5. GLOBÁLNÍ KLIMATA - klima – průměrné počasí v dané oblasti, které lze vyjádřit charakteristikami popisujícími stav atmosféry (např. teplota, tlak, oblaka atd.) - nejdostupnější klimatické charakteristiky se týkají ve světovém měřítku teploty vzduchu a srážek, které ovlivňují přirozenou vegetaci, pěstování zemědělských plodin, vývoj půd, geomorfologické procesy atd. - klimata definovaná na základě teploty a srážek tak umožňují charakterizovat i mnohé rysy přírodního prostředí - klíčové poznatky: a) roční chod teploty vzduchu závisí na zeměpisné šířce (v návaznosti na insolaci) b) stanice v oceánském klimatu mají menší roční amplitudu teploty než stanice v kontinentálním klimatu (odlišnost povrchů oceán x atmosféra) c) teplý vzduch pojme více vlhkosti než studený vzduch (teplejší oblasti mají více srážek) Globální srážky Obr. 7.1/156-157 – SS nebo jiná mapa rozložení srážek - izohyeta – čára spojující místa se stejným množstvím srážek - mnoho srážek v pásu podél rovníku (Jižní Amerika, Afrika, jihovýchodní Asie) – konvektivní srážky v TZK; zvláště velké srážky v jihovýchodní Asii – letní monzun - v oblasti pasátů velké orografické srážky v návětří hor - ve středních šířkách větší srážky při západních okrajích kontinentů (cyklonální srážky) - suché oblasti na západě Jižní Ameriky (Chile), při západním pobřeží jižní Afriky a na americkém jihozápadu (oblasti pod vlivem východních částí subtropických anticyklon) - suché oblasti tvoří široký pás táhnoucí se od Sahary přes Střední Východ do střední Asie (sestupné pohyby subtropického pásma vysokého tlaku a velká vzdálenost od oceánu v případě střední Asie) - vysoké šířky – málo srážek Klimatické klasifikace - pomocí klimatických typů lze klasifikovat klimata z globálního hlediska: a) konvenční klasifikace – vymezují typy klimatu podle předem konvenčně stanovených mezních hodnot jednoho nebo více meteorologických prvků (např.teplota vzduchu, srážky) b) genetické klasifikace – opírají se o cirkulační klimatotvorné faktory (např. vzduchové hmoty, fronty) a klasifikační metoda je i metodou výkladu vzniku určitého klimatické typu Köppenova klasifikace - klasifikace klimatu od Wladimira Köppena (s různými následnými modifikacemi) je nejznámější konvenční klimatickou klasifikací → základ teplota vzduchu a srážky → klimatické hranice by měly odpovídat přibližně hranicím mezi vegetačními typy - hlavní klimatické pásy: a) A - pás vlhkého tropického klimatu (průměrná teplota každého měsíce nad 18 ºC, bez zimního období, velké srážky převažující výpar) b) B – pás suchého klimatu (výpar větší než srážky, bez přebytku vody – žádné stálé toky) c) C – pás mírně teplého klimatu (omezen izotermou 18 ºC nejteplejšího a –3 ºC nejchladnějšího měsíce, vyjádřená sezonalita) d) D - pás mírně studeného (boreálního) klimatu (omezen izotermou 10 ºC nejteplejšího a –3 ºC nejchladnějšího měsíce) e) E – pás polárního klimatu (teplota nejteplejšího měsíce pod 10 ºC)
Obr. S7.1/159 - SS - pásy A, C, D a E vymezeny podle teplotního hlediska, pás B podle vztahu výpar – srážky - pásy A, C, D mají dostatek tepla a vláhy pro vzrůst dřevin - k označení klimatických typů jako druhé písmeno Köppen užil: a) S – semiaridní (stepní) b) W – aridní (pouštní) c) f – vlhké, dostatek srážek ve všech měsících d) w – suché období v zimě e) s – suché období v létě f) m – monzunové deště - kombinací obou skupin vymezil 12 různých klimat: 1) Af – klima tropického deštného lesa (s rovnoměrným rozložením srážek během roku) 2) Am – monzunová verze Af 3) Aw – klima tropických savan (s výrazně vyjádřenou suchou periodou v zimě) Obr. S7.3/161 - SS 4) BS – klima stepí 5) BW – klima pouští Obr. S7.4/162 – SS 6) Cf – mírně teplé klima s rovnoměrným rozložením srážek během roku 7) Cw – mírně teplé klima se suchou zimou 8) Cs – mírně teplé klima se suchým létem 9) Df – mírně studené klima s rovnoměrným rozložením srážek během roku 10) Dw – mírně studené klima se suchou zimou 11) ET – klima tundry 12) EF – klima stálého mrazu - k další detailizaci klimatických typů použita písmena a – s horkým létem, b – s teplým létem, c – s chladnějším, kratším létem, d – s velmi chladnou zimou, h – suché-horké, k – suché-chladné Obr. S7.2/160-161 - SS Klasifikace klimatu podle A. N. Strahlera Obr. 7.2/158 – SS - genetická klasifikace - tři skupiny klimat: a) I – klima nízkých šířek převládání vzduchových hmot: cT, mT, mE dvě subtropické anticyklony, ekvatoriální níže, TZK, východní vlny, tropické cyklony b) II – klima středních šířek zóna polární fronty, vpády tropických a polárních VH frontální cyklony c) III – klima vysokých šířek převládání polárního a arktického (antarktického) vzduchu arktická frontální zóna – frontální cyklony - klimogram – grafické vyjádření klimatologických charakteristik Obr. 7.4/164-165 – SS Klima nízkých šířek - většinou oblast mezi oběma obratníky - zahrnuje pásmo ekvatoriálních níží s TZK, severovýchodními a jihovýchodními pasáty a subtropickými anticyklonami nad oceány
Obr. 7.5/165 – SS 1) Vlhké ekvatoriální klima (Köppen: Af) - klima TZK, nacházející se v blízkosti po celý rok - teplý a vlhký mE a mT vzduch s intenzivními konvektivními srážkami (roční úhrn často přes 2500 mm) – v důsledku migrace TZK větší srážky v jedné části roku - malé kolísání teplot – kolem 27 ºC - hlavní oblasti: nížina Amazonky, povodí Konga, Východní Indie Obr. 7.6 –7.7/166-167 – SS – u klimogramů bude třeba doplnit vždy název stanice/stát 2) Monzunové a pasátové pobřežní klima (Köppen: Af, Am) - teplé klima - roční chod teploty vzduchu odpovídá změnám výšky Slunce - vydatné srážky s výrazně vyjádřenou sezónností v důsledku migrace TZK (v létě srážky větší – TZK blíže, v zimě pak dominuje subtropická výše – srážek méně) - výskyt v zeměpisných šířkách 5-25º z.š. - pasátové pobřeží – vlhký mT a mE vzduch – konvektivní srážky (orografické zesílení), východní vlny – východní pobřeží střední a Jižní Ameriky, ostrovy Karibského moře, Madagaskar, jihovýchodní Asie, Filipíny, severovýchodní Austrálie - monzunová pobřeží Asie – letní monzun přináší mT vzduch od jihozápadu (např. západní Indie, Bangladéš) - střední a západní Afrika, jižní Brazílie – monzunová cirkulace posunuje TZK, největší srážky při blízkosti TZK Obr. 7.8-7.9/168-169 - SS - oba typy (1 + 2) mají poměrně konstantní teplotu a velké roční srážky → prostředí deštného lesa nízkých šířek → celoročně protékané řeky s hustou lesní vegetací kolem → významné pro dopravu Obr. 7.10/169 - SS - velká rozmanitost fauny a flóry - mnoho produktů ekonomického významu – dřevo, drogy, kakao 3) Vlhko-suché tropické klima (Köppen: Aw, Cwa) - posuny TZK podmiňují sezónní cyklus teploty vzduchu a srážek – směrem k pólům zesiluje - nejvyšší teploty před začátkem období dešťů - období sucha – nízká výška Slunce, období dešťů – vysoká výška Slunce - typická vegetace: traviny s rozptýlenými stromy – savana Obr. 7.11, 7.12 a 7.13/170-171 - SS - problém Sahelu – velké kolísání srážek + lidská činnost = permanentní zhoršování Obr. na s. 172 a na s. 173 dole (graf) 4) Suché tropické klima (Köppen: Af) - centrální a východní část subtropických anticyklon – silná subsidence – málo srážek (nejsušší oblasti v blízkosti obratníků, srážky jen při advekci vlhkého vzduchu) – extrémní horka při vysoké výšce Slunce Obr. 7.14 a 7.15/ 174-175 - SS - hlavní oblasti: Sahara – Saudská Arábie – Irán – poušť Thár – jedna z nejsušších oblastí na Zemi, dále střední Austrálie, západní pobřeží Jižní Ameriky (ochlazování od chladnějšího moře) - extrémně suchá poušť (váté písky) – semiaridní okraje pouště (stepi – krátké vlhké období podporující růst trávy – nomádi)
Obr. 7.3/163 - SS Klima středních šířek - zahrnuje střední šířky pevnin a velkou část subtropických šířek (v Evropě po 60. rovnoběžku, na Jižní polokouli od 40. rovnoběžky k jihu převážně oceán) - oblast pod vlivem mT, mP a cP vzduchu – polární fronta - západní větry, putující cyklony, fronty Obr. 7.17/176 - SS 1) Suché subtropické klima (Köppen: BWh, BWk, BSh, BSk) - protažení suchého tropického klimatu ve směru k pólům s podobnými vzduchovými hmotami – roční teplotní amplituda větší s vyjádřeným chladnějším nebo chladným obdobím (vpády cP vzduchu) - nízké srážky – souvisí s cyklonami mírných šířek, které se občas dostanou do subtropů - aridní a semiaridní typy - hlavní oblasti: severní Afrika a Blízkých Východ, jižní Afrika, jižní Austrálie, Patagonie, jihozápad USA a severozápad Mexika Obr. 7.18/178 - SS - subtropické pouště jsou postupným pokračováním pouští z nízkých šířek – horké období srovnatelné, v chladnějším cyklonální srážky - přizpůsobená flóra (kaktusy, keře, dřeviny) a fauna 2) Vlhké subtropické klima (Köppen: Cfa) - cirkulace kolem subtropických výší → teplý a vlhký vzduch (mT) do východních částí kontinentů - léto: teplé, vysoká vlhkost, dostatek srážek (konvektivní, občasné tropické cyklony, jihovýchodní Asie - monzun) - zima: časté vpády cP vzduchu s chladnějšími obdobími, žádný měsíc ale nemá teploty záporné; dostatek srážek (cyklony mírných šířek) - oblasti: východní části kontinentů mezi 20-35º z.š. - při dostatku srážek lesní porosty, nahrazené mnohde zemědělsky využívanými plochami Obr. 7.20-7.21/180-181 - SS 3) Středomořské klima (Köppen: Csa, Csb) - vlhká zima (vlhký mP vzduch – cyklonální činnost) – velmi suché léto (posun subtropických výší směrem k pólům – cT vzduch) - z hlediska ročních srážek – aridní až humidní (čím blíže k tropům tím sušší) - teplá až horká léta, mírné zimy - oblasti: Chile, jižní Afrika, jižní a západní pobřeží Austrálie, jižní a střední Kalifornie, oblast Středozemního moře - přizpůsobení vegetace udržet během suchého léta vodu (silné listy a kůra) – nebezpečné požáry Obr. 7.22-7.23/181-183 - SS 4) Přímořské klima západních pobřeží (Köppen: Csa, Csb) - západní pobřeží mírných šířek mezi 35-60º z.š. – západní proudění s častými cyklonami s přívodem chladnějšího a vlhkého mP vzduchu - dostatek srážek po celý rok se zimním maximem (hornaté pobřeží – orografické zesílení srážek) – v létě výběžky subtropických výší (snížení srážek) - roční teplotní amplituda menší, mírnější zimy než ve vnitrozemí
-
hlavní oblasti: Severní Amerika – od Oregonu po sever Britské Kolumbie; Evropa – britské ostrovy, Portugalsko, část Francie; Nový Zéland a Tasmánie, pobřeží Chile jižně od 35º j.š. - husté lesy (jedle, cedr, smrk) – v Evropě zemědělsky využívaná krajina Obr. 7.25/184 – SS 5) Suché klima mírných šířek (Köppen: BWk, BSk) - vnitřní části severní Ameriky a Eurasie ve srážkovém stínu pohoří ze západu nebo z jihu mezi 35-55º z.š. (jižní republiky bývalého SSSR po Gobi a sever Číny – aridní, středozápad USA – semiaridní) - zima: chladná až velmi chladná – převládá cP vzduch - léto: horké - převládá suchý kontinentální vzduch místního původu, konvektivní srážky při vpádech maritimních vzduchových hmot - stepi – víceleté nízké traviny, Severní Amerika - prérie Obr. 7.27/185 – SS 6) -
Vlhké kontinentální klima (Köppen: Dfa, Dfb, Dwa, Dwb) střední a východní části Severní Ameriky a Eurasie v oblasti polární fronty velká denní proměnlivost počasí – výrazné sezónní kontrasty dostatek srážek během roku s maximem v létě při vpádech mT vzduchu chladné zimy – cP a cA vzduch, teplá léta východní Asie (Čína, Korea, Japonsko) – sušší zimy, více letních srážek (monzunová cirkulace) - Evropa 45-60º s.š. – srážky spojené s advekcí mP vzduchu se severního Atlantiku - převaha lesních porostů, mnohde přeměněných na zemědělsky využívané plochy Obr. 7.28-7.29/185-187 – SS Klima vysokých šířek - s výjimkou klimatu ledovcových štítů pouze na severní polokouli, sahající ale až na 47º s.š. v Severní Americe a východní Asii - Rossbyho vlny – frontální cyklony – arktická fronta – mP, cP, cA, v létě i vpády mT vzduchu Obr. 7.31/187 - SS 1) Klima boreálních lesů (Köppen: Dfc, Dfd, Dwc, Dwd) - kontinentální klima s dlouhou a velmi chladnou zimou (převládá chladný, suchý a stabilní cP vzduch, vpády chladného cA vzduchu) a s krátkými chladnými léty – největší roční teplotní amplituda (Sibiř) - malé roční úhrny srážek s maximem v létě (putující cyklony s mořskými vzduchovými hmotami) - hlavní oblasti: 50-70º s.š.; Severní Amerika – střední a západní Aljaška přes Yukon k Labradoru; Eurasie – severní Skandinávie přes Sibiř k Tichému oceánu - oblast Jakutska na Sibiři – po Antarktidě a Grónsku nejchladnější oblast na Zemi - tyto oblasti byly ovlivněny kontinentálním zaledněním – obnažené skalní podloží, mělké sníženiny s rašeliništi – dominující jehličnaté lesy (omezené zemědělské využití pro obilniny v oblasti Baltského moře) Obr. 7.32-7.33/188-189 - SS 2) Klima tundry (Köppen: ET)
-
zabírá okraje pobřeží kolem Severního ledového oceánu – převaha polárních (cP, mP) a arktických (cA) vzduchových hmot - dlouhé a tuhé zimy (blízkost oceánu – méně chladné než v kontinentálním klimatu) – krátké mírnější období odpovídající létu - málo srážek s maximem během mírnějšího období - ke klimatu tundry patří vedle Arktidy i antarktický poloostrov - tundra – trávy, mechy a lišejníky, zakrslé dřeviny, rašeliniště – v létě promáčení povrchu - půda stále promrzlá do značné hloubky – permafrost (v letním období odtává povrchová vrstva cca do hloubky 0,6–4 m) – velká citlivost permafrostu k lidským aktivitám (tepelná eroze – obnažený povrch vytváří vrstvu bahna, odnášeného vodou) Obr. 7.34-7.35/190 – SS 3) Klima ledovcových štítů (Köppen: EF) - oblasti arktických a antarktických vzduchových hmot – Grónsko, Antarktida, mořský led Severního ledového oceánu – formování cA a cAA vzduchu - velmi nízké teploty (u Grónska a Antarktidy násobeny nadmořskou výškou), všechny měsíce s průměrem pod bodem mrazu, silné teplotní inverze nad ledovcovými štíty - cyklony, silné větry, nízké srážky většinou v podobě sněhu – akumulace - ruská antarktická stanice Vostok (3488 m n.m.) – nejchladnější místo s měřenou teplotou vzduchu – -89,6 ºC (21.7.1983) – ledovcové vrty Obr. 7.37/191 - SS Klimatické klasifikace Alisova - B. P. Alisov – genetická klasifikace – vychází z všeobecné cirkulace atmosféry - hlavní klimatické pásy – převládání typů vzduchových hmot během celého roku: a) 1 - pás rovníkového klimatu (rovníkový pás) b) 3 - pás tropického vzduchu (tropický pás) c) 5 - pás vzduchu mírných šířek (mírný pás) d) 7 - polární pás (arktický resp. antarktický) - přechodné klimatické pásy – střídání typů vzduchových hmot během roku: a) 2 - pás rovníkových monzunů (subekvatoriální pás) b) 4 - subtropický pás c) 6 - subarktický pás - hranice mezi pásy – průměrná poloha front oddělujících geografické typy vzduchových hmot - dělení klimatických pásů na klimatické typy: a) charakter aktivního povrchu - kontinentální a oceánský typ b) rozložení mořských proudů a různé podmínky cirkulace atmosféry – typ klimatu východních a západních pobřeží pevnin Obr. 2.65-2.66/126 – Netopil a kol.: Fyzická geografie I Literatura: Netopil, R. a kol. (1984): Fyzická geografie I. SPN, Praha. Kap. 2.7: s. 123-132. Strahler, A., Strahler, A. (1999): Introducing Physical Geography. Wiley, New York. Kap. 7: Global Climates, s. 155-193.
GLOBÁLNÍ EKOSYSTÉMY Literatura Strahler, A. – Strahler, A. (1999): Introducing Physical Geography. Wiley, New York, 575 s. Kapitola: Global Ecosystems, s. 197 - 235. Attenborough, D. (1990): Planeta žije. Panorama, Praha, 334 s. Duvigneaud, P. (1988): Ekologická syntéza. Academia, Praha, 414 s. Horník, S. (1986): Fyzická geografie II. SPN, Praha, 319 s. Kapitola: Biogeografie, s. 197 – 287. Jakrlová, J. – Pelikán, J. (1999): Ekologický slovník terminologický a výkladový. Fortuna, Praha, 144 s. 1. Úvod biosféra = složka FG sféry; všechny živé organismy Země (rostliny + živočichové) Strahler&Strahler obr. P1 s. 7
oživená vrstva = zahrnuje povrch souše, svrchní část oceánu do hloubky přibližně 100 m a přilehlé části atmosféry Strahler&Strahler obr. P2 s. 7
biogeografie = věda zabývající se rozšířením, vývojem a změnami organismů a jejich společenstev v prostoru a čase; předmět studia: biosféra a zákonitosti její prostorové diferenciace ekologie = věda která studuje vztahy (interakce) mezi organismy a jejich prostředím ekosystém = celek tvořený živými organismy a prostředím ve kterém žijí; organismy jsou v ekosystému spojeny jednak mezi sebou navzájem a jednak s prostředím toky energie a látek základní třídění ekosystémů: akvatické (vodní) terestrické (suchozemské) akvatické ekosystémy: a. marinní, b. sladkovodní marinní: a. otevřený oceán, b. brakické vody, c. korálové útesy. sladkovodní: a. jezera a rybníky, b. vodní toky, c. různé typy mokřadů (např. rašeliniště a slatiniště). terestrické ekosystémy: biomy
biom = oblast ve které je víceméně uniformní klima, půdy a vegetace; biomy se vymezují na základě charakteru vegetace základní typy biomů: les step savana poušť tundra
2. Energetické toky v ekosystémech sluneční záření = zdroj energie pro biosféru 2.1 Potravní řetězce fotosyntéza autotrofní organismy – heterotrofní organismy energetické toky v ekosystémech: nadzemní: herbivoři, karnivoři a omnivoři podzemní (půda): dekompozitoři
potravní řetězec, potravní síť = přenos energie ekosystémem přes posloupnost několika kroků či úrovní – primární producenti (zelené rostliny); konzumenti prvního, druhého a třetího řádu; dekompozitoři Strahler&Strahler obr. 8.1 s. 198
respirace = ztráta energie podél potravního řetězce Strahler&Strahler obr. 8.2 s. 199
2.2 Biomasa, čistá primární produkce a klima biomasa = hmota suché organické hmoty v ekosystému; jednotka: kg/m2 nebo t/ha. čistá primární produkce = množství využitelné energie vyprodukované v ekosystému rostlinami za jeden rok faktory ovlivňující čistou primární produkci: sluneční záření: a. intenzita, b. délka slunečního svitu (délka dne) teplota (teplota vzduchu a půdy) dostupnost vody Strahler&Strahler obr. 8.3 s. 200
hodnoty produkce v klimatických pásmech vyjádřené hmotností uhlíku (kg) vyprodukovaného na jednotkové ploše (1m2) za rok Produkce Klimatické pásmo nejvyšší (> 800) velmi vysoká (600-800) vysoká (400-600) střední (200-400) nízká (100-200 velmi nízká (0-100)
vlhké rovníkové pobřežní monzunové a pasátové, tropické střídavě vlhké a suché tropické střídavě vlhké a suché (JV Asie), vlhké subtropické, oceánské západních pobřeží středomořské, vlhké kontinentální suché tropické (semiaridní), suché mírné (semiaridní), boreálních lesů suché tropické (aridní), suché mírných šířek (aridní), boreálních lesů, tundrové
3. Organismy a prostředí 3.1 Biotop biotop = stanoviště; místo obývané určitým společenstvem organismů; charakterizován abiotickými a biotickými vlastnostmi prostředí Strahler&Strahler obr. 8.4 s. 201
3.2 Organismy a voda xerofyty = rostliny adaptované na sucho oblasti výskytu xerofytů: místa s rychlým odtokem vody (např. skalní výchozy, …) pouště oblasti s výrazně suchou sezónou adaptace xerofytů na sucho: - brání ztrátě vody z těla - vylepšená schopnost vodu získat - krátký životní cyklus sklerofyty = rostliny s tvrdými, tlustými, kožovitými listy; středomořské klima opadavá a vždyzelená vegetace suchomilná zvířena = často podobné strategie jako rostliny 3.3 Organismy a teplota teplota jako přímý (optimální teplota, teplotní limity) a nepřímý faktor chladnější klima → méně druhů organismů studeno-krevní a teplo-krevní živočichové
rozdílné adaptace studenokrevných a teplokrevných živočichů na chlad a horko hybernace 3.4 Ostatní klimatické faktory světlo jarní efeméry = byliny lesního podrostu které projdou svým životním cyklem brzy zjara, kdy na stromech ještě chybí listí fotoperioda = období denního světla; závislost na zeměpisné šířce a ročním období vítr vlajkové stromy Strahler&Strahler obr. 8.37 s. 230
3.5 Ekologická sukcese ekologická sukcese = proces vývoje ekosystému (vývojová řada) při kterém jedno společenstvo rostlin a živočichů nahrazuje druhé a který směřuje ke stabilnímu konečnému stavu klimax = stabilní společenstvo rostlin a živočichů na konci sukcesní řady disturbance = narušování ekosystému; a. přirozené, b. antropogenní primární a sekundární sukcese – sekundární sukcese probíhá na místech kde již předtím existovala vegetace a je mnohem rychlejší než primární sukcese Strahler&Strahler obr. 8.10 s. 205
pionýrské rostliny
4. Přirozená vegetace přírodní vegetace = vegetace která se vyvíjí bez vlivu člověka člověkem ovlivněná vegetace zavlečené druhy = organismy které byly přeneseny člověkem z jejich domovských ekosystémů do cizího prostředí 4.1 Vegetační formace a životní formy rostlin Raunkiaerův systém životních forem: fanerofyty chamaefyty hemikroptofyty geofyty helofyty hydrofyty therofyty epifity Horník a kol. obr. 3.6 s. 212
jednoleté a vytrvalé rostliny příklad vegetační formace: les – je tvořen několika vrstvami (patry) tvořenými různými životními formami Strahler&Strahler obr. 8.11 s. 207
5. Terestrické ekosystémy – biomy pět základních typů biomů: les savana step poušť
tundra Strahler&Strahler obr. 8.13 s. 208-209
biomy lze dále dělit na menší jednotky podle typu vegetační formace; např. v rámci biomu les lze rozlišit šest hlavních vegetačních formací Biom Vegetační formace Deštný les nízkých šířek
Les Monzunový les Subtropický vždyzelený les Listnatý les mírných šířek Jehličnatý les Sklerofytní les
Listnatý (vavřínový) Jehličnatý Boreální Pobřežní Sklerofytní les Sklerofytní řídkolesí Sklerofytní křoviny
Vlhká savana (člověkem podmíněná)
Savana Savanové řídkolesí (suchá savana) Trnitá savana Zaplavovaná savana (pantanal) Llanos Campos Dlouho-stébelnatá step
Step Krátko-stébelnatá step Polopoušť
Poušť
Tundra
Trnitá polopoušť Suchá poušť Arktická tundra (keříčková, mechová a lišejníková) Horská tundra
5.1 Biom les v rámci biomu les lze rozlišit 6 vegetačních formací: deštný les nízkých šířek monzunový les subtropický vždyzelený les listnatý les mírných šířek jehličnatý (boreální) les sklerofylní les 5.1.1 Deštný les nízkých šířek Klima: vlhké rovníkové klima, monzunové a pasátové pobřežní klima Geografické rozšíření: rovníkové deštné lesy J Amerika: povodí Amazonky; Afrika: Konžská pánev a pobřeží Guinejského zálivu; Indomalajská oblast: Indonésie od Sumatry až po západní ostrovy Tichomoří
tropické deštné lesy Pasátové oblasti: Filipíny, V pobřeží střední Ameriky, Karibská oblast, V pobřeží Madagaskaru, SV pobřeží Austrálie, V pobřeží Brazílie Monzunové oblasti: jihovýchodní Asie = Vietnam, Laos, JV Čína a Z pobřeží Indie a Myanmaru Strahler&Strahler obr. 8.18 s. 212-213
Charakteristika:
Strahler&Strahler obr. 8.14 s. 210
vnitřní struktura deštného lesa – tři patra (Strahler&Strahler obr. 8.15 s. 210, Horník a kol. obr. 3.22 s. 275)
emergenty, chůdovité a deskovité kořeny liány epifyty velká druhová diverzita → několika km2 = až 3000 druhů dřevin silný zástin půdy a spodních pater lesa obrovská produkce biomasy, rychlá mineralizace opadu a recyklace živin, nízký obsah organických látek v půdě horský deštný les vysokohorský mlžný les fauna: největší diverzita druhů v korunách stromů, málo velkých savců 5.1.2 Monzunový les Klima: střídavě vlhké a suché tropické klima (střídání delší deštivé sezóny se suchou a o něco chladnější sezónou) Geografické rozšíření: asijské monzunové oblasti – Indie, Myanmar, Thajsko a Kambodža; střední část jižní Afriky; střední a jižní Amerika (lemují deštné lesy) Strahler&Strahler obr. 8.20 s. 216
Charakteristika:
Strahler&Strahler obr. 8.19 s. 213
stromy shazují listí během období sucha nemají spojitý zápoj stromů → více prosvětlené, lépe vyvinutá spodní patra než v deštném lese stromy nižší než v deštném lese; druhová rozmanitost rovněž menší (cca 30 – 40 druhů dřevin/ha) 5.1.3 Subtropický vždyzelený les Klima: vlhké subtropické klima (mírná zima a dostatek srážek po celý rok) Geografické rozšíření: JV Spojených států, J Čína, J Korea a J Japonsko Strahler&Strahler obr. 8.21 s. 216
Charakteristika: tento typ lesa se objevuje ve dvou podobách: Subtropický listnatý vždyzelený les některé stromy mají kožovité listy, les je rozvolněný → dobře vyvinutá spodní patra druhová skladba: neopadavé duby, vavříny (vavřínové lesy) a magnólie; ve spodních patrech = stromovité kapradiny, malé palmy, bambus, hojné liány a epifyty dlouho zemědělsky využívané oblasti – přírodní vegetace většinou chybí Subtropický jehličnatý vždyzelený les výskyt pouze na JV Spojených států písčité půdy + opakující se požáry dominantním druhem dřevin = borovice
5.1.4 Listnatý les středních šířek Klima: vlhké kontinentální klima Geografické rozšíření: takřka výhradně na severní polokouli - V část Severní Ameriky, Z Evropa, V Asie; malá oblast listnatého lesa rovněž v Patagonii Strahler&Strahler obr. 8.23 s. 218-219
Charakteristika:
Strahler&Strahler obr. 8.24 s. 218
stromy kompletně shazují listí v zimě silný zástin půdy → synuzie podrostu je poměrně slabě vyvinutá – jarní efeméry druhová skladba: dub, buk, bříza, ořešák, líska, javor, jilm a jasan; listnáče obvykle doprovázeny i některými jehličnany (jedle, smrk) fauna: nejoživenější je přízemní vrstva (příznivé vláhové a teplotní podmínky) – největší počet jedinců i druhů = hrabaví živočichové, větší býložraví savci, predátoři, hojná ptačí fauna, málo je omnivorů (medvěd) 5.1.5 Jehličnatý les Klima: klima boreálního lesa Geografické rozšíření: oblasti vysokých zeměpisných šířek – široký cirkumpolární pás v Eurasii a Severní Americe; nejdále k jihu sestupuje v horských oblastech – v Evropě se jehličnaté lesy vyskytují ve všech pohořích, v Severní Americe sestupují k jihu podél Kordiller Strahler&Strahler obr. 8.25 s. 220-221
Charakteristika: Strahler&Strahler obr. 8.24 s. 218 = lesotundra
malá druhová diverzita dřevin – velké plochy se skládají pouze z jednoho nebo dvou druhů stromů boreální lesy Severní Ameriky, Evropy a západní Sibiře jsou tvořeny převážně smrkem a jedlí, ve středu severní Sibiře a ve východní Sibiři modřínem tmavá (smrková) tajga modřínová tajga borová tajga horská tajga na severu přechod do lesotundry pobřežní jehličnatý les: vyskytuje se pouze podél Z pobřeží Severní Ameriky v úzkém pásu od severní Kalifornie po jih Aljašky; klima se vyznačuje silnými orograficky zesílenými srážkami a mírnými teplotami → existence nejhustších jehličnatých lesů na světě s největšími stromy světa fauna: podobní zástupci živočišného světa v Severní Americe i v Eurasii –medvěd hnědý, vlk, liška, kuna, norek, rosomák, los, jelen, bobr, v zimě sobi, celá řada ptačích druhů: tetřev hlušec, tetřívek obecný, ořešník kropenatý, jeřábek lesní, v létě tažné druhy 5.1.6 Sklerofytní les Klima: středomořské klima Geografické rozšíření: Středomoří, Kalifornie, Chile, Kapská oblast v jižní Africe, Austrálie Strahler&Strahler obr. 8.28 s. 222
Charakteristika: Strahler&Strahler obr. 8.29 a 8.30 s. 222 a 223
rozlišují se tři vegetační formace slerofytního lesa: sklerofytní les – se zapojenou klenbou stromů sklerofytní řídkolesí – stromy pokrývají pouze 25 – 60% plochy sklerofytní křoviny – křoviny pokrývají zhruba 1/2 povrchu
stromy a keře jsou adaptovány na letní horka malými, tvrdými, kožovitými, tlustými listy bránícími ztrátě vody transpirací Středomoří:korkový dub, dub cesmínový, borovice, olivy; dnes většinou náhradní křovinaté formace = macchie Kalifornie: pobřežní horské hřbety – různé druhy dubů; jižněji se vyskytují přirozené sklerofytní křoviny = chaparral 5.2 Biom savana Klima: tropické střídavě vlhké a suché klima; ostře vyhraněné období dešťů a sucha Geografické rozšíření: často podél oblastí rovníkového deštného lesa; Afrika, Jižní Amerika, v menší míře Indický subkontinent a Z část Madagaskaru Strahler&Strahler obr. 8.20 s. 216-217
Charakteristika:
Strahler&Strahler obr. 7.13 s. 171
podstatu savany tvoří rostlinné skupiny s odlišnými ekologickými nároky – dřeviny a traviny přírodní savany – pouze určité klimatické a edafické podmínky (1. půda: kamenitá nebo extrémně chudá na živiny, 2. klima: pouze 300 – 600 mm srážek, 3. stagnující podzemní nebo povrchová voda) – jinak se jedná o antropogenně podmíněnou savanu důležitý faktor ekologie savany = požáry → zvýhodnění trav na úkor dřevin galeriové lesy = lesy vázané na vyšší hladinu podzemní vody podél vodních toků Afrika Vlhká savana (člověkem podmíněná – mýcení + vypalování lesa) Savanové řídkolesí (suchá savana) Trnitá savana Jižní Amerika Zaplavovaná savana (pantanal) Llanos Campos fauna: vzhledem k deštným lesům podstatně větší druhová diverzita (hlavně savci); optimální podmínky pro život herbivorů (schopnost rychlého běhu), predátoři, mravenci a termiti, plazi (ještěrky a hadi [jedovatí]), ptáci (běžci a kurovití, letci: supi a orli) 5.3 Biom step Klima: suché kontinentální klima, vlhké subtropické klima (Jižní Amerika) Geografické rozšíření: Eurasie, Severní Amerika, Jižní Amerika (Uruguay, Argentina), jižní Afrika (Vysoký Veld) Strahler&Strahler obr. 8.33 s. 226-227 Charakteristika: Strahler&Strahler obr. 8.31 a 8.32 s. 224 a 225
půdy = hluboké, humózní a velmi úrodné → stepi přeměněny na ornou půdu, světové obilnice v rámci stepí se rozlišují dvě hlavní vegetační formace: dlouho-stébelnaté stepi krátko-stébelnaté stepi Dlouho-stébelnaté stepi sušší oblasti vlhkého kontinentálního klimatu (léto s dostatkem půdní vody) především tráva s dlouhými stonky společně s širokolistými bylinami Východoevropské stepi: dvě klidová období (zima a léto) + dvě období vegetačního rozvoje; trávy s xeromorfně stavěnými listy a mohutně vyvinutým kořenovým systémem (kavyly a kostřavy); na S na kontaktu s listnatým lesem se vyvinula přechodná lesostepní zóna;
antropogenně podmíněná step = maďarská pusta (vznik z lesostepi); J Morava (Pavlovské vrchy) = stepní bezlesí. Severoamerické stepi (prérie): obecně stepi S Americe – vnitrozemí USA a J Kanada; teploty ubývají od jihu k severu, srážky klesají od východu k západu → od východu k západu S – J protažené pásy: lesostep, dlouho-stébelnatá prérie, smíšená prérie a krátko-stébelnatá prérie dlouho-stébelnaté prérie – od pobřeží Mexického až do kanadského Saskatchewanu = tzv. pravé prérie; srážkové úhrny vysoké (600 – 1000 mm) – důvodem absence stromů = vysoké traviny vítězí v konkurenčním boji s dřevinami + časté požáry + silné vypásání stády velkých kopytníků; tráva až 2 m vysoká (vousatka) a řada druhů širokolistých bylin; smíšené prérie – více se uplatňují nízké traviny na úkor vysokých travin a bylin. Jihoamerické stepi (pampy): vlhké subtropické klima s mírnou zimou a dostatečnými srážkami (800 – 1000 mm); bezlesost pampy nejasná: buď antropogenními vlivy (zakládání požárů) nebo přirozené faktory (opakující se sucha, fyziologicky suché jílovité půdy). Krátko-stébelnaté stepi dvě fáze vegetačního rozvoje a dvě fáze klidu trávy s krátkými stonky rostoucí v ostrůvcích a trsech, vyskytují se holé plochy bez vegetace Středoasijské stepi: extrémně kontinentální klima s dlouhým obdobím zimního klidu (září – květen); zima bez sněhu → suchá jara, rozvoj vegetace až v červnu až srpnu. Severoamerické stepi: pás podél východního úpatí Skalnatých hor; silně suché klima (300 – 450 mm srážek); nízká „bizoní“ tráva a tráva „grama“. fauna: dobře pohybliví, býložraví, stádoví kopytníci; hlodavci; šelmy a draví ptáci; stepní adaptace = schopnost rychlého běhu a skákání, hrabání nor 5.4 Biom poušť Klima: suché tropické a subtropické klima, mírné kontinentální klima (střední Asie) Geografické rozšíření: pás pouští S Afriky a JZ Asie, střední Asie, jižní Afrika, Severní Amerika, Jižní Amerika, Austrálie Strahler&Strahler obr. 8.34 s. 226-227
Charakteristika: vysoké letní teploty, velké výkyvy teplot (až 50°C během jednoho dne), silná insolace a malá vlhkost vzduchu rostlinstvo zahrnuje dvě skupiny: efemerní druhy (therofyty, geofyty) xerofyty (sukulenty + sklerofyty) rostliny adaptované na vysoké koncentrace solí v půdě = halofyty dílčí vegetační formace: polopoušť trnitá polopoušť suchá poušť fauna: hmyz + různé druhy hmyzožravých netopýrů a ptáků, hlodavci, plazi (ještěrky) 5.5 Biom tundra Klima: oblasti tundrového klimatu. Geografické rozšíření: převážně na severní polokouli na sever od polární stromové hranice Strahler&Strahler obr. 7.34 s. 190
Charakteristika: chladné klima – nejteplejší měsíc nemá průměrnou teplotu vyšší než 10°C, krátké vegetační období (2 – 3 měsíce), v létě dlouhá fotoperioda → podporuje fosyntetickou aktivitu
trvale zmrzlá půda (permafrost) – v létě taje svrchní vrstva, hlubší partie půdy zůstávají zmrzlé, takže tavná voda se nemůže vsáknout → krajina má v létě bažinatý ráz hromadění surové organické hmoty silné působení mrazu na půdu + silné zimní větry → zakrslé dřeviny (vrby a břízy) vegetační formace tundry: arktická tundra (keříčková, mechová a lišejníková tundra) horská tundra lesotundra fauna: diverzita druhů malá, ale velký počet jedinců v populaci; sob, pižmoň severní, zajíc bělák, polární liška (pesec), hranostaj, vlk, lední medvěd, ptáci: sovice sněžná, bělokur sněžný a rousný; adaptace tundry = ptáci i savci získávají v zimě bílé zbarvení; bodavý hmyz (komáři a muchničky) 5.6 Výšková stupňovitost vegetace s rostoucí nadmořskou výškou klesá teplota a rostou srážky → změny vegetace s nadmořskou výškou = výšková stupňovitost Strahler&Strahler obr. 8.38 s. 231
5.7 Klimatické gradienty a charakter vegetace se změnou zeměpisné šířky a délky se mění i klima → změny vegetace se zeměpisnou šířkou a délkou = horizontální zonalita vegetace (šířková pásmovitost, meridionální pásmovitost) Strahler&Strahler obr. 8.39 s. 232
