sladká nevděčnice marcela serranová host

sladká nevděčnice marcela serranová

host

Sladká nevděčnice

marcela serranová

sladká nevděčnice marcela serranová

brno 2015

Marcela Serrano Dulce enemiga mía Copyright © Marcela Serrano c/o Guillermo Schavelzon & Asoc., Agencia Literaria www.schavelzon.com Translation © Jana Lišková, 2015 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-904-6 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-905-3 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-906-0 (Formát MobiPocket)

Verónice Silvové, kterou tolik postrádáme.

Všechny hříchy jsou pokus, jak zaplnit prázdno. simone weilová

klisna

Ana María byla dvacet let vdaná a stále byla zamilovaná do svého manžela. Dnes už samozřejmě nebyli jako párek hrdliček, jejich cit s léty ztratil na intenzitě, svěžesti a síle, ale ona vždycky říkala, že chce vedle Víctora zestárnout a že vidí stárnutí jako další životní fázi, která je nevyhnutelná, nezvratná a neúprosná. Ráda říkala do telefonu své kamarádce Bárbaře tahle slova začínající na „ne“, měla pocit, že znějí tak mocně, sebevědomě. Sázela na něhu jako náhradu touhy a představovala si patřičné scény, sni­ la o tom, jak spolu v objetí sledují v manželské posteli film na DVD nebo jak ji on jako pravý džentlmen vede za ruku, když přecházejí ulici v některém z těch mnoha měst, která si ještě přáli navštívit. Pokud se bude snažit, stáří jí přinese dosud neznámou slast a novou energii. Přesto samozřejmě nerezignovala na běžící léta. Z péče o vzhled se stala její hlavní náplň práce; dobře věděla, že Víctor je pohledný muž a nemohla si nevšimnout, že má občas záletné tendence. Občas? zeptala se jí jednou Bárbara po telefonu a ona se polekala, nato se rozzlobila a týden své kamarádce nezavolala. Ana María své tělo disciplinovaně kultivovala sportem. Praktikovala jízdu na koni na svém

11

pozemku za městem a Baby — klisnu — měla po manželovi a dětech ze všeho nejraději. Čtyřikrát týdně chodila cvičit, vyhýbala se tukům a sladkostem a pečlivě si hlídala svůj denní příjem kalorií. Krom toho chodila na masáže — jak na redukční, tak na relaxační — a nikdy nevynechala návštěvu kadeřníka, která zahrnovala barvení šedin, stříhání, pedikúru a manikúru. Občas ji to celé unavovalo a padala na ni ochromující touha nechat se být, odevzdat se a žít v souladu se svým věkem. Vždyť když měly tu­hle možnost jiné ženy, tak proč ne ona? Ale raději se těm zrádným myš­ lenkám nepoddávala, uvědomovala si totiž, že to není nic než pokušení, a trpělivě si říkala, no tak, Ano Marío, ne všichni mají tak pohledné muže jako ty a to s sebou nese povinnosti. A pak vážně dodávala: Jak mám vzdorovat obležení mladých žen, když nebudu bojovat proti stárnutí? Mladé ženy bylo označení každého objektu, na který se zaměřily Víctorovy oči, každého cíle, který nebyl ona. Byly přízrak, strach, zlo. Jak je jenom nesnášela! Snažila se sama sebe přesvědčit, že jsou všechny hloupé, nevzdělané, k ničemu. Došla až k tomu, že stanovila aritmetické pravidlo: čím větší zadek a prsa, tím nižší inteligenční kvocient. Tak se uklidňovala. A také tím, že myslela na děti a na to, jak je Víctor domácký typ, jak moc se mu líbí jejich společný život, jejich krásný — a drahý — dům, jak si užívá nedělní grilování na zahradě, syny a jejich přítelkyně a to, že je jakási tajemná ruka osudu jeho životu tak skvěle nakloněna. Tohle všechno se s mladší ženou zdálo nemožné. A přesto bylo pomyšlení, že by ji mohl opustit, její nejhorší noční můrou. Nezdar je jako mor, říkala si, páchne,

12

odpuzuje, vzdaluje člověka od ostatních. Nikdo se necítí příjemně vedle ztroskotance. Zpočátku tě utěšují, pak utečou. Dobře to věděla, vždyť sama to udělala už mockrát. Anu Maríu nadmíru těšil její milostný život. S  každým orgasmem se do svého manžela znovu zamilovávala, žádostivost přítomná v jeho očích jí potvrzovala, že je objektem jeho lásky. (Krom toho se jí zdálo podstatné cítit odměnu za takové úsilí.) Občas, velice zřídka, se sama sebe ptala, jestli je to skutečně sex, co se jí líbí, nebo jestli je to Víctor účastný sexu s ní. S klidem si říkala, že času je dost, že v dnešní době se dá souložit věčně, a při té příležitosti děkovala vědcům, že vynalezli tu modrou pilulku, protože věděla, že jednou přijde den, kdy bude potřeba. A ten den přišel, dřív, než si myslela. Malá cysta na prostatě, ano, je potřeba ji vyndat, nic mimořádného. Tak je ubezpečil lékař a Ana María vše zorganizovala, od objednání termínu k chirurgovi až po papíry pro pojišťovnu. Drobná infekce trochu protáhla pooperační rekonvalescenci, ale ona se toho nezalekla. Ani na okamžik se od manžela nehnula, vetřela se úplně všude a vyptávala se na léky a zákroky. Noční ošetřovatelka, hezká dívenka, kterou Ana María okamžitě klasifikovala jako jednu z mladých žen, podotkla, že od toho jsou tam ony. Ana María ji umlčela jediným pohledem, jedním z těch, které měla schované pro své sokyně. Jako správná obětavá manželka odcházela z kliniky až v noci, krátce poté, co té drzé ošetřovatelce začínala směna, šla se domů vyspat a vracela se brzy, v devět ráno, aby se posadila vedle manžela

13

a zkontrolovala mu pulz, teplotu, tlak, léky. Uklidni se, lásko, říkal jí, cítím se úplně skvěle. Víctor se vrátil domů zdravý jako rybička. Uběhlo několik dní a Ana María usoudila, že teď, když se manžel uzdravil, má nárok na odměnu, o kterou usilovala: o žádostivost v jeho očích. Ale nenašla ji. Počkala několik dní a bála se, že jí dojde trpělivost, vždycky tak afektovaná, protože ji zaměňovala za hrdost. Zkusila známé triky, onu černou noční košilku s hlubokým výstřihem, onen mírně lechtivý francouzský film, sklenku dobrého vína v posteli, šeptání do ouška. Nic. Řekla si, že je ještě brzy, že každá operace má své následky, a další pokusy odložila. Ale dny dál ubíhaly a zdálo se, že touhu jejího manžela nic nezažehne. Začal se jí zmocňovat neklid. Co když má jinou, Bárbaro? Pověz, co si myslíš? Po telefonu si dokázala vylít srdce a požádat o pomoc. Osobně se jí Bárbara moc nezamlouvala, měla ji raději na lince. Navíc jí vadilo, že pokaždé když se setkaly a zašly spolu na oběd, její kamarádka začala hořekovat nad svými finančními problémy a Anu Maríu popadal stud, že není chudá. Promluv si s ním. Takhle jednoznačná byla Bárbařina rada. A ona to udělala. Víctor, stejně jako všichni manželé, nesnášel důvěrné hovory o partnerském vztahu, ale tentokrát prokázal nezvyklou míru porozumění a uvolil se mluvit. A řekl, že jeho libido je pryč, že nechápe, co se stalo, ale že kvůli té malé cystě na prostatě zmizelo.

14

Není to jen o výkonu v posteli, Ano Marío, je to vážnější… Sex mě nezajímá, jako by mi operovali mozek. Ana María ho zaraženě poslouchala. Dohodli se, že Víctor navštíví specialistu. Ale tu noc, zatímco chrápal vedle ní, ucítila v hrudi lehký závan čerstvého vzduchu, který jí připadal tak zvláštní, že se ho rozhodla ignorovat. Když měla další den brzy vstávat, aby stihla své cvičení, rozhodla se zůstat v posteli, přitiskla se k milovanému tělu svého manžela a řekla si, no co, dnes nepůjdu, a spala ještě hodinu po jeho boku, vlahá a spokojená. Náhle to tělo nevnímala jako něco, co jí vzdoruje. Rozhodla se, že stráví den na pozemku a projede se na Baby, nasaje její energii. A bude se jí dotýkat. Ta její srst byla skoro rudá a tak zářila, leskla se jako slupka kaštanu, a teplý čumák jí oňufával ruku a hledal kousek cukru. Baby byla dokonalá, právě proto se jí tak líbila. Ale zakrátko nedokázala ignorovat pocity, které ji zaplavovaly. Napadly ji tři myšlenky, jedna po druhé. První: musím být dobrou manželkou, slíbila jsem stát po jeho boku v dobrém i ve zlém, patří se, abych ukázala pochopení. Je to stejné, jako když se manželé vracejí z války, řekla si, samozřejmě že cysta na prostatě je sotva jedna malá bitva, ale počestné ženy jsou svým mužům oporou až do konce. Druhá: jsem vzteky bez sebe, z celé té záležitosti úplně zuřím a je mi úplně fuk, že lítá po všech těch doktorech a léčeních, copak si myslí, že impotence je jen tak a nemá žádné důsledky? To mám mít za manžela chlapa, kterému se nepostaví?

15

Třetí: a víš ty co, Bárbaro? Už nemyslím čtyřiadvacet hodin denně na mladé ženy. Nulové libido se vztahuje i na ně, možná že tohle je řešení celého problému. Ale Ano Marío, vždyť ty přece máš ráda sex, nebo ne? Ano, ale ještě raději mám věrnost, odpověděla rozhodným tónem a v tom okamžiku si uvědomila, že právě odhalila pravdu, kterou neznala. A rázem pocítila cosi uspokojujícího, co ji zahalilo jako kabát z alpaky za mrazivé noci: cítila, že teď konečně řídí situaci ona. Impotentního manžela lze mít pod kontrolou. Měla pevnou půdu pod nohama. Začala si užívat svého nového postavení. A pozdvihovat je. To, co doopravdy bolí, není změna, ale odpor ke změně. Cítila se osvícená, jako tibetský mnich, který nalezne har­ monii v uplývání. Vzala slovník Španělské královské aka­ demie a vyhledala slova celibát a cudnost. Definice se jí nezamlouvaly, volila raději výmluvnější: smíření, povznesení a — dál si pohrávala s tím zvukem, který se jí tak líbil — osvobození. Představ si, Bárbaro, pustila jsem se do úklidu šatny. A když jsem se dostala k zásuvce, kde mám schované spodní prádlo, tak jsem se přistihla, jak dávám stranou negližé a saténové košilky a schovávám je úplně dospod, kde na ně ani nevidím. Vítej, pohodlné a staromódní flanelové pyžamo! Ale dej pozor, Ano Marío, co když mu ta léčba vrátí se­ xuální apetit a on tě najde v posteli oblečenou jako tvoje babička? Jakápak léčba, libido buď je, nebo není, stejně jako víra. Nezapomínej, že problémem není erekce. Pověz mi,

16

co kdo zmůže, když prostě necítíš žádnou touhu? A ještě ke všemu to není moje vina. Jaká úleva! Jako vždy po telefonu, nikdy by totiž nikomu nepřiznala, že ji Bárbara tváří v tvář nudí, jí vyložila svůj věčný strach z neviditelnosti. To ji opravdu děsilo, protože ano, v tom případě by ji Víctor mohl opustit kvůli jiné. Život Any Maríi se začal měnit. Všechny ty cesty, které Víctor podnikal z pracovních důvodů, přestaly být hrozbou, ostnem pro její ego; na tom muži po jejím boku, který jí mohl být skoro bratrem, nebylo nic hrozivého, byl něžný jako dětská písnička. Neodbytný svůdník spal. Vzpomněla si, jak se její matka vyjádřila o jednom starém strýci, který dřív rád navštěvoval kasina víc, než bylo zdrávo: nezměnil se, jenom mu došla energie. Přestala se štítit mladých žen. Domácí život dostával dlouhodobý ráz, pevně zasazený do vyjetých kolejí, už vy­ tvarovaný, jako kovový džbán nějaké dávné kultury; on se nevyplíží po špičkách za tou druhou, nevyslyší její naléhání. Pomalu ji omrzela přehnaná snaha udržovat se stále mladá, nahota se jevila jako nepodstatná, tak proč tolik námahy a starostí? Milenec, který by jí vynahradil nedostatky jejího manžela, v jejích plánech nefiguroval. Bárbara jí to navrhla, ale ona to hned rezolutně smetla ze stolu. Nepotřebovala milence, nepotřebovala sex, už ho měla dost a teď si užívala věcí, které měly v jejích očích větší váhu než touha. Klidu. Jistoty. Její děti tu změnu zaznamenaly. A líbila se jim. Předtím jí braly veškerou energii přístroje, cizí ruce, diuretika, nízkotučné produkty, litry vody, skalpely a její tělo se stávalo nepřístupným chrámem, který měl tendenci se sám

17

do sebe uzavírat a v soukromí se choulit ve stínu jako vyděšené štěně. Víctor byl na cestách. Ana María se rozhodla, že si nechá vyložit tarot. Její nově nabytá rovnováha si zasloužila potvrzení. Snila o příznivých kartách a uklidňujícím výkladu. Sama Bárbara jí dala tip na kartářku a adresu. Vydala se do čtvrti, kam nikdy nechodila, do jedné z těch, co vysvětlují oněch sedm milionů obyvatel, které prý město má. Pečlivě se připravila, aby se neztratila, a dokonce požádala jedno ze svých dětí, aby jí to místo ukázalo na mapě na Googlu. Vyšla z domu s velkým předstihem, nemohla přece přijít pozdě na schůzku, kterou jí dalo takovou práci domluvit. Bylo jasné odpoledne, konec podzimu a ona se kochala výhledem na zasněžené pohoří, které bylo náhle tak blízko a rozptýlilo ji pokaždé, když pohlédla nalevo od volantu. Zatímco mířila na západ, napadlo ji, v jak úzce vymezeném prostoru se každý den pohybuje, jak limitovaný je její pohled na město, a nadšeně si slíbila, že to napraví. Lidé jako já žijí jakoby s klapkami na očích, řekla si přísně a usoudila, že to nemůže být nic dobrého. Když dorazila na určené místo, pohlédla na hodinky a zjistila, že je tam příliš brzy. Napadlo ji, že pracující ženy nikdy nechodí dřív na dohodnuté schůzky. Patnáct minut. Fajn, pustím si rádio, řekla si, nač vylézat z auta, cítila se v tom chladivém úkrytu pohodlně. V tom okamžení jí zazvonil mobilní telefon. Chvíli trvalo, než ho ve své velké kožené kabele našla, jeho zvuk se jí uprostřed všeho toho klidu zdál ostrý a pronikavý. Mami! Utekla Baby!

18

Byla to její dcera, volala z pozemku. Co to říkáš? Přísahám, že je to pravda, mami, utekla ze stáje a nemůžou ji najít. Jak mohla utéct, copak ta stáj nemá dveře? odpověděla Ana María s potlačovanou zlobou v hlase. Vydala příslušné instrukce. Měla pocit, že jí dcera volá naprosto zbytečně, vždyť co ona zmůže s uprchlou klisnou, když je ve městě a za pár minut má jít na výklad tarotu. Ale nebyla to kdejaká klisna, byla to její Baby. Zaplašila tu myšlenku, uzavřela před ní mysl, protože to bylo něco, co se vymykalo její kontrole. Baby je v pořádku, rozhodla, a v té známé bolesti vytušila jakousi zvrácenou jistotu. A to jí připadalo příliš nové. Aby uspíšila minuty, které jí zbývaly, soustředila svůj pohled na domy na protější straně ulice. Byly to chudé, ale slušné dvoudomky, jeden jako druhý, bíle natřené betonové fasády zašlé stářím, malé přední dvorky čisté a dobře zametené, záclony — ačkoliv dost nevkusné — visely, jak se patří. Představila si malé kuchyně, kde je to pravdě­ podobně příliš cítit jídlem a kde je tak trochu nepořádek, ale útulno. Ložnice musí být tak malé, že se v nich člověk dusí, a koupelny nejspíš mají místo keramické podlahy linoleum, ale jsou dobře větrané a snadno se uklízejí. Vzpomněla si, že jednu dobu chtěla studovat architekturu. Ve svém zadumání zahlédla v dálce postavu, která jí byla trochu povědomá. Ale vždyť já v téhle části města nikoho neznám, pokárala svou představivost. Když se však postava přiblížila, poznala v ní tu nestydatou ošetřovatelku z kliniky, kde operovali Víctora. Jedna z té spousty mladých žen,

19

které ji mučily v jejím starém životě. Je tak zvláštní ji znovu vidět, řekla si Ana María, musí tu někde bydlet, mám to ale dobré oko, poznala jsem ji i bez uniformy. Je celkem hezká, ale to mě napadlo už tehdy, když jsem ji viděla v nemocnici, nepopírám, že mi nesedla hned od začátku. Tohle všechno si Ana María pomyslela, zatímco se žena na protějším chodníku na okamžik zastavila, pověsila na plot tašku s chlebem, kterou nesla v jedné ruce, a druhou šmátrala v kabelce. Asi hledá klíče, usoudila Ana María. Dobře si prohlédla číslo domu, ne, nebyl to ten, kam měla namířeno, nebylo to místo, kde se vykládal tarot. Naštěstí. Ale než se ošetřovatelce podařilo najít klíče, dveře domu, kde nejspíš bydlela, se otevřely. Postarší muž, vysoký, statný a světlovlasý, v domácích papučích a zabalený v županu, docela fešák, na ni zavolal. Miláčku! Zvedla hlavu, usmála se a v okamžení se mu vrhla do náruče. Aně Maríi trvalo několik sekund, než poznala muže, který na ošetřovatelku volal. Sotva tolik, kolik trvá mysli, než si uvědomí pravdu. Připadlo jí, že v dálce slyší řehtání klisny.

20

meruňky a dýně

Nakonec je všechno jen otázka meruněk a dýní. Jako by život byl sad. Ale tahle myšlenka ji napadla až později. Leticia každé ráno otevřela oči, pohlédla oknem do zahrady, soustředila se na zeleň listů pomerančovníku a pocítila příliv energie, jako by na ni někdo namířil hadici s ledovou vodou a chladný proud pronikl do každé skuliny jejího těla. Nikdy nevstávala z postele s nechutí, nikdy nepocítila tu nejasnou ranní nevolnost, která nám dává na srozuměnou, že jsme, kým jsme, že jsme tady a nejde s tím nic dělat. V kuchyni, vedle kávovaru, měla seznamy: každý večer si předtím, než šla spát, sepsala činnosti na další den; čím více položek, tím lépe využitý se jí zítřek jevil. Byla to velice rázná žena, k uzoufání efektivní. Zběsilá, dalo by se říct, ve svém neustálém pohybu až frenetická. V koupelně se nikdy nezdržela déle, než bylo nutné, jen rychlá, posilující sprcha, přelíznout rty rtěnkou. Pak vzala svou koženou kabelu plnou papírů — které v příštích hodinách postupně vyřídí — a stále ještě prostoupená tepem mokré hnědé hlíny, kterou viděla po probuzení pod pomerančovníkem, opustila dům a vydala se vstříc ulicím, ignorujíc masu smutných, skleslých lidí. V každém chtěla

21

vidět milou tvář. Vracela se pozdě, vyčerpaná, ale úkoly měla splněné. A zatímco si vychutnávala svou poslední denní kávu, honila se jí v hlavě některá z vět, které jí řekly její přítelkyně. Někdy ji označovaly za staromódní, už je nebavilo stále jí opakovat, že moderní život, byť může na mnohé působit nehostinně, má i své výhody, jako například to, že není nutné tolik běhat po městě, protože se spousta věcí dá vyřešit přes internet. Leticia to s počítačem uměla dobře, v hodinách volna ráda brouzdala po síti a nahlížela do životů jiných lidí, přivlastňovala si je, dozvídala se nové informace a užívala si překvapení, které jí to přinášelo. Ale pevně věřila, že účty se platí na úřadě. A dopisy se hází do schránky. Jídlo se kupuje v supermarketu. Boty se spravují u obuvníka. Vklady se provádí v bance. Texty — pracovala jako korektorka — se odevzdávají osobně. Diskutuje se slovně, tváří v tvář, a ne po telefonu nebo prostřednictvím toho prostoru bez tváří a jistot. A že nejlepší slovníky jsou v nakladatelství, a proto dělá svou práci tam, a ne doma v pokoji, kam pronikají ruchy ze všech stran. Zkrátka a dobře, Leticia považovala své kamarádky za trochu líné, ale myslela to dobře, nebyla v tom žádná zášť. Vzpomínala si na vyprávění o výstředních lidech, kteří se odřízli od světa, zavřeli se ve svém domě a nevycházeli ven, a na příběh jedné trochu pomatené ženy, která se přestěhovala do nejvyššího patra výškové budovy a už nikdy nesešla dolů. Svět je tam venku proto, abychom se na něj vrhli a zhltli ho na posezení, říkala Leticia, a ne proto, abychom se před ním schovávali. Ve svém přízemním domě, kde se dotýkala země, která přikrývala kořeny jejích rostlin, cítila něco, co by dokázala jen těžko vysvětlit: tíhu.

22

Tu nezbytnou tíhu, zákon gravitace, který ji držel a nedopustil, aby vylétla jako střela do nebes. Tak žila až do onoho dne, kdy na její dveře zaklepali lidé z vedení jedné stavební firmy. Informovali ji, že všich­ni majitelé domů v jejím bloku souhlasili s tím, že své pozemky prodají — za dobrou cenu —, aby se zde mohl postavit bytový dům. Kdyby odmítla, zůstala by sama, odříznutá od světa obrovskými betonovými kvádry, a mohla by jen vzpomínat na život, který už není. Chtěla protestovat, kopat kolem sebe, ale pochopila, že její osud je zpečetěn, a přestože se utápěla v nespokojenosti, zvládla situaci s obvyklou grácií a začala si hledat nové místo k životu. Zakrátko pochopila, že dům není dobré řešení: všechny byly buď příliš velké, vyžadovaly moc bezpečnostních opatření, nebo za ně chtěli příliš mnoho. A ty nejhezčí se nacházely daleko, v hodně odlehlých čtvrtích. Smířila se tedy s myšlenkou, že změní ráz svého každodenního života a koupí si byt. Nalezla dům přesně podle svých představ, v rezidenční čtvrti se širokými chodníky a stromy s košatými korunami, kde se procházeli důchodci v doprovodu ošetřovatelek a mladé maminky s kočárky. Nakonec ji přesvědčila jeho výška: měl jen pět pater (představa hodně vysoké budovy ji zneklidňovala, točila se jí hlava z pomyšlení, že by se dívala na svět z veliké výšky). Na prodej byl byt v posledním patře: penthouse. Osamocený v malé věži, bez přímých sousedů, bez zvuků ze stran či seshora, obklopený prostornými terasami. Nikdo mu nebude dupat po stropě, nikdo ho nezaplaví stupidním hlukem televize, nikdo se do něj nebude dívat ze sousedního balkonu. Byl tak krásně

23

nezávislý. Leticia, která ještě nepřestala oplakávat svůj starý dům, si pomyslela, že v rámci neštěstí, které ji čeká, učiní tenhle byt její život alespoň trochu snesitelnějším. Koupila si ho a nastěhovala se tam. V prvních dnech se pokusila pokračovat ve své obvyklé rutině. Jenom odcházela o něco později, než bylo jejím zvykem, protože se bavila tím, že pozorovala nové rostliny — nyní už v květináčích, ne v pevné zemi —, kterými zaplnila své dvě velké terasy. Automatické zavlažování za ni dělalo veškerou práci, takže se nemusela zabývat zaléváním, pouze tím, že se na ně dívala. Byly tak nádherné! Tři pomerančovníky ve velkých květináčích. Což bylo opravdu nezbytné mít zahradu? Posléze se pokárala, začínáš být líná jak veš, Leticio! a vyrazila ven, aby zahájila svůj hektický pracovní den. Když bydlela v novém bytě týden, uvědomila si, že nejenže odchází ráno později, ale také se odpoledne vrací dřív. Když totiž vyřizovala některou z té spousty záležitostí, vzpomněla si na zlatavé světlo, které v určitou hodinu dopadalo do jejího obývacího pokoje, a pospíšila si, aby ho nezmeškala. A výhled, ten výhled na hřbety hor byl vpravdě královský, červená, fialová, modrá, vrcholky stále měnily barvy, jak si toho měla nevšímat? Jednou zrána, když pila kávu ve své nové kuchyni, si pomyslela, že by měla nějak zařídit ten pokoj, který nechala prázdný, protože nevěděla, jak ho využít. Se šálkem v ruce tam zamířila a pozorovala ho ode dveří. Pracovna, řekla si, byl by ideální pro pracovnu, ale hned si odpověděla, na co by mi byla pracovna, když nepracuju doma? A co si sem třeba postavit počítač? Zamyslím se nad tím o víkendu, teď nemám čas. A odešla, jako vždy ve spěchu. Ale další den

24

ráno se rozhodla, že nikam nepůjde a tu volnou místnost zařídí. Natolik se zabrala do jejího zútulňování, že když pak po mnoha hodinách pohlédla na hodinky, došlo jí, že se už nevyplatí nikam chodit. Ten večer dopsala na svůj seznam „resty“ z předchozího dne. Ale když si to po sobě další ráno u druhého šálku kávy přečetla, pochopila, že tolik úkolů nezvládne. A tak vzala telefon a několik položek vyřešila tímto způsobem. Druhý víkend, který v bytě strávila, se cítila natolik příjemně, že místo toho, aby vyrazila na nákup, zavolala do super­marketu, aby jí doručili objednávku. V hloubi duše uznala výhody, o kterých se zmiňovaly její přítelkyně, a usoudila, že si občas zaslouží nechat se kapku rozmazlovat. A když přišlo pondělí, zamířila pomalým krokem do pokoje, který proměnila v pracovnu, a řekla si trochu nejistě, co kdybych zkusila pracovat tady, jenom pro dnešek? Venku se smráká, ona sedí na terase své ložnice a pozoruje zeleň listů svých tří pomerančovníků v květináčích, čas se vleče jako unavené hodinky a Leticia ho necítí uplývat. Přepadne ji zvláštní pocit naplněnosti, jaký do té doby nepoznala, nevídaného blaha plného míru a pokoje a s momenty hlubokého, neobyčejného klidu, což je pro ni naprosto nové. Ta myšlenka ji přivede k jiné a ona si položí otázku, jaká je podstata rovnováhy. Dokonalý okamžik v životě je velice krátký, řekne si. Meruňka. Představí si meruňku, její tvar, když je to ještě malý tvrdý plod neurčitě zelené barvy. Pak zralou: to je okamžik její dokonalosti, kdy se její barva změní na tóny žluté a růžové, kdy její dužina změkne. Ale tenhle okamžik netrvá dlouho: příroda

25

se postará o to, aby ji připravila o její proporce a harmonii, a ona velice záhy přezraje a později shnije, až se nakonec zcela rozloží v zemi. Život meruňky je dost možná ze všech plodů nejkratší, usoudí Leticia. Pak si vzpomene na dýně. Doba jejich mládí je dlouhá, krčí se u země a zoufale touží vyrůst a nabrat na váze. Jejich maximální realizací je váha. Když jí dosáhnou a vyrostou, okamžitě obrátí a jediné, po čem touží, je vyprázdnit se a té váhy se zbavit. Leticia si pomyslí, že dýně je v obou polohách moudrá, protože poté, co nabere váhu, není nic lepšího než si ulevit, až z ní zůstane nepatrná, skoro neviditelná rostlinka. Vstane, jde do ložnice a zvedne telefon, aby v nakladatelství oznámila, že odteď bude pracovat z domova a korektury bude posílat elektronickou poštou. Později zapne internet a najede na stránku své banky, kde dá příkaz, aby se všechny její platby odesílaly automaticky. Zítra zavolá do supermarketu a objedná si týdenní nákup. Také požádá čistírnu, aby si přišli vyzvednout prádlo. A boty; momentálně je nepotřebuje, jednou si je nechá nově podrazit.

26

misiones

A za všechno mohly vodopády Iguazú. Mohamed Azir — tak řekl, že se jmenuje. V jeho výrazu se zračila mračna prachu pradávné minulosti, jako by mu každý z jeho předků odkázal písečnou bouři. Jeho oči byly kulaté, živé, černé, tak sytě černé, že vypadaly jako starodávný samet. Takový byl Mohamed. Vedle batohu s sebou chtě nechtě vláčím pár nedostatků: jedním z nich je i to, že když s někým mluvím, zahlcuji ho informacemi o sobě. Je to nepotřebná, zbytečná vlastnost; vždyť koho zajímá profesní inklinace, práce, rodina, a, pokud zajdeme ještě dále, vůbec podstata člověka, který stojí před námi? A tak jsem tam seděla, na černé koženkové sedačce v autobuse, který mě vezl z letiště Ezeiza na letiště Aeroparque, a rozdávala biografické údaje, o kterých jsem nakrásně mohla pomlčet. Studuji literaturu. Ano, španělskou literaturu. Jaká milá náhoda! zareagoval okamžitě a hned dodal větu, kterou slýchám tak často a které se tolik bojím: já píšu román. Další takový. Lidé se v mých očích začali dělit na dvě skupiny: na negramotné (kterých je v téhle části světa čím dál méně) a na ty, kteří se touží stát spisovateli.

27

Jako by nebylo nic mezi tím: buď neumíš psát, nebo chceš napsat všechno. Není tedy divu, že jediné dvě osoby, které vystoupily z letadla ze Santiaga a pohrdly pobytem v argentinském hlavním městě, byly potenciální literáti. To jsem si alespoň v té chvíli myslela. A také mi přišlo přirozené sednout si vedle něj při cestě do Aeroparque. „A nestavíš se v Buenos Aires?“ „To se všichni Chilani musí stavit v Buenos Aires?“ „Všichni rádi chodí po nákupech.“ „Nesnáším chození po nákupech. A navíc jsem bez peněz.“ Bohatý student neexistuje. Možná někde v Monackém knížectví, ale ne mezi obyčejnými lidmi. A ty peníze, za které jsem cestovala, jsem si tvrdě vydělala. Dostala jsem tip od kamaráda jednoho kamaráda, však víte, jak to chodí. Reklamní agentura hledala mladou ženu, která by odříkala pár vět protagonistce reklamy na úžasný nový detergent. Objevila jsem se na obrazovce na pouhých deset vteřin, ale musela jsem se tam dostavit mnohokrát, od castingu až po ostré natáčení, a den, kdy se točilo, se mi zdál nekonečný: hlavní herečka, která by za vydělané peníze klidně mohla jet do Německa, kdyby si to přála, a ne na druhou stranu hor jako já, byla na place třetinu času, při jejím příchodu už bylo nachystané osvětlení, nemusela zkoušet, skvěle to zvládla hned napoprvé a zase odešla. Ale nestěžuji si. Díky tomu jsem se mohla vydat po stopách Horacia Quirogy, dopřát si to potěšení cestovat dvěma letadly a bez zastávky v přístavu letět přímo do provincie Misiones. Misiones: už jen zvuk toho slova mi evokoval vesmír. Viděl mě už v prvním letadle. A já jsem viděla jeho.

28

Řekl mi, že cílem jeho cesty jsou vodopády Iguazú. Co­ pak jsi ztratil v řece Paraná, Mohamede? Připadal mi jako vystřižený z turistického letáku. Zase ten turismus. (Nenávidím ho. A turisty jakbysmet. Odmítám přijmout tenhle krok k poznávání světa. Buď ať člověk cestuje jako Paul Bowles, nebo ať raději zůstane ve své malé provincii, která mu byla určena. Můj otec přidává tenhle můj názor na seznam toho, co nazývá „moje školometství“. Mě to netrá­ pí, kdy jindy bych měla být školomet než teď? Vnímám letiště jako ohromné stroje, které místo peněz polykají energii, soustředění a čas; letadla jako otravné krabice, hermeticky uzavřené a nezdravé, a navíc ještě stísněné a nepohodlné, kde je dovoleno opít se, ale nesmí se kouřit. A ty fronty v muzeích, mapy, aglomerace, bankomaty, které odmítají zrovna tvůj typ karty, superego rozestřené před architekturou a historií, a to nemluvím o turistických best­sellerech, ať už se nazývají Eiffelova věž, Akropolis, Bucking­hamský palác, nebo Koloseum. Těžko se nechat svést představou té spousty japonských fotoaparátů, nebo třeba kamer, a příliš těsného soužití se všemi těmi lidmi, kteří se po návratu domů dívají na svět skrze objektiv. A když k tomu připočítáme tu strašlivou zimu nebo nesnesitelné horko… Je vážně nemilé, že naše prázdniny se tady na jihu časově shodují s nehoráznými teplotami, jaké v naší zemi nemáme.) Nuže, celá tahle dlouhá vsuvka měla za cíl vysvětlit, jak nepochopitelné se mi zdálo, že někdo míří do Puerto Iguazú, aby se podíval na vodopády, a že je to jeho nejvyšší a konečný cíl. Dokážu pochopit, že se člověk odkloní ze svého směru k nějakému místu, když je jeho cesta spíš poetickou toulkou, která se pouze svým cílem blíží

29

ke zřejmému. Ale nahá zřejmost, Bůh mě před ní chraň! A právě tohle jsem si pomyslela o Mohamedovi a o tom, že jeho jedinou ambicí je podívat se na vodopády Iguazú. Taky mě zajímá fenomén tří hranic, dodal, jako by mi četl myšlenky. Dobrá, uznávám, je zvláštní, že na tak nezměrném kontinentě, místy dosud neobydleném, je bod, kde se setkávají tři země. Mohli bychom tam jít spolu, navrhne mi, když už letíme do Misiones. Já mu trpělivě vysvětlím, že mě volá Atlantský prales a že se pak někdy, až pocítím, že přišel čas, pozvolna vydám i k vodopádům, samozřejmě z argentinské strany. Brazilská strana je krásnější, naléhá, což je nespravedlivé, dodává, protože Argen­ tina zviditelňuje jak vodopády, tak i samotnou Brazílii. Nevím, jak ho přimět, aby sdílel mé přání přiblížit se k Horaciu Quirogovi, ke zpěvu ptáků v jazyce guaraní, k vlhov­ci chopi, kukačce guira, datlu chilskému, drozdci bělo­brvé­ mu, nadchnout ho pro cestu, kterou podniknu z Puerto Iguazú do San Ignacia, ležícího pouhých šedesát kilo­metrů od Posadas, hlavního města provincie Misiones, abych tam u jezuitských ruin vyhledala dům, který dosud stojí a kde žil můj Quiroga. Ale on dál naléhá, snaží se mě přesvědčit, abych šla s ním. Bude to legrace, řekne, budeme moct navštívit tři země v jediný den, jako bychom byli v Evropě. Pojeď se mnou do Paraguaye, do Cuidad del Este, ve Foz de Iguazú překročíme hranici do Brazílie a pak se vrátíme do Argentiny, co ty na to? „Co to tam máš, že si to tak chráníš?“ zeptala jsem se, abych stočila hovor na jiné téma. Od chvíle, kdy jsem ho zahlédla poprvé, na letišti v San­ tiagu de Chile, neodložil Mohamed ani na chvíli svou ka­belu.

30

Je to obdélníková, tmavě zelená aktovka, která se tváří jako kožená, připomíná mi staré bondovky, charakteristické těmi agentskými diplomatkami. Asi nemusím dodávat, že zavazadlu, které tiskne a hladí Mohamed, bych takhle neříkala, je neforemnější, ošuntělejší, lacinější a ošklivější. „Svůj rukopis.“ Když to řekl, objevilo se mu v očích cosi jako záblesk, třpyt, nevím přesně co, ale zářilo to. Trochu znepokojeně jsem si pomyslela, kolik pravdy je na jeho přání stát se spisovatelem. „A proč ho vezeš s sebou?“ „Nerad ho dávám z ruky. Krom toho bych chtěl ve volných chvílích pracovat, však víš, dělám korektury.“ Jeho odpověď se mi zdála zcela upřímná, ale přesto jsem bezděky opáčila: „Cesta letadlem je jedna velká ‚volná chvíle‘, proč jsi toho nevyužil?“ „Protože se radši bavím s tebou.“ Báchorky. Cestou ze Santiaga do Buenos Aires si se mnou ještě nepovídal, a přesto jsem ho neviděla otevřít kabelu ani jednou. Dokonce si za ty dvě hodiny, co mi oči pravidelně ulpívaly na jeho siluetě objímající rukopis, ani nevytáhl knížku. Vzpomínám si, že když jsem se na něj dívala, přišlo mi na mysl něco vzdáleného, dojemného; vzbuzoval ve mně zvláštní touhu, pocit plnosti, jako dětský vláček s nataženým pérkem, který si klidně a bezstarostně přejíždí hory. Pak zmínil vodní opar obklopující vodopády už zdáli, a že bychom mohli přijít blíž a nechat se skropit, nebo dokonce úplně promočit tou titánskou silou padající vody.

31

Dodal něco o fyzikálních jevech, co jsem si nezapamatovala. Mluvil tónem, který aniž sklouzl k monotónnosti, uvolňoval každý obratel mé páteře jako zkušené ruce, jež umějí přesně zacílit na bolestivý sval. Zároveň bylo v jistotě jeho hlasu cosi lákavého, byl jako krabice s dárkem. Pomyslela jsem na Elektřin komplex, na to, jak dáváme život výměnou za trochu ochrany. Spočítala jsem si, že pásovec velký, stvoření podobné želvě, které někteří lidé tak rádi vidí na talíři, ještě nepřijde, protože na to byla potřeba jasná měsíčná noc. Měla jsem spoustu času. Misiones a vlhkost nejenže byly sestry, byla to milenecká symbióza, prolnutí jedné s druhou. Já jsem samozřejmě tuhle informaci měla, četla jsem o tom, ale bylo tak jiné to cítit na vlastní kůži, jak už to bývá se vším, co se člověk v životě naučí pouze rozumem. Cestou z malého letiště do města, když jsme Mohamed a já seděli v autobuse, si naše sítnice pomalu zvykaly na zelenou barvu, ty mé vyděšené, že se přesytí a unikne jim nějaký tón. Jakarta, udal Moha­ med jako referenci. Huatulco, odpověděla jsem a  pak, abych dostála tvrzení svého otce ohledně mého školo­ metství, jsem dodala: předtím než přišli turisté. Graham Greene, řekl on. Horacio Quiroga, odpověděla jsem. A tehdy začal sumírovat své pozvání: napřed Ciudad del Este, vidíš ho? ukázal tím směrem. Tamhle je řeka Paraná a ty vršky, to je Paraguay. A tam v dáli, to je Brazílie. Troje hranice, úplně na dosah ruky, zopakoval. Vzpomněla jsem si na článek o Ciudad del Este, který jsem četla, když se ještě nazývalo Ciudad Stroessner. Peklo, vybavilo se mi,

32

žádná jiná podrobnost, jenom tohle: peklo. Město neměsto, zatracené místo. A s takovým jménem! Jistě, co se týče megalomanství, ještě nedávno existoval Leningrad, ale ten byl obklopen duchem takové velkoleposti, spojené s oslňující majestátností, kulturou a architekturou, že si člověk při vzpomínce na jeho jméno kladl méně otázek, možná kvůli obléhání nebo Ermitáži. Na každý pád je únosnější udělit tuhle poctu muži, který změnil historii, nebo alespoň udal směr celému jednomu století, než obhroublému diktátorovi, jenž za sebou zanechal pouze oběti na hřbitovech. I když co se obětí týče, ještě tu byl Stalin… ovšem ten kromě zla, které napáchal, vyhrál světovou válku, což není málo. Ale dost už o těchhle bláznivých jménech, to není cílem tohohle vyprávění. Jenom chci říct, že jsou města pojmenovaná po větších monstrech a jiná pojmenovaná po menších a Ciudad Stroessner spadá do té druhé kategorie, jestli v ní není jediné. „Říká se, že tam teď není úplně bezpečno,“ poznamenám ke svému společníkovi. „Ale co tě nemá!“ vykřikne a úplně má slova smete ze stolu. „Věř mi, četla jsem o tom. Prý se tam motá víc Arabů, než by se Američanům líbilo, a snad tudy i proudí finance na terorismus, al-Káida a tak… však víš. Mají to tam pod palcem gringové.“ Zdálo se, že mě neposlouchá, byl pohlcený sledováním krajiny, od mých komentářů ho odváděly rozevřené koruny palem a borovice rovné jako právo. Už cvrlikal drozd, když jsme nasedli na staré motorky — vypadaly velice chatrně — a ty nás za reál odvezly do

33

Ciudad del Este, přičemž se vpravdě kaskadérskými manévry proplétaly mezi spoustou různých dopravních prostředků a chodců. Pouhé milimetry nás dělily od srážky s obrovským karavanem (a já jsem zděšeně sledovala, jak se Mohamed drží víc své brašny s rukopisem nežli řidiče). Ale nejsilnější dojem ve mně vyvolal příjezd do centra města: kolem dokola mě obklopovalo naprosté šílenství. Tohle je jako Indie nebo Bangkok (ve své ošklivé verzi), není to Latinská Amerika, náš kontinent je příliš rozlehlý na to, aby udržel tolik obyvatel na tak málo kilometrech čtverečních. Místní architektura mi připadala chatrná, pomíjivá, postavená bez ladu a skladu. Ze všeho tu je cítit jakási prohra, řekla jsem si v absurdním vnitřním tichu, jako by snad něco takového mohlo existovat vedle křiku pouličních prodavačů, klaksonů nervy drásající dopravy, obležených prodejních stánků, lesku hi-fi věží Sony a zlatého třpytu falešných botasek Puma, zamilovaných do nelítostně vířícího prachu a chodníku a pekelného vedra snoubícího se s vlhkostí. Jako v babylonské věži jsme kráčeli mezi kiosky a zachytávali útržky španělštiny, portugalštiny, guaraní, a dokonce i arabštiny. Nepodařilo se mi zahlédnout žádný strom, ani jeden jediný. Jak jsem se kolem sebe rozhlížela a kráčela po tomhle kusu země, který působil, jako by nikdy nevyrašil z poklidné jihoamerické kultury, má sklíčenost ještě narůstala. A pomyslela jsem si, že i ten nejvitálnější duch by z té přemíry uvadl, přemožen tím množstvím hluku, strkání, překřikování a slunce. Mohamed mi to všechno nadšeně a pobaveně ukazoval, jako dítě, které nevnímá stíny. Občas se zdržel u některého

34

stánku s nelegálními cédéčky nebo brýlemi těch nejluxusnějších značek, aby si poklábosil s někým z místních. Ale nic si nekoupil, připadalo mi, že mu jeho arabská krev nedovoluje oprostit se od celého toho smlouvání mezi zákazníkem a prodávajícím. Když mě nakonec vzal za ruku a zamířili jsme do jedné z bočních ulic, abychom si dali něco k jídlu, byla jsem mu vděčná, ani ne tak proto, že bych byla unavená nebo hladová, ale protože jsem cítila nezvladatelnou potřebu utéct odtamtud pryč. Nechávala jsem se vést, slepá a ohromená, a připadala jsem si jako vygumovaná. Pomyslela jsem si, že kdybych z nějakého důvodu musela v tomhle městě zůstat a žít tady, velice brzy bych přišla o rozum. Když Mohamed utišil hlad a žízeň, rozhodl, že se ubytujeme v jednom malém penzionu. Nekladla jsem odpor. Byla jsem vyčerpaná a  zmocňovala se mě jistota, že už nemám vládu nad svým osudem, jako by mě tohle město nakazilo svým zlem a nahlodalo mou vůli. A když nám žena středního věku se zlatou obrubou na obou předních zubech ukázala pokoj, stejně šedý a smutný jako všechno, co ji obklopovalo, poděkovala jsem jí, jako by mě zavedla do apartmánu luxusního hotelu. Nedělalo mi starosti, že s Mohamedem sdílím pokoj: sametový lesk z jeho očí už zmizel. Položil brašnu na zem, lehl si v oblečení na postel a usnul. Já jsem udělala totéž. Než jsem se poddala únavě, všimla jsem si, že zdi nejsou šedé, nýbrž zelené, v barvě hodně špinavé vody, a vyhlédla jsem ven z okna. Stihla jsem ještě zaznamenat změnu v ovzduší, slunce zašlo a místo něj se objevilo mléčné světlo a první kapky deště.

35

Několik hodin nato mě něco hrubě a neočekávaně vytrhlo ze spánku. Obrovský úlek mě donutil pochopit, že ty rány nepatří do mého snu. Když jsem otevřela oči, nedocházelo mi, kde jsem ani v jaké situaci se nacházím. Cítila jsem jen něčí nepřítomnost. Postel jsem měla celou pro sebe. Ne, nebyla to žádná noční můra, někdo opravdu bušil na dveře. Bouchali a křičeli v nějakém jazyce, který nebyl žádným z těch, jež jsem ten den slyšela, ani španělština, ani portugalština, ani guaraní, ani arabština. Trvalo mi celou věčnost, než jsem našla vypínač lampičky na nočním stolku — jak už to bývá, když člověk někde spí poprvé, na připomínku toho, jak automatické jsou naše pohyby ve známém prostoru. Ale nebylo mi to nic platné, světlo nebo tma, nebyl v tom žádný rozdíl. Vůbec jsem nedokázala zareagovat, můj šok byl doslova hmatatelný. Ta scéna byla jako vystřižená z nějakého béčkového televizního filmu, z jedné z těch nedělních podívaných, které slibují pěstní souboje a přestřelky. Můj výkřik ohlušil spíš mě samu než je — dva muže, kteří s pistolemi v rukou vyplňovali celé mé zorné pole. Všechno se událo závratnou rychlostí. Ptali se na Moha­ meda. Až tehdy jsem pochopila, že mluví anglicky. Jeden z nich, spíš menší postavy, obtloustlý a s hnusným několikadenním zrzavým strništěm, se vrhl na zem a s klením natáhl svůj rudý krk pod postel. The money, vykřikoval, nebo se ptal, nebo nadával, the money. Prohrabal všechno, co mu padlo pod ruku, prostěradla, deky, batohy, a opakoval ten refrén mým nevěřícným uším a schoulenému tělu. O jakých penězích to mluví, co ten chlap chce? Ten druhý, blonďatý a velice statný, trochu pohlednější než jeho

36

společník, ale stejně hrozivý, na mě mířil ode dveří a hlídal mě, jako bych jim snad zamýšlela klást odpor. Překvapilo mě, jaký klid panoval v tom domě, který nabízel ubytování, jako by ho můj hrdelní výkřik nechal naprosto lhostejným. Copak takové násilí nikoho nezajímalo? Brzy jsem pochopila, že mi na pomoc nikdo nepřijde, ale má úzkost z toho zjištění se záhy rozplynula, protože jsem také nějak intuitivně věděla, že se mě nedotknou, že je absolutně nezajímám. Schovali pistole, a dokonce se zdálo, že mi věří, když jsem jim vysvětlila, že nemám tušení, kde teď Mohamed je, a že jsem ho ve skutečnosti poznala teprve předchozí den v letadle. Prohledali úplně všechno. Byla jsem celé hodiny jako omráčená, nemohla jsem se hnout, nezvládla jsem ani minimálně změnit pozici, ve které jsem zůstala. Malý vodově zelený pokoj v tom domě v Ciudad del Este si uchovával každý prvek totálního chaosu, ve kterém jej zanechali, jako by to byla jen divadelní scéna s kulisami z papírmašé, na kterou se možná později vrátí. Ležela tam prázdná brašna mého přítele, ztýraná jako noční můra za úsvitu, podobně jako občas ležívají botičky vedle postýlky mrtvého dítěte. Vzpomněla jsem si na písečné bouře v jeho očích. Utekla jsem z toho strašného místa s prvními ranními paprsky slunce. Žena se zuby lemovanými zlatou obrubou zaslechla mé kroky a zahalená v obnošeném modrém županu vyšla ven, aby se se mnou rozloučila. Když jsem se jí zeptala, jestli jí dlužím peníze, odpověděla, že Mohamed už zaplatil předchozí večer. Tón jejích slov, ve kterých zazníval cizí přízvuk, byl příjemný a uklidňující a dojal mě

37

tak, jako by se ke mně nikdo nikdy nechoval mile. Usoudila jsem, že je to jeden z následků předchozí noci a prožitého strachu. Snad jsem chtěla ten okamžik prodloužit, aby se nerozplynul, a tak jsem na ni se zájmem, snad až spiklenecky pohlédla. „Alespoň že si zvládl odnést ten rukopis.“ „Rukopis?“ zeptala se mě, jako bych mluvila o něčem divném a neznámém. „Ano, ten, který měl v brašně,“ prohlásila jsem. „Nedal ho ani na chvíli z ruky.“ „Aha, rukopis.“ Jiskra v jejích očích, skoro neznatelná, ale přece přítomná, ji prozradila. „Rukopis,“ zopakovala. Zaskočeně jsem se na ni mlčky zadívala. A ona si nemohla pomoct, dala si ruce na ústa, aby to skryla, ale výbuch smíchu se jí samovolně vydral ven, zatímco mizela za dveřmi. Později, když jsem vcházela do pralesa na argentinské straně, jsem se sama sebe ptala, co všechno může takový výbuch smíchu znamenat. Záhy jsem si ale řekla, že nechci znát odpověď. Ovšem má nevinnost byla navždy ta tam.

38

loužička zkalené vody

Neklidně a divoce tančily šaty na plátně tmy, na důkaz toho, jak skoupá může být někdy noc na klidný spánek: nebesky modré šaty se dvěma řadami perleťových knoflíků na hrudi a atlasovým páskem vykládaným perletí, jako poslední pera z nebeského polštáře. Ty šaty bez přestání kroužily prostorem pohyby skoro obscénními, kývaly se zleva doprava, zprava doleva, jejich vzdušné volány se zvedaly nahoru a ukazovaly stehna, klesaly dolů a mihnul se zadeček, nahoru, dolů, pum paf, paf pum, a cink cink, to zvonila perleť knoflíčků a nebesky modrá látka je při­ držo­vala na místě, jen mi neutečte, mrňouskové, u tohohle modelu je vaše přítomnost zásadní, hrejte si, skákejte, ale ať vás ani nenapadne odejít a opustit mě. Na boku sukně, na lemu, dva pruhy tmavě bílé krajky — bílé jako letní nedělní podvečery ve městě — a tahle bílá a žádná jiná celek uzavírala a nutila volány z modravé organzy, aby se trochu zklidnily, a dodávala šatům notnou dávku fan­ tazie, trochu romantické, trochu domácké. Jednou v pondělí, mezi stohy složek s daňovými přiznáními patřícími neznámým, vzdáleným lidem, jejichž existence pro ni byla pouze virtuální, se jí před očima zjevil

39

jakýsi mlžný tvar, který se vetřel mezi čísla napsaná na světle zeleném papíru. Tak ošklivě zeleném, její šéf byl tou barvou posedlý, kalnou a mdlou zelenou, z níž se jí po čtyřech nebo pěti hodinách práce točívala hlava a k té závrati se přidávalo dotěrné bzučení, které se jí minutu za minutou pokoušelo naznačit, že její život často dostává tentýž mrtvolný odstín a že čas běží. Neúprosně, dodala by paní Rosario, která vše s oblibou věnčila otřepanými frázemi. Ta světle zelená barva. Netrvalo jí ani vteřinu, než ten mlžný tvar, který se odvážil zamíchat mezi čísla ve složkách, poznala: byly to nebesky modré šaty, o kterých se jí zdálo. (Všechno začalo to ráno — asi před měsícem —, kdy nasedla do mikrobusu na rohu své ulice. Vždycky stejný mikrobus, přesně v půl osmé, ať je tma, nebo světlo, ať svítí, či nesvítí slunce, ať prší, nebo se blýská, bylo jedno, jestli se příroda zrovna snaží lidi zahnat nebo jim vřele otvírá náruč. Jediná zvláštní věc, která se během té cesty udála, bylo to, že se tam zjevil chudý, neduživý chlapec, dost špinavý, špatně oblečený a s kytarou, který vzdor brzké hodině začal hrát písně cestujícím. Když přišel k její sedačce — vždycky si sedla, konečná zastávka autobusu ležela jen pár bloků od jejího domu —, úlekem sebou trhla. V tuhle hodinu bývala otupělá a nepamatovala si nic ze svých nočních třeštění, ale když poslouchala chlapcův hlas, vyprávějící sen o hadech, uvědomila si, že se jí také zdál sen, úplně první ze všech: uvnitř ohromného prostoru rumělkově červené propasti tančily knoflíky a knoflíčky jako malé planety. Tisíce knoflíků různých velikostí, kaž­ dý beznadějně sám, bez dalšího do páru, tančilo podivný

40

a téměř až morbidní tanec na oběžné dráze v zoufalé snaze dokázat — komu? — svou výjimečnost: perleť, gagát, mušle, dřevo, kost. A jeden malý drzoun, schovaný až tam vzadu, se dokonce odvážil ukazovat svůj plast. Tyhle obrazy jí v půl osmé ráno bičovaly mozek, jako by to bylo něco úžasně nového, a ne jen sen, který se jí zdál. Nešlo o Sil­ vio­vy hady, to ne, ale strach, který se jí při téhle vzpomínce zmocnil, naznačoval, že mohou být ještě nebezpečnější. Byla přesvědčená, že kdyby ten chlapec s kytarou nastoupil do dalšího mikrobusu, její sen by zůstal v zapomnění a její skromný život by si bezpochyby zachoval svůj klid.) S nebesky modrými šaty obtištěnými na sítnicích a na spáncích se to odpoledne rozloučila s donem Jaimem, přesně v šest hodin, a jako každý den zanechala svůj psací stůl přehnaně uklizený — jako by tam příští den znovu neudělala nepořádek —, kalamář vedle počítače, pero těsně vedle klávesnice — technologie není všechno, slečno, některé práce v téhle kanceláři je potřeba provést ručně —, těžkou kalkulačku v té nemoderní ocelově šedé barvě, měkké kartonové složky, tolik složek, pečlivě očíslovaných a popsaných identifikačními kódy, vyrobených z nažloutlého papíru. Proč jenom výrobci dělali takovou žlutou? Kdyby alespoň naznačovala důstojné plynutí času, ale ne, už když vyšla z továrny, vypadala jako sto let stará, jako don Jaime, jako paní Rosario, jako ty zdi, rovněž zažloutlé od zbytků vlhkosti, jako všechno, co tahle účtárna pohlcovala. Každé odpoledne, než se rozloučila, se zvedla ze své židle, tělo už ztěžklé, záda ohnutá, veškeré nadšení dávno vyprchané, a zamířila do koupelny, temné a malé jako marocká věznice, postavená speciálně pro podvratné živly uprostřed

41

pouště, a tam vytáhla z kapsy své uniformy nebo zástěry — nebylo jí jasné, co je to přesně za oděv, neurčitá masa světle hnědé látky, kterou tam nosili všichni — svůj hřebínek z želvoviny. Připadal jí nádherný, byl to dárek od její babičky. Schraňovala ho v horní zásuvce svého pracovního stolu, dobře schovaný až úplně vespod, aby ho nikdo nenašel, a kdyby tomu smůla chtěla, musel být čistý jako lilie, byla tím posedlá, její čest by totiž utrpěla smrtelnou újmu, kdyby tam zůstal zachycený nějaký její vlas a svou přítomností pošpinil tu úžasnou želvovinu. Don Jaime neviděl rád zamknuté skříňky, vy snad něco schováváte, v mojí vlastní kanceláři? No bože, to by byla potupa, kdyby se vám třeba ta nepříjemná uklízečka, ta Roxana, hrabala ve věcech a našla váš vlas! Tolik povyku pro těch pár chlupů, co máš na hlavě, řekla by její matka. Ale pro ni to bylo cosi, čím se utvrzovala v tom, kdo je, potřebovala se cítit jako nadmíru ctnostná, čistotná a vzdělaná žena. A vždycky si před odchodem z kanceláře česala vlasy na setkání s venkovním světem, třebaže ji tam nikdo neznal a nikdo na ni nepohlédl. Pět minut se česala, celou věčnost podle pojetí času, které sdíleli don Jaime s paní Rosario, pěkně odshora dolů želvovinovým hřebenem, až se jí povedlo přesvědčit se, ano, moje zlatíčko, jsou jako hedvábí, pěkně upravené, nestrachuj se, dušičko, jsou úplně stejné, jaké je nosíš už od střední školy, neboj se, vypadáš přesně jako ty, stejně jako celých těch posledních čtrnáct nebo patnáct let tvého života; už můžeš vyjít na ulici a cítit se bezpečně, nic, věř mi, nic na tobě nevzbudí pozornost, jak ses to naučila hned s prvním nádechem. Od svého nejranějšího dětství, prohlásila by paní Rosario. Obraz, který jí vracelo kalné

42

zrcadlo v té vykachlíkované hrobce, byl navzdory všemu zřetelný. Ne kvůli světlu, kdepak, ale její účes byl tak předvídatelný, že by i uprostřed nejtemnější a nejhlubší noci rozeznala ty dlouhé rovné vlasy, tu pěšinku uprostřed, ty dvě plátna jemných vlasů v myší barvě, které jí beze špetky objemu padaly na ramena a dělily hlavu na dvě poloviny. Absolutní symetrie. Naprostý pořádek. Jaká hezká dívenka, tak slušná, ale ne přehnaně škrobená. Tedy to pondělí — pondělky jsou hnědé, viď, babičko? Ano, holčičko, a úterky jsou zelené a soboty červené — otevřela, lačná nadechnout se, dveře na ulici a tam, za opískovaným sklem, mezi pompézními buclatými písmeny, hlásajícími jméno dona Jaimeho, spatřila nebesky modré šaty. Kolikrát se jí během toho dne zjevily? Zkusila to spočítat, ale stejně se bála, že na něco zapomene. Ve stavu u ní tak nezvyklého vzrušení vešla do kavárny, která sousedila s její prací, a z jakéhosi divného popudu se rozhodla zasednout ke stolku. Mimochodem, nikdy, nikdy v té obrovské spoustě dní, měsíců a let to neudělala, ani jí to nepřišlo na mysl. Nuzný plat, nedostatek fantazie či strach, že přijde domů pozdě, důvody nechyběly, a tak je faktem, že si k onomu stolku v sousední kavárně sedla úplně poprvé. Když k ní přišel číšník, nenapadlo ji nic jiného než si objednat kokakolu. Dychtivě čekala, až ji obslouží, a teprve pak se zmocnila papírového ubrousku, který pokojně spočíval v malém stojánku z růžového plastu, a chvatně vytáhla z kapsy obyčejnou tužku, která tam uvnitř přebývala, aniž dobře věděla proč. A v jednom okamžiku se jako zázrakem začaly objevovat tvary a linky: perleťové knoflíky, atlas s aplikacemi, organzové

43

volány, krajky. Ubrousek, stejně jako všechny ubrousky v běžné kavárně v centru města, byl hříšně bílý. Neměla po ruce nic, čím by naznačila nebeskou modř, perlově stříbrnou šeď, tmavě bílou. Pomyslela na kartonovou krabici, kterou měla schovanou pod postelí a kterou čas od času otvírala, aby si připomněla dětství, a její paměť se zaměřila na gumičku držící barevné pastelky, aby se nerozsypaly. S trochou štěstí by jich dala dohromady pětadvacet. Chtěla se oka­mžitě zvednout, běžet na zastávku a tam nasednout do mikrobusu, letět domů, k té kartonové krabici a kouzelné gumičce. Ale zastavila ji rána, kterou jí zasadila samota: ne přirozená samota, ale jiná, ta, co bolí. To ty hadry, za všechno můžou ty hadry, křičívala její matka a její hlas — který v tom malém bytě, ne větším než šedesát metrů čtverečních, nešlo neslyšet — rval uši kaž­dému z jeho obyvatel. V kuchyňce seděla na proutěné stoličce teta Valeria a dívala se do země, s hlavou sklopenou, konečně pokorná a poražená. Hadry. Babička mlče­la, přitisknutá ke svému šicímu stroji, vmáčknutému mezi lednici a televizi v obývacím pokoji, a v rukách překládala a obracela kus šarlatového šifonu; nejspíš si kladla otázku, jestli je opravdu na vině tahle nádherná barva a smyslná textura. Holčičky, tak jim říkali, se neodvážily vyjít z pokoje, kde spaly všechny čtyři na dvou dřevěných palandách. Jak byl ten pokojík malý! Ona by sice za žádnou cenu nevkročila na nepřátelské území, ale natahovala krk a všechno to sledovala, dívala se na svou matku a na tetu Valerii škvírou ve dveřích. Uprostřed toho pozdvižení ji ochromila strašlivá předtucha: babiččiny lekce s jeh-

44

lou a ši­cím strojem budou brzy minulostí. A spolu s nimi i její teta. Teta Valeria nebyla stavěná na to být mučednice. Pevně věřila, že život je jeden a pouze jeden — a proto se musí žít, dodala by paní Rosario. Valeria se narodila jako druhá babiččina dcera, a když její starší sestra ovdověla a zůstala sama se čtyřmi holčičkami na krku a skrovnou penzí, nastěhovala se i s babičkou k ní. Babička, která měla vždycky zlaté ruce na šití, začala ve snaze přispět do rozpočtu šít profesionálně. No, profesionálně je moc silné slovo, nicméně si postavila svůj šicí stroj do obývacího pokoje, naproti pohovce, na které spala, a šila oblečení pro lidi ze sousedství. Velice brzy pochopila, která z jejích malých vnuček bude vyvolená, aby šla v jejích šlépějích, a vzala si ji do učení. Vždycky když se holčička vrátila ze školy a udělala si úkoly, sedla si na židli vedle babičky a pomáhala jí s lemy a knoflíky, a teta Valeria si mezitím hrála s jejími vlasy, kudrnatila je nahřátou kulmou a splétala je do copů, které pak přichytila v týle nebo na vrchu hlavy suchou květinou nebo krajkovou růží. Bývaly to veselé časy. Teta Valeria chodila do práce v rozumnou hodinu, nikdy ne moc brzy, protože obchod, ve kterém prodávala, neotvíral dřív než v deset, a když se vracela do bytu, zaplavila ho svým smíchem, radostnými výkřiky a zábavnými historkami. Její sestra, vdova, na ni zamyšleně hleděla, jako by to byla cizinka, která mluví moc nahlas a nechápe, co svými slovy pošlapává. Nikdo nepochyboval o tom, co bylo největší vášní tety Valerie. Už jenom kvůli těm šatičkám bych si zasloužila být bohatá, říkávala. A brala do rukou látky, které babička

45

nechávala na jídelním stole, a vyhazovala je do vzduchu, aby jí poddajně a poslušně dopadaly na tělo. Jenom nudné popelíny, stěžovala si, všechny sousedky se oblékají stejně, propínací šaty se spoustou knoflíků vepředu, páseček v pase a… šmitec, jako by snad život byl jenom od toho, aby se nosilo domácí oblečení; kde je hedvábí, taft, krep, třpytivý satén? A babička jí trpělivě odpovídala: ale dcerko, kdy by je ty ženy užily? Kam by v tom šly? A tak začala Valeria nosit domů vlastní látky, aby jí babička ušila šaty; každou první sobotu v měsíci, když dostala výplatu, si vzala velkou koženou tašku — tu ohromnou studnici řešení, podle její neteře —, nasedla kolem desáté na autobus do čtvrti, kde, jak zjistila, byly k dostání ty nejlevnější látky, a vracela se domů celá rozzářená. Byla to její oblíbená činnost. Dostala tip od jedné kamarádky a zjistila, že se ve výprodeji nebo v maloobchodě dají pořídit nádherné látky, dokonce i z dovozu, přičemž za cenu, kterou dá za dva metry čtvereční v obchodě ve své čtvrti, si tady může koupit čtyři. Žádné popelíny nebo květovaná bavlna; lesk, smyslnost, luxus, to bylo její. Zaměřila se na jedinou ze svých neteří, kterou tyhle věci zajímaly, a zvala ji každý měsíc na tohle dobrodružství, učila ji dotýkat se materiálu, dobře ho ohmatat, poznat a pojmenovat. Když pak přišla domů, vzala papír a snažila se nakreslit model, který si vymyslela, aby ho babička mohla ušít. A tu jí její vyvolená neteř připomněla, že má jedničku z kreslení, zmocnila se tužky a poslouchala tetu, jak jí diktuje své fantazie. Občas je matka trochu trpkým tónem přerušila, nechápu, proč nutíš babičku tolik pracovat, Valerie, kde míníš užít takové šaty? Však už si něco najdu, něco si najdu, odpovídala

46

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.