LISTOPAD
2 0 0 5 MĚSÍČNÍK
naše
TŘEBÍČSKÝCH
FARNOSTÍ
SPOLEČENSTVÍ Ročník XVI. č. 11
6. listopadu 2005
Cena 7 Kč
Listopadový vítr rve listí ze stromů a skládá je jako žlutý koberec na hroby. Ze žlutého koberce se tyčí pomníky se jmény. Mnohá ta jména jsou nám už neznámá. Mnohá těla, která leží pod pomníky, jsou už rozpadlá. Co zůstane z člověka po smrti? Člověk je jediný tvor, který si takovou otázku klade – je jediný v celé přírodě, který ví, že umře. Po druhé světové válce šel v Londýně po ulici katolický kněz. Najednou se k němu rozběhl neznámý muž a říká: „Pane faráři, musím vám povědět, co jsem zažil, když jsme osvobodili Řím. Váš papež si nás pozval na audienci. Když k nám mluvil o hrdinské smrti, neudržel jsem se a vykřikl jsem: ’Před čtyřmi týdny mi syn, letec, shořel v sestřeleném letadle. Uvidím ho ještě?’ Papež se ke mně obrátil a řekl: ’Synu, vaše otázka je krátká, ale potřebuje delší odpověď. Zvu vás k sobě po této audienci.’ A potom se mnou hodinu seděl a vysvětloval mi, co rozumí Bible pod slovem věčný život. Dnes vím a věřím, že se setkáme.“ Člověk dnešní doby se k zemřelým mnohdy chová zvláštně. Nad umírajícím potřásáme rameny a říkáme: ten už nemá žádnou naději. Nad mrtvým říkáme: ten už má všechno za sebou. Bůh se však chová jinak. Když člověk ztrácí svoje člověčenství, nabízí mu Bůh svůj život. Ale pozor. Tento příslib se netýká až budoucnosti, ale naše věčnost začíná teď, tady, kde žijeme. Kdo se tady vytrvale snaží o dobro, i když se mu to vždy nedaří, kdo se raději zasměje než zanadává, kdo mávne rukou a odpustí, místo aby se mstil, kdo se snaží žít v lásce, ten už si staví své nebe. Byl přece jeden, který to tak hlásal. Ti, co s ním žili, tvrdili, že ho po jeho smrti viděli živého. Tohle se stalo před dvěma tisíci lety, ale dodnes jsou lidé, kteří věří, že tento Žijící i nás pozval do trvalého, věčného života. To všechno připravil pro ty, kteří ho milují.
z o bs ah u
Věčnost začíná dnes...
Věčnost začíná dnes... P. Ervín Jansa
1
S Honzíkem v náručí příběh, který napsal život, C. Carretto...
2
Dar z mobilního telefonu a Umírat s láskou, důstojností a nadějí
3
Skautská hlídka a V kostele se nesměji....
4-5
P. Ervín Jansa
A po létě přišel podzim C. Carretto... dokončení, Zprávy
6-7
STRANA 2
Příběhy, které napsal život S Honzíkem v náručí Výjimečně se mi podařilo přijít k vlaku včas. Obvykle dobíhám. Na nádraží přišla elegantní paní se dvěma urostlými hezkými syny, vysokoškoláky. Ti tlačili invalidní vozík a na něm mladšího bratra. Místo rukou měl jen pahýly, nohy ochrnuté, hlava visela ke straně, chlapec byl na první pohled postižený nejen tělesně, ale i mentálně. Petr vzal Honzíka do náruče a uložil ho u okénka proti mně. Pavel složil vozík. Rozloučili se s maminkou a bráškou tak srdečně, že jsem pod kabátem musela skrýt slzy. Cestovali jsme společně několik hodin. V duchu jsem prosila Ducha svatého, aby mi řekl, čím mohu těm dvěma pomoci. První půlhodinu jsem se neodvážila začít hovor. Pak jsem si všimla, že máme s paní stejný prstýnek a že čte Tomáše Kempenského. Rázem bylo po ostychu. Honzíka vlak ukolébal a maminka se rozhovořila. „Petr s Pavlem se narodili za rok po sobě. Tehdy jsme bydleli v malém bytě s rodiči. Brzy jsem otěhotněla potřetí. Myslela jsem, že to nezvládnu. Nevěděla jsem ani, kam dám třetí postýlku. Neměla jsem nikoho, kdo by mi poradil. Rodičům jsem nic neřekla. Byli v té době staří a nemocní. Kolegyně z práce si jen poťukala na čelo, když slyšela, že si v téhle situaci chci nechat třetí dítě. Manžel byl bezradný, nechal rozhodnutí na mně. Svědomí se bouřilo, ale já jsem ho utloukla argumenty. Aspoň jsem si to myslela. Jenže ono se nedalo. Hlásilo se čím dál neodbytněji, až jsem skončila na psychiatrii. Výčitky svědomí se nedaly léčit žádnými léky. Po nich jsem byla jen ospalejší, ale klid jsem nenacházela. Naše třetí dítě se mělo narodit v srpnu. V červnu oba rodiče zemřeli. Najednou bylo i místo pro postýlku. Ale nebylo koho do ní položit. Zbyly jen ty výčitky svědomí. Konečně jsem pochopila, že mi žádný psychiatr nepomůže. Víru jsem tehdy ještě neměla. Jen cosi matného z dětství, spíše z vyprávění babičky, která se mi snažila něco o Bohu říci. Přivedlo mě to do kostela. Ani nevím, jak dlouho jsem tam plakala. Ale když jsem odcházela, věděla jsem, že mi Bůh odpustí. Byla jsem pokřtěná, ale nikdy jsem od té doby nebyla u svaté zpovědi. Byla jsem trochu bezradná, ale kněz mi pomohl. Když jsem vyšla ven, připadala jsem si jako vězeň, který po létech opustil bránu žaláře. Psychiatra jsem už nepotřebovala. Přesto jsem cítila za sebou jakýsi stín. Něco jako dluh, který je nutno splatit. Nahradit. Dlouho jsme o tom mluvili s manželem. Nakonec jsme svolali rodinnou radu. Péťa s Pavlíkem už byli rozumní kluci a museli jsme vzít v úvahu i jejich postoje. Zachovali se báječně. A tak jsme si pro Honzíka do ústavu zajeli. Zvykli jsme si na něho
✎ ...
a on na nás. Musela jsem samozřejmě zůstat doma ze zaměstnání. Nelituji toho. Kdysi jsem odmítla vlastní zdravé dítě. Pak jsem si celé noci v psychiatrické léčebně představovala, jak stojím před Bohem s rukama od krve. Teď se tím už netrápím, starám se o Honzíka, jak mohu, a jen občas, když nemohu usnout, si představuji, jak stojím před Bohem se sklopenýma očima a Honzíkem v náručí.“ Má úcta k té statečné ženě rostla s každou její větou. Jen jsem podotkla, že tohle by měly slyšet všechny maminky, které nemají odvahu své dítě donosit. K mému překvapení dodala: „A proč myslíte, že vám to tu vyprávím. Jen to napište. Však jmenovat mě nebudete a jestli mé svědectví zachrání život jediného dítěte, stojí to za to.“ VKP
Carlo Carretto o své smrti Jsem si jist, že až mne lis smrti rozmáčkne jako olivu, dozvím se v tom okamžiku odpověď na všechny nezodpovězené otázky života; v té chvíli řeknu: „Už chápu, proč existuje smrt, tato veliká skutečnost v celém vesmíru. V ní je ukryto samo tajemství života.“ A celá má bytost vydechne úžasem. Nechvěj se tedy, má duše, a neměj strach. Bez bázně pohlédni před sebe a ještě jednou se usměj. Jestliže na počátku, když Bůh tvořil svět, sestoupil Duch na chaos, nyní se vrací, aby sestoupil na nás a všechno obnovil. Právě proto, že věřím v Boha, vím, co je smrt, a smrt už mi nemůže nahnat strach. A pokud mi jej přece nažene, je to strach pouze psychologický a i on má svůj účel: díky němu totiž vnímám onen přelom ještě intenzivněji a onen rozdíl se pro mne stává ještě zřetelnějším. Tak tedy přijď, smrti, má smrti! Uvítám tě jako přítelkyni, obejmu tě jako sestru. Pozdravím tě jako svou matku. Neprosím tě, abys mi nepůsobila bolest, protože mi vzpomínka na smrt mého bratra Ježíše pomůže zůstat tiše a přijmout všechno, co mi přineseš. Poprosím tě, abys měla soucit s mou slabostí. Poprosím tě, abys nečinila rozdíl mezi mnou a všemi mými bratry, kteří umírají v bolestech. Poprosím tě, abys mi pomohla zapomenout na všechny hříchy a dala mi odvahu věřit v Boží milosrdenství. Poprosím tě, aby sis pospíšila; ano, o to tě poprosím. Ale především tě poprosím, abys i neprodleně dala svou lásku. Tady na zemi jsem už všechno opustil. Zůstaly mi jen tři věci, které jsem se snažil žít: dokončení na str. 6
STRANA 3
Dar z mobilního telefonu Oblastní charita Třebíč pořádala již druhým rokem sbírkovou akci Darovaná cihla, na rekonstrukci a vybavení budovy v Třebíči pro stacionář Úsměv a Domovinka, kde pomáhá lidem s mentálním a zdravotním postižením a seniorům. Sbírku zahájil starosta města Třebíč M. Mašek v neděli 18. 9. 2005 v 18 hodin, poté následoval koncert skupiny Bagr na Karlově nám. Od 19. - 23. září 2005 lidé přispívali a podepisovali cihly na stanovištích v Třebíči na náměstí a u Hypernovy, v Mor. Budějovicích a v Náměšti n/O.. Zeď z darovaných cihel a nové prostory mohla veřejnost zhlédnout v rekonstruované budově na ul. G. Sochora v Třebíči při Dnu otevřených dveří 11. 10. 2005.
Během týdne bylo na 4 stanovištích vybráno celkem 94. 928,50 Kč, z toho v Třebíči 53.745,50 Kč, v Mor. Budějovicích 31.490,50 Kč a v Náměšti 9.692,50 Kč. Tyto finanční prostředky byly převedeny 26.9. 2005 na účet pro rekonstrukci u ČS 1527816369/0800. Týž den proběhlo slosování dárců, kteří přispěli a udali svou adresu o 35 sponzorsky věnovaných cen za účasti notáře JUDr. M. Michálka v sídle Oblastní charity Třebíč na ul. L. Pokorného. Výherci budou písemně vyrozuměni o ceně a způsobu jejího vyzvednutí. Rekonstrukce budovy začala probíhat v březnu 2005, k přestěhování obou stacionářů došlo 5. 9. 2005. Zbývá stále ještě uhradit 726 500 Kč, proto prosíme ty, kdo vlastní mobilní telefon, o zaslání dárcovské SMS ve tvaru DMS DAROVANACIHLA na číslo 87777. Cena SMS je 30 Kč + DPH, z níž nejméně 27 Kč bude připsáno na účet pro rekonstrukci. Tuto službu zajišťuje Fórum dárců a lze ji využívat do 31. 12. 2005. Děkujeme za finanční i jinou podporu všem ochotným dárcům, firmám, městům i školám, Nadaci České spořitelny, Nadaci Duhová energie, Nadaci Divoké husy. Vámi darované finanční prostředky pomohou mnoha postiženým lidem usnadnit jejich těžký život. Marcela Blažková, koordinátorka akce
Umírat s láskou, důstojností a nadějí Vy jste se o ni starali doma? Běžná otázka lékaře a k tomu dost nechápavý pohled. Odborník ne vždy poučí, jak je možné starat se o nemohoucí babičku v domácích pod–mínkách. Ano, naše rodina přijala obrovský závazek a rozhodla se dát péči, lásku i finance člověku, který je na konci své životní cesty. Snad každý den pochybujeme a hledáme, co je vlastně správné. Který lékařský zásah má smysl, zdali desítky léků ještě pomáhají, jak najít vhodnou rehabilitaci, na jaké pomůcky má babička nárok. Tisíc a jedna zdánlivě banálních starostí. Bohužel tak banálních, až nikoho nezajímají. Vznešeně se hovoří o možnosti eutanazie, odborníci dumají a snášejí stále rozumnější argumenty. Jen se na něco zapomnělo, zapomnělo se na člověka. Debaty jsou jistě skvělé, jen v tomto případě ztrácejí užitek. Ráda bych viděla horlivé diskutéry, jak se sklánějí nad takřka bezvládným tělem a zkoušejí vyměnit plínky, Jak se posté pokoušejí do tvrdošíjně zavřených úst dostat trošku přesnídávky. Tohle jsou problémy, které život přináší. Jen s tím rozdílem, že jsou ošklivé, tedy nezajímavé. Vím moc dobře, jak vypadá vysušené a vyhublé tělo starého člověka. Dělá se mi nevolno, když mám ošetřit bércové vředy. Ne vždy mám dostatečnou trpělivost, ale snažím se společně jít kus cesty s člověkem, který je téměř na jejím konci. Možná by jen stačilo víc naslouchat umírajícím a jejich rodinám. Život s umírajícím je totiž mnohem drsnější, náročnější, ale také krásnější a dojemnější než intelektuální víření a litera zákona. Pokud dokážeme alespoň na chvíli zapomenout na vlastní sobeckost, neochotu i na fakt, že stáří není estetické, a přijmeme, že ta bytost ležící v nemocniční posteli je člověk se svým vlastním příběhem, možná pochopíme, že i umírání je život. Možná právě ten, komu zbývá už jen málo času, se dokáže radovat a těšit se. Byť ty radosti mohou být jen počet snesených vajec, šunkový chlebíček či skutečnost, že v televizi běží oblíbená pohádka. A teprve až si uvědomíme, že přesně tohle může potkat i nás, začneme hledat cesty, jak umírání vrátit důstojnost, radost i naději. Umírání má být o naději a lásce, protože jen tak má svůj pravý smysl i pro ostatní. Ludmila Hamplová (autorka pracuje ve sdružení Česká katolická charita) uveřejněno v MF Dnes 5. října 2005
STRANA 4
Skautská hlídka Skautská hlídka Skautská h Smolař Tenhle kluk byl asi vážně smolař. Hned při svém prvním vstupu do klubovny sebou parádně seknul. Když lezl na strom, okamžitě z něj spadl. Když vzal do ruky sekyrku, měl zdravotník práci. Ale jinak to byl příjemný človíček, žádný nekňuba, když třeba začal lasovat, chodili se na něj všici dívat, co nového se naučil. Bylo parné odpoledne. „Polední klid do půl třetí,“ zazvonila denní hlídka oddílovým zvonem na táboře. „Paráda,“ sesul se vedle na postel Brouček. „Aspoň mi slehne, zvládl jsem 12 knedlíků.“ Byl to můj spolubydlící a rádce Káňat. Tohle byl můj první tábor. Brouček mě dost peskoval za úklid, ale já byl rád, že jsem s ním ve stanu. Před ostatními omlouval mé případné chyby a vůbec se choval, jako by byl mým skutečným starším bratrem. Povídá mně: „Máš už uklízený ten svůj kufr?“ – „Jasně, chceš to ukázat?“ – „My si přece věříme, to by bylo, abychom si v družině lhali.“ Otvorem ve vchodu jsem zahlédl Smolaře, jak si to rázuje na latrinu. Jinak byl všude klid. Pak byl nástup na koupání. Vlčci zjistili, že jim chybí Smolař. Jejich rádce Doudy mocným hlasem zařval: „Smolařííííí, je nástup!“ Na cestičce záchodů se objevila zmalovaná postava. Měla jen jednu tenisku, lýtka, stehna, tílko, kraťasy – všechno natřeno jakousi hnědou barvou. Celý tábor se bavil na Smolařův účet, když však přišel mezi nás – pak nástup nenástup, celý oddíl se rozprchl do všech světových stran. Ta hnědá barva nebyla barvou. Jo, bylo to přesně to, co si myslíte. Vlčci na koupaliště nešli, měli za úkol dát Smolaře zase dohromady. Smolař se plačky svlékl, vlezl do potoka a mezi přívaly teplé vody, kterou jsme ho zásobovali, vyprávěl: „Chtěl jsem z kadibudky vylézt, ale petlice se nějak zasekla a já nemohl ven. Marně jsem volal, nikdo mě neslyšel. Nechtěl jsem pokazit pozdním nástupem Vlčkům bodování. Se střechou jsem ani nehnul.” Jediný otvor ke svobodě, který tu sloužil k úplně jiným věcem než k odchodu z latriny, ale nejmenšímu členu tábora úplně stačil. Spustil se dolů, ale jeho nohy nenašly oporu. Pokusil se vrátit zpět, ale ruce se mu nějak smýkly a on byl najednou dole. Seděl uprostřed toho, co tábor vyprodukoval za týden. Vzchopil se a protože byly tři kadibudky vedle sebe ašměly společnou jámu, prodral se až k té krajní, která byla mělčí. Cestou ztratil v „bahně“ tenisku. Pak se mu podařilo nohou zapřít ve stěně výkopu a za chvíli byl venku. „Ale nástup jsem stejně nestihl, já si, Doudo, vemu navíc službu v kuchyni.“ – „Myslím, že tě vedoucí hned tak do kuchyně nepustí, trochu jsi nám načichl,“ říká Douda a lije na Smolaře, obaleného v šamponové pěně, další kýbl teplé vody. Jeho věci nechali točit pod splavem až do večera, pak je teprve Douda vypral.
Vlčci se mu složili na nové tenisky. Blížila se neděle, den návštěv a Vlčci drhli Smolaře 2 x denně. Byl tak krásně vymydlený a Vlčci byli na své dílo hrdí. S napětím čekali, jako ho maminka v neděli pochválí. Ona si ho spokojeně prohlédla, objala ho a pak řekla: „Jeníčku, ty nějak smrdíš…“ Indy
Jak vyzrát na školu Mnohým žákům na základní škole stačí dávat ve škole dobrý pozor a doma se neučit, leda tu vypracovat nějakou písemnou práci. Také je důležité si získat u učitelů a učitelek dobrý dojem. Pokud nevyvedeš něco nepředvídaného, učitel si tě uchová v paměti jako schopného žáka. Vyhni se také tomu, abys seděl v „Hlučném rohu“, i když budeš potichu, učitel tě stejně může hodit do jednoho pytle s těmi ostatními. Na konci přestávky si krátce projdi poznámky a domácí úkoly. Nemluv při vyučování bez přihlášení. Udržuj s učitelem oční kontakt. Je-li třeba se doma připravit na zkoušení, nečiň tak po jídle, žaludek potřebuje k trávení více krve a kyslíku, což pak chybí mozku. Při učení odežeň všechno snění a nežádoucí myšlenky a „pekelně“ se soustřeď, aby učení netrvalo dlouho. Že k tomu potřebuješ tichý a klidný koutek, kde tě neruší sourozenci, televize a jiný hluk, je podmínkou tvého soustředění.
Blíží se zima A s ní různá nebezpečí v horách. Je nutno počítat s tím, že tam rychle ubývají síly. Chlad způsobuje svalový třes, zkřehnutí údů a následující bezvědomí. Nejdůležitější je na patřičných místech předem ohlásit přesnou trasu vaší výpravy, aby vás při zranění nebo jiné nenadálé příhodě záchranáři našli. Při bouřce vám zachrání život záhraby, o kterých se učíte na skautských schůzkách. Nepodaří-li se vám zapálit signální oheň, lze použít zrcátko, jeho odlesky jsou vidět do dálky víc jak sto kilometrů. Z moderních pomůcek lze použít signální vysílačku nebo mobil.
Motto: „Buďme vděčni Bohu za dar smíchu.“ Škola – základ života. „Jaká je ta vaše třídní učitelka?“ – „Výborná, mami. Už měla letos třikrát chřipku a dvakrát angínu.“ „Dneska jsem ve škole věděl to, co nikdo ve třídě nevěděl, tati.“ – „A co to bylo?“ – „Paní učitelka se ptala, jaké máš číslo telefonu.“ „Tati, dneska jsem udělal ve škole dobrý skutek. Představ si, Michal dal paní učitelce na židli připínáček a já jsem s tou židlí ucukl těsně před tím, než si paní učitelka na ni sedla.“ „Jak to, že jsi tak brzy doma?“ – „Pan učitel se na mne moc zlobil, že jsem zpíval, když ve škole hořelo.“
STRANA 5
lídka Skautská hlídka – „A co jsi zpíval?“ – „Táboráku, plápolej…“ Učitel dějepisu vypráví o starých řeckých bájích: „Pane učiteli, co je to kentaurus?“ – „To je bájná bytost, napůl kůň a napůl člověk.“ – „A kde spí, v maštali nebo v posteli?“ „Že mám krásný hlas, paní učitelko? Maminka říkala, že bych mohla zpívat i s Karlem Gottem.“ – „Ano, ale museli by ho přivázat.“ „Kolik řečí znáš, Hříbku?“ – „Pět, paní učitelko.“ – „To snad není ani možné, v tvém věku?“ – „Ano, počítejte se mnou: česky, moravsky, slovensky, šeptem a nahlas…“ „My máme doma služku, paní učitelko!“ – „Vážně?“ – „Ano, říkáme jí babička.“ „Janderová, kde máš tatínka, že jsem ho dlouho neviděla,“ – „On teď vystupuje v televizi.“ – „Nepovídej, a v kterém pořadu?“ – „Česká kriminální ústředna pátrá…“ „Líznere, věříš na posmrtný život?“ – „Ano, paní učitelko.“ – „No, myslím, že máš pravdu. Když jsi včera žádal omluvenku na pohřeb tvé babičky, tak tě tady za hodinu potom sháněla.“ „Tak co,“ ptá se ředitel tělocvikáře, „jaký byl výsledek školního fotbalového zápasu mezi 6. A a 6. B?“- „Tři rozbitá okna, jeden ztracený míč, jeden výron kotníku, šest vyražených zubů, deset odřených kolen, dvacet čtyři boulí a jeden gól…“
Zprávy Na pouti v Pozďátkách naše vedoucí světlušek Packa s dětmi připravily spolu s ostatními pro tamější děti několik atrakci, jako sestřelování kuželek, hody létajícími talíři, házení šipek na terč, kroket atd. Na setkání farností u Kostelíčka naše skautky provozovaly podobné soutěže, kterých se zúčastnilo i přes chladné počasí 83 dětí. Do katolických oddílů přistoupilo 21 nových členů, takže nás nyní je 107. Na „Indiánském létu“ získala naše hlídka skautek pěkné 4. místo. Rikitan
Pořád se něco děje aneb V kostele se nesměji a je to škoda! Ten, kdo se svou farností prožil Farní den – setkání rodin v neděli 18. září „U Kostelíčka“, již podnětnou větu z nadpisu tohoto článku zná. Pro ty ostatní, kterým „to“ letos nevyšlo, přinášíme ve zkratce souhrn nejčastějších odpovědí. Záměrně jsme vynechali pouze jeden dotazník, který nás svými útočnými a netolerantními názory spíše nabádá k modlitbě za duši autora odpovědí. Celkem bylo odevzdáno: 90 vyplněných dotazníků, z toho z Jejkovské farnosti 6, z baziliky 25 (nejvíce vyplněných dotazníků dětmi a mládeží) a od sv. Martina 59. Jednotlivé odpovědi jsou odděleny lomítkem / a citace jsou uvedeny kurzívou. Z pozitivních odpovědí: líbí se opravený kostel (sv. Martin a na starém hřbitově), ještě opravit faru! / vysoce oceněna květinová výzdoba v našich kostelích / jedna farnice „měla na jazyku“ tento názor: z tolika farníků by se mohlo najít více lidí, kteří umějí zpívat, aby chodili do pěveckého sboru / jednu ženu oslovilo v cizí farnosti více zpěvu při mši svaté, k tomu dodala: „mše svatá aspoň trvala déle!!” (zcela ojedinělý a obdivuhodný názor, většina z nás má velmi naspěch). Mnoho dalších farníků totiž zmiňovalo přesně dodržovaný začátek a konec mše sv. Někdo napsal: „Promluvy pana faráře přiměřené času tak, abychom nemuseli utíkat na autobus.” / Názor jedné mladé farnice po zkušenostech s jinými farnostmi: „máme profesionální ministranty!“ / Citace: “Spokojenost s pobožnostmi v našem jejkovském kostele, pan varhaník “umí”.” / Jedna farnice napsala, že „by mohla být přínosem pro farnost v četbě liturgických čtení a zpěvem“. Zároveň ale napsala, že „do dění ve farnosti se nezapojuji, protože ke čtení nejsem vyzývána“. Pozn. red.: nebojme se sami se přihlásit! Úsměvné odpovědi: Kdy ses v kostele nejvíc zasmál(a)? Nejdřív trochu vážnější odpověď: „Smích v kostele občas chybí. Nebo spíš… není dovolen ze strany starších žen. Káravě se podívají či nápadně pootočí, když se jen trochu usmějete.” A teď odpovědi těch nejmenších, nejmladších: „když paní meditovala / když jsme přijeli z Kolína a otec vás vyslýchal / když bochník klimbal ?? / když pan FALÁŘ říkal pohádku / v kostele se nesměji a je to škoda“. Co na srdci, to na jazyku, tvoje otázka nebo názor. Odpověď sedmileté malé slečny: „Mám ráda otce Jiřího“. Co Ti chybí ve farnosti? „Teplo“ (odpověď devítiletého mladého muže, který chodí na mše sv. do baziliky). Návrhy a nápady: „lepší mikrofony v bazilice, není rozumět“ (pozn. red.: rekonstrukce právě probíhá) / k modlitbě růžence: „vyslovovat jednotlivá tajemství při každém Zdrávasu“. Stejnou věc zmiňovala i jiná paní, která napsala: dokončení na str. 8
STRANA 6
A po létě přišel podzim a ráno je déle tma a večer nastává nějak brzy, a v komoře přibývají kompoty a u silnic se prodává burčák, stodoly a sýpky se plní (kdo z nás, co bydlíme v městě, vůbec zaznamenal takové věci jako je sklizeň obilí či jablek?), svetry dělají ve skříních místo pro trička a šortky a místo sandálů si obouváme boty – a léto skončilo a nastal podzim. Za chvíli se kopce rozzáří všemi odstíny rudé, žluté a hnědé současně – a potom už jen vítr a déšť svlékne větve donaha a přikryje listím zemi, aby ji tolik nestudil první sníh. Tak od věků po jaru přichází léto, po létě podzim, po podzimu zima – a znovu a znovu v koloběhu, jehož začátku a konce nedohlédneme. Věřím tomu, že každý z nás si zamiloval jinou roční dobu – někdo jásá u představy zasněžené stráně, jiný miluje svěží jarní zeleň či vyhřátou pláž a další zase barvy podzimu – a přece je podzim odedávna symbolem stáří, symbolem vydávání počtu, konečného účtování, konce. Není divu: tolik toho na podzim kolem nás umírá a chřadne, trávou počínaje, přes kytky za oknem či na louce až k vážkám či světluškám. Tak se nám každý rok znovu a znovu připomíná, že tady nejsme navždy, že i nás čeká ta chvíle, kdy se v dobrém či zlém rozloučíme a vstoupíme do míst, o nichž máme jen velmi matnou představu… Jako v zrcadle – nevíme, co nás čeká, a to nás leká,to nás činí nejistými. Kdybychom věděli, kdyby se někdo vrátil a poreferoval, kdyby to nebyl krok do neznáma… „V domě mého Otce je mnoho příbytků…“, řekl Ježíš – tatáž ústa však vyslovila i ono hrozné: „celníci a nevěstky vás předejdou do království Božího“! Ano, ti, kdo jsou v našich očích spodinou, nás mohou předejít. Protože Bůh nesoudí tak jako my. On nevidí jen skutky, ale i jejich příčiny – vidí věci, které my nejsme schopni ani připustit. Jeho pohled není černobílý… Je to něco jako varování – budeme-li spaseni, nebude to kvůli počtu navštívených poutí, pomodlených otčenášů, přečtených stránek bible. Ne že by to nebylo důležité, ale já nevěřím, že Bůh nás stvořil proto, aby si zde měl kdo plnit své náboženské povinnosti – stejně jako nás nestvořil, aby zde měl kdo dýchat (a tím nepopírám životní důležitost dýchání…). Budeme spaseni, tedy pouze tak, jak mohou být spaseni celníci a nevěstky – prostě proto, že pochopíme a přijmeme, že je to Bůh, který rozhoduje, na jehož úsudku záleží, jenž stanoví kritéria. A to nejdůležitější kritérium nám prozradil: „Milovat budeš Pána, svého Boha… miluj svého bližního jako sebe sama … šel kolem samaritán … a lásku kdybych neměl …“ – ano, pokorná a bezvýhradná, bezpodmínečná láska, která dává a nečeká odměnu. Jako obilné zrno, které vydá úrodu a neptá se, co z toho bude mít, jako bobule
vína, které hynou, zanikají, jsouce drceny v lisu – a jen tak z nich vzejdou ta nejušlechtilejší vína. Jako tráva, která na podzim zhnědne, uschne a stane se humusem pro příští jaro. Tak Bůh stvořil podzim. Abychom si v něm mohli přečíst, jak voní opravdová láska. Vladimír Koronthály napsáno pro časopis YMCA – Živá rodina (s laskavým svolením autora)
Carlo Carretto o své smrti dokončení ze str. 2
víra, naděje a láska (1 Kor 13, 13). V té první jsem snad maličko uspěl. Věřit se mi vždycky líbilo, měl jsem rád velké riziko, které víra s sebou přináší, a byl jsem šťasten, že na tuto vzácnou kartu dokážu vsadit vše. S nadějí to bylo snazší, protože jsem po matce zdědil její nezničitelný optimismus, její chuť žít a zpívat. Ale láska? A láska k bližním? V ní je má slabina. V lásce jsem toho mnoho nedokázal. To málo, co se mi podařilo, stačilo sotva k tomu, abych začal alespoň tušit, jak veliká může být blaženost služby a úplného sebedarování. Neslýchaně silná slova apoštola Pavla: „A kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem“ (srv. 1 Kor 13, 2) mi vždycky působila trýzeň a já jsem kvůli nim míval v očích i slzy. Bůh mi však v mé nekonečné neschopnosti milovat zjevil, co je to Boží bláznovství. Roztrhl temnotu mého sobectví oslnivým bleskem své lásky. Jaký kontrast je mezi ubohou láskou člověka a bláznovstvím lásky Boží? Jak jsem trpěl ve tmě svého racionálního způsobu posuzování všech věcí! A přitom jsem tak jasně viděl „nouzový východ“, který mne mohl zachránit: bláznovství lásky! Neuměl jsem ho však otevřít, bránil mi v tom strach, že všechno ztratím. Ano, opravdu jsem si myslel, že když sám sebe daruji… o všechno přijdu! A zatím bych všechno získal! Tak jako ty, Ježíši, na Kalvárii! … Ne, můj Bože, toho jsem schopen nebyl. A právě proto si přeji zemřít. Abych se konečně, zasažen tvým Duchem, stal v okamžiku bláznem. Abych překonal bariéru své nepřekonatelné omezenosti. Spoléhám na to, že vše, čeho jsem nebyl schopen tady na zemi, dokážu o svých Velikonocích, kdy do mého bytí konečně vstoupíš ty a spálíš je svým ohněm. Jakým zdrojem radosti je pro mne, Pane, tvé bláznovství lásky! Když pomyslím na to, že je předáš i mně, začínám tušit, že podstata tvého království spočívá v přechodu od lidského k božskému, na který nás připravuješ, a zakouším něco z oné radosti, jež pramení z možnosti žít věčně s tebou. (z knihy Hledal jsem a nalezl jsem)
SSTTRRAANNAA 77
Z P R Á V Y Z TŘEBÍČSKÝCH FARNOSTÍ Konečně příležitost Jejkov V neděli 6. listopadu bude v 10.30 mše sv. v Kožichovicích a pak dušičková pobožnost na k setkání! hřbitově.
Sv. Martin Příprava dětí na 1. sv. přijímání pokračuje až od středy 16. listopadu (ve středu 9. listopadu jsem na exerciciích na Svaté Hoře).
Pavel je jednička Každému varhaníkovi je zapotřebí složit dík za jeho službu církvi, protože ho to stojí mnoho času a námahy. Tímto bych chtěl reagovat na kritiku našeho varhaníka Pavla Saláka, která zazněla při čtení dotazníků u Kostelíčka na setkání farností. Protože navštěvuji více kostelů, mám možnost hudbu varhaníků srovnávat. Nebál bych se říci, že P. Salák se dá svou hrou a zpěvem zařadit mezi nejlepší varhaníky. Začal jsem si všímat, že hraje-li a zpívá P. Salák, a to píseň jakoukoliv, je kostel krásně nasycen hudbou a zpěvem. Pokud však hraje píseň známou a nezpívá, celý kostel věřících není schopen chrám zpěvem naplnit ani zdaleka tak jako on. Proto můžeme Pánu Bohu děkovat, že máme tak skvělého varhaníka a zpěváka, neboť dostal velký dar, kterého maximálně využívá, a oslava našeho Pána se tak stává krásnější. Tento názor nesdílím pouze sám, ale i s mnoha dalšími přáteli. P. V.
Milé sestry, milí bratři, poradna pro ženy, dívky a partnerské vztahy působí v Třebíči od roku 1995. Je jedním ze 14 kontaktních míst sdružení Ochrany nenarozeného života (1990). Kancelář sídlila několik let v budově VZP Na Potoce, nyní je přestěhovaná na ulici Oldřichova 1, Třebíč (žlutooranžová budova na rohu Bráfovy třídy a Oldřichovy ulice pod vlakovým nádražím). Byly bychom rády, aby tato poradna nejen zůstávala živou a smysluplnou součástí naší farní rodiny, ale aby jejím prostřednictvím byla křesťanská pomoc poskytována všem potřebným lidem našeho města i regionu. Jsme připravené pomáhat zejména ženám, dívkám, rodinám v obtížných situacích, nastávajícím maminkám v tísni, snoubencům… Za poradnu Markéta Zemanová, Eva Dostálová, Blanka Spilková Tel.: 568 84 55 80, provozní doba: Po – Čt, 8 – 17 hod., po domluvě i v jinou dobu.
Taky Vám v třebíčských farnostech občas vadí, že za celý rok nemáte příležitost setkat se beze spěchu se svými věřícími přáteli? Ve všední dny jste v jednom kole, do společenství či na nedělní mši sv. chodíte každý jinam. Do jednoho „kola“ Vás tedy chceme pozvat. Na slušnou křesťanskou zábavu s dobrou muzikou. Možná ani není podstatné, jestli tančíte či nikoliv. Třeba si jen chcete s někým beze spěchu popovídat, s někým se seznámit, prožít pěkný večer s dobrými lidmi či snad dokonce pomoci s organizací. Pro to všechno tu jsou MARTINSKÉ HODY. Srdečně Vás na ně zve KDU-ČSL do Zahrádkářského domu v Třebíči na ul. Švabinského u hvězdárny, a to v pátek 11. 11. 2005 ve 20.00 hodin. Vstupné s místenkou stojí 100,- Kč, hraje VÍKEND. Předprodej vstupenek od 1. listopadu 2005 v knihkupectví Jakuba Demla na Karlově nám. Čeká Vás bohatá tombola a chutné občerstvení!
Vydařený výlet V pátek 28. 10. jsme se vydali na výlet do Stříteže k Marečkovi. Vyšli jsme kolem 10.30 hod. od školy na Václavském náměstí. Šli jsme krásnou přírodou přes osadu Na kamínkách až do Stříteže, kde jsme měli v 11.45 hodin mši svatou, kterou sloužil otec Jiří. Potom jsme si udělali ohýnek na zahřátí a opekli si buřty. Nakonec jsme si zahráli dvě hry a po odpočinku jsme se vydali nazpět do Třebíče. Vzali jsme to kolem Markovky, kolem letiště, kde jsme pozorovali letadla. Potom jsme už kolem autobazaru sešli do města. Šlo nás celkem 21 a přálo nám krásné a slunečné počasí. Za výletníky Monča
POŘÁD SE NĚCO DĚJE
STRANA 8
Stálý pořad mší svatých Jejkov
Svatý Martin
Bazilika
NE
7.30, 9.00
8.00, 10.30, 18.00
7.00, 10.00
PO
---
7.15
18.00
ÚT
18.00
7.15
18.00
ST
7.00
7.15, 16.00 pro děti
18.00
ČT
7.00
18.00
8.00
PÁ
18.00 pro děti
7.15
16.30
SO
7.00
18.00
8.00
Jejkov Čtvrtek před prvním pátkem od 17.00 soukromá adorace, při ní příležitost ke svátosti smíření. Od 18 hodin společná adorace. Na první pátek je mše svatá obětovaná za nemocné a se zaměřením pro ně. Ostatní pátky mše sv. pro děti. Denně půl hodiny přede mší sv. příležitost ke sv. smíření.
Martin Každou neděli 7.30-8.00 mariánská pobožnost. Každou středu (kromě letních prázdnin) celodenní výstav Nejsvětější svátosti a v 16.00 mše sv. pro děti. Každý čtvrtek po večerní mši sv. modlitba Večerních chval. Denně před mší sv. příležitost ke svátosti smíření.
Bazilika Denně hodinu přede mší sv. příležitost ke svátosti smíření, na první pátek od 14.30, případně i po mši sv.
Příprava na manželství a křest Každý si domluví termín ve farnosti, kde chce svátost přijmout, od faráře se dozví o přípravě. Pokud nejsou rodiče církevně oddáni, je třeba hlásit křest 3 měsíce předem.
pokračování ze str. 5
„U Martina a na Jejkově se mi nelíbí způsob modlitby růžence. Je to přece modlitba rozjímavá, proto si myslím, že by se nemusela tak rychle odhrkávat a nechápu, proč se tajemství říká jen při prvním Zdrávasu každého desátku a pak už ne.” Této farnici také chybí nedělní dětské mše v bazilice se stejným průběhem, jak to bývalo u sv. Martina za otce Otmara, který si na promluvu zval děti dopředu k obětnímu stolu a promluva byla jen pro ně. Přebíhání dětí do klubovny (sv. Martin) jí přijde nevhodné. A paní má také jednu otázku: „Při požehnání na konci mše je zvyklá klečet. Nevadí, když klečí v kostele, kde je zvykem při požehnání stát“? / v kostele sv. Martina chybí májové pobožnosti (s promluvou, modlitbou růžence a litaniemi) / v bazilice se nedostávají hostie na všechny a musí se rozlamovat / zajímavý návrh nového způsobu pozdravu pokoje při nedělní bohoslužbě: ministranti přijmou pozdravení pokoje od celebranta, předají je krajnímu účastníku v každé řadě a od něho postupné prochází na další sousedy, zabrání se tak zbytečnému otáčení, vyhledávání, kdo je mi sympatický a kdo méně, nevhodnému pověrčivému ucukávání, když by se měly podané ruce křížit / zkušenost s jinou farností: v jedné opavské farnosti ve farním časopise postupně probírají a přibližují věřícím jednotlivé části mše svaté, úkony celebranta i přisluhujících a vhodnou spoluúčast věřících / změnit způsob sbírek: při vstupu do kostela umístit pokladničku, do které by vstupující ukládali své finanční dary. Pověřený farník by pak s průvodem obětních darů přinesl i pokladničku. Při dobrém vysvětlení tohoto způsobu by si mohli účastníci bohoslužby více uvědomovat, že s obětními dary dávají Bohu i část svého vlastnictví a svého já. / odpovědi farnice z kostela sv. Martina: “nelíbí se mi, když lidé přistupující ke sv. přijímání se tlačí u kněze a akolyté jsou volní / nelíbí se mi, že zpovědní doba ve středu dopoledni i odpoledne byla zkrácena, pracující tak mají minimální možnost jít ke zpovědi (názor, který se objevil vícekrát) a svátost probíhá ve spěchu / v kostele sv. Martina mi chybí možnost umístit v kostele jízdní kolo / jediná věta na druhé straně dotazníku: „kněz by měl déle setrvat v jedné farnosti a neměl by být přeložen, zvláště pokud jsou za ním vidět výsledky a je všeobecně oblíben” / někteří by uvítali společné posezení lidí i s knězem po mši svaté ve společenské místnosti, nebo aspoň krátké popovídání si před kostelem. Co se Vám ve farnosti nelíbí, co Vám chybí … / vadí mi modlení růžence po mši, je to volovina / vadí mi hlučné vyhrávání na varhany, když se chci ztišit před a po mši, hlučná sóla pana varhaníka, zvlášť latinsky / vadí mi, když při kázání vyrušují děti / rodiče nejmenších dětí by si měli uvědomit, že kostel není hřiště / v kostele mi chybí klid a vadí mi rušení a žvanění dětí / tak malé děti do kostela nepatří / kněz si má zjednat při mši sv. klid.
Ještě k výletu - na fotce na předcházející str. opékáme buřty a takhle jsme putovali. Díky všem, jejichž přičiněním vyšlo toto číslo NS. Příští číslo vyjde v neděli 4. prosince, příspěvky prosíme do pondělí 28. listopadu. E-mailová adresa:
[email protected]
moderátoři Setkání rodin – farního dne 2005 NAŠE SPOLEČENSTVÍ vydává FIBOX s. r. o. Registrováno Okresním úřadem v Třebíči pod značkou MK ČR E11637. Vychází jako měsíčník vždy 1. neděli v měsíci nákladem 620 výtisků. Redakční rada: Marie Daňhelová, P. Jiří Dobeš, Marie Doležalová, František Fiala, Lída Mayerová, Helena Pacnerová, Míla Šebelová, manželé Tomkovi. Sazba a tisk FIBOX s. r. o. Příjem příspěvků do pondělí před 1. nedělí v měsíci na adrese: FIBOX s. r. o., Janouškova 20, 674 01 Třebíč, tel.: 568 840 036, fax 568 841 037, e-mail:
[email protected].
