Středoevropské migrace v 19. století a jejich národnostní a kulturní aspekty. Marie Gawrecká

Středoevropské migrace v 19. století a jejich národnostní a kulturní aspekty Marie Gawrecká

Opava 2014

Recenzenti: Prof. PhDr. Jana Burešová, CSc. Prof. PhDr. Dušan Uhlíř, CSc.

Tato publikace byla financována z projektu: „Historizace střední Evropy jako téma pro rozvoj lidského potenciálu v oblasti výzkumu, inovací, vzdělávání a zapojení současných a budoucích vědecko-výzkumných pracovníků do mezinárodních VaV aktivit“ (č. CZ.1.07/2.3.00/20.0031), který je financovaný z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Webové stránky projektu: projekty.slu.cz/historizace

© Marie Gawrecká, 2014 ISBN 978-80-7510-065-8

1.

ÚVOD

5

Obsah 1. ÚVOD.............................................................................................................5 2. TENDENCE MIGRACÍ V ZÁPADNÍ EVROPĚ, SKANDINÁVII A ITÁLII....................................................................15

Belgie, Holandsko..........................................................................................23 Skandinávie.....................................................................................................24 Francie ............................................................................................................25 Velká Británie..................................................................................................29 Švýcarsko.........................................................................................................31 Itálie.................................................................................................................31

3. MIGRACE V NĚMECKU ...................................................................35

Mezistátní imigrace a emigrace....................................................................35 Vnitřní migrace..............................................................................................42 Migrace Poláků, zejména ve vztahu k Německu.......................................46

4. MIGRACE V HABSBURSKÉ MONARCHII................................55

Vystěhovalectví...............................................................................................55 Vnitřní migrace..............................................................................................56 Vídeň................................................................................................................57 Židé ve Vídni..................................................................................................59 Vídeňští Češi...................................................................................................61 Poznámky k jiným rakouským zemím........................................................66 Uhry, Budapešť a jiné migrační cíle............................................................67 Bukovina, Banát, Vojenská hranice a jižní části monarchie.....................69 Bukovina.........................................................................................................69 Banát................................................................................................................71 Vojenská hranice a jižní části monarchie....................................................72

5. MIGRACE A ČESKÉ ZEMĚ. .............................................................75

Obecné tendence...........................................................................................76 Centra a oblasti imigrace...............................................................................78 3

Středoevropské migrace v 19. století a jejich národnostní a kulturní aspekty

Šluknovsko......................................................................................................78 Jiné textilní oblasti v severních a východních Čechách............................79 Jesenicko..........................................................................................................81 Brněnsko.........................................................................................................82 Praha................................................................................................................84 Kladensko.......................................................................................................86 Plzeňsko..........................................................................................................87 Severočeská hnědouhelná oblast.................................................................88 Karlovarsko, Falknovsko..............................................................................91 Ašsko, Chebsko..............................................................................................92 Poznámky k Ostravsku ................................................................................93 Migrace, národnostní problémy a konflikty...............................................94

6. OSTRAVSKO. ............................................................................................97

Celková charakteristika migrací...................................................................97 Imigrace z Haliče, její vliv na kulturní a národnostní poměry v kamenouhelném revíru............................................................................101 Halič jako emigrační území, předpokládané příčiny emigrace..............101 Ostravsko jako cíl haličských migrací.......................................................102 Alkoholismus, analfabetismus....................................................................108 Haličští emigranti a reemigranti.................................................................111 Haličané a dělnické hnutí............................................................................113 Migranti z Haliče a národnostní problematika Ostravska a Těšínska ................................................................................114

ZÁVĚR..............................................................................................................119 SUMMARY.........................................................................................................125 PRAMENY A LITERATURA.......................................................................131 Literatura.......................................................................................................131 Archivní prameny:.......................................................................................147 Statistiky:.......................................................................................................147 Internetové odkazy:.....................................................................................147 SEZNAM VYOBRAZENÍ.............................................................................149

4

1. Úvod

1. Úvod V posledních desetiletích se problematika migrací stává stále sledovanější a závažnější vzhledem ke stěhování do regionů a států, v nichž hledají lidé pro sebe a své rodiny možnosti lepší životní existence. Po zásadní změně politic kých poměrů v roce 1989 se tato problematika bezprostředněji týká i České republiky.1 Definicí migrací nebo jejich projevů nalezneme dlouhou řadu. Když více než před sto lety krakovský advokát Leopold von Caro zvažoval různé po hledy na migrace, dospěl ke konstatování: „vystěhovalectví není – jak mnozí tvrdí - něco nového, ale je to zřeknutí se boje o existenci na dosavadním úze mí, jež je spojeno se záměrem tento boj na novém začít znova od počátku“.2 Jeden z dnešních předních evropských badatelů zabývajících se migracemi Klaus J. Bade, profesor nejnovějších dějin na univerzitě v Osnabrücku, po važuje migrace za jednu ze základních podmínek lidského bytí jako zrození, nemoci a smrt, homo sapiens je pro něj současně i homo migrans, soudí, že histo rický výzkum přemisťování lidí má význam pro dnešek: „…nynější migrační procesy může lépe posoudit ten, kdo má přehled o již ukončených, tedy histo rických procesech a zná vývojové linie, na jejichž konci leží problémy dnešní doby“. 3 Dříve se často konstatovalo, že příčinou mobilit je hlavně přelidnění, které nutí lidi, aby hledali zdroje obživy jinde, dnes tyto názory sdílejí jen nemnozí. Od 80. let minulého století se opouští se také starší představa, že „normální“ člověk je usedlý a k vystěhovalectví je donucen různými okolnostmi. Ostatně 1

2 3

Migrace v rozšířené Evropě. Konference na Pražském hradě 12. – 14. září 2002. Pod záštitou Václava Havla, prezidenta České republiky a Tonyho Blaira, premiéra Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Praha, Ústav mezinárodních vztahů 2002. CARO, Leopold: Auswanderung und Auswanderungspolitik in Österreich. Leipzig 1909, s. 3. BADE, Klaus. J.: Evropa v pohybu. Evropské migrace dvou století. Praha 2004, s. 7. 5


již v 17. a 18. století každý třetí dospělý člověk přinejmenším jedenkrát změnil své bydliště.4 Posláním naší práce nebude posuzování současných tendencí, i když by historické analogie mohly svým způsobem k jejich pochopení napomoci. Co lze uplatnit ze znalostí vývoje v dlouhém 19. století, které bude předmětem našeho zájmu, pro dnešek není jednoznačné. Přesto však sledování průběhu migrací v různých podmínkách lze chápat jako předpoklad pro možné aktuál ní posouzení, využití nebo uplatnění. Půjde nám o určitý tematický a chronologický výsek ze složité a ne vždy přehledné problematiky. Jen tak lze očekávat, že by práce mohla přinést něco nového ve srovnání s dosavadním stavem výzkumu. V souladu se zaměřením této práce se pokusíme v rámci možností o zevšeobecnění nebo aspoň o pa ralelní výklad s upozorněním na shodné rysy a odlišnosti. Inspirace z období, které je předmětem našeho zájmu, mohou být poněkud určitější a přehledněj ší než dnešní mnohem komplikovanější situace.5 Chronologickým rámcem je období zásadních industrializačních a moder nizačních procesů v podstatě od Jara národů do první světové války. Pokusíme se zařadit migrace týkající se českých zemí do širšího kontextu, přinejmenším středoevropského, z nichž za kulturně a národnostně nejkomplikovanější po važujeme sžívání se „starého“ a „nového“ obyvatelstva v rodící se a rozvíjející se ostravské průmyslové oblasti. Jde o pracovní migrace, zejména jejich důsledky v oblasti národního vědo mí, vzdělání a kultury, a to jak migrantů samých, tak i regionu, do kterého se přistěhovali. Nebudeme se zabývat technickou organizací migrací, pokud jde o stěhování do zámoří nebo do Ruska, určitou pozornost jim věnujeme tehdy, pokud „vnitřní migrace“ v českých zemích nebo v habsburské monarchii byly jakousi jejich přípravnou fází. Posuzování vystěhovalectví ve výchozích

4

5

STEIDL, Annemarie: Auf nach Wien! Die Mobilität des mitteleuropäischen Handwerks im 18. und 19. Jahrhundert am Beispiel der Haupt- und Residenzstadt. Sozial- und Wirtschaftshistorische Studien, Band 30. Wien-München, R. Oldenbourg Verlag 2003, s. 30, 33, 36. Práce vychází především z literatury, v menší míře pak z archivních a tištěných pramenů. Pokud to považujeme z hlediska dalšího výzkumu za potřebné, uvádíme sekundární literaturu v závorce. 6

1. Úvod

územích se budeme věnovat většinou tehdy, pokud mělo ovlivnit národnostní, náboženské a jiné myšlenkové postoje vystěhovalců.

IMIS (Institut für Migrationsforschung und Interkulturelle Studien) Migracemi se zabývá řada institucí, které jsou v Evropě sdruženy do kon sorcia IMISCOE (International Migration, Integration and Social Cohesi on), jehož členy je v současné době více než 30 ústavů věnujících se pře devším problémům současných migračních procesů.6 Z těchto pracovišť má k historickému výzkumu zřejmě nejblíže IMIS (Institut für Migrations forschung und Interkulturelle Studien) založený v roce 1991 na univerzitě v Osnabrücku, který inspiroval vznik GHM (Gesellschaft für Historische Migrationsforschung), fóra pro výzkum v rámci SRN.7 Zásluhou IMIS byla zpracována bibliografie dějin evropských migrací,8 osnabrücký ústav analyzu je vztah mezi vystěhovaleckou a přistěhovaleckou politikou, postihuje změnu 6

7 8

Pro léta 2014-2018 je koordinátorem Erasmus University v Rotterdamu, 27. - 29. 9. 2014 pořádá IMISCOE svou jedenáctou výroční konferenci v Madridu. Z českých institucí je členem Geografické migrační centrum – GEOMIGRACE (Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze). Aktuální informace: http://www.imiscoe.org/index.php?option=com_ content&view=category&layout=blog&id=2&Itemid=4; http://web.natur.cuni.cz/ ksgrrsek/geomigrace/?q=cs/node/166. OLTMER, Jochen: Migration im 19. und 20. Jahrhundert. (Enzyklopädie deutscher Geschichte. Band 68.) München, Oldenbourg 2010. 2. Aufl. 2013, s. 65. OLTMER, Jochen – SCHUBERT, Michael: Migration und Integration in Europa seit der frühen Neuzeit. Eine Bibliographie zur Historischen Migrationsforschung. Osnabrück 2005. 7


Německa z vystěhovalecké země v přistěhovaleckou.9 V jeho produkci se bere v úvahu literatura psaná německy a anglicky, přihlíží se k textům italským a francouzským. Důležité výzkumy evropských migrací pro období, které nás v této práci zajímá, jsou prováděny i ve Francii, Velké Británii a Itálii. Vzhle dem ke středoevropskému zaměření této studie připomínáme pro informaci jen některé závažnější položky.10 Ze zahraničních výzkumů se zabývá migracemi, které budeme sledovat v této monografii, především literatura rakouská a polská. Z rakouské si po všimneme zejména výzkumů migrací do Vídně a jiných migračních cílů v Ra kousku před rokem 1914. Poměrně rozsáhlé jsou výzkumy migrací prováděné v Polsku. V souladu se zaměřením této práce si povšimneme polských migrací před první světo vou válkou do Horního Slezska, Berlína, Porúří a hlavně „vnitřních migrací“ z Haliče na Ostravsko. Novější zaměření polského výzkumu se pochopitelně EHMER, Josef: Bevölkerungsgeschichte und historische Demographie 1800-2000. (Enzyklopädie deutscher Geschichte. Band 71.) München, R. Oldenbourg Verlag 2004, s. 78; BADE, K. J.: Vom Auswanderungsland zum Einwanderungsland? Deutschland 1880-1980. Berlin 1983; TÝŽ (ed.): Auswanderer – Wanderarbeiter – Gastarbeiter: Bevölkerung, Arbeitsmarkt und Wanderung in Deutschland seit Mitte des 19. Jahrhunderts. Ostfildern 1984; TÝŽ: Deutsche im Ausland – Fremde in Deutschland. Migration in Geschichte und Gegenwart. München 1992; TÝŽ: Migrationsforschung und Gesellschaftspolitik im „doppelten Dialog“. In: Künzel, R. (ed.): Profile der Wissenschaft. 25 Jahre der Universität Osnabrück. Osnabrück 1999, s. 107-121 aj. 10 SEGAL, Aaron (Hg.): An Altas of International Migration. London-München 1993; CHALIAND, Gerard – JAN, Michel – RAGEAU, Jean-Pierre: Atlas Historique des Migrations. Paris 1994; CHATELAIN, Abel: Les migrations de la population. Paris 1963; CITROEN, H.A.: Les migrations internationales. Un probleme economique et social. Paris 1948; WIHTOL DE WENDEN, Catherine: L’immigration en Europe. Paris 1999; DUPEUX, Georges (Ed.): Les Migrations internationales de la fin du XVIIIe siecle a nos jours. Rapport general sous la direction de la Commission Internationale d’Histoire des Mouvements Sociaux et des Structures Sociales, Paris 1980; GRANDJEAT, Pierre: Les migrations de travailleurs en Europe. Paris 1966; LIVI BACCI, Massimo: Europa und seine Menschen. Eine Bevölkerungsgeschichte. München 1999. (Týž, Populace v evropské historii. Praha 2013.); JACKSON, John A.: Migration. London-New York 1986; CASTLES, Stephen – KOSACK, Godula: Immigrant Workers and Class Structure in Western Europe. London 1973; CASTLES, Stephen – Miller, Mark J.: The Age of Migration. International Population Movements in the Modern World. 2. Aufl. London 1998; HOLMES, Colin (Hg.): Migration in European History. 2 sv. Cheltenham 1996. 9

8

1. Úvod

týká současných migračních procesů v souvislosti s polskou emigrací do zá padních států, který je prováděn a koordinován Ośrodkem Badań nad Migra cjami Instytutu Studiów Społecznych Uniwersytetu Warszawskiego zřízeným v roce 1993 a je v posledních letech mimořádně aktivní v rámci IMISCOE. Pro poznání českých výzkumů vývoje obyvatelstva je základní prací kniha Ludmily Kárníkové o vývoji obyvatelstva českých zemí z poloviny 60. let, která bilancuje starší literaturu a heuristické možnosti.11 Ta ovšem záměrně nesledovala politické, národnostní a kulturní aspekty migračních pohybů, kte ré v komplexu souvislostí ekonomických a sociálních jsou vyloženy v prvním svazku v nástinu vývoje dějin průmyslových oblastí vydaném někdejším Slez ským ústavem ČSAV v Opavě.12 Bylo využito sborníků Češi v cizině vydáva ných Etnologickým ústavem AV ČR, jednotlivých položek z časopisu Histo rická demografie (1967-1974, 1985 - …) vydávaného Historickým ústavem AV ČR a od roku 1991 Sociologickým ústavem AV ČR a dalších relevantních publikovaných výsledků, z nichž mnohé jsou začleněny do zpracovaných bib liografií a hodnotících článků.13 Za migrace (stěhování) považujeme změnu pobytu lidí jak v rámci jedné země, tak i stěhování do zahraničí. Emigrací (vystěhovalectvím) rozumíme od chod za hranice regionu nebo státu. Imigrací chápeme přistěhovalectví. Jak emigrace, tak imigrace mohou mít sezónní (dočasný) nebo trvalý charak ter. Podle územního rozsahu se člení na transkontinentální, vnitroevropské a vnitřní (Binnenwanderug), těm posledním budeme věnovat nejvíce pozor nosti.14 Migrace jako součást životních programů jednotlivců a skupin lidí lze ka tegorizovat i podle jiných zřetelů, např. z hlediska jejich příčin a motivací. Většina sledovala zlepšení nebo nalezení životních šancí pracovních, vzdělá vacích, nebo kulturních. Hospodářské, politické, náboženské a různé osobní motivy a očekávání se často proplétaly. Menší pozornost budeme věnovat 11 KÁRNÍKOVÁ, Ludmila: Vývoj obyvatelstva v českých zemích 1754-1914. Praha, Nakladatelství ČSAV 1965. 12 Průmyslové oblasti českých zemí za kapitalismu (1780-1945). Svazek I. 1780-1918. Opava, Slezský ústav ČSAV 1987. 13 Např.: Dějiny migrací v českých zemích v novověku. Historická demografie 30, 2006, suplement; BROUČEK, Stanislav: Nad výzkumem českého etnika v zahraničí. Český lid 77, 1990, s. 129-138 aj. 14 K členění migrací např.: EHMER, J: Bevölkerungsgeschichte …, s. 26. 9


migracím z důvodů etnických, rasových, politických, náboženských, které byly výsledkem násilného vyhnání, deportací a přesídlování. Ty ovšem byly častější až ve dvacátém století.15 Jen na okraj připomínáme v této souvislos ti názor z počátku 19. století, že politické nebo náboženské pronásledování patřilo k motivům spíše v minulosti. Ty hlavní byly v té době spatřovány v nedostatku půdy a vysokých cenách půdy, nízkých mzdách, špatné výkon nosti místního průmyslu.16 Nejvlivnější teorie v migracích spatřovaly cestu k odstraňování přebytku v přelidněných regionech a jeho přesouvání do regi onů s prázdným prostorem.17 Je nesporné, že migrace podstatně ovlivnily růst počtu obyvatelstva a jeho strukturu. Jejich výzkumu však nebyla dlouho věnována zvláštní pozornost. Ještě v 70. letech 20. století bylo ve francouzské, anglické i německé his toriografii zpochybňováno spojení migrací s dějinami obyvatelstva, v migra cích byly spatřovány spíše rušivé elementy, které vedly ke zkreslení zásadních informací o narození, sňatcích a úmrtí, jež poskytují matriky. V některých německých výzkumech (Köllmann, Marschalk) byly však již tehdy spatřovány vzájemné souvislosti mezi ukazateli obyvatelstva a migrací, dějiny obyvatel stva se stávaly teoretickým a metodologickým rámcem zkoumání migrací.18 Postupně se ve výzkumu migrací prohlubovala vzdálenost od dějin obyva telstva. Až do 80. let se v migračních teoriích jevily migrace jako nenormální či patologické jevy, výsledek společenských krizí, různic atd. Vyzdvihovaly se příčiny: bída, politický nebo náboženský útlak, přelidnění apod. Změnu při nesl K. J. Bade, který rozvíjí koncept sociálně historického výzkumu migrací, chápe migrace jako sociální proces, jako součást historických sociálních věd, nikoli však jako část dějin obyvatelstva. V současném teoretickém sociálním

15 16 17 18

K tomu např. OLTMER, J.: Migration …, 2. Aufl., s. 1-5. CARO, L.: Auswanderung und Auswanderungspolitik …, s. 3. OLTMER, J: Migration …, 2. Aufl., s. 76. EHMER, J.: Bevölkerungsgeschichte … s. 14, 74-75. (KÖLLMANN, Wolfgang – MARSCHALK, Peter (ed.) Bevölkerungsgeschichte. Köln 1972; HOCHSTADT, Steve: Mobility and Modernity. Migration in Germany 1820-1989. Ann Arbor 1999; FERTIG, Georg: Lokales Leben, atlantische Welt. Die Entscheidung zur Auswanderung vom Rhein nach Nordamerika im 18. Jahrhundert. Osnabrück 2000; IMHOF, Artur Erwin: Einführung in die Historische Demographie. München1977. 10

1. Úvod

bádání nehrají „Bevölkerungsargumente“ už prakticky žádnou roli (Massey, Arango).19 Migrace se dnes většinou již nechápou jako projevy společenské desta bilizace, ale jako součást normálního dění a společenského života a s ním souvisejících rodinných, příbuzenských, etnických a dalších vztahů.20 Ukazuje se, že zejména velké migrace se netýkaly jen lidí na okraji existence, vyhlado vělých sedláků, mnozí migranti byli racionálně uvažující lidé, kteří nepřichá zeli z donucení, ale chtěli investovat. Zdůrazňují se jejich aktivity. Dosavadní pozornost jednostranně zaměřená na muže se rozšiřuje i na ženy výrazně se podílející na migračních procesech.21 Mnohé názory v literatuře se postup ně upřesňují. Týká se to např. sezónních migrací spojovaných převážně se zemědělskými pracemi, ukazuje se, že byly běžné i ve stavebnictví, řemeslné výrobě, ale také v průmyslu; dokonce se masově vraceli i ti, kteří hledali své uplatnění za oceánem. Již v 19. století si mnozí kladli otázku, jaké jsou důsledky migrací pro vystěhovalecké a přistěhovalecké státy nebo oblasti. Uznával se jejich přínos pro poznání pracovních metod i v „samostatném myšlení, přivyknutí na in tenzívní práci“. Uvádělo se, že stát ušetří za sociální dávky pro nezaměstnané, 19 EHMER, J.: Bevölkerungsgeschichte …,s.75-76; BADE, K. J.: Sozialhistorische Migrationsforschung. In: Hinrichs, E. – van Zoon, H. (ed.) Bevölkerungsgeschichte im Vergleich: Studien zu den Niederlanden und Nordwestdeutschland. Aurich 1988, s. 63-74; MASSEY, Douglas S. – ARANGO, Joaquín – HUGO, Graeme aj.: Theories of International Migration. A Review and Appraisal. PDR 19, 1993, s. 431-466; PARNREITER, Christof: Theorien und Forschungsansätze zu Migration. In: Husa, Karl - Parnreiter, Ch. – Stacher, Irene (edd.): Internationale Migrationen. Die globale Herausforderung des 21. Jahrhunderts? Wien 2000, s. 25-51. 20 EHMER, J.:Bevölkerungsgeschichte …, s. 76; FERTIG, G.: Locales Leben…; LUCASSEN, Jan: Migrant Labour in Europe 1600-1900. Amsterdam 1991. 21 EHMER, J.: Bevölkerungsgeschichte …, s. 76-77;. FERTIG, G.: Locales Leben…; LUBINSKI, Axel: Entlassen aus dem Untertanenverband. Die Amerika-Auswanderung aus Mecklenburg-Strelitz im 19. Jahrhundert. Osnabrück 1999; HAHN, Sylvia: Wie die Frauen in der Migrationsgeschichte verloren gingen? In: Husa, K. …, s. 77-96; KRAUSS, Marita – SONNABEND, Holger (edd.): Frauen und Migration. Stuttgart 2001; HARZIG, Christiane: Women migrants as global and local agents: new research on gender an migration. In: Sharpe, Pamela (ed.): Women, Gender and Labour Migration. Historical and global perspectives. London/New York 2001; GROOT, Gertjan – SCHROVER, Marlou de (Hg.): Women Workers and Technological Change in Europe in the Nineteenth and Twentieth Centuries. London 1995.

11


přistěhovalecký stát zase náklady na vzdělání. Současně se s těmito názory polemizovalo: člověk má sledovat vlastní cíle (Selbstzweck), svoboda vystě hování přísluší tomu, kdo ve vlasti nenachází obživu, vůči němuž stát neplní své povinnosti, jehož přesvědčení, např. ve víře, odporuje zákonům státu atd. Jeden z britských autorů soudil, že migrace tvoří nové národy a z mnohých starých činí větší a silnější. Francouzský ekonom Jean Baptiste Say zase při rovnal německé vystěhovalectví k vojsku statisíců mužů, které - skvěle vy zbrojeny - překročí hranice a zmizí beze stopy.22 Setkáváme se s rozmanitými teoriemi a způsoby zkoumání. Např. s „te oriemi rovnováhy“ vycházejícími z toho, že migrace jsou prospěšné jak pro migranty, tak pro hostitelskou zemi.23 Naopak stoupenci „teorií konfliktu“ občas uplatňují marxistickou rétoriku, když akcentují, že migrace vlastně pro hlubují proces vykořisťování méně rozvinutých a závislých zemí, argumen tují mj. odlivem mozků (brain-drain), tj. vysoce kvalifikovaných odborníků zvláště do USA.24 Systémové teorie zase berou v úvahu celý komplex faktorů spjatých s migracemi. Další zkoumají migrace jednotlivých osob nebo jejich skupin, např. psychologickou motivaci, včetně dosahování osobních cílů (be haviorální teorie). Sledují se i další jednotlivé stránky migrací, např. právní, geografické aj. V soudobých klasifikacích migrací jsou hlavní hlediska ekono mická, sociologická a geografická. Nejvíce je teorií ekonomického charakteru. Většinou jsou výrazně orientovány na současnost. Ukazuje se, že stěží může být uplatněna nějaká univerzální teorie vzhledem ke značné rozmanitosti po měrů a podmínek v zemích, odkud migranti přicházejí a kam směřují, vzhle dem k různosti nadějí, organizačních záležitostí atd. Migrace jsou od 19. století spojovány s procesem modernizace, zvláště pak industrializace a urbanizace. Rozlišuje se mezi vystěhovaleckými a přistě hovaleckými regiony, víceméně se migrace chápou jako odchod z venkovských regionů do měst apod. v rámci tzv. push and pull efektu či modelu.25 Tyto te 22 CARO, L.: Auswanderung und Auswanderungspolitik …, s. 2, 4, 8. 23 Např. PRYOR, Robin John: Global trends in migration: theory and research on international population movements. Edited by Mary M. Kritz, Charles B. Keely and Silvano M. Tomasi. State Island, New York, Center for Migration Studies, 1981, s. 110-129. 24 Např. ARANGO, Joaquín: Explaining migration: A critical view. UNESCO - International Social Science Journal, Vol. 52, Issue 165, s. 283-296, September 2000. 25 Ekonomická nestabilita, změna životních standardů, rychlý demografický růst, válečné, náboženské a národnostní střety, zhoršování kvality životního prostředí jsou 12

1. Úvod

orie jsou v posledních letech kritizo vány jako příliš jednostranné, neboť jsou pozorovány jiné směry migrací, i z měst na venkov a vzájemná výměna či kooperace města a venkova. Zkoumal se totiž především původ přistěhovalců do měst, jiný obraz dostaneme, pokud zjišťujeme cíle migrantů z vesnic.26 Ovšem, jak uká žeme v naší práci, ani starší literatura neviděla zásadní cíle migrantů v tom, že by se venkovské obyvatelstvo tou žilo stát průmyslovými dělníky. Hlavní metody, problémy a ten dence výzkumu charakterizuje po drobně Jochen Oltmer ve druhém vy dání své práce o migracích v 19. a 20. století, v níž je k dispozici také roz sáhlý seznam literatury a pramenů.27 Zdůrazňuje zejména Badeho koncept zkoumání migrací, k němuž se snaží me přihlédnout i v naší práci.28 Sám

Klaus Jürgen Bade

označovány jako „push“ faktory. Naopak „pull“ faktory přitahují migranty především do západních zemí. Jsou to např. politická stabilita, ekonomická prosperita, vysoká kvalita života, svoboda a možnost seberealizace. - ZEITLHOFER, Hermann: Migrace na českém venkově na počátku 20. století. In: Dějiny migrací …, s. 123-124; MARSCHALK, Peter: Bevölkerungsgeschichte Deutschlands im 19. und 20. Jahrhundert. Frankfurt a. M. 1984; KÖLLMANN, Wolfgang: Bevölkerung in der Industriellen Revolution. Göttingen 1974; LUCASSEN, Jan: Migrant Labour …. 26 ZEITLHOFER, H.: Migrace ..., s. 124-125; PARNREITER, Ch.: Theorien und Forschungsansätze …, s. 25-52 (kritika jednoznačnosti); HOCHSTADT, S.: Mobility and Modernity …; JACKSON, James H.: Migration and Urbanisation in the Ruhr Valley 1821-1914. New Jersey 1999; zejména se oceňuje z hlediska vztahu města a venkova Ehmerova práce Bevölkerungsgeschichte …. 27 OLTMER, J.: Migration … 2. Aufl. 2013, s. 61-126, 126-174. 28 Lze jej stručně charakterizovat v těchto bodech: 1/ Pozadí a formy vystěhovalectví a postupné vyčleňování z výchozího území. 2/ Vzory prostorového pohybu mezi výchozím a cílovým územím. 3/ Způsoby a následky přistěhovalectví pro cílové 13


jeho tvůrce ovšem varuje před pokusy vytvářet různá schémata, která „nesmí se zaměňovat s historickou skutečností, neboť počet výjimek je tu stejně vysoký jako příkladů, jež toto pravidlo potvrzují. Již samo vymezení ideálních schémat se může jevit jako problematické.“29

území jako proces integrace překračující generace. 4/ Výměnné vztahy mezi výchozím a cílovým prostorem. - OLTMER, J.: Migration … , s. 62. 29 BADE, K.J.: Evropa v pohybu…, s. 66.

14

2. Tendence migrací v západní Evropě, Skandinávii a Itálii

2. Tendence migrací v západní Evropě, Skandinávii a Itálii V této kapitole pojednáme ve stručnosti o hlavních obecných tendencích evropských migrací. Ty se pokusíme přiblížit hlavně na příkladech z některých zemí západní, severní a jižní Evropy (země dnešního Beneluxu, Skandinávie, Velká Británie, Francie, Švýcarsko, Itálie, Španělsko), zatímco středoevrop ským teritoriím se budeme podrobněji věnovat v dalších kapitolách. Usedlí měšťané se na migranty dívali jako na zdroj mravní zkázy, krimi nality, násilí a hrozící sociální revoluce.30 Také valná část historiografie 19. století migranty posu zovala značně kriticky často jako putující vagabundy a nomády, ideálem bylo used lé obyvatelstvo. To ovšem neplatilo vše obecně. V dnešní li teratuře se soudí, že ve výzkumu byly pod ceněny předindustri ální řemeslnické mo bility do poloviny 19. století. Zřejmě měly mnohem větší rozsah, než se uvádí nebo než Vandrovní knížka tovaryše je doloženo v prame 30 BADE, Klaus. J.: Evropa v pohybu. Evropské migrace dvou století. Praha 2004, s. 87. 15


nech.31 Migrace řemeslníků (tovaryšů a do jisté míry i mistrů) byly už současní ky chápány jako vhodné doplnění a rozšíření pracovních zkušeností.32 Někteří odborníci byli mnohdy do země zváni. Vysoce kvalifikovaní pracovníci se nechávali zaměstnávat v zahraničí za vysoké mzdy, resp. přicházeli na vlastní pěst jako odborní poradci. Zejména v Anglii byli verbováni kvalifikovaní dělníci, i když jim zákony často zabraňovaly vycestovat a zahraniční verbíři byli trestáni. Už ve druhé polovině 19. století byla poskytována stipendia na vzdělávací pobyty v zahraničí. Setkáváme se také s přímou průmyslovou špionáží.33 Zahraniční vystěhovalectví nebylo nic neobvyklého. Již v 17. a 18. století odcházely statisíce lidí do východní a již ní Evropy, hlavně do habs burských Uher a Ruska. Např. počátkem 19. století car Alexandr I. podporoval přistěhovalectví německých rolníků a řemeslníků.34 Od konce raného novo věku a přelomu 18. a 19. století se udržovaly tradiční pracovní sezónní migrace ročně zasa hující desítky tisíc lidí. V lite Násilně vystěhovaní zemědělští dělníci v Anglii (Dorset 1874) ratuře byly analyzovány migra 31 EHMER, Josef: Bevölkerungsgeschichte und historische Demographie 1800-2000. (Enzyklopädie deutscher Geschichte. Band 71.) München 2004, s. 82. Pro toto tvrzení se uvádí bohatá literaura. 32 STEIDL, Annemarie: Auf nach Wien! Die Mobilität des mitteleuropäischen Handwerks im 18. und 19. Jahrhundert am Beispiel der Haupt- und Residenzstadt. Sozial- und Wirtschaftshistorische Studien, Band 30. Wien-München 2003, s. 41. 33 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 104-111. 34 EHMER, J.:Bevölkerungsgeschichte …, s. 27. 16


ce ve východní Anglii (kolem 20 tisíc sezónních zemědělských pracovníků), pařížské pánvi (Paříž a okolí) ročně zde pracovalo kolem 60 tisíc imigrantů v obilnářství, ale i v obchodě, veřejných pracích a službách, v Kastilii hlavně v okolí Madridu (kolem 30 tisíc), Katalánsku, Languedocu a Provence (od Barcelony až za Marseille, 35 tisíc ročně), v Pádské nížině (50 tisíc migrantů ročně) a ve střední Itálii (jih Toskánska, Latium, Korsika, Elba).35 Od počátku 17. století do poloviny 19. století byly v přímořských oblastech severozápadní Evropy tamní migrace nazývány jako „severomořský systém“ nebo „holandské výpravy“. Zeměpisně šlo o pobřeží Severního moře od Ca lais přes Rotterdam, Antverpy až po Brémy. Většina sezónních pracovníků přicházela ze severozápadního Německa z Vestfálska nebo Porýní. Migro vali především lidé, kteří měli malý kousek pole a jako vedlejší příjem tkaní nebo předení, někteří se zabývali také podomním obchodem (tzv. töddenský systém). Migranti byli zaměstnáváni ze tří čtvrtin v zemědělství a při těžbě rašeliny, zbývající čtvrtina migrantů byli řemeslníci, kameníci, tkalci, cihláři, služebné, dokonce se dávali najímat na lodě i na cesty do zámoří, někteří i jako žoldnéři pozemních a koloniálních jednotek. Ve druhé polovině 18. století šlo o více než 40 tisíc pracovníků. Putování za prací ovlivňovalo mentalitu migrantů. Přes zákaz kouřili ta bák, přejímali liberální způsoby chování. Říkalo se o nich, že „žijí jako Ho lanďané“. Zvykli si na nenucený způsob života, téměř nerespektovali disci plínu a autority. Mladí muži se vyhýbali odvodům do pruské armády tak, že na delší dobu a často dokonce natrvalo odcházeli do ciziny. Považovali se za svobodomyslné lidi, pro něž byl ideálem život vandrujících obchodníků. Panoval všeobecný názor, že „za vojáky se nehodí“.36 Podomní obchod je ovšem doložen již od středověku. Tzv. teutové nabí zeli rozmanité služby – od oprav kotlů, stříhání vlasů až po kastrování zvířat, kominické služby, prodávali koberce ap. Obchodně úspěšní jedinci přesídli 35 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 23-27; LUCASSEN, Jan: Quellen zur Geschichte der Wanderungen, vor allem der Wanderarbeit, zwischen Deutschland und den Niederlanden vom 17. bis zum 19. Jahrhundert. In: Hinrichs, Ernst – Zon Henk, van (edd.) Bevölkerungsgeschichte im Vergleich: Studien zu den Niederlanden und Nordwestdeutschland. Aurich 1988, s. 75-89; LUCASSEN, Jan: Migrant Labour in Europe 1600-1900. The Drift to the Nord Sea. London 1987. 36 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 27-37; GOINGA, Klaus: Auf den Spuren der Tödden. Ibbenbbüren 1995, s. 20. 17


li do svých odbytišť, jiní byli trvale spojeni se svým venkovským zázemím. Klaus. J. Bade uvádí řadu případů obchodování a migrování z celé Evopy a po celé Evropě. Vytvářely se i kapitálově silné obchodní společnosti. Z nich nejznámější je dodnes fungující firma C&A (nizozemská firma původně Cle mense a Augusta Brenninkmeyerů z Mettingen, města v severní části dneš ního Severního Porýní-Vestfálska).37 V období industrializace severomořský systém ztrácel na významu a ustupoval „porúrskému sytému“, „holandské výpravy“ se změnily v „pruské výpravy“.38 Celkově se migrace vyvíjely od sezónních či dočasných ke stálému za městnání a trvalému přesídlení. Dočasné migrace převažovaly hlavně tam, kde práce měla sezónní charakter, což platí i o migracích směřujících k ev ropským metropolím.39 Literatura o jednotlivých místech a regionech nazna čuje, jak pestrý byl pohyb obyvatelstva již v 17. a 18. století. Například jedna z publikací ukazuje, jak do vestfálského Münsteru v 18. století přicházeli ty rolští zedníci, skandinávští kloboučníci, putující knihtiskaři, čeští obchodníci se sklem i italští kominíci.40 Prvotním záměrem migrantů zřejmě nebylo trvalé přestěhování, vět šinou se snažili posílat nebo přinést domů co nejvíce peněz, i na úkor vyko návaní prací poškozujících zdraví, jen, když byly dobře placeny. Pro většinu zůstával cílem návrat s uspořenými prostředky.41 Pro zemědělství by se dalo předpokládat, že modernizace a intenzifikace výroby odstranila potřebu se zónních pracovníků. Ta však naopak rostla, když „mlátičky nahradily cepy a s nimi spojenou zimní práci“. Ve skutečnosti se tak sezónní charakter prací a tedy i migrací prohloubil.42 To platí i o jiných aktivitách sezónního charak teru, ale celkový trend směřoval k definitivnímu přestěhování. Také zaklada telé úspěšných obchodních firem, kteří se vystěhovávali s celými rodinami, se po ukončení aktivního obchodního života vracívali na poslední léta do svého BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 49 aj. TAMTÉŽ, s. 53. TAMTÉŽ, s. 76-77, 128. LAHRKAMP, Helmut: Wanderbewegungen im 18. Jahrhundert: Tiroler Maurer, skandinavische Hutmacher, reisende Buchdrucker, bohmische Glashandler und italienische Kaminfeger in Münster. Westfalische Forschungen, 26, 1974, s. 123–132. 41 BADE, K. J.: Evropa v pohybu ..., s. 100-101, 68-69; LUCASSEN, J.: Migrant Labour …, s. 196 ad. 42 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 90-93. 37 38 39 40

18


původního domova, kde se nechávali i pohřbít, zatímco mladá generace po kračovala v rozvíjení podniku v cílové oblasti.43 Někdy samotné rozhodnutí vystěhovalců nehrálo rozhodující roli, museli se často přizpůsobit nebo podřídit politické situaci v hostitelské zemi. Uvádí se, že v Paříži žilo kolem roku 1825 asi 50 000 Němců, v polovině století se jejich počet zdvojnásobil. Němečtí řemeslníci, tovární dělníci, kopáči, hadráři, ale i političtí emigranti, zejména když zvládli francouzštinu lépe než svůj mateřský jazyk, zamýšleli se usadit ve Francii natrvalo. Za prusko-francouz ské války 1870-1871 se však museli vrátit do Německa a většinou se usídlili v Porúří.44 V 19. století se charakter migrací měnil. V podstatě končily migrace mo tivované hladomory. Poslední proběhly za evropské nákazy brambor ve 40. letech 19. století, šlo o migrace do Spojených států z různých zemí, včetně Německa v letech 1846/1847. Nejvíce bylo postiženo Irsko, odkud mělo do USA, případně různých částí Anglie a Skotska, odejít 5 milionů lidí. V roce 1914 žily v zahraničí dvě třetiny osob narozených v Irsku.45 Diskuse o tom, zda příčinou poklesu počtu obyvatel v Irsku mezi lety 1845-1850 z 8,5 mili onu na 6,5 milionu byl především hladomor nebo vystěhovalectví, trvají do dnes. Podle britských historiků bylo hlavní příčinou vystěhovalectví, Irové soudí, že kolem milionu Irů zahynulo hladem.46 S migracemi tohoto charak teru se ovšem můžeme setkat i později v mimoevropských zemích a v letech sovětských hladomorů, jak to popisuje Alexandr Sergejevič Nevěrov ve svém posledním románu Taškent gorod chlebnyj (1923), který byl záhy po smrti svého autora přeložen i do češtiny.47 S jistou dávkou nepřesnosti bychom mohli konstatovat, že v první polo vině 19. století převládalo vystěhovalectví z často vyspělých průmyslových 43 TAMTÉŽ, s. 51. 44 TAMTÉŽ, s. 65-71; PABST, Willfried: Subproletariat auf Zeit: deutsche „Gastarbeiter“ in Paris des 19. Jahrhunderts. In: Bade, Klaus, J (ed.).: Deutsche im Ausland – Fremde in Deutschland. Migration in Geschichte und Gegenwart. München 1992, s. 263-268. 45 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 58, 61; ÓTUATHAIGH, M.A.G.: The Irish in Nineteenth-Century Britain. In: Holmes, Colin: Migration in European History. 1 Vol.. Cheltenham 1996, s. 51-75. 46 KIZWALTER, Tomasz: Historia powszechna, Wiek XIX. Warszawa 2007, s. 183. 47 NEVĚROV, Alexander: Taškent chlebové město. Praha, Aventinum 1925. V témže roce vyšly i další české překlady. 19


zemí Evropy do Ameriky nebo do kolonií. Ve druhé polovině století migrace ponejvíce směřovaly z agrárních zemí a oblastí do administrativních a průmy slových center a regionů, kde byly vyšší nominální mzdy.48 Migrace v Evropě směřovaly z jihu na sever a z východu na západ. Hlavní vystěhovalecká území byla v Itálii, ruském Polsku, Haliči, méně v Belgii, Nizozemsku a Švédsku. Nejdůležitější imigrační oblasti představovaly Německo, kam přicházeli hlav ně Poláci, Italové, ale i Nizozemci a Rusíni, Francie (Italové, Vlámové a také Poláci), méně Dánsko (Poláci) a Švýcarsko (Italové).49

Němečtí vystěhovalci do USA před naloděním v Bremerhaven Historiky zaujaly především migrace do průmyslových center a oblastí, ostatně dlouhé 19. století bylo obdobím „proletářských masových migrací“, přechodem od agrárních společností ke společnostem průmyslovým. Přitom i ve státech s relativně rozvinutým průmyslem se vyskytovaly značné územní disproporce v rozmístění průmyslu. Do poloviny 19. století byly v popředí migrace do průmyslu textilního, který ovšem využíval především místní pra 48 PITRONOVÁ, Blanka: Haličské migrace na Ostravsko. Opava 1979, s. 3-4. 49 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 60-63. PAGE MOCH, Leslie: Moving Europeans. Migration in Western Europe since 1650. Bloomington 1992, s. 127. 20


covní síly. Poté následovaly výraznější migrace do oblastí s uhelnou těžbou, hutnictvím a strojírenským průmyslem. Nejintenzívnější byly v Anglii a Ně mecku, jinde byly slabší jako například ve Francii, nebo se vůbec neprojevily, což byl případ Nizozemí, Norska, Švédska a Řecka.50 Migracemi se zvětšovala především města. Velkoměsta rostla hlavně mi gračním přírůstkem a začleňováním okolních obcí, které byly rovněž a často i ve větší míře než „vnitřní město“ cílem migrací. Na populačním růstu Paříže se migrace jen v letech 1821-1890 podílely 55 %; v celém 19. století vzrostla zásluhou migrací Vratislav o 79 %, Berlín o 73 %, Petrohrad o 73%, Kodaň o 57 %. Naopak Londýn se rozrostl o 85 % díky převaze natality nad mor talitou.51 Největší evropské městské aglomerace vyrostly v Německu – Porúří, Sár sko, Berlín-Braniborsko, Slezsko, Sasko, v Anglii – Londýn, Manchester, Bir mingham, Leeds a Sheffield, ve Francii – Paříž, Marseille, Lyon, Bordeaux. Zatímco v roce 1800 bylo v Evropě jen 23 velkoměst nad 100 000 obyvatel, v nichž žilo 5,5 milionů obyvatel, o sto let později to již bylo 135 velkoměst, v nichž žilo celkem 45 milionů obyvatel. Nejpřekotněji rostla ve druhé polo vině 19. století města v Porúří. Např. v Essenu vzrostl počet obyvatel z 9 000 na 295 000, v Düsseldorfu z 27 000 na 359 000 obyvatel. Zatímco v roce 1800 byla na území dnešního Německa pouze dvě velkoměsta, v roce 1910 jich bylo již 45. Z evropských metropolí v 19. století vyrostl Londýn o 340 %, Paříž o 345 %, Vídeň o 490 %, Berlín o 872 %. V roce 1900 žilo v Paříži 68 % obyvatel narozených mimo francouzskou metropoli, ve Vídni to ana logicky bylo 65 % a v Berlíně 59 %. Tato čísla mají ovšem jen všeobecnou orientační hodnotu, stejně jako ukazatel urbanizace, kterým by měly být obce

50 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 53-56; MATZERATH, Horst: Grundstrukturen stadtischer Bevölkerungsentwicklung in Mitteleuropa im 19. Jahrhundert. In: Wilhelm Rausch (ed.). Die Städte Mitteleuropas im 19. Jahrhundert. Linz 1983, s. 25-26; TÝŽ: Urbanisierung in Preußen 1815-1914. Stuttgart 1985. 51 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 66; FISCHER, Wolfram: Wirtschaft und Gesellschaft Europas 1850-1914. In: týž (ed.): Handbuch der europäischen Wirtschafts- und Sozialgeschichte. Bd. 5. Stuttgart 1985, s. 44. 21


s minimálním počtem 2 000 obyvatel. Ten však pro srovnání není příliš pře svědčivý, vždy záleží na konkrétních podmínkách.52 Při výzkumu vnitřních migrací se většinou zdůrazňovaly jejich vztahy k industrializaci a urbanizaci, toto téma sledujeme jako jednu z priorit i v této monografii. Činíme tak s vědomím, že v poslední době se poukazuje na to, že migrační vztahy mezi městem a venkovem byly mnohem složitější. Nešlo jen o „vylidňování venkova“, ale i o migrace ve venkovském prostoru, tedy mezi jednotlivými vesnicemi, které by měly být předmětem příštího specializova ného výzkumu.53 Zvláštní druhy migrací představuje migrace z náboženských a v 19. století stále více i z politických důvodů. Takovéto emigrace bychom mohli sledovat již v dřívějším období. Náboženští emigranti se uchylovali do zemí, kde mohli uspokojovat svobodněji své náboženské potřeby. Ty byly pro ně vesměs důležitější než jazyk a národní identita, proto tyto migrace měly z hle diska usídlení trvalejší charakter. Političtí emigranti hledali spíše dočasné úto čiště, odkud chtěli ovlivňovat poměry ve své vlasti, kam se po změně poměrů chystali navrátit. Typickými evropskými azylovými zeměmi byly Francie, An glie, Švýcarsko a Nizozemí.54 S migracemi a zejména s integračními procesy z hlediska trvalejšího usíd lení souvisely různé předpoklady, např. etnická příslušnost, kulturní vyspělost, nacionální nebo regionální identita, různá sociální kritéria, sociální a profesní pozice, kvalifikace, jazyková vybavenost apod.55 Bylo běžné, že „ … velká část obyvatelstva opustila své rodné území v mladém věku a vydala se za lepšími životními podmínkami“.56 To platilo pro trvalejší usídlení, jak v rámci jiné ho regionu, tak zejména pro „transkontinentální“ migrace. Charakteristickým rysem pro zámořské migrace bylo, že za oceán odcházely častěji celé rodiny, od přelomu století 19. a 20. století rostly migrace z průmyslových středisek. 52 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 64-67. Z další literatury: WEHLER, Hans Ulrich: Deutsche Gesellschaftsgeschichte. Bd. 3, München 1995, s. 510-515; PAGE MOCH, L.: Moving…, s. 128 ad. 53 EHMER, J.: Bevölkerungsgeschichte …, s. 82, 83 (zde je uvedena další literatura). 54 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 172- 174. 55 OLTMER, Jochen: Migration im 19. und 20. Jahrhundert. Enzyklopädie deutscher Geschichte. Band 68. München, Oldenbourg 2010. 2. Aufl. 2013, s. 6. 56 BROUČEK, Stanislav: Stěhování obyvatelstva z jižních Čech v letech 1850-1938. In: Češi v cizině 7. Praha 1993, s. 48. 22


Z Evropy odešlo v 19. století do počátku světové války 50-60 miliónů lidí, nejintenzivnější byla emigrace v letech 1900-1915, kdy počet vystěhovalců dosáhl 20 milionů. V dalším období již zámořské vystěhovalectví klesalo a od roku 1960 je v Evropě více imigrantů než emigrantů.57 I přes vystěhovalectví do zámoří rostl v Evropě počet obyvatel. Zatímco v roce 1800 žilo v Evropě 187 milionů lidí, v roce 1850 to již bylo 266 milionů a před Velkou válkou stoupl počet obyvatel Evropy na dvojnásobek. Růst byl ovšem nestejnoměrný. V období 1880-1910 počet obyvatel ve Velké Británii vzrostl čtyřikrát, v Dánsku, Německu a Finsku třikrát, ve Švédsku, Rakousku -Uhersku a Belgii jen dvakrát, ve Francii pouze o 50 %; v Irsku počet obyvatel dokonce poklesl.58 Pokusili jsme se naznačit obecnější tendence západoevropských migrací, doplníme je o některé údaje týkající se jednotlivých zemí nebo jejich skupin.

Belgie, Holandsko Putování tovaryšů týkající se těchto zemí mělo evropský rozměr. Pro spe cializované řemeslníky byla v zahraničí přitažlivá hlavně Paříž, v „tuzemsku“ Amsterdam a jiná větší průmyslová a správní centra. Od druhé poloviny 19. století bylo vandrování tovaryšů podstatně omezeno.59 Podobná tendence se projevovala v sezónních zemědělských pracích. I tam poklesla nabídka pracovních sil zejména v důsledku mechanizace skliz ňových lučních prací, od konce století však poněkud vzrostla nástupem ře pařství.60 V některých obdobích byl pro Nizozemce přitažlivý severofrancouzský textilní průmysl, který však nabízel hlavně sezónní práci, protože v létě trpěl nedostatkem zakázek.61 57 EHMER, J.: Bevölkerungsgeschichte …, s. 27. 58 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 58-59; KÖLLMANN, Wolfgang: Bevölkerunggeschichte 1800-1970. In: Herman Aubin - Wolfgang Zorn (edd.): Handbuch der deutschen Wirtschafts- und Sozialgeschichte. Bd.2, Stuttgart 1976, s.9-50; PAGE MOCH, L.: Moving…. a další literatura. 59 OLTMER, J.: Migration…, s. 17, 18. 60 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 98-99. 61 TAMTÉŽ, s. 86; PAGE MOCH, L.: Moving…., s. 134. 23


Podobné rysy nacházíme i na belgickém území. Zvláštností migrací do Belgie byla blahovolná exilová politika. Příčiny lze hledat ve skutečnosti, že země se oddělila od Spojeného království nizozemského v roce 1830 re volucí, která se stala impulsem např. pro úsilí Poláků za samostatnost v jejich protiruském listopadovém povstání. V Belgii byly uzákoněny demokratické svobody, včetně svobody tisku a shromažďování. V belgické armádě byli po četně zastoupení Italové a Poláci, kteří museli opustit své země z politických důvodů. Poláci se ostatně uplatňovali v armádách nejrůznějších zemí, zejmé na těch, které bojovaly proti Rusku.62

Skandinávie Ze skandinávských zemí bylo nepřitažlivější imigrační zemí Dánsko. Nej více sezónních pracovníků přicházelo z Německa a ze Švédska za nimi násle dovali Poláci, kteří postupně, a zejména od 90. let, vytlačovali švédské sezónní dělníky hlavně při sklizni cukrovky. Před první světovou válkou jich odchá zelo na sezónní práce kolem 13 000 ročně,63 z nichž zhruba dvě třetiny tvořily ženy, v roce 1907 statistiky vykazují již pouze polovinu polských pracovníků z rakouského a ruského záboru.64 Poláci se v Dánsku uplatnili i v jiných od větvích, např. ve stavebnictví, pro vyšší výdělky bylo pro ně však přitažlivěj ší zemědělství a hlavně řepařství. Mezi polskými sezónními pracovníky rostl od přelomu století zejména počet Haličanů. Zatímco v roce 1893 jich bylo podle některých údajů jen 400, vzrostl jejich počet do roku 1908 asi na 8 000. V menší míře odcházeli lidé z Haliče za prací i do Švédska, kde nacházeli za městnání jak v zemědělství, tak i v továrním průmyslu V roce 1908 jich byly necelé 2 000.65

62 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 181-182. 63 TAMTÉŽ, s. 81, 99. 64 CARO, Leopold: Auswanderung und Auswanderungspolitik in Österreich. Leipzig, 1909, s. 42. 65 TAMTÉŽ, s. 166-171. 24


Francie Ve srovnání s většinou evropských zemí probíhal ve Francii populační vývoj pozvolněji. Od roku 1789 do roku 1911 se počet obyvatelstva zvýšil „jen“ z 24,8 na 39,6 milionů. Dobrovolné omezování porodnosti se uplatnilo i v dělnických vrstvách, v roce 1911 průměrný počet dětí v rodině činil 1,9.66 Tato celková tendence se musela nesporně projevit i v potřebě pracovních sil a ve vnitřních i zahraničních migracích. Hlavními imigračními oblastmi ve Francii v 19. století a před první svě tovou válkou byla Pařížská pánev, jižní Francie, Lyon a území od Bordeaux po Toulouse. Přistěhovalců přibývalo, přičemž nejvíce imigrantů tvořili Ita lové, kterých bylo v roce 1911 vykazováno 419 000. Další silnou skupinu imigrantů představovali Belgičané, kteří přicházeli do Francie zejména v první polovině 19. století, a v roce 1851 tvořili více než jednu třetinu z celkového počtu cizinců. Podíl cizinců v různých výrobních odvětvích byl poměrně značný: v roce 1906 jich pracovalo v kovoprůmyslu 18 %, v chemickém prů myslu 10 %, o rok později působilo se stavebnictví v oblasti Paříže 20 % Italů a Belgičanů, u demoličních firem jich bylo 40 %; v cukrovarech a sklárnách byli cizinci zastoupeni 40-50 %. Počet cizinců rostl i mezi zemědělci v okolí Paříže, zejména při sezónních pracích.67 Hlad po pracovních silách se projevoval i v části Lotrinska, která po r. 1871 zůstala Francii. Rostl zde počet cizinců, zprvu Belgičanů působících hlavně v zemědělství nebo stavebnictví. Organizovaný nábor pracovních sil byl zaměřen hlavně na Poláky a Italy, ti však často upřednostňovali průmyslo vé oblasti v Německu Porúří, Sársko nebo německou část Lotrinska, kde jim byly nabízeny vyšší mzdy. Ke změně došlo až po první světové válce, kdy po klesl vliv německé konkurence a v Lotrinsku nacházelo obživu stále více Po

66 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 59; WALLE, Etienne van der: France. In: W. R. Lee (ed.): European Demography an Economic Growth. London 1979, s. 123-143. 67 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 78-79; CHATELAIN, Abel: Les migratnts temporaires en France de 1800 à 1914. 2 sv. Lille 1977; LUCASSEN, Jan: Migrant Labour …, s. 186190; PAGE MOCH, L.: Moving …, s. 102-143. 25


láků i Italů. Přistěhovalectví cizinců často podstatně ovlivnilo každodennost mnohých měst, např. Longwy bylo nazýváno francouzský „divoký Západ“.68 Dalším impulsem pro sezónní přistěhovalectví bylo rozšíření pěstování cukrovky ve Francii. Např. v roce 1913 se podílelo na jejím pěstování, sklizni a zpracování 40 000 Vlámů. V roce 1908 bylo získáno náborem ve Varšavě prvních 400 Poláků, v letech 1908-1914 pracovalo ve francouzském zeměděl ství již také 20 000 pracovníků z Haliče. Haličané nacházeli zpočátku sezónní zaměstnání spíše ve švýcarském zemědělství, avšak po poklesu mezd v roce 1904 hledali více uplatnění v Německu a také ve Francii, kde měli lepší per spektivy, ale jistou překážkou pro ně bylo poněkud nezvyklé prostředí a ze jména jazyková bariéra. V roce 1912 pracovalo v Provenci na květinových, hlavně levandulových polích a při sběru jasmínových květů 18 000 Italů, pře devším z pohraniční piemontské provincie Cuneo.69 Ve Francii se nacházelo v 19. století snad nejvíce politických emigrantů z celé Evropy. Ze samotné Francie za Velké francouzské revoluce odcházeli do emigrace roajalisté, odhaduje se, že šlo o 60-100 000 lidí, po roce 1815 emi grovali pak jejich protivníci, další vlny způsobila červencová revoluce v roce 1830, události let 1848/1849 a Pařížská komuna (1871). Němci se uchylovali do Francie po roce 1819 a po porážce revoluce v roce 1849, po nezdařených povstáních v domovině nacházeli útočiště ve Francii také italští a polští revo lucionáři. Ve 30. letech 19. století bylo ve Francii kolem 20 000 politických emi grantů, z nichž téměř polovinu tvořili Poláci, následovali Italové, Portugalci, Španělé a Němci. Nejznámější představitelé polské „Velké emigrace“ žili většinou ve Fran cii, kde také zemřeli nebo byli pohřbeni: A. J. Czartoryski (+Montfre meil u Paříže 1855, pochován jako mnozí jiní Poláci na polském hřbitově v Montmorency nedaleko Paříže), Lelewel (+1861 Paříž), Mickiewicz (+1855 při organizovaní polských a židovských legií v Cařihradě, pochován v Paříži), Chopin (1849 Paříž), Słowacki (1849 Paříž) atd. Finanční pomoc obyvatelstva i francouzské vlády pro Poláky byla vyšší než pro uprchlíky z jiných zemí, 68 BADE, K. J.: Evropa v pohybu ….., s. 76; NOIRIEL, Gérard: Longwy: Immigrés et Prolétaires 1880-1890. Paris 1984. 69 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 97-98; CARO, Leopold: Auswanderung …, s. 166171.

26


Poláci mohli získávat zaměst nání ve všech intelektuálních i dalších povoláních. V roce 1831 byla zřízena ve Francii cizinecká legie, měly se tak uspořit ze státního rozpočtu výdaje na uprchlíky a součas ně dát možnost uprchlíkům vojensky se angažovat. Po re voluci 1848/49 byla z podob ných důvodů zřízena i cizinec ká legie ve Velké Británii.70 Z Německa emigrovali do Francie nejdříve radikální intelektuálové, další vlna ná sledovala po porážce revoluce v roce 1849. Básník Heinrich Heine odešel do Paříže v roce 1830, jeho národní identitu Vítání polského povstaleckého emigranta charakterizoval polský spiso ve Francii vatel a rovněž emigrant Józef Ignacy Kraszewski ve svých Časových chorobách slovy: srdcem je Němec, hlavou Francouz a původem Žid.71 Od roku 1843 působili v Paříži radikálové Arnold Ruge, Karl Marx a Friedrich Engels, který se k nim připojil o rok později. Z německého pod nětu však byli v roce 1846 z Francie vypovězeni. Po revoluci 1848/49 pro jevovaly francouzské vlády snahu omezit příliv uprchlíků. Po nástupu Lud víka Napoleona přestala být Francie hlavní exilovou zemí. Emigrantům byly zakazovány politické aktivity, byli však chráněni a nebyli vydáváni do jiného 70 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 176-179; SOKOLNICKI, Michał: Les origines de l’emigration polonaise en France (1831–1832). Paris 1910 aj. 71 KRASZEWSKI, Józef Ignacy.: Choroby wieku. Studium patologiczne, t. 1, Wilno 1857, s. 4–5; DĄBROWICZ, Elżbieta: Biografia transgraniczna. Migracje jako problem tożsamości w polskim wieku XIX. Białostockie Studia Literaturoznawcze, 1, 2010, s. 68. 27


státu. V roce 1856 přijala většina evropských zemí zásadu, že budou vydáváni atentátníci a jiní násilníci. Ve své azylové politice se proti tomuto principu postavily z evropských zemí jen Švýcarsko a Velká Británie.72 Literatura o migracích týkajících se Francie, jak obecněji a přehledně za měřená,73 tak o migracích v 18. - 20. století, o vnitřních, sezónních migracích, vylidňování z venkova a hledání obživy v průmyslu,74 je ovšem mnohem bo hatší, než umožňuje pojetí této práce. Pozornost v dalším výzkumu z hledis ka komparace s poměry v českých zemích si nesporně zaslouží i výzkumy

72 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 180-184. 73 DUPÂQUIER, Jacques: Histoire de la population française, tome 3. De 1789 à 1914. Paris 1988; DUPÂQUIER, Jacques – KESSLER, Denis: La societe francaise au XIXeme siecle. tradition, transition, transformations de Collectif. Paris 1995; CHEVALIER, Louis: Problemes francais de l’immigration. Paris 1947; DIGNAN, Don: Europe’s Melting Pot. A Century of Large-Scale Immigration into France. Ethnic and Racial Studies, 4, 1981, s. 137–152; POUSSEAU, Jean-Pierre: Les mouvements migratoires en France et a partir de la France. Annales de demographie historique, 1970, s. 11–78. 74 BOURDIEU, Jerome – POSTEL-VILNAY, Gilles – ROSENTAL, Paul-Andre – SUWA-EISENMANN, Akiko: Migrations et transmissions inter-generationelles dans la France du XIXe siecle et du debut du XXe siecle. Annales ESC, 55, 2000, s. 749–789; BLACK, Jeremy: France and the Grand Tour in the Early Eighteenth Century. Francia, 11, 1983, s. 407–416; ARBOS, Phillippe.: Migrations ouvrieres en France en debut du XIX siecle. Revue geographique alpine, 20, 1932, s. 61–78; ROSENTAL, Paul-Andre: Les sentiers invisibles. Espace, familles et migrations dans la France du 19e siecle. Paris 1999; POITRINEAU, Abel: Remues d’hommes: essai sur les migrations montagnardes en France aux XVIIe et XVIIIe siecles. Paris 1983; CHATELAIN, Abel: Les migrants temporaires en France de 1800 a 1914. 2 sv., Lille 1977; BETEILLE, Roger: Les migrations saisonnieres en france sous le Premier Empire. Revue d’histoire moderne et contemporaine, 17, 1970, s. 424–441; PITIE, Jean: Exode rural et migrations interieures en France. L’example de la Vienne et du Poitou-Charentes, Poitiers 1971; GOREUX, L.M.: Les migrations agricoles en France depuis un siecle et leur relation avec certains facteurs economiques. Etudes et conjoncture, 11, 1956, s. 327–376; PALLACH, Ulrich-Christian: Fonctions de la mobilite artisanale et ouvriere-compagnons, ouvriers et manufacturiers en France et aux Allemagnes (17e–19e siecles). Francia, 11, 1983, s. 365–406. 28


o zahraničních dělnických přistěhovalcích75, židovských imigrantech76 i podílu žen77.

Velká Británie78 Migrace ve Velké Británii, pokud se omezíme na evropská teritoria, měly většinou vnitrostátní charakter. Nejtypičtější byly migrace z Irska do Ang lie, běžné již v první polovině 19. století. V Anglii v roce 1841 pracovalo na žňových pracích 57 651 lidí, kteří se přeplavili z Irska, v polovině 70. let jich bývalo kolem 100 000, poté v důsledku mechanizace jejich počet poklesl až na 32 000.79 Migrace na evropský kontinent nebyly masové, měly však vý 75 SINGER-KEREL, Jeanne: Foreign Workers in France, 1891–1936. Ethnic and Racial Studies,14, 1991, s. 279–293; CROSS, Gary S.: Immigrant Workers in Industrial France. The Making of a New Laboring Class, Philadelphia 1983; REARDON, Judy Anne: Belgian Workers in Roubaix, France, in the Nineteenth Century. Ph.D. Thesis, University of Maryland 1977; KLESMANN, Christoph: Comparative Immigrant History: Polish Workers in the Ruhr Area and the North of France. Journal of Social History, 20, 1986, s. 335–353; KÖNIG, Mareike (Hg.): Deutsche Handwerker, Arbeiter und Dienstmadchen in Paris. Eine vergessene Migration im 19. Jahrhundert, München 2003; NOIRIEL, Gerard: Russians and Armenians in France. Cohen, Robin (Ed.): The Cambridge Survey of World Migration, Cambridge 1995, s. 145–153. 76 BOYARIN, Jonathan: Polish Jews in Paris. The Ethnography of Memory, Bloomington 1991; GREEN, Nancy L.: Jewish Migrations to France in the 19th and 20th Centuries: Community or Communities? In: Beukers, M.P./Cahen, Joel J. (Hg.): The Netherlands and Jewish Migration. The Problem of Jewish Migration and Jewish Identity (Studia Rosenthaliana, Bd. 23), Amsterdam 1989, s. 135–153; GREEN, Nancy L.: The Pletzl of Paris. Jewish Immigrant Workers in the Belle Epoque, New York-London 1986. 77 CHATELAIN, Abel: Migrations et domesticite feminine urbaine en France, XVIIIe–XXe siecles. Revue d’histoire economique et sociale, 4. 1969, s. 506-528. 78 Celkově a obecněji pojaté práce: TURNBULL, Jean – POOLEY, Colin: Migration and Mobility in Britain since the 18th Century. London 1998; CLARK, Peter – SOUDEN, David (Ed.): Migration and Society in Early Modern England. London 1987; GARRARD, John A.: The English and Immigration 1880–1910. Oxford 1971; HOLMES, Colin: John Bull’s Island. Immigration and British Society 1871–1971. London 1992; BEVAN, Vaughan: The Development of British Immigration Law. London 1986. 79 BADE, K. J.: Evropa v pohybu ..., s. 99; BAINES, Dudley E.: Migration in a Mature Society. Emigration and Internal Migration in England and Wales 1861–1968. Cambridge 1985; WHYTE, Jan D.: Migration in Early-Modern Scotland and England: A Comparative Perspective. In: Pooley/White (Ed.): Migrants, Emigrants and Immigrants, s. 87–105; POOLEY, Colin G.: Welsh Migration to England in the Mid-Nineteenth Century. Journal of 29


znam, pokud šlo o podnikatele a kvalifikované pracovníky z průmyslu, kteří napomohli k šíření nových výrobních postupů a metod. Zvláštností byl přístup státu k politické emigraci. Ten se nemohl řídit ani ústavou ani nějakým azylovým zákonem, protože země zásadně takové dokumenty postrádala. Anglie v letech 1823-1905 nevysídlila ani jednoho uprchlíka. Ostrovní stát trpěl na svém území emigranty nejrůznějšího politic kého charakteru. Přijal například i nejvíce francouzských uprchlíků z období Velké francouzské revoluce. Omezení imigrace se týkalo „jen“ židovských přistěhovalců z východní Evropy.80 Emigranti ve Velké Británii žili však v jakési diaspoře, emigrace na ně působila vesměs tíživě, přitom největší problémy si vytvářeli sami. Ruský re voluční demokrat A. I. Gercen o tom v 50. letech psal: „Neštěstí, zahálka a nouze zplodily netoleranci, umíněnost a chorobnou podrážděnost … Emi granti se rozpadali do malých skupinek, v jejich centru stála jednotlivá jména, konkrétní nenávist, ale žádný princip. Pohled obrácený neustále do minulosti a exkluzivita společenského styku se začaly brzy projevovat v myšlení, mluvě, způsobech i oblečení. Vytvořil se nový cech – cech emigrantů – a zkostnatěl tu vedle ostatních cechů.“81 Politických emigrantů, kteří směřovali do USA, Historical Geography, 9, 1983, s. 287–305; REDFORD, Arthur: Labour Migration in England 1800–1850. 2. vyd. Manchester 1964; SCHWARZ, L. D.: London in the Age of Industrialisation: Entrepreneurs, Labour Force and Living Conditions 1700–1850. Cambridge 1992; O’GRADA, Cormac: Demographic Adjustment and Seasonal Migration in NineteenthCentury Ireland. In: Cullen, Louis M. – Furet, Francois (Ed.): Irlande et France XVIIe– XXe siecles: Pour une histoire rurale comparee, Paris 1980, s. 181–193; SAVILLE, John: Rural Depopulation in England and Wales 1851–1951. London 1957. 80 BADE, K. J.: Evropa v pohybu ..., s. 187-188; GARTNER, Lloyd P.: The Jewish Immigrant in England 1870–1914. London 1960. 81 BADE, c. d., s. 191-193; MESSMER, Beatrix: Die politischen Flüchtlinge im 19. Jahrhundert. In: André Mercier (ed.): Der Flüchtling in der Weltgeschichte. Bern-Frankfurt a. M. 1974, s. 209-239; FREITAG, Sabine (Ed.): Exiles from European Revolutions: Refugees in Mid-Victorian England. Oxford-New York 2003; HOLMES, Colin: A Tolerant Country? Immigrants, Refugees, and Minorities in Britain. London 1991; SUNDERMANN, Sabine: Deutscher Nationalismus im englischen Exil. Zum sozialen und politischen Innenleben der deutschen Kolonie in London 1848–1871 (Veröffentlichungen des Deutschen Historischen Instituts London, Bd. 42), Paderborn 1997; LATTEK, Christine: Die Emigration der deutschen Achtundvierziger in England: Eine reine »school of scandal and of meanness«? In: Niethard, Gottfried (Hg.): Grosbritannien als Gastland und Exilland fur Deutsche im 19. und 20. Jahrhundert, Bochum 1985, s. 22–47; WICKS, Margaret: The Italian Exiles in London 1816–1848. Manchester 1937. 30


bylo mnohem méně, mnozí z nich také žili v izolaci, ale aktivněji se podíleli na americkém veřejném životě.82

Švýcarsko Neutrální Švýcarsko se od konce 80. let 19. století z emigrační oblasti stalo imigračním územím. V roce 1910 činili cizinci ve Švýcarsku 15 % z celkového počtu obyvatel, což bylo mnohem více než ve Francii (3,1 %), Belgii (3,1 %), nebo Německu (1,7 %). Ve Švýcarsku tvořili 80 % všech cizinců Němci spolu s Italy, kteří byli činní zvláště ve stavebnictví, textilní výrobě, obchodu, turis mu a různých domáckých pracích.83 Pro politické emigranty bylo Švýcarsko zpočátku spolehlivou zemí, Gi useppe Mazzini založil v Bernu 1834 radikální sdružení Mladá Evropa se sek cemi Mladá Itálie, Mladé Německo a Mladé Polsko. Dva roky poté již však došlo k omezení azylového práva. Po porážce revoluce 1848/49 sice přichá zeli do Švýcarska emigranti z Německa, Rakouska a Itálie, avšak azyl zde vět šinou nenalezli nadlouho a v důsledku nátlaku zahraničních vlád docházelo k jejich vyhošťování. Němečtí a další revoluční vůdcové se uchylovali většinou do Velké Británie a USA. Takový osud potkal i „osvoboditele sedláků“ Hanse Kudlicha z Úvalna v Rakouském Slezsku, který se stal v Americe váženou osobností a před svou smrtí v roce 1917 se snažil např. přemluvit prezidenta Wilsona, aby americká armáda ve Velké válce podpořila centrální mocnosti.84

Itálie Pro severoitalskou emigraci byly ve druhé polovině 19. století charakte ristické sezónní pohyby v rámci Evropy, pro jihoitalskou byla cílem hlavně Severní Amerika. Polovina italských emigrantů se vrátila z USA během jed noho roku nebo několika let. Emigrace do Ameriky byla nesporně „sponzo 82 Např. „osmačtyřicátník“ Carl Schurz se stal senátorem za stát Missouri a v letech 1877-1875 byl ministrem vnitra USA. 83 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 80-81; HOLMES, Madelyn: Forgotten Migrants. Forreign Workers in Switzerland before World War I, London-Toronto 1988. 84 KLADIWA, Pavel – POKLUDOVÁ, Andrea: Hans Kudlich (1823-1917). Cesta života a mýtu. Ostrava 2012. 31


rována“, když vezmeme v úvahu, že kolem roku 1880 stál lodní lístek do USA méně než lístek na železnici ze severní Itálie do severního Německa.85 Itálie s Polskem byly v Evropě nejdůležitějšími evropskými emigračními oblastmi. Silné byly i vnitřní migrace, podle údajů k roku 1900 mělo žít ko lem 600 000 rodáků ze Sicílie a jižní Itálie v severní nebo střední Itálii. Také francouzská Korsika se změnila v emigrační oblast, proudy vystěhovalců smě řovaly do jihovýchodní Francie a Paříže. Počátkem 20. století každým rokem odcházelo 250 000 Italů do evropského zahraničí, nejvíce do Švýcarska, Ně mecka, Francie a Rakousko-Uherska. Z jižní Itálie se vystěhovalo v letech 1906-1910 1,4 milionů lidí, z toho do evropských zemí méně než 100 000, ze severní Itálie odešel do jiných evropských zemí asi jeden milion emigrantů a do zámoří zhruba 330 000.86 Výrazný podíl Italů spolu s Poláky se v Evropě týkal sezónních pra covních migrací. Např. v roce 1910 pracovalo ve 23 největších švýcarských městech 85 % cizinců mezi zedníky, mezi kameníky 60 %, cihláři 57 %, malíři a štukatéry 50 % atd. Sezónní charakter měly také práce při stavbě železnic, silnic, tunelů, mostů a kanálů, které vyžadovaly velké množství pracovních sil. Svědčí o tom například údaje z roku 1875, kdy na stavbě silnic a železnic pracovalo v Evropě více lidí než v těžebním průmyslu.87 Italská literatura se většinou zabývá problémy emigrace. Zkoumá je jed nak souhrnně a obecně,88 z emigrace do evropských států v 19. století je 85 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 151. 86 TAMTÉŽ, s. 81-83; LUCASSEN, J.: Quellen …, s. 200-202; DELL FABRO, René: Transalpini. Italienische Arbeitswanderung nach Süddeutschland im Kaiserreich 1870-1918. Osnabrück 1996, s. 30-36; WENNEMANN, Adolf: Arbeit im Norden. Die Italiener im Rheinland und Westfalen des späten 19. und frühen 20. Jahrhunderts. Osnabrück 1997. 87 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 86-88; GRUNER, Erich – WIEDMER, HansRudolf: Arbeiterschaft und Wirtschaft in der Schweiz. Zürich 1978, s. 249-278; LOURENS, Piet – LUCASSEN, Jan: Arbeitswanderung und berufliche Spezialisierung. In: Die lippischen Ziegler im 18. und 19. Jahrhundert. Osnabrück 1999; KRAUS, Antje: Arbeitsalltag an einer Großbaustelle des neunzehnten Jahrhunderts. In: Hamburger Jahrbuch für Wirtschaftsund Gesellschaftspolitik 24, 1979, s. 109-120; PAGE MOCH(ová), L.: Moving ..., s. 121; KOCKA, Jürgen: Arbeiterverhältnisse und Arbeiterexistenzen. Grundlagen der Klassenbildung im 19. Jahrhundert. Bonn 1990, s. 362. 88 BEVILACQUA, Piero – CLEMENTI, Andreina de – FRANZINA, Emilio: Storia dell’emigrazione italiana. Roma 2001; ASSANTE, Franca (Ed.): Movimento migratorio Italiano dall’Unita Nazionale ai giorni nostri. 2 sv. Genua 1978; BEZZA, Bruno (Hg.): 32


věnována největší pozornost Německu,89 dále Švýcarsku, Nizozemí, Francii a Británii.90

Gli Italiani fuori d’Italia. Gli emigrati italiani nei movimenti operai dei paesi d’adozione (1880–1940). Milano 1983; CIUFFOLETTI, Zeffiro: L’emigrazione nella storia d’Italia, 1868–1975. Firenze 1978; ROSOLI, Gianfausto (Ed.): Un Secolo di Emigrazione Italiana 1876–1976. Roma 1980. 89 FABBRO, Rene del: Arbeitsmigration nach Deutschland. Von den Anfangen bis zur Krise der Weimarer Republik. In: Rolf Worsdorfer (Hg.): Sozialgeschichte und soziale Bewegung in Italien 1848–1998. Forschungen und Forschungsberichte (Mitteilungsblatt des Instituts zur Erforschung der europaischen Arbeiterbewegung, H. 21), Essen 1998, s. 84–94; MARTINI, Claudia: Italienische Migranten in Deutschland. Berlin 2001; PICHLER, Edith: Geschichte der italienischen Gewerbemigration nach Deutschland. Berlin 1992; SCHAFER, Hermann: Italienische ›Gastarbeiter‹ im deutschen Kaiserreich 1890–1914. Zeitschrift fur Unternehmensgeschichte, 27, 1982, s. 192– 214; BRITSCHGI-SCHIMMER, Ina: Die wirtschaftliche und soziale Lage der italienischen Arbeiter in Deutschland. Ein Beitrag zur ausländischen Arbeiterfrage. Karlsruhe 1916; BOTAZZI, Giuseppe de – CHIELLINO, Carmine (Ed.): Italiani in Germania. Als Italiener im Deutschland der Jahrhundertwende. Essen 1993; AUGEL, Johannes: Italienische Einwanderung und Wirtschaftstatigkeit in rheinischen Städten des 17. und 18. Jahrhunderts. Bonn 1971; WALZ, Markus: Region – Profession – Migration. Italienische Zinngieser in Rheinland-Westfalen 1700–1900. Osnabruck 2002; FABBRO, Rene del: Landliche Gesellschaft und Auswanderung im liberalen Italien. Das ›emigratorische System‹ im Friaul. Archiv fur Sozialgeschichte, 36, 1996, s. 175–203; FABBRO, Rene del: Transalpini. Italienische Arbeitswanderung nach Süddeutschland im Kaiserreich 1870–1918 (Studien zur Historischen Migrationsforschung, Bd. 2), Osnabrück 1996; MORANDI, Elia: Italiener in Hamburg. Migration, Arbeit und Alltagsleben vom Kaiserreich bis zur Gegenwart. Frankfurt a. M. 2004; WALZ, Markus: Region – Profession – Migration. Italienische Zinngieser in Rheinland-Westfalen 1700–1900. (Studien zur Historischen Migrationsforschung, Bd. 11.) Osnabrück 2002; WENNEMANN, Adolf: Arbeit im Norden. Italiener im Rheinland und Westfalen des späten 19. und frühen 20. Jahrhunderts (IMIS-Schriften, Bd. 2), Osnabruck 1997. 90 SANDE, Anton van den – VALK, Hans de: Italian Refugees in the Netherlands during the Restauration 1815–1830. Report on a Current Investigation, in: Les migrations politiques en Europe aux XIXieme et XXieme siecles, Rom 1991, s. 191–204; TRINCIA, Luciano: Migration und Diaspora. Katholische Kirche und italienische Arbeitswanderung nach Deutschland und in die Schweiz vor dem Ersten Weltkrieg. Freiburg i.Br. 1988; FAIDUTTI-RUDOLPH, Anne-Marie: L’immigration italienne dans le sud-est de la France. Paris 1964; SPONZA, Luzio: Italian Immigration in NineteenthCentury Britain. Realities and Images. Leicester 1988; WICKS, Margaret: The Italian Exiles in London 1816–1848. Manchester 1937.

33


34

3. Migrace v Německu

3. Migrace v Německu V Německu, resp. na území pozdější Německé říše jak byla konstituována v roce 1871, se od počátku 18. století do konce 19. století počet obyvatel stva více než ztrojnásobil. Zatímco v roce 1700 žilo v Německu 15 milionů obyvatel, v roce 1850 to již bylo 35 milionů a ke sklonku století vzrostl po čet obyvatel na 56 milionů.91 K největšímu přírůstku obyvatelstva docházelo v souvislosti s modernizačními procesy, zejména industrializací. Přistěhova lectví ze zahraničí sotva přispívalo k tomuto růstu, vnitřní migrace se pak roz hodujícím podílem zasloužily o nerovnoměrný populační vývoj jednotlivých regionů.

Mezistátní imigrace a emigrace Zahraniční přistěhovalectví nemělo na přírůstek obyvatelstva v 19. století významnější vliv, zejména když Německo bylo státem vystěhovaleckým, tj. převažovalo vystěhovalectví nad přistěhovalectvím. Regionální rozdíly v růs tu obyvatelstva souvisely s vnitřními migracemi, které ovšem nemohly vy stěhovalectví zabránit. Migracemi rostlo především území severního Porýní a Vestfálska, Berlín s Braniborskem, případně Sasko a některé severoněmecké přístavy. Tvrzení o zanedbatelném podílu zahraniční emigrace na růstu počtu obyvatel v Německu se opírá především o údaje o síle transkontinentálních migrací i jiných zahraničních migrací. V 18. století odešlo více Němců na vý chod, zejména do Ruské říše a na Balkán, než do zámoří. Do britských kolonií v Americe se vystěhovalo během 18. století 200 000 německy mluvících osob.

91 OLTMER, Jochen: Migration im 19. und 20. Jahrhundert. Enzyklopädie deutscher Geschichte. Band 68. München, Oldenbourg 2010, 2. Aufl. 2013, s. 9-10. 35


Inzerát z časopisu Liberum Veto 1903 nabízející prodej jízdenek na lodě do Ameriky V Německu probíhaly masové migrace do zámoří od 40. let do počátku 90. let 19. století. Vystřídaly je vnitřní migrace z agrárních do průmyslových regionů, jež byly od 90. let spojeny i se zaměstnáváním cizinců. Po USA bylo Německo „největším světovým dovozcem pracovní síly“. V průběhu 19. století odešlo z Německa za oceán 5,5 milionů lidí, z toho 95 % do USA. V letech 1820-1869 bylo přistěhovalectví z Německa ve Spojených státech druhé nejpočetnější po Irsku, v období 1861-1890 už byli Němci v počtu imigrantů na prvním místě.92 Již v předchozí kapitole jsme naznačili tendenci sezónních migrací, ale i trvalého vystěhovalectví do Nizozemí v průměru 30 tisíc lidí ročně – (tzv. Hollandgänger), které se od poloviny 19. století změnilo ve stěhování Ni zozemců do Německa (Deutschlandgänger). Imigranti nacházeli uplatnění zprvu v modernizujícím se severoněmeckém zemědělství, od druhé poloviny 92 BADE, K. J.: Evropa v pohybu. Evropské migrace dvou století. Praha 2004, s. 61; KÖLLMANN, Wolfgang: Bevölkerung in der industriellen Revolution. Göttingen 1974; FERENCZI, Imre: Weltwanderungen und Wirtschaftsnot. Soziale Praxis 36, 1927, s. 890894; TÝŽ : Kontinentale Wanderungen und die Annäherung der Völker. Jena 1930. 36


19. století také v průmyslu zejména v Porúří, který nabízel dělníkům vyšší mzdy a celoroční možnost obživy. Nizozemské pracovní síly přicházely hlav ně z provincií Gelderland, Overijssel a Drente. Pracovní migrace do Pruska rostly po roce 1870, jen z provincie Limburg odcházelo ročně kolem 20 000 lidí do západních částí Pruska, ale i do Belgie. V Prusku v roce 1907 pracovalo téměř 100 000 Nizozemců, nejvíce pak v roce 1912, kdy jejich počet dosáhl 118 390.93 Některé tradiční sezónní migrace z Německa přitom přetrvávaly, zejmé na pokud šlo o specializovanou výrobu. Často se uvádí příklad sezónních pracovníků z Lippe, specialistů na výrobu cihel, kterou si monopolizova li v celé Skandinávii a pronikali i do Ruska a Rakouska-Uherska. Ještě ko lem roku 1900 se asi čtvrtina dospělých mužů na území regionu Lippe (dnes ve spolkové zemi Severní Porýní – Vestfálsko, středisko Detmold) zabývala sezónním cihlářstvím.94 Migrace se často týkaly i dětí. Tisíce osmi až čtrnáctiletých dětí z Tyrolska, Vorlalberska a švýcarského horského kantonu Graubünden putovaly od 17. až do počátku 20. století do jižního Německa, Švábska a Bádenska jako levné pracovní síly, kde pásly dobytek a pomáhaly v domácnostech; v roce 1830 jich bylo kolem 4 000, ještě na počátku 20. století se setkáváme s dětskými migra cemi v počtu několika stovek.95 V počátečních fázích průmyslové revoluce přicházeli především z Anglie na kontinent specialisté napomáhající zavedení různých technických novinek ve strojírenství, textilním průmyslu, železářství i těžkém průmyslu. Později zase odcházeli němečtí technici do Velké Británie, aby získali zku šenosti, které pak doma uplatňovali a rozšiřovali. Obdobnou roli mělo stu dium cizinců na německých univerzitách a jiných vysokých školách. V roce 1912 bylo z 13 000 studentů německých technických vysokých škol 4 400 cizích státních příslušníků, z nichž necelá polovina byla studentů z Ruska.96 Již dvě desetiletí před 1. světovou válkou se Německo stalo po USA dru hou největší přistěhovaleckou zemí. V letech 1906-1913 vzrostl jen v Prusku 93 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s.79-80. LUCASSEN, Jan: Migrant Labour in Europe 1600–1900. The Drift to the North Sea, London 1987, s. 186-190. 94 OLTMER, Migration …, s. 18-19. 95 TAMTÉŽ, s. 10, 29-30. 96 TAMTÉŽ, s. 20-21. 37


počet cizinců jako pracovních sil na 901 000, přičemž 40 % z nich pracovalo v zemědělství a 60 % v průmyslu. V zemědělství bylo zastoupeno nejvíce Poláků z Ruska a Rakousko-Uherska, z celkového počtu cizinců jich byly tři čtvrtiny. Uplatnili se hlavně ve Slezsku, Sasku, Pomořanech a Braniborsku.97 Do Německa se stěhovali cizinci téměř výhradně z Evropy. V roce 1910 činil podíl přistěhovalců z ciziny asi 2 % z celkového počtu obyvatel. Polovina z nich přišla z habsburské monarchie, po desetině z Nizozemí a Ruska, menší množství z Dánska, Francie, Švýcarska a dalších zemí. Od roku 1890 až do světové války přicházelo do Německa kolem 800 000 sezónních pracovníků, většinou do zemědělství, na stavby silnic, kanálů a do cihelen. Polovinu z nich tvořili Poláci z Ruska a rakouské Haliče. Poměrně velké skupiny tvořili haličští Rusíni, Italové, Holanďané a také Češi. V oblasti Šlesvicko-Holštýnska nahradili počátkem 90. let švédské pracovní síly Poláci z ruského záboru a později i z Haliče. Příliv polských dělníků byl zpomalo ván nejen vládní pruskou „obrannou politikou“, ale také orientací náboru na ještě levnější Rusíny, jejichž počet se v Prusku mezi léty 1906 až 1913 více než zpětinásobil a čítal 120 000 lidí. Zatímco Poláci a Rusíni pracovali hlavně

Sezónní zemědělští pracovníci (tzv. Sachsengänger) v Berlíně v r. 1908 97 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 100; FERENCZI, I.: Kontinentale Wanderungen …, s. 21; OLTMER, J.: Migration … s. 32. 38


v zemědělství, italští a nizozemští imigranti, kterých bylo téměř po sto dvaceti tisících, byli zaměstnáni především v průmyslu. Před první světovou válkou působil v německém císařství asi jeden mi lion výdělečně činných imigrantů, se sezónními pracovníky jich bylo kolem 1,8 milionu.98 Jejich postavení v Německu nebylo snadné. Zejména to platí o podmín kách, ve kterých se nacházeli sezónní dělníci. E. W. Rinner v Zeitschrift der Landwirtschaftskammer für die Provinz Schlesien je hodnotil jako novodo bý obchod s otroky. Na podzim 1899 uzavíraly mnohé cukrovary ve Slezsku a Sasku kontrakty, podle nichž agent dostával denně za každého pracovníka, kterému zprostředkoval zaměstnání, 45 feniků. V Pomořanech podle údajů tamní hospodářské komory dostával agent za každého získaného pracovní ka provizi 3,5-5 marek od zaměstnavatele, zahraniční pracovník mu musel zaplatit od dvou do deseti marek v závislosti na nákladech pro pořízení pasů a cestovních náležitostí. Sezónní dělníci dávali zprostředkovatelům často růz né naturálie (vejce, drůbež), se kterými agenti následně dále obchodovali. Ši dili pracovníky na jízdenkách, slevu poskytovanou za skupinovou dopravu si dávali do vlastní kapsy apod. Jejich praktiky se stávaly někdy předmětem soudních řízení a postihů.99 Němečtí statkáři dávali přednost zahraničním sezónním pracovníkům před domácími, z továren propuštěnými dělníky, kteří se snažili najít v letech krize pro sebe a své rodiny obživu v zemědělství. Přechod dělníků pracujících v průmyslu do zemědělství byl totiž spojován s obavami, že na venkově budou šířit socialistické ideje, s nimiž se seznámili během práce v továrnách. Tito lidé, byť jim chyběly potřebné zkušenosti ze zemědělských prací, se často nemínili spokojit s nízkými mzdami, špatným bydlením, zaopatřením a hru bým jednáním, neplacenými přesčasovými hodinami, neexistencí koaličních svobod atd. Majitelé dávali proto přednost méně uvědomělým a lacinějším dělníkům především z Rakouska a Ruska. Ti si pak často stěžovali na hrubé zacházení, posměšky a nadávky jako „Polacken“, „polnische Schweine“. Pro 98 BADE, K. J.: Evropa v pohybu…, s. 94-96; EHMER, Josef: Bevölkerungsgeschichte und historische Demographie 1800-2000. Enzyklopädie deutscher Geschichte. Band 71. München, R. Oldenbourg Verlag 2004, s. 30; údaje o zaměstnávání cizinců v l. 1906-1907 v Prusku poskytuje ve své práci: CARO, Leopold: Auswanderung und Auswanderungspolitik in Österreich. Leipzig 1909, s. 39-40. 99 CARO, L.: Auswanderung …, s. 148-152 aj. 39


ruské a rakouské Poláky platily také přísnější kontroly zejména ohledně délky pobytu, než u jiných národností, často docházelo k omezování pobytu pol ských pracovníků, k nuceným přestávkám v zaměstnání a návratům do do movů. Nejlepší materiální podmínky měli sezónní zemědělští dělníci v Sasku a Vestfálsku. V obou zemích byly mnohem vyšší mzdy než ve Slezsku, Východ ním Prusku a Poznaňsku. Sezónní pracovníci dostávali placeny i přesčasové hodiny a pobíral naturálie (chléb, rýži, kroupy, hrách, sádlo, maso, brambory, odstředěné mléko, sůl a mouku).100 Ani ti cizinci, kteří uvažovali o trvalejším zaměstnání, neměli život bez problémů. Např. koncem 19. století byla do horního práva v Prusku přija ta jazyková klauzule, která znesnadňovala pracovní postup cizinců i „domá cích“ menšin. Vyžadovala pro kvalifikované práce znalost němčiny slovem i písmem. Cizinci bývali propouštěni nejdříve. Královský vrchní báňský úřad ve Vratislavi 1911 ve své zprávě konstatoval: „Pokud se v jistých dobách nebo v jistých odvětvích průmyslu ukázala být redukce osazenstva jako nutná, pro běhlo nejdřív výhradně propouštění cizinců.“ Ani vztah mezi dělníky různých národností se nevyznačoval a ani nemohl vyznačovat větším porozuměním nebo tolerancí. Němečtí odboráři považovali italské nebo polské zahranič ní dělníky za stávkokaze, na což si stěžovalo italské ministerstvo zahraničí. Němečtí delegáti stuttgartského kongresu II. internacionály (1907) kolísali v požadavku na zrovnoprávnění zahraničních dělníků „mezi proletářským internacionalismem a hájením národních zájmů“.101 Jiřího Kořalka a Květa Kořalková věnovali pozornost českým migran tům v 19. a na počátku 20. století v Německu.102 Na rozdíl od Poláků v Porúří byli téměř všichni Češi v tomto průmyslovém regionu cizinci, do roku 1918 rakouští státní občané, což jim bránilo rozvíjet 100 TAMTÉŽ, s. 146, 155-156, 160-162. 101 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 102-103. 102 KOŘALKA, Jiří: Německo jako postrach i jako vzor pro Čechy. Na základě osobních poznatků a zkušeností českých návštěvníků, studentů a dělníků koncem 19. a počátkem 20. století. In: Lidé a města. Společnost – postoj – konflikt. Praha 1994, s. 7-34; TÝŽ: Češi v Německu. Češi v cizině 9, Praha 1996, s. 121-132; KOŘALKA, Jiří – KOŘALKOVÁ, Květa: Češi v Porýní a Vestfálsku (1890-1918). Češi v cizině 10, Praha 1998, s. 7-38. 40


jakékoli politické aktivity. Jejich vztah k německým spolupracovníkům byl ov šem většinou velmi dobrý. Zatímco v roce 1890 nedosahoval podle sčítání ve Vestfálsku a Porýní po čet osob s českým a „moravským“ mateřským jazykem a s mateřským jazykem německým a současně českým („moravským“) ani čísla 1 800, v roce 1914 stoupl jejich počet již 22 705 osob. V roce 1913 pracovalo v průmyslových odvětvích s výjimkou hornictví maximálně 9 433 dělníků české národnosti, z toho 793 žen, v hornictví našlo práci zhruba 7 973 mužů a 103 žen. Po dle odhadu funkcionářů českých krajanských spolků žílo těsně před první světovou válkou v Porýní a Vestfálsku s rodinnými příslušníky kolem 30 tisíc Čechů. Při sčítání roku 1910 v Prusku bylo zjištěno 68 863 německých státních příslušníků s českou mateřskou řečí a 1 426 s německou a součas ně českou mateřskou řečí a 38 598 cizinců s českým mateřským jazykem, z nich bylo 97% rakouských občanů. Cizince s českým mateřským jazykem můžeme téměř všechny považovat za emigranty, z téměř 70 000 německých státních příslušníků s českou („moravskou“) mateřskou řečí byly nejméně tři čtvrtiny tzv. Moravci z tehdejšího jižního Ratibořska a Hlubčicka, resp. Hlu čínska připojeného po první světové válce k Československé republice, část pak mohli tvořit lidé z již poněmčeného Kladska, kteří se hlásili ještě ke své mateřštině. Těch, kteří přišli do Německa za prací a přijali z různých důvodů německé státní občanství, i když při sčítání cítili potřebu deklarovat svou českou mateřskou řeč, mohlo však být několik tisíc. Zaujme mimořádná kulturní aktivita českých emigrantů. Nejstarším čes kým spolkem v Německu byl Českoslovanský spolek založený 1861 v Berlíně, kde od 90. let bylo také sídlo Svazu českoslovanských zahraničních spolků. V Porýní a Vestfálsku začaly působit české spolky od roku 1890, a to nej různějšího charakteru – vzdělávací, zábavné, tělocvičné, socialistické, pěvec ké, divadelní, katolické a další.103 Češi v Německu vydávali od roku 1876/77 měsíčník Vlast s umírněnou vlasteneckou tendencí, který byl tiskovým or gánem českých zahraničních spolků. Od roku 1904/5 vycházel v Mnichově radikálnější tisk s názvem „Český vystěhovalec“, informující o Češích v Po rýní. Kořalka předpokládá, že ve spolcích bylo organizováno z Čechů v Ně mecku 60 % výdělečně činných osob (tj. 18 000) a jejich vzdělávací a kulturní 103 KOŘALKA–KOŘALKOVÁ, Češi v Porýní a Vestfálsku 1890-1918 …, s. 16-17, podrobný seznam spolků na s. 25-38. 41


činnost hodnotí jako velmi vysokou. Po první světové válce spolky navázaly na své předválečnou aktivity, ale jejich členové s jakousi nostalgií vzpomínali na optimistickou atmosféru a dobrou finanční situaci v minulosti.

Vnitřní migrace V charakteristice migračních pohybů a růstu populace v 19. století v Prus ku se rozlišují obvykle tři hlavní rysy: 1. v první polovině století růst počtu zemědělského obyvatelstva ve východních provinciích; 2. ve druhé polovi ně 19. století rozvoj průmyslových center v Porýní a Vestfálsku; 3. po celé století růst hlavního města, které se stává jednou z největších evropských metropolí.104 Pokud jde o vnitřní migrace (Binnenmigrationen), bylo bádání ovlivně no především W. Köllmannem, který navázal na studie z 20. a 30. let minu lého století. Pro vnitřní migrace byly charakteristické dva směry: z venkova do měst na nepříliš velké vzdálenosti a tzv. Ost-West Wanderung především z agrárního německého severovýchodu do Porúří, které nahradilo zámořské vystěhovalectví, kulminující kolem roku 1890. Polští emigranti z východního Pruska byli posuzováni v literatuře z hlediska segregace, případně byli zkou máni jako etnická menšina s perspektivou integrace.105 Podle sčítání v letech 1871 a 1907 bydlela téměř polovina obyvatel Ně mecka v místě svého rodiště. Pokud jde o stěhování, většinou nešlo o velké vzdálenosti, lidé se pohybovali v rámci sousedních obcí, často nepřekračovali hranice okresu (Nahwanderer). Tzv. Fernwanderer překračovali rámec vládní ho obvodu, provincie nebo země; podíl těchto dálkových migrací v roce 1871 činil v Prusku méně než pětinu, v roce 1907 v celé říši méně než třetinu všech vnitřních migrací.

104 OLTMER, J.: Migration … s. 8. 105 EHMER, J.: Bevölkerungsgeschichte …, s. 80-81; KÖLLMANN, W.: Bevölkerung in der industriellen Revolution …; TÝŽ, Bevölkerung und Raum in Neuerer und Neuester Zeit. Bevölkerungs-Ploetz. Bd. 4., 3 Aufl. Würzburg 1965; KLESSMANN, Christoph: Long-Distance-Migration, Integration and Segregation of an Ethnic Minority in Industrial Germany: The Case of the Ruhr Poles. In: Bade, K. J. (ed.): Population, Labour and Migration an 19th Century Germany. Leamington Spa 1987, s. 101-114; KLESSMANN, Christoph: Polnische Bergarbeiter im Ruhrgebiet 1870-1945. Göttingen 1978. 42


V první polovině 19. století přibývalo velmi rychle obyvatelstvo ve vý chodní části Pruska, především v agrárních provinciích Východních a Zá padních Prus. Od roku 1870 však docházelo k poklesu obyvatelstva, snížil se také podíl těchto území na počtu obyvatelstva Německa a rostly migrace z východních do západních oblastí státu. V letech 1860-1910 se kolem čtyř milionů lidí vystěhovalo z východopruských provincií na západ, zhruba jedna polovina z nich do Berlína a Braniborska, další skupiny do Saska, do severo německých přístavů a především do průmyslových oblastí Porýní-Vestfálska. V roce 1907 bylo v Porýní-Vestfálsku zjištěno 800 000 obyvatel pocházejících z Východních a Západních Prus, Pomořan, Poznaňska a Slezska - většinou Poláků, Mazurů nebo příslušníků jiných slovanských menšin.106 D. Langewiesche se pokusil o charakteristiku vnitřních migrací v celkovém rozměru a stanovení jejich struktury. Omezil se na přistěhovalectví a vystěho valectví z měst. Na příkladu Düsseldorfu a Duisburgu ukázali F. Lenger a H. Jackson, že již v roce 1830 byl vykazován mimořádný přírůstek obyvatelstva, který kulminoval kolem roku 1840, zatímco v následujících čtyřiceti letech rostl jen mírně. Drasticky poklesly vnitřní migrace zejména po světové válce. S. Hochstadt na rozdíl od Langewiesche tvrdí, že vrchol vnitřních migrací byl kolem roku 1900, a ne až na počátku světové války, jak se soudilo.107 Usuzuje me-li podle cifer o počtu obyvatel v minulých a pozdějších přibližně srovna telných správních obvodech, je zřejmé, že po první a zejména druhé světové válce Porúří a Porýní nedosáhlo takového výrazného růstu populace, jak tomu bylo ve druhé polovině 19. století. 106 OLTMER, J.: Migration …, s. 19-20. 107 EHMER, J.: Bevölkerungsgeschichte …, s. 81 (odkazy na LANGEWIESCHE, Dieter: Wanderungsbewegungen in der Hochindustrialisierung. Regionale, interstädtische, innerstädtische Mobilität in Deutschland 1880-1914. Vierteljahrschrift für Sozialund Wirtschaftsgeschichte (dále VSWG) 64, 1977, s. 1-40; LANGEWIESCHE, D.: Mobilität in deutschen Mittel- und Großstädten. Aspekte der Binnenwanderungen im 19. und 20. Jahrhundert. In: Werner Conze – Ulrich Engelhardt (edd.): Arbeiter im Industrialisierungprozeß. Stuttgart 1979, s. 70-93; LENGER, Friedrich: Zwischen Kleinbürgertum und Proletariat. Studien zur Sozialgeschichte der Düsseldorfer Handwerker 1816-1878. Göttingen 1986; JACKSON, James H.: Migration in Duisburg. 1821-1914. In: Hoerder, Dirk - Nagler, Jörg (edd.): People in Transit: German Migrations in Comparative Perspective, 1820-1930. New York 1995, s.147-175; HOCHSTADT, Steve: Mobility and Modernity. Migration in Germany, 1820-1989. An Arbor 1999. 43


Např. pruská provincie Rheinland und Westfalen (s vládními obvody Düsseldorf, Koblenz a Cáchy) měla v roce 1871 13,1 milionů obyvatel, v roce 1910 17,4 milionů; dnešní spolková země Severní Porýní-Vestfálsko (bez úze mí Porýnské Falce a Sárska) měla v roce 1947 12,93 milionů obyvatel, v roce 2001 dosáhla již 18,05 milionů.108 Třetí nejrychleji rostoucí zónou byl Berlín a jeho okolí. Na rozdíl od dříve uvedených regionů zde byla větší vývojová kontinuita po celé 19. století. V roce 1816 žilo v Braniborsku a Berlíně kolem 1,3 milionů lidí, tj. 5,5 % německého obyvatelstva. V roce 1910 to bylo 6,2 milionů obyvatel, tj. 9,5 % obyvatel Německa (údaje pro Německo se uvádějí v rozsahu z roku 1871). Statisticky lze obtížně postihnout proudy přistěhovalců z venkova do měst, protože ti často sídlili ve městech jen krátkou dobu a zase odcházeli na ven kov. Obyvatelstvo Berlína v roce 1907 pocházelo ze 47 % ze samotného Berlína, 18 % z blízkého okolí a provincie Braniborsko, 28 % z východních pruských provincií, zbytek (13 %) pocházel z jiných teritorií, mezi nimiž se nacházel menší podíl cizinců. Většina migrantů byli mladí lidé mezi 15-30 lety, vesměs svobodní, bez rodiny. Z těch, kteří se v roce 1890 přistěhovali do Berlína, bylo 70 % mezi 15-30 lety. Počet mužů mírně přesahoval počet žen. Často ani nepřicházeli s úmyslem se usadit. Tato regionální mobilita dosahovala vrcholu od 1880 do první světové války. V berlínských předměstích Wilmersdorf, Schöneberg a Charlottenburg v roce 1910 připadalo na 100 obyvatel 34-46 přistěhovalců. Několik let před světovou válkou dosáhly migrace svého vrcholu.109 I migrace do velkých měst mívaly sezónní povahu, resp. mnozí z přistě hovalců se po nějakém čase vystěhovávali a vraceli často do svých původních domovů. V Berlíně v letech 1880-1890 vzrostl počet obyvatel o 456 000, při čemž se během tohoto decennia přistěhovalo do města 1,59 milionů obyvatel a 1,16 milionů se vystěhovalo. Rozdíly byly také v délce pobytu u mužů a žen. Zatímco 60 % mužských přistěhovalců se vrátilo do původního domova do dvou let a po pěti letech jich zbylo jen 20 %, ženy zůstávaly v nové lokalitě většinou delší dobu, 20-30% z nich setrvalo v průměru osm let. V tehdejších 108 OLTMER, J: Migration …, s. 18-19; http://de.wikipedia.org/wiki/NordrheinWestfalen 109 OLTMER, J.: Migration im 19. und 20. Jahrhundert …., s. 20-24, 26-27; EHMER, J.: Bevölkerungsgeschichte …, s. 83; MATZERATH, Horst: Urbanisierung in Preußen 18151914. Stuttgart 1985. 44


menších německých velkoměstech, přičemž velkoměstem bylo považováno město nad 100 000 obyvatel, byla taková mobilita ještě větší. V Saské Kame nici se v 80. letech na přírůstku jednoho tisíce obyvatel podílelo 11 089 při stěhovalců a vystěhovalců. Ve Frankfurtu nad Mohanem se během roku 1891 dokonce dvě třetiny imigrantů z města zase vystěhovaly. Nejdůležitější pro efektivitu přírůstku migracemi bylo přistěhovalectví celých rodin. Charakteri stické bylo zejména stěhování Židů do velkých měst. Z celkového počtu Židů v Německu jich bydlelo v roce 1870 ve městech s více než sto tisíci obyvateli 15%, v roce 1910 to bylo již 53 %.110 Kromě Porýní, Berlína a velkých měst rostl vnitřními migracemi počet obyvatelstva v Sasku. V této poměrně malé, ale industrializující se zemi vzrostl počet obyvatel v letech 1816 - 1910 z 1,2 milionu na 4,8 milionu.111 Pomalý byl růst obyvatel v jihoněmeckých státech. Jejich podíl na počtu obyvatel celého Německa klesal, trend populačního vývoje zde připomínal spíše Itálii, Španělsko a země habsburské monarchie než Prusko, Sasko nebo Velkou Británii. To platí i o severním Německu s výjimkou přístavních měst.112 Vnitřní migrace se týkaly i sezónních prací v zemědělství, kde v mnohých oblastech převažovali cizinci. Tradičně šlo o podíl migrantů při sklizni obilí a pícnin. V Braniborsku bylo např. v roce 1890 kolem 145 000 ženců, z toho ze Slezska 26 000 a z Poznaňska 15 000. Sezónní práce se týkaly též okopa nin. Počet sezónních dělníků rostl s rozšiřováním osevních ploch řepy v Sas ku, Slezsku, Hannoversku, Sasku-Anhaltsku a Brunšvicku. Odhaduje se, že v Prusku pracovalo v polovině 19. století při pěstování a sklizni cukrovky 50 000 imigrantů, z toho 18 tisíc v cukrovarech při sezónních pracích. Těs ně před světovou válkou byla asi třetina zemědělských sezónních pracovníků z ciziny.113

110 OLTMER, J.: Migration im 19. und 20. Jahrhundert …s. 23-24; EHMER, J.: Bevölkerungsgeschichte …, s. 83 (zde uvedena další literatura). 111 OLTMER, J.: Migration im 19. und 20. Jahrhundert …, s.7-8. 112 TAMTÉŽ, s. 9. 113 TAMTÉŽ, s. 31-32. 45


Migrace Poláků, zejména ve vztahu k Německu Migrace tvoří v polských dějinách významným fenomén, a to ve všech třech záborech Polska a ve Slezsku. Jsou proto předmětem trvalého zájmu polských historiků. Na sjezdu polských historiků v Toruni v roce 1974 bylo migracím věnováno v rámci příprav na světový historický kongres v San Francisku zvláštní kolokvium.114 Od té doby počet dalších položek literatury výrazně vzrostl. Polsko, resp. území jeho tří záborů, bylo převážně zemí emigrační, ale v 19. století se i do tamních průmyslových center stěhovalo velké množství lidí, přičemž šlo nejen o migrace vnitřní, ale i o příchod odborníků a dalších pracovníků ze zahraničí. Týká se to i ruského záboru, tedy Polského králov ství, kde jeho vláda dekretem vydaným místodržitelem 2. 3. 1816 přiznala přistěhovalcům řadu úlev a výhod. Cílem bylo získat přistěhovalce ze Saska a z Čech. Díky imigrantům rostl počet obyvatel měst v průmyslových středis cích zejména textilního průmyslu v oblasti lodžské a varšavské a v první polo vině 19. století také ve staropolském regionu, kde ve Svatokřížských horách se střediskem v Kielcích byl soustředěn hutní průmysl. Významnými investory byli němečtí a židovští podnikatelé z pruského záboru, do měst se stěhovali lidé z pruského Slezska a českých zemí. Města rostla, avšak velká masa nekvalifikovaných polských vesničanů v okolí průmyslových center v nich už na přelomu 19. a 20. století nenachá zela obživu. Nejdříve hledala sezónní zaměstnání v zemědělství ve východ ních částech Německa, poté našla uplatnění v průmyslu v Porýní a Vestfálsku a také v zámoří. Polské vnitřní migrace stejně jako i migrace v rámci Evropy bývaly často jen přípravou k dalšímu vysídlování do USA, Brazílie a jiných zemí.115 Polské přistěhovalectví směřovalo od 70. let hlavně do Porúří, Berlína, Hamburku, Brém a středoněmeckého průmyslového území. Početná literatu 114 PITRONOVÁ, Blanka: Haličské migrace na Ostravsko. Opava 1979, s. 5-7, 138, odkazy na polskou literaturu na s. 138-139. 115 BREPOHL. Wilhelm.: Der Aufbau des Ruhrvolkes im Zuge der Ost-West Wanderung. Recklinghausen 1948; WEHLER, Hans-Ulrich: Die Polen in Ruhrgebiet bis 1918. In: Wehler (ed.): Kriesenherde des Kaiserreichs. 2 Aufl. Göttingen 1979, s. 220-237; MURZYNOWSKA, Krystyna: Die polnischen Erwerbsauswanderer im Ruhrgebiet während der Jahre 1880-1914. Dortmund 1979. V podstatě jde o překlad práce Murzynowska, Krystyna: Polskie wychodźstwo zarobkowe w zaglębiu Ruhry w latach 1880-1914. Warzsawa, 46


Sklepní byt polské imigrantské ševcovské rodiny v Berlíně po dvacetiletém pobytu. ra se týká polských přistěhovalců v různých německých regionech a městech, nejlépe je zpracována problematika porúrských Poláků a polských imigrantů v Berlíně, kde byli více sociálně diferencováni a nebyli tak segregovaní jako v Porúří. V roce 1914 žilo v Porúří asi 400 000 Poláků. Šlo především o „vnitřní migraci“, protože přistěhovalí Poláci byli většinou německými občany. Nábor začal po prusko-francouzské válce a již tehdy byli místními dělníky odmítáni jako stávkokazi. Hospodářská krize 1873-1879 znamenala zpomalení polského přistěhovalectví, které bylo poté oživeno v 80. a 90. letech. K přistěhovalcům patřili horníci z Horního Slezska, dělníci z Východních a Západních Prus a z Poznaňska. K Polákům byli počítáni i Mazuři, kterých bylo kolem 150 000 z celkového počtu půl miliónů přistěhovalců. Poláci v Porúří byli často byli podezírání z „protistátního smýšlení“ a žili převážně v oddělených koloniích se zeleninovými zahrádkami a možností pěstování domácího zvířectva. Část PAN 1972; MURPHY, Richard C.: Gastarbeiter im Deutschen Reich, Polen in Bottrop 1891-1933. Wuppertal 1982; KULCZYCKI, John L.: The Polish Coal Miners Union and the German Labor Movement in the Ruhr. 1902-1934. Oxford 1997; 47


imigrantů, hlavně s dobrou znalostí němčiny, se v prostředí poměrně dobře integrovala a v posledních letech před Velkou válkou lze nalézt zástupce Poláků i mezi členy některých městských a obecních zastupitelstev. Poláci tvořili v Porúří kolonie hlavně v Bochumi, Gelsenkirchenu a Dort mundu. Jako pionýři přicházeli muži, za nimi pak rodiny, před světovou vál kou byl počet mužů a žen téměř vyrovnaný. Od ostatních pracovníků se lišili svými jmény a jazykem, nižší kulturní i sociální úrovní. Přesto se dynamicky rozvíjeli, spolkový život byl určován katolictvím, měli kolem jednoho tisíce nejrůznějších sdružení a spolků a řadu tiskových orgánů; v roce 1902 si zalo žili odbory Zjednoczenie Zawodowe Polskie. Poláci tvořili v oblasti poměrně uzavřenou komunitu, o čemž také svědčí, že před válkou jen 3,2 % mužů a 2,2 % žen uzavíralo sňatky mimo svou národní skupinu. Teprve ve druhé a třetí generaci docházelo ke kulturnímu přizpůsobení a větší sociální dife renciaci. Po světové válce se jich 100 tisíc vrátilo do obnoveného Polska, asi

Poláci na šachtě Hannover v Porúří

48


třetina odešla do severní a severozápadní Francie. Jejich odchod urychlil inte grační proces u těch, kteří v Porúří zůstali.116 Nikde v Evropě nebyla do první světové války přijata žádná opatření na ochranu domácích pracovních sil. Výjimkou byla nařízení proti Polákům v Prusku a v některých německých státech. Od 80. let byly polské migrace kontrolovány, což bylo nazýváno „obrannou politikou“ motivovanou nacio nálně politickými důvody. Porúrští Poláci (Ruhrpolen) byli řazeni mezi ne přátele státu. Byla založena Deutsche Feldarbeiter-Zentralstelle, která kon trolovala i usměrňovala náborové práce a v roce 1907 byla přejmenována na Deutsche Arbeiterzentrale. Tento kontrolní systém pak uplatňovaly i další německé státy. Polští dělníci z ruského a rakouského záboru byli od konce 80. let přinu ceni k sezónní migraci nejen v zemědělských pracích, ale do značně míry i v hornictví a průmyslu, protože na základě již zmiňovaných předpisů museli každoročně na minimální dobu opustit zemi. I hornická střediska bývala dočasnými migračními cíli. To platilo i pro Mazury, kteří v počtu 150 000 pracovali v Porúří a lišili se od Poláků jak náboženstvím, tak i absencí nacionálních cílů, resp. loajalitou ke státu. Mazuři přecházeli k trvalému usazování, integrovali se rychleji než Poláci a ve srov nání s nimi se vyznačovali větší sociální mobilitou. Skupiny migrantů z růz ných zemí, odděleně od již usedlejšího obyvatelstva, vytvářely v německých imigračních územích kolonie podle původů vystěhovalců. Vedoucí místa v pracovních skupinách měli starousedlíci nebo dřívější přistěhovalci, zejména když měli potřebné jazykové znalosti. Poláci v Porúří žijící v „polských koloniích“ se dostávali do jisté izolace, a to včetně Mazurů, kteří se za Poláky nepovažovali, i když za ně byli považováni místním usedlým obyvatelstvem. Pro německé odbory to byli lidé „kazící dobré mzdy“, „stávkokazi“ atp., jejich integrace do nového prostředí byla složitější, trvala delší dobu. Důležité bylo, aby si imigranti osvojili základní jazykové znalosti a začali považovat svá nová působiště za svůj domov. Diskriminační opatření proti Polákům byla v Německu přijata z obavy před revolučností imigrantů, a jejich snahou o obnovu polského státu. V roce 1885 byli Poláci vypovídáni z pohraničních provincií, a následně bylo zaka 116 STEINERT, Oliver: „Berlin – Polnischer Bahnhof!“ Die Berliner Polen (1871-1918). Hamburg 2002; OLTMER, J.: Migration …, s. 27-28, 81-83; BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 71-73, 90, 149; KLESSMANN, Ch.: Long Distance …, s. 70-73. 49


zováno jejich přistěhování. Nicméně trvající zájem německých podnikatelů o polské pracovní síly nutil hledat taková řešení, která by uspokojila jejich ekonomické zájmy a „neohrožovala zájmy bezpečnostní a politické“. Vůči Polákům byla uplatňována „registrační povinnost“ a byl jim předepisován nucený návrat na zimní „karanténní období“ (od 20. prosince do 1. února), do jejich domovů. Mnozí z nich ročně překračovali i dvakrát německé hranice, takže jejich skutečný počet nelze statisticky přesněji po stihnout. Zakazovalo se usídlování rodin s dětmi, muži a ženy měli pracovat odděleně atd. Různé spory propukaly i mezi organizacemi, které verbovaly Poláky, měl se odstranit systém přijímání zahraničních pracovníků reprezen tovaný pruskými a německými migračními ústřednami. Významným důvodem pro migrace za prací do Německa byly také vyšší mzdy, Poláci pracující v Německu dostávali v průměru o 40-50 % vyšší mzdu než v ruské části Polska. Rozsáhlé emigrace Poláků do zahraničí a zámoří při spěly dokonce v ruském záboru ke zvýšení mezd nádeníků, avšak to nemohlo dalšímu vystěhovalectví zabránit. Zaměstnávat polské pracovníky bylo považováno za nezbytnost. Prus ké zemědělské kolegium roku 1906 konstatovalo: „zamezení nebo omezení přístupu migrujících pracovních sil by pro zemědělství znamenalo rozsudek smrti“. Opolský vládní prezident v roce 1911 tvrdil: „průmysl v Horním Slez sku nemůže udržet své podniky bez zahraničních dělníků“.117 V letech 1903-1913 pracovalo sezónně 300-600 tisíc Poláků ročně v západní a střední Evropě, z nich 85-90 % odcházelo do Německa, hlavně do Pruska. V roce 1913 pracovalo v Německu 643 415 polských pracovníků z ruského a rakouského záboru. Počátkem 20. století čtvrtina Poláků zís kávala svou obživu přímo nebo nepřímo prostřednictvím pracovní migrace. V posledních letech před světovou válkou nedosahovalo polské zámořské vystěhovalectví ani třetinových hodnot polské kontinentální migrace, jejímž cílem bylo z 85-90 % Německo.118 Národně politické aspekty polských migrací se od 80. let stávaly téměř tr valou součástí německé a zejména pruské vnitřní politiky. Na Horním Slezsku byly migrace do průmyslových center spojeny s germanizací. Polské národní 117 BADE, K. J.: Evropa v pohybu …, s. 75-76, 194-215 (citáty ze s. 212 a 214); OLTMER, J.: Migration …, s. 33-34; EHMER, J.: Bevölkerungsgeschichte …, s. 30. 118 BADE, K.J.: Evropa v pohybu …, s. 83-84, 146; MORAWSKA, Ewa: Labor Migrations of Poles in the Atlantic World Ecconomy, 1880-1914. In: Comparative Studies in Society 50


uvědomění tam nebylo až do posledních let před první světovou válkou vy hraněné, byť se národní polské aktivity soustřeďovaly spíše do hornoslez ských průmyslových středisek než na etnicky více polský venkov; Slezsko ani nebylo „pruským záborem“, protože součástí polského státu přestalo být již v první polovině 14. století. Naopak na Poznaňsku a v Západním Prusku pro bíhaly migrační změny ve prospěch Poláků, kterých přibývalo také nejen díky většímu přirozenému přírůstku, ale i přistěhovalectvím z ruské Kongresovky a rakouské Haliče. V roce 1885 vykázaly pruské úřady z Poznaňska kolem 30 000 Poláků ruské a rakouské státní příslušnosti, pruská vláda tak chtěla čelit „poloniza ci pruského východu“. Záležitost se řešila v říšském parlamentu, protože v pruském sněmu, který byl volen podle kuriálního systému a Poláci v něm

Zemědělští sezónní pracovníci z pruských východních území na Postupimském nádraží v Berlíně 1893 and History 31, 1989, s. 237-272. 51


prakticky nebyli zastoupeni, by polské protesty nezískaly žádný ohlas. Celo říšský parlament byl volen podle demokratičtějších hledisek. Polská posla necká frakce v Reichstagu rozvinula o vypovídání zahraničních Poláků de batu; v lednu 1886 byla dokonce přijata tzv. Windthorstova rezoluce, v níž se konstatovalo, že vypovídání je neoprávněné a není v souladu se zájmy říš ských příslušníků. Ludwig Windthorst byl jedním z předáků katolické strany Centrum, která měla zájem o hlasy polských katolických voličů. Po několika týdnech však většina poslanců přijala návrh Achenbachův, připravený nacio nálními liberály a svobodnými konzervativci, v němž se konstatovalo, že jde o pozitivní opatření v zájmu „bezpečnosti vývoje německého obyvatelstva a německé kultury“ a že je třeba zejména ve školství a veřejné správě přijmout opatření k usídlování německých zemědělců a sedláků v těchto provinciích. Konzervativci se rozhodli, že se k návrhu připojí až po několika změnách. Výhrady měli svobodomyslní. Před hlasováním 153 poslanců Centra, Poláků a svobodomyslných opustilo sál.119 Dne 8. ledna 1886 dostal německý kancléř Bismarck a o několik dnů poz ději také pruská státní vláda téměř šedesátistránkový pamětní spis bydhošť ského vládního prezidenta Christopha von Tiedemanna, v němž se v úvodu konstatovalo: „musíme se zbavit iluzí, že by bylo možné rozhodující polské kruhy získat nějakými koncesemi … Poláci nechtějí mírové spolužití s Němci. Chtějí být kladivem nebo kovadlinou.“ Na Bismarcka memorandum silně zapůsobilo. Zejména se zabýval otáz kou, jak by měli Němci vykoupit polské pozemky. Dne 28. ledna pronesl Bi smarck velkou „Polenrede“ o tom, jak zabezpečit německou převahu, o den později ve své druhé „Polenrede“ hájil tezi, že stát je ohrožen a že se nemůže opírat o rovnost, ale o „Notwehrrecht“. Ve dnech 23.-24. února 1886 poslanecká sněmovna jednala o zřízení fon du ve výši jednoho sta milionů marek na podporu německého osídlování. Proti fondu vystoupili svobodomyslní, např. poslanec Rudolf Virchow mluvil o nebezpečí panslavismu, s nímž však tzv. polonismus je v rozporu. Konzer vativní poslanec Wilhelm Freiherr zase prohlásil, že Německo má plné právo germanizovat Poláky a vytvořit národní jednotu. Osidlovací zákon byl 7. 4. 119 BAIER, Roland: Der Deutsche Osten als soziale Frage. Studie zur preußischen Siedlungsund Polenpolitik in den Ostprovinzen während des Kaiserreichs und der Weimarer Republik. Wien-Köln, Böhlau-Verlag 1980, s. 7, 9, 10. 52


1886 přijat poměrem hlasů 214:120. Argumentovalo se, že jde o defenzivní opatření, což převzala i německá historiografie.120 Růst počtu Slovanů dal podnět k argumentaci proti jejich rozpínavosti ohrožující Němce. Tak bylo posuzováno i stěhování Poláků do Porýní a Vest fálska. Z toho plynoucí diskriminace pak byla chápána jako obranné opatření. Podobně argumentoval i Bismarck ve velké „Polenrede“ 28.1.1886: „Wir wo llen nicht das Polentum ausrotten, sondern wir wollen das Deutschtum davor schützen, daß er seinerseits ausgerotten werde.“121 Tato argumentace pak byla dále rozvíjena v příštích desetiletích zejména ve spolku Deutscher Ostmarkenverein, jehož cílem bylo uchovávat a rozšiřo vat německé vlastnictví půdy v ohrožených oblastech. Uváděla se čísla o růstu počtu Poláků ve východních pruských provinciích, na čemž se podílelo vystě hovalectví tamních Němců spolu s přistěhovalectvím Poláků z Východního Pruska a Poznaňska i z ciziny na uvolněná místa.

120 TAMTÉŽ, s. 10-15. 121 TAMTÉŽ, s. 31, 34 . 53


54

4. Migrace v habsburské monarchii

4. Migrace v habsburské monarchii Vystěhovalectví Rakouský stát v období osvícenství vystěhovalectví zabraňoval, zejména pokud mělo jít o odchod kvalifikovaných odborníků, nebránil však vnitřní migraci. Mírnější patent byl vydán 24. března 1832, ale realizovat se mohl až po zrušení poddanství. Definice vystěhovalectví podle zmíněného vystěhova leckého patentu zněla: „Als ein Auswanderer ist derjenige unserer Untertanen anzusehen, der aus unseren Staaten in einen auswärtigen Staat sich begibt, mit dem Vorsatze, nicht wieder zurückzukehren.“ Až po roce 1848 nastalo masové vystěhovalectví z rakouské monarchie do USA. Ústava z roku 1867 spatřovala překážku jen v nutnosti vykonání vojenské služby.122 V letech 1901-1910 se vystěhovalo z Rakouska-Uherska do USA 2 145 737 lidí, z toho 18,6 % Poláků, 16,1 % Srbů a Chorvatů, 15,4 % Slováků, 14,7 % Maďarů, 7,1 % Židů, 6,6 % Rusínů, 4.3 % Čechů, 3,6 % Rumunů, 0,8 % Italů, 1,0 % jiných. Stěhovali se především mladší lidé, mezi léty 1876-1910 tvořili vystěhoval ci do 15 let z úhrnu emigrantů 14,8%, mezi 16-40 lety jich bylo 76 %, nad 40 let 9,2 % . Analfabeti byli mezi vystěhovalci z Rakouska-Uherska v letech 1902-1911 zastoupeni mezi jednotlivými národnostmi méně, než činil podíl analfabetů u jednotlivých národností v monarchii: Češi 1,3 %, Němci 4,4 %, Italové 9,8 %, Madaři 10,1 %, Židé 19,8 %, Slováci 20,6 %, Poláci 32,3 %, Srbové, Chorvati a Slovinci 34,5 % , Rumuni 35,0 %, Rusíni 50,6 %. Při hodnocení je 122 CHMELAŘ, Hans: Höhepunkte der österreichischen Auswanderung. Auswanderung aus den im Reichsrat vertretenen Königsreichen und Ländern 1905-1914. Wien, Verlag der Akademie der Wissenschaften 1974, s. 15; KOŘALKA, Jiří – KOŘALKOVÁ, Květa: Základní tendence českého vystěhovalectví a české reemigrace. Do počátku dvacátých let 20. století. In: Češi v cizině 7. Praha 1993, s. 31-32, 35. 55


třeba vzít v úvahu, že v rakouských statistikách byly mezi analfabety počítány i děti do šesti let. Čeští a němečtí vystěhovalci se lišili od Poláků, Rusínů, Slováků, Slovinců a dalších zejména svou kvalifikací v průmyslu, nebyl to nevzdělaný vesnický proletariát, ale vyučení průmysloví dělníci nebo řemeslníci, kteří se rozhodli pro emigraci kvůli větším výdělkům.123

Vnitřní migrace Vztah usedlého obyvatelstva i úřadů k migrantům byl značně kom plikovaný. Centrální úřady měly zájem v rámci konsolidace říše o osídlování pohraničních území sousedících s Tureckem jednak z vojensko-strategických důvodů, jednak chtěly využít místních surovinových zdrojů. Na druhé straně, podobně jako jinde v Evropě, se projevovala nedůvěra k příchozím jako rozvratným a nemorálním živlům. Konzervativní a liberální hlediska se střetávala i v monarchii a postupně vítězilo poznání, že společenský rozvoj bez migrací by byl značně paralyzován. Např. v roce 1794 policejní ministr Pergen upozorňoval, že do měst přichází „množství hladových a nevychovaných lidí, kteří nemají co ztratit a revolucí jenom získají“. Navrhoval zákaz stavění dělnických kolonií i zákaz povolování sňatků. Nicméně v diskusích dvorské komory se v roce 1809 pro sadil liberální názor, že „pilný pracovitý muž, ačkoli se nám může zdát jeho chování pohoršivým, není nikdy státu a mravům nebezpečným“.124 O charakteru a rychlosti migrací můžeme usuzovat podle údajů o domov ském právu a urbanizaci, především z růstu měst. Ještě v polovině 19. století bydlela většina obyvatel pozdějšího Rakouska-Uherska ve svých domovských obcích. V roce 1890 více než 64 % všech obyvatel mocnářství mělo v obcích, ve kterých bydleli, domovské právo. V Dolním Rakousku včetně Vídně to bylo v roce 1890 jen 41,5 %. V roce 1843 žilo v obcích s více než dvaceti tisíci obyvatel 4 % lidí, zatímco v posledním desetiletí 19. století to bylo již přes 20%. V roce 1910 se sedm velkoměst (s více než 100 tisíci obyvatel) podílelo na obyvatelstvu 123 CHMELAŘ, H.: Höhepunkte…, s. 94-95, 110, 113, 116. 124 VEBER, Václav - HLAVAČKA, Milan - VOREL, Petr - POLÍVKA, Miloslav WIHODA, Martin - MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk: Dějiny Rakouska. Praha 2002, s. 396-397. 56


11 %.125 V celém Předlitavsku však bylo tehdy pouze 59 měst s více než 20 000 obyvateli, zatímco např. v Německu jich bylo 271. V Německu žilo ovšem dvakrát tolik obyvatel, proto je lepší srovnání procentuální. Zatímco v Německu činil v roce 1880 podíl obyvatel měst nad 100 tisíc lidí 7 %, o třicet let později již 21 %, v Rakousku vzrostl zmíněný podíl ve stejném období jen z 5 na 11 %.126 Povšimneme si nyní migrací do některých důležitějších středisek a zejmé na specifik přistěhovalectví a populačního vývoje v jednotlivých regionech. Míra pozornosti bude nerovnoměrná v závislosti na zpracování problematiky v literatuře, zejména budeme věnovat pozornost zvláštností migrací souvise jících s národnostním vývojem. Migračním procesům v Českých zemích bude věnována zvláštní kapitola, o haličských migracích se ještě zmíníme v souvis losti s výkladem o Ostravsku, kam tyto migrace směřovaly.

Vídeň Ve vnitřních migracích habsburské říše sehrávaly podstatnou roli migrace do hlavního města. Kolem roku 1750 byla Vídeň méně lidnatá než největší středoevropská města Praha a Hamburk. Mezi lety 1754-1857 počet obyvatel vnitřního města poklesl z 54 340 na 51 904, ale předměstí v té době vzrostla více než třikrát z 121 269 na 424 318 obyvatel. V roce 1850 bylo k Vídni při pojeno 33 okolních obcí, což jsou dnešní vídeňské okresy II-IX. Jedním z důležitých zdrojů růstu počtu obyvatel bylo stěhování řemeslní ků. V roce 1747 pocházelo z celkového počtu řemeslníků Vídně, kteří byli poddanými habsburského panovníka, nejvíce z Dolního Rakouska 970 (49,7 %), z ostatních alpských zemí 478 (25,5 %), z Českých zemí 366 (17,8 %)

125 ROZENBLIT, Marscha L.: Die Juden Wiens 1867-1914. Assimilation und Identität. Wien-Köln-Graz, Bohlau Verlag 1989, s. 22. 126 FLEISCHER, Manfred: Die politische Rolle der Deutschen aus den böhmischen Ländern in Wien 1804-1918. Studien zur Migration und zum Wirken politisch-administrativer Eliten. Frankfurt a. M., Peter Lang Europäischer Verlag der Wissenschaften 1999, s. 78-79.

57


a Uher 100 (5,1 %). Cizinců bylo nejvíce z Bavorska 324, Falce 323 a Pruské ho Slezska 63. Do poloviny 19. století se zvyšoval počet obyvatel Vídně hlavně převahou narozených nad zemřelými. Přesnější údaje pocházejí ze sčítání v roce 1857. Tehdy se narodilo 43,8 % Vídeňanů ve Vídni, v dnešních spolkových rakous kých zemích 18,7 %, v Čechách a na Moravě 20,9 %, v Haliči a Bukovině 0,7 %, v uherských zemích 5,0 %, v Německu 4,9 %. Situace se za další tři desetiletí změnila nepříliš výrazně, ubývalo cizinců a přibylo imigrantů hlavně z Českých zemí, jak ukazují údaje k roku 1890: Ví deň 44,7 %, ostatní rakouské země 15,1 %, Čechy a Morava 26,0 %, uherské země 7,4 %, Německo 1,9 %. Koncem 19. století pocházelo 64 % obyvatel Vídně z rodin imigrantů, což bylo více než v Budapešti, kde jejich podíl činil přes 60 %, v Berlíně pak jen 43 %. Podobně jako v jiných středoevropských městech byla i ve Vídni výrazná sezónní migrace, případně ti, kteří se přistěhovali, se po několika letech vra celi do své domoviny. V této souvislosti se často připomíná charakteristika Moniky Gletterové, která ve své práci o vídeňských Češích, srovnává Vídeň s hotelem obsazeným ovšem stále novými lidmi. Při analýzách je třeba vzít v úvahu, že údaje o „cizím“ obyvatelstvu jsou ve statistikách podstatně nižší, protože se sčítání lidu se provádělo zpravidla k 31. prosinci, kdy se mnozí imigranti vraceli na zimní měsíce do svých domovských obcí. 127 V roce 1910 měla Vídeň 2,3 milionu obyvatel. Vídeň jako hlavní město vykazovala velkou přitažlivost pro talenty celé země a poskytovala jim možnosti uplatnění. Podle zajímavých výzkumů vídeňských elit, které 127 STEIDL, Annemarie: Auf nach Wien! Die Mobilität des mitteleuropäischen Handwerks im 18. und 19. Jahrhundert am Beispiel der Haupt- und Residenzstadt. Sozial- und Wirtschaftshistorische Studien, Band 30. Wien-München, R. Oldenbourg Verlag 2003, s. 51, 54-56; GAWRECKI, Dan: Vznik a metamorfózy národních a státních identit ve středoevropských regionech. Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5, 2012, s. 98-99; BAKALA, Jaroslav: Charakter národnostní asimilace v největších průmyslových metropolích Rakouska-Uherska. Opava 1990, s. 10-14 (zde seznam další literatury); PITRONOVÁ, Blanka: Migrace do Vídně v období do roku 1914. Opava 1988 (rkp., uloženo ve Slezském ústavu Slezského zemského muzea v Opavě); BROUSEK, Karl. M.: Wien und seine Tschechen. Integration und Assimilation einer Minderheit im 20. Jahrhundert. München, R. Oldenbourg Verlag 1980, s. 15; GLETTER, Monika: Die Wiener Tschechen um 1900. Strukturanalyse einer nationalen Minderheit in der Großstadt. München 1972, s. 75. 58


uskutečnil Manfred Fleischer, podíl Vídně na vybraném souboru 2 054 pří slušníků zkoumaných politicko-administrativních elit v letech 1815-1938 činil 27,89 %, České země se podílely 24,73 %, zatímco například Halič jen 5,98 %, Štýrsko 3,84 % a na posledních místech se umístily Istrie a Dalmácie. Vel kou roli zde sehrávala celková vzdělanostní, kulturní a civilizační úroveň vý chozí země migrantů, ale také např. vzdálenost od hlavního města monarchie. Z elit pocházejících z českých zemí převažovali přistěhovalci z německých okresů českých zemí, relativně více jich bylo z Moravy a Slezska. Z počtu vídeňských elit pocházejících z českých zemí bylo 59,06 % z Čech, 31,52 % z Moravy, 9,25 % ze Slezska; přitom z úhrnu počtu Němců přistěhovalých z českých zemí bylo 70,25 % z Čech, 20,48 % z Moravy a 9,27 % ze Slezska. Nevelká vzdálenost patřila k hlavním příčinám přitažlivosti Vídně pro moravské vysokoškolské studenty. V letním semestru 1889 bylo imatriku lováno na vídeňské univerzitě z celkového počtu moravských studentů 65 %, zatímco v Praze něco přes 24 %. V zimním semestru 1912/13 získalo vysokoškolské vzdělání na některé z vídeňských vysokých škol ještě téměř 50 % moravských studentů. Z českých studentů se ve Vídni 1889 imatrikulovalo 14,15 % a do roku 1912/13 jejich počet poklesl na 12 %. Je třeba zvážit, že němečtí studenti ze severních Čech odcházeli na univerzity také do Lipska, Halle nebo Berlína.128

Židé ve Vídni Podobně jako v jiných velkoměstech rostl i ve Vídni počet Židů. Počátkem 19. století bylo ve Vídni jen 132 tolerovaných židovských rodin (asi 1400 lidí), kteří přicházeli do Vídně většinou z Čech a Moravy po vydání tolerančního patentu. V polovině století jich bylo asi patnáct tisíc, z toho s domovským právem 6 217. Přelom znamenalo zrovnoprávnění Židů na základě prosinco vé ústavy. V roce 1869 jich žilo ve Vídni 40 230 (2,2 %), do roku 1910 vzrostl jejich počet více než čtyřnásobně na 175 318 (tj. 8,3 % z obyvatel města). Nejvíce Židů žilo v roce 1857 v Leopoldstadtu (58 %) a 28 % ve vnitřním městě. Kolem poloviny století přicházelo nejvíce Židů z Uher a Moravy, v po sledních dvou desetiletích před Velkou válkou pak vrcholila židovská imigrace 128 FLEISCHER, M.: Die politische Rolle…, s. 17, 28, 78-79, 86, 94-96, 411. 59


z Haliče a Bukoviny, která přivedla do Vídně tisíce ortodoxních, většinou chudých Židů. V roce 1880 se asi polovina vídeňských Židů narodila ve Vídni a Dolních Rakousích, 15-19 % v Čechách, 12-14 % na Moravě a ve Slezsku, 2 % v Ha liči, kolem 10 % v Uhrách a v cizině, přičemž Zalitavsko bylo považováno za cizinu. Podíl židovských migrantů do Vídně z jednotlivých zemí monarchie se výrazně nezměnil ani po přelomu století. Je třeba počítat s tím, že mnozí se již ve Vídni narodili jako děti a vnuci bývalých přistěhovalců. Podle mat rik bylo ovšem židovských otců a těch mužů, kteří uzavírali ve Vídni sňatky, mnohem více. Pokud jde o Židy z Uher, 70 % z nich pocházelo ze západního Sloven ska a západního Maďarska. Ke stěhování Židů z Haliče přispěl jejich bojkot v roce 1910, kdy úřady v Haliči zakázaly Židům šenkování alkoholických ná pojů, což patřilo k hlavním zdrojům jejich obživy. Podle výše daní odevzdá vaných izraelské kultovní obci patřili Židé narozeni ve Vídni k nejmajetněj ším, k relativně bohatým patřili i migranti z Čech a Moravy, zatímco Haličané patřili k nejchudším vrstvám vídeňského obyvatelstva.129 Asimilace Židů ve Vídni byla ulehčena do značné míry i tím, že přicházeli z malých a středních měst, nikoli z venkova, na rozdíl od jiných přistěhovalců. Pro Židy byla Vídeň symbolem svobody, přesto, že projevy antisemitismu v ní zejména od 80. let sílily. Ve Vídni se Židé výrazně podíleli na německé kultuře a často představo vali její avantgardu. Asimilace se týkala především elit, které byly v židovské komunitě poměrně silně zastoupeny. Jejich rychlejší asimilace byla umožněna i tím, že byly spjaty s německou kulturou a rychle zaznamenaly společenský vzestup. Podle sňatkových matrik bylo mezi vídeňskými Židy 3,8 % státních úředníků, 11,1 % příslušníků svobodných povolání. 3,4 % továrníků, 33,3 % obchodníků, 35,2 % obchodních příručích, avšak jen 8 % řemeslníků a 5% dělníků. Mezi židovskými elitami bylo samozřejmým požadavkem vzdělání. Stefan Zweig v nostalgicky pojatém autobiografickém díle „Die Welt von gestern“ o tom píše: „Das ich nach der Volksschule auf das Gymnasium gesandt wur de, war nur eine Selbstverständlichkeit.“ Nejvíce židovských gymnasistů bylo 129 ROZENBLIT, Die Juden Wiens …, s. 7, 24, 27, 29, 35, 40, 41, 44-46; BETTELHEIM, Peter – LEY, Michael (hg.): Ist jetzt hier die „wahre Heimat“? Ostjüdische Einwanderung nach Wien. Wien 1993. 60


podle místa narození z Vídně, rozdíly mezi těmi, kteří se narodili v jiných zemích, však nebyly příliš velké, což platí i o Haliči a Bukovině. Ve školním roce 1910/1911 bylo na gymnáziích II. vídeňského okresu z celkového počtu židovských studentů 12,2 % z Haliče a Bukoviny. Nežidovských gymnazistů přistěhovalých z různých zemí bylo procentuálně méně než židovských. Asimilace a akulturace Židů ve Vídni se však netýkala ortodoxních Židů z Haliče a Bukoviny, kteří tvořili uzavřenou komunitu sídlící hlavně ve 2. vídeňském okrese. Konverze Židů ke křesťanství byly relativně níz ké, i když ve srovnání s jinými velkými městy monarchie i Evropy patřily ve Vídni k nejpočetnějším. Ve Vídni v roce vystoupilo v roce 1890 z židovské náboženské obce 302 členů, zatímco v Praze žádný a v Berlíně ročně mezi lety 1872-1902 asi 94 osob. Nejvíce židovských konvertitů patřilo k příslušníkům svobodných povolání. Někteří Židé konvertovali ke křesťanství z důvodů kariérního vzestupu, jako např. G. Mahler, K. Kraus, jiní zase v důvodů smíšených sňatků. Z celkového počtu vídeňských Židů uzavřelo smíšené manželství v roce 1895 3,8 %, o patnáct let později již 8,1 %, což se týkalo více mužů než žen. 130

Vídeňští Češi Příspěvek Čechů k rozvoji Vídně je všeobecně uznáván, jak to zdůraznil i rakouský spolkový kancléř Bruno Kreisky 28. března 1977: „Die Wiener Tschechen haben in einer so einzigartigen Weise das Antlitz Wiens mitge formt und so auch das Bild Österreichs mitgestaltet, daß ich kaum anderes Beispiel auf diesem Kontinent kenne, das einem ähnlichen Integrationspro zeß der Völker unterworfen wäre.“131 Vystěhovalectví do Vídně představovalo v rámci emigrace z Českých zemí významný fenomén. Kořalkovi uvádějí, že v letech 1841-1850 se z českých zemí vystěhovalo 54 tisíc osob, v 60. letech přes 177 tisíc a v 80. letech 19. století 251 tisíc. Z nich se polovina stěhovala do Vídně, druhá polovina do ci ziny, zvláště do USA.132 130 TAMTÉŽ, s. 9, 14-15, 29, 43, 59, 106, 122, 124, 133-134, 138, 143, 131 BROUSEK, K. M.: Wien und…, s. 7. 132 KOŘALKA, J. – KOŘALKOVÁ, K.: Základní tendence …, s. 31. 61


Čeští cihlářští dělníci ve Vídni Z Čech a Moravy se v letech 1850-1914 vystěhovalo 1,6 mil. lidí, nejví ce v letech 1900-1913, kdy počet emigrantů dosahoval téměř půl milionu. Hlavní proudy migrace směřovaly do monarchie, především Vídně a Dolních Rakous.133 Nejintenzivnější bylo české přistěhovalectví od 60. let. V roce 1880 byla ve Vídni asi 1/3 obyvatelstva příslušná do Českých zemí, což představovalo 234 790 vídeňských obyvatel, v celém Dolním Rakousku představovali imi granti z českých zemí necelý dvojnásobek (418 920). Jen v 80. letech se z Čes kých zemí přistěhovalo do Dolních Rakous 237 303 lidí, z toho více než devět desetin do Vídně. Počet těch, kteří se hlásili k Čechům, nelze přesněji zjistit, odhady jsou jen málo spolehlivé. Např. v roce 1900 se 438 695 obyvatel Vídně narodilo v Českých zemích, z nich asi 300 000 v okresech s převahou českého obyvatelstva. Statistik Jan Srb odhadl počet etnických Čechů ve Vídni na 310 až 350 000. Podle sčítání, kde za ukazatel národnosti byla všeobecně (nikoli 133 ZEITLHOFER, Hermann: Migrace na českém venkově na počátku 20. století. In: Dějiny migrací v českých zemích v novověku. Historická demografie 30, 2006, suplement, s.128. Odkazuje na: DRBOHLAV, Dušan: Die Tschechische Republik und die internationale Migration. In: Heinz Fassmann – Rainer Münz (edd.) Ost-West-Wanderung in Europa. Wien 2000, s. 163-181. 62


však úředně) považována obcovací řeč, se hlásilo k Čechům v letech 18801910 jen 4,0-6,9 % z celkového počtu vídeňského obyvatelstva. Nejvíce Vídeňanů s českou obcovací řečí bylo zjištěno v roce 1900 (102 974).134 Uvedená čísla lze posuzovat z různých hledisek. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, když značnou část osob, které se ve Vídni hlásily k české obcovací řeči, budeme považovat částečně za etnicky uvědomělé Čechy, ale zejména za imigranty, kteří se ještě nestačili naučit německy. Když Heinrich Rauchberg v práci o národní državě v Čechách uváděl, že k české obcovací řeči se ve Víd ni hlásila necelá čtvrtina lidí, kteří se v „sídelním českém území“ Čech a Mo ravy narodili, oprávněně připisoval tento fakt „úspěšnější“ asimilaci přistěho valých Čechů, než tomu bylo u českých přistěhovalců do západních Čech.135 Čeština ve Vídni byla zřejmě rozšířenější než by se dalo vyvozovat ze statistik podle obcovací řeči. Jeden z řemeslnických expertů v roce 1873 např. konstatoval, že učedník, který mluví německy, se časem musí učit také česky. I německy mluvící mistr se měl učit česky, aby se dorozuměl se svými pracovníky.136 Od 80. let se začaly vyostřovat i ve Vídni nacionální konflikty. Vyhrocovaly se při sčítáních lidu, kde tzv. německé „obranné spolky“ nabádaly zcela podle dobových předpisů vídeňské Čechy, aby se hlásili k němčině. Uvádíme část z provolání spolku Bund der Deutschen in Niederösterreich z roku 1910: „Wer in Wien lebt und hier sein Brot verdient, sei es als Beamter, Geschäft streibender, Arbeiter usw., muß sich der deutschen Sprache bedienen, seine Umgangssprache ist und bleibt daher deutsch, mag er auch zu Hause spre chen wie er will, geradeso wie die Umgangs- und Unterrichtssprache aller schulpflichtigen Kinder an den öffentlichen Schulen Wiens die Deutsche ist.“ Před sčítáním lidu byl vyvíjen na Čechy nátlak motivovaný iracionálním stra chem z „čechizace“, bylo jim vyhrožováno výpověďmi z bytu a propuštěním 134 KÁRNÍKOVÁ, Ludmila: Vývoj obyvatelstva v českých zemích 1754-1914. Praha, NČSAV 1965, s. 135; BROUSEK, K. M.: Wien und…, s. 22; HECKE, Wilhelm: Die Bevölkerungszuwanderung in die Großstädte Wien und Berlin. In: Archiv für Landes- und Volksforschung 5, 1941, 1, s. 85; GAWRECKI, D.: Vznik a metamorfózy…, s. 98.; SRB, Jan: Sčítání lidu v král. hlavním městě Praze a obcech sousedních provedené 31. prosince 1900. Díl III. Poměry populační v podrobném zpracování. Praha 1908, s. 286-287. 135 RAUCHBERG, Heinrich: Der nationale Besitzstand in Böhmen. Leipzig 1905, I. díl, s. 301-303. 136 STEIDL, Auf nach Wien! …, s. 48-49. 63


ze zaměstnání, z čehož jen málo bylo realizováno, nicméně psychologicky to bylo působivé.137 Vídeň byla v 19. století důležitým českým národním a politickým středis kem. V roce 1761 vyšly první noviny ve Vídni v češtině (C. k. privilegované české vídeňské poštovní noviny). Čeština byla od roku 1775 jako vyučovací předmět na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. České spolky vznikaly ještě před rokem 1848, ve městě vycházela česká periodika různého politického zabarvení. Také české divadelní hry byly provozovány již před rokem 1848. V roce 1863 vznikl divadelní spolek Pokrok, byly zakládány pěvecké spolky. K nejvýznamnějším patřila Slovanská beseda založená roku 1865. Vznikaly studentské spolky, vídeňský Sokol byl založen už v roce 1867. Z politických organizací byly nejvýznamnější dělnické spolky, které vydávaly své noviny. V roce 1890 byla ve Vídni založena Ústřední jednota nepolitických spolků slovanských v Dolních Rakousích, v roce 1872 vznikl školský spolek Komenský. Postavení Čechů komplikovalo neuznání Čechů v Dolním Rakousku za „národní kmen“, který by mohl uplatňovat práva podle ústavy z roku 1867. Přesto však vyrůstaly další české politické spolky a organizace politických stran, nejen sociálních demokratů, ale i mladočechů a národních socialistů, odborové spolky, peněžní ústavy. V roce 1899 bylo ve Vídni a Dolním Rakousku 37 českých sociálně demokratických spolků s 3 044 členy. Do roku 1907 se rozrostl jejich počet na 81 s 4 800 členy. Strana měla své tiskárny; avšak ani ve Vídni se nevyhnula různým vnitrostranickým sporů (např. mezi autonomisty a centralisty). České bohoslužby byly ve Vídni časté, v roce 1908 si Češi ve 3. vídeňském okrese koupili za půl milionu ko run vlastní kostel.138 Po první světové válce se situace vídeňských Čechů podstatně změnila. Žili ve státě, do nějž České země už nepatřily. Mnozí představitelé elit ode šli do Československa, asimilace se dále urychlila. Podle rakouské statistiky 137 BROUSEK, K. M.: Wien und …, s. 23-24; BRIX, Emil: Die nationale Frage an Hand der Umgangssprachenerhebungen in den zisleithanischen Volkszählungen 1880-1910. Phil. Diss. Wien 1979, s. 181. 138 BROUSEK, K. M.: Wien und …, s. 7-25; VOLF, Josef: Počátek českého novinářství ve Vídni. Dunaj, 3, 1925/26, č. 4/5, s. 133; MACHÁT, Antonín: Naši ve Vídni. Praha 1946; KOUKOLÍK, Sylvia Erna: Studien zur Geschichte der Wiener aus den Ländern der böhmischen Krone in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts. Phil. Diss. Wien 1971; OTRUBA Gustav: Wiener Flugschriften zur Sozialen Frage 1848. Wien 1980; GLETTER, M.: Die Wiener Tschechen …; s. 80. SOUKUP, František: Česká menšina v Rakousku. Přehled 64


z roku 1923, v níž se sčítala ob covací řeč, žilo ve Vídni 79 278 Čechů a 2 066 Slováků, z nich mělo 48 452 rakouskou a 32 992 československou státní pří slušnost. Mimo Vídeň, hlavně ve městech, se nacházelo v Ra kousku asi 40 tisíc Čechů a Slo váků. V roce 1934 se v Rakousku místo národnosti zjišťovala ja zyková příslušnost. K českému a slovenskému jazyku se ve Víd ni hlásilo 38 662 Čechů a 1052 Slováků, z nich mělo rakous kou příslušnost 28 403 Čechů a 1052 Slováků. K českosloven ské jazykové příslušnosti se hlá silo 10 168 Čechů a 610 Slová ků. V celém Rakousku žilo být 51 866 Čechů a Slováků. V roce 1939 se ve Vídni při Kalendář vídeňských Čechů 1903 hlásilo 56 248 obyvatel k české nebo slovenské mateřské řeči. Rozdíl se vysvětluje tím, že v roce 1934 se zjišťovala hovorová řeč a v roce 1939 řeč mateřská.139

vývoje české menšiny na území dnešní republiky rakouské, zvláště ve Vídni. Praha 1928; HUBKA, Antonín: Čechové v Dolních Rakousích. Praha 1901 aj. 139 HEROLDOVÁ, Iva: Reemigrace Čechů z Rakouska po 2. světové válce. In: Češi v cizině 4. Praha 1989, s. 223. 65


Poznámky k jiným rakouským zemím140 Tempo industrializace a urbanizace v habsburské monarchii bylo relativně pomalé, zejména pro nedostatek levného podnikatelského úvěru. Přesto však hlavní příčinou přesunů obyvatelstva byla hospodářská modernizace, i když se ještě ve 30. letech 19. století setkáváme s jedním z posledních projevů nábo ženské netolerance vedoucích k vystěhovalectví. Tehdy bylo i zemskými in stitucemi donuceno několik tisíc zillertálských protestantů žijících v Tyrolsku pár desítek kilometrů na východ od Innsbrucku, opustit monarchii a odejít do Pruského Slezska. Nejprogresivněji se rozvíjely Dolní Rakousy s Vídní, České země a Štýr sko. Nicméně po skončení napoleonských válek byl po Vídni druhým nejlid natějším městem v monarchii Milán. Lombardsko-benátské království odvá dělo do státní pokladny třetinu veškerých daní, i když v něm žila jen šestina obyvatel monarchie. Podíl Italů na správě země se však snižoval od jejího začlenění do monarchie ( 1815) do 40. let 19. století z 80 % na pouhých 20 %. V 70. a 80. letech 19. století byla dokončena proměna staré společnosti v občanskou a nevídanou vlnu industrializace a urbanizace zažily zejména severozápadní země monarchie. Kromě Vídně se na území dnešního Rakouska stal před první světovou válkou velkoměstem Štýrský Hradec, počtu 100 tisíc obyvatel se blížil také hornorakouský Linec. Přistěhovalectví do Štýrského Hradce zesílilo zejména od poloviny 19. století. Město mělo již tehdy dobré železniční spojení s Vídní

První evropská železnice pod průsmykem Semmering 140 VEBER, Václav - HLAVAČKA, Milan - VOREL, Petr - POLÍVKA, Miloslav WIHODA Martin - MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk: Dějiny Rakouska …, s. 416, 384, 399, 390, 442; SCHÜLLER, Anton L. - SCHÜLLER, Helga: Steiermark. Mein Heimatland. Graz 2003, s. 20. 66


i Terstem a po Vídni druhou nejvýznamnější univerzitu v rakouských zemích (Karl-Franzens Universität). Lidé přicházející z nejrůznějších koutů monar chie i z blízkého venkovského okolí, nacházeli obživu v místním obchodě a průmyslu.

Uhry, Budapešť a jiné migrační cíle Populační vývoj uherské části monarchie byl na dvě století ochromen tureckou expanzí. Budín byl dobyt vojsky Karla Lotrinského 2. září 1689, během několika let byla získána další města, pod kontrolu Habsburků se dostalo i Sedmihradsko. Budín a celá země byly zubožené a vydrancované. Uhry po vyhnání Turků měly 3,5 milionu obyvatel, stejně jako počátkem 16. století, další katastrofu a zbídačení obyvatelstva přinesla protihabsburská povstání a morová epidemie. Poté došlo k rozmachu země, do poloviny 19. století vzrostl počet obyvatel čtyřikrát, což bylo výsledkem jak přirozeného růstu obyvatel, tak migračních přírůstků, které byly organizované i spontánní. V jejich důsledku se podíl Maďarů ve sledovaném období snížil z 50 na 40 %. Přínos Slováků, Chorvatů, Rusínů, Němců, Rumunů a Srbů byl pro hospo dářský, kulturní a populační vývoj nezastupitelný. Současně se tak vytvářely i zárodky budoucích etnických a národnostních konfliktů, jež se nesporně podílely na rozpadu Uher po první světové válce. V roce 1842 žilo v Uhrách 12 milionů obyvatel, z toho 38 % Maďarů, 17 % Rumunů, 13 % Slováků, 10 % Němců, 9 % Srbů, 7% Chorvatů, 3,5 % Rusínů, 2 % Židů. Jen část etnik však žila na souvislém území. Maďarské vládnoucí elity se snažily zabránit poklesu počtu etnických Ma ďarů vedle různých maďarizačních opatření i prosazováním koncepce jednot ného uherského politického národa. Ta na jedné straně byla iluzí a nemohla být etnickými menšinami akceptovatelná, na straně druhé svou otevřeností umožnila zejména v městském prostředí asimilaci a akulturaci Židů, Slováků, Srbů, Řeků, Arménů a dalších etnik. Jak dosvědčují statistiky, byla maďarizační politika do značné míry úspěš ná. V roce 1910 žilo v Zalitavsku 48,1 % Maďarů, 9,8 % Němců a 9,4 %, Slováků. Zbytek tvořili Rumuni, Chorvati, Srbové a Italové.141 141 VEBER, Václav - HLAVAČKA, Milan - VOREL, Petr - POLÍVKA, Miloslav WIHODA Martin - MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk: Dějiny Rakouska …, s. 448. 67


Sociální a národnostní poměry přispěly u národních menšin v Uhersku k jejich vystěhovalectví do zámoří. V posledních 25 letech existence monar chie se vystěhovalo z Uher do Ameriky 1,5 milionů obyvatel, z nichž etnic kých Maďarů byla „jen“ třetina.142 Urbanizační proces v uherské polovině říše byl dosti nevyvážený. Bouřlivý až překotný byl rozvoj hlavního města. V letech 1867-1914 vzrostl v Buda pešti počet obyvatel z 270 000 na 880 000. Podíl migrací na rozvoji Budapešti byl rozhodující. Maďarizace Budapešti byla zřejmě rychlejší než germanizace Vídně. Zatímco v roce 1890 žilo v hlavním městě Uher 66,3 % Maďarů, 24 % Němců a 5,5 % Slováků, o dvacet let později vzrostl počet Maďarů na 85,9 %, zatímco výrazně poklesl podíl Němců ( 9 % ) i Slováků (2,3 % ). Rozvoj zaznamenala i další uherská města, populace ve městech nad deset tisíc obyvatel se zdvojnásobila, rostl počet obyvatel ve správních, dopravních a obchodních centrech, ale pouze Segedín překročil 100 000 obyvatel.143 Počet obyvatel Prešporku (dnes Bratislava) se v letech 1850-1907 zvýšil z 42 na 70 000. Město mělo pestrou etnickou strukturu, v polovině 19. století žilo ve městě 74,6 % Němců, 17,9 % Slováků a 7,4 % Maďarů. Do přelomu století se však maďarizační politika významně projevila i v etnické skladbě města. V roce 1907 tvořili Maďaři již třetinu obyvatelstva, počet Němců po klesl o čtvrtinu a Slováci představovali sedminu z celkového počtu obyvatel. Židé se vedle Němců překláněli stále více i k Maďarům.144 Na Slovensku bylo běžné sezónní stěhování o žních ze severních oblastí na úrodný jih. Ti, kteří se nemohli v domovských oblastech uživit, migrovali v rámci Uher, Předlitavska a často i Evropy jako podomní obchodníci, dráte níci a pomocní dělníci. Mnozí se usadili v jižních částech Uher, v Předlitavsku, ale i na Balkáně nebo v Rusku. V Budapešti počátkem 20. století žilo téměř 100 000 Slováků. Silné bylo slovenské vystěhovalectví do zámoří, často odcházeli jen muži, kteří se po letech vraceli s ušetřenými prostředky. Nejvíce lidí se stěhovalo z východního a severního Slovenska. Od přelomu století podporovali sloven 142 KONTLER, László: Dějiny Maďarska. Praha 2001, s. 165-166, 174, 220, 282-283. 143 KONTLER, L.: Dějiny…, s. 286-289; GAWRECKI, D.: Vznik a metamorfózy …, s. 100; BAKALA, Jaroslav, Charakter …, s. 17-19, 48-50; TÓTH-EPSTEIN, Elisabeth (Hg.): Historische Enzyklopädie von Bupapest. Budapest 1974, s. 19-22, 46. 144 HORVÁT, Vladimír - LEHOTSKÁ, Darina - PLEVA, Ján: Dejiny Bratislavy. Bratislava 1992. 68


ští emigranti v USA ideově i prostřednictvím peněžních sbírek rozvoj národ ního hnutí na Slovensku.145

Bukovina, Banát, Vojenská hranice a jižní části monarchie K velmi zásadním přesunům obyvatelstva docházelo v těch okrajových částech monarchie, které byly připojeny k habsburské říši (vesměs k její poz dější zalitavské části) po porážce Turků. Migrace do tohoto prostoru byly zčásti organizovány státními orgány, zčásti byly i spontánní. S modernizační mi industrializačními a urbanizačními procesy souvisely však jen v malé míře.

Bukovina Bukovina byla připojena k habsburské říši v roce 1775. Vídeňská admi nistrativa usilovala o zalidnění této řídce osídlené země a povznesení země dělské výroby. Byli získáváni kolonisté z různých zemí říše, zejména Němci. Osidlovací proces komplikovaly zpočátku války a trvale nedostatek kapitálu, kterým by stát kolonisty podporoval. Země se rychleji rozvíjela po oddělení od Haliče v roce 1849. V letech 1775-1893 bylo založeno 58 nových obcí s pestrou národnostní strukturou: v 26 z nich měli převahu Němci, přičemž většinu z těchto obcí založili Němci z Pošumaví, v 11 obcích převládalo ma ďarské obyvatelstvo, v sedmi slovenské, v šesti obcích ruské obyvatelstvo tzv. Lipované, což byli potomci staroobrjadců, resp. raskolniků uprchlých z Ruska za Petra I, čtyři obce byly rumunské, tři rusínské (v jednom případě uvá děni jako Huculové), jedna obec je uváděna jako slovensko-rusko-německá. Z Haliče přicházelo do oblasti také velké množství Židů. Administrativ ním střediskem země byly Černovice, které v roce 1775 čítaly 2 300 obyvatel, do konce 19. století vzrostl počet obyvatel téměř třikrát (65 800). Nejpočet nějším etnikem byli ve městě na přelomu století Židé (33 %), dále Rusíni (19 %), Němci 17 %, Rumuni (15 %) a Poláci (15 %). Z hlediska národnostních poměrů měla význam černovická univerzita s převážně německým vyučova cím jazykem, která vznikla po „polonizaci“ lvovské univerzity v 70. letech 19. století. Bukovina zůstávala zemědělskou oblastí s pestrou národnostní struk turou, jež byla důsledkem nejrůznějších přesunů obyvatelstva. Např. v polo vině 19. století byli v zemi nejpočetněji zastoupeni Rumuni (44,6 %), po nich 145 KOVÁČ, Dušan: Dějiny Slovenska. Praha 1998, s. 142-143-144. 69


Rusíni a Huculové 38,2 %, Němci 6,4 % (převážně úředníci, řemeslníci, inže nýři), Židé 6,4 % (hlavně ve městech, obchodníci, řemeslníci, lékaři, advokáti), Poláci 3 % (převážně ve městech), Maďaři (1,6 %) aj.146 Národnostní roz pory v zemi se snažili němečtí liberálové překonávat uplatňováním koncep ce „svobodomyslného svazku Rumunů, Rusínů, Židů a Poláků“. Tyto snahy ztroskotaly na přelomu století, ostatně v celé monarchii liberalismus politicky všeobecně ustupoval nacionálním a extrémně nacionálním směrům.147

Černovice, hlavní město Bukoviny počátkem 20. století

146 SCHARR, Kurt: Erfolg oder Mißerfolg? Die Durchsetzung des modernen Territorialstaates am Besipiel des Ansiedlungswesens in der Bukowina von 17741826. In: Manner, Hans Christian (Hg.): Grenzregionen der Habsburgermonarchie im 18. und 19. Jahrhundert. Ihre Bedeutung und Funktion aus der Perspektive Wiens. Münster 2005, s. 51-87; UNGUREANU, Constantin: Bucovina În perioada stăpânirii austriece 1774-1918. Chişinău 2003. 147 CORBEA-HOIŞIE, Andrei: Czernowitz 1892. Die nationale Ende in der Bukowiner Innenpolitik aus Wiener Sicht. In: Manner, Hans Christian (Hg.): Grenzregionen der Habsburgermonarchie im 18. und 19. Jahrhundert. Ihre Bedeutung und Funktion aus der Perspektive Wiens. Münster 2005, s. 89-101. 70


Banát Merkantilistické aktivity vídeňských centrálních úřadů v Temešském Ba nátu, kde se nacházely podniky na zpracování železné a měděné rudy, byly v 18. století spojeny s usídlováním odborně vzdělaného především němec kého obyvatelstva, což přispělo k rychlému rozvoji tamního hospodářství. Současně se zde usídlovaly i menší skupiny Italů, kteří se zabývali pěstováním bource morušového a arménští odborníci na zpracování kůže. Upřednost ňováni byli zejména katoličtí migranti ze západní Evropy, hlavně Francou zi z Lotrinska, ale také katoličtí křesťané z Bosny a Bulharska, přicházeli i Slováci a později Češi a Němci z českých zemí. Region ležící na strategické tzv. Vojenské hranici byl plánovitě osídlován rumunským a srbským obyvatel stvem. Habsburkové často vystupovali jako protektoři balkánských katolíků. V některých obdobích byl Banát spravován bezprostředně z Vídně, většinou byl však součástí uherské části monarchie.148 Centrálně plánované osídlování začalo za panování Karla VI., kdy se stej ně jako později v polovině 50. let 18. století soustřeďovalo do správního cen tra regionu a na jeho jižní později i severní okrajové části. Po sedmileté válce se přistěhovalo do Banátu kolem 50 000 německých osídlenců motivovaných panovnickým kolonizačním patentem z roku 1763; prioritou bylo tehdy po zvednutí místního zemědělství. Osidlování Banátu bylo v historiografii ozna čováno za podstatný civilizační přínos, současné dějepisectví bere však v úva

148 BORN, Robert: Bollwerk und merkantilisches Laboratorium. Das Temeswarer Banat in den Planungen der Wiener Zentralstellen (1716-1778). In: Manner, Hans Christian (Hg.): Grenzregionen der Habsburgermonarchie im 18. und 19. Jahrhundert. Ihre Bedeutung und Funktion aus der Perspektive Wiens. Münster 2005, s. 42-43; JORDAN, Sonja: Die kaiserliche Wirtschaftspolitik im Banat im 18. Jahrhundert. München 1967; CALINCOF, Eleonora: Streiflichter zum Siedlungsbild des Banats im 18. Jahrhundert. In: Das achtzehnte Jahrhundert und Österreich. Jahrbuch der Österreichischen Gesellschaft zur Erforschung des achtzehnten Jahrhunderts 10, 1995, s. 125-140; WOLF, Josef: Ethnische Konflikte im Zuge der Besiedlung des Banats im 18. Jahrhundert. Zum Verhältnis von Einwanderung, staatlicher Raumorganisation und ethnostrukturellen Wandel. In: Beer, Mathias/Dahlmann, Dittmar: Migration nach Ost- und Südosteuropa vom 18. bis zum Beginn des 19. Jahrhunderts. Stuttgart 1999, s. 337366. 71


hu i to, že se tak dělo v rozporu se zájmy usedlého rumunského a srbského obyvatelstva.149

Vojenská hranice a jižní části monarchie Na Balkáně byly značné přesuny obyvatelstva spojeny s tureckou expan zí. Např. již v 16. století se často i za pomoci vrchností stěhovali Chorvati do Dolních Rakous, západních Uher a na Moravu. Při upevňování tzv. Vojen ské hranice na chorvatském území se do tohoto prostoru stěhovali příslušníci různých balkánských etnik, kteří získávali dědičně pozemky když se zavázali, že budou bojovat proti Turkům. Tito „hraničáři“ měli garantovánu svobodu vyznání i jistou autonomii ve vojenských záležitostech, nemuseli robotovat a platit daně. Po rozhodujících porážkách Turků koncem 17. století přicházeli do jižních částí Uher pravoslavní Srbové, katoličtí Chorvaté osidlovali Podunají a území mezi Dunajem a Tisou, 10 000 bosenských Chorvatů se usídlilo ve Slavonii. Ve druhé polovině 18. století se z Vojenské hranice vystěhovávali Srbové do Ruska, vedeni obavou, že se území, na nichž žili, připojí k Chorvatsku. Soužití Chorvatů se Srby v důsledku migrací po tureckých válkách nemělo jen konfrontační charakter, ale přispívalo k procesu jazykového sbližování a vytvoření spisovné srbochorvatštiny.150 V polovině 19. století žilo v „civilním Chorvatsku“ 69,39 % Chorvatů a 25,64 % Srbů, na Vojenské hranici 50,11 % Chorvatů a 32,43 % Srbů. Za tímco v Chorvatsku Srbů přibývalo, v Uhrách a Sremu se jejich počet snižo val. Po okupaci Bosny a Hercegoviny v roce 1878 se přistěhovalo do oblasti 1,6 milionů slovanského obyvatelstva. Okupace Bosny a Hercegoviny vyvola la rozsáhlé přesuny tamního obyvatelstva. Zemi opustilo téměř 200 000 oby vatel, převážně muslimů, avšak 150 000 vojáků, úředníků, učitelů, zdravotníků i dělníků imigrovalo do oblasti z nejrůznějších částí habsburské monarchie. 149 BORN, Robert: Bollwerk ..., s. 47-49; ROTH, Erik: Die planmäßige Besiedlung des mittleren Donautals, insbesondere des Banats, im 18. Jahrhundert. In: Südostdeutsches Archiv 3233 (1989-90), s. 90-105; TÝŽ: Die planmäßig angelegten Siedlungen im Deutsch-Banater Militärgrenzbezirk 1765-1821. München 1988. 150 ŠESTÁK, Miroslav - TEICHMAN, Miroslav - HAVLÍKOVÁ Lubomíra - HLADKÝ, Ladislav, PELIKÁN, Jan: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998, s. 141-142, 148, 159, 172-173. 72


V důsledku těchto migrací se během deseti let v Bosně snížil podíl muslimů z 38,7% na 32,25 %, katolíků přibylo z 18,08 % na 22,89 %, zastoupení pra voslavných Srbů bylo standardní 43 %. Tyto změny nepochybně souvisely i s migracemi, v zanedbatelné míře s rozvojem průmyslu a celkovými modernizačními procesy, ostatně Chorvat sko, Slavonie, Dalmácie, Bosna a Hercegovina patřily k hospodářsky nejzaos talejším územím říše. Z jihoslovanských národů patřili k „nejprůmyslovějším“ Slovinci výrazně převažující v Kraňsku, početně zastoupeni byli i ve Štýrsku, Korutanech, Terstu a Istrii. Avšak i slovinské obyvatelstvo hledalo východisko ze svízelných sociálních poměrů v emigraci do zámoří. To bylo jednou z příčin pomalého přírůstku počtu obyvatel ve slovinském Kraňsku, který v letech 1846-1910 dosáhl pou ze 11,3 %. Spolu s migracemi docházelo v jihoslovanském prostředí k prosazování němčiny v úřadování. Chorvatský politik Ante Trumbić v roce 1903 charak terizoval v této souvislosti německý „Drag nach Osten“ jako nebezpečí pro Slovany „od Alp až po Marici“ a prosazoval protiněmeckou spolupráci Chor vatů, Srbů, Italů i Maďarů.151

151 TAMTÉŽ, s. 184-185, 358, 305, 344. 73


74

5. Migrace a České země

5. Migrace a České země Podobně jako jiná území jsou České země úzce spojeny s nejrůznějšími územními pohyby obyvatelstva. Za středověké kolonizace přicházeli Němci, tvářnost obyvatelstva se měnila v důsledku nejrůznějších vojenských střetnutí, husitských válek, války třicetileté atd. Novodobá modernizace, zejména industrializace a urbanizace, byla také spojena se značnými přesuny obyvatelstva. Před rokem 1848 největší vystě hovalectví směřovalo do Vídně, od druhé poloviny 19. století rostlo vystěho valectví do Ameriky. Zatímco v polovině století emigrovalo jen několik tisíc lidí, např. v r. 1853 odešlo z českých zemí 4 000 lidí, o rok později již 6 500, z nichž nejvíce pocházelo ze zemědělských krajů, v pozdějších letech nabylo vystěhovalectví masových rozměrů. Před světovou válkou žilo podle různých odhadů 1,2 mil. osob naroze ných v Českých zemích na jiných územích, z nich asi 450 000 mimo Předli tavsko, hlavně v USA a v Německu. V Předlitavsku, zejména ve Vídni, žílo 750 000 emigrantů z našich zemí. Přesto je zaznamenán díky převaze počtu narozených nad zemřelými ve sledovaných letech přírůstek obyvatelstva vět ší než 52,5 %. Některé odhady uvádějí celkový počet vystěhovalců vyšší až 1,6 milionu osob, hlavní vystěhovalecké proudy jsou však charakterizovány shodně.152 152 KÁRNÍKOVÁ, Ludmila: Vývoj obyvatelstva v českých zemích 1754-1914. Praha, NČSAV 1965, s. 133, 212; Průmyslové oblasti českých zemí za kapitalismu (1780-1945). Svazek I. 1780-1918. Opava, Slezský ústav ČSAV 1987, s. 66; ZEITLHOFER, Hermann: Migrace na českém venkově na počátku 20. století. In: Dějiny migrací v českých zemích v novověku. Historická demografie 30, 2006, suplement, s. 128; DRBOHLAV, Dušan: Die Tschechische Republik und die internationale Migration. In: Heinz Fassmann – Rainer Münz (edd.): Ost-West-Wanderung in Europa. Wien 2000, s. 163-181.); NEŠPOR, Zdeněk. R.: České migrace 19. a 20. století a jejich dosavadní studium. Soudobé dějiny 12, 2005, s. 245-248; VALÁŠKOVÁ, Naďa: Příspěvek ke studiu migrace z českých zemí od 19. století do roku 1938. In: Dějiny migrací v českých zemích v novověku. Historická 75


Obecné tendence Kapitalistická industrializace a ekonomické změny s ní spjaté způsobily velké přeskupování obyvatelstva v důsledku vnitřního stěhování. Hlavní ten dence se projevovaly zejména v odlivu ze zemědělství, růstu měst, v migra cích do oblastí textilního a později těžkého průmyslu i do odvětví s relativně malou mechanizací. Převažovaly migrace z venkova do měst, i když nebyly jednostranné a zcela výlučné.153 V 18. století nebyly příliš velké rozdíly mezi oblastmi, převládalo všude venkovské obyvatelstvo, v textilních regionech soustředěných v pohraničních oblastech Čech, Moravy až po západní Slezsko byla hlavně zastoupena roz ptýlená manufaktura, která přece jen zajišťovala lepší možnosti obživy. Ve druhé polovině 18. století se ekonomický vývoj neprojevoval větším růstem měst a jejich populace. Mírný vzrůst zaznamenala pouze města se soukenickou výrobou. Od 80. let 18. století byl nezalidněnější Šluknovský výběžek, kde kolem roku 1830 žilo 250 obyvatel na km2, tj. mnohem více než na tehdejším Libe recku. Z měst kromě Prahy byla nejlidnatější soukenická střediska jako Brno, Jihlava, Liberec, Šternberk a Cheb. Ani prosperující zemědělství nemuselo v polovině 18. století znamenat vždy zdroj populačního přírůstku, o čemž svědčí hustota zalidnění v severním podhorském pásmu Čech od Krušných hor přes Krkonoše až po Orlické hory, která byla mnohem vyšší, než v úrod ném zemědělském území. Na Moravě rostla ve 2. polovině 18. století spíše města v neúrodných podhorských oblastech s rozsáhlým chovem ovcí, např. Vsetín, Valašské Klo bouky, Frenštát a Místek, než města v úrodných zemědělských územích. Změnu přinesla až 30. léta 19. století, kdy se začala formovat nová středis ka textilní tovární výroby a manufakturní oblasti začaly zaostávat. V některých regionech docházelo k nástupu uhelného hornictví a železářského průmyslu. demografie 30, 2006, suplement, s. 101; BROUČEK, Stanislav: Nad výzkumem českého etnika v zahraničí. Český lid 77, 1990, s. 129-138; ŠATAVA, Leoš: České etnikum v jinonárodním prostředí. Češi v cizině 4, Praha 1989, s. 63-76. In: Sympozium o českém vystěhovalectví, exulantství a vztazích zahraničních Němců k domovu, 29.-30. června 1998. Praha 2000, s. 63-76. 153 Průmyslové oblasti …, s. 65; ZEITHOFER, H.: Migrace …, s. 123. 76


V polovině 19. století si textilní oblasti v českých zemích udržovaly ještě převahu v růstu obyvatelstva, na 28 % území těchto oblastí žilo přes 36 % obyvatelstva. Průmyslové oblasti železářské a uhelné, které později vyvolaly svým růstem do té doby nebývalé migrace obyvatel, zabíraly asi 1/6 území s přibližně stejným podílem obyvatel. Během druhé poloviny 19. století však bylo postupně toto zpoždění do háněno. V roce 1880 připadalo více než 200 osob na km2 nejen v té době již na stagnujícím Šluknovsku, Liberecku, Jablonecku a Ašsku, ale i v nově vznikajících průmyslových regionech jako bylo Kladensko a celá pražsko-kla denská oblast, Brněnsko a západní část ostravské průmyslové oblasti. Mnohé průmyslové obce s usazovanými přistěhovalci získávaly městský charakter. Již v polovině století se v nových průmyslových oblastech projevoval jejich imigrační charakter: v roce 1857 v nich žilo o 12 % více cizího než domácího obyvatelstva, zatímco v textilních regionech bylo imigrantů o 3 % méně než domácích. Nejvíce převládali imigranti v pražsko-kladenské oblasti (+45 %), na druhém místě bylo Brněnsko (+25 %), aktivní bilanci mělo též Ostravsko a Teplicko-Mostecko. Naproti tomu Plzeňsko a Falknovsko měly ještě pasivní bilanci. V roce 1869 domovsky příslušelo v Českých zemích ještě 75 % oby vatel do obce pobytu. Nejvíce rostl počet přistěhovalců v severočeské hně douhelné oblasti, na Kladensku a v západní části ostravského revíru.154 V roce 1910 hustota obyvatelstva kolem nových center klíčového průmy slu byla více než dvojnásobná (262 na km2) ve srovnání s průměrem v Če chách. Mezi oblastní srovnání je ovšem dosti problematické podle toho, v ja kém rozsahu a jakým způsobem jsou oblasti vymezeny. Pro poslední tři desetiletí před první světovou válkou je charakteristic ký překotný růst uhelných oblastí a velkoměstských center, zejména Prahy a Brna, odchod obyvatel z venkova hlavně z neúrodných oblastí, které se stá vají depopulačními. Oblasti s vyspělým zemědělstvím a potravinářským prů myslem rostou v důsledku technického rozvoje a nových výrobních metod populačně pomalu, mnohé textilní oblasti stagnují a některé z nich se stávají depopulačními.

154 KÁRNÍKOVÁ, L.: Vývoj obyvatelstva…, s. 35, 51-53, 57, 63, 113, 122, 138-139, 161; Průmyslové oblasti …, s. 13, 83, 87. 77


Vrcholným obdobím imigrací byla 90. léta, v následném období do šlo k zvolnění hospodářské konjunktury a také ke snížení přistěhovalectví do průmyslových regionů. Uhelné oblasti dosáhly vrcholného populačního rozmachu koncem 19. století. Velká krize počátkem 20. století zpomalila jejich růst. Navíc je třeba vzít v úvahu i pokračující mechanizaci, která již nevyžadovala další rozšiřování počtu zaměstnanců. V úrodných oblastech české nížiny od Hradce Králové po Litoměřice do cházelo v letech 1880-1910 k migračnímu úbytku a růst počtu obyvatelstva byl dosahován přirozeným růstem. Zemědělské oblasti na Moravě s výjimkou Hané (Olomouc, Prostějov, Přerov, Kroměříž) byly v 70. letech populačně so běstačné a obyvatelstvo z nich odcházelo do rodících se nových průmyslových oblastí. Rozsáhlou depopulaci zaznamenaly od 70. let 19. století jižní Čechy, Posá zaví a Českomoravská vrchovina. Hlavními imigračními lokalitami byly Praha, Brno a Vídeň. Vystěhovalectví se stalo již hromadným jevem a jeho příčiny byly spatřovány v nedostatečném rozvoji průmyslu, v nevyhovující dopravní infrastruktuře atp. Vytvářela se nová populační struktura českých zemí.155

Centra a oblasti imigrace Po obecnějším výkladu budeme věnovat pozornost jednotlivým centrům imigrace, resp. oblastem, do nichž směřovaly, případně i regionům depopulač ním. Nebudeme věnovat větší pozornost ostravské průmyslové oblasti, o níž podrobněji pojednáme v následující kapitole.

Šluknovsko Jako příklad rozvoje, stagnace a úpadku textilních regionů jsme vybrali Šluknovsko. Šluknovský výběžek byl od 80. let 18. století v Českých zemích nejzalidněnější. V této nejsevernější části Čech žilo kolem roku 1830 na 1 km2 250 obyvatel, což bylo mnohem více než na Liberecku, tradičním centru textilního průmyslu. Jedním z podnětů rozvoje regionu byly slezské války a odstoupení převážné části Slezska prusko-braniborskému státu, čímž byla 155 KÁRNÍKOVÁ, L.: Vývoj obyvatelstva…, s. 161, 180-181, 188; Průmyslové oblasti …, s. 204-205. 78


oslabena konkurence. Toleranční patent a zrušení nevolnictví v roce 1781 umožnily nejen příchod cizích odborníků, ale zejména rozsáhlou imigraci pracovníků pro plátenické manufaktury a továrny. Za napoleonských válek došlo k rozmachu bavlnářské výroby se střediskem ve Varnsdorfu, tzv. Malém Manchesteru. Padesátá léta 19. století byla považována za vrcholné období rozvoje regionu nazývaného Böhmisches Niederland. Populační růst byl zde zastaven v 60. letech i v důsledku modernizace průmyslové výroby a dopra vy.156 Dalšímu rozvoji regionu, který byl postižen nepřízní osudu více než jiné textilní oblasti, bránila také jeho okrajová zeměpisná poloha v severním výběžku Čech. Již na počátku 19. století propukaly sociální konflikty mezi zbídačova nými tisícovkami domáckých přadláků a lépe prosperujícími manufakturami. V 70. letech 19. století se již setkáváme s projevy organizovaného emancipo vaného dělnického hnutí.

Jiné textilní oblasti v severních a východních Čechách Textilní oblasti rozkládající se od Děčína k Tanvaldu se již v manufak turním období vyznačovaly velkou hustotou obyvatelstva. Větší imigraci ov šem zaznamenal jen Liberec, v letech 1869-1880 se přistěhovalectví podílelo na jeho růstu 52 %, pozvolněji pak přibývalo obyvatel v Jablonci a Tanvaldu. Velmi rychle rostly obce také v libereckém okolí. V roce 1910 tvořili plné tři čtvrtiny obyvatel lidé z oblasti, 9 % pak pocházelo z okresů, které s ní více méně sousedily a zbývající část připadala na imigranty z různých, zejména z německých okresů Čech a Moravy, ale i ze sousedního Saska. Současně do cházelo i k vystěhovalectví z oblasti, které směřovalo hlavně do Vídně. V textilní oblasti severovýchodních Čech byla uspokojována potřeba pra covních sil z vlastního okresu nebo okresů oblasti, která byla hlavním zdro jem růstu měst a průmyslových obcí. Zatímco Náchod rostl i imigrací, jiné obce spíše přirozeným přírůstkem. Nejrychleji podle počtu obyvatel rostlo Trutnovsko, v letech 1857-1869 to bylo o 25,7 %. V okrese Náchod bylo do saženo aktivní migrační bilance v letech 1890-1900. Řada okolních měst však rostla mnohem pomaleji, zejména Broumov. 156 KÁRNÍKOVÁ, L.: Vývoj obyvatelstva…, s.51-53, 169; Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov 2008. 79


Liberec kolem roku 1900 V liberecko-jablonecké oblasti nevznikly přistěhovalectvím sice tak velké české národnostní menšiny jako v severočeské hnědouhelné pánvi, ale jejich elity se aktivně projevovaly v hospodářském i politickém životě. Menšiny jako celek nicméně podléhaly asimilaci: v okrese Liberec při sčítání v roce 1880 bylo zjištěno 9 % Čechů, resp. lidí s českou obcovací řečí, v roce 1910 to bylo již jen 6 %. Pokles zastoupení Čechů zaznamenal také okres Tanvald. V Jablonci stejně jako v Chrastavě, kde v roce 1880 žilo necelé jedno pro cento Čechů, vzrost jejich počet za třicet let o pět procent. Liberecko patřilo k předním centrům sociálně demokratického hnutí v celé monarchii, v le tech 1877-1880 byl Liberec sídlem celostátních stranických institucí. Současně bylo město, přes jeho liberální vedení, také centrem německého nacionalismu v Čechách.157 157 Průmyslové oblasti …, s. 204-207, 217, 222-223; KÁRNÍKOVÁ, L.: Vývoj obyvatelstva…, s. 51-53; RAUCHBERG, Heinrich.: Der nationale Besitzstand in Böhmen. Leipzig 1905, I. díl, s. 236. 80


Jesenicko Podhorská a horská oblast Jeseníků, úspěšně se rozvíjející v 18. a počát kem 19. století, byla v polovině 19. století v neutěšeném stavu. Z dnešního pohledu paradoxně bylo nejhustěji osídleno Osoblažsko, Jindřichovsko a Al brechticko, tedy z valné části území někdejších moravských enkláv ve Slezsku, a také Krnovsko a Šumpersko. Vystěhovalectví v celém 19. století nesměřo valo, jak by se dalo čekávat, především do dolů a hutí na blízké Ostravsko, ale spíše do moravských prosperujících měst a hlavně do Vídně. Z měst rostl především Šumperk a Krnov.158

Šumperk kolem roku 1864 158 Průmyslové oblasti …, s. 232-233, 235-239; MAINUŠ, František: Plátenictví na Moravě v XVII. a XVIII. století. Ostrava 1959; Die mährischen Enklaven in Schlesien. (Hg. Gernot Rotter, Zdeněk Kravar). Opava-München 2006; PITRONOVÁ, Blanka: Vývoj lidnatosti ve Slezsku a na severovýchodní Moravě 1869-1910. Slezský sborník 67, 1969, s. 313-335. 81


Jesenicko bylo podobně jako na Šluknovsko národnostně německou ob lastí s výjimkou Šumperka, kde byl podíl Čechů zhruba čtvrtinový. Takzvané německé obranné spolky, ve sledované oblasti hlavně Bund der Deutschen Nordmährens, rozvinuly silnou propagační kampaň proti českému přistěho valectví do oblasti, němečtí textilní továrníci se však bez českých dělníků, kteří navíc pracovali za nižší mzdy, nemohli obejít. Tento paradox snad v regionu nejlépe symbolizuje osobnost zábřežského továrníka Hermanna Braße, ně meckého nacionálního moravského zemského poslance, předsedy zmíněné ho obranného svazu, v jehož podnicích byli zaměstnáváni mnozí Češi.

Brněnsko Brno a jeho okolí se zpočátku vyvíjelo jako textilní oblast, brzy se však uplatnilo a převážilo strojírenství, které se zasloužilo o rychlý růst města. Na přelomu 18. a 19. století Brno předběhlo počtem obyvatel Jihlavu a Olo mouc, v polovině 19 stol v něm žilo třiapůlkrát více lidí než v Liberci. V le tech 1850/51 mělo vnitřní město s předměstími 47 359 obyvatel; lidé často docházeli do Brna za prací ze širokého okolí a to denně nebo jednou za týden. Brno rostlo z českých měst nejrychleji. Ve 30. a 40. letech bylo výrazným cílem přistěhovalectví zejména z Českomoravské vrchoviny. V roce 1856 byla dělnická předměstí spojena s Brnem, Brno se stalo druhým největším městem v Českých zemích a do roku 1900 šestým nejlidnatějším městem Předlitavska. V letech 1850-1857 se imigrace podílela na vzrůstu města 87 %. Přicházeli především lidé z blízkého okolí, poté z Jihlavska i Olomoucka. V letech 18571900 vzrostl počet obyvatel Brna o 86 %, přičemž rychleji, jak to bylo v době modernizace obvyklé, rostla předměstí než vnitřní město. Od 80. let 19. sto letí se rozvíjel rychleji brněnský venkovský politický okres (tj. soudní okresy Brno-venkov a Ivančice), v němž přibývalo relativně i absolutně více obyvatel než ve vlastním městě, tehdy již spojeném s předměstími. Před světovou válkou se do brněnské průmyslové oblasti stěhovali nej méně z jedné třetiny lidé nejen z Boskovicka a Tišnovska, ale i z Českomorav ské vrchoviny, z Vyškovska a Slavkovska. Ve srovnání s Prahou se na imigraci podílely mnohem více dělnické vrstvy. V roce 1910 bylo v Brně zjištěno z celkového počtu obyvatel jen 40 % místních rodáků, zbytek tvořili imigranti hlavně z blízkých moravských okre

82


Město Královo Pole v r. 1911 (součást Brna od 1919) sů. Nedaleký rosicko-oslavanský revír rostl z populačního hlediska pomaleji, sepětí horníků s půdou bylo v něm stále ještě silné. Přistěhovalectví ovlivnilo národnostní skladbu hlavního moravského města i okolních obcí. Brněnskou radnici ovládali až do vzniku ČSR němečtí liberálové, v sousedních obcích se Češi prosazovali s větším úspěchem. V so ciálně demokratickém hnutí se ideově rychleji emancipovali němečtí dělníci, jak o tom svědčí např. podpora radikálnějšího směru Andrease Scheue nad smířliveckým křídlem Heinricha Oberwindera. Čeští socialisté se v 70. letech postupně vymaňovali ze závislosti na mladočeších, případně staročeších, ale zejména mladočeské vlivy přetrvávaly do poloviny 80. let 19. století. České občanské strany si uvědomovaly vlastní slabost i nutnost politické spolupráce s českými socialistickými stranami. V roce 1907 podpořila brněnská Česká národní rada sociálního demokrata Josefa Hybeše v jeho úspěšné kandidatuře do Říšské rady. Hybeš zvítězil za 1. brněnský volební obvod v parlamentních volbách již v roce 1897.159 159 KÁRNÍKOVÁ, L.: Vývoj obyvatelstva…, s.. 46, 90, 91, 225-226; Průmyslové oblasti …, s. 276-278, 288-294. 83


Praha Praha ve druhé polovině 18. století patřila k největším městským kom plexům v Evropě, avšak rozdíl mezi počtem domácího a přítomného oby vatelstva nebyl příliš veliký, což nenasvědčuje větším migracím. Např. v roce 1770/71 bylo v Praze 74 874 domácího obyvatelstva a 77 577 přítomných. Podobně jako Vídeň rostla i Praha připojováním jednotlivých obcí, kte ré však probíhalo z nejrůznějších důvodů mnohem pomalejší než ve Vídni. V roce 1784 došlo ke spojení Starého Města, Malé Strany, Hradčan a Nového Města, v roce 1850 byl připojen Josefov a od 80. let do první světové války se hlavní město Království českého rozrostlo o Vyšehrad, Holešovice-Bubny a Libeň. Velká Praha – se Smíchovem, Karlínem, Vršovicemi, Bubenčí, Dej vicemi, Královskými Vinohrady aj. – vznikla až v roce 1922. Počet imigrantů, resp. cizích přítomných, postupně rostl, v roce 1829 pře sáhl 15 tisíc a v polovině století se již přiblížil počtu domácích. Vesnice v okolí Prahy se měnily v předměstí, kam se mnohdy stěhovaly z města i průmyslové podniky. Zatímco staré čtvrti populačně stagnovaly, předměstí rostla. S po stupující modernizací a industrializací se Praha stala přirozeným imigračním centrem nejrůznějších sociálních struktur, vedle dělnictva také úřednických vrstev a politických či hospodářských elit. V letech 1890-1910 se migrace na růstu města podílely až 54,8 %. Rychlý růst převážně dělnických předměstí ve druhé polovině 19. století dokládají následující údaje: Žižkov (1869 – 4 436 obyvatel, 1880 – 21 212 , 1910 – 72 173 obyvatel), Smíchov (1880 – 24 984, 1910 – 51 791 obyvatel) a Karlín (1880 – 17 250, 1910 – 24 230 obyvatel). Obdobný nárůst obyvatel stva však zaznamenávají i převážně úřednické Královské Vinohrady (1880 – 14 831 , 1910 – 77 120 obyvatel). V roce 1910 měla jen tato čtyři předměstí více obyvatel (225 314) než obce tvořící tehdejší Prahu (223 741). Zvláštností populačního vývoje Prahy byl v desetiletích před světovou válkou obrovský pokles porodnosti, větší než ve Vídni nebo i v Paříži, který se týkal hlav ně předměstí, tj. přistěhovalců. V roce 1911 byla Praha v úmrtnosti na prv ním místě mezi evropskými hlavními městy, přičemž nejvyšší byla úmrtnost na předměstích (Žižkov, Vršovice, v Karlíně a na Královských Vinohradech). Migrace se promítly i v náboženské skladbě pražského obyvatelstva. V letech 1869-1910 se k římskokatolickému vyznání hlásilo 87-90 % obyvatel, což bylo vesměs méně než v jiných městech a oblastech Čech, naopak vyšší 84


Ringhofferovy strojírny na Smíchově v 90. letech 19. století byl podíl židovského obyvatelstva, podle náboženského vyznání to bylo 8,19,3 %. Z hlediska etnické struktury klesal počet obyvatel hlásících se k německé mu jazyku z 20,6 % na 8,5 %, v roce 1910 byli Němci více zastoupeni v soud ním okrese Královské Vinohrady (přes 9 %) než v Praze (8,5 %). Ještě v 50. letech 19. století se psalo o Praze jako o městě s německou většinou, v obec ních volbách v roce 1861 však Češi již získali většinu na pražské radnici. Pro Němce z Čech nebyla Praha příliš přitažlivá, což Heinrich Rauchberg vysvět loval tím, že v severních a západních Čechách byla příznivá hospodářská situ ace a z jižní části Čech Němci odcházeli raději do Vídně. Jistý podíl na růstu počtu Čechů, tj. těch, kteří deklarovali českou obcovací řeč, měla i skutečnost, že stále více Židů se národnostně od 80. let přechylovalo k Čechům. Migrace vzdělanostních a podnikatelských českých elit do hlavního města Českého království přispěly k tomu, že se Praha stala uznávaným centrem českého politického, kulturního i hospodářského života. Početné dělnické imigrace se pak projevily v rostoucích pozicích dělnických stran, zejména so ciální demokracie. V roce 1907, kdy se konaly první všeobecné volby do Říš 85


ské rady, zvítězili sociální demokraté ve 14 z 15 soudních okresů, které se za hrnují do středočeské průmyslové oblasti (Praha a Kladno s bezprostředním okolím) .160

Kladensko Kladensko se jako uhelná oblast s navazující hutní výrobou rozvíje lo z uhelných regionů Českých zemí nejdříve. Místní pracovní síly záhy

Zbytky bývalé Vojtěšské huti v Kladně 160 KÁRNÍKOVÁ, L.: Vývoj obyvatelstva…, s. 58-59, 105-107; Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Díl I. Praha 2006, s. 51–52; Průmyslové oblasti …, s. 114-115, 118, 119, 124, 129, 134; FLEISCHER, Manfred: Die politische Rolle der Deutschen aus den böhmischen Ländern in Wien 1804-1918. Studien zur Migration und zum Wirken politisch-administrativer Eliten. Frankfurt a. M., Peter Lang Europäischer Verlag der Wissenschaften 1999, s. 81; RAUCHBERG, Heinrich: Der nationale Besitzstand in Böhmen. Leipzig 1905, I. díl, s. 306; SRB, Jan: Sčítání lidu v královském hlavním městě Praze a obcech sousedních provedené 31. prosince 1900. Díl III. Poměry populační v podrobném zpracování. Praha 1908; JANÁČEK, Josef: Malé dějiny Prahy. Praha 1983, s. 255; BOHÁČ, Zdeněk: Tisíciletý vývoj Prahy. Historická geografie 14-15, 1979-1980 aj. 86


nepostačovaly a již koncem 40. let 19. století převažovalo přistěhovalé obyvatelstvo. V roce 1843 mělo Kladno jen 1 395 obyvatel, během dalších padesáti let vzrostl počet obyvatel města třiadvacetkrát, v roce 1890 tu žilo již 32 079 lidí. Hlavním regionem, odkud přicházeli zájemci o práci, byly jihozá padně položené okresy Hořovice, Rakovník a Příbram. Od 80. let došlo na Kladensku vlivem hospodářské krize k mírnému vystě hovalectví, které zintenzívnilo počátkem nového století, kdy stále více hor nických migrantů směřovalo nejen do severočeského hnědouhelného revíru, ale i do průmyslových oblastí Německa, hlavně do Vestfálska a Porýní, kde byl o kladenské horníky vzhledem k jejich kvalifikaci velký zájem. Národnostně představovalo Kladensko českou oblast a také imigranti přicházeli z českých lokalit. Nedocházelo zde proto k národnostním konfliktům, které by se projevovaly s větší intenzitou, a to ani v dělnickém hnutí, jako tomu bylo v národnostně smíšených oblastech.161

Plzeňsko Poněkud odlišněji se rozvíjela plzeňská průmyslová oblast, a to jak z hle diska průběhu migrací, národnostní skladby, tak i charakteru ekonomiky i po litických aktivit. Uhelné hornictví stálo sice u počátku jejího vývoje, rozhodu jící se však stala strojírenská výroba v Plzni. Přistěhovalci směřovali hlavně do města Plzně, kdežto v okolních okresech Plzeň, Stříbro a Rokycany byl růst obyvatelstva v letech 1880-1890 dosahován hlavně přirozeným přírůstkem. Počátkem 20. století se více než dvě pětiny obyvatel širšího Plzeňska již narodily mimo tuto oblast. Plzeň v podstatě odčerpávala populační přírůstek okolních obcí a soudních okresů. To vedlo k vylidňování některých oblastí, např. soudního okrese Blovice, části Roky canska, Zbirožska, Touškovska a Stodska. Hornická střediska v oblasti (jako Nýřany, Dobřany) rostla jen pozvolně. Do Plzně a na Nýřansko přicháze li za prací také lidé z pošumavských a jihočeských okresů, což se projevilo i v rozdílné národnostní skladbě okresů plzeňské průmyslové oblasti. V Plzni se upevňovaly pozice Čechů, v roce 1900 se zde k němčině hlásilo pouze 13 % obyvatel. Od přelomu století počet Němců ve městě dále klesal, v roce 1910 se pohyboval kolem necelých devíti procent. Nicméně kapitálové pozice 161 KÁRNÍKOVÁ, L.: Vývoj obyvatelstva…, s. 109; Průmyslové oblasti …, s. 115, 117, 149. 87


Škodovy závody v Plzni byly v německých rukou. Čeští národní aktivisté se snažili získat vliv na děl nictvo. Dělnické hnutí organizačně zakotvilo nejdříve mezi horníky na Ný řansko-Mirošovsku, poté mezi plzeňskými strojírenskými dělníky. Charakter sociálně demokratického hnutí však nebyl tak radikální jako na Kladensku.162

Severočeská hnědouhelná oblast Nejvýznamnější imigrační oblastí českých zemí byla hnědouhelná pánev v severozápadních Čechách. K podstatnějším změnám sídelní struktury do cházelo od 70. let v souvislosti s rozvojem těžby hnědého uhlí. Jen menší část růstu obyvatelstva byla dosahována přirozeným přírůstkem, který byl nejniž ší na Teplicku a Duchcovsku. Osídlení bylo poměrně husté, koncem 70. let připadlo v celé oblasti 168 lidí na km2. Hustota obyvatelstva na Teplicku se mezi lety 1850-1880 více než zdvojnásobila (247 osob na km2), později byla silnější intenzita růstu obyvatelstva na Duchcovsku a Mostecku. Větší hustoty obyvatelstva bylo dosaženo jen v Praze, Brně, Moravské Ostravě a jejich bez prostředním okolí, dále v oblasti Aše, Šluknovska a Liberecka.163

162 KÁRNÍKOVÁ, L.: Vývoj obyvatelstva…, s. 237; Průmyslové oblasti …, s. 141, 145, 149. 163 KÁRNÍKOVÁ, L.: Vývoj obyvatelstva…, s. 157-158, 234; Průmyslové oblasti …, s. 177-180. 88


V oblasti, která neměla přirozené centrum, rostl souvislý pás hornických obcí, což souviselo stejně jako v jiných revírech s územním rozložením uhel né těžby. Zejména na okrajích regionu, hornatém severu a zemědělském jihu, se nacházelo velké množství vylidňujících se nebo stagnujících obcí, kde se těžba nerozvíjela. V hornických obcích byli starousedlíci v menšině, v roce 1900 jich bylo na Teplicku pouze 26 %, na Ústecku 35 %, většina „domácí ho“ obyvatelstva byla pouze na imigranty méně vyhledávaném Chomutovsku. Imigranti přicházeli z Poohří, Polabí i ze severočeských textilních oblastí. Přistěhovalecký trend pokračoval s různými modifikacemi v dalších dese tiletích s tím, že od počátku nového století přírůstky imigrací neměly již tak zásadní roli jako dříve. V jádru oblasti, za něž je považováno Teplicko-Mos tecko, v letech 1880-1890 přibylo přirozeným přírůstkem 24 325 osob, zatím co přistěhováním 38 681, v následujícím desetiletí činil přirozený přírůstek již 43 211 lidí, přírůstek stěhováním 41 721 osob. V prvním desetiletí 20. století vzrostla populace v důsledku převahy narozených nad zemřelými o 68 437 osob, zatímco migracemi pouze o 7 056 osob. Tehdejší uhelná krize se od razila v nízkém přírůstku obyvatelstva a v některých částech revíru hlavně na Hornolitvínovsku také ve vystěhovalectví. Celá průmyslová oblast ztratila v letech 1901-1910 dvě procenta obyvatel. V literatuře byla provedena zajímavá podrobná analýza přistěhovalectví do severočeské průmyslové oblasti, která může napomoci pochopit i změny, ke kterým došlo v národnostní skladbě obyvatelstva. První migrační pásmo tvořily sousední okresy Kadaň, Žatec, Louny, Děčín, hlavně však Litoměřic ko, odkud přišlo celkem 50 tisíc imigrantů, většinou německé národnosti. Dru hé pásmo zahrnovalo okresy německé i české: Roudnice, Dubá, Česká Lípa, Žlutice, Kralovice, Podbořany, Rakovník, Slaný, Jablonné a Rumburk – 57 459 imigrantů. Třetí pásmo představovaly okresy vzdálenější: Teplá, Planá, Stříbro, Plzeň, Rokycany, Hořovice, Kladno, Mělník, Mnichovo Hradiště, Mladá Bole slav – 33 881 přistěhovalců. Z okresů Kladenska s hornickou tradicí pocházelo téměř 22 tisíc imigrantů, z okresů Plzeň, Rokycany, Hořovice a Příbram pak 19 500. Do severozápadních Čech se stěhovali i lidé z okolí Prahy a jižních Čech (Českokrumlovsko, Prachaticko, Kaplicko, Strakonicko, Klatovsko, Domažlic ko, Písecko), přičemž valná část přistěhovalců byla české národnosti. Obrovský příliv českého obyvatelstva do průmyslové oblasti inspiroval německé politiky k požadavku vytvořit německé uzavřené území, resp. k po

89


Důl Emeran v sevrozápadních Čechách v r. 1913. kusům o „dělení Čech“. Češi tyto požadavky odmítali a naopak kritizovali zjišťování národnosti podle obcovací řeči a prováděli svá soukromá sčítání. V roce 1880 se kromě Duchcovska hlásilo ve všech okresech více než 90 % obyvatel k německému jazyku. O deset let později klesl podíl Němců výrazně pod 90 % v okrese Most, Bílina a Teplice a snížilo se jejich zastoupení i v ji ných částech oblasti. Na přelomu století žila již v okresech Duchcov, Most i v nově vytvořeném okrese Horní Litvínov z úhrnu obyvatel více než čtvrti na Čechů a jejich podíl rostl i v dalším desetiletím. Příliv českého obyvatelstva do regionu, který měnil dosud jednolitou německou národnostní strukturu oblasti, vedl od 80. let v období nástupu masové nacionalizace, k národnost ním bojům o jazyk, menšinové školy apod. V oblasti byly zřizovány prv ní menšinové školy s českým vyučovacím jazykem v rámci českých zemí.164 Ve volbách vítězili často na obou stranách krajně nacionalističtí kandidáti. 164 GAWRECKÁ, Marie: Národnostní aspekty vývoje školství v Předlitavsku ve druhé polovině 19. století. In: Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012, Ústav historických věd, Slezská univerzita v Opavě, s. 148. 90


Již v roce 1848 projevovali Němci v oblasti mimořádné aktivity. V Teplicích založili jako výraz nesouhlasu s českými státoprávními požadavky Deutscher konstitutioneller Verein, považovaný později za první německý „obranný spolek“ v Českých zemích. Porážka pražského povstání v celé širší oblasti vyvolala značné ovace. V oblasti severozápadních Čech, hlavně na Ústecku, se projevoval silný vliv schönererovců, později svobodných všeněmců, resp. německých radikálů a také Deutsche Arbeiterpartei, předchůdkyně německé nacistické strany. Národnostní problematika se uplatnila záhy i v dělnickém hnutí. Dělnic ký delegát z oblasti se zúčastnil sjezdu v Břevnově, ale teplická organizace sociální demokracie se postavila proti ustavení Českoslovanské dělnické strany. Ve volbách do Říšské rady v letech 1907 a 1911 získaly české strany v ob lasti méně hlasů, než byl počet Čechů zjištěných při sčítání lidu, což Češi považovali za projev diskriminace. Ve volbách vítězili v obvodech se silnou převahou Němců němečtí sociální demokraté, čeští kandidáti vystupovali společně jako reprezentanti české menšiny, ale ani mezi nimi nebyla udržena proklamovaná jednota a od roku 1911 vystupovali čeští sociální demokraté a občanské strany samostatně. 165

Karlovarsko, Falknovsko V severní polovině západních Čech se rozkládaly ještě dvě menší, ale dosti specifické oblasti z hlediska pracovních migrací. První zahrnovala Falknovsko (dnes Sokolovsko) a Karlovarsko. Obě části regionu se lišily svou ekonomic kou strukturou, ale tvořily celek z hlediska demografických ukazatelů. Roz mach Karlovarska a Falknovska byl převážně výsledkem přirozeného růstu obyvatelstva a příchodu pracovních sil ze Slavkovského lesa, Krušných hor, Tepelské plošiny a Doupovských hor. Migrace v této západočeské průmyslo vé oblasti měly pro růst populace jen druhořadý význam. V okresech Karlovy Vary a Falknov se podílelo přistěhovalectví v době hospodářské konjunktury na růstu obyvatel více než 31 %. Do roku 1880 se většina obyvatel narodila v příslušném okrese, v následujícím období migrovali do regionu nejvíce lidé 165 Průmyslové oblasti …,, s. 179-180, 185-188, 191.

91


ze sousedních okresů, ale také z oblasti Jáchymovska a Plzeňska, kde bylo hornictví postupně omezováno. Depopulace se v regionu začala projevovat již v 70. letech, největších rozměrů však dosáhla až ke konci 19. století, kdy byla spojena s emigrací obyvatelstva především do severočeského hnědouhelného revíru, které zde nacházelo nové pracovní příležitosti. Celá oblast, jak také dokládají volební výsledky do Říšské rady před světo vou válkou, se projevovala jako německy nacionalistická, mnohdy až extrémně nacionalistická. Soudí se, že to byl výsledek celostátních politických rozepří, přičemž regionální faktory se uplatňovaly jen jako dílčí. Tento předpoklad lze uplatnit i na sousední oblast Ašsko-Chebskou, lze však zvažovat, jaký podíl na tom měla skutečnost, že obě oblasti měly téměř jednolitý národnostní tj. německý charakter.166 Pokud jde o dělnické hnutí, probíhala jeho emancipace na Falknovsku a Karlovarsku pomaleji než v oblasti Aše.

Ašsko, Chebsko Ašsko a Chebsko ležící v podhorské víceméně textilní oblasti, kde těžba uhlí byla nevýznamná, se bouřlivě rozvíjelo do 80. let 19. století. V následu jících třech desetiletích mělo již ztrátovou migrační bilanci, která však byla nižší než v horských krušnohorských okresech. Ašsko, chráněné rozhodnutím vestfálského míru a dlouhou dobu i vrch ností před pobělohorskou rekatolizací, si uchovalo protestantský náboženský charakter a projevovala se v něm i větší politická svobodomyslnost ovlivněná intenzivním stykem se sousedním Saskem. Stěží se na tom podílely migrace. Rozmach organizovaného dělnického hnutí na Ašsku byl ovlivněn pro nikáním socialistických idejí ze Saska i protestantským náboženstvím, jež ze jména v první fázi s ním bylo spojeno. 167

166 Průmyslové oblasti …, s. 156-158, 167; FIALA, Jaroslav: Vystěhovalectví z Karlovarska ve druhé polovině 19. století. Historická demografie 33, 2009, č. 1-2, s. 145-177. 167 Průmyslové oblasti …, s. 30, 157, 163-164. 92


Poznámky k Ostravsku Ostravsko bylo před první světovou válkou nejvýznamnější průmyslovou oblastí v Českých zemích. Nás ovšem nebude zajímat ani tak jeho ekonomic ký přínos jako specifika migrací z hlediska národnostního soupeření a mi mořádně složitých asimilačně identifikačních procesů. Věnujeme mu proto zvláštní kapitolu. Na tomto místě se omezíme na několik poznámek přede vším z hlediska srovnání s jinými zde již charakterizovanými oblastmi. I když uhlí bylo nalezeno v Ostravě již polovině 18. století, rozvoj or ganizovanější těžby můžeme datovat až od 40. let následujícího věku. Tehdy byla Moravská Ostrava ještě bezvýznamným městem stejně jako obce v je jím okolí. Rozvoj hornictví ovlivnilo založení železáren, ale hlavním zdrojem energie bylo ještě několik desetiletí dřevo z blízkých lesů, které často patřily majitelům hutí. V počátečním vývoji oblast vystačila s místními pracovními silami. Popu lační zisky vlivem přistěhovalectvím byly nepatrné, k prvním imigrantům lze řadit odborníky přicházející do revíru z českého vnitrozemí a Haliče. Od 70. let se vylidňovaly obce v Beskydách, které byly zprvu hlavním zdrojem pra covních sil. Zejména od 80. let přicházejí do oblasti imigranti z Haliče. Mig race na Ostravsku patřily k nejintenzivnějším v rámci celé monarchie. Zvlášt ností byly sezónní migrace, jen menšina Haličanů se trvale usazovala. Přelom století znamenal výrazné oslabení přistěhovalectví, což souviselo s ekono mickou krizí i s postupně se prosazující důlní mechanizací. Tato tendence byla citelná i v jiných hornických oblastech Českých zemí. V důsledku migrací docházelo přímo ke střetu civilizací; migrace pod statně více než kdekoli jinde v Českých zemích ovlivnily národnostní skladbu oblasti, do jisté míry i náboženskou strukturu a vzdělanostní i kulturní úroveň obyvatel. Projevily se zcela specificky ve formování národního vědomí, poli tických, kulturních a organizačních dělnických integračních procesů. S rychlým tempem industrializace a migrací se jen velmi pozvolně vyrov návala úroveň terciárního sektoru. Ostrava se stávala jen velmi postupně ob chodním a peněžním střediskem, docházelo k rozvoji školských a kulturních institucí z hlediska kvalitativního i kvantitativního, což si vyžadovala probíha jící industrializace a modernizace, kdy pro rozvoj nových oborů a technolo gií bylo potřeba kvalifikované pracovní síly a středoškolsky či vysokoškolsky vzdělaných odborníků. Růst obyvatelstva nesporně přispěl k pozvolenému 93


přebírání střediskových funkcí, které byly dříve soustředěny mimo ostravskou oblast, především v Opavě a v Těšíně. Docházelo ke změnám ve správní struktuře, např. až v roce 1900 se Moravská Ostrava stala sídlem politického okresu. Je příznačné, že již v roce 1894 vzniklo ve městě policejní ředitelství, první na území dnešní České republiky, jehož policejní obvod zahrnoval celý revír a nerespektoval ani zemské hranice.168

Migrace, národnostní problémy a konflikty Imigrace často narušovaly národnostní homogenitu přistěhovaleckého území, např. dominantní postavení německé etnika. Němečtí podnikatelé měli na jedné straně zájem o lacinou pracovní sílu přistěhovalců, nacionalističtí politikové si ovšem uvědomovali národnostní důsledky migračních pohybů. Spory se projevovaly i v zápase o všeobecné volební právo, jež získávali ti, kteří dříve nemohli volit, tedy více Češi než Němci. Němečtí politikové zdůrazňovali, že jsou největšími daňovými poplatníky, čeští zase, že se o zisky německých podnikatelů zasluhují čeští dělníci.169 Připomínáme argumentaci z dobových polemik, která vycházela z údajů o sčítání lidu, reagovala zejména na změny národnostního charakteru jed notlivých regionů, které byly posuzovány podle počtu obyvatelstva, které se hlásily k té či oné obcovací řeči. Již srovnání statistických výsledků sčítání lidu z let 1880-1900 ukázalo, že změny v zastoupení jednotlivých národností v soudních a politických okre sech a ekonomicky vymezených oblastech není možné vysvětlovat jen přiro zeným přírůstkem. Německý statistik Rauchberg a mnozí další je spatřovali v migracích a v upevňování národního vědomí. Zastával názor, že v Čechách na rozdíl od Moravy a zvláště Slezska proces uvědomování národní odlišnosti již natolik pokročil, že stěží by nějaká národní agitace mohla výsledky výraz něji ovlivnit.170 V letech 1880 – 1900 nejvíce Čechů přibylo v převážně německých okre sech Duchcov (4,7 %), Most (1,35 %), Liberec – město (13,8 %) Teplice 168 Průmyslové oblasti…, s. 88, 249-253, 256, 260-262, 265-266, 282; KÁRNÍKOVÁ, L.: Vývoj obyvatelstva…, s. 110-111. 169 Průmyslové oblasti … , s. 95-96. 170 RAUCHBERG, H.: Der nationale Besitzstand … I. díl, s. 26-27. 94


(8,1 %), Žatec (12,9 %) Jablonec (15,7 %), Litoměřice 16,2 % (16,8 %), Ústí na Labem (13,6 %), Trutnov (6,5 %) a Vrchlabí 12,8 % (10,1 %). Do německého jazykového území se přistěhovalo 218 535 osob z čes kých okresů, zatímco do převážně českých okresů se z německého území vystěhovalo jen 73 562 lidí. Migrace tedy směřovaly převážně do německých okresů. Přitom imigranti z českých okresů, v nichž žilo více než 80 % Čechů, se hlásili jen z 37 % k české obcovací řeči a 63 % z nich uváděla německý obcovací jazyk. Zdálo by se tedy, že Rauchbergova teze o nepatrném vlivu ná rodní agitace by nemusela odpovídat skutečnosti, že přece jen byly možnosti národnostní asimilace. Jinak by potom vysvětlení mohlo spočívat ve své době obvyklých a někdy i fakty dokládaných tvrzeních o falšování výsledků sčítání nebo o nátlaku zaměstnavatelů, případně úředníků, kteří sčítání prováděli.171 Ostatně Rauchberg význam asimilace nejenže nepopíral, ale také na asimi laci v perspektivě spoléhal. Šlo mu o silnější asimilaci českých přistěhovalců do průmyslových oblastí, kde původně převažovalo německé obyvatelstvo. Za „předstupeň národní expanze“ bylo považováno dosažení dvojjazyčnosti. Asimilaci českých přistěhovalců chápal Rauchberg jako nezbytnost. Tvrdil, že jejich městská kultura nesmí podlehnout venkovské proletarizaci. Soudil, že čím je přistěhovalec kulturně vyspělejší, tím se snadněji asimiluje, jak ukazu je německá emigrace do Ameriky. Konstatoval, že bilingvismus v Čechách je největší mezi školní mládeži v severozápadní a severovýchodní části země, tj. v podstatě v imigračních územích. Na druhé straně považoval za nevýhodné, že Češi měli větší podíl absolventů univerzit a technických vysokých škol, kteří nacházeli pozice ve státní správě, v podnikatelské sféře, v rozvíjejícím se průmy slu a obchodu. Zřejmě však neuvažoval o asimilaci Němců v českém jazykovém prostředí, když tvrdil, že jejich hospodářské a kulturní postavení v české jazyko vé oblasti je odlišné, že jde hlavně o jedince ve vyšším postavení a ne o nemajet né a nevzdělané, manuálně pracující jedince.172 Za nejproblematičtější považoval Rauchberg asimilaci v severočeském hnědouhelném revíru, hlavně na Mostec ku a Duchcovsku. V politickém okrese Most se mělo 90,6 % přistěhovalců z českého jazykového území hlásit k češtině, v politickém okrese Duchcov 76,1 %, tedy mnohem více než na Teplicku a na výrazně německém Falknovsku. Za rozhodující důvody pomalé asimilace považoval soustředění velkého množ 171 TAMTÉŽ, s. 10-11, 236, 263. 172 TAMTÉŽ, s. 289, 293-295, 424, 420-421, 299-300. 95


ství českých horníků v blízkosti šachet, krátkou dobu pobytu, rychlou výměnu pracovních sil, izolaci od většinového německého prostředí atp. Českou invazi do uhelných pánví chápal Rauchberg jako přechodnou záležitost, která bude existovat jen tak dlouho dokud nebudou vytěženy nerostné suroviny. Na Liberecku byli na rozdíl od uhelného revíru čeští imigranti roztroušeni do mnoha míst, často v čistě německém prostředí, což jejich asimilaci usnad ňovalo. Přesto však shora uvedené údaje ze sčítání lidu prokazují narůstající počet Čechů v oblasti.173 Ne všichni němečtí publicisté s Rauchbergovými názory souhlasili. Někte ří soudili, že Češi mají možnost se v oblasti kulturně rozvíjet, nežijí v izolaci a po vytěžení uhlí z regionu neodejdou, ale budou se věnovat zemědělství. Ostatně část původního německého obyvatelstva se z oblasti dolování vystě hovala. Vyskytlo se i doporučení, omezit imigrace Čechů do oblasti zvýšením mezd v českých regionech, čímž by odpadly důvody ke stěhování.174 Na Moravě klesl podíl Němců v posledním desetiletí 19. století z 29,4 % na 27,9 %, přitom z bilingvně hovořících obyvatel se při sčítání většina přihlásila k Čechům. Němečtí autoři doporučovali např. pomoc zbídačelým tkalcům, aby se zabránilo stěhování z německých textilních oblastí. Relativně velké vyhlídky na asimilaci Čechů byly vedle Moravské Ostravy také v Brně, kde se část českého obyvatelstva jak vlivem geografické blízkosti, tak zejména vlivem silných hospodářských, kulturních i akademických vazeb k Vídni hlásila k německé obcovací řeči. Z brněnského obyvatelstva narozené ho mimo město jich 61,9 % přišlo z jazykově českých okresů Moravy, 55,6 % imigrantů, kteří se přihlásili k němčině, se narodilo v českých okresech Moravy. V mnoha jiných moravských městech Češi, posílení přistěhovalci z venko va, ovládli radnice a pod vlivem svých národních organizací ve větší míře než v Brně vzdorovali úspěšně asimilaci a nátlaku zaměstnavatelů.175

173 TAMTÉŽ, s. 310, 690, 326, 327. 174 HERKNER, Heinrich: Neuere Literatur über die deutsch-böhmische Frage Archiv für Sozialwissenschaft und Sozialpolitik, Neue Folge Bd. VI. (24), Tübingen 1907, s. 451-463. 175 RAUCHBERG, Heinrich: Die Bedeutung der Deutschen in Österreich. Dresden 1908, s. 14-15; HERZ, Hugo: Der nationale Besitzstand in Mähren und Schlesien nach den Ergebnissen der Volkszählung vom Jahre 1910. II. Teil. Fortsetzung und Schluß. In: Zeitschrift des 96

6. Ostravsko

6. Ostravsko Celková charakteristika migrací Počátkem 30. let 19. století byla Ostrava bezvýznamné město, mnohem rychleji rostly obce jako Frenštát, Místek, Frýdlant dokonce i vesnice Tro janovice ležící u Frenštátu. Ještě v roce 1848 patřila Moravská Ostrava s 2 892 obyvateli k nejméně lidnatým moravským městům. Do roku 1890 vzrostl počet jejích obyvatel na 19 243, tj. o 560 %. Současně rostly i obce v jejím bezprostředním okolí. I když doklady o využívání uhlí v regionu jsou staršího data, pocházejí už z dob prehistorických, počátky organizovanějšího dobývání uhlí lze zaznamenat ve třicátých letech 19. století, kdy současně vznikaly i modernější železářské podniky patřící olomouckému arcibiskupství nebo Těšínské komoře, z nichž nejlepší perspektivu měly hutní závody ve Vítkovicích a v Třinci.176 Až do počátku 60. let si rodící se ostravská průmyslová oblast vystačila s přirozeným přírůstkem, resp. tyto populační zisky byly výraznější než mig rační přírůstek. Ještě v roce 1862 bylo v kamenouhelném revíru zaměstnáno 6 916 lidí, o padesát let později vzrostl jejich počet o 616 %, tj. na 42 545.177 Deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens, 18. Jahrgang, Brünn 1914, s. 218-220. 176 KÁRNÍKOVÁ, Ludmila: Vývoj obyvatelstva v českých zemích 1754-1914. Praha, NČSAV 1965, s. 110-111; MYŠKA, Milan: Migranti z Haliče a jejich podíl na vytváření dělnické třídy v uhelném průmyslu Moravské Ostravy. Ostrava. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města 4. Ostrava, Profil 1967, s. 149. 177 Pro srovnání v roce 2012 byl průměrný počet zaměstnanců v Ostravsko-karvinských dolech 13 068, tj. necelá třetina stavu z doby před první světovou válkou. Společnost zároveň dávala práci více než 4 500 pracovníků dodavatelských organizací. (Průměrná mzda dosahovala 37 149 Kč, byla o polovinu vyšší než průměrný plat v regionu. 97


Význam ostravsko-karvinského hornictví byl i z hlediska monarchie mimo řádný. V roce 1901 pracovalo na všech dolech v Předlitavsku 70 344 horníků, z nich téměř 47 % (32 854) v ostravsko-karvinském revíru. Význam revíru umocňovalo i to, že se v něm nacházelo nejkvalitnější koksovatelné uhlí.178 Již v 60. letech vyžadovala těžba a hutní výroba odborníky, kteří přichá zeli na Ostravsko z Čech a také z Haliče, především z tamních solných dolů ve Věličce a okolí. Potřeba dělnických profesí byla uspokojována sezónními migracemi z širšího okolí, zejména z podhorských oblastí. Od 70. let dochá zelo k častějšímu usídlování přistěhovalců, což se projevilo depopulací bes kydských vesnic.

Důl Šalamoun v Moravské Ostravě

U dělníků v dole přesahoval průměrný plat 35 200 Kč.); PITRONOVÁ, Blanka: Struktura dělnictva v uhelném průmyslu na Ostravsku na počátku 20. století. Ostrava. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města 4. Ostrava, Profil 1967, s. 83; ROKD Magazín společnosti NWR - Open Mine http://www.okd.cz/cs/nas-region/zamestnanost (staženo 8. 1. 2014). 178 PITRONOVÁ, Blanka: Struktura dělnictva ..., s. 83. 98

6. Ostravsko

Osmdesátá léta sice znamenala určitý pokles populačního růstu, nicmé ně procentuální přírůstky zůstávaly stále vysoké. V letech 1881-1890 přiby lo v soudním okrese Moravská Ostrava 66 % obyvatelstva, v 90. letech se v nejprůmyslovější části oblasti, tj. v soudních okresech Moravská Ostrava, Bohumín a Fryštát rozrostla populace o 64 %, v soudním okrese Moravská Ostrava dokonce o 80 %. Zásadním zdrojem přírůstků byly migrace. Konec rozsáhlých migrací znamenal přelom století, poté se setkáváme v některých obcích i s vystěhovalectvím. Příčinou byly projevy hospodářské krize a rozvoj důlní mechanizace.179 V 70. letech ovlivnilo přistěhovalectví do hornických obcí na pravém břehu Ostravice (Polská Ostrava, Muglinov, Radvanice, Michálkovice, Hru šov) zásadně strukturu oblasti, zejména bohumínského soudního okresu. V roce 1880 v něm žilo 41,7 % starousedlíků; z úhrnného počtu imigrantů z jiných zemí monarchie než ze Slezska (16,8 %) bylo při sčítání přítomných 48,6 % domovsky příslušných na Moravu, do Haliče 36,6 % a do Čech 14,8 %. Uvedené údaje ukazují, že přistěhovalců z českého a moravského vnitroze mí bylo v této době mnohem více než imigrantů z Haliče. Nejvíce bylo ovšem Slezanů z jiného okresu (41,5 %), kterých bylo dvakrát více než přistěhovalců z jiných zemí monarchie. V roce 1900 nově zřízeném politickém okrese Moravská Ostrava příslu šelo na základě sčítání 40,8 % přítomných na Moravu, 23,4 % do Slezska, 4,4 % do Čech, 26,6 % do Haliče, ostatní země Předlitavska se podílely 1,5 %, z ciziny včetně Zalitavska pocházelo 3,2 %. V politickém okrese Fryštát bylo na Moravu příslušných 6,1 %, do Slezska 66,9 %, do Čech 1,8 % a do Haliče 23,7 %, do ostatních zemí Předlitavska 0,7 % a do ciziny 3,2 %. Publikované údaje o místě narození a domovské příslušnosti ze stejného sčítání nejsou přímo srovnatelné. Lze však soudit, že v okrese Moravská Ost rava byl migrační pohyb mnohem větší a také se tam stěhovalo více Haličanů než do politického okresu Fryštát, který zahrnoval soudní okres Bohumín. 179 Průmyslové oblasti českých zemí za kapitalismu (1780-1945). Svazek I. 1780-1918. Opava, Slezský ústav ČSAV 1987, s. 249-252; PITRONOVÁ, Blanka: Haličské migrace na Ostravsko. Opava 1979, s. 52, 43-46, 48; MYŠKA, Milan: Fossores ex Galicya. Udział emigrantów z Galicji w formowaniu się klasy robotniczej w górnictwie węglowym Morawskiej Ostrawy w drugiej połowie XIX wieku. Małopolskie Studia Historyczne, IX, 1966, s. 69. 99


Vítkovické železárny v polovině 19. století S tím korespondují údaje z jiných pramenů, podle kterých byli na počát ku 20. století v západní (ostravské) části revíru mezi horníky zastoupeni lidé místního původu necelými 28 %, zbytek tvořili imigranti, z nichž nejvíce (44,7 %) pocházelo z Haliče. Ve východní části revíru (Karvinsko, Bohumínsko s Orlovskem) se převážná část horníků rekrutovala z místních lidí narozených v revíru (52,6 %), z Haliče pocházelo jen 16,2 %.180 V 90. letech byl okres Moravská Ostrava na prvním místě v celé monarchii, včetně Vídně a zemských metropolí, v bilanci přistěhovalectví. Z jiného okresu pocházelo 82,1 % obyvatel, více než 60 % mělo domovskou přísluš nost v jiné zemi monarchie než na Moravě. Do roku 1910 Ostravsko vyrostlo v největší průmyslovou oblast v monarchii. I jiné oblasti a metropole rostly v důsledku přistěhovalectví, většinou však šlo o migrace pouze v rámci země. Zato v okrese Moravská Ostrava v roce 1910 žilo jen 52,6 % obyvatel domov sky příslušných na Moravu.181 Srovnání údajů ze sčítání v letech 1900 a 1910 svědčí o poklesu migrací z jiných zemí, zejména z Haliče, případně o návratu migrantů do výchozí země. V menší míře můžeme usuzovat, že část imigrantů 180 PITRONOVÁ, B.: Struktura dělnictva …, s. 53, 85-86, 91-93. 181 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace …, s.57-58, 63; srov.: Průmyslové oblasti …, s. 253. 100

6. Ostravsko

získala v obcích na Ostravsku domovské právo. Před Velkou válkou však ne byl o ně mezi imigranty zdaleka takový zájem jako po ukončení války. Z Opavského Slezska migrovalo za prací na Ostravsko jen velmi málo lidí, převážně německé obyvatelstvo dávalo přednost, i vlivem jazykových a tra dičně silných hospodářských a kulturních vazeb, atraktivní Vídni, kde si často budovali trvalou existenci.182

Imigrace z Haliče, její vliv na kulturní a národnostní poměry v kamenouhelném revíru Po výkladu o síle a směrech migrací do ostravské průmyslové oblasti bu deme věnovat pozornost některým jejím projevům, zejména komplikovaným vztahům mezi obyvatelstvem regionu, které vyplývaly z různé civilizační úrov ně „domácího“ a přistěhovaleckého obyvatelstva. Předmětem našeho zájmu budou národnostní vztahy v oblasti a role imigrantů z Haliče, která v českých zemích znamenala nesporné specifikum a řadu desetiletí byla předmětem do bových i pozdějších polemik a sporů.

Halič jako emigrační území, předpokládané příčiny emigrace Halič byla významným emigračním územím. V průběhu 19. století do první světové války se vystěhovalo z Haliče do střední a západní Evropy a Ameriky asi osm milionů lidí. O haličských imigrantech existuje rozsáhlá literatura.183 Jejich působení na Ostravsku je často považováno za jakousi pří pravu pro odchod do západní Evropy a zejména do zámoří. Haličští Poláci 182 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace …, s. 65-67. 183 Kromě uvedené literatury např. PILCH, Andrzej: Trendy migracji zarobkowej ludności Galicji w XIX i XX wieku (do 1918 r.). Mechanizmy polskich migracji zarobkowych. Warszawa 1976; JAROSZ, Mieczysław: Śląsk Cieszyński. Kraków 1909; BUJAK, Franciszek, Galicya. I. Lwów-Warszawa 1908; TÝŽ: Maszkienice, wieć powiatu brzeskiego – rozwój od r. 1900 do 1911. Kraków 1914 aj. práce tohoto autora; MYŠKA, Milan: Migranti z Haliče …; DOBROWOLSKA, Danuta: Górnicy salinarni w Wieliczce. Etnografia Polska I. Wrocław 1958, s. 312; DOHNAL, Miloň: K otázce vzniku, vývoje a sociální struktury středně technického personálu ostravsko-karvinských dolů v druhé polovině 19. století. SPPFO, řada C-4, Studie k vývoji ostravské průmyslové oblasti III. Praha 1969; PITRONOVÁ Blanka: Průmyslová oblast a některé problémy formování moderního společenského vědomí. Slezský sborník, 101


a Rusíni hledali nepříliš úspěšně uplatnění v Rusku a po okupaci Bosny a Hercegoviny i v tomto prostoru, kde v okrese Prnjavor, kraj Banjaluka do dnes žijí jejich potomci. Bánští odborníci z Haliče odcházeli také do solných dolů v Bukovině.184 Starší literatura spatřovala příčiny migrací v analfabetismu, který v Haliči spolu s Bukovinou a Dalmácií patřil k nejvyšším ze zemí Předlitavska. V roce 1900 z obyvatelstva staršího šesti let neumělo číst a psát 52% mužů a 60% žen. Další příčiny lze vidět ve velmi zaostalých hospodářských a sociálních poměrech, v nichž žila značná část obyvatelstva a ve značně rozšířeném al koholismu, např.v letech 1890-1910 bylo v Haliči oficiálně obviněno 219 837 osob z porušení protialkoholního zákona, tedy ročně 18 319 osob. Půda „nedostačovala“, možnosti samostatného hospodaření se zhoršovaly, ročně se v Haliči dělilo kolem 30 000 katastrálních parcel. Mzdy byly i v úředních spisech označovány za hladové. Překážkou racionálnějšího hospodaření byla také přemíra církevních svátků. Polští a rusínští Haličané, mezi nimiž často docházelo ke krvavým střetnutím, slavili na vesnicích katolické a pravoslavné svátky společně. Podle hlášení zemského statistického úřadu ve Lvově se v 70. letech v 83 haličských okresech z důvodu církevním svátků nepracovalo ročně sto až sto padesát dní .185 Dříve než se vyslovíme k dobovým předpokládaným příčinám haličské emigrace, pokusíme se charakterizovat ostravsko-karvinský kamenouhelný revír jako jeden z jejich cílů včetně toho, jak haličské imigrace probíhaly.

Ostravsko jako cíl haličských migrací Na Ostravsku se střetala tři hlavní etnika, Poláci, Češi a Němci. Každé z nich se skládalo z „domácího“ obyvatelstva a z imigrantů. Zejména u Polá ků, méně pak u Čechů, se setkáváme s odlišnou kulturní a civilizační úrovní a různým stupněm formování národní identity, takže i uvnitř těchto národních celků byly značné rozdíly z hlediska osobních a skupinových zájmů a cílů. 1966, s. 1-26; PITRONOVÁ, Blanka: Vývoj národnostní struktury v období kapitalistické industrializace (do r. 1914). Slsb. 1974, s. 17-38 atd. 184 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace … s. 12, 82; CARO, Leopold: Auswanderung und Auswanderungspolitik in Österreich. Leipzig 1909, s. 142-146. 185 CARO, L.: Auswanderung … , s. 52-56. 102

6. Ostravsko

Haličané přicházeli již od počátku organizovanější uhelné těžby, ale ještě ne v masovém měřítku, protože potřeba pracovních sil byla uspokojována většinou z místních zdrojů a nejbližšího okolí. Byli ovšem vyhledáváni kvali fikovaní horníci z oblastí s tradiční těžbou, v tomto případě ze solných dolů ve Věličce a Bochni. Jejich počet se dá odhadovat zpočátku na desítky a poz ději na stovky. V roce 1869 bylo napočítáno v politickém okrese Místek, kam patřila moravská část revíru s Moravskou Ostravou, 499 mužů a v politickém okrese Fryštát 346 mužů domovsky příslušných do Haliče. Polská literatura nevěnuje větší pozornost technické inteligenci z Haliče v ostravském revíru, což je v souladu s jejím tvrzením o počešťování Haliča nů prostřednictvím českých inženýrů a techniků. Přitom kvalifikovaní horníci z haličských hornických dolů sehráli významnou roli v rozvoji uhelné těžby v revíru. Technická inteligence přicházela na Ostravsko zejména od konce 60. let a zastávala na dolech významné funkce. Na rozdíl od haličských horníků byla inteligence již převážně nacionálně uvědomělá a angažovala se v polském národním hnutí. Jmenujme např. ing. Brzezowského, vedoucího na jámě Jind řich v Mor. Ostravě, ing. Russe, závodního na dolech Severní dráhy v Přívoze nebo Heinricha Schrotta, inspektora na dolech Severní dráhy. Do revíru při cházeli zejména absolventi státní hornické školy ve Věličce. V 70. letech byla v báňských provozech Severní dráhy a jejího inspektorátu většina důležitých míst obsazena inženýry a technickými pracovníky pocházejícími z Haliče. Pro potřeby východní části revíru byla v roce 1907 zřízena soukromá hornická škola v Dombrové s polským vyučovacím jazykem.186 Příliv haličských horníků zesílil hlavně po prusko-rakouské válce roku 1866, kdy revír opustila většina pruských horníků. Jistým impulsem, který přispěl k rozšíření haličských imigračních vln směřujících na Ostravsko, byla pruská ministerská nařízení z poloviny 80. let proti přílivu polských migrantů z ruského a rakouského záboru na Horní Slezsko. Poláci, kteří neměli prus ké státní občanství, měli být ze Slezska vysídleni. Více než pět tisíc z nich pocházelo ze západohaličských okresů. Tato opatření byla v souladu i se zá jmy hornoslezských dělníků, včetně Poláků, kteří žádali pruské ministerstvo veřejných prací, aby byl omezen příliv zahraničních dělníků. V peticích si stěžovali, že jim přistěhovalci zabírají pracovní místa, snižují fakticky mzdu a označovali je za stávkokazy. Upozorňovali, že příliv haličských imigrantů 186 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace …, s. 70, 78-81. 103


do revíru nutí místní dělníky k emigraci do Vestfálska a Porýní, což „dobře nepůsobí na jejich víru a národnost“. Do Porýní a Vestfálska se skutečně stěhovalo hodně Poláků ze Slezska, Poznaňska i Polského království. Hali čanů však bylo mezi nimi poměrně málo, ti vedle hornictví dávali přednost i sezónním zemědělským pracím na Moravě a v Čechách kvůli podobnosti jazyka, katolickému náboženství i lepšímu jednání zaměstnavatelů.187 Ještě do roku 1880 nenabyla však imigrace z Haliče masových rozměrů, ze jména pokud jde o východní část revíru (Karvinsko), kde bylo přistěhovalectví mnohem menší než na vlastním Ostravsku. V roce 1880 bylo při sčítání zjiště no ve východní části revíru jen kolem 750 Haličanů, zatímco v západní části jich byly asi čtyři tisíce.188 Podle analýz Milana Myšky činil v letech 1849-1866 podíl Haličanů na cel kovém počtu horníků v Moravské Ostravě 3,6 %, v 80. letech vzrostl již na 29,5 %.189 Přistěhovalectví z Haliče kulminovalo v posledních dvou decenniích 19. století. Obraz o jeho rozsahu a charakteru poskytují údaje ze sčítání lidu z roku 1900. V roce 1900 Haličané již zaujímali první místo mezi všemi při stěhovalci. Nejvíce jich pracovalo v západní ostravské části revíru, kde byli Haličané v báňském provozu zastoupeni 44,7 %, zatímco ve východní, kar vinské části tvořili jen 16,6 %. 190 Nejvíce imigrantů z Haliče žilo v Polské Ostravě a okolních hornických obcích. V prvním desetiletí 20. století bylo již procentní zastoupení Haliča nů na přistěhovalectví v moravské části Ostravska z jiných zemí monarchie mnohem slabší, významněji se na něm podílely slezské okresy. Hlavní imigrační proudy směřovaly do soudních okresů Moravská a Pol ská Ostrava. To platí o migracích všeobecně a současně i o přistěhovalcích z Haliče.191 187 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace …, s. 35-37, 83, 153-154; GROBELNÝ, Andělín: Imigrace slovanského obyvatelstva do Slezska a politika německé vlády před první světovou válkou. Slsb., 1960, s. 173-193; BROŽEK, Andrzej: Robotnicy spoza zaboru pruskiego w przemyśle na Górnym Śląsku (1870-1914). Wrocław-Warszawa-Kraków 1966, s. 32-33, 44; MYŠKA, M.: Migranti z Haliče …, s 147-161. . 188 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace … , s. 53-54. 189 MYŠKA, M.: Migranti z Haliče …,. s. 159, 165. 190 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace … , s. 84, 88. 191 PITRONOVÁ, B.:Haličské migrace … , s. 57-61. 104

6. Ostravsko

V roce 1900 bylo na území revíru zjištěno 52 546 obyvatel domovsky příslušných do Haliče, hlavně do hornických okresů Bochňa a Vělička, odkud pocházelo kolem 20 000 lidí. S těmito údaji se v literatuře velmi často operuje, ale zjištěný počet přítomných má jen orientační hodnotu a představuje jen zlomek celkového počtu Haličanů, kteří prošli územím revíru ve snaze zlepšit své hmotné poměry. Navíc bylo sčítání uskutečněno v poslední den roku, kdy značná část sezónních pracovníků odcházela na zimní měsíce do svých do movů v Haliči. Podobně tomu bylo, jak jsme již v práci ukázali, i při migracích do jiných významných hospodářských regionů i do velkoměst. Z hlediska Ha liče je také třeba vzít v úvahu, že migrace na Ostravsko nebylo pro Haličany jen jedinou alternativou. Ostravsko neznamenalo ani pro hornické okresy, ja kými byly Vělička a Bochňa, hlavní cíl emigrace, tím byl častěji například sou sední Krakov, případně jiná malopolská, tehdy západohaličská větší centra.192 Při zvažování statistických údajů o teritoriálním původu je třeba zohlednit i to, že ve sčítání z roku 1910 se již odrazily důsledky zákona o domovském právu z roku 1901, na jehož základě mohl imigrant získat domovské právo, pokud bydlel v obci celých deset let. Mnohým Haličanům však obce domov ské právo z nejrůznějších důvodů neudělily. Někteří nesplňovali předepsa nou lhůtu pobytu, jiní, zejména horníci, kteří uvažovali o návratu do domov ské obce, nepodali často ani příslušnou žádost. Žádosti o domovské právo uplatňovali spíše lidé z moravských a slezských okresů. Z Haličanů se ucházeli o domovské právo zejména řemeslníci a židovští živnostníci, kteří počítali s trvalým přesídlením.193 Statistiky nejsou plně srovnatelné vzhledem ke změnám rozsahu statistic kých obvodů mezi jednotlivými censy. Například v roce 1900 byl z politického okresu Místek vydělen samostatný politický okres Moravská Ostrava, v roce 1904 bylo šest obcí z fryštátského politického okresu připojeno k politickému okresu Frýdek, v němž vytvořily soudní okres Polská Ostrava.194 V roce 1910 bylo v soudním okrese Polská Ostrava zjištěno 20 771, tj. 20,2 % z obyvatel celého politického okresu Frýdek. V rámci politického okresu bylo z přítomných obyvatel s domovským právem mimo Slezsko 62,9 192 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace … , s. 76-78. 193 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace …, s. 60. 194 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace …, s. 61. 105


%, většinou to byli lidí původem z Haliče. Ve fryštátském okrese bylo zjištěno 15 456 osob z Haliče, tj. 55 % z těch, kteří domovsky nepříslušeli do Slezska. Na rozdíl od přistěhovalců ze slezských nebo moravských okresů, kteří si v regionu chtěli většinou vytvořit a zajistit trvalou existenci, byli Haličané v tomto směru méně stabilní. Velká část z nich využila hospodářské prospe rity během konjunktury a po jejím odeznění se z valné části vraceli do svých domovů v Haliči. Menšina z nich, která se v oblasti usídlila, podléhala rychlé národnostní asimilaci. Malou stabilitu a časté migrace Haličanů posilovala i skutečnost, že značná část z nich sezónně pracovala ve stavebnictví i v zemědělství. Obrovská fluktu ace znemožňuje odhadnout počet Haličanů, kteří přišli za prací na Ostravsko. Ukazuje se, že ve druhé polovině 19. století se velmi často během jednoho roku v závodech vyměnila i polovina osazenstva. To se týká i Vítkovických železáren.195

Třinecké železárny v roce 1910 Poměrně vysoký počet žen mezi imigranty z Haliče hlavně v Moravské Ostravě může svědčit tom, že haličští migranti přicházeli do Ostravy 195 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace … , s. 62, 69-70, 75-76. 106

6. Ostravsko

i s rodinami a úmyslem se v oblasti trvale usídlit.196 Nicméně fluktuace a se zónní charakter haličských migrací byl mimořádně vysoký, zřejmě ještě vyšší než do německých velkoměst a průmyslových oblastí. Odhady počtu migrantů vzbuzovaly a budou nesporně i nadále vzbuzovat pochybnosti. Meziválečná česká publicistika, např. František Uhlíř, Jóža Vo chala a další, přeháněla odhady počtů haličských přistěhovalců. František Uh líř dokonce tvrdil, že naprostá většina Poláků na československém Těšínsku byli přistěhovalci z Haliče.197 Zemský prezident Josef Šrámek uváděl ve svých rozborech situace v oblasti v prvních letech po Velké válce, že nositeli pol ských národních idejí v regionu byli především přistěhovalí Haličané. Polská publicistika zase odsuzovala „násilnou čechizaci“ Haličanů na Ostravsku.198 Povšimněme si některých pohledů novější historiografie. Podle Józefa Chlebowczyka představoval celkový počet migrantů z Haliče na Ostravsko asi 100 000, z nichž se kolem 34 000 usídlilo v revíru trvale. Milan Myška po važoval Chlebowczykovy údaje za přehnané, i když sám počty neodhadoval, a upozornil, že emigranty z Haliče byli i Židé a početná skupina drobných podnikatelů, živnostníků, obchodníků, přičemž nemajetné vrstvy se na při stěhovalectví podílely minimálně.199 Podle Blanky Pitronové lze usuzovat, že Haličanů prošlo v různých obdobích a vlnách ještě více, než předpokládal Chlebowczyk. K ještě vyšším odhadům mohou vést analogie se sezónními migracemi v Německu, vezmeme-li v úvahu, že možnost návratu z relativně blízkého Ostravska byla pro Haličany mnohem schůdnější, což by se mohlo týkat i Haličanů trvale usídlených. V posledním případě by se mohl vzít v úva hu i poměrně vysoký počet cizinců zjištěných při prvním československém sčítání lidu, z nichž nesporně většina měla domovskou obec v Haliči a po vál ce nezískala okamžitě československé občanství.200 196 MYŠKA, M.: Migranti z Haliče …, s. 161. 197 UHLÍŘ, František: Těšínské Slezsko. Moravská Ostrava-Praha 1946, s. 61; K polemikám o jazykovém charakteru regionu např. GAWRECKÁ, Marie: Problematika narodowościowa Śląska Austriackiego w latach 1742-1914. Studia Śląskie 52,1993, s. 61-63. 198 ZA Opava, Policejní ředitelství Moravská Ostrava, prez.1920, kart. 207, s.748 ad.; .GAWRECKI, Dan: Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918-1938. Český Těšín 1999, s. 83; Polacy w Czechosłowacji w świetle liczb i faktów. Warszawa 1935 aj. 199 MYŠKA, M.: Migranti z Haliče …, s. 179. 200 K získávání československého občanství nejpodrobněji GAWRECKI, D.: Politické a národnostní poměry…, s. 77-86,132-136. 107


Alkoholismus, analfabetismus Předpoklad, že by k vystěhovávání z Haliče docházelo proto, že imigranti toužili po vzdělání, abstinenci nebo se chtěli aktivněji zapojit do pracovní ho procesu, zřejmě jen malou měrou odpovídá skutečnosti. Další výzkum nepotvrdil ani původní hypotézy o tom, že odcházeli ti nejchudší a hlavně bezzemci. Milan Myška ve svých analýzách zjistil, že na migracích z Haliče do Moravské Ostravy se v letech 1849-1890 podílely z 60 % soudní okresy Vělička a Bochňa s tradicí solného dolování. Z těchto dvou okresů bylo 41 % migrantů ze zemědělství, 39 % z průmyslu a hornictví a 13 % tvořili městští a venkovští řemeslníci. Poměrně malé procento bylo bezzemků a podruhů (7 %). Vysvětluje to tím, že nejchudší vrstvy postrádaly přiměřenou fyzickou kondici pro práci v dolech a průmyslu a základní finanční prostředky nutné k oblečení, dopravě a pro první dny pobytu v místě budoucího uplatnění.201 Toto tvrzení odpovídá dalším názorům současníků i literatuře, zejména vý sledkům české nejzevrubnější práce o haličských imigrantech na Ostravsku od Blanky Pitronové. Stěží se můžeme jednoznačně vyslovit k tomu, nakolik pobyt na Ostrav sku Haličanům napomohl k omezování alkoholismu. Alkoholismus si při nášeli imigranti ze své domoviny, kde „kořaleční mor“ byl běžným jevem, jak připomíná ve své práci F. Bujak: „Górnicy, górnicy, marnie wy giniecie, od samej Wieliczki karczmy nie miniecie.“ V ostravsko-karvinském revíru byl počet krčem vzhledem k počtu obyvatel ještě mnohem hustší. Na vysoký stupeň alkoholismu mezi Haličany upozorňoval i ostravský tisk, který psal, že „žijí v bídě, a to co vydělají, propijí v židovských putykách“.202 Dobový tisk, zejména mladočeského a křesťansko-sociálního charakteru připisoval imigrovaným Haličanům značný podíl na vraždách v oblasti, je jichž počet vysoko přesahoval rakouský průměr. Naproti tomu sociálně de mokratický Duch času Haličany kritizoval, že se spokojí s hladovými mzdami 201 MYŠKA, M.: Migranti z Haliče …, s. 179. 202 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace …, s. 95-98 (citát na str. 96); BUJAN, Franciszek: Maszkienice …, s. 160; ŠÚSTKOVÁ, Hana: Haličské imigrační vlny do Moravské Ostravy a jejich odraz na stránkách českého denního tisku a krásné literatury na počátku 20. století. In: Město a městská společnost v procesu modernizace 1740- 1918. (Kladiwa, Pavel – Zářický, Aleš (eds.) Ostrava 2009, s. 76 108

6. Ostravsko

a „dělnictvo inteligentnější z Vítkovic odchází a nahrazeno bývá dělnictvem polským, které pak za každou cenu dře do strhání“. Příchod Haličanů na Ostravsko přinášel s sebou vzhledem k jejich nízké sociální i kulturní úrovni a vysokému stupni analfabetismu řadu problémů spojených s jejich akulturací. V Haliči bylo v roce 1880 z celkového počtu obyvatel 81 % analfabetů, během dalších dvou desetiletí poklesl jejich podíl na 64 %. Je třeba vzít v úvahu, že mezi analfabety byly ve statistikách zahr novány i děti předškolního věku, tj. do dokončeného šestého roku života.203 Příchodem negramotných imigrantů z Haliče se Ostravsko dostalo na po slední místa v alfabetismu obyvatel českých zemí. Podíl analfabetů v oblasti tvořil v průměru 15-18 % z celkového počtu obyvatelstva. Největší negramot nost byla v soudním okrese Polská Ostrava, kde v roce 1900 bylo analfabetů 35 % a 3 % uměla jen číst. Největší procento analfabetů bylo v hornických obcích Muglinov (49 %), Michálkovice (44 %), Kunčičky (41 %), Heřmanice a Hrušov (36 %), Polská Ostrava (35 %) a Radvanice (28 %). Ve východní části revíru bylo analfabetů o něco méně, nejvíce jich bylo v Karviné a Dom brové (32 %), Porubě (31 %), Lazích (29 %), Prostřední Suché (28 %) a Or lové (25 %). Pro srovnání uvádíme, že v rámci českých zemích bylo na přelomu století ve věku od šesti let pouze 3,4 % analfabetů. Zatímco v Čechách byli analfabeti především ve věkové skupině 40-71 let, na Ostravsku naopak mezi mladými lidmi v produktivním věku, nejvíce mezi koksaři a horníky.204 Přistěhovalci z Haliče, zejména ti, kteří přicházeli od 80. let, postrádali v převážné většině vedle znalosti čtení a psaní i jakoukoli kvalifikaci pro práci v dolech nebo průmyslu. Mohli se proto uplatnit v manuálních a málo kom plikovaných oborech. V koksovnách pracovalo na přelomu století 24,6 % úpl ných analfabetů a 5,1 % těch, kteří udávali, že umějí jen číst. V ostravské části revíru pracovalo v dolech 28,3 % analfabetů a poloanalfabetů, v karvinské části revíru, kde bylo přistěhovalých Haličanů méně, pracovalo 16,5 % analfa betů a poloanalfabetů. Dlouhou dobu byli tito imigranti brzdou společenské 203 GAWRECKÁ, Marie: Národnostní aspekty vývoje školství v Předlitavsku ve druhé polovině 19. století. In: Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5, 2012, Ústav historických věd, Slezská univerzita v Opavě, s. 149. 204 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace …, s. 89-93, 124,176-179; PITRONOVÁ, B.: Struktura dělnictva …, s. 82-113; PITRONOVÁ, B.: Průmyslová oblast …, s. 1-26; PITRONOVÁ, B.: Vývoj národnostní struktury …, s. 17-38. 109


ho a kulturního vývoje v oblasti.205 Nicméně alespoň u větší části příchozích probíhala s větším či menším úspěchem akulturace v novém prostředí a část z nich si osvojila znalosti čtení a psaní. Snaha Haličanů o to, aby získali základní gramotnost, případně si vzdělá ní rozšiřovali, však nesporně nepatřila k životním prioritám, jejichž naplnění očekávali při svém pobytu na Ostravsku. Naprostá většina z nich se chtěla vrátit do své domoviny a také se tam vracela. Na ostravské hornické škole bylo v letech 1874-1900 zjištěno pouze čtrnáct žáků pocházejících z Hali če.206 Zatímco v šedesátých letech byli Haličané vítáni jako kvalifikovaní pra covníci, od osmdesátých let patřili z hlediska odbornosti mezi poslední. Pra covali na méně kvalifikovaných místech, neměli ani větší zájem o zvyšování odborné kvalifikace. V revíru byli počátkem 20. století zastoupeni Haličané v podzemí 48 %, mezi povrchovými dělníky činil jejich podíl 35,3 %, v kok sovnách na Ostravsku jich pracovalo 40 %.207 Ani zájem žen přicházejících z Haliče a jejich dcer, které zřejmě již více počítaly s trvalým přesídlením do regionu, o vzdělání, zejména školy vaření a organizování domácností, nebyl valný.208 Děti haličských imigrantů musely navštěvovat základní školy, ať již polské, české nebo německé, nicméně ještě v období první republiky se v různých úředních dokumentech, např. v žádos tech o přiznání československého státního občanství, setkáme s tím, že mnozí z Haličanů byli stále analfabety. Hlavní příčiny pobytu Haličanů v revíru spočívaly nesporně ve snaze zlep šit své materiální a sociální postavení. Byly jistě diferencovány podle skupin emigrantů a individuálních životních přání a cílů. Většina toužila vrátit se do své domoviny se získanými finančními prostředky a získat lepší vyhlídky na další etapu životní dráhy. Jen menší část viděla životní východisko v inte graci v novém prostředí. Jeho úspěšné nalezení nezáviselo však mnohdy jen na jejich přáních a snahách.

205 PITRONOVÁ, Blanka: Struktura dělnictva …, s. 101-105; PITRONOVÁ, B.: Průmyslová oblast …, s. 1-26. 206 DOHNAL, M.: K otázce vzniku …, s. 134-135. 207 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace …, s. 86, 88. 208 TÁŽ, Haličské migrace…, s. 104. 110

6. Ostravsko

Haličští emigranti a reemigranti Působení Haličanů na Ostravsku i v jiných evropských regionech bylo často považováno za přípravný pobyt k vystěhovalectví do Ameriky. Práce v Americe byla hodnocena za fyzicky náročnější než v Evropě. Setkáváme se z dobovým trvzením: „Ameryka dla byka – Europa dla chłopa.“ Přitom emigrace do Ameriky byla více ceněna než práce na Ostravsku. V Ameri ce byly vyšší výdělky; na mnohých, kteří se z Ameriky vraceli, byla vidět je jich kultivace tamním prostředím, což také sehrávalo jistou roli při motiva ci k emigraci. Navrátilci z Ostravska se vraceli často bez peněz, „se všemi vlastnostmi městského proletariátu“ a přitom se chovali povýšenecky k sta rousedlíkům, kteří o nich na oplátku říkali: „Emigracja do Ameryki wyrabia ludzi, emigracja do Ostrawy psuje ich.“ Setkáváme se však také s tvrzením, že Haličané, kteří pobyli na Ostravsku několik let, „byli životními vzory pro místní dělníky svým životním stylem, chováním, způsobem zábavy, bydlením

Hornická kolonie Mexiko v Ostravě-Petřkovicích. Foto: Naďa Čvančarová 111


i oblékáním“. Různost těchto pohledů se vysvětluje tím, že na Ostravsko měli přicházet především svobodní mladíci, kteří příliš nešetřili a snáze podléhali všem svodům, které průmyslový region poskytoval. Ti z nich, kteří se později rozhodli odejít do Ameriky, žili za mořem většinou v polské komunitě a pod její kontrolou, izolováni od ostatních etnik.209 Navrátilci z Ostravska na haličských vesnicích tvořili často elitní skupi nu, domohli se i zastoupení v obecních samosprávách, včetně sebevědomého vztahu k místním sedlákům. Na jejich výtky imigranti často reagovali: „Cóż ty gnojarzu, ja bym cie mógł pieniędzmy wybić.“210 Analogie vidíme i v rámci českých regionů. Když se vraceli po letech imigranti ze středních Čech (Be rounska, Příbramska) z několikaletého pobytu v severočeském uhelném reví ru, stávali se ve svých rodištích také partnery představitelů místní honorace starosty, faráře a ve vesnických hospodách sedávali u jejich stolů apod. Haličané na Ostravsko přicházeli s nedostatečnými hygienickými návyky, získat je bylo nezbytné byť již jen vzhledem k charakteru práce a životního prostředí. Ti, kteří se vraceli do svého rodného kraje, začali získané hygienic ké návyky prosazovat ve svých vesnicích. Jedním z nich bylo např. i stavění záchodů, což svým způsobem přispělo i ke kvalitnějšímu hnojení, které ne bylo v haličském zemědělství obvyklé. Podobné zkušenosti měli také Češi, kteří se rozhodli k odchodu na Volyň. Nesporným přínosem pro imigrované Haličany byl způsob jejich ubytování, zejména v koloniích, kde mohli navá zat na navyklý vztah k půdě, učili se lepší organizaci domácího hospodaření, účelnějšímu vynakládání peněz, jinému charakteru domácích prací, úklidu atd. Reemigranti z Ostravska přinášeli domů i další požadavky týkající se způsobu života, ke kterým patřila např. snaha o levné byty. Navrátilci z Ostravska měli v Haliči vzhledem k její značné hospodářské, sociální i kulturní zaostalos ti zřejmě větší vliv než navrátilci z hornoslezského revíru, Vestfálska nebo Ameriky. Svou roli zde sehrávala i vzdálenost, z Vestfálska nebo Ameriky ne byly návraty tak časté jako z Ostravska, vzdáleného několik desítek kilometrů. Zkušenosti z Ostravska se projevily i v politickém životě. Mnozí navrátilci se začleňovali ve své domovině do tamního socialistického hnutí, kde vystu

209 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace … , s. 37, 27-29; DOBROWOLSKA, D.: Górnicy salinarni …, s. 312; BUJAK, F.: Maszkienice …, s. 100-101. 210 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace … , s. 119. 112

6. Ostravsko

povali radikálněji než místní představitelé tamních sociálně demokratických organizací, které kritizovali za smířlivectví.211

Haličané a dělnické hnutí Svým způsobem se značné disproporce mezi „domácím obyvatelstvem“ a imigranty projevily i v rámci dělnictva a jeho snah o názorovou a politickou emancipaci. Ve srovnání s jinými regiony, nejen textilními, ale i hornickými, byly snahy ostravského dělnictva o samostatnou organizovanost opožděné. Lze konstatovat, že rozhodující impuls pro ně znamenal příchod zkušených dělnických vůdců z jiných regionů, např. Petra Cingra, Arnošta Bernera, Jana Prokeše, Tadeusze Regera. Jejich příchod v 90. letech přispěl poměrně v krátké době k masovému rozmachu hnutí a k dohnání ztráty dosavadního zpoždění. Avšak i v regionu se projevovaly rozpory nejdříve mezi sociálními demokraty, anarchisty, křesťanskými sociály a národními socialisty, později i uvnitř sociální demokracie (autonomisté, centralisté, národnostní spory). Výrazným úspěchem bylo získání mandátu do Říšské rady v roce 1897, kdy dohoda sociální demokracie s moravskoostravskými liberály přispěla ke zvo lení Petra Cingra říšským poslancem. Největší problémy pro jednotu hnutí představovali Haličané. Podobně jako Poláci v Porúří se obtížně začleňovali do nového prostředí a z obavy ze ztráty těžce získané práce, odmítali účast ve stávkách.212 Přes nejrůznější neshody nacházeli imigranti z Haliče oporu především u sociální demokracie, která se snažila získat z přistěhovalců své stoupence. V rámci možností se zasazovala o zlepšení životních podmínek Haličanů, vy mohla jim i slevy na jízdenky do rodiště na vzdálenost více než 100 km, pokud jeli ve skupinách. Na rozdíl od poměrů ve své domovině, kde byl vztah tamní aristokracie k vesničanům přezíravý až nepřátelský, v ostravských socialistic kých organizacích byli posuzováni demokratičtěji a nacházeli tam i určitou sebeúctu. Sociálně demokratické tažení proti analfabetismu, alkoholismu, karbanu a klerikalismu, jež označovali za spojence kapitalistů, nemuselo být u Haličanů přijímáno s porozuměním, nicméně mnozí z nich se stali aktivními 211 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace …, s. 99-101, 103, 117-118; BUJAK, F.: Maszkienice …, s. 131. 212 Průmyslové oblasti …, s. 88, 265-266, 282; PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace …, s. 3233. 113


účastníky dělnických akcí. Např. při krveprolití v roce 1894 bylo z dvanácti zastřelených horníků před jámou Trojice osm Haličanů, z devatenácti obžalo vaných bylo pět Haličanů. Sociální demokraté organizovali školy pro dospělé analfabety v Polském domě v Moravské Ostravě, Michálkovicích, Kunčičkách i školy pro polské sociálně demokratické agitátory.213 Hlavní tiskový český sociálnědemokratický orgán Duch času vítal iniciati vu polských báňských inženýrů, aby v Moravské Ostravě byla založena polská obecná škola: „Polské školy jest v Ostravě třeba, by dítky v mateřském jazyku mohly být vzdělávané a nezůstaly bez školního vzdělávání jako v Haliči ….“214

Migranti z Haliče a národnostní problematika Ostravska a Těšínska V roce 1880 žilo na území soudního okresu Moravská Ostrava více než 75 % Čechů, do roku 1910 procento Čechů pokleslo pod 50 %. Podobně tomu bylo ve Frýdku. Frýdek v těšínské a Klimkovice v opavské části Slez ska byly do přelomu 19. a 20. století jedinými slezskými městy s převahou českého obyvatelstva. Ve statutárním městě Frýdku žily v roce 1880 zhruba čtyři pětiny Čechů, v roce 1910 již jen asi dvě pětiny a Němci ovládli městské zastupitelstvo. Rovněž na Bohumínsku se zvyšovalo zastoupení Němců a to i v okresech s většinou Poláků. Na první pohled by se mohlo zdát, že tyto změny národnostní struktury na Ostravsku a Bohumínsku souvisely s přícho dem Haličanů. Analýzy ovšem naznačují, že pokles podílu Čechů byl způso ben spíše germanizací, než migracemi z Haliče, respektive se soudí, že značná část Haličanů, zejména v okrese Moravská Ostrava, podléhala germanizaci. 215 V roce 1900 se v okrese Moravská Ostrava 60% lidí příslušných do Haliče hlásilo k polskému jazyku, zbylých 9 460 osob k němčině a češtině. Tento údaj o tzv. obcovací řeči víceméně potvrzuje, že migranti z Haliče neovládali jiný než polský jazyk. Skutečnost, že více než 9 000 z nich se hlásilo k němčině 213 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace …, s. 105, 113-117. 214 ŠÚSTKOVÁ, H.: Haličské imigrační vlny …. str. 77. 215 Průmyslové oblasti …, s. 260-261; PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace … , s. 127 a tabulky VIII a IX.; GAWRECKÁ, Marie: Národnostní poměry ve slezských městech v době modernizace (1740-1918). In: Město a městská společnost v procesu modernizace. (Eds. Pavel Kladiwa – Aleš Zářický). Ostrava 2009, s. 147-159; TÁŽ, K národnostní problematice slezských měst do roku 1914. Prostějov 1993, s. 86-96. 114

6. Ostravsko

a češtině, je svým způsobem udivující a lze souhlasit s názory, že šlo o ma nipulaci prostřednictvím sčítacích komisařů.216 Problém byl ovšem v tom, že registrace obcovacího jazyka nemusela odpovídat a v případě emigrantů z Haliče se ani většinou neshodovala s jejich etnickou identitou, kterou často vůbec postrádali. Jejich příchod na Ostravsko přispěl výrazně ke vzrůstu po dílu katolíků a Židů,217 zřejmě méně již podpořil počty národně uvědomělých Poláků. Poslední tvrzení vyžaduje však důkladnější ověření, protože z Haliče nepřicházeli jen dělníci, řemeslníci a živnostníci, ale i představitelé inteligence, jak se dá prokázat např. na teritoriálním původu mnohých učitelů polského soukromého gymnázia v Orlové. Prostí imigranti z Haliče považovali za Poláky tradičně šlechtu, jejíž počet byl výrazně v zemi oslaben za haličské řeže v roce 1846. Značná část domo rodého polského obyvatelstva, která podporovala šlonzakovské hnutí Jose fa Koždoně, měla k Haličanům krajně kritický vztah, pro ně zůstával dělník z Haliče hledající práci v revíru „robotnik galicyjski analfabeta ciemny“. Tito polsky mluvící obyvatelé Těšínska vystupovali proti polským národním cílům a argumentovali především nízkou civilizační úrovní v Haliči.218 Ti Haličané, kteří se na Ostravsku usídlili, posílali děti často do německých škol, hlavně z důvodu možnosti dalšího profesního růstu, sociálního vzestu pu či perspektivy studia na středních školách, které byly v oblasti většinou německé. V hornických obcích navštěvovali haličské děti i školy české.219 I v polském tisku bylo často kritizováno povýšenecké chování polských inženýrů a dozorců. Sociálně demokratický poslanec Říšské rady Tadeusz Reger v projevu ve Fryštátě konstatoval, že čeští úředníci se k Haličanům chovají slušně a čeština je jim proto sympatická: „… polscy panowie uważają

216 PITROlNOVÁ, B.: Haličské migrace…, s. 124; PITRONOVÁ, B.: Vývoj národnostní struktury …, s. 30. 217 Průmyslové oblasti …, s. 260. 218 PALLAS, Ladislav: Jazyková otázka a podmínky vytváření národního vědomí ve Slezsku. Ostrava 1969; DOBROWOLSKI, Piotr: Ugrupowania i kierunki separatystyczne na Górnym Śląsku i w Cieszyńskiem w latach 1918-1939. Warszawa-Kraków 1972; GAWRECKI, Dan: Šlonzaci na Těšínsku a sčítání lidu v letech 1910 a 1921. Těšínsko 2014, č. 1, s. 1-9.s 219 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace …, s. 124, 195-196; GAWRECKÁ, M.: Národnostní aspekty…, s. 145. 115


się zawsze za „szlachciców“ i robotników traktują stále jak pańszczyznianych niewolników“.220 Přistěhovalí Haličané se mnohdy stavěli proti národní agitaci hlavního polského národního svazu na Těšínsku Macierzy Szkolnej. Polští národovci se snažili zabránit asimilaci Haličanů a založili v Moravské Ostravě polskou čítárnu (1894) a spolek Biały Orzeł (1899). Haličané k těmto akcím přistupo vali s nedůvěrou, zejména, když je socialistický tisk od nich odrazoval argu mentací, že jde o nacionalismus rozbíjející dělnickou solidaritu, který je spojen s klerikalismem.221 Polští národovci usilovali o získání Haličanů a snažili se čelit jejich „odro dilectví“. Za 1. světové války Polský školní výbor v Moravské Ostravě vydával černé listiny se jmény Haličanů, kteří posílali své děti do německých nebo českých škol. Školy krakovské organizace, která zakládala polské školy na Mo ravě (Towarzystwo Szkoły Ludowej), si stěžovaly na nedostatek žáků. Na tzv. černé listině zmíněného výboru bylo uvedeno 813 haličských rodin, které po sílaly 980 dětí do německých a 815 do českých škol. Jména „odrodilců“ měla být čtena v haličských kostelích, neměly jim být prodávány potraviny, pro něž si jezdili Haličané za válečného hladu do rodných obcí.222 Za československo-polského hraničního sporu o Těšínsko v prvních le tech po první světové válce se vyskytly v dobové publicistice zmínky o tom, že „Haličané“ byli členy českých dobrovolnických oddílů vystupujících proti Polákům. Tyto informace potvrzuje i důvěrná zpráva polského konzula Zyg munta Vetulaniho z Moravské Ostravy adresovaná polskému vyslanci v Praze z 1. ledna 1924.223 Skutečnost, že při prvním československém sčítání lidu v roce 1921 v soudních okresech Moravská Ostrava, Bohumín a Fryštát se z 40 712 ci zinců přihlásilo 56,5 % k československé národnosti, může dokumentovat spíše než nátlak „čechizátorů“ pokročilost asimilačních procesů. Původních Haličanů československé orientace bylo nepochybně více, když přihlédneme 220 Górnik 1906, č. 12. 25. 4. 1906. 221 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace … , s. 126-127. 222 Walka o duszę polskiego dziecka, czarna lista sprzedawczyków dzieci polskich w zaglębiu ostrawskim na Śląsku. Część I. 1918. Wydana przez polski komitet szkolny w Polskiej Ostrawie; PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace …, s. 127, 196-197. 223 Biblioteka Polskiej Akademii Umiejętności i Polskiej Akademii Nauk w Krakowie, Teki Lasockiego, sygn. 4170, str. 10. 116

6. Ostravsko

k tomu, že z cizinců příslušelo do Polska 84,3 % (tj. 35 146) a z tohoto počtu příslušela do Haliče jen část. Z československých státních příslušníků se k pol ské národnosti přihlásilo v okrese Moravská Ostrava 1440 a v okrese Slezská (dříve Polská) Ostrava 877 lidí.224 V okrese Slezská Ostrava se z cizinců hlásilo 5 012 k české a slovenské národnosti a 3271 k národnosti polské. V okresech Bohumín a Fryštát převažovali mezi cizinci výrazně Poláci.225

224 PITRONOVÁ, B.: Haličské migrace… , s. 127, 197; Československé statistika sv. 9, řada VI, I. díl, tab. III. 225 Obyvatelstva Slezska a Hlučínska v několika důležitějších směrech na základě sčítání lidu ze dne 15. února 1921. Opava 1924, s. 306-309. 117


118

Závěr

Závěr Problematika migrací patří k mimořádně aktuálním tématům, týká se bezprostředně i České republiky. Historie migrací, její zpracování může na pomoci k pochopení a řešení aktuálních problémů, i když dnešní situace se výrazně liší od situace v dlouhém 19. století ve střední Evropě, která je hlavní tématem této monografie. Evropa se od 60. let 20. století stala kon tinentem, v němž převažuje přistěhovalectví nad vystěhovalectvím. Mění se i pohled na migrace považované dříve často za projevy společenské desta bilizace. Čelní badatelé tvrdí, že od počátku své existence je člověk „homo migrans“, že ani před první světovou válkou se migranty nestávali převážně lidé na okraji existence, naopak mnozí své rozhodnutí emigrovat racionálně zvážili, hledali lepší životní uplatnění, toužili po nových poznatcích a zkuše nostech, případně i výhodně investovali. Ukazuje se výrazná převaha sezón ních migrací, jejich příčiny a také to, že jejich spojování s modernizačními a industrializačními procesy není tak jednoznačné, jak se soudívá. Výzkum se mimořádně zintenzívnil, je mezinárodně koordinován, v Evropě zejmé na pracovišti sdruženými do konsorcia IMISCOE (International Migrati on, Integration and Social Cohesion, z nichž má k historickému výzkumu zřejmě nejblíže IMIS (Institut für Migrationsforschung und Interkulturelle Studien) na univerzitě v Osnabrücku. Tato práce je jen určitým tematickým a chronologickým výsekem z cel kové problematiky, snaží se zdůraznit národnostní a kulturní aspekty ať již tzv. vnitřních nebo mezistátních migrací. Jejím cílem je shromáždit relevantní údaje a názory z literatury, které mohou být využity v dalším výzkumu. Její pojetí vyplývá i z míry pozornosti věnované jednotlivým regionům. Navazuje se tak svým způsobem na výzkumy analytické a hlavně přehledné práce vyda né Slezským ústavem ČSAV. S tím souvisí i výklad o migracích týkajících se ostravské průmyslové oblasti, jež jsou svým způsobem výrazným a charakte ristickým specifikem. 119


Závažné položky představují práce německých, francouzských, britských, nizozemských a polských badatelů. Modelový příklad změn v charakteru mi grací představují poměry v severní části Německa a Nizozemí, kde v období industrializace „severomořský systém“ ztrácel na významu, ustupoval „porúr skému sytému“ a „holandské výpravy“ se změnily v „pruské výpravy“. Celkově se migrace vyvíjely od sezónních či dočasných ke stálému za městnání a trvalému přesídlení. Dočasné migrace převažovaly nejen tam, kde práce měla sezónní charakter (zemědělství, stavebnictví, resp. podomní ob chod), ale i v průmyslových oblastech a velkoměstech, což platí i o migracích směřujících do evropských metropolí. Pozoruhodný byl rozsah sezónních mi grací ve srovnání s počtem migrantů, kteří se rozhodli k trvalému usídlení v ji ném prostředí. Těch, kteří se rozhodli k trvalé emigraci, byl jen malý zlomek z celkového množství imigrantů, jak to prokazují migrace do významných středisek, včetně hlavních měst Berlína nebo Vídně. Platí to i o migracích do ostravské průmyslové oblasti, a to hlavně v případě imigrantů z Haliče, jejichž počet, postavení v novém působišti a s ním spojené akulturační a asi milační procesy se staly předmětem kontroverzí v politice, publicistice i his toriografii. Pro posouzení kulturních a národnostní aspektů mají mimořádný význam motivace, které k migracím vedly, jejich časový rozsah (sezónnost či trvalost) i srovnání poměrů ve výchozím i „hostitelském“ regionu. Často se dostávaly do rozporu požadavky zaměstnavatelů hledajících levnou pracovní sílu, místní ho obyvatelstva i stoupenců různých politických a nacionálních směrů a proudů (např. Liberecko, severozápadní Čechy, severní Morava aj.). Určitou roli hrálo i náboženské vyznání přistěhovalců, např. Poláků v Porúří, Haličanů na Ost ravsku, vztahy pravoslavných, katolíků a muslimů na Vojenské hranici, později, po jejich okupaci, v Bosně a Hercegovině nebo i v Bukovině, začleněné k habs burské monarchii v roce 1775. V posledních uvedených případech je namístě srovnání státních záměrů, které do jisté míry migrace inspirovaly a motivovaly, s výsledky. Vystěhovalci z náboženských příčin patřili k těm imigrantům, kteří se nejrychleji rozhodovali pro trvalé usídlení v cizině; prioritou byly pro ně otázky víry, jež byly důležitější než vztah k jazyku a původní domovině. Zvláštním pří padem jsou migrace Židů, směřujících hlavně do měst. Jejich postavení i dife renciace, včetně asimilačních procesů, se značně různily, jak ukazují např. počty smíšených sňatků a konvertitů v jednotlivých lokalitách.

120

Závěr

Výrazně a přitom značně diferencovaně se projevily i politické aspekty migrací. Z hlediska této práce jsme se jen okrajově zmínili o politických emi grantech, kteří v cizině žili v naději na změnu politických poměrů ve své vlasti, k čemuž chtěli v rámci svých možností přispět. Přizpůsobili se sice poměrům v cizině, ale své politické a národní přesvědčení nemuseli měnit. Zvláštní si tuaci vyvolalo v socialistickém hnutí přistěhovalectví jinojazyčných dělníků do průmyslových regionů. V jejich soužití se často střetaly proklamované zá sady proletářského internacionalismu s reálnou situací, kdy přistěhovalci svý mi nižšími nároky „snižovali dělnické mzdy“, byli považováni za stávkokaze apod. Na druhé straně sociální demokracie, byť sama zmítaná národnostní mi rozpory, projevovala vůči imigrantům relativně největší vstřícnost, včetně snahy o poskytnutí možnosti vzdělání v jejich jazyku. Příkladem je situace na Ostravsku, kde z valné části negramotní Haličané nacházeli mezi sociální mi demokraty největší porozumění. Migrace příslušníků jiného národa do dříve „uzavřeného jazykového úze mí“ nebyla jen zdrojem místních a oblastních sporů a konfliktů. Kontrover ze přerůstaly do nadregionálních a celozemských měřítek. Jejich charakter se podle síly partnerů či soupeřů někdy podstatně lišil. Příliv českých dělníků do území severočeského hnědouhelného revíru přispěl ke snahám němec kých politiků o „dělení Čech“, které české nacionální snahy odmítaly doufají ce v perspektivní prosazení české hegemonie v zemi. Na Moravě byla situace odlišná, např. na Brněnsku, kde se valná část českých přistěhovalců hlásila k německé obcovací řeči. Odrazem tohoto vývoje byl do jisté míry tzv. Mo ravský pakt z roku 1905, považovaný v různých dobách za ideální model ná rodnostního soužití. Na Ostravsku, zejména v Moravské Ostravě a okolních velkých průmyslových obcích, směřoval vývoj ke germanizaci hlavně v dů sledku ekonomické převahy Němců. Tento vývoj byl zastaven až vznikem Československé republiky po první světové válce. Ve středoevropském prostoru docházelo k největším národnostním střetům v Německu, které se před první světovou válkou z hlediska trans kontinentálních migrací změnilo z emigrační v imigrační zemi, kde počet přistěhovalců převážil nad vystěhovalci. Tradiční migrační směr nazývaný Drang nach Osten se ve druhé polovině 19. století změnil v Ost-West-Wan derungen. Do značné míry šlo o vnitřní německé migrace, tzn. o stěhování v rámci jednoho státu. Obyvatelstvo z východních pruských provincií, šlo

121


hlavně o Poláky, směřovalo nejen do Porýní-Vestfálska, ale i do Berlína, Bra niborska a Saska, kam přicházeli i Poláci z Horního Slezska a ze zahraničí, tj. ruského a rakouského záboru. Nikde jinde v Evropě nebyla přijímána proti zahraničnímu přistěhovalectví taková restriktivní opatření, jako v Německu proti Polákům. Národně politické aspekty polských migrací se od 80. let 19. století stávaly téměř trvalou součástí německé a zejména pruské vnitřní poli tiky. Růst počtu Poláků v Poznaňsku, Sasku, Berlíně a zejména v Porúří dal podnět k argumentaci o jejich „rozpínavosti ohrožující Němce“. Dva projevy v říšském sněmu v roce 1886 jim věnoval kancléř Bismarck, který tvrdil, že tzv. polskou expanzí je „stát ohrožen“ a nemůže se už opírat o rovnost, ale o „Notwehrrecht“. Tzv. osídlovací zákon přijatý v této souvislosti byl pova žován za „obranný“. V tomto duchu působil i spolek Deutscher Ostmarke nverein, Poláky nazývaný Hakata. Jejich „obranná“ argumentace byla běžná v německé historiografii po několik desetiletí. V Českých zemích znamenal snad největší specifikum příliv obrovského množství většinou negramotných Haličanů do ostravsko-karvinského kame nouhelného revíru, z nichž se několik desítek tisíc v oblasti trvale usadilo. Hlavní vlna přistěhovalectví z Haliče proběhla v letech 1880-1900. Polská politická publicistika odsuzovala „násilnou čechizaci“ Haličanů. Národně so cialistický politik František Uhlíř zase tvrdil, že před rokem 1848 na Těšínsku žádní Poláci nežili, že se přistěhovali až později z Haliče. Stěhování z Haliče mnohokrát zvýšilo procento analfabetů zejména v západní části revíru. Např. v roce 1900 v soudním okrese Polská (dnes Slezská) Ostrava umělo číst a psát jen 61,9 % obyvatel. Ti, kteří se z Ostravska vraceli, měli představovat po dle soudobého hodnocení životní vzory pro místní dělníky svým životním stylem, chováním, způsobem zábavy, bydlením i oblékáním, měli patřit mezi místní elitu. Naprostá většina Haličanů postrádala polské národní vědomí, ti, kteří se usadili, posílali své děti do německých nebo českých škol. Ve statisti kách se hlásili k polské obcovací řeči a byli tak obecně považováni za Poláky. V době československo-polského sporu o hranice mnozí aktivně podporovali české územní nároky. Po vzniku ČSR se však stali příslušníky cizího státu a často s velkými obtížemi získávali československé státní občanství. V důsledku migrací docházelo ke změnám národních identit. Tyto změ ny, především v případě trvalého usídlení, lze považovat za přirozený pro ces, jenž byl v minulosti často hodnocen jako zrada národních zájmů, násilné

122

Závěr

odnárodňování, renegátství apod. Většinové komunity spatřovaly v asimilaci kulturní a civilizační přínos pro imigranty, což mnozí z nich sami sdíleli. Ana lýza příčin oněch změn je mnohdy značně složitá, stěží lze na ni uplatnit jen obecná schémata.

123


124

(Summary)

Ethnic and Cultural Aspects of Migrations in Central European Regions in the Second Half of the 19th Century (Summary) The theme of migrations is an extraordinarily topical issue and also direct ly concerns the Czech Republic. The history of migrations and developing this history can help one to understand and deal with present day problems even though the current situation markedly differs from that of the 19th cen tury in Central Europe, which is the main theme of this monograph. Since the 1960s, Europe has become a continent in which immigration prevails over emigration. The view of migration, formerly considered to be the manifes tation of social destabilisation, is also changing. Prominent researchers say that mankind has been “homo migrans” since the beginning of his existence and that even before the First World War it was not the people on the mar gin of civilisation who became migrants, but most people considered their decision to migrate rationally; they were looking for a better life, they craved new knowledge and experience or they considered it as an advantageous in vestment. A considerable prevalence of seasonal migrations is also evident, as well as their causes and the fact that their connection with modernisation and industrialisation is not as clear as is generally believed. The research has become extraordinarily more intensive, and is coordinated internationally – in Europe particularly by the workplaces associated in the consortium IMIS COE (International Migration, Integration and Social Cohesion), in which IMIS (Institut für Migrationsforschung und Interkulturelle Studien) at the university in Osnabrück is apparently most closely involved in historical re search.

125


This study is only a certain thematic and chronological section of the overall issue, and strives to emphasise ethnic and cultural aspects either of the “internal” or international migrations. Its objective is to gather relevant data and ideas from the literature which can be used in further research. Its concept results also from the extent of attention given to individual regions. Thus, it is linked in a way to the research of the analytical and clearly arranged studies issued by the Silesian Institute of the Czech and Slovak Academy of Sciences (ČSAV). This is related also to the interpretations of migrations con cerning the industrial areas of Ostrava, which are very distinctive and specific in their own way. Significant items are represented by the studies of German, Dutch and Polish researchers. A model example of the changing character of migration can be seen in the relations in northern Germany and the Netherlands where, in the period of industrialisation, the North Sea system was losing its signifi cance and finally gave way to the “Ruhr system” and the “Dutch expeditions” turned into “Prussian expeditions”. Migrations in general developed from seasonal or temporary into per manent occupation and permanent resettlement. Temporary migrations pre vailed not only in areas where the work had a seasonal character (agriculture, building industry, or pedlars’ trades), but also in industrial areas and cities, which also applies to migrations into major European cities. The extent of seasonal migrations was remarkable in comparison with the number in mi grants who decided to permanently resettle in another environment. The number of migrants who decided on permanent emigration was just a small fraction of the total number of immigrants, as shown by the migrations into significant centres, including the capitals of Berlin or Vienna. It applies also to migrations into the Ostrava industrial area, mainly regarding immigrants from Galicia (Galicja in Polish, Halič in Czech; a region between Poland and the Ukraine), whose numbers and position in the new sphere of activity and related acculturation and assimilation became an object of controversy in politics and journalism as well as historiography. In order to assess the cultural and ethnic aspects it is extremely important to know the motivations leading to these migrations, their time span (sea sonal or permanent) as well as the comparison of relations in the original and the “hosting” regions. The requirements of employers looking for cheap

126

(Summary)

labour, the local inhabitants and the followers of various political and nation alist movements (such as the Liberec region, North-West Bohemia, Northern Moravia and others) were often at variance. The religion of immigrants also played an important role, such as that of the Poles in the Ruhr region, Gali cians in the Ostrava region and the relations of Orthodox, Roman Catholics and Muslims on the military borders and later, after the occupation of Bosnia and Herzegovina or in Bukovina, incorporated into the Habsburg monar chy in 1775. In the latter cases, it is appropriate to compare State intentions, which, to a certain extent, inspired and motivated migrations, with the results. Religious migrants were among those immigrants who decided to settle per manently abroad most quickly of all; the issues of religion were a priority for them and they considered them to be more important than language or their relations to their original country. A special case is the migrations of Jews, mainly heading for urban centres. Their position and differentiation including their assimilation processes varied considerably as shown, for example, by the number of mixed marriages and converts in individual localities. Even the political aspects of migrations manifested themselves in a dis tinctive, but at the same time, a considerably differentiated manner. From the point of view of this study we have only marginally touched on political emigrants, who lived abroad hoping for a political change in their own home land, and which they wanted to contribute to as they could. They admittedly adapted themselves to the situation abroad, but did not need to change their political and national beliefs. A specific situation developed in the Socialist movement as a result of the immigration of foreign-language workers into in dustrial regions. The declared principles of proletariat internationalism often clashed with the real situation in their coexistence, when the immigrants “de creased workers’ wages” through their lower demands; they were considered to be strike-breakers and such things. On the other hand, social democracy, although often itself plagued by nationalist dissention, manifested the great est relative assistance towards immigrants, including efforts to provide an op tion of education in their own language. An example of this is the situation in the Ostrava region, where the mostly illiterate Galicians found the greatest understanding among social democrats. The migration of national aliens into the formerly “closed language ter ritory” was not only a source of local and regional disputes and conflicts.

127


Controversies spilled over on a supra-regional and national scale. Their char acter sometimes varied considerably according to the power of partners or rivals. The influx of Czech workers into the region of the northern Bohe mian brown coalfields contributed to the efforts of German politicians for a “division of Bohemia”, which was rejected by Czech Nationalists hoping for a prospective assertion of Czech hegemony in the land. The situation in Moravia was different; such as in the Brno region, where the majority of Czech immigrants declared their support for German colloquial speech. The so-called Moravian Pact, considered in various times as an ideal model of nationalist coexistence, may be considered as a result of this. In the Ostra va region, namely in Moravian Ostrava and the surrounding large industrial municipalities, the development was oriented towards Germanisation, mainly due to the economic prevalence of Germans. This development ended only by the creation of the Czechoslovak Republic after the First World War. The greatest nationalist clashes in Central Europe took place in Germany, which from the point of view of continental migrations before World War One, changed from an emigration into an immigration country, where the number of immigrants exceeded that of emigrants. The traditional migration movement referred to as Drang nach Osten (The Push to the East) developed in the second half of 19th century into Ost-West-Wanderungen. To a con siderable extent it was an interior German migration, i.e. moving within one country. The inhabitants of the Eastern Prussian provinces, mostly the Poles, headed not only for the Ruhr region and Westphalia, but also for Berlin, Brandenburg and Saxony, where even Poles from Upper Silesia and abroad - i.e. the Russian and Austrian occupations - were settling. Nowhere else in Europe were such restrictive measures taken against foreign immigrants as in Germany against the Poles. From the 1880s, the nationalist political aspects of Polish migrations began to become a permanent part of German and particularly Prussian domestic politics. The growth of the number of Poles in the Poznan region (Poznaň in Czech, Poznań in Polish), Saxony, Berlin, and particularly in the Ruhr region gave incentive to the arguments against their “expansionism endangering the Germans”. Chancellor Bismark devoted two speeches to them in the Imperial Diet in 1886, claiming that “the State is en dangered” by the so-called Polish expansion and can no longer support equal ity, but rather “Notwehrrecht” (the Right to Self-Defence). The so-called set

128

(Summary)

tlement law adopted in relation to this was considered to be a “defensive” measure. The club Deutscher Ostmarkenverein, referred to as “Hakata” by the Poles, and the Bund deutscher Osten, a pro-Nazi group in the inter-war period, operated in this spirit too. Their “defensive” argumentation was com mon in German historiography for several decades. The most specific phenomenon in the Czech lands was the influx of a huge number of mostly illiterate Galicians into the Ostrava and Karviná coalfields, of which tens of thousands permanently settled in this area. The main wave of immigrants from Galicia took place in the years 1880-1900. Polish political journalism condemned the “forced Czechisation” of the Gali cians. The nationalist socialist politician František Uhlíř claimed that before 1848 no Poles had been living in the Těšín region and that they had moved since then from Galicia. The migration from Galicia increased the illiteracy rate several-fold, particularly in the Western part of the area. For example, in 1900 in the legal district of Polish (today Silesian) Ostrava only 61.9% of the inhabitants could read and write. Those who returned from the Ostrava re gion were to represent, according to contemporary criteria, “life models” for local workers based on their lifestyle, behaviour, entertainment, housing and clothing – they ranked among the local elite. The vast majority of them lacked the Polish national conscience and those who settled down began sending their children to German or Czech schools. In statistics, they declared them selves speakers of Polish and were thus generally considered to be Poles. In the period of the Czechoslovak - Polish border dispute, many of them actively supported Czech territorial claims. However, after the creation of the Czechoslovak Republic they became citizens of a foreign state and the acquisition of Czechoslovak nationality was often accomplished only after great difficulties. National identities changed as a result of the migrations. These chang es, especially regarding permanent settlement, can be considered as a natural process, which was often assessed in the past as a betrayal of national inter ests, forced assimilation, renegade actions, etc. On the other hand, the ma jority of communities saw many cultural benefits for the immigrants in their assimilation, which many of them shared themselves. The analysis of the causes of those changes is often very complicated – purely general overviews can hardly be applied to it.

129


130

PRAMENY A LITERATURA

PRAMENY A LITERATURA Literatura ARANGO, Joaquín: Explaining migration: A critical view. UNESCO - Internati onal Social Science Journal, Vol. 52, Issue 165, s. 283-296, September 2000. ARBOS, Phillippe.: Migrations ouvrieres en France en debut du XIX siecle. Revue geographique alpine, 20, 1932, s. 61–78. ASSANTE, Franca (Ed.): Movimento migratorio Italiano dall’Unita Nazionale ai giorni nostri. 2 sv. Genua 1978. AUGEL, Johannes: Italienische Einwanderung und Wirtschaftstatigkeit in rheinischen Städten des 17. und 18. Jahrhunderts. Bonn 1971. BADE, Klaus, Jürgen (ed.): Auswanderer – Wanderarbeiter – Gastarbeiter: Bevölkerung, Arbeitsmarkt und Wanderung in Deutschland seit Mitte des 19. Jahrhunderts. Ostfildern 1984. BADE, Klaus, Jürgen: Deutsche im Ausland – Fremde in Deutschland. Migration in Geschichte und Gegenwart. München 1992. BADE, Klaus, Jürgen: Migrationsforschung und Gesellschaftspolitik im „doppelten Dialog“. In: Künzel, R. (ed.) Profile der Wissenschaft. 25 Jahre der Uni versität Osnabrück. Osnabrück 1999. BADE, Klaus, Jürgen: Vom Auswanderungsland zum Einwanderungsland? Deutschland 1880-1980. Berlin 1983. BADE, Klaus. Jürgen: Evropa v pohybu. Evropské migrace dvou století. Praha 2004. BADE, Klaus. Jürgen: Sozialhistorische Migrationsforschung. In: Hinrichs, Ernst – van Zoon, Henk. (ed.) Bevölkerungsgeschichte im Vergleich: Studien zu den Niederlanden und Nordwestdeutschland. Aurich 1988, s. 63-74. BAIER, Roland: Der Deutsche Osten als soziale Frage. Studie zur preußischen Siedlungs- und Polenpolitik in den Ostprovinzen während des Kaiser reichs und der Weimarer Republik. Wien-Köln, Böhlau-Verlag 1980. 131


BAINES, Dudley E.: Migration in a Mature Society. Emigration and Internal Migration in England and Wales 1861–1968. Cambridge 1985. BAKALA, Jaroslav: Charakter národnostní asimilace v největších průmyslových metropolích Rakouska-Uherska. Opava 1990. BETEILLE, Roger: Les migrations saisonnieres en france sous le Premier Empire. Revue d’histoire moderne et contemporaine, 17, 1970, s. 424–441. BEVAN, Vaughan: The Development of British Immigration Law. London 1986. BEVILACQUA, Piero – CLEMENTI, Andreina de – FRANZINA, Emilio: Storia dell’emigrazione italiana. Roma 2001. BEZZA, Bruno (Hg.): Gli Italiani fuori d’Italia. Gli emigrati italiani nei movi menti operai dei paesi d’adozione (1880–1940). Milano 1983. BLACK, Jeremy: France and the Grand Tour in the Early Eighteenth Century. Fran cia, 11, 1983, s. 407–416. BOHÁČ, Zdeněk: Tisíciletý vývoj Prahy. Historická geografie 14-15, 1979-1980. BORN, Robert: Bollwerk und merkantilisches Laboratorium. Das Temeswarer Banat in den Planungen der Wiener Zentralstellen (1716-1778). In: Manner, Hans Christian (Hg.): Grenzregionen der Habsburgermonarchie im 18. Und 19. Jahrhundert. Ihre Bedeutung und Funktion aus der Perspektive Wi ens. Münster 2005, s. 37-49. BOTAZZI, Giuseppe de – CHIELLINO, Carmine (Ed.): Italiani in Germania. Als Italiener im Deutschland der Jahrhundertwende. Essen 1993. BOURDIEU, Jerome – POSTEL-VILNAY, Gilles – ROSENTAL, Paul-An dre – SUWA-EISENMANN, Akiko: Migrations et transmissions inter-generationelles dans la France du XIXe siecle et du debut du XXe siecle. Annales ESC, 55, 2000, s. 749–789. BOYARIN, Jonathan: Polish Jews in Paris. The Ethnography of Memory, Blo omington 1991. BREPOHL, Wilhelm: Der Aufbau des Ruhrvolkes im Zuge der Ost-West Wanderung. Recklinghausen 1948. BRITSCHGI-SCHIMMER, Ina: Die wirtschaftliche und soziale Lage der italienischen Arbeiter in Deutschland. Ein Beitrag zur auslandischen Arbeiterfrage. Karlsruhe 1916. BRIX, Emil: Die nationale Frage an Hand der Umgangssprachenerhebungen in den zisleithanischen Volkszählungen 1880-1910. Phil. Diss. Wien 1979. BROUČEK, Stanislav: Nad výzkumem českého etnika v zahraničí. Český lid 77, 1990, s. 129-138.

132


BROUČEK, Stanislav: Stěhování obyvatelstva z jižních Čech v letech 1850-1938. In: Češi v cizině 7. Praha 1993, s. 48-68. BROUSEK, Karl. M.: Wien und seine Tschechen. Integration und Assimilation einer Minderheit im 20. Jahrhundert. München, R. Oldenbourg Verlag 1980. BROŻEK, Andrzej: Robotnicy spoza zaboru pruskiego w przemyśle na Górnym Śląsku (1870-1914). Wrocław-Warszawa-Kraków 1966. BUJAK, Franciszek: Galicya, I. Lwów-Warszawa 1908. BUJAK, Franciszek: Maszkienice, wieć powiatu brzeskiego – rozwój od r. 1900 do 1911. Kraków 1914. CALINCOF, Eleonora: Streiflichter zum Siedlungsbild des Banats im 18. Jahrhundert. In: Das achtzehnte Jahrhundert und Österreich. Jahrbuch der Ös terreichischen Gesellschaft zur Erforschung des achtzehnten Jahrhun derts 10, 1995, s. 125-140. CARO, Leopold: Auswanderung und Auswanderungspolitik in Österreich. Leipzig, Verlag von Duncker&Humblot 1909. CASTLES, Stephen – KOSACK, Godula: Immigrant Workers and Class Structure in Western Europe. London 1973. CASTLES, Stephen – Miller, Mark J.: The Age of Migration. International Po pulation Movements in the Modern World. 2. Aufl. London 1998. CITROEN, H.A.: Les migrations internationales. Un probleme economique et social. Paris 1948. CIUFFOLETTI, Zeffiro: L’emigrazione nella storia d’Italia, 1868–1975. Firenze 1978. CLARK, Peter – SOUDEN, David (Ed.): Migration and Society in Early Modern England. London 1987. CORBEA-HOIŞIE, Andrei: Czernowitz 1892. Die „nationale Ende in der Bukowiner Innenpolitik aus Wiener Sicht. In: Manner, Hans Christian (Hg.): Grenzregionen der Habsburgermonarchie im 18. Und 19. Jahrhun dert. Ihre Bedeutung und Funktion aus der Perspektive Wiens. Müns ter 2005, s. 89-101. CROSS, Gary S.: Immigrant Workers in Industrial France. The Making of a New Laboring Class, Philadelphia 1983. DĄBROWICZ, Elżbieta: Biografia transgraniczna. Migracje jako problem tożsamości w polskim wieku XIX. In: Białostockie Studia Literaturoznawcze, 1, 2010, s. 61-75.

133


Dějiny migrací v českých zemích v novověku. Historická demografie 30, 2006 (suple ment). DELL FABBRO, René: Transalpini. Italienische Arbeitswanderung nach Süddeutschlans im Kaiserreich 1870-1918. Osnabrïck 1996, s. 30-36. Die mährischen Enklaven in Schlesien. (Hg. Gernot Rotter, Zdeněk Kravar). Opa va-München 2006. DIGNAN, Don: Europe’s Melting Pot. A Century of Large-Scale Immigration into France. Ethnic and Racial Studies, 4, 1981, s. 137–152. DOBROWOLSKA, Danuta: Górnicy salinarni w Wieliczce. Etnografia Polska I. DOBROWOLSKI, Piotr: Ugrupowania i kierunki separatystyczne na Górnym Śląsku i w Cieszyńskiem w latach 1918-1939. Warszawa-Kraków 1972. DOHNAL, Miloň: K otázce vzniku, vývoje a sociální struktury středně technického personálu ostravsko-karvinských dolů v druhé polovině 19. století. SPPFO, řada C-4, Studie k vývoji ostravské průmyslové oblasti III. Praha 1969. DOLEŽAL, Josef: Odborové hnutí českých dělníků ve Vídni. Vydáno k dvacetile tému jubileu Zemského svazu českých odborových organizací v Dol ních Rakousích. Wien 1928. DRBOHLAV, Dušan: Die Tschechische Republik und die internationale Migration. In: Heinz Fassmann – Rainer Münz (edd.): Ost-West-Wanderung in Europa. Wien 2000, s. 163-181. DUPÂQUIER, Jacques – KESSLER, Denis: La societe francaise au XIXeme siecle. tradition, transition, transformations de Collectif. Paris 1995. DUPÂQUIER, Jacques: Histoire de la population francaise. Tome 3. De 1789 à 1914. Paris 1988. DUPEUX, Georges (Ed.): Les Migrations internationales de la fin du XVIIIe siecle a nos jours. Rapport general sous la direction de la Commission Interna tionale d’Histoire des Mouvements Sociaux et des Structures Sociales, Paris 1980. EHMER, Josef: Bevölkerungsgeschichte und historische Demographie 1800-2000. (Enzyklopädie deutscher Geschichte. Band 71.) München, R. Olden bourg Verlag 2004. ENGLISCH, Norbert: Braunkohlenbergbau und Arbeiterbewegung. Ein Beitrag zur Bergarbeitervolkskunde im nordwestböhmischen Braunkohlenrevier bis zum Ende der österreichisch-ungarischen Monarchie. München 1982.

134


FABBRO, Rene del: Arbeitsmigration nach Deutschland. Von den Anfangen bis zur Krise der Weimarer Republik. In: Rolf Worsdorfer (Hg.): Sozial geschichte und soziale Bewegung in Italien 1848–1998. Forschungen und Forschungsberichte (Mitteilungsblatt des Instituts zur Erforschung der europaischen Arbeiterbewegung, H. 21), Essen 1998, s. 84–94. FABBRO, Rene del: Landliche Gesellschaft und Auswanderung im liberalen Italien. Das ›emigratorische System‹ im Friaul. Archiv fur Sozialgeschichte, 36, 1996, s. 175–203. FABBRO, Rene del: Transalpini. Italienische Arbeitswanderung nach Suddeut schland im Kaiserreich 1870–1918 (Studien zur Historischen Migrati onsforschung, Bd. 2), Osnabruck 1996. FAIDUTTI-RUDOLPH, Anne-Marie: L’immigration italienne dans le sud-est de la France. Paris 1964 FERENCZI, Imre: Kontinentale Wanderungen und die Annäherung der Völker. Ein Geschichtlicher Überblick. Jena 1930. FERTIG, Georg: Lokales Leben, atlantische Welt. Die Entscheidung zur Auswanderung vom Rhein nach Nordamerika im 18. Jahrhundert. Osnabrück 2000. FIALA, Jaroslav: Vystěhovalectví z Karlovarska ve druhé polovině 19. století. Histo rická demografie 33, 2009, č. 1-2, s. 145-177. FISCHER, Gero (ed): Z Čech do Vídně. Životní vzpomínky kováře Josefa Pšeničky/ Von Böhmen nach Wien. Lebenserinnerungen des tschechischen Schmiedes Josef Pšenička. Brno 2001. FISCHER, Wolfram: Wirtschaft und Gesellschaft Europas 1850-1914. In: TÝŽ (ed.): Handbuch der europäischen Wirtschafts- und Sozialgeschichte. Bd. 5. Stuttgart 1985. FLEISCHER, Manfred: Die politische Rolle der Deutschen aus den böhmischen Ländern in Wien 1804-1918. Studien zur Migration und zum Wirken poli tisch-administrativer Eliten. Frankfurt a. M., Peter Lang Europäischer Verlag der Wissenschaften 1999. FREITAG, Sabine (Ed.): Exiles from European Revolutions: Refugees in Mid-Victorian England. Oxford-New York 2003. GARRARD, John A.: The English and Immigration 1880–1910. Oxford 1971. GARTNER, Lloyd P.: The Jewish Immigrant in England 1870–1914. London 1960. GAWRECKÁ, Marie: K národnostní problematice slezských měst do roku 1914. Pro stějov 1993, s. 86-96.

135


GAWRECKÁ, Marie: Národnostní aspekty vývoje školství v Předlitavsku ve druhé polovině 19. století. In: Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012, Ústav historických věd, Slezská univerzita v Opavě, s. 141-154. GAWRECKÁ, Marie: Národnostní poměry slezských měst v době modernizace (17401918). In: Město a městská společnost v procesu modernizace. (Eds. Pavel Kladiwa – Aleš Zářický.) Ostrava 2009, s. 147-159. GAWRECKÁ, Marie: Problematyka narodowościowa Śląska Austriackiego w latach 1742-1914, Studia Śląskie 52, 1993, s. 61-74. GAWRECKI, Dan: Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918-1938. Český Těšín 1999. GAWRECKI, Dan: Vznik a metamorfózy národních a státních identit ve středoevropských regionech. Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5, 2012, s. 97-109. GLETTER, Monika: Die Wiener Tschechen um 1900. Strukturanalyse einer nationalen Minderheit in der Großstadt. München 1972. GOINGA, Klaus: Auf den Spuren der Tödden. Ibbenbbüren 1995. GOREUX, L.M.: Les migrations agricoles en France depuis un siecle et leur relation avec certains facteurs economiques. Etudes et conjoncture, 11, 1956, s. 327–376. GRANDJEAT, Pierre: Les migrations de travailleurs en Europe. Paris 1966. GREEN, Nancy L.: Jewish Migrations to France in the 19th and 20th Centuries: Community or Communities? In: Beukers, M.P./Cahen, Joel J. (Hg.): The Netherlands and Jewish Migration. The Problem of Jewish Migration and Jewish Identity (Studia Rosenthaliana, Bd. 23), Amsterdam 1989, s. 135–153. GREEN, Nancy L.: The Pletzl of Paris. Jewish Immigrant Workers in the Belle Epoque, New York-London 1986. GROBELNÝ, Andělín: Imigrace slovanského obyvatelstva do Slezska a politika německé vlády před první světovou válkou. Slsb., 1960, s. 173-193. GROOT, Gertjan – SCHROVER, Marlou de (Hg.): Women Workers and Technological Change in Europe in the Nineteenth and Twentieth Centuries. London 1995. GRUNER, Erich – WIEDMER, Hans-Rudolf: Arbeiterschaft und Wirtschaft in der Schweiz. Zürich 1978, s. 249-278. HAHN, Sylvia: Wie die Frauen in der Migrationsgeschichte verloren gingen? In: Husa, Karl - Parnreiter, Ch. – Stacher, Irene (edd.): Internationale Migrationen. Die globale Herausforderung des 21. Jahrhunderts? Wien 2000, s. 77-96.

136


HARZIG, Christiane: Women migrants as global and local agents: new research on gender an migration. In: Sharpe, Pamela (ed.): Women, Gender and La bour Migration. Historical and global perspectives. London/New York 2001. HECKE, Wilhlem: Die Bevölkerungszuwanderung in die Großstädte Wien und Berlin. In: Archiv für Landes- und Volksforschung 5, 1941, s. 80-87. HERKNER, Heinrich: Neuere Literatur über die deutsch-böhmische Frage Archiv für Sozialwissenschaft und Sozialpolitik, Neue Folge Bd. VI. (24), Tü bingen 1907, s. 451-463. HEROLDOVÁ, Iva: Reemigrace Čechů z Rakouska po 2. světové válce. In: Češi v cizině 4. Praha 1989. HERZ, Hugo: Der nationale Besitzstand in Mähren und Schlesien nach den Ergebnissen der Volkszählung vom Jahre 1910. II. Teil. Fortsetzung und Schluß. In: Zeitschrift des Deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens, 18. Jahrgang, Brünn 1914. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Díl I. Praha 2006. HOCHSTADT, Steve: Mobility and Modernity. Migration in Germany 18201989. Ann Arbor 1999. HOLMES, Colin (Hg.): Migration in European History. 2 sv. Cheltenham 1996. HOLMES, Colin: A Tolerant Country? Immigrants, Refugees, and Minorities in Britain. London 1991. HOLMES, Colin: John Bull’s Island. Immigration and British Society 1871– 1971. London 1992. HOLMES, Madelyn: Forgotten Migrants. Forreign Workers in Switzerland before World War I., London-Toronto 1988. HORVÁT, Vladimír – LEHOTSKÁ, Darina – PLEVA, Ján: Dejiny Bratislavy. Bratislava 1992. HUBKA, Antonín: Čechové v Dolních Rakousích. Praha 1901. CHALIAND, Gerard – JAN, Michel – RAGEAU, Jean-Pierre: Atlas Historique des Migrations. Paris 1994. CHATELAIN, Abel: Les migrants temporaires en France de 1800 a 1914. 2 sv., Lille 1977. CHATELAIN, Abel: Les migrations de la population. Paris 1963. CHATELAIN, Abel: Les migratnts temporaires en France de 1800 à 1914. 2 sv. Lille 1977.

137


CHATELAIN, Abel: Migrations et domesticite feminine urbaine en France, XVIIIe– XXe siecles. Revue d’histoire economique et sociale, 4. 1969, s. 506-528. CHEVALIER, Louis: Problemes francais de l’immigration. Paris 1947. CHMELAŘ, Hans: Höhepunkte der österreichischen Auswanderung. Auswanderung aus den Reichsrat vertretenen Köngreichen und Ländern 1905-1914. Wien, Ver lag der Akademie der Wissenschaften 1974. IMHOF, Artur Erwin: Einführung in die Historische Demographie. München 1977. JACKSON, James H.: Migration and Urbanisation in the Ruhr Valley 1821-1914. New Jersey 1999. JACKSON, James H.: Migration in Duisburg. 1821-1914. In: Hoerder, Dirk - Nagler, Jörg (edd.): People in Transit: German Migrations in Compa rative Perspective, 1820-1930. New York 1995, s. 147-175. JACKSON, John A.: Migration. London-New York 1986. JANÁČEK, Josef: Malé dějiny Prahy. Praha 1983. JAROSZ, Mieczysław: Śląsk Cieszyński. Kraków 1909. JORDAN, Sonja: Die kaiserliche Wirtschaftspolitik im Banat im 18. Jahrhundert. München 1967. KÁRNÍKOVÁ, Ludmila: Vývoj obyvatelstva v českých zemích 1754-1914. Praha, NČSAV 1965. KIZWALTER, Tomasz: Historia powszechna, Wiek XIX. Warszawa 2007. KLADIWA, Pavel – POKLUDOVÁ, Andrea: Hans Kudlich (1823-1917). Cesta života a mýtu. Ostrava 2012. KLESMANN, Christoph: Comparative Immigrant History: Polish Workers in the Ruhr Area and the North of France. Journal of Social History, 20, 1986, s. 335–353. KLESSMANN, Christoph: Long-Distance-Migration, Integration and Segregation of an Ethnic Minority in Industrial Germany: The Case of the Ruhr Poles. In: Bade, K. J. (ed.): Population, Labour and Migration an 19th Century Germany. Leamington Spa 1987, s. 101-114. KLESSMANN, Christoph: Polnische Bergarbeiter im Ruhrgebiet 1870-1945. Göttingen 1978. KOCKA, Jürgen: Arbeiterverhältnisse und Arbeiterexistenzen. Grundlagen der Klassenbildung im 19. Jahrhundert. Bonn 1990. KÖLLMANN, Wolfgang – MARSCHALK, Peter (ed.) : Bevölkerungsgeschichte. Köln 1972.

138


KÖLLMANN, Wolfgang: Bevölkerung in der industriellen Revolution. Göttingen 1974. KÖLLMANN, Wolfgang: Bevölkerung und Raum in Neuerer und Neuesten Zeit. Bevölkerungs-Ploetz. Bd. 4. 3 Aufl. Würzburg 1965. KÖLLMANN, Wolfgang: Bevölkerunggeschichte 1800-1970. In: Herman Aubin -Wolfgang Zorn (edd.): Handbuch der deutschen Wirtschafts- und So zialigeschichte. Bd. 2. Stuttgart 1976, s. 9-50. KÖNIG, Mareike (Hg.): Deutsche Handwerker, Arbeiter und Dienstmadchen in Paris. Eine vergessene Migration im 19. Jahrhundert, München 2003. KONTLER, László: Dějiny Maďarska. Praha 2001. KOŘALKA, Jiří – KOŘALKOVÁ, Květa: Češi v Porýní a Vestfálsku (18901918). In: Češi v cizině 10, Praha 1998, s. 7-38. KOŘALKA, Jiří – KOŘALKOVÁ, Květa: Základní tendence českého vystěhovalectví a české reemigrace. Do počátku dvacátých let 20. století. In: Češi v cizině 7. Praha 1993, s. 30-47. KOŘALKA, Jiří: Češi v Německu. Češi v cizině 9, Praha 1996, s. 121-132. KOŘALKA, Jiří: Německo jako postrach i jako vzor pro Čechy. Na základě osobních poznatků a zkušeností českých návštěvníků, studentů a dělníků koncem 19. a počátkem 20. století. Lidé a města. Společnost – postoj – konflikt. Praha 1994, s. 7-34. KOUKOLIK, Sylvia Erna: Studien zur Geschichte der Wiener aus den Ländern der böhmischen Krone in der ertsen Hälfte des 19. Jahrhunderts. Phil. Diss. Wien 1971. KOVÁČ, Dušan: Dějiny Slovenska. Praha 1998. KRASZEWSKI, Józef Ignacy.: Choroby wieku. Studium patologiczne, t. 1, Wilno 1857. KRAUS, Antje: Arbeitsalltag an einer Großbaustelle des neunzehnten Jahrhuderts. In: Hamburger Jahrbuch für Wirtschafts- und Gesellschaftspolitik 24, 1979, s. 109-120. KRAUSS, Marita – Sonnabend, Holger (edd.): Frauen und Migration. Stuttgart 2001. KULCZYCKI, John L.: The Polish Coal Miners Union and the German Labor Movement in the Ruhr 1902-1934. Oxford 1997. LAHRKAMP, Helmut: Wanderbewegungen im 18. Jahrhundert: Tiroler Maurer, skandinavische Hutmacher, reisende Buchdrucker, bohmische Glashandler und italienische Kaminfeger in Münster. Westfalische Forschungen, 26, 1974, s. 123–132.

139


LANGEWIESCHE, Dieter.: Wanderungsbewegungen in der Hochindustrialisierung. Regionale, interstädtische innerstädtische Mobilität in Deutschland 1880-1914. Vierteljahrschrift füe Sozial- und Wirtschaftsgeschichte (dále VSWG) 64, 1977, s. 1-40. LANGEWIESCHE, Dieter: Mobilität in deutschen Mittel- und Großstädten. Aspekte der Binnenwanderungen im 19. und 20. Jahrhundert. In: Werner Con ze – Ulrich Engelhardt (edd.): Arbeiter im Industrialisierungprozeß. Stuttgart 1979, s. 70-93. LATTEK, Christine: Die Emigration der deutschen Achtundvierziger in England: Eine reine >>school of scandal and of meanness<
140


MATZERATH, Horst: Grundstrukturen städtischer Bevölkerungsentwicklung in Mitteleuropa im 19. Jahrhundert. In: Wilhelm Rausch (ed.): Die Städte Mi tteleuropas im 19. Jahrhundert. Linz 1983, s. 25-46. MATZERATH, Horst: Urbanisierung in Preußen 1815-1914. Stuttgart 1985. MESSMER, Beatrix: Die politischen Flüchtlinge im 19. Jahrhundert. In: André Mer cier (ed.): Der Flüchtling in der Weltgeschichte. Bern-Frankfurt a. M. 1974, s. 209-239. Migrace v rozšířené Evropě. Konference na Pražském hradě 12. – 14. září 2002. Pod záštitou Václava Havla, prezidenta České republiky a Tonyho Blaira, premiéra Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Praha, Ústav mezinárodních vztahů 2002. MORANDI, Elia: Italiener in Hamburg. Migration, Arbeit und Alltagsleben vom Kaiserreich bis zur Gegenwart. Frankfurt a. M. 2004. MORAWSKA, Ewa: Labor Migrations of Poles in the Atlantic World Ecconomy, 18801914. In: Comparative Studies in Society and History 31, 1989, s. 237-272. MURPHY, Richard C.: Gastarbeiter im Deutschen Reich. Polen in Bottrop 18911933. Wuppertal 1982. MURZYNOWSKA, Krystyna: Polskie wychodźstwo zarobkowe w zaglębiu Ruhry w latach 1880-1914. Warzsawa, PAN 1972. MYŠKA, Milan: Fossores ex Galicya. Udział emigrantów z Galicji w formowaniu się klasy robotniczej w górnictwie węglowym Morawskiej Ostrawy w drugiej połowie XIX wieku. Małopolskie Studia Historyczne, IX, 1966. MYŠKA, Milan: Migranti z Haliče a jejich podíl na vytváření dělnické třídy v uhelném průmyslu Moravské Ostravy. Ostrava. Sborník příspěvků k dějinám a vý stavbě města 4. Ostrava, Profil 1967, s. 147-161. NEŠPOR, Zdeněk R.: České migrace 19. a 20. století a jejich dosavadní studium. Soudobé dějiny 12, 2005, s. 245-248. NEVĚROV, Alexander: Taškent chlebové město. Praha, Aventinum 1925. NOIRIEL, Gérard: Longwy: Immigrés et Prolétaires 1880-1890. Paris 1984. NOIRIEL, Gerard: Russians and Armenians in France. Cohen, Robin (Ed.): The Cambridge Survey of World Migration, Cambridge 1995, s. 145–153. O’GRADA, Cormac: Demographic Adjustment and Seasonal Migration in Nineteenth-Century Ireland. In: Cullen, Louis M. – Furet, Francois (Ed.): Ir lande et France XVIIe–XXe siecles: Pour une histoire rurale comparee, Paris 1980, s. 181–193.

141


OLTMER, J.: Migration im 19. und 20. Jahrhundert. (Enzyklopädie deutscher Geschichte. Band 68.) München, Oldenbourg 2010. 2. Aufl. 2013. OLTMER, Jochen – Schubert, Michael: Migration und Integration in Europa seit der Frühen Neuzeit. Eine Bibliographie zur Historischen Migrationsfor schung. Osnabrück 2005. OTRUBA, Gustav: Wiener Flugschriften zur Sozialen Frage 1848. Wien 1980. ÓTUATHAIGH, M. A. G.: The Irish in Nineteenth-Century Britain. In. Holmes Colin: Migration in European History. 1 Vol.. Cheltenham 1996, s. 51-75. PABST, Willfried: Subproletariat auf Zeit: deutsche „Gastarbeiter“ in Paris des 19. Jahrhundert. In: Bade, Klaus, J.: Deutsche im Ausland – Fremde in Deut schland. Migration in Geschichte und Gegenwart. München 1992, s. 263-268. PAGE MOCH(ová), Leslie: Moving Europeans. Migration in Western Europe since 1650. Bloomington 1992. PALLACH, Ulrich-Christian: Fonctions de la mobilite artisanale et ouvriere-compagnons, ouvriers et manufacturiers en France et aux Allemagnes (17e–19e siecles). Francia, 11, 1983, s. 365–406. PARNREITER, Christof: Theorien und Forschungsansätze zu Migraton. In: Husa, Karl - Parnreiter, Ch. – Stacher, Irene (edd.): Internationale Migratio nen. Die globale Herausforderung des 21. Jahrhunderts? Wien 2000, s. 25-51. PICHLER, Edith: Geschichte der italienischen Gewerbemigration nach Deutschland. Berlin 1992. PILCH, Andrzej: Trendy migracji zarobkowej ludności Galicji w XIX i XX wieku (do 1918 r.). Mechanizmy polskich migracji zarobkowych. Warszawa 1976. PITIE, Jean: Exode rural et migrations interieures en France. L’example de la Vienne et du Poitou-Charentes, Poitiers 1971. PITRONOVÁ, Blanka: Migrace do Vídně v období do roku 1914. Opava 1988 (rkp., uloženo ve Slezském ústavu Slezského zemského muzea v Opavě). PITRONOVÁ, Blanka: Průmyslová oblast a některé problémy formování moderního společenského vědomí. Slezský sborník 64, 1966, s. 1-26. PITRONOVÁ, Blanka: Haličské migrace na Ostravsko. Opava 1979. PITRONOVÁ, Blanka: Struktura dělnictva v uhelném průmyslu na Ostravsku na počátku 20. století. Ostrava. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města 4. Ostrava, Profil 1967, s. 82-112.

142


PITRONOVÁ, Blanka: Vývoj lidnatosti ve Slezsku a na severovýchodní Moravě 1869-1910. Slezský sborník 67, 1969, s. 313-335. PITRONOVÁ, Blanka: Vývoj národnostní struktury v období kapitalistické industrializace (do r. 1914). Slezský sborník, 72, 1974, s. 17-38. POITRINEAU, Abel: Remues d’hommes: essai sur les migrations montagnardes en France aux XVIIe et XVIIIe siecles. Paris 1983. Polacy w Czechosłowacji w świetle liczb i faktów. Warszawa 1935. POOLEY, Colin G.: Welsh Migration to England in the Mid-Nineteenth Century. Journal of Historical Geography, 9, 1983, s. 287–305. POSPÍŠILOVÁ, Jana – KOSÍKOVÁ, Jiřina – TONCROVÁ, Marta: Česká menšina v Rakousku – do roku 1945. Češi v cizině 9, Praha 1996, s. 105113. POUSSEAU, Jean-Pierre: Les mouvements migratoires en France et a partir de la France. Annales de demographie historique, 1970, s. 11–78. Průmyslové oblasti českých zemí za kapitalismu (1780-1945). Svazek I. 1780-1918. Opava, Slezský ústav ČSAV 1987. PRYOR, Robin John: Global trends in migration: theory and research on international population movements. Edited by Mary M. Kritz, Charles B. Keely and Silvano M. Tomasi. Staten Island, New York, Center for Migration Stu dies, 1981, s. 110-129. RAUCHBERG, H.: Der nationale Besitzstand in Böhmen. I. díl. Leipzig 1905. RAUCHBERG, H.: Die Bedeutung der Deutschen in Österreich. Dresden 1908. REARDON, Judy Anne: Belgian Workers in Roubaix, France, in the Nineteenth Century. Ph.D. Thesis, University of Maryland 1977. REDFORD, Arthur: Labour Migration in England 1800–1850. 2. vyd. Manches ter 1964. ROSENTAL, Paul-Andre: Les sentiers invisibles. Espace, familles et migrations dans la France du 19e siecle. Paris 1999. ROSOLI, Gianfausto (Ed.): Un Secolo di Emigrazione Italiana 1876–1976. Roma 1980. ROTH, Erik: Die planmäßig angelegten Siedlungen im Deutsch-Banater Militärgrenzbezirk 1765-1821. München 1988. ROTH, Erik: Die planmäßige Besiedlung des mittleren Donautals, insbesondere des Banats, im 18. Jahrhundert. In: Südostdeutsches Archiv 32-33 (1989-90), s. 90-105.

143


ROZENBLIT, Marscha L.: Die Juden Wiens 1867-1914. Assimilation und Identität. Wien-Köln-Graz, Bohlau Verlag 1989. SANDE, Anton van den – VALK, Hans de: Italian Refugees in the Netherlands during the Restauration 1815–1830. Report on a Current Investigation, in: Les migrations politiques en Europe aux XIXieme et XXieme siecles, Rom 1991, s. 191–204. SAVILLE, John: Rural Depopulation in England and Wales 1851–1951. London 1957. SEGAL, Aaron (Hg.): An Altas of International Migration. London-München 1993. SCHAFER, Hermann: Italienische ›Gastarbeiter‹ im deutschen Kaiserreich 1890– 1914. Zeitschrift fur Unternehmensgeschichte, 27, 1982, s. 192–214. SCHARR, Kurt: Erfolg oder Mißerfolg? Die Durchsetzung des modernen Territorialstaates am Besipiel des Ansiedlungswesens in der Bukowina von 1774-1826. In: Manner, Hans Christian (Hg.): Grenzregionen der Habsburgermonar chie im 18. und 19. Jahrhundert. Ihre Bedeutung und Funktion aus der Perspektive Wiens. Münster 2005, s. 51-87. SCHULLER, Anton L., SCHULLER, Helga: Steiermark. Mein Heimatland. Graz 2003. SCHWARZ, L.D.: London in the Age of Industrialisation: Entrepreneurs, Labour Force and Living Conditions 1700–1850. Cambridge 1992. SINGER-KEREL, Jeanne: Foreign Workers in France, 1891–1936. Ethnic and Racial Studies,14, 1991, s. 279–293. SOKOLNICKI, Michał: Les origines de l’emigration polonaise en France (1831– 1832). Paris 1910. SOUKUP, František: Česká menšina v Rakousku. Přehled vývoje české menšiny na území dnešní republiky rakouské, zvláště ve Vídni. Praha 1928. SPONZA, Luzio: Italian Immigration in Nineteenth-Century Britain. Realities and Images. Leicester 1988. SRB, Jan: Sčítání lidu v král. hlavním městě Praze a obcech sousedních provedené 31. prosince 1900. Díl III. Poměry populační v podrobném zpracování. Pra ha 1908. STEIDL, Annemarie: Auf nach Wien! Die Mobilität des mitteleuropäischen Handwerks im 18. und 19. Jahrhundert am Beispiel der Haupt- und Residenzstadt. Sozial- und Wirtschaftshistorische Studien, Band 30. Wien-München, R. Oldenbourg Verlag 2003.

144


STEINERT, Oliver: „Berlin – Polnischer Bahnhof!“ Die Berliner Polen (1871-1918). Hamburg 2002. SUNDERMANN, Sabine: Deutscher Nationalismus im englischen Exil. Zum so zialen und politischen Innenleben der deutschen Kolonie in London 1848–1871 (Veroffentlichungen des Deutschen Historischen Instituts London, Bd. 42), Paderborn 1997. ŠATAVA, Leoš: České etnikum v jinonárodním prostředí. In: Češi v cizině 4, Praha 1989, s. 63-76. In: Sympozium o českém vystěhovalectví, exulantství a vztazích zahraničních Němců k domovu, 29.-30. června 1998. Praha 2000, s. 63-76. ŠÚSTKOVÁ, Hana: Haličské imigrační vlny do Moravské Ostravy a jejich odraz na stránkách českého denního tisku a krásné literatury na počátku 20. století. In: Město a městská společnost v procesu modernizace 1740- 1918. (Kladiwa, Pavel – Zářický, Aleš (eds.) Ostrava 2009, s. 71-79. TEICHMAN, Miroslav – HAVLÍKOVÁ, Lubomíra – HLADKÝ, Ladislav – PELIKÁN, Jan: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998. TRINCIA, Luciano: Migration und Diaspora. Katholische Kirche und italienis che Arbeitswanderung nach Deutschland und in die Schweiz vor dem Ersten Weltkrieg. Freiburg i.Br. 1988. TURNBULL, Jean – POOLEY, Colin: Migration and Mobility in Britain since the 18th Century. London 1998. UHLÍŘ, František: Těšínské Slezsko, Mor. Ostrava-Praha 1946. UNGUREANU, Constantin: Bucovina in perioada stapânirii austriece 1774-1918. Chişinau 2003. VALÁŠKOVÁ, Naďa: Příspěvek ke studiu migrace z českých zemí od 19. století do roku 1938. In: Dějiny migrací v českých zemích v novověku. Histo rická demografie 30, 2006, suplement. VALEŠ, Vlasta: Die Wiener Tschechen einst und jetzt. Eine Einführung in Geschichte und Gegenwart der tschechischen Volksgruppe in Wien/Vídeňští Češi včera a dnes. Úvod do dějin a současnosti české národnostní skupiny ve Víd ni. Praha 2004. VEBER, Václav – HLAVAČKA, Milan – VOREL, Petr – POLÍVKA, Mi loslav –WIHODA, Martin – MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk: Dějiny Rakouska. Praha 2002. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov 2008.

145


VOLF, Josef: Počátek českého novinářství ve Vídni. Dunaj, 3, 1925/26, č. 4/5. Walka o duszę polskiego dziecka, czarna lista sprzedawczyków dzieci polskich w zaglębiu ostrawskim na Śląsku. Część I. Wydana przez polski komitet szkolny w Polskiej Ostrawie, 1918. WALLE, Etienne van der: France. In: W. R. Lee (ed.): European Demography an Economic Growth. London 1979, s. 123-143. WALZ, Markus: Region – Profession – Migration. Italienische Zinngieser in Rheinland-Westfalen 1700–1900. Osnabruck 2002. WALZ, Markus: Region – Profession – Migration. Italienische Zinngieser in Rheinland-Westfalen 1700–1900. (Studien zur Historischen Migrationsforschung, Bd. 11.) Osnabruck 2002. WEHLER, Hans Ulrich: Deutsche Gesellschaftsgeschichte. Bd. 3, München 1995. WEHLER, Hans-Ulrich: Die Polen in Ruhrgebiet bis 1918. In: Týž (ed.): Kriesenherde des kaiserreichs. 2 Aufl. Göttingen 1979, s. 220-237. WENNEMANN, Adolf: Arbeit im Norden. Die Italiener im Rheinland und Westfalen des späten 19. und frühen 20. Jahrhunderts. Osnabrück 1997. WHYTE, Jan D.: Migration in Early-Modern Scotland and England: A Comparative Perspective. In: Pooley/White (Ed.): Migrants, Emigrants and Immi grants, s. 87–105. WICKS, Margaret: The Italian Exiles in London 1816–1848. Manchester 1937. WIHTOL DE WENDEN, Catherine: L’immigration en Europe. Paris 1999. WOLF, Josef: Ethnische Konflikte im Zuge der Besiedlung des Banats im 18. Jahrhundert. Zum Verhältnis von Einwanderung, staatlicher Raumorganisation und ethnostrukturellen Wandel. In: Beer, Mathias/Dahlmann, Dittmar: Migra tion nach Ost- und Südosteuropa vom 18. bis zum Beginn des 19. Ja hrhunderts. Stuttgart 1999, s. 337-366. Wrocław 1958. ZEITLHOFER, Hermann: Migrace na českém venkově na počátku 20. století. In: Dějiny migrací v českých zemích v novověku. Historická demografie 30, 2006, suplement.

146


ZESSNER, Karl Heinz: Städtisch industrielle Konzentration der Bevölkerung und Abwanderung vom Lande in Böhmen in der Zeit von 1800-1900. Phil Diss, Berlin 1912.

Archivní prameny: Biblioteka Polskiej Akademii Umiejętności i Polskiej Akademii Nauk w Krakowie, Teki Lasockiego, sygn. 4170. Zemský archiv Opava, fond: Policejní ředitelství Moravská Ostrava, kart. 207.

Statistiky: Sčítání lidu v RČS ze dne 25 února 1921. I. díl. Československá statistika sv. 9, řada VI, I. díl, Praha 1924.. HECKE, Wilhelm: Volksmehrung, Binnenwanderung und Umgangssprache in den nördlichen Ländern Österreichs. Statistische Monatsschrift, Neue Folge 19, 1914, s. 653-723. Mitteilungen des Statistischen Landesamtes des Königreiches Böhmen. 24, Prag 1916. Obyvatelstvo Slezska a Hlučínska v několika důležitějších směrech na základě sčítání lidu ze dne 15. února 1921 se zvláštním ohledem na předešlá sčítání lidu. Opava 1924. Die Bevölkerung Schlesiens und des Hultschiner Ländchens in einigen wichtigeren Beziehungen auf Gund der Volkszählung vom 15. Februar 1921 mit besonderer Berücksichtigung der vorhergegangenen Volkszählungen. Troppau 1924. Österreichische Statistik, Neue Folge 2, Wien 1912.

Internetové odkazy: http://www.imiscoe.org/index.php?option=com_content&view=category &layout=blog&id=2&Itemid=4 20. 3. 2014 http://web.natur.cuni.cz/ksgrrsek/geomigrace/?q=cs/node/166 20. 3. 2014 http://de.wikipedia.org/wiki/Nordrhein-Westfalen ROKD Magazín společnosti NWR - Open Mine http://www.okd.cz/cs/nas -region/zamestnanost (staženo 8. 1. 2014)

147


148

Seznam vyobrazení

Seznam vyobrazení str. 7

1. IMIS (Institut für Migrationsforschung und Intellektuelle Studien) http://www.imis.uni-osnabrueck.de/startseite.html

str. 13 2. Klaus Jürgen Bade http://de.wikipedia.org/wiki/Klaus_J%C3%BCrgen_Bade str. 15 3. Vandrovní knížka tovaryše http://cs.wikipedia.org/wiki/Vandrovn%C3%AD_ kn%C3%AD%C5%BEka str. 20 4. Němečtí vystěhovalci do USA před naloděním v Bremerhaven. Převzato z publikace: Zygmunt Zieliński: Niemcy. Zarys Dziejów. Katowice 1998. str. 16 5. Násilně vystěhovaní zemědělští dělníci v Anglii (Dorset 1874). Převzato z publikace: Kenneth O. Morgan (ed.) Dějiny Británie. Pra ha 1999, s. 418. str. 27 6. Vítání polského povstaleckého emigranta ve Francii http://pl.wikipedia.org/wiki/Wielka_Emigracja str. 36 7. Inzerát z časopisu Liberum Veto 1903 nabízející prodej jízdenek na lodě do Ameriky. Převzato z publikace: Andrzej Chwalba: Histo ria Polski 1795-1918. Kraków 2005, s. 532. str. 38 8. Sezónní zemědělští pracovníci (tv. Sachsengänger) v Berlíně v roce 1908. Převzato z publikace: „Wach auf, mein Herz, und denke.“ Zur Geschichte der Beziehungen zwischen Schlesien und Berlin-Bran denburg von 1740 bis heute. Berlin/Opole 1995, s. 182. 149


str. 47 9. Sklepní byt polské imigrantské ševcovské rodiny v Berlíně po dva cetiletém pobytu. Převzato z publikace: „Wach auf, mein Herz, und denke.“ Zur Geschichte der Beziehungen zwischen Schlesien und Berlin-Brandenburg von 1740 bis heute. Berlin/Opole 1995, s. 198. str. 48 10. Poláci na šachtě Hannover v Porúří http://www.dw.de/100-lat-migracji-z-polski-do-za g%C5%82%C4%99bia-ruhry/a-2752584 str. 51 11. Zemědělští sezónní pracovníci z pruských východních území na Postupimském nádraží v Berlíně 1893. (Dřevoryt podle kresby F. Müller-Münstera.) Převzato z publikace: „Wach auf, mein Herz, und denke.“ Zur Geschichte der Beziehungen zwischen Schlesien und Berlin-Brandenburg von 1740 bis heute. Berlin/Opole 1995, s. 195. str. 62 12. Čeští cihlářští dělníci ve Vídni http://www.lideazeme.cz/clanek/viden-druhe-nejvetsi-ceske-mesto str. 65 13. Kalendář vídeňských Čechů 1903 http://www.lideazeme.cz/clanek/viden-druhe-nejvetsi-ceske-mesto str. 66 14. První evropská železnice pod průsmykem Semmering. Převzato z publikace: Kronika lidstva. Bratislava 1992, s. 735. str. 70 15. Černovice, hlavní město Bukoviny počátkem 20. století Wikipedie a rovněž www.delcamp str. 80 16. Liberec kolem roku 1900 http://cs.wikipedia.org/wiki/Liberec str. 81 17. Šumperk kolem roku 1864 http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0umperk

150

Seznam vyobrazení

str. 83 18. Město Královo Pole v roce 1911 (součást Brna od 1919) http://www.fotohistorie.cz/Jihomoravsky/Brno mesto/Kralovo_ Pole/Default.aspx str. 85 19. Ringhofferovy strojírny na Smíchově v 90. letech 19. století. Pře vzato z publikace: Otto Urban: Česká společnost 1848-1918. Praha 1982, s. XXX-VI. str. 86 20. Zbytky bývalé Vojtěšské huti v Kladně http://www.stezky.info/naucnestezky/ns-vojtesskou-huti.htm str. 88 21. Škodovy závody v Plzni http://www.skoda.cz/cs/o-spolecnosti/historie/ str. 90 22. Důl Emeram v severozápadních Čechách v roce 1913 http://www.emeran.cz/index.php?option=com_content&view=ar ticle&id=2&Itemid=7 str. 98 23. Důl Šalamoun v Moravské Ostravě https://www.ostrava.cz/cs/o-meste/historie-mesta/copy_of_his torie/dolyweb.jpg/image_large str. 100 24. Vítkovické železárny v polovině 19. století http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADtkovick%C3%A 9_%C5%BEelez%C3%A1rny str. 106 25. Třinecké železárny v roce 1910 h t t p : / / c s. w i k i p e d i a . o r g / w i k i / T % C 5 % 9 9 i n e ck % C 3 % A 9_%C5%BEelez%C3%A1rny str. 111 26. Hornická kolonie Mexiko v Ostravě-Petřkovicích. Foto: Naďa Čvančarová http://www.rozhlas.cz/kraje/cesko/_zprava/stara-os travska-delnicka-kolonie-mexiko-vypada-jako-kdysi-a-pritom-stale -zije--1305883 151

V řadě Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis dosud vyšlo

V řadě Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis dosud vyšlo:

152


153


154


155


156


157


158


159

Středoevropské migrace v 19. století a jejich národnostní a kulturní aspekty Marie Gawrecká Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Ústav historických věd Jazyková úprava textů: PhDr. Karla Vymětalová Překlad resumé: Mgr. Miriam Čekalová Sazba a obálka: Aleš Orlík, Opava Tisk: Z+M Partner, spol. s r.o., Ostrava

ISBN 978-80-7510-065-8

Středoevropské migrace v 19. století a jejich národnostní a kulturní aspekty. Marie Gawrecká

Recommend Documents