Struktura a dynamika nelesní vegetace (moderuje I. Axmanová)

Konference České botanické společnosti: Doktorandské inspirace v botanice II. Praha 26.-27.11. 2011

Program Sobota 26. listopadu 8.30– 10.00 Registrace účastníků (konferenční poplatek 250,- Kč, členové ČBS 150,- Kč) 10.00–10.10 Zahájení (úvodní slovo předsedy ČBS a organizátorů konference)

Lesní vegetace a její dynamika (moderuje T. Urfus) 10.10 – 10.30 M. ADÁMEK: Lesní požáry v ČR a jejich vliv na vegetaci 10.30 – 10.50 P. BOBEK: Holocénní dynamika požárů v pískovcové oblasti Českého Švýcarska 10.50 – 11.10 L. DUDOVÁ: Jeseníky v ranném a středním Holocénu 11.10 – 11.30 R. BAČE & P. JANDA: Vliv disturbance ve společenstvu horských smrčin na jedince smrku a jeřábu 11.30 – 11.50 přestávka 11.50 – 12.10 V. ČADA: Historie narušení horských smrčin Šumavy 12.10 – 12.30 P. JANDA, R. BAČE, V. ČADA & M. SVOBODA: Dendroekologické metody pro šetření režimu narušení a poznatky ze studia z přírodních horských smrkových lesů Rumunska a Česka 12.30 – 12.50 M. PETRÁŠOVÁ: Fytocenologická a ekologická charakteristika tvrdých lužných lesov Slovenska 12.50 – 13.10 Podyjí.

O. VILD: Vliv odstraňování opadanky na diverzitu podrostu v NP

13.10. – 14.10 oběd

Struktura a dynamika nelesní vegetace (moderuje I. Axmanová) 14.10 – 14.30 B. FEDORKOVÁ: Vplyv prírodných a antropogénnych stresových faktorov na lúčne a pasienkové spoločenstvá Horehronského podolia (úvod do metodiky) 14.30 – 14.50 A. JÍROVÁ: Vliv vegetace okolí na druhové složení opuštěných polí Českého Krasu 14.50 – 15.10 Z. FAJMONOVÁ: Diverzita luční vegetace Západních Karpat 15.10 – 15.30 Z. MELEČKOVÁ, D. DÍTĚ, D. GALVÁNEK & P. ELIÁŠ, JUN.: Vplyv odstránenia vegetačného krytu v degradovaných halofytných spoločenstvách 15.30 – 15.50 A. DINGOVÁ: Synúzie lišajníkov a ich cenologická väzba na viatych pieskoch Borskej nížiny (JZ Slovensko)

1


15.50 – 16.10 rastlín

Z. PLESKOVÁ: Realizované niky kalcitolerantných rašeliniskových

16.10 – 17.10 prezentace posterů

Metodické přístupy ve studiu vegetace (moderuje P. Šarhanová) 17.10 – 17.30 T. STACHOVÁ: Hodnoty biodiverzitních indexů se mění s měnící se hustotou experimentálního rostlinného společenstva 17.30 – 17.50 I. AXMANOVÁ & L. TICHÝ: Metody odhadu biomasy 17.50 – 18.10 M. VYMAZALOVÁ: „Jarní druhy“ vegetace nížinných lesů a stepí ČR 18.10 – 18.30 M. JIROUŠEK, I. TŮMA, P. HOLUB, J. ZÁHORA, K. KINTROVÁ & M. HÁJEK: Jak měnící se živinové poměry vrchovišť Jizerských hor a Jeseníků ovlivňují dekompozici: transplantační experiment

Neděle 27. listopadu Evoluce a systematika rostlin (moderuje K. Marhold) 8.00 – 8.20 A. GUTTOVÁ, K. PIKNOVÁ, J. ZOZOMOVÁ-LIHOVÁ & A. LACKOVIČOVÁ: Rod Solenopsora (lišajníky, Catillariaceae): morfologicko-anatomická a genetická variabilita európskych druhov s plakodioidnou stielkou 8.20 – 8.40 L. PAŠTOVÁ: Využití in situ hybridizačních technik při studiu původu hybridogenních taxonů 8.40 – 9.00 P. KÚR: Hybridní speciace u vybraných středoevropských zástupců rodu Spergularia 9.00 – 9.20 D. BÁRTOVÁ: Hybridizace, velikost genomu a láska s překážkami 9.20 – 9.40 B. BRANDOVÁ, R. J. VAŠUT, V. BAJER & M. KITNER: Je Betula obscura pouze fantomem východomoravské flóry? 9.40 – 10.00 M. LEPŠÍ, P. LEPŠÍ & P. VÍT: Je Podyjí centrum diverzity jeřábů v ČR, nebo je všechno jinak? 10.00 – 10.20 P. ŠARHANOVÁ, R. J. VAŠUT, T. F. SHARBEL, M. DANČÁK, M. KITNER & B. TRÁVNÍČEK: Mikroevoluční procesy v populacích evropských ostružiníků: apomixie versus sexualita – stabilita versus inovace 10.20 – 10.40 přestávka 10.40 – 11.00 Z. KHODLOVÁ, P. TRÁVNÍČEK & K. KRAK: Fylogenetická studie rodu Anthoxanthum 11.00 – 11.20 M. SOCHOR: Genetická struktura populací Salix daphnoides Vill. v Beskydech

2


11.20 – 11.40 F. KOLÁŘ: Jak vzniká diverzita v dříve zaledněných oblastech? Po stopách evoluce polyploidního komplexu svízele nízkého (Galium pumilum agg.) ve střední a severní Evropě 11.40 – 12.00 M. JANDOVÁ: Cytologická polyploidního komplexu Allium oleraceum

studie

generativního

potomstva

12.00 – 12.20 P. VESELÝ: Velikost genomu a obsah GC bází geofytů: zrcadlo fenologie a ekologie? 12.20 – 12.40 P. NOVOTNÝ: Budoucnost botanických určovacích klíčů 12.40 – 13.40 oběd

Populační biologie cévnatých rostlin ( moderuje P. Šarhanová) 13.40 – 14.00 J. CHLUMSKÝ, P. KOUTECKÝ, V. JÍLKOVÁ & M. ŠTECH: Možnosti šíření rodu Melampyrum a adaptace pro myrmekochorii 14.00 – 14.20 J. TĚŠITEL: Kořenoví poloparaziti a kompetice o světlo 14.20 – 14.40 P. FIBICH, A. VÍTOVÁ, P. MACEK & J. LEPŠ: Dynamika uchycování semenáčků a jejich prostorové uspořádání v umělých gapech na vlhké louce 14.40 – 15.00 T. MALINOVÁ: Co ovlivňuje rozšíření vzácné orchideje běloprstky bělavé (Pseudorchis albida) na horských loukách? 15.00 – 15.20 D. MICHALCOVÁ: Srovnání Bílých Karpat, Pálavy a Podyjí z hlediska alfa a beta diverzity

Biologické invaze (moderuje M. Lepší) 15.20 – 15.40 J. ČUDA, H. SKÁLOVÁ & Z. JANOVSKÝ: Stanovištní nároky, krátkodobá dynamika a kompetice mezi původním a invazními druhy Impatiens 15.40 – 16.00 V. KALUSOVÁ, M. CHYTRÝ, J. T. KARTESZ, M. NISHINO & P. PYŠEK: Evropské biotopy jako zdroje nepůvodních druhů rostlin 16.00 – 16.20 J. MEDVECKÁ & I. JAROLÍMEK: Ktoré faktory ovplyvňujú výskyt a šírenie nepôvodných druhov rastlín v horských oblastiach? (modelové územie: Vysoké Tatry) 16.20 – 16.40 K. ŠTAJEROVÁ: Reakce rostlinných společenstev na invazi: mezikontinentální biogeografické srovnání vlivu nepůvodních a původních dominant

3


Postery: B. Brandová, V. Dvořák, S. Hrachová, M. Hroneš, L. Klečková, V. Nývltová, M. Sochor, E. Stanovská, J. Ševčík, M. Dančák, M. Duchoslav & R. J. Vašut: Charakteristika populací vybraných ohrožených a vzácných druhů vrb v ČR M. Budzáková & J. Šibík: Ekologické nároky druhov Sesleria tatrae a Sesleria albicans v spoločenstvách Západných Karpát M. Fialová: Kompetiční schopnosti cytotypů česneku planého (Allium oleraceum) E. Hettenbergerová: Změny v druhové skladbě rostlin a měkkýšů na vlhkostním gradientu. E. Horčičková & J. Vojta: Vliv prasete divokého (Sus scrofa) na vegetaci semixerotermních trávníků I. Hralová, P. Bureš, L. Horová: Velikost genomu a obsah GC bazí v rodu Carex M. Hroneš: Variabilita vrby laponské (Salix lapponum) v České republice C. Chudobová: Flóra pražských a středočeských železničních nádraží s důrazem na invazní a plevelné druhy T. Klinerová, Drhovská L., Hédl R., Vojta J.: Starobylé a novodobé lesy: které jsou vhodnější pro výskyt pravých lesních druhů? D. Michalcová: Botanická fotogalerie nejen pro odborníky (www.botanickafotogalerie.cz) J. Ondráček, M. Hejcman, P. Karlík & T. Klír: Je možné detekovat sídelní aktivity 600 let od opuštění středověké vesnice na lesní vegetaci i půdně chemických vlastnostech? J. Těšitel & J. Kocková: Identifikace hostitelských druhů kořenových poloparazitů z čeledi Orobanchaceae J. Petrýdesová, P. Sulo & K. Bacigálová: Taxonómia vybraných druhov rodu Taphrina na Slovensku D. Uhereková: Faktory ovplyvňujúce frekvenciu výskytu machorastov na slovenských hradoch a zrúcaninách P. Vachová: Jak množství živin ovlivňuje rozšíření Calamagrostis epigejos (L.) Roth v travních porostech F. Zedek, P. Bureš: Vyvinuly se holocentrické chromozómy jako obrana proti centrometrickému tahu?

4


Abstrakty (řazeny abecedně podle příjmení autorů)

Martin Adámek

Přednáška

Ph.D. student (5. ročník) Katedra botaniky, PřF,Univerzita Karlova, Benátská 2, 128 01 Praha 2 Email: [email protected] Lesní požáry v ČR a jejich vliv na vegetaci Význam lesních požárů pro dynamiku některých lesních ekosystémů severní polokoule je dostatečně znám, například z Mediteránu, Severní Ameriky, Skandinávie či Sibiře. V podmínkách střední Evropy však dosud býval při úvahách o dynamice lesních ekosystémů vliv požárů marginalizován. Výskyt požárů v této oblasti je však doložen z mnoha recentních lokalit a jejich kontinuální působení v průběhu Holocénu potvrdily moderní paleoekologické výzkumy. Cílem této studie je zjistit, jak se uplatňuje lesní požár jako ekologický faktor v lesích střední Evropy (v rámci ČR a sousedních států) a nakolik může být v těchto podmínkách považován za faktor přirozený, podmiňující existenci některých lesních společenstev. S využitím metod GIS byly zjištěny zákonitosti výskytu lesních požárů, tj.vazba na určité lesní typy a krajinné stuktury. Metodou fytocenologického snímkování byl zkoumán průběh sukcese na spáleništích a dlouhodobější vliv požárů na lesní vegetaci. V rámci projektu byla také navázána spolupráce s paleoekologem zabývajícím se paleoantrakologickou analýzou výskytu požárů v průběhu Holocénu.

5


Irena Axmanová*, Lubomír Tichý

Přednáška

*

Ph.D. student (5. ročník) Ústav botaniky a zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 611 37 Brno Email: [email protected] Metody odhadu biomasy Za jeden z klíčových faktorů ovlivňujících druhové složení i bohatost společenstev je považována produktivita stanoviště, která bývá často vyjádřena jako biomasa vyprodukovaná v daném vegetačním období na jednotku plochy (sušina v g.m-2). Protože je odběr biomasy bohužel pracný, zdlouhavý a díky své destruktivní povaze někdy zcela nevhodný pro daný typ studie, je často nahrazován metodami nepřímého odhadování biomasy. Nejčastěji je biomasa predikována na základě celkové pokryvnosti porostu, nebo pomocí modelů, které zohledňují výšku a pokryvnost rostlin. Hlavním cílem této studie bylo vytvoření modelů biomasy na základě snadno získatelných proměnných, srovnání několika možných přístupů a ukázání limitů jejich použití. Analýzy jsme prováděli na čtyřech nezávislých datových souborech fytocenologických snímků z České republiky, v nichž byla odebírána biomasa: vlhké louky, suché trávníky, transekty prameniště-louka a listnaté lesy (bylinné patro).

6


Radek Bače*, Pavel Janda

Přednáška

*

Ph.D. student (3. ročník) Katedra pěstování lesů, Fakulta lesnická a dřevařská, Česká zemědělská univerzita, Kamýcká 129, 165 21 Praha Email: [email protected] Vliv disturbance ve společenstvu horských smrčin na jedince smrku a jeřábu Ve střední Evropě doposud nebylo ve větší míře možné studovat vliv silných disturbancí na přirozená lesní společenstva, protože disturbance nebyly řídícími pracovníky pokládány za přirozené a jejich následky byly odstraňovány. Důsledkem toho máme nedostatek znalostí o jejich působení na jednotlivé druhy. Naším cíle bylo zjistit, jakým způsobem ovlivňuje disturbance horního stromového patra vichřicí a lýkožroutem smrkovým přežití, výškový přírůst, prostorové rozmístění a míru okusu jedinců smrku a jeřábu v přirozeném společenstvu horské smrčiny NP Šumava. Výška, přítomnost okusu a prostorové rozmístění jedinců nad 50 cm výšky byly hodnoceny na dvou čtvercových hektarových plochách před (v roce 2006) a po (v roce 2010) silné disturbanci horního stromového patra. Jedinci byli po čtyřech letech opětovně dohledáni, bylo zjištěno, zda přežili a případně co bylo příčinou mortality. Byla zjišťována změna jejich výšky, výskyt nových jedinců nad 50 cm a stav okusu. Míra přežití jeřábu byla větší než u smrku, protože jeřáby narozdíl od smrku nebyly poškozeny vývraty živých stromů ani napadením lýkožroutem smrkovým. Jeřáb reagoval na zvýšený přísun světla vyšším výškovým přírůstem navzdory jeho menší počáteční výšce před disturbancí. Jedinci obou druhů, nově dorostlí nad 50 cm výšky, se objevovali v místech jedinců etablovaných již před disturbancí. Jedinci jeřábu byly méně poškozeni okusem v těch místech, kde jedinci smrku by usmrceni nebo poškozeni pádem vývratu živého dospělého smrku. Celkově vzato, zmlazení obou druhů reagovalo pozitivně na disturbanci. Zmlazení jeřábu více profituje z disturbance větrem. Jednak vývraty živých stromů s četnými větvemi působí jako bariéra pro vstup zvěře a jednak je jeřáb odolnější vůči zavalení nebo vyzdvihnutí talířem vývratu.

7


Daniela Bártová

Přednáška

Ph.D. student (2. ročník) Ústav botaniky a zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 611 37 Brno Email: [email protected] Hybridizace, velikost genomu a láska s překážkami Produktem hybridizace druhů s nestejnou velikostí genomu jsou populace s variabilní velikostí genomu (přítomné např. v rodech Helianthus, Cirsium, Taraxacum). Cílem dizertační práce je popsat distribuci velikosti genomu v přírodních a experimentálních populacích takovýchto homoploidních hybridů a testovat hypotézy vývoje variability velikosti genomu vytvořené na základě teoretických modelů. Díky gynodioecickým modelovým druhům bude možné se zaměřit i na testování nenáhodné asymetrie v segregaci chromozomů různé velikosti a jejího příspěvku k vývoji variability v populacích, další modely poslouží k možnému zobecnění závěrů vzhledem k taxonům, u nichž již byla variabilita velikosti genomu popsána, ale její příčina nebyla dosud objasněna.

8


Přemysl Bobek

Přednáška

Ph.D. student (4. ročník) Katedra botaniky, PřF, Univerzita Karlova, Benátská 2, 128 01 Praha 2; Botanický ústav AV ČR, Zámek 1, 252 43 Průhonice Email: [email protected] Holocénní dynamika požárů v pískovcové oblasti Českého Švýcarska Rozsáhlé plochy lesní vegetace v severních Čechách mají ve svém současném druhovém složení dominantu Pinus sylvestris. Výskyt těchto porostů je vázán především na chudé půdy na pískovcovém podloží. Otázka dřívějšího rozšíření a plošného rozsahu tohoto typu vegetace však nebyla doposud uspokojivě zodpovězena. Rekonstrukce provedené na základě pylových analýz v oblastech pískovcových skalních měst omezují výskyt borovice ve středním a mladém Holocénu na extrémní stanoviště okrajů skalních masivů. V rozporu s touto interpretací je však hojný výskyt uhlíků borovice v půdách i na stanovištích, které mají edaficky poměrně příznivé podmínky. Může být na těchto místech, kde borovice přirozeně ustupuje konkurenčně silnějším druhům, udržována její dominantní role jinými faktory, například opakovaným působením ohně? K objasnění interakce mezi vegetací a výskytem požárů v průběhu Holocénu byla použita kombinace několika paleoekologických metod. Na čtyřech lokalitách s rašelinným sedimentem bylo ve vzorcích odebraných z profilu po 1 cm stanoveno množství makroskopických uhlíků (>125 µm). Změny v míře depozice uhlíků dokumentují požárové události v blízkém okolí. Dále byly v širším okolí profilů vykopány půdní sondy a flotací odebraných vzorků získány uhlíky. Jejich determinace pak umožňuje zjistit druhové složení vegetace, která byla požárem na daném místě zasažena. Dosavadní výsledky ukazují na dlouhodobou existenci požárových událostí ve zkoumané oblasti a velký rozsah lesních porostů s dominancí Pinus sylvestris v minulosti.

9


Blanka Brandová*, Václav Dvořák, Soňa Hrachová, Michal Hroneš, Lucie Klečková, Veronika Nývltová, Michal Sochor, Eva Stanovská, Jan Ševčík, Martin Dančák, Martin Duchoslav, Radim J. Vašut Poster *

Ph.D. student (2. ročník) Katedra botaniky, PřF, Univerzita Palackého, Šlechtitelů 11, 783 71 Olomouc Email: [email protected] Charakteristika populací vybraných ohrožených a vzácných druhů vrb v ČR Rod vrba (Salix L.) je v ČR zastoupen 25 původními druhy, z nichž polovina je u nás zařazena do některé z kategorií Červeného seznamu. Tyto dvoudomé většinou vlhkomilné dřeviny jsou v ČR ohroženy především z důvodů přímé destrukce jejich přirozených biotopů, fragmentace populací, eutrofizace prostředí či invaze nepůvodních druhů rostlin. Mnohdy zůstává otázkou, jak moc jsou ohroženy hybridizací s ostatními druhy, neboť vrby obecně se snadno a často navzájem kříží. Většina českých populací ohrožených vrb je reliktního charakteru a pravděpodobně tak zachovávají významné fragmenty genetické variability těchto druhů. ČR je zároveň díky střetu několika biogeografických zón ideálním místem pro studium vrbových hybridních zón jak na lokální, tak evropské úrovni. V našich studiích se zabýváme druhy S. bicolor, S. daphnoides, S. eleagnos, S. hastata, S.herbacea, S. lapponum, S. myrtilloides a S.repens agg. Jednotlivé práce mají několik cílů. 1) Studium genetické variability prostorově omezených a většinou unisexuálních populací druhů (S. herbacea, S. bicolor, S. lapponum, S. myrtilloides). 2) Studium genetické variability populací ohrožených druhů vrb, u kterých dochází (nebo může docházet) ke značné dynamice populací v čase a prostoru díky hybridizaci nebo vazbě na proměnlivý biotop (S. hastata, S. daphnoides, S. elaeagnos). 3) Optimalizace použití molelulárních metod (SSR, AFLP) pro studium druhů rodu Salix obecně. 4) Studium hybridizačních procesů v obecné rovině (S. hastata, S. repens agg., S. lapponum). 5) Studium vztahů mezi pohlavími ve fragmentovaných vs. bohatších populacích (S. lapponum, S. hastata, S. daphnoides, S. herbacea, S. elaeagnos). A v neposlední řadě rovněž 6) floristické studie zaměřené na revizi současných lokalit výskytu a revize dostupných herbářových položek.

10


Blanka Brandová*, Radim J. Vašut, Vojtěch Bajer & Milan Kitner

Přednáška

*

Ph.D. student (2. ročník) Katedra botaniky, PřF, Univerzita Palackého, Šlechtitelů 11, 783 71 Olomouc Email: [email protected] Je Betula obscura pouze fantomem východomoravské flóry? Rod Betula zahrnuje většinou pionýrské dřeviny rozšířené hlavně v boreálním a mírném pásu severní polokoule. Taxonomie tohoto rodu je komplikovaná díky polyploidizaci a časté hybridizaci spojené s introgresí; taxonomie je obecně ztížená retikulární evolucí. Okruh diploidního druhu B. pendula zahrnuje více či méně morfologicky vyhraněné morfotypy, které se vyskytují sympatricky s B. pendula s.str. Jedním z taxonů tohoto okruhu je B. obscura, který se vyznačuje temně zbarvenou borkou. Areál jejího rozšíření zahrnuje pouze střední (a východní) Evropu, kde (údajně) preferuje světlá vlhčí místa. V ČR je její rozšíření vázané pouze na Beskydy a Slezsko a její výskyt je poměrně vzácný. Terénní průzkum taxonu v Beskydech ukázal, že se dá rozlišit od B. pendula s.str. pouze podle tmavé borky a velikosti a barvy lenticel – v ostatních znacích je morfologicky i ekologicky velice podobný druhu B. pendula s.str. Cílem studie bylo zhodnotit pomocí metody AFLP genetickou variabilitu B. obscura v Beskydech a porovnat tak tuto variabilitu u morfologicky velmi podobných taxonů okruhu B. pendula agg. Předběžné výsledky ukázaly, že beskydský taxon s tmavou borkou nelze geneticky odlišit od běžného morfotypu. B. obscura – na základě ekologie, rozšíření a genetické variability – tak představuje spíše fantoma české flóry, než reálný druh.

11


Monika Budzáková*, Jozef Šibík

Poster

*

Ph.D. student (2. ročník) Botanický ústav SAV, Dúbravská cesta 9, 845 23 Bratislava, Slovensko Email: [email protected] Ekologické nároky druhov Sesleria tatrae a Sesleria albicans v spoločenstvách Západných Karpát Výskum je zameraný na štúdium vzťahov a nárokov dvoch druhov rodu Sesleria: Sesleria albicans a Sesleria tatrae, ktoré sa na území Slovenska vyskytujú prevažne vo vápencových častiach vysokých pohorí. Z morfologického hľadiska ide o druhy pomerne variabilné. Pri ich určovaní v teréne sa preto, vzhľadom na rozdielne ekologické nároky týchto druhov, prihliada aj na vlastnosti lokality ich výskytu, ako je dĺžka trvania snehovej pokrývky, exponovanie stanovišťa a pod. Druh S. albicans podľa doterajších výskumov uprednostňuje skôr strmé vysychavé svahy s plytkou pôdou na vápencových substrátoch, zatiaľ čo druh S. tatrae možno nájsť na miernejších vlhších žľaboch s hlbšou pôdou a dlhotrvajúcou snehovou pokrývkou. Cieľom tejto práce je stanovenie, resp. potvrdenie ekologických preferencií týchto druhov pomocou vhodných metód. Pre účely zisťovania ekologických nárokov druhov S. albicans a S. tatrae boli na území Belianskych Tatier vyčleňované ekologické tranzekty, ktoré boli vedené tak, aby na línii tranzektu boli zastúpené oba druhy. Kedže spomenuté druhy je možné jednoznačne odlíšiť na základe rozdielneho ploidného stupňa, pre potvrdenie správnosti determinácie druhov S. albicans (tetraploid) a S. tatrae (oktoploid) bola použitá metóda prietokovej cytometrie. Výstupy všetkých analýz poukazujú na širšiu ekologickú valenciu druhu Sesleria albicans v porovnaní s druhom Sesleria tatrae. Druh S. albicans je podľa výsledkov oveľa adaptabilnejší, vykázal vyššiu variabilitu stanovíšť. Vyskytoval sa vo všetkých prítomných ekologických typoch: strmých skalných stráňach, dnách skalných previsov. Pomerne hojným bol aj v miernejších vlhších žľaboch, kde sa pôvodne predpokladala dominancia druhu S. tatrae. Druh S. tatrae bol v rámci vytýčeného tranzektu zaznamenaný iba v jednom ekologickom type a to v lavínových žľaboch a konkávnych častiach reliéfu. Na týchto stanovištiach bola pôda hlbšia oproti plytkým strmým skalnatým lokalitám a dnám skalných previsov s druhom S. albicans. Predpokladané je aj dlhšie trvanie snehovej pokrývky na lokalite. Výstupy práce sú v tejto fáze výskumu zatiaľ orientačné. K zobjektívneniu výsledkov v budúcnosti prispeje rozšírenie počtu zápisov a tranzektov aj v ďalších pohoriach Slovenska.

12


Vojtěch Čada

Přednáška

Ph.D. student (2. ročník) Fakulta lesnická a dřevařská, Česká zemědělská univerzita, Kamýcká 129, 165 21 Praha Email: [email protected] Historie narušení horských smrčin Šumavy Informace o historických souvislostech současného stavu lesa jsou potřebné pro správná rozhodnutí v oblasti managementu lesů. Disturbance (narušení) hrají hlavní úlohu při formování druhového složení a struktury lesa. Bohužel není mnoho známo o roli narušení ve středoevropských lesích. Cílem této práce je popsat vznik a vývoj porostů v souvislosti s minulými narušeními v oblasti horských smrčin Šumavy. Předmětem zájmu byl vznik starých lesů v této oblasti. Metodou byla analýza věkové struktury populace smrku, a také letokruhová analýza. Na základě toho, jak strom rostl, lze odhalit minulá narušení a popsat vznik porostu. Na přírůstových sériích byly hledány události A) uvolnění a B) rychlého počátečního přírůstu. Uvolnění je definováno jako náhlé, setrvalé a výrazné zvýšení přírůstu. Tím strom reaguje na odstranění konkurenta narušením. Druhá možnost je, že strom začal růst až po narušení v otevřených podmínkách. V takovém případě je rychlost růstu od počátku vysoká a následný trend je rovný, parabolický nebo klesající (bez výskytu uvolnění). Pokud jsou takové události synchronizovány v čase mezi více stromy, poukazuje to na výskyt důležitého narušení v té době. Porosty v různých oblastech horských smrčin Šumavy vznikaly po silných narušeních. Tato narušení byla synchronizována mezi různými oblastmi a vysvětlena historickou evidencí o výskytu vichřic, či gradací lýkožrouta smrkového. To nás přivádí k úvaze, že tyto porosty vznikaly po přírodních disturbancích. Lze jmenovat vichřici z roku 1778, 1821/2, více vichřic z dekády 1860 a následnou gradaci lýkožrouta. Hůře lze na základě našich dat hodnotit rozsah minulých narušení. Nicméně mohu předložit hypotézu, že v 18. a 19. století se ve studované oblasti rozpadaly porosty na menších plochách (řádově desítky hektarů), než je tomu v současnosti.

13


Jan Čuda*, Hana Skálová & Zdeněk Janovský

Přednáška

*

Ph.D. student (2. ročník) Botanický ústav AV ČR, Zámek 1, 252 43 Průhonice Email: [email protected] Stanovištní nároky, krátkodobá dynamika a kompetice mezi původním a invazními druhy Impatiens Srovnání invazních, neinvadujících naturalizovaných a původních druhů rostlin může být užitečným nástrojem pro posouzení invazivnosti rostlin. Ke srovnání je vhodné použít kongenerické (blízce příbuzné) druhy, protože tento přístup minimalizuje fylogenetické zkreslení. Studoval jsem stanovištní požadavky, krátkodobou dynamiku a konkurenci původních i invazních druhů rodu Impatiens (Balsaminaceae) běžně rozšířených v ČR pomocí terénních experimentů. I. noli-tangere je náš původní druh, zatímco I. parviflora a I. glandulifera jsou nepůvodní druhy introdukované z Asie. Zatímco rozšíření I. parviflora je již relativně stabilní, I. glandulifera se stále rychle šíří. Založil jsem dva soubory trvalých ploch na pěti lokalitách. V prvním souboru jsem některé proměnné prostředí měřil přímo (vlhkost půdy, korunový zápoj) a některé pomocí Ellenbergových indikačních hodnot (vlhkost, světlo, půdní reakce, dostupné živiny). V rámci lokalit zkoumané druhy vykazovaly známky mikrostanovištních preferencí. Výsledky ukázaly, že výskyt I. noli-tangere byl korelovaný s vysokou půdní vlhkostí a dostupnými živinami, I. glandulifera s nízkým korunovým zápojem a dostupnými živinami a I. parviflora s vysokým korunovým zápojem a nízkou vlhkostí půdy. Výsledky indikují nestejné stanovištní požadavky, tedy na možnost koexistence druhů v terénu. Ve druhém pokusu byl jeden druh z páru kongenerů domácího a invazního druhu odstraněn a fitness ponechaného druhu byla porovnána s rostlinami na ploše s kompetitorem. U všech vytrhávacích pokusů byl počet i pokryvnost rostlin vyšší na plochách, kde byl kompetitor odstraněn. Nejvyšší relativní nárůst počtu rostlin byl zaznamenán u I. noli-tangere v reakci na odstranění I. parviflora a nejmenší u I. parviflora v reakci na odstranění I. nolitangere. Nejvyšší nárůst pokryvnosti byl zaznamenán u I. noli-tangere v reakci na odstranění I. glandulifera a nejslabší u I. glandulifera v reakci na odstranění I. nolitangere. Rozdíly v síle vzájemné kompetice druhů ovšem nebyly statisticky průkazné, na základě získaných dat nelze tvrdit, že invazní druhy jsou konkurentně zdatnější než druh původní.

14


Alica Dingová

Přednáška

Ph.D. student (4. ročník) Botanický ústav SAV, Dúbravská cesta 9, 845 23 Bratislava, Slovensko Email: [email protected] Synúzie lišajníkov a ich cenologická väzba na viatych pieskoch Borskej nížiny (JZ Slovensko) Jednou z jedinečných lokalít s prírodným charakterom na Slovensku sú viate piesky Borskej nížiny. Nachádza sa tu množstvo takzvaných lišajníkových stepí známych pre svoju bohatú biodiverzitu vyšších ako aj nižších rastlín. Študované boli tri vegetačné typy. Výskum bol vykonaný v rokoch 2006 až 2011 pomocou jedného veľkého fytocenologického zápisu (na zistenie príslušného vegetačného typy 16 m2 alebo 400 m2) a 10 mikro-zápisov (0.25 m2), sledovaných na 37 lokalitách. Prvým typom je nelesná vegetácia s prirodzenou sukcesiou (KoelerioCorynephoretea, Festucetea vaginatae, Calluno-Ullicetea), s 130 mikro-zápismi a 30 taxónmi lišajníkov. Druhým je ochranný borovicový les so sekundárnou sukcesiou (Dicrano-Pinion), kde je hospodárenie limitované. Nachádza sa tu 110 mikro-zápisov a 24 taxónov lišajníkov. Tretím je hospodársky borovicový les s 130 mikro-zápismi a 15 taxónmi lišajníkov (Dicrano-Pinion). Použitím štatistických programov na spracovanie výsledkov TWINSPAN, CANOCO (CCA, DCA) and JUICE má evidentne negatívny efekt na diverzitu lišajníkov hospodárenie v borovicových lesoch. V týchto lesoch nájdeme najviac druhov tolerantných na antropogénne vplyvy ako aj druhy schopné kolonizovať pôdu s vyšším pH. Termofilné lišajníky sú častejšie v ochranných lesoch. V lesoch sensu stricto je vyššie zastúpenie lišajníkov s kontinetálnym rozšírením. Pozitívna korelácia je medzi nelesnou vegetáciou a fotofilnými druhmi. Väčšina z nich je typická pre suché, chudobné a otvorené stanovištia.

15


Tereza Klinerová, Lucie Drhovská *, Radim Hédl,Jaroslav Vojta

Poster

*

Ph.D. student (5. ročník) Katedra botaniky, PřF, Univerzita Karlova, Benátská 2, 128 01 Praha 2 Email: [email protected] Starobylé a novodobé lesy: které jsou vhodnější pro výskyt pravých lesních druhů? Mezi starobylými a novodobými lesy lze pozorovat značné rozdíly ve složení bylinného patra. Tyto rozdíly se liší v závislosti na mnoha faktorech, příkladem mohou být různé podmínky prostředí, možnosti kolonizace nových stanovišť nebo biologické vlastnosti lesních druhů. V našem projektu jsme srovnávali data ze dvou oblastí s podobným zastoupením druhů, ale s rozdílnými podmínkami prostředí (střední Polabí a Doupovské hory). Některé druhy se silnou vazbou (fidelitou) ke starobylým lesům v jedné oblasti byly ve druhé oblasti vázány také na starobylé lesy (př. Melica nutans, Calamagrostis arundinacea), ale jiné (př. Galium odoratum, Mercurialis perennis) byly vázány v každé oblasti na jinou kontinuitu lesa. Získané výsledky nám umožní pro daný druh určit, která vlastnost prostředí a jaká kontinuita lesa jsou rozhodující pro jeho výskyt. Zdá se, že kontinuita lesního porostu, jako faktor, je velmi silně ovlivněna kombinací vlivu půdních podmínek a korunového zápoje, které se liší mezi studovanými lokalitami.

16


Lydie Dudová

Přednáška

Ph.D. student (5. ročník) Botanický ústav AV ČR, Zámek 1, 252 43 Průhonice, Ústav botaniky a zoologie PřF, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 611 37 Brno Email: [email protected] Jeseníky v ranném a středním Holocénu Poznání historie krajiny a vegetace je zásadní pro pochopení jejich současné podoby a procesů v nich fungujících. Jeseníky díky své poloze představují přechodné území mezi Hercynikem a Západními Karpatami, oblastmi, kde holocenní vývoj vegetace probíhal zcela rozdílným způsobem. Díky tomu, že Hrubý Jeseník dosahuje alpinského bezlesí, je možné zde sledovat vývoj vegetace ve všech jejích stěžejních typech. Aktuálním tématem je v současnosti vývoj vegetace a krajiny ve středních polohách, kde ve starších obdobích Holocénu člověk ovlivňoval přirozenou vegetaci spíše náhodně a nesoustavně. Výsledky pylové analýzy z rašelinného profilu Skřítek ukazují, jak vypadala vegetace na přelomu pozdního glaciálu a Holocénu. Mikrouhlíky z profilu Pstruží potok mohou být dokladem působení člověka v Jeseníkách již v mezolitu.

17


Zuzana Fajmonová

Přednáška

Postdoktorand Ústav botaniky a zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 611 37 Brno Email: [email protected] Diverzita luční vegetace Západních Karpat Příspěvek shrnuje výsledky studia různých aspektů diverzity luční a pastvinné vegetace Západních Karpat získané v rámci doktorské práce. Louky a pastviny jsou velmi významnou součástí krajiny Západních Karpat. Vegetaci luk a pastvin v oblasti tvoří především společenstva mezofilních luk a pastvin (Arrhenatheretalia elatioris), suchých širokolistých trávníků (Brometalia erecti), smilkových trávníků (Nardetalia strictae), vlhkých luk (Molinietalia) a lučních pramenišť (Caricion davallianae). Vznik a existence těchto společenstev jsou spojeny s činností člověka, diverzita luční a pastvinné vegetace tedy odráží nejen abiotické faktory prostředí, ale také způsob, intenzitu i historii obhospodařování. V práci jsem využila různých přístupů ke studiu diverzity rostlinných společenstev a snažila se pohlížet na studované téma z několika úhlů a prostorových měřítek. Fytocenologický přístup převládá ve studii diverzity vegetace mezofilních luk a pastvin, kde vegetační variabilita nebyla dosud uspokojivě analyzována. Fytocenologická studie byla provedena na základě rozsáhlého souboru snímků z národních fytocenologických databází a dalších publikovaných i nepublikovaných dat. Ekologickou stránkou lučních společenstev jsem se zabývala jednak v měřítku celých Západních Karpat, a to s cílem interpretovat variabilitu vegetace mezofilních luk a pastvin. Všechny typy luční a pastvinné vegetace jsem pak zahrnula do studie zabývající se zastoupením specialistů v polopřirozených travinobylinných společenstvech. V menším prostorovém měřítku jsem se zaměřila na vegetaci vyskytující se na lučních prameništích s cílem vysvětlit variabilitu vegetace pomocí analýzy obsahu prvků a živinové stoichiometrie v rostlinné biomase.

18


Barbora Fedorková

Přednáška

Ph.D. student (1. ročník) Ústav krajinnej ekológie SAV, Štefánikova 3, 814 99 Bratislava, Slovensko Email: [email protected] Vplyv prírodných a antropogénnych stresových faktorov na lúčne a pasienkové spoločenstvá Horehronského podolia (úvod do metodiky) Druhy rastlinného spoločenstva, fytocenózy, sú ovplyvňované svojím prostredím, ovplyvňujú sa navzájom a svoje prostredie modifikujú, čo je základom ich využitia pri stanovení podmienok pôsobiacich v prostredí. Na odlesnenom území Horehronského podolia s vysokým zastúpením lúk a pasienkov, predstavujúcim na jednej strane oblasť s vysokou nezamestnanosťou a na druhej strane územie s vysokým rekreačným potenciálom na rozhraní troch národných parkov, nebol doteraz realizovaný systematický botanický či fytocenologický výskum. Cieľom práce bude nielen zmapovať výskyt travinno-bylinných spoločenstiev a ich stav, ale aj vplyv vybraných stresových faktorov na ne. Intenzita pôsobenia stresových faktorov (zamokrenie pôdy, presychanie pôdy, pastva, kosba, hnojenie, opúšťanie, synantropizácia, rozširovanie inváznych rastlín) bude hodnotená na základe fytocenologického výskumu a indikačných vlastností vybraných druhov rastlín travinno-bylinných spoločenstiev. Základom bude výber indikačných druhov rastlín (z pohľadu ich prítomnosti, abundancie či dominancie v spoločenstve) pre stanovenie pôsobenia vybraných stresových faktorov a výber trvalých výskumných plôch podľa charakteru a intenzity obhospodarovania, vzdialenosti od sídla a blízkosti vodných tokov. Výsledky z týchto plôch budú ďalej porovnané aj s ďalšími plochami v území. Pre štatistické a analytické spracovanie budú využité programy Juice, PC-Ord, Canoco a CanoDraw, pričom výsledky budú interpretované aj s využitím GIS a porovnané s dostupnou literatúrou a plošnými štatistickými údajmi regiónu. Príspevok vznikol s podporou grantu 2/0192/09 realizovanom na ÚKE SAV v Bratislave.

19


Martina Fialová

Poster

Ph.D. student (6. ročník) Katedra botaniky, PřF, Univerzita Palackého, Šlechtitelů 11, 783 71 Olomouc Email: [email protected] Kompetiční schopnosti cytotypů česneku planého (Allium oleraceum) Předchozí studie prokázaly rozdílnou ekologii a geografické rozšíření tří cytotypů (2n = 4x, 5x, 6x) Allium oleraceum na území ČR, mj. širší ekologickou amplitudu tetra- a pentaploidů v kontrastu s užší ekologickou amplitudou hexaploidů. Předmětem tohoto výzkumu bylo ověření, zda lze popisná korelativní data potvrdit experimentálně. Byly provedeny dva kompetiční experimenty v aditivním designu, ve kterých byly sledovány parametry přežívání, pravděpodobnost kvetení a tvorby dceřiných cibulí a celková biomasa rostlin česneku pocházejících z pacibulek, semen a předpěstovaných semenáčků bez a v přítomnosti kompetitora (Arrhenatherum elatius). Kompetice měla silný vliv na většinu sledovaných parametrů. Naopak vliv cytotypu a interakce cytotyp x kompetice nebyly signifikantní. V řadě znaků se ukázal významný vliv interakce populace x kompetice, což poukazuje na význam lokální adaptace.

20


Pavel Fibich *, Alena Vítová, Petr Macek , Jan Lepš

Přednáška

*

Ph.D. student (4. ročník) Katedra botaniky, PřF, Jihočeská univerzita, Na Zlaté stoce 1, 370 05 České Budějovice Email: [email protected] Dynamika uchycování semenáčků a jejich prostorové uspořádání v umělých gapech na vlhké louce Semenáčky některých druhů lučních roslin využívají gapy (obnažené nebo narušené půdy) k uchycení a často je přítomnost takových míst bezpodmínečná k jejich úspěšnému uchycení. My jsme se zajímali o dynamiku uchycování a prostorové uspořádání semenáčků uvnitř gapu. Proto jsme připravili pokus na vlhké louce nedalo Českých Budějovic, kde jsme vytvořili umělé kruhové gapy. Každý gap byl vytvořen jámou (30 cm hloubka i průměr), která byla naplněna půdou z lokality smíchanou s pískem. Gapy byly vytvořeny ve čtyřech typech: gama zářením sterilizovaná a nesterilizovaná půda (sterilizace zlikvidovala půdní banku semen) ve faktoriální kombinaci se zabráněním vegetativnímu pronikání rostlin pomocí plsti a řídké sítě. Pokus jsme založili na podzim 2009 a v roce 2010 jsme v měsíčních intervalech hledali a značkovali nové semenáčky. Na konci září jsme gapy vyfotili a následně digitalizovali pozice semenáčků pomocí GISu. Největší množství nových semenáčků se objevilo v srpnovém pozorování (mezi 30. 6. a 2. 8.). Sterilizované zásahy měly menší množství nových semenáčů oproti nesterilizovaným. Od začátku sezóny dominovaly semenáčky dvouděložných rostlin a postupem sezóny se staly dominantní jednoděložné. Semenáčky se držely spíš středu gapů a zarůstaly je od prostředka směrem ke krajům. Prostorové uspořádání jsme hodnotili pomocí Ripleyho K funkce, párové korelační funkce a jejich variant pro vícetypová bodová uspořádání. S postupným přidáváním mladších semenáčků k nejstarším rostla pravděpodobnost shlukovitosti ale intenzita shlukování se na větší prostorové škále zmenšovala. Na malých prostorových škálách (1-2 cm) vykazovaly semenáčky pravidelné rozmístění, ale pravidelnost klesala s přidáváním mladších semenáčků. Podobně se chovaly nové semenáčky vůči starším, klesala u nich pravidelnost na krátké prostorové škále (tj. nové semenáče se uchycovaly v nějaké minimální vzdálenosti od starších semenáčů). Konkrétně to znamená, že semenáčky neměly v blízkém okolí své pozice žádné sousedy (tvořily pravidelný vzor jako důsledek kompetice) a zároveň tvořily shluky na větší prostorové škále. Párové korelační funkce ukazovaly méně signifikantních výsledků než K funkce a stejně tak se chovaly i varianty funkcí pro vícetypová uspořádání.

21


Eva Hettenbergerová

Poster

Ph.D. student (6. ročník) Ústav botaniky a zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 611 37 Brno Email: [email protected] Změny v druhové skladbě rostlin a měkkýšů na vlhkostním gradientu Zkoumali jsme změnu v druhové skladbě a bohatosti různých typů společenstev na vlhkostním gradientu mezi lučními prameništi a přilehlými suchými trávníky. Pro srovnání odpovědí druhů/společenstev na podmínky prostředí jsme zvolili tři typy organismů, a sice cévnaté rostliny, mechorosty a měkkýše. Na 15 transektech vedených z prameniště do louky bylo zapsáno celkem 147 fytocenologických snímků, sebrána biomasa a vzorky půdy pro stanovení vybraných prvků a také byly určeny všechny druhy měkkýšů.

22


Eva Horčičková*, Jaroslav Vojta

Poster

*

Ph.D. student (2. ročník) Katedra botaniky, PřF, Univerzita Karlova, Benátská 2, 128 01 Praha 2 Email: [email protected] Vliv prasete divokého (Sus scrofa) na vegetaci semixerotermních trávníků Bezlesé enklávy v opuštěné, zarůstající krajině Doupovských hor hostí druhově bohatou vegetaci tříd Festuco-Brometea a Koelerio-Corynephoretea (SedoScleranthetea). Dynamika semixerotermních trávníků je značně ovlivňována rytím divokých prasat. Půdní disturbance zvyšují prostorovou heterogenitu vegetace na různých úrovních, alfa i beta diverzitu trávníků a vytváří specifické stanoviště pro několik druhů, které se mimo narušené plochy nevyskytují. Lze tedy předpokládat, že dlouhodobé setrvání těchto druhů ve studovaném systému je podmíněno právě disturbančním režimem. V zájmovém území probíhá od roku 2007 studium sukcese na experimentálních disturbancích a rozsahu a frekvence disturbancí přirozených.

23


Ivana Hralová*, Petr Bureš, Lucie Horová

Poster

Ph.D. student (2. ročník) Ústav botaniky a zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 611 37 Brno Email: [email protected] Velikost genomu a obsah GC bazí v rodu Carex Rod Carex (ostřice) je jeden z několika rodů krytosemenných rostlin majících holokinetické chromozomy, zároveň je jedním z nejpočetnějších rodů krytosemenných vůbec. Měření velikosti genomu a zastoupení GC bazí v genomu umožňuje studovat dosud pouze obtížně studovatelné aspekty evoluce rodu, zejména v kombinaci se znalostí fylogenetických vztahů v rodu. Cílem studie bylo zjistit, jaké vztahy panují mezi měřenými znaky a chromozomovými počty napříč celým rodem a v menších příbuzenských skupinách (podrody, sekce) a co mohou tyto vztahy říci k chromozomální evoluci rodu. Rod Carex má jedny z nejmenších genomů mezi krytosemennými rostlinami, kdežto obsah GC bazí je v obvyklých mezích, což staví ostřice do kontrastu se sesterským kladem Poales, který se vyznačuje nezvykle nízkým zastoupením GC bazí v genomu. Blízce příbuzné druhy a skupiny ostřic mají podobné hodnoty velikostí genomu a obsahu GC bazí. Odchylky z tohoto uspořádání naznačují, že ve stavbě genomu došlo k větším změnám způsobeným například amplifikací repetitivních sekvencí, nebo že dochází k chromozomálním přestavbám, případně že cílová skupina druhů může být polyfyletická. Změny velikosti genomu a počtu chromozomů v kombinaci se znalostí fylogenetického stromu naznačují, že v sekci Phacocystis (Carex nigra, C. acuta a další) je převažujícím typem chromozomální evoluce fragmentace chromozomů a že stejně jako v sekci Aulocystis (např. C. sempervirens) pravděpodobně došlo k masivní amplifikaci transposonů.

24


Michal Hroneš

Poster

Ph.D. student (1. ročník) Katedra botaniky, PřF, Univerzita Palackého, Šlechtitelů 11, 783 71 Olomouc Email: [email protected] Variabilita vrby laponské (Salix lapponum) v České republice Vrba laponská je v prostoru střední Evropy morfologicky variabilním druhem. Z území ČR byla z jejího okruhu na různých taxonomických úrovních popsána celá řada taxonů. Nejvýznamnějším z nich je v Krkonoších endemický lysý morfotyp, popsaný jako Salix daphneola. Tento taxon bývá hodnocen od úrovně druhu po formu, v současné literatuře je obvykle hodnocený jako varieta druhu S. lapponum. Cílem této studie bylo zjistit, zda lze na základě zkoumaných znaků od sebe jednoznačně odlišit taxony Salix daphneola a Salix lapponum s. str. Analyzováno bylo 12 morfologických znaků a 6 mikrosatelitů (SSR loci). Analýza morfologických znaků dokládá existenci dvou poměrně dobře vyhraněných morfotypů. Oproti tomu analýza molekulárních dat výsledky morfologické analýzy nepodporuje. Krkonošské populace obou taxonů nebyly navzájem geneticky signifikantně odlišné. Díky absenci korelace mezi morfologickou a genetickou variabilitou lysých/chlupatých morfotypů lze předběžně usuzovat na geograficky podmíněnou mutaci genu spojeného s tvorbou trichomů. Proto lze nižší taxonomický rank lysého morfotypu považovat za zcela oprávněný.

25


Jan Chlumský *, Petr Koutecký, Veronika Jílková & Milan Štech

Přednáška

*

Ph.D. student (4. ročník) Katedra botaniky, PřF, Jihočeská univerzita, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice Email: [email protected] Možnosti šíření rodu Melampyrum a adaptace pro myrmekochorii Rod černýš (Melampyrum) zahrnuje skupinu poloparazitických, myrmekochorních druhů, rozšířených v temperátní zóně severní polokoule. Tento projekt se zaměřuje na roli myrmekochorie (rozšiřování semen mravenci) v šíření tohoto rodu na delší vzdálenosti i v lokálním měřítku. Jako modelová skupina byly vybrány druhy M. pratense L. a M. bohemicum A. Kern. Tyto druhy mají velmi podobné nároky na stanoviště, často rostou na společných lokalitách, ale přesto se výrazně liší svým rozšířením a velikostí populací. V této práci jsme ověřovali, zda může šíření obou druhů ovlivňovat různá atraktivita semen pro mravence. Ukázalo se, že mravenci vysoce průkazně preferují semena M. pratense před semeny M. bohemicum. Myrmekochorie má z hlediska šíření lesních bylin čistě lokální význam – většina semen myrmekochorních rostlin urazí za rok řádově několik metrů. Pro dosažení recentního rozšíření např. u M. pratense by však musela semena po ústupu ledovce každoročně urazit alespoň několik set metrů. Otázkou tedy zůstává, jakým způsobem v Holocénu probíhala migrace z refugií. Zaměřili jsme se na ověření možnosti endozoochorního přenosu semen a na vzdálenost roznosu semen mravenci. Semena byla schopna projít neporušená trávicím traktem přežvýkavce, což naznačuje, že endozoochorie patrně hraje výraznou roli při dálkovém šíření rodu Melampyrum. Při pokusech se vzdáleností myrmekochorního roznosu semen jsme změřili dosud nejdelší přenos semene lesní byliny (36,5 m) a opakovaně jsme pozorovali nového roznašeče semen černýšů – sekáče Oligolophus tridens.

26


Caroline Chudobová

Poster

Ph.D. student (3.ročník / externí doktorand) Katedra ekologie krajiny Fakulta životního prostředí, Česká zemědělská univerzita, Kamýcká 129, 165 21 Praha 6 Email: [email protected] Flóra pražských a středočeských železničních nádraží s důrazem na invazní a plevelné druhy Cílem příspěvku je shrnout část poznatků týkajících se výzkumu převáženě liniové zeleně vyskytující se podél železnic. Konkrétně je zaměřen na zeleň železničních nádraží, která se vyznačuje specifickou vegetací a zároveň vysokou diverzitou. Jedná se o druhy ruderální, plevelové, ale hlavně invazní. Sledovaným územím jsou některá pražská nádraží a nádraží ve Středočeském kraji, která pak leží na stejné železniční trati. Hodnocená data pocházejí z vlastního výzkumu z letošního roku 2011 a jsou srovnávána s daty získanými občanským sdružením „Přírodovědná společnost“, jež realizovalo projekt „Invazivní druhy rostlin na železničních nádražích Prahy“, který probíhal v letech 2008 a 2009. Je tak sledována nejen druhová diverzita souvisejících lokalit, ale i možné šíření jednotlivých druhů rostlin v delším časovém období.

27


Pavel Janda*, Radek Bače, Vojtěch Čada & Miroslav Svoboda

Přednáška

*

Ph.D. student (3. ročník) Katedra pěstování lesů, Fakulta lesnická a dřevařská, Česká zemědělská univerzita, Kamýcká 129, 165 21 Praha 6 Email: [email protected] Dendroekologické metody pro šetření režimu narušení a poznatky ze studia z přírodních horských smrkových lesů Rumunska a Česka Pro šetření dynamiky lesních ekosystémů je nezbytné poznat režim narušení porostů, který je nedílnou součástí daných ekosystémů a má významnou roli pro jejich formování. Režim narušení je často popisován mimo jiné pomocí dendroekologické identifikace událostí narušení porostu jako je: a) rychlý radiální přírůst v juvenilním stádiu růstu, b) náhlá a dlouhotrvající růstová změna radiálního přírůstu stromu o daném rozsahu. Rychlý radiální přírůst v juvenilním stádiu růstu je daný volným růstovým prostorem jedince. Snažíme se rozlišit, jestli jedinec v juvenilním stádiu růstu odrůstal pod uzavřeným zápojem či pod otevřenou korunovou klenbou jako hlavní faktor růstového prostoru. Tyto rozdílné polohy se snažíme odvodit pomocí růstové intenzity mladých jedinců rostoucích v současné době v podmínkách rozdílně rozvolněného zápoje či velikosti mezery v zápoji. Pokud jedinec rostl v juvenilním stádiu intenzivně, můžeme jej označit za strom rostoucí v otevřeném zápoji. Pokud jedinec rostl od počátku v otevřeném zápoji, tak identifikuje událost narušení, která narušila korunový zápoj před identifikací intenzivního růstu v mládí. Pro vyhodnocení rychlého radiálního přírůstu v juvenilním stádiu jsme vyhodnotili okolo 90 jedinců v různě narušeném korunovém zápoji v pohoří Šumavy a okolo 130 jedinců v pohoří Calimani a Giumalău v Rumunsku. Náhlá a dlouhotrvající růstová změna radiálního přírůstu poukazuje především na uvolnění růstového prostoru zkoumaného jedince. Pomocí rozsahu takto definované změny se snažíme rozlišit mezi uvolněním růstového prostoru díky odstranění okolních kompetitorů a ostatními faktory. Velká, náhlá a dlouhotrvající změna identifikuje událost narušení, která narušila korunový zápoj v době jejího výskytu. Detekce uvolnění růstové změny je v poslední době velmi diskutována a vzniká mnoho přístupů jejího vyhodnocení. Široce užívanou metodou pro detekci uvolnění se v Severní Americe i Evropě stává metoda využívající křivky maximální růstové změny radiálního růstu tzv. „Boundary line“. Pro jednotlivé druhy dřevin pravděpodobně existuje křivka maximální růstové změny radiálního růstu, která se vyhotovuje pomocí vztahu procentuální růstové změny a předchozího průměrného radiálního růstu. Za pomoci této křivky se vyhodnocuje velikost reakce stromu na uvolnění růstového prostoru a definuje se hranice, která odděluje události způsobené jinými impulsy než je uvolnění růstového prostoru (např. extrémní či dlouhodobější klimatický vliv). Výhodou tohoto přístupu je zohlednění dynamiky předchozího přírůstu, který má značný vliv na potenciál následného přírůstu. Pro vyhodnocení uvolnění jsme sestavili vlastní křivky maximální růstové změny radiálního růstu pro pohoří Šumavy z přibližně 140 000 dvojic procentuální růstové změny a předchozího průměrného radiálního růstu z lokalit Plechý, Jezerní Hora a Trojmezná a pro pohoří Calimani a Giumalău v Rumunsku okolo 210 000 dvojic.

28


Michaela Jandová

Přednáška

Ph.D. student (2. ročník) Katedra botaniky, PřF, Univerzita Palackého, Šlechtitelů 11, 783 71 Olomouc Email: [email protected] Cytologická studie generativního potomstva polyploidního komplexu Allium oleraceum Allium oleraceum je obecně rozšířeným evropským taxonem, který představuje polyploidní komplex se čtyřmi známými cytotypy (2n = 24; 32; 40; 48). Z území České republiky jsou známy tři ploidní úrovně (2n = 32; 40; 48) rostoucí ve smíšených a homogenních populacích. Všechny tyto ploidní úrovně jsou schopny současně produkovat sexuální a asexuální potomstvo. Navzdory značným znalostem o ekologii, morfologii a fenologii tohoto druhu je dosud málo známo o koexistenci jednotlivých cytotypů v přírodě. Obecně může generativní reprodukce významně ovlivňovat genomový pool a cytogenetické složení jednotlivých populací. V rámci cytotypů A. oleraceum rostoucích v České republice bylo detekováno karyologicky variabilní generativní potomstvo se vzácným zastoupením aneuploidních jedinců. Tato variabilita byla výrazně větší mezi semeny (3x – 8x) nežli mezi semenáčky (4x – 7x) a dospělými rostlinami (4x – 6x), což svědčí o probíhající selekci působící proti anomálním chromosomálním kombinacím. Zjištěná cytotypová kompozice generativního potomstva je pravděpodobně jedním z hlavních faktorů ovlivňujících ploidní složení populací společně s migrací za pomocí vegetativních propagulí.

29


Martin Jiroušek*, Ivan Tůma, Petr Holub, Jiří Záhora, Kateřina Kintrová, Michal Hájek Přednáška *

Ph.D. student (4. ročník) Ústav botaniky a zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 611 37 Brno Email: [email protected] Jak měnící se živinové poměry vrchovišť Jizerských hor a Jeseníků ovlivňují dekompozici: transplantační experiment. Právě probíhající výzkum historických a současných změn na horských rašeliništích Sudet odhalil řadu jevů spojených s živinovými poměry v Jizerských horách a Jeseníkách, tedy pohořími s rozdílnými klimatickými podmínkami, úrovní depozice dusíku i koloběhu živin. Pro zjištění rozdílů v rychlosti rozkladu rašeliníků mezi Jizerskými horami a Jeseníky byl v září roku 2008 založen transplantační dekompoziční experiment, který testoval, zda se rychlost dekompozice opadu a uvolnění přístupných živin liší (1) mezi jednotlivými druhy rašeliníků, (2) mezi biomasou vytvořenou v depozičně více nebo méně depozičně zatížené oblasti, (3) mezi různými biotopy na rašeliništi. Na vybraných lokalitách: Vozka (Jeseníky) a Jizerská „vyhlídková“ louka (Jizerské hory) byly po dobu jednoho roku inkubovány dekompoziční vzorky celulózy a biomasy rašeliníků jednotlivých druhů (Sphagnum fallax, S. magellanicum, S. rubellum/russowii) odebraných na obou lokalitách. U vzorků byla předem zjištěna koncentrace hlavních makroprvků. Po ukončení experimentu byly stanoveny úbytky hmotnosti. Nejvyšší koncentrace živin byly naměřeny u rašeliníku druhu S. fallax, u kterého byly po ukončení dekompozičního experimentu rovněž zjištěny největší úbytky hmotnosti. Vyšší koncentrace N byly naměřeny v pletivech rašeliníků z Jizerských hor, což pravděpodobně souvisí s vyšší depozicí dusíku v tomto území. Větší úbytky hmotnosti biomasy však byly zaznamenány u rašeliníků pocházejících z rašeliniště Vozka v Jeseníkách, které měly vyšší koncentraci P, K, Ca a Mg, patrně z důvodu většího poklesání vodní hladiny a vlivu leteckého vápnění. To ukazuje, že zvýšená koncentrace fosforu, spíše než dusíku, v pletivech rašeliníků urychluje dekompozici a snižuje tedy množství uhlíku poutaného rašeliništi.

30


Alena Jírová

Přednáška

Ph.D. student (4. ročník) Katedra botaniky, PřF, Jihočeská univerzita, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice Botanický ústav AV ČR, Dukelská 135, 379 82 Třeboň Email: [email protected] Vliv vegetace okolí na druhové složení opuštěných polí Českého Krasu Studován byl vliv 100m a 1km okolí na druhové složení 47 opuštěných polí, ve věku 38 - 90 let, v CHKO Český Kras. Na každém poli a v jeho 100 m okolí byly zaznamenány všechny vyšší cévnaté rostliny. Pro každý druh pak byl spočítán index kolonizace, což je číslo mezi 0 a 1, které je podílem mezi počtem výskytu druhu v poli a počtem jeho výskytu v okolí. Zvlášť byl tento index počítán pro dva typy pozdně sukcesních stádií pole zaznamenaných ve studovaném území – pro křovitý trávník a les. Z databází byly získány některé vlastnosti zjištěných druhů a vztaženy k jejich indexu kolonizace. Okolí 1 km bylo zpracováno méně podrobnou metodou. Pomocí dat NATURA 2000 a programu ArcView bylo zjištěno zastoupení základních biotopů v okolí každého pole (lesy, křoviny, suché trávníky, mezofilní louky, jiná (polo-)přirozená vegetace a ruderální vegetace) a byl zjištěn vliv zastoupení těchto biotopů na druhové složení pole. Na zpracování vegetačních dat byla použita ANOVA a ordinační analýzy. Výsledky ukázaly že cílová vegetace (Querco-Fagetea, Festuco-Brometea a TrifolioGeranietea), urbanofóbní druhy a C – stratégové jsou typickými zástupci starých sukcesních stádií opuštěných polí. Floristický statut (archeofyt, původní druh, neofyt), životní strategie (C,R) a urbanita (urbanofóbní, urbanoneutrální a urbanofilní) druhů blízkého okolí jsou důležitými vlastnostmi umožňujícími druhu být součástí těchto pozdně sukcesních stádií. Vzhledem k výsledkům z analýz širšího okolí je pro vývoj cílových společenstev důležité množství (polo-) přirozené vegetace v 1km okolí.

31


Veronika Kalusová*, Milan Chytrý, John T. Kartesz, Misako Nishino & Petr Pyšek Přednáška *

Ph.D. student (3. ročník) Ústav botaniky a zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 611 37 Brno Email: [email protected] Evropské biotopy jako zdroje nepůvodních druhů rostlin

Srovnávací studie zabývající se invadovaností jednotlivých biotopů prokázaly, že se biotopy výrazně liší počty nepůvodních druhů rostlin. Rozdílný počet nepůvodních druhů je obvykle vysvětlován spolupůsobením vlastností biotopů ovlivňujících úspěšné usazení a přežití zavlečených druhů a rozdíly v množství jejich diaspor, které se do jednotlivých biotopů dostaly z okolí. Poměrně málo je známo, jak mohou být počty nepůvodních druhů rostlin ovlivněny celkovou nabídkou druhů, které jsou potenciálně schopné invaze v daném biotopu. Jednotlivé biotopy primárního areálu nepůvodních rostlin se značně odlišují tím, kolik druhů z nich pocházejících se po zavlečení jinam stává úspěšnými invazními druhy. Větší počty nepůvodních druhů v některých biotopech sekundárního areálu tudíž mohou být také důsledkem většího podílu na ně adaptovaných druhů mezi všemi zavlékanými druhy. Prvním krokem k ověření této hypotézy je nalezení hlavních zdrojových biotopů nepůvodních druhů rostlin. V naší studii jsme jako primární areál zvolili evropský kontinent. S využitím Mapy přirozené vegetace Evropy (Bohn et al. 2004) jsme sestavili seznamy původních druhů cévnatých rostlin pro 37 široce vymezených biotopů zahrnujících přirozenou evropskou vegetaci. Mezi nimi jsme pomocí Syntézy flóry Severní Ameriky (Kartesz 2010) a dalších seznamů invazních druhů (Weber 2003, USDA, NRCS 2010) vybrali druhy invadující v Severní Americe a ve světě. Zároveň jsme charakterizovali výskyt druhů v sekundárním areálu přiřazením k severoamerickým ekoregionům a dalšími údaji o jejich biotopech z literatury. Jak v Severní Americe, tak i ve světě obecně pochází velký podíl invazních druhů z evropských lužních lesů, mokřadních olšin, pobřežních dun a vřesovišť. V sekundárním areálu pak druhy invadují jednak na stejných typech stanovišť, ale zároveň jsou v menší míře přítomny i v řadě dalších biotopů. Opak představuje nivální a subnivální vegetace, alpínská vegetace, vegetace skalních výchozů a další lokální typy horské křovinné vegetace, které neposkytují téměř žádné invazní druhy. V souladu s nastíněnou hypotézou jsou stejné biotopy, u nichž jsme prokázali původ největšího počtu invazních druhů, zároveň považovány za nejvíce invadované mimoevropskými nepůvodními druhy. Signifikantní pozitivní vztah mezi počty invazních druhů pocházejících z evropských biotopů a počty invazních druhů nalezených ve stejných biotopech se však podařil prokázat pouze v případě invazí v celosvětovém měřítku.

32


Zuzana Khodlová*, Pavel Trávníček, Karol Krak

Přednáška

*

Ph.D. student (1. ročník) Katedra botaniky, PřF, Univerzita Karlova, Benátská 2, 128 01 Praha 2 Email: [email protected] Fylogenetická studie rodu Anthoxanthum Z celkového počtu patnácti druhů rodu Anthoxanthum (Poaceae) se na území Evropy odlišuje 8 taxonů. Pět z nich je vytrvalých a tvoří komplex A. odoratum s. l., tři jsou jednoleté, víceméně mediteránní taxony (A. aristatum, A. ovatum a A. gracile). V rámci komplexu A. odoratum s. l. jsou vylišovány tyto taxony: široce rozšířené A. odoratum s. str. (4x; 2n = 20), arkto-alpinské A. alpinum (2x a 4x; 2n = 10 a 20), endemit Madeiry A. maderense (2x; 2n = 10), endemit balkánských hor A. pauciflorum (2x; 2n = 10) a endemit Pyrenejského poloostrova A. amarum (?x; 2n ~ 90). Předmětem této studie je objasnění dosud neznámých vzájemných evolučních vztahů mezi taxony, mezi jednoletými a vytrvalými zástupci a mezi diploidy a polyploidy. Konkrétními otázkami jsou: 1) Jaký je původ a rozšíření znovuobjeveného diploidního vytrvalého taxonu a jaká je jeho vazba k ostatním zástupcům skupiny; 2) Jaký distribuční pattern zaujímají vytrvalí zástupci rodu Anthoxanthum v Evropě a jaká je jejich haplotypová diferenciace (celkové rozšíření taxonů a haplotypů a existence jejich sympatrického výskytu); 3) Jaké jsou evoluční vazby mezi jednotlivými zástupci rodu v Evropě a jakým způsobem vznikl allotetraploidní druh A. odoratum s. str. Stanovení ploidních úrovní a velikostí genomu studovaných taxonů je prováděno pomocí průtokové cytometrie. K odhalení evolučních vztahů mezi taxony a jejich haplotypové diferenciace je používáno sekvenování nekódujících úseků chloroplastové (trnL-trnF, rpl32-trnL) a jaderné (single-copy gen GBSSI) DNA. Průtoková cytometrie odhalila druhově specifickou velikost genomu u většiny evropských taxonů, což umožňuje jejich nezávislé a objektivní určení. Navíc byl pomocí průtokové cytometrie objeven v literárních pramenech zmiňovaný, ale dosud pravděpodobně platně nepopsaný, diploidní mediteránní taxon, který by mohl být jedním z rodičovských druhů allotetraploidního druhu A. odoratum s. str. Jeho blízký vztah k ostatním diploidním druhům Mediteránu (jednoletým i vytrvalým) nicméně nedovoluje určit pravý původ genetické diverzity A. odoratum s. str. Druhým rodičovským taxonem je s největší pravděpodobností diploidní A. alpinum nebo jeho přímý předek. Tento poznatek je dobře doložen i molekulárními daty jak z chloroplastové, tak jaderné DNA. Analýzou genu GBSSI byla zjištěna velká míra diferenciace ve složení genomu jednotlivých jedinců téhož taxonu (zejména allotetraploidního A. odoratum), což nasvědčuje mnohonásobnému a polytopnímu vzniku.

33


Jakub Těšitel & Jitka Kocková *

Poster

*

Ph.D. student (1. ročník) PřF, Jihočeská univerzita, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice Email: [email protected] Identifikace hostitelských druhů kořenových poloparazitů z čeledi Orobanchaceae Spektrum hostitelů u kořenových poloparazitů je zatím prozkoumáno jen velmi omezeně, a to většinou pouze na základě společného výskytu s určitými druhy rostlin nebo pomocí květináčových experimentů. V přírodě je totiž k identifikaci hostitelů nutné sledovat parazitovaný kořen až k nadzemní části hostitelské rostliny, což je velmi pracné a navíc možné pouze ve vhodném typu substrátu. Kromě toho pouhá přítomnost haustoria ještě neznamená, že je poloparazit schopen z hostitele živiny opravdu přijímat; mnoho druhů se parazitaci různými způsoby brání, např. vyztužením buněčných stěn ligninem. Naším cílem je tedy zjistit spektrum hostitelských druhů v přirozených podmínkách. Průlom ve výzkumu hostitelských vztahů poloparazitů by mohlo přinést použití metody DNA-barcoding, tj. sekvenování zlomků hostitelských kořenů a následná identifikace hostitelů. Pro tyto účely jsme zkoušeli použít úseky rbcL, ITS a trnL intron. Funkčnost napojení poloparazita na hostitele lze ověřit z anatomické struktury haustoria v optickém mikroskopu. K tomu jsou potřeba polotenké řezy haustorii, na jejichž přípravu využíváme metodu přípravy vzorků pro transmisní elektronový mikroskop, při které je vzorek postupně odvodněn a zalit do pryskyřice. Naše pilotní studie se zabývá hostitelskými spektry čtyř druhů poloparazitických rostlin – Melampyrum nemorosum, Rhinanthus major, Rhinanthus minor a Rhinanthus alectorolophus. Vzorky kořenových fragmentů hostitelů pro první tři uvedené druhy pocházejí z Bílých Karpat, vzorky kořenů hostitelů druhu Rhinanthus alectorolophus pak z Volyňska. Ze tří uvedených úseků se jako nejlepší ukázal trnL intron; úspěšnost jeho amplifikace byla zdaleka nejvyšší - cca 70 %. Nejčastějšími hostiteli jsou podle dosavadních výsledků (zatím zpracováno pro Rhinathus alectorolophus a Rhinanthus minor) různé druhy travin z rodů Festuca, Poa a dalších.

34


Filip Kolář

Přednáška

*

Ph.D. student (3. ročník) Katedra botaniky, PřF, Univerzita Karlova, Benátská 2, 128 01 Praha 2; Botanický ústav AV ČR, Zámek 1, 252 43 Průhonice Email: [email protected] Jak vzniká diverzita v dříve zaledněných oblastech? Po stopách evoluce polyploidního komplexu svízele nízkého (Galium pumilum agg.) ve střední a severní Evropě Komplexy blízce příbuzných druhů lišících se počtem celých chromosomových sad (ploidií) často vykazují pozoruhodné vnitřní geografické a ekologické rozrůznění. Hlavní proud studií věnující se zkoumání evoluce těchto komplexů se soustředí na rekonstrukci genetických vztahů a popis distribuce popř. i morfologických rozdílů jednotlivých (cyto)typů avšak ekologické pozadí tohoto rozrůznění většinou pomíjí. Galium pumilum agg. (Rubiaceae), představuje komplikovaný polyploidní komplex (zahrnuje 2x, 4x, 6x and 8x cytotypy), který se rozpadá do přibližně deseti morfologicky, cytologicky a také ekologicky vyhraněných druhů rozšířených v severní polovině Evropy. Komplex reprezentuje jedinečný příklad rychlé postglaciální speciace v Evropě, neboť zahrnuje i několik diploidních resp. nízce polyploidních (4x) endemitů vázaných na původně zaledněné oblasti Skandinávie, Velké Británie a Islandu. Naším cílem je identifikovat hlavní evoluční mechanismy zapojené do rychlého vzniku těchto pravděpodobných postglaciálních neoendemitů – v první řadě odlišit mezi diverzitou (i) pocházející z nezávislých kolonizačních vln (migrace z různých refugií) a (ii) vzniklou následnou rychlou evolucí přímo v odledněných oblastech (např. alopatrická speciace, opakovaná polyploidizace a hybridizace). K zodpovězení těchto otázek využíváme kombinovaného spektra přístupů od molekulárních (AFLP, sekvenování jaderných genů) a cytologických (průtoková cytometrie) metod po sledování stanovištních nároků a kultivační experimenty. Dosavadní cytometrická a ekologická data potvrzují dříve nastíněné trendy v rozmístění cytotypů a poukazují na vysokou variabilitu ve stanovištních preferencích druhů. Odlišná velikost jaderného genomu druhů z původně zaledněných (severní Evropa) a nezaledněných oblastí (střední Evropa), přítomná jak na diploidní tak i tetraploidní úrovni, může poukazovat na odlišnou evoluční historii těchto skupin.

35


Pavel Kúr

Přednáška

Ph.D. student (2. ročník) PřF, Jihočeská univerzita, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice Email: [email protected] Hybridní speciace u vybraných středoevropských zástupců rodu Spergularia Spergularia (Caryophyllaceae) je téměř kosmopolitně rozšířeným avšak dosud taxonomicky nedostatečně probádaným rodem. Dosavadní ojedinělé studie naznačují, že jednu z hlavních rolí v evoluci této skupiny pravděpodobně hraje hybridizace, v některých případech zřejmě spojená s navýšením chromozomové sádky (allopolyploidie). Ačkoli schopnost homoploidního křížení byla u několika zástupců prokázána při hybridizačních experimentech, jakékoli přímé důkazy hybridní speciace v přírodních podmínkách doposud chybějí. Moderní biosystematické přístupy umožňují efektivní studium hybridizačních procesů a jsou schopny nejen potvrdit či vyvrátit samotnou existenci hybridizace mezi taxony, ale i detailně osvětlit její mechanismy. Cílem této práce je za pomoci molekulárních metod ověřit přítomnost a popsat mechanizmy hybridizace u vybraných středoevropských zástupců rodu Spergularia. Vybraným druhem domněle účastným mezidruhové hybridizace s dvěma dalšími zástupci rodu je tetraploidní taxon S. rubra. Tradičně je v literatuře udáváno křížení tohoto taxonu jednak s diploidním druhem S. echinosperma, jednak s tetraploidním druhem S. salina. Ani v jednom případě však nebyla hybridizace spolehlivě dokázána. Přestože nedávné cytometrické a morfometrické studie, jakož i předběžné molekulární analýzy, nasvědčují oprávněnosti domněnky o heteroploidní hybridizaci mezi S. rubra a S. echinosperma, v obou případech bude potřeba provést rozsáhlejší molekulární analýzy, které budou zahrnovat větší množství populací a budou kombinovat informace z několika různých markerů.

36


Martin Lepší*, Petr Lepší, Petr Vít

Přednáška

*

Ph.D. student (2. ročník) PřF, Jihočeská univerzita, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice; Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, Dukelská 1, 370 01 České Budějovice Email: [email protected] Je Podyjí centrum diverzity jeřábů v ČR, nebo je všechno jinak? Na území NP Podyjí byla rodu Sorbus v posledních dvaceti letech věnována poměrně značná pozornost. Bylo odtud publikováno několik floristicko-taxonomických a dendrologicko-fytocenologických příspěvků, které přinesly zcela první údaje o výskytu S. austrica, S. carpatica, S. graeca a S. subdanubialis z území našeho státu a byl popsán nový hybridogenní druh S. hardeggensis. Díky tomu se Podyjí stalo územím s největší diverzitou jeřábů v ČR, celkem je odtud, primární hybridy vyjímaje, udáváno 10 druhů jeřábů - S. aria s. str., S. aucuparia, S. austriaca, S. carpatica, S. danubialis, S. domestica, S. hardeggensis, S. graeca, S. subdanubialis a S. torminalis. Výsledky těchto studií byly botanickou veřejností vesměs akceptovány, tj. byly zahrnuty do Klíče ke květeně ČR a aplikovány v několika floristických pracích. Od roku 2009 probíhá na území NP Podyjí intenzivní taxonomická revize jeřábů za pomocí moderních biosystematických metod. Dosavadní výsledky naznačují, že skutečný počet taxonů je pravděpodobně nižší, neboť v minulosti zvolený taxonomický přístup nelze v mnoha případech akceptovat. Jako mylný se jeví především koncept diploidních tranzitních druhů S. austriaca a S. carpatica. Druhy S. subdanubialis a S. graeca jsou z území udávány omylem a kritické zhodnocení vyžaduje rovněž taxonomická hodnota endemického druhu S. hardeggensis. Nejvíce taxonomicky zajímavou a zároveň problematickou skupinou jeřábů v Podyjí je S. aria agg., která je v území vedle diploidního S. aria s. str. a tetraploidního S. danubialis zastoupena minimálně čtyřmi morfologicky poměrně výraznými triploidními a tetraploidními liniemi. Tyto polyploidní populace pravděpodobně vznikly hybridizací obou výše uvedených zástupců skupiny S. aria agg. Dvě triploidní a jedna tetraploidní linie se vyskytují na území ČR, třetí triploidní byla zaznamenána v přilehlém Rakousku. Tyto hybridogenní populace budou nadále biosystematicky studovány.

37


Tamara Malinová

Přednáška

Ph.D. student (3. ročník) Katedra botaniky, PřF, Jihočeská univerzita, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice Email: [email protected] Co ovlivňuje rozšíření a klíčivost vzácné orchideje běloprstky bělavé (Pseudorchis albida) na horských loukách? Orchideje se často řadí mezi přirozeně vzácné či druhotně ohrožené ubývající druhy. Příčiny jejich vzácnosti nebyly u většiny druhů dostatečně objasněny, ačkoliv se za primární důvody často považuje rozšíření mykorhizních hub (nezbytných symbiontů pro raný vývoj orchidejí), nevhodné abiotické podmínky či omezené šíření semen orchidejí. Velmi málo se ví, jak tyto faktory ovlivňují klíčovou část života orchideje – tedy moment vyklíčení, nalezení mykorhizního partnera a založení funkční symbiózy. Pro studium faktorů ovliňujících raný vývoj orchidejí jsme se zaměřili na ubývající druh běloprstku bělavou (Pseudorchis albida), která se vzácně vyskytuje v jinak běžných horských společenstvech smilkových trávníků. Provedli jsme pokusný výsev semen na 19 lokalit, na místa, kde se běloprstka v současné době vyskytuje a na ty, které jsou zdánlivě vhodné pro její růst, ale kde běloprstka recentně chybí. Zkoumali jsme úspěšnost klíčení semen, identitu mykorhizních hub v semenáčích i dospělcích pomocí sekvenace jaderné ribozomální DNA (úsek ITS) a půdní vlastnosti na lokalitách. Zjistili jsme, ze běloprstka byla schopná klíčit na všech pokusných lokalitách do stádia mykorhizních semenáčků. Semenáčky se pojily s velmi úzkým spektrem mykorhizních hub z čeledi Tulasnellaceae (Basidiomycota), a to i na recentně běloprstkou neobsazených lokalitách. Překvapivá však je vzácnost klíčení: mykorhizní semenáče byly často nalézány jen v malém počtu míst v rámci lokality a tvořily též velmi nízké procento (cca 0,6%) ze všech vysazených semen. Naopak většina semen (přibližně 70%) bylo po třech letech kultivace v půdě odumřelých. Zdá se tedy, že mykorhizní houby nejsou pro běloprstku limitující svým rozšířením v krajině, ale jejich vliv může být výraznější na úrovni mikrostanovišť. K celkové vzácnosti, ale i k pozvolnosti opětovného šíření druhu na vhodné lokality tak nejspíš příspívá více faktorů zároveň: i) nízká pravděpodobnost doletu většího množství semen na vzdálenější lokality, ii) velká mortalita semen během klíčení a iii) malá šance k nalezení vhodného mykorhizního partnera ve velmi heterogenním půdním prostředí.

38


Jana Medvecká*, Ivan Jarolímek:

Přednáška

*

Ph.D. student (3. ročník) Botanický ústav SAV, Dúbravská cesta 9, 845 23 Bratislava, Slovensko Email: [email protected] Ktoré faktory ovplyvňujú výskyt a šírenie nepôvodných druhov rastlín v horských oblastiach? (modelové územie: Vysoké Tatry) Cieľom dizertačnej práce je zistiť, aké faktory a akou mierou vplývajú na výskyt a šírenie nepôvodných druhov v horskom prostredí na modelovom území Vysokých Tatier. Vychádzame pri tom z predpokladu, že horské masívy sa svojimi špecifickými a pre mnohé druhy nehostinnými podmienkami výrazne odlišujú od okolitej krajiny. Podmienky horského prostredia často nedokážu tolerovať ani druhy s širokou ekologickou amplitúdou. To nám dáva ideálnu príležitosť skúmať, či má na šírenie nepôvodných druhov výraznejší vplyv špecifická klíma alebo aktivity človeka. Pre účely vyhodnotenia faktorov vplývajúcich na výskyt a šírenie nepôvodných druhov sme dáta zbierali formou fytocenologických snímok s plochou 50 m2 zbieraných v určitých pravidelných intervaloch popri cestách a turistických chodníkoch v turisticky najfrekventovanejších dolinách od hrebeňa až po ústie doliny. Podobným spôsobom sme zaznamenávali aj výskyt nepôvodných druhov pozdĺž trate Tatranskej elektrickej železnice, Tatranskej magistrály a Cesty Slobody a v okolí tatranských horských chát. Šírenie nepôvodných druhov do okolitej vegetácie sme skúmali pomocou transektov od ciest, chodníkov a horských chát do okolia v rôznych typoch vegetácie. Z doteraz nazbieraných dát možno predbežne vyvodiť niekoľko záverov. Nehostinnosť vysokohorského prostredia má pre výskyt nepôvodných druhov zásadný vplyv. So stúpajúcou nadmorskou výškou počet nepôvodných druhov klesá a kým horské pásmo je ešte do istej miery ovplyvnené nepôvodnými druhmi, subalpínske a alpínske pásmo je takmer úplne bez nepôvodných druhov. Jedinú výnimku tvoria miesta výrazne ovplyvnené ľudskou činnosťou ako je okolie horských chát, prípadne rôzne turistické odpočívadlá, čo poukazuje na skutočnosť, že aj do tohto prostredia sú schopné preniknúť nepôvodné druhy, ak je intenzívne narušené ľudskou činnosťou a ak je prísun propagúl nepôvodných druhov dostatočne veľký. Svoju rolu hrá aj typ komunikácie. Kým okolie asfaltových ciest a železničných tratí je výraznejšie ovplyvnené nepôvodným druhmi, spevnené lesné cesty s nižšou frekvenciou motorových vozidiel a okolitá vegetácia sú invadované minimálne a turistické chodníky, po ktorých sa chodí iba pešo nie sú invadované takmer vôbec. Nezanedbateľný význam má typ okolitej vegetácie. Otvorenejšie biotopy ako lúky alebo rúbaniská sú ovplyvnené výraznejšie ako menej otvorené lesné alebo krovinové porasty. Ukázalo sa, že nepôvodné druhy sa len zriedkavo šíria do okolitej zapojenejšej vegetácie a dochádza k tomu najmä v okolí asfaltových ciest a prevažne na miestach narušených ťažbou stromov. Plochy po výraznom narušení vegetačného krytu po odlesnení predstavujú takmer ideálny priestor pre ecesiu nepôvodných druhov, z ktorých tie konkurenčne najúspešnejšie sú prevažne svetlomilní R-stratégovia. Získané poznatky nám veľa napovedajú nielen o spôsobe šírenia nepôvodných druhov v krajine, ale majú aj široké aplikácie pre potreby ochrany prírody. Ukazuje sa, že aj nehostinné vysokohorské prostredie má potenciál prijať nepôvodné druhy za predpokladu, že je dostatočne narušené ľudskou činnosťou a tlak propagúl je dosť veľký. Opatrnosť pri výstavbe turistických hotelov a asfaltových ciest je preto rozhodne namieste.

39


Zuzana Melečková*, Daniel Dítě, Dobromil Galvánek, Pavol Eliáš jun.

Přednáška

*

Ph.D. student (2. ročník) Botanický ústav SAV, Dúbravská cesta 9, 845 23 Bratislava, Slovensko Email: [email protected] Vplyv odstránenia vegetačného krytu v degradovaných halofytných spoločenstvách Slaniská sú najviac ohrozeným biotopom na Slovensku. Z ich pôvodnej rozlohy ostal do súčasnosti len zlomok. Hlavnou príčinou úbytku bola intenzifikácia poľnohospodárstva, ktorá veľmi negatívne zasiahla do vodného režimu týchto biotopov. Vďaka tomu môžeme niektoré slanomilné spoločenstvá (asociácie Camphorosmetum annuae, Pholiuro pannonici-Plantaginetum tenuiflorae, Crypsidetum aculeatae) považovať na území Slovenska za existenčne ohrozené. Hoci je zabezpečená územná ochrana väčšiny lokalít, pri absencii tradičného manažmentu (najmä pastva) sú halofytné spoločenstvá bezprostredne ohrozené nezvratnými vegetačnými zmenami. Preto je nevyhnutné štúdium vzťahov ekologických faktorov a hľadanie možností obnovy slanomilnej vegetácie aj formou terénnych experimentov. Ide najmä o sledovanie a lepšie pochopenie jednotlivých vegetačných zmien v rôznych štádiách degradácie a sekundárnej sukcesie. V tomto príspevku prezentujeme výsledky trojročného terénneho experimentu v NPR Kamenínske slanisko. Na lokalite bol v roku 2008 na experimentálnych plochách s rôznym stupňom degradácie odstránený vegetačný kryt. Cieľom bolo sledovanie následnej sukcesie a obnovy rastlinných spoločenstiev, v tomto prípade najmä asociácie Camphorosmetum annuae. Po troch rokoch zásahu sa potvrdilo, že strhnutie vegetačného krytu malo pozitívny vplyv len v najmenej degradovanej vegetácii, viazanej na zvyšky najviac zasolených pôd. Konkurenčne slabšie obligátne, ale aj fakultatívne halofyty z tohto typu zásahu profitujú. Tam, kde je už pôda odsolená a prevládajú mezofilné druhy, sa táto metóda ukazuje ako nevhodná, pretože v dôsledku desalinizácie pôdy a konkurenčného tlaku mezofilných druhov návrat halofytov je limitovaný.

40


Dana Michalcová

Přednáška

Ph.D. student (3. ročník) Ústav botaniky a zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 611 37 Brno Email: [email protected] Srovnání Bílých Karpat, Pálavy a Podyjí z hlediska alfa a beta diverzity Zvláštností Bílých Karpat jsou druhově extrémně bohatá luční společenstva. Aby se fenomén této vysoké lokální (alfa) diverzity zasadil do kontextu, je potřeba zodpovědět tyto otázky: Je v tomto území celkově velké množství druhů, nebo je jich hodně jen v určitých biotopech (na loukách), zatímco v jiných biotopech je druhů málo? Je beta diverzita také vysoká? Jak moc přispívají k diverzitě tohoto území lesy a které vegetační typy nejvíce způsobují nízkou nebo vysokou alfa nebo beta diverzitu? K odpovězení těchto otázek byly Bílé Karpaty srovnány s podobně velkými územími (CHKO Pálava včetně oblasti Soutoku a NP Podyjí) pomocí tzv. rarefakčních křívek (rarefaction curves). Tyto křivky byly spočítány na základě fytocenologických snímků i floristických soupisů ze čtverců síťového mapování, a to jak pro celé území, tak pro jednotlivé šíře pojaté vegetační typy (rákosiny, lesy, trávníky, ruderální a plevelovou vegetaci) v rámci těchto území. Předběžné výsledky ukazují, že lokální diverzita (na úrovni fytocenologických snímků) i diverzita na úrovni kvadrátů síťového mapování (cca 8 km2) je v Bílých Karpatech opravdu nejvyšší ve srovnání s ostatními územími. Velký počet druhů se vyskytuje především v travní vegetaci (vlhkých loukách i suchých trávnících) a vegetaci ruderální společně s plevelovou. Lesní vegetace přispívá k alfa diverzitě méně významně než na Pálavě a v Podyjí. Naopak, beta diverzita snímků i kvadrátů je v Bílých Karpatech nejnižší, což znamená, že toto území je z hlediska druhového složení velmi homogenní.

41


Dana Michalcová

Poster

Ph.D. student (3. ročník) Ústav botaniky a zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 611 37 Brno Email: [email protected] BOTANICKÁ FOTOGALERIE nejen pro odborníky (www.botanickafotogalerie.cz) Botanická fotogalerie představuje fotografickou databázi rostlin. Kromě běžného prohlížení fotografií umožňuje i jejich vyhledávání na základě více než 25 parametrů (např. část rostliny, systematické zařazení, morfologie, ekologie, informace o lokalitách a autorech). Věříme, že s rostoucím počtem fotografií se stane užitečnou pomůckou k determinaci rostlin nejen pro amatéry, ale také pro botaniky, ochránce přírody, lesnické a zemědělské odborníky a další pracovníky, kteří musejí rostliny často určovat ve sterilním nebo jiném těžko určitelném stavu. Je plánováno, že kromě fotografií rostlin bude obsahovat také fotografie většiny rostlinných společenstev. Jedním z hlavních cílů fotogalerie je také přímé napojení na jiné ekologické databáze nebo programy (např. Botany.cz, Florabase, CLO-PLA, Google-obrázky nebo JUICE), které výrazně urychlí vyhledávání informací o jednotlivých druzích.

42


Petr Novotný

Přednáška

Ph.D. student (2. Ročník) Katedra biologie a environmentálních studií, PedF, Univerzita Karlova, M. D. Rettigové 4, 116 39 Praha 1 Email: [email protected] Budoucnost botanických určovacích klíčů Určovací klíče jsou významným prvkem v popularizaci botaniky a prostředkem dalšího vzdělávání. Jejich kvalita, dostupnost a účelnost je určitelná v rovinách odbornosti, stylistiky a jiných. Příspěvek se soustředí na strukturu a způsob realizace určovací pomůcky, tedy na rovinu technickou sensu latissimo. Vedle dichotomických klíčů je v obecném povědomí zapsán systém Delta, realizující určování v elektronické podobě multikriteriální formou. Tento přístup nese klady a negativa, zajímavé i z pohledu didaktického; při soustředění na jeho podstatu však především zjistíme, že postrádá způsob využití znaků pravděpodobnostní povahy. V příspěvku bude představen koncept určovacího klíče, který umožňuje integrovat do stávajících přístupů znaky s váženou mírou pravděpodobnosti, jako je například doložený výskyt na daném území, znalost rostlinných společenstev či automatické rozpoznávání obrazu části rostliny. Práce na vývoji modulů automatického rozpoznávání listů dřevin ve spolupráci s UTIA AV ČR a modulu výskytu ve spolupráci s BÚ AV ČR (projekt Florabase) je již ve fázi testování. Vlastní realizace modelové aplikace je jedním z finálních cílů doktorské práce, je velmi komplexní. Otevření diskuse k prezentovanému konceptu a budoucnosti určovacích klíčů je důležitým předpokladem pro další práci.

43


Jiří Ondráček *, Michal Hejcman, Petr Karlík, Tomáš Klír

Poster

*

Ph.D. student (2. ročník) Katedra ekologie, Fakulta životního prostředí, Česká zemědělská univerzita, Kamýcká 129, 165 21 Praha 6 Email: [email protected] Je možné detekovat sídelní aktivity 600 let od opuštění středověké vesnice na lesní vegetaci i půdně chemických vlastnostech? Hlavní otázkou tohoto příspěvku je, zda je možné detekovat vliv sídelních aktivit z 14. století, které trvaly 50 let a zda se tyto aktivity stále projevují v současných půdně chemických vlastnostech a v druhovém složení lesní vegetace. Zaniklá středověká vesnice Kří se nachází ve středních Čechách u Sadské, blízko řeky Labe na písčitých půdách. Dnes se tato vesnice nachází ve 100 let starém smíšeném opadavém lese. Dominantními dřevinami byly Quercus robur, Tillia cordata. Bylo provedeno vegetační snímkování a byly odebrány půdní vzorky pro chemické analýzy na destrukcích dřevo-hliněných staveb, bývalých dvorech, návsi a zahradách. Půdní reakce (pH) a rostlinám přijatelné koncentrace (Mehlich III) K, Ca, Mg, a celkový obsah Cu, Zn, As, Cd a organický uhlík byly vyšší na destrukcích budov oproti jiným způsobům využívání. Navíc koncentrace P byla nejvyšší na dvorech a obsah Cu a Mg byl vyšší na dvorech oproti návsi a zahradám. Destrukce budov byly indikovány vyšší pokryvností Primula veris a Anemone ranunculoides. I po 600 letech od opuštění sídelních aktivit ve středověké vesnici jsou stále patrné rozdíly v půdně chemických vlastnostech a rozdíly v druhovém složení vegetace. Hlavní výsledek tohoto výzkumu je v tom, že i relativně krátké sídelní aktivity můžou vyvolat nevratné změny ve fungování ekosystémů.

44


Ladislava Paštová

Přednáška

Ph.D. student (3. ročník) Botanický ústav AV ČR, Zámek 1, 252 43 Průhonice Email: [email protected] Využití in situ hybridizačních technik při studiu původu hybridogenních taxonů Mezidruhová hybridizace je jedním ze speciačních mechanismů u rostlin. Hybridogenní druhy se s větší či menší frekvencí vyskytují téměř ve všech čeledích krytosemenných rostlin. Původ těchto taxonů však v mnoha případech není doposud objasněn. Vhodnou metodu ke zkoumání původu hybridů a hybridogenních druhů představuje genomická in situ hybridizace. Principem této molekulárně cytogenetické metody je hybridizace sondy (fluorescenčně značená celogenomová DNA) na vlákno chromozómu studovaného taxonu nesoucí homologní (komplementární) sekvenci. Metoda tak umožňuje detekovat rodičovské taxony podílející se na vzniku hybridogenního taxonu. Genomickou in situ hybridizaci v kombinaci s dalšími metodami využíváme při studiu: variability genomové konstituce taxonů hybridního komplexu Elytrigia repens – Elytrigia intermedia a vzniku polyploidních druhů Chenopodium album agg. Rod Elytrigia Desv., který je součástí tribu Triticeae (čeleď Poaceae), je v České republice zastoupen 2 druhy: Elytrigia repens (2n = 6x = 42, 2n = 9x = 63) a Elytrigia intermedia (2n = 6x = 42, 2n = 9x = 63) a jejich křížencem Elytrigia × mucronata (2n = 6x = 42, 2n = 9x = 63). Genomová sestava těchto taxonů a tím pádem i původ taxonů se liší. Sekvenováním chloroplastové DNA, úseků ITS a jaderného genu pro škrobovou syntetasu (GBSSI, single-copy gen) jsme stanovili předpokládané rodičovské taxony těchto druhů. Zjištěná variabilita sekvencí v genomu obou druhů byla větší ve srovnání s genomovou sestavou odvozenou na základě studia meiózy. V případě druhu Elytrigia intermedia byly nalezeny sekvence blízké diploidním zástupcům rodů Pseudoroegneria, Dasypyrum, Thinopyrum, Aegilops a Taeniatherum. Genomická in situ hybridizace (GISH) byla provedena u 4 hexaploidních rostlin Elytrigia intermedia z našeho území. Bylo zjištěno, že se na vzniku tohoto druhu podíleli taxony Pseudoroegneria a Dasypyrum. Identitu třetího taxonu nebylo možné určit, jelikož se na zbývající sadu vázaly 3 sondy: Thinopyrum, Aegilops a Taeniatherum. V současnosti analyzujeme genomovou sestavu dalších jedinců druhu Elytrigia intermedia z širší geografické oblasti a hybrida obou druhů. Chenopodium album agg. je na území České republiky reprezentován dvěma diploidními druhy (2n = 2x = 18) – C. suecicum a C. ficifolium, dvěma tetraploidními druhy (2n = 4x = 36) – C. strictum a C. striatiforme a třemi hexaploidními druhy (2n = 6x = 54) – C. album s. s., C. opulifolium a C. pedunculare. Mimo to jsou do prostoru střední Evropy novodobě zavlékané další druhy, ať už ze Severní Ameriky (C. berlandieri subsp. zschackei, C. missouriense, C. probstii), Jižní Ameriky (C.hircinum, C. quinoa), anebo Asie (C. acuminatum, C. giganteum, C. prostratum). Všechny tyto druhy jsou si velmi podobné a jejich určování je mnohdy značně obtížné. Původ taxonů v této skupině a jejich vzájemné vztahy jsme studovali pomocí průtokové cytometrie a in situ hybridizačních technik. Z výsledků vyplývá, že (a) tetraploidní druhy pravděpodobně představují samostatnou linii, která nevznikla z druhů diploidních vyskytujících se v současnosti na území střední Evropy, (b) rodičovskými druhy C. Album jsou diploidní a tetraploidní druhy, (c) samotné C. album mohlo jen stěží vzniknout hybridizací diploidů a tetraploidů za vzniku triploidního křížence a jeho následnou polyploidizací, (d) nejpravděpodobnější cestou vzniku hexaploidního C. album je splynutí dvou neredukovaných gamet pocházejících od diploidního a tetraploidního rodiče. 45


Mária Petrášová

Přednáška

Ph.D. student (2. ročník) Botanický ústav SAV, Dúbravská cesta 9, Bratislava, Slovensko Email: [email protected] Fytocenologická a ekologická charakteristika tvrdých lužných lesov Slovenska Tvrdé lužné lesy na Slovensku sú zaraďované do triedy Querco-Fagetea, radu Fagetalia, zväzu Alnion incanae a podzväzu Ulmenion. Tradične je v podzväze Ulmenion uvádzaných 7 asociácií. Najdôležitejšie syntaxonomické štúdie pochádzajú z rokov 1958 – 1972 a boli publikované z rôznych území. Autori v nich opisujú množstvo nových subasociácií s lokálnou platnosťou, výsledkom čoho je nejasná a komplikovaná klasifikácia tvrdých luhov na Slovensku. V súvislosti s pripravovanou publikáciou Rastlinné spoločenstvá Slovenska – lesy vznikla potreba vytvorenia nového syntaxonomického systému platného pre celé naše územie. Použili sme 404 zápisov z Centrálnej databázy fytocenologických zápisov zaradených do podzväzu Ulmenion a analyzovali ich pomocou numerickej klasifikácie v programoch SYN-TAX (hierarchical clustering) a CANOCO (DCA, PCA analýza). Analýza v oboch prípadoch ukázala len tri pravidelne sa opakujúce skupiny, ktoré reprezentovali asociácie Ficario-Ulmetum campestris, Querco pedunculiflorae-Populetum tremuli a AruncoSalicetum capreae spolu s Filipendulo-Salicetum capreae. Asociácie Querco pedunculiflorae-Populetum tremuli, Arunco-Salicetum capreae a Filipendulo-Salicetum capreae pochádzajú z geograficky aj ekologicky odlišných stanovíšť (príbrežné spoločenstvá horských potokov na Silickej planine resp. v Belianskych Tatrách ), ktoré sú netypické pre tvrdé luhy. Vzhľadom na veľkú floristickú odlišnosť ich navrhujeme z podzväzu Ulmenion vylúčiť. Ostatné originálne opísané jednotky boli navzájom premiešané v dendrograme aj v DCA diagrame. Tri odlíšené netypické skupiny sme vylúčili a analyzovali zvyšok zápisov znovu rovnakými metódami. Vybrali sme dendrogram vytvorený metódou beta-flexible (beta = -0,25) a koeficientom Ružička ktorý obsahoval štyry výrazné klastre. Pre tieto klastre sme v programme JUICE vytvorili synoptickú tabuľku s použitím percentuálnej frekvencie a fidelity a stanovili diagnostické druhy. Po porovnaní s relevantnou literatúrou sme štyry klastre zaradili do jedinej asociácie Fraxino panonicae-Ulmetum a jednotlivým klastrom sme priradili platné mená na subasociačnej úrovni: Fraxino pannonicae-Ulmetum caricetosum acutiformis Soó in Aszód 1936 corr. Soó 1964, Fraxino pannonicae-Ulmetum populetosum (Jurko 1958) Džatko 1972, Fraxino pannonicae-Ulmetum carpinetosum (Simon 1957) Džatko 1972 a Fraxino pannonicae-Ulmetum convallarietosum Jurko 1958. V rámci ďaľšieho štúdia tvrdých lužných lesov sme sa zamerali na vyhodnotenie zastúpenia adventívnych taxónov v zápisoch z Centrálnej databázy fytocenologických zápisov. V programe JUICE sme určili počet adventívnych druhov v jednotlivých zápisoch a zápisy zaradili do skupín po desaťročiach. Rozdiely v zastúpení nepôvodných druhov medzi skupinami sme vyhodnotili pomocou boxplotov a testu ANOVA v programe Statistica. Na trvnalej ploche na Záhorskej nížine sme študovali symfenológiu tvrdých luhov. Trvalú výskumnú plochu sme navštevovali v dvojtýždenných intervaloch počas sezóny 2010 a zaznamenávali okrem fytocenologického zápisu aj percentuálne zastúpenie jednotlivých fenofáz pre každý taxón na ploche. Graficky sme vyhodnotili priebeh fenofáz celkovo pre spoločenstvo a jednotlivo pre najvýznamnejšie druhy.

46


Jana Petrýdesová*, Pavol Sulo, Kamila Bacigálová Ph.D. student (2. ročník) Botanický ústav SAV, Dúbravská cesta 9, 845 23 Bratislava, Slovensko Email: [email protected]

Poster

*

Taxonómia vybraných druhov rodu Taphrina na Slovensku Askomycétne mikroskopické huby rodu Taphrina sú biotrofné parazity papraďorastov a kvitnúcich rastlín (byliny a najmä dreviny). Sú pôvodcami hypertrofií a hyperplázií infikovaných pletív, čo sa prejavuje morfologickými deformáciami napadnutých častí rastlín – listov (kučeravosť, farebné škvrny), plodov (grmany), konárikov (metlovitosť) atď. Druhy rodu Taphrina sú dimorfné organizmy, ktoré sa vyskytujú v parazitickej fáze vo forme mycélia i ako kvasinky vo fáze saprotrofnej. Ako kvasinky sa dajú aj kultivovať na štandardných mikrobiologických pôdach. Práca je zameraná na druhy rodu Taphrina (T.deformans, T.wiesneri, T. padi, T. pruni, T. bullata a T. insititiae), ktoré sa vyskytujú na zástupcoch čeľade Rosaceae. Prezentujeme čiastočné výsledky štúdia ich fenotypickej a genotypickej identifikácie. Z uvedených 6 druhov rodu Taphrina sme vyizolovali v podmienkach ,,in vitro“ 17 izolátov (1 - T.deformans, 1 - T.wiesneri, 1 - T. padi, 6 - T. pruni, 4 - T. bullata a 4 - T. insititiae). Klasifikovali sme ich na základe hostiteľa a anatomicko – morfologickej variability (symptomatika ochorenia hostiteľských rastlín, veľkosť a tvar vreciek, bazálnych buniek a spór). Výsledky fenotypickej taxonómie sme potvrdili genetickou analýzou na základe porovnania úsekov DNA okolo 600 nukleotidov, amplifikovaných z oblasti génov pre ribozomálnu RNA (D1/D2 doména 26S rDNA), kde za dva odlišné druhy sa považujú izoláty, ktoré majú šesť a viac substitúcií (divergencia 1%). Sekvencie amplifikovaného úseku boli buď identické so sekvenciami ,,typových“ kmeňov (T. padi, T. wiesneri a T. deformans), alebo sa líšili len v jednom až troch pozíciách (tri haplotypy medzi šiestimi izolátmi T. pruni). Porovnanie sekvencií štyroch izolátov T. insititiae potvrdilo, že sa jedná o taxonomicky stabilný druh (najbližší príbuzný T. carpini). Obdobne aj u T. bullata analýza štyroch izolátov potvrdila, že sa jedná o taxonomicky stabilný druh s najbližším príbuzným T. padi.

47


Anna Guttová, Katarína Piknová*, Judita Zozomová-Lihová & Anna Lackovičová Přednáška *

Ph.D. student (1. ročník) Botanický ústav SAV, Dúbravská cesta 9, 845 23 Bratislava, Slovensko Email: [email protected] Rod Solenopsora (lišajníky, Catillariaceae): morfologicko-anatomická a genetická variabilita európskych druhov s plakodioidnou stielkou Rod Solenopsora patrí k málo preskúmaným rodom lichenizovaných húb. Postavenie rodu v rámci Lecanoromycetidae (Rhizocarpomycetidae – Catillariaceae) je nejasné. Najviac informácií o výskyte jeho zástupcov je z európskeho kontinentu. Druhy rodu sa vyskytujú lokálne. Údaje o geografickom rozšírení sú najmä z oblasti Atlantiku a Mediteránu, kde sa nachádza ťažisko druhovej diverzity. Práca je zameraná na európske druhy s plakodioidnou stielkou (S. candicans, S. carpatica, S. cesatii s. lat., S. liparina a S. marina) so zreteľom na karpatskú oblasť, kde majú taxóny severovýchodnú hranicu rozšírenia. Zástupcovia preferujú vápnité skalné substráty. Prevažuje u nich generatívny typ rozmnožovania, pri S. cesatii s.lat. sa často stretávame s tvorbou blastídií. Prezentujeme čiastkové výsledky štúdia morfologicko-anatomickej variability stielok študovaných taxónov na základe ultratenkých rezov a ich genetickej variability na základe štúdia troch génov (ITS región, ketosyntázová doména PKS a Mcm7). Taxóny sa medzi sebou líšia prítomnosťou epinekrálnej vrstvy a kryštálmi sekundárnych metabolitov, ako aj hrúbkou a charakterom vrchnej kôry (od subparaplektenchymatickej po euparaplektenchymatickú). Čiastkové výsledky štúdia variability troch génov na doteraz zhromaždenom materiáli taxónov S. candicans, S. carpatica, S. cesatii s. lat. a S. olivacea s kôrovitou stielkou ako mimoskupina, so strednej a juhovýchodnej Európy, Talianska a Turecka poukazujú na ich dobré vymedzenie. Región ITS má dĺžku približne 800 bp, dve talianske a tri turecké populácie S. cesatii s. lat. sa vyznačujú prítomnosťou inzercie s dĺžkou 244 bp v ITS1 oblasti. ITS sekvencie S. olivacea vykazujú značnú variabilitu od plakodioidnej skupiny, vo variabilnejšiej časti génu sú prítomné viaceré menšie indely. KS doména má dĺžku približne 710 bp. Pri taxóne S. candicans sa sporadicky stretávame s individuálnymi heterozygotnými pozíciami. Gén Mcm7 (približne 600 bp) testujeme, nakoľko pri S. cesatii s. lat. nachádzame viaceré kópie. Genetické markery potvrdili identitu macedónskeho zberu s morfologickými, anatomickými a chemickými znakmi, ktoré korešpondovali s diagnózou druhu S. carpatica.

48


Zuzana Plesková

Přednáška

Ph.D. student (2.ročník) Ústav botaniky a zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 611 37 Brno Email: [email protected] Realizované niky kalcitolerantných rašeliniskových rastlín Mnoho výzkumov už ukázalo, že obsah báz a vodný režim sú hlavnými faktormi určujúcimi floristickú variabilitu rašelinísk. Pozdĺž tzv. poor-rich gradientu (g. nasýtenia stanovišťa bázami) sú druhovo chudobné vrchoviská a prechodné rašeliniská nahradené pestrými slatinami. V strede tohto gradientu sa stretávajú vápnik tolerujúce rašelinníky s hnedými machmi a kalcikolnými i acidofilnými druhmi vyšších rastlín a vytvárajú tak druhovo pestrú vegetáciami zaraďovanú do zväzu Sphagno-Tomenthypnion. Dôležitú úlohu pri tom pravdepodobne zohráva nielen zmena v dostupnosti živín, kompetičná schopnosť rašeliníkov voči ostatným druhom, ale pravdepodobne i toxicita viacmocných katiónov vápnika či železa. Hlavnými otázkami, ktorým sa chcem venovať vo svojej dizertačnej práci sú: 1) Aký je vzťah medzi chemizmom vody a vegetáciou slatín a kde sú limity výskytu rašelinníkov vo Vnútorných Karpatoch? Zameriam sa na štúdium efektu vápniku a dostupnosti živín na floristickú variabilitu, vzťah živín vo vode k živinám v biomase machov a pokúsim sa overiť už otestované výsledky podobnej štúdie z Vonkajších Karpát. 2) Ako sa líši odpoveď vybraných druhov rastlín či celkovo vegetácie na koncentráciu vápnika na slatine v rôznych krajinných kontextoch? Doplnením vlastného datového súboru z Karpát zapisovaním v Českom masíve, Poľsku, Škandinávii a spojením so zápismi z Ameriky a Európy budem testovať odlišnosti vo vzťahoch vegetácie k prostrediu, v odpovediach jednotlivých druhov, v limitoch ich výskytu apod. spôsobené iným rozmiestnením vápnitých a nevápnitých substrátov či evolučným species-pool. 3) Aká je geografická variabilita realizovaných ník slatinných druhov a existuje tu závislosť na taxonomickej skupine a veľkosti zápisu? Pokúsim sa overiť predpoklad, že ľahká šíriteľnosť malých diaspór bryofytov vedie k podobnosti ich ník a naopak odpovede druhov vyšších rastlín na vlastnosti prostredia sú omnoho variabilnejšie a na dvoch škálach (fytocenologické zápisy na ploche 4x4 m a v krúžku s ɸ 30 cm) porovnám druhové optimum a odpovedné krivky rôznych druhov slatín.

49


Michal Sochor

Přednáška

Ph.D. student (1. ročník) Katedra botaniky, PřF, Univerzita Palackého, Šlechtitelů 11, 783 71 Olomouc Email: [email protected] Genetická struktura populací Salix daphnoides Vill. v Beskydech Vrba lýkovcová (Salix daphnoides Vill.) je ohroženým taxonem české a moravské květeny (kat. C3) a přirozeně se vyskytuje pouze v Moravskoslezských Beskydech, což je okrajová oblast karpatské arely celkového rozšíření. Tento fakt by mohl indikovat sníženou genetickou diverzitu spojenou s nižší fitness a s redukcí sexuality uvnitř populací, navíc umocněnou dlouhodobými výsadbami zejména na ekologicky netypických biotopech. Za účelem kvantifikace genetické diverzity a odhalení populační struktury druhu byly v daném území všechny nalezené populace genotypovány v 10 mikrosatelitárních (SSR) lokusech. Celkový počet 14 populací se dle reprodukčního chování rozpadá na dvě skupiny: populace s nulovou klonalitou, tedy populace přirozené, a populace s minimální sexualitou, což jsou populace zjevně vysazené a nepůvodní. Přirozené populace štěrkových lavic beskydských řek pak vykazují relativně velkou genetickou diverzitu, signifikantní deficit heterozygotů (a tedy HW nerovnováhu) a zároveň signifikantní, středně silnou genetickou diferenciaci (párové FST 0,049 až 0,137). Tato data upravují náš pohled na reprodukční chování vrby lýkovcové a umožňují efektivněji chránit genofond této reálně i potenciálně ekonomicky a ekologicky významné dřeviny.

50


Terezie Stachová

Přednáška

Ph.D. student (4. ročník) Katedra botaniky, PřF, Jihočeská Univerzita, Na Zlaté stoce 1, 370 05 České Budějovice Email: [email protected] Hodnoty biodiverzitních indexů se mění s měnící se hustotou experimentálního rostlinného společenstva Byl navržen biodiverzitní skleníkový pokus, abychom otestovali, jaký je vliv počáteční hustoty výsevu na hodnoty biodiverzitních indexů běžně používaných ve výzkumu vztahu biodiverzity a funkce společenstva. Zkoumané indexy byly následující: transgresivní overyielding, net efekt, komplementarita, selektivita a komplementarita závislá na funkčním znaku a dominance (Loreau and Hector 2001, Fox 2005). Do květináčů byly v pěti hustotách vysazeny monokultury a směsi obsahující od jednoho do čtyř druhů běžných lučních rostlin z různých funkčních skupin. Použité počáteční hustoty byly 8 až 128 rostlin na květináč. Charakteristika fungování společenstva, kterou jsme měřili byla biomasa (živá i odumřelá). Výsledky prokázaly, že hustota rostlinného společenstva (v našem případě hustota počátečního výsevu, avšak tento výsledek lze zobecnit) hraje velice důležitou roli. Spočítané indexy nejen že měnily na gradientu hustoty svou hodnotu, ale též v některých případech i znaménko (což znamená, že z jejich hodnot se pak vyvozuje odlišný mechanismus působící v rostlinném společenstvu). Dle našeho názoru je nezbytné u každého pokusu znát pro pokusné druhy tvar závislosti hustotaproduktivita. Obecně se předpokládá, že všechny druhy vykazují tzv. konstantní konečný výnos. To však nemusí být vždy pravda. Na základě našich dat i výsledků simulačních experimentů tvrdíme, že pokud nějaký z našich pokusných druhů vykazuje např. unimodální závislost výnosu na hustotě a naše pokusná hustota se nachází na gradientu hustoty až za maximálním výnosem, výsledky takového biodiverzitního pokusu hodnoceného za použití základních biodiverzitních indexů mohou být spíše kontraintuitivní,. Naše závěry učiněné o mechanismech působících ve společenstvu na základě takto sebraných dat tak mohou být zavádějící.

51


Petra Šarhanová*, Radim J. Vašut, Tim F. Sharbel, Martin Dančák, Miloslav Kitner, Bohumil Trávníček Přednáška *

Ph.D. student (5. ročník) Katedra botaniky, PřF, Univerzita Palackého, Šlechtitelů 11, 783 71 Olomouc Email: [email protected] Mikroevoluční procesy v populacích evropských ostružiníků: apomixie versus sexualita – stabilita versus inovace Apomixie (přesněji agamospermie) je nepohlavní rozmnožování pomocí semen, které vede ke vzniku potomstva geneticky shodného s mateřskou rostlinou. V rodu Rubus je známá fakultativní pseudogamní aposporie – opylení je nutné ke vzniku endospermu a vývoji semene, embryo však může vznikat partenogeneticky bez oplození, ale rostliny si mnohdy v různé míře nadále zachovávají možnost rozmnožovat se i sexuálně. Při společném výskytu sexuálních a apomiktických ostružiníků může docházet k jejich hybridizaci a ke vzniku hybridních populací různého stáří. Typickým příkladem takových taxonů v Evropě jsou apomiktický R. bifrons a z velké míry sexuální R. ser. Glandulosi – morofologicky výrazně odlišní tetraploidi. V místech jejich společného výskytu se občas objevují intermediární morfotypy s různě rozsáhlými populacemi. Pokud dojde ke stabilizaci těchto populací apomixií a zaujmou širší areál, jsou považovány za samostatné mikrospecie. Příkladem takových hybridogenně vzniklých taxonů jsou pravděpodobně druhy ze serie Radula. K pochopení hybridizačních procesů v populacích fakultativně apomiktických ostružiníků jsme studovali proporci sexuálního/apomiktického rozmnožování u předpokládaných rodičovských taxonů (R. bifrons a R. ser. Glandulosi) ve dvou geograficky odlišných olastech: a) v jižních Čechách, kde se vyskytují stabilizované populace hybridních mikrospecií ze ser. Radula a b) v moravských Karpatech, kde se vyskytují pouze lokální hybridní jedinci či lokální populace. Abychom objasnili frekvenci a relativní stáří vzniku hybridogenních druhů vybrali jsme tři apomiktické mikrospecie ze ser. Radula a populace předpokládaných rodičovských taxonů, kteřé se vyskytují v jižních Čechách a přilehlé oblasti Rakouska a Bavorska, a studovali jejich způsob rozmnožování a genetickou variabilitu pomocí AFLP a mikrosatelitů. V této souvislosti lze považovat apomixii za mechanismus vedoucí ke stabilizaci nově vzniklých hybridních genotypů, umožňující jejich efektivnější šíření v přírodě, zatímco sexuální rozmnožování má význam pro generování nových genotypů schopných obsazovat nové mikroniky.

52


Kateřina Štajerová

Přednáška

Ph.D. student (3. ročník) Botanický ústav AV ČR, Zámek 1, 252 43 Průhonice Email: [email protected] Reakce rostlinných společenstev na invazi: mezikontinentální biogeografické srovnání vlivu nepůvodních a původních dominant V rámci této studie srovnáváme vliv dominanty rostlinného společenstva na koexistenci s ostatními druhy v oblasti svého původního areálu (Evropa), ale i nepůvodního rozšíření (Severní Amerika). To nám pomůže pochopit, zda a jak se změní chování invazního druhu po introdukci do nové oblasti. Na obou kontinentech jsme během posledních dvou let založili experimentální plochy, na kterých sledujeme schopnost resilience rostlinného společenstva po disturbanci. Předpokládáme, že resilience bude rychlejší a snazší v oblasti původního areálu, neboť invazní dominanty velmi často mění biologické a půdní vlastnosti. Z tohoto důvodu také sledujeme přítomnost a změny tykající se arbuskulárních hub, neboť mutualismus s mykorhizními houbami je považován za jeden ze spolurozhodujících faktorů při úspěšné invazi.

53


Jakub Těšitel

Přednáška

Postdoktorand Katedra botaniky, PřF, Jihočeská univerzita, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice Email: [email protected] Kořenoví poloparaziti a kompetice o světlo Poloparazitické rostliny jsou zelené fotosyntetické rostliny, které se ovšem napojují na xylém hostitele a parazitickým způsobem získávají obsah xylémové šťávy. Prakticky veškerá voda a minerální živiny, které poloparazit potřebuje ke svému životu tak pocházejí od hostitele. Xylém však zpravidla obsahuje i poměrně malé, ovšem nezanedbatelné množství organického uhlíku – především ve formě organických kyselin a aminokyselin. Díky specifické fyziologii, pro kterou je typická vysoká rychlost transpirace, procházejí poloparazitickými rostlinami poměrně velké objemy xylémové šťávy hostitele a pro mnoho poloparazitů tak může xylém hostitele představovat i významný zdroj organického uhlíku. Podle toho, na jakou část hostitele se poloparazit napojuje, lze rozlišit dva základní typy polopatazitů – stonkové poloparazity (jmelí) a kořenové poloparazity. Především kořenoví poloparaziti mají ke svému hostiteli výrazně dvojaký vztah. Pod zemí získávají zdroje parazitickým způsobem, ovšem nad zemí probíhá konkurence o světlo. Soudě podle mnoha terénních zkušeností a vegetačních studií představuje kompetiční tlak významný faktor limitující výskyt poloparazitů v krajině. Kořenové poloparazity totiž zpravidla nenacházíme ve společenstvech s vysokou produktivitou, kde právě kompetice představuje zásadní faktor ovlivňující složení společenstva. Inteznita kompetičního tlaku na kořenové poloparazity je těsně souvisí s množstvím organického uhlíku, které jsou schopni získat z xylému hostitele. Parazit, který by byl schopný takto pokrýt veškeré energetické potřeby svého metabolismu, by neměl být kompeticí o světlo nijak výrazně omezen. Výsledky našeho týmu naznačují, že poloparaziti středoevropských travinných společenstev jsou skutečně schopní získat značná množství organického uhlíku od hostitele. Tento paradox heterotrofního zisku uhlíku a limitace kompeticí o světlo se ovšem podařilo vysvětlit pomocí kultivačního experimentu, při němž byl stíněním simulován vliv kompetice na různá vývojová stádia druhu Rhinanthus alectorolophus. Tento experiment jasně prokázal vysokou citlivost poloparazitů k zastínění pokud nastane ve stadiu semenáčku (i již připojeného k hostiteli). Zastínění v pozdější fázi vývoje naopak nemá již zdaleka tak zničující vliv především díky výrazně lepší schopnosti většího poloparazita získávat živiny včetně uhlíku z xylému hostitele. Kompetice o světlo tedy skutečně představuje klíčový limitující faktor pro populace poloparazitů. Evidentně však působí především tak, že zvyšuje mortalitu semenáčků, jejichž přežívání je ovšem zcela klíčové pro zachování populací převážně jednoletých poloparazitů z čeledi Orobanchaceae ve středoevropské krajině.

54


Daniela Uhereková Šmelková*, Katarína Mišíková

Poster

*

Ph.D. student (2. ročník) Katedra botaniky, PrF, Univerzita Komenského, Révova 39, 811 02 Bratislava, Slovensko Email: [email protected] Faktory ovplyvňujúce frekvenciu výskytu machorastov na slovenských hradoch a zrúcaninách Výskum machorastov nebol doteraz na území Slovenska na hradoch a ruinách hradov realizovaný, čiastkové údaje nachádzame len ako súčasť floristických prác. Machorasty sú na skalách a murive často pionierskymi organizmami. Ruiny hradov ako antropogénne prvky v krajine sú zväčša spustnuté a zarastené a vytvárajú špecifický biotop pre viaceré, najmä epilitické taxóny vyšších i nižších rastlín, ktorým tieto podmienky vyhovujú. Keďže na týchto lokalitách môžeme pozorovať opakovaný výskyt viacerých taxónov machorastov, môžeme hovoriť o hradoch a zrúcaninách ako o určitom biotope. Výskyt machorastov na zrúcaninách hradov je limitovaný niekoľkými signifikantnými faktormi. Skúmané lokality boli vybrané v kultúrnej krajine (definované podľa kritéria návštevnosti lokalít (nad 10 000 turistov/rok) a kritéria vzdialenosti od najbližšej obce (do 3 km od obce)), antropogénny vplyv vo forme turizmu a znečistenia je teda na všetkých lokalitách podobný. Významným faktorom je však miera starostlivosti o zachovalosť daného historického objektu, predstavujúceho refúgium pre viaceré taxóny nižších i vyšších rastlín. Väčšina slovenských hradov a zrúcanín sa v súčasnosti nachádza v zanedbanom stave, na mnohých však prebiehajú zakladné zabezpečovacie a údržbové práce vykonávané dobrovoľníkmi. Na území Slovenska sa v priemere vyskytuje 13 – 20 taxónov machorastov na ruinách hradov. Zanedbané lokality, ktoré pustnú a zarastajú a konkurencia cievnatých rastlín je výraznejšia, preukazujú nižšiu diverzitu machorastov: hrad Revište (7 druhov), Kapušiansky hrad (8 druhov). Taktiež objekty, ktoré boli zrekonštruované neprimeranými metódami alebo v dôsledku dlhého zanedbávania museli byť vykonané väčšie zásahy a zachovalo sa len malé množstvo pôvodného muriva, vykazujú výrazne nižšiu diverzitu výskytu machorastov: hrady Strečno, Dobrá Niva, Devín (3 – 8 druhov). V rámci výskumu sú vybrané a sledované lokality zrúcanín hradov z rôznych oblastí Slovenska a s rôznym typom substrátu: vápenec (Levický hrad), andezity (Kapušiansky hrad), tehla (Vígľaš), žula (Devín). Signifikantnejším faktorom sa však javí vlhkosť substrátu a s ňou súvisiaca aj miera zatienenia. Charakteristická xerotermná lokalita na vyvýšenom mieste exponovaná slnečnému žiareniu, hrad Slanec, preukázala prítomnosť 18 druhov machorastov, zatiaľ čo na Košickom hrade, lokalite s rovnakým substrátom a nachádzajúcej sa v blízkosti prvej lokality, bolo zaznamenaných až 27 druhov. Jedná sa však o lokalitu nižšie položenú, zatienenú a s výrazne vyššou mierou vlhkosti substrátu. Všeobecne možno povedať, že najvyššia druhová diverzita i abundancia boli zaznamenané na lokalitách s vyšším stupňom zatienenia i vlhkosti substrátu, s optimálnym stupňom rekonštrukcie. Najfrekventovanejšie boli taxóny s významnejšou schopnosťou adaptability na antropogénne lokality, najmä apofyty ako Tortula muralis, Homalothecium sericeum a i.

55


Pavla Vachová

Poster

Ph.D. student (1. ročník) Fakulta životního prostředí, Česká zemědělská univerzita, Kamýcká 1176, 165 21 Praha 6 Email: [email protected] Jak množství živin ovlivňuje rozšíření Calamagrostis epigejos (L.) Roth v travních porostech Calamagrostis epigejos je expanzivní tráva napadající narušené travní porosty. Ačkoli byl tento druh v minulosti intenzivně zkoumán, malá pozornost byla věnována klíčivosti semen a prospívání semenáčků pod vlivem živin N, P, K. Klíčení semen probíhalo v kontrolovaných podmínkách nádobového pokusu za přísunu živin N,P,K v různých kombinacích. Byl změřen počet a výška vzešlých rostlin. Dále je sledována populační dynamika a chování tohoto druhu v přirozených podmínkách. Experiment probíhá v úplných randomizovaných blocích s různými variantami dotace N, P, K živin.

56


Pavel Veselý

Přednáška

Ph.D. student (4. ročníku) Ústav botaniky a zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 611 37 Brno Email: [email protected] Velikost genomu a obsah GC bází geofytů: zrcadlo fenologie a ekologie? O velikosti genomu je známo, že ovlivňuje různé znaky rostlin, jako je velikost průduchů, hmotnost semen či fenologie růstu a kvetení. Avšak tyto vztahy nebyly zkoumány u druhů s obrovskými genomy, povětšinou geofyty. Dosud není známa bližší souvislost velikosti genomu, zastoupení GC bází v genomu a ekologie druhů. Průtokovou cytometrií byly u druhů stanoveny velikost genomu a zastoupení GC bází pro 219 druhů geofytů. Následně byly klasickými i fylogenetickými metodami analyzovány spolu s morfo-anatomickými a ekologickými znaky. Větší velikost genomu je spojena s časnějším kvetením a tendencí růst za vlhčích podmínek a těsně koreluje s velikostí průduchů, a to zejména u velkých genomů. Hmotnost semen odráží ekologii druhů, nemá však vztah k velikosti genomu ani zastoupení GC bází. Zastoupení GC bází má unimodální vztah k velikosti genomu, není však spojen s ekologií druhů. Evoluce velikosti genomu u geofytů souvisí s jejich fenologií a ekologií a je též spojena se značnými změnami v zastoupení GC bází. Zatímco se geofytismus spolu s tvorbou velkých buněk zdá být výhodnou strategií pro rychlý vývoj rostliny v sezónním prostředí, citlivost velkých průduchů k suchu omezuje výskyt geofytů s velkými genomy pouze na podmínky a biotopy s dostatkem vláhy.

57


Ondřej Vild

Přednáška

PhD student (3. ročník) Botanický ústav AV ČR, Oddělení vegetační ekologie, Lidická 25/27, 602 00 Brno Email: [email protected] Vliv odstraňování opadanky na diverzitu podrostu v NP Podyjí V posledních desetiletích dochází ke značné eutrofizaci temperátních ekosystémů včetně evropských nížinných lesů. Tento jev je spojen s expanzí nitrofytů a současným snižováním diverzity, na kterém se podstatně podílí úbytek konkurenčně slabých rostlin. Příčiny těchto změn jsou stále předmětem výzkumu. Jedním z hlavních důvodů je pravděpodobně změna lesního hospodaření. Široce rozšířenou aktivitou bylo v minulosti hrabání opadanky, které silně přispívalo k ochuzování půdy o živiny, především dusík, fosfor a bazické kationty. Rozsah vlivu historického hrabání na bylinnou vegetaci je však především kvůli nedostatku záznamů o objemu exportované biomasy obtížné kvantifikovat. Za účelem osvětlení vlivu odstraňování odumřelé biomasy na diverzitu bylinného podrostu jsme založili dlouhodobý terénní experiment. V kyselé doubravě v NP Podyjí jsme umístili soubor ploch s variantami odstraňování opadanky (1) na podzim, (2) na jaře a (3) kontrolní variantou. Každé ošetření je v 15 opakováních, celkem se monitoruje 45 ploch. Tento příspěvek si klade za cíl přestavit výsledky výzkumu po prvním roce experimentu a nastínit očekávané změny sledované vegetace.

58


Marie Vymazalová

Přednáška

Ph.D. student (5. ročník) Ústav botaniky a zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 611 37 Brno Email: [email protected] „Jarní druhy“ vegetace nížinných lesů a stepí ČR Vegetační analýzy založené na velkém množství fytocenologických snímků zpravidla nebývají ošetřeny vzhledem k datu (části vegetační sezóny) sběru použitých snímků. Sběr fytocenologických dat je doporučen v optimu zkoumaných vegetačních jednotek. Ve velkých fytocenologických databázích však najdeme u většiny vegetačních jednotek snímky zaznamenané od března až do listopadu. Doba záznamu fytocenologického snímku přitom může významně ovlivnit počet zaznamenaných druhů, poměry životních forem i pokryvnosti jednotlivých druhů. Opakovaným snímkováním (jaro, léto, podzim) trvalých fytocenologických ploch nížinných lesů a stepí a jejich následnými analýzami jsem zjistila, které analýzy vegetačních dat mohou být ovlivněny použitím souboru kombinujícím snímky zaznamenané během odlišných období vegetační sezóny. Ukázalo se, že největší problém činí ve většině analýz snímky zaznamenané v jarním období, které často obsahují „jarní druhy“ (tzv. vernal species). V lesích se jedná zejména o efemeroidy produkující velké množství biomasy, ale také o několik terofytů, které se mohou opět objevit (vyklíčit) již na podzim. Na stepích je dán rozdíl většinou vyšším počtem jarních terofytů, které však mají pouze malou pokryvnost. Do analýz kombinujících snímky zaznamenané v různých vegetačních obdobích bychom tedy neměli zahrnovat zejména snímky pořízené na jaře. Kdy ale stanovit „konec jara“? Fenologický vývoj vegetace v jarním období je v mírném pásu závislý především na nastřádání určité sumy teplot vyšších než vegetačně (příp. druhově) specifická prahová hodnota. Průběh kumulativních teplotních sum pro jarní období je ovšem každoročně odlišný a s aktuálně probíhajícími změnami klimatického systému lze očekávat prohlubování těchto rozdílů. Proto lze pouze obecně doporučit vyloučení snímků pořízených do konce května, což však nezajistí úplnou srovnatelnost analyzovaných snímků.

59


František Zedek*, Petr Bureš

Poster

Ph.D. student (6. ročník) Ústav botaniky a zoologie, PřF, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 611 37 Brno Email: [email protected] Vyvinuly se holocentrické chromozómy jako obrana proti centromerickému tahu ? K monocentrickým chromozómům se v mitóze i v meióze připojují mikrotubuly v jednom lokalizovaném místě, tj. v centromeře. Naproti tomu holocentrické chromozómy připojují v mitóze mikrotubuly po celé své délce a v meióze buď ke koncům (telokinetická meióza) nebo po celé délce chromozómů (holokinetická meióza). Tato odlišnost v chování chromozómů během buněčného dělení (zejména v meióze) má zásadní význam v evoluci holocentrických rostlin i živočichů, protože holocentrismus umožňuje mnohem častější a radikálnější přestavby genomu, což je jeden z klíčových evolučních faktorů. Přestože byly holocentrické chromozómy popsány již před téměř osmdesáti lety, neví se dosud, jak vznikly ani proč se udržely. V tomto směru jsou veškeré znalosti ve stádiu hypotéz. Jedna z nejnověších hypotéz hovoří o tom, že holocentrické chromozómy mohly vzniknout jako obrana proti „centromerickému tahu“, což je zvláštní případ meiotického tahu. Centromerický tah je způsoben expanzemi satelitních DNA repetic v oblasti centromery. Taková expanze vede k tomu, že se zvětší centromera a tudíž i kinetochor, tj. struktura vážící k centromeře mikrotubuly, a tak vzniká rozdíl v afinitě centromer homologních chromozómů k mikrotubulům, tj. vzikne jedna „silnější“ a jedna „slabší“ centromera. Silnější centromera pak může zvýšit své šance na přenos do následující generace, pokud platí následující podmínky: (i) existuje asymetrická meióza (většinou samičí), v níž přežívá jenom jeden meiotický produkt (vajíčko) a (ii) existuje rozdíl mezi počtem mikrotubulů vycházejících z jednotlivých pólů. Šíření „silnější“ centromery může mít mírný až zničující dopad jak na jednotlivce tak na celou populaci, protože může docházet ke změnám poměrů pohlaví, samčí sterilitě nebo šíření nebezpečných alel, které se „svezou“ se silnou centromerou. Proto je žádoucí jakýkoli mechanismus, který zabrání centromerickému tahu. Takovým mechanismem je adaptace kinetochorových proteinů, která vede k vyrovnání rozdílů mezi silnější a slabší centromerou a tak k potlačení centromerického tahu. Holocentrické chromozómy by měly ze své podstaty centromerickému tahu bránit, protože kinetochor již je vytvořen po celé délce chromozómu. To v případě meiózy platí pro holocentrické organismy s holokinetickou meiózou (např. rod Luzula z čeledi Juncaceae). U organismů s telokinetickou meiózou (např. Caenorhabditis) by měl být centromerický tah přítomen, protože se jejich chromozómy v meióze chovají monocentricky, tj. kinetochor je lokalizován jen na koncích. Analyzovali jsme geny pro kinetochorické proteiny CENH3 a CENP-C ze zástupců živočišného rodu Caenorhabditis (Nematoda) a rostlinného rodu Luzula (Juncaceae) a testovali je na přítomnost adaptivní evoluce. Přítomnost adaptivní evoluce by ukazovala na to, že centromerický tah probíhá a tudíž se holocentrismus zřejmě nevyvinul k jeho potlačení. Nepřítomnost adaptivní evoluce těchto proteinů by ukazovala na to, že holocentrismus se vyvinul jako obrana proti centromerickému tahu.

60

Struktura a dynamika nelesní vegetace (moderuje I. Axmanová)

Recommend Documents