strana 6

www.muzes.cz

IX / 2010 Jednotlivý výtisk 29 Kč Předplatitelé 20 Kč

„Staré pravdy, neplatily nikdy,“ říká v rozhovoru Vladimír ŠPIDLA /strana 6

Vydává Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 7 7

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

p ř í m á

c e s t a

k

m o b i l i t ě

č a s o p i s O PŘE K ONÁ V ÁNÍ B ARIÉR

Editorial

Čas změn Od nové vlády čekáme změny. Platí přece, že zemi lze hodnotit i podle toho, jak se dokáže postarat o ty slabší. A nic na tom nemění ani fakt, že ministři jsou nuceni drsně škrtat v rozpočtech. Zajímavý sloupek od socioložky Jiřiny Šiklové k tomu najdete na straně 29. Zájem o sociální politiku patří mezi priority časopisu, a tak jsme oslovili muže, který má v této oblasti doslova evropské zkušenosti. Z rozhovoru, který vedl Zdeněk Jirků s Vladimírem Špidlou, vyplývá, že pro vyspělé země není sociální stát v žádném případě ošklivé slovo. A že důležitý je sociální smír, jehož porušení vedlo v minulosti k fatálním konfliktům. Tématu se budeme pochopitelně věnovat i v dalších číslech. Změnou prochází i náš časopis. Pravidelné rubriky Auto-moto se ujal zkušený novinář Petr Buček. Kromě toho, že píše o aktivitách naší největší automobilky pro vozíčkáře, přizval ke spolupráci Martina Kováře. Toho představovat není třeba – světový rekordman a čtyřnásobný paralympijský vítěz v plavání býval i automobilovým závodníkem. Láska k motorům mu zůstala, a tak kromě toho, že je členem rady Konta Bariéry, nám bude psát pravidelně sloupky v motoristické rubrice. Martin Kovář se stal i členem nové redakční rady časopisu. Ta je důležitá pro zpětnou vazbu a další směřování našeho měsíčníku. Proto v ní najdete jména známých osobností z oblasti medicíny, sociologie a další. Složení rady najdete na našem inovovaném webu www. muzes.cz. Je vstřícnější, přehlednější – a aktuálnější. Webové stránky totiž obsahují informace, které vám chceme předat, a než by se dostaly do časopisu s měsíční periodicitou, mohou zestárnout. Web však nabízí i komunikaci mezi vámi, váženými čtenáři, a redakcí. Velmi o ni stojíme, a tak pokud nám chcete cokoli sdělit, neváhejte a rozklikněte naši adresu. Další novinkou je rubrika Vaše příhody. Umožní vám stát se autory našeho časopisu, více najdete na str. 37. Můžete své zážitky napsat, pověsit na web a známý publicista Rudolf Křesťan vám poradí, jak je případně vylepšit – na co se při psaní soustředit, co zdůraznit, jak se prostě řečeno učit psát. To, že máte šanci učit se zdarma něco, za co se jinde tvrdě platí, berte jako dárek k novému školnímu roku. Nejlepší texty zveřejníme a jejich autoři obdrží honorář. Přeji vám příjemné psaní – a hlavně čtení. Jindřich Štěpánek

3

Obsah

Dopisy a názory Mentálně postižení pomáhají Pěstounská rodina se nastěhovala do nového domu Zaměstnávání postižených ve světě i u nás Nevyvracím lidem bludy Průvodce Chebem pro neslyšící Z redakční pošty

Téma: Senioři Hrozí válka generací?

6

Asfalt je někdy důležitější než lidi

8

Poprala se s osudem

10

Do bitvy se zákeřným Alzheimerem

12

Zpátky do lavic

14

Stáří dětskýma očima

16

Jak se žije seniorům v Praze

17

Jsme pomalí, jsme parkinsonici

18

Výtvarníci pro Konto BARIÉRY Monumentální Jitka Válová

20

Hrozí válka generací? str. 6

Monumentální Jitka Válová str. 20

Povedlo se Aktivní vozík budoucnosti

22

Osobnost Můžeš Osamělost přespolního běžce

24

Zápisník Vařením k samostatnosti Nové auto i díky pražskému radnímu Móda, která pomáhá Pétanque pro seniory Liga bez bariér odstartovala Dobré zprávy

Dobrá letní poselství str. 28 26

Melantrichova 5 Dobrá letní poselství

Okno do světa

Není na škodu podívat se dál...

Rozhledna

Medicína založená na důkazech

Poradna

Vaše dotazy Vydává: Sdružení konta BARIÉRY, o. s. Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (mobil: 722 966 233) Redakce: Mgr. Radka Potměšilová, Zdeněk Jirků Tajemnice redakce: Martina Bedrnová (mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa: Na Pankráci 121/1658, 140 21 Praha 4 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Objednávky časopisu zasílejte na adresu redakce. Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 29 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Toto číslo vychází v září 2010. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Městské části Praha 1. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33 Praha-Stodůlky Předplatné: Pro PPF Media, a. s., rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: PPF Media, a. s., a Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

4

Vzpomínka

Být při tom

Cesta na kraj světa

Dubaj: Novodobý Babylon (2)

Fejeton

Neviditelný handicap – stáří

28 29 30 32 33 34 36

Pro chvíle pohody

Křížovka: Inzulin Knihy za vysvědčení

38

Dubaj: Novodobý Babylon str. 34

Partneři redakce: můžeš / číslo 9 – 2010

4

Dobré zprávy

Bezbariérová Šumava pro všechny Rolnička má nový byt Bezbariérové cestování a role neziskových organizací v cestovním ruchu byly tématem workshopu, který se o prázdninách uskutečnil ve Vimperku. Uspořádal ho projekt Athena na cestách zabývající se cestováním přístupným pro všechny a jeho účastníci se shodli na nutnosti změnit služby cestovního ruchu tak, aby byly skutečně všem přístupné. Na Šumavě našli několik dobrých příkladů úspěšných neziskových organizací, které se bezbariérovým cestovním ruchem zabývají.

Bayerischer wald, Neuschönau, stezka v korunách stromů Foto: archiv

Ty se do podnikání v cestovním ruchu pouštějí stále častěji. Zaměřují se především na turisty se speciálními potřebami. „Občanské sdružení Trianon – Čechy, které sdružuje tělesně postižené, sídlí blízko Národního parku Šumava. To místo je pro cestovní ruch předurčené. A protože pomáháme osobám se zdravotním postižením, rozhodli

jsme se tyto dvě oblasti spojit, a tak vznikla myšlenka cestovního ruchu na Šumavě pro všechny,“ vysvětluje projekt Cestujeme bez bariér na Šumavě a v Bavorském lese jeho manažer Jiří Mánek z občanského sdružení Trianon – Čechy, které je partnerem projektu Athena na cestách. Projekt Trianonu – Čechy však není zdaleka jedinou aktivitou přístupného cestovního ruchu na Šumavě. Lidé se zdravotním postižením zde mohou využít například projekt Dostupná Šumava, za kterým stojí Správa Národního parku Šumava. „Stále více lidí si totiž uvědomuje, že cestovní ruch by měl být přístupný pro všechny. Zatím tomu tak bohužel není, proto se snažíme situaci zlepšit. Cílovou skupinou jsou pro nás i senioři, kteří tvoří významnou součást naší společnosti,“ upozorňuje na velké množství klientů využívajících přístupné služby Josef Lištvan z Občanského sdružení Trianon Český Těšín. Nově se rozjíždějící české projekty se nechávají často inspirovat příklady ze zahraničí. Jedním z úspěšných projektů neziskové organizace se stal hotel Witikohof v Rakousku, který před deseti lety založila místní Charita s myšlenkou vytvořit hotel přístupný všem, kde by navíc bylo možné osoby se zdravotním postižením zaměstnat. „V roce 2006 se k Witikohofu přidalo dalších deset hotelů a vznikla tak zcela unikátní síť, která díky technickému vybavení zaměstnává přes 120 osob se zdravotním postižením. A mají obrovský úspěch. V listopadu měli již kompletně vyprodaný rok 2010,“ poukázal na workshopu na úspěšný příklad Josef Lištvan. Jarmila Šagátová

Lipník vstřícný bezbariérový Novou bezbariérovou trasu po historickém centru má od letošního léta město Lipník nad Bečvou. Na věž se sice vozíčkáři nedostanou, ale průvodce jim poskytne výklad dole. Kromě toho místní infocentrum připravilo mapu trasy s vyznačenými obchody a restauracemi s bezbariérovým vstupem. Mezi prvními, kteří ji vyzkoušeli, byla skupina z Pražské organizace vozíčkářů. Test dopadl dobře, vozíčkáře překvapilo, jak je historické jádro Lipníku nad Bečvou dobře dostupné. Městskou památkovou rezervaci Lipník nad Bečvou si mohou návštěvníci prohlédnout od roku 2007 a zatím této nabídky využilo téměř deset tisíc lidí. Prohlídky, které probíhají dvakrát denně až do konce září, jsou zdarma, protože je podpořily evropské fondy. (red) můžeš / číslo 9 - 2010

Skupina z Pražské organizace vozíčkářů před Turistickým informačním centrem. Foto: TIC

Středisko Rolnička v Soběslavi dokončuje po dvou letech rekonstrukci chráněného bydlení. Podařilo se to díky opakované podpoře Nadace Divoké husy. Výtěžek aukce z prosincového benefičního večera Rolničky v pražském Divadle Čertovka nadace zdvojnásobila v maximální možné výši a přidala tak na opravy 60 tisíc korun.

Jedna z klientek nahlíží do oken svého nového domova. Foto: Rolnička

Díky podpoře nadace mohla Rolnička v loňském roce uhradit část kupní ceny chráněného bytu, ve kterém nalezly svůj domov tři ženy s mentálním a kombinovaným postižením, z toho dvě na vozíku, a zakoupit vybavení do kuchyně. V letošním roce pak s podporou nadace došlo na výměnu oken a balkonových dveří a bezbariérové úpravy. „Nyní nás čekají už jen drobné úpravy, byt je vhodný ke každodennímu užívání,“ říká Karel Novák, ředitel střediska Rolnička. Obtížnější situaci však Rolnička řeší s ohledem na výsledek státních dotací. „Chráněné bydlení je opakovaně v systému dotací podhodnocováno, kromě plateb klientů za služby proto pořádáme různé benefiční aktivity a žádáme o podporu dárce,“ dodává. Nadace Divoké husy je nezisková organizace založená v roce 1997, která už podpořila více než 700 projektů částkou přesahující 40 milionů korun. Finanční prostředky rozděluje v grantovém programu Benefice s Divokými husami, jehož základním principem je zdvojnásobování výnosů benefičních akcí až do výše 60 tisíc korun. Nadace podporuje neziskové organizace, ale také jednotlivce nebo školáky, aby vlastní aktivitou – např. uspořádáním výstavy, koncertu, sportovního utkání nebo i sběrem papíru – získali peníze pro dobrou věc. (red)


5

Z redakční pošty

Seniorům a lidem se zdravotním postižením v Českých Budějovicích nabízí své služby mj. Komplexní domácí péče, jejímž zřizovatelem je Městská charita. Kontakt: e-mail: [email protected], tel. č. 776 655 452, 385 520 132. Bezbariérový pohyb na železničních stanicích Kolín a Kolín-zastávka již zajišťuje pět schodišťových plošin a rampa u hlavní nádražní budovy. Nevidomí a slabozrací lidé mohou využívat orientační systém vodicích pásů. Praktické rady pro řešení různých životních situací nabízí dětem sociálně znevýhodněným a se zdravotním postižením vzdělávací videoportál Šikmá plocha. Více na: www.sikmaplocha.cz. V centru Olomouce ve Ztracené ulici poskytuje občanské sdružení InternetPoradna.cz služby osobám se zdravotním znevýhodněním. Současně zde v rámci projektu Restart pomáhají těmto lidem při hledání zaměstnání. V Ostravě se od 14. do 17. 9. uskuteční festival Divadelní pouť bez bariér. Součástí budou představení v ostravských nemocnicích a specializovaných zařízeních. Více na www.dlo-ostrava.cz. Pražskou dopravu lidí se zdravotním postižením obohatilo pět nových mikrobusů na zavolání. Jejich posádku tvoří také asistenční služba. Objednávky přijímají na tel. č. 602 267 040 nebo na www.handicap-transport.cz. Denní stacionář pro děti s mentálním, tělesným i kombinovaným postižením otevřeli v Novém Jičíně. Program zařízení odpovídá jejich specifickým potřebám a možnostem.

D

VII-VIII obrý den, díky moc za letní dvojčíslo. Léto budiž pochváleno! Jsem na vozíku teprve 50 krátkou dobu, váš časopis se mi poprvé dostal do ruky v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech, ale překvapilo mě, jaké věci se dají podnikat. Sjíždění řeky, stanování, návštěvy hradů, adrenalinové sporty, potápění… Až mi z toho jde hlava kolem. Nezbývá než se do toho vrhnout a jedno po druhém vyzkoušet. Díky za inspiraci! Honza www.muzes.cz

2010

Jednotlivý výtisk 39 Kč Předplatitelé 20 Kč

Č A S O P I S

O

P Ř E K O N Á V Á N Í

B A R I É R

„Šťastný dny, kdy člověk má chuť lítat, to jsem míval, ale teď už mám nějakej věk...“ říká V. Jiránek str. 20

Velká letní soutěž o nádherné ceny! Malý výbrus mozku pro horké dny! str.

Časopis o vás a pro vás ve spolupráci s Kontem BARIÉRY!

D

obrý den, mohl bych někde vidět vozík Jana Školy, o kterém jste psali v čísle 6? Dá se koupit? Roman Kabrna, Praha

www.muzes.cz

VI •2010 Jednotlivý výtisk 29 Kč Předplatitelé 20 Kč

Č A S O P I S

O


Doktorka Fialová: „Výraz očí pacientů po operaci by mohl být definicí štěstí...“ str. 24

B A R I É R

Asfalt je pro stát někdy důležitější než handicapovaní, říká Ondřej Hejma. str.

6

Všechny funkce variabilního aktivního vozíku, který se dá přestavět na kolo, in-line brusle, monolyži nebo vozík na sledge hokej, můžete vidět v počítačové animaci na www.trilobitmotion.com, což jsou webové stránky jeho tvůrce Jana Školy. Projekt je zatím ve stadiu studie, prototyp ve dvou variantách by měla vyrobit firma Pars Komponenty ze Studénky. Konečná cena vozíku zatím není známa, odvíjet se bude od použitého materiálu a případného objemu výroby. (red) Časopis o vás a pro vás ve spolupráci s Kontem BARIÉRY!

V

květnu jsme psali o třináctiletém Alim, který požádal Konto BARIÉRY o počítač, a o prázdninách jsme se dozvěděli, jak moc mu pak pomohl. K dopisu přiložil i vysvědčení z primy Gymnázia dr. Vác-

www.muzes.cz

lava Šmejkala v Ústí nad Labem jen se čtyřmi dvojkami. Dobrý den, chtěl bych Vám poděkovat za článek, který vyšel v časopise Můžeš. Pro mě, kluka, který přijel z neklidné a nepřehlednou válkou rozsekané země, je to čest. Díky Vám jsem měl lepší možnost každodenní přípravy do školy, čehož si velmi vážím. Druhé pololetí studování bylo podle mého názoru výrazně lepší. Zvládnul jsem vytáhnout český jazyk ze známky dobrý na známku chvalitebný a zeměpis z dobrý na výborný. Mrzí mě, že se mi nepovedlo vytáhnout matematiku, biologii a občanskou výchovu na známku výborný. Ale měl jsem zdravotní potíže a v prvním pololetí byl průměr těchto předmětů mezi dvojkou a trojkou, tak už v druhém pololetí byl průměr mezi jedničkou a dvojkou. Pochopil jsem rozdíl mezi základní školou a gymnáziem. Na gymnáziu je to těžší, ale přesto jsem rád, že jsem dostal možnost na něm studovat. V Ústí nad Labem bydlí rozsáhlá komunita azylantů pocházejících z Makedonie, Ruska, Kazachstánu, Súdánu, Konga, Vietnamu. Většina chce chodit na sport, ale nemají peníze. Ali Kalajev, Ústí nad Labem

Č

asopis se moc zlepšil, nejen obsah, ale i grafická úprava, to je něco jiného než ty škváry na stáncích! Ale přece jenom bych jeden návrh měl. Mnoho se teď po volbách mluví o nejrůznějších škrtech a omezeních sociálních výdajů. Mnoho lidí má obavy, jak to bude. Vím, že máte poradnu, ale neměli byste trochu rozsáhleji napsat, co se vlastně chystá? Nějakou kuchařku, která by nám ukázala, jak se vlastně v téhle nové situaci máme zachovat. Těšíme se na takové články. Manželé F. Chudoslavice

V •2010 Jednotlivý výtisk 29 Kč Předplatitelé 20 Kč

Č A S O P I S

O


Časopis o vás a pro vás ve spolupráci s Kontem BARIÉRY!

B A R I É R

„Vzkaz v mé tvorbě je možné najít. Na něj si troufám...“ říká výtvarnice Adriena Šimotová, str. 20

Zachraňujeme konkrétní životy. Z čeho bych mohla mít větší radost? str.

6

800 100 822

Bezplatná linka: E-mail: [email protected]

můžeš / číslo 9 - 2010

6

Téma: Finance v sociálních službách

Sociální stát není ošklivé slovo. Vladimír Špidla časopisu Můžeš vysvětluje, proč právě nejvyspělejší evropské společnosti obhajují udržení současných sociálních výhod. A proč jejich význam chápou nejen pro produktivitu, ale také pro udržení sociálního smíru. Evropská paměť je dosud plná živých vzpomínek na doby, kdy zoufalství milionů vedlo k nejstrašnějšímu konfliktu v dějinách. A pak už nejde jen o pár procent daní.

Vladimír ŠPIDLA:

JINÁ VOLBA NENÍ Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

Pane doktore, co se stalo, že téma sociálního státu je po celé Evropě a možná i v dalších částech světa tak žhavé?

Sociální stát, jak ho právě v Evropě chápeme, tedy uspořádání společnosti do situace, kdy jsou chráněna práva zaměstnanců, rodin s dětmi, handicapovaných občanů i nezaměstnaných, se stává globální výzvou, začíná klepat na dveře Spojených států nebo Číny a to samozřejmě vede k dramatickým diskusím. Ale změnil se i charakter ekonomiky v Evropě, změnila se demografická struktura, přibývá seniorů – a to všechno jsou velké impulzy k debatě o sociálním státu. Ptáme se proto, že najednou slyšíme „staré pravdy“ – na sociální jistoty, na solidaritu si musíme nejdřív vydělat. Pak, někdy, možná bude…

Tyto, jak říkáte, staré pravdy, neplatily nikdy. Právě sociální stát je součástí produktivity společnosti. Právě on a jenom můžeš / číslo 9 - 2010

�


7


8


Podívejte se, když porovnáte ztráty veřejných rozpočtů z nezaplacených nebo jinak ošizených daní, tak se dostáváte na padesáti- nebo stonásobné částky proti tzv. zneužitým sociálním dávkám. Je to jednoduché – kdo zneužívá sociální dávky, je zpravidla slabý a bezmocný.



je schopen dlouhodobě vytvářet kon� onkurenceschopnost, tvořivost lidí i firem…

Marx říkal, že věda se může stát výrobní silou. My dnes víme a každodenně se přesvědčujeme, že rozhodující hybnou silou každé ekonomiky jsou lidé. Sociální stát preferuje široké vzdělání, elementární jistoty pro každého, pro jeho děti, pro veřejné služby, zkrátka je naprostým základem skutečné výkonnosti hospodářství. Ještě o tom něco řeknu. Ale proč tedy ti, kteří hýbou světovou i naší ekonomikou, věnují tolik energie potlačení myšlenky sociálního státu?

To není tak jednoznačné. V západní Evropě jsem potkal mnoho vrcholných manažerů světových firem, kteří naopak dobře chápou výhody sociálního státu. Podívejte se, takový stát například významně zvyšuje pružnost trhu práce. Protože tam, kde jsou lidé odkázáni jen na jednoho drsného zaměstnavatele, jsou ochotni za zachování svého pracovního místa bojovat i drsnými prostředky. Ale v Evropě – ať jste zaměstnáni u Siemense nebo u Lavala, vždycky máte jistotu, že máte právo na jistou sociální ochranu. Ať se přemístíte z jednoho města do druhého, z jedné firmy do druhé, máte zaručené právo na lékařské ošetření, na školy pro své děti, na dostupnou veřejnou dopravu. To vám dává pružnost, kterou byste jinde ve světě dost těžko hledali. Možná, že u nás, kde toho o Evropě kupodivu někteří lidé vědí dost málo, mají někteří představu, že sociální stát je brzda ekonomiky. Kdyby si dali jen trochu práci a studovali poměry třeba ve Skandinávii, museli by uznat, že s takovým hlediskem jsou brzdou spíš oni. Kde se tedy bere atmosféra odmítání sociálního státu u nás?

Je to politická psychóza, pramení z neokonzervativních a neoliberálních pouček, které hledají pokud možno jednoduché recepty na složitý svět. Ovšem otevřeně řečeno, vezměme si třeba výbornou knihu bohužel už zesnulého Bronislawa Geremeka Slitování

9

a šibenice. Na příkladě pozdně středověké společnosti, zejména italské, ukazuje, že už tehdy šel velký podíl hrubého domácího produktu na sociální výdaje. Samozřejmě se to tehdy všechno nazývalo jinak, ale podstata je neobyčejně aktuální. Já jsem si to pro sebe nazval „křesťanskou konstantou“, která říká, že zhruba 20 % HDP jde na sociální politiku a otázkou jen je, jakými formami a cestami. Když se dnes někdo snaží tento fungující poměr výrazně snížit, okamžitě ztrácí soudržnost společnosti a riskuje tvrdé konflikty, které mohou končit kdovíkde. Ovšem skutečný neoliberál okamžitě řekne: Proboha, vždyť to tolik lidí zneužívá! Proč na ně mají ostatní přispívat?

Podívejte se, když porovnáte ztráty veřejných rozpočtů z nezaplacených nebo jinak ošizených daní, dostáváte se na padesátinebo stonásobné částky proti tzv. zneužitým sociálním dávkám. Je to jednoduché – kdo zneužívá sociální dávky, je zpravidla slabý a bezmocný. Zatímco daňoví podvodníci mají k dispozici obrovskou sílu, právníky, poradce, třeba i bankéře. Jsou zkrátka efektivnější. Ale pojďme si to rozebrat. U nás se vydává na sociální politiku a zdravotnictví zhruba 19 – 20 % HDP. To je v evropském srovnání málo, v jiných zemích je to 23 i více procent. Tedy náš podíl má zhruba tuto strukturu: 9 % jde na důchody. Tam přece nikdo nic nezneužívá, dostává peníze po celoživotní práci. Zhruba 7,5 % jsou náklady na zdravotnictví. Potenciální zneužívání je tam možné, ale nejde o miliardy, pokud ovšem pominu korupci při velkých investicích, ale to občan ovlivnit nemůže. Zbývají tedy zhruba 4 % na zbytek všech sociálních nákladů. Polovina z tohoto zbytku je podpora rodin s dětmi. To těžko někdo oklame. Takže tu máme k případnému zneužívání tak zhruba 2 %. Kdyby polovina z toho byla vyplácena neoprávněně, jde o pouhé jedno procento! Ukažte mi systém, který si v sobě nese tak malé riziko ztrát. Jedno procento hrubého domácího produktu rozvrací veřejné finance, stát a jeho

rozpočet? Tím se nezastávám ani jednoho z podvodníčků, kteří místo práce berou dávky. Ale znáte rodinu, firmu, mezinárodní organizaci, která žije s pouze jednoprocentní ztrátou? Není to vlastně úspěch? Ale jste pro přísnou veřejnou kontrolu…

Všichni známe zásadu římského práva in dubio pro reo. Tedy v případě pochyb-

�


10


je lepší propustit jednoho vraha než � ností potrestat devět nevinných. Omlouvám se

za drsný příklad, ale i nedávná historie zná mnoho situací, kdy pochybná vina byla záminkou pro ostrakizaci nepohodlných lidí. Když si představím, kolik by stál systém nejpřísnější kontroly, kolik námahy by oprávněným žadatelům přineslo vyvracení apriorního podezření, že všichni kradou, pak se ptám, zda není opravdu výhodnější smířit se s občasným zneužíváním podpory za podmínky, že potřebným je běžně dostupná. A vůbec, vytváření atmosféry všeobecného podezírání, máme to v naší civilizaci zapotřebí? Zejména když hlasatelé podobných opatření začnou opravdu křičet ve chvíli, kdy byste chtěl zavést například majetková přiznání. A daně ze skutečně nabytého majetku. Často používáte slova civilizace, kultura, vyspělost. Jaká je v těchto otázkách výchovná nebo dokonce kulturní role politiky?

Sociální stát, to je pochopitelně politická konstrukce. Vznikla z určitých historických zkušeností, z tvrdých poučení. Ale má obrovskou ekonomickou souvislost. Sociální rozpad společnosti a vyhloubení nepřekročitelných příkopů mezi skupinami lidí vedou ke katastrofám, jejichž náprava je drahá a někdy i docela nemožná. Představa, že v moderní společnosti si všichni a vždy pomohou sami, je vrcholně neekonomická. Její praktické náklady jsou skoro nekonečné. V době zákona proti žebrákům popravovali v Británii víc lidí než Francouzi v době velkého teroru. Jenomže šibenice pro chudáky nebyly tak pozoruhodné jako gilotina na krku šlechty, takže se o tom tolik neví. Ale tak či onak, ty žebráky vytvořila tehdejší společnost, to nebyli lenoši od přírody. Dnes už nikdo nemůže takto brutálně trestat nízkopříjmové skupiny, ale každý by si měl uvědomit, co jen v dvacátém století napáchala sociální necitlivost a z ní pramenící zoufalství milionů. Třeba v Německu. Ptáme se proto, že se společností šíří jakási „nesporná pravda“, že jsme všichni cosi neoprávněně dostali, odčerpali, možná i odcizili a běda, jestli to nevrátíme…

Jistě, část politiků nyní vyvolává představu, že obyvatelé České republiky jsou pachatelé zlého činu a musí jej odpykat. Vždyť znáte starou básničku – dědeček a babička ujídaj nám z chlebíčka. Přitom senioři celý život pracovali, vychovali děti, dnešní občany, a celý jejich život byl vlastně vytváření hodnot, které dnes užíváme. Linie sociálního darwinismu, která je u některých politiků tak oblíbená, neříká nic nového – prostě podle nich kdo se efektivně neuplatní na trhu, radši by ani žít neměl. To je primitivní a nepřijatelné. Souvisí s takovým zjednodušováním i současné převažující chápání nezaměstnanosti? Tedy: potřebujeme srazit statistické údaje o lidech bez práce a bude dobře? můžeš / číslo 9 - 2010


11

koncentrátem liberalismu! A pokud jde o výdaje na komerční zábavu a podobně, já tvrdím, že nemůžeme chtít, aby každá lidská činnost byla jen tzv. efektivní a racionální. To bychom byli ve světě strojů. Pro někoho je určitý výdaj plýtváním, pro jiného zážitkem. Tak to ve společnosti chodí. Pokud nejde o chorobné závislosti na určitém druhu zábavy nebo spotřeby, neuchyloval bych se k příkrým soudům. Co se dá udělat pro to, aby se pojem „sociální stát“ v naší zemi nestal skoro hanlivým souslovím?

To jsme u velmi širokého problému. Zhruba do 18. století lidé nepracovali, tedy v našem slova smyslu. Neměli žádné pracovní smlouvy, přesně definované zaměstnavatele atd. Prostě se živili, jako to šlo. Ale práce za mzdu, to je vlastně fenomén posledních 200 – 250 let. A zdá se, že růst produktivity je takový, že objem potřebné práce za mzdu klesá. Přibylo volného času a ten není naplněn jen zábavou, ale také činností v domácnosti, ve prospěch dětí, vlastních seniorů atd. Ovšem beze smluv, registrací a přítomností ve statistice. Takže mizí formální vztahy – zaměstnanec – zaměstnavatel, ale nemizí lidská tvořivost, potřebnost a užitečnost. Ovšem moderní společnost všechno, co nedokáže převést do obchodní bilance, neuznává. Z hlediska makroekonomické analýzy a statistiky oběd, který doma uvaříte babičce, neexistuje. Když ho ovšem uvaříte v hospodě, zvyšujete hrubý domácí produkt, a dokonce se ocitáte mezi zaměstnanými, tedy společensky užitečnými jedinci. Takové „nezachycené“ práce je ve vyspělých zemích mnoho, možná až 40 % HDP. Však české ženy by mohly vyprávět. Nezaměstnanost je pro někoho možná jen statistika, ale za každým údajem je konkrétní lidský osud. Když srazíte výskyt tuberkulózy pod 1 %, bude to z hlediska veřejného zdraví přijatelný výsledek, z hlediska těch nemocných ale zůstává možná i rozsudek smrti. Každý nezaměstnaný člověk trpí, i když to třeba není na první pohled vidět. Trpí a existují věrohodné údaje o ohroženém fyzickém i psychickém zdraví těchto lidí, o rozpadu jejich rodin, o frustraci jejich dětí. Kdo chce pracovat, měl by tu příležitost dostat. Musíme ale hledat jiné formy, jak tuto tezi naplnit, protože mnoho pracovních míst, zejména v průmyslu, je ztraceno nenávratně. Už jste vzpomněl Marxe. Chtěl převést lidi z „říše nutnosti“, tedy z tehdejší dvanácti- nebo i šestnáctihodinové pracovní doby, do „říše svobody“,

do osmihodinového volného času. Egon Bondy ale napsal, že volný čas se stal prostorem největší manipulace s dnešním člověkem. Měl na mysli zejména celý zábavní průmysl.

Vím, kam míříte. Lidé si stěžují na nedostatek sociálních zdrojů, a přitom utrácejí za nesmysly, hazard a naprosto bezcenné zážitky. Ovšem právě toto jim vyčítají zastánci osobní rozpočtové odpovědnosti, kteří ale mají v těchto odvětvích nejednu akcii. Právě vámi zmíněná Marxova teze ukazuje, jak jednoduše se rozdávají levicové a pravicové nálepky. Vždyť ona je přímo

A pokud jde o výdaje na komerční zábavu a podobně, já tvrdím, že nemůžeme chtít, aby každá lidská činnost byla jen tzv. efektivní a racionální. To bychom byli ve světě strojů. Pro někoho je určitý výdaj plýtváním, pro jiného zážitkem.

Současný prezident republiky kdysi řekl, že naše ústava je zaplevelena lidskými právy. Z těchto a podobných názorů u nás pramení ideologie nejvyššího egoismu. Žádné přerozdělování bohatství společnosti, žádná solidarita. Dlouhá a hluboká evropská tradice nám ale v milionech příkladů a podob říká, že cosi je nadřazeno lidskému egoismu. To platí třeba i pro ochranu životního prostředí. Jsou politici, kteří vidí sociální politiku v policejních opatřeních. Vidím ji jako nutnou investici do klidu v sociálně rozdělené společnosti a nechápou ji ani v nejmenším jako investici do toho nejcenějšího, do lidského kapitálu. Prostě je pouze – jak administrativně nebo i násilně zabránit těžkým konfliktům, a když už by vypukly, jak je pacifikovat. Moc nezjednodušuji, když řeknu, že jsou jim bližší investice do pořádkových sil než do sociální sítě. Je to tak. Ale podle mých zkušeností jsou s tím naši hlasatelé neoliberalismu poměrně osamocení a na evropské scéně mnoho obecenstva nemají. Je tedy neoliberalismus jakýmsi zpozdilým náboženstvím?

On by chtěl být náboženstvím, tedy všeobecně přijímanou vírou. Já tomu říkám národně osvobozenecký boj kapitálu, který se chce vymanit ze společenské kontroly a chce demokracii nahradit oligarchickým systémem. To je podstata. Zkušenost demokracií po druhé světové válce je jednoznačná – sociální stát nejen dobře slouží lidem a hospodářství samotnému, ale vytváří bariéry proti těžkým sociálním, politickým a nakonec i válečným konfliktům.

info PhDr. Vladimír Špidla (1951)

Původně historik, po roce 1989 člen, později předseda České strany sociálně-demokratické. V letech 2002 – 2004 předseda vlády České republiky, 2004 – 2009 eurokomisař pro sociální otázky, nyní přednáší na různých akademických pracovištích v ČR i v zahraničí. můžeš / číslo 9 - 2010

12


Jak shánějí neziskovky peníze Oba měli před dvaceti lety představu o tom, jak by měla vypadat ucelená péče o handicapované. Oba svoji představu hned zkraje devadesátých let uskutečnili a oba na ni od té doby shánějí peníze. Alena Kábrtová je ředitelkou pražského Centra Paraple, Jiří Jankovský stojí v čele českobudějovického dětského centra Arpida. Text: Radka Potměšilová Foto: Archiv, tomki němec

A

ještě jednu věc mají oba společnou: přiznávají, že jako ředitelé s odpovědností za zaměstnance i klienty občas kvůli obavám z nedostatku peněz nespí. „Financování neziskovky je tvrdý celoroční každodenní boj a úzkost a nervozita, jestli to vyjde nebo ne,“ říká Alena Kábrtová. „Jistota neexistuje, ale za těch sedmnáct let jsme si na to zvykli,“ souhlasí Jiří Jankovský. I v jiných ohledech mají Paraple i Arpida mnoho společného. Obě organizace vznikly hned na počátku devadesátých let z potřeby samotných postižených, kteří se už nechtěli smiřovat se životem na okraji společnosti a za zdmi ústavů. V případě Paraplete to jsou lidé s poraněním míchy upoutaní na invalidní vozík, v případě Arpidy děti s kombinovaným tělesným i mentálním postižením, například po dětské mozkové obrně. Obě centra poskytují ucelený systém zdravotní i sociální rehabilitace, včetně vzdělávání a postupného začleňování do zdravé společnosti nejen klientům v místě působení, ale z celé republiky.


Organizace na počátku vznikly jako nestátní a stát dodnes zařízení, která by poskytovala stejné služby, buď nemá vůbec, nebo jich nemá dostatek. „Financování Arpidy byla od počátku jedna z největších neznámých, opravdový krok do tmy. Ale takové kroky se udělat prostě musejí,“ pokrčí rameny Jiří Jankovský. I Alena Kábrtová přiznává, že se do založení Paraplete ona a její tým vrhli celkem bezhlavě.

Naše očekávání? Utopie Paraple sídlí v bývalých sídlištních jeslích, ale kdyby nebylo starých fotografií na chodbě v prvním patře, nikdo by je už v supermoderní budově nehledal. Tělocvičny, pokoje pro klienty, kteří přijíždějí na týdenní rehabilitační pobyty, počítačová učebna, kavárna. Všechno bezbariérové, zasouvací dveře, výtahy, čidla na vstupní čipy ve výši ruky sedícího člověka. Nedávno centrum přistavělo další křídlo s třemi pokoji, klimatizovanou tělocvičnou, novou počítačovou učebnou a velkou dílnou. Centrum Paraple za stavbu zaplatilo pětadvacet milionů z vlastních zdrojů, sbírka trvala několik let.„Když jsme Paraple zakládali, předpokládala jsem, že poměrně velkým zdrojem

příjmů budou dotace od státu,“ říká Alena Kábrtová v nové zasedací místnosti obrácené do zeleně sídliště. „Čerpala jsem ze zkušeností ze zahraničí, především z Francie, kde alespoň v začátku 90. let měly podobné organizace silnou podporu státu. Pokud se služba, kterou organizace poskytovaly, ukázala jako potřebná a žádaná, získala organizace grant na čtyři roky. To zajišťuje kontinuitu a klid na práci. Ve Francii byla tato podpora státu doplněna i silnou podporou soukromého sektoru v místě organizace. To byly prvopočátky inspirace, jak by to u nás mohlo fungovat. To se však ukázalo v České republice v začátku devadesátých let jako utopie.“ Představa o státní podpoře se pak časem naplnila jen zčásti a představa o její kontinuálnosti vůbec ne. O granty žádá Centrum Paraple stejně jako všechny ostatní neziskovky každý rok znovu a nikdy s jistotou neví, zda je dostane a v jaké výši. „Nejhorší měsíce jsou vždy na začátku roku, kdy zatím nevíme, jak uspějeme v grantovém řízení, dary od větších firem nám také chodí až v druhé půli roku. Nebýt finanční rezervy, kterou se nám vždy podaří vytvořit, by bylo toto období kruté,“ říká účetní Paraplete Štěpánka Antošová.


13

Mnohé nestátní neziskové organizace fungují už mnoho let a úspěšně suplují roli státu. Přesto musejí každý rok znovu obhajovat svoji potřebnost v grantových řízeních.

Zatímco v roce 1990 existovaly necelé čtyři tisíce nestátních neziskových organizací, výhradně občanských sdružení, nyní to je více než 70 tisíc občanských sdružení, 1900 obecně prospěšných společností, 446 nadací a 1190 nadačních fondů. Z hlavy sype čísla: Centrum Paraple potřebuje na svoji činnost 22 milionů korun ročně. Zhruba 45 až 50 procent celkových příjmů tvoří dary – od individuálních dárců, firem a příspěvky z DMS, patnáct procent příjmů se za poslední dva roky ustálilo z grantů. Jistota jsou platby od zdravotních pojišťoven, které tvoří asi třináct procent příjmů

Větší organizace, větší nároky Přestože jsme Paraple navštívili v půlce prázdnin, bylo tam rušno. Na několika místech jsme narazili na klienty, s nimiž cvičil fyzioterapeut, kavárna byla v době oběda plná. Hlavní nápor vozíčkářů přijde ale až v září. Služby, které jim Paraple poskytuje, jsou komplexní a mnohovrstevnaté. Kromě informací a poradenství to je intenzivní rehabilitační program, sociálně-rehabilitační program, rekondiční rehabilitace, kurzy práce na počítači, pomoc se získáváním zaměstnání, sportovní a kulturní aktivity i arteterapeutické kurzy. Na pobyty různých typů přijíždí kolem čtyř set klientů ročně, z toho sedmdesát nových. Dalších služeb, ambulantních návštěv a poradenství využije patnáct set vozíčkářů.

Ty tam jsou doby, kdy maličké Paraple s pár zaměstnanci mohlo žít takříkajíc z ruky do úst bez potřebné rezervy. Teď je to profesionální organizace poskytující profesionální služby. „Rozrůstáme se a finančních prostředků potřebujeme rok od roku víc. Máme mnohem profesionálnější přístup k získávání peněz, ale nároky jsou vyšší,“ říká Štěpánka Antošová. S profesionalizací služeb přišel i další zásadní krok, možná nejdůležitější v historii Centra Paraple. Valná hromada již odsouhlasila, že se nynější občanské sdružení v průběhu podzimu začne transformovat v obecně prospěšnou společnost.Svaz paraplegiků, pod nějž Centrum Paraple dosud patřilo, zůstane dál občanským sdružením a v jeho fungování se nich nezmění.

Otevřená náruč V Arpidě byl na rozdíl od Paraplete v srpnu mnohem větší klid. Přece jen bylo znát, že dětské centrum, které provozuje i různé typy škol, drží prázdniny. Budova, kterou před dvaceti lety vyprojektoval světoznámý architekt Vlado Milunic ´ společně s kolegou Janem Línkem, byla nezvykle tichá. Ramena

budov v prostoru hlavního vchodu symbolizující otevřenou náruč objímala jen prázdné nádvoří. „Kolegové, kteří se do toho dobrodružství se mnou tehdy na začátku devadesátých let pustili, si mysleli, že se na provozu Arpidy bude ve velké míře podílet stát, ale já jsem takovými představami nikdy netrpěl. Na druhé straně jsem tušil, že pokud se naše zařízení prosadí, peníze na jeho provoz nějak získáme,“ říká ředitel Arpidy Jiří Jankovský. Myšlenka centra, kde se handicapovaným dětem na jednom místě dostane lékařské, fyzioterapeutické, rehabilitační a sociální péče, kde mohou chodit do školky a do školy a kam mohou rodiče přes den dát do stacionáře i ty nejhůře postižené pacienty a odpoledne si je zase vzít domů, byla na počátku devadesátých let revoluční, ne-li téměř utopická. Komunistický režim znal pro těžce handicapované jen ústavy, mít takové dítě doma bylo společensky neúnosné. „Začínali jsme s rozpočtem tři miliony korun ročně a deseti dětmi. Teď potřebujeme desetkrát víc peněz, máme přes sto zaměstnanců, denně k nám dochází sto třicet dětí a dalším stovkám poskytujeme ambulantní péči. Každoročně přijede na čtrnáctidenní

�


14


Arpida se stará o stovky dětí s kombinovanými vadami, na něž by jinak jejich rodiče byli sami. Přesto si stále zachovává rodinný charakter.

pobyt více než 150 dětí � rehabilitační s rodiči,“ vypočítává Jiří Jankovský.

První peníze na provoz Arpidy byl asi jeden milion korun z loterie Vyhrává humanita, díky níž stavba za šedesát milionů na bývalém vojenském tankodromu vznikla. S myšlenkou přišel dnes pětaosmdesátiletý Miloslav Ciboch, který dodnes na budovu postavenou díky němu vidí z okna své chaty. Další peníze zařízení získalo vzápětí jako státní dotaci na provoz speciálních škol. „Dnes musíme sehnat z vlastních zdrojů asi 36 procent rozpočtu. Zbytek jsou dotace na našich nyní deset školských subjektů, příspěvky od zdravotních pojišťoven za léčebné výkony a menší část tvoří příspěvky od klientů,“ říká Jiří Jankovský. Změnu ve financování sociálních služeb, které tvoří významnou část nabídky služeb Arpidy, přinesl rok 2007 a s ním nový zákon o sociálních službách. Peníze od státu od té doby nedostávají poskytovatelé sociálních služeb, ale přímo klienti. Pro Arpidu tato změna neznamenala odliv klientů. Ti dobře vědí, že služby, které zde poskytují, jinde nedostanou, přesto ji tehdy málem dostala na kolena. „Myšlenka nového zákona je jistě správná, ale největším problémem bylo, že rodiny s postiženými dětmi dostaly peníze s velkým zpožděním, někdy až půl roku. My jsme služby poskytli, ale oni neměli na jejich zaplacení. Rok 2007 tak byl jedním z nejsložitějších v historii našeho centra,“ vzpomíná Jiří Jankovský. Tehdy významně pomohlo město České Budějovice a Jihočeský kraj.

Nikdo nechce odejít Z ředitelny jsme se vydali nádhernou halou, kde cihlové zdivo doplňují dřevěné trámy

info Centrum Arpida Poskytuje komplexní péči v duchu ucelené rehabilitace zejména dětem s tělesným (motorickým) a kombinovaným postižením. Propojuje účelně péči v oblasti sociální, výchovně-vzdělávací a zdravotní. Cílem poskytované péče je dosažení optimálního vývoje každého jednotlivého klienta ve smyslu jeho maximální možné soběstačnosti a integrace v jeho přirozeném sociálním prostředí, tedy především v rodině. Při veškeré činnosti se ARPIDA opírá o základní principy křesťanské etiky a služby jsou zaměřeny nejen na dítě s postižením, ale zároveň i na jeho rodinu. Areál centra ARPIDA byl vybudován bez finanční účasti státu v letech 1990 – 1993. Odborný provoz byl zahájen v roce 1993. www.arpida.cz

a velká okna, chodbou kolem Rajského dvora. Architekti budovu Arpidy koncipovali jako parafrázi konventu, kde však jeho obyvatelé nejsou uzavřeni zdmi, ale dům se velkými okny otevírá do okolní krajiny. Z českobudějovického sídliště Vltava je vidět jen kousek, všude kolem je zeleň. Na louce se pase kůň Tomík, třiadvacetiletý vysloužilec, na němž první děti před lety začínaly s hipoterapií. Další dva, kteří po něm jeho práci převzali, klušou v ohradě. Zamířili jsme do křídla s tělocvičnou. Právě tady probíhá stavba, která pana ředitele v poslední době často vytrhuje ze spaní. Snížením stropu tělocvičny vznikl nejen vhodnější prostor pro spastické děti,


Paraple za sedmnáct let udělalo pro začlenění vozíčkářů do společnosti spoustu práce. Běh pro Paraple je zviditelnil a ještě přináší peníze.

které ke cvičení potřebují teplo, ale nahoře i tři nové podkrovní učebny se zázemím. Stejně jako v Parapleti i tady si musejí peníze na investice shánět sami. Proto si Arpida ke dvěma milionům korun od sponzorů vzala stejně vysokou půjčku. Má s tím už zkušenosti, čtyři roky splácí úvěr na malý domek s chráněným bydlením. Vznikl jako zázemí pro klienty, kteří se už brzy budou muset postavit na vlastní nohy a potřebují se to naučit. Jenže… Tady narážíme na problém, který pana ředitele už léta trápí. Handicapované děti, které musejí někdy kolem svých dvaceti let Arpidu opustit, jsou sice připraveny na samostatný život, ale nikde není záruka, že od města dostanou bezbariérový byt. Často se stane i to, že ho sice dostanou, ale jejich důchod nestačí na vysoký nájem. V nejsmutnějších případech potřebuje rodina handicapovaného jeho příspěvek na sociální péči a nenechá ho bydlet samotného a o svých penězích rozhodovat. Ke klientům Arpidy navíc patří děti, které jsou tak těžce postižené, že nebudou samostatného života schopné nikdy. „Jenže my se o ně nemůžeme starat od narození až do smrti, přestože někteří rodiče berou velmi úkorně, když musí dítě od nás odejít,“ krčí rameny Jiří Jankovský. U dětí bez mentálního postižení je

to jednoduché. Po absolvování prvního stupně základní školy by měly být připraveny na integraci mezi zdravé děti do běžné školy. U dětí s kombinovanými vadami je to mnohem složitější. Proto vzniklo přímo v centru třináct chráněných pracovních míst pro bývalé klienty. Dalším krokem je příprava na otevření denního stacionáře pro těžce postižené dospělé do čtyřiceti let. V samotné Arpidě pro něj sice není místo, ale centrum si najalo jeden byt 1 + 1 v blízkém domě pro seniory a počítá s tím, že s pěti klienty a dvěma a půl pracovníka by mohli jeho provoz utáhnout.

Jistota? Neexistuje Alena Kábrtová i Jiří Jankovský nad tím, jaké kdysi mívali představy o financování nestátního neziskového zařízení, mohou jen mávnout rukou. Přesto se jim za necelých dvacet let podařilo vybudovat silné profesionální a hlavně funkční organizace s velkým renomé. Dosáhli toho vlastním úsilím, vynaložením velké energie a osobní investicí, tím, že se naučili spoustu věcí a dokázali motivovat spoustu lidí. Stát, z něhož neziskovky sňaly část břemene starat se o ty, kteří potřebují pomoc, jim vyloženě neházel klacky pod nohy, ale že by jim hodně pomáhal, to také ne. Situace dnes je mnohem

Velkou výhodou neziskovky je, že jste svým pánem a můžete si věci dělat po svém. Nevýhodou pak samozřejmě to, že nevíte, jestli budete za rok existovat.

15

info Centrum Paraple Pomáhá lidem ochrnutým po poškození míchy přizpůsobit se nové životní situaci, zlepšit fyzický a psychický stav, dosáhnout co největší míry soběstačnosti a nezávislosti, vrátit se do svého přirozeného prostředí a získat předpoklady ke společenskému a pracovnímu uplatnění. Centrum Paraple založil Svaz paraplegiků s pomocí Zdeňka Svěráka v říjnu 1990, činnost začalo vyvíjet v roce 1994. Plný provoz byl zahájen po rozsáhlé rekonstrukci v únoru 2001. Z původní malé skupiny zaměstnanců, studentů, mužů na civilní službě a dobrovolníků pracujících na 160 m2 v polovině přízemí budovy jeslí v průběhu uplynulých 15 let vyrostlo pracoviště se současnými 36 kmenovými a 26 externími zaměstnanci. www.paraple.cz

lepší než před deseti patnácti lety, legislativa je srozumitelnější, možností, jak získat peníze, je víc. Nepochopitelné však je, že ani u takových organizací, které dennodenně obhajují svoji potřebnost a nenahraditelnost – a je jich dlouhá řada, neexistuje ze strany státu možnost delší podpory jejich existence, než je jeden rok. „Velkou výhodou neziskovky je, že jste svým pánem a můžete si věci dělat po svém. Nevýhodou pak samozřejmě to, že nevíte, jestli budete ještě příští rok existovat. Je těžké, když máte odpovědnost za desítky zaměstnanců a stovky klientů, zvyknout si na to, že žádná jistota neexistuje,“ říká Jiří Jankovský. můžeš / číslo 9 - 2010

16


Sociální služby v Německu Podívat se na domácí dvoreček ze sousedova pohledu může být velmi užitečné. Některé věci se ukážou v úplně jiném světle. Ledacos se můžeme přiučit nebo také zjistíme, že i za hranicemi domova řeší podobné problémy jako my. Myslete si, co chcete, ale Německo nás tradičně ovlivňuje a inspiruje v mnoha ohledech. Do určité míry to platí také pro sociální služby. Porovnal jsem jejich fungování v obou zemích. Text a foto: Radek Musílek

J

ensi Jägerovi je čtyřicet šest let, bydlí v Rottweilu ve spolkové zemi BádenskoWürttembersko a na vozíku je po autonehodě od roku 1983. Za tu dobu se podle něj v Německu hodně změnilo ve prospěch lidí s postižením. Přesto si stěžuje na prakticky stejné věci jako my v České republice. To může být pro někoho velmi překvapivé, protože obecně v tomto považujeme země západní Evropy za vyspělejší. Podle jeho slov je stále řada míst velmi bariérových. Není snadné si najít práci a většina vozíčkářů stále nežije na stejné společenské úrovni jako ostatní. Nemyslí přitom ekonomické poměry, ale spíš kvalitu života a rovnocenné uplatnění. Největší bariéry přitom vidí v hlavách ostatních lidí. Za pozitivní vzor považuje USA a Kanadu, kam se měl možnost podívat díky svému sportování. Jens byl totiž kapitánem německé reprezentace v curlingu vozíčkářů na paralympiádě ve Vancouveru. Z evropských zemí pak vyzdvihl příklady ze Skandinávie. Tyto země jsou podle něj v přístupu k lidem s postižením nejdál. Situace v Německu se prý pohnula kupředu až v posledních deseti či dvaceti letech. Drobný podíl na tom má i on sám, protože nepatří k těm, kteří by jen nečinně seděli a stěžovali si. Vstoupil do regionální politiky. Za stranu SPD se stal jedním z dvaceti šesti městských radních. Při posledních volbách se dokonce dostal do zastupitelstva můžeš / číslo 9 - 2010

většího regionu, který by odpovídal asi našim bývalým okresům. Stará se o sociální otázky, zdravotnictví a veřejnou dopravu. Zkrátka člověk na svém místě.

Pohled německého uživatele „V Německu existuje povinné pojištění všech obyvatel, ze kterého se čerpají prostředky na sociální služby,“ tvrdí Jens Jäger. „Lidé s postižením jsou podle závislosti na cizí pomoci rozděleni do tří stupňů. Podle toho dostávají měsíční příspěvek na péči. Sami si pak zvolí služby, které chtějí a potřebují. Já osobně mám zdravé ruce a jsem poměrně dost soběstačný, takže patřím do prvního (nejnižšího) stupně. Když třeba jako já po nehodě přestanete chodit, dostanete také vozík a potřebné materiální vybavení. Myslím, že náš systém je dobrý, protože se snaží dostat lidi zpátky do společnosti, do práce atd. Věc druhá je, jak se to daří.“

Bundestag je sídlo německého parlamentu které ovlivňují život vozíčkářů.

Německu jsem nabyl dojmu, že pan docent je tamním systémem nadšen a očekává, jak skvěle bude podobný systém fungovat u nás. Připomínám, že text vyšel ve stejném roce, kdy v ČR začal fungovat nový zákon o sociálních službách. Mimo jiné se v něm o situaci v Německu praví: „Již po velmi krátké době po zavedení tohoto systému (r. 1994) bylo možno charakterizovat první zkušenosti, vyplývající z jeho aplikace v praxi. V r. 1997 příspěvky ze systému dostávalo cca 1,7 mil. osob (v r. 2005 příspěvky pobíralo již 2,05 mil. osob) a bylo vytvořeno cca 75 000 nových pracovních míst.“ Jen pro srovnání k citaci dodávám, že Německo má 82,3 mil. obyvatel. Česká republika se svými 10,5 mil. obyvatel poskytla v roce 2009 příspěvek na péči přibližně 290 000 lidí.

Fakta a řeč čísel Jelikož znalost a zkušenost jednoho uživatele služeb nemusí být objektivní (ruku na srdce, jak přesně dokážete popsat český systém vy?), obrátil jsem se na odborníka. Tím byl doc. Ing. Ladislav Průša, CSc., ředitel Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Ten mě velmi mile odkázal na odbornou literaturu z vlastní dílny, konkrétně na knihu s názvem Ekonomie sociálních služeb, 2. vydání, Praha 2007. A dovolil mi citovat z ní v tomto článku. Po přečtení podkapitoly věnované právě

Myslím, že náš systém je dobrý, protože se snaží dostat lidi zpátky do společnosti, do práce atd. Věc druhá je, jak se to daří.


17

Je lepší v Německu pracovat, nebo zůstat doma? Vozíčkář Jens Jäger z Rottweilu na základě zkušeností od německých sousedů tvrdí, že je přece jen lepší pracovat. I když to nemusí být vždy jednoduché. Text: Radek Musílek Foto: Jiří Charvát v Berlíně. Právě zde poslanci hlasují o zákonech,

V témže roce činil objem vyplacených peněz cca 18,7 mld. korun. Ladislav Průša o Německu dále uvádí: „K významným změnám došlo i v oblasti infrastruktury péče o staré a zdravotně postižené občany. Před zavedením pojištění na péči existovaly v této oblasti značné deficity, především v oblasti ambulantních služeb a denní krátkodobé péče. V r. 1991 existovalo pouze 100 zařízení pro denní pobyt, 220 zařízení pro krátkodobý pobyt a asi 4000 ústavů sociální péče. Tři roky po zavedení pojištění péče měly bezmocné osoby a jejich rodinní příslušníci k dispozici asi 11 700 ambulantních zařízení a více než 6000 zařízení se stacionárním oddělením nebo zařízením pro krátkodobý pobyt.“

Několik stupňů závislosti Český a německý systém jsou si velmi podobné tím, že uživatel služeb dostává peníze, se kterými naloží podle svých potřeb. Liší se jen v počtu stupňů závislosti. O zařazení do nich rozhoduje především odborník z lékařské služby fondů zdravotního pojištění. Výše příspěvků rozlišuje, kde je potřebná péče poskytována. Dávky jsou přitom peněžní, případně naturální. Žadatel tedy buď dostává přímo „na ruku“ určitou částku, nebo je ze systému pojištění hrazen požadovaný náklad. Ovšem pouze do stanovené výše. I tento aspekt ovlivňuje výši příspěvku. Pokud si necháváte peníze proplácet, dostanete méně, než když fond uhradí službu od poskytovatele za vás. Více na www.muzes.cz

Když chce člověk najít poskytovatele sociálních služeb, je to problém?

Ne, to není vůbec problém. Žiju ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko a máme tu řadu nevládních organizací, často postavených na církvi. Přijedou za tebou a zjistí, co bys potřeboval. Pak všechno domluví s pojišťovnou. Co když nestačí peníze na pokrytí potřebných služeb?

Když se někomu peněz opravdu hodně nedostává, může požádat sociální odbor o pomoc a ten potřebnou částku dorovná. O jakých příjmech se vlastně bavíme?

Já osobně dostanu měsíčně i s důchodem asi 540 €. Moje práce v zastupitelstvu je něco jako dobrovolnictví, takže za to neberu tolik peněz, aby mi důchod sebrali. Nicméně pokud vyděláváte hodně, důchod je pozastaven. Příspěvky na péči však zůstávají.

dostat příspěvek na zakoupení auta. Protože pokud nepracuješ nebo nestuduješ, nemáš na něj nárok. Kolik peněz se dostává na zakoupení auta?

Jednou za deset let nám uhradí asi osmdesát procent ceny vozu. Ale nepamatuji si to úplně přesně. Nejsem si jistý. Není to příliš tvrdé, že pokud nepracuješ a nejsi ani student, máš smůlu?

To je těžká otázka. Ale v zásadě s tím asi souhlasím. Pokud jsi doma, nepotřebuješ tolik nikam jezdit. A v případech, kdy to potřebuješ a nemůžeš si dovolit auto bez příspěvku, existují ještě další možnosti, ne? Máme zadarmo veřejnou dopravu, včetně slev pro asistenty atd. Na vnitrostátních leteckých linkách platí jen člověk s postižením, asistent vůbec. Do zahraničí to ale bohužel neplatí. Máte ještě nějaké slevy?

Neplatíme silniční daň, ale nemáme příspěvek na provoz vozidla jako vy. Obvykle máme slevy při vstupech do muzeí, galerií a různých památek. Záleží ale na majiteli nebo pořadateli. Třeba v kině obvykle platíme normálně. Takže jak se celkově žije vozíčkáři v Německu?

Není to tak snadné, jak si asi v Česku myslíte. I u nás existují mezi lidmi stále předsudky a nejsme na stejné úrovni jako zbytek společnosti. Nicméně se to zlepšuje a žije se mi tu docela dobře.

Je tedy výhodnější pracovat, nebo zůstat doma?

Z renty se dá přežít, ovšem za mnohem nižšího životního standardu. Určitě je lepší pracovat, ale sehnat práci není snadné, přestože podle zákona každá firma s více než šestnácti zaměstnanci musí mít alespoň šest procent lidí s postižením. Další výhodou práce je, že můžeš Jens Jäger (vpravo) s autorem rozhovoru můžeš / číslo 9 - 2010

18

Bydlení: Integrace versus koncentrace

Transformace ve Slatiňanech Ústavy sociální péče v ČR čekají velké změny. Ministerstvo práce a sociálních věcí rozjelo projekty, které mají zásadním způsobem vylepšit život klientů v pobytových zařízeních. Cílem je především decentralizace a integrace uživatelů služeb do přirozeného prostředí. Klady tohoto záměru jsou evidentní. Zůstávají však určité pochybnosti okolo připravenosti jednotlivých zařízení, a především v otázce financování nákladnějšího provozu. Mezi nejzkušenější průkopníky patří Domov sociálních služeb Slatiňany. Text a foto: Radek musílek

Z

pokynu ministerstva dostaly v roce 2007 všechny kraje (kromě Prahy) za úkol vytipovat dvě až tři organizace, které by se zapojily do pilotní fáze změn neboli transformace. Vznikl tak seznam dvaceti osmi subjektů, které vstoupily do projektu financovaného převážně z Integrovaného operačního programu (IOP) v rámci strukturálních fondů Evropské unie. Celkově se má jednat o částku přibližně 1,3 miliardy korun. Slatiňany přitom byly zařazeny mezi čtyři zařízení, která mají postupovat ještě o něco rychleji, jako jakási předpilotní skupinka. Podle ředitele Miroslava Kubína se to týká ještě jejich kolegů z Pardubického kraje v Domově pod Kuňkou Ráby, ÚSP Jinošov na Vysočině a PSS Bellevue Ledce ve Středočeském kraji. Není divu, že volba padla právě na Domov sociálních služeb Slatiňany. Jedná se o zařízení s tradicí od roku 1926, které se momentálně stará o 292 klientů se středním nebo hlubokým stupněm mentálního postižení od tří let věku. Především zde ale už mají vlastní zkušenosti s přesunutím části uživatelů služeb z centrální budovy do malých domů, což prakticky odpovídá záměru transformace. I když jisté podstatné rozdíly oproti kritériím MPSV existují, nebude přechod takový šok jako pro jiné. Na jednom pozemku nedaleko centrální budovy vyrost-


ly před pěti lety čtyři jednopatrové domky. V každém z nich žije s podporou zaměstnanců devět lidí. Osobně jsem se přesvědčil, že nad standardem takového ubytování by neohrnul nos ani náročný zbohatlík.

Převratné změny Do čtyř let by mělo dojít k následujícímu: V oblasti Slatiňan, Chrudimi a Pardubic vyroste 12 dvojdomků. Každý budou tvořit dvě samostatné domácnosti po šesti klientech. Maximální povolený počet domácností jsou přitom tři. V každé domácnosti budou klienti bydlet v jedno- nebo dvojlůžkových pokojích. Iveta Beranová, koordinátora pro transformaci, která se podílí na přípravě metodik a dohlíží na dodržování kritérií, přitom říká: „Budeme se snažit vyjít vstříc přání klientů, pokud jde o skladbu obyvatel domků. Pokud budou chtít dva kamarádi zůstat spolu, nebudeme je přece násilím odtrhávat. Chceme přitom zachovat koedukační ráz zařízení, neplánujeme domky zvlášť pro pány a pro dámy.“ Podstatnou podmínkou je, že domky se nesmějí kumulovat na jednom místě. To znamená, že v jedné ulici nemůže stát více než jeden dvojdomek. Počet uživatelů služeb v dané obci zároveň nesmí překročit osm procent z celkového počtu obyvatel. Důvod je jasný – klienti se mají integrovat do běžného prostředí, nemá vzniknout pouze nový ústav přestěhovaný do uměle vytvořené vesničky.

Každou domácnost bude podle možností ve spolupráci s klienty obhospodařovat pět stálých pracovníků v přímé péči. Na nich bude běžný chod domácnosti od praní přes vaření až po nakupování a doprovod klientů za denními aktivitami. A právě z výše uvedeného vyplývá hned několik otazníků. Není pochyb o zlepšení kvality života uživatelů služeb. Jak to však budou zvládat zaměstnanci, kolik peněz bude stát provoz a jsou představy o napojení na lokální služby reálné?

Peníze jsou klíčové Pardubický kraj coby zřizovatel nebude zatížen investicí výstavby. Ponese však zátěž budoucího provozu, který podle mého názoru musí být oproti současnosti jednoznačně dražší. Ředitel Miroslav Kubín to nevidí tak černě: „Kvalita není zadarmo. Nepředpokládáme dramatický nárůst provozních nákladů, což si ani nemůžeme dovolit, ale k jistému zvýšení nejspíš dojde. Ve finále především proto, že bychom měli mít oproti stávajícím dvěma stům třiceti devíti o třicet pět zaměstnanců víc.“ Při dalším rozhovoru navíc zaznívají další potenciální náklady. Např. nákup a údržba vybavení domácností. To, co se dnes obstarává hromadně a centrálně, bude nutné řešit místně a jednotlivě. Téměř nevyhnutelná se mi jeví potřeba nákupu přinejmenším několika dalších automobilů. Vedoucí odboru sociálních věcí Krajského úřadu Pardubického kraje Helena Zahálková považuje otázku financí za velmi podstat-


19

Pětileté zkušenosti s těmito domky se budou při transformaci hodit, tvrdí ředitel Miroslav Kubín.

Osobně jsem se přesvědčil, že nad standardem takového ubytování by neohrnul nos ani náročný zbohatlík. nou: „Obavy z nárůstu provozních nákladů existují. Nemohu vám v tuto chvíli říct konkrétní čísla, protože se v současné době zpracovávají rozbory nárůstu nákladů spojené s případnou transformací DSS Slatiňany. Otázky spojené s transformací a následným financováním musí ještě projednat Rada Pardubického kraje.

Zaměstnanci se těší, ale… „Drtivá většina zaměstnanců u nás je transformaci nakloněna. Dokonce si myslím, že

někdo se na ni přímo těší. Ale není tomu tak všude, jak vím od kolegů z podobných zařízení. My máme výhodu, že nám tady už hodně podobné domky stojí a fungují. Všichni to tedy mohou vidět na vlastní oči. Občas se k nám někdo odjinud přijede i podívat,“ říká ředitel Kubín. Přesto jsem při rozhovoru s některými z nich nabyl dojmu, že mají větší obavy, než si jejich vedoucí připouští. O plánech s nimi vedení komunikuje, nicméně alespoň část z nich si zatím praktické každodenní fungování nedovede úplně představit.

Koordinátorka Beranová dodává: „My musíme vytvářet metodiky a všechno budovat jako průkopníci, protože v ČR vlastně neexistuje odborník na transformaci. Vznikají postupy i pro vysloveně praktické každodenní věci typu vaření a přípravy stravy. Zaměřujeme se na odbourání příliš velké péče. Donedávna fungoval zneschopňující trend – já to raději udělám za tebe. Současný pohled je jiný. Nemůžeš uvařit? Nevadí. Chleba si ale ke snídani namazat dokážeš, tak to udělej.“ Nejistotu pracovníků v přímé péči naprosto chápu. Sám mám zkušenosti s prostředím pomáhajících profesí. Komunikace a sdílení postřehů mezi zaměstnanci mají nezastupitelnou roli. Neobhajuji centralizovaný systém ústavů sociální péče, ale chápu, že z hlediska služeb je všechno jednodušší. Obava, že najednou budu na všechno sám nebo jen s několika stále stejnými kolegy, se mi zdá zcela logická. Navíc v novém prostředí, které nemusí své nové obyvatele tak docela přijmout. Alespoň zpočátku. Proto mě zajímalo, jak se plánuje práce se zaměstnanci, aby nedošlo k jejich nadměrné zátěži. Iveta Beranová vysvětluje: „Plánujeme vytvoření středisek podle oblastí – Pardubice, Chrudim, Slatiňany. Každé středisko by mělo svého vedoucího, který bude mít na starosti koordinaci a komunikaci mezi centrálním vedením a řadovými pracovníky. Vytvoříme i systém porad a schůzek. Důležitou roli dostane komunikace pomocí počítačové sítě.“ Více na www.muzes.cz

doprBez ovo

du


20

Bydlení: Integrace versus koncentrace

Praha je splnitelný Kvalitní bydlení je bezesporu jednou z důležitých životních potřeb. Pro lidi s postižením to možná platí dvojnásob. Můžeme však za kvalitní bydlení označit dobře zpracovaný bezbariérový byt sám o sobě? Záleží přece i na jeho okolí. Ve vzduchu tak visí otázka integrace a komunitního soužití. Vypravil jsem se tedy na několik míst, abych zjistil, jak se tam bezbariérově bydlí. Text a foto: Radek musílek

S

tředem mého zájmu byla Praha. Nechť mi to zbylých devadesát procent populace promine. Velká města jsou pochopitelně v jiné situaci než většina republiky, a to jak po stránce bezbariérového bydlení, tak po stránce pracovního uplatnění. Navíc v Praze je všechno tak trochu jinak. I proto se do ní nemálo vozíčkářů z okruhu mých přátel přistěhovalo. Existují zde především dva typy bezbariérového bydlení – běžné domy, ve kterých je pouze několik málo bezbariérových bytů, nebo celé domy zvláštního určení plné lidí s postižením. Podle Vladislava Dykasta, ředitele bytového odboru magistrátu, disponuje město Praha zhruba čtyřmi stovkami takových bytů. Další desítky až stovky mají jednotlivé městské části. Nejznámější jsou tři lokality – Černý Most, Kunratice a Stodůlky. K nim lze připočíst ještě panelový dům v Petýrkově


Do blízké restaurace sice majitel nechal udělat plošinu, ale v tak krásném počasí by byl hřích sedět uvnitř. Ostatně proč, když máte kamarády, kteří pro pivo rádi vyběhnou pár schodů.

ulici na Chodově. To je co by kamenem dohodil od ulice Hornomlýnská v Kunraticích. Zeptejte se vozíčkářů z Prahy, kde bydlí, a jsem si jist, že řada z nich vám řekne právě jednu z těchto čtvrtí.

V Praze je to snazší Jednoznačně pozitivním faktem je skutečnost, že získat bezbariérový byt není v Praze nesplnitelný sen. Ba kacířsky říkám: Není to velký problém. Už vidím některé čtenáře, jak pochybovačně zvedají obočí. Ale když srovnám svou bytovou situaci s mými „zdravými“ vrstevníky, nemám si na co stěžovat. Mnozí třicátníci s rodinou stále žijí v nejistotě nebo platí vysokou hypotéku. Mě díky bezbariérovému bytu obojí minulo už na vysoké škole. Tedy v době, kdy mí spolužáci teprve hledali podnájmy nebo přežívali na koleji. Díky tomu můžeme v nárocích na bydlení překročit rovinu kvantity a přejít ke kvalitě. Vyhovuje obyvatelům prostředí, do kterého je byt zasazen? Je lepší bydlet

v domě plném lidí s podobným osudem, nebo samostatně mezi nájemníky bez postižení? Předem říkám, že univerzální odpověď neexistuje. Moje pátrání mi to potvrdilo. Lidské potřeby a individuality jsou tak pestré, že nelze bezezbytku vyhovět každému. Zároveň všichni preferujeme něco trochu jiného. Někdo se spokojí s tím, co má. Jiný jde tvrdohlavě za svou představou. Podstatným faktorem jsou přitom cíle, které svým konáním sledujeme. Nejde přitom jen o bydlení. Totéž platí třeba pro vzdělávání i zaměstnávání lidí s postižením. Integrace sama o sobě nemusí být vždy hodnotou. Cílem přece není „hodit vozíčkáře do vody“, aniž bychom se předem přesvědčili, zda umí plavat. A už vůbec se nikdo neptal, jestli má tu vodu rád, zda mu vlastně nebylo lépe na břehu. Ano, pláž je možná plná neplavců, kteří se vzájemně utvrzují ve strachu z vody. Vytvořili si tam svůj svět pro sebe a často kontraproduktivně ho ze strachu či lenosti odmítají opustit. Ale léčba šokem není všelék. Nikdo by přitom


21

ERA Poradna

ý sen

Na vaše dotazy odpovídá Milan Jursík, výkonný manažer marketingu Poštovní spořitelny.

Kdybych si mohla opravdu vybrat, preferovala bych bezbariérový byt zasazený do běžného domu. neměl odsoudit ani toho, kdo se plavat nenaučí. Důležitá je však možnost volby.

Víc lidí přitáhne služby Nedívejme se tedy na lidi, kterým je dobře v domech zvláštního určení, jako na někoho, kdo má strach z reality a skrývá se před ní. U někoho to tak může být, ale další prostě jen nemají jinou volbu. Velká koncentrace lidí s postižením k sobě totiž přitahuje služby, které by jinde nedostali nebo za nimi museli složitě cestovat. Ostatní prostě vzali byt, kde byl. Vladislav Dykast dodává, že se magistrát snaží vyhovět představám žadatelů, ale přece jen existují pouze omezené možnosti. V čem já osobně spatřuji největší nevýhodu společného bydlení? Komunita lidí s postižením je i v tak velkém městě relativně úzká, a byť jen vzdáleně, znáte řadu tváří. Neustále se tak pohybujete mezi stejnými lidmi a postupně můžete ztrácet kontakt s okolním světem. Představte si příklad rodiče dítěte s postižením. Ráno ho odveze do speciální školy, odpoledne s ním jde na kroužky mezi kamarády s postižením a večer se vrací do domu, kde zase bydlí jen lidé ze stejné skupiny. Kdyby šlo o masochistu, ještě si najde práci v nějaké pomáhající profesi. I takové přitom znám! Když jedu navštívit své kamarády v Hornomlýnské, mám pocit, že mi neskončila pracovní doba v Jedličkově ústavu a školách. Nic proti svým žákům ani jejich rodičům nemám, ale potkávat se s nimi už ráno při nastupování do auta a rozloučit se s nimi až těsně před

Architektonickou představu o moderně devadesátých let reprezentují Kunratice.

spaním, to bych fakt nemusel. A jak to vidí sami obyvatelé těchto domů? Většina z nich je spokojená. Někdo je rád, že má po ruce kamarády nebo potřebné služby. Ten, kdo se družit nechce, prostě zabouchne dveře a o lidi kolem se nezajímá. Když potká někoho na vozíku, nemusí se s ním jenom proto ještě bavit. To přesně potvrzují slova vozíčkáře Pavla Houšky. S rodinou žije v Kunraticích už deset let, tedy téměř od vzniku domu se sto devatenácti bezbariérovými byty. Stará se sám o sebe a služby téměř nevyužívá. Velkou koncentraci lidí s postižením vůbec neřeší. Povídáme si na letním sluníčku, s chodícími kamarády přitom popíjí pivo před nedalekou hospodou. Do té mimochodem vede plošina. Zvláštní výhrady k domu plnému lidí s postižením nemá ani studentka Karolína Chloubová z Černého Mostu. „Na vozíku jsem já i můj bratr. Ten některé služby v našem domě využívá, já ne. Ale kdybych si mohla opravdu vybrat, preferovala bych bezbariérový byt zasazený do běžného domu.“ Přesně v takovém bydlí nedaleko od Karolíny její kamarádka Lucie Špačková. „Mně se na Čerňáku bydlí skvěle. Mám tu po ruce kámoše i všechno, co potřebuji. Zároveň si ale nepřipadám jako v nějakém skleníku. Kdybych to potřebovala, tak u Karolíny v domě jsou třeba asistenti.“ Podle slov asistenta Ondřeje Skuhrovce (z domu v Kunraticích) takhle pravidelně dochází asi do deseti procent bytů v domě. Zdá se tedy, že většině lidí „koncentrované bydlení“ přímo nevadí, ale asi by raději volili dům, kde převažují běžní nájemníci. Zmiňované služby po ruce totiž zřejmě bezprostředně potřebuje menšina. Z povídání s mými respondenty v zásadě vyplynula vize ideálního modelu. V určité oblasti bude mít každý dům několik bezbariérových bytů. Díky tomu už bude zajímavé v dané lokalitě poskytnout či přizpůsobit potřebné služby. Zároveň mohou tito lidé mezi sebou navázat kontakty (budou-li chtít). Přesto nevznikne ghetto, ale přirozeně se propojí svět lidí s postižením i těch bez něj. S potěšením musím konstatovat, že především nové bezbariérové byty ve správě městských částí takto vznikají. Zatím si k nim ale moc nenašly cestu ony služby. Mluvím z vlastní zkušenosti. Přesně v takovém domě totiž sám bydlím. Více na www.muzes.cz

?

Mám jako majitel průkazu ZTP u vás nárok na nějaké výhodnější podmínky? Chci si založit účet a zajímá mě, jestli se vůbec něco takového nabízí.

Naším cílem je nabídnout všem lidem takové finanční služby, které jim zjednoduší život. V Poštovní spořitelně jsme vždy mysleli na všechny skupiny obyvatel, takže například důchodcům či zdravotně znevýhodněným klientům nabízíme speciální zvýhodnění. Finanční služby jsme teď zastřešili značkou ERA, která je zárukou jednoduchosti, otevřenosti a vstřícnosti. Majitelé průkazu TP, ZTP nebo ZTP/P tak mají u nás osobní účet Era za zvýhodněnou cenu – měsíční vedení účtu vás bude stát pouhých osm korun. Navíc máte možnost každý měsíc vybrat hotovost na obchodním místě bez poplatku. Kromě toho máte k dispozici službu Cash-Back. Ta vám umožní bezplatně vybírat hotovost na pokladnách obchodů, navíc získáte slevu na pohonné hmoty 0,40 Kč při platbě kartou u stanic Čepro Eurooil.

?

Zajímalo by mě, jak jste na tom s bezbariérovým přístupem na pobočkách? Jsem invalidní, nemohu vůbec na nohy, což mi způsobuje mnoho problémů, takže je to pro mě dost důležité.

Kromě nabídky speciálně zvýhodněných produktů samozřejmě myslíme i na to, aby se k nám všichni klienti bez problému dostali. Chceme umožnit přístup na naše pobočky všem bez rozdílu, a proto už má bezmála 1000 pošt a finančních center bezbariérový vstup. S účtem u Poštovní spořitelny poskytujeme služby na více než 3300 poštách a 52 finančních centrech. Pokud nechcete či nemůžete přijít na obchodní místo, pak bych doporučil možnost obsluhovat účet pomocí elektronického bankovnictví buď přes internet, nebo po telefonu. Zřízení i vedení elektronického bankovnictví k osobnímu účtu Era je navíc bezplatné. A pokud při provádění bankovních operací preferujete asistenci, můžete v rámci telefonického bankovnictví využít přepojení na bankéře, který podle vašich požadavků zařídí vše potřebné. Pokud máte jakýkoliv dotaz na Milana Jursíka z Poštovní spořitelny, napište jej na adresu [email protected] nebo Redakce časopisu Můžeš, Na Pankráci 121/1658, 140 21 Praha 4. V jednom z příštích vydání časopisu si přečtete odpověď. můžeš / číslo 9 - 2010

22

Výtvarníci pro Konto Bariéry

Pohád o Janě a Rodinné album: Jana a Jeňýk Pacákovi plní pohody na zahrádce vysoko nad Vltavou v době, kdy měli denně mnoho důvodů k úsměvům.

Z historie známe malé lidi, kterým se stavěly velké sochy. Ze života známe velké lidi, kteří měli a mají dar šířit kolem sebe pocit nevšedně všedního štěstí. O dvou takových je tato pohádka. Pohádka je tentokrát ale ze života, Jeňýkova díla budou na jubilejním, 10. aukčním salonu výtvarníků Konta Bariéry. Text: Jan Krůta Foto: archiv

P

oznali se pod vodou. Oba se učili potápět. Pod vodou na ni také poprvé sáhl. Jana dnes říká, že také hned dostal facku. Pohádka začíná. Dostali jste někdy facku pod vodou? Jana je žena vrostlá nohama do země. Jeňýk se vznášel. Někdy ho musela držet za nohy, aby neuletěl. Jeňýk byl akademický malíř a kam vkročil, tam se lidem začala sama od sebe natřásat břicha. To přišel pan Pohoda, pan Smích, Strýček Jonatán… A on jen přimhouřil oči a zakroutil si knírek. Jana je celoživotní anděl, který proplouval chodbami nemocnic a denně profesionálně páchal dobré skutky. Sestřička, která


nemá ráda, když jí za jménem píší DiS. Diplomem se prý dobro neměří… Jeňýk byl všeuměl: Národ ho znal jako muzikanta s ohromnou improvizační schopností (bicí, basa, banjo, flétny a píšťalky, kazoo, valcha, foukací harmonika – kapely Olympic, Traditional Jazz Studio, Classic Jazz Collegium, Grafičanka, Čundr country show, Měcheničtí slavíci a další), baviče, zpěváka (Bon Soir Mademoiselle Paris), ale on byl především bytostný výtvarník – malíř, ilustrátor a grafik… Jana s Jeňýkem bydleli za Prahou skoro odjakživa. Ještě v době, kdy to nebylo módní. Z domečku v Měchenicích se dívali hluboko dolů na líně plynoucí Vltavu a věděli, že život není doménou rychlokvašek. Opravdová, perná, trpělivá, neokázalá práce. A domeček vzkvétal. Plný starých věcí, které mají své osudy, zahrádka se spous-

Jednu tvůrčí etapu Honzovi učarovaly terče. Rád si střílel z lidí... V každém obraze radost.

tou kytek, kamenů, které kdesi kamsi nesl proud, starých litinových umyvadel, ze kterých šplhají zelené provázky bujné zeleně, porcelánových střepů vsazených do zdí a cestiček, až po strom života z Jeňýkových kachlů. Spontánnost, hravost, nápad, kam se jen podíváš. Modrý kobalt na bílém porcelánu… Cibulákový ornament se rozbíhá do svobodných tahů štětce. „Neboj se, synečku, neboj se syrečku“, „Portrét hlavy uměleckého hysterika“… Málokterý umělec umí nedělat z umění vědu. Jeňýk nebyl z těch, kteří vytvářejí kolem svých obrazů nepojmenovatelné kouřmo, aby zakryli pojmenovatelné … nic. Grafik a Pacákův kamarád Vladimír Suchánek to řekl asi nejlíp: „Prošel životem s vrozeným přesvědčením, že slušnej člověk musí všechno dělat poctivě, s láskou, upřímně a bez přetvářky. Tak on kreslil své panáč-


dka a Jeňýkovi ky, pomaloval porcelán, zazpíval písničku, udělal keramiku, zahrál na bicí, ilustroval knížku, vytiskl dřevořez, postavil zeď, promluvil do rádia, zahrál na flétnu, na basu, pověděl příběh ze života, pořídil sbírku píšťal a kašpárků, zahrál na činely, vybílil ateliér, nadchl se pro krásu, byl pokorný před uměním, nepřetvařoval se, nesl svou kůži na trh… Možná, kdyby se stal prezidentem, občané by přestali mít blbou náladu, usmívali by se, byli by na sebe hodní, po jeho příkladu by měli radost z práce a nekoukali by furt, co za to. I známky s jeho portrétem by dělaly radost: dva puntíky – očička, špičatý nosánek, pod ním zakroucený knírek a to všechno v kolečku toho zářícího sluníčka…“

23

info Konto BARIÉRY připravuje jubilejní, 10. aukční salon výtvarníků. Díla budou vystavena v Karolinu mezi 1. a 12. listopadem. Aukce děl, jejíž výtěžek jde na podporu vzdělávání studentů se zdravotním postižením, se uskuteční v neděli 14. listopadu 2010 v Modré posluchárně Karolina v Praze.

Jeňýk za života pravidelně daroval některá ze svých děl do aukcí Konta BARIÉRY a jeho díla budou i v té letošní… Jana, která držela a drží otěže Pacákovic rodiny, jako dobrovolnice už jedenáct let pomáhá v Domě světla. Odebírá krev zájemcům o testování na HIV a je světlonoškou i v prostředí, které se o popularitu neuchází. Za svou práci dostala letos z ruky primátora hlavního města cenu pro obyčejné lidi, kteří dělají neobyčejné věci – Křesadlo. „Když se člověku dobře daří, měl by automaticky dělat něco navíc pro jiné, kteří to štěstí nemají,“ říká Jana Pacáková. A sedíte-li u Pacáků v kuchyni, vidíte, co se myslí tím dobře… Skromný, poklidný, život plný práce a pokory. Tak, jak to bývá ve starých pohádkách. Dobro někdy vítězí nad lží a nenávistí… Jan Antonín Pacák zemřel v březnu 2007.

Talíř, který si Honza udělal jako památku sám na sebe.


25

Finance

Měli by spát hodně neklidně Téma předražených nákupů pro zdravotnická zařízení, které před časem otevřela nositelka ceny Františka Kriegla, neuroložka MUDr. Alena Dernerová, vzbudilo halasnou pozornost. Nyní se však zdá, jako by pomalu usínalo. Požádali jsme proto Alenu Dernerovou o zamyšlení nad její stále živou zkušeností. Text: Alena Dernerová Foto: Archiv

B

yla jsem a doufám, že stále jsem, docela obyčejná neuroložka. Jako každý lékař jsem každý den narážela na různá omezení, nejčastěji vysvětlovaná slovy: Pochop, toto nejde, nemáme peníze. A vždy šlo o zlepšení péče o pacienty, o lepší službu. Pak jsem zjistila, že ústecká Krajská zdravotní a. s., která spravuje pět velkých severočeských nemocnic, nakupuje zdravotnickou techniku o desítky milionů dráž, než by bylo nutné. Začala jsem to zkoumat trochu podrobněji a najednou přede mnou byla strašná fakta – někdo si opravdu nestydatě přilepšuje na úkor veřejných prostředků pro zdravotnictví. Proto jsem vystoupila na krajském zastupitelstvu Ústeckého kraje v lednu 2009 s dotazem, proč jsou některé přístroje tak drahé. Výsledek se dostavil – musela jsem opustit pozici dětské neuroložky v mostecké nemocnici. Dnes pracuji jako soukromá specialistka. Přesto jsem se nevzdala, kontaktovala politiky a ministerské úředníky, až jsem zjistila, že v České republice neexistuje v podstatě žádná kontrola peněz z kapes daňových poplatníků. Proto jsem se nakonec obrátila do Bruselu na antidefraudační úřad při Evropské komisi. Někteří kolegové i občané se možná bojí veřejně vystoupit, a tak mi trochu kradmo posílají dokumenty o dalších podivnostech v hospodaření Krajské zdravotní. Nyní už mám otevřenou cestu i na ministerstvo financí a zdá se mi, že vidím první

náznaky pozitivního posunu. Oč jde? Naše zdravotnictví stále trpí nedostatkem peněz. Nejsou dobře zaplaceni lékaři, sestry ani ostatní personál. Na mnoho výkonů čekají pacienti neúměrně dlouhou dobu. Péči na lůžkových odděleních ať posoudí pacienti a rodiny sami. Ale celkem běžně panuje atmosféra jistého strachu, stěžovat si na zdravotnické zařízení není zrovna běžné. A k tomu každý den hlásají politici, že bez další spoluúčasti obyvatel to nepůjde. Nejsem proti placení za banality, ale nemohu zavřít oči nad miliony, které mizí kdesi díky kompletátorským firmám a těm, kteří jim výhodné zakázky zadávají. Není přece možné, aby rentgen stál o třetinu víc, než je běžná cena při normálním výběrovém řízení, kterého by se zúčastnili přímo dodavatelé. Není možné, aby výběrová řízení na dodávky techniky byla zadána tak, že podmínkám vyhoví jen jedna firma. V Ústeckém kraji a vůbec v celé České republice platí to, že ten, kdo kritizuje, musí neustále dokazovat, že má pravdu. Ať ti druzí dokážou, že tu pravdu nemám. Nikdy bych se nepustila do boje, kdybych neměla v rukou nejen ceníky a expertizy renomovaných firem, ale i nezvratná fakta o vysloveném zmanipulování soutěží. A k tomu i zdravý rozum mnoha specialistů. Mnohé informace máme i díky internetu, kde lze vyhledat rozumné ceny jak u nás, tak v zahraničí. Proč u nás například neexistuje tak jako v USA orientační ceník zdravotnických přístrojů, který by znemožnil předražování? I když je u nás povinnost zveřejnit výběrové řízení na internetu, málokdo se zabývá tím, že řada kvalifikačních předpokladů je diskriminačních. Ani ÚOHS v tomto moc nepomáhá. Jeho verdikty jsou nevyzpytatelné. Neexistuje opravdu odborná oponentura, nikdy nebyl proveden audit se zaměřením na ekonomickou a hospodárnou stránku

Na předání Krieglovy ceny seděli vedle laureátky předseda Konta Bariéry František Janouch (vlevo), manžel a na snímku zcela vpravo člen poroty Břetislav Rychlík.

info MUDr. Alena Dernerová Absolventka Fakulty dětského lékařství UK, po složení příslušných atestací specialistka pro dětskou neurologii v Nemocnici v Mostě, nyní soukromá dětská neuroložka pro okresy Most a Louny. V letošním roce obdržela od Nadace Charty 77 cenu F. Kriegla za občanskou statečnost. Je vdaná, její manžel je lékař radiolog.

zakázky. Vždy se argumentuje pouze formální stránkou, to znamená, že v praxi se zkontroluje, zdali jsou nakoupeny přístroje, nikoli například slepice – a to stačí! Ale kolik přístroj stál, nikoho nezajímá. Tato samoobsluha na vysávání státního rozpočtu je často opravdu formálně v pořádku, ale kde zůstává zdravý rozum? Nejsem naivní, abych si myslela, že dlouho budovaný systém vzájemných výhod mezi dodavateli, některými manažery nemocnic a politiky na všech úrovních zanikne jen díky mému „otravování úřadů“. Současná ekonomická a personální realita ve zdravotnictví je špatná. Nemocnice se potýkají s ekonomickými problémy a management přemýšlí, které léky podat a které ne. Přitom často jde o těžce nemocné pacienty. Mnoho českých lékařů také odchází a jsou nahrazováni různými cizokrajnými „odborníky“, kteří mnohdy neumějí dobře česky. Pokud se podaří manipulátorům přesvědčit novou vládu, že vše je v pořádku, budeme mít všichni opravdu těžké spaní z postupného kolapsu zdravotnictví, které má ještě stále docela dobrou úroveň. Pokud vláda a parlament opravdu nezačnou problematiku korupce radikálně řešit, nebudeme spát strachy o své pacienty. Já bych si však přála, aby strachy nespali ti, kdo už roky s tvářemi neviňátek hrají tuto hru na zloděje, které žádný četník nedožene. můžeš / číslo 9 - 2010

26

AUTO-MOTO

Prodejci na vozíčku u de Marian Vilhan je vedoucím obchodního centra Škoda Auto Handy, které u osmi dealerů škodovek po celé České republice nabízí své služby handicapovaným řidičům. Projekt vznikl spoluprací Car Clubu a Škody Auto. Marian Vilhan tvrdí, že nabízejí kompletní servis v oblasti prodeje aut postiženým – od výkupu ojetého vozu přes výběr nového, jeho přestavbu na požadované ovládání až po pojištění všech rizik včetně toho, kdy by majitel třeba ukradeného auta musel vrátit státní příspěvek na jeho pořízení. Text a foto: Petr Buček Jak dlouho se zabýváte prodejem aut tělesně postiženým?

Už pět let. Prodával jsem i jiné značky, ale začínal a nyní jsem opět u škodovek. Z hlediska nákladů na provoz auta, dostupnosti servisu, ale třeba také finančních služeb dopadá domácí a nejprodávanější značka nejlépe. Pro člověka na vozíčku je hustota servisní sítě asi mnohem důležitější než u zdravých…

Přesně tak. Někdy není nejdůležitějším kritériem cena servisu, ale jeho dostupnost. Navíc i úpravci aut například na ruční řízení můžeš / číslo 9 - 2010

Marian Vilhan jsou schopni udělat se škodovkami téměř cokoliv. A nemusí se čekat na dlouhá schvalování, jak tomu může být u jiných značek. Většina handicapovaných tedy jezdí se škodovkami?

Na celém trhu má Škoda asi 40 procent. U handicapovaných je to podle mého odhadu o něco méně. Je to tím, že lidé, kteří se nemohou hýbat, vjíždějí do auta i s vozíkem. Proto potřebují něco jako dodávku. A takové auto mezi škodovkami nenajdete. I zde ale hledáme pro klienta řešení. Neprodáváme jen nová auta, ale také ojetá. Když někdo potřebuje prodat specificky a draze přestavěné auto za třeba sto tisíc korun pro určitý druh postižení, snažíme se mu najít kupce. Auto může mít nájezdní plošinu, která by běžnému řidiči překážela, ale někde je zase postižený, který právě takové auto hledá. Kde všude auta prodáváte?

Vybrali jsme osm kvalitních dealerů Škody po celé republice, aby byli prodejci dobře dostupní pro každého. V současné době nás najdete v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Chlumci nad Cidlinou, Českých Budějovicích, dále máme své prodejce ve Zlíně a Děčíně. Kolik aut ročně prodáte?

Před krizí to bylo tak 150 až 160, pak to šlo o něco dolů. Až si zvyknou naši zákazníci na novou strukturu prodeje pod hlavičkou Škody Auto, věřím, že to půjde zase nahoru.

V čem jsou vaše výhody oproti jiným prodejcům aut pro handicapované?

V prvé řadě nabízíme široký servis. Vykoupíme staré auto, a jak už jsem říkal, v případě neobvyklých přestaveb pro specifická postižení umíme najít zájemce s podobným handicapem. Poradíme s výběrem přestavby pro ruční nebo jiné ovládání, zajistíme jeho vestavbu. Máme výhodné financování a pojištění pro auta. Je třeba si uvědomit, že auto sice stojí například půl milionu korun, ale dalších pár set tisíc může stát náročná přestavba a převážený elektrický vozík. Pojistíme majitele auta také pro případ, že by se s autem něco stalo a on by musel vrátit státní příspěvek, na který má nárok jednou za pět let a celou dobu musí být majitelem auta. Nepojištěný příspěvek by musel majitel auta státu vrátit. To se stává třeba při krádežích aut nebo kdyby někdo své vozidlo úplně zničil při havárii. Jaké jsou v současnosti státní příspěvky na nákup auta?

Je to až 100 tisíc korun na nákup motorového vozidla, může se o něj žádat jednou za pět let. Druhý příspěvek míří na indivi duální úpravu koupeného auta. Součet obou příspěvků nesmí během deseti let překročit 200 tisíc korun. Stát u nás vrací postiženým DPH z nákupu auta. Považujete podporu státu za dostatečnou?


27

SLOUPEK Martina KOVÁŘE

ealerů škodovek Obecný názor mezi lidmi je, že to nestačí. Ale myslím si, že to není úplně špatné. Někdy je nejhorší při vyřizování příspěvku komunikace s úřadem, ale právě to jsme schopni udělat za klienta. Třeba na Slovensku je příspěvek ještě větší než u nás, ale stát tam zase nevrací DPH. Výborné to je ve Švédsku, tam je to dvakrát lepší než u nás. Auta s ručním ovládáním tam má dokonce v nabídce každá větší autopůjčovna. Kolik stojí přestavba auta, aby s ním mohl jezdit člověk s postižením?

Je to individuální. Ruční ovládání stojí od 20 tisíc korun u jednodušších řešení s automatickou převodovkou. Řidič v takovém případě pákou přidává plyn a brzdí. Složité úpravy třeba pro řidiče bez rukou, kde je zapotřebí změnit také ovládání blinkrů nebo stěračů cenu, zvyšují až ke 100 tisícům korun. Největší úpravy představují přestavby na posuvné dveře, jeřábky pro vozíky nebo snížení podlahy. Pak cena za přestavbu šplhá až na 200 nebo 300 tisíc korun. Liší se kromě požadavků na přestavbu zákazník s handicapem od zdravého klienta?

V podstatě jsou oba úplně stejní. Handicapovaní mají stejné nároky jako každý jiný. V obou skupinách najdete zájemce o auto, se kterým vše vyřídíte za několik minut, a pak jsou ti, kteří jdou do detailu, mají speciální požadavky. Jak složitý je proces hledání správného ovládání?

Většinou hned na první pohled vidíme, jestli je člověk po úrazu nebo je nemocný jinak. Pak je třeba rozlišovat mezi muži a ženami – některé typy ručního ovládání jsou fyzicky náročnější. Obecně se snažíme prodávat hlavně auta s automatickou převodovkou, odpadá u nich ovládání spojky, navíc se roz-

jíždějí plynuleji a nezhasíná motor. Skoro půlku prodaných aut postiženým tak tvoří automaty. Umíme navíc na automatickou převodovku získat příspěvek, protože v jejím případě jde také o kompenzační pomůcku. Když má někdo složitější nároky na přestavbu, sejdeme se u firmy, která je dělá, a tam si zákazník může vyzkoušet na vlastní kůži širokou škálu ovladačů. Jsou mezi vašimi zákazníky techničtí fajnšmekři, kteří se těší na nové verze ovládání a chtějí si je hned vyzkoušet?

Ano, určitě jsou takoví.

Který model Škody je podle vás pro handicapované nejvhodnější?

Mezi uživateli aut jsou velké rozdíly. Někdo se vůbec nemůže hýbat a auto je pro něj jen přepravní prostředek. Na druhé straně jsou aktivní sportovci, kteří hodně cestují za sportem, zábavou, hodně toho nařídí. Dost prodáváme roomstery, fabie, aktivnější sportovci volí octavie. Samozřejmě hlavně kombíky. Roomster v sobě spojuje velký prostor, zadní dveře se dají celkem snadno přestavět na posuvné a sedí se v něm výše než třeba ve starých fabiích. Výhodou roomsteru je i skutečnost, že má samostatná, posuvná a vyjímatelná zadní sedadla. Jedno sedadlo tak může zůstat doma a vytvoří místo pro vozík. Yeti už je docela vysoký, což někomu může vadit. Ale i to lze řešit pomocnými výsuvnými deskami, které usnadňují přesedání z auta na vozík. Jaký model vám z pohledu prodejce v nabídce Škody chybí?

To je jasné, něco jako je Volkswagen Caddy nebo Touran. Hlavně caddy má výhodu v posuvných zadních dveřích a ve svém velkém zavazadlovém prostoru. Tématem se zabývá i www.autembezpecne.cz

Obecně se snažíme prodávat hlavně auta s automatickou převodovkou, odpadá u nich ovládání spojky, navíc se rozjíždějí plynuleji a nezhasíná motor.

Jste asi dneska zapomněl vozík, že? S kartičkou se symbolem vozíku za předním sklem je problém. Piktogram vozíčkáře dostává až příliš mnoho řidičů a někteří toho vyloženě zneužívají. Když pak někdo zaparkuje na místě pro handicapované a běží od auta, je to k vzteku. „Jste asi dneska zapomněl vozík, že?“ S touto formulací čas od času vyrukuju, zvláště když je patrný nesoulad mezi piktogramem a muskulaturou šoféra. Někdy celá věc skončí pořádnou roztržkou, jindy se celá záležitost změní v legraci. Přijeli jsme onehdy k obchodu, zaparkujeme, vytahujeme s partnerkou z auta kočárek a v tu chvíli to vedle nás zapíchne mercedes v úpravě AMG za několik milionů korun. Přeju mu ho. Ale opálený řidič s nepřehlédnutelnou trvalou na hlavě vyskočí, předtím ještě odkudsi vytáhne kartičku s vozíkem a mrskne ji na palubní desku za čelní sklo. Drahé auto, suverénní chování a žádná újma na dohled. Tak se ptám: „Jste asi dneska zapomněl vozík, že?“ V mžiku má ten soused na parkovišti pro postižené naštvaný výraz ve tváři. Ostře na mě hledí, partnerka se připravuje, že mě bude bránit. „Tebe ten život s..e, co?“ naveze se do mě. A tak mu vysvětluji, že ani zdaleka nejsem na svůj krásný život invalidy naštvaný a že mě v podstatě štvou jen podobní jako on. Tedy ti, kteří bezohledně zabírají místo jiným, kteří ho mohou opravdu potřebovat. A že ho jednou může potřebovat i on. Majitel mercedesu pokračuje, už mi aspoň netyká: „A co je vám do toho, že tady parkuju?“ Snažím se mu vysvětlit, že pro někoho je vzdálenost od dveří obchodu mnohem důležitější než v jeho případě. Kartičku nakonec z okna sebere, schovává ji a tím to pro něj končí. Vyhrávám. O pár dnů později parkuju před jiným nákupním řetězcem, vedle mě stojí auto označené vozíkem. Vtom vidím, jak se k němu šine z hobbymarketu chlap jak hora, na rameni kládu jako hrom. „Jste asi dneska zapomněl vozík, že?“ vystřelím opět od pasu. Koukám na něj překvapeně, on se totiž směje. Vyhrnuje nohavice a pod oběma koleny protézy. Supermoderní. Šel s nimi rovně jako svíce. V tu chvíli přemýšlím, kudy se tady dá propadnout do země nebo jak se stát neviditelným. On ale reaguje: „Děláte to správně, souhlasím, taky to často řeším. Těch příživníků je fakt hodně.“ Rozcházíme se, smějeme se.

Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta bariéry. můžeš / číslo 9 - 2010

28

názory

Potřebujeme definovat veřejnou prospěšnost? Vláda schválila 24. 5. 2010 věcný záměr zákona o statusu veřejné prospěšnosti a otevřela tak dveře k přípravě zákona, který vyvolává vášnivé diskuse. Jak spoluautoři a příznivci navrhované úpravy, tak jeho odpůrci přinášejí řadu argumentů pro i proti statusu veřejné prospěšnosti. Text: JUDr. Lenka Deverová, JUDr. Jaroslav Svejkovský

J

sme přesvědčeni, že základní principy navrhované úpravy – požadavek maximální transparentnosti příjemců prostředků ze státního rozpočtu, kteří poskytují veřejně prospěšné služby nebo realizují veřejně prospěšnou činnost, požadavek, aby zisk tito příjemci použili ve prospěch veřejně prospěšných služeb či činností, a zásada nerozlišovat mezi nositeli statusu veřejné prospěšnosti podle jejich právní formy – je směřování správným směrem. Proč by např. společnost s ručením omezeným, která zaměstnává zdravotně postižené občany, kterým tak umožní realizovat se na trhu práce, a jejíž společníci vkládají zisk do rozšíření těchto služeb a nevadí jim, že budou zveřejňovat poměrně podrobné informace o své činnosti a obchodních vztazích, nemohla požívat stejné výhody jako obecně prospěšná společnosti, která činí v podstatě totéž? Dosavadní stav podpory občanské společnosti a rozdělování veřejných prostředků vychází z relativně velmi liberální a ve své době oprávněné potřeby podpořit vznik pluralitní občanské společnosti opírající se o svobodné jednání občanů sdružujících své úsilí nebo prostředky k dosažení společných cílů nebo k obhajobě sdílených hodnot či k podpoře těch, kdo mohou lépe dosahovat cílů z hlediska občana potřebných. Důsledkem tohoto liberálního přístupu je situace, kdy např. jakékoliv občanské sdružení bez ohledu na to, co skutečně činí, je nositelem daňových a dalších výhod. Zachování tohoto stavu se jeví jako neudržitelné. I v samotném občanském sektoru sílí tlak na transparentnost, na posílení zásad etického chování, to vše motivováno zejména tím být věrohodný pro poskytovatele zdrojů pro tento sektor jak veřejnoprávní – stát, kraje, obce, tak soukromoprávní – mecenáše a sponzory.


Navrhovaný zákon by měl sloužit nejen k ochraně zájmů veřejnosti, ale měl by též přispět k tomu, aby byly přednostně podporovány aktivity prospívající svou činností veřejnému zájmu a aby osoby takové činnosti skutečně a ve smyslu zákona vykonávající byly chráněny před negativním vlivem těch, kdo těchto cílů nedbají. Přijetí zákona by rovněž mělo zajistit dlouhodobou udržitelnost právnických osob zajišťujících spolehlivě a kvalitně činnosti konané ve veřejném zájmu. Na druhé straně je nutno reflektovat obecnou obavu z toho, že otevřením otázek spojených se statusem veřejné prospěšnosti se otevře „Pandořina skřínka“ souvisejících problémů české občanské společnosti: obtížnost jakékoli konsenzuálně přijímané definice toho, co je či není veřejně (obecně) prospěšné, obava z toho, že činnosti nepohodlné exekutivnímu způsobu vlády (obhajoba zájmů přírody, určitých skupin obyvatel, lokálních zájmů apod.) nebo překážející realizaci investičních či jiných podnikatelských záměrů z obdobných důvodů se stanou přímou obětí právní úpravy přiznávání statusu veřejné prospěšnosti, hrozba kolize různých výkladů prospěšnosti (z pohledu realizace veřejně potřebných staveb, z hlediska ochrany životního prostředí, z hlediska zájmu zajistit zaměstnanost a sociální smír) apod. Jako riziko spojené se zavedením jakéhokoliv rozlišení v občanské společnosti je chápána možnost postižení občanských iniciativ menších a méně schopných, které se obávají, že nedokážou čelit subjektům se statusem veřejné prospěšnosti. S těmito obavami budou muset zpracovatelé zákona pracovat. Nepochybně nejobtížnější částí zpracování zákona bude vymezení znaků veřejné prospěšnosti. Již zpracování věcného záměru zákona ukázalo, že nebude možné jít cestou výčtové metody, která by určovala, které aktivity jsou veřejně prospěšné a které veřejně prospěšné nejsou. Současně je potřeba zdůraznit, že zaměření účelu subjektu se statusem veřejné

prospěšnosti na poskytování veřejně prospěšných služeb nebo vykonávání veřejně prospěšné činnosti bude pouze jedním z požadavků, které bude muset právnická osoba splnit. Stejnou váhu jako požadavek na činnost právnické osoby bude mít i požadavek transparentnosti a požadavek použití zisku pro činnost právnické osoby se statusem veřejné prospěšnosti, tzn. zákaz vyvedení zisku mimo tuto právnickou osobu formou podílu na zisku pro kohokoliv. Podle našeho názoru je zcela legitimní požadavek, aby ti, kdo se ucházejí o veřejné prostředky a kterým formou darů, půjček a grantů poskytují podporu jak občané, tak právnické osoby včetně státu, zveřejnili své hospodaření, kolik vydávají na odměňování svých zaměstnanců a svých orgánů a výše plateb za služby jiným subjektům. Účelem navržené úpravy nebude omezovat platy zaměstnanců, určovat, jaká má být smluvní cena advokáta nebo auditora. Zveřejněním se pouze poskytne možnost těm, kdo budou poskytovat prostředky subjektům se statusem veřejné prospěšnosti, aby uvážili, zda jejich podpora bude účelná. Příprava paragrafovaného znění zákona bude dlouhou cestou. Jsme přesvědčení, že je nutné se po ní vydat, protože i občanský sektor se potřebuje posunout k nové kvalitě. Nemůžeme však souhlasit s hlasy, že zákon o veřejné prospěšnosti tím, že umožní ucházet se o dotace ze státního rozpočtu pouze organizacím se statusem veřejné prospěšnosti (až na zákonem připuštěné odůvodněné výjimky), povede k likvidaci občanské společnosti. Občanská společnost, která by stála a padala s tím, jak ji bude financovat stát, není zdravou občanskou společností. I o tom je potřeba vést diskusi. (Oba právníci jsou spoluautory návrhu věcného záměru zákona o veřejné prospěšnosti.) Své příspěvky do diskuse na toto téma posílejte na www.muzes.cz/vase-nazory.


29

SLOUPEK Jiřiny Šiklové

Zůstane rada vlády pro nestátní neziskové organizace? Nedávná trojkoaliční jednání lídrů ODS, TOP 09 a VV několikrát naznačila, že se politici budou zabývat činností všech rad vlády, zváží jejich smysl a je možné, že některé z nich nebo všechny zruší jako nepotřebné. Text: Táňa Pikartová

V

zhledem k tomu, že by mohla být v tomto kontextu zrušena případně i rada vlády pro nestátní organizace, která je dosud stálým poradním, iniciativním a koordinačním orgánem vlády České republiky, je třeba o tématu hovořit s těmi, kterých by to týkalo. Základní otázkou je, jaká negativa by takový krok vlády neziskovkám přinesl. Byl by pro ně motivem hledat oporu a finance jinde, například u sponzorů, velkých firem a soukromých podnikatelů, anebo by je zlikvidoval? Ing. Dan Žárský, ředitel Diakonie ČCE – středisko Vsetín, člen výboru pro regiony rady vlády pro NNO a před seda Asociace NNO Zlínského kraje říká, že se zrušením rady vlády pro neziskové organice nesouhlasí, a vysvětluje proč: „RV pro NNO je důležitým zastřešením odhadem kolem osmdesáti tisíc neziskových organizací v České republice.“ Význam a účel rady je evidentní. Jestliže je v zemi zhruba osmdesát tisíc neziskovek a pokud má každá odhadem padesát členů, pak jsou to čtyři miliony lidí, pro které je jejich neziskovka důležitá, mnohdy nezastupitelná. Zejména pokud se jedná o neziskovku

info Rada vlády pro nestátní neziskové organizace byla zřízena usnesením vlády z 10. června 1992 č. 428 jako rada pro nadace, usnesením vlády z 30. března 1998 č. 223 byla poté transformována na radu vlády pro nestátní neziskové organizace.

Pravicová a levicová vláda a občané, kteří tomu nerozumějí

se sociálním zaměřením. Například Diakonie ČCE ve Vsetíně organizuje a poskytuje sociální, ošetřovatelskou, zdravotní a pastorační péči a službu seniorům, osobám zdravotně znevýhodněným a osobám ohroženým nebo trpícím sociálním vyloučením ve Vsetíně a okolí. Dost dobrá premisa k tomu, aby diakonie a neziskovky stejného nebo podobného zaměření měly státní oporu a podporu. „Bylo by dobré si uvědomit, co jsou tzv. neziskovky a co je za nimi,“ říká poslankyně Parlamentu České republiky Lenka Kohoutová. „Jsou to nadace a nadační fondy, obecně prospěšné společnosti, občanská sdružení. Je to velký záběr témat, který zahrnuje v sobě jak velké poskytovatele sociálních služeb, zaměstnavatele skupin ohrožených sociálním vyloučením, tak zavedené ekologické iniciativy, samozřejmě i sdružení osob snažících se o opravu například místního kostela. Tato variabilita v sobě nese riziko toho, že jen ti silní budou vyslyšeni. Potřebujeme orgány, které fungují mezi jednotlivými resorty, které umějí komunikovat mezi občanskou společností a vládou. Je to takový mezistupeň, komunikační prostředek mezi malými organizacemi a představiteli státu. Zrušení rady může mít za následek roztříštění jednotného hlasu NNO, který je zapotřebí při projednávání zákonů týkajících se bezprostředně jejich činnosti.“ Navíc k těmto silným argumentům pro zachování rady pro nestátní neziskové organizace přidává Ing. Žárský ještě fakt, že RV NNO vstupuje do legislativních procesů, kde jako jediná hájí zájmy NNO zvláště v případě zákona o veřejné prospěšnosti a návazných normách. „Toto vše by zrušením RV NNO bylo silně narušeno.“

Nejdůležitějšími ministerstvy z hlediska států jsou ministerstva zahraničí, obrany, financí a případně i místního rozvoje a dopravy. Občany ale nejvíce zajímá rozhodnutí ministerstev sociální práce, zdravotnictví a školství. Jejich práci totiž dokáží alespoň trochu posoudit, bezprostředně se jich dotýká. U nás je toto komplikováno nejasností, co je to levicová a co pravicová politika v této oblasti. Pravice preferuje osobní odpovědnost, oceňuje úspěch, o který se lidé sami přičiní, podporuje obchod a podnikání nízkými daněmi, v sociální oblasti omezuje funkce státu. Snaží se, aby se občané o sebe postarali, a zasahuje jen v případě opravdové nouze, aby se zabránilo sociálnímu neklidu, demonstracím, stávkám, případně i revolucím. Sociální pomoc je tak zaměřená jen na to, aby se udržel sociální smír. Levice dělá opak. Proklamuje, že stát se o vás postará, prosazuje relativně vysoké daně, které pak stát přerozděluje, čímž zase posiluje svoji pozici. Peníze a dávky dostáváme tzv. od státu. Že je to z našich daní, se nezdůrazňuje. Tradičně je zaměřena levice proti mocným, bohatým, její sociální politika je orientovaná ve prospěch středních a nižších vrstev, které sice se příliš o politiku nezajímají, ale tito lidé mají volební právo. Dozvěděli jsme se, že svět je v krizi, musí se šetřit. Protože tzv. levicové strany hodně před volbami slibovaly, podbízely se, došlo k paradoxnímu jednání voličů. Zalekli jsme se budoucích dluhů a volili spíše pravicové strany. Vláda je sestavena, ale zda se bude řídit podle toho, jakého je proklamovaného zaměření, se neví. V každém případě by neměla omezovat sociální služby pro ty nejpotřebnější, měla by přijmout taková opatření, aby sociální služby nemohly být zneužívány, tedy aby se být nezaměstnaným nikomu nevyplácelo. Sociální služby by měly – podle teoretického zaměření současné vlády – poskytovat především nestátní, tedy občanské iniciativy, nevládní a neziskové organizace a různá občanská sdružení a obecně prospěšné společnosti. Ty na rozdíl od podpor poskytovaných státem mohou podporovat jedince, úzce vymezené sociální skupiny a nerozdávat peníze plošně. Tím se ušetří, zaměstnají se ti, kteří tvoří tyto občanské organizace, a lidé se naučí být aktivními občany. Teď jde jen o to, zda politici vědí, co to je levicově a pravicově zaměřená sociální politika a že občanská společnost je základem demokratického systému, tedy tvoří jakési grass roots neboli „kořeny trávy“ demokracie.

Své příspěvky do diskuse na toto téma posílejte na www.muzes.cz/vase-nazory.

Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry můžeš / číslo 9 - 2010


31

PORADNA

Pojištění? Někdy velká neznámá! ? Jsem invalidní ve 3. stupni, nyní mi byl odebrán průkaz ZTP. Nevím však, z jakého důvodu.

Odpověď: Průkazy mimořádných výhod (TP, ZTP a ZTP/P) jsou přiznávány na základě konkrétních zdravotních indikací, které jsou stanoveny v příloze č. 2 vyhlášky č. 182/1991 Sb. K odebrání průkazu tedy může dojít v případě, že se zlepšil váš zdravotní stav a nesplňujete již stanovené zdravotní indikace. V případě, že s rozhodnutím o odebrání průkazu mimořádných výhod nesouhlasíte, doporučuji podat odvolání proti tomuto rozhodnutí. Odvolání je třeba podat do patnácti dnů ke krajskému úřadu prostřednictvím obce s rozšířenou působností, která vám průkaz rozhodnutím odejmula.

?

Když je někdo těžce nemocný a odmítnou mu přiznat invalidní důchod a nemocný na tu diagnózu zemře, nese vůbec někdo za ten stav odpovědnost? Mohou se pozůstalí na někoho obrátit se stížností?

Odpověď: Invalidní důchod je přiznáván na základě procentuálního snížení pracovní schopnosti. Bodové ohodnocení odpovídající jednotlivým diagnózám je uvedeno v příloze vyhlášky č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity. Dalo by se říci, že závažnější zdravotní indikace, u kterých je riziko úmrtí, jsou obodovány vyšším počtem bodů.

Dotazy čtenářů se týkají průkazu mimořádných výhod, invalidního důchodu a zdravotního a sociálního pojištění.

Zároveň se posuzují další okolnosti, jako je dosažené vzdělání osoby a s tím související schopnost pracovat i při zdravotním omezení, adaptace na zdravotní stav atd. Zjišťuje se také, zda osoba splňuje potřebnou dobu důchodového pojištění, aby jí mohl být důchod vyplácen. Ve svém dotazu neuvádíte, z jakého důvodu byla žádost o důchod těžce nemocné osoby zamítnuta. V případě, že posudková komise ČSSZ rozhodla, že těžce nemocná osoba nemá dostatečné snížení pracovní schopnosti na přiznání důchodu, měla osoba možnost podat do třiceti dnů od data zamítnutí žádosti tzv. námitku (pokud se jedná o rozhodnutí vydané po 1. 1. 2010). V případě neúspěchu námitky poté správní žalobu. V rámci těchto opravných prostředků by byl vždy vyhotoven nový lékařský posudek snížení pracovní schopnosti. V případě, že by tedy v prvotním posudku lékaři pochybili, byla by v opravných prostředcích naděje invalidní důchod získat. Pokud byl osobě důchod zamítnut z důvodu nesplnění dob pojištění, obávám se, že v takovém případě důchod podle zákona skutečně nenáleží. Pokud není možné potřebnou dobu pojištění doplatit, lze těžkou finanční situaci řešit dávkami státní sociální podpory či pomoci v hmotné nouzi. Z vámi uvedeného dotazu mi uniká souvislost mezi nepřiznáním invalidního důchodu a úmrtím osoby, které ID nebyl přiznán. Jak uvádím výše, posudková komise ČSSZ, která stanovuje procento snížení pracovní schopnosti ani pracovníci ČSSZ, kteří dohledávají, zda osoba splňuje

potřebnou dobu pojištění, nejsou bohužel povinni přihlížet k tomu, zda hrozí smrt osoby na stanovenou diagnózu, a pouze z toho důvodu důchod přiznat. Pokud byste se rozhodla na ČSSZ podat žalobu, doporučuji možnou úspěšnost žaloby konzultovat s právníkem, případně se obraťte na některou z občanských poraden, které poskytují právní poradenství.

?

Známá pobírá III. stupeň invalidního důchodu. Je zaměstnána na dobu určitou, smlouva jí končí v lednu 2011. Chci se zeptat, zda, když si v práci vybere neplacené volno, si musí jít zaplatit zdravotní a sociální pojištění za dny neplaceného volna.

Odpověď: Podle informací z Všeobecné zdravotní pojišťovny a z Pražské správy sociálního zabezpečení není osoba v invalidním důchodu III. stupně v době neplaceného volna povinna hradit zdravotní ani sociální pojištění – obojí je hrazeno státem. Zaměstnavatel však musí na tuto skutečnost upozornit jak zdravotní pojišťovnu, tak příslušnou OSSZ. Pokud budete mít jiné dotazy, pište je na adresu [email protected], případně dopisem na Redakce časopisu Můžeš, Na Pankráci 121/1658, 140 21 Praha 4. Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny pro život s postižením www.ligavozic.cz.

P l a v e c k á a k a d e m i e b e z b a r i é r K O N TA K T U b B v r á m c i o b l a s t i „ZIP – Zkoušky individuální připravenosti“ z pověření Českého svazu tělesně postižených sportovců uspořádala 5. – 6. 6. 2010 v Brně, v plaveckém areálu Za Lužánkami

XV. MistroVstVí České republiky V plaVání tělesně postižených hartMann open Závod proběhl pod záštitou hejtmana Jihomoravského kraje Mgr. M ichala Hašk a a pr imátora Statutár ního města Br na Bc. Romana Onderk y, MBA, závodit přijelo 103 plavců z 10 sportovních klubů. Nejhodnotnější výkony mítinku předvedli d l o u h o l e t í r e p r e z e n t a n t i K a t e ř i n a L i š k o v á a Vo j t ě c h Fr a n ě k z S K K O N TA K T P R A H A , K a t e ř i n a z a p l a v a l a n a 5 0 m z n a k v ý k o n v m e d a i l o v é h o d n o t ě l o ň s k é h o M i s t r o v s t v í s v ě t a a Vo j t ě c h překonal čas světového rekordu na 50 m volným způsobem. Ví ce i n fo r m a c í n a j d e te n a w w w. k o nt a k t b b. c z n e b o Fa ce b o o k u.

Generální partner



33

Příklad pro ostatní

Autistické děti mají v Olomouci školku Poměrně výjimečné postavení má olomoucká speciální Mateřská škola Blanická, a to nejen v rámci města, ale i České republiky. Do prvorepublikové rodinné vily totiž pravidelně dochází jen patnáct dětí s nejrůznějšími vývojovými vadami. V posledních letech se zde specializují na autistické děti. „Pokud vím, jsme jediné tak malé a přitom specializované zařízení v republice,“ tvrdí ředitelka Jana Malá. Text: Tomáš Kasal Foto: Ivo Opletal Kdo k vám chodí?

Předškolní děti s kombinovanými vadami, mentálním postižením či zdravotním oslabením. Tedy astmatici, děti s dietním omezením či po dlouhodobé nemoci. Před deseti lety jsme se koncepčně zaměřili na děti s autismem. Zajímavé je, že zatímco většina společnosti má problém, jak se postavit k postiženým, zájem o místo u nás mají i rodiče dětí naprosto zdravých. Zřejmě je oslovuje prostředí školky, atmosféra, terapie životem. V čem se vaše školka liší od těch ostatních?

Nabízíme komorní rodinné zázemí. Snažíme se nastavit, jak se dítě začlení do společnosti, jak bude žít dál. Ukazujeme cestu. Musejí mít vaši pracovníci nějakou zvláštní průpravu?

Jana Malá tvrdí, že do budoucna je pro autistické děti lepší, když budou mít k dispozici víc malých školek než nějaký velký kolos.

Podmínkou je speciální pedagogická kvalifikace. Kolik dětí připadá na jednu učitelku?

Máme patnáct dětí ve dvou třídách. V každé z nich jsou dva pedagogové a jeden pedagogický asistent. Míváme dotazy na rozšíření, ale myslím, že lepší by byla síť malých zařízení než nějaký velký kolos. Jste soukromé zařízení?

Naším zřizovatelem je krajský úřad a moc děkujeme, že podporuje typ takové malé školky. Pokud vím, jsme jediné podobné zařízení v republice. Platí rodiče nějaké zvláštní příplatky?

Nemáme školné, platí se jen za stravu jako ve standardní školce. Je těžké u vás dítě umístit? Co musí splňovat?

Poptávka výrazně převyšuje nabídku. Klíčem určitě je, že dítě potřebuje cílené a speciální zařízení naší školky. Zaleží i na tom, o jakou rodinu jde, v jaké je situaci. Často se rodiče vrhají bezhlavě do takzvané integrace dítěte, aniž vůbec vědí, jakou poruchou jejich potomek trpí. To je pak pro dítě velké minus. Samozřejmě požadujeme posudek ze speciálně pedagogického centra a dalších odborníků. Jaké používáte terapie?

Sázíme na hlavní činnost: výchovu, vzdělávání a přípravu na život. Teprve pokud je kvalitní hlavní činnost, můžeme si dovolit doplňkové terapie. Využíváme například

canisterapii, což je léčba duše i těla prostřednictvím psa. Zvíře je partnerem a kamarádem a podporuje samostatnost dítěte třeba tím, že se o něj musí starat. Výsledky v oblasti komunikace jsou skvělé – třeba děvčátko s těžkým autismem díky psovi poprvé promluvilo. Co rodiče? V běžných případech bývají přehnaně ambiciózní vůči dětem i pedagogům. Jak je tomu u vás?

Objem ambicí má rodič našich dětí stejný jako kterýkoliv jiný. Jenže najednou narazí na to, že vývoj jeho potomka nejde podle normy. Přicházejí k nám rodiče, kteří vše zlehčují, věří ve zlepšení, nejsou ještě srovnaní se skutečností. My nikdy nic neslibujeme – nabízíme odbornost, lidský přístup a zázemí. Hodně také záleží na tom, kdy k nám přijdou. Je jiná situace, jestli se jedná o miminko nebo pětileté dítě, které bylo v normální školce. Rodiče pak říkají: „Oni ho tam měli rádi.“ Jenže nestačí mít ho rád, důležité je s ním pracovat. Potom už nám zbývá jen omezený čas, než má jít do školy. Jak moc se zapojují rodiče do života školky?

Ještě nikdy jsem se nesetkala s nespoluprací. Rodiče mají vnitřní ambici být součástí celého příběhu školky. Snažíme se jim ukázat prací s dítětem jejich úspěchy a pokroky. Povzbuzujeme je v tom, že diagnóza není něco, co by mělo člověka zastavit, ale je to výzva. Více na www.olomoucstred.naseadresa.cz/ blanicka můžeš / číslo 9 - 2010

34

Tipy na výlet

hory čím dál dostupnější České hory jsou unikátní v tom, že na spoustu míst vedou asfaltové stezky. Ty často protínají i samotné vrcholky – jako je tomu Jizerských nebo Krušných horách – a nabízejí krásné svezení pro cykloturisty i vozíčkáře. Kam se vypravit? Tady je pár tipů.

Cesta kolem Bílého Labe je příjemná, pohodlnější je však s asistentem. můžeš / číslo 9 - 2010

Text: Petr Buček Foto: autor a Czechtourism

1.

Okolím Smědavy v Jizerských horách

Tato více než desetikilometrová trasa začíná a končí v Bílém Potoku nebo v Libverdě a lze ji označit za středně náročnou. Z parkoviště na Smědavě se vydáme směrem na Jizerku. Za závorou na první křižovatce se odbočuje vlevo. Cesta vede zpočátku po asfaltu, ten se pak změní na zpevněný písek. Zvlněným terénem se po třech kilometrech dostaneme na rozcestí Předěl. Je to krásný úsek s pěknými výhledy do údolí Smědé k Bílému Potoku, Hejnicím a Frýdlantu, na Smrk, Paličník a v závěru na frýdlantské cimbuří. Z Předělu se dá pokračovat po nové asfaltové silnici, která střídavě klesá a na závěr ostřeji stoupá až na rozcestí Na písčinách pod Nebeský žebřík. Zahlédnout tu můžete i Krkonoše. Cesta se poté ponoří do lesa a mírně klesá až na Tišinu.

Odtud je možné pokračovat po neznačené stezce přes rozcestí U Červeného buku a kolem chaty Huberta na Bílý Potok nebo do Libverdy. Jizerské hory jsou pro turistiku s vozíčky vhodné, protkává je celá řada asfaltových stezek.

2.

Jizerka – malebná osada v Jizerských horách

Krátký výlet se dá udělat i v okolí Jizerky, malebné – dnes už jen chalupářské – osady v Jizerských horách pod čedičovým vrchem Bukovcem. Leží v nadmořské asi 800 metrů a je to kouzelné místo, které si vás hned získá. Když přijde podzim, údolím se valí mlha stoupající z rašelinných tůní, v zimě to tu sníh občas odřízne od světa. Zaparkovat se dá kousek od Jizerky, osadu protíná asfaltová silnice a vy se můžete vydat na libovolně dlouhý výlet. Například sejít přes Zelený kámen do Smědavy. Cesta po hřebenu je mírně zvlněná. V osadě se dá zajít na oběd do několika restaurací a pak vyrazit k rašeliništím, které toto místo obklopují. K rašeliništi Jizerka vede dřevěný chodník.


35

Kam se nelze dostat na vozíku, může pomoci koňské spřežení, jako např. v Jizerských horách (snímek vlevo). Pramen Labe, podobně jako cesta kolem Vydry (vpravo) jsou přístupné bez větších problémů.

3.

Schwarzenberský plavební kanál na Šumavě

Prozkoumání Schwarzenberského kanálu, mimořádné technické památky dostavěné roku 1822, určitě stojí za to. Téměř 50kilometrový kanál dříve sloužil ke svozu dřeva, kmeny dosahovaly délky až 24 metrů. Dnes podél kanálu mezi Novou Pecí a Jelením vede naučná stezka přibližující stavbu kanálu a plavení dřeva. Pro vozíčkáře lze doporučit pětikilometrovou túru z parkoviště Jelení vrchy, to stojí na kopci a je třeba zdolat prudký svah. Odtud se pokračuje k Rosenauerově kapličce, která je cílem tohoto výletu. Tady nezbývá než se otočit anebo podle sil pokračovat ještě kousek dál. Povrch stezky, kterou využívají i cyklisté, je štěrkopískový a vede převážně po rovině.

4.

Na Praděd, nejvyšší horu Jeseníků a Moravy

Jde o tříkilometrový výlet, celou cestu ovšem nahoru do kopce. Z Ovčárny, kam turisty vyváží autobus, se totiž až na Praděd stoupá. Naštěstí po asfaltové cestě. Asfaltka vede unikátní přírodou: nacházejí se tu vzácná alpínská společenstva, lesní porosty pralesovitého charakteru, ledovcové kary s velkým množstvím vzácných druhů rostlin a živočichů. „Dobytí“ Pradědu ovšem stojí za to. Vozíčkáři mohou vyjet výtahem i na věž, která slouží jako vysílač. Před vchodem je ovšem nutné zdolat osm schodů. Shora se nabízejí nádherné výhledy – na celou hřebenovku Jeseníků, na elektrárnu Dlouhé stráně, Beskydy. Za jasného počasí lze někdy spatřit siluetu Vysokých Tater, Malou a Velkou Fatru. Věž dosahuje 162 metrů. Je tu i restaurace a možnost ubytování.

5.

Krkonoše: k Mumlavským vodopádům

Jedna z krásných túr vhodných pro vozíčkáře vede z Harrachova k Mumlavským vodopádům, osm metrů vysokému a nejvodnatějšímu vodopádu v Krkonoších. Cesta je z Harrachova od autobusového nádraží označena modrou turistickou značkou a celou dobu mírně stoupá po asfaltové silnici. Stojí to ale za to. Stezka vede podél poto-

ka Mumlavy, kde voda v korytě vytvořila zajímavé útvary. V peřejích nad vodopádem vymlela obří hrnce a kotle. Ty jsou největší u nás, některé mají průměr pět až sedm metrů a hloubku tři metry. Od vodopádu sestoupíme do Harrachova stejnou cestou.

6.

Naučnou stezkou Božídarské rašeliniště

Stezka Božídarským rašeliništěm v Krušných horách dlouhá 3,2 kilometru je dalším z možných výletů, které lze snadno absolvovat i s vozíčkem. Tato přírodní rezervace se vzácnou faunou a flórou leží mezi Božím Darem a Rýžovnou. Jedná o chráněné území o rozloze 930 hektarů, více se o něm dozvíte z 12 naučných tabulí, první z nich stojí na náměstí. Z chodníku je možné vidět prameny vyvěrající na povrch, mokřiny, bažiny a temná jezírka. Společnost jim dělají borovice kleč, bříza zakrslá nebo smrk, ale i keříky vřesu, borůvčí a brusinek. Rašelina se tu těžila do druhé světové války.

7.

Povydří na Šumavě

Sedmikilometrový výlet začíná v Antýglu poblíž autokempu. Kousek odtud lze vyrazit na naučnou stezku po zpevněné pískové cestě podél řeky Vydry. Ta se v divokém balvanitém korytě s mohutnými peřejemi žene do údolí a vymlela zde obří hrnce. Nad nimi se tyčí mohutné skalní masivy s viklany. Po čtyřech kilometrech, kdy cesta stále mírně klesá, je možné se občerstvit na Turnerově chatě, odkud je to už jen tři kilometry na Čeňkovu pilu. Je vhodné poprosit někoho, ať přejede autem na Čeňkovu pilu, cesta s vozíkem nazpět proti proudu Vydry je náročná.

8.

Krkonoše: ze Zlatého návrší k pramenu Labe

Tři kilometry dlouhá trasa ze Zlatého návrší, kde stojí mohyla Hanče a Vrbaty, k pramenům Labe nabízí krásné scenérie. Vyjet se dá autobusem z Horních Míseček k Vrbatově boudě, odkud se dá pokračovat po asfaltové silnici až k Labské boudě, obrovskému monstru a mementu komunistické architektury, se kterou si teď v Krkonoších nevědí

rady. Dále lze pokračovat k prameni Labe, kam v létě i na podzim míří davy turistů. Vozíčkáři se v Krkonoších mohou dostat například na Špindlerovku. Stačí se u závory na konci Špindlerova Mlýna prokázat průkazkou a dostanou zdarma povolenku.

9.

Beskydy: krátký výlet za Maměnkou

Bezbariérový přístup je také na beskydské Pustevny, které dostaly svůj název podle dávno zapomenutých poustevníků. Stojí zde unikátní stavby slovenského architekta Dušana Jurkoviče z roku 1898. Auto můžete nechat pár set metrů pod Pustevnami na odstavném parkovišti. Jurkovičovy stavby Maměnka a Libušín jsou unikátem, který stojí za zhlédnutí. A také „za ochutnání“. V Libušíně je restaurace ozdobená freskami a sgrafity na motivy valašských a slovenských pověstí podle návrhů Mikoláše Alše. Vaří se tu krajové speciality.

10.

Krušné hory s výhledem na Teplice

V Krušných horách lze doporučit vozíčkářům Sedmihůrskou cestu po hřebenu. Ta začíná u horského hotelu na Komáří vížce, kam se dá vyjet autem nebo starou jednosedačkovou lanovkou, a vede celou dobu po asfaltce. Dostanete se až do Dubí nebo Cínovce. Ostré klesání do těchto měst ovšem vozíčkářům nedoporučujeme. Až vás cesta omrzí, je lepší se otočit a vydat se zpět na Komáří vížku, odkud je jedinečný výhled na České středohoří.

11.

K boudě U Bílého Labe

V centru Špindlerova Mlýna začíná jedna z mála značených vozíčkářských tras v Krkonoších. Je dlouhá 6,5 kilometru a vede kolem lanovky na Medvědín k boudě U Bílého Labe. Připravte se na to, že po třech kilometrech se cesta začne zvedat, vede ovšem celou dobu po asfaltu a odměna v podobě borůvkových knedlíků, které tam mají na jídelním lístku, je opravdu lákavá. Bílé Labe, kolem kterého trasa vede, nabízí fantastické obrázky – kaskády, vodopády, tůňky vymleté valící se vodou, jsou zárukou, že vás tahle túra hned tak ne omrzí. Zpět se musíte vrátit stejnou cestou. můžeš / číslo 9 - 2010

36

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1

Konec prázdnin dává šance studentům Na konci prázdnin vypršel termín pro podávání přihlášek do už 9. ročníku projektu Stipendium BARIÉRY. Opět se na mém stole objevila velká kupa žádostí od handicapovaných studentů středních a vysokých škol, které naším stipendiem podporujeme.

V

šechny žádosti projedná a posoudí 15. září Rada Konta BARIÉRY. A nebude to mít, tak jako každý rok, lehké. Náš projekt má svá pravidla. Jedním z nich je, že komu se podaří získat stipendium a studuje dobře, má jistotu, že ho Bariéry „nezradí“ a pomohou mu po celou dobu studia. To je velká jistota a naši studenti ji oceňují. Nejsme rodiče ani učitelé, nekontrolujeme známky, naše peníze vyplňují prostor v rozpočtu rodiny a studenta bez ohledu na to, zda jde o premianta anebo studenta s prospěchem průměrným. Ono je také těžké porovnávat, kdo to má těžší – nevidomý student, neslyšící studentka, nebo těžce postižený a úspěšný kvadruplegik na Vysokém učení technickém v Brně? Členové Rady Konta BARIÉRY necpou studenty do škatulek. Rozhodování je demokratické a snaží se vzít v úvahu aspekty lidské i společenské. Stipendium BARIÉRY je náš úspěšný projekt. Máme většinou vynikající studenty a ráda čtu nejen přihlášky, ale také dopisy, ve kterých skládají účty za uplynulé období. Posílám Vám kopii svého vysvědčení. Mám za sebou první ročník studia oboru výpočetní techniky. Ukončil jsem ho jako nejlepší student z mé třídy. Já i moje rodina si podpory od Vás moc vážíme. Vzdělání je pro mě, neslyšícího studenta, velmi důležité. Martin G., Valašské Meziříčí I další akademický rok na Univerzitě v Hradci Králové byl moc dobrý. Nastoupila jsem do navazujícího magisterského studia v oboru speciální pedagogika a management speciálních škol a ústavních zařízení. Váš finanční příspěvek mi usnadnil materiální stránku studia a jsem za něj moc vděčná. Kristýna H., Nová Paka Posílám Vám výsledky státnic, kterými jsem ukončila bakalářské studium. Mým toužebmůžeš / číslo 9 - 2010

Jana Morongová měla v červenci promoci v pražském Karolinu. Foto: archiv

ným cílem je pokračovat v magisterském studiu. Čekám, jak dopadne moje odvolání, a moc Vás prosím, abyste stála při mně a držela mi palečky. Věřím, že mi to pomůže. Petra G., Brno Chtěla bych Vám a celé nadaci velice poděkovat za Vaši podporu během mého středoškolského a vysokoškolského studia. Dne 8. 6. 2010 se mi podařilo složit státnice a v pátek 23. 7. 2010 proběhla promoce v Karolinu. Přikládám fotografie. Ihned po ukončení studia jsem se zajímala o své pracovní možnosti v oboru, který jsem vystudovala. Ukázalo se, že volné místo ve speciálním školství a v poradenství momentálně není. Jsem z toho pochopitelně zklamaná, uvědomuji si, že je tady na překážku i můj handicap. Mohu proto pracovat jen u neslyšících dětí a ve všech třech pražských školách, které jsou zaměřené na tyto děti, volné místo učitelky a poradkyně v SPC není. Nyní jsem evidovaná na úřadu práce

a přemýšlím, co dál. Asi se přihlásím na rekvalifikační PC kurz, abych v budoucnu mohla vykonávat práci v administrativě, také zvažuji práci v knihovnictví, přičemž bych si také musela doplnit vzdělání. Zatím sbírám informace a rozhoduji se, jakým směrem se mám vydat. Jana M., MILEVSKO Janu, stejně jako naše další studenty a také čerstvé absolventy, pozveme na náš již druhý veletrh pracovních příležitostí, Job Fair bez bariér. Pořádáme ho 27. září v Praze, v centrále ČSOB v Radlicích. Je to příležitost k setkání zaměstnavatelů a uchazečů o zaměstnání z řad handicapovaných. Naši studenti tady dostanou rady, jak napsat životopis, jak se připravit na pohovor, jak se na trhu práce orientovat. První ročník byl velice úspěšný, od toho letošního si slibujeme ještě víc a vy, kteří byste ještě měli zájem se přihlásit, kontaktujete Evu Hajduškovou, tel. 224 214 452, e-mail: [email protected]. Na podzim připravujeme ještě jeden zajímavý experiment, chceme tak 10 až 12 našich studentů anebo čerstvých absolventů umístit do firem na dvou- až třítýdenní stáž, kde budou „stínovat“ manažery v nejrůznějších pozicích. Předběžně jsme domluveni např. se společnostmi Wood & Company, PPF, ČEZ, Microsoft, TV Nova, ČSOB, ale i dalšími. Na projekt jsme získali prostředky právě od ČSOB. Ta se dlouhodobě o projekty, které souvisejí se získáváním vzdělání mladých lidí s handicapem, zajímá. A nakonec ještě jedna zpráva z Bariér: Rada Konta BARIÉRY rozhodla, že bude od 1. srpna chtít od žadatelů jednotlivců vyplnění jednoduchého formuláře, který je připraven ke stažení na našem webu www. kontobariery.cz. Chceme tak naše žadatele zavázat k čestnému prohlášení o tom, zda žijí sami, případně v úplné nebo neúplné rodině, jaké jsou celkové příjmy rodiny, jaké sociální příspěvky a dávky pobírají a jaké mají výdaje. Nadace si vyhradí možnost některé údaje si ověřit. Je to i dobrá zpráva pro naše dárce, kteří věří, že peníze, které nám posílají, pomohou na správném místě. K tomuto rozhodnutí nás nepřivedla nedůvěra k žadatelům, ale stále se zvyšující počet žádostí, které Konto BARIÉRY dostává. Mějte se pěkně, z Konta BARIÉRY vám posílám pozdravy za všechny jeho členy. Božena Jirků [email protected]


37

FEJETON Rudolfa Křesťana

Jak jsme prolomili tabu Při srazech spolužáků z naší třídy jsme se spoustu let zdráhali mluvit o nemocech. Podle bontonu se to nemá. Z omylu nás vyvedla až spolužákyně Jitka, která nám řekla, že ona mluví o nemocech denně, a někdy dokonce na kongresech. Je totiž lékařkou. Když může ona, proč ne my? V počátečních letech jsme si na srazech vyprávěli o čerstvě narozených dětech. Vzájemně jsme je na fotkách obdivovali – v naději, že bude obdivováno i to naše. Při pozdějších setkáních bylo v kurzu ukazování snímků rozličných chalup, chat a vigvamů. Kolovaly i záběry z dovolené. Oblíbené byly také fotky chovaných zvířat. Spolužák Láďa to zvládl dokonce jedním vrzem: ukázal nám snímek z dovolené na chalupě se psem. Ad zvířata: vzpomínám si, že poprvé se o nemocech začalo hovořit právě v souvislosti s nimi. Přítomní si vyměňovali rady a taky adresy veterinářů. Je mi záhadou, proč hovor o vlastních chorobách je pokládán za společensky nevhodný, kdežto vyprávění o zdravotních strázních chovaných miláčků je považováno za patřičné. Vzhledem k tomu, že člověk je i chovatelem sebe sama, proč se nehodí, aby hovořil i o svých nemocech? Proč se žlučovitě dívat na někoho, kdo nám vypráví o svém žlučníku? Proč nám má ležet v žaludku člověk, který se svěřuje s průběhem jeho operace? Proč má být kamenem úrazu rozprávění o kameni ledvinovém? Proč lomit rukama nad přítelovým líčením, jak si zlomil ruku? Proč rozpačitě krčit rameny nad lyžařovou historkou o jeho vykloubeném rameni? Copak to nejsou děje zajímavé a v mnohém poučné? Ze společenského života mám zkušenost, že se mnohdy hovoří o tématech podstatně nudnějších. Ale co naplat, byl jsem odmalička veden k tomu, abych své choroby nedával do placu. Stejně tak i moji spolužáci, takže při třídních srazech jsme po spoustu let pokládali tento námět za tabu. Ba přímo za tabu-bu-bu, tak nás strašila představa, že bychom ho porušili. K prolomení došlo až s přibývajícím množstvím našich prodělaných nemocí. A taky zásluhou zmíněného očistného sdělení lékařky Jitky, že ona o nemocech mluví furt. A že je za to dokonce placená. Jakmile jsme se zbavili okovů údajné nepatřičnosti, hned byl náš sraz uvolněnější. Upřímnější a barvitější. Když někdo hovořil o své operaci, sledovali jsme vše stejně zvědavě jako zobrazení diváci přihlížející operaci na známém Rembrandtově obrazu Anatomie doktora Tulpa. Taky jsem se pokusil nabídnout svým spolužákům jednu ze svých operací. Vyprávěl jsem, jak jsem přišel v Rusku o slepé střevo, což jsem později popsal v jednom ze svých fejetonů.

Tamní rozverný chirurg Gajbarov chtěl, abych při ležení na operačním stole zpíval spolu s ním píseň Ó Tannenbaum. Rád totiž vzpomínal na Vánoce prožité kdysi v Německu. Dva spolužáci pak ve svých vyprávěních navázali a přispěli také svými slepými střevy do mlýna. Ke slovu přišly postupně i další části těla. Vděčné byly také příhody z nemocničních pobytů. Sraz dostal náhle nový a přitažlivý obsah. Na předchozích setkáních jsme se už ze všeho vypovídali a kouzlo popáté opakovaných školních historek povadlo. Naše nemoci byly naopak poměrně čerstvé. V několika případech šlo i o vzácné diagnózy, s čímž se dotyční právem pochlubili.

Kresby JIŘÍ BUŠEK

Převratný sraz probíhal úspěšně dlouho do noci. Dokonce i jedinci, kteří se tradičně neměli příliš v lásce, případně se na předchozích setkáních hádali kolem politiky, si náhle zcela nečekaně padli do oka, když zjistili, že mají společně zkušenost s jeho zákalovou operací. Na jednom konci dlouhého restauračního stolu se družně sesedly nízké krevní tlaky, na opačném konci tlaky vysoké. Bez jakékoliv křečovitosti šla také řeč o křečových žilách. Poměrně početnou debatní skupinku ustavili bývalí – a někdy ještě současní – lyžaři, cyklisté a další sportovci. Bylo od nich hezké, že mezi sebe vzali i spolužáka Jirku, který před časem utrpěl úraz nesportovní, když ho někdo srazil z barové židličky. Ty tam jsou vzpomínky na několik předchozích rozpačitých spolužákovských setkání s vyhasínající jiskrou. Díky zmíněnému svěžímu tématu se už těším na další sraz. Nepochybuju, že si zase povíme něco pěkného.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, na tomto místě jste pravidelně nacházeli povídky a fejetony autorů, na jejichž jména jste si za léta, kdy časopis Můžeš vychází, zvykli. Od října se tu může objevit i vaše jméno. Ano, autorem pro tuto rubriku se nyní může stát kdokoliv z vás. Věříme, že vás tato šance zaujme. Jde o nabídku, kdy se nemusíte jen dělit o zážitky, ale při níž můžete i poznat zákonitosti psaní, a to od autora zhruba dvou tisícovek fejetonů a šestnácti knih, jakým je publicista Rudolf Křesťan. Většině z vás není třeba jméno redaktora Mladého světa (kde pracoval osmadvacet let), Týdeníku Televize (deset let) a autora pořadů České televize a Českého rozhlasu představovat. Proslavil se fejetony, ve kterých se zabývá na první pohled obyčejnými věcmi. Na první pohled proto, že je ve své fantazii dokáže dát do nevídaných souvislostí a díky hře s významy slov vtipně popsat. Je vytížený autor, který se přesto uvolil – v duchu titulu časopisu Můžeš – pomoci čtenářům v jejich autorských počinech. Jak bude vše probíhat? Rudolf Křesťan na tomto místě vždy vyhlásí téma. Na září je to MOJE PŘÍHODA S VOZÍKEM. Své texty s tímto námětem můžete ode dneška posílat na webové stránky www. muzes.cz. Rozklikněte záložku „Vaše příhody“ a jednoduše vložte svůj příspěvek. Ten není žánrově omezen – a už vůbec ne vozíkem elektrickým či jiným. Může jít o zážitek veselý i vážný. Drobný i významný. Podstatné je, aby byl osobní – o to bude jeho obsah cennější. Nezapomeňte prosím uvést své jméno a příjmení, věk a také místo, kde žijete. Děj „vozíčkářského“ příspěvku se může odehrávat kdekoliv a kdykoliv. Může být aktuální i vzpomínkový. Rozsah textu není omezen, ale určitá stručnost bude předností. Máte-li možnost mailového zaslání, budeme rádi, ale text můžete poslat i dopisem na adresu: Redakce časopisu Můžeš, Na Pankráci 121/1658, 140 21 Praha 4. Rudolf Křesťan se na vaše texty těší. Pročte je, vyjádří se k nim a případně literárně poradí. Nejzdařilejší vybere ke zveřejnění. Ty poté v časopisu Můžeš otiskneme a autorům zaplatíme honorář. Artdirektor časopisu Jiří Bušek bude nejlepší texty ilustrovat. (jš)

(Autorova vyprávěnka je z jeho nejnovější – už šestnácté – sbírky fejetonů, která vyjde v říjnu s názvem Co jsem si nadrobil aneb Sypání ptáčkům.) můžeš / číslo 9 - 2010

38

pro chvíle pohody

Britský admirál

B

ritský admirál Horatio Nelson (1758 – 1805) pocházel ze staré námořnické rodiny. Od roku 1770 působil ve vojenském námořnictvu. V letech 1784 – 1787 sloužil v Západní Indii v tehdejších francouzských koloniích. Od roku 1793 až do konce života nepřetržitě bojoval v napoleonských válkách. Jako velitel lodi významně přispěl k dobytí Bastie (1794), v další bitvě před Calvi ztratil oko. Pod admirálem Jervisem se zú-

1

2

3

4

5

6

7

8

častnil námořní bitvy u St. Vincentu (1797), kde byl povýšen na kontradmirála. Téhož roku při marném pokusu o dobytí přístavu Santa Cruz ztratil pravou ruku. Po mnoha dalších válečných operacích dosáhl hodnosti viceadmirála a byl též jmenován vikomtem. V bitvě u Trafalgaru 21. října 1805 zvítězil, ale sám zahynul. Velká Británie se tímto vítězstvím stala vládkyní moře, což, mimo jiné, způsobilo ... (tajenka).

9 10 11 12 13 14 15 16 17

A B C D E F G H I Vodorovně: A. Somálské město; tělovědec; balík (zastarale). - B. Starořecký bajkář; lysina; vůně (knižně). - C. Jméno několika tureckých literátů; solmizační slabika; ohon; lotyšské platidlo. - D. Nerost olivové barvy; římských 150; iniciály malíře Lhotáka; sibiřský veletok. - E. Tajenka. - F. Švédský historik; úsměšek; tamto; středisko Pobaltských Slovanů na Rujaně. - G. Indiánská zbraň; údaje; MPZ Madagaskaru; náš politik. - H. Trnovníky; mužské jméno; ta. - I. Mražený krém; vegetační pásmo; Evropan. Svisle: 1. Přípravek k nakládání zeleniny; Sarmat. - 2. Smyčka; rozlehlá luční plocha. - 3. Člen řádu bratří kazatelů. - 4. Obyvatel slezského města; zde. - 5. Výhodněji (obecně); český spisovatel. - 6. Citoslovce úleku; končetina. - 7. Čichový orgán; tohoto roku. 8. Ženské jméno; značka čistícího prášku. - 9. Značka titanu; biblická osoba; Vivaldiho iniciály. - 10. Japonský gymnasta; Evropanka. 11. Česká operetní zpěvačka; vazal. - 12. Edisonovo jméno; Heyerdahlův člun. - 13. Cestovní průkaz; kozí pach. - 14. Plošná míra; vábiti. 15. Zpívat dům od dobu koledy. - 16. Někdejší jednotka radioaktivity; domácky Natálie. - 17. Zvuk při střelbě; součást éterických olejů. Pomůcka: Arkona, Dudo. Zdroj: Panoráma křížovek 6/2000, str. 101

Na co se můžete těšit v říjnovém čísle Můžeš? Zločiny páchané na handicapovaných lidech mají obzvlášť zavrženíhodný rozměr. Patří k nim i podvody firem, které vytvářejí fiktivní pracovní pozice, aby získaly dotace. Jak to vidí psycholog? Designérka Veronika Loušová navrhla kuchyň, které je k postiženým nejen vlídná, ale je pro ně především praktická. Proč se však zatím nenašel výrobce? Proč se plýtvá s prostředky na zdravotnické pomůcky? Reportáž vozíčkáře, který pokořil Vysoké Tatry.

Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce. Odpovědi došlé po tomto datu nemohou být zařazeny do slosování.

Správná řešení tajenek z letního dvojčísla: Kris – kros: trýzeň, osmisměrka: nejlepší víno,

křížovka: Úsloví za málo peněz málo muziky platí pro zahraniční dovolenou dvojnásob

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis!

Luštitelé – výherci:

1. cenu a mobilní telefon Nokia 3100 + dobíjecí kupony T-mobile v hodnotě 1000,- Kč získává: Viera Ryšková, Šrámkova 10/1375, 736 01 Havířov-Podlesí 2. cenu a elektronický kurz a slovník anglického jazyka - Langmaster + knihu získává: Michal Koutný, Zanského 10, 779 00 Olomouc 3. cenu a knihu získávají: Benediktová Věra, Husova 1044, 334 01 Přeštice; Frouzová Zuzana, Škorna 1199, 389 01 Vodňany; Žáčková Petra, Sídliště 458, 382 32 Velešín; Hrušková Alena, Okružní 274, 257 41 Týnec n. Sázavou; Múhlbauerová R., Kunešova 498, 344 01 Domažlice; Schestagová Martina, Evropská 56, 350 02 Cheb; Jantačová Lenka,Na náměstí 45, 257 03 Jankov; Nováková Olga, Dobřanská 192, 334 42 Chlumčany; Krejčiřík Pavel, Družstevní 4, 674 01 Třebíč; Václav Brabec, Nám. Republiky 956, 686 01 Uherské Hradiště;

Výhercům gratulujeme!

Knižní ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytlo nakladatelství Reade´s Digest můžeš / číslo 9 - 2010

Rozšiřte řady předplatitelů!

Roční předplatné za dvanáct výtisků 240 Kč (poštovné zdarma). Cena jednotlivě prodávaného časopisu 29 Kč. Pište na mailovou adresu: [email protected] nebo volejte 224 242 973.

Udržet děti v klidu něco stojí, o to méně vás teď bude stát POVINNÉ RUČENÍ Trvalá sleva pro řidiče s dětmi do 12 let

841 114 114

www.ceskapojistovna.cz

...Ruční ovládání API

Ruční ovládání jsou navržena a vyrobena vždy přesně pro konkrétní typ vozidla. Díky unikátnímu systému ukotvení do vozidla je možné ruční ovládání přizpůsobit individuálním požadavkům zákazníka na nastavení vzdálenosti a síly ovládání. Proto

je ovládání vozidla s tímto ručním řízením pro Vás stejně snadné a pohodlné jako pro řidiče bez postižení. Ruční ovládání existuje v celé řadě modiﬁkací lze je namontovat na levou nebo pravou ruku. Po-

užítí je možné u mechanické i automatcké převodovky. U mechanické převodovky se ovládání brzdy a plynu kombinuje s automatickým ovládáním spojky AutoClutch API.

Montáž lze provést přímo u zákazníka: Kontakty na jednotlivé pobočky API v krajích ČR naleznete na www.apicz.com Zastoupení ČESKÁ REPUBLIKA

Děčín:

603 145 811 Vysoké Mýto: Plzeň:

736 268 694 Tábor:

777 302 878

608 714 624 Frýdek-Místek:

Brno:

608 708 523

605 135 452

Zastoupení SLOVENSKO

Výroba probíhá na moderních a produktivních CNC strojích, díky kterým jsme schopni vyrobit 1 výrobek ve stejné kvalitě a přesnosti jako při sériové výrobě.

Naším cílem je zlepšení života handicapovaných lidí a jejich plnohodnotné zapojení do života. Proto z každé zakázky přispíváme na konto bariéry.

API CZ s.r.o., Slapy 136, CZ-391 76 Slapy u Tábora, tel/fax: +420 381 278 043, [email protected]

pro více informací volejte na: 381 278 043 nebo navštivte naše internetové stránky

strana 6

Recommend Documents