Ma sa r yk o v a u n iv e rz ita Fakulta sociálních studií Studijní obor: Sociologie
Sociální realita a její změna ve středověku Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské / diplomové práce:
Autor:
PhDr. Michal Vašečka, Ph.D.
Jan Sazima
Brno 201
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a všechnu literaturu a jiné informační zdroje, které jsem během tvorby použil, jsem řádně uvedl.
--------------------------------Jan Sazima Počet slov: 10 784 Počet znaků (bez mezer): 62 147 2
Jméno a příjmení autora:
Jan Sazima
Název bakalářské práce:
Sociální realita a její změna ve středověku
Název práce v angličtině:
Social reality and changes in middle ages
Katedra:
Sociologie
Vedoucí diplomové práce:
PhDr. Michal Vašečka, Ph.D.
Rok obhajoby:
2015
3
Poděkování: Chtěl bych vyjádřit svůj dík PhDr. Michalu Vašečkovi Ph.D. za jeho rady a připomínky, které mi velmi pomohly při psaní této práce. Zejména pak za jeho schovívavost a ochotu. Musím též poděkovat rodině za podporu během studia.
4
Anotace Tato práce se zajímá o vývoj společnosti ve středověké Evropě. Středověk je doba s rozsahem zhruba tisíce let, kdy dochází k radikálním změnám v rámci společnosti. Tyto změny ovlivňují naší společnost dodnes. V rámci práce se zaměříme na pohled historické sociologie na vývoj makro a mikro společenské reality. V úvodu se zdůvodníme důležitost analýzy historické společnosti pro sociologii. Odůvodníme spojení historie a sociologie pro výklad vývoje společnosti a seznámíme se s klasiky a autory, kteří využívali historii pro své sociologické teorie o vývoji společnosti. V druhé části představíme realitu středověku prostřednictvím popisu makro a mikro sociální úrovně, se zaměřením na dominantní sociální faktory, které se podílely na utváření středověké Evropy. Ve třetí části srovnáme středověkou společnost se společností dneška a analyzujeme sociální fakty, které se objevují v obou případech. V závěru se podíváme na aktuální světovou situaci a možnost budoucího výkladu za pomoci analýzy evropské středověké kultury. Abstrakt
This work is interested in the development of society in medieval Europe. The Middle Ages are a time with a range of about a thousand years, when there are radical changes within the society. These changes affect our society till today. As part of the work we will focus on the view of historical sociology on development of macro and micro social reality. In introduction we lay importance analyzes of the historical society for sociology. We explain combination of history and sociology for interpreting the development of society and get acquainted with the classics and authors who have used history for their sociological theories on the development of society. In the second part we will present the reality of the middle Ages through the description of macro and micro social level, focusing on the dominant social factors that contributed to the formation of medieval Europe. In the third part we compare medieval society with today society, and analyze social facts that appear in both cases. In conclusion, we look at the current world situation and possible future interpretation by analyzing the European medieval culture. Klíčová slova Historická sociologie, středověk, sociální změna, společnost, náboženství Keywords Historical sociology, middle ages, social change, society, religion 5
Obsah 2
Prohlášení
3
Údaje o práci
4
Poděkování
5
Anotace
6
Obsah
7–8
Úvod
9 – 14
Metodologie
15 – 23
Středověká realita
24 – 34
Srovnání společenských realit
35 – 36
Závěr
37
Zdroje
6
Úvod V dnešní každodenní realitě se střetáváme s obrovským množstvím kultur, které mají plurální a propojené hranice takovým způsobem, že už je nejsme schopni pochopit osamoceně, bez vlivu kontextu kultur předcházejících. Jejich každodenní vliv se projevuje ve vnímání subjektivní reality každodennosti všech jedinců, kteří se identifikují jako členové těchto kultur a dnes i velkého množství kultur najednou. Člověk, zejména ve vyspělém světě, už není vázán společností a kulturou předávanou skrze kulturní reprodukci a prostřednictvím místa, kde se narodí. Kulturu si volí sám a může míchat mnoho forem najednou, bez ohledu na jejich původní místo ve světě. I tak jsme ale stále podřízeni vlivu kultury svých předků, která spoluutváří náš sociální kontext. Takto se dnes dostáváme do přímého střetu s jinými kulturami, které nemají tak liberálně plurální formu. Tyto konflikty můžeme dnes, více než kdy jindy, sledovat přímo a jejich intenzita narůstá. Proto je dobré podívat se jak na kulturní odkaz předků druhých, tak zejména na ten náš vlastní. Ve své práci se budu zabývat jedním z kulturních odkazů západního světa, a to každodenní realitou středověkého života. Toto téma budu zpracovávat na základě historických údajů historiků a medievalistů, kteří se zajímají o středověkou společnost. Jejich práci využiji k vytvoření obrazu středověku s nejdůležitějšími prvky sociální reality toho historického období sahajícího od 5 století do století 15. V průběhu těchto zhruba 1000 let dochází k obrovským změnám, které se promítají v kultuře a společnosti až do současnosti, a daly vzniknout řadě faktorů, zvyků, norem a výkladu světa, ze kterých se utvořil náš dnešní svět. Sociologie se rodí v průběhu 18. a 19. století díky mnoha součinným faktorům, jako jsou filozofické odkazy osvícenství a krize, která nutí společnost k radikální reformě v důsledku vzniku nové moderny. Sociologie se tedy zajímá o moderní společnost. Její zájem je soustředěn zejména na dobu vzniku moderní společnosti, která, díky své přímé aktuálnosti v každodennosti, vyžaduje okamžitou pozornost, analýzu a řešení. Avšak popsat společnost „tady a teď“ nám pouhý popis stávající reality neumožní. Pro hlubší výklad sociálních faktů musíme analyzovat vývoj společnosti v čase, jinak nebudeme schopni splnit jeden ze tří hlavních úkolů sociologie, a to predikci sociálních změn do budoucna. Řada klasických sociologických autorů od začátku chápala nutnou provázanost historie a sociologie. Chápala, že aktuální situace není tvořena v časovém momentu současnosti a místa, ale právě skrze kulturní odkaz, který nám zanechali naši mrtví předci ve 7
svých společenských zvycích prostřednictvím kulturní reprodukce. Příkladem těchto klasiků, může být už sám zakladatel August Comte. Sociologie je pro něj vznikající vědou, která navazuje na přírodní vědy předchozí. Ty podle něj museli dosáhnout jistého stádia vývoje, který Comte ustanovuje v zákonu tří stadii. Tento zákon uplatňuje právě tak i na společnost samou. Dále se ve svém životním díle se snaží o sestavení pozitivní filozofie, která má nahradit náboženství v jeho funkci síly, která drží společnost pohromadě. Bůh je pak nahrazen nejvyšší bytostí, která představuje lidstvo samo. Tato bytost je složena ze všech lidi, kteří žijí, ale právě tak i těch, kteří už nežijí. Tito mrtví, jichž je násobně víc, tedy mluví i za ty živé.1 Dalšími sociologickými klasiky, kteří měli zájem o studium historie společnosti, byl například Emile Durkheim. Ten analyzoval vývoj a formování náboženství ve vztahu ke společnosti. Dále Max Weber, který sledoval vztah náboženství a ekonomiky, nebo Karl Marx s vývojem výrobních vztahů v průběhu dějin. Či autoři, kteří sledují vývoj společnosti ve svých typologiích jako F. Tonnies nebo G. Simmel. Ve 20. století se historií zabývá už celý směr sociologie - historická sociologie. Tento směr je zaměřený na rozpoznávání modelů chování ve společnosti v různých situacích. Sleduje sociální fakty ve vazbě na pevné prvky společnosti, jakými jsou například rodina či autorita. Mezi autory se vyskytují významná sociologická jména jako T.H. Marshall a jeho pojetí sociálního občanství, kdy se jedinec snaží stát se plnohodnotným členem společnosti. Druhým významným autorem je Norbert Ellias se svým dílem o Civilizačním procesu. Zde popisuje přínos renesance k uhlazení společenských zvyků mezi šlechtici po době brutálního středověku. Lidé již chtějí spíše obchodovat než válčit, spíše mluvit než krvácet. Tuto sociální změnu popisuje i na vznikání nových států, z rozdrobených držav 10. století. P. Abrams ve své knize Historical sociology nabízí netradiční pohled na problém historie a sociologie. Snaha o jejich spojení je dle něj neúspěšná, neboť se jedná o stejný předmět.
1
„Muž není mrtvý, dokud se říká jeho jméno“ T. Pratchett, 2005. Zaslaná pošta
8
Metodologie Práce bude posuzovat sociální fakty v rámci historické sociologie. Jedná se o vědu, která je na pomezí dvou etablovaných akademických disciplín, historie a sociologie. Jejím cílem je analýza proměny dlouhodobých sociálních procesů, dále pak jejich výklad a komparace s jinými sociálními procesy napříč různými obdobími a místy vývoje společenské historie. „Snaží se najít smysl v tom, co víme, nebo si myslíme, že víme o tom, co drželo pohromadě nejrůznější typy současných i minulých společností a zároveň jak byly společnosti rozděleny odlišnými formami vlády a ekonomického uspořádání, kulturou, náboženstvím, příbuzností, etnickou skladbou a třídní strukturou“ (Harrington 2006: 189,190). Historická sociologie ve svém výkladu používá dvě hlavní metody. První je snaha o přesný popis historické sociální reality a její následná komparace s jinou historickou či moderní společností na makro sociologické úrovni. „Makrosociologická analýza je nezbytná k tomu, abychom pochopili institucionální pozadí všedního života“ (Giddens 1997: 108) Jedná se tedy o pozitivistické paradigma A. Comteho, zejména na makro-sociologické úrovni. Druhým přístupem historické sociologie je interpretativní paradigma, spojené se jménem M. Webera, které hledá pochopení sociální reality skrze jednání aktéra samotného a jeho chápání společnosti. (Harrington 2006: 190). Jedná se tedy o mikro-sociologickou úroveň výzkumu každodennosti, kdy „Mikrostudie jsou potřebné k tomu, abychom mohli širší institucionální souvislosti náležitě osvětlit“ (Giddens 1997: 108) Primární literaturou pro popis středověké společnosti Evropy bude dílo Středověký člověk a jeho svět od Jacquese le Goffa. Tento autor, francouzského původu, se zabývá popisem sociální reality středověkého člověka, demografického růstu společnosti a základu identity lidí žijících v této době. Dává velký prostor náboženské stránce společnosti, která pro dobu středověku je faktorem zasahujícím všechny aspekty života člověka a v mnoha ohledech je i zastřešuje. V rámci jeho knihy o středověkém člověku spolupracuje s dalšími deseti autory, kteří se zaměřují na jednotlivé typy sociálních aktérů typických pro středověkou společnost. V práci se zaměřím zejména na několik z nich. První je práce o mniších od Giovanniho Miccolia, druhou válečník a rytíř od Franca Cardiniho a dalším z nich pak je rolník a zemědělství od Giovanniho Cherubiniho. Tyto tři hlavní typy odpovídají duchu dělby 9
společnosti trojího lidu, ve kterém se nese rozdělení středověké společnosti. Velkou sociologickou změnu lze vidět na proměně vesničana ve měšťana v kapitole o měšťanovi od Jacques Rossiaud, kde popisuje nově vznikající střední třídu. Celé dílo pak nabízí netradiční pohled na historii středověku právě ne prostřednictvím makro výkladu průběhu dějin, ale pomocí pohledu jednotlivých sociálních skupin na jejich prostý život ve středověké společnosti. V důsledku lze tedy Le Goffa a jeho spoluautory označit nejen za historiky ale za etnohistoriky. Mezi dalšími díly, která použijeme je Podzim středověku od Johanna Huizinga. Ten popisuje úpadek společnosti v pozdní fázi středověku. Její přehnaná institucionalizace a finální zúčtování středověkého náboženství navrátí středověk do teologického temna moru a hladomoru. Druhým dílem je Hledání středověku, opět od Le Goffa. Ten zaměřuje na provázanost mrtvých sociálních faktů s těmi aktuálními, které mají dopad do našich aktuálních situací a pomocí analýzy středověku se snaží najít systém fungování středověké společnosti, abychom se z něj mohli poučit. V rámci makro-sociologického výzkumu se zaměříme na sledování vývoje několika sociálních faktů, které se objevují ve středověké společnosti, ale jsou též úzce spjaté s klasickou i moderní společnosti dneška. Prvním z nich je dělba práce v rámci zvětšování lidské populace středověku, a to zejména ve městech, která úzce souvisí s rozvojem společnosti. Racionalizace chování byla nutná v důsledku dělby práce a závislosti sociálních aktérů navzájem na sobě, zejména v místech s vysokou koncentrací populace, jako bylo středověké město. Racionalizace ale také vede k odkouzlení světa, a to v této době vede k úpadku autority církve. Zejména je to vidět v nárůstu kontroly aktéra nad jeho každodenností, která byla dříve kontrolovaná prostřednictvím náboženství. Výsledkem těchto dvou procesů je zrození individualizace. Ta nutí člověka, aby reagoval na svět sám, a ne skrze svůj sociální původ. Výsledkem je důležitější role sekundární socializace jedince v prostředí, do kterého chce, či musí, patřit. Dělba práce. Tématem se zabýval klasik Emile Durkheim. Vývoj dělby práce popisuje pomocí konceptů mechanické a organické solidarity. „Společnost se solidaritou mechanickou jsou založeny na podobnosti svých částí. Jednotlivci ani skupiny, z nichž se taková společnost skládá, se ještě nediferencovali“ (Keller 2010: 209). Jedná se tedy skupinu složenou z homogenních a koherentních jedinců2. Jedinec je nucen formovat se dle 2
Durkheim tuto společnost nazývá sociální protoplasmou.
10
společnosti, ke které náleží od narození. Tím, jak slábne mechanická solidarita, mění se i systém koheze uvnitř společnosti. Organická solidarita se zaměřuje na nutnost spolupráce mezi odlišnými jednotlivci ve společnosti. Integrace je založena na spolupráci těchto odlišných jedinců. Přechod nastává v důsledku dělby práce a vede ke vzniku solidarity mezi lidmi na základě jejich vzájemné závislosti. Jedinci se orientují na pouhá specifika svého směru a nejsou nuceni jednat na základě homogenní kolektivní rutiny. Rozvoj dělby práce je úzce spjat s nárůstem populace a nezbytné schopností interakce v této složitější společnosti. (Keller 2010: 207, Giddense 1997: 549). Výsledkem je pak nárůst sociální stratifikace a možná sociální mobilita. Racionalizace. Pojem Maxe Webera3: Promyšlené organizování celků v souladu s abstraktními pravidly a procesy“ (Giddens 1997: 561). Nová společnost organické solidarity je nucena se pro svou spolupráci řídit skrze společný konsenzus každodenní reality jedinců této společnosti. A. Comte vypracoval zákon tří stadii. A středověk je počátkem přesunu z teologické monoteistické fáze do fáze metafyzické. Lidé si nevykládají realitu pouze prostřednictvím nadpřirozené moci teologického období, ale snaží se ji vykládat věcmi samotnými, tedy v rámci pojetí konceptu metafyzického stádia. Navíc Weber tvrdí, že náboženství, oproti magii, vede k racionalizaci všedního života. Magie je aktem jedince, zatímco náboženství je aktem společenským. Náboženství tedy napomáhá vytvoření společné subjektivní reality. Příkladem je náboženské rozdělení reality na dvě kategorie. Světské a svaté (Keller 2010: 268) Sekularizace – Zbavení se vlivu náboženství na společnost probíhá postupně. (Harrington 2006: 433) Tento proces je jasným důsledkem racionalizace a odkouzlení světa. Na sekularizaci lze hledět jako na proces poklesu prestiže náboženství a zvyšování prestiže vědy, která se rozvíjí v důsledku sociální diferenciace jedinců a změny základního výkladu reality. Zejména pak v situaci, kdy dochází ke změně ve skupině lidi z homogenního společenství na různorodou společnost. Z jednoduché tradiční komunity na komplexní „moderní“ společnost (Vido 2011: 75-79). Tento trend je postupný a není tak úplný, jak předpokládali klasikové. Dopad náboženství na sociální řád už značně oslábl, ale řada norem a kulturních významů přetrvává. Celkově však poklesla celková religiozita, zejména v západním světě, a účast aktéru na nábožensky orientovaném chování. (Giddens 1997: 439,
3
Weber sám sebe vidí jako kulturního historika, ne sociolog.
11
440, 441). Oproti tomuto úpadku západu se ukazuje velké náboženské obrození východu, zejména pak v islámské části světa.4 Individualizace nutně nastává v důsledku rozvoje dělby práce. Ta vytváří rozdělením na různé pozice v práci sociální stratifikaci, která vede k možnosti projevit individuální cíle jedince ve snaze dosáhnout sounáležitosti k vybrané cílové skupině. Koheze společnosti je pak držena ne za pomoci vrozeného kolektivního vědomí dřívější doby, ale právě skrze společnou solidaritu sociálních aktérů. N. Ellias ve svém díle O civilizačním procesu popisuje, jako je člověk postupně nucen k stále větší individuální sebekontrole v důsledku uhlazování společenských mravů. Ego jedince je umravňováno super-egem společnosti, ne super-egem náboženství. V rámci mikro-sociologické roviny srovnám společnost středověku se společností dneška. Pokusím se najít podobnosti a rozdíly mezi naší současnou kulturou a kulturou našich předků. Sociální fakty, které najdeme v obou případech, i přes odlišnou makro-sociální rovinu středověkého života, popíšeme a srovnáme se společností dnes. Kromě pozitivistického srovnání situace se podíváme na některé sociální fakty použitím paradigma interakcionismu v rámci etnometodologie. Náš pohled budeme korigovat pomocí sociologie vědění P. Bergera a T. Luckmanna - jejich chápání každodennosti a jejího utváření prostřednictvím interakce jedinců mezi sebou. Analýzu budeme zaměřovat na vývoj jedince ve společnosti, tedy na jeho socializaci, a jeho každodenní zvyklosti popíšeme na institucionalizaci, která probíhá odlišně na vesnicích a ve městech, ale je naprosto jasným dominantním znakem středověku. Významné pojmy Náboženství – „Souhrn představ určité komunity, v němž se používá symbolů vyvolávající úctu nebo úžas a rituálních praktik, jichž se členové komunity účastní.“ (Giddens 1997: 551) Náboženství má ve své funkci tmelící účel pro společnost (Durkheim) a skrze své hodnoty umí motivovat člověka (Weber). Náboženství může mít ve společnosti přímo legitimní autoritu, či alespoň vliv na normy a hodnoty ve společnosti. Navíc, pokud bylo náboženství ve společnosti delší dobu a důležité pro společnost, dochází k ovlivnění kultury, kulturní reprodukce a v důsledku tedy změně vzorců chování jedinců v této společnosti. (Giddens 1997: 552). Funkcionalismus hledí na náboženství jako na systém, který pomáhá
4
Sám Weber mu věnoval dílo, bohužel ho ale nedopsal.
12
zodpovědět nedokonalosti světa a ujistit jedince, že vše je v pořádku. Výsledkem je sociální stabilita a koheze mezi členy společnosti. V rámci tématu práci se budeme zaměřovat na římskokatolickou církev středověké Evropy. Weber v rámci náboženství pojednává o dvou proroctvích. V proroctví etickém prorok tlumočí boží příkazy a poslušnost je vyžadovaná etickou povinností. Proroctví exemplární pracuje s jedincem, který už dosáhl spásy, a další mají následovat jeho příkladu. Náboženství celkově, bez ohledu na to, které proroctví využívají, pomáhají vytvořit společný obraz světa pro lidi ve společnosti. Pomáhají jim orientovat se v každodenním životě. Tím dochází k racionalizaci reality světa. (Keller 2010: 268). Náboženství spásy bývá přitažlivé pro diskriminované a ekonomicky znevýhodněné. Dokáže odpovědět na jejich špatnou sociální a ekonomickou situaci pozitivně. „Po utrpení či smrti se budete mít dobře“. Na druhou stranu lidé na vysokých místech v sociální hierarchii, mají tuto pozici danou od boha, a ne proto, že se snažili patřit k této skupině. Křesťanství středověku je postavené na systému proroctví spásy. K. Marx označil náboženství za opium lidstva. Náboženství učí, že ti co žijí skromným životem, budou odměnění v posmrtném životě, či v tom dalším. Tím dochází k prevenci nepokojů dělnické třídy a morálně zabraňuje sociální mobilitě v rámci sociální hierarchii, prostřednictvím pojetí náboženství spásy. Socializace – Socializace má funkci „kulturního naprogramování jedince“, ale není to jediný její účel. Socializace je proces, který zasahuje jak socializovaného, tak toho, kdo je jejím zdrojem. Dochází k vytvoření vztahu mezi generacemi, které ovlivní značnou část subjektivní reality všech účastníků. Proces socializace má tři části. Objektivizaci – tedy identifikování sociálního chování. Internalizaci – kdy dochází k osvojení identifikovaného chování. A posledním krokem je externalizace tohoto chování směrem ven od společnosti. Socializace se dělí na primární socializaci. Ta probíhá zhruba do tří let a je nejintenzivnější fází sociálního vývoje jedince. (Berger, Luckmann 1999: 128-136, Giddense 1997: 39) Sekundární socializace připravuje jedince pro život ve společnosti. Na této fázi se podílí už značně širší sociální skupina. Navíc, čím je rozšířenější a složitější dělba práce ve společnosti, tím intenzivnější a silnější je dopad sekundární socializace na jedince. Jejím cílem je, aby jedinec internalizoval institucionální normy (Berger, Luckmann 1999: 136) Autorita – Legitimní moc jedince či skupiny nad druhou skupinou. Legitimita autority používá pro své uplatnění jiných postupů než pouhého násilí, které je typické pro přímou moc nad druhou skupinou. Postavení legitimní autority vychází z konsensu společnosti, tedy 13
společného souhlasu společnosti na vůdčí funkci autority. (Giddens 1997: 549) Moc, na rozdíl od autority, se umí prosadit i bez společného souhlasu společnosti uplatněním násilí. Ideologie – Sdílené představy, jejichž smyslem je ospravedlňovat zájmy dominantní skupiny ve společnosti. (Giddens 1997: 550, Harrington 2006: 424)
14
Středověká realita Středověk je rozsáhlé časové období dějin, které navazuje na konec antiky. Ten je spojen se zánikem západořímské říše v roce 476 a končí v průběhu 15. století, kdy je za datum konce považováno hned několik dat s ohledem na geografickou polohu určité společnosti. Všeobecně je za konec považován zejména rok 1453, kdy dochází k pádu Konstantinopole, nebo objevení Ameriky v roce 1492. Následuje období označované jako novověk. Jedná se období, ve kterém dochází k znovupostavení civilizace na pozůstatcích antiky, ale také k velkému rozvoji a stavbě nových sídel. Nastává též demografický růst a přesun obyvatel z venkova do měst. Největší změnou je pak šíření křesťanské víry, a to zejména v rané fázi středověku. Ta vyústí ve vytvoření nové civilizace pod vládou křesťanského náboženství ovlivňující všechny úrovně společnosti. Středověk se dělí do několika období.5 Ranný středověk je období mezi 5. až 11. stoletím. Dění směřuje zejména k ustavení nových společenských systémů, které už nejsou otrokářskou a občanskou společností dřívější doby. Nový systém je postavený na počátcích feudalismu. Systému, kde je člověk právně povinen pracovat na půdě, která je mu přidělena lénem a musí dávat část své produkce pánovi, který nad ním má legislativní moc. Na oplátku ho chrání před nebezpečím světa. Druhým prvkem je postupná christianizace populace, která přináší do dříve necivilizovaných částí Evropy vzdělání, písmo a bibli, psanou a vykládanou v latině. U nás tak například Cyril a Metoděj přichází na Velkou Moravu. Křesťanství se šíří například i do zákoutí Evropy jako je Švédsko, ale i dále po Evropě. Vrcholný středověk je období od 12. do začátku 14. století. Nese se ve znamení nárůstu obyvatel v latinské Evropě. V důsledku toho dochází k výstavbě nových vesnic, které přinášejí nové zdroje pro celou společnost. Staví se však i města na obchodních stezkách. Ta se stávají centry obchodu a řemeslné výroby.
(Le Goff 2003: 103) Města získávají práva
přímo od panovníka. Tím dochází k centralizaci moci do jeho rukou. Město se stávají místem, kde mají obyčejní lidé šanci získat lepší postavení, než měli na vesnicích, získat přistup ke vzdělání a možnost být v centru dění společnosti. 5
Změny mezi jednotlivými stádii Evropa neprocházela v jeden určitý moment v čase, ale spíše plurálně s ohledem na region.
15
Pozdní středověk se nese ve znamení smrti a úpadku. Klimatické podmínky, které byly příznivé v předchozích stoletích, se mění a nastává „malá“ doba ledová. Ta značně snižuje produkci plodin. Hladomor, který zahajuje úpadek středověké společnosti, je posílen božím trestem v podobě moru, černé smrti, jež zdecimuje třetinu populace Evropy. Nemožnosti racionálně odpovědi na původ této situace se do popředí dostává opět moc církve s teologickým vysvětlením. Geografické rozložení obyvatelstva v Evropě - V průběhu středověku dochází k radikální demografické změně obyvatelstva. První je období raného středověku. Během 11. a 12. století dochází k nárůstu obyvatel díky novám technologiím v zemědělství, jako je pluh, chomout a třmeny, ale také díky novým metodám obdělávání půdy, a to trojpolním systémem. Navíc v průběhu této doby jsou velice příznivé klimatické podmínky, které zlepšují výnos úrody. S nárůstem obyvatelstva dochází k rozšiřování osídlení, výstavbě vesnic a kácení lesů pro novou zemědělskou půdu. Druhou změnou je nárůst významu měst, ať už stojí na antických základech, nebo měst zcela nových, na obchodních stezkách. Část populace z venkova proudí do měst, ve kterých se v důsledku toho vytváří nový sociální systém.
Člověk ve středověku Středověk nebyl dobou, která by se podobala naši plurální realitě. Jednalo se o značně pomalejší proud změny, která zasahovala lidi s různou odezvou v čase. Proto můžeme brát různé sociální skupiny středověku za jednu jednotku, ve které dozajista dochází k technologickým změnám, avšak sociální vývoj je stabilní a pomalu se měnící. Můžeme najít podobnosti mezi rolníky z počátku středověku a jejich potomky v období pozdního středověku. Zajisté jsou nové technologie přínosem změny, avšak rolníkův život je i tak o neustávající práci a snaze nasytit sebe a ostatní společenské stavy. Identita. Co spojuje všechny aktéry středověké společnosti? Například krále a žebráka? Na tuto otázku odpovídá Le Goff: „Jen málokterá epocha byla přesvědčena, tak jako středověký západ 11. až 15. století, o existenci univerzálního a věčného obrazu lidství“ (Le Goff 2003: 11). Člověk je ve středověku božím stvořením, proto je základ identity středověku konstruován na náboženství, které má vliv na každou část evropské společnosti. Bůh stvořil 16
člověka v šestý den k obrazu svému, jak se píše v Genesis. V této kategorii je jak chudý člověk, tak král, na stejné úrovni. Všichni jsou na tomto světě pouze po dobu, kdy je rozhodováno o osudu jejich duše, než se posunou do posmrtného života, který trvá věcně v nebi nebo v pekle. Proto lze chápat lidskou duši, jako míč na hřišti, kde si hrají andělé a démoni s jeho osudem (Le Goff 2003: 13, 14) Zde je nutné zmínit i dopad prvotního hříchu, který spáchala Eva, a tím odsoudila ženy k bolestem souvisejícím s biologickou reprodukcí. Z tohoto pohledu je žena ve středověku považovaná za bytost, která je v kontaktu s ďáblem. Tato společenská nálepka ženu posouvá do domácí sféry na celý průběh středověku. Výjimkou jsou panovnice, které se dostaly k moci smrtí manžela, avšak jejich postavení bylo velice často zpochybňováno a jejich vliv končil novým sňatkem. Muž je, po odchodu z ráje, odsouzen k utrpení manuální práce, která má být jeho pokáním za hříchy učiněné v ráji. Oba tyto významy pomáhají vytvářet dva ústřední obrazy lidství pro celý středověk. Člověk jako kajícník. Středověký člověk je tedy odsouzen k utrpení a kání se za prvotní hříchy Adama. Tato myšlenka prostupuje celý středověk a je vidět na řadě vyobrazení v průběhu celého tohoto období. Je zajímavé, že v období rozšiřování křesťanství je tento obraz vždy o utrpení. Lateránský koncil pak ustanovuje v roce 1215 nutnost každého se alespoň jednou ročně dostavit ke zpovědi. Tímto způsobem dochází k ustanovení instituce kání se. V období vrcholného středověku pak dochází ke změně vyobrazení člověka na tvrdě pracujícího a zasluhujícího si vykoupení. Ten prostřednictvím své práce dosahuje vykoupení své duše. Člověk jako poutník - Homo viator. „Člověk putující, jenž je stále na cestě napříč tímto světem a svým životem, kdy tento svět i život jsou pouze dočasnými zastávkami v čase a prostoru jeho osudu, v němž směřuje, podle své volby, buď k věčnému životu, nebo k věčné smrti“ (Le Goff 2003: 14) Každý člověk byl tedy symbolicky poutníkem na cestě životem i v realitě. Proto by zbožný člověk během svého života měl navštívit jedno ze tří velkých poutních míst. Do Říma, Santiaga de Compostela a nebo do Jeruzalém. Navíc by měl pravidelně navštěvovat malá poutní místa, která díky tomu slouží jako místo setkávání středověké společnosti a vzájemnému potvrzení křesťanské reality společnosti. 17
Rozdělení trojího lidu Jan ze Salisbury v díle Polycratitus v roce 1159 zobrazuje středověkou společnost jako odraz lidského těla. Hlavou, která vládne, je král a papež. Tělo je šlechta. Údy jsou řemeslníci a rolníci. Středověká společnost je společností konfliktu, je plná binárních opozic. Často v podobě duchovenstva proti laikům. V běhu času se pozice mění na opozici nadřízený a podřízený, bohatý a chudý. Tento pohled však nedokázal zachytit novou třídu měšťanů, kteří vytváří základ střední třídy, tak jak ji známe dnes.(Le Goff 2003: 16, 17) Společnost se tedy skládá z Majores, mediocres, minores. Avšak středověká společnost se nejčastěji popisuje stylem, který sepsal Adalberon z Laonu v roce 1030. Ten dělí společnost na tři složky – Oratoters, Bellatores a Laboratores.6 Ti, co se modlí, ti, co bojují a ti, co pracují. Tedy společnost trojího lidu. Toto rozdělení je ideálním model. Zásluhou práce člověk může postoupit v rámci sociální hierarchie. Realita je bohužel taková, že jde zejména o sociální kontrolu. „Povinností středověkého člověka bylo zůstat na tom místě, kam ho Bůh zařadil“ (Le Goff 2003: 34). To je hierarchie daná bohem, a je tedy i v nebi v podobě hierarchie andělů a archandělů. Proto by se člověk vůči ní neměl bouřit. Člověk by tedy měl být spokojený v hierarchii z náboženských důvodů. Avšak „středověký člověk se mění od roku 1000, který přináší specializaci funkcí a zhodnocení jednotlivců, a ještě více od 13. století, kdy společnost nabývá na složitosti a kdy se profily ještě více diferencují“ (Le Goff 2003: 29). V důsledku sociální diferenciace dochází zejména ve městech ke snížení sociální kontroly prostřednictvím náboženství. Ti, co se modlí neboli Is qui luget – ti, co pláčou. Zastávají ve středověké společnosti tu část společnosti, která se řadí do Majores, tedy těch, kteří mají vládnoucí funkci stejně jako šlechta. Své vlastní postavení vidí jako nejlepší část společnosti, žijící na nejlepším místě, kde je blaženost na dosah ruky . (Le Goff, Miccoli 2003: 53,54) Mnichem se člověk stal vlivem tlaku rodičů, ať z řad šlechty nebo z prostého lidu. Jejich existence lze popsat jako: „Život v osamění, nebo apoštolát, manuální, nebo intelektuální práce, služba Bohu modlitbou a liturgickými obřady, nebo služba křesťanství v rytířských řádech, které vznikly v době křížových výprav, poustevnický život, nebo život v komentu, jak široká škála možností“ (Le Goff 2003: 10).
18
Zejména se tedy jedná o funkci náboženskou, morální a vzdělávací, ovlivňující celé sociální spektrum středověké společnosti. Jejich ideálním společenským cílem je snaha o nápomoc spasení pro všechny ostatní křesťany-laiky a pomoci jim v obraně vůči pokušení ďábla. Po značnou část středověku je církev jedinou nositelkou vzdělání, tudíž má v moci psané písmo, které je kulturním odkazem a ovlivňuje další generace. Nejdůležitějším vlivem je jejich kontrola výkladu svatého písma a jeho interpretace pro masy lidí. Ti, co bojují – převážně urození, v sedle koní, ze kterých se během raných fází středověku stávají šlechtici. „Šlechtu Bůh stvořil, aby povznášela ctnost a nastolovala spravedlnost, tím vytvářela morální obraz pro celou společnost“ (Huizinga 2010: 59). Středověk je obdobím, kdy šlechta získává na významu a je považována za druhou autoritou ve společnosti i za pomoci církevní podpory. Proto se šlechta nejčastěji objevuje jako spravedlivá, čestná, ale silná autorita. Z tohoto výkladu je jejím úkolem obrana zbylých dvou stavů společnosti i za použití moci ve formě násilí. Je tvůrcem zákonů a legislativním činitelem, který drží právo na vykonávání násilí uvnitř společnosti, proti deviantům a narušitelům sociálního řádu, ale i vně společnosti, vůči svým nepřátelům, nebo nepřátelům křesťanského světa. Konec šlechty přichází v období pozdního středověku, kdy jsou na vzestupu knížata, úřednici měst a bohatí patriciové ve městech. Je nutné zmínit i odvrácenou stranu šlechty, její úpadek od cti, spravedlnosti a víry směrem ke zneužívání pravomocí a pyšnosti na sebe sama. To se projevuje i ve změně v umění směrem k realistickým portrétům šlechty na místo vyobrazení křesťanských hodnot a ctností, zejména pak od 14 století a dále. Ztvárnění Adama dostává rysy panovníků doby. (Huizinga 2010: 59-65). Příkladem může být Codex Manesse, zpěvník, oslavující měšťany a šlechtice, tedy dílo čistě světské. Tento fakt je dále rozvíjen vznikem turnajů v průběhu 13. a 14. Století, které se stávají zábavou pro celou společnost. Postupně řady rytířů umírají spíše na turnajích, než ve skutečných bojích za boha. Surovost bojů jako melee7 ranného středověku, je převeden do podoby božího soudu dvojice v tjostu8. (Le Goff, Cardini 2003: 87-91) Ti, co pracují – rolníci, pastevci a řemeslníci jsou základním kamenem celé středověké společnosti. Tato třída zahrnovala více jak 90 procent veškeré populace. Avšak záznamy o
7
Souboj několika bojovníků, kteří, se po prvotním střetu dvou stran na koních, bijí i mezi sebou navzájem. Duel s dřevci na koních, který má jasně daná pravidla a průběh. Střet je doprovázen řadou okázalostí od výbavy po kurtoazii. 8
19
této společenské třídě jsou velmi omezené a jejich život sestavujeme zejména z maleb a materiálních artefaktů. Život poddaných byl specificky ovlivněn oblastí, ve které žili. Jejich základní cílem byla snaha uživit rodinu, komunitu vesnice a zbylé dva stavy. 9 (Le Goff, Cherubini 2003: 105). Tato třída je zdrojem neustálého konfliktu mezi pracujícím lidem a autoritou. Jedná se o tradiční spor centralizace moci autority vůči decentralizačním tendencím rolníků (Le Goff, Cherubini 2003: 116). V důsledku demografického růstu se řada rolníků snaží dostat do rozvíjejících se měst s nadějí na lepší životní podmínky a sociální vzestup. Úspěch je ale často spojen s penězi. Z těchto lidi se od 12. století dále rodí nová třída, která bourá staré zvyky trojstavovské společnosti. Objevuje se nová měšťanská třída. Mimo společnost se pak nachází dvě kategorie lidí. Jedni z nich jsou potulní lidé. Přestože se středověký člověk chápe jako poutník, tak lidé bez domova jsou na naprostém okraji společnosti a neexistuje nic horšího, než potulný žebravý mnich. Každý člověk ve středověku je pevně ukotven někde v prostoru. I v případě, že doma už řadu let nebyl. Tento pohled je velice omezující pro obchodníky, kteří často mívají i reputací jako chamtiví židé, tedy lidé, kteří nepracují manuálně na svém vykoupení. Druhým vyvrhelem společnosti je pak bezvěrec, ateista, neznaboh. Ale takových je ve středověku naprosté minimum a zmínky o nich se neobjevují. Jejich postavení je dokonce níže na společenském žebříčku, než mají židé a muslimové, kteří jsou bráni „jen“ jako jinověrci. (Le Goff, Beremek 2003: 219-311)
Člověk a jeho svět Svět Pro středověkého člověka je svět složen ze dvou rovin. Viditelné a neviditelné. „Viditelný svět je pro něho nejen pouhou stopou světa neviditelného, ale neviditelný svět neustále zasahuje do jeho každodenního života.“ (Le Goff 2003: 31) Obě roviny jsou pro středověkého člověka reálné a manifestují se do jeho reálného světa. Člověk je vystaven vlivům neviděného v každodenní realitě skrze modlitbu a církevní řád společnosti. Tento neviditelný svět má podobu základní dichotomie nebe a pekla.
9
Výnos byl maximálně 10 zrn na jedno vyseté. Spíše však 6 až 7, ale také třeba jen 3. Dnes dle typu obiloviny je výnos minimálně 20 zrn, ale výpočet se dělá spíše formou výnosu na hektar, jelikož výčet zrn už je příliš malá jednotka.
20
Během středověku dochází k rozvoji dalších třech rovin. (Le Goff 2003: 31 Le Goff 2005: 106-112). Zejména očistec je místo, kde středověký člověk bude čekat na vykoupení za své nerozhřešené hříchy. Středověk je vůbec dobou, kdy dochází k systematickému pojmenovávání a kategorizování světa. Vše má své dané jméno a specifický průběh. Každý hřích má své specifické pokání10, stejně tak jako zločin má svůj specifický trest. Středověk se snaží vše zasadit do řádu světa. Ten je konstruován objektivizací každého aspektu reality do naprostého řádu světa. Tento proces nabývá na intenzitě v průběhu celého středověku. „Je to snaha po dokonalém zachycení každého detailu, rozvinutí každého nápadu, každé myšlenky, každé představy, úsilí o to, aby všechno bylo jako obraz vykresleno co nejpřesněji a co nejpromyšleněji“ (Huizinga 2010: 310) Pozemský svět je pro člověka též složen z velké řady symbolů, často spojovaných právě s křesťanstvím. V době, kdy vzdělání je v rukou zejména církve a několika vladařů, má systém symbolů velkou váhu. Proto i kostel, ale i náboženské vyobrazení všeho druhu, pracují se symboly, kdy vizuální zobrazení má pro člověka naučný význam. Symbolika se objevuje i v číslech: svatá trojice, sedm smrtelných hříchů, boží desatero, dvanáct apoštolů a měsíců v roce a celá řada dalších symbolických čísel, které mají dopad na každodennost. To vede ke konci středověku k účtování věčnosti, kdy dochází k výpočtu let v očistci. Krásným příkladem symboliky je rozvoj heraldiky. Rodina je základní jednotkou středověké společnosti. Nejčastěji se vyskytuje ve formě dnešní nukleární rodiny, tedy otec s matkou spolu s dětmi. (Le Goff, Cherubini 2003: 105) Občas jsou její součástí prarodiče, je však potřeba si uvědomit, že zejména na vesnicích se lidé nedožívali dnešního věku. Tato rodina byla místem, kde byl člověk zakořeněn. Je nutné zmínit specifické postavení žen a dětí v této době. Na děti je nahlíženo jako na malé dospělé. Je potřeba, aby se co nejrychleji socializovali a mohli se zapojit do pracovního režimu rodiny a celé obce. Postavení ženy je však velice odlišné a díky křesťanství dochází k radikální změně jejich sociálního postavení. Díky prvotnímu hříchu Evy je žena spojována s ďáblem a celá řada sociálních a materiálních aspektů života je jí zcela znemožněna. Jejím pokáním není toliko manuální práce jako u mužů, ale zejména bolesti a
10
J. Huizenga 2010: Poslední sčítání hříchu v období pozdního středověku vedou k přiřazení ceny ke hříchu, aby člověk věděl, kolik má zaplatit na odpustcích, nebo jak dlouhý čas bude trávit v očistci.
21
strasti související s rozením dětí. To je předurčuje ke zcela specifickým činnostem spojeným s domácností a biologickou reprodukcí. Vesnice byla základním kamenem pro ekonomiku středověké společnosti. Byla místem, kde docházelo k produkci jídla pro zbylé dva stavy a měšťany, ale také zásobováním města materiály pro výrobu zboží. Vesnice byla komunita lidí, kteří se navzájem znali a pracovali společně na obdělávání jistého území. Tempo jejich života je určováno zejména ročními obdobími. Denní rytmus určují svolávací „zvony“ kostela, který svolával komunitu během důležitých událostí a o svátcích. (Le Goff, Cherubini 2003: 110-119) Město je největší společenskou organizací středověku. Dochází v něm k řadě sociálních změn oproti vesnicím. To se projevuje zejména ve zbavení se okovů ročních období. Město žije svým životem, bez vlivu církve a panovníků, a peníze jsou jeho „krví“. „Svoboda byla především postupně nahromaděným souhrnem práv a zvyků, vynucených, získaných, dohodnutých a obdržených se souhlasem či pod nátlakem, spíše než pouhou listinou svobod nebo zákonem“ (Le Goff, Roussiaud 2003: 125) Na rozdíl od vesnice je ve městech anonymita mezi obyvateli a jsou zde nová společenská uspořádání ve formě cechů a etnických skupin, které narušují tradiční systém trojího lidu. Staré tradice rodin a odkazu zde přestávají mít váhu. Vykořenění měšťané tak hledí se záští na tradiční rodovou soudržnost šlechty a nahrazují ji přináležením k cechům a sdružením. Město je také místem, kde dochází k uvolnění cesty ke vzdělání pro laiky a k postupnému získávání moci k ovlivňovaní platné legislativy, zejména v průběhu pozdního středověku. Ale je také místem, kde je na vzestupu zločin, morální a náboženský úpadek a z lidí se může na dostat na povrch to nejhorší, čeho jsou lide schopni. „Vliv měst vysoce převyšuje jejich demografickou váhu – vznikají zde školy, usazují se zde žebravé řády, šlechta si je volí za svá sídla, rozvíjí se v nich řemesla a trh a stále více se rozšiřuje jejich pole působnosti. Město je střediskem rozvoje složité společnosti, která se přizpůsobuje feudálnímu systému a jeho ideologii, ale vytváří si zároveň vlastní hierarchii“ (Le Goff, Rossiaud 2003: 124)
Autorita má ve středověku duální podobu. Dochází ke střetu na základním dichotomickém pohledu křesťanství na svět. Tedy rozdělení autority na náboženskou a 22
světskou. Důsledkem je situace, která se nazývá boj o investituru, tedy vzájemný rozchod dříve jednotné autority náboženství a šlechty. Postupem času dochází k omezení náboženské moci ve společnosti, a s úpadkem šlechtické náboženské morálky až k počátkům sekularizace.
23
Srovnání společenských realit V této části se zaměříme na změnu společenského života na makro a mikro sociální rovině ze sociologického hlediska. V rámci popisu nastíníme komparaci místa, kde se středověk dotýká naši sociální reality a míst, kde došlo k tak velké změně, že podobnost už je ztracena. Evropa Evropská středověká společnost je dobou velké sociální změny. Dochází k rozvoji sociální stratifikace a diferenciace. Ve městech, kde dochází ke koncentraci všeho lidského, se utváří nový sociální svět. Neplatí zde staré zákony ani sociální jistoty tradiční pospolitosti. To je i doba zrodu sociologie. Vyvíjí se v momentu, kdy dochází k velké sociální změně a transformaci na moderní společnost. Díky tomu, že středověká změna probíhala po dlouhou dobu, nebyla tato změna tak bolestivá a kritická jako změny při vzniku moderní společnosti. Příchodem moru do Evropy a zhoršením klimatických podmínek, které znemožní získávat dostatek jídla pro populaci té doby, dochází ke zhroucení středověké společnosti. Celý vývoj je navrácen do teologického stádia vývoje, kdy Bůh trestá společnost za náboženský úpadek vrcholného středověku. Dnešní evropská společnost také čelí velkým sociálním změnám a otřesům jistot moderního vyspělého světa. Po hrůzách druhé světové války a frustraci války studené se dnes střetává naše liberalistická a demokratická ideologie s nacionálním Ruskem a s náboženským radikalizmem ve formě Islámského státu. Demografická situace se radikálně liší zejména díky migrantům, kteří do Evropy míří z různých koutů světa, zejména pak pohybem směrem z Východní Evropy, Asie a Afriky. Jak už jsme řekli, středověk nebyl vlídný k lidem bez místa původu, proto jakékoliv migrační přesuny byly zdrojem negativních postojů obyvatel cílové země pro migranty, ale i pro migrující příslušníky vlastní národnosti. Tento pohled má své místo ve společnosti i dnes. Napříč celou Evropou se u domovské populace objevuje negativní pohled na přistěhovalce, a to zejména pak s nástupem ekonomické krize, která ještě navíc posiluje migrační proud. Jedinou výjimkou jsou pak lidé, kteří mají transnacionální identitu, neboli ti, kteří cestují tak pravidelně, že vybočují z tradiční zakořeněné společnosti. Podobnou osobou je ve středověku kupec, který cestuje za obchodem, jsou mu však přičítány dvě nelichotivé identity. Jednou 24
z nich je právě absence určeného místa, kde žije ve středověku, druhou z nich je vybočení z obrazu trpícího člověka, který manuálně pracuje za vykoupení své duše. Proto je kupec často spojován se židy, považované za ty, kteří se živí lichvou. Tento diskriminační pohled trvá dodnes. Přestože se Evropa často reprezentuje jako otevřená a tolerantní společnost, její obyvatelé už takoví nejsou a často se nemají rádi ani mezi sebou. V mnoha ohledech více než tomu tak bylo středověku. Kdy díky solidaritě mezi křesťany měli lidé alespoň částečnou společnou identitu. Společnost Podívejme se, jak se prezentuje evropská, ale i západní společnost této doby, celkově. Najdeme několik významných charakteristik, které jsou společné. Demokracie a vyspělost 11. Ani jedna z těchto charakteristik není tak silně prezentovaná ve společnosti jako byla křesťanská identita ve středověku. Jsme schopni postavit naše dvě charakteristiky, jako celek, vůči někomu, kdo je nesdílí, avšak interně, mezi jednotlivci, je už společná identita nahrazena identitou národní či etnickou. Díky plurální kultuře, která prostřednictvím individualismu plodí plurální identitu, nemáme žádnou pevnou společenskou charakteristiku, na jejímž základě bychom si utvářeli jednotný pohled na svět. A. Comte chápal náboženství jako sociálně integrujícího činitele. Chápe, že absence pevné společenské charakteristiky může vést k naprostému převládnutí individuálních potřeb ega, což vyvolává dezintegrační tendence12. Jeho obavy se částečně vyplnily, což lze pozorovat v sociální ne-kohezi dnešní společnosti. Město a vesnice Migrační proud z vesnice do města je asi nejvýznamnějším činitelem pro rozvoj lidské společnosti, zejména pak ovlivňuje její vývoj v historii. Město je místem, kde se mohla skrze dělbu práce vytvořit nová střední třída, měšťané, kteří měli mnohem více racionalizovaný svět než jejich příbuzní na vesnici. Jejich svět se nemusel řídit jen ročním obdobím a neustálým procesem snah se uživit, ale musel mnohem více reagovat na sociální realitu, která se tak rychle rozvíjela uvnitř hradeb. To, jak se vesničané skrze sekundární socializaci měnili směrem k měšťanům, vedlo k vytvoření nového hráče na poli sociální stratifikace, který se 11 12
Jedná se o etnocentrický pohled. Zajisté lze diskutovat o „vyspělosti“ západu oproti zbylému světu. Proto se A. Comte snažil ustanovit novou víru ve formě pozitivní filozofie založené na lidské společnosti.
25
jasně vymezil oproti autoritě a sám sebe nadřadil původním rolníkům. Toto narušení tradičního sociálního řádu vede k negativnímu tri-polárnímu vztahu mezi novými třídami. Tato nová třída, s odkazem až do současnosti, stojí mimo tradiční sociální řád a je nucena postavit svůj svět na jiných principech než společnost tradiční, mechanická. Je zajímavé, jak v rámci města dochází k vytvoření řady závislostí v rámci organické solidarity mezi měšťany, avšak nedochází k podobnému jevu směrem k vesničanům. Tedy těm, na kterých jsou měšťané závislí svou existencí, protože jejich vlastní existence už je ve své osamocené podstavě neudrží naživu. Jsou tedy vydáni napospas systému, jehož autoritu odsuzují a rolníky haní. I dnes je město místem, kde dochází k největším sociálním změnám. Město je místem neustávající sociální změny dnešní multikulturní společnosti. Dnes žijeme ve společnosti plurálních kultur, bez ostře vymezené jednotné formy kultury. Podobnost dnešní a středověké doby je právě vidět ve srovnání vesnice a města. Vesnice je i dnes místem homogenní společnosti, která má k sobě bližší vztahy na základě mechanické solidarity.
Sociální mikro úroveň Život středověkého člověka budeme dále sledovat pomocí studia každodenního života v podobě, jak ho popisují P. Berger a T. Luckmann. Základní popis toho přístupu prezentují autoři takto: „Každodenní život se jeví jako realita, kterou lidé nějak vykládají, a jež má pro ně subjektivní význam jako určitý logický soudržný svět“ (Berger, Luckmann 1999: 25). Tedy člověk, na rozdíl od zvířat, není vybaven instinkty, které by mu definovaly život při narození, ale rodí se nedokončený. Dokončuje ho společnost prostřednictvím procesu socializace. Člověk je při narození „tabula rasa“ nepopsaná tabule, jak řekl filozof Jonh Locke. Člověk tedy utváří sám sebe skrze společnost samotnou. Rodina Tradiční model rodiny středověku vydržel po mnoho staletí až do dnešní doby. Kapitalismus sám byl postaven na funkční nukleární rodině. Dnes se ale situace ve funkci rodiny značně mění. Nejcitelnější změna je vidět právě na úpadku instituce manželství. Ta za dob křesťanského středověku byla církevní autoritou pevně zasazena do sociálního řádu světa, a posilovaná i skrze legislativní aparát. Pro středověk byla instituce manželství základním kamenem rodiny, umožňovala sociální a kulturní reprodukci a pomáhala člověku usadit se do společensky preferované pozice v rámci společenského světa. U sňatku mezi světskou 26
autoritou bylo manželství používané na upevňování vzájemných vztahů a často i uklidnění politických vztahů, které by jinak končily válkou. Pevnost sňatku pak byla posilovaná jeho neměnností zajišťované díky autoritě církve. Důsledkem bylo vytvoření sociální koheze. V případě vzácného zrušení sňatku se vždy jednalo o situaci, kdy by v důsledku trvání sňatku došlo k sociální destabilizaci. Příkladem může být nepodlost, která by následně skončila bojem o majetek. Dnes instituce manželství už dávno nepřináší pevnost a kohezi, jakou měla dříve. Stále je cítit sociální tlak na plnění toho, co veřejný konsensus považuje za „správné“ manželství, ale tento tlak je spíše odkazem minulého století. Generace 21. století už potřebuje instituce ve formě smluv, pro alespoň nějakou jistotu jedinců ve společnosti. Sociální funkce už je plněna pouze formálně. Odklon od tradičního manželství je tak velký, že už dnes není vyvíjen ani velký tlak na reprodukci. Příkladem jsou rodiče, kteří v dnešní době nechtějí mít děti13 z ekonomických či egoistických důvodů. Druhou formou je pak vzestup „singles“, tedy těch, co chtějí cíleně žít sami a nechtějí do tradičního manželského a partnerského svazku vstupovat vůbec. Důsledkem je i silnější sociální a kulturní reprodukce tradičních společností, oproti těm moderním. I v rámci pozic v tradiční rodině dochází k velké změně oproti středověku. V případě ženy došlo v minulém století ke značnému zlepšení jejího sociálního postavení. Stále zůstává vidět rozdílnost v možnostech ženy v zaměstnání, platu, prezentaci na veřejnosti. Odkaz středověké ženy zavřené doma, pracující v neveřejné sféře společného života, vytvořil řadu stereotypů, které ženy musí pomalu, ale jistě bourat dodnes. Jasná je pak změna postavení dítěte. Dnes jedinec brán za plnoletého, tedy dospělého, až v 18 letech. Je mu dán dostatečný prostor na socializaci, která je nutná pro jeho zapojení do vyspělé společnosti. Navíc je sekundární socializace různě legislativně podpořena, ale i vyžadována. Socializace Primární fáze trvá přibližně do tří let. Její průběh dnes i ve středověku je stejný. Hlavním činitelem je vztah dítě – rodiče. Během této doby dochází k učení jazyka a vzorců chování od rodičů a blízkého okolí. V případě středověkého i dnešního člověka - dítěte je jedinec obklopen světem, který probíhá na základě pro něj nepochopitelných zákonitostí, 13
Nezahrnuji zde lesbičky a gaye, kteří dětí chtějí, ale mají různá biologická a legislativní omezení.
27
majících svůj vlastní režim. Středověké dítě se střetává s křesťanskou kulturou skrze rituály, které provádí jeho rodiče doma, či je jejich součástí v rámci komunity, setkávající se během svátků a důležitých událostí v kostele. Procesem socializace je tak dítě uvedeno do křesťanské kultury, kterou mu předávají rodiče a ve které bude žít po celý svůj život. Tím má vytvořený pevný rámec života ve společnosti, na rozdíl od dítěte dnešní společnosti. To musí dnes čelit střetu více rozličných možných rámců chování v životě. Sekundární socializace je dnes mnohem intenzivnější než ve středověku. Díky mnohem rozvinutější dělbě práce, je nutné, aby fungovala celá řada institucí, umožňujících dostatečnou socializaci v rámci různých sociálních vrstev a rolí. Nejvýznamnějším činitelem je pak náš vzdělávací systém. Ten má dopad na dítě už od 3 až 4 let, při nástupu do školky, a měl by končit nejdříve dokončením základní školy. Tento vzdělávací proces pomáhá vytvářet společné hodnoty a vnímání světa nad rámec jen přímé komunity vesnice, města, či státu. V rámci sekundární socializace také dochází k výběru referenční skupiny, ke které chce jedinec náležet. Na vesnici je ale možnost výběru referenční skupiny tohoto jedince značně omezená. Nachází se ve značně homogenní skupině, která se skládá z jedinců v rámcích stejné sociální třídy, a v místě s nízkou úrovní dělby práce. Dítě se stává plnohodnotným členem společnosti. Ve středověku o to rychleji, protože zde je dítě bráno jako malá verze dospělého. Rodičovská potřeba je, aby se co nejrychleji začlenilo na svou pozici ve společnosti a v pracovním procesu, a to velmi často na stejné pozici jako mají rodiče. Důsledkem je nízká důležitost sekundární socializace. Jakýkoliv odpor je téměř nemožný. Kromě negativní reakce rodičů na neplnění očekávání společnosti, a ta se objevuje i u dnešních rodičů, je zde naprosto jasné existencionální ohrožení jedince skrze hladovění a ublížení na zdraví. Ve středověkém městě je situace velice odlišná. Je zde méně homogenní společnost díky rozvinutější dělbě práce. Také je zde široká škála lidi, kteří se nacházejí na různých místech v sociální hierarchii společnosti, a to jak ve vertikálním tak horizontálním směru. Je zde tedy o mnoho širší možnost výběru v referenčních skupinách, ke kterým se může snažit mladý jedinec připojit. Člověk zde není tolik souzen jen pro svou vrozenou příslušnost k rodině, jako na vesnici, ale skrze potencionální členství v různých sdruženích města, které nahrazující tradiční model rodiny jako základního kamene společnosti. Tato sdružení, spolky a cechy nabízí sociální jistoty, které lidé ztrácí při odchodu z tradiční společnosti venkova, založené na mechanické solidaritě. Význam těchto spolků stoupá od roku 1300, kdy získávají 28
různá legislativní práva a snaží se o decentralizaci moci panovníka. (Le Goff, Rossiaud 2003: 152) Rozdílnost mezi vztahy na vesnici a ve městě můžeme vidět i dnes, přestože oproti středověku došlo k ohromnému posunu. Město nabízí mnohem větší výběr možností pro sekundární socializaci než vesnice, ta ale díky informačním technologiím není až tak uzavřená jako vesnice středověku. I tak si ale udržuje charakter místa, kde se lidé znají navzájem a mohou na sebe spoléhat díky společné sounáležitosti vesnice. Navíc nově příchozí na vesnici mají problém začlenit se do této komunity pro její uzavřenost. Jedná-li se o měšťana, je zde i jistý sociálně diskriminační pohled, který byl zřejmý i v době středověku. Identita Tu lze popsat jako charakteristické rysy jedince, či skupiny, vycházející ze sociální charakteristiky (Giddens 1999: 550). Jedinec je ovlivňován společnou kulturou, která určuje tyto charakteristické rysy a formuje identitu. Tento vliv působí během obou fází socializace. Výsledkem je předávání hodnot, zvyků a pohledu na svět uvnitř společnosti a dochází tak ke kulturní reprodukci, předávání zvyklostí, mravů, ale i stereotypů, dalším generacím. I identita středověkého člověka je upevňovaná skrze realitu každodenního života. Prostřednictvím setkávání „tváří v tvář“ s jedinci společné komunity a i s neustálým vlivem kulturního významu křesťanství, je identita středověkého člověka utvářena v rámci společné subjektivní reality, kde jednou ze složek této reality je i neviditelný svět křesťanství. Člověk je neustále směřován zpět ke své zrozením získané společenské roli ve společnosti. Tím mu náboženství určuje jeho identitu, nutnou pro fungování společnosti.
Člověk sám sebe
identifikuje jako božího tvora, křesťana, upevňuje svoji sociální pozici a roli skrze interakce s druhými příslušníky téže křesťanské společnosti. Středověká identita je tedy sociální konstrukt stavěný na náboženství. Dnešní člověk sám sebe také poznává skrze interakci s jinými, ale není zde už tak silný ideologický tlak, určující jeho místo v subjektivní realitě světa. Nicméně dopad vrozeného odkazu předků dopadá na jedince i dnes, a to stejným principem kulturní reprodukce. Jedinec se rodí do sociálního systému, který z části určuje jeho budoucnost. V důsledku tento jev omezuje sociální mobilitu jedince v rámci hierarchie společnosti. Oproti středověku je zde ale očividný nárůst šance na sociální vzestup. (Odsouzeni k manuální práci)
29
Středověk se, ve své podstatě, snaží o upevnění všech věcí v realitě jejich pojmenováním, tedy objektivizací, která má za cíl zařadit pojem do subjektivního reálného světa. Navíc je každému předmětu dána i pozice v rámci náboženské či světské rovině14. Každý člověk je zařazen do světa. Proto každé řemeslo ve středověku nese název, každý člověk je něčím specifickým. Pro každé řemeslo a pozici v hierarchii je zaveden název (Janoutka, Linhart 1984). Tento jev se projevuje, až k nesociálním složkám společnosti, jako byly jména pro chladné zbraně napříč středověkem, či kanóny pozdního středověku. (Huizinga 2010: 253,254) Jazyk a vědění Zde najdeme asi nejrozsáhlejší rozdíl oproti středověku. Ve středověku je naprostá dominance mluveného slova nad psaným projevem pro nevzdělanost naprosté většiny společnosti. Jazyk umožňuje objektivizovat význam věcí bez jejich přímé účasti tady a teď. Pokud k tomu přidáme absenci možnosti psát15, stává se mluvené slovo velice důležitým aspektem sociální interakce. Člověk ve středověku je proto nucen pravidelně trénovat svoji paměť a spoléhat na ni ve všech sférách života. Proto velkou společenskou váhu mají názory starších mužů, kteří mají mnoho zkušeností a jejichž slovo bylo pravdivé tak dlouho, jak paměť sahá. (Le Goff 1999: 32) Dnešní doba, kdy naprostá většina evropské populace umí číst a psát, je naprosto odlišná od středověké situace. Díky propojenosti světa a komunikačním technologiím se stává psané slovo tak běžné jako mluvené, a v jisté míře pomalu, ale jistě nahrazuje mluvené slovo celkově. Ve středověké společnosti byly písemnosti všeho druhu symbolem naprosté stálosti, často nesoucí významné informace. Psané smlouvy měly obrovskou moc v sociálním světě středověku. Dnes je psané i to, co si velice často ani nezaslouží být vyřčeno. Psaných informací je tolik, že je velice obtížné vybrat ty správné a tento problém narůstá i v důsledku toho, že kdokoliv může být autorem. Mluvené slovo je tedy nejčastějším učícím nástrojem středověké společnosti. Ať už to v mateřském jazyce, které učí, vypráví a předává informace, tak i to v latinském jazyce, které je nesrozumitelné, a tudíž o to mystičtější, budící respekt a kázeň u každého dobrého 14
V důsledku boje o investituru předává panovník biskupovi žezlo (symbol světské moci), a papež prsten a berlu (církevní předměty). 15 Vzdělání se rozšiřuje mezi měšťany v průběhu středověku už od 12. století. Na venkově se tak děje až od 15st. Tuto schopnost mělo možnost získat jen několika málo jedinců v několika regionech a vzácně. (Le Goff, Cherubini 2003: 118)
30
křesťana. Výsledkem je, že řada věcí nutných pro běžný každodenní život, se předává skrze příběhy, které mají kontext morálního poučení, například z bible. Další formou jsou pak rýmovačky na recepty v kuchyni a návody na výrobu. Různá lidová rčení a říkanky jsou tak hluboko zakořeněné v sociálním vědění, že i křesťanství je využívá při svých kázáních prostému lidu, aby bylo srozumitelnější a pochopitelnější pro světský každodenní život. (Huizinga 2010: 258) Druhým možným vyjádřením objektivizace středověku jsou malby, které zobrazují různé lidi ve společnosti. (Le Goff 1999: 33,34). Malby se často nachází v kostelech, a jejich obsah se liší podle jedinců, kteří navštěvují daný kostel. Většinou jsou cílené na rolnický život, a proto je velice často vidět v průběhu středověku malby pracujících rolníků, kteří svou útrpnou prací dosahují vykoupení za prvotní hříchy i hříchy své. Jejich výraz při práci je plný odevzdání boží vůli, pozitivní a budící motivaci k práci právě prostřednictvím náboženství. Habitus Vzorce chování, které se opakují, se postupně promítají do habitu. Habitus lze chápat jako sadu schopností, dispozic a předpokladů, které jsou dány jedinci skrze socializaci, tedy od společnosti. Tyto charakteristiky určují, jak se rozhodujeme v reálném světě, tedy určují směr, jakým máme možnost se rozhodovat. Stejně tak ale ovlivňují směr našeho pohledu na tento svět. (Harrington 2006: 423) V průběhu středověku se tedy do habitu promítají nové vzorce chování, zejména pak díky vlivu křesťanství, které přináší nové náboženské rituály. Jelikož je ale křesťanství začleňováno do původního habitu společností, dochází k úpravám rituálů křesťanství tak, aby rozdíl v habitu nebyl natolik velký, aby vyvolával nepochopení. Navíc kněží jsou pak lépe socializování do skupiny a mohou snadněji socializovat prostý lid směrem ke křesťanství. To, zejména ve středověku, vede k přejímání řady svátků a zvyklostí z dřívějších kulturních zvyků. (Huizinga 2010: 258) To vede k momentům, kdy kněz využívá „pohanský“ rituálů dřívější doby. Habitus takto ve společnosti usnadňuje jednání socializovaných jedinců. Toto usnadnění spočívá ve správné identifikaci sociálních faktů a vyhodnocení nejvhodnějších vzorců chování pro jedince v dané situaci. Středověký člověk tedy ví, že pokud se rozezní zvony, je to signál pro setkání komunity v místech, kde dochází k bohoslužbě. Ví, že v případě náhlé situace, zde bude mluvit vedoucí osobnost komunity, lenní pán, či kněz. A ví také, jak se má chovat v jednotlivých případech, jak se dívat se na řečníka, respektovat ho, či
31
upřít zrak na zem. Habitus funguje stejně tak dnes, jen je jeho rozsah mnohem větší díky širší a komplexnější společnosti. Instituce Instituce vycházejí ze vzorců chování, se kterými se setkáváme pravidelně pro jejich funkci ve společnosti. Jednoduše lze tento proces popsat jako změnu, kdy se ze zvyku stává mrav. Ze situace, kdy se něco dělá určitým způsobem, se situace mění na moment kdy, společnost očekává, že se daná situace bude řešit dřívějším zaběhnutým způsobem, na kterém se shodnul veřejný diskurz. Instituce se tak stávají nástrojem sociální kontroly a stability, která je často následně podpořena legislativou skrze autoritu. Tím dochází ke kontrole jedince pomocí tlaku společnosti, aby jedinec lépe fungoval v rámci společnosti. Stejným způsobem dochází v raném středověku k vytvoření instituce, která se několik století stává dominantní institucí, zastřešující celou společnost latinské Evropy středověku. Tato instituce umožňuje vytvoření nové společenské identity člověka, ve formě identifikace druhého jako křesťana. Tato identita se stává širokým pojítkem napříč kontinentem a dává možnost uskutečnit tak komplexní spolupráci a přesuny lidí, jaké byly nutné pro uskutečnění křížových výprav a náboženských poutí, bez možnosti předávat informace rychle na velké vzdálenosti. Avšak dopad církevní instituce na společnost není jen v rámci identity jedinců, ale promítá se i na jednotlivé úrovně napříč sociální hierarchií. Ovlivňuje sňatky panovníků a mezistátní smlouvy, stejně tak ustanovuje instituce v rámci měst a vesnic, které podporují dále směřování společnosti a její reprodukci. Tedy podporuje sociální stabilitu skrze omezování násilí uvnitř křesťanské společnosti. Středověká společnost měla tendence vytvářet instituce na všech úrovních a pro každou situaci. Příkladem může být dílo o bitvě u Bouvines ve formě kroniky Viléma Bretaňského (Duby 1997). Ta to bitva byla konstruovaná na základě instituce turnajů, které jsou častou bojovou kratochvíli středověké šlechty. Tato bitva, rozhodující zejména pro Francii, ovlivňuje celou společnost svou mytickou představou o této bitvě, která se nese v duchu rytířstva, po několik následujících století. Vytváří formu instituce „slušného“ válečnictví, kterou se sluší mezi křesťany dodržovat. Dodnes existují definice toho, co je a není válka. Existují regulace toho, co je považované za přiměřené válčení, jako je nepoužívání určitých zbraní či cílení civilních objektů. Ustanovujeme instituce, které všechno pečlivě 32
sledují a regulují a v případě porušení informují světovou veřejnost a budí pohoršení a perzekuce vůči narušiteli pravidel. Avšak tyto instituce nemají ve všech ohledech takovou autoritu, aby zamezily porušování někým, kdo používá moc ve formě násilí. Podobná situace byla i v rámci středověku, kdy papež zakázal používání kuší proti křesťanům. Uplatnitelnost tohoto zákonu však byla velmi problematická a sahala přesně na tu hranici, kde začínaly sousedské spory ústící v bojový konflikt. Lze souhlasit s M. Foucaltem, který ve svém díle Dohlížet a trestat popisuje specifičnost procesů spravedlnosti v historii. Jejich průběh, důkazy, mučení, doznání, tresty a smrt. Vše je specificky objektivizované skrze provedený zločin. (Foucault 2000: 67-86) To je vidět v průběhu celého středověku, kdy právo na vykonávání trestu přechází postupně ze šlechty a církve na městské správce. Každý prohřešek proti středověké společnosti je specificky potrestán. Velice často se tak děje veřejně, aby společnost měla možnost vidět trest následující po zločinu. Podpořením legislativy trestu dochází k sociální kontrole za pomoci lidského strachu z bolesti. Církevní legislativa dostává svou nejbrutálnější podobu v pozdním středověku s příchodem procesů čarodějnictví a činností inkvizice. Dnes už v západním světě tresty nejsou veřejné a ani násilné. Dnes funkce instituce trestu není společenská, ale individuální. Výjimkou jsou například tresty smrti v Americe, které mají sociální funkci či veřejné tresty v Asii a Africe. Církevní organizace středověku tak spravuje řadu menších institucí, které jsou spolu konzistentní a symbiotické. Navazují na každodennost života člověka v mnoha situacích a usnadňují mu jeho průběh. Spolu s legislativní podporou autority vytváří stabilní sociální řád se specifickými pravidly, podpořenými sankcemi v případě jejich porušení a odměnou společenského souhlasu v případě jejich dodržování. Dnes je sociální řád postaven na veřejném konsenzu a legislativě institucí. Avšak mnoho těchto institucí má svůj základ právě ve středověkých mravech a zvyklostech. Na základě těchto institucí je člověk v každý moment nucen plnit svou společenskou roli. Tato role je forma typizovaného chování, které se očekává na základě habitu a institucí. Role takto usnadňuje identifikaci pozice člověka v subjektivní realitě společnosti, tedy mu říká, jak má reagovat na okolí. Stejně tak napomáhá společnosti pochopit jednání jedince a jeho zařazení do každodenní reality. Středověký člověk se také musel adaptovat na nové role, avšak v porovnání s plurálním dneškem, velice pomalu.
33
Jak už jsme řekli, je středověk obdobím institucí, tudíž je i obdobím rolí, které definují člověka v každém určitém momentu jeho života, ale stejně tak i po smrti. Uvnitř společnosti se objevují určitá pole působností rolí, které staví člověka do různých pozic. Například situací, kde se musí mistr kovář poníženě klanět církvi a šlechtě, ale i on sám je takto respektován mezi jeho tovaryši a společností v místě, ve kterém žije. Podobný velice komplikovaný systém se objevuje v rámci šlechty a církve, kde se může role měnit na základě příslušné instituce, kterou zrovna zastává. Tímto dochází k vytvoření mnoha systémů, které existují vedle sebe, ale nemusí se navzájem propojovat.
34
Závěr Středověk není dobou temna, kdy se všichni vraždí navzájem. Není dobou bez práva, inteligence, společnosti, a kulturního rozvoje. Je dobou, kdy se z pozůstatků antické civilizace rekonstruuje nová společnost, která jednou dá vzniku modernitě a ovlivní kulturní odkaz půlky světa. Sociologie, se svou snahou o výzkum společnosti, je nucena pohledět na historický kulturní odkaz této doby, která tak ovlivnila budování moderního západního světa. Vliv náboženství byl obrovský. Tento vliv působil ve směru k budoucí sekularizaci hned ze dvou důvodů. Křesťanství samo kázalo rovnost mezi lidmi, a tato část se později stane zdrojem reforem a nepokojů. Za druhé rozvíjelo vzdělanost, která vede k racionalizaci lidského jednání. Úpadek vlivu církve se střídá s dobou, kdy se vrací k moci a vlivu, ale pokaždé je její vliv o něco menší díky stále racionálnějším lidem. I dnes víra stále hýbe světem, avšak křesťanství už není zastřešující institucí společnosti, tak jako tomu bylo ve středověku. Příkladem nám mohou být dvě země odkazu křesťanství. Polsko, které je stále silně katolické a sociální řád je zde netolerantní k potratům a homosexualitě, právě v důsledku silného vlivu církve. Církev má funkci morálního řádu, který udržuje společné hodnoty a pohled na svět, nicméně už nevytváří pevnou nadnárodní identitu mimo Polsko. Druhým příkladem jsou Spojené Státy Americké, které mají národní hrdost propojenou právě s odkazem protestantství, které tak nadchlo Alexise de Tocquivillela. Vliv církve je viděn právě na vytváření pevné národní sociální koheze, ale už ne tolik na morálním řádu. Vliv náboženství se nám dnes více či méně prezentuje prostřednictvím medií. Ukázka toho, co dokáže náboženství ve své radikální podobě, máme možnost vidět denně. Tento teror se stává pomalu součástí naší každodennosti a dává do pohybu celou společnost směrem k radikalizaci a etnocentrismu. Jedná se například o Islámský stát, strašák liberálního a kapitalistického západu, který se svou tvrdou kontrolu společnosti, obhajovanou náboženským řádem, dopadá na každodennost jedince ve všech jeho aspektech. Avšak tato situace není tak odlišná od náboženství středověku, které mělo možnost ukázat svou brutalitu několikrát během středověku, kdy dochází k náboženské radikalizaci v rámci evropské společnosti. Příkladem náboženské agresivity ven, pak bylo uskutečněno několika křížových výprav, které utvářely dichotomickou pozici západu a blízkého východu a představily novou verzi válečníka ve službách boha. Tento válečník podléhá a naslouchá jediné náboženské autoritě. Baumanův výklad strojů na smrt a těch kdo je obsluhují v díle Modernita a
35
holocaust, či Milgramův experiment z roku 1963 nám ukazují, jak daleko dojde člověk podléhající ideologické autoritě. Evropská středověká společnost byla mnohem pevnější, než je naše Evropská společnost dnes. Sociální koheze byla utvářena skrze instituci náboženství, snažila se zasahovat do diplomatických vztahů křesťanů mezi sebou a zamezovat násilí mezi nimi. Avšak mnohem větším pojítkem pro Evropu byla společná identita božího stvoření, která je společná pro všechny lidi ve středověku latinské Evropy a potvrzující se v každodennosti. V současnosti je Evropa ve fázi snažení se o integraci do Evropské unie, avšak v důsledku řady krizí, ať ekonomických či válečných, je naprosto jasné, že chybí společná identita Evropana ve formě středověké nad-etnické identity křesťana. V rámci velké demografické změny ve středověku dochází k vzniku měst. V těchto městech jsou lidé vykořenění a mají větší prostor pro své individuální cíle a hledaní skupin, které mají podobné cíle jako jedinci sami. Město dává větší svobodu, větší příležitosti a nižší kontrolu sociálního systému v podobě anonymity. Trend stěhování se do měst dnes už není takový jako dříve, zejména pak ti bohatí chtějí žít v klidu, nejlépe na okraji města v suburbárních oblastech, kde mohou využívat výhody města a vesnice najednou. Jedinec dnes prochází podobnou situací, jako byla krize při vzniku moderní společnosti, ale i ve středověku. Rozdílem je doba trvání. Ta umožnila středověkému člověku přizpůsobit se bez tak obrovských transformačních bolestí. I tak se ale lidé, přesouvající se ze sociálního
systému
pospolitosti
vesnice
do
nové
společnosti
města,
procházejí
procesem vykořenění. Ze skupiny, kde se všichni znají, starají se o sebe navzájem a cítí vzájemnou sounáležitost, se dostávají do nové anonymní skupiny, kde jsou odkázáni sami na sebe. Stejně je ovlivněna i dnešní společnost, kdy vykořeněnost může vzniknout v důsledku plurality mnoha kultur. Touto prací jsem chtěl prokázat důležitost kulturního odkazu středověku a jeho analýzy pomocí sociologické perspektivy. Význam středověkého uspořádání a vysvětlování světa a jeho výzkum, nám může pomoci pochopit současný vývoj světové společnosti a predikovat její směr.
36
Zdroje Sociologická literatura Berger, Peter, Luckmann, Thomas. 1999 Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Foucault, Michel 2000. Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin Giddens, Anthony. 1997. Sociologie. Praha: Argo Harrington, Austin, a kol. 2006. Moderní sociální teorie. Praha: Portál Vido, Roman. 2011 Konec velkého vyprávění? Sekularizace v sociologické perspektivě. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Historická literatura Duby, Georges. 1997. Neděle u Bouvines 27. Červenec 1214. Praha: Argo Huizinga, Johan. 2010. Podzim středověku. Praha: Paseka Janoutka, Miroslav, Linhart, Karel. 1984. Zapomenutá řemesla vyprávění o lidech a věcech. Praha: Svoboda Le Goff, Jacques, a kol. 2003. Středověký člověk a jeho svět. Středověký člověk. Praha: Vyšehrad Cherubini, Giovanni. Kapitola: Rolník a zemědělství Rossiaud, Jacques. Kapitola: Měšťan a život ve městě Geremek, Bronislaw. Kapitola: Člověk na okraji ve středověku Rossiaud, Jacques. Kapitola: Měšťan a život ve městě Le Goff, Jacques. 2005. Hledání středověku. Praha: Vyšehrad
37
