ROZVOJOVÁ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE:

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor: Mezinárodní vztahy

ROZVOJOVÁ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE: tradiční schémata nebo moderní přístupy? Diplomová práce

Marika Hildebrandová

Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Oldřich Krpec, Ph.D. UČO: 64029 Obor: MVZ Imatrikulační ročník: 2008 Česká Třebová, 2009

Prohlašuji tímto, že jsem diplomovou práci na téma Rozvojová politika Evropské unie: tradiční schémata nebo nové přístupy? vypracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu a další zdroje.

_________________________________ V České Třebové dne 9.12.2009.

Marika Hildebrandová

2

Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu práce Mgr. et Mgr. Oldřichu Krpcovi, Ph.D. za pomoc s výběrem tématu, za rady poskytnuté během psaní práce a za pro mě velmi zajímavé diskuze, které mi během konzultací umožnily více se zamyslet nejen nad problematikou rozvoje a rozvojové politiky ale také nad mezinárodní politickou ekonomií a mezinárodními vztahy obecně. Můj dík patří také doc. Arrigu Pallottimu, který mi svými postřehy ohledně obsahu této práce pomohl podívat se na problémy spojené se subsaharskou Afrikou v širší perspektivě, ale zároveň zdůraznil potřebu téma zúžit a více specifikovat, aby se stalo lépe uchopitelným.

3

OBSAH 1 Úvod

5

2 Rozvoj, rozvojová politika a teorie rozvoje

9

2.1 Rozvoj, rozvojová politika, spolupráce a pomoc 2.2 Vývoj rozvojového diskurzu po druhé světové válce

9 13

2.1.1 Modernizace

14

2.1.2 Strukturalismus, Teorie závislosti, Strategie nahrazení importu

17

2.1.3 Neoliberalismus

20

2.1.4 Alternativní přístupy k rozvoji

27

3 Rozvojová politika Evropské unie a subsaharská Afrika

40

3.1 Rozvojová politika Evropské unie

40

3.2 Rozvojová politika EU a subsaharská Afrika: nástroje a vývoj vztahů

45

3.2.1 Dohody z Yaoundé

47

3.2.2 Všeobecný systém preferencí

47

3.2.3 Dohody z Lomé

48

3.2.4 Dohoda z Cotonou

51

3.2.5 Iniciativy EU po roce 2000 a Strategie pro Afriku

53

3.3 Úspěšnost rozvojové politiky EU v regionu subsaharské Afriky

54

3.3.1 Snižování chudoby

56

3.3.2 Rozvoj a obchod

59

3.3.3 Podporuje rozvojová pomoc rozvoj?

63

3.3.4 Kondicionality

66

3.3.5 Rétorika vs. realita

69

4 Analýza přínosů alternativních přístupů k rozvoji v kontextu regionu SADC

73

4.1 Současný stav rozvoje v subsaharské Africe

73

4.2 Region SADC: rozvoj díky alternativním přístupům?

75

4.2.1 Tanzanie

77

4.2.2 Mozambik

81

4.2.3 Zambie

84

4.2.4 Přínosy alternativních přístupů k rozvoji - shrnutí

85

5 Závěr

91

6 Literatura

93

4

1 ÚVOD Teorie o tom, jakými způsoby lze dosáhnout co největšího bohatství či moci, existují v mezinárodních vztazích již velmi dlouhou dobu, neboť je možné tvrdit, že touha po zlepšování svého postavení a životní úrovně je lidem vlastní1. Smith, Ricardo či Marx, tedy osobnosti, jejichž myšlenky velmi významně ovlivnily utváření jednotlivých rozvojových teorií důležitých i v současnosti nebo nedávné minulosti, žili a působili již v průběhu 18. a 19. století. Velké uplatnění však dané koncepty našly až po druhé světové válce v souvislosti s dekolonizací, kdy mnoho vůdčích osobností hnutí požadujících osamostatnění se území „z područí“ evropských států vsadilo při získávání podpory pro své cíle u širší veřejnosti právě na rétoriku zdůrazňující výhody nezávislosti a nutnost rozvoje země2. Otázka rozvoje a jeho podpory v méně rozvinutých zemích3 se však stala nedílnou součástí mezinárodní agendy až v 90. letech 20. století, neboť konec soupeření supervelmocí znamenal pokles zájmu o tradiční témata jakými bylo dosažení jaderné či konvenční převahy, strategie vedení jaderné války či vztahy se „spřátelenými“ zeměmi v rámci jednotlivých bloků. Koncepty rozvoje zároveň získaly jinou kvalitu, neboť již nebylo nutné používat rozvojové projekty jako nástroje, jakými bylo možné státy tehdejšího Třetího světa připoutat či udržet jako spojence Západu či Východu. V dnešní době tak získávají na vlivu témata nová jakými jsou např. působení globalizace a zvyšující se vzájemná propojenost mezi jednotlivými regiony světa. Nelze samozřejmě tvrdit, že problematika bezpečnosti již není důležitou součástí mezinárodních vztahů, ale chápání tohoto pojmu se rozšířilo. Vedle počtů zbraní a velikosti armád začaly získávat na vlivu i názory, že na bezpečnost je potřeba nahlížet také obecněji v souvislosti s kvalitou lidského života a životního prostředí nebo zachování specifik jednotlivých kultur. Zároveň se o bezpečnosti diskutuje i z hlediska genderu a všechny tyto koncepty do jisté míry s problematikou rozvoje souvisejí.

1

de Rivero, O.: The Myth of Development. s. 110. Balaam, D. N.; Veseth, M.: Introduction to International Political Economy. s. 334. 3 V současné době se v cizojazyčné literatuře mluví spíše o méně rozvinutých zemích, neboť termín rozvojové země není považován za příliš „politicky korektní“. Na druhou stranu v českém prostředí je používat spojení rozvinuté a rozvojové země stále běžné, a proto budou pro účely této práce pojmy rozvojové a méně rozvinuté země zaměnitelné. Při porovnávání regionů bude práce vycházet z dichotomie (globální) Sever, označující severní Ameriku, Evropu, Japonsko, Austrálii a Nový Zéland, a (globální) Jih pro státy ležící v Latinské Americe, Asii, Africe a Oceánii. Ani toto označení není samozřejmě bez problémů, neboť ne všechny země Severu leží na severní polokouli a obráceně, nicméně jsou tyto pojmy v rozvojových studiích zavedené a neodrážejí tolik problematiku rozvinutosti. Výrazu Třetí svět bude užíváno pouze v souvislosti se studenou válkou, neboť dnes již tento termín nemá opodstatnění. 2

5

Rozvojová politika, tedy nástroj jak pomoci zemím na cestě ke zlepšování životních podmínek, byla a stále je součástí politiky jednotlivých zemí i integračních seskupení, které usilují o prokázání své důležitosti v mezinárodních vztazích. Nesporně důležitým činitelem v rozvojovém procesu je i Evropská unie4, i když je její porovnání s ostatními významnými aktéry jako jsou např. USA nebo Japonsko poměrně obtížné, neboť se nejedná o stát ale o společenství států. V literatuře je někdy poukazováno na fakt, že EU nedisponuje dostatkem „tvrdé“ moci (hard power), a proto je její snahou se profilovat jako etická a civilní mocnost, jejímž zájmem jsou harmonické mezinárodní vztahy5. Rozvojová politika je tak chápána jako důležitý nástroj pro udržování dobrých vztahů s rozvojovými zeměmi, což potvrzují např. také prohlášení v Evropském konsensu o rozvoji, že EU poskytuje více než 50% světové rozvojové pomoci, je největším obchodním partnerem rozvojových zemí nebo že: „rozvojová politika je středobodem vztahů mezi EU a rozvojovými zeměmi“ 6. Na to však Zielonka7 namítá, že EU nelze považovat za organizaci, pro níž je charakteristická pouze „měkká“ moc (soft power) založená na diplomacii, nastolování témat agendy mezinárodních vztahů a rozšiřování hodnot. Evropská unie totiž disponuje také významnou ekonomickou silou, která ji zaručuje vliv při jednání s jinými aktéry mezinárodních vztahů. Jak vyplyne z následujících kapitol, obchodní politika je důležitou součástí rozvojové agendy, a proto je opravdu otázkou, zda je možné EU vnímat pouze jako „bezzubou“ mocnost, která usiluje jen o harmonické mezinárodní vztahy a nemá nástroje na prosazení svých zájmů. Ačkoli se z hlediska evropské integrace pravděpodobně nejeví tak důležité, rozvojové aktivity jsou již poměrně dlouhodobou součástí fungování Evropské unie, neboť od počátku podporují udržení vzájemných vztahů s bývalými koloniemi a závislými územími a zároveň také fungují jako prostředek regulace vztahů s danými státy, protože zejména v poslední době jsou dohody o poskytnutí rozvojové pomoci podmiňovány různými požadavky na vlády, jež pomoc přijímají, např. v oblasti demokracie, ekonomických reforem, bezpečnosti a migrace8. Dalším důvodem, proč

4

Zielonka, J.: Europe as a global actor: empire by example? s. 474. Pro podrobnou diskuzi o chápání EU jako aktéra mezinárodních vztahů viz. Bretherton, C.; Vogel, J.: The European Union as a Global Actor. s. 15 – 45. 5 Hyde-Price, A.: „A tragic actor“? A realist perspective on „ethical power Europe“. s. 30. 6 EU; The European Consensus on Development. on-line text, s. 1. 7 Zielonka, J.: Europe as a global actor: empire by example? s. 475. 8 ibid. s. 479.

6

je podle Maxwella a Engela9 důležité se rozvojovou politikou EU na počátku 21. století zabývat, je proces změn, kterými již od konce 90. let prochází. Navzdory tomu však podle těchto autorů v Evropě debata o této oblasti působení EU probíhá jen okrajově mezi akademiky a na jiných úrovních téměř vůbec. Tématem této diplomové práce je problematika rozvojové spolupráce EU se subsaharskou Afrikou a otázka, jak přínosné jsou na cestě ke zlepšování kvality života v dané oblasti koncepty jednotlivých teorií rozvoje, zvláště neoliberalismu a alternativních přístupů objevujících se od počátku 90. let minulého století. Cílem práce je dokázat, že Evropská unie není schopná plnit vytčené cíle v oblasti rozvoje, neboť se její rozvojová politika příliš opírá o recepty ortodoxních teorií jako je neoliberalismus. Zde je však nutné zdůraznit, že neoliberální metody přinesly své úspěchy a pro některé skupiny obyvatel znamenaly zlepšení životních podmínek. Nejde tedy o to prokázat, že vše, co se dosud v oblasti rozvoje odehrálo, bylo špatné a jednalo se o snahu „imperialistického“ Severu ovládnout Jih. Důležitější tedy bude spíše poukázat na problémy, které jsou s neoliberálním paradigmatem spojené a na okolnosti, které k rozvoji nepřispívají. Závěrečná část diplomové práce je poté věnována analýze, zda argumenty alternativních přístupů kritizujících nedostatky neoliberalismu mají opravdu potenciál pozitivně ovlivnit rozvoj zemí chudého Jihu. V kontextu regionu SADC10 bude cílem ověřit, zda je možné v rozvojové literatuře najít důkazy, že požadavky alternativních přístupů byly přítomny v zemích, kterým se podařilo v rámci rozvojového projektu dosáhnout dobrých výsledků, a naopak zda v zemích, které požadavky nesplňovaly, snahy o rozvoj selhaly. Pokud bude existovat korelace mezi podmínkami, které zdůrazňují alternativní přístupy, a úspěšností rozvoje, je možné tvrdit, že zahrnutí zkoumaných předpokladů by mohlo být krokem k větší efektivitě rozvojové politiky EU. Pokud se však žádný takový vztah neprokáže, bude nutné se zamyslet nad tím, nakolik jsou nové teorie rozvoje schopny být určujícím směrem pro budoucnost rozvojového diskurzu. V této souvislosti je však potřeba zdůraznit, že cílem diplomové práce není předložit návrhy, jak by se měla rozvojová politika Unie změnit, aby došlo k jejímu zlepšení. Předkládaný text se bude zabývat spíše otázkou, jak se jednotlivé přístupy uplatňují, ve snaze zjistit, zda a do jaké míry

9

Maxwell, S.; Engel, P. a kol.: European Development Cooperation to 2010. on-line text, s. 1. nebo Rye Olsen, G.: The European Union’s Development Policy: Shifting Priorities in a Rapidly Changing World. s. 577. 10 South African Development Community neboli Jihoafrické rozvojové společenství.

7

mohou prvky nových teorií ovlivnit současnou rozvojovou praxi a omezit negativní vlivy neoliberalismu, které jsou v literatuře popsány. V textu práce budou kombinovány prvky deskriptivy a analýzy. Po úvodu bude následovat kapitola, která vysvětlí pojmy rozvoj, rozvojová politika a rozvojová pomoc a zároveň představí nejdůležitější teorie rozvoje, jež se objevily po druhé světové válce. Pochopení rozdílů mezi jednotlivými teoriemi a také definice rozvoje jsou nezbytným předpokladem pro ověření hypotézy. V literatuře totiž existuje mnoho různých pohledů na to, co lze za rozvoj považovat, a pokud je cílem práce posuzovat efektivitu rozvojové politiky a stupeň rozvoje různých zemí, tak musí existovat jasný referenční rámec, se kterým výsledky rozvojových projektů poměřujeme. Různé definice rozvoje totiž mohou znamenat, že se budou závěry o pokrocích značně lišit. Zároveň je také potřeba ukázat rozdíly mezi teoriemi, jakými jsou zejména neoliberalismus a alternativní přístupy, neboť s těmito pojmy bude v následujících kapitolách pracováno. Třetí část práce se zabývá rozvojovou politikou Evropské unie ve vztahu k subsaharské Africe. Úvodní část představí vývoj rozvojové politiky EU jako takové a její obecné principy. Poté bude následovat přehled, jak se utvářely vzájemné vztahy mezi EU a daným africkým regionem. Zároveň budou představeny hlavní cíle rozvojové politiky EU v subsaharské Africe. Kapitola bude zakončena analýzou, jak úspěšná je Evropská unie v plnění cílů své rozvojové politiky s cílem ukázat nedostatky a určit, čím jsou způsobeny. Obsahem čtvrté kapitoly je poté zhodnocení přínosu alternativních přístupů k rozvoji zemí v regionu SADC. Po stručném nastínění současného stavu rozvoje v subsaharské Africe a představení daného regionu, se práce zaměří na určení, které země dosáhly v rozvoji úspěchů a které nikoli. Následovat bude analýza příčin, jež jsou v literatuře považovány za určující pro rozvoj v úspěšných zemích, a jejich porovnání s principy neoliberalismu a požadavky alternativních teorií, aby bylo možné určit, ze kterých rozvoj vychází. V závěru poté budou všechny poznatky shrnuty, bude možné potvrdit či vyvrátit hypotézu práce a zároveň určit, jaký přínos mají alternativní přístupy k rozvoji pro rozvojovou praxi v budoucnosti.

8

2 ROZVOJ, ROZVOJOVÁ POLITIKA A TEORIE ROZVOJE 2.1 Rozvoj, rozvojová politika, spolupráce a pomoc Jak již bylo řečeno v úvodu této práce, definice pojmu rozvoj je velmi důležitá pro veškeré další analýzy, neboť tvrzení, zda byl rozvojový projekt úspěšný či neúspěšný do velké míry závisí na tom, co za optimální konečný stav považujeme. V roce 2000 byly na půdě OSN odsouhlaseny rozvojové cíle tisíciletí11, kde je rozvoj definován pomocí osmi jasně popsaných priorit. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že s daným pojmem problém není a že toto slovo má pro všechny aktéry na mezinárodní scéně podobný význam. Ze studia literatury věnující se oboru rozvojových studiích však vyplývá, že různí autoři chápou obsah rozvoje jinak. Simon a Närman tvrdí, že nikdy ani žádný konsensus neexistoval12. Při hodnocení rozvoje je tedy vždy nutné vědět, jak je pojem definován, kdo ho definoval, pro jaký účel a v jakém kontextu. Cíle se totiž budou lišit v závislosti na úrovni, pro které je určujeme – jiné budou pro malé lokální komunity, jiné pro regiony a jiné pro rovinu státní či globální. Např. z čísel popisujících rozvoj státu již nebude patrné, jak velké jsou rozdíly mezi jednotlivými regiony nebo skupinami obyvatelstva13. I v rozvinutých zemích tak mohou existovat poměrně velké rozdíly např. mezi venkovem a městy nebo mezi nejbohatšími a nejchudšími lidmi. Rozvoj má zároveň několik navzájem provázaných podob – může se jednat o myšlenku, o cíl nebo o proces. Z idejí o rozvoji vycházejí jednotlivé teorie. Rozvoj může být zároveň cílem, ke kterému veškeré snahy směřují. Stejně tak se jako rozvoj může označovat proces, kterým země prochází a na jehož konci se hodnotí, jak úspěšné jednotlivé kroky byly.14 Na příkladu MDGs lze poté ukázat, že určitý pohled na rozvoj může jeho chápání do jisté míry zkreslovat. Jasně definované cíle totiž přitahují větší pozornost k tomu, jaký by měl optimální stav v roce 2015 být, spíše než k tomu, jak cílů dosáhnout15. Rozvoj může být také vnímán jak pozitivně tak negativně jako proces, který16:

11

Millenium Development Goals neboli MDGs. Daná zkratka je poměrně známá i v českém prostředí, proto bude používána i v této práci. 12 Simon, D.: Development Revisited. s. 19. 13 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 2 a 8. 14 Kothari, U.; Minogue, M.: Critical Perspectives on Development: An Introduction. s. 12 – 3. 15 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 1. 16 Podle Potter, R. B. a kol.: Geographies of Development. An Introduction to Development Studies. s. 5.

9

a) zajišťuje ekonomický růst, přináší pokrok/modernizaci a tím i přiblížení se ideálu západního světa; zlepšuje možnosti dosažení základních potřeb a úroveň vládnutí ve státě b) nutí rozvojové

země

se

podřídit,

znamená

závislost,

zvětšuje

rozdíly

ve společnosti, prodlužuje chudobu, narušuje životní prostředí a podkopává lokální kulturu, hodnoty a suverenitu státu Existuje zde tedy problém objektivity a je potřeba si uvědomit, že jinak se na s rozvojem spojené záležitosti pohlíží z prostředí České republiky a jinak třeba z Tanzanie. Rozvoj je vždy subjektivní záležitostí, neboť je svázaný s lidmi a se zlepšováním kvality jejich života. Je definovaný pokrokem, který se často velmi špatně hodnotí kvantitativními metodami a zároveň je spojený s poznáváním života a zkušeností lidí, kteří jsou jiní než akademik zabývající se rozvojem a žijící na Západě. Nutné je tedy brát v úvahu zkušenosti a tradice – např. při různých rozhovorech se zástupci místních komunit se může zdát, že lidé mlčí, protože odpověď neznají. Skutečností však může být, že odpovědět nechtějí, protože si myslí, že západní vědci nejsou schopni jejich způsob uvažování pochopit17. Proto je otázkou, zda je možné rozvojová studia považovat za objektivní disciplínu existující úplně nezávisle na okolí. Chápání rozvoje se vyvíjí v čase a v závislosti na změnách jeho definice se mění také teorie rozvoje (viz. část 2.2). Po druhé světové válce se uplatňovalo vidění rozvoje skrze modernizaci a ekonomický růst. Země, kde rostlo HDP, se tedy rozvíjely18. Postupně se však ukázalo, že tato definice má své chyby, neboť je založená na ryze kvantitativních měřeních, která však nemohou poskytnout úplný obrázek o kvalitě lidského života. Ukazatele jako tempo růstu ekonomiky či HDP na obyvatele se totiž zaměřují spíše na výrobu generující zisky než na lidský život. Podle Toye19 lze rychlejšího ekonomického rozvoje dosáhnout v prostředí diktatury, kde je prostřednictvím vydírání a přísné kontroly možné dosáhnout výsledků v kratším čase než v demokracii. Kvalita lidského života je však horší. Zisky v zemích s nedokonalou demokracií zároveň často přinášejí bohatství pouze velmi úzké elitě, zatímco obyčejným lidem se může vést hůř, ačkoli tomu pohled na hospodářské výsledky v číslech nenasvědčuje. Bylo tedy nutné najít jinou definici, která by postihovala kvalitu života lépe a zahrnula i jiné míry než ekonomické. 17

Simon, D.; Närman, A.: Introduction. s. 8. Zajímavostí je, že ukazatel HDP/obyv. stále používá Světová banka při určování, do jakých kategorií podle příjmů jednotlivé země spadají. 19 Toye, J.: Dilemmas of Development. s. 37. 18

10

Nejpoužívanějším ukazatelem se postupně stal index lidského rozvoje (Human Development Index, HDI), který použilo UNDP20 v roce 1990 ve své první zprávě o stavu lidského rozvoje (Human Development Report). Hodnoty indexu se pohybují na škále 0 – 1, kde 0 značí velmi nízký a 1 velmi vysoký stupeň rozvoje21. Pro výpočet indexu jsou důležité tři ukazatele: HDP/obyvatele, gramotnost dospělých a průměrná délka školní docházky, a délka dožití. Pro ně existují pevně stanoveny maximální a minimální hodnoty. Podle nich se poté reálným hodnotám daných ukazatelů pro určitý stát a v určitém roce stanoví koeficienty, na jejichž základě se vypočte index konečný22. Ukazatel HDP/obyvatele zachycuje ekonomické podmínky ve státě a zároveň potlačuje problém posuzování rozvoje pouze podle růstu HDP, neboť v případě, že počet obyvatel roste rychleji, se ekonomický růst na kvalitě života lidí nemusí vůbec projevit23. Navzdory tomu je nutné upozornit, že ekonomický růst je jednou z důležitých podmínek rozvoje, neboť, pokud se bohatství státu nezvyšuje, země nemá prostředky na investice do vzdělání a zdraví obyvatel či na podporu zaměstnanosti a zvyšování příležitostí pro znevýhodněné občany. Ukazatel gramotnosti sleduje přístup lidí ke vzdělání a délka dožití ukazuje na celkové životní podmínky v zemi a na úroveň či dostupnost zdravotní péče. HDI tak na rozdíl od HDP/obyv. zahrnuje i určitou úroveň rovnosti obyvatel v rámci státu. Vyřešením problému jak definovat rozvoj však těžkosti s tímto pojmem nekončí, protože dalším problematickým aspektem je jeho měřitelnost a porovnatelnost dat. Velmi často se jedná o poměrně velké množství informací, které jsou zpracovávány každý rok, případně v delších časových intervalech. Získávání primárních dat je velmi finančně i technicky náročné a ne všechny státy či organizace mají dostatečné zdroje na to, aby takovýto proces uspokojivě zvládly24. I informace uváděné v dokumentech organizací jako jsou OSN či Světová banka se mění a zprávy za jednotlivé roky jasně uvádějí, že porovnání mezi nimi není zaručeno, neboť se mohou objevit skutečnosti, které nebyly v předchozích letech brány v úvahu. V praxi se pak údaje uvedené pro stejné roky při porovnání jednotlivých zpráv v některých případech skutečně liší25.

20

United Nations Development Programme. Např. Česká Republika dosáhla v roce 2007 hodnoty 0,903. Státem s nejvyšší úrovní rozvoje bylo Norsko (0,971) a státem s nejhorší úrovní Niger (0,304) (Podle Human Development Report 2009, s. 167 - 170). 22 Pro podrobnější popis viz. Majerová, I.: Rozvojové ekonomiky. s. 41 - 42. 23 Leys, C.: The Rise and Fall of Development Theory. s. 109. 24 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 13. 25 Např. zpráva Human Development Report z roku 2009 uvádí pro Tanzanii hodnotu HDI 0,510 (s. 169) a tatáž zpráva z let 2007/8 udává hodnotu 0,467 (s. 231), aniž by došlo ke změně metodologie výpočtu. Mezi danými 21

11

Stupeň rozvoje se zároveň měří pouze pomocí kvantitativních údajů, i když se hlavně v současném chápání pojmu jedná o kvalitu života. Číselné hodnoty však nejsou vždy schopny postihnout subjektivní vnímání vlastní situace a zkušenost obyvatel země, která o rozvoj usiluje.26 Příkladem mohou být opět MDGs, kde je hlavním cílem snížení počtu lidí žijících z méně než 1$/den, což je čistě kvantitativní údaj, který předpokládá vztah mezi příjmem a úrovní znevýhodnění. UNDP opět vyvinulo vlastní tzv. index lidské chudoby, do kterého je zahrnut nejen pouhý příjem ale také indikátory z oblasti zdraví (délka dožití), vzdělání (gramotnost) nebo životního standardu (přístup k pitné vodě a podvýživa dětí)27. Pro tuto diplomovou práci bude rozvoj definován jako proces, jehož cílem je zlepšení kvality života jednotlivců i společnosti takovým způsobem, že bude zajištěna jeho udržitelnost, bude šetrný k životnímu prostředí i kulturním hodnotám a zároveň umožní zapojení se lidí, jichž se daný proces týká28. Ověřit tuto definici by v praxi znamenalo zahájit velmi podrobný výzkum v terénu, který není možný. Proto bude hlavním nástrojem pro porovnávání rozvoje jednotlivých zemí v kapitole čtyři HDI, který alespoň částečně zahrnuje hodnoty důležité pro kvalitní život. Referenční úrovní bude stát. Při práci s HDI narážíme na již zmíněný problém úrovně, na které sledujeme rozvoj. Existují samozřejmě způsoby, jakými lze měřit i stupeň rozvoje uvnitř státu např. tzv. Giniho koeficient poměřující nerovnosti v příjmech a Giniho index srovnávající nerovnosti ve spotřebě jedinců, domácností či skupin29. Cílem práce je však určit, jak funguje rozvojová politika EU a jak tomu napomáhají jednotlivé rozvojové koncepty, a pro tento účel je problematika regionů v rámci států již příliš podrobnou rovinou. Rozvojová politika bude v rámci práce chápána jako strategie (státu nebo organizace), která určuje jak a kterým směrem postupovat při pomoci méně rozvinutým zemím. V tomto kontextu je také často používán termín rozvojová spolupráce. Adamcová30 uvádí, že druhý z termínů má širší záběr a zahrnuje nástroje od obchodu, finanční a technické asistence až po rozvojovou pomoc; co přesně obsahuje pojem rozvojová politika však již neříká. Rozvojová politika a hodnotami je tedy podstatný rozdíl, neboť ve zprávě starší Tanzanie spadá do kategorie zemí s nízkým stupněm rozvoje, avšak v roce 2009 mezi země se středním stupněm rozvoje. 26 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 13. 27 Pro podrobnější vysvětlení viz. Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 14. 28 Podle Simon, D.: Development Revisited. s. 21. 29 Giniho koeficient nabývá hodnot od 0 do 1, kde nulová hodnota znamená absolutní rovnost a 1 absolutní nerovnost. Hodnoty indexu se poté pohybuje na škále od 0 do 100, kdy nula opět znamená rovnost. 30 Adamcová, L.: Ekonomické vztahy Evropské unie a rozvojových zemí – utváření rozvojové politiky EU. s. 212.

12

rozvojová spolupráce budou tedy v této práci považovány za synonyma. Rozvojová pomoc je poté pouze jedním z nástrojů rozvojové politiky a lze ji definovat jako transfery peněz, technologií a znalostí z rozvinutých do méně rozvinutých zemí. Zaměřuje se především na dlouhodobější programy a projekty v oblastech sociálního či ekonomického rozvoje nebo životního prostředí. Nejčastěji má podobu grantů nebo úvěrů, jež jsou oproti komerčním zvýhodněné především nízkou úrokovou sazbou a delší dobou splatnosti31. Její poskytování může být vázáno na konkrétní cíl nebo podmíněno splněním konkrétních podmínek ze strany příjemce. Pomoc poskytována vládou jednoho státu vládě jiného se označuje jako oficiální rozvojová pomoc (Official Development Assistance – ODA).

2.2 Vývoj rozvojového diskurzu po druhé světové válce Tato část práce se bude zabývat nejvýznamnějšími teoriemi rozvoje, jejich charakteristikami a kritikou, v období od konce druhé světové války. Přesto je nutné si uvědomit, že se tyto přístupy neobjevily až v dané době, ale mají kořeny v myšlenkách autorů, kteří publikovali již v 18. a 19. století. Jedním z klíčových teoretiků byl Adam Smith, jehož práce zdůrazňující výhody dělby práce, inovací, volného trhu a nevýhody státních zásahů do ekonomiky ovlivnila celou řadu pozdějších

teorií

založených

právě

na

liberálních

myšlenkách32.

Dalším

představitelem tzv. klasické ekonomie byl také David Ricardo. Dle jeho názorů by se státy měly soustředit na takové obory, ve kterých mají komparativní výhodu33. Takováto specializace byla totiž podle Ricarda efektivnější z hlediska nakládání s omezenými zdroji než snahy o soběstačnost a produkci veškerého zboží. Neméně významným byl také Karl Marx34 se svou teorií týkající se kritiky kapitalismu a liberalismu, které podle něj způsobovaly zvyšování nerovností ve společnosti v důsledku akumulace zdrojů v rukou pouze určité skupiny obyvatel. Vznikaly tak jednotlivé třídy, které mezi sebou navzájem soupeřily o postavení a vlastní prospěch. Kapitalismus tedy přinášel konflikty, které měly v konečném důsledku způsobit jeho nahrazení zřízením novým tj. socialismem, ve kterém bude rozdělení prostředků spravedlivější. Nutné je podotknout, že kapitalismus nebyl 31

Adamcová, L.: Ekonomické vztahy Evropské unie a rozvojových zemí – utváření rozvojové politiky EU. s. 213. Pro podrobnější diskuzi Smithovy práce viz. Preston, P. W.: Development Theory: An Introduction. s. 48 – 64. Preston však také upozorňuje na fakt, že Smithova práce byla specifická pro danou dobu, a proto je do jisté míry zavádějící tohoto autora spojovat s neoliberalismem (s. 61). 33 Tj. ve kterých mají převahu nad ostatními, příp. ve kterých zaostávají nejméně. 34 Pro podrobnější diskuzi Marxovy práce viz. Preston, P. W.: Development Theory: An Introduction. s. 65 - 83. 32

13

odmítnut jako nejhorší z možných systémů, ale byl Marxem pokládán za důležitou přechodovou fázi k sociálně spravedlivější společnosti. Z této myšlenkové školy později vycházely zejména teorie neo-marxistického paradigmatu, jež se zabývaly nerovnostmi ve vztazích Sever - Jih.

2.2.1 Modernizace Prezident Truman ve svém projevu v roce 1949 prohlásil, že nastala doba, kdy bude poprvé v historii možné díky tehdejším znalostem a schopnostem snížit utrpení chudých35. Zároveň také zdůraznil povinnost vyspělejších zemí pomoci zlepšit kvalitu života lidí ve světě. Klíčovým prvkem rozvojové strategie se měl stát růst díky zvýšené produkci, kterou mělo umožnit přijetí moderních technologických postupů. Jednalo se tedy z velké části především o ideu sdílení know-how mezi státy Severu a Jihu. Státu byla připisována důležitá úloha, neboť nastavoval a kontroloval pravidla a poskytoval nutnou infrastrukturu k rozvoji průmyslové základny36. Teorie růstu vycházela ze čtyř základních principů37: - z Keynesovy práce a jeho důrazu na roli státu v otázce investic, výdajů a úspor - z role USA jako světové mocnosti, která měla na liberalismu zájem, neboť jim poskytoval přístup na nové trhy - z idey Marshallova plánu, že je nutné investovat do poválečné obnovy Evropy, neboť tím bude možné zabránit šíření komunismu - z požadavků elit dekolonizovaných států, pro které byly rozvoj a nezávislost důležitými prvky pro budování národa Jedním z nejvýznamnějších představitelů modernizace se stal Walt Rostow se svým modelem popisujícím stádia ekonomického růstu. Podle této teorie prochází každý stát během svého vývoje pěti různými fázemi38: 1) tradiční společnost založená na rodinných a klanových vazbách, spojená především se zemědělstvím 2) období vytváření předpokladů pro růst – postupně vzrůstají úspory a investice, objevují se první instituce a elity, formuje se stát 3) fáze počátku ekonomického růstu (take off) – k tomuto okamžiku může dojít až v době, kdy existuje určitá úroveň investic a úspor (tvoří 5 – 10% příjmů státu), země 35

Citováno v Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 39. Stokke, O.: The Changing International and Conceptual Environment of Development Co-operation. s. 55. 37 Preston, P.W.: Development Theory: An Introduction. s. 154.; Lawson,V.: Making Development Geographies. s. 71. 38 Podle Majerová, I.: Rozvojové ekonomiky. s. 13. 36

14

dosáhla určité míry industrializace a má vytvořeny předpoklady pro fungování ekonomiky např. existence bankovního systému; stimulem poté bývá politická revoluce, technická inovace nebo změna mezinárodních ekonomických vztahů 4) cesta k vyspělosti – zlepšování technologií, produkce se rozrůstá do více sektorů, investice a úspory tvoří 10 – 20% národních příjmů 5) společnost vysoké masové spotřeby – široká spotřeba zboží a služeb, zvyšují se nároky na služby poskytované v oblasti zdraví či volného času Cílem bylo podle Rostowa dosažení západního modelu života a odmítnutí modelu sovětského. Význam této teorie spočíval především v myšlence, že každý stát je schopen rozvoje a záleží především na množství investic a úspor, aby bylo možné dosáhnout bodu, kdy se v zemi „nastartuje“ rozvoj. Existovala tedy jasná dělící linie mezi moderním Severem a zaostalým tradičním Jihem, ale zároveň měly být koloniální vztahy nahrazeny vztahem partnerským mezi všemi svobodnými národy (tj. odmítajícími komunismus) ať chudými či bohatými. Důležitou okolností pro vývoj rozvojových teorií této doby bylo soupeření mezi Západem a Východem39. Rozvojová politika sloužila především jako nástroj, díky kterému mohly jednotlivé bloky nabídnout státům Třetího světa cestu jak dosáhnout rozvoje, samozřejmě s příslušným finančním přispěním. Rozvojová politika se tak soustředila zejména na poskytování rozvojové pomoci, což mělo zajistit posun zemědělských států směrem k bodu „take off“. V 50. a 60. letech minulého století se tedy poskytování pomoci zaměřilo na velké projekty jako byla výstavba infrastruktury či podpora industrializace. Převažoval tzv. přístup shora dolů, protože se kladl důraz na expertní znalosti, které poskytovali západní vědci a instituce většinou bez ohledu na názory místního obyvatelstva. S danými projekty byly tedy často spojeny protesty obyvatel, zvláště ve chvílích, kdy mělo dojít k jejich přesunu např. v důsledku stavby velkých vodních děl. Indikátorem rozvoje byl růst HDP, příp. růst HDP/obyvatele. Problematičnost rozvojové pomoci byla dána také tím, že její poskytování často souviselo s požadavky nákupu zboží či služeb ze země, která pomoc nabízela, a proto tedy bylo otázkou, pro koho byla vlastně přínosná40. Problémy s rozvojovou pomocí se ukázaly už na konci 60. let, kdy zpráva Světové banky ukázala, že neexistuje jasná korelace mezi objemem rozvojové pomoci a

39

V podtitulu Rostowovy knihy The Stages of Economic Growth bylo uvedeno, že se jedná o nekomunistický manifest o ekonomickém růstu. 40 Lawson,V.: Making Development Geographies. s. 73.

15

ekonomickým růstem41. Velká očekávání z let padesátých tak ustoupila skepsi a objem poskytované pomoci se začal zmenšovat. Urbanizace zlepšila přístup lidí k základním službám jako byla elektřina, pitná voda, zdravotní péče nebo vzdělání. Na druhou stranu však probíhala rychleji než industrializace a města nemohla zvládnout zajistit pracovní místa takovému množství obyvatelstva, které přicházelo z venkova. Na okrajích měst tedy vyrostly chudinské čtvrti, kde chyběla základní infrastruktura a kde v podstatě neexistovala šance na důstojný život42. Tento proces navíc zanechal celé generace lidí, jejichž předkové opustili půdu, v neutěšených podmínkách, bez práce a bez možnosti se kamkoli vrátit43. Modernizace byla úspěšná především v tom, že přinesla zlepšení životních podmínek určitých skupin obyvatel v méně rozvinutých zemích v oblastech infrastruktury a zejména zdravotní péče a hygieny44. To pak významným způsobem napomohlo k výraznému růstu obyvatelstva, který poté paradoxně způsobil snížení růstu HDP/obyv. a tím se rozvoj do značné míry zpomalil. Navzdory těmto úspěchům je modernizace velmi západním přístupem, který byl založen na nadřazenosti západní kultury domácím hodnotám45, a proto nebyla vůbec doceněna historie a lokální znalosti místních lidí46. Proces modernizace měl negativní důsledky zejména s ohledem na obyvatelstvo a na životní prostředí. Pro příjemce pomoci bylo těžké se s některými požadavky ztotožnit, protože domácí kultuře nebyly vlastní. Prezident Nigérie Obasanjo např. prohlásil, že veškeré rozvojové projekty v jeho zemi jsou založeny na vypůjčených myšlenkách a konceptech a pouze velmi málo pochází z iniciativ vlastních47. Pro rozvojové země měla tedy modernizace dvě tváře. Na jedné straně nabízela konec chudoby a zvýšení životních standardů, na straně druhé ovšem pokračování závislosti a kulturní dominance zemí Severu48, což omezovalo nově nabytou svobodu. Zároveň se také postupně ukázala problematičnost posuzování rozvoje pouze pomocí ekonomických charakteristik. Posledním důležitým prvkem kritiky bylo, že modernizace pokládala zaostalost Jihu za jeho tradiční

41

Podle Närman, A.: Getting toward the beginning of the end for traditional development aid. s. 152. Epstein, T. S.; Jezeph, D.: Development – There is Another Way: A Rural –Urban Partnership Development Paradigm. s. 1444. 43 Knippers Black, J.: Development in Theory and Practice. Bridging the Gap. s. 19. 44 ibid. s. 17. 45 Podle Närman, A.: Getting toward the beginning of the end for traditional development aid. s. 151. 46 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 39. a Potter, R. B. a kol.: Geographies of Development. An Introduction to Development Studies. s. 89 - 91. 47 Citováno v Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 46. 48 Kukreja, S.: The Two Faces of Development. s. 334. 42

16

charakteristiku, na což reagovali zastánci neo-marxistických teorií, kteří upozorňovali na důležitost koloniální minulosti a na vztahy, které se během dané doby vytvořily49.

2.2.2 Strukturalismus, Teorie závislosti, Strategie nahrazení importu Strukturalismus byla teorie rozvíjená v 50. letech 20. století Hospodářskou komisí OSN pro Latinskou Ameriku, jejímž důležitým členem byl Raúl Prebish. Problémem rozvoje podlé této teorie nebyl nedostatek investic či úspor, ale spíše globální ekonomická struktura a rozdíly mezi Severem a Jihem. Prebish také kritizoval Ricardův argument o specializaci, která přináší užitek všem50. Zatímco ekonomiky Jihu byly kvůli koloniální minulosti závislé na zemědělství a produkci surovin, Sever byl industrializovaný. Méně rozvinuté země se proto musely spoléhat na vývoz primárních komodit a zároveň dovážely průmyslové výrobky, jejichž ceny byly vyšší tj. směnné relace obchodu byly výhodnější pro Sever a státům Jihu způsobovaly odčerpávání finančních prostředků. Takové podmínky v době rozvoje Severu neexistovaly51, a proto nebylo podle Prebishe a dalších akademiků možné dosáhnout rozvoje v takto nevýhodném prostředí. Cestou ke zlepšení bylo buď systém reformovat nebo se před importem průmyslového zboží z rozvinutých zemí uzavřít a jít cestou tzv. strategie nahrazení importu (Import Substitution Industrialization – ISI). Cílem byla industrializace země pomocí státních podpor a ochrany před konkurencí ze strany rozvinutých zemí, na jejichž výrobky byla nastavena taková cla, že se staly na domácím trhu nekonkurenceschopnými. Nutná byla také pozemková reforma, neboť vlivem kolonialismu se velké množství půdy nacházelo v rukou pouze velmi malé pozemkové elity a vznikly tzv. latifundie, kde byly pěstovány plodiny především na vývoz nebo se choval dobytek. Většina obyvatel byla nucená pracovat jako nájemní síla nebo vlastnila pouze malá hospodářství na nevhodné půdě52. Cílem pozemkové reformy tedy mělo být spravedlivější rozdělení půdy. To by umožnilo malým hospodářům zvýšit produkci,

49

Leys, C.: The Rise and Fall of Development Theory. s. 111. Preston, P. W.: Development Theory: An Introduction. s. 183. 51 Podle Prebishe např. USA, Německo či Japonsko, které se industrializovaly později než Velká Británie, všechny zvolily taktiku protekcionismu a vysokých cel k ochraně domácích producentů před výrobky z vyspělejší země (Preston, P. W.: Development Theory: An Introduction. s. 183). Podobný argument uvádí i Isard, P.: Globalization and the International Financial System: what’s wrong and what can be done. s. 273. 52 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 67. 50

17

což by vedlo ke snížení chudoby na úrovni lokální a podpořilo ekonomický růst na úrovni státní53. Přestože strukturalismus vychází z marxismu v určitých ohledech je podobný modernizaci: - stát hraje v obou konceptech důležitou roli, neboť nastavuje pravidla a dohlíží na jejich uplatňování, má významné regulační schopnosti a jeho úkolem je určovat, jak bude trh fungovat54 - cílem je v obou případech industrializace, pouze cesta k ní se liší Dalším myšlenkovým proudem vycházejícím z latinskoamerického prostředí a navazujícím na tradice marxismu a strukturalismu byla teorie závislosti55, která se v mezinárodních vztazích objevila v 60. letech 20. století a v letech 70. se stala poměrně vlivnou alternativou konkurující modernismu. Klíčovým tvrzením bylo, že se Latinská Amerika nerozvíjí kvůli působení kapitalistického systému. Jeden z prvních teoretiků Andre Gunde Frank považoval rozvinutost a zaostalost za na sobě vzájemně závislé proměnné56. Podle Franka nebyla zaostalost států Jihu způsobena nešťastnou náhodou, pohodlností nebo klimatickými podmínkami, ale byla důsledkem zapojení se do kapitalistického globálního systému, ve kterém industriální rozvinuté země centra rostou díky vykořisťování na zemědělství závislé periferie. Vzniká tak kategorie bohatých a kategorie chudých. Na tomto procesu se významnou měrou podílejí především nadnárodní korporace. Obdobný vztah platí také mezi elitou ve státě a „obyčejnými“ obyvateli. Podobně jako strukturalisté považovali zastánci teorie závislosti za cestu k rozvoji omezení působení sil kapitalismu, zamezení přístupu nadnárodním společnostem na trh, ochranu vlastní produkce před konkurencí ze Severu a vytváření regionálních obchodních uskupení. Rozdílem mezi oběma teoriemi byl fakt, že strukturalisté usilovali především o změnu obchodních vztahů, ale pro zastánce teorie zaostalosti bylo jediným možným prostředkem nápravy odstranění kapitalismu57. Kritizovány byly také investice a rozvojová pomoc, neboť se jednalo o transfery kapitálu ze Severu na Jih, které narušily potenciál méně

53

Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 67. Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 65. 55 Podle Potter, R. B. a kol.: Geographies of Development. An Introduction to Development Studies. s. 108 - 112. 56 Viz. Preston, P. W.: Development Theory: An Introduction. s. 218 – 219. 57 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 70. 54

18

rozvinutých států růst a zvýšily jejich závislost. Banky Severu zároveň získaly poměrně vlivné postavení ve státech Jihu 58. V 70. letech 20. století se mnohé země Jihu začaly snažit vybudovat domácí průmyslovou základnu pomocí strategií nahrazení importu. Přes počáteční úspěchy se později ukázaly vážné nedostatky tohoto přístupu. Kroky byly prováděny se snahou industrializovat zemi, k čemuž bylo nutné vyloučit konkurenty ze zahraničí. To však vedlo ke vzniku domácích průmyslových kapacit, které byly kvůli omezené konkurenci málo efektivní a příliš drahé, neboť zde neexistoval tlak na zvyšování kvality, nižší ceny či technologický vývoj. Vlády jednotlivých států tak musely dlouhodobě dotovat nekonkurence-schopné podniky, aniž by tyto firmy přispěly k růstu. Postupně již nebylo možné financovat nahrazování importu z vlastních úspor a země byly nuceny si na udržení ISI půjčovat, což v nemalé míře přispělo k dlužní krizi59. V této části je možné zmínit také socialistický model rozvoje, který byl uplatňován ve státech náležejících východnímu bloku. Pro potřeby této práce je zajímavé zdůraznit především praxi některých států Afriky, kde byly socialistické přístupy přeměněny podle lokálních potřeb. V této souvislosti se mluví o tzv. afro-socialismu jako o cestě, kterou se vydala např. Ghana, Tanzanie nebo Mali. Hlavními prvky byly společné vlastnictví půdy a zdrojů na úrovni komunity a tradice společného obdělávání půdy. Podle prezidenta Tanzanie Nyerereho nebyl kapitalismus nebo třídní boj součástí africké kultury a afro-socialismus tak byl považován za nejbližší africkým hodnotám60. V tomto systému měl vedoucí úlohu stát, který vlastnil továrny a půdu a mohl tak ovlivňovat směr vývoje země. Například v Tanzanii se od roku 1967 začaly budovat vesnické komunity zvané ujamaa, které měly obhospodařovat přidělenou půdu společně spíše než individuálně. Vláda sem zároveň investovala peníze na zlepšení služeb v oblasti infrastruktury pro přívod pitné vody, zdravotnictví či školství. Pokroků však nebylo dosaženo očekávaným tempem, neboť poměrně mnoho farmářů, především potomků přistěhovalců z Evropy, tento krok odmítalo

58 Knippers Black, J.: Development in Theory and Practice. Bridging the Gap. s. 28 nebo Kukreja, S.: The Two Faces of Development. s. 339. 59 Podrobněji o strategii ISI např. Grindle, M. S.: When Good Policies Go Bad Than What? Disloging Exhausted Industrial and Educational Policies in Latin America. s. 82 – 85. 60 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 87.

19

učinit. Plán se tedy posléze do velké míry zdiskreditoval tím, že vláda začala farmáře k odchodu do komunit nutit a podle odhadů bylo přesídleno až 5 mil. obyvatel61. Přínosem neo-marxistických teorií byl především fakt, že upozornily na důležitost vlivu kolonialismu, kdy jednotlivé státy nebyly budovány jako ekonomiky, které budou v budoucnu fungovat úplně samostatně, ale jejich hlavním úkolem byla pouze produkce primárních komodit a jejich následná doprava do přístavů, odkud mohly být vyvezeny do metropolí62. Zároveň bylo také poukázáno na nerovnosti, které ve světě existovaly, a na možnost, že jsou způsobeny fungováním globálního kapitalistického systému. Pokusy o industrializaci nahrazením importu ani afro-socialismus však příliš úspěšné nebyly a tvrzení o nemožnost rozvoje států Jihu v prostředí kapitalismu bylo narušeno zkušeností nově se industrializujících zemí Asie. Teorie byly zároveň kritizovány z toho důvodu, že se až příliš spoléhaly pouze na ekonomické faktory a nebraly ohled na sociální, politický či kulturní podtext rozvoje63. Podobně také zaostalost záležela pouze na dichotomii Sever-Jih tj. externích faktorech, které neměli lidé ve státě příliš v moci změnit64. Navzdory všem problémům tohoto směru však teoretik Dos Santos tvrdí, že byly strukturalismus a teorie závislosti poměrně vlivnými koncepty i na konci 90. let 20. století65.

2.2.3 Neoliberalismus Neoliberalismus je možné označit za pravděpodobně nevlivnější teorii rozvoje posledních tří desetiletí. V mezinárodních vztazích se začal prosazovat zejména na počátku 80. let v reakci na několik faktorů, kterými byly66: - selhání rozvoje pomocí strategií nahrazení importu - úspěch nově industrializovaných zemí jihovýchodní Asie - nutnost najít nové nástroje jak řešit vzrůstající problémy dlužní krize, která postihla velké množství méně rozvinutých zemí - nástup pravicových vlád Margaret Tatcher a Ronalda Reagana v zemích, které výrazně ovlivňovaly podobu rozvojového diskurzu

61

Podle Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 88. Saul, J. S.: Development after Globalization. s. 10. 63 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 72. 64 Bøås, M.; McNeill, D.: Global Institutions and Development. Framing the World? s. 19. 65 Slater, D.: Geopolitics and the Post-colonial. s. 129. 66 Viz. Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 49 nebo Stokke, O.: The Changing International and Conceptual Environment of Development Co-operation. s. 61 – 62. 62

20

- v 90. letech poté neúspěch socialistického vnímání rozvoje a Fukuyamův „konec dějin“, tedy jasné vítězství demokracie a liberálních myšlenek Do jisté míry se tedy o návrat k modernizaci především snahou zavést podobný model ekonomiky, jaký se vyskytoval v severní Americe a západní Evropě. Na rozdíl od modernizace, která kladla při rozvoji země důraz na roli státu, je pro neoliberální teorii významný především trh a jeho schopnost zajistit efektivní a spravedlivé rozdělení zdrojů. Dalšími prvky byly individualismus, schopnost liberálních států zajistit svobodu občanů, a tvrzení, že celá teorie je založena na ověřených faktech67. Neoliberalismus je někdy označován jako Washingtonský konsensus68, neboť tyto myšlenky prosazovaly zejména Světová banka (SB) a Mezinárodní měnový fond (MMF), k nimž se postupně přidaly další mezinárodní organizace včetně Evropské unie. V reakci na dlužní krizi, jejíž vážnost se ukázala v roce 1982, kdy Mexiko ohlásilo, že není dále schopno splácet své dluhy, začaly SB i MMF podmiňovat69 zvýhodněné půjčky reformou ekonomik zadlužených zemí na základě programů strukturálního přizpůsobení (Structural Adjustment Programmes – SAPs), ve kterých lze nalézt základní prvky neoliberální strategie růstu70: - snížení role státu, který neměl do ekonomiky zasahovat - snížení vládních výdajů na sociální služby (zdravotnictví, školství) - odstranění státních subvencí do ekonomiky - privatizace státních firem - liberalizace ekonomiky a obchodu tj. odstranění cel a daňové zátěže, otevření se přílivu výrobků ze zahraničí a zahraničních investic, podpora příchodu zahraničních firem - devalvace měny, jež měla zvýšit konkurenceschopnost na trzích - decentralizace - ochrana majetkových práv Jak již bylo řečeno, neoliberální strategie rozvoje se uplatňují v mezinárodním prostředí již od 80. let a dones jsou významnou teorií71. Důležitým faktorem neexistence výrazných alternativ k neoliberalismu, jak tomu bylo např. v době 67

Preston, P. W.: Development Theory: An Introduction. s. 253. Podle článku Johna Williamsona z roku 1990, který popsal 10 nejčastějších prvků rozvojové politiky institucí jako byly SB a MMF. Autor však tvrdí, že jeho záměrem bylo najít označení pro reformy nikoli pro ideologii, na které jsou tyto reformy založeny. Washingtonský konsensus a neoliberalismus proto nemají být podle Williamsona považovány za synonyma (viz. Williamson, J.: What Shoud the World Bank Think about Washington Consensus? s. 251 – 252.) 69 Pro tyto podmínky se používá také termín kondicionality (z anglického conditionality tj. podmíněnost). 70 Upraveno podle Lawson,V.: Making Development Geographies. s. 85. 71 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 54. a Lawson,V.: Making Development Geographies. s. 68. 68

21

modernizace a strukturalismu, byl konec studené války a fakt, že země Jihu ztratily své lobbovacích schopností. Ty nebyly ani v době soupeření velmocí příliš velké, ale státy Třetího světa měly přesto svou váhu, neboť bylo možné používat vyděračskou taktiku přiklonění se k druhé straně konfliktu. Státy Severu také umějí využít skutečnosti, že Jih jsou velmi heterogenní skupinou. Např. v případě dlužní krize byly státy Severu spojeny v bloky (např. Pařížský klub), trvaly na jednání s každým dlužníkem zvlášť72 a dovedly rozbít pokusy o koalici nabídkami výhodnějších podmínek pro různé partnery (např. Mexiko, Brazílie), kteří pak již neměli zájem na tom, aby takové podmínky dostaly i ostatní státy73. Pro-exportní orientace vyžadovaná SAPs také zvýšila konkurenci mezi jednotlivými státy na světových trzích, což dále negativně ovlivnilo pokusy o vytvoření společné iniciativy74. Diplomatické úspěchy Skupiny 77 na poli OSN jsou dnes mizivé75 a méně rozvinuté země navíc nemají takovou váhu při rozhodování v organizacích, které rozvoj nejvíce ovlivňují, jako jsou např. SB nebo MMF76. Neoliberalismus však není možné definovat pouze jako jednolitý směr, neboť od 80. let prošel několika změnami v reakci na neúspěchy a na kritiku ze strany akademiků prosazujících alternativních přístupy. Je tedy možné rozdělit toto období do několika fází, které se samozřejmě prolínají a doplňují77: 1) programy strukturálního přizpůsobení Programy

strukturálního

přizpůsobení

začaly

být

prosazovány

především

v souvislosti s řešením dlužní krize. Jejich charakteristiky byly definovány již v úvodu této části, a proto je možné se zde zaměřit na jejich dopady a kritiku. Prvním problémem bylo, že se jednalo o univerzální model pro všechny země bez ohledu na jejich odlišnosti, kdy např. africké země byly více zadluženy u mezinárodních organizací a států, zatímco Latinská Amerika u subjektů soukromého sektoru78. Proexportní strategie způsobila, že se na trhu objevilo mnoho podobných výrobků, neboť země byly schopné vyvážet pouze zemědělské produkty a suroviny. Došlo tedy k vzájemné konkurenci, kdy státy vyvážely co nejvíce, ale jejich příjmy se

72

Pilbeam, K.: International Finance. s. 419. Ravenhill, J.: The North-South Balance of Power. s. 753. 74 O’Brien, R.; Williams, M.: Global Political Economy. Evolution and Dynamics. s. 329. 75 de Rivero, O.: The Myth of Development. s. 62. 76 O’Brien, R.; Williams, M.: Global Political Economy. Evolution and Dynamics. s. 330. 77 Podle Slater, D.: Geopolitics and the Post-colonial. s. 96 – 108. 78 Thomas, C.: Globalization and Development in the South. s. 424. 73

22

zmenšovaly, neboť převaha nabídky nad poptávkou snižovala ceny79. Devalvace měny na podporu exportu zároveň vedla ke zvýšení dluhu, neboť se zhoršil směnný kurz mezi měnou domácí a dolarem, ve kterém byly půjčky spláceny80. V zemědělství vedly SAPs ke zvýšení důrazu na tzv. cash crops81, aby bylo možné co nejvíce exportovat a příjmy z vývozu poté splácet dluh. Došlo však k omezení subsistenčního hospodářství, které zajišťovalo obživu obyvatelům státu. Při současném rychlém růstu počtu obyvatel, se však objevil problém nedostatku potravin, jež bylo nakonec nutné dovážet82. Produkce cash crops měla také významně negativní dopad na životní prostředí, kdy kvůli potřebě rozšiřovat množství obdělávané půdy a produkovat co nejvíce docházelo k odlesňování, rozšiřování pouště a degradaci půdy83. V souvislosti se strukturálním přizpůsobením se také hovoří o problému vlivu kondicionalit. Jejich výhodou je, že mohou omezovat korupci a zneužívání financí, protože přesně stanoví, jak bude možné s prostředky zacházet84. Na druhou stranu podkopávají schopnost vlády rozhodovat o financích samostatně a zvyšují odpor k rozvojové pomoci, neboť dané podmínky jsou často diktovány shora85. Na výsledné implementaci a monitoringu tedy není takový zájem, jako kdyby se mohly vlády samostatně rozhodnout, kam bude potřeba peníze investovat86. Kondicionality také snižují rychlost iniciativ, neboť poskytnutí grantů nebo úvěrů následuje až po splnění daných podmínek (viz. např. Iniciativa pro velmi zadlužené chudé země)87. S tímto souvisí také otázka suverenity země a nezasahování do jejích vnitřních záležitostí, neboť rozvoj plánovaly instituce zvenčí, které nebyly nikomu ve státě odpovědné a zároveň se často jednalo o ekonomy, u nichž je otázkou, jak byli schopni domyslet sociální důsledky reforem. Nevíce kritizovány byly SAPs právě kvůli dopadům na obyvatele. Snížením vládních výdajů totiž klesla dostupnost vzdělání a zdravotní péče pro chudé občany. Nebylo možné navyšovat finance na platy zaměstnanců, takže jedinou možností jak 79

Raffer, K.; Singer, H.: The economic North-South divide: six decades of unequal development. s. 12. Eurodad; To Repay or to Develop? Handbook on Debt Sustainability. on-line text, s. 6. 81 Tj. produkty jako jsou bavlna, cukrová třtina, tabák, káva či kakao, které jsou primárně určeny na export a není možné je použít jako potraviny. 82 Simon, D.: Debt, Democracy and Development: Sub-Saharan Africa in the 1990s. s. 122. 83 Eurodad; To Repay or to Develop? Handbook on Debt Sustainability.. on-line text, s. 7. 84 Leys, C.: The Rise and Fall of Development Theory. s. 189. 85 Minogue, M.: Power to People? Good Governance and the Reshaping of the State. s. 122. 86 Stiglitz, J. E.: Globalization and its Discontents. s. 242. 87 Př. může být právě iniciativa HIPC II, kdy státy musí nejdříve splnit mnoho podmínek a proces snížení dluhu tak může trvat velmi dlouho. 80

23

platy zvýšit bylo propouštět, což mělo větší dopad hlavně na ženy. Strukturální přizpůsobení ovlivňuje státy Jihu dodnes, neboť v těchto státech stále žije mnoho lidí s nedostatečným vzděláním a zhoršeným zdravím, k čemuž došlo v 80. letech 20. století. Mannin88 a Garg89 poukazují na sociální nepokoje způsobené právě důsledky SAPs, které musely vlády potlačovat silou. Paradoxem proto, je že o dekádu později začal být v rámci neoliberalismu kladen důraz na demokratičnost vlády a lidská práva. 2) důraz na kvalitu vládnutí (good governance) Ke konci 80. let se začalo ukazovat, že programy strukturálního přizpůsobování nepřinášejí očekávané výsledky. Mezinárodní finanční instituce však odmítly nefunkčnost daných principů s odůvodněním, že na vině jsou vlády méně rozvinutých států, které programy neprosazují správně90. Bylo tedy nutné zavést další podmínku a to tzv. „správné“ vládnutí, kdy bylo požadováno, aby vlády vytvořily prostředí zajišťující rozvoj, došlo k redukci vládního zasahování do výroby a obchodních aktivit a k delegaci moci směrem z centra na nižší úrovně správy91. Pojem good governance je také možné spojit s charakteristikami jako jsou demokratizace, právní stát, ochrana lidských práv, transparentnost, participace a odpovědnost92. Navzdory této definici shoda na přesném vymezení daného termínu mezi jednotlivými aktéry nepanuje93. Je proto nutné upozornit na fakt, že pokud poskytování rozvojové pomoci závisí na pojmu, jehož definice není jednoznačná, pak se podmínky mohou upravovat podle zájmů jednotlivých států či organizací, které rozhodují o tom, jaké zemi pomoc poskytnuta bude, protože si to „zaslouží“94. Přínos good

governance

spočívá

především

ve

snaze

zvýšit

transparentnost

a

odpovědnost, snížit korupci a zlepšit rozdělování zdrojů tak, aby se skutečně dostávaly k potřebným a nezůstávaly v rukou elit. Na druhou stranu však jsou s tímto konceptem spojené i určit nevýhody. Problémem good governance, na který upozorňuje Minogue95, je předpoklad, že nejdříve musí dojít ke změně politické a poté bude následovat změna ekonomická. 88

Mannin, M.: The Challenge to Democratic Politics. s. 239. Garg, R.C.: LDC Debt. A Case for Forgiveness. s. 351. 90 Slater, D.: Geopolitics and the Post-colonial. s. 101 nebo Bøås, M.; McNeill, D: Global Institutions and Development. Framing the World. s. 130. 91 Slater, D.: Geopolitics and the Post-colonial. s. 101. 92 Minogue, M.: Power to People? Good Governance and the Reshaping of the State. s. 117. 93 Podrobněji viz Minogue, M.: Power to People? Good Governance and the Reshaping of the State. s. 118 - 120. 94 Minogue, M.: Power to People? Good Governance and the Reshaping of the State. s. 122. 95 Minogue, M.: Power to People? Good Governance and the Reshaping of the State. s. 124 – 5. 89

24

Historie Evropy však ukazuje, že se tak dělo spíše obráceně, kdy nejdříve došlo vlivem ekonomického rozvoje ke vzniku městské střední třídy, která poté požadovala demokratizaci země a větší participaci na rozhodování. Velký důraz je kladen také na lidská práva a jejich dodržování, což s sebou nese otázku jejich univerzality tj. zda jsou stejná ve všech společnostech nebo vycházejí ze společenských norem a hodnot specifických pro určité kultury96. Willis97 dodává, že v rámci požadavků SB a MMF byla také prosazována spíše pouze práva politická a občanská. Práva sociální či kulturní již zahrnuta nebyla, neboť hlavním zájmem v rámci demokratizace státu byly svobodné a spravedlivé volby, které jsou jen jedním z prvků demokracie. Zároveň také v literatuře existují důkazy, že stanovit korelaci mezi demokratičností režimu a úrovní rozvoje není možné98. V rámci decentralizace mělo dojít ke snížení role centrální vlády, což už vyžadovaly SAPs. Zároveň se objevila podmínka zapojení se občanské společnosti tj. institucí, které nejsou primárně zaměřené na profit a fungují mimo vládu99. S těmito požadavky souvisela vzrůstající role NGOs v procesu rozvoje, neboť tyto organizace nereprezentovaly stát, a proto byly upřednostňovány jako aktéři, kterým se rozvoj povede zajistit díky jejich „nezávislosti“ a znalosti lokálních podmínek100. V tomto případě však je nutné si položit otázku, jak nezávislé tyto organizace opravdu jsou, pokud dostávají velké množství peněz od různých mezinárodních organizací či států, a komu jsou poté za úspěch svých projektů odpovědné101. Participace také mylně předpokládá, že společnost v zemích Jihu je homogenní, existují zde společné zájmy a stejné možnosti zapojení se do procesu rozhodování102. Podle Slatera však tento přístup přinesl zlepšení pozice pouze některých vrstev obyvatelstva, především podnikatelů a obchodníků103.

96

Minogue, M.: Power to People? Good Governance and the Reshaping of the State. s. 129. Moss zároveň tvrdí, že představy o demokratizaci Afriky vycházejí z předpokladů, že tento kontinent představuje tabulu rasu. Ve všech státech však existují společenské autority, jejichž legitimita vychází z jiných předpokladů než z voleb (např. tradice, peníze, moc či etnická příslušnost). Demokratizace tedy musí překonávat tyto bariéry, a proto postupuje velmi pomalu. (podle Moss, T. J.: African Development. s. 76). Podobně Shivji nebo Ake namítají, že debata o univerzálních lidských právech bez přihlédnutí k lokálnímu kontextu je zbytečná. Afrika je podle nich mnohem více orientovaná na komunitu a společnost, a proto jsou zde výrazně individuálně a liberálně zaměřená práva USA a západní Evropy nepoužitelná, protože vycházejí z jiného základu (citováno v Mohan, G.; Holland, J.: Human Rights & Development in Africa: Moral Intrusion or Empowering Opportunity? s. 193). 97 Stokke, O.: The Changing International and Conceptual Environment of Development Co-operation. s. 66 – 7. 98 Minogue, M.: Power to People? Good Governance and the Reshaping of the State. s. 126. 99 McGee, R.: Participation in development. s. 103. 100 O’Brien, R.; Williams, M.: Global Political Economy. Evolution and Dynamics. s. 313. 101 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 106. Více o problematice NGOs a rozvoje také část 2.2.4. 102 McGee, R.: Participation in development. s. 106. 103 Slater, D.: Geopolitics and the Post-colonial. s. 105.

25

Ačkoli se již na počátku 90. let rozvíjela debata o negativních důsledcích přenosu západních norem a nutnosti ohledu na kulturní rozdíly, rozvojovou praxi tyto myšlenky příliš neovlivnily104. Požadavky spojené s good governance jsou ve státech Jihu často vnímány jako vnucování určitého modelu vládnutí, který je spojován se státy Severu, navíc v době, kdy jsou hodnoty tohoto kulturního okruhu stále více zpochybňovány105. Otázkou tedy je, jak může být tento přístup úspěšný. S tím souvisí také fakt, že tato kondicionalita narušuje představu o SB a MMF jako o apolitických organizacích a přímo odporuje stanovám Světové banky, ve kterých je jasně uvedeno, že Banka nemá pravomoci vměšovat se do politických věcí státu, a demokratizace by tak měla stát mimo její mandát106. 3) přístupy prosazující snižování chudoby Tento postup se začal prosazovat ke konci 90. let minulého století, kdy bylo stále více zřejmé, že SAPs nefungují ani za dodatečné podmínky good governance. Na konci tohoto období bylo podle C. Thomas 33 států zadluženějších než na počátku let osmdesátých107. V roce 1997 zároveň vypukla asijská finanční krize a ukázalo se, že „asijský zázrak“ prezentovaný jako příklad úspěchu neoliberální strategie pravděpodobně nebyl takovým univerzálním receptem pro rozvoj, jak se mohlo dříve a na první pohled zdát. V souvislosti se stále závažnějšími problémy, které byly spojené s chudobou obyvatel Jihu, vznikla Iniciativa pro vysoce zadlužené chudé země (Heavily Indebted Poor Countries Initiative – HIPCI)108, která měla dané obtíže řešit. Země již nepřijímají podmínky v podobě SAPs, ale každá z nich vytváří vlastní strategii snižování chudoby (Poverty Reduction Strategy Papers – PRPs). Na jejím základě a v případě splnění dalších podmínek dochází k oddlužení na míru, která je považovaná za udržitelnou tj. stát je schopen své dluhy splácet, aniž by to bylo na úkor kvality života obyvatel. Významnou kondicionalitou v rámci vytváření PRSPs je důraz na zapojení se důležitých organizací v rámci státu. Chudí obyvatelé jsou totiž velmi heterogenní skupinou a je otázkou, jak jejich názory ve strategiích zohlednit. Praxe je proto

104

Slater, D.: Geopolitics and the Post-colonial. s. 104. Kothari, U.; Minogue, M.: Conclusion: Orthodoxy and Its Alternatives in Contemporary Development. s. 187. 106 McGee, R.: Participation in development. s. 96. nebo Bøås, M.; McNeill, D: Global Institutions and Development. Framing the World? s. 133. 107 Thomas, C.: Poverty, development, and hunger. s. 477. 108 V roce 1999 byly podmínky požadované pro oddlužení zemí v rámci této iniciativy zmírněny, a proto se od té doby hovoří o HIPCI II. 105

26

nejčastěji taková, že jsou při přípravě PRSPs konzultovány pouze určité skupiny v zemi, nejčastěji reprezentované jednotlivými NGOs, které mohou, jak již bylo řečeno, sledovat různé zájmy109. Požadavky participace společnosti na přípravě strategie kritizují např. Brazílie nebo Indie, které tvrdí, že se jedná pouze o další překážku a zdržení procesu110. Podmínkou snížení dluhu je také to, že „ušetřené peníze“ budou investovány do projektů řešících chudobu, což je podle zemí participujících na HIPCI II značně neflexibilní a pro ně nevýhodné111. Mnoho autorů tedy dochází k závěru, že navzdory změně jména zůstal obsah nových strategií téměř stejný jako u SAPs112. Vlastnictví programů státem zároveň dále zbavuje SB a MMF odpovědnosti za výsledky projektu. V PRSPs je sice patrný posun směrem k chudobě, navzdory tomu se však o základních myšlenkách, které oddlužení provázejí, téměř vůbec nediskutuje a proces tak stále leží na neoliberálních politikách prosazujících proexportní orientaci a liberalizaci113. Problémem také je, že důrazem na chudobu se do značné míry odsunulo téma rozvoje obecně, kterého se sice odstranění chudoby týká, ale není jeho synonymem114. Za hlavní nedostatky neoliberalismu lze tedy v souhrnu označit: - důraz na rozvoj prostřednictvím konkurenčních vztahů, které však nemusí fungovat v prostředí, kde taková tradice není115 - zaměření se na ekonomiku, obchod a průmysl tj. pouze na vytváření zisků - závislost zemí Jihu na rozvojové pomoci - podmínky diktované zvenku - měření rozvoje pomocí růstu, ačkoli fakt, že země roste ještě neznamená, že se také rozvíjí

2.2.4 Alternativní přístupy k rozvoji Z důvodů naznačených již v předchozí části byl neoliberalismus velmi dlouhou dobu jediným ve velké míře uplatňovaným návodem pro rozvoj. Kritika postupů se sice objevovala, ale buď nebyla příliš výrazná nebo byla do neoliberálního

109

Bøås, M.; McNeill, D: Global Institutions and Development. Framing the World? s. 175. Potter, G.A.: Deeper than Debt. Economic Globalisation of the Poor. s. 28. 111 Tenuissen, J. J.: The Introduction. on-line text, s. 6. 112 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 56. 113 Thomas, C.: Globalization and Development in the South. s. 435. 114 Bøås, M.; McNeill, D: Global Institutions and Development. Framing the World? s. 176. 115 Slater, D.: Geopolitics and the Post-colonial. s. 106. 110

27

paradigmatu inkorporována116, aniž se jeho povaha příliš změnila. Více alternativ se v mezinárodních vztazích objevilo postupně až v 90. letech minulého století, což souvisí zejména s celkovou situací na poli teorií mezinárodních vztahů, neboť začala tzv. debata mezi pozitivisty a postpozitivisty. V té době se totiž prosadilo hned několik nových teorií jako byly feminismus, postmodernismus, postkolonialismus či sociální konstruktivismus, které odmítaly pozitivistickými teoriemi prosazované vidění světa. Do rozvojového diskurzu se tedy dostaly nové názory na to, co je pro rozvoj důležité. Zároveň byly na půdě OSN schváleny rozvojové cíle tisíciletí117, které se do určité míry snažily reflektovat právě hlasy kritizující neoliberalismus. Nový konsensus ohledně rozvoje118 tedy staví na spojení různých teorií a na zkušenostech z předchozích období a v centru jeho zájmu jsou hodnoty, které se v dnešním světě zdají být téměř univerzální119. Podle Maxwella120 však MDGs představují kompromis mezi Washingtonským (volný trh, liberalizace) a post-Washingtonským (lidský rozvoj, instituce) konsensem, takže jejich charakter rozhodně není neproblematický. Problémem popisu alternativních přístupů je, že se nejedná o nijak ucelené teorie rozvoje, ale že vycházejí z postpozitivistických teorií mezinárodních vztahů, jejichž kritika se dá aplikovat i na oblast rozvoje. Zároveň se také objevují koncepty, které vycházejí ze současných problémů (např. oblast životního prostředí). Proto bude cílem této části práce spíše vytvořit souhrn prvků, které alternativní přístupy přinášejí a kterým v dřívějších teorií nebyla věnována taková pozornost.

Otázka postavení žen v rozvoji Pokud se podíváme na současné hlavní problémy diskutované v rozvojovém diskurzu, je možné tvrdit, že by se tato oblast mezinárodních vztahů měla stát i 116

Kothari, U.; Minogue, M.: Critical Perspectives on Development: An Introduction. s. 9.

117

● Cíl 1: Odstranění extrémní chudoby a hladu tj. snížení počtu lidí žijících z příjmu pod hranicí 1$/den na polovinu do roku 2015. ● Cíl 2: Dosažení základního univerzálního vzdělání pro všechny tj. zajistit, aby dívky i chlapci kdekoli na světě mohli dokončit základní školu. ● Cíl 3: Prosazení rovnosti pohlaví a posílení role žen ve společnosti tj. zvýšit počet dívek navštěvujících základní školy, zvýšit zapojení se žen do výkonu placené práce a zvýšit počet žen v národních parlamentech. ● Cíl 5: Zlepšení zdraví matek tj. snížit mateřskou úmrtnost o 75% do roku 2015. ● Cíl 6: Boj s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi tj. do roku 2015 zastavit a zvrátit šíření HIV/AIDS a dalších nemocí. ● Cíl 7: Zajištění udržitelného stavu životního prostředí. ● Cíl 8: Budování globálního partnerství pro rozvoj a v rámci něho úkol 18 tj. zlepšení přístupu rozvojových zemí k informačním technologiím. 118 Je možné tvrdit, že se k plnění MDGs hlásí téměř všechny mezinárodní organizace, státy i NGOs. 119 Stokke, O.: The Changing International and Conceptual Environment of Development Co-operation. s. 100. 120 Více viz. Maxwell, S.: Washington consensus is dead. Long live the meta-narrative! on-line text, s. 3 – 5.

28

ženskou záležitostí, protože mnoho témat je spojených právě se ženami. Data ze zpráv různých organizací ukazují, jak je chudoba feminizována (70% lidí pod hranicí chudoby jsou ženy) nebo že ženy mají ve světě menší příležitosti než muži121. Přesto je např. v rámci MDGs chudoba považována za genderově neutrální a o ženách se mluví pouze ve spojení se školní docházkou, zaměstnaností či zdravím. Pokud by se tedy teoreticky dosáhlo cíle snížit chudobu o polovinu, je otázkou, do jaké míry se bude jednat o chudobu žen122. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že feminismus není jednolitou teorií, která by přinesla jasnou odpověď na to, co je potřeba změnit. Spíše je možné hovořit o třech základních proudech feminismu, které se mezi sebou v pohledu na rozvoj liší. Liberální feminismus V 50. a 60. letech byla rozvojová agenda spojená s modernizací a ženám nebyl přikládán větší význam, neboť jejich práce v domácnosti neměla na ekonomiku vliv123. Rozvoj byl nazírán jako genderově neutrální proces a růst měl vést ke zlepšení postavení žen jaksi samovolně, aniž by byl brán ohled na jejich odlišné role124. S nástupem druhé vlny feminismu v 70. letech, však přišla kritika modernizace jako rozvojového projektu, který vedl ke změně tradiční role žen, snížil jejich sociální status, posílil jejich závislost a přišel s vizi zlepšení jen v kontextu pokračování stávajícího režimu, čímž přispěl k neviditelnosti žen v rozvoji125. Dále se kritizovala nedostatečná pozornost věnovaná rozdělování příjmů v rodině, které je pro ženy nevýhodné, fenoménu práce v domácnosti či stereotypům o mužích jako živitelích rodin, které nejsou obecně platné ve všech komunitách126. Tato nová fáze pohledu na rozvojovou problematiku byla označována jako Women in Development (WID – ženy v rozvoji) a je spojená právě s feminismem liberálním. Podle tohoto přístupu, který usiluje především o zapojení se žen do MVZ, se nové projekty soustředily především na tradiční sféry, ve kterých se ženy pohybují, jako127: -

„welfare“ tj. otázky plánování rodiny, výživy pro děti/matky, zdraví

-

boji proti chudobě, kde byl důraz kladen na tradiční zaměstnání žen v zemědělství nebo problematice půjček pro ženy

121

Greig, A.; Hulme, D.; Turner, M.: Challenging Global Inequality. s. 14. Podrobněji viz. Jones, N.; Holmes, R.; Espey, J.: Gender and the MDGs. on-line text, s. 1 – 4. 123 Kothari, U.: Feminist and Postcolonial Challenges to Development. s. 40 – 41. 124 Greig, A.; Hulme, D.; Turner, M.: Challenging Global Inequality. s. 198. 125 ibid. 126 ibid. s. 199. 127 Chowdbury, G.: Engendering Development? s. 31 – 33. 122

29

-

v omezené míře na vzdělání především v souvislosti s rolí matky a vlivu jejího vzdělání na plánování rodiny či přístupu k otázkám zdraví děti

Výraznou slabinou tohoto přístupu je velká míra generalizace – ženy ve světě jsou si podobné a potřebují stejné věci. Neberou se tedy vůbec v úvahu rozdíly, kdy např. ženy vzdělanější z měst budou mít jiné zájmy než nevzdělané ženy z venkova128. Socialistický feminismus Přístupy WID byly podrobeny kritice z pozic socialistického feminismu, který začal upozorňovat na to, jak jsou ženy využívány na trhu práce a jak je expanze kapitalismu založena na fenoménu ženské pracovní síly a jejího zneužívání129. Podpora zaměstnanosti žen nevede ke zlepšení jejich postavení ve společnosti130, neboť jsou často pouze levnou pracovní sílou v továrnách nadnárodních korporací, jejichž hlavním cílem je zisk a ne rozvoj místní společnosti, což má vliv na pracovní podmínky. Navíc dochází k poměrně rychlým přesunům filiálek do regionů, kde se práce stala levnější. Daná situace tedy vede k nejistotě ohledně budoucího zaměstnání, což může mít pro ženy negativní dopady i v soukromém životě jako např. stavy úzkosti a deprese nebo domácí násilí v případě, že žena práci ztratí131. Lze tedy tvrdit, že růst probíhá na úkor žen, neboť ony pracují ve špatných podmínkách a za málo peněz, což zvyšuje zisky nadnárodních korporací a tím i rozvinutého světa, neboť zde většina mateřských firem sídlí. Podobně je možné poukázat na problémy, které ženám způsobily programy strukturálního přizpůsobování. Kvůli finanční tísni muselo jít mnoho žen pracovat. Nucené zapojení se do pracovního trhu mělo za následek stres a zdravotní problémy a nutnost kombinovat pracovní povinnosti s péčí o domácnost. Programy byly implementovány na státní úrovni, ale už nedokázaly odhadnut dopady lokální132. Následkem zvýšení cen a snížení domácích rozpočtů byla nutnost vyjít s menšími příjmy, tedy větší starost o nakupování a domácí produkci jídla a ošacení. Socialistický zdravotnictví“

feminismus

také

poukazuje

na

dopady

„patriarchálního

133

. V rámci rozvoje by podle tohoto směru neměly být řešeny pouze

otázky spojené s mateřstvím, které jsou spojovány s přístupem WID, ale celková nerovnoprávnost žen a mužů ve zdravotnictví, kde muži vykonávají profesi lékařů, jež 128

Mohanty, C. T.: ‘Under Western Eyes: Feminist Scholarship and Colonial Discourses’. s. 59. Hunt, J.: Gender and Development. s. 247. 130 Simmons, P.: Women in Development: A Threat to Liberation. s. 247. 131 Scholte, J. A.: Globalisation: a critical introduction. s. 223 – 224. 132 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 130 – 1. 133 Renzetti, C.M.; Curran, D.J.: Ženy, muži a společnost. s. 486 – 489. 129

30

je vázána na vyšší vzdělání, a ženy z velké části pracují pouze v pomocných ošetřovatelských funkcích. Daný nepoměr může mít velký vliv na zdraví žen v muslimském světě, kde je pro mnohé ženy poskytnutí lékařské péče vázáno na podmínku návštěvy lékařky – ženy. Jejich nedostatek tak významně ovlivňuje přístup ke zdravotnickým službám v neprospěch žen. Tento proud feminismu tedy zdůraznil problém nevýhodnosti rozvojového projektu pro ženy ne kvůli tomu, že je nedostatečně zohledňuje, ale proto, že je celý proces od počátku nastaven špatně134. Cílem nové fáze rozvoje, Women and Development (WAD – ženy a rozvoj), tedy mělo být přehodnocení rozvojových teorií tak, aby se do plánování i administrace zapojily ženy a byl brán ohled na jejich vhled do dané problematiky. Postmoderní a postkoloniální feminismus V 90. letech 20. století v souvislosti s nástupem postmoderny přichází poslední z fází tzv. Gender and Development (GAD – gender a rozvoj). Postmodernismus totiž přináší tvrzení o neexistenci univerzálních principů a pravd135. Tato teorie a na ní navazující postkoloniální feminismus zdůrazňují důležitost lokálního prostředí a tím pádem i rozdílných zkušeností žen v rozvinutém a rozvojovém světě. V rámci tohoto směru je v otázkách rozvoje upozorňováno na dvojí deprivaci žen z hlediska koloniální minulosti i patriarchálního systému. Ženy z rozvojových zemí mají často jiné problémy, než si jejich kolegyně na Západě myslí. Postkoloniální feminismus zdůrazňuje, že ženy nelze považovat za homogenní kategorii, neboť jsou jejich postavení a úroveň podřízenosti v různých částech světa jiné. Tento směr kritizuje obraz žen z rozvojového světa jako obětí se špatným zdravím, které jsou stále těhotné, zatížené četnými porody, negramotné, chudé a závislé na pomoci, kterou jim „vybojují“ a poskytnou ženy ze světa rozvinutého. Zároveň upozorňuje i na odlišnosti v chování žen. Renzetti a Curran136 např. tvrdí, že feminismus na Západě zdůrazňuje svobodu mít děti, kdy ženy chtějí. Na rozdíl od tohoto přístupu však ve světě rozvojovém znamená více dětí větší možnosti zabezpečení do budoucna a také zlepšení statusu ženy, a proto zde otázka přístupnosti antikoncepce není tak důležitá. Existenční starosti jsou často významnější než lidská práva, speciálním fenoménem je již

134

Pearson, R.: Rethinking Gender Matters in Development. s. 390. Nzomo, M.: Women and Democratization Struggles in Africa. s. 134. 136 Renzetti, C.M.; Curran, D.J.: Ženy, muži a společnost. s. 53 – 54. 135

31

zmíněné využívání žen jako levné pracovní síly v absolutně nevyhovujících podmínkách, což se v rozvinutých zemích s poměrně vysokými standardy ochrany zdraví a za působení odborových organizací neděje. Podle této varianty feminismu by tedy rozvoj, pokud má být úspěšný, měl vycházet také z toho, co si myslí ženy v rozvojovém světě, a ne pouze z názorů žen na Západě137. Na rozdíl od socialistických feministek podporuje tento směr zapojování se žen do pracovního procesu, neboť argumentuje, že práce nehledě na její negativa je zdrojem moci pro ženy, které se stanou méně finančně závislými, a zároveň poskytuje únik ze stereotypu domácnosti. Dalším třecím bodem, tentokrát s liberální větvi, může být problematika antikoncepce podporovaná v rámci boje proti šíření HIV/AIDS. Jak již bylo řečeno, více dětí v některých komunitách zlepšuje status žen, a proto se mohou tyto ženy používání antikoncepčních prostředků na rozdíl od žen ze Západu bránit, ačkoli o riziku nákazy ví. Problémem feminismu obecně však je, že jeho uplatnění v rozvojovém diskurzu je limitováno jeho rozdrobeností a nesourodostí. Nzomo totiž tvrdí138, že, pokud ženy chtějí něčeho dosáhnout, musejí apelovat na solidaritu a kolektivní požadavky, ačkoliv ve skutečnosti žádná uniformita cílů neexistuje. Důležitým faktem také je, že v rámci rozvojového projektu bude postupně nutné usilovat o zapojení nejen žen, ale také o zahrnutí problémů dalších marginalizovaných skupin jako jsou děti, senioři či etnické menšiny139.

Životní prostředí Prvním teoretikem, který poukázal na souvislosti růstu/rozvoje a životního prostředí byl již Thomas Malthuse na konci 18. století, jenž upozorňoval na fakt, že počet obyvatel Země roste geometricky a dostupnost zdrojů (např. produkce potravin) pouze aritmeticky, což v budoucnu způsobí problémy a nepokoje140. Tato teorie byla postupem času vyvrácena, přesto svědčí o tom, že vztah rozvoj – životní prostředí byl řešen již v minulosti. Teorie rozvoje se v 50. a 60. letech tomuto tématu příliš nevěnovaly, protože ekonomický růst byl přednější. Z toho vyplynulo poměrně mnoho negativních dopadů na životní prostředí. Příkladem může být tzv. zelená revoluce z doby moderizace, 137

Chowdbury, G.: Engendering Development? s. 35. Nzomo, M.: Women and Democratization Struggles in Africa. s. 136. 139 Více o problematice chudoby a marginalizovaných skupin např. Alcock, P.: Understanding Poverty. s. 133 – 193. 140 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 147. 138

32

která měla řešit problém nedostatku potravin v rozvojovém světě. Z tohoto hlediska lze hovořit o úspěšnosti projektu, na druhé straně však došlo ke zvýšení používání pesticidů, herbicidů a hnojiv, jež negativně ovlivnily využití půdy v budoucnu. Situace, kdy některým farmářům bylo na programu umožněno participovat a jiní nebyli do programu zahrnuti, zároveň podstatně zvýšila nerovnosti mezi obyvateli141. V roce 1972 vyšla studie Limity růstu zadaná Pařížským klubem, která měla zkoumat vztah růstu a životního prostředí. Byla konstatována nutnost změnit systém, pokud má růst pokračovat142. Na tyto snahy navázalo OSN ustavením Světové komise o životním prostředí a rozvoji v čele s G. H. Brudtland, která v roce 1987 představila v knize Naše společná budoucnost koncept trvale udržitelného rozvoje, který je definován tak, že se neděje na úkor blahobytu příštích generací hlavně s ohledem na životní prostředí143. V této souvislosti se ale opět objevuje problém interpretace termínu a také fakt, že jiné otázky jsou spojeny s úrovní lokální (dezertifikace, pitná voda, hygiena) a jiné s úrovní globální (Kjótský protokol). Přínosem těchto přístupů je tedy zdůrazňování ekologického rozměru rozvoje. Ten nebude možné dosáhnout bez přístupu k základním potřebám, jejichž zajištění se ve světě zhoršuje vlivem poklesu zemědělské produkce či přelovování ryb. Dostupnost pitné vody144 se zároveň stává obtížnější a pro mnohé státy bude stále důležitější i energetická bezpečnost, neboť bez energií, jejichž cena stoupá, se vyspělé země neobejdou. Životní prostředí je také spojeno s chudobou, protože chudí lidé jsou často nuceni žít v

oblastech se závadnými podmínkami a

nedostatkem zdrojů145, touto otázkou se však MDGs v rámci chudoby nezabývají. Ekologické přístupy také upřednostňují lokální trhy, neboť důraz na domácí produkci snižuje náklady na dopravu zboží a tím i energetickou spotřebu146. Takové postupy však přímo odporují liberálním myšlenkám o komparativní výhodě, specializaci a pozitivnímu vlivu volného obchodu. Neoliberalismus klade důraz na růst, jehož následkem dojde ke zlepšení životní úrovně obyvatel, kteří si poté budou moci dovolit chránit životní prostředí. Otázkou však je, jestli do té doby nedojde ke změnám, jež už budou nevratné a zda právě problémy spojené

141

Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 152. ibid. s. 155. 143 Thomas, C.: Poverty, development, and hunger. s. 480. 144 Např. minimální požadavky na pitnou vodu pro zdravý život jsou 2000 m3 na rok (podle de Rivero, O.: The Myth of Development. s. 168) 145 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 165. 146 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 169. 142

33

s životním prostředím negativně neovlivňují možnosti rozvoje. Toto téma je do jisté míry spojené s předchozím tj. feminismem, protože se objevují názory, že ani tato oblast není genderově neutrální, neboť ženy mají k životnímu prostředí blíže a jsou jím více ovlivněny, a proto by jejich znalosti a zkušenosti měly být více využívány147.

Postmodernismus, postkolonialismus a postdevelopment Jak již bylo řečeno, postmodernismus zaměřující se na rozvojový diskurz zkoumá, jak se v rozvoji uplatňuje předpoklad, že méně rozvinuté země tvoří homogenní skupinu, pro kterou mohou být uplatňována ta samá pravidla a nástroje tj. euroamerická cesta rozvoje148. Hlavní význam postmodernismu tedy spočívá v diskuzi o pojmech a o tom, jak je v nich zabudován určitý pohled na svět. Ortodoxní teorie označují principy rozvoje jako univerzálně platné, podle této teorie je však nutné si uvědomit, že jsou kulturně specifické a vycházejí z ideálů Západu, který měl na této podobě rozvoje zájem. Rozvoj je tedy potřeba vnímat jako proces probíhající mezi jednotlivými prostory spíše než pouze v rámci určitého státu nebo globálního Jihu149. Podobně Hettne tvrdí, že „rozvoj je jednou z nejstarších a nejmocnějších myšlenek Západu“150. Postmodernismus naproti tomu zdůrazňuje diverzitu a odmítá nekriticky akceptovat univerzálně platná pravidla a definice. Postkolonialismus podobně jako postmodernismus přikládá význam diverzitě, zkoumá dědictví kolonialismu a ukazuje, jak jsou představy o zemích mimo euroatlantický okruh konstruovány. Zde se však objevují různé názory na to, jak moc je nutné o kolonialismu v rozvojové agendě diskutovat. Studium historie je potřebné pro pochopení souvislostí, ale může také vést k mylným závěrům, neboť se příliš oddělují období před (kolonialismus) a po (nezávislost), přestože jsou spolu navzájem spojená. S kolonialismem podle U. Kothari souvisí i psychologická bariéra, která způsobuje omezené zapojení se méně rozvinutých zemí do rozvojového diskurzu. Důvodem je nevíra v sebe sama a důvěra v to, co přichází z Evropy. Podřízené postavení, které kolonialismus podporoval, se totiž během let začalo zdát do jisté míry normální. Tímto pocitem lze poté vysvětlit např. nekritické přebírání západního modelu během modernizace151. Podobně J. Knippers Black tvrdí, že

147

Více viz. např. diskuze o zapojení se žen do management vodních zdrojů v kapitole 4. Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 120 – 121. 149 Lawson,V.: Making Development Geographies. s. 69 – 70. 150 Hettne, B.: Development theory and the three worlds. s. 29. 151 Kothari, U.: Feminist and Postcolonial Challenges to Development. s. 36 – 7. 148

34

bez přijetí minulosti rozvoj nenastane, neboť lidé v rozvojových zemích nejdříve musí získat sebedůvěru a pocit, že mají co říci152. Někteří autoři zároveň upozorňují na to, že termín postkolonialismus odkazuje ke kolonialismu jako hlavnímu definujícímu faktoru rozvoje. Nabudere153 však tvrdí, že ani kolonialismus nepřekryl veškeré tradiční prvky afrických společností, na které lze teď navazovat, a proto by tento směr měl být pojmenovaný spíše post-tradicionalismus, neboť toto slovo odkazuje na celou minulost, ne pouze na její na část. V rámci těchto přístupů je možné zmínit také postdevelopment, který prosazuje především Arturo Escobar, jenž považuje celý koncept rozvoje za jednoznačně technokratický postup, který státy Severu zavedly po druhé světové válce. Podle tohoto autora fakta jako nízká naděje dožití, nedostupnost pitné vody, elektřiny či vzdělání nepředstavovaly pro mnoho obyvatel méně rozvinutých zemí problém. Normy definující, co je rozvoj, tak přicházely zvenčí a rozvoj znamenal spíše inkorporaci Jihu do kapitalistického globálního systému než proces, o který by lidé v zemích Jihu usilovali. Podle těchto akademiků je tedy nutná diskuze o povaze rozvoje, neboť význam tohoto slova podle nich závisí na mocenských vztazích, jelikož pouze někteří aktéři mohou určovat, co se za rozvoj považuje154. Mocenské vztahy jsou významné i v kontextu MDGs. K jejich vytvoření sice došlo na půdě OSN, ale kontrola dnešního rozvoje je v rukou organizací jako jsou SB nebo MMF, kde má Sever mnohem významnější podíl na rozhodování než Jih.

Zmocnění (empowerment), participace, lokální znalosti a partnerství Kritika rozvoje diktovaného shora dolů se ozývala už od 70. let 20. století, protože takový přístup nedostatečně reflektoval potřeby komunit na lokální úrovni. Objevovaly se zároveň názory, že rozvojové projekty by se měly více zaměřit na problematiku regionů a lokalit než pouze na makroekonomické ukazatele na úrovni státní jako byl např. růst HDP/obyv. Příkladem může byt iniciativa Basic Needs Approach155, prosazující zajištění základních potřeb jako byla obživa, bydlení, přístup ke službám (vzdělání, zdravotní péče), možnost pracovat, ochrana životního prostředí nebo možnost participovat na rozhodování. Prosazován byl rozvoj zemědělství a pozornost byla věnována aktivitám na nižší úrovni a v sektorech, které se přímo týkaly chudých. 152

Knippers Black, J.: Development in Theory and Practice. Bridging the Gap. s. 180. Podle Simon, D.: Development Revisited. s. 35. 154 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 28 – 9. 155 Podle Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 93 – 95. 153

35

Tento přístup se ale nesetkal s velkým ohlasem zejména kvůli poměrně vysokým nákladům. Malé projekty zároveň nebyly považovány za dostatečné na to, aby způsobily změnu na úrovni státu. Zájem o substátní úrovně se projevil už v rámci neoliberalismu, avšak v jiném kontextu než u alternativních přístupů. V prvním případě se jedná především o snahy o snížení role státu - decentralizace je proto optimálním řešením. Alternativní přístupy na druhé straně zdůrazňují především kvalitu lokálních znalostí prostředí. Společným znakem je významné postavení NGOs jako aktérů rozvoje. V prvním případě, byla výhodou realizace rozvojové pomoci přes tyto subjekty, aniž by bylo potřeba výrazněji zapojovat vládu daného státu. Argumenty alternativních teorií předpokládají, že tyto organizace jsou mnohem lépe přizpůsobené na poskytování adekvátních a efektivních služeb na lokální úrovni, protože využívají lokální vědomosti a zdroje. Zároveň jsou díky znalosti prostředí schopnější rychleji reagovat na potřeby lidí a umožňují participaci a demokratizaci156. Tento přístup má ale své nevýhody. Problémem je, že ne všechny NGOs jsou stejné, neboť všechny mají své specifické zájmy, vznikly za jiným účelem a v jiném prostředí a fungují na jiné úrovni157. Zároveň nemohou být aktéry, kteří rozvoj „zachrání“. Velké objemy rozvojové pomoci, které jsou nyní poskytovány právě přes NGOs, spíše než aby s nimi mohly nakládat vlády států Jihu, nás opět přivádí k problematice státní suverenity a diktování podmínek shora. Podle K. Willis je zároveň hodnocení podílu NGOs na rozvoji velmi obtížné 158. Empowerment („zmocnění“)159 je jedním z nejvíce skloňovaných termínů v současném rozvojovém diskurzu, avšak opět se jedná o pojem s nejasnou definicí. Myšlenka větší kontroly nad vlastním životem díky podílu na moci je přitažlivým konceptem. Je však možné se ptát, co v tomto kontextu slovo moc přesně znamená: jedná se o moc nad jinými; moc něco změnit; moc lidí, kteří společně pracují na dosažení cílů nebo o moc jako sebevědomí a sebenaplnění?160 Role NGOs je v tomto procesu významná, ale impuls musí vyjít zevnitř komunity tj. z vůle lidí něco změnit. Například negramotnost je často považována za překážku uplatnění se na trhu práce. Zatímco NGOs mohou poskytnout učitele a prostory pro vzdělávání,

156

Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 98 – 99. ibid. s. 98. 158 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 100. 159 Podrobná diskuze o tomto pojmu viz. Lutrella, C. a kol.: Understanding and operationalising empowerment. 160 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 102. 157

36

místní lidé musí sami chtít těchto možností využít161. Je samozřejmé, že bez dostatečného zázemí k ústupu negramotnosti nedojde, na druhou stranu však může existovat velké množství škol, ale pokud v komunitě nebude na vzdělání pohlíženo jako na důležitou součást života, negramotnost nikdy odstraněna nebude. Tím se dostáváme k otázce participace v pojetí alternativních přístupů k rozvoji. Tento pojem je často definován jako účast místních lidí na rozvojových aktivitách. Opět se ale setkáváme s nejasným vymezením, protože participace na projektu se může velmi lišit v závislosti na tom, o kterou fázi projektu se jedná tj. není jasně stanoveno kdo a do jaké míry se má zapojit. Participace na rozvoji se nemusí dít jen formou různých výzkumů a rozhovorů, místní lidé by se měli podílet i na nastolování agendy či managementu projektů. Účastí místních se však často rozumí pouze přítomnost lidí na schůzích či jejich pracovní zapojení se do projektu, takže je otázkou, zda toto k partnerství a většímu podílu na rozhodování skutečně vede162. Partnerství v rozvoji je možné definovat tak, že iniciativa změn přichází od místních a NGOs nebo jiné organizace poté pouze pomohou projekt zajistit finančně nebo zpracovat po technické stránce. Tímto způsobem by měla být zajištěna udržitelnost projektů do budoucna, neboť pokud mají místní lidé na řešení daného problému zájem, poté by se mělo jednat o stav dlouhodobější než v případě, kdy projekt vychází z pouze názorů poskytovatele pomoci na to, co je potřeba163. Partnerství je zdůrazňováno již od poloviny 80. let, jeho praktické naplnění je však otázkou. Vlivem programů strukturálního přizpůsobení, kdy státy neměly příliš na výběr při přijímání opatření, je partnerství zeměmi Jihu vnímáno spíše negativně ve smyslu paternalismu a je do jisté míry spojené s rezignací na jakoukoli vlastní iniciativu a přejímáním modelů přicházejících ze Severu. Pro alternativní teorie je důležitým prvkem také využití místních znalostí. Příkladem mohou být studie o ekonomické úrovni venkova. V rámci klasických metod bude šetření sice probíhat na lokální úrovni, ale budou kladeny pouze otázky o příjmech. Alternativní přístupy zajímající se o lokální znalosti více však zkoumají také to, jak se vůbec na ekonomickou úroveň pohlíží, jaké jsou podle místních její indikátory a jak se podle nich sami posuzují164. Jedním z paradoxů rozvoje je podle J. Knippers Black právě nedostatečné využívání lokálních znalostí. Poté dochází 161

Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 103. ibid. s. 104. 163 Mukum Mbaku, J.: The African Debt Crisis and New Globalisation. s. 47. 164 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 104. 162

37

k takovým situacím, že např. v procesu rozvoje venkova učí vzdělaní a poměrně bohatí lidé z města chudé rolníky na venkově, jak žít v souladu se životním prostředím a vyjít pouze s málem prostředků165.

Role státu (Developmental state) Úspěch nově industrializovaných zemí je často vysvětlován jako založený na sledování neoliberálních přístupů. Podrobné zkoumání rozvojového procesu v tomto regionu stejně jako v Číně či Indii ukázalo, že stát má v rozvoji důležitou roli166. Je proto otázkou, zda růst předcházel nebo následoval uplatnění liberálních myšlenek. Willis tvrdí, že „asijský zázrak“ spočíval v úsporách na úrovni státu a státním plánování strategických odvětví. Ta byla chráněna vysokými cly, takže docházelo ke konkurenci uvnitř státu ne však s firmami zvenčí. Až posléze, když bylo vybráno několik nejúspěšnějších firem, které byly schopné konkurovat na světovém trhu, došlo k otevření trhu a výrazné orientaci na export. Také vyrovnání se s finanční krizí z roku 1997 bylo rychlejší v zemích, které odmítly plnit požadavky MMF167. T. Mkandawire také tvrdí, že neoliberální přístup se v Africe zdiskreditoval v rámci SAPs, a dokazuje, že navzdory veškerým námitkám jiných akademiků by mohl proces rozvoje, založený na roli vlády, fungovat i ve státech Afriky168.

Na závěr této kapitoly je možné shrnout, že význam alternativních přístupů k rozvoji spočívá především v nastolení témat, která nebyla v rámci tradičních paradigmat řešena vůbec nebo je v omezené míře a která jsou v rámci definice rozvoje jako procesu zvyšování kvality lidského života důležitá. Zajímavým příspěvkem k diskuzi jsou také myšlenky indického ekonoma A. Sena169 o rozvoji jako o směřování k lidské svobodě. Každý člověk má ve světě určité příležitosti, které jsou ovlivněny věkem, genderem, sociálními rolemi nebo místem bydliště. Cílem rozvojového projektu by mělo být umožnit lidem, aby tyto své příležitosti mohli využít, pokud o ně budou mít zájem. V tomto kontextu jednotlivé alternativní přístupy ukazují, jak je daný proces možné zlepšit:

165

Knippers Black, J.: Development in Theory and Practice. Bridging the Gap. s. 160. Thomas, C.: Globalization and Development in the South. s. 438 – 9. 167 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 57. 168 Mkandawire, T.: Thinking about Developmental States in Africa. 169 Sen, A.: Development as Freedom. s. 87 – 110. 166

38

- feminismus poukazuje na potřebu zohlednit marginalizované skupiny především ženy v rozvojovém diskurzu, neboť např. i v rodinách, kde je příjem poměrně velký, existuje často preference chlapců, takže dívky o své příležitosti přicházejí - ekologické přístupy zdůrazňují vzájemnou závislost rozvoje a životního prostředí; plánování rozvoje by se nemělo dít bez ohledu na dopady, jaké budou projekty mít - postmodernismus, postkolonialismus a postdevelopment ukazují, jak mocenské vztahy ovlivňují chápání rozvoje a jak se při tomto procesu uplatňují historické zkušenosti; s těmito přístupy poté souvisí i důraz kladený na empowerment, participaci místních lidí, využití lokálních znalostí a princip partnerství. Důležitý je dialog a umožnění lidem si svobodně vybrat, jak chtějí žít, a cestu, kterou chtějí sledovat do budoucna170 - pro teorii developmental state je významná role státu v procesu určování strategií a směru rozvoje Je třeba si však uvědomit, že i tyto alternativy s sebou nesou určité překážky. Větší zapojení se žen nezáleží jen na nich samotných, ale je potřeba řešit i otázku mužů a manželů, kteří mohou tento proces ovlivnit např. nesouhlasem či pomocí v domácnosti171. Vždy bude existovat problém nesouladu ekonomického růstu, který je pro rozvoj potřebný, a jeho vlivu na životní prostředí. Participace zpomaluje proces rozhodování a v dnešním světě, kde se klade důraz na rychlé výsledky, je jí proto obtížné dosáhnout172. V neposlední řadě s sebou empowerment přináší riziko konfliktů, protože ohrožuje status quo. Proces, kdy některé skupiny mohou dosáhnout na svá práva a na podíl na rozhodování, totiž vždy představuje nebezpečí pro skupinu lidí, kteří tato práva již mají. Rozvoj je tedy vždy nutné chápat v mezích mocenských vztahů v rámci komunit, států a mezinárodních vztahů173.

170

Toye, J.: Dilemmas of Development. s. 112. Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 133 – 4. 172 ibid. s. 106. 173 Knippers Black, J.: Development in Theory and Practice. Bridging the Gap. s. 201. 171

39

3 ROZVOJOVÁ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE a SUBSAHARSKÁ AFRIKA 3.1 Rozvojová politika Evropské unie Evropské země mají s rozvojovou pomocí dlouhotrvající zkušenost - nejprve jako její příjemci v rámci Marshallova plánu v době po skončení druhé světové války a po poválečné rekonstrukci jako její poskytovatelé. Rozvojová politika patří v rámci Evropské unie do oblasti vnějších vztahů a je možné ji definovat jako „souhrn forem a nástrojů, prostřednictvím nichž se vyvíjejí vzájemně provázané ekonomické vztahy mezi zeměmi Společenství a převážnou většinou zemí rozvojových“174. Základy této politiky lze nalézt již v Římských smlouvách o založení Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1957, kdy bylo nutné vyřešit status zámořských teritorií a kolonií patřících evropským zemím. Cílem bylo také přispět „k hospodářskému a sociálnímu rozvoji těchto zemí a vytvořit užší hospodářské vztahy mezi nimi a Společenstvím jako celkem”175. Smlouva se dále soustředila na tři hlavní oblasti, kterými byly volný pohyb zboží, pracovních sil a kapitálu. Podle Adamcové176 znamenala pozornost věnovaná těmto otázkám v Římské smlouvě zásadní změnu ekonomických vztahů zemí EHS s bývalými koloniemi, s cílem uchovat si v nich významné postavení a vliv na jejich další ekonomický rozvoj. Na základě Smlouvy o EHS měly vztahy zámořských zemí ke Společenství podobu přidružení k EHS. Základními prvky asociace byla rozvojová pomoc poskytovaná z Evropského rozvojového fondu (European Development Fund - EDF) a preferenční obchodní režim. Smlouva také předpokládala postupné odbourávání cel jak mezi členskými státy EHS a asociovanými územími, tak mezi asociovanými územími navzájem. Specifickou rozvojovou politiku však ES177 neměla až do roku 1993, kdy vstoupila v platnost Smlouva o Evropské Unii. Vztahy s jednotlivými rozvojovými zeměmi byly do té doby založeny na čl. 238 původní Smlouvy o EHS (čl. 310 v dnešním znění) nebo uzavírány jako dohody obchodní178.

174

Adamcová, L.: Ekonomické vztahy Evropské unie a rozvojových zemí – utváření rozvojové politiky EU. s. 215. Viz. Část IV. čl. 182 - 188 podle konsolidované verze ve znění Amsterodamské smlouvy. Pokud není uvedeno jinak, veškeré odkazy budou směřovány ke znění smlouvy Amsterodamské. 176 Adamcová, L.: Ekonomické vztahy Evropské unie a rozvojových zemí – utváření rozvojové politiky EU. s. 212. 177 Od tzv. slučovací smlouvy z roku 1967 lze hovořit Evropských společenstvích (ES). 178 Podrobnější popis těchto dohod viz. 3.2. 175

40

Rozvojovou politikou se ve Smlouvě o Evropské unii zabývala hlava XVII, čl. 130u – 130y, jež byly novelizovány v Amsterodamské smlouvě (v dnešním znění se jedná o hlavu XX, čl. 177 – 181). Cíli rozvojové politiky jsou podle čl. 177: - trvalý hospodářský a sociální rozvoj rozvojových zemí a zvláště těch z nich, které jsou v nejméně výhodné situaci; - harmonické a postupné zapojování rozvojových zemí do světové ekonomiky; - boj proti chudobě v rozvojových zemích. Evropská unie se zároveň přihlásila k závazkům jako jsou rozvoj, upevňování demokracie nebo respekt k lidským právům. Maastrichtská smlouva také určuje základní principy rozvojové politiky: - koherenci (čl. 178): ve všech politikách, které ovlivňují rozvojové země, mají mít státy Společenství na zřeteli cíle uvedené v čl. 177 - koordinaci (čl. 180): Společenství a členské státy se rozhodly koordinovat své úsilí a slaďovat své programy včetně vystupování v mezinárodních organizacích, zodpovědností za koordinaci je pověřena Evropská komise (EK) Dalšími charakteristikami pak mají být179: - komplementarita mezi politikou EU a politikami členských států tj. rozvojová politika jednotlivých členských států je doplňována politikou unijní - konzistentnost veškerých aktivit Unie v rámci vnějších vztahů včetně bezpečnostní, ekonomické a rozvojové politiky Za hlavní přínos Maastrichtské smlouvy je možné považovat stanovení cílů rozvojové politiky EU, její principy a definici vztahu mezi rozvojovou politikou EU a politikami jednotlivých států. Unie se také v rozvojové politice stala výjimečným aktérem v souvislosti se svou dvojí roli180, neboť je za prvé poskytovatelem rozvojové pomoci sama o sobě a za druhé je EK koordinátorem politik jednotlivých členských států. Nutné je si však uvědomit, že Maastrichtská smlouva nevytvořila jednotnou rozvojovou politiku, ale pouze deklarovala zavedení rozvojové politiky unijní a snahu o její koordinaci se členskými státy. Podle Bretherton a Voglera181 vznikla daná situace tím, že předání této oblasti pod „správu“ EK nebylo členskými státy podporováno.

179

Aprodev; European Union Development Cooperation. Policies. Between Intentions and Reality: The Problem of Incoherence. on-line text, s. 5. 180 Matthews, A.: The EU and the developing world. s. 508. 181 Bretherton, C.; Vogler, J: The European Union as a Global Actor. s. 133. Podobně také Orbie, J.; Versluys, H.: The European Union’s International Development Policy: Leading and Benevolent? s. 68 – 9.

41

Zájem členských států na ponechání si rozhodujících pravomocí v rozvojové politice lze dokumentovat debatami o přesunutí EDF pod rozpočet Unie. Od počátku své existence až do současné doby je Evropský rozvojový fond, který je určený na financování spolupráce se zeměmi Afriky, Karibiku a Pacifiku (ACP), závislý na dobrovolných příspěvcích států ES/EU182. Tento stav je kritizován zeměmi severní Evropy a Evropským parlamentem (EP), protože region ACP je oddělen od ostatních, a parlament, který je jedinou demokraticky volenou institucí EU, se do procesu rozhodování o EDF nemůže zapojit. Zahrnutí EDF do rozpočtu by podle kritiků napomohlo zefektivnění rozvojové pomoci. Odpůrci tohoto kroku však namítají, že by zároveň došlo ke zvýšení nejistoty ohledně financí pro rozvojové země, neboť rozpočet Unie se schvaluje každý rok a rozpočet EDF na víceleté období183. Zástupci EP se nakonec sami rozhodli v jednáních o tomto tématu nepokračovat, protože Rada odmítla závazek navýšit rozpočet tak, aby byly finance na rozvoj zajištěny184. Amsterodamská smlouva z roku 1997 se rozvojové politiky nedotkla přímo, došlo ale k zařazení vízové, azylové a imigrační politiky do prvního pilíře, což znamená, že jednotlivé členské státy již nad těmito oblastmi nemají takovou kontrolu. Ve Smlouvě z Nice došlo k přidání hlavy XXI o hospodářské, finanční a technické spolupráci se třetími zeměmi (čl. 181a), které rozvojovou politiku doplňují. Byla tak vytvořena možnost kooperovat se všemi (nejen rozvojovými) zeměmi a tato aktivita byla zároveň zařazena do sféry kompetencí EU tj. pokud se bude technická spolupráce týkat např. dopravy či zemědělství, EK může jednat svobodně a nemusí brát ohledy na své kompetence v těchto sektorech185. V roce 2000 bylo vydáno Prohlášení o rozvojové politice, kde bylo popsáno šest prioritních oblastí186, na které se EU chtěla zaměřit, neboť v nich měla lepší vyhlídky pomoci než ostatní mezinárodní aktéři. Zároveň byly opět zdůrazněny dialog, koordinace, komplementarita a koherence a byla vybrána čtyři průřezová témata, která měla jednotlivými oblastmi prostupovat a spojovat je. Jednalo se o lidská práva, 182

Marsh, S.; Mackenstein, H.: The International Relations of the European Union. s. 60. Maxwel,, S.; Engel, P. a kol.: European Development Cooperation to 2010. on-line text, s. 10. 184 Podle Gavas, M.; Maxwell, S.: The Evolution of the EU Development Cooperation: Taking the Change Agenda Forward. on-line text, s. 41. 183

185

Eeckhout, P.: External Relations of th European Union. Legal and Constitutional Foundations. s. 118. V souvislosti s rozvojovou politikou je také někdy diskutována otázka subsidiarity (viz např. Holland, M.: The European Union and the Third World. s. 12 – 14.). 186 Makroekonomické politiky a podpora rovného přístupu k sociálním službám; potravinová bezpečnost a udržitelný rozvoj venkova; doprava; obchod a rozvoj; regionální integrace a spolupráce; budování kapacit institucí zejména s ohledem na good governance a právní stát (Podle Podle Dearden, S.: Delivering the EU‘s development policy: policy evolution and administrative reform. s. 116).

42

genderovou rovnost, ochranu životního prostředí a prevenci konfliktů187. Tento dokument však byl v roce 2005 nahrazen Evropským konsensem o rozvoji, jehož důležitost spočívala ve faktu, že se na něm shodly členské státy společně s EK a EP. Obsahem první části je společná vize EU a členských států o budoucnosti rozvojové politiky. Jejím hlavním cílem je udržitelný rozvoj, který zahrnuje good governance, lidská práva a aspekty politické, ekonomické, sociální a environmentální188. Zdůrazněna je zejména zodpovědnost za odstranění chudoby a spolupráce na dosažení MDGs. Hlavními principy politiky mají být189: - vlastnictví programů (ownership) a partnerství: rozvojové země by měly být zodpovědné za vlastní rozvoj, který bude doplňovat pomoc od Společenství; EU a rozvojové státy sdílí odpovědnost za rozvojové snahy - EU bude podporovat státy v redukci chudoby a reformních strategiích, které vycházejí z MDGs; zároveň je vyžadována kontrolní role demokraticky zvolenými zástupci společnosti - politický dialog o rozvojových cílech a posuzování úrovně good governance, demokracie, lidských práv a zásad právního státu - participace občanské společnosti tj. odborů, zástupců zaměstnavatelů, soukromého sektoru, NGOs a dalších nestátních aktérů, neboť jejich zapojení se je nutné pro podporu demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti - genderová rovnost - otázka nestabilních států – prevence konfliktů a zajištění stability reformami institucí, snižováním korupce či budováním kapacit Dalším závazkem je zvýšení objemu a kvality rozvojové pomoci190, vymezení cílů pomoci do roku 2010 a jejich monitoring, zapojení se do hledání řešení dlužní krize, podpora koherence a komplementarity politik za účelem rozvoje a také spolupráce s OSN, SB a MMF191. Druhá část dokumentu se týká role EU v rozvojové politice a

187

Matthews, A.: The EU and the developing world. s. 508. EU; The European Consensus on Development. on-line text, s. 2. 189 ibid, s. 3 – 4. 190 Závazkem je dosáhnout podílu ODA na HDP ve výši 0,56% do roku 2010 a 0,7% do roku 2015 (Podle EU; The European Consensus on Development. on-line text, s. 5.). Pro nové členské státy platí závazek 0,17%, respektive 0,33% (Podle Horký, O.; Russin, P.: The Enlarged European Union and Africa’s Development. on-line text, s. 5). Hoebink a Stokke ale argumentují, že od roku 1970, kdy se rozvinuté země k tomuto závazku přihlásily, plní podmínku 0,7% podílu pouze Dánsko, Nizozemí, Norsko a Švédsko (Hoebink, P.; Stokke, O.: Introduction: European Development Cooperation at the Beginning of the New Millenium. s. 26). Otázkou proto je, co ostatní státy povede k dodržení slibu, který neplní již téměř 40 let. Potřeba je také poukázat na fakt, že od doby, kdy se k tomuto závazku rozvinuté země přihlásily, se situace ve světě z hlediska potřeby rozvojové pomoci úplně změnila. (Glennie, J.: The Trouble with Aid. Why Less Could Mean More for Africa. s. 24). 191 EU; The European Consensus on Development. on-line text, s. 5 - 6. 188

43

jejích výhod jako aktéra, a také přímo politik a oblastí, na které se Společenství zaměří z toho důvodu, že zde může ke snížení chudoby nejvíce přispět192. V rámci institucionálního zabezpečení rozvojové politiky mezi sebou spolupracují Rada, Evropská komise a Evropský parlament. Rada přijímá opatření, které mají napomoci uskutečnit cíle rozvojové politiky, postupem podle čl. 251 tj. návrhy legislativy podává Komise a Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou v rámci spolurozhodovací procedury s EP. Toto ustanovení se však netýká spolupráce se zeměmi ACP, pro něž platí zásada jednomyslného rozhodování. EK zároveň vyjednává dohody s rozvojovými zeměmi a řídí a koordinuje rozvojové projekty. Kompetence v oblasti rozvojové politiky v EK jsou však poměrně komplikované, neboť se v průběhu času měnily193 a má je na starosti hned několik generálních ředitelství (DGs). Po odstoupení Santerovy komise v roce 1999, přistoupil Prodi k rozsáhlé reformě194. V dnešní době se na rozvojové politice podílejí: - DG pro rozvoj (DG Dev) pro oblast rozvojové pomoci v zemích ACP - DG pro obchod, jež má dohled nad obchodními dohodami se zeměmi ACP - DG pro vnější vztahy (DG Relex), které má v kompetenci provádění rozvojové politiky, management rozvojové pomoci a rozvojovou politiku s ohledem na všechny ostatní regiony kromě ACP - Úřad pro spolupráci a pomoc EuropeAid, jenž rozvojovou politiku implementuje V současnosti je tedy problémem hlavně zvláštní situace z hlediska DG Dev, které má na starosti pouze přípravu rozvojových strategií pro země ACP195. Vlivem založení EuropeAid také došlo k oddělení fáze plánování a následné implementace programů. Převedení záležitostí obchodu pod příslušné DG může zároveň narušit koherenci této politiky s oblastí rozvoje196. Poslední změna v institucionální struktuře nastala vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, neboť je zavedena funkce vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, jehož úkolem bude

192

Oblastmi zájmu jsou podle Konsensu obchod a regionální integrace; životní prostředí a udržitelný rozvoj; management přírodních zdrojů; infrastruktura; komunikační prostředky a doprava; rozvoj venkova, zemědělství a potravinová bezpečnost; vládnutí, demokracie, lidská práva a podpora ekonomických a institucionálních reforem; prevence konfliktů; lidský rozvoj; sociální soudržnost a zaměstnanost. (EU; The European Consensus on Development. on-line text, s. 8 - 18.) 193 Pro podrobný popis vývoje kompetencí v rámci EK mezi lety 1995 – 2004 viz. Holland, M.: The European Union and the Third World. s. 85 - 91. 194 Působení Santerovy komise bylo v oblasti rozvojové politiky bylo velmi rozpačité. Podle Hollanda docházelo např. ke zpožděním distribuce přislíbené rozvojové pomoci až o 4,5 roku (s. 97). 195 Tzv. Country strategy papers určují priority pro danou zemi, na které se má EU zaměřit. 196 Orbie, J.; Versluys, H.: The European Union’s International Development Policy: Leading and Benevolent?s.70-72.

44

nejen koordinace SZBP ale také podpora koherence vnějších politik EU. Dojde tedy k nahrazení komisaře pro vnější vztahy. Změny, kterým je dnes rozvojová politika EU nucená čelit, se týkají především rychle rostoucích rozdílů v příjmech mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi197, vývoje vztahů s rozvojovými zeměmi, které je nutno koordinovat s jednáními v rámci WTO198 a hledání nových forem spolupráce. Podle Maxwella a Engela199 bude pro rozvojovou politiku do budoucna potřeba: - odhadnout charakter mezinárodních vztahů (unipolární x multipolární struktura) - sledovat změny v rozvojovém světě, protože představa o zemích Jihu jako o státech s převážně chudým venkovským obyvatelstvem dnes již příliš neplatí; - určit, jak tyto změny ovlivní rozvojový diskurz. Dnešní konsensus rozvojové politiky na MDGs, se totiž může např. vlivem bezpečnostních hrozeb změnit ve spolupráci na více bezpečnostně orientovaných tématech či „vynucování“ demokracie.

3.2 Rozvojová politika EU a země subsaharské Afriky: nástroje a vývoj vztahů Ve vztahu k rozvojovým zemím všeobecně je v rámci rozvojové politiky možné používat následující nástroje200: - asociační dohody podle článku 310, které pokrývají všechny formy spolupráce (obchodní, technickou, finanční či kulturní) a země se mohou samy rozhodnout, které oblasti využít; - dohody o rozvojové spolupráci (čl. 181) v oblastech podobných jako u asociačních dohod, jejich uzavírání je však omezené pouze na určité rozvojové země; - všeobecný systém preferencí - humanitární pomoc - potravinovou pomoc - finanční a technickou pomoc zemím jižní Ameriky a Asie zejména pro zajištění financování projektů NGOs - sektorové/komoditní dohody se zeměmi jižní Ameriky a Asie o přístupu citlivých výrobků na trh EU 197

Matthews, A.: The EU and the developing world. s. 494. Především podpora regionální integrace a vytváření zón volného obchodu tak, aby neodporovaly zásadám WTO jako dřívější Dohody z Lomé. 199 Maxwel,, S.; Engel, P. a kol.: European Development Cooperation to 2010. on-line text, s. 6. 200 Podle Cihelková, E.: Vnější vztahy Evropské unie. s. 70. 198

45

Za jeden z nejvýznamnějších nástrojů v rámci vztahů ES/EU a rozvojových zemí je však nutno považovat politiku obchodní, protože ta je nejdůležitější vnější politikou201 a mezinárodní obchod je také jedním z významných faktorů, které při rozvoji hrají roli202. Podle Hollanda203 však nelze obchod chápat pouze jako ekonomickou záležitost, protože je vždy zároveň i politický z důvodu vlivů, které na něj mají další faktory jako např. integrace či vnitřní trh nebo společná zemědělská politika (Common Agriculture Policy – CAP). Obchodní politika společně s rozvojovou pomocí představují nástroje na podporu SZBP. V rámci obchodních vztahů s ES/EU lze rozvojové země rozdělit do několika skupin204: - země s nejvíce preferenčním zacházením: skupina ACP (30%) - země s preferenčním zacházením v rámci všeobecného systému preferencí: jižní a východní Asie a část Latinské Ameriky (35%) - země s obchodními vztahy na základě doložky nejvyšších výhod ve WTO (35%) V neposlední řadě je nutno zmínit také rozvojovou pomoc. Ta v rámci Unie existuje ve formě jak bilaterální tj. poskytované jednotlivými státy, tak v podobně multilaterální, která spadá do kompetence EK. Pomoc tvoří finance pocházející přímo z rozpočtu EU a také poskytované Evropským rozvojovým fondem. Rozpočtové položky se v Unii schvalují každý rok s ohledem na sedmiletou finanční perspektivu. Naproti tomu do rozpočtu EDF země přispívají na období pěti let a finanční alokace se řídí prioritními oblastmi pro Fond stanovenými jako jsou ekonomická spolupráce, regionální integrace, zdravotnictví a školství, rozvoj venkova, doprava, obchod a rozvoj, regionální integrace a spolupráce, lidská práva, genderová rovnost, ochrana životního prostředí a prevence konfliktů. Rozpočet je podmíněn souhlasem zemí ve finanční protokolu a Komise ho spravuje pod dohledem Výboru EDF, ve kterém zasedají zástupci členských zemí a dohlížejí na distribuci prostředků, které jsou pro každý stát určeny na základě jeho vyspělosti a potřeb. Většina afrických zemí získala nezávislost na evropských státech na počátku 60. let 20. století, přesto některé z nich usilovaly o pokračování asociačního vztahu k EHS. Následující část práce se tedy bude věnovat přehledu dohod a iniciativ, které ES/EU a subsaharskou Afriku spojují. V této souvislosti je nutno podotknout, že

201

Orbie, J.: The European Union’s Role in World Trade: Harnessing Globalisation? s. 35. Haberler, G.: International Trade and Economic Development. s. 56 203 Holland, M.: The European Union and the Third World. s. 164 - 5. 204 Stevens, C.: Creating a Development Friendly EU Trade Policy. s. 222 – 223. 202

46

vztahy s Afrikou byly nejčastěji řešeny v kontextu skupin zemí ACP, a podrobná strategie zabývající se pouze tímto kontinentem byla vydána až v roce 2005.

3.2.1 Dohody z Yaoundé a Arushy Tyto dokumenty vycházely vstříc africkým státům, které měly zájem ve vztazích s evropskými státy pokračovat. Dohoda z Yaoundé byla jako podepsána v roce 1963 v kamerunském hlavním městě jako smlouva mezi EHS a 18 africkými zeměmi (především bývalými francouzskými koloniemi). Obchodní režim podle dohod předpokládal pokračování recipročního snižování cel mezi EHS a africkými signatáři smlouvy a zároveň se na dané země vztahovala nabídka pomoci v rámci druhého EDF. V roce 1969 byla uzavřena Úmluva z Arushy týkající se obchodu mezi šesti členy EHS a Tanzanií, Ugandou a Keňou. V souvislosti s novým finančním protokolem EDF (v pořadí třetím) byla v témže roce podepsána také dohoda Yaoundé II, která však na původní smlouvě nic neměnila. 3.2.2 Všeobecný systém preferencí (Generalised System of Preferences – GSP) Tento systém speciálních preferenčních smluv, který začal fungovat v roce 1971, vytvořila ES pro všechny méně rozvinuté země, které měly do vztahu se Společenstvími zájem vstoupit. V rámci GSP byly poskytovány nereciproční celní výhody pro výrobky z rozvojových zemí, a proto bylo nutné získat výjimku z principu nediskriminace týkající se doložky nejvyšších výhod v rámci Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT). Jednotlivé průmyslové, textilní a zemědělské produkty měly své zvláštní režimy a kvóty. V současné době již neexistují kvantitativní omezení, ale výše cel se odvozuje od míry „citlivosti“ produktu a od úrovně rozvoje, které země dosáhla. Podle Jelínka205 je ze 7 000 produktů, které se nacházejí v režimu GSP, 3 700 označeno za citlivé, a proto pro ně neplatí nulové ale pouze snížené clo. Autor také uvádí, že tento režim je výhodnější pro více rozvinuté země. Rozdílem mezi GSP a pozdějšími dohodami z Lomé či Cotonou je, že EU tyto preference poskytuje jednostranně, takže mohou být také jednostranně pozastaveny, a proto jsou považovány za hůře předvídatelné a méně výhodné.

205

Jelínek, P., Kroužek, J. V.; Náprstek, M.: Rozvojová politika Evropské Unie, s. 34.

47

3.2.3 Dohody z Lomé Po prvním rozšíření Společenství v roce 1971 se vzhledem ke vstupu bývalé koloniální velmoci – Velké Británie – vztah mezi ES a rozvojovými zeměmi zintenzívnil a o navázání vzájemných kontaktů začalo usilovat mnoho členů Commonwealthu. Zároveň byla konstatována neefektivnost Dohod z Yaoundé, která se zavedením GSP ještě zhoršila. Tyto smlouvy byly navíc africkými státy kritizovány jako

„kolektivní

neokolonialismus“206.

Třetím

důvodem

k revizi

přístupu

k rozvojovému světu byla snaha o překonání koloniální minulosti a zrovnoprávnění partnerů dohod207. Došlo tedy k vytvoření uskupení států Afriky, Karibiku a Pacifiku (ACP)208, se kterými byla v roce 1975 podepsána Dohoda z Lomé (Lomé I), která je označována za první z nové generace dohod, neboť přinášela úplně novou kvalitu vztahů. Jedná se o mnohostranné dohody o obchodu a rozvoji stojící na principu rovnoprávnosti ve vzájemných vztazích, jejichž deklarovaným cílem bylo urychlení růstu zemí ACP, zlepšení jejich přístupu na společný trh a navázání obchodní, finanční a technické spolupráce. Zemím ACP byla zároveň přislíbena rozvojová pomoc z EDF209. V rámci Lomé I bylo rozvojovým zemím umožněno dovážet do ES průmyslové zboží a produkty tropického zemědělství. Bezcelní dovoz se podle Jelínka týkal téměř veškerého obchodu (99, 2%)210, vyjmuta byla část produktů spadajících pod společnou zemědělskou politiku (zvláštní opatření byla zavedena např. pro banány, rýži a cukr). V obchodní oblasti se tento režim od předcházejících dohod lišil v jedné zásadní okolnosti, kterou bylo preferenční zacházení poskytované Společenstvími jednostranně. Dohody z Yaoundé i Arushy vyžadovaly reciprocitu. Zároveň byly vytvořeny instituce, které měly vzájemnou spolupráci podporovat. Jednalo se o Radu ministrů ES – ACP, Výbor vyslanců, společné Parlamentní shromáždění a další podpůrné orgány. V rámci Lomé I byl také zaveden systém stabilizace

vývozních

příjmů

(STABEX),

jehož

cílem

bylo

pomocí

financí

pocházejících ze Společenství pomáhat zemím ACP, které se potýkaly se snižujícími se cenami zemědělských produktů či jejich fluktuacemi. Zpočátku bylo v rámci STABEXu podporováno pouze málo produktů (např. 38% prostředků bylo v rámci 206

Podle Jelínek, P., Kroužek, J. V.; Náprstek, M.: Rozvojová politika Evropské Unie, s. 16. Podle Lister, M.: The European Union and the South. Relations with Developing Countries. s. 62. 208 Seznam států ACP viz. Příloha 2. 209 Podle ACP-EEC Convention signed at Lomé on 28 February 1975. on-line text, strany nečíslovány. 210 Jelínek, P., Kroužek, J. V.; Náprstek, M.: Rozvojová politika Evropské Unie, s. 17. Je ale nutné si uvědomit, že dané procento se týká obchodu reálného tj. produktů, které jsou země Jihu schopny exportovat do EU. 207

48

prvního období poskytnuto Senegalu, Súdánu a Mauritánii211). Během následujících období však došlo k zařazení více komodit. V rámci finanční pomoci mohly státy z EDF čerpat prostředky na humanitární pomoc, STABEX (a později také SYSMIN) a na dlouhodobé projekty podporující rozvoj a snižující chudobu. Na rozvoj zejména v oblastech průmyslu, energetiky a infrastruktury bylo také možné žádat o půjčky u Evropské investiční banky (EIB). Jednalo se sice o úvěry komerční, jejich úroky však byly díky příspěvkům z EDF nižší. Technická pomoc zahrnovala oblasti jako rozvoj pracovních sil a institucí, soukromý sektor a sdílení expertních znalostí212. V roce 1980 byly podepsána dohoda nazývaná Lomé II, která zachovala veškeré principy smlouvy předcházející. Oblastí spolupráce se kromě hospodářského rozvoje stalo nově také zemědělství. Třemi dalšími změnami bylo přistoupení nových zemí; vytvoření nástroje pro stabilizaci příjmů z exportu nerostných surovin (SYSMIN), který se podobal Stabexu; a zřízení Centra pro technickou pomoc, jehož úkolem bylo poskytovat zemím ACP informace o rozvoji zemědělství a venkova. Jednání o dohodě Lomé III (podepsána v roce 1984) probíhala v situaci potravinové krize, klesajících cen zemědělských produktů a zhoršujících se životních podmínek. Pro země ACP bylo tedy prioritou zejména navýšení prostředků v EDF, které by jim pomohlo se s nepříznivými okolnostmi vyrovnat213. Cílem dohody se stala podpora hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje zemí ACP s důrazem na rozvoj zemědělské produkce a venkova, potravinovou bezpečnost a omezení negativních procesů jakými byly dezertifikace nebo eroze půdy214. Spolupráce se rozvinula také v oblasti rybolovu, dopravy a komunikací. Společným prvkem dohod Lomé I - III byl fakt, že neobsahovaly žádné kondicionality, což se v rámci další smlouvy změnilo v souvislosti s nutností řešit zhoršující se dlužní krizi. Dohoda Lomé IV byla podepsána v roce 1990 s platností na 10 let. Zásadním rozdílem proti předchozímu období bylo již zmíněné zavedení kondicionalit, které podmiňovaly poskytování rozvojové pomoci pokračováním programů strukturálního přizpůsobení, jež prosazovaly SB a MMF jako nástroje řešení zadluženosti215. V rámci Lomé IV byla tedy hlavním prvkem finanční pomoc státům ACP potýkajícím

211

Holland, M.: The European Union and the Third World. s. 36. Podle Cihelková, E.: Vnější vztahy Evropské unie. s. 288 - 290 213 Adamcová, L.: Ekonomické vztahy Evropské unie a rozvojových zemí – utváření rozvojové politiky EU. s. 220– 221. 214 Podle Third ACP-EEC Convention signed at Lomé on 8 December 1984. on-line text, strany nečíslovány. 215 Podle Hollanda bylo zároveň na přímou podporu SAPs určeno přibližně 10% ODA (Holland, M.: The European Union and the Third World , s. 44). 212

49

se se splácením dluhů. Podíl grantů se zvýšil ze 75% na 92% objemu asistence216, zejména vlivem zrušení omezení jejich poskytování v rámci STABEXu a SYSMINu pouze nejméně rozvinutým zemím. U EIB bylo zároveň možné žádat o půjčky za výhodnějších podmínek. Oba nástroje pro stabilizaci exportních příjmů byly také rozšířeny o nové komodity. V oblasti obchodu byly zachovány nereciproční preference a došlo k omezení cel u dalších komodit, takže přibližně 99,5% exportů z ACP přicházelo na trh Společenství bezcelně217. Technická pomoc se zaměřila zejména na projekty spojené s dosažením rozvoje, zvyšováním životní úrovně, budováním kapacit, snižováním dluhu, podporou malých a středních podniků či regionální integrace. Novými tématy pro spolupráci se stalo životní prostředí, rozvoj průmyslu a služeb, ochrana investic či problematika velkého růstu populace a zapojení se žen. Zavedeno bylo také zvláštní zacházení pro nejméně rozvinuté země, státy bez přístupu k mořím a ostrovní státy, kterým měla být věnována zvýšená pozornost s ohledem na poskytování pomoci218. Po podpisu Lomé IV došlo ve světě k významným změnám jako byl pád komunismu či zvyšující se vliv liberalizace a globalizace. ES začala klást větší důraz na země středovýchodní Evropy a státy ACP do značné míry ztratily svůj geostrategický význam219. V roce 1995 došlo k revizi Lomé IV a poskytování finanční a technické pomoci bylo podmíněno dalšími kondicionalitami o sociálním rozvoji, podpoře občanské společnosti, demokratizaci a good governance. Obchodní preference byly rozšířeny na všechny výrobky kromě oliv a jejich produktů, citrónů a vína, byla snížena kvantitativní omezení a prosazena liberálnější pravidla o zemi původu220, byl zaveden speciální typ pomoci pro producenty banánů a schválen protokol o zachování a obnově lesních porostů221. První dohoda z Lomé byla významným přelomem ve vztazích zemí ACP a ES, postupem času se však začaly ukazovat nedostatky těchto smluv. Došlo sice k nárůstu počtu zemí participujících na dohodách i ke zvýšení objemu financí, ale obchodní vztahy nepřinášely očekávané výsledky. Mezi lety 1976 a 1998 se podíl

216

Cihelková, E.: Vnější vztahy Evropské unie. s. 295. ibid. s. 288. 218 ibid. s. 296 – 7. 219 Cihelková, E.: Vnější vztahy Evropské unie. s. 298. 220 Tj. byl snížen podíl komponent, které mohly být součástí výrobku, přestože pocházely z jiných zemí. 221 Cihelková, E.: Vnější vztahy Evropské unie. s. 298 – 301. 217

50

dovozu zemí ACP do ES/EU snížil ze 6,7% na 3%222. V souvislosti se snižováním se celních bariér ve světě také přestal být režim výhodný. Během 90. let zároveň docházelo k dalšímu nárůstu dluhu, zvyšování se chudoby a zhoršování se zneužívání prostředků elitami států na zbrojení či pro vlastní prospěch. Se vznikem WTO se Loméské dohody staly předmětem kritiky vzhledem k porušování principu nediskriminace a doložky nejvyšších výhod223. Z těchto důvodů došlo k přehodnocení vzájemných vztahů a vyjednání nové dohody, která vstoupila v platnost v roce 2000.

3.2.3 Dohoda z Cotonou Podle vyjádření představitelů Evropské unie je Dohoda z Cotonou „první globální strategií rozvoje, která vyžaduje, aby EU, členské země a státy ACP společně usilovaly o dosažení pokroku a stanovených cílů“224. Smlouva byla podepsána v hlavním městě Beninu v červu 2000 s platností na 20 let s možnými revizemi po pěti letech. Hlavními cíli smlouvy podle čl. 1 jsou225: - podpora ekonomického, kulturního a sociálního rozvoje států ACP s cílem přispět k míru, bezpečnosti a demokracii - snižování chudoby v kontextu udržitelného rozvoje - zapojování se států ACP do světové ekonomiky - decentralizace vztahů (spolupráce na všech úrovních, tedy i lokální) - zapojení se občanské společnosti a soukromého sektoru do rozvoje - podpora regionálních integračních snah Základními principy, na kterých je dohoda založena, se staly rovnost, vlastnictví programů, široká participace (státní i lokální úroveň), dialog a rozdílný přístup k zemím podle stupně rozvoje (čl. 2). V návaznosti na Lomé IV je i v tomto dokumentu kladen důraz na dodržování lidských práv, demokratické principy, právní stát a good governance (čl. 9). Za nové prvky lze označit témata bezpečnosti, prevence a řešení konfliktů (čl. 11) a také otázky migrace (čl. 13). Jak již bylo řečeno, pro poskytování preferenčního zacházení podle dohod z Lomé musela ES/EU žádat o výjimku u GATT/WTO. Současná dohoda tedy obchodní režim mění. Do roku 2008 měly být uzavřeny Dohody o ekonomickém partnerství (Economic Partnership Agreements - EPA) mezi EU a jednotlivými 222

Cihelková, E.: Vnější vztahy Evropské unie. s. 305 – 6. Holland, M.: The European Union and the Third World. s. 17. 224 Citováno v Marsh, S.; Mackenstein, H.: The International Relations of the European Union. s. 230 - 231. 225 The Cotonou Agreement. on-line text, strany nečíslovány. 223

51

regionálními uskupeními ACP226. Nereciproční preferenční zacházení pro země ACP kromě nejméně vyspělých bude nahrazeno oboustranným závazkem postupné liberalizace. Konečným cílem je vytvoření zón volného obchodu jak mezi regionálním uskupením a EU, tak mezi zeměmi regionálního celku navzájem. Za hlavní oblasti spolupráce jsou považovány ekonomický a sociální rozvoj a regionální integrace. Tématy spojujícími všechny oblasti jsou poté otázky genderu, životního prostředí a budování institucí a kapacit227. Rozvojová a finanční pomoc bude nadále poskytována v rámci EDF, EIB a v případě potřeby také z rozpočtu Unie (čl. 61). Nástroje STABEX a SYSMIN již ve smlouvě zmíněny nejsou. Článek 67 také podrobně stanovuje, jak bude spolupráce probíhat. Země ACP budou zodpovědné za výběr cílů a priorit, výběr a přípravu rozvojových projektů, uzavírání smluv, následnou implementaci a řízení projektů a jejich udržování. V kompetenci EU je rozhodování o finančním zabezpečení projektů. Instituce zůstaly stejné jako v dohodách z Lomé. Rozhodovací pravomoci má Rada, které asistuje jako pomocný orgán Výbor. Parlamentní shromáždění je diskusním fórem, jež má poradní funkci, jedná o různých otázkách spolupráce a podává návrhy nových iniciativ. Světová obchodní organizace poskytla po uzavření Dohody z Cotonou výjimku na dojednání EPAs do konce roku 2007. Od 1. ledna 2008 pak měly začít fungovat zóny volného obchodu mezi EU a jednotlivými regionálními uskupeními s tím, že liberalizace bude probíhat postupně a podle předem vyjednaného harmonogramu, který bude pro rozvojové země výhodnější. Jednání však od začátku provázejí problémy a poměrně ostré diskuze228, protože země ACP nesouhlasí se změnou režimu nerecipročních výhod na nutnost zavázat se k otevření svého trhu výrobkům z EU, které mohou být mnohem konkurenceschopnější. Do současné doby se proto podařilo vyjednat konečnou dohodu EPA pouze s jedním regionem. Vztahy s ostatními regionálními sdruženími jsou dočasně založené pouze na předběžných dohodách o obchodu se zbožím a jednání o ostatních tématech stále pokračují229.

226 227

Proto je také dohody možné označovat jako REPAs (Regional Economic Partnership Agreements). The Cotonou Agreement. on-line text, strany nečíslovány.

228

Např. africká regionální sdružení ECOWAS a UEMOA odešly v roce 2003 z jednání a svůj návrat podmiňovaly deklarací jasných závazků EU ohledně rozvojové pomoci (Podle Morissey, O.; Milner, C.; McKay, A.: A Critical Assessment of Proposed EU-ACP Economic Partnership Agreements. s. 200). 229 Podle State of EPA Negotiations in May 2009. on-line text, s. 1.

52

3.2.4 Iniciativy EU po roce 2000 a Strategie pro Afriku Iniciativa Vše kromě zbraní (Everything but Arms - EBA) vyhlášená nařízením Rady v roce 2001 povolila bezcelní dovoz veškerého zboží kromě zbraní a vojenské techniky ze 49 nejméně rozvinutých zemí světa. Dočasně byly vyloučeny také banány, rýže a cukr. Liberalizace prvních dvou produktů proběhla do roku 2009, v případě cukru budou ještě po následující tři roky platit určitá omezení230. V roce 2005 byl vydán první dokument, který se velmi detailně zabývá problematikou Afriky. Ve Strategii EU pro Afriku Společenství zdůrazňují nutnost zaměřit svou pozornost a koncentrovat své rozvojové aktivity právě do této oblasti s ohledem na dosažení rozvojových cílů tisíciletí. Zdůrazněn je také dlouhodobý vzájemný vztah EU – Afrika, kdy 85% exportu z Afriky směřuje do EU a 60% ODA EU směrem opačným. Oba regiony jsou také spojeny politickými, ekonomickými a kulturními vazbami231. Hlavním cílem je spolupráce s africkými státy jako partnery na podpoře míru a prosperity a splnění MDGs. Základními principy strategie jsou pohled na Afriku jako na jednu entitu, přestože mezi jednotlivými státy existují rozdíly, a zlepšení koordinace a zvýšení účinnosti pomoci po rozšíření EU v roce 2004232. Strategie pro Afriku určuje dvě základní podmínky pro dosažení rozvoje233: - bezpečnost: nutná podpora demokracie, lidských práv a snižování nerovností; kooperace při řešení hrozeb jako jsou terorismus nebo šíření zbraní hromadného ničení; „africké“ řešení konfliktů, na jehož financování byla založena Peace Facility for Africa; post-konfliktní rekonstrukce a odzbrojení. - kvalita vládnutí: budovaní kapacit a efektivních institucí na státní i lokální úrovni (empowerment), požadavky na good governance v rámci PRSPs, důraz na lidská práva a demokracii, podpora genderové rovnosti (vzdělání, zdraví, snížení mateřské a dětské úmrtnosti), antikorupční opatření. Za hlavní oblasti spolupráce byly označeny234: - ekonomický rozvoj: makroekonomická stabilita, regionální trhy, zlepšení zapojení se do světové ekonomiky a obchodu v rámci EPAs, stimulace soukromého sektoru, potravinová bezpečnost, podpora zemědělství (produktivity a konkurenceschopnosti)

230

Blíže viz. EU; Everything but Arms. on-line text, strany nečíslovány. EU Strategy for Africa: Towards a Euro-African Pact for Accelerationg Africa’s Development. on-line text, s. 2. 232 ibid. s. 2 - 6. 233 ibid. s. 21 - 26. 234 EU Strategy for Africa: Towards a Euro-African Pact for Accelerationg Africa’s Development. s. 26 - 39. 231

53

- propojenost Afriky: budování infrastruktury na kontinentální úrovni na podporu vzájemné spolupráce regionů (doprava, management vodních zdrojů, energetika) - dosažení MDGs: vzdělání (základní školství, výměnné pobyty), zdraví, přístup k vodě a hygienickým potřebám, zlepšení zaměstnanosti, podpora kulturní diverzity - životní prostředí: rybolov, lesnictví a vodní zdroje, zastavení procesů dezertifikace a deforestace, zachování biodiverzity a boj proti globálnímu oteplování - zvýšení pomoci : závazek poskytování 0,7% HDP na rozvoj - zvýšení efektivity: v rámci nové finanční perspektivy 2007 – 2013 dojde ke zjednodušení podmínek rozdělování pomoci, zvýšení koordinace a komplementarity, a pokud budou iniciovány nové programy pro oddlužení např. post-konfliktních zemí, EU projedná jejich podporu. Na Strategii navázal v roce 2007 dokument o společném strategickém partnerství EU a Afriky, který spolupráci dále zpřesňuje235. Vyhlášení zvláštní strategie zabývající se Afrikou může tedy pro mnohé představovat významný krok směrem k podpoře rozvoje tohoto kontinentu. Na druhou stranu je však možné např. z hlediska postmodernismu poukázat na fakt, že přístup EU k Africe se nezměnil – z názvu dokumentu je patrné, že se jedná o Strategii pro Afriku, ačkoli je potřebné budovat partnerství s Afrikou236. Podobně zdůrazňuje také Bayart, že Evropa by měla pohled na tento kontinent změnit a přestat ho posuzovat pouze pomocí termínů chudoba, humanitární pomoc nebo rozvoj, neboť Afričané jsou lidé normální - jako Evropané237.

3.3 Úspěšnost rozvojové politiky EU v regionu subsaharské Afriky Konkrétními oblastmi strategie EU v rámci plnění rozvojových cílů tisíciletí jsou238: - Chudoba: téma, na které je upřena hlavní pozornost EU, jedná se především o podporu strategií snižování chudoby (PRSPs) - Hlad a podvýživa: dostupnost potravin, potravinová bezpečnost, podpora prostřednictvím good governance - Základní vzdělání: přístup ke vzdělání (stavba škol, kurzy) a vzdělávání personálu - Genderová rovnost: vzdělání a zaměstnanost žen, budování občanské společnosti - Dětská a mateřská úmrtnost: podpora zdraví matek a dětí, prevence 235

The Africa-EU Strategic Partnership. on-line text, s. 1 – 24. Horký, O.; Russin, P.: The Enlarged European Union and Africa’s Development. on-line text, s. 9. 237 Bayart, J.-F.: Commentary: Towards a New Start for Africa and Europe. s. 458. 238 Podle EU; Europe Cares – Our Aims. on-line text, strany nečíslovány. 236

54

- Boj s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi: podpora vývoje léků a jejich distribuce, prevence, léčba nemocných - Udržitelný rozvoj: podpora přístupu k pitné vodě, sanitární technice a energiím - Globální partnerství: rozvojová pomoc a obchod Z posledních údajů o plnění MDGs je však jasné, že úsilí mezinárodního společenství včetně EU není v případě subsaharské Afriky dostatečné. V rámci osmi cílů existuje 18 ukazatelů, jež stupeň rozvoje popisují. Zpráva z roku 2009239 ukazuje, že v rámci zkoumaného regionu neexistuje jediný cíl, který by se mohlo podařit splnit; v dalších 15 oblastech je dosažení cílů do roku 2015 nepravděpodobné, v případě 3 ukazatelů nebyl zaznamenán žádný pokrok a spíše došlo ke zhoršení situace240. Je tedy možné tvrdit, že EU při plnění deklarovaných cílů v Africe příliš úspěšná není, přestože od roku 2007 došlo k určitým zlepšením. Nutno je samozřejmě brát v úvahu, že se jedná o cíle, na kterých se shodlo více aktérů, a z toho důvodu není možné argumentovat, že pomalý postup je způsoben pouze nízkou efektivitou projektů, které podporují Společenství. Zároveň je třeba zdůraznit, že se debatuje o tom, zda jsou snahy o plnění MDGs pro rozvoj opravdu přínosné241 a z těchto důvodů je dávat úspěšnost politiky EU do kontextu plnění rozvojových cílů tisíciletí diskutabilní242. Na druhou stranu Unie jasně deklaruje, že MDGs za důležité rozvojové aktivity považuje, má zájem na jejich splnění a je největším poskytovatelem pomoci v Africe. Díky své rozvojové politice se tedy snaží profilovat jako významný aktér mezinárodních vztahů. Proto by její působení v Africe mělo hrát roli, pokud by bylo vhodně zaměřené. Problémem však je, že přístup Společenství k MDGs a rozvoji obecně je stále závislý na tradičních teoriích jako je neoliberalismus či modernizace. Jak vyplyne z následující části textu programy snižování chudoby (PRSPs) jsou do velké míry stále postaveny na požadavcích podobným podmínkám ze SAPs. Podobně jako v rámci předchozích období je poskytování pomoci podmíněno 239

Viz. Millenium Development Goals: 2009 Progress Chart. on-line text, s. 1. Těmito ukazateli jsou redukce mateřské úmrtnosti, zastavení šíření TBC a omezení deforestace. 241 Easterly poukazuje na problematičnost MDGs, neboť dosažení cílů nepřinese rozvoj ve všech oblastech (např. chudoba se má snížit na polovinu, ale už se nediskutuje o zvýšení příjmů těch lidí, kteří pod hranicí chudoby „zůstanou“). Rozvojové cíle jsou podle tohoto autora zároveň nastaveny tak (absolutní x relativní hodnoty, pozitivní x negativní indikátory, absolutní cíle x pokrok), že snižují význam úspěchů, kterých se v Africe dosáhlo, a přispívají k celkovému negativnímu obrazu rozvoje v Africe (viz. Easterly, W.: How The Millenium Development Goals are Unfair to Africa. s. 26 – 35). 242 Alternativním přístupem by zde tedy mohlo být zaměřit se místo na MDGs na jednotlivé case studies a hodnotit úspěšnost konkrétních unijních programů. V případě takto detailních studií však již shoda na tom, co je možné považovat za úspěchy, nepanuje vůbec a hodnocení by tak bylo do velké míry subjektivní. Cílem této práce zároveň není na mnoha case studies prokázat neúspěšnost rozvojové politiky EU, ale spíše posoudit na jakých principech tato politika funguje a poukázat na některé problémy s rozvojovými snahami EU spojenými. 240

55

kondicionalitami jako je např. good governance, které proces snižování chudoby zpomalují. V literatuře často řešenou otázkou je, zda rozvojová pomoc poskytovaná již od dob modernizace, opravdu k rozvoji v dlouhodobém horizontu přispívá. Cíle v oblasti genderu či vzdělávání jsou také spojené s liberálním myšlením, neboť zdůrazňují potřeby postavit školy, zlepšit zdraví matek či podpořit jejich zapojení se do plánování rozvoje. Z hlediska alternativních přístupů však toto samo o sobě k rozvoji nepřispívá, neboť pokud komunity samy nechtějí nebo se nezmění uvažování např. o rolích žen a mužů ve společnosti a potřebě vzdělání, tak pouze existence škol a informačních kampaní výsledky nepřinese. V neposlední řadě je také otázkou, jaký bude mít na ekonomiky rozvojových zemí vliv liberalizace obchodu tak, je požadována v rámci EPAs, a zda rétorika EU odráží realitu či nikoli. 3.3.1 Snižování chudoby Jak již bylo řečeno v předchozí kapitole, velká míra zadlužení rozvojových zemí byla v 80. a 90. letech 20. století řešena formou půjček, které byly podmiňovány tzv. programy strukturálního přizpůsobení (SAPs), které však měly velké sociální dopady, a proto byly v roce 1997 nahrazeny Iniciativou pro vysoce zadlužené chudé země (HIPCI), v rámci které státy zpracovávají strategie snižování chudoby (PRSPs), na jejichž základě jim je po splnění určitých podmínek část dluhu odpuštěna tak, aby jeho konečná výše byla považována za udržitelnou vzhledem k poměru příjmů z exportu a výdajů na splátky243. Z tohoto hlediska se jistě jedná o pokrok ve vztazích Severu a Jihu, neboť je na rozdíl od předchozího období deklarováno, že oddlužení je do jisté míry opravdu potřebné. Rozvinuté země navíc uznaly problematičnost SAPs a rozhodly se obtížnou situaci v zemích rozvojových řešit jinou cestou. Na druhou stranu je však možné diskutovat o tom, nakolik se PRSPs od SAPs liší a zda se opravdu jedná o úplně nový a odlišný přístup. Podle R. McGee244 je vyžadováno, aby byly strategie PRSPs: - definovány vládami rozvojových zemí za účasti široké veřejnosti - orientované na výsledky s definovanými postupy, jak jich dosáhnout - komplexní tj. zaměření na chudobu v jejích různých dimenzích - dlouhodobé 243 Už samotný fakt, že oddlužení souvisí s ukazatelem udržitelnosti dluhu, který se vypočítá na základě ekonomických dat a vůbec nebere v úvahu ukazatele jako je např. HDI, může být pro kritiky snižování chudoby prostřednictvím PRSPs důkazem, že se od předchozího období změnila pouze rétorika, ale podstata programů zůstala stejná jako u strukturálního přizpůsobení (podle Holland, M.: The European Union and the Third World. s. 132) 244 McGee, R.: Poverty Reduction Strategies. on-line text, s. 1 – 4.

56

- založené na partnerství mezi vládami a ostatními aktéry (NGOs, dárci, občanská společnost) V rámci PRSPs je tedy zdůrazňováno vlastnictví strategií vládami rozvojových zemí a nutnost, aby dané vlády přicházely s vlastními iniciativami a způsoby řešení problému. V tomto kontextu je však často namítáno, že o určitých podmínkách se nediskutuje a jsou předem stanovené, neboť bez nich by mezinárodní finanční instituce konečnou verzi PRSPs neschválily. Bylo např. dokázáno, že v roce 2003 mělo 16 z 20 zemí předem dohodnuté programy reforem s MMF, ačkoli se stále nacházely ve fázi dokončování svých strategií snižování chudoby245. Podobně také studie Marcuse a Willsona z roku 2002 ukázala, jak se ve 23 PRSPs (6ti konečných a 17ti ve fázi návrhů) jasně odrážejí konkrétní požadavky finančních institucí246. Stejně tak Riddel247 argumentuje, že analýza PRSPs ukazuje, jak většina z nich stále vykazuje velkou shodu se SAPs, a zároveň upozorňuje na fakt, že jsou si všechny strategie velmi podobné, i když ne všechny země mají stejné problémy. Z toho autor usuzuje, že mnoho PRSPs je díky technické asistenci napsáno např. experty ze SB. Prohlášením o nutnosti vlastnictví programů do jisté míry také odporují kondicionality, které jsou s PRSPs spojené, protože dané podmínky jsou definovány dárcovskými státy a institucemi, aniž by o nich bylo se státy Jihu podrobněji diskutováno. Riddel tvrdí, že už samotné PRSPs jsou kondicionalitou, neboť pouze na jejich základě může dojít k částečnému oddlužení. Pokud by tedy měly mít rozvojové země právo rozhodovat o snižování chudoby autonomně, žádné podmínky (a v tom případě ani PRSPs) by existovat neměly248. Pozitivem PRSPs je skutečnost, že je při jejich vypracovávání kladen důraz na dialog a konzultace, což by mělo vést k zohlednění lokálních znalostí a zkušeností díky zapojení se většího počtu aktérů do procesu rozvoje. Problémem je, že proces určování strategií takto často z různých důvodů nefunguje. Prvním je účast omezená pouze na několik aktérů, protože společnost není o přípravách PRSPs informována a pokud ano, tak jen ve velmi omezené míře, což poté ovlivňuje úspěch strategie jako takové. Dokumenty totiž často nejsou vůbec k dispozici v místních jazycích249. Zároveň existují okolnosti, na které upozorňuje J. Knippers Black, a to že lidé mající

245

Glennie, J.: The Trouble with Aid. Why Less Could Mean More for Africa. s. 46 – 49. Citováno v Glennie, J.: The Trouble with Aid. Why Less Could Mean More for Africa. s. 62. 247 Riddel, R. C.: Does Foreign Aid Really Work? s. 239 – 240. 248 ibid. s. 239 – 240. 249 Booth, D.: Introducion: an overview. s. 19 – 20. 246

57

podíl na moci se cítí ohroženi, pokud se o ní mají dělit s ostatními250. Proto nejsou na jednání často pozváni významní aktéři jako např. odbory, asociace producentů nebo národní parlamenty251. V opačném případě tj. pokud na přípravě strategií spolupracuje aktérů mnoho, je obtížné jednotlivé zájmy agregovat a shodnout na prioritách, takže programy připomínají do jisté míry „nákupní seznamy“, z nich si poté dárcovské státy vybírají projekty, jež podpoří, podle vlastního uvážení. Otázkou je také využití lokálních znalostí a požadavků při přípravách PRSPs. Podle studie WaterAid je podle lidí z rozvojových zemí jednou z nejdůležitějších podmínek snižování chudoby přístup k pitné vodě. Voda je základní lidskou potřebou, její špatná kvalita má dopady na zdravotní stav a nutnost jejího donášení z někdy velmi vzdálených lokalit, ovlivňuje množství času, který jsou ženy a děti schopny věnovat jiným aktivitám252. Na tuto studii navazuje Harveyho253 analýza 20ti PRSPs, ze které vyplývá, že v 70% případů problematika vody vůbec zmíněna nebyla. Z toho autor usuzuje na nedostatek spolupráce s místními lidmi. Témata jako jsou vzdělání, zdravotní péče, decentralizace, liberalizace a privatizace, o která mají v současné době dárci zájem, se však vyskytovala ve všech (poslední tři oblasti) nebo téměř ve všech dokumentech. Studie WaterAid254 Harveyho závěry podporuje, neboť podle ní se např. v Malawi žádná z organizací, jež mají management vodních zdrojů na lokální úrovni v kompetenci, nebyla přizvána participovat. V Zambii voda nebyla vůbec diskutována vůbec. Po protestech místních organizací bylo navrženo PRSPs přepracovat, což však nebylo kvůli velmi krátkému termínu dodání možné. Problémem je také vyjednávací pozice rozvojových zemí. Státy, které jsou v tísni, protože nemají finanční prostředky na splácení dluhů, jsou s největší pravděpodobností snadněji ovlivnitelné, neboť pomoc potřebují rychle, jiné východisko nemají a zároveň si uvědomují, že do určité míry nesou za vlastní situaci zodpovědnost samy. Proto mohou souhlasit s požadovanými podmínkami, aniž by příliš dlouho vyjednávaly či váhaly. Glennie uvádí jako příklad Gambii, která byla nucena přistoupit na liberalizaci sektoru pěstování podzemnice olejné pod nátlakem MMF, který odmítal schválit PRSPs, což vedlo k omezování pomoci od ostatních dárců255.

250

Knippers Black, J.: Development in Theory and Practice. Bridging the Gap. s. 201. Booth, D.: Introduction: an overview. s. 29 – 30. 252 Calaugas, B.; O’Connell, M.: Poverty Reduction Strategy Papers and Water: Failing the Poor? on-line text, s.2 – 3. 253 Harvey, P.: Poverty Reduction Strategies: opportunities and threats for sustainable rural water services in sub-Saharan Africa. s. 118 – 120. 254 Calaugas, B.; O’Connell, M.: Poverty Reduction Strategy Papers and Water: Failing the Poor?on-line text, s. 3 – 4. 255 Glennie, J.: The Trouble with Aid. Why Less Could Mean More for Africa. s. 48. 251

58

Na základě těchto faktů je tedy možné tvrdit, že strategie snižování chudoby definované v mnoha PRSPs stále do velké míry odrážejí ideje neoliberalismu a nerespektují lokální znalosti a požadavky rozvojových zemí. Proto je otázkou, do jaké míry opravdu ke snížení chudoby přispějí a zda je v zájmu EU podporovat tyto programy v podobě, v jaké jsou dnes nastaveny. S tím však souvisí problém, na který poukazuje např. Andrew Mold256, že Evropská unie, na rozdíl od 70. let minulého století a na danou dobu inovativního přístupu k rozvojovým zemím v rámci dohod z Lomé, je v současnosti v rámci rozvojové politiky „ve vleku“ mezinárodních finančních institucí jako jsou SB a MMF a sama vlastní iniciativy nevyvíjí.

3.3.2 Rozvoj a obchod Rozvoj zemí globálního Jihu záleží do velké míry také na světové ekonomice a mezinárodním obchodu. Je proto nutné si položit otázku, zda má současná Dohoda z Cotonou potenciál ovlivnit státy subsaharské Afriky pozitivně nebo jim naopak způsobí problémy. Z hlediska klasických ekonomických teorií by měly mít z volného trhu výhody veškeré země, neboť trh zajistí optimální alokaci zdrojů a přinese užitek všem. Podle Ricarda je tedy potřebné využít své komparativní výhody a zaměřit se na produkci v takové oblasti, kde má stát převahu nebo nejméně zaostává. S tímto předpokladem však nesouhlasí Carbaugh257, který tvrdí, že existují takové struktury, které rozvojovým zemím na volném trhu profitovat nepovolí. Těmi jsou: - nestabilní trhy: rozvojové země se často zaměřují pouze na jeden nebo několik primárních produktů a jejich příjmy tak mohou do velké míry velmi negativně ovlivnit jevy jako malá úroda, pokles poptávky nebo snížení cen - zhoršující se směnné relace: poměr výdělků vzhledem k tomu, co na trh dodávají rozvinuté a rozvojové země, se vychyluje stále více ve prospěch zemí rozvinutých - limitovaný přístup na trhy kvůli protekcionismu rozvinutých zemí v zemědělství Pokud se do obchodu se státy vně Unie zahrne i obchod vnitrounijní, poté 80% veškerého obchodu probíhá v rámci rozvinutého světa, z čehož je patrné, že předpoklad o komparativní výhodě a o vysokému objemu obchodu mezi zeměmi s různou ekonomickou strukturou není v dnešní době pravdivý258.

256

Mold, A.: Between a Rock and a Hard Practice – Whither EU Development Policy? s. 258. Carbaugh, R. J.: International Economics. s. 233 – 238. 258 Brülhart, M.; Matthews, A.: External Trade Policy. s. 474. 257

59

Pokud nefunguje komparativní výhoda, pak je otázkou, zda je pro rozvojové země vstup do zóny volného obchodu s jedněmi z nejvyspělejších států světa vhodným nástrojem rozvoje. V rámci EPAs se jedná o obchodu se zbožím i se službami, o netarifních a technických překážkách obchodu a o duševním vlastnictví. EU navíc podmiňuje liberalizaci v zemědělství stejným krokem v rámci služeb259, které jsou dnes nejrychleji rostoucím sektorem ekonomiky. Po skončení přechodného období tedy budou domácí producenti v rozvojových zemích nuceni konkurovat firmám evropským a zároveň dojde ke ztrátě příjmů z cel260. EU v současné době již většině výrobků z ACP poskytuje přístup na své trhy bezcelně, takže pro tuto organizaci odstranění tarifních omezení žádné významné ztráty znamenat nebude. Podle Nixsona261 liberalizace ke zlepšení situace rozvojových zemí pravděpodobně v dlouhodobé perspektivě povede, ale v krátkodobém horizontu způsobí finanční ztráty a sníží autonomii vlád rozvojových zemí při plánování národních rozvojových projektů. Problémem je také otázka, zda pokračující liberalizace pomůže snížit chudobu a dosáhnout ekonomického růstu, aniž by došlo k omezení protekcionismu a subvencí v zemědělství. Podle Milanovice navíc existují studie, že v zemích s nízkým stupněm rozvoje z liberalizace profitují pouze elity, takže ke snížení chudoby „obyčejných“ obyvatel nedojde262. Mnoho afrických zemí má zároveň problémy s produkcí výrobků na export vlivem domácích bariér jako jsou korupce, klientelismus, vzdělání, nedostatečná infrastruktura nebo malá poptávka. Pokud je tedy úroveň produkce nízká, poté liberalizace nepomůže, protože země nebudou mít stejně co nabídnout. Ze všech těchto důvodů mají rozvojové země k jednání o EPAs odmítavý přístup a k dohodě došlo zatím pouze s jedním ze šesti regionů263. Nevýhodou REPAs pro rozvojové země je také právě fakt, že se vyjednává v rámci regionálního celku. Mezi jednotlivými zeměmi uskupení totiž často existují velké rozdíly. Např. v rámci SADC patří sedm zemí mezi nejméně rozvinuté, šest zemí je rozvojových a JAR má s EU již svou vlastní smlouvu o volném obchodu264. 259

Oxfam: Europe’s Double Standards. on-line text, s. 4 a 6. Cihelková, E.: Vnější vztahy Evropské unie. s. 331. 261 Nixson, F.: Aid, Trade, and Economic Development: The EU and the Developing World. s. 346. Příkladem vlivu liberalizace na domácí produkci mohou být problémy bavlnářského sektoru v Keni, kde pod vlivem zavádění SAPs v 80. letech došlo k téměř úplné likvidaci tohoto pro místní obyvatele velmi důležitého odvětví (viz. Glennie, J.: The Trouble with Aid. Why Less Could Mean More for Africa. s. 39). 262 Citováno v Thomas, C.: Globalization and Development in the South. s. 431. 263 EU vyjednává zvlášť se zeměmi Karibiku, Pacifiku, západní Afriky, střední Afriky, východní a jižní Afriky a SADC. Konečná dohoda byla v minulém roce uzavřena pouze se zeměmi Karibiku. 264 Hurt, S. R.: Cooperation or Coercion? The Cotonou Agreement between the European Union and ACP states and the end of Lome Convention. s. 173. 260

60

Jednání komplikují také ne příliš přehledné vztahy v regionu, kdy např. Tanzanie a Zambie jsou členy SADC i COMESA zároveň. Vyjednávání s EU a mezi sebou pak pro země, které mají dostupné finance směřovat na snižování chudoby, znamená další zátěž. Poslední problémem je také fakt, že regionální integrace sice podle teorií podporuje růst díky investicím a zvětšení trhu, avšak zkušenosti s úspěšnou integrací jsou zatím pouze v rámci vysoko či středně příjmových zemí, kdežto africká integrační společenství dosud příliš velké úspěchy nevykazovala265. Obchod také do jisté míry ovlivňují mocenské vztahy, které sice nejsou takové jako v době kolonialismu, ale Evropa má stále vedoucí úlohu a snaží se na africké země působit tak, aby to vyhovovalo jejím zájmům266, protože jako organizace s největším podílem na světovém obchodu bude mít z liberalizace největší prospěch. Pro Unii zároveň není Afrika nejdůležitějším obchodním partnerem, neboť je podíl tohoto kontinentu na dovozech do a vývozech z EU stále velmi nízký267. Na druhou stranu Afrika z Unie importuje 33% zboží a dováží sem 32% veškerých výrobků268. Proto jsou pro tyto země obchodní kontakty s Evropou velmi důležité. Takto asymetrické vztahy znamenají pro EU mnohem lepší výchozí pozici při vyjednávání, které se projevily právě v Dohodě z Cotonou269, kde EU prosadila liberalizaci obchodu i přes pochybnosti o potřebnosti takového kroku ze strany zemí ACP, které sice mohly odmítnout dohodu podepsat, ale otázkou je, zda si mohou omezení obchodních vztahů dovolit. Unie totiž argumentovala, že regiony, které nevyjednají EPAs do konce roku 2007, riskují ztrátu preferenčního zacházení270. Ravenhill271 proto kritizuje vztah ES/EU – ACP jako „kolektivní klientelismus“, kdy Společenství působí jako aktér, který má nad státy Jihu převahu. Využívanou taktikou je zejména snaha země rozdělit tak, aby byla jejich spolupráce obtížnější, což je opět možné dokázat na jednání o EPAs, která EU nevede se státy ACP jako s jedním celkem, ale v rámci jednotlivých regionů, kterým poskytuje různé podmínky podle toho, co si země vyjednají272. Tento postup je tedy v přímém protikladu k prohlášením v rámci Strategie pro Afriku, kde se zdůrazňuje požadavek pohledu 265

Morissey, O.; Milner, C.; McKay, A.: A Critical Assessment of Proposed EU-ACP Economic Partnership Agreements. s. 203. 266 Lister, M.: The European Union and the South. Relations with Developing Countries. s. 63. 267 Cihelková, E.: Vnější vztahy Evropské unie. s. 320. 268 ibid. s. 322 a 324. 269 Podle Orbie, J.: The European Union’s Role in World Trade: Harnessing Globalisation? s. 45. 270 Lister, M.: The EU’s Relations with Developing States. s. 363. 271 Orbie, J.: The European Union’s Role in World Trade: Harnessing Globalisation? s. 45. 272 ibid. s. 46.

61

na Afriku jako na jednu entitu. Druhým příkladem může být iniciativa Vše kromě zbraní (EBA), která je často kritizována právě z důvodu poskytování preferencí pouze nejméně rozvinutým zemím, což je na jedné straně vnímáno jako snaha těmto zemím pomoci, ale na druhé straně to přispívá ke zhoršování vztahů mezi jednotlivými rozvojovými zeměmi navzájem, protože nárůst exportu z nejméně rozvinutých zemí bude vlivem bezcelního přístupu znamenat větší konkurenci pro ostatní země, které podmínky zařazení programu nesplnily jen těsně. Na základě zde naznačených skutečností lze tedy tvrdit, že Dohoda z Cotonou není pro země subsaharské Afriky tak výhodná, jak se zástupci EU pokoušejí prezentovat, protože je do velké míry založená na ortodoxních neoliberálních myšlenkách273, kdy liberalizace obchodu je otázkou, o jejíž prospěšnosti se vůbec nediskutuje274. Modely budoucí situace z hlediska zisků a ztrát naznačují, že EPAs budou pro země ACP znamenat spíše ztráty275. Podle M. Lister také Dohoda povede k další marginalizaci skupiny zemí ACP, včetně subsaharské Afriky, neboť rozdělením států do skupin došlo k ještě většímu oslabení jejich vyjednávací pozice a lobbovacích schopností276. Otázkou tedy je, zda by se v rozvojové problematice často skloňované slovo partnerství, nemělo ve vztahu obchodu a rozvoje spojit s přídavným jménem asymetrické či nerovné277. Na druhou stranu je však potřeba mít na paměti, že podle Hurta278 vztahy ES/EU – ACP byly a jsou politické nikoli pouze ekonomické. Olsen navíc tvrdí, že členské státy EU nejsou na rozvojové politice EU příliš zainteresovány, a proto je velká většina rozhodnutí včetně těch o dlouhodobých cílech v rukou byrokratů, kteří nemají kapacity nebo tak expertní znalosti na to, aby vyvíjeli vlastní alternativy. V konečném důsledku se tak vize EU velmi podobají cílům ostatních organizací jako jsou neoliberální SB a MMF279.

273

Hurt, S. R.: Cooperation or Coercion? The Cotonou Agreement between the European Union and ACP states and the end of Lome Convention. s. 164. 274 Holland, M.: The European Union and the Third World. s. 125. 275 Morissey, O.; Milner, C.; McKay, A.: A Critical Assessment of Proposed EU-ACP Economic Partnership Agreements.. 216 – 217. 276 Citováno v Rye Olsen, G.: The European Union’s development Policy: Shifting Priorities in a Rapidly Changing World. s. 595. 277 Lister, M.: European Development Policymaking: Globalisation and the Post-Lomé World. s. 77. 278 Hurt, S. R.: Cooperation or Coercion? The Cotonou Agreement between the European Union and ACP states and the end of Lome Convention. s. 162. 279 Rye Olsen, G.: The European Union’s development Policy: Shifting Priorities in a Rapidly Changing World. s. 581.

62

3.3.3 Podporuje rozvojová pomoc rozvoj? Na tuto otázku existují v literatuře dvě odpovědi, které mají pravděpodobně přibližně stejný počet odpůrců i zastánců280. Rozvojová pomoc je totiž jedním z nejdéle používaných a nejlépe viditelných nástrojů, jak rozvinuté státy pomáhají rozvojovým281, a proto se o její účinnost vedou debaty již dlouhou dobu. Jako důvody poskytování rozvojové pomoci jsou často uváděny morální povinnost, historické vztahy a ekonomická nutnost282. Důraz je kladen na solidaritu s chudšími státy a nutnost boje proti světové chudobě. Naopak Ravenhill283 tvrdí, že motivací k pomoci jsou spíše zájmy vlastní zejména v oblasti obchodu, investic a bezpečnosti. Podobně také Olsen284 argumentuje, že evropským státům pomohla rozvojová pomoc udržet si po dekolonizaci v bývalých koloniích vliv a tím i přístup k surovinám. Pozici ve středu debaty zaujímá Holland285, který tvrdí, že EU je vlastní jak altruismus tak snaha na pomoci profitovat, kdy např. zlepšení životních podmínek ve světě může snížit atraktivitu migrace. Je tedy možné shrnout, že pomoc má vždy politické, ekonomické i humanitární motivy, z nichž některé mohou být v určitých situacích zřetelnější. Politickými důvody je např. vysvětlováno poměrně velké snížení objemu rozvojové pomoci v 90. letech minulého století, kdy se hovořilo o „únavě dárců“. Ta byla ale do velké míry způsobena koncem studené války, kdy již nebylo nutné získávat si spojence finančními pobídkami. V předchozí části textu bylo naznačeno, že je přinejmenším sporné, nakolik je liberalizace světového obchodu schopna zajistit rozvoj v chudých zemích Jihu, a proto např. Marsh a Mackenstein tvrdí286, že pomoc je nástrojem lepším. Glennie poukazuje na fakt, jak perfektní logiku poskytování rozvojové pomoci má. Afrika je chudá → pokud se státům pošlou peníze, bude méně chudá → lidem se bude žít lépe287. Sílu takového způsobu argumentace lze dokázat na kampani Make Poverty History, do které se v roce 2005 zapojilo velké množství lidí, nebo na deklaracích

280

Mezi zastánce rozvojové pomoci patří např. Sachs (Sachs, J. D.: The End of Poverty. s. 288 – 328) nebo mezinárodní instituce. Kritici budou zmíněni dále v textu. 281 O’Brien, R.; Williams, M.: Global Political Economy. Evolution and Dynamics. s. 312. 282 Podrobná diskuze o motivech viz. také Riddel, R. C.: Does Foreign Aid Really Work? s. 91 – 106. 283 Rye Olsen, G.: The European Union’s development Policy: Shifting Priorities in a Rapidly Changing World. s. 579 – 580. 284 Olsen, G. R.: European Public Opinion and Aid to Africa: Is There a Link? s. 663 – 666. Podobné argumenty budou používat také neomarxisté. 285 Holland, M.: The European Union and the Third World. s. 14 - 16. 286 Podle Marsh, S.; Mackenstein, H.: The International Relations of the European Union. s. 229. 287 Glennie, J.: The Trouble with Aid. Why Less Could Mean More for Africa. s. 1.

63

Gordona Browna o potřebě navýšení pomoci poskytované Africe288. Úspěchy rozvojové pomoci dokazují také prohlášení organizací jako je např. Oxfam, že díky penězům států či organizací ze Severu se povedlo ušetřit tolik a tolik lidských životů, postavilo se tolik škol a silnic či nakoupilo takové množství léků. Podle Riddela mají největší úspěchy přesně zacílené programy např. zdravotní péče, kde vakcíny proti nemocem snižují úmrtnost a nebezpečí tělesného nebo duševního postižení (podle OECD klesla díky očkování úmrtnost na spalničky od roku 2000 o 91%289). Krátkodobá (humanitární pomoc) je také prospěšná proto, že v době hladomoru jsou potřeba prostředky rychle, a nemá cenu uvažovat o tom, jak zlepšit potravinovou bezpečnost. Ve všech těchto případech se však jedná pouze o přímé dopady pomoci, kde je potenciál zlepšit životy lidí v rozvojových zemích prokázaný. Problém však nastává, pokud se zamyslíme nad vlivy rozvojové pomoci z hlediska dlouhodobějšího. S tímto souvisí také tzv. Mosleyho makro-mikro paradox, který ukazuje, že na mikroúrovni jsou účinky pomoci často pozitivní, ale na úrovni státu se jasná korelace mezi rozvojovou pomocí a rozvojem dokázat nedá290. Hlavním argumentem o neúspěšnosti rozvojové pomoci je podle jejích kritiků fakt, že stále existuje291. Proto by podle nich mělo přinejmenším dojít k rozsáhlé diskuzi o tom, jak tento nástroj reformovat, aby více odpovídal současným potřebám a poznatkům. Finanční pomoc může rozvojové iniciativy doplnit, ale sama o sobě ke snížení chudoby nepřispěje. Paradoxem ale je, že přes veškeré problémy s pomocí související, ji přestat poskytovat nelze, protože by se jednalo o krok vnímaný jako neetický a nesolidární292. Negativním důsledkem poskytování rozvojové pomoci se může stát na ní vzrůstající závislost, kdy se hovoří o tzv. „aid economies“ 293. V 60. letech byl poměr poskytované pomoci k HDP v subsaharské Africe přibližně 2,3%, dnes se pohybuje okolo 9% pro celý kontinent. Jednotlivé země se však od sebe výrazně liší. Mali má průměr 13%, Malawi 20% a Burundi dokonce až 30%294. Kanbur tedy např. tvrdí, že zmenšení objemu rozvojové pomoci je dobrou cenou za to, že se sníží závislost 288

viz. Taylor, I.: ‘Advice is judged by results not by intentions.‘: why Gordon Brown is wrong about Africa. Citováno v Glennie, J.: The Trouble with Aid. Why Less Could Mean More for Africa. s. 29. 290 Citováno v Nixson, F.: Aid, Trade, and Economic Development: The EU and the Developing World. s. 327. 291 Närman, A.: Getting toward the beginning of the end for traditional development aid. s. 149 nebo de Rivero, O.: The Myth of Development. s. 114. 292 Närman, A.: Getting toward the beginning of the end for traditional development aid. s. 149 a 163. 293 Citováno v Glennie, J.: The Trouble with Aid. Why Less Could Mean More for Africa. s. 62 294 Glennie, J.: The Trouble with Aid. Why Less Could Mean More for Africa. s. 22. Pro srovnání např. Moss uvádí, že pomoc poskytována Evropě v rámci Marshallova plánu u žádné země nepřesáhla hodnotu 3% vzhledem k HDP. (Moss, T. J.: African Development. s. 131). 289

64

na ní295. Rozvojová pomoc také do velké míry ovlivňuje vlastnictví rozvojových projektů, neboť je často spojována s kondicionalitami (viz. 3.3.4) jako jsou demokracie, good governance nebo lidská práva. N. Duba, velvyslankyně JAR v Česká republice, také poukazuje na fakt, kdy např. státy poskytující pomoc na rozvoj infrastruktury vyžadují, aby byl projekt zadán firmám pocházejícím z dárcovské země nebo aby na realizaci dohlíželi jejich techničtí odborníci296. Rozvojové země tedy nemají jinou možnost, než tyto požadavky přijmout a do svých programů je zahrnout, což je poté chápáno jako zasahování zvláště v případech, kdy musejí čelit sankcím nebo omezení pomoci, pokud podmínky nedodrží297. S přísunem rozvojové pomoci a rozdělováním zemí na méně a více rozvinuté souvisí také paradox, že pokud se situace v zemi zlepší, přísun peněz se omezí nebo zastaví. Čím lepší je tedy vládnutí (good governance), tím méně pomoci země potřebuje a čím je vládnutí horší (v rámci daných omezení) tím více peněz stát dostává298. Management a distribuce pomoci se zároveň vlivem velkého množství dárců a rozvojových projektů může stát pro rozvojové země zátěží. Kenny299 uvádí, že v každé zemi působí v průměru 26 dárců (multi- i bilaterálních). V Ghaně tráví mnoho vládních úředníků většinu roku starostí o distribuci pomoci či o mise z dárcovských zemí. Podobně v ostatních zemích probíhá velké množství projektů, je potřeba jednat se zástupci dárců a předkládat zprávy o projektech, což má na fungování státní správy vliv300. Pohled na rozvoj jako na dlouhodobý proces mohou také negativně ovlivňovat cíle jako jsou MDGs, které mají jasnou, často kvantitativní definici a souvisejí s přesně daným časovým horizontem. S přibližujícím se rokem 2015 se tak může zvyšovat pokušení vyřešit některé problémy právě díky rozvojové pomoci, která se státům pošle ve velkém množství. Lze tvrdit, že poskytnutím velkého objemu financí by se do určité míry dalo dosáhnout snížení podvýživy nákupem a distribucí potravin či zvýšení počtu uživatelů internetu nákupem a zaváděním počítačů. Na druhou stranu je sporné, zda by se tak o rozvoj jednalo. Otázkou tedy je, jestli právě závazky 295

Citováno v Glennie, J.: The Trouble with Aid. Why Less Could Mean More for Africa. s. 77. Duba, N.: Rozvojové země potřebují pomoc, ne obchod. s. 14 – 15. 297 Nixson, F.: Aid, Trade, and Economic Development: The EU and the Developing World. s. 349. 298 Hampl, M.: Proč pomoc nepomáhá? s. 27. 299 Kenny, C.: What is effective aid? How would donor allocate it? s. 334. 300 Moss ale upozorňuje, že v těchto ohledech je třeba být do jisté míry skeptický k faktům která různí autoři popisují jako pravdivá. Příkladem může být právě Kenny, který uvádí, že Tanzanie je nucena produkovat každé 3 měsíce 2 400 zpráv ohledně rozvojových projektů (viz. Kenny, C.: What is effective aid? How would donor allocate it? s. 334). Moss však namítá, že toto je mýtus, který vznikl na základě úvah, kolik by stát musel napsat zpráv, pokud má hodně dárců, ale přesná evidence, kolik zpráv se napíše skutečně, neexistuje (Moss, T. J.: African Development. s. 12). 296

65

jako MDGs, které popisují cíle bez zmínky o postupu, jakým se jich dosáhne, nevedou k unáhleným krokům. Jedním z příkladů může být také empowerment a práva žen. V tomto případě se jedná o velmi pomalý proces přeměny názorů v komunitách, který v dnešních vyspělých zemích probíhal velmi dlouho a je možné se ptát, zda už je u konce a kolik žen se skutečně na rozhodování podílí. Podobně v subsaharské Africe tedy nelze očekávat rychlé výsledky za pět a pravděpodobně ani za 15 let. Na základě uvedených faktů je tedy možné tvrdit, že odpovědí na položenou otázku může být ano i ne. Z hlediska přímých dopadů se dá působení pomoci hodnotit pozitivně, v dlouhodobějším horizontu už jsou výsledky spornější. Rozvojová pomoc je zároveň nástrojem spojeným s modernizací a tedy i tradičními teoriemi rozvoje. Tento fakt dokládá podle Glennieho301 také rozdílné chápání pomoci. Daný koncept je totiž jednoznačně spojený ze světem vyspělým, který na pomoc pohlíží jako na vlastní štědrost. Pro africké akademiky a zástupce občanské společnosti (odbory, NGOs) už však takovým jednoznačně kladným nástrojem není, neboť s sebou přináší problém ovlivňování, závislosti a nerovnoprávnosti. K tomu J. Knippers Black podotýká, že rozvojové programy nevznikají proto, že by se státy Severu obávaly zaostalosti Jihu. Důvodem je podle této autorky strach z rozvoje, který není naprogramován shora302.

3.3.4 Kondicionality Kondicionality začaly být v rámci rozvojové problematiky velmi vyžívány v období od 80. let v souvislosti s řešením dlužní krize. Lze tedy tvrdit, že jsou nástroji neoliberálními. Jejich podoba se v čase vyvíjela, kdy na počátku byl kladen důraz zejména na makroekonomickou stabilitu, volný trh a omezení zasahování vlád do ekonomiky, v současné době je oddlužení a poskytování rozvojové pomoci spojeno s požadavky na good governance, demokracii, lidská práva, právní stát, odpovědnost, transparentnost a snižování korupce. Dnešní důraz na odpovědnost institucí za rozvoj se může z historického hlediska zdát do jisté míry paradoxem, protože v rámci SAPs byla jednou z podmínek poskytnutí půjček decentralizace rozhodování. Tím se měla snížit role centrální vlády a možnosti jejího „škodlivého“ zasahování. V dnešní době tak existuje větší množství 301 302

Glennie, J.: The Trouble with Aid. Why Less Could Mean More for Africa. s. 4 – 9. Knippers Black, J.: Development in Theory and Practice. Bridging the Gap. s. 144 – 145.

66

různých úrovní rozhodování, což negativně ovlivňuje právě odpovědnost, neboť při velkém počtu institucí, je obtížné najít jednu, která je za daný problém zodpovědná. V souvislosti s velkým počtem NGOs, které v rozvojových zemích působí a přes které je často pomoc distribuována, lze také položit otázku, komu jsou zodpovědné tyto organizace. T. Mkandawire navíc tvrdí, že právě požadavky na zapojování se občanské společnosti a nevládních organizací snižují roli vlády, která je podle ní pro rozvoj v Africe velmi důležitá303. Za hlavní problém spojený s kondicionalitami v rámci rozvoje je tedy možné označit zasahování do vnitřních záležitostí suverénních států, neboť se vlády jednotlivých zemí musejí často podmínkám přizpůsobit, což zvyšuje jejich odpor vůči takovým opatřením a tím klesá možnost jejich úspěšnosti304. O kondicionalitách se tedy někdy mluví jako o vývozu evropských norem a hodnot305, což popírá deklarace o partnerství a respektu k odlišným kulturám. Jak se také ukazuje v rámci PRSPs, vlády nemohou svobodně rozhodovat, kam prostředky získané oddlužením investují, neboť odpuštění části dluhu je podmíněno použitím uspořených peněz na projekty snížení chudoby306. Kondicionality oddalují okamžik distribuce rozvojové pomoci, protože je její poskytnutí často vázané na splnění určitých podmínek, a způsobují rezignaci vlád na vlastní iniciativy, protože navozují pocit, že se státy stejně budou muset podvolit307. Přes veškerá pozitiva participace, je o přínosu nutného zapojení se občanské společnosti do přípravy strategií potřeba diskutovat, protože zejména některé NGOs jsou napojené na aktéry zvnějšku a nejsou odpovědné státu ale poskytovateli financí308. Zároveň se stále zvyšuje množství pomoci, které je přes ně distribuováno, čímž se dále snižuje role státu309. Pokud v NGOs navíc převažuje zastoupení pouze určité etnické skupiny, může tento stav vyvolat konflikty s jinou, která přístup k financím a jejich distribuci nemá. NGOs také mohou v některých případech disponovat více prostředky než lokální vláda, čímž se vytváří stav závislosti lidí na aktérovi zvnějšku, což dále podrývá legitimitu vlády. Otázkou poté je, zda good governance neznamená, že 303

Mkandawire, T.: Thinking about Developmental States in Africa. African Development Report 2006. s. 56. 305 Marsh, S.; Mackenstein, H.: The International Relations of the European Union. s. 228. Podrobněji o mocenských vztazích v rámci pomoci viz. také de Renzio, P.; Mulley, S.: Promoting Mutual Accountability in Aid Relationships. on-line text, s. 2. 306 Maxwell např. namítá, že v rámci PRSPs je kladen až příliš velký důraz na vzdělání a zdravotní péči, tj. sektory negativně ovlivněné SAPs, na úkor dalších potřebných oblastí jako je rozvoj venkova či lidská bezpečnost (Maxwell, S.: Washington consensus is dead. Long live the meta-narrative! on-line text, s. 4). 307 Glennie, J.: The Trouble with Aid. Why Less Could Mean More for Africa. s. 53. 308 Idahosa, P. L. E: The Norms of Displacement: NGOs, Globalisation and the State in Africa. s. 70. 309 ibid. s. 75 – 88. 304

67

vláda rezignuje na správu státu úplně. Postmodernismus tedy v tomto kontextu upozorňuje, že diskuze o dopadech působení NGOs je nutná i přes jejich zdůrazňované kvality působení v rozvojovém procesu. Kondicionality jsou spojené také se současnou obchodní dohodou z Cotonou. Rozvojové země se v ní zavázaly plnit podmínky týkající se nejen lidských práv a demokracie ale také migrace (čl. 13). Tato politická opatření státy ACP považují za eurocentrická a namítají, že by základem obchodních dohod být vůbec neměly310. V rámci dialogu mezi EU a státy ACP budou navíc tyto požadavky přezkoumávány a v případě jejich neplnění má EU má právo jednostranně spolupráci omezit či ukončit. Země ACP se tedy mohou k danému problému vyjádřit, ale na jejich námitky nemusí brát Unie zřetel, což je považováno za výrazné narušení principu partnerství a rovnosti311. S tímto souvisí také problém současných kondicionalit, a to jak posuzovat úroveň pokroku v tak obecných otázkách jako jsou good governance a demokracie. Obtížná měřitelnost daných podmínek je podle Hollanda312 důvodem, že pokud EU „odměňuje“ státy za posun vpřed, je pro ní těžké takové kroky zdůvodnit, což může pouze poškodit její pověst etické mocnosti, kterou se snaží získat. Příkladem mohou být sankce, které EU zavedla proti Zimbabwe po volbách v roce 2000, které byly považovány za poměrně svobodné. Z důvodu zastrašování, které probíhalo před volbami, uvolnila EU peníze pouze na projekty proti chudobě, avšak finance na rozvoj venkova a na programy proti HIV/AIDS (více prostředků než na chudobu) byly pozastaveny do doby, než vláda ukáže ochotu jednat podle požadovaných zásad. Ve stejném roce proběhl převrat na Fidži, ale ze strany EU se neobjevila žádná reakce nebo úvahy o vyloučení z Dohody z Cotonou. Holland313 proto tvrdí, že EU sankce používá pouze proti zemím, které jsou nevýznamné, a uvádí, že proti státům Asie nebyly nikdy zavedeny. V souvislosti s good governance a skandálem kolem Santerovy komise je také poukazováno na fakt, zda Evropská unie sama nároky na transparentnost, odpovědnost a nekorupční prostředí splňuje314. V nespolední řadě s kondicionalitami souvisí i zájmy Číny, kterou Evropa odsuzuje jako podkopávající její snahy o demokratizaci, ale africké státy ji vítají právě

310

Holland, M.: The European Union and the Third World. s. 190. ibid. s. 123. 312 ibid s. 133. 313 Holland, M.: The European Union and the Third World. s. 133 – 8. Podobně Mayer, H.: Is it still called ‘Chinese Whisper‘? The EU’s rhetoric and action as a responsible global institution. s. 70. 314 Lister, M.: The EU’s Relations with Developing States. s. 362. 311

68

kvůli tomu, že neklade další překážky rozvoji315. Tento trend lze dokázat na podílu obchodu Číny s Afrikou, který se od roku 2000 do roku 2005 zvyšoval o 40% ročně316. Pokud si tedy Evropa chce své postavení v Africe do budoucna udržet, bude nejspíše muset své postoje k politickým kondicionalitám přehodnotit, protože v současné době se, navzdory jejich sporným účinkům, počet podmínek zvyšuje317.

3.3.5 Rétorika vs. realita O problémech popsaných v této části práce nelze tvrdit, že by byly do velké míry spojené s neoliberalismem jako opatření popsaná v částech předchozích. Přesto však s problematikou neúspěšnosti rozvojové politiky EU souvisejí, a proto je zde vhodné je zmínit. V rámci deklarovaných snah o snižování chudoby, navyšování objemu rozvojové pomoci a koherenci politik Unie s cílem přispět k rozvoji chudých zemí globálního Jihu, působí zarážejícím dojmem protekcionismus zemí Severu, zejména EU a USA, v sektoru zemědělství, což je často „omlouváno“ potřebou zajistit udržitelný rozvoj venkova a ráz krajiny. Podle Molda318 by hlavní zásadou rozvojové politiky mělo být neškodit, což právě ochrana vlastního trhu před produkty, ve kterých jsou rozvojové země schopny konkurovat, a subvence dělají. Z hlediska EU však nejsou celní bariéry tím nejdůležitějším problémem souvisejícím se společnou zemědělskou politikou (CAP). Vzhledem k nutnosti zabezpečit jistou míru potravinové soběstačnosti po vzniku EHS bylo rozhodnuto, že zemědělské produkty budou vykupovány za cenu, která se každoročně stanovuje podle vývoje na světových trzích319. Vzhledem ke garantovaným odkupům došlo postupem času k nadprodukci, kterou je ES/EU nucená odkupovat. Tyto produkty jsou pak pomocí subvencí prodávány na světovém trhu, což snižuje cenu zemědělských produktů a konkurenceschopnost rozvojových zemí i v tak tradiční oblasti, jako je pro ně zemědělství. Produkty z EU navíc konkurují africkým výrobkům jak na světových tak často i na domácích trzích, kde lokální producenti postrádají výhody úspor z rozsahu a technologií, které mohou produkci zlevnit320. Kromě tarifních překážek se EU brání dovozu zemědělských produktů i bariérami

315

Mold, A.: Between a Rock and a Hard Practice – Whither EU Development Policy? s. 248. Horký, O.; Russin, P.: The Enlarged European Union and Africa’s Development. on-line text, s. 2 – 3. 317 ODI; Good governance, aid modalities and poverty reduction. From better theory to better practice. s. 16 – 17. 318 Mold, A.: Between a Rock and a Hard Practice – Whither EU Development Policy? s. 262. 319 Podrobný popis postupů při stanovování cen a dopadů CAP na světové trhy viz. Baldwin, R.; Wyplosz, C.: Ekonomie evropské integrace. s. 227 – 247. 320 Melamed, C.: Briefing: Wrong Questions, Wrong Answers – Trade, Trade Talks and Africa. s. 457. 316

69

netarifními321 jako jsou různé hygienické normy, kdy např. mléko musí pocházet z chovů, kde jsou krávy dojeny pomocí mechaniky. Opatření proti aflatoxinům, které nemají žádný prokazatelný vliv na zdraví, stojí podle SB africké exportéry ořechů, cereálií a sušeného ovoce na příjmech 670 mil. $ ročně322. Příkladem negativního vlivu subvencovaných vývozů EU na rozvoj chudých zemí může být „cukrová politika“ a Mozambik. EU je druhým největším exportérem cukru na světě, ačkoli je jeho výrobní cena o mnoho vyšší než světová323. V Mozambiku žijí 2/3 lidí pod hranicí chudoby. Populace na venkově je závislá na zemědělství a produkce cukru je jedním z nejvýznamnějších odvětví, kdy odhady hovoří, že Mozambik má pravděpodobně jedny z nejnižších nákladů na produkci cukru vůbec324. Subvencovaný cukr z EU však Mozambiku konkuruje na trzích jako je Mozambik např. Blízký východ, což velmi omezuje příjmy této chudé země. Tradičním příkladem odkazujícím na „podivné praktiky“ EU je také fakt, že jedna kráva v EU je subvencována 2,20 $ na den, což je více, než z čeho žijí 1,2 mld. lidí325. Oxfam také odhaduje, že subvence USA a Evropy na bavlnu stály Afriku v roce 2002 na příjmech 300 mil. dolarů, což bylo více než snížení dluhu v rámci HIPCI u SB a MMF, které činilo 230 mil. dolarů326. Protekcionistická pravidla a subvence tedy nejenže odporují evropské rétorice liberalismu, ale pravděpodobně nejvíce poškozují zapojení se rozvojových zemí do světové ekonomiky, což je deklarovaným cílem mnoha evropských strategií. V roce 2000 proto tanzanijský prezident v souvislosti s rozvojovou pomocí prohlásil, že rozvojové země „nemají zájem o charitu, ale o rovné příležitosti“327. V souvislosti s Dohodou z Cotonou a EPA je zajímavý také fakt, na který upozorňuje Hunt328. Ačkoli EU jasně deklaruje snahu podporovat lidský rozvoj, lze srovnáním zemí, které jsou zařazeny do kategorie nejméně rozvinutých s bezcelním přístupem, a těmi, které zůstaly vně, opět dokumentovat rozdíly mezi rétorikou a realitou. Země jsou totiž klasifikovány jako nejméně rozvinuté podle parametrů, jež 321 Podle Molda vzrostl počet produktů odmítnutých na základě nedostatečné kvality mezi roky 1998 a 2002 šestkrát (citována v Melamed, C.: Briefing: Wrong Questions, Wrong Answers – Trade, Trade Talks and Africa. s. 455). 322 Oxfam: Europe’s Double Standards. on-line text, s. 13. 323 Pro podrobný popis mechanismu stanovování cen viz. Baldwin, R.; Wyplosz, C.: Ekonomie evropské integrace. s. 228 – 229. 324 Baldwin, R.; Wyplosz, C.: Ekonomie evropské integrace. s. 245. 325 Hyde-Price, A.: „A tragic actor“? A realist perspective on „ethical power Europe“. s. 32. 326 Citováno v Taylor, I.: ‘Advice is judged by results not by intentions.‘: why Gordon Brown is wrong about Africa. s. 307 – 8. 327 Citováno v Jeniček, V.; Foltýn, J.: Globální problémy a světová ekonomika. s. 179. 328 Hurt, S. R.: Cooperation or Coercion? The Cotonou Agreement between the European Union and ACP states and the end of Lome Convention. s. 166 – 7.

70

stanovuje WTO. Vezmeme-li ale v úvahu index lidského rozvoje, tak je porovnání poměrně zajímavé. Do nejméně rozvinutých zemí jsou zařazeny ty, které v roce 1999 dosáhly poměrně vysokých hodnot HDI (např. Samoa 0,747; Kapverdy 0,677), zatímco země jako Nigérie (0,456) nebo Pobřeží slonoviny (0,422) zůstaly mimo. Dalším významným protikladem rétoriky a reality v rozvojové politice je otázka bezpečnosti, na kterou je v dnešní době kladen větší a větší důraz. Bezpečnostní strategie EU vyhlášená v roce 2003 definuje bezpečnost jako důležitou podmínku rozvoje329. Proto je možné tvrdit, že dnešní hrozby jako jsou terorismus a s ním spojená migrace či náboženská nesnášenlivost mohou způsobit, že se rozvojová pomoc stane více závislou na tomto tématu a bude nástrojem jak zajišťovat bezpečnost EU ne snižovat chudobu ve státech přijímajících pomoc. Deklarované snižování chudoby není podle nevládních organizací sdružených v rámci organizace Aprodev koherentní s tím, jak EU rozvojovou pomoc distribuuje. Zatímco v roce 1986 směřovalo 75% pomoci do opravdu chudých zemí jako byly Etiopie, Indie či Súdán, v roce 1999 už to byla pouze polovina a v dnešní době jsou hlavními příjemci státy jako Maroko, Egypt, Tunisko či země na Balkáně tj. blízké zahraničí, které nepatří mezi nejméně rozvinuté státy světa, ale jehož nestabilita může ohrozit EU330. V této souvislosti se tedy mluví o sekuritizaci rozvojové politiky a o zvyšování zájmu o geostrategické oblasti jako jsou blízké zahraničí, Afghánistán nebo Irák331. Tento přístup je však možné vysledovat i vzhledem k subsaharské Africe, kdy např. na Peace Facility for Africa vytvořenou v roce 2003 s cílem podporovat bezpečnostní operace na africkém kontinentu, byly přesunuty prostředky z EDF, aniž by byly nějakým způsobem kompenzovány332. Crawford333 také na příkladu Ghany a politiky good governance dokazuje, jak je EU v této oblasti nekonzistentní. Ghana je totiž v současné době považována za stabilní zemi, která prošla poměrně úspěšnou transformací. Přestože tento proces není ukončen a náklady na good governance a demokratizaci jsou poměrně vysoké, EU nejeví zájem tyto projekty financovat, protože za hrozby považuje země jiné.

329

Bezpečná Evropa v lepším světě. Evropská strategie bezpečnosti. on-line text, s. 2. Aprodev; European Union Development Cooperation. Policies. Between Intentions and Reality: The Problem of Incoherence . on-line text, s. 5 – 6. Podobně také Baulch, B.: Aid Distribution and the MDGs. s. 939. 331 Orbie, J.; Versluys, H.: The European Union’s International Development Policy: Leading and Benevolent? s. 82. 332 Woods, N.: The Shifting Politics of Foreign Aid. s. 40. 333 Crawford, G.: The EU and Democracy Promotion in Africa: High on Rhetoric, Low on Delivery? s. 176 – 182. 330

71

Závěrem této kapitoly je možné konstatovat, že Evropská unie má se státy subsaharské Afriky dlouhodobé vztahy a deklaruje snahy těmto zemím pomoci zejména s ohledem na snižování chudoby a udržitelný rozvoj. Dosáhnout těchto cílů však bude velmi obtížné zejména s ohledem na strategie, které EU používá a které je možné označit za poměrně neoliberální a nerespektující požadavky alternativních přístupů k rozvoji. Strategické dokumenty snižování chudoby (PRSPs) do velké míry zachovávají prvky z období SAPs, přínosy liberalizace a rozvojové pomoci nejsou jasně prokázány, kondicionality navíc zasahují do vnitřních záležitostí státu a mohou rozvoj zpomalovat. V neposlední řadě mají protekcionismus v zemědělském sektoru a proces sekuritizace rozvojové politiky negativní dopady na pověst EU, která se profiluje jako aktér, jehož zájmem jsou harmonické vztahy a lepší budoucnost pro všechny. Jak již bylo zmíněno, neoliberální charakter rozvojové politiky EU je podle Orbieho334 do velké míry dán tím, že Unie přebírá politiky ostatních institucí včetně SB a MMF, což představuje velký krok zpět od 70. let, kdy se Společenství „nebála“ jít proti liberálnímu konsensu a poskytla rozvojovým zemím preferenční režim v rámci dohod z Lomé. Otázkou tedy je, zda prosazování rozvoje pomocí neoliberálních strategií, zajistí EU pozici uznávaného mezinárodního aktéra, o kterou usiluje, nebo zda by nebylo výhodnější současné pozice přehodnotit a začít více sledovat vlastní kurz, který by zohledňoval připomínky alternativních přístupů, jejichž potenciálu pozitivně ovlivnit rozvoj států se bude věnovat následující kapitola.

334

Orbie, J.; Versluys, H.: The European Union’s International Development Policy: Leading and Benevolent? s. 85.

72

4 ANALÝZA PŘÍNOSU ALTERNATIVNÍCH PŘÍSTUPŮ K ROZVOJI V KONTEXTU REGIONU SADC V předchozí kapitole byla naznačena problematická povaha rozvojové politiky Evropské unie v souvislosti s neplněním stanovených cílů, což je do velké míry způsobeno přetrváváním neoliberálního uvažování při plánování rozvoje. Tato kapitola se tedy bude snažit dát odpověď na otázku, zda mají alternativní přístupy k rozvoji potenciál přispět ke zlepšení kvality života v rozvojových zemích či nikoli.

4.1 Současný stav rozvoje v subsaharské Africe Subsaharská Afrika je v současné době považována za region s pravděpodobně nejhoršími výsledky a nejméně optimistickými vyhlídkami do budoucna, co se rozvoje týká. Jak již bylo řečeno, úspěchy rozvojových projektů jednotlivých mezinárodních organizací či států zůstávají omezené a rozvojových cílů tisíciletí se s velkou pravděpodobností nepodaří dosáhnout. Podle J. Mukum Mbaku335 má zároveň pouze málo států ekonomické kapacity na to, aby se mohly díky růstu splnění MDGs přiblížit. Problematická je situace zejména s ohledem na témata jako jsou zadlužení336, chudoba, HIV/AIDS, podvýživa, přístup ke zdrojům pitné vody a sanitární technice, zapojení se států do světové ekonomiky nebo bezpečnostní situace. V souvislosti s dlužní krizí poukazuje Simon337 na problematiku přetrvávání negativních dopadů SAPs z 80. a 90. let 20. století, kdy došlo ke zhoršení dostupnosti vzdělání a zdravotní péče, snížení potravinové bezpečnosti, ekonomické stagnaci a zvýšení nezaměstnanosti. Navzdory veškerým snahám mezinárodních organizací a iniciativ pro oddlužení potřebuje stále mnoho zemí Afriky více finančních prostředků na splátky dluhu než je schopno vydávat na zdravotní péči. Výdaje na dluhovou službu Zambie nebo Malawi, tj. států s velmi vysokými počty lidí nakažených

HIV,

se

např. rovnají

130%,

respektive

100%

rozpočtu

na

zdravotnictví338. Ani Iniciativa multilaterálního oddlužení (The Multilateral Debt relief Initiative – MDRI) vyhlášena v roce 2005 po summitu v Gleaneagles, jejímž cílem 335

Podle Mukum Mbaku, J.: The African Debt Crisis and New Globalisation. s. 29 – 30. Zadlužení v Africe mezi lety 1980 a 2003 vzrostlo o 175% (podle African Development Report 2006. s. 13). Pro podrobnější popis příčin a průběhu dlužení krize viz. Hildebrandová, M.: Limited Achievments of the Debt Relief Process. s. 115 – 121. 337 Simon, D.: Debt, Democracy and Development: Sub-Saharan Africa in the 1990s. s. 19 - 20. 338 Oxfam; Debt Relief and the HIV/AIDS Crisis in Africa. Does the Heavily Indebted Poor Countries (HIPC) Initiative go far enough? on-line text, s. 1. 336

73

mělo být úplné oddlužení chudých států u mezinárodních organizací, pravděpodobně nepřinese požadované výsledky, protože se oddlužení týká jen některých institucí. Vzhledem k tomu mohou Mali nebo Mozambik dosáhnout pouze na snížení dluhu ve výši 56%, respektive 48%339 místo deklarovaného úplného odpuštění dluhu. Problém HIV/AIDS je možné dokumentovat na statistikách UNAIDS – v roce 2004 představovali obyvatelé Afriky 10% světové populace, ale zároveň zde žilo 66% HIV pozitivních lidí na světě340. Největší rozšíření nemoci bylo v roce 2007 zaznamenáno v Lesothu (26,1%), Botswaně (23,9%) a Svazijsku (23,2%)341. Negativními důsledky nemoci pro rozvoj Afriky jsou zejména snížení délky dožití (bez HIV/AIDS by se délka života zvýšila např. v Botswaně o 34 let, v Zambii o 18 a v Malawi o 14)342. Dále se také zhoršuje finanční situace obyvatel, protože nemocní lidé nemohou pracovat, potřebují prostředky na léčbu a někdo z rodiny o ně musí pečovat. Zvyšují se nároky na zdravotní péči a zároveň se prohlubují nerovnosti ve společnosti, protože nemoc má větší dopady na ženy, mezi nimiž je prevalence vyšší a zároveň jsou ze společnosti na rozdíl od nakažených mužů mnohem častěji vyloučeny343. V souvislosti s Afrikou se dále hovoří o nedostatku vzdělaných lidí, kteří odcházejí za lepšími podmínkami do zahraničí (brain drain), což se negativně dotýká zejména vysokého školství, jež postrádá kvalitní lektory, kteří by příští africké odborníky učili. V neposlední řadě Mbaku344 také poukazuje na negativní dopady politické kultury elit, které se obohacují na úkor občanů státu, korupce, etnických konfliktů a politického násilí, pokračující závislosti států na primární produkci a mezinárodního finančního systém, který podle autora diskriminuje africké obchodníky a podnikatele. Cihelková345 podobně poukazuje na fakt, že se jednotlivé africké země dodnes potýkají s koloniální minulostí, která ovlivnila jejich hospodářské a obchodní vztahy s okolním světem. Zejména dlouhodobá orientace na export do metropolí zapříčinila, že infrastruktura byla projektována směrem vně států. Chybějící dopravní spojení mezi jednotlivými zeměmi tak dodnes ztěžuje regionální spolupráci, což je vzhledem k tlaku Evropské unie na vytvoření regionálních zón volného obchodu, poměrně komplikujícím prvkem. 339

Eurodad; G8 Debt Deal One Year On: What Happened and What Next? on-line text, s. 6. UNAIDS; 2004 Report on the global AIDS epidemic. on-line text, s. 6 341 Jedná se o prevalenci mezi lidmi ve věku 15 – 49 let. (podle UNAIDS; 2008 Report on the Global AIDS epidemic. on-line text, s. 215). 342 OSN; HIV/AIDS: Population Impact and Policies 2001. on-line text, strany nečíslovány. 343 Viz. Majerová, I.: Rozvojové ekonomiky. s. 46. 344 Podle Mukum Mbaku, J.: The African Debt Crisis and New Globalisation. s. 31. 345 Cihelková, E.: Vnější vztahy Evropské unie. s. 278. 340

74

4.2 Region SADC: rozvoj díky alternativním přístupům? Pro zhodnocení přínosu alternativních přístupů k rozvoji byl vybrán region Jihoafrického rozvojového společenství (SADC)346 z několika důvodů. Zaprvé není v možnostech této práce zhodnotit úspěšnost rozvoje v celé subsaharské Africe, která je i přes mnoho společných znaků regionem příliš heterogenním, a proto bylo nutné výběr omezit. SADC představuje vhodnou oblast, neboť se jedná o společenství, jehož cílem je regionální spolupráce, kterou podporuje i Evropská unie a zároveň má se Společenstvím poměrně dlouhodobé vztahy. Země, které jsou členy SADC, jsou také bývalými koloniemi Velké Británie, Francie, Portugalska a Belgie, což může do jisté míry poskytnout přehled o tom, zda má koloniální minulost na rozvoj jednotlivých zemí vliv či nikoli. Jihoafrické rozvojové společenství (SADC) vzniklo v roce 1992 na základě dřívější Konfederace o rozvojové spolupráci v jižní Africe (SADCC). Impulsem ke přeměně byla změna režimu v Jihoafrické republice a snaha integrovat tento stát mezi ostatní země regionu. Integrační uskupení usiluje podle čl. 5 zakládající smlouvy347 zejména o rozvoj, ekonomický růst, snižování chudoby, zlepšování kvality života, podporu míru a bezpečnosti a udržování dobrých vzájemných vztahů. V rámci oblasti ekonomiky se jedná o podporu vnitroregionálního obchodu, investic a industrializace. Deklarovanými cíli jsou postupné zavádění zóny volného obchodu do roku 2008, celní unie (2010), společného trhu (2015), měnové unie (2016) a společné měny do roku 2018348. Zóna volného obchodu funguje v regionu od srpna 2008. Její vytváření probíhalo na základě Protokolu o obchodu schváleného v roce 2000, ve kterém se země zavázaly k přesnému harmonogramu snižování tarifních a netarifních překážek. Dohoda se týkala také požadavků ohledně zemí původu, aby byla

zajištěna podpora produktům regionu349. Současnými členskými státy

společenství jsou: Angola, Botswana, Demokratická republika Kongo, Jihoafrická republika, Lesotho, Madagaskar, Malawi, Mauricius, Mozambik, Namibie, Seychely, Svazijsko, Tanzanie, Zambie a Zimbabwe. V této souvislosti poukazuje Pallotti350 na zajímavý fakt, že SADC nemá definovanou rozvojovou politiku jinak než na neoliberálních myšlenkách založenou 346

Základní informace o zemích regionu viz. Příloha 3. Podle Southern African Development Community (SADC) Free Trade Agreement. on-line text, s. 7. 348 Podle SADC; SADC Objectives. on-line text, strany nečíslovány. 349 Kweka, J.; Mboya, P. G.: Regional Integration and Poverty: The Case of Tanzania. s. 228. 350 Pallotti, A.: SADC: A Development Community without a Development Policy? s. 529 – 530. 347

75

regionální integraci a liberalizaci obchodu podle Protokolu. Navzdory prohlášením tedy neexistuje žádná strategie, která by směřovala ke zmenšování rozdílů mezi jednotlivými státy v rámci společenství, zejména mezi JAR a ostatními zeměmi, což může mít v dlouhodobém horizontu pro integrační seskupení velmi negativní dopady, neboť se zde podle tohoto autora nejedná o regionální spolupráci ale pouze o regionální liberalizaci. Při hodnocení úspěchů rozvoje v rámci daného regionu vychází práce z údajů o růstu HDP, růstu HDP na obyvatele a indexu lidského rozvoje351. První dva ukazatele jsou uvedeny zejména s ohledem na jejich časté používání organizacemi jako je Světová banka nebo Mezinárodních měnový fond. Z důvodů jejich omezené výpovědní hodnoty vzhledem k definici rozvoje jako zlepšování kvality lidského života však bude brán větší zřetel na hodnoty a vývoj HDI. Giniho index je v tabulkách uveden zejména kvůli přehledu o nerovnostech v rámci společností v jednotlivých zemích . Podle daných ukazatelů lze země roztřídit do skupin: - země vykazující mezi lety 2000 – 2007 růst HDI o 10 a více procent: Tanzanie, Mozambik, Zambie, Botswana a Demokratická republika Kongo, - země stagnující nebo vykazující pouze mírný růst: Madagaskar, Angola, Mauricius, Malawi, Namibie a Seychely - země, kde dochází ke zhoršování situace: Lesotho, Svazijsko, JAR a Zimbabwe Cílem následující části tedy bude analyzovat situaci ve třech nejúspěšnějších zemích SADC podle růstu HDI tj. v Tanzanii, Mozambiku a Zambii, a zjistit, zda k jejich rozvoji alespoň do jisté míry vedly ohledy brané na ženy a životní prostředí, větší participace a vlastnictví programů zejména v rámci PRSPs nebo silná pozice státu.

Pokud

budou

tyto

požadavky

v literatuře

uvedeny

jako

rozhodující

pro zlepšování kvality života v daných zemích, poté bude nutné ověřit, zda podobné podmínky ve státech jako JAR nebo Zimbabwe splněny nebyly. Na základě jejich srovnání tak bude možné vyslovit závěry o přínosu alternativních přístupů k rozvoji vybraných států v rámci regionu. Zkoumání příčin úspěchů rozvoje bylo nutné omezit vzhledem k dostupnosti literatury týkající se daného tématu. V této souvislosti McCourt a Bebbington352 poukazují na problém rozvojových studií, která spíše analyzují neúspěchy rozvoje, jež jsou považovány za „užitečnější“, neboť přinášejí

351 352

Viz. Přílohy 4, 5 a 6. McCourt, W.; Bebbington, A.: Introduction: A Framework for Understanding Development Success. s. 1 – 3.

76

více informací a potenciál ke zlepšení. Úspěchy se tedy odborníci příliš nezabývají, což tento obor negativně ovlivňuje a způsobuje skepsi ohledně rozvoje.

4.2.1 Tanzanie Tanzanie je bývalou kolonií Velké Británie, která získala samostatnost v roce 1961 jako Tanganika. O rok později došlo na ostrově Zanzibar k převratu, který svrhnul převážně arabskou vládu, a byla vyhlášena republika. Nová vládnoucí strana vyslovila zájem o jednocení se se sousedním státem a roku 1964 tak vznikla Tanzanie. Vývoj státu je spojen především s Revoluční stranou (CCM) a také s osobou Julija Nyerereho, který byl velmi dlouhou dobu prezidentem. Pod jeho vedením se země vydala cestou rozvoje pomocí afro-socialismu a budování komunit ujamaas, popsaných ve druhé kapitole této práce. V roce 1992 byl na nátlak opozice zrušen systém jedné strany a ve svobodných volbách však opět zvítězila CCM, která drží parlamentní většinu dodnes. O Tanzanii je tedy možné hovořit jako o systému s hegemonní stranou. V současnosti je prezidentem Jakaya Kikwete. Jedním z hlavních problémů státu je v současné době nekonkurenceschopnost jeho výrobků a nízký podíl na světovém obchodě353, které má pomoci překonat zapojování se do různých regionálních integračních uskupení. Tanzanie je zároveň velmi závislá na zemědělství, kde přes 50% exportů představují pouze tři produkty, kterými jsou káva, bavlna a kešu. Další obtíže způsobuje také malý průmyslový sektor a nerozvinutá dopravní infrastruktura354. Na druhou stranu v rámci zkoumaných států dosáhla tato země nejrychlejšího rozvoje HDI, jehož hodnota se mezi lety 2000 a 2007 zvýšila o 15% z 0,436 na 0,530. Co se týče participace na rozhodování, tak ta nebyla v systému jedné vládnoucí strany až do konce 80. let téměř možná. Mezi lety 1990 a 1995 však vzrostl počet NGOs působících v zemi a zaregistrovaných u Ministerstva vnitra z 25 na 604, takže je možné tvrdit, že zájem o zapojení se do chodu státu je v zemi patrný355. Na druhou stranu je však nutné poznamenat, že se tyto organizace soustředí především na aktivity, které negativně ovlivnily SAPs, tj. školství a zdravotnictví. Problémem je do velké míry také působnost NGOs, které sídlí převážně v bohatších oblastech jako je Dar es Salaam, Arusha nebo okolí Kilimandžára. V roce 1994 bylo např. 60%

353

Kweka, J.; Mboya, P. G.: Regional Integration and Poverty: The Case of Tanzania. s. 213. ibid. s. 216. 355 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 107. 354

77

NGOs registrováno v hlavním městě, 10% v Arushi a 6% v oblasti nejvyšší hory afrického kontinentu, z čehož vyplývá, že pouze 24% těchto organizací mělo sídlo v chudších částech země356. V rámci otázek genderu se NGOs soustředí zejména na pomoc ženám z chudých domácností, jejichž participace je však velmi omezená z časových a finančních důvodů. Členkami organizací jsou tedy hlavně provdané ženy křesťanského vyznání ze střední třídy357. V rámci Iniciativy pro vysoce zadlužené chudé země (HIPCI) připravovala Tanzanie dvě strategie – provizorní a konečnou. Konečná strategie byla mezinárodními finančními institucemi schválena v roce 2001 a Tanzanie se tak jako jeden z prvních afrických států kvalifikovala pro částečné oddlužení. PRSPs byly SB a MMF přijaty velmi kladně, proces jejich přípravy však podle dostupné literatury neprobíhal zcela na základě principů participace, jak je organizacemi požadováno. Na základě toho někteří autoři tvrdí358, že deklarované podmínky nejsou tolik důležité v případě, že strategie reflektují názory Banky a Fondu na to, jak má snižování chudoby postupovat. První (provizorní) strategie vznikla v Tanzanii velmi rychle, neboť byla zčásti napsána pracovníky SB. K jejímu schválení došlo v březnu 2000, ale její obsah nebyl s občanskou společností vůbec konzultován, což podle Evans a Ngalewa359 způsobilo, že důležití aktéři nebyli na proces participace na konečné PRSPs připraveni. Příprava finální strategie poté trvala pouze devět měsíců, což vláda ospravedlňovala především skutečností, že PRSP vycházel z jiného dokumentu zabývajícího se snižováním chudoby, který byl navržen v rámci státní iniciativy a vytvořen na základě dlouhodobějších konzultací. Na jednáních o PRSP byli po celou dobu přítomni experti ze SB a MMF, konzultativní proces se zástupci veřejnosti však trval pouze krátce. V lednu a březnu 2000 došlo k jednání s jednotlivými NGOs, na jejichž základě byla vládě předložena zpráva, která měla být zahrnuta do vládního návrhu. Ten byl diskutován v rámci několika seminářů na úrovni provincií a v červenci byl poprvé předložen ke čtení v parlamentu. K poslednímu setkání se zástupci občanské společnosti došlo v srpnu na celonárodním workshopu těsně před schválením strategie vládou na počátku září360.

356

Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 107. ibid. 358 Evans, A.: Ngalewa, E.: Tanzania. s. 255 – 6. 359 ibid. s. 252. 360 Mercer, C.: Performing partnership: civil society and the illusions of good governance in Tanzania. s. 756 – 7. 357

78

Příprava PRSPs byla kritizována zejména kvůli omezeným možnostem zapojení se společnosti do tohoto procesu vzhledem velmi krátkému termínu dokončení strategie. Mnoho organizací mělo problémy s přístupem k dokumentům a často nebylo jasně určeno, do kdy a kam doručit své návrhy či připomínky361. Mercer362 např. uvádí, že organizace účastnící se celonárodního jednání o konečné verzi dokumentu, dostaly vládní návrh pouze dva dny před zahájením semináře. Z toho podle zástupců NGOs vyplývá, že vláda si vysvětlila pojem participace jako synonymum konzultace a po NGOs se v podstatě chtělo jen potvrzení rozhodnutí učiněných jinde. Navzdory výše uvedeným nedostatkům došlo díky PRSPs k jedné velmi podstatné změně, která mohla mít vliv na růst indexu lidského rozvoje v Tanzanii. Vzhledem k nutnosti zaměřit strategie na snižování chudoby a zlepšování dostupnosti vzdělání a zdravotní péče byla, přes odpor ministerstva školství, obnovena neplacená školní docházka na základních školách. Školné bylo zavedeno v roce 1995 kvůli požadavkům SAPs na snížení vládních výdajů. Tento krok způsobil úbytek studentů z chudých rodin a mnoho nespokojených občanů také poplatky odmítalo platit, protože prostředky byly používány spíše jako forma lokálních daní, než že by byly investovány zpět do školství. Zájem o vzdělání po zrušení školného převýšil kapacitu škol a pomohl iniciovat program reforem ve školství, na který přispívá i mezinárodní společenství363. Podle Mercer364 však byla reakce mezinárodních institucí a dárců na konečnou strategie navzdory veškeré kritice ze strany NGOs velmi pozitivní a Tanzanie byla ostatním zemím dávána za příklad. Problém nedostatečné participace byl zdůvodněn nepřipraveností NGOs, které se údajně nemohly shodnout na společném stanovisku. Otázkou však je, zda nutnost hájit stejná stanoviska zcela neodporuje principu participace a respektu k lokálním znalostem. Pallotti365 zároveň tvrdí, že dokument je stále založen na neoliberálním základě, neboť ke snížení chudoby má vést růst ekonomiky a decentralizace rozhodování. Proces decentralizace probíhá v Tanzanii již od roku 1996 a deklarovaným cílem vlády je rozdělení pravomocí mezi jednotlivé úrovně správy a finanční posílení

361

Evans, A.: Ngalewa, E.: Tanzania. s. 254 – 5. Mercer, C.: Performing partnership: civil society and the illusions of good governance in Tanzania. s. 756. 363 Evans, A.: Ngalewa, E.: Tanzania. s. 260 – 1. 364 Mercer, C.: Performing partnership: civil society and the illusions of good governance in Tanzania. s. 758. 365 Pallotti, A.: Tanzania: Decentralising Power or Spreading Poverty? s. 222. 362

79

okresních a městských/obecních rad tak, aby došlo ke zlepšení zajištění služeb pro občany. Místní samosprávy mají možnost vybírat daně, což má vést ke zvýšení participace občanů, kteří budou mít zájem za své peníze získat kvalitní služby a lokální vláda jim tak bude muset být odpovědná. Navzdory těmto deklaracím je však již od doby ujaamy a prezidenta Nyerereho v Tanzanii velice silná tradice řízení státu shora, a centrální vláda proto nemá zájem se o podíl na rozhodování a distribuci financí dělit, takže lokální správa příliš úspěšná není. V roce 2003 byly navíc pravomoci vybírat daně velmi omezeny a v rámci dnešních rozpočtů lokálních vlád pochází pouze 4 – 5% financí z jejich vlastních zdrojů366. Zároveň došlo i k přesunu pravomocí z vesnických rad ve prospěch okresních, přestože tyto instituce jsou pro obce velmi důležité, neboť se na ně domácnosti obracejí v případě nedorozumění o půdu, zvýšení daní či finančních problémů. Cílem pozemkové reformy probíhající od roku 1999 je empowerment občanů. Ti mají na jejím základě možnost získat oprávnění k držení půdy, které vydávají lokální autority. Půda je však formálně v rukou prezidenta a přidělení větší rozlohy pozemků závisí na souhlasu ministra, takže lokální správa nemůže rozhodovat autonomně. Reforma sice teoreticky nabízí půdu i ženám, ale ty jsou v praxi znevýhodňovány a získat či zdědit půdu bez manžela nebo mužských potomků je pro ně velmi obtížné367. Rozdělování půdy navíc také zvyšuje riziko konfliktů ve společnosti, protože od dob ujaamy není jasné, komu půda patří. Někteří si tedy na ní dělají nároky jako na majetek, který byl rodině zkonfiskován, a jiní podle dnešního zákona. Problémy

decentralizace

a

pozemkové

reformy

tedy

vycházejí

především

ze skutečností, že se jedná technokratický a neoliberální přístup, který nebere v úvahu tradiční autority (např. vesnické rady) a rozdíly ve společnosti, neboť někteří občané si mohou pomocí úplatků zajistit půdy více368. Zároveň se snižuje autorita a legitimita lokální vlády, která nemá dostatek kapacit na to, aby rozdělování půdy koordinovala. Existuje tedy nebezpečí, že výše zmíněné procesy nepřispějí ke zvýšení kvality života lidí, ale spíše prohloubí marginalizaci určitých skupin obyvatel a způsobí další nárůst apatie k politice369. Ze studia literatury tedy vyplývá, že ačkoli se v Tanzanii alternativní přístupy jako participace a empowerment do jisté míry uplatňují, nelze o nich tvrdit, že jsou těmi 366

Pallotti, A.: Tanzania: Decentralising Power or Spreading Poverty? s. 226. Více viz. HSRC Press; Reclaiming our lives. on-line text, s. 64 – 65. 368 Pallotti, A.: Tanzania: Decentralising Power or Spreading Poverty? s. 232. 369 ibid. s. 223. 367

80

určujícími pro zvyšování hodnot HDI. Hlavními faktory jsou v současné době růst ekonomiky, turismus a příliv přímých zahraničních investic (PZI) zejména do sektorů obchodu, dopravy a komunikačních technologií370. Nutné je ale podotknout, že ačkoli dochází k růstu, není zcela jasné do jaké míry se zlepšuje život obyčejných lidí371. Kweka a Mboya např. tvrdí372, že k výraznějšímu snížení chudoby nedošlo a PZI směřují pouze do nejvyspělejších oblastí v rámci země a do lukrativních oborů spíše než na venkov a do zemědělství, kde by měly potenciál chudobu opravdu snížit.

4.2.2 Mozambik Mozambik je bývalou portugalskou kolonií, která se ze tří popisovaných zemí osamostatnila nejpozději. V boji za nezávislost území se angažovala zejména Fronta osvobození Mozambiku (Frelimo). Po vyhlášení samostatnosti se v roce 1975 chopilo toto socialistické hnutí vedené pozdějším prezidentem Machelem Samorou moci. V zemi však brzy vypukla občanská válka mezi Frelimem a opozičním antikomunistickým hnutím Mozambického národního odboje (Renamo), která trvala až do roku 1992. Na základě nové ústavy se země stala republikou se vícestranickým systémem. Vláda, parlament i lokální správa jsou však od počátku 90. let fakticky v rukou Frelima. Současným prezidentem je Armando Guebuza. Při posuzování literatury týkající se procesu participace na přípravách strategie PRSP je možné najít shodné problémy jako v případě Tanzanie. Program snižování chudoby opět vycházel z vládního dokumentu, který byl připraven již před vyhlášením podmínek HIPCI. Provizorní strategie byla proto připravena velmi rychle a návrh konečného programu byl s občanskou společností konzultován je ve velmi malé míře. Zástupci NGOs měli pouze krátký termín na přípravu jednání v rámci seminářů. Ty byly koncentrovány do hlavního města, témata schůzí nebyla často dopředu známa a dokumenty, ke kterým se mělo být možné vyjadřovat, nebyly k dispozici. Parlament a politické strany byly z procesu úplně vyloučeny. Poslední PRSP, který zahrnuje období 2006 – 2010, dokonce nebyl v parlamentu ani předložen373. Zároveň je třeba zdůraznit, že NGOs se účastnily pouze jednání o předběžných návrzích, veškeré další verze dokumentu včetně rozpočtu však již procházely pouze konzultacemi se SB a MMF. Překážkou participace občanské společnosti 370

Kweka, J.; Mboya, P. G.: Regional Integration and Poverty: The Case of Tanzania. s. 236 – 242. Mercer, C.: Performing partnership: civil society and the illusions of good governance in Tanzania. s. 750. 372 Kweka, J.; Mboya, P. G.: Regional Integration and Poverty: The Case of Tanzania. s. 217. 373 Glennie, J.: The Trouble with Aid. Why Less Could Mean More for Africa. s. 61. 371

81

v Mozambiku je především chudoba, neboť NGOs jsou koncentrovány v hlavním městě a „bohatších“ lokalitách a mají nedostatek finančních zdrojů a kapacit374. Mozambik je v současné době možné označit za typický příklad „aid economy“. Stát je na rozvojové pomoci závislý do té míry, že 50% celkových vládních výdajů a 75% výdajů na sociální služby pochází z externích zdrojů375. Tento fakt má dopady zejména na vlastnictví programů a proces decentralizace. Studie Overseas Development Institute376 uvádí, že vláda Mozambiku se nesnaží nijak ovlivňovat rozhodnutí dárců, do kterého sektoru budou investovat, z obavy, že by takové kroky mohly snížit objem pomoci. Motivací při přípravě dokumentů je zároveň spíše vyhovět finančním institucím a dárcům než přijít s nějakými vlastními iniciativami, protože by tím mohlo hrozit nebezpečí konfliktu zájmů377. Pokud tedy centrální vláda nemá v rozvojovém procesu váhu a ani není přesvědčená o tom, že by jí mít měla, potom se o principech partnerství a ownership nedá hovořit. Nedostatek vlastních prostředků dále vede k soupeření mezi jednotlivými ministerstvy, které se snaží dostat pod svou kontrolu fondy, ze kterých peníze pocházejí. Pro dárce je zároveň jednodušší spolupracovat s centrální vládou, protože na lokální úrovni nemají úředníci často vyšší než základní vzdělání378. Ministerstva mají zájem na zachování si vlivu na rozhodování o distribuci finančních prostředků zejména z obavy, že na lokální úrovni by Renamo mohlo získat více podpory, a proto decentralizační snahy podporovány nejsou. Přesto na lokální úrovni existuje poměrně úspěšný model správy skrze úřady pro plánování a finance na úrovni provincií a jednotlivé strategie jsou schvalovány radami, kde zasedají zástupci Frelima a Renama, křesťané i muslimové a zástupci okresů a provincií379. Úspěchy tohoto modelu jsou však vlivem silné pozice centrální vlády limitované. Mozambik má také poměrně dlouhou tradici ženských hnutí, která existují již z doby před ziskem nezávislosti a oficiální vládní politika Frelima rovnoprávnost žen podporuje380. Ženy mají poměrně velké zastoupení v parlamentu, ve vládě i ve státní správě381, ale vzhledem k tradicím nejsou jejich názory v praxi stále příliš slyšet a 374

Falck, H.; Landfald, K.; Rebelo, P.: Mozambique. s. 189 – 90. ibid. s. 192. 376 Menocal, A. R.; Handley, G.; Graves, S.: How effective is EU aid on the ground? on-line text, s. 41. 377 Falck, H.; Landfald, K.; Rebelo, P.: Mozambique. s. 195. 378 ibid. s. 192. 379 Pro bližší informace viz. Jackson, D.: The „Nampula“ Model: A Mozambique Case of Successful Participatory Planning and Financing. s. 189 – 210. 380 DFID; Evaluation of Citizens‘ Voice and Accountability. Country Case Study: Mozambique. on-line text, s. 12 – 13. 381 Současnou hlavou vlády je premiérka Luisa Diogo. 375

82

v obyčejném životě musejí často čelit diskriminaci, nedostatku pracovních příležitostí či domácímu násilí. Vzhledem k tomu, že v zemi není bezplatná školní docházka, je negramotnost u žen mnohem vyšší než u mužů382. Mezi dívkami ve věku 15 – 24 let je zároveň 2,5krát vyšší prevalence HIV/AIDS383. V Mozambiku dokonce existuje ministerstvo zabývající se problémy marginalizovaných skupin, jeho pozice vůči jiným vládním úřadům je ale slabá a jeho role je zanedbatelná384. Podle studie Světové banky385 však tato země má jednu z nejliberálnějších pozemkových reforem v subsaharské Africe, co se genderu týká, a na severu země se dokonce půda dědí v mateřské linii386. Mozambik je zemí, která byla po skončení občanské války v roce 1992 ve velmi složité ekonomické situaci a i během posledního desetiletí postihly tento stát katastrofy jako velké záplavy v letech 2000, 2001 a 2007 a potravinová krize v letech 2002 – 2003. Přesto se hodnota HDP/obyvatele zvýšila od konce války do současnosti dvakrát387, a proto je tento stát dáván za příklad úspěšné země. Za prvky alternativních teorií, které jsou v Mozambiku přítomny, lze do jisté míry považovat centrální roli vlády (potenciál pro developmental state), částečnou participaci, ownership a snahu zlepšovat postavení žen. Na druhou stranu je však nutné opět zdůraznit, že zvyšování hodnoty HDI je závislé především na růstu HDP a poskytované rozvojové pomoci, která je zaměřena především na projekty ve školství a zdravotnictví. Otázkou však je, zda je takový rozvoj možné považovat za udržitelný. Studie DFID388 např. tvrdí, že ačkoli je země stabilní a roste, tak z růstu HDP profituje pouze přibližně 20% lidí. Nerovnosti mezi obyvateli je možné dokumentovat také na Giniho indexu, jehož hodnota byla v roce 2007 stále značná (47,1%)389. Největším problémem ekonomického úspěchu Mozambiku je ale již zmíněný fakt, že jeho růst je téměř zcela závislý na rozvojové pomoci, která je podle Hanlona taková, že MMF a NGOs mohou nahradit stát390. Jejich vliv na rozhodování vlády je proto značný, což omezuje princip vlastnictví programů. Nebezpečím také je, že vládu nic nepodněcuje k reformám, neboť vše de facto funguje velmi dobře. 382

DFID; Mozambique Country Governance Analysis 2007. on-line text, s. 28 – 29. UN Mozambique; Development in Mozambique. on-line text, strany nečíslovány. 384 DFID; Evaluation of Citizens‘ Voice and Accountability. Country Case Study: Mozambique. on-line text, s. 12. 385 WB; Beating the Odds .Sustaining inclusion in Mozambique’s growing economy. on-line text, s. 22. 386 ODI; Food security options in Mozambique: one country, two worlds? on-line text, s. 16. 387 Jones, S.: Wither Aid? Financing Development in Mozambique. on-line text, s. 14 – 20. V této souvislosti je ale nutné poukázat na fakt, že z nízké základny se roste rychleji než v případě zemí, kde je životní úroveň vyšší. 388 DFID; Evaluation of Citizens‘ Voice and Accountability. Country Case Study: Mozambique. on-line text, s. 12. 389 Viz. Příloha 4. 390 Citováno v Idahosa, P. L. E: The Norms of Displacement: NGOs, Globalisation and the State in Africa. s. 79. 383

83

Poskytování rozvojové pomoci je značně nepředvídatelné391 a v dnešní době, kdy dochází k sekuritizaci rozvojové politiky, by mohly být finanční prostředky poskytované Mozambiku značně omezeny, jestliže bude vnímán jako stát stabilní. Pokud jsou tedy z rozvojové pomoci financovány školství a zdravotnictví, jelikož si výdaje na tyto oblasti vláda nemůže dovolit392, pak je možné argumentovat, že v případě omezení pomoci dojde k výraznému zhoršení těchto parametrů v rámci HDI a rozvoj země se zastaví nebo se situace dokonce zhorší. Ze současného stavu závislosti však bude velmi těžké se vymanit a vláda se bude muset naučit získávat prostředky na rozvoj z vlastních zdrojů nebo výdaje omezovat na takovou míru, že si bude moci své aktivity dovolit financovat bez tak vysoké pomoci zvnějšku393.

4.2.3 Zambie Zambie je bývalou britskou kolonií nazývanou Severní Rhodesie, která získala samostatnost v roce 1964. O osm let později byly politické strany zakázány a k moci se dostala Sjednocená národní strana nezávislosti. Pod vedením prezidenta Kennetha Kaundy usilovala země o rozvoj na základě socialistického modelu a podporovala hnutí za nezávislost v okolních zemích jako byly Angola či Zimbabwe. V 80. letech se v důsledku dlužní krize a zavádění SAPs sociální situace v zemi začala zhoršovat a objevovaly se protesty proti vládě. Na nátlak opozice byly v roce 1991 vyhlášeny parlamentní a prezidentské volby a byl zaveden systém více politických stran. V současné době je prezidentem Rupiah Banda a ve volbách v roce 2006 získala největší podporu strana Movement for Multiparty Democracy. Zambie nebyla v rámci SADC do roku 2000 příliš úspěšnou zemí, pokud bereme v potaz růst ekonomiky, HDP/obyv. i HDI394. V roce 2003 však došlo k nárůstu cen mědi díky zvýšení poptávky z Asie – především z Číny. Vývoz mědi má na zambijském obchodě 2/3 podíl a ceny této komodity mezi lety 2001 a 2006 vzrostly o 200%395. Vlivem zvyšujících se příjmů z exportu a současného oddlužení došlo v Zambii396 k výrazné akceleraci růstu ekonomiky, ke zhodnocení měny (až o 30% proti dolaru během období 1/2005 – 5/2006) a k expanzi důlního průmyslu. Je tedy možné tvrdit, že i v tomto případě má na růst HDI vliv především ekonomika. 391

Viz. např. Riddel, R. C.: Does Foreign Aid Really Work? s. 228. Jones, S.: Wither Aid? Financing Development in Mozambique. on-line text,s. 7. 393 ibid. s. 26 – 34. 394 viz. Přílohy 4, 5 a 6. 395 Melamed, C.: Briefing: Wrong Questions, Wrong Answers – Trade, Trade Talks and Africa. s. 452 a 454. 396 Podle Cali, M.; te Welde, K. W.: Is Zambia contracting Dutch Disease? on-line text, s. 6 – 14. 392

84

Na druhou stranu však lze opět namítnout, že je diskutabilní, zda se jedná o rozvoj dlouhodobý a udržitelný, protože je závislý na vnějších faktorech. Změny v ekonomice státu, které v současnosti probíhají mohou mít zároveň negativní dopady na chudobu. Zhodnocení měny totiž ovlivní ostatní výrobní sektory, protože se exporty “zdraží” a stanou se na trhu méně konkurenceschopnými. Silná měna zároveň zlevňuje import, což může ohrozit domácí producenty zejména v oblasti textilu. Zvýšení poptávky po mědi má také důsledky v podobě nárůstu pracovních příležitostí v důlním sektoru. Zvyšující se bohatství země ale nenutí vládu ekonomiku diverzifikovat a ostatní sektory jsou závislé na rostoucím důlním průmyslu, což může mít po vyčerpání zásob komodity nebo po pádu cen velmi nepříjemné následky.

4.2.4 Přínos alternativních přístupů k rozvoji – shrnutí Na základě analýzy literatury je tedy možné tvrdit, že požadavky alternativních přístupů nelze považovat za určující v rámci rozvoje tří zemí SADC (Tanzanie, Mozambik a Zambie), kde hodnoty HDI v období 2000 - 2007 rostly nejrychleji. Z předchozí části textu vyplývá, že větší vliv měly ryze tradiční prvky jako ekonomický růst způsobený zvýšením cen některých primárních produktů a poskytováním finančních prostředků v rámci rozvojové pomoci či oddlužení. Přestože se jedná o analýzu omezenou pouze na velmi malý počet států, což komplikuje vyvozování obecně platných závěrů, dalo by se na základě faktů o rozvoji v daných zemích tvrdit, že alternativní přístupy nemají v rámci procesu zlepšování rozvojové politiky příliš co nabídnout a že by proto bylo vhodné zaměřit se spíše na neoliberální teorie a omezeních některých negativních vlivů s nimi spojených. V této souvislosti je však potřeba zdůraznit, že rozvoj tří popsaných zemí tak, jak v současnosti probíhá, udržitelný není. S přílišnou závislosti rozvojových projektů na externích vlivech jako jsou ceny na světovém trhu či rozvojová pomoc je spojeno reálné nebezpečí, že případné změny mezinárodního prostředí rozvoj negativně ovlivní a výrazně omezí jednotlivé aktivity, na něž již prostě nebudou peníze, protože byly do daného okamžiku získávány zvnějšku. Bez domácích zdrojů financí a domácí podpory je rozvoj v dlouhodobém horizontu nemožný. Cílem poslední části této kapitoly proto bude poukázat na požadavky alternativních přístupů, které jsou v literatuře pojednávající o rozvoji subsaharské Afriky označovány za předpoklad úspěšného dlouhodobého rozvoje a ke kterým by mělo být v rozvojové politice přihlédnuto tak, aby byly omezeny některé negativní vlivy neoliberalismu. Zároveň je 85

však nutno zdůraznit, že ani návrhy alternativních přístupů nelze považovat za bezchybné, a proto bude v textu upozorněno i na některé problémy s mini spojené.

Otázka postavení žen v rozvoji Participaci žen a ohled na jejich názory prosazuje v subsaharské Africe velký počet různých NGOs. V souvislosti s těmito organizacemi pocházejícími z rozvinutých zemí se však poukazuje na fakt, že ani ony ne vždy podporují, co si místní ženy přejí. A. Cornwall397 např. tvrdí, že existují příklady, kdy měly místní ženy zájem na projektech, jež se týkaly jejich tradičních rolí ve společnosti. To ale nebylo v souladu s požadavky mezinárodních NGOs na posílení rovnoprávnosti, takže projekty podpořeny nebyly, což snižuje důvěryhodnost prohlášení o partnerství a respektu NGOs k lokálním znalostem. Literatura o PRSPs také poukazuje na fakt, že zájmy žen jsou v rámci procesu opomíjeny, a pokud jsou zmíněny tak jen v klasické liberální verzi argumentů typu je třeba zvýšit školní docházku dívek a zlepšit zdraví žen398. Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, chudoba je pro občany rozvojových zemí do velké míry spojena s otázkou přístupu k pitné vodě a managementu vodních zdrojů, ve kterém by měly ženy mít důležitější pozici. Tato oblast se jich totiž úzce dotýká, neboť jsou to především ony, kdo mají v domácnostech donášení vody na starosti399. Příkladem zde může být studie týkající se problematiky vodních zdrojů v JAR. Omezené úspěchy projektů zvyšujících přístup k vodě a problémy s jejich implementací jsou podle Hemsona způsobeny právě skutečností, že chod projektů mají na starosti muži, kteří v této oblasti nemají tolik zkušeností jako ženy400. Vládní požadavky na 30% zapojení se žen do projektů jsou sice dodržovány, ale většina žen nemá právo podílet se na rozhodování a nemohou vyjadřovat vlastní myšlenky401. Problémem je zejména vzdělání, protože u žen ve venkovských oblastech není příliš velké. Bez vzdělání je však participace obtížná, neboť se lidem hůře prosazují jejich názory a je těžší se zbavit předsudků a zažitých norem, kdy se např. stále reprodukuje myšlení, že ženy jsou mužům podřízené a jejich názory mají

397

Cornwall, A.: Whose Voices? Whose Choices? Reflections on Gender and Participatory Development. s. 1331. ibid. s. 1336 a 1338. 399 Hemson, D.: „Women are Weak When They are Amongst Men“. s. 3. 400 ibid. s. 6. 401 ibid. s. 10 – 15. 398

86

menší váhu. Z tohoto příkladu tedy vyplývá, že pouhá participace nestačí, ale je nutné znát místní kontext, a pokud se má mluvit o zmocnění, tak je potřeba vzdělávat ženy, aby získaly větší sebedůvěru ve vlastní schopnosti, ale zároveň také muže, aby byli schopni překonat tradiční roli vedoucích a snažili se ženy podpořit. Podle výzkumů se tak např. ve výborech, kde zasedaly pouze ženy, dosahovalo dobrých výsledků, protože se ženy cítily jistější402. V rámci tématu žen a Afriky také nelze nezmínit problém šíření HIV/AIDS, který není gender-neutrální hned z několika důvodů. Rozšíření nemoci je větší mezi ženami, protože v mnohých komunitách jsou ženy majetkem mužů a útok na ženu je považován za útok proti cti muže, a proto se ve válkách tak často používá taktika znásilňování403. Ženy navíc nesou zodpovědnost za péči o nemocné nebo jsou ze společnosti velmi často vyloučeny, pokud se u nich nemoc prokáže. Toto ale podle Baylies může vést k přílišnému zaměření se programů prevence na ženy, ačkoli by bylo vhodnějším nástrojem zacílit projekty spíše na muže, protože k přenosu nemoci dochází díky nim404. Výzkumy z Kapského města také potvrzují, že ačkoli ženy vědí o metodách antikoncepce, nemohou si dovolit nějakou metodu vybrat, protože vztahy mezi nimi a muži jsou velmi nevyrovnané405. Kampaně na podporu používání kondomů by podle Baylies měly vést k rychlejším výsledkům než snahy o empowerment žen, neboť změnit najednou zažité způsoby chování mezi partnery nejde tak lehce. Změna vztahů je samozřejmě z dlouhodobého hlediska žádanější, ale je otázkou, zda by v zájmu zastavení šíření nemoci neměla být upřednostněna tato krátkodobá strategie. Životní prostředí Problematika životního prostředí je diskutována i v rozvojových zemích a neplatí tedy tvrzení, že stát musí nejdříve dosáhnout určitého stupně rozvoje, aby se lidé o toto téma začali zajímat. Příkladem může být podpora ochrany životního prostředí v Tanzanii. Tu je však zároveň nutné vnímat ve více dimenzích. Na jedné straně jako zájem o životní prostředí a krajinu samu o sobě, na druhou stranu ale také jako snahu o vlastní prospěch. Pro vládu Tanzanie představuje přírodní bohatství této

402

Hemson, D.: „Women are Weak When They are Amongst Men“. s. 18. Murithi, T.: The African Union. Pan-africanism, Peacebuilding and Development. s. 55. 404 Baylies, C.: HIV/AIDS in Africa: Global & Local Inequalities & Responsibilities. s. 492. 405 Willis, K.: Theories and Practices of Development. s. 135. 403

87

země především příjmy z turismu, které v roce 2000 činily 16% HDP406. Vytváření přírodních parků a rezervací tak zajistí stálý “přísun” turistů a projekty spojené se životním prostředím zároveň přitahují finance dárců, protože životní prostředí se v současnosti „dobře prodává“ a na jeho ochranu je možné získat velké množství prostředků. Na druhou stranu je však potřeba zdůraznit, že takové projekty mají dopady na místní obyvatele, kteří jsou často nuceni svoje domovy opustit, aby se dosáhlo zdání divoké přírody. Témata spojená s životním prostředím jsou tak i v afrických společnostech přítomna, ale vždy je nutné se zajímat také o kontext, v jakém jsou debatována.

Ownership, participace, lokální znalosti a partnerství V souvislosti s požadavky na ownership upozorňuje Easterly407 na skutečnost, jak se SB, MMF a jiné mezinárodní organizace snaží vyhnout obviněním ze zasahování do vnitřních záležitostí států požadavky na nutnost iniciativy ze strany příjemců pomoci. Používána je tedy rétorika typu „řekněte nám, co uděláte proto, abyste dostali půjčku“. Na druhou stranu je však úplně jasné, jaké postupy jsou očekávány, aby byla půjčka udělena, a proto tedy vlády zemí, které o půjčku žádají, ví poměrně přesně, co říci a napsat do programů, aby na fondy dosáhly. Otázkou tedy je, jestli lze toto opravdu za vlastnictví programů požadovat. V rámci procesů přípravy strategií snižování chudoby v kontextu subsaharské Afriky je potřeba zmínit také jeden důležitý problém, který se těchto dokumentů týká a výrazně limituje možnosti jejich úspěchu. Programy jsou totiž připravovány v jakémsi vakuu, kdy se kladou podmínky good governance, participace a role státu a institucí, ale vůbec se nezohledňuje mezinárodní prostředí. Státy a jejich projekty mohou být do velké míry ovlivněny okolními konflikty, různými zájmy dárců a objemem poskytované pomoci, fluktuacemi cen primárních surovin či celkovou situací světové ekonomiky. Tyto skutečnosti se samozřejmě velmi těžko předvídají a zohledňují, přesto by se ale i těmto faktorům měla věnovat určitá pozornost, aby byla zajištěna udržitelnost strategií do budoucna. S lokálními znalostmi jsou v rámci alternativních přístupů k rozvoji často spojeny romantické vize o místních lidech, jejich sepětí s přírodou a zkušenostech, jejichž využití povede k rozvoji. Objevují se tedy interpretace, že tyto znalosti jsou v úplném 406 407

Brockington, D.: The Politics and Etnography of Environmentalism in Tanzania. s. 104 a 115 – 116. Easterly, W.: The White Man’s Burden. s. 146.

88

protikladu k západní vědě a rozvoj může vycházet pouze z jednoho nebo druhého paradigmatu (v závislosti, na které straně debaty stojíme), která nemají navzájem nic společného. Briggs408 ale upozorňuje, že toto je představa zkreslená a lidé v Africe mají o nové technologie zájem, neboť tradiční okopávání pole motykou je pracné a tolik potravin jim nezajistí. Lokální znalosti je tedy třeba vnímat spíše ve smyslu empowerment, kdy mohou přispět ke zvýšení sebedůvěry lidí, ale zároveň je není možné dávat do souvislostí s odmítáním nových nápadů a technologií. Závěrem této části je nutné poukázat na již zmíněný problém mocenských vztahů a asymetrického partnerství v rozvoji. Země subsaharské Afriky, z nichž většina nepředstavuje důležité světové ekonomiky ani obchodní velmoci, jsou pro mezinárodní instituce a dárcovské země ze severní Ameriky nebo Evropy nerovnými partnery. Jak již bylo ukázáno na příkladech SAPs, PRSPs nebo obchodních dohodách, země Afriky často nemají příliš dobrou vyjednávací pozici a musí se do velké míry podřídit požadovaným podmínkám. Zde je potřeba mít na paměti, že SB, MMF nebo EU nejsou charitami a do jisté míry musí zajistit návratnost svých půjček. Na druhou stranu je však možné namítnout, že by se proto za charitativní organizace neměly ve svých prohlášením považovat, neboť toto může ještě dále prohloubit skepsi států v Africe, které si mohou začít hledat rozvojové partnery jinde – např. v Číně, která může nabídnout vztahy, jež nejsou založené na koloniální minulosti ani na dodatečných podmínkách půjček a obchodních dohod.

Role státu (Developmental state) Podle T. Mkandawire409 je překážkou uplatnění teorie developmental state v Africe zejména skutečnost, že stát je zde „démonickým“ aktérem spojeným s pojmy jako slabý, represivní, dysfunkční a příliš zasahující do ekonomiky. Vládu státu je tedy potřeba decentralizovat, oslabit a její roli nahradit působením NGOs, což se vysvětlí nutností participace občanské společnosti v rámci dosažení zmocnění a respektu k lokálním znalostem. Zásahy státu však mohou být v rámci rozvoje velmi důležité, jak se ukázalo na příkladu Mozambiku a liberalizace sektoru zpracování kešu ořechů, která byla požadována v rámci SAPs. Pod tlakem SB a MMF byl stát nucen povolit vývoz nezpracovaných ořechů do Indie s poukazem na prospěch z působení volného trhu. Indie však byla jako výhradní dovozce schopná ovlivnit pohyb 408 409

Briggs, J.: The use of indigenous knowledge in development: problems and challenges. s. 102 – 9. Mkandawire, T.: Thinking about Developmental States in Africa. s. 2.

89

cen směrem dolů a v Mozambiku zároveň došlo ke kolapsu průmyslu vázaného na zpracování ořechů, kdy práci ztratilo mnoho lidí410. Po pět let trvajících protestech se však vládě podařilo podmínku liberalizace omezit, a proto se dnes tento tradiční průmysl spojený se zemědělstvím již znovu rozvíjí a může přispět ke zlepšení kvality života lidí ve venkovských oblastech, neboť se ořechy budou vykupovat zejména na domácím trhu, což může do jisté míry přinést zvýšení jejich ceny.

Závěrem této kapitoly je možné shrnout, že ačkoli se podmínky alternativních teorií na rozvoji Tanzanie, Mozambiku a Zambie příliš neprojevily, přesto mají potenciál, kterého je možné pro zvýšení efektivity rozvojových projektů využít, zejména s ohledem na to, že poukazují na skutečnosti, které ortodoxní teorie neberou v potaz. Na druhou stranu však žádné přesné závěry o jejich dlouhodobých dopadech učinit nelze, protože se v rozvojové praxi neuplatňují dostatečně dlouhou dobu. Zároveň je také potřeba si uvědomit, že ani alternativní přístupy nejsou bezchybné a mohou způsobovat konflikty. Participace na jedné straně prosazuje zapojení se společnosti, ale zároveň může vést k marginalizaci určitých skupin obyvatel, pokud nemají kapacity na to se zapojit. Požadavky na partnerství a ownership jsou vždy omezené mocenskými vztahy, které v dohledné době pravděpodobně nebude možné změnit. Empowerment s sebou totiž vždy přináší nutnost, aby se jedna strana vzdala části svých privilegií na úkor druhé, což snadným krokem není.

410

Hanlon, J.: Mozambique Wins Long Battle over Cashew Nuts & Sugar . s. 111.

90

5 ZÁVĚR Cílem této diplomové práce bylo dokázat, že Evropská unie není při plnění svých rozvojových cílů úspěšná, protože je její politika do velké míry závislá na ortodoxních teoriích jako jsou modernizace a neoliberalismus. Druhá část textu se poté zabývala analýzou, zda a nakolik jsou alternativní přístupy, které se v rozvojových studiích objevily v 90. letech minulého století, schopny přispět k rozvoji států globálního Jihu. Na tomto místě je potřeba si položit otázku, do jaké míry může skutečný rozvoj fungovat podle poměrně abstraktních teorií, a zda lze najít jednoduchý návod, jehož sledováním by bylo možné zlepšit kvalitu života v méně rozvinutých zemích světa. Z tohoto hlediska se totiž posuzování teorií a jejich přínosu k rozvoji může zdát jako zbytečná analýza čehosi, co v praxi probíhá jinak. Na druhou stranu je však možné argumentovat, že veškeré lidské aktivity jsou do větší či menší míry založeny na potřebě vysvětlení či určité teorie, proč je daná činnost důležitá. Jednotlivé myšlenkové směry týkající se rozvoje tedy může být zajímavé zkoumat minimálně z toho důvodu, že vysvětlují určitý pohled na svět a popisují příčiny, proč se v rozvojové politice uplatňují ty či ony principy. Na základě faktů předložených v této práci je možné shrnout, že neoliberalismus je s určitými obměnami stále nejvlivnějším paradigmatem rozvojové politiky, i když jsou některé jeho základní myšlenky zpochybňovány a jeho negativní dopady byly prokázány. Rozvojová politika Evropské unie je však na této teorii stále do velké míry založena, jak je vidět např. z důrazu na volný trh a liberalizaci v rámci obchodu, podporu kondicionalit jako jsou good governance, individuální lidská práva nebo různé makroekonomické politiky, které mají zajistit rozvoj země určitým směrem. Strategie PRSPs, které EU podporuje jako nejdůležitější nástroje na snižování chudoby, jsou stále z velké části pouhými kopiemi původních programů SAPs, do kterých byly přidány nové prvky jako participace, partnerství a vlastnictví. Rozvojová pomoc je nástrojem také ryze ortodoxním, neboť vychází již z modernizace a jejího pojetí podpory rozvoje prostřednictvím transferů znalostí a financí. Třetí

kapitola

věnující

se

problematice

rozvojové

spolupráce

Unie

se

subsaharskou Afrikou dokázala, že zásady ortodoxních teorií ne vždy fungují a vedou k rozvoji. Strategie snižování chudoby jsou do velké míry spojeny se zasahováním do vnitřních záležitostí státu a zároveň opomíjejí některá témata, která jsou pro občany rozvojových zemí důležitá. Liberalizace obchodu může vést

91

ke zhoršení ekonomické situace v zemi vlivem konkurence ze zahraničí, protože teze o komparativní výhodě nefunguje. Přínosy rozvojové pomoci jsou prokázány v rámci přímých dopadů, ale v dlouhodobém horizontu může závislost na externích zdrojích financí vést ke stagnaci nebo zhoršení životních standardů v zemi, pokud se poskytování prostředků sníží nebo zastaví. V neposlední řadě kondicionality přispívají ve státech subsaharské Afriky k pocitu podřízenosti a nutnosti akceptovat pravidla, o kterých země nemohou rozhodovat, což negativně ovlivňuje partnerství mezi státy, které pomoc poskytují, a těmi, které ji přijímají. Na druhou stranu je však potřeba zdůraznit, že na základě studia rozvoje v Tanzanii, Mozambiku a Zambii, není možné tvrdit, že by alternativní přístupy byly zaručenou cestou vpřed a pokud nebudou zohledněny, pak k rozvoji nemůže dojít. V této souvislosti je však nutné si uvědomit, v jakém časovém horizontu o rozvoji uvažujeme. Podle hodnot indexu lidského rozvoje se ve všech třech zemích kvalita života zlepšuje, zejména v důsledku růstu ekonomiky. V rámci období 2000 - 2007 je tedy možné tyto země označit za úspěšné. Pokud však vezmeme v úvahu delší časový úsek, tak je diskutabilní, zda lze považovat za udržitelný takový rozvoj, který je založený pouze na růstu HDP závislém na externích faktorech. Na základě tvrzení Roberta Coxe411 o hegemonii jako vzájemné provázanosti moci, myšlenek a institucí, je možné předvídat, že rozvojová politika mezinárodních organizací včetně Evropské unie se bude velmi pravděpodobně i v budoucnu opírat o tradiční nástroje ortodoxních teorií jakými jsou rozvojová pomoc a obchodní vztahy. Přínosem jednotlivých alternativních přístupů, jak bylo diskutováno v předchozí kapitole, však může být nastolení nových témat, o kterých je v rozvojových studiích nutné alespoň diskutovat a jejichž zahrnutí může pomoci předcházet některým negativním důsledkům při uplatňování neoliberální strategie. Z tohoto hlediska lze za důležitou podmínku rozvoje označit především překonání vztahů z minulosti a „empowerment“ rozvojových států, které si musí uvědomit, že ve světě mají co nabídnout, mohou se stát rovnocennými partnery a že jejich rozvoj záleží zejména na nich samých412. Rozvinuté státy jim mohou na této cestě podat pomocnou ruku, ale iniciativa musí vyjít od lidí, kteří v rozvojových zemích žijí.

411

Citováno v Hurt, S. R.: Cooperation or Coercion? The Cotonou Agreement between the European Union and ACP states and the end of Lome Convention. s. 163. 412 Toto prohlásili např. prezident Ugandy Museveni nebo prezident Gambie Jammeh (citováno v Lister, M.: The European Union and the South. Relations with Developing Countries. s. 72).

92

6 LITERATURA A INTERNETOVÉ ZDROJE Knihy Adamcová, L. (2003): ‚Ekonomické vztahy Evropské unie a rozvojových zemí – utváření rozvojové politiky EU‘. In: Holub, A.a kol.: Česká ekonomika na cestě do Evropské unie (se zaměřením na mezinárodní podmínky). Praha, Professional Publishing. s. 211 – 238. African Development Report 2006: aid, debt relief and development in Africa. Oxford, Oxford University Press. Alcock, P. (1997): Understanding Poverty. Basingstoke, Macmillan Press Ltd. Balaam, D. N.; Veseth, M. (2005): Introduction to International Political Economy. Upper Saddle River, Pearson Education International. Baldwin, R.; Wyplosz, C. (2008): Ekonomie evropské integrace. Praha, Grada Publishing. Booth, D. (2003): ‚Introducion: an overview‘. In: Booth, D. (ed.): Fighting Poverty in Affrica. Are PRSPs Making a Difference? Londýn, Overseas Development Institute. s. 1 – 56. Bretherton, C.; Vogel, J. (1999): The European Union as a Global Actor. Londýn, Routledge. Brülhart, M.; Matthews, A. (2007): ‚External Trade Policy‘. In: El-Agraa, A. M. (ed.): The European Union: Economics and Policies. Cambridge, Cambridge University Press. s. 473 – 493. Bøås, M.; McNeill, D. (2004): Global Institutions and Development. Framing the World? Londýn, Routledge. Carbaugh, R. J. (2005): International Economics. Mason, Thomson/South Western. Cihelková, E. (2003): Vnější vztahy Evropské unie. Praha, C. H. Beck. Crawford, G. (2007): ‚The EU and Democracy Promotion in Africa: High on Rhetoric, Low on Delivery?‘ In Mold, A. (ed.): EU Development Policy in a Changing World. Challenges for the 21st Century. Amsterdam, Amsterdam University Press. s. 169 – 197. de Rivero, O. (2001): The Myth of Development. Londýn, Zed Books Ltd. Duba, N. (2009): ‚Rozvojové země potřebují pomoc, ne obchod‘. In: Loužek, M. (ed.): Rozvojové země. Potřebují pomoc nebo trhy? Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku. s. 11 – 16.

93

Easterly, W. (2006): The White Man’s Burden. Londýn, Penguin Books Ltd. Eeckhout, P. (2004): External Relations of th European Union. Legal and Constitutional Foundations. Oxford, Oxford University Press. Evans, A.: Ngalewa, E. (2003): ‚Tanzania‘. In: In: Booth, D. (ed.): Fighting Poverty in Affrica. Are PRSPs Making a Difference? Londýn, Overseas Development Institute. s. 247 – 273. Falck, H.; Landfald, K.; Rebelo, P. (2003): ‚Mozambique.‘ In: Booth, D. (ed.): Fighting Poverty in Affrica. Are PRSPs Making a Difference? Londýn, Overseas Development Institute. s. 187 - 216. Garg, R. C. (1995): ‘LDC Debt. A Case for Forgiveness’. In: Gray, P.; Richard, S.C. (eds.): International Finance in the New World Order. Londýn, Pergamon. s. 345 - 355. Glennie, J. (2008): The Trouble with Aid. Why Less Could Mean More for Africa. Londýn, Zed Books. Greig, A.; Hulme, D.; Turner, M. (2007): Challenging Global Inequality. Development Theory and Practice in the 21st Century. Basingstoke, Palgrave/Macmillan. Grindle, M. S. (2007): ‚When Good Policies Go Bad Than What? Disloging Exhausted Industrial and Educational Policies in Latin America.‘ In: McCourt, W.; Bebbington, A. (eds.): Development Success. Statecraft in the South. Basigstoke, Palgrave Macmillan. s. 79 – 104. Haberler, G. (1988): International Trade and Economic Development. San Francisco, International Center for Economic Growth. Hampl, M. (2009): ‚Proč pomoc nepomáhá?‘ In: Loužek, M. (ed.): Rozvojové země. Potřebují pomoc nebo trhy? Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku. s. 25 – 29. Hettne, B. (1995): Development theory and the three worlds. Harlow, Longman Scientific and Technical. Hildebrandová, M. (2008): ‚Limited Achievments of the Debt Relief process'. In: Daněk, P. (ed.): Approaching the Other: Four Projects of Western Domination. Olomouc, Nakladatelství Palackého univerzity Olomouc. s. 113 – 141. Hoebink, P.; Stokke, O. (2005): ‚Introduction: European Development Cooperation at the Beginning of the New Millenium‘. In: Hoebink, P.; Stokke, O. (eds.): Perspectives on European Development Cooperation. Policy and performance of individual donor states and the EU. Londýn, Routledge. s. 1 – 31.

94

Holland, M. (2002): The European Union and the Third World. Basingstoke, Palgrave. Hunt, J. (2004): ‚Gender and Development‘. In: Kingsbury, D.; Remenyi, J.; McKay, J.; Hunt, J.: Key Issues in Development. Basingstoke, Palgrave/Macmillan. s. 243 – 265. Chowdbury, G. (1995): ‚Engendering Development?‘ In: Marchand, M.H.; Parpart, J. L. (eds.):

Feminism,

Postmodernism,

Development.

Londýn,

Routledge.

s. 26 – 41. Idahosa, P. L. E. (2008): ‚The Norms of Displacement: NGOs, Globalisation and the State in Africa.‘ In: Klay Kieh, G. (ed.): Africa and the New Globalisation. Aldershot, Ashgate Publishing Ltd. s. 69 – 96. Isard, P. (2005): Globalization and the International Financial System: What’s Wrong and What Can Be Done. Cambridge, Cambridge University Press. Jackson, D. (2007): ‚The „Nampula“ Model: A Mozambique Case of Successful Participatory Planning and Financing.‘ In: McCourt, W.; Bebbington, A. (eds.): Development Success. Statecraft in the South. Basigstoke, Palgrave Macmillan. s. 189 – 210. Jelínek, P., Kroužek, J. V.; Náprstek, M. (2003): Rozvojová politika Evropské Unie. Praha, Ústav mezinárodních vztahů. Jeniček, V.; Foltýn, J. (2003): Globální problémy a světová ekonomika. Praha, C. H. Beck. Knippers Black, J. (1991): Development in Theory and Practice. Bridging the Gap. Oxford, Westview Press. Kothari, U. (2002): ‚Feminist and Postcolonial Challenges to

Development.‘

In: Kothari, U.; Minogue, M. (eds.): Development Theory and Practice. Critical Perspectives. Basingstoke, Palgrave. s. 35 - 51. Kothari, U.; Minogue, M. (2002): ‚Critical Perspectives on Development: An Introduction.‘ In: Kothari, U.; Minogue, M. (eds.): Development Theory and Practice. Critical Perspectives. Basingstoke, Palgrave. s. 1 – 15. Kothari, U.; Minogue, M. (2002): ‚Conclusion: Orthodoxy and Its Alternatives in Contemporary

Development.‘ In: Kothari, U.; Minogue, M. (eds.): Development

Theory and Practice. Critical Perspectives. Basingstoke, Palgrave. s. 179 - 190.

95

Kukreja, Sunil (2005): ‚The Two Faces of Development.‘ In: Balaam, D. N.; Veseth, M.: Introduction to International Political Economy. Upper Saddle River, Pearson Education International. s. 331 - 357 Kweka, J.; Mboya, P. G. (2006): ‚Regional Integration and Poverty: The Case of Tanzania.‘ In: te Welde, D. W. (ed.): Regional Integration and Poverty. Aldershot, Ashgate. s. 213 – 279. Lawson, V. (2007): Making Development Geography. Oxford, Oxford University Press. Leys, C. (1996): The Rise and Fall of Development Theory. Oxford, James Currey. Lister, M. (2002): ‚The EU’s Relations with Developing States‘. In: Gower, J. (ed.): The

European

Union

Handbook.

Londýn,

Fitzroy

Dearborn

Publishers.

s. 356 – 365. Lister, M. (2007): ‚European Development Policymaking: Globalisation and the PostLomé World‘. In Mold, A. (ed.): EU Development Policy in a Changing World. Challenges for the 21st Century. Amsterdam, Amsterdam University Press. s. 67– 84. Majerová, I. (2008): Rozvojové ekonomiky. Karviná, Slezská univerzita v Opavě. s. 494 – 518. Mannin, M. (1996): ‘The Challenge to Democratic Politics‘. In: Bretherton, C.; Ponton, G. (eds.): Global Politics. An Introduction. Oxford, Blackwell Publishers. s. 231 – 258. Marsh, S.; Mackenstein, H. (2005): The International Relations of the European Union. Harlow, Pearson Education Ltd. Matthews, A. (2007): ‚The EU and the developing world‘. In: El-Agraa, A. M. (ed.) The European Union: Economics and Policies. Cambridge, Cambridge University Press.s. 494 - 515. McCourt, W.; Bebbington, A. (2007): ‚Introduction: A Framework for Understanding Development Success‘. In: McCourt, W.; Bebbington, A. (eds.): Development Success. Statecraft in the South. Basigstoke, Palgrave Macmillan. s. 1 – 29. McGee, R. (2002): ‚Participation in development.‘ In: Kothari, U.; Minogue, M. (eds.): Development Theory and Practice. Critical Perspectives. Basingstoke, Palgrave. s. 92 - 116.

96

Minogue, M. (2002): ‚Power to People? Good Governance and the Reshaping of the State.‘ In: Kothari, U.; Minogue, M. (eds.): Development Theory and Practice. Critical Perspectives. Basingstoke, Palgrave. s. 117 - 135. Mkandawire, T. (1998): Thinking about Developmental States in Africa. Ženeva, UNCTAD. Mohanty, C. T. (2003): ‚Under Western Eyes: Feminist Scholarship and Colonial Discourses’. In: Lewis, R.; Mills, S. (eds.): Feminist Postcolonial Theory. A Reader. Edinburgh, Edinburgh University Press. s. 49 – 74. Mold, A. (2007): ‚Between a Rock and a Hard Practice – Whither EU Development Policy?‘ In Mold, A. (ed.): EU Development Policy in a Changing World. Challenges for the 21st Century. Amsterdam, Amsterdam University Press. s. 237 – 269. Moss, T. J. (2007): African Development. Making Sense of the Issues and Actors. Londýn, Lynne Rienner Publishers. Morissey, O.; Milner, C.; McKay, A. (2007): ‚A Critical Assessment of Proposed EU-ACP Economic Partnership Agreements‘. In Mold, A. (ed.): EU Development Policy in a Changing World. Challenges for the 21st Century. Amsterdam, Amsterdam University Press. s. 199 – 220. Mukum Mbaku, J. (2008): ‚The African Debt Crisis and New Globalisation‘. In: Klay Kieh, G. (ed.): Africa and the New Globalisation. Aldershot, Ashgate Publishing Ltd. s. 29 – 50. Murithi, T. (2005): The African Union. Pan-africanism, Peacebuilding and Development. Aldershot, Ashgate. Närman, A. (1999): Getting toward the beginning of the end for traditional development aid . In: Simon, D.; Närman, A. (eds.): Development as Theory and Practice. Harlow, Longman. s. 149 - 204. Nixson, F. (2007): ‚Aid, Trade, and Economic Development: The EU and the Developing World‘. In: Artis, M.; Nixson, F. (eds.): The Economics of the EU. Policy and Analysis. Oxford, Oxford University Press. s. 322 – 352. Nzomo, M. (1996): ‚Women and Democratization Struggles in Africa.‘ In Smith, S.; Booth, K.; Zalewski, M. (eds.): International Theory: positivism and beyond. Cambridge, Cambridge University Press. s. 131 – 141. O’Brien, R.; Williams, M. (2007): Global Political Economy. Evolution and Dynamics. Basingstoke, Palgrave Macmillan.

97

Orbie, J. (2008): ‚The European Union’s Role in World Trade: Harnessing Globalisation?‘ In. Orbie, J. (ed.): Europe’s Global Role: External Policies of the European Union. Aldershot, Ashgate. s. 35 – 66. Orbie, J.; Versluys, H. (2008): ‚The European Union’s International Development Policy: Leading and Benevolent?‘ In. Orbie, J. (ed.): Europe’s Global Role: External Policies of the European Union. Aldershot, Ashgate. s. 67 - 90. Pearson, R. (2000): ‚Rethinking Gender Matters in Development.‘ In Allen, T.; Thomas, A. (eds.): Poverty and development into the 21st century. Oxford, Oxford University Press. s. 383 - 402. Pilbeam, K. (1998): International Finance. Londýn, Macmillan Press Ltd. Potter, G.A. (2000): Deeper than Debt. Economic Globalisation of the Poor. Londýn, Latin American Bureau. Potter, R. B. a kol. (2008): Geographies of Development. An Introduction to Development Studies. 3. vydání. Harlow, Pearson Education Limited. Preston, P. W. (1996): Development Theory: An Inroduction. Oxford, Blackwell Publishers Ltd. Raffer, K.; Singer, H. (2001): The economic North-South divide: six decades of unequal development. Cheltenham, Edward Elgar Publishing Limited. Renzetti, C.M.; Curran, D.J. (2003): Ženy, muži a společnost. Praha, Nakladatelství Karolinum. Riddel, R. C. (2007): Does Foreign Aid Really Work? Oxford,Oxford University Press. Rye Olsen, G. (2005): ‚The European Union’s development Policy: Shifting Priorities in a Rapidly Changing World‘. In: Hoebink, P.; Stokke, O.: (eds.): Perspectives on European development Co-operation. Policy and performance of individual donor countries and the EU. Londýn, Routledge. s. 573 - 608. Sachs, J. D. (2005): The End of Poverty. Londýn, Penguin Books. Saul, J.S. (2006): Development after Globalization. Londýn, Zed Books Ltd. Sen, A. (1999): Development as Freedom. Oxford, Oxford University Press. Scholte, J. A. (2000): Globalisation: a critical introduction. Basingstoke, Macmillan Press Ltd. Simon, D. (1995): ‘Debt, Democracy and Development: Sub-Saharan Africa in the 1990s‘. In: Simon, D.; Spengen, W.V.; Dixon, C.; Närman, A. (eds.): Structurally Adjusted Africa: Poverty, Debt and Basic Needs. Pluto Press, London. s. 17 – 43.

98

Simon, D. (1999): ‚Development Revisited.‘ In: Simon, D.; Närman, A. (eds.): Development as Theory and Practice. Harlow, Longman. s. 17 – 54. Simon, D.; Närman, A. (1999): ‚Introduction.‘ In: Simon, D.; Närman, A. (eds.): Development as Theory and Practice. Harlow, Longman. s. 1 – 16. Simmons, P. (1998): ‚Women in Development: A Threat to Liberation‘. In Rahnema, M.; Bawtree, V. (eds.): The Post-Development Reader. Londýn, Zed Books. s. 244 – 255. Slater, D. (2004): Geopolitics and the Post-colonial. Oxford, Blackwell Publishing. Stevens, C. (2007): ‚Creating a Development Friendly EU Trade Policy‘. In Mold, A. (ed.): EU Development Policy in a Changing World. Challenges for the 21st Century. Amsterdam, Amsterdam University Press. s. 221 – 236. Stiglitz, J. E. (2002): Globalisation and its Discontents. Londýn, W. W. Norton and Company. Stokke, O. (2005): ‚The Changing International and Conceptual Environment of Development Co-operation.‘ In: Hoebink, P.; Stokke, O.: (eds.): Perspectives on European development Co-operation. Policy and performance of individual donor countries and the EU. Londýn, Routledge. s. 32 – 112. Thomas, C. (2008): ‚Globalization and Development in the South‘. In: Ravenhill, J. (ed.): Global Political Economy. Oxford, Oxford University Press. s. 410 – 447. Thomas, C. (2008): ‚Poverty, Development and hunger‘. In: Baylis, J.; Smith, S.; Owens, P. (eds.): Globalization of World Politics. Oxford, Oxford University Press. s. 470 – 481. Toye, J. (1989): Dilemmas of Development. Oxford, Basil Blackwell Ltd. Willis, K.(2005): Theories and Practices of Development. New York, Routledge.

Odborné časopisy Baulch, B. (2006): Aid Distribution and the MDGs. World Development. vol. 34, č. 6, s. 933 – 950. Bayart, J.-F. (2004): Commentary: Towards a New Start for Africa and Europe. African Affairs. vol. 103, č. 412, s. 453 – 458. Baylies, C. (2001): HIV/AIDS in Africa: Global & Local Inequalities & Responsibilities. Review of African Political Economy. vol. 27, č. 86, s. 487 – 500. Briggs, J. (2005): The use of indigenous knowledge in development: problems and challenges. Progress in development Studies. vol. 5, č. 2, s. 99 – 114. 99

Brockington, D. (2005): The Politics and Etnography of Environmentalism in Tanzania. African Affairs. vol. 105, č. 418, s. 97 – 116. Cornwall, A. (2003): Whose Voices? Whose Choices? Reflections on Gender and Participatory Development. World Development. vol. 31, č. 8, s. 1325 - 1342. Dearden, S. (2008): Delivering the EU‘s development policy: policy evolution and administrative reform. Perspectives on European Politics and Society. vol. 9, č. 2, s. 114 – 127. Easterly, W. (2009): How The Millenium Development Goals are Unfair to Africa. World development. vol. 37, č. 1, s. 26 – 35. Epstein, T.S.; Jezeph, D. (2001): Development – There is Another Way: A Rural – Urban Partnership Development Paradigm. World Development. vol. 29, č. 8, s. 1443 – 1454. Hanlon, J. (2001): Mozambique Wins Long Battle over Cashew Nuts & Sugar. Review of African Political Economy. vol. 28, č. 87, s. 111 - 112. Harvey, P. (2008): Poverty Reduction Strategies: opportunities and threats for sustainable rural water services in sub-Saharan Africa. Progress in Development Studies. vol. 8, č. 1, s. 115 – 128. Hyde-Price, A. (2008): „A tragic actor“? A realist perspective on „ethical power Europe“. International Affairs. vol. 84, č. 1, s. 29 – 44. Hurt, S. R. (2003): Cooperation or Coercion? The Cotonou Agreement between the European Union and ACP states and the end of Lome Convention. Third World Quarterly. vol. 24, č. 1, s. 161 – 176. Kenny, C. (2008): What is effective aid? How would donor allocate it? The European Journal of Development Research. vol. 20, č. 2, s. 330 – 346. Mayer, H. (2008): Is it still called ‘Chinese Whisper‘? The EU’s rhetoric and action as a responsible global institution. International Affairs. vol. 84, č. 1, s. 61 – 79. Melamed, C. (2006): Briefing: Wrong Questions, Wrong Answers – Trade, Trade Talks and Africa. African Affairs. vol. 105, č. 420, s. 451 – 460. Mercer, C. (2003): Performing partnership: civil society and the illusions of good governance in Tanzania. Political Geography. vol. 28, č. 7, s. 741 – 763. Mohan, G.; Holland, J. (2001): Human Rights & Development in Africa: Moral Intrusion or Empowering Opportunity? Review of Africa Political Econom. vol. 28, č. 88, s. 177 – 196.

100

Pallotti, A. (2004): SADC: A Development Community without a Development Policy? Review of African Political Economy. vol. 31, č. 101., s. 513 – 531. Pallotti, A. (2008): Tanzania: Decentralising Power or Spreading Poverty? Review of African Political Economy. vol. 35, č. 116, s. 221 - 235. Ravenhill, J. (1990): The North-South Balance of Power. International Affairs, vol. 66, č. 4., s. 731 - 748. Taylor, I. (2005): ‘Advice is judged by results not by intentions.‘ : why Gordon Brown is wrong about Africa. International Affairs. vol. 81, č. 2, s. 299 – 310. Williamson, J. (200): What Shoud the World Bank Think about Washington Consensus? The World Bank Research Observer, vol. 15, č. 2, s. 251 – 264. Woods, N. (2005): The Shifting Politics of Foreign Aid. International Affairs. vol. 81, č. 2, s. 393 – 409. Zielonka, J. (2008): Europe as a global actor: empire by example? International Affairs. vol. 84, č. 3, s. 471 - 484. Internetové zdroje413 ACP-EEC Convention signed at Lomé on 28 February 1975. http://www.acpsec.org/en/conventions/lome1.htm Third ACP-EEC Convention signed at Lomé on 8 December 1984. http://www.acpsec.org/en/conventions/lome3e.htm The Africa-EU Strategic Partnership (2007). http://ec.europa.eu/development/icenter/repository/EAS2007_joint_strategy_en.pdf Amsterdamská smlouva. http://www.eurotreaties.com/amsterdamtext.html Aprodev; European Union Development Cooperation. Policies. Between Intentions and Reality: The Problem of Incoherence. www.aprodev.net/devpol/Files/DevPol/brochureCoherence.pdf Bezpečná Evropa v lepším světě. Evropská strategie bezpečnosti (2003). http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/031208ESSIICS.pdf Calaugas, B.; O’Connell, M.: Poverty Reduction Strategy Papers and Water: Failing the Poor? Londýn, WaterAid. http://www.partnershipsforwater.net/psp/tc/TC_Tools/002F_PRSP%20failing%20poor.pdf

Cali, M.; te Welde, K. W. (2007): Is Zambia contracting Dutch Disease? Overseas Development Institute. http://www.odi.org.uk/resources/download/595.pdf 413

Všechny uvedené internetové zdroje byly přístupné dne 8.12.2009.

101

The Cotonou Agreement. http://www.acpsec.org/en/conventions/cotonou/accord1.htm de Renzio, P.; Mulley, S. (2006): Promoting Mutual Accountability in Aid Relationships. Overseas Development Institute. http://www.odi.org.uk/resources/download/1367.pdf DFID (2007); Mozambique Country Governance Analysis 2007. http://www.dfid.gov.uk/Documents/publications/Mozambique%20Country%20Gover nance%20Analysis.pdf DFID (2008); Evaluation of Citizens‘ Voice and Accountability. Country Case Study: Mozambique. http://www.dfid.gov.uk/Documents/publications/evaluation/ev688.pdf Gavas, M.; Maxwell, S. (2009): The Evolution of the EU Development Cooperation: Taking the Change Agenda Forward. Londýn, Overseas development Institute. http://www.odi.org.uk/resources/details.asp?id=3611&title=eu-developmentcooperation-workshop-report EU (2005); The European Consensus on Development. http://ec.europa.eu/development/icenter/repository/european_consensus_2005_en.pdf

EU Strategy for Africa: Towards a Euro-African Pact for Accelerationg Africa’s Development (2005). http://ec.europa.eu/development/icenter/repository/COMM_PDF_COM_2005_0489 _F_EN_ACTE.pdf EU (2006); Europe Cares – Our Aims. přístup 26. 5. 2006. http://www.europe-cares.org/home_eng.htm Eurodad (2006); G8 Debt Deal One Year On: What Happened and What Next? http://www.eurodad.org/uploadedFiles/Whats_New/Reports/G8_debt_deal_one_ye ar_on_final_version.pdf Eurodad (2006); To Repay or to Develop? Handbook on Debt Sustainability. http://www.eurodad.org/uploadedFiles/Whats_New/Reports/Eurodad%20DebtSusta inabilityHandbook.pdf Hemson, D. (2002): „Women are Weak When They are Amongst Men“. HCRS Press. http://www.hsrcpress.ac.za/product.php?productid=2075 Horký, O.; Russin, P. (2006): The Enlarged European Union and Africa’s Development. http://www.cefres.cz/pdf/AfriqueEN.pdf HSRC Press (2006); Reclaiming our lives. http://www.hsrcpress.ac.za/product.php?productid=2168 102

Jones, N.; Holmes, R.; Espey, J. (2008): Gender and the MDGs. Londýn, Overseas Development Institute. http://www.odi.org.uk/resources/download/2386.pdf Jones, S. (2009): Wither Aid? Financing Development in Mozambique. http://www.ciaonet.org/wps/diis/0015958/f_0015958_13837.pdf Lutrella, C. a kol.: Understanding and operationalising empowerment. Londýn, Overseas Development Institute. http://www.odi.org.uk/resources/download/4525.pdf Maxwell, S. (2005): Washington consensus is dead. Long live the meta-narrative! Londýn, Overseas Development Institute. http://www.odi.org.uk/resources/download/1809.pdf Maxwell, S.; Engel, P. a kol. (2003): European development Cooperation to 2010. Londýn, Overseas Development Institute. http://www.odi.org.uk/resources/download/1784.pdf McGee, R. (2000): Poverty Reduction Strategies. http://www.ids.ac.uk/index.cfm?objectid=36F3CC14-5056-81717B7D5A04FD469304 Menocal, A. R.; Handley, G.; Graves, S. (2007): How effective is EU aid on the ground? Londýn, Overseas Development Institute. http://www.odi.org.uk/resources/download/1387.pdf Millenium Development Goals: 2009 Progress Chart. http://millenniumindicators.un.org/unsd/mdg/Resources/Static/Products/Progress20 09/MDG_Report_2009_Progress_Chart_En.pdf ODI (2004); Food security options in Mozambique: one country, two worlds? Londýn, Overseas Development Institute. http://www.odi.org.uk/projects/03-food-security-forum/docs/moz_country_paper.pdf ODI (2008); Good governance, aid modalities and poverty reduction. From better theory to better practice. Londýn, Overseas Development Institute. http://www.odi.org.uk/resources/download/1524.pdf OSN; HIV/AIDS: Population Impact and Policies 2001. přístup 1. 4. 2005. http://www.un.org/esa/population/publications/aidswallchart/LeftPage.htm Oxfam (2002): Europe’s Double Standards. http://www.oxfam.org.uk/what_we_do/issues/trade/bp22_eutrade.htm Oxfam (2003); The IMF and the Millennium Goals. Failing to Deliver for Low-income Countries. http://www.oxfam.org.uk/resources/policy/debt_aid/index.html 103

Oxfam; Debt Relief and the HIV/AIDS Crisis in Africa. Does the Heavily Indebted Poor Countries (HIPC) Initiative go far enough? http://www.oxfam.org.uk/what_we_do/issues/debt_aid/downloads/bp25_debt_hivaids.pdf

SADC; SADC Objectives. http://www.sadc.int/ Smlouva o Evropské unii. http://www.eurotreaties.com/maastrichtext.html Southern African Development Community (SADC) Free Trade Agreement. http://www.worldtradelaw.net/fta/agreements/sadcfta.pdf State of EPA Negotiations in May 2009. http://www.acp-eu-trade.org/library/files/ECDPM%200509%20State%20of%20EPA%20negotiations%20in%20May%202009_final.pdf Tenuissen, J. J. (2004): ‘The Introduction’. In: Tenuissen, J.J.; Akkerman, A. (eds.): HIPC Debt Relief. Myths and reality. Haag, FONDAD. s. 1 – 10. http://www.fondad.org/publications/hipc/contents.htm UNAIDS; 2004 Report on the global AIDS epidemic. přístup 24. 4. 2005. http://www.unaids.org/bangkok2004/GAR2004_html/ExecSummary_en/Execsumm_en

UNAIDS; 2008 Report on the Global AIDS epidemic. http://www.unaids.org/en/KnowledgeCentre/HIVData/GlobalReport/2008/2008_Glo bal_report.asp UNDP; Human Development Report 2007/8. http://hdr.undp.org/en/reports/global/hdr2007-2008/ UNDP; Human Development Report 2009. http://hdr.undp.org/en/reports/global/hdr2009/ UN Mozambique; Development in Mozambique. http://www.unmozambique.org/eng/About-Mozambique/Development-Context-inMozambique WB (2008); Beating the Odds. Sustaining inclusion in Mozambique’s growing economy. http://www.unmozambique.org/eng/Resources/Publications/Beating-the-OddsSustaining-Inclusion-in-Mozambique-s-Growing-Economy

104

Příloha 1: Seznam použitých zkratek ACP - Země Afriky, Karibiku a Pacifiku CAP – Společná zemědělská politika COMESA – Společný trh jižní a východní Afriky DG Dev – Generální ředitelství pro rozvoj DG-Relex – Generální ředitelství pro vnější vztahy EBA – Iniciativa Vše kromě zbraní ECOWAS – Hospodářské společenství západoafrických států EDF – Evropský rozvojový fond EHS – Evropské hospodářské společenství EIB – Evropská investiční banka EK – Evropská komise EP – Evropský parlament EPA – Dohody o ekonomickém partnerství ES – Evropská společenství EU – Evropská unie GATT – Všeobecná dohoda o clech a obchodě GSP – Všeobecný systém preferencí HIPCI – Iniciativa pro vysoce zadlužení chudé země ISI – Strategie nahrazení importu JAR – Jihoafrická republika MDGs – Rozvojové cíle tisíciletí MMF – Mezinárodní měnový fond ODA – Oficiální rozvojová pomoc OSN – Organizace společenství národů PRSPs – Programy/strategie snižování chudoby PZI – Přímé zahraniční investice REPA – Regionální dohody o ekonomickém partnerství SADC – Jihoafrické rozvojové společenství SAPs – Programy strukturálního přizpůsobení SB – Světová banka SZBP – Společná zahraniční a bezpečností politika UEMOA – Hospodářská a měnová unie západní Afriky WTO – Světová obchodní organizace 105

Příloha 2: Země Afriky, Karibiku a Pacifiku414

Afrika Angola Benin Botswana Burkina Faso Burundi Čad Demokratická republika Kongo Džibutsko Eritrea Etiopie Gabon Gambie Ghana Guinea Guinea-Bissau Jihoafrická republika Kamerun Kapverdy Keňa Komory Kongo Lesotho Libérie Madagaskar

Afrika Malawi Mali Mauritánie Mauricius Mozambik Namibie Niger Nigérie Pobřeží slonoviny Rovníková Guinea Rwanda Senegal Seychely Sierra Leone Somálsko Středoafrická republika Súdán Svatý Tomáš a Princův ostrov Svazijsko Tanzanie Togo Uganda Zambie Zimbabwe

Karibik Antigua a Barbuda Bahamy Barbados Belize Dominika Dominikánská republika Grenada Guayana Haiti Jamajka Kuba Svatý Kryštof a Nevis Svatá Lucie Svatý Vincent a Grenadiny Surinam Trinidad a Tobago

414

Pacifik Cookovy ostrovy Fidži Kiribati Mikronésie Marshallovy ostrovy Nauru Niue Palau Papua Nová Guinea Samoa Šalamounovy ostrovy Tonga Tuvalu Vanautu Východní Timor

Mapa - zdroj: DFA; http://www.dfa.gov.za/eumaltilateral/images/maps/acpmap.bmp (přístup 5.12.2009). Země označené kurzívou patří podle Příl. VI Dohody z Cotonou mezi nejméně vyspělé státy, a proto jim je poskytován zvláštní režim. Jedná se o celkem 39 států ze 79.

106

Příloha 3: Země Jihoafrického rozvojového společenství (SADC)415

Členské státy

HDI (2007) Růst HDP (2008) HDP/obyv. (2008) v $ (PPP) Angola 0,564 12,3% 9 000 Botswana 0,694 2,8% 13 900 Demokratická republika Kongo 0,389 5,9% 300 Jihoafrická republika 0,683 3,1% 10 100 Lesotho 0,514 6,8% 1 600 Madagaskar 0,543 7,0% 1 000 Malawi 0,493 9,7% 800 Mauricius 0,804 5,3% 12 100 Mozambik 0,402 6,8% 900 Namibie 0,686 2,9% 6 400 Seychely 0,845 -0,9% 21 000 Svazijsko 0,572 2,7% 4 400 Tanzanie 0,530 7,1% 1 400 Zambie 0,481 6,0% 1 500 Zimbabwe ... - 14,4% 200

415

Mapa – zdroj: DFA; http://www.dfa.gov.za/eumaltilateral/images/maps/acpmap.bmp (přístup 5.12.2009). Tabulka podle Human Development Report 2009, s. 167 – 170. a CIA; The World Factobook. on-line text, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/index.html (přístup 5.12.2009). ... data nejsou k dispozici

107