SKUTEČNOSTI, KTERÉ SE NEMÁME DOZVĚDĚT

SKUTEČNOSTI, KTERÉ SE NEMÁME DOZVĚDĚT aneb

OSLEPENI VĚDOU MATTHEW SILVERSTONE

Matthew Silverstione: OSLEPENI VĚDOU

Úvodem Červ pochybnosti Skutečným počátkem a semínkem, které ve mně zaselo myšlenku napsat tuto knížku, byl kupodivu strom. Jsem si celkem jistý, že mám minimálně průměrné znalosti o stromech, pokud bych se měl srovnávat s ostatními obyvateli města. Dokážu některé stromy rozpoznávat, i když moc takových není. Vím o nich, že na jaře se obalují listím a to že na podzim opadává. Jsou však i takové stromy, které zůstávají zelené po celý rok. Vím také, že se mi líbí postát pod velkými stromy a z nějakého důvodu se k nim cítím být i přitahován, když se ocitnu v místním parku. Mám stromy rád, ale kromě toho, že jsem na ně šplhal ještě jako dítě, od těch časů už jsem o nich mnoho nepřemýšlel. Až do jednoho dne. Do toho dne, kdy mi kdosi, ke komu jsem měl velký respekt, náhodou poradil, abych šel a dotýkal se stromu, neboť by to mohlo zlepšit moje zdraví. Asi budete schopni si představit můj naprosto nedůvěřivý pohled. Byl to zřejmě jeden z nejpodivnějších návrhů, který mi někdo dal - že bych měl zajít do parku, postavit se ke stromu a dotýkat se ho. Už jen pomyšlení na něco takového bylo pro mě směšné. Byl jsem si jistý, že když jsem se už dříve dotýkal stromů - třeba když jsem po nich jako dítě lezl, nikdy jsem nezaznamenal žádný tělesný účinek, který by to na mě mělo mít - ať už pozitivní nebo negativní. Asi proto budete mít pochopení, že jsem vůbec neměl v úmyslu realizovat návrh mého přítele, abych v parku vypadal jako idiot, sklánějící se u stromu, abych se pak třeba mohl cítit líp. Nebylo mi ani jasné, jak dlouho bych to měl dělat: minutu, dvacet minut nebo snad nedej bože celou hodinu? A kterého stromu bych se měl dotýkat? Velkého nebo malého? Nikdo mi nepodal podrobnější návod. Nebyl tedy žádný div, že se taková myšlenka u mě neujala, avšak byl jsem krátce nato nesmírně překvapen, že se ten nápad zalíbil mému devatenáctiletému synovi. A když jsem pak měl možnost sledovat výsledky toho, jak se dotýkal stromu, úplně to změnilo mé názory a skutečně to otevřelo mé oči úplně novému světu. Začal jsem o tom přemýšlet takto: jestliže nás dokáží ovlivnit stromy, co to pak znamená? Důsledky se zdály být nedozírné - zaujalo mě to natolik, že jsem začal chtít pátrat dál a zjistit, jaké vědecké důkazy by se za tím 2


mohly skrývat. Pohnul jsem se ale příliš rychle dopředu a ještě jsem vám neřekl, co se přihodilo mému synovi toho osudného dne. Abych ten dlouhý příběh co nejvíc zkrátil, musím vám prozradit, že můj syn trpěl těžkou chronickou únavou. Ovšem než takto onemocněl, patřil mezi příkladné studenty a velice rád hrál fotbal. Když onemocněl, snažili jsme se jako rodiče zkoušet všechny dostupné způsoby klasické léčby, kterých je ale v případě chronické únavy jen velmi málo - většina z těchto cest nakonec stejně vede k psychiatrovi. Protože ale jak můj bratr, tak i můj otec působí jako profesoři psychiatrie, věděl jsem už, že zde se nedá najít nějaké řešení: chronická únava je fyzický problém - nikoliv duševní. Co jsme tedy mohli ztratit, když jsme se obrátili na „šarlatánství“ jako na metodu léčení? Do této pozice jsme byli postaveni, když nám lékaři i lidé praktikující komplementární medicínu sdělovali, že už vyčerpali své možnosti a že neví o ničem dalším, co by se ještě dalo zkusit. Byla to vlastně moje žena, která navrhla, abychom vyzkoušeli třeba i „bláznivé“ nápady, protože už není co ztratit. Pamatuji si na tu naši diskuzi velmi živě. Seděli jsme tehdy v kuchyni u stolu, cítili neuvěřitelnou depresi, když jsem se otočil na přítele vedle mě a řekl jsem mu: „Sleduj, jak hluboko jsme se už potopili - skutečně se už hodláme obrátit i na léčitele.“ Při této příležitosti musím konstatovat jednu věc: ženy se zdají být mnohem otevřenější, co se týká nových myšlenek, než muži. Nejsem si jistý, jestli bych byl dostatečně odvážným na to, aby vyhledával pomoc prostřednictvím nějakých extrémně alternativních nápadů, ale vypadá to, že ženy mívají k něčemu podobnému mnohem větší sklony. Chvála jim! Jakkoliv podivné a nádherné věci udělal léčitel Lloyd Geddes, není podstatné pro tuto knížku - tím důležitým, co chci dát všem na vědomí, je skutečnost, že mému synovi se začalo dařit čím dál tím víc lépe a byl s pomocí Lloyda během šesti měsíců zcela vyléčen! Už po třech měsících léčby se stav mého syna zlepšil natolik, že s námi mohl telefonovat. Zatím jsme ale byli ještě ve stádiu, kdy nebylo možné s ním pobývat v jedné místnosti, neboť mu to odebíralo příliš mnoho energie. Řekli jsme si, že by možná bylo vhodné si pronajmout na týden chaloupku na vesnici v Norfolku, kde by mohl náš syn posedávat venku na zahradě (v blízkosti našeho bytu v Londýně totiž žádná zahrada nebyla) a to by třeba mohlo napomoci k jeho zotavení. 3


Zřejmě jste už uhádli, že v té zahrádce na vesnici se nacházel strom. Byl to jen obyčejný starý strom. Nezdál se mi být nijak zvlášť zajímavý. Jednoho rána jsem ale sledoval svého syna, jak oblečen pouze v županu, přistupuje ke stromu a pak se jej dotýká. Všichni jsme byli u toho, když nám Lloyd vysvětloval, že dotýkání stromů je velmi prospěšné, ale vypadá to, že můj syn byl pouze jediný, kdo uvěřil, že na tom něco je. A tak jsem jej pozoroval asi pět minut malým oknem v kuchyňce naší pronajaté chaloupky. Pak toho náhle nechal a kráčel zpět ke stavení; nic víc se neudálo. V té chvíli, přestože jsme byli spolu jen my dva v pronajaté chaloupce, nebylo ještě mému synovi natolik dobře, aby se mnou mohl vést rozhovory. Takže jsem se jej nemohl zeptat za prvé, proč udělal takovou věc a za druhé, když už ji udělal, zda to na něj mělo nějaký účinek. Během onoho týdne jsem jej mohl takto zpozorovat jen jednou; nikdy pak už nevyšel k tomu stromu ani do jeho blízkosti. Pomyslel jsem si tedy, že na té myšlence asi není nic významného. Jak moc jsem se tehdy ale mýlil! Od této události neuběhly ještě ani dva měsíce a mému synu se začalo dařit natolik lépe, že s námi začal hovořit. Vzpomněl jsem tedy onen týden našeho pobytu na vesnici a to, že jsem jej zahlédl, jak se dotýká toho stromu. Zeptal jsem se jej na to a on mi odpověděl, že se tehdy musel přestat dotýkat stromu, neboť to v něm vyvolalo doslova fyzickou nevolnost. Dříve bych něco takového pominul jako psychickou záležitost, která musela mít svou příčinu pouze v jeho hlavě, ale teď tato prostá skutečnost po sobě zanechala vlezlé pochyby. Léčitelova léčba způsobila mému synovi nevolnost pouze jednou: bylo to tehdy, když se soustředil na jeho játra. Bylo to ještě v době, kdy se zotavoval a proto léčitel postupoval velmi jemně; náhodně ale „naťukl“ jeho játra a to způsobilo pocity nevolnosti. Napadlo mě tedy: co když i ten velký strom ve skutečnosti „proklepl“ synova játra stejným způsobem, jako léčitel? Bylo by možné, že by strom mohl nějakým způsobem ovlivňovat naši tělesnou kondici? Musel jsem se dozvědět více a paní Štěstěna přitom stála na mé straně. Paní Štěstěna se v tomto případě projevila tím, že žiji velmi blízko jedné z největších knihoven na světě - the British Library. Mám to k ní necelých deset minut pěšky. A když se ze mě stal pečovatel na plný úvazek, musel jsem se vzdát svého zaměstnání a to znamenalo, že jsem měl k dispozici dostatek času, abych si mohl zaskočit i do 4


knihovny - a to tak často, jak jsem chtěl. Netrvalo mi to nijak dlouho, abych zjistil, že ještě nic seriózního nebylo napsáno o „objímání stromů“. Pouze se ukázalo, že šlo pouze o nápad pocházející z 60.let minulého století a bylo to spojováno s užíváním LSD. Když lidé brali tuto drogu, vypadalo to, že stimuluje oblast v mozku, jež jim umožňuje pozorovat množství různých barev, vyzařujících ze stromů nebo rostlin, ale to bylo asi všechno. A tak jsem začal pátrat i v jiných odděleních knihovny a zadával jsem do vyhledávacího systému různá podivná hesla, abych uviděl, co se stane. Zajímalo mě, zda existovaly studie o stromech a jejich chování, které by mohly být relevantní mým zadáním. Říci, že moje průzkumná cesta mě dovedla na místa, o jejichž existenci jsem nic netušil, je zatím pouze poznámka na okraj, bude to však patrné z následujících kapitol. Jak můj průzkum pokračoval, vytvořil jsem si jedno základní pravidlo: že všechny moje poznatky musí pocházet z medicínských a vědeckých studií, nikoliv z názorů nebo klepů, ale z opravdových vědeckých podkladů. To ale neměl být problém, protože existují milióny dostupných dokumentů z výzkumu, z nichž jsem vybíral. Už jen pročítání odkazů jednoho článku mě vždy dovedlo k dalším poznatkům. Já jsem však nedělal žádné závěry nad každým jednotlivým experimentem, jak mívají ve zvyku vědci. Neříkal jsem si třeba, že rozsah experimentu je příliš malý, aby jeho výsledky byly věrohodné. Díval jsem se na to tak, že když experiment proběhl a deset lidí z deseti se vyléčilo, pak je experiment průkazný; nepřikláněl jsem se k tomu, že takový výzkum by měl být ignorován jen proto, že v něm bylo zapojeno pouze deset lidí. Také jsem nezavrhoval výzkumy prováděné před více než dvaceti nebo třiceti lety, jak se dnes často děje. Ve skutečnosti vyžaduji jen to, aby zkoumaná práce byla prováděna vědci z oblasti výzkumu a jen taková fakta jsem se rozhodl publikovat. Nejvíce podivným se však ukázalo, jak předpojaté bývají názory vědy ze Západu proti jiným kulturám. Proč by měli mít západní vědci nějaký monopol na pravdu? Studie provedená třeba v Rusku zkušenými vědci v 70. letech minulého století by měla být stejně akceptovatelná, jako obdobné studie na Západě. Je ale velmi smutné konstatovat něco opačného a jak budete mít možnost se dočíst v této knížce, bývá docela obvyklé, že takové věci se stávají i mezi vědci ve výzkumu. Většina směrodatných prací, prováděných ruskými fyziky - držiteli Nobelovy ceny, kteří zkoumali účinky elektromagnetických polí na 5


lidský organismus, byly kompletně odmítnuty jako nepřesné a staly se už navždy ignorovány. Pouze v Rusku ale třeba došlo k zákazu mikrovlnných trub, když se poprvé dostaly na trh. Co už tehdy Rusové věděli a my ne? Poku jde o věc, která může ohrozit mé zdraví, domnívám se, že mám právo to vědět. Jedním z mých největších zklamání byl nedostatečný pokrok, projevující se ve vědeckých studiích za posledních sto let. Když jsem začal shromažďovat podklady pro tuto knížku, očekával jsem, že by věda mohla fungovat na principu proměny, kdy jedna oblast vědy pomáhá budovat jiné oblasti, takže každý její dílek vede k pokroku ve vědění, protože jsou na společné cestě. V mnoha případech se nic takového ale nestává. Skutečnost byla taková, že jsem studoval vědecké zprávy, napsané v průběhu posledních let, které pouze replikovaly dokumenty sepsané už před padesáti lety. Proč by něco takového mělo být nezbytné? Proč opakovat stejný výzkum? Abych uvedl jednoduchý příklad, mnoho lidí dnes věří, že některé druhy rakoviny, jako je třeba rakovina pankreasu, jsou ve skutečnosti vyvolávány viry. Jeden z druhů léčby vychází z toho, že lze určit tzv. frekvenci viru a ten pak doslova odstřelit tím, že bude ozářen shodnou frekvencí - virus pak skutečně exploduje a zmizí. To ale ve skutečnosti není vůbec nová myšlenka, ale byla poprvé publikována už v roce 1935. To jen zvýrazňuje má zjištění, ke kterým jsem docházel během studování podkladů pro svou knížku. Jde tu o to, že existuje mnoho důležitých objevů, které byly ve své době naprosto ignorovány a pomíjeny. A až teprve dnes, v roce 2011, začali vědci léčit rakovinu slinivky s pomocí ultrazvukových vln a využívají vibraci, která je schopná zničit rakovinové buňky - a přitom jde o úplně stejný princip, který byl objeven už přibližně před osmdesáti lety. Kdyby vědci nebyli tak omezeni dogmaty, egem nebo politikou, možná už bychom měli k dispozici léčbu pro určité druhy rakoviny a mnoho životů by tak možná bylo zachráněno. Nejlepším způsobem, jak pochopit, proč se něco podobného odehrává, je rozbor vědeckého průmyslu jako celku, abychom poznali, jak bývá výzkum financovaný, kdo dostává finanční granty a jak jsou jednotlivá zadání pro výzkum vybírána. Také potřebujeme vypátrat, které vědecké dokumenty bývají publikovány, kdo jsou lidé, kteří na ně píší odborné recenze a jaké bývají dopady výzkumu, když se jeho výsledky dostanou do oběhu. Abychom pochopili poměry mezi vědeckou 6


komunitou, asi by bylo nejlépe přijmout konstatování, že moc má v rukou jen několik málo jedinců. Proč by jinak byla sedmdesát let ignorována revoluční léčba rakoviny nebo proč by metoda zvyšování výnosů obilí s využitím magnetického a zvukového vlnění byla pomíjena jako nesmysl? Posledním významným představitelem medicíny, který skutečně vystoupil proti jejím reprezentantům byl Culpeper, který žil už velmi dávno: 1616-1674. Nikdo další se od té doby už neodvážil vystoupit proti medicínské profesi. Jeho životní příběh je fascinující. Musel čelit radě, jejíž členové se pokoušeli blokovat jeho znalosti a vytlačili jej na okraj společnosti, kde se musel starat o chudé, kteří neměli na to, aby mu zaplatili. Byl něco jako Robin Hood mezi lékaři, překládal latinské texty do srozumitelné angličtiny a učil své pacienty, jak chodit do lesa, sbírat léčivé byliny, které by je mohly vyléčit. Tehdy to byla bezplatná alternativa místo navštěvování lékaře, poskytujícího stejný servis, avšak prostřednictvím latinské terminologie. V jednom ze svých mnoha komentářů Culpeper napsal: „Toto není nijak potěšitelné a pro mě je to mnohem méně lukrativní. Radil jsem se se dvěma mými bratry, DR. ROZUMNÝM a DR. ZKUŠENÝM a vydal se na pouť, abych navštívil svou matku PŘÍRODU. S pomocí jejich rad a společně s podporou DR. VYTRVALÉHO jsem nakonec získal svou touhu; a přestože mě varoval DR. ČESTNÝ, v této době neznámý muž, abych to nezveřejňoval světu, udělal jsem to“. Knížka, o které je v uvedeném citátu řeč, se jmenuje Anglický lékař (The English Physician) a na svět přišla kvůli tomu, že Culpeper považoval medicínský establishment za nepoctivý. Culpeper byl sice uznán novicem v lékařském stavu, ale protože jeho učitel utekl i s jeho penězi, nebyl schopen dokončit svá studia a stát se uznávaným lékařem. V kontextu medicínské politiky z té doby se Culpeper rozhodl nepokračovat ve svých studiích, ale dát dohromady opozici proti reprezentantům medicíny. Aby se člověk v té době mohl stát lékařem, bylo nezbytné se naučit latině. Všechny léky byly katalogizovány jen prostřednictvím jejich latinských definic - angličtina byla opomíjena. Aby bylo možné předepsat správný lék, bylo potřeba použít jeho latinský název, což ale nebylo dostupné běžným lidem. Culpeper to pociťoval jako 7


nespravedlnost a rozhodl se proto sepsat knihu neobsahující žádné latinské výrazy, takže by prostí lidé o sebe mohli pečovat i nezávisle na lékařích. Co je však ještě důležitější, Culpeper se rozhodl svou knihu zaplnit léčivými bylinami, které byly snadno místně dostupné, takže už více nebylo nutné chodit k lékaři a platit mu za léčbu mnoho peněz. Teď už bylo možné vyjít na zahradu nebo do lesa a prostě jen nasbírat byliny, které pomohly vyléčit konkrétní nemoc. Culpeper začal být označován za „prvního bylinkáře“, což by ale mohlo být urážkou pro mnoho lidí v Indii, Asii, Africe, Jižní Americe i některých částech Severní Ameriky, neboť ti také praktikovali medicínu založenou na bylinách - a to dokonce už celé tisíce let před zveřejněním Culpeperovy knížky. Smutné je to, že Culpeperovy myšlenky byly zjevně zastíněny působením dnešního farmaceutického průmyslu. Nevím proč, ale když třeba kráčím kolem obchodu s čínskou medicínou, bývám sám velmi odmítavý k představě, že cokoliv, co zde prodávají, by mi mohlo prospět. A stejný impuls se u mě dostaví, když jdu třeba kolem obchodu s bylinkami - nikdy bych nepřistoupil na myšlenku vejít dovnitř a koupit si tam jakékoliv zboží. Co mě přimělo takto smýšlet? Proč si myslím, že byliny nemohou účinkovat stejně jako léky vyrobené farmaceutickými společnostmi na západě? Domnívám se, že jsem se nechal ovlivnit médii, která se nás nepřetržitě pokouší přesvědčovat, že nejlepší je západní věda, že bychom vždy měli věřit svému lékaři a výrobcům léků, protože ti jsou tu od toho, aby pro nás udělali to nejlepší. Jak slepý to vlastně jsem! Jsem si docela jistý, že většina lidí, kteří budou číst tyto řádky, by ani nepomyslela na to, že by se mohli obrátit se svými zdravotními potížemi na bylinkáře. A kdybyste si udělali na ulici malou anketu a ptali se lidí, komu by dali přednost, aby je léčil, zda bylinkář nebo lékař, většina lidí by odpovídala, že by to měl být lékař. Lidé si ale neuvědomují, že v náplni práce lékaře je předepisování léků - a to i takových, které mívají často původ v rostlinách. Třeba dva historicky velmi oblíbené léky - aspirin a chinin - pochází z kůry stromů. Většina výrobců léků se i dnes poohlíží po rostlinách, aby mohli objevovat nové generace léků, které budou mít co nejlepší vlastnosti pro léčbu nemocí. Kdyby ovšem tito výrobci už před mnoha lety čerpali vědomosti z knížek dávných bylinkářů, velmi rychle by objevili, že zde mají k dispozici velmi mnoho odpovědí na to, co hledají. Tím největším problémem, kterému musí čelit výrobci léků, je to, jak syntetizovat 8


účinné látky z rostlin, aby je mohli napodobovat ve formě tablet. Neměli by totiž žádný zisk, pokud by pouze doporučovali pacientům, které rostlinné přípravky mají užívat - byť by jejich léčivé účinky byly stejné. Jedním z příkladů, který bych tu rád uvedl, abych zdůraznil tento jev, je rostlina pryšec (Phyllanthus niruri) neboli „lamač kamenů“. Tato rostlina byla testována mj. v rámci vědeckého experimentu a prokázala se její schopnost léčit žlučové kameny až u 95% pacientů. Mohli byste proto usuzovat, že lékaři by mohli doporučovat tento lék pacientům s tím, že pouhé pití čaje z této rostliny je zbaví potíží už v průběhu dvou týdnů. Smutné je, že se nic takového nestává; lékaři dávají přednost tomu, aby pacient buď užíval léky, které neúčinkují zrovna nejlíp nebo ještě častěji doporučují operaci. A to není ani citlivá léčba, ani ekonomický přístup. Proč vlastně nenajdeme na každé rušné ulici bylinkáře, kteří by prodávali rostlinky podle všech možných rozpisů a které léčí nemoci? A proč teprve až v poslední době jsme schopni nakupovat bylinné doplňky ve specializovaných obchodech? Ve většině velkých měst už dnes můžeme stále častěji narazit na prodejny čínských bylin, ale tyto produkty jsou založeny spíše na čínské, než na anglické medicíně bylin. Rostliny a stromy dostupné Číňanům jsou hodně odlišné od těch, které máme k dispozici v Evropě. Proč je ale v Anglii tak málo obchodů s léčivými bylinami, které by pocházely z místního prostředí? Přesvědčení, že byliny z volné přírody vás mohou vyléčit, se stalo častěji přijímané až v nedávné době. Pro mnoho miliónů lidí v celém světě má stále svou platnost, avšak ze strany západní medicíny je názor, že by byliny mohly být řešením pro nemoci, neustále zesměšňován. To je velmi ironické, neboť většina léků bývá chemicky odvozena z rostlin - z těch samých, na které se Culpeper odkazoval už v roce 1652. Než jsem začal psát tuto knížku, nestalo se mi nikdy, že bych měl pocit, že by mé zavrhování bylinkářství a moje víra ve farmaceutické výrobky byly špatné. Proč bych měl o něčem pochybovat, když mě vedli k tomu, abych věřil, že je to pravda? Západní medicína se svými dvojitě slepými studiemi a se svými oponenturami, byla zjevně pro vědu tou nejlepší cestou k pokroku a mohla z ní vzejít pouze pravda a hodnotná věda. Je smutné, že nic podobného jsem nenacházel. Ano, došlo k rozvoji 9


hodnotné vědy, ale stejně tak se vynořila i špatná věda s promarněnými roky práce - například v podobě opakovaných studií nebo nevyužitých příležitostí. Velmi nerad to říkám, ale milióny lidských životů by mohly být zachráněny, pokud by vědci byli otevření novým myšlenkám a neuzavírali se na svých pozicích, stejně jak to prováděli už v historii v roce 1652. Během mého bádání v rámci psaní této knížky, jsem prošel desítky tisíc vědeckých dokumentů. A jak jsem uvedl výše, jedním ze stále se opakujících témat se ukazuje být to, že vědecké studie, které byly prováděny před dobou delší než třicet let, bývají jen vzácně brány jako věrohodné. Mohlo by to být také kvůli jejich horší dostupnosti, neboť je často obtížné se dostat k dávno publikovaným dokladům nebo ke knížkám, které se nesnadno hledají. Online dostupné bývají především jen materiály, které byly publikovány v posledních dvaceti letech. Pokud se ocitnete v roli vědce, který si vybírá novou oblast svého výzkumu a chce pátrat, zda už se podobným směrem dříve někdo neubíral, jediný průzkum, který se provádí, bývá online a výjimku tvoří jen případy, kdy je mu dostupná nějaká rozsáhlá knihovna. Tyto podmínky mohou značně omezovat úroveň nového zkoumání a vědec se nemusí vůbec dozvědět, zda byla podobná studie někdy v historii prováděna. Také si myslím, že bývá běžnou praxí se neohlížet na studie starší než čtyřicet let a že panuje víra o tom, že jen důležité věci jsou předkládány v dnešních učebnicích. Jedná se o naprosto zavádějící náhled a mě se podařilo zjistit, že velmi mnoho ztracené vědy se nachází v knížkách napsaných docela dávno (třeba kolem roku 1910) a zdá se, že tyto byly už úplně zapomenuty. Dalším častým problémem ve výzkumu bývá to, že věda se stala až neuvěřitelně specializovanou. Vědci se výzkumu věnují ve svých specializovaných oblastech, účastní se konferencí, odborně zaměřených na jejich práci nebo čtou magazíny, rozebírající jejich problematiku a toto se stává stále drobnější součástí celkového výzkumu. Jen velmi zřídka je možné pozorovat, že by naprosto odlišná část vědy překročila své hranice a probudila nové ideje v jiných specializovaných oblastech. Nesetkal jsem se se žádným vědeckým dokumentem o zvířatech, který by se odkazoval na biologii rostlin nebo nějaký jiný obor - což je tragédie, jak se můžete blíže dozvědět v dalších kapitolách. Chemici a fyzikové si nebývají zrovna blízcí a totéž platívá o biolozích a biochemicích. Mělo by to být ale jinak. Mimo svá akademická a na vědě založená témata se fyzikové zdají být otevřenější změnám než jiní 10


specialisté. To ale nebývá případ biochemie nebo medicíny, kde názory staré více než století byly přijaty západní medicínou až nedávno. Jedním z takovýchto příkladů může být objev účinků elektrické stimulace na léčbu kostí, který byl popsán v roce 1812 Dr. Johnem Birchem z nemocnice sv.Tomáše v Londýně. Tehdy byly prováděny experimenty s elektrickými šoky při léčbě holenní kosti. Tento objev byl znovu potvrzen v roce 1860 Dr. Arthurem Garrattem z Bostonu, který zaznamenal ve své učebnici elektroterapie, že v několika případech, kdy potřeboval tuto metodu uplatnit, nikdy neselhala. Elektroléčba ovšem nebyla moderní medicinou využívána až do 80. let min.stol a ještě ani dnes stále není bezvýhradně akceptována a využívána v rámci primární léčby. Dvě stě let uplynulo od doby, kdy tato metoda byla objevena - co dalšího možná ještě zůstalo nepovšimnuto? Jedna z knížek, které jsem o tom přečetl, se jmenuje The Body Electric a napsal ji Dr Robert Becker, americký chirurg a ortoped. Tato knížka obsahuje velké množství užitečných informací o všeobecném stavu lékařské vědy a mám v úmyslu doslovně citovat konečný odstavec této knížky o 347 stranách, která je plná lékařských dat a vědeckých experimentů, popisujících regeneraci a používání elektrické stimulace. Je to knížka, která vás přiměje se posadit a s napětím číst o fascinujících a základy přestavujících experimentech, které Dr. Becker prováděl, aby prokázal skutečnost, že lidské tělo má schopnost regenerace a náhrady poškozené tkáně, podobající se mlokovi. O něm je nám známo, že mu dorůstají končetiny, které byly odňaty. Dr. Becker nám svým přístupem k vědě vydláždil cestu k významným objevům v rozvoji vědy a díky němu máme nyní k dispozici zařízení, stimulující růst poškozené srdeční tkáně, využívající elektromagnetické pole. Toto je ale jeho depresivní závěr: „Podstoupil jsem nesnáze spojené s detailním přezkoumáním mé zkušenosti ze dvou důvodů. Předně o tom chci lidem říci, protože mě to velmi zneklidňuje. A co je ještě důležitější, chci aby se široká veřejnost dozvěděla, že věda nejde po cestě, o které čteme v novinách nebo odborných časopisech; chci aby lidé pochopili, že není radno automaticky přijímat prohlášení vědců, neboť ta bývají až příliš často zneužívaná a zavádějící. Chtěl bych, aby naši občané - laici stejně jako badatelé prosazovali změnu ve způsobu, jak je výzkum spravován. Kvůli způsobu, jakým je výzkum dnes financován a vyhodnocován, se 11


dozvídáme stále větší množství informací o stále menších oblastech a věda se nám stává nepřítelem, namísto aby nám byla blízkou“. Tento úryvek byl napsán v roce 1985 a podle toho, co se mi podařilo zjistit, se změnilo jen velmi málo. V úvodu své knížky Dr. Becker vysvětluje, že jeho původním zaměřením byla biochemie a domnívá se o ní, že zmařila rozvoj alternativních směrů. Pokud jakékoliv jiné prostředky nezapadají do chemického konceptu - třebaže by byly účinné - budou odsunuty jako pseudovědecké nebo vyloženě podvodné. Pokud chcete poznat učebnicový příklad tohoto přístupu, stačí když se podíváte na homeopatický průmysl, který sice dává výsledky, avšak je založen na chemii, která biochemikům nedává smysl. V následujících kapitolách se pokusím doložit, že vědecké principy homeopatické medicíny byly naprosto nepochopeny - a to jak tradičními, tak i homeopatickými vědci. Jednou z vhodných oblastí vědy, které by bylo potřeba znovu přehodnotit, je sezónní emoční porucha (seasonal affective disorder SAD), při které postižení zaznamenávají příznaky deprese v různých obdobích během roku. Obvykle se to projevuje tak, že si nemocný plně uvědomuje, že v zamračených dnech není rozhodně tak šťastný jako ve skvělých slunečných dnech. Když je obloha tmavá a na nás dopadá méně světla, dalo by se odhadovat, že se mnoho lidí bude cítit v depresi. Jde ale ve skutečnosti o klinickou depresi nebo se pouze cítíme trochu na dně nebo o něco víc lítostiví? A pokud ano, tak proč? Co se to děje v těchto zamračených dnech, že se tak mění vaše emoce? Odpověď je tak zjevná, že by vlastně měla být v obecném povědomí a selhání vědy při vysvětlení tohoto prostého fenoménu je popsáno v hlavní části této knížky. Čím je světlo kromě energie a co naše tělo potřebuje ke svému zachování - energii? Tradiční věda naznačuje, že člověk získává svou energii pouze ze stravy, ale to se zdá být zjevně chybné. Nezdá se být absurdním předpokládat, že naše těla si nemohou opatřit volnou energii? Dovolil bych si polemizovat a navrhnout vysvětlení, že naše těla jasně rozeznávají takový stav a vyvinula se tak, že dokážeme absorbovat energii ze světla. U rostlin je něco takového zjevné a jak se dočtete v pozdějších kapitolách, pokud to umí rostliny, je pravděpodobné, že zvířata a lidé to dokáží též. Jak můžeme prokázat tuto prostou ideu? Navrhoval bych, abychom 12


prostě zašli k lékaři a nechali si naši energetickou hladinu změřit. Ale zadržte ještě na moment - žádné lékařské vyšetření ke zjišťování tělesné energie neexistuje. Kdybyste kvůli tomu šli za svým lékařem, pouze by na vás asi nepřítomně pohlédl. Jak se ukazuje, tak věda celou tuto oblast výzkumu dosud ignoruje. A tak dokud věda nezačne u správného konce, výzkum sezónní emoční poruchy zůstane na psychiatrech, kteří ovšem hledají své odpovědi na úplně špatných místech. Víme toho velmi hodně o lékařské biologii - o oborech jako je genetický kód, nervový systém, krev, činnost svalstva, dýchání nebo o dalších pozorovatelných aspektech biologie. Avšak nerozumíme prakticky ničemu o hladu, žízni, spánku, růstu nebo uzdravování. Nevíme skoro nic o způsobu, jak tělo řídí svou metabolickou aktivitu v cyklech sladěných se Zemí, Měsícem nebo Sluncem. Také nevíme prakticky nic o vědomí, rozhodování, paměti, emocích, tvořivosti, učení nebo charakteru. Mechanistické chemické obory nejsou schopny nikdy najít odpovědi na taková témata, proto musíme rozvinout jiné vědní obory, které by nám pomohly je pochopit - jestliže ale zůstaneme připoutaní k biochemii, nikdy nenalezneme vysvětlení na všechny tyto oblasti. V této chvíli se nacházíme ve slepé ulici vědy. Vědci nám předkládají pouhé útržky vědomostí, které nám nemohou poskytnout kompletní vizuální obraz o tom, jak se věci mají a jak se vzájemně ovlivňují. Jsme jako zaseknutí. Potřebujeme udělat krok zpět, osvobodit svou mysl od toho, co nám řekli. Potřebujeme se podívat na vědu kolem nás, abychom získali obrázek, který je celý a kompletní. Abychom osvobodili své instinkty, potřebujeme použít svůj vlastní obyčejný rozum. Potřebujeme jít zpět na začátek, protože musíme rozmotat to, o čem si myslíme, že už víme a pak dál budovat na tomto vědění a vidět život nanovo.

Přeložil VaP Tento text je díky laskavému souhlasu M. Silverstoneho volně šiřitelný, avšak nesmí být využíván ke komerčním účelům. Originál českého překladu je na adrese www.czo-vp.webnode.cz, původní anglické znění na www.blindedbyscience.co.uk.

13

SKUTEČNOSTI, KTERÉ SE NEMÁME DOZVĚDĚT

Recommend Documents