K pojmu spotřebitel v české právní úpravě

APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2006

JIŘINA KOTOUČOVÁ

K pojmu „spotřebitel“ v české právní úpravě

Do povědomí odborné i laické veřejnosti postupně vstupují pojmy týkající se ochrany spotřebitele, a to zejména ve vazbě na převzetí evropských směrnic poskytujících zvýšenou ochranu tomuto slabšímu článku smluvního vztahu v poměru k výrobci, dodavateli, prodejci či poskytovateli služby, zjednodušeně řečeno podnikateli. Základním pojmem práva ochrany spotřebitele je pojem spotřebitele, se kterým je spojena i otázka, komu je vlastně ochrana poskytována a kdo se může příslušných ustanovení na svou obranu dovolávat. V souvislosti s postavením spotřebitele jako smluvní strany bude mít ochrana spotřebitele blíže k soukromému právu, zejména právu občanskému. Je třeba se zamýšlet nad otázkou, do jaké míry je postavení spotřebitele odlišné od postavení této osoby jako občana, jehož zájmy jsou chráněny občanským zákoníkem a zda je tato ochrana postačující i k pozici spotřebitele, či zda si vyžaduje zvláštní ochranu promítnutou do zvláštního kodexu. Charakteristickým rysem soukromého práva je rovné postavení stran. Tomuto modelu však nevyhovuje situace, stojí-li na jedné straně spotřebitel (tedy laik) a na druhé straně podnikatel, který je ve výhodě svou odborností a profesními znalostmi (tedy profesionál). Po formální stránce je sice spotřebitel právně postaven na roveň podnikateli (prodávajícímu, poskytovateli služby), neboť uzavírají mezi sebou občanskoprávní smlouvu, příp. smlouvu obchodně právní, pokud se tak dohodnou.1) Ve skutečnosti však je spotřebitel ve svých vyjednávacích možnostech často omezen na pouhou akceptaci návrhu, je-li použito vzorových smluv (například adhezních smluv), nejasné podmínky pro něho mohou vyplývat ze smluv týkajících se spotřebitelských úvěrů, na vybranou nemá mnohdy ani v důsledku prováděné cenové politiky. Také tehdy, mají-li práva a povinnosti stran řídit obchodní podmínky ve vztazích, jejichž ekonomické postavení není stejné, je nebezpečí, že ekonomicky silnější partner vnutí své podmínky nepřiměřeně znevýhod-

1)

Srov. § 262 ObchZ.


57

ňující postavení druhé strany partnerovi ekonomicky slabšímu, někdy také méně zkušenému. Základní myšlenka ochrany spotřebitele proto spočívá ve snaze vyvážit toto nerovné postavení spotřebitele a poskytnout mu zvýšenou ochranu, které se mu v obecné úpravě občanským zákoníkem nedostává. Občanské právo v základní rovině při ochraně zájmů občanů nezvýhodňuje ani jednoho ze zúčastněných, naopak se snaží poskytovat právní regulaci tak, aby byly práva a povinnosti stran vyvážené. Nelze však říci, že by současná úprava obsažená v občanském zákoníku2) (dále ObčZ) ochranu spotřebiteli neposkytovala. Ustanovení týkající se ochrany spotřebitele byla do úpravy zařazena či byla zesílena až v posledních letech a týkají se zejména právní úpravy spotřebitelských smluv a ustanovení o prodeji v obchodě.3) Pojem spotřebitele je úzce spjat ze soukromoprávního pohledu s pojmem spotřebitelských smluv, které jsou vymezeny v § 52 odst. 1 ObčZ jako „smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy upravené v části osmé tohoto zákona, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel“. Spotřebitelské smlouvy nelze označit jako zvláštní smluvní typ, ale jde o obecnou úpravu, u které by bylo vhodnější její zařazení do části osmé ObčZ, a to do obecné části závazkových vztahů. Poměrně úzká definice spotřebitelských smluv nezahrnuje v praxi často uzavírané innominátní smlouvy, u kterých by bylo třeba v případě, že by obsahovaly neplatná ujednání ve smyslu občanského zákoníku jinak působící jejich neúčinnost, dovozovat absolutní neplatnost podle § 30 ObčZ pro rozpor se zákonem, jeho obcházení nebo rozpor s dobrými mravy.4) Nástroje zařazené do občanského zákoníku, které by měly vyrovnávat pozice spotřebitele a podnikatele na trhu, lze rozdělit do tří základních okruhů. K prvnímu z nich bychom přiřadili právo na informace. Kompensační instrument spočívá v tom, že podnikatel je povinen sdělit spotřebiteli informace důležité pro jeho rozhodnutí uzavřít či neuzavřít smlouvu. V českém právu se tento nástroj promítá do právní úpravy spotřebitelských smluv v občanském zákoníku, a to například u smluv uzavíraných prostřednictvím prostředků komunikace na dálku,5) jakož i při uzavírání smlouvy o užívání budovy nebo její části na časový úsek.6) Druhým okruhem je zavedení možnosti zrušit ze strany spotřebitele smlouvu, která sice již byla uzavřena a měla by být dodržována obecná zásada pacta sunt servanta, která jinak ovládá občanskoprávní úpravu. Právo na odstoupení od

2)

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších zákonů.

Spotřebitelské smlouvy jsou upraveny v § 52 a násl., zvláštní ustanovení o prodeji v obchodě v § 612 a násl. ObčZ.

3)

Ke spotřebitelským smlouvám blíže srov. Hulva, T.: Ochrana spotřebitele. Aspi, a. s., Praha: 2005, s. 181 a násl.; ke spotřebitelským smlouván v německé úpravě srov. např.: Bülow, P., Artz, M.: Verbraucherprivatrecht. C. F. Miller, Heidelberg: 2003, s. 26 a násl.; k nedostatečné ochraně spotřebitele u spotřebitelských úvěrů srov. Kotásek, J.: Směnka jako platební a zajišťovací prostředek u tzv. spotřebitelských úvěrů. Časopis pro právní vědu a praxi č. 4, 1998, s. 737 – 739.

4)

5)

§ 53 odst. 3 ObčZ.

6)

§ 60 odst.1 ObčZ.

58


uzavřené smlouvy garantuje občanský zákoník jednak v případě smluv uzavřených tzv. na dálku,7) jakož i v případě podomních obchodů.8) Třetí okruh zákonné úpravy chránící spotřebitele se týká zařazení nepřípustnosti určitých ujednání, u kterých, pokud by byla sjednána, bychom dovozovali jejich neúčinnost.9) Přestože spotřebitel je pojem skloňovaný velmi často, nelze odkázat na vyčerpávající, všeobsažnou a pochybnosti nevzbuzující definici. Nelze pochybovat o tom, že je spotřebitel dalším účastníkem trhu, je subjektem vznikajících právních vztahů a zároveň i možným objektem nepoctivého jednání ze strany podnikatelů. Spotřebitel je subjektem, který užívá, spotřebovává, konzumuje zakoupené zboží a poskytnuté služby.10) Je však spotřebitel oním „fantomem“, tedy smyšlenou kategorií založenou na podcenění občana, spojenou s jeho manipulací?11) Každodenně je mnohý z nás nejen občanem, ale též spotřebitelem. Památná jsou slova amerického presidenta J. F. Kennedyho, která pronesl v roce 1962: „Každý z nás je spotřebitelem.“ Spotřebitel bývá ve vztahu k občanovi vymezován někdy ve vazbě na jeho specifické zájmy či druhy zájmů, které bývají označovány jako difúzní čili rozptýlené.12) Občan (fyzická osoba) se stává ze soukromoprávního pohledu spotřebitelem v okamžiku vstupu do smluvního vztahu s podnikatelem, a to zejména při nákupu zboží a spotřebě služeb. Teprve v okamžiku tohoto setkání bude řešeno porušení smluvní parity. Základním předpokladem uplatnění právních předpisů vyrovnávajících pozice účastníků spotřebitelského vztahu je tzv. businessman-to-consumer-Situation13). A tak bychom mohli říci, že v právním slova smyslu je spotřebitel osobou, která uzavírá smlouvy s podnikatelem, aniž by sama podnikatelem byla a která z důvodu svého méně výhodného postavení je chráněna zvláštní právní úpravou. Každá osoba může být nejen spotřebitelem, ale i podnikatelem. Rozlišujícím znakem bude především účel, který sleduje právní úkon, který činí. A tak v každém konkrétním případě musí být právní úkon posuzován podle projevu vůle jednající osoby. Např. může být spotřebitelem advokát, pokud si koupí obálku k odeslání soukromé pošty, ale rovněž může být podnikatelem, pokud obálku použije pro svou advokátní kancelář. Obecně bychom tedy mohli vymezit následující znaky, kterými se spotřebitel vyznačuje. Předně se jedná o osobu, která jedná, nakupuje zboží a využívá služ-

7)

§ 53 odst.7 ObčZ.

8)


9)

§ 56 odst.3 ObčZ.

10)

Horová, O.: Ochrana spotřebitele, VŠE Praha, Praha: 2004, s. 7.

Dreher, M.: Der Verbraucher als Phantom in der Opera des europäischen und deutschen Rechts. Justitz Zeitung 1997, s. 167.

11)

12) Reich, N.: Schutz und Förderung Diffuser Interessen durch die Europäische Gemeinschaft. Springer Verlag, Berlin: 1989, s. 27. 13)

Bülow, P., Arzt, M.: Verbraucherprivatrecht. C. F. Müller, Heidelberg: 2003, s. 2 a násl.


59

by k vlastní potřebě, jde tedy o konečného konsumenta a účel tohoto jednání má neprofesní charakter.14) Tato koncepce odpovídá všeobecně uznávané myšlence ochrany slabší strany. Právní vztahy uskutečňované spotřebitelem jsou v prvé řadě podřízeny obecným pravidlům, která upravují např. kupní smlouvu, smlouvu o dílo a k tomu pak přistupují speciální ustanovení o ochraně méně odborně vybavené strany před profesní převahou podnikatele. Profesní převaha se nemusí týkat vždy pouze postavení spotřebitele jakožto konečného konsumenta. V některých případech by bylo možno uvažovat i o zohlednění postavení živnostníků, zemědělců či osob vykonávajících svobodná povolání, pokud jednají s podnikateli mimo sféru své odbornosti. V tomto směru bychom pak hovořili o spotřebiteli v širším smyslu a je-li spotřebitel konečným konzumentem, o spotřebiteli v užším smyslu. Toto téma je však, jak bude poukázáno dále, poměrně diskutabilní. Právní úprava pojmu „spotřebitel“ je v českém právu obsažena především v občanském zákoníku a v zákoně o ochraně spotřebitele15) (dále ZOS). V občanském zákoníku definice spotřebitele obsažená v § 52 odst. 2 uvádí, že jde o osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Pro účely zákona o ochraně spotřebitele je tento pojem obsažen v § 2 ZOS. Spotřebitelem je fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami. Při srovnání vymezení spotřebitele v občanském zákoníku a v zákoně o ochraně spotřebitele lze rovněž nalézt určité odlišnosti. Občanský zákoník (na rozdíl od zákona o ochraně spotřebitele) výslovně neuvádí jako spotřebitele právnickou osobu, která však v této pozici vystupovat může, neboť není-li bližšího určení, lze osobou rozumět jak fyzickou, tak právnickou osobu. Může se tak jednat o jednotlivce (fyzickou osobu), právnickou osobu určenou ve smyslu občanského zákoníku,16) jakož i skupinu jednotlivců v roli jednotlivce – pak ale vystupuje jako jednotlivec se společnou vůlí (domácnost), pokud si prostřednictvím obchodu opatřuje výrobky nebo služby k uspokojení svých potřeb. Pro úplnost lze dodat, že v občanském zákoníku je výslovně definováno, kdo je dodavatelem,17) podle zákona o ochraně spotřebitele se dodavatelem rozumí

Kroeger, H. E.: Der Schutz der „marktschwächeren“ Partei im internationalen Vertragsrecht. Metzner, Franfurkt am Mein: 1984, s. 11 a násl.

14)

15)

Zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších zákonů.

Podle § 18 odst. 2 ObčZ jsou právnickými osobami: a) sdružení fyzických anebo právnických osob, b) účelová sdružení majetku, c) jednotky územní samosprávy, d) jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. 16)

Podle § 52 odst. 2 ObčZ je dodavatelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.

17)

60


další subjekt, odlišný od prodávajícího.18) Ve smyslu dodavatele používá zákon o ochraně spotřebitele pojem prodávajícího.19) Zákon o ochraně spotřebitele rozlišuje nákup výrobků a užívání služeb a klade tak důraz na předmět právního úkonu spotřebitele. Z tohoto rozlišení by bylo možno dovodit, že užíváním služeb jsou ostatní činnosti mimo nákup. Oba předpisy se vyznačují i opačnou logickou konstrukcí. V zákoně o ochraně spotřebitele jde o definici pozitivní, občanský zákoník zvolil vymezení negativní. Ani jeden z těchto zákonů však nevyžaduje ve vazbě na pojem spotřebitele žádné další podmínky, spotřebitel nemusí mít na území České republiky ani trvalý pobyt, ani nemusí být státním občanem ČR.20) Občanskoprávní vztahy obecně upravené občanským zákoníkem se týkají nejen fyzických, ale i právnických osob. V některých případech by bylo možno uvažovat o tom, zda může být pojem spotřebitele i širší, zda může zahrnovat i právnické osoby, v některých hraničních případech i podnikatele. V případě právnických osob česká úprava na rozdíl od převažující úpravy v rámci evropského práva,21) jakož i v některých zahraničních úpravách,22) tyto osoby jako spotřebitele v zásadě připouští, pokud splňují kriteria stanovená pro spotřebitele. Pokud jde o podnikatele, poskytuje základní vymezení obchodní zákoník23) (dále ObchZ). Podle tohoto zákona je podnikatelem: • osoba zapsaná v obchodním rejstříku, • osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, • osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, • osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Pojem podnikatele obsahuje i živnostenský zákon24) (ŽZ), zde jde však o definici užší ve vztahu k živnostenskému podnikání. V tomto případě se jedná o vymezení značně konkrétní, které nebylo použito v případě zvláštních zákonů25) týkajících se ochrany spotřebitele, kde není vždy používán pojem podnikatele, ale například prodávajícího (někdy zahrnujícího též poskytovatele služby) či výrobce.

Dodavatelem je každý další podnikatel, který přímo nebo prostřednictvím jiných podnikatelů dodal prodávajícímu výrobky.

18)

Podle § 2 odst. 1 písm. b) je prodávajícím podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby.

19)

20)

Srov. Janeba, J.: Úprava spotřebitelských smluv I, článek z 31. 10. 2002, www.epravo.cz.

Např. směrnice Rady 85/5777/EHS o podomním obchodě, směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES o smlouvách uzavíraných na dálku, Směrnice Rady 93/13/EHS o nekalých ustanoveních ve spotřebitelských smlouvách. 21)

22)

Např. srov. § 13 BGB (Bürgerliches Gesutzbuch), německý občanský zákoník.

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších zákonů, srov. § 2 odst. 2 ObchZ.

23)

24)

Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), srov. § 5 ŽZ.

Např.§ 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších zákonů, § 2 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů ve znění pozdějších zákonů, § 2 zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších zákonů.

25)


61

Dlužno podotknout, že jde mnohdy o různé definice téhož subjektu. Tak např. zatímco v obecné úpravě v občanském zákoníku je v případě kupní smlouvy prodávajícím osoba, ať již fyzická nebo právnická osoba, která nevykonává podnikatelskou činnost a které vzniká povinnost odevzdat předmět koupě kupujícímu, podle zákona na ochranu spotřebitele je prodávajícím podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby. Občanský zákoník teprve až ve zvláštních ustanoveních o prodeji v obchodě uvažuje o prodávajícím jakožto podnikateli. Rozlišovacím znakem při posuzování otázky, zda bude kupní smlouva uzavřena podle občanského nebo podle obchodního zákoníku, je subjekt kupujícího, neboť podle občanského zákoníku to bude právě fyzická nebo právnická osoba, není-li podnikatelem. Jsou-li na obou stranách smluvního vztahu občané, bude kupní smlouva uzavírána podle občanského zákoníku, ledaže by se strany dohodly podle § 262 ObchZ, že smlouvu uzavřou podle obchodního zákoníku. Rovněž v případě pojmu výrobce lze poukázat na různé definice v různých předpisech. Zákon o ochraně spotřebitele rozumí výrobcem podnikatele, který zhotovil výrobek anebo jeho součást nebo poskytl služby, který vytěžil prvotní surovinu nebo ji dále zpracoval, anebo který se za výrobce označil. Podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku26) je za výrobce kromě „skutečného“ výrobce považována i každá osoba, která dovezla výrobek v rámci své obchodní činnosti za účelem prodeje, jakož i každý dodavatel, pokud nesdělí ve stanovené lhůtě poškozenému totožnost výrobce. Tolik pouze některé z příkladů. Zdálo by se snad, že obliba v různých definicích téhož pojmu v různých právních předpisech je vlastní jen českému právu. Nahlédneme-li však do zahraničních úprav a do úpravy obsažené v evropském právu, zjistíme, že nejde o zvláštní výjimečnost.27) A tak tyto pojmy je třeba sledovat v souvislosti s aplikací toho kterého zákona v konkrétním případě. Základní problém, který je spojen s definicí spotřebitele, není skutečnost, že je tato osoba definována většinou jako neprofesionál, v tom je většina úprav zajedno. Co však není výslovně upraveno, resp. někdy je odlišné, je otázka, zda za spotřebitele může být považován též podnikatel a dále, ve vazbě na spotřebitelské vztahy, zda je poskytována ochrana i tehdy, jde-li o vztah spotřebitel – spotřebitel. Poněkud jednodušší se zdá být odpověď na druhou položenou otázku, neboť není většinou pochyb o tom, že jako partner v závazkovém vztahu vůči spotřebiteli vystupuje subjekt podnikatele. Pokud by se jednalo o vztah mezi spotřebitelem na jedné straně, jakož i na straně druhé, lze poukázat na převažující názory, podle nichž nebude ochrana ve smyslu zvláštních zákonných ustanovení o ochraně spotřebitele poskytována, neboť by postačovala v tomto případě obecná úprava. Jak uvádí L. Tichý,28) spot26) Srov. § 2 zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších zákonů.

Namátkou lze poukázat např. na definici podnikatele obsaženou ve směrnici č. 85/577/EHS na ochranu spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo provozovnu, či na pojem provozovatele ve směrnici č. 90/314/EHS o hotových programech na cesty, prázdniny a zájezdy.

27)

Tichý, L.: Pojem spotřebitele jako smluvní strany v evropském a českém právu. In Cahiers du CEFRES no 27, prosinec 2001, Spotřebitelská legislativa EU a její implementace do práva členského a kandidátského státu (na příkladu Francie a České republiky), s. 148.

28)

62


řebitel, který jedná vůči jinému spotřebiteli, ztrácí tento status a nepožívá specifické ochrany. Rovněž lze odkázat na zahraniční prameny, podle kterých se ochrana nevztahuje na případy vztahu dvou privátních osob.29) Poněkud nepřehledná bude situace z hlediska postavení spotřebitele tehdy, pokud daný subjekt používá jednu a tutéž věc jak k soukromým, tak i k podnikatelským účelům (tzv. dual use). Někdy je v této souvislosti uváděno, že při posuzování účelu, za jakým je smlouva uzavírána pro posouzení jejího spotřebitelského charakteru, se má vycházet pouze z objektivních kriterií.30) Podle mého názoru by mělo být zohledněno převažující použití, tedy zda je věc převážně používána privátně či podnikatelsky, a to bude věcí posouzení v konkrétním případě. Důkazní břemeno by nesl ten, kdo se ochrany spotřebitele dovolává.31) Pochybnosti o tom, zda za spotřebitele může být považován i podnikatelský subjekt, ať již právnická osoba nebo osoba fyzická, mohou vzniknout tehdy, nakupuje-li osoba zboží či využívá služeb v souvislosti s podnikáním, nikoli však přímo pro podnikání. Jinými slovy, zda při posuzování postavení spotřebitele je důležitá a rozhodující vazba na předmět podnikání a zda úkony realizované mimo předmět podnikání by mohly být považovány za spotřebitelské. Diskutována byla např. situace, zda bude spotřebitelem subjekt uzavírající kupní smlouvu, jejímž předmětem jsou věci sloužící k zařízení kanceláře. Dalším příkladem by mohl být advokát, který si pronajme v půjčovně automobil k uskutečnění cesty za klientem, ve srovnání s taxikářem, který si pronajme vozidlo z důvodu opravy svého profesního vozu.32) Zatímco v případě taxikáře není pochyb o tom, že se o spotřebitelský vztah nejedná, v prvně uvedených případech, by podle mého názoru rovněž nešlo o spotřebitelský vztah, neboť i zde by se v širším slova smyslu o podnikání jednalo. Podnikatelskou činnost, resp. podnikání definuje obchodní zákoník33) jako soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem zisku. Jde o poměrně široké vymezení, pod které by se dalo zahrnout vše, co je při podnikání a v souvislosti s podnikáním vykonáváno. Lépe řečeno, použijeme-li účetní terminologii, vše, o čem je v rámci podnikání účtováno. A tak je možno za ne zcela šťastnou označit formulaci použitou v zákoně o ochraně spotřebitele, která váže postavení osoby jako spotřebitele na koupi či využití služeb mimo podnikání s těmito výrobky nebo službami. V tomto případě je někdy uvažováno o tom, zda postačí využití této věci v souvislosti s podnikáním, aniž by docházelo k využití přímo pro podnikání. Jedná

Tyto názory zastávají v Německu např. Lorenz, E.: Die Rechtswahlfreiheit im Internationalen Schuldvertragsrecht, RIW 1987, str. 569; von Bar, Ch.: Internationales Privatrecht II: Besonderer Teil, C. H. Beck, München: 1991, s. 435.

29)

30) Tichý, L.: Pojem spotřebitele jako smluvní strany v evropském a českém právu. In Cahiers du CEFRES no 27, prosinec 2001, Spotřebitelská legislativa EU a její implementace do práva členského a kandidátského státu (na příkladu Francie a České republiky), s. 150. 31) Shodně též Dauner-Lieb, B. a kol.: Das neue Schuldrecht. C.F. Müller Verlag Heidelberg: 2002, s. 350. 32) Pelikán, T.: Ochrana spotřebitele ve správním právu. www.spotřebitel.cz/články (cit.: 15. 3. 2005). 33)

§ 2 odst. 2 ObchZ.


63

se o odlišení koupě věci podnikatelem, kterou však nepoužívá k vlastnímu předmětu podnikání, ale k nějakým dalším asistenčním činnostem.34) Dovodit by bylo možno poněkud protichůdný závěr, že zatímco ochrany podle zákona na ochranu spotřebitele by se takový podnikatel dovolávat mohl (lze požadovat např. splnění informačních povinností, lze využít ustanovení o reklamaci), pod ochranu občanského zákoníku (ve vazbě např. na spotřebitelské smlouvy) by nespadal. K takovému výkladu by mohla vést již zmíněná definice spotřebitele obsažená v zákoně o ochraně spotřebitele, neboť uvádí, že spotřebitel nakupuje výrobky a užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami. Tato definice je orientována více na předmětovou stránku, než je tomu v občanském zákoníku a obchodním zákoníku, neboť zde jde obecněji o jednání (resp. v případě spotřebitele nejednání) v rámci obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, příp. o jednání týkající se podnikatelské činnosti, jde-li o podnikatele. Ve vazbě na spotřebitelské smlouvy by stálo ještě za úvahu srovnání pojmu „spotřebitel“ tak, jak je obsažen v obchodním a občanském zákoníku. Zatímco občanský zákoník používá v § 52 odst. 3 ObčZ pro negativní vymezení spotřebitele pojem v rámci obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, obchodní zákoník v § 261 odst. 1 vymezuje pozitivním způsobem rozsah aplikace jeho ustanovení na vztahy týkající se podnikatelské činnosti. Při jazykovém rozboru daných ustanovení bychom mohli dojít k tomu, že občanský zákoník je ve svém vyjádření orientován spíše dovnitř, obchodní zákoník má vyjádření poněkud širší, mělo by jít o vztahy, které mají nějakou souvislost s podnikatelskou činností. Je však otázkou, zda tvůrci předloh znění obou textů byli důslední a opravdu bylo jejich cílem vyjádřit tyto drobné odlišnosti. Dále lze uvažovat i o tom, že v případě uzavření smlouvy o výpůjčce vozidla advokátem by sice byla uzavřena smlouva mezi podnikateli (předpokládejme, že si advokát vypůjčí auto bezúplatně u jiného advokáta) podle občanského zákoníku, neboť obchodní zákoník takový smluvní vztah nezná, ale s ohledem na ustanovení § 261 odst. 6 ObchZ se bude vztah jinak řídit obchodním zákoníkem. Další úvahy jsou někdy orientovány tím směrem, že i podnikatel (v daném případě neodborník) může být v nevýhodném podstavení k jinému podnikateli, který jedná v rámci svého oboru. Podnikatel – neodborník by pak mohl mít obdobné postavení jako spotřebitel – nepodnikatel. Takový názor však není převažující. A v podmínkách evropského práva je téměř kategoricky odmítán. Nelze však říci, že by tyto úvahy byly zcela ojedinělé, neboť např. ve francouzské soudní judikatuře lze zaznamenat tendenci poskytnout ochranu i právnickým osobám.35) Pro úplnost lze poukázat na zdůvodnění názorů před novelou zákona na ochranu spotřebitele,36) že nebude považován za spotřebitele podnikatel, který nakupuje věci na vybavení provozovny, neboť nevystupuje jako spotřebitel – fyzic-

34)

Rozhovor s Elgrem M. publikovaný: www.business.center.cz, (cit. 15. 3. 2005).

35)

Např. rozsudek francouzského Kasačního soudu z 5. 3. 2002 (Cass. l’ere civile 100-18202).

36)

Novela byla provedena zákonem č. 104/1995 Sb.

64


ká osoba.37) Takovýto výklad vycházel z původního znění definice spotřebitele, neboť byl základně vymezován jako fyzická osoba a teprve následně rozšířen i na osoby právnické. Důležitým kriteriem při řešení tohoto problému bude posouzení, zda se smluvní vztah bude řídit občanským nebo obchodním zákoníkem. A tak podle obchodního zákoníku půjde o podnikatelský závazkový vztah tehdy, jestliže bude zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem při jeho vzniku, že se týká podnikatelské činnosti podnikatelů.38) Obě strany musí být v tomto případě podnikatelé a při uzavření smlouvy musí být zřejmé, že jednají v rámci svého podnikání. Pojem podnikatelské činnosti, jak uvedeno výše, je poměrně široký, takže lze pod něj patrně zahrnout nejen vlastní realizaci, spočívající např. ve výrobě, ale např. též využívání zařízení provozovny kancelářským nábytkem. Má-li však být podle zákona o ochraně spotřebitele spotřebitelem fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami, dalo by se dovodit, že osoba, máli být podnikatelem (zákon o ochraně spotřebitele tento pojem přímo neobsahuje), má tyto výrobky a služby užívat právě přímo pro podnikání. Z tohoto pohledu by pak i podnikatel, který kupuje zařízení kanceláře, aniž by toto přímo exploatoval, byl v pozici spotřebitele. V této souvislosti by bylo vhodné poukázat na přístup Evropského soudního dvora k výkladu této problematiky. Jak již bylo řečeno v jiné souvislosti, na rozdíl např. od francouzského práva, které se přiklání k ochraně právnických osob jako podnikatelů, judikatura ESD v zásadě statut spotřebitele podnikatelům nepřiznává. A tak lze mít za to, že přiznat ochranu podnikatelům při realizaci určitých závazkových vztahů by mohlo znamenat jejich neodůvodněné zvýhodnění, neboť lze předpokládat i v tomto případě jejich značnou odbornou zdatnost, přestože se nebude v mnohých případech jednat přímo o jejich profesní obor. Uvedené lze zmínit i ve vztahu k úvahám, které se snaží zvýhodnit alespoň tzv. malé podnikatele, kteří mohou být v konkrétním případě méně seznámeni se všemi právními prostředky, než např. velký podnikatelský subjekt. Pro úplnost lze dodat, že pojem spotřebitele je obsažen dále v § 6a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, v platném znění, ve kterém je konstatováno, že spotřebitel je subjektem, účastníkem trhu. V zákoně č. 321/2001 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitel vymezen jako fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je úvěr sjednáván.39) Obchodní zákoník v ustanovení o hospodářské soutěži40) zakotvuje účast na hospodářské soutěži pro fyzické a právnické osoby, i když nejsou podnikatelé. Nekalá soutěž je vymezena v obchodním zákoníku41) jako jednání v hospodářské

Pelikán, T.: Ochrana spotřebitele ve správním právu. http//www.spotrebitel.cz/clanky (cit.: 15. 3. 2005).

37)

38)

Srov. § 261 odst. 1 ObchZ.

39)

§ 2 písm. b) zákona č. 321/2001 Sb., o spotřebitelském úvěru.

40)

§ 41 a násl. ObchZ.

41)

§ 44 odst. 1 ObchZ.


65

soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Pokud jsou práva spotřebitele nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, může se proti rušiteli domáhat nápravy podle § 53 ObchZ.42) V části třetí obchodního zákoníku není sice v rámci obecných ustanovení o obchodních závazkových vztazích pojem spotřebitele uveden, ale úprava obsažená v § 262 ObchZ se týká mimo jiné osoby, která není podnikatelem. Jinak obchodní zákoník definici pojmu spotřebitel neobsahuje. Další problematikou, která s pojmem spotřebitele souvisí, je vymezení pojmu služba, neboť předmětově je spotřebitel definován ve vazbě na nákup výrobků a poskytování služeb. Pojem služby je sice v českých zákonech hojně používán,43) nenacházíme však jeho adekvátní obecnou definici. Ve vztahu ke spotřebiteli bychom mohli službu vymezit jako podnikatelskou činnost, která je uskutečňována pro příjemce, který ji nevyužívá pro vlastní podnikání.44) Pro účely zákona o ochraně spotřebitele zdá se být pojem služby vymezen poměrně široce, neboť podle § 2 odst. 1 písm. j) ZOS je službou jakákoli podnikatelská činnost určená k nabídce spotřebiteli, s výjimkou činností upravených zvláštními zákony. A právě vyloučení těchto činností značně omezuje aplikovatelnost ochrany spotřebitele podle tohoto zákona při poskytování například advokátních služeb, bankovních služeb apod. Ochrana spotřebitele v těchto případech je zajištěna úpravou v příslušných zákonech jinak regulujících poskytování těchto služeb.

Závěr Vymezení osoby spotřebitele je důležitým pojmovým znakem, ke kterému se váže ochrana, která je tomuto subjektu poskytována. Přestože na úrovni evropského práva existuje celá řada směrnic týkajících se ochrany spotřebitele, není zde obsažen jednotný pojem spotřebitele, ale tato osoba je definována vždy pro účely konkrétní úpravy. Ve většině případů jde o fyzickou osobu, jež jedná za účelem, který je mimo oblast její činnosti podnikání nebo profese. Ani česká úprava nemá jednotný způsob vymezení pojmu spotřebitele použitelný ve všech případech.V zákoně o ochraně spotřebitele je spotřebitel pro účely tohoto zákona definován jako fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami. Občanský zákoník naproti tomu definuje spotřebitele obecně jako osobu,

42) Blíže srov. Večerková, E.: Postavení soutěžitele a spotřebitele v nekalé soutěži. Právní fórum č. 5, 2005, s. 196.

Srov. např. zákon č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, kde v § 8 je vymezena veřejná zakázka na služby negativním způsobem, neboť je zde uvedeno, že veřejnou zakázkou na služby je veřejná zakázka, jejímž předmětem není předmět veřejné zakázky na dodávky nebo na stavební práce.

43)

44) Pelikán, T.: Ochrana spotřebitele ve správním právu. http//www.spotrebitel.cz/clanky (cit.: 15. 3. 2005).

66


která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti.45) Důležitým pojmovým znakem je, že spotřebitel nevyužívá služby a nenakupuje výrobky pro podnikání. Tím je totiž spotřebitel odlišný od obecného pojmu kupující. Toto vymezení souvisí i s tím, že mluvíme o konečném spotřebiteli, který se účastní finální spotřeby zboží nebo služeb. Ve stejném smyslu obsahují pojem spotřebitele i některé zahraniční úpravy, určitou výjimku představuje Francie, kde lze zaznamenat v soudní judikatuře tendenci poskytnout ochranu i právnickým osobám. ••• Jiřina Kotoučová On the Term “Consumer” in Czech Legal Regulation In the Czech Republic, the term “consumer protection” has penetrated the consciousness of the general public, primarily in connection to European Union law. According to the author, the basic term of consumer protection law is the term consumer, to which relates the question of to whom protection is in fact provided, and who can claim protection under the relevant provisions. The consumer is the weaker party in contractual relations with producers, suppliers, vendors, or service providers, or, simply put, businesses. In Czech law, the term consumer is regulated primarily by the Civil Code and in the Consumer Protection Act. According to the Civil Code, a consumer is a person who is not acting as a business, or another form of entrepreneurship, in concluding and fulfilling an agreement. According to the Consumer Protection Act, a consumer is a natural person or a legal entity purchasing products or using services, for a purpose other than doing business with those products or services. The definition in the Consumer Protection Act is positive; the Civil Code has opted for a negative one. Neither of those acts, however, requires that any other conditions be met in relation to the term consumer; the consumer need not have permanent residence in the Czech Republic, nor need he be a Czech citizen. As for the term entrepreneur, it is defined by the Commercial Code and the Trades Licensing Act. In principle, an entrepreneur is a person inscribed in the Commercial Registry, or a person who is engaged in business on the basis of a trade licence or other licence. The author emphasises that an important feature of the term is that the consumer is not using services and purchasing products for his business. Foreign legal systems define the term consumer similarly. France constitutes a certain exception, where a tendency can be seen in the jurisprudence to provide protection even to legal entities.

45)



67

K pojmu spotřebitel v české právní úpravě

Recommend Documents