AKTUALITY měli rohy největší. Tyto výrůstky tedy měly nějakou funkci (podléhaly selekci). A tak zbývá poslední teorie – obranná. Rohy zřejmě mohly díky své poloze a robustnosti chránit oči a krk před útokem predátora. Podobné kostěné rohy měl také vymřelý miocenní pásovec rodu Peltephilus, ale opět nevíme, k čemu ty rohy vlastně měl… (Proc. R. Soc. B 272, 1705–1713, 2005) Jan Robovský
K čemu byly rohy bobruškám? Severoamerická bobruška (Aplodontia rufa) je posledním žijícím zástupcem bobrušek (v nejširším pojetí nadčeleď Aplodontoidea), a představuje tedy jen nepatrný pozůstatek jejich někdejšího druhového bohatství. Čeledi bobruškovitých (Aplodontidae), do které patří i dnešní bobruška, je nejpříbuznější vymřelá čeleď Mylagaulidae. Její nejodvozenější miocenní až raně pliocenní zástupci rodu Ceratogaulus měli na zadním konci nosních kostí dva nápadné kostěné rohy, což je činí atraktivním příkladem bizarního vzhledu u hlodavců. Ačkoliv jsou tito rohatí hlodavci známí poměrně dlouho, o funkci jejich výrůstků se zatím jen spekulovalo. Až nedávno se objevila nová studie, která si vzala za cíl objasnit právě funkční aspekt těchto rohů. První z hypotéz, že rohy pomáhaly bobruškám při hrabání v podzemí, se zdá být velmi nepravděpodobná (především kvůli neefektivitě), a to hlavně vzhledem k zadní pozici rohů na lebce. Další teorie uvažovala, že rohy mohly sloužit k soupeření samců o teritoria či samice a kromě toho také k předvádění se před samicemi. Je však otázka, zda byly rohy výsadou pouze jednoho pohlaví (souběžný výskyt rohatých a bezrohých jedinců byl zaznamenán pouze na jedné lokalitě z mnoha). Omezená rotace krku a předpokládaná podzemní aktivita hovoří spíše proti této hypotéze. Navíc je také důležitý fakt, že tyto bobrušky měly pravděpodobně ještě redukovanější zrak (o polovinu menší otvor pro zrakový nerv) než dnešní bobrušky. Proto se nezdá příliš pravděpodobné, že samice mohly okukovat formu zápasících samců či se obecně navzájem druhově rozeznávat, což byla další teoretická hypotéza. Z fosilního záznamu vyplývá, že nejodvozenější zástupci rodu Ceratogaulus
Vztek stresuje méně než strach Psychiatrička Jennifer Lernerová z Carnegie Mellon University v Pittsburgu vystavovala pokusné osoby při řešení obtížných matematických úloh stresovým podnětům (vyhrožování, zneklidňování) a při tom si všímala jejich vizáže, ale též hladiny hlavního stresového hormonu kortizolu ve slinách. Ukázalo se, že pokud obličej vyšetřovaného dobrovolníka ukazoval známky strachu, byla hladina kortizolu ve slinách vyšší než při vzteku. Sledování vizáže testovaných bylo dokonce spolehlivější než jejich údaje o subjektivním vnímání situace. Stresová reakce „boje, nebo útěku“ ovšem funguje lépe, když je navozen vztek (směřující k boji), než když je navozen strach (směřující k útěku). Máme se asi tedy při stresu spíše vztekat než strachovat. (Science 310, 1274, 2005) Vratislav Schreiber
Spotřebitel chce výběrové hovězí i vepřové
Jestliže zemědělec umí správně určit jateční zralost hospodářských zvířat, má vyšší zisk. Zejména v USA se cena masa výrazně mění podle toho, z jakého dobytčete pochází. Výběr skotu na jatka je obvykle založen na fotografiích zvířat z nadhledu, jež jsou podkladem pro odhad tělesné konstrukce (tři možné stupně) a tloušťky svaloviny (čtyři stupně), podle nichž se stanoví optimální jateční váha zvířete. Odhad však bývá zkreslen zvířeným prachem a shodou barvy srsti s barvou půdy nebo porostu. Snímky vyhodnocuje počítačový program, který nakonec určí, zda dobytče odpovídá standardům ministerstva zemědělství. Podle S. Kummera z Dallasu je pro tento účel vhodnější termální zobrazení (vlnové délky 7–14 µm), které vylučuje vliv barev i prachu a obrysy zvířete
jsou jasné. Termální kamery jsou sice dražší, ale spolehlivější vyhodnocení jatečnosti skotu by se přesto vyplatilo. Pro posouzení stavu prasat vyvinuli angličtí a skotští vědci ze Silsoe Research Institute a z Glasgowské univerzity trojrozměrný zobrazovací systém. Digitálními kamerami se pořizjí snímky těla prasete z boční, horní a zadní strany. Software analyzující snímky pak vytvoří trojrozměrný model zvířete a průřez jeho zadním hřbetem. Chovatel si může vybrat mezi 68 znaky vztahujícími se k typu svaloviny a zvolit optimální tvar těla zvířete i jeho předpokládaný růst. To umožní zlepšit výkonnost farem. Každému zvířeti se totiž může přidělit individuální výživa vedoucí k produkci masa vysoké kvality, aniž by se plýtvalo krmnými směsmi. (Photonics Spectra, January 2005, 35–36 a 210) Zdeněk Šesták
Sladká kosmetika pro zhubnutí Nadměrná konzumace lékořice vyvolává řadu zdravotních potíží. Mezi nejzávažnější patří poruchy v hospodaření s minerály a vysoký krevní tlak. Může za to kyselina glycyrrhizová, která je sladkým principem lékořice (Vesmír 84, 740, 2005/12) a její aglykon (necukerná část), kyselina glycyrrhetová. Obě látky jsou inhibitory několika enzymů metabolizmu steroidních hormonů. Nejvýznamnější je jejich vliv na dehydrogenázu 11-β hydroxysteroidu – enzym, který chrání některé tkáně před účinkem glukokortikoidů. Mezi děje, jejichž řízení se glukokortikoidy účastní, patří také lipolýza (odbourávání tuku). Vnímavost tukové tkáně je ale na různých místech těla rozdílná, a tak se stává, že hubnou jenom určité partie těla, nebo dokonce že se tuk stěhuje na nevhodná místa. Možností využít kyselinu glycyrrhetovou k cílenému zvýšení lipolýzy ve vybraných partiích se zabývá současná studie italských endokrinologů z univerzity v Padově. Krém s přídavkem 2,5 % kyseliny glycyrrhetové nanášený po dobu jednoho měsíce způsobil u devíti dobrovolnic místní ztenčení podkožního tuku v oblasti stehen o několik milimetrů. Vyšetření ultrazvukem ukázalo, že se změny týkaly hlavně vrstvy do 18 mm pod povrchem kůže, hlouběji uložené tukové buňky ovlivněny nebyly. Nic pro opravdové tlouštíky. (Steroids 70, 538–542, 2005) Oldřich Lapčík
http://www.vesmir.cz | Vesmír 85, březen 2006
127
Sněženka, posel dobrých zpráv Kdo by neznal sněženku (Galanthus nivalis), která vykvétá jako jedna z prvních květin, často ještě pod sněhem. První její dobrou zprávou je, že jaro se blíží, a druhou, že alkaloid galantamin v jejích cibulkách představuje pokrok v léčení Alzheimerovy nemoci. Tato nemoc byla popsána r. 1907 a ještě v polovině minulého století patřila mezi neobvyklé choroby, znalo ji jen několik specialistů. Dnes postihuje asi 6 % lidí starších 65 let a téměř 30 % lidí starších 85 let. Počty nemocných stoupají na celém světě. Alzheimerova nemoc je spojována s rostoucí střední délkou života vyspělých společností, a je proto právem považována za civilizační chorobu. Jde o progresivní neurodegenerativní poruchu mozku dosud neznámé příčiny, avšak se známými rizikovými faktory, z nichž nejvýznamnějším je stáří. Progresivní charakter nemoci znamená, že se její příznaky s postupujícím časem stále zhoršují. Nemoc se již dostala na třetí místo jako příčina smrti a je na prvém místě jako příčina demence. Pro demenci je charakteristický úbytek až ztráta schopnosti myšlení, paměti a logického uvažování. Jde o postižení kognitivních a adaptačních schopností člověka, které jsou nezbytné pro jeho úspěšný osobní, společenský a pracovní život. Nemoc zbavuje mozek schopnosti nor2. Sněženka podsněžník (Galanthus nivalis). Snímek © Jiří Patočka
128
��
����������
� � � ��� ���� málně fungovat, a nakonec odsuzuje člověka k závislosti na ošetřovatelské péči (viz Vesmír 78, 307, 1999/6 a 78, 330, 1999/6). Choroba se sice považuje za nevyléčitelnou, ale je možné zpomalit její rozvoj a zmírňovat po určitou dobu některé její příznaky (Vesmír 83, 46, 2004/1). Koncem minulého století byly objeveny léky, které mohou vývoj Alzheimerovy choroby zpomalit nebo na dva i více let zastavit. Převládají ty, které potlačují aktivitu enzymu acetylcholinesterázy (AChE), který odbourává neuronový přenašeč cholinergního nervového systému – acetylcholin. Acetylcholin zajišťuje v neuronech naše kognitivní funkce a při Alzheimerově nemoci je ho v mozku nedostatek. Strategie léčby spočívá v podávání léků inhibujících mozkovou AChE. Podávání inhibitorů AChE zvyšuje množství acetylcholinu v mozkových synapsích a zlepšuje kognitivní funkce. Jedním z nejnovějších léčiv Alzheimerovy nemoci je galantamin, dusíkatá heterocyklická sloučenina ze skupiny alkaloidů, o níž je již delší dobu známo, že se nachází v cibulkách sněženek a některých dalších rostlin (bledulí, narcisů aj.). Galantamin působí – na rozdíl od jiných podobných látek – nejen jako reverzibilní inhibitor AChE, ale také jako alosterický modulátor acetylcholinových receptorů nikotinového typu (Psychiatrie 5, 265, 2001). Díky svému dvojímu účinku může galantamin působit jako kognitivum, tj. léčivo zlepšující paměť. Dokud bylo nutno galantamin izolovat z rostlin, které jsou navíc chráněné, bylo jeho použití v medicíně problematické. Poté, co se podařilo zvládnout jeho syntetickou výrobu ve velkém (Angew. Chem. Int. 41, 2795, 2002), stal se galantamin nadějí pro miliony lidí trpících Alzheimerovou chorobou. Nemoc je pořád ještě nevyléčitelná, ale její průběh se dá zpomalit, možná i pozastavit. Jiří Patočka, Anna Strunecká
Vesmír 85, březen 2006 | http://www.vesmir.cz
Elektrinou proti depresii? Vedcov prekvapilo zistenie, že vyšetrenie pacientov istou formou magnetickej rezonancie (Echo Planar Magnetic Resonance Spectroscopic Imaging) vyvolalo u nich zlepšenie nálady. Prejavilo sa to najmä u psychotických osôb s bipolárnou poruchou v depresívnej fáze. Zamerali sa preto na zisťovanie, či by nízkoenergetická zložka magnetickej stimulácie mohla spôsobiť zníženie depresie a zvýšenie pohybovej aktivity pokusných zvierat, a tiež na jej vplyv na pamäť. Stimulácia magnetickým poľom skutočne zvýšila aktivitu pokusných zvierat a mala aj preukázateľne antidepresívny účinok, podobný, ako vyvolávajú štandardné chemické antidepresíva. Vedci predpokládajú, že elektromagnetické pole môže ovplyvňovať biochemické procesy v mozgu. Môžu sa prejaviť aj fyziologické účinky, čo by znamenalo nový prístup v liečbe psychotických porúch. (Biological Psychiatry 57, 571–576, 2005) Gabriel Hocman
Promiskuitné salamandry Množstvo obojživelníkov, mloky nevynímajúc, sa pári s viacerými partnermi. Vo všeobecnosti sa predpokladá, že samičky takýmto spôsobom získavajú isté výhody – priame (svadobné dary, vhodné teritórium) alebo nepriame (kvalitné gény pre potomstvo). Údaje o mlokoch sa však získavajú prevažne z laboratórneho prostredia, pretože na rozdiel od vtákov často nie je možné odchytiť rodičov a ich potomkov. Z laboratórnych záznamov je napríklad známe, že samičky salamandier (Salamandra salamandra) sú schopné uchovávať spermie až 2–2,5 roka a môžu sa páriť s viacerými samcami. Otázka znie, či je takéto správanie bežné aj v prírodných podmienkach a aký má význam. Nemeckí vedci skúmali tento jav – počas troch rokov odchytávali gravidné samice salamandier, značkovali ich a zisťovali, či sa párili s jedným alebo viacerými samcami. Dospeli k poznatku, že aj v prírode mávajú samice bežne 2–3 sexuálnych partnerov. Spermie samcov sa evidentne nepodieľajú na fertilizácii vajíčok náhodne – otázkou ostáva, či ide o čisto fyziologický proces, alebo je to výsledok intenzívnej kompetície spermií. Prekvapujúce však bolo zis-
tenie, že spermie samcov z predošlej sezóny, prakticky až na jediný prípad, samice na fertilizáciu vajíčok nepoužili. Ostáva otvorená otázka, či si samice uchovávajú minuloročné spermie pre prípad, že by bol samcov nedostatok, alebo či nové spermie nevytláčajú staré. (J. Zool., 2006, 268, 1–8) Pavol Prokop
to, co jíme a pijeme, se rozebírá po všech možných stránkách, počínaje odkazem na Paracelsa: všechny látky mohou být jedy. Nejen v Indii a Bangladéši, ale i v některých částech Šrí Lanky jsou problémem fluoridy v pitné vodě, což vede k skvrnitosti zubů (hydroxyapatit zubní skloviny se mění na hnědý fluoroapatit). Nejde sice o závažný lékařský problém, ale je to problém sociální. Mladým dívkám ztěžuje nalezení partnera, a tak si skvrny ze zubů odstraňují smirkovým papírem. V některých oblastech Šrí Lanky je nedostatek jodu, který je příčinou Americká Science na oslavu své- endemické strumy a jiných poruch ho 125. výročí publikovala eseje vý- z nedostatečné činnosti štítné žlázy. znamných světových vědců, které Dissanyake to uvádí jako typickou mají shrnout znalosti v jejich oboru. „geochemickou nemoc“. Jedním z autorů je Chandra DissaV jiných oblastech Šrí Lanky je zas nyake, profesor geologie na univerzi- běžné (tak jako v dalších subtropictě Peradeniya na Šrí Lance, nedávno kých a tropických zemích) pojídání jítéž na Šrí Lance jmenovaný předse- lu. Může mít různé příčiny, snad jde dou tamní Pugwashské rady. Jeho o deficit minerálů nebo o podporu oborem jsou vztahy mezi geologií trávení. a medicínou. Staré moudro, že jsme Svůj význam má prý také pití „tvrdé“ ����������������������������������������� vody, chrání prý před kardiovaskulárními chorobami. Účinným faktorem je podle autora přítomnost hořčíku. Nezakrývá ale, že názory odborníků v tomto případě nejsou jednotné. Posledním tématem přehledu je radiační paradox. Jakkoli se to může jevit sporné, zmiňuje autor řadu zpráv o tom, že v oblastech s vyššími hod��������������� notami radiačního (radioaktivního) ������������������ pozadí je zdravotní stav populace ������������� lepší než v oblastech s nižší bazální ������������� radioaktivitou. Uvádí oblasti v Brazílii, jihozápadní Francii, Íránu, Čí�� ���������������� ně a Keralu v Indii. To je stará zná���������������� má radiační hormeze (Vesmír 80, 69, � � � � � � � � � �� � � � 2001/2), jakkoli je sporná. ���������������� Při vší seriózní rezervovanosti au���������������� tor přesvědčivě ukazuje, že k propojení tak zdánlivě vzdálených oborů, ������������� jako jsou geologie a medicína, je dů����������� � vod. Mohlo by to přispět jak k odha������������ lení přírodních tajemství, tak k zlep������������ šení lidského zdraví. (Science 309, ���������� � 883, 2005) Vratislav Schreiber
O kamenech a zdraví: medicínská geologie na Šrí Lance
��
��
�
�
INZERCE 557
������������ �������� � �� � � �� ����� ���� ���� �� �������� ������ ��������������� �������������� ��������������� � � � �� �� � � � � � ��������������
Sluneční panely z kuliček Fotovoltaické panely s křemíkovými destičkami známe léta. Novinkou jsou hliníkové panely s monokrystalickými křemíkovými kuličkami a s koncentrátory záření ve tvaru šestibokých misek. Poprvé jsme je na vlastní oči viděli r. 2004 na konferenci o solární energii v Paříži a v zdokonalené podobě o rok později na konferenci v Šanghaji. Kuličky se vyrábějí odkapáváním ta-
���������������
������������
����
����
�
���������
�
1. Schéma fotovoltaického článku na bázi kuliček monokrystalického křemíku. Kuličky mají průměr asi půl milimetru. Jsou uvnitř typu P a na povrchu typu N, mají tedy pod povrchem sférický přechod PN. Usazeny jsou v dírkách na dně prohlubní tvořících parabolické koncentrátorky záření. Hliníková kostra tvoří jednu zápornou elektrodu, dole je v každé kuličce část oblasti typu N odleptána a do oblasti typu P je zaveden kontakt, který tvoří kladnou elektrodu.
veniny tuhnoucí již během volného pádu. Po předopování povrchové vrstvy jsou kuličky na hliníkové fólii umístěny v malých dírkách na dně prohlubní, které tvoří malé parabolické koncentrátory záření. Z těchto článků se vyrábějí různě velké fotovoltaické panely. Mohou být jak tuhé se skleněnou čelní stranou, tak ohebné zapouzdřené v plastu, obyčejně s teflonovou čelní stranou. Ty ohebné se dají srolovat a vzít do terénu. Jsou skladné a mají nižší hmotnost (na jejich výrobu se spotřebuje asi sedmkrát méně křemíku než na standardní panely). Zatím se neodvažujeme posoudit, zda zmíněné výhody „kuličkového“ panelu plně vynahradí nároky kladené na výrobu. Navíc při šikmém osvětlení s velkým úhlem dopadu se hůře soustředí záření koncentrátorem na kuličku, a tím účinnost panelu klesá. Při kolmém dopadu záření se účinnost pohybuje kolem 14 % (přínosem by asi byl sledovač Slunce a automatický 2. Fotovoltaický panel, pohled na miskovité prohlubně s kuličkami, snímek © autoři.
http://www.vesmir.cz | Vesmír 85, březen 2006
129
pohyblivý stojan). Konstruktéři prý věří, že se časem dostanou na účinnost kolem 18 %, která už budou srovnatelná se standardními fotovoltaickými panely. Martin Libra, Vladislav Poulek
Co se stane, když vymřou ptáci? Kdybychom měli vybrat skupinu živočichů, která bude klíčová pro udržování suchozemských ekosystémů v takovém stavu, v jakém se nacházejí dnes, zřejmě by to nebyli ptáci. Ti tvoří dost malou část biomasy i druhového bohatství světové bioty a díky své schopnosti uletět z místa, které se jim nelíbí, jsou většinou méně ohroženi než ostatní obratlovci. Protože jde však zároveň o skupinu celosvětově rozšířenou a velmi dobře prostudovanou, neodolali vědci ze Stanfordovy univerzity pokušení a položili si otázku, co se s přírodou stane, jestliže budou ptáci mizet stejně jako dosud. Od roku 1500 vymřelo 129 druhů ptáků, tj. pouze asi 1,3 % všech soudobých ptačích druhů. Ovšem odhaduje se, že celkový počet jedinců klesl o 20–25 %. Z dlouhodobého sledování populací ptáků v Severní Americe a v Evropě vyplývá, že za posledních Madagaskarský endemit kukalka Coquerelova (Coua coquereli ) je poměrně hojná v suchých lesích západní části ostrova i v deštných lesích východu. Pohybuje se tiše a nenápadně a v lesní opadance hledá potravu sestávající téměř výhradně z hmyzu. Létá málo a těžkopádně. Snímek © Pavel Hošek.
30 let se vyrovnaný poměr přibývajících a ubývajících druhů vychýlil ve prospěch druhé skupiny. Zdá se tedy, že ptáci z ekosystémů skutečně mizí a že otázka amerických vědců není nesmyslná. Pokusili se na ni odpovědět tak, že srovnávali podíl druhů ohrožených vyhynutím (celkově asi 7 % všech druhů) v jednotlivých skupinách, které se lišily způsobem obživy, nároky na prostředí a místem výskytu. Zjistili, že podle potravní specializace jsou na tom nejhůře masožravci (obzvlášť pak mrchožrouti a rybožravé druhy) a druhy závislé na rostlinné potravě (hlavně na plodech) kromě druhů zrnožravých. Jako potrava v dnešní době výhodná se jeví bezobratlí a nektar. Nejvíce ohrožených druhů ptáků se vyskytuje v mořském prostředí, po něm (s odstupem) následují lesy a mokřady; na druhou stranu ještě žádný ptačí druh v historické době nevyhynul na poušti. V koncentraci ohrožených druhů „vyniká“ oblast Oceánie, které vévodí Nový Zéland, pak jižní polární kraje a Madagaskar. Poslední údaj je nejméně překvapivý, protože oceánské ostrovy často hostí unikátní druhy, které jsou v důsledku omezeného rozšíření obzvláště zranitelné. Co lze z těchto poznatků vyvodit pro fungování ekosystémů? Není to spíš naopak? Nejsou jednotlivé druhy ptáků ohroženy právě proto, že zanikají jimi obývané biotopy? Jestliže les nahradíme parkovištěm, nemá cenu si lámat hlavu nad tím, jak se obejde bez datla sbírajícího dřevokazný hmyz… Autoři argumentují tím, že polovina druhů je ohrožena z jiných příčin, než je úbytek vhodného prostředí. Co konkrétně by
mohlo vymizení různých zástupců zmíněných skupin ptáků způsobit? Například by se nemohly šířit druhy rostlin, jejichž semena konzumují plodožraví ptáci, zpomalil by se rozklad mršin, v blízkosti kolonií mořských ptáků by ubylo živin, možná by se přemnožili hlodavci. Jak vidno, zatím zůstávají odpovědi spíše vágní, bez kvantitativních údajů. Objasnění funkčních vztahů mezi druhy je však jedním z klíčových problémů dnešní ekologie. (Proceedings of the National Academy of Sciences of the U.S.A. 101, 18042– 18047, 2004) Jiří Reif
Pipulčí „cvrkot“ při námluvách Pipulky (čeleď Pipridae) jsou malí středoameričtí a jihoameričtí pěvci, kteří se kromě své barevnosti proslavili nápadnými toky s všelijakým doprovodným poskakováním a předváděním se. Poznatky o jejich projevech nedávno rozšířili K. S. Bostwick z Cornellovy univerzity v Ithace a R. O. Prum z Yaleovy univerzity v New Havenu o zvláštní zvukový doprovod námluv u pipulky kadeřavokřídlé (Machaeropterus deliciosus). Tento druh totiž vyluzuje při námluvách místo zpěvu „cvrkot“ vznikající třením (stridulací) loketních letek. Jejich letky mají značně pozměněný vzhled, například protažené ostny, ohnutí v koncové části, zpevněná pera apod. Pipulky vyluzují dokonce dvojí zvuk, jeden krátký a druhý delší, v závislosti na době prokmitávání příslušných per. Studie je vlastně zpřesněním známého, protože na podivný tvar letek a neobvyklost vydávaného zvuku upozornil už Charles Darwin v knize O pohlavním výběru (s. 209–211). Z ostatních ptáků mají ozvučné letky také husičky (rod Dendrocygna), hoholi (rod Bucephala) či sluky americké (Scolopax minor). Naše bekasina otavní (Gallinago gallinago) má zas ozvučná rýdovací pera. (Science 309, 736, 2005; Z. Veselovský: Obecná ornitologie, Academia, Praha 2001) Jan Robovský
Brdičkova přednáška 2006 Na paměť Rudolfa Brdičky (*25. 2. 1906 v Praze, † 25. 6. 1970 v Mariánských Lázních) pořádá Ústav fyzikální chemie AV ČR od r. 1991 vždy v červnu slavnostní přednášku, ke
130
Vesmír 85, březen 2006 | http://www.vesmir.cz
Skracuje metionín život? Aminokyselina metionín je nevyhnutnou súčasťou bielkovín v ľudskom tele. Organizmus človeka ju ale nevie syntetizovať, preto je odkázaný na jej prísun potravou. Zistilo sa však, že ani dostatok metionínu nie je pre organizmus príliš osožný. Pokusné zvieratá (myši a biele potkany), ktorých potrava obsahovala iba veľmi málo tejto aminokyseliny, prežívali dlhšie ako tie, ktoré prijímali primerané množstvo metionínu. Nedostatok metionínu teda predlžoval ich život. Okrem toho mali v krvi menej inzulínu, glukózy a hormónov štítnej žľazy, teda látok urýchľujúcich metabolické procesy, ktoré vlastne spôsobujú starnutie. Aj zákal očnej šošovky, jeden z príznakov starnutia, sa v tejto skupine zvierat rozvíjal štatisticky významne oveľa pomalšie, ako v skupine, ktorá dostávala v potrave primerané množstvo metionínu. Zároveň starnutie ich imunitného systému prebiehalo omnoho pomalšie, a bo-
INZERCE 607
které je pozván zahraniční vědec vynikající v některém z oborů, jež jsou v ústavu rozvíjeny. Mezi přednášejícími byli již i tři nositelé Nobelovy ceny. Letos 22. června prosloví 16. Brdičkovu přednášku odborník v chemii atmosféry Paul Crutzen, nositel Nobelovy ceny za chemii v roce 1995. V únoru uplynulo 100 let od narození Rudolfa Brdičky, vynikajícího fyzikálního chemika, pedagoga a ušlechtilého člověka, profesora Karlovy univerzity, zakladatele a prvního ředitele Ústavu fyzikální chemie ČSAV (viz článek M. Heyrovského, Vesmír 84, 257, 2005/5). Jeho výzkumy se staly základem polarografické metody měření rychlosti chemických reakcí, kterou vypracovali s Karlem Wiesnerem (*23. 11. 1919, † 27. 11. 1986) a rozvinuli s Vladimírem Hanušem (*5. 6. 1923) a Jaroslavem Kouteckým (*14. 10. 1922, † 10. 8. 2005) v detailní teorii elektrodových procesů řízených rychlostí chemické reakce (viz Vesmír 80, 92, 2001/2). Úctu svých kolegů získal nejen vědeckými výsledky, ale i svými lidskými vlastnostmi a ochranou pracovníků ústavu před nepřízní komunistického režimu. Rozsáhlejší vzpomínka na Rudolfa Brdičku vyjde v Chemických listech 2006/4 (v tisku). Slavoj Černý Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR
Integrovaná prevence a omezování znečištění (Integrated Pollution Prevention and Control, IPPC) je nový způsob ochrany životního prostředí, který se neorientuje na zmírnění nebo odstranění škod způsobených průmyslovou činností, ale umožňuje provoz pouze takové výrobě, která zaručuje minimální dopady na životní prostředí. Velké průmyslové nebo zemědělské provozy mohou fungovat pouze s platným integrovaným povolením. Při povolovacím procesu je kladen důraz na využívání nejlepších dostupných technik (Best Available Techniques, BAT), tedy technologií, které mají velmi dobré ekonomické i environmentální parametry a jsou provozovány optimálním způsobem. Integrovaná prevence a omezování znečištění se řídí zákonem č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2003. V příloze č. 1 jsou uvedeny kategorie zařízení, podle charakteru a velikosti výroby, které se musí zákonem řídit a mít integrované povolení nejpozději k 30. 10. 2007. CENIA, česká informační agentura životního prostředí, zabezpečuje v procesu vydávání integrovaných povolení podporu výkonu státní správy a činnost odborně způsobilé osoby v oblasti IPPC, a to prostřednictvím Agentury integrované prevence. Soustřeďuje tak řadu informací a odborníků z oblasti „průmyslové ekologie“. Informace o IPPC jsou veřejně k dispozici na adresách www.env.cz, www.mpo.cz a www.cenia.cz.
li teda odolnejšie proti chorobám vyššieho veku, ale aj proti oxidatívnemu poškodeniu pečene, ako zvieratá, ktoré dostávali plnohodnotnú potravu.
CENIA, česká informační agentura životního prostředí, 100 10 Praha 10, Kodaňská 10
www.cenia.cz
Aj v prípade metionínu teda platí, že škodí, keď úplne chýba, ale jeho nadbytok nie je pre zdravie osožný. (Aging Cell 4, 119–135, 2005) Gabriel Hocman
Xenopus Přednáškový cyklus
od 17 hodin v konferenčním sále Akademie v ulici Na Florenci 3, budova C, 2. patro, Praha 1
• Pořádá Vesmír • Pravidelně každý druhý čtvrtek v měsíci • Zveme všechny, kteří se chtějí setkat s autory Vesmíru a diskutovat s nimi
POZOR, ZMĚNA MÍSTA KONÁNÍ PŘEDNÁŠKY
13. dubna 2006
Václav Hořejší
Jaké jsou problémy české vědy Co nyní nejvíce tíží naši vědu? Je to stále ještě nedostatek peněz? Nebo chaotický, byrokratický a neefektivní systém organizace a řízení výzkumu a vysokých škol? Jak moc škodí rozmach pavěd a „postmodernistických“ protivědeckých nálad? A co titulománie a honba za publikacemi ber kde ber? Umíme správně hodnotit kvalitu výzkumu a výzkumníků a vyvozovat z toho důsledky? Zmenšuje se mezera (či snad dokonce propast) mezi českou vědou a světovou špičkou? Pomáhá nám v těchto problémech členství v EU? Nejsou naši vědci příliš pasivní? Jen hodně otázek, nebo i nějaké odpovědi?
http://www.vesmir.cz | Vesmír 85, březen 2006
131
