názorně NÁZORY A KOMENTÁŘE STUDENTŮ IKSŽ FSV
číslo 2
Snad Evropa na Ukrajině nezopakuje historické chyby Ondřej Krutilek
Ukrajinská krize přinesla historicky první oběti evropské integrace. Jde o desítky lidí odhodlaných na počátku protestů mírumilovně deklarovat svou představu o směřování země dohnaných po měsících ignorování až k zoufalství, které vyústilo v násilí. Zatímco Rusko zareagovalo okamžitě, po Krymu se projíždějí obrněné transportéry Vladimíra Putina a vojáci odzbrojují příslušníky ukrajinské armády, Evropská unie svolává radu ministrů a bude o celé záležitosti debatovat. Brán ěn í svo bo dy v eu rech
Není to nic jiného než plivnutí do obličeje všem obětem nepokojů. Ukrajina totiž doopravdy stojí sama proti Rusku a nezbývá jí než čekat jak se k situaci Evropa postaví. Ta spíš než obhajobu demokracie, lidských práv a ideálů svobody, kterými se jinak při každé příležitosti zarputile ohání, řeší, kolik přesně by intervence a stabilizace Ukrajiny stála průměrného německého důchodce eur. Jedním z důvodů vzniku Evropské unie byla snaha vytvořit po dvou světových válkách silný evropský pakt, který bude vzájemně tak nerozlučně provázaný, že fakticky znemožní vznik srovnatelně gigantického válečného konfliktu
na evropském území. Zdá se, že Německo nemá v blízké době v plánu ovládnout svět, takže EU svůj úkol skvěle plní? Mohla by ho plnit, kdyby dokázala rozšířit své geopolitické vnímání Evropy i o státy, které zrovna nesplňují bruselské kvóty pro HDP optimálního evropského státu. A tak se může klidně stát, že velký hráč se silným, autoritativním režimem opět menšímu sebere část území a pak ho spolkne celý. Evropská unie možná vytvoří speciální misi, která se pojede podívat na Krym, usoudí, že jsou etničtí Rusové perzekvováni a že si
Dokud se Evropská unie nedokáže spojit do silného jednotného soustátí, zůstane jen strašákem do zelí, kterého bez námahy sfoukne každý silnější poryv větru. Rusko může Krym nechat společně s územím Ukrajiny na východ od Dněpru. Evropská unie nenabídne nezbytnou finanční pomoc západní Ukrajině a ta zůstane existenciálně
závislá na východní industriální části, tedy potažmo na Rusku. Bru sel n ebo M n i ch o v?
V roce 1938 byl lord Walter Runciman vyslán západními mocnostmi do Sudet, aby se podíval, jak se sudetským Němcům v Československu žije. Zjistil, že Henleinovi se u nás nelíbí a byl by mnohem raději, kdyby se mohl se svými kumpány připojit k sílícímu Německu, které se zrovna dostává z krize, nabízí práci a jednotící ideál. Walterovi Runcimanovi to přišlo rozumné, vyřídil zprávu doma a Mnichovské dohodě nestálo nic v cestě. Teď se nám za ni západní státy omlouvají a dušují se, že je to hloupost, kterou by nikdy znovu neudělaly. Doufejme, že se v budoucnosti nebudeme muset omlouvat Ukrajině. Pokud má být Evropská unie schopná plnit svou roli, musí být jednotnější a tím pádem silnější. Můžeme na evropské úrovni jednat o ideální podobě vzdělávacího systému, těžko se ale touto formou dají řešit citlivé otázky zahraniční politiky, zvlášť když vyžadují rychlou reakci. Dokud se Evropská unie nedokáže spojit do silného jednotného soustátí, zůstane jen strašákem do zelí, kterého bez námahy sfoukne každý silnější poryv větru.
někdo musí z kola ven martin svoboda
V žurnalistické džungli snad neexistuje větší protiklad než PRisté a kritici. Jedni mají za úkol produkt vychválit, jak jen to situace umožňuje, druzí naopak odhalit každou jeho slabinu, poukázat na ni a vyvodit z ní patřičný důsledek. Jenže stejně jako se tato povolání odpuzují, se oklikou zase přitahují, protože jedno bez druhého nemůže existovat.Velmi silnou třecí plochu nabízí filmový průmysl, protože tuzemské snímky jsou málokdy kvalitní, podobně málo často výdělečné a v pokladnách se počítá s každým divákem. PRisté většinou čelí předem prohranému boji a jde jen o to prodělat co nejméně. Na straně druhé najdeme mnohem drzejší (a početnější) recenzenty než u jiných kulturních odvětví, kteří si moc často neberou servítky, protože konkurence v psaní o filmech je příliš velká a je třeba překřičet co nejvíc kolegů. U fi lm u to vře
Recenzenti a PRisté se nejčastěji setkávají na novinářských projekcích, které distributor
pořádá, aby pak většina zvaných rozhlašovala, že chystaný film je příšerný a diváci by se mu měli vyhýbat obloukem. Není tedy divu, že filmaři a jejich kolegové z marketingu mnohdy nabývají dojmu, že pořádáním těchto projekcí škodí sami sobě.První, kdo porušil nepsané pravidlo jejich pořádání, byl celkem pochopitelně tým Zdeňka Trošky. Kritiky nenáviděný tvůrce odmítl být terčem dalších výtek a novinářům už několik let neumožňuje zhlédnout jeho počiny zdarma a v předstihu. Kromě moha nevýrazných projektů se k němu vloni přidal distributor Donšajnů Jiřího Menzela. Věděl proč. Opět šlo podle následných recenzí z klasických projekcí o jeden z nejhorších počinů sezóny.Dnes se běžné říká, že jakmile nemá film stanovenou novinářskou projekci, vědí jeho autoři, že se jim dílo hodně nezdařilo. A platilo to zatím bez výjimky. U chystaného snímku Fair Play se však občasný konflikt posunul na zcela novou úroveň. Novinářská projekce se sice koná,
Glosa: leonardo si ho stejně nezasloužil Tak toho Oscara zase nedostal. Zase. Internet tím pádem logicky obsadilo několik táborů. Soucitní s heslem: „Leo neboj se, příště to už určitě vyjde.“ Ironičtí posměváčci, kteří se nesmírně baví vytvářením neuvěřitelného množství memů na DiCapriův lehce zarmoucený obličej během vyhlášení vítěze za nejlepší mužský herecký výkon, který obdržel Matthew McConaughey. A nakonec rozhořčení stěžovatelé s otázkou: „Jak je to možný? Vždyť ve Vlkovi
byl boží!“ Nezbývá než s rozhořčenými souhlasit. Vždyť mají pravdu. Ve Vlkovi byl doopravdy boží a předvedl vskutku úctyhodný výkon, který baví diváky napříč generacemi. Bohužel však neukázal nic nového. Pusťte si Letce nebo Velkého Gatsbyho a zjistíte, že DiCaprio ve Vlkovi je brilantně vypiplanou esencí dvou předchozích postav, kterou z něho vykřesal hlavně režisér Martin Scorsese. Leonardo prostě cílevědomé, ambiciózní,
ale byl na ni zván jen menší okruh recenzentů. Logické důvody jako malá relevance nebo důvěryhodnost média jsou ale nahrazeny osobnějšími motivy. Populární bloger František Fuka například nebyl pozván, protože se ošklivě vyjadřoval k předchozímu filmu distribuční společnosti Čtyři slunce. Zápletka se při o střu j e
Tím padá základní bariéra PR, jež se vůči negativním názorům oficiálně chová korektně a nerozlišuje podle nich novináře na „dobré“ a „špatné“. Distribuční společnost Negativ má vůbec podivnou PR strategii. Na novinářské projekce často zcela nesmyslně neakredituje, aby pak byl během promítání sál poloprázdný, což působí vyloženě kontraproduktivně. Především byla narušena křehká symbióza v důvěře mezi PRisty a novináři, která je pro práci obou skupin zásadní. Mají se teď kritici bát kritizovat? Mají PRisté tvořit blacklisty nevhodných osob? bezohledné a lehce vyšinuté boháče umí na jedničku. Také po právu obdržel za Letce i Vlka Zlatý glóbus. Bohužel se však, nebo možná bohudík, Oscary udělují za opravdu mimořádné výkony. DiCaprio byl ve Vlkovi mimořádný, ale v něčem, v čem už víme, že dokáže být mimořádný. Nepřekvapil. Až mimořádným způsobem zahraje něco nudného, možná ho Akademie ocení spíš, než když se bude dokola koupat v penězích a šňupat kokain.
přemysl adamec
Nezavírejme vrátka před Krylovým odkazem tomáš miklica
3. března 1994 nese český stát už čtvrtým rokem název Česká republika, přes rok je bývalou částí federativního soužití Česka a Slovenska, přes rok je na mapě zcela samostatným subjektem. Ne tam, ale až za jeho hranicemi ovšem v tento den umírá jeden z výrazných symbolů boje za demokracii, hlas protestů proti komunistické nadvládě, básník a písničkář Karel Kryl. Že naposledy vydechne právě v německém Mnichově, kde po exilu v roce 1969 rodák z Kroměříže žil, je příznačným důsledkem toho, co pro něj polistopadové Česko představovalo. Totiž zklamání, se kterým nechce mít nic společného. Krylů v o d kaz ži j e
Když si nyní po dvaceti letech připomínáme jeho podíl na protikomunistických náladách v normalizované společnosti, zjišťujeme, že Krylův odkaz žije jakoby nezávisle na něm i jeho pozdním rozčarování ze společenského vývoje. Nejzávažnějším omylem je fakt, že Karel Kryl a jeho názory nejsou vnímány komplexně. Vzdor tomu,
že byl aktivním bardem ještě dlouho po roce 1968, právě období kolem příjezdu vojsk Varšavské smlouvy „na obranu“ komunistických ideálů je s jeho jménem spjaté. A byť se takřka všeobecně ví o jeho následném působení ve Svobodné Evropě, další vzpomínanou momentkou z jeho života je potom až vystoupení s Karlem Gottem na balkónu Melantrichu na Václavském náměstí. Nikoliv jako plnohodnotného glosátora a komentátora dění kolem něj, ale výhradně jako bratříčka, který zavírá vrátka, případně jako jdoucího na smrt, jež nás oslovuje latinsky, si připomínáme Karla Kryla. Svou zásluhu na zkreslení Krylova odkazu mají nepochybně i jeho následovníci, ať už samozvaní nebo uznaní veřejností. Na jedné straně Krylovy protiválečné písně špatně chápe „kejklíř“ Daniel Landa, když jim podupáváním těžkých bot dává militantní příchuť, případně píseň Král a klaun chápe jako cosi, k čemuž se hodí zvrácené rally aranžmá. Na straně druhé potom svým způsobem (ale nikoliv
Glosa: Oscarový čtvereček instantní radosti Na tom, že Leonardo di Caprio včera nezískal Oscara, není nic zajímavého. To už je v podstatě klasika. Mnohem větší popularitu si získala moderátorka slavnostního večera Ellen Degeneres. Ta si během moderování odběhla do první řady mezi Brada Pitta, Julii Roberts a Meryl Streep vyfotit nejsdílenější selfie všech dob. Spoušť zmáčkl Bradley Cooper, kterému se další hvězdy do záběru skoro nevešli. Byla by to nejlepší
selfie, jen kdyby měl Bradley delší ruku, okomentovala Ellen výslednou fotografii. Letošní filmové ceny nebyly výrazné zaslouženě či nezaslouženě proměněnými nominacemi. Zaujal skleněný přístřešek chránící před deštěm, roznášení pizzy a focení se telefonem. Jak mohl neostrý a přesvícený autoportrét hvězd během dvou hodin na Twitteru nabrat přes dva miliony sdílení?
záměrně) zesměšňuje Krylův odkaz Tomáš Klus stylizovaný do role smíška až kašpara. Oba z Kryla nepokrytě vycházejí, oba však mají své fanoušky a svou vlastní hudební tvář, která se sice ke Krylovi obrací, ale nechápe ho správně. d ěd i ctví pů lkacíře
Zpověď a dědictví „půlkacíře“ tím vším trpí a s ním i my, ať už jako posluchači Kluse či Landy, ale především coby občané státu, k němuž Kryl částečně ušlapal cestu. Protože Kryl není jen symbolem něčeho dávno zapomenutého, není pouze výkřikem zpod pásů sovětského tanku. Naopak jde o vizionáře, který se mnohem dříve než kdo jiný začal vzdor okolní euforii téměř hrdinně zabývat tím, zda opravdu jdeme coby národ správným směrem. Úplným poznáním jeho myšlenek a názorů bychom se takové odpovědi mohli přiblížit. K tomu by ovšem bylo potřeba zavřít zpěvníky a otevřít oči. Dvacetiletá připomínka jeho úmrtí je více než vhodnou příležitostí.
Rozzářené fotografie s hashtagem ‘‘selfie‘‘ jsou už tak oblíbené, že jim nemůžou konkurovat ani úsměvy čerstvě narozených miminek. Na internet je posílá americký prezident Barack Obama, papež František či babičky z reklamy Vodafone. Je to milé a líbivé – na první pohled. Na pohled druhý je zřejmé, že jde jen o nekvalitní a podivně ořezané čtverečky instantní radosti. nikola chomátová
Egypt na cestě k “demokracii” iva melíšková
Egypt touží po demokracii. Ve snaze jí dosáhnout každý rok mění vládu a doufá, že ta nová bude lepší. Ale ukazuje se, že ani třetí (i když jen prozatímní) prezident za poslední tři roky nemusí být zárukou demokratických změn. Kdy to ale pochopí i sami Egypťané?
Egypťané počkat více než rok, rok 2012 jim ale byl nakloněný. Bohužel, nová vláda prezidenta Muhammada Mursího a Muslimského bratrstva již občanům takhle nakloněná nebyla. Frustrovaní Egypťané brzy zase protestovali a za demokracii umírali znovu. Výsledkem bylo PRO TEST A ZASE PRO TEST Múrsího odstavení od moci. Každý, kdo sleduje, co se v této Přiblížil se tak Egypt své cestě k severoafrické zemi za poslední roky vysněné demokracii? děje, musí uznat, že Egypt si vytrpěl Jeden z hlavních atributů již dost. Není to tak dávno, co demokratické společnosti je arabskými státy proběhla vlna svoboda slova, tu však nová revolucí nazvaná arabské jaro, v prozatímní egyptská vláda zdatně jejímž důsledku došlo k mnoha potlačuje. Dokazuje to zatčení tří politickým změnám. Jednou ze redaktorů televize Al Jazeera (mezi zemí, kterou myšlenka svobodnější nimi i bývalého korespondenta BBC společnosti uchvátila, byl právě Petera Gresta), které vláda obvinila, Egypt. Ten před třemi lety po že svými reportážemi napomáhali pouhém měsíci protestů dosáhl zakázanému Muslimskému toho, co se ani po několikaletých bratrstvu. Společně s nimi bylo krvavých bojích nepodařilo Sýrii: že postaveno před soud dalších šest odstoupil prezident Husní Múbarak novinářů. Takhle že vypadá posun a otevřely se dveře nové, k demokracii? demokratičtější vládě. Jenže jak Dost těžko. Nemyslí si to západní vyšlo najevo, svržení starého vůdce mocnosti a nemyslí si to ani nemusí znamenat výhru. Na kolegové obviněných. Ne demokratické volby si museli bezdůvodně se novinářům říká
hlídací psi demokracie. A pochopila to i celosvětová novinářská komunita, která se proto semkla a minulý čtvrtek, v den, kdy začal proces s obžalovanými, uspořádala tzv. den solidarity. Při něm novináři po celém světě demonstrovali svůj nesouhlas s kroky egyptské vlády. Chtěli tak dosáhnout osvobození zatčených a souzených, a aby dodali své snaze sílu, toto úterý budou protestovat znovu. A připojí se i čeští novináři. N APO M ÁH ÁN Í TERO ri stů m
Je totiž potřeba upozornit na to, co se v Egyptě odehrává. Pakliže je reportování o Muslimském bratrstvu bráno jako zločin, co bude příště? Plánuje vláda trestat samotné vyslovení názvu tohoto islámského hnutí? Pokud se chce Egypt stát demokratickou společností, bude muset udělat zpátečku a vydat se jinudy. Na této cestě bylo zatím prolito mnoho krve a pokud se nezmění směr, bude dříve či později prolita znovu. A to si po letech konfliktů už nikdo nepřeje.
Glosa: Krym, První válka ve 1 40 znacích Stejně jako se válka v Perském zálivu považuje za první válku v přímém televizním přenosu, je krize na Ukrajině prvním konfliktem, který náš geopolitický prostor sleduje v reálném čase online. Neustávající proud informací, které se k publiku valí ze sociálních sítí a online přenosů zpravodajských serverů zintenzivňuje pocit solidarity a prohlubuje strach. Počet mrtvých narůstající takřka s každým tweetem se stal součástí běžného
dne, ne jen krátkou větou v televizních zprávách. Nová média umožňují celému světu okamžitě přijímat informace z oficiálních i neoficiálních zdrojů všech zúčastněných stran. To s sebou na jednu stranu přináší větší míru objektivity, na druhou stranu se ale zvyšuje riziko přejímání neověřených informací. Není nic snazšího než šířit paniku skrze falešný Twitter účet ruského ministra obrany. Sociální sítě by konečně mohly ukázat, že mají vliv
na lidskou společnost. „Online dohled“ by mohl zabránit Rusku i Ukrajinským radikálům ve zvěrstvech a násilnostech. Jak by se asi Hitlerovi obsazovalo Polsko, kdyby o tom civilisté pořizovali dokumentaci na Instagram? Nezbývá než doufat, že „živý stream“ z míst konfliktu i diplomatických vyjednávání poslouží jako kontrola a nezůstane jen thrillerovou zábavou pro obyvatele nezúčastněných zemí. lucie palkosková
Davis cup bez Berdycha? Grandslam má přednost Jakub martinovský
Davisova poháru proti Japonsku a možnost, že by se účastnil dalších případných soubojů pod českou vlajkou, sice výslovně nevyvrátil, ale ani tak není příliš pravděpodobná. Rozhodně se jedná o správný krok! Ze světové špičky je Berdych jednoznačně nejvěrnějším účastníkem Davisova poháru. Odehrál v něm již 62 soutěžních zápasů, z nichž 48 skončilo jeho vítězstvím. Pokud nebyl zráněný, tak nepřetržitě reprezentoval od roku 2003 a především díky jeho skvělým výkonům (čímž nechci snižovat kvality a zásluhy Radka U d ělal to h o d o st Štěpánka) se Česká republika Tenisoví experti a fanoušci po dvakrát radovala ze zisku Salátové celém světě spekulují, co mísy. Nyní tedy nastal čas, aby se Berdychovi chybí, aby se stal začal naplno s veškerou intenzitou skutečným šampionem a především věnovat vlastní kariéře, stejně tak, grandslamovým vítězem. Nejblíže jako to dělají hráči, kteří dosahují tomu byl na Wimbledonu v roce největších úspěchů. Roger Fededer, 2010, kdy měl patrně největší Novak Djokovič nebo Andy Murray formu kariéry. Rafael Nadal mu rozhodně nemají tolik odehraných však ve finále nedal šanci a vyhrál zápasů za národní tým jako právě hladce 3:0 na sety. Tudíž se Berdych Tomáš. Podle Berdychových slov tuto sezonu rozhodl k poměrně můžou být právě ušetřené víkendy zásadnímu kroku. Vyloučil, že bude strávené na Davis Cupu klíčovou k dispozici na dubnové čtvrtfinále složkou k nabrání důležitých sil, Tomáš Berdych na svůj jubilejní desátý titul v Dubaji nedosáhl. Ve vyrovnaném finále podlehl švýcarské legendě Rogeru Fedederovi 6:3 4:6 3:6. Přitom se rozhodně nedá říct, že vítězství bylo nedosažitelné. Rodák z Valašského Meziříčí v zápase vedl 6:3 3:2 a měl brejk k dobru. K turnajovému triumfu stačila maličkost, udržet si třikrát vlastní podání a mohl jít slavit. Jenže nestalo se, švýcarská legenda ovládla zbytek zápasu a bylo po nadějích.
které českému hráči chybí v závěrečných kolech velkých turnajů. Koneckonců, není to tak dávno, co se z daviscupových klání omlouval i Radek Štěpánek, a to v době, kdy působil v první desítce světového žebříčku a také myslel na svoji kariéru. G ran d slam . To j e, o č tu běží
Stejným směrem může jít i Tomáš Berdych. Přiznejme si fakt, že historie si pamatuje pouze vítěze a skončit ve finále nebo semifinále je prostě rozdíl než to celé vyhrát. Tudíž se nemůžeme Berdychovi divit, že netouží po něčem menším než zvednout trofej nad hlavu. Koneckonců, Česká republika si potřebuje vytrénovat jeho náhradu, a tak by měl příležitost dostat velmi talentovaný mladík Jiří Veselý, který stylem své hry připomíná mladého Tomáše Berdycha. Za pár let, až Berdych dosáhne toužebných individuálních úspěchů, se může do českého týmu zase vrátit a zaujmout současnou roli zkušeného hráče, kterou nyní zastává Radek Štěpánek.
Glosa: Sportovci závodí, antidopingoví komisaři by měli myslet Ruští sportovci získali na olympiádě nejvíc medailí. A mnozí z nich prý inhalovali plyn xenon. Souvisí to spolu? Máme dopingovou aféru? To není tak jasné, spíš vůbec. Předně: xenon má být ruská specialita už od olympiády v Athénách. Jenže se nezdá, že by to vedlo k vyššímu počtu medailí. Spíš naopak. Dominance v Soči? Běžně se stává, že olympiádě vládne pořadatelská země. Hlavní je však otázka: „Dopovali Rusové?“ Xenon podněcuje tvorbu erythropoietinu
(EPO). Výsledkem je, že červené krvinky se hromadí a výkon (v některých sportech) roste. Jenže je tu problém. Počet červených krvinek se dá zvýšit i tréninkem ve vyšší nadmořské výšce či spaním v podtlakovém stanu. Proti tomu se málokdo ošívá, je to běžné. Proč je tedy xenon ten špatný? Bývalý šéf Světové antidopingové agentury (WADA) Dick Pound řekl, že inhalování xenonu bylo vyvinuté výhradně k tomu, aby zvýšilo výkonnost. Což je prý doping. Je
tedy doping i pestrá strava, nálož vitamínu a tvrdá dřina? I to přece zvyšuje výkonnost. Při posuzování xenonu nejspíš sehraje roli i to, zda se jedná plyn, který škodí zdraví. To by přece bylo proti duchu sportu. Ale co takové tréninkové mučení sportovců z dob Sovětského svazu? Svět sportu i dopingu je hodně relativní. Lidé z WADA by tedy měli hlavně myslet, ne závodit o co nejvyšší počet zakázaných látek. Závodí sportovci. daniel poláček
O návštěvách a „návštěvách“ barbora majerová
Představte si následující situaci: doma se pohádáte, výměna názorů proběhne skutečně ostře a dusná atmosféra by se dala krájet. Jenže čekáte důležitou návštěvu, na níž jste se dlouho připravovali, těšili a kterou už nelze odvolat. Zvolíte proto řešení, kdy se budete se sebezapřením tvářit, že se nic nestalo a vše je v naprostém pořádku. Pokrytecké, ale účinné. Poté, co se hosté zvednou k odchodu, bude mít situace minimálně tři možná vyústění: může se stát, že se vzduch skutečně vyčistí, a tak bez velkého přemáhání uzavřete mírovou dohodu. Další variantou je vyhlásil status tiché domácnosti, kdy budete „nepřítele“ zkrátka přehlížet. Třetím řešením je nechat v plné intenzitě pokračovat to, co bylo přerušeno. O lym pi j ská zd ržen li vo st
Aktuální dění ukazuje, že političtí představitelé Ruska preferují poslední jmenovanou variantu.
V průběhu olympiády se Rusko, v souladu s olympijskými ideály, snažilo zuby nehty prokázat, že je otevřenou, spokojenou, bezpečnou a moderní zemí se smyslem pro fair play, kde neexistují žádné zásadní problémy a dodržují se práva lidí i menšin (ovšem s douškou, že před homosexuálními devianty, kteří v místě konání her stejně nežijí, jak deklaroval místní starosta, je dobré mít se na pozoru). Zatímco v sočských halách a na svazích Krásné Poljany vrcholila medailová klání, v Kyjevě a na dalších místech Ukrajiny se také bojovalo, ne však o zlaté, stříbrné a bronzové placky, ale v mnohých případech o holý život.
Soupeření handicapovaných sportovců není pro Rusko důvodem k tomu, aby dál zachovávalo olympijské dekorum.
Ačkoliv málokdo pochyboval o tom, že je Vladimiru Putinovi dění na Ukrajině lhostejné, ve jménu klidného a hladkého průběhu her se ruští představitelé zdrželi výraznějších veřejných komentářů k tamní situaci, neboť mediální obraz olympiády v Soči musel zůstat neposkvrněn. Sotva si sportovci v Soči zabalili své batůžky s lyžemi, hokejkami a dalšími proprietami a olympijská štafeta byla předána jihokorejským pořadatelům nadcházející zimní olympiády, přišel čas vrátit se do zajetých kolejí. N eo h lášen á „ n ávštěva“
Navzdory tomu, že od 7. března bude Soči hostit zimní paralympiádu, se zdá, že soupeření handicapovaných sportovců není pro ruské politické zájmy dostatečným důvodem k tomu, aby bylo nadále uměle zachováváno olympijské dekorum. A tak se ruská armáda také vydala na „návštěvu“ na ukrajinský poloostrov Krym.
Glosa: MDŽ se vrací, nedivme se Červené karafiáty, obložené chlebíčky, bujaré oslavy. Tak vzpomínají na „soudružské“ oslavy MDŽ dnešní pamětníci, tak je i my vidíme v socialistických seriálech a televizních inscenacích natočených „za Husáka“. Po revoluci se u nás Mezinárodní den žen slavit přestal, s nostalgií si na něj vzpomněli asi jen zarytí příznivci bývalého režimu, ostatní se nad někdejšími oslavami pošklebovali. Dnes, pětadvacet let po Listopadu, se před 8. březnem opět hemží výlohy květinářství speciálními nabídkami, časopisy
pro ženy jsou plné rad, jak správně oslavit MDŽ, a kulturní instituce lákají na sobotní veselí při příležitosti MDŽ. Zapomněli snad všichni? Chtějí vracet socialistický svátek? Připomínat si komunismus? Neviděla bych to tak, i když mě před pár lety při pohledu na pozvánku k oslavě MDŽ taky zamrazilo. Doba se ale změnila – v první řadě je zásadní zmínit, že Mezinárodní den žen nemá kořeny v bývalém SSSR, ale vznikl před více než sto lety v USA. 8. března roku 1908 protestovalo v New Yorku přes 20
tisíc švadlen proti špatným pracovním podmínkám. Boj za emancipaci žen se v dalších letech přesunul do Dánska, Německa, Švýcarska, Rakouska a dalších zemí. Do carského Ruska se Den žen dostal až v roce 1917. A navíc, retro hýbe dnešním světem. Stydíme-li se za oslavy MDŽ, jak se můžeme oblékat ve stylu á la šedesátá? Jak se opovažujeme chodit na oldies party? Přimhuřme oči a nechejme ženy oslavit i letos „svůj svátek“. michaela rozšafná
