Potřeby v oblasti mezinárodní ochrany ve vztahu k žadatelům o azyl a uprchlíkům z Ázerbajdžánu

Potřeby v oblasti mezinárodní ochrany ve vztahu k žadatelům o azyl a uprchlíkům z Ázerbajdžánu

Úřad Vysokého komisaře ONS pro uprchlíky (UNHCR) Ženeva Září 2003 Odbor mezinárodní ochrany Oddělení informací

1

OBSAH I.

ÚVOD

II.

ZÁKLADNÍ INFORMACE

1.

OBECNÉ INFORMACE O ÁZERBAJDŽÁNU 1.1

2.

3.

Obecné informace o Náhorním Karabachu

POLITICKÁ SITUACE A JEJÍ ČINITELÉ OD ROKU 2001 2.1

Referendum v srpnu 2002

2.2

Prezidentské volby – říjen 2003 (výhled)

2.3

Konflikt v Náhorním Karabachu a mírové iniciativy od roku 1999

2.4

Regionální důsledky

2.5

Vnitřně přesídlené osoby

PŘEHLED SITUACE V OBLASTI LIDSKÝCH PRÁV V ÁZERBAJDŽÁNU 3.1

Svoboda pohybu

3.2

Organizovaný zločin

III.

ÁZERBAJDŽÁNŠTÍ UPRCHLÍCI A ŽADATELÉ O AZYL

1.

UPRCHLICKÁ POPULACE A HLAVNÍ ZMĚNY (2002)

2.

AZYLOVÉ ŽÁDOSTI PODANÉ V PRŮMYSLOVÝCH ZEMÍCH (1999-2002)

3.

PRÁVNÍ POSTAVENÍ A TYPY POSTAVENÍ UPRCHLÍKA

4.

AZYLOVÉ ŽÁDOSTI A AZYLOVÉ ŘÍZENÍ (2002)

IV.

PŮSOBENÍ UNHCR (2002 –2003)

V.

OHROŽENÉ SKUPINY

1.

ÚVOD

2.

ETNICKÉ MENŠINY

3.

OPOZIČNÍ STRANY A MÉDIA

4.

NÁBOŽENSKÉ MENŠINY

5.

HOMOSEXUÁLOVÉ

6.

OSOBY VYHÝBAJÍCÍ SE VOJENSKÉ SLUŽBĚ/DEZERTÉŘI

VI.

SHRNUTÍ BIBLIOGRAFIE

2

I.Úvod1 1. I když není pochybností o tom, že situace v oblasti lidských práv v Ázerbajdžánu se v posledních letech zlepšila, přetrvává zde řada politických a sociopolitických faktorů, které mohou v určitých případech opodstatňovat podání žádosti o azyl. Přestože následující text není vyčerpávající, navrhuje UNHCR věnovat zvláštní pozornost žadatelům o azyl z Ázerbajdžánu, jejichž žádost je založena na tvrzení o pronásledování kvůli jejich etnickému arménskému původu, zejména v případech smíšených manželství, kdy partner nechal doma arménskou manželku/manžela a děti pocházející ze smíšeného manželství, kteří se mohou stát cílem pronásledování kvůli své etnické příslušnosti. Pečlivě posouzena musí být také tvrzení politických oponentů, vedoucích představitelů dalších etnických menšin, členů netradičních náboženských skupin, osob vyhýbajících se vojenské službě, dezertérů, novinářů a homosexuálů, jelikož příslušníci těchto skupin mohou mít platné důvody pro podání azylové žádosti. II. Základní informace 1. Obecné informace o Ázerbajdžánu 2. Ázerbajdžán leží u Kaspického moře mezi Iránem a Ruskou federací a pokrývá území 86.600 km2 (včetně exklávy Nachičevanské autonomní republiky a oblasti Náhorního Karabachu). Ázerbajdžán hraničí s Arménií (hranice s Ázerbajdžánem je dlouhá 566 km; hranice s ázerbajdžánsko-nachičevanskou oblastí je dlouhá 221 km), s Gruzií (322 km), Iránem (hranice s Ázerbajdžánem je dlouhá 432 km; hranice s ázerbajdžánsko-nachičevanskou oblastí 179 km), s Ruskem (284 km) a Tureckem (9 km). Hlavním městem Ázerbajdžánu je Baku. Ázerbajdžán je rozdělen na 59 oblastí, 11 měst a jednu autonomní republiku (Nachičevanská autonomní republika). 3. Počet obyvatel Ázerbajdžánu byl v červenci 2002 7.798.497 osob. 90% obyvatel tvoří Ázeři, 3,2% Dagestánci, 2,5% Rusové, 2% Arméni a 2,3% ostatní skupiny (odhad z roku 1998). Po propuknutí konfliktu v Náhorním Karabachu žijí téměř všichni Arméni v separatistické oblasti Náhorního Karabachu.2 Muslimové tvoří 93,4% obyvatelstva, příslušníci ruské pravoslavné církve 2,5%, arménské pravoslavné církve 2,3% a příznivci ostatních náboženství zbývajících 1,8% (odhad z roku 1995). 1 Tento dokument je aktualizací informačního materiálu o Ázerbajdžánu vypracovaného Střediskem pro dokumentaci a výzkum v říjnu 1999 a aktualizací směrnice o opodstatněnosti azylových žádostí podaných ázebajdžánskými žadateli o azyl z listopadu 2001. 2 Ústřední zpravodajská služba (Central Intelligence Agency, CIA), The World Fact Book 2002, Azerbaijan, http://www.odci.gov/cia/publications/factbook/geos/aj.html#intro.

3

Formální náboženská příslušnost je však častým jevem a procento skutečně praktikujících věřících je mnohem nižší.3 Církev je odloučena od státu a všechna náboženství jsou si před zákonem rovna. V Ázerbajdžánu působí v současné době více než 400 oficiálně registrovaných komunit, z nichž 350 je islámských. V zemi existují i pravoslavné kostely, synagogy a náboženských svatyní jiných náboženství. V posledních letech byla registrována některá netradiční náboženská společenství (např. Svědci Jehovovi, Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny a další)4. Státním jazykem je ázerština (turkitský jazyk). Používání ruštiny klesá. Až do dvacátých let dvacátého století bylo používáno arabské písmo, které však bylo v roce 1929 nahrazeno latinkou. O deset let později se však povinným používání azbuky. V roce 1992 byla zavedena upravená latinka odvozená od turečtiny a od roku 2001 je její používání povinné. Po získání nezávislosti začala vláda omezovat používání ruštiny, která je však stále široce používána v ústním styku.5 4. Ázerbajdžánská republika vyhlásila svou nezávislost v roce 1991. Předtím byl Ázerbajdžán jednou z patnácti sovětských socialistických republik bývalého SSSR. Na počátku ledna 1990 hrozily nacionalistické demonstrace a protesty svržením sovětské moci v Ázerbajdžánu. 19. ledna 1990 vstoupily v reakci na demonstrace do ázerbajdžánského hlavního města Baku sovětské jednotky a zabily přinejmenším 120 protestujících. Neúspěch státního převratu v Moskvě v roce 1991 vedl k novému volání po nezávislosti. V prosinci 1991 vyhlásil ázerbajdžánský parlament nezávislost a v březnu 1992 se země stala členem Organizace spojených národů. 5. Výsledek sčítání lidu v říjnu 1999 ukázal, že Ázerbajdžán má přibližně 8 miliónů obyvatel. V roce 1989 tvořili Ázerové 82,7% obyvatelstva republiky. Zbytek populace v té době se sestával ze tří hlavních menšinových skupin: přibližně stejně velké skupiny Arménů a Rusů6 (asi 5,6%) a Dagestánci (3,4%, většinou šíitští Lezgínové). Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) v roce 1996 odhadovala rozsah emigrace ruské menšiny z Ázerbajdžánu do Ruské federace v letech 1990 až 1996 na 165.000 osob. 3

Tamtéž. UN International Human Rights Instrument, HRI/CORE/1/Add.117, 27. února 2002, http://www. unhcr.ch/tbc/doc.nsf/0/fdae5b4ca8960910c12569e40054e02a?OpenDocument&Start=1&Count=1000&ExpandVie w. 5 Economist Intelligence Unit(EIU), Country Profile 2003, Azerbaijan. 6 “Od sčítání obyvatel v roce 1989 se počet rusky hovořící a arménské menšiny výrazně snížil. O všech etnických skupinách je nutné získat více informací - o jejich místě pobytu i o jejich ekonomických a sociálních podmínkách. Výbor navrhuje, aby stát analyzoval výsledky nadcházejícího sčítání obyvatel a hledal vysvětlení relativně velké emigrace rusky hovořící a arménské menšiny i ekonomické a sociální situace ostatních etnických skupin.” Komise pro eliminaci všech forem rasové diskriminace (CERD), CERD/C/304Padd.75, 12. dubna 2001. 4

4

6. Po propuknutí konfliktu mezi Ázerbajdžánem a Arménií v roce 1988 o sporné území Náhorního Karabachu nacházejícího se v Ázerbajdžánu a po protiarménských pogromech v ázerbajdžánských městech Sumgait a Baku opustila většina arménské populace žijící v Ázerbajdžánu (s výjimkou Arménců žijících v separatistické oblasti Náhorního Karabachu) zemi, i když Ázerbajdžán byl stále ještě republikou Sovětského svazu. Podle výsledků neoficiálního průzkumu, provedeného v roce 2003 realizačním partnerem UNHCR, žije v Ázerbajdžánu asi 30.000 etnických Arménů. 7. V zemi žije ještě malá menšina Tatů neboli horských židů (10.000), Iránců, kteří konvertovali k judaismu. 8. Podle sčítání obyvatel z roku 1989 tvořili populaci Náhorního Karabachu ze 75% Arméni a z 25% Ázerové. Arménie i Ázerbajdžán se přou o minulost Náhorního Karabachu, který se podle Stalinova rozhodnutí stal v roce 1923 autonomní oblastí. Arméni žijící v Náhorním Karabachu tvrdí, že trpěli diskriminací a že měli jen málo rozhodovacích pravomocí. V roce 1988 volali demonstranti v Arménii i v Náhorním Karabachu po vzniku unie mezi Jerevanem a Hankendi (arménsky nazývaným Stěpanakert). Rychle propukly násilnosti, které do roku 1992 přerostly v rozsáhlý konflikt. 9. V polovině roku 1992 donutily karabašské arménské síly veškeré ázerské obyvatelstvo k odchodu z Náhorního Karabachu. Za vojenské podpory Arménie postupovaly karabašské arménské síly do oblasti v okolí Náhorního Karabachu a do října 1993 už okupovaly značnou část ázerbajdžánského území. To vedlo ke značným nepokojům v Ázerbajdžánu, které přispěly ke dvojí změně na prezidentském postu. I když údaje používané Arménií i Ázerbajdžánem jsou zpochybňovány, odhaduje se, že z domova byl vyhnán přibližně jeden milión lidí. Asi 650.000 osob bylo vyhnáno z Náhorního Karabachu a okolí uvnitř Ázerbajdžánu, 188.000 lidí bylo donuceno utéct z Arménie do Ázerbajdžánu a Ázerbajdžán opustilo přes 300.000 Arménů (přibližně dvě třetiny z nich odešly do Arménie). 10. Od příměří uzavřeného v květnu 1994 okupují arménské síly ázerbajdžánské území (ázerbajdžánská vláda tvrdí, že se jedná o 20% území Ázerbajdžánské republiky). Přestože se tu a tam objevovaly zprávy o porušování příměří a obětech na linii příměří, k obnovení rozsáhlých bojů nedošlo. Politické řešení však zatím nalezeno nebylo a stanoviska obou stran jsou stále vzdálená.

5

11. Ázerbajdžán se zatím potýká s problémem přesídlených osob žijících na jeho území (tvořících podle odhadů desetinu všech obyvatel). Patří sem uprchlíci z Arménie, vnitřně přesídlené osoby z Náhorního Karabachu a okolí, asi 49.000 mešketských Turků (kteří byli donuceni k útěku ze střední Asie v letech 1989-1990) a asi 9.000 žadatelů o azyl a uprchlíků, kteří přišli hledat útočiště do Ázerbajdžánu od roku 2000 (především Čečenci z Ruské federace, Afghánci, menší počet Iránců a Iráčanů). 12. Po zmatcích prvních let po získání nezávislosti bylo období 1995 až po současnost poměrně stabilní. V roce 1993 byl prezidentem země zvolen Hejdar Alijev, bývalý komunistický předák sovětského Ázerbajdžánu. Alijev od té doby konsoliduje svou moc a zajistit zemi „bezprecedentní politickou stabilitu“. Tato politická kontinuita zdá se vrátila pořádek do země, která se po porážce v bojích o Náhorní Karabach a po kolapsu komunistického systému nacházela na hranici rozkladu. 13. V listopadu 1995 byla ve veřejném referendu přijata nová ústava. Podle ústavy je Ázerbajdžán prezidentskou republikou s jednokomorovým parlamentem. Zároveň byla zvolena také Národní rada (Milli Majlis). Členové vládnoucí strany (Alijevova Strana nového Ázerbajdžánu, NAP, založená v roce 1992) a její spojenci získali v parlamentu jasnou většinu křesel. Zahraniční pozorovatelé společného týmu OBSE/OSN vyjádřili „vážné pochybnosti o spravedlivém průběhu voleb“ a uvedli, že tyto volby „v mnoha ohledech nesplnily mezinárodní normy“. Zpráva hovořila o vyloučení několika stran z účasti ve volbách a zásazích místních úřadů či policie ve volebních místnostech. Z jedenatřiceti oficiálně registrovaných ázerbajdžánských stran byla účast umožněna jen osmi. Mezi těmito stranami byly pouze dvě opoziční strany – nedávno znovu legalizovaná Lidová fronta Ázerbajdžánu (PFA) a Strana národní nezávislosti (NIP). 14. Podle Rozvojové zprávy OSN působilo v roce 1998 v Ázerbajdžánu na 80 politických stran. Jen 32 z tohoto počtu jsou strany registrované ázerbajdžánským ministerstvem spravedlnosti. Největší a vládní politickou stranou je Strana nového Ázerbajdžánu (Yeni Azerbaijan), která má asi 120.000 členů. S výraznou většinou šedesáti křesel je také nejsilnější stranou ázerbajdžánského parlamentu.7 15. Úřady často zabránily politickým stranám stavějícím se k vládě kriticky uspořádat kongresy nebo sjezdy či venkovní shromáždění. Tato omezení však vláda uvolnila v květnu 1998, když začaly přípravy na říjnové prezidentské volby. Vláda umožnila opozičním stranám a prezidentským 7

United Nations Human Development Report 1998, http://www.un-az.org/undp/publications.htm.

6

kandidátům organizaci několika pochodů, odkláněla však průvody z vybraných míst s odvoláním na sporné bezpečnostní důvody. 16. V roce 1998 byl Alijev ziskem 76,1% hlasů znovuzvolen prezidentem.8 Většina opozičních vůdců volby bojkotovala a obvinila vedoucí stranu z manipulace s hlasovacími lístky. Bývalý prezident Abulfaz Elchibej a prezidentský kandidát Etibar Mammedov souhlasili se spojením svých stran (PFA a NIP) v protestu proti výsledku voleb. Úřad pro demokratické instituce a lidská práva (OBSE-ODIHR)9 a Národní demokratický institut pro mezinárodní záležitosti (NDI) i členové mezinárodní volební pozorovací delegace uvedli, že volební proces sice vykázal řadu zlepšení, avšak jeho „kvalita nesplňovala standardy předpokládané ázerbajdžánským zákonem o prezidentských volbách a mezinárodními volebními standardy.“10 Volby v roce 1998 potvrdily cestu země směrem k demokracii. Především na základě západní kritiky z Ázerbajdžánu zmizely nejhorší rysy politického útlaku. I přes obtěžování voličů a kandidátů dala volební kampaň najevo, že k současnému politickému vedení existuje seriózní alternativa a že voliči mají na výběr. Prezident Alijev také vyhlásil amnestii pro politické vězně odsouzené k dlouholetým trestům.11 17. Vůbec první obecní volby v zemi vyhlásila vláda na 12. prosinec 1999. Volební proces však byl mařen častým zasahováním místních úředníků selektivně kontrolujících volební komise řídící volby. V parlamentních volbách konaných v listopadu 2000 však došlo k určitým zlepšením: strany a kandidáti měli lepší podmínky pro vedení kampaně a ve volebních komisích byly zastoupeny i opoziční strany. Volby však stále nesplnily mezinárodní standardy, jelikož mezinárodní pozorovatele hlásili řadu závažných nedostatků. 18. V květnu 1999 podstoupil 75-letý Alijev srdeční operaci a v této souvislosti se od září 1999 začaly objevovat otázky o budoucnosti země. Podle EIU je „síla, s jakou drží prezident Alijev v rukou všechny aspekty politiky, taková, že jej nikdo nemůže ani dočasně nahradit.“12 Otázka 8

Economist Intelligence Unit (EIU), Country Profile 1998/1999, Azerbaijan, Political background, http://db.eiu.com /reports.asp?title=Country+Profile+Azerbaijan&valname=CP8AZ9&doc_id=126705. 9 Organisation for Security and Cooperation in Europe, Office for Democratic Institutions and Human Rights , Presidential elections in the Republic of Azerbaijan, 11. října 1998, http://osce.org/odihr/documents/reports/ election_reports/az/azer2-2.pdf. 10 National Democratic Institute for International Affairs: Statement of the international election observer delegation to Azerbaijan October 11, 1998, Presidential Election, 13. října 1998, http://www.accessdemocracy.org/library/ 1046_az_preselect1098.pdf. 11 th 5 Country of Origin Information Workshop, Bratislava, 13.-14. prosince 1999, Final Report – Azerbaijan. Organizováno UNHCR ve spolupráci s ACCORD a slovenským Úřadem pro migraci. 12 Economist Intelligence Unit (EIU), Azerbaijan, Summary – 3rd quarter 1999, Political scene, http://db.eiu.com/ search_view.asp?doc_id=DB466593&action=go&topicid=AZ&pubcode=&search=replace+him+even+temporarily& date_restrict=&hits=25&x=60&y=7.

7

nástupnictví v prezidentské funkci byla nastolena opakovaně. Několik osobností, včetně Alijevova syna Ilhama, bylo pozorovateli označováno za možné nástupce v roli hlavy státu a vůdce vládnoucí strany.13 I přes tyto zvěsti zpravodajství BBC 7. září uvedlo, že prezident ohlásil možnou další kandidaturu pro třetí volební období, čímž by se stal kandidátem v prezidentských volbách v roce 2003.14 19. Po období úpadku v letech 1988-1994 začala ázerbajdžánská ekonomika opět růst. Podle Světové banky mohla vláda v klidnějším období po uzavření příměří v konfliktu s Arménií realizovat ekonomický program podporovaný Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem. Program se sestával ze tří hlavních částí: ekonomické liberalizace prostřednictvím zrušení státní kontroly nad cenami a výrobou, makroekonomické stabilizace a privatizace. Ázerbajdžánský parlament přijal asi třicet zákonů o vlastnictví, podnikatelských aktivitách a soukromých společnostech, třináct daňových zákonů, dva zákony o bankách a dvě zemědělské reformy. Jedním z cílů tohoto programu byla přestavba infrastruktury podněcující zahraniční investice a chránící ekonomiku založenou na těžbě ropy před dopady pohybů cen ropy. Zlepšení zaznamenaná v poslední době jsou především výsledkem zahraničních investic v ropném sektoru. Průměrná délka života v Ázerbajdžánu je 71,6 let (muži 68,6, ženy 75,1 let).15 20. Ázerbajdžán prožívá při přechodu od řízeného hospodářství k tržní ekonomice stejné těžké problémy jako ostatní bývalé sovětské republiky, jeho značné energetické zdroje však skýtají slibný dlouhodobý výhled. Baku začalo dělat pokroky v hospodářské reformě teprve nedávno a staré ekonomické svazky a struktury jsou nahrazovány jen pomalu. Překážkou ekonomického rozvoje, včetně zvýšení zahraničních investic do neenergetického sektoru, je pokračující spor s Arménií o oblast Náhorního Karabachu. Význam obchodu s Ruskem a ostatními bývalými sovětskými republikami klesá a rozvíjí se obchod s Tureckem a evropskými zeměmi. Dlouhodobá perspektiva ázerbajdžánského hospodářství bude záviset na světových cenách ropy, umístění nových plynovodů v oblasti a schopnosti Ázerbajdžánu využít svého ropného bohatství.16 V zemi vzniká dvojí ekonomika – rychle se rozvíjející ropný sektor podporovaný prostředky ze zahraničí a nevýkonný neropný sektor zaměstnávající příliš velký počet lidí, který trpí chronických nedostatkem 13

Tamtéž. BBC News, Azerbaijan´s president bid for third term, 7. září 1999, http://news.bbc.co.uk/2/hi/asiapacific/441070.stm. 15 International Human Right Instruments, HRI/CORE/1/Add.117, 27. února 2002, http://www.unhcr.ch/tbs/ doc.nsf/0/fdae5b4ca890910c12569e40045e02a?OpenDocument&Start=1&Count=1000&ExpandView. 16 Central Intelligence Agency (CIA), The World Fact Book 2002, Azerbaijan, http://www.odci.gov/cia/publications/ factbook/geos/aj.html# Econ. 14

8

prostředků. Sektor služeb, zanedbávaný během období řízené ekonomiky, se rychle rozvíjí kvůli investicím do ropného sektoru. Komunikační služby se zlepšují a mobilní komunikace je momentálně jedním z nejrychleji se rozvíjejících sektorů. Stavebnictví bylo v posledních letech také velmi výkonné, opět z důvodu rozsáhlých aktivit v ropné oblasti.17 21. Je jasné, že vnitřně přesídlené osoby jsou hlavní skupinou zvláště zranitelných osob, jelikož nemají žádné prostředky a jejich živobytí je velmi závislé na státních platbách a pomoci sponzorů. Zdá se také, že vnitřně přesídlené osoby v Baku jsou na tom výrazně hůře, než ostatní obyvatelé hlavního města. Existuje však určitá nejistota o míře chudoby mezi vnitřně přesídlenými osobami ve srovnání s obecnou populací. Podle národního průzkumu bývají vnitřně přesídlené osoby žijící ve venkovských oblastech chudší než průměrní obyvatelé země. Důvodem může být skutečnost, že vnitřně přesídlené osoby ani uprchlíci neobdrželi během privatizace farem půdu ani jiné zemědělské zdroje. Výsledky podrobnějšího průzkumu však naznačují, že příjem těchto osob není výrazně nižší než příjem jiných skupin ve stejných oblastech, přestože průzkum odhalil některé výrazné rozdíly mezi úrovní příjmů vnitřně přesídlených osob. 22. Vážné obavy panují také ve vztahu k dalším indikátorům chudoby, včetně kvality zdravotních služeb a vzdělání a přístupu k základním službám. Oficiální zdravotní indikátory Ázerbajdžánu jsou stále většinou lepší než v mnoha jiných zemích s podobnou výší příjmů na hlavu, panují však velké pochybnosti o kvalitě oficiálních statistik, zejména když se stále více lidí zdráhá využívat služeb státních zdravotnických zařízení. Údaje z průzkumu naznačují, že skutečná dětská a mateřská úmrtnost může být značně vyšší než jak uvádějí oficiální údaje. Nedávný průzkum také zjistil, že v roce 2000 trpělo téměř 20% dětí poruchou růstu (27% z nich patřilo k nejchudší vrstvě a 13% k relativně bohatým). Přestože Ázerbajdžán je velmi blízko dosažení všeobecného základního vzdělání pro všechny obyvatele, poměr dětí zapsaných do školy v letech 19952000 poněkud poklesl a téměř 50% dětí nyní opouští školu ve věku 1617 let. Zlepšena musí být zejména kvalita vzdělávání. Rodiny žijící na venkově mají špatný přístup k veřejným službám, zejména k dodávkám elektřiny a plynu na topení.18 V roce 2002 ohlásil Ázerbajdžán desetiprocentní růst hrubého domácího produktu, prospěch z tohoto výsledku však měli jen někteří kvůli rozsáhlé úřední korupci a monopolní 17

Economist Intelligence Unit, Country Profile, Azerbaijan.

18

World Bank, Human Development Sector Unit, South Caucasus Country Unit, Europe and Central Asia Region, Azerbaijan Republic Poverty Assessment, 4 June 2003.

9

kontrole vládnoucí strany nad nejziskovějšími sektory státního hospodářství.19 1.1 Obecné informace o Náhorním Karabachu 23. 24. března 1992 vstoupila Organizace pro bezpečnost a spolupráci do procesu hledání mírového řešení konfliktu v Náhorním Karabachu. Vznikla „Minská skupina“, která má hledat politické řešení sporu. 12. května 1994 odsouhlasily obě strany konfliktu dodržování neformálního příměří, které od této doby – až na malé incidenty – trvá. Bývalý spolupracovník ministra obrany uvedl, že od uzavření příměří v roce 1994 bylo kvůli šikanování, nehodám, infekčním chorobám a podvýživě zmrzačeno nebo zemřelo více než pět tisíc vojáků. Jen během tří týdnů v srpnu 2001 zahynulo osmnáct vojáků – buď spáchali sebevraždu nebo zemřeli na sluneční úpal a dehydrataci.20 24. Na počátku roku 1996 bylo dosaženo předběžné dohody, kterou však karabašští Arméni nakonec zablokovali. Dohoda stanovovala stažení karabašských Arménů z okupovaných území kromě Lachinského koridoru spojujícího Arménii s Karabachem umožňujícího mezinárodně monitorovaný návrat vnitřně přesídlených osob a navrátilců. Monitorující pracovníci OBSE měli být rozmístěni v rámci přípravy na příchod třítisícového kontingentu mírových sil sestaveného z příslušníků evropských zemí a USA. Poté se měly konat rozhovory o konečném statusu Karabachu. Tato dohoda však byla odmítnuta karabašskými Armény, kteří byli ochotni souhlasit se stažením jen výměnou za uznání zvláštního statusu jejich enklávy. 25. V prosinci 1996 vydal předseda Minské skupiny na lisabonském summitu OBSE prohlášení stanovující tři hlavní principy pro hledání řešení sporu: teritoriální integrita Arménie a Ázerbajdžánu, definice právního statusu Náhorního Karabachu a garantovaná bezpečnost pro Náhorní Karabach a jeho obyvatele. Arménie vetovala odkaz na Náhorní Karabach a souhlasila pouze s tím, aby předseda připojil k deklaraci summitu prohlášení o probíhajícím vyjednávání. 26. V roce 1997 se Minská skupina OBSE dohodla rozdělit svůj postup na dvě fáze. V první fázi by se jednalo o stažení arménských vojenských sil z okupovaného ázerbajdžánského území, zrušení sankcí proti Arménii a návratu uprchlíků. Druhá část mírového procesu by se zabývala otázkou konečného statusu Karabachu. V roce 1998 ázerbajdžánské úřady 19 20

Human Rights Watch, Azerbaijan 2002, pokrývající období od listopadu 2001 do listopadu 2002. Human Rights Watch World Report 2002 – Azerbaijan, http://www.hrw.org/wr2k2/europe3.html.

10

odmítly návrh, předložený Minskou skupinou, na vytvoření „společného státu“ mezi Karabachem a Ázerbajdžánem. 27. V únoru 1998 rezignoval arménský prezident Ter-Petrosjan poté, co byla kritizována jeho podpora dvoufázovému mírovému procesu navrženému v roce 1997 Minskou skupinou. Prezident dal veřejně najevo, že Náhorní Karabach nemůže očekávat ani úplnou nezávislost, ani znovupřipojení k Arménii. Jeho nástupce Robert Kočarjan, od března 1997 arménský ministerský předseda, byl od listopadu 1995 do března 1997 prezidentem Náhorního Karabachu. 28. V červnu 1999 vyvolaly vážné srážky mezi arménskými a ázerbajdžánskými silami podél hranice Náhorního Karabachu obavy z možného obnovení konfliktu. V září 1999 EIU uvedla, že se jednalo o „největší srážky od podpisu příměří v roce 1994“, a poznamenala, že „popis událostí se liší, je však zřejmé, že srážek se účastnily stovky sil na rozdíl od předchozích incidentů, ve kterých na sebe před hranici příměří stříleli pouze jednotlivci. Není jasné, zda incident byl další takovouto konfrontací, která se jen vymkla z rukou, nebo zda předznamenává novou fázi stupňujícího se násilí“.21 Přes tyto incidenty příměří trvá i nadále. 29. V červenci a srpnu 1999 bylo na setkáních arménského a ázerbajdžánského prezidenta (Robert Kočarjan a Hejdar Alijev se několikrát setkali v Ženevě) dosaženo dohody na o posílení režimu příměří na hranicích s Náhorním Karabachem a o pokračování mírových jednání. Prezident Alijev po svém návratu poznamenal, že „Ázerbajdžán a Arménie jsou odhodlány najít politické řešení“. 30. Oba prezidenti také současně vyzvali k obnovení jednání v rámci Minské skupiny. Tyto přímé rozhovory mezi Arménií a Ázerbajdžánem se soustředily na specifické oblasti ve snaze „zachovat a posílit atmosféru důvěry namísto zakrývání rozdílů mezi oběma stranami“. Nebylo však dosaženo žádného konsensu. 31. I přes kategorické požadavky Rady bezpečnosti OSN a dalších organizací pokračuje Arménie v okupaci ázerbajdžánských oblastí a budování vojenského potenciálu v těchto místech až do současné doby.22

21

Economist Intelligence Unit (EIU), Azerbaijan, Summary – 3rd quarter 1999, Political scene, http://db.eiu.com/ search_view.asp?doc_id=DB466593&action=go&topicid=AZ&pubcode=&search=replace+him+even+temporarily& date_restrict=&hits=25&x=60&y=7. 22 International Human Right Instruments. HRI/CORE/1/Add.117, 27. února 2002, http://www.unhcr.ch/tbs/ doc.nsf/0/fdae5b4ca89560910c12569e40054e02a?OpenDocument&Start=1&Count=1000&ExpandView.

11

2. Politická situace a její činitelé od roku 2001 32. 5. listopadu 2000 se na základě novelizované legislativy, která zohlednila řadu doporučení navržených mezinárodním společenstvím, uskutečnily parlamentní volby. Opět se však vyskytly nedostatky a právní ustanovení byla realizována zaujatým způsobem. 33. Ve dvou aspektech se oproti předchozím volbám projevilo zlepšení: (1) Zákon o Ústřední volební komisi předpokládal komise složené ze zástupců více politických stran na všech úrovních a (2) i když jim byly kladeny do cesty překážky, byla do celonárodních voleb zaregistrována i řada opozičních stran. Tato zlepšení však byla ovlivněna zásahy a tlakem úřadů na volební proces. 34. Volební spory a odvolání se vyskytly jak před volbami, tak po nich. Ve většině případů Ústřední volební komise i soudní systém neřešily stížnosti efektivně, odmítaly vyslechnout svědky nebo posoudit důkazy předkládané stěžovatelem. V rozporu s ustanoveními zákona Ústřední volební komise téměř všechny stížnosti postoupila soudu namísto toho, aby rozhodla sama. Opoziční strany měly lepší možnosti vést svou volební kampaň než v minulých volbách, i před pozdní registraci některých politických stran, která zkomplikovala jejich předvolební přípravy a ovlivnila jejich schopnost realizovat volební kampaň v plném rozsahu. V předvolebním období se opoziční strany setkávaly s byrokratickými překážkami a obtěžováním svých aktivistů. Na rozdíl od předchozích voleb přinášela média různé politické názory a právní ustanovení o rozdělení vysílacího času byla respektována. Politické strany mohly prezentovat své programy a svobodně vyjadřovat své názory. Ve volném čase však státní média vykazovala velkou zaujatost ve prospěch současných držitelů parlamentních křesel.23 35. Nová legislativní ustanovení regulující akreditaci domácích pozorovatelů byla méně liberální a představovala oproti minulým zkušenostem krok zpět. Hlasování ve volební den proběhlo v relativně klidné atmosféře. Pozorovatelé však hovořili o doplňování hlasů do volebních schránek, manipulaci údajů o počtu hlasujících a o předem označených volebních lístcích. Zmocněnci stran se také stali terčem zastrašování, obtěžování a byli i zatýkáni. Nepověření místní představitelé často kontrolovali 23

Organisation for Security and Cooperation in Europe, Office for Democratic Institutions and Human Rights (OSCE-ODIHR), Republic of Azerbaijan, Parliamentary Elections 5 November 2000 and 7 January 2001, Final Report, Varšava, 15. ledna 2001, http://www.osce.org/odihr/documents/reports/election_reports/az/aze2000 fin.pdf.

12

volební proces a snažili se ovlivnit voliče. V několika případech byl mezinárodním pozorovatelům odepřen vstup do volebních místností a někteří byli donuceni z volebních místností odejít. Sčítání hlasů a proces shromažďování výsledků byly chybné a zmanipulované. Na základě těchto skutečností učinila Ústřední volební komise krok správným směrem a zrušila volební výsledky v 11 obvodech, ve kterých došlo k vážným pochybením, a nařídila v nich opakování voleb. I když rozhodnutí zrušit tyto výsledky bylo rychlé, někteří pracovníci zodpovědní za uvedená pochybení byli propuštěni a několik jich bylo trestně stíháno, většina stížností podaných na proces hlasování 5. listopadu 2000 nebyla řešena průhledným a zákonným způsobem. Kromě toho, jelikož částečné opakování voleb bylo omezeno pouze na jednomandátové okresy, asi 16% voličů v celonárodním měřítku bylo zbaveno možnosti volit. Opatření přijatá pro opakování voleb nepostačovala pro plné obnovení důvěry ve volební proces a nepřesvědčila hlavní opoziční strany, aby se opakovaných voleb účastnili. V důsledku toho se opakovaných voleb účastnila pouze jedna významná opoziční strana s celkem čtyřmi kandidáty. Ústřední volební komise výrazně zlepšila svůj přístup k řešení stížností týkajících se registrace kandidátů v opakovaných volbách ve srovnání se situací před 5. listopadem 2000 a obnovila registraci deseti kandidátů, jimž byla předtím registrace zamítnuta. Místní orgány opět zasahovaly do volebního procesu a vykonávaly nátlak na volební komise.24 36. 7. ledna 2001 proběhlo hlasování v klidné a spořádané atmosféře a oproti 5. listopadu 2000 mohli pozorovatelé vykonávat svou práci většinou bez překážek. Pozorovatelé však opět zaznamenali řadu nedostatků, včetně několika případů doplňování volebních lístků do volebních uren, chyb při sčítání hlasů a sestavování výsledkových listin.25 37. Pod vládou Hejdara Alijeva je politická scéna relativně stabilní. Hejdar Alijev je prezidentem Ázerbajdžánu od roku 1993. Přestože EIU očekává zachování současného stavu po dobu, co bude Hejdar Alijev ve své funkci, stabilitu není možné zaručit poté, co odstoupí nebo zemře. Vláda, které dominuje prezident Alijev, nepodporuje růst občanských institucí nebo typu společnosti nutného pro dlouhodobou stabilitu. Prezident Alijev postupoval v posledních několika letech stále více zodpovědnosti svému synovi Ilhamu Alijevovi. Nedávno novelizoval ústavu způsobem naznačujícím, že svému synovi připravuje cestu k prezidentské funkci přestože jej zatím formálně za svého nástupce neoznačil. Podle ústavních 24

Organization for Security and Cooperation in Europe, Office for Democratic Institutions and Human Rights (OSCE ODIHR), Republic of Azerbaijan, Parliamentary Elections, 5. listopadu 2000 a 7. ledna 2001, Final Report, Varšava, 15. ledna 2001, http://www.osce.org/odihr/documents/reports/electionreports/az/aze2000fin.pdf. 25 Tamtéž.

13

změn přijatých v srpnu 2002 by prezidentské pravomoci přešly v případě, že by prezident nemohl dokončit své volební období, na ministerského předsedu namísto na předsedu parlamentu jak tomu bylo předtím. To otevřelo Ilhamu Alijevovi v blízké budoucnosti cestu ke jmenování ministerským předsedou. Aby bylo zajištěno, že bude skutečně zvolen prezidentem až přijde čas, byl požadavek nutné dvoutřetinové většiny hlasů snížen na prostou většinu.26 2.1 Referendum v srpnu 2002 38. Závažné nedostatky poškodily referendum konané 24. srpna 2002, které mělo rozhodnout o změnách ústavy z roku 1995 navrhovaných prezidentem Alijevem. Mezinárodní pozorovatelé byli svědky rozsáhlých nedostatků, včetně podvodů na volebních seznamech, opakovaného hlasování, zastrašování voličů a doplňování lístků do volebních uren. Vláda opět omezovala domácí pozorovatele. Konala se však série televizních diskusí vedených OBSE a zahrnujících představitele vlády i opozice, které měly poučit publikum o otázkách souvisejících s referendem.27 39. Podle tvrzení vlády měly změny ústavy navrhované v referendu řešit řadu připomínek Rady Evropy a demokratizovat politický systém země – přestože vláda obsah referenda s Radou Evropy nekonzultovala. Některé změny, jako například požadavek volby prezidenta většinou 50% plus jednoho hlasu (namísto dvoutřetinové většiny), mohou uvést praxi vlády do souladu s mezinárodními standardy a zlepšit demokratizaci. Velmi kritizovány však byly dva další návrhy změn. Jedním z nich bylo odstranění systému proporčního zastoupení požadovaného pro 25 z celkem 125 křesel Milli Majlis (Národní rady). Nevládní organizace a další skupiny tvrdily, že tato změna může ohrozit zastoupení opozice v Milli Majlis. Další kontroverzní změnou bylo nahrazení předsedy Milli Majlis ministerským předsedou pro nástupnictví po prezidentovi. Některé národní a mezinárodní skupiny uváděly, že toto ustanovení usnadní předání moci prezidentovu preferovanému nástupci. Vládní tvrzení o tom, že každý z osmi balíčků změn ústavy získal v referendu 95-98% podporu a že se voleb účastnilo 83,6% voličů, jsou velmi problematická. Mezinárodní pozorovatelé přednesli vysokým vládním představitelům a Ústřední volební komisi své výhrady k průběhu referenda.28 26

Economy Intelligence Unit, Country Report 2003, Azerbaijan, červen 2003. U.S.Department of State Country Report on Human Rights Practices 2002 – Azerbaijan, http://www.state.gov/g/ drl/rls/hrrpt/2002/18353.htm. 28 Tamtéž. 27

14

40. 23. května 2003 byl přijat Volební zákoník. Tento zákoník sjednotil existující legislativu týkající se voleb a konání referenda v Ázerbajdžánu. 41. V referendu bylo schváleno 36 změn ústavy. Některé z nich vyplývaly ze závazků Ázerbajdžánu v souvislosti s jeho nadcházejícím členstvím v Radě Evropy. Jedna ze změn například připravovala zavedení náhradní vojenské služby. Legislativa pro realizaci této reformy však zatím nebyla přijata. Dvacet dva vězňů odsouzených na doživotí se snažilo využít změny rozšiřující přístup k Ústavnímu soudu i na jednotlivce a nově vzniklé instituce ombudsmana. Administrativa věznic však opakovaně odmítla postoupit jednadvacet těchto odvolání soudu. Výjimkou byl politický vězeň Alakram Alakbar oglu Hummatov. V prosinci přijal parlament ve druhém čtení zákon řídící postupování stížností jednotlivců Ústavnímu soudu.29 2.2. Prezidentské volby – říjen 2003 (výhled) 42. Obavy z koncentrace moci v rukou prezidenta a obavy týkající otázky prezidentského nástupnictví se zvýšily s ohledem na věk a zdravotní stav prezidenta Hejdara Alijeva a nadcházející prezidentské volby v říjnu 2003.30 Zdravotní stav osmdesátiletého prezidenta je považován za nedobrý od doby, kdy během živě vysílaného televizního vystoupení v dubnu 2003 zkolaboval. Od té doby byl v politickém životě méně aktivní a omezil se na krátká veřejná vystoupení. 43. Po hospitalizaci v Turecku v červenci 2003 byl prezident Alijev viděn na veřejnosti jen několikrát. Státní média však i nadále přinášejí pozitivní zprávy o prezidentově úspěšné léčbě, nejprve v Turecku a posléze v USA. 44. Na zasedání Milli Majlis 4. dubna byl Alijevův syn a možný dědic jmenován podle prezidentových instrukcí ministerským předsedou. Brzy poté bylo oznámeno, že Ilham Alijev bude kandidovat na prezidentský úřad společně se svým nemocným otcem. Ústřední volební komise okamžitě schválila kandidaturu Ilhama Alijeva těsně předtím, než byl ukončen příjem nominací. Ve společnosti panuje rostoucí přesvědčení, že Ilham Alijev je v současnosti nejsilnějším prezidentským kandidátem. 45. Alijevova prezidentská kandidatura odstartovala ve volební komisi vzrušenou debatu, ve které opoziční členové navrhovali nezařazovat jeho jméno na kandidátskou listinu. Tajemník komise a opoziční aktivista Vidadi Mahmudlu si stěžoval, že dokumenty Ilhama Alijeva byly komisi 29 30

Amnesty International Report 2003. Tato zpráva pokrývá období od ledna do prosince 2002. Tamtéž.

15

doručeny jen 30 minut před jejím jednáním a že neměl čas si je prostudovat. 46. Jusif Bagirzade, člen komise za opoziční Demokratickou stranu, uváděl, že Alijev mladší nemůže kandidovat na prezidenta jelikož má dvojí občanství, ázerbajdžánské a turecké. Navíc, jak uvedl, je Alijev v současnosti zapleten do soudního případu řešeného soudem v New Yorku. Ilhamu Alijevovi bylo nicméně umožněna účast jako osobě nominované „iniciativní skupinou“ voličů z jeho domácího volebního obvodu v Nachičevanu. Jeho otec, Hejdar Alijev, měl kandidovat za vládnoucí Stranu nového Ázerbajdžánu. Překvapivý vstup Ilhama Alijeva mezi kandidáty očividně souvisí se špatným zdravotním stavem jeho otce. Prezident, který trpí opakovanými srdečními problémy, se nikdy zcela nevzpamatoval ze svého kolapsu na veřejnosti 21. dubna 2003. 47. Volební komise současně odmítla kandidaturu vedoucího opozičního kandidáta, bývalého předsedy parlamentu Rasula Gulijeva, který je předsedou Demokratické strany. Existuje obecné přesvědčení, že Gulijev, který kdysi býval spojencem Alijeva, ale který nyní žije v exilu ve Spojených státech, je jednou z mála politických osobností, které mohou být rovnocenným soupeřem Alijevovy rodiny. 48. Situace se může ještě dále zkomplikovat, pokud se do soupeření pustí i třetí Alijev, prezidentův bratr Jalal. Podle ruské Nězavissimoj gazety se v okresech Sabirabad a Saatli středního Ázerbajdžánu formují skupiny na podporu Jalala, 75-letého akademika. 49. Další opoziční vůdce, Ali Kerimli, vůdce „reformního“ křídla Lidové fronty Ázerbajdžánu, interpretoval paralelní kandidaturu jako známku zmatku uvnitř vládnoucího režimu. Vládní představitelé i nadále tvrdí, že jejich kandidátem je Hejdar Alijev. 2.2 Konflikt v Náhorním Karabachu a mírové iniciativy od roku 1999 50. Náhorní Karabach (4.400 km2, hlavní město Handendi – arménsky Stěpanakert)31 je samozvaná republika s prezidentským politickým zřízením a údajným počtem 144.500 obyvatel (téměř pouze Arménů32). Protože 95% populace tvoří křesťanští Arméni, je převládajícím náboženstvím Arménská apoštolská církev. Průmyslová kapacita země je omezená a vysoká nezaměstnanost nutí mnohé obyvatele k odchodu za prací do sousedních států. Rozšířená korupce, nedostatečné ekonomické 31 Armenians on the Internet, 10. července 2002, http://www.hyeetch.nareg.com.au/republic/karabagh_p1.html. 32

Institute for War and Peace Reporting, Caucasus Country Profiles, Nagorno-Karabakh, oficiální údaje z roku 2002, http://www.iwpr.net/index.pl?caucasus_profile_azerbaijan.html.

16

reformy a kontrola většiny ekonomických aktivit mocnými elitami omezují možnosti většiny občanů. 51. Vojenské operace v Náhorním Karabachu byly zahájeny na konci roku 1991 a na počátku roku 1992. Arménské vojenské jednotky použily v Náhorním Karabachu nejmodernější zbraně a boje vyvrcholily v únoru 1992 dobytím města Khodžaly, během kterého bylo zabito na 600 civilistů včetně žen, dětí a starých lidí, a okupací města Suša v květnu 1992. Veškeré ázerbajdžánské obyvatelstvo bylo následně z Náhorního Karabachu vyhnáno a okupace území byla završena. Dobytím Lachinu v květnu 1992 bylo území Náhorního Karabachu spojeno s Arménií.33 52. Arménská agrese proti Ázerbajdžánské republice tedy vedla k okupaci oblasti o rozloze více než 17.000 km2 (tj. asi 20% území země); více než 50.000 osob bylo zraněno nebo zmrzačeno a přes 18.000 lidí zabito. Vyrabováno a zničeno bylo 877 osad, 100.000 domů, více než 1000 hospodářských budov, přes 600 škol a vyšších vzdělávacích institutů, 250 zdravotnických středisek a většina architektonických památek nacházejících se na okupovaném území. V důsledku arménské agrese a etnických čistek Ázerů (jak v Arménii, tak na okupovaných ázerbajdžánských území) se nyní v Ázerbajdžánu nachází na milión uprchlíků a přesídlených osob.34 53. Zatímco Jerevan trvá na tom, že Náhorní Karabach by měl být vyjmut z ázerbajdžánské jurisdikce, Baku tvrdí, že území může získat širokou autonomii a zároveň zůstat součástí Ázerbajdžánu. Ázerbajdžán také odmítl vyjednávat s prezidentem Arkadijem Ghukasjanem, který požadoval přímé zastoupení v mírovém procesu. 54. Většina osob prchajících před válkou žije i nadále ve zchátralých ázerbajdžánských táborech pro přesídlené osoby. Arménie okupuje jednu pětinu ázerbajdžánského území, které získala během bojů. Útoky ostřelovačů a exploze pozemních min si každoročně vyžádají řadu obětí. 55. Obyvatelé Náhorního Karabachu mají teoreticky možnost demokraticky změnit svou vládu. Parlamentní volby v letech 1995 a 2000 byly považovány za obecně svobodné a spravedlivé, stejně jako prezidentské volby v letech 1996 a 1997. Volby však většina mezinárodního společenství považuje za neplatné, neboť Náhorní Karabach není uznáván jako nezávislý stát. Volební zákony Náhorního Karabachu stanovují pro parlamentní volby jednomandátový systém; zákonodárci 33

International Human Right Instruments, HRI/CORE/1/Add.117, 27. února 2002, http://www.unhcr.ch/tbs/ doc.nsf/0/fdae5b4ca8960910c12569e40054e02a?OpenDocument&Start=1&Count=1000&ExpandView. 34 Tamtéž.

17

odmítli požadavky opozice, aby byly použity kandidátské listiny podle stranické příslušnosti. 56. Přestože mezinárodní zprostředkovatelské úsilí při hledání trvalého řešení sporu o Náhorní Karabach jevilo na počátku roku 2001 známky oživení, ztratilo v polovině roku 2001 svou dynamiku. Původně slibně se rozvíjející dubnové rozhovory ve floridském středisku Key West35 komplexní dohodu nepřinesly. I přes kritiku Rady Evropy, že obecní volby plánované na září 2001 mohou podkopat mírové úsilí, se místní volby konaly podle plánu a většinu míst v místních zastupitelstvech v nich získala Demokratická unie Artsakh (ZhAM). 57. V červnu 1999 odvolal prezident Arkadij Ghukasjan ministerského předsedu Zhirayra Pogosjana po obvinění, že Pogosjan (snad na příkaz mocného ministra obrany Samvela Babajana) instaloval odposlouchávací zařízení nalezené v prezidentské kanceláři. Někteří analytikové spekulovali o tom, že odvolání Pogosjana bylo nepřímo namířeno proti Babajanovi, se kterým Ghukasjan vedl stále ostřejší boj o moc. Ve stejném měsíci byl Babajan odvolán z pozice ministra obrany. Novým ministerským předsedou byl jmenován Anušavan Danieljan, bývalý zástupce předsedy parlamentu v Autonomní krymské republice. 58. Během parlamentních voleb v červnu 2000 se o třiatřicet míst v Národním shromáždění ucházeli zástupci pěti stran. Ziskem 13 křesel těsně zvítězila vládnoucí strana ZhAM podporující Ghukasjana. Arménská revoluční federace (Dašnaktsutjun) získala devět míst, strana pravého středu Armenakan jedno křeslo a formálně nezávislí kandidáti (z nichž většina podporuje Ghukasjana) získali deset křesel. Volby sledovalo asi padesát volebních pozorovatelů z několika zemí, včetně zástupců britské Helsinské skupiny pro lidská práva (Helsinki Human Rights Group). Mezinárodní pozorovatelé označili volební kampaň i volební proces za klidný a do značné míry transparentní, i když se vyskytlo několik problémů s přesností záznamů v některých seznamů voličů. 59. 22. března 2000 byl prezident Ghukasjan těžce raněn dvěma ozbrojenci během neúspěšného pokusu o atentát. Policie rychle zadržela asi desítku podezřelých, včetně Babajana a řady jemu blízkých osob. Přestože někteří zatčení Babajana uvítali (Babajan byl obviňován z korupce a údajně měl na území Náhorního Karabachu velkou politickou a ekonomickou moc), trvali Babajanovi příznivci na tom, že jeho zatčení je 35 US Department of State, Bureau of European and Eurasian Affairs, Washington DC, 11. září 2002, Fact Sheet,

The United States and Nagorno-Karabakh, http://www.state.gov/p/eur/rls/fs/13502.htm.

18

motivováno politicky. Spolu s dalšími patnácti obviněnými byl Babajan obviněn z přípravy útoku s cílem dostat se k moci a v polovině září byl ve Stěpanakertu postaven před soud. V únoru 2001 byl Babajan shledán vinným a odsouzen ke 14 letům vězení; ostatní obvinění byli odsouzeni k různě dlouhým trestům odnětí svobody nebo ke krátkým podmíněným trestům. Předsedající soudce oznámil, že verdikt vychází z předsoudních svědectví, ve kterých se Babajan přiznal, přestože později své doznání odvolal a tvrdil, že bylo získáno pod nátlakem. V separátním případě byli Babajanův bratr, bývalý ministr vnitra Náhorního Karabachu, a primátor Stěpanakertu Garen Babajan v listopadu obviněni z korupce, zneužívání pravomoci, nelegálního vlastnictví zbraní a byli odsouzeni k pěti a čtyřem a půl letům vězení. 60. V místních volbách v Náhorním Karabachu konaných 5. září se o legislativní a exekutivní posty ve 223 samosprávách utkalo téměř dva tisíce kandidátů. Volební účast byla přibližně 60%. Členové ZhAM byli zvoleni do vedení místních samospráv v nejméně 140 městech a obcích. Kandidát ZhAM Hamik Avenesjan, který byl během sovětského období vedoucím stěpanakertské městské správy, porazil pět protivníků a se ziskem 53% hlasů se stal primátorem hlavního města území. I když během voleb nebyly zaznamenány žádné závažné nedostatky, Avanesjan měl údajně velkou podporu republikových orgánů a státem kontrolovaných médií. Rada Evropy varovala, že volby nebyly legitimní a že by mohly podkopat mírový proces. Ázerbajdžán označil volby za nelegální.36 61. Prezidentské volby v Náhorním Karabachu se konaly 11. srpna 2002 proběhly svobodně a průhledně. Náhorní Karabach dosáhl značného pokroku při posilování demokracie a jeho úřady se snažily zajistit řádný průběh voleb demokratickými prostředky. Voliči i kandidáti demonstrovali velkou snahu přinést do Náhorního Karabachu demokracii. Volební atmosféra byla klidná a nevyskytly se žádné zprávy o zastrašování. Voliči měli možnost setkat se s kandidáty na shromážděních konaných po celé zemi. Důraz kladený na nutnost demokratické volby orgánů pro výkon občanské správy namísto vojenské byl jedním nejpozitivnějších přínosů volební kampaně. 62. Dobrý začátek při budování základů demokracie v Náhorním Karabachu může být ohrožen nebudou-li přijaty zásadní změny volebního procesu. Především je nutné, aby Ústřední volební komise byla plně nezávislou a mnohem pestřejší organizací nepodřízenou vládě. Složení osmi 36

Freedom

House,

Armenia/Azerbaijan,

Nagorno-Karabakh,

2001-2002,

http://www.freedomhouse.org/

research/freeworld/2002/countryratings/srmenia-azerbaijan.htm.

19

oblastních komisí a 266 okresních komisí by také mělo odrážet tento cíl. Dalším závažným nedostatkem je omezení plné účasti politických stran při navrhování kandidátů do komisí a jejich možnosti monitorovat všechna volební místa.37 Podle místních představitelů získal znovuzvolený prezident Gukasjan 88,4% hlasů zatímco jeho největší rival, bývalý předseda parlamentu Artur Tovamssjan, 8,1%. Tyto údaje byly oznámeny po sečtení 95% odevzdaných hlasů. Hlasování se účastnili ještě další dva kandidáti, vůdce Křesťanské demokratické strany Albert Kazarjan a vůdce republikové Strany jednoty Grigorij Afanasjand. Oficiální představitelé uvádějí, že se voleb zúčastnilo 73% z celkem 90.000 voličů. Byly to třetí „prezidentské“ volby v této enklávě, kterými se pyšní jak Arménie, tak Ázerbajdžán. Evropská unie však považuje volby za nelegální a společně s Ruskem je odsuzuje jako ohrožení ázerbajdžánské územní celistvosti.38 63. Ázerbajdžánský prezident Hejder Alijev a arménský prezident Robert Kočarjan zahájili v roce 1999 přímý dialog a ve snaze přinést na jižní Kavkaz mír a stabilitu se setkali více než desetkrát. Jejich poslední setkání proběhlo ve dnech 26.-27. ledna 2002 a 4.-5. března 2002 v Paříži (kde se setkali sami i s francouzským prezidentem Jacquesem Chirackem) a 15. května 2002 v Praze, kde rozhovory připravil a vedl spolupředseda Minské skupiny OBSE. Diskuse na jejich prvním setkání byly užitečné39, průlomu však dosaženo nebylo40. Když se prezident Kočarjan a prezident Alijev setkali 14. srpna 2002 v Sadaraku (Nachičevanská republika) a později – po dvaadvacáté – 7. října 2002 během summitu SNS v Kišiněvě, hovořilo se také o užitečnosti Minské skupiny v procesu mírového vyjednávání. Arménská i ázerbajdžánská delegace utrousily poznámky, že, podle názoru jejich států, desetileté zprostředkovatelské úsilí OBSE nebylo dostatečně efektivní.41 64. Ke konfliktu v Náhorním Karabachu se vyslovil také generální tajemník NATO během své návštěvy v ázerbájdžánském hlavním městě Baku (15. května 2003). V projevu k ázerbájdžánskému parlamentu vyzval šéf NATO Ázerbajdžán i Arménii k nalezení kompromisu a spolupráci. Generální tajemník Robertson uvedl, že Severoatlantická aliance neplánuje zapojit se do řešení konfliktu v Náhorním Karabachu. 37

Zpráva organizace Independent American Monitoring Commission – Nagorno-Karabakh Presidential Elections, 11. srpna 2002. 38 Relief Web, Karabakh enclave re-elects “president” Gukasyan, 12. srpna 2002, http://www.reliefweb.int/w/rwb. nsf/f303799b16d2074285256830007fb33f/0f8ab731ca4a33b8c13003477da?OpenDocument. 39 Tisková zpráva OBSE, 15. května 2002, Personal representatives of Armenian and Azerbaijani Presidents held Nagorno-Karabakh talks in Prague, http://osce.org/news/generate.php3?news_id=2458. 40 Economist Intelligence Unit (EIU), Country Profile 2002, Armenia, http://db.eiu.com/reports.asp?title= Country+Profile+Armenia&valname=CPCAMD&doc_id=1109490&x=20&y=11 41 Centre for Eastern Studies, Armed Conflicts in Post-Soviet Region. Present Situation. Prospects for Settlement. Consequences. Varšava, červen 2003.

20

Arménie udržuje úzké vojenské styky s Ruskem a - na rozdíl od svých sousedů, Gruzie a Ázerbajdžánu - se nechce stát členem NATO.42 65. Ptáme-li se, zda je Náhorní Karabach tzv. „alternativou vnitřního útěku“ pro etnické Armény žijící v Ázerbajdžánu nebo pro smíšené arménskoázerbajdžánské páry, je třeba poznamenat, že území Náhorního Karabachu je z Ázerbajdžánu prakticky nedostupné kvůli rozmístěným pozemním minám a sice slabší, ale stále probíhající vojenské konfrontaci podél frontové linie. Bezpečnostní situace uvnitř Náhorního Karabachu navíc bez mírové dohody v dohledu zůstává nestabilní. Tzv. „alternativa vnitřního útěku“ tedy není pro výše uvedené skupiny pro účely azylového řízení reálnou možností. 66. Mezinárodní výbor Červeného kříže opakovaně vyzval arménskou i ázerbajdžánskou vládu, aby poskytly informace o osudu osob pohřešovaných v bojích od doby propuknutí konfliktu v Náhorním Karabachu. Od počátku devadesátých let Červený kříž shromáždil od rodinných příslušníků jména přibližně 2.300 pohřešovaných ázerbajdžánských občanů zadržovaných údajně v Arménii. Vláda odhaduje počet těchto osob až na pět tisíc.43 6. srpna 2002 podepsaly úřady Náhorního Karabachu s Červeným křížem dohodu umožňující delegátům organizace přístup do všech vazebních věznic a míst pro zadržování osob v Náhorním Karabachu. Návštěvy vazebních středisek probíhají podle standardních postupů Červeného kříže, mezi které patří soukromé rozhovory se zadržovanými a návštěvy opakované tak často, jak je považováno za nutné. Červený kříž vítá podpis dohody a těší se na další posilování dialogu o humanitárních otázkách s orgány Náhorního Karabachu. Červený kříž navštívil osoby zadržené v Náhorním Karabachu v souvislosti s konfliktem probíhajícím v oblasti od roku 1992.44 67. Náhlý vzestup počtu střetů na arménsko-ázerbájdžánské linii příměří je pro mezinárodní vyjednavače důvodem ke znepokojení. V říjnu 2003 se mají v Ázerbajdžánu konat prezidentské volby a kvůli špatnému zdravotnímu stavu prezidenta Hejdara Alijeva se očekává změna režimu. To může vést k novému napětí ve stále nevyřešeném arménskoázerbájdžánském sporu o Náhorní Karabach. Prezident Alijev odletěl 6. srpna 2003 do USA na další léčení.

42 RFE/RL, 15. května 2003, http://www.armenialiberty.org/armeniareport/report/en/2003/05/F8D0BC31-189A-

4DC5-A9C2-3C5D6B8C755B.asp. 43 U.S. Department of State Country Report on Human Rights Practices 2002 – Azerbaijan. 44

International Committee of the Red Cross (ICRC) – Nagorny Karabakh: ICRC granted access to all detainees, 9. srpna 2002, http://www.icrc.org/web/eng/siteeng0.nsf/iwpList265/DBEA689B6D93B8ECC1256C10002B1842.

21

68. V posledních dvou měsících jsme byli svědky nejhorších násilných incidentů za několik posledních let. Nejvážnější zprávy o porušování příměří přišly z vesnice Garachanbejli v oblasti Fizuli v jižním Ázerbajdžánu. Objevily se však také zprávy o incidentech na arménskonachičevanských hranicích a na severní arménsko-ázerbájdžánské hranici. Odhady počtu obětí se liší. Arméni přiznávají úmrtí pouze jednoho svého vojáka a zranění dvou dalších. Ázerové udávají mnohem dramatičtější čísla – během posledních dvou měsíců prý přišlo o život jedenáct ázerbajdžánských vojáků (od začátku roku 2003 celkem třicet) a osmnáct je pohřešováno. Vysoce postavený úředník obeznámený s průběhem rozhovorů (hovořící pod podmínkou zachování anonymity) uvedl, že bude-li současný trend pokračovat, mohou být ztráty za rok 2003 třikrát horší než v roce předchozím, kdy bylo zabito asi 20 vojáků. Rok 2003 by se tak mohl stát rokem nejhorších násilností od roku 1996. 69. Střety na linii příměří zkomplikovaly mezinárodní úsilí o nalezení mírového řešení pro Náhorní Karabach. Tři mezinárodní spolupředsedové Minské skupiny OBSE, která je hlavním zprostředkovatelským orgánem v tomto konfliktu, vyjádřili své znepokojení nad probíhajícími událostmi. Spolupředsedům skupiny se v roce 2003 nepodařilo realizovat žádnou cestu do postiženého regionu, přestože se s arménským i ázerbájdžánským prezidentem setkali na jiných místech. Úloha mezinárodních zprostředkovatelů je však pouze sekundární, rozhodující je postoj místních politiků, kteří o osudu Karabachu nakonec rozhodnou.45 70. 20. srpna 2003 obvinil Ázerbajdžán arménské síly z ostřelování svých vojsk; Arménie však tvrdila, že útok přišel z ázerské strany. Tento incident byl posledním ze série šarvátek mezi silami dvou bývalých sovětských republik, které si v posledních měsících vyžádaly několik životů a vyostřily deset let trvající příměří mezi oběma stranami. Střety z 19. srpna 2003 vedly podle ázerbájdžánského ministerstva obrany ke zrušení monitorovací návštěvy pozorovatelů OBSE této oblasti. Mluvčí OBSE uvedl, že tuto zprávu potvrdit nemůže, arménští představitelé však odmítli, že by jejich vojska zahájila palbu jako první. Andrej Kasprzyk, zvláštní vyslanec OBSE pro Náhorní Karabach, který byl v oblasti na rutinní inspekci linie příměří, zkrátil kvůli tomuto ostřelování svou cestu.46

45 Institute for war and peace reporting, Caucasus Reporting Service No. 190, “Karabakh Ceasefire Under Strain”,

http://www.iwpr.net/index.pl?archive/cau/cau_200308_190_1_eng.txt. 46

RFE/EL, Armenia liberty, 20. srpna 2003, Fresh Fire fight Reported on Armenian-Azeri Border, http://www.armenialiberty.org/armeniareport/report/en/2003/08/CAB901BD-89E6-44BA-841EFF0FA17204D6.asp.

22

2.4 Regionální důsledky 71. Objevení nových ropných polí v Kaspickém moři a budování plynovodů směrem na západ posílilo geopolitický význam Ázerbajdžánu. Pro všechny přímořské státy Kaspického moře je status země ležící u nerostné suroviny bohatého zdroje důležitý. Rusko uzavřelo dohodu nejprve s Kazachstánem a poté, v září 2002, s Ázerbajdžánem. Ázerbajdžán podepsal také smlouvu s Kazachstánem. Turecko, Rusko, Irán a Spojené státy jsou v politice této oblasti důležitými činiteli a Ázerbajdžán musí pečlivě vyvažovat svou politiku vůči všem těmto zemím. Ázerbajdžán považuje Turecko za svého nejbližšího přítele, což je těžko překvapující bereme-li v úvahu kulturní, lingvistické a historické svazky mezi oběma zeměmi. Prezident Alijev sleduje prozápadní orientaci, otevřel ázerbajdžánský ropný průmysl západním společnostem a podporuje Spojené státy v jejich boji proti terorismu a ve vojenské intervenci do Iráku. 72. Vztahy s Ruskem se během posledních několika let zlepšily, i když konflikt na severní hranici Ázerbajdžánu (v ruském Čečensku) a skutečnost, že Ázerbajdžán funguje jako útočiště pro tisíce čečenských žadatelů o azyl, zatížily vzájemné vztahy. Vztahy s Iránem jsou poněkud problematické. V Iránu žije významná ázerská menšina a na obou stranách hranic jsou zřejmě Ázerové, kteří by podpořili sjednocení etnického ázerského území. Iránská vojenská gesta týkající se využívání ropných zdrojů ve sporné oblasti Kaspického moře v létě 2001 byla jasnou připomínkou křehkosti vztahů. Ázerbajdžán a Irán, přestože si stále příliš nedůvěřují, se snaží o uklidnění napětí. Návštěva prezidenta Alijeva v Teheránu na jaře roku 2002, přestože v době svého konání byla považována za průlomovou, obě země zřejmě příliš nesblížila.47 2.5 Vnitřně přesídlené osoby 73. Kromě asi 9.000 žadatelů o azyl (především z Čečenska a Afghánistánu) poskytuje Ázerbajdžán útočiště jedné z největších skupin přesídlených osob v přepočtu na počet obyvatel na světě (asi 570.000 osob). Při budování základů azylového systému byl učiněn pokrok jak ve vztahu k hlavním vládním partnerům (Státní komise pro uprchlíky a vnitřně přesídlené osoby, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo národní bezpečnosti, Ministerstvo zahraničních věcí a Pohraniční policie), tak ve vztahu k místním úřadům. Místní úřady jsou, spolu s nevládními organizacemi,

47

Evropská komise, Background Briefing Azerbaijan, únor 2003, http://www.europarl.eu.int/meetdoc/delegations/ caus/20030409/02.pdf.

23

prvními body, se kterými se žadatelé o azyl přijdou po svém příjezdu do země do styku. 74. Podle amerického Výboru pro uprchlíky bylo v Ázerbajdžánu na konci roku 200248 více než 576.000 osob přesídlených ze západních oblastí země (okupovaných Arménií od roku 1993). Dalších 270.000 osob žije v podmínkách podobných situaci uprchlíků. Sem patří asi 220.000 Ázerů z Arménie a přibližně 50.000 mešketských Turků z Uzbekistánu. V roce 2002 registrovalo UNHCR v Ázerbajdžánu 1.834 žadatelů o azyl, z nichž většinu tvořili Čečenci. Téměř 4.900 osob z Ázerbajdžánu požádalo v tomto roce o azyl v jiných evropských zemích (o 29% více než v předchozím roce). 75. Mezi přesídlené osoby patřilo v roce 2002 i přibližně 40.000 osob z Náhorního Karabachu a více než 530.000 osob z oblastí sousedících s Náhorním Karabachem, včetně oblasti Agdam (127.000 osob), Fizuli (126.000), Lachin (68.000) a Kelbadžar (61.000). Z převážné většiny se jedná o etnické Ázery. Mezi přesídlenými osobami je ale také asi 4.000 Kurdů (z oblastí Lachin a Kelbadžar) a několik stovek Rusů. 76. Přestože Komise pro eliminaci všech forem diskriminace bere na vědomí, že ústava zaručuje nediskriminační výkon většiny práv uvedených v článku 5, obává se Komise o efektivní výkon těchto práv v případě příslušníků menšinových etnických skupin (zejména osob patřících k arménské, ruské a kurdské menšině) při hledání zaměstnání, ubytování a přístupu ke vzdělání.49 77. Přestože většina přesídlených osob pochází z venkovských oblastí, asi 55% z nich se po odchodu ze svých domovů usídlila v městských oblastech, především v Sumgaitu a hlavním městě Baku. Více než polovina přesídlených osob stále žije v provizorním podmínkách, například veřejných budovách (81.000), ubytovnách (80.000), školách a mateřských školách (42.000), opuštěných železničních vagónech (5.000), nedostavěných domech (5.000), sanatoriích (26.000), táborech (41.000) a nouzových osadách podél cest (16.000). Ti šťastnější žijí s příbuznými nebo u hostitelských rodin (121.000 osob), v domech postavených humanitárními agenturami (36.000) nebo Státní komisí pro uprchlíky (10.000). Dalších 24.000 osob žije v nelegálně okupovaných bytech.

48

U.S.Committee for Refugees, World Refugee Survey 2003 – Azerbaijan, http://www.refugees.org/world/ countryindex/azerbaijan.cfm. 49 Komise pro eliminaci všech forem rasové diskriminace (CERD), CEDR/C/304/Add.75, 12. dubna 2001, http://www.unhcr.ch/TBS/doc.nsf/0/80256404004ff315c125638c005d01ee?OpenDocument.

24

78. Ázerbajdžánská vláda přiznala uprchlický status prima facie a poskytla občanská práva dvěma skupinám osob: asi 190.000 etnických Ázerů, kteří uprchli z Arménie, a přibližně 50.000 mešketských Turků (masově deportovaných Stalinem do střední Asie v roce 1944), kteří uprchli před etnickým násilím v uzbeckém Ferghanském údolí v roce 1999. Tyto dvě skupiny, etničtí Ázerové a v minulosti deportovaní mešketští Turci, se v Ázerbajdžánu ve velké většině případů integrovali, mají nárok na občanství podle Zákona o občanství z roku 1998 a nehrozí jim nucená repatriace nebo vyhoštění z Ázerbajdžánu. Na konci roku 2001 odhadovalo UNHCR, že většina nejschopnějších Ázerů a mešketských Turků je naturalizována nebo má o občanství požádáno. Protože vláda nebyla schopna poskytnout statistické údaje o počtu naturalizovaných osob, počítá je americký Výbor pro uprchlíky jako osoby nacházející se v podmínkách podobných situaci uprchlíků.50 79. V červenci 2003 žilo v Ázerbajdžánu stále 577.179 vnitřně přesídlených osob a 2.461 mešketských Turků-uprchlíků z Uzbekistánu spadajících do oblasti zájmu UNHCR. V roce 2002 (ani předtím) nebyli vráceni žádní uprchlíci. 3. Přehled situace v oblasti lidských práv v Ázerbajdžánu 80. Ázerbajdžánská ústava51 stanovuje svobodu slova a svobodu tisku a specificky zakazuje cenzuru. Televizní a rozhlasové stanice musí mít pro své působení licenci a vláda tento požadavek využívá pro zabránění vysílání nezávislých stanic prodlužováním procesu vydávání licence. V zemi vychází asi čtyři sta novin a časopisů. V červnu 2000 podepsal prezident Alijev nový zákon o médiích. Přestože se oproti předchozí legislativě jedná o zlepšení, v mnoha ohledech nesplňuje ani nový zákon mezinárodní standardy: obsahuje především ustanovení umožňující vládě uzavřít redakci novin poté, co prohraje tři soudní žaloby. Média tvrdí, že hrozba neadekvátních pokut a soudních žalob je nutí k autocenzuře. Stojí za pozornost, že v roce 2000 byla zaznamenáno 60 různých případů šikanování nebo zastrašování novinářů. 81. Ústava také předpokládá nezávislé soudnictví, přestože v praxi soudci zřejmě nejednají nezávisle na exekutivní složce státu, s výjimkou Ústavního soudu, který vydal řadu zásadních rozhodnutí potvrzujících jeho nezávislost.

50

U.S. Committee for Refugees, World Refugee Survey 2003 – Azerbaijan, http://www.refugees.org/world /countryindex/azerbaijan.cfm. 51 Viz Refworld 2003, CD 3, Legal Information/National Legislation nebo www.unhcr.ch/refworld.

25

82. Ústava dále zajišťuje presumpci neviny v trestních případech a řadu dalších procedurálních záruk, včetně pravidla znemožňujícího použití ilegálně získaných důkazů a práva na právní poradenství. Ústava také stanovuje rovný status prokurátora a obhájce před soudem, přestože v praxi výsady prokurátora převažují nad výsadami obhájce. Vláda obecně dodržuje ustanovení ústavy v případě občanských sporů a domácí i zahraniční pozorovatelé se většinou mohou účastnit přelíčení. Realizace řádných procedurálních záruk v rámci systému trestního soudnictví je však podle zpráv stále problematická. 83. Podmínky ve věznicích jsou podle dostupných zpráv tvrdé. Kvalita stravy, ubytování, hygieny a zdravotní péče je ubohá. Rozšířeným problémem je tuberkulóza. Mučení je nelegální, avšak existují zprávy o tom, že policie používá různé druhy mučení proti zatčeným/vězňům během zatýkání, výslechu a vazby. Také dozorci ve věznicích údajně mučí vězně. Nový trestní zákoník přijatý v září 2000 kriminalizuje mučení jako specifický trestný čin a stanovuje pět až deset let vězení pro úřední osoby, které si vynutí přiznání násilím. Existují však zprávy, že policie i nadále používá mučení a špatné zacházení s vězni relativně beztrestně. V březnu 2000 podepsal prezident dekret umožňující Mezinárodnímu červenému kříži zahájit návštěvy všech vazebních zařízení a všech kategorií věznic spadajících do mandátu organizace. Také národní organizace z oblasti lidských práv mohly pokračovat v návštěvách vybraných věznic. Existuje široké přesvědčení, že prezidentův dekret poněkud zmírnil podmínky umožňující příležitostné návštěvy Červeného kříže a organizací z oblasti lidských práv, přestože je nutné udělat ještě více pro institucionalizaci a zavedení těchto návštěv jako celonárodní praxe. 84. V prosinci 2001 přijala Milli Majlis legislativy o vzniku úřadu ombudsmana. Prvního ombudsmana schválila Milli Majlis 2. července 2002. Občané země, cizinci a osoby bez státního občanství se mohou k ombudsmanovi odvolat v případě porušování svých lidských práv ze strany státních orgánů nebo jednotlivců. Ombudsman může odmítnout se případem zabývat, pokud se záležitost udála více než rok před tím, než byla postoupena jeho úřadu. 85. Vstup Ázerbajdžánu do Rady Evropy v roce 2001 vedl v roce 2002 k přijetí legislativy zajišťující lepší naplnění evropských standardů, včetně novelizace tiskového zákona (ta vstoupila v platnost v polovině března). 86. Postup pro zahájení a registraci nových tiskovin byl zjednodušen a ochrana novinářských zdrojů byla posílena. Zákazy a sankce proti deníkům nyní může nařídit pouze soud. Nezávislost právního systému 26

však není zaručena a vláda stále může na nevládní média vykonávat nátlak jejich prostřednictvím. Vysílací zákon, připravený v konzultaci s Radou Evropy, vstoupil v platnost 8. října 2002 a ustavil Národní vysílací radu jmenovanou prezidentem, která má pomáhat při vzniku soukromých televizních stanic. Rada by měla vydávat operační licence, monitorovat dodržování pravidel a, je-li to nutné, uvalovat pokuty nebo rozhodnout o dočasném pozastavení.52 87. Zákon o zrušení státní televizní stanice nebyl zatím do konce roku přijat. Navrhovaný zákon negarantuje vznik skutečně nezávislé veřejné televizní stanice i přes vládní slib Radě Evropy, že tomu tak bude. 88. Zároveň však nové zákony a novelizace starších zákonů dala vládě větší pravomoc monitorovat novináře a to, co píší. 17. května 2002 novelizoval parlament zákony o komunikačním a trestním vyšetřování. Odposlouchávání telefonů a zachycování poštovní a elektronické pošty je jednodušší v případě trestního vyšetřování a v případě boje proti terorismu. Prezident Hejdar Alijev vydal 28. srpna dekret o odpovědnosti médií za prozrazení státního tajemství, který porušuje princip ochrany novinářských zdrojů. Po silných protestech ze strany médií a organizací v oblasti lidských práv bylo opatření zmírněno.53 89. Na konci roku zvýšila nová vlna žalob tlak na nezávislé noviny, které už tak byly obětí reklamního bojkotu. Byly předepsány vysoké pokuty. V prosinci demonstrovaly stovky novinářů a Rada vydavatelů požádala Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Radu Evropy o intervenci.54 90. Jelikož Ázerbajdžán přistoupil k Úmluvě o postavení uprchlíků z roku 1951 a jejímu Protokolu z roku 196755, byl v květnu 1999 přijat nový zákon o uprchlících. V listopadu 2000 byla prezidentským dekretem zavedena azylová procedura. Tento zákon však zatím nebyl realizován. V současné době UNHCR úzce spolupracuje s vládou a pomáhá jí vybudovat struktury umožňující realizaci zákona o uprchlících.56 91. Jelikož Ázerbajdžán ratifikoval Evropskou úmluvu o lidských právech (ECHR), jednotlivci – ať občané nebo cizinci, osoby bez státního 52 53

Reporteurs Without Borders, Azerbaijan, Annual Report 2003, 2. května 2003. Tamtéž.

54

Tamtéž. “Ázerbajdžánská republika přistoupila ke všem hlavním multilaterálním dohodám v oblasti lidských práv a pravidelně podává zprávu o realizaci ustanovení těchto dohod příslušným orgánům.“ International Human Rights Instruments, HRI/CORE/1/Add.117, 27. února 2002. 56 Viz Refworld 2003 na CD ROM nebo www.unhcr.ch/refworld. 55

27

občanství nebo uprchlíci – budou mít právo podat individuální žádost k Evropskému soudu ve Štrasburku a stěžovat si na porušování Úmluvy páchané údajně ázerbajdžánskými orgány. Pokud bude žaloba úspěšná, bude žadateli zajištěno dodržení porušeného práva a bude mu přiznána kompenzace za minulé porušení. Přestože ECHR negarantuje práva na azyl per se, jurisprudence Evropského soudu v řadě případů rozhodla, že vydání nebo vyhoštění se v konkrétním případě může rovnat porušení Úmluvy pokud byly ukázány závažné důvody potvrzující, že daná osoba čelí skutečnému riziku mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení v zemi, kam má být odeslána/vydána (porušení článku 3: zákaz mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu). Kromě toho, odloučí-li deportace osobu od její rodiny, může se to rovnat porušení článku 8 ECHR (právo na respektování soukromého a rodinného života). 3.1 Svoboda pohybu 92. Ázerbajdžánská ústava stanovuje právo svobodného pohybu a možnost výběru místa pobytu. Ázerbajdžán požaduje od všech svých obyvatel, trvalých i dočasných, aby se v místě svého bydliště registrovali. V roce 1996 parlament přijal Zákon o registraci podle místa bydliště a pobytu. Podle §1 tohoto zákona, občané Ázerbajdžánu, cizinci a osoby bez státního občanství budou registrováni podle místa svého trvalého pobytu v Ázerbajdžánské republice. Obyvatelé Ázerbajdžánu musí ministerstvo vnitra požádat o vydání propisky. 93. Pro získání propisky musí žadatelé ukázat, že mají ubytování nebo nějaký jiný důvod k pobytu v Ázerbajdžánu s pevnou adresou. Zákon v zásadě nerozlišuje mezi občany, cizinci, uprchlíky, vnitřně přesídlenými osobami, žadateli o azyl nebo osobami bez státní příslušnosti. Místní polikliniky mají teoreticky sloužit pouze občanům z jejich okresu. V praxi však jen velmi málo ázerbajdžánských poliklinik toto pravidlo dodržuje a při žádosti o lékařské ošetření není nutné se prokazovat propiskou. Zaměstnání je možné hledat po registraci. Registrační razítko je vyznačeno také do průkazu totožnosti, který nahradil bývalé sovětské pasy. 94. Vnitřně přesídlené osoby z okupovaných oblastí Ázerbajdžánu uznané prima facie žijící v táborech a usídleních nyní mají „prošlé“ propisky neboť své povolení k pobytu nemohou změnit kvůli tomu, že nemají smlouvu na ubytování. Přestože jejich propisky jsou „prošlé“, mají povolení k pobytu v táborech a osadách. To jim umožňuje získat sociální služby na místních poliklinikách a pomoc od místního Výkonného výboru pro exulanty. Vnitřně přesídlené osoby mohou získat humanitární pomoc 28

pouze v táborech a osadách, kam byli původně zařazeni, což omezuje jejich možnost zajistit si ubytování v oblasti, kam by se chtěli přestěhovat ve snaze najít lepší ekonomické příležitosti. Ty vnitřně přesídlené osoby, které nežijí v táborech a osadách, mohou získat novou propisku pokud ukáží důkaz o nájemní smlouvě nebo jinak zajištěném pobytu. Také vojenská služba se odvíjí od „prošlých“ propisek. 95. I když ázerbajdžánská vláda nepoužívá propisky k diskriminaci neobčanů, mohou propisku získat jenom žadatelé o azyl s platným pasem a registrovanou nájemní smlouvou. Velká většina žadatelů o azyl nemůže takový dokument získat. Žadatelé o azyl bez dokladů, kteří přijeli do země nelegálně, se nemohou svobodně pohybovat dokud UNHCR nerozhodne o jejich azylové žádosti. Čelí tak riziku vzetí do vazby kvůli ilegálnímu vstupu do Ázerbajdžánu a chybějícím právním dokladům. 3.2 Organizovaný zločin 96. Vysoce postavení představitelé a vlivné, bohaté a dobře chráněné osoby zapojené do trestné činnosti (pašování drog, převaděčství, nelegální obchod nebo, častěji, korupce) mohou snadno vykonávat nátlak na kohokoliv, kdo ví o jejich aktivitách. Mít informace o nelegálních aktivitách vlivné osoby může být nebezpečné kvůli vládnímu nebo společenskému vlivu dané osoby. Takový tlak může být vykonáván za aktivní spoluúčasti zkorumpovaných orgánů (policie, soudnictví) nebo proto, že úřady nejsou ochotny či schopny zasáhnout a postižené osoby chránit. III. Ázerbajdžánští uprchlíci a žadatelé o azyl – světové trendy 1. Uprchlická populace a hlavní změny (2002) 97. Na počátku roku 2002 žilo ve světě 270.602 ázerbajdžánských uprchlíků, z nichž 50.589 (18,7%) poskytovalo pomoc UNHCR. Největší počet uprchlíků z Ázerbajdžánu žil v Arménii (264.327, tj. 97,7%), druhá největší skupina žije ve Spojených státech amerických (2.092, tj. 0,77%) a třetí v Německu (1.843, 0,7%). V ostatních zemích žilo celkem 2.341 (0,87%) ázerbajdžánských uprchlíků. 98. V roce 2002 se počet uprchlíků z Ázerbajdžánu ve všech azylových zemích zvýšil – azyl získalo celkem 979 osob (0,36%), přesídleno bylo 121 osob (0,04%) a 11 dalších (0,004%) zvýšilo počet uznaných uprchlíků z Ázerbajdžánu na celkem 1,111 (0,41%).

29

99. V roce 2002 se počet uznaných uprchlíků z Ázerbajdžánu zároveň snížil o 9.211 (3,4%) osob, které byly naturalizovány, a 7.721 (2,86%) dalších, tj. celkem o 16.957 osob (6,27%). 100. Celkovým výsledkem růstu a poklesu počtu uprchlíků z Ázerbajdžánu v roce 2002 popsaného v odstavcích 98 a 99 je konečný počet ázerbajdžánských uprchlíků na konci roku 2002: 254.732 (pokles o 5,87% v porovnání s počátkem roku 2002). UNHCR poskytovalo pomoc 50.492 (-0,19%) z nich. 2. Azylové žádosti podané v průmyslových zemích (1999-2002) 101. V letech 1999-2002 podali žadatelé o azyl z Ázerbajdžánu v celém světě 19.049 azylových žádostí. Z nich bylo 17,128 (89,9%) podáno v Evropě, 1.371 (7,2%) ve Spojených státech amerických, 545 (2,87%) v Kanadě a 5 (0,03%) v Austrálii. 102. Nejvyšší počet azylových žádostí ve sledovaném období 1999-2002 byl podán v Německu (7.380, tj. 43,1% celkového počtu žádostí podaných v Evropě), Nizozemí (4.573, tj. 26,7%), Belgii (1.034, tj. 6,04%) a Francii (1.000, tj. 5,8%). Ve všech ostatních evropských zemích bylo ázerbajdžánskými žadateli podáno celkem 3.141 (18,3%) azylových žádostí. 103. V evropských azylových zemích je vidět zřetelný pokles počtu žádostí o azyl v období 2000-2002 v porovnání s rokem 1999 a v období 20002002 zůstávají čísla konstantní ve všech zemích světa. V roce 2002 došlo k výraznému zvýšení počtu žádostí ve Švédsku (492,5% v porovnání s rokem 2001). Ostatní údaje se nijak výrazně nezměnily. 3. Právní postavení a typy postavení uprchlíka 104. Kromě Arménie, kde 247.538 ázerbajdžánských žadatelů o azyl získalo uprchlický status prima facie podle Úmluvy, byl 5.491 uprchlíkům přiznán azyl podle Úmluvy z roku 1951, 157 podle mandátu UNHCR a 1.269 podle jiného57 právního statusu. Z celkového počtu 254.255 ázerbajdžánských uprchlíků bylo v Arménii jako prima facie uznáno 247.538 osob a 6.917 pak individuálně v 28 různých zemích světa.

57

Kategorie “jiného” statusu zahrnuje uprchlíky, kterým bylo povoleno zůstat z humanitárních důvodů.

30

4. Azylové žádosti a azylové řízení (2002) 105. V roce 2002 podali ázerbajdžánští občané 5.084 žádostí o azyl v celkem 36 zemích světa. Rozhodnuto bylo celkem v 7.531 případech – 603 osobám (8%) bylo přiznáno postavení uprchlíka a dalších 414 ázerbajdžánských žadatelů o azyl získalo humanitární status (5,5%). Celkově bylo 13,5% přijatých rozhodnutí pozitivních. V porovnání s rokem 1999 představuje toto číslo nárůst počtu pozitivních rozhodnutí v roce 2002 o 70,6%. IV. Působení UNHCR (2002-2003) 106. V září 1999 pomohlo UNHCR parlamentu přijmout nový zákon o uprchlících a spolupracovalo s prezidentskou administrativou na přípravě dekretu umožňujícího úplnější implementaci Úmluvy z roku 1951. Ázerbajdžánská vláda a UNHCR podepsaly dohodu o vzniku společného azylového řízení - zastřešeného Státní komisí pro uprchlíky a vnitřně přesídlené osoby vedenou místopředsedou vlády - jako tranzitního mechanismu vedoucího ke vzniku nezávislé vládní procedury. V roce 2000 dosáhlo UNHCR a Rada Evropy vyhlášení velmi potřebného zákona o národních nevládních organizacích, které budou v budoucnosti partnerem UNHCR. V roce 2002 a 2003 se právní aktivity UNHCR a aktivity v oblasti poskytování ochrany budou soustředit na nutné monitorování realizace těchto tří reforem ve spolupráci se Státní komisí pro uprchlíky a vnitřně přesídlené osoby (azylové řízení), Radou Evropy, OBSE a národními nevládními organizacemi, jejichž kapacitu bude nutné posílit tak, aby mohly plně hrát svou úlohu a podporovat mandát UNHCR. 107. V roce 2000 a 2001 vzrostl počet žadatelů o azyl pocházejících z Afghánistánu a Čečenska. Několik tisíc Čečenců se během roku 2000 dostalo do Baku, ale UNHCR kontaktovalo až v květnu 2001 poté, co jejich vlastní systém solidarity zkolaboval. Počet žadatelů o azyl registrovaných UNHCR přesáhl v prosinci 2001 počet osmi tisíc (včetně 5.635 Čečenců). Žadatelé o azyl jsou registrováni a je jim vydáván dopis žádající úřady o poskytnutí dočasné ochrany. S pomocí národních a mezinárodních nevládních organizací je realizován program návštěv rodin, který slouží k rozhodování o nutnosti poskytnout individuální pomoc. Kvůli rostoucímu počtu případů bylo UNHCR v Baku nuceno rozšířit svou kapacitu, jak v oblasti poskytování pomoci, tak v oblasti lidských zdrojů. 108. Stanovisko UNHCR k čečenským případům je takové, že těmto žadatelům o azyl a uprchlíkům by měla být poskytována pomoc do doby, 31

než bude situace v Čečensku (Ruská federace) pro návrat příznivá a než bude možné ověřit dobrovolný charakter takového návratu. Ve svém úsilí zlepšit režim dočasné ochrany pro tyto osoby se UNHCR v červnu 2003 podařilo přesvědčit ázerbajdžánskou vládu, aby umožnila dětem žadatelů o azyl a uprchlíků od nového školního roku (čili od září 2003) přístup ke vzdělávání. Co se týče situace vnitřně přesídlených osob předpokládá se, že proces hledání mírového řešení sporu bude pokračovat. UNHCR je připraveno pomoci úřadům při zajišťování podmínek vhodných pro návrat. Mezitím UNHCR soustředí svou činnost na aktivity zlepšující podmínky vnitřně přesídlených osob ve městech (Sumgait a Baku). 109. V souladu s cílem stanoveným v roce 2003 (podpora hledání a realizace trvalých řešení pro uprchlíky v Ázerbajdžánu) zaměřuje UNHCR své aktivity v oblasti poskytování ochrany na tři vzájemně se doplňující oblasti: 1) monitorování právních reforem v oblasti občanství (v úzké spolupráci s Radou Evropy a OBSE), b) poskytování pomoci a odborného poradenství vládě při budování fungujícího oddělení pro vedení azylového řízení, c) podpora, v rámci regionálního koordinačního rámce, dobrovolného návratu uprchlíků jakmile to podmínky v jejich zemi umožní. 110. Navrhované cíle programu UNHCR na pomoc vnitřně přesídleným osobám v Ázerbajdžánu v roce 2003 jsou výsledkem vývoje v posledních čtyřech letech. V období 1998-2002 UNHCR, kromě pokračující spolupráce s příslušnými vládními orgány, aktivně prosazovalo partnerství s organizacemi působícími ve stejné oblasti jako UNHCR (např. Rada Evropy, USAID, agentury OSN, Světová banka) ve snaze mobilizovat zahraniční zdroje pro zabezpečení dlouhodobých opatření na pomoc vnitřně přesídleným osobám a uprchlíkům. Tyto aktivity probíhaly v situaci klesajících dobrovolných příspěvků na programy humanitární pomoci pokrývající potřeby vnitřně přesídlených osob, obětí dlouhodobého konfliktu v Náhorním Karabachu a z něho vyplývající okupace značné části ázerbajdžánského území. Během tohoto období se důraz při poskytování mezinárodní pomoci přesunul od čistě humanitárního přístupu k dlouhodobým rozvojovým strategiím. UNHCR začalo předávat kontrolu nad projekty partnerům orientovaným na rozvojovou pomoc tak, aby bylo zajištěno pokračující pokrytí potřeb vnitřně přesídlených osob (asi 570.000 lidí, z nichž se pomoc UNHCR dostává k asi 50.000 nejzoufalejším z nich) jejich začleněním do rozvojových programů řešících problémy národní společnosti jako celku. Tento přístup umožnil snížení asistenčního programu UNHCR pro vnitřně přesídlené osoby v Ázerbajdžánu při současném využití podpory nabízené mezinárodními organizacemi a sponzory orientujícími se na 32

rozvojovou problematiku. Tento proces se odehrál na pozadí pokračujícího úsilí o nalezení komplexního mírového řešení ve sporu o Náhorní Karabach (které by kromě jiného mělo zahrnovat návrat vnitřně přesídlených osob) v rámci Minské skupiny. Nejistota panující ve vztahu k výsledku jednání vedla výše uvedené činitele (a zejména UNHCR) k vedení aktivit ve dvou paralelních směrech: a) podpora dlouhodobých opatření mající zlepšit životní podmínky vnitřně přesídlených osob na úroveň ostatních členů společnosti, b)příprava plánu postupu pro zlepšení existujících národních kapacit a přístupu k možným mezinárodním zdrojům v případě návratu vnitřně přesídlených osob do jejich oblasti původu při současné rekonstrukci těchto oblastí (včetně odminování). 111. Oba výše uvedené paralelní směry se odrazily v činnosti UNHCR v Ázerbajdžánu v roce 2002 a tvoří základ strategie UNHCR ve vztahu k problematice vnitřně přesídlených osob. Vláda a Mezinárodní měnový fond/Světová banka iniciovaly v červenci 2001 vznik návrhu Strategie na snížení chudoby země, která by měla ovlivnit tvorbu státního rozpočtu pro rok 2003. UNHCR a příslušné vládní orgány vyvíjejí úsilí zohledňující specifické potřeby vnitřně přesídlených osob v této strategii. Bereme-li v úvahu existující omezení ekonomické a sociální situace v Ázerbajdžánu, budou se obě výše uvedené dimenze vzájemně doplňovat (tj. aktivní účast UNHCR na realizaci strategie i aktivní úloha, při širokém partnerství s relevantními vládními orgány, mezinárodními organizacemi, sponzory a národními i mezinárodními nevládními organizacemi v procesu přípravy rezervních plánů). V. Ohrožené skupiny 1. Úvod 112. Tento dokument má přinést obecné informace usnadňující posuzování možných potřeb v oblasti mezinárodní ochrany v případech žadatelů o azyl z Ázerbajdžánu. Informace zde uvedené nejsou vyčerpávající a nepokrývají všechny situace, které se v praxi mohou vyskytnout. Tyto směrnice nemají sloužit ani jako recept pro posuzování případů; ty by měly být posouzeny individuálně, podle svého meritu a při aplikaci odpovídajících kritérií. Při rozhodování o žádosti ázerbajdžánských žadatelů o azyl je třeba vzít v úvahu výše uvedenou obecnou politickou situaci a situaci v oblasti lidských práv. 113. Přestože Ázerbajdžán se potýká s řadou sociálních, ekonomických a politických problémů, situace v oblasti lidských práv v Ázerbajdžánu se v posledních několika letech zlepšila. 33

114. Bez toho, že by následující informace byly vyčerpávající, má UNHCR za to, že je nutné věnovat zvláštní pozornost ázerbajdžánským žadatelům o azyl, kteří zakládají svou azylovou žádost na skutečnosti, že patří k arménskému etniku. Žádosti podávané opozičními aktivisty, disidentskými novináři, členy netradičních náboženských skupin a homosexuály (zejména v kontextu služby v armádě nebo pobytu ve vězení), osobami odepírajícími vojenskou službu z důvodů svědomí a, za určitých okolností, oběťmi pronásledování ze strany nestátních činitelů by měly být posouzeny zvlášť pečlivě, neboť v těchto případech mohou mít žadatelé nárok na přiznání azylu. 2. Etnické menšiny 115. Snaha o sloučení Náhorního Karabachu s Arménií vedla v letech 1988 a 1989 v Baku a v Sumgaitu k vážným násilnostem namířeným proti Arménům. Etnické napětí se rozšířilo i do dalších částí země. Kvůli etnickému násilí a eskalaci konfliktu v Náhorním Karabachu na počátku roku 1992 opustila drtivá většina etnických Arménů Ázerbajdžán. 116. Podle informací UNHCR se nikdo z Arménů přesídlených v roce 1992 nevrátil do Ázerbajdžánu a je tedy těžké posoudit riziko v případě návratu (pokud by jej ázerbajdžánské úřady vůbec povolily). Část ázerbajdžánských Arménů, kteří v roce 1992 opustili zemi, odešla do Arménie, kde posléze získala občanství nebo status uprchlíka, avšak řada arménských uprchlíků, kteří odešli do jiných částí bývalého Sovětského svazu, ochranu nezískala. Trvalé řešení pro ně teprve musí být nalezeno. V případě sekundárních pohybů těchto uprchlíků je nutné velmi pečlivě posoudit potřeby těchto žadatelů v oblasti ochrany i možnost nalezení bezpečí jinde.58 117. Podle průzkumu provedeného v roce 2003 realizačním partnerem UNHCR může v Ázerbajdžánu žít ještě na 30.000 Arménů, většinou žen provdaných za Ázerbajdžánce nebo Rusy. Zacházení s těmito osobami je oblast od oblasti různé. Pravidelně se však objevují případy diskriminace etnických Arménů. Diskriminace se týká přístupu k místům ve vládní správě, výplaty penze a dalších sociálních dávek a obecně problémů při jednání s úřady. Diskriminace v zaměstnání je běžná. Přístup k veřejným funkcím může být omezen pro osoby s arménským jménem nebo s rodinnými příslušníky arménského původu. Co se týče soukromých zaměstnavatelů, je zcela na nich koho se rozhodnou přijmout nebo propustit. 58

Tento dokument se zabývá situací v zemi původu, ale nevěnuje se situaci ázerbajdžánských uprchlíků ve třetích zemích. To je zvláštní problematika, která může vyžadovat další průzkum.

34

118. Etničtí Arméni žijící na území Ázerbajdžánu si raději mění jméno a snaží se chovat nenápadně. 119. Při povinné výměně starých sovětských pasů za nové doklady totožnosti nemá většina obyvatel problémy, někteří lidé se však setkali s byrokratickými překážkami překonanými úspěšně úplatkem (vnímaným jako běžná rutina). 120. Děti ze smíšených manželství většinou nemají problémy s přístupem k veřejným zdravotním službám. V individuálních případech byly zaznamenány některé nepřátelské reakce nižšího zdravotnického personálu.59 121. Zvláštní pozornost by měla být věnována případům, kde diskriminační opatření vedla k nemožnosti zajistit si živobytí, využívat svých finančních nebo sociálních práv a k obecným obavám, nejistotě nebo strachu. 122. Kromě toho je třeba postupovat opatrně při posuzování případů smíšených manželství, kdy zástupce ázerbajdžánské strany zemřel a zanechal po sobě arménskou ženu/muže s dětmi pocházejícími ze smíšeného manželství. Tito lidé se mohou stát cílenou obětí pronásledování. 123. Náhorní Karabach není pro etnické Armény v Ázerbajdžánu z řady důvodů reálnou alternativou vnitřního útěku. To platí především pro osoby pocházející ze smíšených manželství, kdy je jeden z rodinných z rodinných příslušníků částečně nebo zcela ázerského původu. Území Náhorního Karabachu je v podstatě nepřístupné kvůli rozsáhlému zaminování a stálým přestřelkám na frontové linii. Bezpečnostní situace v Náhorním Karabachu zůstává i nadále nejistá a zatím nebylo nalezeno mírové řešení konfliktu v této oblasti. 124. Podíváme-li se na celou problematiku souhrnně: přestože diskriminace etnických Arménů není oficiální politikou Ázerbajdžánu, v každodenním životě určitá diskriminace, tolerovaná úřady, existuje. Tato diskriminace se sama o sobě pronásledování nerovná, avšak v individuálních případech je možné, že kumulativní dopady diskriminace se pronásledování rovnat mohou.

59

“Komise bere na vědomí obecnou vysokou úroveň vzdělání obyvatel. Vítá skutečnosti, že je zajištěna 10-letá povinná bezplatná školní docházka.Vítá široké působení žen v institucích vyššího vzdělávání i opatření přijatá pro zajištění vzdělání menšin a uprchlíků“, UN Committee on Economic, Social and Cultural Rights, E/C.12/1/Add.20, 22. prosince 1997, http://www.unhcr.h/tbs/doc.nsf/(Symbol)/E.C.12.1.Add.20.En?Opendocument.

35

125. Je třeba mít na paměti, že mnoho Arménů, kteří z Ázerbajdžánu uprchli po roce 1998, neodešlo do Arménie, ale do jiných republik bývalého Sovětského svazu. 126. Všechny žádosti etnických Arménů, kteří vlastní doklad totožnosti naznačující jejich etnickou příslušnost snadno rozpoznatelným příjmením, by měly být posouzeny velmi pečlivě. Těmto případům je nutné zvláštní pozornost protože se může jednat o osoby přicházející z jedné z bývalých sovětských republik a jejich občanství může být nejasné. Stojí také za zmínku, že tyto osoby by pravděpodobně byly na mezinárodních ázerbajdžánských hranicích odmítnuty pokud by došlo k deportaci z azylové země. 127. Původní etnické menšiny, jako Talyši, Lezgínové, Avaři, Židé a Gruzínci, netrpí diskriminací, přestože není možné vyloučit, že jednotliví příslušníci těchto skupin aktivně prosazující národní program svého etnika se mohou setkat s problémy ze strany úřadů.60 3. Opoziční strany a média 128. Podle ústavy existuje v Ázerbajdžánu pluralitní politický systém a v zemi je registrováno 40 politických stran. 129. Vládnoucí stranou Ázerbajdžánu je momentálně „Strana nového Ázerbajdžánu“ (NAP) vzniklá v roce 1992. Brzy poté, v roce 1993, pozvali vůdcové strany k moci Hejdara Alijeva. Od té doby je NAP v zemi dominantní stranou. Její členové zastávají drtivou většinu vysokých pozic ve vládě. Parlamentní volby konané v letech 1995 a 2000 byly kritizovány za vážné nedostatky. Také volby v roce 2000 trpěly vážnými chybami; v těchto volbách získala strana NAP 82 z celkového počtu 125 parlamentních křesel. 130. Hlavními opozičními stranami Ázerbajdžánu jsou Musavat, Ázerbajdžánská lidová národní fronta (APFP, rozdělená nyní na konzervativce a reformátory), Ázerbajdžánská strana národní nezávislosti (ANPI), Ázerbajdžánská demokratická strana, Ázerbajdžán liberální strana, Ázerbajdžánská sociálně demokratická strana a Strana spravedlnosti. V roce 1998, v době před prezidentskými volbami, se několik silných opozičních stran spojilo v Demokratický kongres. V roce 2000, po smrti svého předsedy, bývalého prezidenta Abulfeze Elchieby, 60

“V roce 1999: Lezginové 178.000 (2,2%), Talyšové 76.800 (1,0%), Avaři 50.900 (0,6%), mešketští Turkové 43.400 (0.,5%), Tataři 30.000 (0,4%), Ukrajinci 29.000 (0,4%), Zakhorové 15.900 (0,2%), Gruzínci 13.100 (0,2%), Tatové 10.900 (0,1%), Židé 8.900 (0,1%), Udiové 4.200 (0,05%), další národnosti 9.500 (0,12%)“ International Human Rights Instruments, HRI/CORE/1/Add.117, 27. února 2002, http://www.unhcr.ch/tbs/doc.nsf/0/fdae5b4ca8960910c12569e02a ?OpenDocument&Start=1&Count=1000&ExpandView.

36

se APFP rozpadla na dvě soupeřící skupiny – skupinu „reformistů“ vedenou Ali Kerimlim, a „konzervativce“ vedené Mirmahmudem Miralioglu. Předseda konzervativního křídla byl zvolen do parlamentu, avšak odmítá se účastnit práce parlamentu, který považuje za nelegitimní. 131. Vůdce strany Musavat, Isa Gambar, byl předsedou parlamentu v letech 1992-1993, kdy zemi vládla koalice strany APFP a Musavat. Poté, co se prezidentem stal Alijev, byl Isa Ganbar na základě několika obvinění zatčen, avšak zanedlouho byl propuštěn. V srpnu 2000 byl zatčen šéfredaktor novin této strany (Yeni Musavat) na základě obvinění z pokusu o únos, terorismu a nelegálního vlastnictví zbraní. Pan Arifogli strávil ve vazbě 45 dní. 17. srpna 2001 zastavil úřad veřejného prokurátora bez jakéhokoliv odůvodnění vyšetřovací proces a 10. září 2002 byl případ odložen. 132. Vůdce Demokratické strany Ázerbajdžánu Rasul Gulijev byl v roce 1993 blízkých příznivcem Hejdara Alijeva. Jeho vztah s Alijevem se však v roce 1996 náhle zhoršil a Gulijev rezignoval. Od té doby žije ve Spojených státech a stal se silným oponentem Hejdara Alijeva. 133. Hlava Ázerbajdžánské liberální strany Lala Showket Alijevová byla v roce 1993 také příznivkyní Aliejva a byla jmenována ministryní zahraničí. V roce 1996 však rezignovala a založila vlastní Ázerbajdžánskou liberální stranu. 134. Podle dostupných informací jsou všechny výše uvedené opoziční strany u ázerbajdžánských úřadů oficiálně registrovány. 135. Ázerbajdžánská ústava stanovuje svobodu projevu a svobodu tisku; vláda však tyto svobody omezuje. Po zrušení cenzury v roce 1998 jsou hlavním prostředkem nátlaku na nezávislá média soudní žaloby podávané státními úředníky s cílem dosáhnout uzavření redakcí novin, zahajování trestního řízení proti novinářům a uvalování pokut. 136. Pouhé členství v opoziční politické straně samo o sobě nepostačuje pro podání oprávněné žádosti o azyl. Vyhranění aktivisté uveřejňující kritické články v opozičních novinách, vedoucí nepovolené demonstrace nebo „provokační akce“ se mohou v některých případech setkat s tvrdou reakcí úřadů – včetně zatčení, vzetí do vazby a nespravedlivého soudního procesu. Prominentní ázerbajdžánští političtí aktivisté, kteří tvrdí že prchají před pronásledováním z politických důvodů, mohou mít opodstatněnou žádost v závislosti na konkrétních okolnostech daného případu.

37

4. Náboženské menšiny 137. Ázerbajdžánská populace je tradičně muslimská a patří většinou k šíitské větvi islámu. Po dlouhých letech sovětské ateistické vlády je však společnost z velké části světská. Militantní islámští fundamentalisté nejsou tolerováni a obecný postoj vůči jiným náboženským skupinám, včetně křesťanů a židů, je většinou tolerantní. 138. Článek 18 a 48 ústavy umožňuje příznivcům každé víry praktikovat své náboženství bez omezení. Neexistuje žádné státní náboženství a ústava zakotvuje právo na výběr nebo změnu vlastního náboženského vyznání. Zákon o náboženské svobodě však obsahuje ustanovení, která vládě umožňuje efektivně omezit náboženské aktivity členů netradičních náboženských skupin. Zákon také zakazuje šíření víry cizinci. 139. Nejběžnější omezení náboženské svobody vyplývá z požadavku Zákona o náboženské svobodě, že náboženské společnosti se musí registrovat u vládních orgánů. Státní komise pro práci s náboženskými asociacemi převzala odpovědnost za registraci náboženských skupin od Odboru pro náboženské záležitosti Ministerstva spravedlnosti v červnu 2001. 140. Náboženské skupiny mohou působit i bez registrace, nemohou však bez ní založit účet u banky a jednat jako právní osoba. V některých případech mohou být členové takových organizací zadrženi, pokutováni a, v případě cizinců, deportováni. 141. Náboženské materiály mohou být do Ázerbajdžánu dováženy s povolením Státní komise pro práci s náboženskými asociacemi. Vyskytly se zprávy o omezení dovozu náboženské literatury a dalších materiálů. 142. V prosinci 1999 oznámil prezident Alijev, že od této chvíle bude vláda dodržovat standardy OBSE týkající se svobody náboženského vyznání. V souladu s jeho příkazem pak zřejmě státní úředníci přijali opatření k nápravě minulých porušování těchto standardů a registrovali řadu náboženských organizací, kterým byla dříve registrace odmítána. V říjnu 2002 vláda a OBSE/ODIHR společně zorganizovali konferenci o svobodě náboženského vyznání a boji proti terorismu. 143. Jako vedlejší poznámku je nutné uvést, že někteří vládní úředníci sdílejí obecné a rozšířené předsudky vůči etnickým Ázerbajdžáncům, kteří konvertovali ke křesťanství a jiným náboženstvím.

38

144. Nové náboženské skupiny, které nemají v Ázerbajdžánu tradici, nejsou vždy společností přijímány. Po prohlášení prezidenta Alijeva se však značně snížil výskyt případů obtěžování a diskriminace příslušníků těchto netradičních denominací. Přestože každý podobný případ bude muset být posouzen individuálně, pouhé členství v jedné z netradičních náboženských denominací by zřejmě nestačilo k ospravedlnění žádosti o azyl. Žádosti podané vedoucími představiteli nebo aktivisty netradičních náboženských skupin však musí být zváženy velmi pečlivě. 5. Homosexuálové 145. Podle §113 bývalého sovětského trestního zákoníku byl „sexuální styk mezi dvěma dospělými muži“ považován za trestný čin a mohl být potrestán až třemi lety vězení. Nový ázerbajdžánský trestní zákoník, který vstoupil v platnost 1. září 2000, sexuální styk mezi homosexuály dekriminalizoval (§150). 146. Homosexualita není ázerbajdžánskou společností přijímána a homosexuálové v zemi svou sexuální identitu skrývají. Kvůli sociálnímu tlaku a tradicím se homosexuálové stávají obětí diskriminace, obtěžování a špatného zacházení a úřady jim neposkytují efektivní ochranu. Podle stupně závažnosti a/nebo své frekvence se tyto činy mohou rovnat pronásledování. Podle obecného názoru bude mít dekriminalizace homosexuálních vztahů novým trestním zákoníkem jen malý dopad na způsob, jakým jsou homosexuálové společností vnímáni a na obecné zacházení s nimi. Ve vězení a v armádě se homosexuálové údajně často stávají obětí nelidského nebo ponižujícího zacházení. Podle stupně závažnosti a frekvence činů se takové jednání může v individuálních případech rovnat pronásledování. 6. Osoby vyhýbající se vojenské službě/Dezertéři 147. Podle §2 ázerbajdžánského Zákona o vojenské službě je každý dospělý občan mužského pohlaví povinen vykonat vojenskou službu. Článek 76, odst. 2 ázerbajdžánské ústavy uvádí, že pokud služba v ozbrojených silách není v souladu s přesvědčením občana, může být aktivní vojenská služba nahrazena dvěma lety alternativní vojenské služby. Neexistuje však procedura pro realizaci tohoto ustanovení, které proto v praxi není aplikováno. 148. Podle Zákona o vojenské službě musí být všichni muži ve věku od 18 do 35 let, kteří nemají nárok na osvobození nebo výjimku, odvedeni do služby v armádě. Na základě novely výše uvedeného zákona z 25. prosince 2001 byl odvodový věk prodloužen do 35 let. 39

149. Podle §321 trestního zákoníku může být za vyhýbání se vojenské službě osoba odsouzena k odnětí svobody až na dva roky v době míru a na tři až šest let v době válečného stavu. Dezerce je trestána odnětím svobody od tří do sedmi let v době míru a od pěti do deseti let ve době války (§334 trestního zákoníku). U tohoto článku je však uvedena poznámka uvádějící, že dezertér může být v době míru osvobozen od trestní zodpovědnosti, pokud se tohoto činu dopustil poprvé. Osoby vyhýbající se vojenské službě a dezertéři jsou však trestně stíháni jen namátkově a procedura stíhání často závisí na individuálním přístupu příslušných důstojníků. 150. Vyhýbání se vojenské službě a dezerce jsou častým jevem. Jejich důvodem jsou ubohé podmínky a šikanování přetrvávající v ázerbajdžánské národní armádě. Počet sebevražd v armádě hlášených v tomto roce vzrostl. Jen v srpnu 2001 zemřelo během tří týdnů 18 vojáků (sebevraždou, od slunečního úpalu nebo následkem dehydratace). Prostředkem, jak se vyhnout vojenské službě, je možnost opakovaného placení úplatků a dobré kontakty. 151. Nařízení o alternativní vojenské službě přijaté v roce 1992 stanovuje možnost náhradní vojenské služby pouze pro studenty náboženských institucí a církevní představitele. 152. Vzhledem k současné situaci by se žádost ázerbajdžánského občana, hovořícího o pronásledování kvůli vyhýbání se vojenské službě, normálně pro přiznání postavení uprchlíka podle článku 1A(2) Úmluvy z roku 1951 nekvalifikovala. Osoby odepírající vojenskou službu z důvodů svědomí, pro které by vojenská služba byla v rozporu s jejich náboženským, politickým nebo morálním přesvědčením, mohou mít opodstatněný důvod žádat o azyl.61 VI. Shrnutí 153. Ve světle výše uvedeného si následující kategorie osob zaslouží zvláštní pečlivost při posuzování své azylové žádosti, protože mohou mít nárok na přiznání azylu v souladu s Úmluvou z roku 1951: • novináři a členové opozičních politických stran; • příslušníci arménské menšiny a děti pocházející ze smíšených arménsko-ázerbajdžánských manželství; 61

Viz “Příručka postupů a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy z roku 1951 a Protokolu z roku 1967 o postavení uprchlíků“, nové vydání, Ženeva, Leden 1992, Kapitola V. Zvláštní případy, B. Dezertéři a osoby vyhýbající se vojenské službě; Refworld 2003, CD 3 - Legal Information/Refugee policy and practice nebo http://www.unhcr.ch/cgibin/texis/vtx/home/++wwBm_e14VpwwwwnwwwwwwwhFqhT0yfEtFqnp1xcAFqhT0yf EcFqewXVowDmxddAadDa7Gdqnm1Gn5awDmagGoBnGowahdGaynBnGMoDoDta2nh1tnnaIBwB15a1DmnGa BrnaWK9WagdDVnDBodDaDzmxwwwwwww1FqmRbZ/opendoc.pdf.

40

• homosexuálové; • osoby vyhýbající se vojenské službě a dezertéři; • příznivci netradičních náboženských denominací. Bibliografie 1. Amnesty International Report 2003 – Tato zpráva pokrývá období od ledna do prosince 2002, http://web.amnesty.org/report2003/azesummary-eng. 2. BBC News, Azerbaijan president bid for third term, 7. září 1999, http://news.bb.co.uk/2/hi/asi-pacific/441070.stm. 3. Ústřední zpravodajská služba (Central Intelligence Agency, CIA), The World Fact Book 2002, Azerbaijan, http://www.odci.gov/cia /publications/factbook/geos/aj.html#intro. 4. Centre for Eastern Studies, Armed Conflicts in Post-Soviet Region. Present Situation. Prospects for Settlement. Consequences. Varšava, červen 2003, http://www.ocw.waw.pl/en/epub/eprace/09/01.htm. 5. Country of Origin Information Workshop, Bratislava, 13.-14. prosince 1999, Final Report – Azerbaijan. Organizováno UNHCR ve spolupráci s ACCORD a slovenským Úřadem pro migraci. Refworld 2003. 6. Danish Immigration Service, Report on fact-finding mission till Azerbaijan, Former OPON forces in Azerbaijan etc., 27.1.-1.2.2002, http://www.udlst.dk/NR/rdonlyres/ew4pdnyvw26p41lyktm6bzjdn4 55wjjmsrofesjaxi3azqwvjxlhntemqk7fxfhkkktejuuk2z7j53gksv4cd6aif zkd/Azerbaijan281002.pdf 7. Economist Intelligence Unit (EIU), Country Profile 2002, Armenia, http://db.eiu.com/reports.asp?title=Country+Profile+Armenia& valname=CPCAMD&doc_id=1109490&x=20&y=11. 8. Evropská komise, Background Briefing Azerbaijan, únor 2003, http://www.europarl.eu.int/meetdoc/delegations/caus/20030409/0 2.pdf 9. Freedom House, Armenia/Azerbaijan, Nagorno-Karabakh, 20012002, http://www.freedomhouse.org/research/freeworld/2002/ countryratings/srmenia-azerbaijan.htm 10. Human Rights Watch World Report 2002 – Azerbaijan, http://www.hrw.org/wr2k2/europe3.html 11. Human Rights Watch, Azerbaijan 2002, pokrývající období od listopadu 2001 do listopadu 2002, http://www.hrw.org/wr2k3/ europe3.html 12. Institute for War and Peace Reporting, Caucasus Country Profiles, Azerbaijan, internet 17.7.2003, http://www.iwpr.net/index.pl? Caucasus_profile_azerbaijan.html.

41

13. International Committee of the Red Cross (ICRC) – Nagorny Karabakh: ICRC granted access to all detainees, 9. srpna 2002, http://www.icrc.org/web/eng/siteeng0.nsf/iwpList265/DBEA689B 6D93B8ECC1256C10002B1842 14. International Committee of the Red Cross (ICRC) – Nagorny Karabakh: ICRC granted access to all detainees, 9. srpna 2002, http://www.icrc.org/web/eng/siteeng0.nsf/iwpList265/DBEA689B 6D93B8ECC1256C10002B1842 15. National Democratic Institute for International Affairs: International Election Observer Delegation to Azerbaijan October 11, 1998, Presidential Election, 13. října 1998, http://www.accessdemocracy. org/library/ 1046_az_preselect1098.pdf 16. Norwegian Refugee Council/Global IDP Project, Profile of Internal Displacement: Azerbaijan, Compilation of the information vavilable in the Global IDP Database of the Norwegian Refugee Council (k 5.5.2003), http://www.db.idpproject.org/Sites/IdpProjectDb/idp Survey.nsf/wCountries/Azerbaijan. 17. Organisation for Security and Cooperation in Europe, Office for Democratic Institutions and Human Rights , Presidential elections in the Republic of Azerbaijan, 11. října 1998, http://osce.org/ odihr/documents/reports/election_reports/az/azer2-2.pdf. 18. Tisková zpráva OBSE, 15. května 2002, Personal representatives of Armenian and Azerbaijani Presidents held Nagorno-Karabakh talks in Prague, http://osce.org/news/generate.php3?news_id=2458. 19. Organisation for Security and Cooperation in Europe, Office for Democratic Institutions and Human Rights (OSCE-ODIHR), Republic of Azerbaijan, Parliamentary Elections 5 November 2000 and 7 January 2001, Final Report, Varšava, 15. ledna 2001. 20. Relief Web, Karabakh enclave re-elects „president“ Gukasyan, 12. srpna 2002. 21. Report of the Independent American Monitoring Commission – Nagorno-Karabakh Presidential Elections, 11. srpna 2002. 22. U.S.Committee for Refugees World Refugee Survey 2003, Azerbaijan. 23. U.S.Department of State Country Report on Human Rights Practices 2002 – Azerbaijan. 24. U.S.Department of State, Annual Report on the International Religious Freedom for 2002 – Azerbaijan. 25. US Department of State, Bureau of European and Eurasian Affairs, Washington DC, 11. září 2002, Fact Sheet, The United States and Nagorno-Karabakh, http://www.state.gov/ p/eur/rls/fs/13502.htm. 26. Komise pro eliminaci všech forem rasové diskriminace (CERD), CEDR/C/304/Add.75, 12. dubna 2001, http://www.unhcr.ch/TB S/doc.nsf/0/80256404004ff315c125638c005d01ee?OpenDocument

42

27. UN International Human Rights Instrument, HRI/CORE /1/Add.117, 27. února 2002, http://www.unhcr.ch/tbc/ doc.nsf/0/fdae5b4ca8960910c12569e40054e02a?OpenDocument&St art=1&Count=1000&ExpandView. 28. UNHCR Refworld 2003 CD ROM nebo www.unhcr.ch/refworld. 29. “Příručka postupů a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy z roku 1951 a Protokolu z roku 1967 o postavení uprchlíků“, nové vydání, Ženeva, Leden 1992, Kapitola V. Zvláštní případy, B. Dezertéři a osoby vyhýbající se vojenské službě; Refworld 2003, CD 3 - Legal Information/Refugee policy and practice nebo http://www.unhcr.ch/cgibin/texis/vtx/home/++wwBm_e14Vpww wwnwwwwwwwhFqhT0yfEtFqnp1xcAFqhT0yf EcFqewXVowDmxddAadDa7Gdqnm1Gn5awDmagGoBnGowahd GaynBnGMoDoDta2nh1tnnaIBwB15a1DmnGaBrnaWK9WagdDV nDBodDaDzmxwwwwwww1FqmRbZ/opendoc.pdf 30. United Nations Human Development Reports 1998, http://unaz.org/undp/publications.htm. 31. United Nations Committee against Torture and Other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment, CAT/C/CR/30/1, 14. května 2003, http://www.unhcr.ch/tbs/doc. Nsf/0/943f59aeb11a17dbc1256d51003b9722?OpenDocument. 32. World Bank – Azerbaijan – Poverty Report 2003, http://www.wds.worldbank.org/servlet/WDSContentServer/WDSP /IB/2003/06/27/000012009_20030627103734/Rendered/PDF/248 9%%AZ.pdf. 33. World Bank, Human Development Sector Unit, South Caucasus Country Unit, Europe and Central Asia Region, Azerbaijan Republic Poverty Assessment, 4 June 2003, http://poverty.worldbank.org /library/region/6/11/ 34. Armenians on the Internet, 10. července 2002, http://www.hyeetch. Nareg.com.au/republic/karabagh_pl.html. 35. UN Committee on Economic, Social and Cultural Rights, E/C.12/1/Add.20, 22. prosince 1997, http://www.unhcr.h/tbs/ doc.nsf/(Symbol)/E.C.12.1.Add.20.En?Opendocument 36. Reporteurs Without Borders, Azerbaijan, Annual Report 2003, 2. května 2003, http://www.rsf.org/country-53.php3id_mot=272&vali der=OK. 37. Radio Free Europe/Radio Liberty, 15. května 2003, http://www.armenialibery.org/armeniareport/report/en/2003/F8D 0BC31-189A-4DC5-A9C2-3C5D6B8C755B.asp 38. Radio Free Europe/Radio Liberty, 22. května 2003, http://www.armenialibery.org/armeniareport/report/en/2003/0701 946C-B33F-481C-B720-2BCDC7415DF7.asp

43

39. Relief Web, Mercey Corps, 20. června 2003, Years after conflict Azerbaijan´s displaced continue to suffer.

44