K typologii ženských postav v tvorbě Zdeny Salivarové

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka a literatury

K typologii ženských postav v tvorbě Zdeny Salivarové Bakalářská práce

Brno 2014

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

Mgr. Miroslav Chocholatý, Ph.D.

Karolína Zabloudilová 1

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci K typologii ženských postav v tvorbě Zdeny Salivarové vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně dne ………………………

………………………………… podpis

2

Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu bakalářské práce Mgr. Miroslavu Chocholatému, Ph.D. za jeho pomoc a rady při zpracování bakalářské práce.

3

Bibliografický záznam ZABLOUDILOVÁ, Karolína. K typologii ženských postav v tvorbě Zdeny Salivarové: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra českého jazyka a literatury, 2014. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Miroslav Chocholatý, Ph.D.

Anotace Bakalářská práce K typologii ženských postav v tvorbě Zdeny Salivarové se zabývá literární tvorbou Zdeny Salivarové. Zaměřuje se na analýzu ženských postav v prózách Pánská jízda (1968), Honzlová (1972), Nebe, peklo, ráj (1976) a Hnůj země (1994). Práce je rozdělena na teoretickou a analytickou část. Teoretická část obsahuje kontextové kapitoly o životě a tvorbě autorky a metodologickou kapitolu, v níž je blíže představen pojem postava, část analytická obsahuje rozbor postav v díle Zdeny Salivarové a jejich závěrečnou komparaci.

Annotation The bachelor thesis On typology of female characters in the work of Zdena Salivarová deals with works of literature written by Zdena Salivarová. It focuses on analysis of female characters in the following prose: Panská jízda (1968), Honzlová (1972), Nebe, peklo, ráj (1976) and Hnůj země (1994). The thesis is divided up into two parts, a theoretical and an analytical part. The theoretical part contains chapters about the author’s life and work and a methodological chapter which describes the concept of character in detail. The analytical part analyzes the characters in the work of Zdena Salivarová.

Klíčová slova postava, Zdena Salivarová, typologie postav, charakterizace postav, příběh

Keywords character, Zdena Salivarová, typology of characters, story, 4

Obsah 1.

Úvod .......................................................................................................................... 6

2.

Život Zdeny Salivarové ............................................................................................. 8

3.

Tvorba Zdeny Salivarové ........................................................................................ 10

4.

Typologie literární postavy ...................................................................................... 13

5.

Pánská jízda ............................................................................................................. 18 5.1

La strada ........................................................................................................... 18

5.2

Pánská jízda ...................................................................................................... 21

5.3

Tma .................................................................................................................. 23

6.

Honzlová.................................................................................................................. 26

7.

Nebe, peklo, ráj........................................................................................................ 33

8.

Hnůj země ................................................................................................................ 38

9.

Závěr ........................................................................................................................ 43

10.

Resumé................................................................................................................. 46

11.

Seznam literatury ................................................................................................. 47

11.1 Primární literatura ............................................................................................ 47 11.2 Sekundární literatura ........................................................................................ 47

5

1. Úvod

Zdena Salivarová vstoupila do povědomí české literatury v roce 1968 svou prvotinou Pánská jízda (1968), kterou jako jedinou mohla oficiálně vydat v Československu. Další její čtyři knihy vycházely v průběhu třiceti let v kanadském exilu v „rodinném“ nakladatelství. Navzdory své vlastní tvorbě je však Salivarová známá spíše jako manželka Josefa Škvoreckého a také redaktorka nakladatelství Sixty-Eight Publishers, jež založila a vedla společně se svým manželem. Dá se předpokládat, že nebýt této mnohdy vysilující práce, mohla její tvorba být mnohem rozsáhlejší. Svého rozhodnutí ovšem nikdy nelitovala a navzdory své pracovní vytíženosti se jí v Kanadě podařilo napsat několik skvělých knih.1 Velké množství recenzí a kritik však i tak svědčí o tom, že Salivarová si své místo v současné české literatuře vydobyla. Přesto ucelenější monografie o této autorce doposud chybí. Z tohoto důvodu se pokusíme pojmout práci jako analýzu celého díla autorky sledovaného prizmatem problematiky jeho postav. Hlavními postavami próz Zdeny Salivarové jsou téměř vždy ženy. Autorka velice často využívá vlastních zkušeností a vzpomínek, protagonistky knih jsou tedy do jisté míry jejím autoportrétem. V této práci se zaměříme také na tuto skutečnost a budeme pozorovat, do jaké míry se autorka při vytváření postav inspirovala vlastním životem. Analyzovány budou ženské protagonistky ve čtyřech autorčiných prózách: Pánská jízda (1968), Honzlová (1972), Nebe, peklo, ráj (1976) a Hnůj země (1994). Tato díla vznikala v průběhu necelých třiceti let, bude tedy zajímavé sledovat, jak se v průběhu života autorky mění charaktery protagonistek jejích knih. Předložená práce se skládá ze dvou částí, části teoretické a části analytické. Teoretická práce obsahuje kapitolu o biografii autorky. Seznámení s jejím životem je důležité zejména proto, abychom pochopili, jak jednotlivé životní události ovlivnily její tvorbu. Další kapitola teoretické části shrnuje v chronologickém přehledu autorčinu literární a nakladatelskou činnost. Teoretickou část uzavírá kapitola věnující se teoretickým východiskům naší práce, v níž budeme vycházet zejména z práce Shlomith Rimmon-Kenanové a jiných literárních teoretiků zabývajících se typologií postavy. Analytická část bakalářské práce je věnována čtyřem nejznámějším prózám ŠKVORECKÝ, Josef a Zdena SALIVAROVÁ. Samožerbuch. 2. doplněné vyd. Praha: Panorama, 1991, s. 189–192. 1

6

autorky. Prózy jsou řazeny chronologicky. Každá z nich bude krátce představena, poté bude následovat analýza ženské protagonistky dané knihy. Budeme se zabývat charakteristikou a vývojem protagonistek, jejich vztahem k ostatním postavám, dále zjistíme, zda mají určité rysy společné s autorkou. V závěru uvedeme krátkou komparaci jednotlivých protagonistek, poukážeme na společné znaky a propojenost postav s autorčiným životem.

7

2. Život Zdeny Salivarové Zdena Salivarová (vlastním jménem Zdenka Josefa Salivarová) se narodila 21. 10. 1933 v Praze. Její dětství nebylo jednoduché, otec byl po únoru 1948 uvězněn a zbytek rodiny se musel přestěhovat z Pařížské ulice do pavlačového domu v Karlíně. Když se její otec vrátil po dvou letech z vězení, emigroval do Spojených států amerických. Také jeden z jejích bratrů strávil několik let za mřížemi v Jáchymově. V roce 1952 odmaturovala na Dívčím reálném gymnáziu Elišky Krásnohorské. V letech 1946 – 1952 působila v dětském rozhlasovém pěveckém sboru Bohumila Kulínského, s tímto souborem také v 50. letech absolvovala cestu do Švédska. Od roku 1952 byla členkou Československého státního souboru písní a tanců, kde po dobu deseti let zastávala post zpěvačky. Navštívila Sovětský svaz, Mongolsko, Čínu, Severní Koreu a Francii. Za Josefa Škvoreckého se provdala v roce 1958. Na začátku šedesátých let působila v Laterně magice, díky tomu mohla znovu cestovat do Sovětského svazu. Stala se členkou Inkognito kvartetu, jež se zformovalo z Československého státního souboru písní a tanců. Dále pracovala jako herečka a zpěvačka v divadle Paravan, souběžně také studovala dramaturgii na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění. Jako herečka se objevila v roce 1966 ve filmech O slavnosti a hostech a Mučedníci lásky, v roce 1968 hrála ve filmu Farářův konec, který vznikl podle knižní předlohy jejího manžela. Společně s Josefem Škvoreckým odjela v roce 1969 do Kanady, kde její manžel získal místo na University of Toronto. V Torontu založili roku 1971 nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Zdena Salivarová toto nakladatelství vedla a prováděla většinu odborných prací. V roce 1977 přešlo nakladatelství ze společného jmění manželů pod veřejnou kontrolu, kterou podporovala nově vzniklá firma Prague Typesetting a nakladatelství Sixty-Eight Publishers se stalo neziskovou organizací. Jeho činnost byla ukončena v roce 1993. Během své existence bylo v tomto nakladatelství vydáno 227 knih, zejména od exilových a samizdatových autorů. Kvůli svým aktivitám v zahraničí byla Zdena Salivarová v roce 1978 zbavena státního občanství Československé socialistické republiky. Paradoxem je, že právě díky odebrání českého občanství mohla být za svou exilovou tvorbu a šíření české literatury ve světě vyznamenána československým Řádem bílého lva III. třídy, který se uděluje pouze cizím státním příslušníkům. Toto ocenění jí bylo uděleno po změně režimu v roce 1990 prezidentem 8

Václavem Havlem. Roku 1992 jí byl také v Kanadě udělen čestný doktorát University of Toronto. Jméno Zdeny Salivarové se v roce 1992 objevilo v seznamu tajných spolupracovníků Státní bezpečnosti. Tento seznam byl zveřejněn Petrem Cibulkou a i v dnešní době je stále zdrojem zájmu a sporů. Řada osob, které jsou v tomto seznamu uvedeny, však se Státní bezpečností v životě nespolupracovala, což je také případ Zdeny Salivarové. „Kdo šel kolem kachlíkárny, tak je na seznamu. Za to, že vás kontaktuje StB, přece nejste zodpovědnej. Prostě si vás předvolaj. […] Prostě byl to zločin, tohle uveřejnit.“2 Aby mohla očistit své jméno a spoustu dalších osob, společně s manželem připravila knihu Osočení: Pravdivé příběhy lidí z „Cibulkova seznamu“ (1993), ve které byly uvedeny reakce těch, kteří byli v tomto seznamu uvedeni. „A teď jsem si říkala, musím se bránit. Tak jsem dala inzerát do lidovek, aby mně lidi, který jsou na seznamech, aby mně poslali ty svý případy.“3 Zdena Salivarová i po smrti Josefa Škvoreckého nadále žije v Torontu v Kanadě a příležitostně navštěvuje Českou republiku. V lednu roku 2014 byla vydána kniha o Zdeně Salivarové a Josefu Škvoreckém s názvem Škvorečtí, kterou tvoří fragmenty jejich korespondence, přepisy magnetofonových záznamů, úryvky z tisku aj. Autorem je Otta Ulč, přítel obou spisovatelů.4

Gentleman Josef Škvorecký [dokument]. Režie Petr KAŇKA. Česko, 2007. Tamtéž. 4 Životopisné údaje o autorce získány ze Slovníku českých spisovatelů. BROŽOVÁ, Věra. Zdena Salivarová. Slovník české literatury [online]. 1998, 30. 10. 2008 [cit. 2014-11-03]. Dostupné z: . 2 3

9

3. Tvorba Zdeny Salivarové Zdena Salivarová své první prózy uveřejňovala především časopisecky, její počáteční pokusy byly otištěny v časopise Host do domu (1960) a Plamen (1962). Od počátku 70. let její články a povídky vycházely především v exilovém časopise Západ (Ontario), ale přispívala také do mnoha jiných časopisů, např. Proměny (New York), Svědectví (Paříž), Nový domov (Scarborough) aj. Po roce 1989 již mohla publikovat také v českých periodikách, např. v Lidových novinách, Respektu nebo Dannym. Pánská jízda, prvotina Zdeny Salivarové, vyšla jako jediná její kniha v Československu roku 1968, ještě předtím, než společně s Josefem Škvoreckým opustila zemi a emigrovala do Kanady. Autorka ve třech povídkách zobrazuje rozpor mezi ženským a mužským chápáním lásky. Ženy touží po zázemí a citovém sblížení, zatímco muži hledají pouhé sexuální povyražení. Tento triptych povídek vznikl záměrně jako protiklad ke Směšným láskám od Milana Kundery. „Pak jsem četla Kunderovy Směšné lásky a dostala jsem vztek. Ne na Kunderu, ale na jeho male-šovinistické nadsamce, z nichž čišel oblíbený světonázor mého staršího bratra – že totiž žena je nejdokonalejší tvor po člověku. A z toho vzteku vznikla na žehlicím prkně moje první delší povídka La Strada.“5 Za jednu z povídek této knihy (Tma) získala Salivarová první cenu v mezinárodní soutěži o nejlepší novelu, kterou pořádala Utahská univerzita. Druhou knihou Zdeny Salivarové je Honzlová. Je jejím prvním románem a nese podtitul Protestsong. První vydání Honzlové bylo umožněno díky překladu Marie Winnové do angličtiny. Úspěch, který kniha v Americe sklidila, dodal Salivarové odvahu vydat tento román ve vlastním nakladatelství. Honzlová tak vyšla v roce 1972 pod hlavičkou nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Společně s Tankovým praporem byla prvním dílem, které nakladatelství vydalo. Tento román Salivarová rozpracovala během posledního roku, který strávila v Československu. Než však stihla myšlenku na něj proměnit ve skutečnost, přišel srpen roku 1968 a Salivarová musela opustit svůj domov, kde zanechala veškeré své poznámky k románu. V Torontu proto musela zpracovat vše znovu. Začátky nového života v jiné zemi pro ni nebyly lehké, zoufalství z neznalosti jazyka a nezaměstnanosti, stesk po domově a vztek, všechny tyto pocity vedly k tomu, že její první román napsala během pouhých tří měsíců. „Začala jsem psát

ŠKVORECKÝ, Josef a Zdena SALIVAROVÁ. Samožerbuch. 2. doplněné vyd. Praha: Panorama, 1991, s. 189. 5

10

Honzlovou, den co den, bez osnovy, hlava nehlava v jednom zátahu, zatímco Josef hledal existenci a pevnější půdu pod nohama. Napsala jsem ten román za tři měsíce, odříznutá od Nového světa, odstřihnutá od domova, ale stále v něm, jako bych si na tom papíře chtěla vydupat Prahu zpátky.“6 Po čtyřleté odmlce vydala Salivarová roku 1976 novelu Nebe, peklo, ráj s podtitulem Lovestory Dannymu. Zde, podobně jako v Honzlové, je hlavním tématem střet přizpůsobivosti se režimu s ušlechtilostí mladého člověka. Později tento příběh vyšel ve stejnojmenném souboru, který obsahoval další povídky a novely. Za Nebe, peklo, ráj Salivarová získala v roce 1976 literární cenu Egona Hostovského. Její další povídkou je Pas de Trois, v níž Salivarová popisuje trest za zneužití moci dané společenským postavením a milostné pokrytectví. Poprvé vyšla v souboru povídek Doba páření uspořádaném Evou Límanovou v roce 1986, později ji Salivarová zařadila do svého souboru povídek Nebe, peklo, ráj. Zatím posledním románem Zdeny Salivarové je Hnůj země. Vyšel roku 1994 v Torontu a obsahuje příběhy jednotlivých exulantů i obecné problémy života v emigraci. Salivarová do tohoto románu začlenila také historické dokumenty, týkající se první české emigrační vlny. Zdena Salivarová je také spoluautorkou několika knih Josefa Škvoreckého, které vycházely od 90. let 20. století. Těmito knihami je série detektivních příběhů kanadského policejního instruktora a české exulantky se šlechtickým původem. Některé z těchto knih přecházejí od detektivních zápletek ke složitým problémům poválečné historie. Jako první vyšla v roce 1999 kniha Krátké setkání, s vraždou, od roku 2001 vycházela další pokračování: Setkání po letech, s vraždou (2001), Setkání na konci éry, s vraždou (2001), Setkání v Bílé dámě, s vraždou (2003), Setkání v Praze, s vraždou (2004) a Setkání v Torontu, s vraždou (2006). Společně s manželem Salivarová vydala soubor dokumentů o nakladatelství Sixty-Eight Publishers s titulem Samožerbuch (1977). V této knize také komentuje svou vlastní tvorbu a objasňuje některé nesrovnalosti s ní spojené. Roku 1991 byl podle novely Nebe, peklo, ráj natočen režisérem Zdeňkem Potužilem stejnojmenný televizní film. Vladimír Drha zpracoval povídku Návštěva, ale film nebyl natočen. Nedochoval se ani v archivu televizního studia Barrandov, jelikož

ŠKVORECKÝ, Josef a Zdena SALIVAROVÁ. Samožerbuch. 2. doplněné vyd. Praha: Panorama, 1991, s. 190-191. 6

11

musely být zničeny i všechny negativy. Scénář filmu později vyšel v roce 1971 v časopise Svědectví pod jménem Salivarové. Zdena Salivarová je známá také používáním mnoha pseudonymů. Na počátku 70. let podepisovala své články v časopise Telegram jako Věra Držmíšková a společně s Josefem Škvoreckým se v knihách vydávaných v Sixty-Eight Publisher podepisovali jmény svých literárních postav (např. Jana Honzlová, Milena B. Cabicarová, Lenka Stříbrná aj.).

12

4. Typologie literární postavy V rámci této teoretické kapitoly se budeme zabývat typologií literární postavy jako základního prvku literárního díla. Čerpat budeme především z publikace Poetika vyprávění (2001) od Shlomith Rimmon-Kenanové, ale zmíníme i přístupy jiných literárních teoretiků, kteří se ve svých publikacích typologií postav zabývají. Literární vědci nahlížejí na postavu různými způsoby. Slovník literární teorie uvádí tři definice postavy, jejichž autorem je Václav Königsmark. Nejvhodnější pro prozaický text je definice, jež chápe postavu jako „každý fiktivní subjekt, vystupující v literárním díle, jenž je v tematickém plánu díla realizován v motivech, které představují jeho vnější podobu a pojmenování jeho vlastnosti (charakteristika přímá), nebo prostřednictvím motivů, které zaznamenávají nebo předvádějí jednání postavy v konkrétních situacích její promluvy (pásmo postav, popř. motivace jednání (charakteristika nepřímá).“7 Shlomith Rimmon-Kenanová ve své Poetice vyprávění popisuje postavu jako konstrukt, jehož rekonstrukci z textu ponechává na čtenáři. „V příběhu je postava konstruktem, který si sestavuje čtenář z různých údajů roztroušených v textu.“8 V části své práce se Kenanová zabývá rekonstrukcí postavy z textu. Zde uvádí teorii Benjamina Hrushovského, který zastává názor, že na postavu neboli konstrukt, můžeme pohlížet jako na strukturu, jež má stromové, hierarchické uspořádání. V této struktuře se jednotlivé prvky uspořádávají do kategorií. Pokud se dva a více detailů spojí uvnitř jedné kategorie, vznikne elementární struktura. Základním faktorem, na jehož základech jsou prvky kombinovány do vyšších kategorií vrcholící postavou, je jméno postavy. Kenanová uvádí: „Vlastní jméno dovoluje osobě existovat mimo sémy, jejichž souhrn ji nicméně zcela konstituuje. Jakmile existuje jméno (i třeba jen zájmeno), k němuž mohou plynout a na něž se mohou upnout, stávají se ze sémů predikáty, induktory pravdy a jméno se stává subjektem.“9 Čtenář však může některá stádia zobecnění přeskočit na základě vlastní intuice. Teorie Hrushovského je navíc reversibilní. Kenanová zde uvádí příklad, kdy „vztah postavy k manželce může být podřízen rysu pojmenovanému žárlivost, ale na druhou

VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. 2. rozš. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 286. RIMMON-KENAN, Shlomith. Poetika vyprávění. Vyd. 1. Brno: Host, 2001, s. 44. 9 Tamtéž, s. 47. 7 8

13

stranu žárlivost může být podřízena vztahu s manželkou.“10 Pokud přijde chvíle, kdy čtenář nebude moci zařadit určitý prvek do jím vytvořené kategorie, je jeho zobecnění chybné nebo se postava změnila. V takovém případě pak mluvíme o vývoji postavy. Kenanová dále klasifikuje postavy podle Edwarda Morgana Forstera, který rozlišuje postavy na „oblé“ a „ploché“. Oblé postavy jsou v průběhu děje rozvíjeny a mají více než jednu vlastnost, zatímco ploché postavy mají pouze omezené vlastnosti, během děje se nerozvíjejí a čtenář je tedy může snadno rozeznat a zapamatovat si je. Toto rozčlenění Kenanová pokládá za průkopnické, nachází v něm však také několik slabých míst. Podle Forstera jsou ploché postavy jednoduché, nerozvíjející se a oblé postavy složité a rozvíjející se. Můžeme však najít postavy, které se nerozvíjejí, a přesto jsou složité, Kenanová uvádí např. Blooma od Jamese Joyce, a také postavy které se rozvíjejí, ale jsou jednoduché. (např. Komenského Všudybyl) Další teorií, kterou Kenanová uvádí, je teorie Josepha Ewena, který navrhuje klasifikaci postav jako bodů kontinua neboli osy: složitost, rozvoj, průnik do „vnitřního života“. Na ose složitosti se na jednom konci vyskytují postavy s jediným či jedním dominantním rysem a na druhém konci postavy složité. Na rozdíl od Forstera je ovšem mezi Ewenovými protipóly nekonečno mezistupňů. Na osu rozvoje Ewen umisťuje postavy statické, např. alegorie, karikatury a postavy portrétové, zatímco na druhém konci se nacházejí postavy plně rozvinuté. Tento rozvoj může být v textu plně zachycen nebo pouze implikován. Na ose průniku do „vnitřního života“ nacházíme postavy, jejichž vědomí je zobrazeno zevnitř, jejich protipólem jsou potom postavy, jež poznáváme pouze z vnějšku a jejich myšlenky nám zůstávají skryty. Kenanová uvádí dva základní typy indikátorů postav, přímou definici a nepřímou prezentaci. Tuto teorii z velké části přebírá od Josepha Ewena. Zatímco přímá definice pojmenovává rys postavy adjektivem, abstraktním substantivem, jiným typem substantiva nebo částí řeči, nepřímá definice rys představuje různými způsoby, ale je na čtenáři, aby sám odvodil vlastnost postavy, kterou tato definice naznačí. O přímé charakterizaci mluvíme pouze tehdy, pochází-li od hlasu, jež má v textu nejvyšší autoritu, tedy od vypravěče. Pokud by postavu charakterizovaly např. jiné postavy, nemusíme jejich názor brát jako spolehlivé potvrzení vlastností postavy. Pokud však vlastnosti přiřkne postavě sám vypravěč, čtenář je nepřímo vyzván, aby je 10

RIMMON-KENAN, Shlomith. Poetika vyprávění. Vyd. 1. Brno: Host, 2001, s. 46

14

uznal jako definici. V současné době se dává přednost neurčitému popisu, čtenář by měl mít aktivní roli. Právě díky této skutečnosti je přímá definice méně častá a převládá spíše prezentace nepřímá. Prezentace je nepřímá tehdy, pokud je rys představován různými způsoby. Kenanová uvádí celkem čtyři způsoby nepřímé prezentace, činnost, řeč, vnější vzhled a prostředí. Čin může být jednorázový, jež evokuje spíše dynamický aspekt postavy, nebo obvyklý, který dělíme na akt uskutečněný (to, co postava udělala), akt neuskutečněný (co postava měla udělat, ale neudělala) a akt zamýšlený (neuskutečněný záměr postavy). Řeč postavy je příznačná pro určité povahové rysy svým formou i obsahem. Jazyk postav je individualizovaný a můžeme ho odlišit od jazyka vypravěče, styl naznačuje původ postavy a její společenské postavení. Činnost a řeč představují rysy postav, které čtenář dešifruje „dozadu“ a jsou umístěny v určitém čase: „X zabil draka a proto je statečný; Y používá mnoha cizích slov, a proto je snob.“11 Vnější vzhled a prostředí spočívají na prostorové souvislosti a jsou nečasové. Vzhled postavy je také využíván k naznačení povahových rysů. Musíme však rozlišit rysy, které postava nemá pod kontrolou, jako např. barva očí nebo výška, a části vzhledu, které může postava alespoň částečně ovlivnit, např. účes nebo oblečení. V určitých případech vnější popis mluví sám za sebe, jindy je jeho vztah k povahovému rysu pouze naznačen. Povahové rysy bývají často naznačovány pomocí fyzického a lidského okolí postavy. Kenanová uvádí příklad, kdy polorozpadlý dům symbolizuje úpadek charakteru postavy a její chudobu. Důležitým hlediskem při klasifikaci postavy je typ fokalizace, neboli úhlu pohledu, skrze nějž se v textu projevuje příběh. Kenanová rozlišuje fokalizaci podle dvou kritérií: pozice vzhledem k příběhu a stupně trvání. Vůči příběhu může fokalizace být vnější nebo vnitřní. Prostředníkem vnější fokalizace je „vypravěč-fokalizátor“. Vnější fokalizaci můžeme pozorovat ale také v narativech v první osobě, pokud je mezi vypravěčem a postavou minimální časový a psychologický odstup. Prostředníkem vnitřní fokalizace je „postava-fokalizátor“, fokalizace je tak umístěna uvnitř představovaných událostí.12 Podle stupně trvání rozlišuje Kenanová fokalizaci pevnou, střídavou a četnou. „Fokalizace může zůstat pevná v celém narativu […] může se také střídat mezi dvěma dominantními fokalizátory či se pohybovat mezi více fokalizátory.“13 RIMMON-KENAN, Shlomith. Poetika vyprávění. Vyd. 1. Brno: Host, 2001, s. 71. Tamtéž, s. 81 – 82. 13 Tamtéž, s. 83. 11 12

15

Kenanová také hovoří o typologii vypravěčů, které rozčleňuje podle několika hledisek. Z hlediska narativní roviny rozlišuje vypravěče, který je příběhu nadřazen (extradiegetický vypravěč) a vypravěče, který je zároveň uvnitř příběhu (intradiegetický vypravěč). Podle rozsahu účasti v příběhu rozlišuje vypravěče heterodiegetického, který se příběhu neúčastní a vypravěče homodiegetického, který je účastníkem příběhu. Z hlediska spolehlivosti pak Kenanová rozlišuje vypravěče na spolehlivé, jejichž sdělení může čtenář považovat za autoritativní, a nespolehlivé, o jejichž vyprávění má čtenář důvod pochybovat. Literárním postavám bývá ve výzkumech věnováno méně pozornosti, než ostatním naratologickým kategoriím. Bohumil Fořt ve studii Literární postava, vývoj a aspekty naratologických zkoumání (2008) uvádí formulaci od teoretika a spisovatele Davida Lodge: „Literární postava je pravděpodobně tím aspektem umění fikce, o kterém je možné nejobtížněji diskutovat v technických termínech. Je tomu tak částečně proto, že existuje velké množství postav a velké množství způsobů jejich reprezentace.“14 Bohumil Fořt ve své studii předkládá čtenářům názory na kategorii postavy od předních literárních vědců. Sám je toho názoru, že literární postava je založena prostřednictvím textových referencí a je nejen protipólem lidí, ale také samostatným subjektem. V jedné z kapitol se zabývá tím, jakou autonomii mají literární postavy vzhledem ke svému textovému založení. Tvrdí, že existují dva základní přístupy, sémiotický (strukturalistický), který chápe postavu jako textový fenomén a používá pro její průzkum lingvistické, logické a obecně sémiotické nástroje, a mimetický, který vidí literární postavu jako entitu, jež se zásadně podobá svým reálně žijícím protějškům a zkoumá ji pomocí nástrojů z estetiky, filozofie nebo psychologie. Oba tyto přístupy se doplňují a také vzájemně setkávají. Fořt také přebírá od Kenanové dva základní prostředky charakterizace postavy, přímou definici a nepřímou prezentaci. Při přímé definici záleží zejména na tom, zda je postava charakterizována objektivním nebo subjektivním vypravěčem. „Váha promluvy je pak přímo závislá na validační síle promlouvajícího.“15 Nepřímá prezentace je založena na vzájemně se prolínajících narativních realizacích, ty pak obsahují různé vrstvy, mezi něž řadíme vzhled, jednání, promluvu, narativní vědomí a vlastní jména. 16 FOŘT, Bohumil. Literární postava: Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. 1. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, s. 8. 15 Tamtéž, s. 65. 16 Tamtéž, s. 66-72. 14

16

Petr A. Bílek rozlišuje postavy na tzv. portréty, tedy reálné postavy s vlastním jménem a atributy, které k nim řadíme na základě našich historických či dobově sociologických znalostí, a textové konstrukty, jejichž vztah s aktuálním světem je zpřetrhán nebo znegován (např. postavy v science fiction).17 Všechny literární postavy se pak pohybují mezi těmito dvěma póly, krajní body jsou prakticky nenaplnitelné. Pro postavu je podle Bílka charakteristické syntagmatické fungování, její vlastnosti se k sobě v průběhu děje přidávají a není možné, aby jedna vlastnost vyloučila předchozí, aniž by postava dospěla k procitnutí nebo přeměně. „Postupné přidávání a pozvolné modifikování vlastností je základním rysem, jímž se ve vyprávění postava obvykle vyjevuje.“18 V případě, kdy není postupné přidávání naplněno, si čtenář může doplnit vlastnosti postavy na základě znalostí aktuálního světa nebo paratextových rysů. Literární teoretik František Všetička považuje postavu za kompoziční postup, který může v určitých případech výrazně ovlivnit kompoziční výstavbu díla. Jako postavy plnící kompoziční funkci uvádí tyto: „Deus ex machina, postava mytizovaná, mysteriózní, metuzalémská, svorníková, osudová, postmortální, metascénní, anticipační, disturbativní, kontrovertní, klíčová, rámující, pomocná, dále vypravěč, intrikán, skandalista, rezonér, odpovědník, monagonista, dvojník, tlučhuba, postillon d’amour, postillon de mort a žena-sfinga.“19 Skupiny postav pak mezi sebou mohou vytvářet tzv. konfigurace. „Konfigurace je vzájemně spjaté uskupení postav v literárním, nejčastěji dramatickém díle, založené obvykle na vztazích charakterových, milostných nebo skupinových.“20

BÍLEK, Petr A. Hledání jazyka interpretace: k modernímu prozaickému textu. Vyd. 1. Brno: Host, 2003, s. 160. 18 Tamtéž, s. 161. 19 VŠETIČKA, František. Podoby prózy: o kompoziční výstavbě české prózy dvacátýchlet 20. století. Olomouc: Votobia, 1997, s. 34. 20 Tamtéž, s. 43. 17

17

5. Pánská jízda

Zdena Salivarová ve své prvotině popisuje různé podoby vztahu, složitost dorozumívání mezi milenci a zákeřné hry na lásku. Záměrem autorky bylo vytvořit v této knize kontrast ke Kunderovým Směšným láskám a jeho mužským hrdinům. Pánská jízda (1968) obsahuje tři povídky: La strada, Pánská jízda a Tma. Všechny tři spojuje hlavní postava, tanečnice Věra, která pracuje v pražském zájezdovém divadle. Věra je do určité míry postavou autobiografickou, její životní příběh je v mnohém podobný životu autorky. Dobrava Moldanová ve svém příspěvku Zdena Salivarová jako autorka a jako literární postava popisuje Věru jako ženu, která má unést polemiku s Kunderovými male-šovinistickými nadsamci. „Není tedy jen autoportrétem své autorky, ale ztělesňuje především určitý literární typ s pečlivě a přesně vypracovanou psychologií.“21

5.1 La strada Protagonistkou povídky La strada je divadelní tanečnice Věra z Prahy, která se vydává se svým přítelem Karlem na projížďku autem do Benešova. Pár si na tyto výlety musí vyjíždět vždy potají, protože Věřini rodiče nad svou devatenáctiletou dcerou drží ochrannou ruku. Vzhledem k tomu, že příběh je vypravován v ich-formě, hlavní hrdinka charakterizuje sebe sama. Již na začátku povídky se tak můžeme seznámit s fyzickým popisem protagonistky. Devatenáctiletá dívka má plavé vlasy, světlou pleť a spoustu pih. Je drobná a štíhlá, což odpovídá jejímu povolání tanečnice. Věra se svým vzezřením není příliš spokojena, dává si tedy vždy záležet na tom, aby byla co nejlépe oblečená a nalíčená. O svůj vzhled dbá nejen kvůli svému příteli, ale zejména proto, že jako členka baletního souboru musí být upravená a decentní nejen na jevišti, jak jí často opakuje vedoucí baletu divadla. „Aby lidi neříkali, že jste cuchty našminkované, nojo, samozřejmě, tanečnice od divadla“ 22 Jako každá žena by byla ráda přesvědčována o svém půvabu, Karel ovšem MOLDANOVÁ, Dobrava. Zdena Salivarová jako autorka a jako literární postava. Tvar. 1997, č. 1, s. 12. 22 SALIVAROVÁ, Zdena. Pánská jízda. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1968, s. 13. 21

18

lichotkami šetří, můžeme spíše sledovat, že o vzhledu své přítelkyně nemá nejlepší mínění, což jí také často dává najevo. „Hele, nemudruj. Krásná zrovna nejsi, to víš sama, ale něco na tobě asi mám, pro co se mi líbíš.“23 Lichotí jí pouze v případech, kdy se s ní chce usmířit a potřebuje ji uchlácholit, protagonistce stačí i sebemenší kompliment k tomu, aby zapomněla na jakýkoliv spor. „Nemáš mě rád. […] Mám. Mám tě nejrači ze všech a seš moje nejhezčí. […] A nesmíš trucovat. Já tě mám vážně moc rád.“24 V průběhu rozhovoru milenců se dozvídáme další informace o povaze protagonistky. Jednou z nejdůležitějších je zřejmě ta, že Věra má silnou potřebu fixovat se na svého přítele. Snaží se chovat sebevědomě, navenek nedává svou závislost najevo, z jejích myšlenkových pochodů však poznáváme, že se celý její život točí pouze okolo Karla. „Copak mu můžu vykládat, jak trpím, když na mě zrovna nemá čas, jak si hned představuju, že je konec?“ 25 Její přítel je ovšem vzorem typického muže, který si myslí, že žena byla stvořena proto, aby mu sloužila, milovala ho a byla mu věrná – na oplátku ovšem nenabízí skoro nic. Téměř každou chvíli pozorujeme, jak se Karel snaží svou partnerku ponížit nebo urazit. „Nadprůměrná nebudeš nikdy. Nepodceňuju tě, ale myslím si to. Teďko jsi ještě dost mladá, tak se to nedá ještě přesně určit, ale talent by se už u tebe musel projevit.“26 Neuvědomuje si ovšem, nakolik jeho připomínky ovlivňují sebevědomí protagonistky. Ta o sobě nemá nejlepší mínění a při jakémkoliv náznaku sebeobrany ji přítel zdrtí ještě více. „Já vim, že nic neumim […] ale třeba mi to pude, třeba se vypracuju, když budu dřít […] Z tebe nikdy nic nebude, to si laskavě uvědom […] Bylo mi do breku.“27 Jediné, po čem Věra opravdu touží, je pocit jistoty. Ve chvíli, kdy se protagonistce dostává potvrzení o Karlově lásce a věrnosti, můžeme pozorovat obrat v jejím chování. Cítí se jako osudová žena Karlova života, je klidnější a sebevědomější. Sama ovšem ví, že tato nečekaně nabytá jistota nebude trvat dlouho, v podstatě předvídá, že se opět bude cítit nežádoucí a nemilovaná. „Myslela jsem na ten rozhovor, co jsme právě měli. Na to, jestli mě má opravdu tak rád, jak říká. Ale jo. Určitě mluví pravdu. Musím si tenhle pocit dobře zapamatovat, abych ho měla po ruce, až mě chytne

SALIVAROVÁ, Zdena. Pánská jízda. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1968, s. 13. Tamtéž, s. 16. 25 Tamtéž, s. 13. 26 Tamtéž, s. 21. 27 Tamtéž, s. 22. 23 24

19

ta moje nejistota. Až se mi zase bude zdát, že mu na mně nezáleží.“28 Ve vztahu k příteli je protagonistka spíše submisivní. Při sebemenším náznaku konfliktu ztrácí pevnou půdu pod nohama a neví, jak se proti útokům svého milence bránit. To jí ovšem nebrání v tom, aby ona sama tyto konfliktní situace vyvolávala. Riskuje hádku i za cenu zničeného víkendu, jen aby přítele dostala do stejné nejisté pozice, ve které se sama velice často nachází. Tento rys vystihla ve své recenzi Dobrava Moldanová, která hrdinky Zdeny Salivarové považuje za cynické a otužilé, ale přesto velmi zranitelné, když dojde ke konfliktu s milovanou osobou. „Dovedou je sice celkem přesně předvídat a pojmenovat, jsou si vědomy jejich neřešitelnosti, a přesto se jim nedovedou vyhnout. Podléhají své ženské méněcennosti, své potřebě lásky, a jsou v této chvíli strašně bezbranné.“29 Věra je typickou představitelkou mladé, zamilované dívky. Prožívá první vážný vztah a věří v bezpodmínečnou, doživotní lásku. Aby předešla potenciálnímu krachu vztahu, naprosto se oddává svému protějšku, který ji ovšem pouze využívá a zesměšňuje. Ona však přehlíží všechny jeho negativní vlastnosti, místo toho podceňuje sama sebe. Salivarová stvořila postavu, v níž se může shlédnout téměř každá čtenářka. Moldanová ve své recenzi naznačuje, že postava Věry by mohla být zkoumána nejen z pohledu literárněvědného, ale také sociologického. „A přece i ona sáhla po ženském tématu, po rozporu mezi snahou ženy se realizovat v podstatě mužským způsobem, ve světě mužských hodnot a mezi její bytostnou touhou po lásce, pochopení, potřebou ochrany, jimž je v určitém momentě ochotná všechno slepě obětovat.“30 O postavě Věry se dozvídáme informace pomocí přímé charakterizace. Jelikož je však román psán v ich-formě a hlavní postava je tedy vypravěčem intradiegetickým a homodiegetickým, můžeme spekulovat o spolehlivosti informací, které dostáváme. Také charakterové vlastnosti získáváme pomocí odhalování myšlenek protagonistky. Zatímco její vzhled je upozaděn, po psychologické stránce je její postava vykreslena velice detailně. Nepřímá prezentace je spojena s jednáním a řečí protagonistky a její interakcí s ostatními postavami. Autorka využívá jednání protagonistky k poukázání na její špatné vlastnosti a zlozvyky, jakým je např. kouření nebo kousání nehtů. Na základě SALIVAROVÁ, Zdena. Pánská jízda. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1968, s. 37. MOLDANOVÁ, Dobrava. Nová jména v české próze. Sešity pro mladou literaturu a diskuzi. 1968, roč. 3, č. 23, s. 50. 30 Tamtéž, s. 49-50. 28 29

20

řeči poznáváme, že protagonistka i její přítel jsou oba z Prahy, díky jejich konverzaci pak můžeme pozorovat, jaký je jejich vzájemný vztah a nakolik se v průběhu povídky mění. Při interakci s dalšími účastníky děje pozorujeme změny v chování hlavní hrdinky. Věřino chování je silně ovlivňováno náladou a přístupem jejího přítele. Věra je postavou oblou, v průběhu děje se její postava vyvíjí. Na začátku povídky je pro ni přítel oporou, u něhož hledá ochranu před okolním světem a je ochotná kvůli jejich vztahu ignorovat veškeré jeho urážky a zlomyslnosti. Její pasivní postoj a submisivní chování však vede pouze k dalšímu stupňování této agrese. Protagonistka se částečně z vlastní vůle dostává do bezvýchodné situace a uvědomuje si, že se blíží konec vztahu, který se pro ni stal spíše bolestným utrpením. Její další vývoj lze pozorovat i v dalších dvou povídkách triptychu, v nichž Věra opět vystupuje jako hlavní hrdinka.

5.2 Pánská jízda Příběh, podle něhož je pojmenována celá kniha, nás zavádí do Písku, kde se opět setkáváme s tanečnicí Věrou, která se po představení v tamním divadle setkává se svým dávným přítelem Alešem. Ten je pevně rozhodnutý, že se mu podaří protagonistku svést. Věra se tak stává obětí nechutného vtipu dvou opilých kamarádů, kteří přichystají dívce překvapení v podobě dvou milenců místo jednoho. Jelikož jsme se s vzhledem protagonistky seznámili již v první povídce knihy, nesetkáváme se v tomto příběhu s žádným fyzickým popisem Věry. Můžeme tedy pouze předpokládat, že vzhled protagonistky se nezměnil a zůstává stejný jako v povídce La strada. Budeme-li vycházet ze znalostí, které jsme již o Věře získali, mohli bychom usuzovat, že díky svému prvnímu vztahu je nyní zkušenější. Věra se ovšem znovu pouští do milostného dobrodružství, které nemá žádnou budoucnost. Její kamarád Aleš je velice zkušený muž, který ví, jak na ženy zapůsobit. Věřina slabost pro něj je naprosto zřejmá a mladík tedy využívá situace nenadálého shledání k tomu, aby protagonistku využil. Přestože je Věra zpočátku stydlivá, velice rychle podléhá svému ctiteli, který ji zahrnuje nejrůznějšími lichotkami. „Děsně se mi líbíš, víc než dřív. Nějak jsi

21

zženštila.“31 Několik skleniček alkoholu a milých slov v ní opět probouzí pocit zamilovanosti. V jejích očích je Aleš galantní, pozorný a ochraňuje ji před oplzlými řečmi a doteky svých opilých přátel. „Hele, nech ji, buď tak laskav, […] Znovu objal dívčina ramena. […] To je moje kamarádka.“32 My však můžeme pozorovat, že jeho ochranitelská gesta a lichotky mají jednoznačně postranní úmysly. Věra ovšem nechápe, že by pro Aleše mohla být pouhým pobavením a zpestřením nudného večera. Co on vidí jako nezávaznou hru, je pro Věru příležitost k nalezení nové lásky, po které stále tolik touží. Po chvíli naléhání se protagonistka svému společníkovi přiznává, že k němu vždy něco cítila a pozve ho také k sobě na pokoj. Přestože se jí zdá, že se vše událo příliš rychle, je omámena šarmantností svého společníka a věří, že společně strávená noc bude znamenat víc než jen jednorázovou záležitost. Po příchodu na pokoj můžeme sledovat velice ponižující rozhovor, při němž se Věra snaží svému milenci svěřit se svými pocity osamělosti a smutku. Aleš však myslí jen na své potěšení, neopětuje city, z nichž se mu Věra vyznává. „Aleši, já jsem tak šťastná, že ses tu objevil, mně to připadá jako ruka Prozřetelnosti. […] Já jsem ti tak opuštěná, že se mi chce pořád brečet.“33 Protagonistka však není zamilovaná, přestože se o tom snaží přesvědčit svého milence i sebe sama. „Miluju tě, Aleši, šíleně tě miluju.“ 34 Pouze po lásce touží a sama sobě namlouvá, že to, co ke svému milenci cítí, je pravdivé. „Nemluvila pravdu. Nemilovala ho ani nebyla šťastná. To všechno jenom chtěla být. Jenom si to myslela, že je.“35 Věra si neuvědomuje, jak směšné je její vyznání lásky, snaží se proto Aleše přesvědčit k závaznému vztahu, který on samozřejmě odmítá. Věra si svou pozici uvědomí teprve ve chvíli, kdy se u ní na pokoji objeví Alešův kamarád, který by si s ní také rád užil. Teprve tehdy pozná, že celou dobu pro Aleše byla nedůležitá a nepotřebná. „Nebreč a nehraj tady divadýlko. Nejdřív máš plno řečí a pak se ukáže, že seš docela obyčejnej póvl.“36 Protagonistka čelí největšímu ponížení svého života. Po celý večer se snažila, aby si o ní její společník nemyslel nic špatného, ten se však postaral o to, aby ona odsoudila sama sebe. Autorka se dotkla velice citlivého tématu a vystavila svou hrdinku situaci, kterou SALIVAROVÁ, Zdena. Pánská jízda. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1968, s. 60. Tamtéž, s. 57. 33 Tamtéž, s. 66. 34 Tamtéž, s. 67. 35 Tamtéž, s. 68. 36 Tamtéž, s. 70. 31 32

22

by nebyla schopná překonat žádná žena. Moldavová ve své recenzi poukazuje na fakt, že každá žena v podobné situaci vždy prohrává. „Žena tuto hru prohrává – ať ji přijme, anebo včas pozná její banálnost. Vždycky je mravně diskvalifikovaná: odcházející milenec je stejně krutý jako odmítnutý.“37 Povídka je napsána

er-formou, příběh je

vyprávěn

extradiegetickým

a heterodiegetickým vypravěčem, máme tedy objektivní náhled na celý děj a chování protagonistky. Autorka v této povídce využívá zejména nepřímé prezentace, na základě Věřiny činnosti a řeči můžeme sledovat vývoj, kterým protagonistka prošla od ukončení své známosti s prvním přítelem. Přestože se Věra snaží chránit před novým zklamáním, začne hluboce projevovat své city bez jakékoliv jistoty v jejich opětování. Potřebuje se opakovaně ujišťovat o náklonnosti svého protějšku a naivně očekává pravou lásku od milostného dobrodružství na jednu noc. Z obsahu promluv protagonistky pozorujeme neustálou tendenci podlehnout citům, a to i při sebemenším náznaku zájmu o její osobu. Nevědomky tak potvrzuje předsudky, které muži o ženách mají, a svým naivním chováním pouze podněcuje mužskou touhu po jednoduše dosažitelném pobavení. Díky traumatickému zážitku můžeme předpokládat další vývoj hlavní postavy, tato událost bude mít jistě vliv na pozdější Věřino jednání a s velkou pravděpodobností trvale změní její vztah k mužskému pohlaví.

5.3 Tma V poslední povídce triptychu sledujeme Věru na zájezdu s divadelním souborem v Rusku. Přítelkyně Kristýna ji přemluví k výletu se dvěma postaršími Rusy Sergejem a Igorem, se kterými se seznámili již dříve. Cílem jejich cesty je chata jednoho z mužů, kde dívky mají strávit večer. Dívky se dostávají do nezáviděníhodné situace, jelikož Sergej i Igor chtějí strávit večer nezřízenou konzumací alkoholu a jinými radovánkami. Obzvlášť kvůli předchozím zkušenostem se protagonistka snaží odmítat návrhy na výlety a povyražení s cizími muži. Její odpor je však brzy prolomen neustávajícím přesvědčováním přítelkyně nadšené z představy večera stráveného se dvěma spisovateli. Věřina povaha jí nedovoluje dlouho odolávat naléhání, nechá se snadno ovlivnit, příliš MOLDANOVÁ, Dobrava. Nová jména v české próze. Sešity pro mladou literaturu a diskuzi. 1968, roč. 3, č. 23, s. 50. 37

23

ji vyčerpává lidem vzdorovat. „Znala mě přesně. Tu moji lenost někomu dlouho odporovat. Vždycky se nakonec dám ukecat, abych měla pokoj.“38 Protagonistka již předem anticipuje situaci, která by mohla na chatě jednoho ze spisovatelů nastat, i přesto však k výletu svolí. Věří, že se díky svým zkušenostem dokáže předejít jakémukoliv problému, jež by v průběhu večera mohl nastat. Skeptický pohled na jejich společnost si zanechává během cesty i po příjezdu na chatu. „Nevíš, jak je to daleko? […] Padesát. No nazdar. […] To je žrádla, jako kdyby tu s námi chtěli zůstat až do velikonoc.“39 Zatímco Věra se snaží během celého večera zůstat střízlivá a ostražitá, její přítelkyně nechá padnout veškeré zábrany. Protagonistka se tak musí snažit chránit nejen sebe, ale také Kristýnu, za niž cítí jistou odpovědnost. „Kristýno, nehoupej se, bude ti špatně! […] Panebože, ta bude za chvíli jako dromedár.“40 Se stupňující se opilostí spisovatelů se Věra stále více obává následků, který by pro ně mohl tento výlet mít. Můžeme pozorovat protagonistčin přerod v jednající ženu, která již není pouze pasivní loutkou v rukách mužů, ale nebojí se projevit svůj nesouhlas. Přestože je vyděšená a obává se hrubosti, je schopná projevit vlastní názor a ubránit sebe i svou přítelkyni před dotěrnostmi chlípných spisovatelů. Její vzdor je pouze chvilkový a Věra se nakonec rozpláče, i tento projev vzteku však stačí na to, aby prosadila svou vůli. „Tak a teď toho mám dost. Dejte sem tu botu a my pudeme pryč. […] „Jste odporný, omezený chlapi a lituju, že jsem vás kdy potkala. […] Nevydržela jsem. Dala jsem se do breku.“41 Věra si po tomto zážitku uvědomí, že již nadále nechce být pouhou hračkou, kterou každý muž jen využije. Touží po opravdové lásce a nehodlá již nikoho nechat, aby srážel její sebevědomí. Na rozdíl od Kristýny je Věře jedno, co si o ní tito muži myslí. Spíše se snaží svou přítelkyni poučit, ochránit ji před tím, co potkalo ji. „Nebuď naštvaná, Kristýno, já jsem to tak nemyslela. Mě jenom míchá, když chlapům tak věříš. A takovýhle, co člověka chtěj namáznout a pak využít jeho slabosti, mám obzvlášť ráda.“42 Tato povídka je vyvrcholením vývoje protagonistčiny osobnosti. Věra již není naivní dívkou, nestačí ji opít několika sladkými slovy a trochou alkoholu. Díky svým SALIVAROVÁ, Zdena. Pánská jízda. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1968, s. 72 – 73. Tamtéž, s. 81 – 82. 40 Tamtéž, s. 87. 41 Tamtéž, s. 97 – 98. 42 Tamtéž, s. 102. 38 39

24

zkušenostem se již nesnaží vyznat city každému muži, který o ni projeví zájem, ale stává se uzavřenější osobou. Stále však věří v opravdovou lásku, jen kvůli ní nehodlá znovu obětovat sama sebe. „To nevadí, pronesla jsem hluboce, lepší zničit boty než ztratit čest.“43 Stejně jako La strada, je Tma psána v ich-formě, přímou charakterizací tedy protagonistku poznáváme pouze prostřednictvím promluv jiných postav nebo jí samotné. Hlavní změny ve Věřině osobnosti však můžeme pozorovat díky nepřímé prezentaci, přeměna v jejím chování se objevuje zejména při komunikaci s muži. Z hrdinčiných promluv cítíme nárůst jejího sebevědomí a odvahu dát najevo vlastní názor, je schopna se ubránit proti mužům, před nimiž by se dřív ponižovala. „Heleďte, Sergeji Ivanoviči, neřvěte, já nejsem hluchá. […] Snažila jsem se být hodně hubatá. To je pro ženskou nejlepší obrana. Být hubatá a protivná.“44 Postava protagonistky se vyvíjí v průběhu všech tří povídek knihy, což potvrzuje, že jde o postavu oblou. Autorka zobrazuje proměnu mladé dívky trpící mnoha komplexy a hledající smysl života v povrchní lásce, v ženu troufající se ohradit proti šovinistickým „pánům světa“. Věru poznáváme ve chvíli, kdy z ní pouhý náznak náklonnosti dělá krotkého beránka v rukou povrchního muže. Tato vlastnost u ní přetrvává bohužel i v příběhu Pánská jízda. Teprve v poslední povídce se u protagonistky objevuje vzdor vůči mužům a uvědomění si vlastní výjimečnosti. Netušíme ovšem, zda je tento projev vzdoru pouze jednorázovým aktem, který nebude mít další dopad na osobnost protagonistky. Přihlédneme-li k osobnostem ženských postav v dalších dílech Salivarové, můžeme říci, že Věra byla jedinou slabou ženou, kterou autorka stvořila.

43 44

SALIVAROVÁ, Zdena. Pánská jízda. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1968, s. 99. Tamtéž, s. 93.

25

6. Honzlová

První román Zdeny Salivarové, Honzlová (1972), je uveden motem z Popeleční středy, básně od Thomase Stearnse Eliota. Tento úryvek byl pro knihu velice vhodně vybrán, neboť s odstupem času je jeho význam pro čtenáře důležitější než v době napsání Honzlové. „…ať tato slova zodpovídají za to, co stalo se tak, aby se to nestalo už zase, kéž není příliš drtivý soud nad námi…“45 Protagonistkou tohoto příběhu je mladá, jednadvacetiletá Jana Honzlová. Pracuje jako sboristka v souboru písní a tanců Sedmikrása. Se svou rodinou žije v bídných podmínkách pavlačového domu na Karlíně, jelikož její otec emigroval do zahraničí a starší bratr je uvězněn v Jáchymově. Sylva Bartůšková tento román hodnotí jako spolehlivý popis doby padesátých let. „Věrohodně a plasticky je zde zpřítomňována situace 50. l., kdy se jakékoliv vybočení z řady chápalo téměř jako zrada na dělnické třídě, kdy se objektem manipulace nejsnáze stávala poslušná a tvárná masa.“46 V románu není žádná zmínka o vzhledu protagonistky. Celý příběh vypráví ona ze svého pohledu, z toho důvodu se tedy o Janině vzezření nedozvíme žádné bližší informace. Jedinou poznámku k ní pronese paní Pelikánová, její přítelkyně z práce, která si stěžuje na Janinu nezdravou hubenost. „Dobrou chuť a dej si, kolik chceš. Stejně seš jak voteklý párátko. Najíš se holka, doma vůbec?“47 Jelikož se však protagonistka líbí opačnému pohlaví a zalíbení v ní nachází i soudruh Sedláček, pracovník ministerstva vnitra, který k ní je ze začátku velmi nepřátelský, může si čtenář Janu představovat jako hezkou ženu. Jí samotné však na vzhledu příliš nezáleží, důležitější jsou pro ni rodinné a pracovní problémy, s nimiž se potýká, nemá potřebu se tedy zabývat tím, zda se bude někomu líbit. V její tíživé finanční situaci ani nemůžeme očekávat přehnanou péči o vlastní osobu, Jana naprosto nezištně pomáhá ostatním, své potřeby vždy odkládá na poslední místo. „Seběhly se mi sliny na tu švýcarskou čokoládu, z obalu se na mě smála strakatá kravička. […] Nebudu ji načínat, až doma, Andula teď potřebuje živiny.“48 Protagonistka představuje v románu typickou politicky nepřizpůsobivou osobu. Je SALIVAROVÁ, Zdena. Honzlová: protestsong. Vyd. 4. Praha: Art-Servis, 1990, s. 8. DOKOUPIL, Blahoslav a Miroslav ZELINSKÝ. Slovník českého románu, 1945-1991: 150 děl poválečné české prózy. Vyd. 1. Ostrava: Sfinga, 1992, s. 216. 47 SALIVAROVÁ, Zdena. Honzlová: protestsong. Vyd. 4. Praha: Art-Servis, 1990, s. 55. 48 Tamtéž, s. 198. 45 46

26

pravdomluvná, inteligentní a vzdělaná, nebojí se projevovat své názory, přestože s nimi ostatní nesouhlasí. Zatímco dnešní doba si těchto vlastností cení, v padesátých letech byly považovány za zcela nežádoucí. „Příliš okázale zdůrazňuje svou pochybnou inteligenci, zakládá si na tom, že má maturitu, čímž nebezpečně rozsévá komplexy a matoucí pocity mezi ostatními členkami souboru.“49 Označení za nespolehlivou osobu jí značně ztěžuje pracovní i soukromý život. Ministerstvo jí dokonce zakáže výjezd do zahraničí, přestože se již jednou účastnila úspěšného zájezdu se souborem do Francie. Tuto skutečnost protagonistka nedokáže pochopit. Chce tedy zjistit, proč jí byla udělena výjimka pouze v jednom případě, zda došlo k nějakému pochybení ministerského úředníka, nebo ji nadobro očernili její spolupracovníci. Sledujeme zde jistou naivitu hrdinky ve chvílích, kdy se domnívá, že došlo pouze k lidskému omylu a předpokládá, že existuje určitá možnost, jak celou situaci vysvětlit. „Něco mi říkalo, že na věci nic nezměním, ani kdybych šla na kafe k paní prezidentové. Ale přece jenom jsem si namlouvala, že v tom bude omyl. A omyl se musí vysvětlit, než se stane pravdou. Nikdo jiný ho nevysvětlí než já.“50 Jana nemá strach bojovat a snaží se dosáhnout spravedlnosti za jakoukoliv cenu, přestože je od hledání pravdy odrazována kolegyní, paní Pelikánovou. „Já vim, holka, že je tě to líto, ale rači po ničem nepátrej, to tě radim. Drž zobák, nebo se dozvíš věcí, že tě to bude mrzet.“

51

Kvůli svému pátrání na sebe ovšem strhne pozornost ministerstva

vnitra, konkrétně Sedláčka, který začne Janu pronásledovat na každém kroku a nutit ji k podepsání spolupráce. Protagonistka však není lehce manipulovatelná osoba a na četné výzvy k podepsání spolupráce s ministerstvem vždy odpovídá zamítavě. Tento odpor se ovšem setkává pouze s dalšími útoky na její osobu. Jana ví, že pokud by ke spolupráci svolila, musela by donášet na své spolupracovníky a pravděpodobně i na svou rodinu a přátele. Svým zamítavým postojem se tak vzdává relativního pocitu bezpečí a pohodlnosti, aby si zachovala čisté svědomí. Bartůšková vidí Janu jako ženu, jež podniká všechny nezbytné kroky k zachování svých morálních hodnot, přestože čelí neporazitelnému protivníkovi. „Třebaže Jana, částečně stylizovaná do typu gamina, prostořekého, ale čestného a citlivého uličníka, nemá perspektivu, že uplatní své schopnosti, nevzdává se naděje, podniká opovážlivé kroky, jež ji definitivně přesvědčí o

SALIVAROVÁ, Zdena. Honzlová: protestsong. Vyd. 4. Praha: Art-Servis, 1990, s. 22. Tamtéž, s. 35. 51 Tamtéž, s. 33. 49 50

27

marnosti obrany. Zůstává však nepokořená a dosahuje morální převahy.“52 Vztah Jany a Sedláčka (Modrovouse) se zajímavě vyvíjí v průběhu celého románu. Protagonistka tohoto muže ze začátku vnímá jako byrokrata z ministerstva vnitra, který zmaří její představu o perfektním pracovním výkonu na zájezdě ve Francii „Tady mám všecko napsaný černý na bílym, co vy k tomu řeknete, to mě nezajímá. […] S tou Francií to byl omyl, soudružko. Vyslali jsme vás tam, abychom vám dali příležitost dokázat, že si naši důvěru zasloužíte. Nedokázala jste nic.“53 Od té chvíle se Sedláček snaží z Jany všemi způsoby vymámit podepsání spolupráce, neštítí se ani použít proti ní úmrtí paní Pelikánové. Díky tomuto zastrašování však k němu Jana nepociťuje nic jiného než nedůvěru a nenávist, což se mu nepodaří změnit ani tehdy, kdy se k ní chová přátelsky a snaží se ji přesvědčit o tom, že k ní začal něco cítit. „Pane Sedláček, nehrajte to na mě, tak naivní nejsem. Jste fešák, to je fakt, ale já o vaši společnost nestojim. […] Ať nežvaní, že se mu líbím. Předpokládá patrně, že zabere na mou ješitnost. Co by se takovému fešákovi mohlo líbit na mně?“54 Sedláčkova postava se čtenáři jeví jako ambivalentní, jako hlavní protivník protagonistky představuje zápornou postavu v pomyslném boji dobra se zlem, jeho skutky však svědčí o tom, že by opravdu chtěl Janě nějakým způsobem pomoci. Z jeho pozice ovšem nemůže vykonat mnoho, může Jane poskytnout ochranu pouze v případě její spolupráce s ministerstvem a Státní bezpečností, což ona kategoricky odmítá. Protagonistka se nachází v obtížné pozici a rozhodnutí, která musí dělat, jí znesnadňují život. Útěchu a porozumění hledá u svého přítele Krůnoslava (Krůna), čerstvě vysvěceného kněze, jehož potkává po dlouhé době na pohřbu paní Pelikánové. Krůno je jedinou osobou, která Janu podporuje v jejím rozhodnutí nepodlehnout vyšším mocnostem a snaží se být její oporou. „Zastavil se a podíval se mi vážně do očí. Jano, slib mi jednu věc. […] Kdyby se dělo nevím co, nesmíš se nechat zlomit.“55 Situace se pro Janu stává nesnesitelnou ve chvíli, kdy se dozví o Krůnově přeložení na Šumavu. Rozhodne se tedy stát opravdovou křesťankou. Církev je pro ni zajímavá zejména proto, že je režimem utiskována. „Jana totiž vůbec nebyla pokřtěná a došla sama k přesvědčení, že na víře v Boha něco musí být – už proto, že Strana proti ní tak

DOKOUPIL, Blahoslav a Miroslav ZELINSKÝ. Slovník českého románu, 1945-1991: 150 děl poválečné české prózy. Vyd. 1. Ostrava: Sfinga, 1992, 216 - 217. 53 SALIVAROVÁ, Zdena. Honzlová: protestsong. Vyd. 4. Praha: Art-Servis, 1990, s. 92. 54 Tamtéž, s. 213 - 215. 55 Tamtéž, s. 171. 52

28

harcovala. Zkušenost učila, že málem všechno, proti čemu Strana bojuje, je kladné.“ 56 Toto konvertování protagonistky ke křesťanské víře je zřejmě jediným znakem, který odporuje celkovému vykreslení Janiny osobnosti. Protagonistka je inteligentní, samostatná dívka, víra je pro ni jen posledním únikem z bezvýchodné situace, čemuž nasvědčuje i fakt, že odmítá čekat na výuku, jež by měla předcházet jejímu pokřtění a doslova si vynutí křest na Krůnovi při jedné z jejich večerních procházek. Dalším člověkem, na něhož se může Jana v těžkých situacích spolehnout, je bratr Hugo. Je poměrně šokující, že její jedenáctiletý bratr je jediným racionálně uvažujícím členem rodiny. „To je tak prima mít bráchu jako je Hugo. Vlastně úplná naivka, kdo je taky v jedenácti světoběžník, ale chápal všechno, až mi někdy klusala husí kůže po tělíčku.“57 Přestože je stále dítětem, protagonistka si s ním rozumí mnohem lépe než se svou flegmatickou matkou nebo sestrami. Matkou protagonistka do jisté míry opovrhuje, odsuzuje zejména rezignaci ve výchově jejích sourozenců. Tento laxní přístup se nevyplácí především u Janiny mladší sestry Anduly, která v patnácti letech otěhotní s jedním z vojáků z blízkých kasáren. Protagonistka je tak nucena stát se pro sestru autoritou. „Mami, podívej, tohle nemá smysl. Až se Andula vrátí, pořádně si s ní promluvím sama. Ty seš na ni slabá. […] taky seš moc naivní. Všecko jí věříš…!“58 Navzdory přesvědčení o neschopnosti matky se protagonistka stále snaží udržet rodinu pohromadě. Jako jediná dospělá osoba v domácnosti se stálým finančním příjmem se stává i hlavní přispěvatelkou do rodinného rozpočtu. Pro své blízké je ochotná udělat cokoliv, její rodina a přátelé jsou jediným stabilním bodem jejího života. Protagonistka se během několika týdnů musí vypořádat s mnoha negativními událostmi. Navzdory útlaku režimu a nejistému pracovnímu místu však stále bojuje a nepropadá pesimismu. Úmrtí jejího nejmladšího bratra Huga je však příliš velkou tragickou událostí, kterou protagonistka nedokáže překonat. Její bratr pro ni představoval prototyp dobrého člověka a příslib lepší budoucnosti. „Bože, proč vždycky ti lepší umírají dřív? Vyrostl by z tebe hodný člověk, Hugo. Pokrývač, básník nebo švec, jistě by ses nedal zkazit.“59 Upadá do letargie a rezignuje na jakýkoliv další boj. Ztratila poslední světlý bod života a je lhostejná k tomu, jaký bude její další osud. Zůstává sama s psychicky zdrcenou matkou a propadá beznaději. „Sedla jsem si k ní a dívala jsem se MĚŠŤAN, Antonín. Zdena Salivarová, Honzlová. Svědectví , č. 46 1973, s. 359. SALIVAROVÁ, Zdena. Honzlová: protestsong. Vyd. 4. Praha: Art-Servis, 1990, s. 52. 58 Tamtéž, s. 53. 59 Tamtéž, s. 250. 56 57

29

na ten obličej, porytý smrtí, dívala jsem se na ni, než ji odvezou možná navždycky.“60 V této chvíli se jí však dostává nabídky od Sedláčka k vycestování do Francie. Protagonistka je zmatená, její úhlavní nepřítel jí nabízí možnost úniku od jejího trápení a problémů. Pochybuje o jeho úmyslech a stále přemítá, zda nejde o nějakou léčku, díky níž by měl režim pádný důvod ji zatknout. „Co kdyby. Co kdyby si na mě počkali na letišti. Pokus o útěk. Zfalšované doklady. Nechci do vězení. Nechci nikam. Nechci nic.“61 Nedozvídáme se již, zda protagonistka využije možnosti vycestovat, nebo se rozhodne zůstat doma se svojí matkou. Otevřený konec knihy zanechává prostor k úvahám čtenáře nad osobností Jany Honzlové. Ani jedna z nabízených možností se nezdá být ideální. Pokud by protagonistka zůstala v zemi, nejspíše by se musela potýkat s dalšími pracovními problémy a nátlakem režimu, jestliže by však přijala nabídku Sedláčka a odcestovala, zanechala by v Praze osamocenou matku bez jakékoliv pomoci. Existuje také jistá pravděpodobnost, že po odcestování ze země by se již nikdy nemohla vrátit zpět domů. Je možné, že právě kvůli těžkosti tohoto rozhodnutí zanechala autorka konec bez zdánlivého uzavření. Jakoby nechtěla svou hrdinku nutit k rozhodnutí, které ona sama musela ve svém životě učinit. Celý román je vyprávěn ich-formou, hlavní hrdinka je intradiegetickým a homodiegetickým vypravěčem. Fokalizace je umístěna uvnitř probíhajících událostí, protagonistka je tedy postava-fokalizátor. Osoba protagonistky spojuje všechny kapitoly románu, události probíhající v přítomnosti jsou často prokládány jejími vzpomínkami na zážitky prožité v souboru Sedmikrásy a jeho členy. Tyto vzpomínky však nijak nezpomalují postupně gradující děj. Vzhledem k množství tragických momentů v tomto románu můžeme mluvit o jisté podobnosti s útvarem morytátu. Protagonistka hovoří obecnou češtinou, její promluvy jsou také často prokládány vulgarismy. Vzhledem k tomu, že hlavní hrdinka je rovněž vypravěčem příběhu, s nespisovnými výrazy se setkáváme také v pásmu řeči vypravěče. Spisovně nemluví žádná z postav této knihy, téměř každá má svou vlastní, něčím specifickou řeč. Ferdinand Peroutka v recenzi Honzlové vyzdvihuje vulgárnost Salivarové nad ostatními autory, kteří se oplzlou mluvou přímo chlubí, zatímco ona nechává své postavy mluvit tak, jak ony samy chtějí, nadávky a vulgarity pronáší stejně jako každá jiná slova. „Vulgaritu, již byla povinna vylíčit, doplňuje a převyšuje tím, več věří: tendencí člověka

60 61

SALIVAROVÁ, Zdena. Honzlová: protestsong. Vyd. 4. Praha: Art-Servis, 1990, s. 243. Tamtéž, s. 253.

30

k dobru. […] Její stará, ubohá, vulgární paní Pelikánová se povznáší k výšinám lidskosti, ta postava vydá za sbírku protest-songů.“62 Informace o protagonistce se dozvídáme zejména díky nepřímé prezentaci. Přímá charakteristika se objevuje pouze v případě, kdy o Janě hovoří ostatní postavy. Zajímavý popis její osobnosti se dozvídáme také z kádrových posudků, které protagonistka najde v kanceláři v trezoru. Tyto posudky však nemůžeme považovat za důvěryhodný zdroj informací, jelikož jediným cílem anonymních pisatelů je očernit protagonistku a znemožnit tak její další působení v souboru Sedmikrása. „Honzlová je lehkomyslná a prohnaná osoba, […] v našem kolektivu nemá co pohledávat. […] Příliš okázale zdůrazňuje svou pochybnou inteligenci. […] Ze všeho si dělá legraci… užívá vulgární výrazy.“63 Veškeré poznatky o osobě protagonistky tedy získáváme prostřednictvím jejích vnitřních monologů a rozhovorů s ostatními postavami. Na utváření Janiny osobnosti působí také prostředí, v němž žije. Protagonistka silně pociťuje nespravedlnost, která přivedla její rodinu na pokraj chudoby. „Marně jsem se snažila vysvětlit, že děti za rodiče nemůžou, vyčetl mi otce, bratry i mou vlastní jsoucnost. Takže jsem jen sklapla zobák a jenom jsem v duchu litovala svého infantilního nápadu vydat se sem za účelem nalezení ospravedlnění.“ 64 Přestože musí žít v bídných podmínkách, nenechá se zlákat jednoduchým řešením své situace ve formě podepsání spolupráce s ministerstvem vnitra. Raději dobrovolně volí postavení politicky nepřizpůsobivé osoby, než aby se vzdala svých morálních zásad. V průběhu románu sledujeme postupný vývoj Janiny postavy. Tento vývoj však není pozitivní změnou, veškeré události, které se odehrají v průběhu několika letních týdnů, mají obrovský dopad na protagonistčinu osobnost. Na začátku románu je Jana připravena bojovat, aby se stala důvěryhodnou osobou a plnohodnotnou členkou společnosti. Překážky, které jí jsou kladeny do cesty, zvládá překonat, určitý zlom v jejím chování však pozorujeme vždy, když z jejího života odchází blízká osoba. Smrt paní Pelikánové a odchod přítele Krůna Jana pociťuje jako jednu z mnoha nespravedlností světa, úmrtí jejího bratra Huga je však definitivním ukončením jejího boje. Na konci příběhu tak pozorujeme Janu jako osobu zlomenou, unavenou a rezignující na vlastní osud. „Jsem hloupá, omezená pěti smysly, zvyky, nedokonalou

PEROUTKA, Ferdinand: Třikrát o české literatuře. Proměny 20, 1983, č. 2, květen, s. 72. SALIVAROVÁ, Zdena. Honzlová: protestsong. Vyd. 4. Praha: Art-Servis, 1990, s. 19 – 24. 64 Tamtéž, s. 94. 62 63

31

činností mozku, život je něčí strašlivá msta, všichni jsme v pasti.“65 Zatímco na počátku léta byla důvěřivá a přesvědčovala sama sebe, že křivdy, které na ní byly spáchány, mohly být pouhým nedorozuměním, v závěru románu je skeptická i ve chvíli, kdy jí je nabízen únik z jejího utrpení. V tomto románu najdeme spoustu výrazných autobiografických prvků, které spojují protagonistku s autorkou. Nejde však o soukromý příběh Salivarové, jak ona sama popisuje v Samožerbuchu: „Honzlová samozřejmě není Salivarová, snad, při hodně dobré vůli, je jako její dvojče. […] Román má samozřejmě celou kupu autobiografických prvků, ale všecko ve skutečnosti bylo jinak.“66 Zajímavým styčným bodem mezi životem Jany Honzlové a Zdeny Salivarové je přechod ke křesťanské víře. Stejně jako její hrdinka, ani Salivarová nebyla pokřtěna, dodatečně však tento obřad podstoupila kvůli své svatbě. Salivarová ze svého vlastního života mozaikovitě poskládala příběh, jehož hlavní hrdinka má mnoho autorčiných vlastností. I další postavy vyskytující se v Honzlové existovaly v reálném životě Salivarové. V knize jsou ovšem jejich životní příběhy upraveny a některé postavy tvoří kombinace osob, s nimiž se autorka během svého života poznala. „U Salivarové jednoznačné ztotožnění autorky a její postavy je dost ošidné: jedná se o literární stylizaci s mnoha intertextuálními odkazy, které naznačují, že nemáme v ruce intencionálně autobiografickou prózu, ale románovou fikci.“67 Román Honzlová je zřejmě nejvýznamnějším dílem Salivarové. Všechny své vzpomínky a zkušenosti vložila do tohoto příběhu a vytvořila tak autentický popis života padesátých let v Československé republice. Pro emigranty, cizince či mladší generace je tato kniha pouhým příběhem. Ti, kteří v této době v naší zemi opravdu žili, se však s hlavní hrdinkou mohou snadno ztotožnit. Salivarová díky dobovým detailům dosahuje velké míry autenticity, popisuje osud obyčejného mladého člověka, jehož aspekty života jsou do nejmenších detailů podřízeny vyšší mocnosti.

SALIVAROVÁ, Zdena. Honzlová: protestsong. Vyd. 4. Praha: Art-Servis, 1990, s. 251 – 252. ŠKVORECKÝ, Josef a Zdena SALIVAROVÁ. Samožerbuch. 2. doplněné vyd. Praha: Panorama, 1991, s. 206. 67 MOLDANOVÁ, Dobrava. Zdena Salivarová jako autorka a jako literární postava. Tvar. 1997, č. 1, s. 12. 65 66

32

7. Nebe, peklo, ráj Novela Nebe, peklo, ráj (1976) vznikla z velké části díky přičinění Josefa Škvoreckého. Salivarová nebyla příliš spokojena s tématem romantického příběhu a vyhodila svou práci do odpadkového koše. Nechtěla se k ní již dále vracet, Škvorecký ji ovšem podpořil v tvůrčí činnosti a donutil ji novelu dopsat. „Probudila jsem ho k životu a nevděčně hodila do koše. Asi jsem se lekla tématu. Josef ho zachránil. Za poštovní stávky mě zavřel doma, ujal se vaření a přiděloval mi červené víno.“68 Zatímco Pánská jízda byla polemikou s Kunderovými Směšnými láskami, Nebe, peklo, ráj polemizuje s knihou kanadského spisovatele Ericha Segala.69 Tato novela popisuje příběh o milostném vzplanutí dvou lidí, jež je od samotného začátku odsouzeno k tragickému konci. Nejde ovšem o klasický příběh nešťastné lásky, autorka v podtextu poměrně trefně vykresluje politickou situaci tehdejšího Československa, podobně jako se jí to podařilo v románu Honzlová. „Na menší ploše, ale se stejnou intenzitou a humorem podává nelichotivý, ale vzácně pravdivý obraz života v socialismu.“70 Stejně jako v autorčině prvotině, i v této novele se protagonistka jmenuje Věra. Tato osmnáctiletá dívka žije s rodinou v Praze a pracuje jako pomocnice zvukaře v televizním studiu Barrandov. Podobně jako autorčina postava Jany Honzlové, i Věra musí žít v rodině bez otce. Ten byl odsouzen jako třídní nepřítel a svůj trest si odpykává ve věznici Pankrác. Věra žije pouze se svojí matkou a babičkou v malém bytě na Žižkově. Autorka se v této novele příliš nezaměřuje na přímou charakteristiku hrdinky, k popisu postavy využívá spíše jiných prvků. Věra však neustále srovnává svůj půvab a způsob oblékání se sestřenicí Mášou, ke které v tomto ohledu vzhlíží. Sama sebe přesvědčuje o tom, že pokud by měla všechny výhody jako Máša, jistě by také vypadala mnohem lépe. „Šilhala jsem po sobě do výkladů, jak vypadám. Nijak. Civilně. Moc nenápadně. Ani jako Máša, ani jako Jiřina.“71 Protagonistka poměřuje se svojí sestřenicí v podstatě celý svůj život. Zatímco Věra je nucena žít jako outsider, Máši se dostává veškerého možného luxusu, včetně ŠKVORECKÝ, Josef a Zdena SALIVAROVÁ. Samožerbuch. 2. doplněné vyd. Praha: Panorama, 1991, s. 214. 69 HOSTOVSKÝ, Egon. Dobročinný večírek. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1985, s. 216. 70 KOSKOVÁ, Helena. Zdena Salivarová: Nebe, peklo, ráj. Svědectví. 1977, roč. 14, č. 54, s. 292. 71 SALIVAROVÁ, Zdena. Nebe, peklo, ráj. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1991, s. 24. 68

33

možnosti vystudovat vysokou školu. Všechny tyto výhody má však jen díky své matce, která se řídí jednoduchou zásadou „Nejlepší je cesta nejmenšího odporu.“72 Vrcholem jejího snažení se stává povolení ke svatbě v cizině, díky kterému se Máša může odstěhovat ze země a provdat se za bohatého Francouze Michela. Protagonistka své sestřenici samozřejmě závidí a ví, že jediné, co jí brání k dosažení všech snů, je minulost její rodiny. „Máša směla všecko. Uměla to válet s klukama i s tetou a teta to zas uměla válet se životem. Nebýt otcových zásad a babičky s jejím šupletem plným minulosti, mohla jsem dneska prožít prima večer.“73 Neodvažuje se však vyčítat něco svojí rodině, uvědomuje si, že se jí matka snaží dopřát to nejlepší, co může, aby alespoň částečně zmenšila propast mezi životním standardem své dcery a neteře. „Jenom jí asi bylo líto, že mi nemůže dopřát to, co teta Máše.“74 Nejvíce protagonistku mrzí skutečnost, že nebyla přijata na vysokou školu, jelikož od útlého věku byla vedena ke studiu a sebevzdělávání. Práce v televizním studiu je pouze náhradním řešením, které vymyslel její strýc. „Maximálně promluvila se strýčkem a on si vymyslel tu náplast, že v praxi se naučím víc než na škole.“75 Věru její práce příliš neuspokojuje, nepředpokládá, že by něco potřebného pro život získala taháním kabelů. Ke svému strýci však přesto pociťuje vděk, je si vědoma toho, že se jí snažil pomoci všemi silami. Protagonistčin život se mění ve chvíli, kdy na basketbalovém turnaji potkává Janise, lotyšského studenta z Rigy. Od jejich první srážky na schodech k sobě pociťují jistou náklonnost. Věra poprvé ve svém životě prožívá milostné vzplanutí, díky Janisově pozornosti se cítí sebevědomě a přitažlivě. „Podívala jsem se do zrcadla za orchestrem. […] Na zádech mi vlála ta lokna, v zrcadle jsme měli skoro stejnou barvu vlasů. Možná by i teta Vilma připustila, že nám to spolu sluší.“76 Protagonistka si je vědoma toho, že tento románek bude mít pravděpodobně rychlý konec, přesto se však nedokáže ubránit svým pocitům. „Líbil se mi a věděla jsem, že už se vezu. Že začínám plavat a kolíbat se na té vlně, co se přes nás přehoupla, už mi není pomoci.“ 77 Tento zprvu nevinný flirt se však rychle mění v mnohem vážnější vztah. Mladí milenci se tak ocitají v bezvýchodné situaci, v níž jsou jejich společné chvíle narušovány vidinou SALIVAROVÁ, Zdena. Nebe, peklo, ráj. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1991, s. 9. Tamtéž, s. 19. 74 Tamtéž, s. 20. 75 Tamtéž, s. 12. 76 Tamtéž, s. 34. 77 Tamtéž, s. 37. 72 73

34

Janisova brzkého odjezdu do Lotyšska. Věra se zpočátku snaží být optimistická, přesvědčuje sama sebe i svého milého, že se jim určitě podaří najít si k sobě cestu zpět. Předpokládá, že pokud by se chtěla provdat do země Sovětského svazu, úřady by tomuto rozhodnutí nebránily a bylo by jí povoleno vycestovat. Jejím jediným přáním je zůstat s Janisem, byla by ochotná žít kdekoliv na světě, pokud by to bylo s ním. Ostatní její sny ustupují do pozadí a zůstává pouze touha prodlévat v Janisově přítomnosti. „A přece jsou jejich přání až dojemně skromná: chtějí jen být spolu, kdekoli na světě.“78 Po Janisově odjezdu se Věra upíná k myšlence opětovného shledání se svojí láskou. „Našla jsem si prima kluka, ale pak už zas jen sny a představy, jak by to všecko mohlo být krásné, kdyby…, paneboženebeskej, dej, ať se s ním zase shledám.“79 Svádí předem prohraný boj s úřady, je natolik zoufalá, že dokonce požádá o pomoc tetu Vilmu. Svým vztahem s cizincem však vyvolá u svých příbuzných pohoršené reakce, představou svatby v Sovětském svazu nejsou příliš nadšeni. „Věruško… copak… ježišmarjá… snad… snad by sis nechtěla vzít nějakýho Rusáka?“80 Protagonistčina snaha získat povolení ke sňatku v zemi Sovětského svazu se však obrací proti ní. Poté, co teta Vilma uplatnila svůj vliv na pasovém oddělení, začne ministerstvo projednávat její žádost. Věra se s tímto úspěchem svěřuje Janisovi v dopise, když jí ovšem delší dobu nepřichází žádná odpověď, automaticky předpokládá, že na ni její přítel zapomněl. „Bála jsem se smutné pravdy, nic nepřišlo a nikdy už nic nepřijde, jsem tak bláhová, když si myslím, že na mě nezapomněl. Nechal mě.“81 Když po několika týdnech dorazí dopis z Lotyšska, nenachází v něm protagonistka psaní od Janise, ale od jeho přítele, který jí sděluje, že Janis veškeré své city myslel vážně, ale nadále mu už nemá psát, protože už není na dané adrese. „Něčí rukou, cizím rukopisem tam stál ten ortel, ten nelidský rozsudek nad našimi životy, které vůbec, ale vůbec už nejsou v rukou božích.“82 Tímto dopisem je novela zakončena, proto si už čtenář musí domyslet sám, jaký osud přichystala Janisovi vláda Sovětského svazu. Helena Kosková ve své recenzi hovoří o Janisově deportaci ze země: „Věřiny opětované snahy dostat se do Lotyšska alespoň na návštěvu mají jediný výsledek: Janis je deportován. Socialistická Love Story končí zásahem společnosti, který by historicky

KOSKOVÁ, Helena. Zdena Salivarová: Nebe, peklo, ráj. Svědectví. 1977, roč. 14, č. 54, s. 292. SALIVAROVÁ, Zdena. Nebe, peklo, ráj. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1991, s. 67. 80 Tamtéž, s. 80. 81 Tamtéž, s. 90. 82 Tamtéž, s. 91. 78 79

35

patřil někam na rozhraní mezi společností otrokářskou a feudální.“83 Vzhledem k pozdějšímu vyjádření autorky je však jisté, že byl Janis odsouzen k trestu smrti, stejně jako kdysi jeho rodiče. Salivarová v Samožerbuchu vysvětluje, z jakého důvodu nechala protagonistčina milence zemřít. Pro jeho smrt se rozhodla po přečtení eseje Filosofie básnické skladby Edgara Allana Poea. Ten tvrdí, že jedním z nejvíce melancholických námětů je smrt, která nabývá největší poetičnosti v případě skonu krásné ženy. Nejvhodnějším vypravěčem takové události je dle něj smutný a osiřelý milenec. A protože Salivarová je žena, Poeovo doporučení využila obráceně. 84 Stejně jako většina předešlých autorčiných děl, je i tato novela napsána v ich-formě. Veškeré informace o protagonistce získáváme nepřímou prezentací, zejména pak díky jejímu chování, promluvám s ostatními postavami a prostředí, v němž protagonistka žije. Zajímavé je, že v průběhu celého děje není zmíněno Věřino příjmení, až na posledních stránkách novely jej čtenář zjišťuje díky svatebnímu oznámení protagonistčiny sestřenice. „Monsieur et Madame Karel Vokurka de Prague ont l’honneur de fair part du mariage de leur fille Marie Anna Christine Vokurkova“85 Především z dialogů se členy Věřiny rodiny se dozvídáme mnohé o charakteru hlavní hrdinky. Zatímco před tetou a sestřenicí se protagonistka snaží chovat stejně povýšeně, aby setřela společenské rozdíly mezi nimi, při rozhovoru se svou babičkou či matkou se nebojí otevřeně hovořit o svých obavách a přáních. Vždy u nich najde oporu a porozumění. „Společensky jsme níž, řekla, jako by věděla, na co myslím. Ale morálně, Věruško, morálně nad nima čníme.“86 Přímá charakteristika se objevuje pouze v rámci vnitřního monologu hlavní hrdinky, tento popis osobnosti však nemůžeme přijmout jako důvěryhodný, vzhledem k rozporu mezi subjektivním viděním sebe sama a reálnou skutečností. Protagonistčina povaha se v průběhu děje zásadním způsobem změní, láska k Janisovi jí dodává potřebnou odvahu k tomu, aby bojovala se společností zasahující do jejího intimního života. Salivarová i tuto novelu přizpůsobuje mladší generaci nejen námětem, ale zejména použitým jazykem. Opět se setkáváme s obecnou češtinou, nejen u hlavní hrdinky, ale KOSKOVÁ, Helena. Zdena Salivarová: Nebe, peklo, ráj. Svědectví. 1977, roč. 14, č. 54, s. 292. ŠKVORECKÝ, Josef a Zdena SALIVAROVÁ. Samožerbuch. 2. doplněné vyd. Praha: Panorama, 1991, s. 216-217. 85 SALIVAROVÁ, Zdena. Nebe, peklo, ráj. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1991, s. 90. 86 Tamtéž, s. 20. 83 84

36

také u ostatních postav. „Nevyhýbá se ani slangu, snaží se o konciznost, zkratkovitost výrazu nejen ve stavbě vět, ale i v kompozici.“87 V této novele se autorka znovu vrací k tématu ženy ovládané vyšší mocností. Podobně jako Janě Honzlové, i Věře zasahuje do soukromí politická příslušnost a minulost její rodiny. Na pozadí tragického milostného příběhu sledujeme společnost, v níž dominují spíše přizpůsobiví kariéristé, zatímco obyčejný slušný člověk je kvůli své nepřizpůsobivosti odsouzen ke společenskému a existenčnímu živoření.

87

KOSKOVÁ, Helena. Zdena Salivarová: Nebe, peklo, ráj. Svědectví. 1977, roč. 14, č. 54, s. 293.

37

8. Hnůj země Prozatím poslední knihou Salivarové, kterou napsala bez spolupráce se svým manželem, je epistolární román Hnůj země (1994). Tuto knihu vydalo nakladatelství Sixty-Eight Publishers jako svůj poslední titul. Autorka toto dílo vytvářela v průběhu dvaceti tří let působení nakladatelství, a jak sama uvádí v doslovu knihy, čekala na správnou chvíli pro vydání tohoto románu, aby se jeho prostřednictvím mohla rozloučit se čtenáři. 88 Hnůj země podává svědectví o českých emigrantech již od poloviny devatenáctého století. Aby i zážitky těchto emigrantů byly autentické, autorka čerpala z krajanského kalendáře Amerikán, jehož původní texty zkrátila a převedla do epistolární formy.89 Příběhy emigrantů z dvacátého století Salivarová přebírá ze svého vlastního života a z příběhů jejích přátel, v doslovu své knihy prohlašuje, že nic v její knize není vymyšleno ani vylháno. Vzhledem k autorčiným zásahům však můžeme pochybovat o tom, zda jsou všechny události popsané v knize pravdivé, zejména když ona sama přiznává, že jednotlivé postavy jsou poskládány z několika reálně žijících osob. „Každý spisovatel vám to podepíše: postava románu je skupinový portrét […] Výhoda nebo nevýhoda psaní prózy je svoboda fabulace, fantazie a záměru vylíčit ve zkratce život, jak ho člověk prožívá.“90 Očekávat lze také jistou formu subjektivního zabarvení, Hnůj země popisuje zejména život samotné autorky a jejího působení v nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Nejčastější adresátkou a odesílatelkou dopisů v knize je Věra Šimková, emigrantka, kterou její manžel Václav vylákal do zahraničí pod záminkou studijního pobytu na univerzitě v Torontu. Jelikož neočekávala, že by v Kanadě zůstala trvale, zanechala doma svoji rodinu, přátele a práci, včetně rozepsané diplomové práce. „Teprve tady z Václava vylezlo, že byl rozhodnut už v Praze, ale nechával mě při tom, že jedem jen na pár měsíců.“91 Jakmile se dozví pravdu, propadá smutku a stesku po domově. Musí se naučit žít v zemi, v níž se ocitla proti vlastní vůli. Nezná zde nikoho kromě svého manžela a jedné kanadské přítelkyně. Jelikož neovládá angličtinu, nedokáže si představovat jasnou budoucnost, jak jí doporučuje Václav. Před ním se snaží svůj stesk SALIVAROVÁ, Zdena. Hnůj země. Vyd. 2. Praha: Ivo Železný, 1994, s. 315. Tamtéž, s. 317. 90 Tamtéž, s. 316. 91 Tamtéž, s. 16. 88 89

38

utajit, jelikož ví, že vůči jejím nářkům zůstává neoblomný. Věra se tak stále vrací ve vzpomínkách do Prahy a doufá, že se co nejdříve bude moci vrátit zpět do Československa. „Mlha za mnou, mlha přede mnou. Jenom sním, jak by bylo krásné, kdyby ti Rusáci odtáhli a my se mohli vrátit.“92 Po určité době strávené zabydlováním se v Kanadě, seznamováním se s místními Čechy a studováním angličtiny (dopisy bohužel nejsou nadepsány daty, čtenář nemůže sledovat, jaká doba uběhla od posledního dopisu hlavní hrdinky), se Věra rozhoduje založit nakladatelství, v němž by mohly vycházet knihy spisovatelů zakázaných v Československu. „Ty víš, co jsem chtěla a začala dělat už doma. Tak vidíš. To, co chci podniknout tady, není od toho daleko. Nakladatelství.“93 Ráda by se alespoň částečně podílela na boji proti komunistické vládě a cenzuře, jež panuje v Československu. Chce také pomoci spisovatelům, kteří kvůli své tvorbě byli donuceni emigrovat ze země, a jejichž díla se nikdy nedočkala vydání. „Já emigrovat nechtěla, ale když už mě sem přitáh, ať pochopí, že tu nechci chcípnout v nicnedělání.“ 94 Uvědomuje si, že tato práce pro ni bude časově i psychicky náročná, od tohoto nápadu ji odrazuje manžel i její blízcí přátelé. „Věruško má drahá, uvědomuješ si, do čeho se pouštíš? Neseš kůži na trh a nedoufej, že se zavděčíš každému.“95 Navzdory tomu však Věřin entuziasmus přesvědčí Václava k finanční podpoře jejího plánu. S pomocí pana Karlíka, který v Kanadě žije již více než dvacet let, zakládá nakladatelství Libra Publishers. Konečně začíná myslet i na budoucnost a neváhá se zcela oddat svojí práci, jež se stává náplní jejího života. Starosti spojené s chodem nakladatelství stojí Věru spoustu úsilí, v téměř každém dopise se zmiňuje o nedostatku volného času. Zvyšující se množství práce začíná ovlivňovat také její vztah s Václavem, kterého protagonistka zanedbává. „Něco s tím musíme udělat, nikam nejdem, nevidíme se pořádně ani v neděli. Musíš si někoho do tiskárny najmout.“96 Jejich manželství funguje téměř neustále za pomoci vzkazů, které si vzájemně nechávají doma. Tento způsob komunikace samozřejmě vede k mnohým hádkám. Hlavním zdrojem sporů však zůstává řízení Libry, které se poměrně často protagonistce vymyká z rukou. „Václav bručí a nadává, že jsme zpožděni s další trojicí knih. […] Hádáme se čím dál častěji, křičíme na sebe a já mám sto chutí se vším praštit SALIVAROVÁ, Zdena. Hnůj země. Vyd. 2. Praha: Ivo Železný, 1994, s. 17. Tamtéž, s. 64. 94 Tamtéž, s. 93. 95 Tamtéž, s. 79. 96 Tamtéž, s. 240. 92 93

39

a žít normální život jako jiní.“97 V těchto chvílích se však ukazuje opravdová oddanost Václava manželce. Přestože jí vyčítá její nezodpovědnost, v těžkých chvílích se na něj může Věra vždy obrátit. Protagonistka má poměrně velké štěstí, že je její manžel ochoten snášet tato příkoří, téměř každý jiný muž by zřejmě neunesl rezignaci partnerky na normální manželský život. Václav ale beze slova přebírá veškeré domácí povinnosti a nechává Věru, aby se plně mohla věnovat nakladatelství. Záslužná nakladatelská činnost protagonistky se nesetkává pouze s pozitivním ohlasem. Velice často je její práce kritizována, a to spisovateli, ostatními nakladateli nebo běžnými čtenáři. Závistiví lidé o ní rozšiřují sprosté a naprosto nevěrohodné pomluvy, přesto se však najdou tací, kteří těmto lžím věří. „Byla to desítkářka a kádrovačka v jednom komunistickém souboru Sedmikrása. […] Netajila se intimními styky s každým na ministerstvu vnitra od vrátného k ministrovi.“98 Jediné, co protagonistku znepokojuje, je převládající představa společnosti o finanční situaci nakladatelství Libra. Zatímco se Věra snaží, aby její firma neupadla do dluhů, emigrantská společnost má pocit, že Libra Publishers je výdělečný podnik, jehož majitelé se snaží pouze získat co největší zisk. „Tato firma však vzkvétá. Již má nejmodernější vybavení, tiskařské stroje posledního data, skvělý nábytek a perské koberce.“ 99 „Dostava od Cs. narodni rady a Spolecnosti pro vedy a umeni z New Yorku desetitisicove podpory na vydavani knih.“100 Kvůli svým nepřátelům se však hrdinka příliš často netrápí, přestože jí občas poštou přijde urážející anonymní dopis, stále usiluje o to, aby její práce přispívala české literatuře. Václav tyto útoky svaluje na podvědomou žárlivost na úspěch. „Jsem v psychologii ubohý amatér, ale jedno se mi jeví jako vysvětlení – podvědomá žárlivost na Věru-ženskou něco s úspěchem konající, na všechny, kteří něčeho dosáhli.“101 Před Věrou velice často anonymní dopisy ukrývá, což jí samozřejmě vadí. Nesnáší tajnosti, a to i ty, které by jí mohly ublížit. „Ranilo mě to, ale prosím Tě, netaj přede mnou nic. Stejně to nepomůže a neuchráníš mě.“102 Ve své recenzi Vladimír Novotný poukazuje na jednostranný pohled románu, v němž může být skutečnost přikrášlena ve prospěch hlavní hrdinky, její odpůrci nedostali žádný prostor k vyjádření. „Nepojmenovaní či přejmenovaní odpůrci nakladatelky Věry Tamtéž, s. 143. Tamtéž, s. 107. 99 Tamtéž, s. 106. 100 Tamtéž, s. 132. 101 Tamtéž, s. 263. 102 Tamtéž, s. 264. 97 98

40

Šimkové, kteří tu vystupují toliko v rolích bezcharakterních zloduchů a zlolajných pomlouvačů, zde nemají možnost své nepravdy a svá nařčení hájit.“103 Autorka sama v doslovu knihy zmiňuje, že dopisy adresované nakladatelství zredigovala. Protagonistka je bohužel velice důvěřivou osobou. Tento rys její osobnosti můžeme sledovat zejména při jednání s jejími zaměstnanci. Snaží se se všemi vycházet dobře, což se jí poměrně často nevyplácí. Několikrát zaměstná nekompetentního člověka, nemá však odvahu ho propustit. Vždy než se k tomuto razantnímu kroku odhodlá, téměř veškerou práci zastává sama. „Pro mě je nejhroznější, když musím někomu dát tu výpověď skutečně.“104 Protagonistka má pocit, že téměř každý mladý člověk se jí za pomoc oplatí pouze nevděkem. Její důvěřivost a ochota se mnohým jeví jako slabosti, kterých neváhají zneužít. Věra je mnohokrát podvedena a zklamána chováním svých podřízených, až příliš dobře si uvědomuje, že nemá vhodné vlastnosti pro řízení svých zaměstnanců a neumí se chovat jako přísný vedoucí. „Poroučet neumím, pouze žádám, ba, někdy i prosím.“105 Nejčastěji je protagonistčina trpělivost pokoušena při jednání s její neteří Ivanou, která přijíždí do Kanady za tetou s přesvědčením o jejím bohatství a úspěchu. Věra se snaží své neteři zajistit první pracovní zkušenosti a ráda by jí předala své zkušenosti z pobytu v cizí zemi. „Kam se hnu, tam slyším, jak tvrdě začínali, že jim nikdo nic zadarmo nedal a vona to má úplně jako refrén.“106 Ivana touží pouze po zábavě, nákladných darech a penězích, s naprostou samozřejmostí předpokládá, že se dočká luxusu, aniž by pro to musela cokoliv udělat. „Vona mi koupila pár šatů a bot, nic moc, v Praze jsem měla lepčejší. […] Vona mi na dárky nic nedá.“107 Její představa života v zahraničí se značně liší od drsné skutečnosti, což ovšem vyčítá právě Věře. Protagonistka má se svou neteří však nekonečnou trpělivost, obává se o její bezpečí, přestože to její svěřenkyně nikdy nedoceňuje. Prostřednictvím Ivany se dozvídáme mnohé informace o protagonistce, o nichž ona sama v dopisech mlčí. Její neteř se však neomezuje a do detailů popisuje své sestře i nepříjemná tajemství o jejich tetě. Zjišťujeme proto, že protagonistka má problémy s nadměrnou konzumací alkoholu a je poměrně silnou kuřačkou. Tyto problémy si však odmítá přiznat a paradoxně prosazuje zdravé stravování, které nutí i celé své rodině. NOVOTNÝ, Vladimír. Svéživotopis v cizích dopisech. Tvar. 1995, roč. 6, č. 2, s. 17. SALIVAROVÁ, Zdena. Hnůj země. Vyd. 2. Praha: Ivo Železný, 1994, s. 210. 105 Tamtéž, s. 209. 106 Tamtéž, s. 215. 107 Tamtéž, s. 216 – 217. 103 104

41

„A teďka Ti na tetičku vyzradím sladký tajemství: furt mluví o zdravý potravě, a přitom nasává. Galón červenýho denně. A hulí jako komín.“108 Vzhledem k epistolární formě, kterou v tomto románu autorka zvolila, musíme charakteristiku protagonistky skládat z jednotlivých dopisů. Určité informace najdeme v dopisech odeslaných samotnou Věrou, spoustu podrobností však také můžeme zjistit z dopisů protagonistčiných přátel, ať už je adresují přímo jí samotné, nebo se o ní pouze zmiňují. Převažuje však charakteristika přímá, nepřímá prezentace hlavní hrdinky se objevuje velice málo, autorka jí využívá pouze v případech, kdy chce zdůraznit protagonistčinu vyčerpanost a pomalu mizící entuziasmus, jímž se tato postava vyznačovala při založení nakladatelství Libra. Autorka však pracuje s nepřímou prezentací zejména při popisu ostatních postav románu. Vhodně zvolená epistolární forma jí umožňuje vytvořit poměrně přesný obrázek o všech pisatelích. Salivarová využívá téměř všech rovin jazyka, uplatňuje spisovný i hovorový jazyk, v dopisech se velice často objevuje slang či počeštěné anglické výrazy. Vlasta Skalická ve své recenzi v Literárních novinách tento fakt obdivuje: „S jazykem si autorka, jak jí to dovolují různé typy pisatelů, hraje, jeho prostřednictvím se v textu objevují prvky ironie, parodie i karikatury.“109 Jelikož je postava Věry Šimkové autoportrétem samotné autorky, sledujeme v tomto románu velké množství autobiografických rysů, jako je například stejné datum narození, obliba koček nebo holdování cigaretám a alkoholu. Přílišná svázanost osudu protagonistky s autorkou však nedovoluje postavě se osvobodit a žít svým vlastním životem. Skalická vidí problém zejména v tom, že celá kniha je vystavěna okolo osoby Věry Šimkové/Zdeny Salivarové, jejího osudu a práce na nakladatelství, proto by v této knize bylo odosobnění těžší než v ostatních dílech autorky.110

SALIVAROVÁ, Zdena. Hnůj země. Vyd. 2. Praha: Ivo Železný, 1994, s. 215. SKALICKÁ, Vlasta. O osvěcování lidské mysli – a jak se z greenhornů stávají či nestávají starousedlíci. Literární noviny, 1995, roč. 6, č. 8, s. 7. 110 Tamtéž. 108 109

42

9. Závěr „Psaní je snaha poslat nějaké poselství, ale taky někdy taková sólová revolta proti úradkům osudu.“111 Je možné, že právě díky zásahům osudu a nelehkým změnám v životě Zdeny Salivarové, vzniklo několik skvělých knih, v nichž se autorce podařilo vykreslit hlavní hrdinky, s nimiž se čtenáři mohou lehce ztotožnit. V této práci jsme sledovali zejména autorčinu práci s protagonistkami jejích knih. Zaměřili jsme se na způsob charakterizace postav a jejich celkovou výstavbu v textu. Pozorovali jsme také společné znaky jednotlivých protagonistek a propojenost jejich příběhu s osudy autorky. Hlavní hrdinky z knih Zdeny Salivarové mají mnoho společných vlastností, zejména proto, že autorka do svých postav promítá zážitky z vlastního života. Žádná z nich však není přímým odrazem Salivarové. „Poměr mezi autobiografičností a literární fikcí u Zdeny Salivarové je poněkud složitější. […] Patří k těm šťastným autorům, u kterých je pravda románu pravdivější než pravda života.“112 Autorka do každé své knihy vkládá pouze určitou část svých vzpomínek, z toho důvodu můžeme v jednotlivých dílech sledovat vždy určitou etapu jejího života. Snadno si tak můžeme představit místo několika žen pouze jednu jedinou – Zdenu Salivarovou. Autobiografické prvky pozorujeme především v dílech Honzlová a Hnůj země. Autorka sama přiznává u těchto dvou knih inspiraci vlastním životem. Zatímco Věra Šimková je do jisté míry klíčovou postavou, jejíž prostřednictvím Salivarová předává čtenáři vlastní zážitky ze života v emigraci, příběh Jany Honzlové je pouze inspirován autorčinou minulostí a jejími vzpomínkami na domov. Přesto se však v Honzlové objevuje velké množství podobností s životem a osobou Salivarové. „Honzlová samozřejmě není Salivarová, snad, při hodně dobré vůli, je to její dvojče, které možná jako by jí z oka vypadlo, mluví stejně, jedná stejně, ale je přece jen někdo jiný.“113 Ve zbylých dvou dílech Salivarové se již autobiografické prvky vyskytují méně, stále je ovšem můžeme zaznamenat v určitých životních okamžicích protagonistek. Na rozdíl od Honzlové či Hnoje země se v těchto knihách již nesetkáváme se vzpomínkami

SALIVAROVÁ, Zdena, Karel HVÍŽĎALA a Josef ŠKVORECKÝ. Opustíš-li mne, nezahyneš: rozhovory se Zdenou Salivarovou a Josefem Škvoreckým. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2012, s. 53. 112 MOLDANOVÁ, Dobrava. Zdena Salivarová jako autorka a jako literární postava. Tvar. 1997, č. 1, s. 12. 113 ŠKVORECKÝ, Josef a Zdena SALIVAROVÁ. Samožerbuch. 2. doplněné vyd. Praha: Panorama, 1991, s. 206. 111

43

na život samotné autorky. Napsání milostného příběhu je pro ni spíše kompenzací nedostatku vášně v její vlastní minulosti.

114

Salivarová však do Nebe, peklo, ráj

promítla spoustu svých příbuzných a známých, převážně však v každé z postav můžeme pozorovat několik různých žijících osob. „Teta Vilma je složená z celé řady dam, slepičích matek i docela hodných socialistických milostpaniček. […] Matka - kombinace mé vlastní s matkami mých kamarádek. […] A babička? Moje zidealizovaná vlastní babička z matčiny strany, kterou znám jen z fotek a novinových článků a z matčina vyprávění.“115 Protagonistky z knih Salivarové se také jistým způsobem vyvíjejí. Můžeme najít určité spojení mezi hlavními hrdinkami povídkového triptychu Pánská jízda a novelou Nebe, peklo, ráj. Věra z autorčiny prvotiny je naivní mladou dívkou, toužící po lásce a mužském uznání. Sama ale nedokáže bojovat, očekává vždy nějaký zásah osudu, jež vše zvrátí v její prospěch. Svou pozdější novelu však Salivarová obohatila o náhled na politickou situaci v Československu za období komunistické vlády. Milostný příběh tak není jedinou zápletkou děje, přestože je intenzivnější než v prvním díle autorky. Protagonistka se snaží bojovat ze všech sil, aby dosáhla svého štěstí, a přestože příběh končí tragicky, není pouhou naivní dívkou, která předpokládá, že vše dobře dopadne bez jejího vlastního přičinění. Stejně tak můžeme sledovat propojení příběhu Jany Honzlové a Věry Šimkové. Pro tyto ženy je na rozdíl od ostatních protagonistek knih Salivarové milostná složka života nepodstatná. Jejich příběh zaznamenává zejména boj s tehdejší společností a s politickou situací v Československu. Zatímco Jana Honzlová se snaží zbavit společenských předsudků a ráda by byla přijata jako důvěryhodná osoba, Věra Šimková všemi silami usiluje o pravý opak. Veškerá její práce je protestem proti komunistickému režimu. Obě tyto hrdinky bojují proti společenskému a politickému útlaku, každá však vlastním, osobitým způsobem. Protestsong Jany Honzlové je pouze tichý, nenápadný pro veřejnost, o to však více zasahuje čtenáře. Věřin příběh není natolik působivý, svou prací však naprosto veřejně bojuje proti utlačované společnosti, z níž zpočátku nechtěla být vyčleněna. S ženskými postavami Salivarové se mohou čtenáři snadno ztotožnit. Protagonistky jednotlivých knih jsou obyčejné dívky s všedními problémy, díky ŠKVORECKÝ, Josef a Zdena SALIVAROVÁ. Samožerbuch. 2. doplněné vyd. Praha: Panorama, 1991, s. 211. 115 Tamtéž, s. 214 – 215. 114

44

nečekaným zvratům života se však projevují kladné i záporné stránky jejich osobností. Za vrchol autorčiny tvorby lze považovat román Honzlová, v němž autorka vytvořila v postavě hlavní hrdinky představitelku dobra bojující proti režimu. Dnešní generace by se díky Honzlové mohla poučit o tehdejší době, kterou se autorce v tomto díle povedlo dokonale vykreslit. I z toho důvodu nás může mrzet klesající čtenářský zájem a také fakt, že reflexe tvorby Zdeny Salivarové z řad domácí literární vědy se v uplynulým desetiletí objevují pouze sporadicky.

45

10. Resumé Autorka se ve své bakalářské práci K typologii ženských postav v tvorbě Zdeny Salivarové věnuje analýze postav v prozaické tvorbě Zdeny Salivarové. Teoretickým východiskem této bakalářské práce je zejména Poetika vyprávění (2001) od Shlomith Rimmon-Kenanové, zmíněny jsou však také přístupy dalších literárních teoretiků. V průběhu analýzy se autor práce snaží zaměřit zejména na charakteristiku psychických vlastností jednotlivých protagonistek v prózách Pánská jízda (1968), Honzlová (1972), Nebe, peklo, ráj (1976) a Hnůj země (1994). Součástí bakalářské práce je také terminologické vymezení pojmu postava, přehled životních osudů spisovatelky a její tvorby.

46

11. Seznam literatury 11.1

Primární literatura

SALIVAROVÁ, Zdena. Honzlová: protestsong. Vyd. 4. Praha: Art-Servis, 1990, 254 p. ISBN 80-711-6000-8. SALIVAROVÁ, Zdena. Hnůj země. Vyd. 2. Praha: Ivo Železný, 1994, 318 p. ISBN 80237-0930-5. SALIVAROVÁ, Zdena. Nebe, peklo, ráj. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1991, 271 s. ISBN 80710-8028-4. SALIVAROVÁ, Zdena. Pánská jízda. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1968.

11.2

Sekundární literatura

BÍLEK, Petr A. Hledání jazyka interpretace: k modernímu prozaickému textu. Vyd. 1. Editor Miroslav Červenka. Brno: Host, 2003, 360 s. ISBN 80-729-4080-5. BROŽOVÁ, Věra. Zdena Salivarová. Slovník české literatury [online]. 1998, 30. 10. 2008 [cit. 2014-11-03]. Dostupné z:http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=430&hl=Zdena+Salivar ova DOKOUPIL, Blahoslav a Miroslav ZELINSKÝ. Slovník českého románu, 1945-1991: 150 děl poválečné české prózy. Vyd. 1. Ostrava: Sfinga, 1992, 314 p. ISBN 80-9005789-6. FOŘT, Bohumil. Literární postava: vývoj a aspekty naratologických zkoumání. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, 111 s. Theoretica, 2. sv. ISBN 978-808-5778618.

47

Gentleman Josef Škvorecký [dokument]. Režie Petr KAŇKA. Česko, 2007. HOSTOVSKÝ, Egon. Dobročinný večírek. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1985, s. 216. KOSKOVÁ, Helena. Zdena Salivarová: Nebe, peklo, ráj. Svědectví. 1977, roč. 14, č. 54, s. 292. MĚŠŤAN, Antonín. Zdena Salivarová, Honzlová. Svědectví 12, 1973/74, č. 46,1973, s. 359. MOLDANOVÁ, Dobrava. Nová jména v české próze. Sešity pro mladou literaturu a diskuzi. 1968, roč. 3, č. 23, s. 49 - 50. MOLDANOVÁ, Dobrava. Zdena Salivarová jako autorka a literární postava. Tvar. 1997, roč. 8, č. 1, s. 12. NOVOTNÝ, Vladimír. Svéživotopis v cizích dopisech. Tvar. 1995, roč. 6, č. 2, s. 17. PEROUTKA, Ferdinand: Třikrát o české literatuře. Proměny 20, 1983, č. 2, květen, s. 72. RIMMON-KENAN, Shlomith. Poetika vyprávění. Vyd. 1. Překlad Vanda Pickettová. Brno: Host, 2001, 176 s. Strukturalistická knihovna, sv. 7. ISBN 80-729-4004-X. SALIVAROVÁ, Zdena, Karel HVÍŽĎALA a Josef ŠKVORECKÝ. Opustíš-li mne, nezahyneš: rozhovory se Zdenou Salivarovou a Josefem Škvoreckým. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2012, 284 s. ISBN 978-802-0426-581. SKALICKÁ, Vlasta. O osvěcování lidské mysli – a jak se z greenhornů stávají či nestávají starousedlíci. Literární noviny, 1995, roč. 6, č. 8, s. 7. ŠKVORECKÝ, Josef a Zdena SALIVAROVÁ. Samožerbuch. 2. doplněné vyd. Praha: Panorama, 1991, 356 s. ISBN 80-703-8063-2.

48

VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. 2. rozš. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984, 456 s. VŠETIČKA, František. Podoby prózy: o kompoziční výstavbě české prózy dvacátýchlet 20. století. Olomouc: Votobia, 1997, 248 s. ISBN 80-719-8262-8.

49