!1
Sluneční paprsky se vloudily do jeskyně, čímž oznámily ráno. Obr vstal a vyšel se rozhlédnout ven z jeskyně. Halp patřil k těm mírumilovnějším obrům, i jeho vzhled se podobal hodně velkému člověku, jen jeho brada byla velká a protáhlá na lidské rysi. Oděn byl jako vždy kožiších tolika zvířat, že na prstech jedné ruky to šlo sotva spočítat. Zasněžené kopce kolem od ranního slunce zlatě zářily. „Opravdu krásný den,“ pomyslel si a vydal se zpátky do jeskyně opláchnout se v jeskynní tůňce, aby se pořádně probudil. Jeho jeskyně díky bohatství, které nashromáždil, podobala spíš paláci bohatého šejka než jeskyni. Nalevo lenivě protékala jeskyní říčka. Za ní se nacházeli regály pečlivě urovnaných knih jako v prvotřídní knihovně. Napravo od regálů se nalézaly velké dubové dveře. Patřily k místnosti nejlépe nazývané jako sklad. Vše co našel, ulovil, nebo si Halp přivlastnil, se nacházelo za těmito dveřmi. Vedle nich za plentou spižírna a přední taková jakoby kuchyňka se všemožnými kastroly. Zbytek jeskyně zaplňovalo ohniště s obrovskou, lépe řečeno obří postelí. „Křach Blaaaaach“země se zatřásla. Halp se na chvíli zastavil a zakroutil hlavou. Věděl, co se stalo. Další karavana lidí použila zkratku přes blízké jezero. I kdyby chtěl, nemohl jim už nijak pomoci. V jezeře žil Ghalk, obrovská příšera s chapadly a tlamou skoro přes půl jezera. Ti, kteří neskončili jako Ghalkův zákusek umrzli v ledové vodě jezera. Přesto neotálel s mytím a vyrazil obejít horu, kterou hrdě nazval Halpova hora, aby se podíval, jak na tom skutečně karavana je. K jezeru to vzal pravým úbočím hory. Opravdu bylo velmi dobré počasí. Studený severní vítr jakoby si vzal dovolenou a nahradil ho jeho bratr z jihu. Obloha modře zářila a slunce, i když nedokázalo až sem na sever teplo dotáhnout, aspoň svítilo, až skoro oči pálili. Dokonce na jihu Halp zahlédl pevnost Castleroll vzdálenou mnoho mil. Pomalu opatrně postupoval hluboký sněhem, protože se bál, aby mu i on nepředvedl, jak je hezky a on se propadl tři metry hluboko. Ač většina zvířat se obrovy vždy s respektem vyhnula, byl obr vyzbrojen železným palcátem. Našel ho před mnoha lety v troskách, které zbyly z kupeckého tábora, který pohřbila lavina. Na člověka byl palcát obrovský, ale v Halpových rukou vypadal spíše jak větší lízátko. Konečně se mu otevřel výhled na jezero. Prasklina již pomalu zamrzala a Ghalk odpočíval na dně. Běsnění příšery bylo tak velké, že se jí podařilo jeden vůz vyvrhnout až na břeh. Obr se vydal, porozhlédnou, jaké zajímavé věci, by se dali ještě použít. Doběhl rychle k vozu. Vůz již našla smečka vlků a teď se o cosi prali. Obr máchl do vzduchu palcátem a řevem vlky zahnal. Nerad se projevoval jako jeho divocí bratři, ale nemohl popřít, že to dost dobře funguje. Objevil bedny voňavého sušeného masa. Málem si z té vůně poslintal špičky u bot. „Tak s tímhle nákladem by nepřešel jezero ani sám ďábel,“ řekl nahlas sám pro sebe a kus masa si bídnul, protože vůni neodolal. Chtěl se pustit do dalšího prohledávání, avšak zaslechl nějaký podivný zvuk. „To není možný, že by se vlci vrátili?“ vylezl z vozu a podíval se za něj. Čisto prázdno. Zvuk musel vycházet z vozu. Opatrně vešel do zadní části vozu. Na zemi mezi bednami tam ležel na břiše člověk. Stále dýchající člověk. S ničím takovým se Halp ještě nesetkal. Byl těžce raněn. Zima z něj vysávala ten poslední život, co vněm ještě zůstal. A v tom se to stalo. Ani sám Halp nevěděl proč. Snad ze zvědavosti. Ze samoty. Prostě popadl člověka v bezvědomí do jedné ruky bednu masa do druhé a pelášil si to k domovu !2
„IT MOHA,“(TO JE MOJE) zařval ještě před vozem, i když věděl, že mu vlci sotva rozumí. Po té co dorazil domů, si už myslel, že toho promrzlého bílého muže může zase vrátit tam, kde ho našel. Přesto tělo položil do kožešin vedle ohniště. Rozdělal oheň. Mužovy mrazem bílé vlasy se vracely svého původně hnědého odstínu. Teprve teď si všiml mužových ran. Nabral do hrnce vodu z tůňky a hedvábným ubrouskem smyl opatrně zaschlou krev. Většina ran nebyla hluboká, jen na obličeji měl dost hluboký šrám. Chtěl pro muže udělat víc, ale o léčení věděl, že na ránu se má přiložit velký zelený list a ona se pak rychleji hojí. Kde na severu vzít něco zeleného? Sáhl tedy aspoň pro další kus látky a ovázal neznámému hlavu. Při tom když dával muži napít, vzpomněl si na zbytek vozu. Zahradil vzchod a vydal se zpět k jezeru. Vlci tam sice zase loudili maso z beden, ale než se jim povedlo bednu otevřít, Halp nasadil kola, která zázrakem zůstala skoro v celku, chytil vůz za oj a táhl ho k domovu. Byla to dřina i pro něj. Přece tady tu dobrotu nenechá. K jeskyni dorazil až navečer. Neznámý stále nehybně ležel, ale dostal konečně už zdravou barvu. Přidal do skomírajícího ohně dříví a nějaké černé kameny, které našel u pobité karavany skřety minulou zimu. Dal muži napít a ulehl do svého brlohu. *** Druhého dne ráno už paprsky slunce nikoho nevzbudili. Počasí se vrátilo do starých kolejí. Vítr hvízdal a bušil do dřevené zátarasy ve vchodu do jeskyně. „ Kde to sem?“zachroptěl muž hned, jak si uvědomil, že je ještě na živu. Halp musel pobrat všechnu odvahu, aby mu odpověděl. Pohlédl do rohu na polici knih a v mysli si rychle zopakoval vše, co věděl o lidské řeči. „V bezpečí“. Člověk se pokusil sednout. Na to však neměl dostatek sil. Šáhl si rukou na hlavu a nahmatal šátek. „Ne!“ vykřikl Halp, ale to už si muž šatek strhl z očí. Halp nevěděl kam se schovat, aby člověk nepoznal, že on je horský obr. Muž se rozhlédl po jeskyni pohlédl na něj a začal panicky řvát. Halp se chystal k úprku. Všiml si však mužových očí, byli prázdné. Jakoby se dívali skrz něj. „Jáááá nevidím.“ přidal muž ke své panice a ujistil Halpa v jeho tušení. Po chvíli muž utichl. Mlčel. Přemýšlel nad svým utrpením. Málem zapomněl na svého zachránce. „Kdo jsi“, zeptal se muž se snahou uklidnit se. „Jsem tulák samotář, utekl jsem z rodného kraje, abych utekl od zla, které se tam dělo.“,Halp se sám divil, jak dokázal po pravdě odpovědět, aniž by řekl kdo je. Muži ta to odpověď zdá se stačila a zase usnul. Muže probudila až vůně opečeného masa. Halpovi se podařilo ulovit králíka a teď vesele rožnil. „Jsi tu?“zeptal se muž. Halp zvedl oči od zvěřiny. „Ano, jak se cítíš.“ „Čím dál lépe.“ „A oči“ Člověk se odmlčel a poté odpověděl smířlivým tonem: „Žiju a to je hlavní. Děkuji ti za pomoc, bez tebe bych venku jistě umrzl. Jmenuji se Geon. Geon Klass.“ „Těší mě, já jsem Halp.“ „Doprovázel sem karavanu směřující do Karenu a dál už to asi znáš. Když to začalo, všichni začali prchat pryč z jezera. Jenom mě zničehonic napadlo, že bych se mohl schovat ve voze. Moje štěstí bylo, že chapadla netvora šlehali po ostatních !3
tak usilovně, že vrazili do vozu a ten i semnou odletěl až na břeh. Ubohá karavana. Všichni říkali, že tady na severu je to nebezpečný, ale že to všechny bude stát život, nikdo nečekal. Halp sundal králíka z rožně a položil maso na zlatý tác. „Je libo stehýnko“? Geon se usmál, na chvíli zahodil smutnou vzpomínku na jezero a natáhl do sebe vůni zvěřiny. Chtěl vědět o zachránci víc než jeho jméno, nevěděl však jak se Halp zachová, když se začne vyptávat. Na někoho kdo nemá rád společnost Halp zase tolik nevypadal, proč tedy žije uprostřed ničeho. Většina seveřanů nemluví tolik spisovně jako ty?“začal znovu Geon rozhovor. Halp se zamyslel, nezbylo mu než popravdě odpovědět: „Asi moc čtu. Vlastním mnoho knih.“ „Co bude dál se mnou,“zeptal se Geon, nevěděl už jak z Halpa vymámit víc informací aniž by vypadal moc zvědavě. „Zítra tu semnou budeš muset ještě vydržet a pozítří vyrazíme.“ „Kam?“ „Karen je půl dne cesty od tud. Doprovodím tě.“ „Sem tvým dlužníkem.“ Geon dojedl svoji porci a ulehl, aby načerpal do pozítří dost sil na cestu. Halp muže ještě chvíli pozoroval. Přemýšlel, jestli udělal dobře když Geona zachránil. Jaké to může mít pro něj důsledky. Pozítří ho dovede k městu a potom se jeho život vrátí do starých kolejí, jen pomalu začal pochybovat, jestli to opravdu chce. Ušklíbl se, když se zamyslel nad tím, jak by se Geon choval, kdyby opravdu věděl kdo doopravdy je. *** Dalšího dne Halp popsal muži svoji jeskyni, aby nezakopával při každém kroku. Geona udivilo kolika věcmi je jeskyně vybavena. Regál knih, polička na nádobí, almara a plno dalšího nábytku skoro nevěřil tomu, co mu vypráví. Nechápal, jak mu jeho zachránce může s klidem v hlase říct: „Za zlatým závěsem se nachází spižírna s jídlem, kdyby ti bylo zima tak deku z hedvábí máš hned vedle mojí postele z jasanu a kdybys měl chuť tak na polici je pár kokosů rozlousknout je můžeš těmi diamanty v prvním šuplíku stolu.“ Ani ten nejbohatší člověk by to takhle s klidem neřekl. Halp však věděl své. Ledovými horami procházelo mnoho kupců s mnoha vzácnými věcmi. Všechno co nashromáždil, bylo důkazem toho, jak jsou hory nehostinné. Hned jak Geona seznámil se svým příbytkem, vyrazil na lov. Venku funěl vychr, ale jinak dnešní počasí patřilo k těm lepším. Obr vyrazil dolů do údolí. Musel opatřit Geonovi nějakou hůl na cestu. Obešel “svojí“ horu a vydal se k lesu u jezera. Věděl, že tam rostou ty nejsilnější stromy. Už si to chtěl hnát úžinou dolů, v dálce však zahlédl světlo. Za ledovým jezerem plápolaly ohně. Skřeti. To nebylo dobré znamení ani pro obra. Skřeti se obrů sice bojí, ale není dobré mít jejich tábor takhle blízko. Halp přestal raději přemýšlet co by se mohlo stát. Pokračoval dál k lesu. Přeměřil si jeden z menších stromů a dal se do práce. Netrvalo dlouho, dřevo podlehlo obrově síle. Za takovou hodinku z celého stromu zbyla jen tyč. Teď, jen
!4
zbývá něco k snědku. Tyč byla stále pro člověka dlouhá, tak ji na jednom konci na chvíli zašpičatil a vydal se k nedalekému potůčku ústícímu z hor na ryby. Geon chtěl stále zjistit něco o jeho zachránci, proto po slepu bloumal po jeskyni a hmatem identifikoval vše, co mu přišlo pod ruku. Až na to, že Halp vlastnil strašné bohatství, nic Geonovi neřeklo kdo je. Geon byl před nehodou žoldák chránící obchodníky cestující podél hlavní obchodní trasy, která se linula podél řeky Violent a pak dál na východ k Písečnému zálivu a poté zase zpět do Hvězdy, největšího města Coustru. Při tom v životě potkal mnoho různých lidi a věděl, že Halp před ním něco tají. Zanedlouho se Halp vrátil s úlovkem. U jídla začal Geon vyprávět o zemích na jihu od Ledových hor, což zaujalo Halpa tak, že se posléze dokonce rozpovídal o Ledových horách. Víc než jaké je v horách přes rok počasí a jak i na tak mrazivém místě žije tolik živočichů se Geon nedozvěděl. Dřív než se obr dostal k Ghalkovi a dalším monstrům žijících v jezeře venku nastala tma. Geona po dlouhém rozhovoru zvědavost zcela vyprchala a Halp se na chvíli začal cítit jako člověk a ne obr kterého se skoro všichni bojí. *** A je tu ten den. Ještě předevčírem by oba řekli, že už se na něj těší, dnes měli Halp i Geon smíšené pocity. Hapl poznal, že se mu líbí, když si s někým může pořádně popovídat. Geon se jeskyni docela již zabydlel a poprvé od doby kdy zjistil, že je stále naživu začal přemýšlet, co může slepec v Karenu dokázat. Jediné co dokázal, bylo doprovázení obchodníků. Slepec neubrání ani nedoprovodí ani sebe. Přesto hned jak pojedli, připravili se na cestu a vyrazili. Geon pomalu opíraje se o hůl vyšel z Halpova domova. Zastavil se a užíval si pocit studeného větru opírajícího se mu o tvář. Neviděl, přesto obdivoval výšku, z které shlížel dolů. Halp se na něho udiveně díval, až ho to přinutilo zavřít oči a převtělit se do pocitů slepce. Což mu přivodilo jen ránu do ramene holí. „Na co čekáme?“pousmál se Geon. „Ale na nic,“zahodil Halp myšlenku smíření a začal se soustředit na cestu. Počasí jim přálo a až na občasnou malou přeháňku sněhu mohli pokračovat k severu. Halp zamířil nejkratší cestou dolů ke kupecké cestě. Ta se sice klikatila úžinou v Ledových horách, takže cestu celkem prodlužovala, ale pro Geona byla nejvhodnější. Halp se rozhlížel do všech směrů, aby hrozící nebezpečí zahlédl včas. Hory měly stále málo sněhu na hrozící lavinu a časté přepady skřetů se konaly v tomto úseku cesty, ale až poté co průzkumná jednotka skřetů sdělila, že zahlédla případnou kořist před Ledovými horami. Proto se přes svoji opatrnost Halp nechápavě zastavil, když k němu dolehlo křupání sněhu před ním. „Počkej zde, musím to obhlédnout.“ Pomalu obešel záhyb cesty. Spatřil tři skřety. Nebyli oděni jako průzkumníci. Jejich těžká brnění řinčela při každém jejich prudkém pohybu. O něčem se hádali. Halp pohlédl za sebe. Geon spokojeně seděl na bagáži a čekal. Obr vyšel ze zákrytu hory a zavolal na skřety tak, aby ho Geon nezaslechl. „Co tu hledáte?“řekl Halp skřípavým skřetím jazykem. Skřeti leknutím uskočili.
!5
„Jsme tu na obhlídce,“vyhrkl jeden z nich a snažil se nedat najevo žádné nepřátelské úmysly, přesto všichni tři drželi své pravice na rukojetích mečů. „Vy patříte k tomu táboru za jezerem?“řekl obr ještě tvrději. Dal si ruce křížem, aby ukázal ještě větší převahu. Skřet se podíval na své společníky a kývl na souhlas. Byl zmatený, nevěděl, co bude. Kdyby však viděl obrovy myšlenky, věděl by kdo je tu ten bezradný. Halp se potřeboval skřetů zbavit. Na něj by si netroufli jen tak zaútočit, ale když doprovází člověka, už nevypadá v myslích skřetů tak krvelačně. „Jste na mém území!“ zařval na ně, aby je odehnal co nejdál. Na většinu skřetů to fungovalo. Tihle však nezmizely. V tu chvíli pozvedli hlavy a výhružně mu pohlédly do očí. „Tak tvoje území“ řekl s posměchem a máchnutím rukama jeden z nich a Halp spatřil znak zářivě modrého oka na jeho dlani. Připravil se k boji. Klan oka smrti byl největší a nejkrvelačnější klan skřetů zde na severu. Na rozdíl od dalších kmenů náčelníkem nebyl největší a nejsilnější bojovník s mozkem menším než ořech. Vedl ho Splach. Chytrý skřetí bojovník s tou nejtemnější myslí. Potom co sám sebe zvolil vůdcem, přičemž musel pozabíjet dvě třetiny kmene, aby pochopily, že je toho hoden. Avšak po zvolení se klan ještě více rozrostl. Všichni chtěli zabíjet pod jeho vládou. Bohatství, které nakradl při svých dobyvatelských výpravách, se mohlo srovnávat s dračím pokladem. Vždy když se lidé, elfové a trpaslíci sjednotili, klan oka smrti zmizel z povrchu zemského. V mžiku vytáhl palcát a mrštil s ním na jednoho ze skřetů. Skřet odletěl tři metry vzat a z rozražené lebky mu trčel stále Halpův palcát. Zbylí dva se na chvíli zastavili, zjistili přítelův stav a pustili se na bezbranného obra ještě s větší zuřivostí. Oba seky mečů se zastavily o obrovi paže.Halp kývl na pochvalu, že zničit kroužkovou mitrilovou zbroj a udělat si z ní chrániče na ruce, přičemž je obalit kožešinou, byl dobrý nápad. Pravačkou srazil k zemi jednoho k zemi. Druhý stále stál uprostřed zastaveného útoku a nechápal, jak kožešina mohla zastavit jeho čepel. Takže dostal pěstí přesně mezi oči. První už se pomalu zvedal a tak ho Halp přizdil ramenem zpátky k zemi. „Děje se tu něco?“ zavolal Geon. Halp se rozhlédl. Všichni skřeti nehnutě leželi. „Ne vše je v pořádku. Můžeme pokračovat.“ Halp málem vyprskl smíchy při pohledu na slepce procházejícího mezi mrtvolami. Ušly ještě tři míle a byly na místě. Stály na konci lesa severně od Ledových hor a před sebou měli výhled na dřevěné opevnění Karen. „A jsme tu. Zde se musíme rozdělit.“ „Chápu. Musím ti ještě jednou poděkovat za záchranu, jsem tvým dlužníkem.“ „Nejsi, udělal jsem jen to, co jsem považoval za správné.“ „Přesto díky.“ „Sbohem,“ řekl Halp a bez čekání na odpověď se vydal na cestu. „Sbohem hodný obře.“
!6
Halp se zastavil. Hlavou mu prolétly vzpomínky strávené s Geonem. Uvědomil si co mu Geon řekl a otočil se. To už by ale Geon daleko předním a rozmlouval se strážcem brány do Karenu. *** Od nehody na jezeře uběhlo mnoho dní. Halp však stále cítil v jeskyni prázdnotu. Přes pět let sám uprostřed ledových hor bez sebemenšího pocitu osamocení. Teď? Sedí u ohniště. Zírá do plamenů a vzpomíná na dny, kdy poznal nepoznané. Kdy poznal Geona, svého nejlepšího a jediného přítele. Burácivé rány ho vytrhly ze zamyšlení. Halpovy se mihly před očima dva střípky minulosti. Plápolající skřetí ohně za Ledovým jezerem, následované modrým tetování na skřetí ruce ve tvaru oka. Skřeti započali svojí krvavou cestu za dalším bohatstvím. Zítra až bubny ustanou, skřeti vyrazí zpustošit všechna města severu, která jim budou stát v cestě. První osada, kterou mají v cestě je Karen. To nemůže Halp dopustit. Bez přemýšlení o mnohonásobné přesile popadl vak. Naházel do něj nějaké zásoby jídla a pití a zmizel v paprscích již zapadajícího slunce. * Když dorazil na dohled dřevěného opevnění osady, měsíc již vše osvětloval svým bělostně křišťálovým odleskem. Nakráčet jen tak k bráně, by bylo šílenství, proto urval jednu větev nejbližšího stromu, zašpičatil ji a vyřezal svoje jméno a vrhl jí směrem k bráně. Strážní v mžiku zbystřily. Potom, co se oštěp zabodl do palisády nedaleko nich, oba vytasily meče. Netrvalo dlouho a oštěp zmizel za hradbou. Halpovi už nezbylo nic než čekat. Brzy po ránu ještě než se chladné severské slunce vyšplhalo ze zákrytu hor, uslyšel šoupavé kroky. Mířil si to k němu slepec, který se za tu dobu co se neviděli, změnil k nepoznání. Na hnědém rouchu učence měl navlečenou teplou vestu z kožešiny. U pasu stále připravený meč. Celý jeho zjev vytvářel směsici moudrého člověka se zkušeným válečníkem. „Velmi chytré napsat vzkaz městu kde skoro nikdo neumí číst“, usmál se Geon na Halpa jako kdyby věděl, kde přesně stojí. Obr jen pokrčil rameny. Ani si neuvědomil, že gesta slepci moc neřeknou. Geon se proměnil v úplně jiného člověka. Před zraněním byl urputný bojovník, který by se nezalekl žádného nepřítele. Teď jakoby za těch pár dní zestárl a nabral modrosti, které z něho skoro sálaly. „Mohu ti nějak dnes oplatit záchranu života?“ „Musíš odejít z Karenu.“ „Hrozí mi nějaké nebezpečí?“ zeptal se a jakoby v duchu začal počítat všechny své nepřátele z minulosti. „Skřeti započali svoji výpravu.“ „Kmen oka smrti?!“ Pronesl Geon otázku spíše jako oznámení. „Jak…“ začal Halp „Kdysi jsem se účastnil neúspěšného válečného tažení končícího hluboko v horách, kde Splach a celé jeho vojsko prostě zmizeli. Na vyprávění není čas, musíš rychle semnou do města.“ Hej...já …ale.…obr..,“vykoktal ze sebe Halp. Po chvíli bez odpovědi však poslušně vyrazil za Geonem. U brány stáli dva strážní. Na maloměstskou domobranu byli vyzbrojeni jako celí pluk vojáků. Každý měl jedno kopí, meč, štít, luk, a tucet šípu v pohotovosti !7
zabodnutých v zemi před sebou. Na jednom z nich bylo vidět, že už dost pamatuje. Druhý byl úplný opak. Starší při spatření obra vytasil meč, zato mladší se místo toho začal přátelsky usmívat. „To je Halp, ten co mi zachránil život,“ představil Geon obra. „Rád tě poznávám, „pokračoval mladší strážný v přátelském přijetí. Starší nehnul brvou. „Lamberte pomatuješ jak jsem ti tenkrát pomohl, ty víš, že nejsem váš nepřítel“, promluvil k němu Halp. Lambert sklonil zbraň, zapřemýšlel se a nakonec ji i vrátil zpět do pouzdra. Teprve teď si uvědomil, že Halpa už jednou potkal. Když nerazil na smečku vlků. On je odehnal pryč. „Musíme mluvit rychle se starostou. Máme špatné správy.“ „Jak moc špatné? Mám svolat schůzi?“ vykřikl s úlekem Lambert. „To bude asi nejlepší.“potvrdil Geon jeho obavy a spěchal co nejrychlejší chůzí, co mu slepota dovolila s Halpem pryč. Zastavili se až u obrovského kamenného stavení, které vůbec do osady nezapadalo. Všechny ostatní budovy byli jen malé dřevěné chatrče od sebe na chlup stejné. Akorát kovářova chajda měla mnohem větší komín s mnohem hustším dýmem. Toto stavení bylo poskládané z kamenných hranolů. Kdyby to bylo možné, tak by mohl člověk říci, že stavba byla ze dřeva, jen postupem času zkameněla. Geon pomocí hole nahmatal dveře, které byli jediné ze dřeva, ale tak masivního, že se až tak moc od kamene nelišily. Do dveří se musel Halp hodně sklonit za to vevnitř byl strop třikrát vyšší než v jeho jeskyni. „Vítejte v hospodě Průvan, jediné hospodě v Karenu,“ vyrazil k nim zarostlý chlapík, který připomínal medvěda. Při prohlédnutí hostů ztuhl. Po chvíli však mávl rukou a pokračoval: „Moc nových hostů mi sem nechodí, co si račte přát?“ „To ti nepřipadáme dost noví,“zaznělo od nedalekého stolu, kde se právě opíjela parta místních staříků. „Mám pro tebe špatné zprávy Gryzy. Svoláváme sněm.“ „Nemá se to nahlásit den předem?“ zmizel hostinskému úsměv z tváře. „Blíží se k nám armáda skřetů.“pošeptal slepec co nejtišeji. Nechtěl vyvolávat paniku předem. Přesto hostinec v tu chvíli utichl. Všichni hosté lokálu zaměřily pohled na dva hosty u vstupních dveří. Jakoby slova byla slyšet i řečená myšlenkou. Obyvatelé lokálu začali postupně mizet. V praxi to zas tak nenápadné nebylo. Každý se rozhlédl po Průvanu, potichu položil peníze, které měl zaplatit na stůl a pomalu postupně zrychlujícím chůzí odcházel pryč. Jen stůl staříků se ozval, že v tom případě si dají ještě jedno poslední pivo. *** Halp s Geonem si sedli do rohu hospody, aby co nejméně vyčnívali mezi ostatními obyvateli vesnice. Většina lidí přicházela s nerudnými výrazy v obličeji. Proč je obtěžují takhle najednou uprostřed dne. Po chvilce co se jim však donesla zpráva co se opravdu děje, změnila se jim nerudnost v úlek. Když konečně přišel postarší pán, v hedvábné košili s ozdobnými manžetami a o něco víc dražšími kalhotami, všichni v něm hledali řešení. Každý by řekl, že takhle oblečený muž bude s každým mluvit z patra. U starosty Wingla to bylo přímo naopak. Odhopsal !8
před sněm, který tvořili ti nejdůležitější muži osady. Rozhlédl se. Posadil se na bar hned vedle pípy a jako k nejlepšímu příteli u piva spustil: „Jak už jste se asi všichni dozvěděli, skřeti zase opustili svoje doupata a vyrazili rabovat. Vyslal jsem již svého pobočníka na průzkum…” Zatím co starosta informoval lid o nebezpečí a postupu evakuace, Halpa začal spíš zajímat ornament na zdi přímo za barem. Trpasličí runa znázorňující číslo 4. Tytéž symboly zeli na zdích vpravo i vlevo. I na stěně za ním byla 4. Nedávalo to smysl. Bylo mu už jasné, že tuto budovu museli postavit trpaslíci. Z knih však věděl, že trpaslíci znázorňovali svoje bohy, o číslech se nikde moc nedočetl. Do místnosti vtrhl udýchaný pobočník. Tentýž mladý strážný jako ho potkali u brány. Doprovázel ho Lambert. „Rozdělili se a míří sem!” „Rozdělili?” podivil se starosta. „Snaží se nás obklíčit!” „Jak to myslíš?”lekl se Wingl. Lambert odněkud vytáhl obrovskou dýku. Rozhlédl se po místnosti a zahlédl na stěně rytinu baziliška. Sundal jí a na opačnou stranu začal vyrývat skřetí plán útoku. „Né to je…” vyskočil ze židle Griz. Pak však mávl rukou a se slovy:”dyť je to stejně jedno,” zase usedl. Nákres, na kterém dvě šipky obchází bod zprava i z leva a třetí si razí cestu skrz, nikoho nepotěšil. V tu chvíli Halp již stál u nejbližšího reliéfu. Kámen, na kterém byl vyryt, šel zasunout do stěny. “Připravte se na boj”, zakončil starosta sněm tou nejpozitivnější tváří, co mohl. Hospoda se během chvilky vylidnila. Zbyl jen Halp, Geon, Gryz, Wingl, Lambert a pobočník. „Tak co budeme dělat doopravdy,“ zeptal se Lambert, protože se s touhle jedinou možností nemohl smířit. Starosta jen shlédl k zemi a zakroutil hlavou. „Mohli byste se rozmístit k těm ornamentům na stěnách,” promluvil z ničeho nic Halp. Všichni se na obra tázavě podívali až na pobočníka, který byl na rozkazy zvyklí a nikdy se na nic neptal. Starosta chtěl něco říct, ale rozmyslel si to. Nakonec mu vyšlo z úst jen: „Udělejte, co říká”. Všichni se rozmístili k symbolům až na Geona, který přešel radši ke dveřím. „Až řeknu teď, stlačte symbol ke zdi. Teď!” Zaznělo šoupání kamene o kámen. Uprostřed místnosti se odsunula podlaha. Všichni se nahrnuli ke vchodu do podzemí. Chodba byla zakryta tmou. Lambert se natáhl pro připravenou louč, kterou zahlédl v šeru. Pobočník vyndal z kapsy křesadlo a před nimi se objevily pavučinou zarostlé dveře na konci krátké klesající chodby. „Jdu první”, vměstnal se Halp do chodby. „Nikdo ti to nebere.„ Usmál se Geon a posadil se na nejbližší židli. „Počkej, budeš potřebovat zbraň,” zastavil Halpa Gryz. Vašimi zbraněmi si moc nepomůžu.“ „Neboj,” na chvíli odběhl, a když se vrátil, táhl obrovskou dřevěnou bednu. Pomocí přineseného páčidla otevřel víko. Z bedny se vysypalo seno a spolu s ním vypadl obrovský meč. !9
Široká čepel popsaná zlatými symboly se leskla jako zrcadlo, na záštitě se blyštil jeden velký zlatý safír a dva o něco menší citríny. Rukojeť byla obmotaná stříbrnou kůží. Jako vyvážení byla použita perla. „Kde jsi to sebral,” udivil se starosta „Byl schovaný v nynější spižírně. „To se tím pochlubíš až teď,” vynadal mu Lambert. „Nic takového nemůžeš jen tak prodat, a dokud o něm nikdo neví, nebude ho chtít někdo ukrást,” oponoval hostinský. „A to mi takovýhle meč jen tak věnuješ?” udivil se Halp. „Jestli zachrání vesnici je tvůj,“ přitakal Griz. „Tak to abych už něco dělal.” Popadl Halp meč a pochodeň, vešel do podzemní chodby. Lambert ho s pobočníkem následovali. Brzy Halp zjistil, že dveře na konci chodby jsou zamčené. Chvíli s nimi lomcoval až nakonec místo zámku povolili panty. Opatrně odsunul dveře ke stěně a vešel do půlkruhové místnosti za nimi. V místnosti bylo ještě větší počet pavučin než v chodbě. Její strop byl tak vysoký, že tak daleko pochodeň nedosvítila. Naproti zel vchod dál do podzemí. Bohužel ho čas zasypal kamením. Napravo a nalevo vyčnívaly ze zdi další dveře. Všechny tři upoutala kostra opřená o stěnu. Její malá velikost a tlusté kosti se hodně lišila od člověka. Lambert s pobočníkem si ji začali podrobně prohlížet. „To byl kdysi trpaslík,“ prohlásil Halp a pokračoval v průzkumu místnosti. Natáhl ruku s pochodní, co nejvýš dokázal. Na strop přesto nedohlédl. „Tady něco ten trpaslík vyryl do zdi,“ všiml si pobočník. „A co?“ ohlédl se k nim Halp. „Jestli sem to pochopi správně, znamená to osmák,“ naklonil se ke zdi Lambert. „To asi ne, nedokážu si představit, že by moje poslední slova byla do který třídy chodim,“ zakroutil hlavou pobočník. „Dyť si ani do školy nechodil!“ oponoval mu Lambert. Halp místo hádaní, začal ještě usilovněji hledat. Nakonec se rozhodl svojí pochodeň ke stropu hodit: Ticho! Jako osmáka nazývají trpaslíci…“ Strop se osvítil a před Halpovíma očima se objevila pavučina přes celý strop s obrovským pavoukem. Země se zatřásla, jak osmák skočil mezi ně. Halp se hned bez meškání ohnal mečem. Pavouk uskočil vzad a přimáčkl Lamberta s pobočníkem ke zdi. Lambertovi se podařilo ve stísněném prostoru vytasit meč. Zabořil ho přímo do pavoukovy chlupaté zadnice. Osmák se chtěl na Lamberta otočit, ale když spatřil útočícího obra, napružil nohy a skokem se octl vysoko na stěně místnosti. Halp věděl, co přijde. Přesto se málem pavoučí síti neuhnul. Lambert s pobočníkem takové štěstí neměli. Plácali sebou přilepení k podlaze. Obr udělal poslední věc, co mu zbývala. Uchopil svůj palcát a mrštil jím do tmy. Zazněl vřískot, který značil přesnou trefu. Ze tmy se vynořilo padající tělo pavouka. Halp napřímil meč. Pavouk se sám pomocí gravitace nabodl. Jeho mrtvola Halpa zcela zavalila. Osvobodily ho až Labert s pobočníkem. „Takže nic tu není a já myslel, že by nám to mohlo pomoct,“ sedl si Lambert na zem a kroutil hlavou. „Já bych to za nic, moc nepovažoval“ oponoval mu pobočník. „Ano, ten pavouk byl dost obrovskej,“ souhlasil s ním Halp. !10
„Ne já myslim tohle.“ Všichni tři pohlédli do pobočníkem otevřených dveří. Obrovská místnost obsahovala zbraně, zbroje a další výstroj pro stokrát větší armádu než v Karenu žilo lidí. Tím začala megalomanská reorganizace. Trpasličí výzbroj každému bojeschopnému muži pozvedla sebevědomí. Jakoby všichni na chvíli zapomněli, že proti nim jde mnohonásobná přesila. I skupina hospodských staříků se tvářila jako by jim bylo znovu dvacet let. Rychle zpevnily palisádu a už jim nezbylo než čekat. V Průvanu bylo vytvořeno velitelství a pod ním se schovali všichni ostatní obyvatelé města. Hapl strážil západní hradbu, kde byl očekáván první útok. Lambert s pobočníkem si rozdělili sever a jih. Starostu nechali velet staříkům na východní hradbě. Všichni doufali, že odsud je nenapadnou. Domobrana čítala deset středně dobře vycvičených vojáků včetně Lamberta s pobočníkem. Dále napočítaly kolem sedmdesáti ostatních lidí. Většinou rybáři nebo lovci. Od lovců se menší výcvik dal čekat, ale rybáři se ke zbraním za svůj život moc nedostali. Čekání bylo ubíjející. Po nekonečné půl hodině zazněli zvuky válečných bubnů. Přes zasněžený horizont se přehouplo skřetí vojsko. „Jestli tohle je jeho třetina tak ať nám všichni bohové pomáhaj.“ Prohlásil muž stojící hned vedle Halpa. Velké kovářské kladivo v jeho svalnatých rukou napovídalo, že patří k těm lepším bojovníkům na hradbách. Nepřátelské vojsko zastavilo. Rady skřetů se rozvinuly a jejich středem prošel horský obr o hodně větší než Halp. V pařátech třímal obrovský trůn. Postavil ho do čela armády a zpět se zařadil. Z vojska vyběhl šíleně smějící se skřet s dvěma zubatými meči. Vyskákal na vrchol trůnu, usadil se, ještě jednou se zasmál a zvedl paži k útoku. Dvě přední řady skřetů se rozeběhly k městu. Počet skřetí armády jako by se ani trochu nezměnil. Halp se rozhlédl po obráncích na své straně palisády. Málokdo dřímal trpasličí kuši ve správném postoji, většina byla prohrbena a kuš si opírala o hranu palisády. Nedokázal si představit, jak by toto vojsko vypadalo s napnutými luky. „Pal!“ zařval Halp po dovršení skřety dostatečné vzdálenosti. Řev umírajících skřetů přehlušilo ohlušující cvakání kuší. Přes polovina skřetího útoku se válela v kaluži svojí krve vsakující se pomalu do sněhu. Dva tucty zbývajících zkontrolovali svůj úkol a po zhlednutí stále zdvižené ruky svého velitele, běželi dále ke svému cíly. Pár obránců stačilo ještě jednou nabít a vystřelit, ale většina jejich šipek prolétla vzduchem naprázdno. Skřetům se podařilo dorazit k palisádě. Teprve teď si obránci všimly jejich háků připevněných na rukou díky, kterým začaly šplhat na vrchol obrané zdi. Všichni tasili zbraně. Prvního svého protivníka srazil Halp z hradeb dřív než se jeho hlava dostala nad převis palisády. Poté už začal chaos. Halp se s kovářem srazily zády. Před Halpem se objevili tři skřeti. „Skloň se!“ zařval Halp. „Cože?“ „K zemi!“ opakoval Halp kováři. Kovář skočil k zemi a obr se rozpřáhl mečem a rozřízl svoje i kovářovi protivníky vejpůl. „Každej na svojí stranu,“ rozhlédl se po hradbě, kde obránci nátlakem přesily již ustupovali k hraně hradby. Kovář prvního jednoduše udeřil kladivem do zad. Další už si ho, ale všiml a stačil uhnout. Obr se pomalým postupem nezaobíral. !11
Rozběhl s ostřím meče před sebou a vyprovodil každého skřeta, který mu stál v cestě. Když se blížil ke konci obrané linie, skřeti se mu již snažili vyhnout. Ten okamžik využili samotní obránci, aby ve chvíli nepozornosti se svých soků zbavili samy. Otočil se a spatřil posledního umírajícího skřeta útoku. Bylo vyhráno. Vrátil se na své místo. „Kurt, myslím, že už je čas abych se představil.“ Podával mu kovář ruku. „Halp,“ začalo pár obránců skandovat jeho jméno. „Pal!“ zaznělo od severní palisády. Všichni ztichli a snažily se z rámusu bitvy rozeznat, kdo vyhrává. Další příkaz ke střelbě značil, že i jih je pod útokem. Oni se však nemohli hnout. Skřet na trůnu se stále smál, jakoby vítězství měl dávno na dosah. Po chvíli zaznělo, však třetí nečekané pal. „Kurte, máš to tu na starosti. Držte se.“ Seskočil obr z hradeb a spěchal k východní hradbě. Přesně v půli cesty se potkal s Lambertem. „ Kdo vede severní zeď?“ „Jeden z mích synů, když sem odtud zmizel, zbývalo jen pár posledních skřetů.“ „Někdo by měl velet, ale u tebe. Tam stojí zbytek skřetího vojska.“ „Kurt by to měl zvládnout.“ „Aha Kurt, tak to doufám, že máš pravdu.“ Uviděly starostu, který se snažil skřety sestřílet z hradeb. Staříci bojovali překvapivě dobře. „Teď,“ zařval hostinský z Průvanu a hned jak staříci sjeli po dřevěných žebřících z hradby, hodil po útočících skřetech svoji pálenku, kterou hned zapálil. Skřeti začali opouštět hradbu. Halpovi s Lambertem již stačilo obcházet zraněné skřety pádem a dodělat je. „Víc už od nás nečekejte,“ zahuhlal jeden zadejchaný stařík a únavou se sklácel k zemi. „Beranidlo!“ zaznělo od západní palisády. Všichni se rozběhli ke zdroji rámusu. „Proč neútočí beranidlem na bránu?“ nechápal Lambert. Když přiběhli k západní palisádě, obránci již stáli pod hradbami. „Co se děje,“ zeptal se Halp Kurta. „Mají to beranidlo celý oplechovaný. Ten horní štít se nedá prostřelit.“ Hřmot úderů nepřestával, ale opevnění se ani trochu nepohnulo. Horskému obrovi stojícímu hned vedle skřetího trůnu ruply už nervy. S šíleným řevem se rozběhl proti beranidlu. Vší silou udeřil do beranidla a to s přehlušujícím rachotem prorazilo hradbu a rozpadlo se. Po tom co se obr probral, popadl zbytek beranidla a mrštil jím na obránce. Halp ho srazil chráničemi zpět k zemi. Odměnou za to mu byla rána od obra, která ho odmrštila až k nejbližší stěně domu. Jeho meč odletěl na druhou stranu. Sotva vstal a už se musel uhnout úderu okovaného trámu z beranidla, který nepříteli nahradil kyj nechaný u skřetího trůnu. Skulinou v hradbě začali vbíhat další nepřátelé. Halp se zaměřil na svého většího příbuzného. Vší silou do něj vrazil ramenem. Ten se ale ani nehnul. Rozmáchnul se po něm, a Halp se válel zase po zemi. Tentokrát však nedaleko své zbraně. Popadl svůj meč a co nejrychlejším pohybem co dokázal, přiskočil k protivníkovi. Prudce jím švihl.
!12
Sprcha krve napověděla, že se jeho meč zabořil do živého. Jinak neucítil žádný odpor. Obr to měl spočítané, i když jistě počítat ani neuměl. Teprve teď si Halp uvědomil, že je sám. Budovy kolem něj hořely. Všude mrtví, jak skřeti tak bohužel i obránci. Řinkot boje se však stále ozýval z centra Karenu. Nemeškal a vydal se zbylým na pomoc. Obíhal mnoho hořící chatrčí a mrtvých těl, s kterými se ztrácela jeho naděje na úspěch. Oběh poslední budovu k hostinci Průvan a spatřil situaci. Všichni zbylí obránci, mezi nimi Lambert, pobočník, kovář i starosta, se snažily, aby se žádný ze skřetů nedostal dovnitř. Nepočitatelný houf skřetů kolem nich značil, že se jim to moc dlouho dařit nebude. Z ničeho nic zazněl lesní roh skřetů. Všichni útočníci se v tu ránu otočily proti Halpovi. Ohromen tím množstvím nezvedl ani meč do obranného postoje. V okamžiku, kdy ho měl zasypat déšť skřetích úderů, se nic nestalo. Bez povšimnutí ho oběhly. Vydal se s doprovodem jásajících obránců za nimi. U probourané hradby se obránci zastavili a užívali si výhled na prchající skřetí vojsko. Halp pohlédl vedle sebe. Stál tam Lambert. Jako jediný se nesmál. Zamračen kroutil hlavou: „Tohle nevěstí nic dobrého. I teď jich prchá mnohokrát vyšší počet než nás.“ Lidé se pomalu začali rozcházet a zjišťovat škody. Halp se naposledy ohlédl na prchající armádu. Mířila k jihu. Na místě kde stála skřetí armáda, spatřil vysokého bělovlasého potetovaného muže v rouchu. Smál se. Halp si promnul oči. Onen muž zmizel.
!13
