Stanovisko SOZE (Sdružení občanů zabývajících se emigranty) k interpretaci pojmu „určitá sociální skupina“ v azylovém řízení
Ministerstvo vnitra ČR, dle názoru Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE), při hodnocení skutečností, které žadatelé uvádějí jako příčinu opuštění země původu a podání žádosti o azyl, ne vždy náležitě přihlíží k jednomu z možných důvodů pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu1, jímž je příslušnost osoby k určité sociální skupině. Stává se tak, že při posuzování opodstatněnosti žadatelových obav OAMP i v případech, kdy je možné přinejmenším uvažovat o pronásledování kvůli příslušnosti k sociální skupině, konstatuje, že skutečnosti uváděné žadatelem o azyl nemají souvislost s žádným z důvodů taxativně vymezených v § 12 zákona o azylu a nejsou tedy z hlediska udělení azylu relevantní. Pronásledování na základě příslušnosti k určité sociální skupině může zahrnovat širokou škálu případů co do subjektů pronásledování i jeho charakteru. Může jít jak o situace, kdy je osoba kvůli své příslušnosti k určité sociální skupině pronásledována orgány státu2, tak o případy, kdy původcem pronásledování je subjekt nestátní za podmínky, že stát proti jednání nestátních nositelů pronásledování není ochoten zasáhnout resp. není schopen poskytnout před pronásledováním účinnou ochranu. Příslušníci určité sociální skupiny mohou být pronásledováni na základě psaných i nepsaných norem přijatých a uplatňovaných v určité společnosti. Může jít např. o zákon namířený vůči příslušníkům určité sociální skupiny a upírající jim jejich práva resp. tato práva nepřípustným způsobem omezující3, případně o situaci, kdy příslušníci určité sociální skupiny nejsou poškozeni samotnou formulací zákona, 1
V souladu se zněním §12 zákona o azylu se cizinci udělí azyl, „bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.” 2 Terčem pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině se např.mohou stát příbuzní politicky nepohodlných osob (osoby jsou pronásledovány kvůli příbuzenskému svazku s politickým oponentem, sociální skupinou je v těchto případech rodina); viz např. rozhodnutí amerického soudu ve věci Gebremichael (Gebremichael vs. INS, 10 F.3d 28 (1th Cir. 1993)), v němž soud zkonstatoval, že vlastně nemůže existovat jasnější příklad sociální skupiny založené na společných, rozpoznatelných a vrozených vlastnostech než tvoří příslušníci tzv. „nukleární“ rodiny (in Who is q refugee?, A Comparative Case Law Study, United States (Dirk Vanheule), Kluwer Law International 1997, str. 663) 3 Takto byla např. kanadskými orgány jako sociální skupina identifikována skupina rozvedených somálských žen, jejichž rodičovská práva a práva na osobní bezpečnost nebyla dostatečně chráněna islámským právem šaría (B./P.V./ /Re/,1994 C.R.D.D. No.12 /QL/ ), in Who is q refugee?, A Comparative Case Law Study, United States (Dirk Vanheule), Kluwer Law International 1997, str. 209
ale jeho aplikací, která je vůči nim diskriminační a stává se tak nástrojem pronásledování.4 Jako pronásledování mohou být posouzeny také případy, kdy se na osobu vztahuje určitá norma, za jejíž porušení je stanoven nepřiměřeně tvrdý trest.5 Za určitých okolností mohou být jako pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině posouzeny i případy, kdy je dotyčný ohrožován soukromými osobami, které jednají v rozporu se zákony dané země, a státní orgány proti tomuto jednání odpovídajícím způsobem nezasáhnou.6 Přestože neexistuje žádná obecně přijatá definice „pronásledování“, rádi bychom v tomto směru odkázali na Příručku Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků 7, která by měla sloužit správním i soudním orgánům jako základní vodítko pro interpretaci pojmů obsažených v Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951.8 Podle této Příručky „…Z článku 33 Úmluvy z r. 1951 lze vyrozumět, že ohrožení života či svobody z důvodu rasy, náboženství, národnosti, politických názorů nebo příslušnosti k určité společenské vrstvě je vždy pronásledováním. I další případy vážného porušování lidských práv by – ze stejných důvodů – rovněž představovaly pronásledování…Zda by i další předpojaté kroky či hrozby znamenaly pronásledování, záleží na okolnostech každého případu včetně subjektivního aspektu, jak se o něm zmiňují předchozí odstavce.Subjektivní charakter obav z pronásledování si vyžaduje vyhodnocení názorů a pocitů dotyčné osoby. Právě ve světle těchto názorů a pocitů musejí být nezbytně vnímána skutečná nebo předpokládaná opatření proti ní. Vzhledem k rozdílné psychice různých jedinců a k okolnostem každého jednotlivého případu se interpretace toho, co představuje pronásledování, musí nutně lišit. …..Pronásledování se za normálních okolností týká kroků, které podnikají úřady nějaké země. Může však také vycházet od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země… Tam, kde místní obyvatelstvo páchá závažné diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány za pronásledování, pokud je úřady vědomě tolerují nebo odmítají, či jsou neschopné, zajistit účinnou ochranu.“ 4
Může jít o situaci, kdy sankcím za porušení právního předpisu jsou v praxi podrobováni jen příslušníci určité sociální skupiny. 5 Např. násilná sterilizace hrozící čínským ženám za porušení politiky plánovaného rodičovství 6 Typicky jde o případy domácího násilí, kdy státní orgány neposkytnou jeho obětem dostatečnou ochranu 7 Doplněné vydání, Ženeva, leden 1992 (dále jen Příručka UNHCR) 8 Vyhlášené ve Sbírce zákonů ČR ve sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb., (dále jen Ženevská úmluva). V této souvislosti odkazujeme i na rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 6A 560/94 ze dne 28. 5. 1996, v němž se tento soud vyjádřil následovně: „...příručka procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle
Podobně se k pronásledování ze strany nestátních subjektů vyjadřuje i Směrnice Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, týkající se pronásledování souvisejícího s příslušností k určitému pohlaví9, v níž se uvádí: „Pokud stát na
základě své politiky nebo praxe
neposkytne osobě určitá práva nebo ochranu před závažným zneužíváním, potom se diskriminace při poskytování ochrany vedoucí k beztrestnému způsobení závažné újmy může rovnat pronásledování. V tomto kontextu mohou být analyzovány především případy domácího násilí nebo poškozování z důvodu odlišné sexuální orientace.“ S obdobným výkladem pojmu pronásledování se můžeme setkat i v judikatuře soudů. Přestože existují určité rozdíly v rozhodování soudů v jednotlivých státech, vývoj směřuje k všeobecnému přijetí názoru, že původcem pronásledování mohou být i nestátní subjekty v případě, kdy stát odmítne občanovi poskytnout ochranu, resp. pokud není schopen tuto ochranu poskytnout. Takové pojetí pronásledování může být rozhodujícím faktorem pro přiznání postavení uprchlíka právě v případech souvisejících s příslušností k určité sociální skupině. V poslední době například přibývá rozhodnutí, jimiž je na základě uplatnění uvedeného pojetí pronásledování přiznán statut uprchlíka obětem domácího násilí, kvalifikovaného jako pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině. Britská Sněmovna Lordů v případech Shah a Islam10 rozlišila dva nezbytné prvky pronásledování ze strany nestátních subjektů: prvním z nich byla hrozba násilí ze strany manžela (coby akt soukromé osoby namířený proti žadatelce jako jednotlivci), druhým pak neschopnost nebo neochota státu učinit cokoli na její ochranu; bylo prokázáno, že stát žadatelkám neposkytl pomoc proto, že jsou ženy a kombinací těchto dvou prvků je podle soudu založeno pronásledování ve smyslu Ženevské úmluvy. 11
Konvence z roku 1951 a Protokolu z roku 1967 není obecně závazným právním předpisem, ale má charakter kvalifikovaného metodického návodu..“ 9 Směrnice UNHCR ze dne 7. května 2002 - „Pronásledování související s příslušností k určitému pohlaví v kontextu článku 1A, odst. 2 Úmluvy o postavení uprchlíků z roku 1951 a/nebo jejího Protokolu z roku 1967“, 10 R. v. Immigration Appeal Tribunal and others, ex parte Shah; Islam and others v. Secretary of State for the Home Department, UK House of Lords /1999/ 2 AC 629, /1999/ 2 A11 ER 545, dále „Shah a Islam“ (in Refugee Protection on International Law, UNHCRś Global Consultations on International Protection. Edited by Erika Feller, Volker Turk and Francis Nicholson, Cambridge University Press 2003, str. 62 11 Podobně se vyjádřil i australský Vrchní soud v případu Khawar (Minister of Immigration and Multicultural Affairs v. Khawar, High Court of Australia, /2002/ HCA 14, 11.April 2002), který potvrdil rozhodnutí Federálního soudu o udělení statutu uprchlíka paní Khawar, která tvrdila, že se stala obětí vážného a trvajícího domácího násilí ze strany svého manžela a členů jeho rodiny a že pakistánská policie v jejím případě odmítla vynutit právo obsahující zákaz takového násilí, případně jí poskytnout ochranu jiným způsobem. Takové odmítnutí bylo posouzeno ne jako pouhá neschopnost poskytnout ochranu, ale jako tolerování a promíjení
Jak vyplývá z definice pronásledování citované v úvodu, aby bylo možné určité jednání považovat za pronásledování ve smyslu Ženevské úmluvy, je nutné prokázat, že osoba byla pronásledována z některého z důvodů uvedených v čl. 1A bod 2 této úmluvy (rasa, náboženství, národnost, politické přesvědčení nebo příslušnost k sociální skupině). To platí jak pro pronásledování ze strany státu, tak pro pronásledování ze strany nestátních subjektů. Ve druhém případě vyvstává otázka, zda souvislost s některým z pěti uvedených důvodů musí být prokázána u jednání nestátního subjektu nebo u jednání státu, který proti pronásledování neposkytuje ochranu. Znovu bychom na tomto místě chtěli odkázat na výše uvedené rozhodnutí ve věci Shah a Islam, ve kterém se soud touto otázkou zabýval a konstatoval následující: V případě, že osobě hrozí pronásledování ze strany nestátních subjektů z důvodu stanoveného Úmluvou, pak taková souvislost existuje bez ohledu na důvody, pro které stát proti takovému jednání neposkytl ochranu. A naopak tam, kde jednání nestátních subjektů není motivováno některým z důvodů stanovených Ženevskou úmluvou, ale stát proti takovému jednání neposkytne ochranu z některého z těchto důvodů, souvislost je rovněž prokázána. Příkladem prvně popsané situace může být obřízka, které jsou v některých společenstvích podrobovány ženy ve věku mladistvých, přičemž státní orgány nejsou schopny, resp. ochotny těmto praktikám zabránit Typickou ukázkou situace, kdy sice jednání nestátního subjektu není motivováno některým z konvenčních důvodu, nicméně stát poškozené osobě neposkytne ochranu kvůli tomu, že tato náleží k určité sociální skupině, pak představují již zmiňované akty domácího násilí. V některých zemích státní orgány odmítají podniknout patřičná opatření na obranu obětí domácího násilí a to většinou s odůvodněním, že jde o rodinné záležitosti, do kterých úřadům nepřísluší zasahovat. Důležitým se v tomto směru jeví rozhodnutí britského Odvolacího soudu ve věci Lyudmyla Dzhygun, v němž se soud zabýval otázkou, zda oběti zločinu mohou tvořit zvláštní sociální skupinu. Uznal, že obchodování se ženami může vyústit v pronásledování v případě chybějící ochrany ze strany státu. Skupinu definoval jako „ukrajinské ženy nucené k prostituci proti své vůli“ a konstatoval, že tato skupina existuje nezávisle na pronásledování, jehož se obává
takového jednání (in „Refugee Protection on International Law, UNHCRś Global Consultations on International Protection“. Edited by Erika Feller, Volker Turk and Francis Nicholson, Cambridge University Press 2003, str. 60
Námitka, že skutečnosti, na jejichž základě se osoba domáhá udělení azylu, nemají souvislost se žádným z důvodů taxativně vymezených v § 12 zákona o azylu, je často hlavním argumentem správního orgánu pro zamítnutí žádosti o azyl v případech, které podle našeho názoru lze posoudit jako pronásledování na základě příslušnosti k určité sociální skupině.resp. které si minimálně zaslouží větší pozornost správního orgánu.12 Neexistuje žádná univerzálně aplikovaná definice sociální skupiny. Opět si však dovolíme použít definici UNHCR, tentokrát obsaženou ve Směrnici UNHCR týkající se příslušnosti k určité sociální skupině13, podle níž se sociální skupinou rozumí „…určitá skupina osob sdílející společnou charakteristiku jinou než riziko pronásledování nebo která je společností jako taková vnímána. Tato charakteristika má často povahu vrozeného nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob.“ Taková skupina pak může být definována: 1. nějakou
sobě
vlastní
(vrozenou)
a
ze
své
podstaty
nezměnitelnou
charakteristikou (např. věk, pohlaví nebo příbuzenské vazby),14 2. charakteristikou natolik zásadní pro identitu příslušníků skupiny nebo jejich svědomí, že tito nemohou být nuceni se jí vzdát, protože takový požadavek by představoval porušení jejich základních lidských práv (za osoby, které jsou
12
Jedním z takových případů, se kterým jsme se v naší praxi setkali, je případ žadatelky o azyl z Ukrajiny, která tvrdila, že byla ve své vlasti ohrožována bývalým manželem a jeho příbuznými. Muž a jeho rodina ji nutili podřizovat se normám jejich náboženství. Když se vůči některým požadavkům ohradila, manžel ji surově bil. Žadatelka se rozhodla s manželem rozvést. Přestože soud rozhodl o tom, že syn bude svěřen do výchovy žadatelce, rodina jejího bývalého muže trvala na tom, že jim žadatelka syna musí vydat. Neustále jí vyhrožovali, že syna unesou a také se o to pokoušeli. Žadatelka se obrátila s žádostí o pomoc na policii. policisté jí však odmítli pomoci s odůvodněním, že se jedná jen o “pomanželské“ rozepře a oni s tím nechtějí mít nic společného. Přestože z výše uvedeného podle našeho názoru vyplývá, že v případě žadatelky lze přinejmenším uvažovat o pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině ukrajinských žen, které se staly obětí domácího násilí, správní orgán dospěl k názoru, že žadatelkou uváděné skutečnosti nemají souvislost z žádným z důvodů taxativně vymezených v § 12 zákona o azylu, aniž by předtím zkoumal, zda k žadatelkou uváděným skutečnostem na Ukrajině dochází a zda ukrajinské státní orgány poskytují osobám nacházejícím se v podobné situaci jako žadatelka, účinnou ochranu. 13 Směrnice týkající se mezinárodní ochrany - „Příslušnost k určité sociální skupině“ v kontextu článku 1A, odst.2 Ümluvy o postavení uprchlíků z roku 1951 a/ nebo jejího Protokolu z roku 1967, vydaná dne 7.5.2002 14 Při identifikaci sociální skupiny se často objevuje prvek pohlaví žadatele. Právě ženám je nejčastěji přiznán status uprchlíka na základě uznání jejich příslušnosti k určité sociální skupině. Zpravidla bývá za sociální skupinu označena určitá podskupina žen (např. čínské ženy, které mají víc než jedno dítě a jsou z tohoto důvodu nuceny ke sterilizaci; rozvedené ženy v Somálsku, jejichž rodičovská práva a práva na osobní bezpečnost nejsou dostatečně islámským právem šaría zajištěna; somálské ženy spadající do skupiny mladistvých a proto se obávající pronásledování ve formě ženské obřízky; ukrajinské ženy nucené k prostituci proti své vůli, kterým stát neposkytuje ochranu a další)
nositeli takové charakteristiky a tvoří tedy sociální skupinu ve smyslu Ženevské úmluvy jsou považováni např. obhájci lidských práv ),15 nebo 3. charakteristikou vyplývající z dřívějšího dobrovolného statutu, nezměnitelného vzhledem k jeho minulému trvání, resp. spočívající v určité dřívější společné zkušenosti (např. vlastnictví půdy, dřívější členství v určité vojenské jednotce16 apod.); osoba se této charakteristiky nemůže vzdát, protože ta se vztahuje k minulosti, kterou osoba nyní již nemůže změnit. Pokud určitý okruh osob nelze podřadit pod některou z uvedených kategorií, je třeba zvážit, zda tyto osoby nejsou ve společnosti jako skupina vnímáni, což je vůči okolí vymezuje. V této souvislosti vyvstávají hned dvě otázky. Jednak, co přesně znamená, že jsou osoby vnímány jako sociální skupina? T. Alexander Aleinikoff 17 nabízí následující odpověď: skupina osob, které jsou nositeli určité společné charakteristiky, je společností vnímána jako sociální skupina, pokud každá osoba, která je nositelem dané charakteristiky, je považována za příslušníka této skupiny. Neznamená to však, že by zároveň každému příslušníku takto identifikované sociální skupiny muselo hrozit pronásledování a tato skutečnost tedy není nezbytnou podmínkou pro to, aby skupina osob vůbec mohla být považována za sociální skupinu.
15
V rozhodnutí ve věci Fatin v. I.N.S., 12 F.3d 1233, 1241 (3rd Cir. 1993) se americký odvolací soud zabýval otázkou, zda íránské ženy, které se odmítají podřídit normám platným ve své zemi, mohou tvořit sociální skupinu ve smyslu definice uprchlíka podle Ženevské úmluvy a dospěl k závěru, že pokud ženin nesouhlas s íránskými zákony je natolik zásadní, že je ochotná nést vážné následky spojené s nedodržením těchto norem, její názory mohou být považovány za „natolik zásadní pro její identitu a svědomí, že by neměla být nucena je změnit”(in Who is a refugee?, A Comparative Case Law Study, United States (Dirk Vanheule), Kluwer Law International 1997, str. 665-666 16 Americká Imigrační a naturalizační služba se např. zabývala žádostí bývalého vojáka ze Salvadoru, který tvrdil, že mu v po ukončení občanské války v zemi původu hrozí smrt z rukou povstalců a konstatovala: „Je pochopitelné, že v občanské válce budou příslušníci vládních vojsk terčem útoků protistrany. Pokud však osoba ukončila vojenskou službu a žije svůj vlastní život, pak útok na ni nemá nic společného s občanskou válkou, ale jde o akt barbarství, terorismu, pronásledování. Jde o pronásledování členů určité sociální skupiny - bývalých vojáků - jež se stali obětí útoku pronásledovatelů, kteří je ztotožňují s vládou, pro niž sloužili. Netvrdíme samozřejmě, že každý bývalý salvadorský voják má opodstatněné obavy z pronásledování a tedy nárok na získání azylu v USA. Konstatujeme pouze, že… pokud taková osoba (bývalý příslušník salvadorských ozbrojených sil obávající se odvetných opatření povstalců) na základě objektivních faktů jemu známých věří, že existuje alespoň desetiprocentní pravděpodobnost, že bude povstalci zabit, jsou v jeho případě naplněny znaky pronásledování na základě příslušnosti k určité sociální skupině.” (Montecino v. I.N.S., 915 F.2d 518,520 (9th Cir.1990), in Who is q refugee?, A Comparative Case Law Study, United States (Dirk Vanheule), Kluwer Law International 1997, str. 623 17 in Refugee Protection on International Law, UNHCRś Global Consultations on International Protection. Edited by Erika Feller, Volker Turk and Francis Nicholson, Cambridge University Press 2003, str. 307
Dále je třeba objasnit, kým má být skupina takto vnímána, neboli kdo představuje onu „společnost“, na základě jejíhož vnímání lze určitou skupinu identifikovat. Pronásledovatel, společnost jako celek nebo samotné osoby, které určitá skutečnost spojuje, tedy potencionální příslušníci sociální skupiny? Částečnou odpověď na tuto otázku poskytuje samotná výše citovaná definice sociální skupiny, podle níž společnou charakteristiku ve smyslu definice sociální skupiny nemůže představovat samotné pronásledování. Jinými slovy, za sociální skupinu nelze považovat určitý okruh osob, pokud je spojuje pouze skutečnost, že jsou objektem pronásledování. Jednání naplňující znaky pronásledování namířené proti určité skupině však může ovlivnit právě ono vnímání skupiny v dané společnosti. Zatímco perzekuční chování sociální skupinu určovat nemůže, jednání pronásledovatelů může sloužit jako identifikátor nebo dokonce ve společnosti určitou sociální skupinu vytvořit. Výše zmiňovaná Směrnice UNHCR týkající se příslušnosti k určité sociální skupině v této souvislosti uvádí následující příklad: „…Muži - leváci nejsou určitou sociální skupinou. Pokud by však byli pronásledováni za to, že jsou leváky, stali by se nepochybně ve své společnosti rozpoznatelnými jako určitá sociální skupina. Pronásledování těchto osob za to, že jsou leváky, by vedlo veřejnost k tomu, že by je vnímala jako zvláštní sociální skupinu. Byl by to však atribut „leváckosti“ a ne perzekuční jednání, jež by je jako zvláštní sociální skupinu identifikoval.“ Podmínkou pro uznání existence určité sociální skupiny není ani to, aby její potencionální příslušníci sami sebe jako takové vnímali (nemusí se stýkat, nemusí se vůbec znát). Slovy Směrnice UNHCR týkající se příslušnosti k určité sociální skupině „..neexistuje požadavek, že by skupina musela být ,soudržná´ (cohesive)“18. Sociální skupinu ve smyslu výše uvedené definice nemohou bez dalšího tvořit osoby, jež spojuje pouze určitý statistický znak (např. všichni obyvatelé důchodového věku). Jako sociální skupina by tato mohla být identifikována, jen pokud by bylo prokázáno, že tyto osoby
18
Takový přístup umožňuje uznat za sociální skupinu např. skupiny gayů a lesbiček, u nichž není pravděpodobné, že by tento požadavek “soudržnosti” naplnily
samy sebe vnímají jako příslušníky určité sociální skupiny oddělitelné od společnosti jako celku, resp. že jsou společností takto vnímáni.19 S tím úzce souvisí i otázka, jak široce resp. úzce může být určitá sociální skupina vymezena. Podle Směrnice UNHCR týkající se příslušnosti k určité sociální skupině velikost sociálních skupin není relevantním kritériem při rozhodování, zda určitá sociální skupina existuje. Pod definici sociální skupiny tedy mohou spadat i skupiny identifikované na základě obecných charakteristik jako pohlaví nebo věk. Jak již bylo výše řečeno, tyto obecné charakteristiky mohou existenci sociální skupiny založit pouze pokud se ukáže, že sami nositelé této charakteristiky sebe vnímají jako příslušníky určité sociální skupiny oddělitelné od společnosti jako celku, resp. že jsou společností takto vnímáni. Pokud by se tyto skutečnosti podařilo prokázat a byla splněna i ostatní kritéria pro přiznání postavení uprchlíka, nemůže být důvodem pro odmítnutí poskytnutí ochrany proti pronásledování kvůli příslušnosti k takto vymezené sociální skupině pouhá skutečnost, že pronásledování hrozí velkému počtu osob. Tvrzení, že např. ženy v určité zemi nemohou představovat sociální skupinu ve smyslu Ženevské konvence vzhledem k široké „členské základně“, se dá vyvrátit poukazem na skutečnost, že i potenciální oběti pronásledování z ostatních důvodů vymezených v Úmluvě mohou tvořit široký okruh osob (např. příslušníci početnějších národnostních menšin).20 Pokud je skupina vymezena příliš široce, správní orgán může dojít k závěru a argumentovat, že okruh těch příslušníků skupiny, kterým hrozí pronásledování, je příliš úzký a proto tuto skupinu nelze pokládat za dostatečně odlišitelnou od společnosti jako celku. Pokud je naopak skupina vymezena příliš úzce hrozí, že tato bude označena za skupinu vymezenou účelově – tedy jen pro účely přiznání statutu uprchlíka, nikoliv proto, že by taková sociální skupina ve společnosti skutečně existovala. Ani příliš úzká „členská základna“ však nemůže sama o sobě 19
Na základě tohoto klíče byly jako sociální skupina uznány např. somálské ženy spadající do skupiny mladistvých a proto se obávající pronásledování ve formě ženské obřízky, viz např. výše uvedené rozhodnutí B. (P.V.) (Re), 1994 C.R.D.D. No. 12 (QL) – viz pozn.č. 4 20 V již zmiňovaném rozhodnutí ve věci Fatin soud neuznal opodstatněnost žadatelčiných obav z pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině definované pouze na základě obecné charakteristiky – pohlaví (skupina byla označená jako íránské ženy). Soud konstatoval, že skupinu je třeba vymezit úžeji – jako íránské ženy odmítající se podrobit íránským normám týkajícím se postavení žen. Opodstatněné obavy z pronásledování mohou být založeny v případě, že žena prokáže svou příslušnost k této skupině žen, které nesouhlasí s těmito normami a jsou ochotné nést vážné následky spojené s nedodržením těchto norem. Takto vymezená sociální skupina nezahrnuje všechny íránské ženy zastávající feministické názory ani všechny ženy, které považují íránské předpisy týkající se postavení žen ve společnosti za nežádoucí a nepřístojné; je omezena jen na ty íránské ženy, které tyto normy považují za natolik nepřijatelné, že se jim odmítají podřídit, přestože podle tvrzení žadatelky za jejich nedodržení ženě hrozí bičování, až roční uvěznění, brutální znásilnění či smrt.
představovat překážku pro uznání opodstatněnosti obav z pronásledování kvůli příslušnosti k určité sociální skupině, což potvrzuje i judikatura soudů vztahující se k případům, kdy byl azyl udělen osobám obávajícím se pronásledování kvůli svým příbuzenským vazbám. Sociální skupina v těchto případech může čítat jen několik osob - členů rodiny.21 Před vydáním rozhodnutí by tedy osoba posuzující případ měla vedle výpovědi žadatele shromáždit další podklady, které by vypovídaly o situaci v zemi původu ve vztahu k žadatelem uváděným skutečnostem, tak aby bylo možné odpovědně posoudit: 1. zda lze v této zemi identifikovat skupinu osob, jež by bylo možno považovat za sociální skupinu ve smyslu výše uvedené definice (tedy zda existuje skupina osob sdílejících určitou společnou charakteristiku, která je nezměnitelná buď ze své podstaty nebo proto, že je natolik zásadní pro identitu příslušníků této skupiny, že její změnu nelze spravedlivě požadovat, popř. zda určitá skupina není takto ve společnosti vnímána ), 2. zda lze žadatele považovat za příslušníka této skupiny a 3. zda byl žadatel pronásledován, resp. se opodstatněně obává pronásledování kvůli příslušnosti k této sociální skupině (na základě charakteristiky, která členy této skupiny spojuje), přičemž jak již bylo řečeno, v případě pronásledování ze strany nestátních subjektů, proti němuž stát neposkytne ochranu, je třeba motiv příslušnosti k určité sociální skupině odhalit buď v jednání nestátního subjektu nebo v jednání orgánu státu, neposkytujícího ochranu. V této souvislosti vyvstává otázka, zda za určitých okolností nebude pro přiznání postavení uprchlíka postačující samotný fakt příslušnosti k určité sociální skupině bez toho, že by bylo nutné prokazovat, že se osoba opodstatněně obává pronásledování kvůli této své příslušnosti.. Příručka UNHCR takovou možnost připouští: „Pouhá příslušnost k určité společenské vrstvě nebude za normálních okolností postačující k opodstatnění nároku na právní postavení uprchlíka. Mohou však existovat zvláštní okolnosti, při nichž i pouhá příslušnost může být dostatečným důvodem k obavám z pronásledování.“22 Zmiňované „zvláštní okolnosti“ 21
Viz např. již zmiňované rozhodnutí ve věci Gebremichael (Gebremichael vs.INS,813 F.2d 1432(9th Cir. 1987)), uznávající za určitou sociální skupinu skupinu rodinných příslušníků pronásledovaných etiopskými bezpečnostními složkami za účelem získání informací o příbuzném – viz pozn.č.3 22 Srov. bod 79 Příručky (str. 26)
Příručka blíže nespecifikuje. Domníváme se však, že by mohlo jít např. o situace, kdy žadatel prokáže, že náleží ke skupině osob, které se odmítají podřídit normám platným v zemi původu, za jejichž porušení jim hrozí nepřiměřeně tvrdý trest. V těchto případech podle našeho názoru pouhá příslušnost ke skupině zakládá odůvodněný strach z pronásledování. Opodstatněnost obav se nebude posuzovat také v případech, kdy sociální skupinu tvoří osoby, které vůbec nejsou schopny opodstatněné obavy pociťovat, např. malé děti.23 Za normálních okolností však pro konečné rozhodnutí o odůvodněnosti žádosti o azyl bude klíčovou otázkou to, zda osoba pociťuje odůvodněný strach z pronásledování a bude tedy nutné posoudit závažnost hrozící újmy i to, nakolik je hrozba této újmy v případě žadatele reálná. Závěr: Pokud skutečnosti uváděné žadatelem v žádosti o azyl alespoň naznačují, že osoba může být ve své vlasti vystavena pronásledování z důvodu její příslušnosti k určité sociální skupině, je třeba před vydáním rozhodnutí ve věci azylu shromáždit dostatek podkladů, na základě kterých bude možné odpovědně posoudit, zda v případě této osoby nejsou dány důvody pro udělení azylu na základě odůvodněného strachu z pronásledování kvůli příslušnosti k určité sociální skupině. Mělo by tedy být zkoumáno, zda žadatel nenáleží ke skupině osob, kterou by bylo možné identifikovat jako sociální skupinu a zda nemá odůvodněný strach z pronásledování
kvůli
této
své
příslušnosti.
Vydá-li
ministerstvo
vnitra
v uvedených případech rozhodnutí bez toho, že by provedlo výše naznačené úvahy, dochází tím podle našeho názoru z jeho strany k porušení zásad řádného procesu, v souladu s nimiž má správní orgán povinnost zabývat se žádostí odpovědně a svědomitě, při svém rozhodování vycházet z dostatečně zjištěného skutkového stavu a vést řízení tak, aby posílil důvěru ve správnost svého rozhodování. V Brně dne 8. 4. 2004 Vyhotovila: Mgr. Hana Vojáčková, právní poradkyně SOZE
23
Viz např. rozhodnutí ve věci Chen Shi Hai v. Immigration and Multicultural Affairs (2000) 170 ALR 553, IN: P 272; jako sociální skupina byly uznány děti narozené v Číně v rozporu s pravidly státní politiky plánovaného rodičovství, protože tyto děti jsou ve společnosti vnímány jako určitá sociální skupina, je s nimi tak zacházeno a protože pořadí narození je nezměnitelné (in Refugee Protection on International Law, UNHCRś Global Consultations on International Protection. Edited by Erika Feller, Volker Turk and Francis Nicholson, Cambridge University Press 2003, str. 272
