1
VÝUKOVÝ
TEXT
Sociologické texty ke studiu sociální pedagogiky PhDr. Aleš Sekot, CSc. Úvodní poznámka: Studium sociální pedagogiky odráží prudký rozvoj sociálních věd transformující se české společnosti devadesátých let. Přitom je stále zřetelněji posilována tendence chápat sociálně pedagogické dění jako výchovný nástroj či prostředek zvládání mnohdy protisměrných a nepředpokládaných či dokonce nepředpokládatelných životních peripetií. Prakticky vzato jde o historicky a lidsky trvalé – a mnohdy ztěží zdolatelné – úsilí zvládnou život, ochránit člověka před negativními vlivy okolního světa. A co víc – jde o snažení provázané s nevykořenitelnou snahou naučit se porozumět problémům na první pohled vzdáleným a nepochopitelným a tím vytvářet předpoklady zvládat obtíže vlastní i svého okolí. Jedním slovem jde o úsilí naučit se orientovat v nejednoznačných životních situacích a následně být schopen poučeně a citlivě čelit nastalým problémům a tím i vytvářet dobré předpoklady aktivní účasti na společenském životě. Sociálně pedagogické aktivity vycházejí přirozeně z výsledků mnohorozměrného procesu socializace úzce souvisejícího s výchovným procesem. V tomto ohledu se aktualizuje proces pozitivní hodnotové orientace a z ní odvozovaného pozitivního sociálního chování při osvojování si žádoucích sociálních rolí a kompetencí. Nedílnou a nezastupitelnou součástí tohoto procesu je i pěstování schopnosti vcítění se do pozicí a rolí, které přináší soudobá civilizace a které běžně nazýváme sociálními či dokonce negativní sociálními jevy a procesy. K těm procesům a jevům, které jsou aktualizovány zejména vrcholící transformací naší společnosti patří bezesporu stále silněji sociálně ekonomicky tíživý problém nezaměstnanosti a s ním volně provázaná problematika běžně přehlíženého bezdomovství. Předkládané texty z této oblasti cílí z tohoto pohledu k hlubšímu pochopení oblasti „jinakosti“, která konkrétním sociografickým popisem stojí spíše na okraji sociálně psychologického zájmu. Odkaz na klasickou vědeckou literaturu není náhodný: nabízí vhled do zcela unikátních dobových reálií a usnadňuje pochopení daného fenoménu srovnáním se současnou situací na cestě hledání společných rysů daného jevu. Předkládaný text navazuje na teoretická východiska autorovy práce „Sociologie v kostce“ a v tomto ohledu cílí ke komplexnějšímu pohledu na problematiku sociálních nerovností i přiloženým glosářem shrnujícím nejzákladnější sociologické pojmy. I tím usiluje o snadnější pochopení sociálních problémů, které dynamika soudobého světa přináší. I. NEZAMĚSTNANOST :sociální, psychologický a ekonomický problém Nezaměstnanost je, vzdor všeobecnému pocitu potřeby práce, průvodním jevem rozvoje tržních ekonomických systémů.Je fenoménem poznamenávajícím sílící měrou i naši ekonomiku prvních let třetího tisíciletí. Kolik toho však víme o mnohačetných dopadech nezaměstnanosti? Jakou úlohu sehrává osobní zkušenost se ztrátou zaměstnání v kontextu společnosti, která tradičně vidí v práci nezastupitelný aspekt životního směrování? Jak historicky vzato souvisí práce s daným kulturním kontextem a životním způsobem? Jaké historické zkušenosti má česká společnost s nezaměstnaností? Hraje nezaměstnanost nějakou roli v modelování hospodářské politiky? Má nezaměstnanost jako sociální fenomén svébytné
2 psychologické aspekty? Co vůbec víme o autoreflexi dlouhodobé nezaměstnanosti? Jak se může nezaměstnanost podílet na duševním a fyzickém zdraví? Jak se liší průběh nezaměstnanosti z hlediska vývoje osobnosti v jednotlivých věkových etapách? A konečně: Jak se odrážel fenomén nezaměstnanosti v klasické vědecké literatuře? To je suma otázek, rámujících komplexnost problematiky, která se aktualizuje v naší společnosti v okamžiku, kdy míra nezaměstnanosti u nás nebezpečně atakuje desetiprocentní hranici. Všeobecná deklarace lidských práv Spojených národů z 10.12.1948 v článku 23, odstavec 1 praví: „Každý člověk má právo na práci, svobodnou volbu povolání, přiměřené a uspokojivé podmínky, jako i ochranu proti zaměstnavateli“. Pomineme-li obecně politickou deklarativní povahu této běžně pošlapávané a ignorované zásady, musíme jasně konstatovat, že práce jakož cílevědomá lidská činnost směřující k vytváření materiálních a duchovních hodnot, hraje v životě každého člověka důležitou úlohu. Na první pohled i absurdně mnohem významnější v případech, kdy jde právě o absenci pracovního uplatnění. Jde totiž o situaci, za které si činorodý jedinec nejnaléhavěji uvědomuje hodnotu toho, co jako životně nezastupitelné ztrácí“ práci jako výraz uspokojení z tvůrčí činnosti a primární zdroj materiálního zabezpečení života. Práce, jako výraz sociálního postavení a identity a pramen sociálních kontaktů, tvoří sociálně orientační rámec individuální sebereflexe a sebehodnocení. Práce je místem, kde můžeme vést rozhovory, střetávat se v obohacujícím procesu osobních kontaktů s jinými lidmi, uzavírat přátelství. Je navíc základní jednotkou časové struktury dne a života vůbec, podílí se na biologicky přirozeném a příjemném rytmu námahy a odpočinku. Práce – ať už její povahu, náplň či smysluplnost chápeme jakkoli různě či dokonce rozporuplně –je nezastupitelnou integrální součástí plnohodnotného života jedince. Práce ve smyslu fyzických a duševních aktivit a přírodní a kulturní reflexe, odpovídá hlubinné biologické potřebě člověka přiměřeně zatěžovat bytostné síly, konfrontovat je s rodově příbuznými silami a strukturami přírody. Práce uděluje lidskému životu řád, důstojnost a smysl. Proto i v globalizující se ekonomice je pro člověka, jako vysoce konzervativního biologického druhu, práce i ničím nenahraditelnou funkční slastí. Proto v neztenčené míře platí nutnost vřazovat lidskou práci i do ekonomiky i v případě těch, kteří bez vlastního zavinění práci ztratili či nedostali vůbec šanci normálně pracovat a tedy i normálně žít. Moderní ekonomie věnuje právě nezaměstnanosti zvýšenou pozornost. Přitom je zřejmé, že se tomuto fenoménu přikládá v souladu s konkrétním zaměřením ekonomie různá váha. Za nezaměstnané se považují osoby produktivního věku, které nemají placené zaměstnání a přitom aktivně hledají práci a jsou ochotny do práce nastoupit. Připomíná se teorie dobrovolné nezaměstnanosti, kdy je upřednostňován volný čas před konáním práce. Za frikční nezaměstnanost se považuje dobrovolné opuštění práce za účelem hledání vhodnější pracovní pozice, strukturální nezaměstnanost odráží poruchy v proporcionalitě jednotlivých výrob a cyklická nezaměstnanost reflektuje míru výkonnosti ekonomiky. Kontext kategorie nedobrovolná nezaměstnanost navozuje téma efektivních mezd. Vcelku se ukazuje, že nezaměstnanost je společností vnímána jako významná porucha představující sociální i politický problém, který je provázán i s mírou inflace. Psychologie nezaměstnanosti zdůrazňuje, že práce je i nezastupitelným faktorem objektivace osobních schopností a získávání pocitu odborné kompetence a osobní identity. V kontextu životní dráhy člověka práce určuje začátek i konec ekonomické aktivity, socializačním
3 směrováním předznamenává plané hodnoty a podílí se na vytváření psychické pohody, životního sebeuspokojení, sebedůvěry, úzkosti, deprese, kvality života či pracovních hodnot. I dnes stále platí, že jsou to právě finanční těžkosti, které provázejí ztrátu práce. I dnes je vzdor obecně relativně lepší materiální situaci než v minulosti nezaměstnanost doprovázena vykolejením ze zažitého životního rytmu střídání práce a odpočinku, vyřazením ze společenského pracovního procesu a hlubokým znejistěním životní perspektivy ve smyslu zkušenosti se sociální izolací, individuální závislostí a bezmoci v jednání. Obecně pociťované obavy z nezaměstnanosti pak vedou i k zesílení tlaku na výkon zaměstnaných. Empiricky podložená data dokládají, že reakce na ztrátu zaměstnání zabírají širokou škálu počínaje psychickým šokem, pasivní rezignací, přes obranný postoj až po výzvu k hledání nové práce. Neúspěšné pokusy sehnat práci pak zpravidla vedou k apatii a vyvolávají negativní pocity. Střídání naděje a zklamání na trhu práce přispívá k emocionální labilitě a způsobuje deprese zejména u lidí bez perspektivy. Přitom se znovu potvrzuje, že právě nekvalifikovaní lidé o práci snadněji přijdou a obtížněji ji znovu nacházejí. Nezaměstnaní pociťují vyšší hladinu obecné psychické nepohody, deprese a ztráty sebeúcty. Přitom schopnost nezaměstnaného vyrovnat se se ztrátou práce závisí i na tom, jakou hodnotu připisoval ztracenému zaměstnání a jak mu byl oddán. Ke skupinám nejvíce ohroženým nezaměstnaností patří čerství absolventi středních a nověji i vysokých škol, starší lidé, ženy – zejména s malými dětmi, zdravotně postižení lidé, osoby bez kvalifikace a romské etnikum. Dlouhodobá nezaměstnanost je často provázána s nezdravým životním stylem s zneužíváním návykových látek. V tomto smyslu se silně aktualizuje systém intervenčních programů pro nezaměstnané s důrazem neztrácet naději a aktivně čelit tlakům nepříznivé životní situace. Nezaměstnanost je aktuálně přítomný a průběžné řešení vyžadující fenomén zásadního společenského významu. A to nejen z hlediska celospolečenského a makroekonomického, nýbrž i ze zorného úhlu individuálních osudů a osobnostního životního směřování. Naše sociologie se v poslední dekádě okrajově soustřeďuje spíše na sociální aspekty u nás nově prožívané problematiky nezaměstnanosti, stranou náležité pozornosti však zůstává komplexní obraz mnohdy atomizovaného života, hodnotového světa způsobů uvažování samotných nezaměstnaných. Snad právě proto je stále užitečné a smysluplné obohatit naše příslušné vědomosti i studiem textů k fenoménu nezaměstnanosti z klasické vědecké literatury. Ke známějším pracím (a hodným doporučení k dalšímu studiu) z tohoto pohledu patří kupř. přímo naturální beletristicky zpracovaný vhled do problematiky z pera proslulého sociálního futurologa Georga Orwella „Na dně v Paříži a Londýně“, ilustrující život nezaměstnaných a adresou a rodinným životem nezakotvených „tuláků a vagabundů“ či jedinečná sociologická studie Bruno Zwickera „K sociologii nezaměstnanosti“ přibližující život, starosti, problémy a očekávání brněnských dělnických domácností nezaměstnaných v době hospodářské krize 30. let dvacátého století. * * * K snad nejpozoruhodnější, protože nejkomplexněji a nejbarvitěji pojatým monografiím postihujícím fenomén nezaměstnanosti patří bezesporu světově proslulá, bohužel v češtině nikdy publikovaná, práce „Marienthal. Sociografie nezaměstnaného společenství“. Vzhledem k významu této publikace vydané v angličtině s odstupem času počátkem sedmdesátých let nabízíme její obsáhlejší prezentaci v následující kapitole.
4 Nezaměstnané společenství Marie Jahoda, Paul Lazarsfeld, Hans Zeisel: MARIENTHAL. The Study od Unemployment Community London: Tavistock, 1972. Kolik toho vůbec víme o dopadech nezaměstnanosti? K dispozici jsou některá statistická data podle věku, pohlaví, povolání, a místních podmínek. Existují i novinové a časopisecké články o tomto fenoménu a i spisovatelé se pokoušejí o co nejbarvitější popis tohoto sociálního problému. Ale pouhou deskripci a skutečnost dělí mnohdy velké propast. Studie o Marienthalu se tak pokouší o její realistické přemostění. Hlavním záměrem studie bylo nalézt takové výzkumné procedury, které by vhodně kombinovaly využití relevantních numerických a statistických údajů s osobně angažovaným zúčastněným pozorováním. K tomu bylo nezbytné navázat velice úzký osobní kontakt s obyvateli Marienthalu , který by umožňoval zjistit i nejmenší podrobnosti jejich každodenních života. Tím, že výzkumníci sdíleli s obyvateli městečka dlouhodobým celodenním stykem jejich běžné starosti, bylo možné popsat danou situaci co nejobjektivněji a nejvěrněji. Každý zkoumaný aspekt dané problematiky přispíval k utváření pevného tvaru výsledné mozaiky výzkumného šetření. K bližšímu pochopení a popisu zkoumaného fenoménu přispěla i těsná osobní vazba na životní zkušenost nezaměstnaných, zkoumání jejich bezděčných reakcí, poznámek, zpráv místních úřadů, dopisů a deníků respondentů. Přínosné byly i údaje získané ze záznamů Družstevního prodejního střediska, řady místních klubů a z radnice. Nejpřínosnější však jsou údaje o skladbě jídelníčku, časovém snímku dne a pozorování dalších podobných aspektů života nezaměstnaných a jejich rodin. Veškeré údaje byly vyhodnocovány ve snaze oproštění se od subjektivistických pohledů výzkumníků. Již první dojem naznačoval hlavní dopady nezaměstnanosti: úbytek činorodosti a víry v lepší budoucnost, ztráta smyslu pro hodnotu času a silný propad do různých forem a stavů apatie. Vedle těchto charakteristický hlavních znaků nezaměstnanosti osciluje i řada dílčích detailů více méně deviantní povahy. Výzkum necílil k analýze problému nezaměstnanost v jeho komplexnosti. Předmětem šetření nebyl nezaměstnaný jedinec, ale nezaměstnané společenství. Pokud to nebylo nevyhnutelně nutné k pochopení celé geneze problému, byly ponechány stranou charakterové rysy respondentů a celá oblast psychopatologie. Výzkumným tématem byla tedy nezaměstnaná manuální pracovní síla ve specifické průmyslové oblasti, v konkrétní obci, v určitém časovém výseku daného roku. Šlo o společenství, které bylo totálně nezaměstnané. Nelze jednoznačně posoudit, zdali je snadnější čelit individuálním dopadům nezaměstnanosti v anonymním prostředí velkého města či v intimním prostředí naprosté ztráty pracovních příležitostí. Absence extrémnějších symptomů masové neurózy v Marienthalu však naznačuje, že uzavřené rurální společenství zhoubným důsledkům nezaměstnanosti a bídy čelí zřejmě lépe a déle. K hlavním výzkumných zdrojům zkoumaných dat patřily: Záznamové archy o jednotlivých rodinách. Každá z 478 rodin Marienthalu měla vlastní samostatný záznamový arch s osobními údaji každého jejího člena a s údaji o formě nezaměstnanosti a podpory, bytových podmínkách, rodinném životě, uspořádání domácnosti apod. V některých případech byly využity i rodinné denníky. Životopisy třiceti tří mužů a třiceti žen, které usnadňovaly pochopení nezaměstnanosti v případech individuálních verbálních bariér dotazovaných.
dopadů
5
Časový snímek dne osmdesáti dotazovaných. Zprávy a stížnosti, které evidovala místně příslušná Průmyslová komise Wiener Neustadt. Školní eseje žáků obecné a měšťanské školy na téma „Co si přeji ze všeho nejvíce“, „Čím bych chtěl být“ a „Co si přeji na Vánoce“. Soutěž o nejlepší esej vyhlášená mezi místní dospívající mládeží na téma „Jak vidím budoucnost“. Záznamy o stravování čtyřiceti rodin o skladbě jídelníčku během jednoho týdne a obdobné záznamy o svačinách školáků den před výplatou podpory v nezaměstnanosti a den poté. Různé zprávy týkající se především vánočních dárků osmdesáti místních malých dětí, konverzačních témat a činností v místních hostincích, rodičovských problémů s výchovou dětí (získaných od lékaře), lékařských testů, chování dětí ve škole z pohledu učitelů, dobročinné práci, úloze farnosti. Dále se jednalo o záznamy o výši útrat v hostincích, u holiče, řezníka, koňském výseku, obuvníka, krejčího a cukráře. Využity byly i dokumenty různých politických klubů a dalších místních organizací. Statistické údaje se opíraly o účetní knihy místního Družstevního nákupního střediska, výpůjček místní veřejné knihovny, předplatného novin a časopisů, volebních výsledků, věkové skladby, míry porodnosti a úmrtnosti, úrovně sňatečnosti a migrace. Statistiky domácností získané z technických důvodů pouze v několika málo případech. Podpůrným faktorem pro získávaní co nejrelevantnějších a nejobsáhlejších údajů o Marienthalu bylo i opravdové zapojení všech výzkumných pracovníků do místního komunálního života a veřejně prospěšných činností (kupříkladu při veřejné sbírce ve Vídni při opařování oblečení pro nezaměstnané), účastí na místním politickém životě, podpoře zájmových činností, organizovaní bezplatné lékařské péče, sportovním vyžití a výchovné poradenské činnosti. Celý výzkumný tým se při organizování své práce řídil sadou následujících klíčových otázek: A.Postoj k nezaměstnanosti První reakce na nezaměstnanost. Snaha nalézt jinou práci. Míra úspěšnosti a forma hledání práce mimo okres. Typ náhradních pracovních aktivit za ztracenou práci (zahrádkářství, chovatelství apod.). Vývoj a proměny postojů k dočasné nezaměstnanosti a k možnosti následné emigrace. Jaké plány lidem ještě zůstávají a do jaké míry se liší mezi dospělými a dospívajícími. Rozdíly mezi zaměstnanými a nezaměstnanými. Postoj k úřadům sociální pomoci. Míra provozování „zbytečných“ aktivit.
6 B.Účinky nezaměstnanosti Dopad na fyzický stav populace. Dopad na školní prospěch dětí. Vliv na úroveň kriminality. Existence rozdílů dopadu nezaměstnanosti rodičů na děti podle věku. Ovlivňování politických postojů. Postoje k náboženství. Obecný posun zájmů. Chápání pojmu čas a jeho smyslu. Mezilidské vztahy. Míru vzájemné spolupráce a soupeření. Vztahy uvnitř rodiny. Předběžné práce a diskuse započaly na podzim roku 1931. Člen výzkumného týmu Dr. Danzinger žil přímo v Marienthalu do počátku prosince 1931 do poloviny ledna 1932, tedy v období získávání nejdůležitějších údajů psychologické povahy. Do poloviny května pokračovaly individuální projekty a dodatečná pozorování včetně sběru statistických materiálů. Poté bylo zahájeno šestiměsíční zpracování získaných materiálů. Výzkumníci strávili v Marienthalu celkem 120 pracovních dnů. Vzhledem k nedostatku financí nebyl realizován proponovaný psychologický test místních školáků. Až v průběhu výzkumu se nepředpokládanou měrou projevil význam různé schopnosti čelit dopadům nezaměstnanosti v důsledku odlišných životních zkušeností a materiálních podmínek. Odezva na soutěž o nejlepší esej na dané téma mezi dospívajícími byla naprosto mizivá. Odrážela celkový pocit beznaděje společenství nezaměstnaných. 2. PRÜMYSLOVÁ VESNICE Mareinthal byl v době výzkumu malou průmyslovou obcí na řece Fischa- Dagnitz v rakouském okrese Steinfeld, ležící třicet pět minut jízdy vlakem od Vídně. Vesnice se ve třicátých letech devatenáctého století zásluhou Hermanna Todeska stala významným lokálním textilním střediskem, které připoutalo nové pracovníky z celého tehdejšího Rakouska-Uherska. Ti získali práci a ubytování v domech patřících majitelům továrního komplexu. Mareinthal měl v době výzkumu 1,468 obyvatel (712 mužů a 774 žen), z toho 318 mladších čtrnácti let. Všechny domy zde patřily společnosti Marienthal Traumauer Company a její pracovníci v nich žili v pronájmu. Jednalo se o malé l-2 pokojové domky, za které měsíční nájem podle velikosti činil od čtyř do šesti šilinků. V městečku fungovala řada zájmových, politických, odborářských a sportovních klubů. Mělo kino, několik hostinců a obchodů. Do kostela však bylo nutné docházet do sousední vesnice. 3. ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ Nejvýznamnějším dnem v Marienthalu byl výplatní den podpory v nezaměstnanosti. Ta byla vyplácena každých čtrnáct dní a tento cyklus zcela ovládal zdejší ekonomický život. V den výplaty se splácely dluhy a dohadovaly se termíny dalších splátek. Významně se to projevilo i ve skladbě svačin školáků, které podle údajů učitelů bezprostředně po výplatě až desetinásobně snížila počet dětí bez jídla či o suchém chlebu a přibližně zdvojnásobila plnohodnotnou skladbu školní svačiny. V den těsně před výplatou podpory činil naopak počet dětí bez svačiny nebo pouze s kouskem suchého chleba i polovinu. Čtrnáctidenní
7 období mezi obdržením podpory tak bylo obdobím střídavě slábnoucí a sílící kvality školního stravování dětí nezaměstnaných. Ve většině případu jako výraz kolísání kvality stravování celé rodiny. Výplata podpory se pro většinu lidí stala největší událostí v stereotypu doby. Rakousko právně zakotvilo podporu v nezaměstnanosti v roce 1920. Její výše závisela na délce pracovní aktivity, výši předcházející mzdy a velikosti závislých rodinných příslušníků. Podporu obdržel pouze ten, kdo prokázal za posledních dvanáct měsíců pracovní poměr v trvání nejméně dvaceti týdnů. Náklady na podporu v nezaměstnanosti nesl zaměstnavatel, zaměstnanci a místní pracovní úřady. Podpora byla vyplácena po dobu dvaceti až třiceti týdnů. Poté mohl postižený žádat o sociální výpomoc, která zpravidla činila 80% podpory v nezaměstnanosti. I tato forma výpomoci byla limitována a to individuálně od dvaceti dvou do padesáti dvou týdnů. Nezaměstnaná hlava rodiny a samostatně žijící nezaměstnaný obdrželi mezi 0,76-3,50 šilinky na den, členové rodiny pak mezi 0,72-2,30 šilinky. Celková suma nesměla přesáhnout 80% výše poslední týdenní mzdy. Na podporu v nezaměstnanosti neměli nárok cizí státní příslušníci, kterých bylo v Marientalu několik . V Marienthalu žilo celkově 478 rodin s průměrným počtem 3,1 osob na domácnost. 22 rodin si udrželo práci v místě bydliště, šlo o rodiny starosty, faráře, tří policistů, majitele hostince, porodní asistentky, učitele, tesaře, příštipkáře, dvou majitelů obchodů a dvou prodavačů, řezníka, poštovního doručovatele a šesti dělníků udržujících zbytek likvidované továrny. Dále zde žilo 18 rodin penzionovaných železničářů. 15 lidí pracovalo v sousedních vesnicích a 56 až ve Vídni. Ze zbývajících rodin žilo 358 na vcelku průměrné podpoře v nezaměstnanosti (1,40 šilinků denně) a nejhorší postavení zaujímalo posledních 9 rodin, žijících bez jakékoliv finanční podpory a živících se žebráním a krádežemi. Pro názornost lze uvést tehdejší ceny některých základních potravin: 1 kg mouky nižší kvality o,65 šilinků, l kg melty 0,96 šilinků, 1 kg soli o,70 šilinků, 1 kg fazolí 0,56 šilinků, 1 kg koňského masa 1,80 šilinků a 1 litr mléka o,38 šilinků. Ztráta podpory v nezaměstnanosti hrozila i jen za malé porušení zásady nepřijímat naprosto žádnou práci za jakoukoli (i naturální) odměnu. Jistému zlepšení životní úrovně do malé míry napomáhalo pěstování zeleniny a chovatelství domácích zvířectva (zejména králíků) na přilehlých malých pozemcích domkářů. Vánoce znamenaly pro děti a vícečlenné rodiny, díky místním úřadům, obdarování základními životními potřebami . To však, stejně jako jakékoliv jiné charitativní opatření, problém nijak zásadně neřešilo . K tomu bylo možno v zásadě dojít pouze cestou opětného získání pravidelného zaměstnání. 4. JÍDELNÍČEK A ROZPOČTY Údaje o rodinných rozpočtech byly získány ze tří hlavních zdrojů – z týdenních stravovacích záznamů čtyřiceti jedné rodiny., z rozhovorů během lékařské konzultace, která do značné míry umožňovala konfrontaci údajů stravovacích přehledů a ze zpráv a údajů celé řady dalších domácností. Odtud vyplývá, že kolem tří čtvrtin rodin se stravovalo tradičně třikrát denně, čtvrtina čtyřikrát a kolem dvou procent dvakrát denně. Patnáct procent rodin si nemohlo dopřát nikdy žádné masité jídlo, nadpoloviční většina měla masité jídlo jednou týdně (většinou v neděli), devatenáct procent dvakrát týdně. Pět procent jedlo maso třikrát za týden
8 a sedm procent čtyřikrát týdně. Masitá jídla byla většinou sestavena z koňského masa a dále z doma vypěstovaného králíka. Jen v několika málo případech bylo konzumováno hovězí maso, sekaná a vepřové. Někteří respondenti se přiznali i ke konzumaci masa ze psů a koček. Jejich výskyt se totiž v Marienthalu během sledovaného období také rapidně snížil! Vcelku byl zaznamenán radikální posun v konzumních vzorcích od hovězího a vepřového směrem ke koňskému masu . To se odrazilo i v tom, že v obci začal vedle jednoho původního fungovat i další výsek koňského masa. Večeře se v 85% domácností sestávala ze zbytků od oběda či černé kávy s chlebem. K výkyvům docházelo zpravidla kolem již zmiňovaného dne výplat podpory v nezaměstnanosti. Zhruba padesát šilinků nákladů na čtrnáct dnů za jídlo, které dovoloval příjem průměrné vícečlenné rodiny, byl vynaložen zejména na mouku, rýži, chléb a housky a mléko pro děti. Nezbývalo peněz na zeleninu a ovoce, což se podle lékařských záznamů projevilo zejména u dětí i nedostatkem přísunu vitamínů. Skladba jídelníčku směrem k nezdravým levným potravinám reflektuje i zásadní změna odbytu jednotlivých položek místních obchodníků. Mezi léty 1928 – 1930 tak vzrostl odbyt levnější žitné mouky, která se stávala náhražkou za jiné potraviny. Výrazně se změnil i poměr prodeje a tedy i spotřeby dalších komponent jídelníčku. Téměř trojnásobně klesl odbyt másla při současném dvojnásobném zvýšení zájmu o levnější margarín. Stejně i výrazný pokles prodeje kávy byl kompenzován zvýšením zájmu o levnější kakao. Výrazný pokles prodeje zaznamenal i místní cukrář. Původní průměrný víkendový odbyt šestnácti až sedmnácti dortů spadl ve zkoumaném období dramaticky až na dva kusy. To odráželo i rapidní pokles celkových víkendových tržeb, které se zde v relacích k období „ starých dobrých časů“, kdy činily třicet až čtyřicet šilinků, snížily o 75% na 17 šilinků. Byl však zaznamenán výrazný růst odbytu vážených levných čokoládových odřezků a to z původních měsíčních 5 kg na 15 kg. Jejich odbyt byl zvláště vysoký v den výplaty podpory nezaměstnaným a spolu s vyšším prodejem levných lízátek kompenzoval i snižující se prodej cenově nedostupných nápojů. Ve většině rodin hladina příjmů poklesla až na čtvrtinu úrovně původních mezd. Udržet vyrovnanou bilanci příjmů a výdajů bylo tedy nesmírně obtížné a vyžadovalo to soustředěné nekompromisní úsilí zejména ze strany hospodyněk. Řada osobních výpovědí svědčí o velice promýšleném přístupu v tomto směru. Je pochopitelné, že důsledné dodržování „ekonomické strategie domácností“ vyžadovalo i součinnost celé rodiny, zejména obou rodičů. Některé výpovědi názorně a barvitě dokreslují dobový kolorit nezaměstnaných v situaci tíživé ekonomické situace: Paní P.R. disponuje 55 šilinky na čtrnáct dnů. Pět šilinků odkládá na „ „luxus“: maso a tabák. Sedm a půl šilinku je určeno na mléko, zbytek na ostatní potraviny. Nákladné opravy bot řeší svépomocí manžel. Na Vánoce koupila svému synovi límeček za jeden a půl šilinku a tři šilinky vydala za nákup vánočního stromku. Babička koupila pro děti punčochy a rukavice. Dluh této domácnosti v Družstevním prodejně narostl do výše 30 šilinků, ale hospodyňka pevně věří, že ho koncem roku splatí z očekávaných dividend. (s. 31 ) I paní M.L. vždy velice pečlivě plánuje spolu s manželem rodinný rozpočet. Během čtrnáctí dnů vydali 35 šilinků za nákupy za potraviny a otop. Rozhodně se vyhýbá jakýmkoli dluhům. Když je potřeba nechat opravit boty či cokoli jiného, je předpokládaný mimořádný výdaj pečlivě vykalkulován a vyčleněn z nákladů na živobytí. Plánování výdajů je usnadňováno spoluprací s manželem: „Muž si s těmito věci zpravidla lépe poradí“.
9 Paní N.Z. má tři děti ve věku osm, šest a tři roky. Její manžel pracoval až po dobu demolice továrny a ona nemá nárok na podporu, protože nesplnila předepsanou dobu zaměstnaneckého poměru. Je nesmírně obtížné vyjít s částkou dvacet dva šilinky na týden. Mléko a chléb platí ve čtrnáctidenních intervalech, ostatní položky vždy za hotové peníze. Proto dobře ví, co si může a nemůže dovolit nakoupit. Zásadně nenakupuje na dluh, protože je jasné, že by nebyla schopna ho splácet. Za jídlo utratí dvacet čtyři šilinky za čtrnáct dní, dále vydá šest šilinků za uhlí a dalších šest šilinků za mléko. Z úsporných důvodů peče i vlastní chléb., všechny zbývající šilinky šetří pro případ potřeby oprav obuvi. (s. 32) Uvedené příklady jasně ilustrují, jak pečlivě bylo nutno zvažovat jakýkoli výdaj a jak malý prostor zbýval pro mimořádné výdaje, aby rodina byla vůbec schopna přežít. Je proto pochopitelné, že uspokojení byť i jen nejzákladnějších kulturních potřeb bylo nutné z finančních důvodů ponechat nekompromisně stranou. Finanční nesnáze nastávaly zejména v případě nutnosti koupě či opravy¨oblečení a zejména obuvi. Jeden z nezaměstnaných mužů v tomto smyslu vypovídá: Zprvu jsme se domnívali, že toto období nepotrvá příliš dlouho a nepociťovali jsme jeho tíživé důsledky příliš tíživě, protože jsme stále ještě měli dost věcí z minula. Ale nyní už máme rozedrané boty a rozhodně si nemůžeme pořídit nové. (s. 33) Místní učitel v této souvislosti poznamenává: Dvanáctiletý žák naší školy vlastní pouze jeden pár obuvi., či lépe řečeno několik kousků sešitých z kůže a upevněných na chodidle. Když prší nebo sněží, nemůže opustit domov. Po vyučování mu otec nedovoluje jít hrát si ven, protože se obává naprosté zkázy zbytků synových bot. (s. 33) Obava z opotřebení obuvi, odrážející znepokojení nad nepřekonatelnými výdaji nad rámec každodennosti, byla aktualizována zejména problémem jak zabránit chlapcům z rodin nezaměstnaných hrát kopanou, která znamenala pro stav bot zpravidla pohromu. Jiné nebezpečí nepředvídatelných výdajů představovaly i výdaje spojené s nemocí. Tím spíše, že odborní lékaři byli až ve Vídni, kam bylo možno cestovat opět za cenu mimořádných výdajů. Celkový zdravotní stav obyvatel Marienthalu byl utvářen dvěmi protichůdnými tendencemi. První se odvíjela od celkově negativních dopadů kvalitativně a kvantitativně nedostatečné výživy a druhá se ironií osudu pozitivně odrážela právě od ztráty zaměstnání. Zdravotní stav sledované komunity totiž nebyl nikdy příliš dobrý. Práce v textilní továrně poškozovala svým ovzduším dýchací cesty a monotónním hlukem postupně erodovala nervovou soustavu. Podle vyjádření lékařů tak až 90% pracovníků místní továrny tvořilo skupinu potencionálně onemocnělých tuberkulózou. Život mimo zdi továrny tedy vedl alespoň v tomto smyslu ke zlepšení životních podmínek a znamenal úlevu od plicních potíží a negativních dopadů těžké manuální práce. Blahodárné účinky přinášel i nesrovnatelně větší časový prostor pro možnost pobytu a pohybu na čerstvém vzduchu. Tendence celkově se zvyšující apatie však nemotivovala nezaměstnané k aktivitám podporujícím zdraví a tedy ani k pobytu mimo dům. Ten se totiž pro většinu obyvatel stal místem truchlivé isolace od okolního světa, který nenabízel téměř žádné alternativy řešení tíživého stavu malomyslnosti a beznaděje. Zdravotní stav místních lidí tak ilustruje spíše medicínsky podložený přehled o příslušných záznamech školní mládeže, která byla v 16% shledána ve velmi dobrém stavu, v 51% v průměrném a ve 33% ve špatném stavu. Je však nezbytné poznamenat, že právě ti v nejzuboženějším stavu se příslušné zdravotní prohlídky nezúčastnili. I údaje dentisty dokládají, že pouze 8% dětí mělo chrup v pořádku, 63% mělo jeden až tři zubní kazy a 29% více než tři nemocné zuby. (s.35)
10
5. UNAVENÉ SPOLEČENSTVÍ Marienthal v době sociografického výzkumu působil dojmem skličující monotonie nekonečně se opakujících stereotypů nehybnosti a apatie. Zdejší obyvatelé ve srovnání s lepšími časy byli odsouzeni stále méně vlastnit, pracovat a očekávat. Lidé v tomto ovzduší stále intenzivněji vzpomínali na období před ekonomickou depresí a byli také ochotni o vlastním životě té doby hovořit: Paní P. s nostalgií shrnuje: „“Před tím“ se v Marienthalu žilo báječně. Už jed docházka do továrny znamenala změnu. V létě jsme chodili na procházky a co jsme se natancovali! Nyní mám pocit, že vůbec nikam nevycházím.“ Paní L.: „S manželem jsme se seznámili v Brucku, kde sloužil jako voják a já zde byla se sportovním klubem. Tehdy jsme pravidelně doprovázeli hráče našeho klubu, když hráli na hřišti soupeře.“ Paní S.: „Za starých časů naše děti dostávaly krásné dárky, oblečení a hračky, vše co si přáli. Na vánoční nákupy jsem vždy jezdila do Vídně“. Pan E.: „ Často jsme s moji manželkou chodívali tancovat. To bylo v Marienthalu opravdu živo. Dnes je zde mrtvo“. Spojení s Vídní byvalo v dobách prosperity velice běžné. Každý vážený občan Marienthalu jezdíval do Vídně se svoji paní alespoň jedenkrát do týdne, buď do divadla nebo jinam. Hlavně v předvánočním období jezdívali lidé do Vídně na nákupy a mnoho dětí z městečka tam také bylo posíláno do školy. Mariental oplýval čilým životem. Byly zde – zejména během plesové sezóny - uspořádávány výstavy a taneční zábavy. Široko daleko byla obec známa jako místo, kde lidé umějí žít. Pro okolní vesnice býval i místem, kde bylo možno se seznámit s poslední módou. Čile si vedly i místní politické organizace. Lidé hodně četli, zapáleně diskutovali a nacházeli potěšení v organizování četných společenských událostí. Střediskem veškerého dění byla továrna, které nebyla pouhým místem pracovních povinností. Byla středem společenského života: Pan L.: Vždycky jsem si přál pracovat v továrně. Život v ní byl lepší než nějaké stereotypní osamocené profesní domácí příštipkaření. V továrně je to prostě jiné, je zde mnoho příležitostí ke kontaktům a po skončení práce je člověk volný a může se věnovat příjemným stránkám života.“ (s.37) Paní W. : I když jsem v továrně tvrdě pracovala, měla jsem tamní práci ráda, protože mi umožňovala pestrost činností, kontakty s lidmi a dobrý příjem.“ (37) To vše se odvál čas. Továrnu zahalilo zlověstné ticho, které bylo postupně vystřídáno hlukem demoliční techniky. Ta nabídla poslední a dočasnou příležitost k práci v továrně. Ztichl i dříve pečlivě udržovaný a navštěvovaný park naproti továrně. Lidé postupně propadali apatii a pasivitě a zdržovali se spíše doma. Vzdor dostatku času nebylo v parku nikoho vidět. Uzavřeny byly i místní jesle postavené kdysi péčí továrních dělníků.
11 Nedostávalo se peněz na učitelku. Hračky byly zabaleny a uskladněny v místním Dělnickém klubu. Zpočátku práce zbavení obyvatelé Marienthalu věřili, že nezaměstnanost je pouze dočasnou životné epizodou. Naději na obnovení práce opakovaně živily zvěsti o českém průmyslníku zamýšlejícím znovuobnovení tkalcovských provozů. Ale poté už nikdo nevěřil v lepší příští. Nikdo nedoufal ve změnu. Dokonce i vedoucí pracovník místního Divadelního klubu zoufale sděluje: „Největší rozdíl mezi minulostí a dneškem se vyznačuje nedostatkem zapálenosti herců pro divadlo. Člověk je musí k aktivitě přímo nutit. Deprese pramenící z jejich zlé životní situace je překážkou vnitřního prožívání divadelní role. Někteří z těch lepších herců dokonce zcela rezignovali na práci v divadle. Vzdor mnohem větším časovému prostoru ztrácí lidé o divadlo zájem. Divadelní klub by neměl zaniknout, ale je nesmírně těžké připoutat k němu zájem lidí.“(38) I záznamy místní Dělnické knihovny zaznamenaly úpadek činnosti. Počet výpůjček poklesl mezi létu 1929 – 1931 přibližně o polovinu a to i vzdor zrušení čtenářského poplatku. Poklesl jak počet čtenářů, tak počet výpůjček těch, kteří knihovně zůstali věrni: ve sledovaném dvouletém období z 3,23 na 1,60 knih na čtenáře. Tento pokles byl způsoben nikoli nedostatkem titulů v knihovně, nýbrž poklesem čtenářského zájmu. Nezaměstnanost v psychologicky nelehké situaci nepřináší zvýšený zájem o sebevzdělávání a zájem o četbu. Někteří místní občané to vyjadřují následovně: Pan S.: „Většinu času jsem trávil doma.Od té doby, co jsem bez práce, čtu velmi málo. Nemám na to prostě náladu.“ (s. 39) Paní S.: Dříve jsem byla vášnivou čtenářkou a vím o většině titulů v místní knihovně. Nyní čtu méně. Bůh ví proč, máme dnes jiné problémy!“ (s. 39) Všeobecná nezaměstnanost se výrazně negativně podepsala na úpadku místního kulturního života a pronikla hluboce do privátních životů. V oblasti politiky hodnotí všeobecné postoje místní vědoucí politik následovně: Dříve jsem četl Arbeiterzeitung od první do poslední řádky, dnes noviny vzdor velkému prostoru volného času noviny pouze zběžně přelétnu a odložím.“(s. 39) Počet předplatitelů místně nejčtenějšího sociálně-demokraticky orientovaného Arbeiterzeitungu poklesl v období let 1927 – 1930 o 60%. Nemuselo nevyhnutelně jít o projev ekonomických problémů, protože předplatné bylo pro nezaměstnané sníženo. Jednalo se spíše o úpadek celkového zájmu o politiku obecně. Periodika laděná spíše zábavně tak zaznamenal vzdor vyšší ceně mnohem menší úbytek čtenářů. Politické zlhostejnění v kontextu celkové pasivity vedlo – podle sdělení místních stranických funkcionářů – i ke snížení projevů nepřátelství na půdě lokální politiky. Dřívější pěstní souboje byly v tomto ohledu během volební kampaně vystřídány pouze občasným strháváním plakátů. Mezi léty 1929 – 1932 také nedošlo v zaznamenání hodným posunům místních volebních preferencí. Přibližně osmdesáti procentní preference sociálních demokratů a 15 – 17 procentní preference křesťanských socialistů se téměř neměnila.(s. 42) Nepatrné posuny byly dány spíše migrací emigrantů než počtem nezaměstnaných dělníků. Životaschopnost společenských a zájmových organizací v Marienthalu si zachovaly pouze ty z nich, které nabízely více méně přímou finanční podporu. Cyklistický klub si tak ochotou
12 přispívat svým členům na - v Rakousku povinné pojištění cyklistů - zajistil vysokou členkou základnu. Tím spíše, že kolo se v těžkých místních ekonomických podmínkách stalo jedinou dopravně dostupnou spojnicí s vnějším světem. Stejně i příspěvky Spolku přátel žehu přitahovaly své členy spoluřešením finančních problémů v případě úmrtí. Všeobecný závěr je zřejmý: členství ve společenských organizacích se v tíživé životní situaci stává stále více otázkou finančních zájmů na úkor vnitřního přesvědčení. Všeobecný úpadek kulturní úrovně je navíc doprovázen růstem primitivní nesnášenlivosti a skryté či otevřené hostility motivované osobní zlomyslností. Rostoucí počet anonymních udání na nezaměstnané vykonávající přitom příležitostnou práci to jasně dokládal. Vcelku se však ukázalo, že celková únava tlumí vyloženě antisociální impulsy a přitom nepodrývá běžnou úroveň mezilidské solidarity. 6. REAKCE NA DEPRIVACI Výzkum v Marienthalu začal návštěvou přibližně sta z celku 478 místních rodin. Pod záminkou dotazu na individuální potřeby v rámci plánované bezplatné distribuce oblečení se výzkumníci seznámili s celkovým stavem rodiny a dotazovali se na její problémy. Navíc byli místní obyvatelé pozorování v širokém spektru místních podmínek a dotazováni ne již zmiňované nejrůznější aspekty života v období masové nezaměstnanosti. Následující ukázky popisu života některých typických rodin daly základ jejich následné sumární typologizaci: Rodina 366: Muž, žena, pět dětí: Výše manželovy čtrnáctidenní podpory 49 šilinků, manželka 22.40 šilinků. Podíl v zahrádkářské kolonii. Pečlivě udržovaný byt sestával z malého pokoje, ložnice a velké kuchyně. I přes nedostatek prostoru vše působí útulně. Děti jsou čisté a je o ně dobře pečováno. Potřeba nového oblečení je však velmi aktuální. Nejvíce chybí kabát pro čtrnáctiletého syna. Rodina byla nucena prodat rozhlasový přijímač a odhlásit předplatné novin. V péči o domácnost pomáhá i otec rodiny, podle svých sil i děti. Otec se v době zaměstnanosti věnoval i vedení místní hudební skupiny a jezdil na koncerty do Vídně. V neděli odpoledne pravidelně navštěvoval hostinec. Nyní je všemu konec. Ztratil jakoukoli víru ve zlepšení místní situace. Lituje, že nemůže z finančních důvodů poskytnout dětem dostatečné vzdělání. Chodí na procházky a občas hraje v Dělnickém klubu karty. Jeho manželka vytrvale navštěvuje kurzy malování a pečlivě opravuje oblečení svého manžela. Děti dostávají pravidelně do školy chléb se sádlem. Jediným masitým jídlem je nedělní koňský guláš. (s.45 – 47). I záznamy této rodiny dokládají postupné omezování potřeb a úpornou snahu šetřit na jídle a základním oblečení. Matka je však stále schopna pečovat o blaho svých dětí. Rodina 23. Muž, žena, tři děti: Manžel pobírá 47 šilinků, manželka 22,40 šilinků. Vlastnictví pozemku v zahrádkářské kolonii. Dobře udržovaný byt tvoří velký pokoj, kuchyň a předpokoj. Děti jsou dobře a čistě oblečeny., aktualizuje se potřeba saka pro otce rodiny. Matka si stěžuje na neochotu manžela pomáhat ji v péči o domácnost a ztratila již jakoukoli víru v lepší budoucnost. Oběd se zpravidla sestává s fazolí a omáčky. Manžel, který si vždy přál být řezníkem, byl za války v ruském zajetí, kam by se byl rád přestěhoval, ale nikdy k tomu nenašel dostatek odvahy. Matka si přála být učitelkou ručních prací, ale nyní ji nezbývají než těžké starosti o domácnost a hádky s manželem, který většinou marní čas hraním karet v Dělnickém klubu. Hlavní starost rodiny odráží starost celého Marienthalu: co nejvíce omezit výdaje a vyjít s penězi do další výplaty podpory v nezaměstnanosti. (s.47-48)
13 Rodina 141: Muž, žena, dvě děti. Manžel pobírá 42 šilinků. Byt sestává typicky z malé ložnice, obývacího pokoje a kuchyně a i v tomto případě byl dobře udržován. Vlastnictví zahrádky a chování králíků. Děti pěkně oblečeny a působící dojmem dobré péče. Z plánované dobročinné akce byl ze strany matky projeven zájem o cokoli využitelného pro jejího devítiletého syna. K obědu byly podávány zbytky nedělního králíka. Otec rodiny se v italském válečném zajetí naučil italsky a v místní továrně se později stal známým dělnickým mluvčím a zaujímal řadu politických postů. Toužil po absolvování krejčovského kurzu a otevření vlastního módního salonu ve Vídni. I jeho syn se učí krejčím. Je vášnivým čtenářem. Tíživým důsledkům nezaměstnanosti chtěl čelit emigrací do Francie, ale zabránila mu v tom špatná zkušenost jeho bývalých kolegů, kterým se tam nedaří dobře. Je politicky stále činný a považuje stávající situaci za snesitelnou. Je vysoce oceňován schopností dobře poradit a udržuje si stále místně nezvykle vysokou míru životního optimismu. Úzkostlivá péče matky se odráží i v pravidelných lékařských prohlídkách u dětského lékaře a pečlivém dodržování jeho rad. Snaží se držet kontakt s životem v Mareinthalu. V péči o manžela je ve výhodě: jeho šatník je z minulých dob stále dobře vybaven. (s.49-50) Posledně prezentovaná rodina je charakteristická puntičkářskou péčí o domácnost a vyzařováním atmosféry pohody a spokojenosti. Nešlo zde o pouhý výraz prosadit se i za nepříznivých podmínek, ale o snahu zachovat si smysluplnost existence a osobního počínání. Manžel je stále plný optimismu a osobních plánů do budoucnosti vlastní i svého syna. Jde o typický případ rodiny oreintované i vzdor nepříznivým okolnostem na budoucnost. Různost rodinného zázemí a životní orientace a osobní reakce na tíživé podmínky nezaměstnanosti je však pochopitelně velice barvitá a rozporuplná. Dokládá to i následující příklad: Rodina 363: Muž, žena, čtyři děti: Podpora v nezaměstnanosti byly ukončena, protože manžel nevyužil možnosti nabízené práce v zemědělství. Deklarovaný příjem je tedy: nula. Rodina pěstuje králíky. Obydlí tvoří chatrč v hrozivě zanedbaném stavu o jedné místnosti, kuchyni a předsíni. Vše je špinavé a neuklízené. I matka a dětí jsou nečisté a zanedbané. Všude se válejí cáry oblečení. Matka si stěžuje na neochotu manžela pomáhat v domácnosti a hovoří o něm jenom jako o další životní přítěži. Má zájem o něco teplého na oblečení. Protože měla těžké dětství, musela jít co nejdříve do práce do místní továrny a ve sňatku viděla naději na lepší život. Přineslo ji však jen zklamání., manžel nikdy pravidelně nepracoval a proto také nemá nárok na podporu. Muž přenechává všechny starosti o život na bedrech své ženy, věnuje se drobným „kšeftíkům“ a hře v karty. Manželce nepomůže ani se štípáním dříví. Žena svůj život považuje za nesnesitelný a závidí ostatním finančně podporovaným nezaměstnaným. Dvojice je známá neustálými hádkami, muž není ochoten a schopen cokoli dělat a žena nad ním má navrch „pouze“ jediné - intelektuální převahu. (50-51) V daném případě jde o naprosto odlišný přístup k nastalé životní situaci. Jde o naprostou ztrátu strukturace životních hodnot a životních potřeb, schopnost dát věcem příslušnou míru důležitosti. Vše je ponecháno nahodilosti, chybí jakýkoliv náznak plánovitosti, systematičnosti a elementárního úsilí vzdorovat celkovému úpadku. Jiným typem negativní odchylky od průměru je další rodina: Rodina 467: Muž, žena, dvě děti: Muž pobírá 42 šilinků. Vlastnictví zahrádky. Manželka byla velice nervózní. Během návštěvy se ihned rozplakala a působila nesmírně depresivně. Byt – jedna místnost, malá ložnice a kuchyň – působil velice čistě a udržovaně. Stejně i všichni členové rodiny byli čistě oblečeni. Otec měl zájem o oblečení pro děti.
14 Prohlásil: „Nejhorší je, že nemůžete dětem téměř nic dát“. Projevil navíc i obavu o možnost retardace svých dětí. Manžel byl dříve velice náročný ve svých životních plánech a potřebách. Studoval a pracoval a sebevědomě věřil v úspěch svůj i své rodiny. Dokonce i propuštění z práce chápal spíše jako osobní výzvu, než osobní tragedii. Věřil, že člověk jeho schopností a kvalit nemá důvod k zármutku a že své uplatnění jistě najde. Během prvního roku nezaměstnanosti odeslal 130 žádostí o práci, nikde mu ani neodpověděli. Nyní je v koncích. Přiznal se, že půl dne stráví zpravidla v posteli, aby ušetřil za snídani a otop. Málokdy opouští dům. Propadá krajnímu zoufalství: „Už mne nečeká nic dobrého, všechno bude jen ještě horší“. Myslí si, že všechno mu blízké se zhroutí. „Jsem ochoten snášet vše, jen kdyby alespoň děti byly ušetřeny takovéhoto strádání“. Rodina vlastní ještě některé pěkné kusy oblečení. Žena se přepečlivě stará o děti a pravidelně je posílá do nedělní školy. Muž oproti tomu celý den nečinně sedí a naprosto nic nedělá. Ztratil téměř veškerý kontakt s okolním světem.(s. 51-52). Chování této rodiny se vyznačuje vysokým smyslem pro pořádek a udržování řádu. Vzdor vlastnímu ekonomickému úpadku se věnuje co nejpečlivějšímu vedení domácnosti. Tento rys je však až překvapivě silně kombinován s pocity deprese a zoufalství. Přežívající smysl pro pořádek se zde nesourodě mísí s neschopností čelit zklamaní z nenaplnění vysokých životních aspirací. Charakteristiky, které se jak svoji kombinací, tak svoji intenzitou v mnohém silně odlišují od charakteristik většiny rodin v postiženém Marienthalu. K nejtypičtějším místním rodinám patřily ty, podobné prvním zde dvěma prezentovaným. Tedy úsilí vyrovnat se věcně a bez jakéhokoliv optimismu s nastalou dramatickou životní situací. Čelit stavu, který nelze změnit. Postoj, který se vyznačoval obecným rezignovaným poklidem, tu a tam projasňovaným drobnými radostmi a oživovaný sentimentem vzpomínek na štěstí, pohodu a materiální bezpečí nedávné minulosti. Ale budoucnost, byť jen v podobě dílčích plánů, ztratila jakékoliv místo v uvažování rodin. Dokonce i v rovině pouhých snů. Tento stav lze snad nejlépe pojmenovat výrazem rezignace. Životního postoje charakterizovaného omezením primárně nároků, požadavků a očekávání. V daném kontextu se jednalo konkrétně o dobře udržované domácnosti a děti, na které byl pěkný pohled. Dál však nastupuje pouze jediné: žádné plány, žádný vztah k budoucnosti, beznaděj, krajní omezení veškerých potřeb nad rámec těch nejelementárnějších. Pro rezignovanou rodinu (resigned) potom zbývá pouze údržba domácnosti, péče o děti a udržování pocitu zdraví a relativní pohody. (s. 53) Poněkud jiné charakteristiky vyznačují rodiny ilustrované domácností 141. I ty byly dobře udržovány, ale jejich potřeby nejsou tak silně omezeny, jejich životní horizont je širší, energie mocnější než v předcházející kategorii rezignovaných. Větší životní aktivita je tak charakteristická pro místně kategorizovaný typ nepodlomené (unbroken) rodiny s typickými postoji důrazu na údržbu domácnosti, péče o děti, pěstování pocitů subjektivní pohody, činorodosti, nadějí a plánů do budoucnosti, udržování osobní vitality a nezdolného úsilí nalézt nové pracovní uplatnění. (s. 53) Zbylé dvě kategorizace rodin lze v souladem s logikou daného třídění nazvat podlomené (broken). V jejich rámci však existovaly příliš velké rozdíly a proto bylo nezbytné je dále specifikovat. Rodina 363 je zásadně ovlivněna způsobem vedení domácnosti, zatímco v rodině 467 sehrává sílící dopad duševního rozpoložení. Stejně jako nepodlomené a rezignované rodina udržuje i tento typ rodiny v pořádku domácnost a pečuje dobře o děti. Její označení jako zoufalecká (in despair) bylo odvozeno od zvýšeného stupně zoufalství, deprese, beznaděje a převládajícího pocitu marnosti veškerého snažení spojeného s
15 rezignací na jakékoli úsilí zlepšení životní situace a nalezení práce. Místo toho převládá stálý stesk po minulosti a bědování nad současnou situací. (s. 54) Poslední životní postoj je charakterizován odlišující absencí jakékoliv péče o domácnost. Apatické (apathetic) rodiny v daném výzkumném kontextu tak charakterizuje netečnost, nečinorodost, lenost a naprostá pasivita ve smyslu absence jakéhokoli smysluplného usilování. Dům a děti jsou špinavé a zanedbané, duševní stav vyjadřuje nikoli pouhé zoufalství, nýbrž jednoduše naprosto bezednou pasivitu. Neexistují žádné plány, vymizelo povědomí jakékoli naděje či dokonce perspektivy. Domácnost je v takovém stavu rozkladu, že není nadále schopna uspokojit byť nejbezprostřednější životní potřebu., stává se postupně naprosto iracionální. V této kategorii bylo v Marienthalu možno se setkat s beznadějí alkoholismem, hádkami, nadávkami, krádežemi. Totální desintegrace je zde provázána s naprostou neschopností plánování nad úzký rámec bezprostřednosti aktuálně prožívané chvíle. Výhled do budoucnosti i v kategorii hodin a dnů je zahalen v neproniknutelném oparu pasivity, nezodpovědnosti, beznaděje a lenosti. Podpora v nezaměstnanosti se utrácí během několika dní bez jakéhokoli ohledu na výhled zbytku dní zbývajících do další podpory. První tři kategorie rodin se vyznačují pečlivým sledováním a korigováním svého rozpočtu. Hospodyňky tak měly permanentně na mysli, jak utratit za nezbytné věci co nejméně peněz. I v tomto ovzduší usilovného lakotného šetření se však našlo občas místo pro větší výdaj za, na první pohled, zbytné věci. Tato „okázalost“ v jistém smyslu odrážela i prostupující proces desintegrace a namnoze souvisela i s reminiscencí „lepších časů“. Některé domácnosti tak kupříkladu na zahrádce pěstovaly spíše květiny než užitečnější zeleninu se zdůvodněním: „Člověk nemůže být živ pouze potravou, potřebuje občas něco pro potěchu duše. Je to tak krásné vyzdobit si dům květinami“. (s. 55) Jindy rodina, která si rozhodně dlouhodobě nemohla dovolit koupi cukru a její děti byly totálně zanedbané, zakoupila od podomního obchodníka obrázek Benátek. Další rodina, žijící na sociální podpoře, si koupila smuteční oblečení pro případ pohřbu a jinde si padesátiletá žena dokonce dopřála něco nebývalého - pořídila elektrickou kulmu. Episody „rozmařilých nákupů“ často souvisely s bídou frustrovanou láskou k vlastním dětem. Dvanáctiletý hoch tak den před výplatou podpory neměl ve škole ani kousek chleba, přišel další den s houskou se salámem, koblihami a kouskem čokolády. Stejně překvapivě působí zkušenost místního prodejce novin, který zaznamenal větší pokles prodeje kalendářů, než obrázkových knih pro děti. Projevy chudoby nezaměstnaných v Marienthalu ani v tomto směru nebyly uniformní a odrážely individualitu jednotlivých rodin, které lze v souladu s uvedenou čtyřstupňovou kategorizací pro sto zde speciálně zkoumaných rozdělit následovně: (s.57) Nepodlomené 16 Rezignované 48 Zoufalecké 11 Apatické 25 Celkově 100 Prezentovaná typologie vycházela z řady výzkumných zdrojů. Další šetření umožnilo lépe diferencovat zkoumanou populaci a dojít k závěru, že je smysluplnější spojit posledně dvě uváděné kategorie do typu označeného zlomení (broken). Ten pod tíhou nezaměstnanosti zcela zkolaboval a v procentuálním přepočtu tvořil 7% místních obyvatel. Zbylé dva typy měly procentuálně stejné zastoupení jako v předchozím absolutním vyjádření: (s.57)
16 Nezlomené 23 Rezignované 70 Zlomené 7 Celkem v % 100 Méně než jedna čtvrtina (nepodlomení) čelila nezaměstnanosti vcelku úspěšně. Je však třeba připomenout, že v období předcházející výzkumu řada nejaktivnějších a nejenergičtějších rodin Marienthal v počtu šedesáti zejména mladých osob opustila a odešla do emigrace. Není bez zajímavosti, že se většina z nich trvale usadila v Československu. Nejaktivnější část původní populace se tedy ve výzkumu neobjevila. Ti, kteří zůstali, se z mnoha důvodů jevili jako spíše rezignovaní, se zúženým smyslem pouze pro dnešek a ztrátou vazeb na budoucnost. Celková rezignace se pochopitelně promítla i do přání, tužeb a životních aspirací dětí z rodin nezaměstnaných. Ti v době výzkumu deklarovali hodnotu vytouženého vánočního dárku průměrnou cenou 12 šilinků, tedy trojnásobně menší, než vrstevníci z okolních vesnic. Přitom zpravidla velice střízlivě jakékoli přání podmiňovaly: „Kdyby moji rodiče měli práci…. Kdyby rodiče měli dostatek peněz…“ I děti z rodin typu „nepodlomení“ v předvánočním období zpravidla rezignovaly: Vánoce pro ně znamenaly období zklamání namísto radosti a překvapení. Jen 11% z nich dostalo dárky hodnotnější než očekávaly (v okolí to bylo 18% dětí), 20% dostalo dárky v souladu s očekáváním (44% v okolí) a 69% bylo zklamáno (38% v okolí) (59). Hodnota vánočních dárků však byla bez ohledu na míru očekávání vždy menší než jinde v okolí. K nejdramatičtějším dopadům nezaměstnanosti patřila mezi zkoumanými rezignace a její další projev reflektovaný absencí dlouhodobějších životních plánů. Někteří sice deklarovali existenci plánů odejít z obce za novými životními obzory. Drtivá většina z nich však v této věci naprosto nic neučinila. Podnikavější již odešli a ti ostatní rezignovali v postupující otupující erozi smyslu pro činorodou a cílevědomou akci. Dospělí již smysl pro budoucí uspořádání svých věcí ztratili a mladí ho buď nenalezli či se o něj ani nepokoušeli. Dvanáctiletý hoch popisuje své životní „perspektivy“: „ Chtěl bych být pilotem, kapitánem na ponorce, náčelníkem Indiánů a mechanikem. Obávám se však, že bude obtížné vůbec nalézt jakoukoli práci“. (60) S postupujícím věkem dětí se problém nezaměstnanosti stával stále osobnějším. Třináctiletá dívka již ztrácí naději na kvalifikované povolání a obává se, že bude bez práce: „Rád bych byla švadlenou, ale mám strach, že nenajdu práci a nebudu mít co jíst“. (61) Věk adolescence navíc přinášel i obecnější pohled na „řešení“ problémů nezaměstnanosti a bídy cestou socialismu, kde „každý vydělá nejméně 300 šilinků měsíčně“, či prostřednictvím „světové revoluce, která osvobodí utlačované“. (62). Nikdo z dospívajících však nebyl schopen či ochoten vyjádřit se konkrétně k vlastní budoucnosti. Eroze bezperspektivnosti, bezcílnosti, pasivity a zjednodušeného pohledu na svět postupně zasahovala i dorůstající mladou generaci dětí nezaměstnaných. Míra rezignace dětí a dospívajících svoji nápadnou zřejmostí jen odrážela celkový stav populace v postižené obci. Ti v nemnohých chvílích společného sdílení času nejraději vzpomínali na „staré dobré časy“, které si pro potěšení vlastní i druhých okořeňovali často fantazií a výmysly. Ve snaze alespoň na chvíli se pobavit, zasmát se a potěšit: Zapomenout na stereotyp života v nedostatku a rezignaci.
17 7. VÝZNAM ČASU Každý kdo ví, jak vytrvale dělnická třídy bojovala za snížení pracovních hodin by předpokládal, že uprostřed strádání nezaměstnanosti je nastalý obrovský prostor volného času chápán jako sice jediná, ale nesporná výhoda. Ukázalo se však, že právě bezbřehost času v kombinaci s absenci jakékoli pracovní příležitosti přináší jen další prohloubení bezperspektivnosti, pasivity a apatie. Odstavení z práce a vytěsnění s kontaktů s okolním světem přineslo ztrátu materiálních a morálních impulsů smysluplné náplně času. Nečinnost a stereotyp přinášely nedisciplinovanost a prázdnotu. Muži dokázali nekonečně dlouho postávat v malých hloučcích na ulici, opírajíce se o zdi či zábradlí mostu (A.S. srv. titulní obrázek publikace). Projíždějící automobil se stal zaznamenání hodnou událostí, kouření dýmky nejdostupnější formou trávení příjemně pociťované chvíle. Rozhovory na ulici nebyly časově ničím omezeny. Nic nebylo třeba naléhavě udělat, postupně se zapomnělo, co je to spěch. Podrobné pozorování pohybu osob na zhruba třech stech metrech místní hlavní ulice ilustrovalo zpomalený a bezcílný obraz života v Marienthalu. Většina zvolna kráčejících mužů se alespoň dvakrát na sledovaném úseku zastavila a pouze každý desátý kráčel přímo ke svému cíli. Chování žen však nabídlo nápadně odlišný obraz: pouze šestina nespěchala a z nějakého důvodu se zastavila. Ostatní ženy – na rozdíl od mužů – čekala řada povinností a proto nemohly marnit čas bezcílným bloumáním. Tuto skutečnost ilustruje i zjištění výrazně rychlejší chůze místních žen při srovnání s loudajícími se zahálčivými muži. Jediný, kde se pohyboval poklusem, byl místní blázen. Život v Marienthalu měl dvojí povahu: jinou pro muže a pro ženy. V případě mužů členění dne na hodiny zcela ztratilo smysl. Osmdesát osm mužů ze sta tak vůbec u sebe nenosilo hodinky a pouze třicet jeden z nich vůbec hodinky vlastnilo. Jedinými rozlišitelnými časovými body dne bylo vstávání, polední jídlo a večerní ulehnutí do postele. Mezitím čas probíhal v bezcílné prázdnotě, která ztrácela jakékoli konkrétní kontury zacílenosti a smysluplnosti. Časový snímek trávení volného času nezaměstnaného muže v plné síle tak vykazoval následující stereotyp každodennosti: (s. 68) 6-7 Vstávání 7-8 Buzení dětí do školy 8-9 Nošení dříví a vody 9-10 Diskuse na téma co uvařit k obědu, odchod ven 10-11 Chození po venku, nicnedělání 11-12 Čekání na polední jídlo 12-13 Oběd 13-14 Listování v novinách 14-15 Čas jít ven 15-16 Návštěva obchodu se dřívím 16-17 Pozorování kácení stromů v místním parku 17-18 Příchod domů 18-19 Večeře (nudle a krupicová kaše) 19-20 Odchod do postele Další komparativní šetření časových snímků ukázalo, že den nezaměstnaného muže trvá v průměru 13,5 hodiny, zatímco u zaměstnaných to bylo 17 hodin. Volný čas pracujícího muže byl mnohem zacíleněji plánován a aktivněji využíván. Všechny přehledy trávení času
18 vykazovaly shodné rysy: mezi vstáváním, jídlem a večerním uléhání ke spánku ležely dlouhé intervaly těžce ilustrovatelné nečinnosti, která je kupříkladu popisována slovy „mezitím nastalo odpoledne“. Činnost, která běžně zabrala pět minut zde byla záležitostí hodiny. Ukázalo se, že bez ohledu na intelektuální úroveň nejsou nezaměstnaní schopni popsat v časové dimenzi prožitý den. Jedinou činností přesahující bazální stereotyp dne byl pro muže dohled nad dětmi, krmení králíků, práce na zahrádce a návštěva místního Dělnického klubu. Nic z toho co se událo, nemá významnější vztah ke skutečnosti, vše probíhalo jakoby nezáměrně, necíleně. Každá maličkost může změnit prožití nejbližší půlhodiny. Nepatrný hluk na ulici znamená zastavit se a čekat co bude dál, aby tato „událost“ byla ihned zapomenuta překrytím jiným bezvýznamným podnětem. Nezaměstnaní na marnost trávení času reagovali po svém: „Jak můžete naložit s časem, když jste bez práce?“ či „Dřív jsem měl pro sebe málo času a tak nyní dělám něco víc pro sebe“ a nebo „ Nyní, když jsme nezaměstnaní, nemáme naprosto žádnou možnost být něčím zaneprázdněni“ (s. 71) Na pozadí těchto skutečností se aktualizuje fakt, že pro zaměstnaného člověka je využití volného času záležitostí promýšleného zvažování, zatímco pro nezaměstnaného kategorie smysluplnosti prožití času ztrácí význam. To co bylo možné udělat dopoledne je docela dobře možno udělat odpoledne nebo to nechat na zítřek: dny náhle probíhají v nečinnosti a bez existence smysluplnosti pevného řádu. Muži tedy většinou trávili dny v nečinnosti. Jistou výjimku tvoří návštěva Dělnického klubu, kdy již pouhé rozhodnutí jeho návštěvy odráží jistou rozhodnost a zacílenost. Pro většinu mužů však tvořila nečinnost náplň valné části dne a i drobná pomoc v domácnosti během půldne, jako vyprovázení dětí do školy, krmení králíků, nákup v obchodě a škrabání brambor, bylo muži považováno jako „velká práce v domácnosti“. Stejně jako vycházka s dětmi nebo pouhý domácí dohled nad nimi. Pouze političtí funkcionáři vybočovali svoji volno-časovou činností mimo rámec pouliční zahálky a občasné práce v domácnosti . Stovka mužů tak strávilo svůj typický den následovně: (s. 73) Dopoledne
Odpoledne
Zahálka: posedávání doma, procházka, Postávání na ulici
35
41
Návštěva Dělnického klubu: hra v karty nebo šachy, povídání
14
16
Nečinnost a drobné domácí práce: nošení vody, nákupy apod.
31
21
Větší domácí práce: sběr a štípání dříví, dohled na děti, práce na zahrádce, oprava obuv
12
15
Péče o děti
6
5
Drobná činnost:poslech rozhlasu, ruční práce
2
2
100
100
Celkově
19 Hlavní náplní dne tedy byla zahálka. Týkalo se to všech věkových skupin nezaměstnaných mužů. Mladší však věnovali více času klubové činnosti, protože nebyli zpravidla nijak vázání starostí o vlastní rodinu a v životě místního společenství nacházeli více přitažlivějších zdrojů pro individuální vyžití. Vcelku však jedinými opravdu pravidelnými činnostmi místních mužů byl sběr dříví, pěstování zeleniny a případně pěstování králíků. Tento částečný návrat k zemědělskému způsobu života měl své opodstatněné existenční důvody a s jistou výhodou odlišoval nezaměstnané od stejně postižených ve městě. Pojem nezaměstnaný se v daném kontextu vztahoval ke světě mužů, pro ženy vyjadřoval spíše stav absence příjmu. Den pro ženy trval déle než u mužů a činil průměrně 14,5 hodiny. Jejich práce měla trvalý smysl a byla naplňována stále se opakujícími úkony a úkoly, stabilitou funkcí a pravidelností povinností. Sto sledovaných žen tak vykázalo následující strukturu prožitého dne: (s. 75) Dopoledne Odpoledne Domácí práce 75 42 Praní
10
8
Péče o děti
6
12
Drobné domácí práce (šití) a zahálka
9
38
Celkově
100
100
Tabulka se výrazně liší od srovnatelných údajů mužů a jasně reflektuje vyšší pracovní nasazení žen v domácnosti. Typický den jedné z žen vypadal takto: (s.75) 6-7 7-8 8-9 9-10 10-11 11-12 12-13 13-14 14-17 17-18 18-19 19-20 20-22 22-23
Oblékání, zapálení ohně, příprava snídaně Mytí, oblékání a vyprovázení dětí do školy Mytí nádobí, praní, nákupy Úklid Příprava oběda Dokončení jídla a oběd Mytí nádobí a úklid kuchyně Vyprovození dětí do mateřské školky Šití a zašívání Vyzvednutí dětí ze školky Večeře Uložení dětí ke spánku Šití, zašívání Odchod do postele
Denní režim žen byl tedy naplněn prací: vařením, drhnutím podlahy, stehováním, látáním šatstva, šitím a přešíváním, péčí o děti, starostmi o výdaje. Zbýval pouze malý prostor pro volný čas. Dokonce menší než v dobách zaměstnanosti: šití a přešívání jako náhrada za koupi nového oblečení zabralo spoustu času. Ženy tak nejen usilovněji než muži čelily běžným starostem strádání, ale alespoň v malé míře kompenzovaly nedostatek finančních zdrojů zvýšenou péčí o ošacení. Často propastné rozdíly v časově skladbě dne mezi zahálejícími muži a starostmi přetíženými ženami vedly často i k příležitostným domácím neshodám. Dokládá to i výpověď jedné z místních žen: Ačkoli mám nyní mnohem méně práce než
20 předtím, jsem ve skutečnosti po celý den v jednom kole, a nezbývá mi vůbec čas rozptýlení. Dříve jsme dětem mohli kupovat nové oblečení. Nyní strávím celý den záplatováním, vyspravováním a zašíváním, aby vypadalo alespoň trochu k světu. Můj manžel říká, že s tím nikdy nejsem hotova a vyčítá mi, že si občas s jiným ženami venku nepopovídám. Prostě nechápe, co to znamená udržovat oblečení ve stavu, za který by se děti nemusely stydět.“ (s. 75-76) ) Jiná z žen si stěžuje na nedochvilnost manžela: „Nyní se kolem oběda zpravidla pohádáme, protože muž nikdy nepřijde včas, ačkoli v minulosti byl přesný jak hodinky.“ (s. 76) I to dokládá postupnou ztrátu pojmu času ve světě, kde nic nemusí být uděláno zde a nyní, kde jakákoli činnost postrádá svůj původní smysl a pevné významové zakotvení. Ženy deklarovaly touhu návratu k původnímu prosperujícímu stavu nikoli pouze z finančních ohledů, ale i z důvodů většího společenského uplatnění, širší nabídky sociálních kontaktů a bohatšího kulturního vyžití. Jejich smysl pro význam a hodnotu času však nebyl zdaleka narušen jako v případě svých mužů. Rytmus života vesnice se v důsledku všeobecné nezaměstnanosti zásadně změnil. Neděle a svátky ztratily svůj původní pospolitostní smysl, význam a důležitost. Dřívější velké nedělní a sváteční knižní výpůjčky postrádaly své opodstatnění. Čtrnáctidenní cyklus výplaty podpory v nezaměstnanosti určoval mocně život celého místního společenství a nahradil dřívější úlohu nedělí a konce měsíce. Pouze děti stále žily v tradičním týdenním rytmu a tím udržovaly povědomí běžné časové posloupnosti i pro zbytek rodiny. Roční období naopak svůj význam spíše znásobila. Konec nákladného období topení a dlouhého svícení byl kvitován s úlevou, stejně jako začátek sezóny pěstování zeleniny a možností příležitostné zemědělské práce. Změny ročních období tak nabývaly na významu nesrovnatelném pro domácnost průmyslového dělníka. Běžný každodenní život v Marienhalu se tedy pod tíhou nezaměstnanosti vracel k primitivnějšímu a jednotvárnějšímu stylu. K životu bez pevného časového uspořádání, silnějších podnětů a zejména bez dostatku smysluplných činností. 8. SLÁBNOUCÍ PRUŽNOST Marienthal vykazoval viditelně slábnoucí schopnost vzpamatovat se z utrpěné rány. Otázkou zůstávalo, co bude dál? Uzavření továrny vyvolalo naprostý šok. Život se v jednom okamžiku zásadně změnil. Zpočátku si zejména ženy kladly otázku, jak vyjdou se čtvrtinou původních příjmů? Mnohé z nich, které se časem naučily s omezenými prostředky vycházet, v počátcích nezaměstnanosti nadělaly spoustu dluhů. V prvních měsících nad faktorem ekonomické deprivace převládal fatální paralyzující pocit beznaděje a nevratnosti daného stavu. Po roce došlo k některým náznakům normalizace místního života: po uzavření byla znovu obnovena činnost dnou sportovních klubů fotbalistů a zápasníků. Prvotní šok časem postupně vyprchával a život se stabilizoval o něco lépe, než místní lidé původně předpokládali. Ale zásadní otázka zůstávala nezodpovězena: „udrží se daný stav alespoň na stávající úrovni nebo se ještě rapidně zhorší?“ Z pohledu získaného empirického materiálu se předně ukazovalo, že místní ekonomické podmínky se stále zhoršovaly. A to v přímém důsledku zákonů o podpoře v nezaměstnanosti, která je po určité době nahrazena nižšími sociálními dávkami, které jsou postupně snižovány a poté zcela zastaveny.
21 Omezený příjem však nebyl jediným devastujícím ekonomickým faktorem. Ten byl umocňován vyřazováním opotřebovaných osobních potřeb, za které nebyla z finančních důvodů ani náhrada, ani možnost oprav i v těch nejúzkostlivěji kontrolovaných rodinných rozpočtech. Rozbité kameninové nádobí, roztrhané boty dětí, mnohonásobně záplatované oblečení, rozpadající se spodní prádlo., to byla noční můra většiny místních hospodyněk. Lépe na tom byly v rodinách dobře zásobených zbytky látek přinesených z továrny pro „strýčka příhodu“. Takový materiál byl s výhodou použit k záplatování, přešívání či šití oblečení hlavně pro děti. Zejména školáci potřebovali do školy co „na sebe“. Brzy se ukázal velký nedostatek spodního prádla. To později pilné hospodyňky šily ze zásob ložního povlečení, které v mnoha rodinách přinášelo nostalgické vzpomínky na mnohanásobné svatební dary. Děti byly zpravidla lépe oblečeny než dospělí. Právě ony byly prvně obdarovávání v rámci charitativních akcí a pro ně matky šily a přešívaly oblečení do školy. Oděv rodičů byl naopak zpravidla zcela jednoduchý a velice obnošený. Stav šatníku ilustruje místní rodina 363: otec, matka a pět dětí: jedenáct chlapeckých košil (šest přešitých z otcových starých košil), osm párů chlapeckých spodků, šest párů pletených spodků, čtyři pletená podvlékací trička, jedenáct malých dětských košil a kombinaček, šest kapesníků, jedna pánská řadová vesta, dvanáct měkkých připínacích límečků, dvě bílé spodničky se zdobením, jedna ženská halenka, jeden pár ženských pletených spodních kalhotek. (s. 81) V kuchyni stejné rodiny byly pouze tři vidličky a jediný nůž (A.S. srv. angl. miners family 1938). To však příliš nevadilo, protože rodina po celé týdny nejedla maso. Naopak velkým problémem byla nedávno rozbitá kameninová konvice, místo ní se používal kuthan (omáčkovník). I ten však měl zřejmě své dny sečteny: během osmnácti let byl bezpočtukrát letován a nyní opět začínal propouštět vodu. Reakce místních obyvatel na ekonomický úpadek se odvíjela i od výše měsíční finanční podpory na člena rodiny v šilincích jako jediného místního zdroje příjmů. Ta korespondovala s mírou emancipace a postoje k nastalé životní situaci v dimenzích již prezentovaných typů domácností. Reflektovala tak i reálný průměrný příjem v šilincích na spotřebitele v jednotlivých typech rodin (s. 82): Nepodlomené 34 Rezignované 30 Zoufalecké, zlomené 25 Apatické 19 Výše příjmu neodráží pouze celkové postavení rodiny, ale umožňuje odhad jejího dalšího úpadku směrem k budoucímu očekávanému zařazení do nižší kategorie. To v daném kontextu znamená mnoho. Pět šilinků rozdílu příjmu je například hranici dělící užívání cukru od nezbytnosti sacharinové náhražky, možnosti dát dětem opravit boty a nebo je nechat polobosé doma. Znamená šanci občas si zakouřit, nebo sbírat na ulici cigaretové nedopalky. Ale co víc, jde o hranici mezi postojem životní nepodlomenosti, rezignace, zoufalství a lhostejnosti. Nezaměstnanost má negativní dopad i na zdravotní stav postižených. Jednak nedostatečnou kvalitou a kvantitou výživy, přísunem vitamínů a celkovým zdravým životním stylem a dále nemožností včasné a účinné léčby. V Marienthalu se to jasně potvrdilo zejména na zdravotním stavu dětí, který přímou úměrou závisel na ekonomickém stavu rodiny.
22 Zajímavým zjištěním je, zejména pro některé věkové kategorie, i nebezpečí ztráty povědomí dělnické mentality a sounáležitosti pod tíhou nezaměstnanosti. Nadpoloviční většina dotazovaných tak svůj profesionální status označila jako“nezaměstnaný“, ostatní v přibližně stejném poměru uváděli své povolání a nebo k němu připojili dovětek „nyní nezaměstnaný“. První skupinu tvořili mladí absolventi učňovských oborů a muži starší padesáti let. Pouze desetina byla ve věku 21-50let a tvořila základ těch, kteří se postupem času identifikují s třídním postavením nezaměstnaných. K další důležité otázce vztahující se k budoucímu možnému vývoji nezaměstnaného jedince patřilo, jak nezaměstnanost ovlivňuje osobní vztahy. Výzkum odhalil vyprchávání zájmu o politiku, růst celkové podrážděnosti a existenci dojemné péče zejména o děti. Z výpovědí místních žen vyplývá, že v některých případech nezaměstnanost utužila pevnost partnerských vztahů, když samotná přítomnost manžela v domě byla chápána jako zdroj emočního uspokojení. Jindy se muž vzdal v důsledku nové situace konzumace alkoholu. Jedna žena se tak svěřuje: „Nyní máme s manželem lepší vztahy, protože mi pomáhá a dohlíží více na děti. Když jsme měli první dítě, tak nebyl zdaleka tak pozorný jako v případě toho nejmladšího“. (84) V řadě manželství však nová situace plodila nervozitu, napětí a občasné hádky. Partnerské vztahy v řadě případu erodovaly pod tíhou nezvládané situace nedostatku, nejistoty a bezperspektivnosti. Prvotní oceňování maximalizace užitku z minimálních příjmů se postupujícím zbídačením měnilo v rozmrzelost stereotypu. Společný stereotypem ubíjející život postrádající smysluplnost tvořivé činnosti se ohlašoval sílícími výbuchy podrážděnosti a hádek střídajícími se obdobím tísnivého ticha strádající domácnosti. Mimořádně složité životní podmínky přinášely i mimořádně velké nároky na mezilidské, zejména partnerské vztahy, uvnitř postižených rodin. Zlepšení vztahů manželů v důsledku nezaměstnanosti bylo zcela ojedinělé. Ve většině případů naopak docházelo k vyšší frekvenci neshod, hádek, nedorozumění a vzájemných obviňování. Tendence latentně v manželství skryté byly externími podmínkami nezaměstnanosti dále rozkrývány a akcelerovány. Vztahy rodičů k dětem naopak nezaznamenaly zásadní proměny. Rodiče se zvýšenou péčí alespoň o základní blaho svým potomků světu dětí spíše přibližovali. Stížnosti smíšené z bezradnou rezignací se vztahovaly spíše k jejich rozbité obuvi a opotřebovanému oblečení. Rodiny byly schopny zabezpečit své výchovné funkce v míře odpovídající předcházející situaci. Mezilidské vztahy pod tíhou nezaměstnanosti se vcelku ukázaly být odolnější a trvalejší než vztahy ve sféře ekonomické a institucionální. Sociografický výzkum života v Marienthalu ukázal nemilosrdně sílící tlak ekonomických problémů na život místních obyvatel. Jejich životní nároky se naopak stále snižují. Veškerá energie je vyčerpána na udržení zužující se oblasti pouhého existenčního přežití. Stereotyp bezperspektivnosti dne otupuje původní svět hodnot a přináší postupnou ztrátu pojetí času. Pouze mezilidské vztahy se zdají být v podstatě neporušeny. Zpětný pohled jasně naznačuje, že postupný psychologický rozklad všech typologií domácností v kontextu zužujících se ekonomických zdrojů směřuje k zoufalství a zkáze. Lidé dobrého sociálního postavení postupně ztrácejí adaptační schopnost čelit nové situaci. Život se hroutí, lidé nejsou schopni překonat nesmírnou propast mezi prosperující minulostí a současným stavem všestranného úpadku. Prvotní šok se rozplývá v sílící rezignaci. Někteří obyvatelé působili dojmem, že jejich osud byl předurčen již v minulosti a směřování ke zničující budoucnosti jen odráží zničující katastrofické reakce. Pouze ti, kteří žili v těžkých životních podmínkách i
23 v minulosti, s úlevou přijímají skutečnost, že jejich osud sdílí celé společenství. Situace těchto lidí nebyla nezaměstnaností zásadně změněna, jejich životní postoje zůstaly tedy stejné. Výzkumníci vstoupili na půdu Marienthalu jako badatelé, místo opouštěli s jediným přáním: aby se tragická příležitost k opakování takového šetření již nikdy neopakovala. *
*
*
Sonda do života nezaměstnané rodiny: Víkend hornické rodiny Marie Jahoda: Unemployed Men at Work (The Subsidence production Society) M. Jahodová poutavým způsobem na základě osobní bezprostřední zkušenosti popisuje i život anglické rodiny nezaměstnaného horníka konce třicátých let. I zde jde o konfrontaci zoufalé marnosti chudoby přežívání s drobnými radostmi vícečlenné rodiny v hornické oblasti postižené nezaměstnaností. Zúčastněným pozorováním vybranou rodinu tvořili rodiče a čtyři děti. Otec byl ve svých čtyřiceti třech letech již nekonečných pět let bez práce. Matce bylo třicet devět let. Dva starší synové, šestnáctiletý Ted a čtrnáctiletý Bill, pracovali v podzemí na šachtě. Edému bylo sedm let a nejmladší Margaret šest let. Stůl v kuchyni pro šestičlennou rodinu nestačil, mohly za ním sedět pohodlně pouze čtyři osoby. Nebylo proto možné, aby celá rodina seděla v kuchyni pohromadě. V obývacím pokoji sice větší stůl byl, ale v souladu dobovými zvyklostmi se užíval spíše vyjímečně a to především v případě návštěv. Sobota, 29. ledna, 1938, 16 hodin. Dva starší hoši se vrátili z práce, postupně se umyli a převlékli, napřed Ted a potom Bill. Ve stejném pořadí dostali následně i oběd. Matka průběžně podávala jídlo i ostatním a přitom se stále hovořilo. Matka se poté se svátečními pocity připravovala na pravidelnou sobotní návštěvu biografu v nedalekém Abersychanu. V půl páté proto odešla na autobus. Starší chlapci se mezitím také oblékli a odešli s několika přáteli do stejného biografu jako matka. Chodili raději bez doprovodu rodičů – a jak matka správně tvrdila – bavili se lépe s přáteli a ona to plně respektovala. Dvě mladší děti se v doprovodu svých vrstevníků vydaly pěšky do biografu již v půl třetí, aby shlédly dětské filmové představení. Odtud se vrátily již kolem páté hodiny. Otec byl po celou tu dobu doma, dohlížel na udržování ohně a hrál na tahací harmoniku. Kolem páté začal připravovat čaj pro dvě mladší dětí a pro sebe, k tomu podával lívance, které matka připravila již během dopoledne. Děti si poté odešly hrát ven., děvčátko si s sebou vzalo“na procházku“ i panenku. Otec se opět usadil vedle kamen v obývacím pokoji, nechal petrolejovou lampu v kuchyni a v přítmí místnosti si opět krátil dlouhou chvíli hrou na harmoniku. Poté odešel pro pravidelný příděl mléka, kterou nezaměstnaní dostávali od místního pivovaru. Při té příležitosti porozprávěl s přáteli a s jedním také nezaměstnaným místním občanem si dohodl na následující nedělní dopoledne opravu rozhlasového přijímače. Poté se otec vrátil domů. Ostatní členové rodiny mezitím shlédli kovbojku. Matka však ještě před návštěvou biografu stihla vypít v Abersychanu čaj se svoji švagrovou. Poté prorazila šeď všedních dnů i pochůzkou po místním obchodním domě Woolworth, kde také něco málo nakoupila a dopřála si i oblíbený šálek čaje. V šest hodin šla do biografu. Po skončení filmového představení ještě na chvíli zaskočila na návštěvu svých přátel, kde byla pohoštěna šálkem kakaa. To samo o sobě patřilo k dalším nevšedním zážitkům: kakao okusila poprvé v životě a velice ji zachutnalo. Vcelku spokojená a v pohodě se vrátila autobusem domů o půl desáté.
24
Co skutečně dělali starší hoši kromě návštěvy biografu nebylo zcela jasné. Matka ovšem správně tušila, že se zřejmě bavili koketováním s místními děvčaty. V půl deváté se otec vrátil domů a zjistil, že se matka ještě nevrátila., i děti byly stále ještě venku. Přišly domů až kolem deváté a přivedly si i své kamarády. Sesedly se společně kolem kamen a dožadovaly se vyprávění příběhů. O několik minut dorazil i Bill, váhavě s rozhlížel kolem, poté se zaposlouchal do vyprávění a nakonec se odebral do ztemnělého obývacího pokoje, kde začal hrát na harmoniku. V půl desáté dorazila domů i matka s Tomem, se kterým se setkala u autobusu. Otec si mezitím, jako každou sobotu večer, „užíval“ v místním hostinci. Matka připravila večeři. Byla dobře naladěné, velice si pochvalovala film, který odpoledne shlédla a během večeře o něm také mladším dětem vyprávěla. K večeři byla obligátní opékaná slanina s konzervovanými rajčaty a čaj. Ihned po večeři byly mladší dvě děti poslány do postele: ani se neumyly, na to už bylo příliš pozdě. Dožadovaly se povolení vzít si s sebou k postýlkám svíčku, bály se totiž tmy. Matka podala večeři i hochům, ti však s usednutím ke stolu otáleli a proto začala jíst bez nich. Nebylo totiž zvykem čekat na opozdilce. Po večeři starší hoši odešli do vedlejší místnosti, kde ve tmě Ted hrál na harmoniku a spolu s Billem kouřili cigarety. Oba byli zjevně unaveni, ale odmítali jít spát a to i vzdor skutečnosti, že Ted měl vstávat již v půl páté. Měl totiž nedělní pracovní směnu. Hodinu před půlnocí se domů z hostince vrátil i otec a tak se hoši konečně rozhodli ulehnout k spánku. Otec toho tentokrát zjevně vypil trochu moc: choval se proto nezvykle živě. Vyprávěl o všem, co v hostinci slyšel. Matka mu připravila pozdní večeři a zatímco jedl, dala se do umývání nádobí. Otec se ale choval stále poněkud hlučně a tak ho matka několikrát bezvýsledně umírněně požádala, aby s ztišil. Když bylo nádobí umyto, vyprávěla si manželé o místních poměrech nastalých při organizování pracovního uplatnění nezaměstnaných. Čtvrt hodiny před půlnocí však i oni odešli spát. O půlnoci se zdálo, že všichni v domě již spí. Noc ale byla velice ošklivá, byla bouřka a pršelo. Zvukovou kulisu navíc umocňovala rvačka dvou koček na zahradě. Probuzené děvčátko ve strachu prosilo maminku, aby si ji vzala k sobě do postele. Nepochodila však. Během čtvrthodiny tak byli všichni vzhůru, chlapci si z nastalé situace dělali legraci a malá Margaret usedavě plakala. Za chvíli ale všichni opět usnuli. V půl páté začal zvonit budík. Probudil prvně matku, která zase vzbudila otce a žádalo ho, aby vytáhl čtrnáctiletého Teda z postele. To však nebylo rozhodně snadné. Nakonec se to však podařilo a oba - otec i Ted – odešli do kuchyně. Otec rozdělal oheň a připravil čaj, Ted se mezitím oblékal. Stále však zuřila nezvykle silná bouře a tak bylo rozhodnuto, že Ted do práce nepůjde. Cesta na šachtu přes okolní kopce byla v tomto počasí příliš nebezpečná. Oba – otec i syn – proto společně vypili šálek čaje a opět zalehli k dalšímu spánku. V devět ráno se obě menší děti probudily a – aniž by se opět umyly – posadily se ke kamnům. O půl hodinu později vstala i matka a věnovala se přípravě snídaně. Než se ohřála voda na čaj, umyla si ruce a obličej a upravila si vlasy. V deset hodin byla připravena snídaně pro děti a matku: pšeničná kaše, mléko, čaj a chléb s máslem. Během snídaně přišel i otec, počkal až žena a mladší děti skončili s jídlem a poté se nasnídal i on. Chlapci byli stále v posteli“ až v půl jedenácté bylo podle smíchu a vzájemného pokřikování zřejmé, že jsou i oni vzhůru. Vstal ale až na oběd v jednu hodinu odpoledne. Mezitím matka umyla nádobí, velice zběžně uklidila celý byt a prohlašovala přitom: „je přece neděle“. Malé děti si odešly hrát ven. Otec vyčistil kamna, poté „jen tak“ bafal z fajfky. To už se matka plně věnovala přípravě
25 nedělního oběda. Kolem poledne se otec zvedl a zašel se podívat na kamarádův rozhlasový přijímač a ihned poté „zaskočil“ do hostince na pravidelný nedělní polední drink. V jednu popoledni byl připraven oběd. Hoši a matka pojedli vepřovou pečeni, zelí a brambory ochucené sťávou z masa. Protože v domě byly pouze dva nože, používaly se dle potřeby jednotlivými stolovníky střídavě. Na stole nebyl žádný ubrus. Nejmenší děti dostaly najíst až ve chvíli, kdy matka začínala umývat nádobí. Domů dorazil i otec a tak i on dostal svoji nedělní porci oběda. Protože se v rodině očekávala návštěva, upekla matka jablkový koláč. Ve čtvrt na tři dvě malé děti odešly v nejlepších šatech do nedělní školy. Odtud se však nevracely přímo domů, ale hrály si ještě venku. Otec však v hostinci konzumoval nezvykle vyšší dávku alkoholu a proto se zjevnou úlevou vyhověl matčině návrhu, aby se šel na chvíli do postele „odpočinout“. Starší hoši kouřili, „jen tak“ poposedávali a nakonec se zjevně nudíce šli projít ven. Matka připravovala kvůli návštěvě v obývacím pokoji stůl, pokryla ho čistým ubrusem a připravila chléb s máslem, zavařeninu a krámový svitek a čerstvě upečený jablkový závin. Poté se usadil ke čtení novin „The People“. Zajímala se hlavně o zprávy z černé kronika. Svěřila se: „Mám moc ráda pořádně barvité příběhy vražd“. V půl páté otec s matkou a dvě malé děti vypili každý svůj šálek čaje, očekávaná návštěva dosud nedorazila. Ve tři čtvrtě na pět však hosté konečně dorazili. Přišla otcova sestra se svoji dcerou a matčin synovec s manželkou a tříletým synem. Všichni byli pozváni ke stolu. Matka ne příliš případně prohlásila: „Nevšímejte si nás, právě jsme dopili čaj“. A po chvíli navázala“ A co vy, už jste měli čaj?“. Hostům nezbývalo nic jiného než přisvědčit. Na to matka zjevně nevhodně reagovala konstatováním: „Tak to zřejmě nebude vhodné vám čas nabízet“. Poté – pochopitelně – nastalo trapné ticho, hosté by jistě čaj neodmítli. Tíha okamžiku sice rychle vyvanula, matčino neobratné chování nicméně všechny přítomné poněkud zaskočilo. Synovec šel s hochy, kteří se právě vrátili domů, hrát do kuchyně na harmoniku. Po chvíli však byli opět všichni pohromadě v obývacím pokoji. Dorazili ještě další dva návštěvníci, takže v malém přetopeném pokoji se hlučně bavilo čtrnáct lidí. Synovec hrál na harmoniku, ženy se živě bavily, děti si hrály a pokřikovaly na sebe a celkový kolorit doplňovala zmateně pobíhající a mňoukající kočka. Bill předváděl své umění karetních triků. Chvíli se dokonce ženy pokoušely tančit, ale bez náležité odezvy.Poté byly předvedeny další karetní kousky a také se hodně kouřilo. Ženy se bavily po svém: tématem rozhovorů byly nákupy, starosti o domácnost a známí. V půl šesté společnost odešel starší z hochů „na rande“, jak matka suše konstatovala. Matce se však hlučná společnost přestávala s rostoucím zmatkem líbit. Snažila se proto alespoň utišit alespoň děti, ale marně. Otec ji vyzval, aby hostům nabídla víno. Matka ne příliš ochotně opáčila: „No, když myslíš, tak tedy ano“. Šla proto a nabídla domácí víno, což všichni přítomní zjevně velice ocenili. V sedm hodin však hluk přerůstal mez snesitelnosti. Znervóznělá matka proto poslala dvě malé děti za velkých protestů spát. Poté se společnost poněkud ztišila. V osm hodin začali čtyři z účastníků domácí party hrát asi na půl hodiny karty. Paní domu mezitím pro hosty připravila večeři: studené vepřové maso a chléb s máslem. Stolovalo se pod dohledem matky v kuchyni. Trvalo pak asi dvacet minut, než se hosté před půl desátou sebrali k odchodu. Poté matka připravila v večeři pro svoji rodinu. Někteří, jako ostatně vždy, začali jíst dříve. V nabídce bylo totéž, co dostali hosté. Ted se vrátil domů kolem desáté a zdálo se, že byl s průběhem odpoledne velice spokojen. Všichni přítomní sesedli kolem stolu, malé děti již tvrdě spaly. Jedli bez ubrusu a používali přitom střídavě jeden nůž. Po večeři matka předčítala noviny a vyprávělo ostatním o jednom z příběhů, který ji tam zaujal. Otec a synové odešli z kuchyně. Ted si četl kovbojku a Bill hrál patience. Otec opět nedělal nic neobvyklého“ kouři zadumaně svoji dýmku. Občas si ti tři mezi sebou vyměnili pár slov. Po odpoledním
26 vzruchu a napětí každý vychutnával nastalou atmosféru poklidu. Hoši po několika opakovaných výzvách konečně v půl jedenácté odešli spát: otec je se smíchem „hnal s pohrabáčem“ do postele. Matka – jak jinak – umyla nádobí. Ve čtvrt na dvanáct si šli společně lehnout i oba rodiče a o půlnoci celá domácnost nezaměstnaného horníka již tvrdě spala. *
*
*
Závěrečná poznámka o nezaměstnanosti. Dekáda třicátých let přinesla Evropě vedle soumračného směřování ke Druhé světové válce i dosud nepoznanou zkušenost totální hospodářské krize spojené s bezprecedentní mírou nezaměstnanosti. Dobové ukázky ilustrující šeď rodinného života nezaměstnaných se vztahují k různým časovým obdobím a odlišným společenským kontextům. Vzdor této spíše formální rozrůzněnosti spojuje rakouské nezaměstnané společenství počátků třicátých let a anglickou rodinu horníka bez práce konce třicátých let řada zásadních vnějškově sledovatelných a vnitřně silně osobnostně působících faktorů, které se nesmlouvavě projevovaly v každodenním životě nezaměstnaností a tedy i krajní chudobou postižených lidí. Prohlubující se finanční a materiální problémy, stereotyp životní bezcílnosti, neefektivní prožitek času, bezperspektivnost, deprese, nuda, ztráta zdravého sebevědomí, pocity marnosti a ulpívání na drobných radostech života. Zejména právě tyto znaky ilustrují jedince, kterým je odepřena možnost smysluplné pracovní činnosti. Tím dále tyto problémy přímo či zprostředkovaně přinášejí erozi životních hodnot i rodinám postižených. Jestliže pro nezaměstnané mezi Světovými válkami byl fenomén ztráty práce pevně provázán s finančními těžkostmi a tedy s následnou chudobou vyúsťující i v krajnost sociální exkluze – vytěsnění na okraj společnosti a ztrátu běžných sociálních kontaktů – pak dnešní sociální scéna nabízí v tomto ohledu v mnohém srovnatelný obraz. Dnešní nezaměstnaní mají přirozeně – v souladu se „světa během“ - k dispozici více materiálních požitků ve srovnání s minulostí třicátých let, jde však zejména právě zejména o civilizačně a technicky podmíněné atributy spojené přirozeně i s progresem s oblasti sociální. Dnešní rodina nezaměstnaných zřejmě nebude v důsledku tíživých dopadů ztráty zaměstnání čelit problémům nedostatků ve stolování (příbor nikoli pro každého rodinného příslušníka, problém jak nahradit rozbité nádobí), oblékání (věčné přešívání starších věcí alespoň pro děti, katastrofické situace spojené s rozbitou obuví) či nebude zoufale řešit problém skutečného nedostatku potravy – hladu. Může však nacházet - stejně jako lidé bez práce ve třicátých letech minulého století - drobná potěšení prosvětlující tíhu nastalé situace v luxusu kouření či návštěvě hostinců (mužští – i mladiství - členové britské rodiny nezaměstnaného horníka), či občasném dopřávání se věcí běžně finančně nedostupných (ochutnávání luxusního kakaa či svátečně prožívaná návštěva filmového představení anglické hospodyňky). Nezaměstnaní dnes nezkonzumují zřejmě veškeré psy v obci (jako v Marienthalu), ale budou možná vtahováni do nezbytnosti selektivně organizovaných nákupů relativně levných nekvalitních potravin a spotřebního zboží v nejbližším supermarketu. A co dál: Budou i dnes neúprosně postaveni před problém úhrad nákladů spojených s bydlením a celou škálou výdajů, který život v soudobé společnosti zpravidla přináší bez ohledu na konkrétní sociální pozici jednotlivce: splátky, půjčky, pojistky, výdaje spojené s výchovou dětí atd. Hlavním „spojovacím článkem“ nezaměstnaných „včera i dnes“ je skutečnost, že jsou až do našich dnů zpravidla nedobrovolně zbavováni kategorie kvality života: jako nezaměstnaný sice vysloveně netrpím hladem, ale mohu jíst pouze nekvalitní levné jídlo, oblékám se hlavně v souladu se silně redukovanými finančními možnostmi a nikoli s módou a individuálním
27 stylem, rezignuji na kulturní či společenské vyžití, zapomenu na dovolenou mimo bydliště a na cestování vůbec, sejdu z cesty všestranně osobnostě obohacujícího zdravého životního stylu. I dnes nezaměstnaný zřejmě „přeřadí“ – alespoň po určité době – na rychlostní stupeň úsporného životního stylu a rezignaci na ty požitky a radosti života, které si mohl dovolit v lepších časech. A hlavně je vystaven obecným a vůči běhu času odolným psychologickým dopadům ztráty profesních kontaktů: vytrácení psychické pohody, sebedůvěry a životního uspokojení na úkor rostoucí deprese, úzkosti a pocitů bezperspektivnosti. Tím spíše, že k současným znakům trhu práce patří právě schopnost profesní přizpůsobivosti, ochota průběžného sebevzdělávání a plného pracovního nasazení v ostrém konkurenčním prostředí adorujícím často mládí, asertivitu a osobní šarm před zkušeností, zralostí, solidností či dokonce moudrosti. Tím spíše se aktualizuje nezbytnost urychleného komplexního zkoumání problému nezaměstnanosti, které naši společnost čeká. Jak v oblasti materiální, tak z hlediska psychologického, převažuje totiž na váze dopadů nezaměstnanosti zpravidla miska ztrát. A to je v každém případě bolestivé jak ze zorného úhlu postiženého jedince a jeho rodiny, tak ve světle perspektiv soudobé společnosti, deklarující hodnoty opřené o rostoucí produktivitu a inovační schopnosti. Tedy o výkon vysoce vzdělaného obyvatelstva nacházející své individuální uplatnění ve smysluplné společensky prospěšné a individuálně pozitivně stimulující práci.
II. Bezdomovství Problematizované či dokonce konfliktní mezilidské vztahy, související s propouštěním a následnou ztrátou zaměstnání, přispívají významným a mnohdy velmi dramatickým způsobem dokonce i ke ztrátě domova. Socialismem zaručené „právo na práci“ současně znamenalo, že nebát v pracovním procesu a nezdržovat se v trvalém bydlišti byl důvod k trestnímu stíhání pro příživnictví. Podniky a organizace tak často zaměstnávaly i nepotřebné a neproduktivní pracovníky a dokonce jim v některých případech nabízely i ubytování s trvalým pobytem. V tomto smyslu jsme se alespoň fyzicky s bezdomovce v dnešním smyslu nepotkávali, tušili jsme však, že lidé bez domova fakticky existují či mohou existovat. Pojem bezdomovec je běžně spojován až s obdobím transformace devadesátých let, kdy se problém lidí bez domova, bez střechy nad hlavou a zpravidla i bez trvalých prostředků obživy stal náhle aktuálním. Pojmově lze bezdomovce označit jako jedince, který nemá zázemí, kam se uchýlit. Mohou mu chybět fungující rodinné vztahy, je osamělý a nemá nikoho, kdo by mu účinně pomohl ze začarovaného kruhu existenčních problémů. Nemít střechu nad hlavou ale nemusí být ta nejzávažnější, osobnost bezdomovce primárně utvářející okolnost. Důležitější je mnohdy skutečnost, že nemá domov, tedy rodinu, stálé přátele, kolegy. Právě absence rodinných a přátelských vazeb a vztahů je základem a „východiskem“ „stavu bezdomovství“. Správně tak upozorňují představitel charitativního sdružení Naděje: „Být bez domova je něco závažnějšího, něco bolestnějšího a hlubšího, než být bez střechy nad hlavou“. Sociologicky vzato lze bezdomovství chápat jako extrémní vyloučení a pod pojmem domov vidět nejužší síť mezilidských vztahů. Řada bezdomovců však zřejmě naráží i na další stránku podstaty domova: Mít domov vyžaduje také určitou oběť, péči, investici času a prostředků, oběti a vyvarování se jednání ohrožujícího jeho stabilitu. Mnohdy si lidé kladou otázku“ „jak se člověk stane bezdomovcem ?“ běžně se má za to, že většina bezdomovců pochází z rozvrácených rodin a že vlastně jejich valná většina spořádaný život nikdy nezažila, protože prožili život v dětských domovech a poté „na ulici“ a vůbec „jak se dá“. Esejisticky vzato lze v mnohém ohledu nazvat naše bezdomovce jako „cizince ve vlastní obci“. Jako ty naše spoluobčany, kteří dnes narážejí na povahu dnešní dynamicky a
28 nejednosměrně se ubírající společnosti ve které ochranné funkce státu stále více podléhají erozi. Propast mezi ekonomickou úspěšností a sociální odpovědností tvoří bázi extrémní situace, kdy jedni nemají soucit a druzí nemají sílu či předpoklad zapojit se do dynamiky světa založeného na penězích. Situaci, kdy nejsou ochotni či schopni začlenit se do marketingově řízeného stereotypu vydělávání a utrácení peněz. Občanská solidarita ekonomicky úspěšných se v tomto případě mnohdy rozmělňuje v institucionalizované – a tedy nepružné – solidaritě a „jistotách“ sociálního státu. Prakticky vzato se ukazuje, že k hlavním důvodům, proč bezdomovci vyhledávají pomoc, tedy otázka převažujících faktických důvodů bezdomovství, se týká zejména ztráty práce a bydlení a finančních problémů provázaných často se zadlužeností. Příčinou ztráty domova a rodiny může být i nízký příjem či důchod, vyhrocené manželské či partnerské problémy, rozpad vztahů rodiče-děti-sourozenci, závislost na alkoholu či návykových látkách. Živnou půdou bezdomovství jsou i psychické poruchy, tělesné postižení, invalidita , osamělost. Mezi bezdomovce se, v souladu s očekáváním, velice často „včlení“ osoby propuštěné z výkonu trestu či psychiatrické léčebny, cizinci v postavení uprchlíka či migranta a ke zvláště závažným důvodům patří i odchod mladých lidí z podpůrné sociální sítě „domovů mládeže“. Ke zvláště politováníhodným skutečnostem patří, že právě těmto nešťastníkům na prahu dospělosti nedokáže ani specializovaná síť sociálních kurátorů mnohdy nabídnout účinně a s dostatečným sociálně dimenzovaným vhledem to základní: Pomocnou ruku na cestě orientace ve spletitosti společnosti, kterou tito mladí lidé sledovali převážně jako „externisté“ z oken výchovných zařízení. Právě těmto lidem chybí individuální péče na cestě překonávání znevýhodnění odvozovaného z absence podpůrného zázemí rodin a vyplývajícího dále z nedostatečně pěstovaných všestranných návyků a schopností péče o vlastní osobu a zajišťování každodenních potřeb. Tím dochází mnohdy i k situaci, kdy takovýto projev „životního vakua“ přináší vstup na půdu šikmé plochy kriminální subkultury „ulice“ či přímo gangsterských struktur. Kořeny bezdomovství je třeba ve většině případů hledat v řadě zpravidla vzájemně provázaných příčin. Každý případ bezdomovce je totiž naprosto jedinečný, s neopakovatelným osudem a osobnostně mnohdy ztěží proniknutelnou strukturou. A proto i s nesnadně určenými kořeny, příčinami a okolnostmi vyúsťujícími v bezdomovství. Veřejné mínění někdy vidí v bezdomovství extrémní podobu chudoby a přičítá ji jednak osobní nedostatečnosti, absenci vůle, selhání či ji chápe značně zjednodušeně jako výraz protispolečenského jednání a chování. Většinou však lidé nejsou připraveni o této věci kvalifikovaně hovořit a vykazují tak zcela pochopitelně značně zkreslené interpretace tohoto jevu či zjevné známky neangažovanosti a nepochopení ve věci sociálních problémů. Žel bohu mnohdy jde o souběh těchto postojů. Teoretická fronta problém bezdomovství nazírá ze tří základních zorných úhlů. Sociologický pohled zdůrazňuje především vnější faktor chudoby jako důsledek daných společenských poměrů, psychologické hledisko akcentuje vrozené dispozice jako je charakter, temperament, emoce, inteligence, osobnostní rysy, a konečně liberalistický přístup moralizujícím pohledem spatřuje hlavní příčiny bezdomovství v lenosti a nedostatku osobního usilování, tedy postoj, který známe pod oním značně vágním a mnohdy nepoučením konstatováním „může si za to sám“. Prakticky se tak můžeme setkat s tím, že lidé říkají: „Může za to společnost“ či „Příčiny jsou v narušené psychice“ a nebo konečně zaznívá „Kdyby se lépe staral a hlavně kdyby usilovně pracoval, nemohlo by se mu něco takového stát“. Porovnání výsledků veřejného mínění týkajících se příčin chudoby a bezdomovství ukazuje, že zatímco u nás je označována
29 hlavně společenská nespravedlnost, ve Velké Británii se spíše zdůrazňuje absence osobní vůle jedince. K základní charakteristice lidí bez domova a střechy nad hlavou patří předně naprostá chudoba provázaná s nezaměstnaností. Jde většinou o svobodné muže ve věku 30 – 55 let, z nichž zejména v ekonomicky vyspělých zemích relativně vysoké procento tvoří imigranti a uprchlíci. Veřejné mínění v naší republice mezi bezdomovce staví zejména kriminální živly, fyzicky a psychicky postižené „ubožáky“, „programové“ tuláky a cizí uprchlíky. Příčiny bezdomovství pak naši občané zpravidla spatřují zejména v neochotě či nemožnosti systematicky a trvale pracovat, dále v rozpadu rodiny a domova, bezperspektivnost návratu z výkonu trestu, ztrátě zaměstnání, opuštění vlasti a propuštění z ochranné sociální sítě dětských domovů. Za hlavního kompetentního arbitra problému bezdomovství je považována policie, místní a státní úřady, charitativní organizace a systém zdravotní péče. Postoje obyvatelstva k bezdomovcům oscilují někde mezi třeni typy. První v nich vidí spíše „prohnané žebráky“, kterým je třeba se vyhnout., druzí se občas slitují v symbolické pomoc a třetí se snaží bezdomovcům účinně pomoci. Starost o desintegorvané a nedostatečně adaptované občany je součástí péče státu, tedy vládních prganizací, jako je Ministerstvo práce a sociálních věcí. Nad tento obecný rámec se bezdomovcům věnuje řada nevládních neziskových organizací, které jsou buď financovány z různých charitativních sbírek (zejména církevních), nebo ze spektra nabídek projektů Evropské unie. Všechny tyto organizace, při vědomí obtíží znovu zařazování jedince do společnosti, nabízejí přechodné ubytování, pomoc při hledání práce, zajištění základní hygieny a šíření zdravotní sověty. Zejména nevládní organizace se ve spektru služeb pro bezdomovce zaměřují z 80% na poskytování přístřeší, oblečení a jídla, dále nabízejí právní informace, praktikující neintegrační a resocializační programy a lobují za zájmy osob v těžké životní situaci. Zastřešující charitativní organizací je FEANTASA – Evropská federace národních sdružení pracujících s bezdomovci – která je podporována Evropskou komisí a Evropským parlamentem. Podporuje národní organizace, vědu, osvětu, lobuje u evropských institucí a národních vlád. Sdružení provozovatelů Azylových domů po roce 1990 funguje jednak jako ubytovací zařízení, ale programově také pomáhá lidem bez domova nalézt samostatnou pozici v životě. Armáda spásy vycházející z Křesťanského misijního hnutí, již téměř 140 let působí ve více než 100 zemích světa. Poskytuje ubytování, jídlo a ošacení, pomáhá nalézt lidem ztracenou důstojnost na cestu zpět ke standardnímu životu. Naděje jako křesťanské humanitární organizace vznikla spontánně v roce 1990 v rámci pomoci zoufalým rumunským uprchlíkům. Nyní svoji pozornost obrací na lidi bez přístřeší a nad rámec existenční pomoci se soustřeďuje na pomoc hlavně zdravotně postiženým v programech částečné práce a kulturních aktivit. Nadace Civilia pomáhá neziskovým organizacím v oblasti sociální a zdravotní péče. Na základě grantového řízení uděluje finanční prostředky na investiční náklady nestátním organizacím ve všech regionech České republiky. Nový prostor funguje na principu streetpapers (pouličních novin) distribuovaných za finanční odměnu sociálně postiženými osobami, zejména bezdomovci. Obdobně působí i Mezipatro, které dobrovolnou prací usiluje o pomoc lidem v těžké životní situaci cestou jejich aktivního zapojení do řešení svých problémů. Tím se také aktualizuje podstata skutečné pomoci bezdomovcům a vůbec lidem ve ztížené životní situaci: Aktivně a s osobním nasazením preventivně zabraňovat vzniku obtížně řešitelných problémů, být schopen si na živobytí vydělat a postarat se o sebe a nečekat či být nucen pasivně čekat na pomoc či „spásu“ zvenčí. Problémy neřeší almužna, nýbrž možnost si
30 peníze na živobytí vydělat a být tak zdravě sebevědomým a sociálně integrovaným členem společnosti. Včetně společnosti procházející nelehkým a sociálně a lidsky jistě problematickým procesem společenské transformace. * * * Bezdomovství jako sociální jev svoji vnějškovou spektakulárností chudoby a krajního výrazu vytěsnění na okraj společnosti je jevem pozorovatelným zejména ve větších městech. Složitost sociálních vztahů a vazeb spolu s koncentrací sociálních problémů je mnohdy vyhrocována právě v urbanizovaných centrech, které svoji anonymitou vztahů a lhostejností k individuálním osudům přinášejí jak pestrou paletu příčin tak i možností řešení bezdomovství. V praxi tak můžeme jednak vidět jedince, kteří čelí stavu bezdomovství jako důsledku nechtěných – mnohdy tragických – životních okolností, jednak se setkáváme i s lidmi bez domova – kteří jsou „bezdomovci volbou“. Tedy osoby více méně záměrně nezakotvené zaměstnáním, adresou či sociálními kontakty, tradičně vnímanými jako tuláky či osoby odmítající podřízení se jakékoli autoritě či diktátu povinností všedního dne práce a povinností. Lidí schopných a ochotných platit za takovou formu „nezávislosti“ daní ztráty jakéhokoli běžného komfortu a zabezpečení sociálního jištění v nemoci či stáří. Neexistují však žádné statistické údaje, o které bychom se mohli opřít a tak alespoň zběžně kvantifikovat počty zejména těch, které lze více méně zahrnout právě do této kategorie. Formálně evidovanou skupinu lidí bez domova tvoří dnes právě ti, kteří střechu nad hlavou z různých důvodů ztratili, pociťují tento fakt za tragický rys života a usilují proto – různou intenzitou a rozličnými formami – o její znovuzískání. Zpravidla necílí výše než k občasnému, příležitostnému či dočasnému útulku poskytujícímu pouze základní komfort bezpečí či hygieny. Pouze malá část lidí bez domova je ochotna a schopna postoupit náročnou a mnohdy trnitou cestu znovuzískání stálého bydlení a tím vytvoření podstatného a rozhodujícího kroku (vedle získání placené práce) na cestě resocializace na pro mnohé známou – lež pozapomenutou – pouť konvenčního života „obyčejného člověka“. Významným a nezastupitelným zdrojem informací o životních osudech, problémech a směřování lidí bez domova jsou ta sociální zařízení, která nabízejí bezdomovcům pomoc a která využívají především právě lidé pociťující bezdomovství jako životními okolnostmi vnucený a nevítaný stav. Zde se ocitají lidé, kteří žádají o přespání či porci jídla, případně oblečení. Jedni principem vlastního uvažování a směřování nepřesahují práh zítřka, jiní dosud neztratili alespoň skrytou víru v „lepší příští“a zajímají se střechu nad hlavou jako centrální hodnotu. Organizací, která vychází vstříc hodnotovému světu životních obzorů širokému spektru lidí bez domova, je nově vybudovaný a v souladu s normami Evropské unie organizačně koncipovaný, Dům sociální prevence v Brně. Zde, v součinností se sítí kurátorů a sociálních pracovníků, společnost nabízí lidem bez domova třístupňový program pomoci či případně dokonce i resocializace: 1. Přenocování, hygienu, přípravu přineseného jídla. 2. Ubytování ve dvoulůžkovém pokoji s možnosti realizace individuálního režimu dne . 3. Ubytování v samostatné bytové jednotce se standardním režimem občanského soužití. První „stupeň“ přímé pomoci klientům je určen zejména těm, kteří aktuálně postrádají střechu nad hlavou jako prostředku „přežití“ do dalšího dne (či do termínu vypršení termínu ubytování). Navíc ti, kteří procházejí tímto stupněm bez problémů, hradí symbolické náklady
31 ubytování (10-30 Kč denně) a projeví skutečný zájem o trvalejší formy bydlení, mají reálnou šanci ocitnout se „výše“. Jde o zmíněné ubytovací kapacitu dvoulůžkových pokojů se samostatným sociálním zázemím, určeným zejména osobám s pracovním poměrem, kteří takovéto zázemí nezbytně potřebují právě k výkonu práce a jsou v důsledku jejího výkonu také schopni uhradit (cca 50Kč denně). Vrcholem „pyramidy“ sociální pomoci lidem bez domova jsou samostatné bytové jednotky, které jsou určeny zejména rodinám bez střechy nad hlavou, či jak praxe ukazuje, především svobodným či rozvedeným ženám s dětmi. Právě zde se očekává pevnější provázanost klientů s pracovními aktivitami či standardní sociální sítí (měsíční nájem zde činí za dva pokoje s příslušenstvím cca 4000 Kč). V polovině roku 2002 provedený průzkum klientů Domu sociální prevence snad poprvé v naší společnosti cílil k hlubšímu proniknutí do životních osudů lidí bez domova: zjišťování příčin daného stavu, struktury centrálních hodnot a míry perspektivnosti uvažování. Na dvě desítky respondentů jednak seřadilo pětistupňovou škálou strukturu preferovaných hodnot podle míry usilování a dosahování, jednak volnou výpovědí sdělilo individuální okolnosti stavu bezdomovství. Pro mnohé může být překvapující, že ze spektra běžně preferovaných hodnot jako je rodina, zdraví, duševní pohoda, duchovní život, mezilidské vztahy, práce na sobě, ruční práce, koníčky – hobby, se právě ty obecně dominující – nevzdalují významně hodotovému světu lidí bez domova. Zdraví a rodina – to jsou právě hodnoty, které se silně prolínají z hlediska nejvyšší míry preferencí jak mezi běžnou populací, tak v případě lidí bez domova. V prvním případě jde o jasně generačně vše prostupující nejvýše preferovanou hodnotu a ve druhém případě o hodnotu, jejíž absenci si právě bezdomovci trpce aktualizují svoji tíživou životní situací. Je přirozené, že do spektra hodnotového světa zkoumaných respondentů nepronikají hodnoty jako pěstování koníčkům tvůrčí uspokojení, cestování či sebevzdělávání či pohybové aktivity jako výraz úsilí o celostní harmonický rozvoj osobnosti. Výzkumné materiály jsou v současné době kvalitativně a kvantitativně vyhodnocovány., v této chvíli můžeme nad rámec uvedených zjištění konstatovat, že nad rámec běžně preferovaných hodnot se mezi lidmi bez domova dostávají peníze, kamarádství a skrytou či otevřenou formou alkohol. Rozsah této práce umožňuje pouze letmý informativní pohled na shrnutí životních výpovědí lidí bez domova. V mnohém se shodují a jindy až překvapujícím způsobem vybočují z rámci běžných apriorních očekávání. Právě tím obohacují naše povětšinou jen povrchní a empiricky nezakotvené znalosti o fenoménu bezdomovství. Následující řádky proto věnujeme právě těm z výpovědí, které autora průzkumu odborně či lidsky nejvíce zaujaly: Paní DRAHA Pětapadesátiletá žena je klientem Ústavu sociální péče Brno již od roku 1991. S přestávkami se pohybuje na ubikacích pro bezdomovce ., nemá zájem o práci: tu beztak vzhledem k věku, neochoty a neschopnosti sebeukáznění a absolutnímu nedostatku kvalifikace nemá šanci získat. Má dospělou dceru, která je těžce nemocná a která není schopna (či spíše ochotna) se o matku postarat. Pan Draha do konce osmdesátých let pracovala jako skladnice, v okamžiku zrušení pracovní povinnosti a po rozbití rodinných vztahů pobývala příležitostně u řady náhodných partnerů. S postupujícím věkem je stále závislejší na péči státu, kterou v cyklických obdobích v řádu měsíců využívá, aby v důsledku náhodného podnětu "odešla do ulic", kde zřejmě hledá partnerský vztah. Hlavním současným problémem paní Drahy je závislost na alkoholu: od každodenního popíjení piva přechází (jak sama s politováním přiznává) na konzumaci
32 "tvrdého" alkoholu. To ji pochopitelně fyzicky a finančně ruinuje. Je proto ochotná vzít si zpět zálohu na bydlení v Domě sociální prevence: jen aby měla peníze na alkohol. Působí dosti neženským dojmem, má problémy s osobní hygienou, dokonce vlastní pouze prádlo, které má právě na sobě. Vypadá mnohem starší, zřejmě v důsledku zoufalé životosprávy a devastujícího způsobu života. Sociálním pracovníkům, kteří rozhoduji o jejím případném umístěni v sociálních zařízeních, opakovaně slibuje že "se polepší", tedy zmírní pití. Zdá se však, že konzumaci alkoholu spíše stupňuje. V době průzkumu se právě rozhodla opět "být nezávislá"., tedy odejít z relativního bezpečí DSP (Dům sociální prevence) za novými dobrodružstvími a "novými možnostmi" života na ulici a přespávání u náhodných partnerů. Se zhruba 4 500 Kč invalidního důchodu. Paní IRENA: Svobodná matka čtyř dětí (čtyř různých otců) ve věku 4 až 25 let. Se dvěma dětmi - chlapci čtyř a třináctiletým – žila v době průzkumu v Domě sociální prevence v bytové jednotce, za kterou platí 4 000 Kč + náklady za energii. Nejmladší hoši jsou zjevně nevychovaní, neosvojili si základní pravidla slušnosti a vzájemného soužití. Paní Irena kázeňské problémy dětí řeší spíše silou, než osobním příkladem. Paní Irena od začátku devadesátých let pravidelně nepracuje, spoléhá se na dávky sociální podpory, které považuje za samozřejmé a "nevyčerpatelné".Je silnou kuřačkou, čas tráví nejraději sledováním latinskoamerických telenovel: poruchou vyřazený televizor je pro ni a pro děti hotovou "katastrofou": co s načatým večerem, či - během prázdnin: co dělat? Paní Irena zřejmě zanedbává výchovu svých dětí: staršího syna Luboše často nepošle do "zvláštní školy" s odůvodněním: zaspali jsme! Nejmladší syn je zjevně fyzicky a mentálně zaostalý. Paní Irena s dětmi tráví - i v důsledku omezených možností jiných alternativ- mnoho času. Vzhledem k tomu, že se jedná o prostory a bezprostřední okolí Domu sociální prevence, umístěné v nevlídné blízkosti brněnského nádraží, je výchovné prostředí krajně nevhodné. Absence sportovišť, zeleně, přirozeného prostředí kamarádů: to vše zřejmě zakládá další problém: budoucího osobního a občanského profilu dětí osob bez domova! Ženy tvoří v noclehárně Domu sociální prevence pouze zanedbatelnou část klientů, pokud se zde náhodně vyskytují, mají buď okamžitý zájem „postoupit výše“ do volnějších prostor ubytovny, nebo si mnohdy hledají partnera k příležitostnému přespání. Ve druhém případě jde o alternativu, která se mužům bez domova zpravidla nenaplňuje. Mužská – dominantní – část komunit bezdomovců je totiž z valné části tvořena lidmi rezignujícími na intimnější mezilidské vztahy. Jde často o „vlky – samotáře“, kteří se prostě „musí o sebe postarat sami“. Pan JARDA Dlouhodobě rozvedený středoškolák, který svým osudem jedince bez domova kopíruje "to" tak časté: po rozvodu byl byt přiznán manželce a dítěti a jemu zůstala „ulice“. Tam se seznámil s "kumpány" a světem opileckého bloudění. Ztráta zaměstnání pak následovala zcela bezprostředně. Došlo navíc i ke zhoršení zdravotního stavu: pomoc hledal u sociálních kurátorů, kteří mu již před léty nabídli dočasné ubytování v nekomerčních nocležnách. Ty se staly jistým odrazovým místem pro znovuhledání smysluplné životní cesty práce a vlastního bydlení. Bohužel v době, kdy obě tyto veličiny jsou - a zřejmě stále budou - nemnohým stále odepřeny. Pan JARDA se děsí ztráty vlastního pocitu užitečnosti a zejména pak újmy na vlastní lidské důstojnosti. Nemá šanci přiblížit se vlastnímu synovi, který jeví zájem spíše o dárky, než o přízeň. Obává se navíc zhoršení zdravotního stavu a následně snížené šance získat zaměstnání. Zúžením životních horizontů míří alespoň k posilování pevných přátelských vztahů: to je však v hodnotově nepevném, personálně proměnlivém a mnohdy rozporuplném
33 prostředí ubytovny DSP krajně složité. Lidé jako pan JARDA rozhodně do prostředí lidí bez domova nepatří. Vzdor tomu, že s nimi sdílejí stejný osud: V příkrém protikladu zdrojů a příčin takového životního směřování. Pan MARTIN Čtyřiadvacetiletý, naprosto infantilně působící mladý muž, byl vychováván v různých dětských domovech, rodiče o něho nejevili naprosto žádný zájem. Krátce se učil kuchařem, ale v důsledku těžké krční nemoci byl dlouhodobě hospitalizován a v devatenácti letech dokonce invalidně penzionován. Problém nastal absurdně zejména v souběhu s relativně zlepšeným zdravotním stavem, kdy byl původní úplný invalidní důchod překvalifikován na částečný. To vedle rapidního snížení finanční nezávislosti vede i k současným problémům. Na Úřadu práce nemůže být jako "částečně invalidní" zařazen do rekvalifikačních kurzů (po kterých zejména v oboru kuchař silně touží) a nedostává se mu také ze stejného důvodu jakékoli možnosti pracovního uplatnění. Pan MARTIN je příkladem "bílého koně". Tedy běžně netušené situace, za které jsou lidé bez domova, ale s jistým zaručeným příjmem, využíváni či spíše zneužíváni zejména romskými spoluobčany k podepisování různých půjček či leasingů spotřebního zboží příslibem za opatření ubytování v romské rodině. Důsledky je jistě možné si barvitě domyslet: zpravidla jde o závazek splátek za nikdy nepoužívané a nevlastněné zboží se všemi domyslitelnými dopady právními včetně bezpečnostních rizik typických pro vydírání. Pan Martin má - stejně jako většina lidí bez domova ubytovaných dočasně v DSP - celý svůj majetek, sestávající zpravidla z náhradního oblečení, "uskladněný" ve dvou igelitových taškách. Snaží se módně oblékat, o oblečení se -jako i ostatně v dalších případech lidí bez domova - často překvapivě uspokojivě postará některá z charitativních organizací. Pan Martin však opustil DSP z důvodů opakovaného nedodržování finančních závazků, tedy cca 30 Kč za noc. V současnosti je tedy MARTIN mimo zorný úhel sociálních kurátorů, o to silněji je jistě zaostřen hledáčkem vyhledavačů "bílého koně". Škoda, sociální dohled má velké, ztěží překlenutelné, mezery. Stejně jako celá sociální, od specifik individuálních osudů mnohdy abstahující síť sociální pomoci. Pan JOSEF Na první pohled typický "bezdomovec" tak, jak si je lidé zřejmě běžně – možná namnoze zkresleně - představují: Neoholený, často opilý, nekomunikativní, zaměřený na nyní a zde, velmi přízemní. Neschopen či neochoten dohlédnout dále, než je nejbližší okamžik plné sytosti či plytké televizní zábavy. Bývalý popelář plně ztotožněný se statusem osoby bez domova, plně závislý na sociálních dávkách a velkorysosti charity a sociálního státu. Vrcholem blaha je večerní "hodování" před televizní obrazovkou (nejlépe zábavného programu TV Nova). Vykoupán, nasycen, pobaven, odchází spát, aby nazítří prožil stejný, neplodný, marný, zbytečný a stereotypně ubíjející den na ulici, kterou po 20 hodině vystřídá přívětivá náruč Domu sociální prevence. Pan Josef má těžké komunikační problémy. Verbálně se to projevuje v neschopnosti konzistentně vypovídat o sobě, životě, pocitech, problémech. Nepřítomný úsměv usazený trvale ve tváři vyjadřuje spíše vnitřní nejistotu, než stav blažené spokojenosti (?). U člověka, kterému jsou životní horizonty ohraničeny spánkem, jídlem, alkoholem a plytkou "srandou" snad nelze očekávat více. Vzdor tomu, že jde o člověka stále ještě dostatečně alespoň fyzicky zdatného ve smyslu schopnosti vykonávat nesložitou manuální práci. Pan PAVEL Středoškolák, velmi inteligentního projevu, pracující původně ve vedoucích funkcích. Čtyřicátník, který ztratil domov v důsledku rozpadu rodiny a který "to" však rozhodně
34 "nevzdal". Usilování získat zpět práci, vlastní domova znovu založit rodinu se právě nyní nemíjí účinkem: Pan PAVEL má reálný příslib zaměstnání v oboru, opouští síť sociálních dávek, připravuje sňatek s učitelkou z Ukrajiny a od místních úřadů dokonce dostal naději na vlastní byt. "Kariéra" bezdomovce" byla v případě pana PAVLA (snad) krátkou epizodou, kterou bez ohledu na její kořeny postupně ukončuje usilovným hledáním nových životních alternativa řešení. A to v komplexu vzájemné provázanosti pracovního uplatnění, vlastního bydlení a opory životního partnerství. Příkladnost tohoto životního postoje je zvýrazňována i tím, že jde o spíše samostatné kroky přesahující běžné horizonty pomoci sociálních kurátorů. A to je jistě ctihodné, příkladné. Bohužel pouze pro naprosto meritorní skupinu lidí ocitajících se bez domova a bez zaměstnání (či navíc bez životní opory). Tím více jim patří náš (můj) obdiv. Pan LUBOŠ Čtyřicetitříletý alkoholik s dlouholetou zkušeností s drogovou závislostí. Od devatenácti let pobírá jako psychicky nemocný plný invalidní důchod. Prošel několikaletou trpkou zkušeností pobytu v Psychiatrické léčebně a patnáct měsíců strávil v nápravném zařízení pro organizování přechodu státních hranic (do Polska!). Nikdy nepoznal standardní rodinný život, od dětských let byl v po tragické smrti matky a psychickém zhroucení otce v péči Dětských domovů. Je z jedenácti dětí, občas se stýká pouze se sestrou, která žije v Náchodě: tam prý pan JUBOŠ jezdí "na dovolenou". Pan JUBOŠ nikdy nikde nepracoval, není zřejmě schopen (či ochoten?) se o sebe kompletně postarat: zajímá se pouze o přísun cigaret (zpravidla vyžebráváním od známých) a jeho velkým prokletím je závislost na alkoholu. Je schopen se několikrát měsíčně opít (zřejmě již z poměrně malé dávky alkoholu) v pravé horké letní poledne a být v "přiměřeném stavu" policií odeslán na Záchytnou stanici. Opakovaně a bezplatně: vymáhání příslušných poplatků je zřejmě zcela prakticky neschůdné. Pan LUBOŠ působí silně zdevastovaným a typicky desperátním dojmem. Na rozdíl od většiny kontaktovaných osob bez domova si nevychutnává večerní siestu před spaním u televize i konzumací přineseného jídla., Snad čeká že mu někdo k snědku něco nabídne. Přednost však dává cigaretě a pokud by to bylo v DSP možné, pak hlavně alkoholu. Patří k těm, kteří se vzdor logice věci na nocležně budí již po páté hodině, aby si "šel zakouřit". Cigareta a alkohol jako střed životního usilování a zdrojů radosti: v příkrém rozporu s jím deklarovanou hodnotovou orientací opírající se o moudrost a zdraví. Pan V ÁCLAV Tichý, skromný, úslužný, nenáročný, vděčný. Pan VÁCLAV. Splnil se mu sen - získal před řadou měsíců zaměstnání u neblaze dne s v Brně proslulé firmě Flextronic. To však nyní zrušením firmy v brněnské pobočce ztratil. Pro člověka, která si jinak neví rady co s časem a pro kterého snad největší radostí je po návratu ze směny spánek a sledování prostoduchých TV seriálů, se tak otevírá bezperspektivnost bloumání a nudy.Pan Václav je vděčný že prostě žije a je vděčný byt' jen za stereotypní práci za minimální odměnu a střechu nad hlavou. Libuje si ve stálém zdraví a ve své naivit~ věří, že si brzy nějakou práci sežene. Pan VÁCLAV se po smrti rodičů ocitl sám a bezradný. Pomoc kurátorů je v jeho případě nezbytností. Zřejmá bezperspektivnost získání pracovního místa pro zcela nekvalifikovaného muže je však v současném vlnou nezaměstnaností zasaženém Brně více než sporná. Bude proto jistě dobré se o jeho další "kariéru" podle možností zajímat. Pan "CAJZL " Z opakovaného výkonu trestu se navracející muž. Typický "kriminálník": bohaté tetování, vyhublost, pobledlost, brutální vystupování. Násilník a zloděj opovrhující (zejména mezi dalšími klienty DSP) slušností a laskavostí, kterou považuje za zjemnělost a zženštilost. Často
35 se zejména při společném sledování televize vyjadřuje ke svým "soudruhům" ve stylu": tebe bych chtěl mít za katrem, tebe bych naučil co je život, ty by sis se mnou "užil", tobě bych ukázal. DSP je pro něho zřejmě jen pouhým intermezzem mezi výkony trestu. Vstřícnost považuje za slabost, obdivuje sílu až brutalitu. Cení si deklarativně nejvíce svobody, kterou však zřejmě "dobrovolně" obětuje za příslib zisku peněz. Libuje si v jídle a pití (nikoli však v opíjení se). "Správné" kamarády zřejmě nachází pouze ve specifickém prostředí nápravných zařízení. Pan "CAJZL" nikdy nepoznal rodinný život, jde o téma pro něj zcela vzdálené a dnes už naprosto nepředstavitelné: vždy byl "osamělým vlkem" ve světě uplatnění lsti a síly: Zákony nezákony. Mezi klienty DSP krajně neoblíbený: ostatní se zcela evidentně vyhýbají možnosti konfliktu s ním a většina z nich se mu proto prostě přímo vyhýbá. Je závislý na sociální podpoře a další prostředky se zřejmě opatřuje "po svém". Zřejmě "dočasu": do dalšího (kolikátého již) výkonu trestu. *
*
*
Již jen letmý vhled do osudů lidí bez domova, těch, kteří o střechu nad hlavou alespoň v krajní nouzi usilují, naznačuje rozmanitost příčin, kořenů a zdrojů bezdomovství. Upozorňuje i na odlišnou schopnost reakce na stav krajní sociální exkluze, kterým ztráta domova a zpřetrhání základních rodinných vazeb rozhodně je. Pestrost náhodného vzorku však spojuje společný jmenovatel imperativu individuálního zájmu, pochopení, schopnosti a ochoty vcítění se do situace bezdomovců jako nezbytného základu pro vytváření předpokladů účinné a životně pozitivně stimulující pomoci.
36 GLOSÁŘ Absolutní chudoba Dlouhodobě minimální úroveň uspokojování životních potřeb pod níž není život jedince či rodiny myslitelný. Agregace Formování individuálního mínění cestou zobecňování směrem k utváření všeobecně přijímaného veřejného mínění Amalgamace Postupné splynutí minority s majoritní společností: kulturní či etnické „rozplynutí se“ v monolitu celku. Anomie Ztráta pocitu smyslu směřování ve společnosti, kdy je vážně narušen princip sociální kontroly chování jednotlivců. Anti-semitismus Protižidovský předsudek. Apartheid Mocensky praktikovaná politiky udržující oddělení černochů a Asiatů od mocensky, ekonomicky a kulturně dominantních bělochů. Argot Specifický jazyk členů určitých skupin či subkultury. Asimilace Přizpůsobení se okolní většinové (majoritní) společnosti za cenu rezignace na udržování a pěstování vlastní kulturní tradice. Anketa Zpravidla pouze několik málo písemně formulovaných otázek úzce zaměřených na určité společensky aktualizované téma. Autorita Moc, jejíž projevy jsou akceptovány těmi, kterých se týkají., institucionalizovaná moc. Bezdomovství Extrémní sociální vyloučení ve smyslu krajní chudoby, ztráty střechy nad hlavou, ale i absence nejužší sítě mezilidských vztahů tvořících podstatu domova. Bílé límečky Označení zejména zaměstnaneckých nedělnických profesí. Bilingvismus Používání dvou či více jazyků na pracovišti či na půdě vzdělávacích zařízení spojené s úsilím chápat každý takovýto jazyk jako stejně legitimní. Bohatství Označení vlastnictví osobních materiálních statků, včetně vlastnění půdy a dalších typů vlastnictví. Buržoazie Termín poprvé použitý Karlem Marxem a zahrnující vlastníky výrobních prostředků. Byrokracie Součást formální organizace kdy pravidla a hierarchická struktura slouží uplatnění principu maximální efektivnosti. Jinak i běžné označení pro nesrozumitelný a občansky ne zcela vstřícný způsob vyřizování občanských záležitostí. Celebrity Vyšší horní vrstva známých představitelů elity.
37 Census Sčítání obyvatelstva. Církev (eklézia) Náboženská organizační struktura charakterizované globálním rozšířením s univerzálními věroučnými akcenty. Credentionalismus Úsilí o pozvednutí lidí na úroveň co nejvyššího vzdělání, nadšení ze získání vysokoškolského diplomu. Dav Přechodné shromáždění lidí sdílejících v úzkém kontaktu společné ohnisko zájmu. Demografický přechod termín popisující změnu od vysoké porodnosti i úmrtnosti k relativně nízké porodnosti i úmrtnosti. Demografie Vědecké studium populace. Denominace Náboženský útvar v zásadě s vysoce stabilizovanou a široce pozitivně akceptovanou profánní společností, s výrazně tolerantními postoji vůči jiným denominacím a značným stupněm liberalizace věroučných biblických interpretací. Deviace Chování narušující očekávané standardy jednání a chování skupiny či společnosti. Difuse Proces šíření kulturních prvků od jedné skupiny či společnosti do jiné skupiny či společnosti. Dysfunkce Prvek či proces vedoucí k destabilizaci a úpadku sociálního systému. Diskriminace Odepírání příležitostí a rovných práv jedinců či skupin z důvodů předsudků či z jiných libovolných příčin. Dominantní ideologie Soubor kulturní víry a praktik usnadňující udržení stávajících mocenských sociálních, ekonomických a politických zájmů. Dramaturgický přístup Sociálně interakcionalistický názor popularizovaný Ervingem Goffmanem, podle kterého lze nalézt těsný vztah mezi jednáním lidí a hereckými výstupy na divadle. Ekonomický systém Sociální instituce výroby, distribuce a spotřeby zboží a služeb. Elita Vybraná, privilegovaná vrstva společných politických a ekonomických zájmů. Emigrace Vystěhovalectví, dobrovolné či nucené vystěhování se do jiného místa. Endogamie Omezení partnerských vztahů do rámce určité skupiny Etnikum Skupina odlišená národním původem či růzností kulturních vzorců. Evolucionismus Teorie sociální změny zdůrazňující jasné směřování společnosti. Falešné vědomí Marxistický pojem označující nesoulad mezi skutečným postavením jedince ve společnosti a jeho myšlením a praktickými životními postoji.
38 Fáma Mutace informace šířené obvykle ústně a týkající se zajímavých aktuálních jevů. Formální organizace Účelová skupina organizovaná a zájmově zaměřená na maximální účelovost. Fundamentalismus Vyznání tradičních základů náboženské víry spojené s doslovným výkladem věrouky. Funkcionalismus Nahlíží každou součást společnosti jako faktor udržování její stability a přežití. Gender role Očekávání týkající se patřičného chování, postojů a jednání v souladu s ženskou či mužskou rolí. Generalizovaný status Status nadřazený nad ostatními statusovými charakteristikami a určující tak obecnou pozici jedince ve společnosti. Genocida Záměrná, systematická fyzická likvidace určitého národa či skupiny lidí. Gerontologie Sociologický a psychologický přístup k problematice seniorů. Globalizace Vzájemná propojenost obyvatel planety ve smyslu provázanosti problémů a forem jejich řešení v rámci nejednoznačně působících ekonomických, politických, kulturních či ekologických dopadů. Hodnota Materiální či nemateriální objekty, ke kterým je zaujímán hodnotící postoj, připisuje se jim nějaký význam a snaha o jejich dosažení je chápána jako nutnost. Human relations Odlišením neformálních vztahů od formální struktury cílí k důrazu na význam harmonizace mezilidských pracovních vztahů, jako nástroje zvyšování produktivity práce a harmonizujících pocitů pracovního uspokojení Hypotéza Spekulativní tvrzení týkající se vztahu mezi dvěma či více faktory. Ideální typ Koncept či model sloužící jako kriterium pro popis a vyhodnocení aktuálních případů fungujících ve společenské realitě. Image Vytváření komplexní představy, postojů, pocitů a soudů veřejnosti o osobnosti, firmě či organizaci. Inkluze Experiment, který na půdě vzdělání zařazuje i těžce postižené děti do běžných veřejných škol. Inovace Proces zavádění nových prvků do systému kultury cestou objevů či kreativity. Imigrace Přistěhovalectví z jiného místa. Instituce Obecně praktikovaný způsob jednání sloužící k naplnění určité reálné či fiktivní potřeby, způsob jakým lidé v dané kultuře dělají určitou věc.
39 Integrace Zapojení se do hlavního kulturního proudu při emancipovaném zachování vlastní etnické svébytnosti. Jazyk Abstraktní systém slovních výrazů a symbolů vztahujících se ke všem aspektům kultury. Zahrnuje také gesta a neverbální formy komunikace. Kapitalismus Ekonomický systém, charakterizovaný převahou soukromého vlastnění výrobních prostředků a dominantní ekonomickou orientací na akumulaci zisku. Kasty Princip dědičného - zpravidla nábožensky zakotveného - společenského postavení, charakterizovaný relativně trvalou neměnností a absencí mobilitních šancí. Klientismus Výraz nestandardní a nerovné participace na sociálním životě a distribuce výsad a povinností. Nerovné, avšak reciproční vztahy spojující vlivnou osobu s jeho klienty, v jejichž prospěch je vliv ochránce uplatňován. Kolonialismus Dlouhodobé udržování cizí politické, sociální, ekonomické a kulturní nadvlády nad lidmi. Kolonizace Snaha přizpůsobit se hodnotově či kulturně cizímu prostředí s maximem možných dosažitelných výhod. Kolektivní chování Relativně spontánní a nekonstruktivní chování skupiny lidí reagujících na působení nejednoznačných situací. Komunismus V ideální podobě ekonomický systém v jehož rámci je veškerý majetek společný a neexistují sociální rozdíly odvozované ze základní produkční schopnosti jedince. Komunita opozice vůči formálně zakotvenému pojetí společnosti. Sdílení společných hodnot či norem a životního stylu. Konformita Podléhání převládajícím vzorům chování, jednání, myšlení a dominujícím hodnotovým či spotřebním vzorům. Kontrakultura Forma subkultury programově odmítající společenské normy a hodnoty dominantní majoritní společnosti a usiluje o hledání a nalézání alternativního životního stylu. Konverze Stav, ve kterém jedinec či skupina přejímá vidění světa, původně hodnotově či kulturně cizího. Kredit Uznání odvozené zejména z profesního působení jedince. Kriminalita Porušení trestního zákona sankcionované formálními tresty aplikovanými vládnoucí autoritou. Index kriminality zahrnuje vraždu, znásilnění, krádež, přepadení,loupež, vloupání, krádež motorových vozidel a žhářství. Krize středního věku Období stresu spojené z rozčarováním nad nenaplněním životních aspirací a cílů a umocňované individuálním pocitem, že s s blížící se čtyřicítkou či padesátkou byla původní životní očekávání nenaplněna a šance promarněny.
40 Kult Zpravidla malá uzavřená náboženská skupina reprezentující buď nové náboženství či inovaci již existujícího věroučného systému. Kultura Soubor výtvorů lidské činnosti, materiálních a nemateriálních hodnot a uznávaných způsobů jednání, zobjektivizovaných a přijatých v nějaké pospolitosti a předávaných jiným pospolitostem i dalším pokolením. Totalita naučeného, sociálně přenášeného chování. Kulturní šok Pocit ohromení a dezorientace z kulturních praktik vzdálených tradici či běžným standardům. Kulturní ideologie Soubor východisek a názorů vysvětlujících praktické sociální dopady kultury v životě mas lidí. Kulturní transmise Škola v kriminologii vycházející z teze, že kriminální chování se utváří v procesu sociální interakce. Latentní funkce Neuvědomované či nezamýšlené funkce., skrytá účelovost. Lidská práva Univerzální morální práva náležející všem lidem z titulu lidské bytosti. Lobby Nátlakové skupiny promyšleně a záměrně usilující o prosazení vlastní vůle a zájmů vůči zájmům veřejným. Magie Praktiky směřující k běžným konkrétním situacím s cílem vyrovnat se s existujícím a očekávaným neštěstím. Machismus Pocit mužnosti, síly, osobního bohatství a hrdosti odvozované z příslušnosti k mužského pohlaví. Manifestní funkce Otevřené, deklarované a uvědomované funkce. Manželství Společensky normovaný vztah, ve kterém dochází k přetváření čistě osobní zangažovanosti k trvalému přizpůsobování a spolupráci při realizaci úkolů manželství. Masová kultura Současné sdělování identických či obdobných obsahů, vycházejících z malého počtu zdrojů, velkým masám příjemců. Hry a zábavy velkých mas lidí. Matriarchát Společnost s rozhodujícím vlivem žen v rámci rodinného života. Medializace Zvyšování významu individuálního mínění prostřednictvím jeho prezentace ve sdělovacích prostředcích. Megapolis Hustě osídlená oblast zahrnující dvě či více měst a jejich předměstí. Migrace Prostorové přemísťování osob přes libovolné hranice, spojené se změnou místa bydliště, na kratší či delší dobu či natrvalo. Minoritní skupiny Podřízené skupiny, jejichž členové mají výrazněji menší kompetence a vliv než dominující či většinové skupiny.
41 Moc Schopnost uplatňovat a vnutit vlastní vůli jiným. Mocenská elita Úzká skupina lidí, majících ve svých rukách ekonomickou, politickou a vojenskou moc. Modernizace Dalekosáhle působící proces změn tradiční společnosti směrem k rozvinutějším formám společnosti. Modré límečky Označení dělnických profesí. Monogamie Forma manželského svazku jednoho muže a jedné ženy. Monopol Kontrola trhu jedním hrobcem či distributorem. Morálka Normy mezilidských vztahů chápané jako nezbytný předpoklad harmonického vývoje společnosti. Multikulturalismus Úsilí o možnost většího rozvoje pro etnické a rasové minority, zejména na půdě vzdělávání, kulturního projevu a dodržování tradice. Náboženství Jednotný systém víry a praktik vztahující se k svatým věcem. Náhodný výběr Princip, kdy každý člen populace má stejnou šanci být vybrán do výběrového souboru. Nátlakové skupiny Označení skupin prosazujících vlastní zájmy. Neokolonialismus Pokračující závislost bývalých kolonií na cizích zemích. Neverbální komunikace Vysílání signálů či poselství prostřednictvím gest, výrazu tváře a pózy. Nezaměstnaný Osoba, která je bez práce, hledá ji, je připravena okamžitě práci přijmout a začít okamžitě pracovat. Nezávisle proměnná Proměnná způsobující změny u jiné proměnné. Normy Hluboce zakořeněné standardy chování udržované ve společnosti. Nukleární rodina Ve společné domácnosti žijící manželský pár a jejich neprovdané děti. Občanská společnost Důsledné zakotvení společnosti na principech demokracie, vlivu občanských a zájmových organizací a plné respektování základních práv pro všechny, včetně sociálních minorit Občanství Rovnost participace, rovnosti před zákonem a rovných příležitostí. Vývoj občanství prošel fázemi postupného rozšíření občanských, následně politických a konečně i sociálních práv. Odcizení Vytěsnění z dané společnosti z důvodu neschopnosti porozumět okolnímu světu.
42
Organizace Společenská skupina záměrně vytvořená k dosažení specifických cílů., umělý prostředek koordinace aktivit většího počtu lidí za určitým účelem. Je tvořena lidmi, kteří určitým způsobem něco dělají. Organizovaný zločin Činnost skupiny organizující a řídící jednotlivé formy kriminální činnosti a zpravidla angažované do oblasti pašování, distribuce drog, únosů, vydírání, prostituce, hazardních her a dalších zločineckých aktivit. Osobnost Typické individualizované vzory jednání, postojů, hodnot, potřeb, charakteristik a chování. Otroctví Systém založení na využívání lidí vlastněných dědičně jinými. Pár Osobní či věcná vazba dvou osob na základě vztahů sexuálních, příbuzenských, přátelských, nadřízenosti a podřízenosti, vztahu pomoci, výchovy či přechodných okolností. Patriarchát Společnost očekávající od muže dominanci rozhodování v rodině. Porodnost Počet živě narozených na 1000 obyvatel během daného roku. Poslušnost Podřízení se vyšší autoritě v rámci hierarchické struktury. Postindustriální společnost Společnost, jejíž ekonomický systém vychází ze zpracování, využívání a kontroly informací. Postmoderní společnost Technologicky vyspělá společnost silně provázána s konzumem spotřebních předmětů a mediálních představ. Potřeby Všechny požadavky organizmu – vrozené či získané – vyvolávající pocit nějakého nedostatku a motivující k cílenému jednání. Povolání Praktický výkon profesionálních dovedností Pozorování Výzkumná technika kterou výzkumník shromažďuje informace na základě přímého bezprostředního života v rámci určité skupiny či společenství. Prestiž Výraz ocenění, obdivu a distribuce nejvyšších hodnot společnosti, mezi které patří podíl na moci, profesní odbornost či velikost majetku. Primární skupiny Malá skupina vyznačující se bezprostředností intimity vztahů, principem podpory a spolupráce. Profese Souhrnný výsledek dosaženého vzdělání, kvalifikace, dovednosti a zručnosti. Zpravidla hlavní zdroj příjmů, moci, prestiže a mobilitních šancí. Proletariát Marxův termín pro označení dělnické třídy v kapitalistické společnosti. Předměstí Území v rámci metropolitní oblasti, které není zahrnováno do centrálního města., anglicky uptown.
43
Předsudek Negativní postoj vůči celé skupině lidí kupř. s etnocentristickou tendencí považovat jednu kulturu či způsob života za nadřazený jiným. Předvýzkum Metoda ověřování celkové vhodnosti a přiměřenosti výzkumu. Připsaný (určený) status Získání společensky definované pozice bez ohledu na individuální schopnosti, nadání či povahové vlastnosti. Příjem Souběh platů a mezd. Public relations Záměrné úsilí dosáhnout harmonie s referenčním rámcem prostředí organizace cestou vzájemné informovanosti a oboustranného pochopení. Systematicky pěstovaná snaha vytvářet dobré jméno a pověst ve veřejnosti. Publikum Volné seskupení charakterizované určitou pospolitostí zájmů, znalostí, potřeb a hodnot. Rasa Fyzická odlišnost lidí sdílejících genetické dědictví. Rasismus Přesvědčení o nadřazenosti jedné rasy nad jinou. Rebelie Postoj odmítnuté spolupráce s hodnotově či kulturně cizím prostředím. Referenční skupiny Skupiny, jejichž standardy slouží jedinci k vlastnímu sebehodnocení. Regrese Postoj krajní rezignace vzhledem ke kulturně či hodnotově nepřátelskému prostředí. Reklama Placená, nepřímá forma propagace zboží, služeb a myšlenek zprostředkovaná zpravidla reklamními odborníky. Relativní chudoba Měnlivá úroveň materiální deprivace, kdy si lidé bez ohledu na svůj životní styl ocitají za prahem chudoby zpravidla špatným hospodařením či hazardními hrami, alkoholismem či závislostí na návykových látkách. Religiozita Rozsah a stupeň náboženského vědomí a chování ve společnosti. Reprezentativní vzorek Výběr statisticky odpovídající širší populaci. Rescializace Proces ztráty původních vzorů chování a přejímání nových zorů v kontextu zásadního životního přechodu. Rodina Soubor lidí spojených krví, manželstvím, adopcí a sdílející základní zodpovědnost za reprodukci a péči o členy společnosti, zabezpečení biologického přežívání, citového s rozumového vývoje a místa společenské kontroly v procesu socializace. Rodová (gender) role Očekávání týkající se naplňování přiměřeného chování, postojů a činnosti mužů a žen., součást procesu socializace na cestě osvojování si norem maskulinity či feminity.
44 Rozhovor Osobní čili tváří v tvář či telefonické dotazování respondentů za účelem získávání požadovaných odpovědí. Sankce Odměny a tresty reagující na chování týkající se sociálních norem. Segregace Fyzické oddělení majoritních skupin od minoritních skupin v rovině bydliště, místa pracoviště a sociálních funkcí. Sekta Původně čistě osobní neinstitucionalizovaná náboženská činnost skupiny lidí spojených exaltovanými náboženskými emocemi a potřebami. Sekularizace Proces odklonu od náboženského pojetí světa, opouštění náboženských představ, hodnot a idejí. Sekundární skupiny Formální, neosobní skupiny postrádající bezprostřednost vzájemné porozumění.
vztahů a
Senilicida Vraždění starších osob jako neproduktivní ekonomické zátěže společnosti. Sekundární analýza Výzkumné techniky využívající veřejně přístupných informací a dat. Sexismus Ideologicky zakotvené přesvědčení o nadřazenosti jedné skupiny dle pohlaví nad druhým. Sexuální harassment Jakékoli nezechtěné a nevítané sexuální náznaky spojené s postavením jedince v zaměstnání. Skupina Jakýkoliv počet lidí odlišený principem provázanosti společných hodnot, norem a očekávání. Socialismus Ekonomický systém kolektivního vlastnění výrobních a distribučních prostředků. Socializace Proces, prostřednictvím kterého si lidé osvojují hodnoty, postoje a jednání přiměřené dané kultuře. Proces standardizace hodnotové orientace. Sociální ekologie Oblast studia vzájemných vztahů lidí a daného územního a fyzického prostředí. Sociální exkluze Absence či ztráta „místa ve společnosti“ Sociální interakce Způsob, kterým lidé reagují na sebe navzájem. Sociální mobilita Pohyb jedince či skupin v rámci uspořádání pozic daného stratifikačního systému. Sociální nerovnosti Nevyhnutelný důsledek stratifikace ve smyslu rozdílů v osvojování si bohatství, prestiže a moci.
45 Sociální role Je spojována s určitými vzory chování, které vyplývají z individuální příslušnosti ke konkrétním skupinám. Soubor chování, postojů a hodnot, které jsou od jedince jako člena určité skupiny či společnosti očekávány. Sociální síť Série vzájemných sociálních vztahů vzájemně spojujících jedince, kteří v jejím rámci mohou nacházet jak širší uplatnění, tak i ocenění. Sociální status Společensky definovaná pozice v rámci širší společnosti., postavení, které jedinec či skupina zaujímají ve společnosti. Sociální stratifikace Nerovné rozdělení práv a privilegií , povinností a odpovědnosti, odměn a majetku, moci a vlivu v rámci postavení jednotlivých členů společnosti. Sociální struktura Způsob kterým je společnost organizována do očekávatelných sociálních skupin a vrstev, jejich vzájemných vazeb a vztahů jedinců mezi sebou. Sociální vědy Studium různých aspektů lidské společnosti. Sociální změna Důležitá změna kulturních vzorů chování, norem a hodnot. Sociologie Systematické studium sociálního chování a lidských skupin, rozbor jevů a procesů probíhajících ve společnosti. Spiritismus Uznání možnosti mystického kontaktu s dušemi zemřelých. Společenská činnost Zaměřenost na vyvolání změněného chování, postojů nebo snah jednotlivců či skupin. Společenská třída V moderní společnosti jde o skupiny spočívající primárně na ekonomických rozdílech a odvozované z mnohorozměrných dopadů sociální mobility. K jejím základním znakům dnes náleží povolání, vlastnické vazby, stupeň sebeuvědomění, prestiž a míra uzavřenosti či vzájemné prostupnosti. Společenská vazba Souhrn vztahů a závislostí mezi lidmi ve společnosti. Společenská vrstva Velká skupina osob majících shodné, společensky významné a od ostatních odlišitelné znaky. Společenské vztahy Systém normovaného vzájemného působení mezi dvěma partnery na základě určité platformy. Společenský styk Systém, kterého se zúčastní nejméně dvě osoby, důvodem styku je určitá hodnota a z ní se odvíjí určité vzájemné působení. Společenství Místní jednotka sociální organizace vyznačující se pocitem pospolitostní sebeidentifikace a sounáležitosti. Společenský život Soubor jevů a procesů realizovaných mezi lidmi.
46 Společnost Soubor institucí a zařízení, zajišťujících organizované uspokojování potřeb, regulování konfliktů a udržování a rozvoj kultury. Velké množství lidí žijících na stejném území, sdílejících stejné kulturní vzory a relativně nezávislé na okolním světě. Spolehlivost Míra konzistence výsledků. Sport Institucionalizovaná soutěživá činnost vyznačující se velkým fyzickým úsilím, využíváním relativně složitých fyzických dovedností a motivovaná radostí z pohybu, snahou po co nejlepším výsledku a získáním odměny za předvedený výkon. Squot Místo dočasně či trvale opuštěné a za účelem bydlení obsazené zpravidla mladými lidmi propagujícími alternativní nestandardní životní styl a vyznávající hodnoty odlišné od majoritní společnosti. Stav Výraz seskupení společenských vrstev odvozujících své postavení z historicky nabytých práv (a povinností). Tradičně systém pozic a privilegií regulujících všestranně pospolitý život. Stát Systém jednotného systému centralizovaného vojenského, policejního a správního administrativního aparátu. Organizace poskytující svým občanům ochranu a bezpečí a požadující za to protislužby jako je kupř. placení daní a plnění vojenské povinnosti. Subultura Segment společnosti, sdílející odlišné vzory morálky, hodnot a zvyků. Symbolický interakcionalismus Nahlíží společnost zorným úhlem pozorování lidských bytostí v konkrétních situacích, které mají poznávací vypovídající hodnotu. Symboly Gesta, předměty a jazykové projevy formujících základy lidské komunikace. Technika Aplikace znalostí tvorby materiálních produktů a využívání přírodních zdrojů. Teorie V sociologii soubor tvrzení vysvětlujících problémy, jednání či chování. Teorie konfliktu Důraz na vnitřní rozporuplnost sociálních systémů, které tak generují opozici, nepřátelství a konflikty. Trh území či místo, kde se setkávají dvě strany téže mince – prodávající a kupující. Souhrn současných i potencionálních kupců a prodejců organizovaných za účelem získávání zboží, služeb či idejí. Třída Soubor lidí vyznačujících se stejnou úrovní bohatství a příjmů (Max Weber) či dále vztahem k výrobním prostředkům a postavením ve společenské organizaci práce (Karel Marx). Totální instituce Ty z institucí, které regulují všechny stránky života jedince prostřednictvím jediné autority jako jsou vězení, ústavy choromyslných či kláštery. Úmrtnost Počet úmrtí na tisíc obyvatel v daném roce. Urbanismus Termín popisující různé vzory sociálního chování typické pro obyvatele města.
47 Validita Stupeň pravdivostní hodnoty výzkumných výstupů. Věda Soubor systematizovaných znalostí založených na cíleném výzkumu a pozorování. Veřejné mínění Veřejné sdílení názorů, kterým veřejnost může účinně reagovat na jakýkoli veřejně projevovaný jev či názor. Veřejnost Soubor lidí sdílejících sociální, ekonomické či geografické podmínky, spojených určitým zájmem a schopných vytvářet veřejné mínění. Vládnoucí třída Bohatá elita určující pravidla a financování politického boje. Vliv Šíření moci pomocí přesvědčování. Vzdělání Formální proces učení v jehož rámci lidé vědomě učí ty, kteří přijímají roli žáka, posluchače či studenta. Xenocentrismus Nekritické obdivné přesvědčení, že všechny produkty, styly či ideje vlastní společnosti jsou podřadné ve srovnání s tím, co vzniklo kdekoli jinde. Xenofobie Nepřiměřený strach a nedůvěra a odpor k cizímu a neznámému. Triáda Skupina tří osob. Zákon Systém závazných pravidel vydaných vládní mocí a interpretovaný soudy, mocenský nástroj státu. Zaměstnání Konkrétně přijímaná pracovní činnost za mzdu, odvozované či neodvozovaná profesně a vykonávaná případně i volbou či jmenováním. Závisle proměnná Proměnná v příčinném vztahu k vůči jiné proměnné. Zdraví Stav komplexní fyzické, duševní a sociální pohody nad rámec prosté absence nemoci či, churavění či nemohoucnosti. Získaný (dosažený) status Je zpravidla zaujímán díky individuálnímu úsilí studiem, pracovitostí, rozvíjením dovedností, invencí či konexemi. Zpětná socializace Proces, kdy ti, kteří socializují druhé, jsou jimi zpětně socializováni. Zvyk Ustálený způsob chování v určitých situacích., takový, jaký se nesetkává zpravidla s vysloveně negativními reakcemi skupiny či širší společnosti. Životní styl Specifický typ chování jedince nebo skupiny s trvalým zvláštním a odlišitelným jednáním, způsoby, zvyky a sklony.
