SPORTOVNÍ NORMY V KONTEXTU SPORTOVNÍHO PRÁVA

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra právní teorie

Diplomová práce

SPORTOVNÍ NORMY V KONTEXTU SPORTOVNÍHO PRÁVA

Lukáš Zrůst 2012/2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Sportovní normy v kontextu sportovního práva zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

_______________________________ Lukáš Zrůst, BA (Hons) v.r.

~2~

~ Motto ~

„Fortiter in re, suaviter in modo.“ - Tvrdě za cílem, slušně ve způsobu. (latinské přísloví)

Na tomto místě bych velice rád a upřímně poděkoval vedoucímu této diplomové práce prof. JUDr. PhDr. Miloši Večeřovi, CSc., za vstřícnost, pevné nervy, cenné rady a čas, který mi věnoval. Bylo pro mě ctí moci pracovat pod jeho vedením. Byl mi motivací od prvního roku studia, a proto jsem velice rád, že jsem tuto práci mohl psát právě pod jeho dozorem. Můj hluboký dík patří mým rodičům a přítelkyni Lucii za podporu a motivaci nejen při psaní diplomové práce, ale po celý čas mého studia na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Současně nemohu nepoděkovat JUDr. Ing. Janu Kopřivovi, Ph.D. a Mgr. Miroslavu Penkovi, díky kterým jsem se rozhodl věnovat studiu práva a u kterých jsem vždy našel radu a povzbuzení do dalšího „boje“.

Lukáš Zrůst ~3~

ABSTRAKT Předkládaná diplomová práce se zabývá sportovními normami v kontextu sportovního práva. Konkrétně je její první část věnována vymezení pojmu sport, vztahu sportu a práva jako dvou společenských systémů a vztahu sportovních a právních norem. Je poukázáno na českou legislativu de lege lata a de lege ferenda. V neposlední řadě je také řešen vztah soudů a sportovních institucí. Autor se také zabývá úpravou sportu v právu Evropské unie a v rozhodnutích Soudního dvora Evropské unie. Poslední část práce pak řeší vztah práva a sportu ve fotbale. klíčová slova: právo, sport, právní norma, sportovní norma, sankce, právo Evropské unie, fotbal

ABSTRACT Presented diploma thesis deals with sports norms in the context of sports law. Specifically the first part of the thesis is dedicated to the definition of key concepts – sport, relation between sport and law as two social systems and relation between sports and legal norms. The thesis focuses on czech legislation de lege lata and de lege ferenda. Last but not least the relation between courts and sports institutions is discussed, too. The author also deals with sports legislation in European Union law and in decisions of the Court of Justice in European Union. The last part of the thesis discusses the relation between law and sport in football. key words: law, sport, legal norm, sports norm, sanction, European Union law, football

~4~

OBSAH OBSAH

5

ÚVOD

7

1 1.1 1.2 1.3 1.4 2 2.1 2.2 2.3 3 3.1 3.2 3.3 3.4 4 4.1 4.2 4.3 5

PRÁVO A SPORT

10

VYMEZENÍ A CHARAKTERISTIKY SPORTU VZTAH SPORTU A PRÁVA PRÁVNÍ A SPORTOVNÍ NORMY SPORTOVNÍ NORMY A JEJICH TVORBA

10 13 14 18

PORUŠOVÁNÍ SPORTOVNÍCH NOREM

20

SANKCE ZA PORUŠOVÁNÍ SPORTOVNÍCH NOREM PRŮNIK SANKCÍ STUPŇOVÁNÍ SANKCÍ

20 21 22

SPORT V PRÁVNÍ ÚPRAVĚ

24

POHLED DE LEGE LATA POHLED DE LEGE FERENDA SOUDNÍ PŘEZKUM ROZHODNUTÍ SPORTOVNÍCH ORGÁNŮ ZOHLEDŇOVÁNÍ SPORTOVNÍCH NOREM V ROZHODNUTÍ SOUDŮ SPORT A PRÁVO EVROPSKÉ UNIE

24 28 36 38 40

INSTITUCE EVROPSKÉ UNIE A SPORT VÝVOJ REGULACE SPORTU V PRÁVU EVROPSKÉ UNIE JUDIKATURA SOUDNÍHO DVORA EVROPSKÉ UNIE ODPOVĚDNOST ZA SPORTOVNÍ ÚRAZ

40 44 44 50

5.1 OBČANSKOPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST ZA SPORTOVNÍ ÚRAZ 5.1.1 SOUDNÍ PRAXE 5.2 TRESTNĚPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST ZA SPORTOVNÍ ÚRAZ 5.2.1 PRÁVNÍ A SPORTOVNĚ-PRÁVNÍ DOKTRÍNY 5.2.2 SOUDNÍ PRAXE

~5~

50 52 53 54 56

6

PRÁVO A SPORT VE FOTBALE

59

6.1 SPORTOVNÍ NORMY VE FOTBALE 6.1.1 ÚPRAVA ODPOVĚDNOSTI ZA SPORTOVNÍ ÚRAZ VE FOTBALOVÝCH PRAVIDLECH 6.2 ODPOVĚDNOST ZA SPORTOVNÍ ÚRAZ VE FOTBALE

59 60 61

ZÁVĚR

66

RESUMÉ

69

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

72

SEZNAM TIŠTĚNÝCH ZDROJŮ SEZNAM ELEKTRONICKÝCH ZDROJŮ SEZNAM JUDIKATURY SEZNAM PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ

72 73 75 76

PŘÍLOHA Č. 1

CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA.

~6~

Sportovní normy v kontextu sportovního práva

ÚVOD Téma diplomové práce Sportovní normy v kontextu sportovního práva bylo již mnohokrát studováno se snahou vyřešit vzájemný vztah dvou společenských systémů – sportu a práva. Po dlouhá léta se společnost snaží vyřešit otázku, do jaké míry má mít sport autonomii ve smyslu utváření vlastního „právního řádu“ a do jaké míry má do těchto záležitostí zasahovat právo. Problematické jsou především některé oblasti sportu, jako je korupce, doping nebo úrazy sportovců během sportovních utkání. Vzhledem k tomu, že sportovní normy nemají tu vlastnost, že by byly vynutitelné státní mocí, a naopak právní normy tuto vlastnost nepostrádají, je potřeba, aby alespoň tyto základní oblasti sportu byly regulovány kromě sportovních norem také normami právními. Zkoumat vztah těchto dvou do určité míry samostatných společenských systémů je pro autora této práce, jenž se jak v oblasti práva, tak ve sportu v současnosti osobně angažuje, zajímavým úkolem. Dalším důvodem, proč si autor téma práce zvolil, je jeho aktuálnost. V České republice již od jejího vzniku neexistuje zákon, který by dostatečně sport reguloval. Zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podpoře sportu“), je strohým právním předpisem, který postihuje nevelkou část problematiky z oblasti sportu. Potřeby českého sportu jsou však mnohem větší. Bude prezentováno, že tyto nedostatky právní úpravy si zákonodárce ve velké míře uvědomuje, nicméně do dnešní doby tento fakt nepovažoval za tak důležitý, aby se vzniku podrobnější právní úpravy sportu náležitě věnoval. Možná právě v současné době nazrává správná chvíle, kdy konečně dojde mezi zákonodárci a sportovními organizacemi k projednávání toho “správnějšího“ znění zákona o podpoře sportu. Aktuálnost tématu zabývajícího se vztahem práva a sportu, resp. vztahem státních

a sportovních

institucí

vzrostla také

po

květnu

2004,

kdy

Česká

republika vstoupila do Evropské unie a musela se tak začít potýkat s problematikou dodržování norem evropského práva, což samozřejmě platí také pro oblast sportu. Tato problematika je stále aktuální také v Evropské unii jako takové, když významná

~7~


rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie pocházejí teprve z doby nedávné. Autor práce si tak klade za úkol zabývat se i otázkami sportu v rámci Evropské unie. V předkládané diplomové práci se tak autor zamýšlí zabývat problematikou vymezení vztahu mezi právem a sportem, tedy vymezením pojmu sport, vztahu práva a sportu a hranicemi, kde končí a má končit regulace právní a začíná a má začínat autonomie sportu jako společenského systému. Dalším úkolem pak bude postihnout vztah mezi právními a sportovními normami, jejich společné charakteristiky a naopak odlišnosti. V první kapitole se autor nakonec bude zabývat také sportovními normami jako takovými a jejich tvorbou. Druhá kapitola bude řešit problematiku porušování sportovních norem, tedy situace, kdy sportovci porušují sportovní pravidla daná sportovní organizací toho kterého sportovního odvětví. Zajímavým tématem této kapitoly pak může být vymezení průniku právních a sportovních norem. V poslední podkapitole pak autor práce uvede možnosti stupňování sankcí ve sportu. Dalším tématem, jímž bude na místě se zabývat, je sport v aktuální právní úpravě České republiky. Autor vymezí pohled na legislativu de lege lata a následně bude popsán také pohled de lege ferenda. Autor se při tom zaměří na problémy a nedostatky české právní úpravy sportu má a jejich možné řešení pro futuro. Vztah soudů a sportovních institucí zčásti souvisí s tématem porušování sportovních, resp. právních norem. Tento bude uveden ve čtvrté kapitole práce. Autor se zaměří na otázky, zda i za předpokladu, že bude porušena pouze norma sportovní, se porušitel může domáhat svých práv před soudem. Jak bylo poznamenáno výše, autor také nemůže opomenout vliv evropského práva na právní úpravu sportu v České republice. V páté kapitole se tak práce bude zabývat otázkou, které instituce Evropské unie a v jakém smyslu se sportem v rámci Evropské unie zabývají, dále bude stručně nastíněn vývoj právní úpravy sportu v rámci Evropské unie, jejíž historie začala vznikat pouze s cíli hospodářskými a sociální a kulturní otázky se začínaly řešit až s postupem času a s rozšiřováním pravomocí

~8~


Evropské unie. Poslední podkapitola pak nastíní nejdůležitější rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie v oblasti sportu od počátku do současnosti. Šestá kapitola se bude věnovat odpovědnosti za sportovní úraz a konkrétním případům, kdy dochází v této souvislosti k porušování sportovních, resp. právních norem, a které byly řešeny českými soudy. Nastíněna tak bude judikatura z této oblasti. Konečně v sedmé kapitole se autor zaměří výhradně na vztah práva a sportu ve fotbale. Autor se osobně v této sportovní oblasti angažuje, proto je volba konkrétní sportovní oblasti na místě. Práce se ve své konečné fázi zaměří na problematiku vztahu práva a sportu ve fotbale jako takovou a na sportovní normy a jejich souvislost s normami právními. V poslední části této kapitoly bude uvedena judikatura českých soudů na konkrétních případech v oblasti odpovědnosti za sportovní úraz ve fotbale. Cílem práce je tedy postihnout metodou analýzy vztah práva a sportu, vztah právních a sportovních norem a vztah právních a sportovních institucí v oblasti sportu, jakož i postihnout oblast, ve které se právní a sportovní normy hojně „střetávají“, čili oblast odpovědnosti za sportovní úraz. Metodou kompilace odborných zdrojů budou do práce včleňovány jednotlivé teoretické pasáže, které s daným tématem souvisejí. Dalším cílem práce je vymezit vztah právních a sportovních norem ve fotbale, konkrétně pak v oblasti odpovědnosti za sportovní úraz.

~9~


1 PRÁVO A SPORT Sport má v České republice bohatou tradici. Tu spatřujeme zejména ve sportu organizovaném ve spolcích, který byl od pradávna vnímán jako specifická součást naší národní kultury. Velký význam pak přikládáme také úloze sportu pro usměrnění agresivity, rozvoje sociálního vědomí a etického kodexu člověka, zejména v jeho dětství a mládí. Aktivní způsob života, k němuž bezesporu patří také sport, je důležitou součástí prevence drogové závislosti, alkoholismu a dalších negativních sociálně patologických jevů. Sport také napomáhá lidem se zdravotním postižením, aby se snáze se svým handicapem dokázali vyrovnat a lépe se dokázali sžít se společností. Sport je konečně také přínosem pro národní hospodářství. V neposlední řadě nutno zdůraznit přínos sportu zejména v oblasti státní sportovní reprezentace, jejíž výsledky zvyšují prestiž České republiky na mezinárodním poli. Příklady vrcholových světově populárních sportovců jsou pak vzorem pro mládež.1

1.1 Vymezení a charakteristiky sportu Samotnou definici sportu nalezneme v zákoně o podpoře sportu, jenž vymezuje sport jako veřejně prospěšnou činnost2, která je představována všemi formami tělesné činnosti, které prostřednictvím organizované i neorganizované účasti si kladou za cíl harmonický rozvoj tělesné i psychické kondice, upevňování zdraví a dosahování sportovních výkonů v soutěžích všech úrovní. Sportem pro všechny se pak rozumí organizovaný a neorganizovaný sport a pohybová rekreace určená širokým vrstvám obyvatelstva.3 Evropská charta sportu4 rozumí sportem všechny formy tělesné činnosti, které ať již prostřednictvím organizované účasti či nikoli, si kladou za cíl projevení či zdokonalení tělesné i psychické kondice, rozvoj společenských vztahů nebo dosažení Důvodová zpráva k zákonu č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. 2 § 1 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů. 3 § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů. 4 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Evropská charta sportu [online]. Vydáno 12. 10. 2006 [citováno 6. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/sport/evropska-charta-sportu 1

~ 10 ~


výsledků v soutěžích na všech úrovních. Sportem pro všechny je organizovaný i neorganizovaný sport provozovaný širokým okruhem fyzických osob, jehož hlavním cílem není dosažení výsledků ve sportovní soutěži. O vymezení definice sportu se pokoušeli čeští teoretikové pravidelně. Např. Fiala definoval sport jako „pohybovou hru, zábavu původně rekreačního charakteru, provozovanou na čerstvém vzduchu, nyní pohybovou činnost jednak za účelem rekreačně-zdravotním a výchovným, jednak vysloveně za účelem soutěžním, závodním. Tato činnost se vyznačuje snahou po nejvyšším tělesném výkonu a po vítězství nad sportovním soupeřem podle pevných mezinárodně platných pravidel a záznamů o výsledcích.“5 Teoretik Titl vymezuje sport jako „formu tělesné výchovy, jejímiž specifickými rysy jsou snaha po dosažení maximálního výkonu, specializace, soutěžení, závodění, trénink atp. Nelze však samotná cvičení pokládat za sport, stejně jako nelze gymnastická cvičení pokládat za gymnastiku.6 Co se týká jazykového pohledu na slovo sport, jedná se o slovo, které bylo odvozeno z latinského „desportare“, v překladu „bavit se“, resp. ze starofrancouzského „se désporter“, což lze přeložit jako „zabavit se“ nebo „oprostit se od povinností“. V češtině tento výraz chápeme jako odpovídající slovesům „rozptylovat se“, „bavit se“, trávit příjemně volný čas“. Původně se tedy v případě významu slova sport jednalo o jakoukoli zábavnou činnost, která příjemně vyplňovala volný čas po práci. Ve středověké Anglii byl pojem sport používán pro různé druhy zábavy pro vyšší společenské vrstvy, např. lovecké štvanice, koňské dostihy, nejrůznější míčové hry a tělesná cvičení, která se prováděla jak uvnitř v budovách, tak pod širým nebem. Postupem času došlo k tomu, že se termín sport, resp. jeho význam začal zužovat. Lidé jej začali chápat jen jako určitý druh pohybových činností, které se zpravidla vyznačují zvláštní formou i obsahem a jsou charakterizovány specifickými pravidly. Tak se pojem sport začal používat pouze pro určitý okruh specifických pohybových činností, které se provádějí soutěživou formou a které zároveň také slouží k zábavním účelům.7

KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1. s. 31. KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1. s. 31. 7 KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1. s. 30. 5 6

~ 11 ~


Z výše uvedeného vyplývá, že dosud neexistuje jednotná definice sportu, která by postihovala všechny

sportovní

disciplíny

a zároveň

by

s dostatečnou

určitostí

odlišovala sport od jakékoli jiné činnosti. To přirozeně souvisí také s tím, že sport se neustále vyvíjí, vznikají nové sportovní disciplíny, vznikají a mění se sportovní pravidla. Všeobecně přijímaná definice sportu tedy neexistuje. Otázkou je, zda to můžeme považovat za problém – autor práce se domnívá, že nikoli, a svým názorem tak souhlasí s Králíkem, který tvrdí, že „sport existoval, existuje a existovat bude i bez toho, zda ho právo posvětí svou definicí.“8 Z dosud uvedených definic sportu pak můžeme vyvodit určité charakteristiky sportu. Jedná se o činnost, která slouží k odpočinku, k „útěku“ od starostí všedního života, k zábavě. Z toho vyplývá, že sport by měl být činností dobrovolnou, kterou člověk dělá rád a ke které ho nikdo nemůže nutit. Teoretikové pak sport často charakterizují jako činnost, která souvisí s tělesným pohybem a se soutěživostí. Autor práce nesouhlasí ani s jednou definicí sportu z výše uvedených. Definice Fialy hovoří o tom, že k charakteristice sportu patří jeho provozování na čerstvém vzduchu, což v dnešní době nemusí být pravda – známe mnoho oblastí sportu, které se provozují v halách apod., tedy uvnitř budov. Titl vymezuje sport podle autora nepřesně v tom smyslu, že zde není naznačeno, že každá sportovní aktivita by měla mít svá pravidla. Definice sportu by podle autora práce neměla postrádat aspekt pohybu (ač např. šachy jsou považovány za sport, autor práce s tímto zařazením osobně nesouhlasí), aspekt soutěživosti ve smyslu, že sportovec se snaží o dosažení maximálního výkonu, a aspekt

pravidel

každé

sportovní

aktivity,

podle

kterých

každá

sportovní

disciplína probíhá. Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozhodnutí Bosman9 uznal specifické postavení sportu mezi ostatními obchodními aktivitami,10 když rozhodl, že „z pohledu značné sociální důležitosti sportovních aktivit

a hlavně fotbalu v Evropském

společenství, cíl udržení rovnováhy mezi kluby zajištěním určitého stupně rovnosti KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1. s. 278. Soudního dvora EU ze dne 15. 12. 1995, sp. zn. C-415/93. 10 GARDINER, S., WELCH, R. Bosman – There and Back Again The Legitimacy of Playing Quotas under European Union Sports Policy. European Law Journal. 2011, č. 6, s. 828. 8

9 Rozsudek

~ 12 ~


a nejistoty sportovního výsledku a podpory k náboru a trénování mladých hráčů musí být akceptovatelný jako legitimní.“

1.2 Vztah sportu a práva Právo a sport spolu souvisejí vzhledem k tzv. interdisciplinaritě sportu, která je ovlivněna a zároveň podmíněna podstatou sportu, jak byl definován výše, tedy jako společenského jevu úzce spojovaného se všemi oblastmi každodenního života.11 V tomto okamžiku je na místě zmínit tzv. autonomii sportu. Jedná se o pojem, který představuje myšlenku týkající se nemožnosti aplikovatelnosti práva do sportu. V této podobě již dnes není možné prakticky autonomii sportu aplikovat, jelikož z historického vývoje sportu a sportovních pravidel je zřejmé, že intervence práva do sportovní oblasti naopak stoupá, než aby se sport jako takový v dané oblasti „osamostatňoval“. Autonomii sportu lze v dnešní době chápat jako nezávislost sportovních organizací na státu, jejich snahu, aby stát pokud možno co nejméně zasahoval do „jejich záležitostí“ a v neposlední řadě jako snahu o minimalizaci moci soudní do přezkumů rozhodnutí orgánů sportovních organizací. Sportovní organizace se snaží o autonomii sportu zejména proto, aby nedošlo k nepřiměřeně velkým zásahům státu do sportu, což by mohlo ve svém důsledku vést až k popření smyslu a funkčnosti sportu. Jak bylo řečeno, v dnešní době není možné hovořit o absolutní autonomii sportu, aniž by byl ovlivňován jinými systémy, v našem případě konkrétně právem. Intervenci práva do sportovních vztahů tedy nelze úplně vyloučit, otázkou ale zůstává, do jaké míry by stát a právo měly do sportu a sportovních vztahů zasahovat. V této souvislosti rozlišujeme mezi intervencí práva do sportu přímou a nepřímou. Přímá intervence práva do sportu může v krajním případě znamenat např. absolutní zákaz sportovního odvětví, v jiných případech se projevuje vydáváním právních norem, které mají přímý dopad na pravidla sportovní disciplíny nebo celého sportovního odvětví. Co se týká nepřímé intervence, hovoříme pouze o určitých aspektech daného sportu, které jsou 11

KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1. s. 2.

~ 13 ~


ovlivňovány právem v danou chvíli, např. se může jednat o posuzování právní odpovědnosti sportovce za úraz způsobený v průběhu sportovního utkání.12 Vztah mezi právem a sportem by měl být vnímán citlivě – jednak s ohledem na to, zda právo až příliš nezasahuje do regulace sportu, a jednak s ohledem na to, zda v daný okamžik by nebyl určitý druh právního zásahu žádoucí. Volba druhu a intenzity intervence práva do sportovních vztahů by měla vycházet z otázky, jak moc je ta která určitá právní intervence vhodná, účelná a společensky efektivní. Zásah práva do sportu by měl vždy a za každé situace být odůvodnitelným veřejným zájmem a zároveň by měl být proporcionálním vzhledem k cílům, kterých má být v dané situaci dosaženo.13

1.3 Právní a sportovní normy Jak právní, tak i sportovní normy lze z hlediska právní teorie zařadit pod pojem sociální normy, které můžeme charakterizovat jako „společensky nebo kulturně akceptované standardy chování, které vyjadřují, jak by lidé měli jednat a co je normální (vhodné) pro danou situaci.“14 Sportovní normy se od těch právních však odlišují určitými specifickými znaky – právní normu můžeme charakterizovat takovými znaky, jako je normativnost,

obecnost,

možnost

státního

donucení,

právní

závaznost,

vznik za předpokladu určitých předem daných procedurálních předpokladů. Právní normou tedy rozumíme obecně závazné pravidlo chování, které vydává a zároveň i chrání stát. Toto pravidlo zakládá práva a povinnosti účastníků společenských vztahů toho kterého druhu.15 Právní normy musejí být vyjádřeny prostřednictvím zvláštní stanovené nebo uznané formy a jejich zachování je vynutitelné státní mocí.16

SLUKA, T. Profesionální sportovec (právní a ekonomické aspekty). 1. vyd. Praha: Havlíček Brain Team, 2007. ISBN 978-80-903609-5-2. s. 19-20. 13 KUMPERA, V., NOVÁK, F., NOVOTNÝ, J. a kol. Otázky sportovního práva. 1. vyd. Praha: Ústav státu a práva, 2008. ISBN 978-80-904024-1-6. s. 17. 14 HAYESOVÁ, N. Základy sociální psychologie. 6. vyd. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-909-5. s. 147. 15 HARVÁNEK, J. a kol. Teorie práva. 2., opr. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004. ISBN 80-210-3509-9. s. 157. 16 HARVÁNEK, J. a kol. Teorie práva. 2., opr. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004. ISBN 80-210-3509-9. s. 157. 12

~ 14 ~


Co se týká norem sportovních, nalézáme zde některá specifika, díky nimž se tyto odlišují od norem právních. Tak předně, sportovní normy nejsou stanovované státem, jenž je ani neuznává nebo nechrání. Pokud by totiž došlo k tomu, že by stát sportovní normy uznal, staly by se tyto normami právními. Pokud tedy dojde k porušení sportovní normy, jež ale neznamená zároveň porušení některé normy právní, znamená to, že s takovýmto porušením nemůže být spojován vznik právní odpovědnosti. Sportovní norma však může mít i charakter normy právní – pak hovoříme o tzv. sportovní legislativě.17 Dalším odlišujícím znakem těchto dvou druhů norem je jejich forma. Zatímco právní normy mají konkrétní, právem stanovenou formu a jejich výlučným uznavatelem, resp. tvůrcem je stát, sportovní normy jsou vytvářeny sportovními organizacemi, tedy národními svazy či mezinárodními federacemi – jelikož těchto subjektů existuje velké množství, je pochopitelné, že v praxi není možné, aby se tyto dohodly a všechny dodržovaly jednotnou formu, co se sportovních norem týká.18 Vedle výše uvedeného je dalším odlišujícím znakem také otázka možnosti donucení – tedy určitého systému norem vykonávat tlak na jednotlivce či skupinu s cílem respektovat normativní požadavky, které tento systém obsahuje19 - na základě existence právní, resp. sportovní normy. Jak již bylo naznačeno výše, k tomu, aby mohlo dojít k aplikaci státního donucení, je potřeba, aby byla porušena právní norma. Možnost donucení obsahuje samozřejmě také systém sportovních norem, na rozdíl od norem právních ale není možné pouze na jejich základě donucení ze strany státu, jenž má monopol na použití legálního, resp. legitimního násilí. Na tomto místě považuje autor za vhodné zmínit a vymezit dva pojmy, které používá právní teorie – a sice sportovní činnost v užším slova smyslu a sportovní činnost v širším slova smyslu. Sportovní činností v užším slova smyslu rozumíme existence sportu jako činnosti vůbec – tento pojem je tedy založen na pravidlech her a soutěží, na jejich hodnocení, přestupových pravidlech, disciplinárních pravidlech apod. Jedná se

PRUSÁK, J. Šport a právo. 1. vyd. Bratislava: Šport, slovenské tělovýchovné vydavatelstvo, 1984. s. 90. PRUSÁK, J. Šport a právo. 1. vyd. Bratislava: Šport, slovenské tělovýchovné vydavatelstvo, 1984. s. 90. 19 PRUSÁK, J. Šport a právo. 1. vyd. Bratislava: Šport, slovenské tělovýchovné vydavatelstvo, 1984. s. 97. 17 18

~ 15 ~


o taková pravidla, jež jsou vydávána mezinárodními sportovními federacemi a následně záleží na národním svazu daného sportovního odvětví, zda a jak drobně poupraví nebo přizpůsobí tato pravidla podmínkám a tradici v dané zemi. Pokud hovoříme o sportovní činnosti v širším slova smyslu, jedná se o širší souvislosti, které se netýkají zajišťování sportovní činnosti jako takové, ale jejího celkového ohraničení. Může jít např. o problematiku dopingu, sponzorství, daňových zvýhodnění pro sportovní organizace, diváckého násilí atd. Pod tento pojem tak řadíme obecně materiální, personální, institucionální,

finanční

a organizační

zajištění

sportovní

činnosti

v užším

slova smyslu.20 Pokud

se

týká

sportovní

činnosti

v užším

slova smyslu,

jak byla výše

charakterizována, lze konstatovat, že v ní jednoznačně převládá „sportovní regulace“, tedy pravidla jednotlivých sportovních disciplín, disciplinární řády apod., které jsou vydávány jednotlivými sportovními organizacemi. Jedná se tedy o sportovní normy, do nichž stát se svým právním řádem prakticky nezasahuje, resp. zasahuje pouze do té míry, že stanovuje, že sportovní normy musejí být v souladu s právním řádem toho kterého státu. Právě v této oblasti se v největší míře může projevovat autonomie sportu, o níž bylo pojednáno již dříve. Ta samozřejmě nemůže být za žádných okolností absolutní, tedy i zde nalezneme některé otázky, které musejí být a jsou regulovány právními normami. Jedná se v tomto případě ale spíše o nepřímou intervenci práva do sportovních norem, co se týká např. odpovědnosti za sportovní úrazy, ať už z pohledu občanskoprávního

(např.

otázka nároku

na náhradu

škody)

či

z pohledu

trestněprávního (např. sankce za ublížení na zdraví).21 Může jít také o možnost přezkumu rozhodnutí sportovního orgánu soudem, jež je stanovena v zákoně č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů22 (dále jen „zákon o sdružování občanů“), nebo např. o povinnost sportovních organizací mít formu právního subjektu, který svoji existenci musí opřít o příslušnou právní úpravu.23

KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1. s. 10. KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1. s. 9-12. 22 § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů 23 S novou občanskoprávní úpravou účinnou nejpravděpodobněji od 1. 1. 2014 dojde k zániku občanských sdružení a jejich přeměně na tzv. spolky. 20 21

~ 16 ~


Budeme-li se podrobněji zabývat českou právní úpravou, můžeme říci, že je vystavena na principu, kdy právní norma zajišťuje jakési zakotvení právní regulace a povoluje další regulaci dané problematiky sportovním organizacím. Právní řád si však ponechává prostor v oblasti soudního přezkumu, kdy – jak již bylo řečeno – je zákonem o sdružování občanů zakotveno právo na soudní ochranu, tedy možnost soudního přezkumu rozhodnutí sportovní organizace.24 Samozřejmě se může stát – a také se to stává – že dojde k situaci, kdy se v konkrétním případě nalezneme na hranici působení právní normy a normy sportovní. Je pak otázka, které porušení sportovní normy se již dá podřadit pod normu právní a které ještě nikoli. Tyto problémy vznikají ponejvíce neúmyslně, a to v situacích, kdy je záležitost, která je upravena sportovními normami, podřaditelná také pod právní normu, jejímž prvotním účelem nebyla úprava sportu. To ovšem neznamená, že se tato norma na sport nevztahuje. Může pak dojít k zajímavé kolizi dvou regulačních systémů.25 Podle Králíka by měla právní úprava ponechat sportovním organizacím poměrně vysokou míru samostatnosti, co se určování jejich vnitřních poměrů, ale i sportovních pravidel týká. Důvodem je zejména fakt, že zásahy státu do těchto vztahů bývají často krajně nepraktické. Tato autonomie ale zároveň pořád musí mít na vědomí, že může být kdykoli dle právního pořádku České republiky podrobena soudnímu přezkumu.26 Hovoříme-li o sportovní činnosti v širším slova smyslu a její souvislosti s právními normami, lze konstatovat, že na rozdíl od sportovní činnosti v užším slova smyslu

zde

nabývá

na výrazně

větším

významu

právní

regulace

a naopak sportovní regulace zde nehraje tak významnou roli.27 Výlučná právní úprava zde postihuje např. oblast daňové problematiky, co se daňových povinností sportovních organizací týká, nebo otázku dotací sportovním organizacím ze státního rozpočtu apod. Přirozeně i v případě sportovní činnosti v širším slova smyslu existují i

SLUKA, T. Profesionální sportovec (právní a ekonomické aspekty). Praha: Havlíček Brain Team, 2007. ISBN 978-80-903609-5-2. s. 20. 25 KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1. s. 13. 26 KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1. s. 119. 27 KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1. s. 10-13. 24

~ 17 ~


oblasti, kdy se tyto dva způsoby regulace prolínají (např. doping nebo divácké násilí), se objevují případy kolize právní a sportovní úpravy jednotlivých otázek.

1.4 Sportovní normy a jejich tvorba Sportovní pravidla mohou mít formu pravidel psaných či pravidel nepsaných.28 Co se týká sportovních pravidel psaných, tato jsou vydávána mezinárodními organizacemi, stejně tak jako národními svazy či dalšími „nižšími“ územními orgány, které jsou součástí jejich organizační struktury. Tato psaná pravidla mají danou formu, na které se usnesl konkrétní orgán dané sportovní organizace, a zakládají práva a povinnosti především členům té které organizace. Mezi psaná sportovní pravidla můžeme zařadit např. všechna pravidla, která určují způsob hry a soutěžení, ale také disciplinární nebo přestupní řády sportovních organizací a další.29 Sportovní normy, které mají formu nepsaných pravidel, nejsou pouze takové normy, které se vůbec nevyskytují v psané podobě, jak by se na základě jazykového výkladu termínu „nepsaná pravidla“ mohlo zdát. Tímto pojmem jsou označovány proto, že jejich způsob vzniku či uplatňování je odlišný od pravidel psaných. Některá nepsaná pravidla tak mají písemnou formu, kterou často získala se svým historickým vývojem – např. sportovní obyčeje nebo pravidla fair play. Nepsaná sportovní pravidla lze z pohledu právní teorie dále dělit na sportovní zvyklosti, pravidla fair play a sportovní obyčeje. Za sportovní zvyklosti považujeme chování či jednání sportovců a dalších osob, které se sportovních klání zúčastňují, tedy také chování a jednání diváků, sportovních trenérů, rozhodčích apod. 30 „Fair play“ je pojem, který má pro sport základní a rozhodující význam morální. Jedná se o původem anglický výraz, který ale postupem času zdomácněl ve slovnících velkého počtu jazyků spolu s obrovským rozvojem dnes už poměrně bohaté palety PRUSÁK, J. Šport a právo. 1. vyd. Bratislava: Šport, slovenské tělovýchovné vydavatelstvo, 1984. s. 111. PRUSÁK, J. Šport a právo. 1. vyd. Bratislava: Šport, slovenské tělovýchovné vydavatelstvo, 1984. s. 112. 30 PRUSÁK, J. Šport a právo. 1. vyd. Bratislava: Šport, slovenské tělovýchovné vydavatelstvo, 1984. s. 112. 28 29

~ 18 ~


různých sportovních disciplín a je pro svůj specifický charakter velice těžko přeložitelný; jedná se o pojem pro poctivou, nezáludnou a slušnou hru.31 Systém pravidel fair play je postaven na zásadě, že „ten, kdo hraje čestně, je vždy vítězem“.32 Podle Kodexu sportovních pravidel je možné vymezit systém zásad fair play tak, že „znamenají více než jen pouhé respektování pravidel; nesou v sobě i pojmy přátelství, respektování druhého a sportovního ducha. Je to způsob myšlení, nikoli pouhé chování. Tento pojmový obsah zahrnuje problematiku boje proti podvádění, umění působit lstí i při respektování pravidel,

dopingu,

násilí,

nečestným

výhodám,

nerovností

šancí,

nadměrné

komercionalizaci a korupci.“33 Sportovní obyčeje jsou takové sportovní normy, které se vyvíjely s rozvojem sportovních disciplín. Nacházíme je především v oblasti jednoho sportu, jímž je rekreační lyžování. Sportovní obyčeje zde mají za cíl ochranu rekreačních lyžařů, ale i profesionálních sportovců, a s ní související zajištění bezpečného provozu na místech, která jsou k provozování tohoto sporu určena. Obyčejová pravidla vznikla na základě provozních řádů zimních sportovních středisek, kde se vyskytovala základní pravidla chování na sjezdových tratích.34

HORA, J. Fair play – morální základ sportu. Teorie a praxe tělesné výchovy, 1983, č. 10, s. 599. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Kodex sportovní etiky [online]. [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/sport/kodex-sportovni-etiky 33 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Kodex sportovní etiky [online]. [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/sport/kodex-sportovni-etiky 34 PRUSÁK, J. Šport a právo. 1. vyd. Bratislava: Šport, slovenské tělovýchovné vydavatelstvo, 1984. s. 114. 31 32

~ 19 ~


2 PORUŠOVÁNÍ SPORTOVNÍCH NOREM 2.1 Sankce za porušování sportovních norem Jak jsme zmiňovali výše, stejně tak jako systém právních norem, i systém norem sportovních se vyznačuje přítomností sankčního mechanismu, který se aplikuje, pokud dojde k porušování sportovních norem. Aby mohly být sankční normy uplatňovány, je potřeba úpravy ohledně toho, který subjekt je oprávněn o sankcích rozhodovat. Je tedy v první řadě nutné, aby takový orgán, který bude rozhodovat o dodržování sportovních pravidel, resp. o jejich porušování a následném ukládání sankcí, vůbec existoval. Na rozdíl od státní moci, která je nadána monopolem státního donucení, v případě ukládání sankcí za porušení sportovních norem tato vlastnost chybí. Jako

nejtypičtější

porušování

sportovních

norem

uveďme

porušování

sportovních pravidel v průběhu dané sportovní disciplíny. Pokud hráč nebo sportovec poruší pravidla daného sportu v jeho průběhu, je zde osoba rozhodčího, která celý průběh disciplíny sleduje a v těchto případech určuje typ a výši sankce. Další formou porušení sportovních norem jsou porušení sportovních řádů a pravidel sportovních soutěží, která jsou nejčastěji řešena před disciplinárním orgánem toho kterého sportu. Pokud se jedná o individuální sporty, je poměrně výjimečně, aby byly ukládány sankce za porušení sportovních pravidel – může se tak stát např. z důvodu dopingu. Nicméně ukládání sankcí je typické pro sporty kolektivní, jelikož dodržování pravidel je zde důležité z hlediska fair play, resp. z hlediska dodržování bezpečnosti ve hře. Sankce se pak mohou týkat jednotlivých hráčů - např. vyloučení hráče na několik minut v hokeji, ale také vyloučení do konce zápasu či dokonce na několik zápasů následujících v hokeji či ve fotbale, výsledku utkání – např. pokutový kop ve fotbale, nebo celého sportovního klubu – např. pokuta, vyloučení ze soutěže.

~ 20 ~


2.2 Průnik sankcí Jak sportovní normy, tak i normy právní a jejich systémy se vyznačují svou vlastní konstrukcí odpovědnosti. Sice tyto dva systémy působí odděleně, jak už ale bylo naznačeno výše, může dojít v určitých případech i k jejich prolínání. Dojde-li k porušení sportovní normy, může to znamenat, že došlo zároveň také k porušení normy právní – a naopak. Pokud tedy dojde např. v průběhu fotbalového utkání k úmyslnému zranění protihráče, na základě sportovních pravidel může hráč, který toto zranění způsobil, dostat trest v rámci zápasu, resp. na dobu několika dalších zápasů; ublížení na zdraví pak ale může být také posuzováno jak z hlediska občanskoprávního, tak z hlediska trestněprávního. Stejně tak, pokud je porušena norma sportovní, mohou být porušena i pravidla morální či společenská. Pokud hráč v průběhu fotbalového utkání slovně nevybíravými výrazy napadá rozhodčího, opět může dojít např. k jeho vyloučení do konce zápasu, ale také ke zhoršení jeho společenského postavení v důsledku toho, že porušil morální pravidla ve společnosti obecně uznávaná. V této souvislosti může dojít ke čtyřem případům: -

1. dojde k porušení sportovního pravidla, které však nemá za následek žádnou sankci, a nedojde k porušení právní normy (typickým příkladem je zde porušení pravidel fair play, která žádné sankce nestanovují);

-

2. dojde k porušení sportovního pravidla, které má za následek sankci výhradně na základě sportovních norem, a nedojde k porušení právní normy (typickým příkladem je např. zahrání rukou ve fotbale ve vlastním pokutovém území a následná sankce v podobě pokutového kopu mužstva soupeře);

-

3. dojde k porušení sportovního pravidla, které má za následek sankci na základě sportovních norem, a zároveň dojde také k porušení právního pořádku, které má za následek možnou sankci na základě právních norem (jako příklad můžeme uvést kromě výše uvedeného např. uplácení rozhodčích ve fotbale);

-

4. nedojde k porušení sportovního pravidla, ale dojde k porušení právního pořádku, které má za následek možnou sankci na základě právních norem

~ 21 ~


(k takovému porušení však dochází velmi zřídka, v případech, které se posuzovaly v první polovině dvacátého století lze uvést dva z ragbyového sportu, kdy podle rozhodčích, ani podle disciplinárních orgánů sice nebyla hráči porušena sportovní pravidla, nicméně došlo k závažným zraněním protihráčů a jeden z nich dokonce na následky tohoto zranění zemřel; soud tak konstatoval, že ač nebyla porušena sportovní pravidla, neprojevením dostatečné obezřetnosti v oblasti prevence zranění, která je nutná s ohledem na charakter ragbyového sportu, došlo k porušení v oblasti právních norem.35

2.3 Stupňování sankcí Stejně jako v případě opakovaného porušování právních norem, i v případě porušování norem sportovních může dojít ke stupňování sankcí. Stejně jako v případě trestního řízení, kdy je tzv. recidiva považována v rámci ukládání trestu pachateli za přitěžující okolnost, mohou se podobné systémy trestání objevovat také v rámci pravidel sportovních a praxe kontrolních, resp. disciplinárních orgánů sportovních organizací. Tím, že dojde k opakovanému porušování sportovních norem, může dojít buďto ke změně původního trestu na trest přísnějšího rázu, nebo ke kumulaci trestů. Jako nejzákladnější příklad uveďme udělování žlutých a posléze červených karet za fauly hráčům fotbalu. Pokud hráč udělá nedovolený zákrok, tedy zakročí proti soupeři takovým způsobem, který není v souladu s pravidly fotbalu, udělí mu rozhodčí žlutou kartu. Tu je možné chápat jako jakési varování před vyloučením hráče ze hry do konce utkání. Pokud ten stejný hráč v tom stejném utkání dostane druhou žlutou kartu, automaticky mu je udělena karta červená, která znamená vyloučení do konce zápasu. S vyšším

počtem

žlutých

karet

během

sezony

může

být

hráčům

např.

udělována pokuta nebo trest v podobě zákazu nastoupení do několika dalších zápasů. Stupňováním sankcí pak také můžeme myslet situaci, kdy sportovec za jeden svůj „čin“ v rámci sportovní činnosti může být potrestán hned z několika úhlů pohledu a několika různými autoritami. Např. pokud by došlo při jakémkoli kolektivním sportu 35

KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1. s. 18.

~ 22 ~


k úmyslnému napadení protihráče, které by mělo za následek těžké zranění, může být hráč, jenž zranění způsobil, potrestán okamžitě v rámci utkání ze strany rozhodčího např. vyloučením do konce zápasu. Další trest by mohl následovat po projednání případu před disciplinárním orgánem sportovní organizace. Bez ohledu na právě řečené je však zraněný protihráč oprávněn vymáhat náhradu škody v rámci občanského soudního řízení a kromě toho jsou orgány činné v trestním řízení ex offo povinny prošetřovat případ, pokud mají podezření, že mohl být spáchán trestný čin.

~ 23 ~


3 SPORT V PRÁVNÍ ÚPRAVĚ 3.1 Pohled de lege lata Česká republika, na rozdíl od některých jiných států, které mají právo na sport výslovně zakotveno již v ústavním pořádku, je jedním ze států nekonstitučního sportu, jelikož ve svém ústavním pořádku, tedy v ústavním zákoně č. 1/1993 Sb., o Ústavě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), ani v ústavním zákoně č. 2/1993 Sb., Listině základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina základních práv a svobod“), jakožto ani v žádném jiném ústavním zákoně právo na sport jako samostatné lidské či občanské právo výslovně nezmiňuje. Právo sdružovat se ve sportovních organizacích, které mívají nejčastěji formu občanských sdružení, se tak logicky odvozuje od svobody sdružování, kterou již český ústavní pořádek zakotvuje, konkrétně v čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: „Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích.“ Ustanovení čl. 20 odst. 3 Listiny základních práv a svobod pak dodává, že „výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých.“ Pokud

se

podíváme

do

historie

ústavního

pořádku

českého,

resp.

československého státu, nalezneme sice v některých ústavních zákonech termín sport nebo podobné pojmy, které se ke sportovní činnosti vztahují, ustanovení, v nichž tyto termíny nalezneme, však také – stejně jak je tomu dnes – nezakotvují samostatné právo na sport jako lidské či občanské právo, ale spíše specifikují sdružovací právo a možnost sdružovat se v tělovýchovných organizacích, jakož i specifikují ochranu práv dětí a mládeže v tělovýchovné oblasti.36

36

KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1. s. 194 -195.

~ 24 ~


Bylo-li výše uvedeno, že v rámci ústavního pořádku České republiky jak současného, tak i s ohledem na jeho historii, nenajdeme zakotvení práva na sport, za pramen práva nejvyšší právní síly, co se práva na sport a jemu příbuzné problematiky týká, můžeme v dnešní době považovat zákon o podpoře sportu. Je na místě však uvést, že ani zákon o podpoře sportu není právním předpisem, který by v České republice zakotvoval právo na sport z hlediska lidských či občanských práv. Tento zákon vymezuje postavení sportu ve společnosti jako veřejně prospěšné činnosti a stanoví úkoly ministerstev, jiných správních úřadů a působnost územních samosprávných celků při podpoře sportu.37 Poprvé v historii české, resp. dříve československé historie se také právní pořádek dočkal definice sportu (která byla již uvedena výše): „Pojem sport představuje všechny formy tělesné činnosti, které prostřednictvím organizované i neorganizované účasti si kladou za cíl harmonický rozvoj tělesné i psychické kondice, upevňování zdraví a dosahování sportovních výkonů v soutěžích všech úrovní.“38 Kromě definování základních pojmů v dané oblasti se zákon o podpoře sportu dále zabývá působností orgánů státní správy, resp. územní samosprávy v uvedené oblasti (těmito orgány máme na mysli zejména Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, kraje a obce), ale také náhradami za vyvlastnění sportovního zařízení, povinnostmi vlastníka nebo provozovatele sportovního zařízení. V druhé části zákona pak nalezneme ustanovení týkající se kontroly v oblasti sportu, přestupků a správních deliktů.39 Nejdůležitějším státním orgánem v oblasti, kterou zákon o podpoře sportu upravuje, je již zmíněné Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (jak je ostatně již ze samotného názvu tohoto státního orgánu patrné). Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: vypracovává návrh koncepce státní politiky ve sportu a předkládá jej vládě ke schválení, § 1 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů. § 2 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů. 39 Zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů. 37 38

~ 25 ~


koordinuje uskutečňování vládou schválené koncepce, zabezpečuje finanční podporu sportu ze státního rozpočtu, vytváří podmínky pro státní sportovní reprezentaci, pro přípravu sportovních talentů, pro rozvoj sportu pro všechny a pro sport zdravotně postižených občanů, vydává antidopingový program a organizuje a kontroluje jeho uskutečňování, rozhoduje o akreditaci vzdělávacích zařízení působících v oblasti sportu, zřizuje rezortní sportovní centrum a zabezpečuje jeho činnost a koordinuje

činnost

rezortních

sportovních

center

Ministerstva obrany

a Ministerstva vnitra.40 Některá další ministerstva pak působí v oblasti sportu vzhledem k množství pravomocí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy spíše okrajově, nicméně jejich působnost je zákonem o podpoře sportu také vymezena – Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra ve své působnosti vytvářejí podmínky pro rozvoj sportu, pro přípravu ke státní sportovní reprezentaci a přípravu sportovních talentů a zřizují svá rezortní sportovní centra a zabezpečují jejich činnost. Ministerstvo zdravotnictví ve své působnosti

organizuje

zdravotní

služby

poskytované

státním

sportovním

reprezentantům a sportovním talentům a vytváří organizační předpoklady umožňující specifický přístup sportovních reprezentantů ke klinické péči, zřizuje laboratoř dopingové kontroly a zabezpečuje její činnost v rozsahu stanoveném Mezinárodním olympijským výborem.41 V samostatné působnosti jsou orgány spravujícími oblast sportu a jeho vývoje kraje a obce. Kompetence krajů a obcí jsou zákonem o podpoře sportu upraveny především ve vztahu ke sportu pro všechny, tedy organizovaného a neorganizovaného sportu a pohybové rekreace určeným širokým vrstvám obyvatelstva.42 Kraje v této souvislosti vytvářejí podmínky pro sport zejména tím, že zabezpečují rozvoj sportu pro § 3 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů. § 4 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů. 42 § 2 odst. 2 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů. 40 41

~ 26 ~


všechny a přípravu sportovních talentů, včetně zdravotně postižených občanů, a zároveň zajišťují výstavbu, rekonstrukce, udržování a provozování svých sportovních zařízení. Dále také mají za úkol zabezpečování finanční podpory sportu ze svého rozpočtu.43 Obce v samostatné působnosti zastávají obdobné kompetence jako kraje s tím, že navíc ještě kontrolují účelné využívání svých sportovních zařízení.44 Takto stručně a obecně zákon o podpoře sportu charakterizuje úkoly, resp. kompetence jednotlivých státních orgánů a orgánů samosprávy. V zákoně není stanoveno, zda existuje nějaký další orgán, který by na výkon jejich pravomocí dohlížel, neexistují ani další související či prováděcí předpisy, které by pravomoci jednotlivých orgánů blíže určovaly. Podrobnější odůvodnění této strohé právní úpravy nenalezneme ani v důvodové zprávě k uvedenému zákonu.45 Kromě předpisů upravujících otázky sportu, sportovních zařízení, zdravotních podmínek, popř. financování46 apod. postihují tyto otázky okrajově přirozeně také další zákony z různých oblastí, jako např. právní předpisy z oblasti finanční správy (daňové předpisy),

správního

práva (stavební

zákon

apod.),

předpisy

upravující

vznik jednotlivých organizovaných skupin sportovců (např. obchodní zákoník, živnostenský zákon, zákon o sdružování občanů). Dále se také jedná o zákony upravující náhradu škody na zdraví či materiální újmy vzniklé v souvislosti s provozováním sportu, ochranu osobnosti sportovců, zákonné licence upravující vysílání sportovních přenosů atp. Na právní rámec sportu v České republice pak mají vliv také předpisy Evropské unie, které mohou mít buď závazný, nebo doporučující charakter. Doporučení zdůrazňují především podporu sportu, jeho veřejnou prospěšnost a ochranu zdraví občanů a vybízejí členské státy Evropské unie ke konkrétním akcím na podporu sportu (např. daňové benefity).47 Více o regulaci sportu prameny práva Evropské unie uvede autor v jedné z následujících kapitol.

§ 5 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů. § 6 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů. 45 Důvodová zpráva k zákonu č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. 46 Např. zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů. 47 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Koncepce státní podpory sportu v České republice [online]. Vydáno 23. 3. 2011 [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/15050 43 44

~ 27 ~


3.2 Pohled de lege ferenda Dle Koncepce státní podpory sportu v České republice z roku 201148 je jedním z cílů státní politiky ve sportu České republiky úprava stávajícího legislativního rámce. Neexistuje zde žádná závazná právní norma, která by komplexně upravovala způsoby financování sportu, a kromě toho také řada dokumentů Evropské unie, které mají doporučující charakter, požaduje po členských státech, aby byl sportu stanoven právní rámec, např. co se týká působení dobrovolníků ve sportu, a to včetně uzákonění motivačních benefitů, které u nás chybějí. Cílem českého zákonodárce tedy je zpracování nového zákona o sportu, který by obsahoval zejména systém státní podpory sportu v České republice, blíže by rozpracoval působnost a úkoly příslušných státních orgánů, institucí a orgánů veřejné správy, a to na všech úrovních řízení. Návrh nového zákona o sportu musí být přirozeně v souladu s mezinárodními smlouvami odpovídajícími čl. 10 Ústavy a dále s právem Evropské unie a ústavním pořádkem České republiky. Co se týká souladu s právními předpisy Evropské unie, bude se týkat především právních dokumentů, které jsou pro Českou republiku závazné. Do nového zákona o sportu tak zákonodárce hodlá komplexně zahrnout také činnost Evropské unie, jak je popsána v Lisabonské smlouvě49 - tedy jako činnost zaměřenou na rozvoj

evropského

rozměru

sportu

podporou

spravedlivého

a otevřeného

sportovního soutěžení a spolupráce mezi subjekty odpovědnými za sport, jakož i ochranou fyzické a mravní integrity sportovců, obzvláště mladých sportovců.50 Další oblastí sportu, kterou má zákonodárce v plánu dále regulovat, je dobrovolnictví. Působení dobrovolníků ve sportu je základem sportovní činnosti a prokazatelně přináší státu obrovský ekonomický zisk. Z těchto důvodů je na místě pomáhat občanským sdružením, která se oblastí sportu jako svou činností zabývají. Cílem další regulace dobrovolnictví ve sportu tedy je, aby byla dána občanům možnost aktivně se zapojit do soustavné dobrovolné práce ve sportu a aby byly vytvořeny Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Koncepce státní podpory sportu v České republice [online]. Vydáno 23. 3. 2011 [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/15050 49 Smlouva o fungování Evropské unie ve znění Lisabonské smlouvy. 50 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Koncepce státní podpory sportu v České republice [online]. Vydáno 23. 3. 2011 [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/15050 48

~ 28 ~


příznivé podmínky pro práci, byli dostatečně vzděláváni, přiměřeně motivováni a nenesli neúměrné riziko. Znamená to tedy, že je potřeba úpravy stávající sportovní legislativy na základě doporučení Evropské komise a dobrých příkladů některých evropských států. Je na místě také upravit případnou odpovědnost jak jedince, tak organizace, která jeho služeb využívá. Cílem nové úpravy dobrovolnictví ve sportu je tedy nastavení nových sociálně-ekonomických podmínek tak, aby u zájemců o dobrovolnictví vznikla pozitivní motivace pro tuto veřejně prospěšnou činnost. Do budoucna pak chce zákonodárce také zvažovat případné úpravy v daňové oblasti na základě vzoru, kterým České republice může být již několik členských zemí Evropské unie.51 Zákonodárce se dále chce v budoucnu zaměřit na podporu zdraví a tělesného rozvoje občanů všech věkových skupin. Ze státního rozpočtu, jakož i z rozpočtů krajů a obcí mají být formou veřejně přístupných programů systematicky vyčleňovány prostředky na rozvoj sportu pro všechny. To postihuje také téma handicapovaných sportovců. Sport handicapovaných je v našem státě uspořádán podle druhu zdravotního postižení. Vzhledem ke skutečnosti, že osoby s trvalým handicapem mají nižší sociální dostupnost sportu, nemohou provozovat sport v takové míře, v jaké to je umožněno občanům bez postižení. Dalším cílem, jak rozvíjet sport a přístup k němu, je proto také postupné vyrovnávání dostupnosti sportu pro handicapované vytvářením lepších podmínek včetně bezbariérové sportovní infrastruktury.52 Co se týká podpory péče o talentovanou mládež, stanovil si zákonodárce za cíl poskytování podpory prostřednictvím veřejně vyhlášených programů jak pro nejnižší věkovou kategorii, tak právě pro věkovou kategorii 19-23 let. Danou oblast bude potřeba posílit zejména vytvořením příznivých podmínek pro zaměstnávání kvalitních trenérů.53

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Koncepce státní podpory sportu v České republice [online]. Vydáno 23. 3. 2011 [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/15050 52 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Koncepce státní podpory sportu v České republice [online]. Vydáno 23. 3. 2011 [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/15050 53 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Koncepce státní podpory sportu v České republice [online]. Vydáno 23. 3. 2011 [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/15050 51

~ 29 ~


Další oblastí sportu, kterou je nutné neustále řešit a zdokonalovat, je jeho financování. Vzhledem ke stavu veřejných financí je jasné, že financování sportu je potřeba zajišťovat ve velké míře také z dalších zdrojů. Cílem nové legislativy v oblasti sportu je zajistit finanční prostředky ze státního rozpočtu v takovém množství, aby pokryly cíle a podpory sportu. Další již výše zmíněnou novinkou je zamýšlená kompenzace oblasti sportu daňovými úlevami, a to jak pro sportovní organizace, tak pro sponzory, kteří se na financování sportovního prostředí podílejí. Na úseku financování z rozpočtu krajů a obcí je potřebná změna v jejich rozpočtu. Ačkoli zákon o podpoře sportu ukládá kraji a obcím péči o rozvoj sportu na jejich území v rámci jejich rozpočtu, není v jejich rozpočtech dosud žádná existující položka na financování sportu. Kraje a obce jsou zodpovědné za financování sportu a sportovních zařízení na svém území a jejich činnost a zodpovědnost na tomto úseku je potřeba jasně definovat, jak jsme již zmiňovali v pojednání o přílišné stručnosti současně účinného zákona o podpoře sportu. Kraje a obce budou mít za úkol jasně definovat, jaké sporty budou preferovány v rámci financování na jejich území, přičemž důležité je samozřejmě sportovní odvětví vybírat v návaznosti na přírodní podmínky, infrastrukturu a historii sportovních odvětví v dané lokalitě.54 Zákonodárce v neposlední řadě přikládá důraz sportovní etice a fair play jak na sportovišti, tak v hledišti. Cílem je tedy eliminace projevů, které jsou nesportovní a nejsou v souladu s fair play. O těchto projevech mezi sportovci bylo již pojednáno výše. Co se týká diváků, někteří přicházejí do hlediště využívajíce anonymity davu k tomu, aby vyprovokovali násilí a výtržnosti. Zákonodárce si tak klade za cíl jak z pohledu organizačního, tak z pohledu legislativního potlačení těchto projevů sportovců i diváků.55 Zákonodárce v obsáhlém dokumentu Koncepce státní podpory sportu v České republice uvádí poměrně rozsáhlý výčet nedostatků právní úpravy, ale také organizačních nedostatků v oblasti sportu. S ohledem na rozsah této diplomové práce

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Koncepce státní podpory sportu v České republice [online]. Vydáno 23. 3. 2011 [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/15050 55 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Koncepce státní podpory sportu v České republice [online]. Vydáno 23. 3. 2011 [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/15050 54

~ 30 ~


a téma, které má za cíl pojmout, je autor přesvědčen, že zabývat se v této kapitole celou problematikou této koncepce není možné, ba ani účelné. Pozitivním zjištěním je fakt, že si zákonodárce nedostatky v legislativě upravující sport a jeho podporu uvědomuje. Na druhou stranu je na místě zmínit, že Koncepce státní podpory sportu v České republice56 jako dokument, který byl vydán o dva roky dříve než koncepce, na jejímž základě především vznikla tato podkapitola, obsahovala popis v podstatě totožných problémů v dané oblasti. Zákonodárce si tak možná nedostatek právní úpravy uvědomoval, nicméně k jejímu zlepšení po dlouhou dobu s příliš velkým nasazením nepřistupoval. Zdá se však, že v současné době snaha o podrobnější zpracování legislativy v rámci podpory sportu začíná konečně dostávat svou reálnou podobu. V návrhu novely zákona o podpoře sportu tak, jak jej má autor práce aktuálně k dispozici, nalezneme rozsáhlou novou právní úpravu, přičemž jde často o problematiku, která dosud nebyla na zákonné úrovni vůbec řešena. Je však třeba poznamenat, že se jedná o prvotní návrh změn zákona o podpoře sportu a není vůbec jisté, zda a v jaké konečné podobě tento projde legislativním procesem. Návrh novely nově definuje další pojmy, které jsou dále v předpisu používány – tedy termín sportovec, sportovní soutěž či sportovní soutěž mezinárodního významu, dále sportovní infrastruktura, sportovní reprezentace, sportovní odborník, sportovní aktivity dětí, sportovní talent a doping. Již z tohoto výčtu je patrné, že došlo k výraznému rozšíření, co se rozsahu úpravy tímto zákonem týká. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy má být nadále ústředním orgánem státní správy při vytváření podmínek pro rozvoj sportu. Mezi jeho kompetencemi přibyly mj. správa Rejstříku sportu České republiky a dále pravomoc navrhovat prezidentu republiky propůjčení nebo udělení státních vyznamenání České republiky pro osoby, které se vyznačují výjimečnou činností v oblasti sportu,

a které dosahují vynikajících úspěchů ve své

činnosti v oblasti sportu nebo osoby, které se vynikajícím způsobem zasloužily o Českou republiku, a/nebo které se zasloužily za významné proslavení své vlasti v zahraničí. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Koncepce státní podpory sportu v České republice [online]. Vydáno 17. 9. 2009 [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/novinar/koncepce-statnipodpory-sportu-v-ceske-republice 56

~ 31 ~


Obce a kraje mají nově vytvářet podmínky pro sport a jeho rozvoj zejména se zaměřením na sportovní aktivity dětí, seniorů a zdravotně postižených občanů a přístupu ke sportu širokých vrstev obyvatelstva. Novela zákona má nově řešit také financování sportovních aktivit prostřednictvím veřejné finanční podpory a dotací. Novou otázkou, kterou by zákon o podpoře sportu také řešil, je organizace sportu. Hovoří se tak nově o Rejstříku sportu České republiky, do kterého by se zapisovaly sportovní kluby a jejich členové. Sportovní kluby a registrované sportovce pak mají dle novely sdružovat sportovní organizace s celostátní působností včetně sportovních svazů. Podrobně je také pojednáno o úkolech a pravomocích sportovních svazů. K podpoře sportovních aktivit, mezinárodní spolupráci v oblasti sportu, k prosazování a ochraně zájmů a k zajišťování potřeb v oblasti sportu se má zřídit Nejvyšší sportovní autorita, jejíž funkci má plnit Český olympijský výbor. Nově je také podrobně určeno, jaké kompetence má Nejvyšší sportovní autorita. Při Nejvyšší sportovní autoritě má působit stálý Rozhodčí soud při Nejvyšší sportovní autoritě jako nezávislý orgán pro rozhodování sporů nezávislými rozhodci podle předpisů o rozhodčím řízení o sporech mezi vlastníky sportovních zařízení a osobami oprávněnými užívat sportovní zařízení, mezi sportovními organizacemi, jde-li o spor související se sportovní činností, mezi sportovními organizacemi a jejich členy, zaměstnanci nebo osobami vykonávajícími sportovní činnost, jde-li o spor související se sportovní činností a majetkové spory týkající se prostředků poskytnutých na sportovní činnost. Dále jsou upraveny podmínky pořádání sportovních soutěží a povinnosti pořadatelů. V poslední řadě pak tvoří novelu rozšířená část týkající se přestupků a správních deliktů v zákonem upravované oblasti.57 Návrh v současné podobě tak, jak jej autor práce má k dispozici z interních zdrojů Českého olympijského výboru, tvoří Přílohu č. 1 této práce. Autor práce se domnívá, že novela zákona o podpoře sportu tak, jak je nyní zákonodárci předkládána, je poměrně troufalá. Podle jeho názoru je třeba počítat s tím, že v této podobě nebude novela přijata, že z ní bude vyřazena řada průlomových ustanovení, nicméně stále je velmi pozitivní zprávou, že se novela začíná chystat a že i pokud by byla přijata pouze polovina nových opatření, byla by v České republice značně

57

Návrh novely zákona o podpoře sportu – interní zdroj Českého olympijského výboru.

~ 32 ~


rozšířena zákonná úprava sportu, sportovních organizací a sportovních pravidel. Na druhé straně je potřeba počítat s tím, že takto rozsáhlá novela s sebou jistě přinese komplikace, které bude potřeba řešit na základě zkušeností z praxe až poté, co novela vejde v účinnost. Na základě autorových osobních zkušeností z oblasti sportu nyní na závěr této kapitoly budou uvedeny některé vlastní postřehy autora, co se potřeb změny ve sportovní legislativě České republiky týká. Jak bylo již uváděno výše, současná legislativa v oblasti sportu je v České republice nedostatečná. Občanská sdružení, která působí v oblasti sportu, to nejčastěji ale pociťují v otázkách financování sportu. Velká část činnosti, kterou pro občanské sdružení jak dobrovolníci, tak samotní jeho členové dělají, z časového hlediska musí být věnována shánění peněz, aby vůbec bylo možné občanské sdružení a sportovní aktivity provozovat. Je tedy nutné neustále hledat sponzory, žádat o dotace z programů veřejných rozpočtů apod. Stává se, že talentovaní mladí lidé musejí se sportem úplně přestat z důvodů, že sportovní organizace nemají finanční prostředky pro jejich další působení a sportovci samotní si nemohou tento „komfort“ jako čerpání financí z rodinného rozpočtu dovolit. Pokud občanská sdružení obstarají dostatek financí na provozování své aktivity v jednom roce, není stále jisté jejich působení v letech následujících. Tento stav, kdy neexistují komplexní a jasná pravidla financování sportu, poskytuje živnou půdu pro korupci a pro libovůli úředníků a politiků, kteří v podstatě nemají pevná pravidla a rozhodují, jak se jim zlíbí. Stává se tedy, že například v Brně dostane v roce 2012 BRNĚNSKÝ SVAZ MALÉ KOPANÉ (Malá kopaná je s víc než 70 tisíci členy druhý největší sport v České republice a hraje se zde již od šedesátých let minulého století), který sdružuje v Brně a okolí 2193 aktivních hráčů, méně finančních prostředků (dotace ve výši 40.000,- Kč) než například Aerobic centrum Brno, který sdružuje 66 lidí (dotace 140.000,- Kč). Na základě nedostatečných pravidel potom vzniká bezobsažná mediální přestřelka, jako například tato: „Rada města snížila peníze Brněnskému svazu malé kopané. Odbor školství považuje činnost jeho 2193 členů za volnočasovou aktivitu. Na 66 lidí dostanete 140 tisíc korun. Na 147 členů 100 tisíc korun. A na 2193 40 tisíc korun. Hledáte numerickou chybu? Nikde není. Takové částky navrhla

~ 33 ~


Rada města Brna jako dotace na podporu tělovýchovných a sportovních aktivit pro rok 2012.“58 Z výše uvedeného příkladného článku je vidět, že neexistence jednotných pravidel

a

kritérií

pro

přidělování

dotací

přispívá

k neprůhlednosti

a

nepřezkoumatelnosti podobných rozhodnutí. Proti poškozujícímu rozhodnutí se bohužel ani nelze efektivně bránit, což by mělo být základem právního státu. Současně je potřeba vnímat, že činovníci ve sportovních institucích jsou převážně právní laici, a proto by bylo nejlepší, pokud by žádosti o dotace byly, co možná nejpřehlednější a pravidla, co možná nejpochopitelnější. Jako největší problém v praxi občanských sdružení v oblasti sportu tak autor vidí nedostatečnou podporu financování ze strany státu, kterou by si sport jako oblast, která s sebou v případě, že je pravidelně provozována, přináší příznivé důsledky, co se zdraví i psychického rozpoložení občanů týká, jistě zasloužil. Legislativa de lege ferenda by měla vyřešit zejména problematiku financování sportu ze strany státu, tzn. v zákoně o podpoře sportu jasně vymezit, jakým způsobem a odkud bude stát v jaké výši sport financovat. Tedy, měla by být např. určená minimální část státního rozpočtu, která bude vždy směřovat na podporu sportu. Samostatná rozpočtová kapitola náležející sportu by pak měla být součástí ideálně střednědobého fiskálního výhledu minimálně na tři roky, aby bylo možné ve sportu s financemi ze státní pokladny počítat na dobu delší než jeden rok. Zákonodárce by měl rovněž definovat možnost odvolání se proti negativnímu stanovisku o poskytnutí dotace k nezávislému orgánu, který by toto rozhodnutí přezkoumal.

V podrobnostech k problematice dále: „Rada města Brna přiřkla v první řadě dotaci Aerobik centru Brno, ve druhém Kuželkářskému klubu Moravská Slávia Brno a ve třetím Brněnskému svazu malé kopané. Ten se bouří, protože právě členská základna patří k nejdůležitějším hlediskům pro přiznání dotace. Návrh dotací sestavuje Odbor školství, mládeže a tělovýchovy Magistrátu města Brna a argumentuje tím, že peníze přiděluje především sportovním klubům. „Rozdělujeme je podle členů vedených v klubech a podle toho není v malé kopané ani jeden. Proč dávat peníze svazu, když je nedostává volejbalový ani basketbalový?“ ptal se vedoucí odboru Martin Jelínek. Jenže třeba Městský fotbalový svaz Brno podle návrhu dostane 130 tisíc korun na 1500 členů. „Malá kopaná nám přijde jako zájmová volnočasová činnost, která odvádí hráče od fotbalu a v porovnání s ním neklade důraz na přípravu. Loňská dotace byla nadstandardní,“ mínil Jelínek.”. - zdroj: Brněnský deník. Malá kopaná přichází o dotace. Trpí mládež [online]. Vydáno 23. 3. 2011 [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://brnensky.denik.cz/fotbal_region/mala-kopana-prichazi-o-dotace-trpimladez-20120314.html 58

~ 34 ~


Další možností, jak podpořit sport finančními prostředky, je, že část odvodů z kurzových sázek a číselných loterií poputuje právě na tyto účely. V současné době je ve fázi legislativního procesu novela zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „loterijní zákon“). Dosud měli provozovatelé loterií a kurzových sázek zákonem předepsané dílčí odvody ve výši 20 %. Pokud bude schválena novela loterijního zákona, budou mít provozovatelé možnost slevy z těchto odvodů až na 15 % s tím, že zbývající částku do 20 % poskytnou jako peněžitý dar Českému olympijskému výboru. Z těchto prostředků pak bude podporována mládež napříč všemi sporty. Novela zákona má vejít v účinnost k 1. 1. 2014. V okamžiku dokončování této diplomové práce je novela zákona schválena parlamentem, a jestliže bude podepsána také prezidentem republiky, nabude na platnosti.59 Dalším problémem, který by bylo podle autora této práce vhodné vyřešit, je problém „zasahování“ státu do sportu ve smyslu přezkumu rozhodování disciplinárních komisí a dalších orgánů, které rozhodují o sankcích za nedodržení, resp. porušení sportovních norem sportovci. Jak uvádí návrh novely zákona o podpoře sportu, měl by být zřízen stálý rozhodčí soud specializovaný na oblast sportu, který by jako nezávislý orgán působil v oblasti rozhodování ve sporech vzniklých v tomto sektoru. Rozhodčí soud by se řídil právními předpisy upravujícími rozhodčí řízení. Mohl by tak v přiměřené časové lhůtě řešit sportovní problémy, které je potřeba vyřešit rychle, což by zároveň umožňovala jeho specializace pouze pro oblast sportu. Avšak vzhledem k tomu, že zřízení a provoz takovéhoto nového orgánu by znamenalo značné finanční výdaje ze státního rozpočtu a zároveň i oslabení možnosti státního dozoru nad oblastí sportu, nepředpokládá autor práce, že by se Česká republika zřízení stálého rozhodčího soudu pro sport mohla v blízké budoucnosti dočkat. Sportovní federace si vytvářejí samostatný systém sportovních předpisů a také samostatnou hierarchii orgánů, které mají za úkol na dodržování sportovních pravidel dohlížet. V případě, že sportovní pravidla dodržována nejsou, pak jsou určeny orgány, Podrobnosti ohledně schvalování novely zákona dostupné 24. 6. 2013 z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/tabulka?IS=5094#3340 a z: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&T=849 59

~ 35 ~


které mají v kompetenci tato porušení sportovních pravidel potrestat. Jedná se pak o disciplinární rozhodnutí těchto orgánů, v nichž jsou uplatněny sankce za nedodržení, resp.

porušení

sportovních

norem.

O

druzích

sankcí

rozhodují

v závislosti

na sportovních normách, které tyto určují.

3.3 Soudní přezkum rozhodnutí sportovních orgánů Rozhodnutí disciplinárních orgánů té které sportovní oblasti pak může být předmětem přezkumu soudního. Může se tak dít na základě příslušného ustanovení zákona o sdružování občanů, který říká, že považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami. Soud pak v řízení postupuje podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“).60 Ve věci soudní ochrany tak záleží na tom, zda rozhodnutí, které člen sportovního sdružení považuje za nezákonné, lze napadnout u některého dalšího orgánu pomocí jakéhosi odvolacího prostředku na základě stanov a dalších vnitřních předpisů sdružení. Pokud již žádného možného „opravného prostředku“ v rámci sdružení není, může se člen dovolávat soudní ochrany. V případě malých sdružení mívá na starost veškerou činnost jediný orgán, tudíž zde z pravidla už žádná možnost pro uplatnění opravného prostředku v rámci této organizační struktury není. Někdy však dávají vnitřní předpisy v těchto situacích možnost odvolání k předsedovi rozhodujícího orgánu. Jedná-li se ale o udělování sankce v rámci větších sdružení, která mají stanovami ustavené orgány typu „zákonodárného“, „výkonného“ i „soudního“ (tedy např. schůze všech členů, výbor či představenstvo a disciplinární či kontrolní orgán), bývají možnosti pro dovolání se změny či zrušení nezákonně udělené sankce poměrně široké. Lze tak zpravidla podat proti rozhodnutí „zákonného“ či „výkonného“ orgánu stížnost, odvolání, námitku apod. 60

§ 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů.

~ 36 ~


k „soudnímu“ orgánu sdružení. Jedná se ale stále o opravné prostředky v rámci samotného sdružení, které nemají pochopitelně charakter opravného prostředku ve smyslu zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, které lze uplatňovat pouze proti rozhodnutím správních orgánů v oblasti veřejné správy (na rozdíl od občanského sdružení jako soukromoprávního subjektu). Pokud tedy není již možné podat „vnitřní“ opravný prostředek ve věci, je možné uplatnit svůj nárok prostřednictvím soudu na základě ustanovení § 15 zákona o sdružování občanů. Podmínkami k uplatnění jsou jednak skutečnost, že člen sdružení považuje rozhodnutí za nezákonné nebo odporující stanovám, a jednak to, že opravný prostředek bude podán v subjektivní lhůtě 30 dní, nejpozději však v objektivní lhůtě 6 měsíců od napadaného rozhodnutí. Obě lhůty tak musí být splněny současně. Pro příklad uplatnění postupu podle § 15 zákona o sdružování občanů uveďme následující situaci – orgán příslušný k rozhodování o sankcích rozhodne o vyloučení člena sdružení. Jelikož o vyloučení člena jako možné sankci za porušení pravidel zákon nehovoří, záleží na tom, jak tuto situaci upravují stanovy předmětného sdružení. Pokud se člen sdružení, jehož se rozhodnutí týká, bude domnívat, že toto není v souladu se stanovami, může podat opravný prostředek k soudu za podmínek stanovených výše. Tento opravný prostředek pak bude okresní soud řešit v rámci občanského soudního řízení dle občanského soudního řádu.61 Protože je občanské sdružení podle zákona o sdružování občanů subjektem soukromého práva a jeho rozhodnutí se nedotýkají práv a povinností v oblasti práva veřejného, postupuje se ve výše uvedených případech podle občanského soudního řádu, a nikoli podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů.62 Za určitých okolností by se pak dalo uvažovat také o využití § 244 občanského soudního řádu, který říká, že rozhodl-li orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, Na rozdíl od některých jiných opravných prostředků, srov. např. § 8 odst. 3 nebo § 12 odst. 3 zákona o sdružování občanů. 62 ASPI. Komentář k zákonu o sdružování občanů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 5. 2013]. 61

~ 37 ~


rodinných a obchodních vztahů, a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení, k podání žaloby v rámci tzv. správního soudnictví.63 I v současné době se stále můžeme setkat v mnoha smlouvách, které jsou v oblasti sportu uzavírány, o pokus o vyloučení pravomoci soudů v daném vztahu. Za současného právního stavu však žádné smluvní ujednání nemůže zcela vyloučit soudní pravomoc64. Pravomoc soudů může být měněna jedině na základě zákonné právní normy. S tím souvisí už jen fakt, že rozhodnutí orgánu sportovního sdružení nemůže mít nikdy formu exekučního titulu dle současné právní úpravy v České republice65.66 V předchozím odstavci zmíněné snahy o vyloučení pravomoci soudů k přezkumu rozhodnutí orgánů sportovních organizací lze však na druhou stranu chápat, co se praktického hlediska týká. Pokud by se např. rozhodnutí sportovního sdružení vztahovalo k účasti sportovce na blížícím se konkrétním sportovním turnaji a toto bylo podrobeno soudnímu přezkumu, zcela pravděpodobně by se mohlo stát, že ač by mohl soud uznat protiprávnost rozhodnutí orgánu sportovního sdružení, jeho změna či zrušení už by nebyly možné proto, že soud rozhodl pozdě. Byla-li by např. vyloučena účast sportovce na důležité mezinárodní soutěži, která se má konat za několik týdnů, a tento by se chtěl prostřednictvím soudní ochrany domoci toho, aby se účastnit mohl, paradoxně by mu rozhodnutí soudu, které by padlo až po několika měsících či letech od podání žaloby, v jeho prospěch, vůbec nepomohlo.

3.4 Zohledňování sportovních norem v rozhodnutí soudů Jak již bylo v této práci vzpomínané, obecně závaznými normami můžeme chápat jen takové normy, které jsou přijímány a vydávány státem stanovenou formou a které jsou zároveň státem také vynutitelné. Sportovní normy tedy tyto požadavky nesplňují, pokud nejsou zároveň normami právními. Nicméně pokud jde o spory vyplývající ze KRÁLÍK, M. Právo ve sportu: iluze či nutnost? Právník. 2001, č. 5, s. 467-490. ISSN 0231-6625. s. 481. Tu vymezuje ustanovení § 7 občanského soudního řádu. 65 Viz § 251 a § 274 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. 66 KRÁLÍK, M. Právo ve sportu: iluze či nutnost? Právník. 2001, č. 5, s. 467-490. ISSN 0231-6625. s. 482. 63 64

~ 38 ~


„sportovních vztahů“, pak ani za této situace nemohou soudy k těmto normám při svém rozhodování nepřihlížet. Příkladem zohlednění sportovních norem při rozhodování českých soudů může být

Usnesení

Nejvyššího

soudu

České

republiky

ze

dne

23. 2. 2005,

sp. zn. 25 Cdo 1506/2004. V daném případu se jednalo o spor o náhradu škody, která vznikla v průběhu provozování lyžařských aktivit v italském lyžařském středisku, kdy se srazil lyžař s lyžařkou. Lyžař měl v důsledku srážky zničené lyže a utrpěl poranění ramene. Soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k jednoznačnému závěru, že škoda vznikla výlučně v důsledku jednání lyžařky, když nedbalostní čin lyžaře, který by byl jednou z příčin jemu způsobené škody, nebyl zjištěn. Pokud jde o námitku, že na sjezdovce, která neodpovídala jeho schopnostem, jel lyžař příliš pomalu a nacvičoval oblouk pod terénním zlomem, přes který není shora vidět, uvedl Nejvyšší soud, že tyto okolnosti nezapříčinily vznik jeho škody na zdraví a na věcech, neboť bez toho, že do něj žalobkyně přijíždějící zezadu narazila, k jeho zranění a poškození lyží by nedošlo. Rovněž mu nelze přičítat zavinění na vzniku škody, spočívající v tom, že před střetem neučinil nic, aby mu zabránil. Nebylo totiž jeho povinností volit svou jízdní dráhu v závislosti na způsobu jízdy za ním jedoucího lyžaře či se vyhýbat zezadu přijíždějícímu lyžaři. Naopak lyžařka byla povinna sledovat situaci před sebou a na sjezdovce jet tak, aby neohrozila před sebou jedoucí lyžaře. Její odpovědnost se neváže k porušení povinnosti přizpůsobit rychlost své jízdy existenci terénního zlomu, v tom s ní lze souhlasit, avšak za škodu odpovídá lyžaři proto, že nepřizpůsobila rychlost a způsob své jízdy situaci na sjezdovce, kdy - ač neměla, popř. nemohla mít přehled v dostatečné vzdálenosti před sebou, sjížděla veřejně přístupnou sjezdovku takovou rychlostí, že pomalu jedoucího lyžaře spatřila až ve chvíli, kdy už nebyla schopna střetu s ním zabránit. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí dále poukazuje na sportovní pravidla, když říká, že pravidla chování pro lyžaře, vydaná Mezinárodní lyžařskou federací, obsahují normy, jejichž dodržováním má být zajištěna bezpečnost uživatelů sjezdovky a slouží tak k předcházením vzniku škod, s nimiž zákon spojuje odpovědnost. I když nejsou obecně závazným právním předpisem, jsou tato pravidla pro lyžaře na sjezdové trati závazná, a to bez ohledu na to, zda jsou pramenem práva či nikoliv.

~ 39 ~


4 SPORT A PRÁVO EVROPSKÉ UNIE 4.1 Instituce Evropské unie a sport Co se týká vztahu Evropské unie a sportu, zabývají se tímto více či méně konkrétní instituce Evropské unie. Prvním orgánem Evropské unie, který se sportem začal zajímat, byl dnešní Soudní dvůr Evropské unie. Ten ve svých počátečních rozhodnutích opakovaně vyjadřoval myšlenku, že působnost práva dnešní Evropské unie se vztahuje pouze k ekonomickým aspektům sportu. Bylo tomu tak proto, že do přijetí Lisabonské smlouvy nebyly sport nebo právo na sport v primárním právu Evropské unie zakotveny. Obecně řečeno, Evropská unie v té době neměla v oblasti sportu žádné pravomoci. Vzhledem k tomu, že byl některým pramenům práva Evropské unie přiznán přímý účinek (poprvé tak Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci Van Gend en Loos67), začali se také občané Evropské unie dovolávat svých práv v oblasti sportu na jeho základě. Jednalo se tak o otázky, zda národní soudy jsou povinny aplikovat právo Evropské unie. Tyto otázky se řeší před národními soudy, které však mají možnost a v určitých případech dokonce povinnost vznést k Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku68. Právě v řízeních o těchto předběžných otázkách pak došlo k tomu, že se Soudní dvůr Evropské unie stal první institucí, která významně posunula vztah Evropské unie ke sportu, co se právní regulace a její interpretace týká. O konkrétních nejvýznamnějších rozhodnutích pojedná autor dále v této kapitole. Další možností, jak se za situace, kdy primární právo Evropské unie neobsahovalo žádné ustanovení ohledně regulace sportu Evropskou unií, je podání žaloby

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 2. 1963, sp. zn. 26-62 ve věci Van Gend en Loos Čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie: „(1) Soudní dvůr EU má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. (2) Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr EU o rozhodnutí o této otázce. (3) Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr EU.“ 67 68

~ 40 ~


na neplatnost aktu orgánu Evropské unie.69 Uvedený typ žaloby se vyskytoval v případech z oblasti hospodářské soutěže, kdy sportovci jako osoby, jichž se bezprostředně a osobně dotýkala rozhodnutí Komise, brojili proti platnosti tohoto aktu. Tyto případy řešil nejprve dnešní Tribunál, druhou instancí pak byl opět Soudní dvůr Evropské unie.70 Evropská komise je dalším orgánem Evropské unie, který se sportem zabývá. Je zde dokonce vytvořen Sportovní výbor, který spadá pod Generální ředitelství pro vzdělávání a kulturu. Ten má za úkol vytvářet koncepci a realizaci sportovních iniciativ zaměřených na podporu a doplňování činností členských států v této oblasti, jako je usnadnění účasti na sportu a fyzické aktivity občanům členských států, dostupnost sportu na všech úrovních vzdělávání, boj proti dopingu, násilí, diskriminace, podvody a manipulace s výsledky zápasů, dostupnost sportu pro osoby se zdravotním postižením, rovnost mužů a žen ve sportu, stabilní financování apod. Sportovní výbor má také za úkol usnadňovat spolupráci členských zemí v oblasti sportu a dohlížet na to, aby specifičnost sportu či jeho jednotlivých odvětví byla brána v úvahu při vývoji a provádění politik Evropské unie, které se sportem souvisejí spíše okrajově, tedy např. volný pohyb osob, hospodářská soutěž, vnitřní trh, zaměstnanost a sociální zabezpečení, spravedlnost, regionální politika, zdraví a ochrana spotřebitele, vzdělávání mládeže, životní prostředí, vnější vztahy Evropské unie a další.71 Kromě uvedených činností Sportovního výboru má Komise také další pravomoci na poli hospodářské soutěže, které jí dává Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002, o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (dnes se jedná o ustanovení čl. 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské Čl. 263 Smlouvy o fungování Evropské unie: „(1) Soudní dvůr Evropské unie přezkoumává legalitu legislativních aktů, aktů Rady, Komise a Evropské centrální banky, s výjimkou doporučení a stanovisek, a rovněž aktů Evropského parlamentu a Evropské rady, které mají právní účinky vůči třetím osobám. Rovněž přezkoumává legalitu aktů institucí a jiných subjektů Unie, které mají právní účinky vůči třetím osobám.“ „(4) Každá fyzická nebo právnická osoba může (…) podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo které se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti právním aktům s obecnou působností, které se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření.“ 70 HAMERNÍK, P. Sportovní právo s mezinárodním prvkem. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2007. ISBN 978-80903786-1-2. s. 34. 71 Evropská komise. Sportovní výbor a jeho poslání [online]. [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/sport/who-we-are/doc129_en.htm 69

~ 41 ~


unie72). Pokud tak Komise na základě stížnosti nebo z vlastního podnětu zjistí jednání v rozporu s uvedenými ustanoveními Smlouvy o fungování Evropské unie, může svým rozhodnutím nařídit, aby dotyčné podniky a sdružení podniků takové protiprávní jednání ukončily. Za tím účelem jim může ukládat nápravná opatření z hlediska tržního chování nebo nápravná opatření strukturální, která jsou přiměřená protiprávnímu jednání a nezbytná k tomu, aby bylo toto jednání účinně ukončeno. Pokud má na tom Komise oprávněný zájem, může rovněž konstatovat, že došlo k protiprávnímu jednání v minulosti. Stížnost v tomto smyslu jsou oprávněny podat fyzické a právnické osoby, které mají na prošetření podniku oprávněný zájem, a členské státy Evropské unie.73 Nově podle Lisabonské smlouvy, vzhledem ke změnám v řádném legislativním postupu, má Komise pravomoc předkládat Evropskému parlamentu a Radě návrhy legislativních aktů74 a Radě dále návrhy doporučení75.

Čl. 101 Smlouvy o fungování Evropské unie: „(1) S vnitřním trhem jsou neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu, zejména ty, které a) přímo nebo nepřímo určují nákupní nebo prodejní ceny anebo jiné obchodní podmínky; b) omezují nebo kontrolují výrobu, odbyt, technický rozvoj nebo investice; c) rozdělují trhy nebo zdroje zásobování; d) uplatňují vůči obchodním partnerům rozdílné podmínky při plnění stejné povahy, čímž jsou někteří partneři znevýhodněni v hospodářské soutěži; e) podmiňují uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí. (2) Dohody nebo rozhodnutí zakázané podle tohoto článku jsou neplatné od počátku. (3) Odstavec 1 však může být prohlášen za neúčinný pro: dohody nebo kategorie dohod mezi podniky, rozhodnutí nebo kategorie rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě nebo jejich kategorie, které přispívají ke zlepšení výroby nebo distribuce výrobků anebo k podpoře technického či hospodářského pokroku, přičemž vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho vyplývajících, a které a) neukládají příslušným podnikům omezení, jež nejsou k dosažení těchto cílů nezbytná; b) neumožňují těmto podnikům vyloučit hospodářskou soutěž ve vztahu k podstatné části výrobků tímto dotčených.“ Čl. 102 Smlouvy o fungování Evropské unie: „S vnitřním trhem je neslučitelné, a proto zakázané, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy, aby jeden nebo více podniků zneužívaly dominantního postavení na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části. Takové zneužívání může zejména spočívat: a) v přímém nebo nepřímém vynucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen anebo jiných nerovných obchodních podmínek; b) v omezování výroby, odbytu nebo technického vývoje na úkor spotřebitelů; c) v uplatňování rozdílných podmínek vůči obchodním partnerům při plnění stejné povahy, čímž jsou někteří partneři znevýhodňováni v hospodářské soutěži; d) v podmiňování uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí.“ 73 Čl. 7 Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002, o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy. 74 Čl. 289 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. 75 Čl. 165 odst. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie. 72

~ 42 ~


Evropský parlament se sportem zabývá zejména prostřednictvím svého Parlamentního výboru pro kulturu a vzdělávání76. Vzhledem s již zmíněnou změnou v řádném legislativním postupu však Evropský parlament po přijetí Lisabonské smlouvy získává novou, důležitější roli v rámci přijímání nových právních předpisů Evropské unie. Týká se to samozřejmě také právních norem, které se zabývají sportem. V čl. 165 Smlouvy o fungování Evropské unie, který upravuje všeobecné a odborné vzdělávání, mládež a sport, se uvádí, že ve snaze přispět k dosažení cílů Evropské unie vytýčených v této oblasti Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem a Výborem regionů přijímají podpůrná opatření, s vyloučením harmonizace právních předpisů členských států.77 Rada v oblasti sportu působí ve své formaci, která má název Rada pro školství, mládež, kulturu a sport. Skládá se z ministrů zodpovědných za vzdělání, kulturu a mládež. Tato formace se schází třikrát až čtyřikrát ročně a má za úkol přispívat k rozvoji kvality školství, implementaci politik odborné přípravy a rozkvětu kultur členských států. Klade důraz na společné kulturní dědictví, ale zároveň plně respektuje zodpovědnost

členských

států

za stanovení

obsahu

učiva a odborné

přípravy

a organizaci systému školství a odborné přípravy, stejně jako jejich národní a regionální kulturní diverzitu.78 Rada dále také může ovlivňovat evropskou legislativu v oblasti sportu na základě ustanovení čl. 165 Smlouvy o fungování Evropské unie, jak byl uveden v předchozím odstavci. Oproti Evropskému parlamentu má Rada ještě jednou kompetenci, a to přijímat na návrh Komise doporučení.79 Novým orgánem Evropské unie se po přijetí Lisabonské smlouvy oficiálně stala také Evropská rada. Ta dává Evropské unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje její obecné politické směry a priority. Nevykonává však na rozdíl od předchozích orgánů legislativní funkci, a to v žádné fázi legislativního postupu.80

Evropský parlament. Culture and education [online]. [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/committees/en/cult/home.html#menuzone 77 Čl. 165 odst. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie. 78 Rada Evropské unie. Education, youth, culture and sport [online]. [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://www.consilium.europa.eu/policies/council-configurations/education,-youth-and-culture?lang=cs 79 Čl. 165 odst. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie. 80 Čl. 15 Smlouvy o Evropské unii. 76

~ 43 ~


Nicméně v rámci své působnosti také může významně ovlivňovat sportovní legislativu Evropské unie.

4.2 Vývoj regulace sportu v právu Evropské unie Podíváme-li se na samotné počátky utváření dnešní Evropské unie, musíme se vrátit až do 50. let minutého století, kdy vznikly Evropské společenství uhlí a oceli Evropské hospodářské společenství jako společenství, která představovala výhradně ekonomické zájmy. Je tedy nasnadě poznamenat, že tato společenství nevěnovala oblasti sportu v podstatě vůbec žádný zájem. Sportovní pravidla a otázky týkající se sportu, jak již bylo výše uvedeno, se začaly do práva Evropské unie dostávat prostřednictvím žalob, resp. předběžných otázek, které byly podávány k Soudnímu dvoru Evropské unie a které právě tuto oblast postihovaly. Byť tedy v té době stále v legislativě těchto společenství nebyl sport vůbec zmíněn, některé jiné oblasti právní úpravy se sportu mohly okrajově dotýkat, a proto bylo nutné, aby se jím začal také Soudní dvůr Evropské unie zabývat. První takové žaloby přicházely již od 70. let minulého století.81 Teprve v 90. letech minulého století se začaly rozšiřovat pravomoci Evropské unie ve smyslu, že se začínalo jednat nejen o společenství s cíli výhradně hospodářskými, ale integrace Evropy se již neobešla také bez známek úpravy kulturních a sociálních oblastí, kam lze zařadit také sport.

4.3 Judikatura Soudního dvora Evropské unie V předchozí podkapitole bylo stručně pojednáno o vývoji regulace sportu právem Evropské unie. Na tomto místě tedy autor práce považuje za vhodné zmínit vývoj evropské judikatury v oblasti sportu, aby čtenář získal ucelený pohled na danou problematiku.

81

Viz např. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 12. 12. 1974, sp. zn. 36-74.

~ 44 ~


Již v 70. letech minulého století se musel Soudní dvůr Evropské unie zabývat otázkou související úzce se sportem, jednalo se konkrétně o případ B. N. O. Walrave a L. J. N. Koch proti Association Union cycliste internationale, Koninklijke Nederlandsche Wielren Unie and Federación Espanola Ciclismo, kdy Soudní dvůr řešil předběžnou otázku na základě dnešního čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. Pánové Walrave a Koch byli cyklisté – vodiči, tedy pomocníci pro závodníky, kteří jezdí v závodu před samotnými cyklistickými závodníky a svou taktickou jízdou jim napomáhají k vítězství – podali u národního soudu v Nizozemí žalobu, na jejímž základě se domáhali přímého účinku tehdy účinného ustanovení primárního práva Evropské unie, ve kterém se říkalo, že cyklista, který jede za vodičem, a tento jeho vodič musí mít stejné občanství. Žalobci toto považovali za diskriminaci na základě občanství. Soudní dvůr zde rozhodl překvapivě tak, že vyslovil zásadní pravidlo – sport je předmětem komunitárního práva pouze

v případech,

kdy

má

povahu

ekonomické

aktivity

tak,

jak je

charakterizována v primárním právu.82 Již v tomto rozhodnutí byl také diskutován důležitý aspekt, a to zda má zákaz diskriminace ve smyslu Evropského práva „kogentní charakter“ a zda se uplatní také na vnitřní předpisy mezinárodních sportovních organizací, které mají své sídlo mimo Evropskou unii, a jejichž členy jsou jak členské státy Evropské unie, tak státy nečlenské. Na otázku, zda se vztahuje na právní vztahy vyplývající z těchto předpisů právo Evropské unie, odpověděl Soudní dvůr Evropské unie kladně s odůvodnění, že zákaz diskriminace má natolik zásadní charakter, že musí být aplikován i na tyto vztahy.83 O dva roky později, v roce 1976 řešil Soudní dvůr další případ související se sportovním právem - Gaetano Dona proti Mario Mantero. Zde šlo opět o otázky diskriminace na základě státní příslušnosti, dále také o volný pohyb pracovníků a volný pohyb služeb, které byly upraveny Smlouvou o Evropském společenství. V této věci Soudní dvůr potvrdil svůj názor z doby před dvěma lety, tedy jeho rozhodnutí bylo velmi podobné tomu, které padlo v případě B. N. O. Walrave a L. J. N. Koch proti Association

82 83

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 12. 12. 1974, sp. zn. 36-74. ARNOLD, R. Sport a Evropské společenství. Evropské právo. 2000, č. 6, s. 12.

~ 45 ~


Union cycliste internationale, Koninklijke Nederlandsche Wielren Unie and Federación Espanola Ciclismo.84 V rozhodnutí Soudního dvora o několik let pozdějšího než ta předchozí můžeme sledovat vliv judikatury na utváření a vývoj evropského práva v oblasti sportu. Případ G. Heylens proti Union Nationale des Entraineurs et Cadres Techniques Professionnels du Footfall se týkal belgického fotbalového trenéra pana Heylense, který nebyl uznán jako trenér na základě belgického diplomu fotbalového trenéra ve Francii, přičemž rozhodnutí, kterým tak rozhodl francouzský ministr pro mládež a sport nebylo zdůvodněno

a ani

neumožňovalo

podat

odvolání

k orgánu vyšší

instance.

Pak Heylens tedy svou nespokojenost s rozhodnutím francouzského funkcionáře řešil před francouzským soudem, který předložil následně Soudnímu dvoru předběžnou otázku, která zněla, zda zásada volného pohybu osob vyžaduje, aby rozhodnutí o odmítnutí uznání platnosti diplomu bylo zdůvodněno a umožňovalo podání stížnosti. Odpověď na obě předběžné otázky ze strany Soudního dvora byla kladná, tedy že zásada volného pohybu osob skutečně vyžaduje, aby rozhodnutí o odmítnutí uznání platnosti diplomu bylo zdůvodněno a aby zároveň také umožňovalo podání případné stížnosti. Po publikaci právě uvedeného rozhodnutí následoval v roce 1989 vznik nové směrnice, která se týká uznávání diplomů vyššího vzdělání85, která se mj. dá aplikovat také na všechna studia týkající se sportu.86 Na základě této směrnice a dalších navazujících či prováděcích předpisů87 jsou absolventi konkrétního studia oprávněni vykonávat své následující povolání i v jiné členské zemi Evropské unie s tím, že vysokoškolské diplomy jsou automaticky uznatelné.88 Asi

nejvýznamnějším

rozhodnutím,

co

se

otázky

vlivu

evropského

práva na sportovní normy týká, je rozhodnutí Soudního dvora v případu Jean-Marc Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 13-76. Směrnice Rady č. 89/48/EHS ze dne 21. prosince 1988, o všeobecném systému uznávání diplomů vyššího vzdělávání. 86 KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1. s. 237-238. 87 Uveďme zejména tzv. Doplňující směrnici Rady č. 92/51/EHS ze dne 18. června 1992. 88 Směrnice Rady č. 92/51/EHS ze dne 18. června 1992o druhém obecném systému pro uznávání odborného vzdělávání a přípravy, kterou se doplňuje směrnice 89/48/EHS. 84 85

~ 46 ~


Bosman proti Union royale belge des sociétés de football association ASBL z roku 1993.89 Pan Bosman byl belgickým profesionálním fotbalistou na základě smlouvy, která mu zajišťovala poměrně vysoké příjmy. Když mu tato smlouva vypršela, byla mu stejným fotbalovým klubem nabídnuta smlouva na další rok s výrazně nižším honorářem – minimálním možným. Pan Bosman smlouvu odmítl podepsat, čímž se stal hráčem volným k přestupu. Vzhledem k vysokému odstupnému neprojevil o fotbalistu žádný z belgických klubů zájem, a tak byl dohodnut přestup do francouzského klubu, který byl ochoten odstupné zaplatit. Smlouva mezi oběma kluby byla sice podepsána, ale nakonec nebyla požádána fotbalová federace o potvrzení přestupu, jelikož původní klub, za který pan Bosman hrál, se obával insolventnosti nového klubu; tedy smlouva nikdy nedosáhla své realizace. Pan Bosman v důsledku těchto událostí celou sezonu nehrál. Soudní dvůr v případu rozhodl, že pravidla profesionálního fotbalu o odstupném za přestup profesionálního hráče, občana Evropské unie, do klubu v jiném členském státu Evropské unie v případě, že tomuto hráči již vypršela smlouva, jsou v rozporu s volným pohybem osob.90 Důsledkem tohoto přelomového rozhodnutí Soudního dvora byla nutnost změny přestupních pravidel Evropské ligy UEFA. Nejdříve byla pravidla změněna ve smyslu, že hráči – občané Evropské unie měli odlišné postavení od ostatních hráčů. Později byli všichni hráči zrovnoprávněni bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou občany Evropské unie.91 Na základě rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie v případu pana Bosmana je otázkou, zda je toto rozhodnutí možné aplikovat pouze na situace, kdy sportovec chce přestoupit do jiného klubu, když jeho kontrakt u dosavadního klubu již vypršel. Představme si situaci, kdy hráč má stále platnou smlouvu u stávajícího klubu a rozhodne se přestoupit do klubu v jiném členském státě Evropské unie. V duchu případu Bosman pak lze dospět k porušení evropského práva také – pokud hráč sám ukončí předčasně smlouvu se stávajícím klubem a přestoupí do klubu jiného, neměl by jeho přestup být blokován sportovní organizací. Hráč nebo nový klub by mohli nést zodpovědnost podle soukromého práva.92 Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15. 12. 1995, sp. zn. C-415/93. HAMERNÍK, P. Sportovní právo s mezinárodním prvkem. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2007. ISBN 978-80903786-1-2. s. 39. 91 GARDINER, S., WELCH, R. Bosman – There and Back Again The Legitimacy of Playing Quotas under European Union Sports Policy. European Law Journal. 2011, č. 6, s. 838. 92 HAMERNÍK, P. Vývoj regulace sportu v právu ES. Právník. 2004, č. 4, s. 383-400. ISSN 0231-6625. s. 389. 89 90

~ 47 ~


To lze demonstrovat na případu fotbalisty Nicolase Anelky. Náhrada škody za porušení smlouvy ze strany fotbalisty dle smluvního práva by činila přibližně 5 milionů liber oproti uměle stanovenému poplatku za transfer ve výši 22 milionů liber, který požadoval dosavadní klub za odchod fotbalisty do jiného klubu.93 V případu

Christelle

Deliege

proti

Ligue

francophone

de

judo

et

disciplines associées ASBL a dalším94 se jednalo o sportovní disciplinu judo. Evropská sportovní organizace, která sdružovala národní sportovní organizace, určila počet sportovců, kteří smějí být nominováni národní sportovní federací na mezinárodní turnaje. Paní Deliege byla sportovkyně judo, která se do tohoto omezeného počtu nevešla, tedy nedostala oprávnění závodit na mezinárodním turnaji. Obrátila se tedy na soud s tím, že pravidla o omezeném počtu účastníků jsou v rozporu s volným poskytováním služeb dle primárního práva Evropské unie. Národní soud ve věci podal předběžnou otázku k Soudnímu dvoru, zda jde v tomto případě skutečně o porušení práva Evropské unie. Soudní dvůr se ve věci vyjádřil tak, že pokud jsou daná pravidla nutná k organizaci sportu, kdy je nezbytné omezení počtu účastníků na určitý počet, nemusí jít nutně o porušení ustanovení primárního práva Evropské unie o volném poskytování služeb. Případ paní Deliege je však zajímavým z hlediska interpretace také v tom, že zde Soudní dvůr rozšiřuje pojem ekonomická aktivita ve sportu. Kromě profesionálů a poloprofesionálů, jak bylo Soudním dvorem interpretování dříve, se nyní může o ekonomickou aktivitu sportovce jednat také v případě sportovce amatérského – např. se může jednat o prezentaci log sponzorů před diváky.95 Další případ se týká opět přestupování hráčů, nicméně tentokrát v rámci basketbalových týmů – případ Jyri Lehtonen and Castors Canada Dry Namur-Braine ASBL proti

Fédération

royale

belge

des sociétés de

basket-ball

ASBL.96

Sportovní

GARDINER, S., WELCH, R. „Show me the money“: Regulation of the migration of professional sportsmen in post-Bosman Europe. In: Professional Sport in the European Union: Regulation and Re-regulation. The Hague: Asser Press, 2001. ISBN 9067041262. s. 107-126. 94 Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. C-51/96 a C-191/97. 95 HAMERNÍK, P. Sportovní právo s mezinárodním prvkem. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2007. ISBN 978-80903786-1-2. s. 70. 96 Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 13. 4. 2000, sp. zn. C-176/96. 93

~ 48 ~


pravidla Mezinárodní basketbalové federace určovala rozdílné podmínky pro přestupy hráčů v rámci Evropy a přestupy hráčů v mimoevropských zemích. V rámci Evropy platil zákaz přestupů hráčů basketbalu po začátku play off (vyřazovací část basketbalové soutěže, která následuje po části základní). Tento zákaz však neplatil pro sportovce hrající v týmech mimo Evropu. Pan Lehtonen byl finský basketbalový hráč, který po začátku play off uzavřel smlouvu o přestupu do belgického basketbalového klubu. Národní belgická basketbalová federace na základě stížností ostatních belgických mužstev vyměřila klubu, kam pan Lehtonen přestoupil, pokutu. Pan Lehtonen a jeho nový belgický klub se obrátili na belgický národní soud, který posléze položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, zda je v souladu se zakládacími smlouvami Evropské unie, pokud

sportovní

federace

zakazují

klubům

nasadit

profesionálního

hráče,

občana členského státu EU, jehož zaměstnanecký kontrakt trvá od dat po uzávěrce přestupů

v rámci

evropské

zóny,

bez

ohledu

na sportovní

důvody

vedoucí

k ospravedlnění těchto přestupových pravidel, zejména zamezení znehodnocení sportovních výsledků. Podle Soudního dvora je takového omezení ze strany sportovní federace možné, pokud je to nutné k zachování regulérnosti soutěže, a za podmínky, že výhradně sportovní důvody dokáží objektivně ospravedlnit rozdílné zacházení s hráči v Evropě a mimo ni.

~ 49 ~


5 Odpovědnost za sportovní úraz K porušování sportovních a právních norem dochází v oblasti sportu mj. v situacích, kdy dochází ke zraněním. Oblast odpovědnosti za úraz s sebou pak nese několik druhů odpovědnosti. Kromě odpovědnosti sportovců za úraz, který způsobili svému protivníkovi, se jedná také za odpovědnost za úraz způsobený divákům. Na druhou stranu co se nositelů odpovědnosti týká, nemusí jít pouze o hráče samotné, ale odpovědnost lze přisuzovat také sportovním klubům, svazům, sportovním lékařům, organizátorům sportovních soutěží nebo např. trenérům. Na odpovědnost pak lze pohlížet z pohledu právní úpravy jako na odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní či trestněprávní.97 Pro účely této práce se autor bude zaměřovat na odpovědnost sportovců za úrazy způsobené jejich soupeřům, a to z pohledu občanskoprávního a trestněprávního. Vzhledem k výše zmíněné možnosti soudního přezkumu rozhodnutí orgánů sportovních organizací a svazů je na místě poznamenat, že v případě zapříčinění sportovního úrazu by měl být tím spíše zásah soudu do problematiky posuzování sportovních úrazů připuštěn, že právě ukládání sankcí za sportovní úrazy je velmi častým předmětem jednání disciplinárních komisí sportovních organizací. Podřízení sportovních úrazů právnímu posouzení je nutné také z důvodu, že se může stát – a v „rychlých“ sportech jako je např. fotbal se i často stává – že sportovec fauluje a úmyslně zraní svého soupeře, aniž by to rozhodčí zaregistroval. Pak se takové porušení sportovních pravidel nemusí ani před orgán rozhodující o potrestání hráče dostat.98

5.1 Občanskoprávní odpovědnost za sportovní úraz Občanskoprávní odpovědnost se dotýká problematiky náhrady škody na zdraví způsobené úrazem při sportovní činnosti. Zatímco trestní soudy disponují poměrně KRÁLÍK, M. K odpovědnosti sportovce za škodu způsobenou sportovním úrazem při výkonu sportovní činnosti. Jurisprudence. 2005, č. 5, s. 56-69. ISSN 1212-9909. s. 59. 98 KRÁLÍK, M. K odpovědnosti sportovce za škodu způsobenou sportovním úrazem při výkonu sportovní činnosti. Jurisprudence, 2005, č. 5, s. 56-69. ISSN 1212-9909. s. 58. 97

~ 50 ~


dobře rozpracovanou kategorií okolností vylučujících protiprávnost, občanskoprávní teorie operuje s mnoha kategoriemi a alternativami, aby mohlo být dosaženo nepřiznání nároku na náhradu škody, resp. aby toto nepřiznání mohlo být ve výroku soudu dostatečně odůvodněno. Tak jsou využívány kategorie jako soulad či nesoulad se sportovními normami, hranice nedbalosti a úmyslu, rizikovost či svolení poškozeného. I přesto, že se soudy s žalobami na náhradu škody jako následky sportovních úrazů setkávají nezřídka, není dodnes jednoznačně akceptovatelné a používané řešení nalezeno.99 Občanskoprávní odpovědnost je dána příslušnými ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Konkrétně se jedná o část šestou tohoto předpisu s názvem „Odpovědnost za škodu a bezdůvodné obohacení“. Hlava první této části, zahrnující ustanovení § 415 až § 419 se týká předcházení hrozícím škodám. Cílem této úpravy tedy je dát všem subjektům povinnost dbát na prevenci a předcházení způsobení škody. Hlava druhá, § 420 až § 450, se nazývá „Odpovědnost za škodu“ a je postavena na zásadě, že každý má odpovídat za škodu, kterou způsobil. Samozřejmě i z této zásady existují výjimky, které občanský zákoník v této své části upravuje. Přitom se nejedná pouze o odpovědnost za škodu materiální, ale také o odpovědnost za škodu nemateriální (např. škoda na zdraví, škoda na životě). Co se týká předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, jmenuje teorie tyto její předpoklady: protiprávní úkon, škoda, příčinná souvislost (tzv. Kauzální nexus). Zpravidla bývá zapotřebí ještě dalšího předpokladu, jímž je zavinění. Příčinná souvislost hraje důležitou roli při vzniku odpovědnosti jak občanskoprávní, tak trestněprávní.100

KRÁLÍK, M. K odpovědnosti sportovce za škodu způsobenou sportovním úrazem při výkonu sportovní činnosti. Jurisprudence, 2005, č. 5, s. 56-69. ISSN 1212-9909. s. 59. 100 FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-27932. s. 349. 99

~ 51 ~


5.1.1

Soudní praxe

Na tomto místě bude pojednáno o soudní praxi vyšších českých soudů, resp. nastíněno několik zajímavých případů v oblasti sportovních úrazů, ve kterých české vyšší soudy rozhodovaly. Rozsudek

Nejvyššího

soudu

České

republiky

ze

dne

17. 12. 2003,

sp. zn. 25 Cdo 1960/2002 byl publikován s následující právní větou: „Úder soupeře v rozporu s pravidly karate, při němž zasaženému vznikla škoda na zdraví, je postižitelný nejen v rámci pravidel zápasu karate, nýbrž představuje současně i porušení prevenční povinnosti; při splnění zbývajících předpokladů je dána obecná odpovědnost za škodu na principu presumovaného zavinění.“ Prevenční povinnost, jak o ní rozhodující soud hovoří, je založena na § 415 občanského zákoníku, který stanovuje, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Soud prvního stupně rozhodl o existence občanskoprávní odpovědnosti za úraz v zápase. Podle něj karatista porušil prevenční povinnost plynoucí z § 415 občanského zákoníku tím, že nedodržel pravidla soutěže sportovního karate. V daném případě tak byla porušena jak norma sportovní (pravidla karate), tak norma právní (§ 415 občanského zákoníku). Soud ale porušení právní normy dovozuje z porušení normy sportovní, můžeme tedy konstatovat, že se jedná o další případ zohledňování sportovních norem českými soudy. Na tomto místě autor odkazuje také k již výše uváděnému rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004, kdy byla posuzována právní odpovědnost lyžařky za zranění lyžaře v Itálii. Z uvedených rozhodnutí se zdá, jako by pro porušení právní normy bylo potřebné, aby byla porušena také norma sportovní. Tedy, pokud byla porušena sportovní pravidla karate či pravidla chování lyžařů, byla porušena také právní norma, tedy povinnost prevence způsobení škody podle občanského zákoníku. Je tedy na místě znovu připomenout, že porušení sportovního pravidla nemůže být samo o sobě důvodem pro závěr, že byla porušena právní norma, a stejně tak dodržení sportovního

~ 52 ~


pravidla nemůže být samo o sobě důvodem pro vyloučení právní odpovědnosti jako následek způsobení zranění při sportu.101

5.2 Trestněprávní odpovědnost za sportovní úraz Trestní právo lze bezvýhradně aplikovat při porušení právní normy při brutálních úmyslných zraněních protihráče. Pokud se jedná o trestněprávní odpovědnost vzniklou při hře, kdy po formální stránce může dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, pokud zákrok byl zahrán tvrdě, ovšem odpovídal pravidlům fair play, může trestní stíhání sportovce vyznívat poněkud problematicky. Pokud by hráči měli důsledně předcházet možnosti trestního stíhání neboli možnosti porušení trestněprávní normy, muselo by to nutně znamenat určité popření sportovní činnosti založené na soutěživosti, napětí a často také kontaktu soupeřů. To v dnešní době ale není možné. Diváky naopak do hledišť lákají takové věci, jako je dramatičnost, tvrdost, emocionální náboj a vzrušení.102 Pokud sportovní normy připouštějí tvrdou, ale čestnou hru, je potřeba, aby systém právních norem dával sportovcům jistotu, že za takové jednání nebudou postihováni. Naštěstí takových případů, kdy by bylo zahráno v souladu se sportovními pravidly a fair play, ale byly by naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, v dnešní praxi příliš nenajdeme. Jak již bylo poznamenáno dříve v této práci, jedná se o situaci spíše výjimečnou. Na problematiku trestněprávní odpovědnosti lze podle Králíka pohlížet z několika úhlů pohledu.103 Autor práce se rozhodl v této souvislosti v následujících oddílech stručně pojednat o dvou hlediscích, a sice hledisku právní a sportovně-právní doktríny a hledisku soudní praxe.

KRÁLÍK, M. Několik poznámek k právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy. Právní rozhledy. 2006, č. 15, s. 539-548. ISSN 1210-6410. s. 547. 102 KRÁLÍK, M. K odpovědnosti sportovce za škodu způsobenou sportovním úrazem při výkonu sportovní činnosti. Jurisprudence, 2005, č. 5, s. 56-69. ISSN 1212-9909. s. 59. 103 KRÁLÍK, M. Trestněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy (teoretický a doktrinální úvod do problematiky). Trestní právo. 2006, č. 7-8, s. 61-72. ISSN 1211-2860. s. 64. 101

~ 53 ~


5.2.1 Právní a sportovně-právní doktríny Hledisko právní a sportovně-právní doktríny přináší pohled na významné teorie, které se objevily v dějinách zahraniční sportovně-právní problematiky. Česká právní teorie nevěnovala otázkám právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy ve svých dějinách významnější pozornost. Jako první jmenujme koncepci vyloučení objektivního základu trestného činu, která přinesla názor, že beztrestnost sportovních úrazů lze odůvodnit, jelikož tělesná integrita, dojde-li k zásahu do ní v průběhu sportovní činnosti, není tím chráněným objektem, který má jinak na mysli úprava obsažená v trestních zákonících. Stejně jako poškození zdraví při výkonu lékařského zákroku, ani v případě výkonu sportovní činnosti totiž podle této koncepce není toto jednání trestné proto, že z objektivního hlediska nemá deliktní charakter jednání proti zdraví.104 Samozřejmě na tomto místě lze namítat, že srovnání lékařského zákroku a sportovní činnosti není dost dobře možné, a že v případě sportu skutečně může jít o zákrok úmyslný, kdy si sportovec plně uvědomuje hrozbu, kterou jím soupeře i svoji osobu vystavuje, co se následku takového činu týká. Teorie nedostatku zavinění tvrdí, že sportovcům, kteří sportovní úraz způsobí, nelze přičítat zavinění, a to ani na úrovni nedbalosti. Sportovci se totiž nedopouštějí zranění druhých osob v hněvu nebo nenávisti. Proti tomuto tvrzení lze samozřejmě namítat, že absence hněvu a nenávisti nestačí k tomu, aby byl člověk zbaven odpovědnosti za ublížení na zdraví jiné osoby.105 Navíc v dnešní době existuje takové množství úmyslných zákroků, že ani samotné tvrzení, že sportovní úrazy nejsou činěny za hněvu či nenávisti, by pravděpodobně nemohlo v současnosti obstát. Teorie účelu spočívá v tom, že je na místě akceptovat a tolerovat nezamýšlené sportovní úrazy, tedy vyloučit jejich právní postižitelnost, vzhledem k vysokému mravnímu, výchovnému a zdravotnímu významu sportovní činnosti, tedy, vzhledem k cíli a účelu sportu pro člověka a celou společnost. To vše za předpokladu, že se budou KRÁLÍK, M. Trestněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy (teoretický a doktrinální úvod do problematiky). Trestní právo. 2006, č. 7-8, s. 61-72. ISSN 1211-2860. s. 65. 105 KRÁLÍK, M. Trestněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy (teoretický a doktrinální úvod do problematiky). Trestní právo. 2006, č. 7-8, s. 61-72. ISSN 1211-2860. s. 66. 104

~ 54 ~


striktně dodržovat sportovní pravidla, zvyklosti a pravidla fair play. Někteří teoretikové pak považují samotný fakt, že stát tu kterou sportovní činnosti nezakazuje, tedy ji jinými slovy povoluje, za samotný důvod vylučující odpovědnost sportovce za sportovní úrazy. V současné době je tato teorie jako taková právní doktrínou opouštěna, ale kritéria v ní obsažená se snaží aplikovat v dalších právních teoriích.106 Teorie nešťastné náhody vychází ze skutečnosti, že při způsobování sportovních úrazů dochází k těmto činům nikoliv v přímé snaze protivníka zranit, ale ve snaze o dosažení sportovního cíle. Z tohoto důvodu některé země a jejich právní pořádky považují sportovní úrazy za nešťastné náhody, kde je vyloučena odpovědnost sportovce za způsobený sportovní úraz.107 I v případě této teorie ale narážíme na problém, který lze kritizovat. Totiž nelze předpokládat, že každý sportovní úraz je způsoben na základě nešťastné náhody, za dodržování pravidel fair play a za jediným účelem, jímž je dosažení co nejlepšího sportovního výkonu. Bohužel i zde lze poznamenat, že v dnešní době existují i zákroky úmyslné, s cílem protihráče skutečně zranit, které nelze za nešťastnou náhodu považovat. Také zde není rozpracován koncept pro případ, kdy se jedná o zranění, resp. o trestný čin, který je možné spáchat i za předpokladu zavinění formou nedbalosti. Teorie souhlasu poškozeného je jednou z nejvýznamnějších teorií, která říká, že vstupuje-li sportovec do sportovní činnosti, ač ví, že může dojít k úrazu, de facto tím dává souhlas, neboli vyjadřuje akceptaci toho, že může dojít ke sportovnímu úrazu, a je s tím srozuměn. Teorie souhlasu poškozeného je hojně využívána v zemích angloamerického právního systému, své reprezentanty má však i v zemích ostatních. I tak se nicméně najdou kritikové této teorie, podle nichž je velmi sporná otázka, zda lze souhlas poškozeného považovat za okolnost vylučující protiprávnost. Také bývá napadána konstrukce, že seznámení sportovce s tím, že může v průběhu sportovní činnosti dojít ke

KRÁLÍK, M. Trestněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy (teoretický a doktrinální úvod do problematiky). Trestní právo. 2006, č. 7-8, s. 61-72. ISSN 1211-2860. s. 66. 107 KRÁLÍK, M. Trestněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy (teoretický a doktrinální úvod do problematiky). Trestní právo. 2006, č. 7-8, s. 61-72. ISSN 1211-2860. s. 66. 106

~ 55 ~


sportovnímu úrazu, nelze považovat za souhlas, kterým by tyto důsledky sportovní činnosti bezvýhradně akceptoval.108 Teorie přípustného sportovního rizika je postavena na myšlence, že sportovec, který si je vědom rizikovosti sportovní činnosti a přesto tuto činnost vykonává, akceptuje určitou míru rizika zranění. Je-li mu pak způsoben sportovní úraz jiným sportovcem, který si je tohoto rizika také vědom, není za tento úraz právně odpovědný, ačkoliv se jedná o zásah do tělesné integrity. Jednou ze zásadních otázek, na kterou však tato teorie nedává odpověď, je, do jaké míry může sportovec na sebe brát škodné následky zranění, které utrpěl, aniž by existovala možnost trestněprávního postihu, tedy kde je ta hranice, kdy už je protihráč, který zranění způsobil, odpovědný.109 Konečně teorie práva zvykového hovoří o tom, že na zvyk, obyčej poukazovala řada autorů jako na okolnost vylučující protiprávnost, resp. na okolnost zakládající beztrestnost činu. Otázkou, s kterou přicházeli kritikové této teorie, bylo, zda je v trestním právu vůbec místo pro obyčeje a zda zde tyto mají nějaký význam. Druhou spornou otázkou pak bylo, zda lze vůbec obyčejem odůvodnit hledisko, podle něhož by bylo možno vyloučit trestní odpovědnost za úraz.110

5.2.2 Soudní praxe Pokud budeme hovořit o hledisku legislativní úpravy, považuje autor práce na tomto místě za důležité uvést zde průlomové rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky v oblasti sportovně-právní problematiky. Jedná se o usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 5 Tdo 997/2002, jež bylo publikování s následující právní větou: „Trestní odpovědnost pachatele při sportu nastupuje po překročení hranice rizika vyplývajícího ze

KRÁLÍK, M. Trestněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy (teoretický a doktrinální úvod do problematiky). Trestní právo. 2006, č. 7-8, s. 61-72. ISSN 1211-2860. s. 67. 109 KRÁLÍK, M. Trestněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy (teoretický a doktrinální úvod do problematiky). Trestní právo. 2006, č. 7-8, s. 61-72. ISSN 1211-2860. s. 67. 110 KRÁLÍK, M. Trestněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy (teoretický a doktrinální úvod do problematiky). Trestní právo. 2006, č. 7-8, s. 61-72. ISSN 1211-2860. s. 67-68. 108

~ 56 ~


hry, které každý sportovec podstupuje, přičemž konkrétní okolnosti, za nichž ke skutku došlo, mají zásadní význam pro závěr o zavinění.“ V daném případě se jednalo o ublížení na zdraví v průběhu hokejového utkání, kdy obránce udeřil špičkou hokejky do obličeje ležícího protihráče, ač v tom okamžiku nedisponoval pukem. Protihráč tak utrpěl sportovní úraz, který bylo nutné léčit po dobu minimálně dvou týdnů. Soud prvního stupně uznal ubližujícího hráče vinným za trestný čin ublížení na zdraví. Odvolací soud odvolání obviněného zamítl. Obviněný následně podal dovolání, na základě něhož vznikla výše uvedená právní věta. Obviněný zde argumentoval tím, že čin byl spáchán v nevědomé nedbalosti a jelikož je hokej rychlá a kontaktní hra, při které k takovým zraněním dochází, v daném okamžiku si hráč nemá možnost uvědomit, že může protihráče zranit. Podrobněji k rozhodnutí dovolacího soudu uvádí autor jeho část: „Nejvyšší soud v řízení o dovolání je zásadně vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci zvažuje hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud nemůže změnit na základě případného doplnění dokazování nebo jiného hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu prvního, příp. druhého stupně, vyplývajících z provedeného dokazování. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Soud prvního stupně vycházel při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, i ze všech důkazů významných z tohoto hlediska. O tom svědčí odůvodnění rozsudku Okresního soudu v L., v němž okresní soud uvedl, že srozumění obviněného s tím, že svým jednáním může ohrozit či porušit zdraví poškozeného, dovozuje zejména ze vzájemného postavení obviněného a poškozeného v okamžiku útoku, kdy poškozený ležel na zemi, obviněný k němu přijížděl a hokejkou ho dloubl v době, v níž puk byl v rohu kluziště mimo dosah poškozeného, a obviněného nikdo neatakoval. Podle okresního soudu si obviněný musel být vědom toho, že má v rukou natolik důrazný prostředek, že způsobem, kterým jednal, může ohrozit zdraví poškozeného. ~ 57 ~


K tomuto závěru dospěl soud i s přihlédnutím k povaze ledního hokeje jako výrazně kontaktního sportu, přičemž zranění bylo způsobeno po překročení hranice rizika ze hry, které každý hráč při hokeji podstupuje. Soud prvního stupně na základě těchto skutečností dovodil, že se obviněný dopustil trestného činu v nepřímém úmyslu (…) a odvolací soud toto zjištění soudu prvního stupně o formě zavinění shledal správním. Z výše uvedených okolností a důkazů soudy obou stupňů učinily právní závěr o zavinění obviněného.“111 Jak lze pozorovat v uvedeném rozhodnutí, názory a závěry českých soudů v oblasti sportovně-právní tematiky nejsou dosud příliš propracované. Rozhodnutí samo o sobě je poměrně jednoduché, Nejvyšší soud České republiky zde příliš podrobně své rozhodnutí neodůvodňuje, byť se jedná o rozhodnutí průlomové, které by si pravděpodobně zasloužilo více pozornosti, co se odůvodnění usnesení týká. Autor práce si však uvědomuje, že na českém literárním poli se literatura, která by se podrobně zabývala danou problematikou, nevyskytuje, tudíž by soud musel nejspíše sáhnout po některé z publikací či odborných článků zahraničních.

111

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 5 Tdo 997/2002.

~ 58 ~


6 Právo a sport ve fotbale V současné době existuje mnoho oblastí v rámci fotbalového sportu, kde se střetává či prolíná právo a sport. Můžeme jmenovat např. specifikum smluvních vztahů mezi hráči fotbalu a jejich kluby, jejichž úpravě je potřeba věnovat náležitou pozornost. S tím souvisí také otázka postavení sportovce – zde je zaměstnancem, osobou samostatně výdělečně činnou apod., tedy jakým zákonným předpisem se v naší zemi vztah fotbalisty a jeho klubu řídí, co se pracovní činnosti týká. Další v současné době bohužel velmi aktuální problematikou je otázka ovlivňování zápasů a korupce ve fotbale – asi každý, kdo sportovní dění alespoň trochu sleduje, musel zaznamenat nedávné korupční aféry, v nichž byly ukládány peněžité pokuty, ale také zákazy výkonu funkcí ve fotbale či dokonce podmíněné tresty odnětí svobody. Pokud hovoříme o aktuálnosti daných oblastí fotbalu, kde se „setkávají“ právo a sport jako dva odlišné společenské normativní systémy, je na místě poukázat také na problematiku dopingu jako pokusu sportovce či jiné osoby zvýšit jeho duševní a fyzickou výkonnost, nebo léčit onemocnění nebo úraz – pokud je to z lékařského hlediska neodůvodnitelné – pouze za účelem účasti v soutěži. To zahrnuje používání, podávání nebo předepisování zakázaných látek před nebo v průběhu soutěže.112 Autor práce se rozhodl v poslední kapitole této práce zaměřit na velmi zajímavou a vždy aktuální tematiku v rámci fotbalu, jíž je odpovědnost za sportovní úrazy. Autor se pro toto téma rozhodl, jelikož sám fotbal hrál a nyní působí v jeho orgánech jako funkcionář.

6.1 Sportovní normy ve fotbale Základní sportovní normou, kterou se řídí pravidla fotbalu na celém světě a tedy i v České republice, jsou fotbalová pravidla. Nezáleží na tom, o jakou soutěž se jedná, tato

KUKLÍK, J., HAMERNÍK, P., SUP, M. a kol. Sportovní právo. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2012. ISBN 978-8087284-28-5. s. 89. 112

~ 59 ~


pravidla zůstávají neměnná, jsou tedy stejná jak pro okresní přebor, tak pro celosvětové fotbalové soutěže. Mezinárodní fotbalová federace Fédération Internationale de Football Association (dále jen „FIFA“) vydává fotbalová pravidla v angličtině, francouzštině, němčině a španělštině.113 Fotbalová asociace České republiky (dále také jako „FAČR“; do roku 2011 se nazývala Českomoravským fotbalovým svazem) jako člen mezinárodní sportovní organizace FIFA tato pravidla překládá do češtiny. Mezinárodní fotbalová pravidla v podobě, ve které je vydává FIFA, povolují v některých případech modifikaci ze strany členů FIFA. Fotbalová asociace České republiky tak může některá pravidla pozměnit nebo doplnit.114 Takto pozměněná pravidla jsou pak závazná v rámci utkání hraných pod záštitou Fotbalové asociace České republiky. Kromě fotbalových pravidel na poli fotbalu existují další sportovní normy, bez kterých by fotbal jako sportovní odvětví nemohl fungovat. Jedná se zejména o soutěžní řády, které určují pravidla pro organizace fotbalových soutěží, a disciplinární řády, které určují možné sankce za to které porušení sportovních pravidel.115

6.1.1 Úprava odpovědnosti za sportovní úraz ve fotbalových pravidlech Vzhledem k tomu, že následující část práce bude věnována problematice odpovědnosti za sportovní úraz ve fotbale, považuje autor této práce za vhodné nastínit na tomto místě úpravu prevence sportovních úrazů a odpovědnosti za sportovní úrazy, jak je obsahují fotbalová pravidla. „Pravidlo 4“ fotbalových pravidel stanoví, že hráč nesmí používat výstroj nebo nosit cokoli, co je nebezpečné pro něj samotného nebo pro ostatní hráče (včetně všech druhů šperků). Rozhodčí je povinen nepovolit nastoupení do hry hráči, který má na sobě předměty, které by mohly ohrozit hráče samotného nebo ostatní hráče. Takovými předměty mohou být prsten, čelenka s tvrdými součástmi, vlasová síťka, protéza, sádrový obvaz, kovová přezka, náramek, hodinky, řetízek, náušnice nebo jiný šperk, nákrčník. Kromě toho pro zabránění zranění hráčů určuje Pravidlo 4 povinnou výstroj Webové stránky Mezinárodní fotbalové federace: www.fifa.com Mezinárodní fotbalová pravidla FIFA s modifikacemi FAČR dostupné z: http://www.czechdeaffotbal.cz/MCRFSN/pravidla_fotbalu_vnitrek_CB2011.pdf 115 Legislativa FAČR dostupná z: http://nv.fotbal.cz/cmfs/komise/legislativa/index.php 113 114

~ 60 ~


hráče, kterou tvoří dres s rukávy, trenýrky, stulpny, chrániče holení, sportovní obuv. FAČR rozhodla, že rozhodčí nepřipustí ke hře hráče, který zamýšlí hrát v takových kopačkách, jejichž kolíky mají ostré hrany, z jejichž kolíků vystupují kovové upevňovací části nebo jejichž kolíky jsou zlomené, dále pak v kopačkách s kolíky, jejichž délka a průměr by podle názoru rozhodčího mohly být nebezpečné pro ostatní hráče. Co se týká používání dioptrických brýlí, hráč, který je nosí, s nimi může hrát, ale před zahájením utkání musí podepsat prohlášení, že hraje v brýlích na vlastní nebezpečí a odpovídá i za možné zranění jiných hráčů.116 „Pravidlo 12“ fotbalových pravidel má název „Zakázaná hra a nesportovní chování“ a stanovuje zásady boje o míč a zásady jednání a chování hráčů. „Boj o míč smí být tvrdý, ale musí být čistý, bez zákeřností a hráči mají respektovat soupeře. Veškeré počínání hráčů má být za všech okolností slušné a korektní. Úsilí hráčů o dosažení co nejlepšího výsledku nemá být v rozporu se zásadami sportovní etiky. Každý hráč je povinen dbát o bezpečnost jak svou vlastní, tak i o bezpečnost ostatních hráčů. Za zakázaný způsob hry se považuje, jestliže hráč si v souboji o míč počíná nedbale, bezohledně, nebo použije nepřiměřenou sílu.“117

6.2 Odpovědnost za sportovní úraz ve fotbale Na tomto místě bude uvedeno několik významných rozhodnutí českých soudů, zejména pak vyšších českých soudů, v problematice odpovědnosti za sportovní úraz ve fotbale. Nejstarším rozhodnutím, které v této práci bude vůbec uváděno, je rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 26. 1. 1954, sp. zn. Cz 486/53. Rozhodnutí je staré již více než šedesát let, nicméně v české soudní praxi je i tak ojedinělé. Zabývá se rozborem charakteru sportovní činnosti ve vztahu ke kritériím zavinění a snaží se podstatu sportovní činnosti vyložit ve vazbě ke stupňům zavinění. V rozhodnutí se např. setkáme s názorem soudu, že „kdyby se hráčům ukládalo, aby se Pravidlo 4 fotbalových pravidel, dostupné z: http://www.czechdeaffotbal.cz/MCRFSN/pravidla_fotbalu_vnitrek_CB2011.pdf 117 Výklad k Pravidlu 12 fotbalových pravidel, Všeobecná ustanovení, dostupné z: http://www.czechdeaffotbal.cz/MCRFSN/pravidla_fotbalu_vnitrek_CB2011.pdf 116

~ 61 ~


opatrně a pomalu pohybovali okolo jedinců, o nichž snad rozhodčí ví, že porušují pravidla hry, ztratila by kopaná z velké části svůj smysl.“ Právní argumentace soudu pak vrcholí v části, kdy říká, že „rychlý pohyb při této hře není sám o sobě nedbalostí, nýbrž požadavkem a užitečným prvkem tohoto sportu. O nedbalosti by bylo možno mluvit jen tehdy, kdyby se hráč pohyboval nepřiměřeně rychle tam, kde mu hrozí nebezpečí nevyplývající z povahy hry. Nelze pokládat za nedbalost, když hráč nepředpokládá, že spoluhráč úmyslně poruší pravidla hry. Bylo by ovšem nedbalostí, kdyby hráč viděl, že spoluhráč mu nohu nastavil, a přesto na ni prudce naběhl.“ O několik málo let mladší je pak další rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky. Rozhodnutí ze dne 29. 10. 1962, sp. zn. 5 Cz 38/1962 bylo publikováno s právní větou: „Odpovědnost hráče za škodu na zdraví způsobenou protihráči při fotbalovém utkání se vyvozuje z odpovědnosti za škodu vzniklou tím, že škůdce poškodí úmyslně nebo z nedbalosti poškozeného porušením závazku nebo jiné právní povinnosti. Vychází se ze zjištění o tom, zda ke zranění došlo při hře, a zda šlo o zákrok pravidly dovolený nebo nedovolený (zakázaný) a zda tu šlo o nepřiměřenost vědomého či nedbalostního zásahu. Bez významu není ani to, zda jde o zkušeného (např. dlouholetého) hráče této hry.“ Jednalo se o případ, kdy došlo k porušení normy právní, aniž by došlo k porušení normy sportovní – jak bylo uváděno výše, k takovým situacím dochází velmi zřídka. Rozhodčí při fotbalovém utkání zákrok neposoudil jako nedovolený, tedy v rozporu s pravidly, a disciplinární komise jej také následně posoudila jako zákrok dovolený, tedy v souladu se sportovními pravidly. Dovolací soud rozhodnutí těchto orgánů sportovních organizací respektuje, když říká, že soud první instance a následně i soud odvolací „vykonstruovaly svými rozsudky a jejich zdůvodněním občanskoprávní odpovědnost u žalovaného, opřenou o ustanovení § 341 občanského zákoníku, přestože v řízení nebyly nabídnuty dostatečné důkazy o tom, že by si žalovaný počínal v daném utkání nepřípustně a že by bojoval v rozporu s pravidly.“ Jedná se tedy o další ukázkový případ zohlednění sportovních norem českými soudy. Následující rozhodnutí je významné ve smyslu, že reprezentuje stávající judikatorní linii, po níž se v současné době ubírá posouzení občanskoprávní

~ 62 ~


odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy.118 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1978, sp. zn. 10 Co 190/76 byl publikován s právní větou: „Nedodržení pravidel sportovní hry (např. kopané), spočívající v použití pravidly nedovoleného (zakázaného) způsobu hry, je nutné posoudit jako jednání odporující povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví (§ 415 občanského zákoníku). V důsledku toho jde o porušení právní povinnosti, jež zakládá odpovědnost za škodu (§ 420 odst. 1 občanského

zákoníku).“

Aktuálně

tedy

občanskoprávní

soudy

často

posuzují

odpovědnost v závislosti na tom, zda bylo porušeno sportovní pravidlo, tedy zda při zranění protihráče byl použit zakázaný způsob hry. Pokud ano, je toto jednání posuzováno jako odporující preventivní povinnosti vyplývající z příslušných ustanovení občanského zákoníku a tudíž je dána občanskoprávní odpovědnost za sportovní úraz. Co se týká trestněprávní odpovědnosti za sportovní úraz ve fotbale, je na místě uvést

Usnesení

Nejvyššího

soudu

České

republiky

ze

dne

21. 3. 2007,

sp. zn. 3 Tdo 1355/2006, v němž byla diskutována hranice zásahů norem trestního práva do sportovních pravidel a související možnost vzniku trestněprávní odpovědnosti sportovců za úraz způsobený v průběhu utkání. V tomto případě hráč při souboji o míč zezadu či z boku zasáhl s použitím nepřiměřené síly nohu protihráče, tohoto podrazil a způsobil mu tříštivou zlomeninu lýtkové kosti a přetržení deltového vazu u vnitřního kotníku levé nohy, načež si toto zranění vyžádalo hospitalizaci a následnou pracovní neschopnost. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl dotyčný hráč uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení § 224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž jako „trestní zákon“). Podle § 24 odst. 1 trestního zákona bylo upuštěno od potrestání. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž jako „trestní řád“) byli poškozený a zdravotní pojišťovna odkázáni s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, jímž se zabýval Krajský soud v Hradci Králové. Ten svým usnesením odvolání obviněného podle § 256 trestního řádu zamítl. Následně obviněný podal dovolání k Nejvyššímu soudu KRÁLÍK, M. Civilněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy ve světle evropské a světové judikatury 20. a 21. století. Soudní rozhledy. 2006, č. 8, s. 285-295. ISSN 1211-4405. s. 294. 118

~ 63 ~


České republiky, jehož prostřednictvím sdělil, že odmítá, že by se jednalo o nedbalostní jednání, které je podloženo použitím nepřiměřené síly, protože ve fotbalu jsou takové použití síly a podobné zákroky obvyklé a normální. Dále obviněný vyzdvihl, že se jednalo o ojedinělé porušení pravidel fotbalu takovým způsobem a že ke zranění došlo v průběhu zápasu a během souboje o míč. Dalším argumentem obviněného byl poukaz na to, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu a tedy, že stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost nebyl vyšší než nepatrný. Rovněž upozornil na fakt, že u každého hráče kolektivních sportů, jako je fotbal, se jedná svým způsobem o svolení poškozeného. Určitou demonstrací absurdity názoru soudu je pak poslední argument obviněného. V něm tvrdí, že pokud by za každé nepatrně nebezpečné, silové či nečekané jednání hráče hrozilo trestní stíhání, fotbalu by se nevěnoval téměř nikdo, protože by takové riziko bylo příliš vysoké. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že v případě dodržení pravidel fotbalu ze strany všech hráčů je možno připustit určitou formu svolení poškozeného. Pokud ale dojde k porušení těchto pravidel, není možné takové svolení poškozeného brát v úvahu a ze strany obviněného tak došlo k porušení společenského zájmu na dodržení pravidel fotbalu. S názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ztotožnil i Nejvyšší soud České republiky. Zdůraznil však, že je nutné vždy zkoumat individuálně zranění poškozeného a míru porušení sportovních pravidel. Nejvyšší soud se dále vyslovil, že za porušení pravidel fotbalu stanovují sankce rozhodčí podle sankcí, které jsou přímo v nich stanoveny. V případě, kdy však dané jednání, kterým došlo k porušení pravidel fotbalu, není podle těchto pravidel sankcionováno ani jimi dovoleno, musí být daný případ posuzován podle norem trestního práva. Toto je vyjádření zásady subsidiarity trestního práva. Co se týká subjektivní stránky trestného činu, Nejvyšší soud České republiky souhlasil s názorem soudu prvního stupně, podle kterého jednání obviněného bylo úmyslné. Nejvyšší soud pak dodal, že zákrok obviněného byl sice úmyslný, tento úmysl však nelze vztáhnout i na způsobenou újmu na zdraví. Obviněný věděl, že může dojít ke zranění poškozeného, když se mu snažil odebrat míč, a k porušení fotbalových pravidel. Podle těch je stanoveno, že při odebrání míče musí nejdříve dojít k zahrání míče, teprve poté k tělesnému kontaktu hráčů. Obviněný si byl vědom toho, že pokud se mu nepodaří míč odebrat, poruší jak fotbalová pravidla, tak může zranit poškozeného. Nejvyšší soud

~ 64 ~


České republiky se také zabýval argumentem obviněného, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu; Nejvyšší soud České republiky tedy konstatoval, že stupeň nebezpečnosti pro společnost naplněn byl už tím, že došlo k naplnění formální stránky trestného činu. Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného.

~ 65 ~


Závěr Ač se to na první pohled nemusí zdát, právo a sport jako dva odlišné společenské normativní systémy se mohou v určitých situacích „střetávat“. Řešení takových situací může být, jak bylo ukázáno v předkládané diplomové práci, nejednoduché. Sport jako samostatný, svébytný společenský systém usiluje o autonomii ve smyslu nezasahování, resp. v dnešní době již spíše co nejmenšího zasahování právní regulace do sféry jeho působení. Otázkou, kterou již teoretikové i odborníci z praxe řeší po dlouhá desetiletí, je, kde je pomyslná hranice mezi působením práva a autonomií sportu. Práce ukazuje, že není možné dát sportu absolutní volnost, autonomii ve smyslu regulace sportu pouze sportovními normami, na jejichž dodržování by směly dohlížet pouze orgány sportovních organizací. Pokud tak dojde k porušení sportovní normy, je takový čin řešen orgány sportovních organizací, nicméně i zde může zasáhnout stát, resp. jeho soudní moc v případě, kdy není možné se již proti rozhodnutí konkrétního orgánu sportovní organizace odvolat a sankcionovaný sportovec se rozhodne pro možnost soudního přezkumu, kterou mu dává zákon o sdružování občanů. Dojde-li však s porušením sportovní normy při sportovní činnosti zároveň i k porušení normy právní, může tento čin být z pohledu porušení právní normy řešen soudně ihned, tedy porušení sportovní normy bude opět předmětem šetření ze strany orgánů sportovní organizace, porušení právní normy ve stejném okamžiku je pak předmětem vyšetřování státními orgány. Sportovci, který sportovní i právní normu porušil, pak může být uloženo několik různých sankcí ze strany několika autorit najednou. Dále bylo pojednáno o legislativě v oblasti sportu v České republice jak z pohledu de lege lata, tak z pohledu de lege ferenda. Autor zde podrobněji rozebral zákon o podpoře sportu v aktuální podobě, díky čemuž si čtenář mohl udělat představu o nutnosti podrobnější úpravy této oblasti na zákonné úrovni. Pohledem de lege ferenda naznačil autor práce oblasti sportu, které má zákonodárce v úmyslu změnit – a v jakém smyslu. Byl rozebrán nový návrh novely zákona o podpoře sportu a v poslední části byl uveden názor autora práce na právní úpravu de lege ferenda.

~ 66 ~


Vzhledem k tomu, že 1. 5. 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie, bylo na místě v této práci věnovat samostatnou kapitolu sportu a jeho regulaci v rámci Evropské unie. Bylo pojednáno o institucích, které mají s oblastí sportu „co do činění“, a dále byly rozebrány nejdůležitější případy, které se ocitly před Soudním dvorem Evropské unie a se sportem úzce souvisejí, a jejich řešení, která měla z hlediska dalšího vývoje regulace sportu Evropskou unií a výkladu dosavadních právních předpisů Evropské unie zásadní význam. Jelikož se práce zabývá sportovními normami v kontextu sportovního práva, jejich souvislostí s normami právními a jejich porušováním a následným řešením tohoto porušování, rozhodl se autor práce podrobněji věnovat jedné konkrétní oblasti z této problematiky, a sice odpovědnosti za sportovní úraz. Bylo stručně teoreticky vymezeno, za jakých okolností odpovědnost vzniká, a to v souvislosti s typem odpovědnosti, o který se v daném případě jedná. Autor se dále podrobněji zabýval odpovědností občanskoprávní a trestněprávní jako dvěma typy odpovědnosti, které jsou v praxi i judikatuře českých soudů těmi nejčastěji řešenými. Poslední část práce byla věnována vztahu sportu a práva v jedné konkrétní oblasti sportu, a to ve fotbale. Jak bylo poznamenáno výše, autor práce má k tomuto sportu osobní vztah, jelikož se v něm již dlouhá léta osobně angažuje. Zná tak danou problematiku z vlastní zkušenosti jak z pohledu hráčů, tak z pohledu člena občanského sdružení působícího v dané sportovní oblasti. V poslední kapitole tedy bylo pojednáno o vztahu sportovních a právních norem v oblasti fotbalu, o sportovních pravidlech a o judikatuře českých soudů, to vše se zvláštním zaměřením na odpovědnost sportovce za sportovní úraz způsobený protihráči. Práce tedy, obecně řečeno, zanalyzovala vztah práva a sportu, vztah právních a sportovních norem a vztah právních institucí v oblasti sportu. Dále byla teoreticky a následně i prakticky ve formě příslušné judikatury českých soudů vymezena problematika odpovědnosti za sportovní úraz. Vymezen byl také vztah právních a sportovních norem ve fotbale s důrazem na oblast odpovědnosti za sportovní úraz. Celá práce byla doplněna teoretickými pasážemi souvisejícími s danou problematikou, které navazují na odbornou literaturu. Diplomová práce tak tvoří celek, který informuje o ~ 67 ~


problematice v daných oblastech a upozorňuje na některé související problémy v rozsahu a podrobnostech, které tento typ práce umožňuje. Cíle práce, které si autor v jejím úvodu předsevzal, tak lze považovat za splněné.

~ 68 ~


Resumé The topic of presented diploma thesis Sports norms in context of sports law has been analysed many times so far; with intence to solve mutual relation between two social systems – sport and law. For a long time, society has tried to solve this problem – to which extent should sport be autonomous in a sense of making its own legal code and to which extent should the law interfere in these issues. Primarily fields like corruption in sport, doping, injuries caused during sports events are problematical. Considering the fact that sports norms aren´t enforceable by state power and the legal norms are, it is necessary fot the basic fields of sport to be regulated by law, too. It is very interesting task for the author, who is involved in law as well as in sport, to inspect the relation between these two partly individual systems. Another reason for picking this topis is its up-to-dateness. It´s treated in the thesis that since the Czech Republic was founded there has not been a law that would regulate sport enough. The sport supporting law in its topical form is plain legal regulation which expresses quite small part of sports issues. However, current needs of czech sport are much bigger. Apparently, the legislator has become conscious of lack of this legislation, nevertheless he hasn´t found it so important so far to dedicate time to formation of detailed sports legislation. It seems that nowadays the right moment for negotiations between legislators and sports organisations to discuss the rightest version of sport supporting law is coming. The author believes that it comes to considerable amendment of sport in legal order of the Czech Republic and this especially because of extension of sport supporting law which means extension of issues that are provided by this law. Up-to-dateness of this topic has increased since 2004 when Czech Republic entered the European Union and had to start to face the issues concerning norms of european law, which applies to field of sport, too. These issues are permanently topical in European Union itself, when important decisions of the Court of Justice come from recent time.

~ 69 ~


The author deals in the thesis also with issues how to define the relation between law and sport, which means definition of the term sport. It emerged that the exact definiton is rather problematic when each theoretician sees differently the relation between sport and law , and also the boundary where the legal regulation ends and should end and the sports autonomy should start. Another goal was to describe the relation between legal and sports norms, their common characteristics and on the other hand their differences.

In the first chapter deals the author with sport norms

themselves and with their formation. The second chapter called Breach of the sports norms dealt with situations when sportsmen break sport rules that are set by sports organisations according to each field of sport. Interesting topic of this chapter was the definiton of intersection of legal and sports norms. More situations were distinguished; sportsman can breach only the sports norm, or sports norm and legal norm, or in some sporadic cases only legal norm without breaching the sports norm. According to each type, the consequences of this breach are determined, which means the authority who sets the consequences, type and amount of sanction. In the last subchapter dealt the author with possibility of sanction increasing in sport. Another topic which was necessary to discuss was sport in legal adjustment. The author defined both perspectives: de lege lata and de lege ferenda. It was sketched which problems and lacks czech legal adjustment of sport has and how to solve them. The relation between courts and sports institutions partially relates to the topic of breaching the sports or legal norms. On the understanding that only the sports norm will be broken , the transgressor can demand his laws on trial. If there is no possibility to appeal to another authority within sports organisation, which solves particular breach and consequent sanction, it is possilble to appeal to the court that solves the issue in civic legal proceeding. The author couldn´t also omit the influence of european law on legal adjustment of sport in Czech Republic, in the fifth chapter he dealt with question which institutions of European Union and in which way they deal with sport within European Union. Then,

~ 70 ~


the development of legal adjustment of sport within European Union was sketched; the European Union was established primarily with economical goals and the social and cultural questions have started to be solved later when the authorities of European Union were extended. The last subchapter then deals with the most important decisions of European Court of Justice in field of sport from beginning to recent days. Finaly the sixth chapter focused specifically on relation between law and sport in field of football. The author decided to discuss right this theme because of his personal engagement in this field of sport. The thesis focused at the end on organisation of sports institutions in the sphere of football and issues of legal and sports norms within this sport.

~ 71 ~


Seznam použitých zdrojů Seznam tištěných zdrojů 1.

ARNOLD, R. Sport a Evropské společenství. Evropské právo. 2000, č. 6, s. 9-12.

2.

Český olympijský výbor. Návrh novely zákona o podpoře sportu. Interní zdroj Českého olympijského výboru.

3.

FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-2793-2.

4.

GARDINER, S., WELCH, R. „Show me the money“: Regulation of the migration of professional sportsmen in post-Bosman Europe. In: Professional Sport in the European Union: Regulation and Re-regulation. The Hague: Asser Press, 2001. ISBN 9067041262. s. 107-126.

5.

HAMERNÍK, P. Sportovní právo s mezinárodním prvkem. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2007. ISBN 978-80-903786-1-2.

6.

HAMERNÍK, P. Vývoj regulace sportu v právu ES. Právník. 2004, č. 4, s. 383-400. ISSN 0231-6625.

7.

HARVÁNEK, J. a kol. Teorie práva. 2., opr. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004. ISBN 80-210-3509-9.

8.

HAYESOVÁ, N. Základy sociální psychologie. 6. vyd. Praha: Portál, 2011. ISBN 97880-7367-909-5.

9.

HORA, J. Fair play – morální základ sportu. Teorie a praxe tělesné výchovy, 1983, č. 10, s. 599-604.

~ 72 ~


10.

KRÁLÍK, M. Civilněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy ve světle evropské a světové judikatury 20. a 21. století. Soudní rozhledy. 2006, č. 8, s. 285295. ISSN 1211-4405.

11.

KRÁLÍK, M. K odpovědnosti sportovce za škodu způsobenou sportovním úrazem při výkonu sportovní činnosti. Jurisprudence. 2005, č. 5, s. 56-69. ISSN 1212-9909.

12.

KRÁLÍK, M. Několik poznámek k právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy. Právní rozhledy. 2006, č. 15, s. 539-548. ISSN 1210-6410.

13.

KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-532-1.

14.

KRÁLÍK, M. Právo ve sportu: iluze či nutnost? Právník. 2001, č. 5, s. 467-490. ISSN 0231-6625.

15.

KRÁLÍK, M. Trestněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy (teoretický a doktrinální úvod do problematiky). Trestní právo. 2006, č. 7-8, s. 61-72. ISSN 1211-2860.

16.

KUKLÍK, J., HAMERNÍK, P., SUP, M. a kol. Sportovní právo. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2012. ISBN 978-80-87284-28-5.

17.

KUMPERA, V., NOVÁK, F., NOVOTNÝ, J. a kol. Otázky sportovního práva. 1. vyd. Praha: Ústav státu a práva, 2008. ISBN 978-80-904024-1-6.

18.

PRUSÁK, J. Šport a právo. 1. vyd. Bratislava: Šport, slovenské tělovýchovné vydavatelstvo, 1984.

19.

SLUKA, T. Profesionální sportovec (právní a ekonomické aspekty). 1. vyd. Praha: Havlíček Brain Team, 2007. ISBN 978-80-903609-5-2.

Seznam elektronických zdrojů 1.

ASPI. Komentář k zákonu o sdružování občanů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 5. 2013]. ~ 73 ~


2.

Brněnský deník. Malá kopaná přichází o dotace. Trpí mládež [online]. Vydáno 23. 3. 2011 [citováno 6. 6. 2013]. Dostupné z: http://brnensky.denik.cz/fotbal_region/mala-kopana-prichazi-o-dotace-trpimladez-20120314.html

3.

Důvodová zpráva k zákonu č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013].

4.

Evropská komise. Sportovní výbor a jeho poslání [online]. [citováno 6. 6. 2013]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/sport/who-we-are/doc129_en.htm

5.

Evropský parlament. Culture and education [online]. [citováno 6. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/committees/en/cult/home.html#menuzone

6.

Fotbalová asociace České republiky. Pravidla fotbalu [online]. [citováno 6. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.czechdeaffotbal.cz/MCRFSN/pravidla_fotbalu_vnitrek_CB2011.pdf

7.

GARDINER, S., WELCH, R. Bosman – There and Back Again The Legitimacy of Playing Quotas under European Union Sports Policy. European Law Journal. 2011, č. 6, s. 828-849 [online]. [citováno 6. 6. 2013]. Dostupné z databáze EBSCO: http://www.ebscohost.com

8.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Evropská charta sportu [online]. Vydáno 12. 10. 2006 [citováno 6. 6. 2013]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/sport/evropska-charta-sportu

9.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Kodex sportovní etiky [online]. [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/sport/kodex-sportovni-etiky

10.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Koncepce státní podpory sportu v České republice [online]. Vydáno 23. 3. 2011 [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/15050

~ 74 ~


11.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Koncepce státní podpory sportu v České republice [online]. Vydáno 17. 9. 2009 [citováno 6. 6. 2013 ]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/novinar/koncepce-statni-podpory-sportu-v-ceske-republice

12.

Rada Evropské unie. Education, youth, culture and sport [online]. [citováno 6. 6. 2013

].

Dostupné

z:

http://www.consilium.europa.eu/policies/council-

configurations/education,-youth-and-culture?lang=cs

Seznam judikatury Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1978, sp. zn. 10 Co 190/76. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 5 Tdo 997/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1355/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 1. 1954, sp. zn. Cz 486/53. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 10. 1962, sp. zn. 5 Cz 38/1962. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 13. 4. 2000, sp. zn. C-176/96. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 4. 5. 2013]. Dostupné z: http://eur-lex-europa.eu Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 12. 12. 1974, sp. zn. 36-74. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 4. 5. 2013]. Dostupné z: http://eur-lex-europa.eu

~ 75 ~


Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 14. 7. 1976, sp. zn. 13-76. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 4. 5. 2013]. Dostupné z: http://eur-lex-europa.eu Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 15. 12. 1995, sp. zn. C-415/93. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 4. 5. 2013]. Dostupné z: http://eur-lex-europa.eu Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. C-51/96 a C-191/97. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 4. 5. 2013]. Dostupné z: http://eur-lex-europa.eu Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 2. 1963, sp. zn. 26-62. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 4. 5. 2013]. Dostupné z: http://eur-lex-europa.eu

Seznam právních předpisů Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002, o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 5. 2013]. Směrnice Rady č. 89/48/EHS ze dne 21. prosince 1988, o všeobecném systému uznávání diplomů vyššího vzdělávání. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 5. 2013]. Směrnice Rady č. 92/51/EHS ze dne 18. června 1992 o druhém obecném systému pro uznávání odborného vzdělávání a přípravy, kterou se doplňuje směrnice 89/48/EHS. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. Smlouva o Evropské unii. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 5. 2013]. Smlouva o fungování EU. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 5. 2013]. ~ 76 ~


Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. Zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. Zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013].

~ 77 ~

SPORTOVNÍ NORMY V KONTEXTU SPORTOVNÍHO PRÁVA

Recommend Documents