Stanley Booth Pravdivá dobrodružství
Rolling Stones
m l a d á f r o n ta
Z angličtiny přeložil Petr Kotouš
The True Adventures of the Rolling Stones Copyright © Stanley Booth, 1984, 2000 Introduction copyright © Greil Marcus, 2012 Translation © Petr Kotouš, 2014 Front cover photo © Redferns/Getty Images/Isifa Back cover photo © Getty Images/Isifa Všechna práva vyhrazena. Žádná část knihy nesmí být kopírována ani distribuována bez písemného souhlasu majitelů autorských práv.
ˇ PRedmluva Greil Marcus
V doslovu na konci této knihy, který byl napsán šestnáct let poté, co Pravdivá dobrodružství Rolling Stones vyšla poprvé, což bylo patnáct let po událostech, o kterých se tu pojednává, vyjmenoval Stanley Booth své „stylistické hrdiny“. Prvním byl Jack Kerouac, poté Vladimir Nabokov, Evelyn Waugh a nejvíce ze všeho Raymond Chandler. „Snažil jsem se o to,“ píše Booth, „aby každá věta zněla tak, jako by vyplula z úst Chandlerova detektiva Philipa Marlowea.“ A také se mu to docela daří. Věta „tohle byl jediný člověk, koho jsem kdy viděl, že dokázal i ve spánku vypadat okázale“ zní tak, že by si ji Chandler do svého zápisníku určitě napsal. Když jindy zaznamenává Booth svůj první zážitek s LSD způsobem, který představuje nejspíše první záznam o skutečně nadpřirozeném průběhu tripu v literatuře – nadpřirozeném právě proto, že vše je během něj téměř stejné jako v realitě –, autor se Chandlera vzdává, v literárním čase jej předjímá a v reálném následuje, a my slyšíme ozvuky Dashiella Hammetta či Rosse Macdonalda. Booth se v oné scéně ocitá se svým přítelem v nonstopu. „V té hospodě seděl policajt, celý v tmavě modrém, ověšený všemi těmi výhružnými proprietami. Na stolku před ním stál hrnek s kafem a on zatím s někým mluvil do vysílačky. Někde blízko v černošské čtvrti došlo ke vloupačce do nějakého skladiště. Prý to udělala mladá černá holka. Policajt řekl, ať na něj počkají, a hlas, kterým to říkal, přetékal sexem a sadismem. Jediná možnost, jak mohl zažít s černou holkou něco intimního, bylo pořádně ji ztrestat. A když jste byli na tripu, jeho chlípnost byla v té hospodě cítit i dávno poté, co se zvedl a odešel.“ Společného s nimi toho má více než jen styl – i když možná otázky, na čem je styl založen, co vše do něj vstupuje a co se za ním skrývá, toho zahrnují více, než si obvykle myslíváme. V jedné z nejpřesvědčivějších a nejdrsnějších pasáží této knihy připomíná Booth veškerou tíhu společenských souvislostí, které visí nad každým popisovaným koncertem – od prvního večera turné 7. listopadu ve Fort Collins v Coloradu až po poslední den v Altamontu 6. prosince – a která je patrná v každé písni hrající z rádia a ze stránek Boothovy knihy. Jde o záležitosti, které Bootha vyprovokovaly k tvrzení, že „v roce 1969 na Den díkůvzdání jen několik lidí v sále Madison Square Garden považovalo to, co Stones předvádějí, za divadelně-hudební představení. (…) Většina z nich prožila studenou válku, horkou válku, rasové nepokoje, studentské nepokoje, atentáty, znásilnění, vraždy, noční můry. Jenže Keith, Mick, Charlie, Bill a ten nový kytarista zosobňovali Rolling
Stones a přítomné publikum zosobňovalo jejich publikum. (…) Skutečnost, že ti lidé tančí, v sobě za těchto okolností obsahovala jakousi transcendentní hodnotu. V té době spousta lidí věřila, že tanec a hudba může hrát v procesu změny struktury společnosti hlavní roli. Dost možná byli naivní, ale zato byli mnohem zajímavější než všichni ti rozumní lidé, kteří přišli po nich.“ Nejzásadnější Boothovy věty jsou tyto: „V šedesátých letech jsme věřili v mýtus, že hudba má moc změnit lidské životy. Dnes věříme v mýtus, že hudba je pouze zábava.“ Neboli že styl je pouze styl a detektivky jsou pouze detektivky. V roce 2011, tedy jedenáct let poté, co Booth ve svém doslovu ke knize vyzdvihuje Raymonda Chandlera, píše britská spisovatelka Jenny Diskiová v London Review of Books o dobách, kdy i ona sama věřila ve stejný mýtus, jemuž kdysi podlehl sám Booth. Philip Marlowe a Hammettův Sam Spade jsou pro ni postavy příslušející pozdějším dobám, lhostejno, zda pocházejí z dvacátých, třicátých či čtyřicátých let. Jsou to „drsní muži s jemným, demokratickým jádrem, američtí romantikové stříknutí Otci zakladateli a Melvillovým melancholickým smyslem pro člověčenství“. Jsou „zataženi, otřásajíce se hnusem, do špinavého polosvěta obývaného dobrými a špatnými muži i ženami, v němž jsou předurčeni pokoušet se nastolit pořádek. Soukromí detektivové, ve skutečnosti však skuteční ochránci veřejnosti… muži, kteří se chovají tak, jako kdyby v napravování nepravostí skutečně tkvěl nějaký smysl, ačkoliv sami dobře znají pravou tvář světa.“ Když se ohlíží za všemi těmi večery, které strávila v kině při sledování Humphreyho Bogarta v Hammettově Maltézském sokolovi od režiséra Johna Hustona, nebo v Chandlerově Hlubokém spánku režiséra Howarda Hawkese, je pro Diskiovou poselství tohoto stylu průzračné: „Možná to byli Marlowe se Spadem,“ píše, „kteří nám dodali dostatečnou a bláznivou odvahu vyjít potom ven do ulic.“ Tato poznámka by možná mohla působit kostrbatě, ne-li přímo přehnaně, pokud bychom ovšem nebrali v potaz Boothovo tvrzení, že pokaždé, když stál na pódiu za jedním ze zesilovačů Keitha Richardse ve chvíli, kdy Rolling Stones začali hrát Gimme Shelter nebo Street Fighting Man, stál za ním i Philip Marlowe. Diskiová tak ukazuje, jak daleko a hluboko skutečně sahá Boothova ctižádost, když sám říká, že ve své knize nechce mít jedinou větu, kterou by Marlowe nedokázal vyslovit. Jedna z nich je tahle: „Hluboko v srdci této hudby tkví typický nádech záhadné vzpoury, bez něhož by tahle hudba zemřela.“ Vášeň, to je to, co pohání Pravdivá dobrodružství Rolling Stones, vášeň se pokouší nalézt podstatu této vzpoury – to, co Albert Camus v eseji Člověk revoltující popisuje na příkladu vězně na Sibiři za dob Sovětského svazu, který si vyrobí němý klavír s dřevěnými klávesami, jemuž říká „harmonická vzpoura*“ – nalézt * Albert Camus: Člověk revoltující, přel. Kateřina Lukešová, Český spisovatel, Praha 1995.
ji, pojmenovat ji, popsat ji dříve, než se rozplyne. „To byste tam museli být,“ píše Booth o koncertě v hale Forum v Los Angeles. Nemyslí tím to, že by nedovedl popsat, co se tam ten večer dělo; to on dovede. Myslí tím, že pokud byste bývali měli možnost tam jít, pak byste tu možnost coby myslící, skutečné, dýchající lidské bytosti nesměli nechat v žádném případě proklouznout mezi prsty. „To byste tam museli být“ – jenže protože jste tam nebyli, jak říká Booth, je mojí povinností vás dovést dovnitř, na pódium, do zákulisí, do publika, abyste slyšeli ten zvuk, když se to stalo. Boothova kronika psaná z pohledu účastníka amerického turné Rolling Stones z podzimu roku 1969 je protkaná kapitolami, které popisují historii skupiny od jejího založení po smrt zakládajícího člena Briana Jonese pouhých pár měsíců před začátkem onoho turné. Díky dlouhým, hladce včleněným historkám, které vyprávějí Keith Richards, Charlie Watts, dnes již zesnulý Ian Stewart (jeden z původních Stones, kterého vyhodili kvůli tomu, jak vypadal, který ale nicméně pokračoval jako bedňák skupiny a studiový klávesista) či Shirley Arnoldová (fanynka, která se stala ředitelkou jejich fanklubu), má čtenář stejný pocit, že Booth byl u toho i tehdy, když kapela začínala, jako má při čtení kapitol o podzimu 1969, kdy tomu tak skutečně bylo. „Nikdy nezapomenu, jak se Bo tvářil, když Brian zahrál pár věcí od Elmorea Jamese,“ vypráví Stewart Boothovi a má na mysli horkou chvilku v zákulisí před jedním britským koncertem v roce 1963. Booth okamžitě rozvíjí Stewartovy myšlenky: „Jestliže byli Stones u vytržení z toho, že hrají s Bo Diddleym, jak se asi musel cítit Bo Diddley, když uviděl blonďatého anglického andílka s nateklým okem, který hrál na kytaru stejně jako Elmore James, který se na ni naučil od Roberta Johnsona, který se to naučil někde na křižovatce silnic od samotného Satana.“ Boothova přítomnost během určitých večerů je však cítit tak silně, že vám až připadá, že u toho nechcete být, protože máte strach, že hudba, jak ji Booth popisuje, nebude znít tak, jak by odpovídalo naději do ní vložené – vložené hudebníky, publikem, spisovatelem a čtenářem zmítaným horečkou. A pak dochází k událostem v Altamontu; volně přístupný koncert končící katastrofou, která ukončila jak celé turné, tak desetiletí, jež mělo toto turné završit. Kapitola napsaná v takto poeticky hrůzyplném stylu: „Vytáhlý mladý běloch s černou hřívou zelektrizovaných vlasů, tančil a natřásal se, a pohled na to, jak si to užívá, rozpaloval Angels do běla. (…) Jeden Anděl do něj strčil a další se začal prodírat publikem s kulečníkovým tágem v ruce, a potom celá skupina Angels začala chytat lidi, bila je a kopala, publikum před jejich řáděním neuvěřitelně rychle couvalo, ten tanečník utíkal od pódia, (…) jenže Andělé ho chytli zezadu, těžké dřevěné držadlo tága opsalo jediný dlouhý oblouk a dopadlo mu na spánek, jako by spadl strom, a on ležel a nehýbal se, a já si pomyslel, proboha, vždyť oni ho zabili“ – v tu chvíli si vážně přejete, abyste u toho nebyli. Já tam byl, když se to stalo, a když si
nyní čtu Boothovy řádky znovu a znovu, cítím zase všechnu tu hrůzu, všechno to násilí, všechno to zděšení. Obrazy se mi míhají před očima – tělnatý muž pokrytý zaschlou krví s vyraženými zuby, který celé hodiny poté, co ho Pekelní Andělé zbili, bloudí nahý v ztemnělém zákulisí; nahá žena s tělem plným modřin svírající deku, kterou jí kdosi podal, aby se do ní zabalila, cizí předmět, na nějž dávno zapomněla a který zapomněla zahodit a jehož cíp teď kreslí stopu v prachu – jako kdyby tomu ještě nebyl konec. Také že není; to je podstata Boothova psaní o době, která uplynula mezi oním telefonním hovorem v roce 1969 – „Rozloučili jsme se a nad našimi hlavami se začala stahovat budoucí mračna hudby, drog, peněz a utrpení“ – a lety, která následovala: „Do jaké míry byl každý z nás připraven na život v opravdovém světě, ve světě, v němž každý rok bude ještě víc než jako Altamont.“ Z takovýchto retrospektivních proroctví je jasné, proč Boothovi trvalo patnáct let, než svou knihu dopsal, a proč vás ta kniha dnes vyžene ven do ulic, a vy se budete smát, vaše srdce bude přetékat radostí, a jakmile sestoupíte z chodníku, nohy se vám začnou netrpělivě třást.
Pravdivá dobrodružství
Rolling Stones
věnováno všem těm klukům a holkám
Toužíme po omamném šílenství, avšak ne po hrůzách, které mohou následovat, žádáme rozkoš, aniž bychom pocítili osten bolesti, a tak je budoucnost jen zlý sen a my neustáváme v ničení sebe samých… jsme zbabělci, co musejí bránit odvahu, sex, vědomí, krásu těla, hledání lásky a nakonec i to, co přese všechno může být údělem hrdinů. Norman Mailer: Advertisement for Myself
KREV POD NOHAMA
Je pozdě. Všechna háďata už jsou v pelechu. Za okénky vozu nic než tma, v pruzích světla z reflektorů se míhá akorát prašná polní cesta. K nejbližšímu městu pořádně daleko, poslední křižovatku jsme dávno minuli (v Anglii na nich pohřbívali sebevrahy, kterým napřed prorazili srdce dřevěným kolíkem) a my se snažíme najít to neznámé kalifornské údolí; možná tam některého z nich potkáme, s kůží zkrvavenou a potrhanou, možná si spolu i zatancujeme. Oblohu před námi najednou protne železniční nadjezd; když ho mineme, vidíme před sebou rozcestí bez jediného ukazatele. Crystals zpívají He’s a Rebel. Řidič se rozhlédne napřed vpravo, pak vlevo, Sleduj ho, jak po městě se šine, pak zase vpravo. „Vůbec nemá jak plouží se a šourá, klidně, líně, páru, kam jede,“ řekne Keith. ten vždycky ví, kam jeho cesta vede, „Hele, seš si jistej, že je to tudy?“ a když mě pak ten jeho pohled sjede, ptá se ho Mick. Řidič odbočí vlevo vím, že to je on… a nic neříká. Rádio hraje docela Když drží mi dlaň, tak hnedle ztratím hlavu, dost nahlas. „Třeba tě neslyšel.“ páč tenhle chlap, ten neztratí se v davu, Mick zavře oči. Jasně, že jsme jó, tomuhle to vždycky přijde vhod někde v pytli, ale on už je hrozně nehrát podle zavedenejch not, unavený, nespal posledních tak a jenom proto každej ví, čtyřicet hodin, s každou minutou že je to rebel, mu ubývají síly, aby se s ním začal a kloudnýho že z něj nic nekouká, hádat, že to má vzít jinudy, a tak je to rebel, nás ta černá limuzína Cadillac páč ten se prej jen městem potlouká. pořád unáší nekonečným prostorem dál a dál. „Tamhle něco je,“ říká řidič. Na kraji cesty stojí dodávka Volkswagen a k madlu zadních dveří je přivázaný německý policejní vlčák. Když ho míjíme, štěká na nás. Jak pokračujeme, míjíme další auta a dodávky, v některých je vidět lidi, ale většina jich je na cestě, táhnou se v malých skupinkách, nesou spacáky, plátěné ruksaky, děti, na vodítkách vedou vlastní velká ošklivá psiska. „Půjdeme pěšky,“ říká Keith. „Neztrať se nám,“ říká Mick řidičovi, který opáčí: „A kam teda vlastně jdete?“, jenže to už jsme pryč, celá naše pětice, Vandrák Ron, Lopaťák Tony, Kluk z Okefenokee, a pochopitelně Mick s Keithem, Rolling Stones. Zbylí členové kapely právě teď spí v San Francisku v hotelu Huntington, tedy kromě Briana, který je mrtvý a – jak někteří říkají – nikdy nespí.
Cesta lemovaná drolící se krajnicí, kterou tvoří vyschlá tráva, se svažuje, krajina je pustá přesně jako v těch scénách ze sci-fi filmů z padesátých let, kdy nějaký puberťák právě tady zaparkuje svoji nadupanou káru, ve které se rozvaluje jeho macatá holka, jenže všechno překazí nečekaná návštěva z vesmíru; teď je ale všude kolem nás spousta mladých lidí, většinou s dlouhými vlasy, jsou hodně navlečení, džíny, těžké vojenské kabáty, do nichž se choulí v prosincovém ostrém vzduchu, ve kterém mezitím docela procitáme. Mick má na sobě dlouhý nachový zimník, Keith se nese v nacistickém koženém kabátě, který je už teď celý zelený od bláta; zítra, respektive už dnes, za necelých šestnáct hodin, tenhle kabát zahodí v šíleném panickém úprku z místa, k němuž se teď lehkou chůzí šineme. Mick s Keithem se usmívají, je to takový jejich žertík, užívají si pocit, že dokážou svolat takový dav, a stačí jim k tomu jen to, že si to prostě přejí, a přitom jsou dost svobodní, aby si tu po té rušné vyprahlé stezce jen tak vykračovali jako všichni ostatní. Z okolních skupinek je slyšet smích a hovor, ale nikdo nás neosloví, a my si tu nepřipadáme nepatřičně; každý z nás – a většině tu do třicítky zbývá pěkných pár let – tu neseme svoje symboly, insignie vlastních výprav, které nás nakonec zavedly až do této nehostinné pustiny na západních svazích Nového světa. „Tony, ubal nám brko,“ říká Keith, obrovský černý Tony je hned nato asi dvacet kroků za námi a přidává se k nějakému klukovi, který podá Tonymu svého jointa: „Nech si ho.“ A tak kouříme a sledujeme stezku až na místo, kde najednou krajnice zmizí, a my před sebou spatříme údolí se stráněmi posetými tisícovkami lidí, kteří posedávají kolem ohnišť, někteří spí, jiní hrají na kytary, podávají si cigarety a velké červené džbány s vínem. Na okamžik se zastavíme; připadá nám, že po takovém pohledu jsme vždycky toužili, vidět pospolu tolik dobrých lidí, svoji velkou rodinu, svoje lásky, všechny takhle pospolu ve své vlastní soukromé krajině noci. Tuhle scénu známe ze svých nejranějších snů, ale tady působí tak velkolepě a definitivně, plameny se mihotají jako hvězdy, kam až oko dohlédne, je to úchvatné, a když začneme stoupat po úbočí po naší levici a překračujeme spáče ve spacácích a pod přikrývkami, kterým se snažíme nešlápnout na hlavu, prohlásí Keith, že je to jako v Maroku, jako když vyjedete z Marrákeše, slyšíte přece ty flétny… Prostor, kde lidé táboří, je zakončen plotem s ostnatým drátem, a jak se snažíme najít nějaký vchod, spatříme, jak se k nám blíží bratři Mayslesovi s kamerou a svítí si na spící lidi oslepující modrobílou halogenovou lampou. Mick na ně křičí, ať to okamžitě zhasnou, ale oni se tváří, že ho neslyší. Lidi, kolem kterých jsme procházeli a kteří nás jenom zdravili, Ahoj, Micku, teď vstávají a jdou k nám; opodál je v plné záři halogenu vidět karavan plný nějakých kluků a holek, a my konečně nacházíme branku, která je pochopitelně zamčená. Přes plot je vidět boudu Altamontského motocyklového klubu a před ní stojí pár lidí, z nichž některé známe. Mick na ně volá: „Pustíte nás dovnitř?“ a jeden z nich líně přijde k nám, omrkne, co jsme zač, a jde hledat někoho, kdo by nám otevřel. Jenže mu to trvá pěkně dlouho a ti kluci a holky nás obestoupí, chtějí po nás
podpisy, a jestli bychom je nepustili dovnitř. Mick jim vysvětluje, že dovnitř se nemůžeme dostat ani my sami, jak vidí, a jediný, kdo tam má něco na psaní, jsem já, jenže já už se dávno naučil, že svoje psací náčiní nesmím dát z ruky, protože pokaždé, když tihle lidé dostanou svůj podpis, začnou bez sebe radostí štěbetat a rozjařeně odtáhnou i s mým perem. A tak přešlapujeme napřed na jedné noze, a pak na druhé, chvějeme se zimou a nikdo nás pořád nepouští dovnitř, a ta křivá branka pořád ne a ne povolit, i když s ní třesu, a já říkám, že bychom ji mohli snadno vyvrátit, a Keith na to řekne: „Takže první brutalitka.“
J. P. Alley: Hambone's Meditations
JEDNA Co třeba pár vět o oněch neustále zvědavých potulných umělcích, kteří putují po žluté poušti na sever až tam, co leží Maghreb, většinou osamělí; o jejich představeních, která během své dlouhé cesty předvádějí v tábořištích Arabů, kde je poslouchají černí otroci ronící slzy; a co o nebezpečné cestě do Konstantinopole, kde hrají staré konžské melodie slavným černým obyvatelům Stamboulu, které nedokáže udržet za dveřmi jejich obydlí žádná síla ani zákon, jen se v ulicích ozve hudba. Potom bych hovořil o tom, jak s sebou černoši nesou svou hudbu do Persie, dokonce až do tajemného Hadramautu, kde si krása jejich hlasu získala úctu i u jejich arabských pánů. Musel bych se dotknout i toho, jak se černošské melodie otiskují v půdě Antil i obou Amerik, jak zdejší alchymisti hudební vědy pečlivě opečovávají nejsilnější výhonky černých květin, jejichž omamnou vůni z nich lisují různí kouzelníci… (Stačilo by tohle pro začátek?) Lafcadio Hearn: dopis Henrymu E. Krehbielovi
Seděla na béžovém gauči, blond hlavu skloněnou nad knihou s červenou obálkou, nohu přes nohu, pata té spodní přitom odpočívala na mramorovém čajovém stolku. Za ní bylo ze širokého okna vidět hustý zelený živý plot, za nímž mnohem dál a níže stálo Město Andělů, jehož slonovinově bílé budovy sahaly až tam, kde bylo vidět – toho dne totiž bylo docela jasno – Tichý oceán třpytící se ve slunečních paprscích jedovatým závojem, do něhož se na obzoru slila země s nebem. Na barevně sladěných gaučích posedávali další lidé, místnost téhle rezidence připomínala vstupní halu nějakého hotelu, jiní lidé vcházeli dovnitř, ale ona ani nevzhlédla, dokonce ani tehdy, když jsem jí řekl: „S dovolením,“ a překročil její nataženou nohu, abych se mohl posadit vedle jejího manžela, Charlieho Wattse, jednoho z Rolling Stones. „Vzpomínáš si na něj, Shirley?“ zeptal se jí. Letmý pohled. „Ne.“ „Ten spisovatel. Určitě víš.“ „Doufám, že nebude takovej jako tamten, co byl u nás doma,“ řekla. Pak se na mě podívala znovu a v jejích očích se něco změnilo. „Vždyť to je on!“ Zaklapla knihu. „Napsal jsi, že jsem prý stála v kuchyni.“ „To byl někdo jinej,“ řekl jsem. „Ty čteš Priestleyho? Princ rozkoše. Znáš Nancy Mitfordovou?“ „Napsal jsi, že jsem myla nádobí. Takhle mě ještě nikdo v životě neurazil.“
„Ale Shirley, vždyť ty jsi přece vážně myla nádobí. Co jsem měl napsat jinýho?“ „Mohl sis něco vymyslet.“ „Kde to vyšlo?“ zeptal se Bill Wyman, další Rolling Stone, který se svojí přítelkyní Astrid Lindstromovou, Švédskou Ledovou Princeznou, seděl na druhé straně gauče. „Ta basa zní super, co?“ Na přenosném gramofonu v rohu místnosti se otáčela deska s nahrávkami ze třicátých let od Kansas City Six. „Jo, Walter Page, hodně slušný,“ řekl Charlie. „V jednom americkým časopise. Viděl jsem ho v kanclu.“ „To bylo něco o nás všech? K nám se to určitě nedostalo,“ řekla Astrid. Wyman si vedl album s výstřižky. „Na tvém místě bych to ani nechtěla vidět,“ řekla Shirley. „Z elektrický basy v životě takovej zvuk nevyždímeš,“ řekl Wyman, basák, který měl moc malé ruce, aby mohl hrát na kontrabas. „Elektrická basa má širší možnosti,“ řekl jsem, abych odvedl téma hovoru někam jinam. „S tou toho můžeš předvést víc.“ „Jenže tohle ne,“ řekl Wyman. „Mám pravdu, Charlie?“ „Naprostou,“ řekl Charlie, zatímco se Pageovým kontrabasem a štětkami Jo Jonese, které udávaly rytmus pevný jako tlukot zdravého strdce, proplétaly tóny kytary Freddieho Greena. „Tak pardon,“ řekl jsem. „Co jsi vešel, tak tě akorát sjíždíme, co?“ Charlie na to. „Vzal jsi ty noviny se sloupkem Ralpha Gleasona? Ještě jsme to nečetli.“ „Já to četl po cestě.“ „A co? Špatný?“ „Mohlo to bejt horší, ale ne o moc.“ Kdysi jsem se Charlieho zeptal, co si myslí o těch neustálých mediálních útocích na Rolling Stones, a on mi řekl: „Vždycky si říkám, že to není o mně,“ Shirley tehdy řekla: „Charlie a Bill totiž vlastně nejsou Stones, víš? Mick, Keith a Brian, to oni jsou ti velcí zlí Rolling Stones.“ Charlie se usmál a pak stáhnul koutky úst. „A mně se přitom to, jak Gleason píše o jazzu, tak líbí. Vždyť já ho znám. Když jsme posledně hráli v San Francisku, tak jsem se s ním setkal. Příště se ho zeptám, co proti nám pořád má.“ Otevřenými dveřmi na druhé straně místnosti vstoupil dovnitř muž s ustupujícími černými kudrnatými vlasy a huňatými zastřiženými kotletami, na sobě bílé šortky a v ruce dvě tenisové rakety a osušku. „Co tenis, má někdo chuť?“ zeptal se hlasem, kterým byste se při holení pořezali. Nikdy jsem ho neviděl, ale ten hlas jsem znal, když jsem se před ním kroutil u telefonu. Byl to Ronnie Schneider, synovec Allena Kleina, obchodního manažera Rolling Stones. Ani jsem si tohle všechno nestačil uvědomit a už jsem stál mezi
ním a dveřmi. „Dostal jste dopis, co vám poslal můj agent?“ zeptal jsem se ho, jakmile jsem mu řekl, co jsem zač. „Jo, dostal,“ řekl. „Je tam potřeba pár věcí změnit. Řekni svýmu agentovi, ať mi zavolá.“ „Tvrdí, že vás nemůže zastihnout. Už nemáme moc času.“ „Já vím,“ řekl Ronnie a jeho hlas sklouzl do démonické nápodoby dívčího zajíknutí. Věnoval mi líbezný úsměv, jako by si myslel, že jsem mu to sežral. „Tak má někdo náladičku na tenis?“ „Já si zahraju,“ řekl Wyman. „Tak na, tahle je křivá.“ Ronnie mu podal raketu zkroucenou jako lžíce na boty a oba se vydali přes terasu a pak po svěží zelené trávě k tenisovému kurtu. Sledoval jsem je prosklenými dveřmi celou cestu; pak jsem si uvědomil, že tam stojím s čepicí v ruce, tak jsem se radši posadil, abych trochu sebral síly. Chůva přivedla Serafinu, Wattsovu osmnáctiměsíční dcerku, a Shirley ji odvedla do kuchyně, aby se něčeho najedla. Astrid šla s ní, nejspíš dát vychladit pomerančový džus. Kansas City Six hráli Pagin’ the Devil. „Co přesně Gleason napsal?“ zeptal se mě Charlie. „Napsal, že lístky byly moc drahý, sedadla mizerný, doprovodným hudebníkům se málo platí a že všechno tohle dohromady dokazuje, že Rolling Stones pohrdají svým publikem. Možná jsem něco vynechal. Jo, a taky napsal, že to byl dobrej koncert.“ Zadní dveře se zase otevřely a dovnitř vešla banda mužů, jako nějaký gang pistolníků. Všichni měli dlouhé vlasy, byli vysocí a nahrbení, a po chvíli zamrzli uprostřed místnosti, jako by pózovali na fotografii, která by nakonec skončila na nějakém starodávném vybledlém plakátu připíchnutém na stromě. „The Stones Gang: Wanted Dead or Alive,“ psalo by se tam, ačkoliv v téhle chvíli čekal soudní proces jen Micka Jaggera, který právě ztuhnul se svým ostře řezaným zadkem vytrčeným na stranu v póze jako model. Vedle něj stál Keith Richards, snad ještě hubenější, který vůbec jako model nevypadal, spíš jako nějaká ulítlá reklama na bezstarostnou, ale pořád nebezpečnou Smrtku – černé rozcuchané vlasy, mrtvolně zelená tvář, v pravém ušním lalůčku se pohupuje tesák z pumy, rty obtočené kolem jointu zaraženého mezi zkaženými zuby a modrými dásněmi, jediný běloch na světě, který má modré dásně, muž jedovatý jako chřestýš. Toho třetího jsem znal z fotografií, byl to nástupce Briana Jonese, Mick Taylor. Byl celý růžový a blonďatý, a vedle Jaggera s Richardsem, kteří za ten rok, co jsem je neviděl, zestárli mnohem víc než o rok, vypadal jako nevinná panenka. Dalšího z nich, toho s tmavými vlasy s nažloutlými pramínky oblečeného v klasickém country kompletu od Nudie’s Rodeo Tailor, jsem už viděl v televizi a na obalech desek – byl to Gram Parsons, a já věděl, že pochází z města, kde jsem se narodil,
z Waycrossu v Georgii, ležícího na kraji bažiny Okefenokee. Osobně jsem se s ním ještě nesetkal, jenom jsem psal recenzi na novou desku The Gilded Palace of Sin, kterou natočil se svojí kapelou Flying Burrito Brothers. Vůbec jsem netušil, že se se Stones zná. Jak jsem ho tam viděl, dalšího kluka z Waycrossu, který se pohybuje v těchto sférách, jako bych v tom cosi spatřil, nějaký záměr, jehož podstatu jsem neprohlédl, a vstal jsem, abych na Grama Parsonse promluvil, jako by měl být nějakým mým prorokem, u něhož já, jeho tovaryš, hledám spásu. Když jsem ale obešel stolek, Jagger se otočil, a poprvé od chvíle, kdy se zjevil v pokoji, jsme se ocitli tváří v tvář, snad až příliš blízko, oči měl jako jelen, veliké, hluboké, vyplašené. Vzpomněl jsem si, jak jsem cestou sem v letadle četl v časopise Time o nějaké studii, podle níž první člověk, který při pohledu z očí do očí uhne pohledem, je ten, kdo poté nejspíše ovládne situaci. Přátelsky jsem se na Micka usmál a on uhnul pohledem, úplně přesně jako dominantní lidé podle Time. Došlo mi, že jsem prohrál hru, kterou jsem vůbec neměl v úmyslu hrát, ale to už jsem Micka obešel a přistoupil ke Gramovi, kterému jsem řekl: „Rád tě vidím.“ „Jo,“ odpověděl Gram nenuceně. „Ale co seš zač?“ Řekl jsem mu to a on na to: „Jo, četl jsem, co jsi o nás napsal.“ „Jsem taky z Waycrossu,“ řekl jsem. Chvíli na mě zíral a pak mi podal jointa, kterého držel v prstech. Vyšli jsme ven na úzký trávník na předzahrádce (jak jsme vycházeli, slyšel jsem, že Keith říká Charliemu „četl jsi, co o nás ten tvůj kámoš Gleason napsal?“), sedli jsme si na trávu k živému plotu a mluvili jsme o lidech a místech v Georgii. Gram mi řekl, že se tam nehodlá vrátit. Moje máma mi říkala, že poté, co se Gramovi rodiče rozvedli, spáchal Gramův táta, kterému se přezdívalo „Coon Dog“ Connor, sebevraždu, a Gramova máma se provdala za jednoho chlápka z New Orleans jménem Parsons. Teprve později, až když se začaly psát články a knihy vzdávající pozdní hold Gramovi za to, že vymyslel úplně nový hudební žánr, jsem se dozvěděl, že jeho matka, jejímuž otci patřil zábavní park Cypress Gardens a také většina pomerančů vypěstovaných na střední Floridě, zemřela na podvýživu spojenou s alkoholismem právě den před tím, než Gram maturoval. Dům, kde Gram ve Waycrossu bydlel, prodali, a nakonec přímo naproti němu postavili dálnici. Z místa, kde jsme seděli, vysoko nad údolím, po kterém se vinul Sunset Boulevard, nám připadalo, že když se otočíme směrem k východu, dohlédneme až do Georgie, samozřejmě kdyby nebylo tolik smogu. Ale i kdyby se rozptýlil, co jiného bychom viděli než lidi, kteří mají ten smog na svědomí? Gram zhluboka potáhnul z jointa. Na zápěstí se mu houpal náramek se stříbrnou indickou svastikou a jeho světle zelené oči vypadaly stejně neprůhledné jako skořápky ptačích vajec. „Tak se na to podívej,“ řekl najednou, jako by četl moje myšlenky. „Tohle je podle nich Amerika, a taky civilizace, a taky televize, v tohle oni věří a uctívají to a zpívají
tomu hymny a jedí a spí a umírají a pořád v to věří, a… a… já nevím,“ řekl a dal si dalšího práska, „a pak se najednou objevěj Mets a vyhrajou Světovou sérii…“ Připadal jsem si v tu chvíli osvícený jako už dlouho ne. Vstal jsem a vrátil se přes dům zpátky na terasu, kde se většina těch lidí, které už jsem předtím potkal, a ještě pár dalších, kteří mezitím dorazili, pomalu rozcházela; Jagger hovořil s velmi vysokým mladým mužem s hřívou jako Buffalo Bill a se zrzavými licousy. „Hele, Chipe,“ říkal mu zrovna Mick (takže jsem konečně zjistil, že ten člověk, který si říká Chip Monck, doopravdy existuje), „my to publikum nějak moc zapojit nemůžeme. Ten tvůj návrh je samozřejmě fajn, jasně, že bysme chtěli, aby se ty lidi přidávali, ale my přece nemůžeme hrát With a Little Help from My Friends, a vůbec, copak oni tomu rozumí? Přece nemůžeš od lidí chtít, aby s námi zpívali Paint It Black. Hele, rock’n’roll je teď děsná móda, jenže Rolling Stones žádná móda nejsou, my děláme věci spíš postaru, Rolling Stones nejsou žádní, jak to říct, Bohem políbení muzikanti – jako jasně, že bych radši přijel k pódiu ve zlatym Cadillacu a měl na sobě zlatej vohoz, jenže…“ V tu chvíli Chip pomalu a něžně položil ruce na Mickova ramena a řekl tím příjemným barytonem, jímž dokázal dva měsíce před tím uklidňovat tisícovky našlehnutých zablácených návštěvníků festivalu ve Woodstocku: „Jenom chci, abys věděl, jak moc mě těší, že s vámi můžu spolupracovat.“ Mick se začal smát. Když se ho Chip dotknul, Mick zvednul ruce a popadl Chipa za klíční kost. Chip sice nevěděl, jestli se Mick nesměje jemu, ale smál se s ním. Oba stáli proti sobě, s koleny trochu pokrčenými, v klasické startovní pozici zápasníků, a křenili se jeden na druhého. Uvnitř hrál kdosi na klavír. Nahlédl jsem tam a zjistil, že je to Keith. Přisedl jsem si k němu a zeptal se: „Jak tedy s tou knihou?“ Keithovi jsem věřil, alespoň v tom, že mi řekne pravdu. Lidi, co mají modré dásně, lhát nepotřebují. „Co je s ní?“ zeptal se a hrál dál jakousi neznámou melodii. „Potřebuju ten dopis.“ „Myslel jsem, že ti ho Jo poslala.“ „Poslala mi jich spoustu, ale v žádném nebylo to, co potřebuju. Tvrdí, že musím mít svolení Allena Kleina.“ „Nepotřebuješ ničí svolení. Jedinej, koho potřebuješ, jsme my. Jo! Hej, Jo!“ Odkudsi z hlubin onoho křivolakého domu se vynořila Georgia Bergmanová. Byla to sekretářka Rolling Stones, Angloameričanka kolem pětadvacítky, jejíž tmavé kudrnaté vlasy trčely do všech stran, jako kdyby si nasadila paruku, která má vyjádřit něčí úlek nebo úraz elektrickým proudem; tenhle účes se teď nosil. „Co je s tím dopisem?“ zeptal se jí Keith. U toho pořád hrál tu písničku, která nebyla k poznání. „Posílali jsme ho,“ řekla Jo, „ale bylo to špatně, nějak to nesedělo, prostě…“
„Promluvím si o tom s Mickem,“ přerušil ji Keith. Nijak zvlášť mě to sice neuklidnilo, ale řekl jsem: „Fajn,“ a vydal jsem se s Jo na obhlídku okolí toho domu, který si za hromadu peněz pronajali od někoho z Du Pontových. Pomalu jsme došli až úplně dozadu na zahradu, kde stál domeček pro děti s klouzačkou a houpačkami. Šoural jsem se se sklopenou hlavou a snažil se utřídit si myšlenky. Teprve před rokem, tedy v září roku 1968, mě napadlo, že bych spolu s jedním velkým článkem mohl uveřejnit sérii kratších, které by pojednávaly o hudbě. Odjel jsem proto do Anglie, abych se tam setkal s Rolling Stones. Už zhruba tři roky od té doby, co Micka, Keitha a Briana zavřeli za držení drog, se Stones drželi v ústraní a veřejně vystoupili jen jednou. Podařilo se mi spatřit je na vlastní oči, osobně jsem sledoval soudní přelíčení s Brianem Jonesem, napsal jsem svůj článek, ale k záhadě Rolling Stones jsem se přiblížil jenom na setinu vteřiny – tehdy, když Brian Jones na chviličku vzhlédl z lavice obžalovaných a já mu pohlédl do očí. Na jaře, hned poté, kdy můj článek vyšel, jsem požádal Stones o spolupráci na knize, kterou jsem o nich chtěl napsat. V červnu, když jsem pořád ještě čekal na odpověď, Brian najednou odešel ze skupiny, kterou založil, prý kvůli „rozdílným názorům na hudbu“, které zaujímají ostatní členové kapely. Ani ne měsíc poté mi Jo Bergmanová uprostřed noci zavolala, že Briana našli utopeného v bazénu. Po několika dalších týdnech mi Jo poslala jménem Rolling Stones dopis, ve kterém nabízejí spolupráci, která bude specifikována na základě dohody mezi mnou, kapelou a nakladateli; jenomže za takových podmínek se pracovat nedá. Autor musí prostě psát nejlépe, jak dovede, a nesmí nikomu dovolit, aby mu cokoliv kontroloval – ani rukopis, ani tok peněz. Pokud přijme jakoukoli další dohodu, už nejde o literaturu, ale o PR. Jo nakonec přehodila tu záležitost s knihou na Ronnieho Schneidera, respektive na Allena Kleina, který byl všeobecně považován za nejmocnějšího agenta v showbyznysu. V sebeobraně jsem si najal agenta také. Byl jím Kleinův protipól v literární branži. Ten poslal Schneiderovi dopis, který měli Stones podepsat. Jenže Keith tvrdí, že Kleina nepotřebuji. Tak proč tedy Jo vůbec Kleinovi nebo jeho synovci Schneiderovi o mé knize něco říkala? Jo si sedla na houpačku a pomalu se houpala sem a tam. Celá ta situace měla být, jak jsem později pochopil, naprosto typickým příkladem toho, jak Stones dělali byznys; já netušil, co pro ně Jo přesně dělá, netušila to ani ona, a netušili to ani členové kapely. Jo zašla za jedním londýnským astrologem, který jí řekl, že tu knihu nakonec napíšu, ale že mě to bude stát všechno kromě holého života. Detaily o tom, jak to bude probíhat, sice nevěděla – čili nic o tom, že během práce na knize mě zmlátí postupně vojáci Konfederace a Hell’s Angels, zavřou mě do basy, na mostě Memphis–Arkansas mě přejede náklaďák se dřevem, v Georgii spadnu z vodopádu a zlomím si páteř, protrpím si pár epileptických záchvatů během odvykací terapie na drogy –, ale i kdyby věděla, stejně by mi to v té chvíli
neřekla. To o tom astrologovi mi totiž prozradila až mnohem později, když už nebylo cesty zpět. V téhle chvíli jsem však dostal nápad vyšplhat po řetězu houpačky, kam to jenom půjde – šlo mi to jako po másle, vždyť posledních pár měsíců jsem nedělal nic jiného, než že jsem v jednoduché angličtině smolil dopisy pro Stones a zvedal činky. Když jsem se dotknul horní konstrukce a začal se spouštět dolů, zamotal se mi můj hedvábný šátek přes řetěz do úchytu houpačky, levá ruka, kterou jsem v tu chvíli přehmátl, se mi po něm svezla, to hedvábí klouzalo jak olej, a já žuchnul na zem, rukou mi projela ostrá bolest, uviděl jsem, že můj malíček je namaděru, okamžitě celý modrý, a z míst, kde bylo kolem nehtového lůžka vidět odtrženou kůži, se řinula krev a vsakovala se do prachu. „Přesně tohle jsem čekala,“ řekla Jo a já si pomyslel, proboha, kde to jsem, co se to se mnou děje? Jsem někde v Kalifornii a tohle mám za to, že nosím šátek. Z toho hřiště jsem odcházel ještě o něco skleslejší. U zadního vchodu jsem si všiml Ala Stecklera, muže přes propagaci z Kleinovy kanceláře v New Yorku, který držel v ruce diplomatický kufřík. Už jsme se předtím setkali v Londýně. Pozdravil jsem ho a vešel dovnitř, kde jsem se svezl na gauč a cucal si malíček. Zničehonic se vedle mě objevil Jagger a ptal se mě: „Tak jak je to teda s tou knihou?“ „Co by s ní bylo?“ Rozhlédl jsem se po pokoji. Byli tam Steckler a ještě pár dalších lidí, Jo seděla na zemi s Polaroidem a fotila si mě s Mickem. „Tyhle knížky jsou stejně vždycky nanic,“ řekl Mick. „To je fakt,“ řekl jsem, protože jsem předpokládal, že má na mysli knihy typu Můj příběh od Zsa Zsa Gaborové, jak jej vyprávěla Geroldu Frankovi. „Jenže já nechci psát nic takového jako tyhle knížky.“ „A o čem teda budeš v tý knize psát?“ „Jak, o čem?“ „No, chápej, co v ní teda bude?“ „Co bude v tvojí další písni?“ „Holka v baru, čéče, já nevím. Napsat písničku je mnohem lehčí než napsat knihu.“ „Vskutku,“ řekl jsem. „Tato skutečnost jest mi známa, mladíče.“ Začal se smát a působilo to tak přátelsky, že jsem dodal: „Ale pár věcí v hlavě mám.“ Zamračil jsem se, jak jsem soustředěně hledal v šeru svých myšlenek nějaký nápad, a Mick řekl: „Nemusíš mi teď nic říkat, klidně si to pořádně promysli, jestli chceš…“ „Jestli o tom budu moc přemejšlet, akorát mě to začne srát.“ Mick se zase rozesmál. Ostatní byli tiše a dívali se na nás. Jo čekala, až z jejího foťáku vyleze vyvolaný obrázek. „Zkusil bych napsat takové srovnání,“ řekl jsem a začal Mickovi vyprávět o svém článku, ve kterém vystupoval jeden bluesman, který už víc než čtyřicet let zametá ulice Memphisu, ale není to jenom nějaký metař, protože celý život hraje,
jestli chápeš, co tím myslím. Nepodíval jsem se na Micka, abych si ověřil, jestli to chápe. Člověk prostě píše, vysvětloval jsem mu, o věcech, které nějak pohnou jeho srdcem, a v tomhle článku o starém bluesmanovi jsem psal o tom, kde žije, a o písních, které zpívá, které jsou o věcech, které v životě smetl z ulice, a já tomu člověku, co se jmenuje Furry Lewis, taky nedovedl vysvětlit, co na něm přesně moje srdce vidí, takže ti stejně tak nedovedu říct, co bych napsal o Rolling Stones, prostě, tak to vidíš, prostě nevím, jak na tu tvoji otázku odpovědět. Ne, řekl mi, už jsi mi na ni odpověděl, a já měl poprvé od té doby, kdy mě před mnoha měsíci napadlo, že bych mohl takovou knihu napsat, pocit, že je to vážně dobrý nápad. Už to mě mělo varovat. Jo nám ukázala tu fotku. Byla příliš tmavá, z Micka a mě nebylo vidět nic než jenom dvě hlavy, vypadali jsme jako rozpadlá Mount Rushmore. Steckler otevřel kufřík a chtěl po Mickovi, aby schválil plakát, na kterém bude uveden program koncertu Stones. Na plakátu byla fotka dívky s empírovým účesem a překvapeným výrazem, jejíž kyprou figuru obepínal lehký pláštík. Mick jej schválil. Keith s Gramem se vrátili z tenisového kurtu (nikdo ze Stones tenis hrát neuměl, akorát neustále ztráceli míčky, jednu plechovku míčků za druhou, den za dnem; když jste sem jeli po Oriole Drive – Žluví ulici – nahoru kolem Doheny, kutálely se proti vám směrem k Sunsetu tenisáky) a sedli si ke klavíru. Mick začal zpívat s nimi. Odpoledne mezitím už pokročilo. Bylo to jedno z těch hollywoodských nedělních odpolední jak vystřižených ze Scotta Fitzgeralda, která prostě plynou a plynou. Kluk, co si jenom rád hrál, zlomil jí srdce a pak se smál, moc mladý, abych vše znal…
Síla romantické poezie Coleridge a Wordswortha, kteří základ ke svým básním vykradli z knih Williama Bartrama pojednávajících o oblasti kolem bažin Okefenokee a jejích legendách, právě přemohla Micka s Keithem (s jehož psem Okefenokeem jsem se měl seznámit později), dva anglické rhythm&bluesové kluky, kteří se tu setkali u jednoho klavíru s country hvězdou z Georgie, a společně zpívali písně Hanka Williamse. Mick u toho vypadal, jako že si není jistý, jestli se mu to líbí. Steckler někomu říkal do telefonu: „Za týden? To je moc dlouho. Musíme mít další linky do zítřka. Pomohlo by, kdybych zavolal přímo guvernérovi? Myslím to naprosto vážně, kotě.“ Nikdy už nespatřím dívku svou, v Georgii teď potloukám se tmou, slyším jen dlouhé teskné hvízdání…
Hned vedle obývacího pokoje v kanceláři (už jsem říkal, že to místo připomínalo nějaký hotel) dával dohromady další muž přes propagaci, Angličan David Sandison, tiskové prohlášení. Podíval jsem se mu přes rameno. O Brianu Jonesovi se tam nepsalo nic, stála tam pouze zmínka, že se jedná o první vystoupení Micka Taylora jako člena Rolling Stones. V prohlášení se odsuzoval útok Ralpha Gleasona na Rolling Stones, aniž by tam ovšem jeho jméno zaznělo, novináři byli ubezpečováni, že „každý z nich uvidí a uslyší skupinu v té nejlepší formě“. V prohlášení se také uvádělo, že skupina během turné „navštíví 13 měst“, a potom následoval výčet čtrnácti měst. Byl jsem rád, že nejsem jediný, kdo tady neví, která bije. Ve výklenku kanceláře stál bar a lednička. „Dáš si pivo?“ zeptal se Sandison a jedno si otevřel. „Ne, díky,“ řekl jsem. Ta kancelář nevypadala tak zle, jak to kanceláře dovedou, podél stěn se plazily knihovny a rozlehlý stůl přetékal papíry. „Napřed měli hrát během tří dnů ve třech městech,“ řekl Sandison, otevřel si zelenou lahev s Heinekenem a nalil pivo do sklenice. „Pak z toho najednou bylo sedm měst.“ Pořádně se napil a já náhle spatřil, že na stole leží dopis z části zakrytý jinými papíry, o kterém jsem sice slyšel, ale nikdy ho neviděl, a který můj agent napsal „panu Ronnymu Schneiderovi“. „A teď je jich kolik? Patnáct?“ zeptat se Sandison. „Milý pane Schneidere,“ četl jsem. „Tento dopis potvrzuje… ochota spolupracovat z vaší strany i ze strany skupiny… budeme usilovat o souhlas skupiny… prostřednictvím vaší kanceláře, než přikročíme… dohoda s nakladatelstvím… Rolling Stones získají podíl na zisku…“ „Nebo je jich třináct?“ ptal se Sandison. „…stvrzujeme, že výsledný text bude dán Stones a jejich managementu k posouzení…“ „To je jedno, stejně to zítra zase bude jinak,“ pokračoval Sandison, a když se vracel ke stolu, nepozorovaně jsem ten dopis zastrčil do kapsy. „Mě už taky nepřekvapí vůbec nic,“ prohodil jsem, vyšel zpátky do haly a srazil se tváří v tvář se Schneiderem. „Tebe právě hledám,“ řekl. „Musíme si promluvit o té naší věci. Předně si myslím, že by kluci měli dostat půlku.“ „O tom si promluv s mým agentem,“ řekl jsem a měl jsem v úmyslu přikázat svému agentovi, aby s ním o ničem nemluvil. „V tomhle se já nevyznám.“ Dříve onoho odpoledne jsem vyrazil na letiště autem z Memphisu v Tennessee, kde jsem bydlel, po širokých ulicích lemovaných duby ven z města, jehož staré centrum je prošpikováno dálničními přivaděči. Po cestě jsem míjel široký pás půdy, která byla před deseti lety, když jsem se do Memphisu přistěhoval, rozdělena mezi tři nebo čtyři farmy; tehdy se na poli pásl mezek, stála tam nahrubo
postavená chatka a opodál další vyzdobená asfaltovou lepenkou se vzorem imitujícím cihly, před domkem stála stará rozpadlá fordka, na verandě seděl starý černoch v montérkách a kouřil fajfku, všechno prolezlé chudobou a zimolezem, a všechno dávno pryč. Když jsem jel okolo teď, viděl jsem jenom bahnitou placku plnou louží a z jedné z nich se vynořovala kostra televizoru jako nějaká zkamenělina uvězněná v pravěkém blátě. Musel jsem projet kolem šedivé kancelářské budovy, kde Christopher již čtvrtým rokem vyřizovala rezervace letenek zákazníků společnosti Omega Airlines. Když Christopher chce, dokáže být několika lidmi zároveň a – dovolte mi trochu vám tohoto modrookého jednorožce přiblížit – také se pokoušela naučit naši kočku Hodge abecedu. Měla milou povahu a stejně tak i jemné chování. Když potřebovala zaklít, říkala: „Krindy pindy.“ Práce u Omegy ji ale dost vyčerpávala. Poslední tři roky, co jsme s Christopher praktikovali to, co by se dalo považovat za rodinný život, jsem si však mohl kupovat letenky za zvýhodněnou cenu, abych mohl létat za tématy svých článků, které jsem ovšem psal tak pomalu, že si nikdo nedovede představit, jak zoufale jsem potřeboval peníze… Později toho dne se nás dvacet, tedy Stones a jejich doprovod, rozvalovalo kolem zapuštěného stolu s bílým ubrusem v Yamato-E, japonské restauraci v hotelu Century Plaza, a čekali jsme, až přinesou večeři. Trvalo to dlouho a kdosi – Phil Kaufman – rozeslal pár jointů. Kaufman, kluk z Los Angeles, zakrslý německý typ s nažloutlým knírkem, se kamarádil s Gramem a byl najatý k tomu, aby se pomohl postarat o Stones, když byli ve městě. Kvůli marihuaně si odkroutil nějakou dobu v nápravném zařízení Terminal Island, kde mimo jiné seděl s člověkem jménem Charlie Manson. My ostatní jsme zatím jméno Manson neslyšeli – což nemělo trvat dlouho –, a zároveň měly uplynout ještě čtyři roky, než Kaufman zaplní titulní stránky novin tím, že ukradne Gramovo mrtvé tělo z nakládací rampy losangeleského letiště a spálí ho v Mohavské poušti. (Otázka preferovaného způsobu pohřbu přišla na přetřes během rozhovoru Grama s Philem, který se odehrál několik měsíců před tou zářijovou nocí v roce 1973, kdy se Gram předávkoval morfiem a alkoholem.) Když jsem si zapaloval jointa, všiml jsem si, že ostatní ty svoje odkládají. Chip Monck, který poslední dny neustále létal mezi městy a kontroloval kvalitu osvětlení a ozvučení jednotlivých koncertních sálů, seděl naproti přes stůl a podřimoval, ale teď se probudil, uviděl mě s jointem v jedné ruce a hořící zápalkou v druhé a řekl, že na tomhle turné nechce žádnou trávu vidět a že jestli mě s něčím načapají a zavřou, budu si to muset vyžrat sám. Potom zase usnul. Myslel jsem, že si dělá srandu, ale raději jsem toho jointa strčil do kapsy. Keith se vracel ze záchodu. Následoval ho jakýsi pár, muž a žena, která si všimla jeho rozcuchané černé hřívy a opilým hlasem nahlas pronesla: „Kdyby sis ty vlasy trochu umyl, tak bys byl roztomilej.“
Keith se otočil a usmál se. „Ty bys byla roztomilá,“ řekl, „kdyby sis trochu umyla kundu.“ Jo Bergmanová a pár dalších přítomných začalo zpívat „Happy Birthday“. Ronniemu Schneiderovi bylo dnes dvacet šest. Mně bylo dvacet sedm. Já nezpíval. Ani nikdo ze Stones. Po večeři vyrazila naše flotila Cadillaců do Ash Grove, malého klubu, kde vystupoval starý bluesový zpěvák Big Boy Crudup, kterého pak vystřídal mladý bluesový zpěvák Taj Mahal. Bylo tam tak natřískáno, že ti, co seděli, neměli šanci nic vidět, a tak jsme stáli v uličce, a potom vyšel na pódium nějaký vysoký pihovatý zrzavý kovboj, představil se jako Tajův road manager a řekl, že je rád, že Stones jsou tady v Los Angeles, protože si pamatuje, jak dobře se k nim Stones chovali, když oni byli v Londýně. V zákulisí prý bylo k dispozici všechno, tráva, koks, whisky, víno, cokoliv, co vás napadlo. Stáli jsme v uličce, Crudup zpívat That’s All Right, Mama s Tajovou skupinou, dva černoši, dva běloši a jeden indián hráli dohromady, a já jsem cítil vibrace jejich hudby, jak mi rezonují v každém uzlíku mého nervového systému, když se ke mně ten road manager přitočil a řekl mi: „Víš co, makat pro negry není žádnej med.“ Nevěděl jsem, co na to říct. Pokynul hlavou ke zbytku kapely: „Ten basák a kytarista a bubeník sice vypadají jako, ehm, běloši, ale srdcem jsou to negři.“ Ani na tohle jsem neměl odpověď. Konečně dokončil svou myšlenku: „Jenže s negrama zažiješ mnohem víc srandy než s kýmkoli jiným.“
DVa Hudba je hudba. Esli by chtěli, abych hrál v New Yorku, tak tam já nejedu, byl bych jak nějakej vopičák. Samý střílení, zabíjení, furt dokola. Všude plno lidí, nevíš, co se může semlít. Je to tak? Kámo, tyhle lidi nevodhadneš. Víš co, každej má bouchačku, můžu ti klidně vymenovat tři, čtyři kluky, který sejmuli za to, že hráli. Já, ty – sleduj mě – my prostě hrajeme, víš, jak to myslím? My, a oni. Jednoho otrávili, druhýho střelili. Protože uměli hrát líp než oni. Mluvim akorát o tom, co vím. Já bych rozhodně někoho nesejmul za to, že něco umí líp. Tak je to správně. Nemám pravdu? Kdokoliv mě může vodprásknout, páč já nebo ty umíme něco trochu líp než někdo jinej. Furt na nás pokřikujou, ale my nic. Prostě, víš co, jdeme na to, a hotovo. A pak tam hrajeme, a voni na nás naběhnou a hotovo. Prostě hotovo. A taky, když už někde takhle seš, tak radši moc nepij. Prostě si to zakaž. Nepij moc whisky. Akorát hraj. Ani nevíš jak, a vlítnou na tebe. Víš co, je jich celá smečka. Uvidíš. Budou dělat bordel. Buck Hobbs – spousta kámošů, ale neřeknu ti, jak se jmenujou – ten uměl hrát, oni to teda jako on neuměli. Ten uměl všechno to, co hraju, třeba tu o Frankiem a Albertovi, všechny tyhle starý pecky, John Henry, všechno to uměl. Ostatní na něj neměli. Jednou ho někdo během hraní třísknul kytarou přes hlavu, páč neuměl hrát tak jako on. A on nic, prostě hrál dál. Potom přestal, napil se, a bylo po něm. Buck Hobbs. Sejmuli ho. Pořád na to myslím. Nechci odsud. Plnej sál. Jede to. Tam, co jsem vyrost, tam v Pleasant Hill, tam se to stalo. Blízko Pleasant Hill. V lesíku. Mississippi Joe Callicott
Vlak v 11:45 ráno ze stanice Paddington (zpáteční jízdenka za tři libry a dva šilinky a Kdo je ten třetí, který kráčí vedle tebe?*) se šinul na západ od ošuntělých činžáků londýnským předměstím směrem k májovým zelenajícím se polím kolem Readingu a Didcotu, se stromy, ploty, růžovými prasátky, černobílým dobytkem, traktory, stodolami a usedlostmi s doškovými střechami pod těžkými bílými mraky. Seděl jsem po směru jízdy a snažil se začíst do biografie o Hemingwayovi, kterou mi doporučil William Burroughs během jednoho z našich hovorů o Brianu Jonesovi, ke kterému došlo o něco dříve na jaře, v době, kdy se můj život, stejně jako ten jeho, začínal rozpadat. Četl jsem tu knihu, abych se dozvěděl, jak se Hemingway * Odkazuje na Eliotovu Pustinu. (Pozn. překl.)
dokázal vyrovnat se ztrátou Hadley. Poprvé za skoro deset let – psal se rok 1970 – jsem byl bez závazků; lépe řečeno – sám. Za stanicí Kemble, poté, co se ve Swindonu přepojovaly vagony, se začaly zvedat kopce a na jejich sluncem zalitých úbočích se pásli koně. Vlevo od trati se krajina svažovala a zelené vrcholky stromů v údolí mi připomínaly předhůří ve střední Georgii. Za Stroudem jsme přejeli říčku pádící pod šlahouny mladých vrb a já si kromě vzlétajících kachen všiml několika školáků poskakujících po úzké prašné stezce vedoucí k cihlovému mostku. Jeden kluk mával na vlak britskou vlajkou. O dvě řady přede mnou právě jakási žena přikazovala malému chlapci s dívkou, aby konečně přestali zpívat Žlutou ponorku. Za Gloucesterem, kde se krajina opět narovnává, zamířil vlak na sever k Cheltenhamu. V turistických průvodcích se město pořád ještě jmenuje Lázně Cheltenham, ačkoliv se kvalita jejich „léčivých minerálních vod“, které „po staletí lákají bohatší vrstvy“, před pár lety výrazně zhoršila. Před kolika lety přesně, to už se v knize nepsalo. Ale na tom nezáleží. Nejedu tam totiž do lázní. Před cihlovým nádražím postávaly taxíky, jenže jelikož já si pokaždé vyberu raději tu obtížnější cestu, nechal jsem ostatní pasažéry, ať si je rozeberou, a vydal se sám pěšky se svým černým nylonovým batůžkem – příliš malým, aby pobral oblečení, diktafon i knihu o Hemingwayovi – přehozeným za jeden popruh přes rameno, a s knihou v ruce jako nějaký potulný kazatel. Postranní uličky v Cheltenhamu vypadají úplně stejně jako uličky v Queensu, New Yorku nebo v Birminghamu v Alabamě, obytné domy z období Velké krize s trávníky, na nichž ovšem žádná tráva neroste. Když jsem dorazil do centra města, batoh i kniha se mi už pořádně pronesly. Většina Cheltenhamu byla postavena v regentském období, včetně majestátních sloupů Městského centra, které přes širokou Promenádu lemovanou stromy přehlíží Imperiální zahrady zářící červenými, nafialovělými a žlutými tulipány vysetými v přesných obloucích a obdélnících, mezi nimiž poskakují vrabci a vrkají holubi. Odbočil jsem do postranní ulice, našel telefonní budku a podle obrázku ze Zlatých stránek si vybral hotel Majestic na Park Place. Vypadal jako hotel, ve kterém by se ubytoval W. C. Fields, kdyby sem přijel. Navíc stál přesně mezi místem, kde jsem se právě nacházel, a mezi Hatherley Road, kde vyrůstal Brian Jones. Musel jsem ještě ujít pořádný kus cesty, a kdybych byl normální, vzal bych si dávno taxi, jenže na to jsem ještě nebyl připraven. Chtěl jsem se totiž projít kolem značkových obchodů na Promenádě a útulných domků ukrytých pod pečlivě zastřiženými stromy. Cheltenham byl stavěn s tím, aby byl hezký a milý, a skutečně tak působí, ovšem jenom do té doby, než si místní řeknou, že vy sám jim moc milý nepřipadáte. Někteří z místních nejmilejších lidí nepromluvili s rodiči Briana
Jonese celé roky, jiní s nimi přestali mluvit poté, když byl Brian pochován do posvěcené půdy, což pochopili jako jeho poslední chuligánské extempore. Když se trochu zaposloucháte, je slyšet od cheltenhamských plotů šmikání zahradnických nůžek. Hotel Majestic se vynořil z řady činžáků jako nějaký vybledlý duch. Recepční seděl za skleněnou přepážkou jako v pokladně na vstupenky. Barman se opíral o loket na prázdném barovém pultu a mačkal si rukávy svého naškrobeného bílého sáčka. Ve výtahu páchla zatuchlina, jako by jej od dvacátých let nikdo neotevřel. Pomalu mě vyvezl do třetího patra do mého jednolůžáku s umyvadlem. Stejně jako každý jednolůžák, také tento pokoj byl natlakován veškerou samotou a mrtvolností, v očekávání další noci přečkané v osamění. Položil jsem se na růžový přehoz na posteli. Dal jsem pár minut odpočinout svým nohám, ale myšlenky se mi hlavou honily pořád. Proti osamělosti nepomůže žádná kniha, dokonce ani žádná droga. Když Briana opustila Anita Pallenbergová, musel na ni Brian o samotě častokrát myslet, asi jako já právě teď. Anita věřila, že její syn Marlon, kterého zplodila rok po Brianově smrti s Keithem, se stane Brianovou reinkarnací. Jenže to tak nebylo, a ona ani potom na Briana nepřestala myslet. „Zase ho uvidím. Slíbili jsme si, že se zase potkáme. Ať za života, nebo ve smrti,“ řekla Anita. „Jeden z nás odejít musel.“ Těžká volba. Svěsil jsem své uchozené nohy z postele. Přemýšlením se nikam nedostanu. Výtah jel dolů úplně stejně pomalu jako nahoru. Barman se pořád opíral o bar, po nějakém zákazníkovi ani vidu. Došel jsem zpět do Imperiálních zahrad a posadil se na zelenou lavičku, ubalil si jointa marihuany a pozoroval cvrkot pozdního středečního odpoledne. Servírky utíraly červené, modré a zelené stolky pod slunečníky s oranžovožlutými pruhy, na nichž stál nápis Tuborg, a pod nimi dojídalo pár lidí odpolední svačinu. Na slunečních hodinách jsem si všiml nápisu: „Počítám jen hodiny slunečné, jiní nechť hovoří o bouřích a dešti.“ Na trávníku ležel jediný pár, chlapec a dívka, a nehýbali se, jako by takhle hodlali strávit celou noc. Sledoval jsem tulipány, stromy a vzdálený bzukot motorů nesoucí se od zšeřelého Cheltenhamu, a vzpomínal jsem, jak Brian při jedné návštěvě svého bývalého domova krátce před svou smrtí řekl: „Kéž bych odsud býval nikdy neodešel.“ Rozemlel jsem jednu cigaretu, odtrhl papírek a udělal z něj kuličku, kterou později vyhodím, a tabák jsem pustil po větru. Potom jsem přešel přes Promenádu a minul už třetí vojenský památník, který jsem v tomhle městě zahlédl. Ty dva předchozí byly z africké války 1899–1902 a z první světové. Na desce se psalo: „Tento památník původně doplňovala zbraň od Sevastopolu. Během války v letech 1939–1945 byla předána vládě jako materiál k válečné výrobě.“ I když byl Cheltenham o něco
menší, stejně mi připomínal Macon v Georgii, kam jsem chodil na střední. Nosíval jsem vojenské sako a džíny: poslední místo, kde jsem musel trhat cigarety, ne kvůli tomu, abych měl s čím kouřit marihuanu, ale protože je to tam dobře hlídané. Obě to jsou prostě hezká městečka plná stromů. Bylo tři čtvrtě na sedm, čas dát si něco k jídlu. Kousek dál v ulici byla kavárna, která vypadala stejně opuštěně jako bar v Majesticu. V celém podniku nebyl nikdo než dívka původem asi z východní Indie, a to ještě za pultem. Už sklízela věci, protože chtěla zavírat, ale přesto se mě zeptala, jestli chci něco k jídlu. Koupil jsem si řídký pomerančový džus a sýrový sendvič, protože na sýrovém sendviči se toho nedá moc zkazit. Dovnitř vstoupila nějaká žena, vzala si peníze z pokladny, pustila dívku zadním vchodem a zamkla za ní. Když dívka odešla, uvědomil jsem si, že to byl jediný člověk tmavé pleti, kterého jsem v tomhle městě zatím viděl. Když jsem se vrátil do hotelu, byl jsem tak zpomalený, že jsem si ještě ani nevybalil diktafon, když mi recepční zavolal, že na mě už čeká taxi. Založil jsem kazetu, a pak jsem se rozhodl, že si ho s sebou brát nebudu. Než jsem si stačil posbírat poznámky, taxikář se rozhodl vrátit radši zpátky na štafl a já měl smůlu. Řadové domky v barvě hořčice se skleněnými okénky za cihlovými ploty, které nejistě balancovaly na hraně střední třídy, mi připadaly tak maličké a obyčejné, až mě napadlo, že jsem se nejspíše spletl. Ale prošel jsem brankou a došel ke dveřím, kde na světlé plastové jmenovce stálo jméno L. B. Jones. Zazvonil jsem, nasadil úsměv, a čekal. Už bylo pozdě večer a já stál v záplavě žlutého světla pod lampou, za mnou projížděla auta a jejich světlomety blikaly ulicí. Drobný muž, který otevřel dveře, měl na hlavě ustupující šedivé vlasy, ostrý nos ve spíše širokém vrásčitém obličeji, jehož bledá kůže červenala. Začal jsem mluvit, ale nemohl jsem přestat myslet na to, že je stejně vysoký jako Brian a že jejich kostra musí vypadat identicky. Stejně jako Brian, nebo Brian stejně jako on, chodil skoro po špičkách a ruce držel vzadu podél boků. Měl stejně krátké a malé, silné ruce, a ačkoliv se v očích pana Jonese za brýlemi s plastovými obroučkami zdobenými kovem tak jako u Briana nelesklo všechno to, co se skrývá za nimi, stejně jako on na věci, na které se díval, tak nějak legračně pokukoval jedním okem. Stál přede mnou, jednu nohu nakročenou, ruce v kapsách sevřené skoro v pěst, a tím jedním okem mě probodával. Řekl jsem mu, kdo jsem, pan Jones mi řekl, že mě rád poznává, a zavedl mě do obývacího pokoje, kde mě posadil na gauč zády ke zdi, a sám usedl do měkkého křesla zdobeného potahem s ohyzdnými květinami, který stál vedle zhaslého elektrického krbu. Řekl mi, že už jsem čtvrtý člověk z Ameriky, který sem přijel, aby se dozvěděl něco o Brianovi. „Lidé mi sem přicházejí a ukazují mi dopisy
od nakladatelů, potom zmizí a člověk o nich už neuslyší. Nevím, co na to říct. Připadá mi, že mě akorát balamutí,“ řekl a zabořil do mě svůj jednooký pohled. Snažil jsem se mu na to něco říct a dostal jsem se akorát k „Ehm, uf“, když se objevila Brianova matka. Vyskočil jsem a pozdravil ji. Působila jemněji než pan Jones. Říkala mu „Lewisi“ a on ji oslovoval „Louie“, což je zkrácenina z „Louise“. Měla takové obyčejné modré oči. Vlasy měla stejně blond jako Brian, s odstínem, na němž dlouho nebude vidět věk, pokud tedy dostanou příležitost. Všichni jsme se posadili, pan Jones do křesla v jednom koutě místnosti, já v tom protějším, a paní Jonesová mezi námi. Dívala se do studeného krbu. Snažil jsem se jí vysvětlit, čím se zabývám, ale nálada té místnosti naprosto zahltila moje myšlenky. Kromě nás a oranžového kocoura se tu nacházel typicky pompézní anglický nábytek, starý přehrávač značky Heathkit, starší rádio, černobílá televizní sestava, rozkvetlá bonsaj pod skleněným poklopem, soška indiána, kterou v roce 1964 věnoval každému členovi skupiny Rolling Stones německý časopis pro mladé Bravo, a na římse nad krbem malá gumová panenka s výrazně červenými kalhotami a bílou nylonovou hřívou, snad nejnevkusnější karikatura Briana, jakou si můžete představit, a přesto působila jako nějaký jemu zasvěcený totem, centrální objekt onoho stěsnaného bizarního pokoje. Paní Jonesové předl na klíně oranžový kocour. Zeptal jsem se, jak se jmenuje, a ona řekla, že „Jinx“. „Je to škoda,“ řekl Brianův otec. „Brian mohl být vynikající novinář. Ve škole byl nejlepší šachista ze všech. Promarněný talent.“ Stisknul zuby a zatvářil se, jako by se zničehonic přihodilo něco příšerného. Paní Jonesová se zeptala: „Dali vám tu někde dobrou večeři?“ Pomyslel jsem na dnešní večeři, a na večeře, které jsem propásl, a na jiné věci kromě večeří, které jsem propásl, a na věci, které jsem nepropásl, a to všechno díky tomu, co jsem kdysi spatřil v očích jejího syna. „Dali, děkuji,“ řekl jsem. Potom jsem se začal ptát. Pan a paní Jonesovi se potkali v jižním Walesu, když ještě oba žili s rodiči. Rodiče pana Jonese byli učitelé. Jeho otec zpíval operu a vedl pěvecký sbor v kostele. Otec paní Jonesové přes padesát let pracoval poblíž Cardiffu jako stavitel a kostelní varhaník. Matka paní Jonesové často stonala, proto nedělala nic a teď ve třiaosmdesáti letech docela prospívala. Její rodiče byli dosud naživu, jeho byli po smrti. Pan Jones vystudoval technický obor na univerzitě v Leedsu, potom se oženil a začal pracovat v Rolls-Royceu. Když se v roce 1939 schylovalo k válce, přestěhoval se do Cheltenhamu, kde od té doby s paní Jonesovou bydlí, on pracuje jako letecký inženýr, ona dává hodiny klavíru. Brian se narodil poslední únorový den v roce 1942. Druhé dítě Jonesových, holčička, zemřela ve věku dvou let. „Jak vlastně zemřela?“ zeptal jsem se tak ohleduplně, jak jsem dokázal.
„Zemřela, a to je všechno, co vám k tomu řeknu,“ řekl pan Jones. Snažil jsem se mu vysvětlit, proč se ho na to ptám, jenže panu Jonesovi už lidé tolikrát ublížili tím, že otiskli lež i pravdu, že už nehodlal jakémukoliv pisálkovi něco věřit. Řekl mi, že jejich nejmladší dítě, Barbara, která se narodila v roce 1946, a dnes pracuje jako učitelka tělesné výchovy, nechce mít s Brianem nic společného, a požádal mě, abych ji nechal na pokoji. Znovu sevřel rty. Stejně si ale nemohl pomoct, mluvil a mluvil, a nakonec začal snášet rodinná alba. Na jedné fotografii byl asi pětiletý Brian, jak si hraje s šedou mourovatou kočkou. „Brian i ta kočka byli tehdy ještě malí, a Brian přišel s tím, že ta kočka se jmenuje Rolobur,“ řekla mi paní Jonesová. „Tady je Rolobur,“ řekl. „Nevím, jestli chtěl tehdy říct něco jiného a vyšlo mu z toho Rolobur, nebo jak to bylo. Jednou ji nabarvil na modro.“ „Tu kočku?“ „Nechtěl jí ublížit,“ řekl pan Jones. „A taky neublížil, udělal to potravinářskou barvou, která se brzy smyla, tu kočku jsme nakonec měli šestnáct let.“ „Brian byl zvláštní dítě,“ řekla jeho matka. Začala Briana učit na klavír, když mu bylo šest let, a on na něj cvičil až do svých čtrnácti. „Ale zas tak zapálený nebyl,“ pokračovala. „Potom se začal učit na klarinet.“ „Což rozhodně neprospělo jeho astmatu,“ řekl pan Jones. „Když byl malý, měl zánět hrtanu, a zůstalo mu z toho astma. Míval hrozné záchvaty. Když si vyrazil o prázdninách na pláž, vždycky to dopadlo špatně, míval také silné záchvaty v Cotchfordu, tenkrát před tím, než umřel, to míval opravdu zlé.“ Na cotchfordské farmě žil kdysi A. A. Milne; Medvídek Pú přebýval ve zdejším Stokorcovém lese. Bylo to přesně místo pro Briana, který tam ovšem tak brzy umřel, ani ne rok poté, co farmu koupil. Od té doby panu Jonesovi ublížila spousta věcí, přes které se nedokázal přenést, a on se snažil přijít na to, kdy se věci zkazily, čemu za všechno může klást vinu. „Tenkrát jsem tam byl s ním, na Cotchfordu v nějakém skladišti nebo co, krátce před tím, než umřel. Narazil tam na fotku Anity a beze slova se na ni díval. Pak řekl: ,Anita,‘ jako by mluvil sám k sobě, jako by zapomněl, že tam jsem také. Pak tu fotku zase položil a my se vrátili k hovoru jako předtím. Když o Anitu přišel, strašně ho to zasáhlo. Potom už to nebyl ten samý Brian. A navíc ty žaloby kvůli drogám, všechny ty potíže. Netušil jsem, jak mu pomoct. Když byl malý, tak jsme k sobě měli blízko, jenže později jsme měli… odlišné názory.“ Takové naděje… zpíval ve sboru… hrál první klarinet… a staří přátelé říkají: „Už by sis měl od všeho dát pohov, ne?“ Stisknul zuby, zadíval se do chladného krbu, a pak se zase rozpovídal. „Brian odmítal všechny autority. Ze školy ho dvakrát vyhodili. Když byl v šesté
třídě, tak on a jeho spolužáci házeli slavnostní čepce jako bumerang. Ten Brianův se ale roztrhal, a on si ho pak odmítl nasadit na hlavu. Tak ho vyloučili z vyučování. Pro Briana prý bude týdenní vyloučení ze školy tou ,nejpřínosnější zkušeností‘, jak sarkasticky poznamenal ředitel. Celý týden potom strávil na cheltenhamském koupališti, a když se vrátil, byl pro všechny ty kluky hrdina. Netušil jsem, jak se k němu mám chovat. Ředitel si na něj stěžoval často a já to nechtěl brát na lehkou váhu, tak jsem si jednou s Brianem sedl, abychom to probrali. ,Proč ti ředitel pořád píše poznámky? Proč ho neposloucháš?‘ A Brian na to: ,Tati, vždyť jsou to jenom učitelé. Nikdy v životě nic nedělali. Ty ode mě chceš, abych dělal stejné věci, jako jsi dělal ty, jenže já nemůžu být jako ty. Musím žít svůj vlastní život.‘ Přistupoval k tomu až děsivě logicky. Když jsem se s ním snažil přít, nikdy to nikam nevedlo. Brian prostě nenáviděl školu, zkoušky, disciplínu, všechno dohromady. Přesto ale složil závěrečné i vyšší závěrečné zkoušky. Když mu bylo osmnáct, ze školy odešel. O tom, že by pokračoval dál, ani neuvažoval. Z představy, že před tím, než se bude moci začít starat sám o sebe, by měl ještě chodit spoustu let na vysokou, ho jímala hrůza. Děsila ho představa, že by musel čekat do pětadvaceti nebo šestadvaceti, než začne žít podle svého. Na chvíli ho začala zajímat zubařina, ale když odešel ze školy, sehnal si práci v jedné londýnské firmě s pomůckami pro oční lékaře. Ta firma spolupracovala s vyšší oftalmologickou školou a Brian se tam na nějakou dobu zapsal a studoval při práci. Sice měli pobočku v Newportu, ale Brian chtěl do Londýna. Toužil po londýnském nočním životě, jazzových klubech a tak. Miloval jazz, Stana Kentona, tyhle věci. Tenkrát jsem s ním jel do Londýna, když do té firmy dělal pracovní pohovor. Udělal na ně dobrý dojem, vyšli jsme ven a já řekl: ,Tak kterým vlakem se vrátíme? V pět hodin?‘ A on na to: ,Ne, chci si zajít ještě do pár klubů na jazz, než se vrátím. Chceš jít se mnou?‘ Řekl jsem mu: ,Ne, nechci.‘ A Brian: ,Tak já pojedu pozdějším vlakem.‘ Do Londýna jezdil častěji, než jsem vůbec tušil, jezdil třeba stopem, aby do těch klubů mohl chodit. Vrátil jsem se domů a Brian zůstal v Londýně. Doma se objevil v šest ráno. Tenkrát mi odtud přivezl hamburger. Ani nevím, proč si to pořád pamatuju. Asi protože to bylo poprvé, kdy mi koupil nějaké jídlo. Brian byl hudbou posedlý. Pořád tady pouštěl nahrávky těch, jak se jmenují… Modern Jazz Quartet…“ „Dohánělo mě k šílenství, jak to drnčelo,“ dodala paní Jonesová. „Ty desky hrály ráno, v poledne i večer,“ řekl pan Jones. „Neviděl jsem to rád, protože to podkopávalo jeho možnou dobrou kariéru. Hudba možná nakonec způsobila jeho konec, v té době jsem ji však považoval za nebezpečí kvůli tomu, že jí byl tolik posedlý. Myšlenky na hudbu naprosto převážily nad myšlenkami na jakoukoli běžnou pracovní kariéru. Kvůli hraní a životu v Londýně, životu po nočních klubech a tomu všemu s tím spojenému nakonec přišel o práci v té
oftalmologické firmě, a vyhodili ho i ze školy. Možnost kariéry a vzdělání prostě opustil a vrátil se domů. Pracoval, kde mu co nabídli, hrál s kapelou, pracoval v Cheltenhamu v obchodě s hudebninami, prodával desky a noty. Ta hudební atmosféra ho úplně pohltila. Věděl jsem, že Brian má hudební talent, ale rozhodně jsem byl dost opatrný s myšlenkou, že by mohl mít úspěch. Pro mě bylo nejdůležitější, aby byl zabezpečený. Nelíbilo se mi, že se jen tak potácí od ničeho k ničemu, a nemyslel jsem, že by jazz skýtal nějakou možnost úspěchu nebo výdělku. Pro něj to ale bylo náboženství, byl jako fanatik. Když mu bylo asi dvacet, odjel do Londýna nadobro.“ Zhruba v téže době přijeli do Londýna další dva mladí muži, kteří se nakonec s Brianem setkají; a poté už nikdo z nich nebude takový, jaký byl dříve. „Brianův konec jsem nezavinila já ani drogy,“ řekla mi Anita, „ale Mick s Keithem.“
ˇ TRI Co je zač ta jassová hudba, a tudíž také jassové skupiny? Jass vyjadřuje to nízké z lidských zálib, kde dosud civilizace nezanechala svou stopu. Ještě dále můžeme zajít tvrdíce, že jassová hudba není než nemravností synkop a kontrapunktu. Tak jako neslušné anekdotě i jí se kdysi naslouchalo za zavřenými dveřmi a zataženými závěsy, ale tak jako všechny neřesti i ona nabírá na smělosti a odvažuje se do slušné společnosti, kde je tolerována pro svou podivnost… na některé nátury, zní-li její nesmyslnost dosti hlasitě, mívá vzrušující, téměř omamný účinek, tak jako pestré barvy či silný parfém, pohled na maso či krutá rozkoš z krve. Takovým skýtá jassová hudba potěchu… The Times-Picayune, 1918
Probudil jsem se pod purpurovou a tyrkysovou pokrývkou s motivem z Čaroděje ze země Oz, s Dorotkou a Strašákem a těmi ostatními, jak letí v balonu. V pokoji, kde kdysi spali bohatí malí Du Pontíci, stálo několik dalších postelí. V jedné z nich strávil noc David Sandison, ale už vstal. Osprchoval jsem se a při oblékání se díval tam dolů, kde bylo tušit Los Angeles, neviditelné v neprostupném mračnu zbarveném jako sloní kůže. Potom jsem prošel přes celý dům až do kuchyně a podíval se do lednice. Zvláštní pocit, takhle se ráno probudit v obrovském domě bez vlastního charakteru do slunečného rána, ve kterém skrz smog nevidíte na zbytek světa, otevřít si ledničku a najít v ní lahve mléka a celozrnný chléb. Kalifornie. Bylo deset hodin a já seděl u otáčivého stolku, snídal pomeranč s celozrnným chlebem a ostružinovou marmeládou a psal si poznámky do svého miniaturního zápisníku. Když jsem procházel přes kancelář, kde se Jo Bergmanová se Sandisonem mořili s presskitem na dopolední tiskovou konferenci, prozradili mi, že Ronnie Schneider odletěl na pár dní do New Yorku. Napadlo mě, že pro mě tím pádem nebude těžké se mu vyhýbat. S Jo a Davidem jsme odjeli do hotelu Beverly Wilshire, kde se měla konat tisková konference, jednou z limuzín, které v tu dobu byly přistavené u všech tří domů, kde Stones v Los Angeles pobývali – tedy u toho našeho na Oriole Drive, kde jsem bydlel já s rodinou Wattsových, v rezidenci na Laurel Canyon, kde byli oba Mickové s Keithem, a Beverly Wilshire, kde přespávali Bill Wyman s Astrid do doby, než jim Jo schrastí vlastní dům. To samozřejmě neznamenalo, že by Jo měla něčím chrastit, ale že jim prostě pronajme jejich vlastní dům. „Schrastit“ bylo kalifornsky, nebo chcete-li módně. Lidé, kteří měli pocit, že drží prst na tepu doby, au courant, používali určitá slova a fráze, a všichni tihle úzkostlivě současní
lidé v Londýně, Los Angeles či Káthmándú, kam je to od floridského Coral Gables kolem celé zeměkoule nejdál, je uměli používat, avšak nejčastěji jste je slyšeli v Kalifornii. Když se tam dozvěděli, že k nim přijedou Stones, rezignovali i na tu nejzákladnější angličtinu a celé týdny se vyjadřovali takto: „Hustý!“ „Přísný!“ „Slušnej matroš.“ Všechny tyto pojmy nemusejí znamenat nic, anebo mohou být jakýmsi kódem nesoucím záhadný poetický obsah, jako Catullus opěvující z hrobu Mickův ležérní půvab a Keithovu zabijáckou krásu. Jo se narodila v Oaklandu v Kalifornii, vyrůstala střídavě v Anglii a v USA, většinu svého dospělého života strávila prací pro celebrity, a hovořila směsí „modernštiny“ a dalšího, snad ještě ezoteričtějšího jazyka, „celebritštiny“. „Sedím na tom – Já se picnu – Fakt krutý,“ takhle nějak se vyjadřovala, ovšem s výrazem dechberoucí rozkoše a rozrušení jako Lady Macbeth, skoro až s ryzím bezvýhradným zaujetím. V tomhle jazyce se vynechávala slova, věty i celé odstavce, a každý, kdo neznal správný kód, případně podrobnosti o aférách propírané celebrity, nakonec strnul v lehkém předklonu s dychtivým úsměvem na tváři, který však s tím, jak se mezery ve sdělení rozšiřovaly, ztrácel na přesvědčivosti. Celebritština je úžasný prastarý jazyk, který se těžko učí, a nikdy jsem neslyšel nikoho, kdo by ho ovládal lépe než Jo Bergmanová. Tisková konference se měla odehrávat v salonku San Souci (sic), do kterého jsme vstoupili poté, co jsme prokličkovali labyrintem barů a jídelen. Losangelizace Los Angeles se zatím hotelu Beverly Wilshire vyhnula, a tak se salonek San Souci koupal v tlumeném světle matných lustrů, a i když nelítostné jihokalifornské slunce zůstalo za těžkými damaškovými a organtýnovými závěsy skryté, věděli jsme, že tam je; za oknem dělala něčí sbíječka takový rachot, až to vypadalo, že se její obsluha každou chvíli probourá zdí. „Co je to za příšernej randál?“ zeptala se Jo pikolíka, za jehož modrým pruhovaným sakem jsme se cestou do salonku drželi. „V kolik vám to začíná?“ „Jedenáct třicet.“ „V jedenáct s tím přestanou.“ Před dlouhým stolem stálo v půlkruhu asi padesát nebo šedesát rozkládacích křesílek; vpravo byl bar a další stůl s čajem, kávou, ovocnými mísami, sušenkami a kytkami ve vázách. Obešel jsem místnost, zapsal si pár poznámek, sbíječka přestala, objevil se Steckler a začali chodit novináři. Všem bylo něco málo přes dvacet, většina měla v rukou zápisníky, kamery nebo diktafony, všichni oblečení v módním stylu, kdy jste museli vynaložit pořádný balík, abyste vypadali umolousaně a uboze, jako nějaká nová rasa cikánů střední třídy. I ty sušenky a ovoce do sebe házeli, jako by týden nejedli. Těsně před půl dvanáctou přijely tři televizní štáby, jejichž pracovníci už na sobě měli obleky a kravaty. Jeden ze štábů doprovázela Rona Barrettová, která dělala televizní pořad drbající hollywoodské prostředí, drobná žena s účesem odbarveným
na blond a vyztuženým pořádnou vrstvou laku. Posadila se do křesílka a vypadala mezi tou záplavou džín a semiše jako skutečná perla kultury. V poledne se do místnosti v zástupu vpotáceli Stones jako opilí indiáni a rozesadili se ke dlouhému stolu. Rozsvítily se reflektory. Televizní kamery začaly vrčet. Stones seděli a škrábali se ve vlasech. Vedle Keitha seděl další mladý Angličan s pirátskými umaštěnými tmavými vlasy, který měl na sobě vínově červené kožené sako a na nose tmavé brýle. Jmenoval se Sam Cutler, nedávný přírůstek do svity obklopující Stones, jehož úkoly, tedy kromě toho, aby u sebe nosil ledacos, s čím Keith rozhodně nechtěl být přistižen, nebyly příliš jasné. Blesky fotoaparátů přestaly konečně cvakat a dlouhou dobu nikdo nepoložil jedinou otázku, nikdo nedovedl vymyslet, na co se zeptat, jen samotný pohled na ně novinářům stačil; před třemi lety, kdy Stones naposledy ve Spojených státech hráli, byla většina z těch, kteří jim nyní měli klást otázky, teenagery ječícími v šeru koncertních sálů nadšením nad touhle kapelou, jejíž členové budou během těch dalších tří let sedět ve vězení, rozcházet se, měnit si ženy, umírat; a teď tady sedí s lokty na stole přímo před nimi. Mladší novináři, z nichž většina by v případě, že by v tuto chvíli došlo k policejnímu zátahu, skončila ve vězení za držení drog, nevypadala vůbec tak, jak byli Stones zvyklí z předchozích amerických tiskových konferencí. Ovšem stejně jako jakákoli jiná generace i tato většinově sestávala z průměrných a podprůměrných lidí, kteří potřebovali, aby pro ně žil někdo jiný místo nich. Naštěstí se pokaždé najde pár lidí, kteří něco takového mohou dělat a také dělají. Takoví lidé jsou hvězdami své doby, a právě v oné době neexistoval žádný jiný veřejně činný člověk, který by byl tak milován i nenáviděn, jako byl Mick Jagger; už to jméno samo, jméno, kterým byste dokázali otevřít plechovku sardinek. Jagger seděl a usmíval se, na sobě limetkově zelené kalhoty, hedvábné černé tričko bez límečku se zelenými a bílými tečkami, a mezi jeho silnými, ovšem elegantně jako stříbrný náhrdelník tvarovanými klíčními kostmi se na řetízku pohupoval jakýsi dlouhý zvířecí tesák. Pokud by teď měly zaznít otázky, které mi většinou lidé o Stones pokládali, byly by úsečné a přímočaré: Jste homosexuálové? Jaké drogy berete? Zabili jste Briana? Ovšem první otázky, na které Jagger obratně odpovídal, pouze odkryly, že Stones hodlají své nové album Let It Bleed dokončit a vydat už za tři týdny a že Stones zatím nemají v úmyslu založit vlastní značku hudebního vydavatelství. „Značka, to je asi tak to jediné, co bychom dali dohromady,“ řekl Mick. „Pokud nezaměstnáte armádu právníků a nezačnete prodávat desky za poloviční cenu, nemá to smysl.“ Jak se zdálo, tisková konference bude probíhat v přátelském a nevzrušivém duchu, bez konfliktů, kterými byla dříve setkání Stones s novináři pověstná. Úžasný
pocit, že jsou se Stones na jedné lodi, který tito lidé měli před třemi lety, když tehdy sledovali jinou jejich tiskovou konferenci v televizi, byl ovšem nyní pryč. Jeden z reportérů položil otázku, co si Stones myslí o sloupku Ralpha Gleasona z předchozího dne, že „cena vstupenek na vaše koncerty je nadsazená a spousta lidí, kteří by vás rádi viděli, si to nemůže dovolit“. Bez nejmenšího úmyslu nějak se přespříliš zaobírat žvásty jednoho jazzového sloupkaře středního věku Mick velkoryse prohlásil: „Možná bychom těmhle lidem mohli něco nabídnout.“ „Třeba koncert zdarma?“ zeptal se kdosi, ovšem Mick řekl, že vlastně přesně neví, a vyvlékl se z otázky s aristokratickou lehkostí: „My ceny lístků neurčujeme. Já ani nevím, kolik lidí si to vstupné může dovolit. Vážně, nemám tušení.“ Někdo další se zeptal, zda jim americké úřady nedělaly při vstupu do země nějaké potíže, zda po nich například nechtěly, aby podepsali nějaké protidrogové prohlášení. Mick řekl: „Samozřejmě, že ne, my jsme přece nikdy nic špatného neprovedli,“ a do nastalého smíchu a potlesku se zeptala Rona Barrettová: „Považujete se za kapelu, která stojí proti establishmentu, nebo to na nás jenom hrajete?“ „Jenom to na vás hrajeme,“ řekl Mick. „Je to celý podfuk,“ zamumlal Keith, jemuž se klížila víčka. Rona pokračovala: „Jak vám včera chutnalo v Yamato?“ „Schovávala se pod stolem,“ vysvětlil Keith, ale ji to nezastavilo. Mick na další dotaz odpověděl, že by Stones rádi jeli turné s Ikem a Tinou Turnerovými, Terrym Reidem, B. B. Kingem a Chuckem Berrym, a pak se téma opět stočilo na otázku volně přístupného koncertu. Tito mladí novináři totiž byli přesvědčeni snad ještě více než Ralph Gleason, že Stones mají vůči publiku, které kolem jejich image vzniklo, určité povinnosti. Šlo o pohled na věc, na jaký Stones dosud ve své nezávislosti nenarazili, a Mick toto téma znovu odbyl slovy: „Pokud budeme mít pocit, že je to třeba udělat, pak to uděláme. Nechávám to otevřené, nechci na to téma říkat něco závazného.“ „A jak se daří Marianne Faithfullové?“ zeptala se Micka Rona Barrettová. Pokud byste nevěděli, o koho se jedná, asi byste si mysleli, že je to jediná novinářka, která se zajímá o osobní život členů kapely. Tři dny poté, co Brian Jones zemřel, se totiž Marianne Faithfullová, Mickova přítelkyně, se kterou chodil už dva roky a se kterou v Austrálii právě natáčel film, podívala do zrcadla a v něm místo své tváře uviděla Brianovu. Potom se předávkovala prášky na spaní. Pouze díky šťastné shodě okolností a rychlému zásahu lékařů přežila. Po rekonvalescenci v Austrálii a ve Švýcarsku se vrátila do Mickova domu v Londýně, kde si právě v této chvíli připadala poněkud zanedbávaná. „Daří se jí dobře,“ odpověděl Mick. „A jak se daří vám?“
Ronu ta otázka nijak nerozhodila a zajímala se dál, zda nemá Mick v úmyslu ucházet se o nějakou veřejnou funkci. „Víte, já nemám žádné spasitelské touhy,“ zasmál se Mick její otázce. Další lidé pokládali další otázky o festivalech a benefičních koncertech. Téma ne a ne zmizet; toho roku zkrátka rockové festivaly, tyto mamutí přehlídky drog, sexu a hudby, publikum pobouřily či nadchly, ovšem rozhodně nenechaly lhostejným. Hlavní atrakcí loňského roku bylo policejní násilí v Chicagu v průběhu primárek Demokratické strany, rok předtím masová média odhalila rozšíření psychedelických drog mezi mládeží a tento rok se odehrály obří hudební festivaly na místech, jako byl Woodstock, Hyde Park, Atlanta, Denver, ostrov Wight, Dallas, kam se lidé dostávali zdarma, ať už se tam prodávaly vstupenky, či ne, chodili nazí, souložili a otevřeně brali drogy, aniž by je za to až na pár výjimek někdo zavřel, protože neexistoval způsob, jak zavřít statisíce lidí, pokud to nemělo skončit válkou. Zdálo se, že z generace dětí druhé světové války vznikla síla, kterou tradiční společnost není schopna udržet na uzdě. Jak Keith jednou na adresu festivalů řekl: „Mělo by jich být ještě desetkrát tolik.“ Jenže tady někoho neustále zajímalo, co Stones říkají na cenu lístků na své koncerty. Mick, Keith a Sam Cutler začali mluvit všichni najednou, najednou také zmlkli, a Sam do nastalého ticha řekl: „K tomu bych rád řekl toto… Tyhlety chlístky…“ a Keith mu dal pusu na tvář. Koneckonců, byli to Rolling Stones. Mick ještě chvíli něco říkal, příval otázek opadl, a tak Mick konečně řekl: „Tak díky moc, vážení,“ a znělo to, jako když zesnulý Merriman Smith zakončuje prezidentskou tiskovou konferenci. Stones opustili salonek. Mick nakonec ještě řekl: „My tohle turné nejedeme kvůli penězům, ale protože jsme chtěli hrát v Americe a užít si to. O tyhle ekonomické věci se moc nestaráme. Člověk prostě buďto zpívá a hraje, nebo je posranej ekonom. Mrzí nás, že si lidi nemůžou naše koncerty dovolit. My totiž ani nevíme, že je tohle turné nějak dražší. To nám musíte říct vy.“ Protože se Stones nikdy nestarali o to, co jim ostatní lidé říkají, že by měli dělat, byl tohle docela důležitý okamžik. Steckler, Sandison, Jo a já jsme se potom se Stones setkali v apartmá Billa Wymana, kde se v obýváku rozproudila živá diskuse o tom, zda mají Stones vydat singl z jejich nového alba ještě před tím, než začne turné. Steckler navrhoval, aby vydali country verzi Honky Tonk Women, jejich posledního singlu, a stali se tak první hudební skupinou, která vydá stejnou píseň jako singl dvakrát za sebou. Jagger naopak chtěl, aby se jako singl vydala titulní skladba Let It Bleed, „teda jestli ji nějaké rádio bude chtít hrát“. „S tímhle textem rozhodně ne,“ řekla Jo.
„Ale ten text není sprostej, spíš jsou to takový dvojsmysly,“ namítl Mick. „,A jestli chceš někoho, na koho stříkat, můžeš stříkat na mě‘, to je podle mě celkem jednoznačný,“ řekla Jo. „Taky se musíme rozhodnout, se kterejma magazínama budeš mluvit,“ řekl Steckler a vyjmenoval několik časopisů, které žádají o interview. „Saturday Review, to je co?“ zeptal se Mick. „Nejpitomější časopis v Americe,“ řekl jsem. „Pitomější než Saturday Evening Post. A pitomější než Grit.“ „V tom případě jasně.“ Schůzka netrvala dlouho; na ničem jsme se nedomluvili, tedy kromě toho, že hodláme ještě pár dní zůstat naživu. Žádný program, žádný itinerář. Po obědě v domě na Oriole Drive, který sestával z šunkových baget a piva, jsme se Stecklerem a Sandisonem zajeli do domu na Laurel Canyon. V limuzíně jel s námi také zavalitý mladík jménem Bill Belmont, který patřil ke štábu techniků Chipa Moncka a který nám ukazoval okolní pamětihodnosti jako turistický průvodce, který touží stát se tiskovým mluvčím: „Tamhleten domek patří Franku Zappovi, dřív ho měl Tom Mix. Tam, co teď jedeme, kde teď bydlí Stones, tak tam to dřív patřilo Carmen Mirandě a taky Wally Coxovi, potom to měl Peter Tork a teď je majitelem Steve Stills. Chvíli tam bydlel i David Crosby. Já to tady znám všechno. Četli jste ten článek o Doors v Rolling Stoneu? Ten jsem dělal já. Celej jsem ho tomu klukovi nadiktoval. Akorát si zapisoval, co mu povídám.“ Polní cestu svažující se z Laurel Canyon do údolí rozdělovala brána, která však byla otevřená, a my vjeli dovnitř, všude kolem nás tmavě zelené stráně. Dům byl postaven z kamene, opodál stál bazén. Dlážděná cesta nás zavedla na parkoviště, kde stály dvě limuzíny a dva pronajaté sedany. Ze zadní části domu se přes vodní plochu bazénu nesly tlumené zvuky elektrických kytar a harmoniky. U cesty stál citronovník a ti neotesanci, se kterými jsem přijel, nepřišli na lepší zábavu než začít trhat jeho plody a zahazovat je. Také jsem jeden nebo dva zahodil, ale jenom proto, abych netrhal partu, protože přece jen pocházím z prostředí, kde jsou lidé chudí, avšak hrdí, a rozhodně mi nečiní potěšení takhle plýtvat ovocem, pokud tedy nejde o to, hodit ho někomu na hlavu. Po chvíli jsme vešli do domu, jakéhosi loupežnického hnízda zbudovaného z kamene, dřeva a kůže, s kamennými podlahami, obrovským kamenným krbem, bez jediného zjemňujícího dekoru. V kuchyni stála lednice velká jako sklad proviantu na terpentýnové plantáži, akorát místo vepřových kolen a pomerančů v ní stály vyrovnané lahve s pivem. Popíjeli jsme Heinekeny a čekali, až zkouška skončí. Belmont, Steckler a Sandison se povalovali v křeslech rozmístěných po obývacím pokoji. Netušil jsem, proč tam vlastně se mnou jsou. Já jsem přijel proto, abych si s Keithem a Mickem promluvil o dopisu, který jsem potřeboval k tomu, abych
získal nakladatele, tedy měl z čeho žít, tedy napsal knihu. Lehl jsem si na kožený gauč a pozoroval oknem malého hnědého koloucha, jak se potuluje po údolí. Netrvalo dlouho, hudba ustala a Stones vešli dovnitř. Následoval jsem Keitha do kuchyně. Otevřel krabičku od 35mm filmu a malou lžičkou nabral hrstku bílých krystalů. Všiml si mě, až když měl lžičku pár centimetrů od obličeje. Ruka se zastavila, já řekl: „A mám tě,“ on pokrčil rameny, dokončil pohyb a šňupnul si. Potom jsem řekl: „Ehm, Keithe, co teda s tou, ehm, knihou?“ „Promluvím si o tom s Mickem.“ Čas běžel a nic se nedělo. Lidé v obýváku se pořád jen tak poflakovali. Keith si jednou rukou přihýbal piva, druhá mu volně visela podél vytrčených boků, a vypadal jako dítě držící se své lahve. Micka jsem našel sedět ve zkušebně u klavíru hned vedle dveří. „Co s tou knihou?“ zeptal jsem se. „Musím si o tom promluvit s Keithem.“ Pak jsem šel zpátky za Keithem a zeptal se ho: „Mluvil jsi už s Mickem? Budeme muset jít.“ „Hele,“ řekl Keith Mickovi, který se najednou objevil v místnosti. „Co teda s tou knihou?“ „A co je s ní?“ Oba zamířili do kuchyně. Připozdívalo se. Konečně nastal čas, abychom odjeli, a já znovu řekl Keithovi: „Tak co?“ „Napíšeš ten dopis,“ řekl, „a my ti ho podepíšeme.“ Zatím to jde docela dobře, pomyslel jsem si později toho dne v domě na Oriole Drive, když jsem srkal hustou rybí polévku. Takovou bujabézu jsem ještě nikdy nejedl, a i když jsem se ji snažil vychutnat naplno, pořád se mi hlavou honily myšlenky, co teď podniknu dál. Napíšu dopis a oni mi ho podepíšou. A co potom? Nechají to na mně, abych s někým uzavřel smlouvu a tu knihu napsal? Po večeři jsme poseděli s Jo, Sandisonem, Stecklerem a Wattsovými a já se snažil strávit bujabézu a svoje vtíravé otázky. Bylo chladno a čtyři plynové hořáky v krbu rozdmýchávaly ve vyrovnaných polenech plameny. Zastavilo se u nás několik lidí, jeden z nich vytáhnul lahvičku plnou kokainu, a když ostatní odešli do postele, zůstal jsem tam jen se Sandisonem a Stecklerem. Steckler nešňupal, byl v rauši už jenom z toho, že je tak daleko od domova. Táhlo mu už na čtyřicet, což v téhle partě znamenalo, že je dost starý; pracoval pro Allena Kleina, který byl manažerem dvou světově nejpopulárnějších skupin, Beatles a Rolling Stones a byl pravděpodobně nejmocnější postavou showbyznysu. Zato Steckler, ačkoliv přicházel se vší tou mocí a penězi do tak těsné blízkosti, působil naivně, bral zkrátka poetiku a pravdu rockové hudby příliš vážně. Nosil slušný sestřih, měl dětsky růžovou tvář a upřímné oči, které člověku dokázaly provést leckteré nepříjemné věci, ale nikdy by mu nelhaly.
„Kdo je vlastně Schneider?“ zeptal jsem se ho, když už z polen zbýval jen bílý popel, do kterého plynové hořáky pražily oheň. „Kleinův synovec.“ „A kromě toho?“ „Ještě před pár týdny pracoval pro Kleina. Jenže potom se nepohodli, a tak Ronnie založil Rolling Stones Promotions, která dělá tohle turné.“ „A co kromě tohohle turné dělá pro Rolling Stones?“ „Nic,“ řekl Steckler. Když už byli v posteli všichni, přenesl jsem si psací stroj z kanceláře do kuchyně, zavřel jsem všechny spojovací dveře a začal psát sám sobě jménem Rolling Stones dopis, ve kterém mě ujišťují o své spolupráci; dole jsem připsal jejich jména a nechal tam mezery, kam se mi podepíšou. Potom jsem odnesl psací stroj zpátky a po špičkách se odebral do postele.
ˇ ˇ CTYRI Večer takhle jednou ten chlápek vejde do baru, čepici naraženou na stranu, znáš to. No a je to Elmore. Warren George Harding Lee Jackson: Living Blues
Valentino, vystrašená šedá mourovatá kočka, která dříve patřila Brianu Jonesovi, vřískala a protahovala se na terase. Seděli jsme s Keithem na zápraží na marockém koberci, devítiměsíční Marlon, který se narodil v roce 1969, tedy loni, se nahý plazil po trávě a ze zadku mu sem tam vypadnul nažloutlý bobek. Jeho matka, Anita s blyštivýma očima, byla stále ještě nahoře v ložnici se stěnami pokrytými gobelíny, kterou sdílela s Keithem. Na komodě tam stála malá fotografie Briana ve stříbrném rámečku. Na spodní straně poklopu záchodové mísy na toaletě v přízemí byla koláž fotografií Rolling Stones. Tihle lidé se rozhodně nesnažili cokoliv skrývat. První noc, kterou jsem v Keithově domě strávil, mi Anita sebrala přikrývku, která ležela vedle mě na posteli. „Ty ji asi nebudeš potřebovat,“ řekla mi. „Ne, to je v pohodě,“ řekl jsem já. „Mick vždycky potřebuje víc na přikrytí,“ ona na to. „Napiš to do té knihy.“ Redlands, dům s doškovou střechou ve West Witterlingu poblíž Chichesteru v Západním Sussexu, sloužil od roku 1965 jako venkovské sídlo Keitha Richardse. V roce 1967 zde byl s Mickem Jaggerem zatčen. Dnešního rána tam však panovala atmosféra jako v sanatoriu pro válečné veterány a my dva s Keithem jsme připomínali dva vysloužilé vojáky, kteří užívají svoje léky a probírají minulost. „Rodina mýho pradědečka přišla na konci devatenáctýho století do Londýna z Walesu,“ říkal mi Keith, „takže můj děda, táta mýho táty, už byl Londýňan. Jeho manželka, tedy moje babička, byla během války starostka ve Walthamstow, což je jeden z londýnských obvodů. Pro celou rodinu byla tohle chvíle největší slávy. Byli to puritáni, spořádaní lidé. Oba jsou už mrtví. A teď se dostáváme ke Gusovi, tedy k otci mojí matky, celým jménem Theodoru Augustu Dupreemu. Byl to naprostej magor. Ve třicátejch letech míval taneční skupinu, hrál na ságo, housle a kytaru. Nejujetější blázen, jakýho si vůbec dovedeš představit. Tahle větev mojí rodiny přišla do Anglie z Normanských ostrovů. Byli to hugenoti, francouzští protestanti, co museli v sedmnáctým století utéct z Francie. No a v polovině devatenáctýho století se Gusův táta ocitl ve Walesu, v Monmouthu. S Gusem byla hrozná sranda. Měl sedm dcer, který si vodily domů svoje kluky,
a zatímco s nima celý upjatý seděly dole v hale, tak Gus spouštěl shora z okna na provázku šprcky. Pamatuju si s ním hromady historek a každá stojí za to. V padesátejch letech, teda na konci padesátejch, hrával na housle v country barech kolem americkejch vojenskejch základen v Anglii. Dvoustrunný hmaty, prostě cokoliv. Kámošil se s Yehudi Menuhinem. Gus ho obdivoval, takže se s ním nakonec i setkal. Byl to prostě ten typ, kterej když něco chce, tak to vždycky dovede ošéfovat. Řekl bych, že by si rozuměl s Furry Lewisem. A jak žil mezi samejma těma ženskejma, tak měl takovej svůj smysl pro humor, protože když budeš mít v domě osm ženskejch, tak se z toho buď zcvokneš, nebo se tomu začneš smát. To na jeho kytaru jsem začal hrát, když jsem byl malej. Moje babička hrávala na klavír s mým dědou, teda ale až do chvíle, aspoň myslím, kdy ho načapala, jak hraje s nějakou jinou holkou, což mu nikdy neodpustila, a potom se zařekla, že už na klavír nikdy ani nešáhne. No a fakt na něj nešáhla dodneška, od těch třicátejch nebo čtyřicátejch let. Řekl bych, že od tý doby zároveň nedovolila dědovi, aby šáhnul na ni. Dost zvláštní. Máma s tátou před tím, než se vzali, spolu docela dlouho chodili. Myslím, že se seznámili v roce ’34, možná dokonce v roce ’33, vzali se v roce ’36. Rozvedli se v třiašedesátým. Je to celkem zvláštní historie, aspoň teda podle mě. Rozešli se hned, co jsem odešel z domu, doslova za několik měsíců. Hlavně asi kvůli tátovi, řekl bych, představuju si tak nějak z pohledu ženský, že to musel bejt pro život strašně nudnej člověk. Pracoval, teda pořád asi ještě pracuje, v továrně na elektronický součástky, jako nějakej kontrolor nebo co, na tom samym místě snad od jednadvaceti. Odjakživa upjatej, prudérní, uměl se ovládat, nikdy nebyl opilej, ze všeho měl strach. Jo, tak bych to řekl, pořád se něčeho bál. Ten šmejd – a to je na tom to divný, protože já ho mám pořád rád, pár věcí mi na něm připadá roztomilejch – tak on se se mnou odmítá setkat od tý doby, co se s ním máma rozešla, nejspíš asi proto, že já se s mámou pořád normálně bavím. A jak to vidím, tak on se prostě zabejčil, a myslí si – nevím, několikrát jsem mu psal. Napsal jsem mu třeba hned, jak mě zabásli, protože jsem mu to chtěl vysvětlit sám, nechtěl jsem, aby se to dočetl jenom v novinách. Ale neodepsal mi, což mě teda docela nasralo. Neozval se mi od třiašedesátýho. Sedm let.“ „A když jsi byl malej, měli jste k sobě blízko?“ „Ne, k němu nešlo mít takovej ten blízkej vztah, on se nedovedl nikomu otevřít. Ale vždycky byl na mě hodnej.“ „Když jsi pak byl větší, snažil se nějak hlídat takový ty věci, jako kam chodíš a kdy se vracíš?“ „Snažil se o to, ale pak toho tak nějak nechal, jestli mi rozumíš. Řekl bych, že tak nějak díky mámě, která od tý doby, co jsem byl větší, nechávala tyhle věci na mně. A taky nade mnou prostě zlomil hůl. Strašně jsem ho zklamal.“
„Ukázalo se, že seš spíš Dupree než Richards…“ „Přesně tak. Ani omylem se ze mě nestal člověk podle jeho gusta.“ „Kde vlastně teď žije?“ „Aspoň co já vím, tak pořád bydlí tam, co jsme dřív žili, v tom příšerným obecním bytě v Dartfordu. Je to osmnáct mil na východ od okraje Londýna, ještě kus dál, co končí předměstí a začíná venkov. Táta prostě nikdy nezariskoval ani v tom nejmenším. Hnusný, ubíjející sídliště. Bloky odpornejch činžáků, který protínaj nový ulice plný dvojdomků, všechny pěkně vyrovnaný, fungl nový, totální betonová džungle, fakt ohavný místo. A protože se v životě nerozhodnul zkusit cokoliv jinýho, tak jsme neměli šanci dostat se odtamtud, což nakonec udělala máma sama za sebe, aspoň jak to vidím já. Musím za ním někdy zajet, už jenom proto, že nechci bejt tak tvrdohlavej jako on. Jednou na něj prostě zazvoním a zkusím ho chytnout, ať už se mu to líbí, nebo ne.“ „Už se znovu neoženil?“ „Co já vím, tak ne. Ani si nedovedu představit, že by se dal tak dohromady, aby si našel nějakou další ženskou. Radši zůstane zahořklej a bude se litovat. Je to škoda. Co se mě týče, tak já bych ho chtěl mít nablízku. Umí se starat o zahradu, mohl by tady na to dohlížet, a určitě by to hrozně rád dělal, pokud by teda zkusil bejt k sobě jednou upřímnej. A já bych byl fakt nadšenej, kdyby tady bydlel a staral se o ten barák.“ (Deset let od našeho rozhovoru se nakonec Keithovi povedlo dát se s jeho otcem dohromady, i když to nebylo bez potíží. Když v roce 1983 zvednul Bert Richards telefon v Keithově domě na Jamajce a jeho kamarád během hovoru poznamenal: „Musíš na něj být hodně pyšný,“ Keithův otec řekl jenom: „No…“ a odmítl se k tomuto tématu vyjádřit.) „Jak ses cítil ve škole?“ „Snažil jsem se odtud vysmahnout, co to šlo. Čím jsem byl starší, tím víc jsem chtěl pryč. Bylo mi prostě jasný, že to nesnesu. Na základce se to ještě dalo, ale jakmile jsem nastoupil na tu posranou dartfordskou průmyslovku, tak začalo klasický vymejvání mozků. Chodil jsem na základku, nebo teda jak se tomu říká v Anglii, na přípravnou školu, od pěti do sedmi let. Když jsem nastoupil do školy, což bylo těsně po válce, tak tě tam sice učili jenom základní věci, ale už i tehdy to byla masáž v tom stylu, kdo komu má přitakávat a jak si má člověk hledat svoje místo mezi společenskejma vrstvama. A jedeš v tom dalších deset let. Když je ti sedm let, tak tě přeřadí na první stupeň. V tý době začali stavět v okolí nový školy, takže když jsem skončil na přípravce, nastoupil jsem na školu, která byla blíž místu, kde jsme bydleli. Tam jsem se seznámil s Mickem, kterej tam chodil taky. Jmenovalo se to Základní škola Wentworth County. Mick bydlel nedaleko od nás, potkávali jsme se venku… na tříkolkách.
Na prvním stupni nás začali každej rok posuzovat, všechny děti rozřadili do jedný ze tří skupin, rychlí, průměrný a pomalý. Když je ti jedenáct, tak musíš složit zkoušky, kterejm se říká ‚jedenáct plus‘, a je to hroznej stres, protože výsledek tý zkoušky v podstatě určuje, jak se bude odvíjet zbytek tvýho života. Dneska je to možná trochu líp psychologicky ošetřený, ale tenkrát jim šlo prostě o to, aby zjistili, kolik toho víš, jak rychle ses to naučil a jestli to dokážeš napsat. Výsledek určoval, jestli půjdeš na gympl, kde do tebe nalejou takový to poloklasický vzdělání pro masy, nebo na průmyslovku, kde jsem skončil já, kam chodí lidi, který jsou vlastně docela chytrý, akorát nemají moc disciplínu. No a škola pro děti, který nemají příliš šanci dělat nějakou jinou než nekvalifikovanou nebo málo kvalifikovanou práci, se jmenuje všeobecná škola druhého stupně. Když na to máš škváru, tak si samozřejmě můžeš vybírat z hromady soukromejch škol, ale já mluvím o systému státního vzdělávání. Po tý zkoušce v jedenácti letech jsem s Mickem ztratil kontakt, protože on šel na gymnázium a já na průmyslovku. Pak jsem se s Mickem neviděl, přišlo mi to jako hodně dlouho… vlastně to bylo nějakejch šest let.“ Keith Richards, nejmladší z původní sestavy Rolling Stones, se narodil 18. prosince 1943. Michael Philip Jagger se narodil 26. června ve stejném městě, tedy v Dartfordu. Mickova máma přijela do Dartfordu ve čtyřech letech z Austrálie, kde její rodina žila po šest generací. „Ženy z mého rodu odjížděly do Austrálie, když potřebovaly utéct od chlapů,“ říkala. Vdala se za Josepha Jaggera, učitele tělesné výchovy, jehož rodina přišla do Dartfordu ze severní Anglie. Byli to baptisté, přísní abstinenti. Jejich společného syna Michaela už od malička bavila atletika a vydělávání peněz. „Když mi bylo dvanáct let,“ řekl mi Mick, „pracoval jsem na americké vojenské základně vedle Dartfordu, trénoval jsem tam děti, protože mi šel sport. Musel jsem se naučit jejich hry, americkej fotbal a baseball, všechny ty americký sporty. Byl tam jeden černej týpek, José, kuchař, kterej mi pouštěl rhythm&bluesový desky. To bylo poprvý, co jsem slyšel černou muziku. Vlastně to byl můj vůbec první kontakt s Amerikou. Jednou tam pohřbívali vlajku, prostě kus látky, s plnejma vojenskejma poctama. Přišlo mi to srandovní, a tak jsem jim to řekl. A oni na to: ,Jak by se ti líbilo, kdybysme my říkali něco proti královně?‘ A já: ,Mně by to bylo jedno, o mně byste nemluvili. Možná by to vadilo jí, ale mně ne.‘“ Podobné hovory o minulosti jsme vedli na spoustě míst – na sedadlech kin, v hotelových pokojích, v letadlech, v Mickově domě na Cheyne Walk, kde u toho byla Marsha Huntová, afroamerická herečka, která čekala Mickovo první dítě; pod hippísáckou indiánskou halenou se jí dmula ňadra nadzvihnutá lepicí páskou. Jednou večer jsme seděli v Keithově domě, který byl jenom kousek od Mickova,
já, Keith, Mick a Anita, která mluvila o tom, jak Mickova matka často připomíná, že Micka vždycky bavilo jezdit kempovat, prostě žít venku. Pištivým hlasem, jakým mluvila paní Jaggerová, jsem řekl: „Mick byl již v útlém věku velmi mužný.“ „Jo, já byl možná mužný,“ řekl Mick. „Jenže ona byla opravdovej chlapák.“ „Průmyslovka pro mě byla naprosto ujetá volba,“ říkal Keith. „Práce rukama, s kovem. Já nedokážu pořádně naměřit ani centimetr, a oni po mně chtěli, abych vyrobil sadu vrtáků nebo co, který budou vysoustružený na desetinu milimetru. Poctivě jsem se snažil, aby mě odtamtud vykopli. Trvalo mi to sice čtyři roky, ale nakonec jsem to dokázal.“ „Snažil ses, aby tě vyrazili? Nechodil jsi do školy?“ „To snad ani ne, protože když nebudeš chodit do školy, tak ti to pěkně zavařej. Můžeš s tím mít problémy. Já se snažil přijít na jednodušší řešení. Tenkrát se objevil rock’n’roll. Což ostatně moje rozhodnutí jenom podpořilo. První rock’n’rollová nahrávka, která mě fakt dostala, byla Heartbreaking Hotel.“ „Viděl jsi Džungli před tabulí?“ „Jo, to tam byl první trhák, kterej nás rock’n’rollový pásky zvedal v kině ze sedadel. Tenkrát jsem byl fakt mladej. Odkroutil jsem si první školní rok, druhej školní rok, třetí školní rok, a na konci třetího roku už jsem měl výsledky tak v prdeli, že jsem si musel ten rok zopakovat, což pro mě byla hrozná potupa. Znamenalo to, že tě přeřaděj k mladším studentům a nedovolej ti jít k závěrečnejm zkouškám, který jsou v tý zemi hrozně důležitý, když si chceš najít práci. Naprosto jsem nezvládal. Zopakoval jsem si ten třetí ročník, pak jsem dodělal čtvrtej ročník, a na konci čtvrťáku – chápeš, všichni ostatní už v tý době končili páťák – to už se mnou bylo tak mizerný, navíc jsem to ještě podpořil chozením za školu, až mě nakonec vykopli. Člověka ty věci štvaly už od rána, nakonec jsi musel přijít na nějaký řešení, který ale bylo naprosto v protikladu k tomu, co po tobě chtěli, třeba vždycky jsem si do školy bral dvoje kalhoty, jedny hodně těsný a jedny hodně volný, který jsem si oblíknul, jakmile jsem se přiblížil ke škole, protože kdybys měl na sobě těsný kalhoty, tak by tě okamžitě poslali domů. To je taková další věc na anglickym školství, musíš nosit tu školní uniformu… čepici, takovej dost divnej vynález, vypadá to, jako když odřízneš kus lebky, dáš na to kšilt a dopředu našiješ znak svojí školy. Tmavý sako s nášivkou na náprsní kapse, kravatu a šedý flanelový kalhoty. V tomhle dementním ohozu jsem naprosto odmítal chodit do školy i z ní. Když mě pak vykopli, tak ale prokázali pořádnou dávku velkorysosti a našli mi místo na umělecký škole. To byla nejlepší věc, kterou pro mě mohli udělat, protože anglický umělecký školy jsou bizarní. Půlka učitelů tam zároveň maká v reklamních agenturách, a aby skloubili trochu toho umění a potřebu kapku si
přivydělat, tak do školy chodí učit tak jednou tejdně. Magoři, ožralové, huliči. A hromada studentů. Bylo mi patnáct a spoustě kluků bylo devatenáct, byli v posledním ročníku. Na uměleckejch školách je spousta muziky. Tam jsem se pořádně zakousnul do kytary, protože kolem byla spousta kytaristů, a hrálo se všechno od Big Billa Broonzyho po Woodyho Guthrieho. Objevil jsem pořádně Chucka Berryho, i když to, co jsem tenkrát hrál, bylo spíš Guthrieho blues. Ani ne tak blues, jako spíš balady, věci od Jesseho Fullera. Ve škole jsem se seznámil s Dickem Taylorem, taky kytaristou. Byl to první kluk, se kterým jsem kdy hrál. Hráli jsme blues, věci od Chucka Berryho na akustickou kytaru, a myslím, že právě tenkrát jsem si pořídil zesilovač velkej asi jako stolní rádio. Pak byl na tý škole ještě jeden kluk, jmenoval se Michael Ross. Ten založil country kapelu, totálně amatérskou, která hrála věci od Sandforda Clarka a pár kousků od Johnnyho Cashe, třeba Blue Moon of Kentucky. S touhle country kapelou jsem taky poprvý stál na pódiu. Pamatuju si na jeden kšeft na tancovačce v Elthamu, což bylo město vedle Sidcupu, kde byla ta škola, na kterou jsem chodil. Z průmyslovky mě vyrazili, když mi bylo patnáct. Do umělecký školy jsem chodil tři roky. Akorát jsem začínal poslední ročník, když jsme se s Mickem náhodou potkali na nádraží v Dartfordu. Mezi jedenácti a sedmnácti se člověk dost změní. Takže jsem netušil, jakej vlastně je. Připadalo mi, jako bych potkal starýho kámoše, ale zároveň taky úplně novýho člověka. Skončil gympl a měl namířeno na London School of Economics, což je škola, která je na společenským žebříčku dost vysoko. Držel v ruce nějaký desky, a já na to ,Hele pocem, co to máš?‘ a ona to byla Rockin’ at the Hops od Chucka Berryho. Tehdy si zpíval akorát tak v koupelně, ale před tím pár let zpíval s nějakou rockovou kapelou, věci od Buddyho Hollyho a Sweet Little Sixteen a Eddieho Cochrana, po mládežnickejch klubech v Dartfordu a tak, ale když jsem ho potkal, tak už ne. Řekl jsem mu, že se znám s Dickem Taylorem. Ukázalo se, že Mick ho zná taky, protože spolu chodili na gympl, tak super, co kdybysme to dali dohromady? Myslím, že jednou večer jsme šli k Dickovi a udělali si zkoušku, spíš takovej jam. Tam jsme spolu hráli poprvý. Normálně v pokoji, jenom pro sebe. Začali jsme zkoušet v obývácích a místnostech v domě, většinou u Dicka Taylora. Dělali jsme věci třeba od Billyho Boy Arnolda, ,Ride an Eldorado Cadillac‘, Eddieho Taylora, Jimmyho Reada. Muddy Waterse jsme myslím tehdy ještě nezkoušeli, ani Bo Diddleyho, nevím. Mick mi pouštěl spoustu hudby, kterou jsem do tý doby neznal. Měl dovezený desky, co vydával Ernie’s Record Mart. V tý době děcka poslouchaly hlavně tradiční jazz, něco z toho bylo hodně dobrý, něco z toho bylo slizký, a většina byla hodně, hodně slizká. Rock’n’roll se už začal mísit s popem, stejně jako se to dělo tady, protože masmédiím jde o to, aby zabavily úplně každýho. A tak netříští věci do jednotlivejch kanálů, protože chtějí,
aby všichni poslouchali jednu stanici. Naháže se tam všechno dohromady, a nakonec z toho vznikne to, co chce poslouchat průměrnej posluchač, což je průměrná matlanina. A taková byla tehdejší scéna, z rádia žádná dobrá hudba nevypadla, stejně jako z takzvanejch rokenrolovejch hvězd. Kde nic, tu nic. Zrovna v době, kdy jsme to Mick, já a Dick Taylor dali dohromady a začali zjišťovat, která bije, kdo co hraje a jak to hraje, tak Alexis Korner založil kapelu v jednom klubu na západ od Londýna, v Ealingu, ve který hrál na harmoniku Cyril Davies, kterej makal na vrakovišti v karosárně. Cyril nějakou dobu žil v Chicagu a viděl Muddyho hrát v Smitty’s Corner, takže to bylo fakt něco. Na foukačku to doopravdy uměl a navíc to byl dobrej pařič; pil bourbon, jako by to byla voda. Alexis a Cyril dali dohromady kapelu, a kdo bys řekl, že tam bubnoval; nikdo jinej než Charlie Watts. Zašli jsme na ně hned další tejden, co otevřeli. Byl to jedinej klub v Anglii, kde se hrálo něco zajímavýho, aspoň nikdo o ničem jiným nevěděl. První člověk, kterýho tam potkáme, je tenhle Alexis, kterej vstane a řekne: ,A teď, dámy a pánové, vynikající bottleneckovej* kytarista, kterej vážil cestu až z Cheltenhamu, aby nám dneska večer zahrál,‘ a najednou, ty vole, zazní Elmore James, Dust My Broom, nádherně zahraný, a to byl Brian.“
* Bottleneck: technika hry na kytaru, kdy se po strunách často laděných do akordu přejíždí hladkým předmětem – např. hrdlem lahve, odtud název. (Pozn. překl.)
ˇ PET Kdyby blázen vytrval ve svém bláznovství, stal by se moudrým. William Blake: Přísloví o pekle
Bylo něco málo po jedenácté dopoledne a já se šoural halou vstříc čerstvému salátu v lednici, v naději, že dokáže utlumit bolest hlavy, kterou jsem získal coby suvenýr z kokainového dýchánku minulé noci. Tu se přede mnou z kanceláře vynořil David Sandison s výrazem zarmouceného baseta. Zeptal se, jestli teprve vstávám, na což jsem odsekl: „Přesně tak,“ protože jediné, co mě zajímalo, byl hustý jablečný džus, studené jahody, ananas a pomeranče, a on řekl: „Tak to jsi asi neslyšel to o Kerouakovi.“ „A co je s ním?“ „Je mrtvej.“ „Kde jsi tohle slyšel?“ zeptal jsem se, protože takovýmto věcem člověk nikdy nechce věřit. „Říkali to dneska ráno v rádiu. Zemřel včera v noci. Žil na Floridě. Věděl jsi to?“ Neodpověděl jsem, protože se právě v té chvíli v duchu vezu v autobusu společnosti Trailways z Waycrossu do Maconu v Georgii, před námi Lumber City, čtu si povídku z knihy, kterou jsem si půjčil z Oblastní knihovny v Okenefenokee, protože ve Waycrossu obchod s knihami nebyl, tedy pokud pomineme ten krámek, kde prodávali Bible. V té povídce zpívala mexická dívka mladému Američanovi píseň od Piano Reda, kterou jsme si kdysi nechávali hrát v jukeboxu u jezera, kam jsme jezdili s mými kamarády ze střední tančit, závodit v auťácích a milovat se na zadních sedadlech. Do té doby jsem takovouhle povídku nečetl. Postavy v ní jezdily rychle, souložily v autech a já měl pocit, že vlastně i můj život vypadá tak, že by o něm mohl někdo napsat povídku, jak se zpívá v té písni: „Jestli neumíš boogie, si piš, že ti ukážu, jak se to dělá.“ Také jsem si vzpomněl, že jediný kšeft, na který mám v tuhle chvíli smlouvu, je napsat reportáž o Kerouakovi do časopisu Esquire. Jenže svoji cestu na Floridu jsem odložil, protože jsem se potřeboval dohodnout se Stones. Tahle myšlenka mě vrátila zpět do přítomnosti; sedím na gauči v obýváku a mám pořád hlad. Nakonec jsem změnil názor a místo ovoce si dal toust se šunkou a pivo. Dorazili Mick s Mickem a Keithem, Jagger se zavřel v kanceláři, Keith šel hrát tenis s Mickem Taylorem a potom se vyložil u bazénu – jak říkal, „tohle tělo je vyrýsovaný šestiletým zevlováním na všech plážích světa“. Teprve šest let byl Stonem a už vypadal na sto. Jak starý asi vypadal Kerouac… Sandison zasmušile
pozoroval koupajícího se Keitha. Předtím, než se dal do reklamní branže, pracoval Sandison jako reportér regionálního anglického plátku. Jeho předčasně plešatící hlava a ostatně i celé jeho tělo jako by neměly správný tvar; Kerouakův tulácký život možná také neměl správný tvar, aspoň v konvenční představě slova „správný“. Sandison vypadal, jako by opravdu přišel o někoho blízkého. Keith už od něj tu zprávu věděl, a ačkoliv od Kerouaka nic nečetl, jeho plavecká tempa působila určitým způsobem vážněji než normálně. Když Keith vylezl z bazénu a oblékl se, zamířili jsme zpátky do domu. Vzpomněl jsem si, že mu chci připomenout, že jsem napsal ten dopis. „Jasně,“ řekl na to. „Promluvím si o tom s Mickem.“ Tahle věta moji skleslost ještě prohloubila, protože to vypadalo, že se nikdy nic dalšího nestane, nicméně jsem pro ten svůj slavný dopis zašel do svého pokoje. Když jsem se asi za minutu vrátil, Keith byl pryč. Jagger seděl na gauči v obýváku s Jo Bergmanovou a probírali obchodní záležitosti. Mračil se. Vyhlédl jsem dozadu na zahradu, nikde nikdo, pak jsem vyšel před dům a narazil jsem tam na Micka Taylora. Neřekl jsem „Kde je, do hajzlu, Keith?“, místo toho jsem jenom ležérně vypustil: „Každej furt někam odbíhá, jak se dá v tomhle dělat byznys?“ Jestli si dobře vzpomínám, tak tohle byla první věta, kterou jsem kdy Micku Taylorovi řekl. Usmál se a řekl: „Mně je celej byznys ukradenej, teda do tý doby, než se mě to začne týkat taky.“ Teprve teď jsem řekl: „Kde je, do hajzlu, Keith?“ „Jel s Charliem do studia, je to minuta.“ Vešel jsem zase dovnitř. Do prdele s tím. Když jsem zase vstoupil do obýváku, Jagger se na mě podíval a řekl: „Nemáš náhodou nějakej ten dopis nebo co, co ti ho mám podepsat?“ Teď jsme se mračili oba. Podal jsem mu dopis a on ho podepsal, Jo se mu dívala přes rameno. Jména členů Stones jsem si napsal v pořadí – Jagger, Richards, Watts, Wyman a Taylor – jak jsem je chtěl postupně obejít, protože jsem věděl, že když podepíší Jagger s Keithem, podepíší i ostatní; proto jsem se vypravil s oběma Micky na cestu vedoucí kolem nočního klubu Whisky-à-Go-Go a Hollywoodské střední školy ke studiím Sunset Sound, ve kterých Rolling Stones dokončovali své nové album. Požádal jsem Keitha, který se rozvaloval na gauči před mixážním pultem, aby mi dopis podepsal, a on tak učinil, i když u jiného jména. „To nevadí,“ řekl jsem, a ačkoliv byl Mick Taylor až na konci seznamu, využil jsem toho, že sedí vedle Keitha, podal jsem mu dopis a pero, a on se podepsal také, stejně jako Charlie, který seděl u mixpultu. Měl jsem čtyři z pěti. Zašel jsem do kanceláře a zavolal Wymanovi do hotelu Beverly Wilshire, kde s Astrid pořád bydleli a pořád je to štvalo. Řekl mi, že se dnes do studia nechystá, ale že přijde někdy kolem půl osmé do domu na Oriole Drive na večeři, a podepíše mi to tam. „Bude to takhle v pohodě?“ zeptal se, a já řekl, že jasně. Chtěl jsem ten dopis ale poslat ještě tentýž večer. Turné mělo
brzy začít, věděl jsem, že mě to bude stát balík, a také jsem cítil v kostech, že bude trvat celou věčnost, než získám nakladatelskou smlouvu, a ještě o něco déle, než dostanu zaplaceno. Když jsem se vrátil do zvukařské místnosti, Charlie s Mickem Taylorem už byli na odchodu a já se s nimi aspoň svezl zpátky na Oriole Drive. Wyman s Astrid se měli stavit na večeři, protože už je nebavilo chodit na jídlo do restaurací, a my zase chodili jíst do restaurací, protože nás nudilo jíst doma. Nemusel jsem se obávat ničeho jiného, než že vyrazíme ven dříve, než se Wyman objeví, a tak jsem se tedy děsil přesně toho. Přišli ale oba právě ve chvíli, kdy my vyráželi ven, a posadili se k jídlu. Položil jsem dopis vedle Wymanova talíře a poprosil ho, aby mi ho podepsal. Začal si ho číst a dával si pěkně načas. Už to celé trvalo déle, než jsem byl ochoten čekat. „Tady,“ řekl jsem a podával mu pero. Wyman zvedl dopis a řekl: „Nevadí, když si to dočtu, že ne?“ Řekl jsem jasně že ne, klidně to dočti, je to akorát jedna věta, nic tak strašně důležitýho. „Pořád aby sis dával bacha, co,“ řekl mi Charlie, ale Billy se podepsal, já si dopis založil do svého zápisníku, a vyrazili jsme. Teď jsem si musel opatřit kopie toho dopisu a originál poslat svému agentovi, jenže něco takového budu moci udělat až zítra ráno. Ovšem když si to sečtu: měl jsem dopis, ten dopis jsem měl podepsaný, měl jsem ho ve svém notesu, notes jsem měl v ruce. V limuzíně jsme míjeli drahé domy stojící v ulicích pojmenovaných po ptácích. Večeře v módní nevlídné restauraci nebyla ničím zvláštní, nicméně po ní jsme se měli s ostatními Stones setkat v klubu Whisky-à-Go-Go, kde bude hrát Chuck Berry. Na Strip, na nároží, minout napjaté, odměřené vyhazovače u vstupu, sestoupit do temnoty, do země fantazie, kde je vedro a kouř a tlačenice, velká ratejna s malým zdviženým tanečním parketem, kapela rozložená ještě o něco výše v rohu, obyčejní lidé poohlížející se po slavných lidech, slavní lidé poohlížející se po jiných slavných lidech, Rolling Stones sedící u stolků, nepoohlížející se po nikom. Posadil jsem se k Jaggerovi, Keithovi a Wymanovi, zvláštní kombinace. Kolem našeho stolku prošla děvčata, napřed dvě, pak tři, pak asi tak sedm, a trvalo jim asi tak šest koleček, než si dodaly odvahu, aby poprosily Stones o autogram. Servírky poletovaly sem a tam a mezi prsty svíraly podélně poskládané dolarové bankovky. Na pódiu hráli čtyři bílí muzikanti, hlasitě a špatně. Na dvě protější stěny se promítalo video, na jedné ostře barevné kapky a vířící spirály, na druhé lososi přeskakující malý vodopád, pořád a pořád dokola, proluku mezi jednotlivými smyčkami vyplňovala scéna z japonského filmu, na kterém se z oblohy snáší obrovská nestvůra, aby zničila svět. Záběry na požírané Japonce se skvěle doplňovaly s tím, co se jinak dělo v klubu plném lidí zvyklých na potrhlé výjevy – jako třeba na parketu ta holka celá v černé kůži, s koženou bandáží na zápěstí a s těžkými botami,
z níž šel až strach –, kteří se sami snažili být jako Batman nebo Wonder Woman nebo Zontar, Věc z Venuše, která se zmítala u zdi. Jenže pak se na pódiu objevil štíhlý černoch se zadumanýma očima a vystouplými lícními kostmi, s kytarou zavěšenou proklatě nízko jako nějaký pistolník, kterou laskal s oplzlou šikovností, a dokonce i Keithův obličej – nejděsivější ze všech v sále, indián, pirát, ježibaba, obličej, který se kření Smrti do tváře – najednou jako by se změnil v to, čím byl tehdy, když poprvé uslyšel Chucka Berryho, v obličej malého anglického školáka oblečeného v uniformě a s čapkou s kšiltem. Uplynula spousta let, než Keith mohl vidět Chucka Berryho na živo, protože Berry si odpykával trest ve věznici v Terre Haute za to, že s jistými úmysly převezl přes hranici státu čtrnáctiletou indiánskou šlapku, ale Keith s Jaggerem se oba mohli naučit Berryho charakteristickou kachní chůzi z filmu Jazz on a Summer’s Day, který Keith viděl čtrnáctkrát. Když potom Chucka Berryho propustili a Mick s Keithem už byli Rolling Stones, setkali se s ním, a na rozdíl od mnoha jejich dalších hudebních idolů je Chuck opakovaně urazil, takže ho uznávali o to víc, a rádi by s ním jeli nadcházející turné. A teď tu stál Berry a hrál Sweet Little Sixteen, hrál to ledabyle a jeho doprovodná kapela byla mizerná, dokonce ani nehráli správnou harmonii, ale sem tam když došlo na sólo, tak problesklo kouzlo jeho kytary, a Keith, zase jako ten školák, který nosí pod bachratými kalhotami ještě jedny těsné, se naklonil přes stůl k Wymanovi, protože Wyman také chodíval do klubů se dvěma páry kalhot, s bachratými na těch těsných, protože v těsných by vás dovnitř nepustili (je docela možné, že to nejsilnější sociální pojidlo téhle generace představovala skutečnost, že my všichni, včetně dívek, jsme vyrůstali v kalhotách, které jasně ukazovaly, jak se naše pohlavní orgány rýsují pod džínovinou), a tomu Wymanovi, drobnému chlapíkovi s tváří legračního šeredy, který si z fanynek založil něco jako vlastní harém („Začal s tím Bill,“ řekl mi Keith. „Sklátil jich tisíce. Všechny si je zapisoval do diáře. Nakonec to přestal počítat asi u čísla 278.“), Keith řekl: „Nehraje nijak zvlášť, ta kapela stojí za hovno, a přitom každou chvíli, no teda…“ Wyman s očima upřenýma na Berryho, kterého nic, ba ani vězení, nedonutilo přestat zpívat o té šestnáctileté kočičce, se usmál a řekl: „Jo, je fakt dobrej…!“ Když Berry dohrál, opustili jsme Whisky (náš odchod, stejně jako všechny naše příchody i odchody, byl dramatický a nenadálý, nikdo nemohl ze Stones spustit oči, limuzíny přijížděly k chodníku a my vplouvali dovnitř) a naše kolona čtyř aut vyrazila po dálnici do Corralu, nočního klubu v kaňonu Topanga, kde jsme si chtěli poslechnout Grama Parsonse a Flying Burrito Brothers. Během mnohakilometrové cesty po dálnici jsme si (já, Wattsovi, Bill a Astrid a asi ještě dva nebo tři další) povídali o hudbě – Shirley, která měla ráda starý dobrý rock’n’roll, byla nadšená, že viděla Chucka Berryho na živo – a během té cesty jsme
také poprvé na tomto turné zažili Wymanovu Velkou Trampotu. Bill přikázal řidiči, aby zastavil u benzínky, že potřebuje jít močit, jenže kilometry ubíhaly a všude bylo zavřeno, a Bill povídá znovu: „Hele, koukej mi někde zastavit, potřebuju močit,“ a řidič na to: „Jenže ono je tady všude zavřeno,“ a Bill: „To je jedno, prostě mi už někde zastav,“ a Charlie mu připomněl, že: „To kvůli tobě jsme tenkrát měli průser, Bille.“ Stalo se to 18. března 1965, poslední večer pátého anglického turné Rolling Stones. Turné trvalo dva týdny, čtrnáct večerů se dvěma koncerty v kinosálech po sobě. Nic zvláštního se během něj nepřihodilo. Tři koncerty se nahrávaly kvůli živému albu. V Manchesteru v kině Palace spadla jedna dívka z horního balkonu dolů mezi lidi, byly to asi čtyři metry. V podstatě nikdo z těch sto padesáti ječících fanynek natlačených u pódia, kde Mick zpíval Pain in My Heart, si jejího pádu nevšiml. Dívka se ztratila v davu, když se ji pořadatelé pokusili odvést ke zdravotníkům, a později byla spatřena před dveřmi do zákulisí, jak zoufale ječí: „Micku, Micku!“ V Sunderlandu, kde Stones hráli v Odeonu, si chtěli fanoušci koupit vodu, ve které si Stones myli vlasy, a někdo jim prodal aspoň vajgly jejich cigaret, po penci za kus. V Sheffieldu nějaký sběratel autogramů shodil Charlieho během hraní z jeho bubenické stoličky. V Trocaderu v Leicesteru spadla z ochozu další dívka a vyrazila si přední zub. „Měli jsme strach,“ řekl k tomu později Mick. „Dovedeš si představit, k čemu to může vést. Nakonec začnou lidi skákat z balkonů mezi lidi dole a někdo se při tom zabije.“ V Odeonu v Rochesteru, na který všichni vzpomínali jako na jeden z nejhorších sálů v Anglii, zřízenec hlídající vchod na jeviště odmítl na základě toho, jak vypadali, uvěřit, že Stones jsou skutečně ti, kdo tam mají hrát, a nechtěl je pustit. Keith ho odstrčil a koncert mohl začít. Když v sunderlandském Odeonu ohlašoval Charlie skladbu Little Red Rooster, skočila Mickovi nějaká holka na záda. Mick ji opatrně odnesl na okraj pódia a pomohl jí dolů. Poslední večer toho turné, 18. března, vyrazili Stones po dvou koncertech v ABC Theater v Romfordu v Mickově Daimleru do Londýna. Už byli skoro tam, když se Wymanovi začalo chtít močit. Road manager Ian Stewart to popsal takto: „Když celý večer sedíš v šatně a piješ Coca-Colu, pak jdeš na půl hodiny na pódium, poskakuješ tam jako idiot, pak popadneš kytaru a uháníš v tom mrazu do auta, tak potom není divu, že se ti začne chtít chcát.“ Mick nasměroval velké černé auto k benzínce Francis na Romford Road ve Forest Gate ve východním Londýně. Bylo asi půl dvanácté. Podle čerpadláře, jímž byl jednačtyřicetiletý Charles Keeley, „vyskočilo z auta nějaké rozcuchané strašidlo s černými brýlemi a zeptalo se ho: ,Kde se tady můžu vychcat?‘“ Keely Wymanovi řekl, že veřejné záchodky jsou zavřené kvůli rekonstrukci, což byla lež, a potom mu nedovolil navštívit záchod pro zaměstnance. Wymanovo chování podle Keeleyho
„nebylo normální“. Prý „začal pobíhat sem a tam mezi čerpacími stojany, sundával a nandával si sluneční brýle a tančil.“ Potom „z auta vystoupilo asi osm nebo devět mladíků a dívek“. Pan Keely začal „mít pocit, že se něco semele“, a vyzval řidiče vozu, Micka Jaggera, aby je všechny naložil a odjel. Jagger ho odstrčil a řekl: „Někde to tu pochčijeme.“ Ta věta se ostatním zalíbila a začali ji opakovat, „prozpěvovali si ji“. Někdo na ten nápěv začal tančit. Potom Wyman došel k silnici a vymočil se na vrata garáže. Mick Jagger s Brianem Jonesem šli s ostatními k silnici. Podle pana Keeleyho „to některé zákazníky na pumpě nijak nepohoršovalo. Někteří je dokonce šli požádat o autogram.“ Jeden zákazník prý nicméně na adresu Stones poznamenal, že jejich chování je „nechutné“. V odpověď Stones „začali ječet a nadávat“. Celá záležitost skončila tím, že Daimler odjel a jeho pasažéři z něj dělali „dobře známé gesto se dvěma vystrčenými prsty“. Pan Keeley si poznamenal poznávací značku. Zákazník, který se nelibě vyjádřil na adresu Stones, byl jakýsi Eric Lavender, dvaadvacetiletý tajemník obvodního Mládežnického centra ve Forest Gate. „Pokud nezačne policie konat, podám podnět k právnímu postihu,“ řekl pobouřený aliterační pan Lavender. Během policejního vyšetřování tohoto incidentu Stones uvedli odlišnou a mnohem kratší verzi příběhu. Wyman vypověděl, že panu Keelymu neřekl nic víc než: „Mohl bych použít toaletu?“ Rozhodně nic sprostého. Když prý uslyšeli zamítavou odpověď, nastoupili zpět do auta a odjeli. Mick stejně tak odmítl, že by se choval jakkoliv pohoršlivě, a řekl, že sprostě nemluvil ani ve škole, na univerzitě, ani nikde jinde. Brian řekl, že není typ, který by urážel ostatní: „Jsem spíše ostýchavý člověk.“ Soud dal nicméně za pravdu pánům Keeleymu a Lavenderovi, a nařídil Stones, aby zaplatili patnáct liber za soudní výlohy. Nebral v potaz ani Wymanovo tklivé prohlášení: „Slavný soude, trpím totiž na slabý měchýř!“ Když ovšem Bill vyprávěl onen příběh teď, zatímco jsme se jasnou nocí šinuli kalifornským pobřežím k cíli, kde nás čekají samé příjemné věci, než začne turné, které se vyvrbí podivněji než jakékoli jiné z těch, jež Stones dosud podnikli, jeho fantazie historce přidala až hrdinský rozměr: „…a teď já tam dojdu, vytáhnu ptáka, a najednou na mě nastoupí ten maník a mává mi před ksichtem baterkou a huláká: hele, hele!“ „Asi si ti na něj potřeboval posvítit,“ řekla Shirley. Zastavili jsme u benzínky, a zatímco jsme čekali na Billa, ztratili jsme ostatní auta z dohledu. Nikdo z nás netušil, kde ten Corral vlastně je, a nejméně ze všech náš řidič, takže jsme jeli dál a hledali jsme nějakou stopu. Někdo tvrdil, že to bude vpravo, za tou odbočkou, ne, sakra, tady je to zavřený, takže to bude asi vlevo, a taky že jo, takový malý motorest s kapacitou tak dvě stě lidí, stoly a malý taneční parket, natřískaný místními burany promíchanými s losangeleskou rock’n’rollovou smetánkou. Byl tam Bruce Johnston z Beach Boys, a taky dámičky
Miss Christine a Miss Mercy, členky projektu Bizarre Records s názvem GTO’s, což znamená Girls Together Outrageously nebo Orally nebo cokoliv jiného, co začíná na „O“. Miss Mercy byla tmavá a statná, vykladačka budoucnosti s výrazně namalovanýma očima, ověšená náramky, prsteny a šátky. Miss Christine, štíhlá blondýnka v dlouhých červených šatech s panenskou krajkou lemující ňadra, byla kvítek magnolie, který vyrašil z kalifornské půdy. Jak se spolu proplétaly v tanci, vypadaly jako jedno tělo, jukeboxy blikaly žlutě, červeně a modře, a Gram zpíval „I made her the image of me“. Posadili jsme se k dlouhému stolu, celý gang Stones a jejich přátelé a ženy, pili jsme hektolitry piva, pískali jsme a dupali, když Burritos hráli Lucille a staré písně Boudleauxe Bryanta, profláklé rock’n’rollové odrhovačky. Od doby, kdy Stones hráli po anglických klubech, kde se lidé mačkali u stěn, na kterých se srážela vlhkost, uplynulo skoro šest let. Napřed byli rádi, když se z těch klubů přesunuli do větších sálů, ale později se jim po nich začalo stýskat, s tím, jak se jim více než po tři roky, kdy je každou chvíli zatkli kvůli drogám, stýskalo po hraní samotném. Teď byli ale nažhavení vydat se zase na šňůru, a tak bylo příjemné sedět v Corralu a pozorovat všechny ty typy kolem nás, kožené boty motorkářů, vytetované orly, zamilované lesby, bílé anglické negry, Beach Boys, kluky z Georgie, všechny ty lidi, které svedla dohromady hudba. Večer uplynul jako sen, v jedné chvíli jsme všichni sborem zpívali a v další minutě se zavíralo a my se museli pakovat. Cestou domů jsme v autě všichni dřímali, a když jsme konečně dojeli, vypil jsem sklenici mléka, strčil svůj zápisník i s dopisem pod polštář a šel spát. Už jsem únavou sice skoro neviděl, ale před spaním jsem si vždycky chvíli četl. Teď zrovna jsem měl rozečteného Kerouaka, jak jsem se připravoval, že ho navštívím, a tak jsem otevřel knihu tam, kde jsem minule skončil: Ani ve snu jsem netušil, já, ubohej Jack Duluoz, že duše je mrtvá. Že milost sestupuje z nebe a žádný pastor… žádný z těch doktorů, těch vyčuraných džberů moudrosti mi o tom neřekl; a nijak jsem to nezakusil na své první a jediné kůži. Že láska je osud, sestřenka smrti. Že jediná pravá láska může být ta první, jediná opravdová smrt je ta poslední, že skutečný je jenom život sám a pravdivé jenom slovo… nikdy nevyslovené.*
* Jack Kerouac: Maggie Cassidyová, přel. Edita Drozdová, Votobia, Olomouc 1996.
ŠEST Onoho večera v Empire, ve vedru a ohromení, jsme objevili ragtime, a to díky třem mladým Američanům: Hedges Brothers and Jacobsen, jak si říkali. Jako bychom dosud žili v devatenáctém století, a zničehonic se před námi zjevilo to dvacáté, oslňující a hulákající. Najednou nás to mrštilo do našeho vlastního věku, fascinujícího, kolosálního, chaotického jako džungle. Do té doby jsme byli zvyklí na říznou, festovní hudbu v koncertních sálech, ale tohle synkopické šílenství oněch tří Američanů, to bylo něco úplně jiného; leskli se potem, skoro se vznášeli v záři reflektorů, nedokázali jsme se tomu rytmu ubránit, postupně nás hypnotizoval, svolával nás a unášel do jiného života, ve kterém se může stát cokoliv. J. B. Priestley: The Edwardians
„Takže co se týče Briana,“ řekl Keith, „tak ten se stěhuje do Londýna se svojí holkou a dítětem. S druhým dítětem, to první měl s tou předtím. Jenže tu nechal a Cheltenhamu už měl plný zuby. Už to tam nemohl vydržet, cejtil, jak ho to tam svazuje, takže se prej odstěhuje do města.“ „Vracel se vždycky o víkendu a já mu říkal: ,Hele, zkus to vydržet do tý doby, než si nějak zajistíš, abys měl z čeho žít, a teprve potom odjeď do Londýna,‘“ řekl Alexis Korner. Korner, který zpíval a hrál na kytaru, byl jeden z prvních Evropanů, kteří hráli hudbu amerických venkovských bluesmanů. Brian, který odložil klarinet a teď hrál na altsaxofon v cheltenhamské kapele jménem Ramrods, se začal zajímat o blues a vzal do ruky kytaru. „S Brianem jsem se seznámil,“ řekl Korner, „když jsem sem tam hrál s kapelou Chrise Barbera. Jednou jsme hráli v Cheltenhamu a po koncertě za mnou přišel Brian a prej, jestli se mnou může mluvit. Takhle jsme se poznali. Chodíval do klubu Ealing vždycky ve čtvrtek a o víkendech, a občas si tam i trochu zahrál. Brian v Cheltenhamu nemohl vydržet. Prostě to tam nenáviděl. Nedokázal vystát všechna ta omezení, které na vás Cheltenham nakládá. Nedokázal vystát, jak mu jeho rodina nakazuje, co si má myslet a jak se má chovat. Proto odjel do Londýna, prostě prásk! a hotovo. Každý víkend jsem mu říkal: ,Proboha, Briane, vydrž ještě chvíli, ne že se tady zničehonic objevíš. Londýn je dost drsný místo k životu!‘ A samozřejmě, jednou jsem mu tohle o víkendu zase říkal, chvíli se nic nedělo, a pak se najednou objevil v Londýně, a bylo to. Prej: ,V Cheltenhamu končím, stěhuju se do Londýna, můžu u tebe přespat?‘ Takže byl tady, nechali jsme ho přespat. Pár nocí spal na podlaze a pak si někde našel něco svýho, a pak začal pracovat v obchodě Whiteley’s na Queensway.
Mick mi poslal nahrávku něčeho, co dal dohromady s Keithem, nějaké kousky od Bo Diddleyho a Chucka Berryho. Buď jsem mu odepsal na dopis, nebo jsme spolu mluvili po telefonu, teď nevím, prostě přišel ke mně domů. Mick chodil do klubu Ealing od samého počátku, stál každý večer někde v koutě a čekal, až si bude moct zazpívat svoje tři písně. Když jsme něco vydělali, koupil si za třicet šilasů jízdenku zpátky do Dartfordu, když ne, tak ne. Keith byl takový tichý kluk s kytarou, který s Mickem občas přijížděl z Dartfordu. Nehrál tam pokaždý, někdy si zahrál, někdy zase ne. Chodilo to tam, jak to přišlo. Obecně vzato Mick tenkrát dobrý zpěvák nebyl, stejně jako není dobrý zpěvák ani dnes, obecně vzato. Ale na jeho osobnosti je něco zvláštního, má dar zkrotit píseň. Má prostě obrovský charisma – a to je přesně to, o čem je celý blues, je to něco víc než jenom technika; a tohle on měl vždycky. Mám jednu fotku z téhle doby, Mick má na sobě upnutej svetr s knoflíkama, límeček, kravatu a bachratý kalhoty – Mick tohle nosil neustále, a působil v tom tak, že je naprosto přesvědčenej, že to tak je správně. Mick byl dost nabroušenej, protože se se svojí rodinou neustále o něčem hádal. Pamatuju si, že mi jednou večer zavolala jeho matka a řekla mi: ,Vždycky nám přišlo, že Mick je nejméně talentovaný člověk z naší rodiny, vážně si myslíš, že v té hudbě může něco dokázat?‘ Řekl jsem jí, že podle mě nemůže neprorazit. Nevěřila mi – neměla tušení, na základě čeho můžu něco takového prohlásit. Podle mě ho nemá dodnes. Ani si nemyslím, že by kdy pochopila, proč je tím, čím je. Prostě se na někoho podíváte a je vám to jasný, anebo vám to není jasný, a jestli jste něčí příbuzný, to s tím nemá co dělat. Nikdy jsem se s nikým z jeho rodiny nesetkal. Při jedné dost podivné příležitosti jsem mluvil s jeho otcem, ale s tělocvikáři se mi většinou komunikuje fakt blbě. Hrával košíkovou, asi dvakrát jsem ho viděl v televizi, jak soudcuje nějaký zápas. Mick vždycky z Dartfordu odjížděl s úlevou, byl rád, že může být někde, kde si může říkat, co chce, což podle něj doma nemohl.“ Dne 19. května 1962 se v hudebním magazínu Disc objevil článek s titulkem „Ke Kornerovi nastupuje zpěvák“: Devatenáctiletý rhythm&bluesový zpěvák z Dartfordu jménem Mick Jagger se připojil ke skupině Alexise Kornera Blues Inc. a bude s nimi pravidelně vystupovat na sobotních koncertech v klubu Ealing a úterních koncertech v Marquee Jazz Clubu v Londýně. Jagger, který v současnosti dokončuje ročník na London School of Economics, hraje také na harmoniku. „Začátkem léta,“ řekl Keith, „se Brian rozhodl založit kapelu. Zašel jsem na zkoušku do hospody jménem White Bear, kousek od stanice metra Leicester Square. Vejdu dovnitř, a tam je Stu.“
Stu – neboli Ian Stewart, boogie-woogie klavírista – pochází ze skotského města Pittenweem ve Fife, kus od severní hranice s Anglií. „Vždycky jsem chtěl hrát na piano tímhle stylem,“ řekl Stu, „protože jsem byl fanda Alberta Ammonse. Na BBC se každý večer hrál jazz a jednoho večera před mnoha lety moje uši náhle prozřely. Myslel jsem, že boogie je věc, která se týká jenom sólového klavíru, než jsem uslyšel jejich pořad Chicago Blues. Nepamatuji si už, co to bylo přesně za nahrávky, jenom vím, že tam klavírista hrál tímhle stylem spolu s kytarami, harmonikami a nějakým zpěvákem. Takže když jsem v Jazz News narazil na inzerát, že nějaký týpek jménem Brian Jones chce založit R&B kapelu, tak jsem za ním zašel. Nikdy nezapomenu, jak mi pustil jedno album od Howlin’ Wolfa, v životě jsem něco takového neslyšel. Pomyslel jsem si, jo, tohle je přesně ono! A on prostě řekl: ,Tak začneme zkoušet.‘“ „Máme teda zkoušku a je to dost hrůza,“ řekl Keith. „Je tam Stu, Brian, nějakej kytarista, co se jmenoval Geoff Nevimjakdál, a nějakej zpěvák a hráč na foukací harmoniku, kterýmu jsme říkali ,Walk On‘, protože to byla jediná píseň, kterou znal. Měl takový mastný zrzavý vlasy. Těm dvěma jsem se nezamlouval, protože podle nich jsem hrál rock’n’roll. Což je ostatně fakt, jenže jim se to nelíbilo. Stu ho má rád, protože to swinguje, a Brian rock’n’roll miloval. A Brian teda neví, co dělat, jestli mě vykopnout a zkusit to s tamtěma, nebo ty dva vykopnout a mít zase jenom půlku kapely. Nikoho v tý chvíli ani nenapadne, že bysme měli hrát před lidma. Všem jde akorát o to, zkoušet a hrát spolu, jenom pro to hraní samotný, aby se zjistilo, jestli se s tím dostaneme vůbec někam, kde bysme o hraní před lidma mohli uvažovat. Brian makal. Prodával v nějakym krámu s deskama. Před tím ho zase odněkud vykopli, protože tam něco šlohnul nebo co. Nakonec se rozhodl, že vykopne tamty dva, což byl podle mě dobrej krok, no a mezitím jsem přemluvil Micka, aby se mnou zašel na zkoušku, takže teď jsem tam byli Stu, já, Mick, Brian a Dick Taylor na basu, bubeníka jsme neměli. Klavír, dvě kytary, harmonika a basa. Mick se začal učit hrát na harmoniku. Našli jsme si na zkoušení jinou hospodu, byla to Bricklayer’s Arms na Berwick Street. Udělali jsme teda zkoušku a byla super. Teda víš co. Nejspíš to byla hrůza, ale šlapalo to, a nás to fakt bavilo. Většina hospod na West End má nahoře nebo někde vzadu nějakou místnost, kterou pronajmou komukoli za pět šilasů na hodinu nebo za patnáct na celou noc. Je to prostě místnost, může tam stát klavír, ale jinak tam není nic, prostě akorát prkenná podlaha a klavír. A přepravky plný prázdnejch flašek. No a tohle místo byl po zbytek toho léta v podstatě náš domov. Zkoušeli jsme dvakrát týdně, nedomlouvali jsme žádný kšefty. Zhruba někdy v tý době se objevili první fanoušci. Já někdy tehdy odešel z umělecký školy. Vzal jsem svoje malý portfolio a šel se zkusit ucházet o práci, hned od pohovoru mě vyrazil jeden maník, kterej nakonec dělal obal na Let It Bleed. Mick v tý době pořád zpíval s Kornerem, jednak aby si něco
vydělal, a jednak ho to bavilo. Brian bydlel s Pat a dítětem zhruba v něčem, v čem tady u vás žijou negři, v takovým sklepě, hodně temným bytě, kde ze stěny rostly houby a plíseň. A tenkrát v létě se stalo něco fakt divnýho. Jednou večer se Mick, který zrovna dohrál na nějakym kšeftě s Kornerem, stavil za Brianem, teda jestli si dobře pamatuju, jenže Brian tam nebyl. Zato tam byla jeho stará. No a Mick byl na káry a vojel ji… A to byla docela rána, Brian byl hrozně nasranej, s tou holkou se rozešel, ale výsledek toho celýho byl ten, že se Mick s Brianem strašně semkli, protože si tenkrát odžili tyhlety emoce… a to je zároveň sblížilo, takovýhle věci někdy lidi prostě stmelí. Mick v tý době fakt tvrdě studoval, hudba pro něj byla spíš koníček, nikdo to nebral moc vážně, tedy kromě Briana, kterej to myslel vážně naprosto smrtelně.“ Po Brianově smrti zašla manželka Alexise Kornera do obchodu Whiteley’s, kde dostal Brian v Londýně první práci, a navrhla jim, jak mi řekl Korner, aby tam pověsili pamětní desku. Naprosto nechápali. Řekla jim: „Na domě, kde žil někdo slavný, vždycky visí deska, kde se píše, že Charles Dickens tady v roce 1860 nevím co, tak nechápu, proč byste nemohli pověsit tady v oddělení elektra desku, kde se bude psát, že tady v roce 1962 pracoval Brian Jones. Nevím, co na tom nechápete…“
SEDM V průběhu celé cesty mé sny tvrdohlavě dodržovaly taktiku zcela Afriku ignorovat. Úzkostlivě se zaměřovaly toliko na obrázky z domova, jako by tím chtěly vyjádřit – tedy pokud je vůbec možné až takto personifikovat nevědomé procesy –, že tato africká cesta není ani tak reálným, jako spíše symptomatickým či symbolickým aktem. Do mých snů se nedostaly dokonce ani ty nejpůsobivější zážitky. O černochovi se mi zdálo za celou expedici pouze jedinkrát. Jeho tvář mi připadala zvláštním způsobem povědomá, ale uběhla dlouhá doba, než jsem byl schopen přijít na to, kde jsem ho už viděl. Nakonec mi to došlo: to je přece můj holič v Chattanooga v Tennessee! Tedy americký černoch. V tom snu mi přikládal k hlavě obrovskou, do ruda rozžhavenu kulmu a pokoušel se mi vytvořit ve vlasech kudrliny – tedy udělat mi účes, jako mají černoši. Ucítil jsem palčivé horko a probudil se celý vyděšený. C. G. Jung: Vzpomínky, sny, myšlenky
Místo toho, abych se jako obvykle ráno proplazil kolem dveří do kanceláře, vrazil jsem toho dne přímo dovnitř, abych Jo Bergmanové sdělil, že potřebuji jednu z jejich mnoha limuzín, případně nějaké auto z půjčovny. Zeptala se mě, kam mám namířeno, a já na to, aniž bych vyložil karty na stůl, že si prostě chci vyřídit nějaké věci. Jo řekla, že ona zase musí za Billem Wymanem na Beverly Boulevard a že bych si mohl u té příležitosti půjčit auto, když ji tam hodím a zase ji potom vyzvednu (Jo neměla řidičák). Takže jsem o pár minut později proplul v Oldsmobilu Santa Monikou a nahoru do Beverly, vysadil jsem Jo a zajel zpátky do Santa Moniky do kopírovacího centra, kde jsem se docela načekal, možná jak jsem cinkal klíčky od auta, tak ta apatická žena za pultem schválně zpomalila ještě víc, obří kopírka v rohu vrčela, blikala a pak konečně vyplivla našedlé ďubkované kopie mého dopisu pro Stones. Zaplatil jsem dolar padesát, zajel na poštu, originál poslal leteckou poštou doporučeně do literární agentury a jednu kopii jsem si poslal domů do Memphisu. Prošel jsem kolem stánku s cigaretami, který provozoval nějaký slepec, ke svému Oldsi, zamířil na Sunset Strip a doufal, že tam narazím na telefonní budku. Jenže tam žádná nebyla, tak jsem zastavil u Playboy Clubu, vešel dovnitř jako nějaký chlápek ze špionážního románu a zeptal se jedné místní holky, jestli si od nich můžu zavolat. Bylo teprve jedenáct dopoledne, v podniku ani noha a ta holka byla už dokonale vyšňořená – mladá, blonďatá, bůhví, jak vypadala doopravdy –, na nohou sadomasochistické vysoké podpatky, na sobě
modrý satén, vyztužená ňadra (připomínaly dva kousky jedovatého ovoce, delikátního sice, avšak nedotknutelného, vystaveného před zraky spoutaného mučedníka) a na hlavě plyšová králičí ouška. Řekl jsem jí, že pracuji na reportáži pro magazín Playboy a potřebuji si zavolat do redakce. Znělo to přesvědčivě, ostatně když jsem byl v Hollywoodu naposledy, tak jsem doopravdy pro Playboy pracoval, ona napřed zavolala někomu, kdo stál v hierarchii nad ní, aby zjistila, jestli je dovoleno půjčovat novinářům telefon, pak mi podala sluchátko a diskrétně pár kroků poodstoupila. Přitom jí na zadečku poskakoval chlupatý bílý králičí ocásek. Posadil jsem se na její barovou židli, zavolal do agentury a řekl vedoucí kanceláře, že onen legendární dopis je už na cestě, že je teď třeba se vyhýbat Schneiderovi jako čert kříži a že je důležité, aby tu smlouvu na knihu poslali do domu na Oriole v neoznačené obálce. A pak šupito presto zpátky na Beverly Boulevard s jeho červenými cihlami, křovisky a orientálními koberci, o nichž se Jo domnívala, že budou přesně gusto Billa s Astrid. To místo mi připadalo něčím pochmurné, ale možná se do toho promítala skutečnost, že mě Jo pěkně štvala; celou cestu na Oriole mluvila o svých neurotických záchvatech a doktorovi, který ji léčí bylinkami, a zapalovala si přitom jednu cigaretu od druhé. Na Oriole jsem posnídal sendvič s čedarem a pivo. Charlie se chystal do Sunset Sound, Sandison chtěl jet s ním, týkalo se to nějaké novinářky ze Saturday Review. Přidal jsem se k nim. Dojeli jsme tam limuzínou, prošli uličkou lemovanou stromy a pokračovali přes několik bran a dveří, které se za námi zaklapávaly, až do zvukařské kabiny hlavního studia, kde stál obrovský pult se stovkami kontrolek, přepínačů a páček, před ním místo stěny ohromné tmavé okno a nad ním na zdi obří reproduktory namířené přímo na nás, které hlasitě hřměly. U mixážního pultu seděl Keith, na sobě koženou bundu s třásněmi, která byla v té době v módě. Jenomže ta Keithova byla ta nejošklivější, jakou jsem kdy viděl, kůže byla celá zežloutlá, popraskaná, vysušená a čouhaly z ní nitě. Na uchu se mu houpal jeho zvířecí zub, v levé ruce držel velkého žlutého jointa a pravou rukou ovládal posuvník, kterým zesiloval nahrávku svého kytarového partu. Na nahrávacím přístroji bylo založeno osm kotoučů s jednotlivými stopami, Keith se zabýval svojí nahrávkou, zvukař měl na starosti zbylých sedm. Za nimi postával Jagger, na sobě přiléhavé modré kalhoty, modrý svetr s véčkem u krku, levou ruku v bok, pravý loket vytrčený na stranu, pravou dlaň otočenou vzhůru, mezi prsty jointa velkého jako penis černého amerického basketbalisty, a kouřil ho způsobem, který nepřipomínal ani Joan Crawfordovou, natož Bette Davisovou, ale spíše hvězdu němé éry Thedu Baraovou, s očima zavřenýma a našpulenými rty, potom pootevřel ústa, nechal na patře poválet mocný oblak dýmu, a pak ho pomalu vdechl. Keith se pochechtával, ukazoval své zkažené zuby, kolem očí se mu dělaly hluboké vrásky, a když se ozval jeho kytarový lick, zesílil ho tak, až to bolelo, a pokaždé
si tu bolest užíval jako opilci v barech na přelomu století, když si přikládali k zápěstí strojek, který jim dával elektrické rány, pět centů za jednu, na rozdíl od nich to ale Keith dělal proto, aby získal vaši pozornost, dával tyhle elektrické pecky nám, abychom si všímali toho, o čem se v písni Midnight Rambler zpívá: Slyšel jsi o tom Půlnočním tulákovi? – Jaggerova harmonika se prolínala s Keithovou kytarou a naříkala, jen a jen přeskočit přes zahradní zeď, protože: Prej každej musí vyrazit. Studio bylo během naší přítomnosti uzavřeno, ovšem ne kvůli marihuaně, nýbrž proto, že Stones neměli pracovní povolení, a tak nesměli americká nahrávací studia využívat. Takže to, co tady dělali, bylo nelegální, a jim se taky ta skutečnost moc líbila. Uprostřed písně, když se zpívá tohohle jsi ještě neviděl, vešli do studia dva muži, jeden měl na sobě hedvábný oblek, který měnil barvu od modré po zelenou jako metalíza na autě, z pusy mu ledabyle viselo cigáro, jeho lesklé černé vlasy vypadaly, jako by projely mandlem, a byl to Pete Bennett alias „Hele, já jsem numero uno na celym světě, esli chceš prorazit“. S ním přišel chlapík v mokasínech Hush Puppies a žlutém tričku, který, ačkoliv mu ještě nebylo ani čtyřicet, vypadal starý a šedivý, asi jako Jack Ruby s rakovinou, a to byl legendární Allen Klein, jemuž se zatím nepodařilo rozmáznout mé plány na napsání knihy jako švába pod podrážkou jeho Hush Puppies jenom proto, že se k tomu zatím nedostal. Vyděsil jsem se, že si mě všimne a dupne na mě, a tak jsem se proplížil kolem mixpultu, sedl si na gauč a schoval svou tvář za nějakým časopisem. Otevřel jsem ho na stránce, kde stálo interview s Philem Spectorem, který se ve věku jednadvaceti let stal prvním v podstatě teenagerovským rock’n’rollovým milionářem. Během toho rozhovoru si dělal srandičky v podstatě ze všech v branži, včetně mafie, ale o Allenu Kleinovi pouze utrousil: „To podle mýho neni moc fajn člověk.“ Zabořil jsem se ještě hlouběji. Píseň přecházela do jakéhosi šíleného orgasmu, poselství hrůzy neseného na vlnách harmoniky a kytary – rychleji, rychleji, bez dechu, horečnatě, a já si pomyslel, co tady proboha s těmahle bláznivejma anglickejma hejkalama předvádím, a co ti lidi vlastně dělají, když na to potřebují Allena Kleina, kterého se bojí i Phil Spector, člověk s tolika bodyguardy a dealery a neprůstřelnými skly kolem sebe, že si klidně dělá srandu z toho, že byli Stones zatčeni; dokonce i Spector měl z tohohle zavalitého zachmuřeného účetního ve vzdutém žlutém triku respekt. Co mě ale na tom všem děsilo nejvíc, byla skutečnost, že ať už mají v plánu cokoliv, musím se o tom dozvědět. Je úplně jedno, jestli mi Klein sebere moji knihu, sebere moje peníze, nechá mě zabít, musím se ochomýtat u všeho a sledovat, co se bude dít. Musel jsem to udělat – něco udělat – kvůli Christopher, ale také protože jsem měl rád Briana a chtěl jsem ho lépe poznat. Navíc jsem měl pocit, že se k něčemu schyluje, k něčemu, u čeho bych neměl chybět. Píseň se ztišila do nesnesitelného ptačího namlouvání foukačky a kytary, Mick s Keithem objevovali poetiku posledních okamžiků života, když vám po krku přejíždí ostří žiletky, a Mick sténal jako někdo, kdo vám tvrdí, že rozhodně není bostonský škrtič.
Seděl jsem na tom gauči, byl konec bláznivých šedesátých let, kolem se táhlo Los Angeles a z reproduktorů se naplno řinul hluk, nelidský řev a pláč starý jako sám čas, a mně do té doby žádná nahrávka nepřišla takhle děsivá. Takový zvuk už jsem slyšel; malý kluk, co leží v posteli v Georgii, zemi širých plání pokrytých ostřicí, slýchal jsem tohle vytí zvířat z lesů v dálce, slyšel jsem zvuky temného lesa, rytmus jeho bohoslužby, rytmus, který nepoleví až do úsvitu, jako kdyby v útrobách bažinatého lesa tlouklo jeho srdce, bum bum, bum bum, a slyšel jsem také zvuky, které jsem nedokázal pojmenovat – a z těch jsem měl doopravdy hrůzu. Takhle jsem se nebál od chvíle, kdy jsem jako malý, bledý, křehký chlapec krčící se pod peřinou zaslechl v noci nějaký zvuk, pak ticho, čekal jsem, až se zase objeví, tiché zavzdychání, které mohlo být větrem prohánějícím se vysoko v korunách borovic nebo snad bučením dobytka kdesi v dálce, ale s každým dalším zazněním to víc a víc připomínalo oddychování člověka zpod rezavého parapetu okna dětského pokoje, pomalé a opatrné vypouštění vzduchu z plic muže, který se ani nehne, jenom se dívá a čeká. Odjakživa lesy miluji, ale často se v noci probudím hrůzou, že jsem ten zvuk uslyšel zase. Když jsem byl dost starý na to, abych si mohl pořídit pušku, stalo se mi někdy, že jsem to zaslechl zase, vítr, vzdálené bučení dobytka, tiché oddychování ve tmě, a já zůstal ležet tak dlouho, jak jsem to jen mohl vydržet, a pak jsem si vzal pušku a vyplížil se ze setmělého domu, abych nikoho nevzbudil, a hledal jsem kolem domu, krčil jsem se a dýchal ústy, abych ze sebe nevydal ani hlásku, vyděšenou a všeříkající. A přesně takhle jsem se teď cítil tady, kde se zmítalo a prolínalo úděsné kvílení kytary a foukací harmoniky. Kořeny toho pocitu tkvěly zčásti v té hudbě a zčásti z přítomnosti tohohle člověka jménem Klein, plnokrevného žida, muže disponujícího obrovskou mocí, kterou jsem ani nedokázal vyčíslit, člověka, který mě neznal a kterému jsem byl úplně ukradený. Zatím jsem netušil, jak moc jsou Stones hodní nebo zlí, ale Kleina jsem se prostě bál, protože ačkoliv jsem měl ten dopis podepsaný Stones, ten kouzelný cár papíru, pořád bylo v sázce turné, zkouška ohněm, kterou jsem musel podstoupit, a já cítil, že člověk jako Klein mě může vyšachovat, kdykoliv si zamane. Jenže když mi bylo dvanáct a stál jsem ve tmě před domem svého dědečka, vystrašený skoro k smrti, byla část mojí mysli, kterou mi předal můj otec, již měl od svého otce, jenž ji měl bůhvíodkud, klidná a připravená, jak bych to řekl, udělat to, co je třeba udělat. Kdyby se přede mnou najednou objevil některý z chlapů, s nimiž děda pracoval, někdo z těch, které jsem měl tak rád, miloval jsem jejich hlasy a to, jak vypadají, jejich nažloutlé oční bulvy a vypouklé černé bicepsy, některý z těchhle chlapů, ze kterého ale ten večer jedovatá whisky udělala šílenou zvěř bažící po smrti (a to už se tu stalo; mého dědečka jeden z nich málem ubodal naostřeným trojúhelníkovým pilníkem), byl bych při vší té hrůze dost klidný a odhodlaný, abych ho zastřelil. A tak jsem při vší té hrůze zůstal dost klidný a odhodlaný i teď, cítil jsem ze Stones
jejich šílenství, cítil jsem Keithovo šílenství a věděl jsem, že věci, co do téhle doby udělali, už jednoho z nich zabily. Vešel Sandison – nevšiml jsem si, že někam odešel – s nějakou dívkou a sedli si vedle mě na gauč. Měla na sobě džíny a držela zápisník. Hudba hrála tak nahlas, jako by měla záměrně znemožnit představování. Zavolal jsem jí do ucha: „Vy jste určitě ze Saturday Review.“ „Jo,“ řekla. Odezíral jsem jí ze rtů. „A kdo jsi ty?“ Aspoň jsem měl na chvíli na práci něco jiného než se klepat strachy. „Jann Wenner*,“ řekl jsem. Podívala se na mě, jako kdyby mi přeskočilo, a ostatně jsem měl pocit, že to se mi co nevidět stane. Potom se otočila k Sandisonovi a on jí v dalším okamžiku odpověděl, vyslovil moje jméno tak nahlas, že jsem ho uslyšel i já. Jestliže jsem ho slyšel já, slyšel ho i Klein? Pokud ano, dokázal si ho i zařadit? Kdybych toho tehdy o Kleinovi věděl víc, měl bych ještě větší strach. Ale on to neslyšel; když jsem zvedl hlavu, viděl jsem, jak s Mickem vychází z místnosti. Vešli do prostoru pro nahrávání a nechali otevřené dveře. Světlo z chodby matně osvítilo rozlehlou místnost s vysokým stropem. Mick si sednul na stoličku u klavíru, Klein se posadil za něj na skládací židli. Klein Mickovi něco říkal, ale ten to nesouhlasně jedním gestem odmávl. Klein mohl být, jaký chtěl, jenže tenhle vychrtlý parádivý mladý Angličan si ho dovedl udržet od těla, mohl mu říct, že se na žádné turné nejede, a prostě se na všechno vykašlat. Skoro to stačilo, aby člověk začal mít strach i z Micka, i ze Stones. Když domluvili, Klein odešel, Pete Bennett šel za ním a Jagger se vrátil zpátky do zvukařské místnosti. Hudba na chvíli utichla a Sandison Mickovi představil tu novinářku ze Saturday Review. Vypadala ospale, zhypnotizovaná Mickovou přítomností jako kuře, které zírá do hadích očí. Pak jako by si na něco vzpomněla. Popadla svoji plátěnou tašku a vyndala z ní svazek marihuanových palic. „Přinesla jsem vám kytku.“ „Děkuji moc,“ řekl Mick, vzal si pugét a hodil ho na gauč. „To je moc milé.“ Sandison začal Mickovi něco vysvětlovat, ten se jen lehce pousmál a očividně nevěnoval nejmenší pozornost ničemu, co Sandison vykládá, místo toho udělal nedbalý pohyb rukou a jakoby náhodou přejel dívce těsně kolem levého ňadra. Dívka se pomalu nachystala reagovat stejně; když jeho ruka minula její hruď, ta její vyrazila, aby mu gesto oplatila, jenže nenašla zřetelný cíl, těžko mu mohla jen tak hrábnout po koulích, a hledat nějaký bod na jeho plochém hrudníku by bylo k ničemu. Navíc během celé té akce jí došlo, co se tady děje – snaží se tu oplácet jeho laškování, Mick Jagger jí sáhnul na ňadro, její ňadro je rázem populárnější, * Zakladatel časopisu Rolling Stone. (Pozn. překl.)
než by si kdy pomyslela – a rozhodně to nebyla nesmyslná úvaha, on totiž doopravdy byl hvězda, celá ta místnost byla plná jeho osobnosti, a s tou myšlenkou se její ruka s otevřenou dlaní zarazila uprostřed pohybu a potom třepotavě klesla k jejímu boku jako zastřelený pták, když padá z oblohy. Mick ji odvedl ke křeslu vedle zvukařského pultu a řekl jí, ať se tedy začne ptát. Začala mu klást způsobné otázky ve stylu Saturday Review a on jí vesele a stručně odpovídal. Objevil se Al Steckler s obrázky určenými na koncertní programy, ukázal je Mickovi a prý, Jak to bude s textem? Já nevím, řekl Mick, Keithe, jak to bude s textem? No jo, jasně, řekl Keith, něco krátkýho, něco jako… Hele, ať to vymyslí tady Sam. No jo, řekl Mick, a podíval se na mě. Jo, řekl Keith. Dyk ty seš ten spisovatel, řekl Mick. „Cože… cože… no tak jo, a co teda chcete?“ „Něco na program,“ řekl Mick. „Nic moc dlouhýho. Aby to odsejpalo.“ „A jak dlouhý, Ale?“ „Sto osmdesát slov.“ „Kolik? Jak to víš?“ Al pokrčil rameny. „To bude stačit.“ „Chápeš,“ řekl Mick. „Něco, aby to odsejpalo.“ „A potřebuju to co nejrychlejc,“ dodal Al. Napadlo mě, že v tom případě bude nejlepší jít domů a začít psát. Sandison byl na odchodu, tak jsem šel s ním. Nikdo nebyl ve studiu autem, ale mysleli jsme, že si na Sunsetu chytneme taxíka. Jakmile jsme vyšli ven a zamkli za námi dveře, samozřejmě jsme zjistili, že tady žádné taxíky nejezdí, jsme přece v Los Angeles. Vyrazili jsme pěšky a říkali si, že za příštím rohem přece musí nějaké auto stát. Projely kolem nás dva obsazené taxíky a potom nic, vůbec nic, ale mně to nijak nevadilo, byla to vlastně radost procházet se takhle před západem slunce po Sunset Boulevardu. Míjeli jsme nejrůznější poutače, viděli jsme automat, do kterého hodíte padesát centů a vypadne vám mapa s místy, kde bydlí hollywoodské hvězdy, a hned vedle něj jiný automat, který prodává L. A. Times, palcový titulek toho vydání hlásal POTŘEBUJI POMOC, ŘÍKÁ SÉRIOVÝ VRAH. Minuli jsme Srub Ralpha Zálesáka, Vídeňskou pivnici, Centrum otce Paytona pro rodinnou modlitbu. Proti nám šel muž, který si za chůze četl noviny. (Potřebuji pomoc!) Na zádech si nesl nějaký bateriemi poháněný přístroj, od něhož vedla hadice k masce, přes kterou dýchal znečištěný vzduch. Naproti přes ulici stál Apocalypse, obchod specializovaný na erotické potřeby a pornografickou literaturu. Sandison prý za dobu, co byl v Americe, v žádném nebyl, a tak jsme tam spolu zašli. Olejíčky, plastové vibrátory, nafukovací vagíny, plakáty mužů, chlapců, žen, dívek a různých zvířat, zvlášť nebo v různých kombinacích. Knihy měly nejrůznější tituly: Žhavá chvilka, Pedofilie, Příběh O, všechny druhy porna pro všechny jeho vyznavače. Když jsme
vyšli ven, všechny ty tituly knih se mi slily do jednoho svazku jménem Návrat Syna Prokletí Odplaty Obřích Štěrbinek. Padla tma, pouliční lampy se rozsvítily, kolem nás bzučely motory aut a my vdechovali sraženou mlhu. Konečně se z romanticky hustého šera vynořil volný taxík a my dojeli domů na Oriole. Když jsem pak bloumal kolem domu a snažil se zhulit dostatečně na to, abych napsal 180 slov, Steckler mě popadl za paži, jeho modré oči zářily radostí, a řekl: „Prosím.“ Řekl jsem mu, že jestli chce ten debilní text, tak ať mě nechá do prdele na pokoji. Kluci z Bowery, díl 87, Umělec. Vrátil jsem se do svého pokoje a pokoušel se psát. Za pár minut jsem ale seděl v kanceláři se Sandisonem a jeho kamarádkou Sharon z United Press International, která mi řekla, že vigilie za Kerouaka probíhá dneska od dvou hodin. Zítra ho prý pohřbí. Sandison nám nahlas předčítal pasáže z pornografických knih, které si koupil, a já seděl na povlečení s motivy z Čaroděje ze země Oz a napadaly mě věty jako „Keithovy bradavky v tu chvíli ztvrdly v očekávání“. Odněkud z mozku mi vyrážela slova jako „Stones“, „Apokalypsa“, „Potřebuji pomoc“, ale to by bylo příliš, moc by to neodsejpalo. Nakonec jsem Stecklerovi řekl, že mě o Stones nenapadá nic takového, co by se dalo říct sto osmdesáti slovy. „To je v pohodě,“ řekl. „Stejně jsem si říkal, že slova nebudou potřeba.“
OSM Dnes považujeme Buddyho Boldena za nepřekonatelnou osobnost, jeho přínos historii jazzu se zdá být převratný a o jeho povaze kolují legendy: byl to opravdový ničema a opilec, svým muzikantům nikdy neplatil, bavilo ho pohoršovat publikum obscénními kuplety, ovšem jeho instrumentální talent a jeho schopnost improvizace mu vysloužily přízvisko „Král“ Bolden; rád stával u otevřeného okna a dul do své trubky jako šílený, bylo ho slyšet na míle daleko přes řeku, a pod jeho okno se stahovalo celé okolí, jako by v té trubce byl nějaký magnet. Sledujeme zrození velkého příběhu naší doby. Robert Goffin: Jazz
„A protože to s tou holkou nevyšlo a Brian byl hrozně naštvanej, a protože se musel z toho bejváku odstěhovat, tak se Mick rozhodl, že sám najde Brianovi nějaký nový místo, kde by mohl bydlet,“ řekl Keith. „Našel mu něco v Beckenhamu, na půli cesty mezi Londýnem a Dartfordem. Takovej podivnej kamrlík v předměstský ulici plný domů. Brian tam měl k dispozici jeden pokoj, celkem velkej. Bylo to tam super, teda do tý doby, než si tam jednou pozval nějaký holky, aby něco uvařily, a ony to tam podpálily, skoro mu to shořelo, ale i tak tam zůstal bydlet, ve stropě měl sice díru, ale přetáhl přes ni kus plátna, aby na to nepřišel majitel. Když jsem odešel z domu, tak jsem tam s Brianem bydlel. Většinou jsme poslouchali hudbu a celej den jsme hráli, pořád jsme četli Billboard, jenom abysme věděli, co se děje, a měli aspoň nějakej kontakt s realitou. Přečetli jsme každou stránku, dokonce i přehledy příjmů z jukeboxů, věděli jsme naprosto všechno o tom, co se děje v hitparádách, naprosto všechno.“ „Pořád jsme jenom zkoušeli,“ řekl Stu. „Neměli jsme ani jméno nebo něco takovýho. Tenkrát šlo hlavně o to, mít svůj vlastní klub. Našli jste si někde místnost, která vám na to přišla dobrá, a měli jste klub. Korner založil v Londýně dost úspěšnej klub – Marquee Club, kde se hrálo vždycky ve čtvrtek – a měl tam pokaždý narváno. Ve čtvrtek večer vysílalo BBC živě jazz. Řekli Alexisovi, jestli to nechce dělat, což teda znamenalo, že musí jít do studia BBC. A on se nás zeptal, jestli u něj v klubu nemůžeme ten večer zahrát. My řekli, jasně, ale museli jsme mít nějaký jméno, a tak jsme ze zoufalství vymysleli Rolling Stones. Marquee, to byl náš první kšeft. Tenkrát v Anglii tuhle hudbu nikdo nehrál. Fakt nikdo. Mick, Keith a Brian byli jediný lidi v celý zemi, co tuhle hudbu znali a zkoušeli ji hrát. Všichni ostatní byli jazzmeni, který se pokoušeli hrát blues, který ale neznali. A poté, co si jednou poslechli Stones v klubu Marquee, tak všichni, co se tenkrát v branži pohybovali,
byli totálně proti nám, dostat se kamkoliv bylo pro nás skoro nemožný. Mysleli si, že R&B je jazz, že by tam měly teda bejt tři saxofony. Říkali: Cože? Dvě kytary a basa, to je přece rock’n’roll, to nás nezajímá, to je pod naši úroveň. Chtěli jsme to zkusit v Ealingu v úterý večer, ale za dva týdny nepřišla ani noha, do Ealingu nepřišel jedinej člověk, co by si chtěl poslechnout Rolling Stones. Zkusili jsme to se čtvrtkem ve Flamingu, to samý. Takhle to bylo další dva nebo tři tejdny. Nikdy nezapomenu, když jsme poprvé přišli do Flaminga. Měli jsme mít zvukovku v neděli odpoledne. Flamingo byl docela nóbl podnik. Byl to prostě ten moderní jazzovej klub ve městě, lidi, co tam chodili, na sobě měli šik hadry, bílý košile a tak. Nikdy nezapomenu, jak povídám Keithovi: ,Hele, doufám, že do toho Flaminga nepůjdeš v tomhle, že ne?‘ A on na to: ,Vo co ti de, Stu, stejně mám akorát tyhle jedny džíny.‘“ „V zimě roku ’62 to bylo docela divoký,“ vzpomíná Keith. „Kalhoty se na nás rozpadaly, díry jsme si přelepovali izolepou. To bylo fakt hodně divný období, byli jsme úplně švorc, a najednou se objevil takovej kluk, divnej mrňous, co bydlel ve vedlejším městě, kde vyrůstal Brian, chodili spolu kdysi do školy. Měřil tak metr šedesát, byl hrozně tlustej, nosil silný brejle. Byl to člen Domobrany, něčeho jako civilní ochrana, nebo co. Nějakou chvíli bydlej ve stanech, jsou furt promočený a mají rýmu, učí se střílet z pušky a nakonec každej dostane na ruku osmdesát liber. Tenhle kluk přijel do Londýna přímo odtamtud z hor, z toho svýho stanu. A chtěl si s Brianem trochu užít města, a Brian toho taky jaksepatří využil. Ten kluk by pro Briana udělat fakt cokoliv. Brian mu přikázal: ,Dej mi svůj kabát.‘ Venku kosa, tenkrát byla fakt krutá zima, a on teda dal Brianovi ten svůj armádní plášť. ,Dej Keithovi svetr.‘ No, a tak jsem si ho oblíknul. ,A teď půjdeš dvacet metrů za náma.‘ Pak jsme došli k restauraci s hamburgerama. ,Zůstaň tady. Ne, dovnitř nechoď. A dej nám dvě libry.‘ A ten kluk zůstal stát venku, klepal se zimou a ještě dal Brianovi prachy, abysme si koupili hamburgery. Brian po něm chtěl, aby mu koupil novou kytaru, novou elektriku Harmony. Všechno zaplatil, trvalo to dva týdny, než jsme z něj vyrazili všechny prachy, a pak jsme mu řekli: ,Tak se měj, čéče!‘ a posadili jsme ho na vlak a poslali domů. Byl hrozně nešťastnej, ale na druhou stranu, protáhli jsme ho po všech těch klubech, a i když těžce nesl, jak jsme ho oškubali, tak stejně zase brzo přijel do Londýna a měl s sebou ještě víc škváry, no a my ho oškubali znova. Prováděli jsme mu samý saďárny. Fakt jsme se s Brianem k tomu klukovi chovali hnusně. Jednou jsme ho třeba svlíkli donaha a snažili jsme se ho popravit elektrickým proudem. To bylo tu noc, co se nám ztratil. Venku sněžilo. Vrátili jsme se do našeho kutlochu, a on tam ležel v Brianově posteli. Brian se z nějakýho důvodu rozčílil, že mu chrní v posteli. Všude kolem se povalovaly kabely a Brian jeden vezme a říká: ,Tenhle kabel je zapojenej, a já tě teď sejmu!‘ A Brian ho tam začal honit s tím
kusem kabelu v ruce, co byl zapojenej do zesilovače, prskaly z něj jiskry, a ten kluk vyběhl ven z bytu, pelášil na ulici, úplně nahatej, a hulákal: ,Nechoďte tam, jsou to blázni, snaží se mě zabít elektrikou!‘ Nakonec ho někdo asi za hodinu přivedl a on byl úplně promodralej. Druhej den ten kluk odjel. Brian měl novou kytaru, měl opravenej zesilovač a navíc úplně novou sadu harmonik. To bylo na Edith Grove. Když totiž ten kluk přijel podruhý, tak jsme bydleli na Edith Grove v tom bytě, co našel Mick. Já v tom s nima nejel, páč jsem neměl ani floka, nemohl jsem si dovolit něco si pronajmout. Brian mohl, protože makal. Mick taky mohl, protože dostával stýpko na univerzitě. Takže Brian, Mick a dva kluci z LSE. Jeden byl nějakej Nor a ten druhej byl odněkud ze skotský vysočiny. Skvadra těch nejdivnějších lidí, co si dovedeš představit. Dole pod nima bydlely tři starý kurvy, nahoře studenti peďáku. Ten barák měl tři patra, v tom druhým bydleli Mick s Brianem a ti dva kluci, a já se tam jednou objevil s nesmrtelnou větou: ,Směl bych tu u vás squatovat?‘ Protože jsem se nechtěl vrátit domů. V podstatě jsem tehdy z domova odešel. Protože jsem tam tak nějak začal bydlet, a tamti kluci pořád prskali, odmítali platit nájem a chtěli, aby odtamtud Briana vyhodili za to, že mě tam nechává bydlet. Vždycky jsme dostali depresi, když se ti kluci objevili, a jak si sedli do rohu a blbě na nás čuměli, poněvadž v jednom rohu jsme byli my, tři nebo čtyři muzikanti, co se snaží dát něco dohromady, a v tom druhým seděli oni a snažili se učit. Neměli jsme ani floka. Briana neustále vyhazovali odněkud z práce, ještě častěji než obvykle. Zase ho někde chytli, jak něco krade, a měl kliku, že ho nechali jenom jít. Brian se vždycky uměl ze všeho vyvlíknout. Vždycky to nějak tomu vedoucímu vysvětlil, a oni nakonec řekli: No jo, my to chápeme, opustila vás manželka (nebyla to jeho manželka, ale on jim vždycky nakukal, že byla) a umřela vám babička, a kdesi cosi, co jim nabulíkoval… Brian nás ale všechny tenkrát držel pohromadě. Mick pořád chodil do školy. Já jsem se tak napůl snažil najít si práci. Ráno jsem vyrazil ven, večer jsem se vrátil a Brian hrál na foukací harmoniku. Stál nahoře na schodech a volal: ,Poslouchej! Huuuuu! Huuuuu!‘ A to, co hrál, bylo fakt blues. Prej: ,Naučil jsem se na to! Už vím, jak se to dělá!‘ A to za jedinej den. Zkoušeli jsme dvakrát, třikrát do tejdne, nehráli jsme kšefty, to jsme se neodvážili. Pořád s náma hrál Dick Taylor, akorát už na basu. Hledali jsme bubeníka. Charlie tenkrát hrál s Alexisem Kornerem. Jeho jsme si dovolit nemohli. Našli jsme si bubeníka, jmenoval se Tony Chapman. Strašnej bubeník, vždycky do toho prásknul na první dobu. Potom se Dick Taylor rozhodnul, aspoň myslím, že půjde studovat nějakou další uměleckou školu v Londýně. Stu s náma z nějakýho důvodu zůstal. Brian vydělával akorát tolik, aby nás odtamtud nevykopli. Byla zima, tenkrát snad byly nejhorší mrazy vůbec. Sedíme s Brianem kolem plynovýho hořáku
a přemejšlíme, kde sehnat nějaký prachy, aby nám ten hořák nezhasnul. Sbírali jsme flašky od piva a prodávali je zpátky do hospod, to hodilo tak tři šilinky, a chodili jsme do bytů, kde jsme věděli, že se pořádají mejdany, vlezli jsme tam a řekli: Nazdar, to je paráda, hele, my vám tady pomůžeme poklidit, a ukradli jsme jim flašky a cokoliv k jídlu, co jsme našli v kuchyni, a zdrhli jsme. Klesli jsme až tak hluboko, že jsme kradli lidem z kapes, to byl ostatně důvod, proč se ti dva kluci z LSE odstěhovali. Když odešli, tak se k nám nastěhoval nějakej další kluk, kterej si zaslouží zmínku, protože to byla úplně stejně nechutná kreatura jako tehdy já s Brianem, a taky proto, že si říkal Phelge, což byla jenom přezdívka, jenže on trval na tom, že mu musíme říkat Phelge. ,Nanker Phelge‘, co je uvedenej jako autor písní od Stones na jejich prvních deskách, toho vymyslel Brian. Tenhle kluk, co si říkal Phelge, tehdy zažíval neuvěřitelný věci, což ostatně tehdy zažíval každej – třeba Mick tehdy prožíval svoje první afektovaný období, furt pobíhal v modrym proužkovanym županu a lomil rukama: Ach…! To ne…!, fakt tehdy asi půl roku vypadal jako buzna z King’s Road, my jsme se z něj s Brianem mohli pochcat smíchy, Mick to měl tenkrát takhle hozený, no a ten kluk, co jsme s ním bydleli, tenhle Phelge, ten se zase snažil, aby byl největší hnusák na světě – v podstatě začal bejt největší prase, co si vůbec můžeš představit. Doslova. Šel jsi k němu na návštěvu, a on tě přivítal tak, že stál nahoře na schodech na hlavě, na sobě akorát flekatý spoďáry, a flusal na tebe. Nebylo to ale tak, že by ses kvůli tomu na něj nasral, spíš ses tam složil smíchy. Válel ses pod schodama, poflusanej, a chechtal ses jak magor. V tom bejváku byl hroznej bordel, tak půl roku jsme kuchyň používali jako zkušebnu, hráli jsme jenom tam, protože jinde byla zima, a ta kuchyně pomalu začala hnít a smrdět, tak jsme utěsnili dveře a zamkli jsme je, a do kuchyně byl vyhlášenej zákaz vstupu. Mě tenkrát začalo děsně bavit nahrávání, měl jsem totiž v ložnici kazeťák a hromady pásek. On ten byt byl zajímavej, tady byla ložnice, tudy vedly schodu nahoru, tady se stočily a ústily sem, kuchyně byla tady stranou, a tady byl hajzl. Já měl postel tady, tady bylo okno, a tady bylo okno na ten záchod. Na celý týhle straně byl venkovní dvorek se zahradou. Prostrčil jsem mikrofon oknem k nádržce nad záchodem a kazeťák jsem si dal k posteli. Měl jsem pak hodiny záznamů lidí, jak chodí na záchod. Jak tahají za splachovadlo. Na tom laciným kazeťáku znělo splachování jako potlesk, takže jsme potom s Brianem mohli dělat show, třeba když šla na záchod nějaká ta holka, co bydlela pod náma: ,Dámy a pánové, a nyní slečna Judy Ta-a-ta!‘ Vždycky když šel někdo na hajzl, tak jsem zapnul nahrávání a šel jsem ke dveřím záchodu a zabušil na ně, a zevnitř se ozvalo: ,Hned to bude!‘ a já pak měl nahranou tuhle konverzaci, po který za chvíli následoval aplaus, a potom další člověk, kterej šel na záchod, a to samý. Tak takový věci jsme dělali. Taková pěkná domácí zábava.
Snažili jsme se s kapelou aspoň trochu prorazit, ale nijak jsme v to nedoufali. Tehdy se objevila první deska Beatles a my byli pořád v loji. Začala tahle beatlemánie. Najednou se začali rojit lidi a hledali nový kapely, a my viděli, jak pořád víc a víc kapel dostává smlouvy. Alexis Korner dostal smlouvu na desku, odešel z Marquee, a kdo myslíš, že v tom klubu nastoupil na jeho místo? Jo, Rolling Stones. Stačilo to aspoň na to, abysme měli prachy na živobytí. V tu chvíli jsme o to víc potřebovali basáka. Ani nevím, co se přesně stalo s Dickem Taylorem. Asi jsme ho vyrazili, nejspíš naprosto bez milosti. Když hrál, tak ho nebylo slyšet, protože měl naprosto příšerný vybavení, a nezdálo se, že by s tím hodlal někdy něco udělat. My ostatní jsme nakonec splašili aspoň trochu slušný zesilovače. Taky šlo o to, kolik prachů vyděláš, a nedávalo moc smysl se o ně dělit s někým, kdo ani není slyšet. Dali jsme teda inzerát na basáka. Bubeník, kterýho jsme měli, povídá: ,Hele, já vím o jednom, co má vlastní zesilovač, velký kombo, a k tomu ještě volnej Vox 130,‘ což byl tehdy největší zesilovač, co se dělal, ten nejlepší. A on ho měl a mohl nám ho půjčit. Něco neuvěřitelnýho. Takže se jednou objevil William Perks, syn zedníka z Pengeru v jihovýchodním Londýně, a my nevěřili vlastním očím. Totální londýnskej vořech, napomádovaný vlasy, čtvrtmetrový záložky na kalhotech a obrovský modrý semišový boty s gumovejma podrážkama.“ Bill si domluvil se Stones schůzku v hospodě jménem Weatherby Arms na King’s Road v Chelsea. „Pak přišel Bill,“ povídá Stu, „a oni byli zrovna nějak rozjetý a vůbec se neobtěžovali s tím, že by mu třeba řekli pár slov. Bill tam seděl a vůbec nechápal, která bije. Oni spolu bydleli na Edith Grove a já měl před každou zkouškou normálně strach tam jít, protože se tam děly fakt divný věci. Měl jsem v tý době pocit, že to jsou normální šílenci. Když spolu lidi tráví veškerej čas, tak si nakonec vymyslí něco jako vlastní jazyk, a člověk nikdy neví, jestli jim rozumí, jestli myslí vážně to, co říkají, nebo jestli si z vás celou tu dobu akorát dělají prdel. Takže Bill z nich rozhodně nebyl nijak ohromenej.“ Bill, který se narodil 24. října 1935, byl o pár let starší než ostatní členové Stones. Spolu se svými sourozenci (dva bratři, dvě sestry) získal slušné hudební vzdělání. Když mu bylo čtrnáct, uměl už hrát na klarinet, klavír a varhany. „Hrál opravdu dobře,“ tvrdil jeho otec. „Dokonce byl jeden z těch, o kom se uvažovalo, že by mohl získat práci varhaníka v našem místním kostele.“ Jeho otec, pan Perks, který „jen tak pro zábavu“ hrával po hospodách v okolí, říkal svým dětem, že „když se naučíte hrát na nějaký nástroj, tak nikdy nebudete mít prázdný kapsy“. Jenže i když oba jeho rodiče pracovali – jeho matka v továrně –, musel Bill v šestnácti letech odejít z beckenhamského gymnázia a najít si práci. Když byl povolán na vojnu, převeleli ho k posádce Královského letectva v Německu, kde pracoval jako archivář a ve volných chvílích se začal učit na kytaru.
Po vojně si Bill našel práci v jedné strojírenské firmě v Lewishamu. V době, kdy se poznal se Stones, byl už rok a půl ženatý a měl ročního syna Stephena. Tehdy dělil svůj čas mezi práci v té strojírenské firmě a občasné hraní s rock’n’rollovou kapelou jménem Cliftons. „Měli jsme bubeníka a tři kytaristy,“ vzpomínal Bill. „Jeden hrál akordy, jeden sóloval a já si podladil dvě horní struny o sedm půltónů a hrál basu, jako to dělal Chuck Berry. Tenkrát nám to stačilo, ale když jsme potom slyšeli hrát kapely, co měly opravdovýho basáka, tak jsme věděli, že je něco špatně. Tak jsme si koupili od jednoho kámoše basu, oholili jsme ji, sundali jsme z ní všechno, co bylo kovový, aby byla lehká a snadno se na ni hrálo. Mám ji dodnes a občas na ni hraju.“ Skupina Cliftons hrávala na svatbách, na odpoledních čajích v klubech mládeže a „vydělali jsme si tím docela dost peněz, když si vezmeš, že jsme fakt nebyli nic moc kapela“. Bill si z části takto vydělaných peněz koupil vybavení, které Stones tolik obdivovali. „Oni neměli rádi mě, ale moje vybavení,“ vysvětloval Bill. „Ty dva aparáty, co měli, byly vevnitř rozbitý – hrály skvěle, fakt, ale to jsme tehdy nevěděli. Jenže mě ta jejich hudba moc nebavila. Já jsem hrál pořádnej rock, Buddyho Hollyho a Jerry Lee Lewise, a to jejich pomalý blues mě spíš nudilo.“ Ale Stu si podle vlastních slov Billa oblíbil. „Fakt že jo, a protože jsem ho vždycky večer vozil domů, tak jsem ho nakonec přemluvil, aby s námi zůstal.“ „Ono se totiž taky ukázalo,“ řekl Keith, „že fakt umí hrát. Napřed mu to s námi moc nešlapalo, ale pomalu to začalo znít přirozeně, ty jeho basový linky začaly pěkně swingovat. Ale nevypadalo to, že by to bylo nastálo, hrál s náma a chodil na zkoušky, jenže pak se někdy stalo, že jsme měli kšeft a on nemohl, protože byl ženatej a měl dítě a musel chodit do práce. Takže to celý bylo takový vachrlatý. Stu nám domluvil kšeft někde tam, co bydlel, v Suttonu, v hospodě Red Lion. Hrávali jsme tehdy po západním Londýně, kolem ostrova Eel Pie. Na koncerty za náma chodili v podstatě pořád ty samý lidi, první fanoušci Rolling Stones. Do těch klubů se vešlo pár set lidí. Pomalu se to zlepšovalo, vydělávali jsme tak padesát liber za tejden, hráli jsme pět koncertů týdně, pokaždý v těch samejch klubech, a bylo to fajn. Brian začal vymejšlet, kde bysme mohli něco nahrát. Jak jsme viděli, co se děje kolem Beatles a tak, tak nám bylo jasný, že nesmíme zbytečně čekat, jestli chceme vydat desku, a to jsme taky přesně chtěli. Každej muzikant chce vydávat desky, nevím vlastně proč. S prachama to nemá nic společnýho, spíš jde o to, že chtějí, aby po nich něco zbylo pro příští generace, teda podle mě. V Londýně se nám začalo docela dařit, a taky jsme si našli prvního manažera. Neměli jsme s ním sice podepsanou smlouvu, prostě jsme se s Giorgiem Gomelskym dohodli; patřil mu jazzovej klub na Piccadilly, dost hrozný místo, moc lidí tam nechodilo, ale my si tam párkrát zahráli. Během jednoho kšeftu jsme si řekli, že toho našeho bubeníka fakt musíme vyhodit a že hodíme laso Charliemu, kterej
tehdy hrál v jiný kapele, protože už jsme v tý době byli v pozici, že jsme mu mohli nabídnout dvacet liber týdně.“ Charlie Watts, syn řidiče náklaďáku zaměstnaného u britských železnic, se narodil 2. června 1941. „Moji prarodiče se odstěhovali z Londýna před tím, než jsem se narodil, tehdy, když se můj táta poprvé oženil. Nežili přímo ve Wembley, ale blízko. My se do Wembley přestěhovali, když mi bylo asi sedm,“ říká Charlie. „Vypadalo to tam, jako že tam nikdo nebydlí. Samá zeleň, všude tam kolem před dvaceti lety stály farmy. Já si ještě jako dítě pamatuju ve Wembley jednu takovou usedlost, která už tam dávno nestojí. Teď je na tom místě sídliště. Tehdy tam byla poslední farma, kde prodávali mléko a chovali prasata, stál tam statek a stodola. Teď je to všechno pryč, a to jenom během mýho života. Člověk si říká, kam až to všechno povede? No jo. Tak to na světě chodí. Do Wembley jsem chodil do školky. Na základce potom začínáš hrát fotbal. Pak jdeš na druhej stupeň, tam získáš normální vzdělání, a to byla taky moje cesta. Ve třídě nás bylo čtyřicet. Já si vybral umělecký směr. Kdybych to neudělal, tak bych akorát celý dny hrál fotbal. Fotbal, to byl tenkrát celej můj život. Fotbal a kriket. S hudbou jsem začal, když mi bylo tak čtrnáct nebo patnáct. Měli jsme sbor, do kterýho se nikomu moc nechtělo, v rámci sboru nebyla ani kapela. Hudebku učil nějakej chlápek, nikdo nechápal, co nám to vysvětluje. Moji rodiče naštěstí byli docela všímaví a koupili mi bicí soupravu. Já si totiž před tím koupil bendžo, sundal jsem z něj krk a hrál na něj jako na buben. Ani nevím, jak jsem na to přišel, začal jsem se učit na bendžo, ale pak mě to začalo štvát, nebavilo mě to. Vydrželo mi to tak čtyři tejdny, a potom jsem sundal krk a bylo to. Nebo jsem bušil do novin drátěnýma kartáčema. Rodiče mi koupili takovou tu první bicí soupravu, kterou každej bubeník určitě zná až moc dobře. Ale každej si tím musí projít, protože jinak neoceníš vybavení, který máš později. Chodil jsem prodávat desky, abych si mohl koupit větší činely nebo co bylo tehdy zrovna v módě. Za nový vybavení jsem utrácel jako magor. Furt jsem seděl doma a bubnoval do jazzových nahrávek. Rock’n’roll jsem pořádně slyšel, až když mě do toho uvrtali Rolling Stones. Líbil se mi Jimmy Reed a Bo Diddley, od nich jsem se dostal k tomu, jak se jmenuje, Ooh Poo Pah Doo, a pak jsem pomalu začal poznávat, jak dobrý jsou vlastně první Elvisovy nahrávky. Když jsem byl starší, hrával jsem třeba na svatbách, ale potom jsem musel ráno do práce. Živil jsem se jako výtvarník. Ani sám nevím, jak mi to vlastně šlo, dělal jsem jenom nápisy, to byla moje každodenní práce. Tři roky jsem seděl a učil se to. Pracoval jsem pro jednoho chlapíka, byl jsem jeho učeň. A potom mi ta tříletá praxe skončila a já začal chtít víc peněz, přece jenom jsem žid, tak jsem odešel do větší firmy, a ta mě poslala do Švédska, teda do Dánska. Vlastně to ale celý byl
podfuk, protože jsem tam přijel, dostával jsem plat, ale vůbec nic jsem nedělal, protože nikdo nevěděl, co mi má vlastně zadat za práci, takhle to chodí všude. Bejval jsem měl radši jet do New Yorku. Po tom jsem tehdy hrozně toužil. Jenže místo toho jsem jel do Dánska. Ale jsem rád, že jsem tam byl, hned jsem tam začal hrát s jednou kapelou, akorát jsem neměl vlastní bicí, celou dobu jsem si je musel půjčovat. Ještě před tím jsem hrál v Troubadouru s tamtou kapelou, tam jsem se seznámil s Alexisem Kornerem. Pak jsem odjel, vrátil se, a on zrovna zakládal kapelu. Řekl mi, že chce, abych u něj hrál, a já souhlasil. Po prvních zkouškách jsme vydrželi tři. Trvalo to asi šest měsíců. Ze všech se stali moji kámoši. Bylo to daný tím, že jsme to nedělali pro obživu. Nikdy jsme si hudbou nic nevydělali, nikdo z nás. Akorát jednou jsme jeli až do Birminghamu, celou tu dálku, a vydělali si čtvrt libry. Čas běžel, já z tý kapely odešel, skončil jsem taky v tý firmě, byl jsem bez práce, sem tam jsem hrál ještě s jednou kapelou, Blues by Five, kde hráli lidi, jak se zrovna sešli, a pak jsem se přidal ke Stones.“ „Našli jsme teda nějakej klub, kde o nás stáli,“ říká Bill Wyman, který si v době, kdy se Stones začali během koncertů jednotlivě představovat publiku, změnil příjmení z „Perks“ podle jednoho kamaráda z letectva, „a začali si připravovat nástroje. Ostatní měli na sobě svetry, kožený bundy, džíny, a já měl na sobě hadry, co jsem nosil do práce. Manažer toho klubu nám povídá: ,Koukejte zrychlit, za deset minut začínáte, tak se běžte konečně převlíct.‘ My mu řekli, že budeme hrát takhle, on na to: ,Jo, dobrá sranda, ale teď už si mazejte pro hadry.‘ Nosili jsme si s sebou tři kovový židličky, který jsme někde ukradli, Mick stál vepředu, Charlie byl vzadu u bubnů, a my tři, Brian, Keith a já, jsme seděli a hráli, jako bychom byli normálně na zkoušce. Každej jsme měli vedle tý židle pivo, a když jsme dohráli skladbu, napili jsme se a zapálili si cigáro. Lidi, co byli v tom klubu, nevěřili vlastním očím. Přestávali tancovat, shlukli se pod pódiem a zírali na nás. Nevěděli, co si o tom mají myslet. Manažeři v těch klubech nám říkali: ,Tak dost, koukejte si to spakovat a za pět minut ať jste venku, jinak na vás pošlu vyhazovače.‘ Končili jsme po druhý hodině ráno a já musel vstávat v šest, abych byl včas v práci. Spal jsem v průměru tak tři hodiny denně a většinu času jsem neměl ponětí, kde jsem. Ale jinak to nešlo, protože jsem měl Stephena. Jenže nakonec přišla chvíle, kdy jsem se musel rozhodnout – v práci mi řekli, že si mám buď ostříhat vlasy, nebo vypadnout. Dlouhý vlasy jsem měl ještě před tím, než jsem začal hrát se Stones, ale v tý době byly nejdelší co kdy. Vypadalo to jako pitomost. Všichni kolem, lidi v práci, kamarádi, rodiče, manželka, všichni mi říkali, ať zůstanu v práci a vykašlu se na Stones. Když jsme potom prorazili, tak mi říkali: ,Hele, já vždycky věřil, že to dokážeš.‘“ „Když jsem je viděl poprvé,“ říká Glyn Johns, „nikdy jsem nic podobnýho
neviděl.“ Johns byl v lednu roku 1963 hlavním technikem v londýnském nahrávacím studiu I.B.C. a pomáhal Stones získat nahrávací frekvenci. „Pamatuji si, že jsem s nimi šel do I.B.C. na první nahrávání a hrozně jsem se bál představit je Georgi Cloustonovi, kterému to studio patřilo. Viděl jsem je na fotkách a na nich mi připadali docela normální a neškodní, nedokázal jsem si to spojit s tím, jak působili na lidi. Ale ve chvíli, kdy jste je viděli hrát, jste okamžitě všechno pochopili. Bylo to tím, jak se chovali, co měli na sobě, jak vypadal jejich účes. Jako by vyplazovali jazyk na společnost, na všechny a na všechno.“ „Když Stones začínali, měl největší mařenu Brian,“ tvrdí Alexis Korner. „Brian na první pohled vypadal neuvěřitelně agresivně. Tehdy měl fakt dlouhý vlasy, tvářil se pořád nasupeně a zároveň chlípně, a většinou vypadal, jako že je šíleně nadrženej. Klidně si vzal tamburínu, skočil před tebe a s tím svým jízlivým úsměvem tě s ní přetáhnul přes ksicht. Ta jeho energie naháněla strach. Zároveň to byl citlivý hráč, když byl na vrcholu, a pomalý blues uměl hrát mimořádně. Ale já si ho pamatuju většinou s tím jeho přístupem ,nakopu ti prdel‘. Brian dosáhl toho, co chtěl, prostřednictvím agresivity, a ta byla vážně obrovská, lidi to pobuřovalo; když Brian hrál na pódiu, tak každej chlap v sále měl chuť dát mu pěstí. Přesně takovej pocit z něj měli všichni. Na začátku byl ztělesněním agresivity právě Brian, a to mnohem víc než Mick.“ „Na druhou stranu to byl vždycky Mick, kdo dokázal na někoho nastoupit,“ říká Stu. „Když se každej tejden v Jazz News objevil nějakej nesmysl, třeba když nám pokaždý nejspíš schválně vytiskli špatně reklamu na koncert, tak to byl právě Mick, kdo vlítnul do jejich redakce a udělal kravál.“ „Zato na pódiu,“ říká Alexis, „to byl Brian, komu chtěli dát lidi do držky. Naprosto schválně začal někomu dělat do holky, a když se její kluk začal nasírat, tak k němu přišel a praštil ho tamburínou.“ „Brian nebyl párkrát moc daleko od toho, aby ho někdo zabil,“ dodává Stu.
ˇ DEVeT A ona na to: Jó, tohle starý World Boogie, to mě přivede do hrobu, to mě přivede do hrobu. Bukka White: World Boogie
Bylo něco před desátou dopoledne, seděl jsem v obýváku zády k panoramatu Los Angeles a telefonoval s pracovníkem cestovní agentury, který mi tvrdil, že na Kerouakův pohřeb je možné dostat se leda taxíkem nebo autem z půjčovny z Bostonu. Času bylo málo, ale když byl ten dopis už v poště a podle Sandisona měli Stones příští týden strávit ve studiu dokončováním alba Let It Bleed, mohl jsem zajet domů a připravit se na turné. Celý den jsem strávil po nákupech – kožená bunda a třicet gramů trávy – a pak jsem vyrazil na letiště spolu s Chipem Monckem a Ianem Stewartem, kteří letěli na prohlídku koncertního sálu v Chicagu, kde budou Stones vystupovat. Oba tvořili skutečně nevšední pár; Stu měl ulízané vlasy s vystříhanými skráněmi a zátylkem, na sobě khaki kalhoty, golfové tričko a mokasíny, Monck měl na sobě kalifornské kovbojské hadry – červené semišové kalhoty. Monck opět za jízdy usnul. Tohle byl jediný člověk, koho jsem kdy viděl, že dokázal i ve spánku vypadat okázale. Zeptal jsem se Stua, který řídil, jestli si Stones na to turné pronajmou letadlo. Odpověď na tuhle otázku zatím nikdo neznal, ale nebyl to špatný nápad, alespoň podle Stua; Keith měl zákaz vstupu na palubu letadel společnosti Alitalia za to, že v salonku v Římě před odletem do Londýna „seřezal tu bláznivou Anitu“. V jedenáct večer jsem odletěl do Memphisu letadlem plným unavených důchodců, kteří se vraceli z výletu do Singapuru sponzorovaného jejich synagogou. Christopher na mě čekala v příletové hale. „Jste dospělá, nebo dítě?“ ptali se jí prý. Christopher měří sto čtyřicet pět centimetrů, ale tak jako u Hermie ve Snu noci svatojánské u ní platí, že „ačkoliv drobná, přesto nezlomná". Ten den měla Christopher v Omega Airlines směnu od tří do půlnoci, celou dobu mluvila s lidmi osobně i po telefonu, a její oči, které se dokážou měnit jako mořská hladina, byly rudé a unavené. V době, kdy jsem se seznámil s Christopher, pravnučkou kapitána parníku na řece Mississippi, se od její rodiny odvrátila štěstěna a ona i její matka žily jako nějaké zchudlé ruské šlechtičny v obecním bytě na sídlišti v Memphisu. Její rodiče se rozešli dříve, než se narodila, a Christopher svého otce nikdy nepoznala. Na tom sídlišti bydlela odmalička. Její matka, která neměla ani dobré vychování
ani nehodlala nikomu posluhovat, v životě nevařila ani neuklízela. Stravovaly se tedy v restauraci Mae’s Grill, případně si na doma kupovaly sendviče s tuňákem nebo vídeňské párky. Když byla ještě malá, začala Christopher chodit do soukromé denní školy, asi tak jako Fanny Priceová z knihy Mansfieldské panství. Jednoho dne – to jí bylo tak pět let – zavolal její otec do školy, nechal si Christopher zavolat a řekl jí, že si pro ni přijede. Sice se potom nikdy neukázal, ale i tak ji vyděsil k smrti. Christopher vyrůstala v prostředí, kde byli muži naprosto ignorováni. Vídala fotografie římských soch nahých mužů s fíkovými listy a myslela si, že takhle mužské tělo vypadá. Na střední škole nebyla ani jednou na rande, ale zato četla Thackeraye, Henryho Jamese a Jane Austenovou. O životě toho tehdy věděla víc, než kolik já vím teď. Když jsme se poznali, bylo mi devatenáct a arogantnější mladý cápek snad po světě do té doby neběhal. Aniž bych byl obtěžkaný vědomostmi či zkušenostmi, neviděl jsem nejmenší důvod, proč bych se nemohl srovnávat s Poem nebo Melvillem. (Ovšem ne s Markem Twainem, na rozdíl od něj jsem neměl pěnu u huby.) Zároveň jsem byl skvělý a cynický milenec. Christopher mi to odpustila. Uplynulo skoro deset let. Christopher vystudovala střední školu a povedlo se jí vysvobodit matku ze sídliště, kde bydlely. Pracovala jako soukromá učitelka, administrativní pracovnice v nemocnici, sekretářka v záložně. Já učil karate, pracoval jako sociální pracovník, detektiv u Pinkertonů, nechal jsem se živit od rodičů a snažil se naučit psát. Konečně jsem byl něco jako novinář. Christopher chtěla pracovat u aerolinií, aby mohla cestovat. Sice jsme cestovali, jenže jí Omega každých pár týdnů měnila rozvrh, takže nakonec měla pořád pásmovou nemoc. Oba jsme neustále makali, jenže jediné peníze, které jsme měli na účtu, bylo dva tisíce dolarů od Saturday Evening Post, které jsem si před turné se Stones nasyslil. Christopher zacházela s penězi dost zvláštně. Z peněženky se jí neustále vysypávaly mince. Nacházel jsem je v autě (bydleli jsme v malém bílém domě, jehož dveře mohl každou chvíli vykopnout detektiv J. J. Wells z protinarkotického, a měl jsem tmavě červeného Mustanga) a ptal jsem se jí: „Co má znamenat tohle?“ „Lidi po mně hážou peníze.“ Vrátil jsem se z Anglie domů a zjistil, že Christopher je pryč, její skříň vymetená, a když jsem ji konečně našel a ptal se, kde byla, odpověděla: „Ptáci a zvěř mě zahřívali.“ Té noci jsem byl ale opilý a šťastný, plný skvělých zpráv a zamilovaný. Christopher se chvěla, dotýkala se svými drobnými prsty bříška, kdysi dokonale plochého, teď maličko vzdutého. Bolelo ji břicho a nechtěla, aby u toho někdo byl, a kdo by jí to také mohl mít za zlé?
V pátek, když byla Christopher v práci, jsem šel na večeři ke svým rodičům. Měl jsem dobrou náladu, protože asistent mého agenta mi dnes po telefonu sdělil, že smlouva s nakladatelem bude brzy připravena. Matka mi nabídla dušený tuřín, táta krájel kukuřičný chléb. Pokud se mi podaří, aby se do té mojí záležitosti nemíchal Klein se Schneiderem, a pokud mě Stones nechají pracovat, pak bychom s Christopher po skončení turné odjeli do Anglie a byli navždy šťastní. Nevěděl jsem, co přesně můžu čekat, ale podle mého se Stones o peníze nezajímali. Táta mi podal talíř se smaženým kuřetem a já viděl v jeho očích, v očích chlapa, který začínal za pluhem taženým oslicí za padesát centů denně, smutný, vědoucí pohled, pohled, který říkal „Jistě, to víš, že o peníze se nikdy nikdo nezajímá“. V sobotu jsem šel na chirurgii, abych si ověřil, jestli jsem si minulou neděli v Los Angeles na té houpačce ten malíček přece jen nezlomil. Tlustá žena na recepci se mě zeptala, co mě trápí, já jí to mnoha slovy složitě popsal, a ona si zapsala, jednoduše, avšak výstižně, „zranění při pádu“. Čekárna byla skoro plná pacientů, většinou mladých. Jeden statný hráč fotbalu ze střední školy, ovázaný od hlavy k patě, neustále vykládal, jak už odsud touží vypadnout. Lékař mi zrentgenoval ruku, podíval se do mých záznamů, pronesl: „Tak vy jste spisovatel?“ a pokusil se mě přesvědčit, abych pomohl zachránit svět před těmi „rudými Číňany“. Začal se mě vyptávat, jestli jsem optimista nebo pesimista, ale nemohl se dočkat, aby mi sdělil, že on sám je pesimista, který nevidí lepší řešení, než abychom na sebe házeli bomby tak dlouho, dokud se nevrátíme do doby kamenné a nezačneme znovu. Řekl jsem mu, co Margaret Meadová prohlásila o současné mladé generaci, a sice, že se jedná o první globální kmen a že tito mladí lidé nevěří na řešení vojenskými prostředky, půl milionu jich strávilo tři dny ve Woodstocku v bahně a odehrálo se to maximálně za facek a pěstí. Lékař, přes všechny své bombardovací úvahy, byl zdvořilý člověk, takže mi nepřipomněl těch půl milionu amerických chlapců v Indočíně, kteří právě bojovali v nejdelší válce v americké historii. „Snad máte pravdu,“ řekl. „Ale já žádnou naději nevidím.“ Podíval se na rentgenový snímek, řekl, že nic zlomeného nemám, můj prst prý bude v pořádku za pár týdnů, maximálně měsíců, a předepsal mi nějaké prášky, které jsem si ani nevyzvedl. V neděli, když už byla Christopher doma, nás přišli navštívit naši přátelé, Jim Dickinson a Mary Lindsayová Dickinsonová. Jim byl jeden z posledních hudebníků, kteří nahrávali na značce Sun Sama Phillipse, u něhož točili své první nahrávky Elvis Presley, Jerry Lee Lewis, Howlin’ Wolf, Ike Turner, Charlie Rich a mnozí další. Znali jsme se už od střední a sem tam jsme se scházeli, poslouchali hudbu, brali drogy a povídali si. Tentokrát jsme si vzali bledě modré tabletky s meskalinem, Christopher nechtěla, že prý jí zase není dobře, a zase se při tom
držela za břicho. Měl jsem o ni starost, ale potom s Mary Lindsayovou odešly do parku Overton, největšího parku v Memphisu, a když vycházely z bytu, oči Mary Lindsayové švidraly sem a tam. S Jimem jsme si pustili rozhlasový pořad o historii rock’n’rollu a já mu vykládal, co jsem dělal v Kalifornii. Měl hroznou radost, a když se Mary Lindsayová vrátila, řekl jí, aby dala v práci výpověď, protože si myslel, že předpokládám, že brzy budeme všichni slavní a bohatí. Christopher i já jsme ale postupovali opatrně, chovali jsme se prostě jako běloši, tedy pokaždé chybně. „Akorát chci přežít to turné a potom se uvidí, co se stane,“ řekl jsem. „Musíš vylézt až na vrchol hory a spatřit slona,“ Dickinson na to. V rádiu právě Ike Turner hovořil o Philu Spectorovi: „Někdy používá pět bubeníků, dvanáct kytar, dvacet pět nebo třicet hlasů, ten chlapík je, ehm, prostě génius, chápeš.“ Vzpomněl jsem si na Spectorova slova, která jsem si přečetl v rozhovoru tenkrát na Sunset Sound, kde říkal, že angličtí muzikanti mají duši jako černoši, protože charakter duše se tvoří utrpením, a když vidíte v nějakém dobovém týdeníku z druhé světové války malé anglické dítě, je to nejspíše Paul McCartney – což sice znělo směšně, ale na té představě přece jen něco bylo, tma, dítě, ječící bomby… Vzpomněl jsem si také, že když jsem byl malý, probudil jsem se jednou ze snu, kdy se mi zdálo o Mickey Mouseovi, a v rádiu jsem uslyšel zarmoucené tóny Gradyho Colea a country píseň Hiroshima, Nagasaki – slabiky, jejichž význam jsem neznal, ale toho chladného rána, kdy jsem se celý zmrzlý oblékal do školy, mě naplnily hrůzou. S tou hrůzou jsme tehdy museli začít žít; ocitli jsme se ve světě, kde člověk získal poprvé v dějinách takovou moc, že odteď každé dítě, ať už žije kdekoliv, má důvod ležet v posteli a bát se o svůj život. V těch našich dětských postelích jsme věděli, že něco je špatně. Teď však někteří z těch tehdejších nás začínali obhajovat síly, které rozpoutaly válku, a hledali pro to nejrůznější omluvy. V náhlém vzedmutí meskalinem vybičované mysli mi začalo připadat, že Rolling Stones možná hrají určitou úlohu v zápase o život a smrt naší planety.
DESET Jedna z takových nejoblíbenějších sestav byla skupina chlapců starých od dvanácti do patnácti let, kteří si říkali Spasm Band. Skuteční zakladatelé jazzu, tato skupina byla opravdová jazzová kapela… Spasm Band se poprvé objevil někdy kolem roku 1895 v New Orleans, chlapci tam několik let vydělávali slušné peníze hraním před divadly, v hospodách či v bordelech, a sem tam i při skutečných vystoupeních ve West Endu, Grand Opera House a na jiných místech, kde je programy představovaly jako „Úchvatný Spasm Band“. Jejich velký okamžik nastal ve chvíli, kdy jednou Sarah Bernhardtové zahráli serenádu, a ta jim vyslovila své uznání a každému věnovala minci. Herbert Asbury: The French Quarter
„A pak jsme dostali ten kšeft v Richmondu, díky kterýmu se to potom neuvěřitelně rozjelo,“ řekl Keith. „Hotel Richmond Station bylo v Londýně přesně to místo, kam se vyplatilo chodit každou sobotu, bylo to u řeky, docela nóbl čtvrť, ale stahovali se tam lidi z celýho Londýna.“ „Hotel Station, to bylo ze všeho nejdůležitější,“ řekl Stu, „protože právě tam sis mohl všimnout, že to začíná mít grády. Právě v Richmondu lidi zvedli zadek a začali trsat, a uběhly tak dva měsíce, a trsalo se všude. Station byl v provozu akorát deset tejdnů, protože se ten dům měl bourat, a vidíš, stojí tam dodnes. Takže nás přesunuli do richmondskýho atletickýho klubu, kde byl hrozně nízkej strop s traverzama, lidi samozřejmě na ty traverzy skákali, byli úplně střelený. Tohle bych hrozně rád ještě někdy zažil. Protože to byla vážně paráda. Tenkrát v tom nebyly žádný zlý emoce. Lidi se tam fakt měli rádi a nám se nikdy nechtělo skončit a sbalit nástroje. Blížila se půl jedenáctá a oni nám řekli Tak konec! a my na to: Leda hovno! a zahráli jsme ještě tři nebo čtyři věci. Některý ty fláky byly fakt našláplý. V tý době kluci žili spolu a nedělali nic jinýho, než že poslouchali desky a hráli, Brian a Keith byli s těma kytarama jako srostlý. Nikdo si nehrál na to, kdo je sólovej a kdo doprovodnej kytarista. Tohle prostě byli dva kytaristi, kteří byli jako něčí levá a pravá ruka. Zkoušeli třikrát týdně. Nikdo neměl prachy. Všechno, co někde vydělali, utratili za nástroje nebo za desky. Nebyl to žádnej med, ale člověk cejtil takový mrazení, že se fakt něco děje. V tý době sice Beatles hráli v Albert Hall nacpaný vřískajícíma dětma, ale byli tehdy podobná sorta jako Gerry and the Pacemakers nebo Billy J. Kramer a podobný, nebylo to to pravý. Člověk prostě cejtil, že se nachomejtnul k něčemu, co může bejt velký.“
„Přišla jsem takhle do hotelu Station – kolik mi mohlo být? Patnáct – jo, patnáct,“ řekla Shirley Arnoldová, pohledná Angličanka s kaštanovými vlasy. „Byla pěkná kosa. Muselo to být někdy v únoru. Zrovna jsem se chystala skončit školu. Do Richmondu nás jelo asi tak šest. Celej den jsme se tam někde toulali a potom jsme šli do Stationu. Ještě se dvěma klukama jsem zašla do klubu, ale pak už jsem ty kluky neviděla, akorát jsem poslouchala muziku. Moc lidí tam nebylo. Do tý doby jsem měla ráda Tommyho Steela a Elvise, jenom tyhle dva. Beatles se objevili těsně před tím a mně se taky hrozně líbili. Tehdy jsem určitě nevěděla, co je rhythm&blues nebo rock’n’roll doopravdy zač. První věc, co jsem od Stones slyšela, byla Route 66. Úplně jsme šíleli. Pak jsme se vrátili a já si řekla, že je musím vidět zase. A pak jednou Mick s Keithem, představuju si, že nejspíš někdy odpoledne, zašli do jazzovýho klubu Kena Colyera a řekli: ,Hele, nemohli bysme si tady zahrát, když tady zrovna nehraje Ken, jen tak, zadarmo?‘ A oni na to: ,Ale jo, když chcete.‘ Nikoho to moc nezajímalo, moc lidí tam nepřišlo, ale já jsem se do nich okamžitě zamilovala. Ta jejich hudba měla hroznej drajv. A najednou, bum! Zničehonic je znal každej.“ Charlie mi k tomu řekl skoro stydlivě: „V Richmondu jsme byli něco jako vůdci sekty. Ale ne že bysme chtěli, prostě se to tak stalo. Při těch večerech jsme všichni… ono to fungovalo oběma směry. My následovali je a oni následovali nás. Chodilo tam strašně moc lidí, a protože tam nebylo místo na tancování, ti lidé si museli vymyslet vlastní podivný tance. Mick neměl ani místo na pódiu, tak jenom tak vrtěl zadkem, což potom… Jak to říct, působilo to… Byla to prostě nádhera. Prostě tam v Crawdaddy byla radost tancovat. Byla radost tam být, v Crawdaddy měl člověk tenhle pocit pokaždý. To byly nejlepší časy, kdy lidi mohli reagovat. I když ono to nakonec začalo bejt kapku únavný, hraješ ty samý věci poněkolikátý, a víš, že až nastane určitá chvíle, tak všechno najednou jako když vybouchne. To si piš, že se taky vždycky stalo, nakonec to skončilo totálním chaosem a rámusem. A pak jsme dohráli poslední přídavek – propocený až na kost, člověk nevydrží hrát dýl než čtyři hodiny, a oni už potřebovali zavírat. Takovýhle to tenkrát bylo.“ „Sami jsme zjistili,“ řekl Keith, „že jsme zničili dixieland, tenhle druh jazzu najednou přestal existovat, a to kvůli nám. Brian byl nadšenej, když viděl, že se rozpadla poslední kapela a že my jsme obsadili jejich kluby, to byla jeho nejšťastnější chvíle, tehdy byl snad nejvíc pyšnej.“ Klub Crawdaddy provozoval Giorgio Gomelsky, Ital s ruskými předky, který se rád označoval za manažera Rolling Stones. „Ale my tenhle pocit teda neměli,“ řekl k tomu Keith. „Byla celá řada lidí, která se o nás chtěla začít starat,“ řekl Stu, „jenže neměli jak se k nám dostat, protože na Edith Grove nebyl telefon. Telefon nebyl ani nikde poblíž. Jediný telefonní číslo si mohli najít v Jazz News, a to bylo do I.C.I.“ Stones uváděli ve svých inzerátech telefonní číslo, které vedlo do Imperial Chemical
Industries, v jehož oddělení expedice pracoval Stu. „No a jednou mi tam volá tenhle neodbytnej mrňous jménem Andrew Oldham a tvrdí, že jsme ho velmi zaujali a že je společníkem nějakého Erika Eastona a bla bla bla. Tak jsem mu řekl, Hele, jedinej způsob, jak se s nima můžete spojit – nechtělo se mi s ním ztrácet čas, protože jsem zrovna musel myslet na to, kam přesně mám poslat tunu nějakejch výbušnin – prostě, musíte sednout na kolo nebo jak jezdíte a zajet za nima na Edith Grove. A on tam teda zajel a setkal se tam s Mickem a takhle začal jejich docela těsnej vztah. Museli jsme Andrewa propašovat do Stationu, aby se to Giorgio nedozvěděl, protože u vstupu byla vždycky fronta, lidi tam čekali večer už od půl sedmý.“ „Andrew byl dost mladej,“ řekl Keith, „byl ještě mladší než my, neměl žádný reference, ale je neuvěřitelně ukecanej, hrozně vychcanej, a taky dělal na prvních propagačních věcech pro Beatles. Nechal udělat ty první fotky, který je vlastně tak proslavily, takže ačkoliv toho za sebou neměl zase tolik, dokázal lidi zaujmout tím, co dělal. Pracoval dohromady s tamtím Erikem Eastonem, kterej byl mnohem starší, v padesátejch letech hrával na varhany v kabaretech, zrovna když končila éra, kdy lidi tyhle podniky považovali za hlavní prostředek zábavy. Měl pod sebou ještě jednoho nebo dva lidi, žádný velký prachy nevydělával, ale lidi, co se pohybovali v tom opravdovým showbyznysu, ho tak nějak respektovali. Měl dobrý kontakty, udělal taky jednu holku, která měla pár věcí v Top Twenty, nebyl zas tak úplně mimo, a taky toho věděl spoustu o zbytku země, znal snad každej klub v Anglii, o tomhle my neměli ani páru.“ Oldham s Eastonem zařídili pro Stones nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Decca, jenže Stones už měli podepsaný kontrakt s I.B.C. George Cloustona; podpis smlouvy sloužil jako náhrada za to, že ve studiu I.B.C. mohli předtím nahrávat. „Neměli žádnej obchod, kde by to prodali,“ řekl Keith. „Neuměli to sestříhat ani nechat si vyrobit desku, neuměli přesvědčit vydavatelství, aby s tím něco udělalo. Jenže taková nahrávací smlouva, i když je k ničemu, tak tě stejně zavazuje, a tak Brian vymyslel zase jeden z těch jeho způsobů, jak se z něčeho vyvlíknout. Dřív, než se tenhle Clouston dozvěděl, že chceme podepsat smlouvu s Deccou, za ním Brian zašel a vzal si s sebou sto liber, který mu dali Andrew s Erikem, a řekl mu: ,Hele, nám je to jedno, ta naše kapela se rozpadla, už hrát nikde nebudeme, kašleme na to, ale kdybysme třeba někdy ještě chtěli něco udělat, tak nechceme bejt vázaný touhle smlouvou. Nemohli bysme se z ní teda vykoupit, řekněme za sto liber?‘ A když si ten starej lakomec poslechnul tenhle příběh, tak si těch sto liber vzal. Druhej den potom zjistil, že jsme podepsali Deccu a že budeme vydávat první singl, normálka londýnskou odpověď na Beatles!“ Osmadvacátého dubna 1963 vzal Oldham Erika Eastona do Richmondu, aby si Stones poslechl, a druhý den nakráčeli členové kapely do Eastonovy kanceláře na Regent Street, kde si potřásli rukama na to, že je od teď bude Oldham s Eastonem
zastupovat. Během následujících tří nebo čtyř dnů vykoupil Brian jejich smlouvu s I.B.C. a už 10. května se Stones objevili v londýnském studiu Olympic, kde se mělo uskutečnit jejich první profesionálně vedené nahrávání. Zároveň to také byl Oldhamův první zářez coby producenta nějaké nahrávky. Asi za tři hodiny nahráli Stones obě strany jejich prvního singlu: Come On od Chucka Berryho a I Wanna Be Loved od chicagského autora Willieho Dixona, ovšem v mnohem jemnějším provedení, než jak obě skladby obvykle hráli na pódiu. Oldham svěřil mix nahrávek technikovi s výstižným jménem Roger Savage (Divoch). Výsledek nezněl špatně, zvlášť při vědomí toho, že když Oldham přišel poprvé do studia, tak se domníval, že se kytary zapojují do elektrické zásuvky, ale když si nahrávku poslechli staří mazáci z vydavatelství Decca, zavolali si Oldhama a navrhli mu, že by to Stones měli zkusit nahrát znovu, tentokrát ve studiu ve West Hampsteadu. „O tom se rozhodlo v Decca,“ řekl k tomu Keith. „Byli u toho všichni jejich hlavouni, poslouchali tu desku, vrtěli hlavama a říkali ,ts ts ts‘.“ Výsledek, který se snad v ničem nepodobal čemukoliv, co Stones do té doby nahráli, včetně pásek nahraných v koupelně, byl vydán 7. června jako jejich první singl. Umístil se někde uprostřed žebříčku nejprodávanějších desek Top Fifty vedeného anglickými hudebními časopisy, a v té pozici vydržel přes tři měsíce. Stones zahráli Come On také při svém prvním vystoupení v televizi, kam je pozvali do show s názvem Thank You Lucky Stars, která se natáčela v Birminghamu. Všichni měli na sobě stejná saka s kohoutím vzorem, která jim obstaral Oldham, aby vypadali víc jako kapela, a na pódiu se jich objevilo jenom pět. „Tehdy začal Brian zjišťovat, že se věci začínají vymykat jeho kontrole,“ řekl Keith. „Do té doby všichni věděli, že Brian tu kapelu považuje za svoji. Jenže podle Andrewa Oldhama byl Mick obrovský sexuální symbol, a taky chtěl vyrazit Stua. A protože Brian znal Stua dýl než my ostatní a taky protože tahle kapela byla především Brianův nápad, musel nakonec zajít za Stuem on a říct mu, že jsme podepsali s těma lidma smlouvu a že si tihle lidi dost potrpí na image a že se k nám prý Stu prostě nehodí. Kdybych byl na Stuově místě já, tak prostě řeknu, seru na to, seru na vás. Ale on s námi zůstal jako náš bedňák, což je podle mě neuvěřitelný, hrozně velkorysý. Najednou jsme začali pronikat do světa největších hvězd, všichni jsme z toho byli uchvácený, na jeden náš koncert přišli Beatles („Zrovna se vrátili z Německa,“ řekl mi k tomu Bill, „a přišli na koncert, postavili se před pódium, všichni na sobě měli dlouhý černý kožený kabáty, vypadali jako vystřižený z lepenky.“) a my zašli na ně do Albert Hall, viděli jsme všechny ty ječící holky, ty kočičky natěšený pod pódiem, nemohli jsme se dočkat, až začnou pištět…“ „Přesně takhle to chci,“ řekl tehdy Brian Giorgiovi. „Když jsem je potom viděla znovu, bylo jich už jenom pět,“ řekla Shirley Arnoldová. „Jednou jsem na nich byla u Colyera, což bylo asi tři měsíce před tím, a pak
jsem na ně šla, když zrovna vydali ten první singl. Přemluvili jsme tenkrát nějakou holku z toho klubu, aby nám prodala lístek den předem. Vyšlo to. Fronta, která se tam ten den udělala, byla neuvěřitelná. Colyerův klub byla taková dlouhá místnost, na jejímž konci stálo maličký pódium, mělo to nízký stropy, na který člověk dosáhnul. Dostali jsme se dovnitř brzy, takže jsme si stoupli přímo dopředu, ale za chvíli tam bylo tak narváno, že jsem byla přimáčknutá k pódiu. Lidi stáli, sem tam někdo seděl někomu na ramenou. Nebylo tam místa ani centimetr. Ze zdí vzlínala vlhkost a zesilovače chrastily, ale ta hudba byla skvělá, a ti kluci také. Potom jsem omdlela, ne kvůli nim, ale kvůli tomu vedru. Přenesli mě nad hlavama ven do čajovny. Nějakej vyhazovač mě polil vodou, a já si pomyslela, sakra, smyje se mi mejkap. Zašla se za mnou podívat kamarádka. Řekla: Už dohráli, přijdou sem. Tak jsem se tvářila, že zase omdlím, že nemám dost sil, abych odtamtud odešla, protože jsem je chtěla vidět. Nakonec to byl Brian, kdo na mě z nich první promluvil. Řekl: „Ty seš ta holka, co omdlela?“ Byla jsem z nich úplně mimo – nebylo nic, co bych pro ně neudělala, holek, který by z nich vyšilovaly tak jako já, v tý době ještě tolik nebylo a oni z toho byli docela překvapený. Zeptala jsem se Andrewa, co si myslí o tom, založit fanklub. Řekl: ,Ani nevím, jak to s tím fanklubem teď je. Ty bys to chtěla dělat? Běž si promluvit s Annabelle Smithovou, řeknu jí, že se za ní stavíš, jak se vlastně jmenuješ?‘ Annabelle byla Andrewova sekretářka. Byla starší než kluci. Myslím, že jí bylo dvacet devět, což pro nás bylo hrozně moc, protože my byli tehdy fakt mladí. Fanklub byl založen na její jméno, ale ji to podle mě moc nezajímalo. Tak jsme teda šli za Annabelle. Ta měla hlavně radost, že to může hodit na mě. Dala mi hromadu přihlášek, co chodily poštou, a řekla: To je tvoje, doma si to zpracuj. Kolem Andrewa a kluků se to všechno seběhlo tak rychle, že o nějakém fanklubu ani neměli čas přemýšlet. Takže jsem tenkrát domů odešla se seznamem dvou set členů a hromadou poštovních přihlášek, na který mi dali šedesát liber. Šedesát liber, dovedete si to představit, měla jsem ty peníze v noci pod polštářem, protože to bylo celý jmění! Chtěla jsem jít potom zaplatit do banky, a tam mi řekli: ,Ale ne, musíte si napřed zřídit přes agenturu účet.‘ Další týdny jsem neustále volala Andrewovi do kanceláře a říkala jim: ,Hele, musím všem napsat dopis a poslat jim nějaký materiál o tom, co je novýho,‘ jenže nikdo neměl čas, vlastně jsem se ani nedostala k Andrewovi, takže jsem sice měla na starosti fanklub, ale nemohla jsem se k nikomu dostat. Pracovala jsem sice pro kluky, ale viděla jsem je jenom jednou.“ Třináctého července hráli Rolling Stones poprvé mimo Londýn, a sice v klubu Alcove v Middlesbrough spolu s jednou kapelou z Liverpoolu jménem Hollies. „V tý době platilo, že co dělají v Liverpoolu, to je to správný,“ řekl Stu. „Andrew přesvědčil Stones, že z nich hodlá udělat londýnskou reakci na ty zatracený Beatles, a z těch začínala bejt teda pořádně našláplá kapela, a Brian z toho byl nadšenej,
protože to znamenalo taky prachy, a ostatní měli samozřejmě radost taky, protože i oni měl rádi prachy, asi jako každej. Andrew o hudbě nevěděl nic, toho zajímaly akorát ty prachy. No nic, takže jsme hráli s těmahle Hollies, který zpívali tříhlasý harmonie, do tý doby jsme něco takovýho neslyšeli. Brian okamžitě řekl: ,Takže od teď budete zpívat všichni.‘ S Andrewem kapelu obrátili vzhůru nohama a začali se zaměřovat na věci jako Poison Ivy nebo Fortune Teller a podobný. Na nějakou dobu takhle Stones podle mě ztratili svoji identitu, protože začali hrát tyhlety nový věci a snažili se zpívat jako liverpoolský kapely. Byl to Andrewův nápad a byl to dost vopruz. Sály, kam jsme jezdili, byly hrozný. Jezdili jsme do všech těch prdelí jako Wisbech nebo Cambridge a hráli tam buranům, co něco zaslechli o nějakejch Rolling Stones, ale neměli nejmenší tušení, co to má bejt za hudbu. A když začali hrát, tak jenom čuměli. Tehdy si nebyli jistí, co by se vlastně mělo hrát. Napřed mysleli, že bude fungovat Poison Ivy a tyhle věci, jenže to nebylo nic moc, zato když začali hrát věci od Chucka Berryho, tak se lidi rozjeli, proto se zase začali vracet k tomu, co hráli původně, a asi tak po roce to na těch koncertech začalo bejt dost divoký. Opravdový hudební třeštění. Ježiši… Žádný šatny, žádný pódium, žádná elektrika, žádná ochranka, hovno, a každej večer se to všechno servalo. Pořadatelé tam vždycky říkali: ,Už jsme tady měli Beatles, my si poradíme se vším,‘ a na to se dalo říct akorát: ,Jenže jste tady neměli Stones, to něco uvidíte,‘ a oni: ,Ale kdepak, my zvládneme všechno,‘ no, a nakonec jim z toho zbyla kůlnička na dříví. Kluci sami mezi sebou taky nebyli nějak zvlášť pohodáři, třeba na nějakou dobu odmítli cestovat všichni společně. Tak nějak to bylo kvůli Brianovi. Nikdo totiž nechtěl s Brianem strávit v jednom autě ani pět minut. Začal mít pocit, že se ho chtějí potichu zbavit. Začalo s ním být dost těžký vyjít. Brian, který byl Velšan, se vždycky choval protivně, naprosto neměl takt, říkal věci jako: ,A protože já jsem kapelník, tak budu dostávat každej tejden o pět liber navíc.‘ Bydleli jsme v lacinejch hotelech, protože jsme neměli prachy na nic lepšího, ale jakmile jsme začali trochu vydělávat, už jsme aspoň nespali v těch nejhorších ratejnách. Už jsme měli na nějakej středně dobrej hotel, ale Brian mi pořád říkal: ,Za pár měsíců, až budeme dostávat za kšefty víc, tak já budu spát v Hiltonu, protože jsem kapelník, a všichni ostatní budou bydlet někde s tebou.‘ Takže nakonec začal všem příšerně lézt na nervy. Taky byl co se týče nálad dost nevyzpytatelnej. Brian byl moc fajn, ale zároveň magor. Nakonec začalo bejt jasný, že tím hlavním v kapele je Mick. Brian byl prostě moc, moc dobrej kytarista, ale taky byl dost na peníze. Takže když přišel Andrew a řekl: ,Kluci, odteď je třeba hrát věci jako Poison Ivy, protože takhle prodáte víc desek,‘ tak to byl právě Brian, kdo okamžitě odpověděl: ,Super, jasný.‘ Ale když to pak takhle udělali a asi půl roku hráli
po sálech ve Stoke-on-Trent a Crewe, tak to byl zase Brian, kdo řekl: ,Měli bysme zase hrát dvakrát za tejden na Eel Pie Island blues.‘ Brian si každej den myslel něco jinýho a ostatní ho měli plný zuby. Byla to škoda. Brian to vzal za ten nejhorší možnej konec. Měl dobrý vzdělání, ve škole mu to šlo, ale prostě se v nějakým okamžiku rozhodl, že se stane profesionálním rebelem na plnej úvazek, a tahle role mu vůbec neseděla. A pak se teda rozhodnul, že bude nesnesitelnej, a aby toho dosáhnul, tak se musel hodně snažit, nakonec se mu to povedlo a byl fakt nesnesitelnej. Ale ve svojí podstatě to byl fajn člověk. Brian byl vážně moc fajn člověk, ale všechno přeháněl. Je to škoda, protože to byl doopravdy moc dobrej muzikant. Nechci o Brianovi mluvit špatně. Byla to složitá osobnost.“ Keith si z toho večera, kdy Stones hráli s Hollies, nejlépe vybavuje zpáteční cestu do Londýna, tři sta mil na zadním sedadle Stuovy dodávky značky Volkswagen, uvnitř Charlie, Mick, Brian a veškeré jejich vybavení, vepředu se Stuem seděl Bill, protože si vymyslel, že se mu prý vzadu v autě dělá špatně. Prý museli cestou močit z otevřených oken, protože Stu, ten ,sadista‘, jak ho Keith nazval, odmítal zastavit dřív, než se chtělo jemu samotnému. Když Keith vzpomínal na ten večer, jak museli všichni zpívat, protože to takhle dělali Hollies, řekl k tomu: „Brian to napálil přímo do komerce. Prostě to posral.“ Stones hráli skoro každý den, někdy i dvakrát denně, a když zrovna nehráli nebo nenahrávali, tak zkoušeli materiál na své první anglické turné, které měli jet s Everly Brothers a Bo Diddleym. Devatenáctého července měli hrát na plese, ale Brian onemocněl, Stones se všichni opili, a tak hrála jiná kapela. Další večer už hráli Stones i s Brianem na jiném plese ve Wisbechu v sále Corn Exchange. Come On se v Top Fifty dostala na třicátou příčku. Stones začínali vzbuzovat pozornost, ale z kšeftů si každý odnesl průměrně ani ne pět liber. Desátého srpna hráli dva koncerty poblíž Birminghamu, den poté, když odpoledne odehráli koncert v klubu Studio 51, si zahráli na třetím Národním jazzovém festivalu v Richmondu. Stu dal v továrně na chemikálie výpověď, protože už neměl čas na nic jiného než na ježdění, rozestavování techniky, její sklízení a zase řízení zpátky. Sedmnáctého srpna hráli Stones v Northwichi poblíž Liverpoolu spolu s Lee Curtisem, který se podle Keitha „mohl přetrhnout, aby si celej koncert ukradnul pro sebe, až při Only Make Believe od Conwaye Twittyho omdlel přímo na pódiu. Odnesli ho, ale on se jim vytrhnul a vrátil se, a pořád zpíval Only Make Believe. Tak ho zase popadli a odnesli.“ Doba přála bláznivinám, lidé třeštili v rockové horečce. Když se Bill tu noc vrátil domů, zapsal si do svého deníku, že se na pumpě na dálnici M1 potkali s Billym J. Kramerem a jeho kapelou Dakotas. „Dneska už to nezní nijak velkolepě,“ řekl mi k tomu potom. „Ale Billy J. Kramer byl v té době něco jako Beatles.“ A Beatles v té době už směřovali k tomu, aby se – jak později
řekl John Lennon – stali slavnějšími než Ježíš. Ten týden odehráli Stones šest koncertů, nepočítaje v to zkoušky a focení, a každý z nich si vydělal dvacet pět liber. Takové tempo bylo vražedné, ale všichni v tom hodlali pokračovat, kromě Briana. Dvacátého sedmého srpna měli Stones domluvené hraní ve Windsoru v sále nad hospodou Star & Garter. Brian, který zase onemocněl, se k nim opět nepřidal, ale tentokrát se kapela, která byla „především Brianův nápad“, rozhodla hrát poprvé bez něho.
JEDENÁCT Jo, tenkrát jsem se pohyboval v docela drsném prostředí, ve kterém působili neméně drsní hoši. Kde jsou peníze, tam je samozřejmě spousta ostrých lidí, o tom žádná, ale také spousta těch, kteří jsou báječní. Když je řeč o báječných lidech, tak musím zmínit Buddyho Boldena, nejvlivnějšího trumpetistu, o jakém jsem kdy slyšel a který kdy žil, jenž byl mezi všemi flamendry z Garden District ten bezpochyby nejoblíbenější. Alan Lomax: Mister Jelly Roll
V Memphisu jsem zůstal až do pátku jednatřicátého října. Celé dny jsem dřepěl doma a čekal, až mi pošťák přinese smlouvu s nakladatelstvím, ale kde nic, tu nic. Žádná velká zábava to nebyla, ale já to nevzdával, možná také proto, že tahle moje odysea by pro svůj začátek těžko hledala lepší datum než Halloween. Probudil jsem se pozdě a musel pospíchat na letiště, abych stihnul let do Los Angeles. Políbil jsem Christopher, která nasedla do auta a jela do práce, a utíkal k letadlu. Člověk si zvykne na všechno a za všechny ty roky psaní pro různé časopisy už mi přišlo normální trávit čas v pastelově zbarvených umělohmotných útrobách burácejících letadel a pomalu se opíjet. V tomto konkrétním letadle jsem si hodil pod nohy svůj oblíbený batůžek a rozhodl se, že se pustím do šampaňského, které sice nebylo nijak výjimečné, ale také ne nejhorší; k němu jsem si otevřel The New Yorker, četl si o zápasech Světové série a pozvolna si budoval náklonnost jednak k New York Mets, kteří se ten rok vyzdvihli z posledního místa ligy až k mistrovskému titulu, a jednak k té letušce, která mi neustále dolívala sklenici. Včera jsem telefonoval s Jo, která mi slíbila, že pro mě na letiště někoho pošle, jenže když jsme přistáli a já se rozhlížel po hale, nikdo tam nebyl, a tak jsem zavolal do domu na Oriole Drive. Sandison mi řekl, že prý za mnou poslali řidičku jménem Mimi a že on se vrací do Anglie, prý „za nepříjemných okolností“. Slyšel jsem, v jakém tónu Mick s Keithem o Sandisonovi mluví, takže mě ani nepřekvapilo, že odjíždí. Posadil jsem se a čekal na Mimi. Zapomněl jsem se zeptat, jak ji vlastně poznám, ale nijak to nevadilo, protože se stejně neobjevila. Čekal jsem asi hodinu a pak si vzal taxíka. Do domu jsem se dostal zadním vchodem, který byl otevřený. První, koho jsem tam potkal, byla okouzlující Shirley Wattsová, která si v kuchyni žehlila blůzu. „Rád vidím tebe i tvou žehličku,“ prohodil jsem a šel dál do obýváku, kde na gauči seděl David Sandison a zvukař Glyn Johns (tmavé vlasy, vousy, limetkově
