Srovnání ženských postav v díle Terézy Novákové a Karolíny Světlé

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví

Český jazyk a literatura

Michaela Sojková

Srovnání ženských postav v díle Terézy Novákové a Karolíny Světlé Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Jiří Kudrnáč, CSc. Mgr. Darina Lukášová Brno 2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………..

2

Děkuji panu doc. PhDr. Jiřímu Kudrnáčovi, CSc. a Mgr. Darině Lukášové za vedení mé práce, za poskytnutí odborné pomoci, za cenné rady a za vstřícný postoj při zpracování mé bakalářské práce. 3

Obsah

Obsah .......................................................................................................................................... 4 1 ÚVOD .................................................................................................................................... 5 2 MALOMĚSTKÝ ROMÁN OD TERÉZY NOVÁKOVÉ ..................................................... 6 3 PRVNÍ ČEŠKA OD KAROLÍNY SVĚTLÉ ....................................................................... 18 4 ZÁVĚREČNÉ SROVNÁNÍ ŽENSKÝCH POSTAV V OBOU ROMÁNECH ................. 31 5 LITERATURA ..................................................................................................................... 38 5.1 Primární literatura .......................................................................................................... 38 5.2 Sekundární literatura ...................................................................................................... 38

4

1 ÚVOD

Tato práce se bude zabývat dvěma romány dvou předních autorek 19. století – Terézy Novákové a Karolíny Světlé. Podrobněji analyzuje Maloměstským román a První Češku. Oba tyto texty spadají do literárních počátků autorek a nebývají řazeny k jejich vrcholným dílům. O tvorbě Karolíny Světlé i Terézy Novákové bylo napsáno poměrně velké množství studií a monografií, avšak velká většina z nich se zabývá především ještědskou prózou Světlé a východočeskou prózou Novákové. Maloměstskému románu ani První Češce tak není věnováno příliš mnoho prostoru. Práce se zaměří hlavně na ženské hrdinky těchto textů a pokusí se je určitým způsobem porovnat. V Maloměstském románu se tedy zaměřím hlavně na Svatavu Kroveckou a její babičku, v První Češce na Gabrielu a její dceru Jitku. Pokusím se zjistit, jaké rysy mají ženské hrdinky obou autorek stejné či podobné a v čem se naopak odlišují.

5

2 MALOMĚSTKÝ ROMÁN OD TERÉZY NOVÁKOVÉ

První románové dílo Terézy Novákové – Maloměstský román – vznikalo roku 1889 a vydáno bylo počátkem roku následujícího. Román autorka věnovala svému vzoru – Karolíně Světlé – na důkaz nejhlubší úcty a obdivu. Maloměstký román je příběhem Svatavy Krovecké, sirotku po českém vlastenci Janu Kroveckém. Inspirací pro autorku byl ostud Zdeňky Havlíčkové, dcery Karla Havlíčka Borovského.1 V díle se mísí prvky romantismu a realismu. Typicky romantický je například motiv Svatavina útěku s baronem či motiv prozrazeného tajemství, které razantně mění osudy hrdinů. Mezi realistické prvky můžeme zařadit popisy prostředí, domů či oděvů. Jak píše Dobrava Moldanová, autorka „svůj v podstatě již realistický román s prohloubenou psychologií postav v závěru podřizuje dožívající romantické konvenci.“2 První kapitola románu se odehrává v 60. letech 19. století a poznáváme v ní dvě hlavní hrdinky celého příběhu – Svatavu Kroveckou a její babičku. Svatava je v této době dítětem. Záhy autorka přeskakuje deset let a při našem druhém setkání je už Svatava devatenáctiletou dívkou. Téměř vůbec tedy není zobrazeno její dětství a dospívání.3 Děj románu je lineární, pouze dvakrát je krátce přerušen. Poprvé, když pan děkan vypráví Svatavě příběh jejího otce; podruhé, když učitel Rouška seznamuje Pavla se svým životem. Na konci románu nacházíme krátký – můžeme snad říct optimistický – pohled do budoucna. Zajímavým ozvláštněním textu jsou dopisy paní krajské své přítelkyni. Příběh se odehrává převážně v maloměstské Radiměři, autorka nás však seznamuje i s pražským prostředím, ve kterém Svatava vyrostla a do kterého se na nějaký čas vrací. První i poslední scéna románu se odehrává na radiměřském hřbitově u hrobu Jana Kroveckého, čímž se děj cyklicky uzavírá.

Se Svatavou se setkáváme poprvé jako s dítětem na pohřbu jejího otce v jeho rodné Radiměři. Je nám představena jako „holčinka asi desítiletá, v hluboký smutek oděná. Umdlený, pobledlý její obličej odrážel se tklivě od černé florové karkulky, jej obkličující;

1

Životem Zdeňky Havlíčkové se inspirovala i Růžena Jesenská ve své knize Legenda ze smutné země z roku 1907. 2 MOLDANOVÁ, Dobrava: Obraz ženského osudu a jeho proměny v tvorbě spisovatelek na přelomu století. Studie o české próze na přelomu století. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1993, s. 74. 3 V pozdějších románech autorka většinou sleduje své hrdiny po celý jejich život.

6

rukama obemykala rámě své průvodkyně, jakoby se děsila nezvyklých zjevů a příhod dnešního dne.“4 V krátké době přišlo děvče o oba rodiče, z rodiny jí zbyla pouze babička z otcovy strany, se kterou se však doposud vůbec neznala a poprvé se s ní setkala právě až na pohřbu. Babička se chtěla o vnučku postarat a vychovat ji, nakonec však tuto povinnost přenechala Kroveckého nejlepšímu příteli doktoru Zimovi a jeho ženě. Svatava tak vyrostla v jedné z předních rodin v Praze. Její družkou byla dcera doktora Zimy Blažena. Když Svatava dokončí studie, žádá ji babička, aby za ní přijela do Radiměře. Moc se na vnučku těší, představuje si, že je stejná jako její otec, že s ním má stejné ideály. Záhy však poznává, že Svatava je jiná, než si ji vysnila. Miluje život, společnost, zábavu. Její babička se naopak už několik let společnosti straní, den tráví vzpomínáním na mrtvého syna a návštěvami jeho hrobu. Vyčítá si, že Svatavu sama nevychovala, že dopustila, aby se v Praze její vnučka zkazila. Mladá, veselá a života plná Svatava, zvyklá na rušný život v Praze, se tak ocitá ve smutné babiččině radiměřské chalupě, kde jí dělá společnost pouze přísná babička, její staré podnájemnice a vážný a zamlklý student Pavel, budoucí kněz. Není tedy divu, že první večer „jen nápadná podobnost babiččina s podobiznou otcovou, jí tak známou a vší Prahou tak slavenou, způsobila, že přísnou paní neučinila v neurčitém, záhy ve spánek se proměnivším snění, zlou kouzelnicí, která ji zavlékla ze smavých luhů v těsné vězení.“ Babička by nejraději měla Svatavu zavřenou doma, na naléhání tety Paroubkové jí ale dovolí účastnit se různých radiměřských akcí, pořádaných obvykle paní krajskou. Právě na jedné takové „visitaci“ se Svatava seznamuje s baronem Hugonem z Woldenbergů, cizincem, do kterého se rázem zamiluje a dokonce se s ním rozhodne utéct. Babička o Svatavině známosti s baronem nemá nejmenší ponětí. Vše se dozvídá až v okamžiku, kdy po zmizelé Svatavě začíná pátrat. Na útěku Svatava s hrůzou zjistí, že její vyvolený je synem muže, kvůli kterému byl její otec zatčen. Oba milenci poznávají, že spolu nemohou zůstat, Hugon o Svatavu vlastně nikdy příliš nestál a nikdy ji opravdu nemiloval, bral ji jako pouhé „povyražení“. S Pavlovou pomocí babička Svatavu nalezne a odveze nazpět do Radiměře, kde její vnučka dožije svůj krátký život. Obě ženy jsou pohřbeny v hrobě Kroveckého, na náhrobní desce není ovšem vyryto jméno ani jedné z nich.

4

NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 9

7

Svatava je krásná, veselá dívka plná života. Miluje zábavy, umí se hezky obléknout a upravit, moc se nezajímá o politiku. Řekli bychom – typické mladé děvče. Náš pohled na ni se ale změní v okamžiku, kdy si uvědomíme, že je dcerou zemřelého národního hrdiny, a co tento fakt pro ni samotnou i pro její okolí znamená. Díky svému slavnému otci je totiž už od dětství středem zájmu. Už v devíti letech jí byla určena její budoucnost, když na pohřbu Kroveckého jeho přítel Zima pronesl: „Však nejvíce vidím oslavu památky tvé ve veliké lásce, jakou národ celý pojal k opuštěnému tvému sirotku, vida v něm nejen odkaz vzácný, ale i útlou ratolest, kterou pěstiti chce v naději, že opět zkvete v něm spanilá mysl, krásné nadšení, zdárná, jakkoli v jiném projevu, práce pro milenou vlast.“5 Nebo jinde: „Kdyby byla hochem, učinili bychom z ní důstojného otcova nástupce, ale i takto máme vroucí přání, aby byla zemřelému ke cti, a zdárnou, něžnou dcerou vlasti.“6 Právě díky faktu, že je dcerou významného českého vlastence, je jakoby omezována a svazována. Lidé se na ni nedívají jako na mladou dívku plnou života, nesnaží se poznat, jaká ve skutečnosti je. Všichni znají jméno Svatava Krovecká, a i když se s jeho nositelkou třeba nikdy osobně nesetkali, utvořili si o ní určitý názor, určitou představu. Tato představa ale nikterak nesouvisí s dívkou samotnou, souvisí s jejím otcem a jménem, které po něm zdědila. Okolí na ni hledí především jako na dceru svého národního hrdiny. „Dvojjediná role, která byla Zdence Havlíčkové vnucena, role ‚dcery národního mučedníka’ a ‚dcery národa’, určovala prostě stále neúprosněji její životní poměry, předurčovala dívku k určitému chování na veřejnosti i v soukromí a od počátku zasahovala i do nejintimnějších oblastí: do sféry milostné.“7 Těmito slovy sice charakterizuje Vladimír Macura skutečnou Zdenku Havlíčkovou, výborně se však hodí i na románovou Svatavu. Svou roli si hrdinka skutečně nevybrala, ale byla jí vnucena a chtě nechtě se s ní musela nějakým způsobem vypořádat. Osobnost a jméno jejího otce silně ovlivňuje celý Svatavin život, ona přitom svého tatínka ani pořádně nepoznala. Určitý obrázek si o něm mohla vytvořit jen z vyprávění ostatních a z těch nemnoha vzpomínek, které jí zůstaly z dětství. „Obrazy rodičů zvolna bledly, a že najmě otec byl jí méně osobou než slaveným jménem, které i na ni dědictvím přešlo a i ji učinilo druhým slaveným miláčkem všech.“ 8 Sama Svatava přiznává: „Znám tak

5

NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 12. NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 18. 7 MACURA, Vladimír: Sen o dceři národa. Český sen. Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 135. 8 NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 34. 6

8

málo osudy otcovy! (…) Matička mi o otci vypravovávala, ale tomu již jest dávno, dávno … Věru, že se mi vše z hlavy vytratilo.“9

Po svém příjezdu do Radiměře se Svatava ocitá v jí naprosto neznámém prostředí. Je zvyklá na rušný pražský život, najednou si ale musí zvyknout na tichou a klidnou babiččinu chalupu, ve které se cítí jako pták v kleci. Navíc zcela jasně cítí, že s babičkou si příliš nerozumí. Babička se na Svatavu velice těšila, nemohla se vnučky dočkat. Záhy si ale uvědomí, že Svatava není taková, jakou si ji vysnila. Chtěla by ji mít mírnou a klidnou, poznamenanou rodinnou tragédií, ona je ale bezstarostná a veselá. „Staré paní Krovecké mátlo elegantní, jemně vychované, skvělým ač trochu povrchním vzděláním se honosící děvče představou, kterou si byla utvořila o dceři drahého umučeného syna svého Jana. Ač zdědila Svatava patrně otcovu snivost a matčinu měkkost a oddanost, očekávala babička, že bude vážnější, hlubší, že bude stále pamětliva smutné minulosti své rodiny, výjimečného svého postavení.“10 Stará paní Krovecká nedokáže pochopit, že se její vnučka může smát a radovat, když ví, jaký nešťastný osud potkal jejího otce. Svatava sice babiččino chování chápe, plně si ale uvědomuje, že byla vychována jinak a následkem toho je její pohled na svět jiný: „Ó, pochopuji babiččinu náladu úplně. Vlastně měla bych býti stejně vážna, neboť mne týkají se věci, které ji zarmucují rovněž blízce. Avšak moje pěstounka, paní Zimová, vedla nás dívky k tomu, abychom byly veselé, přívětivé, ke každému roztomilé.“11 Postupně propuká v dívce boj mezi povrchností, ve které byla vychována, a opravdovostí babiččiny domácnosti. Když se pomaloučku pod vlivem babičky a Pavla začíná měnit a probouzí se v ní zájem o jejich opravdový svět, vrací se do Prahy, kde tento zájem rázem usíná. Vztah mezi paní Kroveckou a Svatavou je vůbec velice zvláštní. Jako by ani nešlo o babičku s vnučkou. Tyto ženy se vlastně vůbec neznají. Na tom sice není nic zvláštního, vzhledem k tomu, že spolu téměř dvacet let nebyly ve styku, zvláštní ale je, že jakoby se ani poznat nechtěly. „Babička nevyptávala se dívky na podrobnosti zábav u paní krajské a Svatava, uhodnuvši jaksi pudem, že babička zábavám vůbec nepřeje a že by ji zvláště přála si míti vážnější, opravdovější, nesdílela se staré paní s rozkošnými jednotlivostmi svých

9

NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 89. NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 22. 11 NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 100. 10

9

vycházek. Jmenovala barona mezi ostatními svými známými, více nic.“12 Babička se uzavřela ve svém světě – světě vzpomínek na zemřelého syna. Snaží se sice Svatavu do tohoto svého světa vlákat, není však divu, že mladé dívce se v něm příliš nelíbí. Opravdový vztah babičky a vnučky se mezi ženami rodí až v okamžiku, kdy se babička rozhodne si pro Svatavu dojet, ochránit ji a odpustit jí její chybu. Ani s další postavou, kterou v Radiměři poznává, si Svatava příliš nerozumí. Jde o mladého Pavla Střítežského. Pavel Svatavu od počátku obdivuje, ona ho však příliš v lásce nemá: „Svatava viděla v očích studentových týž blouznivý obdiv, který jí již prvního dne zalichotil, jinoch nebyl jí však sympatický. Byl vážný a opravdový jako babička, nikdy se neskvěl

duchaplnými

ji

velebícími

poznámkami,

nikdy

nerozveseloval

a nenapodoboval některého nejapného známého neb naivní přítelkyni.“

ji

šprýmy

13

Pavel se do Svatavy postupně zamiloval. Ovšem nejsem si jistá, zda lze v tomto případě o zamilovanosti vůbec mluvit. Svatava se mu samozřejmě líbila jako žena, mnohem více ho na ní však uchvacoval fakt, že je dcerou jeho idolu. Viděl ji jako „posvátný obraz, vzor řecké děvy, drahocenný odkaz národního hrdiny“.14 Její povaha, myšlenky a názory v tomto citu nehrály téměř žádnou roli. Když se později dozvěděl, že má dívka známost s baronem Hugonem, nebyl zkroušený proto, že dala přednost jinému. Neodpustitelného provinění se v jeho očích dopustila tím, že potřísnila svůj čistý, vznešený rod vztahem s cizincem. Že takto pošpinila vzpomínku na otce. Přesto však pevně věřil, že ji dokáže zachránit, spasit, přeměnit. „Ač za krutou vinu jí vykládal poměr k baronovi, přece stále k ní vzhlížel jako ku posvátnému obrazu, v němž nejen soustřeďuje se krása duševní i tělesná, jemuž nad to září kolem čela záře jména a skutků drahého národního miláčka.“15 Není divu, že když dívka potká barona Hugona, rázem se s ním sblíží. Je to člověk, který je jí blízký už jen tím, že pochází se stejného prostředí jako ona. „Svatavě zdálo se to zcela přirozeným, že jest jí poručík Wolgenberg výhradním společníkem. Jí byl paní krajskou za rytíře ustanoven, ona jediné rovnala se mu vychováním a elegancí, dovedla všem jeho vtipným obratům a poznámkám porozuměti…“16 Svatava se do barona zamiluje, pevně věří, že jeho city jsou stejné jako ty její. Baron je její první láskou, mladé děvče ani nenapadne, že by pro něj mohla být pouze dobrodružstvím či zpestřením dlouhé chvíle. Navíc ji Hugon o své lásce neustále ujišťuje. „Svatava byla šťastna. Toužila vroucně po krásném milenci, ve 12

NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 65. NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 85. 14 NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 75. 15 NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 97. 16 NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 65. 13

10

snivosti své malovala si jej nejčarovnějšími barvami.“17 Po jejich seznámení začíná období nesmírného štěstí, ale také strachu a neklidu. Jak zajistit, aby se s baronem mohla pravidelně stýkat a přitom babička o ničem nevěděla? To, že vztah mladých lidí nedopadne dobře, může čtenář tušit od počátku. Milenci se seznamují pouze díky zlomyslnosti paní krajské. Baron není v textu vylíčen právě optimisticky. „Děsil se někdy sám nezkrotné vášně, kterou zpola nevědomky v dívce byl rozdmýchal; avšak neměl té svědomitosti, aby jí pověděl, že poměry mezi ně položily hlubokou propast, jíž není snadno překročiti – ba, již překročiti ani nedbá.“18 Jejich schůzky probíhají v ponurém, temném parku. Navíc vztah tají před starou paní Kroveckou. Svatava však barona miluje a je pro něj ochotná udělat vše – i utéct s ním. Zdá se však, že Svatava si svou chybu uvědomuje už před samotným útěkem. Babiččiny pohledy, Pavlovy výčitky, slavnost při příležitosti uložení pomníku jejího otce – všechno jí její rozhodnutí ztěžuje. Ona se však přece jen své lásky nevzdává a vydává se s baronem na cestu. Už vlaku se její sen o šťastné budoucnosti hroutí, když se zcela náhodou dozvídá, že Hugonův otec byl příčinou záhuby jejího otce. V tu chvíli poznává, že s baronem nemůže zůstat.

Mar. Filipowicz ve své knize Roditelky národů poukazuje na to, že stará paní Krovecká, která pravděpodobně nikdy nepřekročila radiměřské hranice, přesně ví, že právě u nich je pravda nejpravdivější. Vždyť – Svatavinými slovy – „tvrdí co den, že se jí zdejší kruhy hnusí, že v nich staročeské upřímnosti a přímosti ani za mák“.19 Navíc může stará paní ve svém okolí pozorovat, že mnozí její známí nežijí zrovna příkladným a následování hodným životem. Muž její podnájemnice Malinové pije, jejich dcera uteče do světa s muzikantem. Ženich mladé Boženky Paroubkové se víc líbí její matce, jemu se zase více líbí pěkný dům a známé úspory Paroubkových než samotná nevěsta. Autorka tak v knize s lehkou ironií vykresluje maloměšťácké prostředí. Nejvíce ironie se v příběhu objevuje ve spojení s paní krajskou a radiměřskými dámami, které jsou ochotny ji ve všem na slovo poslechnout a bezmyšlenkovitě následovat. Paní krajská „rozeznávala ‚dámy’, ‚paní’ a ‚paničky’ a měla pro každý druh zvláštní týdny. K dámám náležely jen manželky nejvyšších hodnostářů v místě; k paním ženy úředníků do deváté třídy, lékařů a advokátů a velmi bohaté měšťanky, jichž manželové se skvěli nad, to nějakou důstojností v obci. Paničky pak byly paní úředníků

17

NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 145. NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 147. 19 NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 101. 18

11

nejmenších, všelikých pensistů a měšťanky skrovnější. Dle toho, který kruh panovnice radiměřská u sebe vítala, řídila se bohatost „menu“, skvostnost nádobí a prádla, osvětlení atd.“20 Přese všechny tyto negativní momenty se však maloměsto v průběhu příběhu ukazuje jako ta lepší varianta. Nacházíme v něm opravdu kladné hrdiny – například Pavla či starého děkana, v Praze tyto pravé a nezlomné charaktery nenalezneme. Naopak zde poznáváme „vlastence“, kteří se na každém kroku ohání vlasteneckými slovy a frázemi, ale abychom tak řekli, když dojde na věc, tak „skutek utek“. Příkladem těchto vlastenců je mladý Vilém Plíšek. Ženy v pražském prostředí politika naprosto nezajímá, raději se baví o módě atd. Podle staré paní Krovecké je město zkažené, pro mladou dívku naprosto nevhodné, nabízející pouze „klamný vír městského života, lichá přátelství i skryté záští“.21 Proč jsou však maloměstské kruhy popsány s ironií? Odpověď by mohla být takováto: vypravěč se snaží zvýraznit fakt, že i když na maloměstě můžeme najít poměrně velké množství negativních aspektů, stejně je mnohem lepší než velkoměsto, v tomto případě Praha. Mohli bychom však odpovědět i jinak. Vypravěč se snaží znehodnotit pohled maloměstských obyvatel na Svatavu. Nejprve ji skoro až uctívají, po jejím útěku ji však zavrhnou. Vždyť ji odsoudí i teta Paroubková, která ji v jejím vztahu s Hugonem podporovala. Tím, že nám mnohé osoby žijící v Radiměři představuje ironicky, snaží se nám možná ukázat, že jejich hodnocení nelze brát vždy jako pravdivé a spravedlivé.

Svatava má protiklad v Blaženě Zimové, která je na konci románu odsouzena, protože se provdala za cizince, navíc za Němce. Vyznívá jako naprosto negativní postava. „Bývalá ‚nejspanilejší, nejroztomilejší Češka’ stala se na svém zámečku ideálem všech paní a děv germánského původu.“22 Nutno ovšem podotknou, že tato mladá dívka se nikdy nehonosila se nálepkou vlastenka, nikdy netvrdila, že je nebo chce být dobrou Češkou. Všichni ale s jejím vlastenectvím počítali, je přece dcerou slavného doktora Zimy. Pavel její čin naprosto odsuzuje, bojí se, že bude špatným příkladem pro ostatní dívky. Klade jí určitou vinu i za Svatavino pochybení. Svatava však svou přítelkyni chápe a brání slovy: „Blažena neprovedla nic děsného, jednala, jak velelo jí srdce“.23 Stejně jako Svatava sama je determinována svým původem. Dá se říci, že všechny postavy jsou jím determinovány. I Pavel, který netouží po

20

NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 50. NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 15. 22 NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 226. 23 NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 11. 21

12

kněžském vzdělání, ale přijímá ho jednak kvůli své matce, která si to přeje, jednak kvůli materiálnímu zajištění.

Důležitým aspektem, zabýváme-li se ženskými postavami, je téma mateřství. Vždyť žena je především matkou, která je pro své dítě ochotná udělat vše. Hlavní postava se sice matkou nestala, téma mateřství však v knize vystupuje velice silně – ať už u Svataviny babičky či u podnájemnic Střítežské a Malinové. Z těchto tří stařen se však mateřského štěstí dočká pouze Střítežská díky Pavlovi: „To mi Pavlíček náš tváře tak namaloval, vzácný pane. Co ho mám, jen k radosti mi byl.“24 Stará Krovecká o svého Jana předčasně přišla, Malinová jedno dítě pohřbila, druhé jí připravilo pouze trápení a hanbu. Ideál matky zde představuje stará paní Krovecká, která svého Jana milovala a podporovala a po jeho předčasné smrti na něj neustále vzpomíná. „Jinak bylo s paní Kroveckou; ta netruchlila pro pouhé jméno, pouhou představu. Jí urvána synem slavným nejdražší bytost, pravé jádro života; ve věrné paměti měla hocha od prvního jeho se zjevení v rodině, i když posléze urván jí byl navždy;“25 U paní Krovecké je mateřství spíše než radost chápáno jako starost a oběť. U Střítežské už tak jednoznačně o ideální matce mluvit nemůžeme. Také sice svého Pavla nade všechno milovala, nedala mu ale takovou volnost jako Krovecká Janovi a vnutila mu budoucnost, kterou by si sám zřejmě nevybral. Spíše než o ideální matce tu můžeme mluvit o ideálním synovi, u něhož vše „vstupuje do pozadí před jediným přáním matky mé“.26 Poslední stařenu, Malinovou, můžeme chápat jako špatnou matku, která své dítě nevychovala dobře a je za to potrestána. Plně nese zodpovědnost za činy své dcery. Marcin Filipowicz uvádí, že pokud 18. století prosadilo ideu rodičovské zodpovědnosti, 19. století tuto zodpovědnost převedlo převážně na matku.27 Tomuto tvrzení plně odpovídá jak případ Malinky, tak i samotné paní Krovecké. Zajímavá je podobnost Svatavina a Mařenina příběhu. Obě dívky utíkají od své rodiny, které tak způsobí obrovskou hanbu. Příběh obou končí smutně – jak Svatava, tak i Mařena předčasně umírají. Mařena po sobě ale světu zanechá dítě – Malinka, která se ho ujme, má tak možnost napravit své chyby ve výchově.

24

NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 226. NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 35. 26 NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 115. 27 FILIPOWICZ, Marcin: Roditelky národů. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007, s. 144. 25

13

Další postavou, na kterou v románu narazíme, je paní krajská. Právě díky ní se Svatava seznámí s Hugonem. Paní krajská je vypravěčem vylíčena jako postava naprosto záporná. Nenávidí vše české a tvrdě se staví proti všem národním snahám. Je falešná a neustále se přetvařuje. V jednom jejím listě však (možná) můžeme najít jisté malé ospravedlnění jejího chování: „Dobře zajisté máš na paměti, jak trpce stěžovala jsem si, když před třemi lety tak vroucně jste mi blahopřály k nenadálému povýšení mého chotě. Postoupil – pravda – avšak já zaměnila rozkošný ruch sídelního města za poušť… Můj choť srostl téměř s kanceláří svou, jest pracovníkem tak pilným, dozorcem svých podřízených tak přísným, že nemůže býti o tom ani řeči. Vídáme se leda při společné snídani a obědě, a za příležitostí, kdy jest nám representovati své jméno u veřejnosti. U večer hrává můj muž v kasině whist a vrací se, když obyčejně již spávám. Představíš si, že jsem většinou sama, jelikož dětí nemáme.“28 Tato žena patří sice mezi vyšší společenskou třídu, hmotným nedostatkem tedy rozhodně netrpí. Přece jen ale není šťastná. Chybí jí spřízněná duše. Je často sama, manžel stále pracuje, odcizil se jí a dětí se nedočkala. Navíc se nemůže vypořádat s prostředím, do kterého se musela přestěhovat.

Literární postavy poznáváme díky přímé definici a nepřímé prezentaci. Mezi prvky nepřímé prezentace literární postavy můžeme zařadit například i vlastní jméno postavy. „Jméno je nejběžnější opakovanou částí textového souboru postavy.“29 Jméno hlavní hrdinky – Svatava – nám evokuje okamžitě přídavné jméno svatá. Tímto jménem tak může být myšlena hrdinčina dobrota, oddanost a mravní síla. Toto pojetí se však na Svatavu moc nehodí. Když se zamyslíme nad tím, že svatí ve většině případů během svého pozemského života mnoho protrpěli, uvidíme jistou podobnost i s naší hrdinkou. Lze tedy její jméno interpretovat i takto? Spíše bychom ho však mohli vysvětlit opět pomocí toho, jak Svatavu vnímá její okolí. Pro postavu Blaženy Zimové se její jméno hodí mnohem lépe. Dívka poměrně snadno a bez velkých překážek dosáhne svého cíle – sňatku s Kurtem – a stane se z ní blažená manželka.

Zatímco na začátku románu je Svatava krásnou dívkou, jejíž zjev „byl vskutku vděkuplný. Růžový oblek ranní posetý hojně bílými krajkami a sepjatý v pasu řásnou hedvábnou stužkou, pěkně slušel urostlé štíhlé její postavě. Vlas, vzácné barvy popelavě rusé, 28 29

NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 56-57. HODROVÁ, Daniela: …na okraji chaosu… . Praha: Torst, 2001, s. 525.

14

měla shrnutý v síťku protkávanou stříbrnými nitkami. Široké rukávy spadaly jí nazad, ana květiny v kytici svíjela, a obnažovaly kulaté bílé lokte.“30 Postupně se však začíná proměňovat: „Než přiblížila se jeseň, byla Svatava Kroveckých všecka proměněna. Ten tam byl snivý její klid, roztomilá důstojnost, umírněnost, již sobě z domácnosti Zimových přinesla; byla vždy rozčilena, očí jí plápolaly, lekala se každého hřmotu, ba i ze spaní často trhavě mluvila, že se dobrá babička lekala.“31 Na konci je proměněna úplně a jen těžko v ní poznáváme původní krásnou, mladou a veselou dívku: „Vskutku byla změněna; ten tam byl půvabný klid, roztomilá snivost, která obkličovala kdysi krásnou její tvář jako teplá, příjemná záře. Kolem očí měla temné, modravé kruhy; oči hleděly jaksi dovnitř, nevšímaly si světa zevnějšího. Rty často svíraly se v trpkosti; ruce měla v sebe složeny, a postava choulila se ještě tak nervósně, jako tehda, když s babičkou blíže Vrchovišť se setkala. Krásné plavé kadeře ostřihli jí za nemoci; uvykla si kratičké a řídké vlasy ukrývati černým krajkovým šátkem. Tím a hubeností tváře i postavy zdála se sestárlou o mnoho, mnoho let. Byla vskutku pouhou troskou bývalé půvabné, svižné a elegantní Svatavy.“32 Vývoj postavy tak můžeme sledovat i na změně jejího vzhledu. Zpočátku krásná, štíhlá a vždy pečlivě upravená dívka se během poměrně krátké doby stává vyhublou, do sebe schoulenou postavou s kruhy pod očima.

Zajímavé jsou v textu i dvě verze příběhu Jana Kroveckého a šlechtice, který ho udal a kvůli kterému skončil ve vězení. Jednou nám příběh vypráví starý děkan, nakloněný Janu Kroveckému. Podruhé příběh slyšíme z úst barona Hugona, syna zmíněného šlechtice. Je podivuhodné, že i podruhé nám vypravěč předkládá celý příběh, i když ho už známe. Jakoby tím chtěl vysvětlit a svým způsobem ospravedlnit počínání čechofobního šlechtice. Příběh tak poznáváme ze dvou úhlů pohledu, ze dvou odlišných perspektiv.

Podívejme se na to, jak byla kniha hodnocena dobovými kritiky. Jan V. Novák autorce vytýká, že v knize nenaplnila cíl, který si vytkla: „… Maloměstský román, věnovaný pí. Karolině Světlé, jímž spisovatelka míní přispěti k utužení základů budovy naší národní samostatnosti, jež prý leckde povolují. Tendence je tedy zřejmě vytřena; všimněme si jen, jak se spisovatelce povedlo jí dostáti.“33 Po úvodním odstavci autor recenze poměrně dlouze popisuje text a vynáší tento ortel: „všecka tendence jejího románu musela by jinak býti na 30

NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 31. NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 105. 32 NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 218. 33 NOVÁK, JAN V.: Přítel domoviny. Literární listy, 11, 1889/1890, s. 359. 31

15

snadě, abychom z ní vyčetli, že tím přispěje k ‚utužení základů naší národní samobytnosti.’ “34 Nad všechny postavy vyzdvihuje Novák Pavla, který však sám „nemůže nedostatku vážnějších osob nikterak nahraditi.“35 Jiný dobový kritik přirovnává romány psané ženami k punčochám: „Připadá nám často, když se probíráme romány některých spisovatelek, zvláště německých, jako bychom se probírali v prádelníku, naplněném až do vrchu punčochami různých barev a velikostí. Pár jako pár, táž forma a podoba, všechno na jednu šablonu od kudrlinkového okraje až po protáhlou špičku. Romány ony vyrábějí se dle všeho s týmž oduševněním a tudíž s touž pravidelností.“36 Do této skupiny podle něj patří právě i Maloměstský román, který „dle úvodních slov chce ‚vyplniti některou skulinu’ ve zdivu naší národní samostatnosti se vyskytující. Kterou?“37 Abychom dobové hodnocení shrnuli – obě recenze se zaměřují hlavně na otázku, jak se Teréze Novákové podařilo vyplnit svůj záměr. Autoři recenzí jsou plně přesvědčeni o tom, že tento záměr znají – že jde o povzbuzení národního života. Svůj cíl podle nich však autorka nesplnila. Kniha jimi tedy nebyla přijata kladně, druhá recenze dokonce nešetří ironií a sarkasmem.

F. X. Šalda ve své studii Románové dílo Terézy Novákové o knize píše: „V Maloměstkém románě není ani mnoho pozorování, ani mnoho zážitků a zkušeností vnitřních, ani výbojů obraznosti: šablona, schema, konvence určují jeho ráz literární, jako národnostní a karakterní opravdovost a čestnost až střízlivá jsou jeho tenorem ethickým.“38 Od zveřejnění tohoto Šaldova textu byl román hodnocen a interpretován jednostranně – pouze jako konflikt mezi českým a německým, mezi dobrem a zlem. Byl vnímán a čten jako příběh dívky, která prochází morální proměnou. Jinak na román nahlíží Dobrava Moldanová, která v něm vidí i další významové plány. Jednak je podle ní příběhem Svatavy, která se stala obětí národních poměrů a povrchní výchovy, díky čemuž se zákonitě stala i obětí šlechtického hejska. Jednak se pomocí této knihy Nováková vyrovnává i s problémy součastné vlastenecké společnosti.39

34

NOVÁK, JAN V.: Přítel domoviny. Literární listy, 11, 1889/1890, s. 360. NOVÁK, JAN V.: Přítel domoviny. Literární listy, 11, 1889/1890, s. 361. 36 Maloměstský román. Čas, 1890, s. 584. 37 Maloměstský román. Čas, 1890, s. 585. 38 ŠALDA, František Xaver: Románové dílo Terézy Novákové. Duše a dílo. Praha: Melantrich, 1947, s. 103. 39 MOLDANOVÁ, Dobrava: Obraz ženského osudu a jeho proměny v tvorbě spisovatelek na přelomu století. Studie o české próze na přelomu století. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1993, s. 72-74. 35

16

Další úhel pohledu nám nabízí Marcin Filipowicz, který tvrdí, že v románu je zřejmě několik skrytých dimenzí. Upozorňuje na interpretační nápovědy obsažené jednak přímo v textu románu, jednak v dopisech, které autorka psala Karolíně Světlé. Také poukazuje na fakt, že román vznikl v době, kdy se autorka ještě nesmířila se svým odchodem z Prahy do Litomyšle. Tato fakta Marcina Filipowicze vedou k přehodnocení dosavadních interpretací románu a hledání jeho dalších významů a vrstev. „Možná tedy ve skryté vrstvě textu, jež podle našeho názoru však existuje, vypráví román nikoli o proměně na pozitivní hrdinku, nýbrž o hledání opravdové identity? Možná, že je to příběh Svatavy, dcery velkého syna vlasti a současně i rukojmí velké ideji? (...) Možná, že je to i román o ženě týrané povinností, k níž nemůže anebo nechce dozrát? V takovém případě by byl román i příběhem ženy, jež hledá svou identitu.“ 40 Jak se tedy s románem vypořádat? Samozřejmě ho můžeme číst pouze jako příběh dívky prošlé mravní změnou a vidět ho pouze jako určitou šablonu. Možná je to román o tradičních konvencích a jejich překonávaní. Také ho můžeme vnímat jako povzbuzení upadajícího vlastenectví – k čemuž nás může vést i předmluva, ve které autorka píše, že její práce na tomto románu je skutečně neveselá a nutí ji přihlásit se „ke lžíci zednické“.41 Avšak také tento příběh můžeme vnímat jako touhu po svobodě a po štěstí. Jako příběh člověka, který je nucen k něčemu, co by si sám dobrovolně nikdy nevybral a co ho nikdy neučiní šťastným.

40 41

FILIPOWICZ, Marcin: Roditelky národů. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007, s. 122. NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 7.

17

3 PRVNÍ ČEŠKA OD KAROLÍNY SVĚTLÉ

Román První Češka vyšel poprvé roku 1861. Autorka nás v něm seznamuje s významnou měšťanskou rodinou první poloviny 19. století – s rodinou Schönbergových. Jan Neruda o knize napsal: „Neváháme vysloviti, že První Češka jest nejzajímavější beletristickou kníhou ze všech, které během posledních dvou let vyšly, vzdor tomu však, že bychom sobě přece v ní ledacos jinak přáli. (…) Světlá podala zde titulní hrdinkou svou figuru alegorickou, její první Češka jest český národ sám, probuzující se jeho sebevědomí.“42 Arne Novák téměř o půl století později zařadil román do linie knih, o nichž se vyjádřil takto: „Myslím, že k těmto knihám nebude se budoucnost vraceti.“43 Román patří do období romantismu, řadíme ho do skupiny autorčiných pražských románů, ve kterých se podle Arna Nováka ženské hrdinky „často dostávají do konfliktu se svým prostředím. Kladou si otázky týkající se aktuálních problémů (…) a chtějí naplnit svůj osud v složitém kontextu, ve kterém se mísí tradice patricijské i aristokratické se snahami lidu; české vlastenectví je v tomto kontextu konfrontováno s národnostní lhostejností zámožných vrstev podléhajících germanizaci.“44 Děj románu je lineární, místy je však přerušen výklady o české minulosti. Na konci příběhu nacházíme pohled do budoucna. Důležitým rysem próz Karoliny Světlé je dramatičnost. Jak uvádí Hana Voisine-Jechová „občas v nich zavládne neúprosné ovzduší připomínající antické drama.“45 Právě na dramatičnost a mnohé dějové zvraty je tento příběh opravdu bohatý, o čemž svědčí i tato slova Terézy Novákové: „Děj spadá ráz na ráz, čtenář z napjetí nevychází, dychtivě spěje dále, aby podivuhodné pletivo děje viděl dále zauzlovati a zase rozuzlovati se.“46 Vnitřní život hrdinů je v románu spjatý s jeho okolím. Zuří-li například venku bouře, prožívá hrdina těžké chvíle, po kterých se třeba – stejně jako po bouřce – vyjasní a vyjde slunce. Tak se děje v momentě, kdy Jitka utíká do lesa, polekaná vyprávěním mušketýra: „V mlaďoučkých lístkách keřů počalo to šustěti; těžké kapky padaly ze zatemnělého nebe,

42

NERUDA, Jan: První Češka. Literatura I. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957, s. 287. 43 NOVÁK, Arne: Karolina Světlá. Česká literatura a národní tradice. Brno: Blok, 1995, s 96. 44 VOISINE-JECHOVÁ, Hana: Dějiny české literatury. Jinočany: H&H, 2005, s. 290. 45 VOISINE-JECHOVÁ, Hana: Dějiny české literatury. Jinočany: H&H, 2005, s. 285. 46 NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 103.

18

v dálce zaduněl hrom, bledý blesk projel křížem nebe.“47 Dusnou atmosféru v ovzduší můžeme pozorovat i v Praze, večer krátce před vypuknutím požáru a před Emanuelovou smrtí: „Dusný vzduch venku jako by byl měl i vliv na mysli malé společnosti; jakási tíseň na každém spočívala, jižto ještě rozmnožovalo temné hrozebné mumlání vzdáleného hromu.“48 Hlavní hrdinka se pohybuje ve dvojím prostředí – v Praze, v temném, ponurém až strašidelném otcovském domě a na venkově, na Javornickém dvoře. V Praze se setkáváme převážně s lidmi z vyšších kruhů, na venkově poznáváme naopak lidi, kteří nemají téměř nic. V textu si můžeme všimnout i některých opakujících se dějových prvků – například zavržení vlastního dítěte. To se objevuje v příběhu Jertrudy, jež se nechtěla smířit s životem v klášteře; u Bedřicha, jemuž rodina nedokázala odpustit jeho sňatek; u Emanuela, jenž se v očích svého otce dopustil neodpustitelného činu – sebevraždy, kterou pošpinil čest celého rodu (i když zřejmě nešlo o sebevraždu, nýbrž o vraždu).

Příběh začíná ještě před narozením hlavní hrdinky Jitky. Autorka čtenáře nejprve seznamuje s jejími rodiči – Bedřichem a Gabrielou. Gabriela pocházela z chudé rodiny se špatnou pověstí. Bedřich se do ní však zamiloval a i přes nevoli celé své rodiny se s ní oženil. Gabriela ale Bedřicha nemilovala, vzala si ho pouze proto, aby se dostala ze svých stávajících bídných poměrů. Velkou roli u ní hrál i fakt, že Bedřich pocházel z nejvýznamnější pražské rodiny a Gabriela vždy toužila po bohatství a po úctě, která byla s touto rodinou spojována. Bedřichovi příbuzní ji však mezi sebe nepřijali a přetrhali s novomanžely veškeré styky. Jedinou naději, že ji rodina přijme, viděla Gabriela v tom, porodit syna, dědice. Ke své nesmírné nelibosti se jí však narodila dcera – Jitka. Jitku máme možnost sledovat od jejího dětství. Její vývoj bychom mohli rozdělit do tří etap. První etapu dívka prožila se svým otcem jako bezstarostné, veselé dítě; druhou v přísné výchově matky, chůvy a babičky jako zakřiknuté a všeho se bojící dítě. Ve třetí části svého života poznala Jitka Vojtěcha, dospěla a stala se z ní krásná dívka. Hned po narození Jitku vlastní matka zavrhla. Nedostatek mateřské lásky dívce vynahrazoval otec, který si ji bezmezně zamiloval a rozmazloval ji. Když je však děvčeti asi sedm roků, otec nešťastně zemře (zřejmě se jedná o sebevraždu). Jitka ztrácí jedinou spřízněnou duši a ocitá se zcela v rukou své matky Gabriely, která se v ní snaží potlačit veškeré projevy vlastního myšlení a jednání. Gabrieliným plánem je totiž prohlásit dítě za malomocné a navždy se tak zmocnit majetku Schönbergů, o který by jinak dnem Jitčiny 47 48

SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 205. SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 327.

19

plnoletosti přišla. Z Jitky se tak postupně stává ke všemu netečné děvče bez nejmenšího zájmu a bez vlastní vůle. Zlom v jejím vývoji nastává v okamžiku, kdy je za trest poslána na venkov mezi tamější prostý lid. Celá rodina si myslí, že je to pro ni ten nejpřísnější trest, avšak v dívce se zde začnou opět probouzet dřímající city a touha po životě. Navíc poznává Vojtěcha, svého budoucího manžela, který v ní mimo jiné probouzí i lásku k českému národu. Po smrti babičky se musí Jitka vrátit zpátky do Prahy. Zjišťuje, že se má provdat za svého bratrance Emanuela. Po rozhovoru s Vojtěchem tento svůj osud přijímá, neboť jako bohatá a vlivná bude moci pro svůj národ vykonat více než jako chudá a bez prostředků. Nakonec však Jitka končí přece jen v náručí Vojtěcha, se kterým vychová své syny jako pravé vlastence účastnící se bojů v revolučním roce 1848. Gabriela nešťastně zahyne při pádu z věže.

S Gabrielou se setkáváme jako se sedmnáctiletou dívkou a už při tomto prvním setkání může pečlivý čtenář podle jejího výrazu a chladného pohledu leccos poznat: „Ku kropence přistoupila dívka v oděvu velmi nuzném, což bylo tím nápadnější, an byl z látek někdy velmi skvostných a elegantně přistřižen. Přehodivši černý krajkový, na všech místech potrhaný závoj – ozdobu to, již tehdáž ještě jen dívky vyšších stavů nosily a nikoli i dcerky měšťanské – odhalila, dotýkajíc se čela svěcenou vodou, obličej krásy skoro andělské. Pravím, že skoro; neb jistý ostrý, ledový výraz, promrazívající její kupodivu pravidelné rysy, nepřipouštěl, aby se jí bylo výrazu toho úplně přiřklo.“49 „Jaké to zvláštní oko! Bylo modré, lesklé a bodavé, jako kalený hrot ocelové dýky.“50 Gabriela vyrostla v nuzných, chudých podmínkách a jedinou nadějí, jak se z bídy dostat, pro ni byl výhodný sňatek. Právě a jedině z tohoto důvodu se provdala za Bedřicha. V jejím rozhodování nehrály roli žádné city, pouze touha po bohatství, vlivu a úctě: „Chtěla skutečně vážena býti, jako například její tchyně, před kterou, jak to v kostele často zpovzdálí viděla, každý ochotně ustoupil; chtěla, aby si každý za čest pokládal obcovati s ní jak s ostatními paními schönbergovského příbuzenstva, které se vždy sterými pozornostmi obklopovaly, ráčily-li se u veřejnosti objeviti.“51 Bedřichova rodina se však s jeho volbou nechce smířit a odmítá Gabrielu přijmout mezi své plnoprávné členy. Gabriela tak ani po sňatku s jedním z nejvlivnějších a nejbohatších pražských mužů nezískává to, po čem toužila

49

SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 22. SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 23. 51 SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 36. 50

20

a nesmírně těžce snáší odmítavost ostatních Schönbergů. Je pro ni proto nesmírně důležité dát rodině syna-dědice. Domnívá se, že mužský potomek by ji přiblížil jejím příbuzným a ti by ji konečně přijali mezi sebe. „Gabrielu naplňovala myšlenka, že ona hrdému rodu dědice darovati má, nevýslovnou vítězoslávou. Z krve té nenáviděné vetřelkyně měl pojíti ten, který se snad měl státi jednou hlavou rodiny, nejpřednějším mezi dětmi úhlavních jejích nepřátel, dědicem jejich starého jména a jejich proslulosti.“52 Narodí se jí však dcera, „nenáviděné dítě nenáviděného slabocha“.53 Od okamžiku narození Jitky do dne Bedřichovy smrti se o Gabriele dočítáme pouze jako o ženě, která nijak neprojevuje zájem o své dítě a stále více trápí manžela, jemuž vyčítá svůj neblahý osud. Dnem Bedřichovy smrti ji ale poznáváme i z jiného úhlu. Začíná se v ní probouzet žena, která jde tvrdě za svým cílem a umí se o sebe mistrovsky postarat. Pomocí intrik a podlézavosti si postupně získává přízeň jak pražské veřejnosti, tak i Schönbergů, a především rady – nejvlivnějšího muže v rodině. Začínají se tak plnit její plány a přání. Vždy chtěla být uznávanou v manželově rodině, zároveň se jí však vysmívala; její členy nazývá „zpupným plemenem“, které své bohatství nalichvilo a nalakotilo.54 Tato žena si dokáže každého omotat kolem prstu, umí s lidmi mistrně manipulovat: „Nebylo-li právě podle její chuti, vždy tak obratně jej obešla, že si přec myslil, že vůli jeho plní, i když právě proti jeho nařízení jednávala.“55 Je zajímavé sledovat, jak se v průběhu románu mění Gabriela v očích svého okolí. Nejprve je poběhlicí, která si nezaslouží jediného pohledu. Postupně se však stává hodnou dcerou, dobrou křesťanskou a mecenáškou. Muži v ní vidí někdy anděla, jindy démona. Za povšimnutí stojí i její jméno. Gabriela vytváří ženskou podobu k mužskému Gabriel, které můžeme vysvětlit ve smyslu „bůh je silný“ nebo „muž (hrdina) boží“.56 I jméno jakoby nám tak naznačovalo jistou spojitost její osoby s andělem. Každý přece zná archanděla Gabriela. Gabriela je vypravěčem popisována jako podlá, zákeřná a falešná, přitom však velice chytrá a krásná žena, která si umí podmanit každého muže. „Jak mladistvá ještě vypadala ve svém rouše z černého aksamitu, ač byla třicítku již překročila! Přiléhající těsně k ramenům a k šíji roucho vyzrazovalo spanilou dokonalost jejího vzrůstu. Jak se bělelo její čelo pod tím černým závojem, který si byla, povrhujíc dle přísahy své každým šperkem, lehce a malebně přes hlavu přehodila! Nejskvostnější diadém by nebyl mohl půvabnost její tak vyvýšiti. Její 52

SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 39. SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 69. 54 SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 69. 55 SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 76. 56 KNAPPOVÁ, Miroslava: Jak se bude vaše dítě jmenovat? Praha: Academia, 2002, s. 226. 53

21

nepřítelkyně si také pravily, že nemohla příznivější slib složiti, než že se vždy v smutek odívati bude; vypadala v této barvě o deset let mladší, než skutečně byla.“57 Na veřejnosti vystupuje Gabriela jako hluboce věřící žena, která nešetří na darech pro kostely a pro chudé; jako milující matka, jež chce pro své dítě jen to nejlepší; jako truchlící vdova, která nikdy nezapomene na svého manžela, na důkaz čehož se rozhodla nosit pouze černé smuteční šaty. Právě takto ji má vnímat veřejnost. Ve skutečnosti je vše právě naopak – alespoň to se nám snaží ukázat vypravěč, jehož hodnocení Gabrieliny postavy je skutečně velmi negativní. Také Jan Neruda Gabrielu vidí jako „pravzor ženské bezcitnosti, ledovitosti a intrikantnosti.“58 Marcin Filipowicz si všímá následků, které Gabrielino chování ve výsledku způsobuje. Gabriela se snaží proniknout do přízně své tchýně a svého tchána. Je popsáno, jaké při tom používá úlisné taktiky a lži. Výsledek je ale takový, že se o rodiče svého manžela stará ve stáří. Vystupuje jako matka nenávidějící své dítě. Když chce však dceru potrestat, vlastně ji zachrání. Z jejího – na první pohled negativního chování – tak vznikají pozitivní výsledky. „Vypravěč nám v celém románu ukazuje Gabrielu z hlediska jí pletené sítě intrik a pokrytectví. Přihlédneme-li k účinkům hrdinčina jednání, všimneme si, že činí tato ‚podlá’ postava absurdním způsobem všechny kolem sebe šťastnými a celkový výsledek jejích aktivit směřuje k Jitčině dobru.“59 Tyto indicie obsažené v textu nutí Filipowicze podívat se na postavu Gabriely z jiného úhlu. Domnívá se, že román by mohl vypovídat „o ženské touze získat svobodu, o chuti vymanit se mužskému vnímání a získat možnost sebeurčení. (…) Dílo neurčuje tedy novou ženskou identitu, namísto toho mluví o nutnosti ji nalézt a o tom, že ona může pro každou ženu znamenat něco jiného.“60 Tento úhel pohledu nám tak Gabrielu ukazuje nejen jako zlou a falešnou ženu toužící po moci, bohatství a vlivu, ale ukazuje nám i její největší přání – naprostou, ničím neomezenou svobodu. Touhu po svobodě nám může doložit i fakt, že se Gabriela už podruhé neprovdala. Přitom kdyby si vzala pana radu, přišla by snadno k majetku, po kterém touží a jako paní radová by se stala ještě vlivnější a ctěnější. V textu narážíme na tato slova samotné Gabriely, které nám její přání zůstat svobodou, jenom potvrzují: „I ti dva nejhrdější, nejnebezpečnější, rada i jeho proslulý synovec, leží u mých

57

SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 119. NERUDA, Jan: První Češka. Literatura I. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957, s. 289. 59 FILIPOWICZ, Marcin: Roditelky národů. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007, s. 108. 60 FILIPOWICZ, Marcin: Roditelky národů. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007, s. 109. 58

22

nohou a nemají horoucnějšího přání, než aby jim poběhlice křídla navěky růžovou stužkou spoutala. Ale ona ji neprodá, tu zlatou svobodu svou… .“61 Filipowicz dále v souvislosti s Gabrielou hovoří o tzv. mimetickém zrcadle, které „napodobuje a zesměšňuje patriarchální systém a umožňuje mu, aby se v sobě poznal.“62 Gabriela je podle něj křivým zrcadlem. „Nikoli ona nás v románu děsí, ve skutečnosti nás děsí zrcadlový odraz patriarchálního světa, jenž tento svět kompromituje, trhá a vysmívá se jeho podlosti a licoměrnosti.“63 Pokud se tedy budeme ptát po funkci Gabrieliny postavy, zjistíme, že pomocí ní lépe poznáváme jak Schönbergovu rodinu, tak celý zastaralý společenský systém a jeho negativní prvky.

Jitčiny osudy poznává čtenář od jejího narození až do útěku s Vojtěchem. Na konci příběhu nám autorka předkládá pohled do budoucna, do revolučního roku 1848, kdy Jitčini synové bojují na pražských barikádách, samozřejmě na straně českých vlastenců. Jako malá byla Jitka velice živé a veselé dítě. Její otec ji nadevše miloval a snažil se jí vynahradit matčin nezájem. Její vztah s matkou trefně charakterizuje následující věta: „Matky si tak málo všímala, jako tato jí; potkala-li ji někdy na chodbách, šla okolo ní jako okolo soch, které na schodech stály a o nichž dobře věděla, že k ní mluvit nebudou, aniž od ní nějakého oslovení žádají.“64 Po otcově smrti se ale vše mění. O Jitku se začíná starat její matka, chůva Kateřina a přísná babička. Tyto tři ženy v ní postupně naprosto otupí její dětskou živost a dívka se rychle začíná měnit – jak po fyzické, tak po psychické stránce. Změny Jitčina vzhledu jsou v silné souvislosti se změnami v jejím životě. „Děvčátko se bylo strašlivě spadlo; jako duchu se mu svítily velké temné oči ve špičaté tváři, těkajíce nepokojně z jednoho místa na druhé, z jednoho předmětu k druhému.“65 Postupně se z ní stává ze všeho vylekané dítě, které nejeví o nic zájem. „Plaše zalízala do nejtemnějších koutků a tam produmávala celé hodiny, vyhýbajíc se úzkostlivě každému styku s lidmi, ale hlavně se svými příbuznými, jichž se skoro urážlivě stranila. Spokojeně usmívala se Gabriela, zpozorovala-li, jak dítě samotu vyhledává, jak podivínsky si počíná.“66 Jedinou radostí, kterou Jitka v otcovském domě zažila, byly její tajné pobyty na půdě plné starého nábytku a dalších už nepoužívaných věcí. I o tuto radost však brzy přichází, když 61

SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 159. FILIPOWICZ, Marcin: Roditelky národů. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007, s. 112. 63 FILIPOWICZ, Marcin: Roditelky národů. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007, s. 115. 64 SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 45. 65 SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 83. 66 SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 84. 62

23

ji náhodou na půdě nečekaně objeví Gabriela. Jediný prostor, umožňující dívce alespoň trochu volnosti a radosti, se tak před ní opět uzavírá. V Jitce postupně ke Gabrielině velké radosti opravdu odumírají veškeré znaky zdravého ducha, vlastní vůle a myšlení. „Bez odporu, ale také bez chuti konala, co se jí uložilo; přijímala trest i pochvalu vždy stejně. Odpověděla, byla-li tázána, a šla, kam byla poslána.“67 Neblaze na Jitku vedle matky působí i babička a její zastaralé názory. Babička se po smrti syna (tuto smrt vnímá jako trest za to, že se Bedřich protivil vůli svých rodičů) uzavřela ve svém světě zastaralých názorů a pobožnůstkářství. Podle ní stačí dívce – vedle výuky náboženství a ručních prací – umět trošku číst, psát a počítat. Nic jiného nepotřebuje. Také zastává názor, že slunce a čerstvý vzduch člověku jenom škodí, proto Jitka téměř nevychází z domu. Ani u babičky nenalézáme nejmenší stopy po tom, že by měla vnučku ráda. Stejně jako Gabriela jí i ona nemůže odpustit, že se narodila jako děvče. Rozhodně o ní tedy nemůžeme hovořit jako o milující babičce a v jednom momentě jsme dokonce svědky toho, jak ke Gabriele pronáší: „Vaše děcko nebylo věru ohyzdné, než se roznemohlo, a hle, jak je nemoc proměnila! Je teď skoro škaredé, a podle toho, jak dřevěně přede mnou stojí a jak si nemotorně počíná, soudila bych skoro, že nemá příliš mnoho … daru ducha svatého.“68

Zlom v Jitčině vývoji nastává ve chvíli, kdy je za trest poslána na venkov (provinila se tím, že se při rodinné slavnosti pomodlila český Otčenáš). Krutější trest si pro ni nikdo nedokáže představit. Gabriela doufá, že zde Jitka „zblbne“ úplně. Avšak pro Jitku se pobyt na Javornickém dvoře stává vysvobozením. „Tato odloučenost od veškerého světa, poměry úplně nové, neznámé a duševní samota, k níž mezi osobami ve vychování a zvycích se lišícími byla odsouzena, byla by zajisté každou jinou dívku Jitčina stavu a věku k zoufalosti přivedla; ale pro ni bylo vše to pravým balzámem. Okřívala v této atmosféře míru a klidu, a žádná hrozebná ozvěna z pošmurného otcovského domu nepřekážela účinku.“69 Postupně se dívka začíná zajímat o okolní svět, probouzí se v ní opět vlastní myšlení a vůle. Navíc na venkově poznává chudého mladíka Vojtěcha, který si rázem získává její sympatie. Vlivem jeho i okolí se dívka začíná měnit a dochází u ní k takřka pohádkové proměně z ošklivého káčátka v nádhernou dívku: „Již nebyla více dítětem; její postava se povznesla a plností pozbyla hranatých svých tvarů; zato nabyla její pleť svěžesti, její vlas hebkosti a chůze lehkosti

67

SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 124. SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 90. 69 SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 188. 68

24

a obratnosti. Veškeré vady se u ní vyrovnaly, proměnivše se v dojímavý souzvuk. Nemohlo býti tklivějšího pohledu než na útlý její vzrůst, ohebný jako lodyha konvalinky, a její tvář bledou a něžnou jako bílé kalíšky této květiny.“70

Josef Špičák hlavní hrdinku hodnotí takto: „Jitka, celou rodinou a okolím duševně otupována, přilne nakonec k otrhané, česky mluvící chudině, ovšem bez hlubšího vědomí příčin, pouze proto, že nešťastný a opovrhovaný hledá sobě rovných. Odstraněna pak svou rodinou na venkov, aby tam ‚mezi nevzdělanými venkovany zcela zanikla’, stává se naopak svým hlubokým myšlenkovým převratem a vyspěním již plně uvědomělou Češkou – opět ‚první Češkou’ svého rodu, jež se veřejně a otevřeně k národnosti své přiznává.“71 V této charakteristice však chybí autorův pohled na Jitku samotnou, do jejího nitra. Je to hodnocení příliš jednostranné. Vojtěch Jitku seznamuje se (značně zromantizovanými) dějinami českého národa a probouzí v ní opravdovou Češku. Je to právě on, kdo jí ukazuje správnou cestu. Arne Novák píše, že Světlá „hlásá stále evangelium odříkání, oběti, mravní pokory a celou tíhu těchto etických hodnot skládá na ženu.“72 V případě První Češky toto tvrzení však neplatí. Zde jako nositel pravých hodnot nevystupuje Jitka, ale Vojtěch. Ideální vlastnosti zde nepředstavuje žena, nýbrž muž. Právě Vojtěch v Jitce probouzí její zájem a národní vědomí. Jak uvádí Jan Neruda: „Karolina Světlá, jindy mužským povahám málo přející, postavila Vojtěcha na výši ideální. (…) Vojtěch dá citu Jitčině nový směr, učiní z ní uvědomělou ‚první Češku’ “.73 V určitých momentech však máme pocit, jako by se Jitka mírně zdráhala přijmout od Vojtěcha svůj osud a objevují se u ní známky vzdoru. Dívka by především chtěla být s Vojtěchem. Pro něj je ale na prvním místě jeho národ. Dokonce Jitku přenechává jinému muži. Tato jeho schopnost sebezapření snad pramení z přesvědčení autorky, že „jistotou člověka ve světě bez boha nemůže být (…) láska, byť opětovaná druhem sebejistějším. Jistotou může být něco, co člověka přesahuje. Čin rozsvětlující svět – ne hned, ale o to platněji.“74 Jak píše Věra Lišková: „Nejsvéráznějším typem Světlé jsou však mladé ženy, vstupující s osudem i s vlastním srdcem v hrdinný zápas (…), bytosti nadprůměrné, nad své okolí

70

SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 196. ŠPIČÁK, Josef: Karolina Světlá. Praha: Svobodné slovo, 1962, s. 141. 72 NOVÁK, Arne. Karolina Světlá. Česká literatura a národní tradice. Brno: Blok, 1995, s. 88. 73 NERUDA, Jan: První Češka. Literatura I. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957, s. 290. 74 JANÁČKOVÁ, Jaroslava: Stupňovat život. Český jazyk a literatura, 30, 1979/1980, s. 273. 71

25

vynikající nadáním, mravní hrdostí a silou.“75 I Jitka vstupuje v hrdinný zápas se svým srdcem. I když je to pro ni nesmírně těžké, vzdává se Vojtěcha a nastupuje cestu, kterou jí on určil. Nic jiného jí vlastně ani nezbývá, je jím k tomu donucena. „Ty se pak chlubíš, že jsi zapsal milosrdenství na tabuli srdce svého,“ zaplakala Jitka vášnivě „a teď chceš nebohý tvor, který v tebe věřil jako v boha, který doufal, že jej vyprostíš z pout a útrap jeho, do nejstrašlivějších muk veštvati, chladně jej vrhaje v náruč muže opovrženého. Nelítostně mně pravíš: Jdi a zakrvácej se za národ svůj! Ty tedy nevíš, muži neuprositelný, železný, co je láska? Vždyť bys jinak ode mne oběť tak nepřirozenou, nemožnou žádati nemohl!“76 Když jí však Vojtěch téměř opovržlivě řekne „klamal jsem se; ona jest jen žena jako každá jiná, která bez odměny milovati nedovede“77, Jitka se rozhodne jejich vztah a štěstí obětovat. Raději se Vojtěcha vzdává, než by žila s vědomím, že ho zklamala. „Jitka si byla s krvavými slzami předsevzala, že bude silnou a oddanou, staň se co staň; Vojtěch se neměl v ní klamati, jeho naděje neměly jí zmařeny býti.“78 Pro většinu ženských hrdinek Karoliny Světlé je typický právě motiv oběti. Její ženy jsou ochotny obětovat vlastní štěstí pro druhého či pro něco vyššího. Tak se Evička vzdává své lásky, Sylva opouští Antoše a Frantina dokonce vlastní rukou zabíjí milovaného Apolína. Všechny však k této oběti dospějí dobrovolně, je to jejich vlastí rozhodnutí, ke kterému je nikdo nenutil. V případě Jitky také hovoříme o její oběti, tato oběť je však poněkud jiná. Nejzřetelněji se motiv Jitčiny oběti objevuje v okamžiku, kdy se dívka vzdává Vojtěcha a je ochotna provdat se za Emanuela, který se jí dosud přímo protivil. Její oběť ale není dobrovolná, vychází především z Vojtěchova rozhodnutí, z jeho myšlenek a názorů. Jitka se Vojtěcha vzdát nechce, je jím k tomu však donucena a vlastně nemá na vybranou. O druhé Jitčině oběti hovoříme opět ve spojení s Vojtěchem. Tím, že se stává jeho ženou, přejímá všechny jeho názory, což jí znemožňuje poznat samu sebe a být zcela svobodnou. Stává se k manželově libosti pravou Češkou, která správně vychová své děti, ale přitom ztrácí možnost najít sama sebe a být svobodnou. „Probouzí se tedy první Češka z titulu románu, ale mizí Jitka – žena naplněná jistými touhami.“79

75

LIŠKOVÁ, Věra: Ke kompozici a k povaze díla Karoliny Světlé. Posmrtný odlitek z prací Věry Liškové. Praha: Melantrich, 1945, s. 145. 76 SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 313. 77 SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 313. 78 SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 318. 79 FILIPOWICZ, Marcin: Roditelky národů. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007, s. 119.

26

I Jitku tedy můžeme zařadit do linie kladných ženských postav, pro které je podle Aleše Hamana „příznačná schopnost obětovat své osobní štěstí ve prospěch druhých.“80

Když konečně nachází spřízněnou duši i v Praze – v osobě Emanuela – rychle ji zase ztrácí. Emanuel je příkladem toho, jak i Jitka umí lidi ovlivnit. Naráz se do ní zamilují hned tři muži – Vojtěch, Emanuel a Raimund. Poslední z nich je dokonce schopen vraždit, aby Jitku získal. Neomotává si je však kolem prstu pomocí intrik a lží jako Gabriela, ale získává je svou dobrotou a srdečností. V případě vztahu Jitky a Emanuela můžeme hovořit o dalším, pro autorku typickém motivu. O motivu obrodné funkce lásky. V okamžiku, kdy si Emamuel uvědomí, že Jitku miluje, zjistí, že jeho dosavadní život byl naprosto bez užitku a beze smyslu. Sám přiznává: „Vždyť mne nemůže nikdo tak nenávidět, jako já sám sebe nenávidím; vždyť se nikomu tak hnusit nemohu, jako se hnusím sám sobě! (…) Co jest můj život? Bahniště, v němž duše má utonula! Čím jsem já? Otrokem rozmazleného těla svého! Co jsou činy mé? Dávám se krmit a odívat! Co můj úkol až doposud? Vražda ducha mého!“81 Jitčiným vlivem se však mladík začíná měnit, nechce se už pouze nechat krmit a odívat, chce dělat něco užitečného. Jeho nečekaná smrt mu v tom ale velmi brzy zabrání. Po Emanuelově smrti rodina rozhodla, že si Jitka vezme Raimunda. Sňatek se má konat na Javornickém dvoře. Gabriela však Jitce dopomáhá k útěku s Vojtěchem – pod podmínkou, že jí Jitka svěří vládu nad svým jměním. Stejně jako Gabriela, i Jitka touží po svobodě. Její příběh má sice šťastný konec, dívka se ale zřejmě nestává sama sebou a zcela svobodnou. Cesta, kterou si vybrala, ji bude po celý život omezovat. „Býti symbolem národního obrození se stává pastí, v níž dochází k dalšímu zacházení se ženou jako s předmětem. Dříve byla předmětem touhy, nyní je předmětem povinnosti.“82

Další ženskou postavou, která se v románu vyskytuje, je Otilie. Otilie patří do rodiny Schönbergů a doufá ve sňatek s Emanuelem. Od žen z vyšší společnosti se podle Marie Řepkové ve spisovatelčiných prózách očekává „před sňatkem koketérie, parádivost, umění lehké konverzace a tance, ‚vzdělání’ jen povrchní. Muži hledají v manželkách bytosti stvořené a vycvičené jen ke své obsluze a pohodlí; a Světlá s hořkostí ukazuje, jak ochotně dívky toto

80

HAMAN, Aleš: Karolína Světlá. Trvání v proměně. Praha: ARSCI, 2007, s. 233-234. SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 320. 82 FILIPOWICZ, Marcin: Roditelky národů. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007, s. 120. 81

27

pojetí akceptují.“83 Tyto věty vskutku trefně charakterizují Otilii, mladou koketní a parádivou dívku, která se kolem Emanuela stále točí ve snaze splnit vše, co mu na očích vidí, dopřát mu co největší pohodlí – čímž ho jenom podporuje v jeho lenosti a nicnedělání. Ví, že Emanuel se má podle závěti oženit s Jitkou, pevně však věří v jeho „lásku“. Jaká to tedy pro ni musí být rána, když se dozvídá, že se Emanuel do Jitky zamiloval. V tom okamžiku se v ní rodí žárlivá žena, schopná všeho, jen aby svého milence neviděla v náručí jiné. Nad jeho mrtvolou proto zaznívají tato její slova: „Raději tě vidím v hrobě, miláčku, než v náručí jiné; sladší mi bude život ve zdech klášterních, než kdybych věděla, že se jiná kochá v lásce tvé. – Nemohl-li jsi býti mým, náležiž smrti!“84 Otilie je typem ženské hrdinky, která není schopná přinést osobní oběť pro blaho jiné osoby či pro vyšší dobro.

Podíváme-li se na obraz mateřství a rodičovství v tomto díle, zjistíme, že děti Schönbergů si nikdy příliš rodičovské lásky neužily. Už na počátku knihy nacházíme tyto věty, týkající se Bedřicha: „Ale rodičové nevěřili v jeho zdravotu, vidouce ustavičně se srdcem rozechvělým neuprositelnou smrt i nad ním planouti. Báli se, ubozí, aby tomuto děcku, jak se domnívali, osudem jim půjčenému, příliš neuvykli a aby jim jeho ztráta, již měli za nevyhnutelnou, opět příliš bolestnou ránu nezasadila; pročež ho všemožně od sebe vzdalovali.“85 Zajímavé je, že v tomto momentě vypravěč chování rodičů, kteří odstrkují své dítě, určitým způsobem ospravedlňuje. V případě Gabriely a Jitky je však pro něj Gabriela matkou-nestvůrou, která si žádné zastání nezaslouží. Jak uvádí Marcin Filipowicz, žena devatenáctého století se narozením dcery dostává do nezávidění hodné situace. Na jedné straně si je plně vědoma „nižší hodnoty“ potomka, na straně druhé však musí dostát své mateřské povinnosti.86 Gabriela svou dceru zavrhne, v celém textu je vylíčena jako příšerná matka usilující jen o svůj cíl, kterému je schopná obětovat vše – i vlastní dítě. Už fakt, že když je těhotná a věří v narození syna, nazývá své dítě mstitelem a předmětem pomsty, ji neukazuje ve zrovna příznivém mateřském světle. Vnucuje se však otázka, jakou by byla matkou, kdyby se jí narodil vytoužený syn? Několikrát je v textu zdůrazněno, že tím, jak se snažila omluvit Jitčiny určité chyby, poukázala velice chytře i na ty ostatní. Přes toto všechno jsou však v knize momenty, kdy je Jitka schopná jí vše odpustit. Navíc pouze díky zásahu Gabriely si čtenář může přečíst šťastný konec Jitčina příběhu. 83

ŘEPKOVÁ, Marie: O „neještědské próze“ Karolíny Světlé. Česká literatura, 24, 1976, s. 25. SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 347. 85 SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 14. 86 FILIPOWICZ, Marcin: Roditelky národů. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007, s. 115. 84

28

V románu se seznamujeme také s různými rodinnými zvyky. Nutno ovšem říct, že většina z nich je již ve své době značně zastaralá a zkostnatělá a autorka je popisuje s mírnou ironií: „Zasedání okolo stolu bylo ostatně tak znamenitým a vážným aktem v této rodině, že se vždy jen s největší vážností a odměřeností vykonávalo. V něm se musil nejen na jmění, postavení a stáří každé osoby, ale i také na stupeň příbuzenstva ohled bráti. Jaké to studium, poznati a oceniti tyto bezpočetné něžné odstíny a získati jim vždy patřičnou platnost!“87 Při rodinných slavnostech se dodržuje přísný zasedací pořádek a Schönbergové uzavírají sňatky mezi sebou – aby majetek nepřešel do cizích rukou. Trefně tuto rodinu popisuje Leander Čech: „Jejich touha po penězích, jejich záliba v eleganci, jejich mysl šosácká na jistých starých právech a zvycích tkvící, nevšímavost k ideálním snahám a směrům vyšším, při tom pak naprostá již odrodilost a pohrdání lidem, z něhož vyšly a na nějž všechny upomínky vyhladiti chtějí, to jsou hlavní vlastnosti této třídy; s nimi pak pojí se z jedné strany přepjaté pobožnůstkářství, z jiné strany cynická tupost, surová bezcitnost a chladná zločinnost.“88 Podobně významný rod charakterizuje i Teréza Nováková: „Pokrytecká pýcha pana císařského rady, licoměrnost krásné Gabriely a mladičké dcery Antonínovy Otilie, záletnictví Raimundovo, asketické modlářství staré paní Judity, sešlost duševní pánů Melichara a Antonína jsou případným rmutem doby a vrstev společenských, v nichž plachá, čistá Jitka září jako perla spanilá, znovuzrození v sobě kryjící.“89 Autorka čtenáři ukazuje mravní zkaženost Schönbergů, pro které je nejdůležitější jejich majetek a pohodlí. Vezměme si například scénu, kdy Emanuel téměř požádá Otílii o ruku. Je slušné, etické a mravné vyslovit takovouto otázku v kostele, v sakristii, v den pohřbu blízké příbuzné? Prapředek Schönbergů přišel do Prahy jako chudý mladík Šembera. Shodou okolností a šťastných náhod zbohatl a dostal se mezi vyšší vrstvu společnosti. Jeho potomci se však za chudého českého předka styděli. Aby jim ho nic nepřipomínalo, nechali si poněmčit jméno na Schönbergy. Proti této mravně zkažené rodině staví Světlá do opozice pražskou a venkovskou chudinu, zastoupenou především osobou Vojtěcha – chudého sice, ale mravně silného muže. Vojtěch přitom pochází se stejného rodu jako Schönbergové. Jeho prababičkou byla totiž již

87

SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 121-122. ČECH, Leander: Karolina Světlá. Brno: Hlídka literární, 1891, s. 65. 89 NOVÁKOVÁ, Teréza. Karolina Světlá, její život a její spisy. Praha, 1890, s. 103. 88

29

zmíněná Jertruda, která od své pražské rodiny utekla. Opuštěna lehkomyslným mužem našla útočiště u druhé části své rodiny – u Šemberů, kteří ji neváhali přijmout mezi sebe. Proč však tato hra se dvěma rodinami a dvěma jmény, když jde vlastně o rodinu jednu? Autorka zřejmě chtěla poukázat na absurditu. Na absurditu chování Schönbergů, na absurditu jejich povyšování se nad ostatní – hlavně nad ty, ze kterých sami pocházejí. Na absurditu celého stávajícího společenského systému. Jak píše Aleš Haman: „Patriarchální názory představují strnulou tradici, která ochromuje svobodnou vůli člověka. Proti této tradiční síle stojí u Světlé jedinec, jehož individuální potřeby a touhy se dostávají do konfliktu s normami tradičního světa.“90 Zastaralou patriarchální strukturu v románu představuje i strašidelný otcovský dům, který se pro Jitku svává takřka vězením. Tento dům „je ztělesněním ztuhlých pravidel patriarchální kultury“.91 Možnost tuto strukturu pozměnit pak naznačuje požár, který dům ohrožuje. Celý text začíná právě popisem pražského temného sídla rodu Schönbergů: „Na pražském Staroměstkém náměstí stál na počátku našeho století po levé straně Týnského chrámu velký starožitný dům, tak zvláště pošmourného pohledu, že se ho nejen lidské zraky, ale i sluneční paprsky jaksi bázlivě dotýkaly, neprodlévajíce nikdy dlouho na jeho šedých zděch.“92 Na konci románu se na místo poblíž Týnského chrámu vracíme, strašidelný dům už tu však nestojí. „Není více schönbergovského domu ani Schönbergovců; nová doba pohltila starý věk, světlo tmu.“93 Návrat na místo, kde strašidelný dům stál, ale už nestojí, jako by naznačoval, že se věci daly do pohybu a starý systém se začíná hroutit.

90

HAMAN, Aleš: Karolína Světlá. Trvání v proměně. Praha: ARSCI, 2007, s. 236. FILIPOWICZ, Marcin: Roditelky národů. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007, s. 110. 92 SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 7. 93 SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 360. 91

30

4 ZÁVĚREČNÉ SROVNÁNÍ ŽENSKÝCH POSTAV V OBOU ROMÁNECH

V Maloměstském románu se setkáváme se dvěma zcela odlišnými ženami. Krásnou a veselou, mladou dívkou, vychovanou v jedné z předních pražských rodin a starou, vážnou a přísnou, ale hodnou a moudrou babičkou. Zatímco Svatava projde poměrně složitým vývojem, během kterého se mimo jiné stane dobrou dcerou svého otce, babička zůstane, jaká byla. Starou paní tak čtenář poznává jako dobrou matku, vytrvalou vlastenku a věrnou přítelkyni. Dopustila se však také velké chyby – toho, že se pozorně nezajímala o to, co Svatava skutečně dělá a s kým se stýká. Neprojevila o svou vnučku skutečný zájem. Tuto chybu však odčinila tím, že Svatavě dokázala odpustit. Právě v umění odpustit se objevuje veliká míra babiččiny lidskosti. Vždyť ostatní Svatavě odpustit nedokázali. I teta Paroubková, která ji ve vztahu s Hugonem podporovala, ji odsoudila. Stejně tak Zimovi.

Marcin Filipowicz uvádí, že Svatava „je badateli hodnocena jako postava kompletně pasivní, jež nemá žádnou vlastní identitu a snadno se nechává ovlivňovat.“94 Podle mě však Svatava není postavou pasivní a vůbec není snadno ovlivnitelná. Je to žena, která touží po štěstí a po lásce, obojího se ale vzdává. Dokáže potlačit své pocity, a jak píše F. X. Šalda „spoutati své já, podrobiti je příkazům cti a hrdosti národní, sepnouti je pod jho obecnosti“.95 Jaroslava Janáčkové ve své studii Mezi dvěma modernami píše: „Všichni kladní románoví hrdinové Terézy Novákové se pohybují na ‚rozeklané půdě’. Přesněji řečeno, dostávají se na ni tím, jak se oddělují od svého prostředí, od jeho ustáleného myšlení a životních zvyklostí, jak se stávají nespokojenci, hledači buřiči.“96 Tyto věty platí sice především pro pozdější románové postavy Novákové, můžeme v nich však najít i Svatavu. Z pozdějších feministických studií Novákové známe její pohled na moderní ženu – žena má být rovna muži, mají spolu žít jako rovnocenní partneři. Podle Libuše Heczkové autorka věřila, „že je nutno pojímat ženu také jako individualitu s vlastním osudem, vlastní

94

FILIPOWICZ, Marcin: Roditelky národů. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007, s. 122. ŠALDA, František Xaver: Románové dílo Terézy Novákové. Duše a dílo. Praha: Melantrich, 1947, s. 104. 96 JANÁČKOVÁ, Jaroslava: Mezi dvěma modernami. Realismus a modernost. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965, s. 142. 95

31

volbou“.97 V Maloměstském románu však tento spisovatelčin pohled ještě chybí. Několikrát je v textu ostatními postavami zmíněno – jednak vypravěčem, jednak například babičkou či doktorem Zimou – jaká je to škoda, že se Svatava nenarodila jako chlapec. Tak by přece mohla vykonat pro svůj národ mnohem více než jako žena. Ženě je v románu přisouzena hlavně úloha matky. Dívka se má provdat za vhodného muže a dobře vychovat děti – tím je její úkol splněn. Přesto však i v tomto textu můžeme v náznacích najít autorčiny rodící se feministické názory. Svatava při svém posledním setkání s Pavlem pronesla: „Mne neomluvíte; nic nevadilo mi pohlaví, chtěla-li jsem otcovu památku uctíti.“98

V První Češce máme možnost poznat také dvě důležité ženské hrdinky – Jitku a její matku Gabrielu. Zatímco první žena je vypravěčem hodnocena kladně, druhá přesně naopak. Hodnocení vypravěče je v textu velice vtíravé. Už od samého počátku vypravěč představuje čtenáři Jitku jako někoho, s kým je nutno soucítit. Vždy jde o malé dítě, které zavrhla vlastní matka i celý zbytek rodiny. Stejně vtíravé je jeho hodnocení i v případě Gabriely, zde jsou však vyzdviženy všechny negativní aspekty této postavy. Jitka prošla v průběhu románu složitým vývojem. Z veselého dětství s otcem byla násilně vytržena a musela snášet podivnou výchovu matky. Při pobytu na venkově zkrásněla, začala zase sama myslet. Po návratu do Prahy v sobě našla sílu opustit Vojtěcha, zapřít sebe samu. V osobě Jitky narážíme na autorčin názor ohledně postavení ženy ve společnosti a v rodině. Jak uvádí Hana Voisine-Jechová: „spisovatelka nehlásala nutnost stejných životních podmínek pro muže i pro ženy, avšak požadovala pro ženu širší prostor jak v rodině, tak ve společnosti, aby mohla rozvinout svůj talent a stát se užitečnou.“99 Jitka tak dostává opravdu široký prostor v rodině, jako matka při výchově dětí. Její vliv však nezůstal jen uvnitř vlastní rodiny, ale pronikl za hranice rodinného kruhu. Působila i na okolí – jak dokládají slova jejích synů: „probudila za málo let celou naši krajinu“.100 Arne Novák píše, že Světlá „nebyla naprosto feministkou ve vlastním slova smyslu. Toužila po zdokonalení ženského vzdělání, přála si, aby žena zušlechtila svůj cit, svůj intelekt, ale nemluvívala o ženiných právech. V jejích románech i tendenčních projevech zdůrazňují se naopak velmi zhusta ženiny povinnosti, a jako hlavní oblast ženina snažení líčí se svět lásky, 97

HECZKOVÁ. Libuše: Píšící Minervy. Praha: Univerzita Karlova, 2009, s. 194. NOVÁKOVÁ, Teréza: Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919, s. 221. 99 VOISINE-JECHOVÁ, Hana. Dějiny české literatury. Jinočany: H&H, 2005, s. 290. 100 SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 360. 98

32

jehož nejstrmějším vrcholem, koupaným v záři vyššího lidství, jest sebezapíravá oběť, altruistické popření vlastního blaha ve prospěch bytosti milované a k dobru celku společenského.“101 I u Jitky sledujeme její sebezapíravou oběť, která má vést především k dobru společnosti. Ani u ní se nikde nedočítáme o jejích právech.

Gabrielu nám vypravěč už od samého počátku představuje jako postavu naprosto negativní. Pochází ze špatné rodiny, nevdává se z lásky ale pro peníze, zavrhne své jediné dítě, snaží se pouze o hromadění majetku, je falešná, umí se dokonale přetvařovat, hraje si s muži. Nejzáporněji je hodnocena jako matka. Zatímco by měla své dítě bezmezně milovat, opatrovat jej a znát každý jeho rys, tak „kdyby se byl někdo Gabriely tázal, jaké barvy jsou vlasy dceruščiny, zajisté že by byla do nesnáze přišla.“102 Jak však už bylo řečeno, ze všech jejích negativně hodnocených činů se rodí pro Jitku (i pro ostatní) pozitivní výsledky.

Zaměříme-li se na shodné rysy hlavních hrdinek obou románů (tedy Svatavy a Jitky), zjistíme následující: Hlavními hrdinkami jsou v obou případech mladé dívky z vyšší společnosti, které projdou jistou razantní životní změnou. Na této změně se u obou dívek podílí i změna prostředí, které jsou vystaveny. Dívky vyrostly v Praze, ale zatímco pro Svatavu je její odjezd do Radiměře nemilý, pro Jitku znamená nové prostředí záchranu a štěstí. Obě děvčata se setkávají s nepochopením okolí a vlastní rodiny (tedy těch, kteří by jim měli být nejblíže), s konvencemi, které se snaží překročit. U obou dívek se v souvislosti s dějovým posunem setkáváme i s razantní změnou jejich vzhledu. Zatímco Jitka zkrásní, vyspěje a zženští, Svatava naopak zestárne a ztratí svůj půvab. V obou románech nacházíme některé společné motivy – například motiv útěku (Svatava utíká s baronem, Jitka plánuje svůj útěk k Vojtěchovu příbuznému), motiv vězení (pro Svatavu je vězením ponurá babiččina chalupa, pro Jitku otcovský dům) či motiv staršího rodinného příběhu (osud Kroveckého a osud Jertrudy). U obou dívek také narážíme na jejich předem určenou životní dráhu, která jim byla vytyčena už v momentě jejich narození. O Svatavině determinaci bylo pojednáno výše. Ovšem i u Jitky objevujeme tento motiv. V otcově (panem radou a Gabrielou zfalšované) závěti je uvedeno, že se má Jitka provdat za svého bratrance Emanuela. Tím je už v jejích sedmi letech určena celá její budoucnost a dívka je tímto faktem omezována: „ona, stanouc se 101 102

NOVÁK, Arne: Karolina Světlá. Česká literatura a národní tradice. Brno: Blok, 1995, s. 97-98. SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 44.

33

chotí Emanuelovou, má býti zakladatelkou nové posloupnosti, pilířem vší u nás ctnosti, vzorem, pýchou sourodých.“103 Také fakt, že je členkou jedné z nejpřednějších pražských rodin jí brání v tom, být sama sebou: „Rodina není jako rodina; co by jí jinde prošlo, to jest u nás již velkým přestupkem.“104 Obě dívky jsou ovlivněny osobou a jménem svých otců (slavný vlastenec Krovecký a bohatý a vlivný Schönberg), kteří patřili k nejpřednějším postavám dobové společnosti. Oběma však otcové zemřeli, když byly ještě maličké. Zatímco Jitka svého otce skutečně milovala, Svatava toho svého vlastně nestihla poznat.

Jedním z hlavních rozdílů románů je jejich zakončení. Maloměstský román končí Svatavinou smrtí, jde tedy o nešťastný konec. První Češka však končí šťastně. Zatímco Svatava je zaživa pohřbena a předčasně umírá, Jitka svůj život naplní, stane se vzornou manželkou a matkou. Svatava na počátku a v průběhu románu nevystupuje jako vzorná dcera svého otce. Nedbala jeho odkazu, nezajímala se o vlastenecké otázky, utekla s cizincem. Jaká je však na konci románu? Vždyť nemůžeme říct, že by se stala tou dobrou Češkou a hodnou dcerou, jakou ji babička vždy chtěla mít. Dobrou Češkou se stala Jitka, která se zřekla své bohaté rodiny a vychovala své syny jako pravé vlastence. Svatava však tuto svou mateřskou povinnost nenaplnila. Ani se nesnažila o to, pracovat ve prospěch národa nějakým jiným způsobem. Nebo ji lze chápat jako dobrou Češku jenom proto, že se vzdala barona?

Nejdůležitějším společným rysem hlavních hrdinek těchto dvou románů je jejich schopnost obětovat se pro druhé. Dokážou potlačit touhu po vlastním štěstí a obětovat se pro vyšší dobro. „Raná tvorba Novákové je plna obdivného vztahu ke Karolíně Světlé, jež pro ni byla osobním a tvůrčím ženským vzorem. (…) Světlá (…) překračovala a prohlubovala romantické rousseauovské pojetí ženy důrazem na řád a povinnost ke společnosti a národu. Tradiční pojetí ženské, ‚přirozené’, submitivity a bezbřehé obětavosti bylo nahrazováno vědomou, ‚volní’ obětí, která sice stále vykupovala avanturismus muže, ale byla vykoupením ve jménu člověka vyššího řádu. Stavěla tak ženu morálně nad muže. Z jejího pojetí ženy si Nováková celý život podržela právě důraz na práci, vlastenectví a heroismus, ale také určitý utopismus a exaltovanost.“105

103

SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 94. SVĚTLÁ, Karolina: První Češka. Praha: Melantrich, 1975, s. 176. 105 HECZKOVÁ. Libuše. Píšící Minervy. Praha: Univerzita Karlova, 2009, s. 167. 104

34

Svatava se obětuje pro jméno svého otce, aby uctila jeho památku. Tato oběť jí však nepřinese žádné štěstí. Otázkou je, zda se dívka pro oběť rozhodla dobrovolně, či zda k ní byla donucena okolím. Nestala se obětí svého přísného a konvencí přeplněného okolí? Okolí, které ji nakonec – až na několik výjimek – zcela zavrhlo? Co se nám tedy autorka skrze postavu Svatavy snaží říct? Že je nutné zapřít samu sebe nebo naopak, že se člověk nemá dát a má jít za svým cílem a být sám sebou. Podle Otakara Chaloupky jsou postavy Novákové „věrným odrazem reality, již nemohl změnit jedinec.“106 Když se na postavu Svatavy podíváme takto, opravdu nám vyvstane jako oběť svého okolí, jako oběť reality, kterou sama nemohla změnit a proto jí podlehla. Svataviným úkolem by tak mohlo být čtenářovo větší poznání jejího okolí a absurdity jeho jednání. I v případě Jitky hovoříme o obrovské osobní oběti, kterou byla schopna snést většina ženských postav Karolíny Světlé. Její oběť se však liší od obětí ostatních autorčiných hrdinek. Je totiž nedobrovolná. U Jitky objevujeme oběti dvě. První obětí je fakt, že se vzdává Vojtěcha. Později se přece jen mladí lidé vezmou a založí spolu rodinu. Zde můžeme najít druhou Jitčinu oběť – provdala se sice za milovaného muže a stala se z ní výborná matka, avšak musela obětovat svou vlastní identitu. Zcela přijala názory svého manžela a potlačila své vlastní já. Svatava se z aktivní dívky, která je schopná jít za svým snem a za svou láskou, mění v pasivní ženu zaživa pohřbenou v otcově rodné chalupě. Jitka projde vývojem opačným – z pasivního dítěte se promění v aktivní dívku, které je odhodlaná za své štěstí bojovat a vzepřít se vlastní rodině. Svatava naprosto podlehla společenským konvencím své doby. Jitka se na jedné straně dobovým společenským konvencím postavila – dívka z bohaté měšťanské rodiny se provdala za chudého venkovana. Na druhé straně však konvence přijala – tím, že se jako žena zcela podřídila svému muži a převzala jeho názory a myšlenky. Zajímavé také je, že sňatkem s Vojtěchem vyplnila Jitka i jeden zastaralý rodinný zvyk – Schönbergové byli přece zvyklí uzavírat sňatky v rámci své rodiny. Zatímco však ostatní manželství byla uzavřena především kvůli majetku, Jitka si Vojtěcha vzala z opravdové lásky. F. X. Šalda o postavách Karolíny Světlé napsal: „Její lidství dá se bez větších nesnází rozdělit ve dvojí sféru: jedna jest sféra lidí posedlých mocnou vůlí, hnaných jejím temným, dravým mechanismem pudovým, lidí bezohledných, mstivých a zločinných, ničících sebe i jiné 106

CHALOUPKA, Otakar: Teréza Nováková a východní Čechy. Havlíčkův Brod: Východočeské nakladatelství, 1963, s. 112.

35

– ve sféře druhé žijí bytosti ušlechtilé a pokorné, osvobozené od temného života pudového a osvobozující od něho i jiné. Těmito světlými bytostmi bývají u Světlé většinou ženy; dovedou se obětovat za svůj rod i za celé lidství a život svůj pojímají jako mravní poslání. I tyto figury vynikají silou vůle, silou, jak se nám dnes zdá, až nadlidskou; ale jest to vůle očištěná od temného rmutu sobeckých pudů, vůle mravně posvěcená, vůle odosobená.“107 Obě tyto autorčiny sféry lidství můžeme v První Češce nalézt. Do první sféry bychom zařadili Gabrielu, Raimunda, pana radu Schönberga, Otilii; do druhé sféry Jitku, Vojtěcha a zřejmě i Emanuela.

Maloměstský román vyšel poprvé roku 1890. Nebyl však kritiky hodnocen kladně. Podle dobových recenzí autorka nenaplnila cíl, který si vytkla – tedy povzbuzení českého vlastenectví. Dnes knihu vnímáme samozřejmě jinak, než ji vnímali čtenáři na přelomu devatenáctého dvacátého století. I mnohé pojmy, o kterých se v knize píše, chápeme jinak. Tak například dobrou českou matkou byla v devatenáctém století žena, která se provdala za českého vlastence, s nímž správně, vlastenecky vychovala své děti. Samozřejmě musela své dítě milovat, mateřská láska však byla silně propojena s láskou k vlasti. Dnes, ve dvacátém prvním století, by se jen málokdo pozastavil nad faktem, že si některá Češka vybrala jako společníka pro cestu životem cizince. Devatenácté století však na tuto situaci pohlíželo jinak. Byla to sice doba obrovského pokroku, do které spadají velké vynálezy a mnohé kulturní a společenské změny. Byla to ale také doba přísné společenské etikety a mnohých předsudků. Navíc je celé toto století vyplněno napjatými česko-německými vztahy. Nemůžeme se tedy příliš divit tomu, že román nebyl přijat zrovna s ovacemi. Z dobových recenzí jednoznačně vyplývá, že by si kritici přáli, aby se Teréza Nováková zaměřila především na cíl, který si v úvodu knihy vytkla. Ten však jen stěží může vyplnit pomocí postavy Svatavy – dívky, která nedbá odkazu svého otce, utíká s cizincem a nakonec předčasně umírá, aniž by pro svůj národ cokoli udělala.

První Češka vyšla zhruba o třicet let dříve a její přijetí bylo přesně opačné. Jan Neruda ji dokonce nazval (jak už bylo jednou uvedeno) „nejzajímavější beletristickou kníhou ze všech, které během posledních dvou let vyšly.“108 Ani v tomto případě není dobové přijetí knihy překvapivé. Jde o příběh dívky, která přese všechny nesnáze našla své štěstí. Příběh je 107

ŠALDA, František Xaver: Karolina Světlá a Jan Neruda. Časové i nadčasové. Praha: Melantrich, 1936, s. 2728. 108 NERUDA, Jan: První Češka. Literatura I. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957, s. 287.

36

plný nečekaných dějových zvratů, poznáváme v něm jak pražské, tak vesnické prostředí. Navíc Jitka s Vojtěchem vytvořila následováníhodný manželský a rodičovský pár.

37

5 LITERATURA

5.1 Primární literatura: NOVÁKOVÁ, Teréza. Maloměstský román. Praha: R. J. Vilímek, 1919. 227 s. SVĚTLÁ, Karolina. První Češka. Praha: Melantrich, 1975. 366 s.

5.2 Sekundární literatura: ČECH, Leander. Karolina Světlá. Brno: Hlídka literární, 1891. 220 s. DUB, Ota. Karolína Světlá. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1975. 71 s. FILIPOWICZ, Marcin. Roditelky národů. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007. 185 s. HAMAN, Aleš. Karolína Světlá. Trvání v proměně. Praha: ARSCI, 2007, s. 233-237. HECZKOVÁ. Libuše. Píšící Minervy. Praha: Univerzita Karlova, 2009. 402 s. HODROVÁ, Daniela. …na okraji chaosu… . Praha: Torst, 2001. 865 s. CHALOUPKA, Otakar. Teréza Nováková a východní Čechy. Havlíčkův Brod: Východočeské nakladatelství, 1963. 132 s. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Stupňovat život. Český jazyk a literatura, 30, 1979/1980, s. 271274. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Mezi dvěma modernami. Realismus a modernost. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965, s. 137-154. KNAPPOVÁ, Miroslava. Jak se bude vaše dítě jmenovat? Praha: Academia, 2002. 358 s.

38

LEHÁR, JAN. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. LIŠKOVÁ, Věra. Ke kompozici a k povaze díla Karoliny Světlé. Posmrtný odlitek z prací Věry Liškové. Praha: Melantrich, 1945, s. 142-165. MACURA, Vladimír. Sen o dceři národa. Český sen. Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 129-147. Maloměstský román. Čas, 1890, s. 584-585. MOLDANOVÁ, Dobrava. České příběhy. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 2007. 246 s. MOLDANOVÁ, Dobrava. Obraz ženského osudu a jeho proměny v tvorbě spisovatelek na přelomu století. Studie o české próze na přelomu století. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1993, s. 63-79. MUKAŘOVSKÝ, Jan. Dějiny české literatury III. Praha: Nakladatelství České akademie věd, 1961. 631 s. NEJEDLÝ, Zdeněk. Karolina Světlá. Z české literatury a kultury. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 405-414. NERUDA, Jan. První Češka. Literatura I. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957, s. 287-290. NOVÁK, Arne. Karolina Světlá. Česká literatura a národní tradice. Brno: Blok, 1995, s. 81101. NOVÁK, Arne. O Teréze Novákové. Česká Třebová: F. Lukavský, 1930. 74 s. NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. Brno: Atlantis, 1995. 1804 s. NOVÁK, JAN V. Přítel domoviny. Literární listy, 11, 1889/1890, s. 359-361. NOVÁKOVÁ, Teréza. Karolina Světlá, její život a její spisy. Praha, 1890. 159 s. 39

OPELÍK, Jiří. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Praha: Academia, 19852008. ŘEPKOVÁ, Marie. O „neještědské próze“ Karolíny Světlé. Česká literatura, 24, 1976, s. 2535. ŠALDA, František Xaver. Románové dílo Terézy Novákové. Duše a dílo. Praha: Melantrich, 1947, s. 103-111. ŠALDA, František Xaver. Karolina Světlá a Jan Neruda. Časové i nadčasové. Praha: Melantrich, 1936, s. 22-32. ŠPIČÁK, Josef. Karolina Světlá. Praha: Svobodné slovo, 1962. 428 s. VOISINE-JECHOVÁ, Hana. Dějiny české literatury. Jinočany: H&H, 2005. 625 s.

40