S t a t i
SPOLUPRÁCE MEZI ODBORNÍKY A DÍTĚTE S DYSLEXIÍ
RODINOU
Iva Lednická Anotace:
Cílem článku je seznámit
a resilientních1
činitelů
v rodinách
čtenáře
ukázaly mimo jiné to, že rodiče přikládají rodičů
s některými
děti s dyslexii.
je spolupráce
z pohledu
tom se rodiče
staví ke škole negativně
výzkumu
rozhovorů
velký význam spolupráci
nedostačující
Celkově je možné říci, že spolupráce
výsledky
Výsledky
a škola
a přičítají
v jejich
pohledu
z nejčastěji
rodinami
se školou.
ji vinu za neúspěch
se školou je jedním
stresových
s 63
Pokud
selhává,
po-
svého
dítěte.
uváděných
zdrojů
stresu. Na tomto místě však považuji
za důležité zdůraznit
ny a školy. Stejně jako je spolupráce pro rodiny děti s dyslexii, dobré zkušenosti
tak také platí její resilientni
se školou, považovali
rodiče dítěte s dyslexii
dyslexie,
učeni (SPU), specializovaná
Spolupráce se školou Zkušenosti rodičů se školou dítěte se částečně lišily podle toho, s jakým typem školy/třidy měli rodiče zkušenost - se speciální školou pro děti s SPU, se specializovanou třídou v rámci základní školy či se základní školou. Děti rodičů, kteří se zúčastnili výzkumu, navštěvují v současné době speciali1
charakter
spolupráce
potenciál.
ji za jednu z největšich
Tam, kde měli
rodičinitelů rodiče
opor, se kterými se jako
setkali.
Klíčová slova: stres, resilience, poruchami
bipolární
se školou uváděna za jeden ze stresových
rodiny, speciální
škola pro děti se
třída, poradna,
integrace.
specifickými
zovanou třídu v rámci základní školy nebo speciální školu pro děti s SPU. Všechny tyto děti však navštěvovaly první ročník základní školy, některé i druhý a třetí ročník základní školy. Mezi nejčastěji uváděné zkušenosti rodičů se základní školou patřilo ponižování dítěte ze strany učitele.
Resilience je pojem používaný v psychologii rodiny k označeni schopnosti rodiny „rychle se zotavit z krize nebo přechodné události, která vyvolala změny v rodinném fungování" (Sobotková 2004, s. 2). Jedná se o proces, který implikuje růst - člověk se „stává silnějším diky zkušenosti, kterou prožil" (Boss 2002, s. 4).
i269
„ Učitelku to samozřejmě muselo vyrušovat, ale než aby mi to řekla, tak si z něj měsíc dělali kašpárky:, Tak si zase poslechneme, co nám X povi'." M 42 „Synovi to moc nešlo, pani učitelka mu moc nepomohla. Byla jsem se podívat na jedné hodině - pani učitelka tyto pomalejší děti shazovala. " M 5 Potřeby rodičů nejsou často naplněny i z toho důvodu, že škola se zdráhá uznat, že děti s dyslexii vyžadují jinou formu intervence. Problémem se ukázala i nepřipravenost některých učitelů základní školy na práci s dětmi s dyslexii. Někdy byla tato nepřipravenost kompenzována snahou pomoci a vyjít vstříc, častější zkušeností rodičů však byla kombinace nepřipravenosti učitele se sníženou schopností empatie v oblasti potřeb dětí. „Problémy začaly ve druhé třídě. On si nestihl opsat úkol z tabule, a když šel za pani učitelkou, tak mu řekla, že to měl stihnout a ať si to opíše od děti. A když teda šel za dětma, tak se mu smály. A paní učitelka, to se mi taky nelíbilo, si vodila na třídní schůzky toho nejlepšího žáka, aby ukázal těm rodičům blbejch děti, jak se má číst, jak správně dítě ve druhý třídě čte a počítá. Bylo to takový zvířátko. 2
Potom jsme šli do pedagogicko-psychologický poradny, tam mu napsali, že je dyslektik a že má tu integraci. Ale ze strany paní učitelky stále špatný. A když jsem si k ni šla pro papíry, který jsem potřebovala pro tuhle školu, tak mi pani učitelka řekla..., no, já jsem si teďka všimla, že je integrovanej'. Tak jsem ji řekla: , To si ze mě děláte srandu'." M 37 Rodiče vyjadřovali i nespokojenost se způsobem výuky dítěte. Často hovořili o nesplněných očekáváních. „Když syn chodil do 1. třídy, tak tam ta ředitelka měla udělaný kurz na dyslektiky. Říkala, že s ním bude dělat cvičení, ale nikdy s nim nic nedělala. " M7 Našli se i rodiče, jejichž dítě, navštěvující před stanovením diagnózy dyslexie základní školu, se setkalo se šikanou ze strany intaktních spolužáků. „ Ona se hrozně těšila do školy, ale začali ji tam hrozně šikanovat, mlátili ji, takže noci jsme nespali, to nám probrečela. To bylo úplně hrozný, tak jsme ji dali sem. " M 25 Rodiče vesměs uvedli, že si původní základní škola, kterou jejich dítě navštěvovalo, nechtěla tento problém připustit.
V textu označení M znamená výpověď matky a O výpověď otce. Číslice znamenají kód rodiče (pro zachování anonymity).
i270
„Já jsem s nim šla na konci první třídy sama do poradny a tam ho diagnostikovali. Paní učitelka nás tam neposlala, naopak mi řekla, žejsem přepečlivá matka a že je to moje chyba, že by to uměl, kdybych mu dala pár na zadek. On měl starou paní učitelku, důchodkyni. Ta byla opravdu extrém. Ta na mě hulákala přes schody. Přecházeli jsme na jinou školu v polovině třetí třídy, kdy se rozjela ve třídě šikana. Byli jsme několikrát u lékaře, protože měl několikrát vymknutý prst, rozseklou hlavu atd. On to neřekl, on je dost introvertní, takže jsem to nevěděla. Měl i pohmožděnou páteř, ležel v nemocnici. Škola se k tomu postavila tak, že šikana to není, že u nich to neexistuje. 1 učitelé se obrátili proti němu, ani ho nenechali najíst. Chodili za ním a říkali: , Ty o nás říkáš, že je tady šikana, tak to není, ty nás poškozuješ,' takže se potom i bál chodit do školy." M 41 Matka, jejíž dítě bylo na základní škole vystaveno šikaně, se stala velkou obhaj itelkou speciálních základních škol a specializovaných tříd pro děti s poruchami učení. Na otázku, co by doporučovala ostatním rodičům dětí s dyslexii, odpověděla: „Dát dítě do takovýhle školy nebo kde jsou aspoň nějaký dyslektický třídy. V běžných školách to není dobrý, na to dítě to pak působí, děti se mu smějou." M 27
Názor tohoto typu rozhodně nebyl ojedinělý. Tím, že měli rodiče špatné zkušenosti z doby, kdy jejich dítě s dyslexii navštěvovalo 1.-2. třídu základní školy, stali se i přes své některé negativní zkušenosti velikými obhájci speciálních základních škol pro děti s poruchami učení a chování a specializovaných tříd na základních školách. Otec: „Kdyby chodil do normální školy, tak by ho to ubíjelo. Tam by byl středem posměchu a to ubiji. Šikana... " Matka: „ V tý první třídě chodil úplně..., že se mu ty děti smějou. Ani do školy nechtěl." Otec: „ To je moje přesvědčeni, že speciální školy jsou skvělý. " M a O 29 Co se týče zkušeností rodičů se spoluprací se specializovanou třídou v rámci základní školy či se speciální školou pro děti s SPU, ze značné části nebyly o mnoho jiné. Mezi nejčastěji uváděný problém patřil přístup učitele k dítěti a k rodičům. V přístupu k sobě jakožto jodičům mi rodiče nejčastěji uváděli nedostatek vcítění do jejich náročné situace rodičů. „ Teďka je to úplnějiný, směny noční, já mám kolikrát noční a tady to nikoho nezajímá. Učitelka na mě řve, jak to že nemá podepsanou žákovskou, když já byla v práci třeba odjedenácti do jedenácti v noci, tak prostě nestihám." M 9 V případech, kdy rodiče byli více informovaní o problematice dyslexie, bylo
uváděno jako jeden ze zdrojů nespokojenosti se spoluprací se školou nenaplnění představ o práci učitele s dítětem. „Ale prostě i když chodil tady do tý dyslektický třídy na tom prvním .... tak se tam učíjako od zvoněni do zvonění, a když jsem viděl diktáty třeba známkovaný a takovýhle věci, matematiku a klasický písemný práce, tak mi to všechno připadalo jako v normální třídě. Kdežto když jsem kolikrát viděl v televizi dokumenty nebo pořady o dyslektickejch třídách, ... tak tam třeba děti seděly buď do účka v lavici — že je měly sražený, nebo seděly po jednom, tady teda taky sedej po jednom, ale říkaly si tam třeba nějaký slova, který byly příbuzný vyjmenovanejm a teďko ty děti měly v ruce houbičku a pak měly nějaký dřívko a teď měly mačkatjestli je tam měkký i nebo tvrdý y. A takovýhle speciální tam měli metody. ... A učily se prostě, co jsem viděl v tý televizi, tak ty metody toho učení byly úplně jiný. A mně to nesedí, že oni tomu říkají dyslektická třída. Přitom já jsem si představoval pod tím pojmem, když jsme ho tam přihlašovali, že se tam bude učit takhle a oni se tam tak vůbec neučej." O 10 Rodiče děti navštěvujících osmou třídu uváděli nespokojenost se způsobem přípravy dítěte na přijímací zkoušky na střední školu. Jako příklad uvádím zkušenosti rodičů dětí navštěvujících 8. roči272
ník specializované třídy při základní škole. „Nejsem spokojená se školou. Myslím, že mají málo v hlavě, že je špatně připravuji na přijímací zkoušky. Minulý týden jsem se chytla s paní učitelkou na matematiku. Ona napíše přiklad na tabuli - , Pochopil jsi, nepochopil jsi, zeptej se rodičů'." M6 Zajímavé bylo, že někteří rodiče uvedli jako problém to, že jejich děti navštěvují třídu s dětmi s poruchami chování. Nelíbilo se jim to z více důvodů. Jednak uváděli, že děti s poruchami chování vyrušují jejich děti při vyučováni, což je pro dyslektiky o to náročnější, neboť mají problémy se soustředěním pozornosti. Kromě toho rodiče uváděli, že jejich děti mají tendenci chování dětí s poruchami učení napodobovat. „ Oni na tuhle školu totiž chodi nejen dyslektici, ale i děti s poruchou chování. Já sem občas totiž přijdu a jsem tady během hodiny. Takjá jsem vždycky z toho úplně šokovaná, že začne hodina a ony najednou třeba tři holky musej na záchod. Tak to mě dost vytáčí, protože ruší. Teď mi na třídních schůzkách pani učitelka němčiny říkala, že vysvětluje dětem látku a můj syn z ničeho nic nějakej papír musí jít okamžitě vyhodit do koše. Takže když přišel domů, tak jsem mu okamžitě vynadala a říkám: .Jestli to dělaj ostatní, tak to dělaj možná, že si to třeba ani neuvědoměj, ale tys to v životě nedělal, tak to dělat nebudeš,
protože ty seš tam proto, že jsi dyslektik a dysgrafik a ne proto, abys tady chodil po třídě, a pani učitelka ať si vysvětluje. Dám to do lavice a počkám do přestávky, že jo'." M 29 Ačkoliv si rodiče dětí s dyslexii, kteří se zúčastnili výzkumu, stěžovali ve velké míře na předsudky vůči dyslektikům a jejich rodinám ze strany veřejnosti, někteří z nich měli sami podobné předsudky vůči osobám s jiným typem postižení. Jedni z rodičů dokonce přirovnali poruchy učení k mentálnímu postižení. Matka: „Je problém, že s dyslektickejma dětma choděj i děti s poruchami chování. Takže voní ty děti vlastně narušujou. Děti, který maj vady učeni i chováni. To je průšvih. " Otec: „A to je podle mě dyslexie a zvláštní škola, a teď to je všechno dohromady." M a O 10 Jedni z rodičů považovali za problém samotnou existenci speciálních škol a specializovaných tříd. Byli přesvědčení o tom, že právě skutečnost, že jsou vyučovány dohromady děti se stejným typem postižení - dyslexii, je překážkou pro jejich vzdělávání. Otec: „ Ty děti jsou tady z různejch škol, teď vlastně se sešly v tý třetí třídě poprvé, z různejch škol a většinou jsou to děti, co na těch školách zlobily a oni se daj dohromady, tak ..." Matka: „ To je něco jako Romové. Taky nemůžou bejt spolu. Když jich
je hodně, tak dělaj nepořádky a já nevím co všechno, a když jsou zvlášť, tak se snažej trošku přizpůsobit, tomu našemu. A je to vlastně to samý. " Otec: „ Nemaj tam žádnej vzor toho dobrýho chováni, kterého by se mohly chytit. To si myslím, že není dobrý. Zase je těch dětí v tý třídě míň, tak se to dá lehčeji zvládnout nebo vohlídat, ale stejně." M 59 a O 59 Přestože je spolupráce se školou jedním ze stresových faktorů pro rodiče dětí s dyslexii, a to včetně specializovaných tříd a speciální základní školy, přesto se rodiče ve většině shodli, že je pro jejich dítě lepší, že nechodí do běžné základní školy. Dva hlavní argumenty proti plnění povinné školní docházky na základní škole zmiňované rodiči byly posměch ze strany spolužáků a přílišný počet dětí ve třídě. „Do čtvrtý třídy chodil na základní školu, ale šikanovali ho. Když mu vyhodili hodinky ze třídy z okna, tak to byla konečná a začala jsem shánět jinou školu. Čtvrtou třídu opakoval tady. Od tý doby jsem spokojená. Ne že by byljedničkář, to nikdy nebude. Ale zaprvé v přístupu, tady je jich 12-13 ve třídě. A tady se mu ty děti nesmějou, že jo, na tý základce se mu smály." M 30 „Jiným rodičům dyslektika bych doporučila, aby jejich syn šel do speciální školy, aby se na tý normální škole necítil jak debil. Aby se mu děti nesmály, že se špatně učí. Myslím, že i273
tady je to jiný, že tady se děti nesmějou tomu druhýmu." M 38 Zároveň si však rodiče byli vědomi toho, že návštěva specializovaných tříd či speciální základní školy dítě stigmatizuje a snižuje jeho šance ve smyslu studia na střední škole. Přesto rodiče považují variantu specializovaných tříd či speciálních základních škol za lepší a shodují se v tom, že díky tomu se situace jejich dítěte zlepšila. Tuto skutečnost nepovažuji za argument proti integraci, nýbrž jako argument proti integraci v takovém pojetí, kdy jsou pro ni nedostatečně připravováni jak učitelé základních škol, tak spolužáci integrovaných dětí a jejich rodiče. Shmeme-li zkušenosti rodičů dětí s dyslexii se školou, kterou jejich dítě navštěvuje, potom stresové oblasti, které byly rodiči zmiňovány, jsou typ školy, přístup učitele k rodičům, přistup učitele k dítěti, úroveň plnění cíle dané třídy, spolužáci dítěte a metody učitelovy práce s dítětem. Tam, kde rodiče uváděli dobré zkušenosti se školou svého dítěte, jmenovali především dva aspekty —pozitivní klima ve třídě (hlavně ve smyslu absence šikany jejich dítěte j a malý počet děti ve třídě.
Spolupráce s dalšími odborníky Rodiče uváděli mezi odborníky, se kterými mají ohledně spolupráce nejvíce zkušeností, převážně pracovníky poraden: psychology a praktické lékaře. i274
Nejčastěji vytýkaným jevem na adresu poraden byla nedostatečná schopnost zaměstnanců poradny informovat rodiče pro ně srozumitelným způsobem o příčině a symptomech dyslexie a o možnostech práce s dítětem. „Já dodneška pořádně nevím, co to je. Vím, že je to mozková dysfunkce, ale to je všechno. Ona mi to v poradně vysvětlila, ale mluvila na mě nějakejma slovama, kterejm já nerozumím. A mně je zase hloupý se ptát. " M 42 „Když jdete do poradny a tam na vás vychrli odbornou terminologii, tak pak odcházíte a nevíte toho ještě víc. Akorát máte pocit odpovědnosti a cítíte se ještě víc provinile." M 44 Skutečnost, že nedokázala pomoci ani poradna, u některých rodičů vyústila až ve zklamané konstatování typu: „ Nikdo mi neporadil, ani v poradně ne." M 6 Rodiče měli i výhrady vůči způsobu práce některých poraden. Jedna z matek při rozhovoru uvedla, že by bylo lepší, kdyby děti chodily do poradny stále k jednomu a témuž odborníkovi. „Kdyby děti chodily k jednomu a tomu samýmu odborníkovi v poradně, bylo by to lepši. Aspoň by ho opravdu znal. My šli pokaždé k někomu jinýmu a pokaždé nám řekli něco jiného." M 38
Na neštěstí nebylo výjimečnou zkušenosti rodičů to, že jim bylo doporučováno, aby jejich dítě navštěvovalo zvláštní školu. Vzhledem k tomu, že všechny děti interviewovaných rodičů patří mezi průměrné žáky základní školy či speciální základní školy pro děti s poruchami učeni, jsou doporučení tohoto typu ze strany poraden přinejmenším zarážející. „ Tak v pedagogicko-psychologický poradně, když jsme tam přišli, že teda má problémy, tak tam rovnou řekli, že by měl jit do zvláštni školy, tam se s těma dětma prostě nemleli. A moje kamarádka, když tam byla se svýma třema dětma, takji řekli to samý, rovnou do zvláštní školy. Přestože to jedno její dítě má teď samý jedničky, ta holčička má teda menši problémy a ten mladší klukještě, tak ten takyještě. Kamarádka má úplně stejný zkušenosti rovnou do zvláštní. To byla teda první zkušenost s dyslexii, tam mě docela teda odpravili." M 9 Zmiňované problémy rodičů v kontaktu s lékaři se týkaly bud' přístupu k dítěti, nebo zanedbání péče, v druhém případě však mimo souvislost s dyslexii. „Problém s kresbou - všechny děti ve školce kreslily hlavonožce, ale on ne. Přemýšlela jsem proč - dostali jsme se k paní doktorce na oční - zjistila, že na levé oko vůbec nevidí (přečetl jen první znak v prvním řádku). Byli jsme na obvodě u jiné paní doktorky, která to nezvládla (ale to už je
jedno, to už teď nevyřeším) a odmítla mi ho vyšetřit, že s ni nekomunikuje. Šla jsem za pani primářkou a řekla jsem ji to - řekla mi: , Neexistuje nespolupráce dítěte.' U pani primářky to najednou bylo dobré, syn spolupracoval. " M1 Zkušenosti rodičů s klinickými psychology úzce korespondují se zkušeností rodičů s pracovníky poraden a škol. Z rozhovorů s některými rodiči vyplynula nes p o k o j e n o s t s přístupem psychologa k dítěti. „Ale když jsme byli u psycholožky a já seděla venku na chodbě, tak jsem měla pocit, že na něj moc křičí při vytleskávání rytmu apod." M 4 Přímo negativní a zraňující zkušenost s návštěvou u psychologa se objevila pouze v jednom případě. „ Setkala jsem se s paní psycholožkou, která na mě nezapůsobila dobře, protože na první hodině, kdy si člověk sám jde pro pomoc, neví si rady, tak syna začala napomínat, vydrž ', ,sed", .neskákej do řečicož se nelíbilo jemu a ani já jsem na to nezareagovala dobře, a pak mi ve finále řekla, že z děti, jako je můj syn, vyrostou paraziti společnosti. To mě jako matku zranilo nesmírně, to jsem věděla, že už k ní nemůžu jit, takže jsem požádala o změnu. Ta jiná psycholožka byla pak dobrá." M 39
Jedna z matek účastnících se výzkumu měla negativní zkušenost s návštěvou u psychologa, avšak jiného typu než matka předchozí. Situace, kterou si zažila, patří naštěstí k výjimečným zážitkům, které se mohou přihodit v každé profesi. „ U psycholožky jsem si zažila svý. Pani doktorka mě tam objímala a ptala se mě, na jakou školu bych asi tak chtěla jít. Byla totálně dezorientovaná a zmatená. Já tam seděla, vyvalený oči., Vole,' to nebylo nejsilnějši slovo. Takže zkušenost s odborníkem byla katastrofická. Když jsem se měla objednat podruhy, tak jsem řekla, že tady k tý psycholožce fakt ne, že to radši se obejdu bez odborné pomoci. Když jsem volala za týden, tak mi řekli, že paní psycholožka už u nich nepracuje." M 37 Stížnost rodičů na problémy s diagnostikováním jejich dítěte pracovníky poraden se vyskytovala přibližně stejně často jako stížnost na přístup psychologů k odkladu školní docházky a k doporučení o přeloženi dítěte do specializované třídy. „Pani psycholožka podpořila jeho propadnuti, řekla, že bude dobré, aby si tu třídu ještě jednou zopakoval. Pak jsem se setkala s názorem na tuto paní psycholožku — „tabulky". Navíc vím o mamince, které ve školce řekli, že byjejí dítě mělo mít roční odklad. Ona šla k této psycholožce a brečela ji na rameni, že to není možné - jaká by i276
byla ostuda, kdyby mělo roční odklad a ta psycholožka jí dala papír, že dítě je připravené jit do školy. Takže si myslím, že to není adekvátní psycholožka. " M8 Někteří z rodičů dokonce uvedli své zklamáni ze spolupráce se školní psycholožkou. V jednom případě byla jako důvod zklamání uvedena její neschopnost diagnostikovat dyslexii i přes podezření matky na tuto poruchu u jejího dítěte. „No ale začala jsem v první třídě s ním chodit na psychologii, pani školní psycholožka pořád říkala, jako že to je všechno v pořádku, že to je v normě, takže jsem se potom, tak mě to spíš uklidnilo, jenomže jsem viděla, že kluk vázne, že prostě v tom psaní má už horši známky než ty děti a byl pořád takovýjako horši a horši, to samozřejmě ubližovalo jeho sebevědomí a pořád prostě, že jo, takhle psal. Takže ve druhé třídě, pořád jsem chodila vlastně až do té třídy a pořád jsem pani psycholožce opakovala, že tam něco, prostě ňáká porucha dys bude. Ona pořád, že to je v normě. Jenomže v polovině třetí třídy už jsem šla za ředitelem, protože kluk mi šel úplně prostě dolů, on mi nechtěl chodit do školy, strašně se trápil a tak. No a tak jsem změnila psycholožku a tam určila dysgrafii, dysortografii a dyslexii. Najednou tři specifické poruchy učení." M 20
V dalším případě nechtěli jít rodiče se svým dítětem ke školní psycholožce kvůli její zaujatosti, a proto hledali pomoc jinde. Ani to se však často neobešlo bez komplikací. „Protože my jsme nechtěli chodit k psycholožce školní. Jo, nám to bylo jako vymluveno rodičema ostatníma, který tam byli. Že prostě ten psycholog jim jde na ruku v tý škole. Takže jsme chtěli nezávislého. A my jsme žádného neměli, no prostě ten kontakt v tý Tomajerce už nebyl, takže jsme šli u nás na polikliniku, jsme se objednali, tam mi teda psycholožka poslala nějakou zprávu do školy..." O 10
Tam, kde rodiče měli pocit, že odborníci selhali, hledali pomoc jinde, často u pochybných zdrojů. „My už jsme chodili k soukromníkovi. Je to diplomovaná psycholožka, grafoložka. Platili jsme 500, -Kč na hodinu a k ni do bytu. Já dodnes nevím, zda to nezaváni okultismem. Nejdřív byla semnou, pak začala pracovat s ním. Po půl hodině řekla, že je to skvělej kluk, že to půjde, jen to bude na delší dobu. Pak jsme přišli na další půlhodinu a ona nám řekla, ať ho vrátíme. Já říkám: ,Jak jako?'. Ten menší důvod je, že to nejde, je nezvratně osvojenej. A za druhý, já ho nezabijú ještě další ranou, jako že ho zase někdo nechce. Tak od tý doby jsem tam nebyla. Ona to vysvětlova-
la tim, že my to nezvládneme. A pak řekla, že pro něho nemůže víc udělat. Takže jsem zklamaná a rezignovala jsem na další rady. " M 63 Rodiče, kteří byli se spoluprácí s dalšími odborníky spokojeni, si zejména pochvalovali jejich přístup a schopnost poradit metody práce s dítětem. „Zkušenost s poradnou je dobrá pomohli, vysvětlili všechno.Perfektní přístup, můžu jedině chválit." M 28 „ Výuka čteni - pomohlo, že mi v poradně poradili: , Naučte se dělat denně úkoly, např. v 16.00 hod.' Tam to bylo o pravidelnosti. " M1 Rodiče také často zdůrazňovali schopnost odborníků informovat o charakteru postižení a schopnost přiblížit ho rodičům tak, aby se do svého dítěte dokázali vcítit. „ V poradně měli moc hezkej přístup, že si z toho nemám dělat těžkou hlavu. Prostě brát to v klidu, žádný rozčilováni. Ale někdy už to nevydržím. Ale v tý poradně mě dost informovali. Podali to tak hezky, že to člověk strávil, aniž by měl z toho člověk deprese." M 15 „ Pomohlo mi, když mi pani doktorka vysvětlila, jak je dyslektikovi, když má psát diktát - nechala mě vžit tužku do druhé ruky a diktovala. " M1 i277
Nejnáročnější aspekty spolupráce s odborníky zmiňované rodiči jsou především typ odborníka, schopnost informovat rodiče pro ně srozumitelným způsobem, charakter doporučeni odborníků, dostupnost služeb a přístup k dítěti. Vpřípadě pozitivních zkušenosti rodičů s odborníky byla vysoce hodnocena nejen schopnost poradce poradit rodičům metody práce s dítětem, ale především jeho schopnost informovat rodiče o charakteru postiženi jejich dítěte a přiblížit ho rodičům tak, aby se do svého dítěte dokázali vcítit.
Závěr Výše uvedené zkušenosti rodičů jsou bezesporu jednostranným, nicméně nesmírně cenným úhlem pohledu. V odborné literatuře se často setkáváme s popisem spolupráce s rodiči ze strany odborníků. Rodičům bývá vytýkána neochota ke spolupráci; to, že s dětmi průběžně nepracují podle pokynů odborníků apod. Tyto zkušenosti nejsou o nic méně jednostranné než zkušenosti rodičů samých. Pouze spojení obou úhlů pohledu nám pomůže získat dostatečně hluboký vhled od problematiky. Pro vyváženost považuji za nutné doplnit, že odborná literatura nemluví pouze o stresových činitelích v rodinách dětí s dyslexii, ale také o rodině jakožto „potencionálním zdroji stresu pro dítě" (Faci278
wett in Scott 2004, s. 127). R. Scott zachází ještě dál ve svém názoru, že zdrojem mnohých problémů dětí s dyslexii jsou jejich rodiče, přičemž škola a vrstevníci mohou tyto obtíže ještě zhoršit. Opírá se tu o svou zkušenost psycholožky pracující s dětmi s dyslexii řadu let. Ačkoliv své tvrzení vzápětí zmírňuje konstatováním, že „pokudjsou děti s dyslexii požehnány dobrými a podporujícími rodiči, nepotřebují poradenství" (2004, s. 127), přesto považuji její slova za příliš tvrdá. Rodičům lze zajisté vytýkat mnohé, nicméně je těžké posuzovat, jak bychom se v náročné životní situaci těchto rodičů zachovali my. Ve zkušenostech rodičů, na které byl zaměřen můj výzkum, se odrážejí mnohé způsoby vyrovnávání se skutečností postižení u jejich dítěte (např. vytěsnění či hledání viníka), na druhou stranu nám však jakožto profesionálům následující výpovědi rodičů nastavují „zpětné zrcadlo", zpětnou vazbu, kterou si žádný odborník nemůže dovolit opomenout. Pokud by tento článek přispěl k lepšímu porozumění mezi odborníky a rodiči a k vyšší úrovni spolupráce, potom by splnil svůj účel. Literatura: Analýza stresových a resilientnich činitelů v rodinách děti se specifickými poruchami učeni (SPU). Projekt Psychiatrického centra Praha podpořeného Grantovou agenturou ČR, registrační číslo 406/04/0689.
BOSS, P. Family Stress Management : A Contextual Approach. 2nd ed. London : Sage Publications, 2002. ISBN 0-8039-7390-X. LEDNICKÁ, I. Rodiny děti s dyslexii. Náročné životni situace: stres a resilience. Praha, 2004. Dizertační práce. Karlova univerzita v Praze. Pedago-
gická fakulta. Katedra speciální pedagogiky. Vedoucí práce M. Černá. SCOTT, R. Dyslexia and Counselling. London and Philadelphia : Whurr Publishers, 2004. ISBN 1-86156395-7. SOBOTKOVÁ, I. Model rodinné resilience. Habilitační přednáška. 2004.
DOŠLO DO REDAKCE KNIŽNÍ NOVINKY SVOBODA, P. Zábavná cvičení pro rozvoj čteni: Oční pohyby, rozlišováni a písmen. Praha : Portál, 2004. 56 s. ISBN 80-7178-956-9.
znaků
Pracovní listy pomáhají zábavnou formou při nácviku čtení. Úkoly jsou založeny na zjištění, že kvalita čtení má zvláštní vztah k očním pohybům a zrakovému vnímání, důležitou složkou je též plynulé sledování obrázků nebo textu. Cvičení lze rozdělit na čtenářská a nečtenářská, u každého je označen stupeň obtížnosti (1-5). Náměty jsou vybrány z oblastí, které děti baví: vyskytují se tu zvířata, hrady, zříceniny, tajná písma, i Harry Potter a Pán prstenů. Čtenář kromě pečlivého zrakového vnímání musí zapojit i logický úsudek, paměť a pozornost. Na konci publikace je uveden klíč se správnými výsledky řešení. Pracovní listy jsou vhodné pro individuální práci s dětmi od 7 let, které si chtějí nebo potřebují zlepšit čtenářské dovednosti, lze je využít i ve specializovaných dyslektických třídách, v pedagogicko-psychologických poradnách nebo v domácím prostředí. i279
