Sociální reprezentace sociální práce s lidmi s duševním onemocněním u psychiatrů, psychologů a sociálních pracovníků

Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií

Sociální reprezentace sociální práce s lidmi s duševním onemocněním u psychiatrů, psychologů a sociálních pracovníků Magisterská diplomová práce

Bc. Veronika Horehleďová Vedoucí práce: prof. PhDr. Libor Musil, CSc. Konzultant: Mgr. Jiří Vander, DiS.

Brno 2014

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Jiřího Vandera, DiS., a uvedla jsem všechny použité prameny a literaturu.

V Brně dne 9. 5. 2014 …………………………………………. Bc. Veronika Horehleďová

Poděkování Za odborné vedení mé práce bych chtěla poděkovat prof. PhDr. Liboru Musilovi, CSc. Rovněž bych ráda poděkovala Mgr. Jiřímu Vanderovi, DiS., za jeho velkou trpělivost, odborné konzultace a cenné připomínky při zpracovávání mé práce. Poděkovat bych chtěla také účastníkům výzkumu, bez nichž by se tato práce neobešla.

OBSAH ÚVOD................................................................................................................... 6 A) TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................... 9 1

SOCIÁLNÍ REPREZENTACE ................................................................ 9 1.1 DEFINICE SOCIÁLNÍ REPREZENTACE .......................................................... 9 1.2 HISTORIE SOCIÁLNÍCH REPREZENTACÍ ..................................................... 10 1.3 VZNIK SOCIÁLNÍCH REPREZENTACÍ.......................................................... 10 1.4 STRUKTURA SOCIÁLNÍCH REPREZENTACÍ................................................. 11 1.5 MENTÁLNÍ REPREZENTACE ...................................................................... 12 1.6 KOLEKTIVNÍ REPREZENTACE ................................................................... 12 1.7 FUNKCE SOCIÁLNÍ REPREZENTACE .......................................................... 12 1.8 SOCIÁLNÍ REPREZENTACE V RÁMCI SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE ................... 13

2

SOCIÁLNÍ PRÁCE OBECNĚ ................................................................ 14 2.1 DEFINICE SOCIÁLNÍ PRÁCE....................................................................... 14 2.2 SOCIÁLNÍ FUNGOVÁNÍ ............................................................................. 15 2.3 RŮZNORODOST POJETÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE .................................................. 16 2.4 IDENTITA SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ ........................................................ 17

3

LIDÉ SE SCHIZOFRENIÍ ...................................................................... 18 3.1 PSYCHOTICKÉ PORUCHY OBECNĚ ............................................................ 18 3.2 KLASIFIKACE DUŠEVNÍCH ONEMOCNĚNÍ .................................................. 19 3.3 SCHIZOFRENIE ......................................................................................... 20 3.3.1

Etiologie schizofrenie ..................................................................... 21

3.3.2

Klinické projevy a průběh nemoci.................................................. 22

3.3.3

Sociální význam nemoci ................................................................. 23

3.4 LÉČBA A RESOCIALIZACE ......................................................................... 24 3.5 POZITIVNÍ ASPEKTY NEMOCI .................................................................... 26 3.6 POTŘEBY LIDÍ S DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍM ............................................. 28

3.7 VZTAH KLIENTA S ODBORNÝM PRACOVNÍKEM ........................................ 30 SOCIÁLNÍ PRÁCE S LIDMI SE SCHIZOFRENIÍ ............................ 32

4

4.1 SOCIÁLNÍ PRÁCE S DUŠEVNĚ NEMOCNÝMI ............................................... 32 4.2 SYSTÉM PÉČE O DUŠEVNĚ NEMOCNÉ ........................................................ 33 4.3 KOMUNITNÍ PÉČE ..................................................................................... 34 4.3.1

Psychiatrická rehabilitace ............................................................... 34

4.3.2

Interdisciplinární tým ..................................................................... 35

4.3.3

Sociální reprezentace sociální práce u klientů se schizofrenií ....... 37

4.4 ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA .............................................................. 38 4.4.1

Obecné předpoklady a dovednosti sociálního pracovníka ............. 38

B)

METODOLOGICKÁ ČÁST ................................................................... 39

5

KVALITATIVNÍ VÝZKUMNÁ STRATEGIE..................................... 39 5.1 VALIDITA A RELIABILITA KVALITATIVNÍ VÝZKUMNÉ STRATEGIE ............ 41

6

OPERACIONALIZACE ......................................................................... 41 6.1 HLAVNÍ VÝZKUMNÁ OTÁZKA .................................................................. 41 6.2 DÍLČÍ VÝZKUMNÉ OTÁZKY ...................................................................... 42

7

JEDNOTKA ZJIŠŤOVÁNÍ .................................................................... 43

8

REALIZACE A POSTUP SBĚRU DAT ................................................ 45

9

REALIZACE INTERPRETACE............................................................ 46

10

ETICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU........................................................... 46

C) INTERPRETAČNÍ ČÁST ....................................................................... 47 11

DVO1: KATEGORIZACE INFORMOVANOSTI O SP ..................... 47 11.1 VĚDOMOSTI O SOCIÁLNÍ PRÁCI ................................................................ 49 11.2 VĚDOMOSTI O SOCIÁLNÍM PRACOVNÍKOVI............................................... 51 11.3 DÍLČÍ ZÁVĚR ............................................................................................ 54 DVO2: KATEGORIZACE SOCIÁLNÍ REPREZENTACE SP ......... 58

12

12.1 STEREOTYPY ........................................................................................... 60

12.2 MEZIOBOROVÁ SPOLUPRÁCE ................................................................... 62 12.3 DÍLČÍ ZÁVĚR ............................................................................................ 64 DVO3: KATEGORIZACE POSTOJŮ K SP......................................... 66

13

13.1 NÁZORY NA SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA ................................................... 69 13.2 POSTOJ RESPONDENTŮ K SP, PROFESI SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA ............ 71 13.3 DÍLČÍ ZÁVĚR ............................................................................................ 73 ZÁVĚR .............................................................................................................. 76 1.

ZODPOVĚZENÍ HLAVNÍ VÝZKUMNÉ OTÁZKY ............................................ 76

2.

INTERVENČNÍ PROMĚNNÉ ........................................................................ 80

3.

DOPORUČENÍ PRO PRAXI .......................................................................... 80

4.

NÁVRHY DALŠÍCH VÝZKUMŮ................................................................... 82

BIBLIOGRAFIE............................................................................................... 83 ANOTACE ........................................................................................................ 88 ANNOTATION ................................................................................................. 89 JMENNÝ A VĚCNÝ REJSTŘÍK ................................................................... 90 PŘÍLOHY .......................................................................................................... 94 PŘÍLOHA Č. 1: OPERACIONALIZACE OTÁZEK PRO RESPONDENTY ..................... 94 PŘÍLOHA Č. 2: ŘAZENÍ OTÁZEK V ROZHOVORU ................................................ 97 STAŤ ................................................................................................................ 100

Úvod Téma sociální reprezentace sociální práce s lidmi s duševním onemocněním u psychiatrů, psychologů a sociálních pracovníků jsem si vybrala proto, že považuji za významné se podstatou těchto sociálních reprezentací zabývat. Přesto, že je obor psychiatrie poněkud rozvitý, stále ve společnosti panuje malé povědomí o nemocech a pacientech, které pod tento obor můžeme zařadit. Podobně je to i se sociální prací zaměřenou právě na tuto cílovou skupinu. Za nežádoucí stav považuji záporné vnímání sociální práce nebo sociálních pracovníků ze strany pomáhajících pracovníků (psychiatrů, psychologů, sociálních pracovníků), ať už se jedná o jejich charakterové vlastnosti či pracovní postupy a postoje. Dále nežádoucí stav vidím ve zkreslených, nedostatečných, nebo v záporných informacích, které psychiatři, psychologové či sociální pracovníci o sociální práci s lidmi s duševním onemocněním mohou mít. Jelikož se tyto informace podílejí na vzniku sociálních reprezentací u těchto skupin, mohou pak být tyto reprezentace negativní, či nejasné. Takové sociální reprezentace mohou mít nežádoucí dopad na vnímání oboru sociální práce mezi pracovníky pomáhajících oborů, na spolupráci mezi jednotlivými pomáhajícími profesemi (psychiatry, psychology, sociálními pracovníky), a v neposlední řadě také na samotné klienty. Za nežádoucí dále považuji nedostatečnou komunikaci mezi sociálními pracovníky, psychiatry a psychology, což může být způsobováno různými příčinami. V důsledku toho mohou psychiatři, psychologové ztrácet přehled o kompetencích sociálního pracovníka, případně o oblastech možné spolupráce apod. Záporné sociální reprezentace mohou být vytvořeny na základě osobních zkušeností, či skrze zprostředkované informace, které přijímáme zvenčí (tedy z médií, od klientů, apod.). Důsledkem negativních zkušeností se sociálním pracovníkem také může být ztráta důvěry vůči této profesi, a malá snaha usilovat o vzájemnou spolupráci. Analyzováním sociálních reprezentací a zkoumáním jednotlivých souvislostí mezi nimi, mohu dospět k poodhalení, proč je obraz sociální práce ve společnosti takový, jaký je, případně co by mohlo ke změně tohoto obrazu pomoci, k identifikaci negativních postojů psychiatrů, psychologů vůči sociálním pracovníkům a východiskům 6

možného ovlivnění těchto postojů, k možnostem odstranění zažitých předsudků vůči profesi sociálního pracovníka ve společnosti, zlepšení spolupráce mezi psychology, psychiatry a sociálními pracovníky. Jako žádoucí se jeví zvýšit povědomí psychiatrů, psychologů o sociální práci a zintenzivnit vzájemnou spolupráci a komunikaci sociálního pracovníka s ostatními pomáhajícími profesemi. Dále by bylo vhodné odhalit příčiny, které způsobují negativní vnímání sociálního pracovníka ze strany pomáhajících pracovníků, a zjistit, jak je možné tyto příčiny odstranit. Pomocí výše uvedených poznatků bych ráda upozornila sociální pracovníky pracujícími s cílovou skupinou s psychiatrickou diagnózou, aby si uvědomili, jak je důležité vnímání jejich osoby pomáhajícími pracovníky při vzájemné spolupráci. Dále chci upozornit psychology, psychiatry a širokou veřejnost, která má možnost podílet se na vytváření nového, reálnějšího obrazu o sociálním pracovníkovi a ovlivnit tento problém skrze média. Ve své práci nejprve zjistím, jaké jsou informace o sociální práci s duševně nemocnými mezi psychiatry, psychology a sociálními pracovníky. V návaznosti na to budu zkoumat jejich sociální reprezentace o sociální práci s psychiatrickými pacienty. Důkladný rozbor těchto reprezentací by mi měl poskytnout údaje o původu získaných informací o sociální práci s duševně nemocnými u těchto pomáhajících profesí a také názory a postoje k nim vytvořené. Cílem je tedy odpovědět na otázku „Jaká je sociální reprezentace sociální práce s lidmi s duševním onemocněním u psychiatrů, psychologů a sociálních pracovníků“. Diplomová práce je rozdělena do tří částí. V té první, teoretické, se budu věnovat objasnění teoretických pojmů souvisejících s hlavní výzkumnou otázkou. Objasním pojmy, jako jsou sociální reprezentace, sociální práce, psychotické poruchy a sociální práce s nimi, a také složky multidisciplinárního týmu, pozici psychiatra, psychologa a sociálního pracovníka. V metodologické části popisuji výzkumnou strategii, validitu a reliabilitu výzkumu, výzkumné techniky, techniky sběru dat, realizaci interpretace a etické aspekty výzkumu. Dále zde provedu operacionalizaci, vymezím také zvolený výzkumný vzorek a odůvodním jeho výběr. Interpretační část je zaměřená na interpretaci zjištěných údajů na základě stanoveného cíle a dílčích cílů výzkumu. Interpretaci jsem prováděla na 7

podkladě zakotvené teorie axiálního kódování, při kterém jsem se snažila hledat souvislosti mezi kategoriemi, subkategoriemi a dimenzemi. Závěr práce věnuji odpovědím na hlavní výzkumnou otázku, intervenčním proměnným, doporučením pro praxi vyplývajících z výzkumu a návrhům dalších výzkumů.

8

A) Teoretická část 1 Sociální reprezentace První kapitolu své práce věnuji objasnění pojmů týkajících se „sociální reprezentace“. Nejprve objasním, co vlastně tento pojem samotný znamená, jaký je původ jeho vzniku, jaká struktura jej prostupuje. Dále objasním souvislosti mezi sociální reprezentací, mentální reprezentací a kolektivní reprezentací. V závěru této kapitoly se budu věnovat funkci sociálních reprezentací a pohledu sociální psychologie.

1.1 Definice sociální reprezentace Teorie sociálních reprezentací je směrem, který leží na rozhraní sociální psychologie a sociologie. Užívá se hned v několika významových rovinách a její přesná definice je poměrně obtížná. Dokladem různorodé významovosti je také vnímání pojmu samotným autorem.

Serge

Moscovici,

jež

byl

iniciátorem

tohoto

směru

v šedesátých

a sedmdesátých letech (in Plichtová, 2002), nedefinuje přímé zařazení pojmu sociální reprezentace, ale snaží se ve své práci ukázat, že kterékoliv sociální fenomény mohou spadat jak pod sociální psychologii, tak pod sociologii. (in Duveen, 2000) Moscovici definuje sociální reprezentaci jako „systém hodnot, myšlenek a způsobů jednání s dvojí funkcí. Tou první je řád, který jedincům umožňuje orientovat se v materiálním a sociálním světě a také ho zvládat. Za druhé, umožňuje uskutečnění komunikace mezi členy skupiny tím, že jim poskytne kód pro sociální výměnu a kód pro jednoznačné pojmenování a klasifikaci různých aspektů jejich světa a jejich skupinové historii.“ (Moscovici, 2000) Dle Tyrlíka (2004) mají sociální reprezentace sociální povahu, protože přesahují jedince, jsou sdílené a vytvářejí se v komunikaci. Současně ale přesahují významovou strukturu jazyka, protože odkazují k jedinečné zkušenosti jedince. Cranach (in Plichtová, 1998) popisuje sociální reprezentace jako soubor organizovaných poznatků na úrovni společenského systému, tedy jako všeobecné poznání (common knowledge).

9

1.2 Historie sociálních reprezentací Hytych (2010) uvádí, že naše bytí není nikdy osamoceno a žijeme vždy v síti mezilidských vztahů a společenských institucí, obklopuje nás kontext rodného jazyka a kultury. Zabývá se také tím, kde se vzalo všechno vědění a dovednosti, kterými oplýváme, abychom se vypořádali se složitostmi každodenního života, domluvili se a porozuměli ostatním lidem. Dle něj, nepřicházejí samy od sebe, ale mají nějaký původ. Již antičtí filosofové se zabývali otázkou poznání světa. Například Aristoteles tvrdil, že poznání nemůže existovat bez obrazů či reprezentací. Descartes později přišel s myšlenkou, že duše vchází do světa s vrozenými semínky poznání. Počátky zkoumání reprezentací samotných se připisují Immanuelu Kantovi. Ten dal vzniknout základu a teoretickému východisku vedoucímu k teorii sociálních reprezentací. Reprezentace dle něj nejsou pouze nehybným obrazem přírody, ale jsou aktivně konstruovány myslí, pomocí zkušenosti. Mysl nemá přístup k pravdivému „světu o sobě“, mysl poznává svět jen nepřímo tak, že slučuje smyslová data do reprezentací věcí, a tím vytváří podobu světa. Tato podoba světa existuje pouze v mysli člověka. (Marková, 2007) Následníkem Kantových úvah, avšak odlišného názoru byl francouzský filozof Charles Renouvier. Renouvier přišel na to, a jako první hlásal, že reprezentace jsou sociálně sdílené a že se nejedná o produkt individuální mentality. Dalším, kdo pracoval s Kantovými myšlenkami, byl Émile Durkheim. Ten se svým názorovým přesvědčením přikláněl spíše na stranu Renouviera. Na rozdíl od Kanta byl přesvědčen, že svět lze poznat skrze sociální zkušenost, nikoliv prostřednictvím předem daných reprezentací individuální mysli. Reprezentace jsou tedy dle Durkheima generovány sociálním životem,

a

poznání

vnějšího

světa

lze

dosáhnout

pouze

prostřednictvím

tzv. kolektivních reprezentací, o kterých se zmíním v další části. (Marková, 2007)

1.3 Vznik sociálních reprezentací Vznik sociálních reprezentací se podle Moscoviciho uskutečňuje ve třech fázích. Během první fáze se nová teorie nebo koncept utváří jen na poli vědy, proto se první fáze nazývá vědecká. Poznatky získané v první fázi se začnou šířit ve společnosti a vzniká tak sociální reprezentace. Proto je druhá fáze pojmenována jako reprezentační. Poslední fáze, ideologická, se uskuteční tehdy, když se již existující sociální reprezentace zmocní 10

některá společenská skupina nebo instituce a ta prosazuje reprezentaci ve společnosti jménem autority vědeckého poznání. (Plichtová, 2002) Důležitou součástí pro vznik nových sociálních reprezentací je také objektivizace a kotvení. (Moscovici, in Plichtová, 1998) Kotvení je proces, při kterém se nová informace, resp. symbol, zapojuje do stávajících kognitivních struktur, tedy běžných kategorií a představ, známého kontextu. Objektivizaci můžeme chápat jako postup, při kterém se z abstraktního stává něco konkrétní, tedy opak kotvení. Slouží také k zjednodušení nové informace, nebo symbolu, tak aby bylo možné sdílet její význam mezi členy dané skupiny. „Sociální reprezentace se objektivizují v rozličných symbolických a materiálních institucích společnosti, např. v jazyku, v symbolech, v zákonných pravidlech a normách.“ Při procesu objektivizace svěřujeme poznané další generaci. (Moscovici, in Plichtová, 1998) Plichtová při vytváření sociálních reprezentací považuje za důležitý i kontext prostředí, kde se vytvářejí. Každý z nás je totiž součástí různého sociálního prostoru, který je strukturovaný podle nějakých konvencí, morálky a sdíleného myšlení. (Plichtová, 2002) Podle podmínek v dané společnosti se tento systém neustále transformuje a přetváří, jelikož se jedná o systém dynamický. (Abric, 1993)

1.4 Struktura sociálních reprezentací Sociální reprezentace mají dle Moscoviciho tři hlavní složky. Jsou jimi informace (kombinace názorů a vědomostí o objektu), pole reprezentace (struktura vztahů mezi výše zmíněnými názory a vědomostmi), postoj (afektivní dispozice vůči objektu pozitivního nebo negativního ladění). (Moscovici, in Plichtová 1998) Pakliže některé společenské skupiny inklinují k určitým sociálním reprezentacím, neznamená to, že jsou tyto reprezentace v obsahu a ve významu u všech identické (Marková, 2007). Dokladem tomuto tvrzení je vnitřní struktura sociálních reprezentací. Sociální reprezentace se totiž dělí na centrální jádro a periferii. Centrální jádro dává sociálním reprezentacím význam. Jádro je tím, co reprezentace sjednocuje a stabilizuje. Méně podléhá tlaku změn, přesto však je změnitelné. (Abric, in Marková, 2007) Nejpodstatnější funkcí centrálního jádra je vytvářet, organizovat a ustálit vztahy mezi dílčími částmi reprezentace. (Plichtová, 2002). Periferie je soustředěná kolem jádra a je jakousi spojnicí mezi jádrem a konkrétní situací. Slouží tedy jako konkretizační funkce 11

reprezentace. Periferie sociálních reprezentací je na rozdíl od jádra mnohem pružnější a přizpůsobivější situaci, proto tvoří jakousi ochranou jádra. (Marková, 2007)

1.5 Mentální reprezentace Marková hovoří o mentálních reprezentacích jako o odlišných od sociálních a kolektivních reprezentací svou funkcí a obsahem (Marková, 2007). Mentální reprezentace je psychologický termín, který vyznačuje schopnost člověka ukládat v paměti obrazy nepřítomných objektů a informací, které si je člověk schopen zapamatovat a vybavit. Tato schopnost je umožněna díky činnosti vyšších poznávacích procesů (Hartl, Hartlová, 2004)

1.6 Kolektivní reprezentace Moscovici se při vytváření svých teoretických konstruktů nechal inspirovat Durkheimem a jeho pojetím kolektivních reprezentací. Kolektivní reprezentace (představy, postoje, symboly, koncepty) vyrůstají přímo ze sociálních struktur. Zahrnují všechny sociálně produkované jevy, které kolují a jsou sdíleny společností. Jako příklad zde uvedu náboženství, mýty, vědu, jazyk a jiné. Společnost vytváří kolektivní reprezentace, které obsahují kus pravdy, podíl přesvědčení a část nesprávných úsudků. Tyto reprezentace vyvíjejí tlak na jedince, kteří jejich nátlaku podléhají, ztotožňují se s nimi, a tak zachovávají sociální formy jednání, myšlení a cítění. „Na rozdíl od kolektivních reprezentací nemají podle Durkheima individuální reprezentace tolik společného s poznáním. Vycházejí totiž z fyzické a biologické povahy člověka a jsou tedy významně proměnlivé a osobní. Pokud by naše vnímání a poznání bylo založeno na individuálních reprezentacích, nelišili bychom se od zvířat. Naše chování by bylo řízeno pouze počitky“. (Marková, 2007)

1.7 Funkce sociální reprezentace Katolická (2005) ve své práci uvádí čtyři funkce sociální reprezentace. První funkcí je tzv. oddělující. Vyznačuje se odlišováním vlastní sociální skupiny od jiných skupin na základě sdílené reprezentace. Skrze sociální reprezentace lze také předpovídat vzorce chování jednotlivců a vzájemné působení mezi různými skupinami, zde se tedy jedná o funkci prognostickou. Třetí je funkce atribuční. Znamená to, že díky sociální 12

reprezentaci můžeme určovat příčiny sociálního chování. Poslední funkcí je utváření sociální identity, neboť sociální reprezentace je jedním z aspektů při tvorbě „Já“ jako člena jedné nebo více skupin.

1.8 Sociální reprezentace v rámci sociální psychologie Sociální reprezentace bývají nejčastěji dávány do souvislosti (někdy i zaměňované) s postoji (Hytych, 2010). Postoje mají vliv na náš vztah k objektům v našem prostředí. Většinou bývají naučené, neměnné a týkají se našich kladných nebo záporných reakcí. Postoje se skládají ze tří složek. „Kognitivní (co si o něčem myslíme), emocionální (co k něčemu cítíme) a konativní (jak se vůči něčemu chováme).“ (Výrost, Slaměník, 2008) Moscovici (in Hytych, 2010) je toho názoru, že k zaujetí postoje vůči nějakému objektu je potřebná reprezentace daného objektu v kulturním vědění. Postoj tedy člověk neuzavírá k objektu jako takovému, ale k jeho reprezentaci. S postoji se často pojí stereotypizace a předsudky. Při stereotypizaci člověk klasifikuje lidi podle nějakých kritérií. Tato kritéria jsou často poněkud povrchní (například styl oblékání) a ihned si k nim přiřazujeme další charakteristiky (například „je jedináček, proto musí být rozmazlený“). Stereotypy jsou předstupněm předsudků. Předsudky jsou předem vytvořené postoje k objektům, kterým přiřadíme určité vlastnosti, aniž bychom měli ověřené, zda tomu tak doopravdy je. Mohou mít negativní i pozitivní dimenzi. (Výrost, Slaměník, 2008)

13

2 Sociální práce obecně S pojmem sociální práce se pojí spousta definic a výkladů. V České republice je sociální práce ukotvena v legislativě, tedy v Zákoně o sociálních službách č. 108/2006 Sb. Ten vešel v platnost 1. 1. 2007. Zákon definuje některé pojmy z oblasti sociální práce, také různé formy poskytování pomoci v sociální oblasti, uvádí výčet orgánů působících v sociálních službách, a v neposlední řadě vydává standardy kvality sociálních služeb.

2.1 Definice sociální práce Sociální práce vzešla a zároveň je úzce propojena s vědními obory, jako je psychologie, pedagogika, sociologie a dalšími. V odborné literatuře zaznamenáváme několik výkladů tohoto oboru, většina si je podstatou velice podobná. Matoušek (2007) definuje sociální práci jako společenskovědní disciplínu, ale také jako praktickou činnost, jejímž cílem je odkrývání, vysvětlování, zmenšování a řešení sociálních problémů (např. chudoby, zanedbávání výchovy dětí, diskriminace určitých skupin, delikvence mládeže, nezaměstnanosti). Dále se dle něj sociální práce zakládá jednak na poli společenské solidarity, ale také na ideálu naplňování individuálního lidského potenciálu. (Matoušek, 2007) Mezinárodní asociace sociálních pracovníků NASW charakterizuje sociální práci jako profesionální působení směřované na pomoc jedinci, skupině či komunitě zvětšit či obnovit schopnost sociálního fungování a tvořit sociální podmínky korespondující s tímto cílem. Sociální práce spočívá v profesionálním využití hodnot sociální práce, principů a metod pro dosažení jednoho či několika následujících cílů: „pomáhat lidem obdržet služby; poskytovat poradenství a psychoterapii jednotlivcům, rodinám a skupinám; pomáhat komunitám nebo skupinám obdržet či zlepšit zdravotnické služby; participovat na relevantních legislativních procesech.“ (NASW, dle Barker, 2003: 408) Jedna z definic vyzdvihuje terapeutický charakter sociální práce. Slovo terapie pochází z řeckého „dher“, což znamená podporovat. Dnes je slovo terapie užíváno většinou ve smyslu léčby či léčebného programu. Cílem terapie je odstranění či zmírnění nežádoucího stavu u jedince nebo rodiny (Matoušek, 2003). Muhlpachr (2006) ve své definici také používá terapeutický význam SP a tvrdí, že „sociální práce je

14

přímé, záměrné a terapeutické působení na klienta – člověka, který je sociálně, zdravotně či jinak handicapován“. (Muhlpachr, 2006: 5) Navrátil a Musil (2000: 7) tvrdí, že sociální práce je „podpora sociálního fungování klienta v situaci, kde je taková potřeba buď skupinově, nebo individuálně vnímána a vyjádřena.“ Payne (2006) charakterizuje sociální práci jako aktivitu zaměřenou na zlepšení, obnovení sociálního fungování klienta a na tvorbu společenských podmínek příznivých pro tento cíl. Dle Musila a Navrátila (2000) se sociální práce zaobírá interakcí způsobilosti klienta zvládat a tím, co od něj očekává prostředí. Cílem je podporovat sociální fungování klienta, o kterém se zmíním v následující kapitole.

2.2 Sociální fungování Ve své podstatě je sociální fungování jiné označení cílů sociální práce. Jedná se o žádoucí stav, který naznačuje směr působení sociální pomoci. Pro lepší vysvětlení pojmu zde uvedu definice nebo jejich části, které uvádějí P. Navrátil a L. Musil ve sborníku „Sociální práce s příslušníky menšinových skupin“. Ti zde odkazují na významnou propagátorku sociálního fungování Bartlettovou, která tento pojem použila ve své knize „The common base of Social Work Practice“ (1970): (Bartlettová, in Navrátil, Musil, 2000) „Zvládání se týká lidského úsilí řešit situace, které mohou být vnímány jako sociální úkoly, životní situace nebo problémy života. Lidé prožívají tyto životní úkoly primárně jako tlaky svého sociálního prostředí. Odsud vychází dvě významnější myšlenky: Na jedné straně lidské zvládání a na straně druhé požadavky prostředí“. Výše uvedení autoři sborníku dále citují Longerse (in Navrátil, Musil, 2000), který tento stav vymezuje jako „sociální pohodu, zvláště ve vztahu ke schopnosti jedince zvládat rolová očekávání přidružená k jeho konkrétní roli a statusu“. Carlton (in Navrátil, Musil, 2000) definuje sociální fungování jako schopnost lidí provádět úkoly denního života a angažovat se ve vztazích k jiným lidem způsobem, který je uspokojivý jak pro ně samotné, tak pro druhé a odpovídá potřebám organizované komunity. Jako problematickou vnímá Musil (2004) u sociálního fungování nerovnováhu mezi tím, co prostředí od jedince očekává a tím, jak to je schopen zvládat, 15

a „nerovnováhu mezi náročností požadavků okolí a podporou společnosti při jejich zvládání.“ Sociální fungování se týká naplnění potřeb několika oblastí života, které podrobněji popisuje ve svých učebních materiálech M. Kappl (2004): Fyziologické (jídlo, přístřeší, bezpečí, zdraví, ochrana), Psychologické (pocit zvládání očekávání, sebedůvěra, sebeúcta, osobní identita), Sociální (participace na společnosti, pocit sounáležitosti, uznání a oprávnění), noogenní, neboli duchovní (naplnění hodnot, morální přesvědčení o správnosti jednání, prožitek krásného, náboženské přesvědčení, kulturní identita, přesvědčení o smysluplnosti života). Navrátil (2007, in Havlíková 2009) zaměření sociálních pracovníků na sociální fungování klienta považuje za klíčové v odlišnosti od ostatních oborů pomáhajících profesí.

2.3 Různorodost pojetí sociální práce Jak jsem již výše uvedla, k sociální práci se vážou různé výklady. Tato různorodost může ovšem dle Musila (2008: 60) znamenat nejen bohatost, za kterou se skrývají možnosti volby, ale také „rozplizlost“, jejímž dopadem může být chaos a neúplnost. Přesto, že je podle Musila dnes se sociální prací spojována širší nabídka služeb a pomoci, stále však málokdo tuší, že by mohli sociální pracovníci v souladu s tradicemi svého oboru společnosti nabídnout něco, čemu se ostatní (pomáhající profese) nevěnují, protože to nepovažují za náplň své práce. Ti, kteří nemají představu o tom, co by jim mohl sociální pracovník nabídnout, si o to nemohou ani říct. To se týká nejen klientů, ale také pomáhajících pracovníků (např. psychologů, psychiatrů v našem případě). V souvislosti s tím se také stává, že za sociálního pracovníka je považován každý, kdo pomáhá, a zároveň nikdo, vždyť přece pomáhají různé profese (jako např. psychologové, právníci, ochránci lidských práv apod.). Teorie uvádí, že pokud zamýšlejí pracovníci některého oboru zajistit podmínky pro kvalitní výkon své činnosti, musí nejprve veřejnost přesvědčit, že jí dokážou nabídnout něco, co ostatní (laici i jiní odborníci) neumí (Howe, 1986, in Musil, 2008). V takovém případě, by měli pracovníci oboru více příležitostí vstupovat do vztahů se skupinami, které zamýšlí ve vlastním zájmu podmínky výkonu jejich práce kontrolovat (Johnson, 1972, in Musil, 2008). 16

Přičemž kontrola podmínek výkonu sociální práce znamená mít vliv na formulaci a uplatňování psaných i nepsaných pravidel, pravomocí (Howe, 1986, in Musil, 2008). Musil (2008: 66-68) vytvořil typologii „administrativního“, „filantropického“ a „profesionálního“ pojetí sociální práce, pomocí kterého zamýšlí naznačit různorodost chápání sociální práce. Ke každému typu uvedu, jakou roli má v daném pojetí sociální pracovník a jeden z řady znaků jako příklad. Z hlediska administrativního pojetí sociální práce se očekává, že sociální pracovník bude úředník, který vyřizuje žádosti a rozhodnutí, které spadají nejčastěji pod sociální zákony a k nim přidruženým předpisům. Nástrojem pro zajištění kvality práce se v kontextu tohoto pojetí sociální práce rozumí především instrukce a dohled. V profesionálním pojetí je sociální pracovník odborníkem, který se orientuje na souhrnné posouzení všech okolností, které klientovi zamezují zvládat jeho interakce se sociálním prostředím. Na rozdíl od předchozího typu zde sociální pracovník koncipuje, realizuje a vyhodnocuje účinnost intervence. Posledním typem je filantropické pojetí SP. Sociální pracovník by zde neměl být ani „úředníkem“, ani „odborníkem“, ale člověkem, který klientovi poskytne to, co zrovna potřebuje. Spontánní lidský vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem je zde pokládán za základní nástroj pomoci. Důraz na rozlišování oblastí působností různých pomáhajících oborů klade každý výše uvedený typ jiný.

Zatímco administrativní pojetí zřetelně odlišuje sociální

agendu od jiných a nelibě nese zastřešování jiných agend, zastánci profesionálního pojetí vyzdvihují jasné rozlišení oblastí působnosti (SP a jiných oborů pomáhajících profesí) a filantropické pojetí klade důraz na to, co mají jednotlivé pomáhající profese společné a na vztah, který má být hlavním prostředkem pomoci klientovi.

2.4 Identita sociálních pracovníků Abych vysvětlila identitu sociální práce, naznačím nejprve, co slovo identita znamená. Identitou se vyznačuje dle Růžičkové a Musila (2009) sebepojetí. Pokud budu hovořit o identitě oboru (sociální práce), neboli o tzv. kolektivní identitě, subjektem sebepojetí je v tomto případě skupina a přání jejích členů naplňovat společnou akcí určitý cíl a „držet při tom pohromadě“. Tímto přáním členové skupiny naznačují také to, kam chtějí patřit, co chtějí mít shodné a čím se naopak chtějí lišit od členů jiných skupin. 17

Payne (2006) vyznačuje identitu sociální práce především vyhraněním se proti ostatním oborům. Dle něj se jedná o sdílené vědomí hranic vůči jiným disciplínám, vědomí pozic, ze kterých vyplívá naše chování k ostatním a způsoby tohoto chování při kontaktu s nimi a pravidel, jakými se děje (Payne, 2006). Základní smysl profesní identity pro představitele určité profese dle Banks (2004) tkví v tom, že díky ní se pracovník vnímá, kým je ve své profesní roli. Kolektivní identita je neoddělitelným znakem každé skupiny, tudíž i znakem členů skupiny pracujících v oboru sociální práce. „Identita oboru SP“ je tedy kolektivní sebe pojetí skupiny lidí, jež pokládají za potřebné monitorovat cíle a jednat přitom způsoby příznačnými pro SP. Autoři literatury o kolektivní identitě považují za specifický cíl tohoto oboru pomoc klientům zvládat nesnáze v jejich interakcích se subjekty v jejich sociálním prostředí, přičemž typy těchto interakcí mohou být různého zaměření. Pomoc může být zaměřená na interakce klientů s poskytovateli zdrojů v komunitě, interakce klientů s jejich bezprostředním okolím a jiné. Charakteristickým rysem metody SP je dle literatury zprostředkování interakcí působením na klienty i na subjekty v jejich sociálním prostředí. (Růžičková, Musil, 2009) Náznak pozornosti o identitu oboru SP a jeho zaměření na zprostředkování interakcí působením na klienty i sociální prostředí lze registrovat ve dvou vlnách. Ta první byla spojena s profesionalizací SP v Americe (Lubove, 1965; Bartlett, 1970). Zatímco druhá reaguje na rozdílnost identit v postmoderní společnosti, která od 70. let pomalu narušuje vnitřní soudržnost oboru a na manažerismus, jehož dopadem je zpochybňování profesionální autonomie sociálních pracovníků (Lorenz, 2004; Payne, 2006).

3 Lidé se schizofrenií 3.1 Psychotické poruchy obecně Psychiatrie má historicky jiné postavení než ostatní medicínské obory. Možná také proto, že dokáže nastínit vztahy mezi lidmi v jednotlivých obdobích. Kupříkladu za 18

doby Německé říše byli lidé duševně nemocní likvidováni, odsunováni na okraj společnosti do léčeben daleko mimo města. (Höschl, Libiger, Švestka, 2004) Hlavním předmětem této práce je sociální reprezentace pojmu sociální práce u psychologů, psychiatrů, ale také u lidí, které nějakým způsobem zasáhlo duševní onemocnění. Přesto, že je odvětví psychiatrie poměrně vyvinuté, stále se velké většině lidí pod pojmem „psychóza“ vybaví člověk zavřený v psychiatrické léčebně, který je smyslů zbavený, nebezpečný, a proto také přivázaný k železnému lůžku. Aby bylo možné lépe porozumět této problematice, věnuji proto první kapitolu psychotickým poruchám. Smolík (1966) definuje psychózu jako duševní onemocnění, které je typické poruchami psychických funkcí. Vnímání, myšlení i emotivita jsou u lidí s psychózou odlišné. Tyto změny (v myšlení, vnímání a citech) mohou být natolik intenzivní, že člověk nedokáže odlišit, co je a co není skutečné. V odborné literatuře je psychóza charakterizována bludy, halucinacemi a neorganizovaným projevem a chováním. Tyto symptomy, jako jsou na příklad (např.) halucinace a bludy, lze brát za jevy druhotné.

3.2 Klasifikace duševních onemocnění S rostoucím vývojem psychiatrické péče se dostaly duševní poruchy na seznam dokumentu Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN 10), který slouží především k vzájemnému porozumění odborníků. „Klasifikaci nemocí lze definovat jako soustavu kategorií, do kterých jsou zařazovány chorobné jevy podle zavedených kritérií.“ (Mezinárodní, 2013). Klasifikace je nutná pro přesnou diagnostiku, vhodnou léčbu a také výzkum. Dalším dokumentem, ve kterém nalezneme rozbor psychotických poruch, je Diagnostický a statistický manuál V (DSM V). Tyto klasifikace byly vypracované Světovou zdravotnickou organizací (SZO) a Americkou psychiatrickou asociací (APA). (Češková, 2005) Psychiatrie má v této klasifikaci vymezené písmenko „F“. Dle MKN musí člověk pro diagnózu schizofrenie splňovat alespoň jeden z příznaků a to v trvání alespoň jeden měsíc a déle. Jedná se o slyšení vlastních myšlenek a intrapsychické halucinace, bludy kontroly a ovlivňování, halucinované hlasy a bludná přesvědčení. Pokud není přítomen některý z předešlých symptomů, měly by se objevit přinejmenším přetrvávající halucinace, formální poruchy myšlení, katatonní projevy, apatie, emoční oploštělost až vyhaslost. (Raboch, Pavlovský, 2003) 19

V této části této kapitoly bych ráda uvedla příklady duševních poruch, které jsou v tomto dokumentu v oddělení psychiatrie uvedeny a blíže se věnovala jedné z nich. Mezi duševní a behaviorální poruchy patří demence, mentální retardace, pervazivní vývojové poruchy (př. autismus), schizofrenie, afektivní poruchy (př. manická porucha, bipolární porucha), neurotické a úzkostné poruchy, posttraumatické poruchy, asociativní poruchy, suicidální syndrom jako projev auto-agrese, poruchy osobnosti a chování. (Vágnerová, 2004) Maniodepresivní neboli bipolární porucha je vážné psychické onemocnění, při kterém se střídají normální stavy s euforií, extrémním smutkem a prázdnotou. Chorobná nálada, která obtěžuje nemocného, neodpovídá jeho skutečné životní situaci a narušuje jeho uvažování, jednání i somatické funkce. Důsledkem tohoto působení může být adaptační porucha nebo také sociální selhávání. Velký vliv na vznik této nemoci mají genetické predispozice, snížení adaptace na stres a sběh negativních životních událostí, hormonální a sezónní změny. (Slobodanka, 2002)

3.3 Schizofrenie Schizofrenie - slovo pochází z řeckého „schizein“- rozštěp a „phern“ – mysl. Otec pojmu, švýcarský psychiatr Eugen Bleuler, takto v roce 1911 popsal nemoc, pro niž je jednou z nejdůležitějších charakteristik „rozštěp“ různých psychických funkcí. (Motlová, Španiel, 2013) Nemoc, která je diagnostikována téměř u 25 % pacientů psychiatricky hospitalizovaných a u 50 % pacientů přijatých do psychiatrických zařízení za rok, patří mezi nejzávažnější psychická onemocnění vůbec. Častý je sklon k chronicitě a trvalé invaliditě. Na celosvětovém žebříčku patří schizofrenie mezi deset nejčastějších příčin trvalé invalidity. (Češková, 2005) Alanen (in Peč, Probstová, 2009) uvádí, že „základem u schizofrenie je reakce na životní krizi u jedince, který je psychologicky a biologicky „hůře“ vybaven než jeho vrstevníci čelit vývojovým úkolům, problémům a deprivacím.“ (Peč, Probstová 2009) Schizofrenie se dále dělí a to podle toho, jaká psychopatologie u této nemoci převažuje. Jsou to tedy schizofrenie: Paranoidní, katatonní, simplexní, hebefrenní. (Vágnerová, 2004) Ve skutečnosti je rozdělení více, ale pro účely této práce postačí tyto čtyři základní. V praxi se mohou jednotlivé typy souběžně překrývat, proto tohle rozdělení považujeme

spíše

za

teoretické.

Paranoidní

schizofrenie

je

typická

svými

nesystematickými bludy s paranoidním obsahem a halucinacemi. Člověk postižený 20

tímto typem nemoci je vůči svému okolí nezdravě podezíravý, je přesvědčen o spiknutí proti jeho osobě, které ho může např. i ohrozit na životě. Hebefrenní schizofrenie se vyskytuje v období adolescence a rané dospělosti, tj. mezi 15 a 25 lety. Jelikož zasahuje rozvoj osobnosti v době, kdy by se měla utvářet a stabilizovat nová identita jedince, bývá prognóza u tohoto typu poměrně špatná. Charakteristická je porucha myšlení a emočního prožívání. Tito lidé často nepociťují dostatečné zábrany, sociální necitlivost. Nápadná je hrubost či vulgarita. Katatonní schizofrenie vyniká v oblasti motorické aktivity. Vyskytují se u ní dvě formy, z nichž jedna se vyznačuje nadměrnou aktivitou a druhá naopak zpomalením a útlumem. U simplexní schizofrenie je vznik časný a plíživý. Z počátku může být zaměňována s poruchou osobnosti, sociální nepřizpůsobivostí, či leností. Nemocní bývají často bez zájmů a izolovaní. (Peč, Probstová 2009) 3.3.1 Etiologie schizofrenie Peč, Probstová (2009) uvádí, že „etiologie psychotického stavu může být různá (toxická, organická, traumatická či nejasná – endogenní)“. Pojem „endogenní“ dnes však bývá stále častěji nahrazován pojmem, nebo spíš modelem bio-psycho-sociálním. Jednoznačný původ vzniku této nemoci však není známý. Pokud se u pacienta vyloučí toxická nebo organická příčina, vzniká podezření na závažnou psychickou poruchu. Příčinou je skupina poruch, které se v některých příznacích shodují. Významnými jsou interakce vnitřních a vnějších rizikových faktorů, mezi které můžeme zařadit dědičnost, příslušnost k nižší socio-ekonomické vrstvě obyvatel, život ve velkých městech s vyšší hustotou obyvatelstva, onemocnění či porucha centrální nervové soustavy (CNS), geografické vlivy nebo porodní komplikace. (Češková, 2005) Existují různé modely, které také na schizofrenii nahlížejí odlišnými způsoby (ať už se jedná o vývoj, průběh či vyústění nemoci). Biomedicínský model bývá často kritizován za to, že etiologicky vyzdvihává biologické poruchy mozku a poté farmakoterapeutickou léčbu. Bez chyby zcela nejsou ani ostatní modely. Patří mezi ně individuálně psychologický, interakční, sociální a ekologický. Mohou být považovány za redukcionistické, pokud jsou používány jednostranně. (Pěč, Probstová 2009)

21

3.3.2 Klinické projevy a průběh nemoci Schizofrenie nemá zcela jednoznačné příznaky. Lze je však rozdělit do čtyř skupin. „Psychotické symptomy (pozitivní), poruchy iniciativy a motivace doprovázené sociálním stažením (negativní), poruchy poznávacích funkcí (paměti, pozornosti) a exekutivních funkcí (kognitivní symptomy) a symptomy depresivní nebo manické (afektivní symptomy).“ (Motlová, Španiel, 2013: 13) Pozitivní příznaky jsou projevem nadměrného, resp. zkresleného vyjádření standardních funkcí a vnímáme je v podobě bludů, halucinace, dezorganizace řeči, narušené kontroly chování. Negativní příznaky jsou opakem, tedy úbytkem standardních funkcí. Je to například výrazná apatie, ochuzení řeči, zpomalení myšlení, útlum emočních reakcí, neschopnost iniciovat cílevědomé jednání, sociální stažení. (Vágnerová, 2004) Mezi kognitivní funkce řadíme paměť, pozornost, schopnost plánovat, řešit konstruktivně problémy, pružně reagovat na změnu. (Motlová, Španiel, 2013) Schizofrenie se většinou projeví útokem akutních psychotických příznaků mezi 20. - 30. rokem. Před tímto prvním signálem se mohou objevit nespecifické příznaky, jako je podrážděnost, náladovost, nedostatek sebevědomí a energie. Nemoc se nese v určitých fázích. Jsou to prodromy (nespecifické příznaky), první ataka, remise (přechodné období bez příznaků), časné varovné příznaky a relaps (návrat příznaků nemoci). Nejčastěji se vyskytující je ataka a remise. Ataka psychózy zahrnuje období pozitivních, negativních i kognitivních příznaků. Při silně propuknuté atace u jedince vrcholí ztráta náhledu a zhoršený kontakt s realitou, nápadnější jsou pozitivní příznaky. Toto je často období hospitalizace. Negativní příznaky (apatie, ztráta motivace a neprožívání) a kognitivní příznaky (poruchy pozornosti, paměti, zhoršená schopnost pružně řešit problémy) se u pacienta projevují většinou po propuštění z nemocnice. Pacient nemusí střet se stresující realitou zvládnout, a proto je u něj vyžadována postupná a přiměřená zátěž, nejlépe intenzivní formou psychiatrické rehabilitace. Schizofrenie je onemocnění s vysokou mírou relapsů a rehospitalizací, nelze však předvídat návratnost jednotlivých etap nemoci. Velký význam je přikládán včasné a správné léčbě první ataky a prevenci relapsu, ta má totiž velký vliv na prognózu nemoci. (Vágnerová, 2004)

22

3.3.3 Sociální význam nemoci Vágnerová (2004) uvádí, že je na schizofrenii potřeba nahlížet nejen z hlediska biologického, ale také z hlediska sociálního. Zajímavost lze pozorovat v sociokulturním vnímání změny člověka a jeho identity vlivem vážné nemoci. U některých kultur například nemocný přebírá nové jméno, jméno nemocného. (Vágnerová, 2004: 89) Schizofrenie bezpochybně ovlivňuje kvalitu života nemocného. Jak velkou zátěž pro něj představuje lze dokázat jen obtížně. Dle Höschla, Libigera a Švestky (2004) můžeme ovšem prokázat přímé zdravotní náklady, ztrátu produktivity, dopad na rodinný život jedince, a v neposlední řadě úmrtnost. Schizofrenie, spolu s dalšími psychickými poruchami, má velký podíl na úmrtnosti populace produktivního věku. Významnou roli v životě člověka trpícího psychickým onemocněním hraje vnímání společnosti. To může být pozitivní či negativní. Ukazatelem negativního vnímání jsou často předsudky utvářené ve společnosti. Předsudky jsou úzce spojeny se stereotypy. Ty se o duševně nemocných utváří v každé společnosti pod vlivem tradice i aktuálního sociokulturního standardu. Stereotypy se dají nazvat jako vlastnosti, které jsou určité skupině automaticky přiřazovány. (Vágnerová, 2004) Mýty, nepochopení a neznalost či neakceptace faktů spojená s minimálním skutečným kontaktem s lidmi se schizofrenií, to vše tvoří jev nazývaný „stigma“. (Wenigová, [cit. 15. 11. 2013]) Stigma může být chápáno jako společenské odmítání domnělých nebo reálných vlastností, přesvědčení nebo chování, které jsou v rozporu se sociálními normami. Stigma duševní nemoci je spojováno s nedostatkem vědomostí o duševních nemocech, obavami, předsudky a diskriminací. (Pěč, Probstová, 2009) Stigmatizaci nemocného popisuje Motlová a Španiel (2013) jako ovlivnění struktury kolem dotyčného, v rámci níž je donucen čelit řadě neobyčejných situací. To může mít za následek nízké sebevědomí, omezenou sociální síť i ztrátu příjmu. Z uvedeného vyplývá, že je stigmatizace pro pacienty zátěží a může mít vliv na zhoršování průběhu nemoci. Je možné, že právě stigma je pro člověka trpícího psychickým onemocněním tím nejhorším co ho provází.

23

3.4 Léčba a resocializace Pro návrat člověka trpícího psychózou do běžného života je velice důležitá léčba a resocializace. Existuje několik mýtů, které psychické nemoci, schizofrenii nevyjímaje, provázejí. Jedním z nich je také ten, že je schizofrenie nevyléčitelná. Opak je pravdou. Přesto, že se jedná o nemoc, která může trvat měsíce, nebo dokonce roky, a projevuje se opakujícími se epizodami, existují způsoby, jak příznaky u nemoci potlačit, nebo je dokonce vymýtit. Terapie je postavena na dvou pilířích a povětšinou je kombinovaná. Jedná se o psychofarmakologickou léčbu, která je považována za stěžejní a psychoterapii. Psychofarmaka obecně slouží ke zklidnění, ke zvýšení odolnosti, k usměrnění psychických projevů a k předcházení relapsů. Dokážou tlumit akutní a pozitivní příznaky choroby, které ale nemusí plně vymizet. (Vágnerová, 2004: 365) Přesto, že bývá nástup moderní farmakoterapie nazýván psychiatrickou revolucí, pouhá farmakoterapie pro zvládnutí chorobného stavu nestačí. Pro některé dokonce není považována za zcela kladnou léčebnou metodu. Například Foucault, jeden z představitelů antipsychiatrie, raději volil alternativní metody léčby ohleduplnější k lidskému organismu. Foucault se zároveň domníval, že zkušenost klienta získaná během psychoticky narušeného prožívání reality může vést k osobnostnímu růstu jedince. Dle něj léčba antipsychotiky však tento pro jedince přínosný děj naruší (Přikryl, 2010). U zdravotních potíží, kde je původ vzniku psychogenní a sociogenní a kdy je narušen vztah jedince s jeho prostředím (zvláště sociálním), používá se za hlavní léčebnou metodu psychoterapie. (Vymětal, 1987: 29) Výklad významu psychoterapie bývá rozmanitý. V mé práci by však neměla být psychoterapie ve smyslu léčebné činnosti zaměňována s psychoterapií oborovou. V psychologické pomoci druhému člověku

nalézáme

charakteristický

dva

základní

medicínským

přístupy. pohledem.

Objektivizující A

druhý

(„přírodovědecký“), je

subjektivizující

(„antropologický“). První představuje psychoterapii jako léčebný proces, který lze definovat jako vliv na nemoc, poruchu nebo anomálii pomocí psychologických prostředků, jež napomáhá harmonickému rozvíjení osobnosti. (Kratochvíl, 1998) V druhém pohledu je „zvláštním druhem setkání a spolubytí člověka s člověkem, které trpícího zprošťuje některých jeho dosavadních vnitřních omezení a přináší mu hlubší porozumění sobě samému, bezprostřednější prožívání smyslu ve svém životě a vede ho

24

k plnějšímu uskutečňování tohoto smyslu.“ Klíčovým tématem prvního pohledu je psychoterapie jako konkrétně vymezená činnost, a základním tématem druhého pohledu je psychoterapie jako konkrétně vymezený vztah. (Langmeier, Balcar, Špitz, 2000: 28) V souvislosti s tím lze také užívat rovnocenné pojmy psychoterapeutický proces (metody, postup atd., tedy konkrétní činnost) a psychoterapeutický přístup (vztah). Významný český psychoterapeut a spoluzakladatel psychoterapeutického vzdělávání u nás, Jaroslav Skála, psychoterapii zkráceně definuje jako „…odborné užívání psychologických postupů a prostředků při prevenci, léčbě a rehabilitaci poruch zdraví”. (Skála, in Ševčíková, 2003)

Psychoterapie slouží nemocnému při zvládání nemoci, ke zlepšení jeho sociálních dovedností, ale také aby lépe porozuměl nemoci a sobě samému. Směru, o kterém hovoříme, dal základní strukturu C. R. Rogers během 40. let a o 10 let později tento směr přenesl do Evropy psycholog R. Tauschem. (Vymětal, 1996: 27) Vymětal psychoterapii vymezil jako „interdisciplinární obor, jenž vychází především z psychologie.“ Zakládá se na „intervenci uskutečňované psychologickými prostředky … při které terapeut pomáhá potřebnému jedinci v dosahování normality. Během psychoterapeutického procesu jsou postupně mírněny zdravotní obtíže bránící klientovi v optimálním životě. Psychoterapií zvyšujeme kvalitu klientova života, a pokud jde o jeho zdravotní stav, působíme psychologickými prostředky ve směru prevence, léčby a rehabilitace poruch zdraví.„

(Vymětal,

1996:

9) Psychoterapeutická péče

o psychotické pacienty se poskytuje individuálně, skupinově či formou rodinné terapie. Skupinová psychoterapie byla zpočátku podceňována, avšak postupem času ukázala se býti významnou, vzhledem k povaze psychotických onemocnění. Provádí se ambulantní formou v denních stacionářích, nebo při pobytu v nemocnici. Individuální psychoterapie probíhá nejčastěji ambulantně. (Vymětal, 1996) Na význam individuální psychoterapie pro pacienty se schizofrenií lze nahlížet z různých hledisek. O důležitosti respektu k autonomii a lidské důstojnosti nemocných svědčí příběh J. Greengardové v knize „Neslibovala jsem Ti procházku růžovým sadem“. Dle kontrolovaných studií však význam individuální psychoterapie pro pacienty se schizofrenií nebyl zaznamenán. (Höschl, Libiger, Švestka, 2004) Specifickou podobou psychoterapeutické pomoci je rodinná terapie, která je zaměřená na rodinu jako na celek. Podpora je poskytovaná nejen osobě nemocné, ale také jejím blízkým. Vymětal uvádí, že „změna v chování, zdravotním stavu apod. 25

jednoho člena rodiny obvykle ovlivní a mění i projev zbývajících členů rodiny a z tohoto faktu se vychází při terapeutických intervencích.“ (Vymětal, 1987: 32) Co se formy psychoterapeutických přístupů týká, existuje jich celá řada. Například kauzální přístupy (odkrývající) se snaží nalézt a odstranit příčinu konfliktu. Jedná se však o časově náročnou formu. Na rozdíl od této je symptomatická forma (zakrývající) časově méně náročná, nezabývá se ovšem hloubkou problému, a její účinnost je krátkodobá. Účelem je odstranit symptomy bez odhalování jejich příčin. Mezi odkrývající hlubinné psychoterapeutické postupy patří zejména psychoanalýza a psychoanalytické a dynamické teorie. Mezi terapie symptomatické lze zařadit „interpersonální terapii a terapie pracující kognitivně behaviorálními metodami.“ (Dušek, Večeřová-Procházková, 2005: 16, 17) V současnosti existuje řada metod, jakými je psychoterapeutická pomoc prováděná. Jedním z hlavních nástrojů je rozhovor mezi terapeutem a klientem. (Vymětal, 1987) Velmi důležitou roli pro vývoj terapie obecně má „vztah“ – mezi terapeutem a pacientem, kterému budu věnovat pozornost v následujících kapitolách. „Resocializace je zaměřená na aktivizaci nemocných a na podporu rozvoje různých praktických činností. Hlavním cílem socioterapie je dosažení přijatelné sociální adaptace a sociální integrace v oblasti bydlení i zaměstnání.“ (Vágnerová, 2004: 366) Pro klienty trpící schizofrenií je důležitá léčba prostředím nebo režimová terapie. Ta se zaměřuje na reedukaci pacientových dovedností a jeho zapojení do pravidelného denního programu. Za tímto účelem jsou budovány chráněné dílny a chráněné bydlení, kde mají klienti možnost učit se samostatnosti. (Raboch, Pavlovský, 2003)

3.5 Pozitivní aspekty nemoci Současné nahlížení na pacienty se schizofrenií a výzkumy na ně zaměřené jsou směřovány spíše do negativních kolejí. Vyzdvihovány jsou především negativní dopady nemoci a také s nimi spojená snížená kvalita života člověka trpícího psychickým onemocněním. Třebaže má všechno svůj rub a líc, většina badatelů nedala příležitost pohlížet na schizofrenii jako na nemoc, která by mohla svému nositeli přinášet také něco pozitivního. Přesto se najdou tací, kteří se domnívají, že v lidech trpících nějakou duševní

poruchou,

dřímá

určitý

potenciál.

Například

někteří

zastánci

antipsychiatrických hnutí hovoří o psychóze jako o stavu, který člověka obohacuje a je 26

společností potlačován jako nepřizpůsobivá výjimečnost (Libiger, in Procházková, 2012) Také „zastánci evoluční teorie v etiologii schizofrenie hovoří o prokazatelné genetické komponentě, jejíž výskyt je v populaci udržován asociací s nějakým kompenzujícím zvýhodněním pro nositele vlohy k onemocnění.“

(Libiger, in

Procházková, 2012: 32) Prvním, kdo se zabýval zvláštnostmi osobnosti náchylné k schizofrennímu onemocnění, byl Carl Gustav Jung. Ten odhalil fakt, později potvrzovaný různými experimentálními výzkumy, že u jedinců, kteří onemocněli schizofrenií, bylo možno už před vypuknutím choroby pozorovat zvýšenou citlivost na podněty podprahové intenzity. Jungův následovník Perry hovoří v tomto směru o „genotypu senzitivity“, kdy např. v rodině dospívajících je to ten nejcitlivější, u něhož se schizofrenie rozvine. (Procházková, 2012: 32) Na onen již zmiňovaný potenciál naráží také Rogers. Ten v jeho spojitosti vymezuje pojem „aktualizační tendence, jež je považována za vrozený zdroj zdravého rozvoje a života člověka, vede k jeho růstu, zrání a obohacování života.“ (Vymětal, Rezková, in Procházková, 2012: 34) Rogers tedy vidí schizofrenii také pozitivně a snaží se vyzdvihnout skutečnost, že vedle potenciálu nemoci existuje i potenciál zdraví, určité naděje a touhy, které je možno ve směru aktualizační tendence rozvíjet. (Rogers, in Procházková, 2012). Mezi psychicky nemocnými (schizofreniky), stejně jako je tomu mezi ostatními lidmi, lze najít lidi výjimečných kvalit, např. umělce i vědce. Jejich originalita, nevšední postřeh, obrazotvornost a schopnost uvažování mohou být pro společnost překvapivě výnosné. (Syřišťová, in Procházková, 2012) Nad jistou souvislostí mezi psychózou a uměleckým talentem bádala řada osobností. Jedním z nich byl také „islandský genetik Jon L. Karlsson, který předpokládal výskyt genů, podle nichž vznikají originální tvořivé mozky.“ Stejné geny však zapříčiňují také psychózy. (Karlsson, in Procházková, 2012) Profesor Peter K. Chadwick, u něhož byla schizofrenie také diagnostikována, nazývá výše zmíněné kvality schizofreniků jako „schizofrenní kredit“ a považuje za důležité šířit tyto informace mezi lékaře, sociální pracovníky a veškerý ošetřující personál, aby dokázali svým klientům tento potenciál rozvíjet. (Chadwick, in Procházková, 2012) Nikdo zřejmě nedokáže zaručit, že se u každého psychicky nemocného jedince tvůrčí potenciál projeví. Pokud se tak ovšem stane, může se vyjevit v různých podobách, s různými významy pro dotyčného jedince. Jistá paní schizofrenička kupříkladu líčí svůj příběh. „Když jsem onemocněla, navenek se moje zájmy nikterak nezměnily. Co se 27

změnilo, bylo vnímání obrazů, které umění nabízí. Umění totiž používá jazyka, který je mnohoznačný a magický, takže psychotikovi nabízí řadu interpretací.“ (Dumková, in Procházková, 2012: 39)

3.6 Potřeby lidí s duševním onemocněním Stejně jako mají všichni lidé určitá práva a povinnosti, mají také své potřeby, o jejichž uspokojení během života usilují. To platí také pro skupinu duševně nemocných. Lidské potřeby je možné vnímat jako součást širšího komplexu životních okolností člověka. Existuje pro ně zároveň mnoho definic. Petrusek et al. (1996) vymezují potřebu jako stav, při kterém se organismu, jednotlivci nebo skupině něco chybí. Pokud člověk strádá skutečným nedostatkem něčeho potřebného, jde o potřebu objektivní. Pakliže se člověk pouze domnívá, že se mu nedostává něčeho, na co má nebo by podle svého názoru měl mít nárok, jedná se o potřebu subjektivní. Matoušek přímo slučuje „potřebu s motivem k jednání, protože má-li člověk pocit nedostatku, motivuje ho to k určité aktivitě, aby tento nedostatek odstranil.“ (Matoušek, 2003: 157) V odborných textech lze najít spoustu typologií potřeb, které rozdělují potřeby do skupin podle různorodých hledisek. Tou nejznámější a nejpoužívanější je nejspíš hierarchie potřeb amerického psychologa Maslowa (Petrusek et al., 1996), která uspořádává potřeby do následujících pěti tříd: Fyziologické potřeby (potřeba potravy, tekutin, kyslíku, spánku, fyzické činnosti a pohybu, sexu, přiměřené teploty, absence bolesti apod.). Potřeby bezpečí a jistoty (potřeba zajistit se před vnějšími hrozbami, potřeba stability, spolehlivosti, osvobození od strachu, úzkosti a chaosu, a také potřeba struktury a pořádku). Potřeba sounáležitosti a lásky (potřeba někam patřit, náležet ke skupině, být milován). Potřeba úcty a uznání (potřeba být obdivován, mít respekt, dosahovat úspěšných výkonů a vysoké prestiže, potřeba kladného hodnocení od druhých i dobrého sebehodnocení - úcty i sebeúcty). Potřeba seberealizace (potřeba vyjádřit vlastní individualitu, vyzkoušet své schopnosti a realizovat své záměry, potřeba sebe rozvoje, vyniknutí, vzdělávání, tvorby, poznání pro radost z poznání). S nástupem onemocnění se mění také základní psychické potřeby člověka a hodnoty, které jsou s nimi spojené. Odlišná může být hierarchie těchto potřeb, způsob 28

jejich uspokojování, motivace klienta apod. Většinou se u nemocných stává hlavní prioritou zdraví. (Vágnerová, 2004) Nenaplněné potřeby lidí s duševním onemocněním lze rozdělit do čtyř kategorií. (Kroon, in Pěč, Probstová, 2009) Je to - podpora při zvládání hendikepu a jeho psychických následků (učení tomu); pomoc při osobním úsilí k zotavení se, uspořádání si věcí (i z minulosti), nalezení životních plánů a očekávání, získání sebedůvěry a schopnosti postarat se o sebe sama; podpora při tvorbě a udržování sociálních kontaktů a vztahů (a to včetně sexuality, intimity), potřeba akceptace a integrace, kontinuity ve vztazích, pocitu začlenění; podpora při hledání a udržování zaměstnání, vzdělávání či jiného každodenního programu. Vágnerová (2004) uvádí mezi významnými potřebami také citovou jistotu a bezpečí, potřebu otevřené budoucnosti. Katschnig o osobách s duševním onemocněním a jejich potřebách tvrdí, že jich mají více a zároveň méně zdrojů k jejich naplňování na rozdíl od běžné populace. Vzhledem k povaze onemocnění vyzdvihuje zejména potřebu léků, potřebu nekritického a přijímajícího okolí, a psychologické dovednosti. S uspokojením některých základních potřeb mohou mít, dle něj, tito lidé obtíže. Kupříkladu při snaze uspokojit svou potřebu někam patřit začleněním se do svého sociálního prostředí musejí často bojovat proti sociálnímu vyloučení. Zejména po propuštění z psychiatrické léčebny je ohrožuje nálepka „blázna", což je vylučuje ze společenského života a vystavuje je předsudkům… a různým formám diskriminace. (Katschnig, 2000) Také vyjadřování jednotlivých potřeb nemusí být zcela snadné. Zejména pokud vezmeme v úvahu kolísavé stavy (nálady nepřiměřeně pesimistické nebo naopak optimistické) při nemoci. Když ale vše výše uvedené shrneme, lidé s duševním onemocněním touží lépe zvládat svůj život. Tyto příklady vyzdvihují rozhodující význam dobrého pracovního spojenectví, mezi klientem s duševním onemocněním a pracovníkem, který mu poskytuje odbornou péči. (Peč, Probstová 2009) Za pomoci odborníků, a také zapojením vlastních sil se však klientům s psychickým onemocněním může podařit uspokojit alespoň některé své potřeby (bydlení, trávení volného času a práce) a žít relativně kvalitní život.

29

3.7 Vztah klienta s odborným pracovníkem V psychoterapii můžeme pozorovat neustálý příliv psychoterapeutických škol, nových cest, kterými se psychoterapeuti ve snaze porozumět a pomoci člověku v tísni ubírají. Zároveň je zde patrné úsilí o nalezení něčeho společného, co všechny přístupy spojuje a je obecně účinné. „Mezi tradičními směry má už své pevné místo přístup integrativní a eklektický. Jedním z bodů, v nichž se prolínají, nalézají „společnou řeč”, je právě hodnota a význam psychoterapeutického vztahu jako obecného faktoru nezbytného pro úspěch psychoterapeutického procesu.“ (Ševčíková, 2003: 8, 9) V mé práci je důležitým tématem vztah mezi klientem s duševním onemocněním a odborným pracovníkem. Konkrétně mám na mysli nahlížení na pracovníky z oblasti sociální práce ze strany klientů (a také ze strany psychiatrů a psychologů). Stejně jako mají různé formy terapií možnost významně ovlivnit vývoj nemoci a pacientův progres, má svůj podíl na úspěchu také kvalita pracovníka a vztah ze strany klienta k němu vytvořený. Proto je důležité neznehodnocovat nahlížení klienta na pracovníka a opačně. Pěč a Probstová (2009) uvádějí, že prvním, kdo se psychoterapeutickému vztahu v léčbě věnoval systematicky, byl Sigmund Freud. Ten psal, že „to, co zabezpečuje velkým dílem počáteční důvěru a bezpečí v terapeutickém vztahu, je výsledkem projekce pacientových dobrých zkušeností z dětství (tzv. pozitivní přenos).“ (Pěč, Probstová, 2009: 38) Howard uvádí, že klient poodhaluje svůj niterní svět z části skrze vztah, který si vytvoří s terapeutem, na základě přenosu. Přenos je proces, kterým přinášíme do vztahu s terapeutem svá očekávání toho, jak se budeme chovat k druhým lidem nebo jak je budeme zažívat, a naopak. (Howard, 2008) „Terapeut se pro pacienta v přenosu stává novým primárním objektem a může umožnit korektivní symbiotický vztah.“ (Pěč, Probstová, 2009: 170) K přenosu patří i protipřenos terapeuta směrem ke klientovi. Terapeut si může být vědom pocitů, jež vznikaly v reakci na nevědomou komunikaci nebo stav mysli klienta. (Howard, 2008) „Protipřenos u terapeuta má ještě další důležitý význam… Představuje proces nevědomé identifikace s pacientem prostřednictvím oživení paměťových stop z analytikových vlastních vývojových zkušeností, které se podobají pacientovým. Jde o identifikační proces, který formuje základ „intuitivní empatie“.“ (Schneider, in Pěč, Probstová, 2009: 171) Terapeutický vztah uvádí jako významný také Vymětal v tzv. „rovnici psychoterapie“, která obsahuje proměnné, na nichž je závislý výsledek terapeutického 30

procesu. Kromě vztahu klienta s pracovníkem (neboli jejich vzájemné interakce) zahrnuje tato rovnice také „charakteristiku člověka vstupujícího do terapie (například věk, sociální status, sebepojetí, očekávání od terapie), charakteristiku terapeuta (například vzdělání, praxe, osobní stabilita), celkovou situaci léčby včetně její organizace a intervenující proměnné (například změna v sociální situaci klienta, zrání organismu)“. Vytvoření psychoterapeutického vztahu vzhledem k časovému rozložení terapie má své místo. Vymětal uspořádal fáze terapie následovně: „Indikace pacienta (výběr optimálního postupu), příprava pacienta (seznámení s pravidly, motivování apod.), vytvoření psychoterapeutického vztahu a prostoru, vlastní intenzivní léčba, ukončení terapie a zhodnocení výsledků, návazná péče.“ (Vymětal, in Ševčíková, 2003: 7, 8) Dalšími autory, kteří popisují léčebný proces (u dětí i dospělých) jsou Langmeier, Balcar a Špitz. Dle nich zahrnuje navázání dobrého terapeutického vztahu, konkrétní

aktivity

směřující

k bezprostřednímu

ulehčení

v potížích,

vlastní

psychoterapeutickou práci, integraci dosažených terapeutických změn do běžného života, odpoutání klienta od terapeuta a jeho pomoci. (Langmeier, Balcar, Špitz, 2000) Také McCabe a Priebe vytvořili přehled faktorů, které mají stěžejní vliv na výsledek – vyústění onemocnění (outcome) u lidí s dlouhodobým duševním onemocněním. Jsou jimi empatie, „dobrý vztah“ a terapeutická aliance. Kromě těchto pojmů se v popisu pomáhajícího vztahu vyskytují pojmy jako terapeutický vztah, pracovní, pomáhající, terapeutická a rehabilitační aliance. Společné pro tyto pojmy je společenství mezi pacientem a terapeutem – aliance- proti nemoci a souhlas s cíli a nástroji, jak tento úkol naplnit. „Aliance je nespecifický terapeutický faktor, tzv. základní interaktivní proměnná.“ (McCabe, Priebe, in Pěč, Probstová, 2009) Stejně jako výše zmínění autoři také pokrok v moderní komunitní péči klade důraz na některé aspekty vztahu mezi pracovníkem a klientem. Za nejdůležitější považuji partnerství, respekt a flexibilitu. Pro bližší vysvětlení jednotlivé aspekty popíšu. Partnerství dává pacientovi i pracovníkovi pocit společného úsilí, vybízí je k hledání příčin a vysvětlení, společných cílů, snaží se o změny, získávání dovedností, poznávání. Odborný pracovník nevytváří předčasné závěry a snaží se k pacientovi přistupovat v souladu s jeho jedinečností. (Pěč, Probstová, 2009) 31

4 Sociální práce s lidmi se schizofrenií 4.1 Sociální práce s duševně nemocnými Sociální práce s touto cílovou skupinou má mnoho podob, rozmanitou dobu trvání i různé cíle. Může být poskytována formou krátké krizové intervence, která slouží k obnovení stavu duševní rovnováhy, po dlouhodobou spolupráci v case managementu. Dále se sociální práce zaměřená na cílovou skupinu duševně nemocných člení na individuální, skupinovou a komunitní (Mahrová, Venglářová et al., 2008). Při individuální péči, nebo také případovém vedení, sociální pracovník bere v úvahu klientův stav, jeho možnosti, přání a zejména potřeby každého klienta, a podle toho volí další postupy. Pro pracovníka je důležité znát klientovu situaci, zdravotní, sociální, finanční, aby mu dokázal účinně a odborně pomoci. Sociální pracovník často jedná i s rodinou klienta, spolupracuje s jeho okolím i veřejností. Proti předchozí metodě sociální práce, která se zakládá na individuálních potřebách každého klienta a zasahuje do konkrétního klientova prostředí, skupinová sociální práce vychází z toho, že člověk je tvor společenský a je pořád součástí nějaké sociální skupiny. Skupinová sociální práce proto využívá ze skupinové dynamiky možnosti vzájemného výchovného ovlivňování a působení jako prostředku socializace. Komunitní sociální práce kromě skupinové práce usiluje i o zlepšení zdravotních služeb, bydlení a o zkvalitnění života v komunitě. Komunitou lze nazývat jednak lokalitu (městská část, obec, ulice sousedství), ale také skupinu lidí, která sdílí společné podmínky, nebo má společný problém. Komunitní práce s duševně nemocnými je realizována nejčastěji v tzv. terapeutických komunitách, které jsou specifickou formou skupinové léčby. Ta se snaží vycházet z podmínek blízkých skutečnému životu, nabízet rozsáhlou škálu situací, na které musí klient reagovat. Členové komunity, kteří spolu po nějakou dobu žijí, pracují a baví se, projektují do života skupiny své problémy týkající se zejména vztahů s lidmi okolo nich. (Probstová, 2005) Lidé s dlouhodobým duševním onemocněním potřebují komplexní zdravotněsociální péči, protože jejich fungování je omezeno ve více oblastech. Základní zřetel sociální práce ve fázi po hospitalizaci klienta, je příprava na přechod z lůžkového zařízení do přirozeného společenství. To obnáší zajištění návazné péče a zabezpečení 32

hlavních životních oblastí jako bydlení, práce, volný čas, vztahy, finance. To vyžaduje týmovou spolupráci profesionálů ze zdravotní i sociální sféry. Problémem péče zaměřené na lidi s duševním nemocněním vnímají někteří autoři v současnosti ještě stále formu dlouhodobé léčby v lůžkových zařízeních. Přesto, že by bylo zapotřebí tento systém pozměnit a rozšířit deinstitucionalizaci, tedy převedení těžiště péče o tuto cílovou skupinu z institucí (psychiatrických léčeben, psychiatrických oddělení nemocnic) do přirozených společenství (terapeutických komunit), většina finančních prostředků v ČR putuje na dlouhodobou lůžkovou péči. Moderní alternativní postupy jsou tvůrci zdravotnického systému tímto ignorovány a potlačovány. (Motlová, Španiel, 2013)

4.2 Systém péče o duševně nemocné Dle Světové zdravotnické organizace poruchy duševního zdraví představují pro evropský region druhou největší zdravotně sociální zátěž (po stárnutí populace a potřebě dlouhodobé péče na prvním místě). Jejich význam a dopad je proto možno považovat za celospolečensky závažný a měla by mu být věnována patřičná pozornost. (Zvoníková, 2008) V posledních deseti letech je v ČR snaha o přeměnu péče o duševní zdraví – duševní onemocnění, tato transformace však postrádá jasnou koncepci, koordinaci, financování na celostátní i regionální úrovni. (Zdraví, [cit. 17. 5. 2014]) V oblasti péče o osoby s psychickým onemocněním není v ČR poptávka po službách zdaleka uspokojena. Lékař má v ordinaci na jednoho pacienta minimum času, což považuje Jarolímek (2010) rovněž za nedostatek kapacity psychiatrických ambulancí. Snaha o zlepšení psychiatrické a psycho-sociální péče směrem k individuálnímu přístupu k pacientům je dlouholetá, přesto však se stále nepodařilo vytvořit dostačující, kvalitní a dostupnou síť služeb a zařízení. „Stávající systém psychiatrické péče v České republice dlouhodobě trpí závažnými nedostatky, které vedou k nízké kvalitě života duševně nemocných lidí.“ (Jarolímek, 2010) Tyto nedostatky se projevují v nedostatečně zajištěné ochraně práv duševně nemocných lidí, v omezeném přístupu k psychoterapii. V systému mu také chybí preventivní péče a celostátní síť zařízení komunitní péče umožňující poskytování služeb duševně nemocným lidem v místě jejich bydliště. Za hlavní důvody, proč tomu tak je, považuje psychiatr Jarolímek nedostatečné finanční zajištění psychiatrické péče, 33

lůžkovou péči soustředěnou především do kolosů psychiatrických léčeben, které potřebám pacientů a jejich rodinným příslušníkům z mnoha příčin nevyhovují. Stejné důvody uvádí také Motlová a Španiel (2013: 95). Teprve v posledních letech se rozvíjející komunitní zařízení a služby jako jsou např. krizová centra, denní stacionáře, chráněné dílny, chráněné bydlení atd. jsou ve zcela nedostatečném množství. Nedořešená zůstává otázka kompetencí a spolupráce mezi zdravotnickým a sociálním resortem zvláště v oblasti péče o osoby s dlouhodobými duševními poruchami. (Zdraví, [cit. 17. 5. 2014]) Jarolímek (2010) doplňuje, že není rozumné investovat obrovské prostředky například do farmakologické léčby schizofreniků a přitom nevytvořit podmínky, které by jim umožnily opětovné začlenění do každodenního společenského a pracovního života. K transformaci systému psychiatrické péče nemůže dojít bez součinnosti parlamentu, vlády a ministerstev (MZ - zdravotnictví, MPSV – práce a sociálních věcí, MS - spravedlnosti, MV - vnitra). Transformace vycházející z národního programu péče o duševní zdraví musí vést k vytvoření provázaného systému zdravotních a sociálních služeb. (Jarolímek, 2010)

4.3 Komunitní péče Češková popisuje komunitní péči jako druh léčby, zároveň i pomoci a podpory, která umožňuje nemocným žít v podmínkách běžného života co nejuspokojivějším způsobem. Specifické komunitní služby existují ve formě krizových služeb, domácího léčení, denních center a stacionářů, podpory v práci a zaměstnání. Takových služeb je v současné situaci v ČR dosti málo a poskytují je většinou nestátní neziskové zařízení. (Češková, 2005: 26) 4.3.1 Psychiatrická rehabilitace Od komunitních služeb se očekává zabezpečení vhodného „chráněného“ prostředí. Model intenzivní individuální komunitní péče vychází z principu zachování kontinuity psychiatrické a lékařské péče a sociálních služeb. Důležité je, dle Motlové a Španiela, „umožnit pacientům život v jejich vlastním prostředí, mimo psychiatrická lůžková zařízení.“ (Motlová, Španiel, 2013: 88) Součástí tohoto modelu by měl být mobilní tým 34

specializovaných pracovníků – osobních asistentů, terénních zdravotních sester, sociálních pracovníků, kteří by pacientovi asistovali, pokud by bylo potřeba. (Motlová, Španiel, 2013) Denní stacionář je, dle mnohých, ideální formou péče pro psychiatrickou rehabilitaci. Dává pacientovi prostor jak pro intervence odstraňující stresory, tak pro intervence vytvářející odolnost vůči stresu. Programy v denních stacionářích mohou zahrnovat různé prvky léčebných metod vhodných pro psychiatrické pacienty, jako je např. rodinná psycho-edukace, nácvik sociálních dovedností, ergoterapie, atd. Velice významná může být pro klienty stacionářů pomoc při zpětném získání sebedůvěry, obnovení důvěry k lidem kolem sebe, a zvládání sociálních situací (hledání práce, napsání životopisu, zvládnutí přijímacího pohovoru). (Motlová, Španiel, 2013) Pracovníci takových zařízení by však také měli umět odhadnout aktuální toleranci k zátěži u klientů, která může být velmi nízká. Proto každá forma psychické či sociální terapie musí respektovat možnosti a omezení nemocných. Zároveň by pracovníci měli být připraveni na úroveň efektivity práce, která nemusí být vždy vysoká. Přesto však je velice užitečná a nenahraditelná. (Vágnerová, 2004) 4.3.2 Interdisciplinární tým Součástí interdisciplinárního týmu může být několik pomáhajících profesí. Přesto, že je tento termín široce užívaný, jeho přesná definice neexistuje. (Matoušek, et al., 2013) Pomáhající profese vznikly na základě současné slábnoucí úlohy rodiny a jiných obvyklých systémů sociální podpory. V širokém pojetí do těchto profesí spadá kromě SP také psychologie a psychoterapie, ošetřovatelství, medicína a také pedagogika a jiné. Předmětem zájmu pomáhající profese je vždy klient, kterému je zabezpečováno poskytování institucionalizované sociální podpory (Matoušek, 2007). Na rozdíl od jiných profesí je pro ně důležitý vztah s klientem a pracovník musí angažovat vlastní osobnost. (Géringová, 2011) Ve své práci se dále zaměřím na psychiatry, psychology a sociální pracovníky, kteří se v praxi klientovi s duševním onemocněním věnují, a úzce spolupracují. Sociální pracovník má svou pozici vymezenou v zákoně o sociálních službách č. 108/2006 Sb., kde je mu připisován „výkon sociálního šetření, zabezpečování sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, 35

sociálně právní poradenství, analytická, metodická a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace. Zákonem jsou definovány také předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka a jsou jimi bezúhonnost, způsobilost právní, odborná i zdravotní. Sociální pracovník se při práci s klientem angažuje při podpoře a obnově sociálního fungování klienta. Zabývá se jeho sociálními vztahy, v nichž se klient vyskytuje a snaží se využít zdroje komunity, které mohou pomoci při léčení (Matoušek, 2007). Dalším odborníkem, který může klienta skrze jeho onemocnění provázet, je psycholog. Psycholog potřebuje k výkonu povolání odbornou způsobilost (magisterské studium psychologie). Zabývá se biologickými i sociálními faktory, ovlivňujícími klientovo individuální chování a jednání na intenzivní úrovni. Věnuje se poradenství a psychologii, spolupracuje s psychiatry. Na rozdíl od lékařů však nemá oprávnění předepisovat léky (psychofarmaka). Psycholog se ve svém oboru může uplatnit v mnoha odvětvích. Jsou jimi například v psychoterapie, klinická psychologie, nebo v pedagogicko-psychologické

poradenství

(Kraus,

2005).

Pro

poskytování

psychoterapeutické pomoci však musí psychologové absolvovat výcvik alespoň v jednom z psychoterapeutických směrů. Psycholog a sociální pracovník se společně snaží pracovat na chování klientů a jeho interakčních charakteristikách. (Matoušek, 2007) Rozdíl mezi psychologem a psychiatrem není pouze v kompetencích k předepisování léků. Rozdíl je především v přípravě (studiu), kterou musí absolvovat. Zatímco psycholog se specializuje na duši a jeho studium je k tomu uzpůsobené, psychiatr se zaměřuje na tělo. Co je možná zarážející, či překvapivé, má budoucí psychiatr přesně určené počty pacientů, které musí v průběhu specializační přípravy vyšetřit, včetně jejich diagnóz a také typů úkonů. Předepsanou má rovněž spolupráci s psychologem. (Danelová, 2011) Musil (in Matoušek, et al. 2013) k pomáhajícím profesím dodává, že hranice, které mezi jejich obory existují, jsou neostré, a v jejich zaměření dochází k průnikům. Na místo striktních linií je podle něj vhodnější vymezovat, co je pro zaměření jednotlivých oborů pomáhajících profesí charakteristické, a kde se sféry odlišných oborů protínají. Příklad uvádí na psychologii, jejíž zacílení je především na pomoc klientům s poruchami osobnosti, zatímco SP se specializuje především na pomoc 36

s problémy v interakcích lidí s jejich sociálním prostředím, ale zároveň je předmětem zájmu obou oborů pomoc s problémy v osobních, nezprostředkovaných interakcích. Podle Musila je vymezení typického zaměření SP méně problematické, než dosažení jasných představ specifičnosti SP v každodenním myšlení odborné i laické veřejnosti. Jednou z příčin těchto nevyhraněných představ o SP je mimo jiné souhrn faktorů, které mají vliv na proces interakcí mezi lidmi a jejich sociálním prostředím a je proto důležité při práci s klientem na ně brát ohled. Spolupráci jednotlivých pomáhajících profesí a zprostředkování jejich pomoci klientům považuje Musil za neoddělitelnou součást SP. 4.3.3 Sociální reprezentace sociální práce u klientů se schizofrenií Autoři jako je Kern (1999), nebo Kohoutek (2002) ve své práci uvádějí několik faktorů, které mohou mít vliv na vnímání sociálních pracovníků, ať už ze strany klienta nebo ze strany veřejnosti. Tyto faktory mohou být významné v závěru mé práce, jelikož se mimo jiné pokouším zjistit původ názorů pomáhajících pracovníků vytvořené na sociální pracovníky. Důležitou roli dle nich hraje vlastní zkušenost. Na tom, jak ovšem bude tato zkušenost vypadat, má velký podíl osobnost obou aktérů interakce a prostředí, ve kterém se zkušenost odehraje. Stejně jako Střelková (2007), i výše uvedení autoři zmiňují jako významný faktor, díky kterému se náhled na sociálního pracovníka utváří, média. Zda je to ku prospěchu právě této profese, o tom by se dalo polemizovat. Je však zřejmé, že záleží především na způsobu podání informací. Kromě médií hrají důležitou roli také mýty a předsudky ukotvené ve společnosti na základě stereotypů. Postavení sociálního pracovníka ve společnosti popisuje také Monika Střelková, vedoucí sociální pracovnice v Armádě spásy. Ta říká, že status sociální práce je v současnosti velmi nízký a sociální pracovníci jsou médii představováni často pouze z pozice kontroly a represe ve spojitosti s problematickými kauzami. Sociální práci tedy média prezentují buď negativně, nebo ji ignorují, takže tyto postoje přirozeně přebírá i veřejnost.

37

4.4 Role sociálního pracovníka Rozhodne-li se někdo stát se sociálním pracovníkem, přebírá na sebe povinnosti k profesi a k zaměstnavateli a ostatní mohou očekávat, že budou své povinnosti plnit. Sociální pracovník jedná dle právního systému, zaměstnavatele a profesních standardů. Institucionální rámec dává pracovníkovi právo na zásah do životů klientů, ale zároveň mu stanovuje pravidla, která zabezpečují klientům ochranu. Práva a povinnosti, které pracovník má, se za ideálního stavu vzájemně doplňují. V praxi však může dojít k jejich střetu a pracovníci jsou stavěni do situace, kdy musejí dát jednomu přednost. Defenzivní a reflexivní praxe zmiňuje tento rozdíl. Při defenzivní praxi je pracovník více „chráněn“, jeho postupy a práce jsou přesně popsány, přetváří případy dle cílů organizace. Zatímco u reflexivní praxe je tomu naopak. Sociální pracovníci se mohou v sociální práci s lidmi s duševním onemocněním specializovat v následujících oblastech. Jsou jimi například psychiatrická rehabilitace (oblast práce, bydlení, volného času), case management (případové vedení) a psychoterapie

(individuální,

skupinová,

rodinná).

Psychiatrická/psychosociální

rehabilitace je součástí komunitní péče, sdílí s ní také mnoho principů, je jedna z metod komplexní práce spolu s case managementem a týmovou prací. (Mahrová, Venglářová et al., 2008) O komunitní péči bude následující kapitola, proto zůstanu u popisu sociálního pracovníka. 4.4.1 Obecné předpoklady a dovednosti sociálního pracovníka Existuje několik výkladů vhodných charakterových vlastností sociálního pracovníka. Většina si je podobná. Matoušek (2008) uvádí mezi nejdůležitější „zdatnost a inteligenci, přitažlivost, důvěryhodnost, komunikační dovednosti, empatii a emoční inteligenci.“ Zcela logické opodstatnění má fyzická zdatnost. Uvádí totiž, pokud chce sociální pracovník pomáhat druhým lidem, měl by respektovat sám sebe - své tělo, a pracovat v jeho prospěch (tedy cvičit a jíst správně). Inteligenci může pracovník dokazovat zájmem o nové teorie a techniky práce a o literaturu. Přitažlivost lze u pracovníka vnímat díky vzhledu, nebo také díky názorové posobnosti. Důležitou roli může hrát pro klienta nejen fyzický vzhled a to, jak se pracovník obléká a chová, ale i odbornost a pověst, která mu náleží. Aspekty, které pomáhají k důvěryhodnosti pracovníka, jsou diskrétnost, aneb pracovník uchová v tajnosti to, co mu klient svěří. 38

Spolehlivost na to, co pracovník řekne. Využívání moci ve smyslu – když se pracovníkovi svěřím, bude se mi věnovat. A posledním důležitým aspektem je porozumění, tedy snaha o pochopení ze strany pracovníka, když mu o sobě klient vypráví. Komunikační dovednosti jsou pro sociálního pracovníka zcela nezbytné, dá se možná říci jedny z nejdůležitějších. Nejen, že je využije v každé etapě své práce, ale jsou zároveň prostředkem pro navázání vztahu s klientem. V tomto ohledu je pro klienta významná už samotná přítomnost pracovníka (fyzická, psychická), naslouchání, empatie. Ze všech stran diskutovaná vlastnost, pro sociální pracovníky nepostradatelná. Jak Matoušek uvádí, „empatie představuje vhled do světa klienta, vcítění se do jeho uvažování a pocitů, do jeho problémů. Představuje schopnost reagovat na jeho chování s pochopením.“ (Matoušek, 2008: 53) „C. R. Rogers (1980) definuje základní empatii jako prostředek ke vstupu do soukromého světa druhého a schopnost cítit se v něm dokonale doma.“ (1980, podle Matoušek, 2008: 54)

B) Metodologická část Následující kapitola bude věnována metodice, použité pro výzkum této diplomové práce. Představím výzkumnou strategii výzkumu, objasním výběr techniky sběru dat, vysvětlím definování hlavní výzkumné otázky a vedlejších výzkumných otázek. Vymezím také zvolený výzkumný vzorek a odůvodním jeho výběr.

5 Kvalitativní výzkumná strategie Výkladů kvalitativního výzkumu existuje celá řada. Disman (2002, s. 285) jej charakterizuje jako nenumerické šetření a interpretaci sociální reality. Kvalitativní přístupy se na rozdíl od kvantitativních zajímají spíše o slova, která lidé používají. Jsou to přístupy neexperimentální, kterými je možné studovat složité a náročné problémy, třeba lidské pocity a postoje. Tento přístup získává poznatky z toho, co lidé píší nebo říkají, dokáže rozvíjet teorie a odhalit nové pohledy na věc. (Walker, 2013) Cílem kvalitativního výzkumu je zajistit popis zvláštností případů (Hendl, 2005). Kvalitativní přístup má za cíl získat komplexní obraz na základě průzkumu jevů 39

a problémů v původním prostředí. Výzkumník za pomoci metod výzkumu usiluje o prezentování prožívání a vytváření sociální reality tak, jak je chápána lidmi. Kvalitativní výzkum umožní výzkumníkovi nejen zisk „jiných“ dat, jako jsou např. terénní zjištění, výpovědi respondentů, ale také úplně jiný typ závěrů. Stane se tak na základě analýzy a interpretace získaných dat jinými postupy, než které využívá kvantitativní přístup. (Švaříček, Šeďová et al., 2007) Kvantitativní strategie považuje za důvěryhodné takové poznání, které vychází ze souboru měřitelných proměnných, u kterých je možné předpokládat příčinné vztahy. Smyslem poznávání je v tomto případě testování hypotéz o lidském jednání. Oproti tomu se kvalitativní metoda ve svém přístupu liší. Nepřistupuje k člověku pouze jako k reagujícímu mechanismu, ale pracuje s takovými výzkumnými strategiemi, které vnímají člověka jako konající bytost, sledující určitý cíl. Dle těchto strategií je člověk bytost, která je ovlivněna socio-kulturním prostředím a jejíž adaptace má zprostředkovaný-společenský charakter. (Plichtová, 2002) Z tohoto důvodu kvalitativní výzkumná strategie umožňuje zkoumat člověka v souvislosti všech faktorů, které jej mohou ovlivnit. Kvalitativní strategie nám dále umožňuje objevit skutečnosti o zkoumané osobě, které doposud nebyly objeveny. Tato skutečnost je dána tím, že kvalitativní výzkum nezkoumá pouze již předem stanovené hypotézy. Podobně jako Plichtová (2002) uvádí také Miovský (2006) další předností kvalitativního výzkumu to, že výzkumník může, jelikož provádí výzkum v přirozeném prostředí, nahlédnout do místní situace a podmínek, a zároveň může navázat osobní vztah s účastníky výzkumu. To považuje za významný předpoklad k úspěchu. Vzhledem k výše uvedeným vlastnostem kvalitativní metody výzkumu, jsem ji zvolila pro účely předkládané práce. Umožní mi zjistit, jak na daný problém (v našem případě sociální práci a sociální pracovníky) nahlíží zástupci vybraných profesí, tedy konkrétně sociální pracovníci, psychologové a psychiatři. Tato forma mi poskytne detailní a celistvé porozumění problému, tzv. jít „pod povrch“. (Žižlavský, 2003) Kvalitativní metoda sběru dat však s sebou nese jak několik výhod, tak i nevýhod. Mohou jimi být například zkoumání problému v přirozeném prostředí, zohlednění místních a jiných zvláštností, ale na druhou stranu také časová náročnost. Kromě časové náročnosti uvádí Hendl (2005) také možnou ovlivnitelnost výsledků výzkumníkem a jeho osobním upřednostňováním. 40

5.1 Validita a reliabilita kvalitativní výzkumné strategie Kvalitativní výzkum sebou nese určité zvláštnosti. Aby mohlo být prokázáno hodnocení kvality výzkumu, musí být splněna určitá kritéria, která s kvalitativním výzkumem souvisí. (Maxwell, in Hendl, 2005) Jedním z nich je validita neboli pravdivost, platnost. Pokud tedy je výzkum validní, znamená to, že pravdivě reprezentuje měřené sociální jevy (Silverman, 2005), že jsme měřili to, co jsme skutečně měřit zamýšleli (Disman, 2002). Silverman (2005) uvádí jako slabý bod kvalitativního výzkumu nedostatek přesných dat, což souvisí s nízkou reliabilitou výzkumu. Tu interpretuje Disman (2002) jako měření, které nám při opakovaném použití dává shodné výsledky, jestli se ovšem status pozorovaného objektu nezměnil. Zároveň se týká vnitřní významové provázanosti dat, která umožní replikaci výzkumu dalšími výzkumníky. (Miovský, 2006) Reliabilita by měla minimalizovat náhodné nebo systematické chyby, proto je důležité zapisovat všechna data získaná během výzkumu, pro případ přezkoušení těchto dat a zvýšení validity. Ke zvýšení důvěryhodnosti výsledků výzkumu se doporučuje triangulace, což je využití různých zdrojů informací, jako např. kombinace různých metod nebo výzkumníků, zkoumání odlišných osob, nebo skupin na různých místech. Datová triangulace poté srovnává výstupy z výzkumu za využití různorodých zdrojů dat. (Hendl, 2005)

6 Operacionalizace Operacionalizace dat je překlad teoretických pojmů do podoby proměnných, tedy podoby, která nám umožní teoretické pojmy ukotvit do pozorovatelné podoby. (Žižlavský, 2003)

6.1 Hlavní výzkumná otázka HVO: Jaká je sociální reprezentace pojmu „sociální práce“ s lidmi s duševním onemocněním u sociálních pracovníků, psychologů a psychiatrů. Abych ve své práci zjistila, jaká je pověst sociální práce s lidmi s duševním onemocněním u psychiatrů, psychologů a sociálních pracovníků, rozhodla jsem se zkoumat sociální reprezentace tohoto oboru u výše zmíněných profesí. Hlavní 41

výzkumnou otázku jsem vypracovala na podkladě teorie uvedené v první části mé práce a na základě cíle, který jsem si stanovila. Ve své práci se chci zaměřit na vnímání sociálních pracovníků ostatními spolupracujícími profesionály (sociálními pracovníky, psychiatry, psychology). Na základě literatury a struktury sociálních reprezentací jsem sestavila následující dílčí výzkumné otázky.

6.2 Dílčí výzkumné otázky DVO byly sestaveny tak, aby při získávání dat bylo možné maximálně využít zvolené metody výzkumu a získat tak co nejpřesnější informace o zkoumaném problému skrze induktivní logiku a objevené pravidelnosti v odpovědích dotazovaných (Disman, 2006). Sociální reprezentace definuje Moscovici (in Hytych, 2010), jak uvádím v první kapitole mé práce, jako „systém hodnot, myšlenek a způsobů jednání“. K odhalení těchto „hodnot“ potřebuji zjistit, jaké mají psychiatři, psychologové a sociální pracovníci názory a vědomosti o sociální práci s lidmi s duševním onemocněním, dále strukturu vztahů mezi výše zmíněnými názory a vědomostmi, a jejich postoje, neboli afektivní dispozice vůči objektu pozitivního nebo negativního ladění. Všechny tyto složky jsou podle Moscoviciho podstatnou součástí sociálních reprezentací. (Moscovici, 2000) Na základě tohoto zjištění jsem se rozhodla stanovit následující dílčí výzkumné otázky, které mi pomohou odpovědět na hlavní výzkumnou otázku. DVO jsou tvořeny z ukazatelů (tedy indikátorů), které byly základem pro vytvoření skupin otázek1 důležitých pro obsah strukturovaného rozhovoru s respondenty a sociální pracovnicí. Indikátory jsem formulovala na základě předpokládaných odpovědí respondentů. DVO 1: Jaké máte informace o sociální práci? Snaží se odhalit souvislost mezi informacemi o sociální práci, které dotazovaní mají, s jejich názory na sociální pracovníky. Tato dílčí výzkumná otázka mi pomůže odpovědět část HVO zejména skrze znalost povědomí respondentů o sociální práci a vlivů, které se na vytváření jejich povědomí podílely.

1

Otázky jsou prostřednictvím operacionalizace uvedeny v příloze č. 1 Operacionalizace otázek pro respondenty.

42

Indikátory: Vnímání SP jako pomáhající profese. Informace o náplni práce sociálního pracovníka, představa ideálního sociálního pracovníka. Povědomí o SP vytvořené na základě - médií, od klientů, teoretické znalosti, praktické zkušenosti. DVO 2: Jaké je pole sociální reprezentace sociální práce? Tato dílčí výzkumná otázka se zaměřuje na to, jak respondenti vnímají sociální práci, případně spolupráci mezi SP a jinými pomáhajícími profesemi, zda registrují nějaké stereotypy vytvářené ve společnosti k tomuto oboru a o jaké stereotypy se jedná. Druhá DVO mi poskytne část odpovědi na HVO tím, že v návaznosti na předešlé vědomosti respondentů poodhalí také stereotypy a oblasti spolupráce pomáhajících oborů, které respondenti registrují. Indikátory: Negativní stereotypy na SP/sociálního pracovníka, nebo na jeho pracovní náplň. Role médií, literatury, osobního kontaktu při jejich vytváření. Povědomí o možných oblastech spolupráce SP s pomáhajícími profesemi. DVO 3: Jaký máte postoj k sociální práci? Poslední dílčí výzkumnou otázku jsem konstruovala tak, aby mi pomohla k zodpovězení HVO, a zároveň abych zjistila, zda je postoj k sociální práci a k sociálním pracovníkům laděn pozitivně, či negativně, na základě výše zmíněných informací o sociální práci a osobních zkušeností. Indikátory: Negativní/ pozitivní postoje respondentů k SP, vytvořené na základě zkušeností, předsudků, stereotypů. Klady/ zápory SP vnímané respondenty.

7 Jednotka zjišťování Jednotkou zjišťování pro mě bylo dvanáct respondentů, z toho čtyři psychiatři, čtyři psychologové a čtyři sociální pracovníci, v zastoupení mužů i žen. Věkové rozpětí se pohybovalo od sedmadvaceti do osmapadesáti let. V následujících tabulkách uvádím jejich rozpětí praxe v pomáhajících profesích, nejvyšší dosažené vzdělání a obor, a také kurzy a školení v oblastech sociální práce.

43

Tabulka 1 – údaje o respondentech

Respondent Věk/ pohlaví R1 (SP1) 35/ žena R2 (SP2) 45/ žena R3 (Psy1)

37/ žena

R4 (SP3) R5 (SP4)

38/ žena 44/ žena

R6 (Psy2) R7 (Ptr1) R8 (Ptr2)

38/ žena 58/ muž 43/ muž

R9 (Ptr3) R10 (Ptr4) R11 (Psy3) R12 (Psy4)

37/ žena 42/ žena 27/ žena 42/ žena

Délka Délka praxe v praxe v Nejvyšší pomáhajících současné dosažené profesích organizaci vzdělání Vystudovaný obor 5 let 5 let VOŠ Sociální práce 27 let 7 let SOŠ Učitelství pro MŠ Jednooborová 12 let 12 let VŠ psychologie Pedagogika sociální 13 let 2 roky VŠ práce 5 let 5 let SOU Pánská krejčí Jednooborová 15 let 1 rok VŠ psychologie 34 let 21 let VŠ Všeobecné lékařství 13 let 3 roky VŠ Všeobecné lékařství Lékařství 13 let 5 let VŠ psychiatrie 18 let 12 let VŠ Psychiatrie 2-3 roky 3 měsíce VŠ Psychologie 14 let 6 let VŠ Psychologie

Tabulka 2 – údaje o respondentech (pokračování) Respondent R1 (SP1) R2 (SP2)

Kurzy/školení zaměřené na lidi s duševním onemocněním Psychologické minimum

R3 (Psy1) R4 (SP3) R5 (SP4) R6 (Psy2) R7 (Ptr1)

Ne Psychoterapeutický výcvik, "šachový test" Ne Psychiatrické minimum Ano Ano

R8 (Ptr2) R9 (Ptr3) R10 (Ptr4) R11 (Psy3) R12 (Psy4)

Ano Ano Ano Ano Ano

44

Kurzy v oblasti SP Ano Kurz pro pracovníky v soc. službách, komunikace, IP Ne Ano KpPSS Ano Ne Kurz práce v pomáhajících profesích Ne Ne KpPSS Ano

8 Realizace a postup sběru dat Respondenty pro svůj výzkum jsem zvolila na základě záměrného kriteriálního výběru a pomocí techniky snowball. (Žižlavský, 2003) Kriteriální výběr respondentů charakterizuje Žižlavský jako vzorek, do kterého bereme všechny případy splňující určité kritérium související s výzkumným tématem a výzkumným cílem. Snowball, česky „sněhová koule“, je tzv. řetězový výběr. Využila jsem některých respondentů k navržení jiných, vyhovujících mým požadavkům. Jako techniku sběru dat jsem si zvolila strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami, jelikož se jevil jako nejvhodnější proti jiným technikám. Těmi může být například pozorování, či skupinová diskuze. Rozhovor jsem upřednostnila před jinými technikami zkoumání, jelikož na rozdíl od nich umožňuje přímou komunikaci s respondentem, tedy i zpětnou vazbu při nejasnostech v odpovědích respondentů. Strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami se skládá z předem připravených, jasně formulovaných otázek, na které musí respondenti odpovědět. (Hendl, 2005) Otázky do rozhovoru jsem vytvořila na základě dílčích výzkumných otázek a jejich indikátorů (viz. příloha č. 1). Rozhovory byly natáčeny na diktafon, a jejich délka byla v rozmezí patnácti až pět a čtyřiceti minut. Místo rozhovoru vyplynulo z toho, s jakým respondentem jsem zrovna spolupracovala a až na dvě výjimky jsme u rozhovorů byli s respondentem sami. Jednalo se především o ordinace lékařů, psychologické poradny, či zařízení sociálních služeb (chráněné bydlení apod.). Rozhovory jsem natočila v rozmezí tří týdnů a to od posledního týdne února, a prvních dvou týdnů v březnu 2014. Před uskutečněním nahrávky rozhovoru jsem respondenty seznámila se záměry mé práce, s využitím samotného výzkumu, a také s anonymitou, která jim byla zachována.

45

9 Realizace interpretace Pro identifikování dat z rozhovorů jsem praktikovala doslovnou transkripci, díky které jsem převedla mluvený projev do písemné podoby. (Hendl, 2005) Následnou interpretaci dat jsem dělala pomocí otevřeného kódování. Otevřené kódování popisuje Strauss a Corbinová jako metodu analýzy dat, která se vyznačuje konceptualizací a tříděním pojmů pomocí studia sesbíraných údajů (Strauss, Corbinová, 1999). Kódování existuje podle Strausse a Corbinové (1999) otevřené, axiální a selektivní a neexistuje mezi nimi striktně vymezená hranice. Postup interpretace byl takový, že jsem hledala shodné jevy v odpovědích respondentů a snažila se je pojmenovat. Jevy, které se objevovaly nejčastěji, jsem vyhodnotila jako nejvýznamnější. Axiální kódování, jak uvádějí Strauss a Corbinová (1999), podle upevněné teorie spojuje subkategorie s kategoriemi do jistých vztahů a snaží se o systematické přemýšlení nad důvodem, proč určitý fenomén vznikl a nad podmínkami, které ho ovlivnily a jaké strategie jsou vytvářeny pro jeho zvládání a jaké to má dopady. Autoři to pojmenovali paradigmatickým modelem.

10 Etické aspekty výzkumu V rámci výzkumu se neobjevily žádné etické hlediska, které by bylo potřeba řešit. Účastníci byli do výzkumu zapojeni na základě ústní domluvy a dobrovolnosti. Obeznámila jsem je s podmínkami, které pro ně z účasti plynuly. Rozhovory byly nahrávány na diktafon, avšak každý účastník mohl rozhovor kdykoliv přerušit. Všem zúčastněným jsem přislíbila naprostou anonymitu, proto v interpretaci neuvádím žádné identifikující údaje. Někteří respondenti vyžadovali informovaný souhlas, který jsem jim samozřejmě poskytla.

46

C) Interpretační část 11 DVO1: Kategorizace informovanosti o SP Tato kapitola má za cíl odpovědět na dílčí výzkumnou otázku: Jaké máte informace o sociální práci? Na základě získaných informací v rozhovoru jsem identifikovala následující kategorie, subkategorie. Kategorie: 1. Vědomosti o sociální práci 2. Vědomosti o sociálním pracovníkovi 3. Představa ideálního sociálního pracovníka Rozdělení kategorie na subkategorie a dimenze

Kategorie ad 1) Vědomosti o sociální práci Subkategorie A) Práce s lidmi – pod sociální prací se vybavuje práce s lidmi: A1) sociální práce je zaměřená na pomoc těm, kteří jsou v životní nouzi, nemocným; A2) jedná se o pomoc s uspokojováním potřeb výše zmíněných lidí; A3) SP je poskytování informací potřebným lidem; A4) pod sociální prací se některým respondentům vybaví OSPOD; A5) SP je práce s různými cílovými skupinami (př. děti, senioři, bezdomovci, s postiženými) Subkategorie B) Spolupracuje s: B1) lékaři; B2) psychology; B3) právníky; B4) učiteli; B5) policií; B6) rodinami; B7) se soudy; B8) kurátory; B9) vězeňskou službou; B10) probační a mediační službou Subkategorie C) Specifika práce s lidmi s duševním onemocněním: C1) sociální pracovníci by měli znát duševní onemocnění (jejich specifika, projevy); C2) sociální pracovníci by měli vědět, co mohu od těchto lidí očekávat; C3) nepředvídatelnost v chování klientů; C4) je nutná akceptace a tolerance klientů; C5) větší přizpůsobení se klientovi, jeho potřebám; C6) snížená schopnost chápání u některých duševních poruch 47

Kategorie ad 2) Vědomosti o sociálním pracovníkovi Subkategorie A) Působnost sociálního pracovníka: A1) pracovník působící ve službách sociální péče; A2) pracovník v nestátních neziskových organizacích (NNO); A3) na úřadech; A4) větší míra kompetencí u sociálního pracovníka oproti jiným pomáhajícím profesím; A5) větší rozsah informovanosti oproti jiným pomáhajícím profesím; A6) větší působnost v terénu na rozdíl od jiných pomáhajících profesí Subkategorie B) Náplň práce sociálního pracovníka: B1) monitorování potřeb klienta a pomoc se zajištěním těchto potřeb; B2) získávání a zprostředkovávání informací pro klienty; B3) poradenství; B4) pomoc řešit klientovy problémy (např. s bydlením, zaměstnáním apod.); B5) snaha rozvíjet klientovu soběstačnost a začleňovat ho do společnosti; B6) individuální práce s klienty + individuální plány (IP); B7) administrativa a vedení dokumentů klienta – smlouvy, žádosti, apod.; B8) vyjednávání s institucemi/ s úřady v zájmu klientů; B9) správa finančních prostředků klientů; B10) jednání/ kontakt s rodinou klientů, se zákonnými zástupci, s opatrovníky; B11) terénní sociální práce – dohled, zjišťování; B12) komunikace/ spolupráce s dalšími odborníky v pomáhajících profesích; B13) doprovázení klientů, zastupování klientů; B14) zastupování práv klientů; B15) sociální šetření

Kategorie ad 3) Představa ideálního sociálního pracovníka Subkategorie A) Charakterové (osobnostní) vlastnosti – jaký by měl sociální pracovník být: A1) empatie; A2) klid; A3) trpělivost; A4) zodpovědnost; A5) pracovitost; A6) laskavost; A7) vstřícnost; A8) emočně A8.1) morálně vyzrálá osobnost; A9) stabilní osobnost; A10) odolnost proti stresu; A11) umění pracovat s lidmi; A12) důslednost; A13) cílevědomost; A14) spolehlivost; A15) angažovanost; A16) aktivita; A17) houževnatost; A18) čestnost; A19) pružnost; A20) fantazie; A21) přiměřená zvídavost; A22) asertivita; A23) organizační dovednost Subkategorie B) Profesní dovednosti – co by měl sociální pracovník umět pro výkon své profese: B1) umění komunikace B1.1) techniky aktivního naslouchání; B2) rozhodnost; B3) respekt; B4) znalosti; B5) schopnost intuice; B6) důraznost; B7) tolerance; B8) práce s informacemi; B9) samostatnost; B10) schopnost pomoci druhému; B11) stanovování hranic při práci s klientem 48

Subkategorie C) Vzdělání: C1) Dis. (VOŠ); C2) SŠ + odborný kurz; C3) VŠ (Bc. stupeň); C4) VŠ (Mgr. stupeň); C5) řidičské oprávnění (sk. B) V interpretaci se budu věnovat prvním dvěma kategoriím, které ukazují rozsah vědomostí, kterými respondenti oplývají. Tyto vědomosti o sociální práci a profesi sociálního pracovníka budou dále důležité pro souvislost mezi utvářením postojů respondentů k sociální práci a profesi sociálního pracovníka.

11.1 Vědomosti o sociální práci Téměř všichni respondenti se shodli na podstatě sociální práce, tedy že je to práce s lidmi, kteří řeší existenční problémy (se zaměstnáním, bydlením, zdravotní apod.), a potřebují pomoc, a také, že spolupracuje např. s psychology, lékaři, policií, právníky, probační a mediační službou, ale také s rodinami. O konkrétní náplni spolupráce s těmito obory se nevyjádřil ani jeden respondent. Psychologové a psychiatři, na rozdíl od sociálních pracovníků, uváděli často v souvislosti se sociální prací orgán sociálně právní ochrany dětí. Jednalo se buď o oblast spolupráce v rámci pomáhajících profesí, což vyplynulo z rozhovorů, nebo také, dle mého názoru, z rozšířeného povědomí o SP ve společnosti. Často se OSPOD v rozhovorech objevil ve spojitosti s médii a filmy (např. film Kolja, Marian, nebo také v knize Žítkovské bohyně), které skrz něj zprostředkovaly obraz sociálního pracovníka. Nejen respondenti pracující v oboru sociální práce uváděli, že je podle nich pro sociální pracovníky pracující s lidmi s duševním onemocněním důležité znát tato onemocnění (Psy1,SP3). Díky poznání těchto onemocnění mohou pracovníci „vědět, co od těch lidí vlastně mohou očekávat.“ (Ptr4)

49

Vzhledem k nepředvídatelnosti duševních onemocnění uváděli jak sociální pracovníci, tak psychologové i psychiatři nutnost akceptace zvláštností a potřeb uživatele a přizpůsobení se jim. Respondent Ptr1 uvedl v souvislosti se specifiky práce s lidmi s duševním onemocněním: „Horší schopnost chápat u některých poruch, a u některých poruch větší afektivní dráždivost.“ V důsledku toho, je dle něj, „potřeba přizpůsobit se tomu klientovi“. (Ptr1) Schopnost přizpůsobení se klientovi vyžaduje určitou pracovníkovu odbornost a empatii. Dle Matouška (2008) dokáže empatický člověk nahlédnout do světa klienta a vcítit se do jeho uvažování, pocitů a problémů. Nejen empatie, ale také znalost psychopatologie je dle výpovědí respondentů důležitá pro vcítění sociálních pracovníků do klientových potřeb. Znalost duševních onemocnění sociálním pracovníkem a jejich charakteristických specifik, které definuji v teoretické části, může zkvalitnit intervence probíhající mezi nimi, ale také intervence probíhající mezi klientem s duševním onemocněním a jeho rodinou. Sociální pracovník je v takových případech „spojka“ mezi těmito stranami a může jim například pomoci usnadnit komunikaci, nebo zprostředkovat pomoc jiných odborníků. Akceptace uživatele ze strany sociálního pracovníka může hrát významnou roli při budování jeho vzájemného vztahu s klientem. Rovněž Katschnig (2000) vyzdvihuje u pacientů s psychiatrickou poruchou potřebu nekritického a přijímajícího okolí, vzhledem k povaze těchto onemocnění. Širší povědomí o oboru sociální práce ze strany pomáhajících pracovníků (psychiatrů, psychologů) může klientům umožnit zprostředkování kontaktu se sociálním pracovníkem, který je schopen poskytnout jim sociální poradenství, či pomoc se zajištěním chráněného bydlení, sociálních dávek apod. Aby k vzájemné spolupráci uvedených pomáhajících pracovníků docházelo, je zapotřebí vzájemná komunikace a provázanost mezi těmito složkami. Větší provázanost a výměnu informací by však uvítali všichni zúčastnění psychiatři, psychologové a dva ze čtyř sociálních pracovníků. Zájem psychiatrů o větší informovanost o klientovi přikládám především tomu, aby měli průběžný přehled o vývoji pacientova stavu, jeho sociálním zázemí apod.

50

„Moje představa, pravděpodobně vytvořená televizí a médii byla v tom, že ten sociální pracovník se více stará, více chodí, více má zájem o ty klienty. Tento ideál budoucího osobního kontaktu a domluvy na dalších postupech, snahy dát tu naši péči nějak dohromady, se nepotvrdil, protože myslím, že na to sociální pracovníci nemají čas, nemají to ve svých možnostech.“ (Psy1) Čas zazníval jako hlavní faktor, kvůli kterému vzájemná komunikace sociálních pracovníků s psychology a psychiatry chybí. Jeden sociální pracovník, psycholog i psychiatr viděl jako bariéru v informovanosti o klientově stavu mlčenlivost, kterou jsou lékaři (ostatně jako všichni pomáhající pracovníci) vázáni, a ochranu důvěrných informací, kvůli které nemohou bez souhlasu klienta do zdravotní dokumentace nahlížet. Náhledy na sociální práci ze strany respondentů korespondují s výše uvedenou teorií. Co se týče obrazu o sociální práci vytvořeného na základě poznatků z médií či literatury, Střelková (2007), Kern (1999), i další autoři, jak jsem již výše uvedla, zmiňují média jako významný faktor, díky kterému se náhled na sociálního pracovníka ve společnosti utváří. Není proto divu, že se sociální pracovník vryl do paměti respondentů právě ve spojitosti s OSPOD. Negativa spojená s prací sociálních pracovníků, kterým může být např. i časové vytížení, budu dále rozvádět v jiných kategoriích.

11.2 Vědomosti o sociálním pracovníkovi V souvislosti se sociálním pracovníkem hovořili respondenti o jeho působnosti, a také o náplni práce, kterou podle nich vykonává. Na okruzích působnosti sociálního pracovníka se sociální pracovníci, psychologové i psychiatři přibližně shodovali. Uváděli pracovníka, se kterým se mohou setkat např. ve službách sociální péče, v azylových domech, v seniorských domech, v domech s pečovatelskou službou (Psy1), v nějaké neziskové organizaci (Psy3), na úřadech. U sociálních pracovníků se často povědomí o působnosti sociálního pracovníka prolínalo s osobními zkušenostmi respondentů, kdy se např. jednalo o umístění některého blízkého člena rodiny do zařízení poskytující sociální služby, ale také o povědomí čistě pracovní, stejně jako u ostatních respondentů. Sociální pracovníci se 51

o své zkušenosti se sociálním pracovníkem vyjadřovali různě, negativně i pozitivně. Dva uvedli nedostatečnou informovanost lidí (klientů) ze strany sociálního pracovníka. „…já jsem potřebovala pomoc, a hodně jsem musela pátrat, než jsem se k něčemu dopátrala. Třeba i v nemocnicích by mohli více informovat lidi.“ (SP4) Jeden respondent SP1 uvedl nekompetentnost sociálního pracovníka, se kterým se setkal v osobním životě. „Kdysi, když jsem potřebovala radu, tak ta sociální pracovnice byla dost netrpělivá, zahltila mně hromadou papírů a nepomohla mi.“ (SP1) Oproti sociálním pracovníkům by dva psychologové (Psy2, Psy3), v souvislosti s kompetentností sociálních pracovníků, uvítali její rozšíření, pokud by si to tedy klient přál, například ve formě psychoterapie. S rozšířením kompetencí sociálních pracovníků by mělo ovšem podle respondentů úzce souviset také jejich vzdělávání. Z výpovědí několika respondentů vyplynula větší míra kompetencí sociálního pracovníka proti jiným pomáhajícím pracovníkům. Například Psy1 naznačil větší míru kompetencí u sociálního pracovníka v tom jít do rodiny (klienta) a udělat tam nějakou změnu. Tento respondent se ale rovněž setkal s negativním přijetím kompetencí sociálního pracovníka ze strany klientů, kterým se jeho rozhodnutí jevilo jako příliš striktní, či nechápavé (např. odebrání sociálních dávek). Často uváděnou pracovní náplní sociálního pracovníka byla terénní činnost. Sociální pracovníci tuto činnost zmiňovali jako fakt, který existuje, zatímco psychologové a psychiatři měli na terénní činnost sociálního pracovníka různé náhledy. Respondent Psy3 by u sociálních pracovníků v některých případech uvítal větší aktivitu v sledování klientů v jejich přirozeném prostředí, poskytl by jim k tomu také větší prostor a čas, který jim podle něj nyní chybí. Psy1 např. uvedl zprostředkované informace od klientů, kteří vnímají působnost sociálního pracovníka negativně, chybí jim docházka do rodiny ze strany sociálního pracovníka a spolupráce s ním. Respondent Ptr4 měl na rozdíl od ostatních respondentů na mysli pod terénní činností SP určitou formu kontroly užívání léků pacienty. Podle něj by takových pracovníků mělo být víc.

52

Velmi diskutovanou, u všech skupin respondentů, byla administrativní činnost sociálního pracovníka v různých podobách. Někteří respondenti o administrativě v souvislosti se sociální prací hovořili poněkud negativně. Ve většině případů se shodli na zbytečné byrokratizaci převyšující zvládnutelné množství, které způsobuje vyčerpanost sociálních pracovníků a zároveň jim ubírá potřebný čas, který by mohli efektivněji věnovat klientům. „Já myslím, že jsou všichni přetížení administrativou. Je toho moc práce na jednoho člověka,… jsou přetížení, přepracovaní, vypadají všichni unaveně a utrápeně.“ (Ptr3) Rozdílnost povědomí o sociálních pracovnících a jejich vnímání psychology, psychiatry a sociálními pracovníky přikládám tomu, jak vypadala jejich dosavadní zkušenost se sociálním pracovníkem. Literatura o vytváření sociálních reprezentací neboli hodnot, myšlenek a způsobech jednání k určitému subjektu, uvádí něco podobného. Střelková (2007), Kern (1999), Kohoutek (2002) kromě osobní zkušenosti, jako jednoho z faktorů, působících na charakter vzniklých reprezentací, hovoří také o médiích. Pakliže respondenti zaregistrovali určité nedostatky, nebo mají jisté potřeby ze strany sociálního pracovníka z vlastní zkušenosti, uváděli to rovněž ve vyjádřeních s ním spojených a navrhovali možnosti potenciálního zlepšení. Pokud byla ovšem jejich zkušenost se sociálními pracovníky kladná, může nadále pozitivně ovlivňovat sociální reprezentace s nimi spojené, nebo také spolupráci jednotlivých pomáhajících pracovníků. Existují ovšem některé aspekty, které mohou tuto zkušenost narušovat. Výše uvedení autoři dále uvádí osobnostní nastavení obou aktérů a prostředí, ve kterém se vzájemná interakce odehrává. Dle respondentů se na sociálních pracovnících projevuje únava z pracovního přetížení, což může mít negativní důsledek na intervence sociálního pracovníka. Zároveň je na jednotlivých pomáhajících pracovnících, do jaké míry to ovlivní jejich postoj k sociálnímu pracovníkovi, či nikoliv. Pro samotné sociální pracovníky může být špatná zkušenost se sociálním pracovníkem zároveň poučná v tom, na co by si měli sami ve svých intervencích s klienty dávat pozor. Představy respondentů o sociální práci často korespondovali s teorií. V případě terénní činnosti sociálního pracovníka však jeden respondent zpochybnil depistážní činnost, kterou O. Matoušek (2003) vymezuje jako „… aktivní vyhledávání určitého 53

znaku v populaci“, a kterou má mimochodem sociální pracovník ve svých kompetencích uzákoněnou zákonem č. 108/2006 Sb. Respondent Ptr2 uvedl, že si není jistý tím, zda by měl sociální pracovník aktivně vyhledávat jedince, kteří by mohli potřebovat odbornou péči ze strany psychiatra, psychologa, či sociálního pracovníka. Co se administrativy týče, negativní zjištění proběhlo i ve výzkumu K. Paulíka (2006), který se zaměřil na zvládání pracovních nároků v sociální práci. Z výsledků jeho výzkumu vyplývá, že tři čtvrtiny sociálních pracovnic do průzkumu zapojených považovalo svou pracovní zátěž spíše za vyšší, nebo dokonce stresující. Pokud se zaměřím na vlivy způsobující tuto vysokou pracovní zátěž, umístila se byrokratizace na třetím místě, po nedostatku času (nedostatku volna), osobních problémech a psychickém vyčerpání. Východiska z této situace se podle respondentů, u mého i Paulíkova výzkumu, částečně shodují s výše uvedenými stresory. Za důležitou považovali respondenti systémovou změnu legislativy (zákonů). Sociální pracovníci by měli dle Ptr3 „tlačit na rozhodující orgány, které tvoří legislativu, že to takhle nevyhovuje a je třeba nějakých změn.“ Respondent Ptr3 v souvislosti s tím také uvádí domněnku strachu, který mohou lidé mít, v souvislosti se ztrátou zaměstnání, a tudíž moc nebojují a smiřují se s údělem. Je možné domnívat se, že existuje určitá souvislost mezi tímto postřehem respondenta a tím,

že

působí

v oblasti

s vysokou

nezaměstnaností.

Dalším

východiskem

z přetíženosti sociálních pracovníků by mohla být dle dotazovaných změna administrace, optimalizace pracovních podmínek (organizace, podmínky pro osobní rozvoj), nebo také supervize, která by mohla pomáhat sociálním pracovníkům předcházet syndromu vyhoření.

11.3 Dílčí závěr Cílem této podkapitoly je odpovědět na to, jaká je informovanost psychiatrů, psychologů a sociálních pracovníků o sociální práci zaměřující se na cílovou skupinu lidí s duševním onemocněním. 54

Odpověď na DVO1: Psychiatři, psychologové i sociální pracovníci mají o sociální práci a sociálních pracovnících informace získané především na základě vlastních zkušeností (pracovních, či osobních), nebo informace zprostředkované (např. od klientů, médií). Tato vlastní zkušenost hraje na povědomí o sociální práci vytvořeném u respondentů velkou roli. Informace o sociální práci a sociálních pracovnících byly u psychiatrů i psychologů na základě vlastních zkušeností převážně pozitivní, ať už se jedná o jejich odbornost, informovanost, či spolupráci s klientem, uváděli však oblasti sociální práce, ve kterých by uvítali vylepšení. Jednalo se především o rozsáhlejší informovanost mezi pomáhajícími pracovníky o klientech ze strany sociálních pracovníků, která jim v současnosti chybí. Vědomosti dotazovaných psychologů a psychiatrů o sociálních pracovnících a sociální práci byly především o tom, co sociální pracovníci vykonávají při jejich vzájemné občasné spolupráci, jako je např. doprovázení klientů do ordinací lékařů, vyřizování finančních záležitostí pro klienta apod. Na povědomí o SP, které je utvářeno na základě činností sociálního pracovníka, upozorňuje Musil (in Havlíková, 2009: 60) a Navrátil (in Havlíková, 2009) doplňuje, že takovéto vymezování sociální práce (tedy činnostmi sociálního pracovníka) není neobvyklé. Podobné vymezování sociální práce může mít podle Musila (in Havlíková, 2009) problematické důsledky pro praxi. A to nejen pro klienta (v podobě nekoordinované pomoci, či možných komplikací při spolupráci s dalšími službami), ale také pro pracovníky v jiné pracovní pozici než sociální pracovník (např. nepodpora dalšího vzdělávání, riziko vyhoření). Ztotožňování sociální práce s činnostmi sociálního pracovníka může být komplikací i pro sociální pracovníky samotné, protože „bez přítomnosti jiného vztahového rámce pro definici výkonu sociální práce může vést k zakonzervování jednou vymezeného obsahu činností sociálního pracovníka v daném zařízení“. Musil (in Havlíková, 2009: 60) Hloubkově o náplni práce sociálního pracovníka, ani o náplni spolupráce mezi pomáhajícími profesemi psychologové a psychiatři nehovořili. Pokud ze strany psychologa či psychiatra zaznělo rozšířené jmenování pracovní náplně sociálního pracovníka (jako např. pomoc se zajištěním bydlení, zaměstnání pro klienta apod.), jednalo se o respondenta, který měl možnost nějakým způsobem nahlédnout do oboru sociální 55

práce, ať už v podobě praxe v tomto oboru, či absolvování kurzu pracovníka sociálních služeb. Můžeme tedy pouze spekulovat o tom, zda nepovažovali některé jeho činnosti za nutné, nebo o nich prostě nemají ponětí. Přesto, že informovanost respondentů o sociální práci byla pro výkon jejich profese dostačující, určitá nevědomost některých oblastí sociální práce byla u psychologů a psychiatrů patrná. Toto zjištění by mohlo mít určitou souvislost s Musilovou teorií (2008), která říká, že někteří lidé nemají ponětí o tom, co může sociální práce společnosti nabídnout na rozdíl od jiných pomáhajících profesí. Pokud ovšem nevědí, co by jim mohl sociální pracovník nabídnout, nemohou si o to ani říci. Respondenti v mém výzkumu měli představu o činnostech sociálního pracovníka i o formách poskytování pomoci klientovi, jejich znalosti však nebyly hloubkové, jak již výše zmiňuji. Přesto, že respondenti (Psy a Ptr) měli ve vědomostech o oboru sociální práce jisté nedostatky, vyhodnocovali informovanost sociálních pracovníků o sociální práci a jejích možnostech pomoci klientům jako širší proti jiným pomáhajícím profesím a tím je od nich také odlišovali. Navrátil (in Havlíková, 2009) naopak při odlišení jednotlivých pomáhajících profesí klade důraz na podporu sociálního fungování klienta ze strany sociálního pracovníka. Sociální pracovníci měli o sociální práci s lidmi s duševním onemocněním pochopitelně rozsáhlejší vědomosti, a vzájemné sdělování informací s psychiatry a psychology hodnotili jako potřebné. Jisté negativní zkušenosti respondentů (sociálních pracovníků) s jinými sociálními pracovníky je mohly ovlivnit při utváření názorů na ně, mohly jim však zároveň poskytnout určitou výstrahu pro svou budoucí působnost. Pokud totiž respondentům (SP) vadila nedostatečná informovanost klientů ze strany sociálního pracovníka, mohou si na to dát při svých intervencích pozor. Rozdílnost profese sociálního pracovníka proti jiným pomáhajícím profesím vnímají především ve vyšší odbornosti, kterou sociální pracovník má, ale také tím, že je zároveň trochu úředníkem. Takové vnímání sociální práce lze dle Musila (2008: 66-68) označit jako „administrativní pojetí“, jak uvádím v teorii. Ve výzkumu jsem se ovšem setkala i s pojetím „filantropickým“, kde byla pro respondenty důležitá empatie a vztah při spolupráci s klientem a „profesionálním“, které charakterizuje komplexní posuzování životní situace klienta. 56

Všechny tři skupiny respondentů vypověděly, že existují určité oblasti sociální práce, které považují za problematické, a také uvedly příčiny, kvůli nimž tomu tak podle nich je. Kritickým aspektem se jevil čas, kterého mají sociální pracovníci málo, z důvodu přetížené pracovní náplně, nebo zbytečné byrokratizace, či legislativa, která by potřebovala úpravy ve prospěch této profese. Jak sociální pracovníci, tak psychologové i psychiatři se shodli na nedocenění oboru sociální práce a jeho celkovém povědomí ve společnosti, které by bylo potřeba vylepšit. Howe (in Musil, 2008) hovoří o tom, že sociální pracovníci mohou pracovat na zajištění podmínek pro kvalitní výkon své činnosti, musí však společnost přesvědčit o nabídce společnosti, kterou jí není schopen poskytnout nikdo jiný (žádná jiná profese). Dle Musilovy hypotézy ovšem v naší české společnosti chybí sociálním pracovníkům vůle domlouvat se a společně veřejnosti poskytnout odpověď na otázku „V čem dokážeme lidem pomáhat jinak, než ti ostatní?“. (in Musil, 2008: 61) Z výpovědí sociálních pracovníků v mém výzkumu bylo možné občas vycítit, že jsou smíření se stavem sociální práce, jaký je, „že se na tom asi nic nezmění, prostě to tak je“ (SP2) Psychologové a psychiatři naopak uváděli, že by se sociální pracovníci měli více snažit obhajovat svoje práva, požadavky, pozici SP, že to za ně nikdo neudělá. Nyní krátce objasním představy respondentů o ideálním sociálním pracovníkovi. Psychologové se domnívají, že by sociální pracovníci mohli mít větší prostor pro výkon terénní činnosti, ocenili by u nich větší aktivitu a přiměřenou zvídavost. „Musí být víc zběhlý v otázkách sociálně právních, měl by vědět, co kde může vyřídit, kam může pacienta umístit, jaké jsou k tomu předpoklady.“ (Ptr4) Sociální pracovníci by naopak uvítali empatii u pracovníků, přiměřeně propojenou s důsledností, lepší finanční ohodnocení profese. Na aktivitě ze strany sociálního pracovníka se shodli s ostatními respondenty (Psy a Ptr).

57

To, jaké informace o sociální práci mají jednotlivé pomáhající profese je důležité pro budoucí sociální reprezentace a také pro možnou spolupráci pomáhajících pracovníků.

12 DVO2:

Kategorizace

sociální

reprezentace SP Tato kapitola má za cíl odpovědět na dílčí výzkumnou otázku: Jaká je sociální reprezentace sociální práce? Na základě získaných informací v rozhovoru jsem identifikovala následující kategorie, subkategorie. Kategorie: 1. Zdroje informací 2. Stereotypy 3. Mezioborová spolupráce Rozdělení kategorie na subkategorie a dimenze

Kategorie ad 1) Zdroje informací Subkategorie A) Zdroje informací o sociální práci: A1) studium; A2) školení; A3) internet, stránky MPSV; A4) odborná literatura; A5) rádio; A6) praxe Subkategorie B) Zdroje informací o sociálních pracovnících: B1) osobní zkušenost; B2) skrze klienty; B3) v pracovním životě; B4) filmy (Kolja, Marian, Skřivánci na niti); B5) beletrie (Žítkovské bohyně); B6) pracovní porady; B7) pracovní dokumentace; B8) SP v pozici opatrovníka; B9) internet; B10) televize; B11) letáčky v ordinaci psychiatra; B12) přátelé; B13) odborná literatura Subkategorie C) Představy o pramenech mediálních informací o sociální práci: C1) senzace – média vyzdvihují negativní případy; C2) na základě terénního průzkumu; C3) média si informace vymýšlí; C4) zkušenosti běžných lidí; C5) internet; C6) osobní kontakt se sociálním pracovníkem; C7) média čerpají z MPSV; C8) odborné prameny; C9) výpovědi zúčastněných stran 58

Subkategorie D) Rozdílnost získaných informací respondentů a jejich praxe: D1) v učebnicích je vyobrazený ideál, který v praxi neexistuje; D2) nekompetentnost sociálních pracovníků v praxi; D3) neochota sociálních pracovníků v praxi; D4) veřejnost vnímá sociálního pracovníka jinak, než ve skutečnosti funguje; D5) v různých médiích (filmech, knihách) sociální pracovníci vyobrazeni negativně, ve vypjatých situacích, naopak v praxi velice příjemní lidé; D6) představa – sociální pracovníci více chodí za klienty, má větší zájem, praxe – nenaplnění ideálu (z různých důvodů – časových, apod.); D7) ano, rozdílnost mezi informacemi a praxí existuje; D8) média profesi sociálního pracovníka zesměšňují; D9) představa o SP se neliší, je stejná jako ji vyobrazují média; D10) lidé, kteří tvoří koncepce, prezentují věci ideálněji, než ve skutečnosti jsou – existuje nekoncepčnost sociálního sektoru Kategorie ad 2) Stereotypy Subkategorie A) Stereotypy zaznamenány na sociální pracovníky v médiích: A1) zaznamenán negativní stereotyp – sociální pracovník nejedná v zájmu klientů; A2) SP jako „holka pro všechno“; A3) sociální pracovník je „úředník“; A4) sociální pracovník je „zubatá“ – ten, kdo odebírá děti z rodin Subkategorie B) Stereotypy zaznamenány na psychology: B1) psychologové a psychiatři mají sami nějaké problémy, proto si zvolili tuto profesní dráhu; B2) stereotypy o průběhu poskytování služby – „tak mi poraďte“ Subkategorie C) Stereotypy zaznamenány na psychiatry: C1) psychiatři jsou považováni za podivíny; C2) stigmatizace – psychiatři jsou „potrhlí“ Subkategorie D) Stereotypy zaznamenány na osoby s duševním onemocněním: D1) škatulkování duševně nemocných (DN); D2) DN - nepoužitelní lidé; D3) odmítání DN ze strany veřejnosti; D4) stigmatizace DN; D5) nepochopení DN ze strany veřejnosti; D6) nebezpeční lidé, agresivní; D7) negativní stereotypy vůči DN, pro veřejnost je to neznámá oblast; D8) podceňování DN; D9) lidé duševně nemocní páchají trestnou činnost; D10) kdo chodí k psychiatrovi, je blázen; D11) DN - méně spolehliví lidé Kategorie ad 3) Mezioborová spolupráce Subkategorie A) Překrývání kompetencí mezi jednotlivými pomáhajícími profesemi: A1) může nastávat; A2) nastává často; A3) je to obohacující; A4) nemělo by k tomu docházet; A5) je to špatně, když k tomu dochází; A6) nedochází k tomu; A7) bez vzájemné komunikace pomáhajících pracovníků je překrývání jejich kompetencí 59

problémem; A8) k překrývání kompetencí může docházet v oblasti poradenství, v oblasti komunikace s rodinnými příslušníky klientů Subkategorie B) Nahrazení jedné pomáhající profese druhou: B1) nemělo by k tomu docházet; B2) jedna profese nemůže nahradit druhou; B3) např. poradenství poskytuje několik profesí

12.1 Stereotypy Každá ze skupin respondentů byla citlivější ke stereotypům, utvářeným ve společnosti, na jejich vlastní profesi a na stereotypy týkajících se klientů s duševním onemocněním. Představa psychiatrů o stereotypech na jejich profesi byla velice podobná, až shodná. Všichni vnímají určité nálepkování ze strany společnosti, které je tedy spíše negativní. Společnost se podle nich stále domnívá, že k psychiatrovi chodí jen blázni, a že jsou všichni podivíni, kteří stojí ve stínu svých pacientů. Psychiatr je ve společnosti dle respondentů chápán jinak, než ostatní lékaři, a vzniká celá řada vtípků na toto povolání. Jako např. ten, že jediná odlišnost mezi psychiatrem a klientem je ta, že psychiatři mají klíče. Podle jednoho respondenta je situace se stereotypy v posledních letech lepší, avšak ne zcela ideální. Stereotypy na sociální pracovníky žádný z dotazovaných psychiatrů nezaznamenal. Psychologové si byli také nejčastěji vědomi stereotypů na svou vlastní profesi. Domnívají se, že jsou v očích veřejnosti viděni jako někdo, kdo má sám nějaký problém, a proto si zvolil tuto profesi. Že jsou vlastně divní, když si toto povolání vybrali. Dva ze čtyř psychologů si rovněž jako psychiatři nebyli vědomi žádných stereotypů týkajících se sociální práce, ať už mezi svými kolegy či obecně. Jeden psycholog připouštěl existenci určitého negativního obrazu, který se ve společnosti o sociálních pracovnících utváří, a je spojován především s tím, co dělají špatně ve výkonu své profese. Respondent Psy2 usoudil, že by k většímu přehledu o stereotypech vytvářených na sociální pracovníky potřeboval systematičtější pozorování tohoto problému. Sociální pracovníci zaznamenávali nejčastěji stereotypy na svou profesi, které ale nebyly tak zjevné, jako u předchozích dvou profesí. Dle respondenta SP3 je mezi lidmi rozšířený stereotyp o sociálním pracovníkovi, který je „holka pro všechno“. Je 60

možné, že tím chtěl respondent asi říci, že profesi sociálního pracovníka společnost vnímá jako odborníka, který má široký okruh působnosti a zastřešuje řadu aktivit. Co se týče náplně práce, charakterizují svou profesi někteří sociální pracovníci tak trochu jako „úředníky“ (SP1), vzhledem k nadměrnému vyřizování dokumentace, a zbytečné byrokratizaci. Dále podle respondentů panuje mezi lidmi (veřejností) strach z toho, že sociální pracovník nedokáže klientům pomoci, že se o ně nepostará. Tato domnělá představa může vznikat na základě zkušeností s nízkou odborností a kompetentností sociálního pracovníka a na základě nízkého statusu sociální práce ve společnosti. Neměnná představa o sociálním pracovníkovi ve společnosti je většinou negativní, dle SP1, že je to „někdo, kdo jde proti tomu klientovi, kdo mu třeba vezme dítě apod.“ (SP1) Na stereotypech vytvářených na lidi s duševním onemocněním se všechny tři skupiny respondentů shodovali. Společnost má podle nich stále vytvořený obraz nebezpečného jedince, který snad páchá nějakou trestnou činnost, je méně spolehlivý. Automaticky je jim přisuzována nálepka blázna, která je omezuje v dalším fungování, např. v získání zaměstnání apod. Často ukotveným stereotypem je obava z komunikace s těmito lidmi, podceňování, a strach z celkového neznáma duševních onemocnění. Příčinou nevědomosti o stereotypech vytvářených na jiné pomáhající profese, nebo jejich rozdílného vnímání může být nízká informovanost o daných oborech, či nezájem těmto věcem věnovat svou pozornost. Pozitivním dopadem může být neztotožnění se s vytvářenými stereotypy na jednotlivé profese u respondentů a následné jednání z jejich strany vytvořené na základě těchto stereotypů. Tyto stereotypy mohou mít za následek negativní dopad na skupiny, ke kterým tento stereotyp patří. Stereotypy na sociální pracovníky, psychiatry a psychology vytváří negativní stín na jednotlivé profese, který může mít určitý podíl na utváření názorů na tyto profese ve společnosti. Co se týče stereotypů rozšířených na lidi potýkající se s duševním onemocněním, mohou v těchto lidech vyvolávat pocity strachu z návštěvy psychiatra a začátku léčby samotné, jelikož mohou být kvůli návštěvám psychiatrického oddělení ve společnosti stigmatizováni.

61

12.2 Mezioborová spolupráce O vzájemné spolupráci pomáhajících oborů jako je psychiatrie, psychologie a sociální práce hovořili všichni zúčastnění respondenti. Co se týče překrývání kompetencí jednotlivých výše zmíněných pomáhajících profesí, vyjadřovali se psychologové poněkud shodně. Až na jednoho se všichni domnívali, že překrývání kompetencí mezi těmito profesemi probíhá a považovali to za obohacující. Oblasti, ve kterých může mezi sociálními pracovníky a jinými pomáhajícími profesemi docházet k překrývání kompetencí, nebyly psychology konkrétně specifikovány. Dle respondenta Psy1 by však k překrývání oborových kompetencí docházet nemělo, a pokud k tomu dochází bez vzájemné komunikace jednotlivých pracovníků, je to ještě horší. Myslí si, že to může být problematické především pro klienta s duševním onemocněním, pro kterého jsou hranice a jasně vymezené kompetence pracovníků klíčové. „Klient je z toho zmatený. Je důležité, aby věděli, co jim tenhle člověk poskytuje, aby se v tom vyznali, protože ten život už tak je pro ně zmatený často, nerozumí spoustě věcem.“ (Psy1) U nahrazování jedné profese druhou byli všichni psychologové jednoznačně proti. Dle Psy1 každá z těchto profesí vykonává něco jiného a všechny jsou důležité a nezastupitelné. Mezi psychiatry panovaly o mezioborové spolupráci různé názory. Dva respondenti si o překrývání kompetencí mezi pomáhajícími profesemi myslí, že by k tomu nemělo docházet, a pokud k tomu dochází, tak je to špatně. Každý by si dle Ptr1 měl hledět svého. Další dva respondenti jsou k překrývání kompetencí jednotlivých pomáhajících profesí nakloněni více a považují to za obohacující. Respondent Ptr3 se domnívá, že k překrývání kompetencí jednotlivých pomáhajících profesí dochází a uvedl, že např. v rámci psychiatrie poskytují i psychoterapii. Stejně jako výše uvedení psychologové, se psychiatři jednoznačně shodli na tom, že jedna pomáhající profese nemůže nahradit druhou. Sociální pracovníci byli ve svých výpovědích nejednotní. Tři ze čtyř respondentů byli toho názoru, že k překrývání kompetencí dochází, jednotlivé profese 62

se navzájem doplňují a považují to za přínosné. Respondent SP1 vnímá jako obohacující to, že se může naučit něco z jiné profese (např. psychologa) a na druhou stranu se může on něco naučit z profese sociálního pracovníka. Konkrétní činnost, kterou by se však od psychologa či jiného pomáhajícího pracovníka mohl naučit, neuvedl. Respondent SP4 oceňuje při překrývání kompetencí jiný úhel pohledu „cizího“ pracovníka, který může být přínosný. Respondent SP3 uvedl, že pokud jsou všichni odborníci „na svých místech“, tak k překrývání kompetencí jednotlivých pomáhajících profesí nedochází. Všichni sociální pracovníci se shodli na tom, že nahrazení jedné profese jinou není možné, nebo že je každá výše zmíněná profese specifická a potřebuje jiné vzdělání. Vyřkli však jisté výjimky, u kterých by nahrazení byli schopni připustit. Dle respondentů by bylo možné nahradit psychologa, nebo sociálního pracovníka např. psychoterapeutem. Sociální pracovníci vnímali jako oblast možného překrývání kompetencí mezi pomáhajícími obory (psychologie, psychiatrie)

poradenství.

Respondent SP4 připouští, že v určité etapě pomoci klientovi, může psychoterapeut nahradit sociálního pracovníka. Co se týče mezioborové spolupráce a překrývání kompetencí jednotlivých pomáhajících pracovníků, měli respondenti poněkud odlišné představy. Přesto, že se většina shodla na možném překrývání kompetencí jednotlivých pomáhajících profesí, někteří respondenti byli proti tomu. Musil (in Matoušek et al., 2013) však k vyhraněnosti pomáhajících profesí podotýká, že hranice, které mezi jejich obory existují, jsou neostré, a v jejich zaměření dochází k průnikům. Striktní vymezování linií mezi jednotlivými obory se Musil snaží upozaďovat a přednost dává tomu, co je pro zaměření jednotlivých oborů pomáhajících profesí charakteristické, a kde se naopak sféry různých oborů protínají. Pod překrýváním kompetencí si u psychologů, psychiatrů a sociálních pracovníků můžeme bezpochybně představit komunikaci s klientem. Ta je v kompetenci všech pomáhajících profesí a je zcela nezbytná pro poskytnutí pomoci ze strany odborníka. Vedení dokumentace o klientovi se prolíná rovněž všemi profesemi. Psycholog ji tvoří v podobě zprávy (záznamu) o spolupráci s klientem, psychiatr v podobě lékařské zprávy, a sociální pracovník ji zajišťuje v podobě individuálního plánu klienta a jeho smluv. Z výzkumu lze vyvodit, že překrývání kompetencí psychiatra a sociálního pracovníka probíhá zejména na poli informovanosti klienta, či 63

jeho rodinných příslušníků. Každá profese však informace podává z jiných oblastí. Psychiatr informuje klienta, či rodinné příslušníky, opatrovníky o jeho zdravotním stavu, zatímco sociální pracovník je informuje naopak o možnostech dávek, služeb pro klienta s duševním onemocněním apod. Sociální práce se, dle mého výzkumu, liší od ostatních pomáhajících profesí hned v několika bodech. Dle výpovědí respondentů se sociální pracovník stará o základní životní potřeby klientů a jeho sociální fungování. Kromě fyziologických potřeb, které se týkají zdraví a starají se o ně i jiné složky (psychologové a psychiatři), má sociální pracovník na starost klientovy potřeby ostatní. Nejen, že je zjišťuje, ale také mu pomáhá s jejich naplňováním. Jedná se především o životní potřeby, které také uvádím výše v teorii (potřeba bydlení, zaměstnání, začlenit se zpět do společnosti, aj.). Tímto rovněž sociální pracovník doplňuje lékařskou péči, neboť se již nejedná o překrývání kompetencí, kdy sociální pracovník může dělat něco, co dělají zároveň i jiní odborníci. SP1 uvedl, že sociální pracovník navíc třeba dohlíží na finanční stránku uživatele, snaží se mu pomoci zajistit všechny dávky, na které má nárok, nasměrovat ho na instituce, které mu v tomto mohou pomoci. Mimo výše uvedené činnosti, specifikuje práci sociálního pracovníka také terénní činnost, kterou při svém povolání vykonává. Pod ní spadá doprovázení klientů do ordinací lékařů, do psychologických poraden, na úřady, apod. Jednou z forem terénní činnosti je také sociální šetření, které sociální pracovník provádí většinou na začátku spolupráce s klientem, či v pozdější době, kvůli ověřování různých skutečností. Specifika pracovní činnosti psychiatrů ani psychologů z mého výzkumu nevyplynuly, lze je však odvozovat z výše uvedené teorie.

12.3 Dílčí závěr Cílem této podkapitoly je nalézt odpověď na otázku jaké je pole sociální reprezentace sociální práce u respondentů psychiatrů, psychologů a sociálních pracovníků. Odpověď na DVO2: Na utváření sociální reprezentace sociální práce u psychiatrů, psychologů a sociálních pracovníků mají velký podíl pozitivní či negativní informace, které o oboru sociální práce mají. Jejich vědomosti částečně ovlivňují média, ale také jejich vlastní zkušenost, která se utváří při spolupráci se sociálním

64

pracovníkem. Z hlediska posuzování sociálních reprezentací je nutné brát na vědomí názory a vědomosti respondentů, které se k nim vážou. Sociální pracovníci svou profesi vnímají jako velice prospěšnou a důležitou. Jsou si však zároveň vědomi stereotypů ve společnosti, které se k jejich profesi vážou. Oni sami se částečně charakterizují jako „úředníky“, což můžeme také považovat za určitý projev stereotypizace. Vzhledem k výše uváděným činnostem sociálního pracovníka a jeho náplně práce ze strany respondentů, ve které se často objevovala administrativní činnost, je možné vidět určitou souvislost mezi stereotypem, který ve své profesi sociální pracovníci zaznamenávají s tím, co o jejich profesi vědí jiní pomáhající pracovníci (Psy a Ptr). Jaký může mít dopad ztotožňování sociálního pracovníka pouze s určitými činnostmi, uvádím v předešlé kategorizaci a jejím dílčím závěru. Sociální pracovníci jsou si vědomi postavení oboru sociální práce ve společnosti a zjednodušeného vnímání sociální práce ve společnosti, což má za následek nedostatečné ocenění sociálních pracovníků. Společně s psychology a psychiatry se sociální pracovníci shodují na tom, že je potřeba změnit povědomí o oboru sociální práce ve společnosti, aby se zabránilo zjednodušenému vnímání sociálních pracovníků např. jako „zubaté“, tedy sociální pracovnice, která pouze bere děti rodinám apod. Dle domněnek některých psychologů, psychiatrů a výpovědí samotných sociálních pracovníků, není moc iniciativy ze strany sociálních pracovníků, aby se snažili tento postoj veřejnosti nějak změnit, nebo jí k tomu poskytli pádné důvody. Jak jsem již výše uvedla, respondent Ptr3 se domnívá, že by sociální pracovníci měli „více tlačit“ na rozhodující orgány, které tvoří legislativu, že současné nastavení nevyhovuje a je třeba změn, které však nebyly respondentem specifikovány, stejně jako způsoby, kterými by toho mělo být dosaženo. Tento respondent uvedl možné důvody, kvůli kterým, dle něj, tohoto nejsou sociální pracovníci schopní a proto se raději smiřují se svým údělem. Psychologové, psychiatři i sociální pracovníci vypověděli, že registrují vyčerpanost a přetíženost sociálních pracovníků, proto by bylo vhodné zvýšit počty těchto pracovníků, a tím rozptýlit jejich množství práce. Výpovědi respondentů se rozcházeli u vnímání mezioborové spolupráce. Psychologové se v podstatě všichni shodli na tom, že překrývání kompetencí jednotlivých pomáhajících profesí je možné 65

a může být prospěšné. Jeden z nich k tomu ale dodal, že by tomuto překrývání kompetencí měla předcházet vzájemná informovanost a komunikace mezi pomáhajícími pracovníky, aby tak zabránili dezorientaci klienta v kompetencích jednotlivých pomáhajících profesí. Polovina respondentů psychiatrů byla ve vzájemném překrývání kompetencí zásadně proti, druhá polovina překrývání kompetencí připouštěla a považovala je za obohacující. Ani sociální pracovníci nevytvářeli sladěné názory, co se překrývání kompetencí týče. Rozdílnost ve vnímání hranic, které by měly být mezi jednotlivými profesemi a jejich kompetencemi vytvářeny, vnímám především v důsledku toho, že spolu jednotlivé profese nepřicházejí příliš často do pracovního kontaktu, nebo nevedou týmové porady, na kterých by se o tomto problému pobavili. Striktní vymezování hranic mezi jednotlivými profesemi považuje Musil (in Matoušek et al., 2013) za nevhodné, a je podle něj významnější zaměřit se na oblasti, ve kterých se jednotlivé profese prolínají. Proto bych se nyní zaměřila na pole působnosti, ve kterých se jednotlivé profese prolínají, a také na to, jaké je specifikum jednotlivých profesí. Shoda mezi jednotlivými pomáhajícími profesemi (psychiatry, psychology a sociálními pracovníky) se uskutečňuje zejména na poli jejich zájmu. Každá z těchto profesí se snaží pomoci klientovi dosáhnout lepšího stavu (sociálního či zdravotního) a k tomu jim slouží různé prostředky. Přesto, že se jejich metody působnosti liší, cílem všech těchto složek je navrátit klienta do společnosti. Ať už psychiatři, psychologové, či sociální pracovníci, všichni při výkonu své práce komunikují nejen s klientem, někdy ale i s jeho rodinou nebo jejími členy, popřípadě s opatrovníkem. Součástí jejich práce je zároveň informovat klienta, rodinu nebo jeho opatrovníka o klientově stavu.

13 DVO3: Kategorizace postojů k SP Tato kapitola má za cíl odpovědět na dílčí výzkumnou otázku: Jaký máte postoj k sociální práci? Na základě získaných informací v rozhovoru jsem identifikovala následující kategorie, subkategorie.

66

Kategorie: 1. Názor na sociální práci a sociálního pracovníka 2. Postoj respondentů k sociální práci/ profesi sociálního pracovníka Rozdělení kategorie na subkategorie a dimenze

Kategorie ad 1) Názory na sociální práci a sociálního pracovníka Subkategorie A) Klady na sociální práci: A1) SP - pomáhající profese; A2) obohacující práce; A3) různorodost práce; A4) spolupráce s pomáhajícími profesemi; A5) vzájemná komunikace a výměna informací s psychology, s psychiatry - komunikaci iniciují jak sociální pracovníci, tak psychiatři v případě potřeby/zhoršení stavu klienta apod. (SP4); A6) důležitá, potřebná profese sociálního pracovníka, např. při zapojování člověka s duševním onemocněním zpět do společnosti, při dosahování klientovy soběstačnosti a samostatnosti Subkategorie B) Zápory na sociální práci: B1) SP vyžaduje větší podporu ze strany veřejnosti a státu (finanční, uznání); B2) náročná práce (hrozí syndrom vyhoření u SP); B3) SP je byrokratizována – sociální pracovníci mají mnoho práce s dokumentací; B4) systém sociální péče je koncepčně nedořešen; B5) nízká efektivita sociální práce kvůli zbytečné byrokratizaci – sociální pracovníci nemají dostatek času na klienty; B6) prospěla by změna legislativy - zákonů; B7) nutná změna povědomí o SP ve společnosti – mediální obraz; B8) větší potřeba sebevzdělávání a supervize u sociálních pracovníků; B9) pracovníci na úřadech nepohlíží na všechny lidi stejně – nerovnost Subkategorie C) Zápory na profesi sociálního pracovníka: C1) finančně nedoceněná profese; C2) kritika sociálních pracovníků ze strany respondentů, C2.1) konkrétní sociální pracovník nedokázal klientovi pomoci, C2.2) jeden sociální pracovník špatně vypočítal výši dávek klientovi, C2.3) nekompetentnost sociálního pracovníka v praxi, C2.4) sociální pracovníci neposkytují dostatečné množství informací klientům, C2.5) některým sociálním pracovníkům chybí dovednosti pro správu finančních prostředků uživatelů služby, C2.6) kritika způsobu oblékání a sebe prezentování jednoho sociálního pracovníka, C2.7) chyběl lidský přístup v praxi Subkategorie D) Co respondenti považují za nejobtížnější v roli sociálního pracovníka: D1) trpělivost; D2) komunikace s lidmi; D3) nelze jednoznačně určit, je to individuální; D4) vytvoření důvěry mezi klientem a pracovníkem; D5) kontakt SP s duševně 67

nemocnými; D6) zachování si pozitivního náhledu na život, smysl pro humor; D7) najít si cestu ke klientům; D8) udržet nějaké hranice při práci s klientem; D9) vyrovnání se s vlastní frustrací v některých případech; D10) zorientovat se v problematice duševních onemocnění Subkategorie E) Jaký mají respondenti názor na komunikaci v sociální práci: E1) mezi SP a spolupracujícími profesemi vstřícná; E2) mezi SP a spolupracujícími profesemi bezproblémová; E3) komunikační bariéra mezi sociálními pracovníky jen v jednom případě – vzhled sociálního pracovníka; E4) komunikace mezi sociálním pracovníkem a občanem (klientem) – špatná; E5) komunikace mezi pomáhajícími pracovníky chybí Subkategorie

F)

Jak

respondenti

vnímají

zájem

sociálních

pracovníků

o psychoterapeutický výcvik: F1) při práci v poradnách, či práci terapeutického zaměření, takový výcvik sociální pracovníci mít musí; F2) psychoterapeutický výcvik u SP vnímán jako obohacující; F3) vzrůstající zájem o psychoterapeutický výcvik ze strany sociálních pracovníků Kategorie ad 2) Postoj respondentů k sociální práci/ profesi sociálního pracovníka Subkategorie A) Negativní postoj respondentů vůči profesi sociálního pracovníka: A1) přivítal bych větší aktivitu u sociálního pracovníka; A2) kvůli způsobu oblékání a sebeprezentace; A3) k vlastnostem sociálního pracovníka – A3.1) krutost, A3.2) nevyrovnanost, A3.3) agresivita, A3.4) lenost, A3.5) sobeckost, A3.6) arogance, A3.7) nadřazenost, A3.8) nedostatek vzdělání, A3.9) malá aktivita, A3.10) nezájem, A3.11) direktivní postoj, A3.12) nepříjemný, A3.13) netrpělivost, A3.14) striktnost, A3.15) nedůslednost; A3.16) nedostatek empatie Subkategorie B) Negativní postoj respondentů vůči sociální práci: B1) financování sociální práce; B2) časová vytíženost u sociálních pracovníků; B3) zbytečnost byrokratizace – nedostatek času na klienty ze strany SP; B4) nevhodné nastavení legislativy pro sociální práci, pravidla, o kterých se pracovníci domnívají, že nejsou prospěšná a komplikují výkon jejich práce (např. potřeby klienta nejsou slučitelné s tím, co mu může sociální pracovník nabídnout), nedostatky v zákonech (SP3) Subkategorie C) Pozitivní postoj respondentů vůči profesi sociálního pracovníka: C1) pokud soc. pracovník dělá dobře svou práci; C2) pokud má soc. pracovník zájem o klienty; C3) pozitivní postoj k lidskému nasazení soc. pracovníků; C4) k vlastnostem 68

sociálního pracovníka – C4.1) ochota; C4.2) obětavost; C4.3) zápal pro práci; C5) vážím si jejich práce; C6) respektuji je Subkategorie D) Pozitivní postoj respondentů vůči sociální práci: D1) smysluplná práce; D2) překvapení z fundovanosti sociálních pracovníků

13.1 Názory na sociálního pracovníka Všichni psychiatři se o sociální práci a sociálních pracovnících vyjadřovali převážně pozitivně. Respondenti si výkonu profese sociálního pracovníka váží, respektují ji a považují ji za velice potřebnou. Zdůrazňovali nutnost existence tohoto oboru obzvlášť v současné době, kdy společnost není dokonalá a je potřeba, aby sociální pracovníci postarali o určité skupiny lidí. Respondent Ptr3 zároveň uznal náročnost výkonu sociální práce v jejich regionu (s vysokou nezaměstnaností) a domníval se, že ve výkonu práce sociálního pracovníka může mnohdy vadit nekoncepčnost, kterou v systému vnímá. V důsledku toho respondenti vnímají jako kritické vyrovnávání se s vlastní frustrací sociálních pracovníků. Pro každého sociálního pracovníka, je podle nich obtížné při výkonu svého povolání něco jiného, záleží také na osobnosti jedinců. Respondent Ptr1 například hovořil o charakterových vlastnostech pracovníků, které jim mohou pomoci různě překonávat obtížnosti jejich práce. Pro někoho může být podle Ptr1 obtížné vůbec navázat kontakt s klientem duševně nemocným, a pro jiného to může být naopak snadné. „Nejobtížnější je pro sociálního pracovníka pracujícího s klienty s duševním onemocněním asi ten moment, kdy by tomu člověku chtěl pomoct, ale ten systém mu to neumožňuje.“ (Ptr3) Kladně hodnotili zejména, pokud dochází k vzájemné provázanosti jednotlivých pomáhajících profesí a ke komunikaci mezi sociálním pracovníkem a psychiatrem, či psychologem. Tato skupina respondentů při vzájemné spolupráci se sociálními pracovníky nezaznamenala žádnou komunikační bariéru. Psychologové se podobně jako předchozí respondenti k profesi sociálního pracovníka vyjadřovali velmi kladně. Pokud se jednalo o kritiku sociálních pracovníků, pak k ní docházelo prostřednictvím klienta, který si na jednání sociálního pracovníka 69

psychologovi stěžoval. Vzhledem k náročnosti jeho profese se však někteří respondenti obávají syndromu vyhoření u těchto pracovníků, ke kterému může docházet velmi snadno. Myslí si, že pozitivem pro sociálního pracovníka může být obohacující práce s lidmi. Důkazem nutnosti změny povědomí o sociální práci ve společnosti je hned několik výpovědí respondentů. Sociální pracovník se v nich objevil často jako „fúrie“, „vetřelec“, který se nezajímá o potřeby klientů. Tento obraz o sociálním pracovníkovi mají respondenti často ukotven na podkladě médií, jež, dle jejich vyjádření, často různé profese zesměšňují a to jejich obrazu ve společnosti nepřidává. Rovněž jako psychiatři ani psychologové nezaznamenali při spolupráci se sociálním pracovníkem nějaký problém ve vzájemné komunikaci. Sociální pracovníci mají na svou profesi názor z hlediska jejich vlastní zkušenosti. Svou práci považovali respondenti za velmi důležitou, obohacující ale zároveň vyčerpávající, co se týče únavy z přepracování, frustrace způsobené bezmocí klientovi pomoci, finanční a celkové nedocenění oboru apod. Negativní názor na kolegy z jejich oboru si někteří respondenti (sociální pracovníci) vytvořili na základě nekompetentnosti některých sociálních pracovníků, či na neuspokojivé zkušenosti s nimi, z hlediska nedostatečné informovanosti jejich osoby (jako klienta), apod. Respondent SP4 uvedl jako problematické nerovné nahlížení na klienty ze strany pracovníků na úřadech. Musil (2004) zařazuje rozdílnost v nahlížení na klienty ze strany pracovníků pod dilema favoritismu jako jeden ze způsobů, kterým si pracovníci vyrovnávají své pracovní podmínky, a děje se tak podle něj na základě předsudků. Dle Lipskeho (1980) k takovému rozlišování klientů dochází z několika důvodů. Ať je to však rozlišování mezi klienty za účelem individualizace přístupu ke klientovi, lepšího hospodaření se zdroji, anebo za účelem zvládat nesnáze a problémy v organizaci, pracovníci při něm uplatňují vlastní představy o klientovi. Ve snaze odlišit klienty tak definují „vlastní pojetí“ klientů, tedy vlastnosti, podle kterých klienty třídí do kategorií, a jako příslušníkům těchto kategorií jim pak věnují rozdílnou pozornost. Často se přitom nechávají vést předsudky, které při vnímání klientů uplatňuje širší společnost. Důvody, které by však mohli vést pracovníka na úřadě, se kterým měl respondent SP4 zkušenost, k rozdílnému nahlížení na klienty, nebyly z rozhovoru patrné. Zápory na profesi sociální práce vnímali téměř všichni respondenti totožně. Nejčastěji hovořili o zbytečné byrokratizaci, nutnosti změny povědomí o SP ve 70

společnosti, legislativy a s tím spojeného i finančního ohodnocení sociálních pracovníků. Sociální pracovníci (respondenti) se na rozdíl od jiných respondentů příležitostně setkali s negativní zkušeností v komunikaci při jednání se sociálním pracovníkem. Z pozice klienta se dva sociální pracovníci setkali s arogancí a netrpělivostí sociálního pracovníka, která na ně nepůsobila příliš dobře. Jeden respondent uvedl konkrétní komunikační bariéru: „…u konkrétního člověka, který mi velice vadil. Ale to už jenom jeho vzhled byla veliká komunikační bariéra.“ (SP3) Zájem sociálních pracovníků o psychoterapeutický výcvik hodnotili především sociální pracovníci samotní a pracovníci, kteří absolvovali kurz pracovníka v sociálních službách (jak výše uvádím, Psy i Ptr). Ostatní profese neměli o tomto zájmu dostatek informací. Tento zájem byl ze strany sociálních pracovníků vnímán jako pozitivní. Dle respondentů může tento výcvik sociální pracovníky přínosný nejen pro jeho práci, ale i pro jeho osobu. Jeden respondent SP2 se domnívá, že by po absolvování takového výcviku mohl lépe dosáhnout vnitřní harmonie, což může být považováno za možný způsob prevence syndromu vyhoření u pomáhajícího pracovníka. Ostatní respondenti (Psy a Ptr) vnímají zájem sociálních pracovníků o psychoterapeutický výcvik jako vzrůstající a paralelně s ním narůstá i nabídka těchto odborných kurzů.

13.2 Postoj respondentů k SP, profesi sociálního pracovníka Postoje respondentů se odvíjí od jejich předchozích zkušeností se sociálním pracovníkem. Jak jsem již výše uvedla, pokud jsou jejich zkušenosti kladné, pak i hodnocení této profese bude pozitivní. Psychiatři se ve svých dosavadních praxích nesetkávali se sociálními pracovníky příliš často, ale povědomí o oboru sociální práce měli. Postoje k tomuto oboru, které z jejich vědomostí vznikají, jsou pozitivní a každý z respondentů považuje sociální práci za potřebnou. Respektují sociální pracovníky jako kvalifikované (Ptr1, Ptr4), a váží si jejich práce, houževnatosti, pracovitosti, kterou jsou i přes to, jak je to těžké, schopni vynaložit. Obdivují na nich lidské nasazení pro práci, kterou dělají dobře (Ptr3).

71

Negativní postoje respondentů se týkaly některých vlastností, které by podle nich sociální pracovník neměl mít. Sociální pracovník by neměl být nevyrovnaný (Ptr1, Ptr4), lenivý, agresivní, sobecký (Ptr2). Respondenti často uváděli, že jsou smutní z přetíženosti sociálních pracovníků, kdy se věnují klientům i nad rámec svých možností a kompetencí. V oboru sociální práce by mělo být více sociálních pracovníků (Ptr4), a tím by ubyl počet klientů a celkové práce na „hlavu jednoho sociálního pracovníka“ (Ptr3). Respondent Ptr3 vzhledem k náročnosti profese hodnotí finanční odměnu sociálních pracovníků jako nedostatečnou. Jako ne příliš šťastnou vidí respondenti byrokratizaci v oboru sociální práce, která je podle nich zbytečná, a neposkytuje pracovníkům dostatek prostoru pro práci s klientem, což vede k jeho upozaďování a to je špatně. „Já myslím, že to není jen v té sociální práci, že je to ve všech oblastech i v té medicíně, prostě stále více papírů a všelijakých různých nařízení, které musíme opatrovat někde v písemné formě.“ (Ptr3) Psychologové a jejich postoje k oboru sociální práce a profesi sociálního pracovníka se příliš nelišily od výpovědí předchozí skupiny respondentů. Psychologové si váží práce sociálních pracovníků, zápalu, se kterým do ní jdou (Psy4), jejich fundovanosti, a domnívají se, že pokud je ta práce baví, tak ji dělají dobře. Respondent Psy1 se vyjádřil k sociální práci jako k přínosné a důležité, u některého pracovníka si ovšem pomyslel „Proč tam je (v oboru sociální práce), proč to (profesi sociálního pracovníka) dělá?“. Několik psychologů, stejně jako psychiatrů se domnívá, že sociální pracovníci při výkonu své práce často naráží na legislativu. Dochází k tomu např., když se pracovníci domnívají, že by klient potřeboval jinou formu pomoci, či něco navíc, čeho se mu doposud nedostává, a přes nastavená „pravidla“ to bohužel nejde. U skupiny respondentů sociálních pracovníků se objevily postoje vůči své profesi nebo oboru různé. Respondenti hodnotí některé sociální pracovníky, se kterými měli možnost se setkat, jako nedostatečně empatické (SP1), bez lidského přístupu (SP4). Na druhou stranu však poznali také pracovníky, kteří projevovali zájem o klienty velký, a toho si na nich vážili (SP1). Respondenty rozčiluje, když slyší kolegy ve svém oboru hovořit o nedostatku času na klienty z důvodu pracovní vytíženosti, kdy musí 72

řešit spoustu dalších věcí okolo (SP1), nebo také když je sociální pracovník málo empatický a zároveň nedůsledný (SP3). U respondenta SP1 se objevil negativní postoj k osobě sociálního pracovníka kvůli nedostatečnému vzdělání, které se v praxi projevilo špatným výpočtem dávek, na které měl klient (náš respondent) nárok. Většině respondentů se nelíbí finanční ohodnocení sociálních pracovníků, nebo pomáhajících profesí obecně. „Tak pokud bych měla možnost, tak bych změnila povědomí o sociální práci ve společnosti a tím pádem i ohodnocení sociálních pracovníků.“ (SP3) Jak jsem již výše uvedla, sociální pracovníci si někdy na kolegy ve svém oboru vytvořili záporný názor na podkladě jejich negativních zkušeností. Právě respondent SP1 a SP2 uvedli, že se v praxi setkali s nezájmem a neochotou pomoci ze strany sociálního pracovníka (SP1), a nízkou aktivitou, což pochopitelně ovlivňuje také jejich postoj. SP by, dle vyjádření respondentů, ideálně neměl být arogantní, nadřazený (SP1), direktivní (SP4). Negativní postoj si vytvořil respondent (SP3) k nevhodnému způsobu oblékání a sebeprezentaci sociálního pracovníka, se kterým se v praxi setkal, jelikož tento styl dle výpovědi respondenta způsobil vznik komunikační bariéry mezi nimi.

13.3 Dílčí závěr Cílem poslední podkapitoly je odpovědět na otázku jaký je postoj respondentů vůči sociální práci zaměřenou na klienty s duševním onemocněním. Odpověď na DVO3: Postoje respondentů k sociální práci jsou na základě jejich vědomostí a osobních zkušeností jak pozitivní, tak i negativní. Sociální pracovníci měli negativní zkušenosti s kolegy ve svém oboru, což ale nezměnilo názor na jejich profesi. Psychologové a psychiatři jsou s profesí sociálního pracovníka spokojení, váží si jejich práce a zároveň uznávají náročnost tohoto povolání. Neměli negativní zkušenosti, jen drobné výtky ke konkrétním sociálním pracovníkům. Z mého výzkumu bylo zřejmé, že psychiatři, psychologové i sociální pracovníci považují sociální práci za velice důležitý, přínosný obor. Ze strany psychiatrů a psychologů byla znát úcta a respekt směřující k profesi sociálního pracovníka, 73

a potřebnost této profese. Především v dnešní době, kdy společnost „není dokonalá“ a lidí s duševním onemocněním přibývá, oceňují jeho působnost, a také v některých regionech. Respondent Ptr3 rovněž uvedl, že považuje výkon sociální práce v určitých místech za zvlášť náročný, vzhledem k obtížným podmínkám, které v regionech panují, jako je například nezaměstnanost aj. Někteří respondenti se domnívají, že ve výkonu práce sociálního pracovníka může často vadit nekoncepčnost, kterou v systému vnímají. V důsledku toho respondenti shledávají jako obtížné vyrovnávání se s vlastní frustrací sociálních pracovníků v případech, kdy by klientovi chtěl pomoci, ale systém mu to neumožňuje (Ptr3). Respondent Ptr3 dále vzhledem k náročnosti profese sociálního pracovníka hodnotí jako nedostatečnou finanční odměnu této profese, nebyl však jediný, kdo byl takového názoru. V důsledku obtížných podmínek výkonu práce sociálního pracovníka se u této profese často vyskytuje „syndrom vyhoření“, což respondenti také uváděli. Aby se u sociálních pracovníků předcházelo syndromu vyhoření, který postihuje pracovníky různých pomáhajících profesí, považují respondenti za nutné rozšířit u sociálních pracovníků systém vzdělávání a supervize, který jim může pomoci se s tímto problémem vyrovnat. Syndrom vyhoření, neboli „burnout“, definuje Agnes Pines a Elliott Aronson (in Křivohlavý, 1998) jako formálně definovaný a subjektivně prožívaný stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, který je zapříčiněn dlouhodobým zaobíráním se situacemi, které jsou emocionálně obtížné (náročné). Tyto emocionální tlaky jsou nejčastěji způsobeny spojením velkého očekávání od pracovníků a chronickými situačními stresy. Očekávání od sociálních pracovníků může být v podobě uspokojení poptávky ze strany klientů, nebo veřejnosti. Sociálnímu pracovníkovi však mohou v tomto bránit různé překážky jako např. velké množství pracovní náplně, která jim neumožňuje „odbavit“ dostatečné množství klientů, nebo také nastavení legislativy, které jim často ztěžuje jejich práci. Pracovníci se tak mnohdy dostávají do situací, kdy by klientovi chtěli pomoci způsobem, který v důsledku „určitých pravidel“ není možný. Stejně jako respondent Ptr1 naznačil, že pro každého pracovníka může být náročné při práci s klientem něco jiného a mají na tom velký podíl pracovníkovy charakterové vlastnosti, také na syndromu vyhoření se podílejí různé faktory, kterými mohou být například přílišná motivovanost pracovníka, upnutí k soutěžení a vítězství, 74

pilnost, netrpělivost, agresivita,… (Hilton, 2008: 16) U osob postižených syndromem vyhoření se projevují symptomy v podobě přetrvávající únavy, snížené sebehodnocení, plynoucí z pocitů snížené profesionální kompetence, a také problémy spojené se zhoršenou koncentrací, zvýšenou iritabilitou a negativismem. Tyto symptomy spadají do skupiny subjektivních příznaků. Mezi ty objektivní patři například dlouhodobá pokleslá výkonnost. (Křivohlavý, 1998) Psychologové, psychiatři i sociální pracovníci považují vzájemnou spolupráci a komunikaci mezi jednotlivými obory za důležitou a přínosnou, dochází k ní ovšem jen v situacích nezbytně nutných, například při zhoršení klientova zdravotního stavu apod. V rámci mezioborové spolupráce jsou sociální pracovníci s psychology a psychiatry spokojeni, nezaznamenali žádné negativní zkušenosti, ba naopak, uvítali by však rozšíření vzájemné spolupráce a rozsáhlejší výměnu informací týkajících se intervencí s klienty. Téměř shodně vnímají spolupráci psychiatři a psychologové se sociálními pracovníky. Až na drobné výjimky, kdy nebyl respondent Ptr1 spokojen se zásahem sociálního pracovníka do lékařských kompetencí, jelikož tvrdil rodičům klienta, že by jejich dítě mělo nastoupit do psychiatrické léčebny, byly reakce na tuto profesi kladné.

75

Závěr V závěru práce se věnuji především zodpovězení hlavní výzkumné otázky, intervenčním proměnným a navrhuji doporučení pro praxi.

1. Zodpovězení hlavní výzkumné otázky Hlavní výzkumná otázka: Jaká je sociální reprezentace pojmu „sociální práce“ s lidmi s duševním onemocněním u sociálních pracovníků, psychologů a psychiatrů. Na základě výzkumného šetření jsem dospěla k tomuto závěru: Psychiatři, psychologové a sociální pracovníci vnímají shodně podstatu sociální práce, kterou vnímají zejména jako pomoc lidem v obtížných životních situacích; její cíle, kterými je zlepšování sociálního fungování klienta, v důležitosti tohoto oboru a v důležitosti spolupráce

jednotlivých

pomáhajících

profesí.

Konkrétní

náplň

spolupráce

pomáhajících oborů však respondenti neuváděli. Specifikum vnímání sociálního pracovníka psychiatry a psychology je především v náplni jeho pracovní činnosti, která zahrnuje na rozdíl od jiných pomáhajících profesí více terénní práce, zprostředkování kontaktu mezi klientem a jinými odborníky (např. psychiatry, psychology). Za specifikum v profesi sociálního pracovníka považují sociální pracovníci pomoc klientovi s naplněním jeho materiálních i nemateriálních potřeb. Dalším specifickým znakem v náplni práce sociálního pracovníka uváděli sociální pracovníci např. snahu o rozvíjení silných stránek klienta. Z výsledků výzkumu jsem neregistrovala ovlivnění vnímání oboru SP u respondentů cílovou skupinou lidí s duševním onemocněním. Sociální reprezentace jsou u psychiatrů, psychologů a sociálních pracovníků postavené na podkladě informací, které o sociální práci doposud získali, zkušeností, které se sociálním pracovníkem zažili, anebo naopak na nevědomosti, která u některých respondentů vzniká v důsledku nespolupráce a nedostatečné komunikace mezi pomáhajícími profesemi (psychology, psychiatry) a sociálními pracovníky. V důsledku nevědomosti o SP mohou být jejich sociální reprezentace zkreslené či nejasné. To se projevuje například neschopností respondentů specifikovat činnost sociálního pracovníka, nebo stereotypy vytvořenými na danou profesi. Často se sociální pracovník 76

v rozhovorech objevoval jako „úředník“, nebo „zubatá“, člověk, který dělá něco proti zájmům klientů. Všichni respondenti hovořili o sociální práci jako o důležitém oboru, který se snaží řešit klientovy problémy, ať už se jedná o problémy s bydlením, zaměstnáním, sociálními dávkami, sociálním začleňováním apod. Tyto představy respondentů o sociální práci korespondují s výše uvedenou literaturou. Matoušek (2008) například charakterizuje sociální práci právě jako činnost zaměřující se na řešení problémů klienta. Sociální pracovníci by navíc podle některých psychologů, psychiatrů měli mít přehled o odbornících, službách, úřadech v dané lokalitě, a klienty k nim případně nasměrovat, pokud to zrovna potřebují. Většina respondentů uváděla potřebnost profese sociálního pracovníka při začleňování klienta s duševním onemocněním zpět do společnosti, což úzce souvisí se sociálním fungováním. Bartlettová (1970) vnímá sociální fungování jako interakce, které se uskutečňují mezi požadavky prostředí a lidmi, přičemž podstatná je schopnost jednice zvládat řešit náročné situace (označuje je jako „životní úkoly“), ale také nároky ze strany prostředí. V této myšlence se s autorkou ztotožňuje i Musil (2004), který tvrdí, že na zvládání obtížných životních situací se odráží dva hlavní faktory. Prvním je překážka na straně klientů, kdy nejsou schopni naplňovat očekávání společnosti z různých příčin (např. špatný zdravotní stav, nedůvěra v instituce apod.). Tím druhým je bariéra na straně společnosti, resp. okolí (např. zastaralé zákony, špatný sociální systém apod.). Carlton (in Navrátil, Musil, 2000), jak v teorii uvádím, definuje sociální fungování jako schopnost lidí provádět úkoly denního života a angažovat se ve vztazích k jiným lidem způsobem, který je uspokojivý jak pro ně samotné, tak pro druhé a odpovídá potřebám organizované komunity. Z výpovědí respondentů jasně nevyplynulo, zda si pod zlepšením sociálního fungování klienta představují rovněž jeho lepší schopnost angažovanosti ve vztahu k jiným lidem. Lze to ovšem vyvodit z výpovědí některých psychologů a psychiatrů, kteří uvádějí spolupráci sociálního pracovníka nejen s klientem samotným, ale také s jeho rodinou, kde může být ze strany sociálního pracovníka např. snaha o zlepšení komunikace mezi klientem a členy rodiny a tím pozitivně ovlivňovat jeho sociálního fungování. Se sociální prací a profesí sociálního pracovníka se často u respondentů pojila představa ideálního sociálního pracovníka, tedy i vlastnosti, které by měl sociální 77

pracovník mít. Všichni respondenti vyzdvihovali, shodně s literaturou, důležitost empatie, naslouchání, trpělivosti, pracovní dovednosti jako je naslouchání, nebo umění komunikace. Jeden respondent (SP3) hodnotil jako významné souznění mezi sociálním pracovníkem a klientem, nebo jiným pracovníkem pomáhající profese. Matoušek (2008) považuje pro výše uvedené souznění důležitý také vzhled sociálního pracovníka. Na ten právě respondent SP3 upozornil, a uvedl, že na něj vzhled jednoho sociálního pracovníka působil nepříjemně, až vulgárně. Z výpovědí psychiatrů, psychologů i sociálních pracovníků bylo patrné, že by mělo mezi sociálními pracovníky a ostatními pomáhajícími profesemi docházet ke spolupráci a také k výměně informací o stavu klienta a jeho fungování. Musil (in Matoušek et al., 2013)

dokonce

spolupráci

jednotlivých

pomáhajících

profesí

považuje

za

neoddělitelnou součást SP. Přesto, že se však na této skutečnosti shodly téměř všechny skupiny respondentů, nezaznamenávají někteří snahu uvedených pomáhajících pracovníků k vzájemné spolupráci a komunikaci významněji přispívat. Příčinou toho může být například nedostatek časových možností, nebo také chybějící vůle samotných sociálních pracovníků, což naznačuje také Musil (2008) ve své hypotéze. Rozdílnost u psychiatrů, psychologů a sociálních pracovníků jsem zaznamenala především v náhledu na překrývání kompetencí jednotlivých pomáhajících profesí. Téměř všichni psychologové se shodli na překrývání kompetencí jednotlivých pomáhajících profesí, a považují za přínosné, pokud k tomu dochází. U psychiatrů byla polovina respondentů zásadně proti, a druhá půlka jisté prolínání vzájemných kompetencí připouštěla. Co se sociálních pracovníků týče, byli téměř všichni toho názoru, že k překrývání kompetencí jednotlivých pomáhajících profesí a jejich vzájemných doplňování dochází a považují to za obohacující. Musil (in Matoušek et al., 2013) se svou teorií k pomáhajícím profesím dodává, že hranice, které mezi jejich obory existují, jsou neostré, a v jejich zaměření dochází k průnikům. Striktní vymezování linií mezi jednotlivými obory se Musil snaží upozaďovat a přednost dává tomu, co je pro zaměření jednotlivých oborů pomáhajících profesí charakteristické, a kde se naopak sféry různých oborů protínají. Další rozdílnost jsem zaregistrovala v náplni práce, kterou respondenti sociálnímu pracovníkovi přiřazovali. Zatímco sociální pracovníci měli o náplni práce sociálního pracovníka širší představy, a jednalo se o pracovní náplň, která koresponduje s činností 78

sociálního pracovníka uvedenou v zákoně o sociálních službách č. 108/2006 Sb., výpovědi psychiatrů a psychologů o náplni práce naznačovali, že hovoří o činnostech, se kterými se při spolupráci se sociálním pracovníkem nejčastěji setkávají. Ze strany psychiatrů a psychologů tedy nejčastěji zaznívala terénní činnost v podobě doprovázení klienta, vyřizování dávek, bydlení či pomoc se zaměstnáváním klientů. Z výzkumu nebylo zjevné, zda respondenti nepovažují některé činnosti sociálního pracovníka za důležité, a proto je tedy neuváděli, anebo je jednoduše neznají. Jistá nevědomost o sociální práci s lidmi s duševním onemocněním či náplně práce sociálního pracovníka ze strany psychiatrů a psychologů, může jejich sociální reprezentace zkreslovat a vytvářet bariéry pro vznik vzájemné spolupráce mezi jednotlivými pomáhajícími obory. Podobné vymezování sociální práce může mít podle Musila (in Havlíková, 2009) navíc problematické důsledky pro praxi. V první řadě pro klienta (ve formě nekoordinované pomoci, či možných komplikací při spolupráci s dalšími službami), ale také pro pracovníky v jiné pracovní pozici než sociální pracovník (např. nepodpora dalšího vzdělávání, riziko vyhoření). Musil vidí ve ztotožňování sociální práce s činnostmi sociálního pracovníka komplikaci i pro sociální pracovníky samotné, protože „bez přítomnosti jiného vztahového rámce pro definici výkonu sociální práce může vést k zakonzervování jednou vymezeného obsahu činností sociálního pracovníka v daném zařízení“. Musil (in Havlíková, 2009: 60) Identita sociální práce byla psychiatry a psychology vnímána především odlišností tohoto oboru od ostatních oborů pomáhajících profesí tím, že pomáhá klientovi komplexně zvládat jeho obtížnou životní situaci, snaží se zlepšit jeho sociální fungování, sociální pracovník má podle nich větší míru kompetencí a informací k tomu, aby dosáhl požadovaných změn. Dále považovali jako identitu oboru sociální práce pomoc s uspokojováním potřeb klienta. Sociální pracovníci vymezují identitu sociální práce podobně jako předchozí skupiny respondentů. Jako významnou shledávají zejména odbornost své profese, která je podle sociálních pracovníků vyšší než u ostatních profesí, ale také administrativní činnost, která je často „nutí“ upozaďovat práci s klientem a vytváří z nich „úředníky“. Pomoc klientovi ze strany sociálního pracovníka je specifická tím, a shoduje se s představou psychiatrů a psychologů, že se snaží o zlepšení jeho sociálního fungování a komplexní zaměření. 79

Pokud se zaměřím na cíl oboru sociální práce dle Musila (2008), tedy na pomoc klientům zvládat nesnáze v jejich interakcích se subjekty v jejich sociálním prostředí, identifikovala jsem jistou shodu s výpověďmi respondentů. Z výzkumu vyplynulo, že psychologové, psychiatři i sociální pracovníci považují za jeden ze specifických cílů SP pomoc v interakcích klientů se subjekty v jejich sociálním prostředí, jedná-li se o subjekty poskytující zdroje v komunitě, tedy úřady vyplácející dávky, zaměstnavatele, apod.

2. Intervenční proměnné Silnými stránkami výzkumu vnímám vysoký počet respondentů (dvanáct), který netradičně zahrnuje psychiatry, což považuji za významné, psychology a sociální pracovníky, přičemž početní rozložení jednotlivých profesí je rovnoměrné. Výzkumu se zúčastnili ženy i muži různých věkových kategorií, což považuji také za jednu ze silných stránek. Slabou stránkou, se domnívám, mohla být snaha o vyhovění výzkumníkovi, což se projevovalo otázkami jako např. „Co myslíte?“. Respondent se pravděpodobně snažil u některých otázek nejprve zjistit můj názor či postoj, na základě kterého by potom vytvořil svou odpověď. Další slabou stránkou považuji neznalost respondentů některých oblastí sociální práce, na základě kterých mi nemohly být poskytnuty dostačující požadované odpovědi, avšak zároveň mi umožnily nahlížet na tento problém z jiné perspektivy.

3. Doporučení pro praxi Jako žádoucí se jeví zvýšit povědomí psychiatrů, psychologů o sociální práci a zintenzivnit vzájemnou spolupráci a komunikaci sociálního pracovníka s ostatními pomáhajícími profesemi. Dále by bylo vhodné odhalit příčiny, které způsobují negativní vnímání sociálního pracovníka ze strany pomáhajících pracovníků, a zjistit, jak je možné tyto příčiny odstranit. Pomocí výše uvedených poznatků bych ráda upozornila sociální pracovníky pracujícími s cílovou skupinou s psychiatrickou diagnózou, aby si uvědomili, jak je důležité vnímání jejich osoby pomáhajícími pracovníky při vzájemné 80

spolupráci. Dále chci upozornit psychology, psychiatry a širokou veřejnost, která má možnost podílet se na vytváření nového, reálnějšího obrazu o sociálním pracovníkovi a ovlivnit tento problém skrze média. Tím by se mohla také zvyšovat prestiž oboru sociální práce a rovněž i jeho ohodnocení. Průběh mého výzkumu naznačil, že zabývání se příčinami, které způsobují negativní vnímání sociálního pracovníka psychiatry a psychology, by byl neopodstatněný, jelikož jsem se téměř ve sto procentech případů nesetkala s negativním hodnocením sociálních pracovníků ze strany těchto respondentů. Místo toho považuji za žádoucí, aby se sociální pracovníci snažili zjistit, jakými způsoby lze zajistit, aby se zintenzivnila spolupráce a vzájemná komunikace jednotlivých pomáhajících profesí (psychiatrů, psychologů a sociálních pracovníků). Aplikační cíl mé práce se však v souvislosti s výsledky interpretace nezměnil. V návaznosti na kategorii „názory na sociální práci a sociálního pracovníka“ a subkategorii E (konkrétně dimenze E5) navrhuji pořádat pravidelné případové konference, které by se konaly jednou týdně. Těchto porad by se mohli účastnit například zástupci všech organizací i profesí (psychiatrů, psychologů, sociálních pracovníků), pracujících s klienty s duševním onemocněním, v jednotlivých obcích. Na těchto kazuistických seminářích budou mít pracovníci pomáhajících profesí (psychiatři, psychologové i sociální pracovníci) možnost hovořit o jednotlivých případech, o problémech, které ve svém působení, či vzájemné spolupráci vnímají. Dále by pracovníci v rámci těchto případových konferencí mohli navrhnout možná řešení, jak problémovým oblastem zabránit, nebo je napravit. Pokud by se jednalo o drobné nedostatky, jako je např. nevědomost psychiatrů, psychologů o činnostech sociálního pracovníka, nebo naopak, bylo by možné na tyto porady zajistit školitele, který bude účastníky seznamovat např. s metodami sociální práce, s výhodami spolupráce pomáhajících profesí apod. Vzhledem ke zjištěním vyplývajícím z výzkumu by mohlo být předmětem těchto případových konferencí zároveň vyjasnění si vzájemných kompetencí a náplně pracovní činnosti mezi jednotlivými pomáhajícími profesemi – psychiatry, psychology, sociálními pracovníky. Jako možné řešení nevyhovující situace v oblasti sociální práce, v souvislosti s kategorií „názory na sociální práci a sociálního pracovníka“ a subkategorií B (konkrétně dimenzí B6) navrhuji větší nátlak na tvůrce legislativy ze strany sociálních pracovníků 81

a poskytovatelů sociálních služeb skrze nástroje, jako jsou lobbing, petice aj. Zároveň bych vyzvala sociální pracovníky, aby otevřeně řekli, v čem nastavení legislativy nevyhovuje. K tomuto by jim mohlo zároveň pomoci vytvoření profesní komory, která by prosazovala jejich zájmy.

4. Návrhy dalších výzkumů Dalším výzkumem navrhuji prozkoumat, jaké je současné podílení se sociálních pracovníků na spoluutváření legislativních opatření, která by vyhovujícím způsobem umožňovala výkon jejich profese. Na základě tohoto výzkumu bude možné odvodit, jaká je snaha a iniciativa sociálních pracovníků podílet se na přeměně nevyhovujícího nastavení legislativy pro obor sociální práce. Dále navrhuji zjistit, jaké jsou sociální reprezentace sociální práce u samotných tvůrců legislativy, tedy zástupců poslanců, senátorů a představitelů vlády. Tato zjištění by vedla k odhalení, na jakém základě je stavěna legislativa (normy, vyhlášky, záměry v oblasti reformy sociálních služeb) výše uvedenými představiteli a jak se na tom podílejí právě jejich sociální reprezentace tohoto oboru.

82

Bibliografie ABRIC, J., C. 1993. Central system, peripheral system: Their functions and roles in the dynamics of social representations. Papers on social representations [online]. Provence: Social psychology laboratory [cit. 13. 11. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psr.jku.at/frameset.html. BANKS, S. 2004. Ethics, Accountability and the Social Professions. New York: Palgrave Macmillan. BARKER, R., L. 2003. The social work dictionary. Washington: NASW Press. BARTLETT, H. 1970. The Common Base of Social Work Practice. New York: NASW. ČEŠKOVÁ, E. 2005. Schizofrenie a její léčba. Praha: Maxdorf. DANELOVÁ, E. 2011. Psycholog, psychiatr, psychoterapeut… Psychologie.cz [online]. [cit. 11. 11. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://psychologie.cz/psycholog-psychiatr-psychoterapeut/. DISMAN, M. 2002, 2006. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum. DUŠEK, K., VEČEŘOVÁ - PROCHÁZKOVÁ A. 2005. První pomoc v psychiatrii. Havlíčkův Brod: Grada. DUŠEK, K., VEČEŘOVÁ - PROCHÁZKOVÁ A. 2010. Diagnostika a terapie duševních poruch. Praha: Grada. DUVEEN, G. 2000. Introduction: The Power of Ideas. In Moscovici, S., Duveen, G. Social representations : explorations in social psychology. Cambridge: Polity Press. GÉRINGOVÁ, J. 2011. Pomáhající profese: tvořivé zacházení s odvrácenou stranou. Praha: Triton. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. 2004. Psychologický slovník. Praha: Portál. HAVLÍKOVÁ, J. 2009. Koexistence rozdílných pojetí sociální práce uvnitř jednoho zařízení. Sociální práce, 9, 2009, č. 3: str. 59-68. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál.

HILTON, J. 2008. Jak překonat stres doma, v práci, na cestách. Praha: Svojtka & Co., s.r.o. 83

HÖSCHL, C., LIBIGER, J., ŠVESTKA J. 2004. Psychiatrie. Praha: Tigis, s.r.o. HOWARD, S. 2008. Psychodynamická psychoterapie. Praha: Portál. HYTYCH, R. 2010. Sociální reprezentace smrti v České republice a na Srí Lance [online]. [cit. 22. 3. 2014]. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita. Dostupné na World Wide Web: . JAROLÍMEK, M. 2010. Transformace psychiatrické péče [online]. [cit. 17. 3. 2014]. Dostupné na World Wide Web: http://blog.aktualne.cz/blogy/martinjarolimek.php?itemid=10046. KAPPL, M. 2004. Metody sociální práce s jednotlivcem. Hradec Králové: Gaudeamus. KATOLICKÁ, M. 2005. Sociální reprezentace nezaměstnaných u skupiny nezaměstnaných a studentů [online]. [cit. 21. 3. 2014]. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. Dostupné na World Wide Web: . KATSCHNIG, H. 2000. Schizophrenia and quality of life. Acta Psychiatrica Scandinavica [online]. Vol. 102, no. 407: pp. 33-37 [cit. 7. 11. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/acp.2000.102.issues407/issuetoc. KERN, H. 1999. Přehled psychologie. Praha: Portál. KOHOUTEK, R. 2002. Základy užité psychologie. Brno: CERM akademické nakladatelství. KRATOCHVÍL, S. 1998. Základy psychoterapie. Praha: Portál. KRAUS, J. et al. 2005. Nový akademický slovník cizích slov. Praha: Academia. KŘÍVOHLAVÝ, J. 1998. Jak neztratit nadšení. Praha: Portál. LANGMEIER, J., BALCAR, K., ŠPITZ, J. 2000. Dětská psychoterapie. Praha: Portál. LIPSKY, M. 1980. Street-level Bureaucracy. Dilemmas of the Individual in Public Services. New York: Russell Sage Foundation. LORENZ, W. 2004. Research as an Element in Social Work´s Ongoing Search for Identity. In R. Lovelock, K. Lyons, and J. Powell et al. Reflecting on Social Work – Discipline and Profession. pp. 145 – 162. Aldershot: Ashgate. LUBOVE, R. 1965. The Professional Altruist: The Emergence of Social Work as a Career, 1880 – 1930. Cambridge: Harvard University Press. 84

MAHROVÁ, G., VENGLÁŘOVÁ, M., et al. 2008. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Praha: Grada. MARKOVÁ, I. 2007. Dialogičnost a sociální reprezentace: Dynamika mysli. Praha: Academia. MATOUŠEK, O. 2003, 2008. Slovník sociální práce. 1., 2. vydání. Praha: Portál. MATOUŠEK, O., et al. 2007. Základy sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O., et al. 2013. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál. McCABE, R., PRIEBE, S. 2004. The therapeutic relationship in the treatment of severe mental illness: a review of methods and findings. The International Journal of Social psychiatry, 2004, no. 50: pp. 115- 128. Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů. Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR [online]. [cit. 26. 9. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html. MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada publishing. MOSCOVICI, S. 2000. Social Representations: Explorations in Social Psychology. Cambridge: Polity Press. MOTLOVÁ, B., L., ŠPANIEL, F. 2013. Schizofrenie: Jak předejít relapsu aneb terapie pro 21. století. Praha: Mladá Fronta. MUHLPACHR, P. 2006. Sociální práce jako životní pomoc. Brno: MSD. MUSIL, L. 2004. Pomohla bych vám ale…dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: tiskárna „V loděnici“. MUSIL, L. 2008. Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce“. Sociální práce, 8, 2008, č. 2: str. 60-79. NAVRÁTIL, P., MUSIL, L. 2000. Sociální práce s příslušníky menšinových skupin. Sociální studia: Sborník prací fakulty sociálních studií. Brno: Masarykova univerzita. PAULÍK, K. 2006. Kontakt: K otázce zvládání pracovních nároků v sociální práci [online]. Roč. 8, č. 2. [cit. 3. 11. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.zsf.jcu.cz/cs/dekanat/edicni-a-distribucnicinnost/import/periodika/kontakt/jednotliva-cisla-casopisu-kontakt-podlerocniku/kontakt06/kontakt-2-06.pdf. PAYNE, M., 2006. What is professional social work? Chicago: Lyceum Books. 85

PĚČ, O., PROBSTOVÁ, V. 2009. Psychózy – psychoterapie, rehabilitace a komunitní péče. Praha: Triton. PETRUSEK et al. 1996. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum. PLICHTOVÁ, J. 1998. Sociálne reprezentácie: Teória, výskum, výzva. Československá psychologie [online]. Roč. 42, č. 6. [cit. 9. 10. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://cspsych.psu.cas.cz/archiv.html. PLICHTOVÁ, J. 2002. Metódy sociálnej psychológie zblízka: kvalitatívne a kvantitatívne skúmanie sociálnych reprezentácií. Bratislava: Média. PROBSTOVÁ, V. 2005. Sociální práce s duševně nemocnými. In MATOUŠEK, O. et al. Sociální práce v praxi. Praha: Portál. PROCHÁZKOVÁ, E. 2012. Pozitivní potenciál klientů s diagnózou schizofrenie [online]. [cit. 23. 5. 2014]. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita. Dostupné na World Wide Web: . PŘIKRYL, R. 2010. Antipsychiatrické hnutí. Psychiatrie pro praxi [online]. Roč. 11, č. 1 [cit. 24. 10. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.psychiatriepropraxi.cz/archiv.php. RABOCH, J., PAVLOVSKÝ, P. 2003. Psychiatrie. Praha: Triton. RŮŽIČKOVÁ, D., MUSIL, L. 2009. Hledají sociální pracovníci kolektivní identitu? Sociální práce, 9, 2009, č. 3: str. 79-91. SILVERMAN, D. 2005. Ako robiť kvalitatívny výskum: praktická príručka. Bratislava: Ikar. SLOBODANKA, R. 2002. Diagnoza: Maniodepresivní psychóza [online]. [cit. 23. 10. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1095946610-diagnoza/dusevni-onemocneni/37maniodepresivni-psychoza/. SMOLÍK, P. 1996. Duševní a behaviorální poruchy. Praha: Maxford. STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. 1999. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert. STŘELKOVÁ, M. 2007. Úkolem sociálních pracovníků je pomáhat, nikoliv činit zázraky. Sociální práce, 7, 2007, č. 1: str. 17-20.

86

ŠEVČÍKOVÁ, M. 2003. Terapeutický vztah očima klientů [online]. [cit. 10. 4. 2014]. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. Dostupné na World Wide Web: https://aleph.muni.cz/F?func=findb&find_code=SYS&local_base=MUB01&request=000192130&format=999. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K., et al. 2007. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál. TYRLÍK, M. 2004. Morální jednání. Brno: Masarykova univerzita. VÁGNEROVÁ, M. 2004. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. VYMĚTAL, J. 1987. Psychoterapie: pomoc psychologickými prostředky. Praha: Horizont. VYMĚTAL, J. 1996. Rogersovská psychoterapie. Praha: CENTA, s.r.o. VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. 2008. Sociální psychologie. Praha: Grada. WALKER, I. 2013. Výzkumné metody a statistika - z pohledu psychologie. Praha: Grada. WENIGOVÁ, B. 2013. Komunikace a vztah s duševně nemocným pacientem. [online]. [cit. 15. 11. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://www.cmhcd.cz/dokumenty/brozury/amepra_brozura_02.pdf. Zákon č. 108/2006 Sb. Zákon o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Zdraví pro všechny v 21. století: Zdraví 21 - Cile 1-9 [online]. [cit. 17. 5. 2014]. Dostupné na World Wide Web: http://www.mzcr.cz/Verejne/dokumenty/zdravi-provsechny-v-stoleti_2461_1101_5.html. ZVONÍKOVÁ, A. 2008. Duševní poruchy jsou stále častější příčinou invalidity [online]. [cit. 18. 5. 2014]. Dostupné na World Wide Web: http://www.mpsv.cz/cs/5591. ŽIŽLAVSKÝ, M. 2003. Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. Brno: Masarykova univerzita.

87

Anotace Název práce: Sociální reprezentace sociální práce s lidmi s duševním onemocněním u psychiatrů, psychologů a sociálních pracovníků. Autor: Bc. Veronika Horehleďová Vedoucí práce: prof. PhDr. Libor Musil, Csc. Konzultant: Mgr. Jiří Vander, DiS. Instituce: Masarykova univerzita Brno, Fakulta sociálních studií Počet slov: 24229

Práce se snaží odhalit zkreslené, nedostatečné, nebo záporné informace o sociální práci s lidmi s duševním onemocněním u psychiatrů, psychologů a sociálních pracovníků, které se mohou podílet na vzniku negativních, či nejasných sociálních reprezentacích o tomto oboru. Teoretická část se zabývá vymezením základních pojmů a souvislostmi mezi nimi. Empirická část je postavena na interpretaci dat získaných kvalitativní výzkumnou strategií, která byla provedena technikou strukturovaného rozhovoru. Získaná data jsou interpretována dle otevřeného kódování, a to analýzou rozhovorů do vytvořených kategorií, subkategorií a dimenzí. Výsledkem práce je odhalení shodného vnímání SP psychiatry, psychology a sociálními pracovníky jako potřebného oboru při začleňování lidí s duševním onemocněním zpět do společnosti a v zlepšování jejich sociálního fungování. Z výzkumu vyplynula také důležitost spolupráce jednotlivých pomáhajících profesí. V závěru práce autorka odpovídá na hlavní výzkumnou otázku a navrhuje doporučení pro další výzkum a praxi.

Klíčová slova: sociální reprezentace, sociální práce, sociální pracovník, klient s duševním onemocněním, pomáhající profese, psychiatr, psycholog

88

Annotation Title of the thesis: Social representations of social work with people with mental illness by psychiatrists, psychologists and social workers. Author: Veronika Horehleďová Academic supervisor: prof. PhDr. Libor Musil, Csc. Consultant: Mgr. Jiří Vander, DiS. Institution: Masaryk university in Brno, Faculty of Social studies Basic words count: 24229

The following thesis tries to reveal the distorted, low or negative information about social work with people with mental illness by psychiatrists, psychologists and social workers, which may contribute to the formation of negative or ambiguous social representations on this field. The theoretical part deals with the definition of basic concepts and the relationships among them. The empirical part is based on the interpretation of data obtained qualitative research strategy, which was implemented structured interview technique. The data are interpreted by open coding, and analysis of interviews into defined categories, sub-categories and dimensions. The result is the same perception revelation social work by psychiatrists, psychologists and social workers as required field in the inclusion of people with mental illness into society and to improve their social functioning. The research also revealed the importance of the cooperation of the helping professions. At the end, the author answers the main research question and proposes recommendations for further research and practice.

Key words: social representation, social work, social worker, a client with mental illness, helping profession, psychiatrist, psychologist

89

Jmenný a věcný rejstřík Dušek · 26

A Abric · 11

duševní onemocnění · 19 Duveen · 9, 83

administrativní činnost · 48, 53, 65, 79

E

Alanen · 20 Aristoteles · 10 Aronson · 74

empatie · 30, 31, 39, 48, 50, 56, 68, 78

F

B Balcar · 25, 31

Foucault · 24

Banks · 18

G

Barker · 14, 83 Bartlettová · 15, 18, 77 byrokratizace · 54, 57, 68

Géringová · 35 Greengardová · 25

C H Corbinová · 46 Cranach · 9

Hartl · 12 Hartlová · 12

Č Češková · 19, 20, 21, 34

Havlíková · 16, 55, 56, 79 Hendl · 39, 40, 41, 45, 46 Hilton · 75 Höschl · 19, 23, 25 Howard · 30

D Danelová · 36

Howe · 16, 57 Hytych · 10, 13, 42

Descartes · 10

Ch

Disman · 39, 41, 42 Dumková · 28 Durkheim · 10

Chadwick · 27

90

I

kvalitativní výzkum · 40, 41, 83, 87

indikátor · 42, 43

L

individuální plán · 48 interakce · 77

Langmeier · 25, 31

interdisciplinární tým · 35

léčba · 24, 26

interpretace · 7

legislativa · 54, 67, 68, 71, 74, 81, 82 Libiger · 23, 104

J

Lipsky · 84 Lorenz · 18

Jarolímek · 33, 34

Lovelock · 84

Johnson 16

Lubove · 18

Jung · 27

Lyons · 84

M

K Kant · 10

Mahrová · 32, 38

Kappl · 16

Marková · 10, 11, 12

Karlsson · 27

Maslow · 28

Katolická · 12

Matoušek · 14, 28, 35, 36, 38, 53, 63, 66, 77, 78

Katschnig · 29, 50

Maxwell 41

Kern · 37, 51, 53

McCabe · 31

klient · 6, 15, 16, 17, 18, 24, 25, 29, 30, 31, 32,

média · 6, 7, 37, 43, 51, 55, 58, 59, 64, 70, 81

35, 36, 37, 38, 47, 48, 50, 51, 52, 55, 56, 59,

mezioborová spolupráce · 58, 59, 62

60, 61, 62, 63, 64, 66, 67, 68, 69, 70, 71, 72,

Miovský · 40, 41

73, 74, 75, 76, 77, 78, 79, 81, 85

Moscovici · 9, 11, 12, 13, 42, 83

klinické projevy · 22

Motlová · 20, 22, 23, 33, 34, 35

Kohoutek · 37, 53

Muhlpachr · 14, 85

kolektivní identita · 18

Musil · 0, 15, 16, 17, 18, 36, 55, 57, 63, 66, 70, 77, 78, 79

kompetence · 34, 48, 52, 59, 62, 63, 64, 65, 72, 75, 78, 79, 81 komunikace · 9, 44, 48, 50, 51, 59, 61, 62, 66,

N

67, 68, 76, 77, 78, 81 komunitní péče · 33, 34, 38, 86

naslouchání · 39, 48, 78

Kratochvíl · 24

Navrátil · 15, 16, 55, 56

Kraus · 36 Kroon · 29 Křivohlavý · 74, 75

91

O

resocializace · 24 respekt · 28, 31, 48, 73

operacionalizace · 7, 41

Rezková · 27

OSPOD · 47, 49, 51

Rogers · 25, 27, 39

otevřené kódování · 46

Růžičková · 18

S

P Pavlovský · 86

schizofrenie · 19, 20, 21, 24, 27

Payne · 15, 18

Schneider · 30

Pěč · 20, 21, 29

Silverman · 41

Perry · 27

Skála · 25

Petrusek · 28

Slaměník · 13

Pines · 74

Slobodanka · 20

Plichtová · 9, 11, 40

Smolík · 19

pomáhající profese · 35

sociální fungování · 14, 15, 16

poradenství · 14, 36, 48, 50, 60, 63

sociální práce · 6, 7, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 30,

postoj · 13, 67, 68, 71

32, 37, 41, 43, 44, 47, 48, 49, 50, 55, 56, 57,

potřeby · 28

58, 60, 61, 62, 64, 65, 67, 68, 69, 70, 71, 72,

Powell · 84

74, 76, 79, 80, 81, 82, 83, 84, 85

práce s lidmi · 32, 47, 49, 50, 70, 85

sociální pracovník · 35

Priebe · 31

sociální psychologie · 13

Probstová · 20, 21, 22, 29, 30, 31, 32

sociální reprezentace · 6, 7, 9, 10, 11, 12, 19, 41, 43, 53, 58, 64, 76, 79, 82, 85

Procházková · 27 předsudek · 7, 13, 43, 70

stereotyp · 13, 23, 58, 59, 60, 61, 65

Přikryl · 24

stigmatizace · 23, 59

psychiatr · 20, 33, 36, 51, 63, 83

Strauss · 46

psycholog · 25, 36, 51, 60

Střelková · 37, 51, 53

psycholog · 36

supervize · 54, 67, 74

psychoterapie · 25, 87

syndrom vyhoření · 67, 74

psychotické poruchy · 7

Syřišťová · 27

psychotické poruchy · 19

Š R Šeďová · 40 Raboch · 20, 26

Ševčíková · 25, 30, 31

rehabilitace · 34

Španiel · 20, 22, 23, 33, 34, 35

Renouvier · 10

Špitz · 25, 31

92

Švaříček · 40

Venglářová · 32, 38

Švestka · 23

Vymětal · 24, 25, 26, 27, 30 Výrost · 13

T W Tauschem · 25 terénní · 40, 48, 52, 53, 57, 64, 76, 79

Walker · 39

trpělivost · 2, 48, 67

Wenigová · 23

Tyrlík · 9

Z U Zvoníková · 33 úcta · 73

Ž V Žižlavský · 40, 41, 45 Vágnerová · 20, 21, 22, 23, 24, 26, 29, 35 validita · 7 Večeřová · 83

93

Přílohy Příloha č. 1: Operacionalizace otázek pro respondenty Hlavní výzkumná otázka: Jaká je sociální reprezentace pojmu „sociální práce“ s lidmi s duševním onemocněním u sociálních pracovníků, psychologů a psychiatrů.

94

95

96

Příloha č. 2: Řazení otázek v rozhovoru Co Vás prvně napadne, když se řekne "sociální práce"? (S jakými profesemi/obory spolupracuje?) Jaká jsou dle Vás specifika při práci s lidmi s duševním onemocněním? Jak na specifika práce s lidmi s duševním onemocněním dokáží reagovat sociální pracovníci? Co byste změnil na sociální práci? Jakým směrem by se podle Vás měla ubírat právě sociální práce zaměřená na lidi s duševním onemocněním? Jak by podle Vás měla vypadat spolupráce mezi sociálním pracovníkem, psychologem a psychiatrem při péči o klienta s duševním onemocněním? Co si myslíte o vztahu sociální práce a poradenství - psychoterapií? Co se Vám vybaví pod profesí "sociálního pracovníka"? Řekněte mi prosím, jaká je podle Vás náplň práce sociálního pracovníka? Co by měl podle Vás dělat sociální pracovník? Jaký máte názor na SP/sociálního pracovníka? Jaké jsou klady/zápory této profese, které vnímáte? Co myslíte, že by měl soc. pracovník umět pro výkon své profese? Co by podle Vás měl splňovat sociální pracovník, jaké by měl mít dovednosti, charakter,… Setkal jste se někdy s nedostatky u sociálních pracovníků? (Pokud ano, jaké to byly?) Setkal jste se někdy s nedostatky ve vzdělání u sociálních pracovníků? (Pokud ano, jaké to byly?) Jaké vzdělání by podle Vás měl mít sociální pracovník? Jak by podle Vás měl vypadat ideální sociální pracovník? Jak by podle Vás neměl vypadat sociální pracovník? Jak byste charakterizoval specifika sociálního pracovníka, která jej odlišují od ostatních pomáhajících pracovníků? Setkal jste se se SP/sociálním pracovníkem ve svém osobním, či pracovním životě? (Kdy se nejčastěji setkáváte se SP/sociálním pracovníkem – v jakých situacích, souvislostech?)

97

Uveďte mi situaci, kdy jste se setkal se SP/pracovníkem. Jaké jsou zdroje Vašich informací o SP/sociálních pracovnících. Liší se nějak to, co jste o sociálních pracovnících četl s tím, co o nich znáte Vy sám z praxe? S čím, co jste zaznamenal v médiích, nesouhlasíte? Jaké jsou prameny, ze kterých média čerpají informace o sociálních pracovnících? Identifikoval jste nějaké stereotypy na sociální pracovníky v médiích? (Pokud ano, jaké?) Identifikoval jste stereotypy na sociální pracovníky mezi Vašimi kolegy? Setkal jste se s nějakými stereotypy na Vaši profesi? Setkal jste se někdy se stereotypy vůči lidem s duševním onemocněním? (S jakými?) Z čeho plynou Vaše názory na SP/ sociálního pracovníka? Může, podle Vás, nastávat překrývání kompetencí jednotlivých pomáhajících profesí (psychologie, psychiatrie, sociální práce) při práci s klientem s duševním onemocněním? Pokud ano, považujete to za problém, či obohacení? Může podle Vás jedna pomáhající profese nahradit druhou (psycholog, psychiatr, sociální pracovník)? V jakém případě to lze, a kdy nikoliv? Co jste si myslel o sociálním pracovníkovi ve chvílích, kdy jste se s ním setkal? (V čem jste s ním souhlasil? Co byste udělal jinak?) Co Vás překvapilo? Jak nahlížíte na důležitost sociálních pracovníků pracujících s klienty s duševním onemocněním? (V případě nespokojenosti/spokojenosti se SP/sociálními pracovníky následující otázky) Jaké vnímáte klady na sociální práci? Jaké vnímáte zápory na sociální práci? Co Vám vadí na sociálním pracovníkovi, co vás rozčiluje? Z čeho jste vzhledem k práci sociálního pracovníka smutný? Čeho si na sociálních pracovnících vážíte? Kdybych Vás požádala, abyste se vžil do sociálního pracovníka pracujícího s klienty s duševním onemocněním, co pro něj musí být, podle Vás, nejobtížnější? Jak byste charakterizoval Váš postoj k SP/ soc. pracovníkovi? (dlouhodobý, neměnný/ proměnlivý…) Jak vypadala Vaše komunikace se sociálním pracovníkem?

98

V čem jste viděl komunikační bariéru, v čem probíhala dobře? Řekněte mi, v čem Vám připadá SP užitečná/ problematická. Co myslíte, že by se na (problémové stránce) SP mohlo změnit? Jak vnímáte zájem sociálních pracovníků o psychoterapeutický výcvik?

99

Stať Sociální reprezentace sociální práce s lidmi s duševním onemocněním u psychiatrů, psychologů a sociálních pracovníků Bc. Veronika Horehleďová

Úvod Záporné vnímání sociální práce nebo sociálních pracovníků ze strany pomáhajících pracovníků (psychiatrů, psychologů, sociálních pracovníků), ať už se jedná o jejich charakterové vlastnosti či pracovní postupy, je zcela jistě nežádoucí. Zkreslené, nedostatečné, nebo záporné informace, které psychiatři, psychologové či sociální pracovníci o sociální práci s lidmi s duševním onemocněním mají, se však podílejí na vzniku sociálních reprezentací u těchto skupin, které důsledkem toho mohou být negativní, či nejasné. Takové sociální reprezentace mohou mít nežádoucí dopad nejen na vnímání oboru sociální práce mezi pracovníky pomáhajících oborů, ale také na spolupráci mezi jednotlivými pomáhajícími profesemi (psychiatry, psychology, sociálními pracovníky), a v neposlední řadě také na samotné klienty. Cílem práce je zjistit, jaká je sociální reprezentace sociální práce s lidmi s duševním onemocněním u psychiatrů, psychologů a sociálních pracovníků. Pro vysvětlení pojmů souvisejících s hlavní výzkumnou otázkou práce byla použita následující teorie. Sociální reprezentace Objasnění pojmu sociálních reprezentací považuji za důležité pro orientaci ve zkoumané problematice. Moscovici, jež byl iniciátorem tohoto směru v šedesátých a sedmdesátých letech (in Plichtová, 2002), definuje sociální reprezentace jako „systém hodnot, myšlenek a způsobů jednání s těmito funkcemi: První funkcí je řád, který jedincům 100

usnadňuje orientovat se v materiálním a sociálním světě a také ho zvládat. Druhá funkce umožňuje uskutečnění komunikace mezi členy skupiny tím, že jim poskytne kód pro sociální výměnu a kód pro jednoznačné pojmenování a klasifikaci různých aspektů jejich světa a jejich skupinové historii.“ (Moscovici, 2000) Pro vznik sociálních reprezentací jsou důležité tři fáze. Nová teorie či koncept se utváří nejprve pouze na poli vědy, proto se první fáze nazývá vědecká. Šířením poznatků ve společnosti vzniká sociální reprezentace. Druhá fáze se proto nazývá reprezentační. Poslední fáze, ideologická, se naplní tehdy, pokud se již existující sociální reprezentace zmocní některá společenská skupina nebo instituce a ta prosazuje reprezentaci ve společnosti jménem autority vědeckého poznání. (Plichtová, 2002) Podle některých autorů je pro vznik nových sociálních reprezentací důležitý také proces kotvení, při kterém se nová informace (symbol) zapojuje do stávajících kognitivních struktur, tedy běžných kategorií a představ, známého kontextu, a objektivizace, což je postup, při kterém se z abstraktního stává něco konkrétní, tedy opak kotvení. Při procesu objektivizace svěřujeme poznané další generaci. (Moscovici, 2000, Plichtová, 2002) Sociální reprezentace mají dle Moscoviciho tři hlavní složky, které byly rovněž podkladem pro vznik dílčích výzkumných otázek pro tento výzkum. Sociální reprezentace jsou tedy složeny z informací (kombinace názorů a vědomostí o objektu), polí reprezentací (struktura vztahů mezi výše zmíněnými názory a vědomostmi), postojů (afektivní dispozice vůči objektu pozitivního nebo negativního ladění). (Moscovici, 2000) Funkce sociálních reprezentací uvádí Katolická (2005) čtyři. První (tzv. oddělující) funkce je charakteristická odlišováním vlastní sociální skupiny od jiných skupin na základě sdílené reprezentace. Pomocí sociální reprezentace lze také předvídat vzorce chování jednotlivců a vzájemné působení mezi různými skupinami, druhá funkce je tudíž prognostická. Třetí je funkce atribuční. Z toho vyplývá, že díky sociální reprezentaci jsme schopni určovat příčiny sociálního chování. Poslední funkcí je utváření sociální identity, neboť sociální reprezentace je jedním z aspektů při tvorbě „Já“ jako člena jedné nebo více skupin. Sociální práce Pojem sociální práce definuje kromě samotného zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb. také řada autorů. Většina těchto definic vyznačuje sociální práci jako 101

činnost, zaměřenou na odkrývání, zmenšování, a řešení sociálních problémů (Matoušek, 2008), nebo také na zlepšení sociálního fungování klientů (NASW, dle Barker, 2003; Navrátil, Musil, 2000). Bartlettová (1970) vnímá sociální fungování jako interakce, které se uskutečňují mezi požadavky prostředí a lidmi, přičemž podstatná je schopnost jednice zvládat řešit náročné situace (označuje je jako „životní úkoly“), ale také nároky ze strany prostředí. Jak jsem již zmínila, k sociální práci se vážou různé výklady. Tato různorodost může ovšem dle Musila (2008: 60) vyznačovat nejen bohatost, která poskytuje možnosti volby, ale také „rozplizlost“, jejímž výsledkem může být chaos a neúplnost. Přesto, že je podle Musila dnes se sociální prací spojována rozsáhlejší nabídka služeb a pomoci, stále však zřídka kdo tuší, že by mohli sociální pracovníci v souladu s tradicemi svého oboru společnosti nabídnout něco, čemu se ostatní (pomáhající profese) nevěnují, protože to nepovažují za náplň své práce. Ti, kteří nemají představu o tom, co by jim mohl sociální pracovník nabídnout, si o to zároveň nemohou ani říci. To se týká klientů, ale také i pomáhajících pracovníků (např. psychologů, psychiatrů v případě tohoto výzkumu). V souvislosti s tím se rovněž stává, že za sociálního pracovníka je považován každý, kdo pomáhá, a zároveň nikdo, vždyť přece pomáhají různé profese (jako např. psychologové, právníci, ochránci lidských práv apod.). V teoretické části považuji za důležité uvést Musilovu (2008: 66-68) typologii, která zamýšlí naznačit různorodost chápání sociální práce. Dle ní je tedy možné na sociálního pracovníka nahlížet z „administrativního, profesionálního a filantropického“ pohledu. Z hlediska administrativního pojetí sociální práce se očekává, že sociální pracovník bude úředník, který vyřizuje dokumenty (žádosti a rozhodnutí), které spadají nejčastěji pod sociální zákony a k nim přidruženým předpisům. V profesionálním pojetí je sociální pracovník odborníkem, který se orientuje na souhrnné posouzení všech okolností, které klientovi překážejí ve zvládání jeho interakce se sociálním prostředím. Posledním z typologie je filantropické pojetí SP. Sociální pracovník zde není ani „úředníkem“, ani „odborníkem“, ale člověkem, který klientovi poskytne to, co zrovna potřebuje. Pro sociální pracovníky však není významné jen dělení podle této typologie. Je pro ně důležitá také jejich kolektivní identita, což je sebepojetí skupiny, jejímž přáním je naplňovat společnou akcí určitý cíl a „držet při tom pohromadě“. Tímto 102

přáním členové skupiny naznačují také to, kam chtějí patřit, co chtějí mít shodné a čím se naopak chtějí lišit od členů jiných skupin. (Růžičková, Musil, 2009) Sociální práce zaměřená na pomoc lidem s duševním onemocněním má mnoho podob, rozmanitou dobu trvání i různé cíle. Schizofrenie, stejně jako jiné duševní onemocnění, bezpochybně ovlivňuje kvalitu života nemocného. Jak velkou zátěž pro něj představuje lze prokázat jen obtížně. Dle Höschla, Libigera a Švestky (2004) můžeme ovšem u klientů s duševním onemocněním prokázat přímé zdravotní náklady, ztrátu produktivity, dopad na rodinný život jedince, a v neposlední řadě úmrtnost. Stejně jako mají všichni lidé určitá práva a povinnosti, mají také své potřeby, o jejichž uspokojení během života usilují. To stejné platí také pro skupinu duševně nemocných. Existuje mnoho charakteristik lidských potřeb. Nejznámější a nejpoužívanější hierarchií je však nejspíš pyramida potřeb amerického psychologa Maslowa (Petrusek et al., 1996), která uspořádává potřeby do následujících pěti tříd: Fyziologické potřeby, potřeby bezpečí a jistoty, potřeba sounáležitosti, potřeba seberealizace. S uspokojováním některých základních potřeb mohou mít, dle Katschniga, tito lidé obtíže. Když například naplňují svou potřebu někam patřit, zařazením se do svého sociálního prostředí, musejí se často potýkat se sociálním vyloučením. Především po propuštění z psychiatrické léčebny je jim často přisuzována nálepka „blázna", což je vylučuje ze společenského života, vystavuje je předsudkům a různým formám diskriminace. (Katschnig, 2000) Pro návrat člověka trpícího psychózou do běžného života je velice důležitá léčba a resocializace, na které se podílejí různé pomáhající profese. Ve své práci se zaměřuji na psychiatry, psychology a sociální pracovníky, kteří se v praxi klientovi s duševním onemocněním věnují, a měli by úzce spolupracovat. Sociální pracovník má svou pozici vymezenou v zákoně o sociálních službách č. 108/2006 Sb., kde je mu připisován „výkon sociálního šetření, zabezpečování sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně právní poradenství, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace. Zabývá se klientovými sociálními vztahy, v nichž se vyskytuje, a snaží se využít zdroje komunity, které mohou pomoci při léčení (Matoušek, 2007). Dalším odborníkem, který klienta skrze jeho onemocnění provází, je psycholog. Psycholog se zaměřuje na biologické i sociální faktory, ovlivňující klientovo chování a jednání na intenzivní úrovni. Věnuje se poradenství 103

a psychologii. Psycholog se ve svém oboru může uplatnit například v psychoterapii, klinické psychologii, nebo v pedagogicko-psychologickém poradenství (Kraus, 2005). Pro poskytování psychoterapeutické pomoci však musí psychologové absolvovat výcvik alespoň v jednom z psychoterapeutických směrů (Matoušek, 2007). Na rozdíl od lékařů nemá psycholog oprávnění předepisovat léky. Psychiatr se ve své praxi zaměřuje na tělo, jeho studium je k tomu uzpůsobené. Zarážející, či překvapivé je, že budoucí psychiatr přesně určené počty pacientů, které musí v průběhu specializační přípravy vyšetřit, včetně jejich diagnóz a také typů úkonů. Předepsanou má psychiatr také spolupráci s psychologem. (Danelová, 2011) V současné době stále pokračuje snaha o zlepšení psychiatrické a psycho-sociální péče směrem k individuálnějšímu přístupu k pacientům, a o přiblížení péče do přirozeného prostředí klienta, tedy o rozvoj komunitních služeb. Přesto se doposud nepodařilo vytvořit dostačující, kvalitní a dostupnou síť služeb a zařízení. Jarolímek (2010) rovněž za nedostatek kapacity psychiatrických ambulancí. Aby i přesto docházelo k co nejkvalitněji poskytovaným službám ve prospěch klienta, bylo by zapotřebí, aby spolu složky jednotlivých pomáhajících profesí spolupracovaly, a snažily se přispívat ke zkvalitnění intervencí s klientem. Zkoumáním sociálních reprezentací u výše uvedených pomáhajících profesí bylo zamýšleno zjistit, jak psychiatři, psychologové a sociální pracovníci vnímají sociální práci, práci sociálního pracovníka, vzájemnou spolupráci, zda existují kritické oblasti, které by se daly vylepšit.

Metodologie Cílem výzkumu je odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: Jaká je sociální reprezentace pojmu sociální práce s lidmi s duševním onemocněním u psychiatrů, psychologů a sociálních pracovníků. Pro účely tohoto výzkumu byla zvolena kvalitativní výzkumná strategie, provedena pomocí strukturovaného rozhovoru s otevřenými otázkami (Hendl, 2005). Otázky v rozhovoru byly vytvořeny na základě dílčích výzkumných otázek a jejich indikátorů. Respondenty pro svůj výzkum jsem vybírala na základě záměrného kriteriálního výběru a pomocí techniky snowball, při níž jsem využila některých respondentů 104

k navržení dalších (Žižlavský, 2003). Do výzkumu bylo zapojeno dvanáct respondentů, z toho čtyři psychiatři, čtyři psychologové a čtyři sociální pracovníci. V souvislosti s HVO byly vytvořeny následující DVO: DVO 1: Jaké máte informace o sociální práci? Snaží se odhalit souvislost mezi informacemi o sociální práci, které dotazovaní mají, s jejich názory na sociální pracovníky. Tato dílčí výzkumná otázka mi pomůže odpovědět část HVO zejména skrze znalost povědomí respondentů o sociální práci a vlivů, které se na vytváření jejich povědomí podílely. DVO 2: Jaké je pole sociální reprezentace sociální práce? Tato dílčí výzkumná otázka se zaměřuje na to, jak respondenti vnímají sociální práci, případně spolupráci mezi SP a jinými pomáhajícími profesemi, zda registrují nějaké stereotypy vytvářené ve společnosti k tomuto oboru a o jaké stereotypy se jedná. Druhá DVO mi poskytne část odpovědi na HVO tím, že v návaznosti na předešlé vědomosti respondentů poodhalí také stereotypy a oblasti spolupráce pomáhajících oborů, které respondenti registrují. DVO 3: Jaký máte postoj k sociální práci? Poslední dílčí výzkumnou otázku jsem konstruovala tak, aby mi pomohla k zodpovězení HVO, a zároveň abych zjistila, zda je postoj k sociální práci a k sociálním pracovníkům laděn pozitivně, či negativně, na základě výše zmíněných informací o sociální práci a osobních zkušeností. Interpretace Na základě získaných poznatků z rozhovorů jsem podle jednotlivých dílčích otázek udělala následné zjištění. Z výzkumu vyplynulo, že respondenti (psychiatři, psychologové, sociální pracovníci) mají o sociální práci a sociálních pracovnících informace získané především na základě vlastních zkušeností, nebo informace zprostředkované (např. od klientů, médií). Jejich zkušenosti, tedy i informace o sociální práci a sociálních pracovnících, byly u respondentů převážně pozitivní, uváděli však oblasti, ve kterých by uvítali vylepšení. 105

Jednalo se především o rozsáhlejší informovanost mezi pomáhajícími pracovníky o klientech ze strany sociálních pracovníků, která jim v současnosti chybí. Vědomosti dotazovaných psychologů a psychiatrů o sociálních pracovnících a sociální práci byly především o tom, co sociální pracovníci vykonávají při jejich vzájemné občasné spolupráci (např. doprovázení klientů do ordinací lékařů, vyřizování finančních záležitostí pro klienta apod.). Na rizika spojená s vytvářením povědomí o SP, které se zakládá na vybraných činnostech sociálního pracovníka, upozorňuje Musil (in Havlíková, 2009: 60). Přesto, že dle Navrátila (in Havlíková, 2009) takové vymezování sociální práce není neobvyklé, může mít podle Musila (in Havlíková, 2009) problematické důsledky pro praxi. Pro klienta např. v podobě nekoordinované pomoci, a pro sociální pracovníky samotné, protože bez přítomnosti jiných definic výkonu sociální práce, než je tato, může docházet k zakonzervování jednou vymezeného obsahu činností sociálního pracovníka v daném zařízení. (Musil, in Havlíková, 2009: 60) Hloubkově o náplni práce sociálního pracovníka, ani o náplni spolupráce mezi pomáhajícími profesemi psychologové a psychiatři nehovořili. Můžeme však pouze spekulovat o tom, zda při svých výpovědích nepovažovali některé činnosti SP za nutné, nebo o nich prostě nemají ponětí. Přesto, že informovanost respondentů o sociální práci byla pro výkon jejich profese dostačující, určitá nevědomost některých oblastí sociální práce byla u psychologů a psychiatrů patrná. Toto zjištění by mohlo mít určitou souvislost s Musilovou teorií (2008). Která říká, že pokud lidé nevědí, co jim může sociální práce nabídnout, oproti jiným pomáhajícím profesím, nemohou si o to ani říci. Psychiatři a psychologové vyhodnocovali informovanost sociálních pracovníků o sociální práci a jejích možnostech pomoci klientům jako širší proti jiným pomáhajícím profesím a tím je od nich také odlišovali. Navrátil (in Havlíková, 2009) naopak při odlišení jednotlivých pomáhajících profesí klade důraz na podporu sociálního fungování klienta ze strany sociálního pracovníka. Sociální pracovníci měli o sociální práci s lidmi s duševním onemocněním pochopitelně rozsáhlejší vědomosti. Vzájemné sdělování informací s psychiatry a psychology hodnotili jako potřebné, avšak nejevili výraznější zájem nynější stav změnit. Negativní zkušenosti respondentů (sociálních pracovníků) s jinými sociálními pracovníky je mohly ovlivnit při utváření názorů na ně, mohly jim však zároveň 106

poskytnout určitou výstrahu pro svou budoucí působnost. Pokud totiž respondentům (SP) vadila nedostatečná informovanost klientů ze strany sociálního pracovníka, mohou si na to dát při svých intervencích pozor. Rozdílnost profese sociálního pracovníka proti jiným pomáhajícím profesím vnímají především ve vyšší odbornosti, kterou sociální pracovník má, ale také tím, že je zároveň trochu úředníkem. Takové vnímání sociální práce lze dle Musila (2008: 66-68) označit jako „administrativní pojetí“, jak uvádím v teorii. Ve výzkumu jsem se ovšem setkala i s pojetím „filantropickým“, kde byla pro respondenty důležitá empatie a vztah při spolupráci s klientem a „profesionálním“, které charakterizuje komplexní posuzování životní situace klienta. Všechny tři skupiny respondentů vypověděly, že existují určité oblasti sociální práce, které považují za problematické, a také uvedly příčiny, kvůli nimž tomu tak podle nich je. Kritickým aspektem se však jevil čas, kterého mají sociální pracovníci málo, z důvodu přetížené pracovní náplně, nebo zbytečné byrokratizace, či legislativa, která by potřebovala úpravy ve prospěch této profese. Jak sociální pracovníci, tak psychologové i psychiatři se shodli na nedocenění oboru sociální práce a jeho celkovém povědomí ve společnosti, které by bylo potřeba vylepšit. Howe (in Musil, 2008) ve své teorii hovoří o tom, že sociální pracovníci mohou pracovat na zajištění podmínek pro kvalitní výkon své činnosti, musí však být schopni společnost přesvědčit o nabídce, kterou jí není schopen poskytnout nikdo jiný (žádná jiná profese). Dle Musila ovšem v naší české společnosti chybí sociálním pracovníkům vůle domlouvat se a společně veřejnosti poskytnout odpověď na otázku „V čem dokážeme lidem pomáhat jinak, než ti ostatní?“. (2008: 61) Z výpovědí sociálních pracovníků v mém výzkumu bylo možné občas vycítit, že jsou smíření se stavem sociální práce, jaký je, uváděli např., že se podle nich nic změnit nedá. Psychologové a psychiatři byli opačného názoru, a uváděli, že by se sociální pracovníci měli více snažit obhajovat svoje práva, požadavky, pozici SP, že to za ně nikdo neudělá. Z výzkumu bylo možné zjistit představy respondentů o ideálním sociálním pracovníkovi. Ty se často shodovaly s teorií. Psychologové by u sociálních pracovníků přivítali větší prostor pro výkon terénní činnosti, ocenili by u nich větší aktivitu a přiměřenou zvídavost. Sociální pracovníci by naopak uvítali empatii u pracovníků, přiměřeně propojenou s důsledností, lepší finanční ohodnocení profese. To, jaké 107

informace o sociální práci mají jednotlivé pomáhající profese je důležité pro budoucí sociální reprezentace a také pro možnou spolupráci pomáhajících pracovníků. Sociální pracovníci svou profesi, stejně jako psychiatři a psychologové, vnímají jako velice prospěšnou a důležitou. Jsou si však zároveň vědomi stereotypů ve společnosti, které se k jejich profesi vážou. Oni sami se částečně charakterizují jako „úředníky“,

což

můžeme

také

považovat

za

určitý

projev

stereotypizace.

Administrativní činnost se ve spojitosti se sociálním pracovníkem ve výpovědích respondentů objevovala skutečně často, proto se nemusíme tolik divit tomu, proč se s touto rolí sami ztotožňují. Sociální pracovníci jsou si vědomi postavení oboru sociální práce ve společnosti a zjednodušeného vnímání sociální práce ve společnosti, což má za následek nedostatečné ocenění sociálních pracovníků.

Společně s psychology

a psychiatry se sociální pracovníci shodují na tom, že je potřeba změnit povědomí o oboru sociální práce ve společnosti, aby se zabránilo zjednodušenému vnímání sociálních pracovníků jako např. „zubaté“, tedy sociální pracovnice, která pouze bere děti rodinám apod. Dle domněnek některých psychologů, psychiatrů a výpovědí samotných sociálních pracovníků, není moc iniciativy ze strany sociálních pracovníků, aby se snažili tento postoj veřejnosti nějak změnit, nebo jí k tomu poskytli pádné důvody. Podle jednoho respondenta se však sociální pracovníci raději smiřují se svým nelehkým údělem, než aby „více zatlačili“ na rozhodující orgány, které tvoří legislativu, že současné nastavení nevyhovuje a je třeba změn. Tyto změny však nebyly respondentem specifikovány, stejně jako způsoby, kterými by toho mělo být dosaženo. Respondenti se rozcházeli ve vnímání mezioborové spolupráce. Psychologové zastávali názor, že překrývání kompetencí jednotlivých pomáhajících profesí je možné a může být prospěšné, předchází-li mu vzájemná informovanost a komunikace mezi pomáhajícími pracovníky. Polovina respondentů psychiatrů byla ve vzájemném překrývání kompetencí zásadně proti, druhá polovina překrývání kompetencí považovala za obohacující. Ani sociální pracovníci nevytvářeli sladěné názory, co se překrývání kompetencí týče. Rozdílnost ve vnímání hranic, které by měly být mezi jednotlivými profesemi a jejich kompetencemi vytvářeny, vnímám především v důsledku toho, že spolu jednotlivé profese nepřicházejí příliš často do pracovního kontaktu, nebo nevedou týmové porady, na kterých by se o tomto problému pobavili. 108

Striktní vymezování hranic mezi jednotlivými profesemi považuje Musil (in Matoušek et al., 2013) za nevhodné, a je podle něj významnější zaměřit se na oblasti, ve kterých se jednotlivé profese prolínají. Proto bych se nyní zaměřila na pole působnosti, ve kterých se jednotlivé profese prolínají, a také na to, jaké je specifikum jednotlivých profesí. Shoda mezi jednotlivými pomáhajícími profesemi (psychiatry, psychology a sociálními pracovníky) se uskutečňuje zejména na poli jejich zájmu. Každá z těchto profesí se snaží pomoci klientovi dosáhnout lepšího stavu (sociálního či zdravotního) a k tomu jim slouží různé prostředky. Přesto, že se jejich metody působnosti liší, cílem všech těchto složek je navrátit klienta do společnosti. Všechny uvedené pomáhající profese při své práci komunikují nejen s klientem, někdy ale i s jeho rodinou nebo jejími členy, popřípadě s opatrovníkem. Součástí jejich práce je zároveň informovat klienta, rodinu nebo jeho opatrovníka o klientově stavu. Přesto,

že

se

někteří

respondenti

vyjadřovali

negativně

k některým

skutečnostem, všichni se v podstatě shodli na důležitosti SP, práce sociálního pracovníka si váží a respektují ji. Respondenti připouštěli náročnost výkonu této profese zejména v určitých oblastech, a z většinové části se shodovali na důležitosti prevence syndromu „burnout“. Ten u profese sociálního pracovníka může vznikat v důsledku náročných pracovních podmínek. Agnes Pines a Elliott Aronson (in Křivohlavý, 1998) definuje syndrom vyhoření jako formálně definovaný a subjektivně prožívaný stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, který je zapříčiněn dlouhodobým zaobíráním se situacemi, které jsou emocionálně obtížné (náročné). Tyto emocionální tlaky jsou nejčastěji způsobeny spojením velkého očekávání od pracovníků a chronickými situačními stresy. Očekávání od sociálních pracovníků může být v podobě uspokojení poptávky ze strany klientů, nebo veřejnosti. Sociálnímu pracovníkovi však mohou v tomto bránit různé překážky jako např. velké množství pracovní náplně, která jim neumožňuje „odbavit“ dostatečné množství klientů, nebo také nastavení legislativy, které jim často ztěžuje jejich práci. Pracovníci se tak mnohdy dostávají do situací, kdy by klientovi chtěli pomoci způsobem, který v důsledku „určitých pravidel“ není možný.

109

Závěr Na základě výzkumného šetření jsem dospěla k tomuto závěru: Psychiatři, psychologové a sociální pracovníci vnímají shodně podstatu sociální práce, kterou vnímají zejména jako pomoc lidem v obtížných životních situacích; její cíle, kterými je zlepšování sociálního fungování klienta, v důležitosti tohoto oboru a v důležitosti spolupráce

jednotlivých

pomáhajících

profesí.

Konkrétní

náplň

spolupráce

pomáhajících oborů však respondenti neuváděli. Specifikum vnímání sociálního pracovníka psychiatry a psychology je především v náplni jeho pracovní činnosti, která zahrnuje na rozdíl od jiných pomáhajících profesí více terénní práce, zprostředkování kontaktu mezi klientem a jinými odborníky (např. psychiatry, psychology). Za specifikum v profesi sociálního pracovníka považují sociální pracovníci pomoc klientovi s naplněním jeho materiálních i nemateriálních potřeb. Dalším specifickým znakem v náplni práce sociálního pracovníka uváděli sociální pracovníci např. snahu o rozvíjení silných stránek klienta. Z výsledků výzkumu jsem neregistrovala ovlivnění vnímání oboru SP u respondentů cílovou skupinou lidí s duševním onemocněním. V návaznosti na výsledky výzkumu, navrhuji následující doporučení pro praxi. Doporučuji

pracovníkům

pomáhajících

profesí

pořádat

pravidelné

případové

konference, kterých by se účastnili například zástupci všech organizací i profesí (psychiatrů, psychologů, sociálních pracovníků), pracujících s klienty s duševním onemocněním, v jednotlivých obcích. Na těchto kazuistických seminářích by měli pracovníci pomáhajících profesí (psychiatři, psychologové i sociální pracovníci) možnost hovořit o jednotlivých případech, o problémech, které ve svém působení, či vzájemné spolupráci vnímají, nebo navrhovat možná řešení, jak problémovým oblastem zabránit, nebo je napravit. Vzhledem ke zjištěním vyplývajícím z výzkumu by mohlo být předmětem těchto případových konferencí zároveň vyjasnění si vzájemných kompetencí a náplně pracovní činnosti mezi jednotlivými pomáhajícími profesemi – psychiatry, psychology, sociálními pracovníky.

110

Použitá literatura: BARKER, R., L. 2003. The social work dictionary. Washington DC: NASW Press. BARTLETT, H. 1970. The Common Base of Social Work Practice. New York: NASW. DANELOVÁ, E. 2011. Psycholog, psychiatr, psychoterapeut… Psychologie.cz [online]. [cit. 11. 11. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://psychologie.cz/psycholog-psychiatr-psychoterapeut/. HAVLÍKOVÁ, J. 2009. Koexistence rozdílných pojetí sociální práce uvnitř jednoho zařízení. Sociální práce, 9, 2009, č. 3: str. 59-68. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál.

HÖSCHL, C., LIBIGER, J., ŠVESTKA J. 2004. Psychiatrie. Praha: Tigis, s.r.o. JAROLÍMEK, M. 2010. Transformace psychiatrické péče [online]. [cit. 17. 3. 2014]. Dostupné na World Wide Web: http://blog.aktualne.cz/blogy/martinjarolimek.php?itemid=10046. KATOLICKÁ, M. 2005. Sociální reprezentace nezaměstnaných u skupiny nezaměstnaných a studentů [online]. [cit. 21. 3. 2014]. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. Dostupné na World Wide Web: . KATSCHNIG, H. 2000. Schizophrenia and quality of life. Acta Psychiatrica Scandinavica [online]. Vol. 102, no. 407: pp. 33-37 [cit. 7. 11. 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/acp.2000.102.issues407/issuetoc. KRAUS, J. et al. 2005. Nový akademický slovník cizích slov. Praha: Academia. KŘÍVOHLAVÝ, J. 1998. Jak neztratit nadšení. Praha: Portál. MATOUŠEK, O. 2008. Slovník sociální práce. 1., 2. vydání. Praha: Portál. MATOUŠEK, O., et al. 2007. Základy sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O., et al. 2013. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál. MOSCOVICI, S. 2000. Social Representations: Explorations in Social Psychology. Cambridge: Polity Press. MUSIL, L. 2008. Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce“. Sociální práce, 8, 2008, č. 2: str. 60-79. 111

NAVRÁTIL, P., MUSIL, L. 2000. Sociální práce s příslušníky menšinových skupin. Sociální studia: Sborník prací fakulty sociálních studií. Brno: Masarykova univerzita. PETRUSEK et al. 1996. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum. PLICHTOVÁ, J. 2002. Metódy sociálnej psychológie zblízka: kvalitatívne a kvantitatívne skúmanie sociálnych reprezentácií. Bratislava: Média. RŮŽIČKOVÁ, D., MUSIL, L. 2009. Hledají sociální pracovníci kolektivní identitu? Sociální práce, 9, 2009, č. 3: str. 79-91. Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb. ŽIŽLAVSKÝ, M. 2003. Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. Brno: Masarykova univerzita.

112