STRUKTURA BAKALÁŘSKÉ A DIPLOMOVÉ PRÁCE Každá bakalářská či diplomová práce by měla obsahovat čtyři základní části: .
úvod,
.
teoreticko metodologickou část,
.
závěr (souhrn, summary).
.
speciální vlastní (analytickou, experimentální) část,
V závěrečných stránkách diplomová práce obsahuje tyto části: . obsah
. seznam ilustrací, tabulek, zkratek a značek, . úvod,
. hlavní textová část tvořená několika kapitolami, . závěr
. citace, odkazy a poznárnky, . seznam použité 1iteratury, . pří1ohy.
ÚVOD V úvodu každé práce je všeobecná informace o problému, jeho správné
pojmenování a vymezení. V úvodu autor uvádí význam řešeného tématu a současný stav
jeho řešení v různých místech např. v různých městech, státech, podnicích, zařízeních aj. Dále autor stručně charakterizuje podmínky, za nichž byla práce zpracovávána, a definuje především cíle, které byly sledovány.
K formulaci cíle (cílů) lze dospět po prostudování maximálně možného množství
literatury a zhodnocení reálných podmínek, které autor pro práci má. Tím autor získá
požadovaný přehled o dosaženém stupni poznání. Teprve poté je možné si stanovit určitou hvnotézu k řešení problému .
SPECIÁLNÍ VLASTNÍ ( ANALYTICKÁ, EXPERIMENTÁLNÍ ) ČÁST
V této části autor na základě poznatků z literatury, provedených analýz, výpočtů
a jiných druhů šetření shromažďuje ty výsledky práce, ke kterým se sám autor dopracoval. Jde vždy o stěžejní část práce a je nutné jí věnovat maximální pozornost. Tato část je rozdělena podle charakteru řešeněho tématu na hlavní kapitoly a další
podkapitoly. Je třeba dbát na to, aby kapitoly i podkapitoly na sebe logicky navazovaly.
Běžný postup při tvorbě jednotlivých kapitol a podkapitol je takový: . nadpis kapitoly nebo podkapitoly (zpravidla zvýrazněným písmem), . stručná charakteristika dílčího problému,
. tabulka s číselnými údaji, jež svým obsahem přispívají k objektivnosti uváděných tvrzení a závěrů,
. závěr vyplývající z údajů v tabulce. Příslušná kapitola tvoří obsahově samostatný celek, který se podle konkrétní
situace člení na odstavce.
V zásadě by mělo platit, ze každý odstavec obsahuje určitou myšlenku, která může být
vyjádřena i určitým matematickým vztahem (vzorcem) nebo schématem aj. ZÁVĚR SOUHRN
:
Autor hodnotí správnost představ, jež formuloval na počátku práce ,a to zejména
. zda se je podařilo potvrdit,
. zda se je podařilo vyvrátit,
. zda bylo nutné je upřesnit,
. nebo zda bylo nutné je zcela opustit. Je vhodné, aby autor na tomto místě nastínil další problémy, kterým by bylo
účelné věnovat pozornost, a jejichž řešení by však přesáhlo rámec diplomové práce.
Pokud je vybrané téma diplómové práce zaměřeno více prakticky, je vhodné, aby v
závěru student nastínil doporučení a návrhy, jejichž realizace by pomohla vyřešit daný problém, kterým se práce zabývala. Sepsaná BP či DP nebo podobná práce by měla mít
kromě obsahu i určitou formu. Vyžaduje se, aby práce v konečné podobě se co nejvíce blížila požadavkům CSN 0169IO.
VYŘEŠENÍ PROBLÉMU APLIKACE V PRAXI Po vyřešení problému, ke kterému autor došel použitím jedné nebo více
vybraných metod, přistupuje k formulování výsledků, vytváření závěrů a zevšeobecnění dosažených poznatků. Snahou jak vedoucího práce, tak jejího autora musí být dosažení takových výsledků, které mají větší ci menší význam pro společenskou praxi.
CHARAKTERISTIKA, CÍL A VÝBĚR PRÁCE I. CHARAKTERISTIKA PRÁCE Diplomové práce jsou jak odrazem celkové úrovně znalostí studenta, tak kvality
příslušné fakulty vysoké školy a její katedry či ústavu. Tyto práce představují završení vysokoškolské přípravy studenta v podobě písemné práce většího rozsahu. Cílem
zpracovávané bakalářská a diplomové práce je zejména prokázat schopnost samostatně a tvořivě používat nabyté vědomosti vzhledem ke studovaného oboru, resp. jeho části. Při jejich zpracování má příslušný autor dokumentovat: . celkovou orientaci ve studovaném oboru,
. hlubší zájem o obor a zejména o vybrané témata, .odpovídajcí stupeň osvojení odborné terminologie a odborného jazyka, . schopnost samostatně studovat a orientovat se v současných zdrojích informací a konkrétně s
nimi pracovat a zaujímat k nim i vlastní kritická stanoviska,
. schopnost v odpovídajícím rozsahu realizovat určitá výzkumná šetření a vhodně inter-
pretovat jejich vysledky,
. zvládnout odpovídající metodické postupy, . prověřit základní znalosti cizí jazyků (angličtina, němčina aj.), Trvale platí, že při své tvůrčí práci se autor musí opírat hlavně o své
vlastní výzkumné aktivity, o získané informace a poznatky, jež kriticky analyzuje
do vlastní podoby. Práce musí mít odpovídající strukturu odborné práce. Z jejího členění na hlavní a vedlejší kapitoly musí být patrné: . jak autor přistupoval k řešení vybraného tématu, . jaké si stanovil hlavní cíle a hypotézy, . jaká byla jeho teoretická východiska, . jaké základní metody použil,
. jak hodnotí dosavadní stav řešené problematiky v praxi,
. k jakým závěrům došel a jaká navrhuje opatření v praxi. 1.Přístup k řešení tématu
Výsledkem řešení každého zadaného tématu musí být závěr, resp. souhtr
výsledků, které budou určitým způsobem upotřebitelné ve společenské praxi. Podle
základního cíle práce je nutné zvolit celkový přístup k jeho řešení. Při obrovské pestrosti témat a cílů, lze cíle BP a DP rozdělit např. na cíle spíše praktické a na cíle spíše
teoretické. Uvedené základní dva druhy cílů se zpravidla prolínají, tj.
že řešení
příslušných problémů přispívá jak potřebám soudobé praxe, tak zároveň jsou shromažďovány i určité podklady pro další teoretický výzkum. Mezi oběma druhy cílů
není zpravidla ostrý rozdíl. a)
Praktické cíle Při řešení tématu, které má spíše praktický charakter, se řešitel zpravidla více
zaměřuje na podrobnou analýzu jak vnitřních, tak vnějších faktorů, které mají určitý vztah
k řešenému tématu v určité instituci a dle možností dosažené výsledky komparuje se zjištěnými situacemi v podobných institucích atd. Důležitou roli vždy hraje čas za který je nutně příslušný problém vyřešit a získaný výsledek ověřit. b)
Teoretické cíle
Při řešení teoreticky zaměřených těmat musí jejich řešitel vycházet z velkého počtu
velmi kvalifikovaných obdobných prací s obdobnými cíli jiných autorů a snažit se jejich poznatky doplnit nebo rozšířit. Rysem teoretických témat předpokládá dobré jazykové znalosti řešitele a přístup k informačním pramenům.
2. HLAVNÍ ETAPY ZPRACOVÁNÍ DIPLOMOVÉ Celý proces
PRÁCE
lze rozdělit do několika základních etap, které se mohou vzájemně
částečně i překrývat. Jsou to:
a) Z hlediska výběru tématu:
. zjištění dosavadního stavu,
. stanovení hlavního cíle a hypotéz,
. provedení vlastního výzkumu (analýz, pokusů, ověření modelů atd.), . zpracování výsledků studia a výzkumu,
. sepsání práce v podobě žákladního konceptu,
. průběžná konzultace s vedoucím práce. b) Z hlediska doplnění práce o funkční přílohy : . konečná formální a jazyková úprava, . vytištění práce ve zvolené formě
3 .VÝBĚR TÉMATU Témata v podstatě vypisují jednotliví vyučující příslušných předmětů. Témata
jsou zveřejňována na obvyklých vývěskách ústavů a zpravidla též na webových
stránkách. Studenti si mohou však po dohodě s příslušným vyučujícím navrhnout i vlastní téma.
Vypisovaná témata zpravidla souvisí s obsahem některého ze studovaných
předmětů, ktery je zařazen do studijního programu školy.V každém případě řešení
zadaného tématu musí sloužit k obohacení oboru a jeho výsledky musí být užitečné pro společenskou praxi.
Název každého tématu je zpravidla rámcový a o jeho konkrétním obsahu
rozhoduje dohoda mezi studentem a vyučujícím, který se po schválení tématu stává
vedoucím práce. Mezi základní předpoklady pro dobré zvládnutí zvoleneho tématu
patří přístup k potřebným základním informacím !!! a schopnost s těmito informacmi nakládat.
Jedním z hlavních nedostatků prací, že jskutečnost, že je diplomanty
nashromážděno určité množství číselných údajů, avšak z těchto údajů nejsou vyvozeny správně závěry. Určit správné závěry naučí příslušného studenta důkladné studium vhodné literatury, v níž její autor již dříve řešil podobný problém.
Témata pro diplomové práce jsou zpravidla širší a vztahují se k obsáhlejšímu
úseku společenské a jiné praxe. Samozřejmou součástí každé DP musí být vlastní
výzkumné šetření významnějšího rozsahu (posuzování většího počtu subjektů, veličin aj‚
které lze i statisticky objektivně zhodnotit). Každá DP by měla obsahovat odpovídající statistické zhodnoceni došažených výsledků.
4. ZADÁNÍ TÉMATU a) Zadávací list Zadávací list obsahuje tyto hlavní údaje“ .
hlavní cíle práce (hypotézy), jichž má být dosaženo,
.
hypotézy, které mají být potvrzeny nebo vyvráceny,
.
konkrétní úkoly (hlavní a vedlejší),
.
.
.
strukturu obsahu celé práce (dle hlavních kapitol), rámcové metodické postupy,
doporučená studijní literatura (alespoň 4 položky, u DP alespoň 1 cizojazyčná). Zadávací list podepisuje vedoucí práce a vedoucí příslušného ústavu, či katedry,
čímž vyjadřuje zároveň souhlas jak s názvem tématu, tak s rámcovým způsobem řešení a také se jménem vedoucího práce.
b) Úloha vedoucího práce (konzultanta) Vedoucí práce zodpovídá za: . věcně správné zadání tématu,
. stanovení obecných cílů a hypotéz, . výběr vhodné základní literatury, . sestavení rámcové osnovy práce,
. zpracování a použití správných metodických postupů, . poskytováni po žadovaných konzultací.
Splnění posledních dvou bodů předpokládá aktivní přístup studenta.
c)ZPRACOVÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Zpracování kvalitní DP vyžaduje velké pracovní úsilí. Mezi nejobecnější zásady
pro vypracování pracovního plánu patří :
. účelnost činností že vztahu k stanovenému cíli,
. proveditelnost ( jde zejména o dostupnost podkladových dat, vhodné literatury, možnosti konzultace s významnými odborníky atd) , . jednoduchost a přehlednost,
. určitá flexibilita (možnost změn). DOPORUČENÝ POSTUP :
a) Studium literárních pramenů k zadanému tématu. b) Vypracování podrobné osnovy práce. c) Průzkum v terénu sběr dat.
d)Kritika získaného materiálu a interpretace (výklad) vedoucí k osvětlení vnitřních vztahů mezi jednotlivými fakty.
e) Návrh na použití vhodné metodiky práce.
f)Zpracování (analýza) shromážděných dat.
g) Vyhodnocení (syntéza) vytvoření závěrů a návrhů na řešení problému. h) Sepsání konceptu práce
ch) Závěrečná konzultace s vedoucím práce
i) Napsání čistopisu práce, pořízení grafů, tabulek aj. j)Odevzdání práce. Vedení záznamů Základním předpokladem pro dosažení kvalitních výsledků je pečlivé vedení
záznamů o všech skutečnostech, jež mají vztah k řešenému problému. Jde v podstatě o
jakýsi pracovní deník, kde si řešitel zaznamenává nejen všechny údaje z prostudované literatury, ale také i hodnotná ústní sdělení, např. sdělení pracovníků úřadů veřejné
správy, manažerů aj. Patří sem take výstrižky z novin, a časopisů, (které je vhodné
nalepovat na volné papiry s udáním jejich původu a datem. a místem publikace). zprávy z rozhlasu a televize aj.
Kontrola plnění plánu Je vhodné vytvořený plán v intervalu cca 14 dnů kontrolovat. Autor by měl
sledovat zejména:
. plnění plánovaných úkolů, . dosažené výsledky,
. příčiny nesplnění některých dílčích úkolů,
. stanovit další postup vedoucí k plánovanému cíli. Výsledkem pravidelné a včasné kontroly může být někdy i podstatná změna v
původním plánu, kterou je vhodné konzultovat s vedoucím práce.
Diplomová práce má určitou formu. Člení se zpravidla na tyto části: . Úvod,
. Obecná část (obsahuje převážně přehled poznatků literatury),
získaně studiem odborně
. Metodická část,
. Speciální (vlastní) část,
. Diskuse (týká se zpravidla diplomových prací), . Návrh na využití dosažených výsledků v praxi, . Závěr (souhrn výsledků),
. Seznam použité literatury, . Přílohy.
Předložená o diplomová práce musí být dobře logicky uspořádána, tzn. že
jednotlivě dílčí kapitoly na sebe musí správně v příslušných logických souvislostech navazovat práce se musí vyznačovat jasnou a sevřenou strukturou. Sestavení osnovy práce
(předběžný obsah a struktura práce)
Předpokladem sestavení osnovy (předběžného obsahu diplomové práce je
vyjasnění záměru, o něž se má usilovat
Při vypracování osnovy práce se pak dbá na tylo zásady: . přehlednost: jednot1ivé aspekty zpracovávaného tématu mají být sdruženy ve skupinnách, aby se snadněji podařilo rozčlenit práci do kapitol, podkapitol atd.,
. jasnost : osnova musí být dostatečně podrobná a snadno pochopitelná, musí být zřejmé, která část je stěžejní, jakým způsobem se k základnímu tvrzení dochází,
. konformita se zadáním: zaměřenost k vytyčenému cíli, neodchylování se od tématu, . proporcionalita: každá část musí být přiměřeně propracována, dílčí jev se nesmí
jednostraně rozvádět na úkor ostatních ceIků,
. koherence mezi celky :musí být logická souvislost a návaznost (linearita postupu od části k části), následná část má předpokládat předchozí části a být na nich závislá, . účelnost : všechny části jsou nezbytné k vytvoření vyváženého díla,
. úplnost : téma je nastíněno dostatečně komplexně a v důležitých věcech vyčerpávajícím způsobem, práce má mít introdukci, těžiště, vyústění atd.,
. elegance zpracování :myšlenková i formulační brilantnost, profesionalita a vědeckost
postupu, lehkost a plynulost přechodu mezi částmi apod. Obecná část — literární přehled
Obecná část práce, označovaná také jako literární přehled, je stručným
přehledem základních informací o stavu poznání s potřebnými odkazy na literaturu.
V obecné části není nutné zpracovávat veškerou literaturu, která byla o daném
tématu napsána. Jde o to zachytit podstatné poznatky a informace k dané problematice.
Pro tuto část je vhodné využívat zejména přehledné referáty, práce základní, v nichž je problematika probírána vyčerpávajícím způsobem a jde o práce nejnovější.
Literární přehled lze sestavit z různých hledisek. Nejčastěji z hlediska:
. věcného: uvádí se prameny podle jednotlivých otázek, kterými se autor zabývá, nebo podle dílčích problémů, jež jsou předmětem zkoumání,
. chronologického: základním třídícím hlediskern je časová posloupnost hodnocených .
poznatků a pramenů — podle povahy tématu se jde dozadu maximalne 10 let, vyjimecně se uvádějí podrobnější údaje staršího data,
. geografického: vývoj poznání dané problematiky se sleduje ve více regionech, krajích,
zemích, resp. doma a v zabraničí aj.‚
. autorského : problematika je uváděna v abecedním pořádku‚ jak ji jednotliví autoři řešili tento zpusob se pouziva nejčastěji.
PRÁCE S LITERATUROU I. STUDIUM LITERATURY Studium literatury představuje informační přípravu pro řešení vybraného
problému. Jde o zjištění, získání a zhodnocení literárních informací nezbytných pro řeření zadaného ukolu.
Bibliografická analýza poskytuje stav poznání daného tématu. Podrobné a důkladné studium kvalitních literárních pramenů je základním
předpokladem pro řešení zadaného tématu.
Studium literatury má v podstatěš tři záklaní funkce:
. .
a
.
heuristickou, analytickou
synthetickou.
Hcuristická funkce Při tomto informačnim průzkumu se vyhledávají informační prameny, které
sleduji příslušné druhy jevů, skutečností a poznatků, jež souvisí s námi řešeným problémem.
Analytická funkce Analytická funkce spočívá v rozboru a hodnocení příslušných informačních
pramenů pro dané požadavky a potřeby. Je to v podstatě redukce (dle potřeby překlad z
cizího jazyka) a zároveň roztřídění informací a transformace jejich obsahu do kapitol a
podkapitol našeho pracovního plánu. Synthetická funkce
Synthetická funkce spočívá v tvůrčím zpracování obsahu informací pro námi
řešený problém. Údaje z jedné problematiky se často přenášejí a využívají v jiných oborech a získané informace se zpracovávají buď jejich tvůrci agregaci nebo podle speciálních potřeb informatickou syntézou se vytvářejí obsahy nových informací.
II. DRUHY INFORMACÍ ZÍSKANÝCH Z LITERATURY Klasifikace informací Klasifikace informací (na příkladu ekonomických informací) členění informací: a) ze strukturálního hlediska (hierarchické členění)
. základní,
. sdružené,
. informační soubor. b) z funkčního hlediska . plánové, . účetní,
. statistické,
. operativně technické.
Hodnocení informací Pro hodnocení informací se používají následující kvantifikovatelná kritéria: . pohotovost informací z pohledu trvání doby, která uplynula od faktu, který informaci osvědčuje, do doby, kdy je k dispozici jako podklad pro rozhodování a pro řízení,
. spolehlivost informací - je dána mezemi (tzv. intervaly přípustnosti), v nichž se
informace pokládá za pravdivou, . podrobnost a úplnost informací, . nákladovost získání informací,
. dosah informací- pod tímto termínem chápeme následky spojené s tím, jsouii či nejsou-
li informace k dispozici,
. dynamičnost nebo stabilnost informaci - hodnotíme z pohledu, jak se informace v čase mění, nebo zda zůstává stabilní,
. podmíněnost informací - z pohledu závislosti získaných informací na jiných
infonnacích, případně okolnostech.
V dalším procesu hodnocení informací ve vztahu k jejich zpracovávání se
používají následující kritéria: .
. předvídatelnost o perspektivních informacích, . přizpůsobivost (flexibilita) a pružnost (verzatilita) informace - v případě přizpůsobivosti
se zkoumá schopnost přizpůsobení informace konkrétním podmínkám ekonomické reality a jejím změnám v čase;
pružnost informace rozumí se možnost manipulovat s číselnými údaji s pomocí různých procedur a dosahovat tak nových výsledků,
. citlivost informace na změny podmínek - souvisí s dynamičností nebo stabilitou informace,
. kontrolovatelnost informace - pod tímto pojmem rozumíme možnost porovnávat a hodnotit inforrnace zpětnou vazbou,
. jednoznačnost čili srozumitelnost informace.
III. ZPUSOBY ZÍSKÁVÁNÍ LITERATURY Vycházíme z relativně nejznámějšího díla, jež autor uvádí na jeho konci
poslušného seznamu literatury, ze které čerpal. V knihovnách využíváme pro vyhledávání potřebné literatury tzv. katalogy. Jedná se dva druhy katalogů, a to:
. jmenný katalog
nebo
. věcný katalog. Jmenný katalog řadí záznamy podle jména jejich
autorů. Věcný katalog
(předmětový) formuje o tom, jaká je v dané knihovně literatura, jež má vztah k řešenému tématu.
IV. ZPŮSOBY ČTENÍ LITERATURY Pro efektivní práci s literaturou přispívají různé způsoby čtení literatury. Může
se jednat o dva druhy čtení: . informativní, . důkladně.
Informativní čtení Informativní čtení je takové čtení, při kterém se postupuje velmi rychle s cílem zjistit ta
místa (kapitoly), které mají rozhodující vztah k řešenému tématu, a jímž je později
nutno věnovat zvýšenou pozornost (u cizojazyčné literatury si je třeba tato místa pečlivě
přeložit nebo pokud jde o větší dílo, tak se pořizují kopie pro další použití). Při tomto
způsobu čtení se zaměřujeme hlavně na názvy kapitol, případně na určitě grafy, tabulky apod. (např. čísla ilustrující vývoj HDP za posledních 5 let).
Důkladné čtení Důkladné čtení je čtení, při kterém potřebujeme velmi dobře pochopit obsah určité
kapitol, číselných údajů v tabulce, resp. smysl určitého grafu aj . Jde o takové čtení, kdy
se snažíme co nejlépe pochopit význam každého slova a věty. K dobrému využití takové části textu nám slouží různé druhy výtahů. Jsou to:
anotační záznam: obsahuje kromě bibliografických údajů (autor, název publikace, místa
nakladatelstvi,
rok
vydání
a
stručný
obsah
anotace
obsahu)
souvislý
opis
nejpodstatnějších částí publikace, formulace určitých zákonů, vzorcových vztahů aj . Je to
stručný a přehledný obsah publikace nebo její části vyjádřený vlastními slovy.
Záznamy je vhodné provádět vždy na listy nebo na volné stránky sešitu s možností
snadné orientace v nich.. Velmi důležité je si vždy poznamenat, odkud byly čerpány, tj. informační pramen.
V. ZPŮSOBY CITACÍ LITERATURY Bibliografické citace Bibliografická citace je souhrn údajů o citované publikaci nebo její části, která
příslušným zájemcům umožňuje uvedený literární zdroj přešně identifikovat. Mezi nejčastější patří citace literatury: . na konci práce,
. v poznámce pod čarou, . přímo v textu,
. částečně v textu a částečně pod čarou.
Seznam literatury na konci textu Použité literární prameny jsou na konci práce abecedně seřazeny podle jmen autorů. Křestní jména autorů se píší zpravidla jen iniciálami, tj. začátečními písmeny. Zároveň
se u autorů zásadně neuvádějí jejich akademické tituly.
Seznam literatury uvnitř textu V textu je přímo uvedena ta část (věta, vzorec apod.), na kterou se autor
odvolává.
Nebibliografické citace Nebibliografické
citace
umožňují
uvést
v
textu
práce
vybrané
části
publikovaných materiálů, hlavní myšlenky určité pasáže, dosud nepublikované výroky apod.
Nebibliografické citace mohou být:
. přímé citace - citáty,
. nepřímé citace - parafráze. Nebibliografické citace je nutno . uvádět, pokud možno, z původního zdroje. Současná díla několikrát vydaná se citují: . podle první edice (pokud následující vydání jsou pouhými dotisky nebo reprinty),dodatky, přepracovaně části apod.).
Citát Citát (přímá citace) je doslovným uvedením publikovaného textu, pronesených
slov atd. s odkazem na zdroj informace. Odkaz na zdroj informace se uvádí proto, aby
měl čtenář možnost posoudit vhódnost výběru citovaně myšlenky nebo si zpětně ověřit, v jakém kontextu se výrok používá. Citáty mohou být umístěny: . v textu - zde se uvádějí jen důležité citáty, které nejsou delší než tři řádky
normalizovaného textu; tyto citáty se vkládají do uvozovek (pouze citáty typograficky odlišené jinou abecedou), . v poznámkách, v poznámkách se uvádějí méně důležité citáty,
. v samostatném odstavci, tzv. citačním odstavci takto se uvádějí citáty delší než tři řádky
normovaného textu; citát je dostatečně graficky odlišen, a proto se nevkládá do
uvozovek. Citovat se musí věrně a v rozumně míře. Nesmí se měnit smysl a kontext, v němž citovaný autor píše.
Parafráze Parafráze (nepřímá citace) je vyjádření myšlenek, údajů, sdělení apod.
převzatých odněkoho jiného vlastnírni slovy. Zpravidla bývá kratší než originální vyjádření. Parafráze se nepíše do uvozovek.
Zdroje nebibliografických citací Mezi nebibliografické zdroje patří tištěné zdroje např. všeobecně naučné
slovníky, encyklopedie, výkladové slovníky, terninologické (názvoslovné) slovníky, monografické a prehiedové publikace.Důležité jsou zvláště:
. referátové listy institucí, souborné referáty a referátově časopisy,
. revue- obsahují články z primárních dokumentů a vytvářejí ucelené shrnutí poznatků o dané tematice, navíc tento text provázejí bibliografické údaje,
. elektronické vyhledávací služby a rešeršní systémy např. Seznam, Atlas, Yahoo, Altavista, Hotbot, Google, Webcrawler ad.,
. ostatní zdroje např. databáze, stále rubriky a přílohy časopisů, anotace publikací v daném oboru, výběry knižních novinek, katalogy jednotlivých nakladatelství, internet. Citace podle rozsahu údajů citace podle.ČSN 01 0197
Podle ČSN 01 0197 (ČSN ISO 690 a ČSN ISO 69O~2) se má postupovat při citaci takto: .
příjmení a jméno autora (autorů),
.
název a podnázev publikace,
.
místo vydání a nákladatel,
. . .
pořadí vydání, rok vydání,
počet stránek— údaje o rozsahu,
.
ISBN.
Vysvětlení jednotlivých údajů v citaci Citace se uvádí v pořadí : příjmení a křestní jméno, přičemž křestní jméno se
odděluje od příjmení čárkou. Křestní jméno se zpravidla uvádí jen iniciálami, příjmení vždy velkými písmeny. Je-li počet autorů vyšší než tři, je možno dle potřeby uvést jméno pouze prvního nebo typograficky zvýrazněného autora. Další spoluautory vynecháváme a připojíme zkratku „et al.“ (et alii = a jiní). Název díla Uvádí se v jazyku citovaného dokumentu. Např. bylo-li čerpáno z originálu
vydaného v anglickém jazyce Musgrave, R. A., Musgrave, P. B~: Public Finance in Theory and Praxis.
Pořadí vydání Pro pořadí vydání se užívá arabských číslic. K číslicím se připojuje zkratka vyd.
(např . vyd., 4. vyd.). Místo vydání i nakladatel se píše v jazyku a pravopisu díla s
eventuální transliteraci (např. místo vydání. Praha, London, Berlin, nakladatel C. H.
Beck, Grada Publishing). Rok vydání se píše vždy arabskou číslicí (např. 2005). U více svazkových děl přesahujících jeden rok se píše první a poslední rok (např. 1998 2001). Ročník a číslo periodika Ročník nebo svazek periodika se uvádí vždy arabskou číslicí (např. 2005, roč. 29,
č.5). Číslo periodika se píše též arabskou číslicí. Jde-Ii o dvojčíslo píše se mezi oběma čísly pomlčka (např. č. 5-6).
Počet stránek údaje o rozsahu V základních citacích některých druhů dokumentů se pod pojmem „počet stran“
rozumí celkový počet stran publikace (např. 205 s.). Má li citace přesně doložit místo,
odkud byla převzata citovaná definice, myšlenka apod., pak se uvádí pouze konkrétní stránka ( např. S. 45).
ISBN a ISSN ISBN (International Standard Book Numbering - Mezinárodní standardní
číslování knih) je specifické označení každé knihy. ISSN (International Standard Serial Numer - Mezinárodní číslo seriálových publikací) je specifické označení každého
periodika.
b) Stanovení vhodné metodiky Hlavní náplní druhé etapy je metodická a technická připrava. V oblasti ekonomie
a veřejné správy to bude správný výběr pokusných míst ( například měst ), výběr
vhodných zdrojových podkladů (výkazů o hospodaření aj.), výběr a kontaktování vhodných pracovníků.
V některých případech bude nutno zajistit i určité hmotné prostředky např.
finanční prostředky na namnožení dotazníků, na cestovné a na úhradu určitých režijních nákladů aj. V dané souvislosti je třeba rozlišit, zda použijeme známé a
osvědčené metody, nebo zda půjde o metodu modifikovanou na určité podmínky,
případně zda půjde o zcela novou nikým dosud neověřenou metodu. V rámci metodické přípravy se musí také stanovit:
. které veličiny a jak se budou měřit (např. jak se bude měřit výnosnost základních složek obecného majetku, výnosnost jednotlivých druhů obecných poplatků aj.),
. které veličiny se budou pokládat za základní, které za vedlejší, a které za zanedbatelné,
. s jakými nahodilými faktory je možno počítat, zda je možné je odstranit, resp. jejich vliv předem minimalizovat,
. jaký je nejvhodnější způsob kontroly získaných výsledků,
Citace článku v časopisech Citace článku v časopisu má obsahovat následujících údaje: příjmení a jméno
autora (autorů), název článku, název časopisu, rok vydání, ročník (svazek), číslo, stránky.
Citace stati ve sborníku U stati (příspěvku, článku) ve sborníku se doporučuje citace s následující
strukturou: -
příjmení a jméno autora (autorů),
- název stati, -
název sborníku ( za slovem „In“),
jméno redaktora jednorázově vydaného sborníku,
vydání,
místo vydání,
nakladatel,
rok vydání, stránky.
VI. POSTUP PŘI VYPRACOVÁVÁNÍ LITERÁRNÍ REŠERŠE Literární rešerše je soupisem pramenů k danému tématu. Je to druh výběrové
bibliografie, která obsahuje záznamy informačních pramenů vybraných podle určených
hledisek.. Rešerše v podstatě znamená zprávu o výsledku šetření pátrání. Jde např. o
určení užší tématiky, časového období, vymezeného regionu výběr dokumentů v rešerši se může provádět podle několika hledisek současně.
VII. DRUHY LITERÁRNÍCH PRAMENŮ Literární prameny se od sebe liší zejména: . svou původností - primární a sekundární, .
. způsobem zpracování - didaktický a vědecký.
Základní učebnice Učebnice je didaktickým dokumentem podávajícím základní poznatky z určitého
oboru. Uspořádání a výběr poznatků je v ní více podřízen pedagogickému hledisku. Na
konci každé učebnice pro vysoké školy je uveden seznam pouzité a doporučene
literatury, který je každému studentovi základním pomocníkem k získání dalších
literárních pramenů.
Sekundární prameny vědeckých informací Sekundární prameny přinášejí zkrácený výtah z primárních pramenů. Jejich
společným rysem je pouze sděIení, jež jsou obsažena ve všech nebo většině druzích prvotních pramenů informací. Pro uživatele jsou významné z hlediska možnosti vytvořit ve sledované problematice pouze základní informaci. Sekundární prameny vědeckých
informací se dělí na bibliografické a nebibliografické (bibliografie je sekundární dokument zachycující soubor záznamů ve stanoveném uspořádání a obsahující prvky, které popisují a jednotným způsobem identifikují určité dokumenty).
Nebibliografické sekundární prameny Mezi nebibliografické sekundární prameny vědeckých informaci řadíme:
. všeobecné naučné slovníky a encyklopedie, . odborně slovníky,
. výkladové slovníky,
. biografické slovníky,
. terminologické (názvoslovné) slovníky. Nebibliografické sekundární prameny vědeckých informací slouží k rychlému
vyhledávání základních informací o problému a k zásadní orientaci v něm.
Bibliografické sekundární ( prameny vědeckých informací ) Počet článků v odborných časopisech se zdvojnásobuje každých 7 až 8 let.
Protože studium. a sledování tak rozsáhlého množství primárních pramenu informaci je
fyzicky nezvladnutelné, je soustavné sledování bibliografických a referátových časopisů
nezbytné. Výhody spočívají v tom, že získáme přehled o výběru nejen domácího, ale i zahraničního tisku.
Nevýhodou je půl i roční zpoždění ode dne vydání. Bibliografické časopisy
přnášejí na rozdíl od referátových časopisů jen základní údaje o daném. článku, knize nebo jiném pramenu bez stručného obsahu. Pro
zjišťování
novějších
pramenů
nezbytné
použít
velmi
rychlých
bibliografických periodik nebo bibliografických rubrik časopisů. K základním
periodikům této skupiny řadíme Current Contents. Currrent Contcnts jsou originální
informace ve formě rejstříku časopisů. Vydává je Institut pro vědecké informace ve
Philadelphii v USA. Z této databáze je odvozena řada dalších informačních zdrojů
mimo jiné též Current Contents. Ten je vydáván v tištěné podobě nebo na disketách. Je vydáván v šesti řadách:
1) Life Sciences: zahrnuje přírodní vědy,
2) Agriculture, Biology and Enviroiimental Sciences, 3) Physical, Chemical and Earth Sciences,
4) Clinical Medicine,
5) Engineerig, Technology and Applied Sciences, 6) Social and Bebavioral Sciences.
Kromě obsahu časopisů je v každém čísle ještě věcný rejstřík a rejstřík autorský
včetně adres autorů. . Bibliografický katalog ČR Bibliografický katalog ČR obsahuje
názvy nových českých knih. Vydává jej Státní knihovna ČR v Praze, vychází 52 x ročně.
Obsahuje nearotované záznamy veškeré literatury vycházející v českém jazyce.
Souborné referáty Souborné referáty zpracovávají monograficky určitě téma a obsahují většinou
rozsáhlé seznamy původní literatury. Souborným referátům jsou v zahraniční věnovány celé časopisy nebo ročenky. V souborných referátech autor nepublikuje vlastní poznatky, ale přeh1ed ne shrnuje a uvádí poznatky z původních vědeckých prací,
Předmětové a systematické kartotéky Pokud neznáme žádného autora, který by se zabýval námi řešenou problematikou a
své výsledky publikoval, začínáme hledat zpravidla v předmětové kartotéce. Zde jsou záznamy uspořádány abecedně podle hesel.
V systematické kartotéce se záznamy uspořádávají podle tématických skupin. Širší
tématická řada se dělí na užší podtřídy a ty na systematické skupiny a podskupiny. Při
hledání v kartotéce se musíme nejdříve seznámit s tabulkami používaného třídění. Nejznámější je mezinárodní desetinné třídění (MDTJ. Jeho výhoda spočívá v tom, že je
univerzálním otevřeným systémem a lze jej vhodně neustále rozšiřovat a zpřesňovat. Nevýhodou MDT je jeho všeobecnost, která způsobuje potíže při jeho podrobnějším
třídění v rámci určitého oboru. Proto byly vypracovány třídící systémy oborové (zdravotnictvi, stavebnictvi., lesnictví, použití matematických metod v ekonomice atd.).
Prvotní prameny vědeckých informací Při průzkumu a studiu druhotných pramenů vědeckých informací se pořizuje
soupis všech dostupných pramenů prvotních informací, které musíme prostudovat. Prameny prvotních informací zapisujeme na záznamové lístky. Do skupiny prvotních
pramenů vědeckých informací zařazujeme monografie, sborníky, disertační práce, diplomové práce, závěrečné zprávy z výzkumných úkolů, firemní a patentovou literaturu, právni a technické normy, časopisecké články a ústní informace a informace z mezinárodních počítačových sítí aj.
Monografie Monografie je dokumentem obsahujícím podrobnou a úplnou studii určitého
tématu. Může být vydána jako kniha o rozsahu několika set stran nebo brožura mající alespoň 48 stran textu.
Sborníky Sborník má dvě základní formy: a)
neperiodická publikace obsahující samostatné, většinou tématicky příbuzné stati
( tzv. příspěvky) spojené v jeden celek. V takovemto typu sborníku jsou uvedeny pod
společným názvem. Uvedeným způsobem se publikují příspěvky účastníků vědeckých konferencí a sympozií.
b) periodická publikace, kterou vydává vysoká škola nebo výzkumný ústav, a v níž autoři zveřejňují výsledky své výzkumně činnosti.
Disertační a diplomové práce
jsou dokumentem informujícím o výsledcích výzkumu předkládaných autorem za účelem získání akademické hodnosti nebo vědecké kvalifikace (Ph.D.) V každé knihovně
vysoké školy je v současné době vedena databáze obhájených bakalářských, diplomových a disertačních prací. Příslušné práce jsou v knihovně k prostudování.
Závěrečné zprávy výzkumných úkolů Závěrečná zpráva výzkumného úkolu je písemné sdělení o výsledcích výzkumu
nebo vývoje. Jsou v ní zveřejňovány kromě dosazených výsledků použitelných pro praxi též popisy pracovních postupů a použitých metod, které bývají mnohdy cennější než samotné výsledky.
Firemní a patentová literatura Zejména v technických oborech je firemní literatura nezbytným zdrojem
informací o určitých vyrobcích a použitých technologiích. Pro ekonomického pracovníka je to často také zdroj pro posouzení rentability výrobního zaměření příslušného podniku.
Právní normy Hlavním pramenem právních norem je Sbírka zákonů České republiky (a
předchozích států), v niž jsou obsazeny vsechny zákony a vyhlášky. Kromě Sbírky
zákonů, která je v každé čítárně veřejně knihovny, se vydávají ještě některé zákony,
přehledy právních předpisů a úmluv samostatně. Jsou to například : . Základní právní předpisy - Předpisy ústavní a správní, . Základní právní předpisy - Předpisy justiční,
. Základní právní předpisy - Předpisy pracovního práva a sociálního zabezpečení, atd.
Dále jsou různými autory vydávány tzv. Komentované zákony jako přílohy
odborných časopisů např. časopisu Ekonom, Modenu. obec, Obec a finance aj.
Časopisy Významným zdrojem informací pro řešení řady výzkumných problémů jsou
odborné časopisy domácí i zahraniční. Odborné časopisy přinášejí velmi často výsledky
původních prací nebo výtahy z referátu významných představitelů společenského života, recenze vydávaných knih atd.
Ústní informace Mezi ústní informace počítáme zejména obsahy různých referátů na odborných
seminářích a konferencích. Základní formou ústní informace na každé vysoké škole je přednáška a seminář.
Dalším druheminformace je vědecká konzultace, která může být individuální
nebo skupinová .Vyšší formou vědecké konzultace jsou různá odborná shromáždění, Z hlediska účastníků a formy jednání třídit na:
. seminář :beseda o předneseném tématu s dotazy posluchačů, které směřují k hlubšímu
poznání přednesené problematiky,
. kolokvium : vědecká rozprava, bývá obyčejně jednooborová (např. způsoby rozvoje
kraje aj.),
. konference: shromáždění svolané k projednání určitých otázek,
. kongres : hromáždční nebo sjezd významných odborníků zaměřený na všeobecně významnou problematiku,
. sympozium : shromáždění, řada účastníků přednáší krátké referáty o příbuzných tématech.
Mezinárodní počítačové sítě- Internet
Předností těchto informací je jejich vysoká aktuálnost. Distribuce informací je
okamžitá na rozdíl od tištěných materiálů.
Studium prvotních pramcnů vědeckých informací Způsob studia
Při práci s knihou v zásadě platí, že kritické zhodnocení v ní obsažených
informací může objektivně provést ten, kdo prostudoval více literatury, resp. byl
pozorným účastníkem více významných konferencí apod.. Pokud se rozhodneme pro studium určitého díla lze rozlišovat tři. stadia čtení:
. orientační čtení, zvané těž letmé čtení, kdy si nejprve zběžně prohlédneme obsah, úvod,
shrnutí a rejstříky a pak se rozhodneme, zda budeme dané dílo využívat dál; resp. které jeho části budeme dále využívat,
. obvyklé běžné čtení, při němž se blíže seznamujeme s textem těch partií, které jsou pro
nás důležité,
. důkladné čtení textů, jejichž obsah si potřebujeme zvlášť dobře zapamatovat, nebo které jsou obtížné na pochopení a je jim třeba důkladně rozumět.
Důležité pasáže vyznačujeme soustavou vlastních značek na okrajích.Při
opakování probíraného problému se pak vracíme pouze k podtrženým nebo jinak vyznačeným částem textu.
Výpisky excerpce Pořizování výpisků neboli excerpcí představuje takové studium knihy, při němž
si pořizujeme záznamy zejména oněch částí, které jsou pro nás nějak významné (fakta, formulace, vzorce, grafy, tabulky aj.). Excerpci dělíme na:
a) Zkrácené záznamy, které představují základní myšlenky jednotlivých kapitol nebo odstavců knihy.
b) Autentické doslovné záznamy - si pořizujeme v těch případech, kdy budeme potřebovat doslovnou formulaci textu (velmi často jde o odkaz na významnou odbornou osobnost v daném oboru.
Jestliže studujeme celou knihu, pak místo excerpce pořizujeme tzv. konspekt.
Vypisujeme pouze věci myšlenkově důležité, zvláštní schémata, přehledy a definice, případně hutné přehledy vhodné příklady.
Výtahy z knih Pořízení výtahu z knihy je časově velice náročné.
Z vypůjčených krnh si dle potřeby pořizujeme fotokopie a výtah pořizujeme jen u
zvlášť významných kapitol. Fotokopie se pořizují zejména v těch případech, kdy v textu je mnoho tabulek a grafů, jejichž přepis je velmi pracný, a vlastní přepis by mohl být zatížen i určitými vlastními chybami.
Předností pořizování výtahu z větší knihy je to, že uživatel se postupně naučí
oddělovat nepodstatné od podstatného, naučí se kriticky hodnotit text a cvičí se ve správné odborné stylizaci. .
Záznamový lístek O každém literárním pramenu, který má význam pro naši práci si pořídíme
bibliografický záznam. Všechny údaje potřebné k bibhografickemu záznamu jsou buď na titulní straně nebo vzadu v tiráži. Lístek si zpravidla upravuje jako část tabulky, kde
na levou stranu zapisujeme heslo a na pravou stranu číselný desetinného‚ třídění nebo svůj vlastní třídící systém, který jsme si pro daný účel vytvořili. Na zbývající plochu
zapisujeme úplnou bibliografickou citaci podle CSN a heslovitý popis pramene se
zhodnocením. Záznamové lístky vkládáme do krabic podle třídících znaků nebo podle hesel.
METODY PRÁCE 1. VYMEZENÍ PROBLÉMU Ze zadání tématu práce a ze studia literatury je nutné si dobře vymezit problém,
resp. jeho část, kterou budeme řešit. Podle toho, co je o určitých problémech známo, lze problémy rozdělit na:
. problémy, které již někdo řešil, avšak v jiných podmínkách a souvislostech než je naše zadání,
. problémy, které jsou nové, a nikdo se jimi nezabýval. U problémů, které již byly řešeny, i když vjiných podmínkách, je nutné věnovat
maximální pozornost zprávám, které byly o řešení příslušného problému publikovány.
Jinak riskujeme,že budeme objevovat objevené. Podle významu se problémy rozdělují na: .strategické (klíčové), . taktické (dílčí).
Vyřešení strategických problémů nám zpravidla otvírá potřebu řešení dalších problémů. Podle rozsahu se problémy člení na: .speciální,
. komplexní.
Speciální problém zasahuje menší část určitých jevů či aktivit, zatímco problém
komplexní zasahuje svým obsahem např. do různých odvětví národního hospodářství atd.
Podle objektového principu členíme problémy na: . konstrukční,
. analytické.
Při řešení konstrukčního problému si vytyčujeme cíl buď objevit nebo vytvořit
dosud neznámý objekt, ktetý bude mít žádoucí charakteristiky. Při řešení analytického
problému stojí výzkumník před problémem poznat dosud neznámý objekt (jaký je, z
čeho se skládá, jak vzniká, jak se vyvíjí, co ovlivňuje jeho vývoj a čím ovlivňuje vývoj samotného objektu, své okolí atd.).
Podle obecnosti členíme problémy na: . dílčí,
. univerzální. Dílčí problémy jsou charakterizovány malou šíří jejich vymezení. Problém je
formu1ován obvykle velmi konkrétně (např. faktory efektivnosti ve určitém sektoru). Problém univerzální se naopak vyznačuje větší šíří svého vymezení a jeho vyřešení má širší platnost (např. sama kategorie efektivnosti).
Problémy lze členit i podle toho, jak daný problém dále řešíme. Jedná se pak o
problémy:
. poznávací,
. rozhodovací Při řešení poznávacích problémů objekt (systém) pozorujeme, poznáváme, ale
neklademe si za cíl jeho změnu. Při řešení rozhodovacích problémů nám jde již o přetváření objektu. Tedy se rozhodujeme, co uděláme.
Problémy lze dále členit i na problémy: . atributivní,
. systémové.
V případě atributivních problémů zjišťujeme, jaké vlastnosti má zkoumaný
objekt, jaká je jeho struktura.
U problémů systémových zjišťujeme, jak jednotlivé vlastnosti zkoumaného
objektu spolu souvisi, jak se vyvijí.
Pro řešení jakéhokoliv úkolu (a vědeckého úkolu zejména) je nutno si zvolit
vhodnou metodu práce. Metoda práce je chápána ve dvou základních vyznamech:
. činnost nebo postup charakterižovaný organizovaností, plánovitostí a mající určitou
cílovou povahu.
V případě zpracování diplomové či jiné odborné práce vědeckou metodou rozumíme
promyšlcný, objcktivně správný soubor postupu a prostřcdků, ktcré umožňují objevení vědeckých poznatků a zákonitostí. Obecně lze tvrdit, že každá diplomová či jiná podobná práce vyžaduje samostatný metodický postup.
Metodika představuje konkrétně stanovený způsob řešení určitého opakujícího se
problému (např. metodika hodnocení efektivnosti vynakládaných prostředků na určitých druh veřejných statků apod.).
Metodologie je vědou o metodách, které lze v jednotlivých vědách používat.
2. VOLBA A OVĚŘENÍ ZVOLENÉ METODY Již při studiu prvotních literárních pramenů musíme respektovat tyto zásady: a) použít metodu co nejmodernější a zároveň pokud možno co nejjednodušší, b) užít nejnovější zařízení pro získání příslušných dat, c) vybranou metodu vyzkoušet nejdříve na modelu,
d) zjistit přesnost metody,
e) použít metodu rychlou, snadnou a přitom dostatečně přesnou, fl pracovat při srovnávacích testech vždy za stejných podmínek,
g) operativně přejít najmou metodu zjistíme, že dosavadní metoda nevyhovuje., pokud Protože ověření jedné nebo více metod je již vlastní vědeckou prací, vedeme si o
všech výsledcích získaných při použití příslušných metod pečlivé záznamy. Jde zejména o tyto skutečnosti:
. zdůvodnění výběru (volby) pokusných objektů ajejich rozmístění v prostoru a v čase,
. zdůvodnění počtu (velikosti) pokusných objektů, . zdůvodnění výběru zkoumaných jevů a veličin,
. zdůvodnění rozsahu a přesnosti měření (zkoumání vlivu chyb měření na výsledky) či
pozorování, zdůvodnění velikosti výběru ze základního souboru aj., . způsob pozorování (získávání dat) a registrace zkoumaných jevů, . popis zpracování výsledků a postupy jejich hodnocení,
. v případě modelového řešení návrh na ověření matematického modelu při průzkumovém . vzorku,
. stanovení nároku na matcriá1ní prostředky včetně pracovních sil, získání různých písemných dokladů,
. časový harmonogram prací, . stanovení taktických rezerv,
. příprava speciálních formulářů, tiskopisů pro záznam dat a zpracovaných výsledků, příprava standardního nebo specializovaného softwaru pro sběr a zpracování dat.
3.DRUHY METOD Obecné charakteristické znaky metod Základními znaky metod jsou;
. instrumentální nebo racionální praktická užitečnost, empirický charakter, . korektnost, reprodukovatelnost, adekvátnost a realizovatelnost.
Dalším významným faktorem je řetězení metod, tj. existence množství
metodických procedur, v nichž na sebe navazují dílčí metodické kroky prováděné v
určitém racionálním pořadí. Dodržení správného sledu takovýchto kroků je důležité jak
z hlediska dosažení stanoveného cíle, tak z hlediska celkově efektivity vykonané práce (v první řadě časové efektivnosti). Pokud jde o obecné podmínky realizace metod, patří
mezi ně celá řada subjektivních a objektivních činitelů. Subjektivními činiteli jsou především znalosti a praktické dovednosti lidí. K objektivním činitelům patří: . materiální zabezpečení projektované činnosti,
. informovanost a dosažení nczbytné úrovně profesního myšlení, . stupeň vývoje společenské poptávky, .
. sociá1ně psychologické charakteristiky terénu apod.
KONKRÉTNÍ METODY a) Pozorování Pozorování je základem jakékoliv výzkumné činnosti;
je to základní a
nejběžnější metodou při získávání vědeckých a jiných poznatků. Pozorovaní jako
metodu definujeme jako cílevědomé, plánovité a systematické sledování určitých jevů
doprovázených záznamy dat (popisujících průběh určitých jevů), které jsou pak dále zpracovávány.
Aby byly co nejvíce vylouceny subjektivni vlivy pozorování, působení
mimořádných okolností, nepřesností některých přístrojů aj., je nutné každé pozorování
nejméně třikrát opakovat. Počet zvolených opakování je závislý na podmínkách, protože
některá pozorování opakovat nelze (např. proto, že příslušná obchodní organizace byla zrušena apod.).
Měření je speciálním druhem pozorování, při němž určitou vlastnost objektu či
jevu kvantifikujeme. Měřeným objektům a jevům, které jsou předmětem našeho
zkoumání, přiřazujeme určité číselné hodnoty, které se ve vztahu k vlastnostem objektů a jevů označují jako jejich míra.
Výsledkem pozorování je přesný objektivní popis pozorované skutečnosti, po
němž následuje její analýza.
K tomu,aby pozorování přineslo příslušné
vypracována přesná metodika postupu, která obsahuje:
výsledky, musí být předem
. co budeme pozorovat či sledovat,
. jak budeme příslušné sledování konkrétně provádět,
. kdy, tj. v kterém období budeme pozorovat (sledovat),
. jak často budeme pozorování provádět (jaká bude četnost pozorování), . jak budeme zaznamenávat výsledky pozorování. Z hlediska časového se rozlišují pozorování: . krátkodobá (případně jednorázová),
. dlouhodobá (soustavná).
Z hlediska obsahového může být pozorování: . kauzální - snažíme se zjistit příčiny vzniku sledovaného jevu,
. srovnávací - srovnáváme(komparujeme) různé vztahy nebo naměřené či zjištěně hodnoty v různém čase nebo v různých místech (organizacích, regionech aj .)‚
. informační – shromažďujeme informace o daném jevu bez ohledu na další vazby. Pozorování může být buď metodou samostatnou, nebo je součástí jiné metody.
Výsledkem pozorování je nejen popis určité skutečnosti, ale zejména její vysvětlení v různých souvislostech.
Pokus ( simulace ) Pokus či simulace je procesem , v němž
sledujeme nějaký objekt či jev v
podmínkách, které jsme určitým způsobem záměrně upravili (např. stanovení určité
výše minimální mzdy, propočet velikosti základního fondu pro fondově financování
sociálního zabezpečení, použití určité normy či standardu kvality pro určitou službu aj.). Experimentální práce se většinou skládá z většího počtu pokusů, tzv. pokusných
variant, které se vzájemně ve svých cílech doplňují. Při pokuse se spíše zaměřujeme na vytváření určitých podmínek ,jejichž výsledky následně vyhodnocujeme.
Pokus se zásadně liší od pozorování tím, že cílevědomě zasahujcme do
zkoumaného děje a uměle navozujeme určité podmínky, za nichž sledovaný jev probíhá.
Prostřednictvím pokusu získáváme nové poznatky a ověřujeme si nějakou teorii nebo
hypotézu.
Je třeba zdůraznit, že každý pokus musí mít tzv. kontrolní variantu, tj. variantu,
kde jsme podmínky neměnili, a vůči které výsledky z příslušných pokusných variant srovnáváme. Vliv působení nepředvídaných a mimořádných faktorů vylučujeme opakováním každé pokusné varianty i varianty kontrolní.
Každý pokus probíhá v podstatě ve čtyřech základních etapách: . vytyčení problému,
. zpracování vhodné metodiky, . realizace pokusu,
. vyhodnocení pokusu. a)
Vytyčení problému-stanovení hypotézy
Při vytyčení problému pro určitý pokus, resp. pro realizaci určitého modelu či
postupu vycházíme z pracovní hypotézy, kterou se snažíme ověřit. Na začátku každého
pokusu si musí- me dobře ujasnit, proč pokus děláme a co od něj očekáváme.Používáme
metodu indukce a dedukce . Indukcí dospíváme na základě zkoumání v1astností a hodnot jednotlivých jevů praxe k teoretickým zobecněním. Naopak teoretické závěry si dedukcí ověřujeme v praxi.
Matematické a statické metody Matematické a statické metody umožňují přesné (exaktní) vyjádření jevů a
vztahů mezi nimi. Jejich použití spočívá ve vyjadřování ekonomických hypotéz
matematickými formulacemi, které se podrobí matematickým operacím (řešení rovnic,
vyšetřování průběhu funkcí aj.) a z nich se pak vyvozují obecné ekonomické závěry.
Metoda popisná Tato metoda patří k běžným metodám, které se používají jak v přírodních, tak ve
společenských vědách . V oblasti ekonomických věd se autoři zaměřují na:
. obecný význam podniku v regionu (počet zaměstnanců, objem výroby či služeb) aj., . výrobní program,
. úroveň používaných technologií, . hlavní organizační složky,
.perspektivy podniku z hlediska zvyšování počtu zaměstnanců aj.
Metoda generalizace Metoda generalizace (zobecnění) je myšlenkovým procesem, v němž přecházíme
od jedinečného (zvláštního) k obecnému, od méně obecného k obecnějšímu. Vědecké
zobecnění vyžaduje generalizaci podstatných, zákonitých vlastností.
4. ZDŮRAZŇOVÁNI ČÁSTI TEXTU Každý autor si buď před psaním nebo po pořízení první verze musí dobře ujasnit
vztah u jednotlivých částí a podle toho zvolit typ zvýraznění i nadpisů. Je nezbytné
způsob nadřazenosti či podřazenosti v celé práci dodržovat jednotný. Kromě tučnosti a druhu písma je možné zvýrazňovat podtrháváním příslušných slov či celých vět. Důležité části textu lze zvýraznit:
.
umístěním na samostatný řádek,
.
změnou řezu písma (tučný tisk, kurzíva, aj.,
.
změnou velikostí písma,
. . . . .
podtržením,
změnou druhu písrma (fontu),
psaní verzálkami (velkými písmeny), vložením do uvozovek, proložením atd.
GRAFY Graf a diagram je ilustrace určená k vysvětlení nebo doplnění textu, která slouží
k dobrému vysvětlení a pochopení řešeného problému. Samotný graf musíme
pojmenovat a očís1ovat. Pro tvorbu grafů je vhodné dodržovat tato základní pravidla; . každý graf musí mít výstižný název a potřebný popis, aby byl všeobecně srozumitelný,
. pro konstrukci grafů používáme pouze pravo úhlý systém souřadnic,
. na vodorovnou osu zaznamenává hodnoty veličiny nezávisle proměnné, . na svislou osu zaznamenáváme hodnoty veličiny závisle proměnné,
. využíváme maximálně dané plochy, aby skutečnosti obsažené v grafu byly co nejvíce zřetelné.
Graf musí být přehledný a závislosti musí být vykresleny tak, aby byly jasně
odlišeny průběhy jednot1ivých proměnných (použití odlišných barev, šrafování aj.). Grafy mají výhodu ve své názornosti, avšak velmi často uniká exaktnost sledovaného
jevu, zejména když hodnoty určitého jevu se od sebe příliš neliší. Proto autor musí
zvážit, které jevy je vhodné zachytit čísly v tabulkách, a které je možné a výstižněji zachytit v podobě grafu.
Současné počítačové programy nabízejí bohatou škálu různých grafů. Mezi typy
grafů patří :
a) sloupkové grafy,
b) spojnicové grafy, c) výsečové grafy,
d) bodové tečkově grafy, e) plošné grafy,
f) obrázkové grafy, g) kartogramy,
h) karto diagramy,
i) kombinace různých typů grafů aj.
JAZYKOVÁ STRÁNKA DIPLOMOVÝCH PRACÍ Odborné vyjadřování v každém vědeckém pojednání musí být vedeno snahou o
maximální terminologickou přesnost a určitost. Jazyk vědeckých prací má svá specifika stejně tak jako ostatní literární útvary.
Některé zvláštností věty v odborném textu Mezi zvláštnosti odborného textu patří zejména: a) Zásadně používáme přesně definované odborné výrazy, zavedené termíny, ustálená slova a ustalená spojení slov.
b) V textu neuvádíme věty jednočlenné, tj. takové, které nelze rozčlenit na část podmětovou a přísudkovou .
c) K vyjádření vztahu mezi jednotlivými myšlenkami se používají jednoznačné spojovací
výrazy. Místo spojek vyjadřujících ruzné vztahy (např. když), používáme zpravidla
spojky, které přesně vystihují popisovaný vztah. Podmínkový vztah vyjadřuje jednoznačně spojka jestliže (např. Jestliže urychlíme obrat zásob, stoupne využití
vloženého kapitalu. Někdy používáme celých ustálených obratů jako např. z toho vyplývá.
d)Používáme věty oznamovací, citově nezabarvené a ze souvětí pouze souvětí podřadná. e) Vyhýbáme se používání synonym v textu uvádíme jen zavedené odborné výrazy, i kdybychom je měli opakovat vícekrát.
f) ukazovací zájmeno má nahradit pouze předchozí větu, nikoliv však substituovat. g) Zásadně nepoužíváme výrazů typu: sic, tedy, cca, jak je obecně známo a různých slohových příkras.
ÚPRAVA DIPLOMOVÉ PRÁCE Na stránku se píše cca 30 řádků, na řádek cca 60 úhozů (včetně mezer a dle typu
písma). Též se doporučuje řádkování o velikosti 1,5 řádku a nastavení dělení slov. V
každé bakalářské a diplomové práci by mělo být dodržováno stejné rozvržení textu na všech stránkách, a proto jsou doporučovány následující: . 25mm horní okraj,
. 20 mm pravý okraj,
. 15—25mm dolní okraj.
Další informace Diplomová práce se odevzdává ve dvou vyhotoveních, knihařsky svázána (u BP
může být jedno vyhotovení v pevné a jedno v kroužkové vazbě). Každá závěrečná práce
musí obsahovat níze uvedené náležitosti v tomto pořadí: 1.
desky závěrečné práce,
3.
zadání bakalářské nebo diplomové práce,
5.
abstrakt,
2. 4. 6. 7.
titulní list závěrečné práce,
prohlášení autora,
vlastní text závěrečně práce a údaje pro katalog knihovny.
Titulní list diplomové práce Diplomové práce zpracovaně v češtině musí obsahovat titulní list v české a v
anglické verzi.Práce napsané v cizím jazyku mají titulní list v příslušně jazyce a v češtině.
Titulní list závěrečné práce má obsahovat: . název vysoké školy,
. název fakulty a katedry nebo vysokoškolského ústavu, na nichž byla práce zpracována, . název závěrečně práce, . druh závěrečně práce,
. ve spodní části štránky je uveden autor a vedoucí práce, v případě disertační práce školitel. Pod tímto údajem je uveden rok vypracování závěrečné práce Zadání diplomové práce Zadání závěrečně práce se umisťuje za titulními listy diplomové práce .
Prohlášení autora
Autor v prohlášení potvrzuje vlastnoručním podpisem,že vypracoval samostatně,
a uvedl veškerou povinnou literaturu. Dále zde autor souhlasí s užitím své práce jakožto školního díla a také se zpřístupněním práce v knihovně. Pokud autor nesouhlasí s prezenčním zpřístupněním své práce v knihovně, odpovídající část textu vynechá. Abstrakt Abstrakt je zpracován vždy v českém a anglickém jazyce v rozsahu minimálně
dvacet řádků.
Údaje prokatalog knihovny
Poslední list závěrečně práce obsahuje údaje pro katalog knihovny zpracovaně ve formě tabulky .
Obsah
Obsah závěrečné práce se skládá z názvů hlavních kapitol, oddílů a pododdílů s čísly jejich stran.
Seznam ilustrací, tabulek, značek a zkratek Všechny obrazové ilustrace (grafy, kresby, fotografie, diagramy, mapy nesou souhrnný
název obrázek nebo tabulka a musí být uvedeny za obsahem ve zvláštních seznamech (seznam tabulek ‚ seznarn obrázků). Seznamy musí obsahovat název ilustrace nebo tabulky, příslušně číslo tabulky či ilustrace a číslo stránky, na níž je ilustrace nebo
tabulka otištěna. Číslování se provádí arabskými číslicemi posstupně. Každá ilustrace nebo tabulka musí být citována v textu.
Úvod Každá závčrečná práce musí obsahovat úvod. V této části autor popisuje současný stav věci zvoleného tématu, vysvětluje zde, proč si vybral dané téma a co je cílem jeho práce. 24 Textová část
Textová část práce je členěna do kapitol, oddílů a pododdílů (podle obsahu), přičemž
každá; kapitola začíná na nové straně (pokud se na jedné straně vyskytuje několik
kapitol, text ztrácí přehlednost). Kapitoly se průběžně číslují arabskými číslicemi.
Poslední číslo se odděluje od názvu podkapitoly dvojitou mezerou (při psaní na stroji, v PC to lze nařídit pomocí stylu nadpisů). Způsob značení kapitol a podkapitol musí být v celé práci stále stcjný. Délka jedné kapitoly by měla přesahovat jednu stranu. 2.5 Závěr
V této části autor shrne všechny výsledky své práce a uvádí závěry ke kterým zpracováním své práce došel.
2.6 Citace, odkazy a poznámky
Zde uvedený postup je v podstatě shodný v předchozím textem. 2.7 Seznam použité literatury
Všechny dokumenty použité při vypracování závěrečné práce mtusí být uvedeny v seznamu použité literatury.
Jednotlivé publikace jsou v seznamu číslovány buď abecedně podle prvního autora nebo
numerické posloupnosti korespondující s pořadím odkazů v textu. Mělo by se použít i vnitřní členění na knihy, časopisy, výzkumné práce, normy atd. Úprava literatury je uvedena v bodě práce s literaturou, citace podle ČSN O1O2. Příklad seznamu použité literatury:
Bartošíková, M.‚ Kopáč, J. Obchodní zákoník. Praha: Prospektum, 1991. část 1, ISBN 80-79263-3 2.8 Přílohy
Přílohy jsou autonomní součástí práce. Pokud jsou uvedeny v hlavním svazku, následují za seznamem literatury a mohou mít posloupné číslování stránek, které navazují na číslování hlavního textu. Přílohy by měly mít také své názvy. Přílohy mohou zahrnovat
více podrobných informací, které jsou pro pochopení hlavního textu nezbytné. Každá
příloha musí začínat na nové stránce. Pro identifikaci jednotlivých příloh slouží buď čísla nebo písmena, resp. kombinace obou. 2.9 Údajc pro knihovnickou databázi
Poslední list závěrečně práce obsahuje údaje pro knihovnickou databázi, které jsou zpracovány ve forme tabulky. Je treba spravně vyplnit název oboru v kterém, byla závěrečná prace vypracována (viz příloha č.5).
Informační etika V České republice je chráněno intelektuální vlastnictví a autorský zákon
umožňuje použít výňatky z cizích děl v následujících případech: a)
zařazení celých drobných zveřejněných děl do svého samostatného díla
vědeckého, kritického, odborného nebo do díla určeného k vyučovacím účelům či pro objasnění jeho obsahu,
b) užití zveřejněného díla v přednášce výlučně k účelům vědeckým nebo vyučovacím. Autorský zákon ovšem zdůrazňuje, že je však vždy nutnouvést jméno autora
(nejde li o dílo anonymní) nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost. A dále je též povinností uvést název díla a pramen. Citační etika
Citační etika vyžaduje, aby autor zveřejnil veškeré informační prameny, které
použil pro svoji práci tak, aby je bylo možně identifikovat. Je žádoucí, aby autor zřetelně označil převzaté části od částí, kteréé jsou jeho vlastní. Pro citace částí děl se
proto doporučuje tyto citace typograficky odlišit od dalšího textu např. „kurzívou“. Na konec nebo na začátek této části uvádíme identifikačjní údaje, které v práci odkazují na úplnou citaci. Mezi nejčastější prohřešky proti citační etice řadíme: 1.
Citování díla, které autor nepoužil. Dnes je velmi oblíbeným trendem vložit
mezi použité prameny různé kapacity oboru (tzv. authorities) ačkoli nemají
sebemenší souvislost s tématem práce např. v kybernetice se oblibou cituje Wiener, ve fyzice Einstein apod. Je smutné, že se tato praxe užívá i na
některých vysokých školách, kde je například zvykem v diplomových pracích uvádět dílo oponenta, aniž by souviselo s tématem.
2. Necitování díla, které autor použil. Jedná se o je ještě závažnější přestupek než citování díla, které autor nepoužil.
3 . Citování vlastních děl, která nemají souvislost s novým dílem (tzv. autocitace). Pokud autor napsal už nějaké dílo, může sama sebe propagovat tím, že svá , díla uvede v
seznamu citací. Zde je na místě pak, že je značně ješitné uvádět v citacích svá vlastní día, aniž by souvisela s tématem práce.
4. Nepřesné citování, znemožňující identifikaci díla. Pokud citujeme dokument, zapíšeme o něm údaje tak, aby se dal nalézt. Pokud přejímáme citace zprostředkované, zvyšuje se riziko nepřesného zápisu, a tak i riziko chyby. Proto by mělo být zásadou
ověřovat, že se podle uvedené citace dokument dá najít. To je důležité především u
elektronických dokumentů. Je li dílo špatně citováno, může se naskytnout otázka, zda nejde o úmysl.
