Staročeské názvy savců. Jejich původ a vývoj v nové češtině

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav českého jazyka Český jazyk a literatura Učitelství českého jazyka a literatury pro střední školy

Petra Janošíková

Staročeské názvy savců. Jejich původ a vývoj v nové češtině Magisterská diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Ilona Janyšková, CSc. 2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

....................................... Petra Janošíková

2

Na tomto místě bych ráda poděkovala paní PhDr. Iloně Janyškové, CSc., za obětavé vedení diplomové práce, ochotu, čas, trpělivost, přínosné konzultace i rady. Za objasnění otázek týkajících se zoologie děkuji Mgr. Janě Škodové. Děkuji také svým přátelům za podporu projevovanou během psaní této práce.

Největší poděkování za nezměrnou podporu a trpělivost během celého mého studia patří mé mamince.

3

OBSAH 1. 2.

ÚVOD .....................................................................................................................10 TEORETICKÁ ČÁST ...........................................................................................11 2.1 Vymezení pojmů ..............................................................................................11 2.2 Prameny a literatura. Stav bádání......................................................................11 2.3 Staročeské názvy živočichů ..............................................................................14 2.3.1 Názvy živočichů ve staré češtině obecně ...................................................14 2.3.2 Jiné významy názvů živočichů ve staré češtině .........................................15 2.4 Zoologická terminologie...................................................................................16 2.5 Lidé a savci ......................................................................................................17 2.5.1 Savci.........................................................................................................17 2.5.2 Lidé a savci...............................................................................................17 2.5.2.1 Koně .....................................................................................................18 2.5.2.2 Psi.........................................................................................................19 2.5.2.3 Exotická zvířata ....................................................................................21 3. SLOVNÍK STAROČESKÝCH NÁZVŮ SAVCŮ.................................................22 3.1 Výběr hesel ......................................................................................................22 3.2 Struktura hesel a jejich popis ............................................................................23 3.3 Způsob citování ................................................................................................24 3.4 Staročeské názvy savců ....................................................................................25 3.4.1 Bahnicě.................................................................................................25 3.4.2 Bachna, bachně .....................................................................................26 3.4.3 Barvokropenicě.....................................................................................27 3.4.4 Běhún ...................................................................................................28 3.4.5 Běhúnek................................................................................................30 3.4.6 Běhutý (kóň) .........................................................................................30 3.4.7 Bělýš.....................................................................................................31 3.4.8 Beran, baran..........................................................................................32 3.4.9 Beránek, baránek ..................................................................................34 3.4.10 Beznýš ..................................................................................................36 3.4.11 Bobr......................................................................................................36 3.4.12 Brav......................................................................................................38 3.4.13 Bron, bróna ...........................................................................................39 3.4.14 Búbal, buval, buvol, byvol ....................................................................40 3.4.15 Burd, burdun.........................................................................................41 3.4.16 Býk .......................................................................................................42 3.4.17 Cět, cet..................................................................................................43 3.4.18 Cketa, čketa (?), dcketa, sketa, tsketa, stketa..........................................44 3.4.19 Čeňuchavec...........................................................................................45 3.4.20 Čščeta ...................................................................................................46 3.4.21 Daněl ....................................................................................................46 3.4.22 Dchoř....................................................................................................47 3.4.23 Divokozel .............................................................................................49 3.4.24 Divokvicě .............................................................................................50 3.4.25 Dlúhomyš, ............................................................................................51 3.4.26 Dobraník...............................................................................................52 3.4.27 Dobytek ................................................................................................53 3.4.28 Dohule ..................................................................................................54 3.4.29 Dojka ....................................................................................................55

4

3.4.30 3.4.31 3.4.32 3.4.33 3.4.34 3.4.35 3.4.36 3.4.37 3.4.38 3.4.39 3.4.40 3.4.41 3.4.42 3.4.43 3.4.44 3.4.45 3.4.46 3.4.47 3.4.48 3.4.49 3.4.50 3.4.51 3.4.52 3.4.53 3.4.54 3.4.55 3.4.56 3.4.57 3.4.58 3.4.59 3.4.60 3.4.61 3.4.62 3.4.63 3.4.64 3.4.65 3.4.66 3.4.67 3.4.68 3.4.69 3.4.70 3.4.71 3.4.72 3.4.73 3.4.74 3.4.75 3.4.76 3.4.77 3.4.78 3.4.79

Drášček.................................................................................................56 Dromedár, dromedář .............................................................................57 Drvle.....................................................................................................57 Frýz, Fríz ..............................................................................................58 Gemsík, gensík .....................................................................................59 Hazuna..................................................................................................61 Herka ....................................................................................................61 Holofrd .................................................................................................63 Hovado .................................................................................................63 Hranostaj ..............................................................................................65 Hřěbec ..................................................................................................66 Hřěbicě .................................................................................................67 Hřiebě ...................................................................................................68 Husalec .................................................................................................69 Hyena ...................................................................................................70 Hynšt, hynst ..........................................................................................71 Chlumáč................................................................................................72 Chlupáč, chlupáček ...............................................................................74 Chrt.......................................................................................................76 Chřitel...................................................................................................77 Jalově....................................................................................................77 Jalovicě.................................................................................................78 Jěhně.....................................................................................................79 Jěhnicě..................................................................................................81 Jelen .....................................................................................................81 Jěřě, jěřátko...........................................................................................83 Jězvec ...................................................................................................84 Jež ........................................................................................................86 Ježek.....................................................................................................87 Junec, jinec ...........................................................................................89 Kacieř ...................................................................................................90 Kačman, kacman...................................................................................91 Kamel ...................................................................................................92 Kanec....................................................................................................93 Klepnáč.................................................................................................94 Klovec ..................................................................................................95 Kľusa, kľusicě, klisicě...........................................................................96 Kľúsě, klísě...........................................................................................97 Kľusna ..................................................................................................97 Klusák ..................................................................................................98 Kobyla ..................................................................................................99 Kocúr..................................................................................................101 Kočka .................................................................................................103 Kolčava...............................................................................................106 Kolúch ................................................................................................107 Komoň, komoňstvo, komonstvo..........................................................108 Kóň.....................................................................................................110 Koňas..................................................................................................114 Kotě, kótě ...........................................................................................115 Koza ...................................................................................................117

5

3.4.80 3.4.81 3.4.82 3.4.83 3.4.84 3.4.85 3.4.86 3.4.87 3.4.88 3.4.89 3.4.90 3.4.91 3.4.92 3.4.93 3.4.94 3.4.95 3.4.96 3.4.97 3.4.98 3.4.99 3.4.100 3.4.101 3.4.102 3.4.103 3.4.104 3.4.105 3.4.106 3.4.107 3.4.108 3.4.109 3.4.110 3.4.111 3.4.112 3.4.113 3.4.114 3.4.115 3.4.116 3.4.117 3.4.118 3.4.119 3.4.120 3.4.121 3.4.122 3.4.123 3.4.124 3.4.125 3.4.126 3.4.127 3.4.128 3.4.129

Kozel ..................................................................................................119 Kózle, kozlenec...................................................................................122 Kozorodec...........................................................................................124 Kozorožec, kozlorožec........................................................................125 Kozúr..................................................................................................126 Králík..................................................................................................127 Kráva ..................................................................................................129 Krt ......................................................................................................131 Křěč, křěčěk........................................................................................133 Kuna ...................................................................................................134 Kušě, kusý pes ....................................................................................136 Laní ....................................................................................................137 Lasicě, vlasicě.....................................................................................138 Lehavý (pes) .......................................................................................140 Lev .....................................................................................................141 Levhart, lebhart...................................................................................143 Lisa.....................................................................................................144 Liška...................................................................................................145 Los......................................................................................................147 Masojiedek .........................................................................................148 Medvěd, nedvěd..................................................................................149 Mezh, mezek.......................................................................................152 Mimochodník......................................................................................153 Mlznicě...............................................................................................154 Mořman ..............................................................................................155 Mrcha .................................................................................................157 Myš.....................................................................................................158 Nábytek ..............................................................................................161 Názimčě..............................................................................................162 Netopýř...............................................................................................163 Nunvicě ..............................................................................................165 ˟Očilupáč ............................................................................................166 ˟Odřipáč..............................................................................................168 Ohař....................................................................................................168 Ojhránek .............................................................................................169 ˟Oklúr .................................................................................................171 Opicě ..................................................................................................172 Opřěc..................................................................................................174 Orník ..................................................................................................175 ˟Oryx ..................................................................................................175 Oř, voř ................................................................................................176 Osel ....................................................................................................178 Oses....................................................................................................180 Ostrovid ..............................................................................................181 Ovcě ...................................................................................................182 ˟Ovcúr ................................................................................................185 ˟Ozláč .................................................................................................185 ˟Ozuble...............................................................................................186 Pard, pardus, fard ................................................................................187 Pařiz ...................................................................................................188

6

3.4.130 3.4.131 3.4.132 3.4.133 3.4.134 3.4.135 3.4.136 3.4.137 3.4.138 3.4.139 3.4.140 3.4.141 3.4.142 3.4.143 3.4.144 3.4.145 3.4.146 3.4.147 3.4.148 3.4.149 3.4.150 3.4.151 3.4.152 3.4.153 3.4.154 3.4.155 3.4.156 3.4.157 3.4.158 3.4.159 3.4.160 3.4.161 3.4.162 3.4.163 3.4.164 3.4.165 3.4.166 3.4.167 3.4.168 3.4.169 3.4.170 3.4.171 3.4.172 3.4.173 3.4.174 3.4.175 3.4.176 3.4.177 3.4.178 3.4.179

Pastivý kóň .........................................................................................189 Pastýř..................................................................................................190 Pes ......................................................................................................191 Picek...................................................................................................194 ˟Planí ..................................................................................................195 ˟Plerna ................................................................................................196 Plch.....................................................................................................197 ˟Pľušč .................................................................................................199 ˟Podchrtie ...........................................................................................200 Podpáľenec .........................................................................................201 ˟Polemyščer ........................................................................................203 Popelicě ..............................................................................................204 Prak ....................................................................................................206 Prasě ...................................................................................................207 ˟Prohynščie.........................................................................................209 ˟Projeleník ..........................................................................................210 ˟Provlčan ............................................................................................211 Prus.....................................................................................................211 Prvostnicě ...........................................................................................213 Přípustník............................................................................................214 Purd ....................................................................................................215 Roháč..................................................................................................215 Ručí pes ..............................................................................................216 Rús .....................................................................................................218 Rúšč....................................................................................................219 Rys, rysec ...........................................................................................220 Řif, řix ................................................................................................221 Řizník .................................................................................................222 Skot, skót, skotsko ..............................................................................223 Sledník, slédník, slídník, slédný pes ....................................................225 Slon ....................................................................................................226 Sobol ..................................................................................................228 Sporlík, zporlík ...................................................................................229 Srna, srn..............................................................................................230 Srnokozel............................................................................................232 Ssele ...................................................................................................233 Súmar, súmař ......................................................................................234 Sumník, súmník, sumovník .................................................................235 Súpružník............................................................................................236 Sveřěpec, sveřěpicě.............................................................................237 Svinčila...............................................................................................239 Svině...................................................................................................239 Sysel ...................................................................................................242 Ščekač ................................................................................................244 Ščekle .................................................................................................244 Ščeně ..................................................................................................245 Ščetla ..................................................................................................247 Šeft .....................................................................................................248 Šelma..................................................................................................248 Šielník ................................................................................................250

7

3.4.180 Škapa..................................................................................................251 3.4.181 Škop, skop, škopec, skopec .................................................................252 3.4.182 Šlapák .................................................................................................253 3.4.183 Tele.....................................................................................................255 3.4.184 Telicě..................................................................................................257 3.4.185 Tigris ..................................................................................................257 3.4.186 Tista, tistka .........................................................................................259 3.4.187 Tur......................................................................................................260 3.4.188 Tutík ...................................................................................................261 3.4.189 Tvrdopal .............................................................................................262 3.4.190 Týkalec ...............................................................................................263 3.4.191 Úpan ...................................................................................................264 3.4.192 Valach ................................................................................................265 3.4.193 Velblúd ...............................................................................................267 3.4.194 Velryb.................................................................................................268 3.4.195 Vepř....................................................................................................270 3.4.196 Veverek, veveřicě, veveřička...............................................................271 3.4.197 Veveřičník ..........................................................................................273 3.4.198 Věžník ................................................................................................273 3.4.199 Vlk......................................................................................................274 3.4.200 Vlkopes...............................................................................................278 3.4.201 Vodomyš ............................................................................................279 3.4.202 Vól......................................................................................................279 3.4.203 Volda ..................................................................................................281 3.4.204 Vozník ................................................................................................282 3.4.205 Vydra..................................................................................................283 3.4.206 Výklestek............................................................................................284 3.4.207 Vyžle ..................................................................................................285 3.4.208 Vztažna...............................................................................................287 3.4.209 Zajiec..................................................................................................288 3.4.210 Závodník.............................................................................................291 3.4.211 Zběhurla..............................................................................................292 3.4.212 Zdor....................................................................................................293 3.4.213 Zdrušec ...............................................................................................294 3.4.214 Zhúble ................................................................................................295 3.4.215 Zklún ..................................................................................................296 3.4.216 Zlostir .................................................................................................297 3.4.217 Zoha ...................................................................................................297 3.4.218 Zubr ....................................................................................................298 3.4.219 Zvěřina ...............................................................................................300 3.4.220 Židovčě, židovec .................................................................................300 4. ZÁVĚR .................................................................................................................302 4.1 Staročeské názvy savců podle druhu zvířat .....................................................303 4.2 Staročeské názvy savců podle četnosti výskytu...............................................314 4.3 Staročeské názvy savců v současné češtině .....................................................317 4.4 Staročeské názvy savců podle původu ............................................................318 4.5 Staročeské názvy savců s více významy..........................................................325 4.6 Shrnutí závěrů ................................................................................................327 5. SHRNUTÍ .............................................................................................................328 6. ZUSAMMENFASSUNG......................................................................................328

8

7. 8.

SUMMARY ..........................................................................................................328 SOUPIS PRAMENŮ A JEJICH ZKRATEK......................................................329 8.1 Citované prameny (vydané i nevydané) ..........................................................329 8.2 Prameny citované ze slovníků staré češtiny.....................................................329 8.3 Prameny citované z Jungmannova a Kottova slovníku ....................................335 9. SEZNAM LITERATURY....................................................................................337 10. ELEKTRONICKÉ ZDROJE .............................................................................347 11. SEZNAM OBRÁZKŮ.........................................................................................349 12. REJSTŘÍKY........................................................................................................352 13. ZKRATKY ..........................................................................................................376 13.1 Zkratky jazyků................................................................................................376 13.2 Ostatní zkratky ...............................................................................................377

9

1. ÚVOD Předkládaná diplomová práce se zabývá staročeskými názvy savců.1 Cílem práce je shromáždit na základě excerpce především z výkladových slovníků staré češtiny všechny staročeské názvy, které mohly označovat savce, a analyzovat je. Budeme se tedy věnovat nejen výrazům, které byly ve staré češtině běžné, ale také ojedinělým dokladům ze staročeských památek či dobových vokabulářů,2 abychom tak představili celé spektrum názvů, které mohla mít stará čeština k dispozici. Jádrem práce je abecední slovník těchto výrazů. V každém heslovém slově je uveden význam staročeského názvu a slova od něj odvozená, vývoj tohoto výrazu v nové češtině, a to jak po jazykové, tak zejména po sémantické stránce, a jeho etymologie. V úvodní části práce čtenáře seznámíme s prameny a použitou literaturou, s postupem práce při shromažďování a analýze jednotlivých staročeských výrazů, se staročeskými názvy živočichů obecně a s postavením savců v životě středověkých lidí. V závěru práce jsou analyzované staročeské názvy shrnuty a rozděleny podle několika kritérií. Výrazy jsme roztřídili podle druhu savců, které označují, podle původu názvů a podle četnosti výskytu jednotlivých slov ve staré češtině. Shrnujeme také názvy, které mohly kromě savců pojmenovávat i jiné skutečnosti. Množství excerpovaných výrazů svědčí o důležitosti zvířat, v našem případě savců, v životě středověkého člověka. Především v názvech domácích zvířat nalezneme řadu sémanticky často přesně odlišených pojmenování. Jedním z cílů diplomové práce je představit toto jazykové bohatství staré češtiny, neboť řada z těchto staročeských názvů je dnes již neznámá.

1

Cílem práce je shrnout názvy živočichů, proto neuvádíme označení pro „člověka“, ačkoliv taxonomicky rovněž náleží mezi savce. 2 Pro odlišení dobových staročeských slovníků, zejména latinsko-českých, a dnešních výkladových slovníků staré češtiny, označujeme v této práci první jmenované jako vokabuláře.

10

2. TEORETICKÁ ČÁST 2.1

VYMEZENÍ POJMŮ

Stará čeština – jako starou češtinu zde chápeme zejména češtinu od jejích počátků do konce 15. století, tedy v souladu s jazykovým materiálem zpracovávaným ve výkladových slovnících staré češtiny (HAVRÁNEK 1968, 7). Některé citované staročeské doklady jsou však mladší a zasahují až do 1. poloviny 16. století.3 Nová čeština – jako novou češtinu zde chápeme češtinu počínající národním obrozením (srov. PLESKALOVÁ 2001, 10). Současná čeština – v souladu s Encyklopedickým slovníkem češtiny chápeme současnou češtinu jako „národní jazyk v období po 2. světové válce“ (ŠLOSAR 2002, 89). Časově do něj tedy spadají především významy slov citované ze Slovníku spisovného jazyka českého (výjimečně do ní řadíme i významy z Příručního slovníku jazyka českého).

2.2

PRAMENY A LITERATURA. STAV BÁDÁNÍ O názvech zvířat, tedy ani savců ve staré češtině nebyla napsána žádná komplexní

publikace. Názvům savců v nové češtině se věnuje kniha Evy Havlové České názvy savců. Historicko-etymologická studie (viz níže), staročeské názvy jsou v ní však zmíněny jen výběrově a spíše okrajově. Následující kapitola představuje publikace či studie, které jsou relevantní pro jednotlivé heslové oddíly ve slovníkové části. Klíčovou literaturu pro naši práci tvoří nejrůznější slovníky, proto i je krátce představujeme. Východiskem pro tuto práci byly výkladové slovníky staré češtiny. Jedná se zejména o dvoudílný Slovník staročeský (písmena A–N) Jana Gebauera a o čtyřdílný Staročeský slovník (písmena N–P; dále StčS). Zbývající část výrazů byla doplněna z Elektronického slovníku staré češtiny (dále ESSČ), Malého staročeského slovníku (dále MSS) a Slovníčku staré češtiny Františka Šimka. Výklady významů v těchto slovnících pro nás byly stěžejní při rozhodovaní o zařazení názvů zvířat mezi savce. Některá slova jsme do práce zařadili na základě popisu jejich významu ve Slovníku středověké latiny v českých zemích. Jediným dobovým pramenem, z něhož jsme čerpali, byly slovníky Bartoloměje z Chlumce (zvaného Claretus de Solencia neboli Klaret), a to jeho Bohemář (z 1. poloviny

3

Vždy se však v tomto případě jedná o materiál, který byl zahrnut do Slovníku staročeského nebo Staročeského slovníku.

11

60. let 14. století) a Glosář (dokončen mezi lety 1363–1364) (HLADKÁ 2007, 166–167). Výkladem významů některých slov z jeho slovníků se zabýval Bohumil Ryba ve studiích ze 40. let 20. století. Výkladům Klaretových neologismů se věnoval také Emanuel Michálek, především v publikaci Česká slovní zásoba v Klaretových slovnících, ale i v několika dílčích studiích. Některá slova zkoumali i jiní badatelé, např. Jiří Kouba, Hana Šedinová nebo Kateřina Voleková a Milada Homolková (viz seznam literatury). Výsledky těchto bádání jsme v práci zohlednili. Pro zjištění stavu každého staročeského názvu v nové češtině jsme pracovali s největšími výkladovými slovníky 19. a 20. století. Informace jsme čerpali z pětidílného Slovníku česko-německého Josefa Jungmanna ze 30. let 19. století. Podle názvu se sice jedná o slovník překladový, ale „ve skutečnosti už má charakter popisného výkladového slovníku češtiny. Uvádí rozsáhlé údaje o významech a kontextovém užití slov, o české frazeologii, synonymice apod.“ (HLADKÁ 2007, 181). Jungmann se při výběru slov opíral o staré památky, národní mluvu, novější spisovatele, jinoslovanská nářečí, doslovné překlady a o „vnitřní přirozenou schopnost češtiny“ (tamtéž). Nalezneme u něj tedy ještě řadu výrazů staročeských, které jsou již v současné češtině neznámé. Dalším novočeským slovníkem, z něhož jsme čerpali informace o významech slov, byl Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický Františka Štěpána Kotta a dále Příspěvky a Dodatky k tomuto slovníku. Slovníky vycházely od 70. let 19. století do počátku století dvacátého. Rozsahem slovník sice předčil výše uvedený Jungmannův slovník, ale, jak uvádí Zdeňka Hladká, „jeho jádrem zůstal ne příliš šťastně přerovnaný materiál Jungmannova slovníku. Cenné z dnešního pohledu je poměrně rozsáhlé zachycení frazeologie a zejména nářeční slovní zásoby.“ (HLADKÁ 2007, 182). Kott v jednotlivých heslech ovšem vypouští některé již neaktuální významy slov uvedené v Jungmannově slovníku a především v Dodatcích uvádí řadu významů nových. Paradoxně do nich zařazoval nově rovněž některé staročeské prameny, proto jsou některá slova, jinak v nové češtině nedoložená, obsažena pouze v Dodatcích k jeho slovníkům (zejména Klaretovy neologismy, srov. příslušná hesla).4 Ve dvacátém století byly vydány dva velké slovníky češtiny – Příruční slovník jazyka českého (dále PSJČ) a Slovník spisovného jazyka českého (dále SSJČ) –, s pomocí nichž jsme vyložili sémantický vývoj slova v češtině 1. poloviny 20. století a v současné

4

Jungmann i Kott citují Klaretovy slovníky pod staršími zkratkami a názvy, např. Rozk., Přesp. nebo Rajh., neboť v té době ještě nebylo Klaretovo autorství těchto slovníků známo. V našem výkladu pro zjednodušení uvádíme, že citují Klaretovy slovníky. Srov. heslo bělýš.

12

češtině. Osmidílný PSJČ vycházel mezi lety 1935–1957 a jeho autoři se snažili o popis synchronní slovní zásoby. Materiál slovníku tvořila excerpta z psané literatury, především z beletrie. Významné bylo zavedení rozsáhlých stylových charakteristik jednotlivých výrazů. Nejednalo se však o kodifikační slovník. PSJČ byl „prvním skutečně výkladovým slovníkem češtiny“ (HLADKÁ 2007, 189). Posledním slovníkem, který jsme při výkladu významů názvů použili, byl čtyřdílný SSJČ z let 1960–1971. SSJČ byl „prvním slovníkem češtiny s platností kodifikátora spisovné lexikální normy a zároveň měl kodifikační charakter po stránce ortografické, ortoepické i gramatické“ (HLADKÁ 2007, 191). Ve srovnání s PSJČ byl slovník orientován synchronněji a ve větším rozsahu zachycoval terminologii. Podobně jako PSJČ byl SSJČ založen na excerpci beletrie, čerpal však navíc z žurnalistických textů (HLADKÁ, l. c.). Poslední část hesla tvoří výklad původu slova, který objasňujeme s pomocí etymologických slovníků. Jedná se o etymologické slovníky vykládající českou slovní zásobu, a to o Etymologický slovník jazyka českého Josefa Holuba a Františka Kopečného, Etymologický slovník jazyka českého Václava Machka, Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím Josefa Holuba a Stanislava Lyera a Český etymologický slovník Jiřího Rejzka. Pokud bylo příslušné slovo doloženo také ve staroslověnštině, využili jsme pro objasnění jeho původu i Etymologický slovník jazyka staroslověnského (dále ESJS). Etymologický výklad názvů savců, které nalezneme také v nové češtině, podává rovněž kniha Evy Havlové České názvy savců. Ta, podobně jako zmíněný ESJS, zahrnuje do svých výkladů a kriticky hodnotí také další etymologické slovníky a studie, mj. dizertační práci Václava Blažka Historická analýza indoevropské zoologické terminologie (savci). Proto jsme tuto studii, a mj. také z důvodu pro účely naší práce příliš podrobné analýzy indoevropských výrazů, do diplomové práce nezahrnovali. V případě slov přejatých z němčiny byl etymologický výklad doplněn o informace z německých etymologických slovníků (Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache Friedricha Klugeho, Etymologisches Wörterbuch des Deutschen Wolfganga Pfeifera) a publikace Stefana Michaela Newerkly Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch: Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen. U některých slov jsme k výkladu etymologie použili etymologický slovník jazyka, z něhož byl výraz do staré češtiny přejat (např. z nizozemštiny nebo srbštiny, viz soupis literatury).

13

O staročeských názvech savců existují některé dílčí studie, patří mezi ně mj. studie Miloslavy Vajdlové Obraz živočišné říše ve slovnících Bohemář mistra Bartoloměje z Chlumce, Nomenclator quadrilinguis Daniela Adama z Veleslavína a Orbis pictus Jana Amose Komenského, v níž se věnuje možným způsobům dělení živočišné říše v uvedených slovnících. Různými názvy psů ve staré češtině i výrazy od slova pes odvozenými se zabývala tatáž autorka ve studii Tisty, vyžlata i masojiedky k ničemuž neužitečné aneb Analýza sémantického pole a čeledi slova pes ve staré češtině. František Šnajperk shrnul ve studii Názvy exotických zvířat v staročeských překladech možnosti, z nichž mohli volit středověcí překladatelé při překladu názvů cizokrajným zvířat. Obecně názvům zvířat ve staré češtině se v některých kapitolách věnují autoři popularizačních knih Dědictví řeči a Slova a dějiny.

2.3

STAROČESKÉ NÁZVY ŽIVOČICHŮ

2.3.1 Názvy živočichů ve staré češtině obecně Původním záměrem diplomové práce bylo shromáždit a analyzovat veškeré názvy živočichů ve staré češtině. Vzhledem k velkému množství nalezených názvů jsme téma práce zúžili pouze na skupinu zvířat člověku nejznámějších, tedy savců. Pro zajímavost a pro srovnání s počtem názvů savců uvádíme přibližné počty excerpovaných názvů jiných skupin živočichů. Celkem bylo získáno přibližně osm set šedesát jedna různých názvů živočichů. Přesné číslo není možné především kvůli množství odvozených slov a jejich vyhodnocení jako možných samostatných názvů uvést (srov. podkapitolu Výběr hesel). Považujeme-li tedy např. výrazy sova, sóvě, sovička und sóvka „sova“ za jedno slovo, bylo nalezeno 220 názvů savců, 156 názvů ryb, 274 názvů ptáků, 15 názvů obojživelníků, 110 názvů pro různé druhy hmyzu a červů, 65 označení pro plaz a 21 názvů pro jiné živočichy. Připočítáme-li i všechna odvozená slova, která jsou ve výkladových staročeských slovnících vyhodnocena jako heslové slovo, je celkový počet výrazů 1117. Počty jednotlivých názvů živočichů budou následující 357 názvů savců, 168 ryb, 352 ptáků, 17 obojživelníků, 128 názvů hmyzu a červů, 70 plazů a 25 výrazů pro jiné druhy zvířat. K tomu navíc 18 obecných názvů pro živočichy a 58 výrazů, které měly pravděpodobně označovat nějakého živočicha, jejich význam je však dnes nejasný. Řada těchto názvů byla, stejně jako tomu bylo u názvů savců, doložena pouze ojediněle, zejména v dobových vokabulářích.

14

2.3.2 Jiné významy názvů živočichů ve staré češtině Slovník staročeských názvů savců dokládá také další významy, které kromě označení zvířete mohly výrazy mít. Mohlo se jednat o významy, které slovo získalo např. na základě vnější podobnosti nově pojmenované věci se zvířetem, stejné povahové vlastnosti nebo vnitřní souvislosti mezi zvířetem a nově označeným jevem. Tak mohly např. výrazy kočka, býk nebo beran označovat různé nástroje k boření hradeb, jako osel mohl být nazván člověk považovaný za hloupého, který se o něco zbytečně pracně snažil, a popelicě mohla pojmenovávat i vzácnou kožešinou z tohoto zvířete. Jindy bylo označení zvířete sekundární. Například slovo dobytek původně označovalo to, co si kdo dobyl, majetek, a nunvicě bylo původním výrazem pro jeptišku a teprve později začalo označovat také vykleštěnou svini. Některá staročeská označení živočichů mohla být také přeneseným pojmenováním pro různé nemoci, otoky, nádory, vředy, vyrážky a podobně. Tato skutečnost souvisí jednak se subjektivními pocity nemocných lidí, jednak s tím, jak se nemoc navenek projevovala. Tak se např. jako vlk označovala kožní rakovina, různé vředy nebo opruzení, jako rak rakovina a výr mohl být také určitý druh nežitu. Jako svinky se v lékařství nazýval tvrdý, vodnatý nežit, otok, bulka a krticě byly různé osutiny, lišeje. Vodnatelnost se ve staré češtině označovala slovy vodnotelnost, případně vodnatelnost, od 14. století však převažovalo spojení vodné tele. Původ tohoto pojmenování není zcela objasněn. Buď se jedná o původní název nějakého červa, který měl toto onemocnění způsobovat po vypití závadné vody, nebo o slovní hříčku (vodné tělo) (NĚMEC 1980, 73‒74; srov. výklady příslušných hesel níže). Zajímavé je, že se mezi staročeskými nadávkami téměř nevyskytují názvy pro domácí zvířata jako např. kůň nebo vůl. Souviselo to s hodnocením užitkových zvířat, která byla ceněna více než dnes, a proto „tato zvířata nebyla považována za hodnoty tak nízké, aby se jejich názvy snižovala hodnota lidí.“ (NĚMEC 1980, 8).

15

2.4

ZOOLOGICKÁ TERMINOLOGIE Přestože si diplomová práce neklade za cíl postihnout přesný vývoj terminologie

jednotlivých savců, pozornost je věnována především jednotlivým slovům a vývoji jejich významů, uvádíme alespoň stručný nástin toho, jak se vyvíjel pohled na systémové třídění a pojmenovávání živočichů. V minulosti se živočichové třídili podle nejrůznějších kritérií. Mohlo jím být dělení zvířat podle sledu Božích úkonů při stvoření světa, vzhled živočichů, velikost nebo např. jejich chování. K častým rozlišovacím znakům patřilo také místo výskytu, „přičemž životní prostředí zvířat bylo posuzováno v tom nejširším slova smyslu (voda, vzduch, země) a nemělo nic společného se současnými klimatickými pásy.“ (VAJDLOVÁ 2004a, 210). Jako „základní skupiny živých tvorů byli vyčleňováni létaví, plaziví a běhaví, popř. ještě plovoucí, čili ryby. Za zvířata byli někdy považováni pouze čtvernožci a ptáci.“ (tamtéž, 210‒211). Důležitým mezníkem ve vývoji označování živočichů byly v 18. století práce Carla Linného, který vypracoval nový systém rostlinné a živočišné říše. Použil v něm dělení podle anatomie a morfologie a živé tvory začal dělit na říše, kmeny, třídy, řády, čeledi, rody a druhy. Nově také zavedl pro každý druh dvouslovný latinský název, skládající se ze jména rodového a druhového. Do značné míry platí toto třídění dodnes (VAJDLOVÁ 2004a, 211). O českou zoologickou terminologii se ve velké míře zasloužil Jan Svatopluk Presl (1791‒1849), který byl také mj. autorem terminologie botanické nebo mineralogické. Zoologické terminologii se věnoval zejména v knize Navržení soustavy živočichů podle tříd, řádů a rodů, a spolu pokus zčeštění potřebných v živočišstvu názvů, která vycházela na pokračování v časopise Krok, a také ve spise Ssavectvo (1834). Pro tvorbu českých názvů čerpal Presl ze slov domácích, přejímal ze slovanských jazyků, vytvářel vlastní novotvary a využíval také přejímky z neslovanských jazyků. Všude, kde to bylo možné, dával přednost názvům domácím. Celkem Presl navrhl 324 termínů z oblasti savců a v dnešní zoologické terminologii jich z tohoto množství nalezneme 159 (HAVLOVÁ 1992, 205‒207, 211). Vývojem názvů savců v nové češtině od národního obrození do dnešní doby a jejich původem se zabývala Eva Havlová, zejména v publikaci České názvy savců. Historicko-etymologická studie (2010). Dnešní názvosloví savců je shrnuto a popsáno v publikaci Miloše Anděry České názvy živočichů II. Savci (Mammalia) z roku 1999.

16

2.5

LIDÉ A SAVCI

2.5.1 Savci Cílem práce je shromáždit a analyzovat staročeské názvy savců. Uvedeme proto alespoň stručnou charakteristiku těchto živočichů. Savci (Mammalia) vykazují oproti jiným obratlovcům řadu společných znaků, které je vydělují do samostatné třídy. Hlavními znaky savců jsou srst a skutečnost, že jsou mláďata kojena mateřským mlékem z mléčných žláz. K dalším rozlišujícím znakům patří mj. jednoduchá spodní čelist, která je spojená s lebkou pomocí válcovitého kloubu v oblasti spánkové kosti, stálý počet sedmi krčních obratlů, tři sluchové kůstky, zuby několika typů, četné žlázy obsažené v kůži savců, rozdělení dutiny hrudní a dutiny břišní pomocí bránice, silně vyvinutý mozek, stálá tělesná teplota, intenzivní látková výměna a způsob rozmnožování. Jednotlivé znaky mohou být samozřejmě u některých druhů modifikovány (DOBRORUKA-BERGER 2004, 6).5 Druhově jsou savci velmi rozmanitá skupina, která zahrnuje živočichy od velikosti několika centimetrů s váhou 1,5 gramu až po živočichy s délkou přes 30 metrů a hmotností 150 tun. Díky stálé tělní teplotě a schopnosti termoregulace mohou savci obývat všechny klimatické oblasti (DOBRORUKA-BERGER 2004, 7). V současnosti je známo přes 4 500 druhů savců. V dnešní zoologické taxonomii se savci obvykle dělí do dvaceti jedna řádů: ptakořitní, vačnatci, hmyzožravci, letouni, bércouni, letuchy, tany, primáti, chudozubí, luskouni, zajícovci, hlodavci, kytovci, šelmy, ploutvonožci, chobotnatci, damani, hrabáči, sirény, lichokopytníci a sudokopytníci (CLUTTON-BROCKOVÁ 2002, 52‒53). Počty řádů se však v odborné literatuře mohou lišit, zejména kvůli rozdílnému přístupu ke klasifikaci (např. zahrnutí či vyloučení vymřelých skupin) a různým metodám použitým při klasifikaci.

2.5.2 Lidé a savci Soužití lidí a ostatních savců má dlouhou historii. Savci byli v průběhu vývoje lidstva předmětem lovu, práce, ochočování nebo uctívání. Např. ve starém Egyptě byl předmětem uctívání šakal, který byl považován za vtělení boha Anubise. V dnešní době patří krávy, sloni a opice k posvátným zvířatům v Indii. Řada savců byla domestikována a lidmi jsou využíváni k nejrůznějším úkolům (CLUTTON-BROCKOVÁ 2002, 8). Podle 5

V souladu s normou, uvedenou v online příručce jazyka českého na webových stránkách Ústavu pro jazyk český, spojujeme příjmení více autorů jedné knihy pomocí spojovníku. Výjimkami jsou příjmení Juliet Clutton-Brockové a Heinze Schuster-Šewce, v nichž respektujeme původní zápis jména uvedený v citované knize. (Srov. Ústav pro jazyk český, v. v. i.: Spojovník [online]. 2008‒2012 [cit. 26. června 2012]. Dostupné z: .).

17

archeologických dokladů byl kůň zkrocen v Eurasii přibližně před pěti nebo šesti tisíci lety, kozy, prasata a skot byly domestikovány zhruba před devíti tisíci lety (EDWARDS 1992, 12). Mezi takzvaná domácí zvířata se počítají ta, která jsou pro velkou využitelnost a užitečnost chována v domácnostech, a to k dosažení větších výnosů a také pro zábavu. Podle Ottova slovníku naučného se k domácím zvířatům počítají: kůň, osel, mezek, skot, ovce, vepř, koza, buvol, zebu, jak, velbloud, sob, lama, alpaka, pes, kočka, králík a také drůbež, bourec a včela. Jejich využití je mnohostranné a zejména v dřívějších dobách byla tato zvířata nepostradatelná, neboť mohla poskytovat surovinu k oděvnictví, pokrm, pracovní sílu, hnojivo a mohla sloužit také k ochraně majetku (OSN 7, 796‒797). Ochočená a zkrocená zvířata, která si k sobě člověk připoutal především tím, že je krmil, se ve staré češtině označovala jako pitomá. Tento výraz byl odvozen od slovesa pitati, tedy „krmit“, srov. také název picek, který označoval vykrmeného vepře (NĚMECHORÁLEK 1986, 61). O tom, jaký význam mohla některá zvířata pro středověkého člověka mít, svědčí také jejich sémanticky často přesně odlišená pojmenování. Nejedná se pouze o zvláštní označení pro samce, samici a mládě, ale také o členění uvnitř těchto skupin. Tak např. mohlo být ve staré češtině označeno jako jěřátko „jehně od jara“ a názimčě mohlo být „dobytče (zvláště prase) chované na zimu“. Výraznou skupinu tvoří také názvy pro vykleštěná zvířata (samce i samice). Nejvíce rozlišujících názvů však ve staré češtině nalezneme pro určité druhy koní a psů, což mj. ukazuje na jejich důležitost v životě zejména výše postavených a vznešených lidí. Krátce proto představíme, jakou roli mohla tato zvířata v životě lidí mít a jaké úlohy mohli tito savci jako domestikovaná zvířata plnit.

2.5.2.1 Koně Pravděpodobně první, kdo se pokoušel o zkrocení koní, byly kočovné kmeny Árjů, které putovaly po stepích mezi Černým a Kaspickým mořem. K domestikaci koně však zřejmě docházelo současně i v jiných oblastech Eurasie, v místech, kde žilo větší množství divokých koní. Koně totiž byli ve srovnání s ostatními zvířaty v nepřívětivých stepích ve výhodě při hledání potravy. V nejstarších dobách po ochočení sloužilo maso koní jako potrava, kůže byly využívány pro zhotovování stanů a oděvů, usušeným trusem se topilo a kobylí mléko se používalo k výrobě kumysu (EDWARDS 1992, 12‒13). Kůň začal postupem času plnit řadu nových úloh. V první řadě byl pracovním zvířetem. Kůň byl důležitý na polích a pastvinách. Sloužil k orbě a vláčení, honák na něm 18

mohl objíždět a hlídat stáda skotu. Kůň byl využíván nejdříve jako tahoun a později jako nosič břemen. Nakonec začal být užíván k jezdectví. Díky zápřahu koní se dal do pohybu obchod, vznikala doprava a došlo k propojení zemí a států. Postupně však přibyly koni ještě dvě další funkce, a to využití koně ve válečnictví a pro zábavu, kdy se již v 7. století př. n. l. začal kůň uplatňovat jako zvíře sportovní (MAHLER 1995, 19‒23). Ve středověkých bitvách začali být bojovníci i koně obkládáni kovovými pláty, vzniklo brnění a obrnění rytíři (MAHLER 1995, 27). Pro rytířský výcvik sloužili pouze hřebci, u kterých byla obzvláště podporována nesnášenlivost a útočnost. Použití klisny v boji bylo považováno za vážný prohřešek. Rozlišovalo se více druhů koní, a to dextrarius, což byl právě výše uvedený bojovný typ koně. Za pochodu byl takový kůň veden bez jezdce, aby se neunavil, a na cesty se užíval jiný typ koně – palefridus nebo parefridus, který se pohyboval mimochodem (DOBRORUKA-KHOLOVÁ 1992, 69‒71). Téměř pro všechna využití byli ve staré češtině koně rozlišováni speciálními názvy. Lehký cestovní kůň byl označován jako mimochodník, kůň určený k orbě jako orník, tažný kůň byl vozník, chovný sveřepec a jezdecký či vojenský kůň oř (srov. příslušná hesla). Kromě výše uvedených uplatnění mohli být koně již od starověku užívání ke štvaní divoké zvěře, tedy k obstarávání masité potravy. Hony byly velmi oblíbené též ve středověku, viz níže (MAHLER 1995, 147‒148). Mimoto se kůň již po staletí využívá také k dostihům. První zpráva o koňských závodech na našem území pocházejí z roku 1478, kdy o nich Petr ze Šternberka podával zprávu ve své korespondenci (tamtéž, 141). I přes uvedený výčet možných využití koně se pro běžné lidi nejednalo o zvíře nezbytně nutné, neboť jako tažná zvířata mohli sloužit voli. Pořízení a následné živení koně bylo nákladné, a proto je po velkou část středověku chovali především movitější lidé (VAJDLOVÁ 2004b, 136).

2.5.2.2 Psi K ochočení psa, respektive jeho předchůdce asijské vlka, došlo přibližně před 15 000 lety, podle některých výzkumů možná ještě o pět tisíc let dříve, a to nejspíše ve východní Asii. Na rozdíl od jiných domestikovaných zvířat však nelze říct, že došlo ke zkrocení. Vlk si život v lidské blízkosti zvolil sám, neboť okolí lidských tábořišť pro něj představovalo výhodné prostředí k životu. Vlkopsi, kteří v lidském společenství přežili do dospělosti, byli díky výbornému sluchu určeni jako hlídači lidí a později také dobytka. Do dnešní podoby se psi začali vyvíjet po usazení našich předků zhruba před dvanácti tisíci lety (FOGLE 2007, 15‒19). 19

Psi se postupně stali společníky lidí a rozvíjela se jednotlivá plemena a druhy podle určení psů. Psi mohli sloužit jako hlídači, honiči nebo jako domácí společníci. Většina z více než čtyř set plemen však byla vyšlechtěna až v posledních dvou až třech stoletích. „Výběrovým chovem jsme upravili jak velikost a vzhled psa, tak i jeho schopnost lovit, nahánět dobytek, hlídat nás a chránit.“ (FOGLE 2007, 15). Důkazem toho, jaké úlohy mohli psi plnit v životě středověkých lidí, je také řada pojmenování, která se nám ze staré češtiny dochovala. Kromě nejrůznějších obecných označení psa, např. chlupáč, masojiedek, pes, vynikají množstvím zejména různé názvy pro psy lovecké, slídicí nebo honicí, např. ohař, prak, vyžle či speciálně k lovu veverek vycvičený veveřičník. Výrazy chrt a ohař byli poměrně záhy hanlivě označováni také lidé, což zřejmě souviselo s tím, že se jednalo o psy obávané pro svou divokost až zuřivost, a často proto spojované s představou pekelníků (NĚMEC-HORÁLEK 1986, 57). Podrobněji se postavením psů ve středověkých Čechách na základě staročeských písemných památek zaobírala Miloslava Vajdlová. Uvádí, že psy často vlastnili bohatí lidé pro rozptýlení, pro zábavu či posílení společenské prestiže. Potvrzuje ovšem, jak již bylo uvedeno výše, že „psi ve středověké společnosti sloužili člověku především jako hlídači a pomocníci při lovu.“ (VAJDLOVÁ 2004b, 136). K hlídání sloužil pes zvaný věžník, případně pes označovaný jako dvorový či nádvorní pes. O názvech psů honicích jsme se již zmínili. Jejich množství souvisí také s tím že, „středověké Čechy měly dostatek lesů, kde se dařilo lovné zvěři, tudíž se zde rozšířila honitba a s ní související chov loveckých psů. To se druhotně odrazilo v existenci bohatého repertoáru slov sloužících k označení loveckých psů.“ (tamtéž, 138). Vajdlová dále uvádí, že se zde však nalézalo málo luk nebo travnatých horských strání, kde by se ve velkém rozvíjel chov dobytka, a proto ve staré češtině nenalezneme speciální název pro ovčáckého nebo pasteveckého psa (VAJDLOVÁ 2004b, 136). Jako ovčácký pes ale mohl být podle výkladu v MSS chápán také pes označený jako věžník (srov. toto heslo). Je zajímavé, že mnohde byli zejména lovečtí psi a drobní domácí mazlíčkové vysoce ceněni a jejich majitelé jim vytvářeli lepší životní podmínky než svým poddaným. Obecně však nebylo hodnocení psů tak pozitivní jako dnes: „Středověká společnost byla velice silně ovlivněna biblickým názorem a bible psa chápala a představovala jako stvoření nečisté, nízké, opovrženíhodné, jako symbol špatnosti a odchýlení se od víry, v lepším případě pak jako tvora nepatrného a bezvýznamného, trpěného a nezasluhujícího větší pozornosti.“ (VAJDLOVÁ 2004b, 139‒141). Mnoho úcty nepožívali ani zdivočelí toulaví psi, kteří zamořili středověká města a vesnice. Za jejich zneškodňování byly vypláceny 20

velké sumy (NĚMEC 1980, 192). Tyto skutečnosti vysvětlují, proč vedle řady označení pro lovecké psy nalezneme celou skupinu slov odvozených od slova pes mající negativní či hanlivé významy (srov. heslo pes).

2.5.2.3 Exotická zvířata Cizokrajná zvířata nebyla středověkým lidem příliš známá. O tom svědčí také jejich názvy. Latinská jména těchto zvířat zůstávala v překladech často nepřeložená (např. oryx) nebo bývala nahrazována názvy zvířat u nás známými (např. označení zubr pro tygra). Podobně se také slova rys používalo při překladu názvů podobných exotických kočkovitých šelem, jako byli levhart nebo panter (NĚMEC-HORÁLEK 1986, 54, 70) a slovo srna mohlo v překladech označovat také gazelu nebo antilopu. O různých exotických zvířatech se staří Čechové dozvídali především prostřednictvím cestopisných vyprávění (NĚMEC-HORÁLEK 1986, 73). Jejich autoři se často o překlad názvů nepokoušeli, ale snažili se uvádět názvy původní (ŠNAJPERK 1967, 381).6 Autoři dobových vokabulářů vytvořili pro řadu cizokrajných názvů české neologismy. To, že se prakticky žádné z těchto slov nezachovalo do současné češtiny, snad můžeme rovněž považovat za důkaz malé obeznámenosti s těmito zvířaty či potřebou je (česky) pojmenovávat.

6

Tam také více o názvech exotických zvířat ve staročeských překladech, viz seznam literatury.

21

3. SLOVNÍK STAROČESKÝCH NÁZVŮ SAVCŮ 3.1

VÝBĚR HESEL Následující slovník shrnuje staročeské názvy savců, které byly získány excerpcí z

výkladových slovníků staré češtiny a z dobových vokabulářů tzv. Klareta.7 Slovník je řazen abecedně. Jak již bylo zmíněno v úvodu, zařadili jsme do něj nejen hojně doložená slova běžné slovní zásoby, ale také výrazy doložené ojediněle nebo pouze velmi řídce. Jedná se především o názvy z dobových vokabulářů, ale i z památek krásné literatury či z archivních pramenů. Uvádíme je, neboť dnes není možné zjistit, zda byly pouze součástí slovníků či skutečně užívanými názvy. Také tato slova ukazují výrazové možnosti staré češtiny. Staročeská slova doložená ojediněle nebo jedním až dvěma slovníkovými doklady jsou v práci označena hvězdičkou. Křížek před některými slovy přebíráme ze slovníkového záhlaví ze Staročeského slovníku. Značí, že se jedná o neústrojné neologismy (zpravidla také doloženy ojediněle). Jako samostatné heslo jsme vyhodnotili slovo, které ve staré češtině označovalo savce. Výjimečně jsme za něj pokládali také deminutivní formy slov, a to v případě, že deminutivum mělo jiný význam, více významů nebo se v průběhu jazykového vývoje stalo neutrálním názvem příslušného savce a původní nedeminutivní tvar postupně vytlačilo. Odvozená slova uvádíme jako samostatné heslo pouze v případě, že byl název matky zvířete odvozen od názvu mláděte (např. tele – telicě). Význam některých slov není zcela jasný, v případě sporného významu jsme proto vycházeli z výkladu slova uvedeného ve Staročeském slovníku (srov. hesla ojhránek, pľušč). Slovníková záhlaví názvu jsme přebírali z výkladových staročeských slovníků. Pouze výjimečně jsme toto záhlaví rozšířili (např. kľusa, kľusicě, klisicě) či k sobě spojili více příbuzných názvů se stejným významem (např. sumník, súmník a sumovník).

7

Neuváděli jsme však ta slova z Klaretova Glosáře z kapitoly De bestiis, u nichž se nepodařilo zjistit, zda měla označovat savce. Jedná se o následující výrazy (v závorce je uvedeno číslo verše ve slovníku KlarGlos.): colda locuna (501), vstracha lazan (503), pola zvicze (524), gednorozecz unicornus (525), sampnis skrt (536), anena poluskal (536), sskopar migalus (538), galifrisia kossvar (538), lussak equicius (540), stalecz anecla (541), punctorius bodlik (542), cacus okrlik (542), tranes czestala (545), plassczyr oraflus (546), neonom znaczíe (547), cefora hrupan (547), rziekoplavir raginer (548), varmus sspont (548).

22

3.2

STRUKTURA HESEL A JEJICH POPIS Každé heslo je uvedeno nadpisem (slovníkovým záhlavím), který obsahuje výraz

v nominativu singuláru, koncovku genitivu singuláru a označení rodu (F – ženský rod, M – mužský rod, N – střední rod). Genitiv výrazů není uveden tam, kde jej neuváděl ani příslušný slovník staré češtiny. Pokud existovalo více variant slova, jsou odděleny čárkou. Hvězdička značí slova doložená ojediněle či velmi řídce (viz výše). První část hesla představuje stav slova ve staré češtině. Uveden je význam slova tak, jak jej vykládají příslušné slovníky, popř. relevantní studie. Dále citujeme alespoň jeden doklad slova, pokud se jej podařilo nalézt. Některé výrazy jsou bohužel uvedeny pouze ve slovnících, které neobsahují doklady slov, a pokud se jej nepodařilo nalézt ani v jiném slovníku či Staročeské textové bance, je tato skutečnost uvedena. V této části hesla čtenář dále nalezne deminutiva a přechýlené podoby slova a výběrově i další odvozená slova, opět i s významy. V případě některých málo jasných názvů jsme doplnili také významy či popisy zvířat z výkladových slovníků středověké latiny, střední horní němčiny nebo latinské popisy zvířat uvedené v dobových spisech. Pokud byl výklad slova uveden pouze v němčině, doplňujeme jeho překlad do češtiny. U některých méně obvyklých nebo méně známých savců přikládáme i jejich vyobrazení. Druhá část hesla, stav v nové češtině, cituje významy jednotlivých slov ve čtyřech největších slovnících 19. a 20. století – Slovníku česko-německém Josefa Jungmanna,8 Česko-německém slovníku zvláště grammaticko-fraseologickém Františka Štěpána Kotta a v Příspěvcích a Dodatcích k tomuto slovníku, které zde uvádíme souborně pod názvem Dodatky, v Příručním slovníku jazyka českého a ve Slovníku spisovného jazyka českého. V případě, že jsou významy slova v PSJČ a SSJČ popsány stejně či velmi podobně, citujeme pouze SSJČ. Kromě základního názvu savce uvádíme stručně také vývoj významů deminutiv a odvozených slov označujících mláďata či samici/samce příslušného zvířete. V případě, že deminutivum slova získalo v průběhu jazykového vývoje množství nových významů, uvádíme jej v samostatném odstavci. Pokud není slovo doloženo ani v PSJČ ani SSJČ, ale doklady slova jsou uvedeny alespoň v online Kartotéce lexikálního archivu (1911–1991), je tato skutečnost zmíněna. Pokud se název savce stal součástí přirovnání či rčení, výběrově je uvádíme. V některých případech jsou citovány významy slova z jiné relevantní literatury.

8

V Jungmannově i Kottově slovníku jsou často staročeské názvy savců označením pro různá jiná zvířata či rostliny. Snažili jsme se dohledat současné názvy těchto jevů.

23

V poslední části hesla, etymologii, se s pomocí etymologických slovníků snažíme objasnit původ slova. V případě kompozit nebo slov vytvořených pomocí prefixace hledáme původ obou částí slova. Pokud etymologické slovníky výraz neobsahují, vykládáme alespoň původ slov, s nimiž výraz spojují výkladové slovníky staré češtiny či výše uvedené studie. V některých případech uvádíme také vlastní výklad motivace pojmenování určitého savce (především u slov z dobových vokabulářů).

3.3

ZPŮSOB CITOVÁNÍ V prvních dvou oddílech hesla ve slovníkové části práce odkazujeme na slovník,

z něhož citujeme významy slov, po výčtu významů, které jsou k příslušnému slovu v daném slovníku obsaženy. Platí tedy i v případě delšího citátu (např. delší význam uvedený v Jungmannově slovníku), že odkaz na citovaný slovník je uveden na konci výčtu významů z daného slovníku. Na vícedílné slovníky odkazujeme číslem svazku, na jednodílné slovníky rokem vydání (viz seznam literatury). Internetové zdroje citujeme v poznámce pod čarou s výjimkou Elektronického slovníku staré češtiny, na nějž odkazujeme pomocí zkratky ESSČ, a Staročeské textové banky (dále STB). V části stav ve staré češtině citujeme také doklady jednotlivých slov ve staré češtině, a to ze slovníku, který je uveden za tímto dokladem, případně na konci citování z tohoto slovníku (viz předchozí odstavec). Přímo ze staročeského pramene citujeme v případě slovníku Lactifer9 (číslo a písmeno r/v za označením pramene značí list folia v rukopise a označení jeho přední nebo zadní strany), z pramene vydaného v případě Klaretových slovníků Glosář a Bohemář (číslo za označením pramene označuje číslo verše, v němž se výraz nachází ve vydání těchto slovníků Václavem Flajšhansem z roku 1926, srov. seznam literatury). V části etymologie jsou v případě shodného etymologického výkladu v závorce citovány všechny slovníky, které danou teorii uvádějí či potvrzují. Významy slov jsou stejně jako citace z literatury uvedeny v uvozovkách. U citace významu platí způsob citování uvedený v prvním odstavci, u doslovných citací, které nejsou popisem významu, uvádíme citovaný pramen za koncem této citace.

9

Jedná se o latinsko-český slovník Lactifer od Jana Vodňanského, který byl vydaný v roce 1511 v Plzni. Slovník je uspořádán do dvanácti oddílů podle věcných oborů, v nichž jsou slova dále řazena abecedně (HLADKÁ 2007, 170).

24

3.4

STAROČESKÉ NÁZVY SAVCŮ

3.4.1 BAHNICĚ, -Ě, F Stav ve staré češtině Význam slova bahnicě ve staré češtině byl: „bahnice, chovná ovce (tj. březí nebo mající jehňata)“ (ESSČ). Slovo je doloženo např. v žaltáři Wittenberském:10 „Ovcě jich bahnyecze [omylem místo -icě] oves eorum fetosae. ŽWittb. 143, 13“ (GEBAUER 1, 24). Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku je bahnice popsána jako „plodná ovce; ovce, kteréž dva poslední zuby mlíčné ve čtvrtém roce vypadly“ (JUNGMANN 1, 61). Kott ji rovněž vysvětluje jako „plodnou ovci“, dále však uvádí, že „v třetím roce slove již dospělá ovce bahnicí“ (KOTT 1, 42). V Dodatcích ji pak vykládá jako „jehnici“ (KOTT 5, 933). Novější slovníky vysvětlují bahnici jako „dospělou ovci, schopnou rodit“ (PSJČ 1, 65) nebo „březí ovci“ (SSJČ 1, 70). Oproti starším obdobím získal výraz i přenesený, expresivně a negativně zabarvený význam, a to „zkažená žena, běhna“, dle SSJČ se jedná o výraz zhrubělý. Existuje také expresivní deminutivum bahnička (SSJČ 1, 70). Etymologie Při objasnění etymologie slova bahnicě je třeba vyjít ze slovesa bahnit se, srov. stč. bahniti sě s významem „(mít schopnost) vrhat jehňata“ (ESSČ). To vzniklo mylnou deprefixací z psl. *ob-agniti sę „obahnit se, vrhnout mláďata“ (ESJS 1, 561; MACHEK 1997, 221). Psl. *(ob)agniti sę je odvozeno z psl. *agnę „jehně“, viz heslo jehně. Jiný původ slova hledal Jungmann, který mylně označil za kořen bahnice výraz bah, považoval jej za jakoby deminutivum slova bahně. Ke srovnání nabízel několik výrazů: šv. bagge „beran“, baegga „ovce“, lat. vacca „kráva“, germ. Bache, Bächer, Bäcker „divoká svině“, ilyr. bak „býk“. Mělo se tedy jednat o stejný základ slova, který ovšem v různých jazycích označuje různá zvířata (JUNGMANN 1, 61). Tento etymologický výklad je však nesprávný. Ve staročeském slově bahnicě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby bahnice (HMČ 1986, 103). Po hlásce c k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

10

Při zápisu velkých a malých počátečních písmen názvů staročeských památek respektujeme velikost písmene uvedeného u daného názvu pramene ve Staročeském slovníku a v Slovníku staročeském, srov. Soupis pramenů a jejich zkratek. Obecnější popisné názvy, např. rukopisný latinsko-český slovníček, neuvádíme kurzívou.

25

3.4.2 BACHNA, -Y, F (?), BACHNĚ, -Ě, F (?)* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova bachna, bachně byl zřejmě „chovná svině (?)“. Podle ESSČ se však jedná o nejistý doklad (ESSČ). Newerkla uvádí, že ve staré češtině existovalo slovo bachen (M), které je doloženo jediným dokladem, a to z Rožmberských dluhopisů z roku 1465: „se sta vepřuov nebo se sta bachnóv šest zlatých [cla vybírá královna česká]. DluhRožmb. 236“ (NEWERKLA 2004, 257). Vzhledem k tomu, že ESSČ neuvádí doklad slova a ani Staročeská textová banka žádný neobsahuje, není jasné, zda se jedná o stejný výraz, který uvádí ESSČ, a o zmíněný nejistý doklad. Stav v nové češtině V Jungmannově i Kottově slovníku slovo bachna nalezneme, má však jiné významy. Bachna mohlo být „jméno české prostonárodní, Barbora“. Dále byla bachna (pravděpodobně související s adjektivem bachatý „tlustý“) „sud“ a také „tlustá žena neb holka“. Bachně byla „ryba, gadus aegletinus“ (JUNGMANN 1, 62; KOTT 1, 42; KOTT 5, 394). Nejedná se však pravděpodobně o pokračování staročeských slov. V Dodatcích Kott uvádí také moravský výraz bachňa s významem „bachyně, rechna, práška, svině plemenice“ (KOTT 5, 394). Bachně mohla být podle PSJČ názvem pro „tresku skvrnitou (Gadus aeglefinus)“. Slovo bachna označuje pouze jako hanlivé pojmenování „tlusté ženy“ (PSJČ 1, 66). Podle SSJČ znamená bachna „bachyně“ a nářečně a hanlivě i „tlustá žena“ (SSJČ 1, 71). Slovo sice v současné češtině nalezneme, nemusí se však jednat přímo o pokračování stč. slova, ale spíše o nově utvořené slovo z výrazu bachyně. Etymologie Slovo bachna nalezneme také ve slovenštině (pejorativně rovněž označuje i „tlustou ženu“) a pol. dial. bachnica „tlustá žena“ (NEWERKLA 2004, 257). Podle ESSČ by staročeské slovo bachna, bachně mohlo souviset se střhn. bache (ESSČ) „samice vepře divokého“. Newerkla uvádí jím uvedené stč. slovo bachen jako přejímku z raně hornoněmeckého bachen, které je zkráceninou střhn. bachen-swīn, tj. doslova „prase, jehož šunka a bůček byly vyuzeny“ (NEWERKLA, l. c.). Novočeské slovo bachyně odvozují etymologické slovníky z uvedeného střhn. bache (dnes něm. Bache „bachyně, divoká svině“). Slovo vzniklo přenesením označení ze sthn. bahho „hřbet, šunka, slanina“, které je příbuzné s angl. back „záda“ (REJZEK 2001, 67; MACHEK 1997, 42; PFEIFER 1, 107‒108). Vzhledem k tomu, že v němčině označuje slovo Bache „divokou svini“, uvažuje Kluge o spojitosti se střdn. big, bik, bag aj. „podsvinče“, které je zvukomalebného původu. 26

Germánské slovo by tedy bylo *bak-ōn a jeho význam by byl „k podsvinčatům patřící (zvíře)“ (KLUGE 2002, 80).

3.4.3 BARVOKROPENICĚ, -Ě, F* Stav ve staré češtině Staročeské slovo barvokropenicě by dle Gebauera mělo označovat „zvíře prý aethipské, podle popisu snad giraffa Camelopardalis“. Toto slovo označuje jako strojené (GEBAUER 1, 27). Výraz je doložen pouze ve slovníku Jana Vodňanského

Lactifer:

Barwokropenicze“

(Lact.

„Anabulla

[...]

286v).

Blíže

Obrázek 1: Žirafa (Giraffa camelopardalis)

k latinskému výrazu viz heslo sporlík, zporlík. Jiná staročeská označení žirafy byla právě sporlík, zporlík a zlostir, srov. tato hesla. Stav v nové češtině Výraz barvokropenice nalezneme pouze v Jungmannově a Kottově slovníku. Jungmann uvádí následující popis zvíře: „zvíře aethipské, mající šíji podobnou koňské, nohy jako vůl, hlavu jako velbloud, zčervenoběla kropenaté, a tudy kože s něho pěkná a drahá“11 (JUNGMANN 1, 74). V Dodatcích ke Kottově slovníku se setkáme s heslem barvokropenicě s neurčitým vysvětlením „nějaké zvíře, snad žirafa“. Uvádí také podobné slovo barvokropec s významem „had“ a doklad ze staré češtiny (KOTT 9, 425). Novější slovníky již toto slovo neobsahují, v současné češtině jej tedy nenalezneme.12 Etymologie Staročeské slovo barvokropenicě je kompozitem. Pro etymologický výklad tedy rozložíme slovo na slovní základy barva a kropenicě (kropit, kropenatý). Jeho původ můžeme určit jako částečně německý, neboť slovo barva (stč. i barba) pochází ze střhn. slova varwe, případně sthn. far(a)wa, farewa (dnes Farbe) (NEWERKLA 2004, 156). Slovo se vykládá více způsoby. Podle Klugeho se vyvinulo z germ. *farwa-/ō „forma, barva“. To vzniklo zřejmě změnou ie. kṷ za germ. f před labiálou z původního *kṷor-ṷo11

Jungmannův popis odpovídá Vodňanského popisu latinskému: „Anabulla f p. bestia est Ethiopie collu[m] h[aben]s eq[uo] sile[m]. pedes et crura bo=nis. caput vt camel[us] Habz albas maculas/coloru[m] rutiliu[m] valde. me[m]bra singula distingue[n]te[m] Cum er=go tanto decore animal res p[er]sum sit/pellis ei[us] carius emitur. et hoc adlurum oculoru[m]/qui vir vnqm[m] curiositate faciantur Barwokropenicze.“ (Lact. 286v). 12 Uvedenému latinskému termínu Giraffa camelopardalis dnes odpovídá pojmenování žirafa (CLUTTON BROCKOVÁ 2005, 346).

27

v ie. kṷer-ṷ- „dělat, tvořit“, které je také v stind. kṛṇóti „dělá“. Z téhož kořene pocházejí také stir. cruth „tvar, podoba“, kymer. pryd, lat. corpus „tělo, maso, tvar“ aj. Později nabytý význam „barva“ vznikl prostřednictvím kompozit typu rosen-faro „mající vzhled růží“, tj. „růžově zbarvený“ (KLUGE 2002, 275‒276). Pfeifer však považuje sthn. far(a)wa za substantivizovanou ženskou formu sthn. adjektiva faro „zbarvený, barevný“. To bylo podle něj vytvořeno pomocí přípony -u̯o od ie. *perḱ- „strakatý, pestrý“, které je častým kořenem nebo součástí pojmenování zvířat (PFEIFER 1, 409‒410). Pro starou češtinu byl typický nedostatek konsonantu f (hláska existovala jen ve slovech onomatopoických). Proto bylo f v přejímaných slovech v češtině nahrazeno konsonantem p nebo b, což je případ i tohoto slova (PLESKALOVÁ 2001, 33). Také etymologické výklady slovesa kropit jsou nejednotné. Jedná se o slovo všeslovanské, např. pol. kropić, rus. kropiť nebo s./ch. kròpiti. Machek v tomto slově shledává příbuznost s řec. πρώκες (pl.) „kapky rosy“ a něm. (be)sprengen „kropit“, přičemž ve slovanských jazycích mělo dojít k přesmyku p-k v k-p (MACHEK 1997, 295). Holub a Kopečný považují sloveso kropit za slovo onomatopoické. Původní význam slovesa byl podle nich „polévat horkou vodou“ (je uchován např. ve slově úkrop), církevně slovanské slovo kropъ bylo označením „vroucí vody“. Slovo podle nich možná souvisí se stind. śrāpajati s významem „vaří“, přičemž ve slovanských jazycích je místo s- na začátku slova k- (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 188). Také podle Rejzka je psl. *kropiti nejspíše onomatopoického původu, za základ slova ovšem považuje ie. *ker-p-, které je rovněž základem např. lat. crepāre „chřestit, šumět“ nebo stind. kŕpate „běduje, naříká“. Původní význam slovesa, vyložený na základě csl. kropъ, který uvádějí Holub a Kopečný, označuje Rejzek za ne zcela přesvědčivý (REJZEK 2001, 314). Výše uvedený popis zvířete naznačuje též motivaci pojmenování, jíž mohlo být skvrnité zabarvení srsti zvířete, které je tedy jakoby „pokropené barvou“. Ve staročeském slově barvokropenicě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby barvokropenice (HMČ 1986, 103). Po hlásce c k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.4 BĚHÚN, -A, M Stav ve staré češtině Ve staré češtině mělo slovo běhún několik významů, např. „běžec, posel, zvěd“, „poběhlík, uprchlík, vyhnanec“ nebo „tulák, pobuda, ničema, zvláště potulný student“. Mimoto však bylo v biblických textech také označením „chovného koně, hřebce“ (ESSČ), 28

název zvířete však zřejmě nebyl významem primárním. Nepodařilo se nalézt doklad tohoto významu ve staré češtině. Stav v nové češtině Jungmann znal řadu významů slova běhoun, z nichž uvedeme jen některé, neboť slovo nebylo ve staré češtině primárním označením zvířete. Běhouna vysvětluje jako toho, „kdo rychle běží“, a je to tedy i „rychlý kůň“. Kromě toho mohl běhoun označovat také „mladého vola, volče, junce“ (a možná také „soba“). Z dalších významů, často technického zaměření, můžeme jmenovat např. „svrchní kámen ve mlýně“ (JUNGMANN 1, 87). Podle Kotta je rovněž možné hovořit o spojení běhoun rychlý jako „o člověku, o koni“, znal také význam „mladý vůl“ (KOTT 1, 55). Význam „dobrý, vytrvalý běžec“, a to „o zvířeti, řidčeji, expresivně o člověku“ si slovo podrželo do současné češtiny. Označuje dnes mj. také v zemědělství „mladé odstavené prase do váhy asi 50 kg“ nebo také „šachovou figurku, běžce, střelce“. Staročeský význam označující obecně „hřebce“ se do nové češtiny zúžil na „(o zvířeti, řidčeji expr. o člověku) dobrý běžec, zvláště kůň“ (SSJČ 1, 95). Etymologie Slovo běhún bylo odvozeno od slovesa běhati. Pro objasnění původu staročeského slova tedy vyložíme etymologii tohoto slovesa běhati. To je pokračováním psl. iterativa *běgati, jež patří k psl. *běžati. Jedná se o všeslovanského sloveso, nacházíme jej např. v rus. běžáť nebo ch. bjèžati. Bezpečně souvisí s lit. bgti, lot. bêgt „utíkat“ a hláskově vyhovuje i spojení se stind. bhāg- „prchat“ (ESJS 1, 62). Další příbuzná slova hledá Machek v novoind. jazycích, např. hindi, beng. bhāg- „běžet“ (MACHEK 1997, 53). Kořenem slova je ie. *bhēg- „utíkat“ se starším tvarem ie. *bhegṷ- (ESJS, l. c.). Hledá se také spojitost s řeckými výrazy φέβομαι „utíkám, bojím se“, φοβος „útěk“, φεύγω „utíkám, prchám“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 68). Machek ji však pokládá za nejistou (MACHEK, l. c.). Sporadicky se dnes uznává i spojení s lat. fugiō „prchám“ (ESJS, l. c.) a méně jisté je též spojení s něm. biegen „ohýbat“ (REJZEK 2001, 77). Ve slově běhún došlo do nové češtiny k diftongizaci hlásky ú na diftong ou. Tato změna probíhala především v 15. století (HMČ 1986, 110).

29

3.4.5 BĚHÚNEK, -NKA, M Stav ve staré češtině Významy slova běhúnek ve staré češtině byly „chlapec, dítě které již běhá nebo dítě školního věku (?)“, „tulák, pobuda, ničema, zvláště potulný student“ a také „mladý zajíc, zajíček“ (ESSČ). Stav v nové češtině V nové češtině již slovo běhounek ve starém významu označujícím „zajíčka“ nenalezneme. Podle Jungmann byl běhounek např. „lotřec“ (JUNGMANN 1, 87). Kott uvádí také význam „povyrostlé prase několikaměsíčné“ (KOTT 5, 960). V současné češtině je běhounek názvem např. pro „posuvné součástky různých přístrojů (např. analytických vah aj.) jezdec, běhoun“ (SSJČ 1, 95). Etymologie Výraz běhúnek je deminutivem slova běhún, viz etymologii tohoto slova. Byl odvozen pomocí sufixu -ek, který patřil mezi produktivní přípony sloužící k tvorbě zdrobnělých jmen (HMČ 1986, 290). V průběhu hláskového vývoje češtiny došlo ve staročeském slově běhúnek k diftongizaci hlásky ú na diftong ou. Tato změna probíhala především v 15. století (tamtéž, 110).

3.4.6 BĚHUTÝ (KÓŇ), ADJ.* Stav ve staré češtině Adjektivum běhutý mělo ve staré češtině význam „(o koni) rychlý, hbitý“ (ESSČ). Výrazy běhutý nebo kóň běhutý sloužily též jako označení koně, který se lišil od jiného druhu koně (nebo byl jeho opakem), a to mimochodníka (viz toto heslo). Gebauer jej dokládá citátem ze skladby Tandariáš a Floribella: „panna na mimochodníce, panic na běhutém (koni) bieše. Tand.“ (GEBAUER 1, 35), podle ESSČ se však jedná o doklad ojedinělý (ESSČ). MSS vykládá toto adjektivum výrazem „běhoun“ (MSS 1979, 17). Stav v nové češtině Jungmann vykládá význam slova běhutý (také běhutný) jako „běžící“, znal také význam „kůň“, uvádí pro něj ovšem pouze týž doklad jako Gebauer a jeden další „Běhutých koňův. Krok. II 187“ (JUNGMANN 1, 88). Kottův slovník obsahuje podobné adjektivum běhutný s významem „běhutý, běžící“ a spojení běhutný kůň (KOTT 1, 55). V Dodatcích nalezneme také výraz běhutý, který je vysvětlen pouze jako „rychlý“ (KOTT 5, 961).

30

Novější slovníky obsahují k adjektivu běhutý pouze významy „běžící, běhající, pohybující se, tekoucí, tekutý“ (PSJČ 1, 93) a podobný je také údaj v SSJČ, který jej označuje za slovo knižní: „rychle se pohybující, ubíhající, tekoucí“ (SSJČ 1, 95). Označení běhutý pro koně v současné češtině tedy nenalezneme. Etymologie Adjektivum běhutý bylo odvozeno od stč. slovesa běhati. Přípona -utý pro tvoření deverbálních adjektiv patřila spolu s příponami -atý a -itý v rané staré češtině k okrajovým. Geneticky se jedná o varianty nt-ových participií s jinou morfologickou charakteristikou. Tato adjektiva „tvoří ojedinělé formace vyjadřující rovněž vlastnost vyplývající z neaktuálního děje“ (HMČ 1986, 309). Pro etymologický výklad viz heslo běhún.

3.4.7 BĚLÝŠ, -Ě, M* Stav ve staré češtině Výraz bělýš označoval ve staré češtině „losa“ (GEBAUER 1, 38). Slovo je doloženo pouze u Klareta, a to v jeho Glosáři v kapitole De claudis monstris: „bieliss alches“ (KlarGlos. 435). Stav v nové češtině Označení bělýš nalezneme v nové češtině pouze

v

Jungmannově

a

Kottově

slovníku.

Jungmann slovo uvádí v podobě běliš. Označuje jej

Obrázek 2: Los evropský (Alces alces)

jako slovo zastaralé a vysvětluje jej takto: „albes, (monstrum.) Rozk.“ (JUNGMANN 1, 90). Rozk. je ovšem zkratka „Rozkochaného nomeclatoru“, tedy slovníku Rajhradského, který je opisem Klaretova Glosáře (HLADKÁ 2007, 167).13 Kott přepisuje slovo v podobě bělýš, doklad je však stejný jako u Jungmanna (KOTT 9, 426). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Základem slova bělýš je adjektivum bielý (ESSČ). Tento výraz je všeslovanský, nalezneme jej např. v rus. bélyj nebo pol. biały. Paralelami rekonstruovaného psl. *bělъ jsou např. stsev. bāl „hranice, oheň“ nebo pouze délkou kořene se odlišující kelt. *belos „světlý, zářivý“. K příbuzným slovům patří také germ. *bala- „bílá skvrna na čele koně“ a balt. *bala- „bílý“, které v kořeni vykazuje o-ový stupeň, a řec. φαλός se stupněm 13

V dalších heslech v případě této zkratky (či obdobné zkratky Preš.) pouze uvedeme, že Jungmann či Kott odkazují na Klaretův slovník.

31

redukovaným (ESJS 1, 61). Machek označuje adjektivum bílý za protějšek řec. βαλιός „bílý, běloskvrnatý“, které je rovněž příbuzné s litevským výrazem báltas „bílý“. Ve slovanských jazycích by se pak jednalo o přesmyk sonant *balios > *bailos (MACHEK 1997, 54). Výchozím kořenem slova je ie. *bhel-/*bhol- „zářit“ (ESJS 1, 61). Podle některých teorií by se mohlo jednat o slovo ilyrské či fryžské (MACHEK 1997, 54). Název by mohl být motivován bílým či světlým zbarvením srsti zvířete či jiného nápadného znaku. Tomu odpovídá i přípona -ýš, která patřila mezi méně obvyklé přípony při tvoření jmen nositelů vlastností, jež se odvozovala od kvalitativních adjektiv (HMČ 1986, 269). Zbarvení losa je však v odborné literatuře popsáno jako „většinou jednobarevně šedé až černé se světlou lysinou na hlavě a bělošedými končetinami“ (ANDĚRA-HORÁČEK 1982, 141), případně je jejich barva charakterizována jako v létě hnědošedá a v zimě šedivá (CLUTTON-BROCKOVÁ 2005, 342), srov. také obrázek. K barvě zvířete odkazuje i latinský název alces, který je germánského původu a který patří k ie. kořeni *H1el- s významem „hnědý“ (WALDE-HOFMANN 1938, 28). Jungmannův latinský ekvivalent albes (srov. lat. albus „bílý“) je tedy zřejmě pouze zkomoleninou lat. alces, neboť v této podobě lépe odpovídá Klaretovu výrazu bělýš.

3.4.8 BERAN, DIAL. BARAN, -A/-U, M Stav ve staré češtině Již ve staré češtině měl výraz beran řadu významů. Kromě základního významu (1) „beran, samec od ovce“, označoval také (2) „beranidlo, berana, nástroj sloužící při obléhání hradů“ a (3) „nástroj sloužící při dláždění cest (palice na udusávání země), při zarážení kůlů do země ap.“. Přeneseně pak byl beran chápán jako (4) „symbol čistoty, dobra, beránek“, v plurálu mohl být též označením pro (5) „křesťany, věřící (berani a ovce)“, v náboženském smyslu pak i pro (6) „Krista, beránka božího“. Beran mohl znamenat též (7) „Skopce, znamení zvěrokruhu“ (ESSČ). Doklad prvního významu nalezneme např. v Kronice Trojánské: „per multa locorum spacia; že by na jednom ostrově […] na pomezí královstvie trojánského na vzchod slunce byl jmien beran s zlatým rúnem. TrojK. 79a“ (StčS 1, 2). Význam „beranidlo“ je doložen např. v excerptech z knih archivů Kolínských: „Dvě obruči s Beranu veliké, železné. KolB. 31a (1495)“ (GEBAUER 1, 40). Ve staré češtině jsou doložena také deminutiva beranec „beránek, mladý beran“ a beránek (viz samostatné heslo) a také např. odvozené slovo beranicě „beranice, čepice z beraní kožešiny nebo s beraní kožešinou“ (ESSČ). Srov. také heslo ovcě.

32

Stav v nové češtině Ze starších významů výrazu beran znal Jungmann kromě základního pojmenování zvířete („ovce; beran; skopec“) také označení obou výše uvedených nástrojů (2, 3) i nebeského znamení (7). Mimoto Jungmann uvádí, že výrazem beran (beránek) nazývali s příhanou (8) „české bratry, protože měli v pečeti beránka“, bylo to tedy označení pro „nekatolíka, zbloudilého od katolické víry“. Beran však mohl metonymicky sloužit též k označení (9) „kožichu, podšívky beranní neb obložky“. Nově mohl být beran také (10) „částka stavu tkalcovského, [to] jest kolo u horního vratidla zubaté, v kterém cuka leží, berana držíc, aby osnova byla natažená“, beran dlaždicí byl (11) „pích, kterým dláždění vyrovnávají“ a beran nebo kozlík označoval též (12) „tlustý čep, na němž stavení dřevěné mlýnů beraních s hřídelem a věternými peruťmi se otáčí“. Jungmann uvádí celou řadu spojení nebo frází, jejichž základem byl beran, např. beran po rounu poznán bývá (JUNGMANN 1, 94). Mizí tedy religiózní významy, které jsou však zachovány u deminutiva výrazu. Deminutivum beranec pojmenovávalo kromě „beránka“ i bylinu „beraní jazyk, celník“ a beranec či beranice bylo též označení druhu „červeného vína“ (ve smyslu rostliny) (JUNGMANN 1, 95). Mladší slovník Kottův jmenuje všechny významy slova beran jako Jungmann, mizí pouze poslední význam „čep“ (12). Nově se jako beran nazýval i (13) „stroj, kterým se tahá a na kůl nebo jehlu spouští“ a také (14) „podkrovní trám, celý krov nesoucí“ (KOTT 1, 57). V Dodatcích přidává nové významy (15) „clitus arietis, brouk tesař“, nářečně (16) „přístodolek“ a (17) „nářitek trávy za tráčky v ruce přehozený přes záda“, (17) „škraloup na uvařeném mléce nebo smetaně“ a (18) „hlupák“. Spojení beran lodní vysvětluje Kott německým (19) „Schiffsthurmbalken“, tedy „lodní věžní trám“ (KOTT 5, 970). V zlodějské řeči mohl být beran (20) „žalářník“ a např. spojení tlouci berany vysvětluje Kott jako „běžeti bosky tak, až si tluče patami až do těla“ (KOTT 10, 13). Berance znal Kott jako bylinu a nově jako „horní kolečko“ (KOTT 1, 57). Řadu těchto významů již slovníky 20. století neznají, zachovány jsou významy označené výše čísly jako význam 1, význam 2 jako historismus a významy 3, 7 a 8 jako slova zastaralá a hanlivá. Přidávají ovšem také významy nové. Beran může být expresivní pojmenování (21) „neústupného člověka, tvrdohlavce“, jako termín v zemědělství označuje (22) „tyčkový jehlanec na sušení sena“. Jiný význam může být beran i v nářečích, a sice (23) „svazek jívových, vrbových aj. ratolestí s jehnědami pro Květnou neděli nebo na pomlázku“. K této řadě významů patří ještě berany jako výraz ze sportovní slangu, který

33

označuje (24) „řídítka jízdního kola zahnutá dolů“ (SSJČ 1, 101). Deminutivum beranec PSJČ ani SSJČ již neobsahují. Slovo beran je např. součástí přirovnání jít za někým, něčím jako beran, jak ovce za beranem, tj. „slepě, nerozvážně“ (SSJČ 1, 101), či hloupý jako beran „velmi hloupý“ (ZAORÁLEK 2009, 425) nebo rčení s tebou mluvit a s beranem říkat, to je jedno s významem „jsi těžko chápavý“ (tamtéž, 11). Beran jako původní označení zvířete sloužil již od staré češtiny k řadě přenesených pojmenování jak metaforických, tak metonymických. Motivací byl vzhled (vlna, rohy), připisované vlastnosti (mírnost / tvrdohlavost) i vnitřní souvislost (kožich). Etymologie Praslovanská podoba slova beran se rekonstruuje ve třech variantách, z nichž se poté vyvinula označení berana v různých slovanských jazycích. Jedná se buď o rekonstrukci *beranъ, z něhož se vyvinulo stč. beran, dále o tvar *baranъ, které nalezneme např. v rus. barán nebo pol., slk., dl., ukr. slově baran, a třetí rekonstrukce je *boranъ, objevující se např. ve strus. boranъ a hl. boran (HAVLOVÁ 2010, 185). Machek jmenuje řadu slov podobných z neslovanských jazyků: alb. berr „ovce“, it. dial. bero „beran“, bera „ovce“, fr. dial. berri „beran“. Původ všeho však označuje za nejasný, jedná se dle něj snad o slovo „praevropské“, které vzniklo z vábící interjekce (MACHEK 1997, 51). Rejzek vylučuje, že by se mohlo jednat o „praevropský“ substrát a případnou souvislost označuje pouze za elementární (od vábícího citoslovce). Hledá ovšem i jiné souvislosti – přípona -an by podle něj mohla značit výpůjčku z východu, např. z per. barra „jehně“, stind. úran- „jehně, beran“, která se vysvětlují z ie. *ṷəren- „beran, jehně“ (REJZEK 2001, 76). I podle Havlové se v případě berana jedná o přejetí z nejistého pramene, nejspíše z jazyků středoíránských. Patří k nim kromě výše zmíněného novoperského výrazu i střper. varak „beran“. Íránská slova jsou patrně příbuzná s řec. ἀρήν (z ϝαρήν) „jehně“, od něhož nelze oddělit mykénské we-re-ne-ja „ovčí srst“ a arm. gaŕn „jehně“ (HAVLOVÁ, l. c.).

3.4.9 BERÁNEK, DIAL. BARÁNEK, -NKA/-NKU, M Stav ve staré češtině Výraz beránek měl ve staré češtině také více významů. Kromě významu „beránek, mladý beran“ mohl být, podobně jako beran, náboženský termín pro „Krista, beránka božího, Agnus Dei“. V plurále mohl označovat „křesťany, věřící, ovečky boží“. V biblickém kontextu byl Beránek velikonoční, Hod beránka „pesach, pascha, jarní 34

židovský svátek připomínající vysvobození Židů z egyptského zajetí, během něhož se jedl pečený beránek“. Beránek mohl být navíc též pojmenováním pro „jehnědu, květ kočičky“ (ESSČ). Slovo je doloženo např. v Hradeckém rukopise: „Aby hospodář upeka beranek řeřichú obvázal. Hrad. 75b“ (GEBAUER 1, 40). Stav v nové češtině Podobně jako beran byl také výraz beránek v nové češtině rozšířen o řadu nových významů. Jungmann jmenuje ve svém slovníku všechny významy, které měl beránek ve staré češtině, a přidává k nim několik dalších. Beránek mohlo být pojmenování „chleba božího, die geweihte Hostie“ a beránek velikonoční u katolíků znamenal „beránek pečený a svěcený na velikú noc“. Ironicky mohl být za beránka označen „licoměrník“. Beránek byl též označením pro „malého berana k beranění“, beránky značily „kůži beraní“ a v hamru „čtyřhranné kůly do země zatlučené“. V Jungmannově době měl tento výraz ráz termínu, a to jako pojmenování „ptáka, die Himmelsziege, Feldschneppe“14 a jako čistý beránek i stromu „drmku, agnus casus, der Keuschbaum“ (JUNGMANN 1, 95). Kott již neznal význam beránka jako „kůlu“, ani označení „ptáka“ a „stromu“ (KOTT 1, 57). V Dodatcích uvádí navíc významy plurálu beránky jako „drobné shluky obláčkové […]“. Beránek s genitivem (beránku) mohl být „hoblík“ a oslovení můj beránku znamenalo „slovo dětem lichotné“ (KOTT 5, 970). Nářečně mohl být beránek také „přeslice“ (KOTT 9, 11). Podle novějších slovníků znamená beránek kromě „mladého berana“ přeneseně i „člověka mírného, tichého, trpělivého, dobráckého“. Zachováno zůstalo metaforické pojmenování „Krista“. Dále může beránek značit „kožišinu z ovce“ nebo „věc zvlněného povrchu nebo připomínající chumáče ovčí vlny“, a to zvláště „bílé obláčky“. Nový je též nářeční význam „zvlnění na obilí způsobené větrem“ a beránek jako výraz básnický pro „pěnivé zčeření vody“ (SSJČ 1, 101). V technice značí beránek „dusadlo“ (PSJČ 1, 99). Etymologie Jedná se o deminutivum slova beran, jehož etymologie je uvedena výše. Beránek byl odvozen pomocí sufixu -ek, který patřil mezi produktivní přípony sloužící k tvorbě zdrobnělých jmen (HMČ 1986, 290).

14

Na základě německého ekvivalentu můžeme soudit, že se pravděpodobně jednalo o nějaký druh „sluky“.

35

3.4.10 BEZNÝŠ, -Ě, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova beznýš byl „druh jelena mající žluč v ocasu nebo uchu (?)“ (ESSČ). Gebauerovo vysvětlení zní „prý obluda nějaká“ (GEBAUER 1, 49). Výraz nalezneme pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De claudis monstris: „ahanes bezniss“ (KlarGlos. 457).15 Slovník středověké latiny v českých zemích uvádí jako správnou podobu latinského slova výraz achaine(s) a vykládá jej stejně jako ESSČ (SSL 1, 41). Stav v nové češtině Staročeský výraz beznýš nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Uvádí pouze latinský ekvivalent ahanes a slovo vysvětluje jako „nějakou obludu“, odkazuje však pouze na Gebauerův Slovník staročeský (KOTT 9, 426). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Podle Bohumila Ryby bylo staročeské slovo beznýš tvořeno podle latinského slova, a sice částečným překladem a částečným převzetím. Podle této domněnky by Klaret „pokládal a- za α priuatiuum“ (RYBA 1944, 61). Hláska -n- by v tomto případě pocházela z původního latinského slova, -ýš je přípona. Struktura slova by tedy byla bez-n-ýš. Za příklad analogického tvoření považuje Ryba dvojici „vydruss exidraces“. Latinské předponě ex- odpovídá české vy-, hlásky -dr- jsou převzetím z původního latinského slova (RYBA, l. c.). Vzhledem k charakteru slova je možné vyložit pouze původ předložky (předpony) bez. Jedná se o všeslovanský výraz, např. sln., ukr. brez nebo rus. bez. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *bez. Příbuznými výrazy jsou lit. bè, lot. bez „bez“, stind. bahíḥ „vně, venku“, což byl zřejmě původní význam slova (REJZEK 2001, 77; MACHEK 1997, 52; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 68).

3.4.11 BOBR, -A/-U, M Stav ve staré češtině Ve staré češtině označoval bobr „vodní zvíře s nápadnými zuby, bobra“, uváděn je však i obecnější význam „vodní tvor s tělem nízko u země“ (a to v překladu za lat. crocodillus), metonymicky byl pak bobr také pojmenováním „bobří kožešiny“ (ESSČ).

15

Bohumil Ryba uvádí výklad latinského slova ahanes, jak jej popsal Tomáš z Cantimpré (NUK XIV A 15 f. 38v): „Ahanes animal est, ut dicit Aristotiles, ad magnitudinem cerui […]. Istud […] animal fel habet in aures [!, = in cauda] et ipsum fel animalis simile est felli hominis in colore.” (RYBA 1944, 61).

36

Slovo je doloženo např. v Nové Radě pana Smila Flašky z Pardubic: „Bobr se rád u vodě kúpe. NRada 1633“ (GEBAUER 1, 73). Jako deminutiva jsou doloženy výrazy bobřík, bobrek, příp. bobřek a bobrec, všechny s významem „bobr, bobřík“. Odvozena od slova bobr byla také např. slova bobrovník „kdo má za úkol lovit bobry (?)“ nebo bobrovina „bobří maso“ (ESSČ). Stav v nové češtině Jungmann bobra popisuje jako „živočicha teplokrvého ze savců, řádu hlodavých, čeledi bobrovitých […]“. Nalezneme u něj rovněž přirovnání pláče jak bobr s významem „bitterlich weinen“, tedy „hořce plakat“. Nářečně mohl být bobr také označením pro „velký hrách s černou šupinou“. Jako deminutivum uvádí Jungmann pouze výraz bobřec. Kromě výše uvedených stč. odvozených slov bobrovník a bobrovina jmenuje Jungmann např. sloveso bobrovati s významem „jako bobr běhati, skákati“ (JUNGMANN 1, 147). Kott uvádí stejné významy jako Jungmann. Navíc jmenuje také deminutivum bobřek jako označení pro „třilístník“ (KOTT 1, 76). Novější slovníky uvádějí pouze významy „vodní hlodavec s jemnou hnědou srstí“, zoologicky přesně „rod Castor“ a „kožišina z bobra; bobrovina“ (SSJČ 1, 142). Přeneseně však můžeme za bobra označit i člověka („Starý plesnivý bobr.“ Arbes) (PSJČ 1, 156). Nacházíme i dříve známé přirovnání plakat jako bobr (PSJČ, l. c.) a také nově spát jako bobr. Jako deminutivum je funkční pouze výraz bobřík, který býval někdy také zoologickým označením pro „ondatru“ (SSJČ, l. c.). Etymologie Slovo bobr je všeslovanské, nalezneme jej např. v pol. bóbr, rus. bobr (strus. bebrъ) nebo s./ch. dabar (disimilací b-b > d-b), praslovanské tvary se rekonstruují v podobách *bobrъ/*bebrъ/*bьbrъ (REJZEK 2001, 84). České bo- má své o asi spodobou v adj. bebrovъ > bobrovъ. Obdobné tvary nalézáme i ve stprus. bebrus, lit. bãbras i bēbras (obojí asi ze slov.), sthn. bibar (zde i < e nebo < i), lat. fiber, av. bawrō se stejným významem (MACHEK 1997, 59), Rejzek přidává také stangl. beofor (angl. beaver), korn. befer (REJZEK, l. c.) a Havlová také výrazy z jazyků románských, kam se rozšířila pozdně latinská podoba beber: šp., port. bibaro, stit. bevero nebo stfr. bièvre (HAVLOVÁ 2010, 70). Původní indoevropský výraz *bhebhr-/*bhobhr- se dále srovnává se stind. babhrú„hnědý“, což je zdvojení ie. *bher- „hnědý“ (REJZEK, l. c.). Týž kořen ovšem bez reduplikace pak nacházíme např. i v německém pojmenování hnědé barvy braun nebo „medvěda“ Bär (HAVLOVÁ, l. c.). Jak dále uvádí Machek, bobr by tak znamenal

37

„hnědák“, a jednalo by se tedy o slovo tabuové. Machek tuto teorii odvození z stind. babhrú- považuje za možnou, ale nikoliv jistou (MACHEK, l. c.).

3.4.12 BRAV, -A/-U, M Stav ve staré češtině Významy staročeského pojmenování brav byly podle ESSČ tyto: „drobné dobytče menší než skot, ovce, koza, později též vepř“, „brav, drobný dobytek, ovce, kozy, později vepři“ a také „stádo dobytka, zvláště drobnějšího“ (ESSČ). Často se ve staročeských památkách objevovalo přirovnání z něčeho/někoho teče krev jako z brava. Slovo je doloženo mj. v Dalimilově kronice: „Vydaj počet, pastýři, z brawa svého. DalC. 64“ (GEBAUER 1, 98). V biblických textech jsou doložena také odvozená slova bravě a brávek „(drobné) dobytče“. Od slova brav byla nejspíše odvozena také stč. slova bravník „pták vyskytující se v blízkosti stád dobytka, zvl. bravu, snad drozd brávník“ a možná také „vlaštovičník (?)“ a bravně „mořský tvor připomínající brav nebo menší skot, mořská kráva, snad rejnok manta obrovská (?)“ (ESSČ). Stav v nové češtině Podle Jungmanna označoval brav „menší jakékoli dobytče, ovce, kozy, svině, i jedno i mnohé, ano i stádo drobnějšího, menšího dobytka“, především na Slovensku mohl pojmenovávat i „vepře“ a brav (a bravec) „řezaného kance“. Jako deminutiva jmenuje slova bravě, brávek, bravec a bravček (JUNGMANN 1, 176). Kott z těchto významů známých Jungmannovi neuvádí poslední jmenovaný, stejně tak neuvádí ani zdrobnělinu bravček (KOTT 1, 93). V Dodatcích však opět doplňuje význam slova brav „(vyřezaný) kanec“ (KOTT 5, 1060). V současné češtině je brav pouze označení „menšího hospodářského dobytka“, jako deminutivum je známo pouze brávek, a to jako nářeční pojmenování pro „vepříka“ (SSJČ 1, 165). PSJČ uvádělo i zřejmě ojedinělé užití brava jako „potupného označení jinověrců“ („kalvínský brav“ A. Heyduk) (PSJČ 1, 188). Etymologie Slovo brav je všeslovanské, nalezneme jej např. v slk. brav(ec) „(kastrovaný) vepř“, rus. bórov „brav“ nebo s./ch. brâv „dobytče, vepř, skopec“ aj. V praslovanštině se výraz rekonstruuje v podobě *borvъ (REJZEK 2001, 90). Existuje několik teorií původu slova. Podle Machka se slovo pokládá za příbuzné s germ. *barugaz (angl. barrow, něm. Barch „kastrovaný vepř“) (MACHEK 1997, 65). ESJS uvádí sthn. tvary tohoto slova v 38

podobách pēr, paruc/bar(u)g a původ hledá v ie. *bhor-ṷ- (rozšířené o germ. -ha/ga-) „kastrovaný vepř (či jiné domácí zvíře)“, přičemž ve slovanských jazycích by došlo k tematizaci u-kmene. Ie. výraz je odvozen od ie. *bher- „řezat“ (ESJS 2, 77‒78; REJZEK, l. c.; HAVLOVÁ 2010, 183). Podle jiných teorií souvisí slovo s germ. *barw- „kastrovaný vepř“. Jména kastrovaných zvířat se totiž často přejímala. Ještě jiný výklad hledá původ slova v ie. *bharv- „hryzat, jíst“ (ESJS 1, 78) a za příbuzný se označuje stind. výraz bhárvati „přežvykuje“. Jak uvádí Machek, borvъ původně označovalo jen drobný dobytek (ovce, kozy), vepři do něj byli přiřazeni až časem proto, že i oni jsou drobný dobytek (tzn. zvládl je pást odrostlý chlapec) (MACHEK, l. c.). Sémanticky by tak byl primární význam „přežvýkavec“ a „vepř“ až sekundární (ESJS, l. c.). Jiní etymologové považují za východisko slova ie. *bher-/*bhor-/*bhrū- „brva, obočí“. Původní význam psl. slova by tak byl „štětináč“. Tato teorie vychází z analogie s maď. seros, které označuje „štětinu“ i „vepře“. Za nedostatek této hypotézy se však pokládá skutečnost, že ie. *bhrū- nikde neoznačuje „štětinu“, ale pouze „obočí“ (ESJS, l. c.; MACHEK, l. c.).

3.4.13 BRON, -A/-U, M, BRÓNA, -Y, F Stav ve staré češtině Staročeské výrazy bron a bróna byly pojmenováním „brůny, bělouše, bílého nebo velmi světlého koně“ (ESSČ). Gebauer slovo uvádí pouze jako vlastní jméno (GEBAUER 1, 107). Nepodařilo se nalézt staročeské doklady tohoto slova. Stav v nové češtině Jungmann popisuje brona i brůnu jako „broného, t. bílého koně“. Uvádí také mj. pořekadlo letos přijel sv. Martin na brůně s významem „sníh napadl“ (JUNGMANN 1, 189; 191). Kott zná kromě tohoto základního významu u brůny také význam nový, a to „druh palečníku, hřebenového kola ve mlýně“ (KOTT 1, 102). V Dodatcích vysvětluje brůnu také jako „prvý stojatý líčník na hřídeli vodního kola při heveru“ (KOTT 5, 1078). V současné češtině je podle SSJČ brůna zastaralé a básnické označení „bělouše, koně vůbec“ (SSJČ 1, 173). PSJČ uvádělo ještě také význam „druh mlýnského kola“ (PSJČ 1, 199). Etymologie Staročeská slova bron a bróna byla odvozena od staročeského adjektiva broný, tj. „(o koni) světlý, bílý“ (ESSČ). Nalezneme jej i v jiných slovanských jazycích, např. v pol. 39

dial. brony szymliczek, strus. bronъ „bílý (o koni)“ nebo ukr. dial. brenity „dostávat plavou barvu, zrát“. Praslovanský tvar slova se rekonstruuje v podobě *bronъ. Příbuzným slovem je stind. bradhná- „červenavý, plavý“ (MACHEK 1997, 68; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 78). Podle Machka se slovo bronъ stalo odborným názvem, který označoval „plavou, světlou barvu zrajícího obilí, tedy „bělajícího“ obilí“. Přeneseně se pak výraz ujal jako označení „plavého (ne zcela bílého) koně“ (MACHEK, l. c.). Během hláskového vývoje češtiny došlo ve slově bróna nejprve k diftongizaci hlásky ó na diftong uo, který byl v průběhu 15. století monoftongizován na hlásku ú, v grafice ů (HMČ 1986, 113‒114).

3.4.14 BÚBAL, BUVAL, BUVOL, BYVOL, (SNAD I BÚVOL), -A/-U, M Stav ve staré češtině Význam staročeských slov búbal, buval, buvol a byvol byl „mohutné rohaté zvíře, buvol, tur, zubr ap.“, v biblickém kontextu mohla označovat též „větší divoké zvíře nápadné svými rohy (a velkýma jakoby volskýma očima?), buvolce, antilopu, gazelu ap.“ (ESSČ). Gebauer uvádí ke všem tvarům pouze význam „buvol“ (GEBAUER 1, 119). Doklad slova v podobě buvol nalezneme např. v Alexandreidě: „(Darius) bliz jmějieše tisíc buwolow. AlxV. 2273“ (tamtéž).

Obrázek 3: Buvol africký (Syncerus caffer)

Stav v nové češtině V nové češtině se jednotlivé varianty postupně ztrácejí. Jungmann jmenuje bubala s významem „Antilope Bubalis, der Bubal, das Hirschthier“, stejný latinský ekvivalent však uvádí i u hesla buvolec. Buvolu (s variantami bůvol, bouvol) kromě významu „buvol“ přičítá též význam přenesený, a sice „hloupý člověk“. Variantu buval nezná a byvola jmenuje jako slovenskou podobu českého buvola (JUNGMANN 1, 195, 205, 213). Kottův slovník obsahuje již pouze podobu bůvol s oběma významy známými Jungmannovi, variantu byvol označuje za moravskou (KOTT 1, 110). Variantu bubal, búbal „buvol“ uvádí pouze v Dodatcích, a to jako citát z Bible Olomoucké (KOTT 5, 1082) a z Gebauerova slovníku (KOTT 9, 429). PSJČ i SSJČ uvádějí staročeské slovo pouze v podobě buvol. Je názvem „silného, skotu příbuzného přežvýkavce“, zoologicky přesně pak označuje „rod Syncerus: buvol

40

africký“ a „rod Bubalus: buvol indický“. Zhruběle lze buvola užít v přirovnání nebo jako nadávku s významem „velký hlupák“ (SSJČ 1, 189). Etymologie Slovo buvol nacházíme i v jiných slovanských jazycích, např. slk. byvol, hl. buwoł, pol. bawoł nebo ch. bivol (MACHEK 1997, 78). Staročeská označení buvola pocházejí z latinského slova būbalus, a to z řeckého βούβαλις (M), βούβαλος (F). Řecká slova byla podle Havlové v antice označením pro „nějakou africkou antilopu“, od 6. století po Kr. pro „buvola“. Jak uvádí dále Havlová, jejich „původ je nejistý, může jít o nějakou neobvyklou odvozeninu od řec. βοῦς „dobytče“, ale spíše bylo k tomuto starému indoevropskému názvu přikloněno jen lidovou etymologií“ (HAVLOVÁ 2010, 179). Latinský výraz būbalus, přejatý z řečtiny, znamenal v klasické latině „africká antilopa“, od 8. století pak „buvol“. V lidové latině se slovo vyvinulo do podoby būfalos, z něhož bylo přejato it. buffalo a fr. buffle, a z nich poté dnešní něm. Büffel (HAVLOVÁ, l. c.). K různým staročeským variantám slova Machek uvádí, že starší přejetí ještě z doby praslovanské začínají slabikou by-, mladší pak bu-, druhá část slova se přiklonila k substantivu *volъ (MACHEK 1997, 78). Stč. slovo búbal pochází přímo z latiny, vzniklo kontaminací latinského būbalus a stč. názvu buval (HAVLOVÁ 2010, 179). Ještě jiný původ slova hledal Matzenauer. Pokud by se, podle jeho názoru, dokázalo, že nejstarší formou tohoto slova je bujvolъ, jednalo by se nesporně o slovo původu slovanského, které by vzniklo složením adjektiva buj a substantiva volъ, a zvíře by tak mělo jméno podle své divokosti nebo hlouposti. Tvar buvolъ by bylo možné vysvětlit spojením zesilující částice bu (jako ve slovech bu-jarý, bu-jarosť s významem „veliká síla“) a volъ (MATZENAUER 1870, 23). Tato teorie je však nesprávná.

3.4.15 BURD, -A/-U, M, BURDUN, -A/-U, M* Stav ve staré češtině Ve staré češtině označoval burd nebo burdun „křížence koně a oslice, mezka“. Podle ESSČ se však jedná o ojedinělý doklad. Doloženo je také latinské citátové slovo burdo ve jmenovacím nominativu (ESSČ). V Diefenbachově slovníku je výraz burdo vyložen obdobně jako „genus cameli, ex equo et asino“ (DIEFENBACH 1857, 84). Jiné stč. výrazy pro toto zvíře byly koňas a purd, srov. tato hesla. Doklad slova se nepodařilo nalézt.

41

Stav v nové češtině V nové češtině slova burd ani burdun nenalezneme. Jungmann v hesle burda („břímě“, z němčiny) uvádí také mj. plurál burdové s významem „Lastthiere“, tedy „tažné zvíře“, jedná se však spíš o okrajovou poznámku (JUNGMANN 1, 205). Další slovníky již neobsahují ani tento tvar, v současné češtině není staročeské slovo doloženo. Etymologie Podle ESSČ jsou staročeské výrazy výpůjčkami latinského burdo (ESSČ). Původ latinského slova je nejistý, jedná se však s jistotou o slovo cizího původu. Někteří badatelé slovo spojují se stind. garda-bháḥ „osel“, gárdaḥ „žádostivý, chtivý“, gáldaḥ „smyslný“. Walde a Hofmann však tato spojení z hláskových důvodů odmítají. Za málo pravděpodobné považují také mj. spojení s lat. būricus „malý kůň“ (WALDE-HOFMANN 1938, 123).

3.4.16 BÝK, -A/-U, M Stav ve staré češtině Substantivum býk mělo ve staré češtině několik významů. Kromě označení zvířete „býk“ bylo podobně jako beran názvem pro „vojenský obléhací stroj určený k boření hradeb“ a také pro znamení zvěrokruhu „Býk“. Spojení mořský býk pojmenovávalo „vodního tvora podobného býku“ (ESSČ). Slovo je doloženo mj. v rukopisném Pasionálu: „Kažte ke mně bujný byk přivésti. Pass. 80“. Bylo známo deminutivum býček „býček, mladý býk“ a pojmenování „mláděte“ býčě (GEBAUER 1, 119; ESSČ). Stav v nové češtině Jungmann uvádí k výrazu býk variantu bejk. Rozlišoval význam slova v širším smyslu, a tak rozděloval „divokého tura“ a „domácího býka“, k němu pak patřili „bulík, vůl, junec, kráva, jalovice, teletice, tele“, a v užším smyslu, pak se jednalo o „samce hovězího dobytka“. Přeneseně bylo možné mluvit o býku jako o „člověku nezbedném a bezstoudném“, např. v přirovnání jako býk sobě počíná. Přirovnání člověk jako bejk mělo pozitivní význam, a to „zdráv, silen, bujen“. Rčení dát někomu býka znamenalo „dát ránu, jako by trknul býk“. Jako další význam slova v podobě bejk jmenuje Jungmann „znamení nebeské“ a bejky byl název pro „veliké hrábě v hospodářství“. Nenalezneme tedy již staročeský význam „vojenský stroj“. Jungmann také uvádí obě staročeská odvozená slova býče a býček. Deminutivum v podobě bejček mohlo označovat také „od pomahače neb chasy odstraněný soudek s pivem“ (JUNGMANN 1, 208).

42

Kott uvádí jednotlivá rozdělení býků na vysokonohé a nízkonohé a k nim příslušející druhy. Výrazy výřezek, běhoun a bulík mohl být pojmenován „vykleštěný býk“. Býk mohl stejně jako dříve označovat i „znamení nebeské“ a býky byl název pro „pohrabačky“. U výrazu býček uvádí Kott pouze deminutivní význam (KOTT 1, 112). V Dodatcích navíc přidává význam býka jako „mladého telete, bulíka“ (KOTT 9, 22). Teprve v Dodatcích jmenuje také variantu slov bejk a bejček (KOTT 5, 961). V současné češtině má výraz býk jako název zvířete význam „samec skotu, buvolů a antilop“. Zachováno je také označení „znamení zvěrokruhu“. Nově může být býk (a obecně česky též bejk) přenesené pojmenování pro „neomaleně útočného člověka, často ve vztahu k ženám, násilníka“ (SSJČ 1, 190) nebo pro „zuřivého, tvrdohlavého, omezeného člověka“ (PSJČ 1, 223). Býče je dnes méně častým pojmenováním pro „malého býka“ a jako deminutivum je stále známo býček (SSJČ 1, 189‒190). Chce-li někdo vyjádřit, že „někdo něco rázem vyřídil“, nabízí se expresivní úsloví popadnout býka za rohy (SSJČ 1, 190). Zaorálek uvádí také např. rčení ten se nebojí ani uvázaného býka, které je posměšnou poznámkou k tomu, kdo „je bázlivý“. A pokud by se někdo mohl trkat s býkem, znamená to, že „je silný“ (ZAORÁLEK 2009, 25). Přirovnání řve jako býk znamená, že někdo „silně, surově křičí“, a pokud někdo bere vše jako býk na rohy, činí tak „velmi ochotně“ (tamtéž, 430). Etymologie Býk je všeslovanské slovo, nalezneme jej např. v rus., pol., hl., ukr. byk nebo s./ch. bîk. Rekonstruované psl. *bykъ slovotvorně odpovídá lit. būkas „bukač“, obojí je tvořeno od onomatopoického slovesa bukati „temně bučet“ (REJZEK 2001, 100; HAVLOVÁ 2010, 177), s praslovanským dloužením ū > ý. Býk tedy původně znamenal „temně, hluboce bučící zvíře“ (HOLUB-LYER 1978, 104).

3.4.17 CĚT, -A/-U, M, CET, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova cět (Šimek uvádí v podobě cet) byl „velký mořský živočich (velryb)“ (ESSČ). Šimek jej vysvětluje jako „velrybu“ (ŠIMEK 1947, 32). Podle ESSČ je však slovo doloženo pouze v Matoušově evangeliu s homiliemi církevních otců […] (ESSČ).

Obrázek 4: Plejtvák malý (Balaenoptera acutorostrata)

43

Stav v nové češtině Slovo cet nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Jeho výklad je však nejistý „velryba? žralok?“. Označuje jej také jako slovo zastaralé a dokládá citátem: „Jonáš byl v břiše cetově, vyšel z ceta. M“. Jedná se tedy nejspíše o zmíněný ojedinělý staročeský doklad (KOTT 5, 1124). Jiné slovníky výraz s tímto významem neobsahují, v současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Staročeský výraz cet je přejímkou z latinského označení cētus, tedy „velryba“ (ESSČ). Latinské slovo je výpůjčkou z řec. τὁ κῆτος (ERNOUT-MEILLET 1959, 117), které znamenalo „velké vodní zvíře, mořská obluda“ a později také „velryba“ a jehož původ je nejasný (FRISK 1, 845‒846).

3.4.18 CKETA, ČKETA (?), DCKETA, SKETA, TSKETA, STKETA, -Y, M I F Stav ve staré češtině Slovo cketa s několika variantami mělo ve staré češtině více významů. Mohlo se jednat o označení „divokého nebezpečného zvířete“, „vodního tvora neobvyklého až nestvůrného vzhledu“ (za lat. belua) a také „koně, zvláště kobyly“. Expresivně mohl výraz pojmenovávat „sketu, kdo je bojácný, zbabělý nebo podlý“ (ESSČ). Gebauer uvádí pouze významy „zvíře“, „kobyla“ a zbabělec“ (GEBAUER 1, 145). Ve významu „kobyla“ je slovo doloženo mj. v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „czketa caballus“ (KlarGlos. 512). Stav v nové češtině U Jungmanna nalézáme stč. výraz cketa v podobě čketa (označeno však jako slovo zastaralé) s významy „bestia, caballus“ a „hlupec“ (JUNGMANN 1, 305). Kottův slovník obsahuje i heslo cketa s variantami čketa, sketa a s významy „zvíře“, „kůň“ i „hlupec“. Čketa je uvedena také jako samostatné heslo s významy „kůň“ a „hlupec“ (KOTT 1, 138, 192). Slovo sketa (ovšem s ekvivalenty czketa, šketa a czčketa) je v Jungmannově i Kottově

slovníku

pouze

označením

člověka

„nesmělého,

nesrdnatého,

baby“

(JUNGMANN 4, 101; KOTT 3, 364). PSJČ i SSJČ obsahují pouze variantu slova v podobě sketa, a to jako hanlivý název pro „zbabělce, podlce“ (SSJČ 3, 342). Etymologie Původ slova sketa je nejasný, podle Machka je totožné se stč. cketa, čketa (čtení c/č není jasné kvůli psaní cz). Základem slova sketa je pravděpodobně psl. *tъsk-eta (od psl. 44

*tъsk-jь „prázdný“, stsl. tъščь). Jak dále říká Machek, podobné slovo nacházíme i v jiných slovanských jazycích, např. bulh. šteta „škoda“, rus. tščeta „marnivost“, která se ale k významu českého slova „zbabělec“ příliš nehodí. Z toho tedy usuzuje, že tsketa je nový zpětný útvar z tsketný < tъsk-ъt-ьnyjь „teskný“ ( < *tesktný < *teskten) a že se tak nadávalo tomu, s nímž bylo „teskno, tesklivo“ ve starším významu (tesklivá věc, tj. „protivná“, je mi s ním teskno, tj. „obtížný, omrzelý mi je“) (MACHEK 1997, 546). Podle Rejzka je ve vývoji slova také problém hláskový, neboť před -e- bychom čekali palatalizaci (REJZEK 2001, 575).

3.4.19 ČEŇUCHAVEC, -VCĚ, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova čeňuchavec byl „slídník, Riecher“ (GEBAUER 1, 166). Slídník označoval „slídila; loveckého pas, slídiče“ (MSS 1979, 454). Slovo je doloženo pouze ve slovníku Lactifer: „olidiones sunt q[ui] carnib[us] humanis vescuntur, hy hominu[m] vestigia olfactu sequu[n]tur […]. Cženichawczi (Lact. 254v). Srov. heslo sledník, slédník a slídník. Stav v nové češtině Jungmann slovo uvádí v podobě čenichavec. Vysvětluje jej jako „čenichavého, slídníka, der Riecher“. Jako zastaralý označuje plurál čenichavci „sledníci, olidiones“, který cituje ze slovníku Lactifer (JUNGMANN 1, 274). Kott vysvětluje slovo čenichavec jako „slídník, der Riecher“ (KOTT 1, 170). V Dodatcích uvádí také podobu čeňuchavec, jedná se však o citát Gebauerova slovníku (KOTT 10, 36). PSJČ ani SSJČ slovo čenichavec neobsahují, v současné češtině se s tímto slovem tedy nesetkáme. Etymologie Staročeské slovo čeňuchavec bylo odvozeno od stč. slovesa čeňuchati, které mj. znamenalo „(o zvířeti) koho čenichat, větřit, čichem vyhledávat“ (ESSČ). Sloveso čenichat nalezneme pouze v češtině a v slk. dial. čeňuchati. Slovo bylo odvozeno od slovesa ňuchati pomocí expresivní zesilovací přípony če- (MACHEK 1997, 97). V praslovanštině se sloveso rekonstruuje v podobě *n’uchati „čichat, vdechovat“. Původ slovesa je nejspíše onomatopoický (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 91; REJZEK 2001, 113). Předpona če- je variantou expresivní zesilovací předpony ko- (např. v komíhat). Prefix souvisí s lit., lot. kaa možná také s gót. ga-, něm. ge- a lat. co- (REJZEK 1997, 281; MACHEK 1997, 263). Podle Holuba a Kopečného nelze vyloučit souvislost slovesa s pol. wąchać „čichat, přičichávat“ a psl. *vonʼa „vůně“ (HOLUB-KOPEČNÝ, l. c.). 45

3.4.20 ČŠČETA, -Y, F* Stav ve staré češtině Význam staročeské slova čščeta byl podle Gebauera „kobyla“. Slovo je doloženo pouze v Klaretově Bohemáři. Gebauer ve svém Slovníku staročeském uvádí citát z tohoto slovníku následovně: „czstceta [sic] cabella. Boh. 23a“ (GEBAUER 1, 194). Ve Flajšhansově vydání Klaretova Bohemáře se však setkáváme pouze s údajem „czketa dico kabella“ (KlarBoh. 187), není tedy jasné, zda se jedná o slovo totožné s některým ze slov, která jsou uvedena v hesle cketa, či o samostatné slovo. Stav v nové češtině Žádný další slovník slovo čščeta neobsahuje, v nové češtině jej tedy nenalezneme. Etymologie Podle Gebauera pochází čščeta z němčiny, a to ze slova Stute, tedy „klisna, kobyla“ (GEBAUER 1, 194). Sthn. i střhn. podoba slova byla stuot (KLUGE 2002, 894). Tuto Gebauerovu domněnku však vyvrací Karel Štrekelj. Ten ji považuje za nepravděpodobnou kvůli hlásce e, neboť hlásky uo, u nikdy nepřecházely v e. Jelikož se slovo podle něj vyskytuje

již

ve

slovníku

z roku 1397, muselo

v každém případě

vyjít

ze

středohornoněmeckého tvaru. Avšak ani v této době nenalezneme žádné šti, ště jako základ pro výraz čščeta. Štrekelj se také pozastavuje nad tím, jak by bylo možné vysvětlit změknutí hlásky t. Uvádí také, že bychom neměli od čščety oddělovat jiné staročeské překlady lat. caballa, tedy sketa, cketa (srov. výše), neboť mají velmi podobnou formu. Tato slova jsou podle něj nadávky, které označují neužitečné zvíře, s nímž je pouze trápení a je člověku v podstatě jen na škodu. Z tohoto předpokladu a ze slova škoda Štrekelj vychází při svém etymologickém bádání. Staroslověnská podoba slova podle něj byla tъšteta a kořen slova tъsk (ŠTREKELJ 1905, 42). Další etymologie odpovídá Machkovu výkladu slova cketa, sketa. Který ostatně poznamenává, že tato slova se stč. čščeta zřejmě souvisejí (MACHEK 1997, 546).

3.4.21 DANĚL, -A/-E/-U, M Stav ve staré češtině Ve staré češtině bylo slovo daněl označením pro „daňka,, jelenovité zvíře s lopatkovitým parožím a skvrnitou srst“ a také pro „cizokrajné zvíře podobné daňkovi“ (ESSČ). Gebauer výraz vysvětloval pouze jako

Obrázek 5: Daněk evropský (Dama dama)

46

„daňka“. Existovalo též deminutivum danělík pro „malého daňka“. Doklad slova nalezneme v Putovánie do svatých zemí Jana z Lobkovic „(Mistr Rhodýzský) má v přiekopiech jeleny, lanie a danyele. Lobk. 57b“ (GEBAUER 1, 206). Stav v nové češtině Jungmann uvádí slovo daněl s vysvětlením „daněk, Damhirsch“. Obsáhlejší je však heslo s novější podobou slova, a to daněk. Toho Jungmann popisuje jako „zvěř větší než srna a menší než jelen, parohy maje široké, jako lopatnaté, nejvíce v Anglii se nalézá, cervus dama“. Uvádí také starší podobu slova daňhel, deminutivum již známé nebylo. Novější pojmenování zvířete, daněk, mohlo znamenat také „domácí variantu jména Daniel“ nebo „krátký svrchní šat ženský v některých místech v Čechách“ (JUNGMANN 1, 333). Kott výrazy daněl a daňhel zahrnuje pod heslo daněk, danek. Můžeme se u něj také dočíst, že „daněk slove špičák, když mu vyrazí špice, potom slove slabý daněk“. Uvádí také jiná odvozená slova, např. dančice, danče, daňka aj., a jako deminutivum výraz danělek (KOTT 1, 206). V Dodatcích přidává ke slovu daněk (s genitivem daňku) také význam „malá kopka sena, otavy, jetel“ (KOTT 6, 7). PSJČ i SSJČ již uvádějí pouze variantu daněk s významem „parohatý přežvýkavec příbuzný jelenu“ nebo jako zoologický termín pro „rod Dama“ (SSJČ 1, 276), popř. PSJČ jmenuje též ojedinělý význam „kupka sena“ (PSJČ 1, 356). Jako deminutivum je známo slovo daněček a SSJČ uvádí rovněž výraz podobný staročeskému, a to daněla, která je ovšem rodu ženského a znamená „starší laň daňka“ (SSJČ 1, 276). Etymologie Pojmenování daněk bylo do češtiny přejato z některého západního jazyka – fr. daine, it. daino, střhn. dame, damme (REJZEK 2001, 121‒122). ESSČ upozorňuje také na jiné varianty těchto slov, a to na střhn. tamel a fr. dainelle (ESSČ). Všechny tyto varianty byly přejaty z lat. damma, které je zřejmě původu keltského (REJZEK, l. c.) nebo libyjského (HAVLOVÁ 2010, 165). Prvotní pramen těchto názvů není znám. Ve staré češtině bylo slovo ihned přichýleno k osobnímu jménu Daniel (obojí se tehdy psalo stejně: danyel), později k jeho domácké formě Daněk. Z češtiny bylo slovo přejato do slk. a pol. jako daniel (MACHEK 1997, 110). 3.4.22 DCHOŘ, -Ě, M Stav ve staré češtině: Slovo dchoř označovalo ve staré češtině „tchoře, odporně zapáchající nevelké zvíře“ (ESSČ; GEBAUER 1, 240). Doklad slova nalezneme např. v Klaretově Glosáři

47

v kapitole De bestiis: „cirogrillus dchorz“ (KlarGlos. 520). Podle ESSČ je doložena také varianta tchoř. Adjektivum dchořový (i tchořový) znamenalo „tchoří“ a také metaforicky „(o oděvu) pruhovaný, zdobený širokými barevnými pruhy“ (ESSČ). Stav v nové češtině V nové češtině se stč. slovo dchoř objevuje v podobě tchoř. Jungmann uvádí též variantu schoř. Jungmann tchoře popisuje jako „zvíře kuně podobné, ale menší, s tlustější hlavou a tenším rypákem, mustela putorius“. Kromě zvířete mohl být jako tchoř pojmenován také „bázlivý člověk, zajíc“. Negativní vlastnost byla vyjádřena také přirovnáním není než tchoř smrdutý s významem „nepříkladný, pohoršení dává, jen smrdí“. Jiný význam tchoře byl podle Jungmanna „ouškrabek“. Adjektivum tchořový mělo již pouze význam „od tchoře“ (JUNGMANN 4, 587‒588). V Kottově slovníku nalezneme všechny významy uváděné Jungmannem. Nově uvádí význam „člověk smradlavý“. Uvádí mj. také úsloví páchne tchořem znamenající „smrdí pýchou jako tchoř“ (KOTT 4, 82). SSJČ popisuje tchoře (oblastně stále nazývaného jako schoř) jako „drobnou šelmu vylučující na obranu zvláště ostrý zápach“, zoologicky označuje „rod Putorius“. Novým významem oproti starším slovníkům je obecně české označení „kožišiny z tchoře; tchořoviny“ jako tchoř (SSJČ 3, 813). Tchoř je např. součástí přirovnání bázlivý jako tchoř, tj. „velmi bázlivý“, nebo sedí, jak by mu tchoř vejce vytopil „mrzutý, nevrlý“ (ZAORÁLEK 2009, 540). Etymologie Výraz tchoř je všeslovanský, např. pol. tchórz, s./ch. tvôr nebo hl. tchór, twór. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *dъchor’ь, *dъch- a odvozuje se od psl. slovesa *dъchnǫti (čes. -dchnout, dýchat), a to od jeho dalšího významu „páchnout“, který je doložen v bulharštině a v slovinštině. Přípona -or-jь je stejná jako v označení piskoř aj. (MACHEK 1997, 643). Kořenem slovesa dýchat je ie. *dheu- „dýchat, vanout“ (REJZEK 2001, 151). Holub a Kopečný vykládají původní význam slova jako „zvíře se smrdutým dechem“ a jako lidové varianty uvádějí též šchoř a skoř (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 384). V češtině došlo k asimilaci znělosti hlásek dch- na tch- (REJZEK 2001, 661). Nářeční podoba schoř má s z adideace (reinterpretace) ke schoř „kradené zboží“ (MACHEK, l. c.). Již Jungmann ve svém slovníku ke slovu tchoř připojil také následující spojení: udělati tchoře, které říkali „mlatci, když na mlatě pánu kradou“, podobně také vzali schoře s významem „ukradli obilí ze stodoly“, pokud někdo kupuje tchoře, jedná se o „kradené věci“ (JUNGMANN, l. c.). Podobně také ještě v SSJČ čteme, že jako tchoř se může 48

oblastně nazvat „krádež obilí domácími lidmi; takto kradené obilí“. Stále známý je též frazém ukrást tchoře; dělat tchoře, tj. „krást, dávat si něco stranou“ (SSJČ, l. c.). Jedná se však pouze o adideaci lidové varianty označení zvířete tchoř – schoř ke schoř s významem „obilí doma ukradené a prodané krčmáři“. Tento výraz má však jiný původ, a sice v jidiš výrazu sechore „zboží“, v něm. argotu pak Schore, Skore apod. V češtině bylo slovo upraveno na domácí tvar schoř a lidovou etymologií přikloněno k tchoř (MACHEK, l. c.; HAVLOVÁ 2010, 144).

3.4.23 DIVOKOZEL, -ZLA/-ZLU, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova divokozel byl „divoký osel“ (ESSČ). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „onager dyvokozel“ (KlarGlos. 518). Srov. také jiné překlady latinského výrazu u hesla osel, mj. divoký osel. Stav v nové češtině Staročeský výraz divokozel nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Vysvětluje jej latinským „onager“ a odkazuje na Klaretův slovník (KOTT 7, 1230). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Staročeské slovo divokozel vzniklo typicky klaretovským zkratkovým tvořením z původního spojení divoký kozel (MICHÁLEK 1989, 18; ESSČ). Pro objasnění původu slova tedy vyložíme etymologii adjektiva divoký a výrazu kozel. Částečnou motivací pojmenování mohl snad být latinský výraz, který je přejímkou řec. ὄναγρος „divoký osel“, jež je kompozitem z řec. ὄνος „osel“ a ἄγςιος „divoký“ (HAVLOVÁ 2010, 153). Pro výklad etymologie druhého slova viz heslo kozel. Význam staročeského adjektiva divoký byl „divoký; divný, zvláštní“ (MSS 1979, 45). Původně bylo odvozeno od adjektiva divý. To nalezneme ve všech slovanských jazycích, např. pol. dziwy, rus. dial. dívij nebo. s./ch. dìvlj. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *divъ. Zřejmě souvisí s jiným praslovanským výrazem s významem „divoký“, a to *dikъ. Jako příbuzná slova uvádějí lit. dỹkas, lot. dīks, obojí „nečinný, prázdný“. To, že vznikla tato dvě praslovanská synonyma, se vysvětluje připojením ie. přípon *-ṷo- a *-ko- ke stejnému kořeni (ESJS 3, 134; REJZEK 2001, 137). Jinou možností je spojení se slovem div, přičemž sémantický posun by byl „boží“ > „volně žijící, nikomu nepatřící“ > „divoký“. V tomto případě se uvádí analogie k lot. dievs „bůh“, dieva zuosis „divoké husy“ (ESJS, l. c.; REJZEK, l. c.). 49

Podle Machka jsou příbuznými výrazy stir. fiad, kymer. gŵydd a bret. gouez, všechna s významem „divoký“, jejichž východiskem bylo ie. *ṷeidhos „divoký“. Je však podle něj nutné předpokládat přesmyk souhlásek (MACHEK 1997, 119). Tento výklad je podle ESJS nepravděpodobný (ESJS, l. c.). Holub a Kopečný hledají případně souvislost se stind. dījati „letí“ či lot. dīt „tancovat“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 102).

3.4.24 DIVOKVICĚ, -Ě, F* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova divokvicě byl „divoká svině“ (ESSČ). Gebauer jej vysvětloval pouze jako „prý zvíře nějaké“ (GEBAUER 1, 253). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „omes divokvicze“ (KlarGlos. 531). Gebauer upozorňoval na podobné latinského slovo omex, které je doloženo v jednom ze staročeských mamotrektů (MamA. 30b) právě s ekvivalentem svině divoká (GEBAUER, l. c.). Latinské slovo omex nalezneme také v Diefenbachově slovníku, uvádí k němu německý ekvivalent „ebersweyn“ (DIEFENBACH 1857, 396), tedy „kanec“. Stav v nové češtině V nové češtině nalezneme slovo v podobě divokvice pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Označuje jej jako zastaralý výraz, vysvětluje jej lat. „omes“ a odkazuje na Klaretův slovník (KOTT 7, 1230). PSJČ ani SSJČ slovo neobsahují, v současné češtině tedy není slovo doloženo. Etymologie Podle Václava Flajšhanse je stč. slovo divokvicě „patrně asi klaretovsky zkrácený tvar místo divoká svince, sviníce“ (FLAJŠHANS 1928, 262). Podobně také ESSČ naznačuje souvislost s adjektivem divoký a snad i se slovem svině (ESSČ). Pro výklad etymologie adjektiva divoký viz heslo divokozel, výklad původu slova svině je uveden v příslušném hesle. Ve staročeském slově divokvicě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby divokvice (HMČ 1986, 103). Po hlásce c k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

50

3.4.25 DLÚHOMYŠ, -I, F* Stav ve staré češtině Staročeský výraz dlúhomyš označoval „plcha“ (ESSČ). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „glis dluhomyss“ (KlarGlos. 523). Také podle Slovníku středověké latiny v českých zemích

označovalo

latinské

slovo

glis

„plcha

(lískového)“ (SSL 13, 857). Gebauer slovo vysvětluje německým ekvivalentem Haselmaus, tedy „plšík lískový“,16 zároveň slovo označuje jako strojené (GEBAUER 1, 258).

Obrázek 6: Vlevo plšík lískový (Muscardinus avellanarius), vpravo plch velký (Glis glis)

Stav v nové češtině Staročeské slovo dlúhomyš nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Výraz označuje jako zastaralý, vysvětluje latinským „glis“ a odkazuje na Klaretův slovník (KOTT 7, 1231). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Staročeský název dlúhomyš je kompozitem. Pro výklad původu slova tedy vyložíme etymologii slovotvorných základů dlúhý a myš. Adjektivum dlúhý mělo ve staré češtině mj. významy „(o hmotném) dlouhý, mající velký rozměr v podélné ose; (o pozemku ap.) táhnoucí se do délky“ a „(o živém ap.) dlouhý, tj. vysoký, nápadně vzrostlý“ (ESSČ). Jedná se o všeslovanské slovo, např. pol. długi nebo rus. dólgij. V praslovanštině se adjektivum rekonstruuje v podobě *dьlgъ a vyvozuje se z ie. *dghó- „dlouhý“, které se někdy odvozuje od ie. kořene *del-. Za doklad jeho existence bývá pokládáno stsev. talma „bránit, překážet“ a stsl. prodьliti, existence tohoto kořene je však podle ESJS sporná (ESJS 3, 135). Příbuznými výrazy jsou řec. δολιχός, stind. dīrghá, het. daluki- nebo také (bez počáteční hlásky d-) něm. lang a lat. longus (REJZEK 2001, 138). Slova jsou ale dále neprůhledná (MACHEK 1997, 121). Pro výklad etymologie druhé části slova dlúhomyš viz heslo myš. Jako motivace pojmenování plcha právě kompozitem dlúhomyš se nabízí především vnější nápadná podobnost tohoto živočicha s myší, a to se zdůrazněním jeho větší velikosti. Podle odborné literatury je délka těla myši domácí 72‒100 mm, zatímco plch 16

Dříve se však pro označení „plšíka lískového“ užívalo právě spojení plch lískový. Srov. heslo plch a jeho významy v PSJČ.

51

velký je skutečně větší, jeho tělo dosahuje velikosti 120‒180 mm. Oba hlodavci se však liší barvou těla – zbarvení myší srsti je popisováno následovně: „tmavošedá, šedohnědá nebo žlutá barva na hřbetě přechází pozvolna v šedý nebo žlutošedý odstín na břiše bez výrazného ohraničení“ (ANDĚRA-HORÁČEK 1982, 102, 106), o plchovi se naproti tomu dočteme, že „vzhledem připomíná malou veverku šedivé nebo šedohnědé barvy s dlouhým huňatým ocasem. [...] Břišní strana těla bývá bělavá” (tamtéž, 106).

3.4.26 DOBRANÍK, -A, M* Stav ve staré češtině Gebauer vysvětluje význam staročeského slova dobraník neurčitě jako „prý zvíře nějaké“ (GEBAUER 1, 268). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „dobranyk banochus“ (KlarGlos. 547). Podle Bohumila Ryby však došlo k chybě opisovače, a původní latinské slovo tedy neznělo banochus, nýbrž bonachus. Jedná se tak o slovo doložené již u antických autorů v podobách bonasus nebo bonacus,17 jejichž význam byl „bizon“ (RYBA 1944, 64). Stav v nové češtině Výraz dobraník nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Vysvětluje jej jako „nějaké zvíře“ a odkazuje jen na Klaretův slovník (KOTT 10, 51). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Bohumil Ryba při výkladu slova vychází z opraveného latinského ekvivalentu bonachus. Podle něj spojoval překladatel slovo s latinským bonus „dobrý“, které je také základem českého pojmenování (RYBA 1944, 64). Pro výklad původu slova tedy vyložíme etymologii adjektiva dobrý. Adjektivum dobrý nalezneme ve všech slovanských jazycích, např. pol. dobry, rus. dóbryj nebo s./ch. dȍbar. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *dobrъ. Slovo bylo vytvořeno nejspíše pomocí přípony -ro od ie. *dhabh- „vhodný“. Nejblíže k němu stojí lat. faber „dělník, zpracovávající tvrdé materiály, kovář“, adj. „dovedný, zručný“ a arm. darbin „kovář“. Podobný sémantický vývoj („vhodný“ > „dobrý“) mělo také německé slovo gut „dobrý“, původně „vhodný“ (ESJS 3, 137; REJZEK 2001, 139). Podle Holuba a Kopečného i Machka vzniklo slovo přesmykem z původního *bod-rъ. Jako příbuzné 17

V podobě bonachus jej uvádí Tomáš z Cantimpré, z jehož rukopisu (NUK XIV A 15 f. 39r) Ryba mj. cituje popis zvířete: „Bonachum animal est, ut dicit Solinus, cui taurinum caput, corpus et iuba equina, cornua […] in se recuruata […], cum in fugam uertitur, flexu uentris fimum post se emittit per spacium iugeris unius.“ (RYBA 1944, 64).

52

výrazy označují stind. bhadrá- „dobrý, šťastný“ a gót. batiza „lepší“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 103; MACHEK 1997, 122; HOLUB-LYER 1978, 129). Staroindické slovo je však pravděpodobně jiného původu (ESJS, l. c.). Jiná teorie předpokládá jako původní význam psl. *dobrъ *„silný“ a vyvozuje jej z ie. onomatopoického kořene (ESJS, l. c.). 3.4.27 DOBYTEK, -TKA, M Stav ve staré češtině Výraz dobytek byl ve staré češtině obecným označením pro to, „co si kdo dobyl, majetek, zvláště peníze“, pojmenovával zejména „zvířata domácí, od pastýře a rolníka pro užitek chovaná“, a to ve významu hromadném i jako označení jednotlivých kusů. K prvnímu významu se váže také spojení dobytek příhlavný, což byl „majetek při hlavě (vraždě), majetek zavražděnému vzatý“. Doklad slova nalezneme např. ve spisu Martina Kabátníka Cesta z Čech do Jeruzalema a Egypta: „s nich (jezer) zbierají suol […] a tu suol dávají dobytkom. KabK. 15a“. Doloženo je též deminutivum dobytček a odvozená slova dobytčě a dobytčátko „dobytče“ (GEBAUER 1, 277‒278). Srov. heslo nábytek. Stav v nové češtině Jungmann uvádí oba staročeské významy, ke druhému významu („domácí zvíře“) řadí v širším slova smyslu především „voly, krávy, koně, ovce atd.“, v užším pak „což kopyto dělí“ (JUNGMANN 1, 399). Kott uvádí stejné významy jako Jungmann. Jmenuje také jednotlivá zvířata přináležející k tzv. velkému, vysokému dobytku (kravský, hovězí, koňský) a k dobytku drobnějšímu, drobnému, nízkému, menšímu (vepřový, černý, sviňský, ovčí a kozí). Dobytče vysvětluje jako „jeden kus dobytka“ (KOTT 1, 257). Do současné češtiny došlo ke zúžení původního významu, neboť dobytek zahrnuje pouze „domácí zvířata užitková, skot, ovce, kozy, vepře, někdy též koně“ (PSJČ 1, 450), případně podle SSJČ „hospodářská zvířata, zejména skot, ovce, kozy, vepře“. Oproti starším obdobím může být dobytek jako slovo zhrubělé také „nadávka“ pro jiné tvory, v takovém případě pak může být použit i v plurálu. Již od Jungmannova slovníku se deminutivum uvádí v podobě dobyteček (SSJČ 1, 339). S nově nabytým významem souvisí také přirovnání žít, chovat se jako dobytek, tj. „neslušně, nepořádně apod.“. Dobytek je mj. součástí přirovnání nažral se jako dobytek s významem „nepěkně se opil“ (ZAORÁLEK 2009, 438).

53

Etymologie Slovo dobytek je všeslovanské, např. pol. dobytek „dobytek, jmění“ nebo s./ch. dobítak „zisk, výhra“. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *dobytъkъ. Výraz byl odvozen od slovesa do-byti „získat, nabýt“ (REJZEK 2001, 139). Původní význam slova dobytek byl tedy „to, čeho je dobyto, co se získalo“, tedy „majetek, domácí zvířata“ (MACHEK 1997, 122). Holub a Kopečný uvádějí, že se jedná o věc „dobytou“, a to zvláště bojem (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 103). Podle Machka však mohl být významový vývoj i opačný, tedy „domácí dobytek“ > „majetek, bohatství“. Podobný vývoj nalézáme např. i v lat. pecu „dobytek“, od něhož je odvozeno pecūnia „zámožnost, peníze“. V případě platnosti této teorie by se dle Machka mělo vyjít spíše z druhého významu slovesa dobyti, a to „ zplodit (o muži)“ nebo „počít (o ženě)“. Tento dříve obecný význam později zanikl. Původně by tak výraz *dobytъkъ při tomto výkladu znamenal „co bylo zplozeno, co se zrodilo“ a jeho další sémantický vývoj by byl následující: „dobytek“ > „majetek zaležící v dobytku“ > „majetek, jmění“ > „peníze, popř. i zisk“ (MACHEK, l. c.). K výkladu slova dobytek srov. také MÁTL 1958, 315‒323. Pro objasnění původu slova vyložíme etymologii předpony a přeložky do a slovesa být. Předpona do je všeslovanská. V praslovanštině se rekonstruuje v podobě *do. Vychází z ie. zájmenného kořene *do/dō/de (REJZEK 2001, 139). Příbuznými výrazy jsou lit. da-, lot. da, sthn. zuo (dnes něm. zu), řec. -δε, av. -da, ir. to, do (MACHEK 1997, 121; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 103). Rovněž sloveso být je všeslovanské, např. pol. być, rus. bytʼ nebo dl. byś. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *byti. K příbuzným výrazům patří lit. bti, angl. be, obojí „být“, sthn. buan „žít, bydlet“, stir. buath „být“, gót. bauan „pěstovat, bydlet“, lat. fuī „byl jsem“, řec. φύομαι „rostu, vznikám“, stind. bhávati „vzniká, stává se“. Východiskem těchto výrazů bylo ie. *bheuH- „růst, vznikat“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 83; ESJS 2, 89; REJZEK 2001, 100; MACHEK 1997, 78-79).

3.4.28 DOHULE* Stav ve staré češtině Gebauer vykládá význam staročeského slova dohule, které označuje jako strojené, pouze neurčitým vysvětlením „prý zvíře nějaké“ (GEBAUER 1, 282). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři

Obrázek 7: Ženetka tečkovaná (Genetta genetta)

54

v kapitole De bestiis: „igenecha dohule“ (KlarGlos. 549). Podle Slovníku středověké latiny v českých zemích je význam latinského slova igenecha „nějaké zvíře, snad ženetka“ (SSL 15, 18). Stav v nové češtině Staročeské slovo dohule nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Uvádí pouze latinský název „igenecha, bestia?“ a odkazuje na Klaretův slovník (KOTT 7, 1232). PSJČ ani SSJČ slovo neobsahují, v současné češtině se s ním tedy nesetkáme. Etymologie Původ staročeského slova dohule je nejasný. Etymologické slovníky jej neobsahují.

3.4.29 DOJKA, -Y, F Stav ve staré češtině Výraz dojka měl ve staré češtině několik významů. Kromě „kojné“ a „dojičky“ (GEBAUER 1, 284) bylo slovo označením též pro „dojnou krávu“ (ŠIMEK 1947, 40). Doklad slova v tomto významu se nepodařilo nalézt. Stav v nové češtině V nové češtině se význam výrazu dojka postupně zužoval. Jungmannovo heslo obsahuje ještě výčet několika významů. Kromě „kojné“ byla dojka také pojmenováním „ženské s nezahalenými prsy“, „dojítko, nadojení od krav“, „dížky“ a dojky byly „cecky“. Dále mohla dojka označovat také „dojnou krávu“ a ve slovenštině „dojnou ovci“ (JUNGMANN 1, 405). Kott vysvětluje dojku jako „kojnou“, „chůvu“ a „cecky“ (KOTT 1, 265). V Dodatcích navíc uvádí také význam „pěstounka“ a starší význam „dojná ovce, kráva“ (KOTT 6, 85). Dojka mohlo být také nářečním označením pro „jedno podojení“ (KOTT 8, 59). Podle PSJČ je dojka pouze výrazem dialektickým s významem „dojná kráva, dojnice“ (PSJČ 1, 465). SSJČ slovo již vůbec neobsahuje. Slovo bylo v nové češtině nejspíše nahrazeno výrazem dojnice, popř. dojná. Etymologie Výraz dojka je deverbativum od stč. slovesa dojiti „melken“ (GEBAUER 1, 284), tedy „dojit“. Při etymologickém výkladu tedy vycházíme z etymologie tohoto slovesa. Jedná se o sloveso všeslovanské, nalézáme jej např. jako pol. doić nebo ukr. dojity s významem „dojit, tj. odbírat mléko krávě“. Psl. *dojiti je faktitivum s významem „nechat (mládě) sát, i napájet, kojit“ (MACHEK 1997, 122) a za jeho kořen se pokládá ie. *dhē(i)„sát“ (ESJS 3, 138; REJZEK 2001, 139), který nacházíme mj. ve slově *dětę „dítě“ 55

(MACHEK, l. c.). Podle ESJS stojí praslovanskému výrazu nejblíže gótské faktitivum daddjan „kojit“ a jemu odpovídající výrazy v germánských jazycích (ESJS, l. c.). Machek uvádí, že psl. *dojiti pochází z *dhei-e-ti (stind. dháyati „saje“), „jehož ei vzešlo zkrácením z ēi asi v nějakém původním atematickém présentu *dhēi-ti. Další vývoj významu možno si vysvětlit asi tím, že bylo v mysli mluvících sdruženo se starým termínem pro umělé odnímání mléka *melgō, a že od něho přijalo technický význam“ (MACHEK, l. c.).

3.4.30 DRÁŠČEK, -ŠČKA, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova drášček vysvětluje Gebauer jako „zvíře toho jména“ (GEBAUER 1, 326). Slovo je doloženo pouze ve slovníku Lactifer: „orix […] drasstiek“ (Lact. 289r).18 Mezi savce slovo zařazujeme na základě latinského ekvivalentu orix. Toto slovo je ve staré češtině doloženo také v podobě oryx19 „divoká koza pouštní nebo stepní (gazela ?)“ (StčS 2, 598), srov. hesla oryx a řif, řix.

Obrázek 8. Přímorožec beisa (Oryx beisa)

Stav v nové češtině Jungmann uvádí slovo v podobě draštěk. Označuje jej jako zastaralé a dokládá jej pouze výše uvedeným slovníkem Lactifer (JUNGMANN 1, 468). Kott uvádí slovo v podobě drášček pouze v Dodatcích, a to s vysvětlením: „zvíře, jehož srsť jest obrácená k hlavě“, odkazuje však pouze na Gebauerův Slovník staročeský (KOTT 10, 57). PSJČ ani SSJČ slovo neobsahují, v současné češtině se s ním tedy nesetkáme. Etymologie Staročeské slovo drášček bylo pravděpodobně odvozeno od stč. slova drak pomocí rozšířené deminutivní přípony -ek. Pro výklad původu slova je tedy třeba vyložit etymologii slova drak. To je přejímkou z lat. dracō, a to z řec. δράκων, které bylo zřejmě odvozeno od řec. δέρκομαι „hledím“. Původní význam slova by tak byl „tvor s hrozivým zrakem“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 106; REJZEK 2001, 143; MACHEK 1997, 126). 18

Celý doklad zní následovně: „Orix origis m. est ani[m]al quod[d]a[m] i[n] heremo s[imi]le[m] capre, cui[us] pili sunt reflexi versus caput/contra natura[m] o[mn]i[u]m animaliu[m] plch, Drasstiek.“ (Lact. 289r). 19 Doklad slova v podobě oryx pochází z mamotrektu z 15. století, srov. doklad slova drášček a doklad z uvedeného mamotrektu „orix est animal silvestře (!) simile capre, cuius pili asperi et reflexi crescunt versus caput […], Orix to zvieřě. MamKapR 67b“ (StčS 2, 598).

56

Ve staročeském slově drášček došlo během 15. století k disimilační změně šč > šť do podoby dráštěk (HMČ 1986, 125).

3.4.31 DROMEDÁR, -A, M, DROMEDÁŘ, -Ě, M Stav ve staré češtině Význam slova dromedár vysvětluje Gebauer pouze německým ekvivalentem „Dromedar“, tedy „dromedár, velbloud jednohrbý“. Slovo je doloženo např. v tzv. sborníku hraběte Baworowského: „Ztravu nesú jim slonové a […] dromedaṙi. Baw. 262“ (GEBAUER 1, 339). Stav v nové češtině Jungmann uvádí obě varianty slova dromedár, dromedář s významem „velbloud obecný“. Mimoto znal i přechýlenou variantu dromedářka jako označení jeho „samice“ (JUNGMANN 1, 483). Přechýlené pojmenování již novější slovníky počínaje Kottem neobsahují (KOTT 1, 312), uvádějí však obě možné podoby slova. SSJČ popisuje dromedára (druhá varianta je označena jako zastaralá, v PSJČ ještě rovnocenná) jako „velblouda jednohrbého“, přeneseně může jít též o „nadávku“, např. ve spojení starý dromedáre! (SSJČ 1, 408). Etymologie Výraz dromedár je přejímkou pozdně latinského výrazu dromedārius stejného významu (REJZEK 2001, 145) ze staršího dromadārius (HAVLOVÁ 2010, 159), Machek nevylučuje ani možnost přejetí přes střhn. dromedār (MACHEK 1997, 129). Holub a Kopečný překládají latinský výraz jako „běžící zvíře, běhoun“, ten byl přejat z řečtiny (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 107). Podle Havlové je latinský výraz odvozenina se sufixem -ārius od řec. δρομάς, -άδος „rychle běžící“ (v pozdní řečtině „dromedář“), což je opět odvozenina právě výrazu δρόμος (HAVLOVÁ, l. c.).

3.4.32 DRVLE (?)* Stav ve staré češtině Gebauer vysvětluje staročeské slovo drvle jako „prý zvíře nějaké“. Označuje jej jako slovo strojené (GEBAUER 1, 345). Výraz je doložen pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „vesons drwle“ (KlarGlos. 549). Podle Bohumila Ryby bylo slovo drvle označením

Obrázek 9: Bizon americký (Bison bison)

57

„bizona“. Soudí tak na základě latinského slova vesons, které označuje za Klaretem vytvořený singulár k plurálu vesontes s tímto významem (RYBA 1944, 63).20 Stav v nové češtině Staročeský výraz drvle nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Slovo označuje jako zastaralé, vysvětluje jej latinským „vesons, bestia?“ a jako doklad uvádí pouze Klaretův slovník (KOTT 7, 1238).21 PSJČ ani SSJČ slovo drvle neobsahují, v současné češtině se tedy s tímto výrazem nesetkáme. Etymologie Původ slova drvle je nejasný, etymologické slovníky jej neobsahují.22 Stejně jako Gebauer pokládá rovněž Bohumil Ryba slovo za „strojené“. Uvádí však také nezávaznou domněnku, že by správná podoba slova mohla být hřvle. Motivací takového pojmenování by byla výrazná hříva bizona (RYBA 1944, 63). Etymologie slova hříva je uvedena v hesle řif.

3.4.33 FRÝZ, FRÍZ, M Stav ve staré češtině Ve staré češtině bylo slovo Fris primárně vlastní jméno označující příslušníka národa. Fríz, popř. frýz byl pak označením „koně friského“ (GEBAUER 1, 389) nebo „hřebce, koně friského“ (ŠIMEK 1947, 47). V tomto významu je slovo doloženo ve spisu Jana Albína Ezopovy fabule a Brantovy rozprávky: „výborný frýz s zlatým sedlem atd. Ezop. 52b“ (GEBAUER, l. c.). Stav v nové češtině V nové češtině nacházíme slovo s tímto významem pouze v Jungmannově a Kottově slovníku. Jungmann jej uvádí v podobách frís, fryz s významem „kůň Frizský“ (JUNGMANN 1, 554). Kott slovo uvádí pouze v Dodatcích, a to jednak v podobě fryz s významem „kůň“ (KOTT 7, 1249), jednak v podobě frýz s vysvětlením „hřebec“ (KOTT 9, 436). Mladší slovníky výraz s tímto významem neznají. Kůň, který byl ve staré češtině

20

Ryba uvádí latinský popis zvířete, který je citátem z rukopisu Tomáše z Cantimpré (NUK XIV A 15 f. 61r): „Vesontes, ut dicit Solinus, bestia est boui consimilis, collum setosum habet, iubam ut equus […]. Tam inmanis pernicitatis est, ut captus ab hominibus mansuescere uel domari numquam possit.“ (RYBA 1944, 63). 21 Jungmann i Kott uvádějí zastaralé slovo drvlík, které sice působí jako deminutivum uvedeného výrazu, jeho význam však byl „závoj, úplety“ (JUNGMANN 1, 489; KOTT 1, 316). 22 Machek ve svém etymologickém slovníku uvádí sloveso drviť (valašské a slovenské). Vzhledem k jeho významu „vést hloupé řeči“, slk. také „učit se s námahou, biflovat“ se však zřejmě nejedná o výraz příbuzný (MACHEK 1997, 130).

58

pojmenováván jako frýz, se dnes označuje jako kůň fríský, případně jako Friesian (PICKERALOVÁ 2004, 306). Etymologie Staročeské pojmenování koně fríz (frýz) zřejmě vzniklo označením zvířete na základě jeho původu, a stalo se tak homonymem etnonyma Fris. Frísko je podle SSJČ buď „provincie v severovýchodním Nizozemsku“, nebo z pohledu historického „území při Severním moři od ústí Rýna k ústí Vezery“ (SSJČ 1, 524). Frízové (dnes fríští koně) pocházejí právě z této oblasti Nizozemí a za zmínku stojí také skutečnost, že byli oblíbenými jezdeckými koňmi rytířů (PICKERALOVÁ 2004, 306). Původ slova tedy hledáme právě v nizozemštině, kde se fríský kůň označuje jako fries paard. Nizozemský výraz fries jako označení „jména kmene“ byl původně nejspíše označením pro „kudrnaté vlasy“ („krullige haren“). Podobná jsou slova ze staré fríštiny frisle, fresle „kudrnaté vlasy, kudrlina“ („krulhaar“) nebo frizzle „kadeřit“ („krullen“). Existují však také jiné teorie původu slova fries. Podle jedné je možné jej vysvětlovat jako „statečný“ („de dapperen“), které by souviselo s germ. *fraistōn. Jiná teorie jej spojuje se stlat. prismo (lat. prīmus, tj. „první“) „co je přední, co je v čele“ („wat vooraan, aan een uithoek ligt“). Méně pravděpodobná je pak hypotéza spojení slova s ie. kořenem *preis-, vzniklého metatezí z *peirs-, který se poté spojil s gót. fēra „strana, bok“ („kant, zijde“), sthn. fēra, fiara „strana“ („zijde“) s významem „lidé, kteří žili na okraji, na pobřeží“ („mensen die aan de rand, aan de kust woonden“) (VRIES 1963, 176). Do staré češtiny se slovo mohlo dostat buď přímo z nizozemštiny jako původní pojmenování zvířete, nebo přes němčinu., kde je tento druh koně označován jako der Friese (das Friesenpferd). Podobně jako ve staré češtině může být Friese také označením příslušníka národa.

3.4.34 GEMSÍK, GENSÍK, -A, M Stav ve staré češtině Ve staré češtině bylo slovo gemsík s variantou gensík označením pro „kamzíka“. Doklad slova nalezneme

v Putovánie do

svatých

zemí

Jana

z Lobkovic: „V též insuli jest zvěři dosti, jakožto jelenuov, srn […], gemsykuow. Lobk. 45a“ (GEBAUER 1, 392). Srov. heslo planí.

Obrázek 10: Kamzík horský (Rupicapra rupicapra)

59

Stav v nové češtině V nové češtině se slovo již v podobě gemsík nevyskytuje. Jungmannův slovník obsahuje několik nových variant slova, a to kamsík, kamzík, gamsík, popř. gamsyk. Popisuje jej jako „zvíře dvojpaznehtní z podřádu býkovitých, pokolení sajek, rupicapra“ (JUNGMANN 2, 20). Kott již uvádí pouze první dvě varianty, kamsík a kamzík, a nově také odvozená slova kamzice a kamzíče (KOTT, 664). Staročeské podoby slova gemsík, gensík uvádí pouze v posledním díle Dodatků jako citát z Gebauerova Slovníku staročeského (KOTT 10, 75). V novodobých slovnících nacházíme pouze variantu kamzík, která pojmenovává „horského přežvýkavce s háčkovitě zahnutými růžky“ a je také zoologickým termínem pro „rod Rupicapra“. Deminutivum slova je kamzíček. Kamzík může být také součástí přirovnání, např. leze do kopce jako kamzík nebo skáče jako kamzík (SSJČ 1, 827). Etymologie Při etymologickém výkladu vycházíme z etymologie slova kamzík, které je pokračováním staročeského gemsík. Newerkla označuje staročeský výraz za výpůjčku z raněhornoněmeckého gemse, zatímco kamsík, kamzík ve střední češtině za výpůjčku rhn. gams, které se vyvinulo ze střhn. gamʒ, jehož sthn. podoba byla gamiza. To bylo přejato z lidově latinského camox a to pak z lat. camax. Uvádí však také, že podle některých teorií (Havlová, Šmilauer ve 2. vydání Machkova slovníku, Rejzek) se jedná o starší přejímku ze střhn. gamʒ (NEWERKLA 2004, 277). Původně se jedná o slovo staré alpské (MACHEK 1997, 238; REJZEK 2001, 260), případně přesněji rhaetské (z Alp) (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 161), dle Havlové bylo z jazyka snad již předindoevropského a zcela jistě předitalického. Z lat. výrazu se vyvinulo např. it. camoscio (dial. camozza) nebo fr. chamois. Slovo nalézáme i v dnešní němčině v podobě Gemse, což je pokračování střhn. gemeze, zatímco jihoněmecké Gams vzniklo z *gamuz přes střhn. gamʒ (HAVLOVÁ 2010, 187). Z češtiny pak byly přejaty hl. kamsyk a z něho dále dl. kamzyk (SCHUSTERŠEWC 1, 490). Ve starší době existovaly i jiné (mylné) výklady slova kamzík. Jungmann uvádí teorie, podle nichž by slovo mohlo pocházet z něm. slova kam- „křivý“, nebo ze slovanského kam s významem „kámen“, spojené s tím, že kamzík leze po skalách (JUNGMANN 2, 20). Hláska g ve slovech cizího původu mohla ve staré češtině zůstat zachována nebo změnit se na hlásky h, j nebo k, což je také případ slova kamzík (GEBAUER 1894, 458).

60

3.4.35 HAZUNA, -A, F* Stav ve staré češtině Ve staré češtině označoval výraz hazuna „kočku“. Nejednalo se však zřejmě o příliš rozšířené slovo, neboť Gebauer uvádí pouze dva doklady. A to z rukopisné sbírky rozprav lékařských z poloviny 15. století „vezmi hazunu, to jest kočku, všecku odřenú. LékA. 66a“ a z jiné obdobné sbírky z roku 1500: „hazuna. ApatFr. 86b“ (GEBAUER 1, 410). Stav v nové češtině V nové češtině se slovo hazuna objevuje pouze v Jungmannově a Kottově slovníku. Jungmann slovo označuje jako zastaralé, vykládá jej jako „kočku“, jeho doklady jsou však ze starší české literatury, tytéž jako Gebauerovy (JUNGMANN 1, 606). V této době se tedy již nejednalo o slovo soudobé slovní zásoby. Ke stejnému prameni23 odkazuje také Kott (KOTT 1, 415). PSJČ ani SSJČ však již výraz neobsahují, a v současné češtině již tedy slovo nenalezneme. Etymologie Původ slova hazuna je nejasný. Etymologické slovníky jej neobsahují.

3.4.36 HERKA, -Y, F Stav ve staré češtině Výrazem herka byla ve staré češtině označována „klisna, a to zvláště špatná“ (GEBAUER 1, 413). Podle Newerkly je ves taré češtině sedm dokladů dotohoto slova (NEWERKLA 2004, 153). Jeden z nich nalezneme v excerptech z knih archivních atd. Hořovických: „Se třmi […] klisaty, kteréž by sobě ze všech […] herek, valachův aneb koní vybrala. HořovA. 134a“ (GEBAUER, l. c.). Stav v nové češtině Jungmann i Kott vykládají slovo herka jednak jako „kobylu, klisnu“, jednak jako „klisnu špatnou a vůbec hubeného koně, mrchu“ (JUNGMANN 1, 671; KOTT 1, 419). Podle PSJČ je herka expresivním označením pouze pro „starého, sešlého, hubeného koně“ (PSJČ 1, 853). SSJČ však již zná i nové významy tohoto slova. Popis uvedený v PSJČ označuje za obecně český, expresivně však může herka pojmenovávat „koně vůbec“ (význam se tedy rozšířil z „klisny“ na „koně obecně“). Uvedeno je též přenesené spojení sednout si na německou herku s významem „držet s Němci“, dnes již nejspíše neaktuální.

23

Jedná se o doklad pod zkratkou Ms. Bib., tj. manuskript Biblí rukopisní (KOTT 1, 2).

61

Opět jako výraz obecně český a expresivní může mít herka též význam „něco starého, sešlého ap.“, zhruběle je pak označením „staré ženy“ (SSJČ 1, 581). Etymologie Slovo herka je německého původu. Etymologické slovníky však uvádějí odlišná výchozí slova, z nichž herka pochází. Machek hledá původ v něm. Göre (střhn. gurre, gorre), které mělo mít v němčině týž vývoj významu jako v češtině (nejprve „klisna obecně“, nyní jen o „klisně staré a sešlé“) (MACHEK 1997, 165). Rejzek uvádí jako výchozí výraz střhn. gurre, gorre a zmiňuje také, že je další původ slova nejistý (REJZEK 2001, 199). Holub a Kopečný udávají jako výchozí slovo něm. Garr, Gurre „sešlý kůň“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 122). Všechny tyto teorie shrnuje Newerkla, podle něhož ani verze Machkova (jehož výraz Göre vykládá jako „prostořeké, všetečné, nedospělé děvče“), ani Rejzkova nejsou scestné (abwegig). Výraz herka Newerkla řadí mezi přejímky ze staré saštiny (staré dolní němčiny). Newerkla se zmiňuje také o hláskové změně g v h, díky níž lze určit, že se jedná v každém případě o přejímku pocházející nejpozději ze začátku 12. století. V tomto případě pak podle něj jako výchozí formy přicházejí z hláskových důvodů v úvahu pouze starosaské gör „malé dítě (děvče)“, göre „malé děvče“ v přeneseném užití na klisnu nebo střhn. deminutivum görrelīn, gürrelīn k střhn. gorre, gurre „hubená klisna, špatný kůň“. Newerkla se domnívá, že pravděpodobnější je první varianta, neboť původně neměl staročeský výraz pejorativní zabarvení. Pro zvýšení pravděpodobnosti této své domněnky uvádí též vývoj v angličtině, kde se střangl. girl, gerl, gurl vyvinulo v angl. girl „děvče“ (také v láskyplném označení „klisna“). Také sémantický vývoj měl být podle Newerkly ovlivněn vývojem původního slova ve střední němčině. V ní byl totiž ještě citelný vztah mezi gurre, gorre „špatná klisna, špatný kůň“ a střhn. gorec s významem „malý, nepatrný, bídný“ (NEWERKLA 2004, 153). Z německých etymologických slovníků obsahuje německý výraz Gurre „špatná klisna“ pouze Klugeho slovník, k původu však zmiňuje pouze střhn. tvar gurre, gorre. Další původ je dle něj nejasný (KLUGE 2002, 378). Ve slovnících současné němčiny slovo nenalezneme.

62

3.4.37 HOLOFRD, -A, M* Stav ve staré češtině Staročeské slovo holofrd znamenalo „levhart, leopard“ (GEBAUER 1, 454). Doloženo je však pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „holofrd leopardus“ (KlarGlos, 124). Stav v nové češtině Staročeský výraz holofrd nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottově slovníku. Vysvětluje jej latinským „leopardus“, označuje jej jako zastaralé a odkazuje na Klaretův slovník (KOTT 7, 1261). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Podle Gebauera je holofrd přetvoření slova levhart (GEBAUER 1, 454). Pro výklad etymologie viz heslo levhart.

3.4.38 HOVADO, -A, N Stav ve staré češtině Ve staré češtině znamenal výraz hovado podle Gebauera „Vieh, Thier“, tedy „dobytek, zvíře“. Gebauer také uvádí, že zvratnou analogií existoval také tvar ovado (GEBAUER 1, 478). Šimek hovado vykládá jako „dobytče, zvíře“ (ŠIMEK 1947, 51). Doklad slova nalezneme např. v rukopisném sborníku Štítenském Naučení křesťanské: „Co je krasiti o nemodrém […] šielenci? býkati na ň jako na hovado! ŠtítMus. 113a“ (GEBAUER 2, 131‒132). Známa byla ve staré češtině také deminutiva hovádko, hoviedce, ale také např. odvozenina hovadník jako označení „zhovadilce“, hovadnost „zhovadilost, zvířeckost“, hovědina „hovězí maso“, sloveso hovaditi „činit zhovadilým, surovým“ nebo např. příslovce hovadně „hovadsky, zvířecky“ (MSS 1979, 71). Stav v nové češtině Jungmann připisuje výrazu hovado několik významů, a to „živočich pitomý zemský, das Vieh“, hovádka vykládá jako „dobytek, dobytčata“. Uvádí také přirovnání stojí jako hovado u jeslí s významem „er steht wie ein Stock“, tedy „stojí jako pařez“. Jiný význam slova hovado byl „člověk hovadských obyčejův“ a „každý živočich, zvíře nerozumné“. Jako nové heslo uvádí Jungmann tentýž výraz ovšem s významem „hovad, ovád, kobylí moucha“ (JUNGMANN 1, 739). Kottovo heslo je obdobné, uvádí i význam „moucha“ (KOTT 1, 476). V Dodatcích Kott uvádí také význam slova hovado „zvěř, bestia“ (KOTT 7, 1263) a nářečně také „tanec“ (KOTT 10, 91). 63

SSJČ vysvětluje výraz hovado jako „dobytče, dobytek, zejména hovězí“. Přeneseně může být jako hovado zhruběle označen „člověk zvířecký, zhovadilý, surový, bestiální, zvrhlý nebo sprostý, nemravný; zhovadilec, surovec, zvrhlík, sprosťák“ a podobně může být jako tupé hovado pojmenován „hloupý člověk“ (SSJČ 1, 638). Jako deminutivum je dnes známo pouze hovádko (SSJČ 1, 638). Druhý význam slova hovado „moucha“ se v SSJČ vyskytuje pouze ve formě ovád (SSJČ 2, 463), zatímco v PSJČ je uvedena také lidová podoba hovád (PSJČ 2, 1240). Hovado je např. součástí přirovnání dřít jako hovado (SSJČ 1, 638). Etymologie Výraz hovado je všeslovanský, např. hl. howjado nebo rus. govjádo. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *govędo a jednalo se zřejmě o původní kolektivum s významem „dobytek“. Stavba slova není zcela jasná (ESJS 4, 194). Podle Machka náleží gov- asi k lit. galvijas „hovězí dobytče“ a také k něm. Kalb „tele“, označuje tato slova jako „praevropská“, tj. přejatá od neindoevropského obyvatelstva (MACHEK 1997, 181). ESJS podle reliktového br. hóŭje, haŭja ukazuje na praslovanské *govьje, které se vykládá z i-kmenového *govь (ESJS, l. c.). Obecně se vychází z ie. základu *gṷou„hovězí dobytek“ (HAVLOVÁ 2010, 175). Podle Rejzka se jedná o slovo onomatopoického původu. V jiných jazycích nacházíme např. tyto příbuzné výrazy: lot. gouvs, něm. Kuh, angl. cow nebo např. stir. bó, lat. bō, a to vše s významem „hovězí dobytek, kráva“ (REJZEK 2001, 212), příp. také stind. a stirán. gāuš aj. (HOLUBKOPEČNÝ 1952, 130). Machek analyzuje také zbývající část slova podle analogie s litevským a německým výrazem: hláska l podle něj ve slov. jazycích zanikla disimilací l-n > -n. Přípona -ędo je zcela izolovaná, a proto nejasná. Avšak Machek se snaží najít vysvětlení s pomocí tvaru plurálu. Říká, že Slované v něm asi jen podrželi staré kolektivum na -ęt-a (což je totéž -ętjako v telę apod.), kdežto pro jednotlivce vytvořili *korvъ a *korva „kráva“. Tento plurál se pak v jazykovém povědomí odloučil od typu na -ęt-, a tím se ve výslovnosti oslabil na ęda. Jednotné číslo na -ęd-o bylo přitvořeno až sekundárně (MACHEK, l. c.). Podle jiné teorie vychází slovo z ie. *goṷ-ēn-, ke kterému byl připojen kolektivní sufix -dь. Teprve z tohoto tvaru pak mělo být utvořeno o-kmenové singulativum podle *čędь/*čędo (ESJS, l. c.)

64

3.4.39 HRANOSTAJ, -Ě, M Stav ve staré češtině Význam slova hranostaj vysvětluje Gebauer pouze německým ekvivalentem „Hermelin“, význam byl tedy stejný jako dnes „hranostaj“. Mimoto byl hranostaj také metonymickým pojmenováním pro „kožišinu toho zvířete“. V tomto druhém významu je slovo doloženo např. v překladu cestopisu Marka Pola Milión: „Mnostvie drahých kóžek, jakžto sobolóv, hranostagiow. Mill. 126b“ (GEBAUER 1, 486). Ojediněle je doložen také jiný výraz s významem „(o kožešině) hermelínový, pocházející z hranostaje“, a sice armelínový (ESSČ). Srov. také heslo očilupáč, očilupák.

Obrázek 11: Lasice hranostaj (Mustela erminea)

Stav v nové češtině Jungmann uvádí ke slovu hranostaj také lidovou (prostonárodní) variantu chramosteyl. Je jím označen „mustela erminea, Hermelin, [...] živočich ze ssavců šelem kunovitých”. Slovo zároveň označuje jako výraz zastaralý (JUNGMANN 1, 747). Variantu chramostýl uvádí i Kott, který hranostaje vykládá pouze jako „Hermelin“ (KOTT 1, 482). Stejný význam slova hranostaj (bez varianty) nacházíme i v současné češtině, kdy je podle SSJČ hranostaj „malá šelma na zimu bělající, jejíž zimní kožešinka je tzv. hermelín“, jako zoologický termín pak „hranostaj obecný, Mustela erminea“ (SSJČ 1, 644). Podle PSJČ mohl být hranostaj také „kožišina z hranostaje, hermelín“ (PSJČ 1, 959). Můžeme nalézt také odvozený výraz hranostajník, který pojmenovává „malého motýla“ (SSJČ, l. c.). Etymologie Výraz hranostaj nacházíme pouze v některých slovanských jazycích, např. v pol. gronostaj, rus. gornostáj nebo sln. gránoselj. Podoba praslovanského slova není zcela jasná, Machek ji rekonstruuje ve tvaru *gornostal’ь (MACHEK 1997, 183), Rejzek a Havlová jmenují jako možné rekonstrukce *gornostalь, *gornostajь (REJZEK 2001, 213; HAVLOVÁ 2010, 143). První část slova se podle Machka vyvinula asi *gormno-, která snad souvisí s lit. šarmuõ (a podle Havlové také šermuõ, šarmonỹs „hranostaj“) a sthn. harmo (nyní Hermelin) se stejným významem. Původní pojmenování zvířete bylo asi *ḱormen-, resp. *gor-men- (MACHEK, l. c.), podle Rejzka však tato teorie naráží na 65

hláskové problémy (REJZEK, l. c.). Nejasný je také původ druhé části, Machek uvádí, že pokud byla původní hláska l, mohla by možná souviset s lat. mustella „lasice“, a původní význam by tedy byl „hermelínová lasice“. Podrobný vývoj však nelze rekonstruovat (MACHEK, l. c.; HOLUB-LYER 1978, 185). Podle Rejzka a Havlové je možné vzít v úvahu i teorii, která slovo vykládá ze stsas. *harmenes-tail- nebo *harmenes-tagl, tedy „ocas hranostaje“ (srov. angl. tail „ocas“). Její slabinou je především nedoloženost slova (REJZEK, l. c.; HAVLOVÁ, l. c.). Jinou teorii původu slova uvádějí Holub a Kopečný, kteří vycházejí z polského tvaru gronostaj. To by dle nich ukazovalo na významové pojetí (primární nebo pozdější) o „zvířeti, které se (vzhůru) proti člověku staví“. Z toho vyvozují psl. podobu *gorno-stajь (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 132). Vladimír Šmilauer ve 2. vydání Machkova slovníku uvádí, že výraz chramostejl bylo za Dobrovského zcela běžné slovo (dosud nářečně) a spisovné. Název hranostaj obnovil až Presl. I přesto se se starší podobou můžeme setkat i v pozdějších slovnících z 19. století (MACHEK, l. c.). Označení chramostejl vzniklo nejspíše lidovou etymologií přikloněním slova ke slovesu chramostiti „šramotit“ (HAVLOVÁ, l. c.).

3.4.40 HŘĚBEC, -BCĚ, M Stav ve staré češtině Ve staré češtině označoval hřěbec „hříbě (samčí), Hengstfüllen“. Slovo je doloženo např. v rukopise Svatovítském: „hrzyebecz poleder. Vít. 94a“ (GEBAUER 1, 492). Stav v nové češtině Jungmann vykládá hřebce buď jako „koně samce“, nebo také jako „hříbě“. Uvádí rovněž zcela jiný, nový význam „veliký svatební koláč“. Jungmann jmenuje již také deminutiva, se kterými jsme se ve staré češtině nesetkali, a to hřebeček a hřebčík (JUNGMANN 1, 755). Kott uvádí ke slovu hřebec řadu nových informací. Hřebec je podle něj „hřebec, pušťák, oř, sveřepec, plemenný kůň“. Jeho deminutiva hřebeček a hřebčík pak „sveřepče, das Fülllen“. Znal také pojmenování pro jednotlivé druhy hřebců. „Starý hřebec“ byl kňoras, kulčák, „špatný“ byl plát a „špatně řezaný“ mačkanec. Uvádí také význam „koláč“. Přeneseně byl hřebec chlipný „Weiberhengst“, tedy „sukničkář“, neznal už však hřebce jako pojmenování „hříběte“ (KOTT 1, 489). V Dodatcích Kott uvádí také význam „buchta s paraškami“ (KOTT 10, 93) a vysvětluje přenesené pojmenování „svatebního koláče“ jako hřebce. Nazývá se tak údajně proto, „poněvadž na něm byly těstové koně“ (KOTT 7, 1265). 66

Podle PSJČ je hřebec „samec koně; též samec velblouda“ (PSJČ 1, 987), SSJČ jej popisuje pouze jako „samce koně“. Jeho deminutivum hřebeček označuje „mladého hřebce“ (SSJČ 1, 657). Počínaje Kottem tedy odpadl původní staročeský význam hříbě, nejdříve k němu přibyl význam nový, který postupně původní význam vytlačil. Výraz hřebec může být také např. součástí přirovnání musí se držet jak na císařském hřebci, tj. „pořádně musí pracovat“ (ZAORÁLEK 2009, 452). Etymologie Praslovanský výraz se rekonstruuje v podobě *žerb-ьcь a jeho původní význam byl podle Havlové asi „mladý koník“ (HAVLOVÁ 2010, 152). Výraz byl odvozen od označení mláděte *žerbę slovotvornou příponou -ьcь (ve staré češtině -ec), která sloužila k tvoření deminutiv (HMČ 1986, 289), viz etymologii slova hřiebě. Ve staročeském slově hřěbec došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby hřebec (HMČ 1986, 103). Po hlásce ř k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.41 HŘĚBICĚ, -Ě, F Stav ve staré češtině Význam slova hřěbicě ve staré češtině byl „hřebice“, Gebauer uvádí též německý ekvivalent „Stute“, tedy „kobyla, klisna“. Doklad slova nalezneme např. v excerptech z knih archivů Kolínských: „Ty hrzebicze do téhož aučtu nejsau pojaty. KolE. 108a“ (GEBAUER 1, 493). Stav v nové češtině Jungmann hřebici vysvětluje jako „letošní klisnu“, „Mutterfüllen, Stuttfüllen“. Uvádí také spojení „hřebice souhřebí“ s významem „trächtige Stutte“, tedy „březí klisna“. Nalezneme u něj i deminutivum hřebička, ve staré češtině ještě nezaznamenané (JUNGMANN 1, 756). Kott hřebici vykládá pouze jako „klisnu“ (KOTT 1, 490). V Dodatcích přidává navíc význam „ženská stále se smějící“ (KOTT 6, 366). Také podle slovníků 20. století již není aktuální zúžený Jungmannův význam. Hřebice znamená „samice koně; klisna, kobyla“, hřebička je pak „mladá hřebice“ (SSJČ 1, 658). Etymologie Staročeský výraz hřěbicě byl odvozen od slova hřěbec, a to pomocí sufixu -icě, kterým se přechylovala jména zvířecí (HMČ 1986, 287). Označení samce bylo odvozeno od slova hřiebě, viz etymologie tohoto pojmenování. 67

Ve staročeském slově hřěbicě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby hřebice (HMČ 1986, 103). Po hláskách c a ř k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.42 HŘIEBĚ, -ĚTE, N Stav ve staré češtině Slovo hřiebě znamenalo ve staré češtině „hříbě“. Doklad výrazu hřiebě nalezneme např. v českém překladu cestopisu tzv. Mandevilla: „Sveřepici s jedniem hrziebyetem. Mand. 76a“. Známé bylo také deminutivum hřiebátko (GEBAUER 1, 495). Stav v nové češtině Jungmannův slovník popisuje hříbě jako „mladého koně, das Füllen“ a zaznamenává např. spojení návidí ho co valach hříbě. Slovo však mělo v jeho době i jiné významy: hříbata byli „tahači piva (s příhanou)“, hříbě, hříbátko „pila s obloukem“ a rovněž hříbátko pak „důtka kradená u soukeníků“. Odvozen od něj byl např. výraz hříbek, což byl „pacholek hříbata pasoucí“, sloveso hřebiti se „roditi (o klisnách)“ nebo adjektivum hřebný „hřebiti se mající, zhřebný“ (JUNGMANN 1, 756‒757). Kott znal kromě označení zvířete rovněž významy „pila“ a „důtka“ (KOTT 1, 491). V Dodatcích přidává navíc nářeční význam „dřevený střevíc, dřevák“ (KOTT 66, 368), „žluna“ (KOTT 8, 115) a „kláda přivázaná na pravé straně pramene (z vorů se skládajícího)“ (KOTT 9, 73). PSJČ vysvětluje hříbě pouze jako „koňské mládě“ (PSJČ 1, 990), SSJČ jej chápe již nejen jako „mládě koně“, ale i jako „mládě osla, zebry a jiných savců koni příbuzných“. Přeneseně a expresivně jím může být nazván také „mladý, nezkušený nebo bujně si vedoucí člověk“. Slovník zaznamenává v pozměněné podobě také rčení (obecně české a expresivní) známé již Jungmannovi má ho rád jako valach hříbě s významem opačným „nerad“ (SSJČ 1, 659). Pokud je někdo bujný jako (mladé) hříbě, znamená to, že je „bujný, divoký“ (ZAORÁLEK 2009, 453). Všechny uvedené slovníky uvádějí také deminutivum hříbátko. Podle PSJČ se může jednat také o „přezdívku bujně mladé osobě“ (PSJČ, l. c.). SSJČ uvádí např. ustálené spojení pást hříbátka, tedy „(o nemluvňatech) ležet na bříšku se zdviženou hlavičkou“. V současné češtině nalezneme také výše odvozená slova uvedená v Jungmannově slovníku se stejnými významy (SSJČ, l. c.).

68

Etymologie Slovo hřiebě, hříbě je všeslovanské, nalezneme jej např. ve slk. žriebä, pol. žrebię nebo ukr. žerebja. V praslovanštině se výraz rekonstruuje v podobě *žerbę. Podle Machka jsou příbuzná slova germ. *xvelpa-z, nor. kvelp. šv. valp, dán. hvalp a něm. Welf, všechna s významem „štěně“. Původně se podle jeho názoru jednalo pouze o slovo označující „mládě čtvernožců vůbec“ a souviselo s het. huelpi- „Jungtier“ od huelpi- „mladý, něžný, svěží“, tedy „mládě“ („bytost jemná, útlá“). V jednotlivých jazycích se pak význam zúžil jiným směrem (MACHEK 1997, 188). Příbuzné je také řec. βρέφος (N) „zárodek, novorozenec zvířecí mládě“ z ie. *gṷrebh- (MACHEK, l. c.; HAVLOVÁ 2010, 151‒152) a podle Rejzka i stind. gárbha- „děloha, mládě“ z ie. *gṷerbh- „děloha, mládě“ (REJZEK 2001, 217).24 Ie. základ *gṷerbh- měl podle Holuba a Kopečného také variantu *gṷelbh-, z níž se poté vyvinulo např. něm. Kalb a souvislost hledají mj. také s řec. δέλφαξ „prasátko“ a snad také s δελφίς „ryba, rodící živá mláďata“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 135). V češtině došlo podle Rejzka i Machka k disimilaci žř > žhř > hř podobně jako ve slově hřebí (MACHEK, l. c.; REJZEK, l. c.). Holub a Kopečný uvádějí psl. podobu ve tvaru *gerbę. Českou hláskovou odchylku pokládají za prastarou, psl. *gerb- podle nich mělo ještě variantu *grěb-, z níž se vyvinulo čes. hřěb-, zatímco jinak se psl. *gerb- napřed měkčilo (*žerb-), a teprve poté přesmyklo (např. rus. žereb- ap.) (HOLUB-KOPEČNÝ, l. c.). Během

hláskového

vývoje

češtiny došlo

ve

staročeském slově hřiebě

k monoftongizaci diftongu ie na í. Ke změně docházelo během 15. století (HMČ 1986, 112).

3.4.43 HUSALEC, -LCĚ, M* Stav ve staré češtině Gebauer vysvětluje význam staročeského slova husalec pouze neurčitým výkladem „prý zvíře nějaké“ (GEBAUER 1, 518). Výraz nalezneme pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „husalecz gali“ (KlarGlos. 544).25 Podle Slovníku středověké latiny

Machek uvádí, že existoval již ie. rozdíl mezi *gṷerbh-/*gṷrebh-, „tj. rozdíl kmenů podle Benvenistovy teorie (kmen I *gṷer-bh- pro II *gṷr-ebh-)“ (MACHEK 1997, 188). 25 Albert Veliký ve svém spise De animalibus popisuje zvíře s názvem gali následovně: „Gali est animal quod muribus vescitur: propter quod etiam cum serpentibus qui etiam mures comedunt, pugnat, et cum vicerit eos deuorat, et postea rutam comedit contta (!) venenum. Hoc animal in cauernis habitat, et ad Meridiem et ad Aquilonem ostia parat, vt vndecumque ventus veniat, sit tutum contra venenum.“ (MAGNUS 1651, 599). 24

69

v českých zemích označuje latinské slovo gali zvíře „mustela nivalis“, tj. „lasici kolčavu“ (SSL 13, 809). Srov. hesla kolčava a lasicě, vlasicě. Stav v nové češtině Výraz husalec nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Vykládá jej latinským „gali, bestia?“ a odkazuje na Klaretův slovník (KOTT 7, 1269). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Staročeské slovo husalec bylo pravděpodobně odvozeno od slova husa pomocí rozšířené přípony -ec. Klaret mohl při jeho tvorbě vycházet z latinského slova gali, srov. lat. gallina „slepice“ a gallus „kohout“ (SSL 13, 811), mohla tak fungovat jistá asociace s domestikovaným ptákem. Pro výklad původu slova tedy vyložíme etymologii slova husa. Slovo husa je všeslovanské, např. hl. hus, dl. gus nebo sln. gos. Praslovanský výraz se rekonstruuje v podobě *gǫsь. K příbuzným slovům patří lit. žąsìs, lot. zuoss, stprus. sansy, něm. Gans, angl. goose, lat. ānser, řec. χήν, stind. haṁsá-, všechna s významem „husa“. Východiskem těchto slov bylo ie. *hans- „husa“ (ESJS 4, 197; REJZEK 2001, 219), Holub a Kopečný uvádějí ie. slovo v podobě *hansis (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 136). Ie. výraz by mohl souviset s ie. *han- „zívat, otvírat se“ a onomatopoickým ghagha „zvuky, které vydává pták“. Slovanskou hlásku g- místo očekávané střídnice z- by v tomto případě bylo možno vysvětlit právě onomatopoickým původem slova (ESJS, l. c.; REJZEK, l. c.). Holub a Kopečný uvažovali také o možném vlivu germánských jazyků (HOLUB-KOPEČNÝ, l. c.). Tato teorie se však dnes odmítá (ESJS, l. c.). Machek uvádí ie. východisko v podobě *hāns-. Hláska g- by ve slovanských jazycích v tomto případě byla pravidelná (h před o) (MACHEK 1997, 191).

3.4.44 HYENA, -Y, F Stav ve staré češtině Význam slova hyena vysvětluje Gebauer pouze něm. ekvivalentem „Hyäne“, byl tedy stejný jako dnes „hyena“. Slovo je doloženo např. v Jana Albína

Ezopových

fabulích

a

Brantových

rozprávkách: „hyena jest zvíře atd. Ezop. 197b“ (GEBAUER 1, 526).

Obrázek 12: Hyena skvrnitá (Crocuta crocuta)

70

Stav v nové češtině Jungmann i Kott uvádějí slovo v podobě hyéna. Jungmann ji vysvětluje jako „die Hyäne, pokolení šelem psovitých“ (JUNGMANN 1, 789). Kott uvádí také druhy hyéna skvrnitá a hyéna žíhaná (KOTT 1, 516). Další rozlišení druhů pak přidává v Dodatcích (KOTT 6, 403). V současné češtině je podle SSJČ význam slova hyena „silná africká nebo asijská šelma živící se převážně mršinami“, jako zoologický termín pak „rod Hyaena Crocuta“. Expresivně může být však jako hyena označen i „dravý surový, bezohledný člověk, zvláště takový, který těží z cizího neštěstí“. S negativním zabarvením tohoto slova souvisí také odvozenina hyenismus ve smyslu „neúcta k mrtvým, zneuctívání po smrti; těžení z neštěstí; expresivně surovost, bestialita vůbec“ (SSJČ 1, 674). Etymologie Výraz hyena je všeevropský, např. angl. hyena nebo rus. giéna (HOLUBKOPEČNÝ 1952, 137). Do staré češtiny se slovo hyena dostalo přes lat. hyaena, jež pochází z řec. ὕαινα, které je utvořeno od řec. ὗς „svině“ (REJZEK 2001, 221). Podle Havlové byl sice etymologický význam „svině“, ale již od Herodota a Aristotela označoval výraz „dravé zvíře v Libyi, podobné psu, ale se štětinatou hřívou na krku i hřbetě, což prý starým autorům připomínalo prase“ (HAVLOVÁ 2010, 125). Holub a Lyer vysvětlují etymologii na základě podobnosti hyení tlamy a sviního rypáku (HOLUB-LYER 1978, 188).

3.4.45 HYNŠT, HYNST, -A, M Stav ve staré češtině Význam staročeského slova hynšt (podle Šimka i s variantou hynst) byl „kůň“ (GEBAUER 1, 527). Odvozeno od něj bylo deminutivum hynštík, ovšem podle Šimka s nezdrobnělým významem „hřebec“ (ŠIMEK 1947, 53). Pro označení „koníka, malého koně“ existovalo odvozené slovo prohynščie, srov. toto heslo. Podle Newerkly se ve staré češtině nachází asi třicet dokladů výrazu hynšt (NEWERKLA 2004, 184). Nalezneme jej např. v Hradeckém rukopise: „Tázati kněz mnicha (Oldřich Prokopa) počě a s hynsta sě dolóv bočě Hrad. 6a“ (GEBAUER, l. c.). Stav v nové češtině Jungmann slovo hynšt vykládá jako „hřebec, oř, kůň, caballus“. Zajímavá je varianta slova uvedená v dokladu z Knih práv zemských: „Měl dáti 20 kop grošův pražských za hingst. K. pr. z. rkp 10“, která zřetelně odkazuje na jeho původ. Známo mu 71

bylo též deminutivum hynštík (JUNGMANN 1, 789). Kott uvádí varianty slova hynst i hynšt a označuje již slovo za zastaralé (KOTT 1, 516). V Dodatcích vysvětluje výraz hynšt také jako „příčný trám, který spojuje dva trámy vinného lisu“ (KOTT 10, 98). PSJČ ani SSJČ slovo neobsahují, v současné češtině není tedy tento výraz doložen. Etymologie Výraz hynšt je německého původu. Newerkla jej řadí k přejímkám ze střední horní němčiny. Ve tvaru hingst se objevoval také ve staré slovenštině. Hynšt pochází ze střhn. hengest, hengst a to ze sthn. hengist „samec koně“ (NEWERKLA, l. c.). V dnešní němčině slovo nalezneme v podobě Hengst „hřebec“. Staré německé tvary pocházejí ze zgerm. *hanhgista „kůň, zvláště hřebec, valach“. Příbuzné výrazy jsou i v jiných germ. jazycích, např. stangl. hengest nebo stfríz. hengest, hangst, hanxt „kůň“. Etymologie slova není zcela jasná. Méně častá přípona -st se vyskytuje u zvířecích názvů ve funkci tvoření nomen agentis. Kluge pak vyvozuje význam slova na základě lit. šankùs „pohyblivý, rychlý“, lit. šankìnti „nechat skočit (koně)“ jako „skokan“ („Springer“) ve smyslu „rychle běhat“ (KLUGE 2002, 406). Podle Pfeifera mohlo být toto st-tvoření ke germ. adjektivu *hanha-, *hanga- (?), původní význam slova vykládá přesněji jako „nejlepší, nejohnivější skákající („Springender“) (nebo oplodňovač („Bespringer“)“. Pfeifer hledá spojitost také s řec. κηκίς „vyvěrající tekutina“ a ie. kořenem *ḱāk-, *ḱək- „skákat, prohánět se“ (PFEIFER 2, 676‒677). Ze staré češtiny se hynšt rozšířil do staré polštiny jako hynszt „hřebec“, mohli bychom jej nalézt také ve slezských dialektech polštiny v podobě hynkszt, hynszt nebo srbském hengist (NEWERKLA 2004, 184‒185).

3.4.46 CHLUMÁČ (?), -Ě, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova chlumáč vykládá Gebauer pouze neurčitým spojením „prý zvíře toho jména“. Označuje jej jako slovo strojené (GEBAUER 1, 539). Doklad slova nalezneme pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „finge chlumacz“ (KlarGlos. 544). Podle Slovníku středověké latiny v českých zemích by se mohlo jednat o „druh zvířete (Dianu, opici z rodu

Obrázek 13: Vpravo kočkodan mona (Cercopithecus mona) (vpravo) a vlevo kočkodan Dianin (Cercopithecus Diana)

72

kočkodanů ?)“.26 SSL také uvádí, že Bohumil Ryba slovo emenduje v podobě tlumocz (SSL 12, 671). Stav v nové češtině Jungmann označuje slovo chlumáč jako zastaralé. Vysvětluje jej latinským „solenus“ a odkazuje na Klaretův slovník. Jedná se však o slovo z kapitoly o lidech, nikoliv o označení zvířete (JUNGMANN 1, 804). Kott uvádí slovo chlumáč v Dodatcích. Označuje jej jako zastaralé a vykládá jak latinským „solenus“, tak latinským „finge“. Odkazuje pouze na Klaretův slovník (KOTT 7, 1273). PSJČ ani SSJČ slovo neobsahují, v současné češtině jej nenalezneme. Etymologie Vzhledem k tomu, že není zcela jistá transliterovaná podoba slova, vyjdeme ze slova, které je zaznamenáno ve Slovníku staročeském. Výraz chlumáč byl pravděpodobně odvozen od stč. slova chlum „vrch“ (GEBAUER 1, 539) pomocí slovotvorné přípony -áč. Ta ve staré češtině sloužila především k tvoření jmen nositelů vlastností, která se odvozovala od kvalitativních adjektiv (srov. HMČ 1986, 269). Výchozím slovem pro stč. slovo chlumáč by tedy mělo být nedoložené adjektivum chlumatý. Pro objasnění původu slova vyložíme etymologii slova chlum. Slovo chlum je všeslovanské, nalezneme jej např. v hl. chołm, rus. cholm nebo s./ch. hûm. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *chъlmъ. Souvislost se nejčastěji hledá se stisl. holmr „ostrov“, holmi „výšina“, něm. Holm „chlum, (polo)ostrov“, angl. holm „ostrůvek v řece“. Slovo se většinou pokládá za přejímku z germ. *χulma-. Podle některých badatelů souvisejí slovanská a germánská slova s lat. culmen „vrchol“, collis „pahorek“, lit. kálnas „pahorek“ nebo řec. κολωνός „pahorek“. Za východisko všech uvedených slov se považuje ie. *kel- „čnít“. Problematické je vysvětlení počáteční hlásky ch- (ESJS 4, 221; REJZEK 2001, 226). Holub a Kopečný označují jako ie. východisko *kol- (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 140). Podle Machka mohou být germánská a slovanská slova „praevropská“ stejně jako řada jiných přírodopisných pojmenování (MACHEK 1997, 200).

26

SSL upozorňuje na podobný výraz finga, který je obsažen ve slovníku Dominica Du Canga. Uvedené slovo vysvětluje následovně: „Quoddam genus simiarum villosum comis et armis prominentibus, docile ad feritatis oblivionem.“ (DU CANGE 1884, 502).

73

3.4.47 CHLUPÁČ, -Ě M, CHLUPÁČEK, -ČKA, M Stav ve staré češtině Ve staré češtině byl chlupáč označením pro „chlupaté zvíře, psa“. Jeho deminutivum chlupáček pak pojmenovávalo „chlupatého psíčka“ (ŠIMEK 1947, 54). Gebauer slovo chlupáč vysvětluje pouze jako „ein Behaarter“, tedy rovněž „chlupáč“. Označena by tak podle něj mohla být také „prý obluda člověku podobná“. 27 Posledně jmenovaný význam mělo také slovo chlupnáč (GEBAUER 1, 540). Doklad slova chlupáček s významem „pes“ nalezneme v rukopise, který obsahuje Postillu, traktát O šesti bludiech a Dcerku Jana Husa: „(Měšťky), jenž chlupáczky a masojiedky k ničemuž neužitečné chovají. HusPost. 112b“ (GEBAUER, l. c.). Srov. heslo masojiedek. Stav v nové češtině V nové češtině se význam slova chlupáč proměňuje. Jungmann jej jako označení pro „zvíře“ nezná. Přičítá mu pouze řadu jiných významů – „divý muž“, pohrdavě „chrapoun, chám“, „lískový ořech“, plurál chlupáči měl též význam „súložníci“ (JUNGMANN 1, 804). Kott vysvětluje chlupáče jako „člověka chlupatého“, dále zná Jungmannovy významy kromě posledního. Chlupáč je nově označením zvířete, a to „odrostlejší podsvinčete, které chlupy má, ale ne štětin“ (KOTT 1, 530). V Dodatcích přidává navíc významy „sedlák“ (nářečně), „kočka“, „pes“ (ovšem jen s výše uvedeným Husovým citátem), „zajíc“, „trichius, brouk“ a „rostlina, jestřábník chlupáček“ (KOTT 6, 421). Dále mohl být jako chlupáč nazván také „člověk úskočný a vychytralý“ a nářečně také „srstka, angrešt“ (KOTT 8, 123), „děvče školu opustivši“ (KOTT 9, 80), „bohatec“ a „míč z chlupů“ (KOTT 10, 101). V současné češtině je význam slova chlupáč „chlupatý tvor: pes chlupáč“, expresivně i „vousatý muž, vousáč“. Hanlivě pak jako zastaralý výraz mohl pojmenovávat i „sedláka“ a za 1. světové války se jednalo také o „přezdívku francouzským vojákům“ (SSJČ 1, 693). Jako zoologický termín je chlupáč páskovaný „brouk z čeledi listorohých (Trichius fasciatus)“ (PSJČ 1, 1052). Výraz však i dnes pojmenovává savce, a to chlupáče dlouhosrstého (Lophiomys imhausi), který patří do čeledi křečkovitých (HAVLOVÁ 2010, 77).

27

Gebauer tento význam dokládá citátem ze slovníku Jana Vodňanského Lactifer: „chlupacżi pilosi, quorum forma incipit ab humana effigie etc. Lact. 255b“ (GEBAUER 1, 540). V uvedeném slovníku však čteme: „pilosi [...] Chlupacži Suložnitzy.“ (Lact 255v). Jedná se tedy o stejný význam a doklad slova, který nalezneme také níže v Jungmannově slovníku.

74

U deminutiva chlupáček znal Jungmann význam staročeský „chlupatý malý psík, ein Bologneserhündchen“,28 mimoto pak tehdy v botanice chlupáček pojmenovával „myší ouško, zájemné koření, jestřabinu“ a na Moravě i „agrest (!), srstku“ (JUNGMANN 1, 804). Kott chlupáčka uvádí pouze jako deminutivum u hesla chlupáč bez samostatných významů (KOTT 1, 530). V Dodatcích jej však jmenuje i jako samostatné heslo s významy „angrešt“ (nářečně) (KOTT 8, 123), „jestřábník“ a opět pouze s výše uvedeným citátem také „pes“ (KOTT 10, 101). PSJČ zná chlupáčka pouze jako botanické označení „jestřábníku chlupáčka“ (PSJČ 1, 1053). SSJČ však uvádí také význam „zdrobnělina k chlupáč: štěňátko chlupáček“ (SSJČ, l. c.). Etymologie Staročeský výraz chlupáč je odvozen od stč. slova chlupatý, což je adjektivum derivované od substantiva chlup, z jehož etymologie musíme při popisu původu slova chlupáč vyjít. Výraz chlup nalezneme kromě češtiny pouze ve slk. chlp a pol. dial. chłupy, podobné výrazy s jinými významy nalezneme v horní lužičtině khołp „vrcholek, špička“ a ruštině chlópok „bavlna“. Podle Rejzka jsou rekonstruované psl. podoby *chlъpъ, *chъlpъ nejasné, jedná se však zřejmě o slovo expresivní. Zpochybňuje také možnost spojení se slovesem chlupěti „padat“ (REJZEK 2001, 226). Toto sloveso je podle Machka odvozeno od onomatopoického základu chlup- s významem „náhlé nebo prudké vytrysknutí, proudění, stříknutí, padnutí, zdůrazňujíc hlavně náhlost, neočekávanost“ (MACHEK 1997, 200‒201), a chlup by tak v tomto případě byl „něco, co náhle vyrašilo“ (REJZEK, l. c.). Za příbuzné slovo se pokládá lit. plaũkas se stejným významem, muselo by ovšem dojít k přesmyku p-k > k-p a k expresivní záměně k/ch (MACHEK, l. c.). Holub a Kopečný uvádějí, že by slovo mohlo souviset i s lit. pomn. pauklai „chlupy“ (se stejnými změnami jako předchozí slovo) a ke srovnání se nabízejí i lit. kilpa „uzel“ a slk. chlp slamy „chomáč“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 140). Staročeská slovotvorná přípona -áč ukazuje na slovotvornou kategorii jmen nositelů vlastností. Jednalo se o typ sufixu, který měl jednoznačnou roli, a to odvozovat resufixací od adjektiv s příponou -atý (HMČ 1986, 269‒270). Chlupáček je pak utvořen (ve staré i současné češtině) běžnou deminutivní příponou -ek (tamtéž, 289). Ve staré češtině tak tedy byli pojmenováni lidé a zvířata s výrazným ochlupením. Podobně tomu bylo i u novočeského pojmenování jednoho z druhů křečka. Ten byl podle

28

Dle uvedeného německého ekvivalentu by tedy mohla být míněna konkrétní rasa psa, a to boloňský psík.

75

Havlové pojmenován „podle toho, že má na zádech i po stranách chlupy dlouhé až 5 cm, které umí v případě nebezpečí naježit jako hřívu“ (HAVLOVÁ, l. c.).

3.4.48 CHRT, -A, M Stav ve staré češtině Význam slova chrt ve staré češtině vykládá Gebauer pouze německým ekvivalentem „Windspiel“, tedy „chrt“. Známé bylo také označení „samice“ chrticě (GEBAUER 1, 558). Doklad slova nalezneme např. ve zlomku mladší prozaické legendy o svatém Prokopovi: „chrté a ohařie za ním [jelenem] běžíce. Prokop 139b“ (StčS 2, 291). Stav v nové češtině Jungmann popisuje chrta jako „lovčího, mysliveckého psa“ a uvádí také mj. rčení mnoho chrtův zaječí smrt. Přeneseně pak Jungmann vykládá slovo chrt jako „vyzáblý člověk“. Zná také již deminutiva chrtek, chrtík, chrteček, chrtíček, ve staré češtině ještě nezaznamenaná (JUNGMANN 1, 825). Kott uvádí obdobné informace, jmenuje jednotlivé druhy chrtů a k významu „vyzáblý člověk“ přidává také přirovnání vyhlíží jako chrt (jako sedm drahých let = hubený) (KOTT 1, 545). V Dodatcích přidává k plurálu chrti význam „souhvězdí“ (KOTT 6, 442). Zaznamenává také nářeční význam slova chrt „krtek“ a také význam „lakomec“ (KOTT 8, 125). Chrt (s genitivem chrtu) mohl mít také nářeční význam „slámka, která má souček, při losování“ (KOTT 6, 442). V současné češtině je chrt „plemeno loveckých psů se štíhlým tělem na vysokých nohách“. Chrta pro označení „vyhublého člověka“ nenalezneme, význam se však zachoval v přirovnání hubený jako chrt (a také v adjektivu vychrtlý). Stále existuje také přechýlená podoba slova chrtice, jako deminutivum už však pouze řídce užívaný výraz chrtík (SSJČ 1, 706). Chrt je např. expresivního přirovnání hnát se do práce jako chrt, které znamená „až přehnaně snaživě“, a někdo také může být lakomý jako chrt, je-li „velmi lakomý“. Přeneseně můžeme o někom říct, že se štve pro peníze, je to chrt, a tudíž je to „lakomý člověk“ (SSJČ 1, 706). V Zaorálkových Lidových rčeních se dočteme také v jeho době již zastaralé přirovnání je toho pilen co chrt ježkové palice s významem „nemá to rád, vyhýbá se tomu“ (ZAORÁLEK 2009, 455). Etymologie Slovo chrt je všeslovanské, nacházíme jej např. v pol., dl. chart, rus., ukr., hl. chort aj. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *chъrtъ, jeho původ je nejasný. Rejzek uvádí dvě možnosti původu. Slovo by podle něj mohlo souviset s lit. satas „světle hnědý 76

(o koni)“ z ie. *ser- „červenavý“, nebo by se mohlo jednat o přejetí z nedoloženého írán. slova od homonymního *ser- „rychle se pohybovat“ (ie. s- > ír. x-), srov. stind. sárati „teče, honí, pronásleduje“ (REJZEK 2001, 229). Machek uvádí jinou teorii, ovšem také nejistou. Slovo chrt by spolu s germ. *(h)ruþ- (něm. Rüde „ohař“ atd.) mohlo být slovo „praevropské“. Neshodu mezi ъr a germ. ru (slov. by bylo rъ) nepovažuje za příliš závažnou (MACHEK 1997, 207). Holub a Kopečný hledají ještě jiné souvislosti. Označují chrta také za zřejmě „praevropské“ slovo, ale říkají také, že se spojuje rovněž s lat. currere „běžet“, lit. kurti se stejným významem (ačkoliv lit. kurtas „chrt“ se považuje za přejetí ze slov.). Chrt by tak znamenal „pes rychlého běhu“. Zmiňují také jiný možný výklad slova, a to z ie. *ks- a spojují toto slovo s adjektivem skorý „rychlý“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 143).

3.4.49 CHŘITEL (?)* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova chřitel byl „křeček“. Gebauer jej dokládá citátem z Flajšhansova vydání slovníku Bohemarius maior v Listech filologických z roku 1892: „Colczawa mustela panter riss gurgulio chrzytel“ (FLAJŠHANS 1892, 387). Latinský výraz Gebauer srovnává s výrazem ze slovníku Lorenze Diefenbacha: „gurgulio m. curculio = hamistro“ (GEBAUER 1, 556). Na stejném místě Klaretova Bohemáře však ve Flajšhansově vydání z roku 1926 čteme následující slova: „[...] gurgulio crzyecz“ (KlarBoh. 46), tedy křěč. Srov. hesla klepnáč, křěč a ozláč. Stav v nové češtině Staročeské slovo chřitel uvádí pouze Kott v Dodatcích ke svému slovníku. Výraz vykládá pouze latinským „gurgulis“ a odkazuje na Klaretův slovník (KOTT 7, 1275). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie: Původ slova chřitel je nejasný, jeho výklad etymologické slovníky neobsahují.

3.4.50 JALOVĚ, - ĚTĚ, N Stav ve staré češtině Jalově ve staré češtině označovalo „jalové dobytče, iumentum“. Výraz je doložen např. v žaltáři Klementinském: „yalowata uzdravíš iumenta. ŽKlem. 35, 7“ (GEBAUER 1, 597).

77

Stav v nové češtině Jungmann označuje název jalově hvězdičkou, považuje jej tedy za slovo zastaralé, a uvádí také variantu jalůvě. Slovo vykládá jako „vlastně jalový dobytek, das Geltvieh = jalovice, jalůvka, kravice, mladá kráva“, další význam byl „hovado, jumentum“ (JUNGMANN 1, 566). Kottovo heslo je obdobné, neoznačuje jej však jako slovo zastaralé (KOTT 1, 599). Slovníky 20. století slovo jalově neobsahují. V PSJČ nalézáme pouze řídce užívaný výraz jalůvě s významem „jalůvče“ (PSJČ 1, 1165). PSJČ i v SSJČ znají podobné slovo jalůvče, nářečně též jalovče znamenající „jalůvka“, tedy „jalovice“. „Mladý hovězí dobytek“ může být označen slovem podobným, a sice jalovina (SSJČ 1, 761). Etymologie Jalově bylo odvozeno od názvu krávy jalovicě a ta od adjektiva jalový, pro etymologii slova viz jalovicě. Sufix -ě byl ve staré češtině typický pro pojmenování mláďat (HMČ 1986, 287).

3.4.51 JALOVICĚ, -Ě, F Stav ve staré češtině Význam slova jalovicě ve staré češtině byl „jalovice, Kalbe“. Doklad slova nalezneme např. v Štítného sborníku Opatovickém: „ialowice v obět bohu mrtvili. ŠtítOp. 235b“ (GEBAUER 1, 598). Stav v nové češtině Jungmann ke slovu jalovice připojuje také varianty jalůvka a jalovka (dem. jalovička). Popisuje ji jako „kravici, mladou krávu, ještě nerodící, die Kalbe, die Färse, junge Kuh, gelte Kuh, Färsenkalb, Mutterkalb, die Schälbe, die Starke, Zeitkuh (dvouletka), juvenca“ (JUNGMANN 1, 566). Kottovo heslo je obdobné, zahrnuje do něj i jalovíče (-ete, N) (KOTT 1, 599). Podle SSJČ je jalovice „mladá kráva před prvním otelením“ (SSJČ 1, 761). PSJČ uvádí také spojení použité Jaroslavem Vrchlickým: „Čas přišel sedmi těch hubených jalovic“ s významem „neúrodných let (narážkou na biblické vypravování)“ (PSJČ 1, 1165). V Lidových rčeních Jaroslava Zaorálka nalezneme rčení orat cizí jalovičkou znamenající „udělat, rozřešit něco s cizí pomocí“ (ZAORÁLEK 2009, 111) a mj. přirovnání vidím do něho jak do hubené jalovice, tj. „velmi dobře ho znám“ (tamtéž, 456).

78

Etymologie Jalovicě byla odvozena od stč. adjektiva jalový „neplodný, neužitečný“ (GEBAUER 1, 597),29 z jehož etymologie musíme při výkladu jejího původu vyjít. Jalový je slovo všeslovanské, např. pol. jałowy nebo rus. jálovyj. Psl. podoba se rekonstruuje ve tvaru *(j)alovъ a podle Rejzka nemá zcela jasné etymologické souvislosti. Příbuzné je podle něj zřejmě lot. ālava „jalovice“. Říká však rovněž, že není zcela jisté, zda se nejedná o výpůjčku ze slovanských jazyků (REJZEK 2001, 244). Machek však vylučuje, že by se jednalo o přejímku a označuje lotyšské slovo za výraz domácí (MACHEK 1997, 215‒216). Slovo může souviset také s lot. jēls „syrový, nezralý“ (bsl. *jēl-) a lit. jlas „neslaný, syrový“. Další indoevropské souvislosti jsou však značně nejisté (REJZEK, l. c.; HOLUBKOPEČNÝ 1952, 148). Podle Machka je psl. výraz příbuzný s řeckým (homérským) ἅλιος „marný, daremný (o řeči, práci, cestě), nezdařený (o vrhu oštěpem ap.)“, z *jal-. Proběhnuvší změna z j- na h- je sice neobvyklá, ale najdeme ji i v několika málo jiných řeckých slovech. Psl. *(j)alovъ podle něj vypadá jako *jāl-ou-o-s od původního *jal-u-. Význam „marný, prázdný (např. o řeči)“ označuje Machek i vzhledem k významu řeckého slova také ve slovanských jazycích za původní (MACHEK, l. c.). Ve staročeském slově jalovicě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby jalovice (HMČ 1986, 103). Po hlásce c k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.52 JĚHNĚ, -ĚTE, N Stav ve staré češtině Staročeské jěhně znamenalo totéž co dnes, tedy „jehně“. Existovala také deminutiva jěhňátko a jěhněc „mladá ovce, odrostlejší jehně“ a odvozeno od něj dále bylo jěhenčě „mladé jehněčí“ (GEBAUER 1, 622‒623; MSS 1979, 86) a také mj. sloveso zjěhniti „(o ovci) co (jehně) porodit“ (ESSČ). Doklad slova nalezneme např. v českém překladu spisu Historia scholastica Petra z Troyes: „by piet obětí vzal, a s těmi pietmy jěhně ročnie. ComestC 85b“ (StčS 3, 156). Stav v nové češtině Jungmann uvádí pro vysvětlení slova jehně pouze cizojazyčné ekvivalenty „das Lamm, agnus“, základní význam „jehně“ byl tedy stále stejný. Dále např. jmenuje, že „jehně dvouleté“ se nazývalo zubák. Mimoto spojení Boží jehňátko mohlo označovat 29

Dnes je jeho význam však o něco širší. Kromě významu „neplodný, neoplodněný, planý“ může znamenat také „bezobsažný, prázdný, planý, hluchý, zbytečný, marný“ (SSJČ 1, 761).

79

„hlupce, duba, sprosťáka“. Uvádí také deminutiva jehněc, jehňátko a jehnátěčko, deminutivum jehenče již neznal. Dále jmenuje zajímavá odvozená slova jako např. jehnětník (-a), což byl „(v ovčářství) čeledín pasoucí ovce“ a také „druh luňáků“, stejný výraz s genitivem jehnětníku pojmenovával „chlév na jehňata“ nebo „maternici ovčí“ (JUNGMANN 1, 596‒597). Kott uvádí také jihočeskou variantu ňehňe. Pojmenování jarník označovalo „jehně jednoroční“ a nové oproti Jungmannově slovníku bylo také spojení má své jehně v suchu, přičemž jehně zde bylo ve významu „zisk, výdělek“ (KOTT 1, 616). Podle SSJČ je jehně „mládě ovce domácí nebo každé ovce vůbec“. Došlo také k posunu přeneseného významu – Jungmannovo označení „hlupce“ již známé není, zato může jehně pojmenovávat i „trpělivého nebo nezkušeného mírného člověka“ (viz podobně heslo beránek). V PSJČ můžeme číst také některá přirovnání, jejichž základem jsou vlastnosti přičítané jehněti, např. být jako jehně trpěliva nebo je tlustý jak jehně (PSJČ 1, 1201). Deminutivum je již pouze jehňátko (SSJČ 1, 779). Etymologie Název jehně je všeslovanský, setkáme se s ním např. v pol. jagnię nebo rus. jagnënok. Rekonstruovaná psl. podoba *agnę značila jméno mláděte, které bylo odvozeno příponou -ęt- od nezachovaného názvu berana. Ten nalezneme v lat. agnus, řec. ἀμνός, stir. ūan (*agnos), kymer. oen, bret. oan „beránek, jehně“. Počáteční délka ve slovanských slovech se vykládá různě: jako pokračování ie. délky, slovanské dloužení expresivní nebo derivační (ESJS 1, 46; MACHEK 1997, 221; HAVLOVÁ 2010, 185). Dále se spojuje také se stangl. ēanian (angl. to yean) „vrhnout jehňata, bahnit se“, toto slovo i výše uvedený lat., řec. a stir. výraz pocházejí u ie. *agṷ(h)nos „jehně“ (ESJS, l. c.; REJZEK 1997, 246). Od psl. *agnę bylo odvozeno sloveso agniti sę a ob-agniti sę „porodit jehňata“, z něhož mylnou deprefixací vzniklo stč. sloveso bahniti sě, viz heslo bahnicě (MACHEK, l. c.). Někteří badatelé považují ie. výraz za přejímku ze semitského *ʻiglu (sthebr. ʻeḡęl, aram. ʻiḡlā „zvířecí mládě“, ugaritské ʻgl „jehně“). Semitskému počátečnímu *ʻi- by odpovídalo ie. *H2e > ie. *a. „Vzhledem k tomu, že se přejatá slova často vymykají obvyklým hláskovým responsím, mohlo by přejetí vysvětlit hláskové nesrovnalosti v dalším ie. vývoji“ (ESJS, l. c.).

80

3.4.53 JĚHNICĚ, -Ě, F Stav ve staré češtině Slovo jěhnicě ve staré češtině znamenalo „jehnice, Mutterschaf“. Výraz je doložen např. v bibli Litoměřické: „sedm gehnycz septem agnas. Lit. Gen. 21, 28“ (GEBAUER 1, 623). Stav v nové češtině Jungmann jehnici vykládá jako „jehně, samici, vyrostlou ovčičku, ovečku, das Mutterlamm, Schaflamm, Mutterschaf“ (JUNGMANN 1, 597). Kott ji popisuje stručněji jako „vyrostlou ovčičku, bahnici, Mutterlamm“ (KOTT 1, 616). Podle PSJČ je jehnice málo užívaný výraz pro „bahnici“ (PSJČ 1, 1202) a SSJČ ohraničuje stav ovce jako jehnice časově, jako zemědělský termín tedy značí „chovnou ovci do jednoho roku“. Deminutivum jehnička nacházíme pouze u Jungmann a v SSJČ (SSJČ 1, 780). Etymologie Staročeská jěhnicě je odvozena pomocí přípony -icě typickou pro odvozování názvů samic (HMČ 1986, 287) od slova jěhně, viz výklad etymologie tohoto slova. Ve staročeském slově jěhnicě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby jehnice (HMČ 1986, 103). Po hlásce j docházelo k této změně okolo poloviny 14. století, po hlásce c v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.54 JELEN, -A, M Stav ve staré češtině Význam staročeského výrazu jelen vysvětluje Gebauer německým ekvivalentem „Hirsch“, jeho význam tedy byl „jelen“. Slovo je doloženo např. v žaltáři Klementinském: „Jenž skonal nohy mé jako gelenow tamquam cervorum. ŽKlem. 17, 24“. Odvozena byla ve staré češtině deminutiva jelenec a jelének (GEBAUER 1, 624). Stav v nové češtině Jungmannův slovník obsahuje následující popis jelena: „zvíře ssavé, ztepilé, světlohnědé barvy, vysokých ztepilých běhů, rozdvojeného kopyta, a haluzatých ročně odpadávajících parohů, žije v lese, a náleží k vysoké honbě“. Číst můžeme např. přirovnání kulhavý poskočí jako jelen či rčení jelenu rohy nejsou těžké, které znamenalo „čemu kdo zvykne“, a pokud se řeklo, že jelen psy loví, znamenalo to, že je „svět na opak“. Jelen s kozí bradou (bradatý) byl „der Brandhirsch, tragelaphus. Hrudi z temnohnědé, dlouhé černé srsti na krku, v Čechách dobře známý, v. kozojel“. Severní jelen bylo označení 81

„soba“. Jelen v této době také označoval celou živočišnou čeleď „pokolení ssavců dvojpaznehtních, jelenovitých“. Jungmann uvádí deminutiva jelínek, jelének, jelíneček; jelenec měl speciálnější význam, totiž „povyrostlé jeleně“, a jelenka mohla být mj. „laň“ (JUNGMANN 1, 598). Kott přidává některá speciální označení, např. vidlák byl „jelen v druhém roce, máli na parozích již vidle“, jelen paličkář byl takový, který „má malé parohy (paličky), jelen travní pak „ještě nežral obilí“, šmolka byl „tele ženského pohlaví“ a „huba jelena“ se mohla označit jako svírák (KOTT 1, 617). Jiné významy, které mohlo mít slovo jelen, uvádí Kott v Dodatcích ke svému slovníku. Jelen tak mohl označovat mj. „vola jelenu podobného“, „roháče brouka“ nebo „milence, milenku (lichotivé jméno)“ (KOTT 6, 507). Pokud se o někom řeklo, že je jako jelen, mluvilo se o někom „sličném, obratném, též trochu hrdém“ (KOTT 8, 137). SSJČ popisuje jelena jako „přežvýkavého sudokopytníka (jehož samci mají parohy) žijící divoce v lesích“ a zoologicky přesně pak je to „rod Cervus“ (SSJČ 1, 781). Podle PSJČ můžeme jako o jelenovi hovořit také „o člověku popleteném, zmateném přívalem dojmů nebo o člověku důvěřivém, naivním“ (PSJČ 1, 1203). V současné češtině nalezneme deminutiva jelínek, jelíneček (expresivní), jelenec již znám není (SSJČ, l. c.). Jelen je také součástí řady spojení nebo přirovnání, např. koně jako jeleni jsou „štíhlí a rychlí“, někdo může být rychlý, hbitý, čerstvý jako jelen nebo odněkud vyrazit, vyskočit, utíkat jako jelen, to je „rychle, prudce, svižně“, nebo koukat jako jelen, bude-li jeho pohled „udivený, zmatený“. S jistou mírou expresivity může být někdo z něčeho (úplný) jelen, tedy „zmaten, popleten“, a pokud o někom řekneme, že jsou to ještě mladí jeleni, považujeme je za „nezkušené začátečníky“ (SSJČ, l. c.). Etymologie Staročeské slovo jelen je všeslovanské, např. pol. jeleń nebo s./ch. jèlen, a jeho ženským opozitem byla laní (dnes laň). Rekonstruované psl. podoby nejsou v etymologických slovnících jednotné. Podle Machka je možné bezpečně rekonstruovat pouze ženskou variantu, a to jako *ōlnьji, případně podle Havlové *olnьji, maskulinní tvar byl podle něj zřejmě *j-elenь (MACHEK 1997, 221‒222; HAVLOVÁ 2010, 164; ESJS 5, 279), podle Rejzka je rekonstruovaná psl. podoba *elenь (REJZEK 2001, 247), podobně Holub a Kopečný uvádějí *j-olenь (došlo ovšem k psl. přehlásce o > e) (HOLUBKOPEČNÝ 1952, 151) a Holub a Lyer jej rekonstruují ve tvaru *ol-en- (HOLUB-LYER 1978, 217). K příbuzným slovům patří např. lit. élnis, álnis „jelen“, élnė, álnė „laň“, stprus. alne „(patrně) laň“, stir. elit „srnec“, řec. ἔλαφος „jelen“, arm. ełn „laň“ (ESJS 5, l. c.), 82

všechna patří k ie. *el-n, *ol-n, které bývá většinou spojováno s označením barvy ie. *H1el- „hnědý“. Méně často se mezi možné kořeny slova počítá také *el- „roh“ (HAVLOVÁ, l. c.; ESJS 5, 279‒280). K variantám kořene uvádí dále Machek, že se zde nejedná o starý ablaut el/ol, ale spíše o asimilaci starého ol k následujícímu en. Existuje však podle něj také možnost, že se jedná o slovo cizí, „praevropské“, s nimiž se u názvů rostlin a zvířat sekáváme častěji (MACHEK, l. c.)

3.4.55 JĚŘĚ, -ĚTĚ, N, JĚŘÁTKO, -A, N* Stav ve staré češtině Ve staré češtině bylo podle Gebauera *jěřě „ovčí mládě letošní, od jara“. Častější zřejmě bylo jeho deminutivum jěřátko, tedy „jehně od jara“. Slovo je doloženo v rukopisu lékařství ranného (!) (chirurgie): „Loj čistých gyerzatek mladých. Chir. 35b“. Odvozeno od něj bylo také adjektivum jěřěcí (GEBAUER 1, 632). Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku nalezneme pouze výraz jeřátko jako označení pro „Jährling, Frühlinger, junges Schaf“, což můžeme přeložit jako „mladá ovce“. Slovo dokládá stejným citátem jako Gebauer: „Vezmi mouku žita jarého a loj čistých jeřátek (ibi jyerzatek) mladých – směsiž“ (JUNGMANN 1, 602). Kott jeřátko vykládá jako „jehně jarní, Jährling“ (KOTT 1, 622). V Dodatcích zmiňuje také starší slovo jeře, avšak pouze jako citát z Gebauerova Slovníku staročeského (KOTT 10, 114). Slovo jeřátko nacházíme ještě v PSJČ, a to jako výraz užívaný v hospodářství „ovce v stáří 1–½ [sic!] roku, jarník“ (PSJČ 1, 1209). SSJČ již ani jeden výraz neobsahuje. Popis jeřátka bylo na počátku 20. století možné nalézt např. pod heslem ovce v Ottově slovníku naučném: „[...] Ve věku 1-1 ½ roku jehně ztrácí prostřední (prvý) pár řezáků mléčných, na místě kterých narůstají širší řezáky (lopatky) stálé, a sluje dvouzubka, jarník či jeřátko“ (OSN 18, 1001). Etymologie Výraz jěřě byl odvozen od stč. slova jěř, které znamenalo „jaro“ a také „jarní obilí“. To pak bylo odvozeno z psl. *jarь (GEBAUER 1, 632). V dnešní češtině nacházíme slovo jaro se stejným významem a původem. Jedná se o všeslovanskou rodinu slov, např. pol. jar (M) i jarz (F) nebo ukr. jarʼ (F) (MACHEK 1997, 217). Rekonstruovaná psl. podoba *jaro souvisí s gót. jēr (něm. Jahr, angl. year) „rok“, lat. hōra „určitá doba, hodina“, řec. ᾥρα „doba, rok, (teplé) roční období“, av. yār- „rok“. Východiskem těchto

83

výrazů bylo ie. *ēro-, *ōro- „rok, teplé roční období“, příp. „čas, zvl. jarní“ (HOLUBKOPEČNÝ 1952, 149; MACHEK, l. c.), které bylo původně zřejmě odvozeno s významem „sluneční cyklus“ od indoevropského *ei- „jít“ (REJZEK 2001, 244). K sémantickému vývoji slova poznamenává Machek, že v praslovanštině bylo „jaro“ označováno slovem vesna. Od indoevropského kmene byly ve slovanštině odvozeny názvy pro „obilí seté téhož roku, kdy je sklizeň“ a právě pro „mláďata, narozená tohoto roku“ (míněn je užitkový rok, do něhož se nepočítají zimy). Jelikož doba říje spadá do podzimního období, přicházejí mláďata na svět zpravidla na jaře. Dnešní význam získalo jaro až později, jelikož rok začínal kdysi na jaře. „Určení „na rok (tak nč. = příští rok) zasijeme hrách“ splývalo pak s časovým vymezením „za vesny“.“ (MACHEK, l. c.). Ve staročeském slově jěřátko došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby jeřátko (HMČ 1986, 103). Po hlásce j k ní docházelo okolo poloviny 14. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.56 JĚZVEC, -ZEVCĚ, M Stav ve staré češtině Gebauer vysvětluje význam slova jězvec ve staré češtině jako „zvíře toho jména, jezevec“ (GEBAUER 1, 642). Doklad slova nalezneme např. v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „laero gezvecz“ (KlarGlos. 527). Stav v nové češtině Jungmann uvádí slovo v podobě jezvec, jako

Obrázek 14: Jezevec lesní (Meles meles)

všeobecně užívanou variantu však jmenuje výrazy jezevec a jezovec. Jungmann popisuje zvíře následujícím způsobem: „divoké ssavé zvíře, z řádu šelem nedvědovitých, s dlouhým končitým rypákem, krátkými silnými nohami, dlouhou tvrdou, bílou, snědou neb černou srstí, krátkým, tlustým, kusým ocasem“ (JUNGMANN 1, 610). Obdobné heslo má ve svém slovníku také Kott. Přidává ovšem nový význam slova jezvec (v obecné mluvě jezevec), a to „jesuita“, doložený (byť ve zkomolené podobě) tímto citátem: „Nebojme se Žižky krále, nechť ho čert vzal i s Jezovci, nechť jdou za ním papeženci.“30 (KOTT 1, 628).

30

Jedná se o doklad ze slovníku Glossarium illustrans bohemico-moravicae historiae fontes Vincence Brandla. Význam slova jezovec je zde kromě označení zvířete „Dachs“ vysvětlen jako „ein Schimpfname der Jesuiten“, tedy „nadávka jezuitům“. Uvedený citát pochází z písně z roku 1619 (BRANDL 1876, 83).

84

Slovníky 20. století uvádějí jako spisovnou podobu slova tvar jezevec (varianta jezovec je nářeční, jezvec pak slovo zastaralé). Jezevec je podle SSJČ „šelma žijící v lesních podzemních doupatech a přespávající zimu“ a zoologicky přesněji pak „rod Meles, Taxidea aj.“. Jezevec se také stal součásti několika přirovnání: někdo může žít jako jezevec, tj. „samotářsky“, nebo podobně je pořád zalezlý jako jezevec s významem „nevychází z domova“ a pokud někdo kouká jako jezevec z díry, vyhlíží na okolí „mrzutě, škarohlídsky“. V současné češtině je pak také známo deminutivum jezeveček (SSJČ 1, 790). Etymologie Výraz jězvec, jezevec nacházíme i v několika jiných slovanských jazycích, např. v pol. jaźwiec nebo s./ch. jȁzavac. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *ězvьcь (Machek uvádí *jazvьcь), Holub a Kopečný rekonstruují původní psl. podobu ve tvaru *jězvъ. Obecně se slovo odvozuje od výrazu *ězva, *jazva (dnes jizva) (REJZEK 2001, 249; MACHEK 1997, 225). Původní význam tohoto slova byl „díra po zranění, trhlina“, přeneseně pak i „díra v zemi, nora“ (MACHEK, l. c.), a jezevec tak původně byl „zvíře žijící v noře, díře“ (REJZEK, l. c.) nebo také „obluda žijící v děrách“ (HOLUBKOPEČNÝ 1952, 153). Východiskem slova *ězva bylo ie. *ai- „pukat, praskat“ (REJZEK 2001, 252). Machek se však pozastavuje nad neobvyklým způsobem tvoření slova. Vzhledem k tomu, že došlo k připojení přípony -ьcь ke slovu zcela jiného významu, předpokládá jako prvotní tvar *jazvovьcь, tj. „jazvové, norové zvíře“. Slabika -vo- pak zmizela v důsledku haplologie před slabikou vь. Machek také označuje slovo jezevec za tabuové, pocházející z loveckého slangu. Původní název je podle něj možné vidět v pomořském məlc, které je patrně příbuzné s lat. mēlēs „jezevec“ (MACHEK, l. c.). Kromě této obecně uváděné teorie je však podle Havlové možné hledat motivaci pojmenování zvířete také v jeho bílých skvrnách na hlavě a krku. Podle nich je jezevec pojmenován např. ve fr. blaireau, které je odvozeno od stfr. blaire „skvrna“. Praslovanské *jěz-vъ by se tak analogicky k této motivaci mohlo vykládat z ie. kořene *H2ei- „zářit, svítit“ (HAVLOVÁ 2010, 138). Jiný původ slova hledal ve svém Slovníku staročeském Gebauer. Odvozoval stč. výraz jězvec od stč. slova jězv, jezev, které mělo ve staré češtině označovat „prý obludu toho jména“. Doklad k tomuto výrazu pochází mj. z Klaretova Glosáře z kapitoly De claudis monstris: „gezw cocodrilianus“ (KlarGlos. 444). Gebauer lat. výraz srovnává

85

s Diefenbachovým slovníkem, který vykládá cocodrillus jako „lintwurm, wassertrach“, což můžeme přeložit jako „drak, saň, vodní drak“. Zároveň však Gebauer uvádí také stsl. jazvъ s významem „erinaceus“, tedy „ježek“. Jězvec je tak podle něj patrně deminutivem slova jězv, jězev, které vyšlo z povědomí a udrželo se jen v posunutém významu (GEBAUER, l. c.). Ve staročeském slově jězvec došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby jezvec (HMČ 1986, 103). Po hlásce j k ní docházelo okolo poloviny 14. století (PLESKALOVÁ 2001, 39). Mezi souhlásky z a v byla navíc pro usnadnění výslovnosti vložena epentetická hláska e.

3.4.57 JEŽ, -Ě, M Stav ve staré češtině Staročeský výraz jež označoval „ježka“. Od slova bylo utvořeno několik deminutiv. Slovo je doloženo např. v žaltáři Poděbradském: „útočišče gezom herinaciis. ŽPod. 103, 18“. Kromě ježka bylo od ježe odvozeno také např. pojmenování „mláděte“ ježě (od něj pak i ježátko) a také název zřejmě „nějaké obludy“ ježák (GEBAUER 1, 642‒643), jak jej čteme v Klaretově Glosáři v kapitole De monstrosis hominibus: „macrobita gezak“ (KlarGlos. 320). Stav v nové češtině Jungmann označuje ježe jako slovo zastaralé a jelikož neuvádí samostatné heslo pro ježka (pouze jako deminutivum ježe), můžeme informace z jeho hesla přičítat oběma slovům. Zvíře je popsáno jako „živočich ssavý z řádu šelem ježovitých, na rypáku, krku a břiše srst mající, ostatně vůkol bodlinami neb jehlicemi oditý, v času nebezpečenství v kouli se svíjící“. Moravská varianta slova je dle něj jehlák. Uvedeny jsou také některé upřesňující názvy. Jež mořský bylo označení pro „rybu, kolcemi jako zemský jež ozbrojenou, Seeigel“31, jež cizozemský pak „ježovec, das Stachelschwein, [...] mořská svině“32. Jež, ježek mohlo být také „jídlo z telecích jater, vajec a bělek (housek) dělané, kulaté, mandlemi [...] protykované a pečené”. Jungmann uvádí výrazy ježe i ježátko s významem „mladý ježek“ (JUNGMANN 1, 610‒611). Kott označuje ježe za zastaralé slovo a opačně k heslu Jungmannovu jej přiřazuje k heslu ježek. Informace jsou obdobné jako v Jungmannově slovníku, Kott znal ještě všechny významy známé Jungmannovi (KOTT 1, 628). 31 32

Německý název Seeigel označuje „ježovku“. Německé slovo Stachelschwein znamená „dikobraz“.

86

PSJČ i SSJČ označují výraz jež za nářeční variantu ježka. Označení mláděte ve slovnících již nenalézáme (SSJČ 1, 790; PSJČ 1, 1217). Jež je např. součástí lidového rčení tomu třeba dát ježe políbit s významem „to je vzácný návštěvník“ (ZAORÁLEK 2009, 116) nebo mj. přirovnání dýchá jak jež, pokud někdo „funí, supí, těžce dýchá“ (tamtéž, 458). Etymologie Slovo jež (ježek) je výraz všeslovanský, nacházíme jej např. v pol. jeż, hl. jěž, rus. jëž nebo bulh. lid. st. ež. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *j-ežь. K příbuzným výrazům patří lit. ežỹs, lot. ezis, sthn. igil (dnes Igel), řec. ἐχῖνος (MACHEK 1997, 226) nebo arm. ozni, všechna s významem „ježek“. Jedná se o slovo přinejmenším baltoslovanského stáří. Praslovanský tvar je totiž pokračováním bsl. *ehio-. Všechny názvy se pak odvozují od ie. *egh(i)-, *egṷhi-, *ehi- „zmije, had“. Jednalo by se tedy o slovo tabuové pojmenovávající „zvíře, které zabíjí hady“, ježek byl totiž „odedávna znám jako požírač hadů“ (REJZEK 2001, 250; HAVLOVÁ 2010, 95). Slovo bylo ve slovanských a baltských jazycích odvozeno pomocí přípony -io, v germ. -ilo a v řečtině īno (MACHEK, l. c.).

3.4.58 JEŽEK, -ŽKA, M Stav ve staré češtině Staročeské slovo ježek označovalo kromě „ježka“, také „plod s obalem bodlinatým, jako je např. na kaštanech“. Doklad slova v prvním významu nalezneme např. v žaltáři Wittenberském: „Útočišče giezkom erinaceis. ŽWittb. 103, 18“. Deminutivní výraz ježčě pojmenovával „mládě ježkovo“ a stejný význam měla také jeho deminutiva ježčátko, ježďčátko (GEBAUER 1, 642‒643). Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku kromě významů uvedených u hesla jež (srov. toto heslo), které byly z velké části platné pro výrazy jež i ježek, nalezneme také několik, jež se vztahovaly pouze k ježkovi. Ježek tak mohl označovat také „houbu“ nebo „vochle na len nejhustší“. Ve vojenství byl k opevňování užíván válečný ježek „der Igel in der Befestigungskunst“. K dalším významům, které mohl ježek v Jungmannově době mít, patří také ve veterinární oblasti užívané ježky, a to „ježky v ústech ovčích“ znamenající „špičky neb vrásky blíže hrdla“, jiné ježky bylo možno najít u krav, byly to „špičaté cuky na pyskách kravských neb v ústech“. Ježky bylo také označením pro „šišky, prasata, mor.

87

paštrky, cotyledones, Mutterkuchenstücke“ a ježek mohl být rovněž „buptestis [...] Stinkkäfer”.33 Jungmann také uvádí mj. spojení lapil ježka; lapá ježky s významem „hněvá se, neb našel příčinu, aby se ježil, t. hněval“ nebo také „der hat sich verbrennt“ („spálil se“) nebo např. vlasy má jako ježek znamená „kdo neučesané vlasy má“. Jungmann jmenuje také odvozené slove ježče s deminutivem ježčátko s významem „mladý jež“ (JUNGMANN 1, 610‒611). Kott uvádí obdobné informace (KOTT 1, 628). V Dodatcích přidává Kott významy „plod lopuchy“, „lešení k sušení jetele“, „snopy v jehlan složené“, „náčiní včelařské“, „zubatý, píchlavý válec ku kypření půdy“, „druhý ležatý líčník na hřídeli vodního kola při heveru“ (KOTT 6, 519). Ježky mohly být také nářečním názvem pro „trhané nebo krájené kousky vaječného těsta […]“ (KOTT 9, 96), ježek byl dále „dětská hračka“ (KOTT 9, 441) či „ dárek dětem na sv. Mikuláše udělaný z dřívek a jablek“ (KOTT 10, 115). V současné češtině je podle SSJČ ježek „malý hmyzožravý savec s bodlinami po těle“, jako zoologický termín pak označuje „rod Erinaceus“. Mořský ježek je v zoologii „ježovka“. Expresivní a řidčeji užívaný význam slova ježek je také „sršatý, pichlavý, ironický člověk“. Ježek s odlišným genitivem ježku (expresivně i ježka) je označení blízké staročeskému významu, a sice „věc podobající se ježku, vypadající ježatě“. Spojení házet po sobě ježky tedy znamená házení „ostnatých plodenství lopuchu“ a pokud někdo nosí ježka, má „vlasy (sčesané) do ježka krátce přistřižené a česané tak, že trčí vzhůru“. Ježek může označovat také „cukrářské pečivo posázené mandlemi“, v zemědělství se jedná o „válec s kovovými ostny na drcení hrud a okoralé půdy“ a ve vojenství o „druh zátarasu užívaný při polním opevňování“ a podle PSJČ také o „středověké mučidlo, válec opatřený železnými bodlinami“. V tkalcovství pojmenovává „válec s drsným povrchem nebo posázený jehlami k potahování tkaniny na stavu, drsník, ježák“. Jako deminutivum se v nové češtině prosadil ježeček, označení mláděte již nenalézáme (SSJČ 1, 790; PSJČ 1, 1281). Přirovnání stočit se jako ježek přeneseně znamená „stát se nepřístupným“ (SSJČ, l. c.) V Zaorálkových Lidových rčeních se dočteme také již zastaralé přirovnání vězíme co v trní ježci s významem „jsme v nepříjemné situaci“ (ZAORÁLEK 2009, 458).

33

Latinský výraz Buprestidae dnes označuje čeleď brouků „krascovití“ (STANĚK 1970, 210).

88

Etymologie Výraz ježek je deminutivem slova jež, viz etymologii tohoto slova. Byl odvozen pomocí sufixu -ek, který patřil mezi produktivní přípony sloužící k tvorbě zdrobnělých jmen (HMČ 1986, 290).

3.4.59 JUNEC, JINEC, -NCĚ, M Stav ve staré češtině Význam slova junec, příp. jinec, ve staré češtině byl „býček, volek“ (GEBAUER 1, 670). Slovo je doloženo mj. ve slovníku Lactifer: „juve[n]cus ci.i. bos nouell[us] iuuenis. wyklestek. yunecz“ (Lact. 92v). Stav v nové češtině Jungmann uvádí slovo již pouze v podobě junec (nově i deminutivum junčík). Popisuje jej jako „ročního volka, býčka mladého, volka, volčka, běhouna“. Jungmann také cituje zajímavé užití slova u soudobého básníka Puchmajera: „Zde se hrnou svatí kněží, tamto junci skrze les (jonáci?). Puch. 2. 136“ (JUNGMANN 1, 637). Kott uvádí pouze význam „roční býček, volek“ (KOTT 1, 649). V Dodatcích však přidává také význam „jonák“ (KOTT 6, 539) a „mladý zajíc“ (KOTT 7, 1285). Nalezneme také přirovnání odfukuje jako junec u hrantu (KOTT 10, 118) Nový význam, který slovo nabylo a který by snad bylo možné hledat již v Puchmajerových verších, uvádí PSJČ, který junce označuje za archaické označení „junáka“, zatímco „mladý býk nebo vůl“ je podle něj pouze významem nářečním (PSJČ 1, 1245; SSJČ 1, 806). Podle SSJČ je význam „junák“ podle ruštiny (SSJČ, l. c.). V současné češtině však podle různých internetových slovníků, které evidují i nová slova či slangová označení, může junec značit také „blbce (nejčastěji věkem mladý blbec); z podobné skupiny slov jako kretén, vůl, debil, blbec apod.“.34 Etymologie Staročeský výraz junec (jinec) byl odvozen od adjektiva juný, které však není ve staré češtině podle slovníků staré češtiny doloženo (podobně jako další staročeské výrazy, např. junoch, jinoch, junošě, jinošě nebo junošstvie, jinošstvie) (GEBAUER, l. c.). Slovo junec nacházíme také v jiných slovanských jazycích, např. v pol., ukr. nebo sln. a nacházel se také ve stsl. junьcь, stejně tak nalézáme adjektivum juný (to bylo do nové češtiny přejato z ruštiny) mj. v ukr. a rus. júnyj nebo bulh. a sln. jun (MACHEK 1997, 232). 34

Čeština 2.0 - slovník, který tvoříte vy od roku 2008 [online] 2011 [cit. 15. listopadu 2011]. Dostupné z: .

89

Slovanské výrazy však zřejmě nejsou pokračováním psl. slova, ale csl. junъ (ESJS 6, 296). V praslovanštině se adjektivum rekonstruuje v podobě *junъ a odpovídá mu lit. jáunas, výrazy se vysvětlují z ie. *ou-no-. K dalším příbuzným slovům patří něm. jung, angl. young, stind. yúvan, všechna „mladý“, lat. iuvenis „mladý; mladík, mladá žena“, ta se vyvozují z ie. *uṷen- „mladý“ (REJZEK 2001, 251; ESJS, l. c.). Ie. tvar rozšířený o -ḱoje základem stind. yuvaśá- „mladý; mladík, jinoch“, lat. iuvencus „mladý býk“ nebo např. umber. youanc „mladý“ (ESJS, l. c.). Podle Machka mají baltoslovanské výrazy kromě staré přípony -en- pouze -n-. Toto oslabení bylo podle něj zapříčiněno přidáním další přípony -o-. Tvary jáu-/ju- nejsou zcela jasné, patrně se jedná o vokalismus z komparativu *jou- nebo možná *jeu- (MACHEK, l. c.). Původ slova se však hledá také v jiných indoevropských kořenech. Podle některých badatelů se slovo s významem „mladý“, a tedy *„plný síly“ spojilo s stind. yu- „životní síla, život“, řec. αἰώυ, lat. aevum, gót. áiws „věk“, pocházejících z ie. *H2ei- (stind. inóti *„vynakládat sílu“). Jiná teorie na základě analogie s psl. výrazem *moldъ „mladý“, které souvisí se stind. mṛdú-, lat. mollis „měkký“, považuje za východisko psl. *junъ ie. kořen *eu- „míchat, mísit (těsto)“, a jednalo by se tak o n-ové participium *„hnětený, tvárný“, tj. „měkký“, a významovým posunem by pak mohlo znamenat i „mladý“ (ESJS, l. c.).

3.4.60 KACIEŘ, -Ě, M* Stav ve staré češtině Staročeský výraz kacieř označoval kromě „kacíře“ a možná také „pařezu“ rovněž „divokého koně“ (GEBAUER 2, 5). Slovo v tomto významu je doloženo ve slovníku Lactifer: „equiferus [...] id est ferus equ[us] et silvestris, Diwoký kuoň, kaczijerz“ (Lact. 60v). Stav v nové češtině Jungmann znal u slova kacíř kromě významu „kacíř“ také význam „divoký kůň“. Odkazoval přitom jednak na výše uvedený citát a také na slovník Tomáše Rešela (JUNGMANN 2, 6). Rešelův slovník s tímto významem cituje také Kott (KOTT 1, 653). PSJČ ani SSJČ již význam slova jako pojmenování zvířete neobsahují. Pro to, že slovo v tomto významu bylo známo, svědčí také přirovnání uvedené v Lidových rčeních Jaroslava Zaorálka (v té době již bylo chápáno jako zastaralé) z knihy Jana Blahoslava Gramatika česká (1571) a Přísloví česká: „dotře co kacíř (neodbytný, dotěrný)“, přičemž „kacíř zde znamená koně, zlého na ženy“ (ZAORÁLEK 2009, 459).

90

Etymologie Podle Gebauera a Jungmanna nalezneme slovo kacerz se stejným významem také v polštině (GEBAUER, l. c.; JUNGMANN, l. c.). Polský výraz byl však přejat z češtiny (MACHEK 1997, 233; NEWERKLA 2004, 353). Objasnění původu slova založíme na předpokladu, že označení kacíře, jako někoho, kdo se vzpírá oficiálnímu učení, bylo přeneseno na označení zvířete, a proto vyjdeme při výkladu etymologie z primárního významu slova kacieř. Slovo bylo do češtiny přejato ze střhn. ketzer, kether „kacíř, bezbožný člověk, sodomita“, kam přišlo zřejmě it. prostřednictvím z pozdně řeckého názvu středověké asketické sekty καϑαροί, kteří se tak sami označovali jako „čistí“. To pak pochází z řec. καϑαρός „čistý, pravý“ (REJZEK 2001, 255; NEWERKLA, l. c.). Machek hledá původ slova ve vých.-střněm. slově katzer, které mělo být totožné s Quetser „Schänder“, tedy „hanobitel“ ve smyslu „hanobitel církve“ (MACHEK, l. c.). Podle Holuba a Kopečného pochází slovo z něm. katzer, které by mělo být výpůjčkou z fr. quassier, jehož původ je v lat. quatere „rozbíjet, ničit“. Původní význam by tedy byl „rozbíječ (náboženské jednoty)“. Spojení s řeckým výrazem označují za pozdější (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 159). Newerklovu a Rejzkovu teorii však potvrzují i německé etymologické slovníky (srov. KLUGE 2002, 485, PAUL 2002, 530).35 Během

hláskového

vývoje

češtiny došlo

ve

staročeském slově kacieř

k monoftongizaci diftongu ie na í. Ke změně docházelo během 15. století (HMČ 1986, 112).

3.4.61 KAČMAN (?), KACMAN (?), -A, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova kačman, kacman je nejasný. Gebauerovo vysvětlení zní „prý obluda nějaká“ (GEBAUER 2, 6). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De claudis monstris: „musio kaczman“ (KlarGlos. 432). Mezi savce slovo řadíme na základě latinského ekvivalentu musio, který Karl Ernst Georges ve svém slovníku vykládá německým „Katze“ (GEORGES 1918, 1068), tj. „kočka“. Podobně také Diefenbach odkazuje u slova musio na výraz muriceps, k němuž uvádí jako střhn. ekvivalenty cazza, katze, katz aj. (DIEFENBACH 1857, 372).

35

V němčině mělo slovo podle etymologických slovníků vždy pouze význam „kacíř“.

91

Stav v nové češtině Staročeské slovo nalezneme pouze v Jungmannově a Kottově slovníku. Jungmann jej uvádí v podobě kačman, případně kačmaň (?), označuje jej jako zastaralé, vysvětluje pouze lat. „musio (monstrum)“ a odkazuje na Klaretův slovník (JUNGMANN 2, 7). Kott slovo v Dodatcích uvádí v podobě kačmaň, další informace jsou stejné jako v Jungmannově slovníku (KOTT 7, 1286). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Původ slova kacman, kačman je nejasný. Etymologické slovníky jej neobsahují. Vzhledem k významu latinského výrazu by se mohlo jednat o slovo složené z německých výrazů Katze a Mann. Etymologie slova Mann je vyložena v hesle mořman. Václav Flajšhans vykládá výše uvedené latinské slovo musio jako „kocour“ a bylo by tedy podle něj „možno se domýšleti původního kocman, ale není tu jistoty“ (FLAJŠHANS 1928, 298). Pro etymologii slova kocour viz toto heslo. Německé slovo Katze mělo ve staré horní němčině podobu kazza (F) a kazzo (M) a ve střední horní němčině katze (F). Výraz nalezneme také v jiných germánských jazycích, např. v stangl. catte, stsev. kǫttr (M), ketta (F) nebo šv. katt. Slovo nepatří ke společnému indoevropskému dědictví a jeho původ není jasný. Příbuznými slovy jsou mj. pozdně lat. cattus, catta, fr. chat (M), chatte (F), it. gatto (M), gatta (F), všechna „kočka“, a možná také baltoslovanské výrazy, např. rus. kot, lit. katẽ „kočka“, kãtinas „kocour“. Původ germánských slov se někdy hledá v germ. *kat(t)- „ohyb, zkřivení“, a původní význam slova by tak byl „zvíře s křivými zády“. Jiná teorie upozorňuje na severoafrické výrazy, např. na núbijské kadīs nebo berberské kaddîska. Slovo by tak mohlo do evropských jazyků přijít z Afriky, odkud pocházejí také kočky (PFEIFER 2, 812). Kluge uvádí také hypotézu, podle níž je německé slovo odvozeno z lat. dial. catus „s bystrými smysly“ (KLUGE 2002, 478). Srov. také etymologii slova kočka.

3.4.62 KAMEL, -A, M Stav ve staré češtině Ve staré češtině byl kamel označením pro „velblouda“ (ŠIMEK 1947, 60), kamelnicě pak byla „velbloudice“, doložena je citátem ze Snáře Vavřince z Březové „Pakli kto ve snách má kamelnice, panstvie velikého dosiehne. BřezSnář. 202“ (GEBAUER 2, 13).

92

Stav v nové češtině Jungmannův slovník obsahuje pouze slovo kamela (kamelor, kamrhol) znamenající „vlas z kamela“ (JUNGMANN 2, 17). Výraz kamel nenalézáme ani v Kottově slovníku, pouze v Dodatcích uvádí přechýlenou podobu kamelnice, avšak jen jako citát z Gebauerova Slovníku staročeského (KOTT 10, 120). PSJČ ani SSJČ výrazy neobsahují. I přesto, že slovníky slovo nezaznamenávají, nejedná se o výraz v nové češtině zcela zapomenutý. Internetová verze Příručního slovníku jazyka českého obsahuje také Kartotéku lexikálního archivu s naskenovanými excerpčními lístky, na nichž nacházíme doklady pro užití slova kamel ve významu „velbloud“ i v novější době, např. „Největší potěšení měly (děti), když jsem lezla po čtyřech po podlaze a ony seděly na hřbetě jako na kameli [...].“36 z knihy Heleny Salichové Ze starých časů (1947). Doložen je takto také jiný význam slova kamel, a sice „měkká tkanina s jemným vlasovým povrchem v charakteristické barvě velbloudí srsti, v keprových nebo atlasových vazbách“ z Rudého práva (1969).37 Etymologie Výraz kamel nacházíme již ve stsl. kamelʼь a také v strus. kamilь, kamilъ a s. kàmilj všechna „velbloud“. Slova zřejmě vznikla přejetím z řec. καμήλιον, které je deminutivem řec. κάμηλος (ESJS 5, 300). Označení „velblouda“ výrazem kamel dnes nacházíme např. v lat. camēlus, v germánských jazycích, např. v něm. Kamel, angl. camel, nor. kamel, nebo také v jazycích románských, ve fr. chameau nebo it. cammello, všechna rovněž z řec. κάμηλος. Řecké slovo bylo přejato ze semitských jazyků (srov. arab. ǧamal, hebr. gāmāl) (KLUGE 2002, 462‒463; ESJS, l. c.).

3.4.63 KANEC, -NCĚ, M Stav ve staré češtině Význam slova kanec ve staré češtině vykládá Gebauer pouze německým ekvivalentem „Eber“, tedy „kanec“. Doklad slova nalezneme mj. v tzv. sborníku hraběte Baworowského: „Když kanec střete oslíka. Baw. 49“ (GEBAUER 2, 17). Stav v nové češtině Jungmann popisuje kance jako „neřezaného vepře“. Uvádí také staré pořekadlo: kanec na staro řezaný, Žid křtěný, mnich z kláštera vypuštěný, z toho trého řídko bývá co 36

Ústav pro jazyk český, v. v. i.: Kartotéka lexikálního archivu (1911–1991) [online]. 2007‒2008 [cit. 6. března 2012]. Dostupné z: . 37 Ústav pro jazyk český, v. v. i.: Kartotéka lexikálního archivu (1911–1991) [online]. 2007‒2008 [cit. 6. března 2012]. Dostupné z: .

93

dobrého. V přeneseném slova smyslu mohl kanec pojmenovávat také „necudně mluvícího“ (JUNGMANN 2, 22). Kott k těmto dvěma stále známým významům přidává také speciálnější označení podle věku: „dvouletý“ byl kančík, „tříletý“ kanec a „pětiletý“ kanec dorostlý. Naopak „řezaný, kleštěný vepř“ se mohl označovat jako řezanec, míšek, vynunvaný kanec (KOTT 1, 665‒666). V současné češtině se význam slova kanec rozšířil, označuje totiž „samce všech druhů prasat“. Přesněji může být „divoký kanec“ v mysliveckém slangu označen jako divočák nebo kňour (SSJČ 1, 829). Podle PSJČ je také zoologicky přesným označením tohoto zvířete „kanec divoký sudokopytník z čeledi vepřů, Sus scrofa“ (PSJČ 2, 43). Přeneseně může být kanec zhrubělým pojmenováním „neobyčejně potentního muže, chlípníka“. Homonymní substantivum, ovšem neživotného rodu, vzniklé jazykovou hrou, může v obecné češtině expresivně označovat „inkoustovou skvrnu; kaňku“. Již od Jungmanna jsou známa, ve staré češtině nedoložená deminutiva kaneček a kančík (SSJČ, l. c.). Kanec může být také součástí přirovnání je zticha jako kanec v žitě, tj. „ani nedutá“, nebo fučel, jako když jde kanec z bukvic s významem „funěl, těžce dýchal“ (ZAORÁLEK 2009, 461). Etymologie: Výraz kanec nalezneme pouze v češtině, slovenštině a případně slovinském dial. kân; z češtiny se pak rozšířil do pol. dial. kanec, kaniec, kaniora (HAVLOVÁ 2010, 156). Původ slova není zcela jasný. Machek tvrdí, že asi vzniklo na slovanské půdě zkrácením z původního *kabanec. Ve východoslovanských jazycích a polštině existuje slovo kaban „kanec“, které bylo přejato z tur. a tatar. kaban se stejným významem (MACHEK 1997, 239). Podle Havlové se však jedná o méně pravděpodobnou teorii (rus. kaban je mladší než doložené stč. kan), za pravděpodobnější podkládá teorii, že slovo pochází z maď. slova kan „samec“ (HAVLOVÁ, l. c.; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 162; REJZEK 2001, 261).

3.4.64 KLEPNÁČ, -Ě, M* Stav ve staré češtině Gebauer vykládá význam staročeského slova klepnáč jako „zvíře toho jména“ (GEBAUER 2, 46). Výraz je doložen pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „critecus klepnacz“ (KlarGlos. 548). Podle Slovníku středověké latiny v českých zemích se jedná o „nějaké zvíře (křečka ?)“ (SSL 7, 973). Srov. střlat. slova cricetus, criticetus a criticus „křeček“ (DIEFENBACH 1857, 157) a hesla chřitel, křěč a ozláč. 94

Stav v nové češtině Staročeské slovo klepnáč nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Uvádí vysvětlení „critecus, zvíře“ a odkaz na Klaretův slovník (KOTT 7, 1292). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Původ slova klepnáč je nejistý, etymologické slovníky jej neobsahují. Nabízí se souvislost se stč. slovesem klepati „klopfen“ (GEBAUER 2, 46), tedy „klepat“. Mohlo se jednat o onomatopoické pojmenování křečka, a to podle zvuků, které vydává. Podobně bylo motivováno také střlat. slovo cricetus (HAVLOVÁ 2010, 76). Srov. také heslo křeč. Pro objasnění původu slova tedy vyložíme etymologii slovesa klepat. Toto sloveso je všeslovanské. V praslovanštině se rekonstruuje v podobě *klepati „tlouct, klapat“. Jedná se o sloveso onomatopoického původu. K elementárně příbuzným výrazům se řadí např. lit. klabti, něm. klappern nebo angl. clap (ESJS 5, 312‒313; REJZEK 2001, 275). Machek řadí k příbuzným výrazům také lit. plàkti „klepat“ a řec. πλήσσω aj. Ve slovanských jazycích podle něj proběhl přesmyk p-k > k-p (MACHEK 1997, 255). Vzhledem k elementární příbuznosti výrazů však podle ESJS není nutné předpokládat ve slovanských jazycích uvedený přesmyk (ESJS, l. c.).

3.4.65 KLOVEC (?), -VCĚ, M* Stav ve staré češtině Výraz klovec měl ve staré češtině podle Gebauera význam „kanec“ (GEBAUER 2, 54). Slovo je doloženo v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „klowecz aper“ (KlarGlos. 541). Jeden z dokladů slova kanec v žaltáři glosovaném obsahuje tentýž latinský ekvivalent: „kanecz aper ŽGloss. 79, 14“ (GEBUAER, l. c.). Stav v nové češtině Staročeské slovo klovec obsahují pouze Dodatky ke Kottovu slovníku. Uvádí však pouze latinký ekvivalent „aper“ a okazuje na Klaretův slovník (KOTT 7, 1293). V PSJČ a SSJČ slovo sice nalezneme, jedná se však o homonymní, později utvořený výraz z významem „klofnutí“, v mysliveckém slangu pak „zobák kurovitých ptáků“ (SSJČ 1, 888). Etymologie Původ tohoto staročeského slova je nejasný. Gebauer nabízí ke srovnání stč. slovo klevetina, jehož pravděpodobný význam vykládá jako „kančí maso“ (GEBAUER 2, 49).

95

Podle Machka je slovo klevetina s významem „rosolovité maso“ odvozeno od stč. klí „klej“ (MACHEK 1997, 254), což je nářeční podoba slova „klih“ (SSJČ 1, 873). Pokud by se skutečně jednalo o příbuzná slova, mohli bychom při výkladu původu slova klovec vyjít právě ze stč. slova klí, od něhož je odvozeno také podobné stč. adjektivum klovatý s významem „kližnatý, klihovitý; smolnatý“ (MSS 1979, 97). Slovo klí je všeslovanské, příbuzná slova nalezneme např. v pol. klej klij, hl. klij klijić nebo ukr. klej klyj. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *klьjь a pokládá se za totožné s psl. *glьjь „jílovitá hlína“, souvisí také s řec. γλία γλοία „lep“ a se stsas. klei (dnešní něm. Klei „jíl, klí“). Všechna slova se vysvětlují od ie. kořene *glēi- „lepkavá hmota“. Změnu počáteční hlásky g na k vysvětluje Machek osamoceností slova (MACHEK, l. c.; REJZEK 2001, 276).

3.4.66 KĽUSA, -Y, F, KĽUSICĚ, -Ě, F, KLISICĚ, -Ě, F Stav ve staré češtině Ve staré češtině označovala kľusa „klisnu“ (GEBAUER 2, 57). Slovo je však doloženo pouze ojediněle. Častější jsou jeho odvozeniny. Kromě výrazu klisna (viz samostatné heslo) byla od tohoto výrazu odvozeno také označení kľusicě, klisicě rovněž s významem „klisna, kobyla“ (MSS 1979, 98). Slovo je doloženo např. ve Snáři Vavřince z Březové: „By seděl na klisyczy dobře osedlané. BřezSnář. 199“ (GEBAUER 2, 58). Stav v nové češtině Výraz v podobě klisa nacházíme v Jungmannově slovníku. Označuje jej však za slovo zastaralé a součástí hesla jsou především doklady k deminutivům slova klisna a klisice (JUNGMANN 2, 73). Kott klisu uvádí pouze jako staročeskou variantu slova klisna (KOTT 1, 700). SSJČ ani tištěná podoba PSJČ slovo neobsahují, avšak v internetové verzi PSJČ nacházíme dva excerpční lístky s výrazem klisa. Oba však pocházejí z 1. pol. 19. stol., např. z překladu Homérovy Iliady Jana Vlčkovského „[...] zapřežené ve vozu klisy prudké“ (1842).38 Deminutivum v podobě klisice můžeme číst ještě u Jungmanna a Kotta, novější slovníky slovo již neznají. Etymologie Staročeské výrazy kľusicě, klisicě byly odvozeny od pojmenování mláděte pomocí přípony -icě typickou pro odvozování názvů samic (HMČ 1986, 287), viz etymologii slova kľúsě, klísě. 38

Ústav pro jazyk český, v. v. i.: Kartotéka lexikálního archivu (1911–1991) [online]. 2007‒2008 [cit. 6. března 2012]. Dostupné z: .

96

3.4.67 KĽÚSĚ, -ĚTĚ, N, KLÍSĚ, -ĚTĚ, N Stav ve staré češtině Staročeské názvy kľúsě a klísě označovaly „hříbě“ a také „dobytče vůbec (do tahu a k nošení břemen)“ (MSS 1979, 98). Doklad nalézáme např. v Knize Rožmberské: „Pak-li která sveřěpicě chodí bez znamenie […] jako orné klysye. Rožmb. 272“ (GEBAUER 2, 57). Stav v nové češtině Jungmann a Kott pod slovem klíse rozumí „hřebečka neb hřebičku“. Jako doklad citují z knihy Jana Štelcara Želetavského O čarách:39 „Jdi na pole k klísatům, t. hříbatům. Štelc. čár.“. Jungmann uvádí také deminutivum klísátko (JUNGMANN 2, 73; KOTT 1, 700). V Dodatcích Kott přidává spojení klíse orné s významem „kůň k pracím hospodářským […]“ (KOTT 6, 607). PSJČ ani SSJČ slovo neobsahují, pouze v internetové databázi excerpčních lístků nacházíme dva doklady, oba ovšem již z 1. pol. 19. století. Etymologie Toto staročeské substantivum nacházíme také v jiných slovanských jazycích, např. ve stpol. klusię, strus. kljusja „tažné zvíře“, s./ch. kljúse „sešlý kůň“ nebo stsl. kljusę „tažné zvíře, soumar“. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *kľusę. Slovo bylo odvozeno od slovesa *kľusati, a to pomocí sufixu -ęt-, který je typický pro tvoření názvů mláďat (REJZEK 2001, 277; MACHEK 1997, 257). Viz níže etymologii slova klusák. Ve staročeském slově kľúsě došlo k přehlásce ʼú > ʼí. Ke změně docházelo ve druhé až třetí čtvrtině 14. století (HMČ 1986, 70‒71).

3.4.68 KĽUSNA, -Y, F Stav ve staré češtině Ve staré češtině označovala kľusna „klisnu“, doložena je také nářeční podoba klichna. Slovo je (ač již v nové podobě) doloženo např. v excerptech z knih archivů Kolínských: „Že sem dlužen […] od klisen kování. KolCC. 110a“ (GEBAUER 2, 58). Stav v nové češtině V nové češtině nalezneme staročeské slovo v podobě klisna. Jungmann ji vykládá jako „herku, kobylu“ (JUNGMANN 2, 73), Kott už pouze jako „kobylu“ (KOTT 1, 700). V Dodatcích přidává navíc nový význam „ženská tlustá nebo protivná (nadávka)“ (KOTT 6, 608). Novější slovníky klisnu vykládají jednak jako „samici koně domácího; kobylu, 39

Jungmann uvádí pouze tento zkrácený název. Míněn je nejspíše Štelcarův spis První a druhá stránka knížky o čarodějnících a hromobití (JUNGMANN 1849, 636).

97

hřebici“, jednak jako „hrubou nadávku ženě“. Známé je také deminutivum klisnička (SSJČ 1, 883; PSJČ 2, 142). S druhým významem slova souvisí také vulgární přirovnání ženská jako klisna, tj. „ silná, statná“ (ZAORÁLEK 2009, 463). Etymologie Staročeské pojmenování kľusna bylo odvozeno od názvu mláděte kľusě (MACHEK 1997, 257), viz etymologický výklad tohoto slova. Ve staročeském slově kľusna došlo do nové češtiny k přehlásce ʼú > ʼí. Ke změně docházelo ve druhé až třetí čtvrtině 14. století (HMČ 1986, 70-71).

3.4.69 KLUSÁK, -A, M Stav ve staré češtině Význam slova klusák ve staré češtině je popisován jako „kůň jdoucí klusem“. Doklad slova nalezneme např. v výpiscích z rukopisů archivu Třeboňského: „Račte mi klusak poslati. TřebŠternb“ (GEBAUER 2, 57). Stav v nové češtině Podobně jako ve staré češtině popisují klusáka také Jungmann a Kott, a to „kůň, kterýž klusem jde aneb dobrý klus má“. Mohl jím být však označen také „těžce klusavý kůň“ (JUNGMANN 2, 79; KOTT 1, 705). V současné češtině je klusák ve sportovní terminologii „kůň s klusem obzvlášť rychlým; druh lehkého koně hodícího se k rychlému tahu i klusu“ (PSJČ 2, 156; SSJČ 1, 889). Známo je také deminutivum klusáček (SSJČ, l. c.). Etymologie Staročeské slovo klusák bylo odvozeno od stč. slovesa klusati „traben“ (GEBAUER 2, 57), tj. „klusat“. Sloveso nacházíme i v jiných slovanských jazycích, např. ve stpol. kłusać, rus. dial. kljusát‘ „jet oklikou“ nebo hl. klusać. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *klusati/*kľusati z předpokládaného *klup-sati, což je s-ové intenzivum. Sloveso se spojuje s gót. us-hláupan „vyskočit“, sthn. (h)loufan „běžet“ a s lit. klùpti „klopýtat“ (MACHEK 1997, 261; ESJS 6, 320). Původ těchto slov se hledá v ie. *kleup-/*kloup-, jehož původ je asi onomatopoický (REJZEK 2001, 280; ESJS, l. c.). Podle jiné teorie by původ psl. *kľus-/*klus- bylo rovněž možné pokládat za onomatopoický, srovnání s výše uvedenými slovy by v tom případě dokumentovalo elementární, a nikoliv genetickou souvislost (ESJS, l. c.).

98

3.4.70 KOBYLA, -Y, F Stav ve staré češtině Význam

staročeského

slova kobyla vykládá Gebauer

pouze německým

ekvivalentem „Stute“, což můžeme přeložit jako „kobyla, klisna“. Stejný význam mělo také deminutivum kobylicě (GEBAUER 2, 71). Doklad slova nalezneme mj. v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „sed equa cobyla“ (KlarGlos. 535). Odvozeno bylo mj. slovo kobylák s významem „kdo opatruje kobyly“ a existovalo také např. spojení kobylé pole „obora na obci pro sveřepicě“. Deminutivum kobylka označovalo „Heuschrecke“, tedy stejně jako dnes označení hmyzu „kobylka“. Od výrazu kobyla bylo odvozeno také pojmenování kobylčě, které označovalo podobně jako předchozí slovo hmyz „mladé kobylky (locusta)“40 (GEBAUER, l. c.). Stav v nové češtině Jungmann vysvětluje kobylu jako „klisnu“, zná však již také nový význam slova, totiž přenesené pojmenování, chápané jako nadávka: „mrcha, babsko hloupé“. Kobyla však mohla v Jungmannově době sloužit také jako přenesené pojmenování pro „kůl aneb kládu vodní k obhajování před ledem stavení na vodě stojícího“, „přívoru, sloup na stání“ nebo „velké kladivo na huti“. Ve sladovně pak byla „lešení neb podstavek, na kterém jsou položené lísky, a pod kterýmž jest oheň (trouba uvnitř)“. Ještě jiné významy výrazu kobyla mohly být „obilí po mlácení v dlouhé řadě; též prostřené obilí k mlácení“ a „rod sliv“. Uvádí také rozšířenou řadu deminutiv, a to kobylka, kobylice, kobylečka a kobylička (JUNGMANN 2, 91). Kott jmenuje také speciálnější pojmenování kobyly, kterou vykládá jako „klisnu, hřebici“, a to „klisna divoká“ jako sveřepice, „klisna špatná“ byla herka a hemrlice. Připojuje také např. pořekadlo považ kobylo, co jsi zorala užívané v případě, kdy „někdo nějakou hloupost dokázal“. Z významů známých Jungmannovi již Kott neuvádí „babsko“ a „rod sliv“ (KOTT 1, 714). V Dodatcích přidává navíc další významy, které mohl výraz kobyla mít. Kobyla mohla označovat různé druhy „kladiv“, dále mohla podobně jako u Jungmanna pojmenovávat „hloupou ženskou“. Nově uvádí také výraz kobyla v mužském rodě, který byl názvem pro „koníka, mladého vojáka“ (KOTT 6, 626). Nářečně mohla být jako kobyla nazvána také „stará husa“ (KOTT 7, 1294). Mohlo se jednat rovněž o „český

40

Na základě podobných latinských označení byl odvozen též Klaretův výraz kobylečna, dle Gebauera „prý ryba nějaká“ (GEBAUER 2, 71). Doklad z Klaretova Glosáře z kapitoly De piscibus zní „kobyleczna locustus“ (KlarGlos. 422).

99

tanec“ (KOTT 8, 554) nebo o kobylu, „co se na ní strúžú světidla, dračky“ (KOTT 9, 443) či o nářeční označení „koblihy“ (KOTT 10, 129). Slovníky 20. století kobylu vysvětlují jako „samici koně domácího; klisnu, hřebici“ a také jako „samici koňovitých savců vůbec“. Zpravidla expresivně může být jako kobyla míněn „kůň vůbec“. Přeneseně a zhruběle se pak kobylou může označit „silná, hranatá žena“. Jiné významy slova kobyla mohou být jako již dříve „ochranná konstrukce proti ledu; koza“, „krov s hřebenovou vaznicí; hřebenová vaznice“, obecně česky pak také „prsní kost husy nebo kachny, kobylka“ (SSJČ 1, 898). Podle PSJČ se může jednat také o „druh hry“ a v rybářství o „druh trojité sítě, praporec, obuzku“ (PSJČ 2, 174). Také dnes nacházíme rčení obsahující výraz kobyla, např. kovářova kobyla chodí bosa, pokud někdo „to, co vyrábí nebo s čím obchoduje, sám nemá“ (SSJČ, l. c.), nebo např. i ta kobyla někdy podklesá, ač jí čtyři nohy dala nebesa, tedy, že „i nejchytřejší někdy pochybí“ (PSJČ, l. c.). Pokud se řekne až se kobyla otelí, znamená to „nikdy“, a použije-li někdo přirovnání ženská jak kobyla, říká tím o ní, že je „velmi smyslná“ (ZAORÁLEK 2009, 464). Nové významy získalo také deminutivum kobylka. Kromě „mladé kobyly“ mohla podle Jungmanna pojmenovávat ve spojení kobylka luční „koníčka travného, robáčka čtverokřídlého“. Dále se mohlo jednat o „čtvernohé zvíře (východní) jako králíček“, plurál kobylky mohl označovat „neužitečné lidi, kteří nic nedělajíce, jiným pastvu sbírají […]“. Kobylka byla také „prsní kost u ptáků“, „stavidlo na houslích, na němž struny leží“, dále mohla být kobylka „u petlic, haftek“ a Jungmann uvádí také význam v polštině, a to „klička k rozvázání“ (JUNGMANN 2, 91). Kott již neuvádí významy „čtvernohé zvíře“, „klička“ a kobylka „u petlic“ (KOTT 1, 715). V Dodatcích přidává navíc nářeční význam „chudé pohančené zrno“ (KOTT 6, 627), „příční trám v plotě“ a nejspíše jako historismus také „biskup (u Táborů)“ (KOTT 8, 154). V současné češtině má kobylka kromě deminutivního významu také významy „skákavý hmyz žijící v trávě nebo na stromech“, zoologicky přesně „rod Platycleis, Tettigonia aj.“, zastarale a obecně česky „část hrtanu, ohryzek“ a rovněž obecně česky „prsní kost husy nebo kachny“. V hudební terminologii se jako kobylka označuje „dřevěná destička postavená kolmo k vrchní desce strunových nástrojů, přes niž jsou vedeny struny; dlouhá lišta ležící na ozvučné desce klavíru, přes kterou jsou vedeny struny“. Méně časté je užití slova kobylka jako označení pro „hřbet nosu; oblouk ve středu brýlí“. V zemědělství je kobylka názvem pro „stoličku se stojánkem na naklepávání kosy; klepadlo“ (SSJČ 1, 898). PSJČ znalo také archaický význam „jízdní vojín“ (PSJČ 2, 174). 100

Etymologie Kobyla je všeslovanské slovo, setkáme se s ní např. v pol. kobyła, rus. kobýla nebo s./ch. kòbila. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *kobyla, původ slova je však nejasný. Obvykle se spojuje s lat. caballus „kůň, kobyla“, cabō „vykastrovaný hřebec“ a řec. καβάλλης „tažný kůň“, není však znám jejich vzájemný vztah (REJZEK 2001, 282; ESJS 6, 325). Machek hledá spojitost také s lit. kumẽlė „kobyla“ (se záměnou retnic b a m), možná je také souvislost s výrazem komoň (< *kob-). Obecně se soudí, že se jedná o slovo turkotatarského původu (MACHEK 1997, 264), které se do slovanštiny dostalo tráckým, ilyrským nebo skytským prostřednictvím (REJZEK, l. c.). Jedná se tudíž nejspíše o stěhovavé kulturní slovo, u něhož nelze rekonstruovat cesty přejetí. Existuje řada možných východisek slova, žádné z nich však není jednoznačně přijímáno. Jako možný pramen se uvádí např. per. kaval „rychlý kůň“, sttur. käväl „rychlý kůň“, odmítá se však pro mládí perského slova. Podle jiné teorie by mohlo být slovanské slovo kavkazského původu a příbuzným výrazem by tak bylo udinské kopi „hřebec“ a svanské došd-ul „hřebec“. Jiná teorie zase vykládá kobylu jako „tu, která čeká mládě“ a spojuje ji s ie. *kab-, *kob- „něco vypuklého, oblého“ (ESJS, l. c., tam také výčet dalších možných teorií). Machek vysvětluje motivaci přenesených významů slova. „Ochranné dřevo ve vodě […]“ bylo jako kobyla podle něj nazváno místo náležitého koza a podobně tomu bylo u jiných významů, kde se jedná o stojan s úzkým hřbetem, a to i u deminutiva kobylka (MACHEK, l. c.) 3.4.71 KOCÚR, -A, M Stav ve staré češtině Význam slova kocúr ve staré češtině byl „kocour“. Výraz je doložen např. v rukopisném Pasionálu: „Uzřěli jednoho koczura jako psa velikého […], ten koczur okolo těch žen virkaje sě potúlav […] zmisal. Pass. 413“. Doloženo je také deminutivum kocúrek (GEBAUER 2, 72). Stav v nové češtině Jungmann vysvětluje novočeský tvar slova kocour pomocí synonym a německých ekvivalentů „kot, macek, der Kater, Hietz, Mietz, der Roller, Riepel“. Uvádí také spojení kocoura táhání, což bylo označení „hry, když jedni provaz k sobě táhnou, druzí bráníce nohama se příčí“. Přeneseně pak spojení kocoura táhati (s kým) znamenalo „táhati se (s vedlejším smyslem směšnosti)“ a jednalo se také o „starodávní trest vojenský rovně jako

101

v koši seděti“. Výraz kocour získal také několik nových významů. Kocour nebo kocourek mohl pojmenovávat „kloub lnu, drží 50 žemniček“, kocour znamenal také „kus polena velmi sukovitý“ a kocour sena pak měl význam „poduška, podklad pod chomoutek“. Deminutivum kocourek označovalo kromě „malého kocoura“ také „zhlaví u pluhu“ a rovněž kocourky byly botanickým názvem pro „kočičky, žežhulku“, existoval také kocourek „u kolečka“ (JUNGMANN 2, 92). Kott již neuvádí spojení kocour sena a kocourek „u kolečka“. K významům slova kocour, které uvádí Jungmann, přidává nový, a to „pruh na stěně po špatném bílení“. Výraz kocour (s genitivem -u) pak vysvětluje jako „Grundhobel“, což znamená „kocour (hoblík)“. V Kottově slovníku můžeme číst také některá rčení, např. chytil tam kocoura s významem „když někdo odcházeje myslí, že něco velikého učinil a zatím vysmán jest“ nebo přirovnání dbá o ně jako kocour o koťata (KOTT 1, 715‒716). V Dodatcích ke svému slovníku uvádí navíc mj. významy „střevíc z ostřižků huněných“, „pytlík na tabák“, „zasmolený sval“, „přírůstek pod bradou, lalok, podbradek“, „řetěz u vozu k zavírání s kopce“, „věc někomu z hospodářství tajně vzata, schoř“ a nářečně mohl být kocour také „puchr“ (KOTT 6, 628). Dále mohla být jako kocour označena „smolná louč“, „mazurka“, „výdělek“ a nářečně „žemének lnu“ (KOTT 8, 154‒155) a rovněž „kotva“ (KOTT 9, 113). Novější slovníky vykládají kocoura jako „samce kočky domácí“ i „samce kočkovité šelmy vůbec“. Přeneseně se v žertu může jako starý kocour označit ten, „kdo si se zalíbením všímá žen, záletník“. Výše uvedená starší rčení a přirovnání slovníky neobsahují, kocoura však nalezneme např. v přirovnání mhouřit oči jako kocour. V obecné češtině se může však také jednat o „věc nějak kocoura připomínající“, tedy např. „pruty s kocoury (častěji kočičkami)“ jsou vlastně s „velkými jehnědami“. Jako poněkud zastaralé spojení označuje SSJČ mít kulatou bradu s kocourem, tj. s „podbradkem, lalokem“. Obecně český je také již u Kotta uvedený význam „šmouha, zvláště v malbě stěny“ (SSJČ 1, 899). PSJČ obsahuje několik dalších významů, které slovo kocour může mít. Může se jednat o žertovné označení „kocoviny“, nářeční název pro „smolnou louč“, „kus nezorané země“ i „dětskou hru“. Kocourek mohl podle PSJČ pojmenovávat kromě „zvířete“, podobně jako kocour, v žertu také „podbradek, lalok“ a „kocovinu“ (PSJČ 2, 175). Podle dokladů na excerpčních lístcích z 80. let 20. století může být jako kocourek také „oslovení muže“.41

41

Viz doklady na stránce http://psjc.ujc.cas.cz/search.php pod heslem kocour.

102

V Zaorálkových Lidových rčeních nalezneme mezi rčeními obsahujícími výraz kocour mj. učit starého kocoura myši chytat, tj. „zkušeného poučovat“, nebo přirovnání má drápy jak kocúr, tj. má „dlouhé nehty“ (ZAORÁLEK 2009, 464). Etymologie Výraz kocour nacházíme pouze v západoslovanských jazycích, např. v slk. kocúr, hl. kocor a pol. dial. kocur. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobách *kot’urъ/*kot’erъ. Tyto názvy byly odvozeny od výrazu *kotъ „kocour“ (REJZEK 2001, 282), podle Havlové označovalo psl. *kotъ původně nejspíše „kočku domácí“. Pokládá kocoura za slovo odvozené příponou -urъ od psl. adjektiva *kotjь (HAVLOVÁ 2010, 114.). Podobně také Holub a Kopečný rekonstruují psl. výraz v podobě *kot-jurъ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 174). Podle Machka existovalo slovo nejprve v podobě *kotek, poté – analogicky k výrazu macek – ve tvaru *kocek, a teprve pak se přípona změnila na -or, -ur, které zřejmě souvisí s -er v houser, kačer, něm. Kater (MACHEK 1997, 266). Praslovanský výraz *kotъ souvisí s lit. katē, něm. Kater stejného významu a také s něm. Katze „kočka“ a angl., stir. cat „kočka“ (REJZEK, l. c.) a také s a řec. κάττος (MACHEK, l. c.). Původ všech těchto výrazů se odvozuje z pozdně lat. cattus, catta, které se obvykle považuje za výpůjčku z núbijského kadīs (REJZEK, l. c.) nebo berber. kaddîska (HAVLOVÁ, l. c.). Kočka totiž byla v Egyptě chována jako ochočené zvíře a do Evropy se ze severní Afriky dostala právě latinským nebo keltským prostřednictvím (REJZEK, l. c.). Srov. hesla kočka, kačman, kacman. Označení kocour pro „lalok pod bradou, podbradek“ má podle Machka jiný původ, neboť mezi tímto významem a významem „samec kočky“ chybí spojovací článek, na jehož základě by mohlo dojít k přenosu významu. Původ tohoto homonyma hledá spíše v jidiš výrazu gauder „struma, podbradek“, které zřejmě pochází ze střhn. goder „hrdlo, chřtán, hltan“. To pak asi bylo neporozuměním spojeno s Kater „kočičí samec“ (MACHEK 1997, 265). Ve slově kocúr došlo do nové češtiny k diftongizaci hlásky ú na diftong ou. Tato změna probíhala především v 15. století (HMČ 1986, 110). 3.4.72 KOČKA, -Y, M Stav ve staré češtině Význam staročeského výrazu kočka byl kromě označení zvířete „kočka“ také „přístroj k boření hradeb“, jak to čteme např. v dokladu z Alexandreidy: „Jakžto kľuky, tak

103

blidami, tak i tvirdými koszkamy pokojě sobě nedachu. AlxH. 8, 36“. Známo bylo k prvnímu významu též deminutivum kočička (GEBAUER 1, 72‒73). Stav v nové češtině Jungmann uvádí také zastaralou podobu slova kočka, a to kočice. Vykládá je jako „pokolení šelem kotovitých, v soustavě slove: zbik domácí […]“. V jeho době se však jednalo „vlastně jen [o] samici“, zatímco ve starších slovnících mohla označovat i „obě pohlaví“. Mezi řadou druhů koček, které Jungmann vyjmenovává, je také mj. kočka mořská „Meerkatze, cercopithecus, simia caudata“, označovaná již tehdy také jako kočkodan. Mezi množstvím ustálených spojení a rčení čteme např. kočka jest jejich hovado nejlepší s významem „zchudli“, má kočky v hlavě (jinak sršně), tj. „třeští se“, nebo mnohýmť přílišné učení aneb mudrování kočky v hlavě zalíhlo, tj. „zbláznilo je“. Kočka však u Jungmanna mohla znamenat také „zaječici“, jiný význam byl, stejně jako ve staré češtině, kočka „k boření zdí“. Spojení železná kočka označovalo „kotev“ a v botanice byly kočky „eriophorum“. 42 Z různých odvozenin slova kočka, uváděných Jungmannem, můžeme zmínit např. kočkovníka, což byl ten, „který se kočkuje, [je] svárlivý“, zatímco kočičkář byl „milovník koček“. Zdrobnělina kočička označovala kromě „malé kočky“ v podobě kočičky také „pupence na stromích, k. p. na vrbce, na jívě, jehnědy“ (jinak také koťata, koťátka, jehnědy nebo také barušky) a také „trifolium arvense, Ackerklee, Katzenklee“43 (JUNGMANN 2, 93‒94). Kott uvádí ke slovu kočka obdobné informace, nový je u něj význam slova doložený na východní Moravě, a to „vyčesaný a v srst svázaný len“, naopak nejmenuje již význam „eriophorum“ (KOTT 1, 716‒717). V Dodatcích uvádí nové významy slova kočka, a to „ovce bílá bachratá“ (KOTT 6, 630), nářečně „šiška, šácha“ (KOTT 7, 1295), v hornictví „zdvihák“ (KOTT 8, 155), dále „deset semének lnu nebo konopí“ a nářečně „chuchvalec pýru slepeného s hlínou“ (KOTT 9, 113). Kočička mohlá být navíc „zvlněná páska u dýmky“ (KOTT 8, 554). Slovníky 20. století obsahují řadu zpřesňujících a nových významů a naopak neuvádějí starší významy jmenované Jungmannem nebo Kottem. SSJČ popisuje kočku jako „malou kočkovitou šelmu, chovanou v domácnostech, na venkově zvl. pro hubení myší“, jako zoologický termín označuje „kočku domácí“. Jiný význam slova je „malá nebo středně velká šelma s hustým kožichem“, v zoologii označující „rod Felis“, jako kočku však můžeme pojmenovat také „samici kočkovité šelmy vůbec“, expresivně pak dokonce 42 43

Latinskému ekvivalentu dnes odpovídá suchopýr (DEYL-HÍSEK 2001, 617‒618). Dnes jetel rolní (DEYL-HÍSEK 2001, 97).

104

„každou kočkovitou šelmu vůbec (tygr, levhart aj.)“. V obecné češtině pak může přeneseně označovat „kožišinu na límci, kolem krku nebo ramen“. Jako kočka se může označit také „věc připomínající některou vlastnost kočky“, tedy např. v botanice „velký trs ostřic vystupující z rašeliniště (na blatech)“ či v technice „pojízdný vozík jeřábu se zdvihacím ústrojím“. Mezi zastaralými významy nacházíme kočku jako označení „kocoviny“ a také „druhu důtek“ (SSJČ 1, 900). PSJČ zná kočku také jako pejorativní označení „koní, zvláště malých nebo špatných“. Přeneseně označovali starší spisovatelé jako kočku „člověka majícího nějakou kočičí vlastnost“ nebo „malého člověka“. V technice se kočka podle PSJČ užívala také jako název pro „zmotaný chumáč papírové suroviny v mísicí kádi“ a v textilním průmyslu pro „pojízdnou součást snovacího stroje“ (PSJČ 2, 178). Novější význam slova, který ještě slovníky nezachycují, ale nalezneme jej v internetové databázi excerpčních lístků v dokladech již ze 70. let. 20. století je „pěkná, atraktivní nebo mladá žena“.44 Podobně také kočička může být kromě výše uvedených skutečností také „lichotné označení dívky nebo mladé ženy“ a v botanice je pak kočička čili čirůvka pětidílná „houba z čeledi lupenatých, Tricholoma quinquepartitum“ (PSJČ 2, 177). Kočka se také stala součásti nových spojení. Na základě obecně přičítaných vlastností zvířete tak někdo může být úlisný nebo falešný jako kočka, řekneme-li o někom, že je to kočka, přeneseně s dávkou expresivity jej tak považujeme za „falešníka“. Řekneme-li o dvou lidech, že jsou na sebe jako kočka a pes, znamená to, že se „nenávidí, chovají se k sobě nepřátelsky“, a je-li např. něco na kočku, je to „k ničemu“ (SSJČ 1, 900). Lidové rčení tys dal kočce pac znamená „udělals hloupost“, pokud někdo tahá kočku za ocas, tak se „marně namáhá, nemá úspěch apod.“ (ZAORÁLEK 2009, 135). Etymologie Výraz kočka je všeslovanský (kromě slovinštiny), vyskytuje se např. v pol. kotka, rus. koška, hl. kočka nebo bulh. kotka. V praslovanštině se výraz rekonstruuje v podobě *kotъka, které je stejně jako kocour odvozeno od psl. *kotъ. Podle Machka je česká podoba kočka zřejmě podle jiného názvu kočky mačka, která byla kdysi obsažena i v české slovní zásobě. Hláska č ve slově mačka může být odedávna nebo z interjekce (MACHEK 1997, 266; podobně také HOLUB-LYER 1978, 229). Holub a Kopečný považují název kočka za starou odchylku místo *koc-ka z rekonstruované psl. podoby *kotj-ьka, a to podle typu pračka, ručka ap. (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 174). Podobně také Havlová uvádí, že kočka byla nejspíše odvozena z adj. *kotjь, přičemž doložená hláska č je zřejmě

44

Viz doklady na http://psjc.ujc.cas.cz/search.php pod heslem kočka.

105

sekundární, analogii však hledá v názvech zvířat, např. ovečka (HAVLOVÁ 2010, 114). Její další původ je stejný jako u maskulina kocour, viz toto heslo. Kočičky jako označení „jehněd“ byly pojmenovány podle podobnosti hebkého povrchu se srstí koček (REJZEK 2001, 282‒283).

3.4.73 KOLČAVA, -Y, F Stav ve staré češtině Význam staročeského slova kolčava vysvětluje

Gebauer

pouze

německým

ekvivalentem „Wiesel“, tedy „kolčava, lasička“ (GEBAUER 2, 77). Doklad slova nalezneme Obrázek 15: Lasice kolčava (Mustela nivalis)

např. v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „kolczawa mustela“ (KlarGlos. 530). Doložena je také podoba kolkava, a to v Čtverohranáři: „liška žádá lékařstvie od kolkawy a kolkawa jie radí. Čtv. 3, 8“. Není však jisté, zda se jedná o písařův omyl, či variantu slova (GEBAUER. l. c.). Srov. hesla husalec a lasicě, vlasicě. Stav v nové češtině Jungmann ve svém slovníku popisuje kolčavu jako „pokolení šelem kunovitých v soustavě živočišně; das Wiesel“. Uvádí také jiné užívané výrazy, a to končelka, končavka a lasička. Cituje rovněž spojení kolčava bílá z Komenského učebnice Janua linguarum reserata, pod nímž se rozuměl „chramostejl“, tedy „hranostaj“ (JUNGMANN 2, 99). Kott již toto spojení neuvádí, význam „hranostaj“ však přičítá spojení kolčava veliká (KOTT 1, 720). V Dodatcích uvádí také význam „vret, fretka“ (KOTT 6, 637), „lasička, šelma kunovitá, mustela vulgaris“ (KOTT 9, 114) či přirovnání krade jako kolčava, a to „hlavně o polní krádeži“ (KOTT 8, 156). PSJČ vysvětluje kolčavu jako „drobnou šelmu z čeledi kun, lasičku (Mustela vulgaris)“ (PSJČ 2, 189). SSJČ uvádí také řidčeji užívanou variantu kolčavice a primárně kolčavu označuje jako zoologický termín „lasice kolčava“. Přeneseně může být kolčava expresivním označením „čiperné dívky nebo obratného, chytrého, často lstivého člověka“. Zatímco Jungmann znal pouze deminutivum kolčavka, SSJČ mimoto také kolčavička a kolčavinka, která mají zpravidla přenesený význam „čiperná dívka nebo obratný, chytrý, často lstivý člověk“. Pokud je někdo rychlý jako kolčava, znamená to, že je „velmi rychlý“ (SSJČ 1, 906).

106

Etymologie Původ staročeského výrazu kolčava není zcela jasný. Jedná se pouze o české slovo s nářečními variantami končava a kunčava, které vznikly částečným přikloněním ke slovu kuna (HAVLOVÁ 2010, 145). Machek uvádí jako příbuzná slova hl. kohlica a dl. kolica se stejným významem, na základě nichž považuje za původní podobu slova tvar *kolica. Příbuzné k tomuto výrazu snad mohlo být řec. γαλέη „lasice; kočka“, pocházející ze základu *galei-ā téhož významu. Rozdíl znělosti g/k by podle Machka mohl ukazovat na „praevropský“ základ (MACHEK 1997, 267‒268). Jako „praevropské“ označují slovo také Holub a Lyer (HOLUB-LYER 1978, 231). Havlová však tyto Machkovy teorie považuje za málo pravděpodobné (HAVLOVÁ, l. c.). Podle Schuster-Šewce je dl. kolica z původního koglica. Machkův výklad odmítá. Za východisko lužických slov označuje ie. *(s)keg- „skákat, živě se pohybovat“, a původní význam by tak byl „zvíře vyznačující se rychlými, skákavými pohyby“. Upozorňuje mj. také na stind. kaṡa- (M), kaśikā (F) „lasička“ z ie. *keḱ- (SCHUSTER-ŠEWC 2, 584). Holub a Kopečný považují původ slova také za nejasný, upozorňují na význam slovenského kolčava „drátěná košile“, rus. kolčán „toulec“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 176).

3.4.74 KOLÚCH, -A, M Stav ve staré češtině Výraz kolúch označoval ve staré češtině „koloucha“. Doložen je např. v bibli Kladrubské: „Podoben jest mój zmilelý k srně a k koluchowi jeleniemu hinnulo cervorum. Kladr. Cant. 2, 9“ (GEBAUER 2, 86). Stav v nové češtině Jungmann popisuje koloucha jako „mladého srnce, jelínka, sele, špičáka“. Dřívější podobu kolúch označuje jako zastaralou. V přeneseném významu mohl kolouch označovat také „vysokého, nevypytvaného chlapa, Bengel“, doložený citátem z Knihy Jezusa Syracha sepsané Rešelem z roku 1561: „Mladí kolouchové měliť by se tomu naučiti, aby raddou nepohdrali. Reš. Syr. 74“. Jiný význam slova uvádí Jungmann jako citát ze stč. slovníku Lactifer45 (JUNGMANN 2, 99). V Kottově slovníku nalezneme první dva významy názvu známé Jungmannovi (KOTT 1, 727).

45

„Demma f p bestia est capreæ magnitudinis. robusta admodu[m]. et cornupeta adversus bestias alias cursu e[t] velox. odore sagax. et vita prividu[m]. cornua h[aben]s asp[er]a. acuta et longa Koluch.“ (Lact. 287v).

107

PSJČ i SSJČ obsahují pouze jediný význam slova, a to „mládě vysoké zvěře, zvl. jelení a srní, jelínek, čiplenka“ (PSJČ 2, 208), případně význam užší „jelení mládě“ (SSJČ 1, 914). SSJČ uvádí jako řidčeji užívanou variantu slova také kolouš, již od Jungmanna je také známé deminutivum koloušek. Užito může být také v přirovnání hopkat jako kolouch (SSJČ, l. c.) a pokud někdo je jako koloušek, znamená to, že je „pěkně zdravý“ (ZAORÁLEK 2009, 466). Etymologie Výraz kolouch nacházíme pouze v češtině, jeho původ je málo jasný (REJZEK 1997, 287). Podle Machka i Rejzka je možný výklad, že slovo pochází z původního výrazu *komolouch odvozeného od *komolъ, které v myslivecké mluvě znamená „bezrohý“. Pro tuto teorii svědčí také rus. dial. komlják „sobí mládě (do jednoho roku)“ z adjektiva komólyj (MACHEK 1997, 270). Holub a Lyer uvádějí jako výchozí podobu slova *kolomouch (HOLUB-LYER 1978, 232). V obou případech, by však bylo nutno připustit, že došlo k vypuštění slabiky (REJZEK, l. c.). Holub a Kopečný odvozují slovo kolouch ze slovesa kláti (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 177; podobně i GEBAUER, l. c.). Jedná se o všeslovanské slovo, např. rus. kolóť nebo hl. kłóć, jehož psl. podoba se rekonstruuje ve tvaru *kolti. Machek rekonstruuje vlastní význam slovesa jako „vrazit něco hrubě špičatého přímo do něčeho a způsobiti tak smrt (člověka, zvířete)“, „rozbití, roztříštění“ (MACHEK 1997, 252). Nejblíže má slovo k lit. kálti „bušit, kovat“ a souvisí také s lat. per-cellere „srazit k zemi, rozdrtit apod.“, clādēs „porážka“, řec. κλᾶν „lámat“ nebo alb. rë-kuall „bodlák“. Východiskem pro tato slova byl ie. základ *kel(H)- „tlouci“, který nelze oddělit od *kel- „bodat“ a *(s)kel„řezat“ (ESJS 6, 311; REJZEK 2001, 274). Jungmann ve svém slovníku slovo spojoval také s maďarským výrazem kölyök „štěně“ (JUNGMANN, l. c.). Etymologické slovníky však tuto souvislost nezmiňují. Ve slově kolúch došlo do nové češtiny k diftongizaci hlásky ú na diftong ou. Tato změna probíhala především v 15. století (HMČ 1986, 110).

3.4.75 KOMOŇ, -Ě, M, KOMOŇSTVO, -A, KOMONSTVO, -A, N Stav ve staré češtině Staročeský výraz komoň byl názvem pro „koně“, jak je to doloženo např. v Alexandreidě: „Nejeden tu komon hirzal, svú podkovú cěst potvrirzal. AlxH. 1, 83“.

108

Mimoto se jednalo také o „jméno osobní“.46 Odvozeny od něj byly také výrazy komoňstvo či komonstvo „koně, koňstvo“ nebo „zástup jízdních“ a rovněž komonník s významem „satrapa“ a adjektivum komonný znamenající „jezdecký, rytířský“ (GEBAUER 2, 87‒88). Stav v nové češtině Jungmann označuje slovo komoň jako zastaralé a vysvětluje jej jako „koně, das Ross, Pferd, Ritterpferd, equus“. Německý ekvivalent Ritterpferd dává slovu významové zabarvení „rytířský kůň“. Uvádí také význam „jméno osobní“, který je doložen stejně jako v Gebauerově slovníku. Jungmann zmiňuje také (ne zcela jisté) užití slova v písni v Blahoslavově Muzice: „v kteréž sou čtyři spolu spojení komonové (?) (totiž prvotní a původní ratolesti) v jeden strom. Music. Pv. 78“. Jedná se však nejspíše o ojedinělé užití slova v tomto významu (JUNGMANN 2, 111). Kott uvádí pouze význam „kůň“ (KOTT 1, 730). Podle SSJČ se jedná o zastaralé básnické označení „koně“, nyní se však takto užívá pouze žertovně. Slovo nalézáme také v pořekadle veď osla do Paříže, komoň z něho nebude znamenající „jen prostředím se člověk nestává chytřejším nebo dokonalejším“ (SSJČ 1, 920; PSJČ2, 219). S odvozeným slovem se v nové češtině setkáme v podobě komonstvo. 47 Jungmann i Kott jej popisují jako „koňstvo, mnoho komoňův“, jedná se tedy o kolektivum. Druhý význam je „družina knížecí, zástup služebníků a dvořanů“ (JUNGMANN, l. c.; KOTT, l. c.). Podle PSJČ i SSJČ se však jedná již pouze o zastaralý výraz pro „průvod na koních; dvořanstvo, družinu“ (SSJČ, l. c.). Ve staré češtině byl výraz komoň vázán především na rytířské a válečné prostředí a terminologii s ním spojenou. Proto také se zánikem rytířské kultury postupně zaniklo i toto slovo ve všech jazycích, v nichž se vyskytovalo (HAUPTOVÁ 1992, 45). Etymologie Staročeské slovo komoň je starobylý výraz, jeho původ je však nejasný. Příbuzná slova nacházíme např. ve stpol. komon(n)ik, ukr. komónnyk „jezdec“ a strus. komonь „kůň“ (slk. knižní komonstvo je asi z češtiny). Výraz se často spojuje s výrazy konʼь, kobyla a s lit. kumẽlė, i toto spojení je však nejisté a přesněji nejasné. Podle Machka druhá část slova souvisí s lat. (pův. však ilyrským) mannus „koník“ (MACHEK 1997, 271). Podle Rejzka je lepší spojení s lit. kãmanas „udidlo, uzda“ z ie. *kem- „mačkat aj.“ (REJZEK 46

Jedná se o doklad z Dalimilovy kroniky: „Ta (Drahomiř) pozva Tymě a komonye, slíbi jima střiebro i koně, aby Liudmilu zabila. DalC. 25“ (GEBAUER 2, 87). 47 Online kartotéka excerpčních lístků však obsahuje také doklady pro podobu komoňstvo, a to především ze 2. pol. 19. stol. Srov. doklady na stránce http://psjc.ujc.cas.cz/search.php pod heslem komoňstvo.

109

2001, 289) a k této řadě by patřil také stprus. camnet48 „válečný kůň“, něm. Hemmen, řec. χημός „koňská ohlávka“ (HAUPTOVÁ, l. c.). Původní podobu slova by tedy bylo možno rekonstruovat jako *kom-ono-s „svíraný uzdou“ > komonъ > komonʼь (přikloněním ke konʼь), a to „za předpokladu, že lze ie. sufixem -ono- tvořit deverb. adj. s pasívním významem bez oslabení koř. vokálu“ (ESJS 6, 333). Podle jiných teorií by mohlo slovo souviset také s kyrgyz. qumai „krotký kůň“, s lit. kùmė „kobyla“ a s baluči kumeϑ „kůň“ (MACHEK, l. c.; ESJS 6, 332) a také s fin. hepo, hebo „kůň, kobyla“ a čín. kuen-di „horský kůň“. V tom případě by se mohlo jednat o kulturní stěhovavé slovo (ESJS, l. c.).

3.4.76 KÓŇ, -Ě, M Stav ve staré češtině Význam slova kóň ve staré češtině byl „kůň“. Mezi doklady slova můžeme číst také citát z Gest Romanorum, konkrétně z rukopisu Gest Klementinských: „Komuž duom a kony stojí, nelze jemu chudu býti. GestKl. 28.“ (GEBAUER 2, 90). Existovalo také deminutivum koník a sekundární deminutivum koníček. Spojení bujný kóň mohlo nejspíše označovat „hřebce“ (equus emissarius) a vodný kóň pak zvíře „hippopotamus“, tedy „hrocha“ (GEBAUER, l. c.). Ke staročeským výrazům, které byly odvozeny od slova kóň, patřily mj. konieř s významem „koňař“, konina jako označení „koňské kůže“, konnicě pojmenovávající „stáj, chlév pro koně“ či konník, což byl ten, „kdo jest konný jezdec“. K odvozeným slovům patří také některé méně jasné názvy z Klaretových slovníků, které Gebauer vykládá neurčitým spojením „prý obluda toho jména“ (GEBAUER 1, 94). Od slova kóň byly tyto výrazy odvozeny patrně na základě latinských ekvivalentů, srov. lat. equus, hippos „kůň“. Jedná se o slova konipúr „konypur equonilus“ (KlarGlos. 440), konipýř (?) „ippomanius konipirz“ (KlarGlos. 446) a konistar „konystar equicerus“ (KlarGlos. 452), srov. také heslo koňas. Stav v nové češtině V nové češtině nacházíme výraz v podobě kůň. Jungmann jej ve svém rozsáhlém hesle popisuje jako „pokolení savců jednopaznehtních“. Spojení bujný kůň již neuvádí, vysvětluje však téměř totožný latinský ekvivalent takto: „Plemenný kůň, kterýž se k herkám připouští, equus admissarius, pušťák“ (srov. heslo přípustník). Jungmann uvádí celou řadu rozlišujících označení koní podle jejich typu, funkce, barvy apod. Jmenujme 48

Staropruské slovo by bylo možno chápat jako první část sousloví *kamnēt(a)s russis „kůň na uzdě“ (ESJS 6, 333).

110

např., že „kůň kleštěný“ mohl být označen jako valach, klepec, „kůň jízdný, jezdecký“ jako šlapa, kůň stavný byl ten, „na němž se ustavně jezdí“, „ničemný kůň“ byl hamra, mrcha, „tygrovaný kůň“ tygr a „ryzí kůň“ se pojmenovával jako ryzka, ryzák, ryzek. Spojení na apoštolském koni jeti znamenalo „pěšky choditi“, pokud někdo řekl vsedu nejdříve na malého koně, měl na mysli, že „počne živnost od mála“. Můžeme číst také rčení s koně na osla přesednouti, tj. „v horší se dostati“, či dodnes známé darovanému koni na zuby nehleď. Byl-li směr po koních, jelo se „s kopečka“, a naopak. Jungmann uvádí také užití slova kůň v nejrůznějších odvětvích a jejich významy. Tak byl např. kůň u soukeníků „Stuhl zu Kämmen der Wolle“, tedy „židle k česaní vlny“, kůň na nebi „ein Gestirn“, tedy „souhvězdí“, kůň v tkalcovství „slove chyba snovačova, když jeden pramen osnovy přeskočí“ a kůň mohl být také „v šachách“. Kůň mořský byl označením pro „zvěř velkou, vydávající hlas svinímu podobný, v moři půlnočním, das Seepferd, Wallross, trichechus rosmarus“, tedy pro „mroža“, a naopak kůň říční byl „kůň v Nilu, hippopotamus, Nilpferd, Flusspferd, podobný slonu, v řekách afrikánských“, jednalo se tedy o stejné zvíře, které ve staré češtině označovalo spojení kóň vodný, tedy o „hrocha“. Ještě jiný význam slova měl kůň při „hře na míč“, byla to „dálka obnášející devět hůlek čili kroků“ a „též sama hra na míč“ (JUNGMANN 2, 223‒224). Také v Kottově slovníku se můžeme dočíst řadu zpřesňujících názvů koní. Mezi rčeními nalezneme např. hledá koně a sedí na něm ve významu „ztřeštěný, pitomý“ nebo pro podkovu koně zkaziti, je-li někdo „lakomý“. Z dalších významů, které znal Jungmann, se již vytratil význam „souhvězdí“ a „židle“, naopak přibyly významy „kůň v tělocvičně“, „kůň houpací“ a určitý „druh zalíčení pasti na drozdy“ byl rovněž označován jako kůň. Nový je také význam „kozlík železný na ohništi“ či kůň „ve hře na dráby“, kůň nebo koník byl na Bydžovsku „vlk na stromě“. Zajímavé je, že kůň mohl být podle Kotta také pojmenováním pro jiná zvířata, a to „osla“ (na Slovensku) a „kobylku“ (KOTT 1, 842‒844). V Dodatcích uvádí navíc významy „sníh“, „konvice?“, „haluz obyčejně vrbová, na níž hoši jezdíce o svatém duše po dědinách běhají vajec sbírat“ a u Jungmanna uvedené „souhvězdí“ (KOTT 6, 773). Dále pak mohl být kůň „stolice o třech nohách na kování kosy“ (KOTT 8, 176) či „slezský tanec“ (KOTT 9, 134). Slovníky 20. století popisují koně jako „velkého jednokopytníka původem ze stepi, člověkem ochočeného a užívaného k tahu a k jízdě“ a jako zoologický termín pak „rod Equus“. Jako kůň mohou být označeny též „věci nějak koně připomínající“, např. již u Kotta uvedení „houpací kůň“ nebo „tělocvičné nářadí užívané k přeskokům nebo k metání“, a kůň je též „šachová figura v podobě koňské hlavy, jezdec“. Ve fyzice a 111

technice se jako kůň označuje „jednotka výkonu rovná 75 kilogrammetrům za vteřinu (dříve zvaná koňská síla)“. V množném čísle (koni, koňové) může být slovo užito také jako „nadávka, zpravidla člověku omezenému“ (SSJČ 1, 1035; PSJČ 2, 446). Hovorově může být kůň rovněž „vybraný tip (osoba), na jehož úspěch se vsadí, který je v oblibě, v přízni apod.“ (SOCHOVÁ-POŠTOLKOVÁ 1994, 91‒92). Výraz kůň nalezneme také v řadě přirovnání a ustálených spojení, např. dřít (se) jako kůň je obecně české expresivní vyjádření pro „těžce nebo mnoho pracovat“, být na koni naproti tomu znamená „cítit se silný, mít vrch, výhodu, být ve svém živlu; být pánem situace“ a nemluvňata mohou v přeneseném slova smyslu pást koně, pokud „leží na bříšku se zdviženou hlavičkou“ (SSJČ, l. c.). Pokud někdo např. přiběhne jako na koni, znamená to „rychle, hned“, a s rychlostí souvisí také rčení nemoc na koni přijíždí, ale pěšky odchází. (PSJČ 2, 446). Pokud někdo řekne, že není kůň, míní tím, že „takovou dřinu nevydrží“, a pokud někdo udělá koňa, tak „udělal hloupost“ (ZAORÁLEK 2009, 165). K přirovnáním můžeme připojit ještě jedno méně obvyklé, a totiž zbožný jako svatého Jiří kůň s významem „nezbožný“ (tamtéž, 475). Zatímco ve staré češtině byla označení koník a koníček pouze deminutivy slova kůň bez dalších významů,49 v nové češtině se osamostatnila a získala také nové významy. Tak se např. již u Jungmanna dočteme, že koník označoval kromě „malého koně“ také „hříbě“, koník a koníček byli „[…] kobylka, cvrček zelený“ a stejné výrazy mohly také pojmenovávat „stolici u sedlářů, řemenářů, […] a jiných řemeslníků“ nebo „třtinu, lísku dětinou“. Koník byl též nástroj určený „na klepání kosy“, koníček „tříhranné železo u punčocháře“. Koník mořský byl názvem pro „rybu anebo robáka“ a koníček v botanice názvem pro „bílý jetel“, koníčky pak mohly sloužit jako označení „fazolí“ (JUNGMANN 2, 118). Kottovi však již několik těchto významů známých nebylo, a to významy „třtina“, „tříhranné železo“ a „bílý jetel“, naopak přidává význam slova koník jako „načiní pekařského, jímžto se těsto na preclíky hněte“ (KOTT 1, 740‒741). V Dodatcích přidává významy slova koník „mlýnek k čištění obilí“, „vojenská postel na dvojnožkách“ a nářečně „panák, kopenec, mužík (snopy v kužel sestavené)“ (KOTT 6, 656) nebo „nový výhon na stromu“ (KOTT 10, 134). Koníček mohl být navíc „sýkora“, „vysoká ovce“ nebo např. „český tanec“ (KOTT 6, 656) či pták „bramborníček hnědohrdlý“ (KOTT 8, 158).

49

Proto jej také neuvádíme jako samostatné heslo.

112

V současné češtině se z těchto starších významů slova koník zachoval pouze deminutivní význam a význam „kobylka nebo saranče; koníček“. Expresivně může označovat též „koně vůbec“. Nově přibyl technický význam slova „posuvná část obráběcího stroje (soustruhu, brusky) s upínacím hrotem“. Koník i koníček pak mohou označovat „zálibu, libůstku“, „dřevěnou figuru na kolotoči v podobě koně“, „hádanku, která se luští spojováním slabik na čtverečkovaném obrazci podle skoků koně na šachovnici“ a jako označení zboží i „kožišinu hříbat“. Koníček sám pojmenovává „drobnou mořskou rybku připomínající šachovou figurku koně“, zoologicky přesně „rod Hippocampus“. Dále může označovat také „tělocvičnou hru“ a slangově i „přenosnou plechovou záložku umožňující v kartotéce snadnější hledání, jezdce“ (SSJČ 1, 932). Zatímco ve staré češtině měly výrazy kóň i deminutiva koník a koníček pouze základní významy jako názvy zvířat, během dalšího historického vývoje společnosti získaly řadu nových významů, založených nejčastěji na vnější podobnosti zvířete a nově označené věci. Etymologie Výraz kůň je všeslovanský, např. pol. koń, rus. konʼ nebo s./ch. kȍnj aj. Praslovanský výraz se rekonstruuje v podobě *konʼь. Původ slova není zcela jasný. Podle často uváděného etymologického výkladu se jedná o lidovou zkráceninu vznešenějšího výrazu komonʼь. Původ slova se pak hledal v některém starším, nejspíše praevropském slově s hláskou b (došlo by tak k záměně retnic, analogicky k označení kobyla, viz etymologii tohoto slova), jehož tvar již podle Machka není možné rekonstruovat (MACHEK 1997, 307; HOLUB-LYER 1978, 254). Původní psl. podoba by tak mohla být *kob-nь, kobmonʼь (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 193). Podobně uvádí také Havlová, že psl. výrazy *komonʼь, *konʼь i *kobyla jsou pravděpodobně „kulturní stěhovavá slova původu sice neznámého, ale totožného s pramenem, z něhož vzešly i lidové názvy řecké (καβάλλης ap.) a latinské (cabō -ōnis a caballus […]).“ (HAVLOVÁ 2010, 151). Do stejné skupiny slov by podle této teorie bylo možno přiřadit také stprus. camnet „válečný kůň“, lit. kumẽlė a lot. kumele „kobyla“, lot. kumel(i)s „hříbě“ (tamtéž). Podle jiné teorie by se mohlo jednat o přejetí z keltských slov *konko-/*kanko„kůň“, která se ovšem rekonstruují pouze na základě vlastních jmen, z ie. kořene *ḱa(n)k„skákat“ (podobně jako něm. označení „hřebce“ Hengst, viz heslo hynšt). Slovo by po hláskových změnách bylo přejato v podobě *konьkъ, *konikъ a jako domnělá zdrobnělina později změněno na psl. podobu *konʼь (ESJS 6, 335; REJZEK 2001, 321). Původ koně se hledá také ve slově *kop-nь (stsl. skopiti „vyklestit“), a mohlo by tak znamenat 113

„vykastrovaný hřebec“. Jiní badatelé předpokládají pro ie. označení koně (*eḱṷos) a psa (*ḱṷon) společný slovotvorný základ *ḱeṷ-/ḱoṷ-/ḱu- „svítit, světlo“, přičemž by původní sémantická motivace pojmenování byla „zvíře se světlou srstí“ (ESJS, l. c.). Ještě jinou teorií je, že se jedná o slova domácího, nikoliv „praevropského“ původu. Stprus. slovo camnet a slovanské výrazy konʼь, komonʼь by se tak vykládaly jako *„kůň opatřený uzdou“ a pojila by se s lit. kãmanas „uzda“ od ie. kořene *kem- „tisknout, svírat“ (HAVLOVÁ, l. c.; viz etymologii slova komoň). Označení koníček ve významu „záliba“ je kalk něm. Steckenpferd téhož významu, původně označující „dětskou hračku“ (MACHEK, l. c.) Během hláskového vývoje češtiny došlo ve slově kóň nejprve k diftongizaci hlásky ó na diftong uo, který byl v průběhu 15. století monoftongizován na hlásku ú, v grafice ů (HMČ 1986, 113‒114).

3.4.77 KOŇAS, -A, M* Stav ve staré češtině Gebauer vykládá význam staročeského slova koňas neurčitým spojením: „prý obluda toho jména“ (GEBAUER 2, 93-94). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De claudis monstris: „burdo konyas“ (KlarGlos. 437). Latinské slovo burdo označovalo „křížence koně a oslice, mezka“ (ESSČ). Tentýž význam měla ve staré češtině také slova burd a purd. Srov. heslo burd. Stav v nové češtině Jungmann označuje slovo koňas za zastaralé a vykládá jej latinským „burdo“. Doklad slova pochází z Klaretova slovníku. Uvádí také jiný význam slova „zähe Gans, Gänserich“, tedy „nepoddajná husa, houser“ (JUNGMANN 2, 114). Jedná se však pravděpodobně o homonymní výraz. Kott uvádí pouze druhý jmenovaný význam slova koňas (KOTT 1, 733). V Dodatcích uvádí také nové významy. I v tomto případě se však jedná o homonymní výraz koňas, který byl nově odvozen od slova kůň. Významy byly „kůň“, „salám z koňského masa“ a „podvod“ (KOTT 6, 653). V posledním díle uvádí také význam „burdo, monstrum claudum“ s dokladem z Klaretova slovníku (KOTT 10, 134). Výraz koňas nalezneme také v PSJČ. Jedná se o expresivní označení „koně“ (PSJČ 2, 229). Etymologie Staročeské označení koňas bylo odvozeno od stč. slova kóň pomocí přípony -as. Pro výklad etymologie viz heslo kóň. Bohumil Ryba řadí toto slovo k dalším Klaretovým 114

neologismům, které sloužily k označení kříženců – kozúr, oklúr a ovcúr (srov. tato hesla). I v tomto případě bylo zvíře pojmenováno po prvním z rodičů, bylo však třeba použít odchylný sufix, neboť slovo v podobě konúr užil Klaret jako český ekvivalent jiného latinského slova (ibos) (RYBA 1940, 185).

3.4.78 KOTĚ, KÓTĚ, -ĚTĚ, N Stav ve staré češtině Význam staročeských názvů kotě a kótě vykládá Gebauer jako „kotě, kůtě“. Mohlo se však nejspíše jednat všeobecně o „mládě různých kočkovitých šelem“, jak vyplývá z dokladu ze Životů svatých Otců: „(Lvice) vzemši své kotie catulum. Otc. 399b“ (GEBAUER 2, 114). Podobný význam měla též odvozenina kotenec či kotěnec, a to „kotě, mládě kočkovité šelmy“ (MSS 1979, 104) či „kotě, zvířecí mládě“ (ŠIMEK 1947, 66). Doloženo je také deminutivum koťátko (GEBAUER, l. c.). Stav v nové češtině Jungmann vykládá kotě, příp. kůtě, jako „mladé od zvířat čtvernohých, zvláště koček a psů“. Spojení hra na koťata (pračata, kůtky) „jest v tom, že dřevěný malý špalíček (kotě, kůtek) kostce podobný do důlku se hází neb bije […]“. Koťata, koťátka na stromě byly „kočičky“ (srov. kočka). Kotě bylo součástí např. přirovnání hledí co kotě devátého dne, tj. „je hloupý“. Jiný význam slova kotě (kůtě) byl podle Jungmanna v tzv. nízké řeči „tolik co dům, lože (cf. kotec)“, což dokládá spojením jdi na kotě, na kůtě, zde se však jedná o dva homonymní výrazy různého původu v jednom hesle (JUNGMANN 1, 144‒145). Kott znal kromě těchto významů kotě také jako pojmenování „vycpaniny, která do kulata jsouc ustrojena na čepcích ženských vzadu visí“, a to především u Domažlic (KOTT 1, 764). V Dodatcích mj. uvádí, že na Moravě se kotě označovalo též jako koťa a k deminutivům patřila slova koťátečko, koťánečko a koťacko. Kotě mohlo být nově též výrazem pro „děvče“ či „Bierfass“, tedy „pivní sud“, a jako koťata mohly být nářečně označeny „kousky tvarohu ve sraženém mléce“ (KOTT 6, 685). Jungmann i Kott znali jak výraz kotenec, tak také kotěnec. První zmíněný výraz však již měl odlišný význam, a to „živočich studenokrvý z třídy hmyzů zlomenokřídlých […]“. Kotěnec byl „kotě, das Junge der Katze“ (JUNGMANN 1, 145; KOTT 1, 764). PSJČ i SSJČ uvádějí variantu kůtě pouze jako nářeční. Kotě se oproti starším slovníkům vysvětluje úžeji, a sice jako „mládě kočky domácí“, příp. „mládě kočkovité šelmy vůbec“. Expresivně může být jako kotě nazváno „roztomilé dítě, roztomilá dívka“, 115

nářečně je pak kotě „malý soudek piva; štěně“ (SSJČ 1, 968; PSJČ 2, 313‒314). Kotě se objevuje také v přirovnáních, např. být ospalý jako kotě nebo přítulný jako kotě. Obecně české a expresivní je pak tahat něco jako kočka kotě, tj. „stále s sebou nosit, přenášet z místa na místo“. Již od Jungmanna můžeme číst také deminutivum koťátko (SSJČ, l. c.), výraz kotěnec ani kotenec již není doložen. Etymologie Výraz kotě nacházíme i v jiných slovanských jazycích, např. v pol. kocię, rus. kotënok nebo s./ch. st. koče (REJZEK 2001, 305). Slovo je odvozeno od psl. výrazu *kotъ, v psl. se rekonstruuje v podobě *kotę. Podle Havlové jsou slovanské názvy samce, samice i mláděte zvířete odvozené od jednoho kořene poměrně vzácné, častěji se pojmenování domácích živočichů tvoří od různých kořenů. Je to však v souladu s tím, že se jedná o slova neindoevropského původu, která přišla ze severní Afriky (HAVLOVÁ 2010, 114). Pro jeho další etymologii viz heslo kocour, příp. kočka. Machek při svém etymologickém výkladu vychází ze spojení slova kotě se slovesem kotiti se „líhnout se, o mláďatech menších zvířat jako fen, koček, srn, koz, ovcí, králíků, zajíců“. Jelikož se sloveso spojuje s několika druhy menších zvířat, vyvozuje Machek, že také kotě se původně vztahovalo nejen na mláďata koček, ale i jiných zvířat. Kotě by tak podle něj souviselo s lat. cat-ulus, tj. „mládě menších zvířat“. U nás se ale psl. slovo spojilo s výrazy kot, kocour, kočka, čímž byla zatemněna původní souvislost (např. jižní Slované výraz *kotę z tohoto důvodu nemají). K vývoji slova Machek dálek říká: „Při tom je arci možné, že název kočky, lat. cottus atd., s catulus a kotę souvisí, ale tak, že expresivní lichotný útvar cattus (geminace tt) „mládě“ byl dodatečně vzat, když kočka se stala domácím zvířetem, za její jméno. Snad bylo tedy ie. *kat-o-s „mládě menších zvířat, slov. *kotъ: od něho ob-kot-iti sę; pak bylo *kotъ přetvořeno v kotę.“ (MACHEK 1997, 283). Pro tento vývoj argumentuje stejně jako Havlová, ovšem v opačném smyslu – to, že mládě by bylo utvořeno od stejného kořene jako dospělí jedinci, považuje za podivnou výjimku (MACHEK, l. c.).´ Během hláskového vývoje češtiny došlo ve slově kótě nejprve k diftongizaci hlásky ó na diftong uo, který byl v průběhu 15. století monoftongizován na hlásku ú, v grafice ů (HMČ 1986, 113‒114).

116

3.4.79 KOZA, -Y, F Stav ve staré češtině Gebauer vykládá staročeský výraz koza německým ekvivalentem „Ziege“, tj. „koza“. Jako doklad můžeme uvést citát z Nové Rady pana Smila Flašky z Pardubic: „Pro hus, kozu nebo krávu křesťana dáš na popravu. NRada 1281“ (GEBAUER 2, 118). Doloženo je také deminutivum kózka znamenající nejen „malá koza“, ale také „dudy“ (ŠIMEK 1947, 66). Podobně také deminutivum kozicě označovalo „hudební nástroj, asi na způsob dud“. Kozička však pojmenovávala již pouze „kozu“ a jiné odvozené slovo – kozina – bylo názvem pro „kozí maso“ (GEBAUER 2, 119). Stav v nové češtině Jungmann kozu popisuje jako „pokolení ssavců přežvykujících, kteří se rohama, bradou a srstí krátkou, tvrdou, prostou od ovcí rozeznávají, ostatně jim podobní“. Zvláště se pak jedná o „domácí, obecnou kozu, capra hircus“. Jungmann uvádí např. lidová rčení ať jsou vlci syti, a kozy celé, které vypovídá „o nalezení prostředku mezi dvojím nebezpečným“, či neví již kam koz hnáti, tj. „neví sobě pomoci“, a pokud se řeklo, kozka špatně dojí, znamenalo to, že jsou „malí důchodové“. Mezi jednotlivými druhy koz jmenuje Jungmann např. kozu divokou označovanou též jako gemsík nebo angorskou kozu, která „žije v Turcích asiatických; z její dlouhé hedbavnaté srsti nejlepší harasová příze se dělá“. Koza však méně často mohla označovat také „srnu“. Přenesený význam slova byl „všetečná, necudná, chlipná ženština“. V Jungmannově slovníku však čteme celou řadu dalších významů, které slovo postupně získalo. Jako koza mohl být pojmenován „(nízky) cic, prs“, pokud tedy dítě tzv. trkla koza, bylo v tomto smyslu řečeno, že „bylo odstaveno“. Označovala také „chrousta, babku, scarabaeus melolontha, Maikäfer“,50 koza, kozky byly rovněž „na nebi, das Sternbild“ a také se tak nazývalo „náčiní o čtyřech nohách dřevěné neb železné, sloužící za podkladek“ nebo „kláda neb klády tak před pilířem mostním postavené, aby o ně ledové kry se lomíce mostu neškodily, kozel, ledolom, kobyla“. Koza nebo chvost znamenalo „zůstání po zadu mezi ženci“ a spojení v kozy hráti mělo význam „na dřevěné malé třínožky zdaleka holí házeti“. Deminutiva kozka a kozice označovala pouze „malou kozu“, význam „dudy“ si podrželo pouze druhé jmenované (a navíc přibralo význam „jistá sladká […] tráva“) (JUNGMANN 2, 149‒150). Kott uvádí s výjimkou významu „srna“ všechny významy slova koza, jež uvádí Jungmann (význam „hvězda“ však vyděluje jako samostatné heslo). Dočteme se mj. řadu

50

Latinskému ekvivalentu Melolontha dnes odpovídá označení chroust obecný (STANĚK 1970, 266).

117

přirovnání s tímto názvem zvířete, např. rozvažuje si to jako koza pepř, tj. „je hloupý“, nebo rád tam jde jako koza k řezníku s významem „nemilý“ (KOTT 1, 772). V Dodatcích mj. uvádí nově významy „sopel, ozhr“, „necudná žena“, „hloupé odrostlé děvče“, „podlouhlé červené jablko“ a „dudy“ (KOTT 6, 697). Dále mohla být koza „veš, koťuha“, „hráč“, „vodomil (brouk)“ (KOTT 8, 164), „rýhované dřevo u provazníků na provazy […]“ (KOTT 8, 556), „kamzík“, „člověk přestrojený za kozu“ nebo „kupa sena“ (KOTT 9, 123). Kozička mohla nově pojmenovávat rovněž „hrsť obilí“, nářečně „cukrovačku, hrušku“ (KOTT 6, 698). Kozičky nebo kobzinky byly „chebzový květ“ (KOTT 7, 1301) a kozička mohla být též „drobná krupice“ (KOTT 10, 607). Také v současné češtině nalezneme řadu dříve známých významů. Základní popis kozy jako zvířete podává SSJČ následovně: „menší přežvýkavec chovaný pro mléko; koza domácí (zool.); samice kozy domácí“, jako zoologický termín označuje „rod Capra“ a obecně vzato také „samice zvířat rodu Capra (např. kozorožce)“, např. v myslivecké mluvě tak může být pojmenována též „samice srnce, kamzíka aj.“. Další významy slova jsou rovněž obdobné jako ve starších slovnících, jako koza se pojmenovávají „věci nějak připomínající kozu, např. podstavce na řezání dříví, na klepání kosy, na sušení sena, kozel“, k těm patří rovněž „tělocvičné nářadí užívané k přeskokům“ nebo ve stavebnictví „podstavec z trámů ke stavbě lešení“. Za zhrubělé označení je považována koza jako „nadávka ženě, zvláště hubené nebo přehnaně pobožné, hloupé“ a také kozy jako označení pro „ženské prsy“ (SSJČ 1, 977). Podle PSJČ mohly být jako koza nazvány také „vousy na bradě upravené do špičky“ (PSJČ 2, 329). Deminutivum kozka je podle SSJČ považováno za zastaralé a nářeční, kozice je již zcela neznámá. Běžné je deminutivum kozička, označující kromě „malé kozy“ také „krátké, do špičky zastřižené vousy“, „věci připomínající kozičku“, „struk na vemeni“ či přeneseně „slabou dívku nebo ženu“ a v plurálu také „květ černého bezu“ či expresivně „ženské prsy“ (SSJČ 1, 978). Koza je součástí řady ustálených spojení, např. pořekadla já o voze, a ty o koze s významem „mluvíme každý o něčem jiném“ či přirovnání chodí jako koza na ledě, tj. „nejistě, neobratně“ (SSJČ 1, 977‒978). Lidové rčení koza by to nežrala znamená, že „jsou to hloupé řeči“, a např. rčením kdyby koze uvázal plínku na hlavu, poběží za ní je míněno, že „je to velký holkař, záletník“ (ZAORÁLEK 2009, 151) Etymologie Označení zvířete koza je všeslovanské, nacházíme jej např. v pol. koza, rus. kozá nebo s./ch. kòza. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *koza. Výraz se často spojuje s lit. ožỹs „kozel“, ožkà „koza“, stper. azak „koza“, stind. aja- „kozel“, ajā „koza“, 118

jejich východiskem bylo ie. *a-, *ā- „koza“. Problematické však je vysvětlení slovanské náslovné hlásky k- (REJZEK 2001, 308; HAVLOVÁ 2010, 182; ESJS 6, 350). Holub a Kopečný hledají jeho původ v rázovém nasazení (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 184), Machek jej podobně považuje za přídatné jako ve slově kost. Podle jiné teorie by se však mohlo jednat za kontaminaci se *s(k)ēgos „kozel“ (stind. čhāga-) (MACHEK 1997, 286). Ještě jiná teorie hledala původ slova kvůli počátečnímu k- také v ie. slově *kogʼā. V takovém případě bychom však příbuzná slova nalezli pouze v germánských jazycích, a to v gót. hakuls „plášť (původně z kozinky)“ a v stangl. hēcen, střniz. hoekjin „kůzle“ (HAVLOVÁ, l. c.). Jak uvádí ESJS, možné je také přejetí indoevropských slov z jazyků turkotatarských. V nich nalézáme formy jako äčkü, käči, käzä „koza“ (formy s k- vznikly až sekundární metatezí). Také zeměpisné rozšíření ie. slov takové domněnce odpovídá (ESJS, l. c.; REJZEK, l. c.). Přejetí z turkického käzä v pozdně praslovanském období považuje za velmi pravděpodobné také Havlová, a to především z toho důvodu, že označení samce, samice i mláděte vychází ze stejného kořene, a nikoliv z různých kořenů, jak je to u obdobných pojmenování v indoevropštině běžné (HAVLOVÁ, l. c.). Přenesené pojmenování „chrousta“ jako kozy nejspíše souvisí s požíráním listů, které podobně žerou i kozy. Kozičky jako označení „květu černého bezu“ zřejmě vzniklo místo původního chebzičky (MACHEK, l. c.).

3.4.80 KOZEL, -ZLA, M Stav ve staré češtině Význam slova kozel vykládá Gebauer pouze německým ekvivalentem „Bock“, který však kromě „kozla“ v němčině může označovat také „berana, srnce (samce)“. Doloženo je mj. přirovnání z Hradeckého rukopisu: „(Němci utíkajíce) jako kozlowe skákánu. Hrad. 27a“. Spojení divoký kozel či kozorožec jsou vysvětlena jako „Steinbock, ibex“, tedy „kozorožec“ (srov. heso kozorožec, kozlorožec). Doloženo je také deminutivum kozlík, které však nejspíše jako deminutivum chápáno nebylo, neboť podle Gebauera označovalo „ptáka“ a „rostlinu“ (GEBAUER 2, 118). Jiné deminutivum, kozlec, označovalo „kozlíka“, v plurálu však bylo názvem pro „kůzlata“. Existovalo také přirovnání co kozlec, jako kozlec sě zmietati, z čehož pochází další význam slova „kotrmelec“ (tamtéž, 119).

119

Stav v nové češtině Jungmann kozla vysvětluje jako „živočicha z čeledi dvoupaznehtých, čeledi býkovitých, capra“. K jednotlivým druhům patřil např. kozel persický, bezrohý, nejznámější však byl kozel obecný. Jiný výklad slova byl „kozí samec“. Jak dále uvádí Jungmann, pokud přeneseme označení zvířat na lidi, jsou chápáni mravně „kozlové za zlé lidi, beránkové za dobré“. Kozel je pak podobně také „člověk zlý, smrdutého života“. Kozel byl ve starších dobách také eufemismem (per euphemismus) pro „ďasa, raráška, čerta“, tak např. otázku Kde tebe kozli metou? vysvětluje Jungmann jako „Kde se pekluješ?“. Přeneseně byl kozel ve tváři nebo na čele „zasmušilá tvář“ a kozla odříti znamenalo „chybiti“. Jiný význam slova kozel byl „kejdy, Dudelsack“ nebo „postavek dřevěný, koza, kozlík“. Kozly ve střeše se nazývaly „krove; trám, lať“. Kozel mohl být také „eine Winde“, tedy „vítr“, nebo „koza, ledolom“. Mezi další řadou významů, které kozel v nejrůznějších odvětvích získal, nalézáme např. kozly rozsochaté s významem „rohatky, kobylení“, kozel (kozlík) „u kočáru“, kozel dřevěný „u barvíře“ a kozel „ve valše“. Kozel nebo kozelce byly „všeliké nástroje útrpného tázání neb trestání“. Jungmann vykládá i motivaci tohoto pojmenování, a sice že byly „nazvané odtud, že ten, koho sváží neb vsadí, záda shrbiti musí“. Podobně do kozla nebo kozelce svázati znamenalo „tak svázati, aby skřivený, shrbený zůstat musel“. Zastarale označoval kozel také „kozorožce, hvězdy na nebi“ (JUNGMANN 2, 150‒151). V Kottově slovníku již nenalezneme významy a spojení „člověk zlý“, kozly rozsochaté a ve střeše a „vítr“. Uvádí např. rčení čím starší kozel, tím tvrdší roh s významem „čím starší, tím chlipnější“ nebo kde je kozel zahradníkem, stará bába poručníkem, tam aby čert byl služebníkem (KOTT 1, 773). V Dodatcích přidává významy „ďas“, „holkář“, „kotrlec“, „kozák, eine Bierart“, tedy „druh piva“, „český národní tanec“ (KOTT 6, 697‒698). Dále mohl být kozel také „hrouda cihel vypálených a na velkou kostku složených“ (KOTT 7, 1301), „stoh obilí nebo slámy“ (KOTT 8, 165), „znamení nebeské“ a rovněž ten, „kdo se mnoho zlobí“ (KOTT 9, 123) Slovníky 20. století se ve výkladu slova kozel liší. PSJČ uvádí ještě některé dříve známé významy. Základní význam slova je „samec kozy (někdy též srny, gazely, kamzík, kozorožec)“. K dalším významům slova pak patří „kozelec, svázání rukou a nohou dohromady“, „druh lidového tance“, „zásobní měch u dud, kozlík“, „druh vojenských překážek“, „jehlan sestavený z pušek, kozlík“, „černé pivo“, v hospodářství „jehlan k sušení jetele a jiných pícnin“, v myslivectví „ručnice pro kule s dvěma hlavněmi nad

120

sebou“ a nářečně „druh dětské hry“ a ojediněle může slovo označovat též „záletníka, vilníka“ (PSJČ 2, 330). SSJČ již řadu neaktuálních významů vypouští a navíc vyděluje kozla také jako substantivum neživotné. V současné češtině je tak kozel „samec kozy (domácí)“ a v mysliveckém slangu také „samec kozorožce nebo divokých koz“. Význam „čert, ďas“ se v současné češtině nachází již pouze v obecně českých ustálených spojeních typu běhat po všech kozlech, tj. „bůhvíkde“. Neživotná podoba slova s genitivem bez kozla, kozlu je „pojmenováním pro druh podstavců; kozu“, v zemědělství pak „druh sušáku na seno“ a jako druh zboží označuje „druh silného černého piva z pivovaru ve Velkých Popovicích“ (SSJČ 1, 978). Kozel je např. součástí rčení udělat kozla zahradníkem, které znamená „svěřit něco do nepovolaných, škodících rukou“, či dojit kozla, tj. „dělat něco nesmyslného“ (SSJČ, l. c.). Například rčením trkat kozla je míněno „podřimovat“ a s tebou mluvit a s kozlem říkat, to je jedno znamená „není s tebou rozumná řeč“ (ZAORÁLEK 2009, 153). Užijeme-li přirovnání, že někdo má práce jako kozel na podzim, řekneme tím, že jí má „mnoho“, a pokud je někdo jako kozel znamená to, že „je neústupný, paličatý“ (tamtéž, 470). Ačkoliv deminutivum kozlík nebylo ve staré češtině označením „kozla“, již od Jungmanna označuje také „malého kozla“. Mezi další významy slova patřilo např. kozlík „u kočáru“, „železný podstavek o čtyrech nohách, na němž dříví hořící na ohništi leží, koza, kozy“ nebo „police na tvaroh a syrečky“. Stejně jako ve staré češtině označovalo též rostliny a zvířata, tedy „druh sluk“ a např. kozlík obecný neboli „valeriana officinalis“. Podobně také kozlíček (ve staré češtině však nedoložený) byl kromě „malinkého kozla“ také „sýkorka chocholatá“ nebo rostlina „valerianella“. Další deminutivum uvádí Jungmann v podobách kozelec i kozlec. Jednalo se o „Böckchen, Bock“, tedy „kozlíka, kozla“. Jiný význam slova byl „kotrlec“ a také „obrácení dítěte hlavou dolů v životě mateřském, mylně domněné od starých“ a kozelec byl též „scorzonera humilis, hadí mordový kořen“. Spojení kozelec, kozlec převrhnouti znamenalo „odpadnouti, k. p. od víry“ (JUNGMANN 2, 151‒152). Kott vykládal slova kozlík a kozlíček obdobně. U výrazu kozelec znal již pouze významy „kozel“, „otrlec, kotrmelec“ a spojení do kozlece někoho svázati (KOTT 1, 773‒774). V Dodatcích Kott uvádí také významy kozlík „ve vinařství“, v botanice „odolen, baldrián“, „zvláštní skříň sloužící k zatímnému zavěšování plástů z úlů vyňatých“, „jistý způsob skládání obilních snopů na vůz“, „druh silnějšího piva“ a kozlíček mohl být také „druh kolovratů“ (KOTT 6, 699) nebo „dudek“ (KOTT 7, 1301). Kozlík mohl být také 121

„dorcus, brouk“ (KOTT 8, 556) nebo „stolička pod koňské kopyto, kdy kovář koni kopyto vystruhuje“ (KOTT 10, 140). Kozelec mohl být také „kozlík, Valeriána“ (KOTT 6, 698) nebo „pták, žlutochvost“ (KOTT 8, 165). Také v současné češtině se v případě kozlíka jedná o „zdrobnělinu ke kozlovi“, „sedátko na voze pro kočího“, „zásobní měch u dud, kozel“ nebo např. „druh stožáru pro elektrické vedení“. Zůstalo také označení „kozlík lékařský (bot.), botanicky „rod Valeriana“ a v zoologii také pojmenování pro „slučku malou“ (SSJČ 1, 979) a podle PSJČ je kozlík rovnoběžný „brouk z čeledi roháčů, Dorcus parallelopipedus“. 51 Kozlíček může dnes označovat např. „podstavec na příbor“ (PSJČ 2, 331) a také „brouka příbuzného tesaříku, šedý, černý nebo hnědý“, zoologicky „rod Acanthocinus, Lamia, Dorcadion aj.“ a v botanice zase „rod Valerianella“ (SSJČ 2, 978). Kozelec je kromě „kotrmelce“ také „svázání předních končetin se zadními, kozlík“ a také v zemědělství „druh sušáku na seno; koza, kozel“ (SSJČ 1, 978). PSJČ jej znalo také jako zastaralou „zdrobnělinu ke kozlovi“ a řídce užívané slovo pro „černé pivo“ (PSJČ 2, 330). Etymologie Výraz kozel je všeslovanský, např. pol. kozioł nebo bulh. kozél. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *kozьlъ. Slovo bylo odvozeno od pojmenování samice koza a původně označovalo „kozí mládě“. Podle Machka se mohlo jednat o maskulinum, neboť mládě je jakoby bezpohlavní. Další vývoj šel dvěma směry – vzniklo označení samce kozel a označení mláděte kózle (viz toto heslo) (MACHEK 1997, 286). Pro další etymologii viz heslo koza. Machek objasňuje několik motivací pro přenesení názvu kozel a jeho deminutiv. Označení „čerta“ výrazem kozel je spojeno s dávnou představou čerta v podobě kozla, stejné označení „piva“ souvisí s něm. výrazem Bock s tímto významem, jeho další výklad je však málo jasný. Rostlina kozlík byla pojmenována podle zápachu kořene a pták kozlík podle svého hlasu, který připomíná mečení (MACHEK, l. c.). Kozlík na voze byl pojmenován zřejmě podle něm. Kutscherbock (REJZEK 2001, 308).

3.4.81 KÓZLE, -ETE, N, KOZLENEC, -NCĚ, M Stav ve staré češtině Staročeské slovo kózle označovalo „kůzle, Zicklein“. Stejný význam měl také výraz kozlenec, který se užíval především v plurále, zatímco v singuláru výraz kózle. Doloženo je

51

Zoologický termín pro tento druh je však dnes roháček kozlík (BUCHAR 1995, 239).

122

např. v rukopise lékařstvie (léky) proti (11) neduhům: „Jich (nemocných) krmě mají býti jakožto kozlenczi, kuřenci. LékB. 183b“. Doloženo je také deminutivum kozlátko či odvozené pojmenování pro „kozlecí maso“ kozletina (GEBAUER 2, 119). Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku nacházíme výraz pod heslem kozle, uvádí však již také novější podobu slova kůzle. Kozle vysvětluje jako „mladého kozla neb kozu, kozelče, kozlence“. Jiný význam slova mohl být „Steinpyramide“, tedy „pyramida z kamenů“. Jako deminutiva uvádí kozlátko, kůzlátko, kozlátečko a kůzlátečko. Kozlenec byl již chápán pouze jako zastaralé označení „kozlíka, kozlátka“ (bez dřívějšího rozlišení singuláru a plurálu) (JUNGMANN 2, 152). Kott uvádí rovněž heslo kozle. Informace jsou obdobné jako u Jungmanna, není však již znám význam „Steinpyramide“ (KOTT 1, 773‒774). Nalezneme však také heslo kůzle, které vykládá jako „mladou kozu, mladou srnku až do sv. Martina“ (KOTT 1, 851). PSJČ uvádí oba názvy, tj. kůzle i kozle, rovnocenně, SSJČ již označuje variantu kozle za řidší. Kůzle dnes označuje „mládě kozy domácí“ a také „mládě kozy vůbec“, v mysliveckém slangu např. „mládě srnčí zvěře“. Přeneseně a expresivně se může jako kůzle nazvat „mladá, slabá a nezkušená osoba nebo naopak osoba čiperná a bystrá“. Kůzle je obsaženo např. v přirovnání dítě si poskakovalo jako kůzle. Existují deminutiva kůzlátko i kozlátko (PSJČ 2, 463; SSJČ 2, 1043). Výraz kozlenec je již pouze nářečním označením pro „kozelec, kotrmelec“ (SSJČ 1, 978). Etymologie Název kózle je všeslovanský, např. pol. kózlę nebo hl. kózlo. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *kozьlę. Bylo odvozeno od pojmenování samice *koza nejprve jako *kozьlъ s významem „kozí mládě“. Jak už bylo uvedeno výše, další vývoj šel dvěma směry – jednak vzniklo označení pro „samce“ kozel, jednak se zachoval význam „mládě“. Slovo však přešlo k ęt-kmenům, které zpravidla slouží k pojmenování mláďat (MACHEK 1997, 286). Pro další výklad etymologie viz heslo koza. Během hláskového vývoje češtiny došlo ve slově kózle nejprve k diftongizaci hlásky ó na diftong uo, který byl v průběhu 15. století monoftongizován na hlásku ú, v grafice ů (HMČ 1986, 113‒114).

123

3.4.82 KOZORODEC, -DCĚ, M* Stav ve staré češtině Kozorodec byl ve staré češtině označením pro „zvíře jakés rodu kozího“ (GEBAUER 2, 120). Slovo je doloženo pouze ve slovníku Lactifer: „muscino est animal ex capra et ariete genitu[m] kozorozecz“ (Lact. 289r). Jednalo se tedy „křížence kozy a berana“. 52 Totéž zvíře se mohlo ve staré češtině nazývat také kozúr, srov. toto heslo. Stav v nové češtině Výraz kozorodec sice nacházíme v Jungmannově slovníku, jedná se však pouze o citát z výše jmenovaného slovníku Jana Vodňanského Lactifer. V Jungmannově a Kottově slovníku je však doloženo adjektivum složené ze stejných slovotvorných základů, a sice kozorodný s významem „rodící kozy“ (JUNGMANN 2, 153; KOTT 6, 700). Další slovníky slovo neobsahují, a v nové češtině jej tedy nenalezneme. Etymologie Staročeské slovo kozorodec vzniklo kompozicí ze slov koza a roditi „rodit, plodit“ (ESSČ) za použití slovotvorné přípony -ec typické pro jména činitelská (HMČ 1986, 257). Pro objasnění původu slova tedy vyložíme etymologii těchto slovotvorných komponentů. Pro výklad původu první části slova viz heslo koza. Sloveso rodit bylo podle některých badatelů odvozeno od substantiva rod. Jedná se o všeslovanský výraz, např. pol. ród nebo s./ch. rôd. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *rodъ (REJZEK 2001, 542). Etymologicky je slovo nejasné. Za nejblíže příbuzné výrazy se považují baltská slova, a to lit. ràsti „objevit se, vznikat“, lit. rast „najít, shledat“, lot. rads „příbuzný, kmen, rod“, radît „porodit, dát vzniknout“, lit. dial. rasm a lot. rasma, obojí „bujný růst, bohatý výnos“. Uvádí se sice další ie. souvislosti, podle ESJS však žádná není zcela jistá (ESJS 13, 773). Souvislost se tak hledá mj. s alb. rit „roste“, řec. ὀρϑός „přímý, stálý, pevný“, stind. várdhati „narůstá“ a za východisko jejich i výše uvedených baltských a slovanských výrazů považuje Rejzek ie. *ṷredh-, *ṷerdh- „růst, stoupat“ (REJZEK, l. c.). Jiná teorie vykládá slovanská a baltská slova z ie. kořene *rod(h)- „objevit se, vzniknout“. K příbuzným výrazům řadí také etymologicky nejasné lat. rādere „škrábat, drápat“, rādīx „kořen“ (ESJS, l. c.). Machek pokládá za příbuzné rovněž něm. Art „vrozená vlastnost, povaha, druh, plémě“. Psl. *rod- je podle něj možné spojovat se slovesem růst 52

Podobný výklad výrazu muscio se pak nachází také ve slovníku Glossarium ad scriptores mediae et infimae Latinitatis: „Muscio, muscino vocatur animal, quod ex capra et ariete nascitur et est dux gregis.“ (DU CANGE 1710, 791).

124

(psl. *orsti) a s lat. orior „vznikám“, a to „na základě ie. útvarů s laryngálou, 1° ər-ed- (> *red-, tj. kořen ər a kořenový sufix ed/d), o-ový stupeň je rod-, a 2° əer-d (> erd-, o-ový stupeň je ord- v růsti.“ (MACHEK 1997, 514‒515). Holub a Kopečný uvádějí navíc další dvě možná ie. východiska slova. Může jím být jednak ie. *rod- s původním významem „mít úspěch, zdar“, jednak ie. *ordh-, které dle nich nalézáme také v již zmíněném řec. výrazu a také v lat. arduus „strmý“ a arbor „strom“ (*dh-) (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 313). Staročeské pojmenování nebylo jako v některých jiných případech motivováno latinským názvem, ale pravděpodobně skutečností, že se výše popsané zvíře rodilo z kozy, jíž bylo zřejmě také více podobné (byla v pojmenování upřednostněna před beranem).

3.4.83 KOZOROŽEC, TÉŽ KOZLOROŽEC, -ŽCĚ, M Stav ve staré češtině Význam staročeských substantiv kozorožec a kozlorožec vysvětluje Gebauer německým ekvivalentem „Steinbock“, tedy rovněž „kozorožec“. Slovo nalezneme např. v Klaretově Glosáři: „kozorozecz capricornus“ (KlarGlos. 529). Kromě zvířete označovalo staročeské slovo

také

„jedno

ze

12

znamení

(GEBAUER 2, 120). Stav v nové češtině

nebeských“ Obrázek 16: Kozorožec iberský (Capra pyrenaica)

V nové češtině se ustálilo slovo v podobě kozorožec. Jungmann popisuje kozorožce (s variantou kozoroh) jako „živočicha býkovitého, z pokolení bravů, vlaský kozel, capra ibex, der Steinbock“. Zná také druhý staročeský význam slova „znamení nebeské (jedno ze dvanácti)“, jehož zastaralým synonymem byl v Jungmannově době také kozel. Jungmann uvádí také zastaralý název pro „mladého kozorožce“ kozorožče, kozorůžče (JUNGMANN 2, 153). Oba významy zná také Kott, označení kozorožče již neuvádí (KOTT 1, 774). V Dodatcích jmenuje také starší variantu kozlorožec, avšak pouze jako citát z Gebauerova Slovníku staročeského (KOTT 10, 607). Také v současné češtině zůstaly uchovány oba již staročeské významy. SSJČ vysvětluje kozorožce jako „přežvýkavce příbuzného koze“, jako zoologický termín „podrod Ybex“. V hvězdářství pak značí „Kozoroha“, známý je zeměpisný termín

125

„obratník Kozorožce“, častěji užívaný je v tomto slova smyslu však podobný výraz kozoroh (SSJČ 2, 979; PSJČ 2, 332). Etymologie Výraz kozorožec (stejně jako mladší podoba kozoroh) je stará složenina (existoval již jako csl. kozorožьcь) ze slovotvorných základů koza a roh, a to zřejmě jako kalk latinského capricornus (srov. lat. capra „koza“ a cornū „roh“) (REJZEK 2001, 308; HAVLOVÁ 2010, 183). Pro etymologický výklad slova první části viz složeniny koza. Výraz roh je všeslovanský, např. pol. róg, rus. rog nebo s./ch. rôg. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *rogъ. K příbuzným slovům patří jistě lit. rãgas, lot. rags, stprus. ragis, vše s významem „roh“. Někteří etymologové spojují psl. *rogъ také s lit. rogsóti „čnět“ i regti „vidět“, baltoslovanský kořen by tak mohl být *reg- „čnět“, od něhož by bylo odvozeno *rog- „to, co ční“ (REJZEK 2001, 542). Podle Machka souvisí psl. výraz také s něm. ragen „čnět“. Původní význam slova roh by tak byl „vyčnělina“, což by tedy byla „patrně expresivní náhrada pastevců za prajazykový termín, vězící v lat. cornu a něm. Horn“ (MACHEK 1997, 515). Podle Rejzka je však spojení s něm. slovem pochybné, neboť neodpovídá hláskově (REJZEK, l. c.).

3.4.84 KOZÚR, -A, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského substantiva kozúr byl totožný jako u kozorodce, tedy „zvíře jakés rodu kozího“. Ve slovnících také nacházíme stejný latinský ekvivalent, jednalo se tedy o synonyma. Doloženo je např. v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „musi[n]o kozur [místo muscino]“53 (KlarGlos. 537) nebo v Rostlináři a jiných glossách českých v Isidorových etymologiích „kozur mussius [místo muscio, muscino]. RostlE“. Dle Gebauera se však jedná o slovo strojené (GEBAUER 2, 120). Bohumil Ryba však ve své studii Několik temných slov z Klaretova Glossáře dokládá, že správný latinský výraz (upravený jak Flajšhansem, tak Gebauerem) má znít musmo, a slova vykládá také výrazem „muflon“ (RYBA 1940 184‒185). Stav v nové češtině Výraz kozúr nacházíme pouze v Dodatcích ke Kottově slovníku. Uvádí k němu však pouze latinský ekvivalent „musino“ a vysvětlení „zvíře“, jedná se o citaci výše

53

Oprava podle Gebauerova Slovníku staročeského (srov. GEBAUER 2, 120).

126

uvedeného slovníku (KOTT 7, 1301). Další slovníky výraz neobsahují, v současném jazyce jej tedy nenalezneme. Etymologie Staročeské slovo kozúr bylo pravděpodobně odvozeno od slova koza pomocí slovotvorné přípony -úr, kterou nacházíme i v dalších Klaretem vytvořených slovech, např. ovcúr nebo oklúr (srov. níže). K etymologii viz heslo koza. Podobně jako u výrazu kozorodec nebyl motivací pojmenování překlad latinského názvu, ale pravděpodobně skutečnost, že se výše popsané zvíře rodilo z kozy, jíž bylo zřejmě také více podobné.

3.4.85 KRÁLÍK, -A, M Stav ve staré češtině Staročeský výraz králík měl několik významů. Označoval jednak „malého, bezvýznamného krále“ (MSS 1979, 106), jednak byl názvem pro několik zvířat. Mohlo se jednat o „hada s korunkou“, jak to můžeme číst např. v knize Jana Albína Ezopovy fabule a Brantovy rozprávky: „O hadu s korunau, kterémuž králijk říkají. Ezop. 194a“ (GEBAUER 2, 126), nebo také o „rybu toho jména“, doloženou např. citátem z Klaretova Glosáře z kapitoly De piscibus: „aculea kralik“ (KlarGlos. 382), králík mohl značit rovněž „ptáka toho jména“, jenž je doložen např. ve Snáři Vavřince z Březové: „slyší-li kto vrabce nebo kralika nebo penkavu zpievajice. BřezSnář. 236“ a nakonec také „králíka, Kaninchen“ (GEBAUER, l. c.). Stav v nové češtině Jungmann ve svém slovníku přičítá slovu králík řadu významů, kromě téměř všech staročeských přidává ještě několik nových. Králík mohl být „malý král“, v zoologii byl králík, králíček „cuniculus, Kanninchen der Königshaase“ (tedy ve smyslu „hlodavec“), metonymicky pak byly králíky „podšívka z králíkových koží“. Dále mohl být králík, králíček „pták malý, střízlík“. Králíka Jungmann vysvětluje také jako „baziliška“ s výkladem „hady některé králíky zovou od koruny neb růžků na hlavě“, míněn byl tedy zřejmě stč. význam „had s korunkou“. Jiný význam slova králík byl „hvězda“, „tarant, Spiegelkarpfen“,54 v alchymii mohl být králík, král „na dně tygle“ a na Slovensku byly králíky označením pro „rmen“ (JUNGMANN 2, 163). Kott již vysvětluje králíka v první řadě jako „hlodavce“ a jmenuje také různé druhy. Z významů známých Jungmannovi uvádí již jen některé, a to „hlodavec“, „malý král“,

54

Podle výkladu v Kottově slovníku „kapr s velkými šupinami“ (KOTT 4, 27).

127

„pták“, „podšívka“ a „rmen“. Deminutivum králíček mělo stejně jako u Jungmanna významy „malinký král“, „hlodavec“ a „střízlík“ (KOTT 1, 782). V Dodatcích pak uvádí také jiné názvy pro „králíka samce“, a to micák, cupák, kotrňák, kuťák, „samice“ mohla být nazvána micka, cupka, kotrňa, kutrna a „mládě“ také kotrněnec. Dodává také některé nové významy slova. Králík tak mohl značit „zakrnělé house nebo kuře“, dříve uvedený „tarant“ a byl také králík (král) „ve hře šachové“. Králík s genitivem králíku pojmenovával „ránu plochou rukou za krk, záušek“ a „litou ocel“ (KOTT 6, 709) a ve Slezsku také „kožišinový okraj čapky“ (KOTT 9, 445). Podobně také králíček byl nově „nejmladší mládenec při svatbě“, „polní kanárek“ a „lednáček“ (KOTT 6, l. c.). Řada těchto významů je dnes opět neznámá. V současné češtině je králík „hlodavec s dlouhými boltci a s jemnou kožišinou, rychle se množící, jehož jedna odrůda zdomácněla (králík domácí)“, zoologicky „rod Oryctolagus aj.“. V obecné češtině označuje slovo „králičí kožišinu; králičinu“. Králík ve smyslu „král malé země, chudý, nevýznamný král“ se dnes odděluje jako nové heslo a je chápáno jako označení hanlivé (SSJČ 1, 985). PSJČ uvádí také lidové významy slova, a to již dříve známé „pták střízlík, králíček“ a „rostlina“ a také význam slova, jak může být užíván v technice, „obchodní antimon v bochnících nebo silných deskách, antimonový král“ (PSJČ 2, 343). Deminutivum králíček je také zoologickým termínem pro „drobného zpěvného ptáčka příbuzného sýkorce“, „rod Regulus“ (SSJČ 1, l. c.). Někdo může být pokusným králíkem, pokud „slouží k vyzkoušení něčeho nového“, a řekne-li se, že je jich jako králíků, znamená to, že je jich „mnoho“ (SSJČ 1, 985). Lidové rčení jak ti dupou (nebo žerou) králíci? znamená „Jak se ti daří?“ (ZAORÁLEK 2009, 155). A pokud se řekne, že žijí jako králíci, míní se tím, že „žijí bez oddavků, na divoko“ (tamtéž, 471). Etymologie Označení hlodavce králík nalezneme pouze v češtině, z níž bylo přejato do slovenštiny jako králik, do slovinského méně častého kraljȉk a do pol. królik (z ní poté i do dalších slovanských jazyků) (HAVLOVÁ 2010, 94). Slovo vzniklo jako kalk podle střhn. küniclīn „králík“ (dnes něm. Kaninchen). To bylo lidovou etymologií mylně považováno za deminutivum slova künic „král“ (dnes něm. König). Označení zvířete však bylo přejato z lat. cunīculus „králík“ (REJZEK 1997, 309) a také „králičí nora“. V klasické latině slovo znamenalo rovněž „podzemní průkop, štola, vyzděný kanál“, králík tak byl zřejmě „pojmenován podle toho, že se podhrabává, žije v norách“ (HAVLOVÁ, l. c.). Původ

128

latinského výrazu není jasný, možná se jednalo o slovo původu neindoevropského (REJZEK, l. c.) nebo hispánského (MACHEK 1997, 289). Staročeské označení král, od něhož byl králík odvozen deminutivní koncovkou -ík, je všeslovanský výraz, např. pol. król nebo rus. korólʼ. Slovo *korlʼь bylo na konci psl. období přejato z franckého Kar(a)l, což bylo jméno nejmocnějšího vládce té doby Karla Velikého (REJZEK, l. c.; MACHEK, l. c.). Jiného původu jsou staročeská pojmenování dalších zvířat. Označení ptáka rodu „Regulus“ (dnes králíček) je překladem právě lat. rēgulus, které bylo chápáno jako deminutivum lat. pojmenování „krále“ rēx. Tento pták má totiž „jakousi korunku z proudloužených pírek“ (MACHEK 1997, 289). Stejně tak vzniklo také označení „hada“ z lat. rēgulus „had“. Řecký ekvivalent lat. výrazu je βασίλισκος „bazilišek“ od βασιλεύς „král“ (MACHEK, l. c.) (viz jeden z významů uváděných Jungmannem).

3.4.86 KRÁVA, -Y, F Stav ve staré češtině Staročeské slovo kráva vykládá Gebauer pomocí něm. ekvivalentu „Kuh“, význam slova tedy byl „kráva“ (GEBAUER 2, 136). Doklad výrazu nalezneme např. v Kapitulním sborníku prací Petra Chelčického: „což kráva nebo koza nadogi, toho pro svědomie nesmějí se dotknúti [lidé přemrštěně dodržující půst]. ChelčKap 207a“ (StčS 1, 58). Doložena jsou také deminutiva kravice a kravka. Kravina označovala zřejmě „kraví kůži“ a kravař byl „Kuhhirt“, tedy „pasák krav“ (GEBAUER 2, 136). Spojení nesmrtelná kráva znamenalo krávu, „ze které se platil trvalý poplatek pro kostelní záduší, i když uhynula; trvalé zatížení“, novočesky označovaná také jako železná kráva (MSS 1979, 107). Stav v nové češtině Jungmann uvádí jako moravskou a slovenskou variantu slova kráva také podobu krava. Zvíře vysvětluje jako „samici býka, die Mosche, die Kuh, vacca“. Jungmann vypočítává řadu možných jmen, které mohly krávy „od rozličných vlastností jejich“ mít, např. zořena, svitaňa, chytrena nebo jelena. Kráva mohla být také „samice losova“. Přeneseně slovo znamenalo „lenivého neb hloupého člověka“, např. v přirovnání coť kráva muškátovému květu rozumí. Krávy bylo možno užít mj. ve rčeních i jalové krávě by tele podstrčil nebo na všecko ústa otvírá, jako kráva na nová vrata. Otázka což jsme spolu krávy pásli? měla význam „Jsmeliž sobě rovni?“. Mořská kráva znamenala „Meerkuh, vacca marina“. Místo staročeského spojení nesmrtelná kráva uvádí Jungmann mladší variantu železná kráva „jest na tom domě“. Deminutivum kravka mohlo kromě „malé 129

krávy“ označovat také „chrousta, hovnivala“, „mořskou rybu“. Plurál kravky sloužil pojmenování „neštovic kravských“ nebo „ližin“. Spojení kravka zelená značilo „spanische Fliege“.55 Deminutivum kravice pojmenovávalo „mladou krávu, jalovici“, známé bylo již také sekundární deminutivum kravička, které existovalo i ve spojení Matky Boží kravička „Marienkäfer,

Gotteskühlein,

[…]“,

tedy

hmyz

obecně

zvaný

„slunéčkovití“

(JUNGMANN 2, 174). Kott doplňuje Jungmannův výčet různých kravských jmen a rčení, z nichž uvedeme např. kráva také myslí, že rozumí hudbě, když má na krku zvonek. Další významy slova kráva, jak jsme je četli v Jungmannově slovníku, již Kott neuvádí. Nalezneme pouze spojení železná kráva na domě jako „věčné břemeno, závazek“ a nový, nejspíše okrajový význam „Schild, jest štít, na kterém je kráva namalována, kterým se koroptve do rukávníků natlačují“. Pod výrazem kravka rozumí již pouze „kravici“ a „ochrannou neštovici“ (KOTT 1, 807‒808). V Dodatcích Kott nabízí rozsáhlý přehled jmen krav, rozdělených podle motivace pojmenování. Doplňuje také několik nových významů slova kráva, a to „nadávka odrostlejšímu děvčeti“ a „ucho od hrnce“. Opět se objevuje kráva mořská ovšem s jiným vysvětlením než u Jungmanna „manatus atlanticus a borealis, velryba“. Kravička byla „mléčná houba“, „červená ploštice“ a kravička nebo býček „bob kulatý černý a bílý“ (KOTT 6, 720‒721). V dalších dílech Dodatků přibyly významy krávy jako „tlusté, neohrabané ženské“ (KOTT 8, 167) nebo „hloupé ženské“ (KOTT 9, 126). Slovníky 20. století krávu popisují jako „samici tura domácího chovanou pro mléko, maso a užívanou též k tahu“ a také jako „samici přežvýkavých sudokopytníků vůbec“. V odborné terminologii může být kráva „samice losa“ (SSJČ 1, 991). Jako slovo zhrubělé je kráva „nadávka hloupé, neohrabané, líné osobě“. Dále se podle PSJČ může jednat o „název českého tance“ a lidově také „název dětské hračky“. Pod spojením mořská kráva se dnes v zoologii rozumí „vodní savec z řádu ochechulí, koroun severní (Rhytina stelleri)“ (PSJČ 2, 357). Ustálily se také významy spojení dojná kráva, která v přeneseném slova smyslu znamená „zdroj vykořisťování“, a tučná kráva přeneseně značí „úrodný rok“. Udrželo se také spojení železná kráva „trvalé zatížení, břemeno“. Deminutivum kravka znamená pouze „malá kráva“, kravička je ve spojení kravička boží nářeční výraz pro „mandelinku“ nebo „slunéčko sedmitečné“ (SSJČ, l. c.). Kravici nalezneme pouze v PSJČ jako řídce užívané deminutivum (PSJČ 2, 358).

55

Míněn je pravděpodobně hmyz puchýřník lékařský (STANĚK 1970, 223).

130

Jako obecně české a expresivní je charakterizováno rčení chtít, dostat, vymámit z jalové krávy tele, tj. „žádat, provést, dokázat něco obtížného, nemožného“. Sousedova kráva lepší mléko dává je zase úsloví, jímž se „vyjadřuje závist“ (SSJČ, l. c.). Krávu nalezneme také např. v lidovém rčení to mohla říct kráva a tele mohlo mlčet s významem „raději mělas mlčet, hloupě jsi promluvila“ (ZAORÁLEK 2009, 156) nebo přirovnání směje se jak stará kráva na jarmarku, tj. „hloupě“ (tamtéž, 471). Etymologie Staročeské slovo kráva je všeslovanské slovo, např. bulh. krava, pol. krowa nebo rus. koróva. Praslovanská podoba slova se rekonstruuje ve tvaru *korva. Příbuzným výrazem je lit. kárvė „kráva“, k dalším příbuzným výrazům patří zřejmě stprus. curwis „vůl“, sirwis „srnec“, lat. cervus „jelen“, kymer. carw „jelen“, vzdáleněji i něm. Hirsch „jelen“, řec. κεραός „rohatý“ aj. Všechna slova vycházejí z ie. *ḱer(H)- „roh, výběžek na těle“, původní význam je tak možné rekonstruovat jako „rohaté zvíře“ (HOLUBKOPEČNÝ 1952, 186; REJZEK 2001, 310). Slovanská hláska k- proti s- v názvu srny se vysvětluje dvěma způsoby. Buď se jedná o velární variantu kořene nebo „baltoslovanské přejetí z nějakého kentumového jazyka“ (HAVLOVÁ 2010, 176). Psl. *sьrna se tak pokládá za satemové pojmenování pro divoké zvíře a *korva naproti tomu jako kentumový tvar pro pojmenování zvířete domestikovaného (ESJS 6, 362). Machek však tuto teorii odmítá a považuje praslovanský výraz za staré činitelské jméno, které patří k stind. slovesu čarvati „přežvykuje“. K původnímu psl. maskulinu *korvъ by bylo přitvořeno femininum *kōrvā „s vrddhovým dloužením, jevícím se v přízvuku“ (MACHEK 1997, 290). Význam slova by tak byl „zvíře přežvykující“. Tato teorie je podpořena také slovy z pamirských jazyků: iškašimské čārān a vachánské čōrwō „domácí skot“, jejichž sémantická motivace byla stejná (HAVLOVÁ, l. c.; ESJS, l. c.).

3.4.87 KRT, -A, M Stav ve staré češtině Staročeské slovo krt bylo označením pro „krtka“. Doklad slova nalezneme např. v Alexandreidě: „Krrt v dobrých lukách rád ryje. AlxV. 54“. Deminutivum krtek existovalo již ve staré češtině, avšak Gebauer jej vysvětluje pouze jediným dokladem, a to vlastním jménem. Není tedy jisté, zda se deminutivum užívalo i pro označení zvířete. Doloženo je naopak označení samice krticě, která kromě „krtice“ pojmenovávala také „neduh toho jména“ (GEBAUER 2, 160).

131

Stav v nové češtině Jungmann popisuje krta jako „živočicha teplokrvého ze savců řádem šelem, čeledí krtkovitých“. Zmiňuje také přirovnání slepý jako krt s vysvětlení „poněvadž jindy krty za slepé drželi“. Jmenuje také označení samice krtice, „mladého krtka“ krtě a řadu deminutiv krtek, krtík, krteček a krtíček. Existovalo také odvozené sloveso krtiti s významem „rýti zemi jako krt; špatně orat, krtiny dělat“ (JUNGMANN 2, 203‒204). V Kottově slovníku nalézáme již pouze heslo krtek, pod nímž je zařazen i původní výraz krt. Dočíst se mj. můžeme lidovou moudrost z Moravy když krtek ryje z pod domu, někdo v tom domě žije; pak-li ryje do domu, někdo přibude. Krtice se objevovala také v přirovnání lesklý jako krtice a stejný název uvádí Kott i pro „hromádku země od krta vytlačenou“ (KOTT 1, 827‒828). V Dodatcích uvádí také význam slova krtek „zkroucená niť v přízi“ (KOTT 10, 611). Oba autoři uvádějí také jiný význam slova krtice „vřed poněkud krtovým cestám a kopcům podobným, soukrvice“ (JUNGMANN, l. c.; KOTT 1, 828). Zatímco PSJČ uvádí výraz krt jako stylisticky neutrální slovo označující „krtka“ a také konkrétní druh krt severoamerický „hmyzožravec z čeledi krtkovitých, Scalops aquaticus“ (PSJČ 2, 385), podle SSJČ se již jedná o slovo básnické a zastaralé (SSJČ 1, 1005). Běžnější je dnes označení pomocí deminutivní koncovky -ek. Krtek je popisován jako „malý černý hmyzožravý savec s lopatkovitě rozšířenýma hrabavýma předníma nožkama a se zakrnělýma očima, žijící pod zemí“ a označuje také jako zoologický termín „rod Talpa aj.“. Krtek se může objevit např. v přirovnání ryje pod zemí jako krtek nebo je zahrabán v knihách jako krtek (SSJČ 1, 1006). Krtice je podle SSJČ zastaralým a nářečním označením „krtka“. Další významy slova jsou „krtina“ a jako zastaralý výraz také označení nemoci (pomn.) „skrofulóza“ (SSJČ, l. c.). Etymologie Slovo krt, krtek je všeslovanské, nalezneme jej např. v pol. kret, rus. krot nebo hl. knot. Praslovanský výraz se rekonstruuje v podobě *krъtъ. Ačkoliv existuje několik etymologických výkladů, původ slova není dosud zcela objasněn. Jak zmiňuje Havlová, „jako sémantická motivace se nabízí činnost krtka jako zvířete ryjícího, hrabajícího, dělajícího krtiny“ (HAVLOVÁ 2010, 98). Podle Rejzka slovo pravděpodobně souvisí s lit. označením kertùs, kertùkas, kirstùkas „rejsek“, jako jeho ie. kořen se uvádí ie. *(s)ker-t„řezat, dlabat apod.“. Původní význam slova by tak byl „ten, který ryje v zemi“. Méně jisté je také spojení s lit. výrazem kùrmis „krtek“ (REJZEK 2001, 315). Tato teorie podle Havlové naráží na hláskoslovné problémy (HAVLOVÁ, l. c.). 132

Machek označuje jako příbuzné lit. sloveso turktù, tukti „hrabat (v zemi)“, přičemž psl. slovo má opačný sled hlásek. K této změně podle Machka došlo proto, že ve slovanštině zaniklo původní sloveso, a název *tъrkъ tak neměl oporu v příbuzném slovese (MACHEK 1997, 296). Podle Havlové však tato teorie v míře pravděpodobnosti naráží právě na nutnost předpokládané metateze t > k a k > t a pravděpodobnost výkladu oslabuje také poloha jeru po hlásce r (HAVLOVÁ, l. c.) Jinou teorií je spojení slov. slova *krъtъ s psl. slovesem *kryti, takže by slovo krtek bylo možno vyložit jako „(pod zemí) ukryté zvíře“. Podle Havlové je hláskově i sémanticky nejvhodnější spojení s lit. adjektivem krutùs „čilý, horlivý, pracovitý“, které souvisí se slovesem krutti „pohybovat se, být činný, pilný“. Při tomto výkladu by tak byl výklad slova krtek „rychlý (při dělání krtin), horlivý (při rytí)“ (HAVLOVÁ, l. c.). Také podle Holuba a Lyera znamená psl. výraz „horlivý“, výklad slova krtek by tak byl „zvíře horlivě ryjící“ (HOLUB-LYER 1978, 250).

3.4.88 KŘĚČ, -Ě, M, KŘĚČEK, -ČKA, M Stav ve staré češtině Staročeské výrazy křěč a křěček pojmenovávaly „křečka“, Křěček mimoto označoval také „čípek v ústech (nad hrdlem)“ (GEBAUER 2, 137). Doklad původního slova křěč nalezneme např. v Klaretově Bohemáři v kapitole De bestiis: „[...] „gurgulio crzyecz“ (KlarBoh. 46). Deminutivum křěček, avšak s odlišným latinským ekvivalentem, se nachází také v bibli Olomoucké: „krzeczek chameleon. Ol. Lev. 11, 30“ (GEBAUER, l. c.). Srov. také hesla chřitel, klepnáč a ozláč. Stav v nové češtině V nové češtině již nalezneme pouze deminutivní podobu slova – křeček. Jako variantu slova uvádí Jungmann výraz škřeček a popisuje zvíře jako „pokolení ssavců hlodavých, čeledi myšovitých, mus cricetus, der Hamster, der Krietsch“. Jako zastaralý význam slova, doložený pouze citátem ze staročeské památky, uvádí „cameleon“. Ještě jiný význam slova „vlaská ještěrka, welsche Eider, stellio“56 je převzat z Komenského Janua linguarum reserata (JUNGMANN 2, 177). Kott uvádí variantu slova v podobě skřeček a z významů známých Jungmannovi již neuvádí význam „cameleon“. Dočteme se mj. přirovnání staví se jako křeček, tj. „slaboch se chce protiviti“ (KOTT 1, 810).

56

Dnes se nejspíše jedná o druh agama hardún (Laudakia stellio). (BioLib. Biological Library [online] 19992011. [cit. 20. března 2012]. Dostupné z: .).

133

V Dodatcích přidává také význam „skrček, malý člověk“ (KOTT 6, 724) a zajímavé rčení, využívající paronomázii křečkovi patří křeče řečené „o tom, kdo zlostí ochuraví“ (KOTT 8, 168). V současné češtině je křeček „hlodavec s pestře zbarvenou srstí a s lícními torbami, škodící zvláště na obilí“. Jako zoologický termín označuje „rod Cricetus a Mesocricetus“ (SSJČ 1, 1014). Rozšířil se také význam prvně uvedený u Kotta. Podle PSJČ můžeme jako o křečkovi expresivně mluvit „o člověku, který má nějaké vlastnosti křečka, na př. o chamtivci, o malém, bojovném člověku a p.“ (PSJČ 2, 402). Podobně jej také SSJČ vykládá jako „hamižného, chamtivého člověka; malého zlostného člověka“ a křeččí povaha je „zlostná nebo chamtivá“. V obecné češtině může křeček, podobně jako je tomu u jiných savců, pojmenovávat „kožišinu z křečků“ (SSJČ 1, 1014‒1015). Podobu skřeček označuje PSJČ jako lidovou, SSJČ jako zastaralou a nářeční. Rovněž tak může být nazván „malý, slabý člověk, skrček“ (PSJČ 5, 314; SSJČ 3, 361). PSJČ uvádí také zastaralé označení „samice“ křečice (PSJČ 2, 402). Celkově se křečkovi připisují především negativní vlastnosti, např. v přirovnáních zlobit se jako křeček nebo hromadit zásoby jako křeček. S druhým uvedeným souvisí také sloveso křečkovat, tj. „hromadit zásoby“ nebo méně často také „zlobit se“ (SSJČ 1, 1014‒1015). Etymologie Kromě češtiny nalezneme slovo křeček také ve slk. skrečok (s dial. podobami škrček, skreček, hrčok, chrček, chrčok), pol. dial. skrzeczek, stpol. krzeczek, ch. hrčak, s. chrčak, mk. krčok a sln. hrček. Název zvířete byl odvozen od slovesa krekat, skrěkat, skrečat, chrčet „křičet, chrčet, vydávat skřehotavý hlas“. Jedná se tak o slovo onomatopoické podle charakteristického hlasu křečka v situaci, kdy je napaden a vzteklý. Podobně tomu bylo také u střlat. výrazu cricetus (HAVLOVÁ 2010, 76; MACHEK 1997, 299; REJZEK 2001, 316). Ve staročeském slově křěček došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby křeček (HMČ 1986, 103). Po hlásce ř k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.89 KUNA, -Y, F Stav ve staré češtině Staročeské slovo kuna vykládá Gebauer pouze německým ekvivalentem „Marder“, jeho význam byl tedy stejný jako dnes „kuna“. Metonymicky označovala kuna také „kuní 134

podšívku, kožišinu“. Doklad slova nalezneme např. v Nové radě pana Smila Flašky z Pardubic: „Kuna, vydra […] též mluviechu, jako liška. NRada 1411“ (GEBAUER 2, 175). Srov. heslo ozláč. Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku se dočteme velmi zevrubný popis kuny: „pokolení ssavců z řádu šelem kunovitých, zvíře as puldruhého střevíce zdélí, malé, tréhrané hlavy, končité, fousaté tlamy, krátkých kulatých uší, dlouhého, hladkého jazyku, podlouhlého těla, velmi krátkých noh s pěti polosrostlými prsty, dlouhého velkochlupého ocasu, mustela“. Dále rozlišuje dva rody kun, k nimž nabízí podobně podrobné popisy – kunu lesní, která je „srsti pěkné, a proto slove jak sama tak zvláště kůže její: drahá kuna, vzácná kuna“, a kunu skalní. Jungmann také zmiňuje, že „staří Slované kunami, t. kožemi kuními jako penězi platili“. Kromě označení zvířete znal Jungmann také již ve staré češtině známý význam „podšívka kuní“. Nový byl význam „kůl v plotu, v kterém prkna neb co jiného se upevňuje, též sloup“ a spojení kuna železná „obruč k vězení zločincův“. Řeklo-li se tedy, že někdo sedí v kuně, znamenalo to, že je „v nevoli“ (JUNGMANN 2, 224‒225). Všechny Jungmannem uvedené výrazy nalézáme také v Kottově slovníku. Uvádí také označení „mláděte“ kuně, kuňátko (KOTT 1, 844). V Dodatcích uvádí navíc významy „máčka polní, třesalka“ a „čásť pluhu k upevnění vah“ (KOTT 9, 134). Slovníky 20. století popisují kunu jako „šelmu s nízkýma nohama a jemnou srstí, poskytující cennou kožišinu“ a jako zoologický termín „rod Martes“ (dle PSJČ také „čeleď šelem Mustelidae“). V obecné češtině existuje slovo také ve staročeském významu „kožišina z kuny“ a stále platný je také již Jungmannovi známý význam (nářeční) „sloup, zpravidla v plotu“. Nově může být kuna rovněž „nadávka člověku slídivému, lstivému nebo zloději“. Nalezneme ji také v přirovnáních mrštný jako kuna či slídit jako kuna (SSJČ 1, 1035; PSJČ 2, 446). Zastaralé rčení držet kunu za ocas znamenalo „býti v nepříjemné situaci, býti bezradné“ (ZAORÁLEK 2009, 166). Etymologie Výraz kuna je všeslovanský (kromě bulharštiny), nacházíme jej např. v pol. kuna, rus. kuníca nebo s./ch. kúna. Rekonstruovaný psl. výraz *kuna je příbuzný s lit. kiáunė, lot. caûna, obojí „kuna“, stprus. caune „kuna“ (REJZEK 2001, 321‒322). Machek připojuje také výrazy původem z Kavkazu, svan. kwen „kuna, liška“, gruzín. kwrna „kuna“ (MACHEK 1997, 307). Další původ slova je však nejistý, uvádí se mj. výklad z ie. adjektiva *kou-no- „zlatavý, žlutavý“, které nalezneme také v něm. Honig „med“ (REJZEK, l. c.) nebo z indoevropského názvu „červené“ *reudh-, *roudh-, *rudh- (srov. 135

stind. śona-) (HAVLOVÁ 2010, 140). Podle Holuba a Kopečného i Holuba a Lyera se zřejmě jedná o „praevropské“ slovo (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 193; HOLUB-LYER 1978, 254). Označení kuny jako „platidla“ má dle některých teorií nepříbuzný homonymní původ (HAVLOVÁ, l. c.) Např. Holub a Kopečný uvádějí chetitské výrazy kusan „cena, mzda“, kusnija- „najímat“. „Pův. tedy asi *kusnā, difthongisováno vlivem synonyma *kṷoinā (v. cena) na *kousnā“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 194).

3.4.90 KUŠĚ, -Ě, F, KUSÝ PES, PSA, M Stav ve staré češtině Význam staročeského výrazu kušě byl „kusý, s useknutým ocasem pes“, později „pes vůbec“. Spojení umrlá kušě nebo německá kuše byla chápána jako nadávky, jako je tomu např. v citátu z Dalimilovy kroniky: „Smrdí ť mi česká dušě právě jako umrlá kussye. DalC. 71.“ Staročeské adjektivum kusý vykládá Gebauer jako „abgestutzt“, v překladu tedy „přistřihnutý, osečený, komolý“. Doloženo je také spojení kusý pes, a to v jednom z rukopisných vokabulářů: „kwssy pes apocopatus. Vocab. 175a“. Nepříbuzné homonymní výrazy znamenaly ve staré češtině „samostříl“ a „synkopa (řečnická figura)“ (GEBAUER 2, 184; MSS 1979, 114). Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku již staročeský význam „kusý pes“ pro slovo kuše nenalézáme. Jedním z významů slova kuše však mohla být také „mrcha, mršina, Luder“. Vykládá ji takto na základě dokladů ze staročeských památek, mj. výše uvedené Dalimilovy kroniky. Původní význam slova byl tak již zřejmě neznámý a Jungmann jej rekonstruoval na základě negativního kontextu citátu. Nalezneme u něj však adjektivum kusý, které vykládá jako „krátce uťatý, skrácený, necelý, komolý“. Kusý mohl být zadek neb ocas aj. Uvádí také mj. spojení kusý pes, které tedy patrně zastupovalo staročeský výraz (JUNGMANN 2, 232). Kottův výklad slova kuše je obdobný, avšak v Dodatcích ke svému slovníku vykládá kuši mj. jako „fenu, psici“, opět ale pouze s odkazem na staročeskou památku (KOTT 1, 850; KOTT 6, 782). Také PSJČ a SSJČ již výraz kuše jako označení „zvířete“ neznají. Adjektivum kusý však vykládají mj. jako nářeční označení „(o zvířatech) nemající některou část těla, nejčastěji ocas“, tedy také „kusý pes“ (SSJČ 1, 1042; PSJČ 2, 460).

136

Etymologie Staročeský výraz kušě byl odvozen od stč. adjektiva kusý, jehož původní význam byl „ukousnutý“ a které nalezneme také v jiných slovanských jazycích, např. pol. kęsy (také kusy) nebo rus. kusyj. Církevněslovanské podoby byly kǫsъ i kusъ a užívalo se jich právě v souvislosti se „zvířetem s uříznutým ocasem“. Adjektivum bylo odvozeno od slovesa kousati (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 195). Toto sloveso je všeslovanské, např. ukr. kusáty nebo pol. kąsać. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *kǫsati. K příbuzným slovům patří lit. ksti (z *kand-ti) „kousat“, lot. kuodu kuost. Psl. výraz se vykládá jako s-ové intenzivum z *kond-sati (REJZEK 2001, 307; MACHEK 1997, 285). Podle Machka patří k příbuzným slovům možná také stind. khdati „rozkousává, jí“ (MACHEK, l. c.). Ve staročeském slově kušě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby kuše (HMČ 1986, 103). Po hlásce š k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.91 LANÍ, -IE, F Stav ve staré češtině Staročeské slovo laní označovalo „laň“. Pojmenování je doloženo např. v Mastičkáři: „Jdete (vy, paní) nesúce hlavy jako lanye. Mast. 231“. Existovala také deminutiva laňka, lanícě, lanicě a laníčka, lanička „laňka“ a také odvozené slovo laňátko pro označení „mladé laně, jeleního mláděte“. Nejspíše existovala také přechýlená podoba slova laník (nedoloženo), od níž bylo odvozeno deminutivum laníček „jelínek“. Zřejmě písařským omylem je ojedinělé laněk (GEBAUER 2, 204‒205; MSS 1979, 117). Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku nalezneme slovo v podobě laně, příp. laň, jako zastaralé označuje autor varianty lania, lani a laní. Význam slov byl „samice jelení neb jelenice, die Hirschkuh, Hindinn, das Schmalthier, das Wild, cerva“. Jako jiný druh uvádí blíže specifikovanou dančí laň. Z odvozených slov mu byla známa již pouze deminutiva laňka a lanička (JUNGMANN 2, 262). V Kottově slovníku je již výchozím slovem laň s variantou laně. Vykládá ji jako „samici jelena“ a také jako „jelena“. Druhý význam je však doložen pouze citátem ze staročeské památky. Kromě deminutiv u něj nalezneme také odvozená slova laňátko „kolouch, laně“ a laně „laňátko“ (KOTT 1, 876). V Dodatcích Kott uvádí také starší

137

podobu

laní,

doložena

je

však

pouze

staročeskými

prameny

(KOTT 9, 140; 446). Také PSJČ a SSJČ popisují laň (již bez variant) jako „samici jelena“ a zároveň jako „samici parohatých přežvýkavců vůbec“, např. „laň soba, losa“ (SSJČ 1, 1068). Přeneseně se jako laň může označit také „žena“ či „děvče“ (PSJČ 2, 507), podobně také ve spojení dívka s očima laně (SSJČ, l. c.). Jen PSJČ zaznamenává deminutivum pouze v podobě laňka „samice jelena“, v mysliveckém slangu i „mladá laň“ (PSJČ 2, 508). Laň nalezneme v přirovnáních běžela jako laň, tj. „rychle, hbitě“, nebo děvče jako laňka s významem „hodné, tiché, hezké“ (ZAORÁLEK 2009, 477). Etymologie Výraz laň nalezneme také v jiných slovanských jazycích, např. v pol. łania, ukr. lanʼ nebo rus. lanʼ. Praslovanské výrazy se rekonstruují v podobách *olni, *olnьji, ve slovanských jazycích přešly k jā-kmenům nebo i-kmenům. Jedná se o pokračování ie. kořene *olən- pomocí přípony -ī/ā/ē. „Slovanské dvojici *el-en-/*ol-n-ī odpovídají v baltštině lit. dvojice álnis/álnė a élnis/élnė“ (ESJS 7, 402; podobně REJZEK 2001, 331). Podle Machka vycházelo slovo z kmene *ol-en-. Femininum mělo zdloužení na začátku (vrddhi) *ol > *ōl a byla k němu „připojena těžká ženská přípona -ī (resp. dvojslabičné -ijī > ьji), čímž bylo -en- redukováno v -n-: tedy ōl-n-ī“ (MACHEK 1997, 319). Pro další etymologii viz heslo jelen. Staročeské slovo laní patřilo k deklinačnímu typu ьja-kmenů. V důsledku hláskových změn se vyrovnaly tvary jednotné čísla, a to tak prakticky zaniklo. Nastalá tvarová nezřetelnost vedla k zániku tohoto deklinačního typu, a substantiva přešla k jiným skloňovacím typům (laní > laň) (HMČ 1986, 160).

3.4.92 LASICĚ, -Ě, F, VLASICĚ, -Ě, F (DOLOŽENO TÉŽ VLAŠICĚ, -Ě, F) Stav ve staré češtině Ve staré češtině označovala lasicě, vlasicě „lasici, drobnou šelmu s protáhlým tělem a krátkými končetinami“ (ESSČ). Doložena je např. v tzv. Svatovítském rukopisu: „mustella lassyczye. Vít. 94a“ (GEBAUER 2, 208). Srov. hesla husalec a kolčava. Stav v nové češtině V nové češtině nalezneme slovo v podobě lasice. V Jungmannově slovníku nalezneme následující popis zvířete: „ssavec z řádu šelem kunovitých; známé, malé outlé zvíře asi 7 palců zdélí, chytající myši, ptáky, drůbež atd., barvy na zádech přičernalé, na

138

břiše pobělavé, v zimních krajích cele bílé, jinak kolčava“. Uvádí rovněž moravskou variantu slova laska a deminutivum lasička (JUNGMANN 2, 264). Kott uvádí obdobné informace, již u Jungmanna uvedené přirovnání je jakoby ho lasice ofoukla vykládá jako „je mrzutý“ (KOTT 1, 878). Jungmann i Kott uvádějí také podobu slova vlasice, a to jako moravskou variantu slova (JUNGMANN 4, 124; KOTT 4, 728), novější slovníky již tuto variantu neobsahují. Slovníky 20. století popisují lasici jako „naši nejmenší šelmu příbuznou tchoři, hubící hraboše; lasičku, kolčavu“. V zoologii označuje lasice kolčava druh „Mustela nivalis“. Expresivně může být jako lasice pojmenováno také „mrštné, hbité, čiperné nebo častěji potměšilé, lstivé děvče, žena“. Podobné je také přirovnání děvče mrštné, obratné jako lasice. Lasička označuje jednak „lasici“ a jednak rovněž „mrštné […] děvče“ (SSJČ 1, 1071; PSJČ 2, 513). Přirovnání vyklouzl jako lasička znamená „hbitě, mrštně“ (ZAORÁLEK 2009, 477) Etymologie Výraz lasice je všeslovanský, setkáme se s ním např. v pol. łasica, łaska, hl. łasyca nebo sln. lasica (MACHEK 1997, 320). Původ slova není jasný, ačkoliv existuje několik teorií. Praslovanský výraz se rekonstruuje v podobách *lasъka, *lasica. Často se slovo spojuje s lot. luōss „žlutavý“ (REJZEK 2001, 332; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 199) a někdy také s bulh. dial las o „leskle vraném koni“. I přesto, že ve slovanských jazycích existují podobná pojmenování se stejným slovním základem, která označují zvířata se světlou srstí, považuje Havlová tato označení až za sekundární z názvu lasice (HAVLOVÁ 2010, 142). Machek vzhledem k počátečnímu v- rekonstruuje psl. tvar v podobě *vьlasъka (varianta s příponou -ice je mladší). Slovo spojuje s germ. wisul-ōn (sthn. wisula, něm. Wiesel). Samohlásky jsou dle Machka tytéž, příčiny přesmyků s-l > l-s a u-ō > a-ъ označuje jako tabuové, neboť „lasice byla obávána; mohla člověku „podfouknout“ těžké nemoci, jevící se odulinami, nádory“ (MACHEK 1997, 320‒321). Slovo označuje jako „praevropské“, stejně tak i Holub a Lyer a Holub a Kopečný (MACHEK, l. c.; HOLUBKOPEČNÝ, l. c.; HOLUB-LYER 1978, 262). Z uvedeného citátu vyplývá také jiná teorie, která slovo spojuje s psl. *lasiti, *laskati „hýčkat, laskat, mazlit se“. Jméno lasice jako obávané šelmy by tak bylo záměrně lichotivé. Taková opačná pojmenování negativních skutečností nebyla neobvyklá. Můžeme se s tímto jevem setkat např. ve fr. názvu belette „lasice“ od adj. belle „krásná“ (HAVLOVÁ, l. c.).

139

Ve staročeských slovech lasicě, vlasicě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podob lasice, vlasice (HMČ 1986, 103). Po hlásce c k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.93 LEHAVÝ (PES), ADJ. Stav ve staré češtině Adjektivem lehavý při označení psa byl míněn „ohař“ (ŠIMEK 1947, 72). Jak vyplývá z dokladu uvedeného pod heslem pes, nejednalo se zřejmě o substantivizované adjektivum, ale užívalo se spojení lehavý pes. Tento doklad nalezneme ve sborníku veršovaných a prozaických skladeb Hynka z Poděbrad: „strojil ji rovně jako psa lehavého. HynRozpr 215b“ (StčS 3, 149). Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku adjektivum lehavý s významem „zvíře“ nenalezneme. Pod heslem pes je však mezi jednotlivými druhy uveden také pes lehavý „ohař“ (JUNGMANN 3, 70). Kott odkazuje v hesle lehavý spojením lehavý pes na heslo ohař (KOTT 1, 889). V Dodatcích dále toto spojení vysvětluje jako „pes (lovčí)“ (KOTT 8, 559). Podle PSJČ je význam slova lehavý „milující polohu ležmo, rád uléhající“, dokládá jej citátem z knihy Aloise Jiráska: „Nežli Rokytenský vstoupil, ozval se ve stanu hejtmanův lehavý vyžel kropenatý [druh psa].“ (PSJČ 2, 537). Podle SSJČ může být lehavý buďto pes s významem „rád uléhající“, nebo obilí, tj. „poléhavé“ (SSJČ 1, 1085). Původní specifický význam slova či spojení „ohař“ se tedy postupně vytratil. Etymologie Staročeské slovo lehavý je deverbální adjektivum utvořené pomocí přípony -avý od slovesa lehati, které Gebauer vysvětluje německým „sich niederlegen“ (GEBAUER 2, 218), tedy „lehnout si, položit se“. Při výkladu původu slova tedy vyjdeme z etymologie slovesa lehat, resp. ležet. Sloveso nalezneme ve všech slovanských jazycích, např. v pol. leżeć, rus. ležatʼ nebo s./ch. lèžati. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *ležati, *legti. K příbuzným výrazům se řadí gót. ligan, sthn. liggen (něm. liegen), angl. lie, všechny s významem „ležet“, stir. lige „postel“, lat. lectus a řec. λέχος, obojí „lože, lehátko“, řec. λέκτο „ulehl“, toch. B leke „tábor, ležení“, het. lagari „ležení“ a řada dalších. Východiskem všech těchto výrazů bylo ie. *legh- „ulehnout“ (REJZEK 2001, 340; MACHEK 1997, 329; ESJS 7, 409). 140

3.4.94 LEV, LVA, M Stav ve staré češtině Význam staročeského

výrazu lev vysvětluje Gebauer

pouze německým

ekvivalentem „Löwe“, tedy „lev“. Můžeme jej číst např. ve staročeském přirovnání z Alexandreidy: „Král z Macedonie pobodl bieše svého koně v zástup jakžto lew. AlxB. 2, 30“. Další významy slova byly „lev na korúhvi“, „lev, znamení nebeské“ a „lev v alchymii, utrých“ (GEBAUER 2, 240). Od slova lev byla odvozena řada dalších slov, a to lvíčě „lvíče“, od něj deminutivum lvíčátko, dále lvík „kleiner Löwe“, tedy „malý lev“, z něj lvíček, dále lvátko „lvíčátko“ (od nedoloženého deminutiva lvě „lvíče“), lvíčenec „lvíče“ (pl. lvíčenci se používalo k sg. lvíčě) a lvicě „lvice“. Se lvem souvisí také slovo lvohúbcě, což mělo být „prý zvířátko nějaké (lidé je spalují, jeho popelem posypají maso lvům nadhozené, lvové od toho cepenějí)“. Podle Gebauera se však jednalo o slovo strojené. Doloženo je pouze ve slovníku Lactifer57 (GEBAUER 2, 240, 297). Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku se dočteme následují popis lva: „ssavé, dravé zvíře z řádu šelem kotovitých, rudé barvy, hlavy tlusté, noh masitých, nedlouhých s velkými pazoury a ocasem dlouhým, na konci chomáčkovitým“. Za zmínku stojí také výčet důvodů, proč byl lev „již za starodávna nazván králem zvířat čtvernohých“ – „pro sílu, srdnatost, hřmotný hlas, svítící veliké oči, přísný pohled a hroznou způsobu“. Nalézáme také např. rčení lepší stádo jelenů pod vůdcem lvem, nežli houf lvů pod jelenem. Jungmann také uvádí zvláštní druh lva, a to lva amerického, který se od dříve známého lva výrazně lišil. Spojením mořský lev se označoval „der Seelöwe, pro nějaké podobenství hlavy a šíje lev nazvaný“.58 Mravenčí lev byla „larva hmyzu […]”. Stejně jako ve staré češtině uvádí také Jungmann význam „lev v hvězdářství” a jako lev v alchymii byl míněn „arsenic kalcinovaný”. Z řady staročeských odvozených pojmenování znal Jungmann lvě jako zastaralé označení „lvíčete“, lvíče, lvíčátko, obojí s významem „mladý lvík“, lvík, lvíček „mladý nebo malý lev“, lvice „samice lvova“, a také augmentovanou podobu lvisko „lev špatný“. Jako zastaralé slovo zmiňuje také levohúbce (JUNGMANN 2, 307, 366). Kott ve svém slovníku uvádí všechny významy známé Jungmannovi. Přidává nový význam lev jako „znak“. Spojení mořský lev vykládá jako „tuleň, Seelöwe“. Nalezneme 57

„Leonthophonus leontofoni. est quedam bestiola modica Et d[icitu]r a leon id est leo. quia si capiatur et exuratur. et ei[us] cinere carnes asp[er]se/ponautur pervias. leones neca[n]t si quantulumcūqz ex illis sumseriut Lewohubecz.“ (Lact. 288r). 58 Německé slovo Seelöwe označuje „lachtana“.

141

např. rčení když lev spí, po hřbetě mu myši lezou a lasice běhají, tj. „velkého muže rádi pomlouvají“ (KOTT 1, 906). V Dodatcích přibývá význam „lev salonů“ (KOTT 6, 844). Podle slovníků 20. století je lev „velká africká nebo asijská kočkovitá šelma žlutohnědě zbarvená, jejíž samci mají hustou hřívu na hlavě, na krku a na plecích“. Jako zoologický termín označuje lev pustinný „Panthera leo“. V hvězdářství se jedná o „jméno pátého souhvězdí zvířetníku“. V přeneseném slova smyslu znamená český lev „znak české země; český národ a stát, mající ve znaku dvouocasého lva“. Jako expresivní jsou hodnocena spojení lev salonů, kaváren, korza, parket, která SSJČ vykládá jako „švihák, elegán pohybující se hojně ve společnosti a soustřeďující k sobě pozornost zjevem, vystupováním apod.“ (SSJČ 1, 1099). Podle PSJČ můžeme jako o lvu hovořit také „o silném, statečném člověku“ (PSJČ 2, 564). Označení „samice lva“ lvice může být použita podobně jako lev také ve spojení lvice salónů téhož významu. Více významů může mít lvíče (s deminutivem lvíčátko) – kromě „lvího mláděte“ může expresivně označovat „odvážného, bojovného hocha“ – a také lvíček, což je kromě deminutiva ke lvovi také „drobná jihoamerická opička“, zoologicky „rod Leontocebus“. Jako deminutivum je stále funkční také lvík (SSJČ 1, 1146‒1147). Pro své výše uvedené vlastnosti je lev častou součástí přirovnání, např. bít se, bránit se jako lev, tj. statečně, udatně, řval jako lev, tedy „velmi silně“, nebo je do práce jako lev, tj. „horlivý“ (SSJČ 1, 1099). Etymologie Staročeské slovo lev je všeslovanský výraz, např. pol. lew, rus. lev nebo hl., dl. law. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *lьvъ. Výraz se často vykládá jako pravděpodobná přejímka sthn. lewo, které bylo přejato z lat. leō, a to původně z řec. λέων. Podle Machka se jedná o slova asi ie. původu. Původní význam by byl „řvoucí“ (MACHEK 1997, 328; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 203; HOLUB-LYER 1978, 266). Podle Havlové a ESJS spolu sice uvedené výrazy souvisejí, nelze ale předpokládat přímé přejetí z latiny přes germánské jazyky do praslovanštiny. Jako možný pramen psl. slova uvádí germánské předpokládané *liuwaz, z něhož se vyvinulo něm. poetické Leu „lev“ (HAVLOVÁ 2010, 118; ESJS 8, 450). Tento germánský výraz byl možná přejat z řeckého dialektu, který uchovával hlásku ϝ, a to snad etruským prostřednictvím. Podle některých badatelů se jedná o řecké domácí slovo, jiní jej vidí jako přejímku z některého kulturního jazyka východního Středomoří (ESJS, l. c.). Podle Havlové „lva nesporně znali už Indoevropané ve své pravlasti, ale pokusy vysvětlit jeho název jako domácí slovo nepřesvědčují. Spíše jde o starobylé stěhovavé zoonymum, srov. hebr., akkad. labbu, hebr. 142

lābī „lev“, kopt. laboi, labai „lvice“ aj.“ (HAVLOVÁ, l. c.). Podobně také Rejzek uvádí, že řecký výraz pochází asi původně z nějakého semitského jazyka (REJZEK 2001, 339).

3.4.95 LEVHART, LEBHART, -A, M Stav ve staré češtině Staročeská Gebauer

slova

německým

levhart,

ekvivalentem

lebhart

vysvětluje

„Leopard“,

jejich

význam tedy byl „levhart, leopard, pardál“. Doloženo je také deminutivum levhartík. Doklad slova nalezneme např. v českém překladu Miliónu Marka Pola: „Pitomého [=

Obrázek 17: Levhart skvrnitý (Pantera pardus)

krotkého] levharta. Mill. 49b“ (GEBAUER 2, 240). Srov. hesla holofrd a pard, pardus. Stav v nové češtině Jungmann již znal pouze variantu levhart. Popisuje jej jako „ssavce z řádu šelem kotovitých“ a dodává, že „tak nazýván pard, protože jako lev řve, leopardus, Leopard, Pardel, Parder, Panther, Pantherthier“. Kromě deminutiva levhartík uvádí také variantu levhartek a přechýlenou podobu levhartice (JUNGMANN 2, 307). V Kottově slovníku nalezneme slovo v pravopisné podobě levhard (KOTT 1, 906), v Dodatcích jej však již uvádí v původní podobě (např. KOTT 8, 187). Jako deminutivum jmenuje opět pouze levhartíka (KOTT 10, 617). Novější slovníky levharta vysvětlují jako „africkou nebo asijskou velkou kočkovitou šelmu se žlutou, černě skvrnitou srstí; leopard, pardál, panter“. Jako zoologický termín je levhart skvrnitý „Panthera pardus“. Slovníky uvádějí jako odvozené slovo pouze označení „samice levharta“ levhartice (SSJČ 1, 1099‒1100). Levhart je např. součástí přirovnání užitého Aloisem Jiráskem „Hrabě vyskočil jako levhart proti starému myslivci a chytil ho za prsa.“ (PSJČ 2, 565). Etymologie Výraz levhart byl do staré češtiny přejat ze střhn. lewehart, které bylo přetvořením lat. leopardus. Přípona -hart byla zřejmě upravena podle složených mužských jmen typu Leonhart, Bernhart s významem „tvrdý, silný“ (REJZEK 2001, 340). Ojediněle doložená stč. varianta lebhart byla podle Machka přejímkou střhn. lēbhart. Latinský výraz leopard je složeninou lat. leō „lev“ a pardus „levhart“. Název vznikl na základě středověké představy, že se jedná o křížence lva a pardála (MACHEK 1997, 328). Z češtiny bylo slovo přejato do stpol. lewart a sch. st. levhart, levhrt, leuhart (HAVLOVÁ 2010, 117). Pro výklad etymologie viz hesla lev a pard, pardus. 143

3.4.96 LISA, -Y, F Stav ve staré češtině Slovo lisa bylo ve staré češtině pojmenováním pro „lišku, Fuchs“. Doklad nalezneme např. v tzv. sborníku hraběte Baworowského: „Čáp vece (v bajce): Máme mnoho sladké krmě, lisso milá! prosím tebe, aby má hosti byla. Baw. 80“. Doloženo je také odvozené označení „liščího mláděte“ lisě, lišě s obvyklým plurálem lisenci, lišenci a deminutivum lisátko, lišátko (GEBAUER 2, 256), srov. samostatné heslo liška. Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku nalezneme pouze mužskou podobou slova, a to lis. Jako častější variantu však označuje výraz liška. Slovo vysvětluje jako „zvíře psu podobné, divoké, obyčejně zčervenažluté neb zhnědažluté barvy, s dlouhým srstnatým ocasem, žijící nejvíce drůbeží, chytré, der Fuchs, vulpes“. Jungmann uvádí také odvozené slovo, užívané ovšem v polštině, lisař, tedy „pes dobrý na lisy“. Z dříve známých odvozených výrazů nalézáme liše a lišátko pro „mladou lišku“ a lišence jako „líše, líště“ (JUNGMANN 2, 332, 336‒337). Stejnou podobu slova nalezneme také u Kotta, který jej vysvětluje jako „lišku, lišáka“. Zmíněné odvozené slovo lisař neoznačuje jako polské (KOTT 1, 924). Starší tvar lisa s významem „liška“, ovšem pouze s doklady ze staročeské literatury, se objevuje v Dodatcích (KOTT 7, 1316). V současné češtině se již se slovy lis ani lisa nesetkáme. Internetová kartotéka excerpčních lístku sice obsahuje jeden doklad pro toto slovo, jedná se však o zcela okrajové použití.59 Z odvozených slov je dnes známo jen líše, a to pouze podle PSJČ jako slovo mysliveckého slangu pro „liščí mládě“ (PSJČ 2, 606). Etymologie Výraz lisa nalézáme v různých podobách také ve všech slovanských jazycích, např. v pol. lis, dl. liška nebo rus. lis (arch.), lisá, lisíca. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobách *lisъ (M), *lisica (F). Existuje více výkladů původu slova. Většinou se uvádí souvislost s lit. lãpė, lot. lapsa, lat. vulpēs, řec. ἀλώπηξ, všechna s významem „liška“, stind. lopāśa- „druh šakala“, av. raopi- „liška, šakal“, arm. ałuēs „liška, šakal“ aj. (REJZEK 2001, 345; ESJS 7, 427; HAVLOVÁ 2010, 129). Mezi výrazy jsou však problematické hláskové rozdíly, např. lat. vulpēs, vulpex < *ṷpēk- proti slov. lisa < *(ṷ)leipḱā- (ESJS, l. c.). Podle Machka je příčinou hláskových změn tabu, neboť „vlk, 59

Jedná se o slovo užité v následujícím citátu. Spíše než o „lišku“ se jedná o odvozeninu ze slovesa lísat: „[…] lísaly jako pravé lísy /lišky/ pro její velký vliv“ z knihy Ivana Krahulíka Komu pochodeň (1947). Viz: Ústav pro jazyk český, v. v. i.: Kartotéka lexikálního archivu (1911–1991) [online]. 2007‒2008 [cit. 16. března 2012]. Dostupné z: .

144

medvěd, liška byli předmětem obavy a magických praktik; hláskové ty změny byly úmyslné (aby zvíře bylo oklamáno apod.)“ (MACHEK 1997, 336). Podle ESJS je v tomto výkladu slova možné uvažovat také o spojitosti s lit. vilpišỹs „divoká kočka“ (*ṷp-iḱ-), střper. gurpak „kočka“ (*ṷpo-ko-), het. ulipza-, luv. u-li-ip-ni-eš, wa-li-ip-ni „vlk“ (ESJS, l. c.). Je však možný také jiný výklad původu slova. To, že se po hlásce i zachovala hláska s, je možné vysvětlit zjednodušením souhláskové skupiny -ps- nebo vývojem s < *ḱ. V prvním případě by bylo možné spojit slov. výraz s ir. lois(e), luis „liška“, které je asi pokračováním *loipsā. To bylo odvozeno od ie. kořene *leip- „hořet, planout“, který je doložen také v čes. dial. liša „plamen, oheň“ a také v lit. lìpsti „hořet“, liepsnà „plamen“, lot. lipt „třpytit se“, stisl. leiptr „blesk, třpyt“, stir. laom (< *loipsmo- ?) „plamen“ aj. Původní sémantickou motivací pojmenování lišky by tak bylo zbarvení jejího kožichu. Analogická motivace byla např. v stsev. slově skolli „liška“, které je možné spojit se šv. dial. skulla „svítit“ (ESJS, l. c., tam také další možné výklady slova; HAVLOVÁ, l. c.).

3.4.97 LIŠKA, -Y, F Stav ve staré češtině Význam staročeského slova liška vysvětluje Gebauer něm. ekvivalentem „Fuchs“, tedy „liška“. Jako liška se však nazývala také „liščí kožišina“ a plurál lišky označoval „houby toho jména“. Doklad slova nalezneme např. v Hradeckém rukopisu: „Liska jednú […] uběže do jedněch pústek. Hrad. 129b“. Doloženo je také deminutivum liščička a označení líščě, liščátko, obojí s významem „mládě liščí“ (GEBAUER 2, 258‒259). Stav v nové češtině Jungmann popisuje lišku jako „ssavce z řádu šelem psovitých, canis vulpes, der Fuchs“, označovat mohla „samce i samici“. Dočteme se u něj např. rčení ostává, kde si lišky dobrou noc dávají znamenající „daleko, o samotě, ne s jinými lidmi“ nebo na lišku se musí liškou štváti (lišku liškou honiti), tj. „chytře na chytráky jíti“. Jako přenesený význam slova uvádí Jungmann dále „kůže liščí, liščina“ a znal také třetí staročeský význam „houba hořká, ryzec“ a také „agaricus (merulius) cantharellus, der Eierschwamm […]“. 60 K těmto starším významům dodává ještě řadu dalších, které slovo do jeho doby získalo. Jako liška mohl být označen „kůň z červena žluté barvy, ryšavý“ nebo „chytrý člověk“. V pivováře a vinopalně byla liška „sopouch z podkotlí čili dymníček za kotlem“. Liška mořská 60

Tedy rovněž označení houby liška obecná (HAGARA 2006, 65).

145

znamenala „vulpes marinus, der Meerfuchs, ein Fisch“61 a v botanice byla liška „bílá volše, lípa“. Na Slovensku se jako liška měla označovat také „spálenina“. V Jungmannově slovníku nalezneme také deminutiva lišice, lišička a lištička a označení „mláděte“ líště. Setkáme se u něj rovněž s pojmenováním „samce“, ve staré češtině nedoloženým, lišák. Liška a lišák (nebo možná lyška a lyšák) se prý „nazývají Rusalky, o kterých bájí se, že zaloudivše člověka ušlehají, a jimž na velikonoční neděli jídlo ve skřínkách nosí“ (JUNGMANN 2, 336‒337). Také podle Kotta označovala liška „samce i samici“. Mláďata se mohla nazývat líště, lišče, liše, lišenec (zastarale) a štěně (deminutiva znal stejná jako Jungmann). V jeho slovníku nalezneme všechny významy, které uvádí Jungmann (kromě spojení liška mořská). K významu „chytrý člověk“ můžeme číst např. přirovnání loudí se co liška z daleka, tj. je „lstivý“ (KOTT 1, 930). V Dodatcích čteme mj. nový význam „plamének“ (KOTT 8, 190) či podobu slova na Hané leška a u Znojma a Brna hľška (KOTT 10, 164). Kott znal také nový význam slova lišák, a to, podobně jako u lišky, „chytrý, klamný člověk“ (KOTT 1, 929). Slovníky 20. století lišku vysvětlují jako „psovitou šelmu s jemnou, rezavě zbarvenou srstí; lišku obecnou (zool.)“, jako zoologický termín slovo označuje „rod Vulpes, Alopex ap.“. Od staré češtiny se udržely také významy „liščí kožešina“ a „žlutá houba s nálevkovitým kloboukem“, v botanice „rod Cantharellus“. Význam „vychytralý, lstivý tvor; chytrák, filuta, lišák“ je charakterizován jako expresivní. S touto přičítanou vlastností souvisí také expresivní výrazy lišáctví „podstatná vlastnost toho, kdo nebo co je lišácký; vychytralost, chytráctví, lstivost, lišáckost“ a adjektivum lišácký „vychytralý, chytrácký, lstivý“ (SSJČ 1, 1121). Jiné dříve známé významy se nezachovaly. PSJČ však uvádí ještě dva nové, a to v tělocvičné terminologii „dětská hra, honička, při níž honič, liška, poskakuje na jedné noze“ a „zlatý peníz, dukát“, který může mít liška v argotu (PSJČ 2, 606-607). Lišák označuje „samce lišky“, expresivně však „lišku vůbec“ a také expresivně „vychytralého, lstivého člověka; vychytralce, chytráka, filutu“ (SSJČ, l. c.). Jako deminutivní podobu slova uvádějí slovníky výraz lištička a pro „liščí mládě“ zůstala označení lišče a liščátko (SSJČ, l. c.). Lišku nalezneme např. v přirovnáních zrzavý jako liška a mít někoho rád jako lišku v kurníku, tj. „velmi nerad“. Ve starší literatuře znamenalo spojení byla u nich liška, že „se jim narodilo dítě“ (SSJČ, l. c.). Rčení být liškou podšitý potvrzuje výše uvedené lišce 61

Míněn je pravděpodobně žralok dnes nazvaný liškoun obecný či jiný druh liškouna (WENDLER-MILITZ 1996, 14).

146

přičítané vlastnosti, neboť znamená „být šibalský, mazaný, lstivý, chytrý“ (ZAORÁLEK 2009, 179). Etymologie Staročeské slovo bylo odvozeno od výrazu lisa, viz etymologii tohoto slova. Podobně jako existuje několik teorií původu slova, existuje také několik možných výkladů toho, jak vznikl tvar liška. Může se jednat o deminutivum vytvořené příponou -ьka z psl. slova *licha, které by bylo variantou k lisa. Jiné teorie ji vykládají jako derivát z *liša (< psl. varianta *lisja) nebo z adjektiva *lisjь (ESJS 7, 427). Podle Machka byl vývoj slova tento: „*lisička synkopou > *lisčka asimilací > *liščka, z toho popř. *lišťka (odtud lištička) a dále zjednodušením liška“ (MACHEK 1997, 336). Rejzek uvažuje také o tabuovém přiklonění k *lichъ „zlý, špatný“ (REJZEK 2001, 345). Holub a Kopečný i Holub a Lyer slovo považují za deminutivum psl. *lisъ (HOLUB-KOPEČNÝ, 1952, 208; HOLUBLYER 1978, 270).

3.4.98 LOS, -A, M Stav ve staré češtině Význam staročeského názvu los vysvětluje Gebauer jen německým ekvivalentem „Elentier“, tedy „los“. Doklad slova nalezneme např. v žaltáři Wittenberském: „Vzčakajú lossowe v žiezi svéj expectabunt onagri in siti sua. ŽWittb. 103“. Ve staré češtině existoval také nepříbuzný homonymní výraz označující „los, osud“ (GEBAUER 2, 268). Srov. heslo bělýš. Stav v nové češtině Jungmann losa popisuje jako „zvíře v severních zemích bydlící, z řádu dvoupaznetých, jelenovitých, cervus alces“. Plurál losové vysvětluje také jako „onagri“ a „oslové lesní“ (srov. heslo osel). Znal také označení „samice losa“ losice (JUNGMANN 2, 352).62 Kott uvádí obdobné informace a přidává také, že „od losa lůsata, od svině prasata“ (KOTT 1, 943). PSJČ popisuje losa jako „největšího evropského parohatého ssavce (Alces palmatus)“ (PSJČ 2, 629), SSJČ pak jako „velikého savce s lopatovitými parohy příbuzného jelenu, žijícího v severních krajích“. Jako zoologický termín pojmenovává „rod Alces“. Existuje také řídce užívané označení „samice“ losice (SSJČ 2, 1132‒1133). 62

Dočteme se u něj také nejspíše nesouvisející výraz losa, který měl na Bydžovsku označovat „koně“, a odvozené slovo losokoz „antilope eleotragus, Rietbock, savec býkovitý z rodu sajeh“ (JUNGMANN 2, 352). Jednalo se zřejmě o kalk dobového latinského názvu Eleotragus, řec. τράγος „kozel“ a ἐλλός „kolouch“ (HAVLOVÁ 2010, 189).

147

Etymologie Výraz los nalezneme také v jiných slovanských jazycích, např. v pol. łoś, rus. losʼ nebo dl. łos. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *olsь. Příbuzná slova jsou sthn. ëlaho, ëlho, něm. Elch, angl. elk, lat. alcēs (zřejmě z germ. jazyků), stsev. elgr, šv. älg, všechna s významem „los“. Východiskem těchto výrazů bylo ie. *H1e/olḱ-i-. Jedná se zřejmě o rozšířený ie. kořen *H1el- „hnědý“, který je také východiskem výrazů jelen a laň (HAVLOVÁ 2010, 160‒161, 164; REJZEK 2001, 349). Podle Machka však s výrazem jelen slovo nesouvisí (ale zato souvisí se stind. ṛšya„druh antilopy“) a pokládá jej za „praevropské“ slovo. Praslované si dle něj výraz při přejetí upravili na *lośь, a proto není možné rekonstruovat psl. podobu ve výše uvedeném tvaru (MACHEK 1997, 340). Jako „praevropské“ označují slovo také Holub a Lyer (HOLUB-LYER 1978, 272). Viz také hesla bělýš a jelen.

3.4.99 MASOJIEDEK, -DKA, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova masojiedek byl „masojídek, masojedný pes“ (GEBAUER 2, 319), případně „pes (žeroucí rád maso), pejsek“ (MSS 1979). Slovo je doloženo v rukopise Jana Husa, který obsahuje Postillu, O šesti bludiech a Dcerku: „v témž hřieše jest mnoho měšťek, jenž chlupáčky a massogíedky k ničemuž neužitečné chovají. HusPost. 112b“ (GEBAUER, l. c.). Srov. heslo chlupáč, chlupáček. Stav v nové češtině Jungmann uvádí slovo v podobě masojídek pouze jako deminutivum slova masojed. Masojed byl podle Jungmanna „maso jedoucí, rád masu (!)“, v ornitologii byl masojed a masojídek označením „ptáka, jinak straka turecká, strakapoun, lanius caeruleus“, rozlišuje ještě druhy masojídek velký (lanius excubitor) a masojídek malý (lanius minor).63 Další význam slova masojídek vysvětluje Jungmann pouze cizojazyčnými ekvivalenty „falco minimus, Würgengel, Maldherr“.64 Uvádí také význam slova masojídek „psík jistý“. Jediným dokladem je však výše uvedený citát z díla Jana Husa (JUNGMANN 2, 398). Také v Kottově slovníku nalezneme masojídka pod heslem masojed. Výraz vysvětluje jako „masojedoucí“, „pták, straka turecká“ a „houba, pstřeň, fistulka hepatitica“ (KOTT 1, 983). V Dodatcích přidává v hesle masojídek odkaz na spis Jana Husa,

63

Latinské označení Lanius odpovídá označení ťuhýk, Lanius excubitor je ťuhýk šedý a Lanius minor se nazývá česky ťuhýk menší (DUNGEL-HUDEC 2001, 212). 64 Význam slova se nepodařilo zjistit, pravděpodobně se rovněž jedná o nějaký druh „ťuhýka“.

148

konkrétní význam nebo citát však neuvádí. Místo výše uvedených spojení masojídek velký a malý uvádí názvy „ťuhýk šedivý a obecný“ (KOTT 9, 158). PSJČ uvádí masojídka jako samostatné heslo. Vysvětluje jej jako „jedlíka masa“ a „lidový název ťuhýka“ (PSJČ 2, 732). SSJČ uvádí masojídka pouze jako deminutivum slova masojed. Jeho významy jsou stejné jako v PSJČ u slova masojídek (SSJČ 1, 1183). Podle PSJČ může být masojed navíc v botanice „pstřeň, houbu z čeledi děrnatých, Fistulina hepatica“ (PSJČ, l. c.). Staročeský význam „pes“ tedy v současné češtině není doložen. Etymologie Staročeské slovo masojiedek je deminutivem stč. slova masojěd „pták toho jména, ťuhýk“ (GEBAUER 2, 319). Výraz masojěd je kompozitem, jehož slovotvornými základy jsou maso a jiesti. Pro výklad původu slova je třeba vyložit etymologii obou komponentů. Výraz maso nalezneme ve všech slovanských jazycích, např. v hl. mjaso, dl. měso, ukr., rus. mjaso nebo sln. meso. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *męso. K příbuzným výrazům se řadí gót. mimz, arm. mis, alb. mish, stind. māṁsá- „maso“. Východiskem těchto slov bylo ie. *mēmso-. Příbuznými výrazy jsou dále lot. mìesa, stprus. mensā, menso, toch. B misa „maso“. Ie. základ *mēms-, rozšířený o sufix ro/rā, je také v lat. membrum „člen, úd“, řec. μῆρός „maso ze stehna“, stir. mír „sousto (masa)“ či v slov. męzdra „mázdra, blána“. Další původ slova je nejistý (ESJS 8, 473‒474; REJZEK 2001, 366; MACHEK 1997, 353). Rovněž sloveso jiesti, jíst je všeslovanské, např. pol. jeść, rus. jesť nebo s./ch. jȅsti. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *ěsti, 1. os. sg. préz. *ě(d)mь. V češtině se na absolutním začátku slova vyvinulo protetické j-. Příbuznými výrazy jsou lit. ésti, něm. essen, angl. eat, lat. edere, řec. (homérovské) ἔδμεναι „jíst“, stind. ádmi „jím“, het. e-it-mi „jím“. Společným východiskem těchto slov bylo ie. *ed-, *ēd- „jíst“ (REJZEK 2001, 251; ESJS 5, 274; MACHEK 1997, 228). Během hláskového vývoje češtiny došlo ve staročeském slově masojiedek k monoftongizaci diftongu ie na í. Ke změně docházelo během 15. století (HMČ 1986, 112).

3.4.100 MEDVĚD, NEDVĚD, -A, M Stav ve staré češtině Význam staročeských slov medvěd, nedvěd vysvětluje Gebauer pomocí německého ekvivalentu „Bär“, tedy „medvěd“. Doložena jsou také pojmenování pro „samici“ 149

medvědicě, nedvědicě, deminutivum medviedek a výrazy pro „mládě medvědí“ medviedě, nedviedě (medvědě, nedvědě) a z nich deminutivum medvěďátko. Odvozená slova medvědina, nedvědina mohla pojmenovávat „medvědí maso“ a rovněž „druh ostružin“. Slovo nalezneme např. v Řečech nedělních a svátečních Tomáše ze Štítného: „Nepokojné zvieře nedwyed. Štít. ř. 136a“ (GEBAUER 2, 332‒333). Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku nalezneme obě varianty slova, a to jako dvě samostatná hesla. Ve stručném hesle medvěd je zvíře vyloženo pouze něm. „Bär“. Medvědici vykládá jako „samici medvědovou“ a také „zhvězdění na severním nebi, jinak vůz“. Uvádí také deminutiva medvídek, medvídeček (JUNGMANN 2, 415). Více informací nalezneme v hesle nedvěd, kde také variantu medvěd označuje jako zastaralou. Podle toho a také podle rozsahu hesel lze usuzovat, že rozšířenější variantou slova byl právě nedvěd. Popis zvířete je tento: „zvíře dravé v zimních krajích bydlící, skladem těla nezdobný, kudlatý, končité hlavy, malých vpadlých očí, ocasu krátkého, širokých dlap, lidským nohám nápodobných, pazouratých, der Bär, ursus“. Mezi řadou vyjmenovaných druhů nalezneme např. nedvěda mořského jinak bílého, ledního. Kupříkladu rčení nedvěd se k medu zdráhá znamenalo „když se kdo k tomu zdráhá, nač se mu huba směje“. Metaforicky mohl být jako nedvěd nazván „oul z černé kůry“ a přeneseně také „nevrlý, broukavý člověk“. Označení nedvědice platilo nejen pro „samici nedvědí“ a „zhvězdění, jinak vůz na nebi“, ale také pro botanické označení „rostliny, tolokněnky nedvědice“,65 „ostružiny“ a „houby“. S pojmenováním pro „mladého nedvídka“ se setkáme pouze v podobě nedvídě (s deminutivy nedvíďátko, nedvěďátko). Spíše výjimečné bylo také označení nedvěděnec „nedvídě“ (tamtéž, 653‒654). Počínaje Kottovým slovníkem se jako dominantní varianta slova uplatňuje podoba medvěd. Varianty slov s počátečním n- označuje za užívané „v obecné mluvě“. Uvádí např. přirovnání jest trpělivý co medvěd, tj. je „popudlivý“. Kottovo heslo obsahuje rovněž význam „nevrlý člověk“ a nově také „pokrm z mouky a mléka“ a spojení medvěd velký, malý jako označení „souhvězdí“. Medvědice měla rovněž u Jungmanna uvedené významy kromě „ostružin“. V Dodatcích se dočteme ještě dva nové významy slova medvěd, a sice „člověk za medvěda přestrojený“ (např. v masopustním průvodě) a „český tanec“. Medvědice mohla být také „čepice z kůže medvědí“ (KOTT 6, 953).

65

Dnes keř medvědice lékařská, latinsky Arctostaphylos (BOLLINGER 1998, 228).

150

PSJČ ani SSJČ již starší variantu nedvěd neobsahují.66 SSJČ medvěda vysvětluje jako „velkou šelmu s hustým kožichem“. Jako zoologický termín označuje „rod Ursus, Thalarctos aj.“. Význam, s nímž jsme se setkali již u Jungmanna, „nevrlý, bručivý nebo neobratný, neohrabaný člověk“ je charakterizován jako expresivní. V hvězdářství jsou spojení Malý medvěd a Velký medvěd „souhvězdí severní oblohy; Malý vůz, Velký vůz“. Jednat se může také o „český lidový tanec s proměnlivým taktem (dvoudobým a trojdobým)“ (SSJČ 1, 1199). V PSJČ nalezneme také význam slova ve sportovním slangu, kde spojení medvěd v pasti znamená „druh hry“ (PSJČ 2, 764). Medvědice může dnes pojmenovávat „samici medvěda“, „medvědí kožišinu“, „čepici z medvědí kožišiny“ a „nízký poléhavý keřík podobný brusince“, botanicky „rod Arctostaphylos“. Deminutivum medvídek má také specializovaný význam „americká šelma s hustým kožichem, žijící u vod“, zoologicky se jedná o „rod Procyon“. Pro „medvědí mládě“ existuje výraz medvídě, s expresivním deminutivem medvíďátko (SSJČ, l. c.). Medvěda nalezneme např. v přirovnáních chodí, bručí jako medvěd či tancovat jako medvěd, tj. „neohrabaně“ (SSJČ 1, 1199). Rčení jít s medvědem znamená „být opilý“ a např. v argotu mělo spojení skolit (nafutýrovanýho) medvěda význam „vyloupit „plnou“ nedobytnou pokladnu“ (ZAORÁLEK 2009, 188). Etymologie Výraz medvěd je všeslovanský, např. hl. mjedwědź, ukr. st. medviď, rus. medveď nebo sln. medved. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *medvědь, jeho původní význam byl „ten, kdo jí med“. Jedná se o složeninu *medv-ědь již indoevropského názvu pro „med“ *medhu- a činitelského jména od *jasti „jíst“ (podle Machka se jedná od původu již o ie. kompozitum *medhv-ēd-i-s „jedlík medu“). Slovo je slovanskou náhradou za původní indoevropský název, který je také v lat. ursus, řec. ἄρκτος, stind. ṛkšá(MACHEK 1997, 357‒358; REJZEK 2001, 370; HAVLOVÁ 2010, 130; ESJS 8, 461). Praslovanský výraz byl „eufemistický opis, jehož důvody jsou tabuové (báli se pronést pravé jméno, aby jeho magickou mocí nebyl medvěd přivolán v nevhodný čas; také při lovu bylo zakázáno)“ (MACHEK 1997, 358). Podobně existují náhrady za původní tabuový výraz také v germánských a baltských jazycích, něm. Bär, angl. bear znamená vlastně „hnědý“, lit. lokỹs, lot. lâcis, stprus. clokis „davič, bijce“ (REJZEK, l. c.; HAVLOVÁ, l. c.). Staročeskou obměnu náslovného m- a n- je možno považovat rovněž za vliv tabu (HAVLOVÁ, l. c.). 66

Online kartotéka excerpčních lístků sice obsahuje řadu dokladů slova nedvěd, jedná se však převážně o doklady z literatury 19. století. Srov. http://psjc.ujc.cas.cz/search.php pod heslem nedvěd.

151

Spíše pro zajímavost uvádíme také v podstatě lidovou etymologii, pomocí níž slovo vykládal Jungmann. Považoval medvěda za složeninu slov med a věd, z důvodu „že ví o medu, hledati umí med“ (JUNGMANN 2, 415).

3.4.101 MEZH, MZHA, A Z TOHO MEZK, MEZEK, -ZKA, M Stav ve staré češtině Význam staročeských slov mezh, mezk, mezek byl „mezek“ (MSS 1979, 135). Doloženy jsou také přechýlené podoby mzhyni, mzhyně a mezkyně „mezkyně“. Slovo nalezneme např. ve spisu Jana z Lobkovic Putovánie do svatých zemí: „Že sem nemohl s svého mezku ssésti. Lobk. 84a“ (GEBAUER 2, 347). Stav v nové češtině Jungmann i Kott označují podobu mezh s významem „mezek“ za zastaralou, doklady slova pocházejí ze starší české literatury. Mezka popisují jako „zvíře od koně a oslice neb od osla, a kobyly zrozené“. Přirovnání pracovati jako mezek znamenalo „tuze, ousilně“, na základě čehož bylo odvozeno sloveso mezkovati se „těžce pracovat, muokovati se, pachtiti se, peklovati se“. Spojení oslové (mezkové) vespolek se drbí mělo význam „hloupí se chválí“. Přeneseně mohl mezek značit „hloupého, váhavého člověka“. Mzhyně je již označena jako zastaralá varianta slova mezkyně (JUNGMANN 2, 432, 434; KOTT 1, 1011). PSJČ a SSJČ popisují mezka jako „křížence hřebce (koně) a oslice“. Význam „omezenec, hlupák“ je považován za zhrubělý. Expresivní jsou přirovnání pracovat, plahočit se, nadřít se jako mezek, tj. „za těžkých podmínek, těžce“. Označení „samice mezka“ mezkyně je výraz řídce užívaný. Starší podoby slov již nenalezneme (SSJČ 1, 1219, 1223; PSJČ 2, 805). Etymologie Slovo mezek je doloženo také v některých jiných slovanských jazycích, mj. v bulh. măska, s./ch. màzga, màzag „mul“ nebo sln. mezg, st. meseg. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *mъzgъ, *mъskъ. Původ slova není zcela jasný. Jedná se pravděpodobně o starobylý kulturní název, který Praslované přejali během osídlování Balkánu. Souvislost se hledá především s alb. mushkë, mutshkë „mezek“, mushk „samec mezka“, rum. st. muşcoiu mîşcoiu „mezek, mul“, lat. muscellus a muscella „mezkyně či mula“ (ESJS 9, 514; MACHEK 1997, 362; REJZEK 2001, 376). ESJS uvádí jako možné východisko slova ie. *mukslo-, z něhož pravděpodobně vychází také řec. ojedinělé μυχλόϛ μύκλος „vilný“ a rovněž „osel“ (ESJS, l. c.). Jako jiné možné východisko se uvádí ilyrské 152

*musko- (REJZEK, l. c.; ESJS, l. c.) či maloasijské etnonymum Μυσοί, neboť „podle svědectví Anakreonta pochází křížení koně a osla z Malé Asie“ (ESJS, l. c.).

3.4.102 MIMOCHODNÍK, -A, M Stav ve staré češtině Jako mimochodník byl ve staré češtině označován „kůň chodící mimochodem, Zelter“ (GEBAUER 2, 366), „lehký cestovní kůň“ (MSS 1979, 137). Výraz mimochodník je doložen např. ve staročeské památce Zjevení svaté Brigidy: „(Sv. Brigita) jměla jest to viděnie na cestě jedúc na mimochodnicze. BrigF. 158b.“ (GEBAUER, l. c.). Jednalo se o speciálně vycvičeného koně, a nebyl to tedy běžný dopravní prostředek, ale užívali jej pouze vysoce postavení a vznešení lidé (NĚMEC 1980, 259). Slovo bylo odvozeno od slovesa mimochoditi, které znamenalo „jít mimochodem, krokem mimochodným (o čtyrnožcích)“. Mimochod označoval „způsob chůze čtyrnožcův, záležející v tom, že na př. kůň ne jako obyčejně nohy křížem staví, nýbrž nyní levou přední i zadní, nyní pravé obě pojednou“. A ve staré češtině existovalo také adjektivum mimochodný „mimochodem jdoucí (kůň)“ (GEBAUER 2, 366). Stav v nové češtině Také Jungmann vysvětluje mimochodníka jako „koně mimochodem jdoucího“. Doklady slova však pocházejí především ze starší české literatury. Uvádí také nový význam (per metaphrasim) „zle chodící kůň“ (JUNGMANN 2, 445). Kott tento druhý význam však neuvádí. Jako nejspíše ojedinělý význam slova však jmenuje „hříbě“ (KOTT 1, 1022). V Dodatcích nalezneme dokonce deminutivní podobu slova mimochodníček s významem „kůň“ (KOTT 6, 983) či „hříbě“ (KOTT 8, 208). PSJČ vykládá mimochodníka jako „jinochodníka“. V citovaných dokladech má však slovo spíše charakter historismu, např. citát z knihy Václava Vladivoje Tomka: „Sázeli se [páni] s králem o koně mimochodníka, že se tentokrát Žižka [sevřený v Kostelci] nevybaví.“ (PSJČ 2, 838). SSJČ slovo vysvětluje jako „zvíře chodící mimochodem; jinochodník“,67 přičemž tímto zvířetem může být „velbloud, žirafa nebo kůň mimochodník“ (SSJČ 1, 1233).

67

Mimochod vysvětluje SSJČ velmi podobně, jako tomu bylo ve staré češtině, totiž „přirozený (např. u velblouda) nebo nacvičený (někdy u koně) způsob chůze, při němž zvíře kráčí vždy současně oběma nohama jedné strany; jinochod“ (SSJČ 1, 1233).

153

Etymologie Staročeské slovo mimochodník bylo odvozeno od slovesa mimochoditi, které můžeme rozložit na slovotvorné komponenty mimo a choditi. Mimo je všeslovanské příslovce a také předložka. Souvisí se slovesy minout, míjet (MACHEK 1997, 363; REJZEK 2001, 378). Jedná se patrně o ustrnulý tvar m-ového participia od kořene *mei(H3)- (ESJS 8, 476). Sufix -mo je rovněž příslovcích kradmo nebo letmo (MACHEK, l. c.). Sloveso minout se v praslovanštině rekonstruuje v podobě *minǫti. Jeho východiskem bylo rovněž ie. *mei(H3)- „jít, putovat“ (REJZEK 2001, 380; ESJS 8, 477). Také sloveso chodit nalezneme ve všech slovanských jazycích, např. v pol. chodzić, rus. chodiť nebo s./ch. hòditi. Rekonstruovaná praslovanská podoba slova *choditi se spojuje s řec. ὁδός „jití, cesta“ a stind. ā-sad- „dojít, blížit se“. Kořenem slova bylo ie. *sed- „jít“. Původně byla na počátku slova hláska s-, která se měnila na ch- pouze po předponách i a u, později analogicky přešla i do dalších tvarů (MACHEK 1997, 202; REJZEK 2001, 226). Podle Holuba a Kopečného je možné uvažovat také o souvislosti se stsev. gata „cesta“ (gót. gatwō, něm. Gasse). Došlo by tak ke změně *god-chod (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 141). Gebauer uvádí podobné výrazy z jiných slovanských jazyků – strus. inochodъ „Passgang“, tedy „mimochod, jinochod“, inochodec „Passgänger, Zelter“, tedy „mimochodník, klusák“, stpol. inochoda „bieg koński, większy od truchta“, pol. jednochód „Passgang“. Z porovnání s těmito výrazy vyvozuje, že za první část slova, která je v ostatních jazycích ino-, jenž je patrně jьno-, jьnъ „unus“, by v češtině mělo být jno-. Místo toho se vyvinulo mimo-, a to snad díky opoře v adverbiu mimo (GEBAUER, l. c.). Také podle Holuba a Lyera je původní podoba slova jinochodník (HOLUB-LYER 1978, 291).

3.4.103 MLZNICĚ, -Ě, F Stav ve staré češtině Staročeské substantivum mlznicě bylo názvem pro „sprasnou svini, Saumutter“ (GEBAUER 2, 383) nebo podobně pro „svini se sajícími selaty“ (MACHEK 1997, 369). Gebauer slovo dokládá dvěma citáty, a sice z Práv městských (1536) Brikcího z Licka: „Hovada do stáda hnáti krom mlznic, […] sviní mlznic. Brikc. 253“ (GEBAUER 2, 383) a z Klaretova Glosáře z kapitoly De bestiis: „sus mlznycze“ (KlarGlos. 521).

154

Stav v nové češtině Jungmann i Kott vykládají slovo mlznice rovněž jako „sprasnou svini“. Za moravskou variantu slova označují výraz mlsačka. Doklady slova však pocházejí především ze staročeských pramenů (JUNGMANN 2, 371; KOTT 1, 1047). PSJČ ani SSJČ označení mlznice neobsahují, v současné češtině tedy není výraz doložen. Etymologie Staročeské slovo mlznicě bylo odvozeno od slovesa mlzati. Toto slovo, které již nenalezneme ani v PSJČ ani v SSJČ, znamenalo „sát, o mláďatech zvířat sajících mléko své matky“ (MACHEK 1997, 369). Sloveso se vyskytuje také v jiných slovanských jazycích, např. slk. mľzť nebo rcsl. mlěsti. V praslovanštině se výraz rekonstruuje v podobě *melsti. Jedná se o starobylé sloveso. K příbuzným slovům patří lit. dial. mélžti, spis. mìlžti, řec. ἀμέλγω, sthn. milchu, alb. mjeľ, všechna s významem „dojit“ z původního kořene *melg-. Příbuzné jsou také stir. bligim a lat. mulgeō, obojí rovněž „dojit“, které se vysvětlují z kořene *mḷ-. Původní význam slova nalezneme v stind. māršṭi, 3. os. pl. mṛÆánti „stíravým pohybem odnímá, pročesává skrz nějaké mechanické čistidlo apod.“. Podle Machka se ve slovanštině význam slova zúžil a specializoval na „sání mléka, které se děje stíravými pohyby“, zatímco v jiných jazycích se vyvinul význam „dojit, tj. odnímat dobytku mléko k užitku lidí“ (MACHEK 1997, 370). Ve staročeském slově mlznicě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podob mlznice (HMČ 1986, 103). Po hlásce c k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.104 MOŘMAN, -A, M Stav ve staré češtině Gebauer vykládal význam staročeského slova mořman neurčitým spojením „prý obluda nějaká“ (GEBAUER 2, 400). Výraz je doložen pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De claudis monstris: „morzman equida“ (KlarGlos. 432). Podle Emanuela Michálka byl význam slova mořman „hroch“ nebo „mrož“. Obě tato zvířata se ještě za Jungmanna označovala spojením „mořský kůň“. Latinský název koně (equus) je pravděpodobně skryt v Klaretově latinském označením equida, který patrně vznikl zkrácením spojení equi ibida nebo equi hybrida (MICHÁLEK 1989, 19‒20).

155

Stav v nové češtině Staročeský výraz mořman nalezneme pouze v Jungmannově a Kottově slovníku, Kott jej uvádí v podobě mořmaň. Oba jej označují jako slovo zastaralé, vykládají pouze jako „equida (monstrum)“ a odkazují na Klaretův slovník (JUNGMANN 2, 491; KOTT 7, 1328). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Emanuel Michálek řadí slovo mořman mezi substantiva tvořená příponou -man, kterou Klaret připojoval k základům domácím i cizím (MICHÁLEK 1989, 19), srov. heslo kacman, kačman. V tomto případě bylo základem slovo moře. Jedná se o všeslovanské slovo, např. pol. morze, rus. móre nebo hl., dl. morjo. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *mor’e. Jedná se o rozšíření ie. *mari-, *mori-, *mōri- „moře, jezero, rozsáhlá vodní plocha“. To bylo také východiskem mj. lit. mãrė „moře, (Kurský) záliv“, gót. marei „moře“, stangl. mere „moře, jezero, močál“, něm. Moor „močál“, Meer „moře“, stir. muir, lat. mare „moře“. Paralely však nalezneme také v neindoevropských jazycích, např. v mong. möre „(velká) řeka“ nebo kavkazském (megrelském) mere „jezero“. Jedná se tedy možná o slovo substrátové, a to také proto, že podle některých badatelů prajazykoví Indoevropané moře neznali (REJZEK 2001, 389-390; HOLUBKOPEČNÝ 1952, 230; MACHEK 1997, 374). Kořen ie. východisek se hledá např. v ie. *mer2- „třpytit se, jiskřit“, ie. *mer3- „tmavý“ nebo ie. *mer4- „umírat“ (v tomto případě by byl původní význam ie. slova „stojatá (= odumřelá) voda“) (ESJS 8, 490). Přípona -man je také v jiných Klaretových slovech, např. školman „představený synagogy“ (MICHÁLEK 1989, 20). Ve staré češtině byla také slova hejtman, forman, která byla přejata z němčiny. Druhá část těchto slov je vlastně německé -man(n), tedy „muž“. Pro výklad původu této Klaretovy přípony je tedy třeba vyložit etymologii tohoto německého slova. Starší německé podoby slova byly man. Výraz nalezneme také v jiných germánských jazycích, např. v stangl. man(n), mo(n), angl. man nebo gót. manna. Příbuznými výrazy jsou stind. mánuh (mánu-, mánus-) „člověk, muž, lidstvo“ a lat. Mannus (z germ.) „praotec, bůh Germánů“. Východiskem mohlo být ie. *manu-, *monu-. Jiná možnost je spojitost se slovanskými výrazy, mj. s psl. *mǫžь nebo rus. muž „manžel“ z ie. *men(ə)- „myslet, být podněcován duchem“. Původní význam slova muž by tak byl „myslící bytost“. Možné je také ie. východisko *men- „vyčnívat, tyčit se“. Význam slov muž, Mann by tedy byl „vyčnívající do výše, vzpřímeně chodící bytost“ (PFEIFER 2, 1058‒1059). Slovanské a germánské výrazy spojují také české etymologické slovníky

156

(srov. HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 236; MACHEK 1997, 384; REJZEK 2001, 397; ESJS 8, 499).

3.4.105 MRCHA, -Y, F* Stav ve staré češtině Ve staré češtině existovala dvě homonymní slova mrcha. Mrcha mohla označovat jednak „mrtvolu, mršinu“, jednak „chatrného koně“ (GEBAUER 2, 407; MSS 1979, 148), příp. „zvíře (chatrné, na př. chatrného koně)“ (ŠIMEK 1947, 81). Druhý význam slova je však doložen pouze jediným citátem z Hradeckého rukopisu: „(Kovář) kdyžto ť komu kóň ukuje, mnohému ť to rád slibuje řka: Dobřě sem tvój kóň ukoval […]; netáhneš ot ňeho (od kováře) jěti, až ť mrrcha počne klécěti. Hrad. 132a“ (GEBAUER, l. c.). Stav v nové češtině Počínaje Jungmannovým slovníkem jsou obě slova spojována do jednoho hesla. V Jungmannově a Kottově slovníku nalezneme starší význam „mrtvé tělo, mrtvola“, avšak povětšinou se staročeskými doklady. Další navazující význam zní „nyní jen o dobytku zcíplém“. Přeneseně se jednalo o „nízkou přezdívku“. Jiný význam byl „něco špatného“, např. spojení mrcha peníze mělo význam „nelacino“ nebo mrcha člověk znamenalo „sviňák, necuda, neřád“. Takovým mohl být také mrcha kůň, tj. „špatný, elendes Pferd, Schindmähre, Mähre“ (JUNGMANN 2, 503; KOTT 1, 1076). Ojedinělými významy byly v Dodatcích mrcha jako „kořalka“ (KOTT 6, 1039) nebo „zimnice“ (KOTT 10, 188). PSJČ i SSJČ vykládají mrchu jako „zvířecí mrtvolu; zdechlinu, mršinu“. Přeneseně a hanlivě se může jednat o „hubené zvíře“, podle PSJČ se myslí „zvláště kůň“. Dokladem je citát z knihy Jindřicha Šimona Baara: „Přijel jsem v hanebné káře, tažené mrchou a ne koněm.“ (PSJČ 2, 973). Jiný význam je zhrubělý, a sice je-li mrcha míněna jako „nadávka člověku nebo věci zlé, záludné, odporné“. Slovo může mít také platnost neshodného přívlastku, např. ve spojení mrcha pes (SSJČ 1, 1290). Význam „nadávka prohnaným osobám“ se vyvinul z původního označení „špatného koně“ (MACHEK 1997, 379). Etymologie Slovo mrcha nalezneme také v polském marcha „o koni“, mercha „o ženě“ a slovinském mrha „nadávka“. Původ slova není příliš jasný (MACHEK, l. c.). Podle Holuba a Kopečného i Gebauera pochází slovo ze sthn. marha (dnes něm. Mähre) (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 232; GEBAUER, l. c.). Homonymní český výraz vznikl nejspíše pomocí expresivní přípony -cha ke kořenu *mьr- (REJZEK 2001, 393). Podle 157

Holuba a Lyera však nabyl právě tento výraz s významem „zdechlina“ pod vlivem německého slova marha význam „starý kůň“ (HOLUB-LYER 1978, 300). Také podle Šmilauera ve 2. vydání Machkova slovníku se slovo v případě označení „koně“ kříží s něm. marha. Jinak považuje za příbuzné slovo het. marsa „špatný“ (MACHEK, l. c.). Významové ovlivnění původního českého slova mrcha starohornoněmeckým mar(i)ha považuje za pravděpodobné také Newerkla. K přímému přejetí však podle něj nedošlo (NEWERKLA 2004, 564). Základem slova je tedy buď německé slovo nebo sloveso mříti. Německý výraz Mähre znamená „chatrný, starý kůň“. Ve staré horní němčině znamenal meriha „klisna“, střhn. podoba slova byla merhe. Výraz nalezneme také v jiných germánských jazycích, např. stsas. merge, střniz. mērie, merrie, niz. merrie, stangl. miere, myre, angl. mare nebo šv. märr se vyvinula z původního germánského *marhī, *marhjō- (F). Jedná se o přechýlené podoby k sthn. označení „koně“ marah-, střhn. marc, stangl. mearh aj. z původního germ. *marha- (M). K příbuzným slovům pravděpodobně patří ir. marc, kymer. march „kůň“, všechna od ie. *marko- „kůň“, příp. *markī- „klisna“ (PFEIFER 2, 1046). Vzhledem k tomu, že stind. márya- označovalo „mládence“ a také „(mladého) hřebce“ vychází podle Klugeho ie. *marko- z kořene *mer- spolu s názvy pro „chlapce a děvčata“. Není ovšem vyloučeno, že se jedná o výpůjčku z altajských jazyků – rus. mérin „valach“ je přejato z mong. morin, mörin „kůň“ (KLUGE 2002, 591) – nebo z keltštiny. Až do 16. století se jednalo o neutrální výraz pro „klisnu“, mezi 16. až 18. stoletím označovala „koně obecně“ a teprve od konce 17. století se začal vyvíjet dnešní pejorativní význam (PFEIFER, l. c.). Sloveso mříti (stč. mřieti) je všeslovanské slovo, např. pol. mrzeć, rus. merétʼ nebo s. mréti. Praslovanské sloveso se rekonstruuje v podobě *merti. Příbuzná slova jsou lit. miti, lat. morī „zemřít“, arm. meranim „umírám“, stind. márate „umírá, het. mirzi „umírá“. Kořenem těchto slov je ie. *mer- „umírat“ (REJZEK 2001, 394‒395; MACHEK 1997, 382).

3.4.106 MYŠ, -I, F Stav ve staré češtině Význam staročeského substantiva myš vysvětluje Gebauer německým ekvivalentem „Maus“, tedy „myš“. Doklad slova nalezneme mj. ve staročeském překladu Knížek Hugových o připravení svého srdcě: „Kdež není kočky, tu myssi vévodie. Hug. 191“.

158

Odvozené slovo myšě pojmenovávalo „mládě myší“, pro označení jejich většího množství se užívalo především plurálu slova myšenec. Deminutivum myška mělo také význam „sval“ (podobně adjektivum myškovatý znamenalo „svalovitý“) a rovněž „část brnění, která kryla loket“. Přechýlený výraz myšák je ve staré češtině doložen pouze jako příjmení. Adjektivum myšatý mělo význam „barvy myší (o koni, podle chlupů)“ (GEBAUER 2, 426). Myš měla ve spojení s některými adjektivy specializované významy. Veliká myš je doložena v Klaretově Bohemáři „glis welika mys“ (FLAJŠHANS 1894, 368). Glis dnes označuje „plcha“ (HORÁČEK-ANDĚRA 1982, 105), srov. heslo dlúhomyš. V Bohemáři se také nalézá spojení polská myš: „sorex polska myss“ (KlarBoh. 209), stč. adjektivum polský znamenalo také „polní žijící nebo rostoucí ve volné přírodě, tj. na poli“. Latinský termín sorex dnes označuje „rejska“ (HORÁČEK-ANDĚRA 1982, 39). A také němečská myš, kterou Gebauer dokládá citátem z Diefenbachova slovníku Mittellateinischhochdeutsch-böhmisches Wörterbuch: „nyemeczka myss Ratte“.68 Německý výraz Ratte označuje „krysu“ (GEBAUER, l. c.). Srov. také hesla polemyščer, plch. Stav v nové češtině Jungmann myš vysvětluje jako „ssavce z řádu hlodavých myšovitých“. Mezi výčtem jednotlivých druhů myší je také ve staré češtině doložená myš německá „krysa“, a to rovněž např. v přirovnání spáti jako německá myš, tj. „hrubě a dlouho spáti“. Kupříkladu spojení myš obilná mělo význam „Hamster“, tedy „křeček“. Myš polní (polská) znamenalo „sorex“, tedy „rejsek“. Třetí staročeské spojení, veliká myš, v Jungmannově slovníku nenalezneme. Myš byla známá např. ve rčení jest laskav (na něho) co pes na kočku, kočka na myš nebo kocour není doma, myší mají luzum (pré). Jiný význam slova myš (miš) byl „koňská nemoc, ještěr“ a podobně plurál myši mohl pojmenovávat „otok žláz na krku (u koní)“. Slovo myš mohlo znamenat také „slunečnice, Sonnenschuss“. Deminutivum myška mělo také význam „masitost na oudech těla, svalové žil“, „myší barvy kůň“ a „též kráva taková“ a rovněž „oděv ruky zbrojný“, příp. mohla být myška (miška) také „verschinittenes Schwein“, tedy „řezaný vepř“. Jako jiné deminutivum uvádí Jungmann také myšici; myšák označoval „samce“, „myší louče“ a také „utrejch“ a mýše, myšenec byly názvy pro „mladou myš“ (JUNGMANN 2, 526‒527). Kott jmenuje všechny významy myši, které znal Jungmann. Ze staročeských spojení se slovem myš nalezneme u Kotta myš německou a myš polní. Dočteme se u něj např. 68

Celý záznam v tomto slovníku však zní: „Glis g. gliris eyn ratte nyemeczka myss (d. i. deutsche Maus).“ (DIEFENBACH 1846, 141).

159

přirovnání holý jako myš, tj. „chudý“, nebo spí jako myš na měchu. Nové je deminutivum myšička a význam slova myšenec, který mohl pojmenovávat také rostlinu „užanku lékařskou“ (KOTT 1, 1095). V Dodatcích se setkáme se spojením myš slepá jako nářeční označení „slepýše“. Myška mohla být také „český národní tanec“. Myšák mohl označovat také „káně“, „psa krysáka“ a toho, kdo „myši chytá, otravuje“, myšák šedý byl „hmyz“ (KOTT 6, 1058‒1059). Ještě jiný význam slova myšák byl „poštolka“ (KOTT 8, 220). Myška mohla být také „mniška, lesní panna“ (KOTT 10, 191). V současné češtině označuje myš „drobného hlodavce s dlouhým holým ocáskem a s velkými boltci“, jako zoologický termín pak značí „rod Mus“. V obecné češtině pojmenovává myš polní „hraboše“ a myš německá „potkana“. Hanlivě může slovo nově označovat také „něco bezvýznamného, nicotného“, např. ve spojení kancelářská myš „malý, bezvýznamný úředník“ (SSJČ 1, 1308). PSJČ znalo také expresivní význam „vrtochy, rozmary; smutné myšlenky, starosti“ a také „český lidový tanec, myška“ (PSJČ 2, 1017). Slovo myš má dnes v počítačové technice také význam „vstupní polohovací zařízení (počítače), jehož posouváním se mění poloha značky na obrazovce“ (SOCHOVÁPOŠTOLKOVÁ 1994, 108). Jako deminutiva se dnes uvádějí slova myška a myšička, označení „myšího mláděte“ myše (s deminutivem myšátko) se vyskytuje pouze zřídka. Další odvozená slova mají dnes více významů. Jako myšák může být kromě „samečka myši“ pojmenován také „pes nebo kocour, který dobře chytá myši; myšař“, „kůň šedé barvy (jako myš)“ nebo „šedě zbarvený africký pták“, zoologicky „rod Colius“. Původní deminutivum myšice je dnes název pro „žlutě zbarveného savce podobného myši“, zoologicky „rod Apodemus“. Myška může v některých spojeních označovat také „bezděčné trhání ve svalech“, expresivně „mladou ženu, dívku“ a rovněž „drobného hlodavce příbuzného myši“, v zoologii „rod Micromys“ (SSJČ 1, 1308). Podle PSJČ je myška také „kůň šedé barvy jako myš“, „český lidový tanec“ a v anatomii jsou myšky kloubní „pevná tělíska vyskytující se ve větších kloubech“ (PSJČ 2, 1018). Výraz myš se často objevuje v přirovnáních, např. hrát si s někým jako kočka s myší, tj. „zahrávat si s někým a dávat mu najevo svou převahu a jeho vlastní bezmocnost“, nebo mokrý, zpocený jako myš s významem „úplně“ či tichý jako myš (častěji myška), tj. „zcela“ (SSJČ, l. c.). Je také součástí rčení, např. s tou můžeš myši chytat znamenající „je chytrá“ nebo ani myš s významem „nikdo“ (ZAORÁLEK 2009, 204).

160

Etymologie Výraz myš je všeslovanský, např. pol. mysz, hl., dl. myš, ukr. myš nebo rus. myšʼ. Rekonstruovaná psl. podoba *myšь, která patřila k i-kmenům, se vyvinula ze starší maskulinní podoby mūs-, jež náležela ke kmenům konsonantickým. Příbuzná slova jsou lat. mūs, řec. μῦς, sthn. mūs, něm. Maus, stind. mūḥ, mūša(ka)-, mūšika-, alb. mī, angl. mouse, všechna „myš“ aj. Indoevropské východisko těchto slov bylo *mūs- „myš“ (MACHEK 1997, 386; REJZEK 2001, 398). Další výklad slova však není zcela jistý. Některé teorie slovo spojují se stind. mušṇāti „krade“, a již ie. výraz by tak byl „starobylým tabuovým opisem s významem „zlodějka“. Ie. kořen *meuH- je doložen jen ve védštině a tocharštině“ (HAVLOVÁ 2010, 81; podobně také MACHEK, l. c.). Jiní badatelé považují ie. *mūs- rovněž za tabuovou náhražku ovšem s významem „šedivka“. Spojují slovo se slov. mъchъ a lit. musojaĩ „plíseň“, sémantickou paralelou by bylo lit. pel „myš“ vedle pìlkas „šedý“. Tento výklad je však považován za málo pravděpodobný (ESJS 9, 509).

3.4.107 NÁBYTEK, -TKA/-TKU, M Stav ve staré češtině Ve staré češtině měl výraz nábytek řadu významů. Označoval „majetek, jmění, hmotné prostředky“, „věcné životní potřeby, věcné vybavení obydlí, nábytek a náčiní“ a také „užitkové zvířectvo, zvláště dobytek“. Plurál nábytci byl názvem pro „výtěžky, příjmy z hospodářství“. Jako právní termín znamenal nábytek „movitost, movitý majetek (na rozdíl od dědiny)“. Doklad slova nábytek jako označení „dobytka“ čteme např. v Právu švábském: „to všecko, což k nabytku sluší: to jsú ovce, kozy, svině, krávy, husy, kury i kačice. PrávŠvábE 20b“ (StčS 1, 23‒24). Srov. heslo dobytek. Stav v nové češtině Jungmann vysvětluje slovo nábytek jako „nabyté jmění, statek“, „nábytečné zboží“. Tento význam je mj. doložen citátem z Komenského Janua linguarum reserata: „Ovčák příchovek svůj (svůj vlastní nábytek) obzvláštním cejchem znamenaný má, peculium. Com. jan. 409“. Další významy slova byly „zvláště domovní hospodářství, nářadí“, „nadbytek“ a ve veterinářství „obklad (koni)“. Jungmann sice neuvádí jako samostatný význam slova nábytek „dobytek“, možnost tohoto výkladu však vyplývá z uvedených dokladů (JUNGMANN 2, 542). Obdobné je také Kottovo heslo, nábytek ve smyslu „dobytek“ není explicitně zmíněn, vyplývá ovšem z dokladů, které jsou však stejné jako u

161

Jungmanna (KOTT 2, 9). V současné češtině se význam slova nábytek zúžil. Pod tímto výrazem se rozumí „přemísťovatelné předměty bytového zařízení“ a pouze zastarale i „movitý majetek, jmění“ (PSJČ 3, 19; SSJČ 2, 9). Etymologie Staročeské slovo nábytek s původním významem „čeho bylo nabyto“ bylo odvozeno od adjektiva nabytý a to od slovesa nabýti. Novočeský význam se zúžil zřejmě vlivem slova byt. Výraz nalezneme také v pol. nabytek „získaná věc“ (MACHEK 1997, 387; REJZEK 2001, 400). Pro objasnění původu slova jej rozložíme na slovotvorné komponenty na a být. Předložka a předpona na je všeslovanská (v téže podobě). Také rekonstruovaná psl. předložka zní *na. Existují dvě skupiny příbuzných slov. Původní ie. podoba se rekonstruuje ve tvaru *H2eneH3. Redukcí první slabiky vznikl tvar *H2noH3, z něhož se vyvinuly slovanské tvary a také stprus. no, na „na“, lit. nuõ „od“. Redukcí druhé slabiky vznikl tvar *H2enH3, který byl východiskem pro gót. ana „na, nad(to)“, něm. an, angl. on „na“, řec. ἄνα „na, nahoru“, av. ana „přes“ (ESJS 9, 522; obdobně také REJZEK 2001, 400; MACHEK 1997, 387). Pro etymologii slovesa být, viz heslo dobytek.

3.4.108 NÁZIMČĚ, -ĚTĚ, N* Stav ve staré češtině Staročeským slovem názimčě se označovalo „dobytče (zvláště prase) chované na zimu“. Doloženo je však pouze citátem z Archivu českého čili Starých písemných památek českých i moravských, konkrétně ze Zpráv o statcích venkovských z Archívu města Prahy: „nábytkové z Velikých Měcholup sirotkuov nebožce Janových […]. Item kaneci, jeden veliký a druhý malý. Svinky čtyři. Item prasce tři, názimčata, ovec pět. ArchČ 28,54 (1424)“ (StčS 1, 366). Stav v nové češtině Ve slovnících nové češtiny staročeský výraz názimče nenalezneme. Podle informace ze Staročeského slovníku však mělo stejný význam slovo názimek. Nachází se v šestém svazku Kottova slovníku, kde je vysvětleno jako „dobytek na zimu chovaný, zvláště prase“ (KOTT 6, 1132). PSJČ ani SSJČ však již neobsahují ani tento výraz.69 S vysvětlením „prase na zimu chované“ však nalezneme názimka v Bartošově Dialektologii

69

Online kartotéka excerpčních lístků sice jeden doklad obsahuje, význam slova je však jiný. Viz: http://psjc.ujc.cas.cz/img.php/img/537/330664360_236278_42332_823.

162

moravské (BARTOŠ 1886, 235) a jako „prase chované celou zimu“ také ve Slovníku valašského nářečí (KAZMÍŘ 2001, 196). Etymologie Staročeské slovo názimčě vzniklo z předložkové vazby na zimu. Vytvořeno bylo pomocí rozšířené přípony pro označení mláďat -čě, patrně analogicky k označení dobytčě. Pro výklad jeho původu tedy vyložíme etymologii těchto slovotvorných komponentů. Etymologie předložky na je uvedena v hesle nábytek. Výraz zima je všeslovanský, např. rus. zimá nebo s./ch. zíma. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *zima. Příbuznými výrazy jsou lit. žiemà, lot. ziema, stprus. semo, všechna s významem „zima“. Jejich východiskem bylo ie. *hei-mā. To bylo odvozeno od ie. *hé-ōm (gen. *hi-m-és) „zima, sníh“. Z různých podob téhož kořene vychází také lat. hiems „zima“, alb. dimär, řec. χεῖμα „zima“, arm. jiun „sníh“ aj. (REJZEK 2001, 738; MACHEK 1997, 715; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 436).

3.4.109 NETOPÝŘ, -Ě, M Stav ve staré češtině Význam staročeského slova netopýř byl „netopýr“. V nominativu plurálu byl možný také tvar netopýrové. Doklad slova nalezneme např. v překladu cestopisu tzv. Mandevilla: „jsú tam netopyrzowe tak velicí na těle jako zde beránci. CestMandA 218b“ (StčS 1, 800). Stav v nové češtině Jungmann označuje podobu slova netopýř za zastaralou, jako variantu slova uvádí podobu netopejr. Zvíře popisuje jako „ssavce z letounů netopýrovitých“ a vyjmenovává celou řadu tehdy známých druhů. Mezi doklady je např. citát z Komenského Centra securitatis: „Co netopýři do toho, že papoušek má peří? Com. cent. 72“. Jungmann jmenuje také zajímavé odvozené slovo netopýrotrud, což bylo pojmenování „hmyzu připínákovitého“ (JUNGMANN 2, 704). Kott uvádí obě varianty slova netopýr i netopýř, v obecné mluvě bylo slovo v podobě nedopýr. Na Opočensku se jako netopýr (nedopýr) označoval také „motýl“ (KOTT 2, 152). V Dodatcích se setkáváme již pouze s podobou netopýr. Kott jmenuje různá nářeční označení tohoto zvířete, např. letopéř, litopéř na západní Moravě, večeralek lašsky nebo trúlek v Podluží. Nové významy slova mohly být „člověk půl Čecha a půl Němce“ a „bolák na nose (který se udělal tomu, kdo zkazí netopýrům hnízdo)“. Starší

163

podoba netopýř mohla znamenat také „růže z bílých, růžových a modrých pentlí na růžku (dívčím šátku)“. Spojení netopýr mořský mělo význam „malthe, ryba“ (KOTT 6, 1180). Ještě jiný význam mohlo mít slovo např. ve spojení plášť se netopýrem, což byl plášť „s límcem dolů svislým, ne příliš dlouhým a střihem některak rohatým“ (KOTT 8, 235). Do současné češtiny se slovo ustálilo v podobě netopýr. Starší variantu již PSJČ ani SSJČ neuvádějí.70 Netopýra popisují jako „létajícího hmyzožravého savce“. Jako zoologický termín pojmenovává „rod savců Vespertilio, Plecotus aj.“. Přenesený a již poněkud zastaralý význam slova je také „ošklivý člověk; škarohlíd nebo obojetník; zpátečník, tmář“ (SSJČ 2, 186). V PSJČ nalezneme také nářeční význam slova „růže z pentlí na šátku“ (PSJČ 3, 506). Netopýr je např. součástí přirovnání vyhlíží jako netopýr, tj. „hloupě, nemotora“, nebo rozcuchaný jako netopýr s významem „silně rozcuchaný“ (ZAORÁLEK 2009, 492). Odvozené slovo netopýrník označuje jako zoologický termín „rod mořských ryb z čeledi netopýrníků, Malthe; netopýrníci čeleď mořských ryb z podřádu ryb ramenoploutvých, Malthidae“ (PSJČ, l. c.), srov. Kottovo spojení netopýr mořský. Etymologie Výraz netopýr je všeslovanský, setkáme se s ním např. v pol. lid. nietoperz, hl. njetopyr nebo ch. nȅtopir. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *netopyrь. Výraz se většinou vykládá několika způsoby. Nejčastěji se považuje za staré kompozitum znamenající „létající v noci“, pro což svědčí také analogické motivace pojmenování v jiných jazycích, např. řec νυκτερίς „netopýr“ znamená doslova „noční pták“ nebo lat. vespertīliō „večerní letoun“ (REJZEK 2001, 410; ESJS 9, 540). První část slovanského slova by tak vycházela z e-ového ablautu ie. označení „noci“ *nokti- (HAVLOVÁ 2010, 110). Výklad druhé části je problematický. Většinou se badatelé pokoušejí o výklad z kořene *per- „létat“, který nalezneme např. ve stsl. pьrati „vznášet se“, pariti „létat“, rus. perétʼ „jít“, subst. peró, sch. dial. pirac „netopýr“. V tomto případě je však problémem výklad hlásky y. Jiný výklad druhou část slova považuje za substantivum od kořene *pet„létat“, muselo by však dojít k disimilativní ztrátě druhé hlásky t (ESJS, l. c.) Podle Havlové by mohla existovat souvislost s příponou -pirь/-pyrь, která se nachází také ve slově upír (HAVLOVÁ, l. c.). Jiná teorie považuje segment ne- za záporku, a struktura praslovanského slova by tak byla *ne-to-pyrь a jeho význam „není to pták“. Avšak „předpoklad subst. *pyrь „pták“ 70

Online kartotéka excerpčních lístků slova v podobě netopýř sice zachycuje, jedná se však pouze o doklady z 18. a 19. století. Viz http://psjc.ujc.cas.cz/search.php pod heslem netopýř.

164

naráží na výše uvedené hláskové problémy. Přijatelnější je rekonstrukce *ne-pъtyrь/ъ „nepták“, opírající se o rcsl. a strus. neptъtyrь […] a ukr. st. nepotyr […].“ (ESJS, l. c.). Starší výklady slova předpokládají psl. podobu *lepetyrʼь od zvukomalebného slovesa *lepetati „poletovat trhaným nepravidelným letem“. Přípona -yrʼь vznikla podle Machka z původní přípony -ylʼь disimilací po počáteční hlásce l- (MACHEK 1997, 397). Počáteční n- se vyvinulo vlivem domácích expresiv typu nezmar, nešvar (HOLUBKOPEČNÝ 1952, 244). Stejně slovo vysvětlují také Holub a Lyer i Holub a Kopečný (HOLUB-KOPEČNÝ, l. c.; HOLUB-LYER 1978, 309). Dnes je však tato teorie považována za málo přesvědčivou (ESJS, l. c.). Machek také vysvětluje, že „jméno netopýra bylo tabuováno (neboť ono zvíře bylo předmětem mnohých pověr, obav a čárů), odtud ony hojné a pronikavé změny“ (MACHEK, l. c.). V průběhu jazykového vývoje byla upřednostněna varianta slova končící hláskou r. Důvodem mohly být zmíněné tabuové změny nebo přichýlení k některému podobnému výrazu, např. upír.

3.4.110 NUNVICĚ, -Ě, F Stav ve staré češtině Staročeské slovo nunvicě mělo více významů. Kromě „jeptišky, řeholnice“ a „bekyně, členky náboženského společenství přidruženého k řeholi, zabývající se činností charitativní“ označovalo také „vykleštěnou svini“. Tento význam je doložen např. v Mistra Křišťana lékařských kniehách „vezmi […] kancového sádla mužóm, ale ženám nunwicze. LékKřišť 61a“. Stejný význam mělo také spojení svinka kleščená (StčS 1, 1003‒1004). Ve starších dobách označovalo slovo nunvice také „pokrm ze štičích jater“.71 Stav v nové češtině V Jungmannově i Kottově slovníku je již v hesle nunvice na prvním místě uveden význam „řezaná svině, řezaný vepř, řezanice, míška“. Známý byl ještě také význam „Nonne“, tedy „jeptiška“. Nalezneme také sloveso nunviti „řezati, klestiti svině, hříbata“ nebo odvozené slovo nunvář, tedy ten, „kdo klestí, vyřezává svině, hříbata“. Kott navíc uvádí také slovo nunva s významem „nunvice“ (JUNGMANN 2, 741; KOTT 2, 191). PSJČ ani SSJČ slovo s tímto významem v podobě nunvice neuvádějí (PSJČ zná nunvici pouze jako zastaralé označení „jeptišky“). Tentýž význam, totiž „vykleštěná sviňka“, má v zemědělství užívaný výraz nunva (SSJČ 2, 227; PSJČ 3, 649). 71

VESELÝ, Josef: 338. schůzka: Jak jedli páni i kmáni a co jim chutnalo. [online] 2012 [cit. 24. března 2012]. Dostupné z: .

165

Etymologie Staročeské slovo nunvicě pochází ze střhn. nunne, nonne „jeptiška; vykleštěná svině“ (NEWERKLA 2004, 205). Stejně tak novočeské nunva je z něm. Nonne „vykleštěná sviňka“, původně „jeptiška“. Podle Machka se při tomto přenesení pojmenování jednalo o „hrubý vtip středověku“ (MACHEK 1997, 403). Německý výraz Nonne (sthn. nunna, střhn. nunne) „jeptiška“ nalezneme také v jiných germánských jazycích, např. niz. non, angl. nun nebo šv. nunna. Příbuzná jsou také it. nonna „babička“, nonno „dědeček“, stind. nanā „maminka“, řec. νέννος, νάννας „strýc“, νάννα, νάννη „teta“ nebo rus. njánja „chůva, opatrovnice“. Jedná se o přejímku z církevně latinského nonna „jeptiška“, pozdně lat. „chůva, kojná“, což je přechýlená podoba církevně lat. nonnus „mnich“, pozdně lat. „vychovatel“. Jedná se zřejmě o reduplikovanou formu starého lalického slova dětské řeči (PFEIFER 2, 1175‒1176; KLUGE 2002, 655). Sémantický vývoj od „chůvy“ k „jeptišce“ se uskutečnil nejspíše prostřednictvím významu „ctěná paní, ctihodná matka“ (PFEIFER, l. c.). Stejně jako tomu bylo u něm. slova Mönch „mnich“, bylo slovo přeneseno také na „vykleštěná zvířata“ (KLUGE, l. c.). Ve staročeském slově nunvicě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podob nunvice (HMČ 1986, 103). Po hlásce c k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.111 ˟OČILUPÁČ, -Ě, M, ˟OČILUPÁK, -A, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova očilupáč byl „zvíře s výraznýma, jakoby vyvalenýma očima, hranostaj nebo lasička (?)“ (StčS 2, 259). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „herminius oczylupacz“ (KlarGlos. 543). Význam „hranostaj nebo lasička (?)“ mělo také podobné stč. slovo očilupák. To je doloženo pouze v latinskočeském slovníčku v tzv. kodexu Vodňanském: „herminius oczi lupak. SlovVodň ad 62“. Latinské slovo herminium bylo ve staré češtině překládáno také výrazem hranostaj (StčS, l. c.). Rovněž Slovník středověké latiny v českých zemích překládá lat. slovo českým „hranostaj“ (SSL 14, 975). Srov. heslo hranostaj. Stav v nové češtině Staročeské slovo v podobě očilupák nalezneme pouze v Jungmannově slovníku. Vysvětluje jej pouze lat. ekvivalentem „heminius (!)“ a odkazuje na výše uvedený staročeský slovník (JUNGMANN 2, 819). Výraz očilupač obsahují pouze Dodatky ke 166

Kottovu slovníku. Kott však rovněž uvádí pouze lat. ekvivalent „herminius“ a odkaz na Klaretův slovník (KOTT 7, 1342). V současné češtině není ani jedno slovo doloženo. Etymologie Podle Staročeského slovníku souvisejí oba výrazy se stč. slovy oko a lupáč, příp. lupák.72 Upozorňuje také na čes. dial. vyloupnout oči „vyvalit“ a ukr. lupaty očyma „vyvalovat oči“ (StčS 2, 259), viz níže. Pro výklad původu slova vyložíme původ slova oko a slovesa lupati, loupati, která jsou základem staročeských slov. Výraz oko je všeslovanský, např. pol. oko, rus. zast. óko nebo s./ch. ȍko. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *oko. K příbuzným výrazům patří lit. akìs, lot. acs, gót. augō, něm. Auge, angl. eye, lat. oculus, alb. sy, arm. akn, stind. ákši, toch. A ak, všechna s významem „oko“, řec. ὄσσε „oči“. Společným východiskem těchto výrazů bylo ie. *okṷ- „oko“ (REJZEK 2001, 425; MACHEK 1997, 411), příp. starší *H3ekṷ- (ESJS 10, 579). Sloveso lupati můžeme nalézt v současné češtině v expresivním spojení lupati očima, které SSJČ vysvětluje jako „vrhat na někoho významné nebo nepřátelské, výhrůžné pohledy; loupat, louskat“ (SSJČ 1, 1143). Machek při svém výkladu etymologie slovesa loupat vychází právě z tohoto významu slovesa. Podobně také slk. lupkať okáľmi, zrakom „mrkat, rychle pohybovat očními víčky“, pol. lypać oczyma „dívat se, blýskat, házet očima“, zmíněné ukr. lupáty očyma „vyvalovat oči“, rus. chlupať glazami (ch je podle Machka zesilovací) „udiveně otvírat oči“. Původní význam slovesa byl pravděpodobně ten, který se zachoval v ruštině a ukrajinštině. Podle Machka byl takový význam ve spojení s akuzativem oči i ve staré češtině. Sloveso souvisí také se spojením pouliti oči, bouliti. Praslovanské slovo rekonstruuje Machek v podobě *lūp-ati (MACHEK 1997, 341). Podle Holuba a Kopečného je toto sloveso zřejmě onomatopoického a expresivního původu (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 213). Ruské chlupať souvisí podle Vasmera možná s rcsl. chlupa „bída“, chlupati „žebrat“. Možná je také expresivní souhlásková změna, a východiskem by tedy bylo ie. *ghlub-, které je v střdn. glûpen „tajně se dívat, (tajně) pozorovat“ (VASMER 3, 248).

72

Výraz lupák není ve staré češtině doložen, význam slova lupáč není zcela jasný, Gebauer jej vysvětluje pouze jako „prý zvíře toho jména“ (GEBAUER 2, 290). Slovo lupáč je podle Gebauera doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „lupacz neonom“, na stejném místě ve Flajšhasnově vydání je však uvedeno „neonom znaczíe“ (KlarGlos. 547).

167

3.4.112 ˟ODŘIPÁČ, -Ě, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova odřipáč byl „živočich vybavený drápy k trhání, dravec (?)“ (StčS 2, 284). Doklad slova nalezneme pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „odrzipacz est calopus“ (KlarGlos. 545). Podle Staročeského slovníku pochází lat. slovo calopus z řec. χηλόπουζ „mající nohy vybavené drápy“ (StčS, l. c.). Kateřina Voleková a Milada Homolková uvádějí ve své studii Ze staročeského slovníku: zdrušec a živodně, že podle popisu Tomáše z Cantimpré73 znamená staročeské slovo „čtvernohé zvíře s dlouhými rohy ve tvaru pily, kterými podsekává vysoké stromy“ (VOLEKOVÁHOMOLKOVÁ 2006, 392). Stav v nové češtině Výraz odřipač nalezneme pouze v Jungmannově a Kottově slovníku. Označují jej jako zastaralé, vykládají pouze latinským „calopus“ a odkazují na Klaretův slovník (JUNGMANN 2, 869; KOTT 7, 1344). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Staročeský slovník upozorňuje na sloveso dřípati „trhat šaty“, které sice není ve staré češtině doloženo, nalezneme jej však v Jungmannově slovníku (JUNGMANN 1, 478), dále na hl. dripać a sln. dřípati (StčS 2, 284). Původ tohoto slovesa je nejasný (MACHEK 1997, 131). Náslovná hláska o- je v nových slovech vytvořených Klaretem častá (FIEDLEROVÁ 1988, 206).

3.4.113 OHAŘ, -Ě, M Stav ve staré češtině Význam staročeského slova ohař byl „lovecký pes, zvláště honicí“. V obrazném spojení s adjektivem pekelný se mohlo často rovněž jednat o označení „ďábla“. Doklad takového významu nalezneme např. v Tristramovi a Izaldě: „mordéři, horší než pekelní oharzi. TristB 52b“. Doložena je také přechýlená podoba ohařicě pro „samici ohaře“ (StčS 2, 291). Stav v nové češtině Jungmann uvádí ke slovu ohař také variantu vohař. Popisuje jej jako „mysliveckého, lovčího psa, který zvěř i slídí, i štěkáním z brloh vyhání“. Čteme u něj dále 73

Latinské slovo calopus vysvětluje Tomáš z Cantimpré ve svém spisu Liber de natura rerum, VI, 16 takto: „Calopus, ut Physiologus dicit, animal acerrimum est, ita ut nec a venatoribus possit appropinquari. Cornua longa habet serre figuram habentia, ita ut possit altas arbores secando deicere.“ (VOLEKOVÁHOMOLKOVÁ 2006, 392).

168

spojení „pekelný pes, aneb ohař o třech hlavách, Cerberus“. Zajímavá je Jungmannova poznámka, že „staří velmi míchali způsoby neb druhy lovčích psů, i psů vůbec“, např. „Veleslavínovi slove: ovčácký pes, vohař, věžník = canis pastoralis, molossus [...]”. Podle různých starších slovníků se pak liší definice ohaře jako „psa ovčáckého“, „psa slídného“ a „psa stavěcího“. Přechýlenou podobu označení slovník neobsahuje, nalezneme však deminutivum ohařík (JUNGMANN 2, 889). Kott uvádí obdobné informace, nejmenuje již variantu vohař (KOTT 2, 326). V Dodatcích nalezneme přirovnání bystrý, červený, udýchaný, uhnaný jako ohař (KOTT 10, 639). V současné češtině je ohař „lovecký pes výborného čichu, užívaný k vystavování zvěře; stavěč“. Přenesený význam spojení lační ohaři může být „chamtivci“. Má-li někdo čich jako ohař, znamená to „dobrý čich“ (SSJČ 2, 353). Podle PSJČ může být jako ohař nazván ten „kdo má podobné vlastnosti jako ohař“ a nářečně také „výrostek, mladý muž“ (PSJČ 3, 966). Deminutivum ohařík je hodnoceno jako expresivní, pro „samici ohaře“ je přechýlená podoba slova ohařka (SSJČ, l. c.). Etymologie Slovo ohař nalezneme také v jiných slovanských jazycích, např. pol. ogar, sln. st. ogar, oger nebo dl. wogáŕ. Jedná se o slovo cizího původu, je však málo jasné. Často se uvádí souvislost s maď. agár, ujgur. ägär, kyrgyz. igār, oset. yegar, všechna s významem „ohař“, která by mohla značit přejetí z východních jazyků (REJZEK 2001, 424; MACHEK 1997, 410). Podle Rejzka je možné hledat souvislost také se s./ch. zagàr, bulh. zagár „ohař“, která jsou pravděpodobně příbuzná mj. s alb. zagár, tur. zagar a zřejmě také s it. dial. (korsickým) γakaru „pastýřský pes“ a bask. zakur, txakur „pes“. Toto spojení by svědčilo o přejetí z nějakého předindoevropského substrátu (REJZEK, l. c.). Holub a Kopečný upozorňují také na fin. koira „chrt“ a lot. kert „chňapat“, což by podle nich mohlo znamenat i vzdálený vztah ke slovu chrt (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 252).

3.4.114 OJHRÁNEK, -NKA, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova ojhránek není zcela jasný. Mezi savce jej řadíme na základě nejistého významu, který uvádí Staročeský slovník, totiž „živočich hrající si, pohrávající si s mořem, snad delfín (?)“ (StčS 2, 368). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De claudis monstris: „oyhranek ludolatra“ (KlarGlos. 449). Slovník středověké latiny v českých zemích však vykládá toto latinské slovo jako „Dicentrarchus labrax“, tj. „mořčák, mořský okoun“ (SSL 20, 554). V tomto případě by se 169

jednalo o rybu (ČNŽ 7, 37). Tomu také více odpovídá popis zvířete s názvem ludolacra (u Klareta v pozměněné podobě) ze spisu Tomáše z Cantimpré Liber de natura rerum, který uvádí Hana Šedinová ve své studii o mořských monstrech: „Ludolacra je podle Aristotela mořský živočich, jehož povaha i vzhled jsou mimořádně podivuhodné. Má čtyři ploutve dvě na obličeji a dvě na zádech -, díky nimž se pohybuje úžasnou rychlostí z místa na místo […]“ (ŠEDINOVÁ 2005, 333). Stav v nové češtině Výraz ojhránek nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Vysvětluje jej latinským „ludolacra (inter clauda monstra)“ a odkazuje na Klaretův slovník (KOTT 10, 228). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie: Staročeský výraz ojhránek byl nejspíše odvozen od stč. slovesa jhráti „hrát“ (StčS 2, 368). Motivací pojmenování bylo pravděpodobně latinské sloveso ludere „hrát (si)“ (SSL 20, 554). Náslovná hláska o- je v nových slovech vytvořených Klaretem častá (FIEDLEROVÁ 1988, 206). Pro objasnění původu slova ojhránek tedy vyložíme etymologii slovesa jhráti, hrát. To bylo odvozeno od substantiva jhra. Jedná se o všeslovanské slovo, např. pol. gra, rus. igrá nebo hl. hra. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *jьgra. Původ slova není zcela jasný. Nejčastěji se výraz vykládá z nulového stupně ie. *aig- „silně (se) pohybovat, vibrovat“ a z r-ového sufixu. K příbuzným slovům patří stind. eÆati, te „hýbá se“, řec. αἶγες „mořské vlny“ a αἴγλη „lesk“, germ. *aik-wernan „veverka“ a lit. áikštis „vášeň“. Podobný sémantický vývoj „hýbat se“ > „bavit se, hrát (si)“ lze sledovat také ve sthn. spilōn, u něhož jsou doloženy oba významy (ESJS 4, 238; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 131). Podobně slovo vykládá také Machek. Je podle něj možné na základě jednoho z významů s./ch. igra „tanec“ spojit slovo se stind. iṅgati „hýbá se“. K ie. kořeni *ig- by se připojila přípona -ra a k vzniklému *ьgra by přistoupila hiátová hláska j (MACHEK 1997, 181). Jiný možný výklad slova hra je spojení se stind. yáÆati „uctívá (obětí apod.)“, řec. ἅγιος „posvátný, svatý“ z ie. *ag-/*ig- „nábožensky uctívat“. Slovo hra by tak bylo možno vysvětlit jako starý rituální termín s původním významem „tanec se zpěvem“, srov. strus. igry „rituální tance se zpěvy“ (ESJS, l. c.; REJZEK 2001, 212).

170

3.4.115 ˟OKLÚR, -A, M* Stav ve staré češtině Význam slova oklúr ve staré češtině se vykládá jako „živočich opatřený kly, kříženec divokého kance a vepře“ (StčS 2, 389). Výraz je doložen pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „musmo kozúr, ibridus osolurz (m. oklur), ovcúrque titirus“74 (KlarGlos. 537). Na správné čtení slova oklúr místo dříve uváděného osoluř upozornil Bohumil Ryba (viz etymologii slova). Stav v nové češtině Slovo nalezneme v podobě osoluř pouze v sedmém dílu Kottova slovníku, a sice jako citát z výše uvedeného Klaretova slovníku (KOTT 7, 1348). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Bohumil Ryba ve studii Několik temných slov z Klaretova Glossáře vykládá slovo na základě analogie s dalšími dvěma výrazy, které jsou uvedeny ve stejném verši a rovněž označují křížence, a to kozúr a ovcúr (srov. také tato hesla). Obě slova spojuje „jednak stejný sufix -úr, jednak to, že za základ byl v obou případech vzat první člen z dvojice rodičů“ (RYBA 1940, 185).75 Z toho Ryba vyvozuje, že také třetí slovo je tvořeno pomocí přípony -úr a že je pojmenováno po prvním z rodičů. Jelikož Klaret vytvořil pro latinské slovo aper českou obdobu klovec (viz stejnojmenné heslo), považuje za původní, nezkomolený tvar slova formu oklúr, tj. o-kl-úr s předsunutým o, a nikoliv osoluř (RYBA, l. c.). V případě, že by byl základem slova výraz klovec, viz etymologii tohoto slova. Podle Staročeského slovníku však slovo oklúr souvisí s výrazem kel (StčS 2, 389). Výraz kel je všeslovanský (kromě bulharštiny), nalezneme jej např. v pol. kieł, rus. klyk nebo ukr. kol. Rekonstruovaná psl. podoba je *kъlъ. Slovo se vykládá více způsoby. Nejčastěji se odvozuje od psl. slovesa *kolti „klát“ (REJZEK 2001, 271; HOLUBKOPEČNÝ 1952, 167; HOLUB-LYER 1978, 223), výklad etymologie slovesa viz heslo kolúch. Podle Machka však výraz zřejmě souvisí s lit. kùlti, lot. kult „bíti, mlátit (obilí)“, lit. kuldãšyti „zmlátit (koho), verhauen“. Tento význam slova podle něj „upomíná na něm. 74

Oprava podle Staročeského slovníku (srov. StčS 2, 389). Při určení pořadí rodičů i při výkladu slov vycházel Ryba z následujícího citátu z Etymologií Isidora ze Sevilly (XII 1, 60): „In animantibus bigenera dicuntur, quae ex diversis nascuntur, ut mulus ex equa et asino, burdo ex equo et asina, hybridae ex apris et porcis, tityrus ex ove et hirco; musmo ex capra et ariete, est autem dux gregis.“ (RYBA 1940, 184). Tento výklad byl použit také v kodexu Vodňanském (f. 52rb): „Ibrida est animal ex capris (!) et porcis, titirus ex ove et hirco, musco (!) ex capra et ariete et est dux gregum.“ (tamtéž). 75

171

název klu Hauzahn, a tedy svědčí pro spojení s kùlti, i když slovanština příslušné tomu přesně odpovídající sloveso ztratila. Má je však v podobě kъl-ěti“ s významem „probíjeti se“ (MACHEK 1997, 248).

3.4.116 OPICĚ, -Ě, F Stav ve staré češtině Staročeské slovo opicě znamenalo „opice“. Doklad slova nalezneme např. ve Starém zákoně Cardově: „přinosil odtud [ze zámoří koráb] […] opice a pávy. BiblCard 3 Rg 10,2“. Zajímavý je také výklad adjektiva opičný, které znamenalo „opičí, vyznačující se jen vnějškovým napodobováním něčeho hodnotného, bezduchý, opičácký (expr. pejor.)“. Deminutivum opička je doloženo pouze jako vlastní jméno (StčS 2, 521‒522). Opec označoval „opičáka, samce opice“ (tamtéž, 516). Ve staré češtině existovalo také homonymní označení opicě s významem „síla, statnost (?)“ (souvisí s pící) (tamtéž, 521). Stav v nové češtině Jungmann neuvádí výraz opice jako samostatné heslo, tím je u něj výraz op, který ovšem označuje jako zastaralý. Uvádí také, že „obyčejně samec i samice jedním jménem opice se nazývají“. Opa vysvětluje jako „pithecus, živočicha ze ssavců, řádu čtverorukých, čel. opicovitých (simia), žije v teplých zemích jiných dílů světa, zvláště v Africe […]“. Jungmann jmenuje také některá rčení, jejichž součástí je opice, např. na opice vyvésti s významem „z něčí hlouposti smích vyvesti“. Zná však také nové významy slova. Přeneseně mohl být jako opice pojmenován ten, „kdo se potvoří“. Opice byla také „žena nestydatá, za hanbu svou se nestydící“. Jiné významy slova byly rovněž „čapínos, všepis, pantographum“ a jako slovo odvozené od slovesa opiť se „opilost, mach, podnapilost, špička“. Jungmann znal také staročeský výraz opec (uvedený jako zastaralé deminutivum výrazu op) „opičák“, doložen je však pouze jedním citátem. Nové pojmenování opičák znamenalo „člověk opice opatrující, neb vodicí“ a také „op, opec“. Další odvozená slova, která nalezneme v Jungmannově slovníku, byla: opíče s deminutivem opičátko „mladá opice“ a deminutivum ze slova opice opička (JUNGMANN 2, 942, 949, 951). Podobně také Kott zahrnuje opici pod zastaralé slovo op. Kromě chybějícího významu „pantograf“ byly významy shodné s těmi, které uvádí Jungmann. Kott však podává podrobnější a systematičtější výčet jednotlivých druhů opic. Zná také ještě zastaralé označení opec. Opičák je pro něj nově také ten, „kdo se opičí“. Nově uvádí také sloveso opičiti se (po někom) (KOTT 2, 376, 382).

172

V současné češtině je opice popisována jako „savec, jehož prsty jsou zakončeny nehty a jehož palec je schopen postavit se proti ostatním prstům“, jako zoologický termín jsou opice „podřád Anthropoidea“. Hanlivě může být jako opice nazván ten, „kdo připomíná opici některými vlastnostmi, jako napodobivostí, chytrostí, šeredností aj.“. Žertovně nebo také hanlivě může být chápána opice jako „přezdívka, nadávka, zpravidla ženě, dívce“. V obecné češtině pak může být opice „stav opilosti, podnapilosti“ (PSJČ 3, 1087; SSJČ 2, 402). Dříve uváděné op je dnes pouze knižním označením „opice“ (SSJČ 2, 395). Staročeské označení opec je dnes již neznámé. Opičák může být kromě „opičího samce“ také hanlivé označení „muže připomínajícího opici napodobivostí, šeredností ap.“ a žertovná či hanlivá „přezdívka, nadávka muži“. Pro „opičí mládě“ se ustálil výraz opičátko. Opička má kromě deminutivního významu ve spojení opičky drápkaté povahu zoologického termínu pro „čeleď Callitrichidae“ a opičky jsou hanlivé pojmenování „směšného, nevážného počínání; opičiny, opičárny“ (SSJČ 2, 402). Ve vojenském slangu jsou opičky „vojenská cvičení“ a ve slangu filatelistickém je opička „plotnová vada známky“ (PSJČ 3, 1088). Opice může být také součástí přirovnání, např. lézt, šplhat, pitvořit se jako opice nebo chytrý, zlomyslný, ohyzdný jako opice. Rčení být sto let za opicemi znamená být „velmi zaostalý“ (SSJČ 2, 402), být (nebo chodit) světu (nebo lidem) na opici má význam „být lidem pro smích“ (ZAORÁLEK 2009, 237). Etymologie Výraz opice nalezneme také v jiných slovanských jazycích, např. v pol. dial. opica, sln. ôpica nebo rus. opica. Psl. slovo se rekonstruuje v podobě *opica, bylo odvozeno pomocí přípony -ica od původního *opъ. Souvislost se hledá především se sthn. affo (něm. Affe), angl. ape, stisl. api. Je však nejasné, zda se jedná o vzájemnou výpůjčku (ani případný směr přejetí) nebo o nezávislou přejímku z nějakého neznámého jazyka. Za možné původní výrazy se označují stind. kapí- nebo perské abuzine „opice“. Jindy se slovo spojuje se starověkým oronymem ʻΑβίλη, ʻΑβιλιξ, dnes Ximiers „opičí hory“ ve Španělsku. Jedná se však pouze o nejisté domněnky, původ slova je nejasný (REJZEK 2001, 429; HAVLOVÁ 2010, 47). Machek považuje za příbuzné také egypt. gephi a řec. κῆπος, κῆβος „opice“ (MACHEK 1997, 415). Podle Holuba a Kopečného se možná jedná o slovo „praevropské“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 255). Opice s významem „opilost“ zřejmě není odvozena od slovesa opít se, pouze využívá hláskové podobnosti. Podobná metafora je totiž také v románských jazycích, např. šp. mona, které označuje „opici“ i „opilost“ (REJZEK, l. c.). Možná se jedná o zkráceninu 173

ze slova mamona, původně z arab. maimũn „šťastný“, vulgárně také „opice“, odtud pak přechod k významu „opilý“ (MACHEK, l. c.). Ve staročeském slově opicě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podob opice (HMČ 1986, 103). Po hlásce c k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.117 OPŘĚC, -Ě, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova opřěc není zcela jasný. Podle Staročeského slovníku slovo označovalo „jednorožce, tvora s dopředu trčícím rohem, popř. nosorožce“ (StčS 2, 569). Výraz je doložen pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „oprzecz rinocerus“ (KlarGlos. 540). Latinský výraz rinocerus byl ve staré češtině překládán též slovem jednorožec (StčS, l. c.). Stav v nové češtině Staročeské slovo v podobě opřec nalezneme pouze v Jungmannově a Kottově slovníku. Označují jej jako zastaralé, vysvětlují lat. „rhinoceros“ a odkazují na Klaretův slovník (JUNGMANN 2, 962; KOTT 7, 1347). PSJČ ani SSJČ výraz neobsahují. Online kartotéka excerpčních lístků uvádí jeden doklad užití slova. Jedná se o citát z překladové knihy Některé pověsti Karla Havlíčka Borovského: „(Rustan) uviděl kterak se jeho slona obřemeněný ohromný opřec (rhinoceros) dorážel“.76 Etymologie Podle Staročeského slovníku souvisí stč. slovo opřěc se stč. slovesem opřieci „napřáhnout, namířit (na někoho), nastavit (proti někomu)“ (StčS 2, 569). Pozdější variantou tohoto slovesa bylo stč. opřáhnúti a nedokonavá podoba slova opřáhati. Předpona a předložka o je všeslovanská, v praslovanštině se rekonstruuje v podobě *o. Tato předložka souvisí s ob, není však jasné, zda je pokračováním ie. *op(i) nebo „vzniklo kontaminací dvou zdrojů, jako se předpokládá u ob. Pak je možné, že vzniklo z *ob v pozici před souhláskou“ (REJZEK 2001, 418). Za variantu předložky ob ji pokládají také Machek a Holub a kopečný (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 249; MACHEK 1997, 404). V praslovanštině se ob rekonstruuje v podobě *obь a pravděpodobně vzniklo kontaminací původně dvou předložek z ie. *abhi a *opi, *epi (HOLUB-KOPEČNÝ, l. c.; REJZEK, l. c.). Pro výklad slovesa přáhnúti viz heslo súpružník. 76

Ústav pro jazyk český, v. v. i.: Kartotéka lexikálního archivu (1911–1991) [online]. 2007‒2008 [cit. 26. května 2012]. Dostupné z: .

174

Ve staročeském slově opřěc došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podob opřec (HMČ 1986, 103). Po hlásce ř k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.118 ORNÍK, -A/-U, M Stav ve staré češtině Význam slova orník ve staré češtině byl „tažné zvíře (kůň nebo vůl) určené k těžké práci, zvláště k orbě, tahoun“. Doklad slova nalezneme např. v abecedním latinsko-českém slovníku, tzv. Velešínově: „curista Ornik. SlovVeleš 93a“ (StčS 2, 591). Stav v nové češtině Jungmann i Kott označují slovo orník jako zastaralé a dokládají jej pouze citátem z Klaretova Glosáře, příp. výše uvedeného staročeského slovníku (JUNGMANN 2, 969; KOTT 7, 1348). PSJČ ani SSJČ slovo orník neobsahují, v současné češtině se s ním tedy nesetkáme. Etymologie Staročeské slovo orník bylo odvozeno od adjektiva orný, orní, které mj. znamenalo „[o domácím zvířeti] tažný, určený k zemědělským pracím, zvlěště k orbě, orný“, a to od slovesa orati (StčS, l. c.). Toto sloveso je všeslovanské, např. pol. orać nebo s./ch. òrati. Také praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *orati. K příbuzným slovům patří lit. árti, gót. arjan, sthn. erran, lat. arāre, všechna s významem „orat“, dále stir. airim „ořu“, řec. ἀρόω „ořu“, arm. araur „pluh“ aj. Společným východiskem všech těchto výrazů je ie. *ar- „orat“ (REJZEK 2001, 431). ESJS uvádí kořen v podobě *H2erH3- (ESJS 10, 591). Podle Machka může být slov. orati odvozeno od staršího slovesa, které nalezneme v -oriti (např. bořit) „převracet, rozrušovat“ (MACHEK 1997, 416-417; HOLUB-LYER 1978, 321).

3.4.119 ˟ORYX, M (?) Stav ve staré češtině Význam staročeského slova oryx byl „divoká koza pouštní nebo stepní (gazela ?)“. Doloženo je mj. v mamotrektu lokálního z 1. pol. 15. století: „orix est animal silvestře (!) simile capre, cuius pili asperi et reflexi crescunt versus caput […], Orix to zvieřě. MamKapR 67b“. V biblickým textech se často jednalo o citátové latinské slovo (StčS 2, 598). Srov. také heslo drášček, řif.

175

Stav v nové češtině Výraz oryx (ani případnou variantu orix) nenalezneme v Jungmannově ani Kottově slovníku. Stejně tak slovo neobsahují ani PSJČ a SSJČ. Přesto se však nejedná o slovo současné češtině neznámé. Jedná se o „jednoslovné pojmenování druhu Oryx gazella z podčeledi přímorožců, někde i dvouslovné přímorožec oryx“ (HAVLOVÁ 2010, 188). Oryx je také součástí názvů některých druhů a poddruhů, např. oryx jihoafrický (tamtéž). Etymologie Výraz oryx nalezneme také v jiných slovanských jazycích, např. v sln. óriks, pol. oryks a rus. oriks, a také v angl., fr. oryx nebo něm. Oryx. Tyto výrazy byly přejaty z latinského oryx, které je rovněž přejímkou, a to řec. ὄρυξ. Nejedná se však o původní řecký název, slovo „bylo také přejato, a to z nějakého domorodého názvu v Libyi či Egyptě, ale v řečtině bylo přikloněno k domácímu ὄρυξ „krumpáč“, což je derivát od ὀρύσσω „kopu“.“ (HAVLOVÁ 2010, 188).

3.4.120 OŘ, -Ě, M, VOŘ, -Ě/M Stav ve staré češtině Staročeské slovo oř znamenalo „oř, (statný) kůň, nejčastěji jezdecký nebo vojenský hřebec“. Oře nalezneme např. v cestopisu tzv. Mandevilla: „táhnú jej [vůz] čtyřé slonové anebo čtyřé orzowe bielí. CestMandA 205a“. Doloženo je také deminutivum ořík „koník, malý oř“. Význam adjektiva ořový byl „jezdecký, uzpůsobený k užiti při jízdě na koni“ (StčS 2, 598, 600). Stav v nové češtině Jungmann uvádí výraz oř také s variantou voř. Vysvětluje jej jako „koně jezdeckého, škapu, caballus, Hengst, Gaul, Ross, Ritterpferd“. Doklady slova pocházejí především ze starší české literatury (JUNGMANN 2, 965). Kott oře (bez varianty) popisuje rovněž jako „koně jezdeckého“ (KOTT 2, 397). Adjektivum ořový již v těchto slovnících nenacházíme, deminutivum ořík „koník“ pouze v Dodatcích se staročeským dokladem (KOTT 10, 233). V současné češtině je oř poněkud zastaralé a básnické označení „koně“. Přeneseně a expresivně může oř např. ve spojení vyšvihl se na svého oře znamenat „jízdní kolo, motocykl apod.“. Spojení ocelový nebo železný oř mohou rovněž expresivně a přeneseně pojmenovávat „lokomotivu“ (SSJČ 2, 397). PSJČ dokládá také jiná přenesená pojmenování oře, např. v citátu z díla Svatopluka Čecha „Nic tu není platné jezdění na oři vysoké politiky: musíme sestoupiti k lidu.“ s významem „pěstování vysoké politiky“. Zde 176

také nalezneme deminutivum ořík označené již jako zastaralé a rovněž archaické adjektivum oří „koni vlastní“ (PSJČ 3, 1142‒1144). Zaorálek uvádí spojení posadit (někoho) na válečného oře, tj. „dodat mu kuráže, bojovnosti“ (ZAORÁLEK 2009, 237). Etymologie S názvem oř se setkáme také v jiných slovanských jazycích, a to v stpol. horz, rus. dial. orʼ a csl. orь. Obvykle se slovo pokládá za přejímku střhn. ors, ros „kůň“ (dnes něm. Ross a podobně také angl. horse) (MACHEK 1997, 418). Příbuzná slova nalezneme také v jiných germánských jazycích, např. stsev. hross nebo stfríz. hors. Původ tohoto slova je nejasný, existuje více výkladů. Podle Pfeifera lze slovo snad spojovat s germ. *hrussa„běžec“ a s střhn. hurren „rychle se pohybovat“, angl. to hurry „pospíšit si“. Jiná možná souvislost je s řec. ἐπίκουρος „pomocník, pomáhající, chránící“ a lat. currere „běžet, spěchat“, v tomto případě by bylo východiskem ie. *ḱers- „běžet“. Ještě jiná možnost je spojit německý výraz s rozšířeným ie. kořenem *(s)ker(ə)- „skákat, poskakovat“, vlastně „otáčivě se pohybovat, houpat se, kývat se“. Vzhledem k tomu, že kůň pochází z asijských tunder a stepí, nabízí se také možnost, že se jedná o východní putující slovo (PFEIFER 3, 1441‒1442). Podle Klugeho pochází sthn. (h)ros z germ. *hrussa-n „oř“ a možná se jedná o zvukomalebné slovo s možným významem „frkající, funící“ (KLUGE 2002, 771). Podle Rejzka však takto nemohly být přejaty (z časových a hláskoslovných důvodů) výraz ruský a církevněslovanský. Také proto se slovo vysvětluje i jiným způsobem, a sice, že se jedná o zpětný útvar ke slovesu *orati. Podobně motivováno je např. lit. označení arklỹs „kůň“ od lit. árti „orat“ (REJZEK 2001, 433; MACHEK, l. c.). Newerkla i Havlová však tuto domněnku považují za nepravděpodobnou především k vzhledem k tomu, že oř označoval „hřebce, vojenského koně“, a nikoliv „koně k orbě“ (NEWERKLA 2004, 205). Podle Havlové se jako sémanticky vhodnější jeví výklad slova, jehož východiskem by bylo ie. *H3er- „dát se do pohybu, vrhat se vpřed“, z něhož je odvozeno např. alb. jerm „zuřivý“, stisl. ern „energický“ (HAVLOVÁ, l. c.). Podle Holuba a Kopečného je možné slovo považovat také za domácí, a to od kořene *or-. Csl. orʼь vykládají z *or-jь, a to z orevitъ „říjící hřebec“, a jako další možná příbuzná slova uvádějí ukr. vir (gen. vora) „samec“ a voryk „hřebec“. Další souvislost hledají rovněž s lit. ar-žilas „hřebec“, aržus „vášnivý“, stprus. ar-waikis „hřebec“, stind. arvan „závodník“, stirán. aurva „rychlý“ apod. (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 257).

177

3.4.121 OSEL, -SLA, M Stav ve staré češtině Význam staročeského názvu osel byl „osel, domácí zvíře používané zvláště k nošení břemen a otáčení žentourů“. Slovo je doloženo např. v překladu Životů starých Otců: „když učeník velblúda vedieše, vecě jemu druhý stařec […]: Bych byl, bratře, věděl, kdy s chtěl do Ejipta, byl by mi také jednoho oſla přivedl. OtcB 83b“. Spojení osel divoký, polský, lesní nebo lesový označovala „osla divokého, zvláště za latinské onager“, srov. heslo divokozel. Expresivně a pejorativně mohl být jako osel označen též člověk, a to ve významu „osel, hlupák“. Doklad tohoto významu čteme např. v Budyšínském rukopise: „[o papežském poslu:] ne posla, ale osla a klamaře. Budyš 6a“ (StčS 2, 620). Od výrazu osel byla ve staré češtině odvozena celá řada slov. Oslicě pojmenovávala „oslici, samici osla“ a, podobně jako tomu bylo i u osla, spojení oslicě divoká značilo „oslici divokou, samici divokého osla“, a to za lat. onager. Deminutivum oslička znamenalo „malá nebo mladá oslice“, případně expresivně jako meliorativum také „oslice“. Výrazy oslíčě, osle, oslenec a oslátko označovaly „oslátko, mládě osla, osle“. Deminutivum oslík „oslík nebo oslátko (zvl. jako zvíře skromné, nevýznamné)“ mělo expresivní zabarvení stejně jako deminutivum oslíček „oslíček, oslík“. Význam „oslík, malý osel“ mělo také řídce doložené deminutivum ˟oslek. Kromě těchto názvů zvířat nalezneme ve staré češtině také několik dalších odvozených výrazů, jako např. oselník, oslák a osličník, všechna s významem „kdo pečuje o osly (nebo oslař, honec oslů ?)“, ojediněle doložené, nejspíše expresivní oslovník „hlupák, kdo si počíná jako osel (?)“ nebo expresivní sloveso oslovati „počínat si jako osel, zvláště těžce pracovat“ (StčS 2, 639-652). Stav v nové češtině Jungmann podává následující popis osla: „čtyrnohé zvíře ze ssavců s celými kopyty, oklepenýma ušima dlouhýma, šedivé srsti, s ocasem dlouhé žíně na konci majícím; neprávě pohrzený, jelikož při špatné píci velmi užitečný jest, zvláště k nošení břemen“. Stejně jako ve staré češtině uvádí také spojení lesní, divoký osel „onager“,77 pruhovaného divokého osla vykládá jako „zebru“. Dočteme se u něj kupříkladu rčení mohlby spíše vlkem roli zorati anebo oslem jeleně uštvati, tj. „nikdy“, nebo přirovnání tobě zajisté tak pěkně sluší pobožným býti, jako oslu varhaníkem. Přenesený význam slova byl podle Jungmanna „hloupý, nemravný, nezdvořilý nebo též lenivý člověk, lenoch, hlupec, troup, bloud“. Jiný význam slova osel mohl také být „koho v práci podrobují“. Spojení osel dřevěný

77

Dnes je název poddruhu Onager, příp. poloosel onager (ČNŽ 2, 56).

178

znamenalo „někdy jen ostré prkno, na čtyrech nohách vyzdvižené, pro zkrocení vojáků a menších vinníků někdy připravené a užívané“. Dále mohl být osel „u některých řemeslníků podstavek“ a také „ryba, k třeskám náležející, asinus, Schelfisch, Hadereck, Eselfisch“.78 Podobně také oslík dlouhý byl „asellus longus, Lang“79 a mořský oslíček „Stockfisch, salpa asellus“.80 U Jungmanna nalezneme kromě výrazů oslíče a oslek také všechna výše uvedená odvozená pojmenování pro „samici“ a „mláďata“. Výraz oslenec byl pokládán za archaický (JUNGMANN 2, 975‒976). V Kottově slovníku nalezneme např. rčení rozumí tomu jako osel harfě a slípka pivu, tj. je „hloupý“, nebo dal svini housle a oslu buben s významem „marný“. Významy slova uvádí stejné jako Jungmann (KOTT 2, 407‒408). V Dodatcích se přidává význam „nástroj mučící“, „břidla brusířská“ a oslík jako „lať ku sbírání splavků“ (KOTT 7, 126, 129) a také osel jako „trám podepřený ve hřebeně střechy o příční rámy“ a „trest školní“ (KOTT 9, 206). V Dodatcích také nalezneme starší výraz oslíče „oslík“ (KOTT 10, 235). V současné češtině je osel popisován jako „lichoprstý, koni příbuzný savec s dlouhýma ušima, jehož ochočené formy (osel domácí) se užívá k tahu, k jízdě a k nošení břemen“, zoologicky přesně pak „podrod Asinus“. Obecně český a expresivní je význam „pošetilec, hlupák“. Udržel se také starší význam (avšak pouze jako historismus) „druh středověkého mučidla z prken sbitých do úhlu, na jehož ostří byl provinilec posazen“ a jako národopisný je označen význam „trám v hřebenu střechy držící celou krytinu a podepřený sloupky“ (SSJČ 2, 428). Ve sladovnictví se v případě osla podle PSJČ může jednat o „náčiní k shrnování, sbírání a odstraňování ječmene a sladu“ (PSJČ 3, 1152). Ze staročeských odvozených názvů zvířat se do současné češtiny nezachovaly pouze oslíče, oslek a oslenec (SSJČ 2, 430-431). Osel je např. součástí přísloví stokrát nic umořilo osla s významem „mnoho úkolů, třeba drobných, člověka vyčerpá“ (SSJČ, l. c.) nebo přirovnání stojí / mluví jako osel, tj. „hloupě“, nebo točí se jako osel ve mlejnici znamená, že je „nemotora“ (ZAORÁLEK 2009, 498). Etymologie Výraz osel je doložen ve většině slovanských jazyků, např. v pol. osioł, ukr. osel nebo hl., dl. wosoł. Jedná se o staré kulturní stěhovavé slovo (HAVLOVÁ 2010, 152). 78

Dnes treska jednoskvrná (Melanogrammus aeglefinus) (WENDLER-MILITZ 1996, 66). Dnešní název zvířete se nepodařilo nalézt. Pokud by byl jako německý název míněn Leng, a nikoliv Lang, mohlo by se případně jednat o mníka mořského (Molva molva) (WENDLER-MILITZ 1996, 68). 80 Také současný název tohoto spojení se nepodařilo nalézt. Německý výraz Stockfisch označuje především „tresku“. 79

179

Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *osьlъ. Nejčastěji se uvádí, že se jedná o přejímku z gót. asilus, méně častá, ale také velmi pravděpodobná je varianta přejetí ze západogermánského *asila- (z toho něm. Esel). Tyto výrazy byly přejaty z lat. asinus „osel“, přesněji z deminutiva asellus se změnou n > l, která je doložena i v několika jiných výrazech. Latinské slovo bylo spolu s řec. ὄνος a arm. ēš převzato z nějakého neznámého jazyka Malé Asie, odkud slovo na Apeninský poloostrov mohli přinést Etruskové, srov. např. sumer. anšu „osel“ (REJZEK 2001, 433; MACHEK 1997, 418; HAVLOVÁ, l. c.; ESJS 10, 603; NEWERKLA 2004, 117). V Malé Asii se za nejbližší protějšek pokládá luv. *as(a)na- „osel“, které bylo rekonstruováno na základě kompozita targassanalli- „oslař“ a h.-luv. tarkasna- „osel, mul“, v nichž kořenem první složky bylo *dhergh- „táhnout“ (ESJS, l. c.). Machek k tomuto slovu dále říká: „Osel byl prvotním Indoevropanům cizí; jejich sedlovým zvířetem byl kůň, kdežto osel náleží do oblasti semitské nebo vůbec předoasijské.“ (MACHEK, l. c.).

3.4.122 OSES, -A/-U, M, OJED. OSOS Stav ve staré češtině Význam staročeského výrazu oses, příp. osos, byl „sele, podsvinče, popř. odstavené prasečí mládě“. Slovo je doloženo např. ve sborníku lékařském z roku 1444: „Oses od mléka jest studenější [-ie rkp] […], vepři jednoho roka jsú lepší nežli staří. LékMuz 168b“ (StčS 2, 623). Odvozena od něj byla také řídce doložená pojmenování ossě „sele, podsvinče“ a možná také „odstavené sele (?)“ a ossek „selátko, podsvinčátko“ (tamtéž, 671). Stav v nové češtině Jungmann osesa vysvětluje jako „malé prase, podsvinče“. V tomto hesle uvádí Jungmann mj. doklad s odvozeným pojmenováním vosse (JUNGMANN 2, 976). Kott popisuje osesa rovněž jako „podsvinče“ a osse jako „ssele“ (KOTT 2, 408, 418). Deminutivum ossek „osse“ nalezneme pouze v Dodatcích, avšak pouze s jediným staročeským dokladem (KOTT 7, 133). PSJČ ani SSJČ ani jeden z uvedených výrazů neobsahují, a v současné češtině tedy tyto výrazy nenalezneme. Etymologie Staročeské slovo oses bylo odvozeno od slovesa ssáti (StčS 2, 623). Obdobná slova nalezneme také v rus. osósok a pol. osesek, obojí „sele“ (MACHEK 1997, 538). Praslovanskou podobu rekonstruuje Kott ve tvaru *osъsъ (KOTT 2, 418). Sloveso sát je všeslovanské, např. pol. ssáć, rus. sosátʼ nebo s./ch. sȉsati. Praslovanské slovo se 180

rekonstruuje v podobě *sъsati a vykládá se z původního *sъpsati. Jedná se o intenzivum od ie. *seu-p-, *seu-b- „sát, srkat; tekutina“. Ze stejného kořene je také např. něm. saufen „chlastat, chlemtat“, sthn. souf „polévka“ a také něm. saugen „sát“ nebo lat. sūgere „sát“ (REJZEK 2001, 563; MACHEK, l. c.). Holub a Kopečný pokládají za východisko slovesa sát onomatopoický ie. kořen *su- a k příbuzným slovům řadí také lit. sukti, lot. sūkt „sát“ nebo sūklis „pumpa“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 349).

3.4.123 OSTROVID, -A/-U, M Stav ve staré češtině Staročeské slovo ostrovid mělo několik významů. Mohlo pojmenovávat „rysa, menšího dravého savce s velmi ostrým zrakem (dobře vidícího i v noci), rysa ostrovida (zool.)“. Další významy slova byly „bazilišek, patrně menší jedovatý ještěr nebo jedovatá ještěrka“, „[v bájných příbězích] bazilišek, živočich zabíjející svým ostrým zrakem vše živé“ a také „ostrý zrak, pronikavá

Obrázek 18: Rys ostrovid (Lynx lynx)

schopnost rozeznávat“. Doklad prvního uvedeného významu čteme např. v překladu cestopisu Marka Pola Milión: „zvířátka k lovu zučená, velmi silná, jimžto řiekají ostrowidowe a latině slovú lynces. CestMil 63b“. Doloženo je také odvozené pojmenování ostrovídě, avšak pouze s významem „baziliščí mládě“ (StčS 2, 702). Stav v nové češtině V Jungmannově i Kottově slovníku nalezneme několik významů slova ostrovid. Kromě obecného významu „ostrého, bystrého zraku“ označoval také „rysa, lynx, […], Luchs; ssavce z podřádu kotovitých“. Takto je doložen např. citátem z Komenského Janua linguarum reserata: „Ostrovid peřestý zraku mocného jest, odtud říká se: ostrým zrakem jako ostrovid viděti. Com. jan. 197“. Jako zastaralý je označen význam „crocodillus, […], živočich z třídy plazů, z řádu ještěrů, čeledi ostrovidovitých“ a také staročeský význam „basiliscus“ (JUNGMANN 2, 996; KOTT 2, 426). V Dodatcích Kott přidává také význam „sokol“ (KOTT 9, 207). V současné češtině je ostrovid s genitivem ostrovida zastaralý výraz pro „zvíře bystrého zraku, např. rysa aj.“. Někdo může např. vidět jasně jako ostrovid (SSJČ 2,

181

440).81 PSJČ uvádí jako zastaralý význam rovněž „krokodil“ (PSJČ 3, 1183‒1184). Ostrovid se ustálil v zoologickém názvu druhu rys ostrovid (ČNŽ 2, 46). Etymologie Staročeské pojmenování ostrovid je kompozitem, jehož slovotvornými základy jsou ostrý a vidět. Nalezneme jej také v pol. ostrowidz. Motivací pojmenování byly ostře vidící a zářící oči rysa (srov. heslo rys) (HAVLOVÁ 2010, 117), podle Machka se původně zřejmě jednalo o lovecké tabuové slovo (MACHEK 1997, 421). Pro výklad původu slova ostrovid je tedy třeba vyložit etymologií jeho slovotvorných součástí. Staročeské adjektivum ostrý mělo více významů „ostrý, nabroušený; bystrý, pronikavý; drsný, hrubý; krutý, nelítostný; nerovný, hrbolatý, neschůdný; nesnadný, svízelný“ (MSS 1979, 272). Jedná se o všeslovanské slovo, např. pol. ostry, ukr. ostryj nebo hl. wostry. Psl. rekonstruované slovo *ostrъ je příbuzné s lit. aštrùs, atrùs, lat. ācer „ostrý“, řec. ἄκρος „špičatý“, stind. aśri- „roh, kraj, ostří“. Východiskem bylo ie. *aḱro-, které bylo odvozeno od ie. *H2eḱ- (*aḱ-) „ostrý“ příponou -ro-, přičemž ve slovanských a baltských jazycích je navíc vkladné t (REJZEK 2001, 435; ESJS 10, 601; MACHEK, l. c.). Sloveso vidět rovněž nalezneme ve všech slovanských jazycích, např. pol. widzieć, rus. vídetʼ nebo ch. vȉdeti. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *viděti. Příbuznými výrazy jsou např. gót. witan „pozorovat“, lat. videō „vidím“, stind. vetti „ví“ nebo lot. viedēt „vidět“. Kořenem všech těchto výrazů je ie. *ṷeid-, *ṷid- „vidět“ (REJZEK 2001, 710; MACHEK 1997, 688; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 416).

3.4.124 OVCĚ, -Ě, F Stav ve staré češtině Ve staré češtině se mohla jako ovcě nazývat „ovce, domácí zvíře chované pro vlnu, maso a mléko, zvláště samice berana“. V náboženském prostředí se mohlo jednat také o pojmenování „ovce (něčí), člověka z hlediska své příslušnosti pod vedení daného duchovního pastýře, zvláště věřící“ (srov. beran, beránek). Tento druhý význam čteme např. v tzv. Pasionálu kališnickém: „jemužto [Petrovi] také Kristus pastýřstvo nad owczemi poručil. PasKal F5b“ (StčS 2, 1051). Ve staré češtině existovala také deminutiva ovečka „ovečka, ovce (milá, ubohá ap.)“ s expresivní (meliorativní) stylovou charakteristikou, ovčička „ovečka, malá nebo mladá ovce“, „ovečka, ovce (milá, ubohá ap.)“ (rovněž expresivní, meliorativní) a také 81

Jiný význam má ostrovid s genitivem ostrovidu, např. „schopnost bystrého zření, usuzování“, „kdo má bystrý zrak“ aj. (SSJČ 2, 440).

182

podobně jako ovcě v náboženském smyslu „(čí [boží, duchovního pastýře]) ovečka“ a ovčicě s významem (expresivně, meliorativně) „ovečka“. Okrajově doložen je také výraz ovčie (-ie, N) znamenající „ovce (jako zdroj poskytující maso)“. K dalším odvozeným slovům patří např. ovečník „ovčín, chlév pro ovce“, ovčář „ovčák, pastýř ovcí“ nebo ovčák „ovčák, služebník mající na starosti ovce, zvl. (v bibli) pastýř ovcí“ (StčS 2, 1051-1056). Stav v nové češtině V nové češtině nalezneme slovo v podobě ovce. Jungmann popisuje ovci jako „ssavého živočicha z třídy paznehtních, býkovitých“. Religiózní význam slova, známý ve staré češtině, již nenalezneme. Dočteme se např. rčení za krále Holce (al. Holovce), když byla za grešli ovce s významem „nikdá“. Jako deminutiva uvádí výrazy ovečka, ovčička, ovička, ovčinka. Ovečka mohla být také „svinka, beruška, Affel, Kellerwurm, asellus, oniscus“.82 Jako jediný význam staršího deminutiva ovčice uvádí Jungmann „ovčí neštovice“ (JUNGMANN 2, 1022‒1023). Kott uvádí obdobné informace k významům slov a jmenuje navíc řadu zpřesňujících názvů ovcí podle různých charakteristik, např. bira „s krátkou, hustou vlnou“, laja „plesnivé barvy“, parčucha „bílá s černýma rohama“ nebo rožkaně „rohatá“. Uvádí také přirovnání točí se jako vrtohlavá ovce, tj. je „pitomý“, nebo zdá se býti co ovce a trkla by co beran s významem „pokrytec“. Dočteme se dále, že „ovečka je na Zlínsku a jinde vzor pokory a trpělivosti“. Ovčice je u něj také „malá ovce“ (KOTT 2, 452‒453). V Dodatcích uvádí Kott zajímavý rozšiřující výčet nejrůznějších jmen ovcí a jejich motivací. Ovčičky nebo ovečky mohly být „kousky chleba ze skyvy nebo z krajíce nakrájené dětem“ (KOTT 7, 158‒159). V zlodějském mluvě mohla ovce označovat „soukenníka“ (KOTT 10, 240). Ovečka mohla být kromě u Jungmanna zmíněné „svinky“ také „lichotné oslovení“, „stonožka“ a místně také „marunka, slunéčko, brouk“ (KOTT 7, 159). V současné češtině má slovo ovce další nové významy. Na jedné straně označuje „menšího přežvýkavce chovaného pro vlnu, maso a mléko; ovci domácí (zool.)“, dále „sudoprstého přežvýkavého kopytnatce s kruhovitě zatočenými rohy; zool. rod Ovis […] muflona“ a „samici zvířat rodu Ovis“. Na druhé straně může mít přenesené významy, a to „mírný, trpělivý, pokorný člověk“ a také „člověk svěřený něčí péči, něčímu vedení“, často s hanlivým nádechem (SSJČ 2, 464). V tomto významu může být označen např. „příslušník církve Kristovy, křesťan, věřící“, zbloudilá ovce je pak „bludař; hříšník“. Může

82

Míněna nejspíše stínka zední (Asellus oniscus) (BUCHAR 1995 , 169).

183

se jednat také o „nadávku nebo přezdívku“, např. ve spojení pitomá ovce. Ovce a vlk je název pro „hru pro libovolný počet hráčů, kteří vytvoří kolo“ (PSJČ 3,1242). Jako deminutiva dnes nalézáme ovečku a ovčičku. Ovečka má v současné češtině rovněž více významů. Může se tak nazývat „jehně samičího pohlaví“, expresivně i „ovce vůbec“. Další významy jsou stylisticky považovány za poněkud zastaralé a expresivní: „(v důvěrném rozhovoru) milá, mírná dívka, dítě ap.“, „člověk svěřený něčí péči“, řidčeji též „člověk svěřený něčímu vedení a při tom vykořisťovaný“ a také „něco, co nějak ovečku připomíná“. Přirovnání být jako ovečka má význam být „krotký, mírný, trpělivý“ (SSJČ, l. c.). Přirovnání být jako stádo ovcí znamená „neukáznění; nedat si říci“, být černou, prašivou ovcí rodiny, společnosti atp. má význam „nezdárným členem“, bloumat, chodit jako bludná, ztracená ovce zase „být roztržitý, bezradný, nevědět kudy kam“ a jít za někým, něčím jako ovce za beranem znamená „slepě, nerozvážně“ (SSJČ, l. c.). Rčení vlku ovci poručit řekneme tehdy, pokud něco „svěříme nesprávným rukám“ (ZAORÁLEK 2009, 241). Etymologie Výraz ovce je všeslovanský, nalezneme jej např. v rus. ovcá, ukr. vivca nebo hl. wowca. Východiskem praslovanského rekonstruovaného slova *ovьca bylo ie. *oṷikā. To je deminutivum tvořené k-ovým sufixem od ie. *H3eṷi- nebo *H2oṷi- „ovce“, které nalezneme také v lit. avīs, lot. avs, sthn. ouwi, lat. ovis, řec. ὄïς, stind. ávi- aj., všechna s významem „ovce“, stir. oí „beran“ (ESJS 10, 613; REJZEK 2001, 437; HAVLOVÁ 2010, 185). Slovanské *ovьca má odpovídající protějšky ve stind. avikā „bahnice“ a kymer. ewig „laň“ (ESJS, l. c.). Podle Machka bylo slovo utvořeno pomocí přípony -ca od ie. *ovi-s (MACHEK 1997, 423). Někteří badatelé hledali původ slova např. v ie. *Heu- „odívat, obouvat“, a význam slova ovce by tak byl „oděná do vlny“. Vzhledem k tomu, že se jedná se o starobylé slovo, je také možné předpokládat, že mohlo být zděděno ze starších etap vývoje indoevropských jazyků (ESJS, l. c.). Ve staročeském slově ovcě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby ovce (HMČ 1986, 103). Po hlásce c k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

184

3.4.125 ˟OVCÚR, -A, M* Stav ve staré češtině Ve staré češtině označoval ovcúr „živočicha podobného ovci (křížence kozla a ovce; podle B. Ryby)“. Slovo je doloženo v Klaretově Glosáři: „musmo kozúr, ibridus oklúr, owczirque titirus“ (KlarGlos. 537), ve druhém rukopise v podobě „owczur“. Podle poznámky uvedené ve Staročeském slovníku je slovo možné číst také jako ovcýr s významem „pastýř“ (StčS 2, 1051). Stav v nové češtině Jungmann označuje slovo ovcúr jako zastaralé. Vysvětluje jej pouze latinským „ditura (bestia)“ a odkazuje na Klaretův slovník. Latinský název je nejspíše zkomoleninou výše uvedeného titirus (JUNGMANN 2, 1022). Kott slovo uvádí pouze v Dodatcích v podobě ovcour, ovcúr, výklad i doklad jsou však tytéž jako u Jungmanna (KOTT 7, 1349). PSJČ ani SSJČ slovo neobsahují, v současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Staročeský název ovcúr byl odvozen od slova ovcě pomocí slovotvorné přípony -úr, kterou byla odvozena také další dvě označení kříženců kozúr a oklúr. Viz výklad etymologie slova ovcě. Podle Bohumila Ryby byl stejně jako v ostatních dvou případech název utvořen z prvního člene z dvojice rodičů (RYBA 1940, 185). Roli při pojmenování mohla hrát také větší podobnost křížence ovci.

3.4.126 ˟OZLÁČ, -Ě, M* Stav ve staré češtině Staročeské slovo ozláč označovalo „zlostného, popudlivého živočicha, nejspíše křečka“ (StčS 2, 1064). Výraz je doložen pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „furunculus ozlacz“ (KlarGlos. 543). Diefenbach uvádí mezi střhn. ekvivalenty uvedeného latinského slova furunculus střhn. grütz, frücz, grutsch (DIEFENBACH 1867, 186). Podle Staročeského slovníku byl význam střhn. slova grütz právě „křeček“ (StčS, l. c.). Slovník středověké latiny v českých zemích vykládá latinské slovo furunculus jako „mustela, kuna“ (SSL 12, 798), a to mj. s odkazem na starší Diefenbachův slovník, v němž uvádí jako ekvivalenty latinského výrazu furunculas starší německé mj. meanth, meard, weasel, marten (DIEFENBACH 1857, 253).83 SSL uvádí také význam rekonstruovaný Staročeským slovníkem „křeček ?“ (SSL, l. c.). Srov. hesla chřitel, klepnáč, křěč a kuna. 83

SSL odkazuje také na spis Alberta Velikého De animalibus, v němž je slovo furunculus zahrnuto pod heslo furonem. Je zde uveden rozsáhlý popis zvířete, z něhož citujeme začátek: „Furonem vel furunculum Gallici

185

Stav v nové češtině Staročeský název ozláč nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Výraz vysvětluje latinským „furunculus“ a jako doklad uvádí pouze Klaretův slovník (KOTT 7, 1350). PSJČ ani SSJČ výraz neobsahují, v současné češtině se s ním nesetkáme. Etymologie Podle Staročeského slovníku by mohlo staročeské slovo souviset s adjektivem zlý (StčS 2, 1064). Náslovná hláska o- je v nových slovech vytvořených Klaretem častá (FIEDLEROVÁ 1988, 206). Pro výklad původu slova je tedy třeba vyložit etymologii adjektiva zlý. Toto slovo nalezneme ve všech slovanských jazycích, např. v pol. zły, rus. zloj nebo dl., hl. zły. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *zъlъ „zlý, špatný, nedobrý“. K příbuzným slovům patří lit. -žūlùs v atžūlùs „hrubý, nevlídný, nemilosrdný“, įžūlùs „drzý, nestoudný“, pražulnas „šikmý, kosý“. Za východisko těchto výrazů se pokládá ie. *hṷel- „křivit se, uchylovat se (od správné cesty)“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 437; REJZEK 2001, 738; MACHEK 1997, 716). Podle Machka byl nulový stupeň *zъlv domácích slovech asi na druhém místě starých kompozit (MACHEK, l. c.). Ze stejného kořene vycházejí také lot. zvelt „udeřit, zvednout“, stind. hválati, hvárate „jde křivě, schází z cesty“, av. zūrah- „nespravedlnost“ a snad také lat. fallere „klamat, podvádět“, řec. ϑέλγω „mámím, okouzluji“ (HOLUB-KOPEČNÝ, l. c.; REJZEK , l. c.).

3.4.127 ˟OZUBLE, -E, F* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova ozuble byl „divoké zvíře stavějící se na odpor, patrně zubr (?)“ (StčS 2, 1072). Výraz je doložen pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „zibron ozuble“ (KlarGlos. 549). Latinské slovo zibron je podle Bohumila Ryby pravděpodobně původní zubron utvořený z plurálu zubrones (RYBA 1944, 65).84 Srov. heslo zubr.

furetrum vocant, et est animal paruum, maius mustela inter album et croceum habens colorem. [...].“ (MAGNUS 1651, 598). 84 Ryba uvádí popis zvířete z rukopisu Tomáše z Cantimpré (NUK XIV A 15 f. 62r): „Zubr on es bestie sunt fortissime et sunt de genere taurorum siluestrium. Bestia maxima est, utpote ad longitudinem XV cubitorum. Pilos subnigros habet, cornua maxima cubitorum trium amplaque supra modum adeo, ut ad mensas diuitum potuum gerula fiant. Summe celeritatis sunt falsoque obtinuerunt in illis regionibus a Latinis nomen t ygr i s, et hoc propter uelocitatem. Errant enim, qui hoc dicunt, quod t ygr i s bestia est satis modica et uelocissima est [!] orientem inhabitans, hec uero in Bohemia reperitur [...]. Aliud zubronum genus est, quod Poloni t h ur on es dicunt: forma minus est, sed uelociate prestancius.“ (RYBA 1944, 65). K uvedenému popisu srov. také hesla zubr a tigris.

186

Stav v nové češtině V nové češtině nalezneme slovo ozuble pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Kott jej vykládá pouze lat. výrazem „zibron“ a odkazuje na Klaretův slovník (KOTT 7, 1350). Mladší slovníky výraz neobsahují, v současné češtině slovo nenalezneme. Etymologie Původ staročeského slova není zcela jasný. Staročeský slovník upozorňuje na sch. sloveso ozubiti se „vzepřít se“ (StčS 2, 1072). Bohumil Ryba slovo považuje za klaretovské tvoření nového slova pomocí náslovné hlásky o- ke slovu zubr (RYBA 1944, 65). Pro etymologii slova zubr viz toto heslo. Jiný výklad však podává Emanuel Michálek. Hledá souvislost se srbochorvatských slovem zublja.85 Významově se jedná o „materiál určený a vhodný k spálení, zápalný a dobře hořící“. Latinský výraz dále spojuje se střhn. ungezibere „kulticky nečisté, a proto se k oběti nehodící zvíře“, jehož základem patrně bylo sthn. zëbar „obětní zvíře“. Na základě těchto spojitostí označuje staročeské slovo ozuble jako femininum s významem „zvíře vhodné k oběti“. Klaret by v tomto případě přidal k sch. slovu náslovnou hlásku o-, která se v jeho neologismech objevuje často (MICHÁLEK 1981, 61).

3.4.128 PARD, PARDUS, -DA, OJED. -DUSA, M, TÉŽ FARD Stav ve staré češtině Význam staročeských výrazů pard, pardus a fard byl „pardál, leopard, levhart“. Slovo je doloženo např. ve Výkladu na Zjevení svatého Jana Jakoubka ze Stříbra: „šelma tato pardus tak ukrutná jest v domích. JakZjev 175a“. Podobu fard nalezneme v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „pardus fard“ (KlarGlos. 124). Deminutivum pardúšek je doloženo pouze jako vlastní jméno (StčS 3, 67). Podle Šimka byl význam (snad homonymního) slova pardus také „kázeň, trest, výprask“ (ŠIMEK 1947, 117). Stav v nové češtině Jungmann i Kott uvádějí výraz pard s variantami pardus a pardál (Kott i s femininem pardalice). Slovo vysvětlují jako „pard, Panther, felis pardus; ssavec z podřádu kotovitých“. Výraz pardus měl také význam „kázeň metlami, chlost“ (JUNGMANN 3, 31; KOTT 2, 496). Staročeskou podobu fard „pardus“ označují jako zastaralou, doklady jsou pouze z Klaretových slovníků (JUNGMANN 1, 538; KOTT 7, 1245).

85

„Lučka ili trijeska borova ili od drugog drveta, što dobro gori i daje plamen, jez je puno smole i katrana, te se upotreblava kao svijeća ili da se što potpali, bakla […], glavńa.“ (MICHÁLEK 1981, 61).

187

Slovníky současné češtiny variantu fard neznají, výraz pard označují jako zastaralé slovo s významem „pardál, levhart“, nový význam je také „oslovení mezi trampy ap.“ (SSJČ 2, 517; PSJČ 4, 96). Pardus je dnes pouze expresivní označení pro „výprask, bití“ či „obvyklý za starších časů výprask metlou“ (PSJČ 4, 97; SSJČ 2, 518). V novějším jazyce se ustálil výraz pardál jako jiné označení „levharta“ (SSJČ 2, 517). Etymologie Výraz pard nalezneme také v s./ch. st. a sln. (říd.) pard, pol. st. pard, ukr. pard, pardus a strus. pardosъ, pardusъ. Slovo je doloženo již ve stsl. v podobě parъdъ jako přejímka řec. πάρδος „pardál“, které bylo přejato z lat. pardus „pardál“. Někteří badatelé uvádějí opačný směr přejetí; podle Havlové byl původní řecký výraz πάρδαλις přejat do lat. pardalis, které bylo zkráceno, a jako pardus opět přejato do řec. πάρδος (HAVLOVÁ 2010, 119). Staročeské pard, pardus i další slovanské výrazy však zřejmě byly samostatné přejímky z řečtiny nebo z latiny (ESJS 10, 627). Staročeské výrazy byly podle Machka přejaty z řečtiny (MACHEK 1997, 434). Další původ řeckého slova není znám, jedná se patrně o přejímku z neznámého blízkovýchodního jazyka (REJZEK 2001, 448). Ze stejného neznámého pramene nejspíše pochází také sogd. pwrδnk, pašto pṛāng, nper. palang „leopard“ a stind. pṛdhāku- „tygr, leopard“ (ESJS, l. c.; HAVLOVÁ, l. c.). Některé teorie slovo považují za indoevropské slovo s východiskem *perd-/pd- „pestrý, skvrnitý“. Někdy se hledá souvislost také s turk. (sttur.) bars „tygr“ a tatar. bars „rys, levhart“. Přejímky z turkických jazyků jsou per. bārs „gepard“ a rus. bars „tygr“ (HAVLOVÁ, l. c.). Novočeský výraz pardál je přejímka lat. pardalis (ESJS, l. c.) a ta zase řeckého πάρδαλις (HAVLOVÁ, l. c.).

3.4.129 PAŘIZ, -A (?), M* Stav ve staré češtině Ve staré češtině označovalo slovo pařiz „rychlého jezdeckého koně“. Ve Staročeském slovníku jsou uvedeny dva doklady slova, a to z abecedního latinsko-českého slovníku, tzv. Velešínova: „palefridus pazit [místo parziz]. SlovVeleš 106a“ (StčS 3, 72) a z Klaretova Glosáře z kapitoly De bestiis: „parziz palefridus“ (KlarGlos. 519). Latinský výraz palefridus označoval „lehčí druh koně, na kterém rytíř jel v průběhu tažení, kdy nenesl plnou výzbroj“ (KOVAŘÍK 2006, 219). V jiných staročeských slovnících je

188

latinské slovo vysvětleno jako „hřebec, klusák“ (slovník Lactifer) nebo „kůň rychlý, mladý, bojový“ (rukopis Vodňanský) (FLAJŠHANS 1928, 381). Stav v nové češtině Jungmann i Kott slovo pařiz označují jako zastaralé a vykládají jej pouze latinským ekvivalentem „palefridus“, příp. „runcus“. Doklady slova jsou však pouze ze zmíněných staročeských slovníků (JUNGMANN 3, 33; KOTT 7, 1352). PSJČ ani SSJČ výraz pařiz neobsahují, v současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Staročeský slovník naznačuje možné spojení stč. slova pařiz se sch. slovem fariz (StčS 3, 72). Za přejímku ze srbochorvatštiny označuje stč. pařiz také Emanuel Michálek (MICHÁLEK 1981, 61‒62). Sch. slovo fariz, fariž je doloženo také v podobě pariž a jeho význam je „kůň“. Tato slova jsou stejně jako ruské starší a archaické farь „jezdecký kůň, klusák“ přejata z arabského faris „kůň“ (SKOK 1, 507; VASMER 3, 203).

3.4.130 PASTIVÝ KÓŇ, -Ě, M* Stav ve staré češtině Adjektivum ˣpastivý je ve staré češtině doloženo pouze ve spojení pastivý kóň. Význam tohoto označení byl „hřebec vodící kobyly na pastvě a dorážející na ně“. Slovo je doloženo v latinsko-českém abecedním slovníku: „succurrarius hrzěvý aneb pastiwy kuoň. SlovOstřS 114“ (StčS 3, 83). Srov. heslo pastýř. Stav v nové češtině Slovníky nové češtiny adjektivum pastivý, ani spojení pastivý kůň neobsahují, v současném jazyce tedy toto označení nenalezneme. Etymologie Adjektivum pastivý bylo odvozeno od slovesa pásti, jehož význam ve staré češtině byl „hlídat, stříci; živit“ (MSS 1979, 295), a to pomocí slovotvorné přípony -ivý. Tato přípona se ve staré češtině užívala k „vyjádření vlastnosti vyplývající z neaktuálního vykonávání děje“ (HMČ 1986, 308). Sloveso pást je všeslovanské, např. pol. paść, hl. pasć nebo s./ch. pȁsti. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *pasti. K příbuzným slovům patří lat. pāscere „pást“, pāstor „pastýř“, toch. A pās- „opatrovat, chránit“, toch. B pāsk- „střežit, chránit“, het. pahš- „chránit“. Východiskem těchto výrazů je ie. rozšířený kořen *peH2-s„pást“ a později i „chránit, živit“ (ESJS 10, 629; MACHEK 1997, 436‒437; REJZEK 189

2001, 451-452). Z nerozšířeného ie. kořene *peH2- pak vycházejí např. stind. pāti, av. pāiti „střeží, chrání“ a jmennými deriváty jsou mj. stind. pāla- „hlídač“, go-pā- „pastýř hovězího dobytka“, arm. hoviw (< *H3ovi-peH2-) „pastýř ovcí“, sthn. fuotar, něm. Futter „potrava“ aj. (ESJS, l. c.). Indoevropský kořen rozšířený o příponu dh, resp. t je pak např. v gót. fōdjan, sthn. fuoten „živit“ nebo angl. food „jídlo“ (ESJS, l. c.; REJZEK, l. c.). Podobný význam, a to „(plemenný) hřebec“, mají také slova v některých jihoslovanských jazycích. Jedná se o bulh. dial. pastúch, mk. pastuv, s. pàstūv, ch. pàstūh, sln. arch. pastúh, vše z psl. *pastuchъ. Tento význam je pravděpodobně spojen s významovým posunem slovesa pasti „pāscere“ („pást“) na „coire“ („pářit se“), srov. sch. pastuh pase kobilu a také sch. opasti „oplodnit kobylu“. Jiný výklad tohoto významu by mohl vycházet z chápání „hřebce“ jako *„vůdce (stáda)?“, srov. br. dial. pastúch „stádo“ (ESJS, l. c.).

3.4.131 PASTÝŘ, -Ě, M, TÉŽ PASTÉŘ, PASTIEŘ* Stav ve staré češtině Staročeské slovo pastýř mohlo mít více významů. Kromě „pastýře (u vrchnosti i chovatele), pastevce“, „duchovního pastýře, duchovního vůdce a strážce, zvl. duchovního správce (kněze)“ a „správce, zvl. jako zástupce hospodáře nebo vladaře“ mohlo slovo označovat také „obecního býka“. Tento význam je doložen pouze v Archivu českém čili Starých písemných památkách českých i moravských, konkrétně v Listináři Viléma z Pernštejna: „svobodu dáváme, ač by jim byla potřeba zvláštního jmíti pastejře, […] že jej budou moci chovati a pásti svobodně v tom poli, kdež stádo obecní puojde. ArchČ 16,331 (1489)“ (StčS 3, 87). Stav v nové češtině Slovníky nové češtiny již význam pastýř „obecní býk“ neznají. Udržely se především první dva staročeského významy. Etymologie Slovo pastýř je všeslovanské, např. ukr. pástyr, sln. pastír nebo hl. pastyr, všechna s významem „pastýř, pasák dobytka“. Praslovanský výraz se rekonstruuje v podobě *pastyrʼь „hlídač, strážce dobytka“. Jednalo se nejspíše o nomen agentis od slovesa pasti, pro výklad původu slova viz heslo pastivý kóň. Problematické je vysvětlení přípony -tyrʼь, která je jinak ve slovanštině nedoložena. Nejčastěji se považuje za variantu psl. přípony -yrʼь, přičemž element -t byl zřejmě přidán vlivem jiných psl. přípon, pomocí nichž se rovněž tvořila činitelská jména, 190

např. -telʼь, -tьlъ nebo -tuchъ. Podle jiného výkladu by mohl být výraz *pastyrʼь odvozen od derivátu slovesa pasti, a sice od pastь, jenž je doložen ve staré ruštině a znamenal „pastvina“ (ESJS 10, 630). Motivace pojmenování byla zřejmě stejná jako u jihoslovanských označení „(plemenného) hřebce“ (tamtéž, 629), blíže viz heslo pastivý koň.

3.4.132 PES, PSA, M Stav ve staré češtině Výraz pes měl ve staré češtině význam „pes, domácí zvíře sloužící svou dravostí a štěkotem k lovu, k hlídání ap.“. Slovo je doloženo např. v Mastičkáři Muzejním: „mój mistr […] jako pes vskučí. MastMuz 69“. Kromě tohoto obecného významu existovala také speciální označení, a to např. pes věžník (viz heslo věžník), pes lovčí, honný pes, pes lehavý (viz heslo lehavý), pes sledník (viz heslo sledník) (StčS 3, 149) nebo bobrový pes, což byla zřejmě „psí rasa vycvičená na norování (?)“ (ESSČ). Slovo pes mělo také expresivní význam „pes, ničema, zloduch (zvláště o hříšníku, nevěřícím nebo kacíři)“. Tento význam je doložen např. v Budyšínském rukopise: „z některých mých přemilých synóv vzteklé psi jest zdělal [Zikmund]. Budyš 5b“ (StčS, l. c.). Od slova pes byla odvozena řada výrazů. Jako deminutiva jsou ve staré češtině doložena pojmenování psík a psíček. Psík mohl označovat „psíka, malého psa“, „psíka, mladého psa, mládě psa“ a expresivně jako meliorativum i „psíka, pejska“ a psíček „psíčka, malého psa“, „štěně, mladého psa, mládě psa“ a expresivně také jako meliorativum „psíčka, pejska“. Přechýlené výrazy psina a psička označovaly „psici, fenu, samici psa“ (ESSČ). Dále je pes také základem celé skupiny slov s negativním významem. Jedná se např. o slovesa opsěti „stát se psem, změnit se v psa“ a expresivně také „zchudnout, přijít ve psí, přijít na mizinu“ a opsovati „potupit, pohanět (zacházením s někým jako se psem)“ a expresivně také „zbídačit, přivést na mizinu“ (StčS 2, 570). Adverbium pes(e)ky znamenalo „jako psa, psovsky; nešlechetně, hanebně, zle, oplzle“ a adjektivum pes(s)ký „psovský; nešlechetný, hanebný, bídný“ (MSS 1979, 299). Pestvo nebo pestvie pojmenovávalo „nestoudnost, nemravnost, smilstvo“ (StčS 3, 153), psota znamenala např. „psota, nouze, chudoba, bída“, „psota, útrapa, trápení, soužení, obtíž, trampota“, „špína, nečistota, kal“ nebo „tělesná nestřídmost, hříšnost, zvl. neřestnost“ (ESSČ).

191

Stav v nové češtině Jungmann vykládá psa jako „živočicha ssavého z řádu šelem psovitých, canis“. Pes byl označením „samce“, pro „samici“ byly názvy psice, čubka, fena, tista, tístka. Jungmann dále jmenuje celou řadu rodů a druhů psů. Např. pod rod pes domácí patřili chrtovití, a to konkrétně věžník, kanečník, březník, pes dánský, nebo hafanovití: tarač, hafan, moska, katerek, pes americký, pes novoholandský aj. Věnuje pozornost také psím jménům: „jména psům dávají se rozmanitá dle pokolení jich a služby nebo vlastnosti“, např. štěkule, ohonek, strakoš nebo tyran. Dočteme se také řadu rčení a přirovnání, mj. jak by pes štěkl s významem „když koho neplatně napomeneme“, mnoho psů zajícova smrt nebo přijde na psa mráz, tj. „na zlého trest“. A také přirovnání šel jak by ho pes kousl nebo drží slovo jako pes půst. Stejně jako ve staré češtině měl výraz pes také přenesený význam, a to „nestydatý, zlý člověk“. Další význam vysvětluje Jungmann následovně: „vlka myslivci zovou psem lesním“. Pes na nebi byl „sirius, hvězda“. Pes pekelný pak „cerberus“ a pes mořský „phoca vitulina“86 a také „lidojed (ryba), squalus carcharias, Seewolf, Hundskopf (aus dem Haiengeschlechte) aj.“. 87 Pes nebo pesek mohl být „podstavek“. Jako deminutiva uvádí Jungmann výrazy psík „malý pes“, pejsek, psíček (na Moravě i psúček) a pesek (JUNGMANN 3, 70). Uvádí také řadu odvozených slov, např. psice, psička byla „čubka, tista“, „psí kůže“, a přeneseně také „kurva“, psíče „malý psík, štěně“, psář byl „psovod, který psy opatruje“ a psisko „ošklivý pes“. Vytratil se význam „samice psa“ u označení psina. Ta měla řadu jiných významů, mj. „něco psího, jako smrad“, „psí kůži“, „psí maso“, „zimnici“ nebo např. „vše co špatné jest“ (tamtéž, 741‒743). Rovněž Kott uvádí řadu druhů psů i jejich jmen. Jako jiná možná označení „štěněte“ dodává navíc psíče, psíčátko, štíně, čubíče. Znal všechny významy, které uváděl Jungmann, navíc přidává spojení pes létací či kaloň s významem „pteropus, netopýr“. Kott dále uvádí množství rčení, frází nebo přirovnání. Jmenujme např. každý pes z jiné vsi o „rozdílných věcech, u př. má-li kdo punčochy každou jinou“, trhá sebou jako pes na řetězu nebo všaks toho čist jako pes blech, tj. „jsi čistý“ (KOTT 2, 537‒539). V Dodatcích nalezneme nové významy slova pes, a to „rozpustilý kluk“ a „dřevěná čubka u vozu“ (KOTT 7, 225). Nové významy mohlo mít také deminutivum psík, a sice „malá jedlová třínožka, na jaké koně kovají“ (KOTT 7, 531), „dolejší část tkadlcovského stavu“ (KOTT

86 87

Latinskému ekvivalentu dnes odpovídá tuleň obecný (ČNŽ 2, 49). Dnes nesjspíše žralok lidožravý (Carcharodon carcharias) (WENDLER-MILITZ 1996, 12).

192

8, 327) nebo „visutý zámek“ (KOTT 318). Psíček mohl být nářečně také „formánek na voji vozu“ (KOTT 8, 327). V současné češtině je pes „šelma chovaná odpradávna jako pomocník člověka při lovu, k hlídání ap., pes domácí (zool.)“. Jako zoologický termín označuje „rod šelem Canis (např. pes domácí, vlk, šakal, dingo)“. Může však pojmenovávat také „samce psovité šelmy vůbec“, např. pes vlčí nebo pes liščí. Význam „bezohledný, krutý člověk“ je považován za expresivní. A stejně je hodnocen pes jako „nadávka, dříve zvláště příslušníkům jiného náboženství, národa ap.“, např. ve spojení nevěřící pes. V divadelním slangu může být pes „bezvýznamná, krátká role; čokl (slang.)“ (SSJČ 2, 564). V PSJČ nalezneme ještě některé jiné významy slova pes. Již pouze zastarale je možné nalézt psa „v názvech některých jiných živočichů“, např. mořský pes místo „tuleň“ a létající pes místo „netopýr kaloň“. Lidově mohl být pes „něco způsobujícího bolest, něco zlého, nepříjemného“, např. ve spojení život je pes. V astronomii jsou spojení Velký Pes, Malý Pes „souhvězdí“ (PSJČ 4, 213). Jako deminutiva jsou známa psík, psíček. Pejsek je expresivní označení pro „malého psa; psa vůbec; psíka, psíčka“. Psice označuje „fenu“ a přeneseně a zhrubělé také „ženu“. Psina je mj. obecně česky a expresivně „zábava, legrace, švanda“ a pejorativně také „pes“, „to, co pochází ze psa“ nebo „něco ošklivého, špatného, bída, psota, slota“ aj. Psisko je expresivní a často hanlivé označení „psa“ (SSJČ 2, 1162). Pes je součástí řady rčení a přirovnání. Spojení pod psa znamená „velmi špatně“, rčení mrtvý pes neštěká má význam „zabitý člověk nemůže nic prozradit“, pes štěká, jak umí zase „každý mluví, jak se naučil, jak je navyklý“. Pokud řekneme, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, míníme tím, že „důvod k výtkám, k pronásledování se snadno najde“, a mnoho psů zajícova smrt znamená, že „přesile nelze odolat“. Přirovnání honit, plísnit, dřít, zastřelit někoho jako psa má význam „krutě, necitelně“, jde za ním jako pes (častěji pejsek) znamená „věrně, oddaně“ nebo např. pokud se mají rádi jako pes s kočkou, jsou na sebe jako pes a kočka, říkáme tím, že se „nesnášejí“ (SSJČ 2, 564). Jaroslav Zaorálek uvádí mj. rčení čeká, až mu pes housku přinese, tj. „je to nemehlo“, nebo lézti psovi do boudy s významem „starat se o něco, do čeho nám nic není“ nebo přirovnání je jak hluchý pes, tj. „nedá si říct“, či opuštěn jako pes, tj. „úplně“ (ZAORÁLEK 2009, 259). Etymologie Slovo pes nalezneme ve všech slovanských jazycích (někde má ovšem pouze charakter nespisovného nebo hanlivého označení), např. v pol. pies, ukr. pes nebo s./ch. pȁs. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *pьsъ. Jedná se o nové pojmenování, 193

které si Slované vytvořili. Pokračování původního indoevropského označení psa *ḱuonnalezneme např. v lit. šuõ, něm. Hund, lat. canis, stind. śvā nebo řec. κύων (HAVLOVÁ 2010, 126; REJZEK 2001, 462‒463). Existuje několik teorií o původu slovanského názvu. Často se odvozuje od vábícího citoslovce ps!, které je podle Machka v podobě psi doloženo jako volání na psa na Hané, na Chodsku a jinde. Tuto teorii dokládá analogicky rumunským označením kočky pisică od citoslovce pis (MACHEK 1997, 445), podobné je rovněž šp. perro „pes“, které se vykládá od interjekce prr. Jiný častý výklad je spojení s adjektivem *pьstrъ „pestrý“ a *pьsati „malovat, psát“, obojí vychází z indoevropského kořene *peiḱ-/*peig- „zdobit, malovat“. Původní význam slova by tak byl „strakaté, pestrobarevné zvíře“ (ESJS 11, 741‒742). Jiní badatelé spojují psl. *pьsъ s označením dobytka v jiných jazycích, a to se stind. paśú-, páśu-, av. pasu-, lat. pecū, sthn. fihu, něm. Vieh aj. Ie. kořen těchto slov se rekonstruuje v podobě *peḱu- „dobytek“, který byl patrně odvozen od slovesného kořene *peḱ- „česat, stříhat (vlasy nebo vlnu)“. Praslovanské označení psa by tak původně znamenalo „hlídač dobytka“ nebo „chundelaté zvíře“. Problematické je v této teorii vysvětlení slovanského kořenového ь (ESJS 11, 742; podobně HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 271; REJZEK, l. c.). Jeden z dalších výkladů původu slova vychází z chápání psa jako tvora „nepřátelského, zlého“, a spojuje se proto s lit. pìktas „zlý“, stind. piśuna- „zlý“ (HAVLOVÁ, l. c.). Podle Holuba a Kopečného není vyloučen ani „praevropský“ základ slova (HOLUB-KOPEČNÝ, l. c.). 3.4.133 PICEK, M Stav ve staré češtině Staročeský výraz picek s významem „vepřík“ nalezneme pouze v Šimkově Slovníčku staré češtiny (ŠIMEK 1947, 119). Staročeský slovník slovo sice obsahuje, jednalo se však podle něj pouze o osobní jméno (srov. StčS 3, 164). Ve staré češtině existovalo také sloveso pickovati „živit, stravovat, krmit“, případně pickovati sě „živit se, krmit se, cpát se“ (MSS 1979, 300). Doklad slova picek se nepodařilo nalézt. Stav v nové češtině Jungmann vysvětluje picka jako „krmené prase“. Slovo dokládá např. citátem z knihy Daniela Adama z Veleslavína, kterou Jungmann označuje jako hospodářství:88 88

Míněn je pravděpodobně spis Brtvína z Ploskovic: Hospodář. Knjžka welmi užitečná / zawijragijc w sobě, předně na wedenij žiwota Křesťanského […], který byl vydán Veleslavínem roku 1587 (Knihopis Digital Database. [online] 2012 [cit. 30. března 2012]. Dostupné z: .).

194

„Též také některé picky, neb maso z nich dáti uditi. W. hosp. 207“. Jungmann uvádí také odvozené slovo pickovina „maso z picka, vepřovina“ a také „bílá vepřová pečeně“ či „uzená vepřovina“. V Jungmannově slovníku nalezneme také slovesa piciti a pickovati, tj. „krmiti“, nebo adjektivum picný „picnatý, krmný, tlustý, chovalý, tučný“ (JUNGMANN 3, 78). Kott uvádí obdobné informace (KOTT 2, 546). PSJČ ani SSJČ slovo picek ani další u Jungmanna a Kotta odvozené výrazy neobsahují, nalezneme pouze jako historismus podobné sloveso picovati, pícovati s významem „opatřovat (ve válce) píci pro koně“ (SSJČ 2, 574). Online kartotéka excerpčních lístků jmenuje dva doklady slova, oba však z 19. století.89 V současné češtině již tento výraz tedy nenalezneme. Etymologie Staročeské označení picek bylo odvozeno od slova píce a výraz znamenal „dobře krmený tvor“ (vlastní jméno Picek tedy bylo totéž co Tlustý) (NŘ 1924, 28). Slovo píce nacházíme např. v pol. st. pica nebo s./ch. pȉća „píce“. Rekonstruovaná praslovanská podoba slova *piťa byla odvozena z původního *pit-ja od slovesa *pitati „krmit“. Souvislost se hledá s lit. piẽtūs „oběd, jih“, stir. ith „obilí“, stind. pitú- „jídlo, pití“. Východiskem těchto slov je ie. *pei-tu-, *pī-tu- „strava, pití“ od ie. kořene *pei- „být tučný, plný“ (REJZEK 2001, 465). Podle Machka jsou příbuzné (po záměně retnic m/p) také lit. mintù mitaũ mìsti „živit se“, maitīnti „živit“, maītas „výživa“, stprus. pomaitat „živit“ (MACHEK 1997, 448). Holub

a

Kopečný

však

pokládají

za

ie.

kořen

*pot-

(*pāt-) a k příbuzným slovům řadí kromě lit. piẽtūs také něm. feist (z germ. *fait-taz) „vykrmený, tučný“. Nerozšířený základ *poi- je pak v řec. πο(ί)α „tráva, krmiva“ a lit. pieva „louka“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 272).

3.4.134 ˟PLANÍ, -Í, F* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova planí byl „kamzík“ (StčS 3, 216). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „plany sit rubicapra“ (KlarGlos. 505). Latinský výraz rupicapra označuje právě „kamzíka“ (GEORGES 1918, 2430). Srov. heslo gemsík, gensík.

89

Srov. http://psjc.ujc.cas.cz/search.php pod heslem picek.

195

Stav v nové češtině Z novočeských slovníků obsahuje slovo planí (plany) pouze slovník Kottův. Vykládá jej jako „rubicapra“, avšak dokladem je pouze Klaretův slovník (KOTT 10, 259). V současné češtině slovo nenalezneme. Etymologie Podle Staročeského slovníku může stč. slovo planí souviset se stč. výrazy plavý a laní (StčS, l. c.). Podle Flajšhanse bylo „slovo patrně uměle utvořené k laní“ (FLAJŠHANS 1928, 387). Mohlo by se tak jednat o slovo náležející ke specifickému Klaretovu slovotvornému zkratkovému tvoření, jak tomu bylo např. u slova miléto, které vzniklo z původního spojení milostivé léto (srov. MICHÁLEK 1989, 18). Význam staročeského adjektiva plavý byl „světlý, mající nevýraznou bledou barvu – do žluta (plavý) nebo do šeda (sivý, namodralý)“ (StčS 3, 234). Jedná se o všeslovanské slovo, např. pol. płowy, rus. polóvyj (jen o koních) nebo s./ch. plâv. Praslovanský výraz se rekonstruuje v podobě *polvъ. K příbuzným výrazům patří lit. pavas „bledý“, sthn. falo (něm. fahl) „plavý, bledý“. Východiskem těchto slov bylo ie. *polṷo- „plavý“ z ie. *pel„bledý, sivý“. Od téhož kořene bylo odvozeno také lat. pallidus „bledý“, řec. πελιός „popelavý, tmavý“ (REJZEK 2001, 473; MACHEK 1997, 456). Pro etymologii druhého slova laní, viz heslo laní.

3.4.135 ˟PLERNA, -Y, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského výrazu plerna byla „mul, kříženec osla a kobyly vydávající zvuky jako osel“ (StčS 3, 240). Slovo nalezneme v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis“ „plerna muletus“ (KlarGlos. 508). Stav v nové češtině Výraz plerna nalezneme v Jungmannově a Kottově slovníku s vysvětlením „mulotus canis“, pramenem je však pouze rukopis Vodňanský. Kott slovo označuje jako zastaralé (JUNGMANN 3, 111; KOTT 2, 583). PSJČ ani SSJČ již tento výraz neobsahují, a v současné češtině jej tedy nenalezneme. Etymologie Staročeské slovo plerna podle Staročeského slovníku pravděpodobně souvisí se střhn. slovesem blêren, plerren „bečet, mečet, mečivě křičet, výt“ (StčS, l. c.). Jedná se o

196

slovo, které má slovní základ přejatý z němčiny a jenž je zakončeno domácí příponou -na (MICHÁLEK 1989, 48). V dnešní němčině nalezneme sloveso v podobě plärren, jeho význam je „hlasitě plakat, křičet, ječet, vřeštět“. Ve starších střhn. slovech blêren, blerren proběhla zintenzivňující změna b- na p-. Raně hornoněmecká podoba plerren (od 16. století se vztahovalo také na lidi) znamenala „křičet, hučet“. Příbuzné výrazy jsou také střniz. bleren, niz. bleren, blaren, fríz. blarre „bečet, plakat“, angl. to blare „ječet, výt, vřeštět“, střhn. blæjen, blēn „bečet, mečet“ nebo lot. blēt „bečet, mečet“ a rus. bléjat’, bleját’ „bečet“. Společným východiskem těchto slov bylo ie. *bhlē- „bečet“, které je rozšířením onomatopoického ie. kořene *bhel- (PFEIFER 2, 1285).

3.4.136 PLCH, -A, M Stav ve staré češtině Staročeské slovo plch označovalo „plcha, stromového hlodavce s lysými boltci“. Staročeský slovník uvádí dva doklady slova, a to v českých glosách v latinském výkladovém slovníku zv. Mater verborum: „gliris animal in arboribus, simile muri pilh. GlosMV 134“ a v Manuálníku Václava Korandy: „myši, netopýři, plchowe, črvové […] že nejsú hodna [tj. zvířata] k jedení. KorMan 172b“ (StčS 3, 247). Srov. také jiné staročeské označení „plcha“ dlúhomyš. Ve staré češtině existovalo také podobně znějící slovo plh, které označovalo jednak „zvíře plouhající se ve vodě: (A) vodní myš; (B) krokodýla chápaného jako vodního netvora“, jednak „ptáka zdržujícího se u vody (popř. netopýr vodní ?)“ (StčS 3, 247). V případě prvního jmenovaného významu zřejmě často splývalo označení plh s homonymním názvem plch (HAVLOVÁ 2010, 69). Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku nalezneme několik možných významů, které v této době mohl plch mít (zřejmě také vlivem zmíněné kontaminace výrazů plh a plch). Jako zastaralou podobu slova jmenuje výraz pilch (srov. staročeský doklad). Plcha vykládá jako „živočicha z třídy ssavých, řádu hlodavých, čeledi myšovitých, velikosti lasičí, krátkoocasý, popelavé srsti hlavy podobné k myší, uší krtovitých. […] jsou k jídlu, Římanům bývali lahůdkou, jinak popelice, ospalec, nořice, myoxus esculentus, mus glis“.90 Dále Jungmann uvádí výčet jednotlivých druhů a také přirovnání spí jako plch. Jiný

90

Tedy zvíře také dnes označované jako plch velký (Glis glis) (ČNŽ 2, 89).

197

význam slova plch mohl být „jiné podobné zvíře srsti špinavošedivé, žlutobílého podbřišku, s ocasem odpolu černým, na konci bílým; žijící v zahradách a na strom lezoucí po ovoce (!), glis nitela, Haselmaus, eine Gattung Siebenschläfer, Bilchmaus“.91 Další význam slova byl „sorex, die Spitzmaus, zvíře k myším podobné, hlavu krtí, oči malé, špičatý rypák mající, pod zemí a u vody žijící, jinak polní myš, sysel“.92 Dále však Jungmann uvádí, že plch „jiný tak slovoucí, zdržuje se v stodolách, chlévích, starých zdech atd., něco menší nežli domácí mýš, horem z černa šedý, spodem bělavý zrním, moukou masem zavánějícím se živící, a pižmovou nepříjemnou vůni vydávající, mus araneus, sorex araneus, Spitzmaus, Bisammaus, Reutmaus, Ziesmaus, Angelmaus, Ziesel, Erbzeisel, Müger, Mützer“.93 Spíše jako okrajový význam je uveden také „cocodrillus“. Jungmann uvádí také přechýlenou podobu slova plšice „samice plchova“ (JUNGMANN 3, 117‒118). Kott již neuvádí poslední dva jmenované významy. Nově byl plch nářečně „stará houba“ a také „starý mládenec“ (KOTT 2, 588). Jiný nářeční význam mohl být plch (plh) jako „vemeno krávy po otelení ztvrdlé“ (KOTT 7, 260). Zatímco v Jungmannově i Kottově slovníku (ještě i v Dodatcích) je plch označením pro několik podobných hlodavců, PSJČ i SSJČ jej vykládají konkrétněji. Podle PSJČ jsou plchové, plši „čeleď ssavců z řádu hlodavců, Myoxidae“, plch obecný byl „Myoxus glis“, plch lískový pak „Muscardinus avellanarius“ (PSJČ 4, 323). SSJČ vykládá plcha jako „malého nočního stromového hlodavce s huňatým ocáskem“, jako zoologický termín označuje plch „rod Glis, Eliomys aj.“. Uvádí dva druhy plch zahradní a plch velký (SSJČ 2, 612). Označení plšice ani jeden z těchto slovníků neobsahuje. Uvedené spojení plch lískový je dnes v zoologické terminologii nahrazeno deminutivem plšík lískový, tj. „malý stromový hlodavec žluté barvy“, „rod Muscardinus“ (SSJČ 3, 621). Etymologie Výraz plch nalezneme také v některých jiných slovanských jazycích, např. pol. pilch, dl. pjelch nebo s./ch. pȕh. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *pьlchъ nebo *pъlchъ. Původ slova se vykládá více způsoby. K příbuzným výrazům se často řadí lit. pel, lot. pele „plch“ a blízké je také lit. plikas „šedý“. Východiskem těchto slov bylo *pel- „sivý, bledý“ (příbuzné je také čes. plavý, viz heslo planí). Původní význam slova by

91

Německý ekvivalent Haselmaus označuje „plšíka lískového“, eine Gattung Siebenschläfer znamená „druh plchů“, jedná se tedy nejspíše o „plšíka lískového“, srov. také označení podle PSJČ plch lískový. 92 Latinský i německý výraz označují „rejska polního“, srov. heslo polemyščer. 93 Z uvedeného popisu a množství německých ekvivalentů není zcela jasné, které zvíře Jungmann popisoval. Podle německých ekvivalentů by se mohlo jednat o mj. o „ondatru pižmovou“ nebo „sysla“. Latinský termín Sorex araneus označuje „rejska polního“ (DOBRORUKA-BERGER 2004, 42).

198

tak byl „šedivka“ (HAVLOVÁ 2010, 69; REJZEK 2001, 476). Podle jiného výkladu by byly příbuznými výrazy irské luch a kymer. llyg „myš“. Machek uvádí, že ke ztrátě počáteční hlásky *p- docházelo v keltštině obecně. Rozdíl ъl/lu nepovažuje za relevantní. Slovo označuje za „praevropské“ (MACHEK 1997, 460). Podle Holuba a Kopečného byl plch utvořen z německého Bilch-maus (HOLUBKOPEČNÝ 1952, 278). Tato teorie je však vyvrácena, německý výraz je přejímkou z jazyků slovanských (HAVLOVÁ, l. c.; MACHEK, l. c.).

3.4.137 ˟PĽUŠČ, -Ě, M* Stav ve staré češtině Staročeský slovník vykládá stč. slovo pľušč jako „mořského tvora dopadajícího se šplouchavým zvukem do vody, snad plískavice, delfína“ (StčS 3, 270). Výraz je doložen pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De piscibus: „aniger plusscz“ (KlarGlos. 410). Slovník středověké latiny v českých zemích však tento latinský ekvivalent vysvětluje jako „druh mořské ryby“ (SSL 2, 181).94 Stav v nové češtině Staročeské slovo nalezneme pouze v Jungmannově a Kottově slovníku. Jungmann uvádí slovo plušč také v podobě plušť, označuje jej jako zastaralé, vysvětluje latinským „aniger (piscis)“ a odkazuje na Klaretův slovník (JUNGMANN 3, 129). Kott jmenuje pouze podobu plušč, další informace jsou stejné jako u Jungmanna (KOTT 7, 1357). V současné češtině není výraz doložen. Etymologie Staročeský slovník upozorňuje na možnou souvislost s českým nářečním slovem pľúšče „časté deště“ (StčS 3, 270). Jungmann toto slovo uvádí v podobě plušť „plíšť, plískanice“ (JUNGMANN 3, 129) a Kott uvádí také slovenské sloveso plúščiť „kapat“ (KOTT 7, 270) a valašské pľuščať „drobně a stále pršet“ (KOTT 8, 285). V současné češtině nalezneme slovo v podobě plískat, jehož méně častým významem je „pleskat, plácat, bít (zvláště o dešti)“ (SSJČ 3, 613). Pro objasnění možného původu slova pľušč vyložíme etymologii slovesa plískat. Sloveso plískat nalezneme také v jiných slovanských jazycích, např. rus. pljúsknuť „upadnout do něčeho mokrého“, ukr. pljuskáty, pljuskotáty nebo pol. pluskać, jejichž

94

SSL cituje ze spisu Tomáše z Cantimpré (UK X C 8 F. 70vb), který slovo aniger vysvětluje následovně: „Aniger piscis est marinus […] sicut anguilla, sed brevior, rostrum habet […] tanquam cyconia“ (SSL 2, 181).

199

význam se vesměs týká pleskání deště (MACHEK 1997, 460‒461). V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *pľuskati (REJZEK 2001, 476). Podle Machka se jedná o skové intenzivum. Jako znělou formu označuje bľuzgati, výchozí sloveso se podle něj nedochovalo. Příbuzný výraz je lit. pliaũpti „plískat“ a podobná jsou také lit. pliauškti „tleskat“, pliaũkšti „tlachat“ (MACHEK 1997, 461). Původ slova je nejspíše onomatopoický (REJZEK, l. c.; HOLUB-LYER 1978, 349). Ve staročeském slově pľušč došlo podle zápisu v Jungmannově a Kotově slovníku do nové češtiny ke splynutí měkkého a tvrdého l. Změna probíhala na přelomu 14. a 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39). Zápis v Kottově slovníku zachycuje slovo po provedení disimilační změny šč na šť, která probíhala během 15. století (HMČ 1986, 125).

3.4.138 ˟PODCHRTIE, -IE, N (NEBO PODCHRTĚ, -ĚTE ?)* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova podchrtie není zcela jasný, podle Staročeského slovníku by se tak mohl nazývat „mladý nebo menší chrt (?)“ (StčS 3, 365). Slovo je doloženo v Klaretově Bohemáři v kapitole De bestiis: „podchrczye subcinctus“ (KlarBoh. 46), v Glosáři téhož autora: „podchrtie succinctus“ (KlarGlos. 508) a také v latinskočeském slovníku zv. Wiesenberský: „subcinctus podchytye. SlovWies 7a“ (StčS, l. c.) Stav v nové češtině Jungmann i Kott uvádějí slovo v podobě podchrtě. Vykládají jej jako „succinctus (pes)“, doklady jsou však pouze z Klaretových slovníků (JUNGMANN 3, 171; KOTT 2, 635). V Dodatcích Kott uvádí slovo ve tvaru podchrtí, ovšem s obdobnými informacemi (KOTT 7, 1358). PSJČ ani SSJČ slovo neobsahují, v nové češtině jej nenalezneme. Etymologie Staročeský výraz podchrtie je předponově příponovým slovem, které můžeme rozdělit na předponu pod a výraz chrtie/chrtě. Pro objasnění původu vyložíme etymologii obou výrazů. Předložka a předpona pod je všeslovanská, např. pol. a sln. pod nebo ukr. pid aj. Praslovanská podoba se rekonstruuje ve tvaru *podъ. Obvykle se slovo vykládá jako utvořené z předložky po rozšířené o -dъ. Původ předložky po se hledá v ie *upo, jehož původní význam byl „zdola nahoru, pod“. Druhá část slova se často vysvětluje z ie. *dhē„položit“, stejná hláska je také v jiných předložkách, např. nad, před, zad-, které označují umístění v prostoru. Příbuzné výrazy jsou např. lit. pō „pod“ a řec. ύπό „pod“ (MACHEK

200

1997, 465‒466; ESJS 11, 671; REJZEK 2001, 480). V některých staročeských slovech (označení dvorské hodnosti) však nemusela předpona pod- znamenat podřazenost, nýbrž také blízký vztah, např. podkomořie byl „úředník při komoře, komorník“, a nikoliv „podkomorník“ (VANĚČEK 1942, 138). Druhá část slova byla vytvořena pomocí přípony -ě, která byla typická pro označení mláďat, a to od slova chrt, viz etymologii tohoto slova. V případě, že by byla správná podoba staročeského slova podchrtie, došlo by v něm do nové češtiny k monoftongizaci diftongu ie na í. Ke změně docházelo během 15. století (HMČ 1986, 112).

3.4.139 PODPÁĽENEC, -NCĚ, M, PODPÁĽENÝ KÓŇ, KONĚ, M* Stav ve staré češtině Staročeské slovo podpáľenec mělo význam „kůň zespodu světle žíhaný“. Slovo je doloženo pouze v písni (či sbírce písní) z Archivu Pražského hradu (dříve Kapitulní knihovna v Praze): „extat bayart cetus podpalenecz. Pís KapPraž D 12,221a“. Doloženo je také spojení podpáľený kuoň, a to v latinsko-českém slovníku tzv. Nomenklatoru: „pallefredus podpaleny kuoň. SlovNom 70a“ (StčS 3, 401), k tomuto lat. ekvivalentu srov. také heslo pařiz. Podobné slovo existovalo také ve staré polštině, a to podpalony (o koni) „mající zespodu světlejší srst“ (SStp 6, 269). Stav v nové češtině Výraz podpáľenec nebo podpálenec ve slovnících nové češtiny nenalezneme. Jungmann uvádí spojení podpálený kůň s významem „dunkelbraunes Pferd“, tedy „tmavohnědý kůň“, které označuje jako zastaralé a dokládá pouze odkazem na Hankovu sbírku staročeských slovníků95 (JUNGMANN 3, 188). V Kottově slovníku již nenalezneme ani toto označení. Uvádí však označení podpalka, které mělo význam „kráva temně brunátná“ (KOTT 2, 625). V Dialektologii moravské Františka Bartoše nalezneme výraz podpálený s významem „hnědá do černa (kráva)“ (BARTOŠ 1886, 250), nářeční spojení podpálená kráva se stejným významem od něj přebírá také Kott (KOTT 7, 298). Online kartotéka excerpčních lístků obsahuje také jeden relevantní doklad adjektiva podpálený, jedná se však o citát z roku 1830, a to knihy Klarenovy povídky Františka

95

Jedná se o knihu Václava Hanky: Zbjrka neydáwnĕgs̆ jch slownjků latinsko-českých z roku 1833.

201

Bohumila Tomsy: „[…] spřežení otrubami vykrmených podpálených běloušů.“.96 Není z něj však patrné přesné označení barvy. Adjektivum podpálený pro označení barvy se tak udrželo do nové češtiny v nářečích, charakteristika zabarvení se však od staré češtiny změnila, a také se změnilo zvíře, které toto adjektivum popisuje. Etymologie Staročeské slovo podpáľenec bylo odvozeno od adjektiva podpáľený, jehož význam ve staré češtině byl „rozpálený (zespoda)“ a také „zespodu světle žíhaný“, a to od slovesa podpáliti „vystavit zespodu účinkům hoření nebo pálení; co podpálit, zespodu zapálit“ (StčS 3, 401). To vzniklo prefixací slovesa páliti pomocí předpony pod-. Pro výklad etymologie tedy slovo rozložíme na předponu pod- a sloveso pálit. Pro etymologii předpony viz heslo podchrtie. Sloveso pálit je všeslovanské, např. pol. palić, rus. palítʼ nebo s./ch. páliti. Rekonstruovaná psl. podoba *paliti je kauzativum ke slovesu, které se dochovalo ve stsl. polěti „hořet“, a jeho původní význam tak byl „způsobovat, že něco hoří“. Ie. kořen těchto výrazů byl *pel-/*pol- „pálit, hořet“, jako slovesný základ tohoto významu je pouze ve slovanských jazycích. Zřejmě vlivem gorěti > hořeti jej nalezneme v podobě pol-. Podle Machka je stejný kořen, ale s opačným pořadím souhlásek také v het. lap- „planout“ (MACHEK 1997, 430; REJZEK 2001, 442; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 262). Podle ESJS se za příbuzné výrazy někdy pokládají také některá slova z germánských jazyků, která jsou však sémanticky vzdálená: stsev. flór „vlažný, teplý“, hol. flouw „ochablý, vlažný“, něm. flau „chabý, mdlý“ aj. (ESJS 11, 678). Motivací staročeského pojmenování zřejmě bylo uvedené zbarvení koně a také umístění toho zbarvení, které mohlo asociovat jakoby „podpálení“ a jeho účinky. Ve staročeském slově podpáľenec, respektive v adjektivu podpáľený, došlo do nové češtiny ke splynutí měkkého a tvrdého l. Tato změna probíhala na přelomu 14. a 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

96

Ústav pro jazyk český, v. v. i.: Kartotéka lexikálního archivu (1911–1991) [online]. 2007‒2008 [cit. 6. dubna 2012]. Dostupné z: .

202

3.4.140 ˟POLEMYŠČER, -A, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova polemyščer byl „rejsek polní“ (StčS 3, 573). Výraz je doložen pouze v Klaretově Glosáři

v kapitole

De

nominibus 97

polenyssczer [místo polemy-]“

serpentum:

„sorex

(KlarGlos. 561). Význam

lat. označení sorex je „rejsek polní“, srov. také spojení polská myš v hesle myš. Obrázek 19: Rejsek polní (Sorex araneus)

Stav v nové češtině V nové

češtině

nalezneme

slovo

pouze

v Dodatcích ke Kottově slovníku, a to v podobě poleniščer. Vysvětluje jej však pouze latinským ekvivalentem „sorex“ a dokládá Klaretovým slovníkem (KOTT 7, 1361). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Staročeský výraz polemyščer je kompozitem, jehož slovotvornými základy nejspíše byly výrazy pole a myščer, který je derivátem od slova myš (StčS, l. c.). Pro objasnění původu slova tedy vyložíme etymologii obou výrazů. Výraz pole je všeslovanský, např. pol. pole, rus. póle nebo s./ch. pȍlje. Jedná se zřejmě o slovo předslovanského stáří, které nemá přímé protějšky v jiných indoevropských jazycích. Praslovanský výraz se rekonstruuje v podobě *polje. Jeho východiskem bylo ie. *pol-o- z ie. kořene *pelH2- „plochý, rovný, široký; zplošťovat“. Příbuznými výrazy jsou rus. pólyj „otevřený“, lat. palam „veřejně, otevřeně, veřejně“, palma „plochá dlaň“, stir. láthar „místo, poloha“ ( < *plā-tro-), střhn. vluor „prostranství, louka“, něm. Flur „pole, pláň“. Stejný kořen rozšířený o sufix -no- nalezneme také v lat. plānus „plochý“, lit. plónas „tenký“ (ESJS 11, 678; MACHEK 1997, 469‒470) a kořen rozšířený o konsonant t pak v něm. Feld, angl. field „pole“, řec. πλάξ „plocha“ (ESJS, l. c.; REJZEK 2001, 484; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 285). Podle Machka bylo pole u Slovanů chápáno jako širá, neobdělaná rovina v protikladu k pahorkovitému nebo hornatému území (MACHEK 1997, 469). Pro etymologii druhé části slova viz heslo myš. Podle odborné literatury je rejsek typicky lesní druh, snadno se však přizpůsobuje, a je tedy možné jej nalézt „téměř všude, i v bezlesých krajinách, kulturní stepi nebo přímo v lidských 97

obydlích“

(ANDĚRA-HORÁČEK

1982,

42).

Motivací

staročeského

Oprava podle Staročeského slovníku (srov. StčS 3, 573).

203

pojmenování polemyščer však patrně bylo chápání rejska jako živočicha jednak podobného myši, jednak vyskytujícího se typicky na poli. Tomu odpovídá také jiné staročeské označení polská myš (polský ve smyslu „polní“) a novější polní myš (srov. heslo myš a stč. spojení polská myš). Staročeský slovník upozorňuje na střhn. slovo spitzmeüszlin za latinský výraz sorex (StčS, l. c.).98 Jiné starší německé ekvivalenty tohoto latinského slova byly mj. walt-, fald- nebo vëlt-mûs (střhn. velt, dnes něm. Feld, tj. „pole“, tedy vlastně též polní myš).99 Tamtéž nalezneme také málo jasné *sorax (st. sorex, storax), jehož střhn. ekvivalenty byly moez a jednou doložené také veld maus (DIEFENBACH 1857, 542‒543). To může svědčit o dobovém chápání „rejska“ jako myši polní. Pro označení zvířete novým slovem, jehož součástí je myš, viz také heslo dlúhomyš („plch“).

3.4.141 POPELICĚ, -Ě, F Stav ve staré češtině Význam staročeského pojmenování popelicě byl „drobné kožišinné zvíře popelavé (šedavé) barvy, zvl. popelka (sibiřská veverka)“. Mohla tak být označena také „vzácná kožešina z popelicě“ a metonymicky též „výrobek z ní“. Podle Staročeského slovníku však bylo ve staré češtině slovo známo prakticky jen ve významu „kožešina“, ale i tak bylo chápáno jako sekundární k označení „zvířete“. O tom svědčí také doklady jednotlivých významů. První význam je doložen především ve slovnících, např. v latinsko-českém slovníku tzv. Nomenklatoru kapitulním: „varium popelyczye. SlovKap 26b“, zatímco význam druhý je doložen řadou citátů např. z právních nebo náboženských spisů, např. z Práv Velikého města pražského, čili tzv. Práv Soběslavských; „nemají [řemeslníci] choditi v kunách ani v popeliczyech, než měštěníné a zeměníne. PrávPražA 254“ (StčS 3, 669). Stav v nové češtině Jungmann popelici vysvětluje pomocí citátů starších slovníků. Tak je podle Komenského Janua linguarum reserata vysvětlena jako „mus ponticus, die Fehe. Com. jan. 202“,100 podle Veleslavínova Silva quadrilinguis: „Feh, Bundmaus. Wq 868“ a podle Vodňanského slovníku Lactifer jako „mardrix. Aqu“. Uvedeno je také přirovnání šedivý 98

Podle slovníku Mittelhochdeutsches Handwörterbuch byla střhn. podoba výrazu spitzmûs, dnes Spitzmaus s významem „rejsek, sorex“ (LEXER 1876, 1103). V němčině tedy byla motivací pojmenování jednak podobnost rejska s myší, jednak jeho protáhlý, špičatý čenich. Původ novočeského označení rejsek není zcela jasný. Pravděpodobně se jedná o deminutivum od slova rys. Teorií tohoto označení je několik. Rejskovi se např. dříve přisuzovala dravčí krutost, jiný motiv mohl být podobné zbarvení rysa a rejska (HAVLOVÁ 2010, 96). 99 V dnešní němčině označuje Feldmaus „hraboše polního“. 100 Dnešní pojmenování, které by odpovídalo latinskému označení mus ponticus, se nepodařilo nalézt. Německé slovo Feh označuje „popelku“ a rovněž z přiřazení synonyma popelka tento význam vyplývá.

204

jako popelice. Další význam slova mohl být „myš lesní, mus marmota, mus alpinus, Murmelthier“.101 Známý byl také metonymický význam „kožišina popeličí“. Prvnímu významu („mus ponticus“) odpovídalo také označení popelka (JUNGMANN 3, 296‒297). Kott k prvnímu Jungmannovu významu přidává také české „myš“, jinak vykládá slovo stejně (KOTT 2, 752). V Dodatcích uvádí navíc nové významy popelice, a to „veverka“ a „trávnice, plachta na trávu“ (KOTT 7, 352) a zpřesňuje také dříve uvedený význam „popelavá kožešina sibiřské veverky“ (KOTT 10, 280). PSJČ vykládá popelici jako „veverku, žijící v severních krajinách, mající šedou, hledanou kožešinovou srst“ (PSJČ 4, 700). SSJČ ji již označuje za poněkud zastaralé označení „popelky“ ve smyslu „šedá odrůda veverky obecné, žijící na území SSSR“, a to ve spojení „sibiřská popelice“. Uchoval se rovněž staročeský význam „kožešina z popelice, popelka“ a podle PSJČ je popelice také pejorativní označení pro „Popelku, popelku“ (PSJČ, l. c.; SSJČ 2, 754). V současné češtině se tedy prosadil podobný název popelka. Ten však není zoologickým názvem a stejně tak jím není ani sibiřská veverka. Jedná se nejspíše pouze o geografickou a ekologickou variantu veverky obecné. 102 Etymologie Staročeské označení popelicě bylo odvozeno od slova popel (StčS, l. c.). Tento výraz je všeslovanský, např. popiół, rus. pépel nebo s./ch. pȅpeo. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobách *popelъ, *pepelъ. K příbuzným slovům patří stprus. pelanne, lit pelenaĩ, obojí „popel“. Slovo se vykládá dvěma způsoby. Vychází se z ie. kořene *pel„hořet“ (viz etymologii slova podpáľenec), přičemž ve spojení s předponou po- by byl význam „to, co zbude po hoření“ (MACHEK 1997, 429‒430; REJZEK 2001, 488). Segment po však může být hodnocen také jako reduplikační slabika, jinak u jmen vzácná (ESJS 11, 683). Jiná možnost výkladu je z ie. *pel- „prach, mouka“, a příbuznými slovy by tak byly také lat. pollen, řec. πάλη, obojí „prach, mouka“ a stind. pálala- „kaše, prach, špína“ (ESJS, l. c.; REJZEK, l. c.; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 286). Motivací staročeského pojmenování bylo zřejmě zbarvení veverky sibiřské, které je v zimě šedé, tedy „v barvě popelu“.103

101

Jako Marmota se dnes označují „svišti“ (ČNŽ 2, 71), čemuž odpovídá také německý výraz. Dle sdělení Mgr. Jany Škodové. Blíže k popisu rozdílů mezi kožešinou veverky sibiřské a veverky obecné např. http://www.livinghistory.cz/node/58 nebo http://hradeckydvur.net/vsedni-zivot/kozesiny-a-kozesnickeremeslo. 103 Kožešiny a kožešinová zvířata I. (livinghistory.cz). [online] 2010 [cit. 15. dubna 2012]. Dostupné z: . 102

205

Ve staročeském slově popelicě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby popelice (HMČ 1986, 103). Po hlásce c k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.142 PRAK, -A/-U, M Stav ve staré češtině Význam staročeského slova prak byl „brakýř, malý lovecký, honicí pes“. Výraz je doložen např. v Tristramovi a Izaldě: „já svého praka psíka slyším. TristB 100a“. Nepříbuzné homonymní výrazy označovaly „prak, vrhací stroj“ a „měšec“ (StčS 3, 1071). Stav v nové češtině Jungmann a Kott popisují praka jako „jistý rod psův, ušatého psa“. Ačkoliv Jungmann slovo poměrně hojně dokládá (především však staročeskými památkami), označuje jej jako zastaralé (JUNGMANN 3, 430‒431; KOTT 2, 882). V nové češtině slovo prak s významem „lovecký pes“ nenalezneme. Avšak stejný význam „lovecký pes dobře stopující a nadhanějící zvěř v neschůdném terénu“ mají v mysliveckém slangu podobné výrazy brakýř, braka a také honič (SSJČ 1, 161, 623). Etymologie Staročeské slovo prak s významem „lovecký pes“ bylo přejato ze střhn. slova bracke (StčS, l. c.). V němčině je toto slovo, dnes něm. Bracke, tj. „stavěcí pes, ohař“, doloženo od 13. století. Sthn. podoba slova byla bracko nebo braccho, střhn. bracke. Slovo se vykládá dvěma způsoby. Pokud bylo slovo zděděno z předněmeckého *brakkōn, mohlo by se jednat o označení vytvořené k střhn. bræhen, lat. fragrāre „čichat“ (KLUGE 2002, 144; PAUL 2002, 186) z ie. *bhrag-ros „čichající“ (WAHRIG 1997, 306). Muselo by však dojít k expresivní geminaci nebo asimilaci hlásek -kn-. Druhá možnost je, že se jedná o výpůjčku z románských jazyků. Obdobné výrazy totiž nalezneme také v it. bracco a fr. braque. Ty mohly být odvozeny z předpokládaného raně románského slovesa *per-agicāre „slídit, štvát, honit“ (KLUGE, l. c.). Počáteční hláska b- zůstala v některých přejatých slovech zachována, v jiných, např. v tomto výrazu, se změnila na hlásku p, případně na hlásku v nebo g (GEBAUER 1894, 423‒424).

206

3.4.143 PRASĚ, -ĚTĚ, N Stav ve staré češtině Staročeský výraz prasě označoval jednak „sele, mládě prasete“, jednak „prase, vepře“. První význam slova je doložen např. ve štítenském sborníku Vávrově Tomáše ze Štítného: „kdež veliká svině učiní dieru, tudyž i malé polezú prasata. ŠtítVávra“ a obsažen je také v přísloví, zapsaném ve sbírce přísloví připisované Smilu Flaškovi z Pardubic: „když slíbie prasse, vezmi hned pytel na se. PříslFlaš 46a“. Druhý význam nalezneme např. v Listáři královského města Plzně a druhdy poddaných osad: „vybrati […] po bílém penízi z ovcí, koz a prasat. ListářPlz 2,377 (1497)“ a jako součást přísloví v Knize tovačovské: „protož jest tuto přísloví: Déle li prase krmíš, tluštčí bude. TovačC 116“ s významem „o větším odškodnění za delší neoprávněnou držbu“ (StčS 3, 1078). Odvozena od slova prasě byla označení prasec, prasce, která měla význam „sele“ a „prase, vepř, zvl. mladší“, a prasátko „prasátko, sele“. Ojediněle doložené je pojmenování prasatář „obchodník s prasaty, prasečkář (nespisovně)“ (tamtéž, 1077). Sloveso oprasiti sě znamenalo „vrhnout selata“ (StčS 2, 553). Stav v nové češtině Jungmann prase popisuje jako „mladý plod sviní“, jehož synonymy byly podsvinče, sele, cucavé prase. Dále prase znamenalo „poněkud větší ještě prasata“. Uvádí také spojení divoké prase a přirovnání aby se netoulali, jako sv. Antonína prase. Nově mohlo prase přeneseně značit také „člověka nečistého“. Spojení mořské prase bylo pojmenováním pro „hystrix cristata, das Stachelschwein“104 a mořské prasátko pro „morče“. 105 Ještě jiný význam slova prase vysvětluje Jungmann takto: „Kráva po odchodu čistidla někdy nucení má, jakoby z novu oteliti se měla; okazuje se i teletník, na němž mnohé zjistřené kusy nebo šišky viděti, kterým lid prasata nebo ježky přezděl“ (srov. heslo ježek). Deminutivum prasátko pojmenovávalo také „hvězdy na znamení býka“. Kromě tohoto uvádí také deminutiva prasátečko a prášče, variantu prasce označuje jako slovenskou. Nalezneme také augmentovanou podobu slova prasisko s významem „ohavné prase“ (JUNGMANN 3, 434). Kott uvádí stejné významy slova prase jako Jungmann. Synonyma pro význam „člověk nečistý“ mohla být také sviňák, neřád nebo prasečlověk. Prase mohlo být též „Weinachtssau (!)“, tedy „vánoční prase“ (ve smyslu „zlaté prasátko“). Spojení mořské prasátko vysvětluje jako „dikobraz hřebenatý, ježovec, osinák, drapák, hystrix cristata“ a 104 105

Latinskému ekvivalentu dnes odpovídá název dikobraz obecný (ČNŽ 2, 90). Srov. německé označení morčete Meerschweinchen.

207

také „morče“. Přidává navíc výčet různých jiných pojmenování a také druhů, např. „jednoroční prase“ se mohlo označovat jako roček, plevák, plevče, plevně, práně nebo krmek. Uvádí např. přirovnání má se jako prase na krmníku nebo žije jako prase, které mělo význam „nečistě, nepořádně“. Rčení člověk houby ví, po čem prase tloustne se zase říkalo o tom, „kdo se žádného jídla neštítí“. Výraz prasecí mohl označovat „svini“, „prasátko“ mohlo být nářečně označeno též jako prasítko a prasátka mohla být kromě výše uvedeného významu „hvězdy“ také význam „kuřátka, slepice s kuřátky, dešťovnice, báby“, nářečně také „čubka, šubka (závěrka u vozu)“ (KOTT 2, 885) nebo „druh bobů“ (KOTT 7, 414). V Dodatcích Kott uvádí také některé moravské názvy pro prase: čoňa, čunka, guše, maška, muši, paši (tamtéž). Variantu prasa vysvětluje jako „mladé prase před krmením“ a plurál prasata mohl označovat rovněž „hrušky“ (KOTT 8, 308). V současné češtině je prase „vepř (chovaný pro maso a sádlo), krmník; prase domácí (zool.)“, dále „nepřežvýkavý sudoprstý kopytnatec s hrubou, často štětinovitou srstí“, zoologicky „rod Sus, Phacochoerus aj.“, např. prase divoké nebo prase bradavičnaté. Prase (domácí) je „domestikovaná forma divokých prasat“. Jako zhrubělé označení může být výrazu prase použito pro „prasáka, čuně“, prasákem je v tomto významu míněn „nečistotný, špinavý, nepořádný člověk“ nebo „nestoudný, nemravný člověk nebo člověk, který se dopustil něčeho velmi špatného vůbec (též jako nadávka)“. Ve sportovním slangu je prase „(v tenise a stolním tenise) míč, který zasáhl hoření kraj sítě a přepadl do soupeřova pole, síťový míč“ (SSJČ 2, 867), při hře kulečníku pak podle PSJČ „karambol vzniklý nezamýšleným stušováním koulí“ (PSJČ 4, 1004). Deminutivum prasátko dnes znamená „sele (zejména prasete domácího)“ a expresivně také „malé prase“, „odraz světelných paprsků o malou plošku“, ve sportovním slangu stejně jako prase „síťový míč“ a zastaralý je dnes již význam „střádanka ve formě prasátka“ (SSJČ, l. c.). Podle PSJČ je prasátko familiárně „ve vánočním zvyku (dětem se slibuje, že večer uvidí zlaté prasátko, budou-li se celý Štědrý den postit)“ a také nářeční označení „rdesna“. Spojení mořské prasátko chápe jako obecně české označení „morčete“ (PSJČ, l. c.). Starší deminutiva prasce, prasec a prášče již nejsou známa. Prase nalezneme také v přirovnáních a rčeních. Jako obecně česká a expresivní jsou chápána přirovnání být špinavý, tlustý, opilý jako prase, tj. „velmi“, a jako zhrubělá pak mít se jako prase v žitě, tzn. „velmi dobře“, a potřebuje to jako prase drbání s významem „naléhavě“. Jako obecně české je charakterizováno také rčení (to neudělám) ani za zlaté prase s významem „za nic na světě, rozhodně ne“ a jako zhrubělé v tom se ani prase nevyzná, tzn. „nikdo, tak je to popletené apod.“ (SSJČ 2, 867). Ještě jiná rčení 208

mohou být mj. ani prase by to nežralo, tj. „je to velmi špatné“, nebo nepopustím, kdyby čert na praseti jezdil s významem „za nic na světě to neudělám“ (ZAORÁLEK 2009, 281). Etymologie Označení prase je všeslovanské, setkáme se s ním např. v pol. prosię, hl. proso nebo sln. prase. Praslovanská podoba slova se rekonstruuje ve tvaru *porsę a jeho původní význam byl „mladé prase, sele“ (srov. také staročeský význam slova), stejně jako u jiných slov odvozených příponou -ęt-, která pojmenovávala „mláďata“. Podle Rejzka se zřejmě jedná o výraz odvozený od původního nedoloženého *porsъ, Machek jej odvozuje přímo od ie. kořene (viz dále). Příbuzná slova jsou lit. pašas „(mladé) prase, vykleštěný vepř“, germ. *farhaz, sthn. far(a)h „mladé prase“, střir. orc „mladé prase“, lat. porcus „prase“, av. pərəsō „sele“, kurd. purs „prase“. Východiskem těchto slov je ie. *porḱo- „prase“ (REJZEK 2001, 496; MACHEK 1997, 480; HAVLOVÁ 2010, 155; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 291). Původ indoevropského výrazu není jasný. Možná souvisí s ie. *perḱ- „pestrý“, neboť „právě mláďata divokých prasata mají výraznou kresbu na bocích“ (HAVLOVÁ, l. c.). Ve staročeském slově prasě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby prase (HMČ 1986, 103). Po hlásce s k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.144 ˟PROHYNŠČIE, -IE, N (TÉŽ PRO HYNŠTĚ ?)* Stav ve staré češtině Pojmenování prohynščie označovalo ve staré češtině „koníka, malého koně“. Slovo je doloženo např. v Klaretově Bohemáři v kapitole De bestiis: „manus prohinsczye, spado hynšt“ (KlarBoh. 46), latinsko-českém slovníčku v tzv. kodexu Vodňanském: „mannus prohengstie. SlovVodň k 50“ nebo v mamotrektu Klementinském „mangus prohinsstie. MamUKA 28b“ (StčS 4, 66). Stav v nové češtině V nové češtině nalezneme výraz v podobě prohynště pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Vysvětleno je však pouze lat. „mangus“ a doloženo je pouze staročeským výše uvedeným mamotrektem (KOTT 10, 310). Novější slovníky slovo neobsahují, a v nové češtině se tedy s tímto výrazem nesetkáme.

209

Etymologie Vznik staročeského označení prohynščie (a také projeleník a provlčan) se vykládá dvěma způsoby, není totiž zcela jisté, zda se v případě pro jedná o předponu, či pouze o předložku. Ve starých rukopisech se totiž jednoslabičné předložky neoddělovaly od následujícího slova. Podle Emanuela Michálka však Klaret nikdy neužíval předložky pro ve smyslu „(něco) za (něco)“. Spíše se podle něj jednalo o významové odstínění, tímto „předponově příponovým tvořením [se] označuje skutečnost tomu, co vyjadřuje slovo základní, podobná, ne však s ním úplně totožná“ (MICHÁLEK 1993, 271). Proto je význam staročeského prohynščie chápán jako významové odstínění od hynšta, tedy „koník, mladý nebo malý kůň“. Tvoření slov typu prohynščie nebo provlčan pokládá Michálek za jeden ze specifických Klaretových slovotvorných postupů (tamtéž, 272). Uvedený staročeský význam dokládá také výklad lat. ekvivalentu mannus „eine kürzer gebaute, kleinere Art gallischer Pferde […], etwa Pony“ (GEORGES 1918, 799), tedy „ne příliš dlouhý, menší druh galského koně […], snad pony“. Jako předložku chápou pro Bohumil Ryba a Jiří Kouba. Považují označení prohynščie, provlčan a jiná za spojení latinské předložky pro a českého hynště a pro a vlčan (viz heslo provlčan) (srov. RYBA 1963, 182; KOUBA 1992, 73). Podle Michálka bylo v tomto případě pro tvorbu slov užito předložky pro „vyjadřující jako okolnost děje hodnotu zastupující jeho objekt“ (MICHÁLEK, l. c.). Předložku a předponu pro, která může mít řadu funkcí, nalezneme také v jiných slovanských jazycích, např. v br. pra nebo ukr. pro. V praslovanštině se rekonstruuje v podobě *pro. V jiných jazycích mu odpovídají stind. pra, av. fra, řec. πρό, πρώ, lat. prō, stir. ro, gót. fra, lit. prõ, pra- aj. Východiskem těchto výrazů bylo ie. *pr, které patří do skupiny předložek obsahujících souhlásky p a r (srov. předponu při v hesle přípustník). Podle některých badatelů se jedná o „ustrnulé pády hypotetického substantiva *per-“ (ESJS 12, 721; podobně též HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 294).

3.4.145 ˟PROJELENÍK, -A, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova projeleník byl „neobvyklé zvíře podobné jelenu (?)“ (StčS 4, 70). Výraz je doložen pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De claudis monstris: „cervia progelenyk“ (KlarGlos. 439).

210

Stav v nové češtině Staročeské slovo projeleník nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Výraz označuje jako zastaralý, vysvětluje jej pouze latinským „cervia“ a odkazuje na Klaretův slovník (KOTT 7, 1370). V současné češtině není název doložen. Etymologie Výraz projeleník vznikl z předložky nebo předpony pro a odvozením od slova jelen.106 Pro výklad etymologie slova jelen viz toto heslo. Etymologie a způsob tvoření slova jsou vyloženy v hesle prohynščie.

3.4.146 ˟PROVLČAN, -A/-U, M* Stav ve staré češtině Staročeský výraz provlčan označoval „zvíře podobající se vlku“ (StčS 4, 231). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „prowlczan licaon“ (KlarGlos. 123). Latinské označení lycāōn znamenalo „ein Thier Aethiopiens aus dem Wolfsgeschlechte“ (GEORGES 1918, 738), tedy „etiopské zvíře z rodu vlků“. Stav v nové češtině V nové češtině nalezneme slovo provlčan pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Uvádí latinský ekvivalent „licaon“ a vysvětluje jej jako „dravce“, odkazuje však pouze na Klaretův slovník (KOTT 7, 1371). V současné češtině není toto slovo doloženo. Etymologie Slovo provlčan bylo utvořeno stejně jako název prohynščie, viz toto heslo. Pro etymologii druhé části slova viz heslo vlk. Ačkoliv výraz vlčan není ve staré češtině doložen, Jiří Kouba jeho existenci předpokládá na základě novočeského označení vlčan, doloženého v PSJČ jako zastaralé a expresivní označení „vlka“ (PSJČ 6, 1057). Slovo je doloženo především ve východních Čechách, odkud zřejmě Klaret pocházel, a mohl tak podle Kouby slovo znát (KOUBA 1992, 73).

3.4.147 PRUS, -A/-U, M Stav ve staré češtině Význam staročeského slova prus byl „mimochodník, kůň kráčející oběma nohama jedné strany současně (tedy pomalejší než oř)“. Doklad slova nalezneme např. v Právu švábském: „má paní jeho [zemřelého] hynšt nebo prus, nebo kterýž nejlepší kuoň měl, i s 106

Ve staré češtině je doloženo také slovo jeleník „rostlina toho jména“ (GEBAUER 1, 625), a to rovněž v Klaretově Glosáři v kapitole De herbis ignotis: „ermodacus gelenik“ (KlarGlos. 837).

211

sedlem a jeho najlepší odění, […] dáti pánu. PrávŠvábE 20a“ (StčS 4, 257) nebo v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „pruss sonipes“ (KlarGlos. 124). Tentýž význam mělo ve staré češtině také pojmenování mimochodník (viz výše). Homonymní označení Prus pojmenovávalo „Prusa, příslušníka pruského národa“ (StčS, l. c.). Stav v nové češtině Jungmann a Kott vysvětlují prusa latinským ekvivalentem „sonipes“. Doklady slova pocházejí ze starší české literatury (JUNGMANN 3, 731; KOTT 7, 1372). PSJČ ani SSJČ výraz prus v tomto významu neobsahují, v nové češtině jej tedy nenalezneme. Etymologie Staročeský výraz prus pravděpodobně souvisí se sln. prus konj „equus gradarius“ a ch. prusiti „klusat“ nebo „kráčet mimochodem“ (MIKLOSICH 1886, 266; StčS, l. c.). V češtině je pak toto slovo uchováno v místním jméně Koněprusy. Jak uvádí Antonín Profous, jeho druhá část je zřejmě odvozena právě od slovesa prusiti a tato obec nejspíše proslula chovem tohoto druhu koní. Ve starověku se mimochodníci nazývali podle hispánského kmen Asturů, odkud kůň pocházel. Podobnou analogii pak hledal Profous také u zmíněných výrazů. Podle maďarských výrazů Porosz „Prus“, poroszka „klusák, mimochodník“ a poroszkálás „jinochod, mimochod“ a již zmíněných sln. prusec „mimochodník“ a ch. prusiti tedy předpokládá, že ve středověku byli tito koně pojmenováni podle národa Prusů, neboť právě od nich byl tento druh koní znám (PROFOUS 1949, 297).107 Německé označení Preußen mělo ve střední horní němčině podoby Priuze, Priuz, Prûze, Brûze, později Prûsen, Praussen. Pruzzen bylo původně označením baltského národa s vlastním jazykem. Podle Heinricha Tischnera je jediným východoevropským výrazem, s nímž je toto označení zřejmě možné spojovat, est. pruss „střešní trám“, které je však nejspíše cizího původu. Estonský výraz zřejmě souvisí s kymer. prys „křoví, houští“, k jehož příbuzným výrazům patří sthn. hurst „křoví“ nebo stir. crann „houština, lesík“. Původní význam slova Pruzzen by tak v tomto kontextu bylo možno rekonstruovat jako „obyvatelé lesa“.108

107

S pojmenováním koně podle oblasti (nebo národa), odkud pochází, jsme se setkali již u výrazu frýz, srov. také heslo valach. 108 TISCHNER, Heinrich: Völker-, Länder- und Gruppennamen. Pruzzen, Preußen, Borussia. [online] 2011 [cit. 16. dubna 2012]. Dostupné z: .

212

3.4.148 PRVOSTNICĚ, -Ě, F* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova prvostnicě byl „prvnička (agr.), samice mající poprvé mláďata, samice po prvním vrhu“. Slovo je doloženo pouze v rukopisném sborníku pojednání o lékařských, ale také astronomických aj. z pol. 15. století: „když se kočka prwostniče okotí, to jest kočka ta, kteráž koťata najprvnějšie má. LékFrantC 84b“ (StčS 4, 280). Mezi savce slovo zařazujeme právě kvůli tomuto dokladu, neboť se jedná o specifické označení kočky. Stav v nové češtině Staročeské slovo prvostnicě není doloženo v žádném slovníku nové češtiny. V současném jazyce se s ním tedy nesetkáme. Již v Jungmannově slovníku je doloženo slovo prvnice, prvnička s významem „která jest po nejprvé matkou“ a platí to „i o zvířatech“ (JUNGMANN 3, 736) a také v současné češtině může slovo prvnička označovat „samici (zpravidla krávu), která má poprvé mládě“ (SSJČ 3, 989). Etymologie Podle Staročeského slovníku byl výraz prvostnicě odvozen od slova prvost (v biblickém smyslu) „(koho/čeho) prvenství, první místo; metonymicky koho [jedinců], čeho mající prvenství mezi kým, první z koho nebo v čem“ (StčS 4, 279‒280) pomocí rozšířeného sufixu -(n)icě, kterým se tvořila především jména přechýlená (HMČ 1986, 286). Výraz prvost byl odvozen od řadové číslovky prvý. Pro objasnění původu slova prvostnicě je tedy třeba vyložit původ slova prvý. Jedná se o všeslovanské slovo, např. pol. pierwszy, rus. pérvyj nebo mk. prv, prvi. V praslovanštině se výraz rekonstruuje v podobě *pьrvъ. Příbuznými výrazy jsou stind. pūrva- „přední, první“, alb. parë, lit. pìrmas „prvý“, lat. prīmus, řec. πρῶτος, všechna s významem „prvý“, dále angl. first „prvý“, gót. fruma „prvý“, něm. Fürst „kníže“. Kořenem všech výrazů je ie. *per-, *pre- „převést, přepravit; přesah dopředu“. Ve slovanských jazycích je ie. kořen rozšířen o H3 a příponu -o-, tedy *pH3-o- „přední, prvý“ (ESJS 12, 734; REJZEK 2001, 510‒511; MACHEK 1997, 489; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 298).

213

3.4.149 PŘÍPUSTNÍK, -A/-U, M, PŘÍPUSTNÝ KÓŇ, KONĚ, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova přípustník byl „kůň vhodný k připouštění, hřebec“. Podle ESSČ se však jedná pouze o slovo doložené ojediněle jako glosa k lat. admissarius. Stejný význam mělo také spojení přípustný kóň, i ten je však označen jako slovníkový doklad za lat. admiscarius (ESSČ). Doklad slova se nepodařilo nalézt. Stav v nové češtině Ve slovnících nové češtiny se s výrazem přípustník nesetkáme. Jungmann uvádí spojení přípustný kůň (a také přípustný býk) a také slovo podobné staročeskému připušťák s významem „přípustný kůň“. Také toto slovo je však okrajovou poznámkou v Bratrské biblí: „Přítel posmívač jest jako kůň bůjný […] , in. marg. připušťák. Br. Eccel. 33, 6“. Jiné slovo s podobným významem bylo pušťák „kůň, který se ke klisnám připouští, plemenník, přípušťák, sveřepec, kůň pro plemeno“ (a také „býk“) (JUNGMANN 3, 607). V Kottově slovníku nalezneme adjektivum přípustný, jímž může být „býk“ nebo „kůň (připušťák)“ a také výrazy připušták a pušťák (KOTT 2, 1072, 1259). PSJČ uvádí pouze výraz pušťák „hřebec“, avšak doklad tohoto slova uvedený ve slovníku a také doklady z online kartotéky excerpčních lístků pocházejí z 19. století.109 SSJČ neobsahuje ani jeden z uvedených výrazů, a staročeské slovo ani novější příbuzná slova již v současné češtině nenalezneme. Etymologie Staročeský výraz přípustník byl odvozen od adjektiva přípustný a to od stč. slovesa připustiti „připustit, dopustit, dovolit“ (MSS 1979, 404). Toto sloveso bylo vytvořeno prefixací slovesa pustiti pomocí předpony při-. Pro výklad původu staročeského slova tedy vyložíme původ těchto komponentů. Předložka a předpona při je všeslovanská, např. pol. przy, hl. při nebo ukr. pry. Praslovanská podoba se rekonstruuje ve tvaru *pri. Příbuzná slova jsou lit. priẽ „při“, stlat. prī „před“, lot. prie, stprus. prei „při“. Jako východisko těchto slov se označuje ie. *prei, což je dativ ie. kořene *per-, jehož výchozí slovesný význam byl „převést, přejít“. Tvar dativu nalezneme zřejmě také v lat. prae-, řec. παραί, sthn. furi (něm. für), všechna s významem „pro“ (REJZEK 2001, 513; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 300). Podle významu slova hledá Machek souvislost s řec. ἐπί „u, při“ a stind. api „kromě toho, též, také, nadto“ 109

Viz http://psjc.ujc.cas.cz/search.php pod heslem pušťák. Online kartotéka excerpčních lístků obsahuje také jeden doklad slova přípušták, jedná se však o citát spíše slovníkového charakteru ze Slovanských starožitností Pavla Josefa Šafaříka z roku 1837. Viz http://psjc.ujc.cas.cz/img.php/img/1263/714727382_148769_25912_626.

214

a původní podobu slova rekonstruuje ve tvaru *pi. Proběhnuvší hláskové změny vysvětluje následovně: „r navíc, […], jako v proti; e zaniklo jako zanikly začáteční hlásky v po […], koncové i zdlouženo (jako v proti), aby se udržel náležitý objem slova“ (MACHEK 1997, 492). Také sloveso pustit nalezneme ve všech slovanských jazycích, např. pol. puściś, rus. pustitʼ nebo s./ch. pùstiti. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *pustiti. Sloveso bylo pravděpodobně odvozeno od adjektiva *pustъ a jeho původní význam byl „opustit, učinit pustým“, dále se vyvinul na význam „nechat“ a konečně na „dovolit, uvolnit“ (REJZEK 2001, 520). Tento význam je mj. zachován právě v odvozeném slovesu opustit, např. zem, tj. „nechat ji pustou“. Původ psl. výrazu *pustъ není zcela jasný. Spojuje se se stprus. pausto- „divoký“, které je ve složenině pausto-catto „divoká kočka“, a pastre „pustina“. Východiskem těchto slov je zřejmě ie. *paus- „nechat, pustit“. Od téhož kořene je také řec. παύω „přestávám, ustávám“ (MACHEK 1997, 501; REJZEK, l. c.; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 306). Někteří etymologové nepokládají hlásku s za součást ie. kořene, ten by měl v tomto případě podobu *peH2ṷ- „přestat, ukončit“ (ESJS 12, 735).

3.4.150 PURD, -A/-U, M Stav ve staré češtině Význam staročeského slova purd byl „mezek“ (ESSČ). Doklad slova se nepodařilo nalézt. Tentýž význam měla ve staré češtině také slova mezh, mezek, burd, burdun a koňas, srov. tato hesla. Stav v nové češtině Slovníky nové češtiny výraz purd neobsahují, v současné jazyce jej tedy nenalezneme. Etymologie Označení purd mohlo být do staré češtiny přejato buď přímo z lat. burdo nebo prostřednictvím střhn. burd. Pro výklad etymologie viz heslo burd. Počáteční hláska bzůstala v některých přejatých slovech zachována, v jiných, např. v tomto výrazu, se změnila na hlásku p, případně na hlásku v nebo g (GEBAUER 1894, 423‒424).

3.4.151 ROHÁČ, -Ě, M, ROHÁK, -A, M Stav ve staré češtině Význam staročeských slov roháč, rohák byl „živočich s rohy, růžky, jako např. brouk roháč, zmije růžkatá, vůl ap.“ (ESSČ). Obě varianty slova jsou doloženy v Klaretově 215

Glosáři. Podobě roháč je zahrnuta v kapitole o lidech (De nominibus personarum): „cornutus rohacz“ (KlarGlos. 1206), varianta rohák v kapitole De nominibus vermium: „orestrum rohak“ (KlarGlos. 577). Obdobný význam „rohaté zvíře, pekelník“ mělo také slovo rohatec a pro „rohaté zvíře“ je v Klaretových slovnících doloženo také slovo rohláš, rohlas (ESSČ). Stav v nové češtině Vzhledem k tomu, že výraz roháč nebyl primárně názvem pro savce a jednalo se spíše o označení obecné, zúžíme výčet významů, které slovo během vývoje jazyka získalo, pouze na některé častěji doložené. Podle Jungmanna byl roháč „rohatý“, což objasňuje tak, že „Slováci voly s většími rohami roháče nazývají“. Dále byl roháč mj. „jelen“ (u Poláků), „člověk bujný a jako trkavý“, „pokolení hmyzu zlomenokřídlých, pětičlenných, roháčovitých“ nebo „divoká kačice“. Podobu rohák Jungmann neuvádí (JUNGMANN 3, 840). Kott jmenuje navíc např. význam „srnec“ (KOTT 10, 334) a uvádí také význam „vůl“ jako slovo ze zlodějské mluvy (KOTT 10, 659). Nalezneme u něj také slovo rohák, avšak s novými významy, které nesouvisejí s významem doloženým ve staré češtině. Tento uvádí pouze v Dodatcích s latinským vysvětlením „orestrum“ a s odkazem na Klaretův slovník (KOTT 7, 1376). V současné češtině je roháč (s genitivem roháče) řidčeji „rohaté zvíře“ a expresivně „rohatý tvor vůbec“, např. „vůl“. Jako zoologický termín označuje roháč „druh potápky s dvěma chvostky na hlavě, potápku roháče“ a „brouka, jehož samci mají nápadně velká kusadla“, zoologicky „rod Lucanus“ (SSJČ 3, 68). Slovo rohák sice v současné češtině nalezneme, jeho významy však nesouvisejí s významem staročeským, v obecné češtině se jedná např. o „rohový dům, pokoj ap.“ (SSJČ, l. c.). Etymologie Staročeská slova roháč, rohák byla odvozena od substantiva roh, respektive adjektiva rohatý, a to pomocí přípon -áč a -ák. Ty sloužily k tvoření jmen nositelů vlastností (HMČ 1986, 269). Motivací pojmenování byly nejspíše výrazné rohy zvířete. Pro etymologii slova roh viz heslo kozorožec.

3.4.152 RUČÍ PES, PSA, M* Stav ve staré češtině Staročeské adjektivum ručí mělo význam „rychlý“ (např. ve spojení ručí posel) (MSS 1979, 430). V Klaretových slovnících je však doloženo také spojení, jehož význam 216

byl „dromedár, jednohrbý velbloud nebo (kočkovitá ?) šelma“ (ESSČ). Toto spojení nalezneme např. v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „dromedus ruczipes“ (KlarGlos. 124) nebo v Bohemáři „dromedus ruczypes“ (KlarBoh. 46). Stav v nové češtině Jungmann uvádí adjektivum v podobě roučí (zastarale ručí) s významem „rychlý“ a „raný“, často ve spojení roučí kůň. Spojení rúčí (roučí) pes však nenalezneme (JUNGMANN 3, 798). Kott slovo jmenuje ve tvaru ručí. V Dodatcích uvádí také spojení ručí pes, které vysvětluje jako „dromedus“ a dokládá Klaretovými slovníky (KOTT 7, 1378). V současné češtině je adjektivum ručí „rychlý, hbitý, čilý“ pokládáno za básnické a zastaralé (SSJČ 3, 191), staročeské označení zvířete již v současné češtině doloženo. Etymologie Pro výklad původu staročeského označení ručí pes vyložíme etymologii obou jeho součástí. Adjektivum ručí, respektive adverbium ruče nalezneme i v jiných slovanských jazycích, a to v hl. ruče (adv.), slk. rúči (adj.), rúče (adv.), pol. rączy (adj.), ukr. rúčyj a br. ručij „rychlý, hbitý, obratný“. Podle Machka je rekonstruovaná psl. podoba *rǫčь, považuje ji za možnou odvozeninu od psl. *rǫka „ruka“. Význam „hbitý, obratný“ totiž mohou mít také jiná slova odvozena od tohoto výrazu, a to zručný nebo slk. oberučný „na obě ruce obratný, zručný“. Tato souvislost však v povědomí mluvčích časem zanikla (MACHEK 1997, 522). Tento výklad uvádějí také Holub a Lyer (HOLUB-LYER 1978, 392). Podle Holuba a Kopečného je však slovo ručí stejně jako výraz ručej „bystřina“ odvozeno snad z onomatopoického základu *ru-n-. Jedná se pouze o slovanské výrazy (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 317). Slovo ručej však podle Machka může být odvozeno právě od adjektiva ručí (jako bystřina od bystrý) (MACHEK, l. c.). Výraz ruka je všeslovanský, např. pol. ręka, rus. ruká nebo s./ch. rúka. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *rǫka. V dalších jazycích mu odpovídají lit. rankà, lot. rùoka, stprus. rancko, všechna s významem „ruka“, a možná také pozdně lat. branca „tlapa“ (které bylo asi přejato z galštiny). Východiskem bylo ie. *ṷronkā „tlapa, ruka“, tedy označení toho, „čím se sbírá, uchopuje“. Toto slovo bylo odvozeno od ie. *ṷrenk- „sbírat“, původně zřejmě „kroutit, vinout“, a to od ie. *ṷer- „kroutit, vinout“ (ESJS 13, 781; REJZEK 2001, 549). Podle Machka v baltoslovanských jazycích původní hláska ṷ odpadla, a původní ráz slova byl tedy vulgární. Stejně tak i některé jiné ie. jazyky ztratily původní název pro ruku, který byl nahrazen názvem novým (MACHEK 1997, 524). Jiný možný výklad je, že by psl. výraz souvisel s lit. slovesem riñkti „sbírat“. Paralelu k tomuto výkladu hledají Holub a Kopečný v něm. Hand (gót. handus) „ruka“ a 217

gót. hinthan „chytat“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 318; ESJS, l. c.). Podle Machka spolu však tyto výrazy nesouvisí (MACHEK, l. c.). Pro etymologii druhé části spojení, viz heslo pes. Podle Emanuela Michálka volil Klaret při překladu tehdy u nás málo známých jevů mezi nepřeložením výrazu a nahrazením „názvy jevů domácích (rostlin, živočichů ap.) s obdobnými vlastnostmi, jaké má onen jev cizí“ (MICHÁLEK 1989, 34). Spojení ručí pes je příkladem druhého způsobu přejetí. Motivací tohoto pojmenování byl příznak rychlosti obou živočichů a „dosazením slova pes do tohoto sousloví se Klaret liší od paralel cizích, která místa (!) psa dosazují koně“ (tamtéž). Tak tomu bylo např. ve staré němčině: „Dromeda […] (genus camelorum) […] wild pfert; olpende“ (DIEFENBACH 1857, 191).

3.4.153 RÚS, -A/-U, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského označení rús není zcela jasný. Podle Elektronického slovníku staré češtiny pojmenovávalo zřejmě „zvíře s kopyty nebo dlouhými chlupy (rousy) na nohách, koně (?)“ (ESSČ). Slovo je doloženo v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „cornipa russ sit“ (KlarGlos. 124). Latinský výraz cornipa je podle Bohumila Ryby zkrácenina z lat. cornipeta (RYBA 1940, 188). Slovník Glossarium mediae et infimae latinitatis vykládá slovo cornipeta jako „bos ferus“, tedy „divoký tur, býk“ (DU CANGE 1883, 570-571). Slovník středověké latiny v českých zemích vykládá podobný výraz cornupeta110 jako „trkavý“, příp. z jiných dobových dokladů „trkavý dobytek, rohaté zvíře“ (SSL 7, 940). Jiné podobné slovo cornipes vykládá Diefenbach také jako „caballus, […] grossross“, tedy „kůň, oř“ (DIEFENBACH 1857, 149). Stav v nové češtině Jungmann i Kott vykládají výraz rús, příp. rous, latinským ekvivalentem „cornipa“ a odkazují pouze na Klaretův slovník (JUNGMANN 3, 959; KOTT 10, 348). PSJČ ani SSJČ výraz rús jako označení zvířete neobsahují, a v současné češtině tedy toto staročeské označení nenalezneme. Etymologie Vzhledem k popisu, který uvádí ESSČ, i podobě slova rús je možné, že souvisí s označení rousy. Ty Jungmann vysvětluje jako „dlouhé chlupy na koňských nohách“ a

110

Na nějž je odkázáno právě od výrazu cornipa.

218

také jako „peří neb frňousky u noh ptačích“ (JUNGMANN 3, 801). Ve staré češtině však slovo s tímto významem není doloženo. Srov. také heslo rúšč. Výraz rous nalezneme také v sln. ruse, baruse „vousy“. Machek považuje rous za slovo expresivní, jehož původní význam byl nejspíše „třepení, chlupy na spodním okraji oděvu, noh“. Jedná se podle něj tedy o postverbale ke slovesu rousati, které je zachováno v slk. rusať „roztrhávat tkaninu tak, že se vytahuje z ní útek“, obrusať „udělat třásně na okraji plátna“. Toto sloveso považuje za s-ové intenzivum z původního *rup-sati. K příbuzným výrazům řadí něm. raufen a rupfen „trhat, škubat“ (MACHEK 1997, 519). Tento výklad uvádějí i Holub a Lyer, kteří vidí také částečný vliv slova rosa (urousat se) (HOLUB-LYER 1978, 391). Jiný původ slova hledají Holub s Kopečným. Sloveso rousati podle jejich názoru vzniklo mylnou dekompozicí slovesa o-brúsati. Výraz rous by tak souvisel se slovem brus, které se vyvozuje ie. *bruḱ- (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 315; 78). Jiné možné spojení je se slovem řasa, z předpokládaného psl. *ręsa s původním významem „řásnění, třepení“. Ve slově rous by tak bylo možné hledat střídnici *rǫs(tamtéž, 321). Václav Flajšhans uvádí, že podle poznámek Josefa Zubatého k vydání Klaretových slovníků, by se mohlo jednat také o „ruského koně“. Zvíře by tak bylo pojmenováno podle stejného principu, jako např. prus nebo valach (FLAJŠHANS 1928, 43), srov. tato hesla.

3.4.154 RÚŠČ, -Ě, M, N, -I, F (?)* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova rúšč byl „hyena, zvíře s četnými dlouhými chlupy (rousy?)“ (ESSČ). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De claudis monstris: „zybo russcz“ (KlarGlos. 122). Jako „hyenu“ vykládá slovo také Bohumil Ryba ve studii K nejstarším latinsko-českým slovníkům111 (RYBA 1942, 19). Stav v nové češtině Výraz rúšč nenalezneme v žádném novočeském slovníku. V současné češtině se tedy s tímto slovem nesetkáme. Etymologie Podle Bohumila Ryby by motivací pojmenování staročeského uměle vytvořeného slova rúšč mohla být nápadná chlupatost zvířete. Odkazuje přitom k výrazu rousy, který 111

Cituje zde z latinského rukopisu Tomáše z Cantimpré (NUK XIV A 15), v němž je vysvětleno slovo zibo (nejspíše orientálního původu): „Zibo animal est […] quantitatem lupi habet […] uoces hominum imitatur […] sollicitat homines transeuntes […] sepulchra eciam mortuorum ingreditur […]. Dicunt nonnulli, quod zibo de genere hyene bestie est.“. Tento popis se podle Ryby hodí jenom na hyenu (RYBA 1942, 19).

219

nalezneme v Jungmannově slovníku (RYBA, l. c.). Rousy Jungmann vysvětluje jako „dlouhé chlupy na koňských nohách“ a také jako „peří neb frňousky u noh ptačích“ (JUNGMANN 3, 801). Pro etymologii slova rous viz heslo rús. Podle Emanuela Michálka však staročeské slovo rušč souvisí se střhn. rost, rust „rost, rožeň“ (MICHÁLEK 1981, 61). Původ tohoto německého slova je nejistý. Za možný kořen se označuje zvukomalebný rozšířený ie. kořen *reus- (PFEIFER 3, 1442).

3.4.155 RYS, -A/-U, M, RYSEC, -SCĚ, M Stav ve staré češtině ESSČ vykládá význam staročeských slov rys a rysec stejně, tj. „větší zvíře ryšavé barvy podobné kočce (levhart, panter, rys ap.)“ (ESSČ). Rys je doložen např. v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „panter riss“ (KlarGlos. 124). Tamtéž nalezneme také výraz rysec, avšak s jiným latinským ekvivalentem: „linx est rizecz“ (tamtéž). Latinský ekvivalent panter nalezneme v dnešním termínu Panthera pardus „levhart“ (ČNŽ 2, 47), Lynx lynx je „rys ostrovid“ (ČNŽ 2, 46). Srov. také heslo ostrovid. Stav v nové češtině Jungmann vysvětluje výraz rys jako „zvíře dravé, jinak ostrovíd, felis lynx, der Luchs“. Tento význam Jungmann dokládá např. citátem z Ezopových bajek: „Liška a krokodýl, koží podobný k rysu, ale mnohem větší. Aesop b 188“. Jiný význam slova rys mohl být „panthera, Leopard, Panterthier“. V tomto smyslu je pak slovo doloženo mj. citátem z Komenského Janua linguarum reserata: „Rys čeho trojím skokem nepopadne (neuchopí), pouští, pardus (panthera) quod terno saltu non prehendit, mittit. Com. jan. 195“. Výraz rysec Jungmann neuvádí (JUNGMANN 3, 971). Oba významy slova nalezneme také u Kotta. Nově uvádí význam „souhvězdí“ a několik označení pro jednotlivé druhy rysa. Dočteme se také přirovnání je jako rys se zajímavou poznámku „i. e. zdravý. Poněvadž rysa nikdo již nezná, tytýž proměňuje se v Rusa a říká se: Je jako Rus […]“. Uvádí také pojmenování „samice rysa“ rysice (KOTT 3, 238). Staročeské slovo rysec jmenuje Kott v Dodatcích. Pouze jej vysvětluje jako „rys, lynx“ (KOTT 7, 643). V současné češtině je rys „kočkovitá šelma s chvostky na boltcích“, jako zoologický termín označuj „rod Lynx“. Známé je také u Kotta uvedené přirovnání být (zdráv) jako rys s významem „zcela zdráv“. Rysa můžeme najít také v obdobném přirovnání být jako rys, tj. „bystrý, ostražitý“, a mít oči jako rys „bystré“. Rysice je

220

označení „samice rysa“ (SSJČ 3, 215; PSJČ 4, 1110). Se staročeským slovem rysec se v současné češtině nesetkáme, slovníky jej nedokládají. Etymologie Výraz rys je všeslovanský, např. pol. ryś, vsl. rysʼ nebo sln. ris aj. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *rysь. Příbuzné výrazy jsou lit. lšis, lot. lūsis, stprus. luysis, sthn. luhs (dnes něm. Luchs), stsas. lohs, stangl. lox, arm. lusan, lat. lynx (z řečtiny), řec. λύγξ. Za východisko výrazů se považuje ie. kořen *leu- „zářit“, přičemž motivací by byly „ostře vidící a zářící oči rysa“ (HAVLOVÁ 2010, 117; ESJS 13, 787), nebo ie. *leuḱ„světlý, bílý“. Motivací by v tomto případě nejspíše bylo světlé zbarvení srsti rysa (REJZEK 2001, 553; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 321). Změna počáteční hlásky l- na r- je buď důsledkem tabuových změn (HAVLOVÁ, l. c.; MACHEK 1997, 527; ESJS, l. c.) nebo byla zapříčiněna lidovou etymologií vlivem kořenů *rus-, *rys- (z toho rusý, ryšavý), které rovněž označovaly barvu (HOLUB-KOPEČNÝ, l. c., ESJS, l. c.; REJZEK, l. c.) nebo prastarou záměnou likvid l-r (HOLUB-KOPEČNÝ, l. c.). Podle Machka bylo ie. *leuḱpouze druhou částí slova, které významově odpovídalo slov. ostro-vidъ. Machek dále uvádí, že „patrně v slangu dávných lovců bylo to slovo zkráceno vypuštěním 1. části, zato bylo *luḱ- v bsl. zesíleno zdloužením u v ū, v řečtině zdvojením kk > nk“ (MACHEK, l. c.). Již v Jungmannově slovníku nalezneme (až do současné češtiny) také homonymní výrazy rys. Rys může být také „výrazná charakteristická čára, linie; tah, linie“, „charakteristická vlastnost; znak“ nebo „narýsovaný výkres“ (SSJČ, l. c.). Původ tohoto označení je v něm. Riss „trhlina, nákres, ryska“, které bylo odvozeno od slovesa reissen „rýsovat, kreslit, trhat“, střhn. ríʒen, jehož východiskem bylo ie. *ṷer- „škrábat“ (REJZEK, l. c.; MACHEK, l. c.). Jiný význam slova rys může být „jednotka počtu archů nebo listů v jednom obalu“ (SSJČ, l. c.), které pochází z něm. Ries (MACHEK, l. c.). Řidčeji označuje rys také „nárt“ (SSJČ, l. c.).

3.4.156 ŘIF, -A/-U, M, ŘIX, -A/-U, M* Stav ve staré češtině ESSČ vysvětluje staročeské označení řif jako „čtyřnohé zvíře, savce s mohutným tělem a nápadnou hřívou (?), zvláště druh antilopy (?)“ (ESSČ). Slovo je doloženo v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „origen rzif“ (KlarGlos. 125). Podle Bohumila Ryby je latinský výraz akuzativem označení orix. Také proto (a rovněž z důvodů

221

paleografických) by podle jeho názoru více vyhovovalo čtení slova jako lehce bohemizovaného umělého označení rzix. U Klareta bylo časté předrážení slov pomocí hlásky o-, v případě výrazu orix by se tedy jednalo o případ opačný. Rovněž protiklad českého -ři- a latinské -ri- nebyl ve staré češtině neobvyklý (RYBA 1944, 65). Význam tohoto staročeského označení by tak mohl být „oryx“, tj. „divoká koza pouštní nebo stepní (gazela ?)“ (StčS 2, 598). Srov. také heslo oryx. Stav v nové češtině Výraz řif ani řix nenalezneme v žádném novočeském slovníku, a nesetkáme se s ním tedy ani v současné češtině. Etymologie Podle ESSČ by staročeské slovo v podobě řif mohlo snad souviset s výrazem hříva (z něhož patrně také odvozuje jeho výklad). Hříva je slovo všeslovanské, např. hl. hriwa, pol. grzywa nebo rus. gríva. Význam psl. výrazu, který se rekonstruuje v podobě *griva, byl „dlouhá srst na krku zvířat“, jako původní význam se však předpokládá „krk, šíje“. Příbuzné výrazy jsou stind. grīv, av. grīvā, obojí „krk, šíje“, lot. grīva „ústí řeky, delta“, grīvis „dlouhá tráva“. Východiskem těchto slov bylo ie. *gṷrīṷā „krk, jícen“, které bylo utvořeno od oslabeného stupně kořene *gṷer- „požírat, polykat“ (ESJS 4, 203; REJZEK 2001, 217; MACHEK 1997, 189; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 135). Pokud by ovšem bylo správné čtení slova v podobě řix, jednalo by se o počeštělé označení oryx, pro výklad etymologie viz toto heslo.

3.4.157 ŘIZNÍK, -A/-U, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského substantiva řizník byl „kříženec psa a vlka“. Slovo je doloženo v Klaretově Glosáři v kapitole De claudis monstris: „lincisius rziznik“ (KlarGlos. 122). Význam latinského slova lincisius vysvětluje Albert Veliký ve svém spise De animalibus následovně: „Lincisius animal est ex cane patre et lupa matre procreatum, et colorem et mores imitans vtriusque, et est ferox, et acerrimum“ (MAGNUS 1651, 601). Lincisius je tedy „zvíře, jehož otcem je pes a matkou vlčice, barvou a zvyky napodobující oba, je divoký a nejdravější“.

222

Stav v nové češtině Slovo nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Výraz uvádí v podobě řízník a označuje jej jako výraz zastaralý, vykládá latinským „lincisius“ a odkazuje pouze na Klaretův slovník (KOTT 7, 1376). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Původ slova řizník je nejasný, etymologické slovníky slovo neobsahují, ani ESSČ neuvádí žádnou možnou spojitost. Slovo by snad mohlo souviset se stč. výrazem řieznost „říznost, ráznost, prudkost“ (ESSČ), ačkoliv má odlišnou délku hlásky i. Sémantický rys prudkosti by odpovídal výše uvedené charakteristice řizníka jako tvora divokého. Slovo řieznost bylo dovozenou slovesa řězati, které mj. znamenalo „co, koho řezat, tahem ostrého nástroje (nože ap.) porušovat celistvost něčeho“ nebo „(samce) kastrovat, vyklešťovat“ (ESSČ). Sloveso řezat je všeslovanské, setkáme se ním např. v pol. rzezać, rus. rézatʼ nebo s./ch. rȅzati. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *rězati. K příbuzným výrazům patří mj. lit. ržti „řezat, trhat“, řec. ῥήγνῡμι „lámu, trhám, rozbíjím“, alb. rrah „tluču, rozbíjím“. Východiskem těchto výrazů bylo ie. *ṷrē- „rozbíjet, řezat, tlouci“ (REJZEK 2001, 556; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 323; MACHEK 1997, 531).

3.4.158 SKOT, SKÓT, -A/-U, M, SKOTSKO, -A, N Stav ve staré češtině Staročeská slova skot nebo skót mohla označovat „skot, hovězí dobytek“, „dobytek, stádo dobytka“ a také obecně „zvíře, zvláště divoké“ (ESSČ). Doklad slova nalezneme např. v bibli Olomoucké: „lidie a skot a volové a dobytek neokussieyte ničehož. BiblOl Jon 3,7“ (StčS, 2, 432). Podobný význam mělo také označení skotsko „skot, dobytek, veškeré hospodářské zvířectvo“ (ESSČ). Doloženo je mj. odvozené označení skotě „dobytče“ a výrazy skoták, skotař „pasák skotu, ovčák (?)“ (MSS 1979, 451). Stav v nové češtině Jungmann vykládá výraz skot jako „dobytek“. V přirovnání mřeli jako nějací skůtové je doložena také varianta slova skůt, kterou Jungmann označuje jako zastaralou. Uvádí např. spojení skot ovčí aneb menší nebo skot sviňský. Dále se dočteme, že „obyčejněji skot znamená větší dobytek, stádo většího dobytka“. Jiné vysvětlení skotu bylo také „stádo většího, hovězího dobytka“. Výraz skotsko Jungmann neuvádí, pouze skotě „dobytče“ (JUNGMANN 4, 114‒115).

223

Kott vykládá slovo stejně. Skot byl „obyčejně větší dobytek, hovězí“ v protikladu k „menšímu dobytku“, tj. bravu (KOTT 3, 380). V Dodatcích přidává úžeji vymezený význam „hovězí dobytek“ s druhy jako skot anglický, skot rudý aj. (KOTT 10, 369). Kott uvádí také výraz skotsko „dobytek, stádo“ (KOTT 3, 381). V současné češtině je skot „hovězí dobytek (kráva, býk, vůl)“. V zemědělství má skot význam „zdomácnělá plemena tura“, např. ve spojení jateční skot nebo plemenný skot. Skot s genitivem skota je pak zastaralé a básnické označení pro „kus hovězího dobytka“, např. v přirovnání poženu tě na trh jako skota (SSJČ 3, 356). PSJČ uvádí také doklady, v nichž je skot označením pro „nemyslící houf“, a to např. v následujícím citátu: „Nevyrostla uprostřed tupého lokajského skotu.“ A podle PSJČ se jedná také o zoologický název pro „podčeleď řádu Artiodaktyla, Bovinae“ (PSJČ 5, 298). V PSJČ ani SSJČ již nenalezneme staročeská slova skotě a skotsko. Výraz skoták je dnes poněkud zastaralé označení „pasáka skotu“, expresivně se může jednat také o „rozpustilé dítě; darebáka, nezbedu, rozpustilce, uličníka“ a řidčeji hanlivě také o „sprostého, hrubého člověka, sprosťáka (nadávka)“. Od toho je odvozeno také skotáctví, tj. poněkud zastarale „zaměstnání skotáka, chov skotu“ a expresivně „darebáctví, nezbednost, rozpustilost, uličnictví“ (SSJČ, l. c.). Etymologie Označení skot je všeslovanské, např. rus. skot nebo s./ch. skȍt. V psl. se slovo rekonstruuje v podobě *skotъ. Původ slova není zcela jasný. Nejčastěji se hledá souvislost s germ. *skatta-, které nalezneme v gót. skatts „peníze, peníze“, sthn. scaz „peníze, poklad, majetek“, stisl. skattr „poklad“, stfríz. skett „peníze, dobytek“ nebo stsas. skatt „peníz, majetek“ (MACHEK 1997, 548; REJZEK 2001, 576; ESJS 14, 824). Není však zcela jasný vzájemný vztah mezi slovanskými a germánskými výrazy. Obvykle se slovanský výraz považuje za přejímku z germánských jazyků, ale někteří badatelé vidí i opačnou cestu, příp. společný původ germ. a slov. výrazů (REJZEK, l. c.; ESJS, l. c.). Není však jasné, z kterého germánského jazyka a kdy by došlo k přejetí. Význam „dobytek“ má pouze starofríské slovo (MACHEK, l. c.). Sémantická souvislost mezi dobytkem a penězi je dána latinskými výrazy pecu („dobytek“) a pecūnia („peníze“), neboť dříve byl dobytek hlavním platidlem. Protože původ germánského slova *skatta- je temný, předpokládá Machek, že se jedná o přejímku ze slovanštiny. Slovo by vzniklo přesmykem slova *stokъ (M), které má stejný význam jako stoka (F), která ve sch. znamená „majetek, bohatství, stáda dobytka“. Kořenem těchto výrazů by bylo *tek-, doloženém v čes. laš. steknuč „stačit“ a v lit. tèkti „dostávat se čeho, 224

býti v hojnosti“ (blíže viz MACHEK, l. c.). Holub a Kopečný výraz skot označují za náhradu ie. *peḱu- „dobytek“, dochovaného ve výše uvedených lat. výrazech (HOLUBKOPEČNÝ 1952, 334). O vztahu mezi významy „dobytek“ a „peníze“ srov. také ESJS 14, 824 a heslo dobytek.

3.4.159 SLEDNÍK, SLÉDNÍK, SLÍDNÍK, M, SLÉDNÝ PES, PSA, M Stav ve staré češtině Staročeská označení sledník, slédník a slídník, příp. spojení slédný pes, pojmenovávala „slídila; loveckého psa, slídiče“ (MSS 1979, 454), popř. i „honicího psa“ (ŠIMEK 1947, 167). Slovo je doloženo např. v Alexandreidě: „vnadný sledník […] chvátiv sě stopy jelenie tiehne sě po nie nelenye, netbajě atd. AlxH. 9, 28“ (GEBAUER 2, 227) nebo v Klaretově Glosáři: „esto sagax slednyk“ (KlarGlos. 124). Srov. hesla čeňuchavec, ohař a prak. Stav v nové češtině Jungmann uvádí staročeské slovo v podobě sledník (s gen. sledníka). Označuje jej však jako zastaralé. Jako variantu uvádí také slídníka. Význam těchto výrazů byl „sleditel“, „pes slídící, s čenicháním jdoucí po zvěři, Spürhund, sagax“ (JUNGMANN 4, 142). Slídník mohl mít také přenesený význam, např. ve spojení slídník pravý s ne zcela jasným vysvětlením „totě můj špěhař“. Pravděpodobně tato poznámka souvisí s přeneseným významem adjektiva slídný ve spojení slídný člověk „který rád všechno slídí a vyslídí“ (JUNGMANN 3, 149). Kott vykládá sledníka a slídníka jako „psa slídícího“, dále jako „der Späher, Verfolger“, tedy „špeh, slídič, pronásledovatel“. Sledník s genitivem sledníku označoval „lžičník sledný, Verfolgbohrer“112 (KOTT 3, 413). Výraz sledník s významem „špehéř“ je v Dodatcích uveden např. ve spojení duchovní sledník (KOTT 8, 367). Slídník byl podobně „slídní pes“ a „slídič“ (KOTT 3, 424). V PSJČ nalezneme pouze výraz sledník „honicí pes“, slovo je však označeno jako zastaralé (PSJČ 5, 352), slovo slídník PSJČ nejmenuje. SSJČ obsahuje naopak pouze slovo slídník „(pes) slídič“ jako výraz mysliveckého slangu, je ovšem rovněž považováno za zastaralé (SSJČ 3, 381). Online kartotéka excerpčních lístků obsahuje také několik dokladů slova slídník z 1. pol. 20. století, avšak převažují citáty užití slova ze století

112

Není přesně jasné, co toto slovo mělo označovat. Lžičník je „druh rostliny“, německé slovo Bohrer upomíná na nějaký „druh vrtáku“.

225

devatenáctého.113 V současné češtině nalezneme v mysliveckém slangu výraz slídič s obdobným významem „lovecký pes určený k vyslídění a vyhnání zvěře“ (SSJČ, l. c.). Etymologie Staročeská označení sledník, slídník byla odvozena z adjektiva slédný „slídicí, honicí“ a to zase od stč. slovesa slédati „slídit za něčím, stopovat“ nebo sléditi „slídit; potulovat se“ (MSS 1979, 454). Sloveso slédati, sléditi, dnes slídit, bylo odvozeno od substantiva sled, ve staré češtině s významem „stopa; pořádek, postup věcí, souvislost“ (MSS, l. c.). Toto slovo je všeslovanské, např. pol. ślad „stopa“, rus. sled „stopa“ nebo ch. slijêd „sled, stopa“. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *slědъ. Příbuznými výrazy jsou lot. sliẽde „kolejnice, kolej“, slids, slidęns „kluzký, hladký“, lit. slidùs „kluzký, hladký“, slýsti „klouzat“, stangl. slīdan „klouzat“, angl. slide „klouzat“, něm. Schlitten „saně“ nebo stind. srédhati „sklouzává, bloudí“. Východiskem těchto výrazů bylo indoevropské *(s)lei-dh- „být kluzký, vyklouznout, vymknout se, klouzat“, případně se vykládá jako dh-ové rozšíření ie. kořene *(s)lei- „být slizký, mokrý, vlhký, klouzat“ (ESJS 14, 837; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 336; REJZEK 2001, 581). Sémantický vývoj psl. slova tedy zřejmě byl „kolejnice, sanice“ > „stopa, kolejnice, kolej“ > „stopa vůbec“ (REJZEK, l. c.). Podle Machka souvisí psl. slovo s gót. laists „stopa“ a laistjan „sledovat“ s germánským přesmykem hlásky s. Za východisko praslovanského slova považuje ie. *sloid-os (MACHEK 1997, 553).

3.4.160 SLON, -A/-U, M Stav ve staré češtině Význam staročeského slova slon byl „slon“ (ESSČ). Doloženo je např. ve Snáři Vavřince z Březové: „slon ve snách přěvelikého a prziemowiteho muže znamená. BřezSnářM 156b“ (StčS 4 416). Totéž slovo v ženském rodě (s genitivem sloni) znamenalo „slonová kost, slonovina“ (MSS 1979, 455). Ve staré češtině je doloženo také několik odvozených výrazů. Slova slonček a slónek označovala rovněž „slona“. Oba tyto výrazy jsou doloženy pouze u Klareta, a to v jeho Glosáři v kapitole De bestiis: „slonczek elephantus sit“ (KlarGlos. 124) a v Bohemáři v kapitole De bestiis: „ast elephantus erit slonek“ (KlarBoh. 46). Jiné odvozené slovo, slonec, pojmenovávalo „slona“ (ESSČ), příp. „slůně, slona“ (ŠIMEK 1947, 162). Přechýlená podoba slova slonicě označovala „slonici, sloní samici“ (ESSČ).

113

Srov. http://psjc.ujc.cas.cz/search.php pod heslem slídník.

226

Stav v nové češtině Jungmann slona popisuje jako „živočicha ssavého z řádu mnohopaznehtních slonovitých (elephantia), od něho tak nazvaných“. Uvádí jednotlivé druhy slonů, mj. zkamenělí: slon mamut. Dočteme se také, že „mylně se věřilo, že slon má hnáty bez ohbí“ a také rčení z mouchy slona strojí nebo z komára slona (al. velblouda) dělati. Jiný význam slova slon mohl být „hroch, ve hře šachové“. Ze staročeských odvozených slov nalezneme již pouze slonici jako „samici slonovu“. Nové je pojmenování sloně „mladý slon“ (JUNGMANN 4, 154). Obdobné informace uvádí také Kott. Nově podle něj mohl být slon nebo slona „sloj“. Pro „slonovou kost“, která byla ve staré češtině označována femininem slon, uvádí zastaralé označení sloň (KOTT 3, 432). V Dodatcích však k tomuto významu přiřazuje také maskulinum slon. Tamtéž také uvádí staročeské slovo slonček „zdrob. od slon“, dokládá jej však pouze Klaretovým slovníkem (KOTT 10, 375). V současné češtině je slon „savec mohutného těla s nozdrami protaženými v chobot“, jako zoologický termín označuje „rod Elephas a Loxodonta“, např. slon africký a slon indický. Expresivně může být jako slon nazván také „neobratný, neohrabaný, těžkopádný, hromotlucký člověk; též jako nadávka“. V obecné češtině má pak slon žertovný význam „společník mladé dvojice, buď nevítaný, nebo kryjící její důvěrnější vztahy; křen“. Jako deminutivum je dnes známo označení slůnek. „Samici slona“ označuje slonice a „sloní mládě“ slůně, sloně. Sloň je knižní název pro „slonovinu“ (SSJČ 3, 385, 396; PSJČ 5, 374‒375). Slona je možné nalézt také v přirovnáních nebo ustálených spojeních, např. chodit, dupat jako slon, tj. „těžce, hřmotně“, nebo chovat se jako slon znamená „neohrabaně, hromotlucky“. Jako expresivní je chápáno ustálené spojení slon mezi porcelánem, slon v porcelánu, které můžeme říct „o někom, kdo si počíná hromotlucky, neohrabaně, nevhodně vzhledem k danému prostředí nebo úkolu)“. Již dříve známé rčení dělat z komára slona (častěji velblouda) má význam „nesmírně věc zveličovat“ (SSJČ 3, 385). Zaorálek uvádí také rčení dělat někomu slona, tj. „hloupě pracovat, namáhat se za někoho“, případně „krýt něčí nepravosti, zálety apod.“ (ZAORÁLEK 2009, 325), nebo přirovnání perla jako slon s významem „velmi veliká“ (tamtéž, 527). Etymologie Výraz slon nalezneme ve všech slovanských jazycích, např. v pol. słoń, rus. slon nebo hl., dl. słon. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *slonъ. Původ slova není zcela jasný. Nejčastěji se spojuje s výrazy z turkotatarských jazyků – tur. arslan „lev“, 227

ázerb., kurd. aslan „lev“. Významová záměna byla možná, neboť pro Slovany se jednalo o zvířata exotická, která znali pouze z doslechu (REJZEK 2001, 582; HAVLOVÁ 2010, 33‒34). Podle ESJS je však nejasná adaptace začátku turkotatarského slova ve slovanštině. Za málo pravděpodobnou pokládá také záměnu lva a slona (podobná záměna slona a velblouda (srov. heslo velblúd) je logičtější, neboť se jednalo o zvířata užívaná k přepravě nákladů) (ESJS 14, 838). Podle Machka je pravděpodobnější odvození psl. *slonъ od *slop-nъ, příbuzným výrazem by v tomto případě bylo řec. ἐλέφας, -αντος „slon“, původně „slonovina“ (MACHEK 1997, 556). Z řečtiny přešlo slovo do lat. elephās, elephāns, elephantus a odtud např. do něm. Elefant. Podle Havlové je však tato teorie málo pravděpodobná. Původ řeckého výrazu je nejasný, možná se jedná o přejímku z východu (HAVLOVÁ 2010, 33). Praslovanský výraz se také často spojoval se slovesem sloniti „opírat se, přiklánět se k něčemu“. Tato domněnka vycházela z představy, že „sloni nemohou ohýbat kolena, a proto musí spát opřeni o strom“ (HAVLOVÁ, l. c.). Analogicky je možné spojovat lit. šlãjus „slon“ s lit. šliẽti „opírat se“. Jedná se ovšem patrně pouze o lidovou etymologii (HAVLOVÁ, l. c.; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 338; MACHEK, l. c.; REJZEK, l. c.). Je však možné, že byl takto upraven nějaký starší přejatý výraz (ESJS, l. c.). Jiná teorie pokládá slovo za migrační středoasijský termín, který byl přejat z paleosibiřských názvů mamuta (ESJS, l .c.).

3.4.161 SOBOL, -A/-U, M Stav ve staré češtině Výraz sobol mohl ve staré češtině označovat jednak „sobola, kunu nebo podobné divoce žijící zvíře, z jehož kůže se vyráběly kožešinové oděvy“, jednak „vzácnou kožešinu nebo

kožešinovou část

oděvu

zhotovenou z kůže sobola, zvl. plášť, rukáv ap.“ (ESSČ).

Obrázek 20: Sobol asijský (Martes zibellina)

Druhý význam slova je doložen např. ve sborníku náboženských a mystických skladeb Jana Bechyňky: „[oblečeni] v popelicych a v sobolu. BechNeub 144“ (StčS 3, 669). Stav v nové češtině Jungmann sobola popisuje jako „zvíře k pokolení lasic, tchořů a t. p. náležející, v Sibirii půlnoční, které se pro drahou kůži loví, der Zobel, Mustella zibellina, mustela scythica“ a dále jako „ssavce z podřadu kurovitých“. Uvádí také rčení sobolem vlka krýti 228

s německým vysvětlením „sich verstellen“, tedy „přetvařovat se“. Stejně jako ve staré češtině mohl sobol označovat také „kůži sobolí, výložek“. Sobol, sobolík byl názvem pro „ptáka, chocholouše, mor. zimostráda, jehož peří, zvláště ocasní, velmi měkké jest, der Seidenschwanz, […], Ampelis garrulus, garrulus bohemica“.114 Jungmann jmenuje také deminutiva, ve staré češtině nedoložená, a to sobolek, sobolík, soboleček, sobolček a sobolíček. Sobolník byl ten, „kdo soboly loví“ (JUNGMANN 4, 214). Kott potvrzuje všechny významy uvedené v Jungmannově slovníku (KOTT 3, 511). Do současné češtiny se zachovaly oba staročeské významy. Sobol je jednak „sibiřská šelma z příbuzenstva kuny, s jemnou srstí poskytující cennou kožešinu; kuna sobol (zool.)“, jednak, řídce a obecně česky, „kožišina ze sobola; sobolina“. Jako deminutivum je známo slovo sobolík (SSJČ 3, 430; PSJČ 5, 476). Etymologie Výraz sobol nalezneme ve většině slovanských jazyků, např. v pol. soból, sln. sobolj nebo ukr. sobolʼ. Slovo sobol bylo do staré češtiny přejato z rus. sobolʼ. Za příbuzné slovo se často pokládá stind. śabála- , śabára- „skvrnitý, pestrý“, podle Havlové však tato příbuznost není zcela odpovídající po věcné stránce. Z ruštiny bylo slovo přejato také do jiných jazyků, např. do něm. Zabel, fr. sable „sobolí samice“ nebo it. zibellino (REJZEK 2001, 588; HAVLOVÁ 2010, 141), ze slovanštiny pak do lit. sãbalas. Původ ruského slova je nejasný, podle Machka možná souvisí s tur. samur „sobol“. Slovo se patrně rozšířilo také díky tomu, že „soboliny se hojně vyvážely z Ruska přes V. Novgorod na západ“ (MACHEK 1997, 565). Za možnou přejímku z turečtiny označují slovo také Holub a Lyer (HOLUB-LYER 1978, 411). Podle Holuba a Kopečného se jedná již o psl. přejímku finského slova, právě prostřednictvím ruštiny (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 344). Havlová však domněnky o přejetí z turkických nebo ugrofinských jazyků pokládá za málo pravděpodobné (HAVLOVÁ, l. c.)

3.4.162 SPORLÍK, ZPORLÍK, -A/-U, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova sporlík nebo zporlík byl „exotické zvíře, žirafa (?)“ (ESSČ). Doklad výrazu nalezneme v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „anabula zporlik“ (KlarGlos. 125). Bohumil Ryba ve studii Nové výklady ke Klaretovi upozorňuje na

114

Dnes zřejmě brkoslav severní (Bombycilla garrulus) (HARRISON-GREENSMITH 2006, 279).

229

synonymnost výrazů anabula a camelopardalis (RYBA 1944, 63).115 Stejný latinský ekvivalent (anabula) nalezneme také u slova barvokropenicě, jež patrně rovněž označovalo „žirafu“. Srov. heslo barvokropenicě, doložené ve slovníku Lactifer, i zde uvedený popis zvířete, a heslo zlostir. Stav v nové češtině Staročeský výraz sporlík nalezneme jen v Jungmannově a Kottově slovníku. Slovo označují jako zastaralé, vykládají jej pouze lat. ekvivalentem „anabula (bestia)“ (JUNGMANN 3, 254), případně „ssavec“ (KOTT 7, 754). Odkazují však pouze na Klaretův slovník. Kott uvádí také variantu zporlík se stejnými informacemi (KOTT 7, 1154). Novější slovníky výrazy nedokládají, v současné češtině se s nimi tedy nesetkáme. Etymologie Původ staročeského slova sporlík, zporlík je nejasný. Etymologické slovníky jej neobsahují a ani ESSČ neuvádí žádnou možnou spojitost.

3.4.163 SRNA, -Y, F, SRN, M Stav ve staré češtině Staročeské slovo srna označovalo „divoce žijícího přežvýkavého sudokopytníka, zejména srnu“. Podle ESSČ se tímto výrazem v některých textech označovali „také cizokrajní přežvýkaví sudokopytníci: gazela, antilopa ap.“ (ESSČ). Slovo srna nalezneme např. v tzv. sborníku hraběte Baworowského: „plav po bocích jeho [Laurinových] Orik, dobře jako srna velik. BawJetř 244“ (StčS 2, 600). Doložena je také maskulinní podoba slova srn, který mohl pojmenovávat „srnce“ i „srnu“ (MSS 1979, 473). Od srny bylo odvozeno deminutivum srnka „divoce žijící přežvýkavý sudokopytník, zejména srna, srnka“ nebo také „mládě srny, srneček, kolouch“ a také srňátko „mládě srny, srneček, kolouch“ (ESSČ). Od srna bylo odvozeno deminutivum srnek „srneček“ (MSS, l. c.). Odvozeno bylo také mj. slovo doložené pouze u Klareta srnolt „pták, orel (?)“ (ESSČ), a to v Glosáři v kapitole De volatilibus compestribus: „srnolt ariophila“ (KlarGlos. 285). Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku nalezneme srnu pod heslem srn. Slovo srn označuje jako zastaralé a jako užívanější jmenuje deminutivum srnec. Srna vykládá jako „živočicha 115

Uvádí také latinský citát z rukopisu Tomáše z Cantimpré (NUK XIV A 15 f. 38v), v němž vysvětluje latinský výraz anabula: „Anabula, ut Plinius scribit, bestia est Ethyopie. Hoc animal collum habet equo simile […], caput ut camelus. Albas habet maculas, colorem rutilum ualde […]. Cum ergo tanto decore animal respersum sit, pellis multum spectabilis carius uendidur […].“ (RYBA 1944, 63).

230

z pokolení jelenů, jemu podobného, toliko menšího, bez slzavých koutků, samce s růžkami, cervus, capreolus, das Reh, der Rehbock“. Srna byla „samice, die Rehziege, Rehgeiß, Ricke, caprea“. Jiný význam slova srna mohl být „jméno krav“. Srnče označovalo „mladého srnečka, srnčího koloucha“, srně bylo „srnče, srnčátko“. Jungmann uvádí také deminutiva těchto výrazů, a sice srneček, srnka, srnečka a srnčátko. Srnka mohla být také „houba barvy srnčí, do polívky dobrá, v jedloví rostoucí“. Staročeské deminutivum srnek je označeno jako zastaralé (JUNGMANN 4, 268). V Kottově slovníku nalezneme srnu pod heslem srnec. Uvádí obdobné informace jako Jungmann, nově jmenuje speciálnější názvy podle věku srnců, např. rokule byl „srnec jednoroční“ a čtverák byl „čtyřletý“ (KOTT 3, 607). V Dodatcích Kott uvádí nová užití slova srna, a to „jméno kozy s vysokými nohami“ a „ovce, má vysoké nohy a po červené ďubce nad očima“. Dočteme se také přirovnání chodí jako srna, tj. „pěkně“ (KOTT 7, 763). Ještě jiný význam srny mohl být „dětská hra“. Srňátko mohlo být „tanec na Těšínsku“ (KOTT 10, 391) a srnec „červíček ve střevách“ (KOTT 9, 308). PSJČ uvádí srnu jako samostatné heslo a vykládá ji jako „srnku“ a rovněž jako „lichotné oslovení mladé dívky“ (PSJČ 5, 645). SSJČ označuje srnu jako řidčeji užívanou variantu původního deminutiva srnka, která je také řazena jako samostatné heslo. Význam srnky, srny je podle SSJČ „samice srnce“, přeneseně a expresivně také „štíhlá, svižná dívka“. Pouze srnka je „houba s šedohnědým šupinatým kloboukem, která má naspodu chlupovité útvary“, botanicky přesně „rod Sarcodon“. Srnu můžeme užít mj. v přirovnání odběhla jako srna, tj. „hbitě“, nebo skákat jako srnka s významem „lehce“ (SSJČ 3, 503). Srn je podle PSJČ knižní označení „srnce“ (PSJČ 5, 645). SSJČ již řadí srna pouze jako knižní a zastaralé označení pod heslo srnec. Toho vykládá jako „menšího parohatého přežvýkavce žijícího v Evropě a v Asii“. Jako zoologický termín značí srnec „rod Capreolus“ (SSJČ 3, 503). Hoch jako srnec může nářečně znamenat „plachý, zbrklý“ (ZAORÁLEK 2009, 530) a rčení být z něčeho srnec znamená „nerozumět něčemu; nechápat něco“ (tamtéž, 333). V současné češtině nalezneme také odvozená slova. Srnče, řidčeji srně, je „srnčí mládě“ a srnčík je řidčeji „malý nebo mladý srnec; expr. zdrobněle k srnec; srneček“ a také zoologické označení „menšího jelenovitého přežvýkavce (bez paroží) z Číny“, „rod Hydropotes“. Jako deminutiva uvádí SSJČ výrazy srneček, srnečka, srnčička, srnička, srnčátko a srňátko (SSJČ 3, 503). Srnečka mohla být podle PSJČ také mazlivé označení „mladé, svižné dívky“. Zde také nalezneme řídce doložené slovo srnčák „statný srnec“ (PSJČ 5, 645). 231

Etymologie Slovo srna je všeslovanské, např. pol. sarna, ukr. serná nebo s./ch. sŕna. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *sьrna. Většinou se za příbuzné výrazy pokládají lit. stìrna a lot. stirna (stlot. sirna) (REJZEK 2001, 596), není však jasný původ hlásky t (MACHEK 1997, 572). Nejčastěji se za východisko těchto slov považuje ie. *ḱna- od ie. kořene *ḱer(H)- „něco horního na těle jako hlava nebo roh“. Názvy odvozené z tohoto kořene tedy původně znamenaly „rohaté zvíře“. Příponou -nā bylo kromě uvedených baltských a slovanských výrazů od stejného kořene odvozeno také germ. *hrainaz, které je dnes mj. v něm. Ren, Rentier „sob“, stisl. hreinn, nor. rein nebo šv. ren. Pomocí v-ového sufixu vychází ze stejného kořene lat. cervus, kymer., korn. carow, bret. karo, stprus. sirwis, všechna s významem „jelen“, pomocí s-ového sufixu bylo odvozeno toch. B karse „jelen“ a z indoevropského *ḱe-ruda pochází germ. *heruta, dnes např. v něm. Hirsch „jelen“ (HAVLOVÁ 2010, 161; ESJS 15, 872; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 348; REJZEK, l. c.). Podle Machka je však tato teorie nepřesvědčivá (MACHEK, l. c.). Podle Holuba a Kopečného je snad možné považovat za ie. kořen v podobě *spnā, a to podle „srpovitého tvaru parůžků jednorohů“, srov. stind. srnī „srp“ (HOLUBKOPEČNÝ, l. c.). Jiný výklad pokládá za ie. kořen *ser- „červenavý“, které je např. v lit. satas „rezavý (o koni)“ (REJZEK, l. c.). Podle některých etymologů je možné hledat původ slova v ie. *ḱer- „tmavá, šedivá barva“ (ESJS, l. c.). Podle Machka se možná jedná o slovo cizí, „praevropské“ (MACHEK, l. c.; HOLUB-LYER 1978, 414).

3.4.164 SRNOKOZEL, -ZLA/-ZLU, M Stav ve staré češtině Význam staročeského slova srnokozel byl „divoce žijící přežvýkavý sudokopytník, srna, kozorožec ap.“ (ESSČ). Nepodařilo se nalézt staročeský doklad slova. Stav v nové češtině Staročeský výraz srnokozel nenalezneme v žádném slovníku nové češtiny. V současném jazyce se tedy s tímto výrazem nesetkáme. Etymologie Označení srnokozel je kompozitem, jehož slovotvornými komponenty jsou srna a kozel. Pro výklad etymologie viz hesla srna a kozel.

232

3.4.165 SSELE, -ETE, N Stav ve staré češtině Význam staročeského slova ssele byl „sele“. Deminutivum sselátko, selátko označovalo „kojence“ (MSS 1979, 474). Odvozené adjektivum sselný mělo význam „(ve funkci genitivu) kojence (sselový)“ a také „(o oleji) selecí, získaný ze selete“ (ESSČ). Obecně tedy ssele ve staré češtině označovalo „jakékoliv mládě sající; lidské nemluvně, mládě srní, psí, hříbě aj.“ (MACHEK 1997, 541). Ssele je doloženo např. v Ranném lékařství Rhazese: „vezmi sádlo kokotie a Eserové nebo kačerové a vepřka ssele a máslo, olej dřěvěný, vosk bielý […]. LékRhaz f. 192“ (STB). Srov. také hesla oses a prase. Stav v nové češtině Jungmann vysvětluje ssele (s poznámkou lépe než sele) jako „dítě, které sse, mléka mateřského požívá“. Tento význam dokládá např. citátem z Benátské biblí: „Aby zahynul z vás muž i žena: maliíčky (!) i ssele z prostřed Yúdy. Ben. Ger. 44, 7“. Avšak „obyčejněji o živočiších jiných“. Ssele tedy vykládá jako „mladého srnce, mladého psa, kůně, jehně atd.“. Tak je to doloženo např. v knize Antonína Jungmanna Navedení o koních. „po devátém dnu kobyle obroku přidej, proto že seleti živnost mlékem dává. JA. o kon. 44“. Nejčastěji však bylo ssele „prasátko, podsvinče“. Přeneseně bylo deminutivum selátko „člověk sviňský, prasátko“ a také „holobrádek, cucák“. Staročeské adjektivum již Jungmann nejmenuje (JUNGMANN 4, 276). V Kottově slovníku nalezneme slovo pod heslem sele, ačkoliv uvádí „lépe: ssele“, na Moravě pod Hostýnem také sále. Nalezneme u něj tytéž významy slova jako u Jungmanna (KOTT 3, 302). Do současné češtiny se slovo ustálilo v podobě sele a množství těchto významů se zúžilo pouze na jediný, a to „mládě prasete domácího; podsvinče; mládě prasat vůbec“. Známo je také selátko, ovšem pouze s deminutivním významem (PSJČ 5, 132; SSJČ 3, 290). Etymologie Výraz sele (ssele) nalezneme pouze v češtině, nahradilo původní označení pro „podsvinče“, když přestalo být v tomto významu chápáno slovo prase (HAVLOVÁ 2010, 156). Původ slova se obvykle vykládá dvěma způsoby. Dříve se často považovalo za odvozeninu ze stč. slovesa ssáti „sát, kojit se“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 329; HOLUBLYER 1978, 400). Protože by se však jednalo o neobvyklé tvoření, považuje Machek slovo za přejímku z němčiny, a to z nářečního deminutiva Säuele, které bylo odvozeno z pojmenování „svině“ Sau. Staročeský způsob zápisu v podobě ssele by pak byl zapříčiněn lidovou etymologií právě spojením se zmíněným slovesem. Tím by také bylo 233

možno vysvětlit rozšíření významu na jiná mláďata (MACHEK 1997, 541; REZEK 2001, 566; HAVLOVÁ 2010, 156). Pro etymologii slovesa sát, viz heslo oses. Německé slovo Sau, střhn., stsas., stangl. sū, sȳr, je příbuzné s řec. σῦς, ὗς „prase, svině“ a lat. sūs „prase“. Východiskem těchto výrazů bylo ie. *sūs „prase, svině“ (Pfeifer) nebo *sū- „svině“ (Kluge). Původ tohoto indoevropského slova hledá Pfeifer ve zvukomalebném ie. *sū̌ -, podobně také podle Klugeho je možné ve slově vidět napodobení prasečího chrochtání, neboť v germánských i slovanských jazycích je doloženo citoslovce suk, kterým se volá na prasata (PFEIFER 3, 1479; KLUGE 2002, 786‒787). Za méně pravděpodobný pokládá Pfeifer ie. kořen *seu-, *sū̌ - „rodit, plodit“ (PFEIFER, l. c.). Druhý jmenovaný kořen s významem „rodit, plodit“ však považují české etymologické slovníky za pravděpodobnější, blíže srov. heslo svině.

3.4.166 SÚMAR, -A/-U, M, SÚMAŘ, -Ě, M (DOLOŽENO TÉŽ SÚMÉŘ, -Ě, M) Stav ve staré češtině Staročeská slova súmar a súmař pojmenovávala „soumara, zvíře určené k nošení nákladu“. Jiný význam slov mohl být také „honák soumarů, kdo vodí soumary“ a „vozataj, kočí vozu s nákladem“ (ESSČ). Podle Newerkly je ve staré češtině asi deset dokladů slova. Nejstarší doklad pro výraz súmař pochází z Krumlovského výkladu, latinsko-českého biblického slovníku z 1. pol. 15. století: „azinus vel equus qui solet portare saginas vel sacrinas súmař. VýklKruml. 25a“. Varianta súmar je pak prvně doložena k roku 1481 v Archivu českém čili Starých písemných památkách českých i moravských, konkrétně ve Druhém dodatku k dopisům rodu Rožmberského: „že hospodáři […] s formany s soumari frajmarčili. ArchČ 21, 415“ (NEWERKLA 2004, 141). Stav v nové češtině V nové češtině nalezneme staročeská slova pouze v podobě soumar. Jungmann výraz soumar s genitivem soumara vysvětluje jako „hovado, kteréž na sobě břemena nosí, břemenář, jako: kůň, velbloud, mezek, osel, Saumthier, der Saumer, Packferd (!), Trotzpferd, Saumross, Packesel, Packkamel“. Jungmann uvádí také přirovnání nosí jako soumar, jako osel. Soumar byl také ten, „kdo soumary, t. hovada břemenná chová“. Soumar s genitivem soumaru znamenal „sedlo soumarské“. Starší tvar súmar vykládá jako „sum, Schlauch“. Význam „soumar, kdo chová soumarní hovada“ mělo také slovo soumarník (JUNGMANN 4, 29). V Kottově slovníku již nenalezneme starší výraz súmar, jinak jsou uvedené informace shodné s Jungmannovými (KOTT 3, 534).

234

Do současné češtiny se význam slova soumar zúžil, označuje dnes již pouze „zvíře (koně, osla, mezka aj.) používané k nošení břemen“. Přirovnání být naložený jako soumar může být expresivním vyjádřením toho, že někdo „nese mnoho věcí“ (SSJČ 3, 448). V PSJČ nalezneme také málo užívané odvozené slovo soumař „majitel nebo honec soumarů“ (PSJČ 5, 514). V Zaorálkových Lidových rčení se dočteme již dříve uvedené přirovnání nosí jako soumar, tj. „horlivě pracuje, dře“ (ZAORÁLEK 2009, 529). Etymologie Staročeské slovo súmar je přejímkou ze sthn. soumāri „soumar“ (v dnešní němčině Saumtier). Toto slovo bylo odvozeno od výrazu soum „náklad“, a to přes lat. sauma „nákladní sedlo“ z řec. σάγμα „nákladové sedlo“ (NEWERKLA 2004, 141; MACHEK 1997, 568; REJZEK 2001, 591). Příbuznými výrazy jsou např. fr. bête de somme „soumar“, it. somaro „soumar“ nebo maď. szamár. Slovenské slovo somár je přejímkou maď. slova a to mk. samar, které bylo zase přejato z rum. sagmārius „soumar, osel“ (NEWERKLA, l. c.). Další slovanské výrazy ˗ bulh., rus., pol., slk. samar „soumar“ ˗ pocházejí z řec. odvozeného slova σαγμάριου „nákladové, soumarské sedlo“ (MACHEK, l. c.). Ve slově súmar došlo do nové češtiny k diftongizaci hlásky ú na diftong ou. Tato změna probíhala především v 15. století (HMČ 1986, 110).

3.4.167 SUMNÍK, SÚMNÍK, -A/-U, M, SUMOVNÍK, -A/-U, M (DOLOŽENO TÉŽ SUMPNÍK) Stav ve staré češtině Staročeská slova sumník, súmník a sumovník označovala „soumara, zvíře určené k nošení nákladu“ (ESSČ). Sumpník je doložen v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „sarginapa sumpnik“ (KlarGlos. 124).116 Celkově je podle Newerkly ve staré češtině pět dokladů tohoto slova. Varianta súmník je prvně doložena v Pasionálu muzejním: „Nazarus […] pojem sedm súmníkóv svého otcě, nabrav s sobú všeho dobrého dosti, i do bral sě do vlaských vlastí. PasMuzA 372“ (NEWERKLA 2004, 141). Stav v nové češtině Jungmann uvádí slovo v podobě sumník. Označuje jej jako zastaralé a vykládá jej nejistě jako „sluhu nosícího sumy? sargonapa“. Uvádí také dva doklady užití slova, a to výše uvedený citát z Pasionálu muzejního a ze Starobylých skládání od Hanky: „Sumníkové a komonstvo po nich teče. St. skl. 4, 282“. Druhé slovo sice rovněž 116

Podle dokladu z Klaretova Glosáře ve Staročeské textové bance na tomtéž místě také sumník a súmník. Viz http://vokabular.ujc.cas.cz/banka.aspx pod heslem sumník.

235

nalezneme, a to v podobě summovník, jedná se však o slovo jiného významu i původu: „obsah, Inhalt, výtah, summarisch, kurz. Sumovník obsažení zavření (summa) (JUNGMANN 4, 379). Také Kott vykládá sumníka jako „sargonapa, sluhu nějakého“ (KOTT 3, 760). PSJČ ani SJČ neobsahují ani jeden zmíněný výraz, v současné češtině tedy tato slova nenalezneme. Etymologie Staročeské výrazy sumník, sumpník a sumovník byly odvozeny od staročeského slova sum „kožený pytel“ (NEWERKLA 2004, 141), súm „náklad, břímě“ a „čeho (sukna) svinutý balík určité velikosti“ (ESSČ). To bylo do češtiny přejato ze sthn. soum „náklad, soumar“. Do němčiny se slovo dostalo prostřednictvím lat. sauma „nákladové sedlo“, původně z řec. σάγμα „nákladové sedlo“ (NEWERKLA, l. c.; MACHEK 1997, 568). Výrazy byly dovozeny pomocí sufixu -ník, který patřil mezi obvyklé sufixy při tvoření jmen konatelských (HMČ 1986, 256). Srov. také heslo súmar, súmař.

3.4.168 SÚPRUŽNÍK, -A/-U, M Stav ve staré češtině Význam staročeského slova súpružník byl „soumar, zvíře určené k nošení nákladů, zvíře opatřené popruhem (?)“ (ESSČ). Nepodařilo se nalézt doklad tohoto staročeského názvu. Stav v nové češtině Staročeský výraz súpružník není doložen v žádném novočeském slovníku. Etymologie Původ staročeského slova není jasný. Etymologické slovníky slovo neobsahují. Snad by mohlo souviset se stč. výrazem súpruh „spřežení“, který je ovšem doložen pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De nautis: „supruh addipa“ (KlarGlos. 201). Význam stč. súpružník by tak mohl být také „zvíře určené do spřežení“. Možná je také souvislost se stč. popruh „řemen k upevnění koňského postroje nebo sedla, zvl. podpínka“ (ESSČ). Súpružník by tak slovotvorně odpovídal popisu, který uvádí ESSČ „zvíře opatřené popruhem (?)“. Došlo by k reprefixaci, kdy by původní předpona po- byla nahrazena předponou sú-. Staročeská přípona -ník byla typická při tvoření konatelských jmen (HMČ 1986, 256). V praslovanštině se rekonstruuje stč. předpona sú- v podobě *sǫ-. Jedná se o jmenný prefix, který je pokračováním ie. *som „dohromady, s“ (REJZEK 2001, 591; MACHEK 1997, 534). Slovo popruh nalezneme také v slk. popruh, rus. podprúga, pol. 236

poprąg, csl. poprǫga a sln. podproga. Výraz byl odvozen od tvaru *prǫg- od psl. slovesa *pręgnǫti (dnes přáhnout) ve významu „pnout“. Původní význam psl. slovesa byl nejspíše „napínat něco tak, že to bylo přichystáno k svému úkolu“ (MACHEK 1997, 472, 490). Příbuznými výrazy jsou lit. spreñgti „napnout (strunu), tlačit“, lot. sprangāt „zavázat“ nebo střhn. pfrengen „vtiskovat někam“ a gót. anapraggan „utiskovat“ (REJZEK 2001, 511; MACHEK 1997, 490). Východiskem těchto výrazů je asi ie. *(s)preng-, *spereg- od ie. *sper- „kroutit, vinout“ (REJZEK, l. c.).

3.4.169 SVEŘĚPEC, -PCĚ, M, SVEŘĚPICĚ, -Ě, F Stav ve staré češtině Význam staročeského slova sveřěpec byl „hřebec, chovný kůň“. Kromě toho byl také názvem pro „sveřepce nebo podobnou rostlinu“, „býlí, plevel“ (ESSČ) a „vyzvědače, zvěda; náhončího“. Přechýlené slovo sveřěpicě (Šimek uvádí v podobě sveřepice) pojmenovávalo „kobylu“ (MSS 1979, 491; ŠIMEK 1947, 178). Machek tyto koně popisuje následovně: „Byli drženi v zimě v létě na pastvině v ohradách, ve stádech často velikých a ve stavu spíše polodivokém, jako svěží plemenná zásoba domácího stavu velkých statků. Jsou to koně nepěstovaní, chovaní bez dozoru, bez lidské péče.“ (MACHEK 1945, 113). Sveřěpicě je doložena např. v Knize Rožmberské: „kdež sveřěpicě nejměli, nejmají na obci obory, ty kobyly móž vdáti, že kobylého pole nejmají. RožmbA 71“ (StčS 2, 111). Existovalo také deminutivum sveřěpička označující „kobylku, klisničku“ (ESSČ). Adjektivum svěřepý znamenalo „(o koni) chovný, plemenný“ (ESSČ). Stav v nové češtině Jungmann vykládá sveřepce jako „pušťáka, připušťáka, koně ke kobylám pro plod pouštěného“ (srov. heslo přípustník). Cituje mj. z knihy Antonína Jungmanna Navedení o koních: „Někteří, pro zvelebení koňstva sveřepce z Arabie do země uvedli. JA. o kon. 26“. Další významy slova sveřepec (sveřep, šveřep nebo šveřepec) byly „pokolení rostlin z řádu trav šveřepovitých (bromeaceae)“ a spojení sveřep planý označovalo „oves, ovsíř, ovsinu“. Sveřepici vykládá jako „klisnu, kobylu“. Přeneseně se mohlo nově jednat také o „ženu (s příhanou), kobylu“. Druhý význam dokládá Jungmann citátem z Hájkovy Kroniky české: „Již toho dne není (ani jednoho dne není), aby někdo z mužů od těch sveřepic (t. dívek) nebyl zamordován. Háj 17“. Jungmann uvádí také celou rodinu příbuzných slov. Sveřepče byl „malý sveřepec“, sveřepka „mladý, čerstvý koník“, adjektivum sveřepý mělo význam „divoký“, sveřepost byla „divokost“ a sveřepeti znamenalo „divoce růsti, rozmáhati se“ (JUNGMANN 4, 398). 237

V Kottově slovníku nalezneme stejný popis sveřepce jako u Jungmanna. U slova sveřepice se již nedočteme význam „žena“, zato Kott uvádí nový význam, a sice „kůže ze sveřepého (divokého) zvířete“. Jmenuje také všechna zmíněná příbuzná slova (KOTT 3, 790). PSJČ i SSJČ vykládají sveřepce jednak jako životné substantivum jako (řidčeji) „sveřepého člověk, tvora“, jednak jako substantivum neživotné, v tomto případě se jedná o „lidový název některých druhů plevele, zvl. ovsa hluchého nebo sveřepu“ (PSJČ 5, 933; SSJČ 3, 624). Vytratil se tedy význam „kůň“. Sveřepice je dnes zastaralé označení pro „plemennou kobylu, klisnu (chovanou volně, v ohradě)“ (SSJČ, l. c.). Podle PSJČ může být navíc také v koželužství názvem pro „hovězí kůži zámořského původu“ (PSJČ, l. c.). Adjektivum sveřepý dnes znamená (knižně) „vyznačující se divokostí, surovostí, krutostí nebo urputností; krutý, urputný, surový“ (SSJČ 3, 624). Zatímco v PSJČ ještě nalezneme také příbuzná slova sveřep, sveřepě, sveřepeček, sveřepěti a sveřepost, SSJČ obsahuje již pouze výraz sveřep „tráva s latou stopkatých klásků“, v botanice „rod Bromus“ (PSJČ 5, 933; SSJČ, l. c.). Zaorálek uvádí přirovnání je jako sveřepec s významem „brzy tu, brzy tam, neposeda“ (ZAORÁLEK 2009, 533). Etymologie Staročeská slova sveřěpec a sveřěpicě byla odvozena od adjektiva sveřěpý. To původně znamenalo „divoce rostoucí, sám od sebe se uchycující (o rostlinách) v protikladu proti rostlinám setým nebo pěstovaným lidskou rukou“. Později se vyvinul význam „chovaný v polodivokém stavu, bez denní lidské péče“. Právě z tohoto významu byla odvozena zmíněná staročeská slova. Adjektivum sveřepý nalezneme také např. v rus. svirépyj, bulh. svirep a sln. srêp (MACHEK 1997, 595). Jako název koně jsou odvozena také mj. stsch. svir(j)epica „kobyla“, slk. st. dial. sverepka „malý, čilý koník“, stukr. sverepa, stpol. świ(e)rzepa, świerzopa „kobyla žijící ve stádu na svobodě, tedy neustájená“, pol. arch. świerzopa, świerzepa „mladá klisna“ (ESJS 15, 907). V případě staropolských názvů není jisté, zda se jedná „o stejnou specifikaci významu či o vliv staré češtiny“ (HAVLOVÁ 2010, 151). V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *sverěpъ. Východiskem slova je nejspíše ie. *sṷe-rēpo- „který se sám zachytí“, které je složeno z kořene *sṷe- „se, svůj“ a odvozeniny od *rēp- „zachytit, uchopit“, doložené ve slovesu rěpiti (sę) „přichytit, zachytit“ (MACHEK 1945, 113; REJZEK 2001, 617; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 363; HOLUB-LYER 1978, 424).

238

Jiná teorie vykládá první část kompozita sverěpъ z původního *esvo-rěpъ *„koňský lopuch“. V první části slova by tak byl skryt ve slovanských jazycích jinak nedoložený ie. výraz pro koně *eḱṷo-. Původní podoba slova *esvo- by se změnila vlivem původně znějícího zájmena (ESJS 15, 907). Ve staročeských slovech sveřěpec a sveřěpicě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby sveřepec a sveřepice (HMČ 1986, 103). Po hláskách c a ř k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.170 SVINČILA, -Y, F* Stav ve staré češtině Staročeský název svinčila pojmenovával „delfína nebo podobnou velkou mořskou rybu“ (ESSČ). Slovo je doloženo v Klaretově Glosáři v kapitole De piscibus: „sit svinczila delphin“ (KlarGlos. 118). Delfín se ve staré češtině označoval také spojením mořská svině, viz heslo svině. Stav v nové češtině Slovo svinčila neobsahuje žádný slovník nové češtiny, v současném jazyce se s ním tedy nesetkáme. Podle Václava Flajšhanse vycházeli Jungmann a později i Kott ze špatného přepisu slova, kterého se ve své Zbírce nejdávnějších slovníků dopustil Václav Hanka (FLAJŠHANS 1945, 2). Staročeský výraz u nich tedy nalezneme v podobě smučila s vysvětlením „delphinorhynchus, pokolení plískavic“ a dokladem z Klaretova slovníku „smučila

delphin“

(JUNGMANN

4,

194;

KOTT

3,

491).

Význam

slova

„delphinorhynchus“ zavedl až Jan Svatopluk Presl v knize Ssavectvo. Rukověť soustavná k poučení vlastnímu (1834) (srov. HAVLOVÁ 2010, 199). Ani toto slovo však není v současné češtině doloženo. Etymologie Staročeské slovo svinčila vzniklo odvozením nejspíše od stč. slova svinčě „sele“ pomocí neproduktivního jazykového prostředku, totiž sufixu -(i)la, který Klaret užil rovněž při tvoření slov jako mokřila nebo nadpřiroznila (MICHÁLEK 1989, 23). Pro etymologii slova svině, viz toto heslo.

3.4.171 SVINĚ, -Ě, F Stav ve staré češtině Ve staré češtině pojmenovávalo slovo svině „svini“. Spojení mořská svině bylo názvem pro „delfína, plískavici“ (srov. heslo svinčila) (MSS 1979, 492; ŠIMEK 1947, 239

178). Slovo je doloženo např. v Řečech nedělních a svátečních Tomáše ze Štítného: „jako když svině omyjíc sě v čisté vodě opyete sě v bláto uvalí. ŠtítSvátA 13b“ (StčS 2, 519). Spojení mořská svině pak nalezneme např. v Klaretově Bohemáři v kapitole De aqua et piscibus: „delphyn sit swynye morzka“ (KlarBoh. 43). Doložena jsou také deminutiva svinka, sviňka „svině, samice vepře“ a také v lékařství „tvrdý, vodnatý nežit, otok, bulka“. Druhý význam mělo také spojení svinský nežit. Svinčě označovalo „sele, mládě svině“ a výrazy sviňák a sviňař „pasáka sviní“ (ESSČ). Stav v nové češtině Jungmann uvádí jako zastaralou podobu slova svině výraz sviňa. Svini vysvětluje jako „samici vepřového dobytka“. Uvádí např. rčení svině zůstane sviní, by na sobě zlaté sedlo měla nebo před svině nemáš perel metati, rovně po nich co po blátě budou šlapati. Nalezneme u něj také již ve staré češtině známé spojení mořská svině „delfín“ a nově také mořská svině bodlavá „das Stachelschwein, Dornschwein, hystrix“.117 Přeneseně mohl být jako svině nebo sviňka označen „člověk nečistý nebo nemravný, prase, neřád“, platilo to „zvláště o ženské: svině, t. necuda, špindíra, šlundra; nemravná“. Další významy slova svině mohly být „kaňka“, „dětská hra“ nebo „hrušky tvrdé, zimní“. Ve sladovně se jako svině označovalo „pod vlaským hvozdem to zděné děravé stavení, a tak spořádané, aby s hora padající květ do vnitř na oheň padati nemohl, v němž rozměrné díry, sopouchy“ a v hutnictví byla svině „balvan železa na dně peci vysoké se nalezající, jenž s podstavou se vylomuje“. Svině mohly být také „korytce u vozu, k podložení pod kolo při jetí s vrchu“. Jungmann ve svém slovníku uvádí obě staročeská deminutiva. Sviňka mohla nově označovat také „hmyz, percellio“. Svinka mořská byla „Stachelschwein“, tedy „dikobraz“, a svinky byly, podobně jako ve staré češtině, názvem nemoci „krtice“. Jungmann uvádí rovněž řadu nových odvozených slov. Např. svinčík „chlívek pro svině, pro prasata“ nebo svinda „pastýř nebo pastýřka sviní“. Staročeské slovo svinče Jungmann neznal (JUNGMANN 4, 407‒408). Také Kott považuje variantu slova svině sviňa za zastaralou, uvádí však, že se užívá „posud ve Slezsku a na Moravě“. Nalezneme všechny významy slova svině, které uváděl již Jungmann. Nový je význam „kašna“ v hutnictví (KOTT 3, 803‒804). V Dodatcích přidává také nové významy „plat napřed vybraný“ (KOTT 7, 823), „pařez, na němž se dříví štípe“ (KOTT 8, 395), „dřevěné korýtko, do kterého z tlačeného lněného semene olej stékal“ a rovněž „podlouhlá kopa na způsob střechy složená k pálení uhlí“ (KOTT 9, 320).

117

Dnes dikobraz obecný, srov. heslo prase.

240

V současné češtině je svině „samice prasat“, může se tak jednat rovněž mj. o divokou svini. Zastaralý a obecně český význam slova (zpravidla v plurále) je „vepřový dobytek vůbec“. Zhruběle může být jako svině označen „člověk nečistý, líný nebo vůbec špatný, bezcharakterní, sviňák; nadávka“. V hutnictví může slangově pojmenovávat „slitek“ (SSJČ 3, 634). V PSJČ se navíc dočteme již dříve jmenovaný význam, který má svině v pivovarnictví, a sice „prostor pod spodní lískou“. Známa jsou obě staročeská deminutiva svinka i sviňka. Podle PSJČ mohou být obě deminutiva expresivním pojmenováním „nepořádné ženy“ a lidově a rovněž expresivně též „kaňky“ (PSJČ 5, 958). SSJČ již uvádí pouze deminutivní významy. Pouze svinka je navíc „drobný korýš žijící na vlhkých místech“, zoologicky „rod Armadillidium“ (SSJČ, l. c.). V současné češtině nalezneme také odvozena slova jako svinčík, sviňárna nebo sviňák, která se většinou vztahující k něčemu negativnímu, např. k nepořádku, nemravnosti nebo špatnému jednání. Svini nalezneme např. ve rčení je to na sviňu „je to zlé, nepříjemné, špatné“, ani sviním do koryta se to nehodí, tj. „je to velmi špatné“, nebo myslit si, že jsme se někým pásli svině s významem „chovat se k někomu příliš důvěrně, drze, dotěrně apod.“ (ZAORÁLEK 2009, 347). Biblické rčení házet perly sviním znamená „poskytovat někomu něco, čeho si neumí vážit“ (SSJČ 3, 643). Zaorálek uvádí také kupř. přirovnání tys to spravil jako svině pytel, tj. „špatně jsi to udělal“, nebo sedla si jako svině do otrub „dobře se provdala“ (ZAORÁLEK 2009, 534). Etymologie Slovo svině je všeslovanské, setkáme se s ním např. v pol. świnia, rus. svinʼja nebo s./ch. svínja. Rekonstruovaná psl. podoba *svinja byla odvozena od adjektiva *svinъ „prasečí, svinský“. Stejně tak je zpodstatnělé adjektivum také gót. swein, něm. Schwein, odpovídá mu také lat. adjektivum suīnus. Východiskem těchto slov je ie. *sū-īno„svinský, prasečí“, které bylo odvozeno od ie. *sūs „svině“ (ESJS uvádí v podobě *suH„prase, svině“). To se většinou vysvětluje jako derivát od ie. *seuH- „rodit“. Původní význam by tak byl „plodná samice“. Jiní badatelé považují ie. *suH- za slovo onomatopoického původu (ESJS 15, 911). Z ie. označení „svině“ vychází také germ. *sū(w), dnes něm. Sau (srov. heslo ssele) a angl. sow, lat. sūs, alb. thi, av. hū- nebo řec. ὗς, všechna s významem „svině“ (MACHEK 1997, 596; ESJS, l. c.; REJZEK 2001, 618; HAVLOVÁ 2010, 155).

241

3.4.172 SYSEL, -SLA/-SLU, M Stav ve staré češtině Ve staré češtině byl sysel názvem pro „drobného polního živočicha, zvláště sysla“ (ESSČ). Nepodařilo se nalézt doklad slova. Stav v nové češtině Jungmann uvádí několik popisů sysla a významů, které slovo v jeho době mohlo mít. Význam slova byl zřejmě podobně rozkolísaný jako v případě výrazu plch. Sysla Jungmann popisuje jako „ssavé

Obrázek 21: Sysel obecný (Citellus citellus)

zvíře k myši podobné, s krtí hlavou, malýma očima, tenkým rypákem, sorex, Spitzmaus“.118 Další popis zní „zvláště způsob u stodol, starých zdí atd. se zdržující, něco menší než myš obecná na zádech z černa šedý, s podbřiškem bílým, zrním, moukou, našlým masem žijící, vůně odporné pižmovité, sorex araneus, die Bisammaus, Reutmaus, Zismaus, Zischmaus, Angelmaus, Zeisel, Erdzeisel, Müger“.119 Jungmann dále uvádí, že dle Presla je sysel „spermophilus, ssavec z podřádu svišťovitých“120 a jmenuje také jednotlivé rody, např. sysel slovanský nebo sysel štíhlý. Sysel se objevoval také v přirovnáních, např. hledí (vyhlídá, kouká) co sysel nad děrou s významem „nesměle“ nebo aby visel jako sysel, což bylo „vzato od chytání syslů do ok“. Dočteme se také rčení kolik hlav, tolik smyslů; kolik děr, tolik syslů nebo spíše sysla z díry, nežli jeho z domu vypudíš, tj. „těžko“. Jungmann uvádí mj. odvozené slovo syslař, což byl ten, „kdo sysly chytá“ (JUNGMANN 4, 429). Kott sysla vysvětluje jako „sorex, Spitzmaus“ a dále uvádí jednotlivé druhy, které byly u Jungmanna shrnuty pod význam „spermophilus“, ačkoliv Kott tento význam explicitně nejmenuje. Nově nalezneme např. přirovnání vytopil duši z těla co sysla z díry s významem „opil se“ (KOTT 3, 831). V Dodatcích Kott uvádí, že „sysel není Spitzmaus, Spitzmaus je rejsek“. Sysel tak mohl být stejně jako u Jungmanna „Zeisel, Erdzeisel, Bisam-, Reut-, Zis-, Zisch-, Angelmaus, Mügel“, podle jiných „Ziesel, Zieselmaus“ a nebo pouze „spermophilus citillus“ (KOTT 7, 831). V Dodatcích také přidává přirovnání je jako

118

Sorex i Spitzmaus jsou označeními „rejska“, srov. heslo polemyščer. Stejný popis zvířete nalezneme také u jednoho z Jungmannových popisů plcha. Z uvedeného popisu a množství německých ekvivalentů není zcela jasné, které zvíře Jungmann popisoval. Podle německých ekvivalentů by se mohlo jednat o mj. o „ondatru pižmovou“ nebo „sysla“. Latinský termín Sorex araneus označuje „rejska polního“ (DOBRORUKA-BERGER 2004, 42). 120 Dnes označuje Spermophilus jednotlivé druhy „syslů“ (ČNŽ 2, 72). 119

242

sysel znamenající „opatrný, spořivý“ nebo bojí se o peníze jako sysel o zrní (KOTT 8, 397). A podobně také nový význam „člověk spořivý“ (KOTT 9, 322). V současné češtině je sysel „menší polní hlodavec přespávající v doupěti zimu“, jako zoologický termín označuje „rod Citellus“, např. sysel obecný. Může se jednat také o „nadávku“. Pokud řekneme, že někdo žije jako sysel, znamená to, že žije „samotářsky“. Existují také řídce užívaná slova sysle „mládě sysla“ a syslice „samice sysla“ (PSJČ 5, 1003; SSJČ 3, 653). Již od Jungmanna jsou známa také ve staré češtině nedoložená deminutiva syslík a syslíček (dnes expresivní). Jiné odvozené slovo je sloveso syslit nebo syslovat s hanlivým významem „žít jako sysel; hromadit zásoby“ (SSJČ 3, 653). Sysla nalezneme také v přirovnáních hromadit zásoby jako sysel nebo zahrabat se do práce jako sysel, tj. „horlivě“, či být ospalý jako sysel (SSJČ, l. c.). Zaorálek uvádí také rčení myslí, že duše je sysel, tj. „bez rozumu pije“ (ZAORÁLEK 2009, 348). Etymologie Výraz sysel nalezneme také v jiných slovanských jazycích, např. v ukr. súslyk, pol. suseł nebo slk. syseľ. V praslovanštině bylo slovo zřejmě v podobě *sus-ъlъ. Motivací takového pojmenování mohl být pískot, kterým zvíře ohlašuje nebezpečí. Často se proto považuje za slovo odvozené od nějakého onomatopoického slovesa, jako např. susati, sysati, sisati apod. „hvízdat, slyšet“ (srov. csl. sysati „syčet“) (HAVLOVÁ 2010, 68; MACHEK 1997, 600; REJZEK 2001, 622). Podobná slova nalezneme také v germánských jazycích ˗ sthn. sisimūs (i zi-), stangl. sisemūs, střhn. sisemūs, zis(e)mūs, zisel, něm. Ziesel, dial. Zeisel, Zismaus. Z němčiny bylo přejato střlat. cis(i)mus (MACHEK, l. c.). Podle Havlové byla tato slova přejata již v 10. století ze staré češtiny (HAVLOVÁ, l. c.). To potvrzují také německé etymologické slovníky (KLUGE 2002, 1011). Podle Machka mohou však být také germánská slova domácího původu. Jako jinou možnost uvádí, že „vzhledem k tomu, že množství jiných přírodopisných názvů je zastoupeno jen v slovanštině a v germánštině, zdá se, že i tento je „praevropský“.“ (MACHEK, l. c.). Podle Holuba a Kopečného je slovo sysel odvozeno od onomatopoického redukovaného kořene *sū-s. Nabízí se také souvislost s německým slovesem sausen, säuseln (sthn. sūsen „šumět“). Německé výrazy podle nich byly odvozeny zřejmě od kořene *sī-s (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 366).

243

3.4.173 ŠČEKAČ, -Ě, M Stav ve staré češtině: Staročeské slovo ščekač označovalo toho, „kdo štěká, zvláště psa“ (ESSČ). Doklad tohoto slova se nepodařilo nalézt. Stav v nové češtině V nové češtině najdeme slovo v podobě štěkač. Jungmann i Kott v hesle štěkač uvádějí pouze „kdo štěká, der Beller“ (JUNGMANN 4, 506; KOTT 3, 951). V Dodatcích Kott uvádí slovo v podobě štěkáč s významem „masojídek (pták)“ (KOTT 10, 429). V PSJČ ani v SSJČ slovo nenalezneme, v současné češtině je tak slovo nedoloženo. Etymologie Staročeské slovo ščekač bylo odvozeno od slovesa ščekati „štěkat“ pomocí slovotvorného sufixu -č, který patřil ve staré češtině nejčastějším sufixům k tvoření činitelským jmen (HMČ 1986, 258). Sloveso štěkat nalezneme v hl. šćovkać „štěkat“, slk. stekať, pol. szczekać, příbuzné je také rus. ščekotátʼ „štěbetat“. Podle Rejzka je sloveso odvozeno z onomatopoického základu *šček-. Podobně byla odvozena také slovesa štěbetat od psl. *ščebnapodobujícího ptačí hlas a štkát, které je rovněž onomatopoického původu (REJZEK 2001, 641). Rovněž podle Holuba a Kopečného jsou příbuznými slovy původem zvukomalebného slovesa jiná slovesa škytat a štkát (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 375). Machek hledá jiný původ slova. S přihlédnutím k lužickému slovu je podle něj možné spojit štěkat se slovesem ďavkat. Hlásku ě vykládá jako analogii k jinému zvukomalebnému slovesu věkat (MACHEK 1997, 624). Sloveso ďavkat „štěkat“ je starobylé zvukomalebné slovo. Za příbuzné označuje Machek řec. ϑωύσσω „štěkat“. V češtině se slovo později vyvinulo do podoby ňafkat (tamtéž, 112). Ve staročeském slově ščekač došlo během 15. století k disimilační změně šč > šť do podoby štěkač (HMČ 1986, 125).

3.4.174 ŠČEKLE, -LETE, N Stav ve staré češtině Slovo ščekle pojmenovávalo ve staré češtině „štěně, vlče, lvíče ap., zvířecí mládě vyznačující se vydáváním štěkavých zvuků“ (ESSČ). Slovo je doloženo v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „latrans ssczekle“ (KlarGlos. 123).

244

Stav v nové češtině Jungmann uvádí slovo v podobě štěkle (sczkle). Označuje jej jako zastaralé a vysvětluje jej jako „latrans canis, Beller“. Jako doklad však uvádí pouze Klaretův slovník (JUNGMANN 4, 507). Kott slovo štěkle vykládá jako „štěkající pes, der Beller“. rovněž slovo označuje jako zastaralé a odkazuje pouze na Klaretův slovník (KOTT 3, 951). V Dodatcích slovo uvádí také v podobě ščekle, štěkle avšak pouze s lat. ekvivalentem „latrans“ (KOTT 7, 837). PSJČ ani SSJČ slovo ani v jedné z podob neobsahují, v současné češtině se tedy s tímto výrazem nesetkáme. Etymologie Staročeské slovo ščekle bylo odvozeno od stč. slovesa ščekati „štěkat“. Pro výklad etymologie viz heslo ščekač. Ve staročeském slově ščekle došlo během 15. století k disimilační změně šč > šť do podoby štěkle (HMČ 1986, 125).

3.4.175 ŠČENĚ, -NĚTE, N Stav ve staré češtině Slovo ščeně mohlo ve staré češtině pojmenovávat „štěně, vlče, lvíče ap., zvířecí mládě vyznačující se vydáváním štěkavých zvuků“ (ESSČ). Doklad slova nalezneme např. v žaltáři Klementinském: „jako ščeně lvové bydle u pelessiech. ŽaltKlem 16,12“ (StčS 3, 128). Odvozeno od něj bylo deminutivum ščenec, jehož význam byl „zvířecí mládě; štěně“ (MSS 1979, 497). Šimek uvádí slovo také v podobě štěnec (ŠIMEK 1947, 183). Podle Staročeského slovníku bylo od tohoto výrazu odvozeno stč. sloveso oščeniti sě s významem „vrhnout štěňata, oštěnit se (mysl.)“ (StčS 2, 751). Jiný význam slova ščenec byl zřejmě „závora u domu (?)“ (ESSČ). Doloženo je také deminutivum ščeňátko, které mohlo znamenat „malé ščeně, zvláště štěňátko“ nebo expresivně s meliorativním významem „štěňátko ap.“. Jako ščeňátko však mohl být nazván expresivně a v kontextu reformace „(o člověku) nepatrný, bezmocný jedinec“ a expresivně a pejorativně také „(o člověku) nedospělý, nevyzrálý jedinec“ (ESSČ). Stav v nové češtině V nové češtině nalezneme slovo v podobě štěně. Jungmann uvádí také zastaralou variantu slova štíně. Vykládá jej jako „mládě psí, liščí, vlčí, opičí, medvědí, lví atd.“. Zvláště byl míněn „mladý psík (a štěnec trochu povyrostlý)“. Jungmann uvádí např. rčení také někdy štěncům (al. štěnátkům) zuby dorostají s významem „mladými a mdlými nesluší 245

zhrdati; i oni svého času mohou dojíti“. Jako deminutiva uvádí výrazy štěňátko a štěnec. Významy slova štěňátko, známé ve staré češtině, již Jungmann nejmenuje. Výraz štěnec uvádí jako samostatné heslo, odkazuje v něm však na výraz štěně. Slovo mělo také jiný význam, který však Jungmann neznal, neboť jej vysvětloval otazníkem a dokládal citátem z Lékařských knih: „Ani štěnci se zarodí v člověkn (!), ani co jedovatého. Lék. kn. 1544“. Štěnci mohli být také „zhlaví u brusného koryta“. Málo jasná je poznámka „sczenczi repagula. Weleš“ (JUNGMANN 4, 508). Kott uvádí starší podobu slova ščeně jako moravskou variantu (KOTT 3, 850) a potvrzuje významy slova štěně, které uvádí Jungmann. U deminutiva štěnec rovněž odkazuje k heslu štěně a dále plurál štěnci vykládá jako „vzteklosť, běsnosť, pominutí“. Znal také význam „zhlaví“ (KOTT 3, 952‒953). V Dodatcích uvádí nové významy slova štěně, a to nářeční význam „vědro, sud“ a význam, který mohlo mít slovo štěně ve zlodějské řeči, a to „pistole“. Nalezneme také nové přirovnání je jako štěně, řečené „o opilém“ (KOTT 7, 870). PSJČ vykládá štěně jako „mládě psa“ (PSJČ 5, 1166), podle SSJČ se však může jednat nejen o „mládě psa domácího“, ale také o „mládě psovité šelmy vůbec“, např. vlčí, liščí štěně (SSJČ 3, 728). Další významy uvádějí oba slovníky shodně. Expresivně a často hanlivě může být jako štěně nazváno „malé dítě, nedospělý, nezkušený člověk“, např. v přirovnání je to ještě úplné štěně. V obecné češtině může být štěně také pojmenováním „čtvrthektolitrového soudku piva“. Odvozené slovo štěňátko má již pouze deminutivní význam. Slovo štěnec již pouze zastaralým pojmenováním „štěněte“ (PSJČ, l. c.; SSJČ, l. c.). Zaorálek uvádí rčení, které souvisí s významem uvedeným u Kotta, a sice trhnout štěně, jež v jazyce argotu znamená „vytáhnout pistoli, střelit z ní“ (ZAORÁLEK 2009, 356). Přirovnání kouká jako štěně má význam „hloupě“ (tamtéž, 538). Etymologie Slovo ščeně, štěně je všeslovanské, např. pol. szcznię, dl. šćeńe nebo sln. ščene. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobách *ščenę, *ščenьcь. Východisko slova se většinou hledá v ie. *skeno-, které bylo odvozeno od ie. *(s)ken- „pocházet, začínat, být mladý“. Z téhož kořene vycházejí také kymer. cenau „mladý pes či vlk“, střir. cano „štěně, vlče“, arm. skund „štěně, vlče“ (REJZEK 2001, 641; HAVLOVÁ 2010, 126) a také mj. lat. recēns „mladý, nový“ nebo stind. kanna „mladý“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 375; REJZEK, l. c.). Podle Machka také oset. stoen „pes“, vachi skən „pes“ a další slova

246

v pamirských jazycích (MACHEK 1997, 624). Podle Holuba a Kopečného by se mohlo jednat také o slovo onomatopoického původu, srov. lit. skana „zvuk“ (HOLUBKOPEČNÝ, l. c.). Holub a Lyer hledají souvislost s rus. suka „čuba“. Slovo štěně by vzniklo oslabením základu *sьk-, z původního *sьken- by se vyvinulo ščen- (HOLUBLYER 1978, 435). Ve staročeském slově ščeně došlo během 15. století k disimilační změně šč > šť do podoby štěně (HMČ 1986, 125).

3.4.176 ŠČETLA, -Y, M (?), ŠČETLA, -Y, F (?)* Stav ve staré češtině Staročeské slovo ščetla patrně označovalo „divoké štětinaté zvíře (?)“ (ESSČ). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De claudis monstris: „fele ssczetla“ (KlarGlos. 458). Stav v nové češtině Staročeské slovo ščetla nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Vykládá jej pouze latinským „fele“ a dokládá Klaretovým slovníkem (KOTT 7, 1389). PSJČ ani SSJČ slovo neobsahují, v současném jazyce se s ním nesetkáme. Etymologie Vzhledem k výkladu, který podává ESSČ, by mohlo být slovo ščetla odvozeno od stč. výrazu ščetina „štětina, žíně, tužší zvířecí srst, zvláště koňská nebo prasečí“ (ESSČ). Slovo ščetina, dnes štětina, bylo odvozeno od slova ščet. Jedná se o všeslovanské slovo, např. pol. szczeć „štětina“, szczokta „kartáč“, rus. ščëtka, ščetína nebo s./ch. čȅtka. Podle Holuba a Kopečného a Rejzka se praslovanské slovo rekonstruuje v podobě *ščetь, jednalo se původně zřejmě o kolektivum s významem „štětiny, něco naježeného; tuhý druh srsti“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 375-376; REJZEK 2001, 642). Machek uvádí rekonstruované psl. slovo v podobě *sъčetь „drhlen (deska, z níž trčí vzhůru hřeby)“, psl. *sъčetina byla odvozena individualizující předponou -ina. Machek uvádí jako příbuzná slova lit. šukúoti a lot. sukāt „pročesávat len na drhlenu“ (MACHEK 1997, 625). Rejzek označuje za zřejmě příbuzné výrazy lit. sksti „rozprostírat, roztáhnout“, lot. šķetere „smotek (srsti)“, šķeterēt „kroutit, soukat“. Další původ slova pokládá za nejasný (REJZEK 2001, 642).

247

3.4.177 ŠEFT, -A/-U, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova šeft byl „ovce“. Podle ESSČ je však slovo doloženo pouze v excerptech z listin knih archívu kutnohorského (ESSČ). Stav v nové češtině Výraz šeft neobsahuje žádný slovník nové češtiny, v současném jazyce se s ním tedy nesetkáme. Etymologie Staročeské slovo šeft bylo přejato z německého označení „ovce“ Schaf (ESSČ). Toto německé slovo, ve sthn. v podobě scāf, ve střhn. jako schāf, nalezneme pouze v západogermanských germánských jazycích, např. v niz. schaap, stangl. scēap, scǣp nebo angl. sheep (PFEIFER 3, 1487). Původní zgerm. podoba slova byla *skeapa- „ovce“. Slovo nemá odpovídající protějšky v dalších ie. jazycích, jeho původ je nejasný. Podle některých badatelů by se mohlo jednat o odvozeninu od slovesa schaben „škrábat, drhnout“, a původní význam slova by tak mohl být „ostříhané zvíře“ (KLUGE 2002, 790). Podle jiných se může jednat o substrátové slovo (PFEIFER, l. c.).

3.4.178 ŠELMA, -Y, F Stav ve staré češtině Slovo šelma mohlo mít ve staré češtině několik významů, a to „šelma, dravec“, „darebák“ a „mor, morová rána“ (MSS 1979, 499). Slovo je doloženo např. ve Výkladu na Zjevení sv. Jana Jakoubka ze Stříbra: „šelma tato pardus tak ukrutná jest v domích. JakZjev 175a“ (StčS 3, 67). Podle Newerkly existuje asi sto dvacet staročeských dokladů tohoto slova (NEWERKLA 2004, 224). Odvozený výraz šelmicě označoval v náboženském kontextu „šelmu, divoké, líté, člověku nebezpečné zvíře jako symbol zla“. Doložena je celá řada odvozených slov, která se vztahovala k různým významům, a sice šelmovánie „počínání si jako šelma; nadávání šelem (?)“, šelmovati „nadávat někomu šelem, lotrů“, šelemný „šelmí; lotrovský“ (MSS, l. c.), šelmonosný „zkázonosný“ a šelmový „morový“, „hubící, otravný, zkázonosný“, „zlořečený, proklatý“ a v náboženském prostředí také „patřící k šelmě, k stvoření symbolizujícímu zlo“ a šelmovstvie užívané v náboženském kontextu s významem „vlastnost šelmy, stvoření symbolizující zlo“ (ESSČ).

248

Stav v nové češtině Jungmann šelmu vysvětluje jako „divoké a líté zvíře, které se loupeží, t. masem jiných živočichů živí, bestia, bellua, wildes Thier, Unthier“. Jiný význam slova mohl být „divoké zvíře, bez ohledu na zuřivost jeho“, v širším slova smyslu pak mohlo být jako šelma nazváno „každé škodné zvíře“. V živočišné soustavě byla šelma „řád ssavců, mající prsty pahejlaté, zuby všech rodů, ferae […]. Zavírá pak v sobě 4 čeledi: psovité, kunovité, medvědovité a ježovité“. Přenesený význam slova šelma byl „padouch, zrádce, podvodník, taškář, čtverák, ošust“. K tomuto významu uvádí např. rčení čím větší šelma, tím větší štěstí nebo jaký je kdo šelma, i druhé za takové má. Dále Jungmann uvádí, že pěstěně bylo možno někoho oslovit: „Ty šelmičko!“. V lékařství byla šelma a spojení čas šelmy, čas šelmový „zimnice morová, morová rána, morní hlíza, mor“. Z odvozených slov, která jsou doložena ve staré češtině, uvádí Jungmann všechna kromě výrazů šelmování a šelmonosný. Nově uvádí deminutivum šelmička a také např. slova šelmováček „kdo rád šelmuje“ nebo šelemnost „šelmovství“ (JUNGMANN 4, 443‒444). Kott znal všechny významy výrazu šelma, které uváděl Jungmann (KOTT 3, 854‒855). V Dodatcích přidává významy „bývalý milovník“ (KOTT 7, 839) a „nadávka sedlákům“ (KOTT 8, 402). V současné češtině je šelma „dravý savec (např. lev, medvěd, vlk)“, jako zoologický termín jsou šelmy „řád Carnivora“, např. kočkovité šelmy nebo psovité šelmy. Význam „zlý, ničemný člověk, padouch, darebák“ je dnes archaický a poněkud zastaralý a expresivní je význam „vychytralý, prohnaný člověk; taškář; chytrý a vtipný člověk; šibal, čtverák“. V současném jazyce tedy není doložen starý význam „mor“. V přirovnání vrhnout se na něco jako šelma je význam slova šelma „bestie, dravec“ a přeneseně může ve spojení šelma se v ní probudila znamenat šelma „vášeň“ (SSJČ 3, 667; PSJČ 5, 1035). Deminutivum šelmička může mít podle PSJČ také význam „šibalský, vtipný člověk, čtverák, zpravidla o ženě; vůbec lichotka pro mladé děvče“ se stylovou charakteristikou žertovně (PSJČ, l. c.). Podle SSJČ je deminutivum šelmička expresivní a může být ve spojeních jako vychytralá nebo škádlivá šelmička poněkud zastarale řečeno „zpravidla o dívce, ženě“. Zastaralé spojení šelemný čas má význam „zlý, nejistý“. Z odvozených slov dnes nalezneme adjektiva šelmí „šelmám vlastní, šelmu připomínající“, šelmovitý „mající vlastnost šelmy“, šelmovský „šibalský, čtverácký“, sloveso šelmovati, které zastarale a nářečně znamená „žertovat, čtveračit“ a zastarale „nadávat šelem“. Dále řídce užívané slovo šelmovina „šelmovství“ a šelmovství „šelmovské smýšlení; šelmovský čin; šibalství, čtveráctví“ (SSJČ 3, 667‒668).

249

Etymologie Výraz šelma nalezneme např. také v rus., ukr. šélʼma „darebák“, sln. šelm, pol. szelma „darebák“, hl. šelma „šelma“ a slk. šelma „šelma, darebák, čtverák“ (NEWERKLA 2004, 224). Staročeské slovo šelma bylo přejato ze střhn. schëlme „mor, epidemie“, později i „mrtvola padlého, zdechlina“. V němčině se slovo stalo nadávkou s významem „bídák, darebák“ (srov. vývoj stč. slova mrcha). V češtině je původní převzatý význam „mor“ a přenesený význam „darebák“, který byl ještě v 19. století brán jako nadávka, poté se zmírnil na výše uvedený význam žertovný. Význam „divoké a líté zvíře“ se vyvinul jako významová odbočka pouze v češtině (již od Jana Husa), z ní pak byl přejat do slovenštiny a lužičtiny. V jiných slovanských jazycích označuje slovo pouze „darebáka“ (MACHEK 1997, 604‒605; NEWERKLA, l. c.; HAVLOVÁ 2010, 113; REJZEK 2001, 626). V němčině je výraz doložen od 9. století. Ve staré horní němčině mělo slovo podoby scalmo, scalm, skelmo, střhn. schalm(e), schëlm(e) (PFEIFER 3, 1507). Původ slova není jasný. Jedná se pouze o slovo německé. Často se spojuje se stsev. skelmir „čert“. Tento výraz i odpovídající výrazy švédský, dánský a norský považuje Pfeifer za přejímky ze střdn. schelm. Někdy se slovo odvozuje od ie. *(s)kel- „řezat“ (např. WAHRIG 1997, 1075). Tato teorie však podle Pfeifera neodpovídá sémanticky (PFEIFER, l. c.). Kluge hledá souvislost s výrazy, které nemají počáteční hlásku s a mají jiné sufixy, a to se stsev. hold „maso“, stangl. hold „mrtvola“, stir. colainn „tělo, mrtvola“ a kymer. celain „mrtvola“ (KLUGE 2002, 798). Holub a Kopečný považují německá slova za přejímku ze stfr. chelme (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 367). 3.4.179 ŠIELNÍK, -A/-U, M (DOLOŽ. TÉŽ ŠELNÍK)* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova šielník byl „zvíře, snad kopytnaté (?)“. Podle ESSČ je výraz doložen také v podobě šelník. Doklad slova nalezneme pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „ssielnyk belopus“ (KlarGlos. 514). Stav v nové češtině Staročeské slovo v podobě šielník nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Vysvětluje jej pouze latinským „belopus“ a odkazuje na Klaretův slovník. Jako variantu slova uvádí podobu selník (KOTT 10, 418). V současné češtině není název doložen.

250

Etymologie Původ staročeského slova šielník, šelník je neznámý. Etymologické slovníky jej neobsahují a ani ESSČ neuvádí žádnou možnou souvislost.

3.4.180 ŠKAPA, -Y, F Stav ve staré češtině Staročeské slovo škapa znamenalo „herka“ (MSS 1979, 501).121 Doklad tohoto slova se nepodařilo nalézt. Stav v nové češtině Podle Jungmanna mohlo být slovo škapa jak ženského, tak mužského rodu. Výraz škapa je v jeho slovníku vysvětlen jako „mocný, silný kůň; mocná silná klisna“. Jako německé ekvivalenty slova jsou uvedeny „ein Gaul, eine große Stute, Mähre, großes Pferd, eine große Schindmähre“, dále ekvivalenty „oř, hynšt, Hengst, caballus“. Podle českých ekvivalentů by do nové češtiny došlo k melioraci významu. Tomu odpovídají také německé ekvivalenty, kromě slova Schindmähre, které má negativní význam „herka“. Jako přenesený význam slova uvádí Jungmann „veliká nemotorná ženská, chlapině, lochna, manda“. Adjektivum škapí znamenalo „koňský“ a odvozené slovo škapisko označovalo „malého, prostředního, však silného koně“ (JUNGMANN 4, 465). Také Kott vysvětluje škapu jako „silného koně“ a zná také uvedený přenesený význam. Navíc přidává významy „veliké hovado, nemotorná věc; kůň jízdecký“ a na východní Moravě a Hané mohlo slovo označovat také „obstárlá hubená ženština, koza, kůň a pod.“ (KOTT 3, 882). V Dodatcích uvádí Kott také význam „herka“ (uvádí též variantu skapa), cituje však staročeské památky (KOTT 7, 685; KOTT 10, 422). Škapa mohlo být také „veliké semeno turecké fazole“ (KOTT 9, 326). PSJČ označuje slovo škapa jako řídce užívané (PSJČ 5, 1072), SSJČ již jako zastaralé expresivní označení „starého koně, herky“, tedy stejně jako ve staré češtině. Obecně česky mohlo znamenat „něco starého, slabého, špatného vůbec“, např. ve spojení má v kartě deset škap s významem „slabých, nízkých karet“ (SSJČ 3, 685). V obou slovnících je také doloženo jediné odvozené slovo užité Boženou Němcovou, a to škapatník „čert“ (tamtéž). Přirovnání tlustý jako škapa (škopa) znamená „hubený“ (ZAORÁLEK 2009, 536).

121

Existovalo také podobné adjektivum škapilý s významem „který pozbyl sil, odvahy, bojácný, zchátralý“ (MSS 1979, 501) a od něj odvozené sloveso zškapěti „pozbýt sil, zchátrat“ (MSS 1979, 676).

251

Etymologie Slovo škapa nalezneme také ve slovenštině, polštině a ukrajinštině. Podle Machka se zřejmě jedná o slovo domácí. Původní význam slova zřejmě byl „vyřezaný kůň“ a původní tvar slova *skapa. To bylo odvozeno slovesa skopiti. Jednalo se patrně o „koně mohutnějšího, ale méně bystrého“ (MACHEK 1997, 611). Pro výklad etymologie tohoto slovesa viz heslo škop, skop.

3.4.181 ŠKOP, SKOP, ŠKOPEC, SKOPEC, -PCĚ, M Stav ve staré češtině Význam staročeských slov škop, skop, škopec a skopec byl „skopec“ (MSS 1979, 502). Doklad slova nalezneme např. v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „aries sskopecz“ (KlarGlos. 124). Odvozené slovo Skopěnec označovalo v astronomii „Skopce, Berana, první znamení zvěrokruhu“ (ESSČ). Homonymní výraz škop byl názvem pro „škopek, káď“ (MSS, l. c.). Stav v nové češtině Jungmann uvádí slovo v podobě skop, varianty slova škop, škopec označuje jako moravské a slovenské. Zastaralý význam slova skop byl podle Jungmanna „kleštěnec, eunuchus“. Skop označoval především „řezaného berana“. Deminutivum skopec mělo význam „znamení skopce na nebi, […] shvězdění jedno z dvanácti“. Skopec byl též „pivo Vratislavské z starodávna známé“. Jako další deminutiva uvádí Jungmann výrazy skopeček, skopček, skopík a skopíček. Nalezneme také odvozené pojmenování skůpě „skopík, skopíček“, sloveso skopcovati „co skopec skákati“ a výraz skopčák, což byl ten, „který skopce pase, opatruje“ (JUNGMANN 4, 111). Také Kott považuje výrazy škop a škopec za nářeční varianty slova skop. Skopa vykládá stejně jako Jungmann (KOTT 3, 377). V Dodatcích vysvětluje slovo škop také jako „hlupák“ (KOTT 9, 327) a škopce ve zlodějské mluvě jako „dozorce“ (KOTT 10, 422). Podobně jako škopec mohl být i skopec ve zlodějské mluvě „žalářník“ (KOTT 10, 368). Pouze u Kotta nalezneme také staročeské slovo skopenec s významem „aries, znamení ve zvířetníku“ (KOTT 8, 363). V současné češtině je slovo škop zastaralou podobou slova skop (PSJČ 5, 1084; SSJČ 3, 691) a skop je oblastní název pro „skopce“. V současné češtině se jako základní slovo ustálilo původní deminutivum skopec. Slovo je názvem pro „vykleštěného berana“. V astronomii je skopec „znamení zvěrokruhu“ a poněkud zastarale a hanlivě může být jako

252

skopec nazván také „hlupák, tupec, omezenec“. SSJČ uvádí také církevně historický význam plurálu skopci „(v Rusku v 18. století) náboženská sekta, jejíž zasvěcenci se kastrovali“. Jako deminutivum je dnes funkční slovo skopeček, méně častá jsou deminutiva skopčík a skopík. Odvozené slovo skopičina znamená obecně česky a expresivně „rozpustilý, hloupý kousek; darebačina, nezbednost, uličnictví, rozpustilost, hloupost“ (SSJČ 3, 354; PSJČ 5, 294). Etymologie Výraz skop je všeslovanský, např. pol. skop „vykleštěný beran“, rus. skopéc „vykastrovaný muž“ nebo sln. st. skópec „vykleštěný beran“. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *skopьcь, což je deminutivum od původního *skopъ, které patrně vzniklo analogií k jiným názvům mláďat (např. *agnьcь). Doloženo je také sloveso *skopiti „vykleštit“ (ESJS 14, 822). Podle některých etymologů bylo stč. pojmenování zvířete odvozeno od tohoto slovesa (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 333; REJZEK 2001, 576), podle jiných bylo naopak sloveso odvozeno od substantiva (MACHEK 1997, 547). Podle ESJS je skopъ o-stupeň od nedoloženého slovesa, jehož východiskem bylo ie. *(s)kep-, *(s)kap- „řezat, sekat ap.“. K témuž kořeni se řadí také lit. skõpti, skõbti „vysekat, vydlabat“, lot. skabît „sekat, dlabat“, řec. σκάπτειν „okopávat, osekávat“, bez s-mobile κόπτειν „bít, tlouci“, κοπάζ „vykastrovaný“, lat. capō, cāpus „kapoun“, slov. kopati aj. (ESJS 14, 822-823). Podle Machka je psl. *skopъ odvozeno od ščep a to od *skep(MACHEK, l. c.).

3.4.182 ŠLAPÁK, M Stav ve staré češtině Staročeské slovo šlapák nalezneme pouze v Šimkově Slovníčku staré češtiny. Vysvětluje jej pouze jako „koně“ (ŠIMEK 1947, 182). Stav v nové češtině Jungmann šlapáka vysvětluje jako „koně šlapí chodícího, ein Pferd, das einem großen Schritt geht, Passgänger, Zelter, tolutarius, gradarius“. Tento význam dokládá citátem z Komenského Janua linguarum reserata: „Klusák jezdce hmoždí: šlapák lehce, mimochodník mimochodem se nese, aniž poklesá. Com. jan. 453“. Jiný význam byl šlapák kůň aneb vůl „ein Mühlross, oder Ochs, equus molarius, bos“. Šlapák mohl být také „šlapač, tlačitel mstu, Mostler, Trottknecht“ (JUNGMANN 4, 479). Kott uvádí stejné významy. Druhý význam vykládá jako „kůň nebo vůl, který šlapáním kolo žene, v pivováře atd.“. K významu třetímu dodává také šlapák měchů 253

(míněn nejspíše u varhan) (KOTT 3, 906). V Dodatcích Kott uvádí několik dalších významů, které šlapák postupně získal, a to „šlapadlo“ (KOTT 7, 857), „turista“ (KOTT 8, 408), „bicyklista“ (KOTT 9, 328), „statný chodec“, „kalkant“ a „tanec“ (KOTT 10, 424). V současné češtině má slovo šlapák řadu významů. Staročeský význam „kůň“ mezi nimi však již nenalezneme. Spíše než o přenesená pojmenování se jedná o nová odvození od slovesa šlapat. Šlapák může v současné češtině označovat jako životné substantivum (řidčeji) toho, „kdo něco šlape“, jako neživotné substantivum pojmenovává „tanec pochodového tempa charakteristický vyšlapávanými kroky“, expresivně „pěší túru, pochod“ a ve sportovním slangu „(v kopané) nedovolený zákrok v osobním souboji o míč spočívající v šlápnutí po míči“ (SSJČ 3, 700). PSJČ uvádí také méně časté významy, které slovo šlapák může mít, a to „šlapadlo“ a také šlapáky „na nohou upevněná prkénka k chůzi po sněhu, sněžnice“. Z uvedených dokladů slova vyplývají také významy „kalkant“ a „tulák“ (PSJČ 5, 1104). Etymologie Staročeské slovo šlapák bylo odvozeno od stč. slovesa šlapati „šlapat; podupávat, rozdupávat, ničit“ (MSS 1979, 503), a to pomocí přípony -ák. Ta patřila k méně častým příponám, pomocí nichž se tvořila činitelská jména. Nesla navíc emocionální odstín (HMČ 1986, 259). Sloveso šlapat nalezneme také v slk. šliapať a pol. szlapać a czlapać „šlapat, jít“. Existuje několik teorií původu slova. Podle Machka jsou zřejmě příbuznými výrazy lit. slempù slipti (krom jiných významů) „pomalu a tiše jít, plížit se, nevrle jít“. Původní slemp- podle něj dal *slęp-, čes. a slk. sliap-, poté ještě došlo k dalšímu vývoji slabiky sli na šl (MACHEK 1997, 616). Podle jiné teorie souvisí sloveso šlapat s rus. šlëpatʼ „pleskat, šlapat, čvachtat“, sln. šlépati „luskat prsty“ a bulh. šljápam „plácám, tluču“. Původ slov se vykládá jako onomatopoický, přičemž původní význam byl „plácat“ a později se vyvinul na „pleskavě jít“. Podobné, elementárně příbuzné útvary hledá Rejzek v angl. slap „plácat, pleskat“, něm. schlappern „mlaskat“ (REJZEK 2001, 633). Tuto teorii však Machek odmítá a zvukomalebná slovesa od českého výrazu odděluje (MACHEK, l. c.). Podle Holuba a Kopečného je snad české sloveso odvozeno z původního *sel-p (psl. *slěpati), což by byl rozšířený kořen *sel- „skákat“. V tomto případě se nabízí souvislost s lot. slapatāt „brodit se“. Nevylučují ani zvukomalebný původ slovesa, přiklonilo by se podle nich ke slovesu stoupnouti (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 372; HOLUB-LYER 1978, 431).

254

3.4.183 TELE, -ETE, N Stav ve staré češtině Staročeské slovo tele označovalo „tele“ (MSS 1979, 509). Doklad slova nalezneme např. ve Starém zákoně Cardově: „vezmeš [Mojžíši] tele z stáda a berance dva neposkvrněná a chléb přesný a vdolek bez kvasu […] a vklada na necztice ofěrujž. BiblCard Ex 29,3“ (StčS 1, 407). Spojení vodné tele znamenalo „vodnatelnost“ (MSS, l. c.). Ve staré češtině je doložena také řada odvozených slov. Jedná se o celou skupinu deminutiv, a to telec, který byl názvem pro „tele, koloucha“, telček pro „telátko“ (MSS, l. c.), telce bylo „tele“ (ŠIMEK 1947, 185) a telátko zase „telátko, malé tele“ (ESSČ). Substantivum telák znamenalo „pasák telat; hlupák, lenoch“ (MSS, l. c.). Stav v nové češtině Jungmann ve svém slovníku tele vysvětluje jako „mladé kraví, Kalb, Kälbchen“. Slovo uvádí také v podobách téle a týle. Dočteme se u něj např. rčení i jalové krávě tele by podstrčil, telete pod býkem hledat, tj. „hloupě činiti“, nebo např. hu tele na nové vrata „o zevlujícím pravíme“. Dále mohlo být tele slité např. „ze zlata“. Spojení již je z něho tele vysvětluje Jungmann jako „ochlastán jest“. V přeneseném slova smyslu mohl být jako tele označen „hlupák“. Tele mohlo být chápáno také jako označení pro „mládě jiných zvířat“, neboť Jungmann uvádí, že „velbloudi ob rok vrhou telata“. Spojení mořské tele bylo názvem pro „phoca vitulina, Meerkalb, Robbe“, 122 toto vysvětlení Jungmann doplňuje poznámkou „rus. tjuleň“. V lékařství znamenalo spojení vodné tele, stejně jako ve staré češtině, „vodnatelnost“. Toto spojení nebo pouze adjektivum vodné označuje Jungmann jako cizí či zle tvořené. Jako deminutiva uvádí Jungmann výrazy telátko, telátečko, telec, teleček a telček s významem „tele, mladý býček“. Slova telec a telce byla rovněž označením „koloucha“ a spojení telec mořský bylo totéž co mořské tele (JUNGMANN 4, 564). Kott rovněž uvádí podoby slova tele, téle a týle, ve Slezsku navíc také těla. Jmenuje také názvy pro různé druhy telat, např. výřezek pro „vyřezané tele“, obstarček pro „staré tele“ nebo telec, odstávče pro „odstavené“. Nalezneme u něj všechny významy výrazu tele, které jsou v Jungmannově slovníku, a navíc také významy „laňka od narození až do sv. Martina“ a „torba“. Spojení tele vodní již nebyla pouze „vodnatelnost“, ale označovalo také její příčinu, a sice „bílého tenkého červa plovoucího ve vodě (strunovec)“, další

122

Dnes tuleň obecný (Phoca vitulina) (ČNŽ 2, 49).

255

informace zní „polkne-li někdo s vodou takového červa, dostane vodní tele = tasemnici“ (KOTT 4, 45‒46). V současné češtině nalezneme slovo v podobě tele. Jako zastaralé a nářeční varianty jmenuje SSJČ podoby telec a týle. Význam slova je „mládě skotu“, může se jednat také o „mládě přežvýkavých sudokopytníků vůbec“. Význam „hloupá, neohrabaná osoba; nadávka“ je považován za zhrubělý. Ve vojenském slangu je tele také „torba z telecí kůže i se srstí“. Jako deminutiva jsou dnes známa telátko a nářečně telacko, případně výše uvedené telce, jejich význam je již pouze „tele“ (SSJČ 3, 783; PSJČ 6, 62). Tele nalezneme v přirovnáních jako stojí, dívá se, kouká jak tele, jako tele na nová vrata, které je stylisticky označeno jako zhrubělé a znamená „vyjeveně, hloupě“. Obecně české a expresivní je rčení chtít, dostat, vymámit z jalové krávy tele, tj. „žádat, provést, dokázat něco obtížného, nemožného“, a expresivní spojení neprodal by to ani za zlaté tele znamená „za nic, vůbec ne“. Rčení klanět se zlatému teleti odkazuje na Bibli a jeho význam je „příliš lpět na penězích, být mamonářem“ (SSJČ, l. c.). Zaorálek uvádí např. rčení až bude tele kokrhat s významem „nikdy“ (ZAORÁLEK 2009, 360) a přirovnání rozumí tomu jak tele varhanám „vůbec nic“ (tamtéž, 540). Etymologie Slovo tele nalezneme ve všech slovanských jazycích, např. v pol. cielę, rus. telënok (pl. teljáta) nebo sln. tele. Praslovanský výraz se rekonstruuje v podobě *telę, příp. *telьcь. Příbuznými výrazy jsou východolit. tẽlias a lot. tẽlens „tele“. Podle některých etymologů se však jedná o úpravy přejímek ze slovaných jazyků (HAVLOVÁ 2010, 177). Další původ slova není jasný. Podle Machka jsou baltské a slovanské výrazy hypokoristické odvozeniny, v nichž odpadl začátek slova, a to od názvu telete, které je v lat. vitulus a řec. ἔταλου ἔτελου a které bylo odvozeno od ie. *ṷet- „rok“. Původní význam slova tele by tak byl „ročák“. Mládě bylo nazýváno ročkem, dokud bylo v prvním roce života. U Baltů a Slovanů by tak podle Machka v domácí řeči vznikly názvy z původního *vet-el(MACHEK 1997, 638; HOLUB-LYER 1978, 441). Jiní badatelé hledají souvislost s gót. Þulan „snášet, trpět“, lat. tolere „zvedat, brát na sebe“, stind. tul „váha“, toch. AB täl„zvedat, nést“, jejichž východiskem bylo ie. *tel-, *tlē- „zvedat, vážit, nést; snášet“. Původní význam slova by tak byl „co je nošeno; plod (do)nošený“. Sémantickou paralelu by bylo možno hledat např. v gót. baíran „nést“ a barn „dítě“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 381; REJZEK 2001, 654). Podle Havlové jsou obě teorie nejisté, ačkoliv výklad telete jako „ročáka“ označuje „po sémantické stránce [jako] svůdný“ (HAVLOVÁ, l. c.).

256

Podle Holuba a Kopečného je jednou z možností spojovat slovo s řec. τέρην „útlý, malý“ a stind. tarunam „mládě“ (HOLUB-KOPEČNÝ, l. c.)

3.4.184 TELICĚ, -Ě, F Stav ve staré češtině Staročeské slovo telicě označovalo „kravku“ (MSS 1979, 509). Doloženo je také deminutivum telička „jalovička, ještě neotelená mladá kráva“ (ESSČ). Nepodařilo se nalézt doklad slova. Stav v nové češtině Jungmann telici vykládá jako „tele, malou jalovičku“. Uvádí také staročeské deminutivum (JUNGMANN 4, 566). Kott uvádí také variantu slova v podobě telica s významem „jalovice“. Na Zlínsku se mohlo jednat rovněž o „jméno krav“. Nalezneme také citát ze Starého zákona Biblí olomoucké: „Byste byli neorali telicí mú. BO“. Deminutivum telička mělo význam „telice“, ve Slezsku též v podobě tělička (KOTT 4, 49). PSJČ ani SSJČ výraz telice neobsahují.123 Nalezneme pouze deminutivum telička jako nářeční pojmenování pro „jalovičku“ (SSJČ 3, 786). Etymologie Staročeské slovo telicě bylo odvozeno od označení mláděte tele, a to pomocí přípony -icě, která sloužila k odvozování názvů samic (HMČ 1986, 287). Pro výklad etymologie viz heslo tele. Ve staročeském slově telicě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby telice (HMČ 1986, 103). Po hlásce c k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.185 TIGRIS, M Stav ve staré češtině Význam staročeského slova tigris byl podle Malého staročeského slovníku „tygr“ (MSS 1979, 512). Doklady ve Staročeské textové bance uvádějí především výraz Tigris, který ve staré češtině označoval stejnojmennou „řeku“ (STB). V Klaretově Glosáři je tigris latinským slovem, ke kterému Klaret přiřazuje český význam „zubr“: „tigris zubr“ (KlarGlos. 509). Podle Emanuela Michálka musel Klaret přeložit název jevu, který u nás nebyl znám. K tomu zvolil český název domácího jevu s obdobnými vlastnostmi, které má 123

Online kartotéka excerpčních lístků obsahuje jeden doklad pro slovo telice „jalovice“. Ten však pochází z roku 1853. Srov. http://psjc.ujc.cas.cz/search.php pod heslem telice.

257

jev cizí. V tomto případě zvolil český překlad zubr zřejmě na základě společné vlastnosti síly a rychlosti (MICHÁLEK 1989, 34). Srov. hesla ozuble a zubr. Stav v nové češtině Jungmann uvádí staročeské slovo v podobách tigr a tigris. Uvádí pouze německé ekvivalenty „das Tigerthier, der Tiger“, tedy „tygr“. Slova v pravopisných podobách tygr a tygrys vysvětluje podrobněji jako „zvíře dravé z pokolení koček, tigris, der Tieger“. Tento význam dokládá citátem z Komenského Janua linguarum reserata: „Tygrys divokostí všecky převyšuje. Com. jan. 196“. Další význam slova byl odvozen od podoby s tygrem, a to „pes srstí poněkud tygru podobný“. Ještě jiný význam byl „kůň takový, tygrovaný kůň“. Uvádí také přechýlené slovo tygřice „tygr, samice“ a též mj. sloveso tygrovati „tygru podobné činiti“ (JUNGMANN 4, 588, 685). Kott uvádí slovo v podobě tigr s vysvětlením „šelma kočkovitá, velmi dravá“. Rovněž název „samice“ nalezneme v podobě tigřice. Kott přidává také přirovnání plíží se jako tigr, aby člověka přepadl (KOTT 4, 83). V Dodatcích nalezneme slovo tigra, což mohlo být označení pro „krávu skvrnitou“ (KOTT 10, 433). Slovo v podobě tygr vysvětluje Kott stejně jako Jungmann (KOTT 4, 251). PSJČ i SSJČ uvádějí slovo pouze v podobě tygr.124 Slovo tygr je dnes názvem pro „velkou asijskou kočkovitou šelmu s žlutou, černě pruhovanou srstí“, jako zoologický termín je tygr džunglový „Panthera tigris“. Přeneseně může být jako tygr označen také „zuřivý, ukrutný člověk“. Spojení šavlozubý tygr označuje „pleistocénní kočkovitou šelmu s neobyčejně vyvinutými horními špičáky“, zoologicky „rod Smilodon, Machairodus“. V zemědělství bývá jako tygr nazván „rezavý kůň se světlými skvrnami“ a rovněž holub „český stavák tmavě zbarvený s bílými nepravidelnými skvrnami“. V současné češtině jsou známa také deminutiva tygřík a tygříček a také např. odvozená slova tygře „tygří mládě“, tygřice „samice tygra“ nebo adjektivum tygrovaný „připomínající něčím tygra, zvláště pruhováním“ (SSJČ 3, 923; PSJČ 6, 343) Etymologie Slovo tigr, tygr nalezneme také v jiných slovanských jazycích, např. v rus. tigr, dl. tyger nebo sln., slk., hl. tiger. Staročeské slovo pochází z lat. tigris, které bylo přejato z řec. τίγρις. Řecké slovo je patrně východního původu, nejspíše ze staré íránštiny. Souvislost se hledá s av. tiγri- „hrot, šíp“, adj. tiγra- „špičatý, ostrý“, stind. teÆate „je ostrý“. Indoíránská slova se dále vykládají jako domácí, odvozená z ie. kořene *(s)teig124

Online kartotéka excerpčních lístků obsahuje šest dokladů zápisu slova v podobě tigr, všechny však pocházejí z 19. století. Srov. http://psjc.ujc.cas.cz/search.php pod heslem tigr.

258

„píchat, být ostrý“, z něhož vychází také řec. στίζω „píchám, tetuji“, lat. īn-stīgāre „pobízet ostruhou“ nebo něm. stechen „píchat“ (HAVLOVÁ 2010, 120; REJZEK 2001, 686). Slovo tygr přišlo do češtiny podle Machka a Rejzka ze západu, a to buď prostřednictvím fr. tigre nebo něm. Tiger, která byla přejata z latiny (MACHEK 1997, 663; REJZEK, l. c.).

3.4.186 TISTA, TISTKA, -Y, F Stav ve staré češtině Význam staročeských slov tista a tistka byl „fena, čuba, čubka“ a také „nevěstka“ (MSS 1979, 513; ŠIMEK 1947, 186). Slovo je doloženo např. v Postile sváteční Jana Husa: „tista pastyřowa, jenž tu blízko bydléše. HusSvátA 527a“ (StčS 3, 87). Adjektivum tiščí znamenalo „pocházející z feny (tisty)“ a také „hanebný, mrzký, poskvrněný, peský“ (ESSČ). Stav v nové češtině Jungmann uvádí slova v podobách tista a tístka. Jejich význam byl „pes samice, suka, hodka, fena, psice“. Dočteme se např. přirovnání jak ti se ulejzá a oblízá, co mlynářská tista. Spojení tista mořská mělo význam „ryba, canicula marina, Hundfisch, Meertreusch“125 (JUNGMANN 4, 593). Kott vykládá tistu, tístu a tístku stejně. Neuvádí již spojení tista mořská (KOTT 4, 90). V Dodatcích nalezneme např. přirovnání štěká co tista (ženská nestoudná) (KOTT 8, 428). V současné češtině nalezneme slovo pouze v podobě tista, a to jako zastaralé pojmenování pro „psici, fenu“ (PSJČ 6, 138; SSJČ 3, 820). Zaorálek uvádí zastaralá přirovnání lže jako tista s významem „velmi nestydatě lže“, které je doloženo již k roku 1525, dále oblízá se co mlynářská tista, tj. „mlsně, nasyceně“, v hněvu hořela jako tista pominutá znamenající „vztekle si počínala“ nebo štěká co tista s významem „vadivá ženská“ (ZAORÁLEK 2009, 541). Etymologie Machek se domnívá, že staročeské slovo tista mohlo být přejato od severních Germánů v době vlády kněžny Drahomíry, neboť podobné výrazy nalezneme v dán. tispe a šv. dial. tispa „psice“. Došlo by přitom k asimilaci hlásky p na t. Další podobná slova jsou také *tibō ve stangl. tife a střdn. teve „psice“. Anglické tib je také vábící citoslovce na ovce (MACHEK 1997, 644). 125

Dnešní název se podle latinského ani podle německých ekvivalentů nepodařilo nalézt. Podobné německé označení Hundsfische odpovídá v dnešní terminologii latinskému termínu Umbridae, který v dnešní češtině pojmenovává „čeleď blatňákovitých“ (Fischlexikon. [online] 2009‒2011 [cit. 24. dubna 2012]. Dostupné z: .; ČNŽ 5, 18).

259

3.4.187 TUR, -A/-U, M Stav ve staré češtině Staročeské slovo tur označovalo „velké, mohutné divoce žijící zvíře připomínající svým vzhledem krávu“. Slovo je doloženo např. v Klaretově Bohemáři v kapitole De bestiis: „tur bubalus“ (KlarBoh. 196). Doloženo je také adjektivum tuří, které znamenalo „(o rohu) pocházející z tura“ (ESSČ). Stav v nové češtině Jungmann podává následující popis tura: „pokolení velkých divokých volů hnědé a černé barvy, s hrbovatým hřbetem, kosmatým krkem a plecemi, der Auerochs, der Urochs, Bison, Wiesant, Buckelochs, Muskusthier, ur, uris, bubalus taurus“. Jiný význam slova tur byl „bůh války u starých Slovanů“ (podle Šafaříkových Slovanských starožitností). Tuře bylo označením pro „mladé“ a tuřice byla „tur samice“, v polštině u myslivců označovala tuřice také „zaječí srst“ a ve slovenštině „letnice, svatodušní svátky“ (JUNGMANN 4, 672‒674). Kott tura vykládá jako „zubra, lat. taurus bos urus, bos bison, něm. der Urochs, Auerochs“, jako jednotlivé druhy jmenuje např. tura domácího nebo tura pižmového. Další dva významy slova byly stejné jako u Jungmanna („divoký býk“ a „bůh války“). Tuřice mohla být nově také názvem pro „druh trávy“ a „tuří kůži“, nenalezneme již význam, který mělo slovo v polštině (KOTT 4, 229). PSJČ vykládá tura jako knižní označení „hovězího dobytka, zpravidla býka“. Jako zoologický termín jsou podle něj tuři „čeleď ssavců, Bovidae“ a tur domácí je „název plemen evropského domácího skotu (býk, kráva, vůl, tele), Bos taurus“ (PSJČ 6, 319). Podle SSJČ je tur „kopytnatec s hladkými dutými rohy, v zdomácnělé formě pěstovaný jako skot“. Zpravidla knižně tak může být označen také „býk“. Jako zoologický termín označuje „rod Bos“, např. tur divoký a tur domácí (SSJČ 3, 910). Slovo tuřice, příp. turice, vysvětlují oba slovníky již jen jako slovo přejaté ze slovenštiny s významem „svatodušní svátky“ (SSJČ 3, 912). Tur je např. součástí přirovnání řvát, bránit se, být silný jako tur, být zdráv jako tur nebo vyrazit jako tur, tj. „divoce“ (SSJČ 3, 910). Zaorálek uvádí také zastaralé přirovnání, které je doloženo již ve 14. století, a to císař jako tur divoký řičí, tj. „velmi hlasitě“ (ZAORÁLEK 2009, 543). Etymologie Výraz tur nalezneme např. v pol., rus. tur nebo sln. tûr. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *turъ. Příbuznými slovy jsou lit. taũras „buvol, tur“, stprus. tauris 260

„tur“, kymer. tarw „býk“, umb. turuf, toru, lat. taurus, řec. ταῦρος „býk“ (REJZEK 2001, 683; HAVLOVÁ 2010, 176; MACHEK 1997, 661). Podle Havlové zcela chybí „vztah k nějakému indoevropskému slovesnému kořenu, který by mohl vysvětlit sémantický vývoj“. Pravděpodobně se tedy podle ní jedná o přejetí z neznámého pramene do západoindoevropských jazyků (HAVLOVÁ, l. c.). Rejzek považuje za východisko uvedených slov ie. *təuro- z ie. *teu- „nadouvat se, být tlustý“. Velmi podobná slova jsou také v semitských jazycích – arab. twr, aram. tōr, akkad. šūru. Mohlo by se proto možná jednat o prastarou přejímku ze semitských jazyků, nebo vůbec z východu, neboť tam byl silný kult býka (REJZEK 2001, 683‒684). Podle Holuba a Kopečného je možné za základ slova tur a výše uvedených příbuzných výrazů považovat stejný základ, který je ve slovese týt, jehož původní význam byl „být silný, nadmutý, vykrmený“ a jehož východiskem bylo ie. *tū- (*tau-) („býk s mohutným týlem, šíjí“). Jako další příbuzná slova s počáteční hláskou s připojují stirán. staora „tažný dobytek“ a gót. stiur (něm. Stier „býk“). Ačkoliv mají slova oporu v stind. tumras „kypící silou“ a sthūras „veliký, mocný“, může se také podle nich jednat o slovo substrátové, srov. uvedené semitské výrazy (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 396, 399).

3.4.188 TUTÍK, M Stav ve staré češtině Staročeské slovo tutík pravděpodobně označovalo „psa (?)“. Doklad slova se nepodařilo nalézt, Malý staročeský slovník uvádí pouze spojení tutík bez ocasu (MSS 1979, 522). Stav v nové češtině Ve slovnících nové češtiny slovo tutík nenalezneme. Jungmann uvádí několik podobných slov. Slovo tuťa, případně ťuťa nebo touta, s významem „v dětské řeči pes“ a také „člověk nevrlý neb hloupý“, ťutě „nepus, pokolení zvířat ssavých, ploskonohých“, ťuťha „který ťuťhá, podivně kráčí“ a tutička, puta, putička „slepice“ (JUNGMANN 4, 675; JUNGMANN 3, 767). Podle Kotta byla tuťa také „slepička“ a „člověk krotký, dobrý“ (KOTT 4, 233), tutičku vykládá rovněž jako „slepičku“ (KOTT 9, 351). V současné češtině již nenalezneme ani tato (možná související) slova. Pouze PSJČ obsahuje zastaralé slovo tutěnka jako mazlivé označení pro „slepičku“ (PSJČ 6, 325).

261

Etymologie Původ staročeského slova tutík je neznámý. Možná se jedná o slovo zvukomalebné. Stejně tak je tomu ve slově tuťa, které vzniklo od vábicího zvuku mor. tu tu! (MACHEK 1997, 662).

3.4.189 TVRDOPAL, -A/-U, M* Stav ve staré češtině Staročeské slovo tvrdopal označovalo „zvíře, snad opici (?)“. ESSČ označuje slovo jako neústrojné (ESSČ). Výraz nalezneme pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „twrdopal duranus sit“ (KlarGlos. 536). Slovník středověké latiny v českých zemích vysvětluje latinské slovo duranus (mj. s variantami duran, durant)126 jako „druh opice“ (SSL 9, 309). Stav v nové češtině Jungmann i Kott uvádějí slovo v podobě tvrdopa. Vysvětlují jej latinským „duronus (bestia)“ a odkazují na Klaretův slovník (JUNGMANN 4, 681; KOTT 4, 245). V Dodatcích uvádí Kott výraz také v podobě tvrdopal (KOTT 10, 456). V novějších slovnících není výraz ani v jedné z podob doložen. Etymologie Při tvorbě staročeského pojmenování vycházel Klaret patrně z latinského slova duranus, srov. lat. durus „tvrdý“. Pro výklad původu slova je třeba vyložit etymologii adjektiva tvrdý, jehož významy ve staré češtině byly „tvrdý, tuhý, pevný; namáhavý, těžký, krutý; velký; řádný, způsobilý“ (MSS 1979, 523). Druhá část slova je pravděpodobně odvozenina od slovesa páliti, pro což svědčí také zařazení slova tvrdopal mezi „kompozita se zadním členem verbálním a nulovým sufixem“ (ŠLOSAR 1999, 25). Etymologie tohoto slovesa je vyložena v hesle podpáľenec. Adjektivum tvrdý je všeslovanské, např. ukr. tverdyj, pol. twardy nebo hl. twjerdy. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *tvьrdъ. Tomu odpovídají lit. tvìrtas „silný, pevný“, lot. tvirts „kovaný, pevný“. Jedná se o t-ové participium od slovesa *tvérti, jehož význam byl asi „pevně držet“, a význam participia tedy „dobře uchopitelný, ohraničený“ (MACHEK 1997, 663; REJZEK 2001, 685). Podle Rejzka není toto sloveso doloženo, ale je od něj jako opětovací sloveso odvozeno psl. *tvoriti „tvořit“. Jeho 126

SSL odkazuje také na spis Alberta Velikého De animalibus, v němž nalezneme slovo v podobě durau s vysvětlením: „Durau dicunt esse bestiam crudelem velocem et fortem, in venatorem et canes stercus intorquentem, et sic foetore stercoris et viscositate impedire venatores et canes ab insecutione sua.“ (MAGNUS 1651, 586).

262

východiskem bylo ie. *tṷer- „uchopit, ohraničit, oplotit“, z něhož vycházejí také např. lot. tvert „chytat, lovit“ nebo lit. tvérti „uchopit, chytit; oplotit“ (REJZEK, l. c.; HOLUBKOPEČNÝ 1952, 396).

3.4.190 TÝKALEC, -LCĚ, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova týkalec byl „živočich podobný jezevci (?)“ (ESSČ). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „daxus tykalecz“ (KlarGlos. 528).127 Stav v nové češtině Staročeský výraz v podobě tykalec nalezneme pouze v Jungmannově a Kottově slovníku. Slovo označují jako zastaralé, vysvětlují jej pouze latinským „daxus (bestia)“ a dokladem je pouze Klaretův slovník (JUNGMANN 4, 685; KOTT 4, 251). V novějších slovnících není tento výraz doložen. Etymologie Ve staré češtině je doloženo sloveso týkati s významem „dotýkat se, dávat, navlékat; hmatat; zpytovat“ (MSS 1979, 524). Jezevec má velké a zavalité tělo a krátké nohy, takže se při pohybu jakoby dotýká země a má také protáhlý rypáček, kterým se rovněž může dotýkat země (HORÁČEK-ANDĚRA 1982, 124). Pokud by se v případě zvířete označeného jako týkalec jednalo o zvíře podobné jezevci, mohl by být motivací pojmenování možná právě tento znak („dotýkání“ se země). Sloveso týkati, týkat je všeslovanské, např. pol. tykać (się), rus. týkatʼ „píchat, zarážet“ nebo s./ch. tȉcati „dotýkat se“. Praslovanské sloveso se rekonstruuje v podobě *tykati „bodat, dotýkat se“, jedná se o opětovací sloveso od psl. *tъknǫti „tknout se“. Rejzek považuje za příbuzný výraz lot. tūcīt „zapichovat, vtiskávat“ a příbuznými slovy jsou podle něj snad lot. tukstēt „bít“, sthn. dūhen „tlačit“ a řec. τύκος „kladivo, dvojitá sekera“. Za možné východisko těchto slov označuje ie. *(s)teuk- od ie. *(s)teu- „tlouct, tlačit“ (REJZEK 2001, 686). Se zmíněným řeckým výrazem spojují slovanské sloveso také Holub a Kopečný. Jako další příbuzné výrazy uvádějí mj. stir. tucs „sekyra“, něm. stauchen „zahradit vodu“, příp. také gót. stinqan „kopat“ aj. (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 127

Albert Veliký uvádí ve svém spise De animalibus rozsáhlý popis zvířete označeného jako daxus, z něhož citujeme začátek: „Daxus animal est pingue valdè, et auxungia eius valet ad renum dolores. Est autem animal latum in dorso, breuibus cruribus, multum mordax, pilo plus albo quam nigro, sed in dorso plures habet nigros, et in lateribus plures albos: et caput in medio nigrum, et in lateribus habet album: et quando est domesticum, multum est lusiuum.“ (MAGNUS 1651, 586).

263

399). Machek neuvádí ani jednu zmíněnou spojitost. Souvislost je podle něj možné hledat pouze se stind. tuÆ- (3. os. pl. tuňÆanti, pas. tuÆyatē) „tlačit, vrazit, skrčit“ a toch. B tek„dotýkat se“ (MACHEK 1997, 664).

3.4.191 ÚPAN (?), -A/-U, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova úpan byl „nestvůra (možná velryba) vzdouvající vodu a vyvolávající tím úpění námořníků v její blízkosti“ (ESSČ). Výraz je doložen pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De claudis monstris: „pister vpan“ (KlarGlos. 450). Podle Bohumila Ryby je latinský výraz pister pozměněným lat. physeter, kterým se označovala „stříkající velryba“ (RYBA 1942, 18-19).128 Stav v nové češtině Staročeské slovo úpan nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Výraz označuje jako zastaralý, vysvětluje jej pouze latinským „pister“ a odkazuje na Klaretův slovník (KOTT 7, 1395). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Podle ESSČ by staročeské slovo úpan mohlo souviset se stč. slovesem úpěti (ESSČ), které znamenalo „úpět, vzdychat, naříkat“ (MSS 1979, 540). Tuto domněnku vyslovil již Bohumil Ryba, podle něhož mohlo být motivací pojmenování označení „obludy, která působí úpění zmítaných plavců“ (RYBA 1942, 19). Pro objasnění možného původu slova tedy vyložíme etymologii slovesa úpět. Sloveso úpět nalezneme také v jiných slovanských jazycích, např. v rus. vopiť, sln. vpíti nebo s./ch. vápiti. Praslovanské sloveso se rekonstruuje v podobě *vъpiti. K příbuzným výrazům se řadí lot. ūpēt „křičet“, lit. ūpis „výr“, lit. upas „sýček“, sthn. ūfo „výr“, lat. upupa „dudek“ nebo av. ufyeimi „zavolám“. Východiskem těchto slov bylo ie. *up-, *ūp-, které je onomatopoického původu (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 403; REJZEK 2001, 692; MACHEK 1997, 669). Jako jiný výklad původu slova uvádí Bohumil Ryba možnost, že se v případě slova úpan jedná o zkráceninu původního stlúpan. Písař by tak vynechal opakující se skupinu hlásek po předcházejícím pister (RYBA 1942, 19).

128

Ryba uvádí citát z rukopisu Tomáše z Cantimpré (uv. rkp 88v), který vysvětluje lat. slovo pister: „Pister ingens belua est, ut dicit Plinius, in illa parte Oceani, que Galliam respicit. Hec tante altitudinis est, ut attolens se super fluctus ingentis columpne similitudinem preferat alciorque nauium uelis, diluuium quoddam eructans pauefaciat fluctuantes.“ (RYBA 1942, 19).

264

3.4.192 VALACH, -A/-U, M Stav ve staré češtině Význam staročeského výrazu valach byl „kleštěný hřebec, valach“. Doloženo je také adjektivum valachový „(o srsti nebo o vláknu vzniklém spředením této srsti) pocházející z valacha, kleštěného hřebce“ (ESSČ). Nepodařilo se nalézt doklad slova. Stav v nové češtině Počínaje Jungmannem uvádějí slovníky nové češtiny jako prvotní významy slova různá etnonyma. Valach tak podle Jungmanna „vlastně to samé znamená, co Vlach […]“, dále mohlo slovo označovat „jednoho z lidu slovanského v Moravě a na Tatrách, skotáctvím a ovčáctvím se živícího, a tudy co pastýř, skoták“. K tomu Jungmann uvádí také vysvětlení: „význam slova Vlach = pastýř, od skotáctví Vlachů v Thracii, Macedonii, Dacii a Tatrách pošlý, již v 12. stol. v užívaní byl“. Valach nebo valášek mohl být také stejně jako ve staré češtině „vykleštěný kůň, protože takoví z Valachie a Uher do západní Evropy přišli […]“. Jungmann uvádí doklad tohoto slova z Komenského Janua linguarum reserata: „Valachem učiněný (kůň) řehtati přestává. Com. jan. 178“ a také např. přirovnání přeje mu co valach hříběti. Jako valach mohl být označen také člověk „kleštěnec, řezanec“ a také „lenivý člověk, který se povaluje“, v tomto případě mělo jít o slovní hříčku. Přenesený význam slova valach byl „lísky na spůsob střechy stavené (ve sladovně)“. Další významy slova byly „dřevěný nástroj podobný k řezací stolici na sekanku […]“ a „žejbrovnice“. Staročeské adjektivum valachový již Jungmann neuvádí, nalezneme však např. sloveso valašiti mj. s významem „klestiti, valacha dělati“ (JUNGMANN 5, 13). Kott uvádí kromě významu „žejbrovnice“ všechny významy výrazu valach, které nalezneme v Jungmannově slovníku, a navíc přidává nové významy „pastýř, druhý po bačovi“ a nářečně „hromada země hnojem promíchaná ku hnojení“. Valášek mohl být také „bob, fazol“ nebo „hra v karty“ (KOTT 4, 540). V Dodatcích nalezneme k významu „kůň“ rčení slepý valach vlezl do chomoutu a nově mohl být valach také „sedadlo na konci provazu“, „veliké hrábě na pole, bejky, hříbata“ a „roura z kamen do komína“. Valášek mohl být „třasořitka, motacilla alba“129 (KOTT 7, 997). V dalších dílech Dodatků přidává ještě několik dalších významů, a sice „fukar, fukač, opałač, býk (laš.), burdák (laš.)“ (KOTT 8, 455) a „lavice v mlýnské šalandě k posezení i spaní sloužící“ (KOTT 10, 675). Femininum valaška se pro označení „koně“ neužívalo.

129

Latinskému ekvivalentu dnes odpovídá název konipas bílý (HARRISON-GREENSMITH 2006, 271).

265

V současné češtině označuje valach (s genitivem valacha) „(v horách jihovýchodní Moravy a Slovenska) pastýře, zejména ovcí“, dále „vykleštěného hřebce“ a obecně česky a expresivně „lenocha“. Valach (s genitivem valachu) je zastaralým slovem užívaným v zemědělství pro „mlýnek na čištění lněného semene“ (SSJČ 4, 8). PSJČ uvádí také starší význam slova v pivovarnictví „hvozd, kde se suší slad“ a valach mohl být také „český lidový tanec s proměnlivým taktem“. Deminutivum valášek podle PSJČ znamená „koník“ (PSJČ 6, 781). Řidčeji a expresivně může být slovo valach ve významu „vykleštěný kůň“ součástí úsloví pást valachy (častěji koníčky), které má význam „(zvláště o dětech) ležet na břiše“, obecně české a expresivní je přirovnání má ho rád jak valach hříbě, tj. „nerad“ (SSJČ, l. c.). Rčení starého valacha učit tahat znamená „zkušeného člověka poučovat“ (ZAORÁLEK 2009, 379). Zaorálek uvádí také např. přirovnání líný jako valach, tj. „velký lenoch“, nebo směje se jak starý valach s významem „hloupě“ (tamtéž, 545). Etymologie Výraz valach jako označení „vykleštěného koně“ nalezneme také v pol. wałach a br. valach, v ukrajinských dialektech kromě toho pojmenovává také „kastrovaného berana“, v ruských nářečích jen „kastrovaného býka či berana“ (HAVLOVÁ 2010, 151). Slovo valach (Valach) je totožné s označením Vlach. Původně se nejspíše jednalo o název keltského kmene Volků (lat. Volcae), který po určitou dobu sídlil v Podunají. Germáni takto začali označovat všechny Kelty a poté jej přenesli i na Romány (MACHEK 1997, 675; REJZEK 2001, 697). Slované přejali germ. *walχa, z něhož vzniklo psl. *Volchъ a z něj české vlach. Forma s -ala- vznikla zřejmě u Maďarů ze slovanského výrazu vložením prvního a, dále byla přejata Rumuny v Sedmihradsku a poté se rozšířila mezi Slovany. Ti pak obě označení rozdělili – Italy nazvali Vlachy a Rumuny Valachy. Pastevectví a jejich terminologie se šířilo právě od Rumunů směrem na západ, tak přešel název valach i na slovanské pastýře (MACHEK, l. c.; podobně také HOLUB-LYER 1978, 461; HAVLOVÁ, l. c.). Rumunští Valaši došli během kolonizace Karpat až na východní Moravu, kde místní obyvatele seznámili mj. s kastrováním hřebců, z čehož vzniklo označení zvířete (REJZEK, l. c.). Podle Holuba a Kopečného bylo slovo valach jako název „koně“ přejato z německého slova Wallach a to zase ze jména národa (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 407). Podle Havlové však není tento německý výraz, který byl zřejmě přejat přímo z Rumunska nebo přes Maďarsko, pramenem slovanských slov (HAVLOVÁ, l. c.).

266

3.4.193 VELBLÚD, M Stav ve staré češtině Slovo velblúd mohlo ve staré češtině označovat jednak „velblouda“, jednak „slona“ (MSS 1979, 560). Doklad slova se nachází např. v Alexandreidě: „nebo bě velblúd vysoký a k tomu pak činil skoky, pro něšto sě nyzko uda kopie snésti na velblúda. AlxB 88“ (StčS 1, 949). Doložena je také přechýlená podoba slova velblúdicě „velbloudice, samice velblouda“ a rovněž název pro „velbloudě, velbloudí mládě“ velblúdě (ESSČ). Stav v nové češtině V nové češtině nalezneme slovo v podobě velbloud. Jungmann uvádí jako zastaralou podobu také výraz velblúd. Velblouda vysvětluje jako „pokolení zvířat ssavých z řádu dvoupaznehtních, čeledi velbloudovitých po něm tak nazvaných, camelus, das Kamel“. Rozlišuje dále jednotlivé druhy velbloudů, a to velblouda indického „majícího dva hrby, zadní z nich je vyšší“ a arabského „Dromedar, jednohrbý“. Jungmann dále jmenuje např. rčení z komára velblouda dělati nebo někomu velblouda na nos pověsiti. V přeneseném slova smyslu mohl být jako velbloud nazván „hloupý člověk“. Jiný význam slova byl „tlustý provaz, na němž se kotve zavěšují“. Jungmann uvádí také staročeská slova velbloudě a velbloudice, nové je např. odvozené slovo velbloudář, „který dohlídá k velbloudům, honí velbloudy“ (JUNGMANN 5, 57‒58). Kott uvádí také některé nové podoby slova velbloud, a to obecně české vembloud, v Krkonoších vejrbloud a ve východních Čechách vemdlout. Slovo vysvětluje stejně jako Jungmann. Název jednoho z druhů uvádí v podobě velbloud indijský a mezi ekvivalenty tohoto spojení je také označení drabař. Kromě „hlupce“ mohl být velbloud názvem pro „velikého, nemotorného člověka“. Nalezneme také přirovnání jsi hrbatý jako velbloud. Velbloudice mohla být rovněž „velbloudí kůže“ (KOTT 4, 603). V Dodatcích Kott k významu „hlupák“ uvádí „pejorativní význam leží v druhé části slova (bloud) a nemá to nic společného se zvířetem jako takovým“. Velbloud s (genitivem velbloudu) mohlo být také „vodní kolo“ (KOTT 7, 1011). V Dodatcích nalezneme též význam „slon“, doklad slova však pochází ze staročeské Alexandreidy (KOTT 8, 460). V současné češtině je velbloud „kopytnatec (s jedním nebo dvěma hrby) chovaný člověkem, zvláště v jihozápadní Asii a v severní Africe, především jako soumar“, zoologicky přesně „rod Camelus“, a to velbloud jednohrbý „dromedár“ a velbloud dvouhrbý „drabař“. Hanlivě může být jako velbloud označen také „hloupý, omezený člověk; též nadávka“. Jako deminutivum je známo velbloudek (SSJČ 3, 41), PSJČ uvádí také méně časté velbloudíček (PSJČ 6, 867). Velbloudě (s expresivním deminutivem 267

velblouďátko) je názvem pro „velbloudí mládě“ a velbloudice pro „samici velblouda“ (SSJČ 3, 42), podle PSJČ také pro „velbloudí kůži“ (PSJČ, l. c.). Rčení udělat z komára velblouda znamená „nesmírně věc zveličit“, pověsit někomu na nos velblouda je zastaralé úsloví s významem „obalamutit ho“, snáze jest velbloudu (podle některých výkladů jde o lano) skrze ucho jehly projít než bohatci do království božího vejít je biblický frazém (SSJČ 3, 41). Etymologie Slovo velbloud nalezneme také v pol. wielbłąd, rus., ukr. verbljúd, bulh. verbljúd, hl. wjelbłud nebo sln. velblôd (patrně z češtiny). V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *velьbǫdъ, původní podoba slova však zřejmě byla *vъlbǫdъ, lidovou etymologií se ovšem přichýlilo k základům velьjь „veliký“ a blǫditi „bloudit“. Praslovanské slovo je přejímkou gót. ulbandus „velbloud“, které bylo přejato z lat. elephantus „slon“ z řec. ἐλέφας, gen. ἐλέφαντος „slon“ (MACHEK 1997, 682; HAVLOVÁ 2010, 158). Původ řeckého slova je asi egyptský (REJZEK 2001, 407). V gótštině došlo k záměně obou velkých dopravních exotických zvířat a význam „velbloud“ byl přejat již do slovanštiny. O tom, že se zvířata dlouhou dobu nerozlišovala svědčí také ojedinělý význam slova velbloud „slon“ ve staré češtině (HAVLOVÁ, l .c.).

3.4.194 VELRYB, M, VELRYBA, F (OJED. TÉŽ VELERYB) Stav ve staré češtině Význam staročeských slov velryb a velryba byl „velryba“ (MSS 1979, 562). Doklad slova nalezneme např. v Knížkách o zamúceních velikých cierkve svaté Jana z Příbramě: „zdali mořem jsem já nebo velryb veliký, že s mě tak obkliċyl žalářem. PříbrZamA 109a“ (StčS 2, 21). Srov. také heslo cět, cet a úpan. Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku nalezneme obě podoby slova, tedy velryb i velryba (pod heslem velryb). Velrybi (!) „cetacea, jest řád živočichů teplokrvých, savých, plejtevnatých, v moři obývajících“. Jiný význam velryba, velryby byl „kyt, balaena mysticetus“.130 Nalezneme také odvozené slovo velrybice „velrybí samice“ (JUNGMANN 5, 65‒66). Rovněž Kott zařazuje obě slova pod heslo velryb, uvádí však „místo: velryba“, vysvětluje jej jako „balaena“. Pod plurál velryby zařazuje různé druhy, např. plískavice obecná nebo

130

Balaena mysticetus je dnes česky velryba grónská (ČNŽ 2, 54).

268

delfín či velryba grónská. Spojení velryb v saku mohlo být řečeno o „velikém, nenadálém štěstí“ (KOTT 4, 617). V Dodatcích nalezneme také význam „souhvězdí“ (KOTT 7, 1015). Výraz velryb obsahuje pouze PSJČ, a to jako zastaralé označení „mořské obludy, velryby“ (PSJČ 6, 903). V současné češtině se slovo ustálilo v podobě velryba. Jedná se o „bezzubého kytovce s kosticovým sítem v tlamě“. Jako zoologický termín označuje velryba „rod Balaena“, neodborně tak bývá nazývána „velká (mořská) ryba“. V astronomii je Velryba „jedno ze souhvězdí jižní oblohy, Cetus“ (SSJČ 3, 44; PSJČ, l. c.). Deminutivum velrybička uvádí pouze PSJČ jako výraz řídce užívaný (PSJČ 6, 904). Etymologie Slovo velryb, velryba nalezneme také v pol. wieloryb a slk. veľryba (z češtiny). Podle Machka se jedná o kompozitum starého typu, v němž se mění rod (podobně louka – palouk). Název souvisí se středověkým chápáním velryby jako ryby, a nikoliv savce (MACHEK 1997, 683; HOLUB-LYER 1978, 464; HAVLOVÁ 2010, 191). Někdy se hledá souvislost se střhn. walvisch (něm. Walfisch „velryba“). První část slova by se v případě přejetí do češtiny přiklonila k vel- a druhá část by byla přeložena jako kalk. První část německého slova znamená „velryba, kytovec“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 411; REJZEK 2001, 705). Podle Machka však s tímto nemá české slovo geneticky nic společného (MACHEK, l. c.). Staročeské slovo velryb, velryba je kompozitem, jehož slovotvornými základy jsou vel- (velký) a ryba. Pro objasnění původu slova je třeba vyložit etymologii těchto komponentů. Adjektivum velký je všeslovanské, např. pol. wielki, rus. velíkij nebo s./ch. vèlik. Rekonstruované praslovanské slovo *velikъ bylo odvozeno od *velь. Další původ slova není jistý. Podle Rejzka se spojuje s kymer. gwala „množství, dost“, lat. volgus, vulgus „lid, dav“, řec. ἅλος „hromadně, bohatě, dost“, toch. B walke „dlouho, daleko“, wälts „tisíc“, jejichž východiskem bylo ie. *ṷel- s původním významem „tisknout, tlačit, směstnávat“ (REJZEK 2001, 705). Machek tyto souvislosti neuvádí, podle něj je slovanské slovo asi příbuzné s řec. ἐρι-, ἀρι- „vele-, velmi, mocně, silně“, které je zřejmě z ie. *veri-. V tomto případě by muselo dojít k záměně r/l (MACHEK 1997, 683). Rovněž výraz ryba nalezneme ve všech slovanských jazycích, např. v pol. ryba, rus. rýba nebo s./ch. rȉba. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *ryba. Podle Machka je příbuzným výrazem něm. -raupe, které je ve složenině Aalraupe „mník“, „asi ryba“, tj. „cosi jako úhoř a zároveň ryba“ (něm. Raupe „housenka“ je jiné slovo). Oba výrazy jsou podle něj patrně „praevropské“ (MACHEK 1997, 526). Za „praevropské“ považují slovo ryba také Holub a Lyer (HOLUB-LYER 1978, 393) i Holub a Kopečný. Ti 269

také uvádějí jeden z dalších možných výkladů slova, které se někdy spojuje se slovesem rýti. Výklad výrazu ryba by tak byl „co ve vodě ryje, do bahna se zarývá“ (HOLUBKOPEČNÝ 1952, 319). Podle Rejzka je slov. ryba inovací starých ie. názvů pro rybu, které jsou např. v lat. piscis nebo něm. Fisch. Slovanské slovo považuje za etymologicky neprůhledné, žádnou z teorií, které se pokoušejí objasnit původ slova, nepokládá za přesvědčivou (REJZEK 2001, 552).

3.4.195 VEPŘ, -Ě, M Stav ve staré češtině Ve staré češtině byl vepř označením pro „kance, prase divoké“ a také pro „vepře, prase domácí“ (ESSČ). Slovo nalezneme kupř. v Postile Petra Chelčického: „on, člověk nesstiastny, jako vepř v krmníce utylý neleká se tylednice. ChelčPost 152b“ (StčS 1, 703). Doloženo je také deminutivum vepřek „vepřík, prasátko“ (MSS 1979, 562). V Klaretově Glosáři v kapitole De piscibus nalezneme také jiné odvozené slovo, a to vepřík „sporcia veprzik“ (KlarGlos. 120), jehož význam byl „ryba připomínající svým tvarem malého vepře (?)“ (ESSČ). Substantivum vepřové bylo právním označením pro „peněžní dávku nahrazující naturální plat ve vepřích (nebo poplatek z pastviny; ?)“ (ESSČ). Stav v nové češtině Jungmann vepře vysvětluje jako „pokolení ssavců, z řádu mnohopaznehtních, čeledi vepřovitých, sus, das Schwein, Eber“. Dále jmenuje rody vepřů, např. vepř obecný „sus scrofa“ a dále jeho podrody, např. turecký „turcica“. Spojení divoký vepř znamenalo „aper, Wildschwein“, tedy „kanec, divoký vepř, divoké prase“, a mořský vepř byl totéž co „mořské prase, histrix“ (srov. heslo prase) a dále rovněž „jeseter, porcus capriscus“131 a také „delfín“. Jako deminutiva uvádí Jungmann slova vepřek, vepřík a vepříček. U druhého jmenovaného již nezná stč. význam „ryba“. Z odvozených slov můžeme jmenovat např. výraz vepřák „kdo pase nebo honí vepře“ a vepřář „kdo vepřové maso prodává“ (JUNGMANN 5, 69). Kott uvádí všechny Jungmannem vypočtené významy vepře i jmenovaných spojení. Jako nový význam slova vepř uvádí „tlustý, vykrmený člověk“ (KOTT 4, 625).

131

Jeseter má v dnešní terminologii jiný latinský ekvivalent. Uvedenému lat. termínu odpovídá dnes čeleď ostencovití (Balistice) (Fishwise. Universal fish catalogue. [online] 2007 [cit. 26. dubna 2012]. Dostupné z: .; WENDLER-MILITZ 1996, 202).

270

V současné češtině je vepř „domácí zvíře chované pro maso a sádlo; krmník, prase“, v zemědělství se jako vepř označuje „vykleštěný kanec prasete domácího“. Jiný význam je „prase“, a to ve smyslu zoologického označení „rod Sus, Phacochoerus aj.“. Méně častý význam slova vepř je „nadávka špinavému, nenasytnému, tlustému člověku; prase“. Jako deminutiva jsou známa vepřík a vepříček (SSJČ 3, 57). PSJČ uvádí jako méně časté také deminutivum vepřek (PSJČ 6, 915). V Lidových rčeních Jaroslava Zaorálka nalezneme také rčení být po nebožtíkovi Vepři syn s významem „být tlustý“ a také ironické kdyby nebylo tebe, neměli by vepři co žrát, tj. „jsi veliký dobrodinec“ (ZAORÁLEK 2009, 383). Přirovnání jako vepř v krmníce znamenající „žije blahobytně“ je doloženo již v 15. století a přirovnání chrupal jako vepř má význam „spokojeně spal“ (tamtéž, 547). Etymologie Substantivum vepř je všeslovanské, např. pol. wieprz, rus. veprʼ, hl. wjapř nebo dl. japś. Rekonstruovaná praslovanská podoba slova je *veprь. Příbuznými výrazy jsou lot. vepris „vykleštěný věpř“ (možná se však jedná o přejímku ze slov.), stangl. eofor, sthn. ebur, něm. Eber, lat. aper „kanec“, řec. κάπρος, všechna s významem „kanec“. Hláskové rozdíly mohou být tabuového původu (bázeň před velmi nebezpečným zvířetem), nebo mohou být zapříčiněny „praevropským“ původem slova. Podle Machka nelze zjistit původní podobu (MACHEK 1997, 684; REJZEK 2001, 706; HAVLOVÁ 2010, 156). Rejzek uvádí nejistou rekonstrukci ie. východiska v podobě *(ṷ)ep(e)ro- „kanec“ (REJZEK, l. c.). Podle Holuba a Lyera je původ slova asi „praevropský“ (HOLUB-LYER 1978, 464). Někteří badatelé uvažují o souvislosti se semitskými jazyky, srov. akkad. apparrû „štětinaté prase“, arab. ʻifr, ʻufr „kanec, sele“ (HAVLOVÁ, l. c.)

3.4.196 VEVEREK, -RKA, M, VEVEŘICĚ, -Ě, VEVERIČKA, -Y, F Stav ve staré češtině Staročeská slova veverek, veveřicě a veverička byla názvem pro „veverku“ (MSS 1979, 564). Doklad slova nalezneme např. v Nové radě pana Smila Flašky z Pardubic: „Múdrý veverek, acz malý, královi těch slov pochválí. NRada 1439“ (GEBAUER 1, 4). Srov. heslo zoha. Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku nalezneme staročeská slova v podobách vever, veverka, veveřice (pod heslem vever). Popisuje je jako „pokolení ssavců hlodavých veverkovitých, dle něho tak jmenovaných, sciurius, das Eichhorn, das Eichhörnchen“. Uvádí také různé 271

rody, např. vever obecný (veverka) nebo madagaskarský. Jako deminutiva byla známa veveřička a veveřinka (JUNGMANN 5, 86). Také v Kottově slovníku nalezneme slova pod heslem vever, veverka, veveřička. Jako starší podoby uvádí také veveřice, veverek a popelice. Význam slova byl stejný jako v Jungmannově slovníku. Dočteme se také mj. rčení jako veverka vylezl, vydrápal se na strom, tj. „rychle“. Jako nová odvozená slova jmenuje také veveřátko, veverčátko „mladá veverka“ (KOTT 4, 663). V Dodatcích přidává nové významy výrazu veverka, a to „šťavnatá hovězina dlouhého líta uvniř pod kýtou“, „ovce s dlouhým ocasem“ a „dřevolezina“ (KOTT 7, 1022). PSJČ vykládá slovo veverek jako „samce veverčího“ (PSJČ 6, 960), SSJČ jej spolu se slovem veverák označuje jako řídce užívané (SSJČ 3, 73). Veveřice je knižní a poněkud zastaralé označení „veverky“ (SSJČ, l. c.) a podle PSJČ také „veverčí kožešiny“. Vever je méně časté označení „veverky“ (PSJČ, l. c.). V současné češtině se ustálilo označení veverka, které je názvem pro „stromového hlodavce s dlouhým chvostnatým ocasem“. Jako zoologický termín označuje „rod Sciurus“. Zastaralý význam slova je „veverčina, veveřina (veverčí kožešina)“. Jako veverka může být pojmenováno také to, „co nějak veverku připomíná“. Tak se v potravinářství může jednat o „malý kousek krátkého hovězího masa ze zadní čtvrti“ a v zemědělství o „chmelařské nářadí na zavěšování chmelových drátků“ (SSJČ 3, 73; PSJČ 6, 960). Veverka je např. součástí přirovnání je čilý, čiperný, mrštný jako veverka. A jako poněkud zastaralé obecně české a žertovné (někdy i ironické) je charakterizováno spojení to jsou verky na veverky s významem „něco nevídaného, spletitého, ale důmyslného“ (SSJČ, l. c.). Etymologie Výraz veverka (vever, veveřicě) nalezneme ve všech slovanských jazycích, např. v pol. wiewórka, rus. st. véverica „veverka, hranostaj“ nebo sln., slk. veverica „veverka“. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *věverica „veverka“. Příbuznými slovy jsou stprus. weware, lit. vėverìs, lot. vāvere, kymer. gwywer, všechna „veverka“, lat. vīverra „lasice, fretka“, per. varvarah- „veverka“ (MACHEK 1997, 687; REJZEK 2001, 709; HAVLOVÁ 2010, 65). Za východisko těchto výrazů se pokládá ie. *ṷe(r)-ṷer-, které vzniklo reduplikací ie. kořene *ṷer- „běžet, rychle se pohybovat“ (HAVLOVÁ, l. c.; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 415), „vinout(se), kroutit (se)“ (Rejzek). Tento kořen je také

272

v druhé části germánských slov – stangl. ācweorna, něm. Eichhorn „veverka“ (REJZEK, l. c.). Podle Machka se může jednat i o slovo „praevropské“ (MACHEK, l. c.). Ve staročeském slově veveřicě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby veveřice (HMČ 1986, 103). Po hlásce c k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

3.4.197 VEVEŘIČNÍK, -A/-U, M Stav ve staré češtině Staročeské slovo veveřičník označovalo „loveckého psa cvičeného ke stopování veverek“ (ESSČ). Doklad slova se nepodařilo nalézt. Ottův slovník naučný popisuje veveřičníka následovně: „Tak slul v XVII. stol. v Čechách užívaný zvláštní druh psů, který – podle Balbína – „veverky věstí, je "hraním" (štěkotem) prozrazuje“ atd. Dnes nedovedeme si o podobě veřičníkův učiniti představu“ (OSN 26, 520). Srov. také hesla ohař, prak. Stav v nové češtině Jungmann i Kott slovo veveřičník vysvětlují jako „psa veverky honícího“ (JUNGMANN 5, 86; KOTT 4, 664). PSJČ označuje veveřičníka jako slovo užívané v myslivectví a popisuje jej jako „loveckého psa dříve užívaného k lovu veverek“ (PSJČ 6, 961). SSJČ tento výraz neobsahuje. Etymologie Staročeské slovo veveřičník bylo odvozeno od stč. výrazu veveřicě (ESSČ), a to pomocí přípony -ník, která byla užívaná mj. k tvoření jmen konatelských (HMČ 1986, 256). Pro výklad etymologie viz heslo veverek, veveřicě.

3.4.198 VĚŽNÍK, M Stav ve staré češtině Staročeské slovo věžník bylo názvem pro „ovčáckého psa, hlídacího psa, domácího psa“ (MSS 1979, 565). Doklad slova nalezneme např. v Postile Jana Rokycany: „Věžník starý, když blachne jednú haw! RokycKl. 180b“ (GEBAUER 1, 59). Doložena je také přechýlená podoba věžnicě „fena (?)“. Malý staročeský slovník ji uvádí ve spojení věžnicě u řetěza (MSS, l. c.). Stav v nové češtině Jungmann vykládá věžníka jako „věžního strážce“. Stejně jako ve staré češtině byl věžník také „pes domácí“, dále uvádí, že „dle Presla věžník jest z plemena chrtovitých“ a 273

věžník

byl

rovněž

„ovčácký

pes“.

Slovo

věžnice

Jungmann

nejmenuje

(JUNGMANN 5, 90). Kott potvrzuje všechny uvedené významy. Uvádí také citát z Dějin národu českého v Čechách a v Moravě Františka Palackého: „Když přijde chrt, na toho pustíme věžníky neb na chrta nesluší nežli věžníci. Pal. Dj. V. 2. 503“ (KOTT 4, 669). V Dodatcích navíc slovo věžník vykládá jako „turritella, mořský plž“132 (KOTT 8, 463). V současné češtině má slovo věžník význam „věžný“, jedná se však o slovo méně užívané. Jako výraz zastaralý pak věžník označuje také „druh hlídacího nebo loveckého psa“ (SSJČ 4, 76), PSJČ jej vykládá velmi podobně jako „rasu domácího nebo ovčáckého psa“ (PSJČ 6, 966). Etymologie Jungmann odvozuje původ stč. slova věžník od substantiva wiaža nebo wěža, které v dolní lužičtině označuje „dům“ (JUNGMANN 5, 90). Machek tuto teorii považuje za správnou. Další historie slova však není známá. Možná se jednalo o přejímku ze severu, a to ve starší době, kdy byly čilé česko-lužické styky (MACHEK 1997, 688). Tento výklad odpovídá také po sémantické stránce. Slovo by v tomto případě mohlo být odvozeno pomocí slovotvorné přípony -ník, která soužila mj. k vytváření jmen konatelských (HMČ 1986, 256).

3.4.199 VLK, M Stav ve staré češtině Význam staročeského slova vlk byl „vlk“. Mimoto označoval také „vřed, opruzení (?)“ a „kožní rakovinu“ (MSS 1979, 571). Doklad slova nalezneme mj. v Alexandreidě: „tu k nepřátelóm poprnu [Alexander] jakžto koli vlk zamrlý […]. Jakož vlcie činie stádu, tak Řěci v pohany spadú. AlxV 1411“ (StčS 3, 684). Spojení vlk vodný pojmenovávalo „vydru“ (NĚMEC-HORÁLEK 1986, 69). Doloženo je také deminutivum vlček, které mohlo být expresivním označením „vlka, vlčka“ a mohlo rovněž pojmenovávat „nemoc projevující se změnami na kůži, vředy ap.“, „sukno šedé barvy“ a v řemeslnictví i „zařízení k ohýbání tyčí (?)“. Odvozené slovo vlčě bylo názvem pro „mládě vlka, vlče“ a vlčicě pro „vlčici, samici vlka“ a také „nevěstku“ (v tomto případě se jednalo o kalk) (ESSČ). Od slova vlk byla odvozena celá řada slov, např. vlčina „vlčí maso“, „vlčí chování“ a přeneseně také „poživačnost, hříšnost“ (ESSČ) nebo adjektivum vlčatý „mající vlčí barvu, stříbrošedý, šedý (?)“ (MSS 1979, 571). 132

Latinskému termínu Turritella dnes odpovídají jednotlivé druhy „věžulí“ (ČNŽ 3, 13).

274

Stav v nové češtině Jungmann vlka popisuje jako „zvíře známé z pokolení psů, jemuž postavou a vytím podobno jest, barvy šedivé, ocasu shlípeného, der Wolf, canis lupus“. Uvádí řadu rčení, např. kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti nebo vlka za uši držeti, tj. „na stopě čemu býti“, sobolem vlka krýti s významem „zlobu krýti pod lahodností“ nebo o železném vlku rozpráví znamenající „o něčem neznámém, nesrozumitelném“ či přirovnání jest na něho laskav, co vlka na berana (kočka na myš). Jiný význam slova vlk vysvětluje Jungmann latinsky: „symbolum aviditatis, crudelitatis, de hominibus et de malo spiritu usurpatur“, které v podstatě odpovídá dále uvedenému rčení člověk člověku vlkem. Přenesený význam slova mohl být také „nesytý, obžerný, aneb lakomý“. Kromě uvedených významů měl vlk v Jungmannově době množství dalších významů. Vlk, vlky byly názvem pro „kožich“. Vlk byl „eine Art Garnsack“, tedy „druh pytle“, a také „šamrha dutá, která nití zatočená po zemi se točí a hučí“. Dalšími významy slova byly „vosní stolice, na níž bednáři douhy a obruče ostruhují“, „der Wolf bei der Orgel“, tedy „vlk u varhan“, „u provazníka dřevo na způsob tykve vrubované“, „nástroj k tlučení vlny“, „hák k vytahování něčeho ze studny“, „kolo mlýnské při svrchní vodě, na něž voda shůry nepadá, a sice jen do půl, nebo ještě do menšího dílu kola lomeným žlabem zavedená“, dále „mlýn, jehož kolo vodní tak děláno, jako při svrchní vodě, ale poloviční podyma“, „jáma v dole horním nejhlubší, do níž se vody sbíhají“, „neužitečná ratolest na stromu, kteráž se proto odřezává, aby dobrým ratolestem potravy nevyjímala, vlček, panoha“, „choroba rostlinná“, „vlčí zub, špičák, špička“. Spojení vlk mořský bylo označením „ryby, canis carcharias, lupus marinus, der Haifisch“.133 Vlk řitní neb na zadku byl „zapálení od ošoustáním zadku chozením neb jezdením na koni“. Vlk byl také „žravý vřed“, „rána, mrtvé maso“ a „kvas, červ, nemoc dobytčí“. Vlk břišní byl „vřed ohnivý, [který] objídá na způsob pásu břicho a prsa, a jest druh růže pryskyřné, vřed pryskyřný, oheň sv. Antonína, pryskýř lítý“ (JUNGMANN 5, 134‒135). Jungmann uvádí také již staročeská odvozená slova vlče (i vlčátko), vlčice a vlček (viz níže) a nově mj. také sloveso vlčeti „divočeti“ (JUNGMANN 5, 130‒131). Kott uvádí jako jiná označení vlka také vlčák, zimní slavík a u myslivců také lesní pes. Kromě významu „Garnsack“ u něj nalezneme všechny významy, které vypočítává Jungmann. K této řadě významů přidává ještě některé další, a sice vlk jako „pokrytec“, „lupenný řepík“, vlk (zloděj) „u svíce, nerovný knot na svíci a vůbec kde co nějaké věci darmo užírá“, dále „krtice u koně od kolen až do kopyta“, „počasná osutina na nose a na 133

Nepodařilo se zjistit dnešní název zvířete. Podle německého ekvivalentu se mohlo jednat o nějaký druh „žraloka“.

275

lících, lišej žravý“, „dvojzub, železný zahnutý“ a „spousta železa na půdě peci“. Nalezneme u něj také řadu rčení či přirovnání, např. hladový jako vlk nebo rozvažuje si to jako vlk hvězdy, tj. je „hloupý“ (KOTT 4, 740‒742). V Dodatcích ještě přidává významy „čechrací stroj“, „litiny“, „květ lopounu“, „skála pod vodou skrytá pltím nebezpečná“ (KOTT 7, 136), spojení vlk vodní s významem „štika“ a vlk jako „dětská hračka“ (KOTT 9, 373). Dále také vlk či dejl „železný balvan v ohništi se utvořivší, z něhož se bušením vytlouká na kovadlině struska a tepá se ve tvar prodejný“ a vlk s významem „tráva luční“ (KOTT 10, 485). V současné češtině má životné substantivum vlk s genitivem vlka význam „psovitá šelma šedě (nebo šedožlutě) zbarvená, žijící v Evropě, Asii a v Severní Americe“. Jako zoologický termín označuje vlk obecný „Canis lupus“. Expresivně může být jako vlk nazván „zkušený, odvážný člověk; zákeřný, krutý člověk“, např. spojení mořský vlk označuje „zkušeného námořníka“. Méně častý je také starší význam „vlčí kožišina“ (SSJČ 3, 116). PSJČ uvádí navíc význam „druh hry, v níž dvě kostky představují vlka a ostatní ovce“ (PSJČ 6, 1063‒1064). Neživotné substantivum vlk s genitivem vlka nebo vlku označuje „dětskou hračku roztáčenou kolem své osy (provázkem, perem) a při otáčení zvučící; vlčka“, v textilnictví jsou řidčeji užívaná spojení zvolňovací, trhací vlk názvem pro „rozvolňovací, trhací stroj“. Obecně český je význam „opruzenina, zvláště mezi stehny“. V zahradnictví nebo lesnictví je vlk názvem pro „jalový, bujně rostoucí výhon stromu; vlček“ a nářečně může být vlk „ostnaté plodenství lopuchu“ nebo „ohořelý, dlouhý knot svíčky“ (SSJČ, l. c.). Podle PSJČ je navíc vlk lidovým označením „přehnojeného místa s bujným porostem“ a v technice také „stroj se závitem na trhání nebo řezání, rozmělňování nebo změkčování tuhé hmoty“ (PSJČ, l. c.). Jako deminutivum je v současné češtině známo slovo vlček (viz níže). Přechýlené slovo vlčice je názvem pro „samici vlka“ a expresivně rovněž pro „zlou, krutou ženu“ (SSJČ 4, 111) a podle PSJČ též „samici psa vlčáka, vlčačku“ (PSJČ 6, 1053). Pro „vlčí mládě“ nalezneme výraz vlče a vlčata byla dříve též názvem pro „nejmladší příslušníky skautské organizace Junák“. Z dalších odvozených slov můžeme jmenovat např. vlčisko, které je expresivním označením „(velkého) vlka“, nebo vlčák (s genitivem vlčáka), což je „pes připomínající zevnějškem vlka, vhodný k služebnímu výcviku; německý ovčák“ nebo nářečně (s genitivem vlčáku) „(u zvířat) vyčnívající zub“ (SSJČ, l. c.) S vlkem se setkáme v řadě ustálených spojení, např. v přirovnáních mít hlad jako vlk, tj. „veliký“, jíst jako vlk s významem „hltavě“ nebo ve rčení snědl by vlka, které 276

znamená „má velký hlad“, udělat něco, aby se vlk nažral a koza zůstala celá má význam „vyhovět zdánlivě, ale ve skutečnosti na věci nic nezměnit“, přísloví kdo chce s vlky být, musí s nimi výt znamená, že „je nutno přizpůsobit se prostředí, v kterém chceme žít“. Pokud se řekne my o vlku a vlk za humny, je tím míněno, že „ten, o němž se právě mluvilo, znenadání přišel“, a rčení člověk člověku vlkem říká, že „člověk na člověka je zlý“. Vlk v rouše beránčím je ten „kdo skrývá, maskuje svůj zlý úmysl předstíráním mírnosti“ (SSJČ 4, 116). V Lidových rčeních Jaroslava Zaorálka nalezneme mj. rčení už jsem tě neviděl, jak vlci vyli s významem „velmi dávno“ nebo na Moravě doložené to musí vlka udusit, tj. „je toho nebo jich na jednoho příliš mnoho“ (ZAORÁLEK 2009, 390). Přirovnání šedivý jako vlk znamená „světle šedivý, starý“ a např. vyl jako vlk má význam „skučel“ (tamtéž, 549). Již v Jungmannově slovníku má řadu významů také deminutivum vlček, proto jej nyní uvádíme zvlášť. V Jungmannově době se jednalo nejen o „malého vlka“, ale vlček byl také „jméno psa vlku podobného, chrtice“, „postranní prut neb větev na strmě, vlče, vlk“, „mlíčný zub, který vypadává a ustupuje stálému“, „osná stolice k. p. na šindel atd.“, vlčkové, „kteříž po obilí běhají (větrové v psí dni)“. V lékařství byl vlček „nádorec tvrdý jednoduchý, ve vlastním měchýřku schovaný v pletivě aneb v žlázce kožní“ (JUNGMANN 5, 130). Kott uvádí kromě těchto významů navíc „malá vosa mouchy chytající“ (na Moravě), „zvonovitá síť k lapání koroptví“, „prohlubeň ve stěně lodní, ve které veslo leží, veslují-li“ (KOTT 4, 735). V Dodatcích jmenuje navíc významy „část obleku z ovčí vlny“, „nejlacinější šedé sukno“ (KOTT 8, 468) a ve Slezsku také „hra na vlčka“ (KOTT 10, 484). V současné češtině je vlček deminutivum ke slovu vlk. Jako neživotné substantivum s genitivem vlčku nebo vlčka však označuje rovněž „dětskou hračku roztáčenou kolem své osy (provázkem, perem) a při otáčení zvučící“, v zahradnictví je názvem pro „jalový, bujně rostoucí výhon stromu“, v technice pro „pomůcku (zasazovanou do kovadliny) k ohýbání tyčí“, v myslivectví pro „zařízení na chytání živých koroptví“ a jako slovo zastaralé může pojmenovávat také „sukno šedé, šedohnědé barvy“ (SSJČ 4, 111). Podle PSJČ je vlček řidčeji také „jeden z hráčů v dětské hře“ a lidově „druh nádoru“ (PSJČ 6, 1052). Etymologie Výraz vlk nalezneme ve všech slovanských jazycích, např. v pol. wilk, sln. volk nebo s./ch. vûk. V praslovanštině se vlk rekonstruuje v podobě *vьlkъ. Příbuznými výrazy jsou lit. vikas, lot. vìlks, gót. wulfs, angl. wolf, něm. Wolf, av. vəhrka-, stind. vṛka, všechna s významem „vlk“. Rejzek uvádí jako společné východisko těchto slov ie. *ṷkṷo- „vlk“.

277

Z příbuzných východisek jsou také lat. lupus, alb. ujk a řec. λύκος „vlk“ (MACHEK 1997, 694‒695; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 419; REJZEK 2001, 716‒717; HAVLOVÁ 2010, 127). Podle Holuba a Kopečného se uvádí souvislost ie. kořenem *ṷelk- „vléci“ (HOLUBKOPEČNÝ, l. c.). Havlová však říká, že „spojit toto izolované indoevropské jméno s některým slovesným kořenem [je] velmi nejisté“ (HAVLOVÁ, l. c.). Jiný původ má vlk jako označení „vředů, nežitů a podobných chorob“, rovněž pol. wilk, rus. volčánka „nemoc lupus“. Často se vykládá jako přenesení jména zvířete na vřed. Podle Machka v něm však spíše nalezneme staré slovo, které je totožné s lat. ulcus „vřed“, řec. ἕλκος „rána, vřed“, stind. árśas- „hemeroidy“, jejichž východiskem bylo ie. *(v)elḱos-. To se u nás přiklonilo k názvu „vlka (zvíře)“ (MACHEK, l. c.). Stejně tak je jiného původu vlk jako „neužitečná ratolest na stromu“. Za příbuzná slova pokládá Machek véd. válśa„ratolest“ v śata „sto-“ a sahásra-valśa „tisícivětvý“. U Slovanů původní *volkъ splynulo s vьlkъ „vlk (zvíře)“ (MACHEK, l. c.).

3.4.200 VLKOPES, -PSA/-PSU, M Stav ve staré češtině Slovo vlkopes mělo ve staré češtině význam „divoký, neochočený pes“ (ESSČ). Doklad slova se nepodařilo nalézt. Stav v nové češtině Výraz vlkopes slovníky nové češtiny neobsahují, v současné češtině není tedy doloženo přímo. Slovo je však doloženo v místním názvu Vlkopesy, které ve svém slovníku s vysvětlením „Volfímce, Wolfschlinge, ves v Litomř.“ uvádí Kott (KOTT 4, 743). Profous název této vesnice, prvně písemně doložené k roku 1263, řadí mezi složeniny slučovací. Její původní název byl původně Vlkopsi (PROFOUS 1957, 580‒581). Výraz vlkopes je i dnes možné nalézt v odborné literatuře o psech (srov. např. FOGLE 207, 19). Etymologie Staročeské slovo vlkopes je kompozitem, jehož slovotvornými základy byly výrazy vlk a pes. Pro výklad etymologie viz tato hesla.

278

3.4.201 VODOMYŠ, -I, F* Stav ve staré češtině Staročeské

slovo

vodomyš

označovalo

„živočicha

podobného myši, který žije ve/při vodě, např. rejsce vodního“ (ESSČ). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De nominibus serpentum: „wodomiss plix“ (KlarGlos. 560). Stav v nové češtině Staročeské

slovo

vodomyš

nalezneme

pouze

v Jungmannově a Kottově slovníku. Výraz vysvětlují jako „plix (serpens)“, příp. „plix (had)“, a odkazují pouze na Klaretův slovník (JUNGMANN 5, 150; KOTT 4, 776).

Obrázek 22: Rejsec vodní (Neomys fodiens)

Etymologie Stč. slovo vodomyš je kompozitum, jehož slovotvornými komponenty byla slova voda, příp. vodní, vodný a myš (ESSČ). Pro objasnění původu slova tedy vyložíme etymologii obou těchto výrazů. Substantivum voda je všeslovanské, např. pol. woda nebo rus. vodá. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *voda. K příbuzným výrazům patří gót. watō, sthn. wazzar (něm. Wasser), řec. ὕδωρ, umb. utur, alb. ujë „voda“, stind. udán(i) „ve vodě“ nebo het. ṷitar „vody, vodstvo“. Rejzek označuje za jejich východisko ie. kolektivum *ṷedṓr, gen. udens „vody, vodstvo“. Uvádí dále, že „kořenné -o- vzniklo vlivem singulárového *ṷód, gen. *ṷéds“ (REJZEK 2001, 718). To je doloženo v het. ṷātar gen. ṷitenaš „voda“. Další příbuzné výrazy vycházejí z nazalizované podoby kořene, a to lit. vanduõ, lot. údens, stprus. wundan, unds, stisl. unnr „vlna, voda“ nebo lat. unda „voda, vlna“ (REJZEK, l. c.; podobně MACHEK 1997, 696; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 420). Pro etymologii druhé části slova, viz heslo myš.

3.4.202 VÓL, VOLU, -A, M Stav ve staré češtině Význam staročeského slova vól byl „vůl“ (MSS 1979, 573). Doklad slova vól nalezneme např. v Alexandreidě: „vzdýcháše vól všeliký, ande nenie kto jím orzye. AlxV 2253“ (StčS 2, 586). Doložena jsou rovněž deminutiva volek „volek, menší nebo mladý vůl“ a volček „volek, menší nebo mladý vůl“. U druhého jmenovaného deminutiva jsou v Klaretových slovnících doloženy též významy „červ živící se volským masem (?)“ a „volské oko (lid.), rostlina s většími, volskému oku podobnými květy (např. volovec

279

vrbolistý)“. Jinými odvozenými slovy byly. např. volovník „volák, volař, kdo se stará o voly“ nebo volovicě „volovice, volovina, volská kůže“ (ESSČ). Stav v nové češtině V nové češtině nalezneme slovo v podobě vůl. Jungmann vola vysvětluje jako „samce z pokolení ssavých zvířat s rozkladným kopytem, jednoduchýma ohnutýma rohama, dlouhým ocasem na konci vlasatým“. Dále Jungmann uvádí výčet rodů a plemen volů, např. vůl domácí nebo vůl polský. Dočteme se dále, že „obyčejně celý vůl slove býk, řezaný neb kleštěný vlastně vůl“. Uvádí např. přirovnání hrne se do toho, jako vůl do kůpy sena nebo pracuje jako vůl, tj. „silně“, či rčení běda tomu domovi, kde rozkazuje tele volovi. Jiný význam slova vůl byl „přezdívka nízká“ a také „štít některých domů“. Jako deminutiva uvádí Jungmann slova volec, volek, volík, voleček, volček a volíček (JUNGMANN 5, 214). Deminutivum volek označovalo kromě „mladého vola“ také „pokolení

hmyzů

z řádu

zlomenokřídlých,

čtveročlenných,

nosatcovitých“.

V Jungmannově slovníku nalezneme také např. odvozená slova volče „volek, volček“, vole „mladý volček“ nebo augmentovanou podobu slova volisko „vůl“ (tamtéž, 156‒158). Kott potvrzuje všechny tři významy uvedené u Jungmanna. Přidává navíc různá zpřesňující pojmenování vola, např. junec, junek, bulík, běhoun, běhounek označovala „mladého volka“ a šatavec byl „vůl bez rohů“. Jmenuje také např. rčení vůl spadl do jámy, které se mohlo říct „o pilné práci ve svátek“, nebo přirovnání tys jako vůl s významem „hloupý“ (KOTT 4, 876‒877). V Dodatcích nalezneme řadu dalších pojmenování vola a také nové spojení vůl planý užívané v Podluží s významem „kapucínek, zoborožec, Nashornkäfer, brouk“ (KOTT 7, 1062). Nový význam slova vůl mohl být „hlupák“, v tomto smyslu bylo možné říct: „Koukej vole (při tom se ukazuje na krk. Dvojsmyslně: vůl a vole)“ (KOTT 10, 495). Volek mohl kromě „mladého vola“ označovat také „sochor, jímž se vůz, na němž dlouhá dřeva naložena jsou, řídí“. Spojení oblizuje tam volek mělo význam „je tam zima“ (KOTT 4, 781). V současné češtině je vůl „vykleštěný býk, užívaný k tahu“. Zhruběle se může jednat také o „hlupáka; též nadávka“. Jako deminutiva jsou dnes známa volek, volík, voleček a volíček, expresivně též voloušek (PSJČ 6, 1258; SSJČ 4, 185). Deminutivum volek je již pouze „mladý vůl“, expresivně také „vůl“ (SSJČ 4, 133). Z odvozených slov můžeme jmenovat např. slovo volovina, které je méně užívaným označením „volské kůže; volovice“, „masa z vola“ a také „něčeho nesmyslného, nerozumného, bezvýznamného; hlouposti, pitominy, pitomosti“ (SSJČ 6, 136).

280

Slovo vůl nalezneme např. v expresivním přirovnání být zapřažen jako vůl s významem „mít mnoho práce“ nebo v přirovnání obecně českém měl hlad, že by sněd vola, tj. „byl velmi hladový“. Vůl je také součástí rčení nesnadno starého vola učit tahat „učit starého člověka novým věcem“ nebo dělat z komára vola (častěji velblouda), tj. „nesmírně věc zveličovat“ (SSJČ 6, 185). Jaroslav Zaorálek uvádí mj. rčení to by porazilo vola s významem „je to velmi silné, velmi ostré (obyčejně o kořalce)“ nebo snědl by na posezení vola, tj. „je to veliký jedlík“ nebo také „má velký hlad“ (ZAORÁLEK 2009, 398), či přirovnání řve jako vůl „huláká“ nebo hučím do tebe jako do vola, tj. „marně ti domlouvám“ (tamtéž, 553‒554). Etymologie Slovo vůl je všeslovanské, např. pol. wół, rus. vol nebo s. vô. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *volъ. Původ slova je nejistý, existuje několik teorií. Machek pokládá za možné spojení se slovem vole a německým slovesem schwellen „nadouvat se“, která Machek odvozuje z ie. *(s)vel- „nadouvat se“, neboť „vůl je vykleštěný býk; zvířecí kleštěnci se vyznačují vůbec tloušťkou“ (MACHEK 1997, 703‒704, 697; HOLUB-LYER 1978, 472). Jiní badatelé spojují slovo s adjektivem veliký, podobně např. řec. μῆλον „drobný dobytek“, které souvisí s adjektivem malý (REJZEK 2001, 724). Podle Havlové však ani jeden výklad nelze pokládat za zcela přesvědčivý (HAVLOVÁ 2010, 177). Spojitost se hledá mj. také se slovesem valit. Jiná teorie označuje původ slova za onomatopoický (srov. heslo býk). Vyloučeno není ani přejetí slova z jiných jazyků, podobné výrazy nalezneme v uralských jazycích – komi völ „vůl“, udmurtské val „kůň“ (REJZEK, l. c.). Podle Holuba a Kopečného se možná jedná o slovo „praevropské“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 426). Během hláskového vývoje češtiny došlo ve slově vól nejprve k diftongizaci hlásky ó na diftong uo, který byl v průběhu 15. století monoftongizován na hlásku ú, v grafice ů (HMČ 1986, 113-114).

3.4.203 VOLDA, -Y, M* Stav ve staré češtině Staročeské slovo volda označovalo „bizona“ (ESSČ). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „byssons walda“ (KlarGlos. 538). Podle ESSČ je správné čtení tohoto slova volda (ESSČ). Vychází přitom ze studie Bohumila Ryby Nové výklady ke Klaretovi. Podle Bohumila Ryby „jde o zvíře podobné boui a u Klareta je

281

bos vól […], je možné, že rkpné -a- v kmenové slabice je chyba v minuskulích častá místo -o-.“ (RYBA 1944, 63-64). Stav v nové češtině Slovo v podobě valda nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottově slovníku. Vysvětluje jej lat. ekvivalentem „bissono“, odkazuje však pouze na Klaretův slovník (KOTT 10, 471). Novější slovníky slovo neobsahují, v současné češtině se s ním nesetkáme. Etymologie Podle ESSČ by slovo mohlo souviset se stč. substantivem vól (ESSČ), viz také výše. Pro výklad etymologie viz heslo vól.

3.4.204 VOZNÍK, -A/-U, M Stav ve staré češtině Významy staročeského slova vozník byly „tažný kůň, kůň určený k zápřahu do vozu“ a také „nádoba na převážení tekutin“ (ESSČ). Slovo je doloženo např. v Archivu českém čili Starých písemných památkách českých i moravských, konkrétně v Dodatku ke sbírce dopisů rodu Rožmberského: „že sme prodali kuoň vozník hnědý, postřižený. ArchČ 14,103 (1461)“ (StčS 3, 822). Stejné slovo vozník, ovšem pouze s genitivem vozníku, znamenalo „řemeslný výrobce vozů“. Adjektivum vozný ve spojení s kóň, znamenalo „tažný“ (MSS 1979, 574), stejně tak adjektivum vozní „(o koni) tažný, vhodný k zapřažení do vozu“. A stejný význam mělo také ojediněle doložené adjektivum vozněčí (ESSČ). Stav v nové češtině Jungmann vysvětluje slovo vozník (uvádí pouze jediný genitiv vozníka) jako „vozního koně“. Jiný význam slova byl „vozní vůl, tažný vůl“ a také „vozič, vozka“, dále „kdo vozy dělá“. Z Klaretova slovníku pochází význam, který je vysvětlen pouze latinským „alveus (utensile)“, jednalo se tedy zřejmě o výše uvedený staročeský význam „nádoba“. Adjektivum vozněčí Jungmann neuvádí, adjektivum vozný znamenalo „vozní (vozu se týkající, od vozu)“, uvádí také spojení vozný kůň (JUNGMANN 5, 166). Kott vozníka vykládá rovněž jako „vozního nebo tažného koně“. Dále uvádí také významy „vozní nebo tažný vůl“, „vozka, vozataj“, „kolář“ a vozníci byli „die Besatzmannschaft der Wagenburg“, tedy „obsazovací jednotka při vozové hradbě“ (KOTT 4, 797). V Dodatcích nalezneme také starší význam „alveus“ (KOTT 7, 1047) a nově „kůlna na vůz“ (KOTT 10, 677).

282

V současné češtině je vozník pouze zastaralé označení „koně do válečného vozu (husitského)“ a méně užívaným výrazem pro „vozku“. Adjektivum vozní, vozný „určený k vožení“ nebo „vozový“ již ve spojení s koněm nenalezneme (PSJČ 6, 1135; SSJČ 4, 140). Etymologie Staročeské slovo vozník bylo nejspíše odvozeno od stč. adjektiva vozní, vozný, které bylo odvozeno od substantiva vóz „vůz“. Jedná se o všeslovanské slovo, např. pol. wóz, rus. voz nebo s./ch. vôz „fůra“. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *vozъ. Příbuznými výrazy jsou něm. Wagen, stir. fén, řec. ὄχος, stind. vāhas-, všechna s významem „vůz“. Východiskem těchto slov bylo ie. *ṷoho- „věcné zařízení s koly, jímž se děje vezení“, které bylo odvozeno od ie. *ṷeh- „vézt“ (REJZEK 2001, 725; MACHEK 1997, 704; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 415).

3.4.205 VYDRA, F Stav ve staré češtině Slovo vydra mohlo ve staré češtině označovat jednak „vydru“, jednak „nevěstku“ (MSS 1979, 585). Výraz je doložen např. v Nové radě pana Smila Flašky z Pardubic: „Kuna, vydra […] též mluviechu, jako liška. NRada 1411“ (GEBAUER 2, 175). Stav v nové češtině Jungmann vydru popisuje jako „pokolení ssavců z řádu šelem kunovitých, lutra, die Otter, Fischotter“, dále uvádí, že „jest velikosti psa prostředního na krátkých

Obrázek 23: Vydra říční (Lutra lutra)

nohách, srsti temnokaštanové, pěkné, živí se rybami, raky, žabami, přebývá u vod“. Jmenuje také jednotlivé rody vyder, např. vydra evropská nebo vydra karolinská. Dočteme se také spojení chytil vydru s významem „praví se, když někdo do vody padne“ (JUNGMANN 5, 240). Kott k uvedenému významu přidává přirovnání bojí se jako vydra nebo ten je chytrý jako vydra, tedy je „chytrý“. Jiný význam slova (zřejmě pouze nářečně u Nivnice) byl „vydrovka (čepice z vydří kožešiny)“ (KOTT 4, 916‒917). V Dodatcích nalezneme také význam „cundra, protivná ženská, zlá ženská“ (KOTT 7, 1066) a spojení vydra mořská „enhydra marina“ (KOTT 8, 481).

283

V současné češtině je vydra označením „vodní šelmy s jemnou hnědou srstí“. Jako zoologický termín je vydra názvem pro „rod Lutra, Enhydra aj.“, např. vydra říční nebo vydra mořská. Jiný význam slova je „kožišina z vydry; vydrovina, vydřina“. Jako deminutivum je známo slovo vydřička (PSJČ 7, 69; SSJČ 4, 214). Expresivní význam slova vydra „obratný, horlivý, často úspěšný a chamtivý rybář, pytlák“ nalezneme pouze v SSJČ (SSJČ, l. c.). Existují také odvozená slova, např. vydrovina, vydřina „vydří kožišina“ nebo vydrovice, vydrovka „čepice z vydří kožišiny nebo lemovaná vydří kožišinou“ a pouze vydrovice je „vydrovina, vydřina“ (SSJČ 6, 215). Přirovnání hbitý jako vydra znamená „velmi hbitý, rychlý, mrštný“ a bojí se jako vydra má význam „velmi se bojí, je plachý“. Zastaralé přirovnání chytřejší jsi než vydra, tj. „velmi chytrý“, je doloženo již v roce 1588 (ZAORÁLEK 2009, 554). Etymologie Slovo vydra je všeslovanské, setkáme se s ním např. v pol. wydra, ukr. výdra nebo sln. vidra. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *vydra. K příbuzným výrazům patří lit. ūdra, stprus. wudro, lot. ûdris, angl. otter, něm. Otter, lat. lutra, av. udra-, všechna s významem „vydra“, řec. ἔνυδρις, ἐνυδρίς „vydra“ (z adjektiva ἑνυδρος „ve vodě žijící“), řec. ὕδρος, ὕδρη „hydra, vodní drak“ a „vydra“, stind. udrá- „nějaké vodní zvíře“. Východiskem těchto výrazů bylo ie. *ūdrā, *udro- „vodní zvíře, vydra“, které bylo odvozeno od ie. *ṷod „voda“ (REJZEK 2001, 725; HAVLOVÁ 2010, 136; HOLUBKOPEČNÝ 1952, 426). Podle Machka rozdíl hlásek l/v a d/t slovanského názvu a lat. lutrus ukazuje zřejmě na „praevropský“ původ slova. Pro srovnání uvádí bask. udagara „vydra“. Již v indoevropštině by však došlo k přiklonění k názvu vody (MACHEK 1997, 704).

3.4.206 VÝKLESTEK, -STKA/-STKU, M Stav ve staré češtině Staročeské slovo výklestek bylo názvem pro „vola, vykleštěného býka“. Jiný význam slova byl „vyklestěné, prosekané místo v porostu zúženého řečiště umožňující rybáři umístění vakovitých sítí“ (ESSČ). Doklad slova se nepodařilo nalézt. Stav v nové češtině Jungmann výklestka vysvětluje jako „vykleštěné tele“. Uvádí např. doklad z knihy označené jako hospodářství Daniela Adama z Veleslavína:134 „Má volky mladé výklestky 134

Srov. poznámku číslo 88 u hesla picek.

284

kupovati. W. hosp. 251“ (JUNGMANN 5, 272). Stejně slovo vykládá také Kott (KOTT 4, 966). V Dodatcích uvádí také druhý staročeský význam „vykleštěné, vysekané místo v lese“ (KOTT 7, 1071). PSJČ ani SSJČ slovo výklestek neobsahují. V současné češtině tedy není slovo doloženo. Související význam mají slova kleštěnec „kdo byl vykleštěn; eunuch, kastrát“ (SSJČ 1, 877) a řidčeji užívané slovo vykleštěnec „kleštěnec, eunuch, kastrát“ (SSJČ 4, 253). Etymologie Staročeské slovo výklestek bylo odvozeno od stč. slovesa vyklestiti, které mělo ve staré češtině více významů, mj. „co (dřevní porost) vyklestit, vysekat, klestěním odstranit“. Významově však slovo odpovídá slovesu vykleštiti, příp. vykleščit „kastrovat“, jež však není ve staré češtině doloženo. Toto sloveso souvisí etymologicky se substantivem kleště, neboť kastrace probíhala právě pomocí kleští (MACHEK 1997, 255). Předponu vy- nalezneme také v rus. vy-, pol. wy-, v jihoslovanských jazycích je místo ní předpona iz-. V praslovanštině se rekonstruuje v podobě *vy-. Příbuznými výrazy jsou gót. ūt „ven“, angl. out, něm. aus, obojí „ven“, stind. úd-, út-, „vzhůru, ve“. Jejich východiskem bylo ie. *ūd- „vzhůru, ve“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 426; REJZEK 2001, 725; MACHEK 1997, 704). Slovo kleště je všeslovanské, např. pol. kleszcze, rus. klešči nebo ch. kliješta. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *klěšča (pl. *klešči). Podle Rejzka se slovo odvozuje od psl. *klěstiti „osekávat, ořezávat, prorážet (cestu)“ z ie. *kleiḱ„tisknout, mačkat“. Detaily této derivace jsou však sporné (*klěst-ja?) (REJZEK 2001, 275; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 177). Machek odvozuje praslovanské *klěšča od původního *klěsk-ja, které považuje za odvozeninu sk-ového intenziva *klěskati „svírat“. Toto sloveso podle něj vychází ze stejného východiska jako sloveso *klěviti „svírat“, a to z ie. *klẽu- (MACHEK, l. c.).

3.4.207 VYŽLE, -ETE, N, VYŽLEC, -ŽLCĚ, M, VYŽEL, -ŽLE (?) /-ŽLA, M Stav ve staré češtině Význam staročeských slov vyžle a vyžlec byl „vyžle, plemeno menšího loveckého psa“ (MSS 1979, 604). Výraz vyžel vysvětluje ESSČ obdobně jako „menšího štíhlého honicího psa s dlouhýma hubenýma nohama, vyžle“ (ESSČ). Slovo vyžle je doloženo např. v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „vyzle leporarius“ (KlarGlos. 507). Doložena jsou také deminutiva vyžlík a vyžlátko „malé vyžle“ (ESSČ). Srov. heslo sledník, slídník.

285

Stav v nové češtině V Jungmannově slovníku nalezneme slova pod heslem vyžel. Vysvětluje jej cizojazyčnými ekvivalenty „Hühnerhund, canis avicularis“. Dále o něm říká, že „u starších slove = slídný pes, slídník“. Dále vyžla popisuje jako „psa při lovu skrytou zvěř vyhledávající a vyhánějící“. Doklad z Komenského Janua linguarum reserata zároveň vysvětluje rozdíl mezi vyžletem a chrtem: „vyžlenci slídí, chrti stíhají a dostíhají. Com. Jan. 424“. Jiný význam slova (žertem neb s příhanou) byl „malé děvče“. Plurál vyžlata mohl označovat také „kachňata“. Jako deminutiva uvádí Jungmann slova vyžlenec, vyžlec, vyžlík, vyžník, vyželek a vyžlenec. Výraz vyžle s deminutivem vyžlátko měl význam „mladý vyžel“, vyžlice byla „samice“ (JUNGMANN 5, 399). V Jungmannově slovníku však nalezneme jako samostatná hesla také slova s měkkým i. Jedná se o následující výrazy – vižle „mladý pes lovecký, slídník“, viželec „pes lovecký“, vižla s deminutivem vižlice „vižlenec“ a přeneseně byla vižlice také „ženská daremná“ (JUNGMANN 5, 115). Kott uvádí jako ekvivalent k prvnímu Jungmannem uvedenému významu slova vyžel „myslivecký pes“. Další významy slova vyžel jmenuje stejné jako Jungmann (KOTT 4, 1201-1202). V Dodatcích dále přidává významy slova vyžle, a to „čiperné děvče“ a „lesní mužík“ (KOTT 9, 389). Význam plurálu vyžlata mohl být také „vyžlata (děti) divokých žen“ (KOTT 10, 507). Také Kott uvádí slova v podobě s měkkým i. Jedná se o stejné výrazy se stejnými významy jako u Jungmanna (KOTT 4, 713). V Dodatcích nalezneme slovo vižle s novým (nářečním) významem „slabé dítě“ (KOTT 7, 1031). PSJČ označuje slovo vyžel jako zastaralé jméno pro „někdejší druh loveckých psů“ (PSJČ 7, 633). SSJČ již uvádí jako samostatné heslo výraz vyžle, řidčeji také výžle, vižle nebo vížle. Vyžle i vyžel podle něj označují „(dříve) plemeno menšího loveckého psa slídiče“. Pouze vyžle je dále „pohádková bytost, zpravidla malý hubený strašidelný pes“ a expresivně i „velmi hubené dítě, řidčeji hubený mladý dospělý člověk“ (SSJČ 4, 409). Poslední uvedený význam nalezneme v PSJČ s mírně odlišným významem „nevyvinutý, velmi hubený, vychrtlý člověk, obyčejně mladý; dítě vůbec“ (PSJČ 7, 637‒638). Jako deminutiva jsou uvedeny výrazy vyžlátko, řidčeji výžlátko, dříve též vižlátko. Z odvozených slov jsou dnes známa pouze slova vyžlenec jako méně časté a zastaralé pojmenování „vyžlete“ a méně časté adjektivum vyžlovitý „připomínající hubeností vyžle, vytáhlý, vyhublý“ (SSJČ, l. c.). Etymologie Slova vyžle, vyžel nalezneme také v jiných slovanských jazycích, např. v pol. wyżeł, ukr. vyžel, rus. výžlec nebo sln. vižel (MACHEK 1997, 705). V praslovanštině se slovo 286

rekonstruuje v podobě *vyžьlъ. Původ slova není zcela jasný (REJZEK 2001, 727). Podle Machka se pravděpodobně jedná o přejímku maď. vizsla „slídný pes“, vizslat „ňuchat“, která jsou považována za domácí ugrofinská slova (MACHEK, l. c.; HOLUB-LYER 1978, 473). Rejzek uvádí jako možný zdroj přejetí také nějakou germánskou předlohu, z níž bylo odvozeno střhn. wīsel „vůdce“. Jiní badatelé považují vyžle za výraz domácí, většinou jej spojují se slovesem výt, srov. pol. wyga „starý pes; ostřílený člověk“. Praslovanské *vyti je odvozeno z ie. onomatopoického kořene *ū- (REJZEK 2001, 726). Od slovesa výt odvozují slovo i Holub a Kopečný (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 428).

3.4.208 VZTAŽNA, -Y, F. (?), DOLOŽ. JEN ZTAŽNA, -Y, F* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova vztažna byl „čtyřnohé zvíře, které mění barvu své kožešiny podle okolí, snad sob polární“. Slovo je doloženo pouze v podobě ztažna, ESSČ jej však opravuje na vztažna (ESSČ). Doklad slova nalezneme pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „ztazna parander“ (KlarGlos. 548). Latinské slovo je podle slovníku Ausführliches lateinisch-deutsches Handwörterbuch Karla

Obrázek 24: Sob polární (Rangifer tarandrus)

Ernsta Georgese nejspíše totožné z výrazem parandrus, které je jinou variantou latinského výrazu tarandrus. Tento latinský název vysvětluje následovně: „ein vierfüßiges Tier in Szythien von der Größe eines Rindes, das Renntier, nach anderen das Elentier“ (GEORGES 1918, 3023), tedy „čtyřnohé zvíře ve Skythii velikosti dobytka, sob, podle jiných los“.135 Stav v nové češtině Staročeský název nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottově slovníku, a to v podobě ztazna. Slovo označuje jako zastaralé, vysvětluje jej latinským ekvivalentem „parander, bestia?“ a jako doklad slova uvádí pouze Klaretův slovník (KOTT 7, 1158). V současné češtině není slovo doloženo. Etymologie Podle ESSČ by staročeské slovo (v)ztažna mohlo souviset se slovesem vztáhnúti (ESSČ). Jeho významy ve staré češtině byly „vztáhnout, napřáhnout; natáhnout; vytáhnout, 135

Srov. také citát, který uvádí ESSČ. Jedná se o popis ze spisu De mirabilius mundi (XXX, 25–26), jehož autorem byl Gaius Julius Solinus: „Parandrum adfirmant habitum metu vertere et cum delitescat fieri adsimilem cuicumque rei proximaverit.“ (ESSČ).

287

vynést, povznést; roztáhnout, protáhnout, rozprostřít“ (MSS 1979, 618). Pro výklad původu slova tedy vyložíme etymologii tohoto slovesa. Staročeské sloveso vztáhnuti, novočesky vztáhnout, vzniklo prefixací slovesa táhnút, táhnout pomocí předpony vz-. Předponu vz- nalezneme ve všech slovanských jazycích, např. v rus. voz- nebo pol. wz-. V praslovanštině se předpona (a předložka) rekonstruuje v podobě *vъz (hláska v- je hiát). Souvislost se hledá s lit. už „za, mimo“, už- „za-, vy-“, lot. uz „na“, uz- „na, vz-“, av. us-, uz- „vz-, na-“, stind. út-, ud- „vzhůru“. Za východisko těchto slov se pokládá ie. *uds„vzhůru, ven“ z ie. *ud-, *ūd- „vzhůru, ven“ (REJZEK 2001, 727; MACHEK 1997, 706). Holub a Lyer srovnávají slovanské názvy s litevským už a za případné východisko označují ie. *u(h)- (HOLUB-LYER 1978, 473). Sloveso táhnout je všeslovanské, např. pol. ciągnąć, rus. tjanúť nebo s./ch. zatégnuti „napnout, natáhnout“. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *tęgnǫti. K příbuzným výrazům patří lit. tingùs „líný, pomalý“, stind. þungr „těžký“, něm. Deichsel „oj“, lat. tēmō „oj“, av. ϑang- „táhnout, napínat, luk“, stsev. thungr „těžký“. Východiskem těchto slov bylo ie. *tengh- „táhnout, napínat“ od ie. *ten- „táhnout, napínat“ (HOLUBKOPEČNÝ 1952, 379; REJZEK 2001, 649). Podle Machka je jinou možností hledat souvislost s lat. trahō- „táhnu, vleču“, jehož kořenem je *tegh- (MACHEK 1997, 634).

3.4.209 ZAJIEC, -Ě, M Stav ve staré češtině Staročeské slovo zajiec označovalo „zajíce, lovného hlodavce žijícího v lesích a v polích, který se vyznačuje mj. rychlým během“. Doloženo je také rčení tuto zajiec ležie s významem „zde je to nejdůležitější“ (ESSČ). Doklad slova nalezneme např. v Manuálníku Václava Korandy: „neb zajiec nahoru běží převelmi rychle […]‚ ale doluov […] toho spěchu nemá. KorMan 8b“ (StčS 1, 89). Doloženo je také deminutivum zajieček „zajíček, malý nebo mladý zajíc“. Spojení špikovaný zajiec bylo názvem pro „mučicí nástroj k rozdírání těla nahého mučence“ (ESSČ). Srov. také heslo běhúnek. Stav v nové češtině V nové češtině nalezneme slovo v podobě zajíc. Jungmann uvádí jako starší podobu také zajiec, moravské varianty zajúc a zajouc a slovensky zajác. Zajíce vysvětluje jako „pokolení ssavců hlodavých, z čeledi zajícovitých, dle něho tak nazvaných, lepus, der Hase, das Häschen“. Dále jmenuje jednotlivé rody, přičemž „nejznamenitější rod jest zajíců obecných, lepus timidus, v polích a lesích, žijících bylinami, chrastem a korami

288

stromovými; uší dlouhých, noh předních krátkých, zadních dlouhých; s hořením pyskem rozděleným, s vyboulenýma očima“. Dočteme se také mj. přirovnání bázlivý jako zajíc či rčení když hlemejžď zajíce přehoní, tj. „nikdá“, nebo zajíce v pytli kupovati „pouštěti se v koupi nevidomky“. Nalezneme i stč. rčení zde zajíc leží s významem „zde jest hlavní věc, užitek, zisk, koláč, pečeně“. Spojení zemský zajíc znamenalo „z pokolení myší zvící potkana, s zaječí hlavou, žijící v Egyptě, Arabii a Sibirii, na polích; má přední nohy kratičké, zadní dlouhé, pročež nechodí, ale skáče, a tudy Němcům slove skákavý zajíc, Springhase, mus jaculus“.136 Zajíc mořský byl „der Seehase, Wasserhase, cyclopterus“.137 Zajíc v astronomii byl názvem pro „shvězdění pod nohama Oriona“. Jako deminutivum uvádí Jungmann slovo zajíček. To mohlo kromě „malého zajíce“ označovat také „zaječí jetel“ a v polštině také „houbu jedlou, boletus ramosus“.138 Plurál zajíčky byl v botanice názvem pro „zaječí nohu, Hasenklee, trifolium arvense“139 a také pro „rumex acetosella, der Schafampfer“.140 Zajíče a zaječenec byla pojmenování „mladého zajíce, mladého zajíčka“ a zaječice, zaječnice „samice zajícovy“. Augmentovaná podoba slova zaječisko označovala „zajíce přerostlého, tuze velikého, špatného“ (JUNGMANN 5, 456). Kott uvádí řadu jiných možných označení zajíce, např. macek, matěj, ušák, březňák, šarák nebo bělák. Potvrzuje Jungmannem uvedené významy a navíc přidává spojení zajíc domácí, které na Moravě označovalo „králíka“. Mezi uvedenými rčeními čteme mj. umí s tím jako zajíc s bubnem, které se řekne „o hloupém“, nebo panská láska po zajících skáče, tj. „je nestálá“. Ke spojení zajíc mořský uvádí jiný význam než Jungmann, a to „lepus marinus = zej obrovský“. Z dříve uvedených významů deminutiva zajíček uvádí Kott pouze význam „mladý zajíc“ a nově jej vysvětluje jako „koktala“. Nově uvádí odvozené slovo zajička „zaječice“ (KOTT 5, 90‒92). V Dodatcích uvádí také stč. spojení zajíc špikovaný či hřebelce „mučidlo“ (KOTT 7, 1108) a také nové významy slova zajíc. Ten mohl nově pojmenovávat „kámen, z pod ornice vyoraný“, „jídlo (brambory uvařené a potom upečené s oškvarky)“ (KOTT 8, 495) a „český tanec“ (KOTT 8, 580). Také deminutivum zajíček získávalo nové významy. Nářečně mohlo označovat „lvíčky, květy

136

Dnes zřejmě tarbík egyptský (Jaculus jaculus) (DOBRORUKA-BERGER 2004, 140). Latinskému ekvivalentu Cyclopterus dnes odpovídá název ryby hranáč šedý (mořský zajíc) (WENDLERMILITZ 1996, 186). 138 Původním latinským termínem Boletus ramosus se označovaly houby, kter se dnes nazývají jednak sírovec žlutooranžový (Laetiporus sulphureus), jednak choroš oříš (Polyporus umbellatus). (BioLib. Biological Library [online] 1999‒2011. [cit. 24. dubna 2012]. Dostupné z: .). 139 Dnes jetel rolní (DEYL-HÍSEK 2001, 97). 140 Dnes šťovík menší (tamtéž, 243). 137

289

hledíku lékařského“ (KOTT 7, 1108), rostlinu „stračí nožku, delphinium“141 a zajíčky byly „beránci, dudky, luzula campestris“142 (KOTT 8, 495) a rovněž „tanec“ (KOTT 10, 514). V současné češtině má zajíc obecně českou a expresivní variantu zajoch, příp. zajouch. Nářeční podoba výrazu zajíc je zajc. Zajíc je popsán jako „polní hlodavec s dlouhými boltci, schopný rychlého běhu“, jako zoologický termín je názvem pro „rod Lepus“, např. zajíc lesní. Expresivně může být jako zajíc označen „bázlivý, nezkušený tvor“, např. ve spojení nejsem zajíc, tj. „nedám si jen tak něco namluvit“. V astronomii je zajíc „jméno souhvězdí jižní oblohy“ (SSJČ 4, 505‒506). Pouze v PSJČ nalezneme rovněž spojení zajíc mořský „druh ryb z čeledi Cyclopteridae, Cyclopterus lumpus“ (PSJČ 7, 916). Podle PSJČ je zajíček nejen deminutivum slova zajíc, ale také nářečním označením pro „hřib žlutomasý“. Spojení zajíček mořský může pojmenovávat „kaprovitou rybu, Squalius lepusculus; proudníka, jelce“ (PSJČ 7, 916). SSJČ z těchto významů uvádí již pouze význam deminutivní a dále je zajíček expresivní pojmenováním „zajíce“ a slangově také „děvčete v nočním podniku“ (SSJČ 4, 506). V slangu může být nově jako zajíček označena „mladá dívka, (velmi) mladý muž (jako objekty erotického zájmu)“ (SOCHOVÁ-POŠTOLKOVÁ 1994, 198). Zajíče označuje „zaječí mládě“ a zaječice řidčeji „samici zajíce; zaječku (mysl.)“ a také „zaječinu; (surovou) zaječí kůži“. Zaječisko je expresivním pojmenováním „zajíce“ (SSJČ 4, 504‒506). Zajíc je např. součástí spojení to je ještě mladý zajíc, které přeneseně znamená „nezkušený člověk“, naopak starý zajíc je „zkušený, vychytralý člověk“. Ve rčení kupovat zajíce v pytli je zajíc expresivním vyjádření pro „věc neznámou nebo neviděnou“. Přísloví mnoho psů zajícova smrt znamená „přesile nelze odolat“ (SSJČ 4, 505‒506). Rčení tři zajíce za jednu nohu chytil má význam „zalhal si“ (ZAORÁLEK 2009, 404) a např. přirovnání namazaný jako zajíc znamená „silně opilý“ (tamtéž, 556). Etymologie Výraz zajíc je všeslovanský, nalezneme jej např. v pol. zając, rus. zájac nebo hl. zajac. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *zajęcь. Existuje několik teorií původu slova. Často se za jeho východisko pokládá ie. *hōiṇko- z ie. *hei- „živě se pohybovat, skákat“, původní význam slova by tak byl „skokan“. Z téhož kořene vychází také lit. žáisti „skákat“, arm. ji „kůň“, stind. háya- „kůň“ a s d-ovým rozšířením snad i něm. Geiss, angl. goat, lat. haedus „kozel“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 430; REJZEK 2001, 732; HAVLOVÁ 2010; 93). Machek odvozuje slovo zajíc od psl. *zьjati „zát, být otevřen“, 141 142

Dnes rod stračka (tamtéž, 32). Dnes bika ladní (tamtéž, 591).

290

přípona -ec by vznikla redukcí *zьjaj-ьn-ьcь na zajęcь. Motivací tohoto pojmenování by bylo to, že zajíc „prý spí s otevřenýma očima“. Označení zajíc bylo často obměňovalo (např. výše uvedené zajoch), což Machek vysvětluje takto: „Příčina toho je jednak v názorech lovců (za starých dob byl zajíc u lovců v nevážnosti […]), jednak v pověře: v Polsku se někde vyhýbají tomu slovu, poněvadž mluvící i domácí lidé by mohli spát potom jen s otevřenýma očima.“ (MACHEK 1997, 709). Holub a Kopečný i Holub a Lyer možnost odvození od slovesa záti rovněž uvádějí, za motivaci takového pojmenování však označují rozštěpený „zející“ pysk zvířete (HOLUB-KOPEČNÝ, l. c.; HOLUB-LYER 1978, 475). Podobná slova nalezneme také v lot. zaķis a lit. zuĩkis „zajíc“, není však jisté, zda se jedná o slova příbuzná nebo spíše o výpůjčky ze slovanských jazyků (HAVLOVÁ, l. c.; REJZEK, l. c.). U Slovanů se nedochoval starý ie. název zajíce od kořene *ḱas-, který je např. v něm. Hase nebo stind. śaśa-. Původní význam těchto slov se vykládá jako „šedák“ (HAVLOVÁ, l. c.).

3.4.210 ZÁVODNÍK, M Stav ve staré češtině Význam staročeského slova závodník byl „běhoun (kůň, velbloud ap. určený k běhu)“ (MSS 1979, 643). Významy vztahující se ke koni měla také příbuzná slova závodní „závodní, určený ke koňským závodům“ a závodišče „koňské závodiště, hipodrom“ (ESSČ). Doklad slova se nepodařilo nalézt. Stav v nové češtině Jungmann závodníka vysvětluje pouze jako toho, „kdo v závod jede, běží, der Wettläufer, Wettreiter, stadiodromus“. Starší význam byl možná míněn v dokladu ze Starobylých skládání od Václava Hanky: „Potom dovedechu oře a závodníky. St. skl. 4“. Pod heslem závodní nalezneme pouze spojení závodní kůň (JUNGMANN 5, 597). Kott kromě tohoto významu uvádí také starší význam slova závodník, a to „běhoun, kůň, das Rennpferd, Turnierpferd, der Renner“. Význam dokládá dvěma citáty ze staročeských pramenů, a to z Knih půhonných a nálezových ze 14. a 15. století: „Ode mne závodníka vzala ostal mi jej dlužen. Půh. II, 136“ a z Archivu českého, který obsahuje památky ze 14. a 15. století: „Než závodníka mi dáti nechtěl […] neb nebožčík byl u něho v službě a ten kuoň byl ostal u něho. Arch I. 173“. Nové významy slova závodník byly dále „vlastník živnostenského závodu“, „průvodce“, „svůdce“ a „strouha mezi poli k odvádění vody“ (KOTT 5, 345). 291

Slovo závodník sice nalezneme také v současné češtině, ale staročeský význam slova se již zcela vytratil. Podle PSJČ je závodník „účastník závodu“, ve sportovní slangu „sportovec účastnící se jakéhokoli závodu“ (PSJČ 8, 227). SSJČ jej vykládá jako toho, „kdo závodí“ (SSJČ 4, 667). Etymologie Slovo závodník bylo odvozeno od stč. substantiva závod pomocí přípony -ník, která byla ve staré češtině jednou z nejčastějších přípon při tvoření jmen konatelských (HMČ 1986, 255). Toto slovo nalezneme také v pol. zawod a csl. zavodъ. Původní význam slova byl zřejmě „sázka, zástava“, „co je zavedeno, založeno“ (REJZEK 2001, 735). Výraz byl odvozen od slovesa vésti, přesněji od tvaru kořene *vod-, pomocí předpony zá-. Pro objasnění původu slova tedy vyložíme původ těchto komponentů. Předpona a přeložka za je všeslovanská. V praslovanštině se rekonstruuje v podobě *za. Mezi příbuzné výrazy řadí Holub a Kopečný i Rejzek lit. dial. ažúo, ažù „za, vzadu“ a lot. aiz „za“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 429; REJZEK 1997, 731). Machek uvádí lit. výrazy v podobě už-, užuo- (MACHEK 1997, 707). Za východisko se pokládá ie. *hō, což by podle Rejzka „mohl být nějaký pádový tvar zájmenného kořene *he-, *ghe-.“ (REJZEK 2001, 731). Tento kořen nalezneme jako zesilovací částici mj. v gót. mi-k nebo něm. mi-ch „mě“ (tamtéž). Sloveso vést je všeslovanské, např. pol. wieść, rus. vestí nebo s./ch. vȅsti. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *vesti. K příbuzným výrazům patří lit. vèsti, lot. vest, obojí „vést“, stir. fedid „nese, veze“, av. vāδayeti „veze, vleče“. Východiskem těchto slov bylo ie. *ṷedh- „vést, přivádět, ženit se“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 413; REJZEK 2001, 708). Podle Holuba a Lyera souvisí slovo závod „běh“ se stč. slovesem zavaditi „obtížit (dluhem)“ (HOLUB-LYER 1978, 476).

3.4.211 ZBĚHURLA, -Y, M* Stav ve staré češtině Staročeský výraz zběhurla označoval „rychle unikající zvíře, krtka (?)“ (ESSČ). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „afalga zbiehurla“ (KlarGlos. 539). ESSČ uvádí, že podle slovníku Glossarium Latino-Germanicum Lorenze Diefenbacha se jedná o zkráceninu původně řeckého asphalax (ESSČ). Diefenbach uvádí slova v podobách affa, affala, affla, affalaga, afana a hastfala a vysvětluje je latinským

292

talpa a mj. staršími německými maulwerffe (DIEFENBACH 1857, 15), srov. něm. Maulwurf „krtek“. Srov. heslo krt. Stav v nové češtině Staročeský název zběhurla nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Slovo označuje jako zastaralé, vysvětluje je jako „afalga, zvíře“, doklad slova je pouze z Klaretova slovníku (KOTT 7, 1129). V současné češtině není tento výraz doložen. Etymologie Podle ESSČ by slovo zběhurla mohlo souviset se stč. slovesem zběhnúti (ESSČ). Staročeské sloveso zběhnúti, sběhnúti znamenalo „zběhnout, utéci; přiběhnout“ (MSS 1979, 644). Pro výklad původu slova tedy rozložíme sloveso na předponu z-, příp. s-, a sloveso běhati. Předpona a přeložka z je všeslovanská, např. pol. z nebo rus. iz. V praslovanštině se rekonstruuje v podobě *jьz. K příbuzným výrazům patří lit. ìš, lot. iz, stprus. is, všechna „z“. Za východisko se pokládá redukovaná podoba ie. *ehs (v baltoslovanských jazycích s i- místo e-) od ie. *ek. Z téhož východiska je také lat. ex nebo stir. ess- (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 429; REJZEK 2001, 731; MACHEK 1997, 707). Vzhledem k zápisu slovesa s předponou z- i s- uvedeme stručně také etymologii předpony a předpony s-. V praslovanštině se rekonstruuje v podobě *sъ, *sъn a za její východisko se pokládá ie. *som, což je ablautová varianta ie. *sem „jedno, společně v jednom, dohromady“ (REJZEK 2001, 558). Pro etymologii slovesa běhati viz heslo běhún.

3.4.212 ZDOR, -A/-U, M* Stav ve staré češtině Staročeský výraz zdor označoval „zvíře vydávající pronikavé troubení, zvláště slona“. Vyloučena podle ESSČ není ani podoba slova vzdor (ESSČ). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „banus zdor“ (KlarGlos. 539). Podle ESSČ je správné latinské slovo nikoliv banus, ale barrus. Uvádí také výklad tohoto latinského výrazu podle etymologického výkladu Isidora ze Sevilly: „Elephantum […] apud Indos autem a voce barro vocatur; unde et vox eius barritus (XII,2)“ (ESSČ), tedy „slon (elephas) se u Indů nazývá slon (barrus), […]“. Srov. také heslo slon. Stav v nové češtině Výraz zdor sice nalezneme v Jungmannově a Kottově slovníku, jedná se však o homonymní výraz s významem „vzdor“ (JUNGMANN 5, 635; KOTT 5, 414). Staročeské slovo zdor v nové češtině nenalezneme.

293

Etymologie Podle ESSČ by snad staročeské slovo zdor mohlo souviset se slovesem dúti (ESSČ). Jeho význam ve staré češtině byl „dout, vanout, foukat“, případně se zvratným zájmenem dúti sě „nadýmat se, nafukovat se“ (MSS 1979, 58). Motivací pojmenování by mohlo být vypouštění silného proudu vzduchu během sloního troubení, případně nafouknutí slona během vdechnutí vzduchu. ESSČ nevylučuje ani čtení slova v podobě vzdor (ESSČ). Význam tohoto staročeského slova byl „příkoří“ (MSS 1979, 606). Odvození od slovesa dúti se jeví jako sémanticky přijatelnější, vyložíme tedy etymologii tohoto slovesa. Sloveso dúti, dnes dout, nalezneme ve všech slovanských jazycích, např. v pol. dąć, ukr. dúty nebo s./ch. dȕti. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *dǫti. Příbuznými slovy jsou lit. dùmti „foukat“, stind. dhámati „fouká“ a av. dāδmainya- „nadouvající se“. Jejich východiskem bylo ie. *dhem-H- „foukat“ (ESJS 3, 145; REJZEK 2001, 142; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 105; MACHEK 1997, 124).

3.4.213 ZDRUŠEC, -ŠCĚ, M* Stav ve staré češtině Podle ESSČ byl význam staročeského slova zdrušec „mohutné zvíře odírající svými rohy kůru stromů, pratur (?)“ (ESSČ). Výraz je doložen pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „zdrussecz urnus“ (KlarGlos. 545). Podle Bohumila Ryby se v případě latinského ekvivalentu urnus jedná o „zkaženinu“ latinského urus (RYBA 1944, 64).143 Kateřina Voleková a Milada Homolková ve studii Ze Staročeského slovníku: zdrušec a živodně vycházejí při výkladu slova rovněž ze středověkých latinských popisů, podle nichž je urus „statné zvíře s mohutnými rohy, které je podobné býku a obývá spolu se zubrem území střední Evropy“ a pravděpodobné je možné jej ztotožnit s „dnes již vyhynulým praturem (Bos primigenius), tj. s druhem divokého tura, který žil v Evropě až do 17. století“ (VOLEKOVÁ-HOMOLKOVÁ 2006, 391‒392). Stav v nové češtině Výraz zdrušec nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Označuje jej jako slovo zastaralé, uvádí pouze latinské označení „urnus, bestia“ a odkazuje na Klaretův slovník (KOTT 7, 1134). V současné češtině není slovo doloženo.

143

Ryba uvádí také citát z Pliniova spisu Naturalis historia (VIII, 38), v němž je latinské slovo urus vysvětleno následovně: „[…] excellentique et ui et uelocitate uros, quibus imperitum uolgus bubalorum nomen inponit.“ a ve stejném spisu také (XI, 126): „Urorum cornibus barbari septentrionales potant urnisque bina capitis unius cornua inplent.“ (RYBA 1944, 64).

294

Etymologie Bohumil Ryba označuje staročeské slovo zdrušec jako „temné“ (RYBA 1944, 64). Voleková a Homolková upozorňují na (jiný) citát z Pliniovy Naturalis historia, podle něhož je urus „zvíře, které si brousí a ostří rohy o stromy“. Bylo by tedy podle nich možné považovat znak „broušení rohů o stromy a z toho plynoucí rozdírání jejich kůry“ za motivaci pojmenování. Slovo zdrušec by tak mohlo být odvozeno od staročeského slovesa zdřieti, zedru, zedře, které je ve staré češtině doloženo ojediněle. Čeleď -dřieti je však ve staré češtině doložena hojně. Pomocí přípony -ec vytvořil Klaret také jiná deverbální pojmenování zvířat, např. ozvec „volavý pták“ od ozývati sě (VOLEKOVÁHOMOLKOVÁ 2006, 392). Malý staročeský slovník obsahuje pouze sloveso zedřieti „rozedřít, rozetřít; roztrhnout, roztrhat“ (MSS 1979, 649). Podle ESSČ je však náležitá podoba slovesa k roku 1300 právě zdřieti (ESSČ). Při výkladu původu staročeského výrazu zdrušec tedy vyjdeme z etymologie slovesa zdřieti. Pro výklad předpony z- viz heslo zběhurla. Význam staročeského slova dřieti byl „stahovat kůži, odírat kůru, lýko, šupiny, otlačovat třením cokoli“, přeneseně také „připravovat o jmění, vykořisťovat“. Sloveso nalezneme také např. ve slk. drieť, pol. drzeć, hl. drěć nebo dl. drěś. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *derti. Vzniklo jako varianta k psl. *dьrati „drát“ (MACHEK 1997, 132). Toto sloveso souvisí s lit. dial. diti „drát“, něm. zerren, angl. tear „trhat“, řec. δέρω, arm. teṙem „dřu, stahuji kůži“, jejichž východiskem bylo ie. *der- „dřu, stahuji kůži (z pošlého nebo zabitého zvířete)“ (HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 109; REJZEK 2001, 143; MACHEK 1997, 126).

3.4.214 ZHÚBLE, -E, F (?)* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova zhúble byl pravděpodobně „tvor s nápadnými ústy, sysel (?)“ (ESSČ). Výraz je doložen pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „cama zhuble“ (KlarGlos. 543). Srov. heslo sysel. Stav v nové češtině Staročeské slovo nalezneme v podobě zhuble pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Označuje jej jako zastaralé, vysvětluje pouze latinským „cama, bestia“ a odkazuje na Klaretův slovník (KOTT 7, 1139). V současné češtině není slovo doloženo.

295

Etymologie Podle ESSČ by výraz zhúble mohl souviset se staročeským slovem húba, huba (ESSČ) „huba, ústa; pysk, ret“ (MSS 1979, 75). Pro výklad původu slova tedy vyložíme etymologii slova húba, huba. Pro etymologii předpony z- viz heslo zběhurla. Slovo huba je všeslovanské, nalezneme jej např. v rus. gúba, dl. guba nebo hl., ukr. huba. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *gǫba. Machek toto slovo spojuje s řec.

γαμφηλαί

(pl.)

„tlama,

huba“

(MACHEK

1997,

189)

z ie.

*ghambh-

(REJZEK 2001, 218). Podle Holuba a Kopečného je prapříbuzným výrazem kelt. gop „ústa“. Původ slova huba hledají ve stejném základě, který je ve slově houba (HOLUBKOPEČNÝ 1952, 135), a to podle některých shodných sémantických rysů jako např. „něco měkkého, napuchlého apod.“ (REJZEK, l. c.) Výraz houba se vykládá z ie. *(s)gṷhombho(REJZEK 2001, 211).

3.4.215 ZKLÚN, -A/-U, M* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova zklún byl „vodní tvor s ocasem podobným prasečímu, hroch“ (ESSČ). Výraz je doložen pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De claudis monstris: „zklun equoflínus“ (KlarGlos. 444). Podle Bohumila Ryby je latinský ekvivalent klaretovská zkratka namísto původního equus fluminis, tedy hippopotamus, tj. „hroch“ (RYBA 1944, 66).144 Srov. heslo mořman. Stav v nové češtině Staročeské slovo v podobě zklun nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Slovo vysvětluje latinským „equoflinus, monstrum“ a odkazuje jen na Klaretův slovník (KOTT 7, 1142). V současné češtině není slovo zklún doloženo. Etymologie: Podle Bohumila Ryby nazval Klaret toto zvíře podle jednoho z popisných znaků, a to podle prasečího ocasu. Slovotvorně by bylo možné rozložit výraz na z-kl-ún. Slovo by tak mohlo souviset s jinými Klaretovými neologismy oklúr (o-kl-úr) „kříženec divokého kance a vepře“ a klovec „kanec“ (RYBA 1944, 66). Pro výklad etymologie viz heslo klovec, příp. oklúr.

144

Ryba cituje z rukopisu Tomáše z Cantimpré (NUK XIV A 15 f. 86v), v němž je equus fluminis popsán následovně: „Equus fluminis, ut dicit Aristoteles, monstrum est in Orientis partibus forma mirabili. In terra et in aquis equaliter manere potest. Habet autem crines ut equus […], caudam habet ut porcus.” (RYBA 1944, 66).

296

3.4.216 ZLOSTIR, -A/-U, M* Stav ve staré češtině Staročeský výraz zlostir byl pravděpodobně označením pro „žirafu (?)“ (ESSČ). Slovo je doloženo pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De claudis monstris: „calopardiolus zlostir“ (KlarGlos. 452). Podle Bohumila Ryby je latinský název vlastně slovo camelopardalis, které je synonymní s lat. anabula a označovalo právě „žirafu“. Tím je tedy synonymem jiného Klaretova označení zporlik, sporlik (RYBA 1944, 63). Srov. toto heslo a heso barvokropenicě. Stav v nové češtině Staročeské slovo zlostir nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku, a to v podobě zloštír. Slovo vysvětluje latinským „colopardiolus, monstrum“ a odkazuje pouze na Klaretův slovník (KOTT 7, 1146). V současné češtině se s tímto slovem nesetkáme. Etymologie Původ staročeského slova zlostir je nejasný. Etymologické slovníky výraz neobsahují, ani ESSČ neuvádí žádnou možnou souvislost. Bohumil Ryba ve své studii Nové výklady ke Klaretovi říká: „Restituovati oba názvy [tj. zlostir a zporlik], jimiž byla obdařena antická καμηλοπάρδαλις v polovici 14. stol. v Čechách, s bezpečností sotva lze.“ (RYBA 1944, 63). V Kottově přepisu zloštír působí slovo jako kompozitum s významem „zlý štír“. Vzhledem k významu slova i pozdějším přepisům se však toto chápání jeví jako scestné.

3.4.217 ZOHA, -Y, F (?)* Stav ve staré češtině Význam staročeského slova zoha byl zřejmě „veverka (?)“. Podle ESSČ bylo slovo vytvořeno neústrojně (ESSČ). Doklad názvu nalezneme pouze v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „pirolus zoha“ (KlarGlos. 546). Podle Bohumila Ryby je lat. výraz pirolus synonymní s jiným u Klareta uvedeným lat. označením asperiollus „veveřice“ (RYBA 1946, 157). Rovněž podle Diefenbacha je výraz pirolus jeden z více přetvoření latinského slova sciurus, který je právě označením „veverky“ (DIEFENBACH 1857, 54‒55). Srov. heslo veverek, veveřicě, veveřička. Stav v nové češtině Staročeský výraz zoha nalezneme pouze v Dodatcích ke Kottovu slovníku. Slovo označuje jako zastaralé, uvádí pouze latinský ekvivalent „pirolus“ a odkaz na Klaretův slovník (KOTT 7, 1151). V současné češtině není slovo zoha doloženo. 297

Etymologie Původ slova zoha je neznámý. Etymologické slovníky jej neobsahují a ani ESSČ neuvádí žádnou možnou souvislost. Bohumil Ryba se domnívá, že Klaret původně zapsal z ohn-. Domněnku dokládá latinským označením pirolus a Klaretovým překladem jiného latinského slova pirous Ohňát145 (RYBA 1946, 157),146 srov. lat. pyr „oheň“. Pokud vyjdeme z Rybovy domněnky, je třeba hledat původ slova v stč. substantivu oheň „oheň, plamen“ (MSS 1979, 252). Jedná se o všeslovanské slovo, které nalezneme např. v pol. ogień, rus. ogónʼ nebo hl. wohoń. Praslovanské slovo se rekonstruuje v podobě *ognʼь. K příbuzným výrazům patří lit. ugnìs, lat. ignis, stind. agní-, všechna s významem „oheň“. Za východisko těchto výrazů se pokládá ie. *ognis (REJZEK 2001, 424). Podle Machka je další výklad původu slova problematický kvůli nejednosti začátečních samohlásek (MACHEK 1997, 410). Rejzek jako možný výklad uvádí předpokládaný genitiv uvedeného ie. slova v podobě *egnis (REJZEK, l. c.). Možné je také působení jazykového tabu nebo jazykového vývoje. Jiní badatelé pokládají za výchozí tvar ie. *gni(ESJS 10, 575).

3.4.218 ZUBR, -A/-U, M Stav ve staré češtině Význam staročeského slova zubr byl „zubr nebo bizon“. Slovo mohlo označovat také „tygra“ (ESSČ). Doklad druhého významu slova nalezneme např. v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „tigris zubr“ (KlarGlos. 509). Podle Emanuela Michálka musel Klaret přeložit název jevu, který u nás nebyl znám. K tomu zvolil český název domácího jevu s obdobnými vlastnostmi, které má jev cizí. V tomto případě vybral český Obrázek 25: Zubr (Bison bonasus) překlad zubr zřejmě na základě společné vlastnosti síly a rychlosti (MICHÁLEK 1989, 34). Srov. heslo tigris a poznámku u hesla ozuble (číslo 84). Doložena je také přechýlená podoba slova zubřicě „tygřice, samice tygra“. Odvozené slovo zubrník „mořská želva, která vylézá na břeh a spásá trávu jako dobytek, zubr“ (ESSČ) je doloženo pouze v Klaretově Glosáři za latinské „barchora“ (KlarGlos. 435). 145

Ohňát byl „jeden ze čtyř koní slunečního vozu (u Ovidia), ztělesňující polední stadium intenzity slunečního záření“ (StčS 2, 321). 146 V této studii (Klaretův echites, selonites, itistus) upozorňuje Ryba na více případů Klaretova zvláštního užívání předložek. Srov. RYBA 1946, 154-159.

298

Stav v nové češtině Podle Jungmanna byl zubr „bos primigenius Bojani;147 zubr = urus, Auerochs, eine Art Büffel, in der Walachei Zimbe“ (srov. heslo tur), dále také „Bison, Bisont, Beckelochse, bison jubatus“.148 Uvádí také spojení zubr amerikánský, zubr hrochavý a zubr africký. Zastarale mohl být zubr také „tygr“. Jungmann již neuvádí stč. slovo zubrník. Nové je však pojmenování zubře pro „mladého zubra“ nebo „mladého tura“. Zubřice byla „samice zubrova“ a zastarale také „tygřice“. Význam „tygr“ a „tygřice“ dokládá např. citátem z knihy jmenované Petrarcha o štěstí, jehož autora uvádí Jungmann v podobě Jelení:149 „Zubrové mají nepokoj svůj, když s pobranými zubřaty nepřítel utíkaje zubřici stíhající klamá. Gel. Petr“ (JUNGMANN 5, 791). Kott neuvádí význam „Bison“, další informace jsou shodné s Jungmannovým slovníkem (KOTT 5, 692). V současné češtině je zubr označením „velkého evropského přežvýkavce z příbuzenstva skotu, ve volné přírodě již vyhubeného“. Jako zoologický termín je názvem pro „rod Bison“, zubr evropský (SSJČ 4, 869). PSJČ podává přesnější zoologický výklad, a to „druh ssavců z čeledi Bovidae, Bos bonasus, zubr evropský a Bos bison, zubr americký, bison“ (PSJČ 8, 881). Zastaralý výraz zubřice „samice zubra“ a zubře, které je v myslivectví označením „zubřího mláděte“, nalezneme pouze v PSJČ (PSJČ, l. c.). Etymologie S výrazem zubr se setkáme např. v pol. żubr (zřejmě z vslov. jazyků, původní tvar je pol. dial. a st. ząbrz), rus. zubr nebo hl. zubr. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *zǫbrъ. Původ slova není jasný. Souvislost se hledá s lit. stubras, lot. sumbrs, lot. lid. stumbr(i)s, sūbrs, subrs a druhou částí stprus. kompozita vis-samb(ri)s „zubr“. Hláska -t- v litevštině a lotyšských dialektech je nepůvodní (HAVLOVÁ 2010, 175; REJZEK 2001, 742). Podle Rejzka se staropruské slovo podobá stisl. visundr, sthn. wisunt „zubr“. Tato německá označení se vykládají z ie. *ṷeis- „téci, páchnout“, od přechodníku přítomného *ṷis-ont- „páchnoucí“. Není však jasná případná cesta ke slovanskému slovu (REJZEK 2001, 742‒743). Machek souvislost s germánskými slovy neuvádí. Upozorňuje na gruzínské domba, kabardin. dombej „zubr“. Pokud by spolu tyto a slovanské výrazy souvisely, jednalo by se o výraz „praevropský“ (MACHEK 1997, 719). Ze slovanštiny bylo slovo přejato do střřec. ζόμβρος, ζοῦμβρος a rum. zimbru (HAVLOVÁ, l. c.). 147

Podle Ottova slovníku naučného již vyhynulý „tur v užším smysle“ (OSN 25, 927). Tedy bizon, tur americký. 149 Míněn je pravděpodobně překlad spisu Knihy dvoje o lékařství proti štěstí a neštěstí, totiž proti libým a protivným věcem Franceska Petrarky z roku 1501, který sestavil Řehoř Hrubý z Jelení (OSN 11, 802). 148

299

3.4.219 ZVĚŘINA, -Y, F Stav ve staré češtině Význam staročeského slova zvěřina byl „zvěřina, maso z divoké zvěře“ a také „divoká zvěř lovená pro maso, zvěřinka“. Doloženo je také deminutivum zvěřinka „divoká zvěř lovená pro maso“ (ESSČ). Výraz je doložen např. ve sborníku náboženských a mystických skladeb kněze Jana Bechyňky: „netoliko zvěřina, ale i teletina i prasetina, svinina, hovědina, volovina. BechNeub 64a“ (StčS 3, 1078). Stav v nové češtině Jungmann vysvětluje slovo zvěřina jako „zvěří, zvířecí maso, divočina“ a dále jako kolektivum označující „zvěř“. Přenesený význam slova zvěřina byl „zoufalec, šelma, ferina“. Deminutivum zvěřinka Jungmann neuvádí, dočteme se ale např. odvozené slovo zvěřinář, což byl ten, „kdo zvěřinu prodává“ (JUNGMANN 5, 801). Kott jmenuje také deminutiva zvěřinka, zvěřinečka a uvádí všechny tři Jungmannem uvedené významy (KOTT 5, 715). V současné češtině je zvěřina „maso užitkové lovné zvěře“ a méně často také „zvěř, popř. zvířectvo vůbec, zvířena“. Jako deminutiva jsou známa zvěřinka a řidčeji zvěřinečka (SSJČ 4, 879; PSJČ 8, 916). Etymologie Výraz zvěřina byl odvozen od stč. slova zvěř „zvíře, živočich“ (MSS 1979, 680) pomocí přípony -ina, která sloužila k označování jmen jednotlivin (HMČ 1986, 285). Slovo zvěř je všeslovanské, např. pol. zwierz, rus. zverʼ nebo s. zvêr. V praslovanštině se slovo rekonstruuje v podobě *zvěrь. K příbuzným výrazům patří lit. žverìs, lot. zvērs, stprus. swirins, řec. δήρ, všechna s významem „zvěř“, lat. fera „šelma“. Východiskem těchto výrazů bylo ie. *hṷēr „(divoká) zvěř“ (REJZEK 2001, 743; HOLUB-KOPEČNÝ 1952, 440; MACHEK 1997, 720).

3.4.220 ŽIDOVČĚ, -ĚTE, N, ŽIDOVEC, -VCĚ, M Stav ve staré češtině Staročeské slovo Židovčě označovalo „Židovče, židovské dítě“. Jiný význam slova židovčě byl „hubený, štíhlý pes s dlouhými končetinami, např. vyžle“. Tento význam mělo také slovo židovec. Podle ESSČ je však výraz židovec pouze ojedinělý slovníkový doklad (ESSČ). Slovo je doloženo např. v Klaretově Glosáři v kapitole De bestiis: „zidowcze culper“ (KlarGlos. 506). Latinské slovo culper vysvětluje Diefenbach německými

300

ekvivalenty „bracke, frawenhunde“, tedy „brakýř, pes pro dámy“ (DIEFENBACH 1857, 162). Srov. hesla prak, vyžel. Stav v nové češtině Jungmann uvádí slovo v podobě židovče. Výraz označuje jako zastaralý a výklad slova zní „jistý pes“. Doklady slova pocházejí z několika staročeských slovníků. Latinské ekvivalenty jsou uvedeny v podobách culper, calper a pulper. Slovo Židovec mělo pouze význam „Židák“ (JUNGMANN 5, 847). Kott židovče vysvětluje jako „žídě, junger Jude“ a jako „druh psa, culper“. V případě druhého významu odkazuje pouze na Klaretův slovník (KOTT 5, 827). V současné češtině je slovo židovče pouze málo užívaným a expresivním označením „žíděte“ (PSJČ 8, 1042; SSJČ 4, 917). Výraz židovec již není v současné češtině doložen. Etymologie Staročeská slova židovčě a židovec byla odvozena od slova žid (ESSČ). Slovo žid je všeslovanské. Do češtiny bylo přejato pravděpodobně přímo od Italů, a to ze stit. giuio, které je z původního lat. iudaeus (MACHEK 1997, 727). Latinské slovo je přejato z řec. Ιουδαίος a to z hebrejského jchūdah „oslavený“ (REJZEK 2001, 748). Hláskový vývoj v češtině byl žu > žü > ži (MACHEK, l. c.). Ve staročeském slově židovčě došlo do nové češtiny ke ztrátě jotace do podoby židovče (HMČ 1986, 103). Po hlásce č k ní docházelo v poslední třetině 14. století s přesahem do 15. století (PLESKALOVÁ 2001, 39).

301

4. ZÁVĚR Cílem této práce bylo na základě excerpce především z výkladových slovníků staré češtiny získat ucelený soubor staročeských názvů savců, popsat jazykový a sémantický vývoj těchto názvů v nové češtině a vyložit jejich etymologii. Celkově bylo nalezeno dvě stě dvacet názvů savců, které jsme vyhodnotili jako samostatná heslová slova. Skutečný počet názvů byl samozřejmě vyšší, neboť jsme, až na několik výjimek, neuváděli jako samostatná hesla deminutiva, přechýlené podoby výrazů ani víceslovná spojení. Přiřadili jsme je ovšem k příslušným heslům. Shrnující výsledky a závěry, plynoucí z výše uvedených slovníkových hesel, předkládáme formou dílčích závěrů. Ty shrnují staročeské názvy savců podle: -

druhu zvířat, která označují, přičemž pro účely této práce jsme tyto druhy určili následovně: koně, psi, kočky, dobytek a hospodářská zvířata, lesní a polní zvířata, cizokrajná zvířata, kytovci a ostatní zvířata,

-

četnosti výskytu ve staré češtině se zaměřením na ojediněle či řídce doložené názvy,

-

jejich doloženosti v současné češtině,

-

jejich původu, a to na slova praslovanského stáří a slova, která byla odvozena z výrazů praslovanského původu, dále na výrazy přejaté z němčiny, z latiny, z jiných jazyků a slova etymologicky temná,

-

množství dalších významů ve staré a v současné češtině.

302

4.1

STAROČESKÉ NÁZVY SAVCŮ PODLE DRUHU ZVÍŘAT Z množství dochovaných názvů jednotlivých savců můžeme mj. usuzovat na jejich

důležitost v životě středověkých lidí. To, že existovala celá škála označení pro koně, psy a dobytek, ukazuje na význam těchto zvířat v běžném životě. S vývojem společnosti klesala důležitost některých zvířat, respektive různost jejich využití, či nutnosti podrobného rozlišování, a řada názvů proto zanikla. Následující tabulky s komentáři shrnují jednotlivé staročeské názvy savců podle druhu zvířat. Pro účely této práce jsme zvířata rozdělili nikoliv podle současné taxonomie savců, ale tak, jak snad mohl zvířata, která jsou dnes shrnuta pod třídu savců, dělit nebo vnímat i středověký člověk. Ze skupiny savců jsme tedy vydělili tři zvířata, která jsou člověku v jeho běžném životě nejblíže. Určili jsme tedy skupiny: koně, psi a kočky. U koní a psů je navíc u určitých druhů nápadná snaha pojmenovat zvířata co nejpřesněji podle jejich určení. V protikladu k tomu stojí kočky s minimem názvů. Další savce jsme rozdělili do skupin podle toho, kde se s nimi mohl středověký člověk setkat. Zbývající savce jsme tedy roztřídili na: dobytek a hospodářská zvířata, lesní a polní zvířata, cizokrajná zvířata, kytovce a savce, která není možné zařadit do některé z dosud uvedených kategorií. Jako jednotlivé staročeské názvy jsou v těchto souhrnech chápána slova vyhodnocená v této práci jako samostatná hesla. 150 Přiřazení některých názvů do skupin bylo vzhledem k jejich ne zcela jasnému významu problematické. Názvy s více významy spadající do více kategorií jsme zařadili do každé příslušné skupiny. Tabulky obsahují staročeský název zvířete, jeho popis, jak jej uvádí příslušný slovník staré češtiny citovaný ve slovníkové části práce (byl-li uveden pouze německý výklad slova, uvádíme již pouze překlad), a podobu slova v současné češtině, zachovalo-li se slovo ve stejném či podobném významu, jaký mělo ve staré češtině.151 Rozhodující pro existenci staročeského názvu v současné češtině i jeho podobu pro nás byla doloženost v SSJČ. Pokud v současné češtině existuje pouze podobný nebo příbuzný výraz označující tutéž skutečnost, je uveden v závorce.

150 151

Jedinou výjimkou je výraz beran, který jsme v těchto tabulkách spojili s jeho deminutivem beránek. Pokud slovo existuje, ale neoznačuje již v současné češtině savce, v těchto tabulkách jej neuvádíme.

303

KONĚ Nejvíce dochovaných staročeských názvů konkrétního zvířete pojmenovává koně. Jejich názvy byly motivovány funkcí, barvou, původem, vlastnostmi nebo pohlavím koně. Celkem bylo nalezeno třicet šest různých názvů pro koně (některé z nich jsou však vzájemně odvozeny). Názvy ukazují na důležitost koní v hospodářství (např. orník, sveřepec, valach) a zejména ve vojenství či jezdectví (např. komoň, mimochodník, oř). Zajímavé je, že tři názvy koní vycházejí z etnonym (frýz, prus, valach). V současné češtině je doloženo pouze osmnáct těchto názvů (ale např. výrazy komoň a vozník jsou již hodnoceny jako zastaralé).152

SOUČASNÝ STAROČESKÝ NÁZEV běhún běhutý (kůň) bron, bróna cketa, čketa (?), dcketa, sketa, tsketa, stketa čščeta frýz, fríz herka hřěbec hřiebě hřěbicě hynšt, hynst kacieř kľusa, kľusicě, klisicě kľusě, klísě kľusna klusák kobyla komoň, komoňstvo, komonstvo kóň mimochodník mrcha orník

152

VÝZNAM STAROČESKÉHO NÁZVU

NÁZEV (S VÝZNAMEM „KŮŇ“)

chovný kůň, hřebec (biblicky) rychlý, hbitý kůň (s rozdílem od mimochodníka) brůna, bělouš, bílý nebo velmi světlý kůň kůň, zvláště kobyla

běhoun -

kobyla hřebec, kůň fríský klisna, zvláště špatná hříbě (samčí) hříbě hřebice kůň divoký kůň klisna, kobyla

(kůň fríský) herka hřebec hříbě hřebice -

hříbě klisna kůň jdoucí klusem kobyla, klisna kůň; koně, zástup jízdných

klisna klusák kobyla komoň

kůň kůň chodící mimochodem, lehký cestovní kůň chatrný kůň tažné zvíře (kůň nebo vůl) určené k těžké práci, zvláště k orbě, tahoun

kůň mimochodník mrcha -

brůna -

Podobně také u dalších tabulek a dnešních názvů. Viz konkrétní hesla.

304

oř, voř pařiz pastivý (kóň) podpáľenec, podpáľený kóň prohynščie prus přípustník, přípustný kóň rús sveřěpec; sveřěpicě škapa šlapák valach vozník závodník

oř, (statný) kůň, nejčastěji jezdecký nebo vojenský hřebec rychlý jezdecký kůň hřebec vodící kobyly na pastvě a dorážející na ně kůň zespodu světle žíhaný

oř

koník, malý kůň mimochodník, kůň kráčející oběma nohama jedné strany současně (tedy pomalejší než oř) kůň vhodný k připouštění, hřebec

-

zvíře s kopyty nebo dlouhými chlupy (rousy) na nohách, kůň (?) hřebec, chovný kůň; kobyla herka kůň kleštěný hřebec, valach tažný kůň, kůň určený k zápřahu do vozu běhoun (kůň, velbloud ap. určený k běhu)

-

-

-

-, sveřepice škapa valach vozník -

PSI Ve staré češtině nalezneme také řadu různých názvů pro psy. Celkem bylo nalezeno dvacet jedna různých označení psa. Rovněž mezi názvy psů byla kromě obecných pojmenování zvířete (např. masojiedek, ščekač) speciální označení pro domácí, hlídací psy (např. věžník) a především pro psy určené k lovu, honbě (např. čeňuchavec, ohař, prak). Jedenáct staročeských názvů je doloženo také v SSJČ.

SOUČASNÝ STAROČESKÝ NÁZEV čeňuchavec chlupáč, chlupáček

slídník chlupaté zvíře, pes; chlupatý psíček

chrt kušě, kusý pes lehavý (pes) masojiedek

chrt kusý, s useknutým ocasem pes, pes vůbec ohař masojedný pes, pes (žeroucí rád maso), pejsek lovecký pes, zvláště honicí pes, domácí zvíře sloužící svou dravostí a štěkotem k lovu, k hlídání ap. mladý nebo menší chrt (?)

ohař pes podchrtie

NÁZEV

VÝZNAM STAROČESKÉHO NÁZVU

(S VÝZNAMEM „PES“) chlupáč, chlupáček chrt kusý pes lehavý (pes) ohař pes 305

prak sledník, slédník, slídník, slédný pes ščekač ščekle ščeně tista, tistka tutík veveřičník věžník vlkopes vyžle, vyžel, vyžlec židovčě, židovec

brakýř, malý lovecký, honicí pes slídil; lovecký pes, slídič, slídicí pes, honicí pes, slíditel kdo štěká, zvláště pes štěně, vlče, lvíče ap., zvířecí mládě vyznačující se vydáváním štěkavých zvuků štěně, vlče, lvíče ap., zvířecí mládě vyznačující se vydáváním štěkavých zvuků fena, čuba, čubka pes ? lovecký pes cvičený ke stopování veverek ovčácký pes, hlídací pes, domácí pes divoký, neochočený pes vyžle, menší štíhlý honicí pes s dlouhýma hubenýma nohama hubený, štíhlý pes s dlouhými končetinami, např. vyžle

(brakýř, braka) slídník (slídič) štěně tista věžník vyžle, vyžel -

KOČKY Na rozdíl od předchozích dvou druhů zvířat je ve staré češtině doloženo pouze šest různých názvů pro kočku. Výrazy hazuna, kačman (kacman) a prvostnicě jsou navíc doloženy pouze ojediněle. Zbývající tři slova (kocour, kočka, kotě) tvoří základní názvy pro samce, samici a mládě. Pouze tyto tři názvy jsou doloženy i v současné češtině.

SOUČASNÝ STAROČESKÝ NÁZEV

hazuna kačman, kacman kocúr kočka kotě, kótě prvostnicě

NÁZEV (S VÝZNAMEM „KOČKA“)

VÝZNAM STAROČESKÉHO NÁZVU kočka kočka

-

kocour kočka kotě, kůtě prvnička (v zemědělství), samice mající poprvé mláďata, samice po prvním vrhu [v ojedinělém dokladu ve spojení kočka prvostnicě]

kocour kočka kotě (prvnička)

306

DOBYTEK A HOSPODÁŘSKÁ ZVÍŘATA Hojně zastoupeny jsou mezi staročeskými názvy savců také názvy pro dobytek a jiná hospodářská či užitková zvířata. Bylo nalezeno padesát různých výrazů.153 Nejvíce názvů označuje prasata (např. mlznicě, oses, picek), skot (např. dojka, pastýř, výklestek) a ovce (např. bahnicě, jeřátko, šeft). V současné češtině je podle SSJČ doloženo dvacet devět staročeských názvů. Zařazeny jsou zde opět také výrazy orník, neboť mohl označovat „koně“ i „vola“, a ze stejného důvodu také slova kľusě, klísě.

STAROČESKÝ NÁZEV

bahnicě bachna beran; beránek brav

burd, burdun býk dobytek dojka hovado jalově jalovicě jěhně jěhnicě jěřě, jěřátko junec, jinec kľusě, klísě koňas koza kozel kózle, kozlenec kráva mezh, mezk, mezek

VÝZNAM STAROČESKÉHO NÁZVU bahnice, chovná ovce (tj. březí nebo mající jehňata) chovná svině (?) beran, samec od ovce; beránek, mladý beran drobné dobytče menší než skot, ovce, koza, později též vepř, brav, drobný dobytek, ovce, kozy, později vepři kříženec koně a oslice, mezek býk zvířata domácí, od pastýře a rolníka pro užitek chovaná dojná kráva dobytek, zvíře, hovado jalové dobytče jalovice jehně jehnice ovčí mládě letošní, od jara býček, volek dobytče vůbec (do tahu a k nošení břemen) kříženec koně a oslice, mezek koza kozel kůzle kráva mezek

SOUČASNÝ NÁZEV (S VÝZNAMEM „DOBYTEK/HOSPODÁŘSKÉ ZVÍŘE“) bahnice bachna (bachyně) beran; beránek brav

býk dobytek (dojnice, dojná) hovado (jalůvče, jalovče) jalovice jehně jehnice junec koza kozel kůzle; kráva mezek

153

Přiřazeny zde k sobě byly výrazy (původní samostatná hesla) beran a beránek, a to z toho důvodu, že na rozdíl od jiných deminutiv nenahradil beránek v současné češtině původní nedeminutivní výraz.

307

mlznicě nábytek názimčě nunvicě orník osel oses ovcě

pastýř picek plerna prasě purd roháč, rohák skot, skót, skotsko súmar, súmař sumník, súmník, sumovník súpružník

ssele svině šeft škop, skop, škopec, skopec tele telicě tur vepř vól výklestek

sprasná svině užitkové zvířectvo, zvláště dobytek dobytče (zvláště prase) chované na zimu vykleštěná svině tažné zvíře (kůň nebo vůl) určené k těžké práci, zvl. k orbě, tahoun osel, domácí zvíře používané zvláště k nošení břemen a otáčení žentourů sele, podsvinče, popř. odstavené prasečí mládě ovce, domácí zvíře chované pro vlnu, maso a mléko, zvláště samice berana obecní býk vepřík mul, kříženec osla a kobyly vydávající zvuky jako osel sele, mládě prasete; prase, vepř kříženec koně a oslice, mezek živočich s rohy, růžky, jako např. brouk roháč, zmije růžkatá, vůl ap. skot, hovězí dobytek; dobytek, stádo dobytka; zvíře, zvláště divoké soumar, zvíře určené k nošení nákladu soumar, zvíře určené k nošení nákladu

-

soumar, zvíře určené k nošení nákladů, zvíře opatřené „popruhem“ (?) sele svině ovce skopec

-

tele kravka velké, mohutné divoce žijící zvíře připomínající svým vzhledem krávu kanec, prase divoké; vepř, prase domácí vůl vůl, vykleštěný býk

tele (telička) tur

(nunva) osel ovce

prase roháč skot soumar -

sele svině skopec

vepř vůl -

308

LESNÍ A POLNÍ ZVÍŘATA Početná je i skupina názvů savců, kteří žijí v lese nebo na poli. Excerpcí staročeských slovníků byla zjištěno padesát dva různých názvů. Hojně jsou zastoupeni mj. hlodavci (např. běhúnek, plch, polemyščer), jelenovití (např. daněl, kolúch, srna) nebo lasicovití (např. jězvec, kuna, vydra). Řada těchto názvů je doložena ojediněle pouze jako slova z dobových vokabulářů. V současné češtině je doložena poměrně velká část staročeských názvů, a to třicet čtyři výrazů.154

STAROČESKÝ NÁZEV

běhúnek bobr daněl dchoř divokvicě dlúhomyš gemsík, gensík hranostaj husalec chřitel jelen jězvec jež ježek kanec klepnáč klovec kolčava kolúch kozorožec, kozlorožec králík krt křěč, křěček kuna laní lasicě, vlasicě lisa

SOUČASNÝ NÁZEV (S VÝZNAMEM „POLNÍ /LESNÍ SAVEC“)

VÝZNAM STAROČESKÉHO NÁZVU mladý zajíc, zajíček vodní zvíře s nápadnými zuby, bobr; vodní tvor s tělem nízko u země daněk tchoř divoká svině plch kamzík hranostaj lasice kolčava křeček jelen jezevec ježek ježek kanec nějaké zvíře (křeček ?) kanec kolčava, lasička kolouch kozorožec

bobr

králík krtek křeček kuna laň lasice, drobná šelma s protáhlým tělem a krátkými končetinami liška

králík krt, krtek křeček kuna laň lasice, lasička

daněk tchoř kamzík hranostaj jelen jezevec jež ježek kanec kolčava kolouch kozorožec (kozoroh)

-

154

Mezi lesní zvířata řadíme také dnes u nás již vyhubeného zubra, který byl však ve středověku i u nás lesní zvíře (názvy ozuble a zubr).

309

liška medvěd, nedvěd myš netopýř očilupáč, očilupák ostrovid

ozláč ozuble planí plch polemyščer rys, rysec srna, srn srnokozel sysel veverek, veveřicě, veverička vlk vodomyš vydra zajiec

zběhurla zhúble zoha zubr zvěřina, zvěřinka

liška medvěd myš netopýr zvíře s výraznýma, jakoby vyvalenýma očima, hranostaj nebo lasička (?) rys, menší dravý savec s velmi ostrým zrakem (dobře vidící i v noci), rys ostrovid (zool.) zlostný, popudlivý živočich, nejspíše křeček; kuna divoké zvíře stavějící se na odpor, patrně zubr (?) kamzík plch, stromový hlodavec s lysými boltci rejsek polní větší zvíře ryšavé barvy podobné kočce (levhart, panter, rys ap.) divoce žijící přežvýkavý sudokopytník, zejména srna divoce žijící přežvýkavý sudokopytník, srna, kozorožec apod. drobný polní živočich, zvl. sysel veverka

liška medvěd myš netopýr -

vlk živočich podobný myši, který žije ve/při vodě, např. rejsec vodní vydra zajíc, lovný hlodavec žijící v lesích a v polích, který se vyznačuje mj. rychlým během rychle unikající zvíře, krtek (?) tvor s nápadnými ústy, sysel (?) veverka (?) zubr nebo bizon; tygr divoká zvěř lovená pro maso, zvěřinka

vlk -

(rys) ostrovid

plch rys srna sysel veverek, veverka

vydra zajíc

zubr zvěřina

CIZOKRAJNÁ ZVÍŘATA Jako zvířata cizokrajná zde chápeme savce, kteří nežijí na území dnešní České republiky. Takto vytčení savci mohli být pokládáni za exotické i ve středověkých zemích koruny Království českého. Ve staré češtině nalezneme mj. označení afrických a asijských zvířat (např. barvokropenicě, dromedár, lev) nebo savců žijících na severu Evropy (např. bělýš, los, sobol). K této skupině přiřazujeme opětovně výrazy srna, rys a zubr, neboť

310

mohly (v překladech) označovat také cizokrajná zvířata. Signifikantní pro názvy cizokrajných zvířat je množství výrazů doložených ojediněle, především v dobových vokabulářích. To také vysvětluje, proč je dnes doloženo pouze čtrnáct z původních třiceti devíti staročeských názvů.

STAROČESKÝ NÁZEV

barvokropenicě bělýš búbal, buval, buvol, byvol divokozel dobraník dohule drášček dromedár, dromedář drvle holofrd hyena chlumáč kamel lev levhart, lebhart los mořman opicě opřěc oryx pard, pardus popelicě rúčí pes rúšč rys, rysec řif, řix

SOUČASNÝ NÁZEV (S VÝZNAMEM „CIZOKRAJNÝ SAVEC“)

VÝZNAM STAROČESKÉHO NÁZVU zvíře prý aethiopské, podle popisu snad Giraffa camelopardalis (žirafa) los mohutné rohaté zvíře, buvol, tur, zubr apod. divoký osel, onager bizon nějaké zvíře, snad ženetka oryx, divoká koza pouštní nebo stepní dromedár, velbloud jednohrbý

-

bizon levhart, leopard hyena Diana, opice z rodu kočkodanů ? velbloud lev levhart, leopard, pardál los hroch, mrož opice jednorožec, tvor s dopředu trčícím rohem, popř. nosorožec divoká koza pouštní nebo stepní (gazela ?) pardál, leopard, levhart drobné kožišinné zvíře popelavé (šedavé) barvy, zvl. popelka (sibiřská veverka) dromedár, jednohrbý velbloud nebo (kočkovitá ?) šelma hyena, zvíře s četnými dlouhými chlupy (rousy?) větší zvíře ryšavé barvy podobné kočce (levhart, panter, rys ap.) čtyřnohé zvíře, savec s mohutným tělem a nápadnou hřívou (?), zvláště druh antilopy (?); oryx

hyena lev levhart los opice -

buvol dromedár

oryx pard (pardál) popelice (popelka) -

311

slon sobol

srna sporlík, zporlík tigris tvrdopal velblúd volda vztažna zdor zklún zlostir zubr

slon sobol, kuna nebo podobné divoce žijící zvíře, z jehož kůže se vyráběly kožešinové oděvy cizokrajní přežvýkaví sudokopytníci: gazela, antilopa ap. exotické zvíře, žirafa (?) tygr; zubr zvíře, snad opice (?) velbloud; slon bizon čtyřnohé zvíře, které mění barvu své kožešiny podle okolí, snad sob polární zvíře vydávající pronikavé troubení, zvláště slon vodní tvor s ocasem podobným prasečímu, hroch žirafa (?) zubr nebo bizon; tygr

slon sobol

tygr velbloud -

KYTOVCI Jako samostatnou skupinu vydělujeme kytovce, neboť se od předchozích skupin výrazně odlišují prostředím, v němž žijí, i způsobem života. Navíc byli kytovci v dřívějších dobách chápáni spíše jako ryby, nikoliv jako savci, srov. heslo velryb, velryba. Doloženo je šest různých názvů pro velryby nebo delfíny. Významy některých slov však nejsou jednoznačné. Do současné češtiny se dochovalo pouze označení velryba.

STAROČESKÝ NÁZEV

cět, cet ojhránek pľušč úpan

svinčila velryb, velryba

VÝZNAM STAROČESKÉHO NÁZVU velký mořský živočich, velryba živočich hrající si, pohrávající si s mořem, snad delfín (?); mořčák, mořský okoun mořský tvor dopadající se šplouchavým zvukem do vody, plískavice, delfín; druh mořské ryby nestvůra (možná velryba) vzdouvající vodu a vyvolávající tím úpění námořníků v její blízkosti (?) delfín nebo podobná velká mořská ryba velryba

SOUČASNÝ NÁZEV (S VÝZNAMEM „KYTOVEC“) -

velryba

312

OSTATNÍ NÁZVY SAVCŮ Poslední skupinu tvoří názvy, které nejspíše označují savce, avšak z popisu významu slov nelze přesně určit, o jaké zvíře se jedná (např. týkalec). Zařazeny jsou zde také názvy některých kříženců (např. ovcúr), názvy obecné (např. šelma) a názvy vyhynulých savců (např. zdrušec). Většinou se jedná o slova doložená ojediněle v dobových vokabulářích. V současné češtině nalezneme z původních čtrnácti slov, zařazených do této skupiny, pouze výraz šelma.

STAROČESKÝ NÁZEV

beznýš kozorodec kozúr odřipáč

oklúr ovcúr projeleník provlčan řizník ščetla šelma šielník týkalec zdrušec

VÝZNAM STAROČESKÉHO NÁZVU druh jelena mající žluč v ocasu nebo uchu (?) kříženec kozy a berana kříženec kozy a berana živočich vybavený drápy k trhání, dravec (?); čtvernohé zvíře s dlouhými rohy ve tvaru pily, kterými podsekává vysoké stromy živočich opatřený kly, kříženec divokého kance a vepře živočich podobný ovci (kříženec kozla a ovce) neobvyklé zvíře podobné jelenu (?) zvíře podobající se vlku kříženec psa a vlka divoké štětinaté zvíře (?) šelma, dravec zvíře, snad kopytnaté (?) živočich podobný jezevci (?) mohutné zvíře odírající svými rohy kůru stromů, pratur (?)

SOUČASNÝ NÁZEV (S VÝZNAMEM „NĚJAKÝ SAVEC“) -

šelma -

313

4.2

STAROČESKÉ NÁZVY SAVCŮ PODLE ČETNOSTI VÝSKYTU Řada názvů savců je ve staré češtině doložena pouze ojediněle nebo jedním až

třemi slovníkovými doklady. Tato slova jsou v práci označena hvězdičkou. U některých výrazů se bohužel nepodařilo nalézt doklady slova ve slovnících staré češtiny ani v online Staročeské textové bance, proto nebylo možné rozhodnout, zda se rovněž nejedná o výrazy ojedinělé. Pro větší přehlednost přikládáme tabulku těchto řídce doložených názvů s jejich významem. Vzhledem k výše uvedenému důvodu ji však není možné pokládat za neměnnou. Je samozřejmě nutné brát v úvahu, že počet dochovaných dokladů nemusí odpovídat původnímu skutečnému rozšíření slova. První tabulka obsahuje výrazy, které jsou ve staré češtině doloženy ojediněle, a to v literatuře krásné či odborné nebo v jiných dobových pramenech (např. v památkách vydávaných pod názvem Archiv český, viz soupis pramenů).155 Těchto výrazů je čtrnáct, v současné češtině jsou v daném významu doloženy dva (bachna, mrcha).

STAROČESKÝ NÁZEV DOLOŽENÝ ŘÍDCE

VÝZNAM STAROČESKÉHO NÁZVU

V PRAMENI NESLOVNÍKOVÉHO CHARAKTERU

bachna burd, burdun cět, cet běhutý hazuna jěřě, jěřátko masojiedek mrcha (v tomto významu) názimčě pastýř (v tomto významu) podpáľenec prvostnicě přípustník, přípustný kóň šeft

155

chovná svině (?) kříženec koně a oslice, mezek velký mořský živočich, velryba rychlý, hbitý kůň (s rozdílem od mimochodníka) kočka ovčí mládě letošní, od jara masojedný pes, pes (žeroucí rád maso), pejsek chatrný kůň dobytče (zvláště prase) chované na zimu obecní býk kůň zespodu světle žíhaný prvnička (agr.), samice mající poprvé mláďata, samice po prvním vrhu kůň vhodný k připouštění, hřebec ovce

Konkrétní prameny jsou uvedeny u příslušného hesla ve slovníkové části práce.

314

Druhá tabulka shrnuje šedesát pět slov, která jsou doložena pouze v dobových vokabulářích, a to především ve slovnících tzv. Klareta (Bohemář, Glosář), ve slovnících z Klaretových vokabulářů čerpajících a ve slovníku Jana Vodňanského Lactifer. Žádný z těchto výrazů není doložen v současné češtině.

STAROČESKÝ NÁZEV DOLOŽENÝ POUZE V DOBOVÝCH VOKABULÁŘÍCH

barvokropenicě bělýš beznýš čeňuchavec čščeta divokozel divokvicě dlúhomyš dobraník dohule drášček drvle holofrd husalec chlumáč chřitel kacieř (v tomto významu) kačman, kacman klepnáč klovec koňas kozorodec kozúr mořman očilupáč, očilupák odřipáč

ojhránek oklúr opřěc ovcúr

VÝZNAM STAROČESKÉHO NÁZVU zvíře prý aethiopské, podle popisu snad Giraffa camelopardalis (žirafa) los druh jelena mající žluč v ocasu nebo uchu (?) slídník kobyla divoký osel, onager divoká svině plch bizon nějaké zvíře, snad ženetka oryx, divoká koza pouštní nebo stepní bizon levhart, leopard lasice kolčava druh zvířete (Diana, opice z rodu kočkodanů ?) křeček divoký kůň kočka nějaké zvíře (křeček ?) kanec kříženec koně a oslice, mezek kříženec kozy a berana kříženec kozy a berana hroch, mrož zvíře s výraznýma, jakoby vyvalenýma očima, hranostaj nebo lasička (?) živočich vybavený drápy k trhání, dravec (?); čtvernohé zvíře s dlouhými rohy ve tvaru pily, kterými podsekává vysoké stromy živočich hrající si, pohrávající si s mořem, snad delfín (?); mořčák, mořský okoun živočich opatřený kly, kříženec divokého kance a vepře jednorožec, tvor s dopředu trčícím rohem, popř. nosorožec živočich podobný ovci (kříženec kozla a ovce)

315

ozláč ozuble pařiz pastivý (kóň) planí plerna pľušč podchrtie podpáľený kóň polemyščer projeleník provlčan ručí pes rús rúšč řif, řix řizník sporlík, zporlík svinčila ščekle ščetla šielník, šelník tvrdopal týkalec úpan vodomyš volda vztažna zběhurla zdor zdrušec zhúble zklún zlostir zoha

zlostný, popudlivý živočich, nejspíše křeček; kuna divoké zvíře stavějící se na odpor, patrně zubr (?) rychlý jezdecký kůň hřebec vodící kobyly na pastvě a dorážející na ně kamzík mul, kříženec osla a kobyly vydávající zvuky jako osel mořský tvor dopadající se šplouchavým zvukem do vody, snad plískavice, delfín; druh mořské ryby mladý nebo menší chrt (?) kůň zespodu světle žíhaný rejsek polní neobvyklé zvíře podobné jelenu (?) zvíře podobající se vlku dromedár, jednohrbý velbloud nebo (kočkovitá ?) šelma zvíře s kopyty nebo dlouhými chlupy (rousy) na nohách, kůň (?) hyena, zvíře s četnými dlouhými chlupy (rousy?) čtyřnohé zvíře, savec s mohutným tělem a nápadnou hřívou (?), zvláště druh antilopy (?); oryx kříženec psa a vlka exotické zvíře, žirafa (?) delfín nebo podobná velká mořská ryba štěně, vlče, lvíče ap., zvířecí mládě vyznačující se vydáváním štěkavých zvuků divoké štětinaté zvíře (?) zvíře, snad kopytnaté (?) zvíře, snad opice (?) živočich podobný jezevci (?) nestvůra (možná velryba) vzdouvající vodu a vyvolávající tím úpění námořníků v její blízkosti (?) živočich podobný myši, který žije ve/při vodě, např. rejsec vodní bizon čtyřnohé zvíře, které mění barvu své kožešiny podle okolí, snad sob polární rychle unikající zvíře, krtek (?) zvíře vydávající pronikavé troubení, zvláště slon mohutné zvíře odírající svými rohy kůru stromů, pratur (?) tvor s nápadnými ústy, sysel (?) vodní tvor s ocasem podobným prasečímu, hroch žirafa (?) veverka (?)

316

4.3

STAROČESKÉ NÁZVY SAVCŮ V SOUČASNÉ ČEŠTINĚ Podrobný vývoj jednotlivých slov v nové češtině je nastíněn v příslušných heslech.

V následující tabulce uvádíme pouze výrazy, které nejsou v současné češtině podle Slovníku spisovného jazyka českého doloženy jako název pro nějakého savce. Až na dvě výjimky (bachna, mrcha) se jedná o všechny názvy, které jsou uvedeny v předchozím dílčím závěru (Staročeské názvy savců podle četnosti výskytu), proto je tato tabulka pouze jeho doplněním. Jedná se o třicet jedna staročeských názvů savců (celkově i s výše uvedenými sto deset výrazů, tedy téměř polovina všech názvů).

STAROČESKÝ NÁZEV

VÝZNAM STAROČESKÉHO NÁZVU

běhúnek cketa, čketa (?), dcketa, sketa, tsketa, stketa dojka frýz, fríz hynšt jalově kamel kľusa, kľusicě, klisicě kľusě, klísě kušě, kusý pes mlznicě nábytek nunvicě orník oses picek prak prus

mladý zajíc, zajíček kůň, zvl. kobyla

purd srnokozel sumník, súmník a sumovník súpružník ščekač šlapák telicě tutík veveřičník vlkopes výklestek závodník židovčě, židovec

dojná kráva hřebec, kůň fríský kůň jalové dobytče velbloud klisna, kobyla hříbě; dobytče vůbec (do tahu a k nošení břemen) kusý, s useknutým ocasem pes, pes vůbec sprasná svině užitkové zvířectvo, zvláště dobytek vykleštěná svině tažné zvíře (kůň nebo vůl) určené k těžké práci sele, podsvinče, popř. odstavené prasečí mládě vepřík brakýř, malý lovecký, honicí pes mimochodník, kůň kráčející oběma nohama jedné strany současně (tedy pomalejší než oř) kříženec koně a oslice, mezek divoce žijící přežvýkavý sudokopytník, srna, kozorožec soumar, zvíře určené k nošení nákladu soumar, zvíře určené k nošení nákladů, zvíře opatřené „popruhem“ (?) kdo štěká, zvláště pes kůň kravka pes ? lovecký pes cvičený ke stopování veverek divoký, neochočený pes vůl, vykleštěný býk běhoun (kůň, velbloud ap. určený k běhu) hubený, štíhlý pes s dlouhými končetinami, např. vyžle

317

4.4

STAROČESKÉ NÁZVY SAVCŮ PODLE PŮVODU Následující tabulky shrnují staročeské názvy podle jejich původu. Vyplývá z nich,

že největší část staročeských názvů savců je minimálně praslovanského stáří nebo tyto názvy byly ze slova praslovanského původu odvozeny. Další tabulky uvádějí slova přejatá z němčiny, z latiny, výrazy jiného původu a názvy, které jsou etymologicky temné.

Staročeské názvy savců praslovanského původu První tabulka obsahuje výrazy, které se podle etymologických slovníků rekonstruují jako označení zvířete již v praslovanštině, a jsou tak jejich pokračováním. První sloupec obsahuje staročeský název, druhý sloupec uvádí další původ slova ve zjednodušené podobě, např. indoevropský znamená, že slovo vychází z indoevropského kořene, jako nejasný je v tomto případě označen původ, který není zcela objasněn, či existuje více možných teorií. Pro bližší etymologii viz jednotlivá hesla. Neuvádí-li etymologické slovníky další původ praslovanského výrazu, označujeme původ jako neznámý. Slova od sebe navzájem odvozená řadíme v těchto tabulkách k sobě. V případě kompozit či výrazů s prefixem je původ jednotlivých slovotvorných komponentů uveden zvlášť a spojen znaménkem +. Z uvedené tabulky vyplývá, že padesát sedm staročeských výrazů156 je již minimálně praslovanského stáří. Jedná se o slova označující především savce, kteří se nacházeli v blízkosti lidských obydlí, tj. zejména hospodářská, lesní a polní zvířata. Spíše výjimečně jsou doložena slova pojmenovávající zvířata exotická. Pro to, že se jedná o jakési jádro názvů savců, svědčí i to, že s výjimkou slova oses nalezneme všechna tato slova také v současné češtině. Praslovanské výrazy jsou z velké části pokračováním výrazů indoevropských, často však dnes není možné jejich další původ přesně určit.

STAROČESKÝ NÁZEV PRASLOVANSKÉHO STÁŘÍ beran, baran, beránek bobr brav býk dchoř dobytek hovado hranostaj hřěbec, hřěbice, hřiebě

PŮVOD PRASLOVANSKÉHO SLOVA nejasný indoevropský indoevropský (více možných kořenů) onomatopoický indoevropský indoevropský + indoevropský indoevropský nejasný indoevropský

156

Co do počtu hesel je však číslo vyšší; jedná se o sedmdesát jedna výrazů, které jsme vyhodnotili jako samostatná hesla.

318

chrt jěhně, jěhnicě jelen jězvec jež, ježek kľusa, kľusicě, klisicě; kľusě, klísě; kľusna kobyla kocúr; kočka; kotě, kótě kóň koza; kozel; kózle kráva krt kuna laní lasicě, vlasicě lev lisa, liška los medvěd, nedvěd mezh, mezk, mezek myš netopýř osel opicě oses ovcě pes plch prasě rys, rysec skot, skót, skotsko slon srna, srn svině sysel ščeně škop, skop, škopec, skopec tele, telicě tur velblúd vepř veverek, veveřicě, veverička vlk vól vydra vyžle, vyžel, vyžlec zajiec zubr

nejasný indoevropský indoevropský indoevropský indoevropský indoevropský onomatopoický nejasný núbijský, berberský nejasný turkotatarský (?) indoevropský nejasný nejasný indoevropský nejasný řecký (?), semitský (?) nejasný indoevropský indoevropský nejasný indoevropský nejasný maloasijský nejasný indoevropský indoevropský nejasný nejasný indoevropský indoevropský (více možných kořenů) nejasný nejasný indoevropský indoevropský onomatopoický indoevropský indoevropský nejasný nejasný egyptský (?) nejasný indoevropský indoevropský nejasný indoevropský nejasný nejasný nejasný

319

Druhá tabulka obsahuje staročeské názvy savců, které byly odvozeny ze slova praslovanského původu. Jedná se o osmdesát šest staročeských názvů.157 Velká část těchto slov má indoevropský původ, zajímavé je, že často i v případě kompozit jsou často obě části původu indoevropského. Řada těchto slov byly slovníkové neologismy, které se do současné češtiny nedochovaly. Původ těchto slov je často nejistý nebo nejasný, vycházíme zde tedy z výkladu, který je uveden ve slovníkové části jako možný. V současné češtině je doloženo pouze dvacet jedna těchto staročeských názvů.

STAROČESKÝ NÁZEV ODVOZENÝ PŮVOD PRASLOVANSKÉHO SLOVA

OD SLOVA PRASLOVANSKÉHO PŮVODU

bahnicě běhún, běhúnek běhutý bělýš bron, bróna cketa, sketa, tsketa čeňuchavec čščeta (?) divokozel divokvicě dlúhomyš dobraník dojka husalec chlumáč chlupáč, chlupáček jalově, jalovicě jěřě, jeřátko junec klepnáč klovec klusák koňas kozorodec kozorožec, kozlorožec kozúr králík křěč, křěček kušě lehavý (pes) masojiedek 157

indoevropský indoevropský indoevropský indoevropský neznámý neznámý onomatopoický nejasný indoevropský + turkotatarský (?) indoevropský indoevropský + indoevropský indoevropský indoevropský indoevropský indoevropský nejasný nejasný indoevropský indoevropský (více možných kořenů) onomatopoický indoevropský indoevropský onomatopoický nejasný turkotatarský (?) + indoevropský (více možných kořenů) turkotatarský (?) + neznámý turkotatarský (?) francký onomatopoický neznámý indoevropský indoevropský + indoevropský

Původně devadesát hesel ve slovníkové části.

320

mimochodník mlznicě nábytek názimčě očilupáč, očilupák ojhránek oklúr opřěc orník ostrovid ovcúr ozláč pastivý (kóň), pastýř picek planí pľušč podchrtie podpáľenec, podpáľený kóň polemyščer popelicě projeleník provlčan prvostnicě přípustník roháč, rohák řizník sledník, slédník, slídník, slédný pes srnokozel ssele súpružník sveřěpec, sveřěpicě svinčila ščekač, ščekle ščetla škapa tvrdopal týkalec úpan valach velryb, velryba veveřičník vlkopes vodomyš volda vozník výklestek

indoevropský + indoevropský indoevropský indoevropský + indoevropský indoevropský indoevropský + nejasný indoevropský (více možných kořenů) nejasný indoevropský + indoevropský indoevropský indoevropský + indoevropský indoevropský indoevropský indoevropský indoevropský (více možných kořenů) indoevropský + indoevropský onomatopoický indoevropský + nejasný indoevropský + indoevropský indoevropský + indoevropský indoevropský (více možných kořenů) indoevropský + indoevropský indoevropský + indoevropský indoevropský indoevropský + indoevropský neznámý indoevropský indoevropský indoevropský + turkotatarský (?) nejasný indoevropský + indoevropský indoevropský indoevropský onomatopoický nejasný indoevropský indoevropský + indoevropský nejasný indoevropský onomatopoický nejasný indoevropský + nejasný indoevropský indoevropský + nejasný indoevropský + indoevropský indoevropský indoevropský nejasný

321

vztažna závodník zběhurla zdor zdrušec zhúble zklún zoha zvěřina, zvěřinka

indoevropský + indoevropský indoevropský + indoevropský indoevropský + indoevropský indoevropský + indoevropský indoevropský + indoevropský indoevropský + indoevropský (více možných kořenů) indoevropský + indoevropský indoevropský + indoevropský indoevropský

Staročeské názvy savců přejaté z němčiny Další tabulka shrnuje staročeské názvy savců, které byly do staré češtiny přejaty z němčiny (zde souhrnně pro starou horní němčinu a střední horní němčinu). Jedná se o čtrnáct slov a tři výrazy odvozené (kačman, kacman, sumník, súmník a sumovník a plerna). V případě výrazů mrcha a oř, voř je německý původ slova sporný. Druhý sloupec uvádí další původ slov stejně jako tomu bylo u předchozí tabulky. Osm výrazů je doloženo také v současné češtině.

STAROČESKÉ SLOVO PŘEJATÉ Z NĚMČINY bachna gemsík, gensík herka hynšt kacieř kačman, kacman levhart, lebhart mrcha nunvicě oř, voř plerna prak prus súmar, súmař sumník, súmník a sumovník šeft šelma

PŮVOD SLOVA germánský alpský, rhaetský nejasný indoevropský řecký nejasný + nejasný řecký (?), semitský (?) + nejasný nejasný latinský lalický indoevropský (více možných kořenů) indoevropský onomatopoický indoevropský germánský řecký řecký nejasný nejasný

322

Staročeské názvy savců přejaté z latiny Z latiny bylo do staré češtiny přejato deset výrazů a jeden výrazy byl odvozen ze slova latinského původu (drášček). Sedm výrazů je doloženo v současné češtině.

STAROČESKÉ SLOVO PŘEJATÉ Z LATINY búbal, buval, buvol, byvol burd, burdun cět, cet daněl drášček dromedár, dromedář hyena oryx pard, pardus purd tigris

DALŠÍ PŮVOD SLOVA řecký nejasný řecký, nejasný keltský, libyjský řecký řecký řecký řecký nejasný nejasný indoevropský

Staročeské názvy savců různého původu Následující tabulka uvádí dvacet pět staročeských názvů, které není možné podle původu slov zařadit do předchozích tabulek. Výrazy nejsou doloženy v praslovanštině, ani nejsou odvozeny ze slov praslovanského původu (s výjimkou části slova barvokropenicě). Druhý sloupec uvádí jejich původ i s případným krátkým komentářem. Většinou není původ těchto slov zcela objasněn nebo existuje více možných etymologických výkladů.

STAROČESKÝ NÁZEV barvokropenicě beznýš frýz, fríz holofrd kamel kanec kolčava kolúch komoň, komoňstvo, komonstvo mořman odřipáč ohař ozuble pařiz prohynščie

PŮVOD SLOVA nejasný (do staré češtiny přes. střhn. varwe) + nejasný (i v praslovanštině) předpona – indoevropský + hláska -nz latinského slova nizozemský, nejasný přetvoření slova levhart semitský (přes řečtinu) nejasný nejasný nejasný nejasný indoevropský + nejasný nejasný nejasný nejasný arabský (?) indoevropský + indoevropský 323

ručí (pes) rús rúšč řif, řix sobol šlapák tista, tistka tutík věžník židovčě, židovec

indoevropský nejasný nejasný nejasný nejasný (do staré češtiny přes ruštinu) nejasný germánský onomatopoický (?) lužický (?) hebrejský

Staročeské názvy savců neznámého původu U sedmi staročeských názvů savců se nepodařilo ani částečně objasnit jejich původ. Kromě výrazu hazuna se jedná o slova, která jsou doložena pouze v dobových vokabulářích. Ani jedno slovo není doloženo v současné češtině.

SLOVA ETYMOLOGICKY TEMNÁ dohule drvle hazuna chřitel sporlík, zporlík šielník, šelník zlostir

324

4.5

STAROČESKÉ NÁZVY SAVCŮ S VÍCE VÝZNAMY Některá staročeská slova, která sloužila k pojmenovávání savců, mohla mít ještě

další významy. Následující tabulka tyto výrazy shrnuje a uvádí i jejich další významy ve staré češtině. V některých případech bylo označení savce sekundární, srov. příslušná hesla. Jedná se o čtyřicet dva staročeských slov. Jednotlivé významy jsou odděleny středníky.

STAROČESKÝ NÁZEV

DALŠÍ VÝZNAMY SLOVA VE STARÉ ČEŠTINĚ

běžec, posel, zvěd; chlapec, dítě které již běhá nebo dítě školního věku (?); poběhlík, uprchlík, vyhnanec; tulák, pobuda, ničema, zvláště potulný student; voják, žoldák chlapec, dítě které již běhá nebo dítě školního věku (?); tulák, běhúnek pobuda, ničema, zvl. potulný student beranidlo, beran, nástroj sloužící při obléhání hradů; nástroj sloužící beran, baran při dláždění cest (palice na udusávání země), při zarážení kůlů do země ap.; symbol čistoty, dobra, beránek; v pl. křesťané, věřící, ovečky boží; beran boží (religiózně) Kristus, beránek boží, Agnus Dei; Beran Beran, Skopec, znamení zvěrokruhu (religiózně) Kristus, beránek boží, Agnus Dei; v pl. křesťané, věřící, beránek ovečky boží; (biblicky) Beránek velikonoční, Hod beránka ap. pesach, pascha, jarní židovský svátek připomínající vysvobození Židů z egyptského zajetí, během něhož se jedl pečený beránek; jehněda, květ kočičky bobří kožešina bobr vojenský obléhací stroj určený k boření hradeb; Býk, druhé býk souhvězdí zvěrokruhu, Býkovec cketa, čketa (?), divoké nebezpečné zvíře; vodní tvor neobvyklého až nestvůrného dcketa, sketa, vzhledu; (expresivně) sketa, kdo je bojácný, zbabělý; (expresivně) sketa, kdo je zákeřný, podlý tsketa, stketa co si kdo dobyl, majetek, zvláště peníze dobytek kojná; dojička dojka jméno národní frýz, fríz kožišina toho zvířete hranostaj obluda člověku podobná chlupáč, chlupáček plod s obalem bodlinatým, jako je např. na kaštanech ježek kacíř kacieř přístroj k boření hradeb kočka jedno ze 12 znamení nebeských kozorožec, kozlorožec malý, bezvýznamný král; druh hada (s korunkou), zmije; pták; ryba králík čípek v ústech (nad hrdlem) křěč, křěček kuní podšívka, kožišina kuna lev na korúhvi; lev, znamení nebeské; lev v alchymii, utrých lev liščí kožišina; v pl. houby toho jména liška mrtvola, mršina mrcha běhún

325

nábytek

nunvicě osel ostrovid

ovcě pard, pardus pastýř

pes popelicě sobol sumar, súmař sveřěpec, sveřěpicě šelma tista, tistka vlk vozník vydra výklestek zvěřina, zvěřinka židovčě, židovec

majetek, jmění, hmotné prostředky; věcné životní potřeby, věcné vybavení obydlí, nábytek a náčiní; v pl. výtěžky, příjmy z hospodářství; (právně) movitost, movitý majetek (na rozdíl od dědiny) jeptiška, řeholnice; bekyně, členka náboženského společenství přidruženého k řeholi, zabývající se činností charitativní (expresivně, pejorativně) osel, hlupák bazilišek, patrně menší jedovatý ještěr nebo jedovatá ještěrka; bazilišek, živočich zabíjející svým ostrým zrakem vše živé; ostrý zrak, pronikavá schopnost rozeznávat (religiózně) ovce (něčí), člověk z hlediska své příslušnosti pod vedení daného duchovního pastýře, zvl. věřící (pardus) kázeň, trest, výprask pastýř (u vrchnosti i chovatel), pastevec; duchovní pastýř, duchovní vůdce a strážce, zvl. duchovní správce (kněz); správce, zvl. jako zástupce hospodáře nebo vladaře (expresivně) pes, ničema, zloduch (zvl. o hříšníku, nevěřícím nebo kacíři) vzácná kožešina z popelicě vzácná kožešina nebo kožešinová část oděvu zhotovená z kůže sobola, zvl. plášť, rukáv ap. honák soumarů, kdo vodí soumary; vozataj, kočí vozu s nákladem vyzvědač, zvěd; náhončí; sveřepec nebo podobná rostlina; býlí, plevel darebák; mor, morová rána nevěstka vřed, opruzení (?); kožní rakovina řemeslný výrobce vozů; nádoba na převážení tekutin nevěstka vyklestěné, prosekané místo v porostu zúženého řečiště umožňující rybáři umístění vakovitých sítí zvěřina, maso z divoké zvěře Židovče, židovské dítě

Během jazykového a společenského vývoje získala nové významy také řada dalších názvů savců. Vzhledem k množství nově nabytých (a často opět ztracených) významů uvádíme pouze výčet původních názvů savců, které mají v současné češtině více významů (podle SSJČ). Pro přehled těchto významů viz jednotlivá hesla. Charakteristické je, že nejvíce nových významů získaly výrazy, jež pojmenovávají domácí a hospodářská zvířata, tedy ta, která jsou člověku nejblíže (např. kóň, kocúr, koza). O řadu nových významů bylo obohaceno také slovo vlk. Nové významy získala slova velmi často na základě vnější podobnosti. Jedná se celkem o osmdesát čtyři slov původně označujících ve staré češtině savce.

326

STAROČESKÝ NÁZEV SAVCE, KTERÝ MÁ V SOUČASNÉ ČEŠTINĚ VÍCE VÝZNAMŮ

bahnicě bachna

ježek junec

pes popelicě

valach velblúd

kacíř

kuna lasicě, vlasicě lehavý (pes)

běhún

prasě

běhúnek běhutý

kanec klisna

lev liška

roháč, rohák slon

beran, baran beránek

kobyla

masojiedek

sobol

velryb, velryba vepř veverek, veveřicě, veverička věžník

kocúr

srna, srn

vlk

bobr

kočka kolčava

sveřěpec, sveřěpicě svině

vól

búbal, buval, buvol, byvol býk dchoř

medvěd, nedvěd mezh, mezk, mezek mrcha

kóň kotě, kótě

myš nábytek

sysel ščeně

dobytek herka

koza kozel kózle kozorožec, kozlorožec

opicě osel

šelma škapa

vydra vyžle, vyžel, vyžlec zajiec závodník

ostrovid

hyena

králík

ovcě

škop, skop, škopec, skopec šlapák

chlupáč, chlupáček jěhně

kráva

pard, pardus

tele

křěč, křěček

pastýř

tigris

hovado

4.6

vozník

zvěřina, zvěřinka židovčě, židovec

SHRNUTÍ ZÁVĚRŮ Z uvedených dílčích závěrů vyplývá, že nejvíce názvů pro konkrétní zvíře bylo ve

staré češtině pro koně. Hojná byla také označení pro psa, dobytek, lesní a polní zvířata. Řada staročeských názvů je doložena pouze ojediněle, především jako doklady ze staročeských

vokabulářů.

Většina

slov

je

praslovanského

stáří,

většinou

až

indoevropského, méně výrazů bylo přejato z němčiny a z latiny. Téměř pětina názvů savců měla ve staré češtině alespoň jeden další význam. V současné češtině nalezneme přibližně polovinu všech staročeských názvů savců. 327

5. SHRNUTÍ Diplomová práce se zabývá staročeskými názvy savců. První část se věnuje staročeským názvům živočichů obecně a popisuje také, jaký význam mohli mít savci v životě středověkého člověka. Jádrem práce je slovníková část, která v abecedním pořadí shrnuje všechny zjištěné názvy savců, uvádí jejich hláskový a sémantický vývoj v nové češtině a vykládá jejich původ. V závěru jsou tyto názvy utříděny mj. podle druhu savců, které pojmenovávají, podle původu nebo podle četnosti doložení ve staré češtině.

6. ZUSAMMENFASSUNG Die Diplomarbeit beschäftigt sich mit den alttschechischen Namen von Säugetieren. Der erste Teil stellt die alttschechischen Tiernamen im Allgemeinen vor und beschreibt auch, welche Bedeutung die Säugetiere, v. a. Pferde und Hunde, im Leben der mittelalterlichen Menschen gehabt haben konnten. Den Kern der Arbeit bildet das alphabetisch geordnete Wörterbuch, das alle festgestellten Säugetiernamen enthält. Weiter sind in diesem Teil die semantische Entwicklung im Tschechischen und Etymologie der Tiernamen beschrieben. Am Ende der Arbeit sind die Tiernamen u. a. nach der Art der Säugetiere, die sie benennen, nach der Herkunft oder nach der Häufigkeit im Alttschechischen eingeteilt.

7. SUMMARY This thesis deals with the Old Czech names of mammals. The first part presents the Old Czech names of animals in general. Furthermore, it describes the importance that mammals could have in the life of a medieval man. The core of the work is the alphabetically ordered glossary, containing all the established names of mammals in Old Czech. Moreover, it describes the semantic development and the etymology of these names. Finally, the names are categorized according to i. a. the kinds of mammals they refer to, their origin or their frequency in Old Czech.

328

8. SOUPIS PRAMENŮ A JEJICH ZKRATEK

8.1

CITOVANÉ PRAMENY (VYDANÉ I NEVYDANÉ)

KlarBoh.

KLARET (Bartoloměj z Chlumce): Bohemář. In: FLAJŠHANS, Václav: Klaret a jeho družina. Sv. 1. Slovníky veršované. Praha: Česká akademie věd a umění, 1926, s. 40‒72.

KlarGlos.

KLARET (Bartoloměj z Chlumce, Mg. Clareti de Solentia): Glossarius. In: FLAJŠHANS, Václav: Klaret a jeho družina. Sv. 1. Slovníky veršované. Praha: Česká akademie věd a umění, 1926, s. 104‒202. VODŇANSKÝ, Jan: Vocabularium cuius nomen

Lact.

Lactifer

Lactifer).

(Wokabularz

Nowy

Plzeň:

158

Mikuláss Bakalarz, 1511.

8.2

PRAMENY CITOVANÉ ZE SLOVNÍKŮ STARÉ ČEŠTINY Názvy staročeských památek uvádíme v podobě, v jaké jsou uvedeny v příslušných

slovnících, tj. ve Slovníku staročeském Jana Gebauera a ve Staročeském slovníku. Respektujeme uvedené psaní malých a velkých písmen. Vynecháváme informace o přesném uložení pramenů a jejich vydáních.

AlxV., AlxH., AlxB.

Alexandreida, epická báseň o Alexandru Velikém z konce 13. nebo začátku 14. století. Rukopisy: AlxB zlomek Budějovický, AlxV zlomek Svatovítský, AlxH zloměk Jindřichohradecký.

ApatFr.

lékařstvie (léky) proti (11) neduhům, rkp z doby okolo roku 1500

158

Uloženo v Západočeském muzeu v Plzni. Tisk citován z digitalizované verze slovníku na webových stránkách www.manuscriptorium.com.

329

ArchČ 14

Archiv český čili Staré písemné památky české i moravské. Str. 1‒323 Dodatek ke sbírce dopisů rodu Rožmberského (1411‒1526).

ArchČ 16

Archiv český čili Staré písemné památky české i moravské. Str. 73‒560 Listář Viléma z Pernštejna (1604‒1501).

ArchČ 21

Archiv český čili Staré písemné památky české i moravské. Str. 275‒484 Druhý dodatek k dopisům rodu Rožmberského (1409‒1531).

ArchČ 28

Archiv český čili Staré písemné památky české i moravské. Zprávy o statcích venkovských z Archivu města Prahy. Část 2: Ladvý-Žlutice, místa neoznačená a dodatky (1330‒1550).

Baw, BawJetř

tzv. sborník hraběte Baworowského, obsahující epické skladby veršované i prozaické z roku 1472. BawJetř 176a až 206b epická báseň o Jetřichovi Berúnském

BechNeub

sborník náboženských a mystických skladeb kněze Jana Bechyňky (Neuberský) z rozhraní 15. a 16. století

BiblCard

Starý zákon Cardův, začátek 15. století

BiblOl .

bible Olomoucká z roku 1417

Boh.

Bohemarius maior, slovník a dialogy, v rkp zdá se, že z r. 1379 (otisk v Hankově Zbírce)

BrigF.

Zjevení sv. Brigidy, rkp z 15. stol. (vročení na konci 1453)

Brikc.

Brikcí z Zlicka, Práva městská, z r. 1536

BřezSnář., BřezSnářM

Kniehy snového vykládanie (Snář); překlad a úprava lat. předlohy z poč. 15. století. Rukopisy: BřezSnářM Brno.

Budyš

Budyšínský rukopis, obsahující prozaické i veršované skladby husitské z roku 1420

330

CestMandA

cestopis tzv. Mandevilla (z něm. vzdělání Otty von Diemeringen přeložil do češtiny Vavřinec z Březové); začátek 15. století. Rukopisy: CestMandA Praha.

CestMil

Marko

Polo,

Milión

(překlad

lat.

zpracování

Pipinova); začátek 15. století ComestC

Petr z Troyes (zvaný též Comestor, Manducator), Historia scholastica; český překlad ze 2. poloviny 14. století. Rukopisy: ComestC Brno.

Čtv.

Čtverohranáč, rkp z 15. století

DalC.

veršovaná česká kronika tak řečeného Dalimila z poč. 14. století. Rukopisy: DalC. Cambridge (Anglie).

DluhRožmb.

Rožmberské dluhopisy z let 1457‒1481

Ezop.

Jana Albína Ezopovy fabule a Brantovy rozprávky, podle sborníku prostějovského z r. 1557

GestKl.

Gesta Romanorum: Gesta Klementinská, rkp z pol. 15. století

GlosMV

české glosy v latinském výkladovém slovníku zv. Mater verborum; 13. století.

Hrad.

Hradecký rukopis, sborník veršovaných skladeb z 60. let 14. století

Hug.

stč. překlad Hugových Knížek o připravení svého srdcě; část první (str. 1‒444, s pravopisem namnoze diakritickým) z poč. 15., ostatek z poč. 17. stol.

HusPost.

Jan Hus: rkp z roku 1414, obsahující Husovu Postillu, traktát O šesti bludiech a Dcerku

HusSvátA

Jan Hus: Postila sváteční. Rukopisy: HusSvátA Praha, Strahov.

HynRozpr.

sborník veršovaných a prozaických skladeb Hynka z Poděbrad († 1492). HynRozpr: 110a22‒8b překlad 11 povídek z Boccacciova Dekameronu (podle něm. předlohy) a jedna povídka samostatná (O paní Salomeně).

ChelčPost

Petr Chelčický: Postila; začátek 16. století

Chir.

lékařství ranné (chirurgie), rkp z 2. pol. 15. století 331

JakZjev

Jakoubek ze Stříbra († 1429): Výklad na Zjevení svatého Jana (Apokalypsu)

KabK.

M. Kabátek: Cesta z Čech do Jeruzalema a Egypta, v rkp asi z r. 1500

Kladr. Cant.

bible Kladrubská, rkp z 2. pol. 15. století

KolB., KolE., KolCC.

excerpta z knih archivů Kolínských, městského a okresního, sklonek 15. až 19. stol.

KorMan

Václav Koranda ml. (asi 1422‒1519): Manuálník Václava Korandy z 2. poloviny 15. století

LékA.

sbírka, rkp z pol. 15. století

LékB.

jiná sbírka rozprav lékařských z roku 1440

LékFrantC

rukopisné sborníky pojednání lékařských, ale také astronomických

aj.

(sestavené

neznámým

františkánem); pol. 15. století. Rukopisy: LékFrantC Praha. LékKřišť

Mistra Křišťana lékařské kniehy; pol. 15. století

LékMuz

sborník lékařský z roku 1444

LékRhaz

Rhazesovo Ranné lékařství, zpracování lat. předlohy dosud bezpečně nezjištěné; 1. polovina 15. století

ListářPlz

Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad

Lit

bible Litoměřická, psaná 1411‒1414

Lobk.

Jana z Lobkovic Putovánie do svatých zemí z r. 1515

MamA.

mamotrekt v rkp z poč. 15. století

MamKapR

mamotrekt lokální (k celé bibli) z 1. poloviny 15. století

MamUKA

mamotrekt Klementinský, abecední; z počátku 15. století

Mand.

cesty Mandevillovy překlad český, rkp z 15. st.

Mast., MastMuz

Mastičkář, zlomek divadelní hry velikonoční, rkp z pol. 14. století

Mill.

Million, český překlad cestopisu Marco Polova, rkp z 15. století

332

NRada

Nová Rada pana Smila Flašky z Pardubic, složená 1394 nebo 1395, dochována v rkpích 15. století

Ol.

bible Olomúcká, rkp z r. 1417

Otc., OtcB

Životy svatých Otců, překlad lat. sbírky legend a poučných výkladů o životě a učení starokřesťanských poustevníků a poustevnic; z 2. poloviny 14. století. Rukopisy: OtcB Praha.

PasKal

tzv. Pasionál kališnický (úprava staršího překladu; konec 15. století)

PasMuzA

Pasionál muzejní (Juhnův)

Pís KapPraž D

píseň nebo sbírka (popř. edice) z Archivu Pražského hradu (dříve Kapitulní knihovna v Praze)

PrávPražA

Práva Velikého Města pražského, čili tzv. Práva Soběslavská; soubor právních ustanovení Starého Města pražského, sestavené okolo roku 1440. Rukopisy: PrávPražA Praha.

PrávŠvábE

Právo švábské (Schwabenspiegel, též Norimberké nebo císařské); český překlad z poloviny 15. století

Prokop

zlomek mladší prozaické legendy o sv. Prokopovi (překlad lat. Vita s. Procopii maior); konec 14. století

PříbrZamA

Knížky o zamúceních velikých cierkve svaté. Rukopisy: PříbrZamA Budapešť.

PříslFlaš

sbírka přísloví připisovaná Smilu Flaškovi z Pardubic; konec 14. století

RokycKl.

Jan Rokycana: Postila

RostlE

rostlinář

a

jiné

glossy

české

v

Isidorových

etymologiích, z r. 1402 Rožmb.

kniha Rožmberská; 7 až 298 z rkpu při Deskách zemských v Praze z doby okolo roku 1360

RožmbA

Kniha Rožmberská, příručka procesního práva stč. z 1. poloviny 14. století. Rukopisy: RožmbA Praha.

SlovKap

latinsko-český slovník, tzv. Nomenklator kapitulní; 1378/9

333

SlovNom

latinsko-český slovník, tzv. Nomenclator (výtah z Bohemáře a z Klareta); z konce 14. století

SlovVeleš

abecední latinsko-český slovník, tzv. Velešínův, z roku 1458

SlovVodň

latinsko-české slovníčky v tzv. kodexu Vodňanském; okolo roku 1410

SlovWies

latinsko-český slovník, tzv. Wiesenberský (spojení nomenklátoru a alfabetáře); 1. polovina 15. století

Štít. ř.

Tomáš ze Štítného: Řeči nedělní a sváteční, rkp z r. 1392

ŠtítMus.

Tomáš ze Štítného: sborník Štítenský Naučení křesťanské, rkp z r. 1450

ŠtítOp.

Tomáš ze Štítného: Štítného sborník Opatovický, poč. 15. století

ŠtítSvátA

Tomáš ze Štítného: Řeči nedělní a sváteční. Rukopisy: ŠtítSvátA Praha.

ŠtítVávra

štítenský sborník Vávrův (nazvaný podle písaře Vávry z Jivjan, též Jindřichohradecký)

Tand.

Tandariáš, z roku 1463

TovačC

Kniha Tovačovská aneb Paměť obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a řízení práva zemského v markrabství Moravském; 1481‒1490. Rukopisy: TovačC Brno.

TristB

Tristram a Izalda, veršovaný román přeložený a upravený podle německých skladeb Eilharta von Oberge, Gottfrieda Strassburského a Heinricha z Freiberka; 2. polovina 14. století. Rukopisy. TristB Brno.

TrojK.

Kronika Trojánská, volný překlad, popř. úprava lat. předlohy Guidona de Columnis „Historia destructionis Troiae“ z konce 14. století. Rukopisy: TrojK. Praha.

TřebŠternb.

výpisky z rkp archivu Třeboňského od A. Krejčíka, Fr. Mareše, Aug. Sedláčka, Č. Zíbrta

Vít.

rukopis svato-Vítský, z doby 1380‒1400 334

Vocab.

vokabulář v rkp z let 1394 až 1398

VýklKruml.

Krumlovský výklad, latinsko-český biblický slovník z 1. poloviny 15. století

ŽGloss.

žaltář glossovaný, ze skladeb 13. století

ŽKlem.

žaltář Klementinský, rkp z 1. pol. 14. století

ŽPod.

žaltář Poděbradský (nebo Olešnický), rkp z r. 1396

ŽWittb.

žaltář Wittenberský, asi z 2. třetiny 14. století

8.3

PRAMENY CITOVANÉ Z JUNGMANNOVA A KOTTOVA SLOVNÍKU Zvlášť uvádíme zkratky pramenů, které jsou citovány v příslušných heslech ze

Slownjku česko-německého Josefa Jungmanna a z Česko-německého slovníku zvláště grammaticko-fraseologickém F. Š. Kotta. Pramen je uveden v podobě zaznamenané v daném slovníku, v závorce případně uvádíme přesnější název.

Aesop b

Ezopovy bajky

Aqu

Aquensis, lexikon latino-boh. (= Lactifer)

Arch I.

Archiv český. Vyd. Palacký.

Ben.

Benátská biblí

Br. Eccel.

Bratrská biblí

Com. cent

Jan Amos Komenský: Centrum securitatis

Com. jan.

Jan Amos Komenský: Janua linguarum reserata

Gel. Petr.

Jelení: Petrarcha o štěstí (= Řehoř Hrubý z Jelení překlad: Knihy dvoje o lékařství proti štěstí a neštěstí, totiž proti libým a protivným věcem Franceska Petrarky z roku 1501)

Háj

Hájkova Kronika česká

JA. o kon.

Anton Jungmann: o koních (= Navedení o koních)

K. pr. z.

Knihy práv zemských

Krok.

časopis Krok

Lék. kn.

Kniha lékařská, v Praze 1544

Music. Pv.

Jan Blahoslav: Muzika

335

Pal. Dj.

František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě

Půh.

Knihy půhonné a nálezové. Vyd. Brandl.

Reš. Syr.

Tomáš Rešel: Kniha Jezusa Syracha

St. skl.

Václav Hanka: Starobylá skládání

Štelc. čár.

Štelcara Želetavského o čarách (= Jan Štelcar: První a druhá stránka knížky o čarodějnících a hromobití)

W. hosp.

Adam

z Veleslavína:

hospodářství

(=

Brtvín

z Ploskovic: Hospodář. Knjžka welmi užitečná / zawijragijc w sobě, předně na wedenij žiwota Křesťanského) Wq

Adam z Veleslavína: Silva quadrilinguis

336

9. SEZNAM LITERATURY ANDĚRA-HORÁČEK 1982

ANDĚRA, Miloš, HORÁČEK, Ivan: Poznáváme naše savce. Praha: Mladá fronta, 1982.

BARTOŠ 1886

BARTOŠ, František: Dialektologie moravská. Brno: Matice moravská, 1886.

BOLLINGER 1998

BOLLINGER, Markus: Keře. Praha: Ikar, 1998.

BRANDL 1876

BRANDL,

Vincenc:

Glossarium

illustrans

bohemico-moravicae historiae fontes […]. Brünn: C. Winiker, 1876. BUCHAR 1995

BUCHAR, Jan: Klíč k určování bezobratlých. Praha: Scientia, 1995.

CLUTTON-BROCKOVÁ 2005

CLUTTON-BROCKOVÁ,

Juliet:

Savci.

Praha:

Knižní klub, 2005. ČNŽ 2

ANDĚRA, Miloš: České názvy živočichů II. Savci (Mammalia). Praha: Národní muzeum, 1999.

ČNŽ 3

PFLEGER, Václav: České názvy živočichů III. Měkkýši (Mollusca). Praha: Národní muzeum, 1999.

ČNŽ 5

HANEL, Lubomír, NOVÁK, Jindřich: České názvy živočichů V. Ryby a rybovití obratlovci (Pisces) […]. Praha: Národní muzeum, 2001.

DEYL-HÍSEK 2001

DEYL, Miloš, HÍSEK, Květoslav: Naše květiny. 3. upr. vyd. Praha: Academia, 2001.

DIEFENBACH 1846

DIEFENBACH,

Lorenz:

Mittellateinisch-

hochdeutsch-böhmisches Wörterbuch: nach einer Handschrift vom Jahre 1470: zum ersten Male herausgegeben

und

mit

erläuternden

Zusätzen

versehen. Frankfurt am Main: Literarische Anstalt, 1846. DIEFENBACH 1857

DIEFENBACH, Laurentius (Lorenz): Glossarium Latino-Germanicum mediae et infimae aetatis. Francofurti ad Moenum: Joseph Baer, 1857.

337

DIEFENBACH 1867

DIEFENBACH, Lorenz: Novum glossarium latinogermanicum mediae et infimae aetatis: Beiträge zur wissenschaftlichen Kunde der neulateinischen und der germanischen Sprachen. Frankfurt am Main: J. D. Sauerländerʼs Verlag, 1867.

DOBRORUKA-BERGER 2004

DOBRORUKA, Luděk J., BERGER, Zdeněk: Savci Evropy a Středomoří. Praha: Aventinum, 2004.

DOBRORUKA-KHOLOVÁ 1992 DOBRORUKA, Luděk J., KHOLOVÁ, Helena: Zkrocený vládce stepi. Praha: Panorama, 1992. DU CANGE 1883

DU CANGE, Carolo Du Fresne: Glossarium mediae & Infimae Latinitatis […]. Tomus Secundus. Niort: Léopold Favre, 1883.

DU CANGE 1884

DU CANGE, Carolo Du Fresne: Glossarium mediae & Infimae Latinitatis […]. Tomus Tertius. Niort: Léopold Favre, 1884.

DU CANGE 1710

DU CANGE, Charles Du Fresne: Glossarium ad Scriptores Mediae & Infimae Latinitatis […]. Francofurti ad Moenum: ex Officina Zunneriana Johannis Adami Jungii. 1710.

DUNGEL-HUDEC 2001

DUNGEL, Jan, HUDEC, Karel: Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001.

EDWARDS 1992

EDWARDS, Elwyn Halley: Velká kniha o koních. Bratislava: Gemini, 1992.

ERNOUT-MEILLET 1959

ERNOUT, Alfred, MEILLET, Antoine: Dictionnaire étymologique de la langue latine. Historie des mots. 4. éd. Paris: Klincksieck, 1959.

ESJS 1‒15

HAVLOVÁ, Eva, ERHART, Adolf, JANYŠKOVÁ, Ilona

(red.):

staroslověnského.

Etymologický (1.‒14.)

slovník Praha:

jazyka

Academia,

1989‒2008, (15.‒ ) Brno: Tribun EU, 2010‒. FIEDLEROVÁ 1988

FIEDLEROVÁ, Alena: Z třináctého a čtrnáctého sešitu Staročeského slovníku. Naše řeč, 1988, 71, 4, s. 201‒206.

338

FLAJŠHANS 1892

FLAJŠHANS, Václav (ed.): Bohemář (Bohemarius maior). Listy filologické, 1892, 19, s. 381‒391, 476‒490.

FLAJŠHANS 1894

FLAJŠHANS, Václav (ed.): Bohemář menší. Listy filologické, 1894, 21, s. 365‒372.

FLAJŠHANS 1928

FLAJŠHANS , Václav: Slovník. In: FLAJŠHANS, Václav: Klaret a jeho družina. Sv. II. Texty glosované. Praha: Česká akademie věd a umění, 1928.

FLAJŠHANS 1945

FLAJŠHANS, Václav: Z dílny slovníkářovy. Naše řeč, 1945, 29, 1, s. 1‒5.

FRISK 1

FRISK,

Hjalmar:

Wörterbuch.

Griechisches

Band

I:

etymologisches

A‒Ko.

Heidelberg:

Universitätsverlag, 1960. GEBAUER 1‒2

GEBAUER, Jan: Slovník staročeský. Díl 1. (A‒J) a 2. (K‒N). 2., nezm. vyd. Praha: Academia, 1970.

GEBAUER 1894

GEBAUER,

Jan:

Historická

mluvnice

jazyka

českého. Díl I. Hláskosloví. Praha: F. Tempský, 1894. GEORGES 1918

GEORGES, Karl Ernst: Ausführliches Lateinischdeutsches

Handwörterbuch

aus

den

Quellen

zusammengetragen. 8. überarb. und erw. Aufl. Leipzig: Hahn, 1918. HAGARA 2006

HAGARA, Ladislav, ANTONÍN, Vladimír, BAIER, Jiří: Velký atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2006.

HARRISON-GREENSMITH

HARRISON, Colin James Oliver, GREENSMITH,

2006

Alan: Ptáci. Praha: Knižní klub, 2006.

HAUPTOVÁ 1992

HAUPTOVÁ, Zoe: Komoň. In: Listy filologické. Suplementum

II.

Palaeobohemica

Immanueli

Michálek Septuagenario oblata. Praha: Ústav pro klasická studia ČSAV, 1992, s. 43‒45. HAVLOVÁ 1992

HAVLOVÁ, Eva: Několik poznámek k počátkům české zoologické terminologie. Naše řeč, 1992, 75, 4, s. 205‒211. 339

HAVLOVÁ 2010

HAVLOVÁ, Eva: České názvy savců. Historickoetymologická studie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010.

HAVRÁNEK 1968

HAVRÁNEK, Bohuslav: Předmluva. In: Staročeský slovník. Úvodní stati. Soupis pramenů a zkratek. Praha: Academia, 1968.

HLADKÁ 2007

HLADKÁ,

Zdeňka:

Lexikografie.

In:

PLESKALOVÁ, Jana, KRČMOVÁ Marie (eds.): Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, 2007, s. 164‒197. HOLUB-KOPEČNÝ 1952

HOLUB, Josef, KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952.

HOLUB-LYER 1978

HOLUB,

Josef,

LYER,

Stanislav:

Stručný

etymologický slovník jazyka českého: se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. 2. vyd. Připravil Ivan

Lutterer.

Praha:

Státní

pedagogické

nakladatelství, 1978. JUNGMANN 1849

JUNGMANN, Josef: Josefa Jungmanna Historie literatury české: Aneb: Saustawný přehled spisů českých s krátkau historií národu, oswícení a jazyka. Praha: W kommissí kněhkupectwí F. Řiwnáče, 1849.

JUNGMANN 1‒4

JUNGMANN, Josef: Slownjk česko-německý Josefa Jungmanna. Díl 1‒4. Praha: W knjižecj arcibiskupské knihtiskárně,

u

Josefy

wdowy

Fetterlowé,

1835‒1838. KAZMÍŘ 2001

KAZMÍŘ, Silvestr: Slovník valašského nářečí. Vsetín: D. Malina, 2001.

KLUGE 2002

KLUGE, Friedrich: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. Bearbeitet von Elmar Seebold. 24., durchgesehene und erw. Aufl. Berlin: Walter de Gruyter, 2002.

KOTT 1‒7

KOTT, František Štěpán: Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický. Díl 1‒7. Praha: 340

(1.) tiskem a nákladem knihtiskárny Josefa Koláře, (2.‒7.) tiskem a nákladem knihtiskárny Františka Šimáčka, 1878‒1893. KOTT 8

KOTT,

František

německému

Štěpán: Příspěvky k

slovníku

zvláště

česko-

grammaticko-

fraseologickému. Praha: Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1896. KOTT 9‒10

KOTT, František Štěpán: Druhý a Třetí příspěvek k česko-německému slovníku zvláště grammatickofraseologickému. Praha: Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1901‒1906.

KOUBA 1992

KOUBA, Jiří: K domnělým pojmenováním živočichů s prefixem pro- v Klaretově Glosáři. In: Listy filologické.

Suplementum

II.

Palaeobohemica

Immanueli Michálek Septuagenario oblata. Praha: Ústav pro klasická studia ČSAV, 1992, s. 43‒45. KOVAŘÍK 2006

KOVAŘÍK, Jiří: Rytířská krev (1208‒1346): rytířské bitvy a osudy II. Praha: Mladá fronta, 2006.

LEXER 1876

LEXER,

Matthias

von:

Mittelhochdeutsches

Handwörterbuch. Leipzig: Hirzel, 1876. MAGNUS 1651

MAGNUS, Albertus (Beati Alberti Magni): De animalibus. Liber XXVI. Operum Tomus Sextus. Petrus Jammy a kol. (eds.). Lyon: Sumptibus Claudii Prost, Petri [et] Claudii Rigaud [...], Hieronymi de la Garde, Ioan. Ant. Huguetan, 1651.

MAHLER 1995

MAHLER, Zdeněk: Člověk a kůň. České Budějovice: Dona, 1995.

MACHEK 1945

MACHEK, Václav: Drobné výklady o jménech rostlin. Naše řeč, 1945, 29, 5‒6, s. 107‒114.

MACHEK 1997

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997.

341

MÁTL 1958

MÁTL, Antonín: K výkladu slov dobytek a statek. In: Studie ze slovanské jazykovědy. Sborník k 70. narozeninám akademika Františka Trávníčka. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1958, s. 315‒323.

MATZENAUER 1870

MATZENAUER, Antonín: Cizí slova ve slovanských řečech. Brno: nákladem Matice moravské, 1870.

MICHÁLEK 1981

MICHÁLEK, Emanuel: Klaretovy překlady ʼozubleʼ ʼzibronʼ, ʼpařiz palefredusʼ, ʼsvada compadaʼ. Slavia: časopis pro slovanskou filologii, 1981, 50, s. 61‒62.

MICHÁLEK 1989

MICHÁLEK,

Česká

Emanuel:

slovní

zásoba

v Klaretových slovnících. Praha: Academia, 1989. MICHÁLEK 1993

MICHÁLEK,

Emanuel:

Z dílny

staročeského

slovníkáře. Naše řeč, 1993, 76, 5, s. 271‒272. MIKLOSICH 1886

MIKLOSICH, Franz: Etymologisches Wörterbuch der slavischen Sprachen. Wien: Wilhelm Braumüller, 1886.

MSS 1979

BĚLIČ, Jaromír, KAMIŠ, Adolf, KUČERA, Karel: Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.

NĚMEC 1980

NĚMEC, Igor a kol.: Slova a dějiny. Praha: Academia, 1980.

NĚMEC-HORÁLEK 1986

NĚMEC, Igor, HORÁLEK, Jan a kol.: Dědictví řeči. Praha: Panorama, 1986.

NEWERKLA 2004

NEWERKLA,

Stefan

Michael:

Sprachkontakte

Deutsch ‒ Tschechisch ‒ Slowakisch: Wörterbuch der deutschen

Lehnwörter

im

Tschechischen

und

Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2004. NŘ 1924

K. P.: Městiště. Naše řeč, 1924, 18, 1, s. 28.

OSN 7

Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Sedmý díl. Dánsko ‒ Dřevec. Praha: J. Otta, 1893.

342

OSN 11

Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Jedenáctý díl. Hédypathie – hýždě. Praha: J. Otta, 1897.

OSN 18

Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Osmnáctý díl. Navary – oživnutí. Praha: J. Otta, 1902.

OSN 25

Ottův slovník naučný Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Dvacátýpátý díl. T ‒ Tzschirner. Praha: J. Otta, 1906.

OSN 26

Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Dvacátýšestý díl. U – Vusín. Praha: J. Otta, 1907.

PAUL 2002

PAUL,

Hermann:

Bedeutungsgeschichte

Deutsches und

Wörterbuch:

Aufbau

unseres

Wortschatzes. 10., überarbeitete und erw. Aufl. Tübingen: Max Niemeyer Verlag, 2002. PFEIFER 1‒3

PFEIFER, Wolfgang: Etymologisches Wörterbuch des Deutschen 1‒3. Berlin: Akademie-Verlag, 1989.

PICKERALOVÁ 2004

PICKERALOVÁ, Tamsin: Encyklopedie koní a poníků. Praha: Slovart, 2004.

PLESKALOVÁ 2001

PLESKALOVÁ, Jana: Stará čeština pro nefilology. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2001.

PROFOUS 1949

PROFOUS, Antonín: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl II, Ch‒L. Praha: Česká akademie věd a umění, 1949.

PROFOUS 1957

PROFOUS, Antonín, SVOBODA, Jan: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl IV, S‒Ž. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957.

PSJČ 1‒8

Příruční slovník jazyka českého. Díl 1‒8. Praha: (1.‒2.) Česká akademie věd a umění, (3.‒4.) Školní nakladatelství, (5.‒8.) Česká akademie věd a umění, 1935‒1957.

343

REJZEK 2001

REJZEK, Jiří: Český etymologický slovník. Voznice: LEDA, 2001.

RYBA 1940

RYBA, Bohumil: Několik temných slov z Klaretova Glosáře. Časopis pro moderní filologii, 1940, 26, s. 184‒192.

RYBA 1942

RYBA,

Bohumil:

K nejstarším

latinsko-českým

slovníkům. Listy filologické, 1942, 69, s. 1‒19. RYBA 1944

RYBA, Bohumil: Nové výklady ke Klaretovi. Časopis český filologický, 1944, 2, s. 57‒68.

RYBA 1946

RYBA, Bohumil: Klaretův echites, selonites, itistus. Časopis

pro

moderní

filologii.

S

přílohou

„Philologica“, 1946, 29, s. 154‒159. RYBA 1963

RYBA, Bohumil: K novějším pracím o středověkém latinsko-českém slovníkářství. Listy filologické, 1963, 86, 1, s. 177‒182.

SCHUSTER-ŠEWC 1‒2

SCHUSTER-ŠEWC, etymologisches

Heinz:

Wörterbuch

der

Historischober-

und

niedersorbischen Sprache. Band 1‒2. Bautzen: Domowina, 1978‒1984. SKOK 1

SKOK, Petar: Etimologijski rječnik hrvatskoga ili srpskoga

jezika.

Knjiga

prva.

A‒J.

Zagreb:

Jugoslavenska akademija znanosti i umjetnosti, 1971. SOCHOVÁ-POŠTOLKOVÁ

POŠTOLKOVÁ, Běla, SOCHOVÁ, Zdeňka: Co

v

1994

slovnících nenajdete: novinky v současné slovní zásobě. Praha: Portál, 1994.

SSJČ 1‒4

Slovník spisovného jazyka českého 1‒4. Praha: (1.‒2.) Nakladatelství Československé akademie věd, (3.‒4.) Academia, 1960‒1971.

SSL 1‒20

Slovník středověké latiny v českých zemích / Latinitatis medii aevi lexicon Bohemorum 1‒20. Praha: (1.‒14.) Academia, (15.‒20.) KLP-Koniasch Latin Press, 1977‒2009.

SStp 6

Słownik

staropolski.

Tom

VI.

Podfutrowanie-

Pokolenie. Wrocław: Polska Akademia Nauk, 1971. 344

STANĚK 1970

STANĚK, Václav Jan: Velký obrazový atlas hmyzu. Praha: Artia, 1970.

StčS 1‒4

Staročeský slovník. Díl 1‒4. Praha: Academia, 1968‒2008.

ŠEDINOVÁ 2005

ŠEDINOVÁ, Hana: Mořská monstra v díle Tomáše z Cantimpré a Bartoloměje z Chlumce řečeného Klaret. Listy filologické, 2005, 128, 3‒4, s. 295‒343.

ŠIMEK 1947

ŠIMEK, František: Slovníček staré češtiny. Praha: Matice česká – Orbis, 1947.

ŠLOSAR 1999

ŠLOSAR, Dušan: Česká kompozita diachronně. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1999.

ŠLOSAR 2002

ŠLOSAR,

Dušan:

Čeština

současná.

In:

Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 89-90. ŠNAJPERK 1967

PEČÍRKOVÁ, Jaroslava, ŠNAJPERK, František: Ze Staročeského

slovníku.

ŠNAJPERK,

František:

Názvy exotických zvířat v staročeských překladech. Listy filologické, 1967, 90, 4, s. 379–384. ŠTREKELJ 1905

ŠTREKELJ, Karel: Slavische Wortdeutungen. Archiv für slavische Philologie, 1905, 27, s. 41–72.

VAJDLOVÁ 2004a

VAJDLOVÁ, Miloslava: Obraz živočišné říše ve slovnících Bohemář mistra Bartoloměje z Chlumce, Nomenclator

quadrilinguis

z Veleslavína

a

Orbis

Daniela

pictus

Jana

Adama Amose

Komenského. In: ŠIMKOVÁ, Mária (ed.): Varia XI. Zborník

materiálov

z XI.

kolokvia

mladých

jazykovedcov (Spišská Nová Ves 28.–30. 11. 2011). Bratislava: Slovenská jazykovedná spoločnosť pri SAV, 2004, s. 210–220. VAJDLOVÁ 2004b

VAJDLOVÁ, Miloslava: Tisty, vyžlata i masojiedky k ničemuž neužitečné aneb Analýza sémantického pole a čeledi slova pes ve staré češtině. Naše řeč, 2004, 87, 3, s. 136–144.

345

VANĚČEK 1942

VANĚČEK, Václav: Historické záhady našeho právnického názvosloví. Naše řeč, 1942, 26, 5, s. 130–142.

VASMER 3

VASMER,

Russisches

Max:

etymologisches

Wörterbuch. Dritter Band. Heidelberg: Carl WinterUniversitätsverlag, 1958. VOLEKOVÁ-HOMOLKOVÁ

VOLEKOVÁ, Kateřina, HOMOLKOVÁ, Milada: Ze

2006

Staročeského slovníku: zdrušec a živodně. Listy filologické, 2010, 133, 3–4, s. 391–395.

VRIES 1963

VRIES,

Jan

Nederlands

de:

etymologisch

woordenboek. Leiden: E. J. Brill, 1963. WAHRIG 1997

WAHRIG,

Gerhard:

Deutsches

Wörterbuch.

Gütersloh: Bertelsmann Lexikon Verlag, 1997. WALDE-HOFMANN 1938

WALDE,

Alois:

Lateinisches

etymologisches

Wörterbuch. 3. neubearb. Aufl. von J. B. Hofmann. Heidelberg: Carl Winter’s Universitätsbuchhandlung, 1938. WENDLER-MILITZ 1996

MILITZ, Claus, WENDLER, Fritz: Mořské ryby v evropských vodách. Praha: Ikar, 1996.

ZAORÁLEK 2009

ZAORÁLEK, Jaroslav: Lidová rčení. Praha: Levné knihy, 2009.

POUŽITÉ PŘEKLADOVÉ SLOVNÍKY LEPAŘ, František: Nehomérovský slovník řeckočeský. Reprint vyd. z roku 1892. Příbram: Rezek, 2008.

PRAŽÁK, Josef M., NOVOTNÝ, František, SEDLÁČEK, Josef: Latinsko-český slovník. L‒Z. Přepracoval Fr. Novotný. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1975.

REWIN, s.r.o: On-line slovníky WinGED [online]. 2011 [cit. 23. června 2012]. Dostupné z: .

SIEBENSCHEIN, Hugo: Německo-český slovník I. A‒L. 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973.

346

10.

ELEKTRONICKÉ ZDROJE

BioLib. Biological Library [online]. 1999‒2011 [cit. 20. března 2012]. Dostupné z: . BioLib. Biological Library [online]. 1999‒2011 [cit. 24. dubna 2012]. Dostupné z: . Čeština 2.0 ‒ slovník, který tvoříte vy od roku 2008 [online]. 2011 [cit. 15. listopadu 2011]. Dostupné z: . ESSČ: Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.: Elektronický slovník staré češtiny [online]. Poslední změna: 15. února 2012 [cit. 23. června 2012]. Dostupné z: . Fishwise. Universal fish catalogue [online]. 2007 [cit. 26. dubna 2012]. Dostupné z: . Fischlexikon. Online-Lexikon rund um den Fisch [online]. 2009‒2012 [cit. 24. dubna 2012]. Dostupné z: . Knihopis Digital Database. České prvotisky a staré tisky (1476‒1800) on-line [online]. 2012 [cit. 30. března 2012]. Dostupné z: . Kožešiny a kožešinová zvířata I. (livinghistory.cz) [online]. 2008 [cit. 15. dubna 2012]. Dostupné z: . STB: Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.: Staročeská textová banka [online]. Verze: 1. února 2012 [cit. 23. června 2012]. Dostupné z: . TISCHNER, Heinrich: Völker-, Länder- und Gruppennamen. Pruzzen, Preußen, Borussia [online]. 2011 [cit. 16. dubna 2012]. Dostupné z: . Ústav pro jazyk český, v. v. i.: Kartotéka lexikálního archivu (1911–1991) [online]. 2007‒2008 [cit. 6. března 2012]. Dostupné z: . Ústav pro jazyk český, v. v. i.: Kartotéka lexikálního archivu (1911–1991) [online]. 2007‒2008 [cit. 6. března 2012]. Dostupné z: .

347

Ústav pro jazyk český, v. v. i.: Kartotéka lexikálního archivu (1911–1991) [online]. 2007‒2008 [cit. 6. března 2012]. Dostupné z: . Ústav pro jazyk český, v. v. i.: Kartotéka lexikálního archivu (1911–1991) [online]. 2007‒2008 [cit. 16. března 2012]. Dostupné z: . Ústav pro jazyk český, v. v. i.: Kartotéka lexikálního archivu (1911–1991) [online]. 2007‒2008 [cit. 6. dubna 2012]. Dostupné z: . Ústav pro jazyk český, v. v. i.: Kartotéka lexikálního archivu (1911–1991) [online]. 2007‒2008 [cit. 26. května 2012]. Dostupné z: . Ústav pro jazyk český, v. v. i.: Spojovník [online]. 2008‒2012 [cit. 26. června 2012]. Dostupné z: . VESELÝ, Josef: 338. schůzka: Jak jedli páni i kmáni a co jim chutnalo [online]. 2001 [cit. 24. března 2012]. Dostupné z: .

DALŠÍ UVEDENÉ STRÁNKY (NECITOVÁNY) KAPUSTKOVÁ, Lenka: Kožešiny a kožešnické řemeslo. .

Dostupné

z:

Ústav pro jazyk český, v. v. i.: Kartotéka lexikálního archivu (1911–1991) [online]. Dostupné z: . www.manuscriptorium.com

348

11.

SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázky použité v této práci jsou převzaty z knihy Luďka J. Dobroruky a Zdeňka

Bergera Savci Evropy a Středomoří (2004) a z knihy Alfreda Brehma Brehms Thierleben. Allgemeine Kunde des Thierreichs. Dritter Band, Erste Abtheilung: Säugethiere, Zweiter Band: Raubthiere, Kerfjäger, Nager, Zahnarme, Beutel- und Gabelthiere (1883),159 a to z její digitalizované verze uveřejněné na stránkách www.zeno.de. U každého obrázku uvádíme zdroj přejetí.

1) str. 27: Žirafa (Giraffa camelopardalis) BREHM, Alfred: Girafe, etwas vom Boden aufnehmend [online]. [cit. 27. června 2012]. Dostupné z: . 2) str. 31: Los evropský (Alces alces) BREHM, Alfred: Elch (Alces palmatus) [online]. [cit. 27. června 2012]. Dostupné z: . 3) str. 40: Buvol africký (Syncerus caffer) BREHM, Alfred: Kafferbüffel (Bos caffer) [online]. [cit. 27. června 2012]. Dostupné z: . 4) str. 43: Plejtvák malý (Balaenoptera acutorostrata) BREHM, Alfred: Zwergwal (Balaenoptera rostrata) [online]. [cit. 27. června 2012]. Dostupné z: . 5) str. 46: Daněk evropský (Dama dama) BREHM, Alfred: Damhirsch (Dama vulgaris) [online]. [cit. 27. června 2012]. Dostupné z: . 6) str. 51: Plšík lískový (Muscardinus avellanarius) a plch velký (Glis glis) DOBRORUKA-BERGER 2004, 137. 7) str. 54: Ženetka tečkovaná (Genetta genetta) BREHM, Alfred: Ginsterkatze (Viverra Genetta) [online]. [cit. 27. června 2012]. Dostupné z: .

159

BREHM, Alfred: Brehms Thierleben. Allgemeine Kunde des Thierreichs. Dritter Band, Erste Abtheilung: Säugethiere, Zweiter Band: Raubthiere, Kerfjäger, Nager, Zahnarme, Beutel- und Gabelthiere. Zweite umgearbeitete und vermehrte Auflage, Kolorirte Ausgabe. Leipzig: Verlag des Bibliographischen Instituts, 1883‒1887.

349

8) str. 56: Přímorožec beisa (Oryx beisa) BREHM, Alfred: Beisa (Oryx Beisa) [online]. [cit. 27. června 2012]. Dostupné z: . 9) str. 57: Bizon americký (Bison bison) BREHM, Alfred: Bison (Bos americanus) [online]. [cit. 27. června 2012]. Dostupné z: . 10) str. 59: Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) BREHM, Alfred: Gemse (Capella rupicapra) [online]. [cit. 27. června 2012]. Dostupné z: . 11) str. 65: Lasice hranostaj (Mustela erminea) DOBRORUKA-BERGER 2004, 67. 12) str. 70: Hyena skvrnitá (Crocuta crocuta) BREHM, Alfred: Tüpfelhiäne (Hyaena crocuta) [online]. [cit. 27. června 2012]. Dostupné z: . 13) str. 72: Kočkodan mona (Cercopithecus mona) a kočkodan Dianin (Cercopithecus diana) BREHM, Alfred: Nonnenaffe (Cercopithecus mona). Diana (Cercopithecus Diana) [online].

[cit.

27.

června

2012].

Dostupné

z:

. 14) str. 84: Jezevec lesní (Meles meles) BREHM, Alfred: Dachs (Meles Taxus) [online]. [cit. 27. června 2012]. Dostupné z: . 15) str. 106: Lasice kolčava (Mustela nivalis) DOBRORUKA-BERGER 2004, 67. 16) str. 125: Kozorožec iberský (Capra pyrenaica) BREHM, Alfred: Bergsteinbock (Capra pyrenaica) [online]. [cit. 27. června 2012]. Dostupné z: . 17) str. 143: Levhart skvrnitý (Panthera pardus) BREHM, Alfred: Leopard (Leopardus antiquorum) [online]. [cit. 27. června 2012]. Dostupné z: . 18) str. 181: Rys ostrovid (Lynx lynx) DOBRORUKA-BERGER 2004, 97. 19) str. 203: Rejsek polní (Sorex araneus) DOBRORUKA-BERGER 2004, 43. 350

20) str. 228: Sobol asijský (Martes zibellina) DOBRORUKA-BERGER 2004, 73. 21) str. 242: Sysel obecný (Citellus citellus) DOBRORUKA-BERGER 2004, 107. 22) str. 279: Rejsec vodní (Neomys fodiens) DOBRORUKA-BERGER 2004, 45. 23) str. 283: Vydra říční (Lutra lutra) DOBRORUKA-BERGER 2004, 79. 24) str. 287: Sob polární (Rangifer tarandrus) DOBRORUKA-BERGER 2004, 151. 25) str. 298: Zubr (Bison bonasus) DOBRORUKA-BERGER 2004, 169.

351

12.

REJSTŘÍKY Do rejstříků jsme zařadili všechna staročeská a novočeská označení savců, jejich

deminutiva, přechýlená slova a názvy zvířat od nich odvozených. Víceslovná spojení pojmenovávající živočichy uvádíme jen ve staré češtině. Indoevropská východiska jsou uvedena od všech výrazů. V případě dalších jazyků jsme do rejstříků zařadili pouze příslušná slova označující živočichy.

SLOVANSKÉ JAZYKY STARÁ ČEŠTINA bahnicě 25, 307, 320, 327 bachen 206 bachna 26, 307, 314, 317, 322, 327 bachně 26 baran 32, 318, 325, 327 baránek 34 barvokropenicě 27, 28, 311, 315, 322 běhún 28, 29, 304, 320, 325, 327 běhúnek 30, 309, 317, 320, 327 běhutý 30, 31, 304, 314, 320, 327 beran 15, 32, 33, 307, 318, 325 327 beranec 32 beránek 34, 35, 318, 325, 327 beznýš 36, 313, 325, 323 bobr 36, 309, 318, 325, 327 bobrec 37 bobrek 37 bobřek 37 bobřík 37 brav 38, 307, 318 bravě 38 brávek 38 bravně 38 bravník 38

bron 39, 304, 320 bróna 39, 304, 320 búbal 40, 41, 311, 323, 327 burd 41, 307, 314, 323 burdo 41 burdun 41, 307, 314, 323 buval 40, 41, 311, 323, 327 buvol 40, 311, 323, 327 búvol 40, 311, 323, 327 býčě 42 býček 42 býk 42, 307, 318, 325, 327 býk mořský 42 byvol 40, 311, 323, 327 cet 43, 44, 312, 314, 323 cět 43, 44, 312, 314, 323 cketa 44, 304, 317, 320, 325 čeňuchavec 45, 305, 315, 320 čketa 44, 304, 317, 320, 325 čščeta 46, 304, 315, 320 daněl 46, 309, 323 danělík 47 dcketa 44, 304, 317, 320, 325 dchoř 47, 309, 318, 327 divokozel 49, 311, 315, 320 divokvicě 50, 309, 315, 320 dlúhomyš 51, 309, 315, 320

dobraník 52, 311, 315, 320 dobytčátko 53 dobytčě 53, 163 dobytček 53 dobytek 53, 307, 318, 325, 327 dohule 54, 55, 311, 315, 324 dojka 55, 307, 317, 320, 325 drak 56 drášček 56, 311, 315, 323 dromedár 57, 310, 311, 323 dromedář 57, 310, 311, 323 drvle 57, 58, 311, 315, 324 fard 187 fríz 59, 304, 317, 323, 325 frýz 59, 304, 317, 323, 325 gemsík 59, 309, 322 gensík 59, 309, 322 hazuna 61, 306, 314, 324 herka 61, 304, 322, 327 holofrd 63, 311, 315, 323 hovádko 63 hovado 63, 307, 318, 327 hoviedce 63 hranostaj 65, 309, 318, 325, hřěbec 66, 67, 304, 318 hřěbicě 67, 68, 304, 318 hřiebátko 68 352

hřiebě 67, 68, 69, 304, 318 hřvle 58 husa 70 husalec 69, 70, 309, 315, 320 hyena 70, 311, 323, 327 hynst 71, 304 hynšt 71, 304, 317, 322 hynštík 71 chlumáč 72, 73, 311, 315, 320 chlupáč 19, 74, 75, 305, 320, 325, 327 chlupáček 74, 75, 305, 320, 325, 327 chlupnáč 74 chrt 20, 76, 305, 319, chrticě 76 chřitel 77, 309, 315, 324 jalově 77, 307, 317, 320 jalovicě 78, 207, 320 jednorožec 174 jěhenčě 79 jěhňátko 79 jěhně 79, 81, 307, 319, 327 jěhněc 79 jěhnicě 81, 307, 319 jelen 81, 309, 319 jelenec 81 jelének 81 jěřátko 18, 83, 84, 307, 314 jěřě 83, 84, 307, 314 jězvec 84, 85, 86, 309, 319 jež 86, 87, 309, 319 ježátko 86 ježčátko 87 ježčě 87 ježďčátko 87 ježě 86 ježek 87, 309, 319, 325, 327 jinec 89, 307 junec 89, 307, 320, 327 kacieř 90, 91, 304, 315, 322, 325

kacman 91, 92, 306, 315, 322 kačman 91, 92, 306, 315, 322 kamel 92, 93, 311, 317, 323 kamelnicě 92 kan 94 kanec 93, 209, 323, 327 klepnáč 94, 95, 309, 315, 320 klichna 97 klísě 96, 97, 304, 307, 317, 319 klisicě 96, 304, 317, 319 klovec 95, 171, 296, 309, 315, 320, kľusa 96, 304, 317, 319 klusák kľusě 96, 97, 304, 307, 317, 319 kľusicě 96, 304, 317, 319 kľusna 98, 304, 320 kobyla 99, 101, 304, 319, 327 kobylicě 99 kobylka 99 kocman 92 kocúr 101, 103, 306, 319, 326, 327 kocúrek 101 kočička 104 kočka 15, 103, 306, 319, 325, 327 kolčava 106, 107, 309, 323, 327 kolkava 106 kolúch 107, 108, 309, 323 komoň 108, 109, 304, 323 komonstvo 108, 304, 323 komoňstvo 108, 304, 323 kóň 110, 113, 114, 304, 319, 326, 327 kóň bujný 110 kóň pastivý 189, 305, 316, 321 kóň podpáľený 201, 202, 305, 316

kóň přípustný 214, 305, 314 kóň vodný 110 koňas 114, 307, 315, 320 koníček 110 koťátko 115 kotě 115, 306, 319, 327 kótě 115, 116, 306, 319, 327 kotenec 115 kotěnec 115 koza 117, 307, 319, 326, 327 kozel 119, 307, 319, 327 kozel divoký 119 kozicě 117 kozička 117 kózka 117 kozlátko 123 kozlec 119 kozlenec 122 kozlík 119 kozlorožec 125, 309, 320, 325, 327 kozorodec 124, 313, 315, 320 kozorožec 125, 309, 320, 325, 327 kozúr 126, 127, 185, 313, 315, 320 králík 127, 128, 309, 320, 325, 327 kráva 129, 131, 307, 319, 327, kravice 129 kravka 129 krt 131, 309, 319 krticě 15, 131 křěč 133, 309, 320, 325, 327 křěček 133, 134, 309, 320, 325, 327 kuna 134 309, 319, 325, 237 kušě 136, 137, 305, 317, 320 laněk 137 laní 137, 138, 196, 309, 319 laníček 137

353

laník 137 lasicě 128, 139, 309, 319, 327 lebhart 143, 311, 322 lev 141, 142, 310, 311, 319, 325, 327 levhart 143, 310, 311, 322 levhartík 143 lisa 144, 147, 309, 319 lisátko 144 lisě 144 lisenci 144 lišátko 144 liščátko 145 líščě 145 liščička 145 lišě 144 lišenci 144 liška 145, 147, 310, 319, 325, 327 los 147, 310, 311, 319 lvátko 141 lvě 141 lvicě 141 lvíčátko141 lvíčě 141 lvíček 141 lvíčenec 141 lvík 141 lvohúbcě 141 masojiedek 19, 148, 149, 305, 314, 320, 327 medvěd 149, 310, 31í, 327 medvěďátko 150 medvědě 150 medvědicě 150 medviedě 150 medviedek 150 mezek152, 307, 319, 327 mezh 152, 307, 319, 327 mezk 152, 307, 319, 327 mezkyně 152 mimochodník 19, 153, 154, 304, 321 mlznicě 154, 155, 307, 317, 321 mořman 155, 156, 311, 315, 323

mrcha 105, 106, 304, 314, 322, 325, 327 myš 158, 310, 319, 327 myš němečská 159 myš polská 159 myš veliká 159 myšenec 159 myška 159 mzhyně 152 mzhyni 152 nábytek 161, 162, 308, 317, 321, 326, 327 názimčě 18, 162, 163, 308, 314, 321 nedvěd 149, 310, 319, 327 nedvědě 150 nedvědicě 150 nedviedě 150 netopýř 163, 165, 310, 319 nunvicě 15, 165, 166, 308, 317, 322, 326 očilupáč 166, 167, 310, 315, 321 očilupák 166, 167, 310, 315, 321 odřipáč 168, 313, 315, 323 ohař 20, 168, 305, 323 ohařicě 168 ojhránek 169, 170, 312, 315, 321 oklúr 115, 127, 171, 185, 296, 313, 315, 321 opec 172 opicě 172, 174, 311, 319, 325 opička 172 opřěc 174, 175, 311, 315, 321 orník 19, 175, 304, 308, 317, 321 oryx 20, 175, 511, 323 oř 19, 176, 304, 305, 322 ořík 176 osel 180, 308, 319, 326, 327 osel divoký 180 osel lesní 180

osel lesový 180 osel polský 180 oses 180 oslátko 180 osle 180 oslek 180 oslenec 180 oslicě 180 oslicě divoká 180 oslíčě 180 oslíček 180 oslička 180 oslík 180 osos 180, 307, 308, 317, 318, 319, ossě 180 ossek 180 ostrovid 181, 310, 321, 326, 327 ostrovídě 181 ovcě 182, 184, 308, 319, 326, 327 ovcúr 115, 127, 184, 185, 313, 315, 321 ovčicě 183 ovčička 182 ovčie 183 ovečka 182 ozláč 185, 186, 310, 316, 321 ozuble 186, 187, 310, 316, 323 pard 187, 311, 323, 326, 327 pardus 187, 311, 323, 326, 327 pařiz 188, 189, 305, 316, 323 pastéř 190 pastieř 190 pastýř 190, 307, 308, 314, 321, 326, 327 pes 19, 191, 305, 319, 326, 327 pes bobrový 191 pes honný 191 pes kusý 136, 305, 317, 320 pes lehavý 140, 191, 305, 320, 327

354

pes lovčí 191 pes ručí 216, 217, 316, 324 pes slédný 225, 306, 321 picek 18, 194, 195, 307, 308, 317, 321 planí 195, 196, 310, 316, 321 plerna 196, 308, 316, 322 plh 197 plch 197, 309, 310, 319 pľušč 22, 199, 200, 312, 316, 321 podchrtě 200 podchrtie 200, 201, 305, 316, 321 podpáľenec 201, 202, 305, 314, 321 polemyščer 203, 309, 310, 316, 321 popelicě 15, 204, 205, 206, 311, 321, 326, 327 prak 20, 260, 305, 306, 317, 322 prasátko 207 prasce 207 prasě 207, 209, 308, 319, 327 prasec 207 prohynščie 71, 209, 210, 305, 323 projeleník 210, 211, 313, 316, 321 provlčan 211, 313, 316, 321 prus 211, 212, 304, 305, 317, 322 prvostnicě 213, 306, 314, 321 přípustník 214, 305, 314, 321 psíček 191 psička 191 psík 191 psina 191 purd 215, 308, 317, 323 roháč 216, 308, 321, 327 rohák 216, 308, 321, 327

rohatec 216 rohlas 216 rohláš 216 rús 218, 305, 316, 324 rúšč 219, 220, 311, 316, 324 rys 220, 310, 311, 319 rysec 220, 310, 311, 319 řif 221, 222, 311, 316, 324 řix 221, 222, 311, 316, 324 řizník 222, 223, 313, 316, 321 sketa 44, 304, 317, 320, 325 skop 252, 308, 319, 325, 327 skopec 252, 308, 319, 325, 327 skot 223, 308, 319 skót 223, 308, 319 skotě 223 skotsko 223, 308, 319 sledník 225, 226, 306, 321 slédník 225, 226, 306, 321 slídník 225, 226, 306, 321 slon 226, 311, 319, 327 slonček 226 slonec 226 slónek 226 slonicě 226 sobol 228, 229, 310, 311, 324, 327 sporlík 229, 230, 312, 316, 324 srn 230, 310, 319, 327 srna 230, 309, 310, 312, 329, 327 srňátko 230 srnek 230 srnka 230 srnokozel 232, 310, 317, 321 srnolt 230 ssele 233, 308, 321

stketa 44, 304, 317, 320, 325 stlúpan 264 súmar 234, 235, 308, 322 súmář 234, 308, 322 súméř 234 sumník 235, 236, 308, 317, 322 súmník 235, 236, 308, 317, 322 sumovník 235, 236, 308, 317, 322 sumpník 235, 236 súpružník 236, 317, 321 sveřěpec 237, 238, 305, 321, 326, 327 sveřepice 237 sveřěpicě 237, 238, 305, 321, 326, 327 sveřěpička 237 svinčě 239, 240 svinčila 239, 312, 316, 321 svině 240, 308, 319, 327 svině divoká 50 svině mořská 240 svinka 240 svinka kleščená 165 sviňka 240 sysel 242, 310, 319, 327 ščekač 244, 305, 306, 317, 321 ščekle 244, 245, 305, 316, 321 ščeňátko 245 ščeně 245 ščenec 245 ščetla 247, 313, 316, 321 šeft 248, 307, 308, 314, 322 šelma 248, 313, 250, 322, 326, 327 šelmicě 248 šelník 250, 251, 316, 324 šielník 250, 251, 316, 324 škapa 251, 305, 321, 327 škop 252, 308, 319, 325, 327

355

škopec 252, 308, 319, 325, 327 šlapák 253, 254, 305, 317, 324, 327 štěnec 245 telátko 255 telce 255 telček 255 tele 255, 257, 308, 319, 327 telicě 257, 308, 319 telička 257 tigris 257, 258, 312, 323, 327 tista 259, 306, 324, 326 tistka 259, 306, 324, 326 tlumocz 73 tsketa 44, 304, 317, 320, 325 tur 260, 308, 319 tutík 261, 262, 306, 317, 324 tvrdopal 262, 312, 317, 321 týkalec 263, 313,316, 321 úpan 264, 312, 316, 321 valach 265, 266, 304, 305, 321, 327 velblúd 267, 312, 319, 327 velblúdě 267 velblúdicě 267 velryb 268, 269, 312, 321, 327 velryba 268, 269, 312, 321, 327 vepř 270, 308, 319, 327 vepřek 270 vepřík 270 veverek 271, 310, 319, 327 veverička 271, 310, 319, 327 veveřicě 271, 310, 319, 327 veveřičník 20, 273, 306, 317, 321 věžnicě 273

věžník 20, 191, 273, 274, 305, 306, 324, 327 vlasicě 128, 139, 309, 319, 327 vlašicě 138 vlčě 274 vlček 274 vlčicě 274 vlk 15, 274, 310, 319, 32ž, 327 vlkopes 278, 306, 317, 321 vodomyš 279, 310, 316, 321 vól 279, 281, 308, 319, 327 volček 279 volda 281, 312, 316, 321 volek 279 voř 176, 304, 305, 322 vozník 19, 282, 283, 304, 305, 321, 326, 327 vydra 283, 309, 310, 319, 326, 327 výklestek 284, 285, 307, 308, 3317, 321, 326 vyžel 285, 306, 319, 327 vyžlátko 285 vyžle 285, 306, 319, 327 vyžlec 285, , 306, 319, 327 vyžlík 285 vztažna 287, 312, 316, 322 zajiec 288, 310, 319, 327 zajieček 288 závodník 291, 292, 305, 317, 322, 327 zběhurla 292, 293, 310, 316, 322 zdor 293, 294, 312, 326, 322 zdrušec 294, 295, 313, 316, 322 zhúble 295, 296, 310, 316, 322 zklún 296, 312, 316, 322 zlostir 297, 312, 316, 324

zoha 297, 298, 310, 316, 322 zporlík 229, 230, 312, 316, 324 zubr 20, 258, 298, 310, 312, 319, zubrník 298 zubřicě 298 zvěř 300 zvěřina 300, 310, 322, 326, 327 zvěřinka 300, 310, 322, 326, 327 židovčě 300, 301, 306, 317, 324, 326, 327 židovec 300, 301, 306, 317, 324, 326, 327 NOVÁ ČEŠTINA bahnice 25, 307 bahnička 25 bachna 26, 307 bachně 26 bachňa 26 bachyně 26, 307 barvokropec 27 barvokropenice 27, 28 běhoun 29, 43, 280, 304 běhounek 280 bejček 42, 43 bejk 42, 43 bělák 289 běliš 31 bělýš 31 beran 33, 34, 307 beranec 33 beránek 35, 307 beznýš 36 bira 183 bobr 37, 309 bobřec 37 bouvol 40 braka 206, 306 brakýř 206, 306 brav 38, 307 bravček 38 bravě 38

356

bravec brávek bron brůna březňák březník bubal bulík burdové buvol bůvol buvolec býče býček býk byvol cet cketa cupák cupka čenichavec čeňuchavec čketa čoňa čtverák čubíče čunka danče dančice daněk daněl daněla danělek daňhel daňka divočák divokozel divokvice dlúhomyš dobraník dobytče dobyteček dobytek dohule dojka dojná dojnice drabař

38 38 39 39, 304 289 192 40 43, 280 42 40, 41, 311 40 40 42, 43 42, 43 42, 43, 307 40 44 44 128 128 45 45 44 208 231 192 208 47 47 47, 309 47 47 47 47 47 94 49 50 51 52 53 53 53, 307 55 55 55, 307 55, 307 267

drášček draštěk dromedár dromedář dromedářka drvle fard frís fryz frýz gamsík gamsyk gemsík gensík guše hafan hamra hemrlice herka

56 56 57, 311 57 57 58 187 58 58 58 60 60 60 60 208 192 111 99 61, 62, 304 hľška 146 holofrd 63 honič 206 houser 103 hovád 63 hovádka 63 hovado 63, 64, 307 hranostaj 65, 309 hranostajník 65 hřebčík 66 hřebec 66, 67, 304 hřebeček 66, 67 hřebice 67, 68, 304 hřebička 67 hříbátko 68 hříbě 68, 304 hříbek 68 husalec 70 hyena 71, 311 hyéna 71 hynšt 71, 72 hynštík 72 chlumáč 73 chlupáč 74, 75, 305 chlupáček 75, 305 chramostýl l65

chrt chrteček chrtek chrtice chrtíček chrtík chřitel chytrena jalovče jalově jalovice jalovíče jalovička jalovka jalůvě jalůvka jarník jehlák jehnátěčko jehňátko jehně jehněc jehnice jehnička jelen jelena jelenec jelének jelenka jelíneček jelínek jeřátko jezevec jezeveček jezovec jezvec jež ježeček ježek junčík junec junek kacíř kačer

76, 305 76 76 76 76 76 77 129 78, 307 78 78, 307 78 78 78 78, 307 78 80 86 80 80 79, 80, 307 80 81, 307 81 81, 82, 309 129 82 82 82 82 82 83 84, 85, 309 85 85 84, 85 86, 87, 309 88 86, 87, 88, 309 89 89, 280, 307 280 90 103

357

kačman kačmaň kaloň kamel kamelnice kamsík kamzice kamzíče kamzík kančík kanec kaneček kanečník katerek klepec klepnáč klisa klísátko klíse klisice klisna klisnička klovec klusáček klusák kňoras kňour kobyla kobylečka kobylička kobylka kocour kocourek kočice kočka kolčava kolčavice kolčavička kolčavinka kolouch koloušek kolúch komoň komonstvo končava

92 92 192 93 93 60 60 60 60, 309 94 93, 94, 309 94 192 192 111 95 96 97 97 96 97, 304 98 95 98 98, 304 66 94 99, 100, 304 99 99 99, 100 101, 102, 103, 306 102 104 104, 105, 306 106, 309 106 106 106 107, 108, 309 108 107 109, 304 109 107

končavka končelka koníček koník koňas koťa koťacko koťánečko koťátečko koťátko kotě kotenec kotěnec kotrňa kotrňák kotrněnec koza kozel kozice kozička kozka kozlátečko kozlátko kozle kozlenec kozlíček kozlík kozlorožec kozorodec kozoroh kozorožče kozorožec kozorůžče kozúr králíček králík krava kráva kravička kravka krmek krt krtě

106 106 112, 113 112, 113 114 115 115 115 115 115, 116 115, 116, 306 115 115 128 128 128 117, 118, 307 120, 121, 307 117, 118 119 117, 118 123 123 123 123 121, 122 121, 122 125 125, 309 125, 126, 309 125 125, 126, 309 125 126 127, 128 127, 128, 309 129 129, 130, 131, 307 130 129, 130 208 132, 309 132

krteček krtek krtice krtíček krtík křeček

132 132, 309 132 132 132 133, 134, 309 křečice 134 kulčák 66 kuna 135, 309 kuňátko 135 kunčava 107 kuně 135 kůň 110, 111, 112, 113, 114, 304 kuše 136 kuťák 128 kůtě 115 kutrna 128 kůzlátečko 123 kůzlátko 123 kůzle 123, 307 laja 183 laň 137, 138, 309 laňátko 137 laně 137 lani 137 laní 137 lania 137 lanička 137 laňka 137, 138 lasice 138, 139, 309 lasička 138, 139, 309 lehavý 140, 305 leška 146 letopéř 163 lev 141, 142, 311 levhard 143 levhart 143, 311 levhartek 143 levhartice 143 levhartík 143 lis 144 lisa 144 lišák 146 lišátko 144

358

liščátko lišče liše líše lišenec lišice lišička liška

145, 146 145, 146 144 144 144 146 146 144, 145, 146, 310 líště 146 lištička 146 litopéř 163 los 147, 311 losice 147 lvě 141 lvice 141, 142 lvíčátko 141, 142 lvíče 141, 142 lvíček 141, 142 lvík 141, 142 lvisko 141 macek 103, 289 mačka 105 mačkanec 66 masojed 148, 149 masojídek 148, 149, 305 maška 208 matěj 289 medvěd 150, 151, 310 medvědice 150, 151 medvíďátko 151 medvídě 151 medvídeček 150 medvídek 150, 151 mezek 152, 307 mezh 152 mezkyně 152 micák 128 micka 128 mimochodníček 153 mimochodník 153, 304 míšek 94 mlsačka 155 mlznice 155 mořman 156 mořmaň 156 moska 192 mrcha 157, 304

muši myš

208 159, 160, 310 myšák 159, 160 mýše 159 myšenec 159 myšice 160 myšička 160 myška 159, 160 nábytek 161 názimek 162 nedopýr 163 nedvěd 150 nedvěďátko 150 nedvěděnec 150 nedvědice 150 nedvíďátko 150 nedvídě 150 ňehňe 80 netopejr 163 netopýr 163, 164, 310 netopýrník 164 netopýrotrud 163 netopýř 163, 164 nunva 165, 308 nunvice 165, 166 obstarček 255 očilupač 166 očilupák 166 odřipač 168 odstávče 255 ohař 168, 169, 305 ohařík 169 ohařka 169 ojhránek 170 op 172 opec 172 opice 172, 173, 311 opičák 172, 173 opičátko 173 opíče 172 opička 172, 173 opřec 174 orník 175 oryx 176, 311 oř 176, 305 ořík 176, 177

osel oses osle oslenec oslicě oslíček oslička oslík osoluř osse ossek ostrovid ovád ovce ovcour ovcúr ovčice ovčička ovčinka ovečka ovička ozláč ozuble paličkář parčucha pard pardál pardalice pařiz paši pejsek pes pes ručí pesek picek pilch piskoř planí plany plát plerna plevák plevče plevně

178, 179, 308 180 179 179 179 179 179 179 171 180 180 181, 182, 310 74 183, 184, 308 185 185 183 183, 184 183 183, 184 183 186 187 82 183 187, 188, 311 187, 188, 311 187 189 208 192, 193 192, 193, 305 217 192 194, 195 197 48 196 196 66 196 208 208 208

359

plch plšice plšík plušč plušť podchrtě podchrtí podpalka poleniščer popelice popelka prak práně prasátečko prasátko prasce prase prasisko prášče prohynště projeleník provlčan prus prvnice prvnička připušťák psice psíčátko psíče psíček psička psík psisko psúček pušťák puta putička roček roháč rokule rous rožkaně rús rys rysec rysice

197, 198, 310 198 198 199 199 200 200 201 203 204, 205, 311 205, 311 206 208 207 207, 208 207, 208 207, 208, 209, 308 207 207, 208 209 211 211 212 213 213, 306 214 192, 193 192 192 192, 193 192 192, 193 192, 193 192 214 261 261 208 216, 308 231 218 183 218 220, 221, 310 220 220

ryzák ryzek ryzka řezanec řízník sále selátko sele selník schoř skapa sketa skop skopček skopčík skopec skopeček skopíček skopík skoř skot skotě skotsko skřeček skůpě skůt sledník slídič slídník slon slonček sloně slonice slůně slůnek smučila sobol sobolček soboleček sobolek sobolíček sobolík soumar sporlík srn

111 111 111 94 223 233 233 233, 308 250 48 251 44 252 252 253 252, 253, 308 252, 253 252 252, 253 48 223, 224, 308 223, 224 223, 224 133, 134 252 223 225 226, 306 225, 306 227, 311 227 227 227 227 227 239 228, 229, 311 229 229 229 229 229 234, 235, 308 230 230, 231

srna srňátko srnčák srnčátko srnče srnčička srnčík srně srnec srneček srnečka srnek srnička srnka ssele súmar sveřepče sveřepec sveřepice sveřepka sviňa svině svinka sviňka svitaňa sysel sysle syslice syslíček syslík šarák šatavec ščekle ščetla šelma šelmička šchoř šielník škapa šketa škop škopec škřeček šlapa šlapák šmolka

230, 231, 310 231 231 231 231 231 231 231 230, 231 231 231 231 231 231 233 234 237 237, 238 237, 238, 305 237 240 240, 241, 308 240, 241 240, 241 129 242, 243, 310 243 243 243 243 289 280 245 247 249, 313 249 48 250 251, 305 44 252 252 133 111 253 82

360

štěkač štěkáč štěkle štěňátko štěně štěnec štíně tarač těla telacko telátečko telátko telček tele téle telec teleček telice telička tělička tchoř tigr tigra tigris tista tístka touta trúlek tur tuře tuřice tuťa ťuťa ťutě tutička tvrdopa tvrdopal tygr tygrys tygře tygřice tygříček tygřík tvrdopa týle úpan ušák

244 244 245 246 245, 246, 306 246 245 192 255 256 255 255, 256 255 255, 256, 308 255 255, 256 255 257 257, 308 257 48, 309 258 258 258 259, 306 259 261 163 260, 308 260 260 261 261 261 261 262 262 258, 312 258 258 258 258 258 263 255 264 289

valach

265, 266, 306 valášek 265, 266 valda 282 večeralek 163 velbloud 267, 268, 312 velblouďátko 268 velbloudě 267 velbloudek 267 velbloudice 267, 268 velbloudíček 267 velblúd 267 velryb 268, 269 velryba 268, 269, 312 velrybice 268 velrybička 269 vepř 270, 271, 308 vepřek 270, 271 vepříček 270, 271 vepřík 270, 271 vever 271, 272 veverák 272 veverčátko 272 veverek 272, 310 veverka 271, 272, 310 veveřátko 272 veveřice 271, 272, 273 veveřička 272 veveřinka 272 věžník 273, 274, 306 vidlák 82 viželec 286 vižla 286 vižlátko 286 vižle 286 vižlice 286 vlasice 139 vlčák 275, 276 vlčan 211 vlčátko 275 vlče 275, 276 vlček 275, 277 vlčice 275, 276 vlčisko 276

vlk

vlkopes vodomyš vohař volče volček volec voleček volek volíček volík volisko vosse vozník vůl vydra vydřička výklestek výřezek vyžel vyželek vyžlátko vyžle vyžlec vyžlenec vyžlice vyžlík vyžník zaječice zaječisko zaječnice zajíc zajíče zajíček zajiec zajoch zajouc zajúc závodník zběhurla zdrušec zhuble zklun zlostir

275, 276, 277, 278, 310 278 279 168, 169 280 279, 280 280 280 280 280 280 280 180 282, 283, 305 280, 281, 308 283, 284, 310 284 284 43, 255 286, 306 286 286 286, 306 286 286 286 286 286 289, 290 289, 290 289 288, 289, 290, 310 289, 290 289, 290 288 288 288 288 291 293 294 295 296 297

361

zoha zořena zporlík ztazna zubák zubr zubře zubřice zvěřina zvěřinečka zvěřinka židovče

297 129 230 287 79 299, 310 299 299 300, 310 300 300, 310 301

HORNÍ LUŽICKÁ SRBŠTINA

SLOVENŠTINA STARÁ

boran buwoł byk howjado hus chort jěž kamsyk knot kocor kočka kohlica kózlo łasyca law mjedwědź myš njetopyr pastyr proso słon šelma tchór tiger twór wjapř wjelbłud wosoł wowca zajac zubr

hingst sverepka

DOLNÍ LUŽICKÁ SRBŠTINA

SLOVENŠTINA bachna baran brav(ec) byvol daniel kocúr komonstvo samar skrečok somár syseľ šelma tiger veľryba veverica žriebä

26 34 38 41 47 103 109 235 134 235 243 250 258 269 272 69

72 238

SLOVENŠTINA NÁŘEČNÍ hrčok chrček chrčok skreček sverepka škrček

134 134 134 134 238 134

baran gus chart japś kamzyk kolica law liška łos myš pjelch słon

34 41 43 64 70 76 87 60 132 103 105 107 123 139 142 151 161 164 190 209 227 250 48 258 48 271 268 179 184 290 299

34 70 76 271 60 107 142 147 148 161 198 227

šćeńe tyger wogáŕ wosoł

246 258 169 179

POMOŘŠTINA mәlc

85

POLŠTINA baran bawoł bóbr byk cielę daniel dobytek gronostaj chart jagnię jaźwiec jeleń jeż kaban kacerz kobyła kocię koń kotka koza kozioł kózlę kret królik krowa kuna łania łasica łaska lew lis łoś marcha mysz nietoperz ogar oryks osesek osioł

34 41 37 43 256 47 54 65 76 80 85 82 87 94 91 101 116 113 105 118 122 123 132 128 131 135 138 139 139 142 144 148 157 161 164 169 176 180 179

362

ostrowidz pies pilch prosię ryba ryś samar sarna skop słoń soból suseł świerzepa świerzopa świnia szcznię tchórz tur wałach wielbłąd wieloryb wieprz wiewórka wilk wół wydra wyga wyżeł zając żubr zwierz žrebię

182 193 198 209 269 221 235 232 253 227 229 243 238 238 234 246 48 260 266 268 269 271 272 277 281 284 287 286 290 299 300 69

POLŠTINA STARÁ horz hynszt klusię krzeczek lewart pard świ(e)rzepa świerzopa

177 72 97 134 143 188 238 238

kanec kaniec kaniora kocur opica skrzeczek ząbrz

94 94 94 103 173 134 299

BĚLORUŠTINA haŭja hóŭje rysʼ valach

64 64 221 266

UKRAJINŠTINA baran byk chort lanʼ myš osel pard pardus pes rysʼ serná sobolʼ súslyk verbljúd vivca voryk výdra vyžel žerebja

34 43 76 138 161 179 188 188 193 221 232 229 243 268 184 177 284 286 69

UKRAJINŠTINA STARÁ medviď nepotyr sveřepá

POLŠTINA NÁŘEČNÍ

RUŠTINA

bachnica 26 brony szymliczek 40 hynkszt 72 hynszt 72

barán bars bobr bórov

151 165 238

34 188 37 38

byk giéna gornostáj govjádo chort inochodec jagnënok jëž kaban kobýla konʼ koróva koška kot kotënok kozá krot kuníca lanʼ lev lis lisá lisíca losʼ medveď mérin myšʼ opica oriks osósok ovcá rýba rysʼ samar skopéc skot slon sobolʼ suka svinʼja telënok teljáta tigr tur veprʼ verbljúd véverica vol výžlec zájac

43 71 65 64 76 154 80 87 94 101 113 131 105 92 116 118 132 135 138 142 144 144 144 148 151 158 161 173 176 180 184 269 221 235 253 224 227 229 247 241 256 256 258 260 271 268 272 281 286 290

363

zubr zverʼ

299 300

RUŠTINA STARÁ bebé boranъ farь inochodъ kamilъ kamilь kljusja komonь neptъtyrь pardosъ pardusъ

37 34 189 154 93 93 97 109 165 188 188

RUŠTINA NÁŘEČNÍ komlják orʼ

108 177

SLOVINŠTINA gos gránoselj hrček kraljȉk lasica medved mezg ôpica óriks pard pastúh prase prus konj prusec ris sobolj ščene tele tiger tûr velblôd veverica vidra vižel volk

70 65 134 128 139 151 152 173 176 188 190 209 212 212 221 229 246 256 258 260 268 272 284 286 277

SLOVINŠTINA STARŠÍ meseg ogar oger skópec

152 169 169 253

SLOVINŠTINA NÁŘEČNÍ kân

94

CHORVATŠTINA bîk bivol brâv dabar hrčak jȁzavac jèlen kljúse kòbila koče kȍnj kòza kúna màzag màzga nȅtopir pȁs pàstūh pȕh rȉba skȍt sŕna svínja tvôr vûk zagàr

43 41 38 37 134 85 82 97 101 116 113 118 135 152 152 164 193 190 198 269 224 232 241 48 277 169

kàmilj kljúse kòbila koče kȍnj kòza kúna màzag màzga pȁs pàstūv pȕh rȉba skȍt sŕna svínja tvôr vô vûk zagàr zvêr

93 97 101 116 113 118 135 152 152 193 190 198 269 224 232 241 48 281 277 169 300

SRBOCHORVATŠTINA STARÁ fariz fariž leuhart levhart levhrt pard pariž stoka svir(j)epica

189 189 143 143 143 188 189 224 238

MAKEDONŠTINA krčok pastuv samar

134 190 235

BULHARŠTINA SRBŠTINA bîk brâv dabar chrčak jȁzavac jèlen

43 38 37 134 85 82

kotka kozél krava măska samar verbljúd zagár

105 122 131 152 235 268 169

364

BULHARŠTINA NÁŘEČNÍ ež pastúch

87 190

STAROSLOVĚNŠTINA (včetně mladších, csl. názvů) junьcь kamelʼь kljusę kozorožьcь orь parъdъ

89 93 97 126 177 188

PRASLOVANŠTINA agnę agnьcь baranъ bebrъ beranъ bobrъ boranъ borvъ bujvolъ bykъ bьbrъ dobytъkъ dъchor’ь elenь ězvьcь gerbę gornostajь gornostalь gornostal’ь gǫsь govędo govь govьje chъrtъ jazvьcь jězvъ ježь kľusę kobmonʼь kobz kobyla

25, 80 253 34 37 34 37 34 38, 39 41 43 37 54 48 82 85 69 65, 66 65 65 70 64 64 64 76 85 85 87 97 113 113 101, 113

komonʼь konikъ konʼь konьkъ korva korvъ kot’erъ kot’urъ kotę kotek kotjurъ kotjьka kotъ kotъka koza kozьlę kozьlъ krъtъ kuna lasica lasъka lepetyrʼь licha lisica lisja lisъ lьvъ medvědь myšь mъskъ mъzgъ netopyrь olenolni olnьji olsь opica opъ osъsъ osьlъ ovьca pastuchъ porsę porsъ pъlchъ pьlchъ pьsъ

110, 113, 114 113 109, 110, 113, 114 113 64, 131 64, 131 103 103 116 103 103 105 103, 105, 116 105 118, 123 123 122, 123 132, 133 135 139 139 165 147 144 147 144, 147 142 151 161 152 152 164 82, 138 138 82, 138 148 173 173 180 180 184 190 209 209 198 198 194

ryba rysь skopъ skopьcь skotъ slonъ stokъ susъlъ svinja sьrna ščenę ščenьcь telę telьcь turъ tъrkъ tъsketa velьbǫdъ veprь věverica volъ vydra vyžьlъ vъlbǫdъ vьlasъka vьlkъ zajęcь zǫbrъ zvěrь žerbę žerbьcь

269 221 253 253 224 227, 228 224 243 241 131, 232 246 246 64, 256 256 260 133 44 268 271 272 41, 281 284 287 268 139 277, 278 290, 291 299 300 67, 69 67

BALTSKÉ JAZYKY LITEVŠTINA álnė álnis arklỹs aržilas avīs bãbras bēbras būkas élnė élnis ežỹs galvijas kárvė katē

82, 138 82, 138 177 177 184 37 37 43 82, 138 82, 138 87 64 131 103

365

katẽ kãtinas kertùkas kertùs kiáunė kirstùkas kùmė kumẽlė kùrmis kurtas lãpė lokỹs lšis ožkà ožỹs pašas pel sãbalas stìrna stubras šarmonỹs šarmuõ šermuõ šlãjus šuõ taũras tẽlias ūdra upas ūpis vėverìs vilpišỹs vikas zuĩkis žąsìs žąsźs žverìs

92 92 132 132 135 132 110 101, 109, 113 132 77 144 151 221 118 118 209 161, 198 229 232 299 65 65 65 228 194 260 256 284 264 264 272 145 277 291 70 291 300

LOTYŠTINA ālava avs caûna ezis gouvs kumel(i)s kumele lâcis

79 184 135 87 64 113 113 151

lapsa lūsis pele stirna sumbrs tẽlens ûdris vāvere vepris vìlks zaķis zuoss zvźrs

144 21 198 232 299 256 284 272 271 277 291 70 300

LOTYŠTINA STARÁ sirna

232

LOTYŠTINA LIDOVÁ stumbr(i)s sūbrs subrs

299 299 299

STARÁ PRUŠTINA alne arwaikis bebrus camnet

avikā čhāgagárbhagarda-bháḥ gāuš haṁsáháyakapíkaṡakaśikā lopāśamáryamūḥ mūša(ka)mūšikapaśúpáśu pṛdhākuṛkšáṛšyaśaśaśvā udráúranvṛka

184 119 69 42 64 70 290 173 107 107 144 158 161 161 161 194 194 188 151 148 291 194 284 34 277

82 177 37 110, 113, 114 caune 135 clokis 151 curwis 131 luysis 221 sansy 70 sirwis 131, 232 swirins 300 tauris 260 vissamb(r)is 299 weware 272 wudro 284

ÍRÁNSKÉ JAZYKY

INDICKÉ JAZYKY

KURDŠTINA

STARÁ INDIČTINA

aslan purs

ajaajā ávi-

AVESTA bawrō hūpasupәrәsō raopiudravәhrka-

37 241 194 209 144 284 277

ÍRÁNŠTINA STARÁ gāuš staora

64 261

228 209

118 118 184

366

PERŠTINA abuzine barra bārs kaval palang varvarah-

173 34 188 101 188 272

PERŠTINA STARÁ azak

marhī marhjōwisulōn xvelpaz

158 158 139 69

GÓTŠTINA asilus stiur swein ulbandus wulfs

180 261 241 268 277

118

PERŠTINA STŘEDNÍ

GERMÁNŠTINA ZÁPADNÍ

girl gurl hēcen hengest lox mearh miere myre scǣp scēap sisemūs sū sȳr tife

62 62 119 72 221 158 158 158 248 248 243 234 234 259

NĚMČINA gurpak varak

145 34

asilahanhgista skeapa-

180 72 248

OSETŠTINA ANGLIČTINA stoen yegar

246 169

OSTATNÍ čārān (iškašim.) 131 čōrwō (vach.) 131 kumeϑ (baluči) 110 pṛāng (pašto) 188 pwrδnk (sogd.) 188 skәn (vach.) 246 GERMÁNSKÉ JAZYKY GERMÁNŠTINA aikwernan bakōn barugaz barwfarhaz gamuz heruta hrainaz (h)ruþhrussan liuwaz marha-

170 27 38 39 209 60 232 232 77 177 142 158

ape barrow bear beaver camel cat cow elk girl goat goose horse hyena mare mouse oryx otter sheep sow wolf

173 38 151 270 93 103 64 148 62 290 70 177 71 158 161 176 284 248 241 277

ANGLIČTINA STARÁ źcweorna beofor catte eofor gerl

273 270 92 271 62

Aalraupe Affe Bache Bär Barch Bilchmaus Bracke Büffel Eber Eichhorn Elefant Elch Esel Fisch Gams Gans Garr Geiss Gemse Göre Gurre Hase Hengst Hermelin Hirsch Hund Igel Kalb Kamel Kaninchen Kater Katze Kuh

269 173 26 37, 151 38 199 206 41 271 273 228 148 180 270 60 70 62 290 60 62 62 291 72, 113 65 131, 232 194 87 64, 69 93 128 103 103 64

367

Leu Luchs Mähre Maulwurf Maus Nonne Oryx Otter Ratte Ren Rentier Ross Rüde Sau Schaf Schwein Stier Stute Tiger Vieh Walfisch Wiesel Welf Wolf Zabel Ziesel

142 221 157 293 161 166 176 284 159 232 232 177 77 241 248 241 261 46 259 194 269 139 69 277 229 243

NĚMČINA NÁŘEČNÍ Säuele Zeisel Zismaus

233 243 243

STARÁ HORNÍ NĚMČINA affo bar(u)g bibar braccho bracko ebur ëlaho ëlho far(a)h fihu gamiza harmo hengist (h)ros

173 39 37 206 206 271 148 148 209 194 60 65 72 177

igil kazza kazzo lewo luhs marahmarha meriha mūs ouwi paruc pēr scāf sisimūs soumāri stuot ūfo wisula wisunt zëbar

87 92 92 142 221 158 158 158 161 184 39 39 248 243 235 46 264 139 299 187

STŘEDNÍ HORNÍ NĚMČINA bache bachen-swīn bracke burd cazza dame damme dromedār faldmûs frücz gamʒ gemeze gorre görrelīn grutsch grütz gurre gürrelīn hengest hengst katz katze küniclīn lēbhart lewehart marc

26 26 206 215 91 47 47 57 204 185 60 60 62 62 185 185 62 62 72 72 91 91 128 143 143 158

marten maulwerffe merhe moez nonne nunne ors ros schāf sisemūs spitzmeüszlin stuot sū sȳr tamel ungezibere veld maus vëltmûs waltmûs walvisch weasel zis(e)mūs zisel

185 293 158 204 166 166 177 177 248 243 204 46 234 234 47 187 204 204 204 269 185 243 243

RANÁ HORNÍ NĚMČINA bachen gams gemse

26 60 70

STARÁ SAŠTINA harmenes-tagl 66 harmenes-tail- 66 lohs 221 merge 158 sū 234 sȳr 234 STŘEDNÍ DOLNÍ NĚMČINA bag big bik teve

26 26 26 259

368

NIZOZEMŠTINA fries paard merrie schaap

59 158 248

NIZOZEMŠTINA STARÁ

ren valp

232 69

ŠVÉDŠTINA NÁŘEČNÍ tispa

259

FRÍŠTINA STARÁ hoekjin

119

NIZOZEMŠTINA STŘEDNÍ mērie merrie

158 158

hangst hanxt hengest hors skett

72 72 72 177 224

KELTSKÉ JAZYKY STARÁ SEVERŠTINA BRETONŠTINA elgr hross ketta kǫttr skolli

148 177 92 92 145

ISLANDŠTINA STARÁ api hreinn visundr

173 232 299

DÁNŠTINA hvalp tispe

69 259

karo oan

232 80

IRŠTINA lois(e) luch luis marc

145 199 145 158

IRŠTINA STARÁ bó cat elit oí ūan

64 103 82 184 80

NORŠTINA IRŠTINA STŘEDNÍ kamel kvelp rein

93 69 232

ŠVÉDŠTINA älg baegga bagge katt märr

cano orc

246 209

KORNŠTINA 148 25 25 92 158

befer carow

37 232

KYMERŠTINA carow carw cenau ewig gwywer llyg march oen tarw

232 131 246 184 272 199 158 80 261

ŘEČTINA ἀλώπηξ 144 ἀμνός 80 ἀρήν 34 ἄρκτος 151 βασίλισκος 129 βούβαλις 41 βούβαλος 41 βοῦς 41 βρέφος 69 γαλέη 107 δέλφαξ 69 δελφίς 69 δήρ 300 δράκων 56 ἔλαφος 82 ἐλέφας 228, 268 ἔνυδρις 284 ἔταλου 256 ἔτελου 256 ἐχῖνος 87 καβάλλης 101, 113 καμήλιον 93 καμηλοπάρδαλις 297 κάμηλος 93 κάπρος 271 κάττος 103 κῆβος 173 κῆπος 173 κύων 194 λέων 142 λύγξ 221 λύκος 278 μύκλος 152 μῦς 161 μυχλόϛ 152

369

νυκτερίς ὄïς ὄναγρος ὄνος ὄρυξ πάρδαλις πάρδος σῦς ταῦρος τίγρις τὁ κῆτος ὕαινα ὕδρος ὗς χήν ϝαρήν

164 184 49 49, 180 176 188 188 234 261 258 44 71 284 71, 234, 241 70 34

ŘEČTINA STŘEDNÍ ζόμβρος ζοῦμβρος

299 299

MYKÉNŠTINA we-re-ne-ja

34

ITALICKÉROMÁNSKÉ JAZYKY LATINA aculea admiscarius admissarius affa agnus ahanes achaine(s) albes alces, alcēs anabul(l)a aniger ānser aper asellus asinus

127 214 214 292 80 36 36 32 32, 147 27, 229, 230, 199 70 95, 171, 271 180 180

asphalax banus barrus belopus belua bō bonachus būbalus burdo

292 293 293 250 44 64 52 41 41, 42, 114, 215 būricus 42 byssons 281 caballa 46 caballus 44, 101, 113 cabō 101, 113 calopardiolus 297 calopus 168 cama 295 camax 60 camēlus 93 canis 194 capō 253 capra 126 capricornus 125, 126 cāpus 253 catulus 116 cervus 131, 232, cētus 44 cirogrillus 48 cornipa 218 cornipeta 218 cornupeta 218 cottus 116 critecus 94 crocodillus 36 culper 300, 301 cunīculus 128 curista 175 damma 47 daxus 263 dracō 56 dromadārius 57 dromedus 217 duranus 262 elephāns 228 elephantus 226, 228, 268 elephās 228 equi hybrida 155

equi ibida 155 equicerus 110 equida 155 equoflínus 296 equonilus 110 equus 110, 155 equus fluminis 296 fera 300 fiber 37 finga 73 finge 72 furunculas 185 furunculus 185 gali 69, 70 gallina 70 gallus 70 glis 51, 159 gurgulio 77, 133 haedus 290 herminium 166 herminius 166 hippopotamus 110, 296 hippos 110 hyaena 71 chameleon 133 ibos 115 ibridus 171, 185 igenecha 55 ippomanius 110 leō 142, 143 leopardus 63, 143 ludolacra 170 ludolatra 169 lupus 278 lutra 284 lycāōn 211 lynx 220, 221 mannus 209, 210 mēlēs 85 muletus 196 muriceps 91 mūs 161 muscella 152 muscellus 152 musio 91, 92 musmo 126, 171, 185 mustella 66, 138 omes 50 omex 50

370

onager orix oryx ovis palefridus panter parander pardalis pardus pecu physeter pirolus piscis pister plix porcus rēgulus rinocerus rubicapra sciurus sorex subcinctus succinctus sūs talpa tarandrus taurus tigris titirus upupa urnus ursus urus vacca vesons vesontes vespertīliō vitulus vīverra vulpēs vulpex zibron zybo

49, 178 36, 175, 221, 222 175, 176 184 19, 188, 220 287 188 187, 188 54 264 297, 298 270 264 279 209 129 174 195 297 159, 203, 204 200 200 234, 241 293 287 261 257, 258, 298 171, 185 264 294 151 294, 295 25 57, 58 58 164 256 272 144 144 186 219

cricetus criticetus criticus sorax sorex storax

buffalo cammello camoscio daino gatta gatto somaro zibellino

41 93 60 47 92 92 235 229

LATINA POZDNÍ ITALŠTINA STARÁ beber catta casus dromedārius

37 92, 103 92, 103 57

LATINA LIDOVÁ būfalos camox

41 60

bevero

37

ITALŠTINA NÁŘEČNÍ bera bero camozza γakaru

34 34 60 169

FRANCOUZŠTINA

UMBERŠTINA

belette 139 bête de somme 235 blaireau 85 braque 206 buffle 41 daine 47 dainelle 47 chameau 93 chamois 60 chat 92 chatte 92 oryx 176 sable 229 tigre 259

toru turuf

FRANCOUZŠTINA STARÁ

pisică sagmārius zimbru

bièvre

berri ITALŠTINA

cis(i)mus

bracco

261 261

ŠPANĚLŠTINA bibaro mona perro

37 173 194

PORTUGALŠTINA bibaro

37

RUMUNŠTINA 194 235 299

37

FRANCOUZŠTINA NÁŘEČNÍ

LATINA STŘEDNÍ 243

94, 95, 134 94 94 204 204 204

34

RUMUNŠTINA STARŠÍ mîşcoiu muşcoiu

152 152

TOCHARŠTINA (B) 206

karse

232

371

ARMÉNŠTINA ałuēs ełn ēš gaŕn ji lusan ozni skund

144 82 180 34 290 221 87 246

ALBÁNŠTINA berr mī mushk mushkë mutshkë thi ujk zagár

34 161 152 152 152 241 278 169

ILYRŠTINA bak musko-

25 152

ANATOLSKÉ JAZYKY HETITŠTINA huelpiulipza-

69 145

LUVIJŠTINA as(a)na180 tarkasna- (h.-luv.) 180 u-li-ip-ni-eš 145 wa-li-ip-ni 145 INDOEVROPSKÝ PRAJAZYK *abhi *a*ā*agṷ(h)nos *aig-

174 119 119 80 170

*ai*aḱ*ar*bharv*bhebhr*bhēg*bhegṷ*bhel*bher*bheuH*bhlē*bhobhr*bhol*bhor*bhor-ṷ*bhrag*bhrū*de*del*der*dhabh*dhē*dhē(i)*dhem-H*do*dō*dghó*ed*ēd*egh(i)*ehi*ehs *egṷhi*ei*eḱṷos *el*el-n *epi *glēi*ghambh*han*hans*hāns*ghe*he*hei*hé-ōm *ghlub-

85 182 175 39 37 29 29 197 37, 39 54 197 37 32 39 39 206 39 54 51 295 52 200 55 294 54 54 51 149 149 87 87 293 87 84 114 83 83 174 96 296 70 70 70 292 292 290 163 167

*hō *hṷel*hṷēr*gṷer*gṷou*gṷrebh*H1e/olḱ-i*H1el*H2ei*H2ei*H2eḱ*H2eneH3 *H2erH3*H2oṷi*H3ekṷ*H3er*H3eṷi*Heu*ig*ag*ēro*eu*ōro*ouno*uṷen*ḱa(n)k*kab*ḱāk*ḱas*keḱ*ḱәk*kel*kel(H)*kem*ḱer*ḱer(H)*ker-p*ḱers*ḱeruda *ḱeṷ*kleiḱ*klẽu*kleup*kloup*kob*kol*ḱormen-

292 186 300 222 64 69 148 32, 83, 148 90 85 182 162 175 184 167 177 184 184 170 170 84 90 84 90 90 113 101 72 291 107 72 73, 108 108 109, 114 232 131, 232 28 177 232 114 285 285 98 98 101 73 65

372

*ḱoṷ*ḱna*ḱu*ḱuon*kṷer-ṷ*legh*leip*leu*leuḱ*manu*mari*marko*medhu*mei(H3)*melg*mēmso*men*men(ә)*mer*mer2*mer3*mer4*meuH*monu*mori*mōri*mūs*gni*nokti*ognis *okṷ*ol-n *olәn*opi *oṷikā *paus*peH2*peH2ṷ*pei*peig*peiḱ*peirs*pei-tu *peḱ*peḱu*pel*pelH2*per-

114 232 114 194 28 140 145 221 221 156 156 158 151 154 155 149 156 156 158 156 156 156 161 156 156 156 161 298 164 298 167 83 138 174 184 215 190 215 195 194 194 59 195 194 194, 225 196, 198, 202, 205 203 164, 210, 213, 214

*perd*perḱ*pet*pī-tu*poi*pol*polṷo*pol-o*porḱo*pre*prei*preis*pr *pd*pH3-o*red*rēp*reudh*roudh*rudh*sed*sel*sem *ser*seu*seub*seuH*seup*(s)kap*(s)keg*(s)kel*(s)ken*skeno*(s)kep*(s)ker(ә)*(s)ker-t*(s)lei*(s)lei-dh*som *sper*spereg*(s)preng*(s)teig*(s)teu*(s)teuk*su*sū*sū̌ *sṷe-

188 28, 209 164 195 195 202 196 203 209 213 214 59 210 188 213 125 238 135 135 135 154 254 293 77, 232 234 181 241 181 253 107 108, 250 246 246 253 177 132 226 226 236, 293 237 237 237 258 263 263 181 234 234 238

*suH*sū-īno*sūs *tegh*tel*ten*tengh*teu*tәuro*tlē*tū*tṷer*ud*ūd*ūdrā *udro*up*ūp*upo *ṷe(r)-ṷer*ṷedh*ṷeid*ṷeidhos *ṷeis*ṷel*ṷelk*ṷer*ṷerdh*ṷәren*ṷet*ṷeh*ṷid*ṷod *ṷoho*ṷrē*ṷronkā *ṷkṷo-

241 241 234, 241 288 256 288 288 261 261 256 261 263 288 288 284 284 264 264 200 272 292 182 50 299 269 278 217, 221, 272 124 34 256 283 182 279 283 223 217 277

SEMITOHAMITSKÉ JAZYKY AKKADŠTINA apparrû labbu šūru

271 142 261

373

ARABŠTINA faris ǧamal ʻifr twr ʻufr

UGROFINSKÉ JAZYKY 189 93 271 261 271

TUREČTINA STARÁ käväl

101

FINŠTINA ÁZERBAJDŽÁNŠTINA hebo hepo koira

110 110 169

ARAMEJŠTINA

aslan

228

KYRGYZŠTINA KOMI

ʻiḡlā tōr

80 261

völ

281

igār qumai

169 110

HEBREJŠTINA

MAĎARŠTINA

UJGRUŠTINA

gāmāl labbu lābī

agár kan kölyök poroszka seros szamár vizsla

ägär

93 142 143

HEBREJŠTINA STARÁ ʻeḡęl

80

KOPTŠTINA labai laboi

169 94 108 212 39 235 287

UDMURDŠTINA 143 143

val

281

ALTAJSKÉ JAZYKY OSTATNÍ TURKOTATARŠTINA ʻgl (ugarit.) 80 gephi (egypt.) 173 kaddîska (berber.) 92, 103 SUMERŠTINA

äčkü bars kaban käči käzä

anšu

TUREČTINA

180

VÝCHODOSUDÁNSKÉ JAZYKY NÚBIJŠTINA kadīs

arslan kaban samur zagar

119 189 94 119 119

169

MONGOLŠTINA morin mörin

158 158

KAVKAVZSKÉ JAZYKY domba (gruzín.) 299 dombej (kabardin.) 299 kopi (udin.) 101 kopi (svan.) 101 kwrna (gruzín.) 135 BASKIČTINA txakur udagara zakur

169 284 169

TIBETOČÍNSKÉ JAZYKY 227 94 229 169

ČÍNŠTINA kuen-di

110

92, 103

374

VĚDECKÉ NÁZVY (ZOOLOGIE) Acanthocinus 122 Alces 147 Alces palmatus 147 Alopex 146 Anthropoidea 173 Apodemus 160 Armadillidium 241 Artiodaktyla 234 Asellus oniscus 183 Asinus 179 Balaena 269 Balaena mysticetus 268 Balistice 270 Bison 299 Bombycilla garrulus 229 Bos 260 Bos bison 299 Bos bonasus 299 Bos taurus 260 Bovidae 260, 299 Bovinae 224 Bubalus 41 Buprestidae 88 Callitrichidae 173 Camelus 267 Canis 193 Canis lupus 276 Capra 118 Capreolus 231 Carcharodon carcharias 192 Carnivora 249 Castor 37 Cervus 82 Citellus 243 Colius 160 Cricetus 134 Cyclopteridae 290 Cyclopterus 290 Dama 47 Dicentrarchus labrax 169 Dorcadion 122

Dorcus parallelopipedus 122 Elephas 227 Eliomys 198 Enhydra 284 Equus 111 Erinaceus 88 Felis 104 Gadus aeglefinus 26 Giraffa camelopardalis 27 Glis 159, 198 Glis glis 197 Hippocampus 113 Hyaena Crocuta 71 Hydropotes 231 Hystrix cristata 207 Jaculus jaculus 289 Lamia 122 Lanius excubitor 148 Lanius minor 148 Laudakia stellio 133 Lepus 290 Lophiomys imhausi 74 Loxodonta 227 Lucanus 216 Lutra 284 Lynx 220 Machairodus 258 Marmota 205 Martes 135 Melanogrammus aeglefinus 179 Meles 85 Melolontha 117 Mesocricetus 134 Micromys 160 Molva molva 179 Motacilla alba 265 Mus 160 Muscardinus 198 Muscardinus avellanarius 198

Mustela erminea 65 Mustela nivalis 139 Mustela vulgaris 106 Mustelidae 135 Myoxidae 198 Myoxus glis 198 Onager 178 Oryctolagus 128 Oryx 176 Ovis 183 Panthera leo 142 Panthera pardus 143, 220 Panthera tigris 258 Phacochoerus 208, 271 Phoca vitulina 255 Platycleis 100 Plecotus 164 Procyon 151 Putorius 48 Regulus 128, 129 Rhytina stelleri 130 Rupicapra 60 Scalops aquaticus 132 Sciurus 272 Smilodon 258 Spermophilus 242 Squalius lepusculus 290 Sus 208, 271 Sus scrofa 94 Syncerus 40 Talpa 132 Taxidea 85 Tettigonia 100 Thalarctos 151 Trichius fasciatus 74 Turritella 274 Umbridae 259 Ursus 151 Vespertilio 164 Vulpes 146 Ybex 125

375

13.

ZKRATKY

13.1 ZKRATKY JAZYKŮ korn. akkad. alb. angl. arab. aram. arm. av. ázerb. balt. bask. beng. berber. br. bret. bsl. bulh. csl. čes. čín. dán. dl. egypt. est. fin. fr. fríz germ. gót. gruzín. h.-luv. hebr. het. hl. hol. ch. ie. illyr. ir. írán. iškašim. it. kabardin. kelt. kyrgyz. kopt.

akkadský albánský anglický arabský aramejský arménský avestský ázerbájdžánský baltský baskický bengálský berberský běloruský bretonský baltoslovanský bulharsky církevněslovanský český čínský dánský dolnolužický egyptský estonský finský francouzský frízský germánský gótský gruzínský hieroglyfická luvijština hebrejský chetitský hornolužický holandský chorvatský indoevropský ilyrský irský íránský iškašimský italský kabardinský keltský kyrgyzský koptský

kurd. kymer. laš. lat. lit. lot. luv. maď. mong. mor. nč. něm. niz. nor. nper. oset. pamir. per. pol. port. psl. rcsl. rum. rus. řec. s. semit. sch. slk. sln. slov. sogd. stang. stč. stfríz. sthebr. sthn. stind. stir. stirán. stisl. stlat. stlot. stpol.

kornský (kornvaldský) kurdský kymerský lašský latinský litevský lotyšský luvijský maďarský mongolský moravský novočeský německý nizozemský norský novoperský oset(in)ský pamirský perský polský portugalský praslovanský církevněslovanský ruské redakce rumunský ruský řecký srbský semitský srbochorvatský slovenský slovinský slovanský sogdijský staroanglický staročeský starofrízský starohebrejský starohornoněmecký staroindický staroirský staroíránský staroislandský starolatinský starolotyšský staropolský

376

stprus. strus. střangl. střdn. střhn. střir. střlat. střniz. střper. střřec. stsas. stsev. stsch. stsl. sttur. stukr. svan. šp.

staropruský staroruský středoanglický středodolnoněmecký středohornoněmecký středoirský středolatinský středonizozemský středoperský středořecký starosaský staroseverský starosrbochorvatský staroslověnský staroturecký staroukrajinský svanský španělský

šv. tatar. toch. tur. turk. udin. ugarit. ujgur. ukr. umb. véd. vslov. vých.-střněm. wal. zgerm.

švédský tatarský tocharský (A či B) turecký turkický, turkotatarský udinský ugaritský ujgurský ukrajinský umberský ve védském jazyce východoslovanský východostředoněmecký waleský/velšský západogermánský

13.2 OSTATNÍ ZKRATKY a t. p. adj. agr.

aj. ap., apod. arch. atd. bot. čel. d. i. dem. deverb. dial. dolož. dř. expr. g. i. e. koř. k. p. kg l. c. lid.

a tak podobně adjektivum, adjektivní zemědělský, lesnický a rybníkářský a jiný a podobně archaický, zastaralý a tak dále botanický čeleď das ist, to je deminutivum deverbativum, deverbativní dialektický doloženo dříve expresivní genitiv id est, to je kořen kupříkladu kilogram loco citato, na uvedeném místě lidový

m. mj. mysl. např. ojed. os. pejor. pl. pol. pomn. popř. préz. pův. rkp sg. slang. spis. srov. st. stol. subst. t. tj. tzn. tzv. v.

místo mimo jiné myslivecký například ojediněle osoba pejorativní plurál polovina pomnožné popřípadě prézens, přítomný čas původní rukopis singulár, jednotné číslo slangový spisovný srovnej starší, starý století substantivum tedy, to je to je to znamená tak zvaný viz

377

vsl. zast. zdrob. zejm. zool. zv. zvl. *

< > []

východoslovanský zastarale zdrobněle zejména zoologický zvaný zvláště za slovem – ojedinělý doklad; před slovem – nedoložený, rekonstruovaný tvar vzniklo z (čeho) dalo vzniknout (čemu) zásah, doplnění editora nebo autorky práce

378