokusí se urovnat spor mezi jednotlivcem a státem. Neuspěje-li problém řeší Soud. Deklarace nezávislosti USA (ze dne 04.července 1776) str. 218 Prohlášení Charty 77 - 242 signatářů str. 220 Listina základních práv a svobod str. 223 Hlava první – Obecná ustanovení Hlava druhá – Lidská práva a základní svobody Hlava třetí – Práva národnostních a etnických menšin Hlava čtvrtá – Hospodářská, sociální a kulturní práva Hlava pátá – Právo na soudní a jinou právní ochranu Ludvík Vaculík (nar. 1926) Život za život
10. Politické doktríny a ideologie ideologie – soustava idejí, teorií a názorů, soustřeďujících se obvykle na problematiku společnosti a jejich cílů i konfliktů - termín použil poprvé fr. filozof A.Destutt de Tracy (1754-1836) v roce 1759 doktrína – nauka, učení, soustava vědeckých pouček, systém principů a názorů na konkrétní problém - podle Scrutona – je to jakýkoli pokus uspořádat politické ideály i praktické politické postupy v systém nebo je učinit vnitřně koherentními (souvislými, bezespornými) Politická ideologie – usiluje o obecný a ucelený výklad člověka a společnosti, ze které by vycházel program politického jednání určité skupiny ideologie – soubor základních, obecných tezí doktrína – soubor názorů na konkrétní problém ideologie v neutrálním pojetí plní 4 zásadní funkce: - napomáhá vysvětlovat politické události a jevy - poskytují kritéria a žebříčky hodnot - orientují stoupence tak, že jim poskytují vědomí identity a náležitosti k určité sociální skupině - nabízejí stoupencům základní rysy politického programu a cíle politické akce mají tedy funkce: vysvětlovací, hodnotící, orientační a programovou negativní chápání ideologie: (marxistické) - ideologie jako prostředek legitimizace daného společenského řádu a upevnění jeho státu quo funkce: -
legitimizovat a ospravedlňovat politický řád, násilí či nelegální cestu k moci mystifikovat a odvádět pozornost od problémů a neúspěchů utěšovat a dávat naději v „lepší zítřky“
takové ideologie jsou nazývány totalitní – nositelé chtějí prostřednictvím státu ovládat celého člověka a celou společnost ideologie v pozitivním smyslu: kritické myšlení vůči všem naukám, názorům, církvím a ideologiím – kritický racionalismus, novopozitivizmus – K.R.Popper Liberalismus liberalismus – politická a ekonomická doktrína – individualismu, vír v pokrok, preferování politické svobody, tolerance, uznání soukromého vlastnictví, omezení role státu a stání moci
-
formulován od 17.stol. – Spinoza, Locke, Montesquieu, Kant, J.S.Mill, v ekonomice- A.Smith, J.B.Say, L.Mises, F.A.Hayek, M.Friedman
liberalismus se rozvíjí především v Anglii od 17.stol. svoboda je chápána v negativním smyslu – svoboda od v rané fázi liberalismus charakterizován ekonomickou doktrínou – Laissez-faire – nechat dělat, nechat probíhat – maximální omezení pravomocí státu (Jeremy Bentham, Adam Smith), je jí vytýkán utilitarismus – zdůrazňování užitečnosti -
teoretikové neoliberalismu – Milton, Friedman a F.A.Hayek
rys liberalismu – koncepce společenské smlouvy – na ní navazují James Buchanan, Robert Nozick, John Rawls – ve středu pozornosti stojí teorie spravedlnosti dva směry liberalismu – 1) klasický (ekonomický) liberalismus – negativní svoboda, rovnost příležitostí, přirozená práva, zájmy jednotlivce, omezení moci státu 3) moderní (sociální) liberalismus –pozitivní svoboda, rovnost výsledků, pozitivní práva, zájmy skupiny, stát – hlavní nástroj odstraňování společenských nerovností Friedrich A. Hayek (1899-1992) Principy liberální společenského řádu Liberalismus a demokracie, ačkoli jsou slučitelné, nejsou totéž. První se týká rozsahu moci vlády, druhá pak toho, kdo tuto moc má. Opakem liberalismu je totalitarismus, opakem demokracie je autokratismus. Rozlišení mezi spontánním řádem, založeném na abstraktních pravidlech ponechávajících jednotlivcům volnost použít svých vlastních znalostí pro své vlastní účely, a organizací nebo uspořádáním, založených na příkazech, má ústřední význam pro pochopení principů svobodné společnosti. V liberální společnosti se veškerá donucovací funkce vlády musí řídit třemi primárními zásadami, které bych rád nazval tři velká negativa: mír, spravedlnost a svoboda. (Ježek: Liberální ekonomie, kořeny euroamerické civilizace, F.A.Hayek – Principy liberálního společenského řádu, Prostor, Praha, 1993, str. 53-76) Konservatismus konservatismus – přesvědčení těch, kdo věří v hodnoty, jež co nejvíce zachovávají přítomný politický, sociální a ekonomický řád - je to tendence přebírající způsoby chování z těch tradic a institucí, které se odstupem času a podle zkušenosti jeví jako správné, a která chce případné jejich změny uskutečnit postupně a ne často - název pochází z lat. conservare – zachovávat
Instituce a tradice vznikají ve společnosti přirozeně, nejsou záměrně vytvořeny. Byly testovány časem a ukázaly se v zásadě jako dobré. Poskytují člověku jistoty, pocit bezpečí a vlastní identity. - zakladatel konservatismu – Edmund Burke (1729-1797) dílo: Úvahy o revoluci – staví se proti myšlence společenské smlouvy a přirozených práv jakožto zneužitelné a zneužité abstraktní konstrukce. Joseph de Maistre (1753-1821) - francouzský filozof - neguje revoluci a požaduje návrat k předrevolučním poměrům, obnovení autority církve, národních tradicí a vnitřních citů, jakožto projevů Boží vůle v 19. století konservatismus v opozici k liberalismu a demokracii - důvěra v elitu, nedůvěra v masu Samuel T. Coleridge (1772-1834) - americký filozof - pozitivní role intelektuálů José Ortega y Gosset (1883-1955) - kritika k tzv. masové společnosti Benjamin Disraeli (1804-1881 - britský politik - položil základy „jednoho národa“ jako reflexe na narůstající problémy mezi jednotlivými společenskými třídami - poukaz na odpovědnost bohatých - zavedl rozsáhlé sociální reformy, rozšířil volební právo 20.stol – dva proudy: 1) tradiční konservatismus – vychází z Burka – americký myslitel Russel Kirk (nar. 1918) – zdůrazňuje sociální jistoty a snižování nezaměstnanosti 2) libertariánský - orientován na ekonomiku tržní, svobodný trh, návaznost na A.Smitha – Michael Oakeshott (1901-1991), Margaret Thatcherová (nar. 1925), Ronald Reagan (nar. 1911) -
-
politický program konservativců – ochrana rodiny, obrana společenského řádu, vlastnického práva Roger Scruton britský konservativní filozof působil jako profesor etiky na Birkbeck College v Londýně nyní přednáší na bostonské univerzitě dílo: Slovník politického myšlení Smysl konservatismu Krátké dějiny novověké filozofie
-
vyniká specifickým humorem, někdy zvaný jako scrutonismus
Konservatismus Politický názor, který pramení z touhy nechat věci, jak jsou. Konservatismus má tři odlišné polohy: postoj ke společnosti, ideál vládnutí a politickou praxi. Všechny tři jsou formovány skepticismem. Konservatismus je ve své praxi nevyhnutelně pragmatický lokálně orientovaný, neochotný obhajovat dalekosáhlá řešení. Při řešení konfliktů se střeží překročit rámec zděděných institucí a vlády zákona. (Slovník politického myšlení, Atlantis, Brno, 1990)
-
Křesťanská sociální nauka od konce minulého století se katolická církev vyjadřuje prostřednictvím encyklik (latinsky psaných okružních obecných listin) k nejdůležitějším problémům každého období.
-
křesťanská nauka se opírá o Písmo, učení Augustina Aurelia (354-430) a Tomáše Akvinského (1225-1274) a dalších
-
1891 – papež Lev XIII. vydává encykliku Rerum novarum – staví se proti liberalismu a socialismu, liberalismu vytýká – všechna zla pocházejí ze svobody, která se odpoutává od pravdy o člověku, socialismus – kritika třídního boje a znárodňování
katolické učení proto požaduje vyvážení role člověka v neosobních tržních vztazích, rovnováhu mezi sociální odpovědností a svobodou, mezi prací a kapitálem a mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Zdůrazňuje pozitivní roli soukromého vlastnictví, ale podtrhuje jeho univerzální určenost. Na vyšším stupni autority jsou prohlášení ex cathedra Petri (ze stolce Petrova, papežsky neomylně) a edikt ekumenického koncilu – na nižší úrovni jsou pastýřské listy biskupů nebo biskupských konferencí a další dokumenty různé závaznosti
-
Jan Pavel II. (nar. 1920) vlastním jménem Karol Wojtyla jako polský kardinál a teolog se v roce 1978 stal (prvním neitalským) papežem
Centesimus annus Lze právem hovořit o boji proti hospodářskému systému chápanému jako metoda, která chce udržet absolutní nadvládu kapitálu, vlastnictví výrobních prostředků a půdy nad svobodou subjektivitou lidské práce. Pro boj proti takovémuto systému se jako alternativní model nehodí socialistický systém, který ve skutečnosti není ničím jiným než státním kapitalismem. Alternativou by mohlo být společenské zřízení svobodné práce, podnikání a účasti, které se naprosto nestaví proti trhu, nýbrž požaduje, aby byl přiměřeně usměrňován státem tak, aby bylo zaručeno uspokojování základních potřeb lidské společnosti…
Jedinec je dnes často drcen mezi dvěma póly, státem a trhem. Mnohdy vzniká dojem, že člověk existuje pouze jako výrobce a spotřebitel zboží nebo jako objekt státní správy. Zapomíná se na to, že konečným cílem lidského soužití není trh ani stát, neboť sám člověk má jedinečnou hodnotu, již mají stát a trh sloužit. Člověk je především bytostí, která hledá pravdu, snaží se podle ni žít a odhalovat její tajemství v trvalém dialogu, který zahrnuje i minulé a budoucí generace. (Centesimus annus, Zvon, Praha, 1991, str. 41-65) Socialismus socialismus – politická a ekonomická koncepce vedená ideálem spravedlnosti a bratrství - snaha podřídit individua společnosti, která si klade za cíl vítězství obecného dobra nad individuálním zájmem - odmítání soukromého vlastnictví výrobních prostředků a volné konkurence V dnešní době – přeměna společnosti, aby byla založena na zásadách sociální spravedlnosti, rovnosti příležitostí a reálných svobod - v souladu s demokratickým politickým systémem na rozdíl od komunismu - kritika kapitalistického ekonomického systému, trh rozděluje bohatství nespravedlivě – nárůst sociálních rozdílů – na produkci materiálního bohatství se však podílejí kapitál i práce, tzn. všichni lidé soc. myšlenky – Platón, T. More (1478-1535). T. Campanella (1568-1639), utopičtí socialisté – Charles Fouvier (1772-1837), Robert Owen (1771-1858) Ferdinand Lassale (1825-1864) - německý socialista - kritika kapitalismu – „železný zákon hospodářství“ – „průměrná mzda zůstává vždy redukována na nutné životní prostředky, které jsou potřebné k existenci a rozmnožování - navrhoval vytvoření dělnických výrobních družstev, které by podporoval stát - zavedení všeobecného, rovného a přímého hlasovacího práva 1875 – v německém městě Gotha – sloučení Marxových a Lassalových stoupenců = Gothajský program další socialisté : Edward Bernstein (1850-1932) – postupný přechod k socialismu Richard H. Tawney (1880-1962) – křesťanské sociální učení, nemorálnost kapitalismu dílo: Výdělkářská společnost – kritérium hodnocení jednotlivých částí sociálního života jejich účel Všeobecný rovný přístup ke vzdělání je vedle ekonomického růstu jedním z hlavních faktorů dosažení rovnosti Anthony Crosland (1928-1977)
sociálně demokratický program humanizace tržního řádu, podpora v nezaměstnanosti, sociální jistoty, rovný přístup ke vzdělání, rozšiřování hospodářských a sociálních práv
-
G.D.H. Cole (1889-1959) britský a ekonomický teoretik
dílo: Fabiánský socialismus (v roce 1884 založena Fabiánská společnost – B. a S. Webbovi, G.B.Shaw – zdůrazňování meritokracie – společnost řízená experty – a postupný přechod k socialismu) Fabiánský socialismus Společnost by měla svým členům bez ohledu na jejich přednosti či vady, na jejich sílu či slabost, poskytnout snesitelný a dostatečně vysoký základní životní standard, jenž by jim zachoval zdraví a přiměřený komfort a umožnil jim vychovávat své děti tak, že zase jim poskytl v mezích možnosti tutéž příležitost, aby využili svých životů co nejlépe…. Demokratický pokrok vychází z rozporů soupeřících náhledů a názorů. V rostoucí svobodné společnosti menšiny dneška jsou většinami zítřka a je zhoubné vynucovat uniformitu a počínání. Není absolutní platnosti v návrhu, aby výrobní prostředky byly majetkem naprosto všech. Nedovedu si ve skutečnosti představit společnost, v níž by všechny výrobní prostředky měly být majetkem společným… Socialismus je zejména přesvědčení, že hosp. život společnosti by neměl zůstat hříčkou soukromých sil, nýbrž měl by být organizován za kontroly veřejnosti. Obchodní koncerny vyrábějí mnohem méně zboží, než by mohly, což má za následek nezaměstnanost mnoha dělníků, kteří jsou nuceni hledat podporu ve státu. Jestliže prostředky k výrobě statků existují a jestliže se těch věcí nedostává k slušnému životnímu standardu, je zajisté nesprávné nevyrábět je. (Fabiánský socialismus, Melantrich, Praha, 1947, str. 31-42) Komunismus komunismus – utopická ideologie postupně konstituovaná jako součást ideologie humanismu, osvícenství, utopického socialismu a zejména tzv. vědeckého humanismu - „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ zakladatelé: Karl Marx (1818-1883) Friedrich Engels (1820-1895) kritika kapitalismu – výborní síly se neustále vyvíjejí a výrobní vztahy se v rámci jednotlivých formací nemění, musí podle nich zákonitě docházet k revolučním změnám jako změna jednoho řádu v druhý.
vznik Internacionály – mezinárodní solidarita dělníků 1) 1864 2) 1889 3) (komunistická) 1919 neomarxismus – frankfurtská filozofická škola – Theodor Adorno, Jürgen Habermas – decentralizace státu, člověk jako samostatná tvůrčí bytost. Revoluční naděje vkládány do studentstva a intelektuální elity. V.I.Lenin – po násilné revoluci je potřeba ustanovení diktatury, po níž má následovat přechodné období, ve kterém se musí zničit opozice mimo stranu i ve straně, veškerou moc podřídit straně a moc ve straně podřídit vůdci a důvěrníkům. Karl Marx. Friedrich Engels Manifest komunistické strany (Manifest komunistické strany, SPN, Praha, 1972, str. 27-30) Fašismus fašismu – z lat. fascis – sjednocení - vzniká po 1.světové válce zejména v Itálii - koncepce absolutní vlády – v čele panovník - neomezená moc - organicismus – celek je důležitější než stát (Aristoteles, Hegel) - teorie záměrně iracionální – opírá se o mýty, nízké pudy, rasové předsudky - teoretikové fašismu – Mario Palmieri, Giovani Gentile, Benito Mussolini - teoretikové německé třetí říše – Ernst Huber a Adolf Hitler (1889-1945) Adolf Hitler (1889-1945) Německé mládeži Poslušnost nade vše
Rasismus rasismus – spočívá v přesvědčení o nerovnosti lidských plemen, vzniklém záměnou rasy s národním etnikem nebo kulturním společenstvím, a v domněnce, že méněcenné rasy hubí rasy vyšší svou mravní zkažeností - z arabského ras=hlava - na základě biologických rozdílů mezi lidmi snaží legitimizovat společenské nerovnosti tvůrce rasové teorie – fr. filozof a diplomat – Joseph A. de Gobineau (1816-1882) dílo: Rozprava o nerovnosti lidských ras – rozlišuje tři rasy – bílou, žlutou a černou – tyto rasy se odlišují fyzicky ( v kráse a síle) a v duševních schopnostech (inteligenci) další teoretik – německý filozof a publicista anglického původu –
Houston S. Chamberlain (1855-1927) dílo: Základy 19.století – učení o biologicky hodnotnějších rasách a bastardizaci lidstva 1935 – v Německu schváleny tzv. Norimberské zákony o ochraně německé krve a cti – zákaz mj. manželství a sexuálních styků s židovským obyvatelstvem teorie sociálního darwinismu – aplikace Darwinova principu evoluce vývoje na společnost – společenský vývoj je možno urychlit tím, že se určí slabší – recesivní lidské rasy a zlikvidují se 1951 – dokument UNESCO – vypracován předními genetiky a antropology – všichni lidé patří ke stejnému druhu „homo sapiens“ a pocházejí ze stejného předka 1965 – Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace Charles Beaumont Vetřelec (Vetřelec, Čs. spisovatel, Praha, 1961, str. 151-154)
Nacionalismus nacionalismus – ideologie a politický směr vycházející z přesvědčení o výjimečnosti vlastního národa - teoretické základy – od 18.stol. formovány ve Francii, Německu a Itálii – výsledek – právo národa na sebeurčení - jednotlivec musí přinést oběť ve jménu budoucího štěstí národa, osobní svoboda ustupuje svobodě národa - nacionální ideologie se především opírá o národ a jeho podstatné znaky: zvyky a tradice, jazyk, kulturu, umění, literaturu či národní mýty - kritériem práva a morálky se stává národní prospěch - teoretikové nacionalismu 19.stol. – Johann Gottfried Herder (1744-1803) Giuseppe Mazzini (1805-1872) Arnošt Gellner (1925-1995) - původem Čech, po okupaci odešla jeho rodina do Anglie - od 1949 – profesor sociální antropologie na London School of Economics a na univerzitě v Cambridge - po listopadu 1989 se vrátil do Prahy, kde přednášel na Středoevropské univerzitě a fakultě sociálních věd UK - dílo: Národy a nacionalismus Poznámka o slabosti nacionalismu (Národy a nacionalismus, Hříbal, Praha, 1993, str. 54-61)
Anarchismus anarchismus – heterogenní ideologie a politický směr - odmítá státní moc, formální organizaci a právní řád, hlásá neomezenou svobodu jednotlivce - z řeckého an-arché – bezvládí dva směry: 1) individualistický – vede k anarchokapitalismu – zakladatel – německý filozof – Max Stirner (1806-1856) – zastánce extrémního egoismu – člověk může jednat jak chce, bez ohledu na Boha, stát či morálku Robert Nozick (nar. 1938) dílo: Anarchie, stát a utopie - staví na pozici minimálního státu - jeho někteří stoupenci by přenesli veškeré řízení věcí veřejných na soukromou sféru – na systém „laissez-faire“ – systém založen na soukromém vlastnictví a svobodné konkurenci a to i v oblasti jako je obrana a ochrana (ochranná sdružení) a justice 2) kolektivistický proud – ekonomický systém založený na společenském vlastnictví a spolupráci. Lidé jsou ve své přirozenosti dobří, solidární s ostatními a rozumové bytosti, které převedou případný konflikt na diskusi – Rusové : Michail Bakunin (1814-1876), Petr Kropotkin (1842-1921) - idea samosprávných komunit byla patrně inspirována fungování antických polis anarchistické směry kolektivistické anarchosyndikalismus – revoluční vystoupení dělnictva organizovaného v odborových svazech – není vyloučen násilná cesta teroristických skupin směřovaná především na představitele státu pacifismus – zřeknutí se použití fyzické síly ukazuje mravní sílu myšlenky mezi individualismem a kolektivismem – směr mutualismus – zakladatel Francouz – PierreJoseph Proudhon (1809-1865) - proslul výrokem : „vlastnictví je krádež“
-
Petr Kropotkin (1842-1921) teoretik anarchismu, představitel kolektivistického směru teorie nestátního komunismu, fungování lidského společenství v decentralizovaných malých společenských celcích
Zásady anarchie Vztahy mezi členy společnosti jsou upravovány vzájemnými závazky, volně smluvitelnými a vždy odvolatelnými, jakož i zvyky a obyčeje rovněž svobodně přijatými. Tyto zvyky se musí neustále vyvíjet, přizpůsobovat se novým potřebám, pokroku vědění a vynálezům a rozvoji společenského ideálu, stále racionálnějšího a stále vyššího. Idea neodvislých Komun pro územní seskupení a idea rozsáhlých odborových federací pro seskupení podle sociálních funkcí – dovolili anarchistům utvořit si konkrétní, reálnou
představu možné organizace osvobozené společnosti. Zbývalo jen připojit seskupení podle osobního příbuzenství. (Moderní věda a anarchie, Praha, 1992, str. 51-52, 79-81)
Feminismus feminismus – sociologické hnutí usilující o dosažení politické, ekonomické a sociální rovnosti žen s muži, prosazení práv a zájmů žen - vznik ve druhé polovině 19.stol a počátku 20.století - tvrdí, že biologické a intelektuální rozdíly mezi pohlavími neopravňují nadřazenost muže 1.feministka – Mary Wollstencraft dílo: Obrana práv žen (1792) - v první fázi usiloval feminismus o získání volebního práva – první země s volebním právem pro ženy – 1893 – Nový Zéland, poslední – 1971 - Švýcarsko současný feminismus – Simone de Beauvior – dílo: Druhé pohlaví (1949) - Betty Friedman – dílo: Ženské mystično (1963) - Kate Millet – dílo: Sexuální politika (1969) - smyslem feminismu je dosažení rovnosti s muži (případně nadřazenosti nad nimi) směry: 1) liberální – snaha postavit ženu na roveň s muži 3) socialistický – ženy jsou vykořisťovány, náprava může být dosažena pouze svržením ekonomického řádu, který je v rukách mužů Simone Beauvior (1908-1986) - francouzská spisovatelka Druhé pohlaví (Druhé pohlaví, Orbis, Praha, 1967)
Environmentalismus environmentalismus – filozofické, sociologické a politické teorie zabývající se vztahy mezi vnějším (přírodním) prostředím a společenským vývojem. -
ideologie usilující o změnu společenských, ekonomických a politických mechanismů, které brání snahám o ochranu životního prostředí kritizuje konservatismus, liberalismus a marxismus jako ideologie industriální společnosti, které hovoří jen o dobývání a ovládání přírody
Aldo Leopold (1887-1948) - lesník, ekolog a jeden ze zakladatelů etiky životního prostředí Etika země CO je eticky a esteticky správné. Určitá věc je správná, když směřuje k zachování integrity, stability a krásy biotického společenství. (Etika země, Filozofický časopis, 1991/39, str. 1027)
11. Politické strany, politický pluralismus politické strany a politická hnutí – dobrovolná sdružení občanů k jejich účasti na politickém životě, zejména k vytváření zákonodárných sborů a orgánů místní samosprávy.
Teorie politického pluralismu pluralismus – z lat. plus = více základy položil Gottfried W. Leibniz – zachování skutečnosti a neopakovatelné originality jednotlivých lidí a věcí – celý svět je složen z monád a jednotlivé monády pak sledují dosažení rozmanitých cílů - vlastní teorie politického pluralismu – vznikla na přelomu 19. a 20. století Arthur F. Bentley dílo: Proces vládnutí (1908) - vše, co souvisí s vládnutím, souvisí se skupinami, které na sebe navzájem tlačí, ovlivňují jedna druhou, navzájem se utvářejí a vysouvají do popředí skupinové představitele, aby tak zprostředkovávaly vzájemné přizpůsobování. Stát pouze registruje dočasnou převahu jedněch a porážku druhých skupin nebo uzavření kompromisu mezi nimi na tak dlouho, dokud se poměr sil nezmění. Robert Dahl - americký politolog dílo: Pluralitní demokracie ve Spojených státech (1967) -formuloval základní axiom pluralitní demokracie- Namísto jediného centra suverénní moci musí existovat mnohonásobnost center moci, z nichž žádné není nebo nemůže být zcela suverénní. - společnost složena z plurality jednotlivců i skupin, které usilují o uskutečnění různých cílů – postmoderní myšlení
-
Politické strany dobrovolné organizace občanů, které usilují o získání účasti na státní moci vzniká dnem zápisu do evidence a zaniká na základě svého dobrovolného rozpuštění nebo z rozhodnutí soudu rozdělení na levici a pravici pochází z Francie 18.stol., kde v parlamentu seděli zástupci šlechty napravo od předsedajícího, kdežto zástupci demokratické části nalevo
Edvard Beneš (1884-1948) Psychologie politického stranictví jako zjev antidemokratický Zásada demokratické většiny dává také vládnoucí straně oprávnění téměř ke každému politickému opatření. Vede tudíž snadno k nesnášenlivosti, neústupnosti a fanatismu. (Demokracie dnes a zítra, Čin, Praha, 1946, str. 296)
Adolf Müller (nar. 1929) - profesor politologie na Vysoké škole sociální v Münsteru - dílo: Viva Dubček, Československo a hledání bezpečnosti, Německo a Československo Klasické funkce politických stran Tři klasické funkce politických stran: 1) funkce integrativní – poskytují lidem určitého státu ucelenější politickou filozofii 2) funkce rekrutivní (výběrová) – politická strana má možnost vytvořit výběrová kritéria a dát v praxi možnost „nejschopnějším“ profilovat se, vyniknout, dokázat své řídící kvality. Tato funkce je ovšem v praxi velmi často zploštělá, většinou je na umění rétorické. Ukazuje se stále častěji, že politická úspěšnost není totožná jen s intelektem, s mírou vzdělanosti či kvalitou charakteru. Nejúspěšnější politici bývají často směsicí zkušenosti, vytrvalosti, dobré intuice – i schopnosti se přizpůsobit 3) funkce zprostředkovatelská – zájmy, představy, přání určitého politického seskupení, ale i politické metody, způsob řešení otázek a představy o personálním obsazení politických úřadů mají být pomocí politické strany prosazeny v příslušných mocenských orgánech státu. (Úvod do vědy o politice, Lunarion, Praha, 1991, str. 46-48)
12. Volby a volební systémy volby- akt, při kterém volí právoplatní voliči své zástupce do určitých funkcí nebo orgánů volební systém – ústavou či zákonem stanovený způsob volit do zastupitelských sborů
-
existují dva základní volební systémy: většinový (majoritní) a poměrného zastoupení (proporcionální)
Volby pravidelné parlamentní volby plní několik funkcí: - umožňují pokojnou změnu vlády - slouží k výběru reprezentantů, určují, kdo bude vládnout a v jaké síle - vyjadřují mínění voličů - udělují legitimitu parlamentu a vládě - zahrnují zpětnou vazbu – volební kampaň slouží jako dialog mezi voliči a vládou resp. uchazeči o vládu další způsoby určování toho, kdo bude zastávat úřady či vykonávat funkce: - jmenování - rotace - losování - dědictví (mandát ve Sněmovně lordů v UK)
Formy přímé demokracie: referendum, iniciativa a odvolání referendum – hlasování voličů o nějaké otázce iniciativa – právo občanů iniciovat nebo dokonce navrhovat zákony či vyhlášení referenda – občané musejí sepsat petici a sesbírat požadovaný počet podpisů odvolání – odvolání reprezentantů nebo jiných volených úředníků – k odvolání člena parlamentu nebo vlády je v určitém volebním obvodě nutná petice určitého počtu lidí Ve Švýcarsku existuje referendum na ústavní dodatky, zákony a nařízení na úrovni federace a kantonů.
Volební systémy Většinový volební systém – zvolen je pouze jediný kandidát, který získá v daném volebním obvodu většinu hlasů. - dvě základní modifikace – jednokolový a dvoukolový (Velká Británie, USA, Kanada, Francie) Poměrný (proporční) volební systém – procento odevzdaných hlasů v něm odpovídá procentu reprezentantů (Izrael, Holandsko, Belgie) Smíšený volební systém – kombinace systému většinového a poměrného – jednotlivé komory parlamentu se volí různými systémy
Preferenční volební systém – australský alternativní volební systém, irský systém přenosového hlasování)
Volební systém v ČR parlament ČR – složen ze dvou komor – Poslanecké sněmovny a Senátu čas voleb – vyhlašuje prezident republiky – spolupodpis předsedy vlády - vyhlášeny nejpozději 90 dnů před jejich konáním - mohou se konat kdykoliv v posledních 30 dnech funkčního období „starého“ Parlamentu, nebo byla-li PS rozpuštěna do 60 po jejím rozpuštění volič – každý občan, který dosáhl nejpozději druhý den voleb 18 let - mohou volit i občané ČR, kteří nemají trv. pobyt na území ČR - nemůže-li volit ve svém okrsku, požádá volič obecní úřad o voličský průkaz – poté může volit ve kterémkoliv okrsku
Volby do Sněmovny hlasovací lístky – tři dny před dnem konání voleb budou všem voličům dodány hlasovací lístky – kandidátní listiny všech volebních stran hlasování – volič hlasuje osobně vyhodnocování – určí se strany, které získaly více než 5% a která koalice složena ze dvou (tří, čtyř a více) stran více než 7% (9,11%) platných hlasů - následně komu je mandát přidělen, a to podle pořadí na kandidátní listině a podle počtu preferenčních hlasů – získá-li kandidát více než 10% preferenčních hlasů posouvá se na první místo kandidátky
-
Volby do Senátu většinový princip voleb do Senátu probíhá v 81 obvodech v každém obvodě může být zvolen jeden kandidát, který získá nadpoloviční většinu platných hlasů (dvoukolový systém) hlasovací lístky – 3 dny před prvním dnem voleb hlasování – analogicky jako u voleb do PS
Václav Bělohradský (nar. 1944) Volební systém a demokracie: K prvnímu výročí svobodných voleb
Logika proporčního systému je v rozporu s pojetím politiky jako prosazování zákonů legitimní politickou vůlí. Zákony totiž jsou platné pro všechny a tedy bez výjimek, a to je v rozporu s logikou proporční demokracie, kde každá strana se snaží prosadit zvláštní výjimky pro své voliče spíše než obecný zákon platný pro všechny. TO vede nutně ke korupci ideje zákona. Je-li celá země postupně podrobována principu poměrného zastoupení, takže mít legitimaci určité strany je nakonec důležitější než kompetence a osobní schopnosti. Proporční systém vyvlastňuje parlament. Koaliční strany se o všem dohadují v zákulisí, takže důležitá rozhodnutí se do parlamentu vůbec nedostanou, protože by mohly „rozbít koalici“. Strach z konfliktu prosakuje celou společností a postupně ji paralyzuje. Proporční systém ohrožuje demokracii tím, že opozice se postupně stává nepřímou součástí vládní koalice, s níž se o všem jedná –→společnost bez fungující politické opozice. (Kapitalismus a občanské ctnosti, Čs. spisovatel, Praha, 1992, str. 102-104)
John S. Mill (1806-1973) O pravé a nepravé demokracii; zastoupení všech a zastoupení pouze většiny Většina voličů by měla mít většinu zástupců, ale menšina voličů by také vždy měla menšinu zástupců. Pokud tomu tak není, není to vyrovnaná vláda, ale vláda nerovnosti a výsady: část lidu vládne nad zbytkem. Je podstatnou součástí demokracie, aby byly menšiny přiměřeně zastoupeny. Bez toho není možná žádná skutečná demokracie, ale jen její klamný stín. (Úvahy o vládě ústavní, Svoboda, Praha, 1992, str. 93-97)
Teorie veřejné volby Jako se v ekonomické soutěži snaží firmy maximalizovat své zisky, tak v politickém boji usilují politikové o maximalizaci svých hlasů. TO může vést k upřednostňování krátkodobých dílů nad dlouhodobými. Teorie veřejné volby se nesnaží jen o vysvětlení či popis politických a politickoekonomických jevů. Není jen teorií pozitivní (popisnou), ale i normativní. Neříká jenom „co je“, ale i „co by být mělo“
13. Mezinárodní vztahy mezinárodní vztahy – akademická disciplína, která se snaží nalézt bezpečnější a efektivnější prostředky organizace vztahů mezi lidmi, společnostmi, vládami a ekonomikami.
Věda mezinárodních vztahů a její vývoj Věda mezinárodních vztahů se soustřeďuje na vývoj a strukturu mezinárodních společenství a organizací, na subjekty mezinárodních vztahů, na determinanty, které ji ovlivňují, a modely jejich chování. Zatímco v Evropě se zájem této vědy soustředí na dějiny diplomacie a mezinárodní právo, jsou v USA zkoumány otázky jako např. problémy etnických menšin v mez. vztazích, vliv populační exploze na zahraniční politiku, důsledky imperialismu a kolonialismu, strategické aspekty mezinárodních vztahů, ekonomické a kulturní rozdílnosti mezi národy aj. rozdělení – 1) idealisté a moralisté 2) realisté (Hans Morgenthau – dílo: Politika mezi národy (1948) – formuluje zásady mocenské politiky) polovina 50.let – behaviorismus – snaží se vysvětlit různé teorie podle jediného kritéria v 60.letech – teorie konfliktu – navazuje na realistické chápání konfliktu jako boje o moc, jednak na marxistické pojetí konfliktu jako třídního boje teorie současná – zahraniční politika (domácí zdroje zah. politiky, srovnávání a zobecňování) - analýza a vývoj mez. systému – (aktéři v tomto systému a jejich interakce) Mezinárodní prostředí -
subjekty mezinárodních vztahů – suverénní státy zvláštní subjekty – velmoci mez. prostředí vytváří i mezinárodní organizace – vládní a nevládní – které jsou speciální a obecné speciální - jednotlivé oblasti – vzdělání, zdravotnictví, bezpečnost aj. obecné – pracují na všech stupních organizace se dále dělí na otevřené a omezené zvláštní případ mezinárodní organizace – transnacionální organizace – náboženská společenství a podniky, které působí ve více než v jiné zemi
Mezinárodní politika a její nástroje
-
státy mohou ve své zahraniční politice sledovat dva základní cíle – politika izolacionistická - snaží se vyhnout sporu s ostatními státy - spojenectví – uzavírání dvoustranných dohod
Mezinárodní dohody – deklarace – nemá právně závazný charakter - smlouvy – nejdůležitější zdroj mezinárodního práva a znamená projev společné vůle smlouvy mohou být : -bilaterální -multilaterální – podle počtu signatářů -
uzavřené otevřené
- časově omezené - časově neomezené -
s globální platností s regionální platností
vypověditelné nevypověditelné
vytváření smlouvy - vyjednávání zplnomocněných odborníků, které je ukončeno parafou – tj. předběžným zkráceným podpisem smlouvy nebo její části - provizorní přijetí zástupců stran, které smlouvu podepíší - ratifikace neboli definitivní schválení smlouvy parlamentem nebo prezidentem - nabytí platnosti do určité doby po výměně listin, nestanoví-li smlouva jinak Hlavní nástroj politiky – diplomacie nejvyšší diplomatické hodnosti – velvyslanec, vyslanec – jsou pověřování hlavou státu (vyslancem Vatikánu je tzv. nuncius – pověřen papežem) vysílací stát má aktivní právo vyslance vyslat, hostující stát má pasivní právo ho odmítnout nižší stupně diplomatických hodností – rezident, chargé d‘affaires (dočasný zástupce) – jsou pověření ministrem zahraničí součást diplomatické mise – atašé – odborníci na určitou oblast (kulturní, vojenský, obchodní) konzul – není diplomatickým zástupcem – má za úkol prosazovat zájem svých občanů před místními úřady na určitém území (konzulární obvod) – konzuláty jsou zřizovány ve velkých městech, v oblastech s hospodářským významem, přístavech apod.
mezinárodní nástroje mezinárodní politiky patří prosazování ideologických prostředků – legitimní a nelegitimní postup; opatření vojenská a ekonomická specifický nástroj – mezinárodní terorismus
Mezinárodní ekonomické spolupráce - je prakticky nemožné, aby kterákoliv země byla ekonomicky soběstačná – specializace výrobců nebo celých zemí – dělba práce Mezinárodní obchod – spolupráce musí být pro obě strany výhodná – 1) absolutní výhoda – první země nedokáží vyprodukovat určitý výrobek levněji než druhá 2) komparativní (relativní) výhoda Státní protekcionismus – chránění národní ekonomiky před zahraničními výrobky a investicemi. - nejčastější prostředky – cla a kvóty clo – daň vymezená za dovoz výrobku kvóta – kvantitativní omezení dovozu Všeobecná dohoda o clech a obchodu GATT (od 01.01.1995 – Světová obchodní organizace – WTO) – hlavní zásady – snižování obchodních překážek Mezinárodní měnový fond (MMF) – hraje roli centrální banky národních centrálních bank Mezinárodní uspořádání ozbrojených sil koncepce – mocenská rovnováha – decentralizovaný způsob řízení – rovnováha sil - systém kolektivní bezpečnosti – skupina zemí, které by zaručovaly mír celému světu - koncepce ozbrojení a kontroly
Mírová řešení konfliktů způsob řešení sporného momentu - nezávazná a závazná nezávazná – diplomatické vyjednávání, řešení pomocí třetí strany závazná – arbitráž (smírčí soud) a mezinárodní soud (orgán OSN – Mez. soud v Haagu) – má právo rozhodovat o otázkách mez. práva, interpretace smluv, existence skutkové podstaty, jež by vedla k porušení mezinárodního práva a o reparacích za způsobené škody
Opatření při ohrožení nebo porušení míru Bylo-li vyčerpáno veškeré mírové úsilí –→ odvetná opatření – musí být adekvátní, úměrné nepřátelskému aktu a nesmí poškodit třetí stranu. legální reakce – retorze – protiopatření, odplata jednoho státu za nepřátelský akt druhého ilegální reakce – represálie – nedodržení smluv, konfiskace majetku na svém území, sankce (embargo, bojkot, blokáda) embargo – zastavení obchodu s určitým zbožím do některé země nebo úplná ekonomická izolace bojkot – dobrovolné odmítání výrobků veřejností některé země s cílem poškodit výrobce blokáda – izolace státu na poli diplomatickém nebo na poli vojenském – 1)pacifická (mírová) – blokáda proti lodím blokovaného státu 2) válečná – blokáda všech lodí -
k uplatňování ilegálních postupů je potřeba souhlasu RB OSN
Válečný stav 1928 – Briand-Kellogův pakt – zákaz agresivní války (platí pouze pro signatáře) 1973 – Valné shromáždění OSN schválilo definici agrese v sedmi podobách anexe – agresí získané určité území a připojení k jinému státu válka – konflikt s použitím násilí za účelem přemožení druhé strany
Mezinárodní systém 1946 – začátek studené války 1947 – Trumanova doktrína – zadržování komunismu a vojenské pomoci některým zemím 1949 – vznik NATO 1954 – Varšavská smlouva polovina 50.let – dénente (uvolnění, snížení napětí) – výsledkem byl v 70.letech – Závěrečný akt KBSE v Helsinkách – uznání hranic v Evropě, jak se utvářely od konce II. světové války, dodržování lidských práv, nevměšování se do vnitřních konfliktů
Organizace spojených národů sídlí v New Yorku 24.října 1945 – Charta OSN –
(28.04.1919 – vznik v Paříži – Společnost národů se sídlem v Ženevě – de iure zanikla roku 1946) 2 typy orgánů OSN – hlavní (je jich šest) – nejvyšší a nezávislé – Valné shromáždění, Rada bezpečnosti, Mezinárodní soudní dvůr - pomocné Valné shromáždění – členy jsou všechny členské země - každá země má jeden hlas - k přijetí rozhodnutí je potřeba nadpoloviční většiny přítomných členů (v důležitých otázkách – 2/3) - má právo diskutovat, vyslovovat obecná i konkrétní doporučení, právo zjišťovat skutečnosti (vysílat pozorovatele a vyšetřovací komise) - usnesení VS mají doporučující, právně nezávazný charakter - úřední jazyky – angličtina, arabština, čínština, francouzština, ruština a španělština Rada bezpečnosti – výkonný orgán OSN – 15 členů (z nichž 5 stálých – Čína, Francie, Rusko, Velká Británie, USA) a 10 volených na dva roky - o procedurálních otázkách rozhoduje Rada 9 kladnými hlasy, o ostatních otázkách na základě souhlasu devíti členů, včetně stálých - má právo přijímat rezoluce a rozhodnutí, která jsou pro ostatní státy závazná Hospodářská a sociální rada – 27 členů OSN volených na tři roky (každý rok se volí devět nových členů) - doporučuje řešení v otázkách hospodářských, sociálních, kulturních, zdravotnictví aj. Mezinárodní soudní dvůr - hlavní orgán OSN - sídlo v Haagu - 15 soudců, kteří jsou voleni nezávisle na RB a VS - pravomoc rozhodovat mezinárodněprávní spory - rozhoduje pouze ve sporech, které na něj strany vznesou, jeho rozhodnutí jsou závazná Sekretariát - tvořen Generálním tajemníkem a dalšími zaměstnanci - Generální tajemník je nejvyšší správní úředník – na základě doporučení RB jmenován VS na pět let s možností znovuzvolení - podává VS výroční zprávu o činnosti organizace - právo upozornit RB na každou situaci, která ohrožuje mezinárodní mír a bezpečnost, zastupuje OSN, jedná z pověření RB nebo VS - povinnost plnit úkoly, které mu svěří VS a ostatní orgány organizace
Charta OSN (str. 339) -
je multiratelární smlouva (za jistých podmínek) otevřená všem. Na rozdíl od jiných smluv nestanoví jen práva a povinnosti zúčastněných stran, ale zakládá a vymezuje mezinárodní organizaci. Určuje její cíle a zásady, upravuje činnost hlavních orgánů a jejich kompetence, stanovuje podmínky členství. Má 19 kapitol a 111 článků.
Evropská unie 05.05.1949 – vznik Rady Evropy jako výraz právní a politické vůle západoevropských zemí po sjednocení 01.07.1967 – vznikla Evropská společenství na bázi třech ekonomických organizací 1) Evropské sdružení uhlí a oceli (ESVO) – vznik 25.07.1952 2) Evropské hospodářské společenství (EHS) – 25.03.1957 3) Evropské společenství pro atomovou energii (Euroatom) – 01.01.1958 01.01.1992 – vstoupila v platnost smlouva o Evropské unii (podepsaná v Maastrichtu) rozšířením EHS o Ekonomickou a měnovou unii vzniklo Evropské společenství, které je součástí Evropské unii EU zahrnuje – společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, spolupráci v resortech spravedlnosti a vnitra a společné občanství -
Evropa má pět hlavních orgánů – Rada Evropské unie, Evropská komise, Evropský parlament, Soudní dvůr a Účetní dvůr – funguje pouze v rámci ES, ESVO a Euroatomu
Evropský parlament – 567 poslanců (od roku 1994) volených přímo na dobu pěti let – zasedá ve Štrasburku a Bruselu - má právo vydávat právní akty, hlasuje o rozpočtu , má kontrolní funkci vůči Komisi Rada Evropské unie – hlavní rozhodovací orgán, který schvaluje všechny legislativní akty - založena v prosinci 1974 - zasedá zpravidla v Bruselu - členové Rady jsou hlavy jednotlivých zemí, resp. předsedové vlád – scházejí se pravidelně dvakrát ročně - zasedání se účastní jednotliví ministři podle resortu - v čele stojí předseda, který se střída (rotuje) každých šest měsíců v abecedním pořádku podle zemí
-
rozhoduje o přijetí nového člena, uzavírá dohody se třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi a dohody o přidružení tvoří společnou obchodní politiku a schvaluje návrh rozpočtu
Evropská komise - výkonný orgán - tvořen 17 členy – jmenováni na základě společné dohody na čtyři roky - je podřízen parlamentu - má kompetenci navrhovat Radě právní akty - zasedá jedenkrát týdně - k přijetí usnesení – devět hlasů Soudní dvůr - orgán soudní moci - sídlí v Lucemburku - skládá se ze 13 soudců – kteří jsou jmenováni na základě společné dohody vlád na dobu 6 let, každý 3 roky se jmenuje 6, resp. 7 soudců - řeší spory mezi jednotlivými orgány Společenství, mezi Společenstvím a členskými státy, mezi státy navzájem, mezi orgány Společenství a fyzickými či právnickými osobami apod. Účetní dvůr - nejvyšší orgán finanční kontroly - má 12 členů jmenovaných Radou
Teorie Evropské integrace federalismus – snaha o vytvoření Spojených národů evropských neofederalismus – společenské instituce by mohly vznikat postupně jako výsledek série kroků intergovernmentalismus – národní vlády zajišťují spojení mezi Společenstvím a národní úrovní funkcionalismus – ustavení funkcionálně specifických institucí – prostředkem spolupráce – ekonomika, forma následuje funkci neofunkcionalismus (60-70.léta) – poté, co se integrační proces ukáže jako výhodný, dojde k přesunu loajality národních vlád směrem k centru interdependence (70-80.léta) – žádná vláda nemůže řídit a kontrolovat spolupráci mezinárodních organizací. Při absenci centrální vlády je spolupráce založena na koalici mezi národními vládami. teorie diferencované integrace – několik stupňů integrace
Budoucnost Evropy – měnová unie 1992 – Maastrichtská konference → vytyčila cíl → vytvoření společné měny – zavedení jednotné evropské měny - „euro“, založení Evropské centrální banky (ECB) ve Frankfurtu nad Mohanem = měnová unie - podmínky pro vstup do MU – minimální deficit státního rozpočtu, limitovaná velikost státního dluhu, nároky na míru inflace, úrokové míry a kursy národních měn Procesem přípravy na zavedení jednotné měny se zabývají Evropská komise a Evropský měnový institut ve Frankfurtu n/M (předchůdce ECB)
Budoucnost Evropy – rozšiřování EU - o členství rozhoduje na základě žádosti Rada, která si vyžádá vyjádření Komise a souhlas Parlamentu – poté může dojít k podpisu smlouvy, která musí být ratifikována všemi členskými státy - členství může v první fázi předcházet přidružení (asociace) Evropská (asociační) dohoda mezi ČR a EU nabyla účinnosti 01.02.1995 Obecné podmínky pro samostatný vstup do Unie schválila v r. 1993 Evropská rada : - institucionální stabilita jako záruka demokratického i právněstátního uspořádání, jako záruka dodržování lidských práv i práv menšin - funkční tržní ekonomika - schopnost čelit konkurenčnímu tlaku a tržním silám v EU - schopnost převzít členské závazky a přijmout cíle politické, jakož i hospodářské a měnové unie - reforma institucí a přijetí hospodářských pravidel EU Maastrichtské dohody (07.02.1992) - smlouva o Evropské unii - vstoupila v platnost 01.11.1993
-
Organizace severoatlantické smlouvy (NATO) vznik 04.04.1949 – 12 zakládajících států (+4 připojené později) vrcholný orgán organizace – Rada NATO na úrovni ministrů zahraničí – zasedá dvakrát ročně – v květnu nebo v červnu v některém z hlavních měst členských zemí a v prosinci ve stálém sídle NATO – v Bruselu Výbor pro plánování obrany – schází se dvakrát ročně na úrovni ministrů obrany v čele NATO – Generální tajemník NATO, jemuž je podřízen Mezinárodní sekretariát v bruselském hlavním sídle
Vojenský výbor – tvořen náčelníky generálních štábů ozbrojených sil členských zemí, schází se nejméně dvakrát ročně, zpracovává vojenskou strategii organizace a navrhuje Radě opatření, které se týkají ozbrojených sil, jejich modernizací apod. 10. ledna 1994 – vznik Partnerství pro mír – možnost připojení k tomuto projektu má každá země v březnu 1994 se k dokumentu připojila i Česká republika
14. Česká republika v čase přeměn Vyrovnání s minulostí Karl Jaspers (1883-1969) - německý filozof existenciálního směru Čtyři pojmy viny: 1) kriminální vina – zločiny spočívají v objektivně prokazatelných činech, které porušují jednoznačně zákony 2) politická vina - činy státníků a příslušnosti k určitému státu, v jejímž důsledku musí nést následky činů tohoto státu 3) morální vina – za činy jsem odpovědný morálně, a to za všechny své činy, za politické a vojenské viny, které vykonávám 4) metafyzická vina – existuje solidarita mezi lidmi, v jejímž důsledku je každý spoluzodpovědný za všechno bezpráví a všechnu nespravedlnost na světě, zvláště za zločiny, k nimž dochází v jeho přítomnosti nebo s jeho vědomím. Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zabránil, jsem spoluvinen Kdo či co je předmětem posuzování Obviněný slyší výčitky zvenčí, ze světa, nebo zevnitř, z duše. Je naprosto nesmyslné morálně obviňovat nějaký národ jako celek…. Morálně lze vždy posuzovat jen jednotlivce, nikdy ne kolektiv. (Otázka viny, Mladá fronta, Praha, 1969, str. 7-16)
Vladimír Čermák (nar. 1929) - profesor filozofie na katedře politologie FF Masarykovy univerzity a soudcem Ústavního soudu ČR - dílo: Otázka demokracie K legitimitě Benešových dekretů
Řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těch zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem. Česko-německý konflikt , v této době již obsahově konflikt demokracie s totalitarizmem, vyústil pro Českou republiku teprve mnichovskou dohodou. Stala-li se Československá republika pouhým objektem této dohody, nelze totéž konstatovat o občanech Československa německé národnosti, kteří působili při odtržení pohraničních oblastí od Československa a jejich začlenění do Německé říše jako významní aktéři. U osob německé národnosti zde nejde o presumpci „viny“, ale o presumpci „odpovědnosti“. Kategorie „odpovědnsoti“ směřuje zcela zjevně za hranice viny a v tomto směru má tedy mnohem širší, hodnoty, sociální, historický a také právní rozměr. Práva některých občanů Československa bylo nutno po ukončení nacistické okupace omezit ne proto, že zastávali odlišné postoje, ale z toho důvodu, že tyto jejich postoje byly v celkovém kontextu nepřátelské vůči samé podstatě demokracie a jejímu hodnotovému řádu a ve svých důsledcích představovaly podporu útočné válce. (Nález ÚS č. 55/1995 Sb. ze dne 08.března 1995) Vojtěch Cepl (nar. 1938) - soudce ústavního soudu - podílel se na přípravě Ústavy ČR - je profesor PF UK, působil jako hostující profesor na univerzitách v San Franciscu, Chicagu a Washingtonu Transformace hlav a srdcí ve východní Evropě Zatímco je možné změn v politickém a ekonomickém systému uskutečnit zákonem, nelze uzákonit nové postoje… V některých situací spočívá na státu úkol, aby vedl občany, aby ukázal, co je správné a špatné, aby jim dal řádnou hodnotovou orientaci. To není totéž, jako když komunisté diktovali hodnoty lidem, zde se jedná o přirozené vůdcovství. Lidé zažívají v hodnotách velký zmatek a potřebují nějaký dobrý příklad k následování. Co je potřeba, jsou novátoři, lidé podnikaví, tvrdohlaví, samostatně myslící, nemanipulovatelní…. (Transformation of Hearts and Minds in Eastern Europe, Rada Evropy, prosinec 1995)
