SROVNÁVACÍ STUDIE UČŇOVSKÉHO (STŘEDNÍHO ODBORNÉHO) ŠKOLSTVÍ V ČESKÉ REPUBLICE A VE ŠVÝCARSKU vypracovaná v rámci projektu Programu švýcarsko-české spolupráce
„Mezinárodní partnerství technických škol“
Podpořeno z Programu švýcarsko-české spolupráce Supported by a grant from Switzerland through the Swiss Contribution to the enlarged European Union
Obsah 1
Úvod ................................................................................................................................................ 3
2
Situace středního odborného školství v Evropě .............................................................................. 4
3
Střední odborné vzdělání v České republice ................................................................................... 8
4
5
6
3.1
Základní informace o České republice..................................................................................... 8
3.2
Český vzdělávací systém .......................................................................................................... 8
3.3
Vývoj středního odborného školství v České republice......................................................... 13
3.4
Současná situace středního odborného školství v ČR ........................................................... 15
3.4.1
Obecné informace ......................................................................................................... 15
3.4.2
Financování českého středního odborného školství ..................................................... 17
3.4.3
Kurikulární reforma a školské vzdělávací programy ...................................................... 18
Střední odborné vzdělání ve Švýcarsku ......................................................................................... 19 4.1
Základní informace o Švýcarsku ............................................................................................ 19
4.2
Švýcarský vzdělávací systém.................................................................................................. 20
4.3
Fungování středního odborného školství ve Švýcarsku ........................................................ 23
Srovnání českého a švýcarského odborného školství ................................................................... 27 5.1
Nejdůležitější rozdíly mezi Švýcarskem a Českou republikou ............................................... 27
5.2
Výzvy, kterým čelí odborné vzdělávání ve Švýcarsku i v České republice ............................. 30
5.3
Spolupráce se zaměstnavateli ............................................................................................... 31
5.4
Modulární systém výuky ....................................................................................................... 35
Závěr .............................................................................................................................................. 36
2
1 Úvod Tato studie zpracovaná v rámci sub-projektu (dále jen projektu) Mezinárodní partnerství technických škol si klade za cíl srovnat české střední odborné školství se středním odborným školstvím ve Švýcarsku, zdůraznit ty nejdůležitější rozdíly v obou systémech a především najít oblasti, ve kterých by se české školství mohlo tím švýcarským inspirovat a naopak. Přestože některé postupy není možné zcela přenést z jedné země do druhé, je možná alespoň částečná inspirace odlišným a lépe fungujícím systémem. Studie by měla sloužit k inspiraci nejen školám v České republice a ve Švýcarsku, ale do jisté míry také zřizovatelům středních odborných škol nebo politikům působícím v resortu školství, neboť jsou to právě oni, kteří stanoví mantinely, v rámci nichž se mohou ředitelé škol snažit o zvýšení kvality středního odborného školství. V průběhu celého projektu došlo k několika studijním cestám, při kterých se účastníci projektu seznámili se švýcarským a českým školským systémem v oblasti středního odborného školství, jeho výhodami i negativními stránkami. Došlo k výměně know–how a hodnotné informace účastníci čerpali při návštěvách výuky i při diskusích s odborníky. Po seznámení s oběma systémy proběhly diskuse, při kterých účastníci diskutovali metody možného zlepšení středního odborného školství. Právě informace o obou vzdělávacích systémech načerpané v průběhu projektu jsou nejdůležitějšími zdroji pro tuto studii. Studie se samozřejmě opírá o oficiální – „technické“ - informace o středním odborném školství v obou zemích, soustředí se ovšem především na pozitiva a negativa obou systémů tak, jak jsou vnímána ze strany technických škol. Vedoucím partnerem projektu je Střední škola technická, Praha 4, Zelený pruh 1294 (dále jen SŠT). Škola vznikla v roce 1954 se zaměřením na stavebnictví, nyní nabízí široké spektrum oborů zaměřených také na strojírenství, elektrotechniku a služby. Jejím zřizovatelem je Hlavní město Praha. Švýcarským partnerem je švýcarská veřejná technická škola Ecole Technique - Ecole des Métiers de Lausanne (dále jen ETML), založená v roce 1916 a vyhledávaná pro výjimečnou kvalitu a odbornost studia. ETML nabízí sedm technických a řemeslných oborů.
3
2 Situace středního odborného školství v Evropě Na počátku 21. století čelí vzdělávací systémy evropských států i celého vyspělého světa rychlým změnám v požadavcích na své absolventy. Společně s překotným vývojem nových technologií se mění požadavky pracovního trhu a nároky na dobře připravené lidské zdroje. Mění se také struktura zaměstnanosti. Zatímco v druhé polovině 20. století narůstal podíl lidí zaměstnaných v terciárním sektoru (sektoru služeb) na úkor sektoru sekundárního (sektoru průmyslu), na počátku nového tisíciletí pozorujeme nárůst pracovních míst v tzv. kvartérním sektoru, kde hlavní roli hrají informace a znalosti a s tím spojené schopnosti informace vyhodnocovat, třídit a využívat. Informace se stává novým výrobním faktorem a učení tak získává na důležitosti. Tomu odpovídá samozřejmě i struktura pracovního trhu. Klesá počet pracovních míst, pro něž postačuje pouze nízká kvalifikace a naopak roste počet míst s vyššími kvalifikačními požadavky, tedy pracovních míst vhodných pro středoškolsky nebo vysokoškolsky vzdělané osoby. Stále rychlejší společenské změny se tak promítají do odvětvových i profesních charakteristik pracovních míst, která jsou (nejen) absolventům dostupná na trhu práce. Tato skutečnost se samozřejmě promítá do zvýšení požadavků na kvalifikaci těchto absolventů, což vyvíjí tlak na vzdělávací instituce. Jedním z nejdůležitějších cílů, které vzdělávací instituce sledují (nebo by alespoň sledovat měly), je samozřejmě možné uplatnění jejich absolventů na trhu práce. Kvalitní vzdělání, které odpovídá požadavkům moderní doby, není ovšem pouze v kompetenci škol. Kvalitní vzdělání obyvatel a vysoká zaměstnanost jsou důležité předpoklady pro hospodářský růst země a její vysokou životní úroveň. Proto by investice do vzdělání měly být jednou z nejdůležitějších priorit politického vedení země a nejen jeho. Jak ukazuje švýcarský systém školství, vzdělání mladé generace a případně také vzdělání dospělých by mělo být prioritou pro celou společnost a je velmi přínosné, pokud se do jeho zlepšování zapojují i samotné podniky. Ty mají totiž nejlepší přehled o tom, jaké požadavky by absolventi měli splňovat, aby se mohli uplatnit na trhu práce. Ačkoli vzrůstají nároky na zaměstnance a klesá počet pracovních míst s nízkou potřebnou kvalifikací, není zdaleka pravdou, že ta nejvhodnější kvalifikace má pro každého člověka podobu toho co možná nejvyššího stupně vzdělání. Přesto se mnozí mladí lidé (často pod výrazným tlakem svých rodičů) snaží dosáhnout do nejvyššího stupně vzdělání (například preferují maturitní zkoušku před výučním 4
listem) bez ohledu na budoucí možnosti začlenění na pracovním trhu. S nárůstem počtu (i soukromých) škol a v souvislosti s klesajícím vývojem demografické křivky, kdy dnes přichází do prvních ročníků škol méně žáků, může větší podíl mladých lidí po absolvování základní docházky začít navštěvovat obory zakončené maturitou a potom případně nastoupit na vysokou školu. Velký podíl těchto lidí (často absolventů vysokoškolských humanitních oborů) pak ovšem nenajde uplatnění na trhu práce. Přesto má prestiž vysokoškolského titulu nebo alespoň maturitní zkoušky za následek neúměrně malý zájem o střední odborné vzdělání. Školy poskytující toto vzdělání mají problém naplnit své kapacity. Tyto a jiné deformace vzdělávacího systému, kdy struktura získaného vzdělání mladé populace neodpovídá potřebám pracovního trhu, mohou odstranit různé mechanismy, a to buď volná ruka trhu, nebo naopak regulace státu. Podle prvního konceptu by do vzdělání neměl příliš zasahovat stát a naopak by měl co nejvíce ponechat prostor jeho samoregulaci. O rovnováhu nabídky vzdělání a poptávky po něm a zároveň o rovnováhu mezi nabídkou míst na pracovním trhu a pracovními pozicemi poptávanými absolventy středních škol se podle tohoto konceptu postará volná ruka trhu. Role státu v tomto konceptu spočívá pouze v tom, že definuje kvalifikace a pravidla pro jejich hodnocení a uznávání, kontroluje kvalitu vzdělávacích zařízení a sleduje účelnost vynakládání veřejných finančních prostředků. Rozhodující roli mají v tomto systému naopak zaměstnavatelé. Žádoucí je co největší konkurence mezi vzdělávacími zařízeními. Tento přístup je z evropských států nejvíce patrný ve Velké Británii. Naopak např. ve Francii, Itálii nebo ve Švédsku převažuje druhý přístup k odbornému vzdělávání a tedy výrazná regulace vzdělání státem. V tomto konceptu jsou preferovány státní intervence do vzdělávání, které na rozdíl od předchozího konceptu mají zabraňovat deformacím způsobeným trhem. Jeho zastánci argumentují tím, že odborné vzdělávání patří k veřejným statkům, které nepodléhají zákonitostem trhu. Kromě míry účasti státu na regulaci vzdělávání je důležité také druhé kritérium, podle kterého lze rozdělit vzdělávací systémy v jednotlivých zemích, a tím je míra účasti soukromých podniků a podnikových svazů na odborném vzdělávání. Podle tohoto kritéria rozlišujeme tři rozdílné systémy, a to: 1) učňovský model (základ odborného vzdělání se odehrává v zaměstnání), 2) školský systém (základ odborného vzdělání se odehrává ve škole), 5
3) duální model (na odborné přípravě se podílí jak škola, tak partnerský podnik). Nejstarším z uvedených modelů je model učňovský, ve kterém je odborná příprava spojená s praxí v určitém povolání. Důraz není kladen na ucelenou kvalifikaci zakončenou uznávaným diplomem, důležité je spíše to, aby absolvent získal zaměstnání. V tomto modelu hraje většinou velmi omezenou roli stát. V dnešní době se jedná spíše o okrajový systém, účastníci tohoto vzdělání nejsou zahrnováni do školských statistik a jedná se o velmi různorodé projekty. Tyto projekty mohou být realizovány jak soukromými podniky, tak například neziskovými organizacemi nebo orgány místní správy. Projekty mohou být krátkodobé nebo dlouhodobé a často jsou nabízeny nejen mladým lidem, ale i jako součást odborného vzdělávání dospělých. Cílem je usnadnit mladým přechod ze školy do zaměstnání. V České republice (nebo například ve Velké Británii, Irsku, Portugalsku, Španělsku nebo Řecku) je uplatňován školský přístup, kdy celá výuka žáků včetně praktické části probíhá ve školách, případně ve školních dílnách. Tento systém ovšem přináší problémy se začleněním absolventů na trh práce, protože jejich vzdělání často neodpovídá potřebám podniků, například je neaktuální (žáci ve školních dílnách pracují se staršími, v praxi již nepoužívanými stroji) nebo žáci vůbec neabsolvují typ výcviku, který zaměstnavatelé požadují. To, často současně s velmi rigidním pracovním trhem, vede k vysoké nezaměstnanosti mezi absolventy tohoto typu škol. Státy bez duálního přístupu si toto čím dál více uvědomují a často hledají inspiraci právě u švýcarského systému. Většinou se ubírají cestou hledání kontaktů s podniky a snaží se zaangažovat do středního odborného vzdělání zaměstnavatele, např. je zapojit do přípravy vzdělávacích programů. Čím dál více se prosazují prvky z duálního systému, například existuje snaha zajistit co největšímu počtu učňů praxi v provozu. V duálním systému, který funguje například ve Švýcarsku nebo také v Německu, je soukromý sektor ve velké míře zapojen do odborného vzdělávání. Žáci tráví podstatnou část své výuky v podniku, kde jsou zaučováni přímo v praxi, a část ve školách. Aby se mohli žáci stát součástí duálního systému, jsou povinni podepsat smlouvu s podnikem, která je velmi podobná smlouvě pracovní. Velkou roli hrají kromě školy a firmy často také profesní sdružení (jako právě ve Švýcarsku). Tato sdružení provozují tzv. nadpodniková střediska, kde se odehrává část výuky (ta, která často nemohla být pro úzké zaměření realizována přímo v mateřském podniku). Duální systém je odborníky považován za velmi úspěšný. Díky němu absolventi středního stupně odborného školství snáze přechází ze školy do praxe a jsou více vyhledáváni zaměstnavateli. Pozitivním dopadem je nízká nezaměstnanost mladých lidí a z toho vyplývající nízká úroveň veřejných výdajů a prosperita státu.
6
Zdá se, že vývoj směřuje k vzájemnému prolínání modelů a postupnému (i když pomalému) přibližování k duálnímu modelu středního odborného školství. Roste úloha zaměstnavatelů, jejich asociací a také úloha odborů. Další faktory, které na toto mají vliv, jsou rostoucí autonomie podniků, nové výrobní postupy a způsoby komunikace, nové přístupy k řízení lidských zdrojů a také globalizace světového
hospodářství.
7
3 Střední odborné vzdělání v České republice 3.1 Základní informace o České republice Česká republika je demokratický stát v srdci Evropy. Na rozloze 78 867 km2 zde žije deset a půl milionu obyvatel. Oficiálním jazykem je čeština. Podle HDP na obyvatele (20 407 USD/obyv. v roce 2011) se Česká republika řadí na 42. místo ve světovém žebříčku. Human Development Index (koeficient, který je považován za ukazatel kvality života v dané zemi) České republiky měl v roce 2011 hodnotu 0,86, což Českou republiku řadí na 27. místo, zaostává tedy o 11 příček za Švýcarskem. Na rozdíl od Švýcarska je Česká republika unitárním státem a nikoli federací. Je rozdělena na 14 krajů. Hlavním i největším městem České republiky je Praha, která má 1,2 miliony obyvatel. Dalšími důležitými městy jsou metropole Moravy Brno, slezská Ostrava a západočeská Plzeň. Česká republika je postkomunistickou zemí, která ovšem v 90. letech poměrně úspěšně prošla demokratizačním procesem a také přechodem od řízeného k tržnímu hospodářství. Důležitou součástí těchto změn byla také integrace do západoevropských struktur, především vstup ČR do Evropské unie v květnu 2004.
3.2 Český vzdělávací systém Vzdělávání má v České republice na starosti Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a výuka probíhá ve státních, soukromých nebo církevních školách. Ve srovnání s ostatními zeměmi OECD Česká republika směřuje do vzdělání velmi málo peněz z veřejného rozpočtu a také platy učitelů patří ve srovnání s vyspělým světem k těm nižším. Vzdělání je rozděleno do tří oblastí: primární, sekundární a terciární. Primární vzdělávání Primární vzdělávání společně s nižším sekundárním vzděláváním spadají pod povinné základní vzdělání. To navazuje na předškolní vzdělávání, které povinné není. Jeho cílem je vytvářet a rozvíjet klíčové kompetence a poskytnout žákům základ všeobecného vzdělání orientovaného zejména na 8
situace blízké životu a na praktické jednání. Délka povinné docházky činí 9 let a žáci ji absolvují buď na základní škole, nebo na víceletém gymnáziu či osmileté konzervatoři. Žákům, kteří plní povinnou školní docházku, se bezplatně poskytují učebnice a učební texty, které jsou schváleny ministerstvem školství. Sekundární vzdělávání Sekundární vzdělávání se uskutečňuje převážně na středních školách, z nichž část poskytuje všeobecné vzdělávání a část vzdělávání odborné, vždy s podstatným podílem všeobecné vzdělávací složky. Střední školy poskytují i nižší sekundární vzdělávání ve všeobecných (gymnaziálních) oborech, které je součástí základního vzdělání, a také postsekundární vzdělávání. Zvláštním druhem škol jsou umělecké konzervatoře. Cílem středního vzdělávání je rozvíjet vědomosti, dovednosti a hodnoty získané ve vzdělávání základním, a to buď širším všeobecným vzděláváním, nebo odborným vzděláváním. Žáci středních škol jsou většinou ve věkovém rozmezí od 15 do 18 let. Na střední škole lze získat: -
střední vzdělání s maturitní zkouškou (čtyřleté studium po ukončení základního vzdělání, šest nebo osm let studia na víceletém gymnáziu, případně jeden až dva roky postsekundárního vzdělávání)
-
střední vzdělání s výučním listem (po dvou až třech letech vyššího sekundárního vzdělávání, případně v postsekundárním vzdělávání)
-
střední vzdělání (jeden až dva roky studia)
Všeobecné obory s maturitní zkouškou se realizují obvykle na gymnáziích a jejich cílem je hlavně připravit žáky na vysokoškolské vzdělávání nebo další typy terciárního vzdělávání, pro profesní specializaci i pro občanský život). Kolem 20 % všech absolventů denního studia na středních školách jsou absolventi gymnázií. Odborné střední vzdělávání je podrobněji popsáno v kapitole 3.4. Střední školy jsou obvykle veřejné (zpravidla zřizované krajem), mohou ale být i soukromé, příp. církevní. Výuka ve veřejných školách je bezplatná. Postsekundární neterciární vzdělávání
9
Jako postsekundární vzdělávání se chápou druhy vzdělávání určené absolventům středních škol, které mají charakter doplňujícího, rekvalifikačního vzdělávání. Jedná se především o: -
nástavbové studium (určeno pro absolventy oborů s výučním listem, kteří si chtějí doplnit střední vzdělání s maturitní zkouškou; studium je dvouleté)
-
zkrácené studium pro získání středního vzdělání s výučním listem (určeno absolventům oborů s maturitní zkouškou i oborů s výučním listem, kteří chtějí získat další kvalifikaci; studium trvá jeden až dva roky)
-
zkrácené studium pro získání středního vzdělání s maturitní zkouškou (určeno pro absolventy oborů s maturitní zkouškou, kteří chtějí získat další kvalifikaci; studium je jedno až dvouleté)
Terciární vzdělávání Terciární vzdělávání poskytují tradičně vysoké školy. Mohou být univerzitního nebo neuniverzitního typu. Součástí terciárního vzdělávání jsou také vyšší odborné školy, které poskytují spíše prakticky zaměřené vyšší odborné vzdělání. Vysoké školy se dělí na instituce univerzitní, které poskytují všechny typy studijních programů, a neuniverzitní, které poskytují převážně programy bakalářské, částečně programy magisterské a programy doktorské neposkytují vůbec. Bakalářský studijní program je zaměřen na přípravu k výkonu povolání a ke studiu v magisterském studijním programu a trvá 3-4 roky. Magisterský studijní program je zaměřen na získání teoretických poznatků založených na soudobém stavu vědeckého poznání, výzkumu a vývoje, na zvládnutí jejich aplikace a na rozvinutí schopností v tvůrčí činnost. Standardní doba studia je 1-3 roky. Standardní vysokoškolské studium trvá tedy 3-7 let. Po ukončení magisterského studia může následovat doktorský program, který je zaměřen na vědecké bádání a samostatnou tvůrčí činnost v oblasti výzkumu a vývoje. Trvá 3-4 roky. Školy v České republice mohou být zřizovány ministerstvy, krajem, obcí nebo svazkem obcí, dále pak i jinými právnickými osobami nebo fyzickými osobami. Podle školského zákona kraj na svém území zřizuje střední školy, vyšší odborné školy, střední školy a školská zařízení pro děti a žáky se zdravotním postižením, základní školy speciální, školy při zdravotnických zařízeních, školská výchovná a ubytovací zařízení a zařízení školního stravování pro děti, žáky a studenty škol, které zřizuje, střední školy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny za stanovených podmínek, jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky, základní umělecké školy, školská zařízení pro zájmové vzdělávání a dětské domovy. Základní a mateřské školy jsou zřizovány obcemi nebo svazkem obcí. Finance do škol proudí 10
tedy ze dvou zdrojů – ze státního rozpočtu (především mzdové prostředky a ostatní neinvestiční výdaje jako peníze na nákup učebních pomůcek) a od zřizovatele (investice, opravy a náklady na provoz). Kromě toho mohou školy samy získat finanční prostředky svou činností, jako například produktivní prací svých žáků nebo zisky z doplňkové činnosti (pronájem prostor, placené kurzy vzdělávání dospělých aj.). Celkové schéma českého vzdělávacího systému viz následující stránka.
11
Zdroj: www.nicm.cz/files/CZSchema%202010-2011%20CZ.pdf 12
3.3 Vývoj středního odborného školství v České republice Stejně jako celý vzdělávací systém, i odborné školství prošlo v České republice od roku 1989 zásadním vývojem. V komunistickém Československu bylo odborné vzdělání přípravou pro zaručené a stabilní zaměstnání a bylo zcela řízeno státem. Naopak po roce 1989 čeká na absolventy nestabilní trh práce, na kterém musí své uplatnění často delší dobu hledat. Mezi nejvýznamnější trendy ve vývoji českého odborného školství na konci 20. a na počátku 21. století jsou následující: -
Spolu se změnou politického a hospodářského systému v Československu došlo ke změně struktury pracovního trhu a také se změnilo společenské vnímání jednotlivých profesí. Zatímco v komunistickém Československu byl ekonomický důraz kladen na primární (těžařský) sektor a na průmysl, po roce 1989 došlo k vzrůstu terciárního, případně kvartérního sektoru. Tomu se samozřejmě muselo přizpůsobit také střední školství svou nabídkou vyučovaných oborů.
-
Změny v roce 1989 umožnily také zakládání nestátních (soukromých a církevních) středních škol. Kvalita jimi poskytované výuky je různá, ale v každém případě představují pro žáky rozšíření stávající nabídky středního vzdělání a jsou významnou součástí českého vzdělávacího systému.
-
Po roce 1989 roste počet učebních oborů a absolventi základních škol mají větší výběr budoucí studijní dráhy. Jedná se především o obory, které nebyly z různých důvodů komunistickým režimem podporovány, a také o obory, které kvůli technické zaostalosti Československa za západní Evropou neměly své opodstatnění, ale brzy po pádu železné opony se zde začaly vyučovat.
Tyto vyjmenované změny souvisí především s přechodem Československa a posléze České republiky od komunistické země v zemi s liberálně-demokratickým systémem a tržním hospodářstvím. Některé vývojové trendy ovšem pokračují i po ukončení transformačního procesu a ve větší nebo menší míře se projevují i v ostatních zemích Evropy a tedy také ve Švýcarsku. Jedná se především o následující procesy: 13
-
Dochází k výraznému poklesu zájmu o obory zakončené výučním listem, větší zájem prokazují obory zakončené maturitou. Jedná se především o určitou prestiž spojenou s maturitní zkouškou, která vede žáky k tomu, aby volili tuto formu vzdělání, spíše než racionální úvaha o budoucím uplatnění na trhu práce. Velkou roli zde hrají také ambice rodičů, které často neodpovídají reálným možnostem žáka. Podobně je tomu také v nárůstu zájmu o všeobecnou složku vzdělání na úkor složky odborné (ve vysokém školství tomu pak odpovídá větší zájem o humanitní obory na úkor oborů technických, který opět vede k vysoké nezaměstnanosti absolventů humanitních oborů).
-
V celé západní Evropě dále dochází k nepříznivému demografickému vývoji, kdy klesá počet narozených dětí a následně logicky počet absolventů základních škol. Z toho vyplývá, že roste poměr volných míst ve středních školách k počtu zájemců a tedy i méně nadané děti mají vyšší šance se dostat na všeobecná gymnázia a jiné školy poskytující vzdělání zakončené maturitní zkouškou. Tento trend nadále snižuje počet zájemců o vzdělání zakončené „pouze“ výučním listem.
Oba výše uvedené trendy vedou k tomu, že rodiče a jejich žáci často dávají přednost exoticky znějícím oborům, aniž by si přesně zjistili jejich obsah, případně se zamysleli nad budoucím uplatněním žáka. Až po roce 2000 (pod značným tlakem nárůstu nezaměstnanosti) se budoucí uplatnění absolventa stalo pro rodiče důležitějším faktorem a celkové počty žáků v oborech středního vzdělání a středního vzdělání s výučním listem (tedy bez oborů zakončených odbornou maturitou) se ustálily na cca 20 % populace. Nezájem zpracovatelů školských koncepcí i většiny veřejnosti o učební obory vyústil ve stav nerovnováhy, která se negativně projevuje zejména na regionálním trhu práce, a to jednak v růstu celkové nezaměstnanosti absolventů, na druhé straně v růstu poptávky zaměstnavatelů po lidech vyučených v některých nedostatkových oborech. Přehled počtu žáků podle druhu vzdělávacího zařízení a podle zřizovatele viz následující tabulka.
14
Žáci středních škol dle druhu vzdělání a zřizovatele školní rok 2010/2011, Česká republika
Střední školy - celkem Střední vzdělávání Střed. vzděl. s výučním listem Střed. vzděl. s maturit. zkouškou Střed. vzděl. s maturit.zkouškou – všeobecné Střed. vzděl. s maturit.zkouškou – odborné Nástavbové studium Zkrácené studium stř. s výučním listem Zkrácené studium stř. s maturitní zkouškou
celkem veřejný [1] z toho z toho žáci žáci dívky dívky 532 918 262 889 451 472 218 638 2 107 1 039 1 786 825
soukromník z toho žáci dívky 72 229 38 010 160 82
108 100
31 266
10 880
4 563
320
242
378 265 205 683 321 657 172 796
47 902
27 042
8 706
5 845
139 066
71 284
10 529
5 585
6 750
4 122
239 199 124 692 199 870 101 512
37 373
21 457
1 956
1 723
36 071
96 900
80 991 121 787
církev z toho žáci dívky 9 217 6 241 161 132
43 207
19 545
30 245
13 433
12 932
6 090
30
22
429
68
406
67
23
1
-
-
810
483
478
251
332
232
-
-
Zdroj: ČSÚ, 3 - Práce, sociální statistiky / 33 - Školství, kultura, zdravotnictví Pozn. [1 zahrnuje MŠMT, obec, kraj a jiný resort]
3.4 Současná situace středního odborného školství v ČR 3.4.1 Obecné informace České střední školství nevyužívá duálního systému a výuka žáků probíhá téměř výhradně ve škole. Zároveň je střední školství regulováno ve velké míře státem, a tedy by mezi jednotlivými školami nemělo existovat tak konkurenční prostředí jako v systému, kde je školství regulováno pouze tržními mechanismy. Školy v České republice si ovšem přesto ve velké míře konkurují. Důvodem je tzv. normativ, kdy školy dostávají od svého zřizovatele finanční příspěvky podle počtu žáků. Jak již bylo uvedeno výše, pokud žák po vychození základní školy má zájem získat střední vzdělání, naskýtají se mu v podstatě tři možnosti – dvouleté střední vzdělání, střední vzdělání ukončené výučním listem nebo střední vzdělání s maturitní zkouškou. -
Střední vzdělání získá žák ukončením vzdělávacího programu v délce 1 roku nebo dvou let v denní formě vzdělávání, jedná se především o obory pro méně náročné typy povolání. Tento typ vzdělávání se využívá i u oborů vzdělání v oblasti speciálního vzdělávání.
-
Střední vzdělání s výučním listem je profesně a prakticky zaměřeno, vzdělání neumožňuje vstup na terciární úroveň vzdělávání. Příprava v oborech středního vzdělání s výučním listem 15
je většinou tříletá a ukončená jednotnou závěrečnou zkouškou, po jejímž úspěšném absolvování studenti dostanou výuční list. Výuční list nemusí být v procesu jejich vzdělávání posledním dosaženým stupněm. Pokud mají zájem, mohou pokračovat ve dvouletém nástavbovém studiu zakončeném maturitní zkouškou. V případě jejího úspěšného složení mohou dále pokračovat studiem na vysoké nebo vyšší odborné škole.
-
Střední odborné vzdělávání ukončené maturitní zkouškou je organizováno středními odbornými školami, nebo gymnázii (ta připravují především ke studiu vysokoškolských oborů odpovídajícího zaměření), případně konzervatořemi. Odborná maturitní zkouška poskytuje kvalifikaci k přímému výkonu povolání, ale umožňuje i vstup na terciární úroveň vzdělávání (vysoké a vyšší odborné školy). Všeobecná část vzdělávání tvoří asi polovinu vzdělávacího obsahu. Tyto obory jsou většinou čtyřleté
-
Ve středních odborných školách je kromě teoretického vzdělávání kladen důraz hlavně na praktické stránky výuky. V plánech oborů jsou jednak teoretické, všeobecné předměty, dále předměty odborné a také odborný výcvik. Ten probíhá většinou ve školních dílnách, a pokud má střední odborná škola uzavřenou smlouvu s partnerskou společností, lze tuto praxi vykonávat přímo na jejím pracovišti. Středních odborných škol se ve velké míře týkají problémy středního odborného školství popsané výše. Především se jedná o výrazně klesající zájem ze strany žáků, který je ještě podpořen negativním demografickým vývojem. V české společnosti jsou obory s výučním listem vnímány jako nedostatečně prestižní. Žáci a především jejich rodiče dávají často přednost maturitním oborům na úkor oborů řemeslných, což se projevuje v poptávce uchazečů o jednotlivé obory středoškolského vzdělávání. Jak již bylo uvedeno výše, tato přání často neodpovídají reálným potřebám zaměstnavatelů a situaci na pracovním trhu. V některých případech tato přání neodpovídají ani skutečným schopnostem žáka, který z důvodu jejich přecenění leckdy skončí s ukončeným pouhým základním vzděláním. Zřizovatelem státních středních odborných škol jsou od roku 2001, kdy došlo k decentralizaci veřejné správy, kraje. Před rokem 2001 se zřizovatelské kompetence velmi často převáděly mezi jednotlivými ministerstvy, což neustále oddalovalo zpracování skutečně dlouhodobé koncepce vzdělávací politiky státu celkově i odbornému školství. 16
Vliv soukromého sektoru na střední odborné školství se v České republice blíží k nule, což účastníci projektu hodnotí jako jedno z největších negativ českého středního odborného školství. Chybí zde také vliv profesních asociací, které by se staraly o propagaci některých nepříliš atraktivních, avšak potřebných oborů. Firmy se na vyškolení žáků nepodílí ani finančně. 3.4.2 Financování českého středního odborného školství Podobně jako k častému střídání zřizovatele středních škol docházelo od roku 1989 také ke změnám v jejich způsobu financování. Byl zaveden systém tzv. normativního financování, který zajišťuje státní příspěvek škole v přímé vazbě na počty žáků, délku studia a různou náročnost potřeby výdajů na jednotlivé vzdělávací programy. Celkový demografický pokles se stal důvodem skrytého zápasu škol o žáka a vznikl tak stav, kdy počty studujících na školách jednostranně určuje výhradně poptávka ze strany rodičů a žáků, kteří často požadují zakončení maturitní zkouškou bez ohledu na potřeby regionálního trhu práce. Dalším negativem normativního financování a boje o žáka je postupné snižování nároků na žáky usilující o přijetí na výběrové střední školy, tedy především na gymnázia a na střední odborné školy nabízející maturitní obory. To vede k tomu, že ačkoli jsou žáci přijati tam, kam chtějí, často nedosahují potřebných výsledků a po několika promarněných letech školu opouštějí, případně nezvládnou složit maturitní zkoušku a končí bez středoškolského vzdělání. Tito žáci by přitom mohli být velmi zručnými pracovníky, na pracovním trhu velmi žádanými, pokud by si po základní škole zvolili obor zakončený výučním listem. Na tyto obory potom však logicky nastupují pouze žáci s horším studijním průměrem, kteří mnohdy ani neprojevují velký zájem o zvolený obor. Negativně byl zájem o obory ukončené výučním listem ovlivněn zřejmě i zrušením tzv. kapesného (později tzv. optimalizace), kdy žákům přestal být vyplácen příspěvek na dojíždění a ubytování, což společně s rušením mnoha odborných středních škol zvýšilo finanční zatížení rodin. Pozitivně v tomto ohledu působí možnost stipendijní podpory v závislosti na školním prospěchu ze strany budoucích zaměstnavatelů. Výuka na státních středních odborných učilištích je bezplatná, zpoplatněné je vzdělání ve středních odborných školách zřizovaných soukromě nebo církví. Státní školy jsou tedy závislé na dotacích ze státního rozpočtu, přičemž mohou svůj finanční rozpočet vylepšit vlastní výdělečnou činností, například pronájmem prostor nebo jinými doplňkovými činnostmi, případně finančními prostředky z evropských a jiných fondů. 17
3.4.3 Kurikulární reforma a školské vzdělávací programy V roce 2005 byla provedena tzv. kurikulární reforma primárního a sekundárního vzdělávání. Cílem této reformy bylo umožnit přizpůsobení školských programů podle podmínek jednotlivých škol a místního trhu práce a pružnější reakce na vývoj vyučovaného oboru a celkově na změny v požadavcích na absolventy středních škol dané trhem práce. Zároveň měla reforma zajistit srovnatelné vzdělání absolventům různých škol. Její podstatou bylo umožnit školám tvorbu vlastních vzdělávacích programů a být tak nejen poskytovatelem vzdělání, ale také se podílet na určování jeho obsahu. Školské vzdělávací programy (ŠVP) musí odpovídat rámcovým vzdělávacím programům (RVP), které jsou vydávány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy po projednání s ústředními odborovými orgány a organizacemi zaměstnavatelů a jinými organizacemi. Tyto RVP vymezují závazné požadavky pro jednotlivé stupně a obory vzdělání a nastavují požadovanou úroveň vzdělání absolventa základní a střední školy. RVP se týkají tří okruhů kompetencí absolventa: občanských, klíčových a odborných. Pro střední odborné školy jsou prioritním okruhem kompetence odborné. Požadavky na tyto kompetence jsou RVP stanoveny s ohledem na kvalifikační požadavky na zaměstnance a vykonavatele určitého povolání, které formuluje pracovní trh. Východiskem pro odborné kompetence absolventa jsou požadované profesní profily. Obsah vzdělávání je zpracován pro jednotlivé vzdělávací oblasti, pro které jsou stanoveny požadované výsledky vzdělání (vědomosti, dovednosti a návyky absolventa) a rámcově také učivo. Důkaz se ovšem klade právě na výsledky vzdělávání, učivo je chápáno pouze jako jeho prostředek.
18
4 Střední odborné vzdělání ve Švýcarsku 4.1 Základní informace o Švýcarsku Švýcarsko je alpskou federativní republikou s dlouhou demokratickou tradicí. Jeho rozloha činí 41 200 km2, na kterých žije 7,4 milionů obyvatel. Ve Švýcarsku jsou čtyři oficiální jazyky, a to němčina, kterou mluví 64 % Švýcarů, francouzština, kterou mluví 20 % obyvatel, italština (7 %) a rétorománština, která je téměř nepoužívaná a mluví jí pouze necelé 1 % obyvatel (tzv. polooficiálním jazykem se stala teprve v roce 1996). Německy mluvící oblasti se nacházejí především na severu, ve středu a na východě Švýcarska a je zde používaná švýcarská němčina. Francouzsky mluvící oblasti se nacházejí na západě při hranicích s Francií a italsky se mluví při hranicích s Itálií. 8 % obyvatel mluví jiným než oficiálním jazykem, což je dáno tím, že ve Švýcarsku žije velký počet cizinců (celkem 1,8 milionů lidí bez švýcarského pasu, což odpovídá 23 % švýcarské populace). Švýcarsko patří mezi nejvyspělejší a také nejbohatší státy Evropy. Jeho HDP na obyvatele činí 69 838 dolarů. HDI Švýcarska činil v roce 2011 0,903, což Švýcarsko stavělo na 11. místo ve světovém žebříčku. Zajímavostí je, že Švýcarsko nemá podle ústavy žádné oficiální hlavní město, nicméně vláda i parlament sídlí v Bernu. Dalšími velkými městy jsou Curych (největší město Švýcarska), Ženeva, Basilej a Lausanne. Švýcarsko jako moderní stát vzniklo v roce 1848 a má tedy dlouhou historii, v jejímž průběhu se ustanovilo silné národní cítění Švýcarů a také tradiční švýcarská zahraničněpolitická neutralita. Švýcarsko je federální stát a od roku 1979 se skládá z 26 kantonů. Kantony mají rozsáhlé pravomoci, každý má vlastní ústavu a vlastní parlament a vládu. Mezi oblasti, které spadají pod výlučnou pravomoc kantonů, patří i školství. Švýcarský politický systém je v Evropě jedinečný a je založen na federalismu, prvcích přímé demokracie, zahraničněpolitické neutralitě a tradici politického konsensu. Kvůli své tradiční neutralitě není Švýcarsko členem Evropské unie, je jí ovšem zcela obklopeno a má s ní uzavřeno mnoho dvoustranných smluv. V roce 1992 Švýcarsko dokonce podalo přihlášku ke členství v EU, ale následně Švýcaři v referendu odmítli vznik Evropského hospodářského prostoru,
19
takže vstup do Evropské unie se stal pro Švýcarsko nemožným. Mezi ním a EU nicméně funguje dohoda o volném obchodu a od roku 2009 je Švýcarsko také členem Schengenského prostoru. Partnerská škola v projektu Spolupráce technických škol – technická škola ETML se nachází ve městě Lausanne, které je hlavním městem kantonu Vaud ve francouzsky mluvící části Švýcarska. Město se nachází na břehu Ženevského jezera v centru vinařské oblasti.
4.2 Švýcarský vzdělávací systém Švýcarsko je malá země, která nemá příliš nerostného bohatství, a proto si Švýcaři uvědomují, že to jediné, co jejich zemi může pohánět kupředu, jsou investice do vzdělání. To je proto politickou prioritou číslo jedna a tomu odpovídají také finanční prostředky do vzdělání investované federací i jednotlivými kantony. Vzdělání švýcarských dětí začíná stejně jako v České republice v předškolních zařízeních, kde se děti připravují na povinnou školní docházku. Už v předškolních zařízeních se projevuje kultura odlišná od České republiky – není kladen důraz na výkony dětí nebo na srovnávání jejich schopností, naopak rozdíly mezi nimi jsou spíše potlačovány. O tom, zda je dítě schopné začít navštěvovat základní školu, rozhodne většinou učitel, v některých kantonech leží volba na rodičích, pouze v některých německy mluvících oblastech jsou prováděny testy. V 15 z 26 kantonů je návštěva předškolního zařízení po dobu alespoň jednoho roku povinná. Primární vzdělávání Primární vzdělávání se ve Švýcarsku odehrává v základních školách a dělí se na první stupeň (Primarstufe I) a druhý stupeň (Sekundarstufe I). Primarstufe I má ve většině kantonů délku šesti let. Osnovy jsou určovány jednotlivými kantony, ale v celé federaci se vyučují shodné předměty: jeden zemský jazyk (podle toho, kde se škola nachází), jeden cizí jazyk, matematika, dějepis, zeměpis, přírodověda, výtvarná výchova, pracovní činnost, hudební výchova a tělocvik. Žáci jsou hodnoceni buďto známkami nebo pomocí slovního hodnocení. Na úrovni Sekundarstufe I žáci získávají znalosti a schopnosti nutné pro jejich budoucí přípravu na výkon povolání, ať již posléze probíhá v oborech zakončených maturitní zkouškou nebo v učilištích. Také za osnovy pro druhý stupeň základní školy jsou zodpovědné kantony, ale předměty se opět 20
neliší. Na úrovni Sekundarstufe I existuje několik typů škol. Jednak jsou to školy se základními nároky, na které se může přihlásit každý, dále školy se zvýšenými nároky, na které je třeba doporučení učitelů základní školy, aby byl žák přijat, a dále školy smíšené. Tento stupeň je povinný a bezplatný. Ve Švýcarsku je povinná školní docházka pro děti do 16 let, to znamená, že žáci ukončí základní vzdělání o rok později než čeští žáci, což s sebou přináší jak výhody (žáci jsou o rok starší a měli by být rozumnější, když si volí své budoucí povolání), tak nevýhody (o rok zpožděný nástup do pracovního procesu). Sekundární vzdělávání (Sekundarstufe II) Ve Švýcarsku dosáhne ukončeného středního vzdělání přibližně 90 % žáků, což je vysoko nad průměrem zemí OECD (ten činil 82 % v roce 2009). Česká republika se pohybuje kolem tohoto průměru, podle předběžných výsledků sčítání obyvatel, domů a bytů dokonce byla v roce 2011 mírně pod tímto průměrem s hodnotou kolem 81 %. Švýcarští žáci si stejně jako u nás mohou zvolit mezi odborným středním vzděláním a všeobecným středním vzděláním. Odbornému střednímu vzdělání je věnována následující kapitola, proto následuje stručný popis pouze všeobecného středního vzdělání. Instituce všeobecného středního vzdělání jsou školy nabízející všeobecnou maturitu (gymnázia) a střední odborná učiliště. -
gymnázia
Cílem gymnaziálního vzdělání je zprostředkovat žákům důležité znalosti a podporovat schopnost samostatného úsudku a přemýšlení. Gymnaziální maturita umožňuje další vzdělávání na vysoké škole. Důraz se klade na schopnosti samostatně zpracovávat informace a také na zvládání informačních technologií. Gymnázia jsou tříletá až čtyřletá.
-
střední odborná učiliště (Fachmittelschulen)
Cílem studia na středním odborném učilišti je získat prohloubené všeobecné vzdělání, ale zároveň se připravit na výkon určitého zaměstnání. Ukončení studia na takové škole předurčuje absolventa k pokračování na vyšší odborné škole nebo vysoké škole. Střední odborná učiliště jsou tříletá a zakončená federální zkouškou.. Terciární vzdělání (Tertiärstufe) 21
Terciární vzdělání v sobě zahrnuje vyšší odborné vzdělání a vysoké školy (rozlišujeme vysoké školy univerzitního tipu, odborné vysoké školy a pedagogické vysoké školy). Terciární odborné vzdělání připravuje studenty na výkon náročných a zodpovědných zaměstnání a na práci ve výzkumu. V zemích OECD průměrně činí poměr populace s dosaženým terciárním vzděláním 39 %. Ve Švýcarsku dosáhne na terciární vzdělání „pouze“ 31 % obyvatel, protože důraz se klade na řemesla a na střední školství. Zároveň řada oborů, které jsou v jiných zemích vyučovány až v terciárním stupni, jsou ve Švýcarsku součástí středního školství. Kvartérní stupeň vzdělávání (Quartiärstufe) Jako kvartérní stupeň označujeme nabídku kurzů dalšího vzdělávání, která je ve Švýcarsku velmi široká. Tyto kurzy nabízí jak federace, tak jednotlivé kantony. Celkem je v nabídce kolem 30 000 kurzů. Popsaný švýcarský školský systém je pro větší názornost znázorněn na následujícím schématu. Středním odborným školstvím (v červeném rámečku) se zabývá následující kapitola.
22
Zdroj: http://www.bbt.admin.ch/themen/berufsbildung/00127/index.html?lang=fr Na schématu je také dobře vidět vysoká prostupnost mezi jednotlivými formami vzdělávání. Například učeň, který si zvolí střední odborné učiliště, neztrácí šanci dostat se na univerzitu, i když si po odborné maturitě musí doplnit část všeobecného vzdělání a naopak.
4.3 Fungování středního odborného školství ve Švýcarsku Jak už bylo uvedeno výše, na střední školství se klade ve Švýcarsku velký důraz a 91 % populace má dokončené střední vzdělání. Z těch žáků, kteří se po ukončení základní školy rozhodnou pro další pokračování vzdělávání, se jich 74 % rozhodne pro odborné střední vzdělání a pouze 26 % pro střední 23
vzdělání všeobecné. Tento poměr bývá často odborníky označován jako jeden z důvodů pro vysokou míru zaměstnanosti mladých ve Švýcarsku. Střední vzdělání ve Švýcarsku existuje ve formě dvouletých, tříletých nebo čtyřletých oborů a celkem je jich v nabídce asi 230. -
dvouleté obory
Tyto obory představují nejkratší možnou formu středního vzdělání. Jako zakončení takového oboru musí učni skládat federální atestaci odborného vzdělávání a posléze získají federální vysvědčení.
-
tříleté a čtyřleté obory
Tříleté a čtyřleté obory jsou zakončeny federálním certifikátem (Eidgenössische Fähigkeitszeugnis EFZ, Certificat fédéral de capacité CFC). Tato zkouška prověřuje jak schopnosti a znalosti získané při praktické výuce, tak základní všeobecné znalosti. Švýcarští žáci mají na výběr z cca 200 učebních oborů. Přijetí na tyto obory může probíhat bez přijímacích zkoušek a většinou jsou pro učňovská zařízení důležité školní výsledky a známky. Na některých školách, mezi nimi i na technické škole ETML v Laussane se snaží dát šanci i žákům, kteří na základní škole nedosahovali příliš dobrých výsledků. Po ukončení tříletého nebo čtyřletého oboru mohou učni skládat odbornou maturitu, a to buďto paralelně s federálním certifikátem nebo teprve následně po vychození nástavbového studia. Odborná maturita se dá skládat v šesti zaměřeních – technická, obchodní, finanční, přírodovědná a nově také maturita se zdravotním a sociálním zaměřením. Přijímání do maturitních oborů probíhá podle postupu, který je závazně stanoven na úrovni kantonu. 18 % žáků, kteří si zvolí odborné střední vzdělávání, složí také odbornou maturitu. Zvláštností švýcarského systému je tzv. tranzitní rok. Jedná se o přechodné řešení pro žáky, kteří si po ukončení základní docházky nejsou jistí svou budoucí profesní orientací a tímto mohou o rok oddálit své rozhodnutí. Této možnosti využije 15 % žáků, kteří se rozhodují pro střední odbornou školu. Střední odborné vzdělávání probíhá ve Švýcarsku z 84 % jako součást duálního systému. Zbylých 16 % učňů navštěvuje denní studium ve školách. Tyto počty se liší v závislosti na jazykových oblastech. 24
Duální systém je nejrozšířenější v německy mluvících částech Švýcarska, kde ho využívá 87,4 %. V italsky mluvících kantonech je to 70 % a ve francouzsky mluvících oblastech je 73,6 % učňů ve středním odborném školství součástí duálního systému. V duálním systému probíhá výuka v odborné škole pouze jeden až jeden a půl dne, ve kterých se žáci naučí teoretickým základům profese a všeobecným předmětům. Tři a půl až čtyři dny v týdnu pak tráví v podniku, kde se učí pracovní postupy přímo v praxi. Protože podniky zapojené do duálního systému bývají často velmi úzce zaměřené, navštěvují učni také podnikové kurzy. Na tyto kurzy je vyhrazeno mezi 20 a 120 dny během studia, a to formou blokové výuky. Zodpovědnost za tyto podnikové kurzy náleží profesním sdružením. Odborné střední školství je tedy velmi komplexní systém, který zahrnuje fungování čtyř aktérů, a to -
konfederace
-
kantonů (každý z nich má kantonální úřad pro odborné vzdělávání)
-
profesních sdružení
-
podniků a řemeslníků
Konfederace je zodpovědná za strategický rozvoj středního odborného školství a kvalitu systému jako celku. Zajišťuje porovnatelnost nabízených vzdělávacích programů a stanoví pravidla konání zkoušek a uznávání rámcových studijních plánů. Z konfederace do odborného školství plyne 25 % financí. Kantony mají na starost realizaci plánů vzniklých na úrovni federace. Provozují odborné školy s formou denního studia. Provádějí marketing učňovských míst a také se částečně podílejí na průběžném rozvoji a směřování odborného vzdělávání. Profesní sdružení stanovují obsah vzdělávání. Zřizují také vzdělávací centra a starají se o náplň podnikových kurzů. Spolu s konfederací se podílejí na stanovování kvalifikačních postupů. Financování švýcarského odborného školství se v mnohém liší od českého. Pouze polovina peněz plyne do odborného školství z veřejného sektoru (25 % přispívá konfederace, 25 % přispívají kantony). 50 % financí má svůj původ v soukromém sektoru. Polovinu nákladů tedy nesou nestátní aktéři (firmy a profesní asociace), a to především ve formě spolupráce v duálním systému, kdy pro výuku učňů bezplatně poskytují například prostory, stroje 25
nebo učitele a zároveň učňům vyplácí plat (většinou 10 – 25 % běžného platu na dané pozici). Kvůli pronikání zahraničních firem na švýcarský trh fungují také tzv. odvětvové nebo kantonální fondy, do kterých každá firma odvádí určité procento svých zisků. Tyto finance pak také plynou do středního odborného školství, na němž se tedy povinně finančně podílí i firmy, které nejsou zapojeny do duálního systému. Zahraniční firmy vytvářejí v dnešní době jednu z největších výzev pro švýcarský duální systém středního odborného vzdělávání, právě protože na rozdíl od švýcarských firem nejsou zvyklé se zapojovat do duálního systému. Švýcarské firmy naopak berou spolupráci se školami jako samozřejmost a často zaměstnávají učně, i když jim to nepřináší okamžité zisky. Samozřejmě ziskovost zaměstnávání učňů se liší obor od oboru, například ve stavebnictví je zaměstnávání učňů pro firmy spíše ziskové, zatímco v průmyslu spíše ztrátové. Celkově ovšem platí, že firmy na zaměstnávání učňů vydělávají. Zapojení soukromého sektoru je ve Švýcarsku podporováno státem i kantony. Konfederace často finančně podporuje vznik nových vzdělávacích center v podnicích a také vyplácí jednorázovou odměnu za každého žáka těm podnikům, které nově vstoupí do duálního systému. Tyto aktivity jsou namířeny především na zapojení zahraničních firem, které by se bez těchto pobídek do systému nezapojily.
26
5 Srovnání českého a švýcarského odborného školství 5.1 Nejdůležitější rozdíly mezi Švýcarskem a Českou republikou V průběhu projektu se jeho účastníci seznámili s rozdíly ve fungování obou vzdělávacích systémů. Některé rozdíly jsou dány základními odlišnostmi české a švýcarské společnosti nebo odlišným nastavením právního systému a česká delegace se s nimi seznámila v průběhu konferencí a workshopů. Jiné, ovšem ne méně důležité rozdíly vypozorovala česká delegace ve Švýcarsku, a to nejen v partnerské škole ETML. Ty tedy nejsou podloženy objektivními statistikami. Tato studie se snaží zahrnout všechny rozdíly mezi českým a švýcarským středním odborným školstvím vnímané českou delegací, a v následujících kapitolách se zaměří na ty nejvýznamnější z nich. -
Ve Švýcarsku je vzdělání považováno za jednu z nejdůležitějších priorit a tomu odpovídají také státem přidělené finanční prostředky. V České republice je naopak spíše tendence na vzdělání šetřit. Zatímco v České republice stát investuje do vzdělání přibližně 4,4 % HDP, ve Švýcarsku tvoří veřejné investice do vzdělání 5,6 % HDP (data podle EUROSTATu, rok 2009). Jedná se přitom především o peníze vynaložené na provoz škol a platy učitelů a také na podporu studentů pomocí stipendií nebo výhodných státních půjček. V případě Švýcarska se jedná o výdaje konfederace i kantonů.
-
Ve Švýcarsku je ovšem vzdělání považováno za velmi důležité nejen státem, ale také celou společností. Velmi důležitá je podpora vzdělání soukromými společnostmi. Jak již bylo zmíněno výše, na financování švýcarského odborného vzdělávání se podílí tři přispěvovatelé – konfederace (25 % nákladů), kantony (25 %) a soukromý sektor (50 %). Naproti tomu v České republice se soukromý sektor do financování školství téměř nezapojuje a není k tomu ani nijak podporován státem. Podniky se většinou ani jinak nezapojují do fungování středního odborného školství. Tato situace se začíná postupně zlepšovat (příkladem může být spolupráce SŠT a stavební společnosti Metrostav a.s.).
-
Institutem, který se v České republice nevyskytuje, ale ve Švýcarsku je učni velmi využíván a oceňován, je tzv. tranzitní první ročník. Jeho funkce už byla popsána výše. Jde v podstatě o pomoc žákům, kteří po ukončení základního vzdělání ještě nevědí, jakou si 27
zvolit profesní orientaci. V tomto přechodném období mohou vyzkoušet více oborů a poté se teprve rozhodnout.
-
S financováním školství souvisí další důležitý rozdíl, a tím je podpora výdělečné činnosti škol, která je ve Švýcarsku vyšší než v České republice. Rozdíl je také ve způsobu, jakým odborné školy v České republice a školy ve Švýcarsku mohou zpeněžit práci svých učňů. Zatímco ve Švýcarsku je ve společnosti zakořeněná podpora vzdělání a lidé si často a rádi zaplatí za služby prováděné učni, v České republice musí služby nabízené učni konkurovat ostatním službám velmi nízkou cenou, aby byly jejich služby žádané. Ve Švýcarsku je podobná konkurence dokonce zakázaná. Žáci nabízí své služby za ceny nižší, než jsou obvyklé na trhu, ale aby nevytvářeli konkurenci ostatním podnikům, musí tuto výhodu nějak kompenzovat. Například švýcarská škola ETML provozuje autoservis, v němž pracují žáci. Auta jsou zde opravována za nižší ceny, ale zato trvá oprava delší dobu. Mnoho Švýcarů ovšem nechá své auto opravit v tomto autoservisu, protože kromě toho, že ušetří, mají i dobrý pocit z toho, že pomohli učňům v jejich vzdělávání.
-
Některé z dalších rozdílů mezi českým a švýcarským odborným školstvím úzce souvisí s finanční situací na švýcarských a na českých školách. Vzhledem k vyšším investicím do vzdělání jsou školy ve Švýcarsku mnohem lépe vybaveny technickými prostředky pro výuku než školy v České republice. Jedná se jednak o moderní výukové pomůcky, jednak o vybavení pracovišť odborného výcviku. I ve školách, kde probíhá výuka ve školském systému a žáci tedy neabsolvují výuku v partnerské firmě, mají na pracovištích odborného výcviku velmi moderní vybavení. V českých školách jsou stroje na těchto pracovištích často velmi zastaralé a žáci většinou nemají možnost seznámit se s fungováním těch nejmodernějších.
-
Vzdělání je ve Švýcarsku stejně jako v České republice bezplatné, což však v žádném případě neznamená beznákladové. Žáci si hradí učební pomůcky a jiné potřebné věci a nejedná se o zanedbatelné částky.
-
Členové české delegace ocenili nízké administrativní zatížení učitelů ve švýcarských školách. To je dáno jednak větším využíváním elektronické komunikace a automatických systémů, jednak opět množstvím finančních prostředků, protože ve Švýcarsku jsou na administrativní práce najímáni jiní pracovníci. V České republice jsou učitelé (zvláště 28
třídní) zatěžováni vyplňováním třídních knih, katalogových listů, různých seznamů, přehledů a tak dále, což je odvádí od jejich skutečné práce – od výuky. Další rozdíl je v administrativní zátěži související se správou budov – ve Švýcarsku se škola o toto nestará, pouze nahlásí závady. V České republice se musí ředitel školy starat i o technický stav budov a zajistit finance na jejich případné opravy a také jejich následné provedení.
-
Učitelé jsou ve Švýcarsku zaměstnanci kantonu, zatímco v České republice jsou zaměstnanci školy. Výhoda švýcarského systému je ta, že kanton má přehled o potřebách jednotlivých škol i o základních školách a může pružně reagovat na změny.
-
Dalším důležitým rozdílem je rozdílná mediální podpora středního odborného školství v obou zemích. Ve Švýcarsku se o ni často starají profesní asociace a obory středního odborného školství mají ve Švýcarsku vysokou prestiž. V České republice jsou kampaně na podporu odborného školství spíše světlou výjimkou a odborné školství je veřejností nahlíženo spíše negativně. To má vliv na nedostatečný zájem žáků o obory vzdělání s výučním listem.
-
Dalším rozdílem, který česká delegace ve Švýcarsku vypozorovala, je větší míra začlenění žáků ohrožených sociálním vyčleněním či postižených žáků do škol ve Švýcarsku. Nejsou zde zřizovány téměř žádné speciální školy, školy se snaží ke každému z žáků přistupovat individuálně a usnadnit mu dosažení požadovaného stupně vzdělání. Stejný přístup se snaží uplatňovat i SŠT.
-
Ve Švýcarsku jsou čtyři oficiální jazyky a většina obyvatel ovládá kromě své mateřštiny alespoň jeden cizí jazyk. Platí to samozřejmě i pro učně a také pro švýcarské učitele. To vytváří dobré předpoklady pro mezinárodní spolupráci švýcarských škol. Naproti tomu v českých školách se ve středním odborném školství na jazyky neklade velký důraz a také jazyková vybavenost učitelů je nižší.
-
Jak ve Švýcarsku, tak v České republice je velký důraz kladen na znalosti a schopnosti v oblasti informačních technologií. Předměty zaměřené na ICT jsou součástí učebních plánů v obou zemích. V České republice je ovšem nižší počítačová gramotnost učitelů než ve Švýcarsku.
29
-
Česká delegace po návratu ze studijní cesty do Švýcarska vyzdvihovala také celkově lepší klima na švýcarských školách, kde učitelé nejsou stresováni příliš vysokou administrativní zátěží, žáci se zase více podílejí na svém vlastním hodnocení a přebírají velkou zodpovědnost za průběh svého vzdělávání. Švýcarští učni podle nich vnímají vzdělání jako investici, která se jim vyplatí a která jim zajistí místo na trhu práce, naopak žáci v České republice berou školu často pouze jako nutné zlo a jsou hůře motivováni. To se projevuje při výuce jejich větším soustředěním a spoluprací s učiteli. Tyto faktory ovšem mohou být částečně pouze subjektivními dojmy nebo je takováto situace pouze na partnerské škole ETML, ale nedají se zodpovědně generalizovat a vztáhnout na švýcarské střední odborné školy všeobecně.
-
Partnerská škola ETML provozuje svou výuku převážně na bázi výukových modulů a tento systém funguje ve většině středních odborných škol ve Švýcarsku. V některých oborech je modulární vzdělání povinné na základně federálního nařízení (například vzdělání informatiků), u některých oborů povinné není a na ETML bylo zavedeno kvůli pozitivním zkušenostem s tímto systémem. Výhody modulárního vzdělávání by bylo možné přenést do České republiky.
Samozřejmě v některých oblastech není v České republice možné dosáhnout zlepšení bez výrazného navýšení finančních prostředků, které do školství plynou ze státního rozpočtu, a také není možné v krátkodobém horizontu změnit vnímání středního odborného školství celou společností nebo dosáhnout zavedení duálního systému. Přesto je žádoucí dosáhnout co největšího zapojení soukromého sektoru do středního odborného vzdělávání a tím přenést do prostředí České republiky alespoň některé z výhod fungujícího duálního systému. Naopak téměř nic nebrání tomu, aby se školy v České republice inspirovaly švýcarským systémem výukových modulů. Inspirující je také to, jak švýcarský školský systém umožňuje přechod mezi jednotlivými obory, ročníky a odvětvími.
5.2 Výzvy, kterým čelí odborné vzdělávání ve Švýcarsku i v České republice V předchozí kapitole byly vyjmenovány ty nejdůležitější rozdíly mezi českým a švýcarským odborným školstvím. Co je ovšem oběma systémům společné, jsou výzvy, kterým oba systémy čelí. Jde především o:
30
-
strukturální změny trhu práce: Jde zejména o změny způsobené technickým pokrokem, globalizací a nástupem informační společnosti.
-
proměny ekonomické situace: Finanční krize z roku 2008 a současná krize eurozóny samozřejmě ovlivňují také odborné školství, neboť jednak klesají příspěvky ze státního rozpočtu, jednak klesá ochota firem ke spolupráci, pokud nemají dostatečné množství zakázek, které by jim zaručily potřebný zisk.
-
demografický vývoj: Demografický vývoj je nepříznivý pro odborné školství, protože celkově klesá počet dětí nastupujících do škol. Některé obory trpí nedostatkem zájemců a málo vyhledávané školy jsou nuceny ukončit svou činnost.
-
zájem mladých lidí: Přestože při volbě střední školy by mělo tím nejdůležitějším kritériem být pozdější uplatnění na trhu práce, není tomu vždycky tak a zájem o odborné školství spíše klesá. Tomu by se mělo zabránit účinnou propagací zaměřenou nejen na žáky, ale také na jejich rodiče.
5.3 Spolupráce se zaměstnavateli Jedním z nejdůležitějších prvků švýcarského systému středního odborného školství je spolupráce se zaměstnavateli a účast soukromého sektoru jak na výuce, tak na vytváření učebních plánů a programů. Kromě toho se soukromý sektor podílí na fungování školství i finančně, a to především přispíváním do kantonálních fondů a zřizováním výukových center. Duální systém, kdy část výuky probíhá přímo ve firmě, vznikl ve Švýcarsku v průběhu jeho dlouhé historie, je pevně zakořeněn ve švýcarské společnosti a nedá se tedy zcela přenést do českého prostředí. Ovšem jak čeští politici, tak ředitelé škol a učitelé jsou si vědomi, že je třeba zlepšit spolupráci škol a zaměstnavatelů a zlepšení této situace bylo zakotveno již v Národním programu rozvoje vzdělávání z roku 2001. Podpora spolupráce škol a zaměstnavatelů se dostala i do Akčního plánu podpory odborného vzdělávání MŠMT z prosince 2009 jako Motivační program spolupráce škol a zaměstnavatelů. Jeho cílem je vylepšení právního rámce pro mimoškolní výuku žáků v prostorách zaměstnavatele a umožnění co největšímu počtu žáků, aby se takovéto výuky mohli zúčastnit. Prostředkem je usnadnění uzavírání smluv, na jejichž základě takováto spolupráce mezi firmou a školou může 31
následně probíhat. Důležité je právní zakotvení ekonomických aspektů případné spolupráce. Dalším cílem je vytvořit takové podmínky, aby se jako vyučující mohli kromě pedagogických pracovníků do procesu odborného vzdělávání zapojit i odborníci z praxe, kteří nejsou ke škole v pracovním poměru. V rámci motivačního programu spolupráce byla přijata následující opatření: 1. Umožnění školám použít část normativu na mzdové náklady smluvního partnera, spojené s realizací praktické výuky
Finanční prostředky na tuto výuku bude poskytovat škola na základě smluvního vztahu. Pro školy samozřejmě neexistuje žádná povinnost uzavírat takovou smlouvu, ale pokud už takovou smlouvu se zaměstnavatelem uzavře, musí v ní být garantovány podmínky, které budou umožňovat vysokou kvalitu vzdělávacího procesu včetně mechanismů jeho kontroly. Toto řešení odpovídá logice, kdy peníze ze státního rozpočtu mají směřovat za žákem, nehledě na to, u kterého subjektu studuje.
Toto opatření by mělo usnadnit školám získávání partnerů, na jejichž pracovištích bude možno realizovat praktickou část výuky. Škola získá postavení platícího „odběratele služby“, přesto se jí tato spolupráce vyplatí, protože nebude muset investovat prostředky do moderních, ale rychle zastarávajících technologií, které budou žákům k dispozici u smluvního partnera. Škola ušetří i na dalších provozních výdajích.
Pro smluvního partnera (velké podniky i malé firmy) bude tato spolupráce výhodná, protože jednak dostane za realizaci praktické výuky zaplaceno (i když pravděpodobně nepůjde o úplné pokrytí nákladů s ní spojených), ale hlavně může dále rozvíjet spolupráci se školou a motivovat žáky při volbě zaměstnavatele po ukončení studia.
2. Vytvoření lepších podmínek pro spoluúčast zaměstnavatelů při tvorbě nového obsahu vzdělávání, při inovacích stávajícího obsahu vzdělávání a při hodnocení výsledků vzdělávání. V rámci tohoto opatření jde především o zapojení sektorových rad do přípravy rámcových vzdělávacích programů a podporu stáží pedagogických pracovníků v podnicích a firmách.
32
3. Podpora vstupu zaměstnavatelů do financování odborného vzdělávání Cílem tohoto opatření je rozšířit možnosti financování škol, a to nad rámec finančních prostředků přijímaných od státu, zřizovatele a dárců. Umožnit financování škol soukromými investory přímou cestou by znamenalo rozsáhlé změny rozpočtových pravidel, které jsou v nejbližší době nereálné, proto jsou možným řešením pouze daňové stimulace firem. Pokud má zaměstnavatel v úmyslu podílet se na financování odborné školy, může tak udělat pouze darem nebo příspěvkem do peněžního fondu školy, což však pro něj není nijak daňově výhodné. Proto byla zavedena opatření, která daňově zvýhodňují o
příspěvky zaměstnavatele na pořízení spotřebního materiálu a zařízení využívaného pro účely praktického vyučování a odborné praxe
o
motivační příspěvky poskytované žákovi připravujícímu se na výkon profese pro určitého zaměstnavatele (tento příspěvek by měl být zakotven jako daňově plně uznatelná položka)
Další cíle, které MŠMT považuje za velmi důležité a které se staly součástí Akčního plánu podpory odborného vzdělávání, jsou především tyto: -
Podporovat budování polyfunkčních škol s ohledem na regionální podmínky a při účelné koncentraci stávající i budoucí oborové struktury.
-
Posílit význam kariérového poradenství na 2. stupni základní školy, a to zejména zapojením co největšího počtu zaměstnavatelů do procesu volby vzdělávací dráhy žáka.
-
Nadále usilovat o změny v myšlení zaměstnavatelů a jejich širší zapojení do propagace řemesel na základních školách, do posílení prestiže odborného vzdělávání a současně do zlepšování péče o absolventy odborného vzdělávání a o zlepšení jejich pracovních a mzdových podmínek.
-
Podporovat aktivity zaměstnavatelů ve vzdělávání učitelů odborných předmětů.
-
Získávat pomoc zaměstnavatelů při modernizaci a vybavenosti odborných učeben a dílen ve školách.
-
Zatraktivnit vyučované obory a současně je efektivně prezentovat žákům škol.
-
Umožnit absolventům oborů vzdělání s maturitní zkouškou získání vzdělání v dalších oborech odborného vzdělání s maturitní zkouškou a v oborech vzdělání s výučním listem s využitím zkráceného studia. 33
-
Směřovat uvolněné prostorové i personální kapacity středních škol do oblasti rozvoje vzdělávání dospělých a postupně realizovat proměnu stávajících středních škol na centra celoživotního vzdělávání s propojením na počáteční vzdělávání a na zaměstnavatele; při rozvoji celoživotního vzdělávání maximálně využívat prostředků EU.
-
Usilovat o přímou finanční podporu podnikatelského sektoru i kraje žákům těch oborů středního odborného vzdělání, u nichž panuje dlouhodobý nesoulad mezi nabídkou a poptávkou na trhu práce a které jsou ohroženy úplným zmizením z pracovního trhu.
-
Využívat volných kapacit škol pro další vzdělávání v širokém slova smyslu, zapojení škol do procesu ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání.
-
Prohloubit spolupráce s Úřady práce, zaměstnavateli a dalšími sociálními partnery.
-
Při veškerých opatřeních přihlížet ke speciálním vzdělávacím potřebám žáků se zdravotním postižením a vytvářet podmínky pro jejich úspěšné začlenění do pracovního procesu.
Z výše uvedených výňatků z Akčního plánu MŠMT je patrné, že spolupráce odborných škol a zaměstnavatelů je považována za zásadní předpoklad zdárného vývoje středního odborného školství. Kromě výše uvedených forem spolupráce je třeba, aby se zaměstnavatelé zapojili také do: -
akcí zaměřených na rodiče a žáky, které jim mají pomoci s volbou školy a volbou budoucího povolání, tedy při náborových akcích, dnech otevřených dveří apod.
-
mediální popularizace průmyslových odvětví a oborů i samotných odborných škol
-
uskutečňování stáží organizovaných pro učitele odborných předmětů
-
modernizace a zavádění nových trendů ve školách
34
5.4 Modulární systém výuky Modulární systém výuky je ve Švýcarsku povinný v některých oborech a jeho používání se neustále rozšiřuje na další obory, a to díky pozitivním zkušenostem s jeho fungováním. Tento systém by se dal přenést i do českého prostředí, a to v rámci originálního školského výukového programu. Systém funguje na bázi tematických modulů, v rámci nichž žáci pracují na celistvých projektech. Některé moduly mají povinné, jiné volitelné. Výhodou je možnost přizpůsobení jejich výuky potřebám partnerské firmy, protože žáci už v prvním ročníku zvládají celý technologický postup dané práce a jsou tedy v praxi užitečnější. Zároveň se tímto způsobem zlepší motivace žáků, protože v průběhu modulu dokončí zadaný projekt a vidí výsledky své práce. Celý systém je flexibilnější, na projektech spolupracují často žáci z různých ročníků, takže si mohou předávat zkušenosti a rozvíjí při tom své sociální kompetence. Zároveň si žáci mohou upravit svůj rozvrh do určité míry tak, jak jim vyhovuje. Výuka na bázi modulů se dá lehce přizpůsobit žákům, kteří mají s látkou problémy nebo trpí lehkou poruchou učení. Další výhodou je to, že obsah jednotlivých modulů se může rychle měnit a přizpůsobovat technickému pokroku a měnícím se požadavkům zaměstnavatelů. Naopak nevýhodou jsou zvýšené organizační nároky na průběh výuky.
35
6 Závěr Na základě znalostí a zkušeností získaných v průběhu projektu a také na základě srovnání obou školských systémů je nyní možné určit body, v kterých by se český systém středního odborného školství mohl tím švýcarským inspirovat. Nejdůležitějším bodem je zlepšení spolupráce škol a soukromých firem. Ve Švýcarsku funguje tato spolupráce příkladně v rámci duálního systému. Některé jeho prvky by českému střednímu odbornému školství prospěly. Ve Střední škole technické, Praha 4, Zelený pruh 1294 již delší dobu úspěšně funguje spolupráce se stavební společností Metrostav a. s. Základní problémy vnímané ředitelem školy ohledně odborného výcviku u sociálního partnera (firmy) jsou tyto: -
Týdenní rytmus praxe – žák při něm není dostatečně ukotven na jednu prioritu a ztrácí kontinuitu ve výchovném procesu. Žáci nejsou dostatečně motivováni, neboť často nevidí výsledek své práce.
-
Odloučená pracoviště sociálního partnera – dojíždění na pracoviště znamená zkrácenou pracovní dobu žáků.
-
Nedostatek žádoucích možností v dojezdové vzdálenosti.
-
Nedostatečná připravenost žáků – Na základních školách bývají často žáci nedostatečně připraveni, nejen co se týče znalostí, ale často také co se týče výchovných výsledků. Nejsou dostatečně motivovaní, neumí se učit, nemají základní návyky chování, nejsou zodpovědní a neumí samostatně plnit úkoly.
Tyto problémy by mohly vyřešit následující opatření inspirovaná švýcarským modulovým systémem na partnerské škole ETML:
36
-
Vyšší motivovanost žáků může být dosažena nastavením studijních programů tak, aby byla umožněna lepší prostupnost a vyšší průchodnost žáků studiem. Žáci by měli být odměňováni za dílčí úspěchy ve studiu.
-
Samostatnost žáků a jejich zodpovědnost bude podpořena nastavením modulového a kreditního systému tak, aby byly podpořeny individuální schopnosti žáka. Při stejné délce studia bude tak možné například získat vyšší dílčí kvalifikaci a vylepšit svou hodnotu na trhu práce. Zároveň pokud se budou žáci snažit, mohou dosáhnout zkrácení doby svého studia. Od toho je možné si slibovat zintenzivnění úsilí při plnění úkolů.
Nejdůležitější změnou, která by umožnila SŠT dosáhnout výše uvedených cílů, je tedy zavedení modulového kreditního systému. Současně má vedení školy v plánu zavést nerovnoměrné rozvržení teoretické a praktické výuky a výchovy mezi jednotlivé roky studia a ošetření prostupnosti studia mezi jednotlivými formami. Od modulového systému si SŠT slibuje také možnost finálního přerozdělování mezi profesními obory až po dosažení vyšší zralosti žáků. To by mělo mít dopad na jejich odpovědnost a spolehlivost a umožní to snížení ztrát v dalších letech studia. Případné změny školského vzdělávacího programu se samozřejmě drží rámcového vzdělávacího programu, ale snaží se změnit jeho aplikaci tak, aby se výuka přiblížila moderním evropským standardům. Změněná struktura výuky by měla vypadat následovně: V prvním ročníku by mělo být cílem dorovnání všeobecných předpokladů a vědomostního základu tak, aby ve druhém ročníku mohlo být účinně zahájeno intenzivní technické vzdělávání. Ve druhém ročníku by pak začalo nasazování žáků do praxe u firem. Ve třetím ročníku by pak byla ještě více omezena teoretická výuka a více než 80 % výuky by probíhalo u firmy. Vyšší intenzita praktického výcviku by tak umožnila lepší zvládnutí praktických znalostí. Ukončení studia by mělo být podmíněno splnění kreditových povinností a závěrečnou zkouškou. Pokud by žák studium nezvládl v daném čase, mohl by si ho prodloužit, při tom by nemusel opakovat celý ročník, jako je tomu dosud, ale pouze by si doplnil nezvládnuté moduly . Vyšší motivace žáků, které bude dosaženo větší flexibilitou vzdělávacích programů, se pozitivně projeví na jejich pracovních výkonech a dojde tudíž ke snižování negativních ekonomických dopadů na firmy, například i díky dřívějším nástupům žáků majících částečné potíže se zvládnutím studia.
37
Modulový systém by měl být zaváděn postupně po skupinách oborů. Novým prvkem by mělo být vyhledání nových sociálních partnerů, se kterými by posléze žáci podepisovali smlouvy (podobně jako žáci ve švýcarském duálním systému).
38
