Srovnání českých překladů románu L. N. Tolstého Anna Kareninová

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Ruský jazyk a literatura

Jitka Máčková

Srovnání českých překladů románu L. N. Tolstého Anna Kareninová Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Josef Dohnal, CSc.

2013

Prohlašuji, že jsem svoji bakalářskou práci vypracovala samostatně, na základě uvedených pramenů a literatury.

___________________________ Jitka Máčková

Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Josefu Dohnalovi, CSc. za cenné rady a připomínky, spolehlivé vedení a ochotu při tvorbě mé bakalářské práce.

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 6 1 Teorie překladu, teorie překladu uměleckého díla jako specifická disciplína a její vývoj v čase ...................................................................................................................... 8

2

3

1.1

Co je to překlad .................................................................................................. 8

1.2

Překlad uměleckého díla .................................................................................... 9

1.2.1

Vývoj požadavků na umělecký překlad (prozaického textu) .................... 10

1.2.2

Současné požadavky na překlad uměleckého díla (prozaického textu) .... 16

1.2.3

Proces překládání ...................................................................................... 19

1.2.4

Překladatelské metody a postupy .............................................................. 20

1.3

Translatologie ................................................................................................... 22

1.4

Typy překladu .................................................................................................. 23

Lev Nikolajevič Tolstoj .......................................................................................... 26 2.1

Život a dílo Lva Nikolajeviče Tolstého ........................................................... 26

2.2

Anna Kareninová ............................................................................................. 28

2.3

Analýza zvolené části textu.............................................................................. 29

2.4

Autoři českých překladů Anny Kareninové ..................................................... 30

2.4.1

Jaromír Hrubý ........................................................................................... 30

2.4.2

Petr Křička ................................................................................................ 30

2.4.3

Věra Očadlíková ....................................................................................... 31

2.4.4

Taťjana Hašková ....................................................................................... 31

Srovnání vybraných českých překladů Anny Kareninové ...................................... 32 3.1

Lexikální rovina ............................................................................................... 32

3.2

Morfologická rovina......................................................................................... 42

3.3

Syntaktické rovina ............................................................................................ 54

3.4

Srovnání pravopisných jevů ............................................................................. 57

3.5

Hodnocení jednotlivých překladů .................................................................... 58

3.5.1

Překlad Hrubého ....................................................................................... 58

3.5.2

Překlad Křičky .......................................................................................... 59

3.5.3

Překlad Očadlíkové ................................................................................... 60

3.5.4

Překlad Haškové ....................................................................................... 60

Závěr ............................................................................................................................... 62 Резюме............................................................................................................................ 66

Použitá literatura ............................................................................................................. 70 Seznam tabulek ............................................................................................................... 72 Seznam příloh ................................................................................................................. 73

Úvod Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolila srovnání vybrané kapitoly z českých překladů ruského románu Anna Kareninová. Dané téma jsem si vybrala z důvodu, že mě velmi inspiruje práce překladatelů, fascinuje mě jejich schopnost porozumět originálnímu textu a posléze z něj vytvořit text nový, v jiném jazyce, odlišný, ale přesto totožný s původním dílem. Překladatelská činnost vyžaduje pečlivou znalost původního i cílového jazyka, velký všeobecný rozhled, znalost kulturních souvislostí a také velký umělecký a jazykový cit. V případě, že se jedná o umělecký překlad, jak je tomu v naší práci, je největší snahou překladatele věrně vystihnout myšlenku původního díla a daným překladem zapůsobit na čtenáře jako originál. Mnou zvolené téma považuji za aktuální, jelikož literární vývoj neustále prochází změnami, a překlady děl, které vznikly před desítkami let, již nemusí být odpovídající současným požadavkům. Starší překlady většinou obsahují spoustu nepoužívaných slov, archaizmů a reálií, které jsou současnému čtenáři neznámé a cizí. Novodobé překlady si naopak žádají odpovídající interpretaci originálního díla s pomocí moderní slovní zásoby, dokonale zvládnutou morfologickou či syntaktickou rovinu a především adekvátní převyprávění původního obsahu. Cílem bakalářské práce je srovnání čtyř různých překladů vybrané kapitoly románu Anny Kareninové. Nejstarším je překlad Jaromíra Hrubého z roku 1922, následuje překlad Petra Křičky z roku 1951, dále verze Věry Očadlíkové z roku 1956 a na závěr překlad Taťjany Haškové z roku 1961. Pokusíme se zjistit rozdíly a podobnosti mezi zmíněnými překlady, zhodnotíme jejich kvalitu a taktéž je srovnáme z diachronního hlediska. Domníváme se, že na základě časového rozestupu jednotlivých překladů lze očekávat zastaralost jazyka u dříve vzniklých překladů. Předpokládáme, že minimálně jeden z překladů bude odpovídat požadavkům pro odpovídající překlad v roce 2013. Očekáváme, že v některých z překladů nalezneme gramatické či jiné chyby. Rovněž se domníváme, že některý z překladů bude výrazněji slabší než překlady ostatní. Naši práci členíme na tři hlavní kapitoly. V první kapitole se věnujeme analýze teoretických východisek. Nejprve podáváme definici termínu překlad a seznamujeme se konkrétně

s překladem

uměleckým,

který

je

hlavním

těžištěm

naší

práce.

Prostřednictvím historické metody vyhodnocujeme dosavadní vývoj požadavků na 6

překlad uměleckého díla v čase. Následně se zaměřujeme na současné požadavky na umělecký překlad prozaického textu, soustředíme se na pojmy interpretace, adekvátnost či ekvivalence překladu a věnujeme se i problematice zaměření překladu na čtenáře. Dále se zabýváme překladatelským procesem a tradičními pracovními metodami a postupy. Neopomínáme translatologii neboli vědu o překládání a v závěru teoretické části se zaměřujeme na specifické druhy překladu. V dané části se opíráme o sekundární literaturu, především o texty Hrehovčíka (2006), Popoviče (1968) a Levého (1998). Druhá kapitola je věnována autorovi vybraného díla, Lvu Nikolajeviči Tolstému. Zde uvádíme informace o životě Tolstého, o jeho pohnutkách a záměrech při tvorbě románu Anna Kareninová a seznamujeme s obsahem daného díla. Následně poskytujeme základní informace o kapitole, kterou jsme zvolili pro naše srovnání a rovněž odůvodňujeme výběr dané pasáže textu. Následuje kapitola třetí a zároveň nejobsáhlejší, jejímž hlavním cílem je provést komparativní analýzu vybraných překladů. Překlady hodnotíme na základě srovnání skrze jazykovou rovinu překladu. Nejprve se zaměřujeme na rovinu lexikální, v níž porovnáváme výběr jednotlivých ekvivalentů, všímáme si knižnosti a zastaralosti starších překladů a rovněž pozorujeme vynechávání či přidávání slov. Následuje rovina morfologická, jež klade důraz na gramatickou strukturu textů. Zde hodnotíme zastaralost či modernost překladů především na základě používání přechodníků, zastaralých koncovek či nestandardního skloňování a časování. Rovina syntaktická nám umožňuje hodnotit záměny pozice různých větných členů či odlišný slovosled. Dále upozorňujeme na odlišný pravopis některých jevů, jenž je dán odlišnými dobovými normami českého jazyka. V závěru kapitoly komentujeme jednotlivé překlady na základě získaných informací, podáváme srovnání a hodnotíme jejich adekvátnost z pohledu současného čtenáře. V dané části se opíráme především o primární literaturu, jejíž úryvky použité v naší práci je možné zhlédnout v příloze.

7

1

Teorie překladu, teorie překladu uměleckého díla jako specifická disciplína a její vývoj v čase

1.1 Co je to překlad Překlad je překódování libovolného textu z původního jazyka do jazyka cílového. Jeho účelem je předání informací a především přiblížení smyslu a významu textu cílovému čtenáři. Podle Teodora Hrehovčíka existují tři zásadní pojmy pro vymezení termínu překlad. „Slovo překlad znamená: (1) proces převodu psaného textu z jednoho jazyka (původního) do druhého (cílového); (2) produkt v cílovém jazyce, který je výsledkem tohoto procesu; a (3) abstraktní koncept, který zahrnuje jak proces, tak i produkt překládání.“1 Z toho vymezení plyne, že mezi danými body existuje jistá návaznost a spojitost, kdy vše začíná u původního zdroje, u textu, který je nám cizí kvůli jazykové odlišnosti. Cílem překladatele je přeložit tento text z původního do cílového jazyka, k čemuž je velmi důležité „[…]celkové zvládnutí struktury a výstavby dvou jazyků.“2 Překlad a proces překládání je taktéž možno pochopit jako „přesné a celistvé předání významu originálu prostřednictvím druhého jazyka při dodržení jeho stylistických a expresivních specifik.“3 Z pohledu překladatele existují dva specifické druhy překladu, které je nutné od sebe vzájemně odlišovat: překlad odborný a překlad umělecký. Překladem odborným se rozumí především překlad textů z vědecké a technické sféry, společenských věd či administrativních dokumentů a taktéž textů publicistických. „Odborný text má svého čtenáře přesně vymezeného – čtenář originálu i čtenář překladu mají stejný informační klíč, takže jejich komunikace je ulehčena.“4 Je u něj kladen důraz na pečlivé dodržení přesnosti předávaných myšlenek a na důslednost při interpretaci vybrané terminologie. Umělecký překlad neboli překlad literární se zaměřuje na překlad prózy, poezie a dramatu. Překlad uměleckého díla není pouhým přenosem původního textu do jiného jazyka. Jeho hlavní úlohou je nejen předání původních myšlenek autora, ale především

1

HREHOVČÍK, T.: Prekladateľské minimum. Bratislava 2006, s. 10. HREHOVČÍK, T.: Prekladateľské minimum. Bratislava 2006, s. 10. 3 РЕЦКЕР, Я. И.: Теория перевода и переводческая практика. Москва 1974, s. 8. 4 HRDLIČKA, M.: Translatologický slovník. Praha-Bratislava 1998, s. 49. 2

8

dodržení estetické hodnoty a jazykových norem původního díla. Umělecký překlad je obecně považován za náročnější typ překladu než překlad odborný. Podle definice Viktórie Dorotjakové v publikaci Preklad odborného textu tkví hlavní rozdíl mezi uvedenými typy v tom, že zatímco odborný překlad klade důraz na přesný obsah informace a využívá jazykových prostředků pouze pro komunikační funkci, umělecký překlad naopak umožňuje jakýkoliv zásah do syntaktické a lexikální výstavby za účelem zachování původní stylistické roviny a vystihnutí stylu původního autora.5 V naší práci se dále budeme zabývat pouze překladem uměleckým, jelikož těžištěm naší práce je prozaický text. Anton Popovič ve svém díle Preklad a výraz charakterizuje překlad uměleckého díla jako jazykový, literární a kulturní komunikát příslušného období dějin, chápaný dvěma způsoby: „…jako literární fakt zařazený do kontextu domácí literatury a navíc jako projev literární komunikace.“6 Z toho plyne, že překlad je prostředek, jehož prostřednictvím je nám umožněno hlubší poznání historických a kulturních poznatků a je nám prezentován s pomocí různých literárních forem. Domníváme se, že výsledek překládání lze právem považovat za umění.

1.2 Překlad uměleckého díla Umělecký překlad, jak již bylo zmíněno, se týká překladu literárních děl. Dále jej lze členit na překlad prózy, poezie a dramatu. Vzhledem k tomu, že je naší prioritou překlad prozaického díla, konkrétně románu, zaměříme se pouze na prózu. Podle příspěvku Zdeny Skoumalové v publikaci Překládání a čeština je možno překlad prózy klasifikovat podle žánrů (román, povídka, novela), podle poměru výrazové, obsahové a apelové stránky (dobrodružná literatura, životopisná literatura, literatura pro děti a mládež), a rovněž je vyčleněn překlad lyrizované prózy. Za zajímavou považujeme zmínku o překládání začátku a konce celého textu a své místo v překladu prózy má zajisté i překlad titulu díla.7 Podle Antona Popoviče je hlavním smyslem a posláním překladu přenos konkrétních estetických a ideových hodnot z jazyka výchozího do jazyka cílového. 5

Preklad odborného textu. Bratislava 1977, s. 139. POPOVIČ, A.: Preklad a výraz. Bratislava 1968, s. 7. 7 KUFNEROVÁ, Z.: Překládání a čeština. Jinočany 1994, s. 26-27. 6

9

Daný přenos je považován za náročný a jeho součástí jsou i změny v ideových a estetických hodnotách, které pramení z rozdílností mezi vybraných jazyky, autory i literárními situacemi. Mnohdy dochází k posunu významu nebo výrazových vlastností, které však nemají za cíl změnit původní dílo, ale co nejvěrněji je vyjádřit jako celek8. Věrný překlad a dokonalé vystižení předlohy však nebyly cílem překladatelů vždy, i přesto, že má překlad své místo v literatuře již od počátku středověku. Překlad se vyvíjel v průběhu našich dějin souběžně s literaturou po několik staletí a naším úkolem je v následující kapitole vyzdvihnout nejvýraznější znaky vývoje českého uměleckého překladu, abychom mohli pochopit posun k současným požadavkům na překlad prozaického textu.

1.2.1 Vývoj požadavků na umělecký překlad (prozaického textu) 1) Středověké překladatelství „Překládání či vlastně počešťování je v české literatuře, podobně jako v literaturách jiných, dochováno nejdříve u izolovaných slov: zčeštěná slova v žaltáři, Mater verborum apod.“ Jsou překládána jednotlivá slova a výrazy v textech žalmů a následovně jsou seskupovány. Charakter překladů se drží doslovnosti, nebere v potaz odlišnou strukturu češtiny a nelpí na předání původní myšlenky čtenáři.9 Ve 13. století je pro uměleckou literaturu typický překlad volný: -

dbá se na zachování obsahu, ale přesto se vyznačuje volností, libovolně se mění forma či literární žánr, překládané dílo je mnohdy již překladem, tudíž není interpretace přesná, texty jsou často zkracovány.10

2) Humanismus, renesance a baroko Novým prvkem je uvádění původních autorů děl u překladů a zájmu překladatelů se těší především antická literatura. Levý vyzdvihuje tři hlavní funkce typické pro překlady daného období: (1) jazyková, která poukazuje na to, že jazyk český je jasný a čtenáři blízký, (2) vzdělávací,

8

POPOVIČ, A.: Preklad a výraz. Bratislava 1968, s. 27. LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s. 17-19. 10 HUTKOVÁ, A.: Z dejin prekladu literarno-umeleckych textov. Bánská Bystrica 2003, s. 19-20. 9

10

která má rozšířit okruh čtenářů a (3) sdělovací, jejímž cílem je srozumitelnost překládaného díla.11 Rostoucí jazykově-vlastenecký zájem přitahuje větší množství čtenářů, primární složkou uměleckého překladu je vzdělávací funkce, mnohdy bývá překlad doplněn o poznámkový aparát a setkáváme se s rozšiřováním textu za účelem vystihnutí přesné myšlenky autora.12 Vrcholem humanistické reformační tvorby se jeví překlady z tvorby jednoty bratrské. Nacházíme v nich silné citové zaujetí a ztotožňování s charaktery a ideami v textech.13 V době baroka jsou brány v potaz gramatické a lexikální aspekty, překlady nově obsahují lidová rčení a hovorové výrazy pro dotvoření lidovějšího či naturalistického rázu. Texty nepřikrášlují češtinu a předkládají ji čtenáři strohou a přirozenou.14 3) Překladatelství v době národního obrození Všímáme si vlivu klasicismu a romantismu: klasicismus -

zaměření díla na šlechtu, překládá se především antická a světská literatura

-

prvenství si drží volný překlad

-

jazyková rivalita s originálem, snaha vyzdvižení vlastních jazykových kvalit

-

soustředění na uměleckou formu a uhlazený styl

-

formování klasicistické metody – vznikají překlady lepší než originál

-

nadřazenost estetické normy

-

zachování ducha originálu

romantismus -

doslovnost a maximální věrnost překladu

-

setkáváme se s poezií přeloženou prostřednictvím prózy

-

nesmí chybět individualita autora

11

LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s. 30-31. 12 HUTKOVÁ, A.: Z dejín prekladu literarno-umeleckych textov. Bánská Bystrica 2003, s. 23. 13 LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s. 38. 14 LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s. 51-52.

11

-

není snaha vyrovnat se originálu

-

dobové a národní specifikum díla včetně zachování historických rysů originálu

-

požadavky na zachování stylu autora – vyhranění dvou typů překladu, v závislosti na míru uplatnění daného principu – adaptační a doslovný.15

Mezi hlavní znaky překladu podle Levého v době národního obrození dále patří: -

pozornost vůči gramatice, estetické a zvukové stránce překladu

-

dodržení hlavního významu originálu

-

snaha o pozvednutí úrovně českého jazyka, tvorba nových slov pro doposud nepojmenované pojmy (Josef Dobrovský, Josef Jungmann, František Palacký)

-

přetváření zastaralých překladů (František Faustin Procházka – humanistické překlady), doplňování o vysvětlující komentáře – nyní zaměření překladů i na nižší vrstvy

-

oslabení vlivu protireformační cenzury

-

změny nebo vypouštění motivů s ohledem na obrozeneckou národní ideu s úmyslem zaujmout a získat nového čtenáře

-

pokles zájmu o prózu, prvenství se těší drama, některé žánry jsou v překladech přetvářeny na žánry jiné

-

zdrobňování (nadužívání původní text spíše znehodnocuje)

-

překlad slovanských překladů cizojazyčných textů (ulehčení práce)

-

pokus o vývoj výrazových možností českého jazyka a zaměření se na složitá a náročná díla

-

tvůrčí cíle – nahrazování cizích reálií reáliemi českými

-

volný překlad

-

vydávání knih ve dvou jazycích nebo taky dvě verze překladu v jedné knize, jedna věrná a druhá estetická16

4) Realismus Svou ideologií plynule navazuje na romantismus. Jeho hlavní znaky, které nacházíme v překladech, jsou následující:

15

HUTKOVÁ, A.: Z dejin prekladu literarno-umeleckych textov. Bánská Bystrica 2003, s. 36-44. LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s. 75-125. 16

12

-

aktualizace, překlad má působit jako originál

-

zájem o předání historických rysů originálu

-

po romantické éře doslovných překladů vznik překladů adaptačních

-

estetická norma je nadřazena věrnosti překladu

-

vznikají překlady dosud nepřeložených děl

-

nově se hledají stylistické ekvivalenty

-

teoretici se věnují problematice překládání17

Podle Levého se „[…]místo problematiky jazykové do popředí zájmu dostává problematika ideová.“ Mění se i přístup k výběru děl pro překlad. Zaměřuje se větší pozornost na překlady ze slovanských jazyků, nově se překládá z jazyků orientálních, španělštiny či portugalštiny. Roste snaha o pevnou organizaci překladatelské tvorby, vznikají překladatelské skupiny a firmy, a překlad začíná být nově snadným způsobem, jak dosáhnout výdělku. Více než na dodržení gramatického řádu se lpí na objektivnosti překladu. Nově je forma překladu stavěna nad obsah a je členěna na formu vnitřní a vnější. Vnitřní forma se zabývá kompozicí a vnější forma představuje estetický celek. Zpočátku se jeví obě formy rovnocennými, ale nelze to aplikovat ve všech případech. 18 Za nejpřínosnější překladatelskou tvorbu v naší historii je považována práce skupin Májovců, Ruchovců a Lumírovců. Zmiňujeme se o nich i přesto, že k jejich primární překladatelské činnosti patří spíše překlady poezie, které pro naši práci nejsou natolik podstatné jako překlady prózy. Středem našeho zájmu je lumírovské překladatelství, jež je možno rozdělit „[…]do dvou výrazných skupin, které můžeme označit jako školu Vrchlického a Sládkovu.“ Vrchlický je znám pro dokonalé dodržování formální stránky překladu, jeho překladatelská tvorba zaměřená především na poezii je označována za prvotřídní, ale jeho snaha někdy přesahuje přirozené zákonitosti, čímž narušuje osobitost předlohy. „Detail u Vrchlického je podřízen celku a za celek pokládá Vrchlický především úsek sjednocený nějakým principem formálním: verš, strofu.“ Neváhá měnit slovosled, zpodstatňuje přídavná jména nebo zaměňuje slovesa za jiná, lépe příhodná formě. Opačné postoje má Sládek. Považuje za primární obsahovou část překladu, soustředí se na detaily, obohacuje texty o přídavné verše, které ujasňují hlavní myšlenky, libuje si

17

HUTKOVÁ, Anita.: Z dejin prekladu literarno-umeleckych textov. Bánská Bystrica 2003, s. 52. LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s. 146. 18

13

v různých příponách, doplňuje podrobnosti ke slovům a dostává se nám tak precizních a kvalitních překladů, které do dnešní doby nebyly překonány. 19 5) Překlad v období moderny Noví autoři se shodují, že je třeba ucelit překladatelské hodnoty a provést korekce v dosavadních překladech. Množí se útoky na překladatelské metody Vrchlického, ale „[…]vlastní význam uměleckých směrů, jejichž mluvčím byla kritika let devadesátých, byl ve vývoji českého překladatelství spíše opravný než tvůrčí. Ukázali nedostatky překladů Vrchlického, ale sami nedovedli vytvořit nic lepšího, ba ani jim rovnocenného.“ Za výborného modernistického překladatele je považován Otokar Fischer, kterému je velmi blízké „[…]duševní spříznění s autorem předlohy.“ Do překladů se dostávají cizojazyčné prvky, archaismy, idiomy a nadužívání velkých písmen, silnými vlivy se stávají symbolismus či dekadence, hlavní zájem se z překladu poezie přemisťuje na překlad prózy.20 Hlavní znaky: -

otázka závaznosti vůči vžitým překladatelským tradicím

-

zachování přesného významu a stylistické individuality originálu

-

zásada tzv. historického realismu – věrnost historické skutečnosti a obrazu

-

věrnost jednotlivostem

-

důraz je kladen na vnitřní formu

-

cílem překladů je kulturní individualizace vlastního národa

-

kongeniálnost jako předpoklad správné interpretace (duševní spříznění s autorem předlohy)

-

substituční teorie (Otokar Fischer)

-

exotizace v rovině jazyka

-

estetická výraznost je důležitější než srozumitelnost textu.21

19

LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s. 169-174. 20 LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s. 191-195. 21 HUTKOVÁ, A.: Z dejin prekladu literarno-umeleckych textov. Bánská Bystrica 2003, s. 83.

14

6) Meziválečné období Znaky: -

ojedinělost prozaických překladů

-

upřednostňování harmonie a výraznosti před detailní přesností

-

preferování substituční teorie

-

odpor vůči doslovnosti

-

zásada kompenzace stylistické hodnoty slova

-

stanovení pevných přízvučných schémat pro překlady z antické literatury

-

proklamace zodpovědnosti výběru

-

přirozenost ve všech rovinách.22 Roste zájem o překládání poezie, vyniká především teorie Josefa Krále, na

jejímž základě se při překladu poezie časomíra nahrazuje českými přízvučnými slabikami, což má přispět k dodržení rozměru původního díla. Většina dosavadních překladů je považována za nedostatečně české, vzniká první česká překladatelská organizace Sdružení překladatelského, v jejímž zájmu je vytěsnění nedokonalých překladů a jejich kontrola před zveřejněním. Sdružení však pro malou přízeň předčasně ukončuje svou činnost. Se svou teorií navazující na teorii Fischera dává překladatelství nový rozměr Vilém Mathesius, podle nějž je třeba původní text přebásnit a dále se o Fischerovu teorii opírají i autoři jako Karel Čapek, Viktor Dyk a další. Společně pokračují v revizi překladů, tvoří překlady nové, především dramat, které jsou nyní více v kurzu než próza či poezie. Hlavním požadavkem je zachování celku a hlavní myšlenky původního díla a hledají se nové jazykové prostředky. Bohumil Mathesius doporučuje kolegům za účelem lepšího pochopení a porozumění obsahu „[…]hledat tzv. jazykový klíč,“ při četbě podobných děl napsaných v českém jazyce. Nejdůležitějším kritériem se stává dojem čtenáře. Roste povědomí, že každý překlad časem může působit zastarale a nové generace mohou cítit potřebu opětovného přeložení již několikrát přeloženého díla. Existují však díla, která jsou natolik kvalitně přeložena, že doposud není nutný jejich opětovný překlad.23

22

HUTKOVÁ, A.: Z dejin prekladu literarno-umeleckych textov. Bánská Bystrica 2003, s. 83. LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s. 205-231. 23

15

1.2.2 Současné požadavky na překlad uměleckého díla (prozaického textu) Význam překladatelství od meziválečného období do současnosti výrazně vzrostl nejen v naší zemi, ale v celém světě. Přispěl k tomu zejména vývoj v oblasti ekonomiky, politiky, kultury a vědy, ale i rozvoj myšlení o teorii překladu.24 Současná překladatelská činnost si žádá především dostatečné znalosti a zkušenosti v oblasti překládání. Neméně důležitým aspektem je i talent a umělecké cítění překladatele. Podle Grygové by měl kvalitní umělecký překlad splňovat minimálně tři kritéria: 

přirozený jazykový projev v cílovém jazyce



identický význam jako v předloze



zachování dynamiky původního projevu.25

Myšlenky Grygové jsou nepochybně správné, ale domníváme se, že všechny současné požadavky zdaleka nezahrnují. Z toho důvodu jsme zkoumali více publikací zkoumající vybranou tématiku a dali jsme tak vzniknout následujícímu zběžnému přehledu aspektů, které je nutné při tvorbě překladu důsledně zvážit.

1.2.2.1 Interpretace Interpretaci uměleckého díla chápeme jako […]soubor postupů, které pomáhají odhalovat významový invariant původního textu. Napomáhá nám odhalit či zvýraznit původní smysl díla.26 Podle Antona Popoviče nelze pojem interpretace definovat přesně, jelikož je uskutečňována různými interprety s různými stanovisky. Vzhledem k možnosti různých interpretátorů (autor, překladatel, učitel literatury, čtenář) se jednotlivé způsoby interpretace mohou lišit. Přistupuje však na komplexní model interpretace, který zahrnuje několik znaků, které mohou interpretaci obecně vymezit. Považuje ji tak za výklad díla pomocí osobní kreativity a postupů, jejichž součástí je metajazykový charakter. Prostřednictvím interpretace lze prezentovat vztah k literatuře či k umění vyobrazeném v daném díle. Především však představuje výsledek komplexního 24

HRALA, M.: Současnost uměleckého překladu. Praha 1987, s. 7. KNITTLOVÁ D. a kolektiv.: Překlad a překládání. Olomouc 2010, s. 14. 26 VILÍKOVSKÝ, J.: Preklad ako tvorba. Bratislava 1984, s. 102. 25

16

poznávání a analyzování uměleckého díla. „Interpretace jako informace o originálu je soběstačná a může nediferenciovanému čtenáři posloužit jako náhrada za nepřístupný originál.“27

1.2.2.2 Adekvátnost Adekvátnost je definice pro „[…]funkční rovnocennost prvků originálu a překladu, v níž se prvky originálu nahrazují v překladu tak, aby při invariantní shodě významů směřovaly k výrazové identitě.“28 Považujeme ji za termín, který nově nahrazuje volnost či věrnost překladu, které mezi sebou několik století bojovaly o pomyslné prvenství a byly označovány za protiklady. Podle Antona Popoviče je nelze klást proti sobě, jelikož tvorba překladu pramení především ze schopnosti být věrný originálu jakožto celku. Dokonalá věrnost nebo volnost neexistuje, jelikož jsou obě vzájemně propojené.29 Za předpokladu, že vycházíme z faktu označujícího umělecké dílo jako soubor estetických hodnot, nezbývá, než trvat na tom, aby bylo při překládání produkováno jako jeden celek, který nejen, že všechny estetické hodnoty zachovává, ale zároveň i věrně reprodukuje originál v jeho celistvosti a originalitě. Pokud je mimo to dodržena i funkční stylistická rovnocennost, lze hovořit o adekvátnosti.30

1.2.2.3 Ekvivalence Za ekvivalenci je považován rovnocenný vztah mezi originálním a cílovým textem. Je považována za velmi náročnou část překladatelské činnosti, jelikož jejím úkolem je nahradit původní ekvivalenty prostřednictvím ekvivalentů cílového jazyka. Za ekvivalenty považujeme různé jazykové jednotky jako slova, slovní spojení, věty či idiomy. V uměleckém textu by ekvivalence neměla být dodržována naprosto důsledně, jelikož „[…]překlad a originál jsou dvě odlišné a svéprávné

27

POPOVIČ, A.: Teória umeleckého prekladu. Bratislava 1975, s. 32-35. HRDLIČKA, M.: Translatologický slovník. Praha-Bratislava 1998, s. 5. 29 POPOVIČ, A.: Teória umeleckého prekladu. Bratislava 1975, s. 121. 30 VILÍKOVSKÝ, J.: Preklad ako tvorba. Bratislava 1984, s. 83-85. 28

17

kulturní hodnoty.“31 Pouhá nahodilá záměna jednotlivých ekvivalentů by neodpovídala požadavkům na umělecký překlad, jelikož by text působil nesrozumitelně, neorganizovaně či zmateně. Z toho důvodu při tvorbě uměleckého překladu nelze ekvivalenci uplatňovat na celý překládaný text, ale pouze na jeho dílčí části. V případě, že se zaměřujeme na celý text, hovoříme o již zmíněné adekvátnosti překladu. Vzhledem k rozvitosti teorie ekvivalence se lze při tvorbě uměleckého textu inspirovat mnohými typy ekvivalencí. Pouze pro názornost zmíníme například typy ekvivalencí uvedené v příručce Translatologický slovník Milana Hrdličky, který odlišuje ekvivalenci formálně grafickou, jazykovou, paradigmatickou, stylistickou neboli translační a syntagmatickou neboli textovou). 32

1.2.2.4 Zaměření na čtenáře

Podle Milana Hrdličky by měl autor při tvorbě překladu uměleckého textu zvážit cílového čtenáře, kterého považuje vedle originálního textu za druhý nejdůležitější faktor v dané tvorbě.33 Definuje následující kategorie: o zaměření ideové (myšlenkové) – nelze měnit původní ideu překládaného díla, každým necitlivým zásahem může být způsobena ztráta na adekvátnosti nebo absence hlavních rysů o zaměření jazykové – proces tvorby translátu je považován za náročný komunikační akt, který je zcela závislý na vyjadřovacích možnostech cílového jazyka, jehož úroveň zásadně ovlivňuje, zda bude výsledné dílo dostatečně adekvátním přetlumočením originálu o zaměření na prostorové ose – adekvátní umělecký překlad neakceptuje prostorové úpravy předlohy, jelikož snižují kvalitu původního díla o zaměření na časové ose – je vyjádřen nesouhlas se změnami časové orientace, není žádoucí ani modernizace ani archaizace uměleckého díla o zaměření podle věku čtenáře – je nutno odlišit nedospělého čtenáře od dospělého, ale v příkladu překladu díla pro jinou než původní cílovou 31

HORÁLEK, K.: Příspěvky k teorii překladu. Praha 1966, s. 53. HRDLIČKA, M.: Translatologický slovník. Praha-Bratislava 1998, s. 10-11. 33 HRDLIČKA, M.: Literární překlad a komunikace: k problematice zaměření uměleckého překladu na čtenáře. Praha 1997, s. 7-8. 32

18

skupinu dochází k poklesu kvality a nelze takový překlad prezentovat jako adekvátní34

1.2.3 Proces překládání

Nyní se dostáváme k samostatné tvorbě translátu uměleckého díla. Celý překladatelský proces lze rozdělit do několika etap, které různí autoři definují odlišnými způsoby. Zjednodušený model procesu překládání nám předkládá Hrehovčík následovně: 1. analýza textu - dekódování smyslu/významu výchozího textu 2. syntéza textu – zakódování, rekonstrukce tohoto významu v cílovém jazyce Prvním krokem je pochopení smyslu předloženého textu a rozpoznání konkrétních překladových jednotek (taktéž nazývány kognitivními) neboli jednotlivých slov, frází a částí textu. U uměleckého překladu může být jednotkou celé dílo. Je podstatné mít bohatou znalost gramatických, lexikálních a sémantických aspektů a taktéž mít všeobecný rozhled o reáliích náležících zemi původu díla. Nesmí chybět uvědomělá analýza všech zjištěných vlastností textu. Následuje zašifrování získaného významu, k čemuž je nutná výborná znalost cílového jazyka, jeho gramatiky, syntaxe, sémantiky, kulturní rozhled a zároveň orientace v tématice překládaného díla.35 Podrobněji a pomocí schématu nastínil problematiku procesu překladu Levý: Tabulka č. 1: Schéma překladu překladatel

autor skutečnost

výběr

formulace

čtenář

přecizojazyčný text

čtení

klad

text v jazyce překladatelově

čtení

konkretizace

Zdroj: LEVÝ, Jiří. Umění překladu. tPraha, 1998, str. 44

Podle něj je za vším nejdříve autor, který na základě svých osobních zkušeností, vlastních dojmů a pocitů vytváří vlastní dílo. Vzniká tak originální text, který se ve své 34

HRDLIČKA, M.: Literární překlad a komunikace: k problematice zaměření uměleckého překladu na čtenáře. Praha 1997 s. 59-78. 35 HREHOVČÍK, T.: Prekladateľské minimum. Bratislava 2006, s. 23.

19

cizojazyčné podobě dostává do rukou překladatele. Úkolem překladatele je na prvním místě přečtení a především pochopení originálu, to znamená dešifrování původního textu. Následuje tvorba textu nového, který je zašifrován do cílového jazyka a následně text putuje k cílovému čtenáři. Výsledkem má být pochopení textu, které nastane po dešifraci přeloženého textu čtenářem.36 Oba autoři se shodují v základní myšlence pochopení originálu a následného přenesení hlavního smyslu do cílového jazyka i přes to, že v první variantě je popis procesu výrazně stručnější. Levý uvádí i autora původního díla, kterého Hrehovčík ve svém výčtu vynechává. Oba se shodně zaměřují na překladatele a čtenáře, ale ani jeden z autorů se nezmiňuje o dalším činiteli, jehož vztah k překládanému textu nám objasňuje ve své publikaci Anton Popovič. Je jím redaktor neboli upravovatel definitivního znění textu překladu. Dozvídáme se, že přítomnost redaktora je při tvorbě současného překladu neodmyslitelná. Je považován za zprostředkující faktor mezi současnými jazykovými normami a textem překladu. Prací redaktora je korekce textu po jazykové i stylistické stránce, jeho úkolem je odstranit drobné nedostatky, různé překladatelovy prohřešky nebo případně upravit celý přeložený text. Redaktorovy zásahy do translátu jsou považovány za definitivní.

37

Práce redaktora je bezesporu

cenná a důležitá, ale bohužel mohou existovat i případy, kdy je následná revize přeloženého textu spíše ke škodě než k užitku.

1.2.4 Překladatelské metody a postupy

S procesem překládání je úzce spjat postup překladatele při práci s cizojazyčným textem. Již na základě širokého spektra názorů na překlad lze očekávat, že metody, pracovní postupy či strategie při vlastní práci mohou být u různých autorů odlišné. Úkolem překladatelských metod či strategie je nalezení významových i formálních vztahů mezi originálem a translátem, má zabezpečit přenos informací a estetických hodnot, při čemž překladatel hledá souvislost mezi původním dílem a překladem.38 Není samozřejmostí, že je postup překladatelovy práce jednoduchý. Překladatel pravidelně v textu potkává řadu úskalí, která mu práci značně ztěžují. Za jednou

36

LEVÝ, J.: Umění překladu. Praha 1998, str. 44. POPOVIČ, A.: Teória umeleckého prekladu. Bratislava 1975, s. 69-70. 38 HREHOVČÍK, T.: Prekladateľské minimum. Bratislava 2006, s. 35. 37

20

z hlavních překladatelských obtíží je tak považováno nalezení vhodných ekvivalentů pro překládané jednotky. Za nejvýstižnější interpretaci překladatelských postupů, která má být nápomocna při hledání vhodných ekvivalentů považujeme teorii Darbelneta a Vinaye, o níž nás informuje Knittlová, která jmenuje následující úkony seřazeny od nejsnazšího po nejsložitější: 1. transkripce/transliterace – přepis více či méně adaptovaný úzu cílového jazyka/přepis jinou abecedou příklad: fonetická transkripce – моя → мjá 2. kalk – doslovný překlad cizího pojmu příklad: den → day 3. substituce – záměna jednoho jazykového prostředku za prostředek jiný, kdy původní význam zůstává stejný příklad: záměna slovních druhů – teta (substantivum) → ona (pronominum) 4. transpozice – výměna dvou prvků v důsledku odlišného jazykového systému příklad: výměna slovních druhů – глупый (adjektivum) → глупость (substantivum) 5. modulace – změna hlediska příklad: te lo dejo (dejar- nechat – ze španělštiny) – nechám ti to - you can have it (have-mít) – můžeš to mít 6. ekvivalence – použití stylistických nebo strukturních prostředků odlišných od originálu příklad: my sweet girl → děvenka 7. adaptace – nahrazení situace jinou adekvátní situací, pokud neexistuje v cílovém jazyce vhodný ekvivalent39 Uvedený přehled pracovních metod samozřejmě není konečný, na zmíněné body navazují svou prací i další lingvističtí teoretikové jako Vázquez-Ayora, Malone, Revzin, Rocencejg a další. Přibývají tak nové pojmy, jako amplifikace (rozšíření textu), explicitace (přidání vysvětlující informace), vynechání, kompenzace, difúze a spousta jiných. Autoři se soustředí na maximální využití teoretických prostředků generativní gramatiky a bedlivě pozorují pohyb smyslových složek při převodu z původního jazyka

39

KNITTLOVÁ, D.: K teorii i praxi překladu. Olomouc 2000, s. 14-15.

21

do druhého. Zajímavou se nám jeví teorie ruských lingvistů inspirovaná staršími překladatelskými postupy, kdy je nazývají „transformacemi“. Daná teorie je rozpracována do čtyř následujících kategorií: 1. přestavba větné struktury 2. lexikální a gramatické modifikace 3. přidávání 4. vynechávání.40 S jistotou lze říci, že při překladatelské profesi záleží výběr konkrétního postupu na povaze překládaného díla a velkou mírou především na mínění překladatele. Ve sféře uměleckého překladu se lze setkat se všemi uvedenými typy pracovních metod. Jejich použití se zpravidla odvíjí od povahy celého textu a od typů daných ekvivalentů vždy v závislosti na těsnosti až volnosti překladu. Domníváme se, že je nutno vybírat pracovní metody pečlivě, jelikož špatná volba může způsobit nepřesný či odlišný význam původní informace, což může vést k poklesu adekvátnosti překladu.

1.3 Translatologie

Translatologie neboli věda o překládání se zaměřuje na problematiku překládání z původního do cílového jazyka. Mnohdy bývá pro svou spojitost s akademickými výzkumy odlišována od samostatné teorie překladu, která je považována za odvětví translatologie zabývající se konkrétním předmětem. V zájmu translatologie je věnovat se problematice přesnosti překladu, jeho kulturnímu či historickému kontextu a mimo psaný překlad v sobě zahrnuje i problematiku tlumočení. Translatologie je globálně využívána nejen pro umělecký, ale i pro odborný překlad. Její součástí je i studium dějin teorie překladu či poznávání překladatelských metod.

41

Naopak teorie překladu

„[…]skýtá podklad pro účelnou analýzu a kritiku vlastních pracovních postupů, která jediná umožňuje, aby tyto postupy nakonec neustrnuly v pouhé rutině.“42 Podle Teodora Hrehovčíka je translatologie pro své typické znaky, kterými jsou srovnávání a vzájemný kontrast různých aspektů původního a cílového jazyka,

40

KNITTLOVÁ, D.: K teorii i praxi překladu. Olomouc 2000, s. 20-21. HREHOVČÍK, T.: Prekladateľské minimum. Bratislava 2006, s. 11. 42 PECHAR J.: Otázky literárního překladu. Praha 1983, s. 58. 41

22

považována za součást aplikované lingvistiky. Jako oficiální disciplína se utvářela v průběhu 20. století a za jejího nejvýznamnějšího průkopníka je považován James Homes, který definoval dvě hlavní translatologická odvětví, čistou a aplikovanou translatologii. Čistá translatologie zahrnuje popis jevů, které se vyskytují při překládání, a stanovuje všeobecné principy, které dané jevy vysvětlují. Naopak aplikovaná translatologie pokrývá činnosti, které jsou spojeny s konkrétními praktickými aplikacemi (příprava překladatelů, překladatelské pomůcky, kritika překladu, postavení překladu).43

1.4 Typy překladu

Nyní se obeznámíme s klasifikací překladů. Existuje několik typů členění, zásadní je však teorie Jakobsona, od níž se odvíjí další dělení. Setkali jsme se s ní v publikacích autorů jako je Vilíkovský, Grygová, Hrehovčík a Levý. Podle zmíněné teorie existují tři hlavní typy překladu: 1. vnitrojazykový překlad (intralingvální) – opis nebo parafráze části textu v rámci totožného jazyka, proces synonymie příklad: Ænglisc (staroanglický jazyk) → English (současný anglický jazyk) 2. meziznakový překlad (intersemiotický) – interpretace informace z původního znakového systému v znakovém systému cílového jazyka příklad: chemické značka – Na → sodík 3. mezijazykový překlad (interlingvální) – nejběžnější typ překladu, vyjádření lingvistických znaků originálu prostřednictvím lingvistických znaků cílového jazyka příklad: pes (český jazyk) → собака (ruský jazyk).44 Středem našeho zájmu je překlad mezijazykový, konkrétně převod z jazyka ruského do jazyka českého. Ve své publikaci ke zmíněnému pojmu Grygová řadí následující typy, které ještě dále člení na překlady orientované na formu nebo význam:

43 44

HREHOVČÍK, T.: Prekladateľské minimum. Bratislava 2006, s. 11-13. KNITTLOVÁ D. a kolektiv: Překlad a překládání. Olomouc 2010, s. 14.

23

orientace podle formátu o interlineární překlad – typ extrémně doslovného překladu, nerespektuje gramatický systém cílového jazyka, je zachována pouze specificky lingvistická informace o doslovný překlad – laicky nazýván otrocký, gramatický systém je respektován, převod lexikálních jednotek probíhá bez ohledu na jejich kontext orientace podle významu o volný překlad – je protikladem k interlineárnímu překladu, nejsou zohledňovány rysy stylistické či registr a výchozí text je respektován pouze okrajově, což vede k úpadku estetických i informativních hodnot, běžně považován za chybný o komunikativní překlad – úzce souvisí s pragmatickým aspektem překladu, je využíván při překládání idiomů, pořekadel, pozdravů, veřejných nápisů a jiných45 Dozvídáme se, že vzhledem k cíli překladatele vytvořit nový text se shodným významem jako u originálu, nelze považovat doslovný překlad za adekvátní komunikát významu výchozího textu. „Prvořadým cílem je zachovat identitu významu, nikoliv identitu formy.“ Grygová nás zároveň upozorňuje na to, že překlad, který výše zmíněné frázi odpovídá, může být označen přívlastkem již jmenovaným komunikativním, dále dynamickým či idiomatickým. Idiomatický překlad nepůsobí jako překlad, ale naopak jako původní dílo napsané ve svém jazyce. Nechybí použití přirozených formálních prostředků výsledného jazyka a preciznost výběru lexikálních jednotek a gramatických struktur.46 Překlad dynamický už nám ve stejné publikaci popsán není, zmiňují se však o něm ve svém díle autoři Nida a Taber. Ti jej definují jako způsob přenosu myšlenek původního díla do cizího jazyka způsobem, který bude u čtenářů translátu evokovat odezvu, která je totožná s odezvou čtenářů původního díla.47 Vedle Grygové se pokouší o vymezení nejběžnějších typů překladu i Hrehovčík, který nám nabízí následující členění, ve kterém objasníme pouze pojmy, se kterými jsme se dosud v práci nesetkali. 45

KNITTLOVÁ D. a kolektiv: Překlad a překládání. Olomouc 2010, s. 16-17. KNITTLOVÁ D. a kolektiv: Překlad a překládání. Olomouc, 2010, s. 17. 47 TABER, Eugene A. Nida and Charles R.: The theory and practice of translation. Leiden, Pays-Bas, 2003, s. 28. 46

24

o doslovný překlad o volný překlad o komunikativní překlad o idiomatický překlad dále: o věrný překlad – pokouší se o reprodukci přesného kontextového významu originálu, bere ohled na gramatické a lexikální normy výchozího jazyka, je zjevný pokus o věrné vyjádření záměru a textové realizace autora ve výchozím jazyce o sémantický překlad – shoduje se s věrným překladem až na výjimku, že více přihlíží k estetické hodnotě výchozího textu, vyhýbá se rušivým slovním spojením, je více flexibilní než překlad věrný o adaptace – nejvolnější forma překladu, nachází své využití v dramatu a poezii, zaznamenáváme převod kultury na kulturu cílového jazyka, původní postavy a témata jsou zachovány, může se pohybovat mezi překladem doslovným až volným.48 Z našeho pohledu se pro umělecký překlad prozaického textu jeví nevhodnějším typem překlad idiomatický. Vzhledem k tomu, že se snaží nejvěrněji převyprávět původní dílo s ohledem na původní význam, dodržuje jazykové normy a pečlivě dbá na výběr nejvhodnějších ekvivalentů, může směle být považován za dostatečně kvalitní a pečlivý způsob překladu prozaického díla.

48

HREHOVČÍK, T.: Prekladateľské minimum. Bratislava 2006, s. 20-22.

25

2

Lev Nikolajevič Tolstoj

2.1 Život a dílo Lva Nikolajeviče Tolstého Lev Nikolajevič Tolstoj, muž pocházející z rodiny s hlubokými šlechtickými kořeny a zároveň realistický spisovatel a filozof, je právem považován za autora, který svým dílem zásadně přispěl k literárnímu rozvoji nejen v Rusku, ale po celém světě. „Nad téměř sto svazky jeho díla se nechce věřit, že to všechno mohl dokázat jediný člověk.”49 Narodil se dne 28. srpna roku 1828 ve vesnici Jasná Poljana do hraběcí rodiny. V necelých dvou letech mu zemřela matka Marie Nikolajevna, rozená Volkonská, a tak na sebe péči o něj a jeho čtyři sourozence převzala jejich teta T. A. Jargol´skaja. Roku 1837, kdy zemřel i otec hrabě Nikolajevič Iljič Tolstoj, sourozenci přešli do péče rodiny Juškových, která dětem poskytla kvalitní šlechtickou výchovu.50 Pro svou výbornou jazykovou dovednost se dospívající Tolstoj rozhodl pro studium orientálních jazyků na univerzitě v Kazani. K přijímacím zkouškám se připravoval s pomocí domácího učitele dva a půl roku. Zaměření na arabský a turecký jazyk jej však i přes jeho velký talent neoslovilo a rozhodl se přestoupit z filozofické fakulty na fakultu právnickou. Studium práv se mu jevilo snazším a vhodnějším pro život, ale přesto univerzitu nedostudoval.51 Po svých studijních neúspěších se rozhodl vrátit se do rodného sídla v Jasné Poljaně a za cíl si vytyčil zdokonalit se v sebevzdělání, za jehož součást považoval sebezdokonalení v oblasti výtvarnictví, hudby, matematiky a taktéž si pohrával s myšlenkou zlepšit kvalitu života nevolníků pracujících pro jeho rodinu. Jeho plány a pokusy však vzaly za své.52 Zklamán svým neúspěchem se v roce 1851 rozhodl na popud bratra Nikolaje odcestovat na Kavkaz, kde nastoupil do krymské války, ve které setrval do roku 1856. V období války se Tolstoj zamýšlel nad vlastní užitečností a rozhodl se, že chce být světu přínosnější než ostatní. Ve stejnou dobu vznikla jeho známá trilogie Dětství, Chlapectví a Jinošství, které jsou autobiografií popisující jeho dětství, a tak započala jeho spisovatelská kariéra. V roce 1854 byl dokonce povýšen na podporučíka. Po odchodu z armády podnikl poznávací cestu po evropských zemích s cílem inspirovat se pro svou další 49

Ruská klasická literatura. Praha 1977, s. 413. TOLSTOJ L. N.: Anna Kareninová. Praha 1964, s. 822. 51 ШКЛОВСКИЙ, В. Б.: Лев Толстой. Москва 1963, s. 74-90. 52 Ruská klasická literatura. Praha 1977, s. 415. 50

26

spisovatelskou činnost.53 Kromě inspirace pro další literární tvorbu se mu dostalo i srovnání evropského kapitalismu a ruské mentality, což v něm upevnilo nedůvěru vůči pokročilé civilizaci. Na základě svých pozorování označoval pokrok za zbytečný výmysl, jehož smyslem je hřešit proti lidskosti.54 Po návratu na své panství se rozhodl provést změny, které měly pomoci jeho poddaným. Chtěl dát mužikům a jejich rodinám možnost vzdělání a prvním krokem bylo založení vlastní školy s dobrovolnou docházkou. Sám Tolstoj se aktivně podílel na výuce a zároveň tvořil studijní materiály. Prosazoval při studiu velmi svobodný režim a neváhal otevřeně bojkotovat zaběhlý oficiální školský edukativní systém. Pedagogické tendence Tolstého velmi obohatily, v kontaktu s dětmi objevoval jejich smysl pro umění, inspiroval se jejich názory, citem pro krásu a rovněž jej naučily pochopit, jak přijímá prostý lid historická fakta a události.55 Roku 1862 se oženil s mladou šlechtičnou Sofií Andrejevnou Bersovou, s níž zpočátku prožíval velmi spokojené manželství, a jeho literární tvorba zažívala pomyslný vrchol. V letech 1864-1869 tak vznikl čtyřdílný historický román Vojna a mír a v letech 1873-1877 Anna Kareninová.56 Obě zmíněná díla jsou považována za jeho vrcholnou tvorbu. Zanedlouho myšlenkové pochody Tolstého nabíraly nový směr, pociťoval nespokojenost s vlastním životem a rozhodl se vystoupit ze své společenské třídy. Po otevřeném vyslovení kritiky vůči pravoslavnému křesťanství byl vyloučen z církve. Názory vyjadřoval prostřednictvím literární tvorby, obracel se se svými negativními postoji i k carovi a vysokým vládním kruhům.57 Je známo, že neustále připomínal důležitost lásky a úcty vůči lidem, stranil se veškeré společnosti a volný čas trávil mezi svými mužiky oblékaný jako oni. Ve své další tvorbě, která vznikala v rozmezí let 1886 až 1900, se soustředil především na romány, v nichž lze vidět jeho radikální pohled na vysokou společenskou vrstvu a na mezilidské vztahy. Mezi nejznámější patří především Ivan Iljič (1886), Kreutzerova sonáta (1890) a Vzkříšení (1899). Především román Vzkříšení se těšil nebývalé popularitě a byl přeložen do několika světových jazyků. V dalších letech

53

CHÁB, V.: Lev Nikolajevič Tolstoj. Praha 1948, s. 11-27. Ruská klasická literatura. Praha 1977, s. 421-422. 55 Ruská klasická literatura. Praha 1977, s. 422-424. 56 TOLSTOJ, L. N.: Anna Kareninová. Praha 1964, s. 822. 57 Ruská klasická literatura. Praha 1977, s. 432-434. 54

27

Tolstoj nenapsal žádné další dílo, které by mohlo být zařazeno do jeho vrcholné tvorby. Věnoval se již jen psaní menších povídek, novel, publicistických textů či poezii.58 Osmdesátá a devadesátá léta prožil se svou rodinou v Moskvě, ale poté, co v roce 1901 vážně onemocněl, se rozhodl trvale zůstat v Jasné Poljaně. Jeho nejen fyzický, ale i psychický stav se s narůstajícím věkem zhoršoval, přičemž trpěl narušenými rodinnými vztahy a neshodami se ženou. Ještě v roce 1908 vznikla stať Nemohu mlčet, v níž vyjádřil svůj nesouhlas vůči popravám revolucionářů. Dne 28. října roku 1910 se Tolstoj rozhodl potají navždy odcestovat bez jediné zmínky svým nejbližším. Jeho cesta však skončila v Astapově, kde dne 7. listopadu 1910 zemřel na následky zápalu plic.

2.2 Anna Kareninová Román Anna Kareninová je považován za jedno z vrcholných děl Tolstého. Tolstý na něm pracoval od roku 1873 až do roku 1877. Jedná se román popisující rodinný život situovaný do prostředí tehdejší ruské současnosti.59 V díle se setkáváme s osudy výrazných charakterů, mezi které především patří Anna Kareninová, hrabě Vronskij, Levin, Kitty či Stěpan Arkaďjič, jejichž osudy jsou vzájemně propleteny. Anna Kareninová, sestra Štěpána Arkadjiče se rozhoduje navštívit rodinu svého bratra za účelem přesvědčit jeho ženu, aby mu odpustila jeho opakované nevěry. Při své návštěvě se setkává se sestrou své švagrové, mladou Kitty, která se chystá na velkolepý ples, na němž očekává žádost o ruku od svého ctitele Vronského. Na ples je však pozvána i Anna, která Vronskému učaruje a žádost o ruku upadá v zapomnění. Anně Vronský taktéž není chladný, proto se rozhodne vrátit se zpět do Petrohradu, kde na ni trpělivě čekají manžel a syn. Vronský se však rozhodne Annu následovat, během svého pobytu v Petrohradu ji přesvědčuje o své lásce a Anna mu podlehne. Vzniká mezi nimi spletitý milenecký vztah, který vychází na povrch v době, kdy Anna s Vronským otěhotní. Intelektuálně založený manžel se odhodlá Anně odpustit za podmínky, že svůj nemanželský vztah ukončí. Nestane se tak však a Anna opouští muže, milovaného syna a vydává se s Vronským a narozenou dcerou na cesty. Původně sebevědomá 58 59

Ruská klasická literatura. Praha 1977, s. 436-439. Ruská klasická literatura. Praha 1977, s. 430.

28

a silná žena se však Vronskému mění před očima, stává se z ní nesamostatná, citlivá a podezíravá osoba a jejich vztah velmi ochabuje. Po návratu z cest Anna neuvěřitelně trpí odloučením od společnosti, vyčítá si, že odešla od syna a především viní Vronského z toho, že už ji nemiluje. Rostou jejich neshody, Anna si připadá nepochopena a uchyluje se k zoufalému kroku, jímž je skok pod kola rozjetého vlaku. Doufá, že tak Vronského potrestá za jeho nedostatečné projevy lásky, ale trestá tím především sebe. Druhou dějovou linií je příběh Levina, který se uchází o Kitty. Nejdříve je odmítnut, ale po letech se znovu odhodlává ucházet se o její přízeň a tentokrát je již úspěšný. Odváží ji na svůj statek, kde společně tráví poklidný venkovský život. Postava Levina je považována za autoportrét Tolstého. Lze na něm vypozorovat typické rysy jeho charakteru, jeho obvyklé nálady a taktéž jeho životní filozofii.60 Překvapením je, že Tolstoj původně zdaleka neměl v úmyslu vytvořit román rodinného typu. Po úspěchu Vojny a míru se původně zaobíral dalším historickým tématem, nedařilo se mu však. Impulsem pro vytvoření Anny Kareniny se mu stala skutečná nešťastná událost, kdy se žena z nedalekého statku rozhodla zemřít pod koly vlaku. Smutný osud jej naplnil inspirací a dal tak vzniknout velkolepému příběhu o Anně Kareninové.61

2.3

Analýza zvolené části textu

Pro vlastní srovnání jsme si vybrali kapitolu pojednávající o cestě Anny Kareninové z Moskvy do Petrohradu. Anna se na jedné ze stanic, kterými vlak mířící do Petrohradu projíždí, potkává s hrabětem Vronským. Probíhá mezi nimi krátký rozhovor, během kterého se Anna dozvídá, že setkání není náhodné. Vronský ji následuje s úmyslem být jí nablízku. Rozhovor je krátký a stručný, přesto oba hlavní hrdiny velmi sbližuje. Následuje příjezd do Petrohradu, kde Annu očekává manžel. Anna na něj pohlíží zcela novýma očima a uvědomuje si jejich neupřímný a stereotypní vztah. Vybranou kapitolu jsme zvolili ze dvou hlavních důvodů. Prvním je ten, že považujeme následování Anny Vronským za klíčový moment ovlivňující další děj. Nebýt jeho rozhodnutí rovněž odcestovat do Petrohradu, vznikla by již minimální pravděpodobnost následného setkání a vzniku milostného románku. 60 61

JEHLIČKA, M.: Lev Nikolajevič Tolstoj, jak ho viděl: J. Galsworthy. Praha 1978, s. 87. CHÁB, V.: Lev Nikolajevič Tolstoj. Praha, 1948. s. 54-57.

29

Za druhý důvod považujeme fakt, že zde lze zřetelně vidět výrazné rysy jednotlivých postav. Všímáme si odhodlanosti a cílevědomosti Vronského, který nedokázal Annu nechat odjet, jelikož z jejich prvního setkání vycítil, že vůči němu chová jistou náklonnost tak, jako on k ní. Taktéž vnímáme jeho touhu a oddanost vůči Anně. Dále je nám představena citlivá i rozpačitá, následovně rázná a chladná Anna, která je nejdříve rozhodnutá na okouzlujícího Vronského zapomenout, avšak vzápětí lze zpozorovat její nerozhodnost a zranitelnost. Poslední postavou je manžel Anny, jehož poznáváme jako vážného a kritického muže, jenž opovrhuje citovými výlevy a projevy lásky. Jeho osoba velmi kontrastuje s postavami Anny a Vronského.

2.4 Autoři českých překladů Anny Kareninové 2.4.1 Jaromír Hrubý Jaromír Hrubý, novinář, redaktor a překladatel, se narodil v roce 1852 ve městě Kardašova Řečice. Kromě překladatelské činnosti svou tvorbou soustředil i na rodné město, o jehož historii vytvořil obsáhlý rukopis. Zemřel v roce 1916 v Praze.62

2.4.2 Petr Křička Petr Křička, básník a zároveň překladatel, se narodil v roce 1884 ve městě Kelč. Jeho básnická tvorba je věnována především lyrické poezii, ve které se zaměřoval na přírodu. Překládal především z ruštiny a francouzštiny. Zemřel v roce 1974 v Okarci u Třebíče.63

62

Kardašova Řečice [online]. 2012 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://www.kardasovarecice.cz/informace-o-meste/historie-recice/vyznamni-rodaci/160-let-od-narozeni-jaromira-hrubeho.html 63 MENCLOVÁ, V., VAŇEK, V.: Slovník českých spisovatelů. Praha, 2005. s. 386.

30

2.4.3 Věra Očadlíková Věra Očadlíková, známá především jako první manželka významného hudebního vědce Mirko Očadlíka, byla původně právnička. Posléze se věnovala překládání klasické ruské tvorby.64 Zemřela v roce 1956.65

2.4.4 Taťjana Hašková Taťjana Hašková se narodila v roce 1922 v Praze. Působila jako redaktorka v nakladatelství Mladá Fronta či Svoboda a zasvětila svou překladatelskou činnost tvorbě významných ruských autorů. Zemřela v roce 1985 v Praze.66

64

Město Holešov [online]. 2009 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://www.holesov.cz/kultura/cestnehroby/ch-umelci-a-vedci/5-mirko-ocadlik 65 Dilia [online]. [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://www.dilia.cz/index.php/component/k2/item/3298ocadlikova-vera 66 Databáze českého uměleckého překladu [online]. 2012 [cit. 2013-04-29]. Dostupné z: http://www.databaze-prekladu.cz/prekladatel/Tatjana%20Ha%C5%A1kov%C3%A1

31

3

Srovnání vybraných českých překladů Anny Kareninové Nyní zahájíme srovnání vybrané kapitoly. Texty překladů porovnáme na základě

jazykových

rovin

a syntaktickou.

67

překladu,

ze

kterých

volíme

lexikální,

morfologickou

Taktéž se zaměříme na odlišnosti v pravopise a následovně podáme

komentáře k jednotlivým překladům na základě našeho srovnání. V každé podkapitole si všímáme jednotlivých jevů a odlišností v textu, pro které uvádíme několik příkladů. Ke každému z příkladů řadíme konkrétní úryvek či ukázku z originálního textu, pod kterým následují překlady seřazené chronologicky podle roku vzniku a označené písmeny: Překlad A (Jaromír Hrubý)68 Překlad B (Petr Křička)69 Překlad C (Věra Očadlíková)70 Překlad D (Taťjana Hašková)71 U složitějších příkladů doplňujeme komentář vysvětlující danou problematiku.

3.1 Lexikální rovina

Nejdříve srovnáme lexikální rovinu zvolené části textu. Ve vybraných překladech se nachází mnoho odlišností, jelikož jednotlivé překlady vznikly v rozmezí několika desítek let, což se podtrhuje na výběru ekvivalentů. Především u překladů staršího data pozorujeme používání knižních či zastaralých slov. Autoři často volí odlišné ekvivalenty, jelikož je český jazyk bohatý na synonyma, v některých překladech dochází k vynechávání slov z předlohy nebo se naopak vyskytují slova navíc.

67

POPOVIČ, Anton. Teória umeleckého prekladu. Bratislava 1975, s. 277. TOLSTOJ, L. N.: Anna Karenina: román hraběte Lva Nikolajeviče Tolstého. Díl druhý. Praha 1922. 69 TOLSTOJ, L. N.: Anna Kareninová. Praha 1946. 70 TOLSTOJ, L. N.: Anna Kareninová. Praha 1956. 71 TOLSTOJ, L. N.: Anna Kareninová. Praha 1964. 68

32

1) Setkáváme se s použitím různých ekvivalentů pro totožný výraz. Příklad č. 1 Originál: буря Překlad A: bouře Překlad B: bouře Překlad C: fujavice Překlad D: bouře Komentář: Český ekvivalent „fujavice“, který použila Očadlíková, lépe než výraz „буря“, vystihuje ruský ekvivalent „метель“, proto považujeme za správnější ekvivalent pro slovo „буря“ výraz „bouře“, se kterým se setkáváme ve zbylých překladech. Příklad č. 2 Originál: из-за угла станции Překlad A: za úhlem stanice Překlad B: za rohem nádraží Překlad C: od rohu nádraží Překlad D: na nároží Příklad č. 3 Originál: на мгновенье Překlad A: na sekundu Překlad B: na okamžik Překlad C: chvílemi Překlad D: chvílemi Příklad č. 4 Originál: мрак Překlad A: temnota Překlad B: tma Překlad C: přítmí Překlad D: temnota

33

Komentář: Za neadekvátní variantu považuje ekvivalent Očadlíkové „přítmí“, jelikož zkresluje informaci poskytnutou v originálu. Za jeho správný ruský protějšek je považován buď „полумрак“ nebo „сумрак“. Příklad č. 5 Originál: затрепал Překlad A: zatřepal Překlad B: zatřásl Překlad C: zalomcoval Překlad D: zalomcoval Příklad č. 6 Originál: заговорил Překlad A: omlouval se Překlad B: pronesl Překlad C: pravil Překlad D: začal Komentář: Původní ekvivalent významově nejlépe vystihuje Křička. Příklad č. 7 Originál: минутный Překlad A: minutový Překlad B: chvilkový Překlad C: chvilkový Překlad D: kratinký Příklad č. 8 Originál: только что Překlad A: sotva Překlad B: sotvaže Překlad C: jakmile Překlad D: jakmile

34

Příklad č. 9 Originál: круглой Překlad A: okrouhlého Překlad B: kulatého Překlad C: tvrdého Překlad D: kulatého 2) V některých překladech se nacházejí slova navíc, nevyskytující se v originálním textu. Příklad č. 1 Originál: такими порывами Překlad A: s takou zběsilostí Překlad B: tak zběsilými nápory Překlad C: takovými nápory Překlad D: tak zuřivě Komentář: V překladu Křičky nacházíme nadbytečný přívlastek „zběsilými“, který měl zřejmě za úkol dát větší důraz na velikost bouře. Příklad č. 2 Originál: В Петербурге, только что остановился поезд и она вышла, первое лицо, обратившее ее внимание, было лицо мужа. Překlad A: Sotva se vlak zastavil v Petrohradě a Anna vystoupila z vagonu, první věc, jež upoutala její pozornost, byla tvář mužova. Překlad B: Sotvaže se v Petrohradě vlak zastavil a Anna vystoupila - první tvář, jež upoutala její pozornost, byla tvář jejího muže. Překlad C: Jakmile vlak v Petrohradu zastavil a ona vystoupila, první tvář, která jí padla do očí, byla tvář mužova Překlad D: Jakmile vlak v Petrohradě zastavil a Anna vystoupila, první tvář, která jí padla do očí, byla tvář mužova. Komentář: V originálním textu máme zmíněno zastavení vlaku a následné vystoupení z něj. Ani originál, ani ostatní překlady kromě překladu Křičky nepovažují za podstatné zmínit vlak v téže větě znovu, jelikož pokládají kontext věty za dostatečně jasný a výstižný. Domníváme se, že není nutné podtržený výraz uvádět. 35

3) V některých z překladů jsou vynechána slova z originálního textu. Příklad č. 1 Originál: узнала лицо Вронского Překlad A: poznala tvář Vronského Překlad B: poznala tvář Vronského Překlad C: poznala tvář Vronského Překlad D: poznala Vronského Komentář: V ukázce Haškové chybí ekvivalent „tvář“ i přesto, že se nachází v originále. Příklad č. 2 Originál: это было опять то выражение Překlad A: byl to opět onen výraz Překlad B: byl to onen výraz Překlad C: byl to zase ten výraz Překlad D: byl to zase výraz Komentář: V uvedené ukázce si všímáme chybějícího ekvivalentu u překladu Křičky, který vynechává slovo „опять“, které je u ostatních autorů převedeno do češtiny jako „opět“ a „zase“. Dále v překladu Haškové postrádáme zájmeno „то“, které je ve zbylých pracích přeloženo jako „ten“ či „onen“. Příklad č. 3 Originál: чувство радостной гордости Překlad A: pocit radostné hrdosti Překlad B: pocit radostné pýchy Překlad C: pocit radostné pýchy Překlad D: radostná pýcha Komentář: Hašková se rozhodla vynechat výraz „чувство“, překlad „radostná pýcha“ považuje za dostatečně adekvátní. Příklad č. 4 Originál: своим медлитеьным тонким голосом и тем тоном Překlad A: svým zdlouhavým tenkým hlasem a tím tonem 36

Překlad B: svým pomalým, tenkým hlasem a tónem Překlad C: svým táhlým, vysokým hlasem a tím tónem Překlad D: svým tenkým hlasem a oním tónem Komentář: V překladu Křičky postrádáme překlad zájmena „тем“, zatímco Hašková se rozhodla ve svém překladu vynechat výraz „медлительным“. Vynechávání daných výrazů nepovažujeme za správné. Příklad č. 5 Originál: но потом опять налетала такими порывами Překlad A: pak se vyřítila znovu s takou zběsilostí Překlad B: ale pak se znovu rozburácela tak zběsilými nápory Překlad C: ale pak propukala takovými nápory Překlad D: ale pak znovu útočila tak zuřivě Komentář: V překladu Hrubého chybí ekvivalent pro výraz „но“, ostatní použili ekvivalent „ale“, který má zdůraznit odporovací poměr mezi uvedenou a předchozí větou. V překladu Očadlíkové postrádáme ekvivalent pro „опять“, který ostatní překládají jako „znovu“. Z důvodu chybějícího ekvivalentu není z překladu Očadlíkové patrné, že se jedná o opakovaný děj. Příklad č. 6 Originál: кричали еще разные голоса Překlad A: volaly jiné hlasy Překlad B: křičely ještě různé hlasy Překlad C: volaly různé hlasy Překlad D: volaly další hlasy Komentář: Zde jediný Křička dodržel předlohu a nevynechal „еще“, které přeložil výrazem „ještě“. 4) Zejména v překladech vydaných dříve nacházíme zastaralé či knižní ekvivalenty. Příklad č. 1 Originál: платформы Překlad A: perroně Překlad B: nástupiště 37

Překlad C: nástupiště Překlad D: nástupiště Komentář: V současné češtině se již nesetkáváme se zastaralým výrazem „perron“. Naopak setkání s ekvivalentem „perón“ je v současnosti ještě poměrně běžné. Příklad č. 2 Originál: депешу Překlad A: telegramm Překlad B: telegram Překlad C: depeši Překlad D: telegram Komentář: Ekvivalent „depeše“ je zastaralý výraz pro dnešní „telegram“. Taktéž telegramm se v dnešní spisovné češtině nepoužívá. U výrazu „depeše“ však lze vidět podobnost s ruským jazykem, což poukazuje na společný historický vývoj obou jazyků. Příklad č. 3 Originál: с огнем папирос Překlad A: se žhavými papirosami Překlad B: s hořícími cigaretami Překlad C: s ohýnkem cigarety Překlad D: s ohníčkem cigaret Komentář: Variantu Hrubého „se žhavými papirosami“ v současné češtině považujeme za zastaralou. Rovněž „ohýnek“ či „ohníček“ cigarety neodpovídá požadavkům na adekvátní interpretaci, jelikož zdrobňují původní význam. V případě, že by Tolstoj chtěl v daném případě zdrobnělinu, zajisté by použil výraz „огонёк“ namísto „огонь“. Nejlépe odpovídá překlad Křičky, který volí překlad pomocí transpozice a zaměňuje substantivum „oheň“ za adjektivum „hořící“. Příklad č. 4 Originál: довольно долго Překlad A: dosti dlouho Překlad B: po dosti dlouhou dobu Překlad C: dost dlouho Překlad D: drahnou chvíli 38

Komentář: Ekvivalent „drahnou“ je považován za archaismus. Rovněž si u výrazu „dosti“, všímáme zastaralé koncovky – ti, která byla dříve často používána. Blíže se jí věnujeme později v jiné části kapitoly. Příklad č. 5 Originál: думать Překlad A: myslit Překlad B: pomyslit Překlad C: myslit Překlad D: nevzpomene Komentář: Ekvivalenty „myslit“ či „pomyslit“ jsou v současné češtině nahrazeny modernějšími variantami „myslet, pomyslet“. I přesto, že se Hašková rozhoduje pro odlišný ekvivalent, považujeme její překlad za nejvhodnější. Příklad č. 6 Originál: сказал он Překlad A: řekl Překlad B: řekl Překlad C: řekl Překlad D: pravil Komentář: Ekvivalent „pravil“ považujeme za knižní výraz. Kupodivu jej nacházíme pouze v překladu Haškové. Příklad č. 7 Originál: паровоза Překlad A: parostroje Překlad B: lokomotivy Překlad C: lokomotivy Překlad D: lokomotiva Komentář: V současné češtině je běžnější výraz „lokomotiva“.

39

Příklad č. 8 Originál: желала Překlad A: ždála Překlad B: přála Překlad C: toužila Překlad D: toužila Komentář: „Ždála“ je zastaralý výraz, v současné češtině nejlépe odpovídá ekvivalentu „očekávala“. Vyhovujícím se nám jeví překlad Očadlíkové a Haškové, působí v textu lépe než výraz použitý Křičkou. Příklad č. 9 Originál: сказал Překlad A: vyslovil Překlad B: řekl Překlad C: vyřkl Překlad D: řekl Komentář: Opět se setkáváme s knižním výrazem. Příklad č. 10 Originál: неприятно Překlad A: nepříjemno Překlad B: nepříjemné Překlad C: Překlad D: Komentář: Očadlíková a Hašková se rozhodly změnit formulaci věty, tudíž v jejich případě nedochází k doslovnému překladu vybraného ekvivalentu. Překlad Hrubého „nepříjemno“ nelze v současné češtině považovat za spisovný. Příklad č. 11 Originál: тщетно Překlad A: darmo Překlad B: marně Překlad C: marně Překlad D: v marné snaze 40

Komentář: Knižní výraz „darmo“ je na základě našich požadavků rovněž nevhodný. Příklad č. 12 Originál: но Překlad A: nýbrž Překlad B: ale Překlad C: ale Překlad D: a Komentář: Spojka „nýbrž“ je považována za zastaralou. Příklad č. 13 Originál: мрачного Překlad A: mračného Překlad B: mračného Překlad C: ponurého Překlad D: chmurného Komentář: Vyznačený ekvivalent „mračného“ je zastaralý výraz pro „zamračeného“ či „temného“. Příklad č. 14 Originál: К утру Překlad A: K ránu Překlad B: K jitru Překlad C: K ránu Překlad D: K ránu Komentář: Ekvivalent „k jitru“ je knižní výraz. Příklad č. 15 Originál: подумала Překlad A: pomyslila si Překlad B: pomyslila si Překlad C: pomyslila si Překlad D: napadlo ji

41

Komentář: Zastaralé „pomyslila si“ v současnosti lépe nahrazujeme slovesem „pomyslela si“.

3.2

Morfologická rovina

Další pole pro srovnání nám nabízí morfologické rovina. Opět si všímáme zastaralosti a knižnosti některých překladů. Pozornost věnujeme zastaralé koncovce -ti a použití přechodníků. V některých překladech objevujeme odlišné skloňování, časování či použití odlišného čísla u substantiv. 1) U překladů staršího data se setkáváme s častým výskytem koncovky -ti. Výskyt dané koncovky pro nás není žádoucí. Příklad č. 1 Originál: все, что было видно Překlad A: vše, co bylo vidět Překlad B: všechny předměty, jež bylo viděti Překlad C: všechno, nač se člověk podíval Překlad D: vše, co bylo vidět Příklad č. 2 Originál: послышались Překlad A: bylo slyšeti Překlad B: ozvaly se Překlad C: ozvaly se Překlad D: ozvalo se Příklad č. 3 Originál: кричали Překlad A: bylo slyšeti Překlad B: ozval se Překlad C: rozlehl se Překlad D: zaznělo

42

Příklad č. 4 Originál: взяться Překlad A: chopit Překlad B: chytiti Překlad C: chytit Překlad D: chytit Příklad č. 5 Originál: войти Překlad A: vstoupiti Překlad B: vstoupiti Překlad C: vystoupila Překlad D: jít Příklad č. 6 Originál: служить Překlad A: posloužit Překlad B: posloužiti Překlad C: posloužit Překlad D: být k službám Příklad č. 7 Originál: видела Překlad A: viděla Překlad B: viděti Překlad C: viděla Překlad D: viděla Příklad č. 8 Originál: спрашивать Překlad A: se ptáti Překlad B: se ptáti Překlad C: se ptát Překlad D: se ptát 43

Příklad č. 9 Originál: ответить Překlad A: odpověděti Překlad B: odpověděti Překlad C: odpovědět Překlad D: odpovědět Příklad č. 10 Originál: я не забуду никогда и не могу Překlad A: nikdy nezapomenu a nemohu Překlad B: nikdy nezapomenu a zapomenouti nemohu Překlad C: nikdy nezapomenu, a nemohu Překlad D: nikdy nezapomenu ani zapomenout nemohu Příklad č. 11 Originál: придать Překlad A: dodala Překlad B: dodati Překlad C: dodat Překlad D: dodat Příklad č. 12 Originál: испытывала Překlad A: nedovedla ubrániti Překlad B: tísnila Překlad C: zakoušela Překlad D: mívala

44

2) V překladech se rovněž objevují přechodníky. Dané přechodníky odpovídají ruským přechodníkům použitým v originálním textu. Překlady, v nichž se přechodníky nacházejí, byly v době jejich vzniku v českém jazyce aktivně používány, tudíž plně odpovídaly tehdejším požadavkům na adekvátní překlad. V současné mluvené češtině se však již nepoužívají, považujeme je za knižní, a proto považujeme za správnější překlady bez použití přechodníku. Příklad č. 1 Originál: приложив руку к козырьку Překlad A: přiloživ po vojensku ruku ke štítku Překlad B: přiloživ ruku k štítku Překlad C: zasalutoval Překlad D: přiložil ruku ve štítku Komentář: Mimo přechodníků si všímáme i zastaralé slovní vazby v překladu Hrubého „po vojensku“. Příklad č. 2 Originál: ничего не отвечая Překlad A: ničeho neodpovídajíc Překlad B: vůbec neodpovídala Překlad C: beze slova Překlad D: drahnou chvíli neodpovídala Komentář: Zde se s překládaným textem nejlépe vypořádává Očadlíková. Její překlad je stručný, ale jasný. U Haškové považujeme za rušivý element zastaralý výraz „drahnou“. Příklad č. 3 Originál: сказала она, опустив руку Překlad A: ptala se, spouštějíc ruku Překlad B: řekla, spustivši ruku Překlad C: řekla a pustila tyč Překlad D: řekla a ruka, kterou se chtěla zachytit tyče, jí klesla

45

Příklad č. 4 Originál: тщетно стараясь Překlad A: darmo se namáhajíc Překlad B: marně se snažíc Překlad C: marně se pokoušejíc Překlad D: v marné snaze Komentář: Jako jedinou správnou variantu hodnotíme překlad Haškové. Příklad č. 5 Originál: обдумывая в своем воображении то, что было Překlad A: rozbírajíc ve své paměti, co se právě sběhlo Překlad B: vyvolávajíc si v mysli všecko, co se sběhlo Překlad C: probírala v mysli vše, co se právě stalo Překlad D: vybavila si v mysli, jak to bylo Příklad č. 6 Originál: не вспоминая ни своих, ни его слов Překlad A: neopakujíc si ni svá, ni jeho slova Překlad B: nepřipomínala si ani svých, ani jeho slov Překlad C: ačkoliv si nevzpomínala ani na svá, ani na jeho slova Překlad D: aniž vzpomínala na svá, či jeho slova Příklad č. 7 Originál: сидя в кресле Překlad A: sedíc v křesle Překlad B: sedíc v křesle Překlad C: sedíc v křesle Překlad D: na svém sedadle Příklad č. 8 Originál: увидав ее Překlad A: spatřiv ji Překlad B: jakmile ji manžel spatřil Překlad C: když ji spatřil 46

Překlad D: když ji uviděl Příklad č. 9 Originál: сложив губы в привычную ему насмешливую улыбку Překlad A: složil ústa v obvyklý, posměšný úsměv Překlad B: sešpuliv rty do svého obvyklého, posměšného úsměvu Překlad C: vyšel jí vstříc se svým navyklým ironickým úsměvem Překlad D: šel jí s obvyklým posměšným úsměvem naproti Příklad č. 10 Originál: глядя на нее Překlad A: hleděl na ni Překlad B: hleděl na ni Překlad C: zíraje na ni Překlad D: se na ni díval 3) Setkáváme se s odlišným skloňováním substantiv. Příklad č. 1 Originál: проскользнула под ее ногами Překlad A: proklouznul jí pod nohami Překlad B: proklouzl pod jejíma nohama Překlad C: pod nohama jí proklouzl Překlad D: jí proklouzl pod nohama Komentář: V současném českém jazyce používáme variantu „nohami“ pouze v přeneseném významu. V případě, že se jedná o nohy životného substantiva, vždy použijeme výraz „nohama“. Z daného důvodu považujeme překlad Hrubého za chybný. Příklad č. 2 Originál: в Петербурге Překlad A: v Petrohradě Překlad B: v Petrohradě Překlad C: v Petrohradu Překlad D: v Petrohradě

47

Komentář: Za správné mohou být považovány obě varianty, přesto dáváme přednost překladům, které dodržují skloňování na základě originálu. 4) Setkáváme se s použitím odlišného čísla u některých substantiv. Frekvence použití jednotného či množného čísla se v českém a ruském jazyce nepatrně liší. V ruském jazyce se při běžném významu častěji setkáváme s použitím čísla jednotného, které do českého jazyka překládáme číslem množným.72 Příklad č. 1 Originál: между колесами вагонов Překlad A: mezi kolesy vagonů Překlad B: mezi koly vagonu Překlad C: mezi koly vagonů Překlad D: mezi koly vozů Komentář: V originále máme vybrané substantivum „вагонов“ v množném čísle, Křička jej však překládá číslem jednotným. Předpokládáme, že vlak cestující z Moskvy do Petrohradu nebyl sestaven pouze z lokomotivy a pouhého jednoho vagonu, což nám potvrzuje i fakt, že ve stejném vagonu by si Anna všimla Vronského již při nastupování do vlaku. V tom případě je překlad Křičky nesprávný. Příklad č. 2 Originál: вагоны Překlad A: vagony Překlad B: vagon Překlad C: vagony Překlad D: vozy Komentář: Platí totéž jako u minulého příkladu. Příklad č. 3 Originál: на мгновенье Překlad A: na sekundu Překlad B: na okamžik Překlad C: chvílemi

72

DOLEŽELOVÁ, E.: Лекции по морфологии русского языка. Brno 2002, str. 51.

48

Překlad D: chvílemi Komentář: V tomto případě se Očadlíková i Hašková rozhodují pro stejnou variantu „chvílemi“, která se rozchází s číslem původního substantiva „мгновенье“. Danou variantu považujeme za nevyhovující, překlady Hrubého a Křičky vystihují původní výraz mnohem lépe. Příklad č. 4 Originál: послышались стуки молотка Překlad A: bylo slyšeti nárazy kladiva Překlad B: ozvaly se údery kladiva Překlad C: ozvaly se údery kladiva Překlad D: ozvalo se bušení kladiva Příklad č. 5 Originál: как бы одолев препятствия Překlad A: jako by byl udolal překážky Překlad B: jako by byl zmohl nějakou překážku Překlad C: jako by zdolal překážku Překlad D: asi zdolal překážku Komentář: Pouze Hrubý překládá ekvivalent „препятствия“ ve správné kategorii čísla. Příklad č. 6 Originál: весь ужас метели Překlad A: veškerá hrůza metelice Překlad B: všecka ta hrůza sněhové bouře Překlad C: ta strašná fujavice Překlad D: všechny hrůzy sněhové bouře Komentář: Hašková se v překladu rozhoduje změnit číslo pro ekvivalent „ужас“. Naopak Očadlíková mění zmíněný neshodný přívlastek na přívlastek shodný „strašná“ a ponechává jej v závislosti na podstatném jménu „метели“, přeloženém jako „fujavice“ v jednotném čísle jako u originálu. V daném příkladě je změna čísla na množné vzhledem k originálu nevyhovující.

49

5) V některých případech se setkáváme s použitím odlišného slovesného vidu. Je známo, že použití slovesného vidu není u českého a ruského jazyka vždy stejné a tudíž nelze považovat každý příklad jako znázornění nesprávného použití. Obecně se v ruském jazyce setkáváme s častějším použitím nedokonavého vidu než v českém jazyce.73 Příklad č. 1 Originál: На мгновенье буря затихала, но потом опять налетала такими порывами, что, казалось, нельзя было противостоять ей. Překlad A: Na sekundu bouře ztichala, pak se vyřítila znovu s takou zběsilostí, že se zdálo, že se jí neubráníš. Překlad B: Na okamžik bouře utichla, ale pak se znovu rozburácela tak zběsilými nápory, že bránit se jí bylo, jak se zdálo, nemožné. Překlad C: Fujavice chvílemi utichala, ale pak propukala takovými nápory, že se zdálo nemožné ubránit se jí. Překlad D: Chvílemi bouře utichala, ale pak znovu útočila tak zuřivě, že jí snad opravdu nebylo možné vzdorovat. Komentář: V ukázce lze vidět hned dvě slovesa, u nichž se v různých překladech rozchází slovesné vidy. V originálním textu máme nedokonavou formu slovesa „затихала“, která je přeložena nedokonavou formou pouze ve všech variantách až na překlad Křičky, který se rozhoduje pro dokonavou formu slovesa. V případě druhého slovesa se sice potkáváme s různými synonymy ve všech uvedených překladech, ale i zde si lze všimnout odlišnosti ve slovesném vidu. Původní nedokonavá slovesná forma „налетала“ je přeložena dokonavými formami v případě Hrubého a Křičky. Hašková a Očadlíková se rozhodují pro nedokonavé varianty sloves tak, jak je tomu u originálního textu. Příklad č. 2 Originál: Она ничего не отвечала, и на лице ее он увидел борьбу. Překlad A: Ničeho neodpověděla, ale Vronský pozoroval na její tváři stopy vnitřního zápasu. Překlad B: Neodpověděla nic a Vronskij viděl v její tváři, jak zápasí sama se sebou. Překlad C: Neodpověděla a on na její tváři viděl, že v nitru zápasí.

73

ŽAŽA, S.: Ruština a čeština a v porovnávacím pohledu. Brno 1999, str. 70.

50

Překlad D: Neodpovídala a Vronskij viděl, jak bojuje sama se sebou. Komentář: V daném případě se slovesného nedokonavého vidu uvedeného v originále drží pouze Hašková. Zároveň její překlad nejlépe vystihuje originál. Příklad č. 3 Originál: Чувство то было давнишнее, знакомое чувство, похожее на состояние притворства, которое она испытывала в отношениях к мужу; но прежде она не замечала этого чувства, теперь она ясно и больно сознала его. Překlad A: Byl to domácí, povědomý jí pocit, podobající se ustálené přetvářce, jíž se nedovedla ubrániti ve svém chování k muži. Avšak dříve toho pocitu, nyní pak vystoupil jasně a působil na ni bolestně. Překlad B: Byl to pocit všední, známý, podobný přetvářce, jež ji tísnila ve styku s manželem; dříve si toho pocitu nevšímala, teď si jej však uvědomovala jasně a bolestně. Překlad C: Byl to dávný, známý pocit podobný přetvářce, který zakoušela vůči muži; dřív si však tohoto pocitu nevšímala, kdežto nyní si ho jasně a bolestně uvědomila. Překlad D: Byl to dávný, známý pocit, podobný přetvářce, který před mužem mívala; ale dříve ten pocit nevnímala, až teď si jej jasně a bolestivě uvědomila. Originál: V originálním textu se setkáváme s dokonavou formou slovesa, které se Hrubý rozhoduje přeložit naprosto jiným ekvivalentem, než je tomu u ostatních. Jedná se o ekvivalent „působil“ ve formě nedokonavé. Za nejvhodnější považuje ekvivalent „uvědomila“, který si zvolily Očadlíková i Hašková. Sloveso „uvědomovala“ v nedokonavém vidu nacházíme v překladu Křičky. 6) V některých překladech se setkáváme s použitím odlišných slovesných vazeb. Za slovesnou vazbu považujeme bližší určení významu slovesa s pomocí předmětu, příslovečného určení či doplňku.74 Příklad č. 1 Originál: не нужно ли ей чего-нибудь Překlad A: nepřeje-li si čeho Překlad B: nepotřebuje-li něčeho Překlad C: nepotřebuje-li něco

74

Naše řeč [online]. 2011 [cit. 2013-04-28]. Dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6092

51

Překlad D: zda něco nepotřebuje Komentář: Všímáme si, že ačkoliv se použití genitivu v překladech Hrubého a Křičky shoduje s originálem, jsme si vědomi toho, že v současné spisovné češtině je adekvátní použití dativu, jak je tomu u překladů Očadlíkové a Haškové. Příklad č. 2 Originál: Он сказал то самое, чего желала ее душа, но чего она боялась рассудком. Překlad A: On vyslovil právě to, čeho ždála její duše, ale čeho se bál její rozum Překlad B: Řekl přesně to, čeho si přála její duše, ale čeho se její rozum bál. Překlad C: Vyřkl to, po čem duší toužila, ale čeho se rozumem bála. Překlad D: Řekl jí, po čem toužila její duše, ale čeho se bál rozum. Komentář: Opět si všímáme použití genitivu u Hrubého a Křičky, který nacházíme i v ruském originálu. Očadlíková a Hašková volí dativ. Nejlépe vyhovují překlady Očadlíkové a Haškové. Příklad č. 3 Originál: Он говорил учтиво, почтительно, но так твердо и упорно, что она долго не могла ничего ответить. Překlad A: Mluvil s úctou, s vážností, ale tak pevně a odhodlaně, že Anna dlouho nemohla ničeho odpověděti. Překlad B: Mluvil uctivě, s vážností, ale tak pevně a naléhavě, že dlouho nedovedla nic odpověděti. Překlad C: Mluvil uctivě, zdvořile, ale tak pevně a naléhavě, že dlouho nebyla s to odpovědět. Překlad D: Mluvil zdvořile, uctivě, ale tak pevně a naléhavě, že dlouho nemohla odpovědět. Komentář: U překladu Hrubého se setkáváme s použitím genitivu na místě, kde bychom v současné češtině použili akuzativ, který naopak volí Křička. Slovním spojením „nebyla s to“ se Očadlíková vyhýbá volbě mezi variantou bližší originálnímu textu a variantou odpovídající současnému českému jazyku. Hašková zájmeno „ничего“ záměrně vynechává.

52

Příklad č. 4 Originál: Ни одного слова вашего, ни одного движения вашего я не забуду никогда и не могу... Překlad A: „Jediného vašeho slova, ani jediného vašeho pohybu nikdy nezapomenu a nemohu…“ Překlad B: „Ani jednoho vašeho slova, ani jednoho vašeho pohybu nikdy nezapomenu a zapomenouti nemohu…“ Překlad C: „Ani na jediné vaše slovo, ani na jediný váš pohyb nikdy nezapomenu, a nemohu…“ Překlad D: „Na žádné vaše slovo, na žádné vaše hnutí nikdy nezapomenu ani zapomenout nemohu…“ Komentář: Opět se setkáváme s rozdílem v použití pádů. Hrubý a Křička volí genitiv, který lze vidět i v originálním textu. Očadlíková a Hašková volí akuzativ. Akuzativní vazba je považována za nejlépe harmonující s významem ukončení děje, zde v případě slovesa „nezapomenu“.75 Příklad č. 5 Originál: Не вспоминая ни своих, ни его слов, она чувством поняла, что этот минутный разговор страшно сблизил их; и она была испугана и счастлива этим. Překlad A: Neopakujíc si ni svá, ni jeho slova, pouhým citem pochopila, že onen minutový rozhovor strašně ji sblížil s Vronským; přesvědčení to ji lekalo a těšilo zároveň. Překlad B: Nepřipomínala si ani svých, ani jeho slov, poznala však citem, že tento chvilkový rozhovor je úžasně sblížil; byla tím ustrašena a zároveň šťastna. Překlad C: Ačkoliv si nevzpomínala ani na svá, ani na jeho slova, pochopila citem, že tento chvilkový rozhovor je strašlivě sblížil. A byla tím jak polekána, tak šťastna. Překlad D: Aniž vzpomínala na svá, či jeho slova, vystihla citem, že ten kratinký rozhovor je strašně sblížil; a byla ustrašena i šťastna.

75

Naše řeč [online]. 2011 [cit. 2013-04-28]. Dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6092

53

3.3 Syntaktické rovina Nyní se zaměříme na syntaktickou rovinu, kde si všímáme zjevných rozdílů v použití slovosledu či postavení větných členů ve větě. 1) V překladech se výrazně liší slovosled. Příklad č. 1 Originál: На мгновенье буря затихала, но потом опять налетала такими порывами, что, казалось, нельзя было противостоять ей. Překlad A: Na sekundu bouře ztichala, pak se vyřítila znovu s takou zběsilostí, že se zdálo, že se jí neubráníš. Překlad B: Na okamžik bouře utichla, ale pak se znovu rozburácela tak zběsilými nápory, že bránit se jí bylo, jak se zdálo, nemožné. Překlad C: Fujavice chvílemi utichala, ale pak propukala takovými nápory, že se zdálo nemožné ubránit se jí. Překlad D: Chvílemi bouře utichala, ale pak znovu útočila tak zuřivě, že jí snad opravdu nebylo možné vzdorovat. Komentář: V prvním příkladě si u překladu Očadlíkové všímáme odlišného umístění příslovce. Ve druhém příkladě rovněž vidíme rozdílné umístění příslovce, kdy je v originále a v překladech Křičky a Haškové umístěno před slovesem. Očadlíková jej naopak umisťuje až za sloveso. Vhodnějšími jsou překlady Křičky a Haškové, jelikož se drží předlohy a nemění emocionální odstín původní věty. Příklad č. 2 Originál: Между тем какие-то люди бегали, весело переговариваясь, скрипя по доскам платформы и безпрестанно отворяя затворяя большие двери. Překlad A: A zatím tu a tam pobíhali jacísi lidé, vesele druh druha oslovovali, bez přestání otvírali a zavírali veliké nádražní dvéře a chodili po perroně, jehož prkna skřípala pod jejich kroky. Překlad B: A zatím přece jacísi lidé běhali sem tam, vesele na sebe pokřikovali, chodili po skřípajících prknech nástupiště a neustále otvírali a zavírali velké dveře. Překlad C: Zatím však nějací lidé pobíhali po vrzavých prknech nástupiště, vesele na sebe pokřikovali, ustavičně otvírali a zavírali velké dveře.

54

Překlad D: Přitom zde pobíhali nějací lidé, až prkna nástupiště praštěla, vesele na sebe pokřikovali a ustavičně otvírali a zavírali velké dveře. Komentář: V uvedeném příkladě si všímáme pozice podmětu a přísudku. V originále máme nejdříve podmět a poté následuje přísudek. Předlohy se drží Křička a Očadlíková. Naopak u Hrubého a Haškové se setkáváme s opačným pořadím. Záměnu vnímáme jako negativní, jelikož v opačném pořadí dáváme větší důraz na přísudek nežli na podmět, tak jak je tomu u originálu. Příklad č. 3 Originál: В Петербурге, только что остановился поезд и она вышла, первое лицо, обратившее ее внимание, было лицо мужа. Překlad A: Sotva se vlak zastavil v Petrohradě a Anna vystoupila z vagonu, první věc, jež upoutala její pozornost, byla tvář mužova. Překlad B: Sotvaže se v Petrohradě vlak zastavil a Anna vystoupila - první tvář, jež upoutala její pozornost, byla tvář jejího muže. Překlad C: Jakmile vlak v Petrohradu zastavil a ona vystoupila, první tvář, která jí padla do očí, byla tvář mužova. Překlad D: Jakmile vlak v Petrohradě zastavil a Anna vystoupila, první tvář, která jí padla do očí, byla tvář mužova. Komentář: V uvedeném příkladě si všímáme postavení příslovečného určení místa „v Petrohradě“. Zatímco v originálním textu má pozici na začátku věty, v překladech Křičky, Očadlíkové i Haškové jej nacházíme v pozici před přísudkem „zastavil“. Odlišnou pozici volí Hrubý, který jej umístí až za přísudek. 2) Všímáme si odlišné výstavby vět a souvětí. Příklad č. 1 Originál: Вагоны, столбы, люди, все, что было видно, - было занесено с одной стороны снегом и заносилось все больше и больше. Překlad A: Vagony, sloupy, lidé, vše co bylo vidět, bylo zaváto s jedné strany sněhem, jehož se valilo stále víc a více. Překlad B: Vagon, sloupy, lidé, všechny předměty, jež bylo viděti, byly s jedné strany zaneseny sněhem a sníh je zanášel víc a víc. Překlad C: Vagony, sloupy, lidé, všechno, nač se člověk podíval, bylo s jedné strany zasněženo a návěj sněhu stále rostla. 55

Překlad D: Vozy, sloupy i lidé, vše, co bylo vidět, bylo z jedné strany zaváto sněhem, jehož neustále přibývalo. Komentář: Vyznačená část v originálním textu je druhá hlavní věta ve slučovacím poměru s první hlavní větou. V překladech Křičky a Očadlíkové je daná výstavba dodržena. Hrubý a Hašková mění druhou hlavní větu na vedlejší větu přívlastkovou. Domníváme se, že změna věty hlavní na vedlejší jemně pozměňuje význam vyjádřený v originále. Příklad č. 2 Originál: «Сюда пожалуйте! № 28!» - кричали еще разные голоса, и, занесенные снегом, пробегали обвязанные люди. Překlad A: „Sem račte, číslo 28!“ volaly jiné hlasy a opět se zamíhali lidé, zavátí sněhem. Překlad B: „Sem račte! Číslo dvacetosm!“ křičely ještě různé hlasy a jacísi ovázaní lidé, sněhem zavátí, přeběhli kolem ní. Překlad C: „Sem prosím! Číslo dvacet osm!“ volaly různé hlasy a mihli se zasněžení lidé v šálách. Překlad D: „Račte sem! Číslo dvacet osm!“ volaly další hlasy a kolem běžely zachumelené, zachumlané postavy. Komentář: Ve vyznačené větě v originálním ruském textu vidíme dvě samostatné věty. Stejný text překládají dvěma větami i Křička, Očadlíková a Hašková. Hrubý obě věty slučuje do jedné. Daná změna původní význam nijak nenarušuje. Příklad č. 3 Originál: Она вздохнула еще раз, чтобы надышаться, и уже вынула руки из муфты, чтобы взяться за столбик и войти в вагон, как еще человек в военном пальто подле нее самой заслонил ей колеблющийся свет фонаря. Překlad A: Anna vzdychla ještě jednou, aby se napojila svěžím vzduchem, a již vyndala ruku z mufty, již se chtěla chopit sloupku a vstoupiti do vagonu, když ještě jakýs člověk ve vojenském plášti zaclonil těsně podle ní kolébající se svit nádražní svítilny. Překlad B: Anna ještě jednou vdechla, aby si nabrala čerstvého vzduchu, a vyndala už ruku z rukávníku, chtějíc se chytiti za tyč a vstoupiti do vagonu, když tu ještě přímo vedle ní jakýsi člověk ve vojenském plášti zaclonil houpavé světlo svítilny.

56

Překlad C: Ještě jednou se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu, vytáhla ruku z rukávníku a už se chtěla chytit tyče, aby vystoupila do vagonu, když těsně vedle ní se vynořil nějaký člověk ve vojenském plášti a zaclonil plápolavé světlo lucerny. Překlad D: Nadechla se ještě jednou a už vytáhla ruce z rukávníku, chtěla se chytit tyče a jít do vozu, když ještě nějaký muž ve vojenském plášti přímo vedle ní zaclonil houpavé světlo svítilny. Komentář: V originále je vyznačený text hlavní větou. Tentýž text překládá hlavní větou Hrubý, Křička i Hašková. Očadlíková jej mění na vedlejší větu účelovou. Původní význam zůstává i přesto zachován.

3.4 Srovnání pravopisných jevů V překladech rovněž pozorujeme rozdíly pravopisné. Zaměřujeme se především na pravopis podstatných jmen. 1) Všímáme si rozdílu v pravopise obecných podstatných jmen. Pravopis se liší v závislosti na dané jazykové normě jednotlivých období vzniku překladů. Příklad č. 1 Originál: двери Překlad A: dvéře Překlad B: dveře Překlad C: dveře Překlad D: dveře Komentář: Současná jazyková norma netoleruje Hrubého „dvéře“. 2) Všímáme si rozdílu v pravopise vlastních podstatných jmen. Příklad č. 1 Originál: Вронский Překlad A: Vronský Překlad B: Vronskij Překlad C: Vronskij Překlad D: Vronskij Komentář: Pouze Hrubý dané jméno náležitě počešťuje. 57

Příklad č. 2 Originál: Серёжа Překlad A: Serёža Překlad B: Serjóža Překlad C: Serjoža Překlad D: Serjoža Komentář: Zde Hrubý na rozdíl od předchozího příkladu zachovává jméno ve formě nejbližší originálu. Daný kontrast považujeme za nežádoucí. 3) Všímáme si rozdílu v pravopise předložek. Příklad č. 1 Originál: было занесено с одной стороны снегом Překlad A: bylo zaváto s jedné strany sněhem Překlad B: byly s jedné strany zaneseny sněhem Překlad C: bylo s jedné strany zasněženo Překlad D: bylo z jedné strany zaváto sněhem

3.5 Hodnocení jednotlivých překladů Vzhledem k tomu, že cílem naší práce je srovnání čtyř uvedených překladů, je teď naším úkolem podrobit je hodnocení.

3.5.1 Překlad Hrubého Po stránce lexikální lze překlad Hrubého považovat za pečlivě propracovaný. Domníváme se, že Hrubý oplývá výbornou znalostí ruského jazyka. Volí vhodné ekvivalenty, používá pestrá synonyma a vyhýbá se přílišnému vynechávání slov z původního díla. Nevýhodou je, že se v jeho textu se setkáváme s velkým množstvím zastaralých slov, s dnes již nepoužívanou koncovkou -ti či bohatě zastoupenými přechodníky, které mohou činit dnešnímu čtenáři potíže.

58

Gramatická struktura překladu se nám jeví jako zastaralá. Setkáváme se drobnými výchylkami, které jsou v současném jazyce považovány za chyby, všímáme si používání odlišných slovesných vidů, než je tomu u originálu a zároveň v textu nalézáme zastaralé skloňování, které je dnešnímu čtenáři neznámé. Slovosled jednotlivých vět a souvětí se v některých případech neshoduje s originálem, text jako celek působí zastarale i přes to, že překlad nejlépe odpovídá původním ruským ekvivalentům. Překlad Hrubého by bylo možné v době jeho vzniku považovat za překlad nejadekvátnější. Zastaralý český jazyk se velmi podobá ruskému jazyku v originálním textu a z toho důvodu se nám překlad Hrubého jeví nejbližším původnímu dílu. Při čtení na nás působí jako originál, což je z našeho pohledu umocněno především výskytem přechodníků a zastaralých slovesných vazeb, které odpovídají vazbám ruským. Nepředpokládáme však, že by byl překlad Hrubého vhodný pro současného čtenáře z důvodu přílišné zastaralosti. Znatelně neodpovídá současné jazykové normě.

3.5.2 Překlad Křičky Použitá slovní zásoba Křičky na nás na rozdíl od výborné slovní zásoby Hrubého působí průměrně, často vypouští slova, která by měla mít v překladu své místo. Jeho překlad, stejně jako překlad Hrubého obsahuje mnoho zastaralých a knižních výrazů či přechodníků, výskyt koncovky -ti

je dokonce četnější než

u Hrubého, jehož překlad je o dvě desítky let starší. Důvodem četnějšího výskytu zmíněných archaizmů může být snaha přiblížit překládaný text originálu, ve výsledku je to však nežádoucí. Po stránce morfologické nepovažujeme překlad za příliš vydařený. Všímáme si chyb v používání kategorie čísla u podstatných jmen, slovesné vidy se neshodují s originálem a rovněž se setkáváme se zastaralým skloňováním. Slovosled a výstavba vět a souvětí překladu odpovídají originálu, Křička je zaměňuje a upravuje minimálně. Překlad Křičky jako souvislý text může na čtenáře působit složitě a nesrozumitelně, používá velmi zastaralý jazyk a obsahuje mnoho krkolomných slovních spojení, které mohou čtenáře odrazovat od dalšího čtení. Hodnotíme jej jako

59

jeden z méně povedených překladatelských pokusů. Překlad Křičky rovněž neodpovídá současné jazykové normě.

3.5.3 Překlad Očadlíkové Pokud se zaměříme na slovní zásobu, jeví se nám výběr ekvivalentů Očadlíkové jako nejméně zdařilý. Mnohá vybraná slova nejsou adekvátní vůči původním výrazům, tudíž se domníváme, že Očadlíková v době tvorby překladu neměla natolik bohatou slovní zásobou a výbornou znalost ruského jazyka jako její zkušenější kolegové. Všímáme si občasné snahy používat modernější slovní zásobu, ale tahle snaha se moc nesetkává s úspěchem. Naopak kladně hodnotíme minimální vynechávání slov a taktéž občasné použití přechodníků. Překlad Očadlíkové je mezi uvedenými jedním z nejmladších překladů, ale přesto na nás místy působí spíše zastarale. Gramatické zpracování je až na pár drobných změn v slovesných videch zdařilé. Ze syntaktického hlediska je překlad srovnatelný s překladem Křičky, změny proti originálu jsou v něm zastoupeny minimálně. Překlad Očadlíkové na nás působí nepropracovaně a jednoduše, vzbuzuje dojem, že autorka v době vzniku překladu neměla dostatek překladatelských zkušeností. Z daných důvodů v našem hodnocení překlad Očadlíkové rovněž neobstál jako vhodná interpretace původního díla.

3.5.4 Překlad Haškové Bohatost slovní zásoby Haškové hodnotíme lépe než slovní zásobu Očadlíkové, ale také máme několik výtek. Jednou z nich je časté vynechávání slov, které ubírá překladu na kvalitě a ochuzuje čtenáře o důležité ekvivalenty uvedené v originále. Gramaticky považujeme překlad za velmi zdařilý až na pár chyb v použití čísla u podstatných jmen, slovesné vidy používá Hašková precizně s ohledem na originál. Slovosled a výstavba vět se mimo několika odlišností téměř shodují s originálem.

60

Překlad Haškové se snaží být inovativní, vyhýbá se zastaralému skloňování, přechodníkům či knižním výrazům a archaizmům. Z pohledu čtenáře je její překlad velmi čtivý, ale vzhledem k velké snaze o modernost na nás již nepůsobí jako originál. Na základě našeho srovnání může překlad Haškové kvalitativně směle konkurovat překladu Hrubého. Považujeme jej za pestrý a zajímavý. Navzdory výtkám se domníváme, že pouze překlad Haškové může jako jediný z uvedených obstát před současným čtenářem, jelikož mu bude svou slovní zásobou a stylistickým zpracováním nejbližší. Daný překlad nejlépe odpovídá současné jazykové normě.

61

Závěr Cílem naší bakalářská práce je zjištění rozdílů a podobností v překladech vybrané kapitoly díla Anna Kareninová, jejich hodnocení a srovnání z časového hlediska. Dané cíle si žádají pečlivou analýzu teoretických východisek a taktéž použití historické metody, která je směřována na vývoj požadavků na překlad uměleckého díla prozaického textu. V naší práci první kapitolu věnujeme teorii překladu jako specifické disciplíně, v níž se seznamuje s vývojem uměleckého překladu prozaického textu v čase. Nejprve odlišujeme odborný a umělecký překlad, jelikož těžiště naší práce je překlad umělecký. Překlad uměleckého díla považujeme za přenos informace, která pečlivě dodržuje estetické hodnoty a jazykové normy originálu. Překlad takového díla je velmi náročný, vyžaduje výbornou znalost jazyka originálu i jazyka, do nějž překládáme, a jeho cílem je, co nejvěrnější vystižení předlohy. Požadavky na umělecký překlad v průběhu několika století prochází nejrůznějšími změnami. Středověké překlady se vyznačují především volností, kdy se nedbá na dodržování formy předlohy. Překlady z doby humanismu, renesance a baroka se snaží být inovativní, překlady mají za úkol získávat a následně vzdělávat nové čtenáře. Největší překladatelský rozmach překladatelství zaznamenává v době Národního obrození, kdy autoři vyzdvihují český jazyk, obohacují jej novou slovní zásobou, dbají na gramatickou stránku překladu a zaměřují se na překládání významných děl, která mají pozvednout úroveň češtiny. Zaznamenáváme i vliv romantismu a klasicismu, které zastávají zcela opačný pohled na vzhled tehdejšího překladu, romantismus upřednostňuje překlad věrný, zatímco pro klasicismus je charakteristický překlad volný. Na romantismus navazuje realismus, který od překladu žádá věrnost originálnímu dílu za předpokladu, že jsou dodrženy všechny estetické normy. V následujícím období v české překladatelské tvorbě vyniká práce skupiny Lumírovci, jejichž stěžejními osobnostmi jsou Sládek a Vrchlický. Zatímco překlady Sládka dbají na obsah, Vrchlický považuje za nejdůležitější dodržení formy. Překlady v období moderny se soustřeďují na korekce dosavadních překladů, do popředí se dostává význam vnitřní formy a svou tvorbou v daném období vyniká Otokar Fischer, který se snaží dodržet individualitu autora překládaného díla. V meziválečném období je preferována přirozenost překladů před násilnou doslovností a autoři se spíše

62

soustřeďují na poezii. Roste tendence překládat díla již přeložená, některé překlady však jsou i navzdory svému stáří dostatečně adekvátní. Na základě naší práce mezi současné základní požadavky na překlad uměleckého díla zahrnujeme správnou interpretaci originálního díla, adekvátnost, již definujeme jako rovnováhu mezi volností a věrností překladu s ohledem na dodržení estetické hodnoty překladu. Dalšími požadavky jsou správná ekvivalence a rovněž zaměření daného textu na čtenáře. Dalším krokem naší práce je analýza teoretických východisek překladatelské disciplíny. Seznamujeme se s překladatelským procesem, s rozdílem mezi analýzou a syntézou textu a upozorňujeme na vztah mezi překladatelem a čtenářem. Všímáme si různých překladatelských metod a postupů, mezi kterými překladatelé volí a opíráme se především o teorii Darbelneta a Vinaye. Dále se věnujeme translatologii a klasifikujeme jednotlivé typy překladů. V další kapitole se seznamujeme s životem a dílem autora Anny Kareninové Lva Nikolajeviče Tolstého a podáváme obsah vybrané kapitoly. Následuje analýza dané kapitoly a odůvodnění výběru. V následující kapitole již dochází ke srovnávání překladů vybrané kapitoly. Nejprve srovnáváme překlady na základě jazykové roviny překladu, v níž se soustředíme na lexikální, morfologickou a syntaktickou rovinu. V rovině lexikální se nejprve soustředíme na výběr ekvivalentů. Zatímco Hrubý a Křička používají vhodně zvolené ekvivalenty, slovní zásoba Očadlíkové je nevyhovující, často volí výrazy nevhodné. Různorodost ekvivalentů Haškové je průměrná. Slova navíc nacházíme pouze v překladech Hrubého a Křičky. Vynechávání slov je nejčastější u Haškové, zatímco Hrubý a Očadlíková důsledně překládají drtivou většinu slov. Se zastaralými a knižními výrazy se nejvíce setkáváme v práci Hrubého, Křička a Očadlíková jsou s výběrem zastaralých slov obezřetnější, narážíme na ně jen občas. Hašková se podobným výrazům vyhýbá. V rovině morfologické se zaměřujeme především na použití přechodníků, které jsou bohatě zastoupeny v originálním ruském textu. Jejich největší výskyt pozorujeme v překladech Hrubého a Křičky, ve třech případech se s nimi setkáváme i u Očadlíkové, naopak Hašková se přechodníkům zcela vyhýbá. Dalším jevem je zastaralá koncovka -ti, kterou lze vidět pouze v překladech Hrubého a Křičky. V překladu Hrubého nacházíme pro dnešní jazykovou normu nepřijatelnou chybu ve skloňování substantiva a další chyby lze rovněž vidět v překladu Křičky, který zaměňuje jednotné a množné 63

číslo substantiv. Rozdíly nacházíme i v používání slovesného vidu, které nejlépe dodržují Hašková a Očadlíková. Posledním morfologickým jevem je používání odlišných slovesných vazeb, které jsou hojně zastoupeny v překladech Hrubého a Křičky. V rovině syntaktické pozorujeme občasný odlišný slovosled, se kterým se setkáváme ve všech překladech a rovněž se soustředíme na výstavbu vět, kdy jsou některé hlavní věty přetvářené na vedlejší a naopak. Výstavbu vět nejlépe dodržuje Křička a Očadlíková. Srovnáváme i několik pravopisných jevů, na které jsme v naší vybrané kapitole narazili. Vzhledem k odlišné jazykové normě v jednotlivých obdobích vzniku překladů se setkáváme s drobnými rozdíly v délce slov, přepisech vlastních jmen či v pravopisu předložek. Z výše uvedeného plyne, že mezi jednotlivými překlady nacházíme mnoho rozdílů, ale zároveň i společné znaky. Totéž lze říci i v případě srovnání z časového hlediska. Zatímco překlady Hrubého a Křičky působí velmi zastarale, působí vedle nich překlad Očadlíkové a Haškové moderněji. Zastaralé gramatické jevy, které nacházíme v překladech Hrubého a Křičky, sice neodpovídají současným požadavkům na adekvátní překlad, ale v době svého vzniku byly považovány za vyhovující. Silná stránka překladu Hrubého je bohatá slovní zásoba a pečlivé zpracování textu jakožto celku, díky němuž na nás působí jeho překlad jako originální dílo. Naopak překlad Křičky hodnotíme jako průměrný, přesto, že by jakožto překlad novější měl být kvalitnější, na kvalitě mu ubírá i časté vypouštění slov. Překlady novějšího data napsané Očadlíkovou a Haškovou na rozdíl od výše zmíněných odpovídají současné jazykové normě, nicméně jsou mezi nimi taktéž velké rozdíly. Překlad Očadlíkové postrádá adekvátní slovní zásobu, místy působí zastarale, ale ani se nesnaží být příliš inovativní ať už po morfologické či syntaktické stránce. Překlad Očadlíkové považujeme za překlad nejméně vydařený. Naopak překlad Haškové považujeme za velmi zdařilý. Snaží se maximálně vystihnout originál, vyhýbá se zastaralým ekvivalentům či gramatickým jevům a působí velmi moderně. Domníváme se, že kvalitou je překlad srovnatelný s překladem Hrubého. Námi uvedené důvody potvrzují naši hypotézu, že starší z překladů budou velmi zastaralé. Je tomu tak v případě překladů Hrubého a Křičky. Ve vybrané kapitole překladů jsme nalezli minimum gramatických chyb, dané chyby jsou způsobeny pouze změnami v jazykové normě. Taktéž se potvrdilo naše očekávání, že 64

některý z překladů bude výrazně slabší než ostatní. Je jím překlad Očadlíkové. Zároveň jsme vyhodnotili nejkvalitnější překlad, za který považujeme překlad Haškové. Na základě našeho vyhodnocení se jeví jediným adekvátním překladem, který může být předložen současnému čtenáři.

65

Резюме Темой данной бакалаврской дипломной работы является сравнение чешских переводов избранной главы русского романа «Анна Каренина» Льва Николаевича Толстого. Для сравнения были выбраны четыре работы чешских переводчиков Яромирa Грубого, Петра Крички, Веры Очадликовой и Татьяны Гашковой. Разница во времени между данными переводами в пределах почти пятидесяти лет. Главной целью работы является оценка качества переводов, поиск в них сходств и различий, анализ данных переводов с точки зрения диахронного аспекта. Бакалаврскаяработа разделена на три основные главы. Перед анализом данных текстов в первой главе рассмотрены теоретические основы. Сначала подаётся информация о переводе вообще, затем приводятся отличия художественного перевода от специального перевода. В представленных работах мы встречаемся именно с художественным переводом прозаического текста, который и является основной темой работы. Мы считаем художественный перевод передачей информации, которая тщательно сохраняет эстетические значения и

языковые нормы оригинала.

Перевод данного

типа очень

требовательный: он требует виртуозного знания языка оригинала и языка перевода. Ведь основная цель – точно отобразить первоисточник. Далее речь идет об историческом развитии художественного перевода и рассматриваются требования к переводу. Мы также разрабатываем современные требования к переводу, определяем значимые термины, такие как интерпретация, эквивалентность, адекватность, а также изучаем ориентацию художественного перевода на читателя. Затем

работа

раскрывает

переводческий

процесс,

рабочий

метод

и транслатологию, которая известна как наука о переводе.В заключительной части данной главы речь идет о специфических типах перевода,основными из которых являются дословный, вольный и адекватный перевод. Во второй главе мы кратко сосредоточиваемся на жизни Льва Николаевича Толстого и его труде. Здесь можно найти информацию о жизни автора и о содержании произведения «Анна Каренина». Далеевнимание переходит на

66

избранную

главу

для

сравнения.

Выбранная

часть

текста

повествует

о путешествии Анны Карениной из Москвы в Петербург, точнее об остановке на одном из железнодорожных вокзалов на ее пути. Там Анна встречается с Вронским, мужчиной, который очаровал её во время пребывания в Москве. По нашему мнению, эта глава наиболее важна для основного действия данного произведения, поэтому мы и рассматриваем ее в переводе чешских авторов. Последняя, третья часть, посвящена сравнению переводов избранной главы. Нашей целью является проведение сравнительного анализа переводов. Мы сравниваем их на основе лексического, морфологического и синтаксического уровня. На основе лексического уровня мы анализируем выбор лексики. Авторы Грубый и Кричка пользуются лексикой оригинала, между тем как лексика Очадликовой не совсем подходящая, она очень часто использует слова, не достаточно глубоко отражающие переживания героев, да и лексика Гашковой является достаточно посредственной. В переводах Грубого и Крички встречается несколько слов, которых нет в оригинальном тексте. Гашкова зачастую пропускает слова в отличие от остальных авторов. Что касается использования устаревших слов и книжных выражений, то главным образом они присутствуют в переводе Грубого, иногда в переводох Крички и Очадликовой. Гашкова вообще не использует в своём переводе таких выражений. На морфологическом уровне, который делает акцент на грамматический строй языка в текстах, особое внимание уделяется использованию деепричастий, которыми богат оригинальный текст. В переводах их можно встретить чаще всего у Грубого и Крички, в нескольких случаях – у Очадликовой, а Гашкова вообще не использует деепричастия. Следующее явление – устарелое окончание -ти, которое появляется только в переводах Грубого и Крички. Мы также стараемся найти редкое склонение имён существительных и замены единственного и множественного числа. Несколько таких явлений есть в переводах Грубого и Крички, которые можно считать ошибками, в соответствии с современными лингвистическими нормами. Далее исследуются различия в использовании глаголов совершенного и несовершенного вида. В данном случае, Гашкова и Очадликова лучше всего соблюдают виды оригинального текста.

67

Последним морфологическим явлением можно назвать употребление других спряжений глагола, которые широко представлены в переводах Грубого и Крички. На синтаксическом уровне в работе оцениваются замены позиций разных членов предложения и особый порядок слов, которые можно заметить во всех данных переводах. Далее рассматривается структурa предложений, так как некоторые из главных предложений переделаны на придаточные предложения и наоборот. Структуру предложений в большей степени сохраняют Кричка и Очадликова. Кроме этого, в данной главе сравнивается несколько орфографических явлений, встречаемых в текстах. По причине использования иных языковых норм, а также разных периодов возникновения переводов, в них можно отыскать мелкие различия, например, в длине слов или перефразировании собственных имён. При анализе выше указанных критериев выяснилось, что в переводах существует не только множество различий, но встречаются и общие признаки. Что касается временного аспекта, переводы Грубого и Крички являются несколько устаревшими. Грамматические явления, присутствующие в них, не подходят к современным требованиям адекватного перевода, но соответствуют своему времени. В отношении богатого словарного запаса и скрупулезной обработки целого текста, перевод Грубого можно считать более проработанным, воздействующим на читателя как оригинал. Наоборот, перевод Крички является заурядным несмотря на то, что это более новый перевод, который по идее должен быть более высококачественным. Мы считаем, что обилие слов не прибавляет ему качества. В сопоставлении с вышеупомянутыми авторами, переводы Очадликовой и Гашковой производят впечатление современных переводов. Они сходны с современной языковой нормой, но полностью не согласовываются, в них встречается много различий. Перевод Очадликовой требует адекватного словарного запаса, поэтому он менее удачен. Этот перевод местами является устарелым, его морфологический и синтаксический уровни слишком просты. Наоборот, перевод Гашковой можно считать более удачным. Гашкова старается максимально отобразить оригинал, избегает устаревших выражений или грамматических явлений, поэтому перевод и кажется более современным. Мы полагаем, что перевод Гашковой по качеству сопоставим с переводом Грубого. 68

Проведя анализ, в нашей бакалаврской работе мы узнали, что более ранние переводы, написанные авторами Грубым и Кричкой, являются устаревшими. Из-за архаизмов и устарелых грамматических явлений, они не могут считаться подходящими

переводами

для

современного

читателя.

Также

можно

предположить, что один из переводов худший, чем остальные. Этим переводом является перевод Очадликовой, её перевод недостаточно проработан. Вместе с тем мы обработали данные и выбрали наиболее высококачественный перевод, которым мы считаем перевод Гашковой. По нашим оценкам, этот перевод является единственным адекватным переводом, который можно предложить современному читателю.

69

Použitá literatura Primární literatura Толстой, Л. Н.: Анна Каренина. Москва 2012. Tolstoj, L. N.: Anna Kareninová. Praha 1964. Tolstoj, L. N.: Anna Kareninová. Praha 1956. Tolstoj, L. N.: Anna Kareninová. Praha 1946. Tolstoj, L. N.: Anna Karenina: román hraběte Lva Nikolajeviče Tolstého. Díl druhý. Praha, 1922.

Sekundární literatura Doleželová, E.: Лекции по морфологии русского языка. Brno 2002. Horálek, K.: Příspěvky k teorii překladu. Praha 1966. Hrala, M.: Současnost uměleckého překladu. Praha 1987. Hrdlička, M.: Translatologický slovník. Praha-Bratislava 1998. Hrdlička, M.: Literární překlad a komunikace: k problematice zaměření uměleckého překladu na čtenáře. Praha 1997. Hrehovčík, T.: Prekladateľské minimum. Bratislava 2006. Hutková, A.: Z dejin prekladu literarno-umeleckych textov. Bánská Bystrica 2003. Cháb, V.: Lev Nikolajevič Tolstoj. Praha 1948. Jehlička, M.: Lev Nikolajevič Tolstoj, jak ho viděl: J. Galsworthy. Praha 1978. Knittlová, D.: K teorii i praxi překladu. Olomouc 2000. Knittlová D. a kolektiv: Překlad a překládání. Olomouc 2010. Kufnerová, Z.: Překládání a čeština. Jinočany 1994. Levý, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996.

70

Levý, J.: Umění překladu. Praha 1998. Menclová, V., Vaněk, V.: Slovník českých spisovatelů. Praha, 2005. Pechar J.: Otázky literárního překladu. Praha 1983. Popovič, A.: Preklad a výraz. Bratislava 1968. Popovič, A.: Teória umeleckého prekladu. Bratislava 1975. Preklad odborného textu. Bratislava 1977. РЕЦКЕР, Я. И.: Теория перевода и переводческая практика. Москва 1974. Ruská klasická literatura. Praha 1977. Шкловский, В. Б.: Лев Толстой. Москва 1963. Taber, Eugene A. Nida and Charles R.: The theory and practice of translation. Leiden, Pays-Bas 2003. Vilíkovský, J.: Preklad ako tvorba. Bratislava 1984. Žaža, S.: Ruština a čeština v porovnávacím pohledu. Brno 1999.

Internetové zdroje Databáze českého uměleckého překladu [online]. 2012 [cit. 2013-04-29]. Dostupné z: Dilia [online].[cit. 2013-04-25]. Dostupné z: Kardašova Řečice [online]. 2012 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: Město Holešov [online]. 2009 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: Naše řeč [online]. 2011 [cit. 2013-04-28]. Dostupné z:

71

Seznam tabulek Tabulka č. 1: Schéma překladu

72

Seznam příloh Příloha I. Originální text: Анна Каренина – Лев Николаевич Толстой

XXX Страшная буря рвалась и свистела между колесами вагонов по столбам изза угла станции. Вагоны, столбы, люди, все, что было видно, – было занесено с одной стороны снегом и заносилось все больше и больше. На мгновенье буря затихала, но потом опять налетала такими порывами, что, казалось, нельзя было противостоять ей. Между тем какие-то люди бегали, весело переговариваясь, скрипя по доскам платформы и безпрестанно отворяя затворяя большие двери. Согнутая тень человека проскользнула под ее ногами, и послышались стуки молотка по железу. «Депешу дай!» - раздался сердитый голос с другой стороны из бурного мрака. «Сюда пожалуйте! № 28!» - кричали еще разные голоса, и, занесенные снегом, пробегали обвязанные люди. Какие-то два господина с огнем папирос во рту прошли мимо ее. Она вздохнула еще раз, чтобы надышаться, и уже вынула руки из муфты, чтобы взяться за столбик и войти в вагон, как еще человек в военном пальто подле нее самой заслонил ей колеблющийся свет фонаря. Она оглянулась и в ту же минуту узнала лицо Вронского. Приложив руку к козырьку, он наклонился пред ней и спросил, не нужно ли ей чего-нибудь, не может ли он служить ей? Она довольно долго, ничего не отвечая, вглядывалась в него и, несмотря на тень, в которой он стоял, видела, или ей казалось, что видела, и выражение его лица и глаз. Это было опять то выражение почтительного восхищения, которое так подействовало на нее вчера. Не раз говорила она себе эти последние дни и сейчас только, что Вронский для нее один из сотен вечно одних и тех же, повсюду встречаемых молодых людей, что она никогда не позволит себе и думать о нем; но теперь, в первое мгновенье встречи с ним, ее охватило чувство радостной гордости. Ей не нужно было спрашивать, зачем он тут. Она знала это так же верно, как если б он сказал ей, что он тут для того, чтобы быть там, где она.

73

– Я не знала, что вы едете. Зачем вы едете? – сказала она, опустив руку, которую взялась было за столбик. И неудержимая радость и оживление сияли на ее лице. – Зачем я еду? – повторил он, глядя ей прямо в глаза. – Вы знаете, я еду для того, чтобы быть там, где вы, - сказал он, - я не могу иначе. И в это же время, как бы одолев препятствия, ветер засыпал снег с крыши вагона, затрепал каким-то железным оторванным листом, и впереди плачевно и мрачно заревел густой свисток паровоза. Весь ужас метели показался ей еще более прекрасен теперь. Он сказал то самое, чего желала ее душа, но чего она боялась рассудком. Она ничего не отвечала, и на лице ее он увидел борьбу. – Простите меня, если вам неприятно то, что я сказал, - заговорил он покорно. Он говорил учтиво, почтительно, но так твердо и упорно, что она долго не могла ничего ответить. – Это дурно, чтó вы говорите, и я прошу вас, если вы хороший человек, забудьте, чтó вы сказали, как и я забуду, – сказала она наконец. – Ни одного слова вашего, ни одного движения вашего я не забуду никогда и не могу... – Довольно, довольно! – вскрикнула она, тщетно стараясь придать строгое выражение своему лицу, в которое он жадно всматривался. И, взявшись рукой за холодный столбик, она поднялась на ступеньки и быстро вошла в сени вагона. Но в этих маленьких сенях она остановилась, обдумывая в своем воображении то, что было. Не вспоминая ни своих, ни его слов, она чувством поняла, что этот минутный разговор страшно сблизил их; и она была испугана и счастлива этим. Постояв несколько секунд, она вошла в вагон и села на свое место. То волшебное напряженное состояние, которое ее мучало сначала, не только возобновилось, но усилилось и дошло до того, что она боялась, что всякую минуту порвется в ней что-то слишком натянутое. Она не спала всю ночь. Но в том напряжении и тех грезах , которые наполняли ее воображение, не было ничего неприятного и мрачного; напротив, было что-то радостное, жгучее и возбуждающее. К утру Анна задремала, сидя в кресле, и когда проснулась, то уже было бело, светло и поезд подходил к Петербургу. Тотчас же мысли о доме, о муже, о сыне и заботы предстоящего дня и следующих обступили ее. 74

В Петербурге, только что остановился поезд и она вышла, первое лицо, обратившее ее внимание, было лицо мужа. «Ах, Боже мой! Отчего у него стали такие уши?» – подумала она, глядя на его холодную и представительную фигуру и особенно на поразившие ее теперь хрящи ушей, подпиравшие поля круглой шляпы. Увидав ее, он пошел к ней навстречу, сложив губы в привычную ему насмешливую улыбку и прямо глядя на нее большими усталыми глазами. Какоето неприатное чувство щемило ей сердце, когда она встретила его упорный и усталый взгляд, как будто она ожидала увидеть его другим. В особенности поразило ее чувство недовольства собой, которое она испытала при встрече с ним. Чувство то было давнишнее, знакомое чувство, похожее на состояние притворства, которое она испытывала в отношениях к мужу; но прежде она не замечала этого чувства, теперь она ясно и больно сознала его. – Да, как видишь, нежный муж, нежный, как на другой год женитьбы, сгорал желанием увидеть тебя, – сказал он своим медлитеьным тонким голосом и тем тоном, который он всегда почти употреблял с ней, тоном насмешки над тем, кто бы в самом деле так говорил. – Серёжа здоров? – спросила она. – И это вся награда, – сказал он, – за мою пылкость? Здоров, здоров... Příloha II. Anna Kareninová – překlad: Jaromír Hrubý

XXX Strašná bouře škubala sebou a svištěla mezi kolesy vagonů a po sloupech za úhlem stanice. Vagony, sloupy, lidé, vše co bylo vidět, bylo zaváto s jedné strany sněhem, jehož se valilo stále víc a více. Na sekundu bouře ztichala, pak se vyřítila znovu s takou zběsilostí, že se zdálo, že se jí neubráníš. A zatím tu a tam pobíhali jacísi lidé, vesele druh druha oslovovali, bez přestání otvírali a zavírali veliké nádražní dvéře a chodili po perroně, jehož prkna skřípala pod jejich kroky. Sehnutý stín jakéhosi člověka proklouznul jí pod nohami a hned na to bylo slyšeti nárazy kladiva na železo. „Odevzdej telegramm!“ bylo slyšeti zlostný hlas s druhé strany v burácející temnotě. „Sem račte, číslo 28!“ volaly jiné hlasy a opět se zamíhali lidé, zavátí sněhem. Jacísi dva pánové, se žhavými papirosami v ústech, prošli mimo ni. Anna vzdychla ještě 75

jednou, aby se napojila svěžím vzduchem, a již vyndala ruku z mufty, již se chtěla chopit sloupku a vstoupiti do vagonu, když ještě jakýs člověk ve vojenském plášti zaclonil těsně podle ní kolébající se svit nádražní svítilny. Ohlédla se a v témž okamžiku poznala tvář Vronského. Přiloživ po vojensku ruku ke štítku, uklonil se před ní a optal se, nepřeje-li si čeho a nemůže-li jí vůbec něčím posloužit? Anna pohlížela na něho dosti dlouho, ničeho neodpovídajíc, a přes to, že stál ve stínu, viděla, aneb se jí zdálo, že viděla výraz jeho tváře i jeho očí. Byl to opět onen výraz pokorného okouzlení, jež učinilo na ni včera tak značný dojem. Za těchto posledních dní a ještě před chvílí si dokazovala, že Vronský je pro ni pouze jeden ze sta věčně týchž, všude se nalézajících mladých lidí, že si nikdy nedovolí ani myslit na něho; ale nyní v prvním okamžiku setkání s ním schvátil ji pocit radostné hrdosti. Jí nebylo třeba se ptáti, proč je zde. Věděla to tak určitě, jako kdyby jí sám pověděl, že je tu proto, aby byl tam, kde je ona. „Nevěděla jsem, že vy také jedete. Kvůli čemu jedete?“ ptala se, spouštějíc ruku, kterou se již chápala sloupku a stupátka. I neutajitelná radost i oživení zářily na její tváři. „K vůli čemu jedu?“ opětoval Vronský, pohlížeje jí přímo do očí. „Vždyť vy víte, že jedu proto, abych byl tam, kde budete vy,“ řekl; „já jinak nemohu.“ V tu chvíli vítr, jako by byl udolal překážky, sesypal sníh se střech vagonů, zatřepal jakýmsi utrhnutým listem železa a v předu zařval plačtivě a mrzutě hluboký hvizd parostroje. Veškerá hrůza metelice, zdála se jí nyní ještě krásnější, než prve. On vyslovil právě to, čeho ždála její duše, ale čeho se bál její rozum. Ničeho neodpověděla, ale Vronský pozoroval na její tváři stopy vnitřního zápasu. „Odpusťte mi, je-li je vám nepříjemno, co jsem řekl,“ omlouval se pokorně Vronský. Mluvil s úctou, s vážností, ale tak pevně a odhodlaně, že Anna dlouho nemohla ničeho odpověděti. „Co vy mně povídáte, je špatné a proto vás prosím, jste-li řádný člověk, abyste zapomněl, co jste řekl, jako i já zapomenu,“ vypravila Anna konečně ze sebe. „Jediného vašeho slova, ani jediného vašeho pohybu nikdy nezapomenu a nemohu…“

76

„Dost, dost!“ vzkřikla Anna, darmo se namáhajíc, aby dodala výrazu přísnosti své tváří, do níž se Vronský dychtivě vhlížel. Chopila se rukou sloupku vagonu, stoupla na stupátko a rychle vešla do předsíně vagonu. Ale v síňce se zastavila, rozbírajíc ve své paměti, co se právě sběhlo. Neopakujíc si ni svá, ni jeho slova, pouhým citem pochopila, že onen minutový rozhovor strašně ji sblížil s Vronským; přesvědčení to ji lekalo a těšilo zároveň. Stála tak několik sekund bez pohnutí, načež vstoupila do vagonu a usedla na své místo. Ono napjaté rozpoložení ducha, jež ji trápilo před tím, nejen nepřestalo, nýbrž vzmohlo se tak, že se bála každý okamžik, že se v ní přetrhne cosi příliš napjatého. Nespala celou noc. Avšak, v onom napjetí, v tom blouznění, jež naplňovalo její fantasii, nebylo pro ni nic nepříjemného a mračného; naopak bylo to cosi radostného, palčivého a rozčilujícího. K ránu Anna zdřímla, sedíc v křesle, a když procitla, bylo už světlo. Vlak se blížil k Petrohradu. Myšlenky o domě, o muži, o synovi a starosti nastávajícího i příštích dní zaujaly její mysl. Sotva se vlak zastavil v Petrohradě a Anna vystoupila z vagonu, první věc, jež upoutala její pozornost, byla tvář mužova. „Ale, můj bože, kde se to u něho vzaly takové uši?“ pomyslila si, hledíc na jeho chladnou vážnou postavu a zvláště na překvapující ji nyní ušní boltce, podpírající střechu okrouhlého klobouku. Spatřiv ji, popošel jí vstříc, složil ústa v obvyklý, posměšný úsměv a hleděl na ni přímo svýma velkýma, unavenýma očima. Jakýs nepříjemný pocit sevřel její srdce, když se setkala s jeho přímým, unaveným pohledem, jako by byla očekávala něco jiného. Zvláště však ji překvapil pocit vlastní nespokojenosti, jež vznikla v ní při setkání s mužem. Byl to domácí, povědomý jí pocit, podobající se ustálené přetvářce, jíž se nedovedla ubrániti ve svém chování k muži. Avšak dříve toho pocitu, nyní pak vystoupil jasně a působil na ni bolestně. „Ano, jak vidíš, tvůj něžný muž, opakuju: něžný, prahnul jako rok po svatbě touhou spatřiti tě,“ promluvil svým zdlouhavým tenkým hlasem a tím tonem, jehož užíval skoro vždy rozhovoru s ní, totiž takovým tonem, jako by se posmíval někomu, kdo by mluvil opravdu podobná slova. „Serёža je zdráv?“ otázala se Anna. „A to je celá odměna za můj spěch?“ optal se sarkasticky muž. „Zdráv, zdráv…“

77

Příloha III. Anna Kareninová – překlad: Petr Křička

XXX Strašlivá bouře se zmítala a hvízdala mezi koly vagonu, po sloupech, za rohem nádraží. Vagon, sloupy, lidé, všechny předměty, jež bylo viděti, byly s jedné strany zaneseny sněhem a sníh je zanášel víc a víc. Na okamžik bouře utichla, ale pak se znovu rozburácela tak zběsilými nápory, že bránit se jí bylo, jak se zdálo, nemožné. A zatím přece jacísi lidé běhali sem tam, vesele na sebe pokřikovali, chodili po skřípajících prknech nástupiště a neustále otvírali a zavírali velké dveře. Sehnutý stín jakéhosi člověka proklouzl pod jejíma nohama a ozvaly se údery kladiva na železo. „Dej sem telegram!“ ozval se nazlobený hlas s druhé strany burácejícího temna. „Sem račte! Číslo dvacetosm!“ křičely ještě různé hlasy a jacísi ovázaní lidé, sněhem zavátí, přeběhli kolem ní. Nějací dva páni s hořícími cigaretami v ústech prošli mimo. Anna ještě jednou vdechla, aby si nabrala čerstvého vzduchu, a vyndala už ruku z rukávníku, chtějíc se chytiti za tyč a vstoupiti do vagonu, když tu ještě přímo vedle ní jakýsi člověk ve vojenském plášti zaclonil houpavé světlo svítilny. Ohlédla se a v témž okamžiku poznala tvář Vronského. Přiloživ ruku k štítku, uklonil se jí a otázal se, nepotřebuje-li něčeho a nemůže-li jí něčím posloužiti. Po dosti dlouhou dobu mu vůbec neodpovídala, jen se na něho dívala, a přestože stál ve stínu, viděla, anebo se domnívala viděti výraz jeho tváře a jeho očí. Byl to opět onen výraz uctivého nadšení, který na ni včera tolik zapůsobil. Nejednou za těchto posledních dnů, ba ještě před chvílí si říkala, že Vronskij je pro ni jeden ze stovek všude se vyskytujících a všude týchž mladých mužů, že si nikdy nedovolí ani na něho pomyslit; ale teď, v prvním okamžiku setkání s ním, zmocnil se jí pocit radostné pýchy. Nemusela se ptáti, proč je zde. Věděla tak jistě, jako by jí to byl řekl, že je zde proto, aby byl tam, kde je ona. „Nevěděla jsem, že jedete také. Proč jedete?“ řekla, spustivši ruku, jíž se zachytila tyče plošiny. A nepřekonatelná radost a oživení zazářily jí v tváři. „Proč jedu?“ odpověděl, hledě jí přímo do očí. „Vy víte, že jedu proto, abych byl tam, kde jste vy,“ řekl, „nemohu jinak.“ A v tu chvíli vítr, jako by byl zmohl nějakou překážku, smetl sníh se střech vagónů, zatřásl jakýmsi odtrženým plechem a vpředu zahoukl plačtivě a zasmušile hvizd lokomotivy. Všecka ta hrůza sněhové bouře zdála se jí nyní ještě krásnější. Řekl 78

přesně to, čeho si přála její duše, ale čeho se její rozum bál. Neodpověděla nic a Vronskij viděl v její tváři, jak zápasí sama se sebou. Odpusťte mi, jestliže to, co jsem řekl, je vám nepříjemné,“ pronesl pokorně. Mluvil uctivě, s vážností, ale tak pevně a naléhavě, že dlouho nedovedla nic odpověděti. „Co říkáte, je špatné, a já vás prosím, zapomeňte, jestliže jste dobrý člověk, na to, co jste řekl, jako zapomenu já,“ pravila nakonec. „Ani jednoho vašeho slova, ani jednoho vašeho pohybu nikdy nezapomenu a zapomenouti nemohu…“ „Dost, dost!“ vzkřikla, marně se snažíc dodati přísného výrazu své tváři, do níž se toužebně díval. Chytla se rukou za studenou tyč, vystoupila na schůdky a rychle vešla do chodby vagonu. Ale v této úzké chodbě se zastavila, vyvolávajíc si v mysli všecko, co se sběhlo. Nepřipomínala si ani svých, ani jeho slov, poznala však citem, že tento chvilkový rozhovor je úžasně sblížil; byla tím ustrašena a zároveň šťastna. Postála několik vteřin, pak vešla do kupé a sedla si na své místo. Duševní napětí, jež ji mučilo na počátku cesty, nejen se znovu dostavilo, ale i zesílilo a dostoupilo takového stupně, až se Anna bála, že každým okamžikem v ní praskne cosi, co je příliš napjato. Ale v tom napětí a v těchto blouznivých představách, jež plnily její obrazivost, nebylo nic nepříjemného

a

mračného,

bylo

v nich

naopak

cosi

radostného,

žhoucího

a povzbudivého. K jitru si Anna zdřímla, sedíc v křesle, a když se probudila, bylo již světlo a vlak se blížil k Petrohradu. Ihned ji obklopily myšlenky na domov, na muže, na syna a starosti dneška i dnů příštích. Sotvaže se v Petrohradě vlak zastavil a Anna vystoupila – první tvář, jež upoutala její pozornost, byla tvář jejího muže. „Ach, můj Bože! Proč má takové uši?“ pomyslila si, hledíc na jeho chladnou a vážnou postavu a zvláště na jeho ušní boltce, které podpíraly střechu jeho kulatého klobouku a které ji teď tak ohromily. Jakmile ji manžel spatřil, šel jí vstříc, sešpuliv rty do svého obvyklého, posměšného úsměvu a hleděl na ni zpříma velkýma, znavenýma očima. Jakýsi nepříjemný pocit sevřel jí srdce, když se setkala s jeho upřeným a znaveným pohledem, jako by byla očekávala, že ho uvidí zcela jiným. Zvlášť pak ji silně překvapil pocit nespokojenosti se sebou, jenž se jí zmocnil při setkání s manželem. Byl to pocit všední, známý, podobný přetvářce, jež ji tísnila ve styku s manželem; dříve si toho pocitu nevšímala, teď si jej však uvědomovala jasně a bolestně.

79

„Jak vidíš, hořel tvůj něžný muž, něžný jako v druhém roce manželství, hořel touhou tě viděti,“ pravil svým pomalým, tenkým hlasem a oním tónem, jehož skoro vždy užíval, mluvě s ní, tónem posměšku nad člověkem, který by k ní takto mluvil vážně. „Je Serjóža zdráv?“ otázala se. „A to je celá odměna za mou nedočkavost?“ řekl. „Zdráv, zdráv…“

Příloha IV. Anna Kareninová – překlad: Věra Očadlíková

30 Od rohu nádraží kolem sloupů a mezi koly vagonů vířila a svištěla strašná fujavice. Vagony, sloupy, lidé, všechno, nač se člověk podíval, bylo s jedné strany zasněženo a návěj sněhu stále rostla. Fujavice chvílemi utichala, ale pak propukala takovými nápory, že se zdálo nemožné ubránit se jí. Zatím však nějací lidé pobíhali po vrzavých prknech nástupiště, vesele na sebe pokřikovali, ustavičně otvírali a zavírali velké dveře. Pod nohama jí proklouzl sehnutý lidský stín a ozvaly se údery kladiva na železo. „Podej depeši!“ rozlehl se zlostný hlas na druhé straně bouřícího přítmí. „Sem prosím! Číslo dvacet osm!“ volaly různé hlasy a mihli se zasněžení lidé v šálách. Nějací dva páni s ohýnkem cigarety u úst prošli mimo ni. Ještě jednou se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu, vytáhla ruku z rukávníku a už se chtěla chytit tyče, aby vystoupila do vagonu, když těsně vedle ní se vynořil nějaký člověk ve vojenském plášti a zaclonil plápolavé světlo lucerny. Ohlédla se a v tu chvíli poznala tvář Vronského. Zasalutoval, uklonil se jí a zeptal se, nepotřebuje-li něco, nemůže-li jí něčím posloužit. Dost dlouho zírala na něho beze slova, a ač stál v stínu, viděla, nebo se jí zdálo, že vidí výraz jeho tváře i očí. Byl to zase ten výraz plný úcty a okouzlení, který na ni včera tak zapůsobil. Častokrát si za tyto poslední dny i právě teď říkala, že Vronskij je pro ni jedním ze sta věčně stejných, všude se vyskytujících mladých mužů a že si nikdy nedovolí myslit na něho. Nyní však, když se s ním setkala, zmocnil se jí v první chvíli pocit radostné pýchy. Nemusila se ptát, proč je tu. Věděla to tak jistě, jako by jí byl řekl, že je tu proto, aby byl tam, kde ona.

„Nevěděla jsem, že také jedete. Proč jedete?“ řekla a pustila tyč,

po níž sahala. A obličej jí zářil nezadržitelnou radostí a živým pohnutím. 80

„Proč jedu?“ podíval se jí přímo do očí. „Vy víte, že jedu proto, abych byl tam, kde jste vy,“ řekl. „Nemohu jinak.“ A vtom, jako by zdolal překážku, vítr smetl sníh se střech vagonů, zalomcoval nějakým utrženým plechem a vpředu se naříkavě a ponuře ozval pronikavý hvizd lokomotivy. Ta strašná fujavice připadala teď Anně ještě krásnější. Vyřkl to, po čem duší toužila, ale čeho se rozumem bála. Neodpověděla a on na její tváři viděl, že v nitru zápasí. „Promiňte, dotkl-li jsem se vás tím, co jsem řekl,“ pravil pokorně. Mluvil uctivě, zdvořile, ale tak pevně a naléhavě, že dlouho nebyla s to odpovědět. „To je špatné, co jste řekl, a já vás prosím, jste-li dobrý člověk, abyste zapomněl, co jste řekl, tak jako zapomenu i já,“ řekla konečně. „Ani na jediné vaše slovo, ani na jediný váš pohyb nikdy nezapomenu, a nemohu…“ „Dost, dost!“ zvolala, marně se pokoušejíc dodat přísný výraz své tváři, do níž on dychtivě pohlížel. I chopila se rukou studené tyče, vystoupila po schůdkách a rychle vešla do chodbičky vagonu. Ale v chodbičce se zastavila a probírala v mysli vše, co se právě stalo. Ačkoliv si nevzpomínala ani na svá, ani na jeho slova, pochopila citem, že tento chvilkový rozhovor je strašlivě sblížil. A byla tím jak polekána, tak šťastna. Několik okamžiků prodlela na chodbičce, pak vešla do kupé a usedla na své místo. Ten stav vytržení, který ji tak mučil na počátku cesty, nejenže se jí znovu zmocnil, ale sílil do té míry, že se bála, že v ní už už praskne něco příliš napjatého. Nespala celou noc, ale v tom napětí a v těch přeludech, které jí kreslila fantasie, nebylo nic nepříjemného a ponurého. Naopak, bylo to něco radostného, vzněcujícího a jitřícího. K ránu, sedíc v křesle, Anna zdřímla, a když se probudila, byl už bílý den a vlak se blížil k Petrohradu. A ji ihned oblehly myšlenky na domov, na muže, na syna, starosti nastávajícího dne a dnů příštích. Jakmile vlak v Petrohradu zastavil a ona vystoupila, první tvář, která jí padla do očí, byla tvář mužova. „Bože, kde vzal ty uši?“ pomyslila si, hledíc na jeho chladnou a důstojnou postavu a nyní zvlášť užasle na jeho ušní boltce, podpírající střechu tvrdého klobouku. Když ji spatřil, vyšel jí vstříc se svým navyklým ironickým úsměvem, zíraje na ni zpříma velkýma unavenýma očima. Annu jaksi nepříjemně bodlo u srdce, když se střetla s jeho unaveným, upřeným pohledem, jako by si byla přála, aby vypadal jinak. A zvlášť ji překvapil pocit nespokojenosti se sebou samou, když se s mužem setkala. 81

Byl to dávný, známý pocit podobný přetvářce, který zakoušela vůči muži; dřív si však tohoto pocitu nevšímala, kdežto nyní si ho jasně a bolestně uvědomila. „Ano, jak vidíš, něžný manžel, něžný jako druhý rok po svatbě, hořel touhou spatřit tě, řekl svým táhlým, vysokým hlasem a tím tónem, kterým s ní skoro vždycky mluvi: tónem ironizujícím toho, kdo by tak doopravdy mluvil. „Serjoža je zdráv?“ zeptala se. „A to je celá odměna za můj lásky žár?“ řekl. „Zdráv, zdráv…“

Příloha V. Anna Kareninová – překlad: Taťjana Hašková

XXX Strašlivá bouře běsnila a svištěla mezi koly vozů, kolem sloupů i na nároží. Vozy, sloupy i lidé, vše, co bylo vidět, bylo z jedné strany zaváto sněhem, jehož neustále přibývalo. Chvílemi bouře utichala, ale pak znovu útočila tak zuřivě, že jí snad opravdu nebylo možné vzdorovat. Přitom zde pobíhali nějací lidé, až prkna nástupiště praštěla, vesele na sebe pokřikovali a ustavičně otvírali a zavírali velké dveře. Sehnutý lidský stín jí proklouzl pod nohama a ozvalo se bušení kladiva do železa. „Pošli telegram!“ zaznělo hněvivě z rozbouřené temnoty na druhé straně. „Račte sem! Číslo dvacet osm!“ volaly další hlasy a kolem běžely zachumelené, zachumlané postavy. Minuli ji nějací dva páni s ohníčkem cigaret v ústech. Nadechla se ještě jednou a už vytáhla ruce z rukávníku, chtěla se chytit tyče a jít do vozu, když ještě nějaký muž ve vojenském plášti přímo vedle ní zaclonil houpavé světlo svítilny. Ohlédla se a v tom okamžení poznala Vronského. Přiložil ruku ve štítku, sklonil se před ní a tázal se, zda něco nepotřebuje, zda by jí nemohl být k službám. Drahnou chvíli neodpovídala, jen se na něho dívala, a třebaže stál ve stínu, viděla – tak se jí aspoň zdálo – výraz jeho tváře i očí. Byl to zase výraz uctivého obdivu, který na ni tolik zapůsobil včera. Nejednou v posledních dnech i zrovna před chvilkou si říkala, že Vronskij je pro ni jedním z tisíců věčně stejných mladých mužů, jaké potkává na každém kroku, a že si na něho nikdy ani nevzpomene. Ale teď, v prvním okamžiku shledání se jí zmocnila radostná pýcha. Nemusela se ho ptát, co tu dělá. Věděla to stejně jistě, jako by jí byl řekl, že je zde proto, aby byl, kde je ona. 82

„Nevěděla jsem, že jste tady. Kam jedete?“ řekla a ruka, kterou se chtěla zachytit tyče, jí klesla. Nezkrotná radost a živost jí zářila ve tváři. „Kam jedu?“ opáčil, dívaje se jí přímo do očí. „Vy víte, že jedu proto, abych byl tam, kde jste vy,“ pravil. „Nemohu jinak.“ A v té chvíli vítr asi zdolal překážku, odvál sníh se střech vagónů, zalomcoval nějakým utrženým plechem a vpředu plačtivě, smutně houkla a ostře zapískala lokomotiva. Všechny hrůzy sněhové bouře teď byly ještě krásnější. Řekl jí, po čem toužila její duše, ale čeho se bál rozum. Neodpovídala a Vronskij viděl, jak bojuje sama se sebou. „Odpusťte mi, jestli jsem se vás nějak dotkl,“ začal pokorně. Mluvil zdvořile, uctivě, ale tak pevně a naléhavě, že dlouho nemohla odpovědět. „Je to ošklivé, co říkáte, a prosím vás, jste-li dobrý člověk, zapomeňte, co jste říkal, jako zapomenu já,“ pravila konečně. „Na žádné vaše slovo, na žádné vaše hnutí nikdy nezapomenu ani zapomenout nemohu…“ „Dost, dost!“ zvolala v marné snaze dodat přísného výrazu své tváři, do které dychtivě hleděl. Chopila se studené tyče, vystoupila na stupátko a rychle vešla do chodbičky vozu. Ale v chodbičce zůstala stát a vybavila si v mysli, jak to bylo. Aniž vzpomínala na svá, či jeho slova, vystihla citem, že ten kratinký rozhovor je strašně sblížil; a byla ustrašena i šťastna. Po chvilce se vrátila do vozu a usedla na své místo. Napětí, které ji trápilo zpočátku, objevilo se znovu, a nejen to, vzrostlo a vystupňovalo se tak, až se bála, že v ní každým okamžikem praskne struna, příliš napjatá. Nespala celou noc. Ale v tom napětí a vidinách, kterými překypovala její obraznost, nebylo nic nepříjemného ani chmurného. Naopak, bylo v tom něco radostného, žhavého a dráždivého. K ránu si Anna na svém sedadle zdřímla, a když procitla, bylo už bílo, světlo, a vlak se blížil k Petrohradu. A už se na ni hrnuly myšlenky na domov, na manžela, na syna, i starosti nadcházejícího dne a dnů příštích. Jakmile vlak v Petrohradě zastavil a Anna vystoupila, první tvář, která jí padla do očí, byla tvář mužova. Ach bože můj! Kde sebral ty uši, napadlo ji při pohledu na jeho chladný, reprezentativní zjev, a zejména na jeho ušní boltce, podpírající střechu kulatého klobouku a najednou tak zarážející. Když ji uviděl, šel jí s obvyklým posměšným úsměvem naproti a zpříma se na ni díval velkýma unavenýma očima. Jakýsi nepříjemný pocit jí svíral srdce, když se setkala s jeho upřeným, unaveným pohledem, jako by čekala, že ho uvidí jinak. Zvlášť ji překvapil pocit nespokojenosti 83

s vlastní osobou, který se jí zmocnil při setkání s mužem. Byl to dávný, známý pocit, podobný přetvářce, který před mužem mívala; ale dříve ten pocit nevnímala, až teď si jej jasně a bolestivě uvědomila. „Tak, tak. Jak vidíš, milující manžel, milující jako rok po svatbě, planul touhou po tobě,“ řekl rozvláčně svým tenkým hlasem a oním tónem, kterým s ní hovořil skoro vždy, tónem výsměchu každému, kdo by tak mluvil doopravdy. „Je Serjoža v pořádku?“ otázala se. „A to je veškerá odměna za mé ohnivé city? Je v pořádku, je…“

84