Stanovisko UNHCR k žadatelům o azyl z Ruské federace v kontextu situace v Čečensku

Stanovisko UNHCR k žadatelům o azyl z Ruské federace v kontextu situace v Čečensku

Únor 2003

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky United Nations High Commissioner for Refugees CP 2500, CH-1211 Ženeva 2, Švýcarsko E-mail: [email protected] Webová stránka: http://www.unhcr.ch

Stanovisko UNHCR k žadatelům o azyl z Ruské federace v kontextu situace v Čečensku – Únor 2003

Obsah

Úvod .............................................................................................................................3 I.

Obecná situace a poslední vývoj .........................................................................3

II.

Problematika vnitřního přesídlení a federální politika týkající se vnitřně přesídlených osob (VPO).....................................................................................9 a) Status nuceného migranta......................................................................................... 9 b) Kompenzace za ztracený majetek a další pomoc ................................................... 11 c) Svoboda pohybu a svoboda výběru místa pobytu .................................................... 13 d) Princip dobrovolného návratu do Čečenska .......................................................... 14 e) Čečenské VPO v Ingušsku........................................................................................ 16 f) Čečenské VPO v ostatních oblastech severního Kavkazu ...................................... 20 g) Čečenské VPO v ostatních oblastech Ruské federace ............................................. 22

III.

Situace etnických Čečenců pocházejících nebo trvale žijících v oblastech Ruské federace mimo Čečensko........................................................................25

IV.

Důležité cestovní doklady / doklady totožnosti.................................................27

V.

Situace neetnických Čečenců opouštějících Čečensko......................................29

VI.

Stanovisko UNHCR k “alternativě vnitřního útěku” ........................................30

VII. Shrnutí základních informací ............................................................................31 VIII. Doporučení ........................................................................................................32

2


Úvod 1. Tento dokument je aktualizací předchozího “Stanoviska UNHCR k žadatelům o azyl z Čečenska” z ledna 2001. Přestože obecné principy uvedené v předchozím stanovisku zůstávají i nadále v platnosti, vynořila se vzhledem k pokračujícímu konfliktu v Čečenské republice (Čečensku)1 v posledních dvou letech a vzhledem k počtu osob hledajících mezinárodní ochranu kvůli současné situaci v Čečensku, potřeba připravit podrobnější dokument o 1) otázce vnitřního přesídlení a 2) identifikaci kategorií osob, které mohou potřebovat mezinárodní ochranu. I.

Obecná situace a poslední vývoj

2. UNHCR nemá v Čečensku svou pobočku, získává však informace od různých organizací, které v Čečensku působí. Všechny tyto zdroje shodně přinášejí zprávy o rozsáhlém a závažném porušování lidských práv a humanitárních zákonů v Čečensku. 3. Abdul-Khakim Sultygov, zmocněnec prezidenta Putina pro lidská práva v Čečensku, potvrdil, že v období od ledna do srpna 2002 zmizelo v této konfliktem zmítané oblasti 284 osob. Uvedl také, že snahy o ukončení porušování práv čečenských civilistů ruskou armádou ztroskotaly a že se připravují nová nařízení2. 4.

Podle posudku expertů Rady Evropy z prosince 20002, se bezpečnostní situace od zajetí rukojmí v moskevském divadle v říjnu 2002 očividně zhoršila. Experti byli svědky pokračujících intenzivních vojenských operací v Čečenské republice.3

Na počátku listopadu 2002 zahájily ruské ozbrojené síly intenzivní kampaň proti separatistům na celém území Čečenska. Ruský ministr obrany Sergej Ivanov oznámil pozastavení předchozích plánů na snížení vojenské přítomnosti v Čečensku4. Zprávy 1

Článek 65 Ústavy Ruské federace uvádějící seznam osmdesáti devíti součástí Federace hovoří o “Čečenské republice”. V našem dokumentu jsou oba termíny, “Čečenská republika” i “Čečensko”, vzájemně zaměnitelné. 2 Zpravodajství BBC, “Chechen Envoy Confirms Missing Toll”, 5. srpna 2002. 3 Rada Evropy, “Twenty-fourth interim report by the Secretary General on the presence of the Council of Europe’s experts in the Office of the Special Representative of the President of the Russian Federation for ensuring Freedoms in the Chechen Republic. Period from 10 November to 4 December 2002”, SG/Inf(2002)51, 9. prosince 2002, “Human Rights and Civil Rights and Freedoms in the Chechen Republic Period from 10 November to 4 December, 2002”, http://www.coe.int/T/E/Secretary%5Fgeneral/ Documents/Information%5Fdocuments/2002/SGInf(2002)51E.asp#TopOfPage. K dnešnímu dni tak Komise ministrů učinila pouze jednou na základě odstavce 1 Deklarace o dodržování závazků z roku 1994, a to generálním tajemníkem 26. června 2000 ve vztahu k situaci v Čečensku (viz Council of Europe Monitor/Inf(2003)1 ze dne 6. února 2003. 4 Zpravodajství BBC, “Russia pursues New Assault in Chechnya”, 4. listopadu 2002, http:// news.bbc.co.uk/1/hi/world/europe/2396975.stm.

3


svědků a mezinárodních organizací z oblasti lidských práv přinášejí podrobný popis případů porušování lidských práv a mezinárodních humanitárních zákonů, včetně mučení, okamžitých poprav, svévolného zatýkání, zmizení, znásilňování, špatného zacházení, rozsáhlého ničení a loupení majetku.5 5. Ze svých domovů bylo donuceno utéct více než 350.000 osob – většinou do Ingušska, ale i do jiných oblastí Ruské federace a v rámci Čečenska samotného. K 31. prosinci 2002 se v Ingušsku podle UNHCR nacházelo asi 103.000 vnitřně přesídlených osob (VPO), 142.000 VPO žilo v samotném Čečensku, 8.000 v Dagestánu a 40.000 v ostatních oblastech Ruské federace.6 V dalších částech bývalého Sovětského svazu a ve střední a západní Evropě žije neznámý počet čečenských žadatelů o azyl a uprchlíků.7 Více než 10.000 Čečenců hledajících ochranu se nachází ve střední Asii; nejvíce jich je v Kazachstánu.8 6. Přestože bezpečnostní situace v Čečensku se v letech 2001 a 2002 několikrát zhoršila, byl ve stejném období zaznamenán i pozitivní vývoj: a) b)

c)

Vleklé válečné operace na frontách se zastavily; V období od 1. ledna do 31. prosince 2002 se podle odhadů UNHCR do Čečenska vrátilo na 40.000 osob. Sem patří asi 20.000 osob, které se předtím pohybovaly mezi Čečenskem a Ingušskem a které jsou nyní v Čečensku lépe usazené, 7.404 osob vrátivších se z Ingušska během návratu organizovaného čečenským Výborem pro nucenou migraci, asi 11.000 spontánně se vrátivších osob z Ingušska a na 2.000 navrátilců z Dagestánu; Vládní pomoc VPO, navrátilcům a sociálně zranitelným osobám v Čečensku se během posledních 12 měsíců zvýšila; byla obnovena výplata

5

Mezi tyto zprávy patří: zprávy Vysokého komisaře OSN pro lidská práva (United Nations High Commissioner for Human Rights), www.unhchr.ch; Amnesty International, “Russian Federation, Annual Report 2002, covering period from January to December 2001”, 28. května 2002. http:// web.amnesty.org, Open and Human Rights Watch, “World Report 2003”, Russian Federation, 14 .ledna 2003, http://www.hrw.org. 6 Statistiky OSN o počtu VPO v Ingušsku vycházejí z databáze Dánské rady pro uprchlíky (Danish Refugee Council, DRC). Statistiky UNHCR o Čečensku vycházejí z údajů poskytnutých orgány Ruské federace. V obou těchto republikách je DRC realizačním partnerem UNHCR a WFP (a dalších jiných organizací). Údaje o Dagestánu a jiných republikách federace jsou založeny na odhadech UNHCR. Podrobnější informace naleznete v databázi Norské rady pro uprchlíky (Norwegian Refugee Council), “Global IDP Database”, Profile of Internal Displacement: Russian Federation, Compilation of the information available in the Global IDP Database of the Norwegian Refugee Council, 28. října 2002, http://www.db.idpproject.org/Sites/idpSurvey.nsf/wCountries/Russian+Federation/$File/Russian%20Fe deration%20-October%202002.pdf?OpenElement. 7 Podle statistik UNHCR žádalo v letech 2000-2002 v průmyslových zemích o azyl asi 57.153 ruských občanů. Počet žadatelů o azyl čečenské národnosti není vyznačen. UNHCR, “Asylum Applications Lodged in Industrialized Countries: Levels and Trends, 2000-2002”, PGDS, Division of Operational Support, Ženeva, březen 2003. 8 Kromě toho bylo asi 4.000 čečenských uprchlíků zaregistrováno v Gruzii (a získalo zde ochranu) a 6.000 v Ázerbájdžánu. Více než dvěma stům Čečenců bylo přiznáno postavení uprchlíka na Ukrajině. V Polsku čekalo v říjnu 2001 na vyřízení asi 1.000 čečenských žadatelů o azyl.

4


d)

e) f)

g)

h)

i)

penzí a platů a v létě 2002 začala být čečenskými úřady poskytována pomoc na rekonstrukci omezeného počtu individuálních domů; Vzniklo asi 16 dočasných ubytovacích středisek (DUS) – v Grozném (8), Argunu (3), Gudermesu (2), Sernovodsku (2) a v městě Assinovskaja (1), kde je ubytováno celkem 15.074 osob / 2.770 rodin (k lednu 2003); Počet soudů a jmenovaných soudců v roce 2002 stále rostl;9 Čečenské úřady pro vnitřní záležitosti, které byly přímo podřízeny ruskému federálnímu ministerstvu vnitra, spadají nyní pod nedávno ustavené čečenské ministerstvo vnitra; Bylo dosaženo pokroku při navracení administrativních funkcí místním orgánům čečenského ministerstva vnitra. Vnitřně přesídleným osobám bez dokumentů, navrátilcům s dočasnými doklady totožnosti a místním obyvatelům Čečenska jsou vystavovány doklady totožnosti; 27. března 2002 vydal velitel spojených sil v oblasti severního Kavkazu příkaz č. 80, “O opatřeních pro zvýšení úsilí místních orgánů, populace a ruských policejních orgánů v boji proti porušování zákonů a zvýšení zodpovědnosti pracovníků za porušování práva a pořádku během zvláštních operací a dalších opatření realizovaných na území Čečenské republiky,” mající zabránit porušováním práv civilistů během čistících operací;10 Úřadu zvláštního zmocněnce prezidenta Ruské federace pro zajišťování lidských práv a základních svobod v Čečensku se dařilo konsolidovat počet individuálních stížností týkajících se porušování lidských a postupovat je kompetentním soudním orgánům;11

9

I přes tuto pozitivní tendenci uvedla Mezinárodní helsinská federace pro lidská práva, že práce soudů není efektivní a že “… lidé žijící v určitých oblastech mají velké potíže při získávání přístupu k soudu – musí překonávat velké vzdálenosti, pojíždět řadou kontrolních stanovišť známých svou praxí vymáhání úplatků. Obyvatelé Čečenska také uvádějí, že soudci nechtějí posuzovat žaloby proti příslušníkům vojenských sil.”; Mezinárodní helsinská federace pro lidská práva (International Helsinki Federation for Human Rights), “Adequate Security Conditions Do Not Exist in Chechnya to Allow the Return of Displaced Citizens – A Pattern of Increasing Disappearances ‘Bordering on Genocide”, 23. července 2002, http://www.ihf-hr.org/appeals/020723.htm. 10 Příkaz č. 80 stanovuje (kromě jiných opatření), že během čistících operací mají být přítomni vedoucí místní správy, zástupci církve a rady starších i vojenští prokurátoři; vojáci jsou povinni při domovních prohlídkách prokázat svou totožnost a neměli by používat masky “ není-li to nutné z operačních důvodů”. Byla však hlášena řada případů, kdy příkaz č. 80 nebyl dodržen. Mezinárodní společnost Memorial a ruské nevládní organizace citovaly několik z mnoha incidentů z května 2002, kdy byl příkaz č. 80 velitele OGV úmyslně přezírán. http://www.memo.ru/eng/memhrc/texts/setout.shtml. Viz také odstavec 7b. 11 Podle informační zprávy Úřadu zvláštního zmocněnce z listopadu 2001 bylo vojenskými prokurátory v Čečensku k dnešnímu dni vyšetřováno celkem 106 trestných činů týkajících se zločinů spáchaných na civilistech armádními příslušníky. V 52 případech bylo vyšetřování ukončeno a 35 případů bylo následně postoupeno vojenskému soudu; 17 obvinění bylo zamítnuto. Z 35 případů postoupených vojenskému soudu se 10 týkalo vraždy, 1 znásilnění, 12 krádeže a 11 různých trestných činů. K dnešnímu dni vojenské soudy usvědčily 17 příslušníků armády z trestných činů proti čečenským civilistům. Podle tvrzení Memorialu chybějí další informace o trestech chybějí. Středisko pro lidská práva Memorial, dopis vedoucímu úřady zvláštního prezidentského zmocněnce pro ochranu lidských

5


j)

k)

V Čečensku fungují, i když v omezeném rozsahu, mechanismy právního poradenství prostřednictvím místních nevládních organizací a prostřednictvím Kolegia nezávislých advokátů; V Čečensku působí v prostorách Úřadu Zvláštního zmocněnce prezidenta Ruské federace pro zajišťování lidských a občanských práv a svobod v Čečensku pozorovatelé Rady Evropy (ve městě Znamenskoje).

7. Přes tento pozitivní vývoj v Čečensku stále existují některé závažné bezpečnostní problémy a v oblasti osobní bezpečnosti se objevila i nová rizika: a)

b)

Ruská federace neprodloužila mandát Pomocné skupiny OBSE, který vypršel 31. prosince 2002. OBSE odmítla omezení svého mandátu požadované ruskou federální vládou, podle kterého se OBSE měla soustředit pouze na humanitární pomoc. Původní mandát OBSE z roku 1995 stanovoval, že mise zároveň s poskytováním humanitární pomoci “povede prostřednictvím kulatých stolů dialog a vyjednávání ve snaze nastolit ustavit příměří a eliminovat zdroje napětí”. Zavírání mise OBSE bylo zahájeno v lednu 2003 a podle vydaného prohlášení má být dokončeno do 21. března 2003;12 V oblastech oficiálně pod kontrolou ruských federálních sil zesílily partizánské aktivity. 27. prosince 2002 zničili sebevražední atentátníci ve vojenském vozidle ústředí čečenské administrativy v Grozném. Při tomto útoku zahynulo 72 osob. Vládní vojenské operace v civilních oblastech, kde se podle předpokladů měli ukrývat partyzáni, vedl k novým populačním přesunům – jak v rámci Čečenska, tak směrem do Ingušska. Mezi tyto operace patří “čištění” vesnic ústící pravidelně v obvinění ze svévolného zadržování mužů vojenského věku a rabování domů. Vojenské aktivity v jižním Čečensku, v oblastech které nejsou pod kontrolou federálních sil, vedly k novým obětem a dalšímu přesídlování obyvatelstva. Organizace hájící lidská práva obviňují ruské jednotky z úmyslného ignorování příkazu č. 80 velitele OGV (viz odstavec 6h) během čistek.13 19. prosince 2002 přijal Evropský soud pro lidská práva šest případů týkajících se údajných zločinů spáchaných federálními silami

práv na území Čečenské republiky J. P.Puzanovu, 18.06.2002, http://www.memo.ru/eng/memhrc/texts/puzanovu.shtml. 12 Viz: OBSE, “Chairman regrets end of OSCE mandate in Chechnya,” tisková zpráva, 3. ledna 2003, http://www.osce.org/news/generate.php3?news_id=2986. 13 Středisko pro lidská práva Memorial popisuje čistící operaci v oblasti Grozného v květnu 2002: „O vojenské operaci nebyla informována ani oblastní, ani vesnická správa. Vojáci vtrhli do domů, chovali se ohavně a bezdůvodně používali násilí proti mužům i ženám. Nikdo z vojáků neprokázal svou totožnost, ani nevysvětlil účel operace. Vesnická správa, oblastní velitelská správa ani oblastní veřejný prokurátor neobdrželi žádný seznam zadržených. Žádný z těchto úřadů nevěděl nic o zatýkání v Krasnostěpnovském. Obrněná vozidla zapojená do akce neměla žádnou poznávací značku.” Středisko pro lidská práva Memorial, “Several examples of the many occasions in May 2002 where order No. 80 of the OGV(s) Commander has been deliberately flouted”, tamtéž, 6. června 2002, http://www.memo.ru/eng/memhrc/texts/setout.shtml.

6


c)

d)

e)

f)

g)

na čečenských civilistech v letech 1999-2000. Soudu bylo podáno více než 120 podobných případů;14 Na konci listopadu 2002 byla zavražděna Malika Umazheva, bývalá hlavní představitelka administrativy v Alkhan-Kala. Umazheva v minulosti tvrdě kritizovala porušování lidských práv ruskými vojsky v její vesnici a spolupracovala s obhájci lidských práv na dokumentaci těchto případů. Tyto aktivity vedly k jejímu odvolání z pozice v čečenské administrativě a získaly jí “osobní zlobu vysoce postavených vojenských představitelů, včetně generála Anatolije Kvašina, velitele generálního štábu ruských ozbrojených sil”.15 Malika Umazheva byla zastřelena maskovanými vojáky; Na základě Akčního repatriačního plánu z května 2002 podepsaného ingušskými a čečenskými úřady (viz níže, odstavec 33) demontovaly čečenské úřady dva stanové tábory ve Znamenském (severní Čečensko), ve kterých bylo ubytováno na 2.200 osob. Většina VPO byla přesídlena do DUS v Grozném, někteří našli ubytování u hostitelských rodin v okolí Znamenského či jinde; Situace v DUS zůstává nejistá; úroveň hygienických zařízení je nepřijatelná (latríny nacházející se mimo budovy), je jich málo a po zavírací hodině nejsou přístupné; asi 38% rodin VPO žijících v DUS žilo původně v budovách, které jsou nyní zničeny (není pravděpodobné, že by byly v dohledné době opraveny), ostatní čekají na stavební materiál na opravu svých domů; Po zajetí rukojmích v moskevském divadle v říjnu 2002 došlo k zintenzívnění vojenských aktivit a čistících operací v Čečensku, které vedly k novému přesídlení. Podle odhadů UNHCR bylo v období od 1. ledna do 30. listopadu 2002 z Čečenska do Ingušska nově vyhnáno asi 4.700 osob. Po summitu EU-Rusko, konaném 11. listopadu 2002, přijal Evropský parlament rezoluci, ve které sice uznává právo státu chránit své obyvatelstvo proti terorismu, ale zároveň vyzývá Rusko, aby zajistilo adekvátnost protiteroristických opatření a jejich plný soulad s právním pořádkem, zejména ve vztahu k právům nevinných civilistů a aby “realizovalo všechny vojenské operace v Čečensku ukázněně a zejména dodržovalo výnos č. 80 volající po plném respektování práv civilního obyvatelstva.“16 První vysoký ruský důstojník souzený za zločiny proti civilistům v Čečensku, plukovník Juruj Budanov, byl nedávno vojenským soudem

14

Rada Evropy, “Addendum to the twenty-fifth Interim Report by the Secretary General on the presence of Council of Europe’s Experts in the Office of the Special Representative of the President of the Russian Federation for ensuring Human Rights and Civil Rights and Freedoms in the Chechen Republic”. Další informace generálního tajemníka viz SG/Inf(2003)2 Addendum, 24. ledna 2003, http://www.coe.int/T/E/Secretary%5Fgeneral/Documents/ Information%5Fdocuments/2003/SGINF(2003)2AddE.asp#TopOfPage. 15 Tamtéž. 16 Evropský parlament, “Resolution on the outcome of the EU-Russia summit of 11 November 2002”, (2002)0563, Provisional Edition, Strasbourg, 21. listopadu 2002.

7


h)

i)

j)

k)

prohlášen za duševně chorého. Lékaři mu podle zpravodajství agentury Interfax citující soudní úředníky (Reuters, 16. prosince 2002) nařídili léčení. Během líčení plukovník Budanov přiznal, že při výslechu zavraždil 18-letou Khedu Kungalovou. Podle soudní zprávy byla dívka před svou smrtí znásilněna. Rozhodnutí soudu bylo ruskými aktivisty z oblasti lidských práv tvrdě kritizováno. Na základě pravděpodobně procedurálních pochybení nařídil Nejvyšší soud Ruské federace 28. února 2003 ve věci plukovníka Budanova nové líčení; Po návštěvě mise Parlamentního shromáždění Rady Evropy (Parliamentary Assembly of the Council of Europe, PACE) v Ingušsku a Čečensku upozornil zpravodaj lord Judd na tiskové konferenci v Moskvě (24. ledna 2003), že referendum o přijetí Ústavy Čečenskou republikou plánované na březen 2003 je časově nevhodné kvůli bezpečnostní situaci v republice i kvůli nedostatečnému politickému konsensu a úrovni informací o návrhu ústavy mezi Čečenci v Čečensku a Ingušsku.17 Po své návštěvě v Čečensku 12. února 2003 pan Alavaro Gil-Robles, Komisař Rady Evropy pro lidská práva, uvedl, že “konání referenda je začátkem”.18 Pan Alvaro Gil-Robles současně vyjádřil své přesvědčení, že porušování práv civilistů armádou nesmí zůstat nepotrestáno: “Není možné bojovat proti zločinu kriminálními metodami. Není možné bojovat proti terorismu porušováním principů a právního pořádku.”19 Podle zpráv povstaleckých skupin vzrostl počet případů zavražděných čečenských civilních správců a úřady hlásily případy zabití ruských civilistů čečenskými bojovníky v Grozném.20 Mnozí pozorovatelé mají pocit, že shromažďování informací o útocích je obtížné, neboť Čečenci nechtějí hovořit o porušování práv čečenskými bojovníky v obavě z odvety; Podle UNSECOORD pozastavilo ministerstvo civilní obrany a výjimečných situací své aktivity v oblasti odstraňování min kvůli bezpečnostním rizikům; počet hlášených minových výbuchů roste, zejména mezi navrátilci; Bezpečnostní incidenty v Ingušsku, Dagestánu, Severní Osetii-Alanii (Vladikavkaz) a Karačajevsku-Čerkésii vyvolaly obavy z rozšíření partyzánských aktivit i do sousedních republik;21

17

Federal News Service, tisková konference lorda Judda, vedoucího mise PACE v Čečensku, 24. ledna 2003, http://www.fednews.ru/cgi-bin/nquery.en.pl?sn=nKPE 18 St. Petersburg Times, 18. února 2003. 19 AFP, 12. února 2003. 20 Generální tajemník Rady Evropy, “Nineteenth interim report by the Secretary General on the presence of the Council of Europe’s experts in the Office of the Special Representative of the President of the Russian Federation for ensuring Human Rights and Civil Rights and Freedoms in the Chechen Republic. Period from 10 to 30 April”, 2002SG/Inf(2002)23, 17. ledna 2002, odst. 10, http://www.coe.int/T/E/ Secretary%5Fgeneral/Documents/Information_documents/2002/SGInf(2002)23E.asp#TopOfPage. 21 Viz odstavce 39-40.

8


l)

m)

n)

o)

II.

Několik set čečenských navrátilců odešlo poté, co je bezpečnostní problémy, šikanování, ale i nedostatečná ubytovací kapacita a chybějící infrastruktura donutily znovu se vrátit do Ingušska; Jelikož soudci nečečenské národnosti Čečensko opustili, je počet soudních pracovníků v Čečensku příliš nízký na to, aby byla zajištěna efektivní realizace soudního řízení. Vyšetřování jednotlivých žalob maří také střety jurisdikcí úřadů civilních a vojenských prokurátorů; Přístupu ke službám humanitárních organizací i samotnému vstupu humanitárních organizací do Čečenska brání bezpečnostní problémy, restriktivní vydávání povolení pro výkon a monitoring humanitárních projektů nevládním organizacím, procedury na kontrolních stanovištích i nevydávání povolení pro užívání komunikačních radiových frekvencí; Bezpečnostní situace humanitárních pracovníků se zhoršila. V listopadu 2000 unsesly ozbrojené osoby nákladní vůz Mezinárodního červeného kříže. V lednu 2001 byl unesen ředitel holandského programu MSF (po téměř měsíc trvajícím zadržování byl nakonec propuštěn). 23. července 2002 byla unesena zástupkyně místní nevládní organizace „Družba“ v Čečensku Nina Davidovič. 12. srpna 2002 byl v Dagestánu unesen Arjan Erkel, vedoucí mise švýcarského MSF v Ruské federaci. Paní Davidovič byla osvobozena 7. ledna 2003 během speciální bezpečnostní operace, ale je stále nezvěstná, 4. listopadu 2002 byli v Čečensku uneseni dva řidiči Mezinárodního červeného kříže; o tři dny později se bezpečnostním silám podařila oba řidiče osvobodit a únosci byli zadrženi. Problematika vnitřního přesídlení a federální politika týkající se vnitřně přesídlených osob (VPO)

8. Následující odstavce se podrobněji věnují situaci osob vyhnaných čečenským konfliktem do jiných oblastí Ruské federace, kterou je třeba zohlednit při posuzování alternativy vnitřního přesídlení. a)

Status nuceného migranta

9. V ruské právní terminologii neexistuje termín “vnitřně přesídlená osoba”. Federální zákon “O nucených migrantech” z roku 1995 však stanoví podobný status pro násilně přesídlené osoby. Podle §1 tohoto zákona: je nuceným migrantem občan Ruské federace, který byl donucen opustit místo svého trvalého bydliště kvůli násilí páchanému na něm nebo na jeho rodinných příslušnících nebo kvůli jiným formám pronásledování či kvůli reálnému nebezpečí pronásledování z důvodu jeho rasy, národnosti, náboženství nebo příslušnosti k určité sociální skupině či

9


politickému názoru po nepřátelské kampani vedené proti jednotlivcům nebo skupinám osob či rozsáhlém porušování veřejného pořádku.22 10. V důsledku čečenského konfliktu v letech 1994-1996 byl status nuceného migranta přiznán asi 162.000 vnitřně přesídlených osob (většinou ruského původu) v 79 administrativních částech Ruské federace. Status nuceného migranta má především usnadnit integraci přesídlených osob v jejich novém místě pobytu výplatou zvláštních podpor, poskytováním pomoci při hledání ubytování a zaměstnání, prostřednictvím půjček a dalších podpor.23 11. Na počátku roku 2000 bylo z Čečenska vyhnáno na 240.000 osob. Jen velmi málo osob přesídlených v rámci současného konfliktu však získalo status nuceného migranta. Přestože přesné informace nejsou k dispozici, vládní statistiky naznačují, že v období od 30. září do 31. prosince 2002 získalo status nuceného migranta 13.232 osob. Kvůli dlouho trvajícím procedurám však toto číslo zahrnuje také osoby vnitřně přesídlené během konfliktu v letech 1994-96, které získaly status nuceného migranta až relativně nedávno. 12. Podle informací, které má UNHCR k dispozici od místních nevládních organizací a svých realizačních partnerů, byla většina žádostí o přiznání statusu nuceného migranta založených na údajném špatném zacházení ze strany federálních sil, ztrátě majetku a/nebo “rozsáhlém porušováním veřejného pořádku” kompetentními migračními orgány zamítnuta s odůvodněním, že probíhající “protiteroristická kampaň” realizovaná ruskou vládou není z definice “rozsáhlým porušováním veřejného pořádku” a že ani federální síly provádějící takovou operaci nemohou být považovány za dopouštějící se porušování veřejného pořádku. Většina VPO, které získaly status nuceného migranta, uváděla obavu z pronásledování islámskými fundamentalisty a ne federálními silami. 13. Proceduru přiznání statusu nuceného migranta vykonávají teritoriální orgány Federální migrační služby24 (FMS) spadající pod příslušné ministerstvo vnitra a oficiální politika v této oblasti na federální úrovni byla jasně deklarována. Organizace hájící lidská práva a místní nevládní organizace poukazují na rozdíl v zacházení s VPO z předchozího konfliktu (většinou ruské národnosti), jimž byl status nuceného migranta všeobecně přiznáván, a mezi VPO ze současného konfliktu (z nichž je 22

Podle bodu 2 tohoto paragrafu platí dále, že“(...) jako nucený migrant bude uznán (...) občan Ruské federace, který byl donucen opustit místo svého trvalého pobytu v části Ruské federace a přesídil na území jiného subjektu federace.” Z tohoto důvodu osoby přesídlené uvnitř Čečenska (asi 160.000) nemohou podle současné legislativy získat status nuceného migranta. 23 Status nuceného migranta nevylučuje dobrovolný návrat do místa bývalého trvalého bydliště. Paragraf 7.2(5) zákona o nucených migrantech stanovuje pro místní výkonné orgány povinnost “poskytnout nucenému migrantovi na jeho žádost pomoc při návratu do místa jeho bývalého pobytu”. 24 Federální ministerstvo federálních záležitostí, národní a migrační politiky vzniklo na základě prezidentského dekretu č. 867 ze dne 17. května 2000 a mělo nahradit bývalou Federální migrační službu. Dalším ministerským dekretem z 16. října 20001 bylo toto ministerstvo zrušeno a jeho funkce v oblasti realizace federální migrační politiky byly převedeny na ministerstvo vnitra.

10


většina čečenské národnosti). Tito druzí neuspěli se svými žádostmi o status nuceného migranta poukazujícími na masivní destrukci civilní infrastruktury a soukromého majetku i na obecně panující nejistou bezpečnostní situaci.25 14. VPO, které získaly status nuceného migranta v období od října 1999 do prosince 2002, získaly tento status v 79 oblastech Ruské federace. Přestože oficiální statistiky neobsahují rozdělení podle národnosti, většinu těchto osob tvoří (podle informací dostupných UNHCR) etničtí Rusové. Podle statistik Ministerstva federace, národní a migrační politiky Ruské federace získalo v období od 1. října 1999 do 31. prosince 2002 v Ingušsku status nuceného migranta jen 89 VPO. Většina ze 13.232 osob z Čečenska, které získaly status nuceného migranta v období od října 1999 do prosince 2000, se usadila v oblastech, kde je jen málo VPO čečenské národnosti: 3.530 osob ve Stavropolské oblasti, 689 v Tambovské oblasti, 635 v Saratovské oblasti a 995 v Krasnodarské oblasti. Skutečnost, že většina VPO, kterým se podařilo získat status nuceného migranta, není čečenské národnosti, byla uznána v dopise Ministerstva federace, národní a migrační politiky Ruské federace náměstkovi ruské dumy V. Igrunovi.26 UNHCR však ví i o etnických Čečencích, kteří získali status nuceného migranta z výše uvedených důvodů (obava z pronásledování islámskými fundamentalisty nebo skupinami “Wahabi”). b)

Kompenzace za ztracený majetek a další pomoc

15. Ze statutu nuceného migranta vyplývá nárok na specifickou podporu a půjčku v oblasti integrace bez ohledu na stav majetku v místě původního bydliště. V souladu se zákonem o nucených migrantech z roku 1995 stanovuje rezoluce č. 845 vlády Ruské federace z 8. listopadu 2000 postup pro ubytovávání nucených migrantů. 11. října 2002 byl přijat dpolňující zákon, příkaz č. 971 ministerstva vnitra Ruské federace, stanovující dotace na stavbu a pořízení si obydlí nucenými migranty. Oba tyto zákony se týkají pouze osob se statutem nuceného migranta a nejsou tedy dostupné drtivé většině osob vyhnaných současným konfliktem. 16. V případě obětí konfliktu z let 1994-96 přijala vláda doplňující opatření pro kompenzaci za ztracený majetek. V rezoluci Ruské federace č. 510 z 30. dubna 1997 stanovila vláda proceduru kompenzace za ztracený majetek v případě osob, které Čečensko opustily v období od 12. prosince 1994 do 23. listopadu 1996 a které nemají v úmyslu se vrátit. Přístup ke kompenzacím podle této rezoluce je podmíněn objektivními skutečnostmi (doklad o zničeném majetku a doklad potvrzující pobyt v Čečensku) a nezávisí na přiznání statutu nuceného migranta.27 25

O restriktivní praxi při udělování statusu nuceného migranta osobám vyhnaným současným čečenským konfliktem více v dokumentu Světlany Gannuškinové, Středisko pro lidská práva Memorial, “The internally displaced persons from Chechnya in the Russian Federation”, str. 10-15, Moskva, 2002, http://www.db.idpproject.org. 26 Tamtéž, str. 48-52. 27 Více o restriktivní administrativní praxi při výplatě kompenzací za ztracený majetek vnitřně přesídleným osobám z konfliktu z roku 1994-96 a o souvisejícím rozhodnutí Nejvyššího soudu Ruské federace viz Olga Plikina, místní nevládní organizace Víra a naděje, “Overview of the legal status of

11


17. Federální vláda oznámila svůj úmysl vybudovat podobné mechanismy (finanční kompenzace) i pro oběti současného konfliktu, které Čečensko natrvalo opustily. Do dnešního dne však nebyl žádný takový kompenzační systém realizován. Ruské ministerstvo pro obnovu Čečenské republiky stanovilo mechanismus pro poskytování stavebního materiálu postiženým osobám uvnitř Čečenska. V roce 2002 získalo v rámci tohoto systému pomoc několik stovek rodin v Čečensku. Podle federálních orgánů je uvolňování prostředků z federálního rozpočtu pro tento program bržděno přísnými kontrolními procedurami pro převod prostředků a jejich výplatu přijímající republikou. V lednu 2002 vyjádřilo Parlamentární shromáždění Rady Evropy své znepokojení týkající se skutečnosti, že “až 70% humanitární pomoci se nedostává k těm, kterým je adresována.”28 Ruská media přinášela také zprávy o odhalených případech zpronevěry: Internetové noviny “strana.ru” uvedly, že podle federálních policejních orgánů byly v roce 2001 zpronevěřeny prostředky určené na rekonstrukci Čečenska. Federální inspektoři dosud prokázali promarnění asi 91,3 miliónů rublů (3 milióny USD), často prostřednictvím výplat kompenzace zemřelým obyvatelům nebo “mrtvým duším”. I když federálním orgánům se někdy podaří dostat pachatele před soud, podle strana.ru se jim nedaří zabránit v pokračování této praxe neboť s pokračující válkou je v Čečensku stále dostatek “mrtvých duší”.29 18. Výše zmiňované systémy ruské federální vlády spojují poskytnutí pomoci nebo výplatu kompenzace s objektivními kritérii (získání statutu nuceného migranta nebo doklad o zničeném majetku). Téměř žádné přesídlené osobě se nepodařilo úspěšně prokázat zodpovědnost státu podle ruského Federálního občanského zákoníku a získat u soudu plnou kompenzaci za zničený majetek nebo morální újmu.30 19. V listopadu 2002 byla novelizována rezoluce ruské federální vlády č. 163 ze dne 3. března 2001 o poskytování vládní pomoci VPO v Čečensku a jiných oblastech..31 Rezoluce obsahuje rozpočtová opatření pro nákup a distribuci potravin a internally displaced persons in the northern Caucasus”, Pjatigorsk, říjen 2001, a Světlana Gannuškina, Středisko pro lidská práva Memorial, “The internally displaced persons from Chechnya in the Russian Federation”, Moskva 2002, str. 27-29, Moskva, 2002. http://www.db.idpproject.org. 28 Rada Evropy, “Conflict in the Chechen Republic”, Parlamentární shromáždění, Rezoluce 1270 (2002), 23. ledna 2002, http://assembly.coe.int/Documents/AdoptedText/ta02/ERES1270.htm. 29 Norská rada pro uprchlíky, “Reported diversion of aid”, Globální databáze vnitřně přesídlených osob (Global IDP Database), Ruská federace (2001-2002) http://www.db.idpproject.org. 30 UNHCR ví jen o jediném kladně vyřízeném soudním případu (rozhodnutí Leninského krajského soudu Stavropolského kraje z 22. března 2001) v případě týkajícím se oběti čečenského konfliktu z let 1994-96, kde bylo ruskému federálnímu ministerstvu obrany a ruskému federálnímu ministerstvu vnitra soudem nařízeno vyplatit žalobci kompenzaci za morální i za majetkovou újmu. 31 Rezoluce č. 163, „O financování výdajů na podporu a potravinovou pomoc občanům, kteří dočasně opustili místo svého trvalého pobytu na území Čečenské republiky a kteří žijí v dočasném ubytovacích zařízeních na území Ruské federace, a také o pokrývání výdajů na přepravu občanů a jejich majetku do jejich místa pobytu na území Čečenské republiky v roce 2001“.

12


chleba VPO, nájem a údržbu ubytování v DUS, přepravu VPO a jejich majetku zpět do Čečenska a hotovostní příspěvky (20 RUR na osobu denně) pro osoby vracející se do Čečenska po 1. listopadu 2002 a pronajímající si soukromé ubytování. Poslední ustanovení (hotovostní příspěvek) představuje výraznou pomoc při pronajímání soukromého ubytování a/nebo poskytování náhrady hostitelským rodinám.32 Může však být vnímáno také jako navádění VPO k návratu do Čečenska, jelikož takovéto hotovostní příspěvky nejsou předpokládány pro VPO žijící u hostitelských rodin v Ingušsku (kde v takovém soukromém ubytování žije na 52.000 VPO33) a jiných místech. Pomoc poskytovaná v rámci rezoluce č. 163 je dostupná také jenom těm VPO, kteří jsou registrováni jak u místní migrační služby (formulář č. 7), tak u pasové a vízové služby (PVS) místních orgánů ministerstva vnitra (registrace pobytu). Podle odhadů UNHCR možná až 40.000 VPO v Ingušsku nemá ani formulář č. 7, ani registraci pobytu u PVS. Dosud také není jasné, zda i v roce 2003 bude prozatímní rozpočet pokrývat náklady pokračujícího pronájmu DUS v Ingušsku. c)

Svoboda pohybu a svoboda výběru místa pobytu

20.

Ruská Ústava v článku 27 uvádí, že: (1) Každý, kdo legálně pobývá na území Ruské federace, má právo na svobodu pohybu a na výběr místa pobytu. (2) Každý má právo svobodně opustit hranice Ruské federace. Občané Ruské federace mají právo svobodně se do Ruské federace vrátit.

21. Ve světle carských restrikcí v oblasti pohybu osob v říši a “propiskového” režimu během sovětské éry považovala ruská vláda v roce 1993 za nutné vydat zákon o svobodě pohybu.34 Základním konceptem tohoto federálního zákona je ustavit systém registrace v místě dočasného pobytu (tzv. “dočasná registrace”) nebo v místě trvalého pobytu (tzv. “trvalá registrace”), prostřednictvím kterého občané mísntím orgánům oznamují adresu svého dočasného/trvalého pobytu - oproti bývalému systému “propisek”, který umožňoval policejním orgánům schvalovat (nebo odmítat) občanům dočasný nebo trvalý pobyt v dané lokalitě. 22. Přestože federální legislativa oficiálně požadavky “propiskového” systému zrušila, mnohé místní orgány federace stále aplikují restriktivní místní nařízení nebo administrativní praxi.35 V tomto kontextu částečně selhaly státní orgány zodpovědné 32

Je také hlavní novelou původní rezoluce z března 2001. K 15. únoru 2003, databáze Dánského výboru pro uprchlíky. 34 Viz federální zákon Ruské federace č. 5242/1, Zákon Ruské federace o svobodě pohybu, výběru místa dočasného a trvalého pobytu na území Ruské federace, 25. června 1993. 35 Viz dokument UNHCR, “Background Paper on Freedom of Movement and the Right to Choose Place of Residence in Russia: Rulings of the Constitutional Court, Legislation and Practice”, Moskva, březen 2000; analýza režimu “propisky” ve světle mezinárodních závazků států viz Rada Evropy, Parlamentní shromáždění, “The Propiska System Applied to Migrants, Asylum-seekers and Refugees in Council of Europe Member States: Effects and Remedies”, 12. října 2001, http://assembly.coe.int/Documents/ WorkingDocs/doc01/EDOC9262.htm; zpráva o ilegálních a 33

13


za kontrolu legálnosti administrativních aktů (např.Ústavní soud Ruské federace, Komisař Ruské federace pro lidská práva nebo Ombudsman) a efektivní korigování porušování federální legislativy v oblasti svobody pohybu, které se dopouštějí různé součásti federace. Ve své zvláštní zprávě z října 2000 “O ústavním právu na svobodu pohybu a svobodu výběru místa dočasného/trvalého pobytu v Ruské federaci”. Ombudsman Ruské federace lituje toho, že k porušování ústavního práva na svobodu pohybu a svobodu výběru místa dočasného/trvalého pobytu vládními orgány dochází nejen kvůli tomu, že nařízení částí Ruské federace jsou v rozporu s federální legislativou v této oblasti, ale také kvůli nezákonným postupům při implementaci zákonů;36 což je, ze své podstaty, hůře zdokumentovatelné a tedy hůře soudně napadnutelné. 23. V důsledku tohoto nedokonalého přechodu od “propiskového” systému k systému registračnímu si místní úřady v Ruské federaci zachovaly možnost stanovovat metody realizace registračního systému, kterou aplikují někdy restriktivním způsobem. To je zejména případ oblastí snažících se chránit místní pracovní trh, kontrolovat vnitřní migrační pohyby nebo bránit usazování ekonomicky nebo politicky “nežádoucích” migrantů. To má dopad na čečenské VPO, jejichž možnosti legálně pobývat (tj. s potřebnou registrací pobytu) mimo území Čečenska a Ingušska jsou stále vážně omezovány.

d)

Princip dobrovolného návratu do Čečenska

24. UNHCR a další mezinárodní organizace zdůrazňují princip dobrovolného návratu do Čečenska. UNHCR obecně stanovuje principy dobrovolného návratu následujícím způsobem: kromě vyjádření souhlasu musí být VPO řádně informovány o podmínkách po návratu a musí jim být nabídnuta reálná alternativa návratu. Ruská federální vláda prohlásila, že respektuje potřebu zachovat dobrovolný charakter návratu VPO do Čečenska. Od událostí z konce roku 1999 a počátku roku 2000, kdy byly do Čečenska ve vlakových vagónech (v nichž žily) násilně vráceny stovky VPO žijících v Ingušsku, nedošlo k případům násilného navracení VPO do Čečenska.

restriktivních místních nařízeních v Moskvě , Krasnodarsku, Volgogradu a Ingušsku, kontrola legálnosti (nebo nedostatečná kontrola) místními soudy a celková kontrola Nejvyšším soudem Ruské federace viz Jekatěrina Rudova, “The Judicial Practice of the Supreme Court of the Russian Federation relating to the Protection of Citizens’ Right to Freedom of Movement”, zpráva na setkání “Expert Round-table on Freedom of Movement in the CIS”,organizovaném společně UNHCR a Radou Evropy v Moskvě, říjen 2001. 36 Ombudsman , “Russian Federation On the Constitutional Right to Liberty of Movement and Freedom to Choose a Place of Sojourn and Residence in the Russian Federation”, říjen 2000.

14


25. Ruská federální vláda současně stále trvá na svém oficiálním stanovisku, že VPO by se měly vrátit do Čečenska. Na podporu tohoto stanoviska ruská federální vláda uvádí, že federální síly kontrolují většinu čečenského území, že čečenské VPO by se měly zúčastnit rekonstrukce a správy republiky a že VPO jsou v hostitelských oblastech destabilizujícím faktorem. V případě VPO ubytovaných ve stanových táborech v Ingušsku začaly federální a místní orgány od roku 2002 vyjadřovat svou silnou obavu z možných zdravotních a požárních rizika. Z tohoto důvodu začaly úřady (přestože oficiálně zastávají podmínku dobrovolnosti návratu) realizovat aktivní politiku navádění VPO k návratu do Čečenska. Takovou politiku sleduje zejména Ingušská republika, kde se nachází většina VPO. 26. Nátlak činěný na VPO v Ingušsku a jinde podněcující tyto osoby k návratu do Čečenska výrazně vzrostl pro moskevském incidentu se zajetím rukojmích v říjnu 2002.37 Krize rukojmích byla pro úřady velmi trapná jelikož ukázala, že čečenští bojovníci se mohou v zemi volně pohybovat a že mohou v hlavním městě připravit a realizovat složitou teroristickou operaci. Úřady přijaly následně řadu opatření, včetně rozsáhlé prohlídky celé Moskvy při hledání možných spolupachatelů a zatýkání podezřelých, dočasného zastavení snižování počtu vojsk v Čečensku ministerstvem obrany a rozhodnutí uzavřít stanové tábory VPO v Ingušsku, které úřady podezřívaly z přechovávání některých militantů a z toho, že slouží jako náborová základna čečenských bojovníků. 27. Organizace Human Rights Watch tvrdí, že ruské úřady vykonávají na čečenské VPO v ingušských táborech nátlak, aby je donutily k odchodu: Každý den navštíví na třicet zástupců ústředí a Federální bezpečnostní služby (FBS) všechny velké stanové tábory v Ingušsku, obejdou je stan od stanu a vysvětlují jejich obyvatelům výhody přestěhování se do Čečenska a nevýhody dalšího pobytu v Ingušsku. Na rodiny je vykonáván stálý tlak, aby podepsaly formuláře “dobrovolného návratu” přinášené úředníky ústředí a těm, kteří podepíší, je slibována pětiměsíční humanitární pomoc … V některých případech úředníci vyhrožovali osobám zdráhajícím se odejít zatčením na základě falešného obvinění z přechovávání drog nebo zbraní … Na konci října vybudovaly ruské federální jednotky stálé základny u všech hlavních stanových táborů a vybavily je ozbrojenou posádkou s těžkými zbraněmi.38

37

23. října 2002 zajalo asi 50 ozbrojených Čečenců vedených Movsarem Barajevem v moskevském divadle na 700 rukojmích. V noci ze 26. na 27. října zaútočily na divadlo elitní jednotky Federální bezpečnostní služby (FBS) Alfa a Vympel za použití omamného plynu. Během útoku zahynulo 41 teroristů včetně 19 žen. Podle úřadu moskevského prokurátora zahynulo 129 rukojmích, 118 z nich na otravu plynem. Čečenský vojenský velitel Šamil Basajev se otevřeně přihlásil k přípravě této operace. 38 Human Rights Watch, “Into Harm’s Way: Forced Return of Displaced People to Chechnya”, Sv. 15, č. 1(D), Human Rights Watch Publications, Leden 2003, http://hrw.org/reports/2003/russia0103/.

15


e)

Čečenské VPO v Ingušsku

28. Ingušsko a Čečensko spolu sousedí a Ingušská republika velkoryse hostí velké množství VPO. Po přílivu 240.000 VPO v letech 1999-2000 do oblasti s místní populací čítající 360.000 osob však byla místní infrastruktura Ingušské republiky (jedné z nejchudších součástí Ruské federace) přetížena k prasknutí. K 31. prosinci 2002 žilo v Ingušsku na 102.000 VPO.39 Asi 55% těchto osob žije v hostitelských rodinách, 27% žije v dočasných osadách (bývalá zemědělská družstva, opuštěné továrny a jiná privatizovaná zařízení struktury sloužící jako ubytovny, kde ruská federální vláda hradí majitelům náklady na elektřinu a plyn) a 18% ve stanových táborech. Místní sociální infrastruktura je přílivem VPO přetížena a většina VPO má jen omezený přístup (pokud vůbec nějaký) ke zdravotnickým službám a do škol. V táborech a osadách je široce rozšířena tuberkulóza.40 UNHCR společně s WHO zavedlo systém zdravotní péče pro zvláště zranitelné případy (např. oběti mučení); tyto případy jsou postupovány zdravotnickým zařízením mimo Ingušsko, kterému chybí v této oblasti dostatečná kapacita. Humanitární pomoc mezinárodních organizací bránící zhoršení základních životních podmínek pokračuje. 29. Vzhledem k přetíženosti Ingušska se Federální migrační služba (FMS) v roce 1999 a 2000 pokusila přesídlit některé VPO do jiných oblastí federace. Několik set rodin tedy bylo dobrovolně přemístěno do existujících středisek dočasného ubytování41 v Tambovské a Saratovské oblasti, FMS platila náklady na přepravu (železniční jízdenky). Na konci listopadu 2002 žilo v různých střediscích dočasného ubytování Federální migrační služby ještě 573 osob (především v Tambovské, Saratovské a Moskevské oblasti). FMS měla původně v úmyslu přesídlit do středního Ruska více VPO, ale tento projekt nebyl tak úspěšný, jak federální orgány očekávaly. Za prvé, ve většině z dotyčných oblastí nežije žádná větší čečenská komunita a oblasti samotné nebyly nadšené z perspektivy poskytování ubytování Čečencům. Za druhé, Čečenci sami si přáli zůstat blíže svým domovům v Čečensku a zdráhali se cestovat dál než do Ingušska do oblastí, kde nejsou vítáni. 30. S postupem doby a s rostoucím napětím mezi místní populací a čečenskými VPO se počet spontánních návratů VPO zvýšil kvůli vyhošťování přesídlených osob hostitelskými rodinami, ke kterému často dochází poté, co rodiny přesídlených osob vyčerpají své finanční zdroje. UNHCR a nevládní organizace se s takovýmto vyhošťováním setkávají denně. UNHCR se snaží zajišťovat pro vystěhované rodiny v co nejvyšším rozsahu alternativní ubytování ve stanových táborech, které jsou z nedostatku jiných možností alternativou návratu do Čečenska.

39

Zdroj: databáze Dánské Rady pro uprchlíky. Podle WHO bylo v říjnu 2001 mezi VPO v Ingušsku asi 1.700 registrovaných případů tuberkulózy. 41 Tato dočasná ubytovací střediska byla původně vybudována na počátku a v polovině devadesátých let pro ubytování nucených migrantů (především ruské národnosti) přesídlených do Ruska z ostatních republik bývalého Sovětského svazu. 40

16


31. V roce 2000 vyjednalo UNHCR s federální vládou výstavbu dalších stanových táborů pro ubytování nově přicházejících VPO i VPO ubytovaných ve vzdálených, nebezpečných nebo nezdravých dočasných osadách. Federální vláda před svým souhlasem dlouho trvala na tom, že takové tábory by měly být vybudovány v Čečensku. Přestože UNHCR a nevládní organizace se snaží aktivně řešit problémy v oblasti ubytování a daří se jim nahrazovat poškozené stany, vláda se obecně zdráhá umožnit výstavbu další stanové kapacity v Ingušsku. UNHCR se obává, že v blízké budoucnosti nebudou mít VPO vystěhované z hostitelských rodin nebo ze spontánních osad jinou reálnou alternativu než návrat do Čečenska, nelegální pobyt (bez registrace) v jiné oblasti federace anebo podání žádosti o azyl jinde.42 32. Federální úřady učinily různé pokusy podnítit návrat VPO z Ingušska do Čečenska. 17. prosince 1999, podle nařízení č. 110, dala Federální migrační služba dagestánské oblastní migrační službě ve Stavropolu, Ingušsku a Severní Osetii-Alanii pokyn ukončit registraci všech nově přícházejících VPO podle formuláře43 č. 7 a začít podporovat jejich návrat do místa původu v Čečensku nebo, alternativně, do jiných bezpečných oblastí v Čečensku.44 20. ledna 2000 vydalo ingušské ministerstvo civilní obrany a mimořádných situací instrukci, podle které má být vnitřně přesídleným osobám přicházejícím z oblastí pod kontrolou federálních úřadů “odmítnuta veškerá podpora, na kterou měly nárok na území svého současného pobytu”. 45 33. Zákaz registrace nových příchozích stanovený příkazem č. 110 byl v Ingušsku realizován s různou přísností, poté byl v praxi ignorován a nakonec byl znovu vyhlášen. Byla vydána série podobných federálních příkazů a nařízení, která byla v terénu okamžitě následována pověstmi a obavami VPO o možných následcích.46 Tato nejistota je charakteristická pro federální politiku v oblasti registrace VPO a přispívá tak k obecné nejistotě situace těchto osob. V dubnu 2001 zastavil ingušský oblastní orgán ministerstva federálních věcí, národnostní a migrační politiky registraci (formulář č. 7) všech nově příchozích VPO. Bez registrace migračních úřadů nemají VPO přístup k vládní pomoci, včetně ubytování ve vládou spravovaných táborech a 42

K tomu se často přičleňuje ještě špatná finanční situace mnoha VPO, které vyčerpaly své úspory a nemohou se přestěhovat jinam či si hledat náhradní nájemní ubytování. 43 Formulář č. 7 je vydáván v souladu s instrukcí Federální migrační služby č. 19 ze dne 31. března 1997 (vnitřní instrukce). Je využíván migračními úřady majícími na starost ubytování a péči o VPO pro statistické účely a pro plánování a poskytování humanitární pomoci. Formulář č. 7 není dokladem totožnosti a nenahrazuje doklad totožnosti požadovaný pro účely registrace dočasného/trvalého pobytu místními orgány. 44 Bezpečné oblasti v Čečensku jsou v příkazu č. 110 vyjmenovány následovně: “Šelikovský okres (všechna města a vesnice), Naurský okres (všechna města a vesnice), Nadterečnijský okres (všechna města a vesnice), okres Groznyj (Tolstoj-jurt, Vinogradnoje, Ksen-Jurt, Gorjači Istočnik), okres Gudermes (Gudermes, Engles-Jurt, Suvorov-Jurt), Šalinský okres (Argun, Šali), okres Achkoj-Martan (Achkoj–Martan, Sernovodsk, Assinovskaja, Samaški, Katyr-Jurt, Valerik, Čelmuga).” 45 Ministerský pokyn se výslovně zmiňuje o Naurském, Šelikovském a Nadterečnijském okrese i o Assinovskej a Sernovodsku, “jelikož tam jsou pro VPO připravena ubytovací místa”. 46 Viz např. příkaz Federální migrační služby č. 15 z 25. února 2000 adresovaný oblastním migračním službám oblastí hraničících s Čečenskem (Dagestán, Stavropol, Ingušsko a Severní Osetie-Alania) o pozastavení registrace VPO (formulář č. 7) k 1. březnu 2000 a o podpoře jejich návratu do Čečenska.

17


potravin. Podle odhadů UNHCR se v Ingušsku momentálně nachází na 42.000 VPO, které nevlastní formulář č. 7.47 (Viz také odstavec 38 týkající se posledního vývoje ve vztahu k formuláři č. 7 a registraci dočasného pobytu v Ingušsku). 34. Mezi poslední události na severním Kavkaze patří rezignace ingušského prezidenta Auševa v prosinci 2001, zvolení prezidenta Zjazikova v dubnu 2002, podpis 15-bodového Akčního plánu návratu48 v květnu 2002 stanovující návrat VPO z Ingušska do Čečenska, nové rozmístění federálních sil v Ingušsku a rostoucí kontrolu VPO federálními silami uvnitř Ingušska. To naznačuje určitý model jednání, podle kterého jsou federální a místní orgány rozhodnuty urychlit návrat VPO do Čečenska. Po krizi rukojmích v Moskvě v říjnu 2002 tlak na návrat těchto osob ještě vzrostl. 35. Většina ustanovení Akčního plánu návratu z května 2002 se týká budování další přijímací kapacity v dočasných ubytovacích střediscích v Čečensku a poskytování stavebního materiálu pro svépomocné opravy domů zajišťující hladký přesun z DUS do původních domovů. UNHCR uznává potřebu zajistit navrátilcům v Čečensku ubytování, ale obává se, že se tato přijímací střediska mohou pro VPO změnit v místo pobytu na dobu neurčitou. Vytváření bezpečných podmínek v Čečensku (svěřené Federální bezpečnostní službě, FBS) se předpokládá, ale není zatím realizováno. 36. UNHCR zaznamenalo, že pátý bod Akčního plánu stanovuje ukončení poskytování humanitární pomoci v Ingušsku těm VPO, které získávají státní příspěvky (tj. penzi nebo příspěvek na dítě) uvnitř Čečenska. To by se mohlo rovnat opatření omezujícímu svobodné rozhodování VPO o tom, zda setrvat v Ingušsku nebo zda se vrátit. Bod 14 předpokládá, že s postupujícím návratem VPO do Čečenska budou uzavírány “dočasné ubytovací osady" v Ingušsku. 37. Po podpisu Akčního plánu zahájili zástupci čečenské administrativy, ingušské migrační služby a Federální migrační služby mezi VPO ve stanových táborech v Ingušsku intenzivní kampaň. K 31. prosinci 2002 se za asistence čečenské administrativy ze stanových táborů do Čečenska organizovaně vrátilo 7.404 VPO. 38. Současně s realizací Akčního plánu návratu byla zintenzívněna kontrola “legálnosti” dočasného pobytu VPO místními ingušskými orgány. Vnitřně přesídleným osobám, které chtějí registrovat svůj dočasný pobyt u pasové a vízové služby (PVS) místních orgánů ministerstva vnitra, je standardně odmítána registrace pokud nevlastní formulář č. 7 vydaný místní migrační službou. Jelikož o formuláři č. 7 hovoří jen vnitřní instrukce Federální migrační služby z roku 1997 a nepatří normálně mezi dokumenty vyžadované jindy federální legislativou pro registraci 47

Podle databáze DRC se k 30. září 2002 v Ingušsku fyzicky nacházelo 110.813 VPO; podle oficiálních vládních statistik v Ingušsku k 18. říjnu 2002 žilo asi 68.822 VPO vlastnících formulář č. 7. 48 Akční plán podepsaný 29. května 2002 ministrem Elaginem a prezidentským zplnomocněncem Kazantsevem a kontrasignovaný prezidentem Ingušské republiky Zjazikovem a vedoucím administrativy Čečenské republiky Kadyrovem.

18


dočasného pobytu, je možné tento požadavek zpochybnit. Místní nevládní organizace pokoušející se napadnout legálnost takovýchto požadavků však u soudů neuspěly.49 Kromě jiných problémů nemohou VPO bez registrace dočasného pobytu v Ingušsku v současnosti oficiálně registrovat narození svých dětí v Ingušsku. Vnitřně přesídleným osobám nevlastnícím formulář č. 7 bylo nedávno soukromými vlastníky odmítnuto ubytování v dočasném středisku na základě tvrzení, že Federální migrační služba jim proplácí náklady na elektřinu a plyn pouze za VPO vlastnící formulář č. 7. 39. V září 2002 došlo k prvnímu vážnému střetu federálních sil a čečenských bojovníků na ingušské půdě. Během povstaleckého útoku asi sto osmdesáti bojovníků z gruzínské Pankiské soutěsky do Ingušska 26. září 2002 byla poblíž vesnice Galaši v jižním Ingušsku sestřelena vojenská helikoptéra. Po tomto incidentu následovaly několikadenní boje v okolních horských lesích. Galaští vesničané i několik set čečenských VPO žijících v této oblasti bylo donuceno uprchnout do střední a severní části Ingušska. I když ruské úřady předpokládají, že čečenští bojovníci kteří přežili uprchli do Čečenska a do Pankiské soutěsky, o některých si tyto úřady myslí, že se jim podařilo nalézt útočiště v jiných částech Ingušska.50 40. V důsledku moskevského teroristického útoku v říjnu 2002 federální orgány opět zdůraznily své odhodlání uzavřít všechny stanové tábory v Ingušsku.51 Federální migrační služba požádala v listopadu 2002 mezinárodní a nevládní organizace (včetně UNHCR), aby zastavily opravy a nahrazování poškozených stanů. Od 30. listopadu do 2. prosince 2002 úřady zcela demontovaly stanový tábor “Imam” poblíž vesnice AkiJurt (malgobecký okres), ve kterém bylo ubytováno na 1.500 VPO. Podle odhadů UNHCR se asi polovina z nich vrátila do Čečenska, kde našla ubytování u hostitelských rodin nebo ve střediscích dočasného ubytování. Zbytek zůstal v Ingušsku ve svépomocí postavených vepřovicových domech na místě bývalého tábora, v dočasných osadách nebo u hostitelských rodin v malgobeckém okrese či jinde v Ingušsku. Organizace spojených národů (prostřednictvím zmocněnce generálního tajemníka OSN pro humanitární záležitosti), UNHCR a Evropská unie vyjádřily své znepokojení a pochybnosti o dobrovolném charakteru návratů, jelikož stanový tábor “Imam” v Aki-Jurtu byl demontován bez toho, že by VPO bylo vládou nabídnuto alternativní ubytování – v Ingušsku či jinde. 41. Nakonec, po organizovaném návratu některých vnitřně přesídlených osob úřady do Čečenska, vláda souhlasila s tím, že UNHCR postaví v Ingušsku stany pro ubytování některých bývalých obyvatel aki-jurtského tábora, kteří zůstali v Ingušsku. Při chystaném zavírání zbývajících stanových táborů po zimě 2002/2003 a 49

Podle zpráv místních nevládních organizací místní soudy (přetížené) tyto žaloby buď nevyřizují nebo je prostě odmítají registrovat. 50 Podrobnější informace viz: World Food Programme, “Emergency Report no. 39, Russian Federation (Caucasus)”, 27. září 2002, http://www.wfp.org/index.asp?section=2, a Washington Post, “Russian Troops, Rebels Clash in Fierce Battle Near Chechnya”, 27. září 2002, http://www.washingtonpost.com. 51 Záběry národní televise ukazující rodiny vnitřně přesídlených osob v ingušských stanových táborech vyjadřující morální podporu osobám, které zajaly rukojmí, měly velmi negativní dopad na veřejné mínění.

19


plánovaném organizovaném návratu obyvatel tábora do Čečenska se UNHCR na konci prosince 2002 podařilo získat souhlas federálních i ingušských migračních služeb pro rozmístění dodatečných stanových jednotek v alternativních lokalitách vybraných ingušskými úřady. V únoru 2003 však ingušská vláda nařídila zastavení budování dočasných a/nebo mobilních ubytovacích jednotek (včetně stanů UNHCR) humanitárními agenturami do doby, než bude rozhodnuto, zda tyto ubytovací jednotky splňují technické požadavky místních stavebních předpisů. f)

Čečenské VPO v ostatních oblastech severního Kavkazu

42. Pro účely posouzení alternativy vnitřního přesídlení do oblastí severního Kavkazu mimo Čečensko je třeba rozlišovat mezi oblastmi, kde je většina obyvatelstva neslovanského původu a muslimského vyznání (Dagestán, KabardinoBalkárie a Karačajo-Čerkésie), a oblastmi, kde většinu obyvatelstva tvoří Slované a vyznavači křesťanské víry (Severní Osetie-Alanija, Stavropolský a Krasnodarský kraj). 43. Republika Dagestán, Kabardino-Balkárie a Karačajo-Čerkésie jsou multietnické republiky pravidelně zažívající napětí mezi různými etnickými komunitami. Současný čečenský konflikt se rozhořel po infiltraci čečenských povstaleckých skupin do Dagestánu následováné vojenskou konfrontací s dagestánskými silami a federálními vojsky. Dagestán v současnosti hostí asi 8.000 VPO. Od počátku konfliktu využívali čečenští bojovníci hornaté oblasti Dagestánu (sousedícího s Čečenskem) jako svou základnu. Dagestán se zdráhá přijímat jakékoliv další VPO z Čečenska.52 V květnu 2002 vybuchla při vojenské přehlídce ve městě Kaspijsk silná nálož, která zabila 45 osob. Úřady z tohoto útoku obvinily čečenského povstaleckého velitele Rappaniho Kalilova. 44. Situace v Kabardino-Balkarské a Karačajo-Čerkéské republice je charakterizována etnickým napětím a politickou rivalitou mezi dvěma hlavními národnostmi (Kabardinové versus Balkaři a Karačajové versus Čerkésové). Hlavním zájmem obou republik je udržet rovnováhu mezi jejich příslušnými součástmi. Tato rovnováha je zvláště křehká v Karačajo-Čerkésii, kde 24. března 2001 došlo ve vesnici Agidehabl k teroristickému útoku. Federální úřady z incidentu obvinily čečenské bojovníky. Kabardino-Balkárie je Ombudsmanem Ruské federace pravidelně uváděna jako místo, kde dochází k porušování Ústavy i federální legislativy v oblasti svobody pohybu a svobody výběru místa dočasného/trvalého

52

Další informace o nerespektování federální legislativy o nucených migrantech a svobodě pohybu v Dagestánu a dalších severokavkazských republikách viz V. Golovach, právní poradce, “Appealing Against Actions of Officials on Criminal, Civil and Administrative Offences in Problems of Victims of Warfare in the Chechen Republic: Mechanism for the Execution of Court Judgements and Implementation of Prosecution Response Measures”, Středisko pro lidská práva Memorial, Moskva, 2001, http://www.memo.ru/hr/refugees/sem8en/index.htm.

20


pobytu občanů.53 Podle rezoluce parlamentu Kabardino-Balkarské republiky z roku 1994 (novelizované v roce 1997) byl uvalen přímý (stale platný) zákaz dočasného/trvalého pobytu ruských občanů z jiných oblastí federace v KabardinoBalkárii nemajících úzké příbuzenské svazky s kabardinsko-balkarskými obyvateli. 45. Jak Stavropolská, tak Krasnodarská oblast byly Ústavním soudem Ruské federace několikrát sankcionovány a byly citovány také Ombudsmanem Ruské federace kvůli porušování ústavních a federálních legislativních ustanovení týkajících se svobody pohybu a svobody volby místa dočasného/trvalého pobytu.54 Ombudsman Ruské federace ve své zvláštní zprávě z října 2002 “O ústavním právu na svobodu pohybu a svobodu výběru místa dočasného/trvalého pobytu v Ruské federaci” uvádí, že ze zákona Krasnodarského kraje o registračních procedurách v oblasti dočasného/trvalého pobytu v Krasnodarském kraji vyplývá, že osoba, která přichází na území [této části] Ruské federace a která nemá příbuzné nebo etnické či kulturní svazky [v Krasnodarském kraji] bude mít problémy s realizací svého práva na svobodnou volbu místa svého pobytu [v této oblasti]. 46. Problémy čečenských VPO, které se chtějí usadit nebo jen dočasně pobývat v těchto dvou regionech, nejsou omezeny jen na restriktivní místní nařízení. Tyto dva regiony byly v minulosti základnou pro ruskou expanzi a dobývání Kavkazu. Mezi obyvatelstvem těchto dvou oblastí existují tradičně silné ruské nacionalistické nálady; kozácké skupiny a extrémně pravicová Ruská národní unie (RNU) jsou zde pevně zakotveny a dobře organizovány. VPO z předchozího konfliktu v letech 1994-96 žijící v těchto místech (tam, kde získaly status nuceného migranta) jsou většinou etničtí Rusové a někteří z nich se aktivně podílejí na protičečenských kampaních. Stavropolský kraj se stal cílem různých teroristických útoků souvisejících s čečenským konfliktem a útok z července 1995, během kterého skupina vedená Šamilem Basajevem zajala tisíc rukojmích v budenovské městské nemocnici (Stavropolský kraj), zůstává pro řadu místních obyvatel traumatickou událostí. 47. Trochu jiná je situace v Severní Osetii. Čečenským VPO brání v registraci jejich pobytu v této republice ani ne tak restriktivní pravidla v oblasti registrace pobytu jako spíše místní restriktivní administrativní praxe. Republika Severní OsetieAlanie je kavkazská republika v níž žijí převážně Osetínci (kavkazský národ převážně křesťanského vyznání) a etničtí Rusové spolu s výraznou ingušskou (muslimskou) 53

Viz Zvláštní zpráva Ombudsmana Ruské federace, "On the Constitutional Right to Freedom of Movement and Freedom to Choose a Place of Sojourn and Residence in the Russian Federation”, říjen 2000. 54 Viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. dubna 1996 (pro Stavropolský kraj) a výše zmiňovaná Zvláštní zpráva Ombudsmana Ruské Federace, “On the Constitutional Right to Freedom of Movement and Freedom to Choose a Place of Sojourn and Residence in the Russian Federation”, říjen 2000, (pro Stavropolský a Krasnodarský kraj).

21


menšinou. Během etnických střetů v okrese Prigorodnyj v roce 1992 byla se Severní Osetie-Alanie do Ingušska vyhnána většina z 35.000 Ingušů. Více než polovina z nich se od té doby vrátila, avšak navrátilci se setkávají s různými překážkami při své nové registraci v místě dřívějšího pobytu v okrese Prigorodnyj. V Severní Osetii-Alanii se nachází asi 7.000 čečenských VPO, z nichž většina žije v oblasti sousedící s Čečenskem (Mozdok). To je důvodem znepokojení místních úřadů, které se obávají, že přítomnost Čečenců může ohrozit etnickou rovnováhu v oblasti. g)

Čečenské VPO v ostatních oblastech Ruské federace

48. Podle ruských vládních zdrojů žije v Moskvě několik set tisíc etnických Čečenců. Většina z nich jsou vnitřně přesídlené osoby. Čečenci, kteří byli vyhnáni během současného konfliktu a kteří přijeli do Moskvy, se ale setkávají se závažnými problémy v oblasti svého právního postavení, trvalého pobytu a setkávají se někdy s důraznými a opakovanými bezpečnostními prohlídkami, vyháněním z bytů a šikanováním jinými skupinami místní populace. Rezoluce moskevského magistrátu č. 875 z 21. září 1999 se například výslovně zmiňuje o nedávných “teroristických činech, které zapříčinily smrt mnoha civilistů” a zavádí opětovnou registrační proceduru pro všechny nemoskvany žijící v hlavním městě. V důsledku tohoto nařízení se tisícům osob, které dříve měly povolení k pobytu v Moskvě, nepodařilo získat u úřadů novou registraci svého pobytu.55 49. Další nařízení moskevského magistrátu ze dne 28. září 1999 stanovuje, že pro podání žádosti o přiznání statusu nuceného migranta musí žadatel vlastnit registrační doklady vystavené kompetentním orgánem federálního ministerstva vnitra platné na dobu nejméně šesti měsíců. V praxi je ale téměř nemožné, aby čečenské VPO získaly registraci dočasného pobytu v Moskvě. Pro podání žádosti o přiznání statusu nuceného migranta potřebují registraci dočasného pobytu,56 v praxi jim však je tato registrace pobytu odmítána. Místní nevládní organizace se setkaly s případy, kdy místní migrační úředníci řekli čečenským žadatelům o status nuceného migranta, aby se vrátili do “bezpečných oblastí v Čečensku”.57 Byly hlášeny i případy, kdy osoby s legálním pobytem v Moskvě, které se zaručily za VPO a garantovaly jim ubytování pro usnadnění jejich registrace, byly samy pokutovány za porušení registračních pravidel. 55

I když Ústavní soud Ruské federace rozhodl o neústavnosti moskevských pravidel v oblasti registrace pobytu (rozhodnutí Ústavního soudu Ruské federace č. 9-П ze dne 4. dubna 1996 “O ověření ústavnosti řady normativních nařízení města Moskva a Moskevské oblasti, Stavropolské oblasti, Voroněžské oblati a města Voroněž o proceduře registraci pobytu osob přicházejících do těchto oblastí”), zůstala tato opatření i administrativní praxe jejich aplikace restriktivní. Po soudních odvoláních některých nevládních organizací z oblasti lidských práv vydal soud několik kladných rozhodnutí v individuálních případech registrace pobytu VPO. Prosazování soudních rozhodnutí v praxi v Moslvě i jinde však zůstává problematické. 56 Takový požadavek zákon o nucených migrantech z roku 1995 nestanoví. 57 Podle statistik ministerstva federálních věcí, národnostní a migrační politiky byl status nuceného migranta v období od 1. října 1999 do 30. června 2001 v Moskvě přiznán 153 VPO z Čečenska (tj. 69 rodinám). (Nejsou k dispozici údaje o tom, kolik z těchto osob byli etničtí Čečenci nebo kolik z nich bylo vyhnáno během současného konfliktu a kolik během konfliktu v letech 1994-96.)

22


50. Restriktivní rozhodnutí moslevského primátora je třeba vnímat v širším kontextu rozsáhlé vnitřní migrace z ruských ekonomicky a ekologicky zdevastovaných oblastí na východě, Dálném východě a Kavkaze do Moskvy. Městské úřady tvrdí, že v Moskvě žije nelegálně několik set tisíc osob. Místní orgány každoročně vyvezou (vlakem) několik tisíc ilegálních obyvatel za hranice města. Čečenské VPO však musí navíc bojovat s předsudky vyplývající z aktivit tzv. “čečenské mafie”, která údajně zastává prominentní místo v obchodě s drogami a organizovaném zločinu. Veřejná diskriminace a soustředěná pozornost policie vyplývají také z teroristických činů spáchanými v Moskvě - například výbuch bomby v obytném domě v srpnu 1999, při kterém zemřely stovky osob a ze kterého byly obviňováni teroristé čečenského původu, a zajetí rukojmích v moskevském divadle Dubrovka v říjnu 2002. 51. Říjnová moskevská krize rukojmích vedla v celé zemi k přijetí řady opatření federálních i místních orgánů majících zvýšit bezpečnost a zlepšit veřejný pořádek. Jak ministerstvo vnitra, tak úřad vrchního prokurátora zahájily vyšetřování okolností infiltrace čečenských bojovníků do Moskvy. Po přepadení divadla bylo zahájeno pátrání po možných spolupachatelích a byly zatčeny desítky podezřelých. Policejné orgány zintenzívnily a zpřísnily kontroly totožnosti v Moskvě s cílem najít osoby bez povolení k pobytu. Tato kontrolní opatření probíhala v atmosféře, kdy byla moskevská policie obviňována (oficiálně i v médiích) z toho, že nebyla schopna zabránit zajetí rukojmích, což vedlo k její zvýšené horlivosti při vyšetřování. V takové situaci hrozí etnických Čečencům s dokumenty, kde je vyznačen trvalý pobyt v Čečensku, velké riziko, že budou pokutováni, zadrženi a vyhoštěni z města. 52. Místní nevládní organizace “Občanská pomoc”, poskytující právní a sociální poradenství VPO a nuceným migrantům v Moskvě, hlásila po říjnovém incidentu s rukojmími nárůst případů policejního šikanování etnických Čečenců, včetně čečenských VPO. “Občanská pomoc” zdokumentovala řadu případů prohlídek bytu, administrativní vazby, odmítání registrace dočasného pobytu, vyhození ze školy nebo propuštění z práce.58 Ze zprávy “Občanské pomoci” vysvítá, že kromě preventivních a/nebo represivních akcí realizovaných policejními orgány se zvýšila otevřená nedůvěra a předsudky vůči etnickým Čečencům i mezi veřejností, což vede k diskriminačnímu přístupu veřejných institucí jako například škol. 53. Nemají-li VPO v Moskvě registraci dočasného pobytu, nemohou v praxi realizovat svá základní sociální a občanská práva - např. získat přístup k legálnímu zaměstnání, zdravotní péči a vzdělání. Byly hlášeny také případy konfiskace

58

Viz “Občanská pomoc”, “Prosecution of Chechens and Other People from the Caucasus after the Terrorist Attack on the Theatre Centre at Dubrovka in Moscow on October 23, 2002”, Moskva, prosinec 2002, za období od 24. října – 26. listopadu 2002. Tato zpráva obsahuje chronologický seznam případů nahlášených nebo vyšetřovaných nevládní organizací v období od 24. října do 26. listopadu 2002.

23


vnitrostátních pasů policí, braní do vazby a vymáhání úplatků. Mezinárodní helsinský výbor pro lidská práv tvrdí, že na ulicích Moskvy a dalších velkých měst Ruské federace zaujala policie i další orgány spravedlnosti zcela očividný rasistický postoj vůči Čečencům, kavkazským etnickým skupinám a dalším menšinám. Policie zastavuje na ulici pod záminkou kontroly totožnosti osoby s tmavou pletí, včetně Čečenců a příslušníků dalších menšin. V některých případech hovořili zadržení o tom, že byli donuceni dát policii úplatek za nějakou fiktivní nesrovnalost ve svých dokladech totožnosti nebo registračních dokladech. V řadě dalších hlášených případů si Čečenci a další příslušníci kavkazských národností stěžovali, že policie jim do věcí nastrčila drogy nebo zbraně a poté požadovala úplatek za jejich propuštění. Zadržení hovořili o mučení a špatném zacházení ve vazbě s údajným cílem vynutit si přiznání.59 54. Podle dostupných informací místních nevládních organizací hájících lidská práva je situace v druhém největším ruském městě, St. Peterburku, co do restriktivní praxe při vydávání povolení k pobytu čečenským VPO podobná. Pokud čečenské VPO nevlastní registraci dočasného pobytu, nemají legální přístup k sociálnímu zabezpečení. Čečenská komunita v St. Peterburku je však mnohem menší než čečenská komunita v Moskvě a nevládní organizace práv uznávají, že problém policejního šikanování, pokut a administrativního zadržování osob bez řádné registrace není tak akutní jako v Moskvě. 55. Situace čečenských VPO ve zbytku Ruské federace není zdokumentována tak dobře, jako situace ve výše uvedených oblastech Ruské federace. Na základě informací dostupných UNHCR je však možné říci následující: a) Etničtí Čečenci tradičně nežijí v oblastech mimo severokavkazské republiky a větší ruská města. Čečenské VPO se zdráhají cestovat do oblastí, kde není žádná čečenská komunita, v rámci které by bylo možné se usadit (i nelegálně); b) Neexistuje dostatek informací o možném porušování federálních nařízení nebo porušování svobody pohybu úřady na východě či Dálném východě, ani informace o kontrole legálnosti místních pravidel v těchto lokalitách federálními orgány. Ombudsman Ruské federace však v několika případech takováto porušování legislativy zaznamenal;60 59

Mezinárodní helsinská federace pro lidská práva, “Backlash feared against ethnic Chechens and other minorities following the hostage-taking of 23 October – 26 October 2002”, Memorandum pro OSCE, 28. října 2002, http://www.ihf-hr.org/. 60 Viz výše zmiňované rozhodnutí Ústavního soudu Ruské federace č. 9-П ze dne 4. dubna 1996 týkající se města Moskva, Moskevské oblasti, Stavropolského kraje, města Voroněž a Voroněžského kraje a zvláštní zpráva Ombudsmana Ruské federace “O ověření ústavnosti řady normativních nařízení města Moskva a Moskevské oblasti, oblasti Stavropol, Voroněžské oblasti a města Voroněž o proceduře registraci pobytu osob přicházejících do těchto oblastí”), říjen 2000, týkající se například Adygejské republiky, Amurské oblasti, Archangelské oblasti, Čuvasie, Kabardino-Balkárie,

24


c) Některé příhraniční oblasti federace mají své specifické zájmy v oblasti nelegální migrace a jsou velmi citlivé na pohyb a status obyvatelstva na svém území (například oblasti sdílející šest tisíc kilometů dlouhou “průhlednou” hranici s Kazachstánem a východní oblasti, kde dochází k legální i nelegální migraci z Číny);61 d) Nejdůležitější je, že v mnoha oblastech Ruské federace vznikly velmi silné protičečenské nálady.62 Tyto nálady, existující již během předchozího čečenského konfliktu v letech 1994-1996, se znovu vynořily po moskevském teroristickém útoku v srpnu 1999 a byly ještě posíleny útokem a zajetím rukojmích v moskevském divadle v říjnu 2002. Tyto pocity jsou dále rozdmychávány některými národními a místními médii i relativně vysokým počtem obětí federálních sil a zvláštních jednotek ministerstva vnitra působících v Čečensku postihující rodiny vojáků na celém území Ruské federace;63 e) Zářijové teroristické útoky v USA v roce 2001 vedly některé vládní činitele a média k naznačování paralel s “protiteroristickou operací” v Čečensku, což zřejmě dále posílí rostoucí obecnou podezřívavost vůči Čečencům. III.

Situace etnických Čečenců pocházejících nebo trvale žijících v jiných oblastech Ruské federace než v Čečensku

56. U osob, v jejichž případě je posuzována alternativa vnitřního přesídlení, je nutné rozlišovat mezi Čečenci, jejichž trvalý pobyt (tzv. “trvalá registrace”) je v Čečensku, a etnickými Čečenci, jejichž trvalá registrace je v jiné oblasti Ruské federace . 57. Federální úřady tvrdí, že v Moskvě a v dalších větších městech Ruské federace mimo Čečensko žije legálně (tj. má registrovaný trvalý pobyt) několik set tisíc etnických Čečenců. Tito etničtí Čečenci, kteří mají registraci k trvalému pobytu mimo Čečensko, mohou podle zákona i v praxi pobývat v těchto oblastech podobně jako ostatní obyvatelé. Pro účely získání registrace poytu u místních orgánů je místo pobytu v souladu s rezolucí ruské federální vlády č. 713 ze dne 17. července 1995, bod 3, odst. 2 definováno jako

Kaliningradu, Kazaňské oblasti, Krasnodarského kraje, Kurganské oblasti, Leningradské oblasti, Republiky Mari-El, Nižného Novgorodu, města Moskva, Murmanské oblasti, Smolenské oblasti, Stavropolského kraje, St. Petersburgu, Tatarstánu, Volgogradu a Jaroslavské oblasti. 61 Někteří místní činitelé v jižním Rusku vyjádřili neoficiálně svou obavu, že čečenští povstalci možná používají západní Kazachstán pro budování školicích táborů. 62 Podrobnější informace o incidentech namířených proti etnickým Čečencům a příslušníkům dalších menšin v různých oblastech Ruska od počátku konfliktu najdete v Dokumentu Unie rad pro sovětské židy (Union of Councils for Soviet Jews), “Ethnic persecutions of Chechens in the Russian Federation”, 9. července 2001, http://www.fsumonitor.com. 63 Podle zákona o vojenské službě je vojenská služba v Ruské federaci povinná a trvá 24 měsíců. Branci mohou být posláni do oblasti konfliktu po šesti měsících vojenské služby.

25


místo, kde občan trvale nebo hlavně pobývá jako majitel, nájemník, podnájemník, pronajímatel nebo na základě jiného titulu v souladu s ruskou legislativou. Může se jednat o bytový dům, byt, oficiální ubytovnu, zvláštní ubytovací zařízení (kolej, domov, domov důchodců nebo ubytovna pro svobodné, dům pro handikapované osoby, veterány apod.) nebo jiná obytná zařízení. 58. Etničtí Čečenci s registrovaným pobytem v Moskvě nebo jinde mohou být lidé, kteří se tu narodili, kterým byl přiznán status nuceného migranta v důsledku čečenského konfliktu z let 1994-96, a kteří v novém místě následně získali registraci (po odhlášení se z bývalého místa pobytu) nebo kteří se usadili mimo místo svého původního pobytu z nějakého jiného důvodu (například kvůli obchodním aktivitám) a kteří nakonec získali v novém místě pobytu registraci. 59. Oblasti aplikující restriktivní nařízení nebo restriktivní administrativní praxi při vydávání povolení k dočasnému pobytu postupují ještě restriktivněji v oblasti registrace trvalého pobytu. Registrace trvalého pobytu je většinou obtížněji získatelná než registrace pobytu dočasného; někdy příslušné oblasti přijímají tato omezení, aby se zabránilo příchodu určitých skupin osob64 na území dané oblasti nebo aby tyto oblasti chránily distribuci svých zdrojů (například přístup na pracovní trh). Pokud se však podaří získat povolení k trvalému pobytu v dané lokalitě, mohou majitelé této registrace v daném místě pobývat a (pokud odjedou dočasně do jiné oblasti nebo za hranice) mohou se sem také vrátit. 60. Místo dočasného pobytu je podle výše uvedené rezoluce ruské federální vlády č. 713 definováno jako místo, kde občan pobývá dočasně, například hotel, sanatorium, ozdravovna, pension, kemp, turistické středisko, nemocnice nebo jiné podobné zařízení i obytné prostory, kde občan nepobývá trvale. Jak je uvedeno výše v odstavci 23 a 24, přestože registraci dočasného pobytu by mělo být možné získat na základě pouhého ohlášení příslušným orgánům, v praxi to většinou tak nefunguje a v mnoha případech si tyto orgány přivalstňují právo rozhodnout de facto o vydání či odmítnutí registrace dočasného pobytu. 61. Porušování federálních pravidel a nařízení v oblasti registrace dočasného pobytu místními úřady vedlo k vydání řady rozhodnutí Ústavního soudu Ruské federace i ke znepokojení Ombudsmana Ruské federace v této oblasti. Porušování legislativy se různí – od prostého odmítnutí registrace dočasného pobytu až po administrativní překážky při registraci dočasného pobytu. Ústavní soud Ruské

64

V kontextu preventivních protiteroristických opatření se terčem takových nařízení často stávají osoby ze severního Kavkazu a zejména Čečenci.

26


federace kritizoval především vydávání dočasné registrace pobytu na omezenou dobu.65 62. Takové omezení je aplikováno velmi často a registrace dočasného pobytu je běžně vydávána na dobu jednoho až šesti měsíců. Tuto nelegální praxi je obtížné vymýtit, jelikož údajně často souvisí s platbou “poplatků” místním úředníkům nestanovených žádným zákonem či vnitřním nařízením. V Moskvě bylo zdokumentováno mnoho případů, kdy nemoskevští obyvatelé museli obnovovat svou registraci dočasného pobytu každý měsíc a občasné neprodloužení platnosti registrace vydávalo dotyčné osoby napospas místním orgánům. Právní ochrana se ukazuje být velmi zdlouhavá a nejistá kvůli rozsahu problému a omezené personální kapacitě soudnictví. V případech, kdy tato praxe byla soudně odmítnuta, se objevily problémy s praktickým výkonem soudních rozhodnutí.66 IV.

Důležité doklady totožnosti / cestovní doklady

63. Od 14 let by měl každý občan Ruské federace vlastnit doklad totožnosti67 nazývaný “Pas občana Ruské federace” nebo „Pas občana SSSR“ se zmínkou o občanství Ruské federace68. Nejedná se o cestovní doklad, ale o doklad totožnosti. Tento dokument je vydáván místními orgány ministerstva vnitra pro účely registrace totožnosti a osobních údajů i za účelem registrace místa trvalého a eventuálně dočasného pobytu. Děti mladší 14 let jsou registrovány v pase svých rodičů. 64. Informace o registraci pobytu občana je v pasu uvedena na straně 5 (v případě starého sovětského pasu na straně 14) pod hlavičkou “místo pobytu” (“место жительства”). Registrace je stvrzena razítkem na příslušné stránce s údajem o místě pobytu (tj. jméno příslušné části Ruské federace, kde občan trvale pobývá), s adresou majitele pasu a datem registrace. Pokud občan Ruské federace pobývá dočasně v 65

Viz Ústavní soud Ruské federace, rozhodnutí č. 6-P ze dne 17. února 1998: ”Doba dočasného pobytu v tom či onom místě by měla být stanovena samotným občanem. Stanovení této doby státem je nepřijatelné jelikož to znamená omezení svobodypři výběru místa dočasného pobytu.” 66 Co se týče problematiky související s výkonem soudních rozhodnutí v Moskvě a jinde a problematiky související s registrací místa pobytu v případě VPO, viz Human Rights Watch/Helsinki, “Moscow: Open Season, Closed City”,září 1997, http://www.hrw.org/ reports/1997/russia/; Světlana Gannuškina, “Violation of international norms and the Russian legislation on the rights of refugees and forced migrants”, Středisko pro lidská práva Memorial, Moskva,1998, http://www.memo.ru/hr/refugees/ refsem/sem3-0.htm a Středisko pro lidská práva Memorial, “Problems of victims of warfare in the Chechen Republic. Mechanism for the execution of court judgements and implementation of prosecution response measure”, Moskva, 2001, http://www.memo.ru/hr/refugees/sem8en/index.htm. 67 Viz nařízení ruské federální vlády č. 828 ze dne 8 července 1997, “O schválení pravidel pro pasy občanů Ruské federace, vzor formuláře a popis pasu občana Ruské federace. Bod 1 nařízení uvádí:“Pas občana Ruské federace je hlavním dokladem totožnosti občana Ruské federace na území Ruské federace. Každý občan Ruské federace, který dosáhl věku 14 let a pobývá na území Ruské federace, je povinen mít pas.” 68 Staré sovětské “vnitřní” sovětské pasy jsou stále platnými doklady - až do 31. prosince 2004. Po tomto datu mají všichni ruští občané starší 14 let vlastnit “nové” pasy Ruské federace. Podle Prezidentské komise pro občanství byl pas Ruské federace byl k září 2001 vydán 25 miliónům občanů.

27


místě jiném než v místě svého trvalého pobytu, přidá místní orgán k pasu jednostránkový doklad potvrzující tuto skutečnost nazvaný obecně “potvrzení registrace místa dočasného pobytu” (“свидетельство о регистрации по месту пребывания”), který by majitel měl uchovávat spolu s pasem pro účely kontroly totožnosti. Přestože federální legislativa nestanovuje pro dočasný pobyt žádnou zvláštní délku, místní orgány vystavují registraci dočasného pobytu většinou jen na omezenou dobu, kterou je možné prodloužit. V Moskvě se například délka dočasného pobytu pohybuje od 45 dní do šesti měsíců. 65. Ruští občané by normálně měli nosit pas všude s sebou pro případ možné kontroly totožnosti. Tento dokument (včetně informace o registraci) je vyžadován také při využívání systému sociálních dávek (zápis do školy, příjem do nemocnice, výplata sociální podpory, penze apod.). Za vydávání a prodlužování platnosti pasů jsou zodpovědné místní orgány v místě registrace občanů. Podle výše zmiňované rezoluce ruské federální vlády č. 828 má “občanům bez místa trvalého pobytu vydat či prodloužit pas místní orgán ministerstva vnitra v místě jejich dočasného pobytu” (bod 10 rezoluce). 66. Federální ministerstvo vnitra v říjnu 1999 údajně vydalo vnitřní pokyn, aby nebyly prodlužovány nebo vydávány nové doklady totožnosti VPO z Čečenska, údajně proto, aby bylo zabráněno infiltraci možných čečenských militantů za pomoci oficiálních dokladů. Toto opatření omezilo svobodu VPO bez dokladů mimo území Čečenska v podmínkách platného režimu registrace pobytu v Rusku, který ode všech ruských občanů požaduje registraci u místních orgánů ministerstva vnitra v případě, že dočasně pobývají mimo místo svého trvalého pobytu. Vnitřně přesídlené osoby bez dokladů se také nemohou vrátit nebo navštívit Čečensko z důvodu obavy ze zadržení na vojenských kontrolních stanovištích. 67. V červnu 2000 začal mobilní tým ministerstva vnitra vydávat dočasné doklady totožnosti a registraci dočasného pobytu čečenským VPO v Ingušsku. Tyto dočasné doklady totožnosti jsou vydávány podle rezoluce č. 821 z 8. července 1998 “O schvalování statutu pasu občanů Ruské federace” a jsou označovány jako Dočasné potvrzení občana Ruské federace (tzv. formulář č. 2-П). Formulář č. 2-П má sloužit jako provizorní doklad totožnosti v případě, že pas občana je zničen nebo ztracen. Tento dočasný dokument platí až šest měsíců; očekává se, že během této doby si občan vyřídí vydání nového pasu v místě svého trvalého bydliště. 68. V září 2000 pozastavil mobilní tým federálního ministerstva vnitra svou misi v Ingušsku a předal tento úkol ingušskému ministerstvu vnitra. Vydávání dočasných dokladů totožnosti v Ingušsku velmi zlepšilo situaci mnoha VPO bez dokumentů ve vztahu k cestování do a z Čečenska. Přestože celkový počet vydaných dočasných dokladů totožnosti není znám, odhaduje se, že tento dokument byl v období od června do prosince 2000 v Ingušsku vydán čtyřem až pěti tisícům osob. V Ingušsku byla otevřena prozatímní kancelář pasové a vízové služby, která začala prodlužovat a vydávat nové pasy vnitřně přesídleným osobám z Čečenska. Během prvního čtvrtletí

28


2001 se místní orgány ministerstva vnitra v Čečensku znovu ujaly svých administrativních funkcí a začaly postupně vydávat občanům v Čečensku (vnitřní) pasy. 69. Formulář č. 7, nazvaný “Registrace rodiny přijíždějící v rámci nouzové situace” je vydáván místními migračními orgány pro statistické účely a pro distribuci vládní humanitární pomoci. Vydávání tohoto dokumentu předpokládá nařízení Federální migrační služby č. 19 z 31. března 1997. Nejedná se doklad totožnosti. Tento dokument má být používán migračními orgány na území Ruské federace v situacích masového přílivu občanů, kteří opustili své místo trvalého pobytu z důvodů uvedených v článku 1 ruského federálního zákona “O nucených migrantech”. Formulář č. 7 je vydáván všem členům rodiny, včetně dětí starších 14 let. Děti mladší 14 let jsou registrovány v dokumentu rodičů. 70. Cestovním dokladem vydávaným ruským občanům na cestu do zahraničí je pas. Je vydáván místními orgány ministerstva vnitra a, za určitých podmínek, i ministerstvem zahraničních věcí. Ruští občané mohou cestovat do zemí SNS bez víz69 na svůj “vnitřní” pas (tj. pas občana Ruské federace). V.

Situace neetnických Čečenců opouštějících Čečensko

71. V listopadu 1991, poté co byla jednostranně vyhlášena nezávislost, tvořilo Čečensko-Ingušsko stale ještě jednu republiku, ve které žilo přibližně 1.270.000 obyvatel. Podle sčítání lidu z roku 1989 žilo v republice na 16 národností - včetně 734.000 Čečenců, 293.000 Rusů a 163.000 Ingušů (všechny tři národnosti dohromady tvořily asi 94% celkového počtu obyvatel a všechny ostatní národnosti představovaly 1% obyvatelstva a méně). 72. Federální migrační služba Ruské federace odhaduje, že po konfliktu v letech 1994-96 uprchlo z Čečenska na 450.000 osob. Podle odhadů se většina nečečenských VPO po tomto konfliktu do Čečenska nevrátila. Podle odhadů bylo na počátku roku 2000 vyhnáno mimo čečenské území na 240.000 osob, včetně asi 30.000 etnických Ingušů uprchlých do sousedního Ingušska, kteří tam žijí do dnešní doby. Ingušská vláda při několika příležitostech vyjádřila svou ochotu usnadnit místní integraci vnitřně přesídlených etnických Ingušů z Čečenska. Některé projekty mající usnadnit místní integraci (především ingušských) VPO z Čečenska již byly za podpory UNHCR zahájeny. 73. Podle oficiálních statistik Federální migrační služby byl v období od 1. října 1999 do 31. prosince 2002 přiznán status nuceného migranta 13.232 VPO z Čečenska v 79 oblastech Ruské federace. Podle informací UNHCR získaných od realizačních partnerů a místních nevládních organizací jsou VPO z Čečenska, kterým byl v 69

Kromě Turkmenistánu a Gruzie, pro které platí vízová povinnost (podle bilaterální dohody ze 17. července 1999 s Turkmenistánem a 1. března 2001 s Gruzií poté, co Rusko odmítlo Biškeckou dohodu o bezvízovém styku v rámci SNS).

29


důsledku současného konfliktu přiznán status nuceného migranta, téměř výhradně osoby ruské národnosti. Tyto informace částečně odpovídají pohledu na oblasti, kde byl status nuceného migranta udělen. Většinou jde o oblasti, kde tradičně nežijí žádné čečenské komunity. UNHCR ví i o izolovaných případech, kdy Čečenci vyhnaní během současného konfliktu získali status nuceného migranta (pokud tvrdili, že se obávají pronásledování ze strany islámských fundamentalistů).70 74. Některé místní nevládní organizace zabývající se lidskými právy uvádějí, že vnitřně přesídlené osoby ruské národnosti nejsou vždy místní populací a místními orgány v místě jejich cílového pobytu dobře přijímány. Mnozí tito lidé hovořili o problémech se získáváním nebo obnovováním registrace dočasného pobytu. Neexistují však známky obecného policejního šikanování jak tomu je v mnoha oblastech v případě čečenských VPO. V oblastech podmiňujících vydání povolení k dočasnému pobytu přítomností blízkých příbuzných se vnitřně přesídlené osoby ruské národnosti mohou opřít o přítomnost rodinných příslušníků přesídlených během konfliktu v letech 1994-96. VI.

Stanovisko UNHCR k alternativě vnitřního útěku71

75. V rámci úplného a spravedlivého azylového řízení je třeba posoudit i možnost vnitřního přesídlení (tzv. “alternativa vnitřního útěku”). Tento koncept není možné aplikovat při rozhodování o přijetí azylové žádosti. Není přípustné používat “alternativu vnitřního útěku” ani při rozhodování o posouzení azylové žádosti ve zrychleném řízení používaném pro posouzení zjevně neodůvodněných žádostí. 76. Obecně platí vyvratitelný předpoklad, že stát může jednat na celém svém území, a alternativa vnitřního přesídlení tedy nemůže být relevantní úvahou v případě, že původcem obávaného pronásledování je stát. Pouze existují-li jasné důkazy o tom, že tomu tak není bude možné zvážit, zda by dotyčný žadatel mohl najít bezpečí prostřednictvím vnitřního přesídlení. Je-li možnost přesídlení zvažována, je třeba rozhodnout, zda riziko pronásledování zakoušené jedincem v jedné části země může být úspěšně eliminováno přesídlením do jiné části země. Pokud ano a pokud je takové přesídlení pro tohoto jedince možné a rozumné, má toto přímý dopad na rozhodnutí o tom, zda obava z pronásledování je “opodstatněná”72. V případě, že existuje část

70

UNHCR ví o jednom případu v Pjatigorsku (Stavropolský kraj), kdy etnický Čečenec, podplukovník ruských federálních sil, získal z těchto důvodů status nuceného migranta na základě soudního rozhodnutí poté, co mu byl místními migračními orgány v prvoinstančním administrativním rozhodnutí tento status odmítnut. 71 Při posuzování otázky vnitřního přesídlení se odvoláváme na stanovisko UNHCR obsažené v dokumentu “Position Paper. Relocating Internally as a Reasonable Alternative to Seeking Asylum (The so-called “Internal Flight Alternative” or “Relocation Principle”)”, únor 1999, http://www.unhcr.ch/cgibin/texis/vtx/home/+DwwBmeTFsH_wwwwnwwwwwwwhFqA72ZR0gRfZNtFqrpGdBnqBAFqA72ZR 0gRfZNcFqAGncdqwBoDtDzmxwwwwwww/opendoc.pdf. Aktualizace tohoto dokumentu se očekává v květnu 2003. 72 Tamtéž.

30


země, kde je pro žadatelé o azyl jak bezpečné, tak rozumné žít, nemusí být kritérium “opodstatněné obavy” naplněno. VII.

Shrnutí základních informací

77. Legislativní mechanismy a s nimi související pomoc, která by usnadnila usídlení VPO mimo území Čečenska a Ingušska, nejsou k dispozici. Status nuceného migranta může být v praxi získán pouze na základě individuální obavy z pronásledování islámskými fundamentalisty a není tedy většině VPO dostupný. Kompenzace za ztrátu majetku není dosud vnitřně přesídleným osobám z Čečenska k dispozici. 78. Čečenské VPO ze současného konfliktu nemají fakticky možnost legálně dočasně pobývat v Kabardino-Balkárii a Karačajo-Čerkésii. V Republice Severní Osetie-Alanie, ve Stavropolském kraji a Krasnodarském kraji je možné nízký počet čečenských VPO vysvětlit restriktivními pravidly i restriktivní praxí bránící dočasnému pobytu těchto osob i neochotou samotných VPO cestovat do oblastí, kde se k nim orgány i místní obyvatelé chovají nepřátelsky. 79. V jiných administrativních oblastech Ruské federace brání čečenským VPO v realizaci alternativy vnitřního přesídlení kombinace restriktivních místních opatření v oblasti svobody pohybu a svobody výběru místa dočasného/trvalého pobytu, protičečenské nálady veřejnosti a obavy místních úřadů z etnického napětí a jejich snaha zabránit teroristickým činům. 80. Na rozdíl od osob vlastnících registraci trvalého pobytu neexistují momentálně v praxi záruky, že osobě vlastnící registraci dočasného pobytu bude vydáno prodloužení této registrace nebo že v případě cesty či pobytu v zahraničí bude tato registrace po návratu do místa dočasného pobytu prodloužena. 81. Podle zpráv některých nevládních organizací hájících práva nucených migrantů nejsou vnitřně přesídlené osoby ruské národnosti vždy dobře přijímány místní populací a úřady v místě jejich cílového pobytu. Mnozí z nich hovoří o problémech se získáváním nebo prodlužováním registrace dočasného pobytu. Neexistují však zprávy o obecně rozšířeném policejním šikanování jaké existuje v mnoha oblastech v případě čečenských VPO. V oblastech podmiňujících vydání povolení k dočasnému pobytu přítomností blízkých příbuzných na tomto území se mohou vnitřně přesídlené osoby ruské národnosti opřít o přítomnost rodinných příslušníků přesídlených během konfliktu v letech 1994-96. 82. Při rozhodování o potřebě mezinárodní ochrany a o dostupnosti alternativy vnitřního přesídlení pro čečenské žadatele o azyl je velmi důležité rozlišovat mezi etnickými Čečenci vysídlenými ze samotného Čečenska a mezi etnickými Čečenci s trvalým pobytem v jiných oblastech Ruské federace (jak je uvedeno výše v tomto dokumentu).

31


VIII. Doporučení 83. Po příchodu by osoby potřebující mezinárodní ochranu měly, jako všichni ostatní žadatelé o azyl, mít přístup ke standardnímu azylovému řízení posuzujícími jehich žádost na individuálním základě (je-li takové řízení k dispozici). UNHCR doporučuje, aby tyto žádosti byly posouzeny v rámci normálního azylového řízení. 84. V případě, že osoby které potřebují a které si zaslouží mezinárodní ochranu, nemohou získat ochranu podle Úmluvy o postavení uprchlíků z roku 1951 doporučujeme, aby tyto osoby měly přístup k doplňkové formě ochrany, alespoň na nějakou dobu. V nejhorším případě je třeba respektovat alespoň princip nonrefoulement a základní lidská práva a zacházet s těmito osobami v souladu s mezinárodně uznávanými standardy (uvedenými například v závěru Výkonného výboru č. 22 z roku 1981 o ochraně žadatelů o azyl v situacích rozsáhlého přílivu) až do doby, kdy budou moci realizovat své právo vrátit se domů bezpečně a důstojně. 85. I když Ingušsko přijímá vnitřně přesídlené osoby z Čečenska a umožňuje i jejich pokračující přítomnost na svém území, situace čečenských VPO zde se stala nejistou po moskevské krizi s rukojmími v říjnu 2002. Vnitřně přesídlené osoby v Ingušsku jsou vystaveny nátlaku, aby se v souladu s federální politikou vrátily do Čečenska. Blízkost oblasti bojů i pokračování vojenských aktivit v Čečensku tuto situaci dále zhoršuje. Z těchto důvodů je UNHCR důrazně proti považování Ingušska za rozumnou alternativu přesídlení žadatelů o azyl čečenské národnosti pocházejících z Čečenska. ***** UNHCR Únor 200

32

Stanovisko UNHCR k žadatelům o azyl z Ruské federace v kontextu situace v Čečensku

Recommend Documents