SPOLEČNÁ OBCHODNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE Právní rámec obchodování členských států Evropské unie s třetími (nečlenskými) zeměmi
Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky Únor 2005
OBSAH strana 3
I. ÚVOD
II. ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA SPOLEČNÉ OBCHODNÍ POLITIKY EU 1. 1.1 1.2 1.2.1 1.2.2 1.2.3 1.2.4
Rámec a cíle společné obchodní politiky Mnohostranný obchodní systém - Světová obchodní organizace (WTO) Bilaterální obchodní vztahy Preferenční obchodní dohody Dohody a jiné úpravy pro poskytování jednostranných preferencí Regionální iniciativy Ostatní bilaterální vztahy
4 6 7 7 13 17 19
2. 2.1 2.1.1 2.1.2 2.1.3 2.1.4 2.2 2.3 2.4 2.4.1 2.4.2 2.4.3 2.4.4
Obchodně politická opatření Opatření ovlivňující dovoz Cla Ochranná opatření (safeguard measures) Antidumpingová opatření Protisubvenční opatření Opatření ovlivňující vývoz Opatření ovlivňující vývoz i dovoz Opatření ovlivňující výrobu a obchod Právní rámec podnikání Hospodářská soutěž Subvence a státní pomoc Ochrana práv k duševnímu vlastnictví
27 27 27 31 34 36 37 38 38 38 40 41 43
3. Vybrané sektory 3.1 Zemědělství 3.1.1 Společná zemědělská politika 3.2 Rybolov 3.2.1 Společná rybolovná politika (CFP) 3.3 Finanční služby 3.4 Telekomunikace 3.5 Elektronický obchod (e-commerce)
44 44 44 48 49 50 51 52
PŘÍLOHY
54
č. 1 Přehled preferenčních dohod EU s třetími zeměmi č. 2 Seznam zkratek č. 3 Seznam internetových adres EU a WTO s obchodně politickými informacemi
55 60 63
2
I. ÚVOD
Od prvního dne členství v Evropské unii zaznamenáváme jako občané, podnikatelé, zaměstnanci a spotřebitelé řadu změn. Jedna ze zásadních se odehrává v oblasti tvorby a provádění zahraničněobchodní politiky vůči partnerským státům, které nejsou členy Evropské unie. Nástroje, s kterými pracovala česká obchodní politika - cla, celkový dovozní a vývozní režim, ochranná opatření, opatření proti nekalým obchodním praktikám, kvantitativní omezení, zahraničně politicky motivované obchodní zákazy, obchodní smlouvy a dohody, nahradily autonomní a smluvní prostředky EU. V důsledku toho jsou základní podmínky pro zahraničně obchodní operace českých vývozců a dovozců shodné s podmínkami nastavenými pro obchodníky z ostatních členských států EU. Vzhledem ke své působnosti má Ministerstvo průmyslu a obchodu zájem na tom, aby české firmy měly k dispozici dostatek informací o obchodně politických režimech, platných pro výměnu zboží se zeměmi mimo Evropskou unii. Na internetových stránkách obchodních útvarů ministerstva jsou zveřejňovány jak základní data o jednotlivých tématických okruzích a výklady právních předpisů spadajících do jejich pracovní agendy, tak aktuality a upozornění na chystané úpravy. Tato příručka je materiálem, shrnujícím nezbytné minimum znalostí o základech společné obchodní politiky EU. Popisuje principy a opatření unijní společné obchodní politiky, zabývá se úpravou bilaterálních vztahů s třetími zeměmi a některými sektory a otázkami s obchodem souvisejícími. V textu a příloze jsou uvedeny internetové adresy, na kterých je možno získat další informace k dané problematice. Seznam hlavních internetových adres institucí jednotlivých třetích zemí, poskytujících informace pro vývozce, je zveřejněn jako separátní příloha. Příručka je koncipována jako otevřený materiál, dostupný na internetových stránkách Ministerstva průmyslu a obchodu, který bude průběžně doplňován v souladu s nově přijímanými právními předpisy Společenství, případně podle požadavků a reakcí uživatelů.
3
ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA SPOLEČNÉ OBCHODNÍ POLITIKY EU
1. Rámec a cíle společné obchodní politiky Právním základem fungování Evropské unie je Smlouva o Evropské unii z roku 1993, změněná v roce 1999 Amsterdamskou smlouvou a Smlouvou z Nice, platnou od 1. února 2003. Součástí Unie byla tři společenství - Evropské společenství (dříve EHS), Evropské společenství uhlí a oceli1 a Evropské společenství pro atomovou energii, která společně představují první ze tří pilířů, na nichž je Unie postavena. Zbývající dva pilíře tvoří mezivládní spolupráce členských států v podobě společné zahraniční a bezpečnostní politiky a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech. Hlavním, i když ne jediným cílem poslední úpravy Smlouvy o Evropské unii, bylo vytvoření institucionálních podmínek pro rozšíření EU. Ke Smlouvě je připojena deklarace, která vyzývá k „hlubší a rozsáhlejší debatě o budoucnosti Evropské unie“. Institucionální formou této debaty byl Konvent (shromáždění 105 zástupců současných a budoucích členů), který v období od března 2002 do července 2003 připravoval návrh Ústavní smlouvy EU a předložil ho mezivládní konferenci. V červnu 2004 bylo na summitu Evropské rady dosaženo všeobecné shody o podobě textu Ústavní smlouvy a dne 29.10.2004 byla v Římě podepsána. V současné době probíhá ratifikační proces a za předpokladu, že budou uloženy všechny ratifikační listiny, vstoupí smlouva v platnost 1. listopadu 2006. EU je mezinárodní uskupení se zcela mimořádným hospodářským potencionálem a na něm založenou silnou pozicí v celosvětovém obchodu. Již před rozšířením byla EU největším světovým vývozcem zboží s podílem okolo 20 %, v dovozu zaujímá druhé místo se zhruba 19 %. Na obchodu službami se podílí celou čtvrtinou, je jejich největším světovým dovozcem a ve vývozu zaujímá druhé místo za USA. EU všemi dostupnými nástroji zajišťuje výhodný přístup unijního zboží na trhy třetích zemí a otevírá svůj trh pro zahraniční zboží, přičemž důsledně sleduje dodržování mezinárodních pravidel obchodu a v případě jejich porušování přijímá opatření na ochranu svých zájmů. Význam EU ve světovém obchodě však nelze měřit pouze fyzickým a hodnotovým objemem jejího zahraničního obchodu. I mnohostranná obchodní jednání v rámci Světové obchodní organizace ukazují, že EU spolu s USA hraje klíčovou úlohu v mezinárodních obchodních vztazích, jakou nemá žádná jiná ekonomická mocnost, ani Japonsko. Takové výsledy nepochybně potvrzují kvalitu a úspěšnost unijní obchodní politiky, jejímž cílem je přispět ve společném zájmu k harmonickému rozvoji světového obchodu, postupnému odstraňování omezení v mezinárodním obchodě a snižování celních překážek. Evropská unie je podle mezinárodních pravidel obchodu celní unií2 a ve vztahu ke třetím zemím uplatňuje jednotné úpravy obchodních vztahů, závazné pro všechny členské státy. Obchodní politika uplatňovaná ve vztahu ke třetím zemím je politikou společnou, závaznou pro všechny členy EU. Pro společnou obchodní politiku (SOP), hlavní složku a nejvíce integrovanou oblast komplexu vnějších vztahů EU, je relevantní Smlouva o založení 1
Platnost Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli skončila 23.7.2002 a výrobky, které pokrývala, se staly předmětem společné obchodní politiky podle článku 133 Smlouvy o založení ES 2
Základními znaky celní unie je vytvoření jednoho celního území, odstranění cel a jiných úprav omezujících obchod mezi jejími členy a uplatňování stejných cel a stejných úprav obchodu každého člena unie při obchodu s územími mimo unii (článek XXIV GATT) 4
Evropského společenství. Již z definice obchodní politiky EU3 jako politiky společné lze dovodit přenesení působnosti národních států v této oblasti na příslušné orgány ES. Tuto působnost vymezuje jak z hlediska věcného, tak institucionálního především článek 133 (Společná obchodní politika, provádění). Pokud jde o věcné hledisko, je stanoveno, že SOP se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření, jako jsou např. opatření pro případ dumpingu a subvencování. Z pohledu institucionálního je rozhodujícím orgánem pro provádění společné obchodní politiky Rada, která rozhoduje na základě návrhů předložených Evropskou komisí. Členské státy nejsou oprávněny samostatně vystupovat, monopol na předkládání návrhů k provádění SOP ve dvoustranném i mnohostranném rozměru, na doporučení ke sjednání mezinárodních dohod i na vedení vlastních jednání má Komise. Rada rozhoduje při hlasování kvalifikovanou většinou s výjimkou případů zavádění konečných antidumpingových a vyrovnávacích opatření, kde postačuje většina prostá. Je-li třeba sjednat v obchodní oblasti dohody s třetími zeměmi či mezinárodními organizacemi, Komise podá Radě doporučení na jejich sjednání, Rada zmocní Komisi k zahájení jednání a stanoví jí mandát pro jednání. Při sjednávání dohody Komisi pomáhá konzultacemi Zvláštní výbor ustavený Radou (Výbor pro otázky článku 133) a jeho teritoriálně i zbožově zaměřené pracovní skupiny. Při výkonu prováděcích pravomocí Komise jí napomáhá 12 výborů pro obchodní otázky. Systematicky je informován a konzultován Evropský parlament, jehož souhlasu je zapotřebí u určitých dohod přesahujících rámec společné obchodní politiky (vč. WTO) a u asociačních a kooperačních dohod. Smlouva z Nice přinesla podstatnou změnu článku 133 Smlouvy o založení ES, jejímž cílem je přiblížit jeho obsah realitě moderní obchodní politiky, pokrývající rostoucí počet oblastí politik s ní souvisejících. Článek je modifikován tak, že do výlučné kompetence Společenství (do té doby jen záležitosti spadající pod GATT 1994) přesunul jednání o dohodách týkajících se služeb a komerčních aspektů práv k duševnímu vlastnictví. Budou přijímány kvalifikovanou většinou s výjimkou případů, kdy taková dohoda bude obsahovat ustanovení vyžadující jednomyslné přijetí vnitřních pravidel nebo týká-li se dohoda oblasti, v níž dosud Společenství nevyužilo své pravomoci pravidla přijmout. O takových dohodách bude Rada rozhodovat jednomyslně. Další výjimkou jsou dohody obsahující ustanovení, která by směřovala k harmonizaci práva členských států v oblastech vyloučených Smlouvou o ES z harmonizace - sociální a vzdělávací politika, zdravotnictví a kultura vč. audiovize. Mezinárodní dohody vztahující se k obchodu těmito službami spadají do kompetence sdílené Společenstvím a členskými státy a vyžadují kromě rozhodnutí Společenství také společný souhlas členských států s jejich sjednáním. Dohody poté uzavře Společenství spolu s členskými státy. Dopravní služby zůstávají mimo rámec článku 133 a řídí se příslušnými ustanoveními Smlouvy o založení ES. Tvorba a provádění obchodní politiky se v EU uskutečňuje efektivním a transparentním způsobem. Komise pravidelně konzultuje s představiteli zájmových skupin a občanské společnosti vč. představitelů průmyslu, sociálních partnerů, odborových svazů a nevládních organizací formou plenárních setkání, specializovaných pracovních skupin i jednání ad hoc. Komunitární právní akty jsou publikovány v Úředním věstníku Evropské 3
Zkratka pro Evropskou unii stále více nahrazuje právnicky korektní zkratku ES (Evropská společenství Evropské společenství a Euratom) i u právních norem týkajících se prvního, tj. komunitárního pilíře EU. 5
unie (dříve Evropských společenství), bylo zavedeno právo přístupu k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise s výhradou zásad a omezení z důvodu veřejného nebo soukromého zájmu. Nová legislativa umožňuje také přístup k dokumentům poskytnutým třetími stranami. Z hlediska použitých nástrojů lze společnou obchodní politiku EU členit podle klasického principu na autonomní a smluvní. Autonomní obchodní politika zahrnuje všechna opatření týkající se dovozu a vývozu zboží, která uplatňuje EU mimo rámec smluvních závazků vůči třetím státům, a používá je tedy autonomně. Patří sem společné vývozní a dovozní předpisy, ochranná opatření, opatření proti nekalým obchodním praktikám, kvantitativní omezení a zahraničně politicky motivované obchodní zákazy. Smluvní obchodní politika zahrnuje veškerá smluvní ujednání EU se třetími zeměmi o dovozu a vývozu zboží. Tato ujednání se mohou týkat jednotlivých zemí či jejich seskupení nebo regionů, mohou mít však také globální dimenzi, jako je tomu v případě Světové obchodní organizace.
1.1 Mnohostranný obchodní systém - Světová obchodní organizace (WTO) EU za nejlepší záruku proti hrozbě jednostrannosti a za klíčový nástroj zvládnutí procesu globalizace považuje otevřený a silný mnohostranný obchodní systém reprezentovaný WTO. Chce se proto nadále zasazovat za posilování WTO rozšiřováním a zdokonalováním jejího systému a podporou širší a mnohem aktivnější účasti všech jejích členů. EU podporuje co nejrychlejší přistoupení všech žadatelů o členství ve WTO za obchodně přijatelných podmínek. EU přiměřeně svému významu ve světovém obchodě a hospodářství sehrává vedoucí úlohu mezi členy WTO. Se svými obchodními partnery se zasazuje o znovunastolení důvěry a spolupráce uvnitř WTO po neúspěšném zahájení „Kola tisíciletí“ mnohostranných obchodních jednání v Seattlu na konci roku 1999 i po nezdaru ministerské konference v Cancúnu v září 2003. Přispěla nemalou měrou k tomu, že na zasedání Generální rady WTO v červenci 2004 byla přijata dohoda o obnovení negociací v rámci Rozvojového programu z Dohá (tzv.„Pracovní program z Dohá“), které byly téměř na rok přerušeny. Pracovní program se dotýká převážně oblasti zemědělství, v menší míře pak liberalizace obchodu nezemědělskými výrobky a službami a problematiky usnadňování obchodu. EU rovněž podporou opatření ke zlepšení vnější transparentnosti, cestou spolupráce s parlamenty, s představiteli občanské společnosti a s nevládními organizacemi, usiluje o to, aby veřejnost WTO lépe porozuměla. Obchodní politika EU by měla být posuzována v kontextu s cílem trvale udržitelného rozvoje zakotveným v článku 2 Smlouvy o EU, právě tak jako s článkem 6, podle něhož mají být požadavky ochrany životního prostředí zapracovány do všech politik EU - včetně obchodní politiky. Proto EU analyzuje dopady trvale udržitelného rozvoje (Sustainability Impact Assessments/SIAs) na svá multilaterální i bilaterální obchodní jednání. Např. všeobecné hodnocení jednacího mandátu EU bylo zpracováno před zahájením nového kola, dokončena jsou i sektorová hodnocení. SIAs jsou důležitými nástroji obchodní politiky, neboť mohou ilustrovat jak maximalizovat přínosy liberalizace obchodu a ukázat, kde by mohla být potřebná další opatření pro optimalizaci výsledků nebo pro vyrovnání negativních vedlejších účinků. 6
Celní závazky EU jsou obsaženy v Listině koncesí a závazků (bližší vysvětlení viz str. 29) a všechny celní sazby jsou vázané. U zemědělských produktů dodržuje EU své závazky minimálního přístupu na trh formou celních kvót na určité výrobky. EU také omezila a snížila agregovanou míru podpory stejně tak jako hodnotu a množství subvencovaných vývozů. Kvóty udržované EU v rámci Dohody WTO o textilu a ošacení byly odstraněny s vypršením platnosti této dohody k 31.12.2004. EU v zásadě nepředává svá oznámení (notifikace) WTO ve formě dokumentů pro služební potřebu, ale v podobě veřejných dokumentů, a podporuje okamžité zpřístupnění většiny dokumentů WTO. Oznámení se týkají legislativy i pravidelných zpráv o vývoji v aplikaci příslušných nástrojů. EU pravidelně oznamuje své aktuální celní sazby podle doložky nejvyšších výhod do Integrované databáze WTO (IDB). EU také oznamuje uzavření regionálních obchodních dohod po jejich vstupu v platnost, aby mohly být přezkoumány Výborem WTO pro regionální obchodní dohody. Po rozšíření EU zůstala ČR a nové členské státy členy WTO, ale respektují skutečnost, že členem WTO je současně s členskými státy EU též Evropské společenství, a že za Společenství jedná Evropská komise. 1.2 Bilaterální obchodní vztahy Vedle podpory mnohostranného obchodního systému se EU angažuje v rozvoji obchodních vztahů s jednotlivými státy nebo skupinami států. Dvoustranný rozměr obchodních vztahů EU charakterizuje velký počet preferenčních dohod a ujednání, meziregionálních iniciativ a dalších dohod4. Mnohé z nich odrážejí celkový hospodářský a obchodní dosah EU, která zůstává hlavním obchodním partnerem řady zemí, nebo jsou výrazem širších geopolitických cílů. Mezi nejvýznamnější patří: 1.2.1 Preferenční obchodní dohody5 Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) Do kategorie zvlášť privilegovaných ekonomických vztahů lze zcela jistě zařadit vztahy EU s Evropským sdružením volného obchodu (ESVO/EFTA). Jsou založeny na dohodách o volném obchodu mezi EU a jednotlivými členy ESVO, sjednaných na počátku 70.let6. Tyto vztahy mezi geograficky a historicky nejbližšími partnery mají zcela specifický charakter. Jako regionální obchodní ujednání mají sice povahu vnějších vztahů, nicméně po 4
Ve Smlouvě o přistoupení k EU se nové členské státy vč. ČR zavázaly připojit se k mezinárodním dohodám upravujícím vztahy mezi EU a třetími, nečlenskými zeměmi. K tzv. smíšeným dohodám (týkajícím se oblastí spadajících jak do výlučné kompetence Společenství, tak do kompetence sdílené Společenstvím s členskými státy) byly s každou třetí zemí sjednány protokoly o rozšíření. 5
Přehled preferenčních dohod je uveden v příloze č. 1
6
Dvoustranné dohody o volném obchodě mezi ES a jednotlivými členy ESVO platí i nadále, ale jejich ustanovení se aplikují pouze tehdy, jedná-li se o záležitosti nespadající pod EHP (např. vzájemný obchod zemědělskými výrobky, společná zemědělská a rybolovná politika). 7
vzniku Evropského hospodářského prostoru (EHP/EEA) jsou charakteristické markantním průnikem do politiky vnitřního trhu EU. Jen pro připomenutí: ESVO vzniklo v roce 1960 s cílem vytvořit hospodářskou integraci na bázi oblasti volného obchodu mezi členskými zeměmi a tento cíl byl realizován na konci roku 1966. Poté, co řada bývalých členských zemí vstoupila do EU, jsou v současné době členy ESVO čtyři západoevropské země - Norsko, Švýcarsko, Island a Lichtenštejnsko. ESVO jako oblast volného obchodu na rozdíl od EU není celní unií, nemá společnou obchodní politiku a každá členská země uplatňuje vůči třetím zemím obchodní politiku vlastní. ESVO existující paralelně s EU zahájilo svou existenci jako alternativa EU, nicméně s odlišným cílem než aby jí mohlo konkurovat. ESVO představovalo pro EU přínos i v tom smyslu, že postupem času jak rostl význam integrace v pojetí EU, posloužilo jako odrazový můstek a náročná přípravka pro ty jeho členy, kteří se rozhodli přejít do EU (Velká Británie, Dánsko, Portugalsko a naposledy Rakousko, Finsko a Švédsko). V době, kdy na jedné straně existovala EU se svými vysokými integračními ambicemi, založenými na co nejtěsnějším spojení mezi jejími členskými státy a značným převodem suverenity na společné instituce, stály na druhé straně země, které sice ve skutečnosti měly k EU velmi blízko (nejen v hospodářském smyslu, ale i pokud jde o sdílené hodnoty), ale z různých příčin nebyly schopné přijmout všechny podmínky EU. EU přitom souhlasila, že jejích vlastních cílů jako je mír, bezpečnost a stabilita v Evropě může být spíše dosaženo přijetím kompromisu umožňujícího omezenou účast na aktivitách EU zemím stojícím mimo EU než jejich úplným vyloučením. Vhodným řešením, vyhovujícím všem zúčastněným, byl projekt Evropského hospodářského prostoru. Zájmy obou partnerů o zesílení spolupráce byly veskrze pragmatické. EU spatřovala výhody v tom, že jí to umožní žádoucí prohloubení v EU, aniž by bylo ohroženo její případné rozšíření, členské země ESVO motivovala obava, že by jim neúčast na jednotném vnitřním trhu EU mohla způsobit újmu. Od nabytí platnosti Dohody o EHP jsou tři ze čtyř současných členských zemí ESVO - Norsko, Island a Lichtenštejnsko účastníky jednotného vnitřního trhu EU, to znamená, že uznávají platnost příslušných právních aktů stejně jako úprav v dílčích oblastech souvisejících s vnitřním trhem. Citelným znevýhodněním ve srovnání s členy EU však pro ně je nemožnost účastnit se rozhodovacího procesu v EU. Dohoda o Evropském hospodářském prostoru mezi ES a státy ESVO byla podepsána v Oporto dne 2. května 1992 a ratifikovaly ji všechny členské státy EU a Norsko, Island a Lichtenštejnsko. V důsledku negativního referenda se Švýcarsko k této Dohodě nepřipojilo. Dohoda vstoupila v platnost 1. ledna 1994, vůči Lichtenštejnsku v květnu 1995. Podle znění čl. 128 Dohody o EHP nový člen EU musí, nový člen ESVO může požádat o členství v EHP. Při rozšíření EU byla proto uzavřena Dohoda o účasti nových států EU v EHP a čtyři s ní související dohody. Kromě základního požadavku plného uplatňování čtyř svobod (volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob) Dohoda upravuje celou řadu vztahů mezi smluvními stranami. Mezi tyto oblasti spolupráce patří výzkum a vývoj, statistika, vzdělání, sociální politika, životní prostředí, ochrana spotřebitele, turistický ruch, malé a střední podnikání, kultura, informační a audiovizuální služby.
8
Dohoda mezi zúčastněnými stranami vytváří v obchodní části preferenční režim oblasti volného obchodu. Dovozní i vývozní cla a poplatky mající rovnocenný účinek jsou na průmyslové výrobky zrušena, čehož bylo dosaženo na konci 70. let v rámci dohod o volném obchodu. Zrušení cel se vztahuje i na cla fiskálního charakteru. Množstevní omezení dovozu i vývozu a opatření mající rovnocenný účinek jsou mezi smluvními stranami zrušena. Obchodně politická ustanovení pro obchod mezi státy EU a ESVO/EHP se týkají také obchodu se zpracovanými zemědělskými a rybími produkty. Zpracované zemědělské výrobky (ZZV) jsou uvedeny v tabulkách I a II Protokolu 3 Dohody o EHP. Na výrobky specifikované v tabulce I se uplatňují dovozní cla, jež jsou uvedena v přílohách k této tabulce rozdělených podle dovozních režimů smluvních stran. Dovozní cla mají formu nulové celní sazby, snížené celní sazby anebo zemědělského komponentu. Každá smluvní strana může na tyto výrobky uplatňovat systém exportních náhrad (subvencí). Smluvní strany nesmějí vymáhat dovozní cla, poplatky mající rovnocenný účinek a exportní náhrady na výrobky, které jsou uvedeny v tabulce II. Protokol 3 o ZZV se do 1. ledna 2005 neuplatňoval na Lichtenštejnsko. Státy ESVO/EHP nepřebírají legislativu ES v oblasti rybářství a ani se neúčastní společné rybolovné politiky. Avšak určitá ustanovení a opatření, která se aplikují na ryby a další mořské výrobky, jsou vymezena v Protokolu 9. Na dovozy z EU státy ESVO/EHP zrušily při vstupu Dohody v platnost dovozní cla a množstevní opatření dovozu na výrobky uvedené v tabulce I Dodatku 2 (všechny rybí výrobky). V případě dovozu do EU byla při vstupu Dohody v platnost zrušena dovozní cla na výrobky vyjmenované v tabulce II Dodatku 2 (např. tresky a platýz). V tabulce III Dodatku 2 jsou uvedeny výrobky (např. živé, čerstvé, chlazené a mrazené ryby, korýši, měkkýši a kaviár), na které EU v letech 1993-1997 postupně snížila dovozní clo. EU neuplatňuje žádná množstevní opatření na výrobky uvedené v Dodatku 2. Obchod se zemědělskými výrobky je dle kapitoly 2 a protokolu 42 Dohody o EHP vymezen bilaterálními dohodami mezi signatářskými zeměmi. V souladu se závěry Uruguayského kola probíhá ve dvouletých cyklech liberalizace na bilaterálním základě. V Dohodě o EHP byla stanovena přísná pravidla hospodářské soutěže s cílem zamezit překážkám, které by vedly ke snížení výhod získaných zavedením volného pohybu zboží a služeb. Výsledkem zavedení těchto pravidel je mezi státy EHP zákaz zavádět antidumpingová opatření, vyrovnávací cla a ostatní obchodní opatření. Určitou výjimkou je rybářský sektor. Dohled nad zaváděním a použitím pravidel týkající se hospodářské soutěže provádí pro státy ESVO/EHP Dohlížecí orgán ESVO (ESA). Dvoustranné vztahy mezi EU a Švýcarskem, které je po USA druhým největším obchodním partnerem EU s podílem necelých 7 % (stejné postavení má ve vývozu a v dovozu je s podílem 5,9 % na čtvrtém místě), jsou založeny dohodou o volném obchodu z roku 1972 a bilaterálními dohodami o spolupráci v sedmi sektorech. Sektorové dohody se týkají volného pohybu osob, letecké a pozemní dopravy, vědecké a technologické spolupráce, zemědělství, posuzování shody a veřejných zakázek. Dne 26.10.2004 bylo mezi EU a Švýcarskem podepsáno devět samostatných sektorových dohod týkajících se spolupráce v boji proti podvodům, zdanění úroků z vkladů, zamezení dvojího zdanění úředníků EU v důchodu, kteří žijí ve Švýcarsku, podmínek 9
zapojení Švýcarska do unijního programu Media, zapojení Švýcarska do evropského statistického systému, obchodu zpracovanými zemědělskými výrobky, zapojení Švýcarska do azylové politiky dle Dublinské konvence, volného pohybu především přeshraničních pracovníků mezi EU a Švýcarskem a spolupráce Švýcarska s Evropskou agenturou pro životní prostředí. Spolu s dohodami byl podepsán i dodatkový protokol rozšiřující platnost Dohody o volném pohybu osob na deset nových členských zemí EU. Evropské dohody Od devadesátých let byla EU spojena s deseti středo- a východoevropskými zeměmi Evropskými dohodami, jimiž se smluvní strany zavázaly mj. k vytvoření oblasti volného obchodu a k těsné spolupráci v dalších oblastech s perspektivou budoucího přijetí za členy EU. Evropské dohody obsahují také ustanovení týkající se volného pohybu služeb, plateb a kapitálu, svobody pohybu pracovních sil a spolupráce v oblastech životního prostředí, dopravy a celnictví. Dále zajišťují aproximaci s legislativou ES, zejména v oblastech týkajících se vnitřního trhu, vč. hospodářské soutěže a ochrany práv k duševnímu, průmyslovému a obchodnímu vlastnictví. Po rozšíření EU upravuje tento typ dohody již jen vztahy EU s Bulharskem a Rumunskem, jejichž přistoupení k EU je plánováno na rok 2007. Plná liberalizace se týká vzájemného obchodu průmyslovými výrobky, u zemědělských výrobků byly stanoveny koncese na vybraný okruh zboží. Původní koncese ve vzájemném zemědělském obchodě byly v dalších letech postupně rozšiřovány a prohlubovány. Provádějí se na základě dodatkových protokolů k Evropským dohodám, případně oboustranně formou autonomních opatření (provizorium do přijetí smluvního dokumentu). K Evropským dohodám byla připojena nová znění Protokolů o pravidlech původu umožňujících diagonální kumulaci původu u průmyslových výrobků s EU, zeměmi ESVO a Tureckem. Asociační dohody ES uzavřelo v roce 1963 asociační dohodu směřující k vytvoření celní unie s Tureckem (asociační dohody s Kyprem a Maltou jejich vstupem do EU pozbyly platnosti). Celní unie byla vytvořena k 1.1.1996 a zahrnuje průmyslové výrobky a zpracované zemědělské výrobky, v obchodu zemědělskými výrobky si obě strany i nadále poskytují koncese jen na některé položky. Další jednání započala v roce 2000 a jejich cílem je liberalizace obchodu službami a otevření trhu veřejných zakázek. Protokol o pravidlech původu zajišťuje diagonální kumulaci původu průmyslových výrobků s EU, ESVO, Bulharskem a Rumunskem. Turecko je desátým největším obchodním partnerem EU a na celkovém zahraničněobchodním obratu EU se podílí 2 %.
10
S Andorrou a San Marinem jsou uzavřeny dohody o celní unii, zatímco s Faerskými ostrovy dohoda o volném obchodu.7 Jiným typem asociačních dohod jsou dvoustranné dohody, které EU sjednala se zeměmi oblasti Středozemního moře. Jižní a východní oblast Středozemního moře mají pro EU životně strategický význam, a proto jsou klíčovou prioritou vnějších vztahů EU. Politika EU vůči této oblasti se řídí partnerstvím, vytýčeným na konferenci mezi EU a 12 partnery z oblasti konané v Barceloně v roce 1995 (odtud název Barcelonský proces přesahující dvoustranné a mnohostranné vztahy EU).8 Mírový proces na Blízkém východě je sice od Barcelonského procesu oddělený, ale doplňuje ho. Euro-středozemní asociační dohody obsahují politický komponent, obchodní komponent a komponent spolupráce a přinášejí vyšší stupeň liberalizace na straně středozemních států oproti dohodám o spolupráci, které nahrazují. Původní dohody o spolupráci zajišťovaly nereciproční koncese pro přístup na trh EU, zatímco novými dohodami se vytvářejí oblasti volného obchodu, pokrývající průmyslové výrobky a stanovující koncese pro určité zemědělské výrobky a výrobky z ryb. Obsahují ustanovení o asymetrické liberalizaci v oblasti služeb, pohybu kapitálu a hospodářské soutěže (okamžitá pro EU, s přechodným obdobím pro plné zavedení partnerem), ale nepředjímají budoucí členství těchto zemí v EU. Dohody s Tuniskem, Marokem, Jordánskem, Izraelem a Egyptem již vstoupily v platnost. S Palestinskou samosprávou byla uzavřena prozatímní eurostředozemní asociační dohoda o obchodu a spolupráci, která vstoupila v platnost 1.7.1997. U Libanonu (podpis 17.6.2002) je předběžné provádění obchodních ustanovení zajištěno Prozatímní dohodou, platnou od 1.3.2003. Dohoda s Alžírskem byla podepsána 22.4.2002 a o jejím předběžném provádění se prozatím neuvažuje. Jednání se Sýrií byla na technické úrovni dokončena a 19.10.2004 byla parafována. Očekává se, že Rada oficiálně potvrdí sjednání dohody počátkem roku 2005, bude podepisována všemi členskými státy a poté ratifikována národními parlamenty. Za významný krok směrem k budoucímu vytvoření Euro-středozemní oblasti volného obchodu lze označit tzv. Dohodu z Agadiru, což je dohoda o volném obchodu podepsaná mezi Jordánskem, Egyptem, Tuniskem a Marokem dne 25.2.2004. Navázání užších vztahů a uzavření Stabilizačních a asociačních dohod (SAA) se zeměmi bývalé Jugoslávie EU podmínila splněním některých politických kritérií. Situace byla pravidelně vyhodnocována a po roce 2000 byly sjednány stabilizační a asociační dohody s Makedonií a Chorvatskem. SAA s Makedonií byla podepsána 9. dubna 2001, vstoupila v platnost 1.4.2004, přičemž bylo Prozatímní dohodou umožněno provádět ustanovení o obchodu a otázkách s obchodem souvisejících již od 1. června 2001. S Chorvatskem EU podepsala SAA 29. října 2001, která vstupuje v platnost 1.2.2005. Ustanovení o obchodu a otázkách s obchodem souvisejících byla rovněž předběžně prováděna, a to od 1. března 2002. (Chorvatsko v březnu 2003 podalo přihlášku ke členství 7
Monako je vzhledem k specifickým vztahům s Francií přímo zapojeno do některých unijních politik, jeho území je součástí celního území EU a stát aplikuje většinu unijních opatření vztahujících se k dani z přidané hodnoty a spotřebním daním, zejména těch, která se vztahují k volnému pohybu zboží uvnitř Společenství. Členem EU však Monako není, zboží původem v Monaku nemá statut zboží původem v EU a nevztahují se na ně tudíž preferenční ujednání uzavřená Společenstvím. 8
O iniciativě Evropské komise „Širší Evropa – sousedství/Wider Europe-Neighbourhood: nový rámec pro vztahy s východními a jižními sousedy v příštím desetiletí“ podrobněji na str. 24. 11
v EU, v červnu téhož roku mu byl přiznán kandidátský statut a v dubnu 2004 doporučila Komise Radě, aby jednání zahájila - plánováno na 17.3.2005). Makedonie podala přihlášku v březnu 2004.) SAA mají za cíl vytvoření oblasti volného obchodu se zbožím v průběhu desetiletého přechodného období pro Makedonii a šestiletého přechodného období pro Chorvatsko a předpokládají postupnou reciproční liberalizaci obchodu službami. Stanovují rovněž závazky v takových oblastech jako jsou hospodářská soutěž, pravidla pro poskytování státní pomoci a práva k duševnímu a průmyslovému vlastnictví. V lednu 2003 byla zahájena jednání o SAA s Albánií. Za velmi významnou lze považovat Dohodu o obchodu, rozvoji a spolupráci s Jihoafrickou republikou z roku 1999, jejíž obchodní část se předběžně prováděla od 1.1.2000. Dohoda vstoupila v platnost 1.5.2004. Po uplynutí desetiletého přechodného období pro vytvoření oblasti volného obchodu bude zcela osvobozeno od cla 95 % dovozu z JAR do EU a po uplynutí 12tiletého přechodného období zcela liberalizováno 86 % dovozů z EU do JAR. Oba partneři se dohodli navrhnout dohodu o volném obchodě tak, aby podpořila integrační proces v jihoafrickém regionu. Dohoda se může svými důsledky dotýkat i Botswany, Lesotha, Namibie a Svazijska, kteří jsou partnery JAR v Jihoafrické celní unii (jde o první dohodu o volném obchodě uzavřenou EU s rozvojovou zemí, která je sama členem celní unie). JAR je také signatářským členem skupiny zemí Afriky, Karibiku a Tichomoří (ACP - viz dále). Dále byly mezi EU a JAR podepsány dvě samostatné dohody o obchodu vínem a alkoholickými nápoji, které se předběžně provádí od 28. ledna 2002. Dohoda o koncesích na výrobky z ryb zůstává předmětem pokračujících jednání. EU vyvíjí úsilí o liberalizaci svých obchodních vztahů i se zeměmi Latinské Ameriky a s některými z nich sjednala nebo vyjednává dohody o volném obchodu či dokonce asociační dohodu. Dohoda o hospodářském partnerství, politické koordinaci a spolupráci s Mexikem, která vstoupila v platnost 1.10.2000, založila k 1.7.2000 oblast volného obchodu, pokrývající kolem 95 % vzájemné obchodní výměny. Zahrnuje přístup zboží a služeb na trh, pravidla původu, technické předpisy, sanitární a fytosanitární opatření, ochranná opatření, investice, veřejné zakázky, hospodářskou soutěž, práva k duševnímu vlastnictví a řešení sporů. Oblast volného obchodu se týká obchodu zbožím a její vytváření bylo z větší části dokončeno v roce 2003 s tím, že přijatý liberalizační harmonogram je rychlejší pro EU než pro Mexiko. U průmyslových výrobků EU zrušila veškerá dovozní cla k 1. lednu 2003 (na základě sazeb GSP na dovozy z Mexika v roce 1998), zatímco Mexiko tak má učinit k 1. lednu 2007. U zemědělských výrobků a výrobků z ryb zahrnutých do Dohody má EU zrušit cla u většiny výrobků v roce 2008 a Mexiko v roce 2010. Celní kvóty platí pro určité zemědělské výrobky a výrobky z ryb. Pozitivní obchodní výsledky na obou stranách dokumentovaly možnosti této dohody. EU odvrátila hrozící ztrátu trhu poté, co se Mexiko stalo členem severoamerického integračního uskupení NAFTA a mexické výrobky díky ní našly nové diverzifikované odbytové možnosti v EU. V zájmu lepšího využití možností přístupu na trh vyplývajících z postupného odstraňováni dovozních cel se nyní rozšiřuje pravidelná spolupráce na oblast netarifních překážek obchodu. Jednání o Asociační dohodě s Chile, zahájená prvním kolem jednání v dubnu 2000, byla zakončena v dubnu 2002 a dohoda podepsána 18.11.2002. Dohoda zahrnuje politický 12
dialog, pilíř spolupráce a pilíř obchodu. Pokud jde o obchod, kromě oblasti volného obchodu pro zboží, služby a veřejné zakázky, dohoda zahrnuje ustanovení týkající se investic, celnictví, usnadňování obchodu, práv k duševnímu vlastnictví, hospodářské soutěže a mechanizmu řešení sporů. Ustanovení týkající se obchodu a otázek s obchodem souvisejících jsou předběžně prováděna od 1.2.2003; dohoda jako celek prochází schvalovacím řízením. Vztahy mezi EU a Společným trhem Jihu (Southern Common Market/MERCOSUR = Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay) se v současnosti odvíjejí na základě Meziregionální rámcové dohody o spolupráci z roku 1996. Již v dubnu roku 2000 byla zahájena jednání o Asociační dohodě, která má obsahovat politický dialog, pilíř spolupráce a pilíř obchodu. Jednání probíhají na úrovni dvou regionů, mezi dvěma celními uniemi, a přes posun dosažený v jednáních zůstává otevřena celá řada otázek zejména v oblasti cel a netarifních překážek. V pořadí XVI. kolo negociací, které se mělo uskutečnit v říjnu 2004, bylo na žádost MERCOSUR zrušeno s odůvodněním, že předem nedošlo k uspokojivé výměně nabídek. Během následujícího setkání na ministerské úrovni byla sice oboustranně konstatována vůle pokračovat ve vyjednávání asociační dohody a byly naznačeny oblasti a rozsah uvažované budoucí spolupráce, ke konkrétnímu vyjednávání však nedošlo. Počátkem prosince 2004 se uskutečnila koordinační schůzka zástupců EU a MERCOSUR s cílem provést přípravu na další schůzku na ministerské úrovni, která je plánována na I. čtvrtletí 2005. V roce 1988 byla uzavřena Dohoda o spolupráci s Radou pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC/Bahrajn, Kuvajt, Omán, Katar, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty). Jednání o dohodě o volném obchodu byla zahájena v roce 1990 a v roce 1993 se dostala na mrtvý bod. Jednání GCC odblokovala v roce 1999, předložila nový mandát a oznámila rozhodnutí vytvořit celní unii zahrnující země této oblasti do března 2005 (celní unie byla vytvořena rychleji, k 1.1.2003), což byl jeden z požadavků EU pro uzavření dohody o volném obchodě. Také Evropská komise dostala nové směrnice pro jednání, která byla obnovena v březnu 2002. V roce 2002 se uskutečnilo pět kol, v roce 2003 dvě kola a zatím poslední v červnu 2004. 1.2.2 Dohody a jiné úpravy pro poskytování jednostranných preferencí Zámořské země a území (OCT9) Na základě Smlouvy o ES jsou zámořské země a území od roku 1958 přidruženy ke Společenství. Účelem přidružení je podporovat hospodářský a sociální rozvoj těchto závislých zemí a navazovat těsné hospodářské vztahy mezi nimi a Společenstvím jako celkem. Rozhodnutí Rady č. 822/2001 prodloužilo aplikaci režimu dle asociačních ujednání s OCT do konce roku 2011 a kromě uvedených cílů má napomáhat efektivnímu zapojení OCT do celosvětového hospodářství i rozvoji jejich obchodu zbožím a službami na regionálním a světovém trhu. EU poskytuje bezcelní zacházení pro všechny výrobky původem v OCT na nerecipročním základě již od roku 1963 a má možnost aplikovat za 9
OCT = 20 zámořských zemí a území, s nimiž mají Dánsko, Francie, Velká Británie a Nizozemsko zvláštní vztahy. Patří mezi ně Grónsko, Nová Kaledonie, Francouzská Polynésie, Francouzská jižní a antarktická území, Wallis a Futuna, Mayotte, St. Pierre a Miquelon, Aruba, Nizozemské Antily, Anguilla, Kajmanské ostrovy, Falklandy, Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy, Montserrat, Pitcairn, Svatá Helena, Britské antarktické území, Britské teritorium v Indickém oceánu, Turcs a Caicos, Britské Panenské ostrovy a Bermudy. 13
vymezených podmínek i ochranná opatření. Pravidla původu umožňují kumulaci s EU a státy ACP bez omezení, s výjimkou rýže a cukru. Specifickým prvkem obchodních ustanovení je reexport nepůvodních výrobků ve volném oběhu v OCT. Při splnění stanovených podmínek mohou i takové výrobky získat volný přístup do EU. Skupina zemí Afriky, Karibiku a Tichomoří (ACP 10) Zvláštní místo mezi preferenčními ujednáními EU má Dohoda o partnerství se zeměmi skupiny ACP. Ze 78 signatářských zemí ACP (Kuba Dohodu nepodepsala) je 55 členy WTO a 41 patří k nejméně vyspělým zemím světa. Tato dohoda prošla dlouhým a složitým vývojem, přes úvodní dohodu z Yaoundé (ES a africké státy), od roku 1975 čtyři dohody z Lomé až po současné ujednání z Cotonou. Tvoří důležitý a historicky nejstarší pilíř vnější rozvojové pomoci EU. Poslední dohoda o partnerství mezi EU a zeměmi ACP, tzv. Dohoda z Cotonou, podepsána v červnu 2000 na 20 let a platná od 1.4.2003, navázala na IV. Úmluvu z Lomé (Lomé IV), jejíž platnost skončila na konci února 2000. Poskytuje základ pro budoucí progresivní odstraňování obchodních překážek a zlepšování spolupráce ve všech oblastech spojených s obchodem, které mají být dohodnuty a uplatněny po osmiletém přípravném období. Za účelem usnadnění přechodu na nový režim bude EU moci na základě výjimky ze závazků dle článku I:1 GATT 1994 (doložka nejvyšších výhod) až do konce roku 2007 nadále poskytovat zemím ACP nereciproční obchodní preference podle Lomé IV. Zahrnují bezcelní přístup pro všechny průmyslové výrobky a značnou část zemědělských a zpracovaných zemědělských výrobků a výrobků z ryb. Protokoly o banánech a rumu byly pozastaveny, během přípravného období však zůstávají v účinnosti protokoly č. 3 a 4 o cukru, resp. o hovězím a telecím mase. EU se navíc zavázala poskytovat do roku 2005 bezcelní přístup pro v podstatě všechny výrobky z nejméně rozvinutých zemí na úrovni stávajících obchodních ustanovení Lomé IV. Během přechodného období mají být dohodnuty nové úpravy slučitelné s pravidly WTO. Půjde o dohody o hospodářském partnerství (EPA) mezi EU a regionálními seskupeními, které budou vycházet z Dohody z Cotonou. Jednání budou zaměřena na problematiku rozvoje států ACP v celé její šíři. Budou vycházet ze stávajících regionálních integračních iniciativ v rámci států ACP na úrovni a v souladu s postupy, které jimi byly schváleny. V přípravách na uzavření dohod bude zohledněna úroveň rozvoje a sociálněekonomické dopady obchodních opatření na státy ACP a jejich schopnost přizpůsobit se liberalizačnímu procesu. Dohody budou zahrnovat také ustanovení o oblastech volného obchodu mezi EU a státy ACP. Pokud jde o vhodnou délku přechodného období, konečný rozsah zahrnutých výrobků se zřetelem na citlivé sektory a stupeň asymetrie při stanovení časového harmonogramu odstraňování cel, budou jednání tak pružná, jak jen to bude možné, ale vždy v souladu s pravidly WTO. Dohody pokryjí širokou hospodářskou spolupráci, která bude zahrnovat spolupráci v oblastech souvisejících s obchodem, jako jsou hospodářská soutěž, standardizace a certifikace, ochrana práv k duševnímu vlastnictví, sanitární a fytosanitární opatření, pracovní standardy, spotřebitelská a zdravotní politika. Dohody budou doprovázeny rozvojovou spoluprací – např. již byl založen program dotovaný částkou 20 mil. eur, jenž má ve fázi předcházející jednání napomoci státům ACP v přípravě na tato jednání. 10
ACP Group (The African, Caribbean and Pacific Group of States) byla vytvořená Dohodou z Georgetownu v roce 1975 (46 států) a dnes zahrnuje 79 rozvojových zemí Afriky, Karibiku a Tichomoří 14
Jednání se státy ACP o regionálních dohodách o hospodářském partnerství byla zahájena v září roku 2002 a v platnost by měly vstoupit nejpozději 1. ledna 2008. První fáze jednání s EU za účasti všech států ACP byla ukončena v říjnu 2003 předběžnou shodou o horizontálních otázkách jako je přístup na trh, oblasti související s obchodem, služby a rozvojová dimenze. Společná zpráva o výsledcích slouží jako základ pro přípravu jednotlivých dohod. Nejdříve byla otevřena jednání se zeměmi západní a střední Afriky. Dne 4.10.2003 s regionem střední Afriky - šesti státy Středoafrického hospodářského a měnového společenství (Communauté Economique et Monétaire de l´Afrique Centrale/CEMAC) a Sao Tomé a Principe a 6.10.2003 se západní Afrikou - patnácti členy Hospodářského společenství západoafrických států (Economic Community of Western African States/ECOWAS) a Mauretánií. Dne 7. února 2004 zahájila EU jednání se skupinou 16 států východní a jižní Afriky. Všechny jsou členy Společného trhu pro východní a jižní Afriku (Common Market for Eastern and Southern Africa/COMESA), který směřuje k vytvoření celní unie. Členové Jihoafrického rozvojového společenství (Southern African Development Community/SADC), Angola, Botswana, Lesotho, Mosambik, Namibie, Svazijsko a Tanzanie zahájila jednání 8.7.2004 jako oddělené uskupení. (Zbylí členové SADC - Zimbabwe, Zambie, Mauricius, Seychely a Malawi jednají společně se skupinou zemí východní a jižní Afriky.) Pátým regionem zemí ACP, který zahájil jednání s EU dne 16.4.2004, bylo Karibské fórum států ACP (Caribbean Forum of ACP States/CARIFORUM). Pro účely těchto jednání představuje CARIFORUM regionální seskupení 15 států – Antigua a Barbuda, Bahamy, Barbados, Belize, Dominické společenství, Dominikánská republika, Grenada, Guayana, Haiti, Jamajka, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincent a Grenadiny, Surinam, a Trinidad a Tobago. Jako poslední otevřela jednání o EPA skupina 14 států oblasti Tichomoří regionálně sdružených v Pacific Forum, a to 10. září 2004. Specifické postavení v mezinárodní hospodářské spolupráci má člen skupiny zemí ACP Kuba (statut člena udělen v roce 1998), která Dohodu z Cotonou nepodepsala. O přistoupení k Dohodě požádala dvakrát – v roce 2000 a 2003 a pokaždé svůj požadavek stáhla. Interní dokument EU, nazvaný „Společná pozice č. 96/697“ ze dne 2.12.1996, konstatuje, že v rámci svých styků s Kubou bude podporovat proces demokratizace kubánské společnosti směřující k respektování lidských práv a základních svobod, propuštění politických vězňů atd. EU nemá v úmyslu aplikovat vůči Kubě opatření, která by způsobila zhoršení její ekonomické situace a zvětšení potíží kubánského lidu. Oceňuje kubánskou snahu o otevření trhu a zavádění progresivních reforem; je připravena je podporovat a prostřednictvím svých členských zemí iniciovat speciální akce směřující k posílení vzájemné ekonomické spolupráce. K situaci na Kubě přijímají iniciativy a rezoluce také instituce EU i společné orgány EU-ACP (Společné parlamentní shromáždění a Společná rada). Např. v prosinci 2001, kdy Kubu navštívila delegace EU (trojka), byl zahájen politický dialog a 15
později bylo rozhodnuto o budoucím otevření delegace EU v Havaně, k němuž došlo 14.2.2003. Rada EU pro všeobecné záležitosti na svém zasedání v červnu 2004 potvrdila platnost výše zmíněné pozice z roku 1996 a konstatovala, že nebyly realizovány všechny její záměry a mj. vyjádřila politování nad skutečností, že Kuba v současné době spolupráci s EU odmítá. V závěru roku 2004 obnovila Kuba zájem o získání plného členství ve skupině zemí ACP, avšak s tím, že nechce být účastna obchodních dohod s EU. Dne 10.1.2005 kubánská vláda oznámila, že obnovuje oficiální kontakty na úrovni vlády se všemi zeměmi EU. Na konci ledna EU dočasně (do června 2005) odvolala diplomatické sankce vůči Kubě a vyslovila se pro dialog jak s vládou, tak demokratickou opozicí. Západní Balkán EU považuje obchodně politický režim za zásadní nástroj obnovy západobalkánského regionu, do něhož počítá následnické země bývalé SFRJ a Albánii. Za účelem posílení politické stabilizace a hospodářského rozvoje regionu EU v roce 2000 zavedla nařízením Rady č. 2007/2000 nová autonomní obchodní opatření na dovozy z Albánie, Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Makedonie a Srbska a Černé Hory, usnadňující přístup pro výrobky z těchto zemí na trh EU. Opatření jsou platná do 31.12.2005. Přijatý režim zrušil zbývající celní stropy u průmyslových výrobků, s výjimkou určitých textilních výrobků a hliníku (pouze v případě Srbska a Černé Hory). Rozšířil počet zahrnutých zemědělských výrobků a výrobků z ryb i teritoriální záběr a prodloužil časový horizont (více než čtyři roky). Makedonie a Chorvatsko, které mají s EU uzavřeny stabilizační a asociační dohodu, profitují z těchto opatření pouze v případě, že koncese poskytované v jejich rámci jsou výrazně výhodnější než koncese sjednané v dohodách. Bosna a Hercegovina, Srbsko a Černá Hora a Albánie mají také možnost uzavřít stabilizační a asociační dohody, splní-li příslušná politická a hospodářská kritéria. Jednání o této dohodě zahájila EU prozatím jen s Albánií (v lednu 2003). Všeobecný systém preferencí (GSP) Vybraným méně rozvinutým zemím (143 nezávislých zemí a 36 závislých zemí a území) EU poskytuje zvýhodněný obchodní režim pomocí Všeobecného systému preferencí (GSP). Tento režim je od roku 1995 prováděn na základě nařízení, platných na období od 3 do 4 let. Současná revidovaná úprava, založená na pravidlech EU přijatých na období 19952004, byla určena na léta 2002 až 2004 (viz nařízení Rady 2501/2001). Nařízením Rady č. 2211/2003 byla její platnost prodloužena i na rok 2005. Prostřednictvím režimu GSP jsou na vybrané citlivé výrobky uplatněny snížené celní tarify a na tzv. necitlivé výrobky bezcelní režim. Do nařízení Rady č. 2501/2001 o GSP byla zahrnuta i nová iniciativa “Všechno kromě zbraní“ (EBA), přijatá Nařízením Rady č. 416/2001 a udělující bezcelní přístup na trh EU všem výrobkům (s výjimkou rýže, banánů a cukru, na něž se vztahují přechodná opatření) z nejméně rozvinutých zemí. Snižování celních sazeb bylo zjednodušeno zavedením dvou kategorií citlivých výrobků. Procedury týkající se odstupňování a odebrání preferencí, ochranných opatření a zvláštních pobídek byly harmonizovány a vyjasněny. Úroveň preferencí, u níž došlo 16
k rozmělnění vlivem pokračující liberalizace obchodu, byla obnovena plošným snížením valorických cel pro citlivé výrobky (mnoho zemědělských výrobků, textil a ošacení, železo a ocel) o 3,5 procentního bodu (s určitými výjimkami, zejména u textilních výrobků a ošacení) a specifických cel o 30 %. Všechny ostatní výrobky jsou považovány za necitlivé a jako takové nepodléhají clu. Výhodnější zacházení je poskytováno na některé výrobky původem ze zemí bojujících s výrobou a obchodováním s drogami. Speciální pobídková opatření byla zatraktivněna snížením valorických a specifických cel o dalších 5 procentních bodů, resp. o 30 %. Tyto pobídky mohou být poskytnuty zemím, které o ně požádají a prokáží, že dodržují určité mezinárodně uznávané základní pracovní standardy nebo určité standardy stanovené Mezinárodní organizací pro tropické dřevo. Pobídky vázané na základní pracovní standardy byly oproti předchozímu režimu vylepšeny tak, aby motivovaly více zemí k předložení žádostí (bylo předloženo 7 žádostí - Moldavsku byla pobídka poskytnuta od 1. října 2000 a Srí Lance 1. února 2004). Mnoho z těch zemí, které jsou příjemci GSP, profituje také z preferencí poskytovaných na základě dalších dohod a ujednání. Nejméně rozvinuté země požívají nejvýhodnějšího preferenčního zacházení na základě GSP vzhledem k iniciativě EBA i k Dohodě o partnerství mezi ACP a ES. 65 zemí, které profitují pouze z preferencí na trhu EU na základě GSP, jsou země s přechodovými ekonomikami z bývalého SSSR, asijské a latinskoamerické rozvojové země nepatřící mezi OCT a země ACP vč. 9 nejméně rozvinutých zemí. Úloha GSP jako nástroje na podporu trvale udržitelného rozvoje se posílila a bylo dosaženo vyššího stupně předvídatelnosti tím, že k odstupňování a odebrání preferencí dojde pouze tehdy, jsou-li pro ně stanovené podmínky splněny v průběhu tří po sobě následujících let. V současné době je připravován nový, zjednodušený Všeobecný systém preferencí, který má být v platnosti do 31.12.2008. 1.2.3 Regionální iniciativy Aktivní účast EU v řadě regionálních obchodních iniciativ odráží její přesvědčení, že za správných podmínek takové vztahy přispějí k upevnění mnohostranného obchodního systému. Důležitou prioritou společné obchodní politiky EU je posilování obchodní spolupráce EU s Asií. Asie je vzhledem ke své geografické a demografické velikosti a svému hospodářskému, politickému a kulturnímu významu rozhodujícím partnerem EU. Význam vzájemného obchodu dokládá skutečnost, že Asie je třetím největším regionálním obchodním partnerem EU. Do Asie směřuje 21 % celkových vývozů EU. EU je také významným investorem v Asii a některé asijské země se významně podílejí na přílivu přímých zahraničních investic do EU. Asijské země hrají důležitou roli ve WTO a členství Číny tuto organizaci ještě dále posílilo.
17
Obchodní vztahy mezi EU a Asií významně podporuje hospodářský pilíř Setkání Asie-Evropa (ASEM) založené v roce 1996. Vytváří rámec pro dialog a praktickou spolupráci EU s Japonskem, Čínou, Koreou, Thajskem, Malajsií, Filipínami, Singapurem, Indonésií, Vietnamem a Sultanátem Brunej v oblasti opatření týkajících se usnadňování obchodu a zlepšení investic mezi všemi partnery. Poslední Akční plán definuje množství úkolů zaměřených na snížení a odstranění překážek obchodu v oblastech, jako jsou např. standardizace a certifikace, celnictví, práva k duševnímu vlastnictví, sanitární a fytosanitární opatření a elektronické obchodování. Každé dva roky se schází Summit Asie-Evropa a v mezidobí se uskutečňují setkání na úrovni ministrů. Na pátém Summitu (říjen 2004) byla zahájena nová etapa vztahů, spojujících všechny státy EU, všechny členy ASEAN a Čínu, Japonsko a Koreu, tj. celkem 39 partnerů. ASEM se rozšířilo o deset nových členských států EU a tři asijské země, a to Kambodžu, Laos a Barmu/Myanmar. ASEAN je důležitým příspěvkem pro mír a stabilitu v asijsko-pacifickém regionu, zejména prostřednictvím Regionálního fóra ASEAN, založeného v roce 1994, jediného bezpečnostního fóra v Asii. Významným elementem vztahů EU s ASEAN je proto politický dialog. Ten se koná na úrovni setkání ministrů, následných setkání ministrů bezprostředně po ročních zasedáních ASEAN a setkáních v rámci regionálního fóra. Základnou pro rozvoj vzájemných vztahů mezi EU a některými asijskými zeměmi je též Kooperační dohoda s členskými zeměmi ASEAN, tj., Indonésií, Malajsií, Filipínami, Singapurem a Thajskem z roku 1980. K dohodě přistoupila v roce 1984 Brunei, v roce 1997 Vietnam a roce 2000 Laos a Kambodža. EU však nesouhlasí s rozšířením dohody o Myanmar, dokud v této zemi nedojde k pokroku v oblasti lidských práv. V lednu 2004 se EU a ASEAN na úrovni ministrů dohodly o pracovním plánu na vytvoření Transregionální obchodní iniciativy EU-ASEAN (TREATI), která má zajistit rozšíření obchodu a zvýšení investic. Bude se zabývat technickými překážkami obchodu, fytosanitárními a veterinárními opatřeními, podporou obchodu a investic, právy k duševnímu vlastnictví, turistikou atd. Vztahy EU se zeměmi Latinské Ameriky byly historicky založeny na řadě bilaterálních a regionálních dohod a se státy Karibiku Dohodou se zeměmi ACP. V roce 1999 bylo summitem v Riu založeno Partnerství EU s Latinskou Amerikou a Karibikem , které se stalo významnou dvouregionální platformou nejen pro řešení politických a ekonomickosociálních problémů, ale i pro jednání s třetími zeměmi a seskupeními. Summit označil jako prioritní oblasti ochranu lidských práv, podporu informační společnosti, snížení sociálních rozdílů a vzdělání, ale také hospodářská, obchodní a investiční témata. Madridský summit v květnu 2002 schválil nové iniciativy prohlubující partnerství, zaměřené zejména na obchodní otázky. Týkají se sjednávání dohod s těmito dvěma regiony i intenzifikace hospodářské a obchodní spolupráce. Kromě již zmíněných dohod s Mexikem, Chile a MERCOSUR bylo navrženo uzavřít nové dohody se zeměmi Střední Ameriky (Kostarika, Salvador, Guatemala, Honduras, Nikaragua a Panama) a Andským společenstvím (Bolívie, Kolumbie, Ekvádor, Peru a Venezuela). V současné době jsou vzájemné vztahy s těmito dvěma uskupeními upraveny Rámcovými dohodami o spolupráci z roku 1993 a oba regiony získávají výhody ze Všeobecného systému preferencí EU. V prosinci 2003 byly podepsány s oběma regiony Dohody o politickém dialogu a spolupráci, které mj. obsahují ustanovení o budoucím sjednání dohod o volném obchodě. Jednání o preferenčních dohodách budou zahájena, jakmile bude ukončeno jednání o 18
Rozvojovém programu z Dohá ve WTO a dosaženo dostatečné úrovně regionální integrace v obou oblastech. (Společné posouzení úrovně regionální integrace v Andském společenství provede ad hoc pracovní skupina, která se poprvé sejde v dubnu 2005.) Po ukončení ratifikačního procesu Dohod o politickém dialogu a spolupráci nahradí tyto dohody rámcové dohody. Třetí summit, konaný v mexickém městě Guadalajara 28.5.2004, vyhodnotil současný stav meziregionálních vztahů a potvrdil význam prohlubování integrace v celé Latinské Americe a Karibiku. Bylo zdůrazněno, že EU a oba regiony posilují vzájemné obchodní a ekonomické vztahy, přičemž tento trend nepochybně podpoří i rozšíření EU, a mají společný zájem posunout dále nové kolo mezinárodních obchodních jednání ve WTO. 1.2.4 Ostatní bilaterální vztahy Nepreferenční zacházení výlučně v režimu doložky nejvyšších výhod EU uplatňuje pouze na dovoz z devíti členských zemí WTO, patřících k vyspělým ekonomikám světa: USA, Austrálie, Kanady, Japonska, Nového Zélandu, Hongkongu/ČLR, Taiwanu, Korejské republiky a Singapuru. Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi významné obchodní partnery, zaslouží si vzájemné vztahy s těmito a některými dalšími zeměmi alespoň stručný komentář. USA Obchodní vztahy EU s USA tradičně tvoří důležitý element celkového řízení světového obchodního systému. USA jsou nejvýznamnějším obchodním partnerem EU (v roce 2003 se podílely 25,8 % na celkovém vývozu EU, resp. 16,8 % na celkovém dovozu EU) a denní obrat zboží dosahuje hodnoty l mld. euro. Partnerství dvou nejvýznamnějších obchodních celků na světě bylo umocněno zahájením Nového transatlantického programu (NTA) v roce 1995 a sjednáním Transatlantického hospodářského partnerství (TEP) v roce 1998. Nastolením tohoto rámce obě strany znovu potvrdily své společné závazky vůči posilování mnohostranného obchodního systému a shodly se na odbourávání zbývajících převážně regulatorních - překážek obchodu přes Atlantik při zachování vysoké úrovně ochrany zdraví, bezpečnosti, spotřebitele a životního prostředí. Partnerství přineslo významné výsledky obzvláště při vzájemném uznávání technických předpisů u zboží; jednání v oblasti služeb (architekti, technici, pojišťovnictví) nadále probíhají. V roce 2002 EU a federální úřady USA vypracovaly soubor Pravidel pro spolupráci v regulatorní oblasti a pro transparentnost a dohodly se na zahájení Pozitivního hospodářského programu, jehož smyslem je rozšířit tuto spolupráci i do dalších oblastí, v nichž lze dosáhnout vzájemně výhodných ujednání. EU a USA v roce 1999 přijaly soubor principů k zajištění účinného systému včasného varování za účelem předcházení konfliktům a usnadnění jejich řešení dříve než by mohly ohrozit rozšíření vzájemných vztahů. Poměrně početné obchodní spory však zůstávají jedním z charakteristických rysů vzájemného obchodu a zaměstnávají příslušné orgány WTO. Zatím poslední summit EU – USA konaný ve dnech 25. – 26. 6. 2004 přinesl kromě diskuse o politických tématech a otázkách globálního rázu i výměnu názorů na problematiku hospodářského růstu. V průběhu summitu byla podepsána dohoda o spolupráci satelitních 19
navigačních systémů (evropského Galileo a amerického GSP) a v návaznosti na podpis této dohody summit vyzval k dalšímu posilování hospodářského partnerství. V této souvislosti byl ve společné deklaraci položen důraz na otázky úspěšného dokončení mnohostranných obchodních jednání ve WTO a maximalizace investic a odstraňování překážek ve vzájemném obchodu. Při příležitosti konání summitu se uskutečnila také setkání jeho představitelů se zástupci Transatlantického podnikatelského dialogu (TABD) a Transatlantického spotřebitelského dialogu (TACD). Kanada Kanada zaujímá svým objemem obchodu páté místo na světě (za EU, USA, Japonskem a Čínou). EU je pro Kanadu druhým největším obchodním partnerem a z pohledu EU zaujímá Kanada 12. místo. Obchodní vztahy s Kanadou jsou založeny Společnou deklarací a akčním plánem mezi EU a Kanadou z prosince 1996. Dále se EU a Kanada dohodly na společné Obchodní iniciativě (ECTI), což je souhrnný program spolupráce pokrývající oblasti mnohostranného i dvoustranného obchodu. Přinesl první ovoce v podobě uzavření dohod o vzájemném uznávání výsledků posuzování shody, o veterinární ekvivalenci, celní spolupráci a o spolupráci v oblasti hospodářské soutěže. Dne 16. 9. 2003 byla podepsána dohoda o obchodu s vínem a lihovinami a vstoupila v platnost 1.6.2004. Na summitu v březnu 2004 byl přijat rámec pro budoucí bilaterální dohodu o rozšíření obchodu a investic (Trade and Investment Enhancement Agreement/TIEA), o níž by se mělo začít jednat v průběhu roku 2005. Japonsko Japonsko patří spolu s EU a USA k hlavním pilířům světového hospodářství. O jeho hospodářské síle svědčí mj. i to, že v roce 2003 dosáhlo podílu 8,5 % na celosvětovém vývozu a 6,7 % na celosvětovém dovozu. Politická deklarace o vztazích mezi ES a Japonskem z roku 1991 definovala společné principy a cíle politické, hospodářské a kulturní spolupráce a institucionální rámec pro společné konzultace v podobě ročních vrcholných setkání, ročních setkání Komise a japonské vlády, dvouletých setkání ve formátu Trojka, stejně jako řadu sektorových jednání na vysoké úrovni. Hospodářské vztahy EU s Japonskem mají svou základnu ve vzájemném obchodu. V roce 2003 skončilo Japonsko na čtvrtém místě mezi obchodními partnery EU hned za USA, ČLR a Švýcarskem, přičemž bylo jejím čtvrtým nejvýznamnějším odběratelem (4,8 %) a třetím největším dodavatelem (8,2 %). Z pohledu Japonska byla EU třetím největším dodavatelem a druhým největším odběratelem. Summit EU-Japonsko, konaný 8. prosince 2001, zahájil „Japonsko-evropskou dekádu spolupráce na začátku 21. století“ přijetím Akčního plánu EU a Japonska, který zahrnuje cíl zesílit hospodářské a obchodní partnerství mezi EU a Japonskem. Summit konaný v květnu 2003 zdůraznil mj. nutnost zahájit pravidelné diskuse o ochraně práv k duševnímu vlastnictví, výměnu informací o veřejných zakázkách, spolupráci při zlepšování přístupu rozvojových zemí k lékům a otevřít dialog o leteckých technologiích. V pořadí 13. summit konaný v červnu 2004 znovu zdůraznil význam upevňování strategického partnerství EU a Japonska a v hospodářské oblasti vyzdvihl především potřebu dalšího posilování obchodních a investičních vazeb. 20
Dalším pilířem bilaterálních vztahů je Dialog o regulatorní reformě (Regulatory Reform Dialog/RRD) zaměřený na snížení počtu nepotřebných regulací, které poškozují vzájemný obchod a zahraniční investice. Příspěvkem k usnadnění obchodu je dohoda o vzájemném uznávání, která vstoupila v platnost 1.1.2002 a umožňuje akceptaci výsledků posouzení shody provedeného jednou stranou podle předpisů strany druhé ve čtyřech výrobkových sektorech. Dalším příspěvkem je Dohoda o spolupráci v oblasti hospodářské soutěže (v platnosti od 9.8.2003), která by měla zajistit rovné podmínky pro vnitřní a vnější subjekty. Austrálie a Nový Zéland V roce 2003 byla Austrálie dle statistik WTO 12. největším světovým dovozcem (podíl 1,5 %, 136 mld. AUD) a 17. největším vývozcem (1,2 % , 108 mld. AUD). Od roku 1996 je EU největším zahraničním partnerem Austrálie v obchodu zbožím. V roce 2003 dosáhla vzájemná výměna zboží hodnoty 46 mld. AUD (19 % celkového australského obchodu zbožím), přičemž australský vývoz do EU meziročně vzrostl o 3 % Ve stejném období vzrostl australský dovoz zboží z EU o 5 % na 30,8 mld. AUD (tj. 24 % celkového australského dovozu zboží). EU současně zůstává největším partnerem Austrálie i v obchodu službami a je pro Austrálii největším zdrojem zahraničních investic s dlouhodobým podílem 35 % a druhou největší destinací pro zahraniční investice Austrálie. Po dlouhém vyjednávání o rámcové dohodě o obchodu a hospodářské spolupráci byla nakonec v roce 1997 namísto ní podepsána společná deklarace, která znamenala vylepšení dialogu vedeného na bilaterální i mezinárodní úrovni o ochraně a podpoře lidských práv, posílení dialogu o otázkách, jako jsou překážky obchodu, celní spolupráce, standardy a certifikace, veřejné zakázky a veterinární spolupráce. Podpořila kontakty v zemědělství, rybolovu, průmyslu a spolupráci ve vědě a kultuře. V roce 1982 byla sjednána dohoda mezi Austrálií a Euratomem o dodávkách jaderného materiálu z Austrálie.V roce 1993 ES a Austrálie sjednaly dohodu o uhlí (standstill v subvencované produkci uhlí v EU), která vypršela na konci roku 2002. V současné době se posuzuje možnost jejího prodloužení. Významná pro obchod je dohoda o vzájemném uznávání shody. Cílem dohody o vědeckotechnické spolupráci z roku 1994 bylo posílení vzájemně výhodné spolupráce ve výzkumu. Otevřená zůstávají jednání o úpravě Dohody o ochraně názvů vín (dohoda z roku 1994) a o uzavření veterinární dohody. Obchodně politický režim a dalších pět oblastí vzájemné spolupráce mezi EU a Austrálií včetně otázek globalizace jsou od roku 1981 pravidelně projednávány v rámci každoročních meziministerských konzultací (v dubnu 2003 se v Melbourne konalo již 19. zasedání). Nový Zéland jakožto země silně závislá na mezinárodním obchodu má historicky těsné vazby především s Austrálií a oblastí jižního Tichomoří, obchod s EU nicméně od roku 1990 vzrůstá a EU je v současnosti druhým největším obchodním partnerem Nového Zélandu po Austrálii. Vztahy k EU vycházejí ze Společné deklarace o vztazích EU a Nového Zélandu z roku 1999, která vedle hospodářských témat obsahuje i prvky politické a bezpečnostní 21
spolupráce a týká se i oblasti životního prostředí. Ujednání o spolupráci v oblasti vědy a technologií vstoupilo v platnost v roce 1991, téhož roku byla podepsána dohoda o spolupráci v oblasti životního prostředí. V roce 1994 byla zahájena jednání o dohodě o víně, avšak vzhledem k zásadně odlišným pohledům na konkrétní aplikaci takovéto dohody bylo v roce 1997 rozhodnuto v dalším jednání nepokračovat. V roce 1999 vstoupila v platnost Dohoda o vzájemném uznávání shody a 1.2.2003 vstoupila v platnost dohoda z prosince 1997 o spolupráci ve veterinární oblasti. Korejská republika (KR) Obrat vzájemného obchodu mezi EU a KR dosáhl v roce 2003 výše 39 mld. euro a KR se stala pátým největším mimoevropským obchodním partnerem EU. EU byla třetím největším vývozcem do KR a současně největším zahraničním investorem v KR (cca 3 mld. euro). Současný vztah mezi Koreou a EU je založen na zvyšujícím se sdílení politických hodnot, silných hospodářských vazbách a podpoře jihokorejské „sunshine“ politiky vůči KLDR. Význačným znamením pokroku ve vztazích mezi EU a Koreou bylo uzavření Rámcové dohody o spolupráci a obchodu, která vstoupila v platnost 1. dubna 2001. Tato Dohoda zavazuje obě strany k tomu, aby pracovaly ve prospěch růstu vzájemného obchodu a investování, přičemž zároveň poskytuje lepší rámec pro hospodářskou spolupráci. Druhý summit EU-KR konaný 9.10.2004 konstatoval mj. oboustranný zájem na pokračování a dalším rozvoji vzájemných vztahů na základě Rámcové dohody a Společné deklarace o politickém dialogu z roku 2001. Čínská lidová republika (ČLR) ČLR se stala v roce 2003 druhým největším obchodním partnerem EU (po USA) a dle čínských statistik se zároveň EU stala druhým největším obchodním partnerem ČLR zhruba se stejným objemem jako USA (v čele je Japonsko). Zatímco na počátku 80. let vykazovala EU ve vzájemné obchodní bilanci přebytky, v současnosti se již jedná o značný a narůstající deficit, jenž dosáhl v roce 2003 přibližně 55 mld. euro. EU již od poloviny 90. let výrazně podpořila čínské hospodářské a obchodní reformy cestou kooperačních programů a stimulací spolupráce v oblasti investic a technologií a byla také silným zastáncem vstupu ČLR do WTO. V návaznosti na dřívější pilotní projekt ukončený v prosinci 2003 byl 1.2.2004 zahájen stěžejní pětiletý program spolupráce mezi EU a ČLR, jehož hlavním cílem je podpora integrace ČLR do světového obchodního systému, resp. pomoc čínské vládě při naplňování povinností a závazků vyplývajících z členství ve WTO. ČLR je hlavním beneficientem unijního Všeobecného systému preferencí (GSP) s více než 30% podílem na veškerých preferenčních dovozech v rámci tohoto systému. EU uplatňuje vůči ČLR tříbodovou strategii: monitorovat, jak ČLR naplňuje závazky přijaté v souvislosti se vstupem do WTO; podporovat naplňování těchto závazků a čínských hospodářských a obchodních reforem prostřednictvím partnerství, zejména nabídkou expertíz EU v rámci řady kooperačních programů; rozvíjet další spolupráci s ČLR na základě Rozvojového programu z Dohá a konstruktivně se zapojit do nových mnohostranných 22
jednání. V bilaterální oblasti se EU věnuje obchodním otázkám v rámci vzájemného dialogu, jehož hlavním fórem je Společný výbor EU-ČLR a jemu podřízené orgány. Během v pořadí 7. summitu EU-ČLR konaného 8.12.2004 byl oboustranně kvitován další pokrok v rozvoji vzájemných vztahů a kromě Společné deklarace o nezvyšování výroby zbraní hromadného ničení a kontrole zbrojení bylo podepsáno několik sektorových a finančních dohod, které dále upevňují vzájemné vztahy v oblastech vědy a technologií vč. jaderného výzkumu (Dohoda o výzkumu a vývoji mezi Euratom a ČLR, obnovená Dohoda o spolupráci v oblasti vědy a technologie), spolupráce celních orgánů (Dohoda o spolupráci celních orgánů a vzájemné administrativní pomoci) a vzdělávání (např. program vzájemné výměny a školení manažerů, projekt na podporu čínských hospodářských a sociálních reforem cestou rozvoje informační společnosti). Taiwan Ve vztahu k Taiwanu zastává EU politiku „jedné Číny“, tzn. uznává právní svrchovanost vlády ČLR na celém čínském území a neudržuje proto s Taiwanem diplomatické styky. Respektuje však hospodářskou a obchodní svébytnost Taiwanu a má s ním na tomto poli pevné vztahy. Taiwan je po Japonsku a ČLR třetím největším obchodním partnerem EU v Asii. EU podpořila vstup Taiwanu do WTO, k němuž došlo 1.1.2002 a Taiwan zde vystupuje jako „Separátní celní území Taiwanu, Penghu, Kinmenu a Matsu“ – zkráceně „Čínské Taipei“. Již od roku 1988 funguje na Taiwanu Evropská obchodní komora Taipei (ECCT) a z popudu Evropské komise byl 10.3.2003 v Taipei otevřen Evropský hospodářský a obchodní úřad (EETO), jehož posláním je přispívat k zlepšování vzájemné komunikace a napomáhat rozvoji spolupráce v oblastech společného zájmu. Aspekty vzájemných vztahů jsou předmětem každoročních konzultací mezi Evropskou komisí a příslušnými představiteli Taiwanu. Rusko a ostatní země SNS Smluvním rámcem vztahů mezi EU a následnickými státy bývalého SSSR ve východní Evropě - RF, Ukrajina a Moldavsko, oblasti jižního Kavkazu - Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán a ve střední Asii - Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán jsou Dohody o partnerství a spolupráci (Partnership and Co-operation Agreements/PCA) založené na respektování demokratických principů a lidských práv.11 Desetileté dohody vymezují politické, hospodářské a obchodní vztahy mezi EU a partnerskými zeměmi. Těmito smlouvami si strany poskytují zacházení v režimu doložky nejvyšších výhod a národní zacházení a v některých ze smluv je založena možnost budoucího uzavření dohod o volném obchodu (při splnění stanovených podmínek). Převážná část dovozů z těchto zemí požívá výhod GSP (vysoký stupeň celních úlev při vstupu na unijní trh). Přetrvávající omezení v případě dovozu ocelářských a textilních výrobků budou na základě bilaterálních dohod postupně odstraňována. Strany nesmějí ve vzájemném obchodě 11
S Běloruskem PCA nebyla z vnitropolitických důvodů uzavřena, s Turkmenistánem byla podepsána v květnu 1998 a probíhá její schvalovací proces. S Tádžikistánem byla PCA podepsána 11.10.2004 (probíhá ratifikace) a její obchodní část je prováděna na základě Prozatímní dohody podepsané tentýž den. Vzájemné vztahy EU s Běloruskem se zatím opírají o Dohodu mezi EU a SSSR z roku 1989. 23
zavádět množstevní omezení v dovozu. K ilustraci významu těchto vztahů lze uvést údaje o obchodu mezi EU a RF. Mezi léty 1995-2003 se vzájemný obchod více než zdvojnásobil a v roce 2003 dosáhl výše 85 mld euro s deficitem přibližně 20 mld euro na straně EU. RF je pátým nejvýznamnějším obchodním partnerem EU (po USA, Švýcarsku, Číně a Japonsku). Pro RF je EU největším obchodním partnerem s více než 50% podílem na celkovém obratu jejího zahraničního obchodu. Stabilní celkové vztahy s Ruskem a ostatními zeměmi SNS budou pro EU nadále rozhodující a obchodní a hospodářské otázky zůstanou jejich důležitým prvkem. EU v minulosti podporovala a i nadále bude podporovat brzký vstup Ruska a těch zemí SNS, které dosud nejsou členy, do WTO za odpovídajících podmínek, což napomůže těsnější integraci těchto zemí do celosvětového hospodářství. Během summitu EU-Rusko v květnu 2001 byla otevřena diskuse o koncepci Společného evropského hospodářského prostoru (Common European Economic Space/CEES), zaměřené na vytvoření otevřeného a integrovaného trhu s dlouhodobým cílem odstranit překážky vzájemného obchodu a podporovat investice. První návrh koncepce byl předložen na Summitu EU-Rusko v listopadu 2003. Summit v květnu 2003 s cílem posílit vzájemnou spolupráci přijal záměr vytvořit čtyři společné prostory EU-RF: společný ekonomický prostor (rozšířený o spolupráci v oblasti energetiky, dopravy a životního prostředí), společný prostor svobody, bezpečnosti a justice, společný prostor spolupráce v oblasti vnější bezpečnosti a společný prostor výzkumu a vzdělání. Vytvoření těchto prostorů se uskuteční v rámci Dohody o partnerství a spolupráci. K zefektivnění spolupráce by měla přispět i přeměna Kooperační rady na Stálou radu pro spolupráci, která bude zasedat častěji a různých formátech na úrovni ministrů (na straně EU trojka). Summit v květnu 2004 se zabýval dalším postupem při rozpracování čtyř prostorů a zdůraznil potřebu schválit co nejdříve akční plán pro společný ekonomický prostor. Na 14. summitu EU-RF konaném 25.11.2004 obě strany zdůraznily význam, který přikládají vzájemnému strategickému partnerství, a vyjádřily zájem na dalším zintenzivňování spolupráce. Zvláštní pozornost věnovaly pokroku dosaženému při vytváření čtyř společných prostorů. V oblasti společného ekonomického prostoru strany zmínily pokrok v dialogu o energetice i výsledky jednání kulatého stolu průmyslníků EU-RF z 10.11.2004 a dále přivítaly fakt, že po ratifikaci ze strany RF vstoupí Kjotský protokol v platnost v únoru 2005. I ve zbývajících třech oblastech (společný prostor svobody, bezpečnosti a justice, spolupráce v oblasti vnější bezpečnosti a společný prostor výzkumu a vzdělání) byl zaznamenán pokrok a obě strany vyjádřily potřebu a i zájem na dalším upevňování spolupráce a rozvoji dialogu. V březnu 2003 byla publikována iniciativa Evropské komise „Širší Evropa – sousedství (Wider Europe-Neighbourhood), která byla v prosinci 2003 přijata Radou jako nový rámec pro vztahy s východními a jižními sousedy12 pro příští desetiletí. Cílem je vytvoření zóny prosperity a přátelského sousedství - „kruhu přátel“, kterému se při prokázaném posunu v politických, ekonomických a institucionálních reformách nabízí účast na unijním vnitřním trhu. Pro posílení integrace a liberalizace jsou navržena tato opatření:
12
Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldavsko, Ukrajina, Alžír, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Libye, Maroko, Palestina, Sýrie a Tunisko 24
-
rozšíření vnitřního trhu a regulatorních struktur, preferenční obchodní vztahy a otevření trhu, perspektivy pro legální migraci a pohyb osob, intenzivnější spolupráce při prevenci a potírání hrozeb bezpečnosti, větší politická angažovanost EU při prevenci konfliktů a krizového řízení, zesílení snahy o podporu lidských práv, další kulturní spolupráce a posílení vzájemného porozumění, zapojení do dopravních, energetických a telekomunikačních sítí a Evropského prostoru výzkumu, nové nástroje pro podporu a ochranu investic, podpora integrace do globálního obchodního systému, posílení pomoci, její lepší přizpůsobení potřebám, nové finanční zdroje.
Tato politika bude dále rozpracována v akčních plánech pro jednotlivé země nebo regiony, které připravuje Komise. Prvních sedm akčních plánů bylo Komisí schváleno v prosinci 2004 (Izrael, Jordánsko, Maroko, Moldavsko, Palestina, Tunisko a Ukrajina). Výhledově se otevírá i možnost uzavření nových sousedských smluv, které by v případě nutnosti doplnily existující dohody o partnerství a spolupráci a asociační dohody. Indie EU je největším obchodním partnerem Indie a zároveň je pro ni hlavním zdrojem zahraničních investic; Indie byla v roce 2003 čtrnáctým největším obchodním partnerem EU s podíly 1,6 % na celkovém unijním dovozu zboží a 0,8 % na dovozu služeb. Do EU směřovalo 24,2 % celkového indického vývozu a na celkovém dovozu do Indie se EU podílela 22,5 % . Objem vzájemného obchodu vzrostl od roku 1991, kdy činil 9,9 mld. euro, na 28,4 mld. euro v roce 2003. S ohledem na statut rozvojové země požívají indické vývozy do EU výhod snížených celních tarifů poskytovaných v rámci unijního GSP. Základem vzájemných vztahů je Dohoda třetí generace o spolupráci podepsaná 20.12.1993, která zahrnuje oblasti obchodu, hospodářské spolupráce, životního prostředí, turistiky, technických norem, práv k duševnímu vlastnictví atd. Základem pro politický dialog je Společné politické prohlášení, podepsané ve stejný den jako Dohoda. V roce 2002 vstoupila v platnost Dohoda o vědeckotechnické spolupráci z 23.11.2001, zaručující mj. přístup indických výzkumníků do rámcových vědeckovýzkumných programů EU. Dne 28.4.2004 byla podepsána Dohoda o spolupráci celních orgánů, která mj. předpokládá ustavení společného výboru pro celní spolupráci. Od roku 1975 má EU s Indií uzavřenu Dohodu o cukrové třtině zavazující EU k stanoveným ročním množstevním odběrům za garantované ceny nastavené na roční bázi. Platnost ujednání o obchodu textilem mezi EU a Indií z roku 1996, které navázalo na vzájemnou Dohodu o obchodu textilem z 31.10.1986, skončila k datu ukončení platnosti Dohody WTO o textilu a ošacení, tj. 31.12.2004. EU a Indie pokračují v prohlubování dvoustranného obchodu a mají zájem rozvíjet hospodářskou spolupráci a zlepšovat kvalitu hospodářských a obchodních vazeb. Obě strany se nadále angažují v „Ekonomickém dialogu na vysoké úrovni“, který se orientuje nejen na problematiku bilaterálních vztahů, ale též na cesty k posílení mnohostranného obchodního 25
systému. Během summitu konaného 28.6.2000 se obě strany dohodly na zavedení pravidelného dialogu na vysoké úrovni zaměřeného na otázky WTO. Čtvrtý summit EUIndie v listopadu 2003 byl významnou událostí ve vzájemných vztazích. Byl na něm mj. přijat Rozvojový program pro obchod a investice (14 mil. euro), který má podpořit bilaterální obchod a pomoci Indii k výraznější integraci do světové ekonomiky. Pátý summit konaný v listopadu 2004 vyzdvihl značný pokrok v upevňování vzájemných vztahů a mj. přijal rozhodnutí o společném vypracování souhrnného Akčního plánu strategického partnerství a nové Společné politické deklarace tak, aby oba dokumenty mohly být přijaty na šestém společném summitu, který se bude konat v roce 2005. Pozitivně byl hodnocen pokrok v jednání o uzavření Dohody o námořní dopravě, jakož i v celé řadě dalších oblastí společného zájmu. Pákistán I pro Pákistán je EU největším obchodním partnerem, se kterým realizuje 22 % svého zahraničního obchodu – 27 % vývozu a 17 % dovozu (rok 2002). Postavení Pákistánu ve struktuře obchodu EU je prozatím velmi slabé – 0,3 % ve vývozu a 0,2 % v dovozu. V květnu 2002 Komise přijala pětiletou (2002-2006) strategii pro spolupráci s Pákistánem, jejíž priority zahrnují i rozvoj obchodu. V listopadu 2001 byla podepsána Dohoda třetí generace o spolupráci (uzavřena 29.4.2004 po souhlasu Evropského parlamentu z 22.4.2004). Jde o nepreferenční dohodu bez finančního protokolu, která zahrnuje ustanovení o respektování lidských práv a demokratických principů, o hospodářské, obchodní a rozvojové spolupráci. Po událostech 11.9.2001 udělila EU Pákistánu obsáhlý soubor obchodních preferencí. Přijatá opatření zahrnují: 1. zvýšení kvót na dovoz textilu a ošacení o 15 % výměnou za snížení pákistánských dovozních cel (bilaterální Memorandum o porozumění) a 2. začlenění Pákistánu do speciálních pobídek pro země bojující proti obchodu s drogami v rámci GSP pro období 2002-2005, což přináší výhodu nulového cla na pákistánské vývozy do EU. Vietnamská socialistická republika (Vietnam) Od zahájení reforem v roce 1986 prochází Vietnam rychlým hospodářským vývojem, jenž se odráží i v obchodních vztazích s EU. Obrat vzájemného obchodu v roce 2003 (6,5 mld. euro) vzrostl oproti roku 1990 na dvacetinásobek a ve vzájemné obchodní bilanci vykazuje Vietnam dlouhodobě přebytky (v roce 2003 ve výši 2,7 mld. euro). EU je největším obchodním partnerem Vietnamu s 20% podílem na jeho vývozu a 10% podílem na dovozu. Společnosti ze zemí EU jsou významnými investory ve Vietnamu a s celkovou částkou více než 6,2 mld. euro je EU pro Vietnam největším zdrojem přímých zahraničních investic. Vzájemné obchodní vztahy jsou založeny především Dohodou o spolupráci mezi ES a Vietnamem z roku 1995, která vstoupila v platnost 1. 6. 1996. V roce 1995 se Vietnam stal 26
členem ASEAN a 1. 5. 1999 formálně přistoupil k Dohodě o spolupráci mezi ES a ASEAN z roku 1980 (viz str. 18). S ohledem na statut rozvojové země Vietnam požívá výhod plynoucích z unijního Všeobecného systému preferencí. V říjnu 2004 ES ukončilo bilaterální jednání související se vstupem Vietnamské socialistické republiky do WTO. Výsledky příznivé jak pro Vietnam, tak pro unijní vývozy zboží a služeb vedly obě strany k rozhodnutí, že je budou uplatňovat ještě před vstupem Vietnamu do WTO. Dne 3. prosince 2004 byla parafována Dohoda mezi vládou Vietnamské socialistické republiky a Evropským společenstvím o přístupu na trh a v současné době probíhá její schvalování. Dohoda stanoví, že ES zruší kvóty na dovoz textilních výrobků z Vietnamu, vietnamská strana např. sníží cla na dovoz příze, vína a alkoholických nápojů, evropským poskytovatelům služeb zajistí stejné výhody, jaké garantují příslušné bilaterální úmluvy poskytovatelům služeb z USA, evropským investorům zaručí stejné výhody, jaké garantují příslušné bilaterální úmluvy investorům z USA a Japonska atd.
2. Obchodně politická opatření 2.1 Opatření ovlivňující dovoz 2.1.1 Cla Celní zákoník Společenství vstoupil v platnost 1. ledna 1994 a je prováděn celními orgány členských států podle: 1. Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní zákoník Společenství ve znění pozdějších úprav, 2. Nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 z 2. července 1993, obsahující ustanovení k provádění k nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 zavádějící Celní zákoník Společenství ve znění pozdějších úprav. Celní zákoník platí jednotně na celém teritoriu Společenství pro vývoz a dovoz zboží. „Zboží Společenství“ je buď zboží původem ve Společenství a nebo dovezené zboží, které získalo tento status propuštěním do volného oběhu, nebo kombinací obou těchto způsobů. Zboží vstupující do Společenství nebo z něho vystupující může být určeno do celního režimu, k propuštění do svobodné celní zóny nebo svobodného celního skladu, k reexportu z teritoria Společenství, ke zničení nebo k propadnutí. Celními režimy se rozumí propuštění do volného oběhu, transit, vývoz, skladování v celním skladu, aktivní zušlechťovací styk, přepracování pod celním dohledem, dočasné použití nebo pasivní zušlechťovací styk. Posledních pět jsou režimy s ekonomickým účinkem, protože podporují ekonomickou aktivitu na teritoriu Společenství. Existuje 31 svobodných celních zón vytvořených členskými státy v přilehlých oblastech umístěných v námořních přístavech, na letištích nebo na ostrovech. Tiskopis písemného celního prohlášení, na kterém se podává návrh na zahájení celního řízení – Jednotný správní dokument (Single Administrative Document/SAD), je 27
používán při aplikaci obvyklých „základních procedur“, tzn. v případech, kdy je zboží předkládáno celnímu úřadu a současně je s tímto zbožím, na každý jednotlivý dovoz nebo vývoz, předkládáno celní prohlášení. K urychlení veškerých celních procedur obsahují celní předpisy ustanovení o tzv. zjednodušených postupech, kterými jsou v režimu tranzitu instituty schváleného příjemce a schváleného odesilatele a v ostatních celních režimech použití neúplného celního prohlášení, obchodního nebo administrativního dokladu, zejména pak místní řízení. Vzhledem ke komputerizaci procedur celního řízení nemusejí být pro „počítačovou“ deklaraci předkládány průvodní dokumenty, ale musejí být uschovány pro konzultaci s celními orgány. Pravidla pro propuštění v rámci režimů s ekonomickým účinkem a do svobodných zón byla zjednodušena a zmírněna u zboží, které není citlivé. Významné pro dovozce je také ustanovení o dobré víře, které umožňuje neplatit clo v případech, kdy částka dlužného cla nevstoupila do účetnictví v důsledku chyby na straně celních orgánů, která nemohla být rozumným způsobem zjištěna dovozcem jednajícím v dobré víře a v souladu se všemi platnými právními předpisy. Ustanovení také upřesňuje, kdy se může dovozce dovolávat jednání v dobré víře, přičemž mezi takové situace nepatří případy, kdy vývozce poskytl nesprávné informace orgánům v zemi vývozu. Zavedením Nového komputerizovaného tranzitního systému k 1. červenci 2001, který se vztahuje i na smluvní strany Úmluvy o společném tranzitu (členské státy EU a členské státy ESVO), byly změněny také postupy při tranzitu uvnitř Společenství. Pro stanovení celní hodnoty jsou zásadními dokumenty Dohoda WTO o provádění článku VII GATT 1994 (Dohoda o stanovení celní hodnoty) a příslušná rozhodnutí Výboru pro stanovení celní hodnoty. Účetní dvůr publikoval v roce 2001 zvláštní zprávu o stanovení celní hodnoty v souvislosti s cílem zvýšení přesnosti a konzistentnosti napříč celními orgány v členských zemích. EU se také podílí na činnosti Technického výboru WCO pro stanovení celní hodnoty a přijímá nástroje tohoto výboru vztahující se k Dohodě o stanovení celní hodnoty. Společenství používá dvoje různá pravidla původu: nepreferenční a preferenční. Nepreferenční pravidla původu jsou obsažena v Celním zákoníku Společenství a prováděcím nařízení Komise a týkají se nepreferenčních nástrojů obchodní politiky, jako jsou celní a ochranná opatření. Preferenční pravidla původu, podle nichž se určuje a prokazuje původ zboží, jsou nedílnou součástí každé dohody o volném obchodu13, stejně jako smlouvy o celní unii. Pouze zboží, které splňuje uvedená pravidla, má prokázaný původ zboží stanoveným způsobem, je předmětem volného obchodu podle dohody a pouze takové zboží má nárok na celní preference dohodou stanovené. Původ zboží se prokazuje průvodním osvědčením EUR.1 nebo prohlášením na faktuře stanovenou formou. „Standardní protokol“ o pravidlech původu se vztahuje na dohody EU s Bulharskem a Rumunskem, EHP a ESVO, které se staly inspirací pro určité aspekty pravidel původu obsažených v nových dohodách (např. v Dohodě 13
V praxi se proces vytváření a uplatňování oblasti volného obchodu projevuje formou poskytování preferenčního snížení cla (až na „bez cla“) při dovozu zboží pocházejícího ze smluvních stran těchto dohod. V některých případech může být poskytování preferencí omezeno pouze na určité množství zboží formou preferenčních celních kvót. Preferenční kvóta je určena jen pro zboží pocházející ze země nebo skupiny zemí, s níž EU provádí dohodu o volném obchodu. 28
o volném obchodu mezi EU a Mexikem, v Euro-středozemních dohodách) a preferenčních opatřeních (např. GSP a režimu autonomních obchodních opatření). Jedním z aspektů preferenčních pravidel původu je rozsah kumulace, jenž považuje vstupy od partnerů ze zemí Společenství a od ostatních partnerů v systému regionálního obchodu za původní materiály. Dvoustranná kumulace se uplatňuje např. v rámci GSP (se zemí poskytovatele) a v rámci dohod o volném obchodu. Diagonální kumulace se používá hlavně mezi EU, zeměmi ESVO, Bulharskem, Rumunskem a Tureckem v rámci systému pan-evropské kumulace. Plná kumulace platí v rámci EHP, mezi EU, zámořskými zeměmi a územími EU a rozvojovými zeměmi na základě Úmluvy Cotonou a mezi EU a zeměmi Maghrebu podle příslušných Euro-středozemních dohod. V Úředním věstníku EU se každoročně zveřejňuje Společný celní sazebník Společenství, v němž se uvádí výše smluvních celních sazeb na dovozy v následujícím kalendářním roce. Z názvu je zřejmé, že tyto sazby jsou předmětem smlouvy - konkrétně mnohostranné dohody GATT a není možné je zvyšovat podle potřeb jednotlivých subjektů. Tato sazba se používá při dovozu zboží pocházejícího ze země, které je poskytována doložka nejvyšších výhod. Základem pro zpracování celního sazebníku je Listina koncesí a závazků, která tvoří nedílnou součást Marrakešského protokolu Uruguayského kola GATT 1994. Listina stanoví smluvně vázané celní sazby, které se v důsledku implementace závěrů Uruguayského kola postupně, počínaje 1.1.1995, snižovaly během přechodného období 5 až 10 let v závislosti na druhu zboží, vždy k 1. lednu. Pro účely přičlenění celních i daňových sazeb ke konkrétním druhům zboží je nutno systematicky roztřídit zboží podle jeho funkce, složení, účelu použití a dalších důležitých charakteristik. V celním sazebníku je pro účel klasifikace zboží využívána tzv. Kombinovaná nomenklatura (Combined Nomenclature/CN). Kombinovaná nomenklatura vychází z Harmonizovaného systému popisu a číselného označování zboží (Harmonized System/HS), který lze považovat za celosvětovou normu v oblasti klasifikace zboží. Rozděluje zboží do 21 tříd a 97 kapitol. Každá kapitola se dále hierarchicky člení na čtyřmístná čísla a šestimístné položky. Kombinovaná nomenklatura navazuje na hierarchii Harmonizovaného systému a dále ji doplňuje o dvoumístné číselné označení, tj. na osmimístné podpoložky. Důležitou součástí celního sazebníku jsou vedle jeho sazební a nomenklaturní části také stanovené měrné jednotky pro jednotlivé druhy zboží. V celním sazebníku jsou uvedeny rovněž smluvní celní kvóty (tj. množství zboží, na něž se uplatní nižší celní sazba než je smluvní celní sazba). Rozsah zboží, na které se kvóty vztahují, i sazby platné v rámci těchto kvót, vycházejí rovněž z Listiny. Smluvní celní kvóty obdobně jako smluvní celní sazby se používají při dovozu zboží pocházejícího ze země, které EU poskytuje doložku nejvyšších výhod. Jedna z příloh celního sazebníku obsahuje seznam vybraných farmaceutických látek, na které se vztahuje sektorová iniciativa o odstranění cel pro farmaceutické látky tvořící nedílnou součást Marrakešského protokolu Uruguayského kola GATT 1994. Farmaceutické látky jsou v této příloze označeny kódem kombinované nomenklatury, slovním popisem podle Světové zdravotnické organizace (INN - mezinárodní nechráněný název) a pro snazší orientaci obchodní veřejnosti též kódem CAS RN (Chemical Abstracts Service Registration Number). 29
V přílohách celního sazebníku EU lze rovněž nalézt specifická opatření pro stanovení výše cel na dovoz zemědělských výrobků - hodnoty zemědělského komponentu, dodatečných cel na cukr a mouku a seznam výrobků, na které se vztahují vstupní ceny vč. odpovídající výše cla. EU používá několik druhů cel – cla valorická (hodnotová), specifická, kombinovaná (složená z cla valorického a specifického), cla smíšená (alternativní cla se stanovením minima a maxima) a cla pohyblivá (výše cla je závislá např. na ceně výrobku). Převažují valorická cla, která jsou používaná pro 90 % položek. Celní sazebník Společenství sestává z více než 10 tisíc osmimístných podpoložek; průměrná sazba cla na všechny výrobky v roce 2004 se odhaduje na 6,5 % ve srovnání s 6,9 % v roce 1999. Průměrná sazba cla u nezemědělských výrobků (dle definice WTO, bez ropy) poklesla na 4,1 % ze 4,5 % v roce 1999. U zemědělských produktů byl pro rok 2004 odhadnut pokles průměrné sazby na 16,5 % ze 17,3 % v roce 1999. Cla se pohybují v rozmezí od 0 do 210 %. Zhruba 27 % položek má nulovou sazbu, clo do 10 % má 55,5 % položek a clo větší než 15 % je aplikováno u 8,7 % položek (v tom 1,4 % položek má clo větší než 50 %). Nejvyšší sazby cla zůstávají u masa, mléčných výrobků, zpracovaných a nezpracovaných obilných produktů, zpracovaného ovoce a zeleniny. Z hlediska struktury vzhledem ke stupni zpracování, je eskalace cel průkazná zejména u potravin, nápojů, tabákových výrobků a textilních výrobků. Na základě Nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o sazební a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku ve znění pozdějších úprav je vydáván Integrovaný sazebník Společenství – TARIC. Pro každou jednotlivou podpoložku kombinované nomenklatury uvádí vedle smluvních sazeb všechny druhy aplikovaných celních sazeb a veškerá platná opatření vztahující se k dovozu a vývozu zboží. Samotný TARIC není právním předpisem, ale jeho kódy musí být použity pro účely celní deklarace a statistické výstupy. Je velmi užitečným a praktickým nástrojem jak pro celní orgány, tak pro podnikatele, protože poskytuje kompletní, denně aktualizovanou databázi informací o: suspenzi cel, celních kvótách, celních preferencích vč. preferenčních celních kvót a stropů, snížení cel v rámci Všeobecného systému preferencí pro rozvojové země, antidumpingových a vyrovnávacích clech, vyrovnávacích poplatcích, zemědělských komponentech, jednotkových cenách, standardních dovozních hodnotách, referenčních a minimálních cenách, zákazech, omezeních a sledování dovozu, zákazech, omezeních a sledování vývozu a vývozních subvencích. Ze základních předpisů Společenství vztahujících se k celní problematice zbývá ještě upozornit na Nařízení Rady (EHS) č. 918/83 ze dne 28. března 1983 o systému Společenství 30
pro osvobození od cla, vč. prováděcích předpisů - Nařízení Komise (EHS) č. 2288/83, 2289/83, č. 2290/83 a č. 3915/88. Celní orgány mají kromě tradiční role vybírání cla i novou odpovědnost při ochraně občanů a podnikání v EU, například v boji proti obchodu s nebezpečnými nebo škodlivými výrobky (např. pašované zboží, padělky, napodobeniny a pirátské zboží, produkty porušující bezpečnostní legislativu nebo legislativu pro ochranu životního prostředí) a proti ilegálnímu obchodu s ohroženými živočišnými druhy.
Podrobný výklad k celní problematice je uveden na webových stránkách Generálního ředitelství cel-Ministerstva financí ČR – www.cs.mfcr.cz.
2.1.2 Ochranná opatření (safeguard measures) Volný dovoz výrobků do EU může být omezen pouze za přesně definovaných podmínek. Ochranné opatření spočívá podle komunitární legislativy buď v omezení doby platnosti dovozních dokumentů nebo v restrikci dovozů na základě stanovených podmínek a limitů (kvót). Nezbytným předpokladem pro přijetí ochranného opatření je vedle zájmu Společenství podmínka, že dovozy jsou uskutečňovány v takových zvýšených množstvích a za takových podmínek (zejména cenových), že to působí nebo hrozí způsobit vážnou újmu komunitárním výrobcům obdobných nebo přímo soutěžících výrobků. Pro stanovení dovozních limitů (kvót) platí zásada, že jejich úroveň nesmí klesnout pod roční průměr dovozu v průběhu tří předcházejících roků. Dohlížecí režim/sledování dovozů (zpětný/retrospective surveillance nebo předběžný/prior surveillance na komunitární nebo pouze na regionální úrovni) může EU zavést na dovozy výrobků v případě, že trendy těchto dovozů naznačují hrozbu újmy domácím výrobcům v EU a vyžaduje to zájem Společenství. Jde v podstatě o monitorovací systém, jenž má sloužit ke zlepšení transparentnosti dovozních trendů u daných výrobků a nikoli k omezování obchodu. Opatření jsou přijímána na základě: 1. Nařízení Rady (ES) č. 3285/1994 o společných pravidlech dovozu ze třetích zemí ve znění pozdějších úprav, vztahující se na dovozy všech výrobků ze třetích zemí, s výjimkou výrobků, které mají původ v zemích, na které se vztahuje nařízení č. 519/1994 a textilních výrobků, pro které je platné nařízení č. 517/1994. 2. Nařízení Rady (ES) č. 519/1994 o společných pravidlech dovozu z třetích zemí ve znění pozdějších úprav, uplatňované v případě, že má být omezen dovoz výrobků z Arménie, Ázerbájdžánu, Běloruska, Kazachstánu, Korejské lidově demokratické republiky, Ruské federace, Tádžikistánu, Turkmenistánu, Ukrajiny, Uzbekistánu a Vietnamu, tj. ze zemí, které 31
jsou považovány za země s netržní ekonomikou a nečleny WTO. Tento režim platí pro všechny výrobky s výjimkou textilních výrobků a ošacení, upravených nařízením č. 517/1994. V současné době jsou v platnosti tato opatření, přijatá podle uvedených nařízení: - ochranné opatření proti dovozu konzervovaného citrusového ovoce, mající formu celních kvót (z celkové kvóty je s ohledem na význam vyčleněna kvóta pro dovozy z Číny), po jejichž vyčerpání dovozy podléhají dodatečnému clu ve výši 301 eur za tunu. Netýká se dovozů z vyjmenovaných rozvojových zemí, jejichž podíl na unijním dovozu nedosahuje 3 % (Účinné nejpozději do 8.11.2007.); - ochranné opatření proti dovozu lososa chovaného pro hospodářské účely ve formě celní kvóty v kombinaci s minimální dovozní cenou. Celková kvóta byla rozdělena na dovoz lososa původem v zemích největších exportérů (Norsko, Chile a Faerské ostrovy) a v ostatních zemích. Opatření se nevztahuje na dovozy z rozvojových zemí uvedených v příloze II příslušného nařízení. Účinnost je stanovena od 6. 2. 2005 do 13. 8. 2008 s tím, že opatření bude postupně uvolňováno formou navyšování celní kvóty a snižováním dodatečného cla dle harmonogramu, který je součástí opatření; - sledování dovozů některých ocelářských výrobků ze všech třetích zemí před jejich uskutečněním (do 31.3.2005); - sledování dovozů některých obuvnických výrobků pocházejících ze třetích zemí nejpozději do 31.1.2006. Dovoz citlivých druhů obuvi z Číny podléhá systému automatického licencování a současně je pro veškerou obuv ze všech třetích zemí zavedeno sledování vývoje dovezeného množství a dovozních cen z celních statistik. 3. Nařízení Rady (ES) č. 427/2003 o přechodném ochranném mechanismu pro určité výrobky pocházející z Čínské lidové republiky, stanovující specifický režim pro dovozy výrobků původem z Číny platný od jejího vstupu do WTO a upravující postupy pro přijetí ochranných opatření pro období do 11.12.2013. Na základě tohoto nařízení není v platnosti od 1.1.2005 žádné opatření. Dovoz zemědělských výrobků je v EU mimoto specificky regulován zejména nařízeními pro organizaci zemědělského trhu nebo přijímáním zvláštních ochranných opatření (special safeguards/SSG) dle Dohody WTO o zemědělství. Tento mechanismus umožňuje okamžité uvalení dodatečných cel v případě překročení tzv. spouštěcí úrovně objemu dovozů nebo úrovně spouštěcí ceny. a) Textilní a oděvní výrobky Opatření při dovozu textilních a oděvních výrobků do EU jsou přijímána na základě: 1. Nařízení Rady (EHS) č. 3030/93 ze dne 12. října 1993 o společných pravidlech dovozu některých textilních výrobků pocházejících ze třetích zemí ve znění pozdějších úprav. Je 32
základním předpisem pro dovozy ze zemí, s nimiž Společenství uzavřelo bilaterální dohody, protokoly nebo jiná ujednání. Toto nařízení obsahuje i specifická pravidla pro přijímání opatření na dovozy původem z Číny v souladu s přístupovým protokolem Číny do WTO. Poslední změna tohoto předpisu byla provedena Nařízením Rady (ES) č. 2200/04, kterým bylo zajištěno naplnění mezinárodního závazku vyplývajícího z Dohody o textilu a ošacení WTO, která byla zrušena dnem 1.1.2005 a současně byla ukončena všechna na ní závisející omezení uplatňovaná mezi členskými státy WTO. Podle nařízení Rady č. 3030/93 mohou být uplatňována opatření od 1.1.2005 vůči 5 nečlenským zemím WTO – Bělorusko, Ruská federace, Ukrajina, Uzbekistán a Vietnam a vůči Číně. Pro rok 2005 zůstávají v platnosti tato opatření pro vybrané kategorie textilních a oděvních výrobků: -
systém dvojí kontroly14 dovozu z Uzbekistánu a Vietnamu (příloha III nařízení);
-
množstevní limity pro přímý dovoz z Běloruska a Vietnamu (příloha V nařízení);
-
množstevní limity pro zpětný dovoz v režimu zušlechťovacího styku15 z Běloruska a Vietnamu (příloha VII nařízení).
Nařízením Rady (ES) č. 2200/04 bylo také stanoveno sledování dovozů z Číny (s platností do 31.12.2005) ve formě vydávání automatických licencí. Textilní a oděvní výrobky původem z Číny, jejichž dovoz do EU podléhal v roce 2004 množstevním omezením, budou v zemích EU propouštěny do volného oběhu od 1.1. do 31.12.2005 pouze po předložení automatické dovozní licence. Tato licence nebude do 31.3.2005 požadována v případě, že budou do volného oběhu propouštěny výrobky odeslané do konce roku 2004, pro které byla vystavena dovozní licence podle pravidel pro rok 2004 (tj. na základě vývozní licence vydané čínskými orgány). S cílem zabezpečit kontrolu plnění stanovených režimů pro rok 2004 budou textilní a oděvní výrobky, jejichž dovoz do EU podléhal v roce 2004 množstevním omezením a které byly odeslané ze země původu do konce roku 2004, propouštěny do volného oběhu do 31.3.2005 pouze po předložení dovozní licence vystavené na základě platné vývozní licence. Toto se vztahuje i na výrobky uskladněné v celních skladech, které byly odeslané ze země původu v období před koncem roku 2004 (v ČR v období od 1.5.2004 do 31.12.2004). Výrobky odeslané s určením do ČR před 1.5.2004 budou v zemích EU propouštěny do 14
Systém dvojité kontroly je formou dohlížecího režimu, kterým je dovoz vybraných výrobků pouze monitorován. Vyžaduje exportní licenci v zemi vývozce, na jejímž základě je v EU vydáno dovozní povolení. Množství dováženého zboží není omezeno. 15
Režim pasivního zušlechťovacího styku (OPT), použitelný na určité textilní a oděvní výrobků dovážené zpět do EU po zpracování nebo přepracování ve třetích zemích je upraven nařízením Rady (ES) č. 3036/94. Ujednání o pasivním zušlechťovacím styku jsou možná pouze s výrobci, kteří jsou ve Společenství zavedeni a jejichž cílem je podpora průmyslové aktivity v rámci EU. Výrobce musí předem získat oprávnění, jehož udělení podléhá splnění stanovených podmínek. Ročně lze v rámci OPT udělit dovozní povolení maximálně do výše 50 % hodnoty produkce v EU. 33
volného oběhu do 31.3.2005 pouze po předložení dovozní licence vystavené podle podmínek pro přechodný režim po rozšíření EU. 2. Nařízení Rady (ES) č. 517/94 ze dne 7. března 1994 o společných pravidlech pro dovoz textilních výrobků z některých třetích zemí, na něž se nevztahují bilaterální smlouvy, protokoly či jiné dohody nebo jiná zvláštní dovozní pravidla Společenství ve znění pozdějších úprav je obdobou Nařízení Rady (EHS) č. 3030/93 a vztahuje se na nečleny WTO s tzv. autonomním režimem (bez dohod a protokolů). Na jeho základě se uplatňují množstevní limity pro přímé dovozy vybraných kategorií a dovozy v režimu pasivního zušlechťovacího styku ze Srbska a Černé Hory a pro přímé dovozy vybraných kategorií z Korejské lidově demokratické republiky. c) Ocelářské výrobky Na základě bilaterálních dohod s některými státy jsou dovozy ocelářských výrobků množstevně omezovány nebo monitorovány systémem dvojí kontroly z několika zemí. Dovážené množství je omezeno u vybraných ocelářských výrobků původem v Ruské federaci, Ukrajině a Kazachstánu. Jejich dovoz do výše stanoveného množství lze uskutečnit pouze na základě dovozního povolení, vydaného kompetentním úřadem na základě žádosti dovozce řádně doložené vývozní licencí a potvrzením o původu zboží vydanými orgány vyvážející země. Systémem dvojité kontroly je monitorován, nikoli množstevně omezován, dovoz vyjmenovaných ocelářských výrobků z Rumunska (do dne vstupu Rumunska do EU), bývalé jugoslávské republiky Makedonie (bez stanovení termínu ukončení) a Moldávie (do konce roku 2006). Dovoz je povolen na základě dovozního dokumentu, který automaticky a na jakékoli množství vydá kompetentní úřad na základě žádosti dovozce, která musí být doložena mj. originálem vývozního dokumentu vydaného orgánem země vývozce Podrobný výklad k problematice ochranných opatření a přehled platných opatření je uveden na webových stránkách Ministerstva průmyslu a obchodu ČR – www.mpo.cz v části Obchod/mimořádná obchodně-politická opatření. http://www.mpo.cz/CZ/Obchod/Mimoradna_obchodne-politicka_opatreni/default.htm 2.1.3 Antidumpingová opatření Opatření na ochranu před dovozem dumpingových výrobků se přijímají na základě Nařízení Rady (ES) č. 384/96 o ochraně před dumpingovými dovozy z nečlenských států ES ve znění pozdějších úprav, které platí pro zemědělské a průmyslové výrobky, stejně jako pro výrobky spadající původně pod Smlouvu o ESUO (do doby platnosti této Smlouvy ošetřované samostatným předpisem). Je aplikovatelné jak na dovozy z členských, tak i nečlenských států WTO. Pro členy EHP se uplatňuje jen v sektorech, nepodléhajících unijním pravidlům hospodářské soutěže. Legislativa obsahuje speciální pravidla pro přechodové ekonomiky, za které jsou považovány následující země: Albánie, Arménie, 34
Ázerbajdžán, Bělorusko, Čína, Gruzie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Moldávie, Mongolsko, Severní Korea, Tádžikistán, Turkmenistán, Ukrajina, Uzbekistán a Vietnam. Vývozci z těchto zemí mohou pro účely konkrétního antidumpingového šetření individuálně požádat o přiznání statutu tržní ekonomiky. O statut tržní ekonomiky pro účely antidumpingových, popř. protisubvenčních řízení (na úrovni státu) usilují Ukrajina, Čína, Vietnam, Kazachstan a Mongolsko, ale žádná z těchto zemí zatím nesplnila kriteria pro jeho udělení. Za účelem ochrany proti dumpingu vedoucímu k újmě některého komunitárního výrobního odvětví přijímají orgány EU antidumpingová opatření, a to především antidumpingová cla (prozatímní nebo konečná) nebo závazky výrobců/vývozců z třetích zemí, že budou dovážet dumpingové výrobky do EU pouze v určitém stanoveném množství, případně že jejich cena při vývozu do EU neklesne pod určitou minimální hranici. EU může uložit antidumpingové clo za předpokladu, že je to - vedle splnění podmínek stanovených mezinárodní Dohodou o provádění článku VI GATT 1994 (dovoz za dumpingovou cenu, způsobená nebo hrozící újma domácímu výrobnímu odvětví a příčinná souvislost mezi nimi) - v zájmu Společenství (Community interest). Antidumpingové řízení je zahajováno Evropskou komisí na základě návrhu výrobce z EU nebo jejich svazu publikováním oznámení v Úředním věstníku EU. V jeho rámci probíhá šetření údajného dumpingu a v jeho důsledku vzniklé újmy nebo její hrozby komunitárním výrobcům. Toto šetření je uzavřeno buď tím, že je zastaveno bez uložení antidumpingových opatření, když škodlivý dumping nebyl prokázán, nebo tím, že Rada uvalí konečné antidumpingové clo na návrh Evropské komise, po projednání v Poradním výboru pro antidumping nebo Evropská komise přijme místo antidumpingového cla závazky. Řízení musí být ukončeno nejdéle do 15 měsíců od jeho zahájení. Antidumpingová cla nebo závazky mohou být Evropskou komisí zcela nebo zčásti přezkoumány v rámci zvláštního řízení (review). Dospěje-li v přezkumném řízení k výsledku, že při dovozu již k dumpingu nedochází nebo dumping již nezpůsobuje komunitárním výrobcům újmu, může Evropská komise antidumpingové clo změnit nebo zrušit. K zániku antidumpingového cla nebo závazku dochází zpravidla po uplynutí 5 let od jejich účinnosti. Potvrdí-li se v přezkumném řízení možnost dalšího poškozování komunitárních výrobců v případě ukončení platnosti antidumpingových opatření, může Evropská komise platnost cla nebo závazku prodloužit. Doplňkem antidumpingového režimu jsou rozhodnutí Orgánu pro řešení sporů (OŘS) v řízeních o urovnání sporů iniciovaných třetími zeměmi v souvislosti s antidumpingovými a vyrovnávacími opatřeními přijatými EU. Taková „sporná opatření“ mohou být zrušena nebo pozměněna nebo mohou být jako přiměřená přijata jiná zvláštní opatření v souladu s právním výkladem rozhodnutí. K retroaktivnímu efektu nicméně nedojde, neboť EU dokázala, že rozhodnutí OŘS platí pouze pro budoucí případy. Zejména provádění opatření „nebude základem pro vrácení cel vybraných před datem jejich přijetí, pokud nebude stanoveno jinak“. Podrobný výklad k oblasti antidumpingu a přehled platných opatření je uveden na webových stránkách Ministerstva průmyslu a obchodu ČR – www.mpo.cz pod heslem Obchod/antidumpingová opatření. 35
2.1.4 Protisubvenční opatření Opatření na ochranu před dovozy subvencovaných výrobků jsou přijímána na základě Nařízení Rady (ES) č. 2026/97 na ochranu před subvencovanými dovozy ze zemí, které nejsou členy ES ve znění pozdějších předpisů. Obchodně politickým nástrojem k nápravě škodlivého účinku dovozů výrobků, subvencovaných přímo nebo nepřímo v zemi původu nebo vývozu, na komunitární výrobní odvětví jsou vyrovnávací opatření (countervailing measures). Postup Evropské komise při vedení protisubvenčního řízení stanovený tímto nařízením je obdobný jako v řízení antidumpingovém. Jeho výsledkem je nejčastěji přijetí vyrovnávacího cla. Řešením je i přijetí závazku státu, z něhož zboží pochází nebo je exportováno, že subvence zruší nebo omezí, nebo závazku výrobce/vývozce nedopouštět se subvencovaného vývozu (úprava cen nebo zastavení vývozu). Jde např. o opatření, které je reakcí na daňovou politiku USA zakotvenou v zákoně „U.S. Foreign Sales Corporations“ (FSC) a v tzv. „ETI Act“ (jenž doplňuje FSC). EU předložila žalobu Orgánu WTO pro řešení sporů, který dospěl k závěru, že představuje zakázanou vývozní subvenci ve výši 4,043 mld. USD ročně. Vzhledem k tomu, že americká strana neučinila ve stanoveném termínu nápravu, EU - za souhlasu WTO - uplatnila od 1. 3. 2004 vyrovnávací protiopatření v podobě dodatkového cla na zboží dovážené z USA. Clo bylo uvaleno na vybrané průmyslové a zemědělské výrobky uvedené v příloze k nařízení Rady (ES) č. 2193/2003. Počáteční sazba dodatkového cla 5 % se postupně každý měsíc zvyšovala o jeden procentní bod, v prosinci 2004 činila 14 % a cílových 17 % měla dosáhnout v březnu 2005. Dne 17.7.2004 odsouhlasil americký Senát projednání tzv. Grassley-Baucus a Thomas návrhů ke zrušení FSC/ETI, 11.10.2004 byl návrh zákona schválen americkým Kongresem a následně podepsán prezidentem USA. Vzhledem k tomu, že zákon i nadále umožňuje americkým exportérům těžit z FSC/ETI až do konce roku 2006, EK požádala o konzultace podle čl. 21. 5 Ujednání o řešení sporů, v rámci kterých má být přezkoumáno, zda nový zákon skutečně implementuje doporučení panelu a Odvolacího orgánu. S účinností od l. ledna 2005 bylo provádění nařízení Rady (ES) č. 2193/2003 suspendováno Nařízením Rady (ES) č. 171/2005. Tímto nařízením byly rovněž stanoveny úpravy pro případ obnovení jeho aplikace (seznam zboží a výše dodatkových cel). Může k němu dojít buď od 1.1.2006, nebo 60 dní poté, co Orgán pro řešení sporů WTO potvrdí neslučitelnost určitých aspektů Amerického zákona o vytváření pracovních míst z roku 2004 s pravidly WTO, resp. se závazky USA vůči této organizaci (rozhodné je pozdější z obou dat). Jako vyrovnávací opatření se pak na zboží dovážené z USA a uvedené v novém seznamu bude uvalovat dodatkové clo ve výši 14 %.
Podrobný výklad k oblasti protisubvenčních opatření a přehled platných opatření je uveden na webových stránkách Ministerstva financí ČR – www.mfcr.cz pod heslem Cenová politika/ochrana trhu.
36
2.2 Opatření ovlivňující vývoz Celní zákon Společenství platí i při vývozu. Veškeré zboží opouštějící území Společenství podléhá celní kontrole a musí být předloženo k odbavení celním orgánům. Za normálních okolností probíhá odbavení na základě Jednotného správního dokumentu (Single Administrative Document/SAD) a příslušných průvodních dokumentů (např. licence na výrobky spadající pod společnou zemědělskou politiku). Celní orgány mohou udělit povolení ke zjednodušenému vyřizování formalit a celního řízení. Při vývozu Společenství neuplatňuje cla ani jiné poplatky. Automatické licencování se používá u určitých výrobků spadajících pod společnou tržní organizaci nebo při rozdělování celních kvót stanovených obchodními partnery EU. Společenství respektuje právo rozvojových zemí najímat si na území Společenství subjekty zabývající se kontrolou zboží před odesláním. Podmínky pro uplatňování kontroly stanoví Nařízení Rady (ES) č. 3287/1994 o kontrole zboží před odesláním ze Společenství. Specializované společnosti provádějí kontrolu kvality, množství nebo ceny zboží určeného pro vývoz do třetích zemí. Kontrakty však musejí být předem oznámeny Komisi a musejí odpovídat i další podmínkám, týkajícím se informací pro vývozce, nediskriminačního provádění kontrol, míry otevřenosti informací poskytovaných jednotlivými vývozci a způsobu vyřizování stížností vývozců. Opatření ovlivňující vývoz přijímá Společenství zejména k provádění společné zahraniční a bezpečností politiky (CFSP). Jde např. o embarga na vývozy zbraní, munice a vojenských zařízení do Afghánistánu, Angoly, Etiopie, Iráku, Konžské republiky, Sierra Leone, Somálska, Súdánu a Zimbabwe. V červnu 2000 bylo přijato Nařízení Rady (ES) č. 1334/2000, kterým se zavádí režim Společenství pro kontrolu vývozu zboží a technologií dvojího užití, tj. takového zboží a technologií, které mohou být použity jak pro civilní, tak i vojenské účely, které nahradilo předchozí obecný rámec stanovený Radou. Povolení je vyžadováno při vývozu zboží uvedeného v příslušném seznamu nebo u zboží, které – ačkoliv v seznamu uvedeno není – bylo některým členským státem za takové označeno vzhledem k možnosti jeho použití při výrobě chemických, biologických nebo jaderných zbraní. Povolení podléhají také vývozy do určitých destinací, a to i v případě zboží a technologií neuvedených v seznamu (např. podléhajících zbrojnímu embargu). Vývozy do určitých destinací se uskutečňují na základě zjednodušených postupů, např. všeobecné licence. Základním principem politiky EU při vývozu ostatního zboží do třetích zemí je neuplatňování množstevních omezení. Výjimkou jsou ochranná opatření (protective measures) přijímaná za podmínek stanovených v Nařízení Rady (ES) č. 2603/69 o společných pravidlech vývozu. Jsou kvantitativní povahy a slouží k omezení vývozu průmyslových a zemědělských výrobků s cílem zabránit vzniku kritické situace v důsledku nedostatku nezbytných výrobků na domácím trhu. Vývoz může být omezen z určitých regionů Společenství nebo pouze do určitých zemí. Podniky a výrobní odvětví v Evropské unii se mohou prostřednictvím Nařízení Rady (ES) č. 3286/94 z 22. prosince 1994, kterým se stanoví postupy Společenství v oblasti společné obchodní politiky k zajištění výkonu práv Společenství podle mezinárodních pravidel, především těch ustanovených pod záštitou Světové obchodní 37
organizace (tzv. Trade Barriers Regulation) bránit a získat možnost nápravy újmy způsobené nedovolenými překážkami obchodu, které negativně ovlivňují jejich přístup na trhy třetích států nebo přímo negativně ovlivňují trh Evropské unie. Stížnosti vývozců mohou vzejít z průmyslu, od podniků nebo od členského státu. Opatření, která jsou nejrůznější povahy, přijímá Rada na návrh Evropské komise poté, kdy nápravy nebylo dosaženo cestou konzultací nebo procedurami k vyřešení sporu. Společenství v zásadě neposkytuje vývozní subvence s výjimkou subvencí v rámci společné zemědělské politiky, a to na alkohol, mléko a mléčné výrobky, hovězí, telecí, vepřové a drůbeží maso, vejce, cukr, víno, obiloviny, rýži, ovoce a zeleninu a zpracované ovoce a zeleninu. Tyto subvence, bez nichž by se nemohly vývozy uskutečnit, mají pokrýt rozdíl mezi cenami Společenství a cenami na světovém trhu. Společenství nemá společnou proexportní politiku, přímá nebo nepřímá podpora vývozu zůstává v kompetenci jednotlivých členských států. Je harmonizována jen v míře nutné k zajištění toho, aby nebyla narušována soutěž mezi podniky. Při poskytování exportních úvěrů musí být respektována ustanovení přijatých směrnic a rozhodnutí Rady ES k pojišťování a financování vývozu se státní podporou, vycházejících z Ujednání OECD o pravidlech pro vývozní úvěry. 2.3 Opatření ovlivňující vývoz i dovoz Za výjimečných okolností může EU zavést dovozní nebo vývozní restrikce netarifního charakteru, založené na uplatnění článku XX a XXI GATT 1994 - všeobecné a bezpečnostní výjimky. Mohou být přijaty např. z důvodu ochrany života a zdraví lidí, veřejné morálky, národního bohatství umělecké, historické nebo archeologické hodnoty, uchování vyčerpatelných přírodních zdrojů, řešení platební bilance, z důvodu ochrany zvláštních bezpečnostních zájmů apod. 2.4 Opatření ovlivňující výrobu a obchod 2.4.1 Právní rámec podnikání V říjnu 2001 byl nařízením Rady (ES) č.2157/2001 přijat Statut evropské společnosti (Societas Europeae/SE), jenž vstoupil v platnost 8.10.2004. Statut umožňuje společnostem podnikat podle práva Společenství místo podle národního práva společností platných v místech, kde působí jejich dceřiné podniky (společnosti, vedlejší podniky atd.). Roční úspora výdajů díky zjednodušení organizace a administrativy se odhaduje na 30 mld. eur. Při splnění požadavku na základní jmění (120.000 eur) může SE vzniknout -
vytvořením holdingové společnosti podporované soukromými společnostmi s ručením omezeným nebo veřejnými obchodními společnostmi alespoň ze dvou členských států,
-
vytvořením společné dceřiné společnosti společnostmi alespoň ze dvou členských zemí,
-
fúzí dvou či více veřejných obchodních společností alespoň ze dvou členských zemí, 38
-
transformací veřejné obchodní společnosti, která měla po dobu minimálně dvou let dceřinou firmu v jiném členském státě.
Společnost, která nemá svou centrálu ve Společenství, se také může podílet na vytvoření SE, pokud je tato společnost zřízena podle práva členského státu, je registrována v tomto členském státě a prokáže déletrvající propojení s hospodářstvím tohoto členského státu. Každá SE bude zveřejněna v Úředním věstníku EU a bude registrována v tom členském státě, kde se nachází její administrativní centrála. SE bude nadále plátcem daní ve všech místech, kde bude vyvíjet činnost. Společnosti založené v členských státech používají národní standardy výkaznictví harmonizované legislativou Společenství. Byla zahájena nová iniciativa zaměřená na harmonizaci požadavků na nezávislost statutárních auditorů. Pro přípravu výsledných finančních zpráv mají společnosti, jejichž akcie jsou kótovány na burzách, možnost využít Mezinárodní účetní standardy (IAS) v Rakousku, Belgii, Francii, Finsku, Itálii a Lucembursku, nebo - v Rakousku a Německu - Všeobecně schválené účetní principy Spojených států (US-GAAP). Ze 7.000 společností registrovaných na burzách Společenství jich v roce 2002 využívalo asi 200 IAS a 400 US-GAAP. Zhruba polovina z těch, které využívají US-GAAP, je současně registrována na burzách v USA, kde je používání USGAAP vyžadováno Komisí pro burzy a cenné papíry (Securities Exchange Commission/ SEC). V rámci Akčního plánu pro finanční služby (Financial Services Action Plan/FSAP) bylo přijato nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1606/2002, kterým se všem firmám registrovaným na burzách ukládá používat IAS počínaje rokem 2005. Členské státy mohou povolit nebo požadovat aplikaci tohoto systému i v národních účtech nebo např. v bankovnictví a pojišťovnictví. Výčet přijatých IAS a jejich výklad obsahuje nařízení Komise č. 1725/2003. Další novinkou je zavedení nové agendy týkající se společné odpovědnosti za poskytování informací o aktivitách společnosti. Komise vydala doporučení ke zapracování problematiky životního prostředí do ročních účetních uzávěrek a výročních zpráv společností Cílem je dosáhnout, aby akcionáři byli lépe informováni o environmentálních aspektech činnosti společnosti a mohli lépe vyhodnotit dopad s nimi spojených rizik a závazků na finanční situaci společnosti. Komise také vydala Zelenou knihu o společné sociální odpovědnosti (CSR), která se zabývá sociální dimenzí činnosti společnosti (např. řízení lidských zdrojů, pracovní standardy). Průměrné sazby zdanění společností se v členských státech nadále výrazně odlišují a neobjevuje se náznak jejich sbližování. Ačkoli Komise již dlouhou dobu prosazuje harmonizaci vedoucí ke snížení existujících rozdílů, členské státy nejsou v této otázce jednotné. Dosavadní aktivita Komise se proto soustředila na zlepšení mechanismu daňové koordinace, zvláště na omezení či zrušení „škodlivé daňové konkurence“. Do budoucna Komise zamýšlí navrhnout, aby zvláště ty společnosti, které vystupují jako společnosti evropské (viz výše), měly možnost sjednotit základ pro výpočet daně ze zisku.
39
2.4.2 Hospodářská soutěž Účinné politice hospodářské soutěže je v rámci celého Společenství přikládán stěžejní význam. Vychází z ustanovení Smlouvy o ES a doplňuje národní politiky hospodářské soutěže uplatňované v členských státech EU. Politika hospodářské soutěže Společenství se týká: -
dohod mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků, jednání ve vzájemné shodě a zneužití dominantního postavení, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušit soutěž (antitrust),
-
fúzí podniků (mergers),
-
liberalizace (energetika, pošty, telekomunikace) a
-
poskytování státních podpor.
Příslušná rozhodnutí podléhají právnímu přezkumu Evropským soudem první instance (CFI) a Evropským soudním dvorem (ECJ). Počet antitrustových šetření v posledních třech letech klesá, naopak počet případů oznámených fúzí zůstává stabilní. Komise je názoru, že globalizace a rozvoj jednotného vnitřního trhu EU, jehož hospodářský potenciál vzrostl přijetím eura, jsou dvěma nejvýznamnějšími faktory propojování průmyslu mezi členskými státy EU a na nadnárodní úrovni. Článek 81(1) Smlouvy o ES zabraňuje tomu, aby podnikatelské subjekty uzavíraly mezi sebou dohody omezující soutěž, neboť takové dohody jsou neslučitelné se společným trhem a mohly by negativně ovlivnit vzájemný obchod mezi členskými státy. Výjimku tvoří pouze případy posouzené Komisí v souladu s článkem 81(3) jako přínosné z hlediska rovnováhy. Jako neslučitelnému se společným trhem zabraňuje článek 82 zneužívání dominantního postavení, a to bez výjimky. V zásadě se toto týká dohod ovlivňujících společný trh bez ohledu na to, zda jsou podnikatelské subjekty založeny v členských státech, ve třetích zemích nebo současně v členském státě a ve třetí zemi. Podle pravidel pro aplikaci článků 81 a 82 musela být dohoda, která by potenciálně mohla omezit soutěž, nahlášena Komisi za účelem udělení výjimky. V roce 2001 Komise zvýšila minimální společný podíl účastníků na relevantním trhu dle článku 81(1) na 10 % u horizontálních dohod a na 15 % u dohod vertikálních, a to z původních 5 %, resp. 10 %. Komise přijala revidované nařízení o blokových výjimkách pro specializační smlouvy a pro smlouvy o spolupráci při výzkumu a vývoji, vydala pravidla pro vertikální dohody a v dubnu 2004 svým nařízením č. 772/2004 revidovala blokovou výjimku pro smlouvy o poskytnutí technologií. Značný význam pro spotřebitele v EU má vydání nového nařízení obsahujícího blokovou výjimku pro distribuční a servisní dohody uzavírané mezi výrobci a prodejci motorových vozidel, které vstoupilo v platnost 1. října 2002. Největší reformou antitrastových pravidel od roku 1962 je přijetí Nařízení Rady č. 1/2003 o implementaci pravidel stanovených čl. 81 a 82 Smlouvy o ES, které vstoupilo v platnost 24. ledna 2003 a je účinné od 1.5.2004. Zásadně zjednodušuje způsob vynucování dodržování pravidel, ruší praxi oznamování dohod Komisi a efektivnějším způsobem rozděluje působnost Komise a národních úřadů. 40
Podle nařízení Rady č. 4264/89 o fúzích Komise posuzovala navržená spojení „rozměru Společenství“, definovaného obratem, a to na základě toho, zda je vytvořena nebo posílena dominantní pozice neslučitelná se společným trhem. Dle věcně příslušného komisaře „jsou škodlivé takové fúze, které umožňují růst společnostem majícím natolik silné pozice, že jim dovolují buď diktát nad dnešním trhem nebo kontrolu nad vývojem trhu zítřejšího“, škodí spotřebitelům vyššími cenami, omezeným sortimentem i inovacemi. Komise zpracovala vyhodnocení více než desetiletých zkušeností s využíváním systému kontroly fúzí, které vedlo k přijetí nové legislativy pro tuto oblast. Změny v hodnocení fúzí, mechanismu součinnosti Komise a členských států a procedurálních otázkách jsou obsahem nového nařízení Rady č. 139/2004 o kontrole fúzí a implementačního nařízení č. 802/2004, která se provádějí od 1.5.2004. EU spolupracuje s orgány pro soutěžní politiku členských států EHP a na základě dvoustranných dohod s obdobnými orgány v Kanadě, USA a v kandidátských zemích střední a východní Evropy (očekává se schválení dvoustranné dohody s Japonskem). Stála i v čele snah o posílení mezinárodní spolupráce v oblasti politiky hospodářské soutěže, která byla v říjnu 2001 završena vytvořením „International Competition Network“ (ICN). ICN neformálně propojuje úřady pro hospodářskou soutěž z rozvinutých i rozvojových zemí za účelem výměny zkušeností, přípravy návrhů na věcné i procedurální sbližování činnosti a mezinárodní spolupráce. Také na půdě WTO EU dlouho prosazuje jednání o uzavření mnohostranné dohody o hospodářské soutěži, která by spočívala v závazku přijmout a prosazovat národní soutěžní legislativu, včetně určitých minimálních základních požadavků (např. zákaz tvrdých kartelů) spíše než v harmonizaci základních zákonů pro soutěž. Pokud jde o obchod a soutěž, v ministerské deklaraci z Dohá se uvádí, že „jednání se uskuteční po Pátém zasedání Ministerské konference na základě výslovným souhlasem přijatého rozhodnutí o postupu“. K takovéto shodě však nedošlo ani na Pátém zasedání v září 2003 ani v rámci ujednání Generální rady WTO z 31. července 2004. O otázce obchodu a soutěže se proto v současné době na půdě WTO nejedná, i když možnost těchto jednání v budoucnosti nebyla úplně vyloučena. 2.4.3 Subvence a státní pomoc V EU byla zavedena široká škála programů pro poskytování pomoci podnikům jak na úrovni Společenství, tak i jednotlivých členských států, v jejichž rámci mohou být poskytovány subvence. EU informuje o poskytovaných subvencích v souladu s GATT 1994 a Dohodou WTO o subvencích a vyrovnávacích opatřeních. Podle informace za rok 2000 činily celkové výdaje na pomoc podnikům z rozpočtu EU v roce 2000 93 mld. eur, z nichž 43,9 % bylo určeno pro zemědělství a 35,2 % na strukturální změny. Na výzkum a technologický vývoj připadá podle odhadů zhruba 3,9 %; šestý rámcový program přijatý v lednu 2002 zvyšuje financování na 17,5 mld. eur, tj. oproti pátému programu o 17 % více, což je odrazem priority přikládané výzkumu. Údaje o subvencích poskytovaných členskými státy EU nejsou k dispozici, Komise však odhaduje, že kategorie „státní pomoci“ představovala v roce 1999 80 mld. eur, což činilo 1 % HDP EU. V období 1997-99 činila státní pomoc v průměru 90 mld. eur ročně a oproti období 1995-97 její roční výše poklesla přibližně o 10 % a směřovala zejména do železniční dopravy a zpracovatelského průmyslu. Hlavními formami jejího poskytování jsou 41
granty a osvobození od daní. Nejvyšší státní pomoc poskytuje Německo, následuje Francie, Itálie a Velká Británie . V souladu s trendem přechodu od subvencí pro jednotlivé firmy nebo sektory k subvencování horizontálních cílů je i úkol vytčený na barcelonském zasedání Evropské rady v březnu 2002 zvýšit celkové výdaje EU – v součtu privátních a vládních zdrojů - na výzkum a vývoj tak, aby dosáhly 3 % HDP roku 2010. Výdaje na výzkum a vývoj v EU byly odhadovány na 153 mld. eur za rok 1999, což představuje 1,92 % HDP. V důsledku událostí z 11. září 2001, které vedly USA k přijetí závazků na podporu leteckých dopravců, se Komise rozhodla podržet platný rámec státní pomoci tomuto sektoru s několika menšími změnami (např. subvencování zvýšených pojistných výloh), ale také přijmout nový nástroj, který by měl zaplnit mezeru ve stávajícím legislativním rámci EU a napomoci čelit nekalým praktikám v sektoru letecké dopravy. Byl přijat v dubnu 2004 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 868/2004 o ochraně proti subvencování a nekalým cenovým praktikám způsobujícím újmu unijním leteckým přepravcům při poskytování služeb z nečlenských zemí ES a v platnost vstoupil 20. května 2004. Na základě Dohody WTO o subvencích a vyrovnávacích opatřeních se výrobky dovezené z členských zemí EU, které jsou označeny za subvencované a splňují podmínky pro vznik újmy a její příčiny, mohou stát předmětem vyrovnávacích opatření uplatněných ze strany člena WTO. USA iniciovaly šetření v souvislosti s určitými subvenčními programy EU a jejích členských států, a jsou tím členem WTO, jenž nejčastěji uvaluje vyrovnávací opatření na výrobky dovážené z členských států EU. Podle článku 87 Smlouvy o EU je státní pomoc (podpora) neslučitelná se společným trhem, jestliže a) je poskytována státem ze státních zdrojů, b) narušuje soutěž tím, že přináší příjemci ekonomickou výhodu a selektivně poskytuje pomoc „určitým podnikům“ nebo „na výrobu určitého zboží“, c) ovlivňuje obchod mezi členskými státy. Výjimky jsou možné v konkrétních definovaných případech (např. pomoc sociálního charakteru, přírodní pohromy) nebo mohou být schváleny v zájmu dosažení určitých horizontálních cílů (např. regionální rozvoj, ochrana životního prostředí) nebo jde-li o specifické odvětví (např. stavba lodí). Zvláštní ustanovení Smlouvy o ES platí pro zemědělství a rybolov (článek 36) a dopravu (článek 37). Na základě procedurálních pravidel platných pro poskytování státní pomoci je od členských států vyžadováno, aby předem oznámily Komisi navrhovaná opatření a ta mohla posoudit jejich slučitelnost se Smlouvou o ES. Komise je zmocněna prohlásit stávající či navrhované programy za neslučitelné se společným trhem a rozhodovat o nápravných opatřeních vč. zrušení, změny nebo vrácení poskytnutých grantů. V roce 1999 vydala Komise negativní rozhodnutí v 9 % oznámených případů; 82 % případů rozhodla aniž formálně zahájila šetření. „Neoznámená pomoc“ je taková, která byla poskytnuta nebo uskutečněna bez oznámení nebo již byla poskytována v době notifikace a nebo začala být poskytována až po notifikaci, avšak ještě předtím, než Komise dospěla k rozhodnutí. Ze 747 případů předběžně posuzovaných Komisí v letech 2000 a 2001 připadlo zhruba 20 % na neoznámenou pomoc. Neoznámená pomoc poskytovaná bez povolení Komisí je nezákonná.
42
Komise vydala řadu pravidel týkajících se metod posuzování státní pomoci - změnila pravidla pro pojišťování krátkodobých vývozních úvěrů, upravila pravidla pro environmentální pomoc, rizikový kapitál a veřejné vysílání V únoru 2002 Komise stanovila rámec regionální pomoci pro rozsáhlé investiční projekty platný pro všechna odvětví v období 2004-09, který umožňuje horizontální nakládání s takovými projekty, pro něž platila odvětvová pravidla. Po prvních zkušenostech s jeho prováděním byl s platností od 1.1.2004 rámec modifikován. Změny se týkají mj. posunu termínu vytvoření seznamu sektorů s vážnými strukturálními problémy, vyloučení sektoru stavby lodí a upřesnění přechodného režimu pro odvětví syntetických vláken a výroby motorových vozidel. Podrobnější informace k oblasti hospodářské soutěže a státní pomoci poskytuje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ČR – www.compet.cz .
2.4.4 Ochrana práv k duševnímu vlastnictví Pro posílení ochrany práv k duševnímu vlastnictví přijala EU harmonizační směrnice o právech autorů originálních uměleckých děl při opětném prodeji (s termínem transpozice do 1.1.2006) a o autorských a příbuzných právech v informační společnosti (transpozice do konce roku 2002). Bylo rovněž přijato nařízení o průmyslovém vzoru Společenství v návaznosti na ochrannou známku Společenství a chráněnou odrůdu rostlin Společenství. Nebylo dosaženo dohody u návrhu Komise na vytvoření jednotného patentu Společenství (včetně Soudu Společenství pro práva k duševnímu vlastnictví) vzhledem k otázkám souvisejícím s překladem a jurisdikcí. Otevřen zůstává další osud kontroverzního návrhu směrnice „O patentovatelnosti vynálezů realizovaných počítačem“ (COM 2002/0047), jenž byl prezentován jako nástroj k harmonizaci legislativy v oblasti softwarových patentů. Dlouhotrvající masivní odpor odborné veřejnosti vůči tomuto návrhu vyvrcholil prozatím důraznou žádostí Polska o stažení tohoto bodu z programu jednání Rady pro zemědělství a rybolov (21.12.2004), čímž bylo definitivně zablokováno eventuelní přijetí této směrnice v roce 2004. Podle zprávy celních orgánů došlo při kontrole dodržování práv k duševnímu vlastnictví v letech 1999 až 2001 k nárůstu zabavování zboží na základě legislativy, která zavádí Dohodu TRIPS. Pro boj proti padělkům a pirátství Komise navrhla harmonizační směrnici o vymáhání práv k duševnímu vlastnictví, jako jsou autorská práva a práva příbuzná, ochranné známky, vzory nebo patenty. Směrnice 2004/48/ES Evropského parlamentu a Rady z 29.4.2004 vstoupila v platnost 20.5.2004 a na její implementaci mají členské státy dva roky. Po uplynutí této doby by všechny členské státy měly mít pro případ, že dojde k porušování práv k duševnímu vlastnictví, podobná opatření, procedury a nápravné prostředky pro ochranu majitelů těchto práv. Podrobnější informace k oblasti ochrany práv k průmyslovému vlastnictví a práv k jinému duševnímu vlastnictví poskytuje Úřad průmyslového vlastnictví ČR – www.upv.cz a k ochraně autorských práv Ministerstvo kultury ČR – www.mkcr.cz. 43
3. Vybrané sektory 3.1 Zemědělství Pro lepší představu o zemědělském sektoru EU a jeho postavení v systému unijního hospodářství je vhodné uvést nejprve několik čísel. V roce 2000 činila obhospodařovaná plocha v celé EU přibližně 130 milionů hektarů, na celkové zaměstnanosti se zemědělství (včetně lesnictví, lovu a rybolovu) podílelo 4,3 %. V roce 2001 zemědělské tržby v EU v průměru meziročně vzrostly o 3,3 %, a to zejména díky pokračujícímu snižování pracovních nákladů (asi o 2 %) a vyšším reálným tržbám (asi o 1,2 %). Nejvýznamnější výrobkovou kategorií zůstává mléko (jeho podíl činí 13,8 %). Významný je také podíl produkce hovězího dobytka, a to stejně jako u mléka z hlediska celé Unie i jednotlivých členských států. Ve všech členských státech s výjimkou Řecka se hovězí produkce podílí na celkové zemědělské výrobě minimálně 5 %. EU je soběstačná ve většině zemědělských produktů, které spadají do společné zemědělské politiky (CAP). Nejvyšší úroveň soběstačnosti (měřena jako podíl domácí produkce na domácí spotřebě) byla dosažena u plnotučného sušeného mléka (370 %), dále u odtučněného sušeného mléka (247 %), cukru (128%), pšenice (120 %) a másla (116 %). Je tedy evidentní, že EU je velmi závislá na vývozu, zahraniční trhy představují velice důležité odbytiště pro domácí produkci. Vývozy jednotlivých zemědělských komodit z EU mají podstatný podíl na celkových světových vývozech těchto komodit, zejména to platí pro víno (41,5 %), sušené mléko (32 %), sýry (31,9 %), máslo (20,5 %), pšenici (15,1 %) a cukr (13,5 %). V roce 2000 EU byla zároveň největším světovým dovozcem i vývozcem zemědělských výrobků, celková hodnota dovozů za toto období činila 63 mld. USD (20,6 % celkových světových zemědělských dovozů) a vývozů 60,2 mld. USD. Na celkových vývozech EU se zemědělské výrobky podílely 6,2 % a na celkových dovozech 5,7 %. 3.1.1 Společná zemědělská politika Hlavními nástroji CAP jsou garantované společné ceny a společné tržní organizace (CMOs) pro osmnáct výrobkových kategorií. CMOs jsou čtyř typů. První typ je pro jednoleté plodiny (obiloviny, olejniny a bílkovinné plodiny), pro hovězí maso a skopové maso a je spojen s přímou pomocí producentům užívajícím výrobní faktory jako je půda a hospodářská zvířata. Přímá pomoc je spojena s referenčními obdobími a programy omezujícími produkci. Druhý typ CMOs se týká olivového oleje, tabáku, bavlny, některého zpracovaného ovoce a zeleniny (citrusy, rajčata, švestky, stolní víno) a poskytuje přímou pomoc, která je přímo úměrná produkčním úrovním, ale současně podléhá stropům odvozeným z historických úrovní produkce. Třetí typ CMOs je pro dvě výrobkové skupiny, a to mléčné výrobky a cukr, a spočívá v poskytování podpor v rámci produkčních kvót, přičemž náklady na tyto podpory nese zejména spotřebitel. Čtvrtý typ CMOs, který je uplatňován pro ovoce a zeleninu, kvalitní vína, vepřové maso, drůbeží maso, vejce a med, umožňuje trhu se v podstatě volně pohybovat (fluktuovat) a intervence jsou minimální. Od roku 2000 došlo v CAP k několika změnám - snížení garantovaných cen pro obilniny a hovězí maso, zahrnutí lnu a konopí do systému pro jednoleté plodiny, zjednodušení uspořádání pro platby za zpracování některých druhů ovoce a zeleniny (rajčata, 44
broskve, hrušky, citrusy), prodloužení fungování cukerného režimu do roku 2006 a režimu mléčných kvót do roku 2008. Cíle a financování CAP pro období 2000-2006 jsou podrobně rozpracovány v Agendě 2000. Celkové výdaje na CAP činily v roce 2000 40,4 mld. eur, tj. přibližně 43,9 % z celkového rozpočtu Unie. Prostředky jsou vypláceny zejména z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EAGGF), který je spravován členskými státy a podléhá kontrole ze strany Účetního dvora. Záruční část EAGGF je určena na podporu tzv. prvního pilíře CAP - zemědělské produkce jako takové, zatímco orientační část se soustředí na otázky rozvoje venkova (druhý pilíř CAP). V roce 2001 částka vyplacená ze záruční části EAGGF činila 44 miliard eur, což znamená nárůst o 9 % oproti roku 2000. Výdaje do zemědělství plynou i z rozpočtů jednotlivých členských států, odhaduje se, že celková částka v roce 2000 činila 14,5 mld. eur. Od roku 1995 zůstávají celkové národní výdaje na zemědělství na přibližně stejné úrovni s tím, že k prudkému poklesu došlo v Německu, k výraznému růstu naopak v Irsku, Portugalsku, Nizozemí, Švédsku, Belgii a Spojeném království. EU disponuje velmi propracovaným režimem pro dovozy a vývozy zemědělských produktů. Přesáhnou-li domácí ceny úroveň cen světových a sníží se tak konkurenceschopnost unijních producentů a vývozců, uvaluje EU zvýšená cla jako zvláštní ochranné opatření podle Dohody WTO o zemědělství. Průměrné celní zatížení zemědělských produktů při dovozech do EU bylo v roce 2002 odhadováno asi na 16,1 %. Platí, že unijní cla jsou nízká na zemědělské výrobky neprodukované v EU (např. káva, čaj, koření), ale jsou výrazně vyšší na základní produkty spadající do CAP a na komodity vzniklé jejich zpracováním. Dalším uplatňovaným obchodně politickým nástrojem jsou vývozní subvence. Cílem jejich používání je zajistit vývoz přebytků Společenství do zahraničí, přičemž jejich využívání je omezeno co do hodnoty i objemu subvencované produkce podle Dohody WTO o zemědělství. Podle posledních dostupných údajů OECD celková podpora EU zemědělským producentům klesla v absolutním vyjádření v roce 2000 na 90,2 mld. USD oproti přibližně 114,9 mld. USD v roce 1999. Hlavními příčinami však mnohem spíše než nějaké výrazné změny v zemědělské politice byly rychlejší růst cen světových než domácích a pohyby měnových kurzů. EU ostatně poskytla svým producentům vyšší podpory než kterákoliv jiná země OECD - Japonsko 59,9 mld. USD a USA 48,9 mld. USD. OECD vyčísluje úroveň pomoci, kterou poskytují její členové svým domácím zemědělským producentům, na základě souhrnu veškerých poskytnutých podpor vztažených k cenám klíčových produktů spadajících do CAP na světových trzích. Tento ukazatel se u EU snížil ze 43 % v roce 1999 na 38 % v roce 2000, a zůstává tak pod dosud nejvyšší dosaženou úrovní 44 % v období 1986 – 88 (Japonsko 64 %, USA 22 %). Vysokou míru ochrany a podpory, kterou EU poskytuje svým zemědělcům, výslovně zmiňuje i studie ekonomických dopadů jednotlivých politik EU, uveřejněná OECD v roce 2000, která konstatuje, že „zemědělství je tradičně nejchráněnějším sektorem Společenství“. 45
Tlaky na přizpůsobení CAP novým podmínkám vycházejí zejména z procesu rozšíření EU, ale objevují se i v souvislosti s pokračujícími jednáními o zemědělství ve WTO. Podstatným faktorem je rovněž pokles důvěry spotřebitelů v CAP vyplývající z rostoucího počtu krizí v oblasti bezpečnosti potravin. Na tento problém již EK reagovala přijetím nového rámce pro národní právní předpisy o potravinách a o procedurách k zajištění bezpečnosti potravin, ale nutné jsou i další kroky tímto směrem. V roce 2002 započala příprava další fáze reformy CAP na základě prověrky (tzv. Mid-Term Review/MTR), jejímž úkolem bylo zhodnotit a navrhnout pokračování a prohloubení reforem CAP zahájených v roce 1997 na základě Agendy 2000. Závěrečná zpráva z této prověrky předložená Evropskou komisí v polovině r. 2002 je považována za radikální v kvalitativní rovině (zcela nový způsob podpory unijního zemědělského sektoru), nikoliv v otázce celkové výše prostředků věnovaných na CAP. Postoje členských států k návrhu EK byly od počátku velmi protichůdné, a jednání byla tudíž velmi složitá a dlouhá. Německo, Velká Británie, Nizozemí a Švédsko (státy, které na CAP výrazně více přispívají než z ní čerpají) a s jistými výhradami i Dánsko s návrhem EK více méně souhlasily. Většina členských států však návrh dlouho odmítala, z toho některé velmi ostře (zejména Francie, ale také Irsko, Španělsko, Portugalsko, Itálie či Rakousko). Na konci června 2003, tedy po téměř rok trvajících a často bouřlivých jednáních, členské státy dospěly ke kompromisní dohodě o reformě CAP, která se stala základem pro návrhy konkrétních právních předpisů. Původní návrh EK byl poněkud zmírněn, ale celkově lze konstatovat, že nejpodstatnější body reformy zůstaly zachovány. Především byla odsouhlasena zásadní systémová změna spočívající v oddělení vyplácení přímé pomoci od produkce (tzv. „decoupling“), což by mělo ve svých důsledcích vést zejména k posílení tržní orientace zemědělského sektoru EU a ke snížení produkovaných přebytků. Nová CAP by měla být primárně orientována na spotřebitele a daňového poplatníka a současně by měla zemědělcům umožňovat svobodně vyrábět podle potřeb trhu (při zajištění nezbytné příjmové stability). Zemědělcům bude nadále vyplácena jediná („sdružená“) platba (tzv. „single farm payment“) a zachovány zůstanou pouze velmi omezené vazby mezi subvencováním a produkcí, aby se zamezilo případnému opuštění produkce. Farmáři nárokující přímou podporu musejí splňovat výrazně přísnější podmínky, zejména v oblasti ochrany životního prostředí, kvality a bezpečnosti potravin a zdraví zvířat atd. (tzv. „cross-compliance“). Jsou také povinni pravidelně provádět audit svého hospodaření podle jednotných komunitárních pravidel. Další změnou je povinné uplatňování tzv. „modulace“, která spočívá v postupném snižování podílu prostředků vyplácených v podobě přímých podpor (tj. na první pilíř CAP) a současném zvyšování podílu prostředků určených na podporu rozvoje venkova (tj. na druhý pilíř CAP). Oproti původnímu návrhu EK se ale snížení přímých podpor dotýká pouze větších farem. Schválen byl rovněž návrh rozšířit okruh oblastí a činností, jejichž rozvoj bude možno v rámci druhého pilíře podporovat (nejen nejméně úrodné oblasti, ekologické zemědělství, zalesňování a dřívější odchody do důchodu, ale také kvalita potravin, zdraví zvířat apod.). Cílem je napomoci zemědělcům, aby byli schopni počínaje rokem 2005 splnit unijní výrobní standardy, a především výrazněji podporovat komplexní rozvoj venkovských oblastí, který by zamezil jejich dalšímu vylidňování a zaostávání.
46
Ministři zemědělství členských států se shodli také na zavedení mechanismu zajišťujícího finanční disciplinu (tzv. „financial discipline mechanism“), aby nedošlo k překročení striktního rozpočtového omezení stanoveného pro rozšířenou EU do r. 2013. Součástí nejnovější reformy CAP jsou i změny dohodnuté v některých subsektorech. Zejména se jedná o obiloviny, kde dochází ke snížení měsíčních příplatků na polovinu. Garantované výkupní ceny ale zůstávají zachovány, přestože původní návrh Komise počítal s jejich snížením výměnou za určité kompenzace. Dále bylo dosaženo shody o reformě v oblastech rýže, tvrdé pšenice, ořechů, škrobových brambor a sušených krmiv. Oblast mléčných výrobků je tradičně nesmírně citlivá a úpravy by měly být projednávány v souladu s ustanoveními Agendy 2000 až v roce 2008. Komise ve své původní zprávě pro MTR proto ani žádné změny nenavrhovala, pouze konstatovala, že reforma zde je nutná a čím dříve se o ní začne jednat, tím lépe. Úpravy dohodnuté v tomto subsektoru jsou tak do určité míry příjemným překvapením. Konkrétně se jedná o asymetrické snížení intervenčních cen u některých mléčných produktů – u másla o 25 % během příštích 4 let (snížení o dalších 10 % v porovnání s Agendou 2000) a u netučného sušeného mléka o 15 % během 3 let (tento závazek je obsažen již v Agendě 2000). Nejednalo se o reformě u olejnin a hovězího masa. Spolu s některými dalšími sektory (např. víno) se tak o těchto komoditách bude jednat až v další etapě reformy CAP. První konkrétní právní akty k reformě CAP byly publikovány v říjnu 2003. Jedná se o sedm nařízení Rady, z nichž nařízení Rady (ES) č. 1782/03 upravuje horizontální pravidla reformy (jednotná přímá platba, „decoupling“, „modulace“, atd.), nařízení Rady (ES) č. 1783/03 rozvoj venkova a zbylých pět nařízení se týká změn v jednotlivých sektorech (obiloviny - nařízení Rady (ES) č. 1784/03, rýže - nařízení Rady (ES) č. 1785/03, sušená krmiva - nařízení Rady (ES) č. 1786/03 a mléko - nařízení Rady (ES) č. 1787/03 a nařízení Rady (ES) č. 1788/03). Velmi specifickou a citlivou oblastí unijního zemědělství je sektor cukru. Koncem září 2003 Komise představila první návrh reformy, který podrobně rozebíral a hodnotil tři možné podoby budoucího cukerního pořádku. První možností bylo zachovat současný systém, což ale Komise od počátku pokládala za nerealistické. Podstatou druhé možnosti, kterou Komise preferovala, bylo snížení ceny bílého cukru. A konečně třetí možností, jež je ale v podmínkách současné EU dost obtížně představitelná, je plná liberalizace sektoru cukru. Na základě projednávání výše uvedeného návrhu v orgánech Rady Komise 14. července 2004 předložila upravený návrh reformy cukerního pořádku, považovaný za poměrně radikální. Komise navrhuje výrazné snížení vývozů cukru a vývozních subvencí, odbourání intervencí, snížení unijní produkce a domácích cen cukru a přiznání „oddělené“ (decoupled) platby producentům cukrovky. Cílem je zavést režim více orientovaný na potřeby trhu a zákazníka a méně narušující obchod. Změny by měly začít být prováděny v červenci roku 2005 a aby všechny zainteresované subjekty měly čas se jim přizpůsobit, budou zaváděny postupně během čtyřletého přechodného období. První prověrka a zhodnocení fungování nového režimu jsou plánovány již na rok 2008. Součástí nynější etapy reformy CAP je dále reforma v oblastech olivového oleje, tabáku a bavlny (tzv. středomořské plodiny – „mediterranean products“). Koncem září 2003 Komise představila její podrobné zásady a v polovině listopadu téhož roku předložila Radě návrhy konkrétních právních aktů, které Rada po dlouhých a složitých jednáních schválila 22. 47
dubna 2004. Reforma v těchto sektorech vychází ze stejných cílů a je založena na stejných principech jako červnový reformní „balík“ (jednotná přímá platba, „decoupling“, atd.). Současně s výše uvedenými legislativními návrhy Rada schválila i návrh na reformu pomoci pro producenty chmele. Platby v rámci této pomoci se stanou součástí jednotné přímé platby, tj. jejich vyplácení bude také odděleno od produkce (členským státům bude ponechána možnost zachovat vázanost na produkci pro maximálně 25 % této pomoci, aby mohly být v případě potřeby zohledněny specifické produkční podmínky anebo regionální specifika). Vlastní implementace reformy probíhá na základě tři prováděcích nařízení Komise. První z nich, Nařízení Komise (ES) č.796/04 z 21.4.2004, upravuje otázky dodržování podmínek pro přiznání podpory ze strany zemědělců („cross compliance“), kontrol a modulace. Druhé nařízení, Nařízení Komise (ES) č. 795/04 z 21.4.2004, se podrobně zabývá klíčovým prvkem reformy, tj. zavedením jednotné platby vyplácené nezávisle na produkci („decoupling“). Poslední nařízení, Nařízení Komise (ES) č. 2237/03 z 23.12.2003, se týká těch oblastí podpory, jež i v budoucnu budou záviset na produkované komoditě nebo kde členské státy budou mít možnost zachovat určité aspekty vázanosti podpory na produkci. První části reformy začaly být uplatňovány v roce 2004, další budou následovat v průběhu roku 2005, opatření pro středomořské plodiny budou platit od roku 2006. Se zavedením jednotné zemědělské platby se počítá v roce 2005 s tím, že pokud některý členský stát s ohledem na specifika svého zemědělství bude potřebovat přechodné období, může jednotnou platbu zavést nejpozději od roku 2007. Nejnovější reforma CAP by měla kromě jiného výrazně posílit unijní vyjednávací pozici při právě probíhajících jednáních na půdě WTO. 3.2 Rybolov EU má vlastní dvousetmílovou rybolovnou zónu u pobřeží Severního Atlantiku a Severního moře, která je využívána jak jejími vlastními rybářskými plavidly, tak i loďmi států, jež s EU uzavřely bilaterální dohody. Rybářská plavidla členských států EU dále využívají teritoriální vody některých třetích zemí ležících ve Středomoří a na pobřeží Afriky, a to opět na základě dvoustranných dohod. Podle pravidel stanovených jednotlivými regionálními rybářskými řídícími organizacemi mohou rybáři z EU lovit také v mezinárodních vodách. Podle údajů za rok 1999 má rybářská flotila EU 99 000 plavidel s celkovou hrubou tonáží přibližně 2 miliony a výkonem 78 mil. kW. Rybářské lodi má 13 členských států, přičemž největší počet připadá Řecku, dále Itálii a Španělsku (Španělsko má největší podíl na celkové tonáži unijní rybářské flotily). Rybářský sektor zaměstnával v EU v daném období asi 600 000 lidí (z toho 244 tisíc přímo na moři). Spotřeba rybích výrobků v EU trvale převyšuje její produkci, a Unie proto musí přibližně 60 % svých potřeb uspokojovat dovozy. V roce 1999 dovezla 4,4 milionu tun rybích výrobků v hodnotě 10,7 mld. eur a vyvezla 1,6 milionu tun v hodnotě 1,9 mld. eur. Unie je čistým dovozcem veškerých hlavních druhů rybích výrobků konzumovaných na jejím 48
území, zejména se jedná o lososa a tresku čerstvé či chlazené, tuňáka, tresku a hejka mražené a mražené filety z nich, tresku solenou a tuňáka v konzervě. 3.2.1 Společná rybolovná politika (CFP) Článek 32 Smlouvy o založení ES zahrnuje rybolov do zemědělství a cíle stanovené v článku 33 pro CAP se proto aplikují i na sektor rybolovu. Jedná se o: zvýšení produkce, zajištění spravedlivého příjmu pro producenty, stabilizace trhů, dostupnosti nabídky, rozumných cen pro spotřebitele a principu nediskriminace. CFP, která byla poprvé samostatně formulována v roce 1983, má navíc ještě další cíl, a to „přispívat k ochraně a uchování disponibilních a dosažitelných živých mořských vodních zdrojů a zajistit jejich racionální a odpovědné využívání na udržitelném základě, v přiměřených ekonomických a sociálních podmínkách pro daný sektor, přičemž musí brát v úvahu důsledky svého působení pro mořský ekosystém a zejména potřeby jak producentů, tak spotřebitelů“. Jedním ze základních cílů EU v oblasti rybolovu je zachování zásob ryb. Unie za tímto účelem pravidelně stanovuje tzv. celkové maximální povolené objemy výlovu, dále podniká příslušné kroky při řízení své rybářské flotily a zavádí omezující programy. Hlavním nástrojem pro financování těchto aktivit je tzv. Finanční nástroj pro řízení sektoru rybolovu (FIFG), který má dvojí určení. Jednak napomáhá snižování objemů výlovů v souladu s víceletým řídícím programem (MAGP) odsouhlaseným Radou, který pro každý členský stát stanovuje cíle v oblasti restrukturalizace flotily a cesty k jejich dosažení, a dále upravuje otázku investic, včetně investic do obnovování flotily a modernizace plavidel. Podle údajů, které byly notifikovány WTO, bylo pro potřeby FIFG na období 2000-06 vyčleněno z rozpočtu EU 3,7 mld. euro, což znamená nárůst o 1 mld. euro oproti období 1994-99. EK dopady této pomoci na mezinárodní obchod komentovala slovy „Společenství vykazuje schodek v obchodě s výrobky z ryb a produkty akvakultury a je největším dovozcem těchto produktů z nečlenských států EU. Strukturální pomoc má pouze velmi malý vliv na tuto skutečnost“. Důležitým nástrojem CFP je také společná tržní organizace v sektoru rybolovu. Poslední zásadní revize byla schválena v prosinci 1999 a je prováděna od počátku roku 2001. Organizace zahrnuje: společné marketingové (tržní) standardy pro kvalitu, třídění, balení a označování jak unijních, tak i dovážených čerstvých výrobků z ryb; producentské organizace, které existují v každém členském státě, sdružují rybáře a aplikují nástroje CMO na straně nabídky; podpůrný cenový systém, který stanovuje minimální ceny, za něž lze výrobky z ryb prodávat; a pravidla pro obchod s nečlenskými státy EU. Po vydání tzv. zelené knihy o účinnosti CFP z hlediska dosahování jejích cílů (březen 2001) EU provedla reformu své CFP, která je uplatňována od 1.1.2003. Dalším potenciálně velmi významným impulsem pro diskusi uvnitř Unie je dohoda, které bylo dosaženo na IV. Ministerské konferenci WTO v katarském Dohá a na základě které došlo k zahrnutí mnohostranných jednání o subvencích v rybářském sektoru do DDA. Podrobnější informace k oblasti zemědělství a rybolovu poskytuje Ministerstvo zemědělství ČR – www.mze.cz. 49
3.3 Finanční služby Za finanční služby se považuje bankovnictví, jež zahrnuje působení všech druhů úvěrových institucí; pojišťovnictví, kam spadají trhy životního pojištění a trhy s ostatními druhy pojištění; a služby spojené s obchodováním s cennými papíry, kam patří vytváření seznamů a veřejná nabídka cenných papírů a poskytování některých služeb souvisejících s investováním. V subsektoru úvěrových služeb dochází ke konsolidaci trhu - v roce 1999 zde působilo 8 330 úvěrových institucí, zatímco v roce 1994 jich bylo již jen přibližně 7000, tedy o 16 % méně. Trh EU s pojišťovacími službami je podle kritéria celkové hodnoty vybraného pojistného za rok (756 mld. eur v roce 1999) třetí nejrozsáhlejší na světě po trzích USA a Japonska. V roce 1999 vykonávalo v EU činnost 3 853 pojišťoven, z nichž 27 % poskytovalo životní pojištění, 56 % ostatní druhy pojištění, 6,1 % představovaly pojišťovny smíšené a 10 % pojišťovny specializované. Co se týče obchodování s cennými papíry, v roce 2000 náležely burzy cenných papírů pěti členských států (Velké Británie, Francie, Německa, Itálie a Nizozemska) podle celkové tržní hodnoty kótovaných akcií mezi deset největších světových burz, i když výrazně zaostávaly za světovým leaderem, burzou newyorskou. V posledních letech dochází k vytváření nových panevropských struktur v oblasti finančních trhů, přičemž hlavní hybnou silou tohoto procesu se stalo zavedení společné měny euro. V září 2000 vznikl propojením pařížské, amsterdamské a bruselské burzy tzv. Euronext, integrovaná platforma pro obchodování s akciemi, dluhopisy, deriváty i zbožím. Přibližně o rok později se do tohoto projektu zapojila i londýnská burza, čímž vznikl druhý největší evropský trh pro obchodování s finančními deriváty (největší je Eurex, který vznikl spojením německých a švýcarských trhů). Ačkoliv mnoho burz v členských státech je i nadále orientováno národně, trend k integraci finančních trhů je v Unii jasně patrný. EU poměrně úspěšně pokračuje v naplňování Akčního plánu v oblasti finančních služeb (FSAP), jehož hlavním cílem je vytvoření plně integrovaného trhu s cennými papíry do konce roku 2003 a plně integrovaného finančního trhu do konce roku 2005. Dokončení tohoto plánu je hlavním nástrojem tzv. Lisabonské strategie při dosahování cíle snížit kapitálové náklady a zlepšit podnikatelské prostředí, a v konečném důsledku tak posílit ekonomický růst. Integrace finančních trhů patří mezi klíčové potenciální přínosy zavedení jednotné měny euro. Od roku 2000 EU přijala řadu legislativních opatření včetně opatření určených k dokončení regulatorního rámce pro bankovní a pojišťovací sektory (opatření o reorganizaci a bankrotu, praní špinavých peněz a snížení nákladů na platby v eurech přes hranice). Podle nového „Lamfalussyho“ přístupu k legislativě pro trhy s cennými papíry (dohodnutého s Radou EU a Evropským parlamentem) bude právní úprava zaměřena na klíčové principy a výkonné pravomoci budou přeneseny na Evropský výbor pro cenné papíry (ESC), kterému bude předsedat Komise a jehož poradním orgánem bude Výbor evropských regulátorů trhů cenných papírů (CESR). V současné době regulatorní rámec pro finanční služby zahrnuje především právo subjektu z kteréhokoliv členského státu usídlit se a poskytovat finanční služby v kterémkoliv jiném členském státě. Na základě tzv. „Evropského“ nebo „jednotného“ pasu uzná členský stát, kde je služba poskytována, bez dalšího řízení povolení členského státu, který povolení 50
k poskytování finančních služeb vydal příslušnému subjektu již dříve. Tento sektor také podléhá soutěžnímu právu EU a unijní právní úpravě státní pomoci. Dalším ze základních principů regulace finančních služeb v EU je harmonizace podstatných povinností jejich poskytovatelů, jejímž cílem je zajistit ochranu spotřebitele a integritu finančního systému. Politiky EU v oblasti finančních služeb se vztahují i na poskytovatele těchto služeb ze třetích zemí, a to na základě závazků, jež EU přijala v 5. Protokolu ke GATS (platí od 1. března 1999). Tyto závazky s určitými omezeními u národního zacházení rozšiřují princip „jednotného pasu“ na poskytovatele ze třetích zemí, kteří tak získali nové možnosti přístupu na trhy EU. Podrobnější informace k oblasti finančních služeb poskytuje Ministerstvo financí ČR – www.mfcr.cz a Česká národní banka – www.cnb.cz.
3.4 Telekomunikace V roce 2003 vzrostla souhrnná hodnota trhu telekomunikačních služeb EU-15 na 251 mld. euro (oproti 242 mld. euro v roce 2002, kdy hodnota téhož trhu v 10 tehdejších kandidátských státech přestavovala 19,3 mld. euro, tj. necelých 8 % hodnoty EU-15) a byla zhruba srovnatelná s hodnotou obdobného trhu USA. Příjmy sektoru telekomunikací stouply v roce 2003 asi o 4 % především v důsledku dalšího rozvoje mobilní telefonizace a přístupu k širokopásmovému připojení. Průměrný podíl uživatelů mobilních telefonů v celkové populaci EU-15 stoupl ze 75 % v roce 2002 na 81 % v roce 2003; od zahájení liberalizace v tomto sektoru v roce 1998 ceny vnitrostátních hovorů klesly v průměru o 53 % a mezistátních o 42%, přesto zůstávají nadále vyšší než v USA. V 10 nových členských státech, kde byl trh pozemních telekomunikací liberalizován 1.1.2002, jsou ceny vnitrostátních hovorů z pevných linek srovnatelné s tarify EU-15; ceny mezistátních hovorů se v nových členských státech značně liší, ale v průměru jsou vyšší než v EU-15. Podíly uživatelů mobilních telefonů a internetu na celkové populaci jsou v 10 nových členských státech nižší než v EU-15 s výjimkou České republiky a Slovinska, které dosahují obdobných podílů jako EU-15. Využívání informačních a komunikačních technologií umožňuje velkým evropským firmám dosahovat vysoké efektivity jak uvnitř, tak i ve vztahu k jejich dodavatelům a zákazníkům. Díky tomu se velmi rychle rozvinul i elektronický obchod, i když převážně pouze mezi velkými firmami. Vlastní přístup k Internetu mělo v listopadu 2002 asi 43 % domácností, zatímco například v USA je tento podíl více než padesátiprocentní. Došlo také k „digitálnímu oddělení“ severních a jižních členských států EU, kdy u severních je patrný mnohem vyšší stupeň pronikání Internetu. Přestože hlavním způsobem přístupu na Internet zůstávají v EU osobní počítače a standardní telefonní linky, existují i rychlejší a širokopásmová stálá připojení prostřednictvím tzv. asymetrických digitálních účastnických linek. Protože tyto „drátové“ technologie nejsou schopny nabídnout univerzální přístup na Internet, EU počítá s jeho zajištěním bezdrátovými technologiemi (GPRS a 3G).
51
Základem programu, kterým EU chce zajistit, aby „informační společnost“ přinášela užitek spotřebitelům a firmám, je liberalizace a harmonizace telekomunikačního sektoru spolu s iniciativami podporujícími rozvoj elektronického obchodování. V době před liberalizací měli státem vlastnění telekomunikační operátoři monopolní postavení díky výlučným právům poskytovat telekomunikační služby a vlastnit a provozovat telekomunikační infrastrukturu. Vstup nových subjektů na trh byl proto možný pouze, pokud výlučná práva stávajících držitelů licencí poskytovat telekomunikační služby byla zrušena a/nebo pokud vstupující subjekty měly zajištěn přístup do infrastruktury kontrolované právě dosavadními provozovateli. Od roku 1990 EK začala využívat svých pravomocí v oblasti ochrany hospodářské soutěže a zrušila výlučná práva stávajících držitelů licencí nejprve pro nehlasové telefonní služby a postupně i pro hlasové telefonní služby, služby infrastruktury, rozhlasové komunikační služby a sítě, satelitní komunikaci a kabelové sítě. Díky tomu jsou od 1. ledna 1998 (v Řecku od 1. ledna 2001) veškeré druhy telekomunikačních služeb a infrastruktury plně liberalizované a na těchto trzích funguje skutečně soutěžní prostředí. EU také splnila své závazky ze 4. Protokolu k Dohodě GATS a regulace vztahující se na národní subjekty EU byla rozšířena i na všechny zahraniční operátory, pouze se zachováním několika nevýznamných omezení pro přístup na trh a národní zacházení. Pro telekomunikační sektor EU byla schválena řada nových právních předpisů, jejichž účelem je zajištění harmonizace národních legislativ. Nejprve byla přijata směrnice o rádiových zařízeních a telekomunikačních koncových zařízeních a vzájemném uznávání jejich shody (1999) a nařízení Evropského parlamentu a Rady o zpřístupnění účastnického vedení (2000). V březnu 2002 následovala směrnice o společném regulačním rámci pro sítě a služby elektronických komunikací, směrnice o přístupu k sítím elektronických komunikací a přidruženým zařízením a o jejich vzájemném propojování, směrnice pro oprávnění k sítím a službám, směrnice o univerzální službě a uživatelských právech ve vztahu k sítím a službám a rozhodnutí o regulačním rámci pro politiku rádiového spektra v ES. Přibyly směrnice týkající se zpracovávání osobních dat a ochrany soukromí v oblasti elektronických komunikací a hospodářské soutěži na trzích sítí a služeb. Celý soubor právních předpisů nabyl účinnosti 25.7.2003 a následně měl být transponován. Kromě vlastní sektorové regulaci podléhají telekomunikace soutěžnímu právu EU (v otázkách majících unijní rozměr) nebo národnímu soutěžnímu právu. Očekává se, že dvojí režim daný ex ante sektorovou regulací a ex post aplikací soutěžních pravidel by měl spolu s růstem konkurence na unijních telekomunikačních trzích směřovat k většímu spoléhání na soutěžní pravidla. Nový regulační rámec představuje krok tímto směrem, neboť mnohem více než dosud integruje zásady soutěžní politiky do sektorové regulace. 3.5 Elektronický obchod (e-commerce) Elektronickým obchodem se rozumí výslovně prodej nebo nákup zboží a služeb prostřednictvím Internetu, jedná se o jeden z typů prodeje zboží a služeb „na dálku“ (jiný než prostřednictvím telefonu, elektronické pošty či faxu). Elektronický obchod se zpravidla člení na business-to-business (B2B) e-commerce, tj. elektronické obchodování mezi firmami, a na business-to-consumer (B2C) e-commerce, tj. elektronické obchodování firem se spotřebiteli. Oba typy využívají širokou škálu informací dostupných firmám nebo spotřebitelům na 52
Internetu. B2B je podniky využíván ke snížení vstupních nákladů, zvýšení efektivnosti a produktivity a poskytování lepších zákaznických služeb. B2C využívají spotřebitelé jako alternativní způsob nákupu výrobků (knih, hudebních nosičů, apod.) a služeb (např. zábava či cestování). Rychlý nárůst využívání elektronického obchodování firmami a spotřebiteli je považován za jeden ze zásadních cílů akčního plánu eEurope 2005 (navazuje na akční plán eEurope 2002), který byl představen na zasedání Evropské rady v červnu 2002 a je součástí lisabonské strategie. Finanční podporu pro implementaci tohoto plánu zajišťuje víceletý komunitární program MODINIS. Do roku 2005 by evropské země měly mít moderní služby informační společnosti16 a dynamické prostředí pro elektronický obchod, přičemž za prostředky, které to umožní, se považuje dostatečná dostupnost širokopásmového přístupu s konkurenceschopnými cenami a bezpečná informační infrastruktura. V červnu 2000 byla přijata směrnice 2000/31/ES o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu. Vytváří právní jistotu pro podnikatele i spotřebitele a má za cíl zajistit, aby také tyto služby profitovaly z principu volného pohybu služeb a svobody podnikání a mohly tak být poskytování v celé EU (pokud jsou v souladu s právem daného členského státu). Stanoví harmonizovaná pravidla pro nezbytné oblasti jako je např. definice sídla podnikání, uzavírání elektronických kontraktů, zodpovědnost zprostředkovatelů, obchodní komunikace (reklama, marketing) a princip vzájemného uznávání národního práva i princip země původu. EU přijala i další předpisy pro regulaci, týkající se definice služeb informační společnosti, výměny informací o národní legislativě a uznávání právní závaznosti elektronického podpisu a mechanismů určených k rozvíjení jeho používání. Regulační rámec byl rozšířen také přijetím: směrnic o peněžních institucích hospodařících s elektronickými penězi; nařízení o jurisdikci a výkonu rozsudků ve věcech občanských a obchodních v případě vztahů mezi internetovým prodejcem a zákazníkem z různých zemí; o ochraně autorských a příbuzných práv v informační společnosti; a o nepřímém zdanění služeb poskytovaných elektronickými prostředky. Komise také přijala několik rozhodnutí týkajících se přenosu osobních dat do nečlenských zemí EU, což byl do té doby zdroj napětí ve vztazích s hlavními obchodními partnery. Na multilaterální úrovni je elektronický obchod předmětem pracovního programu, který byl přijat na ženevské ministerské konferenci WTO v roce 1998 a nyní pokračuje na základě mandátu ze IV. Ministerské konference WTO v Dohá. EU zastává názor, že elektronický obchod buď zahrnuje fyzickou dodávku zboží a jako obchod zbožím podléhá ustanovením GATT 1994 anebo jde o elektronické dodání, na něž se vztahují ustanovení GATS. V důsledku toho pro fyzické dodávky mezi obchodními partnery platí pravidla a postupy pro dovoz a vývoz zboží a na elektronické dodávky se vztahují pravidla pro obchod službami. Ministerská konference v roce 1998 přijala moratorium o neuplatňování cel na elektronické přenosy až do dalšího rozhodnutí, které bylo prodlouženo na konferencích v Dohá a Cancúnu. Evropská unie na všech konferencích prodloužení podpořila. Podrobnější informace k oblasti služeb informační společnosti poskytuje Ministerstvo informatiky ČR – www.micr.cz a Český telekomunikační úřad – www.ctupraha.cz. 16
služby informační společnosti jsou definovány jako služby běžně poskytované za úhradu, na dálku, elektronickými prostředky a na individuální žádost objednatele. Jde např. o on-line noviny, databáze, finanční služby, profesionální služby, zábavu (video-on-demand), marketing a reklamu. 53
PŘÍLOHY
54
Příloha č. 1
PŘEHLED PREFERENČNÍCH DOHOD EVROPSKÉ UNIE SE TŘETÍMI ZEMĚMI Číslo Úředního věstníku EU a datum publikace
Datum a místo podpisu
Datum vstupu v platnost
OJ L 1 3.1.1994
2.5.1992 Oporto
1.1.1994 1.5.1995 (Lichtenštejnsko)
Agreement between the EEC and the Kingdom of Norway
OJ L 171 27.6.1973
14.5.1973 Brussels
1.7.1973
Agreement in the form of an Exchange of Letters between the EEC and the Kingdom of Norway concerning certain arrangements in agriculture
OJ L 109 1.5.1993
2.5.1992 Oporto
1.1.1994
Agreement between the EEC and the Republic of Iceland Agreement in the form of an Exchange of Letters between the EEC and the Republic of Iceland concerning certain arrangements in agriculture
OJ L 301 31.12.1972 OJ L 109 1.5.1993
22.7.1972 Brussels 2.5.1992 Oporto
1.4.1973
Název dohody I. EVROPA Agreement on the European Economic Area between the EC, their Member States and the Republic of Austria, the Republic of Finland, the Republic of Iceland, the Principality of Liechtenstein, the Kingdom of Norway, the Kingdom of Sweden and the Swiss Confederation
55
1.1.1994
Poznámka
Agreement between the EEC and the Swiss Confederation
1.1.1973
31.12.1972 OJ L 114 30.4.2002
22.7.1972 Brussels 21.6.1999 Luxembourg
1.6.2002
Agreement in the form of an Exchange of Letters between the EC and the Swiss Confederation concerning Protocol 2 to the Agreement between the EEC and the Swiss Confederation
OJ L 76 25.3.2000
25.3.2000 Brussels
1.4.2000
Agreement in the form of an Exchange of Letters between the EEC and the Principality of Andorra
OJ L 374
28.6.1990 Luxembourg
1.7.1991
Agreement between the EC and the Swiss Confederation on trade in agricultural products
OJ L 300
31.12.1990
Agreement on Cooperation and Customs Union between the EEC and the Republic of San Marino
OJ L 084 28.3.2002
16.12.1991 Brussels
1.5.2002
Agreement between the EC and the Government of Denmark and the Home Government of the Faroe Islands
OJ L 053 22.2.1997
6.12.1996 Brussels
1.1.1997
Europe Agreement establishing an association between the EC and their Member States and the Republic of Bulgaria
OJ L 358
8.3.1993 Brussels
1.2.1995
obchodní ustanovení předběžně prováděna podle Prozatímní dohody od 31.12.1993
9.4.2001 Luxembourg
1.4.2004
obchodní ustanovení předběžně prováděna podle Prozatímní dohody od 1.6.2001
Stabilization and Association Agreement between the EC and their Member States and the Republic of Macedonia
31.12.1994 OJ L 084 20.3.2004
56
obchodní ustanovení předběžně prováděna podle Prozatímní dohody od 1.12.1992
Stabilization and Association Agreement between the EC and their Member States and the Republic of Croatia
OJ L 026 28.1.2005
29.10.2001 Luxembourg
1.2.2005
OJ L 217 29.12.1964
12.9.1963 Ankara
1.12.1964
Decision No 1/95 of the EC-Turkey Association Council of 22 December 1995 on implementing the final phase of the CU Euro-Mediterranean Agreement establishing an association between the EC and their Member States and the Republic of Tunisia
OJ L 035 13.2.1996
22.12.1995 Brussels
31.12.1995
OJ L 097 30.3.1998
17.7.1995 Brussels
1.3.1998
Euro-Mediterranean Agreement establishing an association between the EC and their Member States and the State of Israel
OJ L 147 21.6.2000
20.11.1995 Brussels
1.6.2000
Euro-Mediterranean Agreement establishing an association between the EC and their Member States and the Kingdom of Morocco
OJ L 070 18.3.2000
26.2.1996 Brussels
1.3.2000
Euro-Mediterranean Agreement establishing an association between the EC and their Member States and the Hashemite Kingdom of Jordan
OJ L 129
24.11.1997 Brussels
1.5.2002
Euro-Mediterranean Agreement establishing an association between the EC and their Member States and Republic of Egypt
OJ L 304 30.9.2004
25.6.2001 Luxembourg
1.6.2004
II. STŘEDOZEMÍ Agreement establishing an association between the EEC and Turkey
15.5.2002
57
obchodní ustanovení předběžně prováděna podle Prozatímní dohody od 1.3.2002
obchodní ustanovení předběžně prováděna podle Prozatímní dohody od 1.1.1996.
obchodní ustanovení předběžně prováděna podle Dohody formou výměny dopisů od 1.1.2004
Euro-Mediterranean Interim Association Agreement on trade and cooperation between the EC and the PLO for the benefit of the Palestinian Authority of the West Bank and the Gaza Strip
OJ L 187 16.7.1997
24.2.1997 Brussels
1.7.1997
Cooperation Agreement between the EEC and the Lebanese Republic
OJ L 267 27.9.1978
3.5.1977 Brussels
1.11.1978
Interim Agreement on trade and trade-related matters between the EC and the Republic of Lebanon
OJ L 262 30.9.2002
17.6.2002 Luxembourg
1.3.2003
Cooperation Agreement between the EEC and the People´s Democratic Republic of Algeria
OJ L 263 27.9.1978
26.4.1976 Algiers
1.11.1978
Cooperation Agreement between the EEC and the Syrian Arab Republic
OJ L 269 27.9.1978
18.1.1977 Brussels
1.11.1978
58
Euro-Mediterranean Agreement podepsána 17.6.2002 a probíhají schvalovací procedury
Euro-Mediterranean Agreement podepsána 22.4.2002 a probíhají schvalovací procedury jednání o Euro-Mediterranean Agreement nejsou ukončena
III. LATINSKÁ AMERIKA Agreement establishing an association between the European Community and its Member States and the Republic of Chile
OJ L 352 30.12.2002
18.11.2002 Brussels
Economic Partnership, Political Coordination and Cooperation Agreement between the European Community and its Member States and the United Mexican States
OJ L 276 28.10.2000
8.12.1997 Brussels
1.10.2000
Decision No 2/2000 of the EC-Mexico Joint Council of 23 March 2000
OJ L 157 30.6.2000 a OJ L 254 29.9.2000
23.3.2000 Lisbon
1.7.2000
přijetí obchodních ustanovení v souladu s Dohodou o ekonomickém partnerství
11.10.1999 Pretoria
1.5.2004
obchodní ustanovení předběžně prováděna na základě Dohody formou výměny dopisů od 1.1.2000
23.6.2000 Cotonou
1.4.2003
obchodní ustanovení převzata z Lomé IV a prováděna od 1.3.2000; probíhá sjednávání regionálních dohod o ekonomickém partnerství (oblasti volného obchodu)
IV. ZEMĚ AFRIKY, KARIBIKU A TICHOMOŘÍ Agreement on Trade, Development and OJ L 311 Cooperation between the European Community 4.12.1999 and its Member States and the Republic of South Africa Partnership Agreement between the European OJ L 065 Community and its Member States and ACP 8.3.2003 Group of States
59
obchodní ustanovení předběžně prováděna podle čl. 198 od 1.2.2003; probíhají schvalovací procedury
Příloha č. 2 SEZNAM ZKRATEK
anglická zkratka ACP Group ASEAN ASEM BSE B2B B2C CARIFORUM CCP CEECs
anglický plný název African, Caribbean and Pacific Group of States Association of Southeast Asian Nations Asia-Europe Meeting Bovine Spongiform Encephalopathy Business-To-Business } Business-To-Consumer } Caribbean forum of ACP states Common Commercial Policy Central and Eastern European Countries Common European Economic Space
český plný název/česká zkratka skupina afrických, karibských a tichomořských zemí Sdružení zemí jihovýchodní Asie
CSR
Central African Economic and Monetary Community Committee of European Securities Regulators Court of First Instance Common Fisheries Policy Common Foreign and Security Policy Common Marketing Organization Common Market for Eastern and Southern Africa Corporate Social Responsibility
Setkání Asie-Evropa „nemoc šílených krav“ kategorie elektronického obchodování (Internet) Karibské fórum států ACP společná obchodní politika / SOP země střední a východní Evropy / ZSVE Společný evropský hospodářský prostor Středoafrické hospodářské a měnové společenství Výbor evropských regulátorů trhů cenných papírů Soud první instance společná rybolovná politika společná zahraniční a bezpečnostní politika společná tržní organizace Společný trh pro východní a jižní Afriku společná sociální odpovědnost
DDA
Doha Development Agenda
rozvojový program z Dohá
DSB
Dispute Settlement Body
Orgán pro řešení sporů
EAGGF EBA
European Agricultural Guarantee and Guidance Fund Everything But Arms
Evropský zemědělský záruční a orientační fond Vše kromě zbraní
EC
European Commission
Evropská komise / EK
EC ECJ
European Community European Court of Justice
Evropské společenství / ES Evropský soudní dvůr
CEES CEMAC CESR CFI CFP CFSP CMO COMESA
60
anglická zkratka ECOWAS
anglický plný název
ECTI EEA
Economic Comunity of Western African States European Coal and Steel Community EU-Canada Trade Initiative European Economic Area
EEC
European Economic Community
EFTA
European Free Trade Association
ESA ESC EU EURATOM
GCC
EFTA Surveillance Authority European Securities Committee European Union European Atomic Energy Community Financial Instrument for Fisheries Guidance Financial Services Action Plan General Agreement on Trade in Services General Agreement on Tariffs and Trade Gulf Cooperation Council
GPRS
General Packet Radio Service
GSP IAS ICN
General System of Preferences International Accounting Standards International Competition Network
IDB LAC LLU MAGP MERCOSUR
Integrated Database Latin America and the Carribean Local Loop Unbundling Multi-annual Guidance Programme Southern Common Market
MFA
Multifibre Agreement
MFN MTR NAFTA
Most Favoured Nation (Clause) Mid-Term Review North American Free Trade Agreement
ECSC
FIFG FSAP GATS GATT
61
český plný název/česká zkratka Hospodářské společenství západoafrických států Evropské společenství uhlí a oceli / ESUO Obchodní iniciativa EU-Kanada Evropský hospodářský prostor / EHP Evropské hospodářské společenství / EHS Evropské sdružení volného obchodu / ESVO Dohlížecí orgán ESVO Evropský výbor pro cenné papíry Evropská unie Evropské společenství atomové energie / ESAE Finanční nástroj pro řízení sektoru rybolovu Akční plán pro finanční služby Všeobecná dohoda o obchodu službami Všeobecná dohoda o clech a obchodu Rada pro spolupráci zemí Perského zálivu technologie rychlého přenosu dat pro mobilní telefony Všeobecný systém preferencí Mezinárodní účetní standardy Mezinárodní systém výměny informací o dodržování podmínek hospodářské soutěže Integrovaná databáze země Latinské Ameriky a Karibiku uvolnění účastnického vedení Víceletý řídící program Společný trh Jižní (Latinské) Ameriky Ujednání o mezinárodním obchodu textilem doložka nejvyšších výhod střednědobá prověrka Severoamerická dohoda o volném obchodu
anglická zkratka NTA OCT OECD OPT PCA SAA SAD SADC SE SEC SIA SSG TEP 3G TIEA TRIPS UN US-GAAP WCO WTO
anglický plný název New Transatlantic Agenda Overseas Countries and Territories Organization for Economic Cooperation and Development Outward Processing Traffic Partnership and Co-operation Agreement Stabilisation and Association Agreement Single Administrative Document Southern African Development Community Societas Europeae Securities Exchange Commission Sustainability Impact Assesment
český plný název/česká zkratka Nový transatlantický program zámořské země a území Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj pasivní zušlechťovací styk dohoda o partnerství a spolupráci stabilizační a asociační dohoda jednotný správní dokument Jihoafrické rozvojové společenství
statut evropské společnosti Komise pro burzy cenných papírů hodnocení dopadů trvalé udržitelnosti Special Safeguard zvláštní ochranné opatření Transatlantic Economic Partnership Transatlantické hospodářské partnerství Third Generation třetí generace Trade and Investment Enhancement Dohoda o rozšíření obchodu a Agreement investic Agreement on Trade-Related Dohoda o obchodních aspektech Aspects of Intellectual Property práv k duševnímu vlastnictví Rights United Nations Organizace spojených národů /OSN General Agreed Accounting Všeobecně schválené účetní Principles (of the United States) principy Spojených států World Customs Organization Světová celní organizace World Trade Organization Světová obchodní organizace
62
Příloha č. 3
SEZNAM INTERNETOVÝCH ADRES EU a WTO S OBCHODNĚ POLITICKÝMI INFORMACEMI
1. Evropská unie a Česká republika – obchodně politické informace
Evropská unie
Česká republika
Základní portál EU: http://www.europa.eu.int - po zvolení jazyka, např. angličtiny, se otevře stránka: http://www.europa.eu.int/index_en.htm - na výše uvedené stránce je následující (aktivní) nabídka: - News (novinky o dění v EU) - Activities (seznam činností EU v abecedním pořadí) - Institutions…. (seznam institucí, agentur a dalších unijních orgánů) - The EU at a glance (základní informace o EU) - Official documents (databáze oficiálních právních dokumentů EU) - Information sources (zdroje informací o EU – publikace, statistiky, atd.) Directorate-General Taxation and Customs Union (DG TAXUD): - výchozí stránka: http://www.europa.eu.int/comm/dgs/taxation_customs/index_en.htm - databáze TARIC- cla: http://europa.eu.int/comm/taxation_customs/dds/en/tarhome.htm - databáze celních kvót: http://europa.eu.int/comm/taxation_customs/dds/en/qotcau.htm
63
Sbírka zákonů (stránky Ministerstva vnitra ČR): http://www.mvcr.cz - Celní sazebník ČR (stránky Celní správy ČR): http://www.cs.mfcr.cz - Český integrovaný tarif: k dispozici v tištěné podobě - k dispozici v elektronické podobě jako samostatný software
Directorate-General Trade (DG TRADE): - výchozí stránka: http://trade-info.cec.eu.int/europa/index_en.php - Přehled ochranných opatření uplatňovaných EU vůči třetím zemím: http://europa.eu.int/comm/trade/policy/dumping/stats.htm (List of cases) - Přehled ochranných opatření uplatňovaných třetími zeměmi vůči EU: http://europa.eu.int/comm/trade/pdf/thirdcountry_rep.pdf (Overview of third country trade defence actions against the Community)
- Sbírka zákonů (viz výše) - Ministerstvo průmyslu a obchodu/mezinárodní obchod: http://www.mpo.cz
Directorate-General External Relations (DG RELEX): - výchozí stránka: http://www.europa.eu.int/comm/dgs/external_relations/index_en.htm - External Relations Website: http://www.europa.eu.int/comm/external_relations/index.htm
- Sbírka zákonů (viz výše) Ministerstvo zahraničních věcí: http://www.mzv.cz
Directorate-General Agriculture (DG AGRI): - výchozí stránka: http://www.europa.eu.int/comm/dgs/agriculture/index_en.htm - Agriculture Website: http://www.europa.eu.int/comm/agriculture/index_en.htm - Agriculture Website – Trade: http://www.europa.eu.int/comm/agriculture/external/wto/index_en.htm - Agriculture Website – CAP reform: http://www.europa.eu.int/comm/agriculture/mtr/index_en.htm
- Sbírka zákonů (viz výše) Ministerstvo zemědělství ČR: http://www.mze.cz/cz
64
2. WTO (Světová obchodní organizace): základní portál: http://www.wto.org - na úvodní stránce nahoře je následující (aktivní) nabídka: - THE WTO (základní informace o WTO – činnost, rozhodovací procesy, členové, atd.) - WTO NEWS (novinky o dění ve WTO) - TRADE TOPICS (jednotlivé podoblasti mezinárodního obchodu – obchod zbožím, obchod službami, řešení sporů, atd.) - RESOURCES (zdroje informací – statistiky, publikace, atd.) - DOCUMENTS (oficiální dokumenty WTO) - COMMUNITY/FORUMS (určeno veřejnosti; prostor pro vyjádření názorů na WTO)
3. Ostatní Aktuální seznam pracovníků obchodně ekonomických úseků zastupitelských úřadů ČR v zahraničí: http://www.mpo.cz CzechTrade: http://www.czechtrade.cz Správa Českých center: http://www.export.cz
65
