STATEČNÁ DÍVKA DIANA PALMEROVÁ PŘEKLAD RENÉ SKALSKÝ

STATEČNÁ DÍVKA

1

STATEČNÁ DÍVKA

2

STATEČNÁ DÍVKA

DIANA PALMEROVÁ

STATEČNÁ DÍVKA

PŘEKLAD R ENÉ S KALSKÝ

3

STATEČNÁ DÍVKA

4

Milá čtenářko, tentokrát jsem si pro Vás přichystal malé překvapení. Možná si vzpomenete na příběhy rodiny Blackhawkových z městečka Wolf River, které vycházely před šesti lety. Tehdy se za dramatických okolností setkali tři sourozenci, které jejich zlý a proradný strýc dal k adopci. Nyní se na scéně objeví tři nemanželští potomci tohoto muže. Příběhy vycházejí v minisérii Hříchy minulosti a první díl nese název Tajemná servírka. V Desire Duo obě hrdinky budou muset projít nesnadnou cestou od zdánlivě vykalkulovaného vztahu k opravdovému, někdy bolestnému, ale plnohodnotnému svazku. S láskou Váš Harlequin

STATEČNÁ DÍVKA

Diana Palmerová

STATEČNÁ DÍVKA

Amsterdam • Atény • Budapešť • Hamburk Londýn • Madrid • Milán • New York Paříž • Stockholm • Sydney Tokio • Toronto • Varšava

5

STATEČNÁ DÍVKA

Název originálu: Iron Cowboy První vydání: Silhouette Books, 2008 Překlad: René Skalský Odpovědný redaktor: Bohdana Hyťhová © 2008 by Diana Palmer © For the Czech Republic edition by Arlekin – Wydawnictwo Harlequin Enterprises Sp. z o. o., Warszawa 2009 Vydavatel: Arlekin – Wydawnictwo Harlequin Enterprises Sp. z o. o., Warszawa Tento titul vychází v edici Desire ISSN 1212-8465. Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána po dohodě s Harlequin Enterprises II B. V Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je zcela náhodná. Znak firmy Harlequin i znaky všech edičních řad jsou chráněny ochrannou známkou. Cover: studio iks, Warszawa Sazba: Sdružení MAC s.r.o., Praha Tisk: LITOGRAFIA ROSÉS, S. A. Barcelona, Spain

CENA: CZ: 73 Kč SK: 2,96 € / 89 Sk ISBN 978-83-238-5747-1

6

STATEČNÁ DÍVKA

7

PRVNÍ KAPITOLA Byl nádherný jarní den. Den, kdy rozkvétající stromy s bílými květy vytvářely barevnou fantazii vyzývající umělcův štětec k namalování. Sara Dobbsová zírala toužebně z postranního okna obchodu s knihami a jejím přáním bylo, aby si mohla natrhat z květinového záhonku nějaké narcisy a krokusy a vyzdobit jimi prodejnu. Mnoho ulic městečka Jacobsvillu se pyšnilo zářivými záhony právě rozkvétajících jarních květů. A snad nejkrásnější květy rostly právě v záhoně před knižním obchodem Book Nook, kde Sara pracovala jako prodavačka. Majitelkou knihkupectví byla Dee Harrisonová. Dee byla malá hubená žena středního věku, která si svým vtipem získávala přátele všude, kam přišla. Dlouho hledala někoho, kdo by jí pomohl v obchodě, a protože Sara nedávno ztratila místo účetní v malé tiskárně, již museli její majitelé zavřít, ráda tuto práci přijala. Byla to šťastná náhoda seslaná samým nebem. Sara měla knihy ráda a značnou část svého hubeného platu utrácela právě v obchodech s knihami. Četba byla její nejoblíbenější zábava. Žila v malém domku svého dědečka, bývalého vysokoškolského profesora, který v ní už v ranném mládí vzbudil zájem o četbu. Měla na to dost času už v době, kdy žila s rodiči na jednom z nejnebezpečnějších míst na světě. Sařin otec přemluvil svou manželku k tomu, aby jej následovala, když si našel zaměstnání v daleké cizině.

STATEČNÁ DÍVKA

8

Bohužel tam zahynul násilnou smrtí. Sařina matka se ze zoufalství vrhla na alkohol a vrátila se nazpět do Států, do Jacobsvillu ke svému otci. Svým nezřízeným chováním vyvolávala neustále řadu skandálů. Nebrala vůbec ohled na to, že tím trestá současně i svoje jediné dítě. Sara i dědeček jejím nestoudným chováním nesmírně trpěli. Matka si důsledky svého chování uvědomila teprve tehdy, když Sara jednou přišla ze školy celá v slzách a značně potlučená. Děti jednoho z milenců její matky si na ni totiž počkaly a v opuštěné tělocvičně ji zbily do krve. Vše nakonec vyústilo v tragedii. Matka sice přestala pít a zdálo se, že se snaží radikálně se změnit. Dokonce se opět vrátila do lůna své církve. Vypadala docela šťastná, dokud jednoho rána po nějaké době… Zvuk vozu, který zaparkoval přímo před obchodem s knihami, přerušil její bolestné vzpomínky. Koneckonců, pomyslela si, mám zase dobré zaměstnání a vydělávám dost na to, abych si udržela i střechu nad hlavou. Po smrti dědečka zdědila jeho malý domek na okraji města spolu s menší částkou na spořícím účtu. Dům však byl zatížený hypotékou. Sara velice postrádala toho starého muže. Navzdory svému věku měl mladé a dobrodružné srdce. Bez něho jí bylo velice smutno, zejména proto že už žádné další žijící příbuzné neměla. Neměla sourozence, ani tety nebo strýce. Nevěděla ani o žádném vzdáleném bratranci nebo sestřenici. Neměla prostě nikoho. Pozornost Sary upoutal zvonek oznamující, že někdo vchází do jejich malého obchodu. Vstoupil vysoký muž se zasmušilým výrazem v tváři a zadíval se zamračeně na Saru. Měl na sobě drahý třídílný šedý oblek, ručně šité černé boty a na hlavě krémový stetson. Zpod klobouku vykukovaly černé vlasy, zastřižené obvyklým způsobem. Jeho zjev připomínal postavy z filmů, ale nebyla to žádná filmová hvězda. Vypadal

STATEČNÁ DÍVKA

9

spíš na obchodníka. Otevřenými dveřmi zahlédla velký černý pick – up, na jehož dveřích byl obraz bílé koňské hlavy v kruhu. Už něco slyšela o ranči U Bílého koně někde za městem. Nový majitel, Jared Cameron, jej odkoupil od předchozího vlastníka se vším všudy, převzal dokonce i zaměstnance a všechny kovboje. Někdo říkal, že se ve městě objevil už před několika měsíci v souvislosti s jedním pohřbem, ale nikdo nevěděl, v jakém vztahu byl k zemřelému. V Jacobsvillu, kde nežilo více než dva tisíce lidí, stejně jako i v jiných městech v Texasu, měli dnes staří lidé řadu příbuzných, kteří žili mimo město. Vedle řidičových dveří černého pick – upu stál vysoký svalnatý muž s dlouhými černými vlasy, staženými vzadu na hlavě do koňského ohonu. Měl olivovou pleť, tmavý oblek a brýle proti slunci. Připomínal profesionálního zápasníka, zřejmě to ale byl osobní strážce momentálního zákazníka knižního obchodu. Možná že jeho zaměstnavatel má nějaké nepřátele. Saru mimoděky napadlo – proč asi? Muž v šedém obleku stál před pultem s rukama v kapsách, něco si mumlal a zíral nepřítomně před sebe. Sara neměla tušení, co si přeje nebo co hledá. Nepožádal ji zatím o pomoc, dokonce se na ni ani nepodíval. Jeho mumlání bylo stále nesrozumitelnější. Sara však nechtěla přijít o potenciálního zákazníka. „Mohu vám něčím posloužit?“ otázala se s úsměvem. Nazelenalé oči v opálené tváři rozbrázděné vráskami se na ni upřely chladným pohledem. Jeho zrak putoval od nakrátko střižených rovných světlých vlasů přes široké čelo k jejím zeleným očím a dál pak od lícních kostí přes nos k rozkošným ústům a kulaté bradě. Vydal ze sebe zvuk, který jako by naznačoval, že není spokojený s jejím zjevem. Neodvažovala se cokoli poznamenat, ale měla chuť mu říct, že pokud hledá nějakou krásnou ženu, pak ve velkém městě určitě najde

STATEČNÁ DÍVKA

10

mnohem vhodnější místa než tady v malém obchodu s knihami. „Vy tady neprodáváte žádné časopisy, zabývající se financemi?“ Jeho slova zněla jako obvinění. „Tady o ně nikdo nemá zájem,“ bránila se. Přimhouřil oči. „Já je čtu.“ Někdy se jí stávalo, že se musela kousnout do jazyka, aby neřekla něco, proč by mohla přijít o zaměstnání. „Velice lituji, ale pokud byste si přál, mohu je pro vás objednat.“ „Zapomeňte na to. Můžu si je předplatit sám.“ Začal prohlížet vystavená laciná vydání povídek a románů v měkkých vazbách. „Nenávidím paperbacky. Proč neprodáváte knihy v tvrdých vazbách?“ stěžoval si znovu. Už ji začal pálit jazyk. „Většina našich zákazníků jsou prostí lidé, kteří by si je nemohli dovolit.“ Jeho černé obočí se nadzvedlo. „Já paperbacky nekupuju.“ „Můžeme pro vás objednat libovolnou knihu, která vyšla také v pevné vazbě,“ řekla s váhavým úsměvem. Snažila se ze všech sil se ovládnout, aby jej neurazila. Příští svůj pohled věnoval počítači, který stál na pultu. „Máte přístup k internetu?“ „Samozřejmě.“ Snad se ten člověk nedomnívá, že přistál někde na Borneu? pomyslela si. Dnes určitě mají počítače i v džungli. On zná zřejmě Jacobsville někdy z poloviny minulého století. „Mám rád knihy o záhadách,“ přiznal se. „Taky životopisné romány a dobrodružné příběhy a vše, co popisuje boje v severní Africe během druhé světové války.“ Srdce jí poskočilo, když vyjmenovával tato témata. Odkašlala si. „Všechno tohle byste chtěl teď současně?“

STATEČNÁ DÍVKA

11

Jedno jeho obočí se pozdvihlo. „Zákazníkovo přání má být pro vás rozkazem,“ dodal stručně, jako by se domníval, že jeho požadavek považuje za žert. „Samozřejmě, že vás beru vážně,“ potvrdila ochotně. Dostávala skoro křeč do čelistí od zadržovaného smíchu. „Dejte mi kousek papíru a já vám napíšu seznam témat, o která mám zájem.“ Nesmí ho vykopnout, nesmí ho vykopnout, nesmí ho vykopnout… Našla papír a tužku a s úsměvem mu je podala. Během doby, kdy vyřizovala jeden telefonický dotaz, vyhotovil seznam a sotva zavěsila, podal jí jej. Přejela jej očima a zamračila se. „Něco je špatně?“ zeptal se netrpělivě. „Neumím sanskrt,“ odůvodnila svoji nevoli. Něco zamumlal, vzal si seznam zpět a po několika úpravách jí jej vrátil zpět. „Je jedenadvacáté století, dnes už nikdo nepíše nic rukou,“ řekl na svoji obranu. „Já mám dva počítače, přehrávač disket a MP3.“ Zvědavě se na ni podíval. „Víte vůbec co to je?“ zeptal se, zřejmě s úmyslem ji podráždit. Sáhla do kapsy svých džínsů a vytáhla malý iPod spolu se sluchátky. Jeho pohled, který následoval, by určitě zabíjel, kdyby mohl. „Za jak dlouho mi můžete obstarat ty knihy?“ zeptal se. Přelétla znovu zrakem seznam po opravách, které učinil. „Objednáváme zboží každé pondělí,“ řekla. „Tituly, které budou na skladě, byste mohl mít ve čtvrtek nebo v pátek.“ „Doufám, že tady nerozvážíte poštu ještě koňmi?“ Zhluboka se nadechla. „Nemáte – li rád venkov, pak byste se měl vrátit tam, odkud jste přišel. Pokud se tam ovšem dostanete běžnými prostředky,“ dodala s úsměvem. Pochopil narážku. „Nejsem ďábel.“ „Jste si tím jistý?“ zeptala se s rozšířenýma očima.

STATEČNÁ DÍVKA

12

Přimhouřil jedno oko. „Byl bych rád, kdybyste mi ty objednané knihy mohla dodat jakmile přijdou. Jsem obvykle dost zaměstnaný, než abych kvůli nim zvlášť zajížděl do města.“ „Můžete si poslat svého bodyguarda.“ Mrkl dveřmi na statného muže, který se se založenýma rukama opíral o dveře pick – upu. „Tanečník Tony nedělá poslíčka.“ Vykulila oči. „Tanečník Tony? Jste členem nějakého souboru?“ „Ne, nejsem členem žádného souboru!“ zavrčel zlostně. „Tonyho příjmení je Danzetta. Tak mu tak říkám Tony Dancer – Tony Tanečník. Je to jasné?“ „Podle mě vypadá spíš na nějakého nájemného vraha,“ odsekla. „Zřejmě asi nějaké znáte,“ zazněla sarkastická odpověď. „Kdybych nějaké znala, tak bych vám poradila, abyste si večer před ulehnutím pořádně zkontroloval zámky u dveří,“ vyhrkla. „Tak mohla byste mi doručit ty knihy?“ „Ano. Bude to za příplatek deset dolarů. Pohonné hmoty jsou dnes drahé.“ „S čím jezdíte, prosím vás?“ otázal se. „Máte snad autobus?“ „Mám obyčejný volkswagen, děkuju za optání, ale váš ranč je deset kilometrů za městem.“ „Zavolejte mi kolik to bude stát, až knihy dojdou. Řeknu svému účetnímu, aby vám připravil šek. Převezmete si jej při doručení knih.“ „Dobře.“ „Budu vám ale muset dát telefonní číslo, nejsem v seznamu.“ Otočila list se seznamem knih, které požadoval, a napsala na něj jeho telefonní číslo.

STATEČNÁ DÍVKA

13

„Taky bych rád dostal dva finanční magazíny,“ řekl a uvedl jejich názvy. „Pokud je náš distributor bude schopný obstarat, určitě je dostanete. Jinak se vám za dodávku nemohu zaručit.“ „Vidím, že v Zapadlé Lhotě mají služby opravdu vysokou úroveň,“ zamumlal hlasitě. „Musíte nám prominout, že v našem městečku nemáme v každé ulici nákupní centrum,“ odpálila jeho poznámku. Bylo zřejmé, že začíná být naštvaný. „Jste nejdrzejší obchodní příručí, jakou jsem kdy viděl.“ „Půjčte si od vašeho bodyguarda ty jeho tmavé brýle a možná, že mě neuvidíte vůbec.“ Stiskl nejprve rty a potom řekl: „A vy byste si zase měla půjčit nějakou knihu o slušném chování.“ Sarkasticky se zasmála. „Uvidím, jestli tady nějakou najdu. Když ano, tak vám ji přibalím.“ Přejel ji zkoumavým pohledem. „Doufám, že vás koncem týdne s knihami u mě uvidím.“ „Zajisté, pane.“ Pokýval hlavou. „Váš zaměstnavatel musí být hodně zoufalý, když vás nechává pracovat ve svém obchodě.“ „Není to zaměstnavatel, ale zaměstnavatelka. A musím říct, že mě má docela ráda.“ „Asi má velice soucitné srdce.“ Obrátil se k odchodu, ale ve dveřích se ještě zastavil. „Máte na sobě každou punčochu jiného odstínu. A ty náušnice! Ty se k vašemu obličeji vůbec nehodí.“ Věděla sama o svých nedostatcích. A lidé, kteří ji znali, byli vždy dost taktní, aby o nich pomlčeli. „Nejsem žádným otrokem poslední módy,“ odpověděla mu výsměšným tónem. „Toho jsem si všiml.“

STATEČNÁ DÍVKA

14

Odešel dřív, než byla schopná najít nějakou vhodnou odpověď. Na štěstí neměla po ruce nic, co by po něm mrštila. Dee Harrisonová se svíjela smíchy, když jí Sara barvitě líčila svůj zážitek s novým zákazníkem. „Nebylo to vůbec k smíchu,“ protestovala Sara. „Nazval Jacobsville Zapadlou Lhotou.“ „Zřejmě ten člověk nemá žádné vychování,“ souhlasila Dee. „Ale objednal si u nás slušnou řádku knih, takže tvoje oběť nebyla tak marná, má drahá.“ „Jenomže já mu ty knihy musím doručit osobně,“ postěžovala si Sara. „Možná že tam zaměstnává lidi, kteří jedí psy a jsou vyzbrojení samopaly. Mělas vidět toho chlápka, který ho doprovázel. Hotový nájemný vrah!“ „Bude to asi nějaký excentrik,“ uklidňovala ji Dee. „Jako starý pan Dorsey.“ Sara pohlédla tázavě na svoji zaměstnavatelku. „Starý Dorsey prý nechal u stolu sedět svého německého ovčáka a jedl s ním. Tenhle určitě jí i ty psy!“ Dee se zasmála. Nový zákazník byl právě tím, koho potřebovala, zvláště pro jeho zálibu ve čtení. „Pokud bude objednávat hodně knih, mohla bych ti zvýšit plat,“ zkusila ji motivovat Dee. Sara jen zavrtěla hlavou. Dee špatně pochopila situaci. Jestliže bude Sara mít příležitost s tím člověkem přijít častěji do styku, skončí to jejím pokusem ho napadnout a ublížit mu na těle. Sara odjela domů, do svého malého domečku. Morris ji uvítal hned u dveří. Byl to starý, zjizvený žlutý kocour. Část ocasu mu chyběla a uši měl potrhané od rvaček. Jednou, při bouřce, jej Sara uslyšela úzkostlivě mňoukat za venkovními dveřmi. Ujala se ho. Od té doby uběhlo už osm let. Její dědeček ho neměl příliš rád, ale Sara jej vždy obhajovala.

STATEČNÁ DÍVKA

15

A to i v případě, když musela koupit novou čalouněnou židli a vyhodit koberec, který Morris rozdrápal na cucky. Koupila mu kočičí kotec a sobě vodní pistoli. Morris nenáviděl vodu. Když provedl něco, co neměl, postříkala ho. Po nějaké době se kocour uklidnil a přestal ničit nábytek. V poslední době už jenom jedl a vyhříval se na sluníčku. Příležitostně sedával Saře na klíně, když se dívala na televizi. Ale nebyl to žádný salonní kocour. Nedal se vzít do náruče, hned škrábal a kousal. Hladila ho po hřbetě, když spolu sledovali poslední epizodu jejího oblíbeného seriálu. „Ještě štěstí, že k nám nechodí žádné návštěvy, Morrisi,“ promlouvala k němu laskavě. „Ty jsi zřejmě velice nespolečenský tvor.“ Sešpulila rty a zadívala se na něj. „Ale znám chlápka, který by se ti líbil,“ dodala se smíchem. „Já snad musím přitahovat nespolečenská zvířata a osobnosti.“ Konec týdne nastal velice brzo. Dee odeslala objednávku Jareda Camerona hned v pondělí. Sara doufala, že nebude tak brzo vyřízená a že se tím její návštěva odloží, ale knihy se objevily přesně podle její předpovědi v pátek. Zavolala na číslo, které jí Jared Cameron dal. „Cameronův ranč,“ ozvalo se v zápětí. „Pan Cameron?“ otázala se váhavě, protože jí hlas nepřipomínal jejího zákazníka. „Není tady,“ odpověděl hluboký hlas. Představila si tvář, která by odpovídala hlasu a došla k přesvědčení, že to musí být ten nájemný vrah. „Pan Danzetta?“ Nastala chvíle ticha. Potom se ozvalo: „Ano, jak to víte?“ „Dovedu číst myšlenky,“ zalhala. „Děláte si legraci?“ Znělo to, jako kdyby jí uvěřil. „Pan Cameron si u nás objednal pěknou řádku knih…“

STATEČNÁ DÍVKA

16

„Ano, říkal mi, že byste se měla dnes ozvat. Máte je přinést zítra kolem desáté. Bude tady.“ Zítra je sobota, den kdy má volno. „Mohla bych je předat vám a on by mi pak poslal šek?“ „Říkal zítra v deset. Bude tady.“ Zdálo se, že s tím kamenným hlasem nemá cenu se přít. Povzdechla si. „No dobře, přijedu zítra.“ „V pořádku.“ Přístroj oněměl. Hlas měl výrazně jižanský přízvuk, ne ten správný, texaský. Mohl by být třeba z Georgie, usoudila. Měla výjimečný čich na nářečí. Její dědeček měl na Jacobsville Community College studenty z celých Států a dokonce i z ciziny a často je brával domů. Naučila se tak rozeznávat místa, ze kterých pocházeli. Teprve po chvíli položila telefonní sluchátko. Jestliže ten bodyguard je taky členem gangu, pak se musí jednat o nějakou jižanskou odnož. Zakuckala se. Nevěděla, co má dělat. Má mu zítra ještě než vyrazí na cestu zavolat, aby mu sdělila, kolik musí za dodávku knih zaplatit? Jeho účetní určitě přes víkend nebude pracovat. „Vypadáš nějak ustaraně,“ všimla si Dee, když se Sara chystala odejít. „Co se děje?“ „Náš zákazník chce, abych mu knihy přivezla zítra dopoledne na ranč.“ „V den svého volna?“ zasmála se Dee. „Můžeš si vzít volno ve středu odpoledne jako náhradu za tu cestu. Já přijdu v poledne a budu tady až do konce pracovní doby.“ „To bys udělala?“ zeptala se radostně Sara. „Vím, jak ráda kreslíš,“ odpověděla Dee, „a že chceš vydat tu knížku pro děti, na které právě pracuješ. Zavolej Lise Parksové a řekni jí, že přijdeš ve středu odpoledne místo zítřka, abys nakreslila ta její nová štěňata. Hrají ve tvém příběhu významnou roli.“

STATEČNÁ DÍVKA

17

Sara se zasmála. „Jsou to nejroztomilejší štěňata, jaká jsem kdy viděla. Jejich otec je potomek psa Moosese, který patřil Tomymu Walkerovi a matkou je kolie Bob, jehož majitelem je Cy Parker.“ „Copak Bob je fenka?“ podivila se Dee. „Ano, navzdory svému jménu. Ta štěňata mají od každého rodiče něco. Tom si jedno vzal, když minulý měsíc přišel o Moosese,“ dodala smutně. „Mají ještě jednoho psa, mladšího než byl Mooses, ale Tom miloval toho starého psa. Po smrti nechal jeho tělo spálit a uložil jeho popel do urny. Dodnes po něm truchlí. Lisa mu e-mailem poslala obrázek štěňat s tím, že pokud bude jedno chtít, může ho mít. Tom si pro ně přijel i se svojí dcerou. Štěňata však budou schopná přestěhovat se do svých nových domovů až za týden. Chystám se je namalovat ve velkém proutěném koši.“ „Mohla bys své kresby prodávat,“ navrhla Dee. „To bych sice mohla, ale nechci na tom postavit svoji existenci,“ odpověděla Sara. „Já chci prodávat knihy.“ „Doufám, že velmi brzo začneš prodávat svoji vlastní knihu,“ řekla Dee. „Máš opravdu vzácný talent.“ Sara se sebevědomě napřímila. „Díky. To je jediná věc, kterou jsem zdědila po svém otci. Miloval práci, kterou dělal, ale taky maloval nádherné portréty.“ Tvař jí zesmutněla. „Bylo to velice bolestné ho ztratit.“ „Války jsou strašná věc,“ souhlasila Dee. „Ale alespoň ti na dlouho zůstal dědeček. Vím, že byl tvým věrným fanouškem. Vždy se tebou chlubil, našel – li nějakého posluchače.“ „Stále ještě dostávám dopisy od jeho bývalých studentů,“ řekla Sara. „Učil mimo jiné taky válečnou historii. Jsem si jistá, že měl všechny knihy, které vyšly o druhé světové válce. Zejména o bojích v severní Africe.“ Zamračila se. „Připadá mi komické, že právě náš nerudný zákazník o tom taky rád čte.“

STATEČNÁ DÍVKA

18

„Možná že to s ním dopadne jako s tím lvem, co si zapíchl trn do tlapy. Myška mu jej vytáhla, a od té doby se z nich stali doživotní přátelé.“ Sara se zlostně zahleděla na svoji šéfku. „Žádná rozumná myška by se k tomuhle člověku nepřiblížila.“ „Mimo tebe,“ zazněla pobavená odpověď. „Nemám na vybranou. Jak to uděláme s tím jeho šekem?“ zeptala se Sara. „Mám mu zavolat, než pojedu, nebo…?“ Dee vzala do ruky papírek s jeho telefonním číslem. „Ráno mu zavolám sama. Můžeš si dát knihy do brašny a vzít si je domů. Ušetříš tím cestu sem do města.“ „Jsi zlato, Dee.“ Starší žena se zasmála. „Vždyť ty taky.“ Mrkla na hodinky. „Musím vyzvednout matku z kosmetického salonu a odvézt ji domů. Potom se budu ještě věnovat nějakým účtům a papírování. Znáš číslo mého mobilu, že? Zavolej, budeš – li něco potřebovat.“ „Doufám, že nebudu. Ale v každém případě děkuju.“ Dee vypadala poněkud nesvá. „Měla bys mít svůj mobil, Saro. Neslyším ráda, že možná pojedeš domů až za tmy.“ „Většina těch drogových dealerů už je za mřížemi,“ připomněla své šéfce. „Zavřeli Dominguezovu manželku i jeho zástupce, ale celý ten gang teď vede nějaký muž, který zabil na hraničním přechodu dva mexické policisty a ještě dalšího agenta hraniční stráže. A jednoho reportéra. Říká se taky, že poblíž Nuevo Lareda vyvraždil celou jednu rodinu.“ „Ten sem ale určitě nepřijde,“ řekla Sara. „No, na můj vkus se tady těm drogovým dealerům líbí nějak moc,“ namítla Dee. „Asi je to tím, že tu nemáme žádné federální agenty – až na Cobba. Ale ten tady není služebně. Pracuje v Houstonu a tady má jen ranč. Naše městská policie a šerifova kancelář mají málo peněz a nedostatek pracovníků. To je taky důvod, proč se Lopez snažil vybudovat centrálu

STATEČNÁ DÍVKA

19

své drogové distribuční sítě právě tady. Říká se, že ten jeho nástupce má svůj majetek někde tady, koupený přes nějakou agenturu, takže nikdo neví, komu vlastně půda patří. Farma nebo ranč tady někde v okolí, by byly vhodným místem pro transport drog do této oblasti.“ Dee vzdychla. „Prostě mám o tebe strach, to je vše.“ „Máš zbytečné obavy,“ snažila se uklidnit ji Sara. „Mimo to, bydlím jen něco přes kilometr od města a na noc zamykám všechny dveře.“ Zadívala se na hodiny na protější stěně. „Myslím, že už bys měla jít, ať se o tebe tvá matka nestrachuje!“ „Asi máš pravdu,“ usmála se Dee. „Jestli mě tedy už nepotřebuješ…“ „Když bude třeba, zavolám.“ Pozdě odpoledne se objevil Harley Fowler, celý zaprášený a upocený a bez svého obvyklého humoru. Posunul si klobouk nad vlhkými vlasy. „Co se ti, proboha, stalo,“ zvolala Sara. „Vypadáš, jako kdyby tě někdo tahal za koněm po prašné cestě!“ „No nejsi tak daleko od pravdy,“ přisvědčil. „Ach, bože,“ řekla s účastí. „Potřeboval bych slovník španělského slangu. Tak jak se mluví na rančích, jestli máš něco takového.“ „Máme slovník hovorové španělštiny, kde jsou taky uvedeny různé slangové výrazy. Ukážu ti jej.“ Přešla k polici, kde byly slovníky, vzala několik knížek a podala mu je. „Ještě něco,“ zamumlal Harley a prohlížel tituly. „Pan Parks tady má u tebe otevřený účet, že?“ „On i Lisa, oba.“ „Dobře. Připiš jim to na vrub.“ Vybral si z nabízených knih čtyři slovníky a podal jí je.

STATEČNÁ DÍVKA

20

„Mohl bys mi říct, na co je potřebuješ?“ zeptala se, když přecházela k pokladně. „Proč ne?“ odpověděl s povzdechem. „Chtěl jsem říct Lanitě, Juanově manželce, že je venku pěkně horko. Začervenala se, Juan na mě skočil, a už jsme se váleli v prachu, dokud jsem ho nepřesvědčil, že mluvím o počasí. Pak jsme vstali, podali si ruce a on mi vysvětlil, co jsem vlastně řekl. Bylo mi z toho blbě. Trochu mluvím španělsky, ale umím jen to, co jsme se učili ve škole. Juan i ostatní dělníci mluví anglicky, ale myslel jsem, že na ně udělá dojem, když řeknu taky něco španělsky. A tohle se mi stalo!“ Našpulila rty. „Pokud chceš mluvit španělsky o počasí, musíš říct, že je horko, a ne já jsem nažhavený. Zejména když to říkáš před ženou.“ „Díky, teď už to vím,“ odpověděl a hladil si bradu. „Ten Juan dovede uhodit, jako když kopne kobyla.“ „Taky jsem to slyšela.“ Sečetla ceny knížek a připsala obnos na účet stálého zákazníka. „Zaplatí to pan Parks,“ sdělila mu. „Díky.“ Harley si vzal balíček knih a řekl: „Kdyby měl pan Parks nějaké námitky, tak mu řeknu, aby si šel promluvit s Juanem.“ Zazubila se. „Dobrý nápad.“ Opětoval úsměv a na okamžik zaváhal, jako kdyby jí chtěl říct ještě něco. Vtom zazvonil telefon a vypadalo to, že Sara hovor hned tak neukončí. Pokrčila rameny a zamávala Harleyovi na rozloučenou. Opětoval zamávání a odešel. Později si Sara lámala hlavu s tím, co jí asi chtěl Harley říct. Byl to hezký mladík a byl známý jako pracovitý kovboj. Pomohl spolu s dalšími třemi najatými muži z města při akci, která měla ukončit řádění a pašování drog tlupy Manuela Lopeze. Za to si vysloužil značné uznání všech občanů města. Sara ho měla docela ráda, ale on nepatřil k mužům, kteří by se ucházeli o ženy. Říkalo se, že měl známost s nějakou místní

STATEČNÁ DÍVKA

21

dívkou, která si však z jeho zájmu udělala legraci a nechala ho. Nevypadal však na nějakého zhrzeného milence se zlomeným srdcem. Sara už něco věděla o zlomených srdcích. Chodila s hochem, který navštěvoval stejnou kolej, kde ona studovala účetnictví. Její nejlepší přítelkyní byla Marie. Její hoch začal chodit s oběma, ale nakonec se rozhodl pro Marii. Sara byla na jejich svatbě za hlavní družičku. Novomanželé se odstěhovali do Michigenu, aby byli blíže jeho rodičům. Sara si s Marií stále psala. Byla příliš dobrosrdečná, než aby cítila k Marii nějakou nenávist. Nakonec usoudila, že s ní začal chodit zřejmě jenom proto, že Marie byla její přítelkyní. Vzpomněla si totiž, že když byli spolu, příliš často zaváděl řeč na Marii a často se na ni ptal. Sara byla poněkud nemoderní. Její dědeček byl přesvědčený, že moderní způsob života společnosti je právě důvodem poklesu morálky. Pravidelně chodil se Sarou do kostela a významně ovlivnil její životní názory. Nepatřila k dívkám, které pořádají divoké party, nepila ani nekouřila a neužívala drogy. Dědeček byl také dobrým přítelem jednoho ze starších policejních důstojníků, což odrazovalo některé organizátory různých večírků, aby ji zvali. Navíc bylo o Saře známo, že zásadně nechodí na rande. Takových dívek moc nebylo. Sara většinou trávila sobotní večery s dědečkem a Morrisem sledováním televize. Teď právě uvažovala, kde asi jejich nerudný zákazník může být, když jeho bodyguard Tony není s ním. Že by měl nějaké rande? Co by to mohlo být za ženu, kterou by přitahovalo tak odpuzující chování? Potom si však vzpomněla, že měl na sobě nesporně značně drahý oblek a venku na něj čekal zbrusu nový pick – up. A ten jeho ranč patří k největším v kraji. Určitě jsou ženy, které dají přednost penězům a neodradí je ponurý pohled a nespolečenské jednání. Jeho mrazivý pohled a přísně stažené rty ji ale

STATEČNÁ DÍVKA

22

odrazovaly. Možná že mezi lidmi, které měl rád, působil jiným dojmem, ale Saru zřejmě rád neměl. Ostatně tyto pocity byly vzájemné. Nenáviděla se za to, že přislíbila svoji sobotní návštěvu u něho. Zatelefonovala Lise, aby jí sdělila, že svoji sobotní návštěvu přesouvá na středu odpoledne. „To je v pořádku,“ přijala změnu Lisa. „Chtěli jsme sice se Cyem a malým navštívit obchodní středisko v San Antoniu, kde mají výprodej dětského oblečení a hraček. Ale já zůstanu doma a budu na tebe čekat.“ Proč musí Lisa navštěvovat výprodeje, když její manžel vlastní jeden z nejvýnosnějších rančů v Texasu, pomyslela si Sara, ale neřekla nic. „Ty kupuješ pořád samé dětské oblečení,“ popíchla ji. „Bude to nejlépe oblečený chlapeček ve městě.“ „Přeháníme to, já vím,“ omlouvala se. „Ale jsme tak šťastní, že ho máme. Dlouho jsme se nemohli se Cyem vzpamatovat ze ztráty našeho prvního dítěte.“ „Pamatuju se na to,“ řekla Sara s účastí v hlase. „Vím, že různé vrozené vady postihují i ty nejbohatější rodiny. Četla jsem o tom v jednom lékařském časopise, který prodáváme. Zato tenhle váš chlapec bude rančer, jak se patří, stejně jako jeho rodiče.“ Bylo slyšet, že se Lisa pousmála. „Děkuju vám, Saro,“ řekla laskavě. „Rozhovor s vámi mě vždy potěší.“ „Takže vám zavolám ve středu, ano? Dee mi dala odpoledne náhradní volno.“ „Mně to taky vyhovuje,“ odpověděla Lisa. „Díky.“ „Za málo.“ Sara zavěsila. Chudák Lisa. Její první manžel přišel o život krátce po tom, co se vzali. Byl tajným protidrogovým agentem, kterého zastřelili Lopezovi lidé. Cy ji vzal pod ochranu a několik týdnů po tom, co se vzali Lisa otěhotněla.

STATEČNÁ DÍVKA

23

Ale dítě se narodilo s vadou, kterou lékaři nebyli schopni vyléčit. Dítě se nedožilo ani jednoho týdne věku a zanechalo po sobě dva zdrcené rodiče. S dalším těhotenstvím proto ani moc nespěchali. To se však nakonec zdařilo. Chlapeček Gil byl velice aktivní dítě. Sara pochybovala, jestli ona se vůbec někdy vdá a bude mít rodinu. Zatím však pro to nic nedělala. Byla mladá a měla před sebou otevřený celý svět. Skrývala však jedno malé tajemství, se kterým se nechtěla nikomu svěřit. Nicméně se na svoji budoucnost dívala optimisticky. Až na to blízké setkání s tím hrubiánem. Povzdechla si. V životě každého člověka se někdy objeví potíže. Nikdo neví kdy. Třeba to nebude tak hrozné. Možná je hrubián jen navenek a uvnitř se skrývá krásný princ.

STATEČNÁ DÍVKA

24

DRUHÁ KAPITOLA Když se příštího rána Sara neochotně drápala ze své postele, lilo jako z konve. Podívala se z okna a vzdychla. „Panebože, Morrisi, kdybys věděl, jak ráda bych se zase zahrabala pod přikrývku a spala,“ sdělovala svému starému kocourovi při krmení. Ten se snažil vyškrábat po jejích nohách vzhůru a tiše předl. Naštěstí měla pyžamo. Zívala ještě, když si připravovala šálek kávy a toast s máslem. Dědeček vždy trval na vyvážené snídani, ale Sara zrána nikdy moc nejedla. Přikusovala ke kávě toast a pozorovala, jak déšť skrápí kameliový keř, který stál vedle okna. Oblékla si džínsy a bavlněnou blůzku, a přes ramena si přehodila starý plášť do deště. Určitě vyvolá rozpaky, když se objeví v takovém obnošeném kabátě v domě bohatého muže, ale byl to jediný kabát vhodný do deště. Její plat jí nedovoloval nakupovat mnoho nových věcí. Límec pláště nesl stopy dlouhého užívání a dále na něm bylo vidět několik šrámů, které utržila, když šla příliš blízko podél plotu s ostnatým drátem. Ostatně, Sara stejně nikdy nepatřila k ženám, které by se oblékaly příliš elegantně. Podívala se na své nohy a zjistila, že ponožky se vůbec k jejímu oděvu nehodí. Už se ale smířila s tím, že z ní modelka nikdy nebude. Bylo jí devatenáct, ale někdy jí připadalo, že je jí padesát,

STATEČNÁ DÍVKA

25

když se snažila pochopit jak sladit barvy jednotlivých částí oděvu. Se zasténáním pohlédla na hodinky. Bylo tři čtvrtě na deset. Měla nejvyšší čas, aby dorazila na ranč U Bílého koně včas. Už si nestihne vyměnit ponožky. Stejně je z největší části zakrývají džínsy, a tak si jich snad nikdo ani nevšimne zadoufala. Cestou ke svému vozu šlápla do louže plné bahnité vody. Tenisky a ponožky měla okamžitě zcela promočené. Znovu tiše zaklela, když otevřela dvířka vozu a hbitě se nasoukala dovnitř. Kožená sedadla byla celá promáčená. Její volkswagen byl už sedm let starý, ale mechanik z prodejny ojetých vozů jej udržoval v celkem dobrém stavu. Navzdory špatné reputaci, kterou tato prodejna měla, mohla být pyšná na svoje mechaniky. Poklepala na poškozenou plátěnou střechu, aby z ní setřásla loužičku vody. Vůz byl po bouračce, a tak jej dostala celkem levně. Asi by se rozpadl, kdyby se vydala na nějakou delší cestu, ale ona zatím nikdy neopustila okolí Jacobsvillu. Motoricky však byl v dobrém stavu. Nastartoval na první pokus a motor vydal ze sebe ten líbivý zvuk jako drahá závodní auta, když se jim přidá plyn. Kdyby zavřela oči, mohla by si připadat jako v nějakém voze Formule jedna. „Tak leda ve snu,“ zasmála se pro sebe. Za celý život nevydělá ani tolik, aby mohla zaplatit jednu půlroční splátku za takový fantastický sportovní vůz. Ale nevadilo jí to. Její malý volkswagen jí docela vyhovoval. Vyjela z příjezdové cesty na prašnou silnici, která vedla na dálnici. Silnice nedávno opravili a vysypali štěrkem, ale v dešti to na ní přesto klouzalo. Zaťala zuby, když ucítila, že její vůz dostal na blátivé louži smyk. Naštěstí, byla tady všude rovina, a i kdyby vyjela mimo vozovku do mělkého příkopu, nic by se nestalo. Jediné, co by asi bylo velmi nepříjemné, by byla cesta pěšky pro nějakou pomoc. Připomnělo jí to jednu

STATEČNÁ DÍVKA

26

dlouhou cestu červeným mazlavým blátem, která byla navíc doprovázená vzdálenou střelbou. Stalo se to už dávno a v jiné zemi. V myšlenkách se ihned vrátila do přítomnosti. Utápět se ve vzpomínkách na bolestivé události nic neřeší. Jela pomalu a dávala pozor, aby prudce nezabrzdila. Zanedlouho dojela na dálnici. Stejně ale nedorazí v určený čas. Už viděla, jak se ten hrubián bude tvářit. Bude mu muset říct pravdu a bude doufat, že to pochopí. „Zvlášť jsem vám připomínal, abyste přijela v deset hodin,“ vystřelil na ni hned, jak otevřela dveře. Tentokrát měl na sobě džínsy, flanelovou košili a pracovní boty – podle vzhledu by člověk řekl, že už něco prožily. Oblečení doplňoval obnošený černý stetson, naražený hluboko do čela. I v tomto pracovním obleku ale vypadal elegantně. Jako kovboj, ale určitě by jím žádný výtvarník nepohrdl při volbě modelu pro sochu. Jen ho odlít do bronzu. Musela se zasmát při této představě. „Jste celá promáčená,“ zamumlal, když se zadíval na její šaty. „Co jste to, proboha, dělala? Snad jste neplavala přes blátivé louže cestou sem?“ „Spadla jsem do louže, když jsem spěchala ke svému vozu,“ začala líčit cestu a svírala před sebou plastikovou tašku s objednanými knihami. Podíval se za ni. „Nevím, co to ta věc je, ale nikdy bych v tom nehledal auto.“ Začínalo jí jiskřit v očích. „Tady to máte,“ řekla a strčila mu knihy do rukou. „Vy byste ale potřebovala trochu zapracovat na společenské výchově,“ poznamenal ostře. „Nesnažte se házet perly sviním,“ odpověděla nakvašeně. Pod okrajem klobouku bylo vidět, jak mu obočí vylétlo vzhůru. „Moje šéfka mi říkala, že vám zavolá a…“

STATEČNÁ DÍVKA

27

„Zavolala mně.“ Vytáhl z kapsičky košile složený šek a podal jí jej. „Příště, až si objednám nějaké knihy, tak očekávám, že budou dodány ve smluvenou hodinu. Jsem příliš zaměstnaný na to, abych seděl doma a čekal, až se někdo uráčí se objevit.“ „Cesta od mého domu je pokrytá silnou vrstvou bláta,“ začala. „Mohla jste zavolat a říct mi to,“ opáčil. „Jak? Pomocí nějakých kouřových signálů? Já žádný mobil nemám.“ „Proč mě zrovna tohle nepřekvapuje?“ zeptal se sarkasticky. „Do mých finančních záležitostí vám nic není!“ Podíval se na podlahu. „A kdyby bylo, tak bych to ihned vzdal, protože nemá cenu radit ženě, která si nedokáže obstarat ponožky, které by se hodily k jejímu oblečení.“ „Doma mám jiný pár a nejen jeden!“ bránila se. Zamračil se a naklonil se k ní blíž. „Co je, proboha, tohle?“ zeptal se a ukázal na její levý rukáv. Podívala se dolů. „Ježíšmarjá,“ vykřikla a poskočila z jedné nohy na druhou. „Zbavte mě toho nějak!“ Vysoký zamračený muž vyšel z domu na verandu. Sledoval ukazováček svého bose, který mířil na její rukáv, a zjistil důvod srdceryvného křiku. „To nic není,“ řekl. Přikročil blíž k Saře, chytil ji za rukáv, smetl velkého sršně na podlahu verandy a zašlápl jej botou velikosti běžné krabice od bot. „To byl jen sršeň,“ řekl Danzetta měkce. Sara se dívala na rozšlápnutý hmyz a z hrudi se jí vydral hluboký vzdech. „To je žlutý sršeň. Jednou jsem od něho dostala žihadlo do krku. Otekl mi tak, že jsem musela odjet na lékařskou pohotovost. Od té doby se jich strašně bojím.“ Usmála se na

STATEČNÁ DÍVKA

28

svého zachránce. „Děkuju vám.“ To je zajímavé, jak neškodně vypadá. Byla si jistá, že sršně dosud nikdy neviděla. Z té bývalé události s ním si toho moc nepamatovala. Velký muž se zadíval na svého zaměstnavatele, který se usmíval na Saru s náznakem porozumění. Pochopil jeho pohled, odkašlal si a zmizel v domě. „Nezačínejte mi tady flirtovat s mými podřízenými,“ varoval ji, jakmile se za Tonym zavřely domovní dveře. „Poděkovala jsem mu. Jak to můžete nazvat flirtováním?“ obrátila se k němu zděšeně. Ignoroval její otázku. „Zavolám do vašeho obchodu až budu potřebovat další knihy nebo časopisy.“ Rychle zauvažovala. Teď mu nese devět knih. Pochybuju, že je bude číst, pomyslela si zlomyslně. Nač je asi potřebuje? – k zajišťování dveří, aby se mu nezavíraly? „Přinesla jste mi knížky, já jsem vám dal šek. Je třeba vyřídit ještě něco?“ otázal se se studeným úsměvem. „Pokud potřebujete společnost, najdete v nočním vysílání televize služby, které vám pomohou.“ Vztyčila se v celé své výšce. „Pokud bych se náhodou cítila osamělá, pak váš ranč je to poslední místo, kam bych se obrátila s prosbou o pomoc!“ informovala jej důrazně. „Tak proč tady ještě setrváváte?“ Nesmím ho nakopnout do zadku, nesmím ho nakopnout do zadku… „Dávejte pozor, abyste nedostala smyk na naší příjezdové cestě,“ volal za ní. „Máme na ní nový štěrk.“ Byl to dlouhý deštivý víkend. Sara věděla, že v celém okolí si nikdo na déšť nebude stěžovat. Bylo totiž neobvykle teplé a suché jaro. Dočetla se v obchodní příloze novin, že rančeři budou muset za kukuřici zaplatit vysokou cenu. Povodně na středozápadě a Velkých planinách zničily téměř celou úrodu a sucho zase velice nepříznivě ovlivnilo úrodu obilí na jihu a

STATEČNÁ DÍVKA

29

jihozápadě. Nemluvě o stoupající ceně nafty, spotřebované zemědělskými stroji. Byla ráda, že není ani rančerem, ani farmářem. Bylo jí líto všech těch majitelů malých rančů v okolí města. Přijde čas, že rodinné farmy přestanou existovat vůbec. Vše pohltí mezinárodní zemědělské společnosti, které používají speciálně vyšlechtěná osiva a geneticky upravované výsledné produkty. „Jsi nějaká zamyšlená, nebo se mi to zdá?“ popíchla ji Dee, když příští středu těsně před polednem vstoupila do prodejny. Sara zamrkala překvapená tím, jak se její šéfka znenadání objevila. „Promiň,“ odpověděla se zasmáním, „myslela jsem na osud kukuřice.“ Dee se na ni pozorně zadívala. „Nó dobře,“ protáhla. „Nemysli si o mně, že začínám cvokatět,“ ohradila se Sara. „Četla jsem o tom článek v zemědělském časopise.“ Ukázala jej starší ženě. „Věnuje se růstu cen kukuřice v tomto roce.“ Dee pokývala hlavou. „Taky mi není jasné, jakou ti malí farmáři mají budoucnost. Ceny pohonných hmot vyskočily už do takové výšky, že si nemůžou dovolit kupovat tolik nafty do svých traktorů a náklaďáků, kolik by potřebovali. Teď už můžou jenom doufat, že budou mít dobrou úrodu, nebo že ještě před zimou prodají většinu dobytka, aby jej nemuseli krmit.“ Hluboce vzdychla. „Doufám, že i Ballengerovi se svojí výkrmnou ten letošní rok přežijí.“ „Musí to být kruté, když hospodaření tak silně závisí na počasí,“ přidala se Sara. „To opravdu je,“ přiznala Dee. „Jeden rok bylo takové sucho, že všechno, co jsme vypěstovali, uschlo. Otec si musel půjčit částku, která se rovnala předpokládanému zisku, aby koupil sadbu a hnojiva.“ Pokývala hlavou. „Nakonec už tu závislost na náhodě a nejistotu neunesl a našel si místo jako opravář motorů u nedalekého obchodníka s automobily.“

STATEČNÁ DÍVKA

30

„To je zlé – záplavy na středozápadě a sucha na jihovýchodě. Někdy je vody moc, někdy málo. Potřebovalo by to vybudovat nějaký mohutný akvadukt, jako to dělali Římani, a odvádět ji z míst, kde je jí přebytek, tam, kde se nedostává.“ „To není špatná myšlenka. Ale kdo by to zaplatil?“ Sara se zasmála. „Myslím, že nikdo. Ale ta myšlenka je neodbytná.“ Dee se podívala na hodinky. „Měla bys už jít, než se tady objeví zákazníci a ty se odtud už nedostaneš.“ „Už jdu. Díky, Dee.“ Starší žena se usmála. „Tak hodně štěstí při kreslení.“ Lisa Parksová byla blondýnka s rozkošným úsměvem. Když přišla otevřít Sáře dveře, držela v náručí Gila, devíti měsíčního lezouna. Dítě mělo hnědé vlásky a zelené oči po tátovy. Oblečené bylo do námořnických šatiček. „Vypadá tak roztomile!“ uznala upřímně Sara, když chlapečka spatřila. „Je to naše pýcha i radost,“ přiznala Lisa a políbila dítě na nosík. „Pojďte dál.“ Sara vešla do vychlazeného interiéru domu. Ten po léta sloužil jako obydlí starému mládenci, teprve Lisa jej svým ženským přístupem změnila v opravdové rodinné sídlo. „Dáte si kávu než začnete?“ zeptala se Lisa a posunula si Gila, který si spokojeně pobrukoval, na bok. „Raději bych si ji dala až potom, pokud vám to nebude vadit,“ odpověděla Sara s úsměvem. „Štěňátka už na vás čekají ve stodole.“ Lisa vyvedla Saru ven zadním východem. Když sestupovali po schodech, bylo slyšet přijíždějícího koně. Gil, pohodlně usazený v matčině náručí, dál radostně vrněl, když do dvora vjížděl Harley Fowler. Sotva spatřil Saru, obdařil ji šťastným úsměvem. „Ahoj, Saro.“

STATEČNÁ DÍVKA

31

„Buď zdráv, Harleyi. Jak ti jde španělština?“ Podíval se na Lisu, která se pousmála. Pokrčil bezradně rameny. „Myslím, že jsem se něco naučil. Ale daleko lepší učitel než všechny knížky, je Juan.“ „Když už o něm mluvíš, jak se daří tvé bradě?“ neodpustila si Sara otázku a oči jí při tom zajiskřily. Harley si promakával prsty spodní čelist. „Už je to lepší,“ zasmál se. „Mama, mama!“ ozval se Gil se zamračeným výrazem. „Uh, oh!“ vykřikl a začal se kroutit. „Uh, oh znamená, že potřebuje vyměnit pleny,“ vysvětlovala se smíchem Lisa. Podívala se na Harleye a snažila se potlačit úsměv. „Harleyi, pokud byste měl minutku čas, mohl byste Saře ukázat štěňata, než přebalím Gila? Snažím se jej naučit na nočníček,“ zasmála se. Harley se napřímil. „Velice rád!“ Seskočil z koně a držel jej za otěž. Otočil se k Saře. „Chceš si vzít jedno z těch štěňat?“ Zamrkala. „Zatím jsem o tom neuvažovala. Mám doma už kocoura, který nenávidí psy. Mám obavu, že by to štěně mohl zakousnout. Rozčiluje ho i štěkání psa v televizi.“ Zamračil se. „Ale proč se tedy jdeš dívat na štěňata?“ Ukázala mu desky, které si s sebou přinesla. „Přišla jsem, abych si je nakreslila,“ vysvětlila. „Potřebuju to jako ilustraci do knihy pro děti, kterou připravuju.“ „Jednou bude slavná a my budeme hrdí na to, že ji známe,“ dobírala si ji Lisa. „Až budete hotová, Saro, přijďte na tu kávu. Upekla jsem i koláč.“ „Díky,“ odpověděla Sara. Lisa odešla i s dítětem do domu. Harley uvázal koně za trám ohrady a odváděl Saru do setmělé stodoly. Na čerstvém seně tam leželo pět štěňat, které střežila kolie Bob. Právě je kojila. Vedle ní stál pes, který už

STATEČNÁ DÍVKA

32

dávno nebyl štěnětem. Podobal se Moosovi, psu Toma Walkera. „Slyším poprvé, že se nějaká fenka může jmenovat Bob,“ podivila se Sara. „Šéf říkal, že když Johnny Cash může mít syna jménem Sue, proč by nemohl pojmenovat fenku Bob.“ „Je krásná,“ řekla Sara. „A i ta štěňata jsou nádherná!“ „Jsou to tři psíci a dvě fenečky,“ řekl. „Tom má právo vybrat si jedno štěně jako první.“ Potřásl hlavou. „Nesl ztrátu Moose velice těžce. Miloval toho starého psa, i když byl pro celý dům neštěstím.“ „Moose jednou zachránil Tomovu dcerku před chřestýšem,“ připomněla mu Sara. „Byl to opravdový psí hrdina.“ „Nechceš židli?“ zeptal se Harley. „Tahle stará stolička mně docela dobře poslouží, ale v každém případě ti děkuju.“ Přitáhla si blíž rozviklanou stoličku a připravila si barevné křídy. „Nebude tě znervózňovat, když se budu dívat?“ Zazubila se. „Samozřejmě, že ne.“ Opřel se o stěnu, založil si ruce a pozoroval, jak její ruka poletuje nad papírem. Na bílém podkladě se začala objevovat štěňata jako živá. „Jsi opravdu dobrá,“ řekl uznale. „To bylo taky to jediné, co mně ve škole dobře šlo,“ zamumlala. Pečlivě dbala, aby zachovala i věrné barvy a rozložení stínů. „Dovedu zvládnout jakoukoli mechanickou práci, ale nejsem schopný pořádně nakreslit ani rovnou čáru.“ „Každý máme talent na něco jiného, Harleyi,“ utěšila ho. „Nebylo by dobré, kdyby všichni uměli všechno.“ „To máš asi pravdu.“ Mlčky pokračovala v kreslení.

STATEČNÁ DÍVKA

33

„Když jsem byl naposled u vás v obchodě, chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale byli jsme vyrušení nějakým zákazníkem,“ začal oklikou. „Tuto sobotu pořádá střední škola koncert a bude tady mít jako hosta symfonický orchestr ze San Antonia. Nechtěla by ses tam podívat? Se mnou,“ dodal. „Docela ráda,“ odpověděla a oči se jí rozzářily. „Přemýšlela jsem o tom, protože budou dávat Debussyho – to je můj oblíbený skladatel. Ale nechtěla jsem jít sama.“ Krátce se zasmál. „Tak dohodnuto, máme rande. Mohli bychom se sejít dřív a zajít na večeři do čínské restaurace. Pokud nic nemáš proti čínské kuchyni?“ „Miluju ji.“ „Takže tě vyzvednu v sobotu o páté. Ujednáno?“ Usmála se na něj. Pomyslela si, že je opravdu pohledný mladý muž. „Ano.“ Zadíval se ven ze stodoly směrem ke svému koni, který už začínal být neklidný. „Vrátím se raději zpět na pastvinu. Veterinář nám přijel zkontrolovat telata. Uvidíme se v sobotu.“ „Díky, Harleyi.“ „Já děkuju tobě.“ Pozorovala ho, jak odchází. Byl to hezký chlap a bylo příjemné s ním pobýt. Jaký rozdíl mezi ním a rančerem, který jí neprojevil ani trochu sympatie, když mu celá promáčená přivezla objednané knihy! Proč jí ale vůbec přišel na mysl Jared Cameron? Musela se přinutit, aby se soustředila na malování štěňat. Harley ji vyzvedl v sobotu v pět hodin, jak bylo ujednáno. Přijel ve svém starším, ale čistém červeném pick - upu. Měl na sobě oblek a musela uznat, že mu to opravdu sluší. Sara si vzala jednoduché černé šaty doplněné perlami po mainince a už poněkud obnošené lodičky na jehlách. Doufala, že si toho

STATEČNÁ DÍVKA

34

Harley nevšimne. Přes ramena si přehodila černou krajkovou mantilu. „Vypadáš nádherně,“ ocenil její zjev. „Vsadím se, že tam budou lidi v džínsech a šortkách, ale já si myslím, že na takový koncert je třeba se příslušně obléct.“ „Jsem stejného názoru,“ souhlasila. „Alespoň pokud neprší,“ dodala. „Tak tedy déšť by mi rozhodně nevadil,“ odpověděl. „Minulou sobotu pršelo poměrně krátce a naše pole by potřebovala mnohem víc vody. Pořád je hrozné sucho.“ „Ten sobotní déšť mi ani nepřipomínej. Musela jsem v tom počasí dopravit knížky na ranč Jareda Camerona, a buď jsem dostávala ve svém volkswagenu jeden smyk za druhým, a nebo jsem se brodila po kotníky blátem!“ Udiveně se na ni podíval. „Proč si pro ně nepřišel do vašeho obchodu osobně?“ „Je prý velice zaměstnaný.“ Rozesmál se. „Ať jde do háje. Ta půlhodina jízdy do města by ho nezabila, má celou řadu různých vozů. Ten velký chlapík, který pro něj pracuje, mu dělá ve volném čase něco jako automechanika. Udržuje celou tu jeho flotilu v chodu.“ „Jaké tam má vozy?“ zajímala se. „Vlastní nějaké rolls – royce ze šedesátých let, potom nějaké studebackery z let sedmdesátých a několik sportovních, dnes už klasických vozů. Je sběratelem veteránů a taky je opravuje.“ „K nám tehdy přijel ve zcela novém černém pick – upu,“ pohotově dodala. „Chlapík, který obvykle chodí ve fantastických oblecích, mu současně dělá šoféra.“ „Nevíš, odkud vlastně přišel?“ Harley zavrtěl hlavou. „Někdo říkal, že je z Montany, ale nejsem si tím jistý. Přijel sem asi před devíti měsíci na nějaký pohřeb, nikdo už se nepamatuje komu vlastně.“

STATEČNÁ DÍVKA

35

„Asi nějakému příbuznému.“ Pokrčil rameny. „Pohřeb pořádala nějaká stará venkovská církev. Myslím že to byli baptisti z Mount Hebronu.“ „Tam já taky chodím do kostela,“ řekla zachmuřeně. „Je u nich pohřbený i dědeček. Ale nepamatuju se na žádný pohřeb někoho, kdo by nebyl z našeho města.“ „Byla to velice soukromá akce. Jeho popel potom rozptýlili. Nebožtík ani nebyl v rakvi.“ Sešpulila rty a skoro neslyšně hvízdla. „Já bych nechtěla být spálená.“ „To já bych si to zase přál,“ zazubil se na Saru. „Chtěl bych mít takový opravdový vikingský pohřeb. Na tom přece není nic špatného. Dají tvůj popel do urny a příbuzní si tě uloží na čestné místo někam na krbovou římsu. Je to hezké, čisté a spořádané. A žádná údržba.“ Smála se. „Harleyi, ty jsi strašný!“ „Možná že jsem strašný, ale mám taky spořící konto, umím hvízdat a nosit těžké náklady. Jo, a taky umím sbírat vejce. Zeptej se na to manželky mého šéfa.“ Chutně spolu povečeřeli v čínské restauraci a potom je Harley dovezl do budovy střední školy. Už tam čekalo hodně lidí. Žádný hudbymilovný obyvatel městečka si nedal ujít tuto vzácnou příležitost. Byli tam Ballengerovi, jejich dámy a odrostlejší děti, Tremaynovi a oba bratři Hartovi se svými rodinami. Harley nabídl Saře rámě a opatrně ji vedl po chodníku z parkoviště. Jakoby náhodou se svými prsty dotkl jejích – nic nenamítala. Vždy měla Harleye ráda. Bylo to docela příjemné cítit, že někoho přitahuje, i když je poutalo jenom přátelství. S úsměvem se díval jen na ni a téměř se srazil s mužem před sebou. Ten byl dokonale oblečený, na hlavě drahý stetson. Nevrle se otočil. „Promiňte, pane Camerone,“ vyrazil ze sebe Harley.

STATEČNÁ DÍVKA

36

Jared Cameron se na oba významně podíval a hned zase věnoval pozornost frontě lidí, která se rychle pohybovala do vnitřku budovy. Když byl z doslechu, Sara zamumlala: „Nemusel ses omlouvat, to on vlastně způsobil, že jste se mohli srazit.“ Zasmál se. „Tady není vhodné místo, abych s ním nějak diskutoval.“ „Promiň, Harleyi. Já ho prostě nemám ráda. Je tak strašně namyšlený.“ „Nedávno tady koupil ten obrovský ranč,“ připomněl. „Musí opravdu žít na mnohem vyšší úrovni než obyčejní smrtelníci a podle toho se taky dívá na ostatní.“ Souhlasně přikývla. Nelíbilo se jí to nepřátelství v Cameronově pohledu, když se očima střetl s Harleyem. Koupili si vstupenky a usadili se tak daleko od místa, kde seděl ten hrubián, jak jen bylo možné. Zakrátko na to se Sara úplně ztratila v kouzelném světě hudby jejího oblíbeného skladatele. Zdálo se, že i Harley byl z koncertu stejně nadšený jako ona. Bylo to hezké mít něco společného. Cestou ven ze sálu si všimli, že Jared Cameron vážně rozmlouval se šéfem policie Cashem Grierem, který se objevil krátce po začátku koncertu a stál poblíž vchodu. Sara uvažovala o čem asi ti dva mohou spolu hovořit. Bylo asi deset hodin když Harley vysadil Saru před jejím domem. Usmála se na něj. „Díky Harleyi, byl to opravdu hezký večer.“ „Pro mě taky. Nechtěla bys se mnou jít příští pátek do kina?“ Srdce jí poskočilo radostí. Líbí se mu! Napřímila se a zvedla obličej. „Ráda.“ Radostně se usmál. „To je prima.“ Zrozpačitěl, stejně jako ona. Její zkušenosti s muži byly zatím velmi omezené. Prošla přísnou výchovou, a i když v

STATEČNÁ DÍVKA

37

Jacobsvillu o její minulosti toho nikdo mnoho nevěděl, byla známá svými pevnými morálními zásadami. Proto taky jen zřídka chodila na schůzky s chlapci. Harley to věděl, ale nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Po minutě rozmýšlení se k ní sehnul a přitiskl své rty na její. „Dobrou noc, Saro.“ Usmála se. „Dobrou noc, Harleyi.“ Naskočil do svého pick – upu, zamával a najel na příjezdovou cestu. Pozorovala jeho auto, dokud jí nezmizelo z očí. Když si vzpomněla na jeho polibek, zadumala se. Nic při tom necítila. Harley se jí líbil, docela ráda by měla nějakého stálého chlapce. Už proto, že něco takového ještě neprožila. Ale když ji políbil, necítila vůbec nic. Asi je to moje vina a budu muset v tomto směru na sobě pracovat, pomyslela si, když odemykala dveře. Vždyť ten jejich vztah teprve začíná. Budou mít hromadu času na experimentování. Uplynul týden od návštěvy koncertu, když se záhadný zákazník ozval s novým požadavkem. Tentokrát se na jejich prodejnu obrátil telefonicky a byla to Dee, kdo první zvedl telefon časně zrána v pondělí. „Velice podivný výběr,“ zvolala a zavěsila. Vrtěla hlavou, když začala číst seznam požadovaných témat, který právě pořídila. „Chce řecké a římské klasické spisovatele,“ četla nahlas Saře, „potom nějaké scifi, dvě knihy o zákazu drog a dvě o politické situaci v Jižní Americe. A ještě knihu o současném žoldnéřství.“ „Možná že chce zahájit válku,“ nabídla Sara možné vysvětlení. „V nějaké jiné zemi, samozřejmě.“ Našpulila rty a zamrkala. „Možná taky, že jsem ho já tak zaujala a chce na mě udělat dojem!“ Dee se na ni podívala přes skla brýlí. „Prosím?“ „To je jen taková jedna moje teorie,“ řekla na to bodře Sara. „Chci říct, že vyrůstám ve fatální ženu. Harley Fowler

STATEČNÁ DÍVKA

38

mně není schopný odolat. Co když můj šarm nakonec přinutí i pana Camerona, aby ze mě měl strach? Možná že se bude snažit uniknout dříve, než propadne mému kouzlu!“ „Saro, jsi v pořádku?“ Sara se jen zazubila. „Nikdy jsem se necítila lépe.“ „Jestliže ano, tak ti předávám tuto objednávku k vyřízení.“ Podívala se na Saru. „Chce, abys mu knihy přivezla příští sobotu.“ Sara se zaškaredila. „Ten člověk mě připraví o všechny moje víkendy!“ „Vždyť tě sotva zná, drahoušku. Jsem si jistá, že to tak není.“ Sara neodpověděla. Ve čtvrtek měl Harley pro Saru špatnou zprávu: „Musím odletět za svého šéfa do Denveru na obchodní cestu a nevrátím se dřív než za týden,“ telefonoval jí smutně. „Takže nám ta návštěva kina nevyjde.“ „Nic si z toho nedělej, Harleyi,“ utěšovala ho. „Do kina můžeme jít, až se vrátíš. Slibuju, čestně.“ Zasmál se. „S tebou se všechno tak snadno vyřeší, Saro.“ „Ať tvá cesta úspěšně dopadne.“ „Budu dělat, co můžu. Opatruj se.“ „Ty taky.“ Zavěsila a podivila se, proč Harley musí odjet z města, právě když měli mít další schůzku. Připadalo jí, že osud bojuje proti ní. Tolik se na ni těšila. Nyní ji čeká už jen cesta za tím protivou, aby mu doručila knížky. To nebyla příliš šťastná představa. Mohlo by to být i horší, pomyslela si. Jako například – kdyby měla rande s NÍM, tím protivou.

STATEČNÁ DÍVKA

39

TŘETÍ KAPITOLA Sara si vzala objednané knihy už v pátek s sebou domů, podobně jako minule, takže pro ně nemusela zajíždět do města. Naštěstí nepršelo jako posledně, když v sobotů brzo ráno vyrazila svým autem na ranč U Bílého koně. Tentokrát na ni Jared čekal už na verandě. Stál opřený o dřevěný sloup, ruce v kapsách svých džínsů. Podobně jako posledně, byl oblečený pracovně. Stejné obnošené boty a starý klobouk, stejný nepříjemný výraz ve tváři. Sara si musela přiznat, že jeho sportovní postava je opravdu působivá i přes nepříjemný výraz jeho hezkého obličeje. Za žádnou cenu by mu ale nedala najevo, za jak atraktivního ho považuje. Když vystupovala po schodech, podíval se významně na hodinky. „Přicházíte zase o pět minut později.“ Nakrčila obočí. „Určitě ne,“ protestovala. „Podle mých hodinek je přesně deset.“ „Moje hodinky jsou lepší než ty vaše,“ namítl. „Možná, pokud soudíte podle váhy zlata místo precizního strojku uvnitř,“ opáčila. „Jste příliš nedůtklivá na návštěvníka koncertů,“ zasmál se, ale nebyl to tentokrát sarkastický úsměšek. „Máte ráda Debussyho, že?“ „Uhodl jste.“ „Koho ještě?“

STATEČNÁ DÍVKA

40

Tato otázka ji překvapila. „Mám ráda Rachmaninova, Haydna a některé moderní skladatele jako jsou Basil Poledours a Jerry Goldsmith. Taky se mi líbí James Homer, Danny Elfman, Harry Gregson - Wiliams a James Newton Howard.“ Se zájmem ji pozoroval. „Myslel jsem, že takové venkovské děvče dá přednost fidlání na housle.“ „Představte si, i tady v té naší Zapadlé Lhotě víme něco o kultuře,“ odsekla. Rozesmál se. „Děkuju za poučení. Co jste mi přinesla?“ zeptal se a pokynul hlavou k balíku knih, který držela před sebou. Podala mu jej. Prohlédl knihy, kývl souhlasně hlavou, vytáhl z kapsičky šek a předal jej Saře. „Je to vážné?“ zeptal se náhle. „Coby mělo být vážné?“ „Vy a ten kovboj, se kterým jsem vás viděl na koncertě. Jak se vlastně jmenuje? Fowler?“ „Harley Fowler. Jsme přátelé.“ „Jenom přátelé?“ „Poslyšte, tuhle otázku jsem tento týden slyšela už asi desetkrát. To, že si vyjdu s nějakým mužem přece ještě neznamená, že s ním chci mít děti.“ V jeho pohledu se objevilo něco chladného a zastínilo to jeho až dosud relativně přátelské chování. „Děkuju vám, že jste mi přivezla ty knihy,“ vyštěkl. Otočil se, vešel beze slova do domu a zabouchl za sebou dveře. Sara, celá zaražená, se vrátila ke svému vozu. Nedovedla si představit, co špatného řekla nebo udělala, že ho to tak vytočilo. Následující den šla do kostela a pak na oběd do Barbara’s Café. Hrubé chování toho nezdvořáka ji dost rozrušilo zejména proto, že tomu nerozuměla.

STATEČNÁ DÍVKA

41

Po obědě, poslušná náhlého impulzu, se rozjela zpět ke kostelu, zaparkovala a procházela se po hřbitově. Chtěla navštívit hrob svého dědečka a ujistit se, že květiny, které tam položila, jsou stále ještě na svém místě. Někdy se totiž stávalo, že je smetl vítr. Možná že mohla někomu připadat jako blázen, ale ona s dědečkem také rozmlouvala. Jestli věří, že jí dědeček v hrobě rozumí, to byla jen její věc a nikomu do toho nic není. Pohladila náhrobní kámen. „Ahoj, dědečku,“ řekla laskavě. „Doufám, že jsi tam šťastný s babičkou. Moc mi scházíš. Pamatuješ, co jsme zažili legrace při rybaření? Jak se ti na háček zasekla velká ryba a ty jsi spadl do řeky, když jsi ji chtěl vytáhnout.“ Při řeči vytrhávala plevel, který vyrážel okolo pomníku. „Máme tady ve městě nového člověka. Velmi rád čte a vlastní veliký ranč. Určitě by se ti líbil, i když je to takový nezdvořák.“ Náhle přestala mluvit, protože zjistila, že není na hřbitově sama. Ve vzdáleném koutě hřbitova spatřila známou postavu, která vytrhávala plevel z okolí náhrobku a jemně jej hladila. Slyšela jej dokonce i rozmlouvat. Aniž by pomyslela na následky, zamířila své kroky k němu. Ničeho se neobávala, tady nebylo místo na hádky a nepříjemnosti. Zastavila několik kroků za ním a četla nápis na náhrobním kameni. Bylo tam napsáno Ellen Marist Cameron. Podle data narození by jí nyní bylo devět let. Jako by vycítil, že za ním někdo stojí, náhle se otočil. Jeho oči byly chladné, plné bolesti. „Vaše dcera,“ konstatovala. „Zemřela při autohavárii. Když se vracela s kamarádkou a jejími rodiči z návštěvy zoo, najel do nich opilý řidič a narazil do auta právě v místě, kde seděla moje dcerka. Byla okamžitě mrtvá.“ „To je mi velice líto.“

STATEČNÁ DÍVKA

42

Potřásl hlavou. „Co vy tady děláte?“ „Přišla jsem si popovídat se svým dědečkem,“ přiznala se. „Zemřel nedávno na srdeční mrtvici. Byl jediný, kdo mi z celé rodiny zbyl.“ Pokýval hlavou. „Ona byla taky jediným člověkem, který mi v té době z rodiny zůstal. Rodiče jsou už dávno mrtví a má žena zemřela na předávkování drogami krátce po Ellenině smrti. Pohřbil jsem ji po boku mého dědečka, který zde žil.“ „Jaká byla?“ zeptala se. „Lidé mi obvykle takovou otázku nedávají, protože vědí, že pro mě je bolestné o tom hovořit.“ „Myslím, že bolí víc, když člověk nemá s kým o tom pohovořit,“ řekla jednoduše. „Já postrádám dědečka každý den. Byl to můj nejvěrnější přítel. Učil historii na zdejší koleji. O víkendech jsme spolu chodili rybařit.“ „Ráda plavala,“ řekl a ukázal hlavou na hrob. „Byla členkou školního závodního družstva. Taky se velmi dobře vyznala v používání počítače,“ dodal a slabě se usmál. „Vždycky mi dlouho trvalo, než jsem našel nějakou webovou stránku. Ona dvakrát ťukla do klávesnice a už jsem ji měl na obrazovce. Byla… dítě… s velkou budoucností.“ Hlas se mu zlomil. Z náhlého popudu, bez uvažování, k němu Sara přistoupila a objala jej. Ani se nepohnul. Ucítila, jak jeho tělem prolétl třes. Váhal, avšak jenom na okamžik. Jeho paže se ovinuly kolem ní. Vítr kolem nich vál a on ji tiskl těsně k sobě. Bylo to, jako kdyby byli sami na celém světě. Samozřejmě, někde nablízku byl určitě skrytý Tony Danzetta, který pečlivě svého šéfa pozoroval. Jared se nemohl ocitnout mimo jeho dohled ani v takovéto situaci. Z jeho plic unikl hluboký vzdech. S ním jakoby zmizelo i napětí tohoto okamžiku. „Nemohu o ní mluvit. Byla celým mým světem, a zatímco vyrůstala, já jsem pracoval až do úpadu, abych vydělal dost peněz. Nikdy jsem nenavštívil

STATEČNÁ DÍVKA

43

závody v plavání, kterých se zúčastnila, netrávil jsem s ní volné dny. Dokonce i o minulých Vánocích jsem s ní nebyl, protože jsem měl rozdělaný nějaký obchod v Jihoafrické republice a hned nato jsem letěl do Argentiny. Stejně tak svátek Díkůvzdání trávila jenom se svojí matkou.“ Jeho ruce bezděčně svíraly Sařino štíhlé tělo stále těsněji. „Nikdo není obvykle připravený na smrt,“ řekla Sara se zavřenýma očima. „Věděla jsem dobře, že dědeček už je starý, ale nechtěla jsem si to připustit. Tak jsem předstírala, že je všechno v pořádku. Rodiče jsem ztratila už dávno, takže dědeček byl jediný můj příbuzný.“ Cítila jak pokyvuje hlavou. „Vypadala jako vy?“ zeptala se. „Měla moji pleť, ale vlasy měla po matce. Nemohu říct, že by byla krásná, ale lidé se v její přítomnosti cítili dobře. Ona sama byla o sobě přesvědčená, že není hezká. Stále jsem se snažil ji přesvědčit, že daleko důležitější než tělesná krása je charakter a osobnost.“ Nastala krátká vřelá chvíle ticha. „Proč jste se rozhodl žít tady?“ Chvilku váhal s odpovědí. „Byly pro to víceméně obchodní důvody. Myslel jsem, že by mně nové prostředí prospělo.“ Vypadalo to, že si teprve teď uvědomila jejich situaci a svět kolem. Snažila se uvolnit z jeho objetí a jeho ruce ji ochotně propustily. Otevřela oči a okamžitě sklopila zrak. Jemně se zasmál jejím rozpakům. „Jste celá uzardělá.“ „Je tady dusno,“ vysvětlila a ustoupila o krok. Srdce jí bilo a ona skutečně pociťovala nesnesitelné horko. Nesmí však svému protivníkovi ukázat sebemenší slabost. „Nechtěl jsem vás urazit,“ řekl po nějaké chvíli. „Není nic špatného na tom, že se ještě stydíte.“ Přivřel oči. „Kdo by se o vás postaral, kdybyste onemocněla? Váš šéf?“

STATEČNÁ DÍVKA

44

„Dee je ohromná šéfka, ale není za mě zodpovědná. Starám se o sebe sama.“ Podívala se na něho. „Jak jste na tom vy?“ Pokrčil rameny. „Kdybych umíral tak by Tanečník Tony zřejmě někoho zavolal – můj právník už by se o doktora postaral.“ „A poskytl by vám i osobní péči v době nemoci?“ naléhala. „To není jeho práce.“ Zhluboka se nadechla. „Vím, že mě nemáte rád. Ale možná že my dva bychom se mohli v případě potřeby vyhledat.“ Jeho tmavé obočí se nadzdvihlo. „Chcete říct, že bychom si mohli nahradit chybějící rodiny?“ „Bez jakéhokoli vztahu, ovšem,“ dodala. „Jenom bychom si mohli pomoct, kdyby jeden z nás onemocněl.“ Zdálo se, že o tomto návrhu zcela vážně uvažuje. „Loni v zimě jsem dostal chřipku a téměř jsem umřel,“ řekl tiše. „Bylo to krátce po tom, co jsem ztratil dceru. Kdyby se byl Tony nevrátil dřív z vánoční dovolené, byl bych asi umřel. Chřipka se nakonec změnila v zápal plic a já byl tak slabý, že jsem se ani nezmohl na to, abych zavolal pomoc.“ „Mně se něco podobného stalo letos,“ řekla. „Strašně mě bolelo břicho, takže jsem musela ulehnout a zůstat v posteli několik dní. Ale co kdyby to bylo něco vážnějšího, co by mně zabránilo třeba i zvednout telefon?“ Pokýval souhlasně hlavou. „Mám na věc stejný názor. Takže co s tím uděláme?“ Zasmála se. „Není to tak špatný nápad, že?“ „Vůbec ne,“ potvrdil. „Ovšem aby to vůbec fungovalo, musel byste mě přestat považovat za doručovatelku balíků,“ kladla si podmínku. „Přestaňte se tak oblékat,“ navrhl. Zadívala se na něho. „Opravdu vypadám tak strašně?“

STATEČNÁ DÍVKA

45

„Nosíte ponožky, které se k vašemu oblečení vůbec nehodí, vaše džínsy vypadají, jako kdyby je nosil nějaký grizzly. A všechna vaše trička mají na sobě nějaké obrázky nebo nápisy.“ „Pokud člověk pracuje, tak nemůže chodit oblékaný jako manekýnka,“ namítla. „Já se vás taky neptám, proč vaše boty tak odporně páchnou.“ V očích mu zajiskřilo. „Chcete to vědět?“ otázal se a hned na to odpověděl tak jadrně, že zrudla. „Jste zlý!“ „Pokud se chcete stát mojí rodinou, nesmíte mi říkat takové věci.“ Zhluboka vydechl a zadíval se na hrob. „Proč jste sem vůbec dnes přišla?“ Smutně se usmála. „Je Den otců. Přinesla jsem květiny na dědečkův hrob.“ Otočil hlavu a zadíval se na ni. „Proč nosíte věci, které k sobě nepatří?“ zeptal se, protože si všiml že má v uších různé náušnice. Bylo příliš brzo v jejich nejasném vztahu se ke všemu přiznávat a tak zalhala: „Pořád pospíchám a vezmu si vždy to, co je po ruce. Lidi to už vědí a nikdo si ze mě nedělá legraci.“ Na chvíli zaváhala a potom řekla: „Ona to vlastně není tak úplně pravda. Když jsem se sem k dědečkovi přistěhovala, některé místní děti se ke mně chovaly velice nepěkně. Matka totiž měla aféry s několika místními muži, kterým se kvůli tomu rozpadla manželství. Jejich děti si zlost vylévaly na mně. Dědečka, který byl velice konzervativní, to samozřejmě moc trápilo.“ Zachmuřil se. „Kolik vám je?“ Zazubila se. „Na to vám přece nemusím odpovídat.“ „Určitě vám ještě není ani pětadvacet.“ Nechala ho při tom. „Nemáte špatný odhad.“ Zastrčil ruce do kapes a zadíval se na oblohu. „Žádný déšť v dohledu a příroda by jej tolik potřebovala.“

STATEČNÁ DÍVKA

46

„Máme tady starého Elmera Randala, který pracuje pro zdejší noviny. Je původem Komanč. Vždy když je dlouho sucho, oblékne si tradiční indiánský kroj a provádí za městem různé obřady.“ „Pomáhá to?“ Zasmála se. „Jednou po jedné takové jeho akci přišla záplava, ale skoro vždy zapršelo. Jeho dědeček byl prý mocný šaman, který se znal s Quanah Parkerem. Myslím, že má skutečně nějaký výjimečný dar, pokud se týká počasí.“ „Pokud má úspěch, nic proti tomu.“ Podíval se na hodinky. „Musím domů, čekám na hovor z Japonska.“ „Japonsko musí být velmi zajímavá země,“ řekla zasněně. „Ještě nikdy jsem v Asii nebyla.“ Poněkud překvapeně se na ni zadíval. „Myslel jsem, že dnes už každý byl skoro všude.“ „My jsme na to neměli peníze. Dědeček cestoval tak, že když jej nějaká země zajímala, koupil si Fodorova průvodce. Utratil hodně peněz za knihy.“ „Říkala jste, že učil historii. Na jaké období byl nejvíce zaměřený?“ „Zajímal se zejména o druhou světovou válku, jmenovitě o boje v severní Africe.“ „Nezmínila jste se mi o tom, když jsem objednával své knihy.“ Zaznělo to skoro vyčítavě. „Myslela jsem, že by to vypadalo poněkud podezřele. Do krámu přijde poprvé cizinec, objedná si mimo jiné knihy o druhé světové válce v Africe a já řeknu, že to je právě ta část historie, kterou můj dědeček přednášel. Nepřipadalo by vám to jako nějaká podezřelá náhoda?“ „Možná že ano, ale takové věci se stávají. Má ve své knihovně také nějaké autobiografie?“ „Má jich několik. Zajímal se zejména o německého polního maršála Rommela, o generála George Pattona a také o britského maršála Bernarda Montgomeryho.“

STATEČNÁ DÍVKA

47

„Ptal jsem se jednoho středoškoláka, jakého generála z období druhé světové války si nejvíce oblíbil a on mi řekl, že se jmenovitě o žádných generálech neučili.“ Zasmála se. Kdyby tak věděl, že ukončila střední školu teprve před dvěma roky. „Já o nich také nic nevím ze střední školy, ale od dědečka. Když jsem se o něčem zmínila, udělal mi vždy dvouhodinovou přednášku.“ To jej zaujalo. „Kdo velel britské osmé armádě před Montgomerym?“ „Myslíte si, že mě nachytáte? Byl to sir Clade Auchinleck.“ „Vy jste dobrá. A jak se jmenovala Rommelova manželka?“ „Lucie, ale říkal jí Lu.“ Začal se na ni dívat úplně jinýma očima než dříve. „Půjčujete také knihy ze své soukromé knihovny?“ Zamračila se. „Nikdy jsem to zatím nedělala, ale pro vás bych mohla udělat výjimku.“ Podíval se na hodinky. „Ach, bože, já to snad nestihnu.“ Nečekaně zvedl ruku a pohladil ji po vlasech. „Zůstaneme ve spojení.“ Usmála se a oči jí zazářily. „Na shledanou.“ Ujížděl ve fantastickém červeném autě, jaké zatím viděla jen v televizi. Smála se tomu, že o ni projevil zájem kvůli dědečkově oblíbenému předmětu. Nejprve Harley, teď pan Nedůtklivý. Tak dobře se už léta necítila. Jenže ten nerudný člověk by o ni asi ztratil zájem, kdyby věděl, kolik je jí teprve let. Zatím si to nechala pro sebe, stejně jako jiné záležitosti ze své minulosti. Svěří se možná po čase… až už to nebude hrát úlohu.

STATEČNÁ DÍVKA

48

Ve čtvrtek, po návratu z práce, roztřídila knihy v dědečkově knihovně tak, aby se v nich mohl Jared Cameron snáze orientovat v případě, že by si chtěl některé vypůjčit. Do rukou jí padla kniha, napsaná misionářem v Africe. Byla to dědečkova nejoblíbenější biografie. Autorem byl lékař, který odešel do Afriky, aby tam vykonával misijní činnost a zůstal tam po mnoho let. Tato kniha ovlivnila dědečka natolik, že jako mladý muž se původně chtěl taky stát misionářem, ale nakonec se stal místo toho profesorem na koleji. Později svého rozhodnutí litoval, a snad proto tolik podporoval manžela své dcery, když se rozhodl pracovat v cizině. Odložila knihu stranou. Kdyby tak dědeček věděl, co svojí sympatií k misionářské práci způsobí… Práci přerušil Morris, který se hlásil o potravu. Cestou do kuchyně pocítila bolest v břiše. Byla tak silná, že stěží mohla jít. Posadila se ke kuchyňskému stolu a cítila, jak se silně potí. Nebylo to poprvé, co se jí něco podobného přihodilo. Vzpomněla si, že její babička měla potíže se žlučníkem, ta si ale stěžovala na bolesti v pravé horní části břicha. Ji ale bolelo sice taky na pravé straně, ale níže. Dobelhala se k telefonu a zavolala linku 911. Sdělila své potíže a adresu. Bolest byla tak silná, že se Sara svezla na podlahu a zůstala opřená o stěnu. Zanedlouho se objevili pracovníci záchranné služby. Zavolala na ně, aby šli dál. Ještě že nezamkla domovní dveře. Po krátké prohlídce rozhodli, že musí okamžitě do nemocnice. Sara v blouznění protestovala. Teprve později se ukázalo, že jejím velkým štěstím bylo, že v protestech neuspěla. Prasklo jí slepé střevo, a kdyby jí nebyla okamžitě poskytnuta lékařská pomoc, už by nežila.

STATEČNÁ DÍVKA

49

ČTVRTÁ KAPITOLA Vše viděla jako v mlze. Byla překvapená, že sotva ji přivezli do nemocnice, okamžitě ji připravili k operaci a nechali ji podepsat souhlas s tímto výkonem. Doktor Copper Coltrain, rudovlasý místní chirurg, měl již nasazenou roušku. „Buďte zdráv, doktore Coltraine,“ řekla Sara. „Chystáte se mě rozřezat?“ „Jenom vám vyřízneme apendix, Saro. Ujišťuju vás, že jej nebudete postrádat.“ „Ale já už se cítím dobře.“ „To je velmi špatné znamení. Zřejmě už došlo k perforaci.“ „Co to znamená?“ zeptala se, když viděla že nasává něco do injekční stříkačky. „To vás uklidní. Teď počítejte zpět od stovky dolů, ano?“ Ospale se usmála. „Sto, devadesát devět, devadesát osm…“ Jedna ze záhad malého města je, jak rychle se tam šíří různé zprávy. Jakým způsobem se Jared Cameron dozvěděl o Sařině operaci není známo, ale objevil se v nemocnici už v okamžiku, kdy ji odváželi na operační sál. Tony Danzetta byl samozřejmě s ním a teď stál tiše před dveřmi pokoje, kam ji převezli po operaci, zatímco Jared vešel dovnitř. Sara spala.

STATEČNÁ DÍVKA

50

Když se konečně probudila, spatřila Jareda sedícího na židli vedle její postele. Měl na sobě pracovní oděv. Přesto mu to velice slušelo. Je to opravdu velice hezký muž, uvažovala navzdory svému mátožnému stavu. Uvědomila si, že své myšlenky pronáší nahlas teprve tehdy, když se jeho obočí údivem nadzvedlo. „Promiňte,“ omlouvala se. Usmál se. „Jak se cítíte?“ „Nevím jak to vyjádřit. Zdá se mi, že jsem někde ztratila apendix. Nemohl byste poslat Tonyho, aby se po něm podíval?“ Potěšilo ho, že neztratila humor. „Vy teď potřebujete klid a rekonvalescenci. Vezmu vás k sobě domů.“ Zamrkala. „Dovedete si představit ty řeči?“ „Vašim přátelům to vadit nebude a na nepřátele se můžete vykašlat.“ „Co bude s Morrisem?“ „Tony to zařídí. Bude ho chodit krmit po celou dobu, co nebudete doma.“ „Nikdy jsem netušila, že by člověk mohl umřít na zánět slepého střeva.“ „To se může snadno stát, pokud dojde k perforaci. Ve vašem případě se zřejmě jednalo už o chronické onemocnění,“ řekl. „Nenapadlo mě, že by to mohlo být tak nebezpečné. Jak dlouho už jste tady?“ „Od doby, kdy vás začali operovat.“ „Je to od vás hezké, že jste se na mě přišel podívat.“ „Jsme přece jedna rodina. Nepamatujete si? Beru naši úmluvu velice vážně.“ „Děkuju vám.“ „Není za co. Teď se pokuste spát. Čím déle budete v klidu, tím dříve se uzdravíte.“

STATEČNÁ DÍVKA

51

Každý pohyb jí působil bolest. Snažila se obrátit, ale její vnitřnosti jako kdyby se nechtěly pohnout. Zasténala. Velký muž přiběhl a stál vedle postele. Měl obrovské tmavé oči, husté černé obočí a olivovou pleť. Dlouhé tmavé vlasy byly svázány do koňského ohonu. „Chtěla byste něco na utišení bolesti?“ zeptal se hlubokým hlasem. Mluvil pomalu po jižanském způsobu. Asi to bude nějaký potomek Italů, který vyrůstal na jihu. Zazubil se a ukázal dokonalý bílý chrup. „Nejsem Ital, jsem Cherokee.“ Uvědomila si, že zřejmě zase pronesla své myšlenky nahlas. Zřejmě za to můžou ty léky, které dostala na utišení. „Jste pan Danzetta, já vím.“ „Jsem Tony. Nikdo mi neříká pan Danzetta. Bolí vás to, že?“ „Bolí,“ připustila. Stiskl tlačítko a hned se ozval hlas. „Jak vám mohu pomoci?“ „Tato mladá dáma by potřebovala něco proti bolesti.“ „Hned tam budu.“ Za necelou minutu vstoupila s úsměvem do místnosti sestra. „Mám pocit, jako když mám tělo rozseknuté na dvě půlky,“ přiznala Sara. „Tohle vám pomůže, abyste se cítila lépe,“ řekla sestra a přidala něco do kapačky, která ji trvale zásobovala tekutinou. „Díky,“ řekla Sara. „Netušila jsem, že ztráta takové maličkosti jako je apendix může být tak bolestivá.“ „Byla jste už při přijetí ve velmi špatném stavu,“ řekla sestra a obrátila se zvědavě na Tonyho. „Příbuzný?“ „Já? Ne. Pracuju pro pana Camerona.“ Sestra byla poněkud zmatená. „A on je příbuzný Sary Dobbsové?“ „Svým způsobem ano,“ váhavě odpověděl Tony.

STATEČNÁ DÍVKA

52

„Ne, není,“ opravila jej Sara. „Pan Cameron nemá žádné příbuzné, stejně jako já. Tak jsme se dohodli, že se o sebe postaráme navzájem, kdyby se nám něco přihodilo.“ „Tohle řekl můj šéf?“ zeptal se Tony. Sestra se zamračila. „Jak může někdo s tak velkýma ušima být hluchý.“ „Nejsem hluchý. Možná že mám velké uši, ale vy máte zase velkou pusu,“ odpálil nařčení ošetřovatelky. Ta se otočila k Saře. „Budete – li mě potřebovat, zavolejte. Jsem tu dnes až do půlnoci,“ řekla a odešla. „Kde je pan Cameron?“ zeptala se Sara Tonyho. „Musel odjet domů kvůli důležitému telefonátu.“ „Doprovázíte jej všude?“ „Všude ne. Nechodím s ním například do restaurací.“ „Jste první bodyguard, kterého poznávám.“ „Vždy je něco poprvé,“ odpověděl se smíchem. Podobal se obrovskému, ale dobráckému medvědu na hraní. Zavřela oči a začala usínat. Ale ne tak rychle, aby ještě nezaslechla jeho smích. Zase zřejmě přemýšlela nahlas. Do nemocničního pokoje vešel Jared a zadíval se na spící Saru. „Dostala něco proti bolesti?“ zeptal se Tonyho. Velký muž přisvědčil. Už se nesmál, vypadal zadumaně a nebezpečně. „Něco nového?“ Jared se zadíval na otevřené dveře, počkal až je Tony zavře, a odložil mobil. „Právě jsem mluvil s Max. Domnívá se, že by mě tady mohli vyčenichat.“ „To není dobrá zpráva,“ odpověděl Tony. „Dalo se to čekat, už jsme o tom přece mluvili,“ připomněl mu Jared. „Jacobswille je sice zapadákov, kde lišky dávají dobrou noc, ale člověk nikdy neví. Musíme být obzvláště ostražití. Přikázal jsem předákovi, aby postavil k hlavní bráně

STATEČNÁ DÍVKA

53

ranče muže s puškou a zásobil ho jídlem. Jsem si jistý, že mě moji lidé ochrání.“ Tony pokynul hlavou k posteli. „Ale co s ní?“ zeptal se. „Mohla by se zcela nevinně dostat do maléru. Kdyby ti teroristé nějakým způsobem zjistili, že ti není lhostejná, pak je možné, že se na ni zaměří, aby dostali tebe.“ Jared se na něho podíval. „Měl bys sehnat někoho, kdo by byl v záloze.“ Tony vzdychl. „Už jsem se vzdal horké koupele a televize, abych mohl být tady.“ „Mě neobviňuj. Bylo to tvoje rozhodnutí. Já jsem byl ochotný přijít třeba sám,“ řekl Jared naštvaně. „Nesmíme připustit, aby se jí něco stalo.“ „Samozřejmě, to slibuju,“ zněla Tonyho odpověď. Sara se probudila, když už byla tma. Na židli vedle postele spatřila kovbojský klobouk, který vypadal nějak povědomě. Dveře se otevřely a vstoupil Harley Fowler se šálkem napěněné kávy. „Ahoj, Harleyi,“ zvolala. „To jsem ráda, že ses na mě přišel podívat.“ „Ahoj. Dnes večer mám volno.“ „Žádné rande ani mimořádnou služba na pomoc našim ochráncům zákona?“ rýpla si. Zachechtal se. „Dnes večer nemám nic, ale je zajímavé, že jsi se o tom zmínila. Dostali jsme zprávu, že se drogový kartel zreorganizoval. Zatím toho moc nevíme, ale brzo lze očekávat nějaké trable.“ „To nejsou právě potěšující informace,“ řekla. „Máš pravdu,“ usrkl trochu kávy a zachmuřil se. „Dva naši agenti byli tento týden zastřeleni na hranicích. Cobb zuří a můj bos, Cy Parks, svolává dobrovolníky.“ (Cy Parks byl vysloužilý profesionální voják, který sídlil ve městě a Alexandr Cobb byl agentem houstonské protidrogové

STATEČNÁ DÍVKA

54

jednotky, který bydlel v Jacobsvillu s manželkou a svojí sestrou.) „Je už známé, kdo patří do toho reorganizovaného kartelu?“ Zavrtěl hlavou. „Zatím jsme neodhalili nikoho. Často to bývají lidé, o kterých by to nikdo nepředpokládal. V každém případě jsou velmi nebezpeční, zabili už jednoho reportéra a taky člena hraniční stráže.“ Měkce hvízdla. „To jsou tedy zabijáci.“ „Taky se zaměřují na únosy bohatých lidí, aby z jejich příbuzných vylákali peníze. Minulý týden unesli jednu velmi bohatou dědičku.“ „Zabili některou z unesených obětí během prvních čtyřiadvaceti hodin?“ zeptala se. „Nevím. Cash Grier spolupracuje s FBI, snad od nich získá nějaké informace.“ Harley se protáhl. „Jsem jako polámaný. Celý den jsem jezdil na traktoru. Možná taky už stárnu.“ Zasmála se. „To určitě ne, Harleyi.“ „Slyšel jsem, že jsi unikla smrti jen taktak.“ „Až do včerejška jsem netušila, že je to apendicitida, co mě občas tak sužovalo. Nakonec mě sem přivezla v poslední chvíli záchranka.“ „Co bude s Morrisem,“ zajímal se o kocoura. „Tony Danzetta o něj pečuje.“ „Ten Cameronův bodyguard?“ zeptal se nedůvěřivě. „Co je s ním?“ „Jeden z našich kovbojů jel minulou noc kolem tvého domu a viděl tam světlo. Věděl, že jsi v nemocnici, a tak zavolal šerifa. Když tam přijeli, byla v domě tma, dveře zamčené a nikde nikdo. Tys mu dala klíč?“ Váhala s odpovědí. „Víš…“ Než mohla pokračovat, vešel Jared. Když viděl Harleye, v očích mu zajiskřilo.

STATEČNÁ DÍVKA

55

Harley vstal, rozloučil se se Sarou, pokynul hlavou ke Cameronovi a odešel. Beze slova minul Tonyho. „Měla jste společnost,“ řekl Jared tiše. „Přišel mi říct, že v noci viděli v mém domě světlo. Ale když pak přijel šerifův zástupce, kterého zavolali, vše už bylo v pořádku. V domě byla tma a dveře zamčené.“ Jared se tvářil naprosto nevinně. Zamračila se. „Nikomu jsem nedala klíč, jak mohl Tony Danzetta nakrmit Morrise?“ Chvilku se na ni zamyšleně díval. „Tony má – abych tak řekl – některé neočekávané schopnosti.“ „Jako je vloupání do zavřeného domu?“ pokusila se jej vyprovokovat. „Hledá ho policie?“ zeptala se tiše. „Jenom ve dvou nebo třech státech,“ dodal spiklenecky. Vypadala úplně šokovaně. Zamračil se na ni. „To byl samozřejmě žert!“ „Uff, to se mi ulevilo.“ „Mluvil jsem s doktorem Coltrainem. Říkal, že se váš stav rychle zlepšuje a že by vás mohli v pondělí propustit.“ „Už se těším do práce,“ oči se jí rozšířily radostí. „Ach, bože, ještě jsem ani nezavolala Dee…“ „To už jsem zařídil,“ dodal. „Večer vás přijde navštívit. O vašem onemocnění už věděla. Je neuvěřitelné, jak se takové zprávy rychle šíří.“ „Jsme velmi malé město.“ „Jste veliká rodina,“ oponoval. „Nikdy jsem nežil v místě, kde by toho lidi o sobě navzájem tolik věděli.“ Zasmála se. „Proto to tady miluju. Nedovedu si představit, že bych žila jinde.“ „Budete si na to muset zvyknout. Následujících několik dní budete žít u mě,“ odpověděl. „Můj právník přijede v pondělí a všechno zařídí. Zamezíme tím drbům.“ Musí to být zámožný člověk, když má svého trvalého právního zástupce, pomyslela si.

STATEČNÁ DÍVKA

56

„Nezmiňujte se nikomu, že vám Tony krmí kočku!“ přikázal přísně. „Nerad bych, aby policie měla nějaké všetečné otázky a Tonyho potřebuju.“ „Dobře,“ souhlasila, ale nemohla pochopit, proč je okolo všeho tolik tajností. Dveře se otevřely a vstoupil Tony. „Max chce s vámi znovu mluvit. Bude to zřejmě nějakou chvíli trvat.“ „Jedeme domů,“ rozkázal a usmál se na Saru. „Rychle se uzdravujte, přijedu zase ráno.“ „Děkuju.“ Pokrčil rameny. „Jsme přece rodina.“ Max se nelíbilo, že se Jared přátelí s nějakou nemocnou dívkou v malém městě. „Potřebuješ mít čistou hlavu a nevázat se na nějakou kovbojku,“ vyčítala mu do telefonu. „Není to žádná kovbojka, prodává v knihkupectví,“ namítl. „To není o moc lepší,“ řekla posměšně. „Musíš zůstat kde jsi, aby bylo možné zaručit ti stálou bezpečnost.“ „Co tedy vlastně chceš?“ Zaváhala. „Chci ti říct, že už vystopovali tři muže v San Antoniu a nevíme zatím, co všechno znají.“ „Kdo je kryje?“ „Jak to mám vědět?“ zamumlala. „Platím tě za to, abys věděla všechno,“ opáčil. „Co vlastně ta dívka pro tebe znamená?“ „Nic, je to jen přítelkyně. Rozhodli jsme se, že budeme jeden o druhého pečovat v případě nouze.“ „Pokud budeš potřebovat pomoc v nemoci, zařídím to já. Mám všude známé doktory i ošetřovatelky. Ostatně, přiletím za tebou v pondělí a přivezu nějaké kontrakty.“ Max si jej svým způsobem přivlastňovala. Byla štíhlá, elegantní, agresivní a inteligentní. Ale nikdy jej jako žena fyzicky nepřitahovala. Bylo mu jasné, že Saru nebude mít ráda.

STATEČNÁ DÍVKA

57

V pondělí ráno bylo Saře už mnohem lépe. Dee ji už dvakrát navštívila a zakázala jí, aby se objevila v práci dříve než koncem následujícího týdne. Přišel ji navštívit taky Jared jak slíbil. Samozřejmě doprovázený všudypřítomným Tonym. Doktor Coltrain ji propustil po obědě. Z kolečkového křesla přestoupila přímo do velkého černého pick - upu. Jared ji jemně přenesl na sedadlo a připoutal bezpečnostními pásy. Všiml si, jak látka na její blůzičce prozrazuje silně tlukoucí srdce. Nemusel být žádným expertem, aby poznal, že tu dívku přitahuje. „Dobře, dobře,“ zamumlal a usmál se.

STATEČNÁ DÍVKA

58

PÁTÁ KAPITOLA Jaredův pátravý pohled se zabodl nejprve Saře do očí. Odtud po chvíli sklouzl na její plná ústa a zůstal tam, dokud se její dech nezklidnil. Téměř nehlasně se zasmál. Obešel vůz, zasedl na sedadlo řidiče, zapnul si bezpečnostní pásy a nastartoval. Když opouštěl nemocniční parkoviště stále se ještě usmíval. Saře se ranč U Bílého koně zalíbil na první pohled, už když jej navštívila poprvé. Obdivovala rozlehlou bílou hlavní budovu s koši květin pod každým oknem a bílý dřevěný plot, který lemoval výběhy. Jared choval čistokrevný hovězí dobytek, ale koně na chov neměl žádné. Okolní pastviny byly plné skotu. Sara ráda pozorovala zejména skotačivá telata. Tak tomu ovšem bylo jen, když v této části Texasu neuhodilo ničivé sucho. „Jak to děláte s pastvou, když vedro sežehne trávu?“ zeptala se. „Na každé pastvině máme napájecí nádrže, které jsou zásobované vodou ze studní,“ odpověděl s úsměvem. Tak jak to bylo v Texasu běžné, nádržemi myslel malé rybníčky. „Slouží k tomu ta větrná kola, z nichž několik je vidět i tady v okolí?“ zeptala se. Pobaveně se na ni podíval. „Ano. Je to starodávný způsob, používaný už v dobách prvních osadníků, ale stále dobře slouží.“

STATEČNÁ DÍVKA

59

„Váš dědeček se narodil tady?“ Zavrtěl záporně hlavou. „Jeden z jeho bratranců tady zdědil kus půdy a přenechal ji dědečkovi. Ten nějaký čas na ranči hospodařil, dokud mu sloužilo zdraví.“ Rysy jeho tváře náhle ztvrdly. „Jednou spadl z jankovitého koně a vážně se poranil na hlavě. Nikdy se z toho už nezotavil. Předal ranč nájemci a odstěhoval se i s babičkou do Houstonu. Jednoho letního dne vyprázdnil téměř celý zásobník do manželky a potom obrátil zbraň proti sobě.“ Její vzdech byl jasně slyšitelný. Všiml si jejího překvapení. „Otec jej pohřbil zde, kde nikdo nevěděl, jak vlastně zemřel. Nikdo z rodiny se sem už nikdy nepřišel podívat,“ řekl. „Každého z nás něco pronásleduje. Asi bych o tom neměl hovořit tak nezúčastněně,“ podotkl, když si všiml, jak ji to hluboce dojalo. „Zapomněl jsem, že žijete v malém městě, kde k takovým násilným událostem obvykle nedochází.“ Zastavil před domem, vypnul motor a obešel auto, aby mohl Saru přenést po schodech na přední verandu. „Coltraihova sestra mi přikázala, že dnes ještě nesmíte chodit,“ řekl a díval se do jejích široce otevřených očí. „Takže se z vás nakonec stal veřejný dopravní prostředek,“ dobírala si ho s úsměvem. Vypadala nádherně. Byl unesený tím měkkým teplým tělem, které držel v náručí. S radostí prožíval to vzrušení, vyvolané její bezprostřední blízkostí. „Doufám, že vás nenapadne nějaká hloupost,“ varovala jej s humorem. „Nerozřízli mi břicho a opět nezašili jen proto, aby se mi tady ty stehy potrhaly a střeva vylezla ven.“ „Dobrý bože!“ Ta nečekaná poznámka jej srdečně rozesmála. Naklonil se nad ni a přitiskl svá tvrdá ústa na její rty. Vlna vzrušení, která proběhla celým jejím tělem, měla za následek, že se k němu přitiskla jako klíště.

STATEČNÁ DÍVKA

60

„Taková reakce,“ zamumlal. „A to jsem se vás sotva dotkl. Nezopakujeme to…?“ Chtěla mu vyjmenovat deset důvodů, proč by se to nemělo opakovat, ale bylo už pozdě. Přisál se znovu k jejím ústům a snažil se dobyvačným způsobem rozdělit její rty. Bezmocně zavřela oči. Jeho polibky byly stále žádoucnější. „Otevřete ústa!“ Chtěla odpovědět na jeho nestoudný požadavek, ale tím mu jen dala příležitost, aby jeho jazyk pronikl hluboko do jejích úst. Zmohla se jen na zoufalý sten. Cítil, jak se mu v náručí začala chvět. Uvědomil si, že ji teprve propustili z nemocnice a že se ještě zcela neuzdravila. Zvedl hlavu. „Proč?“ zajíkla se. „Když se usmíváte, ztrácím rozum,“ zašeptal. Nevěděla co na to říct, ale ani nemusela. Náhle se otevřely dveře, a v nich se objevila vysoká atraktivní brunetka v tmavomodrém kostýmu. Okraj její sukně končil někde mezi koleny a kalhotkami. Přísně se podívala na Jareda se Sarou v náručí. „Ty jsi mě určitě nečekal, že drahý?“ otázala se medově. Jared se ještě úplně nevzpamatoval z blaženého prožitku se Sarou. „Max, tohle je Sara Dobbsová.“ Potom se otočil k Saře. „Max Carltonová, moje právní zástupkyně, Saro,“ ukázal hlavou na příchozí. Sara v životě neviděla právního zástupce, který by se jí podobal. Mohla by se klidně objevit na obálce kteréhokoli módního časopisu. Sara si připadala jako malé dítě, kterému se zachtělo hrát si s dospělými. „Musím odnést Saru na lůžko. Kde je Tony?“ Max pokrčila rameny. „Neviděla jsem ho, ale spolu musíme prohlédnout několik kontraktů.“

STATEČNÁ DÍVKA

61

„To uděláme později,“ odpověděl Jared ostře. Všiml si, že se Max chystá něco říct Saře a jeho podrážděnost vzrostla. „Tak to je ta Sara?“ zeptala se Max a usmála se na dívku v jeho náruči. „Vy máte něco s nohama, slečno, že nemůžete chodit?“ „Právě ji propustili z nemocnice po vážné operaci a ona nemá nikoho, kdo by se o ni postaral,“ vysvětlil Jared stručně a namířil si to i se svým břemenem k hostinskému pokoji. „Doufám, že se brzo uzdravíte,“ pronesla Max k Saře. Jared to ignoroval. Přenesl Saru do ložnice, zařízené v modrém tónu, se samostatnou koupelnou. Položil ji na postel, vzal její hlavu do dlaní a podíval se jí přímo do očí. „Max je mým právním zástupcem, nic víc Vždycky to tak bylo a taky i nadále bude.“ „Má vás očividně ráda,“ odpověděla Sara. „Má ráda moje peníze.“ „Je krásná.“ Jemně ji políbil na rty, které se tentokrát vstřícně otevřely. „To vy jste taky,“ zašeptal. „Musím jen podepsat nějaké kontrakty a za chvíli budu zpět. Ovladač televizoru máte na nočním stolku. Zařiďte se podle svého. Požádám paní Lewisovou, aby vám přinesla něco k jídlu.“ „Paní Lewisovou? Myslela jsem, že ta pracuje pro bratry Hartovy.“ „Pracovala, ale nedávno odešla do důchodu. U mě je zaměstnaná tři dny v týdnu jako kuchařka.“ „Jak to děláte ostatní čtyři dny?“ Zazubil se. „Pochutnávám si na jídlech italské kuchyně.“ „Nemáme tady žádnou italskou restauraci,“ namítla. „Tony umí vařit. Od nikoho jsem nejedl lepší lasaně.“ Rozesmála se. „Nevypadá na kuchaře.“ „Umí i jiné věci, na které nevypadá. Tak se zatím zabavte, než vyprovodím Max z domu.“ Zamrkal na ni a odešel.

STATEČNÁ DÍVKA

62

„Ty ses dočista zbláznil,“ ozvala se Max. „Ta holka je úplně chudá, jde po tvých penězích!“ „Na to jsi přišla po těch dvou větách, které jsi k ní prohodila?“ Sevřela rty. „Nemůžeš se zaplést s nějakou místní holkou, Jarede. To ty víš a taky víš proč.“ Zpytavě se na ni zadíval. „Proč jsi sem přijela, Max? Ty kontrakty přece můžu podepsat v kanceláři v Oklahoma City, bude – li třeba. Řekni mi jediný pravdivý důvod, proč jsi sem vážila cestu osobně.“ Nepohlédla mu do očí. „Mohl by ses zaplést s někým, kdo by tě mohl zkompromitovat.“ „Platím ti královský honorář za to, aby ses starala o mé obchodní záležitosti, ale ty začínáš strkat nos do mého soukromého života. Mohl bych tě vyměnit za nějakého muže. Ostatně jsem vše vysvětlil v dopise Oklahomské Asociaci.“ „Máš pravdu, nechala jsem se poněkud unést.“ „Tak jaké kontrakty potřebujeme prodiskutovat?“ Vypadala úplně vyvedená z míry. Stiskla si spánek a zamračila se. „Promiň, ale zjistila jsem, že jsem si zapomněla podrobnější podklady.“ „Tak se ihned vrať do své kanceláře a pořádně se připrav.“ „Jak chceš. Ale stejně neděláš dobře, když důvěřuješ lidem, o který nic nevíš,“ dodala. Neodpověděl. Sáhla po svém kufříku. „Chtěla jsem jen vidět jak se máš,“ přiznala. „Mám se dobře.“ „Tak se opatruj.“ Sledoval beze slova, jak kráčí k domovním dveřím. „Zavolej, až budeš něco potřebovat,“ řekla na rozloučenou. „Až budu potřebovat nějakou právní poradu, určitě zavolám.“

STATEČNÁ DÍVKA

63

Díval se za ní a přemýšlel o tom, proč ji ta snaha si jej přivlastňovat popadla právě nyní. Věděla dobře už dávno, že si s ní nikdy nechtěl nic začít. Ostatně jí to taky jasně řekl. Proč se ale tak chová? Zjistila něco o Saře? Má pravdu, že o ní nic neví. „Zahlédl jsem někoho odjíždět,“ řekl Tony, vracející se s plnou taškou z obchodu s potravinami. „Byla to Max?“ Jared přisvědčil. „Co chtěla?“ „Bůh ví,“ odpověděl Jared úsečně. „Myslím, že mě chtěla varovat před Sarou.“ „Čekal jsem, že s něčím takovým přijde,“ poznamenal Tony. „Max jde vždy pevně za svým cílem. Asi bys měl zavolat toho účetního Artura.“ „To udělám. Budeš vařit?“ „Ano. Pokud bys to ovšem nechtěl zkusit ty. A mimochodem, co dělá to děcko?“ „Není to žádné děcko, je to dospělá žena.“ „Dospělá žena? Když myslíš.“ „Já přece mohu chodit, alespoň trochu,“ zaprotestovala Sara, když jí paní Lewisová přinesla talíř polévky a salát. „Mně to nedělá žádné potíže, drahá. A Tony potom sebere všechno nádobí. Já už odcházím domů, přijede mi na návštěvu sestra. Večeři pro vás a šéfa uvaří Tony. Přinesl tolik potravin, že by uživil celou četu vojáků. Je skvělý kuchař. Já sice taky vařím dobře, ale on má dar improvizace. Ochutnala jsem jednou jeho špagety a musím říct, že nic chutnějšího jsem nejedla.“ „Slyším poprvé, že bodyguard může být současně i kuchařem,“ okomentovala její chválu Sara.

STATEČNÁ DÍVKA

64

Starší žena se zadívala k otevřeným dveřím a popošla blíž k Saře. „Pod kabátem nosí pistoli a vyzná se i v bojových uměních. Často trénují s panem Cameronem.“ „Myslela jsem, že si pan Cameron drží Tonyho, aby sám nemusel dělat práce, při kterých by si mohl ušpinit ruce.“ „Tony vůbec není tím, čím se zdá být,“ řekla starší žena tiše. „Ani jeho pán. Oba jsou velice uzavření. A znají se s Cyem Parksem a Ebem Scottem, což je zajímavé, protože Cy i Eb patří ke skupině bývalých profesionálních vojáků, kteří bojovali snad všude ve světě. Další členové této skupiny žijí v Houstonu a San Antoniu.“ „To zní opravdu velice záhadně,“ souhlasila Sara. „Mimochodem, ta polévka je báječná.“ „To jsem ráda, že vám chutná,“ starší žena se cítila potěšená. Sara mlčela a přemýšlela. „Pan Cameron mluvil na koncertě s šéfem policie Grierem a vypadali při tom velice důležitě,“ sdělila své pozorování paní Lewisové. „Proslýchá se, že nové vedení gangu se tady u nás chystá vytvořit síť pro pašování drog.“ „To by mohlo vysvětlovat ty jejich vážné tváře při rozmluvě,“ podotkla Sara. „Doufám, že je všechny pochytají a zavřou,“ odpověděla paní Lewisová. „To já doufám taky.“ Pohnula se a bolest v pooperační jizvě jí připomněla, co právě prodělala. „Jak může taková malá věcička způsobit tak velké trable?“ „Měla jste štěstí, že jste se vůbec dostala k telefonu. Někteří lidé zemřeli, když jim praskl slepák.“ „S panem Cameronem jsme se dohodli, že v případě nemoci si pomůžeme, protože oba nemáme žádné rodiny. Netušila jsem, že jeho pomoc budu potřebovat tak brzo.“

STATEČNÁ DÍVKA

65

„Je to zvláštní člověk, že? Na první pohled se zdá být velice chladný, ale když ho poznáte blíž, zjistíte, že je úplně jiný. Ani byste nevěřila, co udělal pro Tonyho…“ „A vy neuvěříte, co já udělám s vámi, jestli hned nepřestanete,“ ozvalo se od otevřených dveří, do kterých vcházel Jared. Paní Lewisová se chytla za ústa a zarděla se. „To je v pořádku,“ vložila se do rozmluvy Sara. „Taky jsem tohoto pána měla za hrubiána, než jsem se přesvědčila, že takový není,“ zazubila se na Jareda Sara. „Jestli mě nepotřebujete, poběžím domů,“ obrátila se starší žena k svému šéfovi. „Pan Danzetta mě už v kuchaření zastane.“ „Viděl jsem, že přinesl plný košík rajčat,“ dodal Jared. „Vysázel je za domem v zeleninové zahrádce. Je tam taky oregano, pažitka, šalvěj a asi dvacet jiných druhů koření, o kterých jsem nikdy ani neslyšel.“ „Nevypadá právě jako zahradník,“ podivila se Sara. Jared neodpověděl. Zatím nemusí o Tonym víc vědět. „V květinové zahrádce vysadil taky mák,“ připomněla paní Lewisová znepokojeně. „Vždyť to je zahradní květina,“ připomněl Jared. „Ne tak docela. Kdyby to viděl šéf Grier, pošle někoho ze svých podřízených, aby ty rostliny vytrhali.“ „Proč?“ zeptal se Jared. „To je ten mák, z jehož makovic se dělá opium,“ vysvětlila paní Lewisová. Jared hvízdl. „Vsadím se, že o tom Tony nemá ani tušení.“ „Raději mu to řekněte, ať nemá nějaké opletačky se zákonem.“ „To mu tedy řeknu,“ slíbil Jared. „Uvidíme se zase zítra, ať už se máte lépe,“ usmála se paní Lewisová na Saru. „Budu se snažit,“ zazubila se Sara. „A děkuju.“

STATEČNÁ DÍVKA

66

Jared odešel vyřídit nějaké tefonické hovory a Sara dojedla svoji polévku a usnula. Když se probudila, začalo se už stmívat. Při odjezdu z domu nepřemýšlela o tom, v čem bude spát, ale teď jí bylo jasné, že v jedněch šatech tady nemůže zůstat. Neměla ani v čem spát. Chodbou se šířila příjemná kořeněná vůně. Za okamžik strčil do dveří hlavu Tony. „Máte ráda špagety?“ „Miluju je.“ „Už je vařím, ale pořád ještě padají ze zdi,“ řekl. „Cože?“ „Pořád ještě padají dolů. Když hodím špagety na zeď a ony zůstanou přilepené, jsou správně uvařené.“ „Co tady provádíš, kčertu, s tou zdí?“ ozval se z kuchyně křik. Pak se objevil Jared a obořil se na svého bodyguarda. „Poničil jsi celou zeď!“ „To se setře, šéfe,“ ujišťoval ho Tony. „Čestně.“ „To nemůžeš zjistit ochutnáním, jestli už jsou hotové?“ zuřil Jared. Jeho tvář byla celá brunátná. Pak se obrátil k Saře: „Přišel se za vámi podívat Harley Fowler, je v obýváku.“ „To je od něho hezké.“ „Hezké? Nemám čas na to abych tady udržoval nemocnici včetně návštěvních hodin.“ Překvapením celá zčervenala. Harley se za ní přišel podívat, protože je po operaci, a Jared tady vyvádí jako nějaký žárlivý milenec. „Pošlu ho sem za vámi, ale nezdržujte ho tady dlouho. A příště ať zavolá, až bude chtít přijít vás navštívit,“ řekl Saře. „Nebudu ho –“ začala, ale Harley už byl na cestě k ní. Nevypadal moc dobře. Rty měl sevřené a v ruce držel svůj slaměný klobouk. „Jak se ti daří, Saro?“ Vzdychla. „Už je to mnohem lepší,“ odpověděla. „Nevypadáš ale na to. Proč jsi nezavolala Lise, jestli u nich nemůžeš zůstat?“

STATEČNÁ DÍVKA

67

„Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral.“ Po krátké chvilce dodala tišeji: „Harleyi, myslíš, že bys mě mohl zavést domů?“ Zamračil se. „Nejsi ještě schopná se o sebe sama postarat. Vždyť bys neuzvedla ani láhev s mlékem, dokud se ti ta pooperační jizva nezahojí.“ „Nepiju mléko a chci domů.“ Posunula se k okraji postele a tvář se jí při tom zkřivila bolestí. Zapomněla, že ji sem Jared přinesl, a pokud by chtěla odtud pryč, musel by ji Harley taky odnést. Ten už natahoval ruce, aby jí pomohl. „Co to tady, kčertu, děláte?“ Do pokoje vrazil Jared, obešel Harleye a uložil ji zpět na lůžko. „Zůstanete tady!“ Zrudla hněvem. „Nezůstanu! Právě jsem požádala Harleye, aby mě odvezl domů.“ „Odvezete ji pryč jenom přes moji mrtvolu, mladý muži,“ obrátil se Jared k Harleyovi. Řekl to velice klidně, ale byla v tom skrytá hrozba. „Mám v ledničce mražená hotová jídla a Morris potřebuje nakrmit,“ začala vyjednávat Sara. „Kocoura jsem už dnes nakrmil,“ ozval se od dveří Tony. „A teď jsem právě udělal perfektní omáčku. Kvůli mému vaření nemusíte ještě odcházet.“ „Vy taky vaříte?“ zvolal překvapeně Harley. „Vařím. Co je na tom divného.“ Harley ustoupil o krok. „Už vůbec nic.“ Tony se přiblížil k lůžku Sary. „Jako dezert jsem vám upekl vynikající jablečný závin.“ Usmála se. „Vy jste báječný, Tony.“ „Pojedu už domů, Saro. Kdybys něco potřebovala, zavolej, ano?“ ozval se Harley. „Zavolám,“ ujistila jej Sara smutným hlasem. „A děkuju.“ „Není zač, nashle.“ Nechtělo se mu odejít, ale získal dojem, že pokud tady bude i Tony, nehrozí Saře žádné nebezpečí.

STATEČNÁ DÍVKA

68

Zato Jared, který odcházel hned za ním, vypadal značně rozladěně.

STATEČNÁ DÍVKA

69

ŠESTÁ KAPITOLA Tony vytáhl z krabice na nočním stolku papírový kapesníček a přiložil jej Saře k očím. „Tak už přestaňte,“ požádal ji s úsměvem. „Šéf má prudkou povahu a někdy ani moc nepřemýšlí o tom, co řekne. Ale nikdy by vás nepožádal, abyste sem přijela, kdyby o to opravdu nestál.“ Podívala se na něj zarudlýma očima. „Byl na Harleye tak ošklivý.“ „Dějí se kolem něho věci, o kterých nemáte ani tušení,“ řekl po chvíli. „Nemohu vám říct o co jde, ale jemu to na náladě nepřidá.“ Vysmrkala se. „To je mi líto.“ „Nemáte proč. Každý si někdy popláče. Bulil jsem jak děcko, když mi zemřela sestra.“ Zadívala se mu do jeho černých očí. „Je to už dávno?“ „Deset let,“ odpověděl. „Tehdy ještě žila naše matka. Otce jsme ztratili ještě jako malá děcka.“ „Já jsem přišla o dědečka teprve nedávno,“ poznamenala. „Moc se mi po něm stýská. Učil historii na zdejší koleji.“ „Mám rád historii,“ řekl. Mohl by jí říct, že to byl jeho druhý předmět při vysokoškolském studiu, ale pak si uvědomil, že tohle není příležitost k důvěrnému rozhovoru. Navíc čekal, že jej šéf co nejdříve pořádně vyplísní za to, že vpustil Harleye do domu. „Jak dlouho pracujete pro Jareda?“

STATEČNÁ DÍVKA

70

„Zdá se mi, že odjakživa. Ale vážně, asi šest let.“ „Víte, něco mi na něm nesedí. Nepřipadá mi jako člověk, který by potřeboval bodyguarda.“ „Nepotřebuje ho,“ souhlasil. „Už je vám lépe?“ Usmála se na něho. „Cítím se dobře. Díky, Tony.“ Taky se na ni usmál. „Jste jako ona. Myslím, jako moje sestra. Měla zlaté srdce, byla by se rozdala.“ Jeho černé oči zažhnuly, když se díval na Saru. „Nic mu nedovolte!“ Překvapeně se na něho podívala. „Co tím myslíte?“ „Víte jistě dobře, co říkám. Je to světák a vy jste ještě nevinný kvítek.“ „Možná že ano, ale dovedu se o sebe postarat,“ ujistila ho. „Nikdo mě nepřinutí, abych dělala něco, co nechci.“ „To říkala moje sestra taky,“ odpověděl a zadíval se na svoji kuchařskou zástěru. „Panebože, musím běžet zachránit tu svoji omáčku. Potřebujete něco?“ Zavrtěla hlavou. „Díky, nic.“ Kdyby mohla, odešla by nyní domů. Jaredův sarkasmus ji ranil, cítila se tady nevítaná. Nebude to lehké přežít tady příštích pár dní. Mrzelo ji, že se s ním vůbec seznámila. Jestli ještě někdy onemocní, nikdy ho nepožádá o pomoc. Zakrátko na to Jared přisunul servírovací stolek s talířem špaget, domácím česnekovým chlebem a vysokou sklenicí mléka až k lůžku Sary. Díky raněné pýše jej přivítala odměřeným pohledem. „Děkuju,“ pronesla téměř prkenně. Tón hlasu prozrazoval ještě více než její výraz, jak hluboce se jí jeho jednání dotklo. Stál mlčky s rukama v kapsách a díval se na ni. „Je dobrý kuchař,“ ozval se, aby nějak přerušil ticho. Posadila se na okraj postele a rozprostřela si na klín ubrousek. Na Jareda se ani nepodívala.

STATEČNÁ DÍVKA

71

„No dobře, dobře, nezachoval jsem se právě nejlépe,“ zamumlal. „Ale uznáte, že je základním požadavkem slušnosti požádat mě, zda bych vám nepovolil návštěvu.“ „Já jsem nikoho nezvala.“ Zamračil se. „Ne?“ Polkla další sousto Tonyho vynikajících špaget. „Na malém městě jsou všichni lidé jako jedna rodina. Harleye, stejně jako každého jiného, by ani nenapadlo, že nebude vítán, jestliže se přijde podívat na nemocného člověka. Bez ohledu na to, u koho právě je.“ „Stejně ale patří k dobrým mravům se nejprve ohlásit.“ „Asi máte pravdu,“ souhlasila. „Já bych to tedy udělala.“ Náhle si všiml, že Sara má na sobě stejné šaty, v jakých ji přivezla ambulance do nemocnice. „Vy nemáte nějaký župan nebo pyžamo?“ „Když mě záchranka odvážela, tak na nějaké balení nebyl čas,“ připomněla mu. „Nemohl by Tony zajet ke mně domů a přivézt mi něco?“ „Ne,“ zaprotestoval. Nelíbila se mu představa, že Tony, který už teď se k ní chová příliš familiárně, se prohrabuje v jejím prádle. „Dojedu tam sám,“ řekl. „Kde máte klíč?“ „Je v postranní kapsičce,“ ukázala na kabelku, která visela na knoflíku skříně. „Mohl byste se taky podívat po Morrisovi? Tony ho už nakrmil, ale nevím, jestli tam má dost vody.“ Našel klíč. „Postarám se o něj.“ Tony právě myl nádobí, když Jared vešel do kuchyně. „Jedu domů k Saře, abych jí přivezl něco na sebe.“ „Ty víš kde bydlí?“ Jared v duchu zaklel. Samozřejmě, že to nevěděl. Nikdy tam nebyl.

STATEČNÁ DÍVKA

72

„A to chceš jet sám? V noci? Vynikající příležitost pro ty, kteří po tobě pasou.“ Tony odhodil kuchařskou zástěru. „Jedu s tebou.“ „V tom případě tady zase Sara zůstane sama,“ protestoval Jared. „Venku je Clayton, vybavený přístrojem na noční vidění.“ „Dobře, tak pojďme.“ Tony se ještě zastavil u skříňky a vzal si svoji pětačtyřicítku. Venku, než nastoupili do vozu, Tony zamával rukou a hned k němu přiběhl temný stín. „Všechno je v pořádku,“ hlásil. „Po dobu co budeme pryč nikdo nesmí dovnitř ani ven,“ přikázal mu Tony. „Ano, pane.“ Potom co Jared odešel, zazvonil telefon, který byl hned vedle její postele. Sara čekala, že Tony zvedne paralelní přípojku, ale nestalo se tak. Ten pitomý přístroj zvonil pořád dál a dál. Nevěděla co dělat. Nakonec zvedla sluchátko. „Cameronova rezidence,“ ozvala se Sara. Snažila se, aby vypadala jako jeho sekretářka. „Kde je Jared?“ slyšela naléhavou otázku. Ten panovačný tón poznala okamžitě. „Nevím,“ řekla stručně. „Velice lituju,“ dodala. Nastala krátká pauza. „To je ta maličká, že? Moc se tam nezabydlujte! Jared střídá ženy jako košile a nestojí o žádnou vážnou známost. Vyhodí vás jen co se s vámi vyspí.“ „Já s nikým spát nebudu!“ rozčílila se Sara. „Nebudete?“ zasmál se ženský hlas. „To mu ta jeho poslední milenka říkala taky a podlehla stejně rychle jako všechny ostatní. Taky tak rychle vylítla.“ „Co vlastně chcete?“ Sara se pořád ještě snažila chovat se slušně.

STATEČNÁ DÍVKA

73

„To, co všechny ostatní,“ zasmála se žena. „Ulovit Jareda natrvalo. Ale to se mi asi nepodaří. Kdyby nebyl finančně tak výborně zajištěný, nebyl by zdaleka tak atraktivní,“ dodala. „Takhle byste o něm neměla mluvit, vždyť jste jeho právník!“ „Jeho právník, jeho milenka, vždyť je to stále totéž. Řekněte, že jsem mu volala.“ Zavěsila. Saře se skoro udělalo špatně od žaludku. Nemá ta strašná ženská nakonec pravdu? Jared sice nevypadá na bezcitného svůdce, ale co ona o něm ví? Začala se cítit nejistá. Je ještě tak mladá. Nemá s muži žádné zkušenosti, téměř podlehla jednomu žhavému polibku. Co kdyby na ni skutečně začal naléhat. Odolala by? Tyto myšlenky jí stále ještě vířily hlavou, když Jared vstoupil do její ložnice s velkým košem. Zahlédla v něm starou přikrývku. „Vy jste mi přinesl špinavé prádlo?“ „Tony nese oblékání, já přináším vašeho kocoura.“ Srdce jí poskočilo. Dělá si z ní legraci? Posadila se na okraj postele a podívala se dolů do koše. Starý Morris tam spokojeně spal, stočený na její ručně sešívané přikrývce. Podívala se na Jareda. „Včerejší večeře se vůbec nedotkl a ani dnes nechtěl jíst. Tony si myslí, že se mu po vás stýská, tak jsem ho přinesl.“ Jemně vzal do rukou kocoura a položil ho do postele k Saře. Morris otevřel zelené oči, začal se hlavou otírat Saře o ruku a za chvilku zase spal. „Tony přinese ještě krabici s pískem. Dáme ji k vám do koupelny.“ Sara si všimla náplasti na jeho pravé ruce. „Snad vás nepokousal? To je mi líto,“ řekla, když Jared beze slova přisvědčil.

STATEČNÁ DÍVKA

74

„Doufám, že jsme přinesli správné věci,“ řekl Tony, který vešel do místnosti s kufříkem a položil jej před Saru. „Máte hodného kocoura,“ podotkl. „Bodejť bys neříkal, že je hodný, když do tebe ty své tesáky nazabořil,“ zamumlal Jared. „Je zřejmě vybíravý,“ hájil se Tony. „Kdyby tak věděl, že jsi jedl kočky,“ vystřelil Jared. Když Tony zahlédl její poděšený výraz, zamračil se. „Bylo to jen jednou. Byli jsme na pokraji smrti hladem.“ „Kde to bylo?“ zeptala se zděšeně Sara. „Někde v Malajsii,“ vysvětlil. „Někdy jsme byli nucení jíst i hady,“ dodal. Když ale viděl Sařin obličej, snažil se raději zmizet. „Jdu ještě pro tu krabici s pískem.“ Sara se usmála na Jareda navzdory tomu, že jí připravil takové zklamání. Když pozorovala tu dvojici mužů, měla dojem, že něco skrývají, jako kdyby nosili masky. Už dojedla večeři a Jared stále ještě neřekl ani slovo. „Velice mně to chutnalo, děkuju.“ Opřela se zády o čelo postele a přitáhla si k sobě Morrise. „On už toho moc nenachodí. Nikdy si nejsem jistá, kolik mu vlastně je let,“ podívala se na Jareda. „Kdybych byla věděla, že ho sem chcete přinést, upozornila bych vás na to, jak nemá rád, když ho někdo chce vzít do náruče.“ „Ale když ho vzal Tony, hned začal spokojeně příst.“ „Všimla jsem si, že zvířata mají Tonyho ráda.“ „Nejen zvířata,“ pronesl závistivě. Pohladila Morrise. „Volala vám vaše právnička.“ Zaváhal s otázkou. „Max?“ Přikývla. „Co chtěla?“ Nevěděla, zda má říct pravdu, nebo riskovat roztržku. „Chtěla s vámi mluvit, zavolá ještě později.“ Zamračil se. „To bylo vše co řekla?“ zeptal se podezřívavě.

STATEČNÁ DÍVKA

75

„O vás se nezmínila?“ Zarděla se. „Myslel jsem si to. Je dobrá ve svém oboru, ale jinak hledá stále nějaké nové konfliktní zkušenosti. Vystřídala již tři manžely a několik milenců.“ Včetně vás? napadlo ji, ale neodvažovala se to říct. Pozoroval ji, jak hladí kocoura. „Moje babička milovala kočky, měla jich někdy až šest současně. Potom jí začaly odcházet. Poslední byl kocour, měl stejnou barvu jako Morris. Když babička skonala, přestal jíst. Dělali jsme, co jsme mohli, ale nic nepomáhalo. Po několika dnech zemřel.“ „Potom se říká, že zvířata neznají žádné city,“ dodala tiše. „Dokonce i rostliny udržují mezi sebou citové vztahy. Viděl jste ten pořad o pokusu, kdy umístily do skleníku dvě skupiny stejných rostlin? Jedněm hráli klasickou hudbu, druhým pouštěli rock. Ty rostliny, které byly bombardovány rockem, vyrostly víc.“ Zasmál se. „Kdyby to opravdu účinkovalo, tak bych nainstaloval na naše pastviny reproduktory.“ Zavrtěl pochybovačně hlavou. „V Oklahomě jsme měli nejprve sucha, potom povodně. Letos to počasí není zdaleka naším přítelem.“ Po chvíli začala konverzace ochabovat. „Potřebujete si odpočinout,“ řekl. „Děkuju vám, že jste mi přinesl Morrise.“ „Dobře se vyspěte.“ „Vy taky.“ Ale nespala dobře. Pronásledovaly ji divoké sny, které ji trápily už od dětství. Objevil se v nich i jejich dům, který jí připomněl všechno, co ztratila. Slyšela střílení, nářek lidí, požár, nějaké letadlo se téměř zřítilo. A potom to nesnesitelné chování matky vůči dědečkovi, její obviňování. Její zloba a

STATEČNÁ DÍVKA

76

nenávist, které nikdy neskončily. Matka se nakonec sama úplně zničila, Sara zůstala sama s dědečkem. Sara si přitáhla Morrise ještě těsněji k sobě a utírala si slzy. Nerada chodila spát, vždy se bála těch děsných snů. Sáhla si na hlavu, kde skoro neznatelná jizva připomínala nejtragičtější část jejího mladého života. Byla uschovaná v hustých blonďatých vlasech, ale Sara o ní dobře věděla. Byla stálou připomínkou jak krátký a nebezpečný může být život. Pomyslela na ni, když se dívala na Tony Danzettu, ale nerozuměla proč. Před úsvitem konečně zase usnula a probudila až pozdě ráno. Zjistila, že má na sobě pořád ještě své džínsy a blůzičku. Zůstala u Jareda další dva dny. Zdálo se, že se jí vyhýbá. Nesešli se ani u snídaně, ani u oběda. Byl buďto ve své pracovně, nebo někde venku na ranči s kovboji. Tony ji ujistil, že je to zcela normální, ale způsob, jak to řekl, ji znepokojil. Čtvrtý den si vše připravila k odchodu a požádala Jareda, zda by ji Tony nemohl odvézt domů. Nebyla ještě docela v pořádku, ale mohla bez potíží přecházet domem. Jared to bez zdráhání přijal, což ji trochu rozladilo. Uvědomila si, že je to velmi zámožný člověk a ona jen chudé děvče. Jen se spolu domluvili, že si opět navzájem pomůžou, dostane – li se někdo z nich do potíží. Doma i v práci ji už čekala obvyklá rutina. „Konečně už vypadáš trochu lépe,“ uvítala ji Dee. Všimla si jen tmavých kruhů pod jejíma očima. „Vsadím se, že ses u pana Camerona moc nevyspala.“ „Bylo to tam svým způsobem nepříjemné,“ připustila. „Ale dozvěděla jsem se tam mnohem víc o Tonym, než o panu Cameronovi samotném,“ dodala. „O Tonym?“ „To je ten veliký chlapík.“

STATEČNÁ DÍVKA

77

„Aha,“ vzpomněla si Dee, „ten nájemný vrah.“ Sara se rozesmála. „Zjistila jsem, že je úplně jiný než na první pohled. Morris ho měl docela rád, zatímco pana Camerona pokousal.“ „Zřejmě Morris dovede správně ocenit charakter lidí.“ „Musím ale připustit, že pan Cameron se o mě velice dobře postaral.“ „Vyčítám si, že jsem tě nevzala k nám domů,“ řekla Dee. „Dee, máš doma čtyři děti a ještě manžela a matku. Byla by to pro tebe velká zátěž. Já si nesmírně vážím toho, že mi poskytuješ zaměstnání.“ „Tak a teď už se dáme do práce,“ řekla Dee. „Ty zatím nic těžkého nezvedej, to zařídím já. Zůstaň za pultem a vyřizuj telefonické objednávky.“ Před koncem otevírací doby se objevil Harley Fowler. „Ahoj Herleyi,“ pozdravila jej Sara, která zůstala v obchodě sama. Usmál se na ni. „Vypadáš už mnohem lépe. Měla jsi s Cameronem potíže kvůli tomu, že jsem tě navštívil, že?“ „Jak to víš?“ „Paní Lewisová je příbuzná jednoho z našich kovbojů. Slyšela o tom vykládat Tonyho. Neměl jsem tušení, že by to mohlo panu Cameronovi tak vadit. Byl bych nejprve zavolal. Ale potom jsem si uvědomil, že jednal jako nějaký žárlivec.“ Rozesmála se. „Prosím tě! Bohatý rančer bude žárlit na chudou prodavačku z knihkupectví. Ten má jinou kočku. Je to jeho nádherná právnička a jmenuje se Max. Je do něj blázen.“ Harley vzdychl. „Musí to být krásné mít prachy.“ Naklonil se přes pult a opřel se o něj lokty. „Parksovi pořádají v sobotu na svém ranči barbecue. Lisa říkala, že by ses měla přijít podívat na štěňata, než je dají pryč.“ „Barbecue? To miluju,“ rozesmála se.

STATEČNÁ DÍVKA

78

„Já vím. Přijedu pro tebe v sobotu kolem jedenácté, ano? Pokud bys chtěla odjet, kdykoli tě odvezu. Vím, že nejsi ještě úplně v pořádku.“ „Velice ráda s tebou půjdu.“ Usmál se na ni. Nebyla krásná, ale bylo mu s ní příjemně. „Takže budeme mít rande?“ „Dá se to tak říct. Bude se tam tančit?“ „Určitě. Najali nějakou mexickou skupinu. Jestli tomu rozumím, tak jde o soutěž mezi manželi Caldwellovými a Cashem Grierem a jeho paní. Patří mezi nejlepší tanečníky tanga. Určitě to bude událost, na kterou se nezapomíná.“ Chvilku zaváhal. „Tvoje adoptivní rodina je pozvaná taky.“ „Jared Cameron?“ „Ano, a jeho nájemný zabiják.“ „Tony není žádný zabiják,“ rozesmála se, když si uvědomila, jakou má v městečku pověst. „Ale vypadá tak. Připadá mi jako nějaký těžkopádný zápasník.“ Měla naopak dojem, že je rychlý jako blesk a mazaný jak liška, ale neřekla nic. „Tak v sobotu v jedenáct,“ zopakoval. „Ano.“ Když se ještě ve dveřích otočil, zamávala mu. Harley se objevil přesně v jedenáct. Měl na sobě džínsy a bavlněnou košili. Vyleštěné kovbojské boty a klobouk doplňovaly jeho westernové oblečení. Sara si vzala dlouhou sukni a bílou blůzičku, na krku měla stříbrný šperk. Vypadala jako uličnický skřítek. „Moc ti to sluší,“ řekl. „Cítíš se dobře?“ „Dobře. Ale nesmím chodit moc rychle, jinak mě bolí ty stehy.“ „Nastoupíš sama?“ zeptal se, když došli k jeho pick – upu. „Myslím, že to zvládnu. Můžeme jet,“ řekla a zapnula si bezpečnostní pásy.

STATEČNÁ DÍVKA

79

Ranč Cye Parkse byl značně velký, dokonce i podle texaských měřítek. Na dvoře bylo postaveno několik rozměrných plátěných stanů, vybavených stoly a židlemi. Kovbojové opékali na rožni celého mladého volka a jejich ženy zatím připravovaly velké nádoby s vařenými boby a salátem. Jiné pekly pečivo a podávaly je s máslem. Jako dezert bylo připraveno vše od koláčů a dortů až po zmrzlinu. Cy se chtěl skutečně vytáhnout. Za ploty na návštěvníky barbecue mírumilovně koukala jeho telata Santa Gertrudiského chovu. Na této proslavené slavnosti se sešli všichni, kdo v kraji něco znamenali. „Není tamhleto Coltrainův chlapec Joshua?“ vykřikla Sara a ukazovala na malého blonďáčka v džínsech, který utíkal před jiným malým chlapcem s černými vlasy a tmavýma očima. „Je to opvradu tak, je to Joshua a za ním běží Jon, syn Fay Langleyové. Jak rychle ty děti rostou,“ podivila se. „Je to on,“ souhlasil Harley, který pozoroval jejich skotačení. „S dětmi je velká zábava. Myslím, že z nich musí mít jejich rodiče radost.“ „To určitě ano.“ Při pozorování chlapců zahlédla Sara známou tvář. Jared Cameron stál u jednoho z dlouhých stolů a rozmlouval se Cyem Parksem. Byl s nimi i Tony… a právnička Max, zavěšená do Jareda. Sara měla pocit, jako když na ni dolehla nějaká noční můra.

STATEČNÁ DÍVKA

80

SEDMÁ KAPITOLA Ve stejném okamžiku, kdy Sara spatřila Jareda, se on zadíval směrem k ní a viděl ji rozmlouvat s Harleyem Fowlerem. Oči mu zlověstně zasvítily. Odvrátila rychle zrak a zamířila i se svým doprovodem k Lise, která seděla u stolu s Gilem na klíně. Neodvažovala se už na Jareda podívat. Ten měl přece právo mít po boku svoji krásnou právničku. Tím by se Sara neměla cítit podvedená. Nicméně to tak vnímala. Ji samu to šokovalo. Lisa se usmívala, když k ní dorazili. „Mohla bych dát Gila do dětské ohrádky, ale nechci se s ním ani na minutku rozloučit.“ „Taky bych to neudělala,“ přiznala Sara. „Je jako živá panenka.“ Gil se usmíval na Saru a řekl stydlivě: „Píma.“ Obě se tomu zasmály. „Koně, máma, koně!“ dožadoval se Gil. Lisa si ho posadila na jedno koleno a začala ho rytmicky vytřásat způsobem, který milují všechna mrňata. Dítě řičelo radostí. „To bude jednou miláček žen, až doroste,“ řekl Harley. Lisa se zasmála. „Možná že máš pravdu. Zatím se mu líbí Sara.“ „Ta se líbí každému,“ poznamenal Harley a mrkl na Saru. „Každému ne,“ zamumlala Sara, když viděla, jak k nim kráčí Jared, kterého omotávaly ženské ruce.

STATEČNÁ DÍVKA

81

„Už jste se zotavila po tak těžké operaci?“ zeptal se Jared. „Těžké?“ vzdychla Sara. „Apendix už je pryč a jizva je sotva deset centimetrů dlouhá.“ „Mohla by se ale ještě protrhnout,“ připomněl starostlivě. „Proč se tak zajímáte o její operaci?“ zeptala se Lisa. „Protože jsme ji z nemocnice vzali s Tonym k nám domů, aby se po operaci zotavila.“ „Za většinu té péče vděčím vlastně Tonymu,“ odsekla Sara. „To jste si tam vzali i Morrise?“ zajímala se Lisa. Jared zvedl ruku zalepenou náplastí. „Já jsem jediný obyvatel tohoto města, který nevěděl, že kouše.“ „Nenávidím kočky,“ řekla Max. „Jsou falešné a mají zuby jako hadi.“ Škoda, že tam nebydlela taky, když tam byl Morris, pomyslela si Sara. Asi by nebyl Jared jediný pokousaný. „Ahoj Saro,“ zvolal Tony, který se připojil ke skupině. Měl na sobě svůj bezvadný oblek a ve slunečních brýlích vypadal velmi elegantně. „Už je vám dobře?“ „Už je mi mnohem lépe, díky, Tony.“ Zato Max vypadala velmi nespokojeně. „Nebudeme jíst tady venku, že? Je tady tolik much.“ „Sedají jenom na špatné lidi,“ prohodila uštěpačně Sara. Vteřinu nato přilétly dvě velké mouchy a usedly Max na paži. Začala ječet. „Hned je odežeňte!“ Tony se podíval na Saru a zazubil se. „To už jsem někde viděl.“ Sara vyprskla smíchy, protože si vzpomněla na svoji vlastní reakci, když jí sedl v Jaredově verandě na rukáv velký žlutý sršeň. Max se domnívala, že se Sara směje jí, otočila se a uštědřila jí políček. Všechno kolem rázem ztichlo. Cy, který do té doby dohlížel na opékání masa, přistoupil ke skupině a rozzlobeně

STATEČNÁ DÍVKA

82

se podíval na Max. „Nikdy jsem nikoho nepožádal, aby opustil můj dům, ale teď to musím udělat. Žádám vás, abyste odešla.“ Max se rozčílila. „Vysmívala se mi.“ „Rozesmála se, protože ona sama reagovala podobně na sršně, když byla u nás na návštěvě,“ řekl Tony. „Já jsem jí to jen připomněl.“ Max se zarazila. „Aha.“ Jared, který do té doby neřekl ani slovo, se ozval. „Měla by ses omluvit Saře a já tě potom odvezu domů.“ Max okamžitě zkrotla. „Je mi to líto,“ prohodila k Saře. „Doufám, že jsem vám neublížila.“ Ke skupině se připojil i Cash Grier, ani on se nesmál. „Jestli na ni chcete podat žalobu,“ řekl Saře, „bude mi potěšením ji zavřít.“ „Zavřít mě!“ vykřikla zděšeně Max. „Pro fyzické napadení,“ odpověděl chladně. „V Jacobsvillu nesmíte nikoho napadnout, pouze v sebeobraně při fyzickému napadení. To je zákon.“ Max viditelně znejistěla. Nervózně se zasmála. „Opravdu by to bylo nutné…?“ Cash se obrátil na Saru. „Co vy na to?“ „Myslím, že to nebude třeba,“ odpověděla klidně a podívala se zdlouhavě na Max. „Ale kdybyste se mě ještě někdy dotkla, uvidíte, co jsem se naučila v kurzu sebeobrany.“ „Už se to nestane,“ vložil se do rozhovoru Jared. Pevně chytil Max za paži. „Děkujeme za vaše pozvání,“ hlavou se mírně uklonil Cyovi, „ale už budeme muset jít.“ Tony udělal smutný obličej. „Škoda. To maso voní báječně.“ „Nemohl byste zůstat?“ zeptala se Sara lítostivě.

STATEČNÁ DÍVKA

83

Tvář se mu rozzářila jako vánoční stromek. Něco zamumlal pod vousy a jen smutně vzdychl. „Ne, musím jít. Ještě se uvidíme, Saro.“ Usmála se. „Na shledanou.“ Sara se zlostně podívala za Max. Ta ženská dokáže pokazit všechno hezké. „Děkuju vám, pane Griere,“ obrátila se Sara k šéfovi policie. Pokrčil rameny. „Byla jste mojí nejlepší žačkou v kurzu sebeobrany. Ale řeknu vám upřímně, tu ženskou bych s radostí strčil za mříže.“ „Koho bys chtěl zase zavírat?“ vmísila se do hovoru jeho žena Tippy, která právě dorazila a připojila se k manželovi. Ohnivý květ, jak bývala známá ve světě modelingu, byla stále ještě nádherná rudovlasá žena se zelenýma očima. Usmála se na Saru a všimla si její zčervenalé tváře. „Co se vám, proboha, stalo?“ zvolala. „Právnička Jareda Camerona ji uhodila do tváře,“ odpověděl za ni Harley. „Domnívala se, že se jí směju, protože se vylekala, když na ni sedly dvě mouchy. Já jsem si ale jen vzpomněla na jednu vlastní příhodu se sršněm, při které mi ale tehdy moc do smíchu nebylo.“ „Chudáci mouchy, zaplatily za to životem,“ dodal Harley. Sara byla celou událostí znechucená, protože doufala, že si zatančí s Jaredem. Na druhé straně se sama na sebe za tu představu zlobila, protože by to asi byla těžká chvíle pro Harleye. Ještě že celou situaci zachránil Tony. Zlatý Tony. „Co to bylo za chlapíka, myslím toho velkého, který taky odešel s Jaredem?“ zeptal se Cash. „Je to Tony Tanečník,“ odpověděl Cy. Všichni se na něj tázavě podívali. Uvědomil si, že se prořekl. „Slyšel jsem, že mu tak říká Jared.“

STATEČNÁ DÍVKA

84

Otazník v očích všech kolem zůstával. Nazval Jareda jeho křestním jménem a ne příjmením, jak to bývá u cizinců zvykem. Zaklel. „Dělejte, jako kdybyste nic neslyšeli a pojďte ochutnat maso,“ zamumlal. „Tatí!“ Gil nadšeně natahoval ruce, a když jej Cy zvedl, pověsil se mu na krk. V popálené ruce stále ještě neměl plnou sílu, ale nedal to znát. „Ten Gil ale vyrostl,“ usmála se Tippy na dítě. „Stejně jako naše Tris,“ poznamenal Cash. „Jsou jí dva roky a Rorymu je už dvanáct. Je zblázněný do své malé neteře.“ Rory, mladší bratr Tippy, držel Tris ve své náruči. Byla podobná matce – rudé vlasy a zelené oči. Měla na sobě zelené šatičky a bíle botky. „Umí chodit sama,“ volal na Roryho Cash. „Je ale ráda, když ji nosím,“ odpověděl hoch. „Není to nejroztomilejší stvoření na světě?“ „Moc ji rozmazluješ,“ smála se Tippy. Rory zavrtěl hlavou. „Ne, ne. Jenom ji unáším pryč od zmrzliny, aby se jí nepřejedla.“ Tippy napřáhla ruce, aby od Roryho Tris převzala, ale ta se ho jen ještě pevněji chytila. „Ne, chci Roryho!“ křičela. „Jen je nech,“ poradil Cash své ženě. „Tak dobře Tris,“ řekla dcerce. „Ale až tě začnou bolet ruce, Rory, přines mi ji zpět.“ Harley se omluvil společnosti a odvedl Saru ke stolu, kde podávali talíře pečeného masa s boby a pečivem. „Opravdu se cítíš dobře?“ zapochyboval. Sara přisvědčila. „Byl to pro mě šok, to se přiznám.“ „Nemám rád tu úlisnou právničku,“ procedil mezi zuby. „Ale ona se nakonec hodí ke svému šéfovi. Ti dva se hledali.“ Sara neodpověděla. Všimla si, jakým odsuzujícím pohledem sjel Jared Max. To ji trochu potěšilo. Zůstala však stále poněkud zasmušilá.

STATEČNÁ DÍVKA

85

Mexická hudba spustila a všichni, kdo byli schopní chodit, se hrnuli k parketu, který nechal Cy pro tuto příležitost zřídit. Slunce už zapadalo, a tak byli tanečníci osvětleni jen girlandami japonských luceren. Cash a Tippy Grierovi pozorovali Matta Caldwella a jeho ženu Leslie, jak tančí paso doble. Vyměnili si mezi sebou významný pohled a vyšli na parket. „Uvidíme, jestli umíš taky tango,“ provokoval Cash. „Máš to předem prohrané,“ vytahoval se Matt a zavolal na vedoucího hudebníků: „Tango!“ Muzikanti se zasmáli, přestali na chvíli hrát a potom spustili píseň, plnou ohně a vášně. Parket se vyprázdnil a zůstaly tam jen dva soutěžící páry. Byl to boj, při kterém obě dvojice předváděly to nejlepší, co dovedly. Když skladba vyvrcholila crescendem a kapela dohrála, oba páry skončily ve stejné setrvávající pozici. Tanečníci se na sebe podívali a rozesmáli se, zatímco všichni přítomní spustili obdivnou vřavu. „Škoda, že tady nemáme nějaké ceny pro vítěze,“ pronesl pomalu Cy Parks. „Příště byste měli soutěžit ve valčíku!“ navrhl Harley. Sám byl velmi dobrý tanečník. „Učil jsem se valčík v Rakousku,“ ujistil jej Cash o tom, že by ho to nemohlo nijak překvapit. Harley si s policejním, šéfem plácli zdviženými dlaněmi. Hudba začala znovu hrát, tentokrát pomalý two – step. Harley se otočil k Saře, aby ji vyzval k tanci, ale někdo ho předběhl. Jared Cameron ji jemně zdvihl a odnášel na parket, kde ji teprve postavil na nohy. „Teď je řada na mně,“ omlouval se s úsměvem Saře, které se při pohledu na něj prudce rozbušilo srdce. Položila mu ruku kolem krku a nedostávalo se jí dechu, který jí uvízl někde v hrdle.

STATEČNÁ DÍVKA

86

Harley chtěl nejprve mezi ně vlítnout a rozdělit je, ale když viděl Sařin výraz ve tváři, uvědomil si, že by asi neuspěl. Odešel k bufetu a poručil si pivo. „Netušila jsem, že se vrátíte,“ promluvila Sara k jeho hrudi. Byl o tolik vyšší než ona, že jí hlava končila někde u jeho brady. Naklonil hlavu tak, aby viděl její tvář. „Už tam není ani stopy po tom hrubém činu. Max by potřebovala tvrdou lekci ve slušném chování.“ „Myslela, že se směju jí.“ „Tony to vysvětlil. Ale když už mluvím o něm, měla byste se držet od něho dál. Není tím, kým se zdá být. Mohl by vám ublížit.“ „Určitě by nic takového neudělal,“ zaprotestovala. Přestal na okamžik tancovat a podíval se jí do očí. „Nemyslím tím fyzicky.“ Zamračila se. „Choval se ke mně vždy velice taktně.“ Znovu přestal tancovat. „Připomínáte mu jeho sestru.“ „To mi říkal. Prý zemřela.“ Udělal s ní otočku, při které ji přitiskl tak těsně ke svému svalnatému tělu, až se celá roztřásla. „Tony má problémy, o kterých by bylo lépe, kdybyste vůbec nevěděla.“ „Cy Parks vás zná oba.“ „Žil jsem tady několik týdnů,“ prohodil nedbale. „To ale není to, co mám na mysli.“ Zdvihl obočí. „Nějakou dobu už Cye znám.“ Toto přiznání v ní vzbudilo zvědavost. Bylo zde známo, že Cy Parks, Eb Scott a Micah Steele byli kdysi profesionálními žoldnéry, dříve než se usadili v Jacobsvillu. O Jaredu Cameronovi však nevěděla nic. Jaké asi tajemství skrývá? Zpozoroval v jejích očích zájem. „Zapomeňte na to. Nehodlám ztratit tenhle večer vzpomínáním na to, co bylo. Mnohem víc mě zajímá, jaké vzpomínky si odnesu z dneška.“

STATEČNÁ DÍVKA

87

Jemně jí přejížděl po páteři tak, že se rázem cítila, jako kdyby jí všechny kosti v těle změkly. Obávala se, že nebude dále schopná odolávat intimitě jeho sevření. „Požádal jsem Tonyho, aby odvezl Max na letiště.“ Srdce jí poskočilo. „Takže odjela?“ „Ano. Je pryč.“ Nezmínil se ale o tom, že Tony nejprve odmítl ponechat Jareda samotného po dobu, kdy odjede s Max na letiště. „Vrátí se sem ještě taky Tony?“ „Přestaňte se pořád vyptávat na Tonyho,“ řekl nazlobeně. „Chcete, aby vás doprovodil domů?“ Přišla sem s Harleyem. Bylo by nemyslitelné, aby… „Saro,“ ozval se jí za zády Harley. „Dostal jsem od svého šéfa nějaký úkol a nemůžu tady už déle čekat.“ „Žádný problém,“ ujistil Jared mladého muže. „Doprovodím dámu domů sám.“ „Saro, je to tak v pořádku?“ zeptal se Harley. Přikývla. „V pořádku. Nebo by ses z toho mohl ještě nějak vyvléct?“ „Nemohl,“ pokrčil rameny Harley. „Tak příště.“ „Samozřejmě,“ usmála se. Pokývl ještě hlavou směrem k Jaredovi a odešel na parkoviště. Sara se zamračila. „Máte v tom prsty?“ „Myslíte, jestli jsem nenavedl Cye, aby pověřil toho mladíka nějakým neodkladným úkolem?“ Po krátké pauze dodal: „Samozřejmě že ano. Nemám rád konkurenty.“ Překvapením vykulila oči. „Prosím?“ „Jsem takový vlastnický typ,“ řekl klidně. „Mám tomu rozumět tak, že chcete vlastnit mě?“ „Přesně tak,“ zamumlal. „Vždyť Max je tak nádherná,“ namítla. „Max je minulost,“ řekl bez obalu, „a ona to ví.“

STATEČNÁ DÍVKA

88

Bylo to vzrušující. Zřejmě to myslí vážně! Obrátila tvář vzhůru. Přestal tančit a položil jí prst na rty. „Jste unavená a potřebujete si odpočinout,“ zašeptal. „Doprovodím vás domů.“ Beze slova přikývla. Zašli spolu za Cyem a Lisou, aby se rozloučili. Potom ji naložil do svého jaguaru a rozjel se k jejímu domu. Cestou nepromluvili ani slovo. Sara jen hořela. Být tak blízko Jareda odbouralo všechny její zábrany. Zastavil před jejím domem. „Dosáhli jsme bodu, ze kterého není návratu,“ řekl stručně. „Buď budeme pokračovat, nebo se navždy rozloučíme. Jsem už moc starý na to, abych se spokojil s několika polibky.“ Kdyby dala na názory vštípené dědečkem musela by jej požádat, aby ihned odešel. Ale ona si to ve skutečnosti nepřála. Věděla, že teď by stačlo jedno slovo a už se nikdy neocitne v jeho náruči. Taky už nebyla dívenkou, kterou by uspokojilo líbání před dveřmi domu. Konečně už by chtěla něco opravdového prožít. Pozvala jej dál a nervózně odemykala domovní dveře. Když vešli, chtěla nejprve rozsvítit, ale zachytil její ruku, vzal ji do náruče a přitiskl svá ústa na její měkké rty. Pohovka byla jen několik kroků od dveří. Ucítila na sobě celou jeho váhu. Vnímala to jako vnuknutí osudu. Tlak tvrdých teplých svalů po celé délce svého těla pociťovala jako nejskvělejší dosavadní zážitek. Blůzička i podprsenka někam zapadly a jeho ruce, potom i ústa, prozkoumávaly jemnost její teplé pokožky. Když pak ucítila jeho ruku na svých nahých nohách, třásla se po celém těle. Zjistila, že se i on celý chvěje, jako. kdyby byl něčím elektrizovaný. Šeptal něco, čemu nerozuměla. Asi to nebylo

STATEČNÁ DÍVKA

89

nic důležitého, protože zakrátko zažila něco, co bylo nejen nové a vzrušující, ale i děsivé. Snažila se protestovat, ale bylo už pozdě. Jazykem vnikl do jejích úst a jeho tělo náhle proniklo do jejího nejtajnějšího místa. Lahodný pocit vystřídala tvrdá žádost, když si rukou k sobě přitiskl její hýždě. Zasténala při překonávání poslední jemné bariéry. Úplně ztratil nad sebou kontrolu. Snažil se jen dosáhnout uspokojení, poháněn dlouhou abstinencí a množstvím vypitého piva. Cítil, jak se mu pocit tělesné rozkoše rozlévá jako horká vlna po celém těle. Byl to déšť, který po dlouhé době sucha opět dopadal na rozežhavenou suchou půdu. Když zase získal vládu nad svým tělem, cítil, jak se Sara snaží dostat ze sevření jeho těla. Zvedl hlavu. Nemohl ji v přítmí vidět, ale když se dotkl její tváře, byla celá vlhká. „Prosím,“ zavzlykala a odtlačovala se od jeho hrudi. Byl šokován svým vlastním selháním. Nechtěl hned napoprvé zajít tak daleko. Teď už bylo pozdě. Vstal a začal si oblékat kalhoty. „Rozsvítím,“ navrhl. „Ne!“ Postavila se. „Ne,“ zopakovala rozhodněji. „Nerozsvěcujte, prosím.“ „Proč ne?“ přiblížil se k ní. „Pomilovali jsme se. Co je na tom strašného?“ Celá se třásla. „Jděte, prosím,“ zašeptala. „Saro…“ „Prosím!“ Šepot se změnil ve vzlykot. „Děvče z malého města se svými předsudky,“ zamumlal. „Myslíte, že se teď dostanete do pekla, když jste se vyspala s mužem, za kterého nejste provdaná?“ Neodpověděla. „To snad nemůže být pravda!“ vykřikl zlostně. „Přece nejsem první, kdo –“ Zarazil se, protože si vzpomněl na tu

STATEČNÁ DÍVKA

90

malou překážku, kterou musel překonat. „Jsem první,“ řekl. „Je to tak, Saro?“ „Jděte už, prosím,“ žádala jej opět v slzách. Zhluboka se nadechl. „Používáte nějakou antikoncepci?“ „Na co?“ „To je krásný!“ vybuchnul vztekle. „To je opravdu nádherný!“ Začal něco blábolit o tom, že nechce děti, že u soudu dokáže, že jej přijala dobrovolně… Ještě štěstí, že ho vůbec nevnímala. Proč si myslí, že každá žena je kdykoli připravená na sex? Je to názor mužů z velkých měst? Jsou oni taky vždycky připravení? „Nebojte se,“ procedila mezi zuby. „Slibuju vám, že to nebude mít pro vás žádné nepříjemné následky. Ale teď už odejděte.“ Stál u otevřených dveří. „Nechtěl jsem vám ublížit.“ Trpce se zasmála. „Můj celý život byla řada tvrdých ran osudu. Proč by to teď mělo být jinak?“ Zavřela za ním dveře a slyšitelně je zamkla. Když stál na verandě a přemýšlel, co by teď měl udělat, přijelo před dům auto. Z okénka se vyklonil Tony. „Je Sara v pořádku?“ „Jo, je v pohodě,“ zalhal Jared a šel ke svému jaguaru. „Jedeme domů! Potřeboval bych panáka. Byl to opravdu zatraceně dlouhý den.“ „Budeš si asi muset dát těch panáků víc,“ odpověděl Tony. „Nevěřil bys, co provedla Max na letišti.“ Ale ano, teď už uvěří všemu. Celý ten večer se vyvíjel od špatného k horšímu. O tom teď Tonymu nebude vykládat. V současné době hrají v jeho životě důležitou úlohu dvě ženy a on si nedovede poradit ani s jednou z nich. Už aby ta šaráda skončila.

STATEČNÁ DÍVKA

91

OSMÁ KAPITOLA Sara nemohla vůbec usnout. Osprchovala se a vzala si čisté prádlo. Potom se posadila před zrcadlo a dlouho se dívala na tu padlou dívku. Dědeček by se za ni určitě styděl, stejně tak i její otec. Nevychovávali ji proto, aby ignorovala všechna základní pravidla morálky. Nevěděla co dál. Slyšela, že existují nějaké postkoitální prášky, ale musela by jít za lékařem, se kterým se znala. Každý v městě by věděl, co se stalo. Ostuda, která by ji čekala, převažovala očekávané riziko. Ale co jestli opravdu otěhotní? Byla teprve na počátku svého menstruálního cyklu. Jaká je v tomto případě pravděpodobnost? Někdy mívá nepravidelné měsíčky, mohlo by to hrát nějakou roli? Jared zatím ani nezavolal. Měla by se mu svěřit se svými obavami? Proč mu ještě předtím neřekla, že je panna? Domnívala se, že i on sám předpokládal, že u ní v domě dojde jenom na mazlení. Proč ani trochu neprotestovala? Bylo to tak krásné ležet mu v náručí a vědět, že po ní touží. Nikdo zatím Saru opravdu nechtěl. Dědeček ji opatroval jako oko v hlavě. Když se s matkou vrátily ze zámoří, lékaři byli především zvědavi, jestli přežije. Organizace, která sponzorovala jejich zahraniční pobyt, se zachovala velice pěkně. Vzhledem k vážnému poranění mozku zajistila pro Saru speciální leteckou přepravu do Texasu. Lidé, kteří o všem věděli, si nikdy nedělali legraci z toho, že se nepřiměřeně obléká, nebo že zapomíná věci,

STATEČNÁ DÍVKA

92

které právě poznala. Měla taky potíže s tím, rozpomenout se vůbec na svoji minulost. Lékaři však poznali, že je velice bystrá, a doufali, že tím vše časem vykompenzuje. Teď si ale tím nebyla zcela jistá. Sebe sama ujišťovala, že se snad nic nestane. Neměla žádné potěšení z toho, co Jared udělal. Neznamená to, že nemůže otěhotnět? Měla o tom víc číst, knihy měla k dispozici. Věděla toho zatím málo o svém vlastním těle a o fyzické lásce mezi mužem a ženou. Teď už alespoň věděla, o čem si ženy mezi sebou někdy šeptají. Sex je potěšením hlavně pro muže, ženy jsou určeny k tomu, aby měly děti. Nyní, když znala pravdu, už by to znovu nechtěla prožít. Ulehla na lůžko. Poprvé po mnoha létech, ji nepřepadaly žádné noční můry. Jared se celý den cítil velice provinile. Šokovala ho skutečnost, že ztratil schopnost sebeovládání. Taky upřímně litoval všeho, co potom řekl Saře. Měla mu ale říct, že nemá žádné zkušenosti s muži. Většina žen dobře ví, jak se v takových choulostivých situacích zachovat. Kdyby byl věděl, že Sara je panna, byl by se podle toho zařídil. Chladně se zasmál. Neměl během těch několika elektrizujících minut na pohovce úplně ztratit hlavu. Když on ji ale v té chvíli chtěl tak mocně, že si nedovedl pomoct. Tony se zatím nijak nevyjádřil, ani se na nic nezeptal, jenom Jareda podezřívavě pozoroval. Jared věděl, jakou náklonnost Tony chová k Saře a že i ona má Tonyho ráda. „Jsi. celý nesvůj,“ poznamenal Tony při večeři. „A to jsem ti ještě ani neřekl, co vyvedla Max na letišti.“ Jared nervózně pokynul hlavou, ale neřekl nic. „Max neodletěla.“ „Cože?!“ „Je nahoře v ložnici.“ „Řekl jsem ti, abys ji odvezl na letiště!“

STATEČNÁ DÍVKA

93

„To jsem taky udělal,“ odpověděl Tony krátce. „Po tom, co jsem ji osobně dovedl k letadlu jsem nemohl předpokládat, že neodcestuje.“ Jared téměř explodoval. Ještě než stačil cokoli říct, Max, v šedém kalhotovém kostýmu, vešla do jídelny. „Už je večeře?“ zeptala se. „Mám hlad.“ „Řekl jsem ti, abys odletěla,“ vystřelil na ni Jared. „Věděla jsem, že to nemyslíš doopravdy,“ odpověděla sebevědomě. „Vzpomeň si, kolikrát už jsi mě vyhodil a druhý den jsi mě zval s omluvou zpět. Ušetřila jsem ti všechny ty kroky mezi tím.“ V tom měla pravdu a Jared to zatraceně dobře věděl. Obsloužila se sama moučníkem a kávou. Nikdo u stolu už nepromluvil. Jared nebyl pijan. Jen zřídkakdy se dotkl alkoholu. Ale vzpomínka na to, co udělal Saře, ho zastihla s lahví whisky. Bylo teprve počínající odpoledne, ale Jared už byl značně podroušený. Max ho zastihla v pracovně a jeho stav ji překvapil. Snadno uhodla, že něco se muselo stát. Takhle nepil od smrti své dcery. „Tobě se přihodilo něco nepříjemného, že? Povídej,“ vybídla ho. Podíval se na ni. „S tím si poradím sám.“ „S čím?“ naléhala s našpulenými rty. Dobře ho za ta léta znala. „Je mi jasné, že se to týká té holky. Viděla jsem jakými obdivnými pohledy sledovala každé tvé hnutí. A jaké svádivé oblečení nosí. Dělá všechno, aby ti dala najevo, jak by byla se vším svolná. Až na to, že to nemá přímo napsané na čele. Tomu by neodolal žádný chlap.“ Trochu tím snížila Jaredův pocit viny. Max má pravdu. Je to Sařina vina. On je tím svedeným a ne naopak. Alkohol mu pomohl najít pravdu.

STATEČNÁ DÍVKA

94

Viděla, jak jeho mozek překotně pracuje. „A teď máš zřejmě strach z následků.“ I když neodpověděl, bylo jí to jasné. „Neboj se. Vezmu celou věc do svých rukou. Ty se teď postarej hlavně o sebe a nech to na mně.“ „Neubližuj jí,“ zaznělo od něj jako vzpomínka. „To zní jako vtip. Nemám k tomu žádný důvod.“ „Dobře.“ Jared se namáhavě zvedl a šel najít Tonyho. Spadl mu kámen ze srdce. Všechno bude zase v pořádku. Když Tony zjistil, že jeho šéf má v hlavě, dával pozor, aby mu ničím nepřipomněl Saru. V pondělí ráno se Sara vrátila zpět do svého zaměstnání. Cítila se provinile, jako kdyby vše, co se stalo, měla vepsáno ve tváři. „Nepodařený víkend?“ uvítala ji Dee. „To se čas od času přihodí snad každému z nás.“ „Byla jsem na barbecue u Parksových,“ odpověděla. „Jídlo bylo vynikající.“ Dee se zazubila. „A co Harley? Taky se mu to líbilo?“ „Sotva se začalo tančit, odvolal Harleye jeho šéf kvůli nějakému důležitému úkolu,“ řekla Sara smutně. Kdyby je byl Cy nerozdělil, určitě by ji Harley ochránil. „Hm - hm,“ zamumlala Dee. Něco v její reakci bylo Saře podezřelé. Podívala se na svoji zaměstnavatelku. „Cože?“ „Víš o tom, že Jared a Cy Parks vyrůstali spolu ve stejném městě?“ Sara upustila sešívačku, kterou držela v ruce a prudkým pohybem ji zase zvedla. „Jak to víš?“ „Můj bratranec pro Cye pracuje. Zná všechny drby z jeho ranče. Ano, Cy i Jared pocházejí ze stejného místa v Montanně.“ Přestala třídit použité knihy, určené k dalšímu

STATEČNÁ DÍVKA

95

prodeji. „To Jared požádal Cye, aby Harleye odvolal ze zábavy,“ dodala. Sara měla docela ráda Cye Parkse, ale jen doteď. Omluvou snad mohlo být, že nemohl tušit, na jaké tragedii se podílí. Pravděpodobně se domníval, že to Jared myslí se Sarou vážně, ale podle Max se nikdy o žádnou ženu opravdu vážně nezajímal. Zejména, když už ji získal. „Harley z toho šílel,“ pokračovala Dee. „Byl skoro rozhodnutý opustit zaměstnání u Cye. Řekl, že jsi jako jehňátko, vydané na pospas vlkovi.“ „Jared se zachoval naopak jako pravý džentlmen,“ lhala Sara, a zdálo se, že to vyznělo přesvědčivě. Dee ji chvíli pozorovala a potom si viditelně oddychla. „Díkybohu. Už jsem se bála… bylo to ode mě směšné. Teď musím skočit do banky pro nějaké drobné do pokladny. Nechceš přinést kávu a koblihu?“ „Když budeš tak hodná – ale černou, bez cukru a šlehačky.“ „To je mi novinka. Jsi si jistá?“ „Musím trošku shodit.“ Dee se zasmála. „Když jinak nedáš.“ Po odchodu Dee měla Sara pocit, jako kdyby se svět kolem ní zhroutil. Dolehla na ni krize, srovnatelná jen s tím, co zažila v dávné minulosti. Ale ona to přežije. O několik minut později zaparkoval před obchodem pick up z Jaredova ranče. Vešla Max, sebevědomá a arogantní. „Posílá mě Jared,“ řekla úsečně a podala Saře obálku. „Je to šek na deset tisíc dolarů. Nerad by měl nějaké komplikace v souvislosti s tou událostí sobotní noci.“ Ukázala hlavou na obálku. „Je to dost na to, abyste si dala pomoct. A pokud by k tomu nedošlo, je to i dost pro začátek příštího života. Jared by ale nechtěl být v budoucnosti do něčeho zatahovaný.“ „Nebude. Tím si může být jistý…“ Na Saru šly mrákoty.

STATEČNÁ DÍVKA

96

„Jared se tady skrývá před třemi ilegálními zločinci, vyslanými z Jižní Ameriky, aby jej unesli a žádali za něj výkupné,“ pokračovala Max. „Výkupné?“ Vytáhla z aktovky časopis. Byl to finanční magazín. Na titulní stránce byla fotografie Jareda Camerona. V článku uvnitř bylo uvedeno, že …po přestřelce u jihoamerického ropovodu se hlavním cílem teroristů stal naftový magnát… „Můžete si to nechat,“ řekla Max, „abyste na něj měla nějakou památku.“ „Proč se usadil právě tady?“ zeptala se Sara nepřítomně. „Protože někteří z týmu jeho ochránců, kteří pomáhali likvidovat původní teroristickou skupinu, která se snažila zničit ropovod, žijí tady v této oblasti,“ odpověděla. „Jenomže ti, kteří to přežili, se nechtějí tak snadno vzdát svých cílů. Vědí dobře, že kdyby se jim podařilo zajmout Jareda, vydělali by na jeho výkupném víc, než ztratili při útoku na ropovod. Požadují miliony a vyslali najaté žoldáky, aby Jareda zajali. Naštěstí jej v současné době hledají někde poblíž Victorie.“ „Takže je tady v bezpečí?“ zeptala se Sara. „Ano, je. Jeho hlavní stan je v Oklahomě, ale má další sídlo v Montanně a několik domů různě po světě. Je mnohonásobný milionář. Teroristi vědí, že jeho organizace za něj zaplatí jakoukoli částku, aby jej dostala zpět. Je to finanční genius.“ Přimhouřila oči v posměšném úšklebku. „Trošku velké sousto pro malou prodavačku knih na texaském venkově, že?“ Sara nebyla schopná skrýt muka, která zažívala. Výraz tváře krásné ženy náhle ztvrdl. „Je třeba, abyste si uvědomila, že je to muž velkého byznysu. Pokud otěhotníte, bude lépe si nechat udělat potrat. Nikdy nevíte, co by to mohlo znamenat pro vaši reputaci.“

STATEČNÁ DÍVKA

97

Sara neodpověděla. Nemohla. Jen tupě zírala. Max pokrčila rameny. „Varovala jsem vás.“ Ještě ve dveřích se zastavila. „Nemusíte se tvářit tak tragicky. Ženy bojují o místo v jeho posteli už řadu let. A neříkejte, že se vám to nelíbilo…?“ „Raději zůstanu sama po celý zbytek svého života, než abych to prožívala ještě jednou,“ zavzlykala. Max se zamračila. „Kolik vám je vlastně let?“ Sara polkla. „Devatenáct.“ Max cítila, jak se jí hrne krev do tváří. Byla si jistá, že Jared nevěděl, jak je tohle děcko staré. Určitě by se jí ani nedotkl. „To je mi líto,“ řekla. „To je mi opravdu líto.“ Otočila se a vyšla ven. Sara si osušila slzy a vrátila se ke své práci. Domnívala se, že Jared se sem přestěhoval natrvalo, protože tady kdysi žil jeho dědeček. A když ji líbal a dal jí najevo, že ji chce, myslela si, že je to navěky. V obou případech se mýlila. Je to multimilionář, který se tady skrývá před teroristy, a po ní zatoužil jen proto, že byla právě po ruce. Zřejmě ještě zdaleka nedospěla. Jared si všiml, že Max byla po návratu od Sary nezvykle tichá. „Co je?“ zeptal se. „Věděl jsi, že je jí teprve devatenáct?“ Ta zpráva jej tak hluboce zasáhla, že si musel sednout. „Být k ní laskavý asi nepostačí. Co když tě zažaluje – přijdeš o miliony!“ přisadila si ještě Max. Jared ale nemyslel na peníze. Vzpomněl si, jak se tehdy v noci chvěla v jeho náruči. Devatenáctileté děcko, a panna! „Kdy jedeme do Cancúnu?“ zeptala se Max, aby jej přivedla na jiné myšlenky. „Ještě jsem o tom nepřemýšlel.“

STATEČNÁ DÍVKA

98

„Pár dní dovolené na pláži by ti jen prospělo.“ „Proč chceš právě do Cancúnu?“ Chvilku váhala s odpovědí. „Jsou tam nádherné pláže a v okolí lze navštívit ruiny mayských památek. A abych byla upřímná, je tam jedna farmakologická společnost, která by chtěla investovat do naší korporace.“ „Jak se jmenuje?“ „Má takové dlouhé jméno, ale je známá jako Recoquistar.“ „Kdy jsi s nimi mluvila?“ „Minulý týden. Proč?“ „Policie právě zatkla tři teroristy, kteří byli na cestě zrovna tam, a ty se ptáš proč?“ odpověděl naštvaně. „Snad nemyslíš…!“ „Byly to členové gangu pašeráků drog,“ řekl energicky. „Kdybys mě o svých záměrech informovala, byl bych ti to řekl. Ale tebe zajímají jen obchody.“ „Nikdy neuškodí vydělat nějaké dolary,“ hájila se. „Nikdy neuškodí vyhodit někoho z práce. Měla by sis hledat jiné místo.“ „To nemyslíš vážně,“ rozesmála se. „Za pár dní mě budeš volat zpět.“ Vypadal naprosto rozhodnutý. „Tentokrát ne. Natropila jsi už dost škody.“ „Já?“ zvolala rozčileně. „Já ti škodím? Jak potom nazveš svedení devatenáctileté nevinné dívky?“ Ani si nevšimla, že její poslední slova musel zaslechnout i Tony, který stál zaražený ve dveřích. Jared ho ale zaznamenal hned. Tony šel rovnou k němu. „Je to pravda?“ Jared nebyl schopen odpovědět. „Chudák holka,“ řekl Tony chladně. „Nikdy nikomu neublížila a teď, po tragedii, kterou prožila v minulosti, přijdeš ty, abys přibil poslední hřebík do její rakve?“ „Co myslíš tou tragedií v minulosti?“ zeptal se Jared.

STATEČNÁ DÍVKA

99

Tony neodpověděl. Vypadal mnohem nebezpečněji, než jak ho Jared kdy viděl. „Nikdy ti to neřeknu. V okamžiku, kdy bych toto rozhodnutí změnil, nebudu už pro tebe pracovat.“ Otočil se a odešel do kuchyně. Max těžce polkla. „Vypadá to, že budeš mít dost času, aby ses poradil se svým svědomím.“ Zastavila se ještě v kuchyni, aby požádala Tonyho o odvoz na letiště. Jared se vrátil do své pracovny a přibouchl za sebou dveře. Nikdy se necítil tak hanebně. Příští ráno, když Sara přicházela do zaměstnání, všimla si cizí otlučené dodávky, parkující před obchodem. Neviděla v ní ale žádné lidi. Možná, že měla nějakou poruchu a majitel ji tam nechal, než sežene opravu nebo odtah. Vešla do prodejny. „Zdravím tě, Dee.“ Dee se usmála. „Já tebe taky. Odcházím do banky. Chceš kávu?“ „Miluju ji.“ „Přinesu ti i koblihu.“ Ve dveřích se zastavila. „Ta stará dodávka tam stojí pořád.“ „Asi má nějakou poruchu.“ „Divím se, že někdo má odvahu s tím ještě jezdit. Budu hned nazpátek.“ „Dobře.“ Po chvíli do obchodu vešli tři muži. Na první pohled vzbudili její podezření. Jeden z nich obešel regály s knihami a nakoukl do otevřené kanceláře Dee. Všichni tři měli na sobě džínsy a trička a měli nápadné svaly. Sara byla v obchodě sama a neměla šanci postavit se jednomu z nich, natož proti všem třem, přestože absolvovala kurz sebeobrany. Jedinou její zbraní byl kapesní nožík. V nejhorším případě by mohla křičet, ale byla otázka, jestli by ji vůbec někdo slyšel. Ti tři muži byli evidentně cizinci. Možná že to byli ti samí, co byli zadržení ve Victorii a propuštění na kauci. Zřejmě

STATEČNÁ DÍVKA

100

jdou po Jaredovi. Asi sledovali Max a ta je zavedla sem. Jestli už o ní věděli, mohli usoudit, že by bylo mnohem jednodušší unést ji a žádat o výkupné Jareda. Předstírala, že nemá ponětí, kdo by ti lidé mohli být a přemýšlela co dělat. Asi jsem paranoidní, řekla si. Mohou to být turisti, nebo pomocní dělníci z nějakého ranče, kteří si chtějí koupit něco ke čtení. Proč ale prohlédli celý obchod včetně kanceláře Dee, aby se ujistili, že je tady úplně sama. Hned však poznala, že to opravdu žádní turisti nejsou. Obklopili ji a stáli kolem jako stráž. „Půjdeš s námi,“ řekl jeden z nich anglicky. Cizí přízvuk dokazoval, že je to cizinec. „Viděli jsme vás s jeho právničkou a víme, že patříte ke Cameronovi. Zaplatí za vás.“ „Nikomu nepatřím. Raději zemřu, než abych šla s vámi!“ Jako důkaz, že myslí svá slova doopravdy, vrazila si nožík do místa, kde měla jizvu po operaci apendixu. „Au!“ zakřičela, protože to opravdu bolelo. Padla na zem a na šatech se jí objevila krev. Vzdychla a zadržela dech. Muži váhali. Naplánované to měli dobře, ale nepočítali s tím, že rukojmí spáchá sebevraždu. Během chvíle, kdy se rozmýšleli co dělat dál, vešel do obchodu Harley. U boku mu visel velký šestiranný revolver, který nosil vždy, když pracoval venku – na obranu proti chřestýšům. Tentokrát se muži nerozmýšleli a okamžitě utekli do své dodávky. Harley tomu nerozuměl, domníval se nejprve, že Saru přepadli zloději. Ležela na zemi a sotva popadala dech. „Podařilo se mi je oklamat. Zavolej okamžitě záchranku!“ Vytáhl mobil a vymačkal 911. Požádal o ambulanci a udal adresu. Přitiskl ruku na ránu, aby zastavil krvácení, druhou rukou zastrčil mobil do kapsy. „Budeš v pořádku, Saro,“ utěšoval ji. „Ty chlapy, co tohle udělali, by měli zastřelit. Musím je zadržet.“

STATEČNÁ DÍVKA

101

„To zranění jsem si způsobila sama, chtěli mě unést. Byli přesvědčení, že Cameron za mě zaplatí vysoké výkupné.“ „Jak na to přišli?“ „Sledovali zřejmě Max, která mě včera navštívila. Možná, že mají taky nějaké zařízení na odposlech hovorů. Ona mi tady včera o Jaredovi všechno řekla. Podívej se do toho časopisu na pultu,“ řekla, „a uvidíš.“ Dee dorazila do obchodu ve stejnou dobu jako záchranáři. „Ach, můj bože!“ vykřikla. „Saro!“ „V té kryté dodávce byli tři muži, chtěli mě unést.“ Když záchranáři nakládali Saru na nosítka, obrátil se Harley k Dee, „pojedu s ní a vy zatím zavolejte Cashe Griera.“ „Udělám to hned.“ Zvedla telefon a zvolila příslušný kód. „Budu v pořádku, čestně. Otevřela jsem si jen pooperační jizvu,“ ujišťovala Sara Harleye. Neřekl na to nic. Měl o ní příliš velký strach. Zranění skutečně nebylo tak zlé. Doktor Coltrain ránu zašil při lokální anestezii. „Ti chlapi byli tři, nápadní svalovci, neměli ale španělský přízvuk. Spíš mi připadalo, že jsou odněkud z Afriky,“ šeptala Sara. „Proč po vás šli?“ „Chtěli mě unést a získat výkupné.“ „Cožpak vy máte nějaký velký majetek?“ divil se lékař. „Sledovali právničku Jareda Camerona, která za mnou přišla do obchodu, a zřejmě se domnívali, že je mezi mnou a jím nějaká spojitost, které by mohli využít. A Jared Cameron je velmi bohatý. Je o něm článek v jednom finančním magazínu, i s fotografií. On se tady u nás skrývá před jihoamerickými teroristy, kteří mu chtěli zničit ropovod.“

STATEČNÁ DÍVKA

102

„Jak vzrušující bydlet v Jacobsvillu,“ řekl lékař. „Když jsem byl malý, toto místo bylo na periferii světa. Nic se tu nedělo.“ „Snad utečou hodně daleko, anebo je pochytají a vše se zase vrátí do normálních kolejí,“ dodala Sara. Sara ještě seděla na vyšetřovacím stole, když do ordinace vešel Cash Grier. „Dee mi říkala, že vás ve vašem obchodě přepadli tři muži. Máme taky zprávu, že včera kolem poledne utekli podobní tři muži z věznice ve Victorii. Podle tamějšího šéfa policie se jedná o Araby.“ „Ano,“ přisvědčila. „Zřejmě byli ukrytí ve staré kryté dodávce. Sledovali právničku pana Camerona, která za mnou přijela. Asi se domnívali, že já jsem pro pana Camerona nějak důležitá. Jaký to žert!“ Nesmál se. „Říkali vám něco?“ „Jenom to, že Jared Cameron za mě bohatě zaplatí a chtěli mě unést.“ „Zranil vás jeden z nich?“ „Vy tomu nebudete věřit,“ obávala se Sara. „Zkuste to.“ „Udělala jsem si to sama, abych se vyhnula tomu únosu. Ostatně, stejně nevím, jak by to asi dopadlo, kdyby tam nepřišel Harley se svojí pětačtyřicítkou.“ „Jste mistrem v improvizaci,“ řekl Cash s respektem. „Byla to moje jediná šance. Sama proti třem bych nic nesvedla.“ „Pořádně jste je vystrašila.“ Zazubila se. „Chcete mě najmout k policii?“ Cashovo rádio, které měl zavěšené na rameni, zapípalo. „Grier.“ „Dostali jsme je,“ hlásil jeho zástupce Judd Dunn.

STATEČNÁ DÍVKA

103

„Díkybohu.“ Cash Grier se s vážnou tváří obrátil k Saře. „Mám obavu, že máme taky jeden zákon proti pokusu o sebevraždu.“ „Už nikdy se o nic podobného nepokusím, slibuju,“ řekla se stejně vážnou tváří Sara. Oba se rozesmáli a Cash odešel. Harley přistoupil k Saře a vzal ji za ruku. „Je to úleva vidět tě zase relativně v pořádku,“ řekl laskavě. Nebyl ale jediným člověkem, kterému se ulevilo. Na chodbě kliniky bylo slyšet nějaký hluk. O vteřinu později vstoupil Tanečník Tony.

STATEČNÁ DÍVKA

104

DEVÁTÁ KAPITOLA Tony se chvíli díval na Harieye, který jemně svíral Sařinu ruku ve své. „Slyšel jsem, že ti tři zabijáci šli po vás,“ pronesl starostlivým hlasem. „Předpokládám, že vás našli tak, že sledovali Max.“ „Myslím, že ano,“ připustila Sara. „Ale jak přišli na ni?“ zeptala se. „Na webových stránkách lze nalézt všechny lidi, kteří pracují pro naši korporaci,“ vysvětlil Tony. „Zřejmě ti naši rádoby únosci vědí, jak zacházet s počítačem. Dnešní teroristi jsou často vyzbrojení těmi nejmodernějšími technickými vymoženostmi.“ „Ublížili vám?“ zeptal se, když uviděl její zakrvavené šaty. „Nic mi neudělali. Zranila jsem se sama, abych je odradila od jejich úmyslu mě unést. Předstírala jsem mrtvou, a když je vystrašil tady Harley svojí pětačtyřicítkou, utekli. Šéf Grier mi řekl, že jeho lidi už je chytili a zavřeli do vězení.“ Tony se podíval na Harleye. „Vypadáte tak trochu jako pistolník.“ Ten se jen zasmál. „Nemám žádné zkušenosti se střelbou na pohybující se cíle. Škoda rány.“ „Je to opravdu tak?“ zajímala se Sara, ale než mohl Harley odpovědět, vrátil k Sařině lůžku doktor Coltrain, a když viděl, že není sama, zdvihl varovně obočí.

STATEČNÁ DÍVKA

105

„Tohle je Tony Danzetta,“ představila ho Sara lékaři. „Pracuje pro pana Camerona.“ Coltrain a Tony se navzájem pozdravili pokynutím hlavy. Harley se podíval na hodinky. „Zatraceně, Saro, já vlastně jedu pro novou bombu propanbutanu a tady u tebe jsem se zastavil jen na minutku, abych tě pozdravil. Musím už běžet.“ „Mohl bys zavolat Dee a říct jí, že se objevím, jakmile mě doktor Coltrain propustí?“ „S tím nepočítejte!“ zaprotestoval lékař. „Odtud pojedete pěkně domů a zůstanete v posteli nejméně další dva dny. Začnete brát antibiotika, aby se rána nezanítila.“ Po krátkém zaváhání dodal: „Nemůže zůstat sama. Jednak váš stav stále ještě vyžaduje péči a také si nemůžete být jistá, zda vás ti lotři znovu nenavštíví. Pro ně by určitě nebyl problém vás vysledovat.“ „Šéf Grier říkal, že ty únosce už polapili a zavřeli,“ informovala i doktora. „Zůstává tedy pořád ještě ten požadavek zdravotní péče,“ trval na svém doktor. „Nebude sama,“ řekl Tony tiše. „Vezmu ji domů a vyzvednu pro ni léky na recept. Budu se o ni starat, dokud se úplně neuzdraví.“ „Ale váš bos…“ namítla Sara. „Opustil jsem místo u něho,“ skočil jí do řeči Tony. „Pokud chytili ty únosce, kteří jdou vlastně po něm, nebude mě už potřebovat. A bude – li chtít bodyguarda, najme si někoho jiného. Je na to bohatý dost.“ Sara vycítila, že mezi Tonym a Jaredem k něčemu došlo. Byla si téměř jistá, že to bylo kvůli ní. Zarděla se až ke kořínkům vlasů při představě, co se asi Tony o ní od Max dozvěděl. Doktor Coltrain si jejího zardění i sevření Tonyho rtů všiml a snadno se domyslel, co se asi stalo.

STATEČNÁ DÍVKA

106

„Pane Danzetto, potřebuju ještě udělat jedno závěrečné vyšetření, než Saru propustím. Odešel byste laskavě? A ty taky, Harleyi.“ „Už jdu. Měj se hezky, Saro,“ usmál se Harley. „Budu dělat, co je v mých silách. Děkuju za všechno, co jsi pro mě udělal.“ „Není zač. Ahoj.“ „Budu na chodbě,“ dodal Tony a připojil se k Harleyovi. Doktor Coltrain nejprve zavřel dobře dveře a potom se mlčky zadíval na Saru. „Nemusíte mi nic říkat. Dovedu číst z tváří. Co můžu pro vás udělat?“ „Nejsem schopná zabít ani mravence, natož…“ Uhodl, co se v její duši asi děje. Zamračil se. „Kdo vás požádal, abyste to udělala?“ Vytáhla obálku se šekem z kapsy, podala mu ji a pokynem hlavy naznačila, aby ji otevřel. Tony, který stál hned za dveřmi, slyšel doktorovo hlasité zaklení. Otevřel dveře a vřítil se přes odpor lékaře dovnitř. „Cože?“ Coltrain, rudý stejně jako jeho vlasy, mu podal obálku. Tony zaklel stejně jako doktor. „V přestřelce v Africe skoro přišla o život a teď ještě tohle,“ zaburácel. Sara i doktor na něho vyjeveně zírali. Tony si odkašlal a podíval se na Saru. „Vy už si na mě nepamatujete, že?“ Zavrtěla hlavou a pocítila opět ten smutek nad tím, že si ze své minulosti nic nevybavuje. Tony přistoupil blíž k Saře. „Byl jsem jedním z těch amerických profesionálů, kteří byli povoláni, aby pomohli nastolit právoplatně zvolenou vládu v provincii, kde vaši rodiče pracovali v misii,“ řekl tiše. „Právě jsme přijeli do města, kam jsme pronásledovali povstalce, kteří zabili dva naše muže. Viděli jsme výbuch a našli jsme vás i vaše rodiče.“

STATEČNÁ DÍVKA

107

Dívala se na Tonyho a snažila se upamatovat se alespoň na něco. „Ano, byli tam nějací Američani… pohřbívali mého otce,“ řekla chraptivým hlasem. „Jeden z nich mě odnesl do auta a potom mě i s mojí matkou odvezl na nějaké bezpečnější místo.“ „To jsem byl já, Saro.“ Smutně se usmála. Nepoznala ho. Nebyla schopná vzpomenout si na svoji minulost. „Mám potíže zejména s dlouhodobou pamětí. Zapomněla jsem jména, tváře, neumím ani posoudit, jaké barvy se k sobě hodí…“ „Přesto jste velice bystrá,“ poznamenal Tony. „To znamená, že operační paměť vám funguje výborně.“ Doktor Coltrain zhluboka vzdychl. „Stejně je ten svět strašně malý, že?“ Tony přisvědčil. „Cy Parks byl v druhé skupině mých kamarádů v boji. Vydal se sám ke kulometnému hnízdu a zneškodnil je. Jeden z mužů, který při tom byl zabit, měl na svědomí výbuch na misii, při které přišel o život váš otec a vy jste byla těžce zraněná.“ Sara byla jako očarovaná. „To jsem netušila.“ „Nakonec, nic špatného jste tím nezpůsobila,“ řekl Tony. Potom se obrátil k doktoru Coltrainovi, „kdy můžete zjistit, zda je těhotná?“ Sara zalapala po dechu. „Během několika týdnů,“ odpověděl lékař. „Abych byl konkrétní, tak asi za tři týdny. Teď odeberu krev, ale to ještě neznamená, že i potom dostaneme naprosto spolehlivou odpověď. Měl byste zastřelit toho vašeho prokletého šéfa.“ „Upřímně řečeno, nutkání bych měl,“ řekl Tony nakvašeně. „Ale teď už je pozdě. Co se stalo, nelze odestát. V každém případě se o Saru postarám.“ Saře vyhrkly slzy a nebyly k zastavení. Tony ji k sobě přitiskl a držel ji, dokud plakala.

STATEČNÁ DÍVKA

108

„No tak…“ utěšoval ji laskavě, „…všechno bude zase v pořádku.“ Coltrain poklepal Tonymu na rameno. „Napíšu vám recept na antibiotika a taky něco proti bolesti. Dbejte, aby léky užívala pravidelně.“ „Můžete se spolehnout,“ ujistil ho Tony. Sara se cítila jako v pohádce. Tony byl úžasný. Uklidil byt, udělal pořádek v kuchyni a uvařil oběd. Postaral se, aby pravidelně brala léky, a vypral prádlo. Potom zavolal Dee a informoval ji o Sařině stavu i o svém úmyslu se o ni postarat. Sara byla zděšená, když jí o tom pozdě večer vyprávěl. „Vy jste jí řekl, že tady u mě zůstanete?“ Zamračil se. „Dee mě určitě nebude z něčeho nekalého podezřívat.“ „Nic takového mi ani na mysl nepřišlo.“ Měla na sobě dvoudílné pyžamo. Tony ji přitáhl přikrývku až po bradu a přisedl si k ní na okraj postele. „Chtěl bych vám něco vyprávět.“ Z jeho očí vyzařoval smutek. „Měl jsem sestru, která byla o tři roky mladší než já. Otec byl alkoholik a hodně nás bil, matka byla už dlouho mrtvá. Když nás otci odebrali, stěhovali jsme se z jednoho dětského útulku do druhého. V jednom domově žil taky starší chlapec, kterému se moje sestra velice líbila. Varoval jsem ho, že sestra je ještě malá, ale tu těšilo, že existuje někdo, kdo má o ni zájem. Bylo jí v té době čtrnáct.“ Tony se zhluboka nedechl a zadíval se na podlahu. „Krátce a dobře, ten kluk ji přivedl do jiného stavu. Styděla se, bála se, nevěděla co dělat. Její svůdce jí pohrozil, že nepožádá – li o potrat, udělá jí ze života peklo.“ „Odporný chlápek,“ zamumlala. „Ze studu se bála svěřit se svým pěstounům a současně nechtěla ze strachu ze svého partnera přivést dítě na svět. Já

STATEČNÁ DÍVKA

109

sám jsem byl přemístěn do jiného domova, takže jsem jí nemohl nijak pomoct. Jedné noci, když už všichni spali, odešla a odpoledne ji vyplavila voda na břeh řeky.“ „Ach, Tony,“ dotkla se jeho ruky, „to je mi tak strašně líto.“ I jemu smutek zkřivil obličej. „Byla tím jediným, co jsem měl.“ Vsunula ruku do jeho velké dlaně a usmála se na něho. „Teď jsem já vaše rodina,“ řekla. „A vy jste můj veliký bratr.“ „To myslíte doopravdy?“ „Doopravdy!“ „Jsme podivnou rodinou, je-li její částí i Jared.“ „V okamžiku, kdy mi Max předala od něho šek, stal se pro mě cizincem. Už ho do naší rodiny nepustíme!“ rozhodla Sara. Nechtělo se mu věřit, že tak rychle na Jareda zanevřela. Byla ovšem pravda, že ji hluboce ranil. Tony se na Saru usmál a řekl: „S tím rád souhlasím.“ Pustil její ruku ze své a vstal. „Teď ale už musíte spát. Doufám, že vám budu lepší rodinou než můj bývalý zaměstnavatel.“ „Tím jsem si jistá.“ Vzpomínka na to, jak úzce se sblížila s Jaredem, ji rozesmutnila. Milovala ho víc, než byla ochotná si připustit. Jeho zrada však přesahovala maximum toho, co byla ještě schopná snést. „Nebuďte smutná, tím nic nezměníte. Spolu překonáme všechno.“ „V případě, že se ukáže, že jsem těhotná, si dítě rozhodně nenechám vzít.“ Tony se usmál. „Nic jiného bych ani nečekal.“

STATEČNÁ DÍVKA

110

„To mu ale neřekneme,“ zašeptala. „Ať si jezdí po světě do svých sídel a raduje se s Max.“ „Nikdo se nemůže radovat s Max,“ řekl Tony. „S ní žádná legrace není. Nemyslí na nic jiného než na peníze.“ „To je opravdu smutné. Je sice hezké mít peníze, ale nikdy by mě nemohly zabránit, abych si nežila po svém.“ „To si já myslím taky. Peníze jsou velmi špatným partnerem, jsou-li tím jediným, co člověk má.“ Přihladila si přikrývku na břiše. Zřejmě jí ale Jared nešel z mysli, protože ho najednou překvapila sdělením: „Měl moc rád svoji malou dcerku.“ „To doopravdy měl,“ připustil Tony. „Bohužel na to přišel příliš pozdě. Teď zůstal sám a bojí se rizika mít další dítě. V tom je velmi zranitelný.“ Položila si hlavu na polštář. „Každý je zranitelný. Životu nelze utéct.“ Přikývl. „To já dobře vím.“ Neočekávala, že dnes bude spát, ale nakonec přece jen usnula. Měla naprostý pocit bezpečí, když věděla, že dole v hale spí Tony. Asi se dostane do řečí, ale to vydrží. Pokud otěhotní, bude to taky muset přežít. Její přátelé ji pochopí a na mínění nepřátel se může vykašlat. Zamračila se. Vždyť ani žádného nepřítele nemá, pokud ovšem nepočítá jednoho domýšlivého rančera, který není zvyklý na to, aby mu někdo odporoval. Ráno jí Tony přinesl snídani až do postele a vrátil se zase ke své práci. Upekl velice dobrý piškotový moučník. Ale ještě před obědem za ní přišel s bezdrátovým telefonem. „Znáte někoho v New Yorku?“ zeptal se. „V New Yorku? Nikoho… Dejte mi to, prosím.“ Byla napjatá zvědavostí. Vzala do ruky sluchátko. „Tady Sara Dobbsová,“ vypravila ze sebe. „Slečno Dobbsová, jsem Daniel Harris, vydavatel z Mirabella Publishing Company. Chtěl bych vám říct, že váš

STATEČNÁ DÍVKA

111

příběh je velice poutavý a kresby vynikající. Chtěli bychom vaši knihu vydat.“ Sařin sen se uskutečnil! Po tvářích se jí koulely slzy radosti. Měla co dělat, aby byla schopná vůbec odpovědět. Včera se jí zdálo, že pro ni končí svět. A dnes… to je fantastické! „To je pro mě velice šťastná zpráva,“ vypravila konečně ze sebe a potom vyslechla další podrobnosti o proceduře, kterou její rukopis musí podstoupit. Včetně licenčních záležitostí. Tony nepokrytě naslouchal jejímu rozhovoru. Byla tak unesená tou zprávou, že by se ani nedivil, kdyby ji spatřil vznést se ke stropu. Skončila hovor a podala mu telefon. „Koupili mojí knihu! Mojí dětskou knihu a chtějí ji vydat. Dostanu za ni peníze!“ Smál se s ní. „To vám přeju.“ „Nemůžu tomu ani uvěřit!“ „O čem ta kniha je?“ zeptal se zvědavě. „Vypráví o několika štěňatech a jejich dobrodružstvích. Musím to zavolat Lise. Určitě bude taky nadšená. A taky musím zavolat Tomovi Walkerovi,“ dodala. „Jeho pes, starý Moose, který nedávno zemřel, je jejich dědečkem.“ „Sám se na tu knihu těším,“ přiznal se Tony. „Dostanu několik autorských výtisků, takže už teď je jeden z nich váš. Mám tady ale kopii rukopisu.“ Posadil se vedle ní a prohlížel si kopii. Nadšeně komentoval její ilustrace. „Nikdy jsem netušil, že umíte takhle kreslit. Jste opravdu dobrá.“ „Díky, Tony. Moc jste mě potěšil. Ani ve snu mě nenapadlo, že by nějaké vydavatelství tu knihu koupilo. A když ano, že ta kniha tak brzo vyjde.“ Podíval se na ni. „Jednou jsi dole, podruhé nahoře. V životě čekají člověka události dobré i zlé.“ „To říkal dědeček taky. Matka ho nenáviděla. On to byl, kdo přemluvil otce, aby se vydal na misijní práci do Afriky.

STATEČNÁ DÍVKA

112

On sám po tom kdysi toužil, ale nikdy se mu to nepodařilo. Matka s cestou do Afriky nesouhlasila. Byla přesvědčená, že v sobě skrývá příliš velké nebezpečí, ale otec i dědeček ji přesvědčili. Po tom, co na misii otec položil život, obvinila dědečka, že je to jeho vina a že za to musí zaplatit. Svým způsobem života ho skutečně velmi trápila.“ Pokývala smutně hlavou. „Bohužel, tím zničila hlavně sebe.“ „Chudáčku,“ řekl laskavě Tony. „Vidím, že jste měla velice těžký život.“ „Co člověka nezničí, to jej posílí. Zejména, když mohu počítat s vaší pomocí.“ „O tom nesmíte ani okamžik pochybovat.“ Právě dopila svůj šálek kávy, když se otevřely dveře a vstoupil Jared Cameron. Nebyl oholený a měl zarudlé oči. Ani se neusmál. „Proč jste mi nezavolala? Nebo proč mě nezavolal Tony? Napadli vás místo mě!“ Nemohla se mu ani podívat do očí. „Mysleli jsme, že už o tom nechcete nic vědět.“ Jared zaklel. „Šéf policie mi řekl, že ti únosci sledovali Max na cestě do vašeho knihkupectví. Já jsem tam ale Max neposlal!“ Snažil se setkat se s jejím pohledem. „Vsadím se, že zfalšovala vaše jméno na šeku, že?“ To ho v jejích očích trochu omluvilo, ale ne zase příliš. Vytáhla obálku ze zásuvky nočního stolku a hodila mu ji pod nohy. „Raději si ji vezměte zpět. Nestojím o úplatek.“ Zvedl obálku, podíval se do ní a zrudl. „Zatracená Max!“ „Nepožádala jsem o přerušení těhotenství. Nemáte právo něco takového ode mě žádat a ničit moji duši.“

STATEČNÁ DÍVKA

113

Díval se na ni, jako kdyby vůbec nevěděl, o čem je řeč. Pomalu mu to však docházelo a vypadal ještě ubožeji. „Nechci další dítě,“ řekl trpce. „Tak proč jste včas nepřestal?“ Zrudl ještě víc. „Nechtěl jsem zajít tak daleko,“ řekl úsečně. „Přísahám bohu, že jsem nechtěl.“ Moc si tím v jejích očích ale nepomohl. „Domníval jsem se, že jste starší a zkušenější,“ dodal. „Dobrý bože! Vám je teprve devatenáct!“ To trochu pomohlo. Zastrčil ruce do kapes a řekl: „Vyhodil jsem Max.“ „To mě ani moc nepřekvapuje.“ „Který z těch lotrů vás zranil?“ Zamrkala. „Žádný,“ odpověděla. „Byla jsem sama proti třem. Neměla jsem šanci. Předpokládala jsem, že by nestáli o umírající rukojmí.“ „Co jste tedy udělala,“ zeptal se celý zděšený. „Měla jsem kapesní nožík. Vrazila jsem jej do pooperační jizvy a rána naštěstí skutečně hodně krvácela. To bylo vše, co jsem mohla udělat.“ Trhl sebou. „Kdyby se do toho nevložila Max, nemohlo nikdy k něčemu takovému dojít. Byl bych ji uškrtil, když mně o tom vyprávěla.“ „Ona vám neřekla o tom šeku?“ „Ne,“ odpověděl stručně. „Do té doby, než mi vše vyjasnila, jsem se domnívala, že jste jen bohatý rančer. Teprve z toho finančního magazínu jsem se dozvěděla, co jste opravdu zač.“ Zamračil se. „Z jakého magazínu?“ „Z toho, který mi ukázala Max.“ Vyrazil ze sebe krátký vzdech. „Čím dále, tím lépe.“ Vešel rozzlobený Tony. „Jak ses sem dostal?“ „Prošel jsem normálně předními dveřmi,“ odsekl Jared. „Měl jsi mě zavolat okamžitě, jak se to stalo.“

STATEČNÁ DÍVKA

114

„Buď rád, že jsem tě nezavolal.“ Jared se obrátil k Saře. „Myslíte, že to prospěje vaší pověsti, když tady s vámi bude Tony ve dne v noci?“ „Vidíte,“ řekla Sara Tonymu. „Zase jeden, který vidí za vším jen špínu.“ „To jsem nechtěl říct,“ oponoval Jared. „Jenom nechci, aby vás lidi pomlouvali.“ „Tak to neposlouchejte. Tohle je malé město, kde se skoro nic neděje. Tak jim nějaký ten drb přejte.“ Jared se podíval na Tonyho. „Nechal bys nás chvilku o samotě?“ Tony pokrčil rameny. „Budu v kuchyni,“ řekl Saře. „Dobře,“ souhlasila. Jared zastrčil ruce hlouběji do kapes. „Kdy si budete jistá?“ zeptal se. Bylo jí jasné, co ho zajímá. „Doktor Coltrain říká, že je příliš brzo něco říct s určitostí. Možná tak za dva tři týdny.“ „Zatraceně,“ procedil mezi zuby. „Klení vám nepomůže,“ napomenula ho. „Stejně je to všechno vaše vina.“ „Já vím, Saro,“ řekl tiše s očima plnýma pocitu viny. „Ono to skutečně mnoho nepomůže.“ Opřela se do polštářů. Nevěděla co dělat. „Netrapte se,“ řekl asi po minutě. „Neudělala jste nic špatného mimo to, že jste mi věřila. To byl váš jediný omyl. V posledních několika měsících jsem nepotkal žádnou ženu, ztratil jsem hlavu. Je mi to strašně líto, jestli vám to pomůže.“ Trošku to přece jen pomohlo, ale bylo pozdě na nějaké omluvy. „Ještě nikdy se mi nic takového nestalo,“ zamumlala. „Domnívala jsem se, že se chcete se mnou jenom líbat.“ „To jsem taky chtěl,“ přiznal. „Ale polibky obvykle podněcují k dalším činnostem. Myslel jsem, že jste starší a zkušenější.“ Jeho zelené oči si ji pátravě prohlížely. „Neměl jsem se nechat přemluvit k tomu, abych vás doprovodil,“ řekl

STATEČNÁ DÍVKA

115

Saře. „Tony pro vás žádal mimořádnou ochranu, jakou může poskytnou jen některý z jeho bojových kamarádů. Když jsem souhlasil s vaším doprovodem, neočekával jsem, že vše vyústí do takové situace.“ „Chápu, že to bylo pro vás velice obtížné žít v takovém malém městě, kde jste nenašel žádnou vhodnou ženu.“ „To neříkejte!“ energicky ji přerušil. „Vy jste v žádném případě neměla sloužit jako nějaká náhrada.“ „Max říkala, že vás ženy zajímají jen do doby, než je svedete,“ opáčila a zadívala se mu přímo do očí. Jared zrudl. „Zatracená Max!“ Nastala dlouhá chvíle ticha. „Nekupuju si žádné ženy,“ řekl na vysvětlenou. „Jenom dlouho a marně hledám partnerku pro manželství.“ „Myslím, že vás to přijde dost draho, jestli Max roznáší šeky všem vašim bývalým přítelkyním.“ „Už jsem vám řekl, že jsem o to Max nepožádal. Byla to její vlastní iniciativa,“ dodal. „Slíbila, že všechno zařídí, a já jsem byl natolik opilý, že jsem proti tomu nic nenamítal.“ „Vy jste byl opilý?“ podivila se. „Sice jste mě požádala, abych už nepil, ale já jsem to nedokázal. Dovedete si představit, jak mně bylo? Špatně jsem odhadl situaci a odhodil jsem veškerou zodpovědnost.“ Trhl hlavou. „Devatenáct let – panebože!“ „Netvrdím, že jsem dítě,“ rozhořčila se. „A pokud se týká násilí, vím velice dobře, co to je.“ „Lidi po vás házejí knížky ve vašem obchodě, že?“ snažil se její tvrzení zesměšnit. Podívala se mu rovnou do očí. „Příslušník militantní povstalecké skupiny v Sierra Leone hodil granát do ordinace, kde otec ošetřoval zraněného. Stála jsem právě za ním. Bylo mi deset let a byla jsem jediná, kdo mu v té chvíli mohl pomoct,“ odpověděla a pozorovala, jak ho ta informace šokovala. „Otec byl při tom zabit a já jsem utrpěla velice

STATEČNÁ DÍVKA

116

vážné poranění hlavy, jestli vám tato moje zkušenost s násilím postačí.“ Udělalo se mu skoro špatně od žaludku. „Přesto musím trvat na tom, že pobyt zde, společně s Tonym, vaší pověsti neprospěje. Jsou věci, které o něm nevíte.“ „Jsou jiné věci, které nevíte zase vy. Tony mi zachránil život v Africe tím, že mě odvezl do nemocnice. Nepoznala jsem ho, protože zranění mozku mělo za následek i ztrátu paměti. Mimochodem, nemáte náhodou nějaké obchodní jednání, nebo závod jachet? Nerada bych vás okradla o váš drahocenný čas.“ Jared zrudl a jeho oči byly podlité krví. Chtěl něco říct, ale vešel Tony a přinášel telefon. „Volá zase ten chlápek z New Yorku,“ oznamoval. „Zatraceně,“ zaklel Jared a zamračil se. „Koho vy znáte v New Yorku?“

STATEČNÁ DÍVKA

117

DESÁTÁ KAPITOLA Jeho vlastní slova Jareda ohromila. Vždyť on žárlí. To se mu ještě nikdy nestalo. Sara, která nevěděla, zda má nejprve říct Jaredovi, že mu do toho nic není a teprve potom si vzít telefon, se rozhodla pro druhou možnost. Přiložila sluchátko k uchu. „Tady Sara.“ Jared ji probodával pohledem. „To je slečna Dobbsová? Tady Daniel Harris, Mirabella Publishing Company.“ „Ano, pane Harrisi?“ „Chtěl jsem se zeptat, jestli byste nám nemohla poskytnout barevný obrázek jednoho ze štěňat pro reklamní účely. Dále bychom potřebovali váš návrh na název knihy. Kontrakt zašleme koncem týdne. Máte už svého agenta?“ „Zatím ne. Musím nějakého mít?“ zeptala se. „Samozřejmě, že ne. Stačilo by požádat nějakého právníka, aby s vámi prošel smlouvu. My vám posíláme standardní návrh, ke kterému nám můžete sdělit připomínky. Také bychom vám chtěli udělat trochu publicitypočítáme, že kniha by mohla vyjít příští rok na jaře. Vyhovovalo by vám to?“ „Ale ano, pane Harrisi. Jsem naprosto spokojená a mnohokrát vám děkuju.“ Nadiktovala mu ještě svoji adresu. „Je to dobrá kniha,“ poznamenal. „Jsme rádi, že ji můžeme u nás vydat.“

STATEČNÁ DÍVKA

118

„Kdo to je ten Daniel Harris?“ dožadoval se Jared vysvětlení. Její obočí vylétlo vzhůru. „Do toho vám nic není.“ Jaredův pohled potemněl. „Bydlíte tady s bývalým bodyguardem a dáváte cizímu člověku v New Yorku svoji adresu?“ „Stává se ze mě vamp. Nebo ne?“ zamrkala na něj svými dlouhými řasami. Nemohl už to vydržet. „Tak kdo je to?“ „No dobře. Je to vydavatel. Prodala jsem mu svoji knihu.“ „Knihu?“ „Tu, na které jsem v poslední době pracovala – o štěňatech Lisi Parksové.“ „Jestli chcete, můj právník by se vám mohl na kontrakt podívat,“ nabídl. Vyskočila. „Max se nesmí mé knihy ani dotknout! Ani mého kontraktu!“ Výraz jeho tváře se vyjasnil. „Vy žárlíte.“ Zarděla se. „Vy taky.“ Na chvíli se zarazil, potom zamrkal. „Ano,“ řekl nakonec. Ohromeně na něho zírala. Asi po minutě řekl: „Možná že nosíte pod srdcem moje dítě. To mi dává určitá práva.“ „Dal jste mi jasně najevo, že si je nepřejete. Tak toho nevyužívejte jako argumentu.“ Bylo na něm vidět, že horečně přemýšlí. „Dovedu se chovat šlechetně i ke svým nepřátelům.“ „Pamatujete si na mě? Na neotesanou divošku ze Zapadlé Lhoty? Mohl byste se se mnou ukázat na nějaké koktejlové party? Ty rozpaky, až bych otevřela pusu mezi vašimi přáteli!“ „Nemám žádné přátele.“ „Proč ne?“

STATEČNÁ DÍVKA

119

Pokrčil rameny. „Nikdy nevím, kdo se zajímá o mě a kdo o mé peníze.“ „Já takový problém nemám. To je výhoda nás chudých.“ Po chvíli dodala. „I když je možné, že zase tak chudá nebudu – pokud se bude moje knížka dobře prodávat.“ „Určitě bude mít i komerční úspěch, budete – li mít dostatečnou publicitu,“ poznamenal Jared. „Vím kam míříte, ale o to se postarám sama.“ „Mám celou jednu firmu, která pro mě takovou práci dělá. Pořádá kampaně pro korporaci a její divize.“ „Já pro vaši korporaci přece nepracuju.“ „Ale jsme rodina! Zapomněla jste?“ „Mojí rodinou je teď Tony. Už jsme vás vyloučili.“ Přistoupil ještě blíž k její posteli. „Vy mě necháte úplně samotného na celém světě?“ „Máte Max.“ „Už jsem vám řekl, že jsem ji vyhodil.“ „Jsem si jistá, že nebude těžké ji nahradit. Určitě už čeká celý zástup krásných žen, aby pokračovaly v jejích šlépějích,“ dodala významně. Uhnul očima. „Jsem muž a jako takový mám své potřeby.“ „Toho jsem si všimla,“ neodpustila si poznámku. Nepokojně se pohnul. „Už jsem vám to řekl. Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo!“ „To je nádherné!“ Chtěla však své stanovisko k této události nějak uzavřít. „Pokud se nám narodí dítě, můžeme mu říct, že je dílem nehody.“ „To se opovažte!“ vybuchl. Pocítila rozpaky, protože se jejich diskuse začala zvrhávat směrem, kam nechtěla. „Mám ráda děti,“ řekla pomalu a položila si dlaň na břicho. „Ale je to tak absurdní zjistit, že bych je mohla teď mít. Jsou tak malé a nevinné…“

STATEČNÁ DÍVKA

120

„Když se Ellen narodila,“ připomněl tiše, „položili mi ji do náruče. Neviděl jsem nikdy nic tak titěrného a přitom dokonalého.“ Na tváři se mu objevil smutný úsměv. „Počítal jsem ty malinké prstíčky, líbal její nosíček, ručičky. Nikdy jsem nic tolik nemiloval…“ Zmlkl, otočil se a poodešel k oknu. Díval se asi minutu ven, než byl opět schopný ovládnout své emoce. Sara se cítila provinile. Tolik miloval svoji dcerku. Nechtěl mít další dítě, protože se bál jeho ztráty. Byl uzavřený ve své ulitě bezpečnosti. „Lisa a Cy ztratili své první dítě,“ připomněla. „Narodilo se už s několika vadami. Lékaři je nebyli schopní zachránit, přestože povolali specialistu až z Dalasu. Truchlili po něm několik let. Báli se dokonce i pokusu o další dítě. Když však Lisa otěhotněla, vše pokračovalo perfektně. Ona i Cy jsou vlastně sami jako děti. Jsou zbláznění do svého potomka a už teď pomýšlí na další. Před životem se nemůžete dlouho schovávat. Já jsem se o to taky pokoušela, když jsem ztratila otce. Léta jsem viděla tu scénu ve svých děsivých snech. Ztratila jsem vědomí jen několik vteřin po tom, co jej roztrhal granát.“ Musela přestat vyprávět. Přistoupil opět blíž k její posteli. „Měla jste mi to všechno říct,“ připomněl laskavě. „Vidím, že jste to neměla lehké.“ „Však vy taky ne,“ odpověděla. Zhluboka se nadechl. „Ztratil jsem nervy. Myslím, že už bych se nevyrovnal se ztrátou druhého dítěte.“ „To si Lisa a Cy mysleli taky, ale to je neodradilo, aby se nepokoušeli dál. Život neposkytuje na nic záruku. Někdy člověk musí slepě věřit.“ „Věřit?“ zamračil se a rysy v tváři mu ztvrdly. „Nenávidím boha.“ „Ale on vás má rád,“ řekla laskavě. „On lidi netrestá. Neřídí každý náš krok a tak se můžou stát i zlé skutky. My

STATEČNÁ DÍVKA

121

máme svobodnou volbu. Takový je život. Ale víra je něco, s čím si musíme poradit sami. Zejména v malých městech.“ „Vám je teprve devatenáct,“ řekl tiše. „Kde se ve vás bere tolik moudrosti v tomhle věku?“ „Jako dítě jsem měla krušný život,“ vysvětlila jednoduše. „To vás naučí věci, které nepozná nikdo, kdo je obklopený pohodlným a bezpečným prostředím.“ Hledala jeho oči. „V Africe jsem měla nejlepší přítelkyni, jakou jsem kdy poznala. Viděla jsem ji umírat, když žádný lék už ji nemohl vyléčit. Jednoho z našich nejlepších dělníků, chlapce, který se jmenoval Ahmed, zastřelili povstalci na krok od našich dveří. Usmíval se, když umíral. Řekl, abychom pro něho netruchlili, protože odchází do nebe.“ Potřásla hlavou. „V Jacobsvillu můžete jít v noci po ulici a nikdo vás nezastřelí. Připadá mi to jako zázrak. Lidi to berou jako samozřejmost.“ Posadil se vedle její postele. „V Jižní Americe, tam, kde jsme vrtali studny, žili lidi v nepředstavitelných podmínkách. Ženy umíraly ve čtyřiceti a mnoha mužům už chyběly prsty, zuby, oči. Děti umíraly na nemoci, které se zde snadno vyléčí. Cítil jsem se velice provinile, když jsme za těchto podmínek vydělávali na ropě, kterou jsme tam těžili. Založil jsem nadaci pro lidi, kteří tam chtěli začít podnikat, aby se životní úroveň zvýšila. Pomohli jsme tak mnoha ženám, které se naučily tkát látky, chovat kuřata a skot, takže měli vejce, mléko a máslo. Bylo až překvapující, co vše se tam dalo dělat za poměrně málo peněz.“ Byla tím fascinovaná. „Nakonec ale za vámi poslali únosce, aby na výkupném dostali daleko větší peníze,“ řekla. Přisvědčil. „Vláda ropný průmysl znárodnila a my jsme byli nuceni odejít. Jednou se jim to skoro podařilo mě unést. Víte, kdo jsou narkoteroristi?“ „Četla jsem o nich. Pěstují koku a v místních továrnách vyrábějí kokové těsto, které vyvážejí do Spojených států i

STATEČNÁ DÍVKA

122

jinam do světa,“ řekla. „Ovládají i řadu místních významných politiků.“ „Potřebují peníze na úplatky a zbraně. Zjistili, že nejrychlejší a nejsnadnější způsob jak přijít k penězům jsou únosy bohatých cizinců nebo politiků. Jedno komando poslali i za mnou sem do Států. Ale přepočítali se. Nedávný zátah našich agentů je připravil o několik milionů dolarů.“ „Tony mi říkal, že to je taky důvod, proč jste se uchýlil sem k nám. Roli sehrála taky skutečnost, že několik jeho kamarádů žije tady v Jacobsvillu.“ Přikývl. „Vysledovali mě, aniž by vzbudili pozornost. Možná že by uspěli, kdyby nezpanikařili po té vaší předstírané sebevraždě.“ Pokýval hlavou a usmál se na Saru. „Jste statečné děvče, Saro. Neznám jiného člověka, kdo by měl odvahu něco takového udělat.“ Tato slova ji uvnitř zahřála. Ale neměla by. Řekl jí strašné věci, dokonce s ní možná bude mít dítě. Měla by ho za to všechno nenávidět. Upřeně se na Jareda zahleděla. „Únosci už jsou ve vazbě, takže hrozba únosu pominula, že?“ „Cash Grier je, bohužel, může zadržet jen pro nepovolené držení zbraní. Našli u nich několik automatických pušek, které měli ukryté v dodávce,“ povzdychl si. „Mají dost velkou naději, že budou propuštěni na kauci, jakmile se toho ujme jejich dobře placený americký advokát.“ „Soudce by jim mohl situaci ztížit, kdyby určil hodně vysokou kauci na propuštění. Ale ti drogoví bosové mají tolik peněz, že milion je pro ně jako pro vás drobné v kapse. Takže by to asi moc nepomohlo.“ „Opustí – li vězení, mohli by se ti lidé pokusit o váš únos znovu,“ namítla. „Snad se o mě nebojíte?“ „Můžu se o vás bát, i když už nejsme jedna rodina,“ odpověděla pohotově. Zpozorovala, jak se výraz jeho tváře změnil. Netušila však proč. Zdál se být najednou mnohem

STATEČNÁ DÍVKA

123

uvolněnější než před několika minutami. To však přesto neznamenalo, že je se svojí situací spokojený. „Co budete dělat?“ zeptala se, protože se o jeho osud skutečně strachovala. „Nevím,“ odpověděl. „Asi si půjdu promluvit se šéfem policie. Je to správný chlapík. Slyšel jsem, že je to bývalý Texas Ranger.“ „Stalo se, že tady pašeráci drog unesli malou dcerku jednoho agenta z protidrogového týmu a byly ochotní ji vydat, jestliže Cash Grier upustí od prohledání jednoho jejich skladiště. Grier sám zneškodnil dva z únosců, o zbytek se postarali agenti a podařilo se jim i osvobodit holčičku. A to prý Grier na pašeráky střílel v šeru na vzdálenost několika set metrů. Říká se, že v armádě byl vycvičený jako ostřelovač.“ „A teď dělá šéfa policie na malém městě?“ „Líbí se mu tady. Jeho žena Tippy je bývalá modelka. Byla známá jako Světluška z Georgie.“ „No ne!“ „Mají malou holčičku, která se jmenuje Tris. Jak vidíte, některým se život v Zapadlé Lhotě zamlouvá.“ „Připište si bod pro vás.“ „Možná že má přátele, kteří by ty tři lotry dovedli obžalovat z nějakého závažného federálního zločinu. Potom je tady ještě jeden muž s pohnutou minulostí, ale ten si tady koupil jenom nějaké pozemky a žije v Houstonu,“ zašeptala tajemně. „Je tady pravidlem, že každý ví o druhém všechno?“ zeptal se. „Samozřejmě. Všichni vědí všechno.“ Jared se podíval ke dveřím, ve kterých se objevil Tony s polévkou a sendviči. Upřel pohled na svého exšéfa. „Sara musí obědvat.“ Jared vstal. „Už musím jít.“ Usmál se na Saru. „Hezky jezte, jako hodná holčička.“

STATEČNÁ DÍVKA

124

Začervenala se. „Nejsem žádné dítě.“ Vzdychl. „Vzhledem k mému věku, ano.“ „Mé matce bylo devatenáct když jsem se jí narodil,“ poznamenal Tony. Jared se na něho podíval. Tony pokrčil rameny. „To není věk, to je životní dráha.“ Pohlédl na Jareda. „Sara má životních zkušeností stejně jako ty, jen při tom vypadá mlaději.“ „Asi máš pravdu.“ „Mám rád děti,“ řekl Tony a položil tác s obědem Saře do klína. Ta se ještě před jeho odchodem obrátila k Jaredovi. „Dejte pozor, ať vás nezabijí. Nejsem tolik fit, abych mohla jít na pohřeb.“ „Udělám co můžu,“ zasmál se. Tony poznamenal: „Jestli je pustí na kauci, určitě se o to pokusí znovu.“ „To je mi jasné,“ odpověděl Jared. Našpulil rty. „Ale něco mě právě napadlo.“ „Můžeš mi to říct?“ zeptal se Tony. Jared se na něho posměšně podíval. „Já to řeknu tobě, ty to řekneš jí a ona to řekne každému v Jacobsvillu.“ „Jenom tak drbu o lidech, které mám ráda,“ protestovala. „Přijdu se zítra na tebe podívat.“ „Budu v pořádku.“ Podíval se na její břicho s nečitelným výrazem. „Přijdu se podívat v každém případě.“ Otočil se a odešel. „Mohli jsme mu alespoň nabídnout jídlo,“ řekla Sara Tonymu. „I když už není členem naší rodiny.“ Od Sary zamířil Jared rovnou do kanceláře šéfa policie. Cash Grier právě telefonoval, ale zavěsil, hned jak jej viděl přicházet. „Ještě jsem je nepustil,“ řekl Cash, když zjistil, proč jej Jared navštívil.

STATEČNÁ DÍVKA

125

„Zmizí v okamžiku, kdy za ně bude složená kauce,“ řekl Jared. „Za starých časů by je hodili před zadní vchod a obvinili z pokusu o útěk.“ „Civilizace si žádá svoji daň,“ poznamenal Jared. „A potom kdo kazí zábavu?“ přitakal Cash. Jared si sedl na židli pro návštěvy, aniž by byl vyzván. „Problém je v tom, že nejsou nebezpečím jen pro mě, ale i pro Saru. Bylo by třeba najít cestu, jak je obvinit z pokusu o únos.“ Cashovo obočí se nadzdvihlo. „Mohli bychom vás schovat pod deku do té jejich staré dodávky, a až by nasedli, ještě ve městě je chytit.“ Jared se zasmál. „Něco podobného mě napadlo taky.“ „To jsem mínil spíš žertem,“ odpověděl Cash a opřel se zády do své židle. „Musíme v každém případě najít nějakou legální cestu k jejich znovuzatčení.“ „Co kdybyste zatkl Tonyho pro vloupání?“ navrhl Jared. Cash zamrkal. „Zahájíme stejnou diskusi jako před chvílí?“ „Mohl byste ho vsadit do stejné cely s těmi třemi únosci,“ pokračoval ve svém nápadu Jared. „Tony by jim navrhl, že jim pomůže mě dostat.“ Cash hvízdl. „A já jsem si myslel, že nejohroženějším mužem ve městě jsem já.“ „Nemyslete si, taky jsem začínal od píky,“ považoval za nutné vysvětlit Jared. „První moje místo bylo v jedné bezpečnostní agentuře. Mým úkolem bylo vytvořit tým k ochraně ropné společnosti proti teroristům. Majitel společnosti, starší bezdětný člověk, si mě oblíbil, zaučil mě do praktik velkého obchodu, a když zemřel, celou společnost mi předal. Já jsem nakonec bezpečnostní agenturu prodal a začal se věnovat výhradně obchodu s ropou.“ „Tam jste se poznal s Tanečníkem Tonym?“ Jared přisvědčil.

STATEČNÁ DÍVKA

126

„On byl první, kterého jsem najal do agentury. Pořád ještě pro mě tu a tam dělá nějakou práci.“ „Takže předpokládám, že znáte jeho životní historii?“ Jared se pousmál. „Prověřoval jsem všechny lidi, které jsem do svého týmu najímal. Musím přiznat, že jeho životopis je přinejmenším velice zajímavý.“ „Má velké štěstí, že není na seznamu hledaných osob ve Státech,“ poznamenal Cash. „Jediný člověk, který je ještě hledanějším cílem komand v různých zemích, je dosud velmi dobře utajený agent protidrogové skupiny Ramirez.“ „Toho znám,“ překvapil svým sdělením Jared. „Taky pro mě kdysi pracoval.“ „Pracoval pro řadu lidí. V současné době spolupracuje na jednom našem případu. Pokud se s ním setkáte, nedejte najevo, že ho znáte.“ „Není to příliš nebezpečné pracovat v utajení?“ zeptal se zvědavě Jared. „Teď je v Texasu. Pomohl nám odhalit jednoho drogového bose, Manuela Lopeze. Ramireze však zná jen několik předních pracovníků z protidrogového týmu. Ani při loňské akci, kdy navíc došlo k únosu dítěte jednoho jeho nejbližšího spolupracovníka, nevyšlo jeho jméno najevo.“ „Předpokládám, že jste některé z těch únosců zadrželi.“ Cash kývnutím přitakal. „Některé zkušenosti se nezapomínají.“ Naklonil se k Jaredovi. „Kdo promluví s Tonym? Já nebo vy?“ „Myslím, že bude lépe, když to budete vy. Momentálně kvůli Saře spolu moc dobře nevycházíme.“ „Vy jste neodvezl Saru do nemocnice, že?“ „Ne, ale je možné, že jsem se postaral o její těhotenství.“ Zdálo se, že Cashův smysl pro humor rázem zmizel. V jeho černých očích se zablýsklo. „Každý může udělat někdy docela obyčejnou lidskou chybu,“ řekl Jared. „Nikdy jsem netvrdil, že jsem nevinný. V

STATEČNÁ DÍVKA

127

poslední době se ženy staly stejně agresivní jako muži, pokud se týká sexu.“ „Všechny ne,“ řekl Cash ledově. „A Saře je teprve devatenáct.“ „Na to jsem, bohužel, přišel příliš pozdě,“ hájil se Jared. „Vypadá starší.“ „Vezmeme – li v úvahu její dosavadní životní zkušenosti, není čemu se divit.“ Jared přikývl. „O tom jsem taky neměl vůbec tušení.“ Do tváře se mu vloudil smutný stín. „Před osmi měsíci mi zemřela dcera. Do hlubokého žalu, který na mě dopadl, přinesla právě Sara jasný paprsek slunečního světla. Nikdy jsem neměl v úmyslu ji ranit.“ „Promiňte,“ omlouval se Cash. „Vím co to znamená přijít o dítě.“ Zraky obou mužů se setkaly. Aniž by si to uvědomili, v tomto okamžiku mezi nimi vzniklo pouto. „Zdá se, že Tony má Saru velice rád,“ poznamenal Cash. „Je-li těhotná, pak až přijde její čas, budu to já, kdo se o ni postará. Je to moje dítě,“ řekl Jared s vážnou tváří. „Měl byste navštívit několik lidí v tomto městě,“ poradil mu Cash. „A začněte s Ebem Scottem.“ „Eb Scott žije tady?“ zvolal Jared překvapeně. „Ano. Vede výcvikové centrum pro vojenské i vládní organizace. Řada jeho bývalých spolupracovníků pro něho dělá.“ „Nikdy bych nečekal, že Scott bude vůbec schopný se někde usadit.“ „Lidé totéž říkali o mně,“ odpověděl Cash se smíchem. „Ono se jednou musí ukázat, co je pro člověka důležitější – práce nebo rodina. V současné době je to Tippy a naše dítě. A Rory,“ dodal ještě. „Můj švagr.“ Zasmál se. „Je mu teprve dvanáct.“

STATEČNÁ DÍVKA

128

„V mém případě je na prvním místě pořád ještě práce,“ přiznal Jared. „V poslední době ale dost přemýšlím o tom, zda bych neměl své priority pozměnit. Takových lidí jako je Sara není mnoho. Samozřejmě, zůstává tady ten velký věkový rozdíl.“ „Judd Dunn, můj zástupce, si vzal o jedenáct let mladší ženu. Mají dvojčata a jsou velmi šťastní. Samozřejmě, některé dívky dospívají dříve než jiné.“ „To je i můj případ.“ Cash se zvedl od stolu. „Myslím, že bych teď měl promluvit s Tonym.“ „Já zase musím zajít do květinářství, abych zahájil svoji kampaň.“ „Jak se daří?“ usmíval se Cash na Saru už při vstupu do dveří. „Už je to mnohem lepší. Co si přejete?“ „Potřeboval bych mluvit s Tonym. Nebudete mít nic proti tomu, že ho na několik dní zastoupí někdo jiný?“ „Proč?“ „Musím ho zatknout pro násilné vniknutí a loupež.“ „Půjde do vězení…?“ „Jen klid,“ utišoval ji Cash. „Je to jen kamufláž.“ „Co je kamufláž?“ zeptal se Tony, který přinášel dva šálky kávy. „Pojďme si promluvit do jídelny,“ navrhl Cash. Obrátil se k Saře a položil si zdvižený ukazováček na rty. „Je to jen záminka,“ vysvětloval Cash. „Potřebujeme tě zavřít spolu s těmi třemi únosci.“ „Nepil jsi náhodou?“ zeptal se Tony. „Dnes ne.“ Cash se naklonil k Tonymu. „Nemám na ty chlapy nic než obžalobu za nedovolené držení zbraní, takže je

STATEČNÁ DÍVKA

129

budu muset propustit na kauci. Jsou však velkým nebezpečím jak pro Jareda, tak pro Saru.“ „A já bych je měl vlákat do pasti, že?“ „Tak nějak,“ přitakal Cash. „Budu ale potřebovat někoho, kdo by tady zůstal se Sarou. Myslel jsem, že by to mohl být Harley Fowler…“ Tonymu zajiskřilo v jeho tmavých očích. „Myslel jsem, že by se mohl obětovat sám Jared.“ „Myslíš nechat ho tady se Sarou?“ Tony přikývl. „Alespoň by měli příležitost si to spolu vyříkat. A ty bys současně získal hlídače domu.“ Cash se zazubil. „Líbí se mi, jak přemýšlíš.“ Tony se jen usmál. „Nesmíte ho zavřít do vězení,“ protestovala Sara. „Myslela jsem, že jste můj přítel.“ „Není to tak, jak si myslíte, Saro,“ utěšoval ji Tony s pouty na rukou. „To na vás nalíčil Jared, že?“ chtěla slyšet od Tonyho. Byla téměř v slzách, když se otevřely dveře a vstoupil Jared s kufříkem v ruce. Když jej Sara uviděla, popadla vázu, která stála na nočním stolku a mrštila ji po něm. „Jděte pryč z mého domu,“ křičela. Cash se podíval na Tonyho. „Myslíš opravdu, že to byl dobrý nápad, aby tady hlídal Saru místo tebe?“

STATEČNÁ DÍVKA

130

JEDENÁCTÁ KAPITOLA Jared nasadil velmi znechucený výraz. „Připadá vám to jako vhodný způsob takhle jednat s otcem svého dítěte?“ „Nemám žádné dítě!“ křičela celá rudá. „Jak to víte?“ oponoval. „Je příliš brzo na těhotenský test.“ „Zůstane tady s vámi,“ vmísil se do hovoru Cash. „Neměla byste se tak rozčilovat, Saro. Není to dobré pro vaše zdraví,“ napomenul ji Tony starostlivě. „Má naprostou pravdu,“ připojil se Jared a odložil si zavazadlo. „Po dobu, co bude Tony pryč, přebírám stráž u vás já.“ „Říkáte to, jako kdyby odcházel na pár dní dovolené,“ mumlala Sara. „Ale on jde do vězení!“ „Já vím.“ Zamračila se. „Vy to víte?“ Její pohled těkal od Jareda k Tonymu a Cashovi. V tom okamžiku jí to došlo. „Aha.“ „Je to jediný způsob,“ řekl Tony. „Jinak budete stále v nebezpečí.“ „Jste si jistý, že tam nebude dlouho?“ zeptala se Cashe. Cash se smál. „Tím jsem si jistý. Teď už bychom ale měli jít.“ „Vrátím se dřív, než se nadějete,“ utěšoval Tony Saru. „Buďte zatím na sebe opatrná. Pravděpodobně jsou jenom tři, ale taky je možné, že těch lotrů je víc.“

STATEČNÁ DÍVKA

131

„To já vím taky,“ řekl Jared a ironicky se usmál. „Nezapomeň, kdo tě učil sledovací metody.“ Tony se zachechtal. „To bych se nikdy neodvážil. Na shledanou, Saro.“ „Nashle, Tony.“ Jared s rukama hluboko v kapsách je pozoroval, jak odcházejí. „Co jste myslel tou sledovací metodou?“ zeptala se. „Své vůbec první podnikání jsem začal v soukromé bezpečnostní službě. Pracovali jsme tam společně s Tonym.“ Pátravě se na něho zadívala. „Co jste dělal do té doby?“ „Byl jsem policistou v San Antoniu.“ Otevřela ústa. „Páni! A teď vlastníte celou naftařskou společnost?“ „Vděčím za to pomoci jiných lidí, zejména Tonyho. Vždy jsme byli nejlepší přátelé – dokud jste se neobjevila vy.“ „Však vy víte dobře proč,“ zamumlala. „Nemusíte mi to připomínat.“ Neúmyslně šlápl na střep z rozbité vázy, kterou po něm hodila. „Kde máte koště?“ „Ve skříni v kuchyni.“ Odešel dřív, než byla schopná něco říct. Vrátil se s koštětem a lopatkou a uklidil střepy z podlahy tak přirozeně, jako kdyby nikdy nic jiného nedělal. „Byl jste na vojně, než jste se stal policistou?“ začala se o něho zajímat. „Byl jsem příslušníkem speciální jednotky. Stejně jako Tony.“ Vysypal střepy do odpadkového koše a odložil koště i s lopatkou. „Byl mi dokonce za svědka na mé svatbě.“ Nikdy dřív takto o sobě nemluvil, to ji příjemně překvapilo. „Miloval jste svoji ženu?“

STATEČNÁ DÍVKA

132

„Když jsem se ženil, tak ano. Oba jsme pocházeli z farmářských rodin. Mého otce zranil zuřivý býk a krátce nato zemřel. Matka se usoužila k smrti. Rodiče Marian zabilo tornádo. Věděli jsme o sobě všechno a byli jsme dobrými přáteli. Domníval jsem se, že to ke šťastnému manželství stačí. Nestačilo.“ „Proč vás opustila?“ „Zamilovala se do jiného. Odešla a naši dcerku Ellen vzala s sebou. Byla s matkou docela šťastná, ale také mě ráda navštěvovala. Můj stálý domov je v Oklahomě.“ „Ale tady jste si koupil ranč,“ připomněla, poněkud zmatená. „Už jsem vám říkal na hřbitově, že jsem potřeboval změnu,“ řekl. „Byl jsem nešťastný ze smrti Ellen a velmi znechucený sebevraždou Marian, která následovala krátce potom. Domníval jsem se, že nové prostředí mi pomůže překonat deprese.“ „Prostředí moc nepomáhá,“ řekla Sara. „Důležité jsou bolest a zármutek. Ty vás nikdy neopustí.“ Podíval se na ni a mírně se usmál. „Podle svých názorů a zkušeností mi opravdu připadáte mnohem starší.“ „A den ze dne víc a víc stárnu,“ odpověděla. Přistoupil k její posteli a posadil se vedle ní. Měl na sobě džínsy a rozhalenou bavlněnou košili. S vlasy, které lemovaly jeho opálenou tvář, vypadal velice přitažlivě. Bez varování jemně přiložil dlaň na její ploché břicho. „Udělal jsem velikou chybu, ale možná že to není tak špatné, jestliže otěhotníte. Tentokrát bych se určitě stal tím nejlepším otcem.“ „Pokud budu mít dítě, můžete je kdykoli navštívit,“ odpověděla mu. Zamračil se. „Moje dítě se nesmí narodit mimo manželský svazek.“

STATEČNÁ DÍVKA

133

„Nebude mít žádnou jinou možnost, protože já si vás nevezmu,“ řekla rozhodně. „Proč ne?“ Zčervenala a odvrátila zrak. „Protože bych to už nikdy nechtěla prožít znovu.“ Zbledl a srdce se mu skoro zastavilo. „Saro, bylo to pro vás poprvé a já jsem navíc velice spěchal,“ řekl omluvně. Nemohla se na něho podívat. Sepnula ruce a nervózně o sebe drnkala nehty palců. Jemně ji otočil hlavu tváří k sobě. „Už nikdy vás neraním,“ slíbil. „Čestně!“ Ušklíbla se. Je tak mladá, pomyslel si smutně. Neměl se jí ani dotknout. Přinesla mu opravdový pocit mladosti – byl plný života a ohně. Ale i pocitu vlastnictví. Nikdy nechtěl mít ženu navždy. Dokonce i jeho manželka byla spíše jeho přívěškem. Ale tahle žena jej magicky přitahovala. Vzpomněl si na své první setkání s ní a dostal nápad. „Vy byste mohla mít své vlastní knihkupectví,“ řekl. Oči se jí rozšířily. „Mé vlastní…?“ „Mohli bychom v něm vybudovat i dětský koutek. Děti by si klidně hrály, zatímco jejich matka nebo rodiče by si prohlíželi knihy. I vaše vlastní dítě by si tam mohlo hrát a vy při tom pracovat. Dokonce by se ten dětský koutek mohl rozšířit o prodejnu kávy a zákusků.“ Její ledový chlad vůči Jaredovi pomalu tál. Nedovedla to ani trochu skrýt. „Opravdu?“ Musel se usmát jejímu nadšení. „Já sám bych mohl delegovat více pravomocí a méně cestovat. Umožnilo by mně to více se věnovat rodině. Mohli bychom mít ještě další děti.“ Zadívala se mu do očí a viděla tam všechen ten jeho smutek, touhu po dětech, po domově. A co Max? zamračila se.

STATEČNÁ DÍVKA

134

„Co tomu říkáte?“ zeptal se, když neodpovídala. „Jste si jistý ohledně Max? Tony říkal, že už jste ji vyhodil několikrát a vždycky se vrátila.“ „Tentokrát je to nadobro,“ ujistil ji. Zhluboka se nadechl. „Taky už jsem pověsil na hřebík ten svůj plejbojský styl života. Domníval jsem se, že nové známosti by mohly být lékem na moji samotu, ale byl to omyl. Přispěly jenom k tomu, že jsem se cítil ještě mizerněji.“ Zdálo se jí, že to vše myslí opravdu vážně. Jeho dlaň se jemně přitlačila na její bříško. „Znáte své tělo lépe než kdokoli jiný. Jak se cítíte?“ „Já… já nevím,“ zajíkla se. „Je to pořád ještě příliš brzo.“ Usmál se. „Nějak to v každém případě zvládneme. Pokud nejste těhotná, využijeme čas k tomu, abychom se lépe poznali, než založíme rodinu. Času na to bude dost.“ Sešpulil rty. „A Tony si bude muset najít nějaký jiný zdroj zábavy mimo vaše hlídání a vaření.“ Cítil se vůči němu najednou nějak provinile. Zamračila se. „S Tonym to bude v pořádku, že? Bude v cele s třemi chlapy a všichni jsou pěkní svalovci.“ Zasmál se. „Viděl jsem Tonyho, jak se utkal se šesti takovými chlápky a nakonec z toho střetnutí vyšel vítězně on. Ten plán, který jsme s Cashem vymysleli je to jediné, co se dá udělat. Nemůžeme riskovat, že je pustí na kauci a vy budete znovu v nebezpečí.“ Ušklíbla se. „Vidím, že když jste do něčeho namočený i vy, není život nikdy bez komplikací.“ Naklonil se nad ni a políbil ji na čelo. „Pokuste se usnout, já si musím vyřídit nějaké telefonáty. Později si můžeme promluvit o budoucnosti.“

STATEČNÁ DÍVKA

135

Tony vztekle povykoval, když jej v oranžové kombinéze zavírali do cely předběžného zadržení. Zlostně se mračil na všechny kolem sebe. „Nic jsem neukradl!“ snažil se přesvědčit stráž, která jej přiváděla. „Byl jsem tam jenom nakrmit kočku.“ „To řekni soudci,“ odbyl jej policista. „To si pište, že to všechno řeknu!“ křičel. „A Cameronovi vyřiďte, že až odtud vyjdu, přejedu ho náklaďákem!“ „Měj na paměti, že vyhrůžky a činy teroristů jsou u nás považovány za těžký zločin,“ prohodil přes rameno zástupce šerifa. Tony posměšně zasalutoval. Jeden za zadržených mužů na něho vrhl podezřívavý pohled. „Máš nějaký problém,“ zeptal se ho Tony vztekle. Muž byl asi stejného stáří jako Tony, byl vysoký a svalnatý, měl knír a tetování na obou rukách. „Zase jeden nevinně zavřenej, co?“ pronesl s cizím přízvukem. Tony usedl na pryčnu. „Tak nějak.“ Muž k němu poposedl blíž. „Jared Cameron? Myslím, že už jsem o něm něco slyšel.“ „Nejsi sám,“ zamumlal Tony. „Panebože, jak já bych kouřil!“ „Cigarety tady nejsou, příteli,“ řekl druhý muž a zachechtal se. „Ale měl bych tady pro tebe nějaký tabáček, jestli máš něco na výměnu.“ „Vypadám na to, že něco mám?“ zeptal se Tony nakvašeně. „Za co jsi tady?“ „Nedovolené držení zbraně. Ale já a mí chlapci odtud vypadneme, jakmile za nás složí kauci.“ „Tak to máte štěstí,“ řekl Tony. „Já jsem tady za násilné vniknutí a loupež. A to je těžký zločin.“ „To není zas tak zlé,“ odpověděl muž. „Je to velmi zlé, pokud jsi propuštěný na podmínku.“ Muž se zúčastněně zatvářil. „Tak to je opravdu zlé.“

STATEČNÁ DÍVKA

136

Tonyho oči se zlověstně zúžily. „Jedinou nadějí Jareda Camerona je, že mě odsoudí k smrti. Protože pokud odtud odejdu živý, v ten den je on mrtvý muž. Znám jeho zvyky, jeho dům a všechno.“ „Jak jsi k tomu přišel?“ „Sloužil jsem u něho jako bodyguard.“ Tony se výhružně ušklíbl. „Až do doby, kdy oblbnul a svedl moji dívku. Teď mě chce odklidit z cesty.“ Tony se rozhlédl po mužích, se kterými sdílel celu. Nikdo z nich nebyl zřejmě pro justici cizincem. Jeden přistoupil blíž k Tonymu a řekl poněkud tiším hlasem: „Mohl by sis přijít na pěkný prachy a současně si to vyřídit s Cameronem, kdybys chtěl.“ Tony byl jedno ucho. „To bych mohl? Jak?“ „Znám lidi, kteří by za něj zaplatili spoustu peněz.“ „Ale on není žádný padavka,“ varoval Tony. „To my víme, ale momentálně nemá žádného bodyguarda,“ trval na svém muž. „Než nějakého dalšího sežene, byl by vhodný čas ho dostat.“ Tony se na něho podíval. „To by šlo.“ Muž povstal. „Prohovořím to s přáteli. Ale myslím, že budeš – li mít zájem, můžeme tě vzít do party.“ „Nemám prachy na právníka a Cameron mně určitě nepomůže,“ zamručel Tony. „Stejně jsem přesvědčený, že to byl on, kdo na mě poštval ty policajty.“ „A ty bys mu to teď chtěl odplatit, že?“ „Ano.“ „Tak si o tom ještě promluvíme později.“ Tony pokrčil rameny, „Já se odtud hned tak snadno nedostanu.“ „Uvidíme,“ řekl povzbudivě muž. Tu noc přišel žalářník a vyvedl Tonyho ven. Povídal něco o tom, že s ním chce mluvit právník.

STATEČNÁ DÍVKA

137

Cash Grier seděl v místnosti, určené pro výslechy. Otočil se, když Tony vešel. „Tak co? Uspěl jsi?“ Tony se zazubil. „Ten jejich vůdce mě požádal o spolupráci. Přemluvil k tomu i ostatní dva. Jeden z nich sice měl nějaké námitky, ale myslím, že ho přesvědčil. Zdá se dokonce, že by pro mě mohli vymoct u svých bosů nějakou kauci.“ „Takže to vyšlo.“ „Zdá se. Nepochybuju ale o tom, že by mě zradili v okamžiku, kdy by Jareda dostali.“ Cash se na minutu zamyslel. „Do jejich dodávky dáme naváděcí zařízení. Ty je zavedeš za Jaredem a jakmile se pokusí po svém propuštění ho zajmout, my je zatkneme, obžalujeme z únosu a předáme federální policii.“ „To není špatný plán.“ „Myslíš? Díky,“ řekl Cash. „Jen dávejte pozor,“ požádal Tony, „abyste mě při případné přestřelce nezastřelili. Já už teď vážím víc, než bych měl kvůli kulkám, které nešly vyjmout z mého těla.“ „Buď bez obav. Prodiskutujeme to ještě s Jaredem a navíc bude v okolí několik dalších mých lidí. Ty nedělej nic, dokud nebudou mít Jareda ve své dodávce.“ „A vy zase dávejte pozor, ať se nic nestane Saře,“ připomněl Tony. „U těchto lidí člověk nikdy neví, co udělají.“ „Musím říct,“ ušklíbl se Cash, „že ti ta oranžová docela sluší.“ Tony přimhouřil oči. „Jen si dělej legraci z ubohé nevinné oběti zločinu. A Saře řekni, že se o mě nemusí bát.“ „Já jí to samozřejmě řeknu, ale těm jejím obavám to nezabrání, protože tě má docela ráda,“ slíbil Cash. Tony pokrčil rameny. „Taky ji mám rád.“

STATEČNÁ DÍVKA

138

„Musíme tě nějak oddělit v době, kdy se bude jednat o propuštění na kauci, abychom ti dali komunikační zařízení. Do jejich dodávky jsme už takové zařízení nainstalovali.“ „Nesmíme je podceňovat,“ připomněl Tony. „Je třeba se připravit na to, že první co udělají, až se do své dodávky vrátí, bude její podrobná prohlídka.“ „Můžou ji prohlížet, jak chtějí. Naše komunikační zařízení nikdy nenajdou, uvidíš.“ Byl to dobrý plán. Všichni čtyři byli nakonec na kauci propuštění. Tony byl vybavený bezdrátovým telefonem a oblečený do svých civilních šatů. Zdálo se, že mu jeho tři kumpáni důvěřují. Sotva nasedli do dodávky, řidič navázal s někým spojení. Mluvil arabsky a netušil, že Tony tomuto jazyku rozumí. Hlásil svému kontaktu, že jsou na cestě k ženě, kterou Jared miluje. Zjistili, že Jared je u ní a rozhodli se, že zajmou nejprve ji a budou ji držet tak dlouho, dokud se Jared nevzdá. Předem počítali s jeho odporem. Potom byli rozhodnutí ji zabít, stejně jako Tonyho. Počítali s tím, že po smrti dívky se jeho hněv obrátí proti nim. Nakonec, až už budou mít výkupné spolehlivě v ruce, Jareda zabijí taky. Už měli připravené letenky, aby mohli uprchnout. Vše by se mělo odehrát v několika hodinách. Se svým kontaktem se měli setkat v Belize. Tony nyní sice znal jejich plán, ale zatím nemohl nikoho informovat, protože by tím prozradil, že umí arabsky, a v tom okamžiku by byl mrtvý. Předstíral, že ničemu nerozuměl. „Doufám, hoši, že nechcete Jareda zabít. Ten patří mmě!“ „Neměj strach, nemáme zájem o jeho život, ale o jeho výkupné.“ Když se blížili k Sařině domku, řidič zpomalil.

STATEČNÁ DÍVKA

139

„Počkejte, tohle není Jaredův dům,“ zvolal Tony, který vyhlížel oknem. „On taky není doma,“ řekl jeden z mužů. „Cameron je u té holky.“ „Té byste ale neměli nic udělat,“ požádal je Tony. „Klid, kamaráde!“ zasmál se muž. „Zajímá nás jenom Cameron. Potom ty i s dívkou budete volní. Na to ti dávám své slovo.“ To ti tak věřím, pomyslel si Tony, ale jenom spokojeně přikývl. Zatím však usilovně přemýšlel, co dělat. Nejenom že měl ukrytý mikrofon, ale v obleku měl i pistoli a nůž. Dokonce v hodinkách měl smotanou škrticí strunu. Tato výzbroj, spolu s perfektním výcvikem, mu dávala šanci být v převaze – jenom mít možnost ji využít. „Vy chcete Camerona vyvézt ze země?“ zeptal se. Všichni tři muži však už byli soustředění na slabé světlo, které vyházelo ze Sařina domu. „Ano,“ odpověděl konečně jeden z nich roztržitě. „Máme základnu v Peru, kde ho můžeme držet tak dlouho, dokud nedostaneme výkupné.“ Tony však pochyboval, že Jared bude ještě živý po tom, co budou mít peníze v rukou. „Stop,“ zavelel jejich vůdce. „Zůstaňte tady a čekejte na můj signál,“ dodal. „Vezmeme bodyguarda s sebou. Dávejte pozor.“ „Samozřejmě,“ odpověděl řidič. Vůdce vystrčil Tonyho a ještě jednoho muže před sebe. „Ty půjdeš první,“ řekl Tonymu. „Zaklepej na dveře a předstírej, že přicházíš zkontrolovat, jak je té dívce.“ „To není špatný plán,“ řekl Tony a zazubil se, protože mu to dávalo prostor pro akci. „Jste mazaní, chlapi!“ „Nesmíš Cameronovi nic udělat,“ přikázal vůdce. „Potřebujeme ho jako rukojmí. Později ti ho dáme.“ Tony předstíral, že o té informaci přemýšlí. Nakonec přisvědčil. „Tak dobře, ale nechte mě s ním o samotě.“

STATEČNÁ DÍVKA

140

„Jen se neboj,“ řekl vůdce. V ruce držel samopal, stejně jako druhý muž. „Budte ale v dohledu,“ požádal je. Doufal, že ho Cash přes skrytý mikrofon slyší. „Budeme tady za rohem, ale tebe si budeme udržovat v dohledu. Pro jistotu.“ „Jinými slovy, zastřelíte mě, jestliže se o něco pokusím?“ zeptal se Tony. „Zatraceně, víte dobře, že toho chlapa chci zrovna tak jako vy!“ Zdálo se, že se tím vůdce únosců poněkud uklidnil. „Dobře, dobře,“ řekl, přistoupil k druhému muži s oba zašli za roh verandy. Tony zaklepal na dveře. Slyšel kroky, které se blížily ke dveřím. Ale nebyl to Jared ani Sara. Poznal to okamžitě a musel skrýt úsměv. Dveře se otevřely, Tony jimi proskočil dovnitř a Cash je rychle za ním zavřel. Zvenku bylo ihned slyšet střelbu. „Rychlé reflexy,“ ocenil Cash Tonyho. „Jak je Jaredovi a Saře?“ „Jakmile jsme uslyšeli přes tvůj mikrofon o jejich plánu,“ odpověděl Cash, „odvezli jsme je do Jaredova domu. Tady nezůstal nikdo mimo Morrise. Pro jistotu je zavřený ve skříni.“ Střelba skončila. „Hotovo!“ bylo slyšet hlas. Cash a Tony vyšli na verandu, kam čtyři uniformovaní policisté a jeden tajný přiváděli dva únosce. Na dvorku stál řidič s pouty na rukou a s ním dva další tajní policisté, kteří na něho mířili své zbraně. „Skvělá operace,“ řekl Cash svým lidem. „Myslel jsem si, že nácvik vyjednávání s únosci se jednou hodí.“ „Vyjednávání s únosci?“ podivil se Tony. „Vždyť jste všichni měli zbraně!“

STATEČNÁ DÍVKA

141

Cash nesměle podotkl: „Ty vyjednáváš svým způsobem, my taky.“ Policisté se zasmáli. Tony taky. Jakmile policisté získali záznamy přiznání únosců, předali je federální policii a ta je dopravila do Dallasu, kde byli obžalováni z federálního zločinu. Jejich aktivita tím skončila. Jared přijal Tonyho zpět na svůj ranč. Jeho prvním úkolem bylo odjet do Oklahomy, aby připravil dům na příjezd nových obyvatelů. A taky, samozřejmě, zajistit jim bezpečnost. „Opatrujte se, Saro,“ řekl Tony a sehnul se, aby ji mohl políbit na tvář. „Doufám, že se brzo zase uvidíme.“ „Taky doufám.“ Objala velkého muže a políbila jeho hubenou tvář. „Děkuju za všechno.“ „Není zač.“ Ještě si potřásl rukou s Jaredem. „Poslal jsem už Freda s Mabel, aby v domě všechno uklidili. Doufám, že se nevrátíš domů sám,“ dodal s úsměvem. „To doufáš správně,“ odpověděl Jared a něžným pohledem provázel Saru, která se vrátila do domu, aby se přesvědčila, že Morris je v pořádku. Od Sary se jeho pohled přesunul na elegantní tvary sportovního vozu jaguar, který trůnil ve velké garáži mezi ostatními vozy Jaredovi sbírky. „Mám ale obavu, že ten vůz na tebe přitáhne nežádoucí pozornost.“ „Chceš říct, že bych s ním teď měl jezdit?“ otázal se Tony. „Proč ne, když je tvůj,“ ujistil jej Jared. Jako vždy, v Tonyho tváři se nehnul ani sval. Nakonec – něco za něco – pomyslel si. „Tak se opatruj,“ řekl Jaredovi. „A jestli budeš mít dítě, jsem jeho kmotr.“ „Jestli Tony odchází, tak proč bych tady měla zůstat já?“ zeptala se Sara. „Protože se vás musím na něco důležitého zeptat.“

STATEČNÁ DÍVKA

„Na co?“ „Vezmeš si mě, Saro?“

142

STATEČNÁ DÍVKA

143

DVANÁCTÁ KAPITOLA Sara se na něho podívala s otázkou v očích. „Miluješ mě?“ zeptala se váhavě. Něžně se na ni usmál. „Ano,“ řekl. „Samozřejmě, že tě miluju.“ Na chvilku zaváhal, co když uslyší zápornou odpověď. „A ty?“ „Miluju tě od okamžiku, kdy jsi vstoupil do naší prodejny,“ odpověděla jedním dechem. „I když jsi tak působil, věděla jsem od počátku, že nejsi hrubián.“ „Možná že jsem, svým způsobem,“ vrátil jí s úsměvem odpověď. „Ale ty jsi mě přetvořila. Takže, co bys řekla tomu, že bychom se vzali tady a potom odjeli do Oklahomy?“ „Je mi jedno, kde budeme žít, pokud budeme spolu,“ odpověděla. „Ale Morris musí jít s námi.“ Odmlčela se. „Máš nějaká domácí zvířata?“ Zasmál se. „Samozřejmě! Mám jezdecké koně, psy, dvě velké perské kočky, pštrosa a amazonského papouška.“ „Ach, bože!“ vykřikla. „Na co máš pštrosa?“ „Bylo to přání Ellen,“ odpověděl jednoduše. „Já sám jsem pštrosa nikdy neviděl, ale jeden náš známý rančer je chová a Ellen od něhojedno pštrosáčátko dostala. Byla do něj úplně blázen. Říkala mu Paterson, po jednom australském básníkovi. Vychovávala ho spolu se dvěma koliemi. Ty nadháněly dobytek a pštros běhal s nimi.“ Zasmál se. „Je to velice rychlý běžec.“

STATEČNÁ DÍVKA

144

„To si dovedu představit. A co tvoje kočky?“ Pokrčil rameny. „Nejprve na sebe syčely a prskaly, ale asi po týdnu jsem zjistil, že spí stočené jedna vedle druhé.“ Zasmála se. „Můžeme být oddáni tady?“ zeptala se, jako kdyby tomu pořád ještě nechtěla věřit. „Samozřejmě.“ „A mohu mít dlouhé šaty a kytici?“ „Můžete mít i fotografa,“ odpověděl. „To je velmi důležité, protože fotografie budou důkazem, že jsme manželé.“ „To bude nádhera!“ „Zaletíme si do Dallasu a objednáme svatební šaty u Neimana Marcuse.“ „Můžu si koupit něco v konfekci,“ protestovala. Přiložil si její ruku ke rtům a políbil ji na dlaň. „Jsem dost známou osobností,“ řekl, „a na naší svatbě budou i novináři. Přece nechceš, aby mě v televizi obvinili, že jsem držgrešle, nebo ano?“ Zatočila se jí hlava. Ani se jí nechtělo věřit, jak rychle se vše sběhlo. Manželství ale s sebou přináší ještě i jiné záležitosti… Všiml si změny výrazu v její tváři a ihned pochopil, v čem je problém. Chtěla mu něco říct, ale on už rozepínal knoflíčky její košile a najednou měla jeho ústa na svých prsou. Vzdychla vzrušením. Nebylo to jako posledně. Po několika slastných minutách laskání sama ze sebe horečně strhávala oblečení. Pocity, které nyní zažívala, byly neuvěřitelné a zahlcující. Prohnula se jako luk, když ucítila jeho ruku pod posledním kouskem oděvu, který měla na sobě. Mocné vlny příjemného vzrušení se od jeho ruky rozlévaly do celého těla. Ocitla se pod ním. Na holých zádech cítila chlad koženého potahu pohovky, nad sebou váhu jeho horkého těla. Vášnivými polibky pokrýval celé její tělo a dobýval se i do zakázaných oblastí.

STATEČNÁ DÍVKA

145

Něco se jí ptal, ale ona ho vůbec neslyšela. Celá se chvěla, zvedla nohy, aby mu usnadnila přístup, a prohnula se do oblouku vstříc jeho dobyvatelským ústům. Byla už blíž nebesům, než si kdy dovedla představit. Když ho nakonec v sobě ucítila, zaryla mu nehty do hýždí, aby ani na okamžik nemohla uniknout jeho zničujícímu bičování. Měla strach, že se na ni zřítí strop. Její vzdechy se mísily s jeho horečným dechem, když se začal stupňovat nevídaný pocit rozkoše. Bylo to, jako když stoupá vzhůru po stupních slasti – co pohyb jeho hýždí, to schod k vyšší blaženosti. Zdálo se jí, že umírá. Že to nemůže přežít. Rozkoš byla tak intenzívní, že se téměř změnila v bolest. Začala se sama pohybovat vstříc jeho tělu, až už byla téměř… téměř… tam! Těžce na ni klesl a ona cítila, jak se pod ní propadá země a žhavá rozkoš znehybnila její štíhlé tělo v samosvorném objetí. Po chvíli zvedl hlavu a sotva popadal dech. Ona se ještě silně chvěla, oči plné slz radosti a uspokojení. „Tak už víš, co nám posledně chybělo?“ „Ano, ano.“ Objala jej kolem krku. „Je to pokaždé tak krásné?“ „Ne,“ zamumlal. „Bude to vždy lepší a lepší.“ „Děláš si legraci!“ Na dlouho to byla poslední slova, na která se zmohla. Svatba byla nádherná. Sjela se na ni i řada novinářů a reportérů, kteří si nechtěli nechat ujít příležitost popsat spojení ropného magnáta s neznámou prodavačkou z malého knihkupectví v Jacobsvillu v Texasu. Jedna novinářka, pro kterou byl jejich svazek nepochopitelný, se zadívala na novomanžele v okamžiku, kdy si navzájem pohlédli do očí. „Láska,“ napsala potom, „je to, co je činí rovnocennými partnery.“

STATEČNÁ DÍVKA

146

Harley Fowler jim gratuloval se sladkobolným úsměvem. Sara jej objala a děkovala za pomoc, kterou jí poskytl při přepadu únosci. Sara si připadala jako Popelka na královském bále. Nikdy netušila, že by mohla být tak šťastná. Po několika dnech se novomanželé přesunuli do domu v Oklahomě. Morris jel v samostatné limuzíně s Claytonem, novým Jaredovým bodyguardem. „Teď už se nemusíme bát žádných únosců, že?“ zeptala se Sara, kterou držel Jared v náručí. „Nemusíme,“ odpověděl. „Za nás se bojí Clayton, ten je za to placený. Je dobrý. Vycvičil jej Tony.“ „Tony bude pro tebe pracovat dál?“ „Ne. Byl pro tento účel jenom vypůjčený,“ odpověděl stručně. „To je trochu podivné, že?“ Jared nadzvedl obočí. „Ani netušíš, jak podivné to je.“ „Povídej!“ Zasmál se. „Teď ne. Máme před sebou hromadu práce, spojené s naším přestěhováním.“ „Bude se mi stýskat po Jacobsvillu,“ řekla. „Tomu věřím, drahoušku,“ odpověděl. „Ale určitě si zvykneš. Život se musí žít. Nemůžeš sedět vedle kolejí a dívat se, jak ti ujíždí vlak.“ „Možná, že si to člověk může dovolit, až když je starý.“ Přikývl. „Ale my staří nejsme, nebo ano?“ Dostal za to šťouchanec do žaludku spolu s výmluvným úsměvem. „Bylo to hezké od Dee, že nám dala jako svatební dar tu vzácnou knihu o druhé světové válce, že?“ „A je to hezké od tebe, že ses rozhodla převézt i celou dědečkovu knihovnu. Zavazuju se, že přečtu týdně jednu jeho knihu.“ „Mimochodem, máš rád sport?“ zeptala se.

STATEČNÁ DÍVKA

147

„Docela se mi líbí kopaná,“ odpověděl. „To je i můj oblíbený sport!“ zaradovala se. „V tom případě spolu jedeme na příští světové mistrovství, ať se koná kdekoliv ve světě.“ „Opravdu?“ „Ano.“ Přitáhl si ji k sobě a políbil. „Miluju tě.“ Usmála se. „Já tebe taky.“ „Nelituješ toho, že jsi si mě vzala.“ Zavrtěla hlavou. Ani trochu. „Budu se o tebe dobře starat.“ Políbil ji na zavřená víčka. „Jen tak pro pořádek – neobjevila se u tebe nějaká ranní nevolnost?“ Udělala obličej. „Bohužel ne. Ve skutečnosti se naopak objevil pravidelný měsíční pozdrav mého těla.“ Políbil ji. „Nemusíme s tím spěchat,“ odpověděl laskavě. „Budeme spolu nějakou dobu žít, než založíme rodinu. Můžeme cestovat, nakupovat. A najdeme vhodné místo pro tvůj knižní obchod.“ „Opravdu?“ vyjekla nadšením. „Už jsem o tom hovořil a míním to naprosto vážně,“ usmál se. „Můžeš mít všechno, co si budeš přát.“ Přitiskla se k němu blíž. „Ze všeho nejvíc si přeju tebe. Budu tě chtít celý svůj život. Tolik tě miluju!“ Těžce polkl a objal ji. Smutek ho téměř přemohl, avšak tato sladká jemná žena ho vrátila do reality. Byla nyní celým jeho světem. „Taky tě miluju, lásko moje. Udělám tě šťastnou a budu tě ochraňovat až do konce svého života,“ slíbil. A také to splnil.