roèník XXXII
hlumecké listy
èasopis chlumeckého regionu
10
2002
Svatý otec dlí na èas ve títì
Sedm let kvìtinové Fotbalové soustøedìní Pár slov ke módy ve Vápnì v Markouovicích Dni èeské státnosti Chlumec nad Cidlinou dne 24.10.2002
INFORMACE MĚSTSKÉHO ÚŘADU
Slovo starosty Vážení čtenáři Chlumeckých listů, občané Chlumce nad Cidlinou a Chlumecka, sestavuji pro Vás tento poslední článek, který Vás provázel téměř bez výjimky v každém měsíčníku Chlumeckých listů po čtyři roky právě končícího volebního období. Vždy jsem se v něm snažil maximálně přijatelnou formou přiblížit Vám dění v našem městě a okolí, abyste se co nejvíce cítili sepjati s tím, co mohou radní a zastupitelé ze svých pozic a Vašich mandátů ovlivňovat. Nejsem zrovna žádný profesionální spisovatel, a tak se asi také mohlo stát, že někomu můj styl formulace myšlenek zrovna nevyhovoval, a za to se mu omlouvám. Dnes si s Vaším dovolením opět troufnu v závěru svého volebního období na jakousi polemiku. Bude o výkonu funkce starosty a o jeho poslání. Jakým by asi starosta měl být člověkem? Každý z nás by si asi přál, aby to byl člověk morálně bezúhonný, bystrý, vzdělaný, aby byl obdařen přirozenou autoritou a nezdolnou energií, zkrátka, aby to byl jakýsi dospělý Mirek Dušín z Foglarových Rychlých šípů, téměř neskutečný ideál. Nebo taky robot, či klonovaný génius, zbavený uměle všech nežádoucích lidských vlastností. Tak to bychom opravdu asi chtěli mnoho. Zkusme si sami sobě odpovědět, zdali bychom těmto parametrům vyhověli, nebo abychom se jim alespoň přiblížili. Upřímná odpověV sobě bude nejspíš taková, že to je trochu vysoká laWka, moji maličkost samozřejmě nevyjímaje. Každý z nás je jen a jen člověk. Chtěl bych se ale především zmínit, že práce starosty na základě mých čtyřletých zkušeností není zrovna lehká. A je především velmi nevděčná, protože se prostě při výkonu této volené funkce nedá zavděčit všem. I při nejobjektivnějším posuzování problémů se přečasto naráží na subjektivní názory a pocity zainteresovaných. Starosta je také velmi ostře sledován mimo své volené zaměstnání. Pro někoho by měl být „na dostřel“ i dvacet čtyři hodin denně. Když něco ve městě neklape, je starosta prvním obětním 2
beránkem nahromaděných emocí nespokojeného občana. Proto je mu voláno třeba i ve tři hodiny v noci, nebo v neděli , aby šel zjednat ihned pořádek, je přeci starostou, tak basta! U starosty se hromadí žádosti o byt, lidé ve své naději v sociální nouzi spoléhají na tuto perzónu, ačkoliv byty jsou přidělovány na základě doporučení bytové komise celou městskou radou. Bytů je však zoufale stále málo. Městu se uvolní byt, když někdo umře, často ani tehdy ne, protože lidé zneužívají mizerných českých zákonů a s byty Města i pomocí svých příbuzných kšeftují. Nebo člověk, který dlouhodobě Městu neplatí nájem, je soudně vystěhováván několik let. A náklady na soud stejně uhradí nakonec Město, protože neplatič nájemného je prostě švorc. Takoví lidé jsou ze sta procent vyživování státem z daní těch, kteří poctivě pracují. Podle mě je to často sprostý parazitismus ze strany těch, kteří stejně nikdy pracovat nebudou. Rozhodování o přidělení městského bytu patří k nejnevděčnějším rozhodováním rady. Jedna z velkých potíží je i v tom, že si lidé totiž stále neuvědomují zásadně rozdílné pravomoce samosprávy (to je starosta, rada a zastupitelstvo) a státní správy (to je tajemník, stavební úřad, přestupkové agendy, matrika, živnostenský úřad atd.). Asi nejlépe bude, když vše uvedu na jednom typovém příkladu: například na stavebním odboru dojde k roztržce mezi úředníkem a zainteresovaným občanem. Subjektivnímu přání nebo námitce občana někdy úředník nevyhoví s odkazem na stavební zákon. Roztrpčený občánek práskne dveřmi s výhrůžkou, že si jde stěžovat starostovi, ten, že už darebáka úředníka srovná. A křepce vyběhne o patro výše, do sekretariátu starosty. Do běla rozpálen ve svém „spravedlivém“ hněvu se paní sekretářky zeptá, jestli je starosta přítomen. Často se upřímně diví, že není, je přeci pracovní den! Nezajímá ho, že starosta také v pracovní dny jezdí na další instituce v záj-
mu města. Když však má občan štěstí, nemusí se objednávat, je ohlášen a jde dál. Vylíčí svoji „jasnou“ křivdu panu starostovi a žádá nápravu. Ale ouha! Tu uslyší, že se jedná o výkon státní správy, do které ze zákona starosta nemůže mluvit, že si musí stěžovat služebním postupem u tajemníka (to je vlastně ředitel svěřené státní správy) a dále na vyšší instanci, tedy dosud na okresním úřadě. A jeho reakce? Velmi často se stane, že je starosta obdařen následujícím: „To jsem si mohl myslet, jste to tady všechno stejná banda, už aby Vás vyměnili, však se brzy dočkáte! Ještě si to vyříkáme jinde!“ Občan rozzuřen odchází, nebera div dveře i s panty s sebou. O tři vteřiny později ke zdrcenému starostovi nakoukne hlava paní sekretářky: „To byl řev, co se mu stalo?“ „Ale nic, mám jen dalšího nevoliče nebo nepřítele“, odpoví otráveně starosta a snaží se soustředit na další problém. Problémů je vždycky dost. I starosta na malé obci jich má nepočítaně, protože zastupuje neexistující radu a k dispozici místo úřadu má jenom ekonoma pro účetní operace. Starosta na menším městě jako je Chlumec nad Cidlinou má sice městskou radu i tajemníka, ale zase je zatažen úplně do všeho. Denně často absolvuje okolo padesáti telefonátů a mnoho různých jednání, každý a každé o něčem jiném. Ale na všechno musí v zákonných lhůtách reagovat, pokud možno úspěšným řešením. Čili pan starosta je nikoliv úzkoprofilovým manažerem, to by to měl příliš snadné, ale je lidově řečeno děvečkou pro všechno. Tedy musí být trochu i více ekonomem, právníkem, psychologem, ekologem, pedagogem, filozofem, řečníkem, spisovatelem, stavařem, snad i astrologem, aby mohl předvídat nepředvídatelné, a kdoví co ještě. Občas je nezbytné být třeba i zdatným horolezcem, protože když Vás arogantně na ministerstvu dveřmi vyhodí, šup rychle oknem do sedmého patra zpátky. Pak je možná se svými nároky udoláte. Kvalitní vzdělání však má často tento člověk před zvolením do funkce pouze jednosměrné. Jeho velkou smůlou také je, že mu v jeho specializaci během těch čtyř let často a rychle ujíždí vlak, tedy přesněji řečeno ubývá Chlumecké listy
INFORMACE MĚSTSKÉHO ÚŘADU
možností vrátit se úspěšně do původní profese. Prosím, aby si předchozí text čtenář nevysvětlil jako ubohé a zoufalé lamentování, že se snad já chudák lituji, to bych to vlastně neměl dělat a hledět si spíše svého technického kopyta. Jenom se snažím poodhalit Vám alespoň trochu skutečně nejednoduchý výkon této starostovské funkce, která by měla být v každém případě spíše tvrdým posláním a službou pro lidi, než pouze zaměstnáním za peníze. Dobrý starosta si práci pro blaho města musí především hledat sám, neboW především on je nebo by měl být předkladatelem různých úkolů, které směřují různými cestičkami pro rozvoj obce. Na městský úřad přichází nejširší spektrum lidiček se svými žádostmi a přáními. Od velmi slušných a kultivovaných lidí, přes legrační pozéry, vychytralé spekulanty, až po ty největší hulváty, z nichž někteří jsou živi především svojí ubohou nenávistí téměř ke všemu živému, a kteří jsou hodni pouze útrpného politování. Těch prvních je naštěstí naprostá většina. Při jednání s tou posledně jmenovanou absolutní menšinou se někdy člověk kouše zuřivě do rtů a nenápadně zatíná pěsti. Pusu i ručičky násilně nutí ke klidu, aby se samovolně nedaly
do pohybu. Výkon funkce nás nutí, abychom na sobě nechali dříví štípat a mysleli si něco o pozadí. Před nástupem do funkce starosty jsem asertivní jednání příliš nezvládal. Zkušenosti z vojny a ze života mě často poučily, že nejlepší a nejúčinnější obranou je útok. Velmi tvrdý útok. Skutečně, ve funkci představitele města toto však není možné aplikovat a je to asi tak pro všechny dobře. Na druhou stranu se Vám velmi rád přiznám, že dobrých a šDastných pocitů z vynaloženého úsilí, které bylo občas korunováno nebo odměněno dobrým výsledkem pro město, bylo dost, a to vždycky stojí za tu námahu. Zkrátka a dobře, díky dobrému a údernému kolektivu v zaměstnání, jsem nabyl nikoliv klamného pocitu sebeuspokojení a ztráty sebekritiky, ale dobrého pocitu z kolektivní práce, za kterou se vždycky rád ohlédnu. A to snad není trapný pocit, i když si i tato slova někdo může vyložit po svém. Tak to by byly možná opět dost specificky popsány moje dosavadní dojmy, které jsem nabyl ve funkci chlumeckého starosty na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Děkuji upřímně občanům z našeho města, kteří mě před čtyřmi lety dali důvěru vést naše krásné město a jenom skrom-
RHG
ně doufám, že jsem je svojí odvedenou prací příliš nezklamal. Těm, kterým jsem v jejich přáních nevyhověl, vzkazuji, že se nikdy nejednalo o škodolibý záměr z mé strany, ani proto, že jsem se jejich problémy nesnažil řešit. Prostě se domnívám, že vyhovět nešlo, ale to může být zase jenom můj názor. Ještě jednou úplně polemicky: docela by mě zajímalo, jaké byly asi dojmy starostů našeho městečka v končícím volebním období tak před padesáti nebo před sto lety. Vážení občané Chlumce nad Cidlinou. Za pár dní budete volit dvacet jedna nových zastupitelů, z nichž následně jejich interní volbou vzejde nová výkonná rada, starosta a jeho zástupce. Přejme si společně, aby tito lidé, kteří nově složí slib svému městu, byli pro Chlumec velkým přínosem pro naši dospělou i dětskou veřejnost. Naše město jej velmi, velmi potřebuje. Závěrem bych chtěl touto formou poděkovat za odvedenou čtyřletou práci i svým kolegům z okolních obcí a za to, že jsem měl tu čest s nimi intenzivně spolupracovat na regionálních i na nadregionálních záležitostech, týkající se rozvoje celého Chlumecka. Ing. Miroslav Uchytil starosta města
spol. s r.o.
provoz: Nemocnice s poliklinikou, Mostní 934, Kralupy nad Vltavou Kralupy n. V. 7. 10. 2002 Vážený pane starosto, dovolte mi, abych Vaším prostřednictvím jménem svým a jménem všech pracovníků naší nemocnice poděkoval Hasičskému sboru Chlumec nad Cidlinou pod vedením pana velitele Macháčka za pomoc, kterou poskytli v období po ničivých záplavách v srpnu letošního roku. Ještě jednou vám srdečně děkuji. S pozdravem
Víte, že... ! Inzerci pro Chlumecké listy zajišDuje Anna Váchalová, telefon 495 486 432
10 / 2002
Vladimír Matoušek, ředitel RHG spol. s r.o.
! Policie České republiky bude mít od 1. listopadu 2002 své úřadovny ve 2. patře budovy Finančního úřadu v Pražské ulici
3
INFORMACE MĚSTSKÉHO ÚŘADU
Aktuální informace ohledně vojenské posádky v Chlumci nad Cidlinou Na základě žádosti starosty Města Chlumec nad Cidlinou byly dotčené materiály předloženy Radě Královéhradeckého kraje a jednoznačným usnesením s doporučením zachování vojenské posádky v Chlumci n. C. s možností výstavby multiskladu byly postoupeny na 13. zasedání Zastupitelstva Královéhradeckého kraje. Zveřej-
ňujeme výpis usnesení Zastupitelstva Královéhradeckého kraje, které se konalo dne 19. září 2002. Zastupitelstvo Královéhradeckého kraje: I. podporuje zachování vojenské posádky v Chlumci nad Cidlinou
II. ukládá a) Radě Královéhradeckého kraje činit všechny potřebné kroky, které by vedly k zachování vojenské posádky v Chlumci nad Cidlinou. b) Ing. Pavlu Bradíkovi, hejtmanovi Královéhradeckého kraje, zahrnout konverzi vojenského materiálu do příslušných strategických materiálů.
INFORMACE PRO PODNIKATELE
REFORMA VEŘEJNÉ SPRÁVY V rámci realizace reformy veřejné správy dochází k ukončení činnosti Obecního živnostenského úřadu v Chlumci nad Cidlinou k 31.12.2002, který vydával živnostenská oprávnění ohlašovacích živností volných. Upozorňujeme všechny podnikatele - fyzické i právnické osoby i občanskou veřejnost, že v rámci schválené reformy veřejné správy bude agenda živnostenského podnikání
OHLAŠOVACÍCH ŽIVNOSTÍ VOLNÝCH předána na
MAGISTRÁT MĚSTA HRADEC KRÁLOVÉ
1) pro obce: Chlumec nad Cidlinou, Chudeřice, Káranice, Klamoš, Kosice, Kosičky, Lišice, Lovčice, Nové Město, Olešnice, Písek, Převýšov, Stará Voda Živnostenský odbor Magistrátu města Hradec Králové převezme i agendu živností ohlašovacích řemeslných, vázaných a živností koncesovaných, kterou do 31.12. 2002 zajišWuje Okresní živnostenský úřad - živnostenský referát v Hradci Králové.
MĚSTSKÝ ÚŘAD NOVÝ BYDŽOV
2) pro obce: Babice, Mlékosrby, Nepolisy
Živnostenský odbor Městského úřadu v Novém Bydžově převezme též agendu živností ohlašovacích živností řemeslných, vázaných a živností koncesovaných z Okresního úřadu v Hradci Králové.
Upozorňujeme proto všechny podnikatele, kteří potřebují ohlásit a provést změny živnostenských listů nebo podat ohlášení nových živností, že mají do 10. prosince 2002 poslední příležitost využít služeb zdejšího živnostenského odboru Městského úřadu v Chlumci nad Cidlinou. PS: Jednání o zřízení detašovaného pracoviště živnostenského úřadu v Chlumci nad Cidlinou nadále probíhají. PS: O výsledku Vás budeme informovat. Jitka Haltufová - vedoucí živnostenského odboru
4
Chlumecké listy
INFORMACE MĚSTSKÉHO ÚŘADU
Sběr drobného nebezpečného odpadu V souladu s vyhláškou Města č. 4/2002 a v souladu se zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech, informuje město Chlumec nad Cidlinou občany o termínu bezplatného svozu nebezpečných složek komunálního odpadu. Svoz bude proveden speciálním vozidlem firmy MARIUS PEDERSEN a.s. dle níže uvedeného harmonogramu. Akce se netýká odpadu vzniklého z podnikatelské činnosti! Drobný nebezpečný odpad z domácností bude odebírán pouze osobním předáním od fyzických osob proti uvedení jména a podpisu. Uvedené druhy odpadu: baterie všeho druhu, staré oleje, plechovky od barev, zářivky a výbojky, kyseliny a zásady (louhy), barvy a ředidla, znečištěné hadry od ropných látek, teploměry, kosmetika, pesticidy, fotochemikálie, léky, lepidla, kovové i plastové nádoby se zbytky škodlivin.
Oprava telefonního čísla zdravotní ordinace v budově železniční stanice ČD v Chlumci nad Cidlinou MUDr. Markéta Horynová - stomatologie Nádražní 133/IV, Chlumec nad Cidlinou 495 704 494
HARMONOGRAM SBĚRU místo
datum
časový interval
pátek 8. 11. 2002 ulice 9. května naproti ul. Sovova Zapeč naproti areálu ADAS ulice Komenského proti Rybářství ulice Riegrova před kinem křižovatka Zimova - Švermova ulice Kozelkova před Kovoplastem Klicperovo nám. U chrámu Sv. Voršily
15.30 16.00 16.30 17.00 17.30 18.00 18.30
sobota 9. 11. 2002 ulice Žiželická u pomníku ulice Rooseveltova u Říhova domu ulice Rooseveltova před Malvou ulice Na Spravedlnosti u domu č.p. 277 křižovatka Tylova - Chvojkova ulice Družstevní křižovatka Sadová - Zimova
8.30 - 9.00 9.00 - 9.30 9.30 - 10.00 10.00 - 10.30 10.30 - 11.00 11.00 - 11.30 11.30 - 12.00
sobota 16. 11. 2002 Kladruby u VPS Lučice u budovy školy Pamětník u obecního úřadu
9.00 - 9.50 10.00 - 10.50 11.00 - 11.50
-
16.00 16.30 17.00 17.30 18.00 18.30 19.00
Reklama
10 / 2002
5
MĚSTSKÁ POLICIE
Ze služební knihy Městské policie " Hlídce MP bylo oznámeno, že v ulici Palackého došlo k napadení ženy volně pobíhajícím psem, při kterém došlo k lehkému zranění. Napadená žena byla ošetřena obvodním lékařem, hlídkou byla zjištěna majitelka volně pobíhajícího psa a vyzvána, aby si psa dostatečně zajistila a k podobné situaci již nedošlo. " Hlídce MP bylo oznámeno, že v blízkosti benzinové pumpy se po silnici I/11 pohybuje zraněná labuW. Ta byla hlídkou ze silnice odehnána, aby nezpůsobila dopravní nehodu, ve spolupráci s místními hasiči odchycena a odvezena ke Starochlumeckému rybníku, kde byla vypuštěna.
6
" Hlídkou MP zjištěn zničený odpadkový koš na Klicperově náměstí u kostela Sv. Voršily. Později bylo zjištěno, že škodu na veřejně prospěšném zařízení způsobili dva návštěvníci baru Panter, kteří se tímto způsobem, v podnapilém stavu, bavili na úkor všech občanů města. Oba byli řešeni na služebně MP blokovou pokutou. " Na telefonické oznámení občanů hlídka MP zjistila v lese, nedaleko zahrádkářské kolonie Amerika, motorové vozidlo, ve kterém se nacházel mrtvý muž. Hlídka neprodleně informovala PČR a zajistila místo proti vstupu nepovolaných osob až do jejího příjezdu.
" Občané města předali hlídce MP nález peněženky s vysokým finančním obnosem a osobními doklady, kterou nalezli nedaleko Penny-marketu. Hlídce se podařilo majitele kontaktovat a ten si ještě týž den nález převzal. " Na hlídku se obrátila s žádostí o pomoc občanka, která v dobré víře zapůjčila dvoukolový ruční vozík rómské spoluobčance, která však již vozík nevrátila, a jak bylo později hlídkou MP zjištěno, i nadále jej používala. Byla vyzvána, aby jej neprodleně vrátila majitelce. Za Městskou policii Chlumec n. C. Aleš Synek
Chlumec bude mít moderní světelnou křižovatku
Kruhové objezdy v Chlumci skutečností
Město Chlumec nad Cidlinou je pověřeno Ministerstvem financí proinvestovat jako hlavní investor svěřenou částku 3 mil. korun na výstavbu světelné synchronizovaně řízené křižovatky na mezinárodní silnici E 67 (Praha - Wroclav) a silnici druhé třídy č. 327/II (Jičín - Kolín). Peníze Město získalo aktivitou poslanců Zdeňky Horníkové (ODS) a Jiřího Rusnoka (ČSSD). Starosta města se ale domnívá, že tato světelná křižovatka měla v Chlumci fungovat již alespoň 10 let. V inkriminovaných dnech totiž nelze vyjet bez dlouhých minut čekání směrem od Nového Bydžova a Týnce nad Labem. Jak nám starosta ing. Miroslav Uchytil sdělil, význam této křižovatky je pro město obrovský. „Bezpečnějšího přecházení přes vozovku se dočkají všichni obyvatelé Chlumce, zejména děti, které několikrát denně přecházejí silnici při přesunu např. od ZŠ k ZUŠ, kterou u nás navštěvuje více než 500 žáků, ale i starší občané, kteří jsou nuceni pohybovat se v rušném centru města. Vše bude řešeno bezbariérovými přístupy do vozovky a speciálními senzorovými čidly, což je velmi moderní technologie,“ říká ing. Uchytil. Odborníci řeší ve finální fázi projekt pro stavební povolení, který by měl být hotov do začátku měsíce října. Město odeslalo formuláře pro výběrové řízení, které podléhá zákonu o zadávání veřejných zakázek, profesně zdatným firmám. Předpokládané zahájení stavby bylo stanoveno na polovinu října tohoto roku. Celá velmi náročná stavba bude provedena v pouhých 9 dnech za plného silničního provozu. A my Chlumečáci jen doufáme, že se dopravní situace v našem městě opravdu zlepší. Mgr. Milena Komárková
Jak nám sdělil starosta města ing. Miroslav Uchytil, v rámci snahy odvrátit hrozící dopravní kolaps v Chlumci nad Cidlinou, existuje již několik let snaha učinit rázná dopravní opatření. Jedním z nich jsou bezesporu dva kruhové objezdy - u Benziny přímo v Chlumci nad Cidlinou a v Novém Městě. Výstavba v Chlumci již byla zahájena. Ukončení stavebních prací obou kruhových objezdů je plánováno na polovinu listopadu tohoto roku. Na základě výběrového řízení byla stavbou pověřena firma Silnice Hradec Král. Celková částka přesáhne 15 mil. Kč. (7,3 mil. Kč v Chlumci a 8,5 mil. Kč v Novém Městě) „Všichni jsme rádi, že se konečně našemu městu podaří tuto významnou stavbu uskutečnit. Jen mě mrzí, že se v Novém Městě objevily nesmyslné protesty některých obyvatel. K těmto námitkám samozřejmě není možné přihlédnout,“ říká ing. Uchytil. „Celá stavba má pro nás totiž nesmírně důležitý význam. V první fázi bude sloužit jako zpomalovací retardér, který snad alespoň částečně pomůže vyřešit zácpy aut v centru města. Neméně důležitá je i funkce „počátečního očka“ k plánovanému obchvatu Chlumce nad Cidlinou s využitím 6 km úseku dálnice, o kterém vláda v roce 2002 rozhodla, že bude prioritně stavěn,“ dodává Uchytil. A na závěr upozornění pro řidiče. Obě křižovatky budou stavěny za plného provozu. Neplánuje se žádná objížVka, pouze v závěru výstavby budou tato místa uzavřena dva víkendy (v první polovině listopadu). Je ale potřeba zvýšené opatrnosti při jízdě a dodržování všech zásad bezpečnosti silničního provozu. To se nám snad všem vyplatí. Mgr. Milena Komárová Chlumecké listy
Z VAŠICH DOPISŮ
CO PŘED VOLBAMI TAKÉ ZNAMENÁ 100% FINANCOVÁNÍ Vážený pane starosto TJ SOKOL Musím reagovat na Váš článek v předvolebním čísle Chlumeckých listů, kde jste se hned po výčtu úspěchů našeho pana starosty ujal slova Vy. Nechci zde pitvat jeho cílený obsah, ale vyjádřit se k jedné skutečnosti v něm uvedené opravdu musím. Tyto noviny jako občan pravidelně čtu a občas se nad dezinformacemi v nich uváděných dost zlobím, a tak jsem se rozhodl na jednu, která se mě konkrétně dotýká, konečně odpovědět. A netýká se jenom mě. Jedná se o hokejbalové hřiště, které podle Vás Město financovalo 100 %! Shodou okolností jsem byl jedním z těch několika málo lidí, kteří při budování tohoto pěkného sportoviště přiložili nezištně ruku k dílu. Hned na počátku chci ještě zdůraznit, že účelem tohoto článku není upírání zásluh Městu, či jeho zastupitelům, protože ti mají na realizaci hřiště jistě podíl největší. Jako vše měla i tato akce v době, kdy se o ní v radě i zastupitelstvu roz-
hodovalo i své odpůrce. Myslím si ale, že když se na hřiště plné dětí a mládeže zajde dnes kterýkoli občan podívat uzná, že rozhodnutí hřiště vybudovat bylo správné. V souvislosti s budováním a financováním tohoto projektu nyní dokládám následující výčet skutečností a prací tak, jak proběhly a stále probíhají. Město Chlumec n. Cidlinou ze svého rozpočtu uhradilo vybudování asfaltové plochy, uvolnilo pozemek a provádí drobné práce při údržbě hřiště. Další nemalé aktivity v souvislosti s dokončením hřiště, tak aby se dalo kolaudovat a tudíž provozovat, vyvinuli členové HbC Chlumec n. Cidlinou. Jedná se o vybudování mantinelů, ochranných sítí, přístřešku pro střídačky hráčů a rozhodčí, zajištění a opravu buněk sloužících jako šatny pro hráče - tedy vše ostatní co na hřišti nad plochou vidíme. Veškeré tyto konstrukce jsou převážně kovové a materiál na jejich zhotovení Městu zdarma doda-
la firma JIRY na žádost a po jednáních se zástupci HbC. Dále členové hokejbalového klubu průběžně provádějí práce při údržbě a dalším vylepšování hřiště (nové brány, sítě, ochranné hrazení u mantinelů - bezpečnost diváků atd.). Aktivně se klub zapojil již v samém počátku, kdy jeden z jeho členů zdarma zhotovil pro Město projektovou dokumentaci. Při konfrontaci obvyklých dodavatelských cen již realizovaných obdobných sportovišW v okolí (Hradec Králové, Pardubice) tzv. „na klíč“ a cen dnes běžně účtovaných jsem došel k jasnému závěru, že poměr financování tohoto hřiště je 2/3 Město a 1/3 ostatní subjekty, které společně „přiložily ruku k dílu“. Tedy nikoliv těch 100 % jak uvádí autor článku. Veškeré finanční a materiální hodnoty získané zástupci HbC byly samozřejmě směřovány přímo na Město jako vlastníka a provozovatele tohoto hřiště. Všem, kteří nám takto pomohli, chceme ještě jednou touto formou projevit uznání a dík. Za celý kolektiv HbC Chlumec n. C. Pavel Horák a Marcel Marek
Reklama
10 / 2002
7
Z VAŠICH DOPISŮ
Název tohoto článku je vypůjčen z TV pořadu, který prostě vystihuje to, oč vlastně jde. Můj „postřeh“ ze zahraničí se týká okolí škol v SRN. Chci porovnat okolí škol v průměrném městě na západě a naší školy v Chlumci
může mnoho měst jen závidět. Ale pokud nyní náhodou někdo do těchto míst vstoupí, tak co uvidí? Sem - tam pokuřující mládež, poničené lavičky, o starých sochách u Zubatovské kaple ani nemluvě. Tyto sochy přežily spoustu generací a režimů, ale jak je vidět, ta dnešní doba jim vůbec „nesvědčí“. Vše je způsobeno tím, že z příjemné poklidné oázy u rušné silnice se stala „mrtvá zóna“, které je
nad Cidlinou. Máme krásnou školní budovu s velkou přístavbou a hlavně hřištěm pro děti. To, co na první pohled upoutá návštěvníky v zahraničí je, že nikde nejsou vidět ploty, které něco určitě značí. Přestože nejsou hřiště ve městě v blízkosti škol nijak ohrazena a jsou volně přístupná veřejnosti, je tam pořádek. To nutí k zamyšlení, proč to tak nejde také u nás? Proč zároveň s budováním hřišW u naší školy se stavěly ploty? Byla to prevence proti případným vandalům? Nebo máme v sobě stále silně zažité rázné zákazy, příkazy, omezení? Jedna věc je jistá, pokud naši nejmladší generaci nenaučíme tomu, že vše jde i bez plotů, potom těžko můžeme očekávat změny v chování mládeže do budoucna. Také se říká, že překážky jsou na to, aby se překonávaly, a to je vidět na poničeném oplocení směrem do parku ke kostelíku. Je velká škoda tak krásného parku, který nám
lepší se vyhnout. Je na zvážení, zda by nebylo lepší opět zprůchodnit park, zpřístupnit hřiště širší veřejnosti, než časem napravovat rozsáhlé škody způsobené anonymními vandaly. Pokud má někdo obavy, že by mohla být hřiště pro děti někým poškozena, tak si můžeme být jisti, že to neudělají maminky s kočárky a důchodci, kteří rádi odpočívali v parku. Jak se chceme otevírat Evropě a rušit hranice, když sami před sebou si budujeme zátarasy, ploty a podobně. Začít se musí u mladých a vštípit jim trochu jiný přístup ke společným věcem. To je hlavně věc každé rodiny a v neposlední řadě školy, která má jít příkladem. Pro porovnání foto ze SRN. Školy i s hřištěm přímo ve městě, kde si mohou odpočinout staří i mladí a tím pádem je tento prostor přirozeně „hlídán veřejností“. E. M.
„Postřehy odjinud“
PRO A PROTI - KE ŠKOLNÍMU DVORU Stále odpovídáme občanům na dotazy týkající se uzavření průchodu přes školní dvůr do parku, proto se opět vracíme i zde k této otázce. Až do prázdnin minulého školního roku zde žádný školní dvůr neexistoval. Teprve po získání peněz na hřiště ve výtvarné soutěži dětmi naší školy, rozhodlo zastupitelstvo, že sen se může začít stávat skutečností. Začal se budovat školní dvůr s veškerým zařízením, které má sloužit dětem hlavně ke sportovnímu vyžití. Jak to zde vypadá nyní jistě všichni velice dobře víte. Přes poslední prázdniny vyrostlo další hřiště, tentokrát s umělým povrchem. Zde nám finančně pomohlo hlavně SRPŠ a dotace, o kterou se zasloužil pan starosta. Přes prázdniny se tedy zase budovalo. Byl 8
sundán provizorní plot a postupně nahrazován novým. Téměř celé prázdniny se zde volně procházelo. A jak to vypadalo? Museli jsme dát zasklít 12 velkých oken u budovy školní družiny. Plot byl zdemolován i tam, kde se dal pohodlně obejít. Budeme se snažit dále získávat peníze na další úpravy. Máme v plánu vystavět další patro nad budovu školní družiny a umístit sem DDM, které má nevyhovující prostory. Potom by zde bylo ještě více živo. V plánu je i přístřešek na kola. Park je dnes přístupný ze tří stran. Vedoucí technických služeb si pochvaluje, že se zlepšila výrazně čistota a pořádek v parku. Ti co zde hledají klid a odpočinek, tak ho zde Chlumecké listy
Z VAŠICH DOPISŮ
tedy najdou. Ani hřiště ve dvoře neslouží pouze školní mládeži. Může sem přijít každý za sportem. Naše hřiště často zasahují až k chodníkům, a tak projít kolem není tak úplně bezpečné. Kouření v celém areálu školy je zakázáno. Spolupracujeme s policií, která nám pomáhá hlavně v době mimo vyučování. Ve velkých městech mají tyto areály svého správce, který dohlíží a zabezpečuje provoz i pořádek. Na to zatím nemáme finanční prostředky. Spoléháme tedy na výchovu. Škola samozřejmě není všemocná, pokud nám nepomůže rodina, je naše snažení marné. Když rodiče ví o tom, že jeho dítě přelézá plot a nebo ho ničí s ním, těžko se nám potom na děti působí. Je to vlastně trestný čin. Každému řediteli byl svěřen majetek, za který zodpovídá. A tam, kde by si mohl každý dělat co chce, by se zodpovídalo velice špatně. Vše stojí i peníze a rezervy jsou ve vědomí lidí na obou stranách. Abychom ulehčili cestu hlavně starším lidem, byly před školu zabudovány lavičky v Kozelkově ulici. Nevydržely ani měsíc a už se muselo opravovat. Nejprve se budeme tedy muset naučit chovat v demokratické společnosti. Slovo demokracie má jiný význam, než že si mohu dělat co chci. Než tohle všichni pochopíme, bude asi chvíli trvat. Mgr. Jana Bernartová, ředitelka základní školy
Někteří občané se nemohou smířit s tím, že uzavřením školního areálu zanikl letitý průchod parkem u kostela Nejsvětější trojice. Je přeci zbytečné obcházet celou školu, když šlo projít přes park. Často se argumentuje potřebami starších občanů, zejména těch, kteří navštěvují lékařskou ordinaci v Pražské ulici (ačkoli přechod pro chodce je až u křižovatky). Odpůrci uzavření areálu se snaží důmyslně hledat nejrůznější argumenty, které by jejich boj za jeho znovuotevření podpořily. Nad některými je nutno se pozastavit. V SRN situaci neznám, ale nevěřím, že jsou tam neoplocené školní areály pravidlem. Navštívil jsem několik škol v Nizozemsku a Dánsku, všechny měly svá hřiště oplocená a veřejnosti nepřístupná. Nabyl jsem dojmu, že tam stejně jako my rozlišují mezi pojmy veřejné hřiště a hřiště ve školním areálu. Tam se totiž také objevují problémy jako krádeže, vandalismus, pouliční prodej drog, pedofilové atd. Tolik ke srovnání se západní Evropou, která ruší hranice mezi státy. Školní areály u nás jsou dnes téměř všude oplocené. Sportoviště, která byla nákladně vybavena, jsou pro veřejnost přes den otevřena a zavírají se na noc. Vždy jde hlavně o peníze. Budu rád až nastane doba, kdy budou ploty opravdu zbytečné. Napadá mě navíc otázka: proč mají občané oplocené své pozemky a firmy své areály?
různými vandaly byl ničen vždy. Dokonce zde bylo ještě v době „průchodné“ několik vzácných kamenných děl ukradeno. Tady bych viděl problém spíše v tom, že do parku není po setmění vidět z žádné ulice, je a byl mimo rušné tahy a tím právě láká vandaly a zloděje. Souhlasím, že maminky s kočárky a důchodci, kteří rádi v parku odpočívali, jistě park nepoškozují. Ale mohou v něm odpočívat i dnes. Jen tam nemohou vstoupit i od školní jídelny. Podstata celého problému, trn v oku. Prvním důvodem k uzavření areálu byly škody na majetku. Všechny musely být zaplaceny z peněz, které mohly být využity jinak. Proč bychom si měli nechat krásně vybudovaný areál donekonečna ničit? Druhým důvodem byla ochrana dětí. Škola přebírá za děti v době jejich pobytu zodpovědnost. Plot nám zde pomáhá zajistit, aby mezi děti do dvora v době školního zaměstnání nebo o přestávkách nekontrolovaně nepřicházely nežádoucí osoby, ale také aby některé vynalézavé děti samy z různých důvodů nechodily o přestávkách do parku nebo do obchodů v Pražské ulici. Tam už nejsou učitelé schopni ani povinni zajistit dozor. Zastupitelstvo rozhodlo moudře. Upřednostnilo ochranu dětí a majetku před volným průchodem. Vynucená procházka kolem školy je sice pro někoho nepříjemná a únavná, ale není nebezpečná a pro školu a město finančně náročná. PaedDr. Arnošt Vítek, ředitel zvláštní školy
Reklama
Park u kostelíku není „mrtvou zónou“, i když jej dnes v důsledku uzavření školního areálu navštěvuje méně lidí. Vedou do něj nyní tři vchody z původních čtyř. Bohužel, 10 / 2002
9
KULTURA V CHLUMCI
KINO Panorama Chlumec nad Cidlinou http://kina.365dni.cz
tel. č. 495 485 129
LISTOPAD 2002 2. listopadu sobota 17.30 hod. 20.00 hod.
„X X X“
Širokoúhlý akční americký film. Extrémní! Explozivní! Excelentní! Vin Diesel je tajný agent XXX! Režie: Rob Cohen Hrají: Vin Diesel, Asia Argento, 124 minut Marton Csokas ad. Vstupné: 55,- a 58,- Kč Mládeži od 12-ti let přístupný 6. listopadu středa 17.30 hod. 20.00 hod.
MYŠÁK STUART LITTLE 2
Americká česky mluvená rodinná komedie. Myšák Stuart znovu v akci! V hlavní roli v českém znění Martin Dejdar. Režie: Rob Minkoff Hrají: Michael J.Fox, Geena Davis, 80 minut Hugh Laurie ad. Vstupné: 55,- a 58,- Kč Mládeži přístupný 9. listopadu sobota 17.30 hod. 20.00 hod.
JAK NA VĚC
13. listopadu středa 17.30 hod. 20.00 hod.
KRÁLOVSTVÍ OHNĚ
16. listopadu sobota 17.30 hod. 20.00 hod.
ÚNOS DOMŮ
Širokoúhlý komediální film Velké Britanie a USA. Režie: Chris Weitz Hrají: Hugh Grant, Nicholas Hoult, 101 minut Toni Colleteová, Victoria Smertilová ad. Vstupné: 50,- a 53,- Kč Mládeži od 12-ti přístupný
Americký širokoúhlý dobrodružný/sci-fi. Bojuj ohněm proti ohni! Režie: Rob Bowman Hrají: Christian Bale, Izabella Scorupco, 101 minut Gerard Bitlerad. Vstupné: 55,- a 58,- Kč Mládeži přístupný
Český dobrodružný film. Ztratí všechno, i své vlastní jméno, ale to, co může získat, je pro něj natolik přitažlivé, že neváhá riskovat. Režie: Ivan Pokorný Hrají: Barbora Hrzánová, Radek Holub, 103 minut Hana Maciuchová, Marek Vašut ad. Vstupné: 50,- a 53,- Kč Mládeži přístupný 10
20. listopadu středa 17.30 hod. 20.00 hod.
PROSTĚ SEXY
23. listopadu sobota 17.00 hod. 20.00 hod.
MINORITY REPORT
Americký film. Romantická komedie… bez cukru! Režie: Roger Kumble Hrají: Cameron Diaz, Seima Blair, 84 minut Thomas Jane ad. Vstupné: 55,- a 58,- Kč Mládeži přístupný
Americký sci-fi thriller. Každý utíká… Každý bude dopaden. Režie: Steven Spielberg Hrají: Tom Cruise, Colin Farrell, Max Von Sydow, Steve Harris, 145 minut Samantha Morton ad. Vstupné: 57,- a 60,- Kč Mládeži od 12-ti let přístupný
Pozor na začátek odpoledního představení!!! 27. listopadu středa 17.30 hod. 20.00 hod.
WATERLOO PO ČESKU
Nová česká komedie. Režie: Vít Olmer Hrají: Jiří Krampol, Emilia Vašáryová, Oldřich Vízner, Eva Holubová, 95 minut Jana Paulová ad. Vstupné: 50,- a 53,- Kč Mládeži od 12-ti let přístupný 30. listopadu sobota 17.30 hod. 20.00 hod.
BANDITI
Americká širokoúhlý krimikomedie. Kam zákon nemůže, nastrčí ženskou. Režie: Barry Levinson Hrají: hl. role Bruce Willis, 124 minut Cate Blanchett, Boby Slayton ad. Vstupné: 55,- a 58,- Kč Mládeži od 12-ti let přístupný
Změna programu vyhrazena! Chlumecké listy
KULTURA V CHLUMCI
CENTRUM KULTURY - ŘÍHŮV DŮM tel. č. 495 485 853
1. 11.
8. 11.
13. 11.
LISTOPAD 2002
AEROBIC PRO ZAČÁTEČNÍKY se Zuzanou Hladíkovou-Kopeckou od 17.30 zdravotní cvičení, od 18.30 aerobic AEROBIC PRO ZAČÁTEČNÍKY se Zuzanou Hladíkovou-Kopeckou od 17.30 zdravotní cvičení, od 18.30 aerobic
Ustavující schůze městského zastupitelstva začátek v 16.00 hodin v Říhově domě
15. 11.
mobil č. 604 915 583
IVO JAHELKA Koncert zpívajícího právníka od 18.00 hodin
Předprodej vstupenek v prodejně Textil Klicperovo náměstí - 604 915 583.
„Centrum kultury děkujeme květinářství AZALKA za spolupráci na 55. ročníku divadelního festivalu Klicperův Chlumec 2002.“
POJÍZDNÁ SOUDÍRNA IVO JAHELKY Písničkář Ivo Jahelka je absolventem právnické fakulty UK v Praze. Od mládí měl sklony k psaní písniček a časem si tak vysloužil neformální titul „zpívající“ právník. Přestože skládá písničky, koncertuje a vydává desky, živí se dodnes také jako advokát. Věnuje se obchodnímu, trestnímu, rodinnému a občanskému právu. Baví originálně - zhudebňováním různých soudních případů a kuriozit ze složek policejních spisů. Začínal v klubu Rubín na Malostranském náměstí v Praze v pořadu „Zelené peří“, který připravoval známý recitátor a moderátor Miroslav Kovařík. Odtud vedla jeho cesta na porty, do divadel a ostatních kulturních stánků. Ve své tvorbě vychází z toho, že humor a smích jsou kořením života, že každý se rád zasměje neštěstí druhých a že jak pravil jeden recidivista… „život je nepřetržitá řada průserů nepravidelně po sobě jdoucích…“ Zatím poslední album Pojízdná soudírna vzniklo jako živá nahrávka na koncertech v Plzni a Pardubicích. Muzikantsky na něm spolupracovali Vojtěch Zícha a Petr Novotný z formace Žalman a spol. Obsahuje celkem dvanáct úplně nových písniček. Za svou hudební kariéru vydal Ivo Jahelka celkem sedm alb. Kromě toho se věnuje také psaní knížek. Na svém kontě má hned tři a to: Když se smějí 10 / 2002
paragrafy, Minimum k soudu a Soudníček. Spolupracoval také na několika dalších hudebních projektech např. Mikro-
fórum pátrá, Záchranáři z lidu a Tenisová akademie s Miroslavem Palečkem. Pro chlumecký koncert si Ivo Jahelka připravil nový program, který se jmenuje stejně jako jeho poslední album „Pojízdná soudírna“. Začátek koncertu je od 18.00 hodin v Centru kultury - Říhův dům. Vstupenky si můžete zakoupit v předprodeji v prodejně Textil na Klicperově náměstí. M. Zmítko 11
KULTURA V CHLUMCI
V. K. Klicpera V letošním roce vzpomínáme 210. výročí narození dramatika V. K. Klicpery. Na počest našeho nezapomenutelného rodáka opět otvíráme drobnou knížku vyprávění z jeho života, kterou svého času chlumecký spisovatel Václav Horyna věnoval, u příležitosti dramatikových dvoustých narozenin, městu Chlumci jako Klicperův lidský portrét.
NÁVRAT DO PRAHY „Bez divadla, bez obecenstva, bez herců tento muž přikročil ku své stavbě, věnoval jí život, všecko své nadšení.“ Vítězslav Hálek V roce 1842 se v Klicperovi probouzí touha po hlavním městě. Lákal ho rostoucí politický a kulturní ruch Prahy a skvělé nabídky Tylovy, který se po Štěpánkovi ujal českých her na Stavovském divadle. Důležitým faktorem profesorových úvah byla také možnost dalšího studia dospívajících dětí. Po dlouhých úvahách se stárnoucí dramatik odhodlal v r. 1845 podat žá-
dost o přeložení. Počátkem března 1846 svůj úmysl provedl. Loučení s východočeskou metropolí trvalo plné tři dny. Hradečtí sehráli U Zlatého orla Klicperovu Uhlířku a gymnazisté proslovili slavnostní řeč. Druhého dne za soumraku se vlekl pochodňový průvod městem a před každým profesorovým dřívějším bytem zazpívali básníkovu milou lidovou
VE STÍNU DVORNÍCH LAMP „Klicpera byl jediný slovanský dramatik, který dospěl na vídeňské jeviště.“ Ludwig Frankl Paní Magdalena Dobromila Rettigová doporučila litomyšlskému studentíku Franklovi, ctiteli Klicpery, aby se s dramatikem seznámil osobně. Frankl uposlechl a býval u Klicperů jako doma. Později přesídlil do Vídně, kde získal šlechtický titul. Protlačil hry svého patrona na císařskou scénu, ale překlady byly nevalné a dosáhl jen střídavého úspěchu. Sporadicky se pokusili o nastudování Klicperových her i vídeňští čeští ochotníci. Autor sám hlavní město několikrát navštívil. Přísunem mladých pracovních sil se totiž habsburská metropole stávala největším českým městem. Jednou zazněla ve Vídni čeština i v kruzích české šlechty. V harrachovském paláci byl vychovatelem kutnohorský rodák Jan Erazim Vocel. Nastudoval v chlebodárcově domě Rohovína v originále, česky. Komické role svěřil 12
hrabatům Janu a Alfrédu Harrachovým, zahrál si i princ Adolf Schwarzenberg, hrabě Rudolf Kinský a s nimi Marie a Jiří Lobkowiczové. Další role přijali princ Alexander Schönberg, páni Laminger a Grünwald.
písničku. Čelo průvodu vedla vojenská kapela a proud lidí se ztrácel až někde ve tmě. Uprostřed tisícihlavého davu jel selský žebřiňák, na něm dvě skříně, několik ranců peřin, bedny s nádobím a především s knihami. Před kuklenským hřbitovem se průvod zastavil, aby se rodina rozloučila s první profesorovou manželkou Annou Švamberkovou. Druhá choW u pomníčku znovu opakovala mrtvé slib, že její děti bude vychovávat jako své. Klicpera se zahleděl na hradecké pětivěží a hlavou mu táhly vzpomínky na plodných 27 let. Smutek zadrhl všem hrdlo. Nikdo nenalézal slovo rozloučení. Vojáci zahráli básníkovu zamilovanou písničku Má zlatá Mařenko, pozoruj to. Vozka švihl bičem, rodina nasedla a v mávání mizela po císařské silnici k Chlumci.
V upraveném hledišti sedělo 60 osob z rodin Harrachů, Czerninů, Lobkowiczů, Kinských, Schwarzenbergů a dalších. Zda panstvo nastudovalo i Hadriána z Římsů, který šlehá feudální řád, nelze doložit. Vedle lidových her francouzských, anglických a španělských byl Klicpera jediný slovanský dramatik, který přes všecky ústrky dospěl na vídeňské jeviště.
PRAŽSKÁ REALITA „Praha nás přivítala nevlídně. Náš začátek je tu velmi trpký a těžký.“ V. K. Klicpera v dopise kmotru Lauschmanovi Klicperu poutaly k Praze vlastní děti, kterým se snažil plně věnovat. Jako by v předtuše 48. roku viděl červánky naděje. Štěpánek už nebyl mezi živými, o mrtvých jen dobře, dravčí oko cenzury jako by se zakalovalo a hamižnost nakladatelů se zdála být nasycena. Nejmilejší Klicperův žák Tyl, režisér českých her ve Stavovském divadle, dosáhl zenitu svých úspěchů
a druhý gymnazista hradeckého ústavu Škroup už řídil operu. Dramatikovi přibývala léta a stěžoval si na zdraví. Rozhodl se k léčení ve Vápenném Podolu v Železných horách, které mu vloni pomohly. Potřebuje mír a pokoj v duši, aby ještě mohl vší silou pro rodinu pracovat a připravit jí obstojnou budoucnost. V několika dopisech však vyčítá manChlumecké listy
KULTURA V CHLUMCI
želce, že nehospodaří s nízkým profesorským platem. Dětem se nemůže koupit slušné oblečení, ačkoli už dospívají a jak těžko on musí každý krejcar vydělat. Svěřil Anně celou pokladnu rodiny a ona mu nesděluje, jak
s výdaji naložila. Ani do lázní mu neoddělila patřičnou částku, aby mezi hosty mohl slušně žít. A manžel drobné mince právě potřeboval. Hrál ve společnosti karetní bulku, která si vysloužila přízvisko Klicpera.
Významné mezinárodní ocenění chlumeckého rodáka Dne 15. října 2002 se v proslulé londýnské společenské budově Café Royal konala slavnostní večeře na počest padesáti osobností, které britské organizace označily za vůdčí osobnosti působící v širokopásmovém a televizním průmyslu v Evropě (EURO 50). Jedním z oceněných se stal chlumecký rodák Zdeněk Vaníček, který zastává funkci prezidenta národní organizace Evropské asociace kompetitivních telekomunikací (ECTA) - České asociace kompetitivních komunikací a je mezinárodně uznávaným odborníkem na evropské právo tohoto prudce se rozvíjejícího odvětví. Chlumecké listy k tomuto ocenění blahopřejí a těší se, že se Zdeněk Vaníček o své dojmy z této akce se čtenáři podělí. red.
Přichází mu, že ho mladistvá žena už tolik nemiluje. Žádá od ní alespoň vážnost a nebude mít příčinu naříkat si na jeho chladné chování. Silně se těší na syna Ivánka, kterému nabíhá první rok.
1. října 2002 byly vyhlášeny literární ceny za knihy vydané v uplynulém roce. Cenou E. E. Kische byla odměněna i kniha K. Richtera a A. Benčíka „Tragedie generála Píky“. Redakce blahopřeje.
Výzva občanům Čtenáři Chlumeckých listů nás žádají, abychom uveřejnili článek o herecké rodině F. Voborského. Protože naše redakce nezískala potřebné informace, obracíme se na Vás, milí čtenáři. Budeme rádi, pokud od Vás nějaké informace získáme, a článek rádi zveřejníme. redakce
Informační středisko Zpráva pro zájemce Významné dny roku 2002 o literaturu faktu Listopad 9. 11. Světový den jakosti - slaví se od roku 1989 pod záštitou OSN i iniciativy největších mezinárodních organizací pro standardizaci a jakost 11. 11. Světový den veteránů válek 12. 11. Den památky padlých 13. 11. Mezinárodní den nevidomých - výročí narození Valentina Hauyeho v roce 1745, francouzského zakladatele systematické výchovy nevidomých 14. 11. Světový den diabetiků - výročí narození objevitele inzulínu Frederika Bantinga roku 1891, slaví se od roku 1991 15. 11. Den vězněných spisovatelů 16. 11. Mezinárodní nekuřácký den - slaví se z podnětu Mezinárodní unie boje proti rakovině, v České republice od roku 1992 17. 11. Významný den ČR - Den boje studentů za svobodu a demokracii (1989) 21. 11. Světový den pozdravů 25. 11. Světový den proti násilí na ženách 10 / 2002
Koncem září vyšlo 6. číslo revue literatury faktu Přísně tajné s tímto obsahem: Z. Mahler - Češi znovu na rozcestí, J. Kovařík - Poslední tažení Jana Lucemburského, J. Bílek - Podiv - smrt prezidenta Francie, J. Marek - Zkáza rakouské lodi Viribus unitis, M. Borovička - Pearl Harbour 1941: Americká tragedie, nebo z pekla štěstí?, A. Lustig, F. Cinger - Kdo byl František Robert Kraus, R. Cílek - Záchrana uprchlých zajatců, K. Richter - Začátek apokalypsy v Karpatech, M. Kučera - Případ ztraceného chlapce. V. Tikovský - Saddám Husain - muž, který šíří strach, K. Kýr - První chirurg napoleonských armád. Rozsah 143 stran, cena 45 Kč. K dostání na obvyklých místech (stánek v Zimově ulici, na nádraží, v knihkupectví i jinde). -ri-
Víte, že... ! 14. února 2003 pro Vás chystá divadelní soubor Klicpera tradiční divadelní ples, kde k poslechu a tanci budou hrát bratři Kolaříkové.
13
KULTURA V CHLUMCI
Občanské sdružení „Město v zahradách“ je tu pro Vás Již 3 roky funguje v Chlumci nad Cidlinou seskupení dobrovolníků, které se snaží nezištně pomoci Městu v rozvoji společenského a kulturního dění. V současné době v něm pracují tři desítky nadšenců, kteří se mohou pochlubit celou řadou zdařilých akcí, které pořádali. Někteří naši členové pracují i v tanečním souboru, který dobře reprezentuje svými vystoupeními nejen v našem městě, ale i v okolí. Spolupráce se současným vedením Města a zastupitelstvem byla velice dobrá a my doufáme, že tomu tak bude i po blížících se volbách. Spousta akcí, které jsme pořádali, se setkala s velkým ohlasem u Chlu-
mečáků. Byly to například dva ročníky zahájení adventní a vánoční doby s nasvícením Klicperova náměstí a kulturním programem, volba dětské Miss foto a Miss sympatie Chlumecka, podíleli jsme se i na oslavách 100. výročí založení chlumecké školy a významnou měrou jsme přispěli k organizaci slavnostního znovuotevření Lorety. Mrzí nás, že se některé akce nesetkaly u obyvatel našeho města s příliš velkým ohlasem a účast na nich nebyla velká. Ve spolupráci s Městem jsme organizovali dva ročníky mezinárodního pěveckého festivalu „Jaro se otvírá“ na zámku Karlova Koruna za účasti předních pěveckých sborů. S malým
Životní moudra # Leckdo, teprve když se ocitne na koni, zjišWuje, že neumí jezdit. # Příroda bývá v lecčem nerozumná: když už někomu dá ctižádost, neměla na něm šetřit schopnostmi. # Svoje postoje člověk někdy prosadí, jindy odsedí.
zájmem se setkal i rockový festival, kterého se účastnily i takové hvězdy jako je Vladimír Mišík & Etc... nebo skupina České srdce. Ani zatím poslední zajímavá akce - hudební večer s překvapením ve slavnostně nasvícené Loretě - (viz Chlumecké listy č. 9) - se nesetkala s velkým ohlasem a byla poznamenána malou účastí. Svoji práci děláme velmi rádi, ale opravdovou radost máme, když vidíme, že ji děláme nejen pro svoje vlastní uspokojení, ale i pro Vás. Tak brzy na shledanou! Josef Komárek předseda občanského sdružení „Město v zahradách“
# Zapomínání je jedna z mála činností, kterým se člověk nemusí učit. # Více než jeho odpovědi vypovídají o člověku jeho otázky. # Nejedna sláva zašla, když vyšla najevo pravda. # Sympatie - to je poměr k poměru před poměrem. Antipatie - to je poměr k poměru po poměru. LV
Reklama
14
Chlumecké listy
VELKOLEPÉ SOCHAŘSKÉ DÍLO
Svatý otec dlí na čas ve Štítě Na zakázku hradeckého episkopátu, v jehož čele stojí Jeho Eminence pan biskup Duka, se ve štítském atelieru akademického sochaře a malíře Vojtěcha Adamce dokončuje monumentální socha pro pomník hlavy římskokatolické církve papeže Jana Pavla II. Mistr Adamec patří k české sochařské elitě, o čemž svědčí například i okolnost, že mu bylo svěřeno vytvoření busty Huga Haase pro foyer Národního divadla. Spolu s manželkou Marií Adamcovou, která je rovněž akademickou sochařkou a malířkou, vytvořil známé sousoší slavníkovských bratří sv. Vojtěcha a Radima, zdobící hradiště v Libici nad Cidlinou.
lého prohlubování křesWanské humanity a civilizace na celé planetě Zemi. Jako polský kardinál Karol Wojtyla, který sám na sobě pocítil tíhu života v izolaci země oddělené od západního světa železnou oponou studené války, od nástupu na papežský trůn razil koncepci Evropy spojené od Atlantiku po Ural a inspirované ideály křesWanské víry. U příležitosti křesWanského milenia v Rusku v osmdesátých letech připomněl při své cestě po Ukrajině „přání Evropanů, aby byly zbořeny přehrady, které je rozdělují“. Že tyto bariéry začaly padat, bylo do značné míry zásluhou politických reforem, které prosazoval Michail Gorbačov do-
Svatý otec při návštěvě u nás Bronzová skulptura Svatého otce takřka v životní velikosti na kamenném podstavci bude stát na prostranství v areálu hradeckého biskupství. Episkopát i umělec se spojili k realizaci vskutku pozoruhodného a rozhodně záslužného tvůrčího projektu. Papež Jan Pavel II. je nepochybně osobností gigantického formátu, jejíž mírotvorný vliv má celosvětový dosah. Jeho neúnavné misijní cesty po všech kontinentech, a veškerá jeho náboženská činnost od roku 1978, kdy usedl na Petrův stolec, jsou naplněny houževnatým a obětavým úsilím o porozumění a spolupráci mezi národy a státy i církvemi všech vyznání v zájmu trva10 / 2002
ma v Sovětském svazu i v celém východním bloku. V jejich rámci dovolil křesWanům, aby začali obnovovat své zpustošené struktury a instituce. Doufal, že se mu podaří zapojit sílu křesWanství do boje proti morálnímu rozvratu své země sužované alkoholismem, rostoucí narkomanií, sebevraždami, pokleslou pracovní morálkou, hrozivou rozvodovostí a zločinností. Na základě setkání Gorbačeva s papežem, k němuž brzy poté došlo, nastal pronikavý zvrat v dosavadních náboženských poměrech uvnitř Sovětského svazu, ale i ve vztazích gorbačevského státu s jeho programem glasnosti a perestrojky k Evropě a světu. Papež
se domohl renesance katolicismu na Ukrajině. Mimo to však vytvořil předpoklady pro nejtěsnější spolupráci s pravoslavím v linii svého výroku, že katolictví a pravoslaví jsou jako „dvoje plíce v jednom těle“. V diskusi o teologické bázi tohoto sblížení zaznamenal překvapivý pokrok. Celou silou své osobnosti se Svatý otec zaměřil na oživení a šíření křesWanství ve světě. Účinnost jeho duchovního vlivu v tomto směru je nebývale obrovská. Jen považme, jakou přesvědčivou sílu mají jeho každoroční mnohojazyčná poselství národům světa, svatořečení velkých osobností církve pocházejících z jednotlivých národů, jako byla svatá Anežka Česká, nebo jeho zásluhy o přehodnocování mnohých problémů minulosti, v nichž neváhá zasadit se o nápravu omylů a křivd. Připomeňme si mohutný ohlas jeho návštěvy v českých zemích i na Slovensku. I nekatolíci uznávají blahodárnou sílu jeho vlivu na humanizaci a ozdravění soudobého světa. Není pochyb o tom, že pomník, který se mu hradecký episkopát rozhodl zbudovat pro trvalou připomínku jeho nehynoucích zásluh nejenom o katolickou církev, ale i o křesWanství a o veškeré mírumilovné lidstvo na Zemi, vyjádří více než jen úctu mimořádně zasloužilé hlavě církevní organizace. Metropole východočeského kraje se prostřednictvím tohoto pomníku stane českým středobodem díkůvzdání velké světové osobnosti. Bezprostřední sousedství našeho kraje s bratrským Polskem vtiskuje pomníku papeže navíc zvláštní zdůraznění česko-polské vzájemnosti, neboW úcta projevená takto právě v tomto kraji a na tomto místě (spjatém mimochodem i s historickou tradicí hradecké vládkyně královny polského rodu Elišky Rejčky) zahrnuje vědomí, že Svatý otec, který projevuje obzvláštní náklonnost k Česku, je rodilý Polák. Hradec Králové se tak dík tomuto památníku, který je chvályhodnou iniciativou episkopátu, stane poutním místem vyznavačů idejí hlásaných Janem Pavlem II., ale i stoupenců česko-polského přátelství, o jehož obapolné užiteč15
VELKOLEPÉ SOCHAŘSKÉ DÍLO
nosti a nezbytnosti nás dostatečně poučily dějinné zkušenosti. Sochařské dílo, které nyní, po téměř dvou letech usilovné tvůrčí práce Mistra Adamce v jeho štítském ateli-
Portrétní studie eru, nabývá své definitivní podoby, bude zcela jistě výjimečně závažným uměleckým činem mohutné působivosti a obrovského dosahu. Náš kraj a jeho hlavní město se jím ocitne v průsečíku všeobecného zájmu a obdivu přesahujícího české hranice. Takové dílo se ovšem nerodí bez vynaložení velkého duchovního i fyzického úsilí. Základem je hluboký prožitek tématu, z něhož pak vyvěrá inspirace pro jeho kreativní ztvárnění. Vojtěch Adamec se nejprve ponořil do studia podkladů. Zkoumal stovky fotografií i reportážních filmových záběrů Jana Pavla II. a vrýval si do paměti rysy jeho tváře v nejrůznějších situacích, jeho postavu, pohyby, gesta... Pídil se po každé sebemenší textové zprávě o něm, pozorně četl životopisné informace i záznamy jeho kázání. V objemných deskách, do nichž si ukládal podkladové materiály, má mezi spoustou fotografií i text proslovu Jana Pavla II. při generální audienci 10. dubna 2002 na téma 79. žalmu nadepsaného Navštiv, pane, svou vinici. Zdůrazňuje se v něm, že upřímná modlitba k Bohu a neotřesitelná důvěra v něj způsobí, že Bůh je vždy ochoten se vrátit k svému lidu, i když se zdálo, že na něj zanevřel. „Je pouze třeba, aby i jeho 16
lid se vrátil k němu ve věrnosti,“ praví Jan Pavel II. „Jestliže se neodvrátíme od hříchu, Pán se neodvrátí od svého úmyslu trestat. Toto je přesvědčení žalmisty, které nachází ohlas i v našich srdcích a otvírá je k naději.“ „Fotografie, portréty, to všechno hovoří jen o ploše, ale já jsem potřeboval,“ říká Mistr Adamec, „ponořit se do těch hloubek jeho ducha, protože to je osobnost snad dneska největší na světě. Vedle něho se nějaký pan Blair, Bush, Schröder, při vší úctě k těm pánům, úplně vytrácí. Já jsem přečetl kdeco, četl jsem i jeho básně, moc se mi líbily, snažil jsem se proniknout do jeho myšlenek a citů, abych ho plně pochopil. Bál jsem se čím dal víc, že nebudu mít dost času, aby to všechno ve mně uzrálo. Však pomník se má odhalovat už někdy v dubnu příštího roku, takže není moc času. Je to přitom tak velké téma, že člověk se až rozklepe strachy, jestli na to vůbec stačí, jestli do toho materiálu, do té hmoty dokáže vložit všechno to obrovské duchovno, které v tom člověku je...“ Vojtěch Adamec se pustil za činné spoluúčasti své ženy, která plně sdílí všechny jeho tvůrčí starosti a pomáhá mu vyřešit nejeden problém složitého procesu tvorby. Po čase zaslal panu biskupovi zprávu: „Sochu koncipuji jako sedícího, žehnajícího svatého Otce, v úsporně modelovaných výrazných celcích, bez vnějšího patosu, osobnost soustředěnou a jednající. Souhra všech materiálů a proporcí by měla do prostoru... vnést pocit harmonie a světla. Bronzová socha figury Svatého otce by spočívala na monolitní desce nebo desce ze dvou až tří částí, podle možnosti vylomení. Kámen amfibolit je barvy černostříbrné, barevně prokvetlý. Má možnost leštění a povrchových úprav... Čtyři segmenty hlazeného kamene by symbolizovaly kříž. Amfibolit zazní do prostoru vážným tónem podporujícím monumentalitu sochy papeže Jana Pavla II.“ (Otázka podstavce se nakonec vyřešila tak, že amfibolit bude nahrazen vzácným travertinem.) Jakmile tvůrce dospěje k žádoucímu prožitku a k ujasnění představy, jak vyjádřit tento prožitek ztvárněním hmoty, začne časově neodhadnutelné údobí úmorné tvůrčí lopoty. Musí vymodelovat v hlíně poloviční velikost
modelu, poté třetinovou velikost, nejméně tři portrétní studie hlavy. Když se všechno vydaří ve shodě s tvůrčím záměrem a když i představitelé episkopátu spokojeně přikývnou (což se
Model v hlíně stalo), přikročí sochař k zhotovení makety v poměru 1:20. Poté následuje nesmírně pracné vytvoření plastiky ve skutečné velikosti v hlíně v poměru 1:1. Konečně nadejde čas závěrečných úkonů: odlévání do sádry, retušování sádrového modelu, odlévání do bronzu. To už se do práce zapojují další podílníci na realizaci projektu. Nutno poté jednotlivé části pomníku dopravit na místo instalace, kde se provede vykopání a betonáž základu pomníku, instalace sochy, architektonická úprava prostředí. Předtím už byl samozřejmě v lomu až daleko na Slovensku pod dohledem Mistra Adamce vybrán kámen pro podstavec, vylomen kvádr potřebných rozměrů a ohleduplně dopraven na místo určení. Jistě vás napadne, že zřejmě nejde suma sumárum o nikterak lacinou záležitost. Máte pravdu. Celý pomník se vším všudy přijde na nějaké 2 miliony korun. Jen odlévání do sádry stojí 70 000 a do bronzu 600 000. Řemeslníci to mají snadné. Vykonají práci a předloží faktury za každý dílčí úkon: soklová deska, hlavní a základová část 350 000 Kč, instalace 75 000... Splatnost do... Sochař však - jak zjišWuji - je na tom hůře. Déle než rok vytváří modely, portrétní studie, sádrový Chlumecké listy
VELKOLEPÉ SOCHAŘSKÉ DÍLO
model, plastiku v hlíně a k tomu musí ze svého nakupovat sochařskou hlínu a sádru v úctyhodném množství, latě na lešení, železa a dráty na zpevnění figury, jutu... a kojit se nadějí, že až bude pomník konečně stát, dostane svůj zasloužený honorář. Vtírá se myšlenka: A co kdyby si, nedejbůh, episkopát vybudování pomníku rozmyslel a od objednávky upustil? Jestlipak má Mistr pro takový případ smluvně zajištěno odškodné? Netroufám si, abych se ho na to zeptal. Jeho důvěra v episkopát si zřejmě takovou otázku vůbec nepřipouští. Ptám se pouze, jestli od zadavatele dostane nějakou zálohu na materiál, protože si umím představit, že musí asi sahat někdy dost hluboko do kapsy, což při nepravidelném výdělku nemusí být vždy spojeno s příjemným pocitem. Odpovídá, že ne, ale já bych na jeho místě o takovou zálohu zdvořile požádal, stejně jako štukatér nebo kovolitec, kteří hned po skončení práce natáhnou dlaň. Však zadavatelé jistě chápou, že i umělec Adamcova formátu během dvou let, která uplynou od zakázky k realizaci, musí také z něčeho žít.
Vojtěch Adamec nicméně nese na hřbetě trpělivě tento kříž umělcova údělu být poslední v řadě těch, kterým se platí, a to až úplně na konec po kolaudaci díla. Pracuje s nadšením. Celou bytostí se upíná k tomu, aby výsledek plně odpovídal jeho inspiračnímu vznětu. Dlouho modeloval figuru, a i když na biskupství už návrh bez výhrad schválili, sám nebyl stále spokojen s výrazem tváře, náklonem postavy, nachýlením hlavy, tvarem ruky, záhyby roucha... Pozoroval model zblízka i zpovzdálí, nanášel nové vrstvy sádry, neúnavně modeloval... Někdy měl už unavené oči, jako by ztrácely schopnost vidět tvary v žádoucí podobě. Přicházela manželka, jeho oddaná spolupracovnice. Posuzovala konfiguraci spolu s ním. Uvažovali nahlas, přeli se, domlouvali. „A co třeba takhle?“ navrhla Marie Adamcová. A její návrh mu přišel, jako když najednou vysvitne sluníčko z mraků. „Máš pravdu!“ zvolal euforicky a znovu začal vrstvit sádru. Modeloval a modeloval, dokud nedosáhl náležitě prokrveného výrazu tváře a výstižného nachýlení hlavy i výmluvné polohy ruky, aby do-
konale vyjádřil onu duchovní vroucnost, kterou je Jan Pavel II. zřetelně prostoupen. V takovém vybičování a vzepětí tvůrčího potenciálu chápu, že vše přízemní a nízce materiální, dokonce i peníze, ustupuje do pozadí, i když jinak se právě peníze dovedou drát do popředí i přes hlavu a vůli tvůrců tak neurvale, že z toho leckdy asi rozbolí hlava kdekoho ze zúčastněných. A tak k úplnému zdaru tohoto velkolepého díla je třeba přát jeho tvůrci i zadavatelům, aby se plně vydařila veřejná sbírka, již má episkopát v úmyslu zorganizovat k snazší úhradě nemalých nákladů, aby se v konečném stadiu vzniku pomníku velkého člověka s duší vroucí a laskavou, jak papeže charakterizuje akademický sochař Vojtěch Adamec, odhalení pomníku, který vzbudí dozajista pozornost tisíců křesWanů i ateistů nejenom u nás, ale i v celé Evropě, ne-li ve světě, nestálo v cestě nic nepřekonatelného a rozhodně ne nic tak všedního, i když prvořadě důležitého, jako jsou peníze. Bude to obrovské vítězství ducha. Karel Richter
Reklama
10 / 2002
17
CO SE DĚJE V OKOLÍ
SEDM LET KVĚTINOVÉ MÓDY VE VÁPNĚ Když se v roce 1995 v jedné mladé hlavě začaly rodit myšlenky, že by se dala ve Vápně uspořádat výstava květin, bylo potřeba spousta odvahy a nápadů k jejich uskutečnění. Rok se sešel s rokem a květiny se na dva dny usídlily v místní škole. Další rok se k výstavě připojila i květinová show, takže květiny nebyly jenom statické, ale daly se do pohybu na tělech malých modelek. Od roku 1999 se na těchto akcích začaly objevovat i vítězné modely mistrovství floristů ČR. V letošním roce získal titul mistr ČR ve floristice Petr Kopáč, a tak začal připravovat jubilejní přehlídku 7 let květinové módy ve Vápně, která se konala 14. září 2002. Pozval si i své kolegyně, mistryně ČR z roku 2000 a 2001, kterým odborně komentoval jejich vazačské vystoupení. Vlastní show začala v jeansové náladě, pak následovala originální kolekce Petra Kopáče, která byla v přírodních barvách. V další části programu bylo možno zhlédnout netradiční kabelky a náhrdelníky. Zlatým hřebem byla přehlídka svatebního salonu paní Rackové, se kterou Petr Kopáč spolupracuje již druhým rokem. Pro její modely vytvořil kytice šité přímo na míru. V závěru této přehlídky byla představena svatební kytice, která byla zapsána do Guinessovy knihy rekordů. Měřila 544 cm a vážila 7,5 kg. Bylo na ni spotřebováno 60 lilií, 30 karafiátů, 35 chryzantém, 25 nevěstiných závojů, 5 okrasných kapust a 30 pštrosích per. Celá byla pokryta jemným stříbrným drátkem. No, uznejte sami, že to byla pro tak malou vesnici skutečně velká událost, o které se bude ještě dlouho mluvit. Na závěr je třeba poděkovat nejen autorům tohoto skvělého nápadu, ale i sponzorům a všem účinkujícím. P.K.
18
Chlumecké listy
CO SE DĚJE V OKOLÍ
FIŠERŮV BYDŽOV POŠESTÉ Ve dnech 6. - 8. 9. 2002 se v Novém Bydžově uskutečnil již šestý ročník festivalu dechové hudby „Fišerův Bydžov 2002“, který uspořádala Nadace Divadlo 99. Během tří krásných slu-
zpěváky Ivanou Zbořilovou a Ivanem Trnkou a moderátorkou Janou Matějcovou. Hudební program, členěný do několika částí, nabídl nadšenému publiku melodie jihočeské, staré Prahy, pět
nečných dnů se na pódiu na Masarykově náměstí před novogotickou radnicí za hojné účasti posluchačů vystřídalo 5 dechových orchestrů. Festival byl zahájen slavnostním koncertem (nocturnem) Ústřední hudby AČR, za řízení hlavního dirigenta mjr. Viliama Béreše a dirigenta npor. Jaroslava Šípa. Brilantní výkon orchestru, instrumentálních sólistů i zpěváků Libuše Vondráčkové, Ivany Brožové a Jiřího Staňka, jakož i výborně koncipovaný program, byl provázen nadšeným potleskem publika, jehož silný hudební zážitek byl umocněn osvětlenou radnicí. Výstižným slovem provázela koncert Jana Matějcová z Prahy. To vše vytvořilo jedinečnou atmosféru koncertu, který byl po všech stránkách ozdobou festivalu. Sobotní odpolední program zahájila malá krojovaná dechovka Májovanka z Libčan u Hradce Králové, vedená kapelníkem Jaroslavem Perným. Její velmi dobrý a nadšený výkon zpěvem obohatili jeho manželka Petra, dcera Barunka a člen orchestru a současně moderátor pořadu Ladislav Klouček. Vyvrcholením sobotního odpoledne bylo vystoupení malého krojovaného dechového orchestru FORMANKA z Prahy za řízení Mgr. Pavla Pelána, se
skladeb východočeského skladatele, kapelníka a výborného muzikanta Josefa Fišery, na jehož počest je festival
10 / 2002
pořádán, a na závěr populární skladby letošních skladatelských jubilantů J. Poncara, J. Vejvody a K. Vacka. Mládežnický dechový orchestr ZUŠ Chlumec nad Cidlinou se svými dirigenty Petrem Raškem a Janem Molingerem, zpěvačkami Janou Šimákovou a Michaelou Suchánkovou a půvabnou skupinou mažoretek s uměleckou vedoucí Janou Gogovou, zpestřil na
festivalu nedělení dopoledne; svým dobrým výkonem, nízkým věkem obojího pohlaví a pestrým programem potvrdil, že česká dechovka má o budoucnost postaráno. Osobně přítomný ředitel ZUŠ p. František Neuman mohl být s vystoupením plně spokojený, stejně jako byli spokojeni aplaudující diváci. Koncert tradičně moderovala Jitka Surová. V neděli odpoledne se na festivalu poprvé představila a dobře uvedla bydžovská dechovka SKLENĚNKA kapelníka Radko Šepse, dirigovaná Petrem Raškem, se svými zpěváky Hanou a Františkem Němcovými. Vítaným obohacením jejich programu byli hostující zpěváci Milan Černohouz a Blanka Tůmová z Kubešovy Veselky. Pořad znalecky a vtipně uváděl místní Ing. Josef Vondráček, velký milovník hudby a bývalý dlouholetý člen a umělecký vedoucí Skleněnky. Závěr festivalu patřil vynikající moravské dechové hudbě ŠOHAJCE z Dolních Bojanovic, která se svým kapelníkem Vojtěchem Ducháčkem a zpěvačkami Jožinou Ducháčkovou a Janou Janoškovou si plně získala
srdce všech posluchačů. Bydžovským náměstím přes dvě hodiny zněly nádherné moravské písničky a jásavé a tklivé melodie, které sklidily obdiv všech návštěvníků. Skvělé muzicírování Šohajky bylo tou nejlepší tečkou za letošním ročníkem festivalu. JUDr. Vladimír FIŠERA Praha 19
Z HISTORIE CHLUMECKÉHO TENISU
Z HISTORIE CHLUMECKÉHO TENISU Rok 1960 zakončili chlumečtí vyznavači antukových hřišW zářivými úspěchy. V přeboru II. třídy se prosadili na 2. místo a v krajském přeboru jednotlivců si Zdeněk Celler vybojoval první místo a Adam v závěsu za ním druhé. Ladislav Blažek byl třetí a čtvrtý. V celorepublikovém hodnocení všichni tři patřili mezi čtrnáct až osmnáct nejlepších hráčů. V následujícím roce, kdy funkci předsedy zastával Oldřich Krupička a správcem byl stále ještě starostlivý pan Holý, vzrostl počet členů na 68. Chlumečtí tenisté se v hradeckém okrese i kraji těšili všeobecně uznávané autoritě. Ing. Tomáš Holický se stal dokonce předsedou krajské disciplinární komise. Sportovní výkonnost však zaznamenala pokles, když v soutěži smíšených družstev muži dosáhli až 6. místo a z celorepublikové II. třídy sestoupili do krajské soutěže. Nejlepší z družstva E. Štus se ocitl v krajském žebříčku z 98 klasifikovaných hráčů na 30. místě, Krupička na 34., J. Solfronk na 50., M. Ettel na 73. a S. Havlín na 78. Ženy na tom byly o poznání lépe: Z. Lesutová byla v kraji devatenáctá a J. Solfronková třicátá. Rozhodně však svítalo na lepší časy, neboW nastupující mládí vykazovalo nadějné výsledky. Ve smíšených družstvech obsadilo družstvo žáků 1. místo a v soutěži jednotlivců se v kategorii mladších žákyň umístila jako nejlepší Zdena Cellerová. Ze starších žáků dosáhl Lad. Blažek 6. místo a M. Vojtíšek 13. Ani dorostenci a dorostenky na tom nebyli špatně (P. Adam třináctý a Zd. Celler dvacátý, B. Šetlíková dokonce třetí). Chlumecký A-tým si vzdor několika nezdarům zachoval schopnost vypnout se k překvapivě úspěšným výkonům, jako bylo vítězství nad T. J. Spartakem Hradec Králové, o němž se v krajském tisku psalo pod nadpisem Úspěch chlumeckých tenistů. V následujícím roce A-mužstvo vyhrálo krajskou soutěž a znovu se prodralo do vyššího přeboru. Křivka výkonnosti vykazovala zřetelný vzestup, i když početní stav členstva poklesl 20
na 61. ZvlášW potěšitelné byly v první polovině 60. let úspěchy žáků, žákyň a dorostu. Mezi staršími žákyněmi mimořádně vynikala Zd. Cellerová, která se stabilně umisWovala v čele okresní i krajské soutěže. V roce 1964 získala již 1. místo na celostátním turnaji. (Později se stala členkou T.J. Slávia Praha a v roce 1968 obsadila 1. místo na turnaji v Kasselu.) V roce 1965 Chlumec opět zazářil, když ve skupině Sever jeho A - družstvo obsadilo 1. místo a postoupilo do I. A třídy. V sestavě Štus, Havlín, Krupička, Hampl, Ettel, Lesutová, Šetlíková suverénně porazilo Dynamo Hradec Králové 8:3, Jaroměř 10:1, Náchod 10:1, Vrchlabí 9:2, Turnov 7:4 a Jilemnici 10:1. Úspěšné bylo i B-družstvo (Blažek, Solfronk, Vítek, O. Celler, Solfronková, Štusová, Cellerová), které ve skupině Jih skončilo na 2. místě. V I.A třídě byla už znatelně větší konkurence. Chlumecký A - tým se umístil jako šestý, zatímco B - tým si i ve své krajské soutěži udržel 2. místo. Při závodní hráčské činnosti se nezapomínalo ani na údržbu a zdokonalování hřišW a celého areálu. Obnovoval se antukový povrch, pořídil se nátěr klubovny, oprava střechy. S politováním vzali všichni na vědomí, že svou správcovskou funkci musí z věkových a zdravotních důvodů složit pracovitý a nevšedně svědomitý pan Holý. Jeho úkoly prozatím převzal B. Havlín. Rok 1968, kdy celá země nejprve pookřála Pražským jarem a koncem srpna prožila otřesné drama invaze armád Varšavské smlouvy, byl pro chlumecké tenisty veskrze nevydařenou sezónou. Oba oddíly obsadily poslední místa ve svých skupinách. Sestupu unikly jen tím, že byla provedena reorganizace soutěží. Normalizační opatření zmrazila všechno nadšení. Hrálo se málo a bez valného zájmu. Stav členstva poklesl na 40. Ani nový rok 1969 nezačal nijak radostně. Tradiční ples, který měl ozdravit pokladnu, se příliš nevydařil. Lidé pod dojmem tíživých politických po-
měrů a tragické smrti Jana Palacha neměli chuW se bavit. Sportovní činnost pod obnoveným názvem Sokol Chlumec n. C. se rozbíhala jen pomalu a bez výraznějších úspěchů. Teprve následující rok 1970 po vítězství nad Jevíčkem, Chrudimí a Hlinskem skončilo A-družstvo na povzbudivém 3. místě. Postupně se chlumečtí tenisté, za předsednictví B. Havlína, opět začali čím dál výrazněji uplatňovat v krajské soutěži. Velmi úspěšný byl pro ně rok 1973, kdy porazili N. Bydžov 7:4, Náchod 8:3, Vrchlabí 9:2, Dvůr Králové 6:5, Turnov 11:0, Semily 11:0, L. Bělohrad 7:4, Jičín 9:2 a Jilemnici 6:5, takže se opět probojovali do I. A třídy krajského přeboru. V červnovém čísle Pochodně z roku 1974 pod titulkem Z chlumeckých dvorů čteme: „Letošní mistrovská sezóna je pro chlumecký tenis velmi bohatá. Loňští dorostenci, kteří získali titul okresních přeborníků, vytvořili letos B družstvo a hrají okresní přebor. A-družstvo dospělých, které loni bez porážky vyhrálo II. třídu krajské soutěže, bojuje letos v I. třídě krajského přeboru se střídavými úspěchy (3krát prohrálo a 1krát zvítězilo v Hlinsku 8:5). Třetím, ale nejúspěšnějším družstvem jsou žáci (Horčík, Čáslavský, Ditrych, Hladíková a Vítková), kteří zatím neprohráli ještě ani jedno utkání. Postupně porazili Lok. Hradec 4:1, Dynamo HK 5:0, Jiskru N. Bydžev B 5:0 a Jiskru N. Bydžov D též 5:0. Vzestupný počet právě žáků je velkým příslibem do budoucna, kdy by mohli pod dobrým vedením Zd. Majajové (Cellerové) navázat na slavné tradice chlumeckého tenisu...“ Rok nato A-tým skončil však na posledním místě a propadl se poznovu s jedním vítězstvím a osmi prohrami do nižší soutěže. B-tým obsadil osmé místo a žáci se naproti tomu dosažením 1. místa stali přeborníky okresu. V nové sezóno 1976 hned 2. mistrovské utkání, v němž Chlumec doma zvítězil 8:3 nad Spartakem Vrchlabí, smutně poznamenala tragická Chlumecké listy
Z HISTORIE CHLUMECKÉHO TENISU
událost. Při zpáteční cestě osobní auto s vrchlabskými hráči havarovalo u Studence. Hráčka Hrubá zahynula a její sestra a řidič Vaja utrpěli těžká zranění.
dílu nařídilo svolat členskou schůzi, zvolit nový výbor a podat zprávu o nápravných opatřeních. Za předsedu byl znovu zvolen osvědčený B. Havlín, místopředsedou se stal O. Celler a členy
na ve svých soutěžích zvítězila.“ Žáci, dorostenci i dospělí. Rok na to, 13. září kronika posmutněle zaznamenává, že áčko sehrálo své poslední mistrovské utkání letoš-
Družstvo TJ Sokol Chlumec n. C., které v roce 1973 hrálo II. tř. krajské soutěže Sever Výroční bilance uvádí umístění A-týmu ve III. třídě krajské soutěže na vcelku přijatelném 4. - 5. místě. B-družstvo skončilo sezónu s třemi porážkami a dvěma vítězstvími, kdežto žáci pod vedením S. Vítka znovu zvítězili v okresní soutěži. Kronika zaznamenala i dlouhý seznam splněných pracovních úkolů: úklid dvorců, odvoz listí a smetí, pohoz antukou, válcování, kartáčování, úprava kabin, oprava dveří..., oprava střechy lepenkou a asfaltem a další. Do nového reku 1977 vstoupil oddíl s tísnivým pocitem všeobecného zklamání z organizačně nepříliš vydařené loňské sezóny. Omlazený výbor nesplnil očekávání, a tak vedení TJ Sokol pod hrozbou rozpuštění od10 / 2002
rekonstruovaného výboru J. Říhová, O. Krupička a St. Vítek. Sportovní výkony se toho roku pronikavě zlepšily. Chlumec porazil všechny své soupeře (Třebechovice, Dynamo HK, Chrast, Živanice i Holice). Zato v následujícím roce (1978) se tíživou porážkou na domácích dvorcích rozloučil s krajským přeborem III. tř. Jih. V okresním přeboru A-tým v roce 1979 sklízel vítězství za vítězstvím. Jen závěrečná vysoká porážka v L. Bělohrad zmařila téměř jistý postup do třídy krajského přeboru. V prosinci 1980 Nové Hradecko oznamovalo: „V uplynulé sezóně reprezentovala chlumecké tenisty tři družstva. A co je zvlášW potěšitelné, všech-
ní sezóny ve Vamberku s družstvem Sp. Rychnov n. K.: „V tomto posledním střetnutí šlo o postup do KP 1. tř. Před třemi lety jsme porazili toto mužstvo 6:5, a tak jsme si dělali naděje i na možné vítězství. Po 5 hodinách boje však naše družstvo utrpělo porážku 8:3 a v příštím roce zůstává opět v dosavadní meziokresní soutěži. I přes výši porážky naše družstvo bojovalo a ve čtyřech střetnutích odešli naši hráči poraženi až po tuhém třísetovém boji. Naše družstvo tím obsadilo 2. - 3. místo v celkovém pořadí...“ Nadešla sezóna 1982, označená za jubilejní. Obracíme stránky kronik. Vítězství, porážky, pracovní brigády... Úmrtí obětavého člena, vynikajícího hráče a dobrého, čestného člověka 21
Z HISTORIE CHLUMECKÉHO TENISU
Oldy Krupičky po těžké nemoci ve věku pouhých 52 let... V roce 1984 začaly rozsáhlé úpravy celého tenisového areálu spojené s výstavbou nové klubovny, společenské místnosti s náležitým hygienickým vybavením. Byl to velký budovatelský čin. Pracovalo se vždy v úterý a ve středu odpoledne a v sobotu a v neděli celý den. V seznamu pracovníků se objevují nejčastěji jména Havlín, Vítek, Mrkvička, Volejník, Pejchal, Vosáhlo s matkou a otcem, Synek, Bučina, Ettel, Sameš a další. Někdy tu pracovalo až 60 brigádníků. Pomáhal i tehdejší předseda městského národního výboru Vopálka. Dílo bylo v polovině roku úspěšně dokončeno, i když rozličné práce pokračovaly až do soboty 31. května 1986, kdy byl nově vybudovaný sportovní areál slavnostně otevřen tenisovým a volejbalovým utkáním. K pozoruhodným výsledkům dosaženým v tomto roce patří zajisté vysoké vítězství A-týmu nad Třebechovicemi 9:0, ale i hořká prohra 7:2 se Slávií Hradec Králové a 6:3 se Smiřice-
mi. Vysokou aktivitu a morálku členstva ovšem obráží přes 2600 odpracovaných hodin. Za zmínku stojí zřízení tenisové školy pro mládež v roce 1987, do níž se přihlásilo 24 dětí. Zkušení tenisté z řad členstva jim v tréninku věnovali téměř 100 hodin. K účinné propagaci tenisového sportu posloužil i turnaj neregistrovaných hráčů. A-družstvo v tomto roce skončilo v okresní soutěži třetí, zatímco B-družstvu se nepodařilo zvítězit ani v jednom utkání a kleslo až na poslední příčku. O rok později 2. - 3. 7. 1988 proběhl na chlumeckých kurtech 2. ročník krajského turnaje mladších žáků za účasti 39 hráčů. Mimo to pokračovala tenisová škola mládeže. Oddíl se opět rozrostl na 64 členů. Začátkem září byl uspořádán 2. ročník úspěšného turnaje neregistrovaných hráčů, jehož se zúčastnilo 28 tenistů. Na výroční členské schůzi předseda B. Havlín shrnul výsledky: A-družstvo nesplnilo cíl - postoupit do vyšší soutěže. S pěti výhrami a dvěma po-
rážkami skončilo ve skupině až na třetím místě. Naproti tomu B-družstvo si vedlo lépe než loni. Žáci dvakrát zvítězili a dvakrát prohráli. V červenci byl na programu 3. ročník turnaje neregistrovaných hráčů. Plán se vydařil. Tenisovým nadějím bylo v průběhu roku umožněno opět absolvovat systematickou tréninkovou přípravu. Nadešel rok 1990. V nových, demokratických poměrech po sametové revoluci si omlazené A-družstvo po několika letech neúspěšných pokusů konečně vybojovalo postup do vyšší třídy. Kronika zaznamenala i úspěšné výsledky B-mužstva. Zmiňuje se o tenisovém turnaji o přeborníka oddílu a 4. ročníku turnaje neregistrovaných hráčů... Obrátili jsme list. Na nové straně je ozdobně vyznačeno, že budou následovat záznamy o činnosti v roce 1991. Nenásleduje však nic. Ani slovo. Existuje snad pokračování kroniky v jiné knize? Anebo... Že by historie chlumeckého tenisu končila? Karel Richter
Reklama
22
Chlumecké listy
KDO JE KDO
Jistě si vzpomenete, bylo to v neděli 23. června, když se na závodišti V Lipkách za přítomnosti dr. Radslava Kinského a více než dvou tisíc diváků uskutečnily již pošesté Slavnosti koní Kinských. Je to nesporně zásluha Libuše a Petra Půlpánových a jimi založeného a vzorně vedeného hřebčína Equus Kinský, že v Chlumci nezanikl proslulý chov koní spjatý s jménem slavného českého rodu hrabat Kinských a že se naše město může čas od času pochlubit tak atraktivní podívanou, jakou jsou slavnosti koní. Ale i v průběhu roku je objekt hřebčína oblíbeným cílem vycházek a vyjížděk. Zejména děti, ale i jejich rodiče se rádi potěší pohledem na ta nádherná, ušlechtilá zvířata na pastvinách i ve stájích. Na Ostrov přijíždějí i zájemci o aktivní pěstování jezdeckého sportu, kteří se chtějí naučit technice jízdy a dopřát si radost z vyjížděk v sedle. Objevují se tu samozřejmě i chovatelé koní a kupci přijíždějící na obhlídku a k obchodnímu jednání. To všechno ve svém souhrnu představuje jednu z nejvýznačnějších a nejlákavějších pozoruhodností našeho města. Vděčíme za ni zmíněným již manželům Půlpánovým, kteří se s obdivuhodnou obětavostí a nadšením přičinili o její vznik a utěšený rozvoj. Sami navíc vydatně přispívají k dobrému jménu svého podniku i města vynikajícími výsledky, kterých oba dosahují v různých jezdeckých soutěžích. Jejich zásluhy tím zdaleka nejsou vyčerpány. Patří k nim nesporně, že pro práci s koňmi a pro jezdecky sport získali a zdárně vychovali a vycvičili i svou dceru
dalo ze tří soutěží, přičemž zahajovací kolo se nezapočítávalo do celkového výsledku. V odborném tisku redaktorka Gotthardová nadšeně referovala: „Libuše Půlpánová ml. hned v úvodní soutěži zvítězila s Ondrášem a s Avalonem získala druhé místo. V obou mistrovských kolech obsadila s Avalonem třetí místa, takže jim připadl i závěrečný bronz. S Ondrášem se jí podařilo zvítězit, takže získala zlatou medaili a stala se juniorskou mistryní České republiky. Tento titul si vybojovala s Ondrášem již v loňském roce a před dvěma lety i na mistrovství v kategorii dětí v jízdě na koni. Letošní mistrovství České republiky jí tak přineslo třetí mistrovský titul. Z výsledků se určitě nejvíce radovali rodiče, zkušení jezdci a chovatelé koní, Libuše a Petr Půlpánovi, a také svědomitý a dlouholetý trenér, manažer drezurní komise při České jezdecké federaci a úspěšný jezdec Zdeněk Beneš. A tak se s Libuškou můžeme těšit na další velké závody.“ Ano, zajisté, šestnáctiletá nadějná jezdkyně má při svém zanícení pro koně a jezdecký sport a při své píli a hou-
Libušku PŮLPÁNOVOU. Je to krásná tmavooká brunetka s dokonale přímým držením těla, jaké se získává nesčetnými hodinami jízdy v sedle. Divácká veřejnost ji viděla v akci při zmíněné slavnosti koní. Lenka Gotthardová o tom napsala do novin: „Pastvou pro oči se stalo pas de deux Libuší Půlpánových matky a dcery na tmavých hnědácích Ondrášovi a Avalonovi. Pod vedením Zdeňka Beneše si připravily krásnou drezúrní ukázku, kterou sice musely díky vypadlému proudu dojet bez hudby, nicméně v divácích zanechaly silný dojem.“ Ano, bylo to překrásné. Obě jezdkyně, stejně vysoké a stejně štíhlé, stejně oblečené v bílých jezdeckých kalhotách a černých fracích, černé cylindry na hlavách a pod nimi vlasy stejně svázané do uzlu, klusaly souladně v rytmu hudby, rozjížděly se a opět sjížděly, v dokonalé souhře se svými koňmi i jedna s druhou. Již tehdy hlasatelka na Libušku prozradila, že je dvojnásobnou mistryní republiky. Od té doby přibyl k jejím dosavadním velikým úspěchům další, v pořadí již třetí mistrovský titul, získaný ve dnech 2. - 4. srpna na mistrovství České republiky juniorů a mladých jezdců ve skokových a drezurních soutěžích na karlovarském závodišti. Libuše Půlpánová mladší měla k dispozici dva koně, svého věrného kamaráda a spolubojovníka hřebce Ondráše a mladého valacha Avalona. V kategorii juniorů startovalo celkem 16 jezdců (14 dívek a pouze 2 chlapci). Kvalifikačními podmínkami bylo předepsáno úspěšné absolvování dvou eskových drezúrních úloh. Vlastní mistrovství se sklá10 / 2002
ževnatosti i potřebných fyzických dispozicích vynikající předpoklady pro bohatou a vzestupnou sklizeň úspěchů v budoucnosti. Potěší jimi nejenom své rodiče a trenéra, ale i všechny Chlumečany, kteří rodinu Půlpánovu i jejich čtyřnohé chovance už dávno přijali za své. Požádal jsem ji o rozhovor. Ochotně vyhověla, i když se špetkou rozpaků, neboW - stejně jako její rodiče - si nijak nepotrpí na nějaké veřejné vychvalování. Nic takového nemáme v úmyslu. Nejde nám o žádné chvalozpěvy. Chceme jen vyhovět našim čtenářům, kteří se rádi něco dozvídají o lidech přispívajících svou činností k tomu, že Chlumec má návštěvníkům co nabídnout. 23
KDO JE KDO
U dívky Libuščina věku lze bez ostychu prozradit datum narození: 11. června 1986. Jejím rodištěm jsou Pardubice - poutní místo koňařů. Na Ostrov do Chlumce se rodina přistěhovala, když jí byly tři roky. Jezdit na koni se možná naučila dřív než chodit. Koně jsou její nejbližší ka-
marádi. Rozumí si s nimi (a oni s ní). Každý z koní je jiný, svůj, jako lidé. Dobří, horší, ba i zlí. S některými se samozřejmě sblížila víc než s jinými. Má je ráda a bylo by jí bez nich smutno. Na jiné raději nenasedne, když si může vybrat. Starat se v hřebčínu ovšem musí všichni svorně o všechny koně stejně starostlivě, věnovat jim veškerou nezbytnou péči a dávat jim najevo lásku. To je nezbytná součást výchovy koní. V zásadě platí: Jak se chovají lidé ke koním, tak se chovají koně k lidem. Při dobrých vztazích se jedni s druhými sžijí a také na sebe navzájem působí a jedni od druhých jsou schopni se leccos naučit. Libuška vyrostla u koní a s koňmi. Tím je zřejmě dána i její životní dráha (na rozdíl od brášky, který kupodivu ke koňařině nijak nepřilnul a směřuje do života jinou cestou). Ona sama zdědila rodičovské geny a těžko by si zvykla pracovat a žít v jiném prostředí. Matka i otec jsou jejími velkými životními vzory. Práce v hřebčíně, to ovšem není jen vyšvihnout se do sedla a hyjé. Je třeba také koně mýt a čistit, vytírat do sucha a kartáčovat, krmit, měnit jim slámu, ošetřovat kopyta, sledovat jejich zdravotní stav, a když nejsou ve své kůži, ošetřovat je a povzbuzovat. Také je za potřebí uklízet a čistit stáj, vyvážet hnůj. Je to dřina, aW si někdo nedělá iluze, ale krásná dřina, dokonale odměněná oddaností a láskou v koňských očích. Libuška studuje druhým rokem Střední veterinární školu v Hradci Králové. „Denně dojíždím z domova do Hrad24
ce, což je dosti náročné. Není taky vždycky snadné sladit povinnost pravidelné školní docházky s nároky jezdeckého sportu, jemuž se od dvanácti let závodně věnuji. Například v zimě míváme často soustředění, která mě nutí omlouvat se ze školy a pak usilovně dohánět zameškané učivo. Ale vždycky to nějak zvládnu. Musím.“ Zajímá mě, jestli ji škola baví, co jí dává pro práci s koňmi a jestli snad nemá v úmyslu po maturitě pokračovat ve studiu na vysoké škole, stát se veterinární lékařkou. Jistě, leccos z toho, co se naučí ve škole, jí pomůže při ošetřování koní a přispívá i k citlivějšímu vnímání jejich potíží, potřeb a nálad, ale upřímně se přiznává, že zase tak moc jí škola nepřirostla k srdci, aby zrovna hořela nadšením, že musí pořád něco biflovat a psát písemky a být zkoušena na známky. A že by se jí chtělo študovat veterinu na vejšce, to tedy ani náhodou. Jí baví práce s koňmi, tréningy a závody, to je její živel. Jezdeckému sportu se věnuje od svých dvanácti let, což je věková hranice, od které se smí závodit. Musela ovšem nejdříve složit kvalifikační zkoušku z teorie i praxe, aby dostala licenci. „Nejdříve jsem se věnovala parkurovým skokům, to je skákání přes překážky na určitém omezeném prostoru. To je zajímavý sport. Jezdec se při něm učí sžívat se s koněm, správně ho navádět na překážku, pobídnout ho
ke skoku a jít do výšky s ním, správně se nadlehčit a pak měkce dosednout. Někdy kůň nemá zrovna chuW skákat, a když ho jezdec nedokáže patřičně povzbudit a dostat do tempa, tak se překážce vyhne, anebo se před ní zarazí, takže jezdec často přes ni přeletí sám svému koni přes hlavu...“ Chlumecké listy
KDO JE KDO
Ptám se, jestli se jí to také už stalo. Tohle zrovna ne, ale že se koni nechtělo skočit, to ano. V současné době parkurového skákání, ve kterém je mistr její otec Petr Půlpán, už nechala a již druhou sezónu se specializuje na drezúru. Pro tu má zřejmě obzvláštní talent a v ní také dosahuje mistrovských výšin. Zkušený jezdec a trenér pan Ing. Zdeněk Beneš převzal odbornou trenérskou péči o její soustavnou přípravu. Drezúra je jízda po obdélníku dvacetkrát čtyřicet nebo dvacetkrát šedesát metrů, při níž kůň plní různé úlohy, zrychlení, zpomalení, odbočování, prostě předvádí poslušnost a ovladatelnost. A jezdec zase ukazuje, jak to se svým koněm umí. Není to jednouché ani pro koně ani pro jezdce. „Víte, kůň, když se někdy, zhruba ve třech letech, jak my říkáme, obsedne, to znamená, když se na něm začne jezdit, projeví své schopnosti, ukáže, co v něm je a k čemu se nejvíc hodí. Když je dobrý pro drezúru, začne se s ním systematicky trénovat. To trvá několik let, než se s ním dá dosahovat vrcholných výkonů. TeV máme ve stáji dva mladé koně, plaváka Oktaviána a ryzáka Majliska. Oba jsou moc dobří, ale ten mladší, Majlisko, když si s ním dáme práci, bude podle všeho skvělý.“ Nejsem jistě sám, kdo je přesvědčen, že i Libuška Půlpánová v sedle svých koní bude rovněž skvělá, takže i v budoucnu ji čekají nemenší úspěchy než dnes jako trojnásobnou juniorskou mistryni republiky. Bude to jistě vyžadovat pevnou vůli, neúnavnou houževnatost, možná i obětování lecčeho, k čemu člověka v době mládí láká lidská přirozenost. To ona ví a všechny předpoklady a odhodlání pro cestu vzhůru k nejvyšším výkonům má už dnes. Přejeme jí
zajisté, aby tato její cesta vzhůru byla přímá a radostná. Karel Richter
Trochu humoru Při tanci se ptá žena v letech mladšího muže: „Řekněte mi upřímně, kolik myslíte, že je mi let a jak vypadám?“ „To neumím posoudit, ale snášíte to statečně.“ Muž, kterému se silně klepou ruce, přijde k doktorovi. Doktor se na něj podívá a přísně praví: „Pane, vy moc pijete!“ „Pane doktore, ani tak moc nevypiju, jako rozleju.“
10 / 2002
„Pane doktore, držím dietu, chodím do fitcentra, dělám pěší túry a pořád jsem obézní. Žádné výsledky vůbec nevidím.“ „A jaké byste chtěla vidět, paní Nováková?“ „Alespoň palce u nohou!“ Žena při odchodu z kuchyně dává pokyn manželovi: „Jdu na pět minut k sousedce, tak nezapomeň každých deset minut zamíchat guláš!“
„Dneska jsem vzal psa k veterináři. Kousl totiž moji ženu.“ „A tos ho byl nechat utratit?“ „Kdepak, nechal jsem mu nabrousit zuby!“ Setkají se dva spolužáci. „Jak se máš?“ „Táta mě dvakrát zbil.“ „Proč dvakrát?“ „Poprvé, když jsem mu ukázal vysvědčení ze sedmé třídy a podruhé, když zjistil, že to vysvědčení je jeho.“ LV
25
CHLUMECKÁ ŠKOLA SE HLÁSÍ
Povodně - slovo, které se snad letos skloňovalo ve všech pádech. Při různých příležitostech jsme o nich hovořili se žáky i v různých předmětech. A tyto postřehy žáků třídy 8.A jsme vybrali z hodin slohu. Právě v půlce srpna jsme se balili na dovolenou. Někteří lidé postižení povodní už nic nebalili. Voda jim sebrala úplně všechno. Párkrát jsem si na naší krásné dovolené vzpomněla na Prahu a zatopené Čechy. Jitka
Když jsem si říkala, že moje problémy se školou, se známkami apod. jsou ty nejstrašnější, pěkně jsem se mýlila. Jsou mezi námi lidé, kteří jsou na tom daleko hůř. Nemají kde bydlet, voda jim odnesla vše. Petra
Mnozí obyvatelé se dostali na dno svých psychických i fyzických sil. Je zvláštní, jak národ v době katastrofy drží při sobě. Adam
Jsem ráda, že se našla spousta lidí, kteří postižené oblasti podpořili nejen penězi, ale i hygienickými potřebami. Mnohdy se lidé uskrovnili a poskytli i střechu nad hlavou. Tak pomohli postiženým přečkat možná nejtěžší chvíle jejich života. Monika
Musí být strašné žít po evakuaci daleko od svého domova a nevědět, co se tam děje, co z majetku zbyde. Jana Letošní povodně zničily mnoho domů, ochromily dopravu, ale vzaly i několik lidských životů. V této těžké zkoušce neobstálo ani pražské metro. Jára Občas se vyskytli i takoví lidé, kteří využili či zneužili cizího neštěstí. Jana Myslím, že sbírky, které byly uspořádány, sice nepokryjí všechny náklady, ale pomůžou lidem v největší nouzi. Je dobré, že si lidé nezapomněli pomáhat. Tereza V Praze i v jižních Čechách ochabl turistický ruch. Mnoho lidí přišlo o svůj domov, ale i práci či živnost. Michal Všude byl velký zmatek, lidé opouštěli své domovy a museli tam nechat úplně všechno. Tyto povodně byly asi největší katastrofou, jakou Čechy poslední dobou pamatují. Eva V pražské ZOO uhynulo asi 100 zvířat. Peníze pro všechny postižené posílají nejen lidé z našich měst a vesnic, ale také okolní státy a EU. Michala 26
Souhlasíte s názory našich žáků? Myslím, že není co dodat. Snad si jen můžeme přát, aby těmto mladým lidem jejich názory vydržely do dospělosti. A aby nás již podobné katastrofy nepostihly. A na závěr ještě dvě práce na toto téma, které posíláme do literární soutěže na téma „Moje letošní prázdniny“. Pohodové prázdniny jako já měli jen někteří. Zatímco si jedni užívali, jiným šlo o život. Voda!!! Pojem, který dnes už znají všichni. Kdo to kdy zažil, aby naši zemi postihla taková katastrofa! Tu letošní si budeme všichni asi dlouho pamatovat.
Všechno začalo deštěm, trvalým deštěm. Řeky stoupaly, vody přibývalo. Hráze, přehrady, rybníky. Nic nedokázalo vodu zastavit. A je to tu! Katastrofa!!! Voda se dostává všude. Ve východních Čechách se lidé koupou a užívají si léta, ale na severu, jihu či v Praze začíná boj. Škody jsou nevyčíslitelné. Bude trvat dlouho, než se dá všechno do pořádku. Ale snad to Češi zvládnou! Martin Kulich, 8.A Moje prázdniny začaly jako naprosté většině dětí radostně. Svítilo sluníčko a hlavně jsem se o nic nemusel starat. Odjel jsem na tábor a říčka, která poblíž protéká, začala stoupat. Evakuovali nás, ale voda se z břehů naštěstí nevylila. Tak jsem začínal vnímat povodně. Po návratu domů jsem si hned pustil televizi. Po tom, co jsem viděl v Dobrém ránu, se mi začal svírat žaludek. Nedokázal jsem si představit, jak lidé ztrácejí všechno, co mají. Snídaně s Novou, kterou moderovali „Gondíci“, byla vždy veselá, ale tentokrát byla smutná, děsivá, plná telefonátů na policii. Obvykle se moderátoři ptají, kde je silnice zavřená. Dnes se ptali, kde je otevřená. Povodně měly, mají a budou mít mnoho následků. Ale myslím si, že z nejhoršího jsme venku. Filip Marek, 8.A Zpracoval kabinet českého jazyka (Km)
Za školu lepší a krásnější... Chlumeckou školu navštěvovaly už tisíce žáků. Na ta léta vzpomínáme jistě všichni. Krásná budova v novém kabátě ke stému výročí svého založení spolu se zdejším zámkem patří neodmyslitelně k dominantě města. Mnohý z nás si povšimne, jak se proměňuje i okolí školy. V posledních dvou letech využívají děti nově vybudované sportovní zázemí. Hřiště na míčové hry, areál pro příznivce kolečkových bruslí a „skatingu“ doplnilo přes prázdniny i hřiště s umělým povrchem. Bylo dokončeno oplocení areálu, chodníky. Ale vnější krása není všechno. Uvnitř se mnohé věci mění pomalu. Dosluhující nábytek se jen zvolna nahrazuje za nový. Jen lavice a židličky do jedné třídy přijdou na 60 000 korun. Malování tříd a ostatních školních prostor stojí ročně 90 000 korun. Starý nábytek se my učitelé snažíme alespoň obnovit a rozveselit nátěry. Letos díky vstřícnosti vedení školy dáváme do pořádku i kabinet výtvarné výchovy zařízený stařičkým nábytkem. Zašedlé zdi a omšelé skříně není tak nákladChlumecké listy
CHLUMECKÁ ŠKOLA SE HLÁSÍ
né opravit. Učebna ale bude muset na své funkční vybavení počkat. Letos jsme přišli s novinkou. Žáci za poplatek padesáti korun mají k dispozici pomůcky, které již nemusejí kupovat. V minulých letech se našlo několik podnikatelů Chlumecka, kteří pomohli škole ve finanční tísni. Výtvarná výchova má rozvíjet estetické cítění žáků, pomoci jim nejen malbou, ale i ostatními zajímavějšími technikami rozvíjet
fantazii a zručnost. Inspirace a nápady učitelů jsou velmi pestré (drátkování, keramika...), ale možnosti jsou nedostačující. Uvítali bychom jakékoli přispění ke zkvalitnění výuky výtvarné výchovy. V budoucnosti by bylo největším přáním pedagogů i žáků vybavit učebnu speciálními stolky s naklápěcími deskami. Doufáme, že se najdou ti, kteří by věnovali peníze i naší budoucnosti - dětem. Kabinet výtvarné výchovy
V úterý 24. 9. 2002 uspořádala naše škola, ZŠ Chlumec nad Cidlinou, již 3. ročník „Zátopkova maratónu“. Běžela jedna štafeta složená ze 42 žáků 2. stupně a připraveno bylo 5 náhradníků. Posledních 195 m zaběhl učitel Tv. Letos nám vůbec nevyšlo počasí. Foukal silný nárazový vítr, který způsobil, že těsně před zahájením závodu spadl na vyměřenou a vytyčenou traW do cesty strom. Nebylo
v našich silách strom odstranit, a tak žáci museli tuto překážku překonávat a tím ztráceli drahocenné vteřiny. Celkový čas štafety byl přírodními živly určitě ovlivněn. I za těchto podmínek žáci běhali s nasazením všech sil a za bojovnost sklidili naši pochvalu. Celkový čas štafety: 3:15:25,58. Učitelé Tv 2. stupeň ZŠ Chlumec nad Cidlinou
10 / 2002
27
AKCE PRO DĚTI
DŮM DĚTÍ A MLÁDEŽE, Chlumec n. C. $ 495 485 357
ul. 9. května
NABÍDKA AKCÍ NA MĚSÍC LISTOPAD 2002 9. 11. Zájezd na plavání - Všestary (sobota) Odjezd: v 8.15 hodin od lovčické prodejny masa na náměstí Návrat: ve 12.00 hodin tamtéž Poplatek: 90,- Kč S sebou: plavky, ručník, mýdlo, kruhy nebo křidélka, svačinu a pití Uzávěrka zájezdu je 5. 11. 2002!!! 23. 11. - 24. 11. Výtvarný víkendový kurz pro děti (sobota, i jejich rodiče neděle) Lektorka: Mgr. Květa Richtrmocová Náplň: výroba ručního papíru, vánoční ozdoby a novoročenky Poplatek: 240,- Kč pro 1 kurz (8 hodin) 23. 11. (sobota) - od 8.00 do 12.00 hodin v areálu DDM u zahradnictví 24. 11. (neděle) - od 13.00 do 17.00 hodin tamtéž Materiál a pomůcky si zajistí účastníci sami. Minimální počet pro uskutečnění kurzu je 8 osob. Uzávěrka přihlášek je 21. 11. 2002!!! 30. 11. Zájezd do pražského Divadla Spejbla (sobota) a Hurvínka na představení
hostinné ledové krajině. Jak se to vše přihodí, ví nejlépe pes Žeryk. Odjezd: v 11.15 hodin od lovčické prodejny masa na náměstí Návrat: nejpozději v 17.30 hodin tamtéž Poplatek: 150,- Kč S sebou: svačinu a pití, kapesné Zájezdu se mohou zúčastnit i rodiče. Uzávěrka přihlášek je 27. 11. 2002 (ve středu)!!! 30. 11. Zájezd na výstavu železničních modelů (sobota) do Trutnova spojené s jízdou soukromé
dráhy VIAMONT do Svobody nad Úpou Sraz:
v 8.30 hodin na vlakovém nádraží v Chlumci n.C. (odjezd v 8.52 h.) Příjezd: v 17.30 hodin tamtéž Poplatek: jízdné: 62,- Kč + VIAMONT: 8,- Kč Vstupné: 5,- Kč Zájezdu se mohou zúčastnit rodiče i nečlenové železničního kroužku. Uzávěrka přihlášek je 27. 11. 2002 (ve středu)!!!
Plánujeme: 4. 12. 02 Mikulášskou besídku
„Mlsný Hurvínek“
(středa)
v Říhově domě od 15.30 hodin.
Hurvínek s Máničkou se v této hře ocitnou znenadání ve sladké zemi plné dobrot i v ne-
Zimní lyžařský tábor v Jedlové v Orlických horách ve dnech 1. - 8. 2. 2003 (cena: cca 1 900,- Kč).
Informace na 495 485 357 nebo každou středu v přízemí budovy ZŠ od 9.30 - 10.00 hodin
TÁBORNÍK CHLUMEC NAD CIDLINOU
TÁBORY VE SLUNEČNÍ ZÁTOCE Tak už jsme zase tady. Odmlčení nebylo dlouhé, pouze dva měsíce prázdnin. Jsou za námi, všechny ty krásné dny, hodiny, minuty na našem táboře ve Sluneční zátoce. Předposlední den vidím v doutnajícím pope28
lu jiskry, které zbývají z velké pagody táboráku. U posledních ohořelých polen se hřeje hlídka. Zítra balíme a jedeme domů. Každý běh našeho tábora měl svůj vlastní program, celotáborovou hru.
Letos to jsou zážitky. Víte, kdo je to „HOBIT“ nebo „půlčík“? a už jste potkali takového skřeta nebo zloba? To my tedy už ano. A pokud někdo řekne „Pch, na tom jsem byl v kině!“, tak to ho mohu jen politovat. Protože my (všichni z běhů tábora chlumeckých pionýrů) jsme se s nimi setkali doopravdy! Kdy a kde: no přece ve střeChlumecké listy
AKCE PRO DĚTI
dozemí na našem táboře! A nebyla to setkání vždy přátelská. Právě naopak! Protože jsme s nimi museli velmi často a tvrdě bojovat. Získat spoustu důležitých věcí a splnit neméně úkolů, abychom se dostali cestou až k hoře Erebor, kde na nás možná bude čekat naše zlato. V mlžných horách nás neohrožovali jen zlobři a skřeti, ale také další z příšer - a to byl Glum, který sídlil v podzemní jeskyni. Toho jsme museli přelstít vtipem - protože nás pustil teprve tehdy, když neuhodl naši hádanku. My jsme ty jeho ale museli uhádnout, abychom získali PRSTEN neviditelnosti. Přesto, že nás na další cestě ohrožovali skřeti a svými vuly (to jsou skřetí vlci) a to v noci v Temném lese i ohromní pavouci, kteří nás chytali do svých sítí a dostali jsme se k lesním elfům. Další cestu jsme ale museli překonat na sudech po Javorce - lesní říčce - a to byla v parném létě sakramensky studená. Nehledě k tomu, že sud je plavidlo značně vratké a nespolehlivé a navíc nás honil největší nepřítel a to byl čas! Který
Tady nás ale čekala nejtěžší zkouška. Zlato totiž hlídal ohromný a zlý drak Šmok, který se ho samozřejmě nechtěl
barevná kaše, kterou jsme si v trpasličích kotlích na ohni uvařili. Jak vidíte, vše se v dobré obrátilo, zlato jsme
dobrovolně vzdát. Abychom ho zdolali, museli jsme si vyrobit oštěpy a od kouzelníka Gandolfa získat jed, aby-
získali a všechny trpasličí rody se v pořádku vrátily. A kam se vypravíme příští prázdniny? To se musíte zeptat vedoucí - to my nevíme. Ale pochybuji, že Vám to prozradí! To by už totiž nebylo to pravé dobrodružství. Ale určitě někam jinam. Už se těšíme. Tato celotáborová hra byla uskutečněna na motivy knihy HOBIT aneb cesta tam a zpátky od profesora oxfordské university J. R. R. Tolkiana. PS Táborník Chlumec nad Cidlinou uskutečnil v letošním roce 2 běhy letního tábora a po jednom běhu hasiči z Chlumce a 177 PS z Prahy. Tábor skončil, doufáme, že účastníci našich táborů byli spokojeni. Všem dospělým, kteří se zúčastnili táborů, ale i těm, kteří tábor stavěli a bourali, patří náš dík. Břetislav Holas
kmen trpaslíků to zvládne nejdříve? Protože technika jízdy na sudu nebyla dosud spolehlivě prozkoumána a popsána, zkoušeli to trpaslíci různě. Že to byla etapa naší cesty a zároveň hry velice náročná, ale také bujará, si asi dokážete docela dobře představit. Po odpočinku, radovánkách a tancích v maskách v Jezerním městě jsme konečně v noci dorazili k naší Hoře.
chom ho mohli zabít. Drak byl ovšem jen zraněn, takže noční cesta do jeho doupěte, kde každý trpaslík musel sebrat svůj zlatý valoun, byla pro mnohé opravdu náročná. Přesto, že někteří couvli před drakovýma svítícíma očima a jeho smrdutým dechem, nakonec si každý svůj kus zlata přinesl. V nemalé míře nám k tomu pomohl i trpasličí kámen Arcikam a kouzelná
10 / 2002
Termíny uzávěrek a vydání výtisků Chlumeckých listů Číslo Datum uzávěrky Datum vydání 11/02 12/02
31. 10. 02 28. 11. 02
Čt. 21. 11. 02 Čt. 19. 12. 02
29
AKCE PRO DĚTI
CHLUMECKÁ ZAHRADNÍ ŽELEZNICE - romantika na úzkých kolejničkách v městě v zahradách Už tady máme podzim a pomalu končí první veřejná sezóna na CHZŽ. Jsme mile překvapeni návštěvou více než sta zájemců o zahradní železnici! Zavítali k nám zájemci všech věkových kategorií. Nejvzdálenějším návštěvníkem byla paní Dita (původem z Olešnice), která nyní žije v holandském Amsterdamu, jejíž syn Adam nám do knihy návštěv namaloval maják (obr. č. 1). Velký zájem byl o svezení vláčkem CHZŽ, a proto na příští sezónu plánujeme vyrobit nový osobní vůz s ocelovou konstrukcí. Dále bychom chtěli zdokonalit kolejiště výměnou částí trati, kde se zatím (z důvodu nedostatku kolejí) jezdí po „U“ profilech. K té výměně nám chybí jediné - získat z nějaké zrušené drážky kolejničky. Budeme vděčni za každou zprávu, kde by kolejničky mohly být, za každý metr kolejí. To by do budoucna umožnilo
provoz těžší lokomotivy s vlastním pohonem. V září jsme na animální lokomotivu „Bobík“ (obr. č. 2) instalovali osvětlení - reflektory napájené z autobaterie. Bobíka již zbývá oplechovat a natřít. Na kolejišti LGB se začalo s výstavbou další nové tratě, která povede podél již dokončeného jezírka, do kterého přitéká pomocí oběhového čerpadla potůčkem voda (obr. č. 3). Modely z CHZŽ budete moci zhlédnout na naší tradiční posvícenské výstavě železničních modelů a kolejišD, která se uskuteční 27. a 28. října v klubovně kroužku modelové a skutečné železnice u koupaliště. Všechny srdečně zveme a těšíme se na shledanou! Bohumil Špecinger CHZŽ a kroužek MSŽ
obr. č. 1
Reklama obr. č. 2
obr. č. 3 30
Chlumecké listy
SPORT
Fotbalové soustředění v Markoušovicích Letní fotbalové soustředění naší fotbalové mládeže se uskutečnilo na sklonku prázdnin na podnikové chatě Kovoplastu v termínu od 18. srpna do 23. srpna. Na soustředění bylo ze začátku přihlášeno 20 chlapců, ale nakonec se jich zúčastnilo 14.
denně tréninkovou jednotku a večer si kluci dali ještě fotbálek sami. Chata stojí v pěkném a klidném místě, ráno měli kluci rozcvičky, aby se po probuzení nadýchali čistého vzduchu. Potom následovala snídaně, tréninková jednotka, oběd, po obědě hodina klidu na lůžku a potom odpolední tréninková
Jako doprovod a mistři kuchařští s námi byli manželé Petr a Lenka Ovesní a Roman a Jitka Jelínkovi. A je nutné podotknout, že se svého nelehkého úkolu velice dobře zhostili. Nikdo si nemohl stěžovat, že by měl málo jídla nebo mu nechutnalo, takže kluci dlabali, až se jim za ušima dělaly boule, hlavně ti mladší. Ono se také není čemu divit, vždyW se trénovalo 2x až 3x denně. Všemu tomu předcházely přípravy, shánění proviantu na vaření, ubytování, hřiště a vše ostatní okolo, aby to klaplo. Co se týká proviantu, chtěl bych velmi poděkovat firmě Miloslav Malý - závodní stravování a výroba knedlíků - za darování velkého množství knedlíků a Jelínkovým za bedýnky se zeleninou. Dále chci tímto poděkovat vedoucím v pekárně Luna Jardovi a Janě Vytlačilovým za darování chleba a vánoček. Potom můj velký dík patří panu ing. Křepelovi řediteli firmy Kovoplast, za jeho lidský přístup a pomoc při našem ubytování na chatě Kovoplastu. Nakonec poděkování patří firmě Jerie a syn - stavebně obchodní činnost, za odvoz na soustředění a zpět proviantu, kufrů a spacáků a všeho možného, co bylo k fungování našeho soustředění potřeba. Jelikož bylo krásné počasí, jak už bylo dříve uvedeno, trenéři určili 2x
jednotka, svačina a zase trénink. Pak přišla večeře a po ní osobní volno. První den, v neděli večer, kluci nechtěli moc spát, ale další dny už zařezávali před večerkou. Ve středu jsme si dali volno od trénování a vyrazili jsme vlakem na výlet
koukat. Krásné počasí, čistý vzduch, bylo daleko vidět. Na zpáteční cestu jsme zvolili pochod pod lanovkou. Kluci, ti dolů upalovali, ale my trenéři jsme toho měli plné zuby. Byli jsme rádi, když jsme sedli do vlaku a vraceli se zpět na chatu. Ve čtvrtek po obědě jsme se jeli koupat do bazénu v Malých Svatoňovicích. Odpoledne se ale zatáhlo nebe mraky a začalo pršet. Když jsme se vrátili na chatu, tak spustil liják a byla velká bouřka, při které vypnuli proud. Jelikož jsou okolo kopce, ozvěna hromu se vracela a vše dunělo. Jak bouřka rychle přišla, tak i rychle odešla a my večer ještě opékali párky na ohništi. Potom se hrála hra odvahy a někteří kluci měli zadek pěkně stažený, když měli splnit úkol. V pátek dopoledne byla ještě poslední tréninková jednotka, potom oběd a hurá na vlak a cesta domů. Myslím si, že se nám naše soustředění povedlo, nikomu se nic nestalo a kluci se připravili na nastávající sezónu.
do Janských Lázní, kde jsme si prošli kolonádu a potom jsme vyjeli lanovkou na Černou horu. Vystoupali jsme na rozhlednu, ze které je krásný výhled do okolí. Potom jsme navštívili vyhlídku pod Černou boudou a „kochali se pohledy na panoramata Krkonoš a Sněžky“, jak říkal náš šéftrenér mládeže pan Milan Mázl. Bylo se na co
Na závěr bych chtěl ještě jednou poděkovat všem, kteří nám jakkoli pomohli naše soustředění uspořádat. V příštím roce by se mělo soustředění pravděpodobně opakovat opět v tomto termínu. Za všechny, kteří tam byli, vedoucí soustředění Jaroslav Koza
10 / 2002
31
SPORT
HISTORIE A SOUČASNOST CHLUMECKÉ KYNOLOGIE Vznik chlumecké sportovní kynologie - tehdy Svazarm - má začátky v nedalekých Žiželicích n. C. Tam již kynologický klub pod vedením Milana Ešnera a Jindřicha Schuberta pracoval. Tehdejší parta „pejskařů“ měla asi 10 členů. Pak přišli první příznivci kynologie z Chlumce n. C. - J. Kopko, V. Rakouský, J. Strnad, K. Sojková, L. Kvasnička a J. Kněžáková. Do konce roku 1979 všichni společně tvoří nezapomenutelnou partu bez rozdílu věku. Zde jsou i vzpomínky na složení prvních zkoušek z výkonu a první závody v Sadské, Veltrubech a Skřivanech. V lednu 1980 pánové Jan Kopko, Václav Rakouský a Josef Strnad zakládají kynologický klub Chlumec n. Cidlinou 25. 9. 1980. Rada Měst. NV vyslovila souhlas s používáním louky u fotbalového hřiště jako cvičiště pro psy. Město zapůjčilo obytnou buňku a svépomocí bylo cvičiště oploceno. Výcvik
psů začíná s velkým elánem - 8 členů. Během roku se základna rozšířila na 23 členů. V roce 1983 se koná 1. chlumecký závod a 1. zkoušky v Chlumci nad Cidlinou. Největší úspěch měl 5. a 6. chlumecký závod v roce 1987 - 1988, kde byla největší účast závodníků - 38. V živé paměti všech zúčastněných jsou uzené ryby, které byly pozorností pořadatelů - občerstvení, hudba - dobrá zábava. Vše se odehrávalo v klubovně místních chovatelů, která byla propůjčena na tento závod. V roce 1995 je Kynologický klub přeregistrován a je uznán právním subjektem: Kynologie Chlumec n. C. Č-127. Dále nelze opomenout ukázky pro veřejnost: chlumecký zámek, fotbalový stadion, Lučice, Lišice, Voleč atd. Celkem do roku 1995 bylo postupně registrováno 43 členů. Samozřejmě, jako v jiných zájmových činnostech, i zde dochází k určité stagnaci v činnosti
(1995 - 1998). Potom přichází oživení v činnosti klubu, ale je tady „navrácení pozemku“ pro rozšíření fotbalového hřiště. Později Město přidělilo náhradní pozemek pro výstavbu nového areálu. Ten byl oplocen, zhotoveny nové překážky a plocha byla upravena a zaseta. Na této výstavbě se podíleli téměř všichni členové klubu, ale i několik obětavých dobrovolníků. Po dokončení výstavby areálu (směr Lišice) došlo k výrazným názorovým rozdílům a klub se rozdělil. A současnost: Od 1. 9. 2002 byl založen 2. klub - pod názvem - PSÍ ŠKOLA inf. 604 646 863 Nabízíme: % výcvik dle zkušebního řádu % výcvik pro strážní službu - dle požadavku % příprava - svod, výstava, bonitace % veškerá poradenská činnost ve výcviku - v chovatelství (30 roků praxe) Zveme tímto všechny příznivce kynologie mezi nás. Václav Rakouský
Reklama
32
Chlumecké listy
ŽIVOT V DOMOVĚ DŮCHODCŮ
DOBROVOLNICTVÍ DOBRO není samozřejmé! Je vzácné, možná nejvzácnější. Ale Vy ho v sobě máte a někteří z Vás ho navíc chtějí rozdávat. My víme o těch, kteří by ho kousek potřebovali. VÁM, kteří DOBROVOLNĚ nabízíte svou energii a svůj čas, jste plnoletí a odpovědní a dodržíte dané slovo, Vám, kteří se nebojíte seniorů a práce s nimi a pro ně, umíte naslouchat, jste zruční nebo umíte další zajímavé věci, ale hlavně CHCETE pomáhat, nabízíme možnost smysluplné činnosti v našem zařízení. MY očekáváme SNAHU a chuW pomáhat, SPOLEHLIVOST, komunikaci a účast na pravidelných setkáních a nabízíme spoustu možností jak pomáhat, šanci získat nové přátele. Nabízíme práci zadarmo, která Vás přesto obohatí i zážitky, které jinde neprožijete. A Vaší práce si budeme vážit. VY, kteří chcete hodně dávat, věřte, že můžete i hodně získat. Zavolejte, my Vás rádi přijmeme, proškolíme Vás a seznámíme s prostředím.
Nyní potřebujeme dobrovolníky pro tyto činnosti: & Doprovod k lékaři & pro canisterapii („léčba psem“) - 1x týdně cca 2 hodiny - pes jakékoli menší rasy, čistý, zdravý, neagresivní - podmínkou: doporučení a písemné potvrzení od zvěrolékaře o vhodnosti této činnosti
DÁLE PŘIJÍMÁME ZBYTKY PŘÍZÍ A LÁTEK, MOLITANU apod. PRO PRACOVNÍ TERAPII KLIENTŮ. 10 / 2002
nabízíme:
PROGRAM PÉČE O DOBROVOLNÍKY SPONZOREM PROGRAMU: Penzijní fond České pojišWovny pan Libor Morávek pan Marcel ŠWastný paní Jitka Prausová Obecní úřad Lovčice 1. MOŽNOST VYUŽÍT SLUŽEB DOMOVA - pedikúra - kadeřnictví - rehabilitace - stravování v den práce za cenu 31,- Kč/oběd 2. PRAVIDELNÉ PORADY - asi jednou za 2 měsíce 3. MOŽNOST VÝLETŮ SPOLEČNĚ S KLIENTY - jako doprovod nebo host 4. VÝLET PRO DOBROVOLNÍKY - 1x ročně 5. ÚČAST NA AKCÍCH POŘÁDANÝCH PRO KLIENTY - nejen jako pomoc, ale též jako host 6. ÚČAST NA AKCÍCH POŘÁDANÝCH PRO PERSONÁL - např. Dětský den, Mikulášská besídka 7. SPOLEČENSKÉ SETKÁNÍ DOBROVOLNÍKŮ - 2x ročně - s občerstvením
8. PODĚKOVÁNÍ ZA PRÁCI DOBROVOLNÍKA - formou drobného dárku - ku příležitosti narozenin dobrovolníka kytičkou 9. MOŽNOST ZÍSKÁNÍ CELOSTÁTNÍHO OCENĚNÍ DOBROVOLNÍKŮ „KŘESADLO“ 10. MOŽNOST ZÍSKÁNÍ CERTIFIKÁTU DOBROVOLNÍKA A CENY „DOBROMAN ROKU“ 11. MOŽNOST ZÍSKÁNÍ PRAXE V PSYCHOSOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH 12. POJIŠTĚNÍ - Hasičská vzájemná pojišWovna
NAŠE DOBROVOLNICKÉ PROGRAMY: 1. SENIOR - jednotliví dobrovolníci, kteří pracují pravidelně 2. BABY STUDIO - předškolní ročník MŠ Poděbradova pod vedením učitelek Evy Herčíkové a Venduly Literové - společné cvičení a malování seniorů a dětí 3. RYCHLÁ ROTA - nárazové akce většího charakteru Kontakt: Daniela Lusková Koordinátor dobrovolníků Palackého 165/I 503 51 Chlumec n. C. Tel.: 495 484 521 604 240 344
SOUTĚŽ ZRUČNOSTI 2002 Každoročně pořádá chlumecký domov podzimní soutěžení ve zručnosti obyvatel domovů důchodců z celého širokého okolí. Letos se zúčastnilo 8 domovů s 12 družstvy. Disciplín, které prověřily dovednost obyvatel ve všech směrech, bylo šest. Vítězná družstva domovů z Hradce Králové, Černožic a Poděbrad si odnesla dorty a aromalampy, ostatní medaile a diplomy. K dobré náladě přispělo skvělé občerstvení vyrobené pracovníky kuchyně a hudební doprovod pana profesora Špáse. Ke zdárnému průběhu akce přispěly i dobrovolnice, které se postaraly o dostatek kávy, doplňování občerstvení a výrobu ovocných pohárů. 33
ŽIVOT V DOMOVĚ DŮCHODCŮ
I v tzv. „horním“ domově byla otevřena „Kavárnička dříve narozených“. První setkání milovníků sladkých dobrot zpestřily vyprávěním peprných vtipů obyvatelky domova paní Pagačová a paní Hnojilová.
Na listopad chystáme Martinské posvícení a módní přehlídku na obou domovech, další kavárničky a přednášky Akademie III. věku. Daniela Lusková, Sociální pracovnice DD
PROČ CHODIT DO KOSTELA? „Nezanedbávejte společná bohoslužebná shromáždění, jak to mají někteří ve zvyku.“ ... /Píše ap. Pavel ŽIDŮM-10,25/ Někteří lidé říkají, že oni nepotřebují chodit do kostela, protože Pán Bůh je všude. Písmo svaté nám praví, že celá příroda zjevuje slávu Boží. Jiní se dokonce vymlouvali na to, že Pán Ježíš ponejvíc kázal venku, v přírodě, nikoliv v kostele. Své nejznámější kázání „na Hoře“ Kristus kázal venku a ne v chrámě. Dokonce první křesWané se shromažVovali po domech a Bůh jim žehnal. Oni se však nescházeli na veřejném místě kvůli pronásledování a ne, že by nedbali o společné shromáždění. Jsou lidé, kteří tvrdí, že do shromáždění chodit nemusí, protože oni si doma poslechnou duchovní program v televizi či rádiu, nebo si přečtou kázání v křesWanském časopise, a dokonce někdy lepší než by slyšeli ve svém kostele. A jsou i lidé, kteří do kostela chodit nechtějí, protože se zklamali ve věřících nebo dokonce i v kazateli či faráři. Bohužel, i toto se někdy stane. Ale věřím tomu, že v Pánu Bohu se nikdo nezklamal, a proto aspoň z tohoto důvodu by měl do kostela chodit. Ano, chodí se za naším Pánem a za jeho Slovem Božím a ne za kazatelem či farářem! Příkladem nám je Pán Ježíš, On chodil do chrámu často, jak čteme v Písmu sv., a učil lid. Evangelista Lukáš připomíná, že podle svého obyčeje vešel v sobotní den do domu Božího, rozvinul svitek a předčítal z proroka Izajáše. Nu a když my chodíme v neděli do kostela, jsme příkladem lidem kolem nás. Pravidelné chození do křesWanského shromáždění je tichým, ale skutečným svědectvím, že jsme věřící lidé a že neděli až po dnes považujeme za DEN PÁNĚ, že Krista milujeme a Pánu Bohu sloužíme. Nyní hovoříme o pokorném a upřímném svědectví a o opravdové službě Boží. Do kostela jdeme proto, že tam jít chceme. Bůh nikoho nenutí, aby mu sloužil, nebo aby chodil do kostela. To ne! Věřící jdou do shromáždění, aby se pomodlili a Pánu Bohu za jeho lásku poděkovali. Jdou tam proto, aby společně s jinými věřícími oslavovali svého Stvořitele a Spasitele. Dům Boží je přece dům modliteb. Kostel pro věřícího křesWana je místem, kde se schází se svým Bohem. Proto do Božího domu se má vstupovat s hlubokou úctou a vděčností. Do shromáždění jdeme též proto, abychom se Bohu
Listopadové pranostiky & Když na dušičky jasné počasí panuje, příchod zimy to oznamuje. & Utni z buku třísku: je-li suchá, bule zima tuhá, je-li vlhká, bude zima mokrá. & Stromy-li v listopadu kvetou, sahá zima až k létu. 34
zasvětili do další služby. Zde se oddáváme Bohu v oběW živou a v pokornou službu. Zde obnovujeme svůj slib a zde prosíme za odpuštění hříchů, za požehnání a vedení jak pro sebe, tak pro naše bližní. Do kostela chodíme též abychom se našli. Člověk se v tomto světě snadno ztratí. Jak rychle se lidé ztrácí Bohu, sboru i národu, protože ztrácí víru v živého Spasitele. Kdosi řekl, že do kostela chodí, aby naplnil svoji duchovní baterii, aby mohl jak Bohu, tak lidem opravdověji sloužit. S tím lze souhlasit a věřit tomu, neboW společné shromáždění je místem, kde naše víra bývá obnovena a prohloubena. Např. když odkulíme uhlík z ohniště, rychle zhasne. Tak je to s lidmi, kteří se odtáhnou od ohně sborového života. Jejich víra brzo zhasne a jejich svědectví umře. Ve společném shromáždění mají možnost, aby se rozhořeli pro službu Boží. Ve společném shromáždění můžeme aspoň na chvíli zaletět k trůnu Otce nebeského a vyprosit si u něho duchovní posilu a tělesnou sílu k překonání mnohých starostí a problémů, kterými jsme často obklopeni. Těm lidem, kteří tvrdí, že do kostela přestali chodit, protože tam nic nenalézají a nic jim to neříká, lze poradit toto: možná, že jste ve shromáždění doposud nic nenašli a to jen proto, že jste nic nehledali a za nic neprosili. Ten, kdo chce v neděli v kostele něco obdržet, ten se na shromáždění v týdnu musí připravit. Zkuste se za shromáždění celý týden modlit a uvidíte, že v neděli obdržíte mnoho požehnání a duchovní posily. K tomu Vám dopomáhej Bůh Otec! J. Tesař, farář CČSH
PAMÁTKA ZESNULÝCH Vážení, upřímně Vás zveme ke vzpomínkové BOHOSLUŽBĚ, která se bude konat v NEDĚLI 3. listopadu 2002 od 9.00 hodin v HUSOVĚ SBORU CČSH na Klicperově náměstí č. 75/I. S láskou v srdci a kytičkou modliteb vzpomeneme v Pánu zesnulých našich drahých a budeme pro ně vyprošovat u Boha Otce lehké odpočinutí a věčné světlo Boží nechW je ozařuje u Božího trůnu. Rada starších Církve čs. husitské & Když krtek v listopadu ryje, budou na Vánoce létat komáři. & Svatý Teodor - mrazy lezou z hor. /9. 11./ & Po sv. Martině zima nežertuje, přichází sníh i mráz kvaltem. /11. 11./ & Na sv. Kateřinu schováme se pod peřinu. /25. 11./ & Ondřejův sníh zůstane ležet sto dní. /30. 11./ LV Chlumecké listy
O PRAVIDLECH SLUŠNÉHO CHOVÁNÍ
O PRAVIDLECH SLUŠNÉHO CHOVÁNÍ 2. Podávání ruky Zmínili jsme se minule, že se od jisté doby rozmohlo podávání ruky jako součást pozdravu kdekomu na potkání. Původně sloužilo k zdůraznění přátelství a blízkého vztahu, eventuálně k stvrzování úmluv. Jestliže jím nyní hýříme při každé příležitosti, přičiňujeme se o inflaci tohoto zdvořilostního úkonu, neboW ztrácí svůj specifický význam obzvláštní pocty nebo potvrzení mimořádného vztahu vůči zdravené osobě. Ztrácí na ceně a stává se pouhou bezvýraznou formalitou. Nicméně nebude na škodu, když si připomeneme, jaká pravidla je slušné při podávání ruky dodržovat. Především: Zásadně se podává pravá ruka. To platí i pro leváky. Levou si podávají pouze členové spolků, které si to zavedly jako svůj spolkový rituál, například skauti, anebo lidé se zraněnou nebo amputovanou pravicí. Podání má být přirozené, neokázalé, přímé, rozhodné a pevné, tak aby se obě podané ruce do sebe zaklesly celými dlaněmi s lehkým, nenásilným stiskem. Někteří lidé mají ve zvyku podávat pouze prsty, jako by se připravovali na eventualitu, že je v poslední chvíli ještě vyškubnou nebo jako by si nebyli jisti, jestli jim dotyčný za podání ruky vůbec stojí. Vyvolávají tím dojem neupřímnosti, číhavosti, opatrnosti či nedůvěry a nezájmu. Jiní vám vkládají ruku do dlaně jako leklou rybu. ZvlášW je-li ruka zpocená a měkká jako hadr, nebývá takové podání nikterak příjemné. Je v něm zřetelný nezájem, pasivita, lhostejnost. Jako by říkali: „Tady tu moji ruku tedy máte, když to musí být.“ Takové podání ruky odpuzuje, ba přímo znechucuje. Není naproti tomu vhodné přehánět při podávání ruky stisk takovým způsobem, aby ten, s kým se zdravíme, potlačoval zaúpění, nebo dokonce přímo zařval bolestí. Podání ruky přece není demonstrace síly nebo likvidační policejní chvat. Náš protějšek nesmí mít dojem, že ho stiskem poučujete o své fyzické převaze, takže váš stisk je výstrahou a zastrašováním, aby se vám případně nepokoušel odporovat. 10 / 2002
Není také slušné držet cizí ruku příliš dlouho ve své dlani, zvlášW při drtivém stisku, aby měl majitel takto sevřené ruky pocit, že se mu dostala do svěráku, a pokoušel se jí zprvu nenápadně a postupně čím dál nápadněji vyprošWovat. Trapné bývá, když někdo při podání ruky sevře dlaň i prsty svému protějšku a místo jednoho nebo dvojího potřesení mu s ní potřásá nekonečně dlouho, jako by zkoušel, jestli mu drží dost pevně v rameni. Projev úcty se tím mění div ne v ublížení na zdraví. Všechny výše zmíněné nevhodné způsoby podávání ruky jsou přímo nepřístojné, podáváme-li si ruku s dámou. Podání ruky není také zapotřebí doplňovat ještě ukláněním. Vyvolává to dojem servilní poníženosti. Chtějí-li si podat ruce lidé stejného pohlaví a přibližně stejného stáří a postavení, může jako první natáhnout paži k stisku kdokoli z nich. Jinak mají při podání ruky, jak jsme již minule podotkli, přednost ženy vůči mužům a osoby starší nebo výše postavené. Ženám se ovšem doporučuje, zvlášW při prvních setkáních s cizími pány, do podávání ruky se nijak horlivě nehrnout. Sluší jim, když svou přízeň projevují uvážlivě, podle zásady, že méně je nikdy více. Příteli svého manžela ovšem dáma smí podat ruku ihned poté, co jí byl představen. Mužům, které nezná při prvním setkání ruku nepodává. Ani mladé dívky nemají hned napoprvé podávat ruku mladíkům, s kterými se neznají. Ruku nabídnutou k podání slušnost velí přijmout. Kdo tak neučiní, dopouští se urážky, kterou neomlouvá ani nevědomost. Jsou ovšem případy, kdy podanou ruku úmyslně necháme trčet ve vzduchu bez uchopení, abychom jejímu majiteli dali najevo, že si ho nevážíme, že jím pohrdáme, že se s ním prostě nechceme špinit. Musíme ovšem vzít na vědomí, že nám dotyčný tuto pohanu hned tak neodpustí, pokud na ni vůbec někdy bule schopen zapomenout, takže předem dobře uvažme, jestli tento způsob vyprovokování něčí nenávisti až za hrob stojí za to. Možná se vám stane, že ruku někomu podáte z čirých rozpaků, ježto vás v dané chvíli nenapadlo, co říci
nebo co udělat lepšího. NepociWujeme-li k podání ruky závažný důvod, totiž naléhavé nutkání dát najevo svou radost, sympatie či úctu a náklonnost, nepochybíme, když necháme pravici v klidu a vyčkáme, jestli nám ruku k podání nenabídne náš protějšek. Nepodat v takové situaci ruku je lepší než ji trapně vnutit. Vystříhejme se však rozpačitého podávání ruky několikrát za sebou. Působí to směšně. Prozrazuje se tak společenská nezkušenost a nejistota. Dokonce lze tímto způsobem vyvolat nežádoucí dojem vtíravosti. Není také nutné při vstupu do místnosti, kde je shromážděno více lidí, zaměstnat všechny tím, že je obcházíme a každému jednotlivě nabízíme ruku. Počkejme, až jestli si oni anebo někdo jejich jménem zamanou stisknout ruku nám. Jestli k podávání ruky nedojde, nemusíme litovat. Pozdrav úplně postačí. Lékaři ostatně varovně zvedají prst: Častým podáváním ruky se usnadňuje šíření choroboplodných zárodků. ZvlášW některé kožní choroby se přenesou z osoby na osobu jedna dvě. Vím, že konkrétně panu prezidentu Svobodovi jeho osobní lékař důrazně doporučil, aby ze zdravotních důvodů přestal lidem podávat ruku. Dbejme proto, abychom k podání nabízeli jen ruku čistou a zdravou. Hrabete-li se na zahradě v hlíně, je lépe říci: „Promiňte, ani vám ruku nepodám, mám ji celou od bláta.“ Špinavou ruku se prostě podávat nehodí. Slušnost dále vyžaduje, abychom se při podávání ruky dívali svému protějšku do očí. Podávat ruku jen jaksi mimochodem a přitom koukat, kde co lítá, nebo přímo obracet pohled k někomu jinému, zřetelně obráží nezájem a nedostatek úcty. Zejména vysoce postavené osobnosti mívají ve zvyku udělovat podání ruky letmo a bez soustředění, dávajíce najevo, že je to zdržuje od důležitějších úkolů a spěchají, aby už tu nudu měli za sebou. Když přecházejí podél řady lidí, kterým předávají diplomy nebo medaile, jednomu tisknou ruku a pohled už obracejí na jeho souseda. Jsou-li obklopeni davem, chtějí často ukázat svou lidovost, a tak namátkou tisknou některé z rukou, které se k nim nadšeně vztahují, ale zapomínají svou těkající 35
MALÉ ZAMYŠLENÍ
ruku doprovázet pohledem. Stisk ruky bez pohledu z očí do očí, jako by byl neplatný. V návalu srdečnosti se leckdy ještě stisk něčí dlaně doplňuje a umocňuje zapojením levice. Takovýto zdvojený stisk oběma dlaněmi je přípustný jen mezi blízkými známými a přáteli, jinak se pokládá za zdvořilostní prohřešek. V minulosti bývalo běžným jevem ve společenském styku, že páni dámám líbali ruce. V některých zemích, hlavně v Polsku, ale i na Slovensku a v nóbl společnosti i u nás je líbání rukou při setkání nebo loučení s úctyhodnými dámami pro pány pravidlem dodnes. Platí za známku gentlemanství a galantního vztahu k ženám. Ženy buV přímo podávají muži ruku k očekávanému políbení (hřbetem
nahoru), anebo se při normálním podání ruky nebrání tomu, když muž jemně uchopí zespodu jejich prsty a pozvedne je k ústům. Políbení hřbetu ruky ovšem pouze naznačí, nanejvýš se její pokožky jen lehce dotkne svými rty. Rozhodně se nesmí ústy přisát k ruce dámy jako pijavice a zanechat jí na pokožce mokrý otisk rtů. Také by nebylo slušné po dámské ručce dravě chňapnout jako po kořisti a silou si ji přibližovat k ústům, zejména když se dáma zjevně vzpouzí, a to nikoli jen na oko, ale zcela vážně. Na ulici se ruce dámám nelíbají. Přípustné je to jen při loučení na delší dobu nebo před nastoupením do auta či jiného dopravního prostředku. Jsou lidé, kteří líbání ruky pokládají za přežitek a zásadně je nepěstují. Nelze jim to mít za zlé. Nikde není psáno, že by bylo nezdvořilé
spokojit se se zdvořilým pozdravením nebo popřípadě lehkým stiskem nabídnuté ruky. Políbení ruky jako zcela mimořádný projev úcty nebo vděčnosti se používá i vůči velmi váženým starším mužům, blízkým příbuzným, zasloužilým dobrodincům, pánům farářům, děkanům, biskupům a dalším vysokým církevním hodnostářům. Výslovně předepsáno bývá někdy a někde při slavnostních obřadech, například při audienci u papeže nebo v některých zemích při návštěvě monarchů. Pardon, málem bychom zapomněli: Nezdvořilé je podávat ruku v rukavici. Omluveny jsou pouze dámy s rukavicemi až vysoko k lokti, jejichž stahování by bylo pracné a zdlouhavé. To je pro dnešek vše. Karel Richter
PÁR SLOV KE DNI ČESKÉ STÁTNOSTI Oslavili jsme ho po česku. Tedy skoro nijak. Cizince, který k nám zavítá v den 28. září, možná překvapí, když se dozví, že je zde státní svátek. Žádné průvody, žádné manifestace, žádné prapory. Leda na státních budovách a školách. V minulých desetiletích jsme se my Češi nejspíš přesytili povinného vyvěšování praporů a slavnostní výzdoby ve výkladních skříních, že nyní, když nás k tomu nikdo nenutí, sami od sebe tento způsob slavení státních svátků, na rozdíl od jiných národů, přestáváme používat. Jedině hokejová a fotbalová vítězství jsme schopni spontánně oslavovat bujarým máváním prapory na tribunách a rozvinováním rozměrných vlajek, které mnozí fandové neváhají zneuctívat všemožnými nápisy, čímž mění státní vlaku v pouhý hadr, který se po utkání zahodí. Možná si ani neuvědomují, že neúcta k státnímu symbolu je neúctou k státu. Druhem neúcty je konec konců i lhostejnost a nezájem vůči státnímu svátku. My starší si jen s lítostivým povzdechem vybavíme v paměti, s jakou netrpělivostí si kdekdo v prvních květnových dnech roku 1945 opatřoval československou vlajku nebo prapor, aby mohl okamžitě ozdobit okna svého bytu, až nadejde konečně ten vytoužený okamžik obnovení naší samostatné republiky. Ty vlajky a prapory pak nemizely z oken celé týdny, jak se lidé nemohli nabažit radosti z toho, že se už smějí vyvěšovat. Jestliže v současnosti naši lidé v Den české státnosti nedávají nijak zvlášW najevo, že pokládají vlastní samostatný stát za dějinnou vymoženost, kterou jim vybojovali politici a vojáci prvního i druhého československého odboje, vnucuje se otázka, zda si této vymoženosti patřičně váží a zda jsou odhodláni si ji také chránit. Naléhavost této otázky je o to větší, že se nyní, i když za jiných podmínek, znovu uměle oživují předválečné německo-české spory a projevují se sílící snahy učinit z tak zvané sudetoněmecké otázky otázku celoevropskou. Češi a český stát se stávají čím dál 36
častěji a troufaleji terčem štvavých útoků a požadavků ze strany Sudetoněmeckého landsmannschaftu. Nacistické zločiny, mučení, pochody smrti, likvidační koncentráky, bezuzdé vraždění ještě v květnu 1945, ozbrojené akce werwolfů v pohraničí, to vše se zakrývá vypočítáváním tak zvaných zločinů spáchaných Čechy na Němcích. Používá se přitom jako za Goebbelsových časů lží a polopravd rafinovaně míchaných s příhodnými zrnky pravdy. Dokonce pan ministr Stoiber (který má za manželku sudetskou Němku) pozdravil svého času sjezd Landsmannschaftu článkem v Sudetendeutsche Zeitung, v němž se neostýchal napsat hrubou lež, že v První republice prý sudetští Němci „neměli zajištěna ani elementární práva“. Vůbec se nenamáhal seznámit se s fakty, kolik měli sudetští Němci za Československé republiky časopisů, nakladatelství, knihoven, divadel a škol včetně dvou univerzit a jedné techniky, kolik měli spolků a poltických stran. Kdyby tyto údaje byW i jen zběžně srovnal s mírou práv, která byla sudetským Němcům přiznána v rámci Velkoněmecké říše, zjistil by, že teprve tam přišli o nejelementárnější práva. Letos na sjezdu v Norimberku týž pan Stoiber uplatnil další protičeskou lež, že při odsunu vinou českého násilí zahynulo na 200 000 Němců. Solidní vědecké práce, které prokázaly, že tento číselný údaj je desateronásobně zveličen, pan Stoiber ani sudetoněmečtí propagandisté neberou na vědomí. Když si v roce 1998 delegace Sudetoněmecké rady přišla stěžovat kancléři Kohlovi, že česko-německá deklarace z roku 1997 zdaleka nesplnila jejich očekávání, řekl jim, že pro Sudetoněmecký Landsmannschaft je nyní rozhodující šancí vstup Česka do Evropské unie, poněvadž „pak ztratíme prostředky nátlaku“. Čas tedy kvapí a všichni odpůrci a vyslovení nepřátelé českého státu hledí využít všech možností, aby dosáhli svého. Otto von Habsburg neváhal označit bývalého prezidenta Československé republiky, jeChlumecké listy
MALÉ ZAMYŠLENÍ
hož jméno je spjato s bojem českého a slovenského národa proti nacismu, za „génia zla“, a dal tak podnět k řadě siláckých řečnických výkonů, řadících tohoto státníka do stejné kategorie jako Hitlera, Stalina a Miloševiče. SudeWáci z rakouského a bavorského území, jejichž protitemelínské výpady už ztratily brizanci, vznášejí nyní požadavky, aby všechny obce v českém pohraničí byly označeny i německými názvy. Který suverénní stát by mohl připustit tak nehorázné zasahování do svých pravomocí? Z Rakouska i Německa se čím dál hlasitěji ozývají požadavky na finanční odškodnění. Nikdo z Landsmannschaftu se však nezmiňuje o tom, že odsunutí sudetští Němci byli již odškodněni ve Spolkové republice i v bývalé NDR (jen v SRN jim bylo vyplaceno 141 miliard marek). Také v Rakousku dostali sudetští Němci zaplaceno. Československo na tento účel poskytlo 1 miliardu šilinků, přičemž na účet zabaveného sudetoněmeckého majetku se zřeklo reparací. Kolikrát mají být sudetští Němci odškodněni? Češi, kteří byli obětí nacistické agrese, na níž se snaživě podílelo 90 procent sudetských Němců, se ocitají pojednou na pranýři namísto strůjců a viníků této agrese, nebo v nejlepším případě vedle nich. Zcela nedávno se této klasifikace dopustil pan dr. Posselt při odhalování pomníku Smíření. Tak jako se před válkou útočilo na Versailleskou mírovou smlouvu a celý versailleský systém uspořádání Evropy, jehož bylo údajně Československo pochybeným výplodem, tak se nyní v sudetoněmeckých propagandistických kampaních znevažuje Postupimská dohoda včetně jejího usnesení o odsunu Němců z Československa, Polska i MaVarska. Od Čechů se žádá, aby pokorně padli na kolena a káli se za své údajné zločiny. Takže vítězi mají být nakonec Henleinovi pohrobci. Politolog Ben Kuras označil požadavky sudetských Němců zaměřené nyní na tzv. Benešovy dekrety a celý jejich protičeský výklad dějin za sudetoněmeckou lež, kterou přiřazuje k nejperverznějším pokusům o přepsání moderních dějin. Píše: „Lži sudetoněmecké nejde v konečných důsledcích o nic míň, než o zopakování pokusu o likvidaci českého státu. Její dodatečnou perverzitou je to, že na český národ svaluje kolektivní vinu za nekonečně horší činy mnohem většího procenta svého vlastního národa...“ Plně lze souhlasit s Kurasovým názorem, že urputné sudetoněmecké útoky na Benešovy dekrety nejsou dílem náhody. Jejich zrušení by totiž mělo jediný možný státoprávní důsledek: český stát jako nástupník Československa by přestal právně existovat. Protože Německo nikdy nezrušilo platnost Mnichovské dohody a přestalo uznávat dohodu Postupimskou, jediným přežívajícím právním kodexem pro vztahy s Německem a Rakouskem by byly zákony Protektorátu Böhmen und Mähren. Jelikož mezinárodní ani evropské instituce, jak dovozuje Kuras, po takovém stavu netouží, usilují představitelé Sudetoněmců, aby si ho „vlastním zrušením Benešových dekretů nastolili sami Češi dobrovolně z vlastní vůle.“ Požadavků vůči českému státu mají Sudetoněmci celou řadu. Zveřejňují je postupně, aby Čechy příliš nevyděsili. Po Benešových dekretech a finančním odškodnění přijde na řadu požadavek práva na vlast. Vypadá na první pohled neškodně, ale nedejme se mýlit. V dokumentu Stanovisko k sudetské otázce, který byt přijat plénem Sudeto10 / 2002
německé rady 15. 1. 1961 a jehož platnost trvá, se v kapitole výhledy praví /bod 11/: Nejenom sudetští Němci, ale celý německý národ se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich domovů, v nichž žili po celá staletí. V kapitole Výhledy se dále proklamuje právo jednotlivce na nikým neomezované právoplatné bydliště, jakož i právo všech národů i etnických, rasových a náboženských skupin na nikým neomezované právo žít trvale v jejich původních sídelních územích (právo na domovinu). „V našem případě,“ čteme v dokumentu, „tím rozumíme právo sudetoněmecké etnické skupiny na návrat do její domoviny a na nerušený život v ní ve svobodném sebeurčení. Poměry v Evropě a také vzájemné vztahy mezi Spolkovou republikou Německo a Československem (dnes Českem) lze považovat za znormalizované teprve tehdy, když bude toto právo uskutečněno.“ Zdůrazňuje se přitom /bod 16/ toto: „Hlásíme se k právu na sebeurčení jakožto k právu národů a etnických skupin svobodně určovat svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status.“ A nyní pozor na čertovo kopýtko: „O osudu sudetských Němců a o jejich území smí tedy být rozhodováno pouze s jejich výslovným souhlasem.“ Jde tedy znovu o starý pangermánský požadavek vznášený vytrvale německými nacionalisty od roku 1848: odtržení českého pohraničí osídleného kdysi v různé míře Němci a jeho připojení k Německu. Jinými slovy: revidovat výsledek druhé světové války a vynutit si obnovení stavu dosaženého nacistickou agresí v roce 1938 a 1939. NechW někdo zkusí, jestli takovéto pojetí sebeurčení budou ochotni akceptovat Angličané vůči Irům, Španělé a Francouzi vůči Baskům a konec koncům i Němci vůči Lužickým Srbům. O Češích se však představitelé Sudetoněmců domnívají, že by je pod heslem evropské integrace bylo možno znovu zbavit pohraničních území a pak cestou postupného odnárodnění zapojit zbytek Česka už konečně do německého územního celku, jak se toho nepodařilo natrvalo dosáhnout silou zbraní. Český tisk s výjimkou Práva a několika menších levicových listů nás bohužel včas nevaruje a ani nebrání, neboW ve své většině patří německým koncernům. Televize se raději věnuje thrillerům, kriminálním dramatům a erotickým filmům. A nakladatelé? Ti se namnoze bojí vydávat knihy s vlasteneckým vyzněním z obavy, že je neprodají. Proto leckdy dávají přednost knihám o luftwaffe, pamětem Otty Skorzenyho a jiných význačných nacistů a Hitlerovu Mein Kampf. Někteří z bývalých dizidentů, kteří - aW v německé emigraci nebo u nás - dostávali podporu z německých či spíše sudetoněmeckých zdrojů, teV musí zřejmě vracet dluh horlivým přizvukováním sudetoněmeckým protičeským kampaním. Na české straně neshledávají ani nitku něčeho pozitivního. Znevažují národní obrození i odboj za první i druhé světové války. Samostatný stát pokládají za Masarykův a Benešův omyl. Slovo vlastenec používají bezmála jako nadávky. Věřím, že zdravý instinkt národa nepřipustí, abychom připustili rozparcelování území někdejšího království Českého a za misku slibované evropské čočovice vařené v sudetoněmeckém nacionalistickém kotli prodali s pohraničím celé své dějiny, dědictví po našich předcích. Sjednocená Evropa to po nás ani nežádá. Karel Richter 37
TAJEMSTVÍ KUCHYNĚ
U stolu italského regionu - Jižní Tyroly Existují pouze dva italské regiony, oba v severní části země, které mají poměrně složitá jména. Je to Friulsko - Julské Benátsko, italsky Friuli - Venezia Giulia a Tridentsko - Jižní Tyroly, v originále Trentino - Südtirol, italsky Trentino - Alto Adige. Tento kombinovaný a komplikovaný název skládající se ze jmen obou provincií má své opodstatnění. Není mnoho případů, kdy vedle sebe rovnoprávně a mírumilovně žijí dvě tak rozdílné skupiny obyvatelstva. Italsky mluvící Tridentsko na jihu regionu bylo v minulosti ekonomicky podstatně slabší než Jižní Tyroly. Chudá půda byla sotva schopná poskytnout zemědělcům obživu. Naopak Jižní Tyroly, které do roku 1919 patřily k Rakousko-Uhersku, vzkvétaly. Lišily se i jazykově - dorozumívacím jazykem byla němčina, v roce 1910 tam 97 % obyvatel mluvilo německy. Získáním tohoto území, o než Itálie usilovala již v minulosti, vznikly komplikace národnostního charakteru, později nazývané „jihotyrolská otázka“. Problém spočíval v tom, že se italská vláda, hlavně za Mussoliniho, systematicky snažila nově získanou oblast poměrně brutálně poitalštit. Italianizovala místní i vlastní jména, v Tyrolích usidlovala populaci z jiných částí země, italští branci byli nuceni odbývat si tam vojenskou službu, zatímco mladí Tyrolané odcházeli sloužit na jih. Německy se mluvit nesmělo, italštiny nezůstaly ušetřeny ani náhrobní kameny německých rodin a církevní obřady. Německy mluvící obyvatelstvo s takovým postupem samozřejmě srozuměno nebylo. Napětí mezi oběma skupinami vzrůstalo. Italští turisté byli neoblíbeni, v restauracích je obsluhovali s ostentativním sebepřemáháním, propichovali jim pneumatiky aut, což byly ještě protesty poměrně umírněné. Extremisté se stále častěji uchylovali k teroristickým akcím, které stály lidské životy a ochromovaly veřejný život. Maximální požadavek jihotyrolského obyvatelstva bylo připojení k Rakousku. Minimálně chtěli dosáhnout alespoň autonomie a práva na sebeurčení. Teprve v roce 1972 byl do italské ústavy tento status včle38
něn, jeho uvedení v život však na sebe nechalo čekat dalších 20 let. V roce 1992 byl konflikt definitivně ukončen, vztahy s Rakouskem se normalizovaly a Jihotyrolská lidová strana (Südtiroler Volkspartei), která na zdárném konci tohoto vývoje měla lví podíl, získala absolutní většinu. Ve volbách v roce 1998 svou pozici dokonce ještě posílila. V současné době jsou místa ve státních orgánech rozdělována podle skladby obyvatelstva, což znamená, že 70 % míst připadá na německy mluvící obyvatelstvo a 30 % na mluvící italsky. Každý uchazeč se však musí podrobit přísné jazykové zkoušce, která má prokázat ovládání obou jazyků a tím umožnit každému obyvateli jednat na úřadě ve své mateřštině. Je pravda, že se Italové německy učí neradi a argumentují tím, v Itálii se má mluvit italsky. Většina dětí ale vyrůstá bilingvně, což je vzhledem k členství v EU nespornou výhodou. Tento výklad tedy vysvětluje komplikovaný název regionu a je současně nepřehlédnutelným výrazem autonomie dvou - zvláště v minulosti - tak rozdílných provincií. Z geografického hlediska je region velmi hornatý, především sever, a poskytuje skvělé podmínky pro pěstování zimních sportů. Však je to také oblíbený cíl rakouských i německých lyžařů - včetně školních lyžařských kurzů. Jistě je důležitá relativně nekomplikovaná doprava - pokud není Brenner přetížen - ale i fakt, že v Jižních Tyrolích pro německy mluvící neexistuje jazyková bariéra. Důležitá města regionu jako Brixen (Bressanone), Bozen (Bolzano), Trient (Trento) a Rovereto leží podél staré obchodní cesty vedoucí přes Brennerský pas. Ten spojuje nejen Rakousko a Itálii, ale celou severní Evropu s italským jihem. Z čeho obyvatelé Tridentska - Jižních Tyrol žijí? V současné době hlavně z letního a zimního turistického ruchu, jak domácího tak zahraničního. Stále více Italů dává totiž přednost horám před mořem, a to i v parném létě. Kromě toho se v jihotyrolské alpské krajině cítí jako v jednom z Dis-
neyových parků. Obdivují dřevěné nebo polodřevěné domečky a domky v rakouském či jihoněmeckém stylu, balkony a okna přetékající muškáty, kostely s cibulovitými věžemi a to vše zasazené do pečlivě udržované krajiny. Živá jsou i řemesla, zvláště výroJINÍ TYROLY Bozen
ba látek a suken na domácí kroje, nejen nedělní, ale i pracovní, které chrání nezbytná modrá zástěra. Svrchní oblečení v tyrolském stylu jako kabáty, klobouky, kalhoty a kazajky si s oblibou kupují i cizinci. Pěstují se tam vynikající vína nejen pro vlastní spotřebu, obilí, brambory, zelí a dokonce i olivy. Především však jablka, která se konzumují i u nás. Jejich pěstování zaujímá mezi ostatními živnostmi - pěstováním dobytka na vysokohorských pastvinách, obilí nebo vinné révy - v obou provinciích již tradičně výjimečné postavení. Polovina jablek na italském trhu pochází právě odtud, z relativně malého území. Technika skladování je dokonalá, takže různé druhy jablek dozrávají postupně, čímž je zajištěno zásobování čerstvým ovocem od září do června. I způsoby pěstování jsou tak propracované, že chemické postřiky bylo možné redukovat na minimum. Sadaři organizovaní v družstvu zaručujícím nejvyšší možnou kvalitu ovoce se musí ve všem podřídit jeho vedení. Agronomové a potravinářští chemici určují optimální dobu sklizně a současně stanovují její poslední den. Tím se má zabránit eventuálnímu rychlému dozrávání jablek po uskladněChlumecké listy
TAJEMSTVÍ KUCHYNĚ
ní. Proto je doba vymezená pro sklizeň a uskladnění velmi krátká. Přitom sklidit a uskladnit 2.500.000 metráků není žádná maličkost. Jablka se z plantáží hned odvážejí do temperovaných sklepů, kde čekají na rozvoz, který se uskutečňuje ve speciálních chladicích autech. Cesta nesmí trvat déle než 24 hodin, neboW každá další hodina transportu snižuje životnost jablek o 3 týdny. Ze známých osobností regionu nelze nejmenovat našeho současníka, horolezce a spisovatele, Reinholda Messnera (1944), který zdolal všech 14 osmitisícových velikánů bez kyslíkové masky a za 92 dní přešel pěšky Antarktidu. V posledních volbách kandidoval do Evropského parlamentu za stranu italských „Zelených“. Dále je to politik a premiér let 1945 - 1953 Alcide De Gasperi (1881 - 1954) a nakonec i Luis Trenker (1892 - 1990), hlavním povoláním architekt, jenž se však proslavil spíše jako horolezec a pak jako herec a režisér dokumentárních i hraných filmů o horách. Některé z jeho děl, například „Hory v plamenech“, se promítaly i u nás. Nám připomínají Jižní Tyroly „Tyrolské elegie“ Karla Havlíčka Borovského, který byl 4 roky, od 1851 do 1855, internován v Brixenu. Na jeho domě je umístěna pamětní deska. Pokud jde o kulinářské umění, v Tridentsku - vzhledem k velké bídě - v minulosti právě nekvetlo. Situaci však změnil, ač to zní poměrně kuriózně, Tridentský sněm, 19. církevní koncil, který se od roku 1545 s delšími i kratšími přestávkami konal v městě Tridentu do roku 1553. Církevní hodnostáři přijeli s početným doprovodem, jehož součástí byli i nadaní kuchaři. Od nich se místní obyvatelstvo naučilo připravovat složitější pokrmy z místních surovin, zvláště pak sladkovodní ryby. Kromě zmíněného koncilu měly v pozdější době na trentinskou kuchyni vliv Benátky a habsburské Jižní Tyroly. Způsob života Jižních Tyrol, stejně jako i českých zemí, ovlivnila společná rakousko-uherská minulost. Je třeba říci, že vlivy se prolínaly, a tak maVarský guláš se objevuje na stole nejen u nás, ale i v Tyrolích a jablkový závin, který Tyrolané nazývají „strudel“, patří mezi oblíbené moučníky jak tam, tak 10 / 2002
v MaVarsku. Doma jsou tam i knedlíky ve všech variacích a pak velice oblíbené kyselé zelí, německy Kraut. Toto slovo v poitalštěné podobě „crauti“ je současně přezdívkou jižních Tyrolanů. Ti svůj osud nesou s hrdostí. Abychom zůstali u tématu a ingrediencí, zde je odpovídající recept:
Zuppa di crauti - Zelná polévka 50 g na kostičky nakrájeného špeku 1 nadrobno pokrájená cibule 2 lžíce másla 800 ml vývaru 260 g kyselého zelí 1 středně velká brambora 150 g bílého chleba nebo veky 100 g kyselé smetany sůl a pepř Špek a cibuli podusit na jedné lžici másla. Přidat vývar a kyselé zelí a na mírném ohni 30 minut vařit. Bramboru oloupat a syrovou do polévky nastrouhat. Mezitím na kostičky nakrájený chléb na zbývajícím másle opéci. Nakonec do horké, ale ne vařící se polévky přidat kyselou smetanu. Osolit a opepřit. Na talíři polévku posypat opečeným chlebem.
Canederli di pan grattato Houskové knedlíky (trochu jinak) 150 g starého bílého chleba (veky, housky) nakrájeného na kostičky mléko, máslo 2 vejce 2 cibule nakrájené nadrobno 1 lžíce pokrájené petržele
50 g strouhanky sůl, pepř, muškátový oříšek strouhaný sýr Chléb namočit v mléce, vejce rozkvedlat s rozpuštěným máslem, přidat cibuli a petržel. Chléb vymačkat a protřít sítem nebo cedníkem. Obojí smíchat, přidat strouhanku. Osolit, opepřit a okořenit trochou muškátového oříšku. Těsto nechat chvíli odpočinout. Zformovat kulaté knedlíky a 15 - 20 minut je vařit v osolené vodě. Polít rozpuštěným máslem a posypat sýrem.
Fritelle di mele - Fritovaná jablka 1 lžička kvasnic v prášku 50 g másla 125 ml mléka 50 g mouky 3 rozkvedlaná vejce 50 g pudrového cukru 8 jablek olej na fritování Kvasnice rozpustit v teplé vodě, máslo rozehřát a s mlékem, moukou a polovinou cukru dát do misky. Míchat, dokud nevznikne hladké těsto. Jablka oloupat, jadřinec odstranit, nakrájet na tenká kolečka a posypat zbylým cukrem. Omočit v těstě a fritovat v horkém oleji. Nechat okapat a servírovat. Jak je vidět, jihotyrolská kuchyně je pro nás více než přijatelná, neboW většinou zpracovává stejné suroviny, i když někdy jiným způsobem. Hana Tomsová
Reklama
39
ZDRAVÍ
Chronický zánět v krku
KDY MUSÍ MANDLE VEN? V současné době lékaři jen málokdy doporučují operaci mandlí. Dříve tomu bylo naopak. Jaký je důvod této změny? Proč se musí krční mandle někdy odstranit již v dětském věku? Většině lidí narozených těsně po válce byly mandle odstraněny již v dětství. Pokud působily problémy, lékaři se rychle rozhodovali pro operaci. Dnes jsou již zdrženlivější. Kritéria pro operaci jsou nyní přísně vymezena, neboW mandle hrají důležitou roli při fungování imunitního systému, při boji proti zárodkům nemocí, které vnikají do těla nosohltanem. Jsou tedy obzvláště důležité pro děti, jejichž obranné síly nejsou ještě zcela vyvinuty. Z toho vyplývá, že operace může pro pacienta znamenat zhoršení obtíží. Přesto se vyskytují onemocnění, při kterých musí být mandle odstraněny již v dětském věku.
biotik nebo operovány, výchozím bodem revmatického onemocnění.
příklad tehdy, když jsou mandle rozdílně velké.
Trvale zvětšené mandle
Týden v nemocnici
Když jsou mandle trvale zvětšené, ale dítě netrpí angínami, není důvod k operaci. Pokud jsou ale hyperplastické krční mandle tak velké, že se dotýkají hltanu, pak brání dýchání, polykání a mluvení. To může vést v noci až ke krátké zástavě dechu. V takovém případě je operace vhodná. Pro jistotu se musí operovat také při podezření na nádor. Naštěstí je to v dětském věku výjimečný případ. Podezření na nádor může vzniknout na-
V současné době se většinou operuje v celkové narkóze. Pacient musí zůstat jeden týden v nemocnici. Vyjmuté mandle zanechávají bolestivé otoky, ale přece jen je tu jedna malá náplast na bolístku - k chlazení je nejvhodnější zmrzlina.
Angína Odborně se zánět mandlí nazývá tonzilitida. Označuje se též jako angína, z latinského slova ango - zužovat.
Chronicky zanícené mandle
Příznaky tonzilitidy
Pokud se zánět mandlí doprovázený horečkou vrací více než třikrát ročně, je lepší mandle odstranit. Když jsou mandle stále zanícené, imunitnímu systému více škodí, než slouží. Děti často trpí skrytými trvalými infekcemi, které neprospívají jejich růstu. Chronické a těžké záněty mandlí mohou být, když nejsou léčeny pomocí anti-
Typickými příznaky tonzilitidy, která je většinou způsobena bakteriemi, jsou: % Silně zarudlé a oteklé mandle % Bolestivé polykání % Horečka % Zduřelé krční uzliny % Eventuálně zjevně viditelné žluté povláčky na mandlích % Bakterie, které zánět vyvolávají, mohou vyvolat i komplikace v podobě revmatického zánětu kloubů, srdce či ledvin. Proto se angíny léčí antibiotiky.
DRŽTE SI CHŘIPKU OD TĚLA Chřipka je v literatuře velmi často charakterizována jako klinicky relativně uniformní onemocnění způsobené neustále se měnícím virem. V podstatě neexistuje žádné jiné akutní onemocnění projevující se příznaky postižení dýchacího ústrojí a zároveň tak rychlým a rozsáhlým šířením v lidské populaci. Každý člověk je v průběhu svého života chřipkou opakovaně postižen. V zimním období se nebezpečí tohoto onemocnění zvyšuje, mnoho lidí ho však stále podceňuje a snaží se jej přecházet. To ale může vést k prohloubení potíží a ke komplikacím, jako je zápal plic či průdušek. Jako základní prevence se doporučuje očkování v podzimním období, především pro oslabené osoby a děti. Pro kardiaky, diabetiky 40
a pacienty s chronickým onemocněním dýchacího ústrojí a ledvin je bezplatné. Ostatní pacienti, kteří se chtějí vyhnout nepříjemnému onemocnění a pracovní neschopnosti, si musí očkování hradit. Stojí asi 200 až 300 korun a chrání před chřipkou jednu sezonu. Pokud jste očkování nestihli, snažte se o to více dodržovat správnou životosprávu a dopřejte si dostatek spánku. Nezapomínejte ani na potřebné množství tekutin a vitaminu C. Při příznacích chřipky je výhodné použít složené preparáty, které účinkují proti několika příznakům najednou. Stránka přetištěna z časopisu ZDRAVÝ ŽIVOT Chlumecké listy
ZDRAVÍ
Okénko do urologie Pomočování - onemocnění všech generací Pomočování odborně nazývané inkontinence, u dětí častěji enuréza, je charakteristická samovolným, nekontrolovatelným únikem moče. V naprosté většině je významným hygienickým a sociálním problémem. U dětí se jedná zejména o noční pomočování. Za nefyziologický stav považujeme noční pomočování u dětí starších 5 let a ve vybraných případech i mladších. Podstatnou informací je, zda se jedná o trvalý únik moči od narození (primární enuréza) nebo o stav,
Jan Těšík:
MUDr. Miroslav Louda urologická ambulance poliklinika Chlumec n. C.
PAMĚTI MÉHO ŽIVOTA NA RUSI
Také během naší jízdy z Kanska jsme slyšeli kusé zprávy, že se 3. prapor 4. pluku „zbuntoval“ a Chlumečák Fr. Hataš mi to vypravoval podrobněji: Naši delegáti všech pluků se sjeli do „Irkutska“ a dělali nátlak na naši vládu stran požadavků mužstva. Pavlů však odmítl. Tou dobou stál na nádraží 3. prapor 4. pluku (za tím účelem již do Irkutska povolaný). Jakýsi Žid dobrovolec 4. pluku „Abeles“ a jeho druh „Felix“ - lidé to svým jednáním velice podezřelí, však mající u mužstva následkem svých demokraticko-bolševických hesel mnoho vlivů, „zbuntovali“ onen prapor a uspořádavše demonstrační průvod městem, obsadili náš český finanční odbor a tiskárnu. To byla vyložená vzpoura. První pluk, který byl ubytován za městem v kasárnách, když to uslyšel, uspořádal narychlo schůzi, na níž bylo ustanoveno dáti vzbouřencům ultimatum, by ihned složili zbraně a spustili obsazená místa, což oni také učinili, takže nedošlo k žádnému bratrovražednému boji. Všichni delegáti byli potom arestováni a zavedeno s nimi vyšetřování. Tak skončil zápas zastupitelstev s „vládou“. 10 / 2002
kdy se dítě již nejméně 6 měsíců nepomočovalo a noční pomočování se vrátilo (sekundární enuréza). V naprosté většině případů lze takto postiženým dětem pomoci. U dospělých se setkáváme s o něco odlišnými typy úniku moče. Vyšetřovány jsou převážně ženy. Převaha zastoupení žen nad muži je dána anatomickými poměry v délce močové trubice, stavy po porodech… Nejčastěji zastoupenou vadou je únik moče při zátěžových stavech jako je kašel, ký-
chání, rychlá chůze, nošení břemen. Pokud dochází k úniku moče v těchto případech, bez předchozího upozornění a nucení na močení, hovoříme o stressové inkontinenci. Mají-li pacienti únik moče při intenzivním nutkání na močení, při tekoucí vodě, v chladném prostředí, hovoříme o urgentní inkontinenci. Oba typy u dospělých se mohou kombinovat a vytvořit smíšený typ úniku moče. Rozpoznání jednotlivých typů úniku moče a jejich léčba je jednou z dobře propracovaných oblastí urologie a urologická ambulance místem, kde se můžete s tímto onemocněním léčit.
Vrchní velitel spojeneckých vojsk na Rusi generál Janin poslal odzbrojený 3. prapor 4. pluku na jakousi menší stanici východně Irkutska na odpočinek. Prý uklidnit nervy. 27. t. m. přijeli jsme do stanice „Polovina“, kde byly posádkou naše 2 roty 2. praporu. Zde plukovník s nimi držel raport. Ptal se, má-li kdo jakou stížnost. A když mu žalovali na špatnou stravu, na shnilé maso, odpověděl: Bratři, vaše žádosti jsou zákonné a podle možnosti budou vyřízeny. Načež důstojníci, kteří svého času v Tjumeni se oddělili, zase přebírali velení od důstojníků „sborovým velitelem“ Syrovým sem dodaných. Po raportu náš vlak jel hned dále, a jelikož byly ostatní dvě roty dotyčného praporu roztroušeny po stanicích, všude, kde byly, plukovník s nimi držel raport a opakovalo se to jako v Polovině. Byly to stanice: Malta, Angara a Kitoj. Dne 29. m. června t. r. jsme dojeli do stanice Inokentěvskaja, konečného to našeho cíle, kde jsme měli zůstat delší čas. Bylo to dosti prostorné nádraží s přiléhajícím k němu městečkem. Leží asi 7 až 8 verst západně města „Irkutska“.
Jest to, jak my říkáme, v pravém slova smyslu „díra“. Městečko samo jest rozloženo severně od nádraží, úplně na rovině, a jako z ohromné většiny všechna ruská města a městečka svojí vnitřní úpravou - ubohá. Jestli zaprší, nemůžeš po ulici přejít a úzký rozbitý a shnilý chodníček dřevěný, pro velké množství obecenstva daleko nedostačuje. A na nádraží to o mnoho lepší není. Jednu verstu západněji od stanice „Inokentěvská“ jest tzv. „vojenoj punkt“, kde stojí dosti pěkná zděná kasárna. Toho času, když jsme tam přijeli, byl v nich ubytován z našeho vojska pouze třetí prapor našeho pluku, a to ještě ne celý. Dvanáctá rota byla 160 verst za Irkutskem na východ ve „Sjudjance“. Náš štábní vlak zůstal státi na záložní koleji. Říkalo se sice, že také se budeme stěhovat do kasáren, však nedošlo k tomu. Kromě našeho vlaku stálo zde našich ešalonů velmi mnoho. Dělostřelci, několik vlaků zásobovacích, inženýrná rota a mnoho jiných, které nevím ani, jak se jmenovaly. Nejprotivnější byli dělostřelci s jejich koňmi. To při stávajících vedrech měli jsme 41
ČASY MINULÉ
ve vozech tolik much následkem blízkosti koní, že nebylo lze ani minutu ve dne zasnout. Dostali jsme proti nim takové síWky, na způsob jako mají u nás včelaři proti včelám. Však i ty málo pomáhaly. Proto jsme nejraději dleli ve volné přírodě, v nízkém lesíku táhnoucím se podél dráhy. Hlavní mou zábavou zde byla hra v kuželky. To bylo na nádraží na různých místech našimi hochy postaveno kuželníků několik, a v samých kasárnách šest. Hrávali jsme všechny možné hry a nejvíce „do roha“. Často jsem si vzpomněl na švagra Zimu, který doma asi také v neděli si „kulí“. Však co značí slovo doma? Jistě chodí na „starou“ nebo ke „Kvasňovi“. Kde jsou ty časy, kdy i já jsem tam chodíval po nedělním obědě. Vrátí se ony ještě jednou?? Dne 2. m. července si nás vytáhli (hudbu) do Irkutska na pohřeb. Byla tam jen hudba 1. pluku a jelikož tam byla hlavní naše nemocnice pro první divizi a úmrtí toho času (mnoho řádila úplavice a tyfus) bylo mnoho, byla hudba prvního pluku přetížena. Tak sotva jsme přijeli, hned si na nás vzpomněli. Tam do Irkutska jsme jeli vlakem na nádraží. Však z místa pohřbu na hřbitov to bylo hodně daleko, neboW vojenský hřbitov, kam se naši bratři pochovávali, leží asi 6 verst od města severně, na kopci o nízkém, mladém lesíku. Mohu napsati v háječku, neboW místo ono, kde odpočívá také hezká řada našich, jest opravdu krásné. Sotva jsme vylezli v Irkutsku na nádraží z vlaku, starší „Marek“ nás seřadil, a šli jsme přes „pontonový most“, jenž vede přes řeku „Angaru“ a spojuje nádraží s městem, na místo, odkud se měl vypravovat pohřeb. Toho dne jsme hráli na pohřbu ne našeho bratra, nýbrž „Rumuna“. ByloW jich také nevelké množství (tuším 1 pluk) zformováno k ochraně „sibiřské dráhy“, z nichž malá část asi 2 roty byla posádkou v Irkutsku. Došedše na místo, po přibytí čestné rumunské roty, nastoupili jsme cestu ke hřbitovu. Byla to cesta dlouhá a při vedru, jaké panovalo, neměli jsme na sobě niW suchou. Jak jsem již podotkl, hřbitov leží na krásném místě daleko za městem. Tam, doufám, se to nešWastným obětem občanské ruské vojny dobře spí. 42
Nazpět si nás Rumuni vzali k nim do kasáren na hostinu. Totiž lépe řečeno na oběd. Uhostili nás polévkou, masem a fazolemi. Píti kromě vody nebylo. Chovali se k nám velice přátelsky, načež zahravše jim na rozloučenou pochod, odebrali jsme se na nádraží k vlaku. Byli jsme jak se patří „utaháni“, takže velice rádi jsme byli, když před našimi vozy v Inokentěvské „starší“ velel rozchod. Já jsem ten den ani neprohlížel město, které na pohled vypadalo krásné, nýbrž zmučen vedrem, hleděl jsem jen na přede mnou jdoucího křídlováka „FeVku“. A když jsme se vrátili domů, vrhl jsem se na palandu na svoje lůžko a spal jako zabitý.
Strýček Havlín Jednoho dne švagr Hejcman toulaje se po nádraží setkal se se strýčkem Havlínem od nás z Klamoše. Byl zaměstnán v jejich šalonu v lávce (prodejně). Také jsem ho navštívil a bylo to večer při soumraku, sedli jsme si před jeho vůz na kusy tam ležících dřev a - vzpomínali jsme. Strýček byl na tom dobře. Byl uznán od místního lékaře nezpůsobilým ke službě a čekal jen, kdy bude povolán ke hlavní komisi do Irkutska. Spřádali jsme plány do budoucna a hlavně on byl pln naděje, že pojede domů. A také mu to dobře u komise dopadlo. Byl uznán, k čemuž mu hlavně přispěla jeho léta, a za několik dní loučil se s námi nadobro. Bylo to ráno a hodně pršelo. Já nebyl doma, když on se k nám přišel rozloučit, a proto když jsem po chvíli přišel a řekli mi to, běžel jsem za ním a dohnavše ho, předával jsem mu vzkaz pro moje drahé doma. Psaní jsem neposílal žádné, jelikož jsem věděl, že strýček to stejně všecko řekne ústně. Díval jsem se za ním, dokud mi nezmizel z očí a bylo mi velice teskno. Tak smutno mi bylo a připadalo mi to, jako když se v Rakousku loučívali staří vojáci jdoucí po třech letech domů s rekruty. Za šest neděl dostali jsme s Hejcmanem od něho lístek z Vladivostoku. Šestého toho měsíce hráli jsme opět na pohřbu v Irkutsku a ten den také švagr Hejcman jel tam do nemocnice.
Měl trochu horečku, a proto jako podezřelého z nějaké epidemické nemoci (tyfus - úplavice - cholera) ihned jej poslali do hlavní nemocnice (Jandova se nazývala).
„Sjudjanka“ Dvanáctá rota našeho pluku byla posádkou, jak jsem již dříve podotkl, v „Sjudjance“ a mimo ni odbýval se tam důstojnický kurz. Pořádali tam jakousi zábavu a za tím účelem žádali o naši hudbu. Přišel příkaz a 7. t. m. jsme tam jeli. Byl jsem velice zvědav na ohromné jezero „Bajkalské“, a jelikož vyjeli jsme navečer, bylo již dost temno, když jsme dojeli do stanice „Bajkal“ zvané, odkud načínalo jezero. Následkem šířící se tmy nic viděti nebylo, a také jsme asi po půlhodinové zastávce jeli dále. Až do Sjudjanky, kamž jsme přijeli druhý den ráno, projeli jsme od stanice „Bajkal“ 39 tunelů, z nichž poslední byl v minulém roce bolševiky hodně poškozen. Rozhlíželi jsme se zvědavě po okolí a na mě krajina ta působila pěkným dojmem. To bylo již něco jiného, nežli jednotvárná krajina Inokentěvská. To bylo také příčinou mnoha nemocí u našeho pluku. Nejvíce řádila jakási „desenterie“ a břišní tyfus, což bylo přičítáno nedostatku pitné vody, a ačkoli lékaři varovali před pitím vody syrové, přece někteří bratři brali to na lehkou váhu, a tak potom za svou lehkovážnost pykali. Ovšem někteří i přes svou ostražitost onemocněli a některým, kteří pili všude každou vodu se zase nic nestalo. To snad závisí na zdraví člověka a na štěstí. 25. 7. jeli jsme do „Sjudjanky“, kdež mělo býti prováděno vyznamenání některých členů tamější posádky (12. naše rota a důstojnická škola). Ten den ráno odbývalo se to ve Sjudjance opět za přítomnosti divizního velitele a jeho pobočníka a v přítomnosti našeho plukovníka Němce, načež jsme odjeli ihned do stanice Kultuk, kde za přítomnosti výše uvedených osobností byl odhalen na místním hřbitově našim padlým hrdinům, kteří tu tyli pochováni, nádherný pomník. Ještě ten den nás vlak unášel zpět do Inokentěvské. Chlumecké listy
ČASY MINULÉ
Marie Adamcová
KLAMOŠSKÉ VZPOMÍNKY CESTY Kam Kam Kam Kam Kam Kam
jdete cesty? cestujete? opěšalé pěšiny? úvozem či alejí? prachem, blátem cestou plnou kamení?
V Klamoši bylo hodně starých cest. Vedly jak cévky od vesnice k vesnici a sbíhaly se ke Chlumci. Vytlapané bosýma nohama prabáb a pradědků, kteří jako první prošlapávali své pěšiny ke žVářištím ze svých prvních jednoduchých příbytků ještě zpola zakopaných v zemi. Z generace na generaci posouvali hranice pralesů, jejich ovce a kozy prosvětlovaly temnotu neproniknutelných nížinných hvozdů a spásaly kopce nevhodné k zúrodnění a zarostlé hložím. Potřebovali dřevo na nové, jistější domy, na mosty, na hatě, na topení. Na ploty. Musili se chránit. Bylo tu hodně vlků, v okolí Vlkova, na Vlčí hoře, ve Vlkanci v Přestavlkách. I medvědů. Ti poslední zůstali na ostění románského kostelíčky v Týnci nad Labem. Kradou pasáčkovi posledního vepříka ze stáda, které žene po obvodu oblouku nad vchodem. Středověk už byla velká civilizace. Ve městech se bydlí v kamenných domech, i vesnické domky mají aspoň kamenné podezdívky. Pole jsou větší a cesty jim pomáhají dusat kopyta kravek a koňských potahů. Pololánník musí mít aspoň jeden pár, lánník dva páry, také voly a kravky - ostatně, ty má tady většinou každý. A jak šel den, otočili se i vícekrát. Tihle Havrdové, Havlínové, Cypriáni, Bludští, Zimové, Chárové a jak se všichni tady nazývali, nešlapali už své cesty bosky - tedy - pokud nebylo teplo. Šlapali si obutí od svých ševců, švihali si bičem od svých sedlářů a koleje vyjezdila kola vozů od jejich kolářů. Fasuňky jim obíjeli kováři a navíc podráželi koňům kopyta podkovami, které kovali na svých kovadlinách z rozžhavených kusů železných tyčí ve svých výhních, až jiskry lítaly. 10 / 2002
Katastry polí se zakreslily, označily hraničními kameny, cesty se ustálily a zpevňovaly kamením - kdo by je pak, prosím vás, měnil - a tak jako dvě linky oddálené od sebe travnatým pruhem s mezemi po stranách pro pěší, mizely za kopcem nebo se křižovaly s jinými nebo se stékaly tak jako pramínky vtékají do větších potoků. Někde změnily svůj tok, zmnožily se o nové k dalším vyžVářeným polím nebo k těm, získaným z vysušených bažin a vysoušených dávných rybníků. Ve své podobě se zachovaly až do poloviny padesátých let minulého století. Tehdy přijely traktory s rudými hvězdičkami a rozoraly meze, pěšiny, cesty -. Moji milí staří hospodáři, kdeže byste dnes hledali svá pole? Nejdůležitější cestou pro mne byla ta, která vedla od našich vrat vzhůru přes dvůr, zahradou a pak od humen přímo až k vápenské. Běžela od zahrad mírným stoupáním dvěma kolejemi s travičkou udusanou na středu i po stranách do nízkého koberečku s jetýlkem a jitrocelem, někde i s mateřídouškou. Vpravo bylo naše pole, vlevo Zimovo a od vršku dolu Těšíkovo. Vlevo se tu říkalo Na Borku, vpravo Za Humny. Na vršku byl keř plané růže a odtud se povlovně svažovala dolu až k vápenské cestě. Od brzkého jara až do zámrzu tu chodily kravky Zimových a pana Těšíka, hezky rozvážně, pomaloučku, ani pánové nespěchali, nevelké vozy kodrcaly po kamenech. Občas švihli bičem, jen tak, na dotvrzení svých vnitřních rozhodnutí. Pan Těšík sumíroval postup skladeb na sobotní tancovačku, pan Zima byl trochu proutník, ten si mysl zatěžoval jinými starostmi. Mařenko, zajdi mi tam a tam a vyřiV to a to. A tam jsem zastihla toho a toho, jak nosí na rukou značně korpulentní paní. Velmi funěl a ne a ne, aby se otočil. Ta paní nebyla jeho a pak, když mne viděla, snažila se mne přesvědčit, jak jsou ti mužští hrozní, když chtějí vymámit z paní cigarety, které v té době byly na lístky. Bylo mi de-
set a to už mi bylo jasné, že je lepší svou příhodu zamlčet. Tuhle cestu znali nejlépe naše Sylva a Karel, náš pár koní. Také oba voli - je zvláštní, že neměli jméno. Volům se říkalo jen voli. Ráno se obvykle jezdilo orat nebo vláčet, taky se sečkou nebo s válem, - prostě s nářadím podle postupu jarních prací. K večeru se zapřahalo do fasuňku, přihodila se kosa, hrábě a vidle a jelo se pro krmení. K létu bylo vídat na cestě ponejvíce žebřiňáky. Na práci nás bylo potřeba už víc, a tak jsme si sedli na podlážku vozu, nohy spustili mezi šprušlemi a mohli jsme se dívat na pomalé uplývání krajiny a klábosit a zpívat, aniž by nás někdo honil, i půl hodiny. To podle vzdálenosti pole. Děvčata mívala šátek na pakos. Uvázaný ne pod bradu, ale do týla, aby více větral. Třepetal se jak praporek ve větříku, který ochlazoval žňová vedra. Za humny vedla pěšinka kolem plotů zahrad. Všichni sousedé vlastnili v šíři své zahrady pole, která sahala až k Vápenské. Ten, kdo nevlastnil další pole za ní, měl jenom mez. Kdo tam ale pole měl, musil mít i svou cestu. Pole byly dlouhé, různě barevné stužky, většinou dost úzké - byla to veselá strakatina. Poslední cesty, které vtékaly do vápenské, byly obecní a vedly ze vsi od kovárny. Levá kolem Havlínovy stodoly, pravá míjela hřbitov a z té vybíhala poslední větvička a dokonce slepá, - ta poslední - na hřbitov. A jak byly ty dvě blátivé! Pokud se někomu podařilo zemřít v době sklízení řepy, neměl důstojný pohřeb. Smuteční průvod se změnil v poskakující a povykující dav, který se snažil vyhledávat vyvýšená místa v bahnité kaši - křížek se komíhal, pan farář si vykasal důstojný hábit ke kolenům - jen koně šli spořádaně, pokyvovali hlavami s černými chocholy a vůz se kodrcal a cákal. Hudba zachraňovala partesy a nasadila až za odbočením, na travnaté hřbitovní cestě, lemované jabloněmi. Dnes tu jsou špičaté cypřiše. Bahno ale zůstalo. Konečně, když už jsou na podzim tak smutné dni, proč by nemohly být aspoň veselé pohřby. Vápenská byla impozantní cesta, něco jako dálnice, někde dokonce tříproudová. Musily se na ní vzájemně vyhnout i žebřiňáky naložené doširo43
ČASY MINULÉ
ka a dovysoka obilnými snopy. Vedla od klamošské třistaleté lípy až na dnešní okresní silnici vedoucí přes Klamoš na státovku uhánějící k Pardubicům. V letě byla prašná a ve zvláště horkých dnech vybělená až oslepovala oči. Dalo se tu chodit i bosky, nohy se bořily do hlubokého hebkého prachu, při každém kroku vyfoukly chomáček kouře. My děti jsme se snažily přidupávat na ten největší obláček, dokud jsme nedostaly pohlavek. Ale kdo nás hlídal, když jsme běželi s bandaskami a svačinovým košíkem? Na podzim se tak rozbahnila, že nás zachraňovaly jen travnaté okraje u příkoupků. Vedla úvalem povlovných převalů, vlevo k humnům, vpravo k vlně, která kryla Výkleky a ChýšW i státní silnici s Novým Městem. Když osaměla od vozíků, fasuňků, žebřiňáků a kolesek, od ženských v dlouhých sukních, působila opuštěným dojmem. Po levé i pravé straně jen převaly hlíny a nahoře nebe. Kdyby se na mne občas nepodívala modrá očka čekanky, kdyby nečeřil ticho všudypřítomný skřivánek, bylo tu jak na konci světa, jak na dně obrovského hliněného lavóru. Samota těžká, nasáklá osaměním i strachem v zátylku, jakou jsem nikde jinde nezažila. Kdysi dávno byla hlavní spojnicí a zkratkou mezi Vápnem, Újezdem, Přepychami a Chlumcem. Pro Klamoš byla spojnicí s Malými Výklekami. Odbočení na ně bylo kousek od hřbitova u veliké hrušky. Stojí hruška v širém poli / kdo je šelma / ten se bóji / já jsem šelma / nebojím se / vezmu šavli postavím se / moje šavle tuze tenká / ona seká jen to břinká / odříkávala jsem si v duchu, kdykoliv jsem kolem ní jela nebo šlapala pěšky. Byla to básnička, kterou do mne natloukla maminka, jak jen jsem byla schopna se to naučit a pak jsem se musila postavit u našich kamen, aby byl patřičný odstup diváků u stolu od účinkujícího. Pak se uklonit a spustit. Byla jsem tvrdohlavá, někdy to ze mne nevypáčili ani za klečení - a tady jsem si to odříkala dobrovolně a vždycky. Ta asociace. Dál za ní byla výklecká cesta žlutookrová, jílovitá. Pustá a jakoby odložená. Sem majitelé polí seli jen to, co nedalo stálou péči - bylo to na okraji našeho katastru a bylo to opravdu dost daleko. Od konce našeho pole vedla cesta 44
trochu z kopce a než se zdvihla zase strání vzhůru a vynesla na svém vršku Výkleky, sešlo se k Záhumeníku. Pěknému rybníku v lukách, kde jsme se stačili vyráchat, než přijeli nakládat novou fůru. Byl tu klid a velké vážky prolétaly blízko - taková zvířata se tu často nevídala. Opuštěnost. A stejné to bylo jak v Bříství, tak na katastru na Klamošsku. Zahlédli jsme tu ale víc hejn koroptví a řetízků za pět peněz než lidského živáčka. Pokud jsme měli službu ve stodole, fůry odtud jsme měli nejraději. Měly nejdelší prodlevy. Mohli jsme se natáhnout na slámu stohu, natrhat si špendlíky nebo kozlíky, kterých v našem plotě rostlo habaděj nebo jenom žmoulat slámku a sledovat plující oblaka. Sláma byla čerstvá a voněla, kozlíky byly sladké - schválně, kdo doplivne pecku nejdál? Sladké vzpomínání. Vápenská byla prastará cesta a byla zkratkou pro vsi za námi. Tehdy byl každý kilometr dobrý - kravky, koně i kočí toho měli za celý den až až. Tím, že mohli minout naši ves, ušetřili notný kus cesty. Od hájenky jeli přímo ke hřbitovu, vpravo nechali za sebou cestu k polím v Bříství - kdysi tam byl asi březový hájek, dál od hřbitova míjeli cestu do Černých a ke Kozině. V Černých byla půda opravdu černá a na Kozině možná pásávali malí pasáčci kozy. Odtud byla strakatina polí Za Humny, vpravo velké lány V Ohradách. Na nich asi kdysi k večeru obecní pastucha shromažVoval stáda dobytka a odtud je zrána vyháněl na úhory. Protože dál už míjeli pozemky Na Novinách. Jak se zdá, úhory se časem změnily na nová pole. „Běž, vezmi hrábě a uhrab meze Na Novinách,“ řekl tatínek. To přece značí: na nových polích. A byla to pole nemilá, dlouhá, nekonečná! Vlevo od nich je Charův palouk. Vyvěrá tu hned u cesty pramen a ne jeden a teče hojným proudem přímo k Borku, kterým jej doslova rozkrojil. Protéká průrvou, kterou si časem na Borku vyvzdoroval, strání zprava i zleva spěchá ke Čtyřem kamenům. Stráňky jsou porostlé vysokými stromy a jsou to poslední pozůstatky po lese, který pokrýval celý Borek. Kdysi se les hrnul od naší zahrady obloukem k silnici až za rozcestí ke Rtánovu a odtud k vápenské, aby ji doprovo-
dil až k prameništím a utíkal zpět k naší zahradě. Od Charova palouku musily potahy trochu zabrat do kopce než vyjely na silnici. Vápenská vedla ale dál, téměř přímou čarou až na Skalku. Minula tak Nové Město. To byly naše cesty od vsi na sever. Většinou měly svou dávnou historii, své příběhy. Co přeslechly lamentací, starostí i planého plkání! Zoufalství i láskyplných objetí! Kdo to už ví! Ani ty cesty ne - i ty už většinou nejsou. Nečekají tu čekanky, nedívají se moudře a láskyplně - nezpívají skřivánci, otrávení pesticidy. Jací to byli zpěváci! Třepetali se vysoko, převysoko, až nebyli ani vidět a jen vás zasypávali radostným jásotem. A chocholouši s čupřinkou na hlavě, boháči dudci s korunkou a ty co měli dětí za pět peněz a buchtičky koroptvičky! Jak je smutno dneska v našich polích! Na jih směřovaly cesty ke Štítu. Hlavní, poměrně široká, se od posledního domku Smolíkových oddělila od silnice a lemovaná třešňovými alejemi vedla k lesu. Pod ní byla pole Pod Břehem, k lesu Na Podháji. Tady se setkala s cestou od posledních stavení za statkem Havlínů - Záleských. Tahle cestička běžela pěkně při lese, pod Tátrumem dokonce úvozem. Až vběhla do té naší, široké. Byla to spíš procházková kráska. Ještě v devatenáctém století si nesla pečeW smutku. Blízko za vsí se z ní odbočovalo na přímou cestu přes les, na Umrlčí cestu, kterou se tudy ubíraly pohřební průvody na hřbitov ke kostelíčku v Újezdě. V minulém století si klamošští vybudovali svůj, moc krásný hřbitov s kovanou vstupní branou, obehnaný zdmi a hlídaný kamenným ukřižováním. Naši milí prapředci putovali, zabaleni v šátcích, zpátky do své vsi. Jen pár kostiček. Domů - všechny cesty vedou domů. - Jen ta poslední na hřbitov. Cestu do Štíta jsem znala téměř zpaměti. Už jako robě mě maminka vozila na sedačce kola do štítské hospody za dědečkem a babičkou. Kdo by nerad slyšel: moje zlaté děti, to je hezké, že jste se za námi přijely podívat! A dostali jsme vždycky něco dobrého. Později jsem dostala už i nějakou korunku na kolotoč. Kdo by nejezdil tou cestou rád! Chlumecké listy
ČASY MINULÉ
Tehdy kopírovala les až před opukový lom a odtud vedla přímo na cestu od Štíta ke Rtánovu. Pro kola a pěší tu byla na zkrácení pěšinka mezi poli. Chudé klásky a metlice se skláněly k sobě a pod nimi běžela travnatá pěšinka s uzounkou, vyježděnou,
pískovou cestičkou. Metlice, ve které byl sem tam klásek, tak krásně hladila. Modré chrpy a červené máky nás jásavě vítaly a koukoly nám řekly, kolik je hodin. Krásné cesty. Kam jdete? Optali jsme se slušně.
Domů - domů jdeme! Všechny cesty vedou domů Ta pravá jde až do vrátek Pěšky, naboso či obutí Jen sevři v hrsti její kamínek Najdeš ji v suti vzpomínek. M. Adamcová
Proměny žní v Mlékosrbech
povříslo! Mandelík stál pěkný s načechranou čupřinou klasů, mírně rozkročený, jako by očekával, že se v nejbližší chvíli do něho opře vítr... Žena zatím vzala nové a nové snopky. Děvče samo se chvíli rozhlíželo nádherným červencovým jitrem, okolním krajem. Jistě jí nebyl neznámý, byl to její rodný kraj...! To vše zapadalo jako neodmyslitelná součást toho všeho. Klidná, vyrovnaná, neměnná práce snad po celá staletí vykonávaná jako samozřejmost. Nemohl jsem se vynadívat na ten tichý, nehlučný pracovní rytmus. Muž, promaštěný klobouk mírně posunutý vzad, s vysoukanými rukávy, žena v delší barevné sukni, jupku pevně přitaženou k tělu, na hlavě šátek uvázaný na „pakos“. Při každém sehnutí si letmo rukou nahrnula cípy šátku ke krku a pevně jej přitiskla bradou, aby jí nepřekážel v práci. Muž se chvílemi zastavil, zůstal stát, mírně opřen o čerstvě nabroušenou kosu, a ohlédl se pátravě kolem sebe. Chvíli pozoroval obě ženy, potom se podíval na krajinu, nakonec pohlédl na oblohu. Byl srostlý s přírodou natolik, že poznal, jaké bude počasí. Pěkné. Není třeba spěchat!
1945 Když první paprsky sluníčka po teplé noci ozáří zemi, zahledí se nejdřív na venkov. Tam v nynějším čase potřebují jeho teplo a světlo nejvíce, potřebují delší den. VždyW je tolik práce a ty dny běží jako voda. Ještě jsi ani neusnul a již je zde nový den plný chvatu a shonu. Začíná energickou žádostí hladových dobytčat. Kohoutí bojovnost se vybíjí v hlučném kokrhání a plácání křídel, kejhání hus se mísí do netrpělivého podupávání koní, kteří vědí, že je na nich tíha celého dění. Potom se rozezpívá ptačí nárůdek, z mnoha hrdélek se line spousta jásavých melodií k novému dni a chvále Boha! Netrvá dlouho a již se ozve sem tam úder naklepávané kosy. Dále jde vše ráz na ráz, každý má svou práci, není třeba pobídek, vozy hrčí, monotónní zvuk strojů, to vše je hymnus žňového dne! To již slunéčko praží a vidíme kotouče prachu, do toho se blýskají podkovy koní dunící v rychlém stakatu! Na polích rostou dlouhé řady mandelů. V teplém, chvějícím se vzduchu se mísí pobízení potahů s veselým smíchem... Den ubíhá za dnem a hrdé armády mandelů mizí ve stodolách. Lány strnišW hnědnou zoranou zemí, obzor se zaobluje. Večer sedají staří na zápraží a rokují, mladí se sdružují v přípravách na slavnostní zakončení - dožínky. Jsou to naše první dožínky v osvobozené vlasti. Zahledíme-li se po širých lánech, zdá se nám, že slyšíme tep země, že slyšíme dech osvobozeného vězně! 1970 Slunná neděle, sluníčko se nezadržitelně dralo nad nádheru krajiny. Po levé straně silnice les, nekonečný, voňavý, plný zpěvu a snad i houbařů. Napravo mírně zvlněná krajina, roubená pásy lesů, nebo samostatnými les10 / 2002
ními útvary. Mezi tím lány dozrálého, přezrálého obilí... Letošní vrtkavé počasí nedávalo možnost plynulé sklizně. Některá pole svými úhlednými řadami vymlácené slámy dávala tušit, že zde je zrno již v bezpečí. Za zatáčkou, těsně vedle cesty, pracovali tři lidé. Jejich pracoviště bylo skutečně neobvyklé. Byl to kousek pole osetý žitem, slabý korec... Žito mírně sehnuté k jedné straně, nerozcuchané... Před ním stál již starý člověk a oháněl se kosou. Občas se zastavil, opatrně vytáhl brousek z dřevěného „kloubce“, který se mu kymácel u pasu. Obezřetně přejel velkým obloukem po ostří kosy, a opět pokračoval v sečení. Jak postupoval vpřed, pokosené obilí zůstávalo za ním přihrnuté k nepokosenému, to sbírala sehnutá postarší žena. Vždy vzala několik stébel slámy, jeden konec vsunula pod pravou paži a druhým koncem chvíli motala na jednu stranu. Tím se jí utvořilo pevné povříslo, to položila na zem, aby na ně navršila pořádnou hrst pokoseného žita. Uchopila oba konce povřísla, každý konec jednou rukou, utáhla pevně k sobě, překřížila ruce přes sebe a pravicí ještě jednou několikrát otočila, potom smotaný konec zlomila a zasunula pod utažené povříslo...! Práce stále stejná, monotónní, ale plná kouzla, pohybu. Myšlenky jsou v takové chvíli nespoutané, mohou se rozletět podle libosti... Po konečném utažení zvedla snopek a poponesla k dalšímu, který držela mladá dívka. Aby se nekácely. Tak přibýval jeden k druhému, až jich bylo celkem devět. Vznikl mandel. Opět vzala několik samostatných stébel, tak do menší hrsti, opatrně několikrát zakroutila, jeden konec podala děvčeti, potom spolu obešly celý mandelík, aby se na protilehlé straně sešly. Překřížily ruce, utáhly, opětné zalomení a zasunutí pod
2002 Děvče, asi 17leté, ustrojené moderně, v přiléhavých džínách, navlečené do těsnějšího svetříku, v němž vyniká ladnost pohybu i vzrůstu. Na vedlejším obrovském lánu se rozhučel mohutný obilní kombajn... Zanechává za sebou mračna prachu a vymlácené slámy... Na obloze zahřmělo tryskové letadlo... Po silnici kolem se řítí nekonečná lavina automobilů kamsi spěchajících. Dva světy tak blízko sebe a přece tak strašně vzdálené!!! Jiná doba, všechno se změnilo. I žně. S někdejší poctivou sedlačinou už nemají nic společného. Jen to, že se z polí sklízí úroda obilí. Aby lidé měli co jíst. Josef Vaníček 45
SPOLEČENSKÁ KRONIKA
Narozené děti s trvalým bydlištěm v Chlumci n. C. Sabina Černohorská
nar. 5. 9. 2002
Odešli z našich řad Anna Kloučková Anna Vavřínková Věra Havlínová
* 1924 * 1921 * 1924
✝ 5. 9. 2002 ✝ 16. 9. 2002 ✝ 26. 9. 2002
Ivona Uchytilová, evidence obyvatel MěÚ
Sňatky uzavřené na zámku Karlova Koruna 5. 10. 2002
20. 9. 2002 Jakub Černý Tereza Chovancová
Pardubice Pardubice
Tomáš Drobný Simona Pokrupová
Sekeřice Hlušice
Aleš Mach Lenka Solfronková
Sázava Chlumec nad Cidlinou
Petr Židů Alena Mašindová
Poděbrady Kostelní Lhota
Daniel Růžička Petra Vydarená
Praha 4 Poděbrady
Patrik Pařízek Svitlana Muralová
Městec Králové Ukrajina
4. 10. 2002 Jan Veselý Kateřina Chárová
Chlumec nad Cidlinou Chlumec nad Cidlinou
Vladimír Veselý Edita Špičková
Chlumec nad Cidlinou Chlumec nad Cidlinou
Sňatky uzavřené v obřadní síni MěÚ 21. 9. 2002 Radek Smutný Veronika Horynová
Chlumec nad Cidlinou Chlumec nad Cidlinou
Martin Boháč Andrea Schauerová
Chlumec nad Cidlinou Kamenec u Poličky
Zdeněk Ruman Helena Kučerová
Nepolisy Třebechovice p. O.
Ivana Fölklová, matrikářka
Výročí narození - listopad 2002 80 let
93 let
Pan Jan Vondráček nar. 12. 11. 1922 K Jezu 135/I, Chlumec nad Cidlinou
Pan Václav Koubek nar. 8.11. 1909 Kladruby 63, Chlumec nad Cidlinou
Pan Jaroslav Liška nar. 28. 11. 1922 Dvořákova 215/III, Chlumec nad Cidlinou
Paní Anna Kozlová nar. 11. 11. 1909 Spravedlnost 310/IV, Chlumec nad Cidlinou Všem jubilantům přejeme hodně zdraví do dalších let. Mgr. Zdena Valentová, sociální oddělení
Poděkování Za projevené blahopřání, které jsem dostal ke svému životnímu jubileu, bych rád poděkoval panu starostovi Miroslavu Uchytilovi. Bohumil KARLÍN
46
Dne 5. listopadu 2002 uplyne již 10 let od úmrtí pana
Josefa VIDNERA. Kdo jste ho znali a měli rádi, vzpomeňte s námi. Manželka, dcera a syn s rodinami.
Chlumecké listy