SOMATOPEDIE = výchova a vzdělávání jedinců s tělesným a zdravotním postižením V posledních letech se u nás rozvíjí diskuse kolem rozdílného chápání termínu postižení. V obecné speciálněpedagogické rovině se hovoří o čtyřech paradigmatech. 1. model medicínský – vychází z biologicko-organických nebo funkčních příčin, což vede k medicínsky orientované péči, cílem je překonání a léčba postižení 2. model sociálně patologický – důraz je kladen na problémy sociální povahy, proto v centru pozornosti stojí socializace a diskriminace podmíněná postižením. 3. model prostředí – hledá odpověď na otázku, jak změnit školu ve prospěch postižených žáků 4. model antropologický – jde o zlepšení interpersonální interakce, důležité je realistické ohodnocení situace postižených a respektování jejich jedinečnosti a identity včetně jejich postižení, role postiženého dítěte je silně ovlivněna postojem učitelů a spolužáků Společným znakem osob, jimiž se zabývá somatopedie, je porucha hybnosti (mobility) trvalého nebo přechodného charakteru. Primárně vzniká jako následek přímého poškození pohybového ústrojí v souvislosti s jeho vadným vývojem, úrazem nebo nemocí.Sekundární porucha hybnosti je takový stav jedince, kdy je jeho pohyb omezen nebo znemožněn v důsledku nějaké nemoci či poruchy, která pohybový aparát přímo nezasáhla. Jedince s postižením hybnosti (mobility) lze členit na:
osoby tělesně postižené
osoby s nemocí (nemocné)
osoby se zdravotním oslabením (zdravotně oslabené)
Osoby tělesně postižené Tělesná postižení jsou přetrvávající nebo trvalé nápadnosti, snížené pohybové schopnosti s dlouhodobým nebo podstatným působením na kognitivní, emocionální a sociální výkony. Důvodem bývají změny na pohybovém aparátu. Příčinou může být dědičnost, nemoc nebo úraz. Za tělesná postižení jsou považovány vady pohybového a nosného ústrojí, tj. kostí,
kloubů, šlach i svalů a cévního zásobení a poškození nebo poruchy nervového ústrojí, pokud se projevují porušenou hybností. Příčiny vrozených tělesných vad jsou četné, např. prodělání různých infekčních onemocnění matky v době těhotenství (nedostatek vitamínů, minerálů a stopových prvků v potravě, vliv léků, které matka užívala v počátečním období gravidity, rentgenové ozáření, různé poruchy vnitřní sekrece, nepříznivé vlivy prostředí, podmínky klimatické, sociální aj). Nejčastější příčinou bývá dědičnost. Získaná tělesná postižení dítěte mohou vzniknout v kterémkoliv věkovém období buď jako následek úrazu nebo jako důsledek onemocnění. Nejčastěji se tělesná postižení člení na :
vrozené ( event. i raně získané)
získané po úraze
získané po nemoci
VROZENÁ TĚLESNÁ POSTIŽENÍ Jejich příčinou bývají poruchy vývoje zárodku během prvních týdnů těhotenství. Důsledkem mohou být např.: Vrozené vady lebky
např. předčasný srůst lebečních švů – kraniostenóza, v jímž důsledku dochází k různým deformacím lebky
poruchy velikosti lebky – např. makrocefalus – nadměrná velikost lebky, mikrocefalus – výrazně malá lebka
Rozštěpy lebky, rtů, čelisti, patra, páteře
Rozštěp páteře vzniká nedokonalým uzavřením uzavřením medulární trubice, nejčastěji v bederní krajině. Těžce postižené děti s touto diagnózou mohou být odkázány pouze na lůžko.
Vrozené vady končetin a růstové odchylky
Amélie – vrození úplné nevyvinutí končetin
Dysmélie – vrozená tvarová vývojová odchylka končetin
Fokomélie – chybějící paže a předloktí, takže ruce vyrůstají přímo z trupu, to stejné u dolních končetin
2
Arachnodaktylie – mimořádně dlouhé a tenké prsty
Syndaktylie – srůsty prstů na horních nebo dolních končetinách
Polydaktylie – zmnožení prstů – týká se opět horních i dolních končetin
Vrozená kososvislá noha – obvykle doprovází rozštěpy oáteře nebo vrozené vymknutí kyčlí
Centrální a periferní obrny Zasahují centrální a periferní nervovou soustavu. Typy obrn se liší obsahem a stupněm závažnosti a dělí se na parézy (částečné ochrnutí) a plégie (úplné ochrnutí). Mozková obrna – infekční onemocnění – děti se proti ní od 50.let očkují Dětská mozková obrna (DMO) DMO patří mezi závažná postižení , kdy dochází k poškození vyvíjejícího se mozku dítěte a to před narozením, v průběhu porodu, nebo v prvních 2 letech života dítěte. DMO ve své podstatě není jediná nemoc s jedinou příčinou. Je to skupina onemocnění která jsou si příbuzná, ale jejichž příčiny jsou různé. Při pátrání po příčině DMO u konkrétního dítěte berou lékaři v úvahu zejména formu DMO, anamnézu matky (zejména průběh těhotenství a porodu) a anamnézu dítěte od porodu až do současnosti; důležitá je také doba, kdy se nemoc začala projevovat. Přibližně u 10-20% dětí s DMO vzniká onemocnění po narození. Získaná DMO je následkem poškození mozku v několika prvních měsících až letech života. Prvotní příčinou poškození mozku je často mozková infekce, jako je bakteriální meningitida (zánět mozkových blan) nebo virová encefalitida (zánět mozku); příčinou může být také mozkové poranění (při porodu, následkem pádu, dopravní nehody nebo týrání dítěte). Naproti tomu vrozená DMO je přítomná již v okamžiku narození, byť nemusí být rozpoznána ještě po několik měsíců po porodu. V drtivé většině případů se příčinu vrozené DMO nepodaří zjistit. Výzkum přinesl poznatky nasvědčující tomu, že některé příhody v průběhu těhotenství nebo kolem porodu mohou vést k poškození motorických center ve vyvíjejícím se mozku. V následujícím přehledu jsou uvedeny některé z těchto situací: Infekce matky během těhotenství. Zarděnky (rubeola) jsou virová infekce, která může postihnout těhotnou ženu a z ní přejít na plod uvnitř dělohy a způsobit trvalé poškození mozku dítěte.. Od doby, kdy jsou u nás ženy,
3
ještě dříve, než dospějí do plodného věku, preventivně proti zarděnkám očkovány, je tato infekce plodu výjimečná. Mezi mimořádně nebezpečné infekce, které mohou poškodit mozek vyvíjejícího se plodu, patří cytomegalovirus (CMV) - mononukleóza a toxoplazmóza. Novorozenecká žloutenka. Žlučová barviva, vznikající při procesu zániku starých nebo poškozených červených krvinek; jsou za normálních okolností přítomná v krvi ve stopových množstvích. Dochází-li v krátkém časovém úseku k rozpadu velkého množství červených krvinek, může hladina žlučových pigmentů v krvi stoupnout a projevit se jako žloutenka. Dochází k tomu kupř. při takzvané Rh inkompatibilitě (viz níže). Vysoká hladina žlučového barviva (bilirubinu), není-li adekvátně a účinně léčena, může vést k nenávratnému poškození mozkových buněk. Lehké formy novorozenecké žloutenky se zpravidla neléčí, středně těžké se léčí tzv. fototerapií (ozařováním kůže novorozence ultrafialovým světlem, které vede k odbourávání bilirubinu v kůži) a jen těžké formy se léčí výměnnou transfúzí krve. Rh inkompatibilita – neslučitelnost Rh faktoru Při tomto stavu produkuje organizmus matky protilátky proti krvinkám plodu.( U prvního dítěte toto nebezpečí nehrozí) Krvinky plodu se ve zvýšené míře rozpadají a následkem toho vzniká silná novorozenecká žloutenka. Nedostatek kyslíku v mozku nebo poranění hlavy novorozence při porodu. Krev novorozence má speciální složení, které umožňuje kompenzovat přechodný nedostatek kyslíku nebo dušení (asfyxii, nedostatek kyslíku způsobený poruchou dýchání nebo nízkým přívodem kyslíku) běžně provázející porodní stress. Pokud však v důsledku těžké asfyxie dojde ke kritickému snížení dodávky kyslíku do mozku novorozence na delší dobu, může vzniknout nevratné poškození mozku označované jako hypoxicko-ischemická encefalopatie (HIE). Část takto poškozených dětí umírá, ostatní, které se podaří udržet při životě, mohou mít později projevy DMO, nezřídka v kombinaci mentálním postižením a epilepsií. V případech, kdy se lékařům nepodařilo zjistit jednoznačnou příčinu DMO, byla za ni označována v minulosti právě asfyxie nebo porodní trauma. Ukázalo se však, že situace není tak jednoduchá. Jen u mála dětí, které prodělaly kolemporodní asfyxii, dojde k rozvoji encefalopatie krátce po porodu. Velká část dětí s anamnézou kolemporodní asfyxie dospěla bez toho, že by se u nich projevily známky DMO nebo jiného neurologického onemocnění. Porodní komplikace včetně asfyxie se najdou v anamnéze asi jen 3-13% nemocných s DMO. Cévní mozkové příhody (CMP). Krvácení do mozku, jako jedna z forem CMP, má několik možných příčin: prasknutí mozkové cévy, její ucpání nebo poruchu krvinek. Jednou z příčin vedoucí ke krvácivé CMP 4
jsou dechové problémy, které jsou časté u nedonošených novorozenců. Následky CMP jsou známější u dospělých, avšak k CMP těžce poškozující mozek může dojít i u plodu během těhotenství nebo u novorozence při porodu nebo po něm. Výzkum směřující k prevenci CMP u plodu a novorozence zatím není příliš úspěšný Jaké jsou rizikové faktory vzniku DMO V zahraničí vyšetřili odborníci tisíce budoucích maminek, sledovali je během porodu a nakonec monitorovali časný neurologický vývoj jejich dětí. Výsledkem těchto rozsáhlých výzkumů byly odhaleny určité charakteristiky, označované jako rizikové faktory, které zvyšují pravděpodobnost, že se u dítěte později projeví příznaky dětské mozkové obrny: Poloha koncem pánevním. Děti s DMO se rodí častěji napřed dolními končetinami namísto hlavičkou. Komplikovaný porod. Oběhové nebo dechové problémy dítěte během porodu mohou být někdy prvním příznakem, poškození nebo abnormálního vývoje mozku. Vrozené malformace mimo nervový systém. Děti se zřetelnými vrozenými vývojovými vadami, včetně špatného utváření kostí páteře (rozštěpové vady páteře, spina bifida), hernií, malformacemi obličeje a čelistí apod., mají zvýšené riziko vzniku DMO. Nízké Apgar skóre (AS, skóre Apgarové, podle anestezioložky Virginie Apgarové). Skóre číselně vyjadřuje stav novorozence. K výpočtu AS lékaři sledují opakovaně v předem stanovených intervalech v prvních minutách po narození novorozencovu srdeční frekvenci, dýchání, svalové napětí, reflexy a barvu kůže. Jednotlivým nálezům se přiřadí odpovídající bodové hodnoty, které se sečtou. Čím je takto získané skóre vyšší, tím je stav dítěte blíže k normě. Normální skóre je 10 (bezprostředně po narození) -10 (po 10 minutách po narození) 10 (po 20 minutách po narození). Nízká hodnota AS po 10-20 minutách po narození je zpravidla důležitou známkou hrozících problémů. Nízká porodní hmotnost a nezralost . Riziko rozvoje DMO je vyšší mezi dětmi s porodní hmotností menší než 2500 g a u dětí narozených před 37. týdnem těhotenství. Riziko DMO stoupá s klesající porodní hmotností. Vícečetná těhotenství. Děti z dvojčat, trojčat či vícečetných těhotenství mají vyšší riziko DMO.
5
Malformace nervového systému. Některé děti, které se rodí s DMO, mají viditelné známky malformace nervového systému. Příkladem může být nápadně malá hlava (mikrocefalie). Je známkou toho, že problémy ve vývoji nervového systému nastaly během nitroděložního období. Krvácení nebo proteinurie matky v závěru těhotenství. Krvácení z pochvy mezi 6. a 9. měsícem těhotenství a těžká proteinurie (vylučování velkého množství bílkovin močí) jsou ve vazbě na zvýšené riziko narození dítěte s DMO. Hypertyreóza (zvýšená činnost štítné žlázy), mentální retardace (duševní zaostalost), epilepsie matky. Matky s některou z uvedených poruch mají lehce vyšší riziko narození dítěte s DMO. Epileptické záchvaty u novorozence. Dítě, u kterého se v novorozeneckém období projevily epileptické záchvaty (zpravidla s křečemi), má vyšší riziko, že u něj bude v pozdějším věku diagnostikována DMO. Epileptické záchvaty nejsou však příčinou vzniku DMO, ale jsou jen jedním z časných projevů poškození mozku, jehož pozdějším projevem může být klinický obraz DMO. Znalost těchto varovných znamení slouží lékařům k vytipování děti s vyšším rizikem dlouhodobých neurologických problémů, kterým by měli věnovat zvýšený odborný dohled. Na druhé straně, rodiče dětí s jedním nebo více rizikovými faktory by se neměli zbytečně znepokojovat. Většina těchto dětí nemá DMO, ani se u nich tato porucha později nevyvine. DMO nemá jednotný obraz, je provázena souborem různých příznaků, typická je tělesná neobratnost, zejména v jemné motorice, je výrazně narušen svalový tonus, který může způsobovat výrazné poruchy hybnosti, nerovnoměrný vývoj, zvýšená pohyblivost, neklid, nesoustředěnost, těkavost, nedokonalost vnímání a nedostatečná představivost, překotné impulsivní reakce, střídání nálad, výkyvy duševní výkonnosti, opožděný vývoj řeči a vady řeči. Tyto znaky jsou typické též pro další druh postižení, které je na první pohled nenápadné, tím je lehká mozková dysfunkce. DMO má dvě základní formy: spastickou a nespastickou Formy spastické: napětí svalů, nelze vůlí ovlivnit diparetická;
diparetická
paukospastická;
hemiparetická;
oboustranně
hemiparetická;
kvadruparetická
Diparetická forma – postihuje obě dolní končetiny, které jsou slabší, zejména v bércích. Nápadný je nepoměr mezi vzrůstem trupu a dolních končetin, které 6
jsou disproporcionálně kratší. Zvýšené napětí postihuje většinu svalových skupin. Zkráceny jsou i přitahovače stehen, proto jsou dolní končetiny v bércích nebo stehnech překříženy.Mobilita obou dolních končetin je porušená, chůze je možná zpravidla s oporou druhé osoby nebo s pomocí berlí. Děti začínají chodit většinou až mezi 3. a 5. rokem. Mentální schopnosti nebývají poškozené, neboť mozková kůra zpravidla zasažená není.
Diparetická forma paukospastická – je méně častější než předchozí forma. Překřížení dolních končetin nevzniká, ale jsou obvyklé drobné mozečkové příznaky, tj.nedostatečná motorická koordinace, nepřesnost pohybů
Hemiparetická forma – patří mezi nejčastější – spastická obrna horní a dolní končetiny, ruka je ve flexi (ohnutá v lokti), noha v extenzi (napjatá, může být vytočená, došlapuje na špičku), postižena je opačná mozková hemisféra, neboť nervové dráhy se kříží v oblasti mozkového kmene. Porucha intelektu, chovánízlobí.
Oboustranná hemiparetická forma – rozsáhlé poškození mozku v obou hemisférách, nerovnoměrné postižení všech 4 končetin, těžké porušení hybnosti, osoby bývají na vozíku, častá epilepsie, časté snížení kognitivních funkcí
Kvadruparetická forma – je považována za těžší formu diparetickou, neboť vzniká rovněž na základě poškození v mozkovém kmeni, jsou postiženy všechny čtyři končetiny, dolní končetiny více. Vzhledem k dalšímu kognitivnímu vývoji je prognóza nejméně příznivá.
Formy nespastické: tzv. hadrové děti dyskinetická (dříve extrapiramidová); hypotonická Forma dyskinetická – je provázena mimovolnými bezděčnými, nechtěnými a nepotlačitelnými pohyby, objevují se spontánně, v klidu, nebo jako reakce na úlek, rozrušení. příčina poškození bazálních ganglií (poškození gangliových buněk v podkorových shlucích mimokorové šedé hmoty mozku) nejčastěji novorozeneckou žloutenkou, intelekt bývá v normě, dyskinetické projevy se mohou vyskytovat v kombinaci již zmíněných forem, během života se mohou zvýrazňovat nebo ustupovat.Mohou se projevovat jako pohyby
7
atetotické ( vlnivé, pomalé, červovité) choreatické ( prudké, nečekané, obvykle drobné) balistické (prudké, celou končetinou) dystonické – stáčení celého trupu myoklonické – záškuby jednotlivých svalů
Forma hypotonická – je typická sníženým svalového tonusu, do 3. roku obvykle přechází ve spastickou nebo diskinetickou formu.Tato forma je doprovázena téměř vždy těžkou mentální retardací.
DMO provázejí další zdravotní postižení. Poruchy postihující mozek a poškozující jeho motorické funkce mohou způsobovat také epileptické záchvaty a nepříznivě ovlivňovat intelektuální vývoj jedince, jeho schopnost reagovat na okolní podněty, jeho aktivitu a chování, zrak a sluch. V následujícím přehledu jsou uvedena postižení, která se u nemocných s DMO vyskytují nejčastěji. Mentální postižení. 40% všech dětí s DMO Přibližně třetina dětí s DMO má jen lehký intelektuální deficit, jedna třetina je středně až těžce mentálně postižená, zatímco zbývající třetina dětí je intelektuálně zcela normální. Mentální postižení je nejčastější mezi dětmi se spastickou kvadruparézou
(míra hybné
poruchy je zde nejtěžší, což koreluje s těžkým poškozením i jiných částí mozku). Epilepsie. Bezmála polovina všech dětí s DMO má epileptické záchvaty. Při záchvatu je normální mozková aktivita přerušena nekontrolovanými výboji abnormální synchronizované aktivity mozkových nervových buněk (neuronů). Pokud se záchvaty opakují bez zjevné vyvolávající příčiny (jakou může být třeba horečka), hovoříme o epilepsii. U nemocného mohou abnormální výboje procházet celým mozkem a mohou tak vyvolávat projevy postihující celý organismus (generalizované záchvaty). Bývá to spojeno s poruchou vědomí, s tonickoklonickými křečemi celého těla aj. Hydrocefalus. Příčiny, které vedou v časných fázích vývoje jedince k poškození mozku, jako je kupříkladu mozkové krvácení u nezralých novorozenců nebo kolemporodní sepse (infekce šířící se po organismu krví) mohou být zároveň příčinou poruchy tvorby a cirkulace mozkomíšního moku. To má za následek rozšiřování mozkových komor nebo i mokových prostor kolem mozku, hydrocefalus. Městnání mozkomíšního moku zvyšuje nitrolební tlak, což může vést
8
nejen k abnormálnímu růstu hlavy dítěte (dokud nejsou kosti lební klenby ještě pevně spojené), ale může to nepříznivě ovlivnit i prokrvení mozku. Tímto mechanismem může být dále zhoršována funkce motorických oblastí mozku, což může nepříznivě ovlivnit klinický obraz DMO. Růstové problémy. U dětí se středně těžkými a těžkými formami DMO, zejména u těch, které mají spastickou kvadruparézu , je časté, že tělesně neprospívají. Projevuje se to zaostáváním tělesného růstu a vývoje při srovnání s jejich vrstevníky bez ohledu na to, že přijímají dostatek potravy. Kojenci tak mají jen malé hmotnostní přírůstky, u menších dětí je patrný malý tělesný vzrůst a u dospívajících je kromě malého vzrůstu patrný také opožděný rozvoj sekundárních pohlavních znaků. Neprospívání těchto dětí má zřejmě několik různých příčin, které zahrnují mj. i poškození mozkových center kontrolujících růst a vývoj organismu. Tento stav nazýváme centrální dystrofie. Kromě výše uvedeného bývají končetiny postižené DMO slabší než normálně. Je to zvláště patrné u nemocných se spastickou hemiparézou, kdy končetiny na postižené straně se vyvíjejí pomaleji a méně než na straně zdravé. Nejvíce se to projevuje na ruce a noze. Vzhledem k tomu, že dolní končetiny jsou menší (kratší a slabší) na postižené straně i u nemocných se spastickou hemiparézou, kteří chodí, lze se domnívat, že rozdíly ve velikosti končetin mezi nemocnou a zdravou stranou nejsou způsobeny jen nižší aktivitou nemocné strany. Je naopak pravděpodobné, že pro zdravý růst končetin a jiných částí těla je nezbytné jejich komplexní nervové zásobení, které je u DMO na centrální (mozkové) úrovni narušeno, což má za následek zmiňované poruchy růstu. Poruchy zraku a sluchu. Velké procento dětí s DMO šilhá (má tzv. strabismus). Strabismus je stav, kdy nejsou osy očních bulbů souběžné v důsledku asymetrické funkce okohybných svalů. Strabismus může být sbíhavý (konvergentní) nebo rozbíhavý (divergentní). U dospělých takový stav vede ke dvojitému vidění, u dětí se však mozek tomuto stavu přizpůsobuje tím, že ignoruje podněty přicházející z jednoho z očí (toto oko je potom takzvaně tupozraké; hovoříme o amblyopii). Pokud se takový stav nezačne včas léčit, může tento mechanismus vyústit v těžkou poruchu zraku na tupozrakém oku, následkem čehož má postižený problémy s některými zrakovými funkcemi, jako je kupříkladu prostorové vidění potřebné třeba pro odhad vzdálenosti. Léčba šilhavosti může být konzervativní; v některých případech je však vhodná chirurgická korekce šilhavosti.
9
Děti s hemiparézou mohou mít navíc hemianopii, což je výpadek poloviny zorných polí obou očí, v tomto případě na straně shodné se stranou hybné poruchy (homonymní hemianopie). Například při levostranné homonymní hemianopii vidí postižený při pohledu vpřed dobře, zatímco objekty na levém okraji zorných polí vidí špatně nebo je nevidí vůbec. Zvláště děti, které přišly na svět předčasně a velmi nezralé, mívají závažnější poruchy zraku způsobené poškozením sítnice kyslíkovou terapií. Jde o tzv. kyslíkovou retinopatii, která často vede k téměř úplné nebo úplné trvalé ztrátě zraku. Také poruchy sluchu a disartrie (porucha řeči charakterizovaná špatnou artikulací) se mezi nemocnými s DMO vyskytují častěji než v ostatní populaci. Abnormální pocity a poruchy citlivosti. U některých nemocných s DMO se vyskytují poruchy citlivosti, při kterých je porušeno třeba vnímání doteku nebo bolesti. Někdy je porušeno vnímání jednotlivých částí vlastního těla nebo schopnost rozeznávat předměty pouhým hmatem. Označuje se to jako astreognózie. Nemocný s touto poruchou není schopný kupř. odlišit tvrdý míč od houby či jiného předmětu který drží v ruce, aniž by se na předmět podíval. Některým ze známých příčin DMO je možné účinně předcházet nebo je lze léčit: Poraněním hlavy u dětí lze předcházet striktním používáním dětských bezpečnostních sedaček v osobních automobilech, ochranných příleb při jízdě na kole nebo kolečkových bruslích a eliminací týrání dětí. Patří sem mj. také pečlivý dozor nad dětmi v domácnosti, např. při koupání, a udržování nebezpečných předmětů a látek z dosahu dětí (ostré předměty, střelné zbraně, výbušniny, jedovaté látky, léky apod.). To vše může snížit riziko náhodného poškození dítěte. Novorozeneckou žloutenku je možné léčit fototerapiíí. Při fototerapii se děti vystavují speciálnímu modrému světlu, které v kůži rozkládá žlučové barvivo bilirubin, který jinak ve vyšších koncentracích poškozuje mozek. V ojedinělých případech, kdy tato léčba není dostatečná, přistupují lékaři k výměnné krevní transfúzi. Rh inkompatibilitu lze snadno identifikovat při rutinním krevním testu prováděném u nastávajících maminek a v případě, že je test pozitivní, vyšetřuje se i krev otce dítěte. Tato forma krevní inkompatibility (neslučitelnosti) zpravidla nepůsobí problémy během prvního těhotenství ženy, neboť organismus matky zpravidla nevytváří nežádoucí protilátky dříve než po porodu. Ve většině případů může podání speciálního séra po každém porodu předejít tvorbě těchto protilátek. V netypických případech , jako když těhotná žena vytváří protilátky proti krvi plodu již v průběhu svého prvního těhotenství nebo v případech, kdy nebyla prováděna prevence proti tvorbě takových protilátek, lze minimalizovat komplikace pečlivým 10
sledováním vyvíjejícího se plodu a v případě, že je to třeba, podáním transfúze dítěti ještě uvnitř dělohy nebo výměnné transfúze (při které se dítěti odebere a nahradí velký objem krve) po narození. Zarděnkám se nyní předchází očkováním dívek ještě dříve, než dospějí a mohou otěhotnět. Je nanejvýš vhodné přispívat ke zdravému průběhu těhotenství pravidelnou prenatální péčí, dobrou výživou a vyloučením kouření, konzumace alkoholu a užívání drog matkou. Nicméně, přes veškeré snažení rodičů i lékařů není možné zcela zabránit tomu, aby se rodily děti s DMO. Vzhledem k tomu, že ve většině případů není příčina DMO známá, zůstávají reálné možnosti účinné prevence DMO velmi omezené. Možná, že se v budoucnosti díky základnímu a klinickému výzkumu nakonec podaří zjistit více o příčinách nemoci, což umožní pokročit také v její prevenci. Lokomoční Stádia (LS) u Dětské Mozkové Obrny DMO - dle Vojty Toto stupňování se osvědčilo po mnoho let jako nejvhodnější k určování prognózy i jako dokumentace sledování vývoje u nemocných s DMO. Usnadňuje odpovědět na otázky rodičů, kdy bude dítě schopno chodit nebo zda vůbec bude někdy chodit apod.
lokomoční stádium 0 - Dítě apedální - nemůže se pohybovat vpřed pomocí rukou či nohou. Není schopno realizovat žádný kontakt (motoricky) otočením nebo úchopem předmětu.
lokomoční stádium 1 -Dítě je stále ještě apedální, neumí se pohybovat vpřed, ale umí se otočit k předmětu, aby se ho dotklo nebo ho uchopilo. Přidělili jsme stádium 1 dítěti na úrovni 3.-4. měsíce vývojového věku z důvodu lepší diferenciace vývojové úrovně.
lokomoční stádium 2 -Dítě stále apedální, v pronační pozici umí dítě užít paže jako opěrného orgánu (nedokonalá funkce I. vzpřímení). Zkouší přiblížit se k předmětu, ale neumí se pohybovat vpřed pomocí horních a dolních končetin. Ruce používá k úchopu. Odpovídá konci 4. a začátku 5. měsíce.
lokomoční stádium 3 -Umí se plazit - je to skutečně lokomoce, dítě se spontánně pohybuje po místnosti z vlastní iniciativy. Stádium 3 je ekvivalentní s normálním vývojem na úrovni 7.-8. měsíce.
lokomoční stádium 4 -Dítě umí provádět "hopsání" - poskoky po kolenou a rukách. Není schopno vychylovat těžiště cyklicky z osy na stranu. Opora na horních končetinách je abnormální a je tvořena o zápěstí či pěst. Toto
11
"hopsání" není tvořeno zkříženými vzory jako při lezení, je homologické. Tento typ lokomoce v normálním vývoji neexistuje. Jestliže dítě nemůže včas dosáhnout lezení, brzy se zcela vzdá lokomoce. Podle našeho odhadu je tento stupeň nadřazen plazení se a je tedy ekvivalentní pro 9. měsíc.
lokomoční stádium 5 - Lezení - první lidská ontogenetická lokomoce. Tento moment je plně začleněn, když dítě s cerebrální parézou (DMO) umí lézt přes celý byt z vlastní motivace. Globální vzor je zkříženým vzorem a opora by měla být uskutečněna na otevřených dlaních. Později každé lezoucí dítě může počítat s vertikalizací. Ve srovnání s normálním vývojem dítěte dosahuje 11. měsíce věku.
lokomoční stádium 6 - Dítě se umí vytáhnout do stoje pomocí horních končetin, udrží se postaveno. Je schopno pohybovat se mocí horních končetin nejprve do strany (ve frontální rovině - je to kvadrupedální lokomoce ve vertikále). Později jde vpřed s oporou o jednu horní končetinu v rovině sagitální. Tato lokomoce s oporou je ve zkříženém vzorci a paže jsou do ní zavzaty - kvadrupedální lokomoce ve vertikále. (Dolní končetiny jako opěrný i nakračující orgán - vlastní motivace.)
lokomoční stádium 7 - Dítě chodí nezávisle, samostatně - dokonce mimo byt.
lokomoční stádium 8 - Dítě umí stát na jedné noze 3 sekundy. Toto musí začít ze stabilní stojné pozice. Odpovídá normálnímu vývoji 3. roku.
lokomoční stádium 9 - Dítě vydrží stát na jedné noze více než 3 sekundy - a to na obou stranách. Podle normálního vývoje odpovídá 4 rokům života.
Jak se DMO léčí Dětská mozková obrna se nedá vyléčit, avšak léčba může často zlepšit životní možnosti dítěte (může příznivě ovlivnit kvalitu jeho života). Pokroky v léčení těchto nemocných vedly k tomu, že dnes již mnozí z nich, kteří byli včas a správně léčeni, mohou vést téměř normální život. Neexistuje žádná standardní léčba, která by byla účinná u všech nemocných. Lékař, který vede léčbu pacienta s DMO musí ve spolupráci s řadou specializovaných odborníků
12
nejprve správně rozpoznat individuální poruchy a z nich vyplývající individuální potřeby dítěte a na jejich základě stanovit "na míru šitý" terapeutický program. Vojtova metoda je založena na principu využití tzv. reflexní lokomoce, tedy pohybu těla řízeného vrozenými reflexy, bez závislosti na vůli pacienta. Vychází ze skutečnosti, že v lidském mozku jsou geneticky zakódovány určité pohybové vzorce. Ty se snažíme pomocí vybavení reflexů obnovit. U nejčastěji léčených dětských pacientů s hybnou poruchou se totiž jedná o poruchu na úrovni řízení pohybu mozkem, nikoliv o svalovou poruchu. Další rehabilitační metodou je Bobathova metoda. Některé z přístupů, které lze vložit do léčebného plánu zahrnují léky pro léčbu epilepsie, léky uvolňující svalové spasmy (botulotoxin, myorelaxancia), nootropika (léky ovlivňující metabolismus mozku), různé dlahy a ortézy kompenzující svalovou nerovnováhu, operační léčbu, mechanické pomůcky k překonání handicapu, uspokojování emocionálních a psychologických potřeb, rehabilitaci, pracovní terapii, logopedickou péči a výchovu. Obecně platí, že čím dříve je komplexní léčba zahájena, tím větší má dítě šanci překonat vývojovou poruchu nebo se naučit zvládat různé úkoly alternativními způsoby. Do terapeutického týmu patří specialisté různých odborností vzdělaní ve specifické problematice DMO: Odborný lékař, u nás zpravidla (dětský) neurolog, s erudicí v péči o vývojově postižené děti. Tento lékař je většinou vedoucím týmu zodpovědným za sestavení komplexního léčebného plánu a koordinaci všech dílčích léčebných přístupů. Kromě jiného také dlouhodobě sleduje psychomotorický vývoj (PMV) dítěte. Fyzioterapeut je jedním z nejdůležitějších členů týmu. Sestavuje speciální cvičební program cílený na zlepšení zbytkových motorických funkcí a aktivaci kompenzačních mechanismů ke zlepšení hybnosti nemocného. Rehabilitační cvičení s nemocným také sám provádí a zacvičuje rodinu nemocného v jeho provádění. Užitečnou součástí komplexní fyzioterapie může být i hipoterapie. Ortoped, chirurg specializovaný na diagnostiku a léčbu poruch kostí, svalů, šlach a jiných částí pohybového aparátu. Ortoped řeší konzervativními či operačními postupy poruchy pohybového aparátu vzniklé druhotně v důsledku nervové poruchy, které nelze ovlivnit léčbou nervové poruchy samotné či rehabilitací. Neurochirurg, chirurg vzdělaný v neurologii, který řeší konzervativními a operačními postupy organické vady nervového systému a jeho podpůrných tkání, jako jsou cévy, měkké tkáně, lebka a páteř. U nemocných s DMO řeší vady mozku a míchy, jako je hydrocefalus, mozkové cysty, cévní vývojové vady, vývojové vady lbi a páteře, ... Zvláštní oblastí je tzv. funkční 13
neurochirurgie. Její operační postupy umožňují specifickou léčbu některých forem epilepsie, pomáhají léčit spasticitu (selektivní dorzální rizotomie, SDR; implantace baklofenové pumpy) a některé extrapyramidové poruchy. Logoped se podílí na péči o nemocné s DMO diagnostikou a léčbou komunikační problémů, zejména poruch řeči. (Dětský) psycholog pomáhá nemocným a jejich rodinám zvládat specifické stressové situace spojené s DMO, jakož i řešit specifické poruchy chování a sociability s touto nemocí někdy spojené. Podílí se též na hodnocení psychomotorického vývoje dítěte. Speciální pedagog hraje důležitou roli v týmu při výchově a výuce nemocných s mentálním postižením nebo se specifickými poruchami učení, které jsou u dětí s DMO časté. Sociální pracovník, jehož úkolem je pomoci nemocnému v integraci do společnosti a rodině v zajištění komplexní péče o nemocného vč. jeho vzdělání, a to s využitím státní podpory a pomoci svépomocných organizací. Klíčovými členy terapeutického týmu jsou samotní nemocní s DMO, jejich rodinní příslušníci a pečovatelé (vč. tzv. osobních asistentů). Všichni jmenovaní musí být od prvopočátku zapojení do všech jednotlivých kroků od plánování přes rozhodování až po vlastní realizaci terapie. Řada studií prokazuje, že právě podpora rodiny a motivace nemocného jsou nejdůležitějšími faktory, které ovlivňují dosažení dlouhodobých léčebných cílů. Příliš často se rodiče, ale i lékaři, zaměřují na jediný příznak DMO, neschopnost chůze, cíle léčby by však měly být mnohem širší - měly by zahrnovat rozvoj širokého spektra dovedností, které ve svém souhrnu umožní nemocnému dospět a získat maximální možnou míru nezávislosti ve společnosti. Jak integrovat dítě s DMO mezi vrstevníky Většina nemocných dětí s DMO bez těžšího mentálního postižení se může plně integrovat do kolektivu svých vrstevníků, může navštěvovat mateřskou školku i "normální" školu. Při hře s vrstevníky, jakož i při školní výuce dítě získává spoustu podnětů potřebných pro jeho zdravý fyzický a duševní rozvoj. Učí se pohybovat v kolektivu a prosazovat se mezi ostatními. Tyto zkušenosti nemocnému (a samozřejmě i zdravému) dítěti pomohou později v jeho každodenním životě, zejména však při přípravě na budoucí povolání a život ve společnosti. Dítě se DMO vyžaduje přeci jen zvláštní přístup přizpůsobený jeho pohybovým dovednostem a schopnostem. Při výchově postiženého dítě v kolektivu zdravých vrstevníků 14
by mělo být pravidlem zdůrazňovat, čím se nemocné dítě svým vrstevníkům vyrovná, či v čem je dokonce předčí a naopak nezdůrazňovat jeho omezení a neschopnosti. Nemocnému dítěti je třeba vhodným a šetrným způsobem pomáhat překonávat jeho handicap ale vyhnout se při tom jakýmkoliv projevům soucitu nebo lítosti. Dítě by mělo limity svých možností poznávat postupně samo tím, že si je vyzkouší, nikoliv, že na ně bude svými vychovateli, ať již rodiči či pedagogy, "preventivně" upozorňováno. Učitele je potřeba zevrubně informovat o případných poruchách chování, které se u části dětí (nejen s DMO a přidruženými poruchami) mohou objevovat. Jedině když učitel zná veškerá specifika dítěte, může je vést správným směrem. U některých dětí může hrát velmi významnou roli osobní asistent, který mnohdy umožní integrovat i velmi těžce handicapované nemocné. Specifickým problémem je pracovní zařazení nemocných s centrální hybnou poruchou. Jakákoliv práce je pro nemocného vždy lepší, než invalidní důchod, byť příprava na zaměstnání a později jeho nalezení může být tvrdým oříškem.
ZÍSKANÁ TĚLESNÁ POSTIŽENÍ Příčinami získaných tělesných postižení mohou být deformace, různé typy úrazů a řada nemocí.
Deformace Tzv. deformity získané jsou charakteristické neobvyklým tvarem některé části těla. Jejich příčinou bývá nejčastěji nesprávné držení těla. Příčiny vadného držení těla mohou být vnitřní – fyziologické (růstové, konstituční, dědičné vlivy, výživa) vnější, způsobené prostředím (nedostatek pohybu, předčasné posazování kojence, dlouhotrvající sedavá poloha, obezita) Skoliózy a kyfózy deformace páteře v rovině sagitální (předozadní rovina těla) nebo frontální (čelní) – jedná se o různé druhy skolióz, které postihují asi 2,5% dětí z populace a dělí se dle místa vzniku na krční, hrudní a bederní; dále se
15
používá klasifikace podle typu C (vybočení vlevo), D (vybočení vpravo), S (složená skolióza) znaky vadného držení těla (dle Dvořákové): Zvýšená hrudní kyfóza – ohnutí hrudní části páteře, odstálé lopatky a hrudník sevřený mezi rameny, s ní bývá spojena sevřená krční lordóza Zvětšená krční lordóza – předsunutí a prohnutí krční páteře spolu s předsunutím a zakloněním hlavy Zvětšená bederní lordóza – zvětšené prohnutí v bederní páteři spolu s uvolněným břichem a hýžděmi a nesprávným sklonem pánve Nedostatečné zakřivení páteře – plochá záda i hrudník a nesprávný sklon pánve Skoliotické držení těla – způsobeno rotací páteře, projevuje se nesymetrickým obrysem těla s různou výškou ramene a lopatek Bočitost kolen vnitřní nebo zevní – často spojena se špatným postavením hlezenních kloubů Plochá noha – pokles až vymizení klenby nožní (podélné nebo i příčné) Nesprávný vývoj kyčelního kloubu může být jednostranné nebo oboustranné luxace – úplné vykloubení hlavice subluxace – částečné vykloubení Tělesná postižení po úraze úrazy hlavy – poškození mozku zlomeniny obratlů – poškození míchy úrazové poškození periferních nervů amputace Tělesná postižení po nemoci Perthesova choroba - Postižení hlavice stehenní kosti dětí ve věku 5 – 7 let, léčba trvá až 2 roky, dítě upoutané na lůžko Progresivní svalová dystrofie (myopatie) - závažnější onemocnění, primární dědičné onemocnění svalů vzniklé na podkladě dědičné metabolické poruchy
16
Revmatická onemocnění Dětská infekční obrna
Osoby nemocné Příčiny nemocí : Zevní (fyzikální, chemické, nedostatečná nebo chybná výživa, cizí organizmy – bakterie, kvasinky, plísně..) Vnitřní ( dispozice, změněná reaktivita organizmu – alergie, anafylaxe, imunita, tělesná konstituce, dědičnost) Alergická a astmatická onemocnění Nárůst v poslední době v důsledku negativních vlivů znečištěného prostředí, nevhodného výběru potravin, psychosociálních stresů i špatného pohybového režimu především. V dětské populaci každé 3.-5. dítě.Výskyt může být dán dědičností, záleží také na míře schopnosti organismu bránit se vlivu působení infekčních a neinfekčních škodlivin (imunitní reaktivita), na kvalitě funkce nervového a endokrinního systému, na působení životního prostředí a na některých dalších vlivech Alergie je nepřiměřeně silná reakce vnímavého organizmu jedince, jestliže se jeho organizmus opakovaně setká s určitou, pro něj škodlivou látkou – tzv. alergenem (např. částečky prachu, pylu, roztoči, plísně, bodnutí včelím jedem, některé léky, potraviny, atd.), dle doby, za kterou se objeví alergická reakce rozlišujeme:
alergii okamžitou
alergii oddálenou
Alergický původ mohou mít různé choroby horních i dolních cest dýchacích – na tomto podkladě vznikají např.: alergická rýma – příčinou jsou různé vdechované alergeny, sezónní i celoroční průběh asthma bronchiale (průduškové astma) – záchvaty nebo výdechová dušnost (dítě nemůže vydechnout) způsobená zhoršenou průchodností dýchacích cest, především průdušek a průdušinek, při setkání s alergenem, předzvěstí bývá
17
kašel a rýma – 1.pomoc – odstranit alergen, chladné prostředí, krátce vydechovat Mezi další z mnoha druhů alergií patří také: atopický ekzém – kožní odpověď na působení dráždivých vlivů zevního prostředí nebo látek vznikajících uvnitř organizmu, svědění a suchost kůže, ze ⅔ dědičné – téměř ve 100% se vyvine astma kontaktní ekzém – nejčastější typ ekzému, projev oddálené přecitlivělosti, vlivem působení různých druhů alergenů pylová přecitlivělost (pollinosis) – soubor klinických příznaků onemocnění, jehož příčinou je alergie na pyly rostlin léková alergie – každý lék může být alergenem, projevy na kůži, krvetvorbě, dýchacím systému, pohybovém aparátu a vazivu alergie na hmyzí bodnutí – příčinou je jed včel, vos, čmeláků, sršňů, mravenců ad., projevuje se během několika minut různými způsoby anafylaktický šok – akutní, život ohrožující alergická reakce, vyvolávají jej různé léky, potraviny, hmyzí bodnutí; projevy na kůži, dýchacím ústrojí, trávicím systému a krevním oběhu; bezvědomí, křeče Formy léčby: léčba příčin nemoci – odstranění alergenu, pomoc léčebných alergenů léčba projevů (symptomatická) – medikamentózní léčba podpůrná – nedílná součást komplexní léčby alergických nemocí
úprava denního režimu a rehabilitace
lázeňská léčba a léčebné pobyty
speleoterapie – léčebný pobyt v jeskyních
přímořské pobyty
akupunktura, akupresura
hra na zobcovou flétnu
pomocí technického vybavení (přístroje, rehabilitační pomůcky)
Nemoci krve a krevního oběhu chudokrevnost (anémie) nemoci bílé krevní řady
18
poruchy krevních destiček poruchy srdečního rytmu zvýšený krevní tlak trombózy srdeční neuróza synkopy – přechodná ztráta vědomí v důsledku nedokrevnosti mozku Nemoci trávicího traktu Tyto nemoci mohou postihnout například: dutinu ústní – stomatitis aphtosa hltan – angína jícen – gastroezofagetální reflex žaludek, dvanáctník – peptická choroba žaludku a dvanáctníku – vředová choroba tenké střevo – Crohnova choroba, Ileus – střevní neprůchodnost, malabsorbční syndromy – nedostatečné vstřebávání živin, vitamínů a minerálů tlusté střevo – vředový zánět tračníku, infekční záněty tlustého střeva Choroby ledvin a močových cest infekce močových cest – postihuje více dívky než chlapce glomerulonefritis – nebakteriální záněty ledvin urolitiáza – příznakem je tvorba močových kamenů enuréza – nekontrolovaný odchod moči po 3. roce života dítěte Choroby žláz z vnitřní sekrecí struma – zvětšení štítné žlázy poruchy produkce hormonů štítné žlázy – hyperthyreóza, hypothyreóza Cukrovka (diabetes mellitus) I. A II. typu
19
Diabetes mellitus I. typu Diabetes představuje jedno z nejzávažnějších a nejčastějších chronických onemocnění dětského věku, neboť děti tvoří naprostou většinu pacientů s diabetem 1. typu. Diabetes 1. typu je důsledkem dlouhodobého procesu destrukce Beta buněk Langerhansových ostrůvků slinivky břišní. Tyto Beta buňky u zdravých jedinců tvoří hormon inzulin. Diabetes proto vzniká jako následek absolutního nebo částečného nedostatku hormonu inzulinu, jehož funkcí v těle je dostat cukr z krve do buněk a tímto způsobem je nasytit. Při nedostatku inzulinu stoupá hladina krevního cukru (glukózy). Při překročení prahu pro vylučování glukózy v ledvinách se glukóza objevuje v moči. Cukr na sebe strhává vodu, a tak dochází k častému močení, následné žízni a častému přijímání tekutin. Časté močení a nadměrné pití se objevují i v noci, u mladších dětí může dojít i k pomočení. Vzhledem ke ztrátám krevního cukru močí, dochází k velkým kalorickým ztrátám a pacienti přes svou chuť k jídlu hubnou. S postupující nemocí pacienti trpí nechutenstvím, z dechu jim je cítit aceton, jsou unavení a nevýkonní. Často se také objevuje zvracení a dochází k těžkému metabolickému rozvratu. Ten se může projevit až poruchou vědomí. Děti vždy užívají inzulin injekčně (učitel nikdy neaplikuje). Inzulín krátkodobě působící – aplikuje se 15 – 20 min. před jídlem, inzulín dlouhodobě působící – aplikuje se 1y za 24 nebo 12 hod.Nutné režimové opatření při stravování – jíst 6x denně, pravidelně. Častou komplikací
diabetu může být diabetické kóma, život může ohrozit i
hypoglykémie – náhlý pokles cukrů v krvi, nebo hyperglykémie – náhlé zvýšení hladiny cukrů v krvi.Dalšími komplikacemi souvisejícími s poškozením cévních stěn a nervových buněk v důsledku zvýšeného nebo kolísajícího množství cukru v krvi jsou:
poškození oční sítnice, které může vést až k úplné slepotě ( diabetická retinopatie).
poškození ledvin, může vést až k selhání jejich činnosti(diabetická nefropatie )
poškození nervových buněk i drah. Při tomto postižení je snížen práh bolesti.Při drobných poraněních mohou vznikat těžké komplikace
náchylnost k infekčním onemocněním,větší nemocnost
Příčina tohoto typu diabetu není ještě zcela objasněna. Určitá predispozice je dědičná. Důležitý je i vliv zevního prostředí, ve kterém člověk vyrůstá. Například kojení má určitý ochranný vliv před touto nemocí. Vědci se domnívají, že určitý vliv zevního prostředí (toxin nebo virus) může spustit reakci imunitního systému, který napadne pankreas a zničí β-buňky, které produkují inzulin.
20
Epilepsie Epilepsie postihuje přibližně jedno procento populace a je vyvolána abnormální elektrickou aktivitou v buňkách mozku. Tyto abnormality mohou zasáhnou pouze jistou část a v takovém případě se jedná o parciální záchvat nebo může dojít k rozšíření na celý mozek a tento generalizovaný záchvat je provázen typickými křečemi a bezvědomím. Epilepsie se rozděluje dle prodělaných příznaků na čtyři skupiny: Jednoduché parciální epileptické záchvaty postihují pouze vyhraněnou oblast mozku a projevují se dočasnou poruchou oné oblasti. Vědomí není nikterak narušeno. Může se projevit pouhými záškuby rukou či koutků úst, avšak také může dojít k zrakovým, sluchovým nebo čichovým halucinacím. Komplexní parciální epileptický záchvat zasahuje širší oblast mozku a zpravidla se projevuje automatizovanými pohyby. Může se jednat o jednoduché mrkání či mlaskání, ale také komplexní chození. Společně se záchvatem se dostavuje i ztráta vědomí, takže postižený nemá o svém nezvyklém chování ani potuchy. Generalizovaný epileptický záchvat bez křečí postihuje kompletně celý mozek a projevuje se nečekanou krátkou ztrátou vědomí, strnulým pohledem či jen přerušením rozdělané činnosti. Poměrně dost svými projevy připomíná pouhé zahledění či mikrospánek. Jen zřídka kdy se stává, aby nemocný upadl, zkrátka pouze na několik sekund ztrácí kontakt s okolím a okamžitě po odeznění záchvatu se vrací do normálu. Právě proto ani nemusí tušit, že nějaký epileptický záchvat právě prodělali. Avšak opakované záchvaty mohou vést hlavně u dětí k zapomnětlivosti a ztrátě koncentrace. Generalizovaný epileptický záchvat s křečemi je onen klasický záchvat, který si většina lidí v souvislosti s epilepsií vybaví. Dochází k výpadku vědomí, při němž tělo ovládne křeč. Čelisti se pevně sevřou a hrozí nebezpečí prokousnutí jazyka. Silné svalové kontrakce způsobují neovladatelné třesení končetin a mohou vést i k problémům s dýcháním. Zpravidla záchvat trvá několik minut a postižený je po něm velmi vysílen a upadá do spánku. Dá se rozdělit na tři fáze. Na období před záchvatem, kdy se několik vteřin před samotným záchvatem objeví tzv. aura. Ta se projeví dle časti mozku kde epilepsie vzniká. Někdy tato fáze chybí úplně nebo jsou její příznaky jen těžko rozeznatelné. Druhou fází je samotný záchvat, jenž trvá i několik minut a je natolik vyčerpávající, že jedinec posléze upadá do spánku, což je třetí fáze záchvatu.
21
Občas můžete zaslechnout i pojmy jako grand mall či petit mall, což je dřívější rozdělení druhů epilepsie, jenž se dnes sice již nepoužívá, ale stále ho občas se setrvačnosti můžete zaslechnout. Proto zde uvedu i toto rozdělení.
Grand mall čili velký záchvat byl charakterizován křečemi, pokousáním, bezvědomím a pomočením
Petit mall nesl znaky mrákot či vrávorání bez křečí či jiných příznaků
Jacksonské záchvaty představovali záškuby ve svalech či nekoordinované pohyby
Psychomotoriký záchvat vyvolával pobíhání po místnosti při zastřeném vědomí
Epileptický mrákotný stav se projevuje částečně zastřeným vědomím, kdy postižený koná automaticky nějakou činnost, jenž by třeba běžně nikdy neudělal. Tento stav může trvat i několik dní.
Léčba epilepsie Po prvním záchvatu není pacientovi povětšinou nasazená žádná léčba, jen je mu doporučeno dodržovat zvláštní režim. Základem je dodržování pravidelného režimu, v konzumaci potravin se vyvarovat dráždivějším surovinám. Epileptický záchvat může vyvolat také fotostimulace (prudké střídání světla ( TV, PC, disco..) Uzná-li lékař, že dodržování zvláštního režimu není dostatečné pro předcházení záchvatům epilepsie, přistoupí k předepsání léků, tzv. antiepileptik. Jejich cílem je zamezovat abnormální elektrické aktivitě. Antiepileptika je nutné brát pravidelně a je i doporučováno dodržovat hodinu, aby byla hladina aktivní látky v krvi stále v potřebné výši. I jejich náhodné vysazení může mít za následek vyprovokování záchvatu. Avšak při jejich pravidelném užívaní u velkého procenta pacientů dojde k úplnému vymizení záchvatů. U silnějších léku je nutné pravidelnými odběry krve sledovat její parametry. Pro své vlastnosti nesmí být podávána v době těhotenství, neboť existuje poměrně vysoké riziko vzniku postižení plodu. U přibližně 30% jedinců trpících epileptickými záchvaty nedochází k zlepšení ani pomocí farmaceutik. Tito lidé trpí tzv. farmakorestentní epilepsií a povětšinou je tedy nutné přistoupit k operačnímu zákroku. Po vyšetření na specializovaném epileptologickém pracovišti je individuálně posuzováno k jakému zákroku dojde, aby se záchvaty odstranili nebo alespoň významně omezili.
22
Jak se zachovat při záchvatu I když takový epileptický záchvat může vypadat děsivě, povětšinou se nejedná o život ohrožující situaci, kdy vše naprosto spontánně skončí bez jakékoliv pomoci. Proto je nejlepší ho nechat proběhnout bez jakéhokoliv zásahu. Malý epileptický záchvat má mnoho druhů projevů. V podstatě jsou jeho symptomy přímo závislé na centru jaké je jím zasaženo. Dochází při něm k částečné nebo i plné ztrátě kontaktu s okolím, což je na první pohled patrné. Během záchvatu epilepsie by rozhodně nemělo dojít k žádnému jeho omezování a rozhodně se nemusíte snažit jej jakkoliv utišovat či nějak přemlouvat. K zastavení záchvatu tím nedojde, spíše naopak může dojít k podvědomé reakci a snaha o obranu postiženého. Proto by se jeho okolí mělo akorát soustředit, aby nedošlo k nechtěnému poranění. Tedy jako první by se měli z jeho blízkosti odstranit ostré či křehké předměty. Rozhodně bychom ho neměli nechat samotného a měli zůstat v jeho blízkosti do nabytí plného vědomí. Při velkém epileptickém záchvatu postižený upadá do bezvědomí, dostaví se křeče končetin i těla. Dýchací svaly nejsou výjimkou, proto dochází k poruchám dýchání a občas i k zmodrání. Povětšinou se křeč týká i svalů žvýkacích a svěračů močového měchýře. Samotnému záchvatu epilepsie může předcházet tzv. aura, jenž pacientovi dá dostatek času zaujmout adekvátní polohu – tohoto jsou schopni dospělí, děti ne. Viditelně se první příznaky projeví strnulým pohledem či strnulým držením těla. Zanedlouho se pacient trpící epilepsií hroutí k zemi, proto je potřeba zamezit pádu a uložit ho na pevnou plochu. Tak jako při lehkém záchvatu je nutné odstranit z jeho blízkosti veškeré nebezpečné předměty. Nejdou-li odtáhnout ty a hrozí nebezpečí, že by se např. o roh zdi mohl poranit je nutné odtáhnout jeho. Má-li kolem krku upnutý knoflík košile či třeba šálu, odstraňte je a pokud možno mu podložte něčím měkkým hlavu, aby se zabránilo jejímu možnému poranění. Rozhodně se nesnažte nikterak zabránit křečím, pevné sevření či dokonce zalehnutí je nežádoucí. Ani se nesnažte mu rozevírat čelisti a něco mezi ně vsunovat. Povětšinou je křeč tak silná, že by došlo k poškození, které se hojí mnohem hůře, než prokousnutý jazyk. Pacient po prodělaném záchvatu potřebuje přibližně 1 až 2 hodiny na zotavenou. Proto pokud usne, nesnažte se ho probudit. Podstatným faktorem při velkém záchvatu epilepsie je čas, proto pokud máte možnost změřte jeho délku.Trvá-li méně než pět minut a nedošlo k žádnému poranění není potřeba volat záchranou službu.
23
Použitá literatura a zdroj informací: RENOTIÉROVÁ,M.,LUDÍKOVÁ,L.:Speciální pedagogika.Olomouc: Univerzita Palackého, 2006 www.medicine.cz www.neurocentrum.cz
24
