METROPOLITNÍ UNIVERZITA PRAHA
Mezinárodní vztahy a evropská studia
DIPLOMOVÁ PRÁCE
SPOLEČNÁ PŘISTĚHOVALECKÁ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE COMMON IMMIGRATION POLICY OF THE EUROPEAN UNION
Autor: Bc. Zdeňka Rydlová Vedoucí diplomové práce: Doc. JUDr. Bohumil Pikna, CSc. 2015
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a všechny citace a prameny řádně vyznačila v textu. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury. Současně souhlasím s tím, aby tato práce byla zpřístupněna v knihovně MUP a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem.
V Praze, dne 7. dubna 2015
Zdeňka Rydlová
Děkuji doc. JUDr. Bohumilu Piknovi, CSc. za cenné rady a připomínky, které mi pomohly při vypracování této práce.
OBSAH SEZNAM ZKRATEK ......................................................................................................... 5 ÚVOD .................................................................................................................................... 6 1 PROBLEMATIKA MIGRACE ................................................................................ 9 1.1 DEFINICE MIGRACE ............................................................................................ 9 1.2 HISTORIE MIGRACE V EVROPĚ ......................................................................... 10 1.3 PŘÍČINY MIGRACE ............................................................................................ 12 1.4 TEORIE MIGRACE ............................................................................................. 13 1.5 ILEGÁLNÍ MIGRACE A POČÁTEK HROMADNÉHO NELEGÁLNÍHO PŘISTĚHOVALECTVÍ ......................................................................................... 15 2 IMIGRAČNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE ...................................................... 18 2.1 HISTORICKÝ VÝVOJ ......................................................................................... 18 2.2 SKUPINA TREVI ............................................................................................. 19 2.3 VZNIK SCHENGENSKÉHO SYSTÉMU A JEHO VÝVOJ DO SOUČASNOSTI ............... 19 2.4 MAASTRICHTSKÁ SMLOUVA ............................................................................ 22 2.5 AMSTERODAMSKÁ SMLOUVA .......................................................................... 22 3 SPOLEČNÁ IMIGRAČNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE ............................... 25 3.1 PROGRAM Z TAMPERE ..................................................................................... 25 3.2 HAAGSKÝ PROGRAM ........................................................................................ 27 3.3 PRÜMSKÁ SMLOUVA ........................................................................................ 28 3.4 EVROPSKÝ PAKT O PŘISTĚHOVALECTVÍ A AZYLU ............................................ 29 3.5 LISABONSKÁ SMLOUVA ................................................................................... 30 3.6 STOCKHOLMSKÝ PROGRAM ............................................................................. 31 3.7 STRATEGICKÉ SMĚRY 2020.............................................................................. 33 4 ILEGÁLNÍ PŘISTĚHOVALECTVÍ V EVROPSKÉ UNII ................................ 35 4.1 VÝVOJ IMIGRACE A ZEJMÉNA NELEGÁLNÍHO PŘISTĚHOVALECTVÍ V EVROPĚ ........................................................................................................ 35 4.2 POLITIKY A NÁSTROJE EVROPSKÉ UNIE FUNGUJÍCÍ V BOJI PROTI NELEGÁLNÍ IMIGRACI ....................................................................................... 38 4.3 PROBLÉM ILEGÁLNÍ IMIGRACE Z AFRIKY......................................................... 41 4.4 ILEGÁLNÍ IMIGRANTI A AZYL NA MALTĚ ......................................................... 50 4.5 OPERACE NAUTILUS .................................................................................... 57 4.6 PRAVOMOCI MALTY V OBLASTI TERITORIÁLNÍCH VOD .................................... 58 4.7 PŘÍSTUP MALTY K ILEGÁLNÍM PŘISTĚHOVALCŮM A UPRCHLÍKŮM .................. 59 ZÁVĚR ............................................................................................................................... 63 SEZNAM PRAMENŮ A ODBORNÉ LITERATURY .................................................. 68 PŘÍLOHY ........................................................................................................................... 74 ABSTRAKT ....................................................................................................................... 77
SEZNAM ZKRATEK
PSBP Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva CEPOL Evropská policejní akademie EHS Evropské hospodářské společenství EU Evropská unie EURODAC Evropská databáze otisků prstů EUROPOL Evropský policejní úřad EUROSUR Evropský systém kontroly hranic FRONTEX Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie SIS 1+ Schengenský informační systém SIS II Schengenský informační systém druhé generace VIS Vízový informační systém
ÚVOD
Migrace je celosvětovým fenoménem a řadí se mezi nejcitlivější globální problémy. Stále větší počet lidí opouští své domovy. Integrace migrantů do nových, zejména vyspělých společností, s sebou nese závažné problémy. Evropa si neví rady převážně s ilegálními imigranty a uprchlíky, jejichž cílem je dostat se primárně do západní Evropy. Komunitární právo Evropské unie ("EU" nebo "Unie") zaručuje volný pohyb osob na vnitřních hranicích mezi členskými státy. Naopak správa vnějších hranic Unie je posílena v rámci integrované správy hranic. Migrace je z ekonomického a demografického hlediska v EU nezbytná. Neustále klesá podíl obyvatel v produktivním věku a situace se bude nadále zhoršovat. Společná přistěhovalecká politika EU by tak měla tvořit ucelený systém právních norem a jednotlivé členské státy EU by měly úzce spolupracovat a koordinovat své politiky v této oblasti. Diplomová práce představuje komplexní informace o společné evropské přistěhovalecké politice a pozornost je věnována podrobněji nelegálnímu přistěhovalectví, zejména z Afriky na evropský kontinent. Práce si klade za cíl zanalyzovat úspěšnost EU v boji proti ilegální imigraci v souvislosti s rostoucím tlakem přistěhovalců na vnějších hranicích Unie. Pokládám si dílčí otázky, zejména zdali EU a její členské státy podniká dostatečné kroky k tomu, aby se zabránilo nucené migraci obyvatel ze třetích zemí. Dále jestli EU bere v úvahu, že mezi lidmi, kteří se snaží dostat na evropský kontinent, jsou také přítomny osoby, jež potřebují mezinárodní ochranu, protože jsou v nouzi. V rámci této práce jsou stanoveny dvě hypotézy, jejichž verifikací či popřením naplním cíle diplomové práce: -
EU nemůže vydržet další imigraci a především nekvalifikovaní a problémoví přistěhovalci by měli být posíláni zpět do země původu.
-
Strategie orgánů EU se kloní spíše k odmítání uprchlíků, tedy práva a ochrana občanů EU jsou zvýhodněna.
Ze získaných výsledků se pokusím vyvodit, zdali opatření a nástroje, které byly zavedeny v oblasti ilegálního přistěhovalectví a azylu, zintenzivnily spolupráci mezi
6
členskými státy, a zdali měly příznivý dopad na migrační politiky členských států Unie. K sepsání diplomové práce jsem si zvolila přístup právně – politologický. Zaměřuji se na úsekový problém Malty, jelikož tato země představuje typický příklad realizace nelegální imigrační politiky EU. Během tříměsíční stáže na Maltě jsem měla možnost se seznámit s problematikou nelegálního přistěhovalectví detailněji, vnímat důsledky, které s velkým množstvím imigrantů na ostrově souvisejí. Je zajímavé se zamýšlet nad otázkou, proč tento prostorově malý, hustě zalidněný ostrov s omezenými zdroji a příležitostmi je považován za atraktivní zemi pro určité procento imigrantů. Při zpracování práce byla aplikována deskriptivní a kompilativní metoda, a také analyticko – syntetická metoda. V první části diplomové práce vymezuji pojmy legální a nelegální imigrace, následně se věnuji stručné historii migrace. Je důležité zmínit historické souvislosti týkající se migračních vln, jelikož tyto události mohou pomoci lépe pochopit problematiku přistěhovalectví v současnosti. Také se zaměřuji na příčiny migrace z důvodu uvědomění si společenského kontextu, ve kterém se jednotlivci či celé skupiny rozhodují o migraci. V další podkapitole, zvané teorie migrace, jsem se rozhodla orientovat pouze na vybrané teorie vzhledem k jejich velkému množství. Poněvadž hlavní náplní práce je boj s ilegálním přistěhovalectvím, tak je hlouběji provedena analýza teorie, která se tímto zásadním tématem zabývá. Následující část práce se věnuje přistěhovalecké politice EU. Kromě definice imigrační politiky obsahuje tato kapitola historický vývoj politiky od 70. let minulého století, první významnou spolupráci členských států, jež probíhala na neformálním základě, a rozbor jednotlivých klíčových dokumentů, které byly podepsány až do roku 1999. V další části je analyzována společná imigrační politika EU, a to na základě představení nových víceletých programů, včetně Lisabonské smlouvy, Stockholmského programu a tzv. Strategických směrů 2020. Předmětem následující kapitoly je záležitost nelegálního přistěhovalectví. Jedná se o aktuální téma, zejména o problematiku ilegálního zaměstnávání pracovníků ze třetích zemí. Je podstatné zmínit politiky a nástroje EU, které se týkají tohoto tématu. Nadcházející části jsou zaměřeny na Maltu, středomořský ostrovní
7
stát. Přestože má země i se svými okolními ostrůvky malou rozlohu a vysokou hustotu obyvatel, je považována za lákavou oblast pro část nelegálních migrantů a uprchlíků. Co se týče literatury, existuje dostatečné množství materiálů v českém a anglickém jazyce. Konkrétně se jedná o tištěnou literaturu, internetové zdroje, odborné články z periodik, nařízení, směrnice a zahraniční databáze. Zvolila jsem si dané téma z několika důvodů. Společná přistěhovalecká politika EU je problematika často debatovaná a časově se vyvíjející. V médiích jsou prakticky denně zmínky o ilegálních imigrantech a uprchlících, jež byli spatřeni například u italských břehů, s cílem dostat se do Evropy. Celá řada zaměstnavatelů zaměstnává nezákonně osoby ze třetích zemí, rovněž i v České republice, což představuje vysoké daňové úniky. Následkem je tudíž zátěž pro ekonomiky jednotlivých členských států. Do Unie však přicházejí i osoby s trestní minulostí, které se jeví jako vysoce nebezpečné pro stabilitu v evropské společnosti. Boj proti nedovolenému přistěhovalectví je v současné době téma řešené v mnoha evropských zemích, zejména v blízkosti vnějších hranic EU. Neustále dochází k tragickým úmrtím uprchlíků při ztroskotání lodí, jež směřují na evropský kontinent. Je tedy potřeba se zamýšlet nad osudy osob, jež z různých příčin prchají ze svých domovů s cílem najít lepší životní podmínky, a zdali EU v této oblasti provádí všechny nezbytné úkony a preventivní opatření. Počet obyvatel světa bude v budoucnu neustále růst, jelikož natalita, zejména na africkém kontinentě a dalších zaostalých a chudých státech poroste daleko rychleji.
8
1 PROBLEMATIKA MIGRACE Stále větší množství osob z různých důvodů odcházejí ze svých rodných zemí. Přistěhovalci v Evropě s dočasným či trvalým pobytem mají cca 32% podíl na celosvětové migraci (Scheu 2011: 74). Evropské státy si samy řeší cizineckou politiku na jejich území na základě vnitrostátního práva. Mezinárodní právo však zmiňuje zajištění minimální diplomatické ochrany pro osoby pobývající na území cizího státu. Na základě Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo, až na určitá omezení jako je ochrana národní bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví, svobodně opustit jakoukoli zemi (Scheu 2011: 77). Usilování o nalezení rovnováhy mezi zájmy migranta a zájmy společnosti určité země hraje klíčovou roli.
1.1 Definice migrace Existuje celá řada definic pojmu migrace, a to zejména od sociologů. Migrace je „proces, který je nedílnou součástí širších sociálních proměn a tento proces má svou vlastní vnitřní dynamiku. Migrace je spojována s pohlavím, etnickým původem, společenskými třídami, jednotlivými generacemi a dalšími společenskými rozpory, které jsou přítomny v hierarchii moci a společenském postavení jednotlivých komunit“ (Van Hear 2010: 1531). Mezinárodní organizace práce definuje migraci jako „pohyb osoby nebo skupiny osob, a to buď přes mezinárodní hranice, nebo uvnitř jednoho státu. Zahrnuje migraci uprchlíků, vysídlených osob, ekonomických migrantů, a osob pohybujících se pro jiné účely, včetně sloučení rodin“ (International Organization for Migration 2011). Podle Alejandra Portes je „migrace změna, která může vést postupně k další transformaci v přijímání určitých společností a jejich vysílání ven“ (Van Hear 2010: 1532). Připouští, že migrační vlny jsou častější a početnější v méně rozvinutých oblastech. Může se jednat o celé regiony či dokonce národy. Čas hraje klíčovou roli při těchto společenských změnách.
9
1.2 Historie migrace v Evropě Stěhování národů z Asie směrem na západ (do Evropy) bylo v dávných dobách, konkrétně ve starověku a začátkem středověku, nejdůležitějším migračním pohybem. Velké procento populace bylo nuceno odejít v důsledku přelidnění, s cílem nalézt úrodnou půdu. Jednotlivé kmeny však nebyly jednotné a neměly stejný původ. Příliv a odliv přistěhovalců na evropském kontinentě, kterému v současné době ve větší či menší míře státy čelí, se odehrával v několika migračních vlnách také v minulosti. Od 17. století dramaticky narůstá počet migrujících osob (Moch 2013: 9) zejména z důvodu ekonomického, politického nebo jejich kombinací. Velké množství obyvatel Anglie emigrovalo do Ameriky, francouzští protestanti směřovali do Anglie a Nizozemí. V té době i jiné národy, jako Norové či Němci, hledali lepší život v Nizozemí, jelikož tato země ekonomicky prosperovala (Moch 2013: 10). Migrace tak probíhala nejenom na jiné kontinenty, ale také ve velké míře uvnitř Evropy v 17. století. Je podstatné zmínit pokračující masovou emigraci Evropanů do Ameriky v 18. a 19. století, dále Říjnovou revoluci v Rusku, migraci obyvatelstva během druhé světové války, v období po roce 1948 (Scheu 2011: 74) a znovu pak po roce 1968. Období Pražského jara je známé krátkodobou politickou liberalizací, a této situace využilo určité množství českých migrantů, kteří směřovali na západ. Od 18. století je klíčová vnitřní migrace obyvatel Evropy v souvislosti s průmyslovou revolucí a stěhováním z venkovských oblastí do měst. Demografická revoluce v Evropě probíhala od konce 18. století, Evropané směřovali převážně do Severní a Latinské Ameriky, dále pak do jižní, severní Afriky, Austrálie a Nového Zélandu (Scheu 2011: 89). Období od 80. let 19. století do roku 1920 je považováno za důležitou migrační vlnu, která dosahovala velkých rozměrů. Pracovní síla se stěhovala do velkých evropských průmyslových a obchodních měst. Švýcarský pracovní trh byl závislý na klasifikované německé a italské pracovní síle, ve Francii byla pracovní síla částečně tvořena migranty z Itálie a Belgie (Moch 2013: 12 – 13). O pár let později však několik významných imigračních zemí zavedlo přistěhovalecké kvóty a tím bylo přistěhovalectví razantně omezeno. V důsledku nízké porodnosti ve Francii na konci 19. století se stala součástí francouzské státní politiky podpora přistěhovalectví (Kuna 2010: 68). Avšak v souvislosti s hospodářskou krizí v roce 1929 se francouzská vláda rozhodla poslat zpátky do Polska 10
téměř dvě desítky tisíc pracovníků, včetně jejich rodinných příslušníků. Antiimigrační politika v této zemi byla také dominantní v 70. letech 20. století. V současné době je obyvatelstvo Francie velmi různorodé, velkou část obyvatel tvoří lidé původem ze severní Afriky. Ve druhé polovině 20. století byl v některých zemích západní Evropy nedostatek pracovních sil, což vedlo k vysoké poptávce po manuální práci pracovníků ze zahraničí. Tyto státy zavedly velmi tolerantní migrační politiky. Postkoloniální migrační toky do západních zemí tvořili státní úředníci a vojenský personál, vracející se osadníci a původní obyvatelstvo dřívějších kolonií. Ve 20. století z důvodu politické nestability a pronásledování bylo mnoho obyvatel Evropy nuceno opustit své země (Palát 2013: 22 37). Jednalo se o uprchlíky z první a druhé světové války, dále z období komunismu a ekonomické transformace po roce 1991. Od 80. let 20. století, v souvislosti s otevřením hranic v EU, dochází k migraci obyvatel hlavně ze zemí bývalého Sovětského svazu do zemí EU, nebo do členských zemí Evropského sdružení volného obchodu. Primárně se nejedná o dočasné pracovní síly směřující za méně kvalifikovanou prací, ale o nalezení lepšího života v sociálně a ekonomicky vyspělejší zemi. V komunistických zemích nebyla mezinárodní migrace rozšířená jako v západních evropských zemích, byla zde uplatňována restriktivní výjezdová politika. Lze však zmínit dlouhodobou migraci zejména Němců a Židů, pracovní migrace z Vietnamu, Mongolska a Polska do Československa či migraci politických odpůrců komunistického režimu (Palát 2013: 37). Od 90. let 20. století probíhala migrace pracovních sil z oblasti bývalého Sovětského svazu do oblasti střední Evropy (Kuna 2010: 69), mezinárodní migrace z bývalých komunistických zemí tak rapidně vzrostla v daném období. Řada etnických menšin ve východní Evropě byla nucena se vrátit do země původu. Po rozšíření EU v roce 2004 a 2007 se zvýšila migrace v Evropě z nových členských států do starších členských států. Například obyvatelé Polska se stali výraznou součástí britského trhu práce od roku 2004, mnoho občanů Polska také směřovali do sousedního Německa. V důsledku politických nepokojů v arabských zemích v roce 2011 následovala imigrační vlna do Evropy (Palát 2013: 23 - 43), která zapříčinila řadu problémů evropským zemím. Poslední měsíce se debatuje o otázce pomoci syrským uprchlíkům a jejich příliv do EU. V roce 2012 povstání eskalovala do občanské války v Sýrii.
11
1.3 Příčiny migrace Migrační vlny měly v Evropě různé příčiny a podobně tomu je v současnosti. Rozhodnutí o migraci většinou nevznikají u jednotlivých izolovaných aktérů, ale ve větších skupinách (například rodiny) nejčastěji podobně smýšlejících a zaměřených jedinců. Lidé se převážně stěhují z ekonomických důvodů. Hlavním cílem, proč odcházejí osoby ze svých rodných zemí, je lepší finanční ohodnocení a zvýšení životní úrovně. Mezinárodní migrace se často odehrává mezi bývalými koloniálními mocnostmi a bývalými koloniemi díky kulturním, jazykovým, investičním a komunikačním vazbám (Palát 2013: 20). Lepší životní podmínky, politická a náboženská svoboda, nárok na lepší zdravotní péči a vzdělání jsou podstatnými faktory, které motivují migranta ke změně a k opuštění své země. Převážnou část přistěhovalců tvoří pracovníci s kvalifikací, dále osoby, které se chtějí setkat se svými rodinami a uprchlíci. Migrace za prací má dopad na světové hospodářství, jelikož rozvojové státy přicházejí o své kvalifikované, nejproduktivnější pracovní síly. Je však potřeba vzít v potaz objem financí, které jsou posílány těmito pracovníky do svých domovských zemí (Scheu 2011: 89). Migrace je tedy v jistých případech výrazem nedostatečných pracovních příležitostí, další důvody jsou politické, etnické, kvůli válečným konfliktům, znečištění životního prostředí, špatné zdravotní péči, ztrátě bohatství, klimatickým změnám, přírodní katastrofě, suchu, hladomoru, vyhrožování smrtí atd. Ve vyspělých a rozvojových zemích tak vznikají uprchlické tábory. V zemích třetího světa jsou většinou lidé, kteří utekli před válkou, etnickými a náboženskými konflikty či přírodní pohromou (Kuna 2010: 67 - 71). V subsaharské Africe jsou podmínky těchto táborů nevyhovující, stany většinou obývají stovky tisíc uprchlíků. Návrat domů často není možný, jelikož při etnických a náboženských čistkách byly jejich domovy v jednotlivých vesnicích zničeny. Migrace je velmi často projevem přelidnění. Velkoměsta třetího světa se rychle zvětšují z důvodu přistěhovalců z venkova. V přeplněných slumech na okraji velkoměst tak žijí v nevyhovujících podmínkách miliony obyvatel. Chybí zde voda, kanalizace a šíří se nebezpečné epidemie. Dynamické přistěhovalectví do měst je částečně zapříčiněno koncentrací zdrojů ve městech, a také hospodářskou politikou, která prohlubuje nerovnosti mezi městem a venkovem (Jeníček 2010: 129). Hlavně absolventi zahraničních univerzit, kteří pocházejí z chudých zemí světa, již nemají zájem se vracet po absolvování studia do svých rodných zemí. Ve své 12
domovině se jim nenaskýtá adekvátní pracovní příležitosti, jako je tomu ve vyspělých zemích. Tento trend má negativní ekonomické následky v zemi původu. Dalším, v současnosti méně běžným důvodem migrace je lepší důchodová politika v jiném státě. Tzv. sezónní migrace jsou již obvyklým jevem i v Evropě. Zejména pracovní síly z jižní a jihovýchodní Evropy a severní Afriky směřují do západní Evropy. Převážně zde pracují jako nekvalifikované pracovní síly, to znamená v méně atraktivních odvětvích pro domácí obyvatelstvo. Dočasné práce mají výhodu pro obě strany, západní státy mají pokrytý deficit na pracovním trhu a pracovníci dostávají vyšší mzdu, než ve své zemi původu. Kvůli industrializaci docházelo ke změně společnosti a také k rozvoji dopravy. Zaváděly se výrobní závody a posledních 250 let tak dochází k rozsáhlé vnitřní migraci obyvatel (Kuna 2010: 69). Tyto migrační pohyby byly motivovány ekonomickými důvody a pracovníci se rozhodovali ze své vlastní vůle. V Sovětském svazu však byly stavěny pracovní tábory zvané gulagy a obyvatelé byli nuceni odejít do těchto odlehlých oblastí, často velmi vzdálených od svých domovů a pracovat zde v nelidských podmínkách. V souvislosti s neustále se zvyšujícím populačním růstem lze očekávat v budoucnu značné přesuny obyvatelstva z rozvojových zemí. V důsledku přelidnění, špatných sociálních podmínek, nedostatku financí a obživy budou lidé z chudých zemí ve větším množství nuceni opouštět své domovy. Státy nebudou ochotny přijímat větší počet přistěhovalců a množství ilegálních imigrantů se bude rapidně zvyšovat. Vyspělé země tak budou muset zavádět radikálnější a efektivnější opatření týkající se nelegálního přistěhovalectví. Do roku 2050 budou přistěhovalci směřovat zejména do USA, Německa, Kanady, Spojeného království Velké Británie a Austrálie. Naopak největší odliv bude z Číny, Mexika, Indie, Filipín a Indonésie (Jeníček 2010: 137).
1.4 Teorie migrace Migrace kvůli své komplikovanosti a širokosti nemá jednu univerzální teorii, která by byla akceptována sociology po celém světě. Migrace je příčinou i důsledkem prostorových, a tudíž i organizačních změn ve společnosti (SOCIOweb 2005). Jednotlivé teorie se navzájem neovlivňovaly během svého vzniku a každá z nich vysvětluje a upřednostňuje určitý aspekt v souvislosti se specifickou dobou a geografickým prostředím. Teoriemi migrace se zabývá celá řada oborů, například sociologie, historie, geografie, psychologie či 13
ekonomie. Problematika studia migrací je tedy interdisciplinární (Přírodovědecká fakulta UK v Praze 2007). Každá teorie mezinárodní migrace považuje jinou příčinu migrace za hlavní a hledají vysvětlení na odlišné otázky (SOCIOweb 2005). Většina teorií nesplňuje určitá základní kritéria potřebná k tomu, aby se daly považovat za pravé teorie. Například nemají obecnou platnost, jednotlivé části nejsou logicky provázány, spíše se tedy jedná o koncepty nebo přístupy (Přírodovědecká fakulta UK v Praze 2007). Je tedy otázkou, zdali je vhodné se inspirovat migračními teoriemi, které vznikly za určitých unikátních okolností a aplikovat je na specifické, rozdílné současné případy. Teorie migrace jsou těsně před procesem jejich dokončení již zastaralé. Významným mezníkem pro výzkum migračních teorií je konec 19. století a počátek 20. století. Do té doby se migrace vysvětluje jako pouhé přemisťování z místa na místo, nyní je však definice detailněji popsaná a rozšířená. Jedná se o proces, při němž dochází k navazování nových sociálních vazeb v jiné zemi, než je země původu. Ve 20. století byla vytvořena tzv. sociologie migrace, demograf Peterson v 50. letech publikoval obecnou typologii migrace. Upozorňuje na fakt, že typologii nelze sestavit a aplikovat, pokud nemáme souběžně vytvořenou typologii společností. Dle Petersona se typy migrací mění v čase a s technologickou vyspělostí migrujících skupin, a rozdělil migraci na primitivní, vynucenou, dobrovolnou, násilnou a masovou (Přírodovědecká fakulta UK v Praze 2007). Dané dělení však nepokrývá všechny druhy migrace, které se běžně v praxi vyskytují. Co se týče současných migračních teorií, zmínila bych mikro-individuální přístupy, makro-strukturální přístupy a přístup na základě pohlaví. a. Mikro-individuální přístupy Přístup je primárně zaměřen na individuální rozhodování. Jednotlivci zvažují možné přínosy a náklady spojené s migrací, kterou plánují. Larry Sjaastad vidí migraci jako „investici zvyšující produktivitu lidských zdrojů, investici, která znamená náklady, ale také činí výnosy“ (Piché 2013: 142). Náklady představují jak finanční náklady, tak nepeněžní břemena. Analýza soukromých nákladů a výnosů je však platná pouze, pokud se jedná o dobrovolnou migraci. Migrace je tedy důsledek individuální kalkulace, která vychází z pozitivních faktorů v cílovém místě a negativních faktorů v místě původu. Určující jsou faktory, které se týkají situace v cílovém místě. Mezi hlavní faktory, které výrazně ovlivní rozhodnutí migrující osoby, jsou osobní kontakty a zdroje informací o situaci na místě 14
určení (Piché 2013: 143). Jednotlivci zohledňují například míru diskriminace, ekonomickou a sociální situaci v cílové zemi. b. Makro-strukturální přístupy Další skupina odborníků na migrační problematiku chápe rozhodnutí k migraci v širším, globálním kontextu. Mabogunje vytvořil analytický rámec a snažil se identifikovat všechny prvky, a to v oblasti ekonomického prostředí, technologií, sociálního prostředí a politických faktorů, které by mohly ovlivnit rozhodnutí k migraci. Vidí migraci ne jako lineární, jednosměrný pohyb, ale jako kruhový jev usazený do systému vzájemně závislých proměnných. Tento přístup vede k pojetí mezinárodní migrace, která je svázána s globalizací. Burawoy rozšířil tento přístup a identifikoval všechny formy mezinárodní cirkulační migrace, a to zejména srovnání mezi Mexikem – Spojenými státy a Jižní Afrikou. Zaměřil se na politické a strukturální faktory. Domácí ekonomika musí nadále fungovat, aby byla zajištěna obživa obyvatel, a také aby fungoval systém sociálního zabezpečení pro všechny členy rodiny a to i těch, kteří pracují v zahraničí (Piché 2013: 145 - 146). c. Přístup na základě pohlaví Až do roku 1983 odborné publikace na téma migrace zmiňují pouze muže jako migrující osoby. Mirjana Morokvasic upozornila, že se migrace týká také žen a zkoumala různé trajektorie po celém světě, kudy ženy migrují a z jakých důvodů (Piché 2013: 147). Tento fenomén může posílit nerovnost mezi ženami a muži, jelikož ženy se stávají více svobodné a samostatné. Tento přístup je však velmi úzce zaměřený a nelze pouze na základě jedné proměnné, kterou je pohlaví, docházet k obecným závěrům o příčinách migrace.
1.5 Ilegální migrace a počátek hromadného nelegálního přistěhovalectví Nelegální migrace je také v současnosti označována jako tajná, nepravidelná či nezdokumentovaná migrace. I když se o této problematice a termínech často mluví v médiích, zejména v politických debatách, existuje však málo teoretické literatury na tento jev (Baldwin-Edwards 2008: 1449). Doposud neexistuje obecně přijatá definice pro pojem nelegální migrace. Jedná se o migraci, která se vyskytuje mimo právně-institucionální rámce jednotlivých států. Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) definuje ilegální 15
migraci jako „vstup, pobyt nebo práci v zemi bez potřebného povolení nebo dokumentů požadovaných podle imigračních předpisů“ (International Organization for Migration: 2011). Dále se v definici uvádí, že z pohledu vysílající země je nesrovnalost vidět například v situacích, kdy určitá osoba překračuje hranici bez platného cestovního pasu nebo cestovního dokladu, eventuelně pokud nesplňuje administrativní požadavky na opuštění země (International Organization for Migration: 2011). V těchto případech se však často hovoří o obchodování s lidmi či převaděčství. V mezinárodním právu je zakotveno právo opustit vlastní zemi, avšak právo vstoupit do jiné země již v dokumentu není obsaženo. Papademetriou identifikoval čtyři nejčastější formy nelegální migrace, a to nepovolený vstup, podvodný vstup (s falešnými doklady), vízum s překročenou dobou platnosti pobytu a porušení podmínek víza (Baldwin-Edwards 2008: 1450 - 1452). I když jsou tyto kategorie obecné a zahrnují široké spektrum aspektů, nedokážou však pokrýt všechny hlavní aspekty nelegální migrace. Například Papademetriou neidentifikoval žadatele o azyl, kteří měli opustit danou zemi. Místo toho však zmizeli a ukrývali se před úřady a policií. První zmínky o nelegální migraci jsou zdokumentovány již v roce 1978 díky Alejandru Portes. Jednalo se o ilegální migraci Mexičanů do Spojených států amerických. Portes uvedl neschopnost či neochotu amerických úřadů a vládních činitelů efektivně řídit potřeby trhu práce v zemi s vhodnou imigrační politikou. Podobná situace však existovala po celém Západním světě v dané době. Státy nebyly schopny vhodně reagovat na vlnu přistěhovalců a zajištění základních podmínek menšin. Hovoří se o tzv. imigrační krizi. Na počátku 80. let Portes zaznamenal nové a odlišné charakteristiky imigračních vln na evropský kontinent. Od roku 1982 se rapidně zvýšil počet uchazečů o azyl, rodiny, které do té doby žily v odlišných zemích, usilovaly o znovusjednocení. V této době začíná trend masového ilegálního přistěhovalectví, zejména nově ve velkém počtu do zemí jižní Evropy. Konkrétně se jedná o Řecko, Itálii, Španělsko a Portugalsko. V těchto zemích však neexistoval žádný imigrační spravedlivý systém, který by zabránil nelegálnímu překročení hranic, kriminálním aktivitám a neoficiálnímu zaměstnávání přistěhovalců. Naopak počty přistěhovalců se nekontrolovatelně zvyšovaly. V roce 2005 byl přibližný počet přistěhovalců v Itálii 2,5 milionu, ve Španělsku 4,8 milionu a 1,15 milionu v Řecku (Baldwin-Edwards 2008: 1452 - 1453). Tato čísla představují velké procento z celkového 16
počtu populace v daných zemích. Nelegální přistěhovalectví každoročně výrazně narůstá po celém světě. Velký problém představuje pašování migrantů, ze kterého se stalo velmi výnosné ilegální podnikání. Od roku 2000 byly postupně podepsány dva protokoly Organizace spojených národů týkající se nelegálního obchodování. Protokoly vstoupily v platnost v roce 2004 a jsou součástí Úmluvy OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, kterou podepsalo 147 států. Co se týče ilegální migrace na evropský kontinent, největší problém představují tajné a riskantní cesty po moři směřující zejména do Itálie, Španělska, dále v menší míře do Řecka, na Kypr a Maltu. Na počátku 90. let bylo nelegální obchodování s uprchlíky v malé míře, postupně se však počet zvyšoval do takových rozměrů, že se pašování afrických přistěhovalců na lodích do Evropy v roce 2005 stalo hlavní humanitární krizí (Baldwin-Edwards 2008: 1453). Státy jižní Evropy, zejména jejich menší ostrovy, nejsou schopny pojmout takové množství imigrantů a uprchlíků a žádají o pomoc ostatní členské státy EU.
17
2 IMIGRAČNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE Přistěhovalecká politika EU se zabývá dvěma důležitými tématy, a to legálním a nelegálním přistěhovalectvím. Tyto oblasti jsou úzce provázané a je potřeba vzájemné koordinace (Pikna 2012: 195). Termín imigrační politika definuje Baršová a Barša (2005: 9-10) jako „politika směřující k přímé či nepřímé regulaci a řízení pohybu lidí přes mezinárodní hranice – v případě EU přes její vnější hranice – a jejich pobytu na území států, jejichž nejsou občany. Migrační politiky se týkají jak regulace a usměrňování legální migrace, tak postihu a prevence nelegální migrace. Patří sem například vydávání víz a pasů, ostraha a regulace překračování hranic, podmínky udělování ochrany cizincům prostřednictvím azylu, dále také politiky imigrační a integrační.“ Imigrační politiky tvoří součást migračních politik.
2.1 Historický vývoj První kroky usilující o koordinovaný přístup a společné postupy v otázkách migrační politiky je možné zaznamenat v 70. letech 20. století. Zpočátku státy Evropského hospodářského společenství spolupracovaly na základě mezinárodních smluv. V roce 1974 byl vypracován akční program, jehož hlavní obsahovou stránkou bylo zajištění lepších podmínek migrujících pracovníků v členských státech a posílení volného pohybu v EHS (Scheu a kol. 2010: 9). Ve stejné době Evropská komise zdůraznila, že ilegální migrace je problém, který je potřeba řešit v rámci celého společenství. Bylo nutné zajistit národní a mezinárodní standardy na ochranu práv přistěhovalců, avšak členské státy EU si chtěly ponechat represivní přístup vůči budoucím migrantům (Scheu a kol. 2010: 9). Do dnešní doby se nepodařilo dosáhnout potřebné ochrany migrantů z důvodu výše zmíněného přístupu jednotlivých členských států EU. V roce 1959 přibližně jedna čtvrtina migrujících pracovníků pocházela ze třetích zemí, avšak situace se významně změnila v roce 1973, kdy tyto migrující osoby ze třetích zemí tvořily tři čtvrtiny z celkového počtu migrujících pracovníků do EHS (Scheu a kol. 2010: 11). Společenství tak čelilo novým výzvám a problémům spojených s migračními toky na evropský kontinent. V této souvislosti byla sepsána řada klíčových dokumentů. Nejprve je potřeba zmínit první mezinárodní spolupráci v rámci skupiny TREVI, poté 18
vznik Dublinské úmluvy, schengenského systému, Maastrichtské smlouvy a v neposlední řadě Amsterodamské smlouvy.
2.2 Skupina TREVI Spolupráce členských států v rámci Skupiny TREVI probíhala na neformálním základě mimo struktury a právo Společenství od 70. let 20. století. Zkratka TREVI znamená
terorismus,
radikalismus,
extremismus
a
mezinárodní
násilí.
Jedním
z podstatných podnětů pro vznik skupiny se stal teroristický útok v Německu, takzvaný Masakr v Mnichově v roce 1972. Při útoku zahynuli izraelští sportovci. Hlavním cílem je boj proti terorismu a zintenzivnění komunikace mezi policejními složkami. První setkání ministrů vnitra a spravedlnosti proběhlo v roce 1976 a TREVI zahrnovala pracovní skupiny a ad hoc pracovní skupiny (Pikna 2012: 148). TREVI 1 se zabývala terorismem, TREVI 2 školením a výměnou informací týkajících se práva a bezpečnosti, TREVI 3 bojem s organizovaným zločinem a obchodem s drogami a TREVI 4 (TREVI 92) se věnovala volnému pohybu osob, konkrétně občanům EU i cizincům, odstranění hraničních kontrol mezi členskými státy v návaznosti na zavedení schengenského systému (Tomášek 2009: 29).
2.3 Vznik schengenského systému a jeho vývoj do současnosti Díky schengenskému systému byly kontroly osob na vnitřních hranicích postupně zrušeny a naopak kontroly na vnějších hranicích byly posíleny (Pikna 2012: 217). V roce 1984 proběhlo zasedání Evropské rady ve Fontainebleau o zrušení policejních a celních formalit v souvislosti s překračováním vnitřních hranic pro všechny příslušníky členských zemí a ve spojení s pohybem zboží (Úřední věstník EU L 239, 22.9.2000). Za předchůdce schengenské spolupráce lze považovat tzv. Saarbrückenskou dohodu, která byla uzavřena mezi SRN a Francií v roce 1984. Jejím cílem bylo vyřešit dlouhé kolony aut na dálnicích mezi těmito státy v důsledku častých stávek evropských dopravců. Obsahem dohody bylo etapovité rušení kontrol na hranicích mezi Spolkovou republikou Německo a Francií. Byl zaveden jak volný pohyb zboží, tak volný pohyb osob. Spolková republika Německo a 19
Francie jako první vymyslely koncept vytvoření tzv. „Evropy občanů“, včetně práva na volný pohyb. V roce 1985 byla podepsána Dohoda mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. Jednalo se o základní první schengenskou dohodu, jež nevyžadovala ratifikaci (Kuržeja a kol. 2003: 111). Byla tudíž prováděna na prozatímním základě. Spolková republika Německo, Francie a země Beneluxu si uvědomovaly nutnou potřebu odstranění překážek volného pohybu osob, zboží a služeb na společných hranicích a upevnit solidaritu mezi svými národy. Policejní a celní orgány mezi těmito státy prováděly pouze zrakovou kontrolu u projíždějících osobních vozidel od roku 1985, aniž by je zastavovaly a kontrolovaly osobní doklady. Výjimečně však mohly provádět náhodné kontroly. Také smluvní strany posílily spolupráci v boji proti trestné činnosti, zejména proti ilegálnímu obchodu s omamnými látkami a se zbraněmi, proti pašování a daňovým a celním podvodům (Úřední věstník EU 239, 22.9.2000). Smluvní strany usilovaly o přijetí doplňujících opatření týkajících se zabránění nedovolenému přistěhovalectví příslušníkům ze třetích zemí. V Jednotném evropském aktu z roku 1987 je zmíněno ustanovení o zrušení kontrol na vnějších hranicích, tento úmysl se však nepodařilo naplnit (Pikna 2012: 218). Následně byla sjednána v roce 1990 Schengenská prováděcí úmluva, která vstoupila v platnost v roce 1995. Dokument stanovuje potřebné podmínky a garance, zejména z hlediska bezpečnostního s cílem zabránit tak kriminálním aktivitám v důsledku zneužívání svobody pohybu osob přes vnitřní hranice členských států (Kuržeja a kol. 2003: 112). Dále dokument řeší policejní spolupráci, vízovou a cizineckou problematiku, právní pomoc ve věcech trestních a tzv. Schengenský informační systém počínaje ochranou osobních údajů (Kuržeja a kol. 2003: 112). Úmluvu podepsaly země Beneluxu, Francie a Spolková republika Německo. Itále, Španělsko, Portugalsko, Řecko a Rakousko přistoupily k úmluvě postupně do pěti let od podepsání dokumentu. Později se přidaly další státy včetně Islandu a Norska, obě země však nejsou členy EU. Naopak členské státy EU Irsko a Spojené království Velké Británie nejsou součástí schengenského prostoru. Dánsko je členem Schengenu, má však zvláštní výjimku (tzv. opt-out).
20
Dublinská úmluva byla uzavřena mezi členskými státy Evropského společenství v roce 1990 a týkala se odpovědnosti těchto států za posuzování žádostí o azyl. Pouze jeden předem určený stát posuzuje konkrétní žádost o azyl. Vstoupila v platnost v roce 1997 a nahradila tak ustanovení obsažené v Schengenské prováděcí úmluvě (Kuržeja a kol. 2003: 112). Někdy jsou Schengenská dohoda z roku 1985 a Schengenská prováděcí úmluva označovány jako Schengen I a Schengen II a členy mohly být pouze státy Evropského společenství. Svou činnost Schengenské dohody prováděly mimo smluvní rámec Společenství až do přijetí Amsterodamské smlouvy v roce 1999. Reálné zrušení kontrol na vnitřních hranicích však bylo několikrát oddáleno. Podstatnou změnu přináší Amsterodamská smlouva, jelikož její přílohu tvoří tzv. Schengenský protokol. Schengenský acquis byl začleněn do právního a institucionálního rámce EU (Kuržeja a kol. 2003: 112). Původně se jednalo o mezivládní rámec spolupráce mimo rozsah Smlouvy o založení Evropského společenství a Smlouvy o EU. V roce 2006 přijaly Evropský parlament a Rada nařízení regulující přeshraniční pohyb osob, tzv. Schengenský hraniční kodex. Hlavním cílem právního předpisu je zabránit nedovolenému překračování hranic, čelit přeshraniční trestní činnosti a přijímat opatření proti osobám, které nezákonně překročily hranice (Pikna 2012: 226). Dále je možné udělit svobodu pohybu i na státní příslušníky ze třetích zemí, kteří se v Unii legálně zdržují. Ochrana vnější hranice je záležitostí všech členských států, kteří jsou součástí Schengenu. Ne tedy pouze konkrétního státu, jemuž hranice náleží. Vnější hranice je možné přecházet výlučně na hraničních přechodech během pevně vymezené provozní doby. Od roku 2010 dochází nepřetržitě k hromadnému vysídlování osob v souvislosti s konflikty v zemích severní Afriky (tzv. Arabské jaro) a také v současnosti v zemích Blízkého východu. Schengenský systém je tak vystavován velkému tlaku a některé členské státy EU začaly rozmýšlet kvůli náhlému přílivu migrantů znovu zavést kontroly na vnitřních hranicích států Unie. Avšak samotný příliv přistěhovalců a žadatelů o azyl na vnějších hranicích EU nemůže být sám o sobě pokládán za motiv k obnovení kontrol na hranicích. Evropská komise reagovala na vývoj ve Středomoří a v květnu roku 2011 zavedla iniciativy, které umožňují uspořádanější přístup k migraci (Úřední věstník EU C 33E, 7.7.2011).
21
V současnosti je do schengenského prostoru zapojena většina členských států EU včetně Islandu, Norska, Lichtenštejnska a Švýcarska. Tyto státy nejsou členy EU. Z původních pěti zemí se počet rozrostl na 26 zemí v Schengenlandu. Posledním přistupujícím státem do schengenského prostoru bylo Lichtenštejnsko dne 19. 12. 2011.
2.4 Maastrichtská smlouva Smlouva o EU byla podepsána 7. února roku 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Poprvé začlenila vízové záležitosti do oblasti komunitárního práva (Scheu a kol. 2010: 9). Byla zřízena třípilířová struktura: I. pilíř tzv. Evropská společenství, II. pilíř se týkal Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a III. pilíř Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech. Otázky azylu, migrační politiky, kontroly na vnějších hranicích EU a politiky vůči občanům ze třetích zemí byly umístěny do třetího pilíře, tzn. spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí. Ve třetím pilíři dominuje mezivládní princip, takže hlavní slova mají členské státy EU. Smlouva dále přinesla pojem občanství EU, což znamená, že každý občan členského státu EU je automaticky také občanem EU. Byla ustanovena EU namísto původního Evropského společenství. Komunitární právo bylo prosazováno výhradně v rámci prvního pilíře a to na základě supranacionálního charakteru. Ústřední vliv tak mají instituce EU. Ve třetím pilíři byly vymezeny sféry zájmu v oblastech společné azylové politiky, pravidla pro překračování vnějších hranic Unie a provádění hraničních kontrol zejména u osob ze třetích zemí, dále přistěhovalecké politiky a politiky vůči státním příslušníkům třetích zemí, soudní spolupráce v občanských a trestněprávních věcech, policejní spolupráce - zformování tzv. Evropského policejního úřadu (Europolu), boj proti terorismu a dalším nebezpečným podobám mezinárodního zločinu (Úřední věstník EU C 326, 26.10.2012). A také boj proti nedovolenému přistěhovalectví.
2.5 Amsterodamská smlouva Amsterodamská smlouva byla podepsána dne 2. října 1997 a vstoupila v platnost 5. května 1999. Pro oblast justice a vnitřních věcí byl vytvořen zcela nový právní a věcný rámec, některé politiky této problematiky byly přesunuty z mezivládního pilíře do prvního 22
pilíře. Tento krok se stal významným posunem vpřed pro členské státy EU. Smlouva přinesla zásadní a důležité změny v oblasti azylu a přistěhovalectví. Azylová a migrační politika byla přesunuta pod novou hlavu IV., tzv. Vízová, azylová a přistěhovalecká politika a jiné politiky týkající se volného pohybu osob Smlouvy o EU. Naopak soudní spolupráce v trestních věcech a policejní spolupráce nadále zůstávají ve třetím, mezivládním pilíři (Pikna 2012: 149). Rada má nově legislativní pravomoc v otázkách víz, kontroly hranic a legálního pobytu na území členských států EU, azylu a azylového řízení, nedovoleného přistěhovalectví a nedovoleného pobytu včetně navrácení osob, které ilegálně pobývají v jednom z členských států Unie (Scheu a kol. 2010: 9). Tři státy mají specifickou výjimku a prosadily si mechanismus opt-out, takže nejsou vázány normami ve stejné míře v oblasti společné azylové a migrační politiky jako ostatní státy Unie. Jedná se o Irsko, Dánsko a Spojené království Velké Británie. V případě Dánska se problematika vízová, azylová a v oblasti přistěhovalectví rozhoduje na základě dánské ústavy. Musí souhlasit většina voličů v referendu či pět šestin členů v Parlamentu (Úřední věstník EU C 340, 10.11.19). K plné realizaci komunitární migrační politiky však může dojít až po uplynutí přechodného pětiletého období, počátek tohoto období se datuje vstupem Amsterodamské smlouvy v platnost (Scheu a kol. 2010: 10). V průběhu těchto pěti let se stále rozhoduje podle zásady jednomyslnosti v otázkách migrační politiky. Díky novým politikám týkajících se víz, azylu a přistěhovalectví má Unie pravomoc zrušit kontroly osob na většině vnitřních hranic Unie a řešit migrační politiku efektivněji (Kay 1999: 26). Dále Amsterodamská smlouva stanovuje podmínky, za kterých mohou příslušníci třetích zemí cestovat po dobu maximálně tří měsíců na území členských států Unie. Členské státy EU mají stanoveny normy a postupy, které musí striktně dodržovat při provádění kontrol na vnějších hranicích (Úřední věstník EU C 340, 10.11.1997). Jedná se o následující opatření: -
vízová pravidla pro plánované pobyty v Unii v maximální délce trvání třech měsíců,
-
řídit se dle seznamu třetích zemí, jejichž státní příslušníci mají povinnost obstarat si vízum,
23
-
mít přehled o státních příslušnících těch zemí, u kterých není potřeba mít vízum,
-
dodržovat předem dané postupy při udělování víz,
-
jednotný vízový vzor (Úřední věstník EU C 340, 10.11.1997).
24
3 SPOLEČNÁ IMIGRAČNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE Představitelé členských států EU se od roku 1999 zavázali rozvíjet společnou imigrační politiku EU a v nadcházejících letech byla vypracována řada víceletých programů. V této kapitole je představeno několik důležitých programů a smluv, jsou jimi Program
z Tampere,
Haagský
program,
Prümská
smlouva,
Evropský
pakt
o přistěhovalectví a azylu, Lisabonská smlouva a Stockholmský program. Během zasedání v Tampere a Haagu bylo definováno přesnější směřování společné politiky v oblastech azylu a migrace, dále byly stanoveny konkrétní cíle pro oblast justice a vnitra (Scheu a kol. 2010: 10).
3.1 Program z Tampere Ve finském Tampere 15. – 16. října 1999 se uskutečnilo zasedání Evropské rady. V průběhu jednání byly debatovány otázky týkající se vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva, zvláštní pozornost byla věnována postupnému formování politiky v oblasti azylu a přistěhovalectví. Program z Tampere přináší první význačný posun v oblasti PSBP, hlavně co se týče azylové a imigrační politiky, jelikož byly stanoveny zdroje sekundárního práva jako směrnice, nařízení, rozhodnutí, doporučení a stanoviska (Şirin 2012: 131). Tyto zdroje jsou závazné na stejné úrovni jako zakládající smlouvy. Postupné vytváření PSBP, což je jeden z důležitých cílů dokumentu, je zařazeno na význačné místo politické agendy Unie. Program z Tampere je ambiciózní program, který vymezuje jednotlivé politické směry a konkrétní cíle s časovým harmonogramem (Sdělení Komise Radě a evropskému Parlamentu, č. KOM 401 z 2. 6. 2004). Evropská rada prosazuje co nejdříve začít s přípravou návrhu Listiny základních práv EU a následné začlenění dokumentu do ústavní smlouvy. Je potřeba zaručit v listině právo na azyl a zákaz vyhoštění či vydání osoby státu, kde by mu hrozilo vážné nebezpečí, například trest smrti nebo vězení. Program z Tampere požaduje vytvoření společné imigrační politiky EU a dokument stanovuje čtyři oblasti v otázkách azylu a migrace, kterých se má Unie držet. Jedná se o:
25
-
partnerství se zeměmi, odkud pocházejí migrující osoby a uprchlíci, zlepšování životních a pracovních podmínek ve třetích zemích, boj proti chudobě, dodržování lidských práv,
-
společný evropský azylový systém, kde jsou stanoveny společné normy pro spravedlivé azylové řízení a stejná pravidla pro žadatele o azyl, zřízený na zásadě non-refoulement,
-
spravedlivé zacházení s příslušníky ze třetích zemí, ti, kteří pobývají legálně na území EU, mají mít zajištěna stejná práva a povinnosti, jako občané EU,
-
řízení migračních toků, včetně udělení přísných sankcí všem, kteří obchodují s lidmi či se věnují ekonomickému vykořisťování imigrantů (Şirin 2012: 131).
Po pěti letech bylo provedeno hodnocení vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Došlo k podstatnému zlepšení ve většině oborů týkajících se oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí a celkový vývoj činností v této oblasti je hodnocen kladně ze strany orgánů EU i široké veřejnosti. Unie je v případě vážných a nepředvídatelných situací schopna pohotově a efektivně jednat, například v souvislosti s datem 11. září 2001 a s následnými preventivními opatřeními a zajištěním bezpečnosti. Stále je však potřeba zajišťovat vysoký stupeň bezpečnosti, aby mohly být všechny svobody v Unii plně využívány (zhodnocení programu z Tampere a budoucí směr vývoje, ze dne 2. 6. 2004 č. KOM 401). Nadále však přetrvává omezení v rozhodovacích postupech, což znamená komplikace při provádění transparentních, pohotových a účinných politických závazků. Rozšířené jednomyslné rozhodování v Radě způsobuje komplikace, protože státy Unie prosazují pouze své vlastní zájmy na úkor priorit z Tampere. Je tedy potřeba přejít k pravidlům kvalifikované většiny, aby mohl být co nejrychleji dokončen PSBP. Komise navrhuje přijmout přísné společné normy v oblasti bezpečnosti a práva, což bude směřovat k posílení úrovně bezpečnosti v Unii. Specifické výzvy se týkají posílení vnějších hranic Unie a zavedení druhé generace Schengenského informačního systému (zhodnocení programu z Tampere a budoucí směr vývoje, ze dne 2. 6. 2004 č. KOM 401). Členské státy EU se shodly na vytvoření Agentury EU pro základní práva, jejímž úkolem by bylo sledování dodržování lidských práv v Unii, analýza a následně podávání informací o této problematice. 26
Je nezbytné nadále postupovat v činnosti na legislativní, operační a finanční úrovni v oblasti správy vnějších hranic. Aby byly tyto kroky vedeny správným směrem, je potřeba, aby efektivně fungovala Agentura pro vnější hranice a spolupracovala s dalšími orgány, které se také zabývají ochranou vnějších hranic. Zásada solidarity hraje klíčovou roli a je podstatné, aby jej respektovaly všechny členské státy EU. Rovné zacházení s příslušníky ze třetích zemí ulehčí průběh legálního přijetí přistěhovalců do EU (zhodnocení programu z Tampere a budoucí směr vývoje, ze dne 2. 6. 2004 č. KOM 401).
3.2 Haagský program Ode dne, kdy byl přijat Program z Tampere, bylo uskutečněno mnoho práce. Stále se však nepodařilo dokončit vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Haagský program byl přijat Evropskou Radou na summitu 4. – 5. listopadu 2004 po úspěšných vyjednáváních Evropské komise a členských států EU. Dokument navazuje na Program z Tampere a zároveň čelí novým výzvám v otázkách bezpečnosti v Evropě. Vznikl bezprostředně po teroristických útocích v USA dne 11. září 2001 a Madridu dne 11. března 2004. Tedy boj proti mezinárodnímu terorismu je zahrnut v agendě Haagského programu a je jedním z jeho hlavních cílů. Jedná se o víceletý program. Bezpečnost EU je potřeba řešit koordinovaně a efektivněji mezi všemi členskými státy Unie. Je nutné účinněji řešit přeshraniční problémy, jako jsou ilegální migrace, převaděčství, nedovolený obchod s lidmi, terorismus a organizovaná trestná činnost. Prevence hraje klíčovou roli, současně je zaručeno respektování základních lidských práv a svobod. Mezi další hlavní cíle Haagského programu patří: -
poskytnout osobám v nouzi ochranu v souladu s Ženevskou úmluvou o uprchlících a jinými mezinárodními smlouvami,
-
vytvoření společného azylového systému,
-
sbližování právních předpisů a zdokonalit uznávání soudních rozhodnutí mezi členskými státy EU, technická pomoc a výměna informací,
-
efektivněji kontrolovat vnější hranice Unie, v této souvislosti je nezbytné zřízení tzv. agentury FRONTEX, čímž se rozumí Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států EU, 27
-
usměrňovat a řídit migrační toky, dále dobrovolná pomoc evropských států při záchranných operacích, aby bylo zabráněno dalším tragédiím migrantů a uprchlíků, zejména ve Středomoří,
-
rozvoj migrační politiky založený na odborné analýze jevů a příčin migrace,
-
boj členských států Unie proti organizované mezinárodní trestné činnosti,
-
posílení spolupráce se třetími zeměmi v oblasti migrace a integrovanému boji proti mezinárodnímu terorismu,
-
pomoc třetím zemím s důrazem na prevenci v oblasti nedovoleného přistěhovalectví, poskytnutí odborné pomoci těmto zemím s cílem nalézt trvalá řešení v problematice uprchlictví,
-
soudržnost a rozvíjení politik týkajících se rozvojové spolupráce, migrace a humanitární pomoci.
Mezinárodní migrace bude nadále pokračovat a je potřeba zajistit komplexní přístup, který zahrnuje analýzu prvotních příčin migrace, její jednotlivé fáze a také politiky pro vstup, přijímání, integraci a navrácení (Úřední věstník EU C 53, 3.3.2005). Haagský program představuje důležitý institucionální úspěch pro EU a jednotlivých orgánů Unie. Jednotlivé kroky vedly k posílení supranacionality ve všech oblastech politik v Unii kromě legální migrace. Program rozšiřuje postup spolurozhodování a většinové hlasování v oblastech azylové politiky, nelegálního přistěhovalectví a závažného problému s uprchlíky.
3.3 Prümská smlouva Prümská smlouva byla podepsána sedmi členskými státy Unie v květnu roku 2005 a mimo institucionální rámec EU (Scheu a kol. 2010: 64). Dalších osm zemí souhlasilo k přistoupení k úmluvě. Mezi členské státy patří Francie, Německo, Rakousko, země Beneluxu a Španělsko. Státy se při podpisu smlouvy zavázaly, že po několika letech ji začlení do právního řádu Unie. V roce 2007 proběhlo zasedání Evropské rady a smlouva byla zčásti integrována do acquis communitaire. Výměna informací a spolupráce mezi členskými státy by tak měla být efektivnější. Hlavním cílem smlouvy je posílení přeshraniční spolupráce, především v boji proti terorismu a přeshraniční trestné činnosti 28
(Úřední věstník EU C 125 E, 7.6.2007). Smlouva předpokládá, že státy budou mezi sebou informováni o rizicích teroristického útoku a budou navzájem sdílet data o potencionálních pachatelích (Scheu a kol. 2010: 64). Zejména mezi úředníky donucovacích orgánů v jednotlivých členských státech Unie je klíčová vzájemná dosažitelnost informací, pokud je to nezbytné, a účinná výměna zpráv, a to za zvláštních okolností, které napovídají, že dojde ke spáchání trestných činů (Úřední věstník EU C 125 E, 7.6.2007). Na základě lepší kontroly cestovních dokladů osob přicházejících ze třetích zemí bude výrazně zredukována nedovolená migrace do EU. Je potřeba zajistit lepší propojení databází jednotlivých států a učinit kroky pro jednodušší vyhledávání v národních databázích, které obsahují údaje o otiscích prstů, jiných biometrických údajích a DNA pro potřeby policejních složek a soudů členských států Unie. Není tak potřeba jednotná databáze EU. Současně se očekává vždy porovnávání těchto dat s databázemi zbylých zemí (Scheu a kol. 2010: 64). Další prioritou smlouvy je posílení spolupráce mezi policejními složkami v členských státech, například na základě společných bezpečnostních operací a přeshraničního zákroku, pokud hrozí ohrožení života nebo fyzické integrity (Úřední věstník EU C 125 E, 7.6.2007). V těchto výjimečných případech není dopředu potřeba souhlas sousední země, pokud je nutné vstoupit na dané území a sledovat podezřelou osobu. Státy se zavázaly umožnit aktivitu ozbrojených strážců na palubách letadel, pokud jej jiný členský stát, který podepsal smlouvu, zavedl (Scheu a kol. 2010: 65). Není ovšem obligatorní mít své vlastní bezpečnostní strážce.
3.4 Evropský pakt o přistěhovalectví a azylu Evropská rada poukazuje na významný pokrok, kterého bylo dosaženo díky programu z Tampere a Haagskému programu. Rovněž slibuje, že úspěšně dokončí uplatnění těchto programů v praxi. V roce 2005 přijala tzv. globální přístup k migraci. Je nezbytné, aby politiky v oblasti migrace a azylu byly v souladu s normami mezinárodního práva, zejména těch politik, které se týkají lidských práv, lidské důstojnosti a uprchlíků (Rada Evropské unie 2008: 3). I když bylo dosaženo význačného úspěchu v oblasti imigrační politiky, stále je potřeba kráčet kupředu a přizpůsobovat se dynamickému prostředí. Dalším krokem byl Evropský pakt o přistěhovalectví a azylu, který byl schválen 16. října 2008 během summitu Evropské rady. Celkově bylo odsouhlaseno vrcholnými 29
politickými
představiteli
pět
obligací.
Realizaci
konkrétních
závazků
zajišťuje
Stockholmský program. Pakt poukazuje na globální řízení migrace, které je potřeba, aby bylo účinné a harmonické (Rada Evropské unie 2008: 2). Je nezbytné efektivně organizovat legální migraci a posílit působnost ochrany vnějších hranic Unie. Pozornost by se taktéž měla věnovat boji proti nelegálnímu přistěhovalectví, úspěšně dokončit zřízení jednotného azylového řízení a neustále být v úzké kooperaci se třetími zeměmi a státy tranzitu.
3.5 Lisabonská smlouva Lisabonská smlouva ruší třípilířovou strukturu, zavádí pojem právní subjektivita a přináší rozdělení kompetencí mezi EU a její členské státy. Smlouva zavedla sdílenou pravomoc v oblasti prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Členské státy EU mohou nově dobrovolně vystoupit z EU. Institucionální změny byly integrovány zčásti do Smlouvy o fungování EU a některé změny se staly součástí nově vzniklé Smlouvy o Evropské unii (Pikna 2012: 39). Smlouva byla podepsaná 13. prosince 2007 a vstoupila v platnost o dva roky později. Jednání Evropské rady se účastní tzv. vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Hlavní funkcí této nově vzniklé pozice je předkládat návrhy v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, předsedat Radě pro zahraniční věci a upevnit celistvost vnější činnosti Unie. Při výkonu funkce se opírá o činnost Evropské služby pro vnější činnost, vede politický dialog s představiteli třetích zemí a formuluje stanovisko EU na mezinárodních konferencích, kterých se účastní například světové, mezinárodní či regionální organizace (Úřední věstník EU C 306, 17.12.2007). Společné politiky EU také zahrnují podklad pro společnou azylovou a migrační politiku. Přistěhovalecká politika byla zahrnuta pod oblast prostoru svobody, bezpečnosti a práva, konkrétně se jedná o Hlavu V. Lisabonské smlouvy. Smlouva obsahuje partnerství a efektivní spolupráci se třetími zeměmi v souvislosti s regulací přílivu osob žádajících o azyl či dočasnou ochranu. Být v neustálém kontaktu se zeměmi, které nejsou členy Unie, hraje klíčovou roli při zvládání návalu migrantů a uprchlíků na hranicích Unie. Pokud je v některém členském státě EU kritický stav a není v jejích silách zvládnout velké množství 30
osob ze třetích zemí, Rada má v kompetenci přijmout dočasná opatření ve prospěch postihnutých členských států Unie (Úřední věstník EU C 306, 17.12.2007). Většinou se jedná o státy, které mají součástí své hranice vnější hranici EU, například Itálie či Řecko. Dle článku 63a Lisabonské smlouvy může Unie uzavřít dohody „se třetími zeměmi o zpětném přebírání státních příslušníků třetích zemí, kteří nesplňují nebo již nesplňují podmínky pro vstup, přítomnost nebo pobyt na území některého členského státu EU, do země původu nebo země, odkud přicházejí (Úřední věstník EU C 306, 17.12.2007). Daná možnost se ukázala jako efektivní a Unie daných dohod využívá. Jedním z hlavních cílů přistěhovalecké politiky je předcházení nedovolenému přistěhovalectví. Opatření jsou přijímány orgány EU v této problematice řádným legislativním postupem. Pravomoci EU v oblasti přistěhovalectví jsou sdíleny jednotlivými členskými státy (Roots 2009: 262). Některé členské státy EU se obávají, že by mohly ztratit kontrolu nad svým územím a nemohly tak regulovat příliv migrujících osob na své teritorium. Lisabonská smlouva tak garantuje, že objem přistěhovalců, které pustí přes hranice konkrétní státy, je v jejich kompetenci. Spolupráce mezi policejními složkami a soudy členských států Unie při kriminálních aktivitách hraje důležitou roli. Jednotlivé složky již jsou v této oblasti aktivně činné a cílem smlouvy je prohloubení jejich kooperace. Také byly uzavřeny readmisní dohody s nečlenskými státy, jakými jsou například Ukrajina, Albánie či Rusko (Roots 2009: 264). Těmito kroky se snaží Unie bojovat efektivněji proti ilegálnímu přistěhovalectví a některé členské státy EU finančně podporují třetí země. Například Itálie finančně přispívá Libyi a snaží se tak omezit počet Libyjců, kteří směřují do Itálie s cílem požádat zde o azyl. Nově smlouva obsahuje nelegální obchodování s lidmi jako záležitost imigrační politiky, nikoliv pouze záležitosti kriminálních složek v zemích Unie (Roots 2009: 265). Smlouva o fungování EU pokračuje v procesu harmonizace imigračních politik.
3.6 Stockholmský program Stockholmský program byl schválen ve dnech 10. a 11. prosince 2009 na zasedání Evropské rady v období švédského předsednictví EU (Scheu a kol. 2010: 10). Prevence a boj proti ilegální migraci představuje jedno z klíčových témat debatovaných mezi vysokými představiteli. Program reaguje na události posledních let a EU si uvědomuje 31
závažnost velkého množství uprchlíků na hranicích jižní Evropy. Program stanovuje nový právní rámec pro PSBP, navazuje tedy v této oblasti na Program z Tampere a Haagský program. Program by měl být transparentnější, demokratičtější a souvislejší oproti svým předchůdcům (Úřední věstník EU C 285E, 21.10.2010). Program vymezuje šest podstatných priorit, které se týkají především zájmů a potřeb občanů, a to pro období let 2010 – 2014: -
Schengenský prostor by měl být nadále rozšiřován, stejně tak prohlubování schengenské spolupráce a právo na volný pohyb osob,
-
vytvoření Evropy jako prostoru práv, spravedlnosti, rozmanitosti a solidarity představující důležité hodnoty politik Unie,
-
ochrana občanů před terorismem a organizovaným zločinem díky efektivnějším legislativním a operačním nástrojům, posílené spolupráce mezi jednotlivými členskými státy,
-
účinnější řízení migračních toků, zamezení nelegálního přistěhovalectví a přeshraniční trestné činnosti prostřednictvím ochrany vnějších hranic, nezbytnost spustit v dohledné době SIS II a VIS,
-
komplexnější imigrační politika, která pohotově dokáže reagovat na nové výzvy a situace v různých sférách týkajících se migrace, například usnadnění legální migrace, maximalizovat kladný vliv na členské státy EU a také přistěhovalců,
-
kooperace
a
partnerství
se
sousedními
státy
a
třetími
zeměmi
prostřednictvím nástrojů migrační politiky EU (například tzv. readmisní smlouvy), jakožto nezbytnost v době globalizace (Úřední věstník EU.C 285E, 21.10.2010). EU si uvědomuje nezbytnost zaměřit se na lepší integraci přistěhovalců, kteří pobývají legálně na území Unie. Proces je pochopitelně náročný pro obě strany. Je důležité překlenout problémy, které souvisí s kulturními rozdíly a poskytnout imigrantům stejné pracovní a celkově životní podmínky jako mají občané EU.
32
3.7 Strategické směry 2020 Evropská rada ve dnech 26. a 27. června 2014 specifikovala strategické směry pro legislativní a operativní plánování v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva pro příští roky. EU si uvědomuje, že je potřeba přijmout ucelená politická opatření, jež se týkají přistěhovalectví, vnějších i vnitřních hranic Unie a azylu. Je však nezbytné jej přijímat ve vzájemné shodě s již platnými Smlouvami a jejich jednotlivými protokoly. Strategické směry navazují na Stockholmský program a jeho Akční plán, dále na Strategii vnitřní bezpečnosti EU. Úzká spolupráce a dobré vztahy EU se třetími zeměmi hrají klíčovou roli pro lepší zvládání problematiky přistěhovalectví. V tomto směru je však podstatné zajistit lepší provázanost vnitřních a vnějších politik EU. Na základě předešlých programů je nyní hlavní prioritou důkladně implementovat politická opatření a právní nástroje, jež jsou obsaženy v platných programech, do vnitrostátního práva jednotlivých členských států EU. Následně je potřeba sledovat, zdali je jejich dodržování účinně prováděno. V letošním roce má EU za úkol schválit stabilní obecný rámec v oblasti ochrany údajů, jež úzce souvisí s bezpečnostními otázkami. Migrační politika má být lépe a účinněji řízena na základně zásady solidarity. Legální migrace bude znamenat přínos pro Unii díky maximalizaci příležitostí, kterou tento typ migrace nabízí v případě vhodné strategie EU. Ochrana bude nabídnuta všem osobám ze třetích zemí, jež ji budou nutně potřebovat a vstupují na území Unie legálně. Co se týče správy vnějších hranic EU, je nezbytné, aby byla efektivnější a lépe se tak zvládalo ilegální přistěhovalectví (Sdělení Generálního sekretariátu Rady Delegaci, č. EUCO 79/14 z 27. června 2014). Migrační politiky Unie by měly více vycházet z globálního přístupu k migraci a mobilitě. Primárně by měly brát ohled na jednotlivé krize a občanské války ve třetích zemích. V této souvislosti je potřeba navýšit příspěvky na řešení otázky vysídlených osob v důsledku vleklých konfliktů. Společná návratová politika klade důraz na dodržování povinností, jež jsou obsaženy v dohodách se třetími zeměmi o zpětném přebírání osob. Agentura FRONTEX by měla posílit svou spolupráci zejména se členskými státy EU, které jsou nejvíce postiženy migračními toky, tudíž velkým přílivem imigrantů a uprchlíků ze třetích zemí. Plánuje se již plně využívat v této oblasti Evropského systému ostrahy vnějších hranic. Unie si taktéž uvědomuje, že v současné době je prevence radikalizace a extremismu velmi důležitá a je 33
potřeba lépe kontrolovat osoby, jež přicházejí do EU ze třetích zemí. Evropská rada plánuje v roce 2017 provést přezkum výše zmíněných strategických směrů a plánů, a dalších, jež nejsou v této kapitole zmíněny, jelikož se netýkají přímo prostoru svobody, bezpečnosti a práva či společné přistěhovalecké politiky. Nejnaléhavější opatření je v plánu provést co nejdříve. Terorismus a boj proti trestné činnosti navazuje na předchozí dokumenty a je potřeba lépe bojovat s organizovanou trestnou činností, tedy obchodováním s lidmi či převaděčstvím (Sdělení Generálního sekretariátu Rady Delegaci, č. EUCO 79/14 z 27. června 2014). Základní práva a ochrana osobních údajů by však měla být za každých okolností dodržována ze strany EU.
34
4 ILEGÁLNÍ PŘISTĚHOVALECTVÍ V EVROPSKÉ UNII Pro imigrační politiku Unie se stala ilegální migrace a s tím související problematika bezpečnosti výsadními tématy v přibližně posledních patnácti letech. Nelegální přistěhovalectví je úzce spojeno s politikami, které se týkají začlenění přistěhovalce do některé z členských států Unie a s tím související problémy, a migračních toků (Triandafyllidou 2010: 23). Největší část nelegální migrace se vztahuje k ilegální pracovní migraci (Palát 2013: 33). Z důvodu neexistujících dat v tomto typu migrace, jelikož nelegální migranti porušují pravidla migrační politiky, tvoří malé procento populace a nejsou ve většině případů postihnuti, nebyla vytvořena detailnější analýza. Nejkritičtější situace je ve Středomoří a na východní hranici EU. Nezákonné imigrační toky a boj proti organizátorům nelegální migrace je problematické efektivně kontrolovat a řešit ze strany států EU a situace se zhoršila po nepokojích v severní Africe v roce 2011 (Palát 2013: 39). Tato kapitola je zaměřena na dynamiku a vývoj ilegální migrace v Evropě, politiky a nástroje EU v boji proti nelegálnímu přistěhovalectví, dále na problematiku ilegální imigrace z Afriky. Důraz je kladen na republiku Malta a její záležitosti týkající se azylu a protizákonné migrace, které jsou řešeny v tomto konkrétním případě detailněji.
4.1 Vývoj imigrace a zejména nelegálního přistěhovalectví v Evropě Během druhé světové války dochází k velkým změnám v populačním procesu, jelikož tato doba je specifikována přesuny na nucené práce, deportacemi, útěky či vyhnáním evropského obyvatelstva. Od konce druhé světové války lze rozdělit migraci do Evropy do čtyř hlavních etap. První období je datováno od konce 40. let 20. století do počátku 50. let a je charakterizováno velkými přílivy uprchlíků (Stalker 2002: 152), kolem roku 1950 tvořilo obyvatele západního Německa velké procento uprchlíků, vůbec nejvíce po válce. Poté se příliv běženců mírně zpomaloval. Následující etapa začíná počátkem 50. let až do roku 1973. Dochází k přijímání nových zaměstnanců na základě smluvních závazků, jelikož je potřeba zaplnit mezery v oborech, kde je nedostatek pracovníků a co nejrychleji zvýšit ekonomický rozvoj evropských zemí zpustošených po válce. Některé země, například Francie či Spojené 35
království Velké Británie, využívaly svých dlouholetých koloniálních vazeb. Jedná se tedy zejména o státy v severní Africe, oblast Karibiku a Indický subkontinent. Spolková republika Německo, jež neměla koloniální minulost jako ostatní státy západní Evropy, využívala pracovníků převážně z bývalé Jugoslávie a Turecka (Stalker 2002: 153). Přistěhovalci, kteří se usídlili v zemích západní Evropy, tvořili přibližně 10 milionů osob. Tvoří jej také jedinci evropského původu, jež v minulosti emigrovali do různých částí světa. Většinu těchto imigrantů přijalo Spojené království Velké Británie. Od počátku 70. let docházelo ke kritickému politickému vývoji na Blízkém východě, který nakonec vyústil v ropnou krizi v roce 1973. Světové hospodářství bylo ve velké míře závislé na ropě ze zemí Blízkého východu, a jejíž cena se náhle rapidně zvýšila. Pozdější inflace měla velmi negativní vliv na ekonomiky jednotlivých států Evropy. Tato změna k horšímu měla vliv na proudy přistěhovalců na evropský kontinent. Vlády již nechtěly přílivy pracovníků ze třetích zemí a přály si, aby se zejména dělníci již žijící v evropských státech západní Evropy vrátili do svých původních zemí (Stalker 2002: 153). Tato problematika však byla značně obtížná, jelikož řada z nich se zcela usadila i se svými rodinami v evropských státech a měli silnější vazby na tyto země než na státy původu, kam se nechtěli vracet. Třetí období je tedy od roku 1974 do poloviny 80. let 20. století. Evropské vlády začínaly být opatrnější při vybírání migrantů a postupně se také soustředily na osoby ze států z jižní Evropy, například z Itálie. Důležitou roli v tomto ohledu hraje přístup nových členských států jižní Evropy do Evropského společenství, což jim otevřelo cestu v mnoha oblastech. Evropa tak byla rozdělena do dvou sfér, a to jižní výchozí a severní cílovou část. Avšak jižní hranice Itálie, Španělska, Portugalska a Řecka se postupně stávaly více prostupné, zvyšoval se podíl pracovníků, jež pracují nezákonně v daných zemích. Státy tak byly nuceny zavést nové imigrační zákony, opatření a vypořádat se s čerstvými závažnými problémy. Poslední, čtvrté období je datováno od roku 1985 do roku 2001. V této etapě dochází k rapidnímu nárůstu ilegálního přistěhovalectví a uprchlictví oproti letům předchozím (Stalker 2002: 153). Také stoupl zájem žadatelů o azyl ze třetích zemí. V daném období proběhly série revolucí v zemích východní Evropy (tzv. Východní blok) a následně byla ukončena vláda komunistických režimů. Tisíce občanů bývalých komunistických zemí žádaly o azyl v zemích západní Evropy. V souvislosti s vysokým nárůstem žadatelů o azyl 36
jak ze zemí východní Evropy, tak ze třetích zemí, se vlády cílových zemí rozhodly zpřísnit podmínky týkající se udělení pobytu. V důsledku těchto změn dochází k vzestupu nelegálního přistěhovalectví, jež se stává jako nový business pro překupníky. Od počátku 90. let do roku 1998 více než 4 miliony osob žádalo o azyl, z Afriky jej tvoří 19 % (Stalker 2002: 153). Je podstatné zmínit sérii teroristických útoků, které se uskutečnily 11. září 2001. Tragická událost měla vliv na migrační politiky v mnoha částech světa, rovněž v zemích Evropy. Byla přijata přísnější bezpečnostní opatření a také byly zpřísněny kontroly osob, jež přicházejí z Islámského světa. Tito jedinci daleko obtížněji získávali azyl či občanství v členských státech EU. Další mezník představuje vypuknutí finanční, ekonomické a hospodářské krize v roce 2008. Důsledkem krizí bylo zvýšení nezaměstnanosti a sociální nestability v zemích Unie. Přistěhovalci a uprchlíci začali představovat hrozbu pro společnost a byli vnímáni negativně. Kromě imigrantů, kteří přicházejí do Unie a jsou o nich vedeny záznamy, existují také miliony dalších převážně pracujících neregistrovaných osob, které pobývají v členských státech EU ilegálně. Od 80. let a především 90. let se jejich počet výrazně zvýšil (Stalker 2002: 156). Není v silách EU tyto ilegální imigranty a uprchlíky monitorovat a evidovat. Proto se některé země rozhodly udělit milost vybraným nelegálním přistěhovalcům, pokud spadají do určité, předem dané kategorie. Například Itálie vydala sled legalizačních programů, díky kterým se do programů zapojili někteří imigranti, jež žili nezákonně na území dané země. Podobné programy v roce 2000 také uveřejnilo Španělsko, přibližně 25 procent z celkového počtu uchazečů pobývali nelegálně ve státě (Stalker 2002: 157). Obě tyto země jsou svou geografickou polohou atraktivní pro migrující osoby, většinou mají přistěhovalci v plánu pokračovat dál, směrem na sever Evropy. Okolnosti je však mohou donutit zůstat v zemích na jihu kontinentu či se zde déle zdržet. Jelikož se neví, kolik přesně existuje osob ze třetích zemí, jež putují do Evropy, je rovněž nemožné určit rychlost, jakou proudí do EU. V poslední době přicházejí migrující osoby do Evropy z poměrně velkého množství zemí, převážně se jedná o státy s nízkým příjmem na obyvatele a také o oblasti, kde jsou časté konflikty, politická nestabilita a násilí páchané na obyvatelstvu. Jde i o oblasti s vysokým populačním růstem. Stále větším impulsem pro migranty a uprchlíky opustit své domovy bude v budoucnu desertifikace území na pouště a polopouště. V současnosti je 37
EU poznamenána sériemi teroristických útoků, například v lednu 2015 ve Francii, a následně v Belgii a Dánsku. Evropské státy se obávají dalších útoků a protiteroristická opatření jsou velmi klíčová. Často druhé či třetí generace imigrantů jsou nespokojeni v západních státech Unie, jelikož žijí izolovaně a mnohdy na okraji společnosti. Majoritní evropské společnosti po útocích jsou více xenofobní a netolerantní zejména k muslimským komunitám ve svých zemích. Nová opatření tak pravděpodobně ještě více zpřísní podmínky pro žadatele o azyl, pobyt osob ze třetích zemí do Unie a kontroly na vnějších hranicích. Je však otázkou, zdali opatření nepovedou k nárůstu ilegálních imigrantů a uprchlíků zejména na jižní hranici EU.
4.2 Politiky a nástroje Evropské unie fungující v boji proti nelegální imigraci Politiky jednotlivých států v oblasti přistěhovalectví byly od 70. let minulého století více restriktivní oproti 50. a 60. létům 20. století, které se dají charakterizovat jako liberální (Stalker 2002: 151 – 152). Od roku 2001 jsou postupně migrační politiky v Unii přísnější. Důsledkem těchto restrikcí došlo k výraznému nárůstu ilegálních vstupů a pobytů na území členských států EU. Problematika nelegálního přistěhovalectví se tak stala aktuálním a ve velké míře debatovaným tématem. Unie se zabývá zejména integrovanou správou hranic, návratovou politikou, nelegální imigrací a obchodováním s lidmi a s drogami. V posledních několika letech se řada vlád evropských zemí snaží nasměrovat své politiky tak, aby se zlepšila otázka zaměstnanosti. Dále podle demografických dat usilují o zaplnění mezer zejména mezi pracovními obory, kde je nedostatek pracovních sil. Nejedná se však v tomto případě o ilegální pracovníky ze třetích zemí. Migračních politik zaměřujících se také na ilegální imigraci, a to přímo či nepřímo, je v současnosti rozsáhlé množství. Nezákonné práce osob ze třetích zemí a ilegální vstup a pobyt na území Unie jsou dvě hlavní oblasti, kterými se zabývá EU. Návratové, readmisní postupy, kontroly na vnějších hranicích Unie, Schengenský informační systém a Vízový informační systém hrají klíčovou roli v úsilí vypořádat se s přílivem imigrantů a uprchlíků. EU přijala postup, který se nazývá Integrovaná správa hranic. Tvoří jej kontrola hranic
38
Unie, a to nejenom na vnějších hranicích, ale také v oblasti volného pohybu osob. Dále spolupráce se třetími zeměmi, aby se tak zamezilo početným migračním tokům. EU se neustále snaží zefektivňovat jednotlivé legislativní a organizační nástroje, které slouží v boji proti nelegálnímu přistěhovalectví. V rámci integrované správy hranic byla založena v roce 2005 agentura FRONTEX, jež má právní subjektivitu. Její hlavní náplní je výměna informací a spolupráce mezi členskými státy, rozvoj sledovacích systémů (Triandafyllidou 2010: 27), koordinace hlídek podél vnějších hranic EU, odborná příprava pro vnitrostátní pohraniční stráže a podpora státům Unie při organizaci společných návratových operací. Prvořadým cílem je tak zajistit posílení ochrany vnějších hranic Unie. Boj s nelegální migrací je jednou z prioritních oblastí spolupráce jak mezi členskými státy, tak rovněž s třetími zeměmi. Agentura spolupracuje s dalšími entitami, například s Evropským policejním úřadem (EUROPOL) či Evropskou policejní akademií (CEPOL). Zejména Evropská komise klade důraz na kooperaci mezi sousedními zeměmi Unie a průjezdními státy (Triandafyllidou 2010: 27), aby byla lépe zajištěna ochrana vnějších hranic. Dále je podstatné zmínit tzv. program AENEAS, který slouží k podpoře a posílení dialogu mezi Unií a zejména zeměmi subsaharské Afriky v otázce návratové politiky. Součástí kooperace jsou různé semináře, informační kampaně či specifická školení týkající se boje s ilegálním přistěhovalectvím na evropský kontinent. Každým rokem je zadrženo přibližně půl milionu nelegálních přistěhovalců v Unii. Zpět do země, ze které v minulosti odešli do EU, je poslána necelá polovina těchto osob v rámci návratové politiky. V prosinci roku 2008 bylo přijato nařízení, jež se týká společných norem a postupů členských států Unie v oblasti navrácení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, a to v souladu se základními právy, včetně ochrany uprchlíků (Úřední věstník EU L 348/98, 24.12.2008). Tento legislativní dokument se vztahuje pouze na osoby ze třetích zemí, jež ilegálně pobývají v jednom či více členských státech Unie. Nevztahuje se tedy na osoby, jež mají povolen volný pohyb na území EU (viz. Schengenský hraniční kodex). Státy mají právo si samy rozhodnout, zda dané nařízení budou uplatňovat pro cizí státní příslušníky. Členské státy EU by měly u každého individuálního případu brát v potaz nejlepší zájmy dítěte, dodržovat zásadu non-refoulement, neboli zákaz vyhoštění, pokud by byl ohrožen život uprchlíka nebo osobní svoboda z důvodu národnostní, náboženské, 39
politické apod. Dále by státy měly respektovat faktické rodinné vazby a obavy ze zhoršení zdravotního stavu ve třetí zemi (Úřední věstník EU L 348/98, 24.12.2008). Směrnice obsahuje například tyto elementy: -
požadavek na zajištění transparentních, jasných a spravedlivých pravidel, aby byla návratová politika prováděna účinně,
-
rozhodnutí o návratu musí obsahovat věcné a právní důvody, stejně tak i informace o dostupných opravných prostředcích,
-
ve všech etapách postupu navrácení je potřeba spolupracovat na mezinárodní úrovni se zeměmi původu,
-
zajištění, aby potřebná donucovací opatření nebyla nepřiměřená apod. (Úřední věstník EU L 348/98, 24.12.2008).
Důležitou roli hrají také přísnější postihy a sankce zaměstnavatelům, kteří nelegálně zaměstnávají pracovníky ze třetích zemí. Zatím se však nedaří příliš efektivně bojovat s těmito zaměstnavateli a černý trh práce má negativní vliv na ekonomiky jednotlivých členských států EU. V této souvislosti je podstatné zmínit systém EURODAC, který byl zřízen v roce 2003. Mezi hlavní úkoly patří pomoc s identifikací žadatelů o azyl a také osob, které nezákonně překročily hranice Unie a následně byly zadrženy. Systém slouží do jisté míry jako určitý druh prevence, aby se zabránilo osobám, jež vyprší lhůta na legální pobyt v EU, nadále zůstávat protizákonně na území členských států. Země Unie na základě porovnání otisků prstů mohou stanovit, jestli žadatel o azyl či občan ilegálně pobývající na území některého evropského státu již nepožádal o azyl v jiném členském státě EU, anebo nevstoupil na území Unie protizákonně (Nařízení Rady č. 2725/2000 ze dne 11. prosince 2000). Vyjma otisků prstů také obsahují údaje, jež zasílají země EU: -
zemi původu v EU,
-
místo a datum zadržení dané osoby či podání žádosti o azyl,
-
pohlaví uvedené osoby,
-
referenční číslo,
-
datum, kdy byly sejmuty otisky prstů,
-
datum odevzdání údajů o dané osobě ústřední jednotce (Nařízení Rady č. 2725/2000 ze dne 11. prosince 2000). 40
Nařízení uplatňují i tři nečlenské státy EU, jedná se o Švýcarsko, Norsko a Island.
4.3 Problém ilegální imigrace z Afriky Počátky nelegálního přistěhovalectví z afrického kontinentu do Evropy lze sledovat od pádu komunismu v zemích střední a východní Evropy, tedy od začátku 90. let 20. století. Díky konci této socialistické éry bylo možno vykročit cestou směrem k jednotné Evropě. S příchodem demokratických vlád v postkomunistických zemích se však postupně začaly skupiny migrantů, převážně ze severní Afriky, dostávat do evropských zemí. Na počátku roku 1990 podnikla cestu s falešnými doklady skupina přibližně 1000 osob ze severu Afriky s cílem proniknout do severského státu ve Skandinávii. Tento incident podnítil švédskou vládu vytvořit ad hoc skupiny, političtí představitelé kontaktovali Organizaci spojených národů a přijali vnitřní opatření. Evropské státy si tak začínají uvědomovat, že kontinent je atraktivní pro osoby z celé řady třetích zemí, a to hlavně tam, kde zuří války, zemi postihly živelné pohromy, nejsou dodržována základní lidská práva, lidé nemají adekvátní životní podmínky či žijí v chudobě. Důvodů je u většiny migrujících osob více než jeden, proč opustily svou rodnou zemi. Značná část uprchlíků se nemohou a často ani nechtějí dostat zpět do své země z důvodu pronásledování, někteří se dokonce v minulosti stali oběťmi mučení. Potřebují tak ochranu ze strany EU, která je v mnoha případech neadekvátní či žádná. Migrační toky jsou proměnlivé a migrující osoby pocházejí z rozmanitých zemí Asie a severní Afriky. Egypt, Maroko a Tunisko byly v minulosti převážně tranzitní země. Nelegální migranti, žadatelé o azyl a uprchlíci jsou však v poslední době nuceni zůstat v těchto zemích, jelikož nejsou schopni z různých důvodů pokračovat na své cestě na evropský kontinent. Zpočátku však nebylo jednoduché posílit spolupráci se zeměmi Afriky, z nichž migranti a uprchlíci odcházejí. Zejména od počátku 90. let musely evropské státy trpělivě vyjednávat s vládami třetích zemí, aby s nimi začaly průběžně spolupracovat a nakonec podepsaly tzv. readmisní dohody. Podle odhadů Mezinárodní organizace pro migraci od roku 1990 zemřelo ve Středozemním moři následkem potopení lodí, které se snaží dostat do Evropy, přibližně 30 tisíc osob (International Organization for Migration 2013). 41
Specifickou skupinu představují mladí lidé, kteří mají minimum příležitostí, jak se realizovat a žít plnohodnotný život ve své zemi. Často mají naivní představy, myslí si, že dostanou jednoduše víza a celkově si idealizují evropský kontinent. Mezi migranty se nacházejí osoby, jež prchají ze zemí, kde jsou konflikty, například Sýrie, Irák či Libye. Mezi africké problematické země, z nichž obyvatelé jsou nuceni opustit své domovy a putují také na sever Afriky, patří Súdán, kde nejhorší situace je v regionu Dárfúr, dále Somálsko či Eritrea. Čím větší je nestabilita v okolních zemích, tím větší množství migrujících osob se snaží dostat přes tyto země. Poslední roky však počet uprchlíků a žadatelů o azyl rapidně stoupá jak v zemích Afriky, tak v některých členských státech EU. Existují specifická rizika spojená s migrací. Jedná se hlavně o podvody a obchodování s lidmi. Tyto aktivity jsou četnější u migrujících osob, jelikož jsou zranitelnější (International Organization for Migration 2013). Také během cesty mají migranti nevyhovující a nedostatečné životní podmínky. Než se vůbec dostanou na severní pobřeží Afriky, trpí celá řada z nich již různými nemocemi vzniklými kvůli špatným hygienickým podmínkám, vyčerpání a nedostatku stravy. Většina ilegálních migrantů a uprchlíků, kteří jsou nalezeni u pobřeží jižní Evropy, potřebují akutní lékařské ošetření či psychologickou péči. Vzniklé situace tak podněcují vlády zemí severní Afriky přijímat nové, účinnější migrační politiky. Orgány EU a státy jižní Evropy by tak měly být v každodenním kontaktu nejenom se zeměmi, odkud migrující osoby pocházejí, ale také právě se zeměmi jako Egypt, Tunisko či Maroko. Je potřeba, aby se lépe monitorovaly migrační toky a chránily migrující osoby. Tím by se mohlo značně předejít zneužívání, zejména fyzickému a sexuálnímu, psychickému násilí a umírání ilegálních migrantů a uprchlíků. Kolem 800 tisíc osob uprchlo kvůli konfliktu v roce 2011 z Libye a většina uprchlíků směřovala do Egypta a Tuniska. Menší část z nich do Čadu, Nigérie či Alžírska. Necelých 60 tisíc libyjských uprchlíků se nakonec dostalo do Evropy (International Organization for Migration 2013), přibližně polovina z nich zůstala na Maltě a v Itálii. V letech 2013 a 2014 byla situace nejhorší, co se týče množství uprchlíků, kteří ohrožovali své životy ve Středozemním moři. Většina z nich pocházela ze Somálska, Nigérie, Sýrie, Eritreji a Egypta.
42
Postupem času se strategie a postupy migrujících osob změnily, často jsou organizovány pašeráky. Nelegální přistěhovalectví se tak stává lukrativním byznysem pro určité osoby nejenom ve třetích zemích, ale také v EU. I když lidé často platí za zprostředkování cesty na evropský kontinent nemalé částky, jejich životy jsou v ohrožení po celou cestu a nemají zaručenou lepší budoucnost. Malé čluny, rybářské lodě či dokonce kánoe představují nevyhovující dopravní prostředek pro tak dlouhé vzdálenosti. Bohužel stále je možno vidět na snímcích z lodí, které byly zachyceny v různých vzdálenostech od pobřeží jižních zemí EU, že je na palubách více osob, než dovolují bezpečnostní pravidla. Také záchranné vesty nejsou vždy dostupné pro všechny cestující. Cesta se tak stává hrůzným zážitkem pro uprchlíky ze třetích zemí. Obecně lze rozdělit pohyby na horizontální a vertikální. První oblast se týká pohybu osob, jež přicházejí z jihu, to znamená ze západoafrických a východoafrických zemí. Jejich cílové země jsou v oblasti Středozemního moře, tedy státy na severu Afriky a jihu Evropy. Horizontální pohyby se týkají přesunů osob, jež se pohybují v rámci určitého regionu. Důvody jsou většinou politické, ekonomické či jejich kombinace. Za zmínku stojí migrační cesta ze Sýrie či Libye do zemí severní Afriky, například do Tuniska (International Organization for Migration 2013). Pokud se migrující osoby dostanou blízko Středozemního moře, je pak daleko jednodušší a reálnější zamýšlet se nad další cestou, tedy do některé evropské země. Za zmínku stojí oblíbená trasa, která je organizována z Turecka do Řecka, zejména jeho okolních ostrovů. Krizová situace je tak v mnoha oblastech na jihu Evropy, a to převážně na ostrovech těchto států. Velké vlny uprchlíků mají negativní dopady na životy občanů EU, kteří žijí v daných oblastech a také na celkovou atmosféru v těchto státech. Nejhorší stavy zažívají v průběhu léta, kdy do Evropy směřuje nejvíce uprchlíků a imigrantů. Vlády členských států EU, kde je situace kritická a nezvladatelná, se obracejí na orgány EU a žádají o pomoc. Je podstatné si uvědomit, že ilegální přistěhovalectví se týká všech členských států Unie a kooperace hraje klíčovou roli. V posledních letech příliv nelegálních přistěhovalců a uprchlíků ze severní Afriky, jež putují přes trasu ve středu Středozemního moře, prudce vzrůstá. Jedná se však pouze o zjištěné případy. Každoročně se podaří dostat do Evropy daleko většímu množství
43
ilegálních migrujících osob, jejichž statistiky neexistují. Ilegální migranti a uprchlíci totiž nejsou registrováni (viz graf níže).
2013
2012 Somálsko 2011
Sýrie Eritrea
2010
2009 0
2 000
4 000
6 000
8 000
10 000
12 000
Graf 1: Odhalení nelegálního překročení hranic v letech 2009 – 2013 (zdroj: (FRONTEX Annual Risk Analysis 2014a: 31)), graf vytvořen autorkou.
Na základě grafu 1 je patrné, že v letech 2012 a 2013 bylo odhaleno na vnějších jižních hranicích EU největší množství ilegálních imigrantů a uprchlíků v porovnání s předchozími lety. I když jsou v grafu zaznamenány pouze tři země, a to Eritrea, Sýrie a Somálsko, na základě nalezených údajů o zadržených osobách na vnějších hranicích Unie i z dalších třetích zemí je zjevné, že tento vzrůstající trend není ojedinělý pouze na migrační trase uprostřed Středozemního moře. Počet Syřanů a Eritrejců, kteří překračují ilegálně vnější hranice Unie, rostl nejrychleji v letech 2012 a 2013. Druhá nejvíce využívaná cesta je tzv. centrální středomořská. Na této trase proudí migranti a uprchlíci, jež přicházejí ze zemí severní Afriky. Směřují do Itálie a na Maltu přes Středozemní moře. Libye zejména v minulosti bývala velmi často jako hlavní místo, kde se migrující osoby shromažďovaly. Pocházely z různých afrických zemí a pak se skupinově vydaly na cestu směrem do Evropy. Do roku 2010 byla Libye relativně dobře se rozvíjející hospodářský stát, avšak po Arabském jaru se situace rapidně zhoršila. Stále však 44
patří mezi hlavní průjezdní státy. Tranzitní země na severu Afriky vydělávají na pašerácích, jež zprostředkovávají nejistou a nebezpečnou cestu do Unie migrujícím osobám. V roce 2013 bylo zachráněno přibližně tři desítky migrantů a uprchlíků díky záchranným operacím. Tyto operace mají velmi často dramatický charakter a bohužel se stává, že rodinní příslušníci musí přihlížet, jak jejich příbuzní, jež nemají takové štěstí, umírají. Dle statistik se každý rok ve Středozemním moři utopí tisíce mužů, žen i dětí a číslo nepřeživších neustále narůstá. Nejenom, že jsou dopravní prostředky, na nichž plují po moři, často v nevyhovujícím stavu, ale dokonce silně přeplněné lodě nemají dostatek paliva, aby se bez problémů osoby dostaly na evropský kontinent, či lodím chybí navigační systémy (FRONTEX 2014b). Nejvíce jsou ohroženy těhotné ženy, postižení lidé a děti do pěti let. Frekventované trasy vedou z Maroka na jih Španělska, z Libye na několik italských ostrovů a na Maltu. Dále ze západní části Afriky na Kanárské španělské ostrovy a Kapverdské portugalské ostrovy. Již řadu let je centrální středomořská cesta důležitým a sledovaným vstupním místem pro ilegální přistěhovalectví do EU. V roce 2008 na základě sčítání objevených nelegálních imigrantů z předcházejících let se zjistilo, že bylo zachráněno necelých 40 tisíc těchto osob, a to v blízkosti Lampedusy a Malty. Většina z nich pocházela z Eritreje, Nigérie, Somálska a Tuniska. Původně byla Libye cílovou zemí pro pracovníky ze subsaharské Afriky a z arabských zemí. Situace se však v nedávné době změnila a přes zemi proudí velké množství nelegálních migrantů a uprchlíků bez osobních dokladů. Libye je jednou zemí na severu Afriky, jež nepodepsala v roce 1951 Úmluvu o právním postavení uprchlíků. Vyhoštění osob, jež pobývají nelegálně v dané zemi, je prováděno ve velkém. Tyto osoby jsou však velmi ohroženi mučením či trestem smrti v zemích původu. Od konce 90. let 20. století Itálie napomáhá k dosažení bilaterální spolupráce s Libyí. Země jsou vázány nejenom koloniální historií, jež dává určitou výsadní spojitost mezi těmito dvěma státy, ale také blízkými hospodářskými vztahy. V roce 2003 a 2004 byly podepsány bilaterální dohody, v nichž se státy zavázaly k užší spolupráci. Významným mezníkem je rok 2009, kdy Itálie podepsala dvoustrannou dohodu s Libyí (FRONTEX 2014b). Tímto krokem se počet migrujících osob, jež si vybraly tranzitní zemi Libyi, snížil. Stále však pro Itálii představují uprchlíci a migranti na svém území, zejména okolních 45
ostrovech, problematickou otázku, kterou pouhá dohoda nevyřeší. Později také byla podepsána dohoda mezi Itálií a Tuniskem. Alarmující situace byla v letech 2013 a 2014, kdy se převrhly čluny s několika stovkami osob, jež se snažily dostat z Libye do Itálie. Často se migranti vyloďují, pokud dosáhli úspěšně svého cíle, v italských oblastech zvaných Kalábrie a Apulie. Co se týče spolupráce mezi Libyí a EU v oblasti migrace, vztahy jsou problematické a kooperace je v mnoha oblastech omezená. Činnosti orgánů EU v migrační politice jsou hodnoceny ze strany Libye jako netransparentní a jednající pouze v zájmu členských států Unie. Podobně je kritizovaná agentura FRONTEX a její činnost na vnějších hranicích EU. Unie vyžaduje od Libye zlepšení organizace hranic, zejména na severu. Hlavní libyjští političtí představitelé se nepřipojili k několika operacím ve Středozemním moři, jež byly vedeny agenturou FRONTEX. Od října 2014 údaje o migrujících osobách a uprchlících na centrální středomořské trase také nově zahrnují cesty do Apulie a Kalábrie. Na grafu 2 (níže) je znázorněno množství osob, jež ilegálně překročily vnější hranice Unie na jihu Evropy (v oblasti centrální středomořské trasy). V roce 2011 vůbec největší množství osob směřovalo ze severu Afriky, přibližně 64 tisíc lidí. Příčinou byly primárně nepokoje v zemích severní Afriky (jako Libye či Egypt). 70000 60000 50000 40000 Počet osob
30000 20000 10000 0 2008
2009
2010
2011
2012
2013
Graf 2: Nelegální překračování hranic na centrální středomořské trase v letech 2008 – 2013 (zdroj: (FRONTEX 2014b)), graf vytvořen autorkou. 46
Aby bylo zabráněno vystavování tak vysokého nebezpečí migrujících osob ve Středozemním moři, monitorovací a záchranné operace jsou na základě dohod se zeměmi severní Afriky prováděny blíže k libyjskému a tuniskému pobřeží. Prohlubující se spolupráce mezi Libyí a Itálií je znatelná na základě komplexního programu, jež byl postupně realizován díky vládám a bezpečnostním složkám daných zemí. Existuje nemalé množství formálních a neformálních nástrojů, které umožňují například hlídkám EU poslat zpět do Libye uprchlíky a migrující osoby, jež se vydaly na nebezpečnou cestu po Středozemním moři a stále se nacházejí v blízkosti libyjských břehů. Díky novým opatřením se podařilo zachránit několik stovek až tisíců životů na moři. Avšak povědomí o záchranných akcích ve Středozemním moři podněcuje osoby více vydávat se na nebezpečnou cestu, jelikož jim nyní přijde méně riskantní. Ve skutečnosti jsou však rizika stále stejná. Není v silách Unie, aby zajistila monitorování všech oblastí na moři. EU však stále efektivně neřeší, kam tyto přeživší, zachráněné nelegální imigranty a uprchlíky umísťovat. Co se týče migrujících osob a uprchlíků, jež pocházejí ze zemí západní Afriky, většina z nich směřuje do Velké Británie, Francie, Itálie, Portugalska, Španělska či Nizozemska. Za poslední roky lze však sledovat mírné změny v cílových destinacích, stále více důležitou destinací se stává Itálie a Španělsko. Strategická poloha států na jihu Evropy je stále atraktivnější a jednodušší v jejím dosažení. Osoby, které pochází z afrických, původně koloniálních států, které byly v minulosti pod nadvládou určité evropské země, si v současnosti obvykle vybírají danou evropskou zemi za své cílové místo určení. Vede je k tomu řada důvodů, například společný jazyk, vysoká životní úroveň a sociální systém, či žijící menšina obyvatel v evropském státě, jež pochází ze stejné africké země. Například dvě třetiny až tři čtvrtiny imigrantů z Čadu, Mali a Beninu žijí ve Francii. Naopak převážná část migrantů z Ghany, Nigérie a Sierra Leone směřují do Velké Británie (UNHCR 2008). Mezi další země, kde se zvýšil odchod obyvatel do evropských zemí, patří Pobřeží Slonoviny a Burkina Faso. Západoafrické státy se však podílejí neúměrně na imigraci do Unie, primárně záleží na počtu populace v daných zemích. Jasným příkladem je Nigérie, jejíž populace je 11 krát větší než populace v Senegalu. V posledních letech migrace osob 47
ze západní Afriky do EU je poměrně nízká v porovnání se zeměmi severní Afriky. Je však důležité mít na vědomí, že státy na severu kontinentu také plní funkci tranzitních zemí. Kolik migrujících osob vstoupí na tato území a jaké procento těchto migrujících skupin dále pokračuje na evropský kontinent, se různí dle odlišných zdrojů. Ve skutečnosti neexistují přesná čísla z konkrétního věrohodného zdroje. Pravděpodobně se však jedná o stovky tisíc legálních nebo nelegálních migrantů – uprchlíků, pašeráků a dále žadatelů o azyl, jež se snaží dostat z Afriky do EU. V Itálii se nedávno rozrostla ghanská komunita a očekává se, že počet osob žijících v Itálii, jež pochází z Ghany, se v několika následujících letech zvýší. Neexistují však podrobná data (oproti například ve Španělsku, kde jsou informace lépe zajištěny a shromažďovány) zejména o ilegálních migrantech, jež byli zachráněni či zadrženi a následně identifikováni. Imigranti z oblasti subsaharské Afriky tvoří sice malou populaci v Itálii, avšak rychle se šířící. V minulosti dominovali imigranti z Maroka, převážně v 90. letech 20. století. Každým rokem je nárůst imigrantů ze zemí západní Afriky o několik tisíc ročně, a to od roku 2003. Ochrana lidského života na moři je také zakotvena na základě mezinárodního právního rámce, konkrétně se jedná o mezinárodní mořské právo, mezinárodní lidská práva a mezinárodní uprchlické právo. Povinnost zachránit osoby, jež jsou v nouzi, je dlouhodobá námořní tradice a je součástí mezinárodního zvykového práva (UNHCR 2011). Formálně byla tato povinnost začleněna v roce 1982 do Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu. Pomoc musí být poskytnuta bez jakékoliv diskriminace, to znamená i žadatelům o azyl a uprchlíkům. Existují však závažné mezery v provádění tohoto právního rámce, i když byl v poslední době posílen. Všechny státy, jež jsou členy daných úmluv, mají povinnost spolupracovat a pomáhat při záchranných operacích na moři. Stále však existují provozní a praktické problémy, které se nedaří odstranit. Státy nedostatečně realizují pátrací a záchranné operace a velmi nerady přijímají osoby zachráněné na moři po vylodění na pobřeží konkrétního státu. Často se dostaví se zpožděním na místo, kde osoby potřebují rychlou pomoc. Je tedy potřeba posílenou spolupráci a koordinaci mezi všemi státy, jak členskými, jež podepsaly výše zmíněné úmluvy, tak také státy EU a třetími zeměmi v Africe.
48
Pro oblast Středozemního moře existuje tzv. Regionální dohoda o vzájemných postupech týkajících se vylodění zachráněných osob na moři. Jedním z cílů dohody je rozdělení odpovědnosti ve Středozemním moři mezi více států, primárně odpovědnost za ztrátu lidských životů na moři. Je však potřeba častějších regionálních setkání, jež by na základě hlubší kooperace učinila pomocné akce na moři efektivnější. V současnosti se členským státům EU nedaří rychle identifikovat skupiny a konkrétní jedince, jež jsou mezi zachráněnými osobami. Ne všichni potřebují mezinárodní ochranu, tedy pomocnou ruku. Mezi osobami jsou také nebezpeční jedinci, například trestní pachatelé, pašeráci, převaděči apod. Stejně tak by měly být zajištěny důkladněji rodinné vazby, jelikož velmi často na lodích cestují celé rodiny či jejich část. Pokud na cestě někteří rodinní příslušníci tragicky zahynou, neexistují mechanismy, jež by zajistily konkrétní rodinné vazby. Musí být u zachráněných či zajištěných osob zjištěna totožnost a individuálně zvážena jejich osobní situace. Osoby mohou pocházet ze zemí, kde je uplatňována zásada nenavrácení. Všechny tyto informace a nové okolnosti je důležité brát v potaz. Ne všechny osoby, které byly zachráněny ve Středozemním moři či zajištěny na pobřeží členského státu EU, mají nárok na status uprchlíka či jinou doplňkovou ochranu. Je tedy nezbytné usnadnit návrat daných osob do zemí původu. Tyto osoby nemohou zůstat v zemi, jež je zachránila, či u jakého pobřeží dané země se vylodily. Regionální sekretariát pro migraci, který působí na západě Afriky, se zabývá migrující populací. Je potřeba posílit součinnost a spolupráci s daným sekretariátem a dalšími regionálními organizacemi, jež se zabývají podobnými problematikami v Africe (UNHCR 2011). Pokud se poskytnou analýzy, které se zabývají aktuálními migračními toky z Afriky do Evropy a s tím související problémy, kooperace by mohla vést k usnadnění výměny dat mezi státy a dalšími zúčastněnými stranami. Zásadní roli hraje systém EUROSUR, který kontroluje a koordinuje cíle, jež mají být dosaženy, mezi agenturou FRONTEX a členskými státy EU. Díky podpoře jednotlivých agentur Unie se daří lépe zvládat akce ve Středozemním moři, které mají za cíl chránit a zachraňovat životy osob ze třetích zemí. Také došlo k významnému technologickému rozvoji v této oblasti. Avšak technická spolupráce s africkými zeměmi se stále potýká s problémy, zejména komunikačními, což brání rozvíjet kooperaci do hloubky. 49
Orgány Unie musí neustále brát v úvahu humanitární aspekty a v této souvislosti jednat i bez kooperace či souhlasu mimoevropských zemí.
4.4 Ilegální imigranti a azyl na Maltě Malta se rozkládá na 5 ostrovech a patří mezi nejmenší a nejhustěji osídlené země Evropy i světa. Průměr obyvatel a přistěhovalců na kilometr čtvereční činí 1320 osob. Převážná část ilegálních imigrantů, kteří se zdržují v současnosti na Maltě, pochází ze států v subsaharské Africe. Rozhodli se opustit své domovy v důsledku konfliktů, občanských válek, globálních nerovností a špatné ekonomické situace. Většinou se jedná o kombinaci více příčin. Neznamená to však vždy, že jejich cílovou destinací byla vždy republika Malta. V souvislosti se špatně promyšleným plánem cesty a nekvalitní přepravou jsou migranti nuceni zůstávat na Maltě, jež se nachází ve strategické poloze ve Středozemním moři 95 km jižně od Sicílie a 290 km východně od Tuniska. Jejich postavení v zemi je pak členěno na základě migračního režimu EU. Vzhledem k úzkým a hustým sociálním a příbuzenským vazbám mezi obyvateli země, tradicím, historii a náboženství je prakticky nemožné, aby cizinci, zejména z afrických zemí, se přirozeně a bez problémů asimilovali do maltské společnosti. Historie hraje velmi důležitou roli v pochopení současnosti. Země byla pod nadvládou mnoha států, naposledy jako kolonie Velké Británie až do roku 1964, kdy byla vyhlášena nezávislost Malty. Vlivy zemí, jež vládly ostrovům, se promítly zejména do kultury země a také na celkový pohled maltských obyvatel na svět. Členským státem EU se stala Malta v roce 2004. Proces přistoupení země do Unie však nebyl pro některé obyvatele jednoduchý, jelikož byli skeptičtí stát se členem velkého celku. V zemi byly obavy, že by se museli obyvatelé přizpůsobovat v budoucnu v řadě oblastí větším státům. Slova jako pokrok a modernizace jsou zastíněny tradicemi země, které hrají podstatnou roli pro Malťany. Rodinný život a morálka, jež jsou spojeny s katolickou vírou, hrají stále důležitou roli v životě obyvatel, i mladé generace. Modernost, kterou přináší zejména EU na Maltu v současnosti je sice vnímána krokem vpřed, zároveň však může u mladých lidí narušovat tradiční morálku, jež je klíčová pro maltskou společnost. 50
Vysoký nárůst nových imigrantů z Afriky v posledních letech přináší řadu problémů, zejména ekonomického a sociálního rázu. Země si neví rady s tak velkým počtem přistěhovalců a snaží se je shromažďovat v určitých, předem vymezených částech největšího ostrova, kde působí větší množství policejních jednotek kvůli možné kriminalitě či šíření nemocí. Migranti také pocházejí v poslední době ze zemí severní Afriky a asijských států. Avšak téměř polovina žadatelů o azyl pochází ze Somálska, dále pak z Eritreje a ze Súdánu (Bradford a Clark 2014: 12). Jedná se tedy o země, kde se konflikty, války a nestabilita odehrávají každodenně. Afričtí imigranti na Maltě jsou identifikováni EU jako menšina, kde je nejvyšší pravděpodobnost vzniku předsudků a rasismu. Většina Afričanů žijících na Maltě se alespoň jednou setkali s rasistickým jednáním a chováním či se cítili diskriminováni ze strany rodilých Malťanů. Unie se problematikou vyššího výskytu rasismu a diskriminace negroidních imigrantů na Maltě zabývá a apeluje na orgány v zemi, aby se lépe a efektivněji snažily začleňovat osoby do společnosti. Úkol to však není jednoduchý vzhledem k mentalitě maltských obyvatel. Obyvatelé Malty mají obavy nejenom z rostoucí kriminality, kterou mohou imigranti z Afriky páchat, ale také ze šíření pohlavně přenosných chorob, provozování prostituce, která je v zemi zakázána, z možné přítomnosti nebezpečných zbraní v táborech, kde žijí, či větší pravděpodobnosti teroristického útoku. V minulosti bylo předloženo vládě několik petic, v níž Malťané žádali o přijetí striktnějších opatření v souvislosti s ilegálním přistěhovalectvím, aby bylo docíleno zamezení přílivu uprchlíků a imigrantů. Taktéž si obyvatelé, kteří podepsali alespoň jednu z petic, přáli poslat do rodných zemí i imigranty, kteří už žijí na Maltě. Panují obavy, že by stát v blízké budoucnosti mohl ztratit svou národní identitu. Existují však i více národnostně otevřenější a tolerantnější obyvatelé Malty, kteří sice nesdílejí plné nadšení z nových přistěhovalců z Afriky, avšak nemají problém jejich přítomnost respektovat a tolerovat, pokud se imigranti přizpůsobí maltskému způsobu života. Celkově ale přistěhovalci z Afriky mají na Maltě velmi omezené možnosti, a to jak v přístupu k zaměstnání a bydlení, tak také ke službám a zábavním místům, například vstupu do restaurací či nočních klubů. Většina negroidních imigrantů vykonává nebezpečná a náročná povolání, například tyto osoby pracují na stavbách, kde dochází pravidelně k vážným úrazům a úmrtím. Převážnou část přistěhovalců tvoří muži, daleko menší procento pak ženy a děti. V souvislosti s vyšším počtem ilegálních imigrantů 51
z afrického kontinentu vzniklo několik nových pravicových politických stran a protiimigračních sociálních hnutí. Jejich popularita stále stoupá mezi obyvateli Malty, i když jejich politická síla není tak velká v komparaci s jinými politickými stranami. Většina imigrantů z Afriky se však na Maltě necítí přirozeně a šťastně (jak dokazují rozhovory, jež byly prováděny s těmito osobami). Předsudky a strach cítí na každém kroku, například na ulici Malťané raději přejdou na druhou stranu, aby byli co nejdále od imigranta. Taktéž ve veřejné dopravě si k africkým imigrantům málokdy někdo přisedne a v obchodech je Malťané neradi obsluhují. Tento odmítavý postoj může vést k pocitům imigranta, že je izolovaný a nenáviděný v dané společnosti, což může povzbuzovat přistěhovalce ke kriminálním činům. Jedním z podstatných důvodů, proč dochází ke xenofobnímu jednání v takové míře na Maltě, je nevědomost o afrických státech. Mezi imigranty patří i vzdělaní lidé, kteří například prchají před politickým pronásledováním, tedy osoby, které vedly podobný život jako obyvatelé souostroví ve Středozemním moři. Je tedy podstatné lépe informovat Malťany, což je složité, pokud vláda sama zavádí protiimigrační opatření a staví se k této problematice odmítavě. Nelegálně či legálně pobývající imigranti žijí převážně odděleně od obyvatel Malty, což také brání úspěšné integraci negroidních osob v zemi. Je tedy pro ně velmi obtížné, neli nemožné, stát se plně součástí maltské společnosti. Avšak zejména evropské severské státy si prosadily omezit práva, jež jsou udělena imigrantovi v souvislosti s volným pohybem v EU. V tzv. Dublinské směrnici jsou práva imigranta přesně vymezena (Bradford a Clark 2014: 14-16). Někteří imigranti však svou cestu na Maltě nekončí a berou ji jako přechodné místo. Hlavní cílovou destinací je nejblíže vzdálená Itálie či západní evropské státy, jejichž dosažení je čím dál více obtížnější v souvislosti se stále striktnějšími opatřeními ze strany EU. Často však imigranti nemohou pokračovat v cestě a musí v zemi zůstat, jelikož nemají potřebné finance a dostatek sil. Vážnou překážku, aby došlo k integraci přistěhovalců ze subsaharské Afriky, představuje nedostatek efektivních postupů, které by umožnily slučování rodin. Dalším problémem je nízká pravděpodobnost získat maltské občanství, což opětovné setkání rodin ještě více ztěžuje. Opatření, která zavádí EU, nejsou vždy členskými státy zcela dodržována, jelikož praktiky hraničních kontrol se liší. Typickým příkladem je Malta, kdy zejména ženy, které i přesto, že byly právně přijaty do země a osvobozeny, jsou po příjezdu na místo určené 52
pro imigranty zadrženy, dokonce i v některých případech trestány. Vnější hranice Unie a její kontroly jsou vnímány mnoha státy jako politicky vykonstruované a zaujaté proti specifickým skupinám imigrantů pocházejících z vybraných zemí, například ze Somálska. Vzhledem však k redukci legálních migračních tras ze strany Unie přibývá těch ilegálních, což vyžaduje striktnější a četnější hraniční kontroly. Současná migrační politika členských států EU zahrnuje mimo jiné i přísnější kontroly pro zavedení víza (viz. Dublinská úmluva z roku 1990, Dublin II z roku 2003). Tato strategie se týká i Malty, avšak vláda si neví rady s takovým množstvím ilegálních imigrantů, zejména ze subsaharské Afriky, jež pobývají v zemi a jsou velkou sociální a ekonomickou zátěží pro stát. Striktnějšími opatřeními také narůstá obchodování s lidmi, s drogami a převaděčství. Dochází tak k většímu porušování lidských práv a existuje vyšší riziko, že migrující osoby budou navráceny zpět do země původu, což může znamenat jejich uvěznění či smrt v zemi. Stejně tak nespokojenost nelegálních imigrantů z Afriky, kteří pobývají na Maltě, může vést, jak již jsem zmínila, ke zvýšení kriminality na Maltě. V současnosti tvoří osoby ze subsaharské Afriky, které pobývají v maltských věznicích, nemalé procento. Může tak dojít ke stavu, kdy nebudou z důvodu omezených kapacit místa pro nové osoby, jež se dopustily kriminálních činů.
Rok 2014 Kypr
339
Řecko
43 500
Malta
568
Počet osob
Itálie
170 100
Španělsko
4250 0
50000
100000
150000
53
200000
Graf 3: Celkový počet ilegálních imigrantů a uprchlíků, kteří připluli po Středozemním moři do vybraných států na jihu Evropy v roce 2014 (zdroj: (UNHCR)), graf vytvořen autorkou.
Jak je patrné z grafu výše, v roce 2014 se jedná o několik stovek nelegálních přistěhovalců. Dochází tedy ke snížení počtu nových imigrantů. Avšak je potřeba si uvědomit, že několik tisíc osob, jež se snažily dostat z Afriky do EU, ve Středozemním moři zahynulo či jsou považovány za nezvěstné. Jedná se o muže, ženy i děti. Z těchto konkrétních tragédií je patrné, že mechanismy a opatření, které jsou aktuální pro členské státy EU, jsou nedostatečné a nedokážou zabránit úmrtím ve Středomoří. Dále je z grafu č. 3 zjevné, že Itálie patří mezi nejoblíbenější cílovou destinaci z hlediska států jižní Evropy, a to zejména pro uprchlíky a imigranty z Afriky a Blízkého Východu. Okolo 170 tisíc osob se dostalo do Itálie, včetně italských ostrovů (typickým příkladem je ostrov Lampedusa) v minulém roce. Celkově v roce 2014 přibližně 220 tisíc uprchlíků a imigrantů překročilo Středozemní moře ve snaze dostat se do členských států EU. Jejich rodnými zeměmi byly například Irák, Eritrea či Sýrie (UNHCR 2014). Při komparaci zemí je však potřeba brát v úvahu velikost zemí a počet obyvatel. I když se může na první pohled z grafu zdát, že imigranti a uprchlíci, kteří se dostali na Maltu, představují malé množství, situace je v zemi kritická. Znovu je potřeba zdůraznit, že stát je hustě osídlený a velikost země je velmi malá. Malta nemá dořešené současné ilegální přistěhovalce a uprchlíky, není tedy v silách země bez pomoci Unie zvládnout další příliv nových osob, jež přicházejí převážně z Afriky.
54
do poloviny roku 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001
1 294 1 890 1 577 28 1 397 2 775 1 702 1 780 1 822
Počet osob
1 388 502 1 686 57 0
500
1000
1500
2000
2500
3000
Graf 4: Celkový počet ilegálních imigrantů a uprchlíků – příchod z Afriky na Maltu v letech 2001 – polovina roku 2013 (zdroj: (The Malta Independent)), graf vytvořen autorkou. Ostrov Malta zaznamenává zvýšené množství imigrantů vždy v souvislosti s nepokoji či občanskými válkami, zejména pak v oblastech, které jsou na kontinentu Afrika. Například v roce 2001 připlulo na Maltu několik desítek migrujících osob, avšak v roce 2008 se již jedná o několik tisíc ilegálních imigrantů a přistěhovalců (viz graf výše). Tento nárůst souvisel zejména s tzv. Arabským jarem, tedy s konflikty na severu Afriky, rovněž také s napětím a s konflikty na Blízkém východě. V roce 2010 patřila Malta mezi členské státy EU, jež obdržely jedny z nejvyšších počtů žádostí o azyl. Díky speciálnímu programu, který je veden a financován díky podpoře Unie, došlo v letech 2009 – 2010 k přesídlení více než jednoho tisíce uprchlíků z Malty do jiných členských států EU. Tento pilotní projekt byl prodloužen i na následující rok kvůli vypuknutí občanské války v Libyi. V současnosti podobný program není prováděn ze strany Unie a nepočítá se s jeho obnovením, i když by ho zcela jistě maltská vláda uvítala vhledem k současnému množství uprchlíků a imigrantů v zemi. Od roku 2010 je patrný výrazný posun v kooperaci mezi Itálií a Maltou. Státy spolupracují lépe a efektivněji při záchraně osob na moři, než tomu bylo v minulosti. Právě úzká kolaborace těchto dvou zemí je velmi klíčová vzhledem k jejich poloze a společné migrační trase, jež vede z Afriky na evropský kontinent. EU však nezlepšuje koordinaci mezi zeměmi na moři, i když je tomu potřeba. Rovněž si neklade jako jednu z hlavních 55
priorit povinnost zachraňovat osoby ve Středozemním moři. V roce 2013 však došlo ke snížení počtu uprchlíků a imigrantů na Maltu v porovnání s předešlým rokem. Rovněž nastala redukce množství osob, které zahynuly na moři. I když je tento stav pozitivní, každé úmrtí představuje tragédii a i nadále je potřeba osoby na moři zachraňovat a zavádět efektivnější opatření. Celkově není situace uspokojivě vyřešena. Na základě pravidelných zpráv, které vydávají nakladatelství Times of Malta a The Malta Independent je patrné, že státy jižní Evropy budou v roce 2015 čelit velkému přílivu ilegálních imigrantů a uprchlíků. Jejich počet se odhaduje na několik tisíc. Zejména v letním období bude trasa mezi Libyí a Itálií čelit velkému náporu migrujících osob, což bude mít negativní vliv na republiku Malta. Státy se tak připravují na nejhorší stav. Kontrolní hlídky poblíž italského pobřeží budou v nejvytíženějších měsících posíleny. Agentura FRONTEX plánuje zaměřit se na oblast poblíž libyjských hranic, kde bude působit několik záchranných a pátracích operací. První dva měsíce letošního roku vzrost počet migrujících osob, které se dostaly na maltské a italské pobřeží, o 43 % v porovnání s prvními dvěma měsíci v roce 2014 (Times of Malta 2015a). Stejně tak je zaznamenáno o několik stovek více úmrtí ve Středozemním moři v komparaci s prvními měsíci loňského roku. Je tedy nutné, aby se jednotlivé členské státy připravily na nekritičtější období v roce. Prevence a vhodná opatření se také očekávají od EU. Evropská komise však již rozšířila svou záchrannou misi ve Středozemním moři do konce roku 2015 a pravděpodobně se bude i dále prodlužovat. Bude potřeba po celý rok financovat problematiku přílivu imigrantů a uprchlíků z Afriky a Blízkého východu na jih Evropy. Taktéž bude nutno spolufinancovat oblast řešení přílivu migrujících osob na Maltu. Unie si uvědomuje, že je nezbytné lépe organizovat a řídit migrační trasy. V souvislosti s rostoucím tlakem na Evropskou komisi ze strany maltské a italské vlády byla odsouhlasena finanční pomoc, jež bude pravidelně posílána ze strany Komise. Její přesná výše však závisí na příspěvcích členských států. V letošním roce probíhá například operace s názvem Triton, která stojí Unii a její členské státy každý měsíc 1.5 milionu až 2.9 milionu eur (Times of Malta 2015b). Již v současnosti je však operace Triton kritizována ze strany humanitárních a mezinárodních organizací jako neefektivní, například Amnesty International či Organizací spojených národů. Organizace negativně reagují na vysoký počet úmrtí na moři od ledna 2015 a na vypuštění tak velkého množství 56
člunů z Libye do Středozemního moře. Plavidla jsou nedostatečně připravena na tak dlouhé cesty (Times of Malta 2015b).
4.5 Operace NAUTILUS V první polovině roku 2007 proběhla první etapa společné operace s názvem NAUTILUS, jejímž cílem bylo posílit kontrolu námořní hranice v oblasti středu Středozemního moře. Efektivnější kontroly moře mezi Maltou, Libyí a Sicílií měly omezit přísuny migrujících osob do EU. K dosažení cíle posloužily technické prostředky několika členských států EU. Stejně tak byla přínosná pomoc maltských úřadů, které zprostředkovaly rozhovory s přistěhovalci a ilegálními imigranty na Maltě. Některé evropské země poskytly zejména odborníky na danou problematiku, dále lodě a další potřebnou techniku. Konkrétně se jednalo o Španělsko, Francii, Německo, Itálii, Řecko a Maltu. Operace doplňovala konkrétní činnosti, které si prováděla obvykle sama Malta ve svém regionu. Agentura FRONTEX spolufinancovala jedno letadlo a tři hlídková plavidla, které byly používány převážně v teritoriálních vodách Malty. Za celkovou dobu, kdy operace prováděla svou činnost, bylo zaznamenáno necelých 500 osob na moři. Celkově bylo zachráněno z těchto zpozorovaných osob 166 uprchlíků a nelegálních imigrantů, a na Maltu dorazilo v průběhu působení první fáze operace 316 ilegálních imigrantů a uprchlíků (FRONTEX 2007). Na základě proběhlých rozhovorů na Maltě bylo zjištěno, že osoby pocházely zejména z Eritreje, Somálska, Nigérie a Etiopie. Během působení operace došlo k redukci počtu nelegálních imigrantů, jež dosáhli břehů některého z ostrovů Malty. Je však otázkou, zdali se zahájení a první fáze operace NAUTILUS dá považovat za úspěšnou a efektivní vzhledem k poměru počtu zaznamenaných osob na moři a následně zachráněného množství těchto osob. Navazující operace NAUTILUS II trvala pouze měsíc, jelikož musela být předčasně ukončena kvůli nedostatku materiálních a finančních prostředků. Vzhledem však k efektu snížení počtu ilegálních přistěhovalců a uprchlíků na Maltě a na Sicílii v průběhu působení této mise, nebylo na místě, že operace předčasně skončila. Měla se také více zaměřit na záchranu osob na moři a nejenom na zabránění přílivu osob z Libye. Členské státy EU nedodržely svých závazků poskytnout potřebné materiální 57
vybavení a týmy odborníků, aby mohla mise i nadále pokračovat. Přitom příliv ilegálních imigrantů do jižních států Evropy je záležitostí všech členských států Unie.
4.6 Pravomoci Malty v oblasti teritoriálních vod Malta disponuje rozsáhlou plochou teritoriálních vod. Pokud se nachází cizí loď či člun na tomto území a potřebuje nutně pomoc, speciální maltské vojenské jednotky mají povinnost osoby v nouzi zachránit. Zachráněné lodě a cestující jsou dovedeni do jednoho z maltských přístavů, a odtud jsou osoby, které jsou označeny jako přistěhovalci a uprchlíci, dopraveni do speciálních zařízení. Taktéž umožňuje Malta cizím lodím proplout v jejich teritoriálních vodách. Velká oblast teritoriálních vod však také znamená nezbytnost neustálých hraničních kontrol. Na základě zkušeností z minulých let se ukázalo, že je podstatné kontroly neustále navyšovat a přiměřeně zefektivňovat. V současné době neexistují vážné potenciální či skutečné hrozby, které by ohrožovaly politické a ekonomické zájmy Malty. Zvýšení činnosti kontrolních maltských jednotek v blízkých vodách v okolí Malty zlepší celkovou ochranu a bezpečnost státu, tudíž i EU. Může tak dojít k určité redukci přílivu lodí a člunů na italská pobřeží včasným zpozorováním migrujících osob v teritoriálních vodách Malty. Koordinované námořní operace hrají klíčovou roli, avšak země má omezené finanční zdroje, jež potřebuje vynaložit na plánované operace v následujících dvou letech. Je tedy na Unii a členských státech EU, do jaké výše podpoří finančně či materiálně Maltu, a tedy do jaké míry bude fungování operací efektivní. V současnosti jsou však hraniční kontroly neefektivní a nedostatečné v oblasti nelegální imigrace ze severní Afriky. Na základě údajů o množství zahynulých či pohřešovaných migrujících osob každoročně v blízkosti maltských břehů je zřejmé, že je potřeba se problematikou důkladněji zabývat taktéž na úrovni EU. Malta má však odpovědnost za ilegální imigranty, jež cestují na moři, také v ostatních zónách, které přiléhají k Maltě. Jedná se o mořské vnitřní vody, volné moře (oblast rybolovu a ochrany biologických zásob) a tzv. kontinentální šelf. V souvislosti s přistoupením Malty do EU v roce 2004 došlo k získání pravidelných příspěvků ze strany Unie v souvislosti s ochranou jižních hranic Unie, avšak od té doby proběhly ve třetích 58
zemích různé krize a nestability, které zapříčinily zvýšené vlny migrujících osob v různých časových obdobích. EU však dostatečně nereagovala na nově vzniklé situace a nedostalo se tak Maltě patřičné finanční a materiální pomoci. V posledním roce a půl však Malta také postrádá dostatečné množství lidských zdrojů, jež by okolní vody monitorovaly, dále sociální pracovníky a lékaře, jež jsou potřeba na ostrově pro nové imigranty a uprchlíky. Maltská vláda v minulosti několikrát kritizovala Unii za nedostatečnou pomoc v oblasti Středozemního moře. Obdržené prostředky v boji s ilegálním přistěhovalectvím jsou nedostatečné. Země se logicky obává, že v budoucnu, kdy se očekává ještě větší příliv ilegálních imigrantů z Afriky, bude situace krizová a nezvladatelná. Většinou Malta provádí rutinní námořní a letecká hlídkování. Pašeráci často převáží osoby tajně na člunech přes moře v noci, plavidla jsou většinou vysokorychlostní. Tento typ člunů je obtížnější monitorovat.
4.7 Přístup Malty k ilegálním přistěhovalcům a uprchlíkům Na základě agendy a politických dokumentů, jež byly vytvořeny maltskými příslušnými orgány a politickými představiteli, je zřejmé, že boj proti nelegálnímu přistěhovalectví patří mezi hlavní priority státu. Zajištění bezpečnosti v zemi je velmi důležité téma, které je často diskutováno. Preventivní opatření, kontrola a monitoring středomořské migrační trasy je pro maltskou vládu důležitější než se snažit integrovat africké imigranty do společnosti. Unie tyto kroky vládních představitelů kritizuje. Taktéž je odsuzováno ze strany EU nepřiměřeně dlouhé zadržování imigrantů v nevyhovujících životních podmínkách, jež žádají v zemi o azyl. To pak může vést ke zvýšené kriminalitě přistěhovalců v zemi a následné xenofobii a rasismu místních obyvatel. Adekvátní program pro integraci přistěhovalců zcela chybí. Akt o přistěhovalectví z roku 1970 byl již několikrát novelizován (Bradford a Clark 2014: 13-14). Problematika zadržení a následné odmítnutí ilegálních imigrantů je v textu po celou dobu obsažena. Malta má v zemi tři vězeňská zařízení, která jsou speciálně určena pro tyto zadržené osoby. Vězeňská služba spadá do působnosti Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva vnitřních věcí. Na základě prohlášení, které vydalo na Maltě Ministerstvo pro vnitřní věci je zřejmé, že Maltské úřady se snaží urychlit a usnadnit navrácení některých ilegálních imigrantů a uprchlíků zpět do jejich zemí původu. V posledních letech své úsilí ještě více zesilují. 59
V roce 2012 bylo téměř 200 osob navráceno zpět do své rodné země v Africe. Ilegální imigranti však mají možnost požádat o mezinárodní ochranu a musí být řádně informováni po příjezdu na Maltu či jiný členský stát EU o tomto důležitém právu. Více jak 90 % osob, které měly nárok požádat o mezinárodní ochranu, tak učinily v zákonné lhůtě. Maltská vláda v současnosti konzultuje danou problematiku s příslušnými zúčastněnými stranami, aby došlo ke zlepšení imigrační politiky a azylu. Maltské politické entity by měly podporovat a prosazovat myšlenku na důstojnost a právo každého jedince. Vláda si cení úsilí, které vynakládají humanitární organizace na dodržování lidských práv a důstojnosti, avšak nesouhlasí se všemi připomínkami, které jsou adresovány Maltě v této oblasti v souvislosti se zacházením s ilegálními imigranty a uprchlíky. Například vláda argumentuje na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který pronesl, že státy mají právo omezit pohyb na svém území ilegálním imigrantům a uprchlíkům, a neznamená to porušování lidských práv. Humanitární organizace, například Human Rights Watch, však omezení pohybu osobám ze třetích zemí na Maltě vytkly maltským úřadům. Dále humanitární organizace a EU vytýká Maltě příliš zdlouhavé administrativní procesy. Rovněž také kritizují příliš dlouhé čekaní žadatelů o azyl na výsledek rozhodnutí maltských orgánů. Avšak většina ilegálních imigrantů nemá u sebe žádné doklady, a tak zjistit totožnost osob konkrétními úřady vyžaduje delší dobu trvání. Dále maltská vláda argumentuje, že zadržení imigranta či uprchlíka, který přišel na Maltu, není diskriminační a nemá rasistický podtext (Government of Malta 2012). Tato procedura se děje u všech osob, nejenom těch, které pocházejí ze subsaharské Afriky a barva pleti, původ či náboženské vyznání nehrají roli. Jsou však podstatně dříve propuštěni nemocní lidé, těhotné ženy či matky s dětmi. Podle mezinárodního práva osoby, které nemají povolení k pobytu v zemi nebo vstupu do zemí mohou být zadrženy. Předpokládá se však, že se jedná o vybrané osoby. Na Maltě je však zadržení automatické a ve většině případů se jedná o zajištění osob na velmi dlouhou dobu. Taktéž soudní přezkum není odpovídající. Na základě rozhovorů se zadrženými imigranty a uprchlíky na Maltě již není zcela jasné, jestli opravdu maltské úřady rozlišují či nerozlišují osoby dle místa původu. Největší procento navrácených osob zpět do země původu byly právě osoby ze zemí subsaharské Afriky. 60
Rozhodnutí o vyhoštění nelegálního přistěhovalce může být pozastaveno, jedná-li se o osobu, která si zažádala o azyl. Žadatelé mohou mít udělen status uprchlíka (tudíž mají nárok si zažádat o povolení k pobytu), speciální doplňkovou ochranu, dočasnou humanitární ochranu (pouze v mimořádných a specifických případech) či žádost o azyl je odmítnuta. Žadatelé o azyl mohou být zadrženi na maximálně 12 měsíců. Imigranti, jejichž žádost o azyl byla zamítnuta, automaticky nemají nárok na pomoc, ale mají povoleno v zemi pracovat. Mohou však být kdykoli vyhoštěni, v takovém případě se neberou ohledy na jejich pracovní vazby na Maltě. Osoby, které si nepožádaly o azyl, nebo jejich žádost byla zamítnuta, mohou být zadrženi dokonce až na 18 měsíců. Průměrná doba dětí ve vazbě je 3,4 měsíce (Human Rights Watch 2013). Migrující osoby ze vzdálenějších zemí v Africe, například ze Somálska, podnikají náročnou zdlouhavou cestu přes Saharu až na sever Libye. Již v této fázi trpí různými nemocemi, nedostatkem vody a jídla. Čeká je však nebezpečná další cesta po moři. V červenci roku 2013 vydal Evropský soud pro lidská práva předběžné opatření, aby zablokoval rozhodnutí maltských úřadů navrátit okamžitě zpět do Libye skupinu 45 somálských mužů. Malta ani neplánovala prověřit dané osoby, zdali některé z nich neunikly před násilím či smrtí. Není zřejmé, proč se země k takovému unáhlenému kroku rozhodla. Jelikož zadržení migranti nemají možnost soudního přezkumu, svévolné zadržování těchto osob může znamenat porušení mezinárodního práva. Dle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech musí být takto zadržovaná osoba předvedena před soud či jiný určený orgán (Human Rights Watch). Je tedy otázkou, zda maltské úřady opravdu potřebují několik týdnů až měsíců na zjištění totožnosti imigranta. Rovněž je sporná celková doba, kdy se rozhoduje o udělení azylu příslušných zadržených osob. EU však v této věci nepodniká potřebné kroky, aby se podmínky pro imigranty a uprchlíky na Maltě změnily. Pravděpodobně od Unie nelze očekávat větší zásah vzhledem k vedení migrační politiky, jež preferuje snížení počtu přistěhovalců v členských státech EU. Maltský právní systém nestanovuje, zdali existuje konkrétní východisko či postup, jak se vyhnout svévolnému zadržování. Migrační politika země je celkově striktnější v porovnání například se západními zeměmi Unie. I když čelí kvůli své geografické poloze většímu tlaku a přílivu imigrantů, vždy by se měly řešit jednotlivé případy individuálně a humánně. Malta zadržuje děti, u nichž si zejména není jistá věkem, spolu s dospělými osobami a neposkytuje jim přístup ke vzdělání. Rovněž nedostávají adekvátní právní 61
zastoupení. Podle standardů, jež jsou uplatňovány v celé řadě evropských států, by děti bez doprovodu rodičů či jiného zákonného zástupce neměly být zadrženy z důvodů jako je nelegální vstup na území. Zadržování dětí je tedy až ta poslední krajní možnost. Malta se však řídí převážně svou migrační politikou. V minulosti byly zjištěny případy násilí a zneužívání chlapců v záchytných zařízeních na Maltě, což mělo za následek výraznou změnu psychiky u daných dětí. Poslední dva roky však země udělala jisté pokroky a pověřené osoby se účastnily školení ohledně potřeb dětí, jež žádají o azyl. Taktéž je těmto dětem poskytováno poradenství zkušenými psychology. Stále však země nemá dostatek opatrovníků, na něž by mělo mít nárok každé dítě, které podalo žádost o azyl. Právní pomoc osobám do 18 let je taktéž nedostatečná.
62
ZÁVĚR
Migrace do EU, ať už se jedná o legální či ilegální, způsobuje komplikace a problémy v různých oblastech. Přistěhovalci jsou značnou zátěží pro sociální, zdravotní a vzdělávací systémy v jednotlivých členských státech Unie. Na druhou stranu osoby ze třetích zemí jsou potřebné v přiměřené míře vzhledem k nízkému přirozenému přírůstku a stárnoucí populaci v evropských zemích. Pokud by se zcela uzavřely vnější hranice Unie, nemělo by to pozitivní dopad na ekonomickou situaci jednotlivých zemí a pravděpodobně by se ve velké míře zvýšilo ilegální přistěhovalectví. Rozhodně není řešením omezovat či dokonce zcela blokovat příliv imigrantů a uprchlíků na evropský kontinent. Taktéž v takovém případě budou ve větší míře ohroženy životy lidí, zejména na moři, jejichž cílem je nalézt lepší životní podmínky v EU. V současnosti se nedaří výrazně redukovat velký příliv uprchlíků a zastavit ilegální aktivity pašeráků. Ti obchodují s imigranty, jež se snaží dostat na evropský kontinent a ohrožují tak každodenně jejich životy. EU postupně přijímá řadu opatření v boji proti nelegální imigraci a obchodování s lidmi. Vzhledem k husté a fungující protizákonné síti mezi některými občany EU a pašeráky je však obtížné tyto praktiky zastavit či zásadně snížit. Celkově však nelegální přistěhovalectví na evropský kontinent představuje velmi malé procento v porovnání s populací EU či s celkovým počtem migrujících osob. Konfliktů v různých částech světa neustále přibývá, tudíž narůstá počet migrujících osob. Reakcí EU na aktuální situaci je ochrana svých vnějších hranic. Uprchlíci tak nemají žádnou naději na získání mezinárodní ochrany a proto volí nebezpečnou cestu přes Středozemní moře. Unie se zabývá readmisními dohodami, návratovými politikami a podle mého názoru neřeší dostatečně prevenci. Tzn., aby vůbec nemuselo docházet k tak velkým migračním tokům do Evropy. Ve Středozemním moři je nasazeno nedostatečné množství hlídek, jež by aktivně monitorovaly situaci, a to zejména v oblastech, kde se snaží dostat na kontinent největší množství imigrantů. Domnívám se, že orgány a členské státy EU dostatečně efektivně nekomunikují se zeměmi severní Afriky, zejména s Libyí, Tuniskem, Alžírskem a Marokem. Vlády těchto afrických zemí se vždy nesnaží zabránit osobám vydat se na nebezpečnou cestu směrem do 63
EU. Jsou ovlivněny pašeráky a překupníky, kteří je podplácejí. Státy severní Afriky nemají potřebu chránit práva osob a EU by měla v tomto směru začít intenzivně jednat a posílat odborníky do daných zemí, aby vyjednávali s vládami a snažili se situaci řešit. Stejně tak by orgány EU měly usilovat, aby mohly být monitorovací a záchranné hlídky umisťovány ještě blíže k pobřeží na severu Afriky. V některých případech však navazovat a udržovat kontakty s vládami nelze či komunikace je velmi problematická. Typickým příkladem je Libye, kdy může být také ohrožena bezpečnost vysílaných delegací z EU. Je nezbytné hledat příčiny a řešení, proč dochází ke konkrétním migračním odlivům ze zemí původu a také hledat východiska, jak lépe reagovat na záchranu osob ve Středozemním moři, aby nedošlo k podobným tragédiím, jež se dějí pravidelně. K hledání odpovědí na dané problematiky je zapotřebí, aby se komunikovalo s vládami a dalšími subjekty afrických zemí, jež znají lépe danou kulturu, historii, politickou situaci a mentalitu občanů problémových zemí. Nejenom, že je potřeba snížit ztráty na životech tím, že se podaří zachránit osoby na potápějících se lodích, dále je nezbytné lépe předvídat místa, kde bude docházet k vylodění. Zachráněné či zajištěné osoby ze třetích zemí nesmí být posílány do zemí, kde by jim hrozilo pronásledování, mučení či jiné násilné činy. Země, kde dochází pravidelně k vylodění migrujících osob a uprchlíků je potřeba lépe podporovat odborníky na danou problematiku, zejména finančními prostředky. Nemyslím si, že by opatření a nástroje, které byly zavedeny v oblasti nelegálního přistěhovalectví, měly stejný či podobný pozitivní dopad na všechny členské státy EU. I když se země snaží komunikovat mezi sebou, v případě akutní pomoci jednoho státu nedokážou rychle a pohotově reagovat ostatní členské státy Unie. Pokud je pomoc poskytnuta, často v nedostatečné míře nebo nárazovitě. Unie si je plně vědoma, že na lodích směřujících na evropský kontinent jsou různé skupiny lidí. Některé osoby akutně potřebují mezinárodní ochranu. V této souvislosti je nezbytné připomenout ochranu uprchlíků, jež je zakotvena v Úmluvě o právním postavení uprchlíků. Na základě úmluvy nesmí vyhostit či vrátit uprchlíka zpět do země původu ty státy, jež podepsaly daný dokument. Podstatné je však rozeznat, která migrující osoba potřebuje mezinárodní ochranu. Postupná opatření týkající se řízení migračních toků, jež přijímala EU ve svých dokumentech, znemožnila přístup ke statusu uprchlíka velkému 64
počtu migrujících osob. Například Schengenský hraniční kodex se vztahuje na osoby, jež překročí vnější či vnitřní hranice Unie. Znamená to tedy, že uprchlíci zachránění na moři tak nemají nárok na mezinárodní ochranu. Tato omezení, která zavedla EU, tak brání chránit osoby, jež pravděpodobně potřebují pomoc nejvíce. Domnívám se tedy, že Unie nepodniká patřičné kroky a není jejím prioritním cílem, aby byla lidská práva co nejvíce dodržována. Vzhledem k současné strategii EU co nejlépe a intenzivněji chránit vnější hranice Unie je nastavena i její taktika k odmítání uprchlíků. Členské státy EU se tak patřičně nezaobírají otázkou, zdali dané osoby potřebují mezinárodní ochranu a jsou známy i případy, kdy byly osoby bezmyšlenkovitě poslány zpět na africký kontinent. Primárně je také důležité prohloubit a rozšířit spolupráci se třetími zeměmi, vše v souladu s prioritami EU v oblasti vnějších vztahů. Je potřeba nejenom vyjednávat o nových smlouvách s těmito zeměmi, stejně důležitou roli hraje zintenzivnění již existujících bilaterálních smluv, a to jak se zeměmi původu, tak se zeměmi tranzitu. Tranzitní země mají stejnou váhu, co se týče důležitosti, jako země, odkud migrující osoby pocházejí. Jednání, jež probíhají se třetími zeměmi, se dají považovat jako úspěšné. I když na základě statistik o počtu migrantů a uprchlíků, kteří se dostali do Evropy, není daný úspěch tak viditelný. Je však podstatné si uvědomit, že současný trend je každoroční nárůst osob, které se rozhodly opustit své domovy v souvislosti s válkami, chudobou apod. Bez kooperace se třetími zeměmi, zejména tranzitními zeměmi, by pravděpodobně byla čísla imigrantů a uprchlíků, jež se dostali na evropský kontinent či zahynuli v moři, daleko vyšší. Pokud jde o zavedení legislativních nástrojů EU v oblasti nelegálního azylu a přistěhovalectví, dospěla jsem k názoru, že nástroje mají odlišný dopad na jednotlivé členské země Unie. Státy, které čelí největšímu počtu ilegálních imigrantů, by měly mít odlišná opatření a legislativní nástroje v porovnání se zbytkem Unie. Na základě porovnávání a hodnocení související literatury jsem dospěla k závěru, že operace agentury FRONTEX, jež jsou vykonávány na moři, jsou v souladu s mezinárodním právem. V souvislosti s přílivem většího množství ilegálních imigrantů a uprchlíků do Evropy v posledních několika letech byly kompetence agentury významně rozšířeny, což mělo pozitivní vliv na její celkové fungování. Od roku 2011 je také zahrnuta spolupráce agentury s hraničními hlídkami jednotlivých členských států EU. Je však otázkou, zdali jednotlivé členské státy provádějí své migrační politiky v souladu s přistěhovaleckou 65
politikou EU. Není však v silách orgánů a členských států EU radikálně snížit počty migrujících osob na kontinent. Rozhodně v současnosti migrační vlny neohrožující význačně EU, i když pochopitelně jednotlivé členské státy vynakládají daleko vyšší finanční náklady na imigrační politiky, než tomu bylo v minulosti. Práva migrantů jsou neustále porušována, a to jak během cesty po Středozemním moři, tak v tranzitních a cílových zemích. V Lisabonské smlouvě je zdůrazněno, že Unie je založena na několika hodnotách. Jednou z nich je dodržování lidských práv, a to také mezi menšinami, jež žijí v členských státech EU. Operace členských států ve Středozemním moři však potřebují lepší koordinaci. Vzhledem k velkému počtu zachráněných osob se dají do jisté míry považovat jako úspěšné. Následně si však Unie neví rady, jak pracovat s migrujícími osobami, jež jsou většinou ve velmi špatném fyzickém a psychickém stavu. Popírám tvrzení, že by EU nevydržela další přílivy migrantů. Vzhledem k trendu snižující se natalitě postupně dochází k redukci původních obyvatel Evropy. Naopak bude nezbytné zajistit více pracovní síly, a to hlavně v oborech, kde je nedostatek pracovních sil, zejména vyžadujících fyzickou námahu, sezónní práce, technické obory či zdravotnický sektor, jež vyžaduje speciální vzdělání. Přistěhovalci tak budou potřeba v řadě členských států Unie. Imigranti žijící v EU je potřeba lépe začlenit do společnosti, aby nebyli danou společností znevýhodňováni. Tato strategie by mohla vést ke snížení kriminality a nenávisti původních obyvatelů k přistěhovalcům. V některých případech se opravdu může jevit, že jsou občané EU zvýhodňováni a přistěhovalci nemají stejné příležitosti a ochranu. Řada zaměstnavatelů nejedná s ilegálními migranty na základě pracovních práv, na která mají nárok v Unii, dochází tedy k diskriminaci. Poslední část diplomové práce byla věnována členskému státu Malta. I když je nemalá část obyvatel Malty proti přílivu subsaharských imigrantů do země a vláda přijímá protiimigrační opatření (což je také i stejný trend v celé EU), není možné zabránit či výrazně zredukovat počet přistěhovalců, a tudíž být izolován od současných migračních trendů. Úspěšně integrovat přistěhovalce na Maltě je velmi obtížné vzhledem k izolaci imigrantů a znemožnění jim navazovat kontakty s rodilými Malťany. Je tedy potřeba vytvářet takové prostředí pro přistěhovalce, aby se cítili, že jsou součástí společnosti. Tato cesta pak může vést k úspěšnému sloučení rodin (v současnosti velmi problematická oblast) a také k možnosti udělení občanství více subsaharským imigrantům. Pro-imigrační politické zásady a sociální ochrana hrají důležitou roli pro dosažení integrace cizinců, jež 66
přicházejí z Afriky, avšak je velmi důležité, aby bylo co nejdříve dosaženo rovnováhy a stability mezi imigranty a rodilými obyvateli Malty. Celkově se bude počet obyvatel světa zvyšovat, a to převážně v zaostalých zemích. Občanské války, hladomory, sociální nejistota, poptávka po levné pracovní síle budou hrát podstatnou a důležitou roli, proč bude neustále docházet k přílivu ilegálních i legálních imigrantů do Unie. Pokud bude EU nadále provádět restriktivní opatření a omezovat vstup osobám ze třetích zemí do Unie, pravděpodobně to povede k nárůstu ilegálního přistěhovalectví do členských států. V takovém případě země na jihu Evropy by nemusely zvládat silné a početné migrační toky, hlavně během letního období. V nadcházejících
desetiletích
bude
imigrace
důležitým
prostředkem
k řešení
demografického vývoje v jednotlivých státech EU. Ať už se jedná o nové občany Unie nebo dočasné pracovníky, obě skupiny budou hrát důležitou roli pro rozvoj EU. Cílem jednotlivých států EU však bude opatrný a selektivní proces náboru migrantů. Tyto osoby ze třetích zemí, které přijal jeden členský stát, se budou moci volně pohybovat i v ostatních členských státech. Zmíněná problematika vyvolává nevoli u některých zemí a bude potřeba nadále mezi státy o tomto tématu vyjednávat. Tlaky na vnějších hranicích Unie budou pravděpodobně daleko větší a opatření, jež jsou v současnosti přijímána, nebudou dostatečně efektivní. Je tak potřeba jednotlivé nástroje a opatření pravidelně aktualizovat. Bude tedy zajímavé sledovat tento vývoj v nadcházejících několika letech a dalších desetiletích.
67
SEZNAM PRAMENŮ A ODBORNÉ LITERATURY
Literatura 1. BALDWIN-EDWARDS, Martin. Towards a Theory of Illegal Migration: historical and structural components, Third World Quarterly. 2008, roč. 29, č. 7, s. 14491459. ISSN 0143-6597. 2. BARŠOVÁ, Andrea a Pavel BARŠA. Přistěhovalectví a liberální stát: imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005. s. 312. ISBN 80-210-3875-6. 3. BRADFORD, Simon a Marilyn, CLARK. Strangers on the Shore: Sub-Saharan African “Irregular” Migrants in Malta, Journal of Immigrant & Refugee Studies. 2014, roč. 12, č. 1, s. 9-26. ISSN 1556-2948. 4. HAILBRONNER, Kay. The Treaty of Amsterdam and Migration Law, European Journal Of Migration & Law. 1999, roč. 1, č. 1, s. 9-27. ISSN 1388-364X. 5. JENÍČEK, Vladimír a Jaroslav FOLTÝN. Globální problémy světa v ekonomických souvislostech. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 324. ISBN 978-80-7400-326-4. 6. KUNA, Zbyněk. Demografický a potravinový problém světa. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 334. ISBN 978-80-7357-588-5. 7. KURŽEJA, Jan a kol. Cizinecká a pohraniční policie II. Praha: Policejní akademie ČR, 2003. s. 177. ISBN 80-7251-123-8. 8. MOCH, Leslie P. Lessons And Cautionary Tales From The Past: Building Bridges From Migration History To Europeanness. National Identities. 2013, roč. 15, č. 1, s. 9 - 19. ISSN 1460-8944. 9. PALÁT, Milan. Ekonomické aspekty mezinárodní migrace: teorie a praxe v Evropské unii. Vyd. 1. Ostrava: KEY Publishing, 2013, s. 92. ISBN 978-80-7418161-0. 10. PICHÉ, Victor. (2013) Contemporary Migration Theories as Reflected in their Founding Texts, Population, roč. 68, č. 1, s. 141-164. ISSN 1634-2941. 11. PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva (prizmatem Lisabonské smlouvy). Vyd. 3. Praha: Linde Praha, 2012, s. 440. ISBN 978-807201-889-5. 68
12. SCHEU Christian, Harald, ČÁSTEK, Michal a kol. Aktuální otázky migrační politiky Evropské unie. 1. vydání. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s, 2010. s. 120. ISBN 978-80-7408-031-9. 13. SCHEU, Harald Ch. Migrace a kulturní konflikty. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2011, s. 74 – 113. ISBN 978-80-87284-07-0. 14. ŞIRIN Öner, N. Asli. In which direction do the efforts proceed? The European Union's attempts to develop a common immigration and asylum policy, Marmara Journal Of European Studies. 2012, roč. 20, č. 2, s. 121 - 140. ISSN 1301-1359. 15. STALKER, Peter. (2002) Migration Trends and Migration Policy in Europe, International Migration, roč. 40, č. 5, s. 151 – 179. ISSN 0020-7985. 16. TOMÁŠEK, Michal a kol. Europeizace trestního práva. Praha: Linde Praha, 2009. s. 459. ISBN 978-80-7201-737-9. 17. TRIANDAFYLLIDOU, Anna. Irregular Migration in Europe: myths and realities. Vyd. 1. Farnham: Ashgate Publishing Limited, 2010, s. 324. ISBN 978-0-75467886-1. 18. VAN HEAR, Nicholas. Theories of Migration and Social Change, Journal Of Ethnic & Migration Studies. 2010, roč. 36, č. 10, s. 1531 - 1536. ISSN 1369-183X.
Prameny 1. Amsterodamská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o založení Evropských Společenství a některé související akty (Úřední věstník EU C 340, 10.11.1997). 2. Dohoda mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, podepsaná v Schengenu dne 14. června 1985 (Úřední věstník EU L 239, 22.9.2000). 3. HAAGSKÝ PROGRAM: POSÍLENÍ SVOBODY, BEZPEČNOSTI A PRÁVA V EVROPSKÉ UNII (Úřední věstník EU C 53, 3.3.2005). 4. Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsaná v Lisabonu dne 13. prosince 2007 (Úřední věstník EU C 306, 17.12.2007). 69
5. Nařízení Rady č. 2725/2000 ze dne 11. prosince 2000 o zřízení systému Eurodac pro porovnávání otisků prstů za účelem účinného uplatňování Dublinské úmluvy. 6. Prümská dohoda: Posílení přeshraniční spolupráce, zejména v boji proti terorismu a přeshraniční trestné činnosti (Úřední věstník EU C 125 E, 7.6.2007). 7. Sdělení Generálního sekretariátu Rady Delegaci. Evropská rada 26. a 27. června 2014 – Závěry (EUCO 79/14, 27.6.2014). 8. Sdělení Komise Radě a evropskému Parlamentu – Prostor svobody, bezpečnosti a práva ze dne 2.6.2004 č. KOM 401, zhodnocení programu z Tampere a budoucí směr vývoje. 9. SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2008/115/ES ze dne 16.12.2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úřední věstník EU L 348/98, 24.12.2008). 10. Smlouva o Evropské unii - konsolidované znění (Úřední věstník EU C 326, 26.10.2012). 11. Víceletý program 2010-2014 k prostoru svobody, bezpečnosti a práva Stockholmský program (Úřední věstník EU C 285E, 21.10.2010) 12. Zasedání Evropské rady konané ve dnech 15. a 16.10 v Tampere. Text přijatý Radou pro justici a vnitřní věci dne 3.10.1998 (31999Y0123(01). 13. Změny Schengenu: Usnesení Evropského parlamentu ze dne 7.7.2011 o změnách schengenských pravidel (Úřední věstník EU C 33E, 7.7.2011).
Internetové zdroje 1. FRONTEX (2007) Joint Operation Nautilus 2007 – the end of the first phase [online]. [cit. 2015-16-03]. Dostupné z: http://frontex.europa.eu/news/jointoperation-nautilus-2007-the-end-of-the-first-phase-AECBNJ. 2. Government of Malta (2012) STATEMENT BY THE MINISTRY FOR HOME AFFAIRS [online]. Valletta, [cit. 2015-16-03]. Dostupné z: http://www.gov.mt/en/Government/Press%20Releases/Pages/2012/July/19/pr1595. aspx.
70
3. Human Rights Watch (2013) Updated Submission for the Universal Periodic Review
of
Malta
[online].
[cit.
2015-17-03].
Dostupné
z:
http://www.hrw.org/news/2013/10/09/updated-submission-universal-periodicreview-malta. 4. International Organization for Migration (2011). Key Migration Terms [online]. Geneva
[cit.
Dostupné
2014-27-10].
z:
http://www.iom.int/cms/en/sites/iom/home/about-migration/key-migration-terms1.html. 5. International Organization for Migration (2013). Research on complex migratory flows in Egypt, Morocco and Tunisia [online]. Geneva [cit. 2015-27-02]. Dostupné z: http://www.iom.int/files/live/sites/iom/files/Country/docs/Reseach-on-complexmigratory-flows-in-Egypt-Morocco-and-Tunisia.pdf. 6. Přírodovědecká fakulta UK v Praze (2007). Reflexe migračních teorií [online]. Praha, [cit. 2014-27-10]. Dostupné z: http://web.natur.cuni.cz/ksgrrsek/illegal/clanky/Uherek-Teorie.pdf. 7. Rada Evropské unie (2008). Evropský pakt o přistěhovalectví a azylu [cit. 2015-0215].
Dostupné
z:
http://register.consilium.europa.eu/pdf/cs/08/st13/st13440.cs08.pdf. 8. Roots, Lehte. THE IMPACT OF THE LISBON TREATY ON THE DEVELOPMENT OF EU IMMIGRATION LEGISLATION [online] Croatian Yearbook Of European Law & Policy. 2009, roč. 5, č. 5, s. 262-265. [cit. 2015-162]. Dostupné z: http://www.cyelp.com/index.php/cyelp/article/view/92/65. 9. SOCIOweb (2005). Teorie mezinárodní migrace [online]. Sociologický ústav AV ČR
[cit.
2014-27-10].
Dostupné
z:
http://www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=253&lst=113. 10. Times of Malta (2014a) EU braces for record year of Mediterranean migrants [online].
[cit.
2015-17-03].
Dostupné
z:
http://www.timesofmalta.com/articles/view/20150321/world/EU-braces-for-recordyear-of-Mediterranean-migrants.560765. 11. Times of Malta (2014b) EU extends Mediterranean migrant rescue mission to the end
of
the
year
[online].
[cit.
2015-16-03].
Dostupné
http://www.timesofmalta.com/articles/view/20150219/local/eu-extendsmediterranean-migrant-rescue-mission-to-the-end-of-the-year.556773. 71
z:
12. UNHCR (2008) Irregular Migration From West Africa to the Maghreb and the European Union [online]. [cit. 2015-05-03]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/cgibin/texis/vtx/home/opendocPDFViewer.html?docid=49e479ca0&query=ways%20f rom%20africa%20to%20europe. 13. UNHCR (2011) Refugees and Asylum-Seekers in Distress at Sea – how best to respond? [online]. [cit. 2015-05-03]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/cgibin/texis/vtx/home/opendocPDFViewer.html?docid=4ede2ae99&query=data%20re fugees%20and%20asylum%20seekers.
Grafy 1. FRONTEX (2014a) Annual Risk Analysis. s. 31. [cit. 2015-03-03]. Dostupné z: http://frontex.europa.eu/assets/Publications/Risk_Analysis/Annual_Risk_Analysis_ 2014.pdf. 2. FRONTEX (2014b) Central Mediterranean Route. [cit. 2015-04-03]. Dostupné z: http://frontex.europa.eu/trends-and-routes/central-mediterranean-route. 3. The Malta Independent (2013) Record number of irregular migrant arrivals for July. [cit. 2015-16-03]. Dostupné z: http://www.independent.com.mt/articles/201307-31/news/record-number-ofirregular-migrant-arrivals-for-july-2210660356. 4. UNHCR (2014) Central Mediterranean Sea Initiative. [cit. 2015-16-03]. Dostupné z:
http://www.unhcr.org/cgi-
bin/texis/vtx/home/opendocPDFViewer.html?docid=531990199&query=2015%20 Malta.
Mapy 1. The BBC News (2007) Key facts: Africa to Europe migration [cit. 2015-04-03]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/6228236.stm.
2. The Telegraph (2014) Illegal immigration to Europe shows sharp rise [cit. 2015-2203].
Dostupné
http://www.telegraph.co.uk/news/uknews/immigration/10865652/Illegalimmigration-to-Europe-shows-sharp-rise.html. 72
z:
3. The Times of Malta (2014) Migrants fleeing on ‘anything that floats’ - AFM commander
[cit.
2015-22-03].
Dostupné
http://www.timesofmalta.com/articles/view/20140609/local/migrants-fleeing-onanything-that-floats-afm-commander.522561.
73
z:
PŘÍLOHY
I.
Mapa – ilegální překročení hranic imigranty a uprchlíky ze třetích zemí do EU,
následek krizové situace v zemích severní Afriky
Obrázek 1: Nelegální přistěhovalectví do EU zaznamenané v roce 2014 (zdroj: (The Telegraph 2014))
74
II.
Mapa – hlavním cílem migrujících osob je dostat se na evropský kontinent. Ostrovy v Atlantském oceánu a ve Středozemním moři čelí velkému přílivu ilegálních imigrantů a uprchlíků. Lodě z Tuniska a Libye míří zejména na ostrovy Lampedusa, Sicílie a Malta.
Obrázek 2: Klíčové migrační trasy z Afriky do Evropy (zdroj: (BBC News))
75
III.
Mapa – skupina 130 migrujících osob, jež opustila Libyi, byla nalezena hlídkovou, maltskou lodí v červnu 2014. Osoby (muži, ženy i děti) cestovaly na člunech a dřevených lodích bez dostatku jídla, vody a paliva. Následně byli imigranti a uprchlíci dopraveni do speciálních zadržovacích středisek na Maltě.
Obrázek 3: Prchající migranti na člunu v blízkosti Malty (zdroj: (Times of Malta))
76
ABSTRAKT Diplomová práce se primárně zabývá problematikou ilegální imigrace do EU. V současnosti se nedaří výrazně redukovat velký příliv uprchlíků a zastavit ilegální aktivity pašeráků, kteří obchodují s imigranty, jež se snaží dostat na evropský kontinent. EU postupně přijímá řadu opatření v boji proti nelegální imigraci a obchodu s lidmi. Reakcí EU na aktuální situaci je ochrana svých vnějších hranic. Uprchlíci tak nemají žádnou naději na získání mezinárodní ochrany a proto volí nebezpečnou cestu přes Středozemní moře. EU se nedostatečně věnuje preventivním opatřením. Operace členských států ve Středozemním moři potřebují lepší koordinaci. Vzhledem k velkému počtu zachráněných osob se dají do jisté míry považovat za úspěšné. Zejména Malta začala od roku 2002 vnímat nelegální přistěhovalectví daleko citlivěji. Země je velice zranitelná a migrační přílivy ji výrazně negativně ovlivňují. Malta spolupracuje se zeměmi severní Afriky, zejména s Libyí. Tato kooperace se hodnotí jako úspěšná vzhledem k zabránění několika desítek lodí vůbec vyplout na nebezpečnou cestu po Středozemním moři. EU však adekvátně nereaguje na aktuální potřeby Malty.
ABSTRACT The thesis is primarily concerned with the issue of illegal immigration into the EU. Nowadays the EU fails to significantly reduce the large influx of refugees, and to stop illegal activities of smugglers involved in human trafficking of immigrants which are trying to get into the European continent. The EU has adopted a series of measures to combat illegal immigration and human trafficking. Their response to the current situation is to protect its external borders. Refugees do not expect to obtain international protection and they often have to choose the perilous journey across the Mediterranean Sea. The EU is insufficient in their devotion to perform preventive measures, and the Member States' operations in the Mediterranean need better coordination. Thus given the large number of rescued people can to some extent be regarded as successful. Especially since 2002, Malta has begun to perceive illegal immigration more sensitively. The country is very vulnerable and migration inflows can have significantly negative influence. Malta cooperates with the countries of North Africa, particularly Libya. This cooperation is evaluated as successful due to the rescue of several dozen ships close to Libyan coast in the Mediterranean Sea. However, the EU does not respond rapidly to the current needs of Malta. 77
